Mediální komunikace. Vysoká škola mezinárodních a veřejných vztahů PhDr. Peter Jan Kosmály, Ph.D

Transkript

1 Mediální komunikace Vysoká škola mezinárodních a veřejných vztahů PhDr. Peter Jan Kosmály, Ph.D

2 Omilostit nemožno popravit

3 Teorie interpretace analýza textu (rozbor): odhaluje systémové vztahy prvků textu odborná interpretace (výklad) staví na analýze díla, funkce kritiky interpretace čtenářská (v rámci recepční hry) vs. interpretace odborná rozklad struktury textu = segmentace textu na jeho komponenty a popis vztahů mezi těmito komponenty po stránce obsahové, jazykové a funkční... významová struktura je výsledkem jazykového zpracování obsahu proces porozumění textu a interpretace (pochopení smyslu textu) interpretace jako finální fázi recepce, při níž recipient vyvozuje z komunikátu jeho smysl (vnější cíl pragmatická hodnota promluvy), tj. dění vně textu interpretační subjektivismus: individualita recipienta, hodnocení projevu recipientem, individuální recepční situace, podmínky, manipulace, apod. sémiotický objekt umělecké dílo artefakt

4 Teorie interpretace 1. Počátky literární interpretace V 18. a 19. století se největší literární kritikové (Samuel Johnson, Matthew Arnold) zabývali převážně problémem uměleckosti díla. Hledali, kdy má být dílo čteno alegoricky, a kdy nikoliv. Významní literární kritikové přelomu 19. a 20. století byli Britové George Saintbury a Herbert Grierson. 2. Nová kritika Předchůdce nové kritiky Ivory Armstrong Richards vydal v roce 1929 dílo Praktická literární věda. Vyžadoval, aby se každý formální a významový prvek básně bral při interpretaci jako nutná součást. Pojem nová kritika poprvé použil v roce 1941 John Crowe Ransom ve své knize The New Criticism.

5 Teorie interpretace Noví kritikové zakládali učení na tom, že forma a obsah básně jsou neoddělitelné. Předními představiteli byli Američané Cleanth Brooks, William Kurtz Wimsatt, Monroe Beardsley a Thomas Stearns Eliot. Pozdější nová kritika odmítala všechny historické a autorské vlivy. Z toho plyne jejich největší problém, totiž, že pokud tyto vlivy ignorujeme, nabízí se nám u všech textů obrovské množství interpretací. Kenneth Burke se oproti novým kritikům neomezoval na samostatný text, ale snaží se rozšířit jeho význam nacházením vazeb s jevy psychologickými, sociologickými a kulturními. Snažil se použít všechno, co se použít dá, to však podle jeho kritiků vede k nekonečné alegorizaci.

6 Teorie interpretace 3. Hermeneutika Pojem hermeneutika zavádí Američan Eric Donald Hirsch v díle Platnost v interpretaci. Hermeneutika je vlastně vědou o interpretaci. Hirschovým oponentem byl Němec Hans-Georg Gadamer. Ten zavedl pojem splývání horizontů jakási identifikace čtenářské perspektivy v současnosti s historickou perspektivou textu. Friedrich Schleiermacher zakladatel moderní hermeneutiky interpretaci dělí na dvě metody: divinatorní a srovnávací. Divinatorní metoda se snaží pochopit autora jako jednotlivce, zatímco srovnávací ho zahrnuje pod obecný typ. Jeho typické rysy se pak snaží najít ve srovnání s jinými téhož typu. Dalším představitelem byl Wilhelm Dilthey.

7 Teorie interpretace 4. Poststrukturalismus V USA se do poststrukturalismu řadí zejména derridovská dekonstrukce. Tu uvedl Francouz Jacques Derrida svou přednáškou Struktura, znak a hra v diskurzu věd o člověku (1966). Dekonstruktivisté popírají, že by měl text jakýkoliv význam, neboť každá interpretace je falešná hledají v textu druhotné významy (traces stopy) a dokazují, že protiřečí hlavnímu významu díla. 5. Marxismus, kulturní materialismus, nový historismus Původní marxisté zastávali názor, že literatura odráží socioekonomickou situaci (Christopher Caudwell, György Lukács teorie odrazu). Toto však popíral francouzský marxista Louis Althusser, který říkal, že literární díla nejsou determinována socioekonomickým stavem, ale jsou výsledkem komplexní sítě vztahů, které nelze tak snadno interpretovat.

8 Teorie interpretace 6. Recepční estetika a čtenářsky orientovaná teorie V Německu, na univerzitě v Kostnici, vzniká jako protiváha západnímu materialismu tzv. recepční teorie. Jejím představitelem je Hans Robert Jauss (esej Literární dějiny jako výzva literární vědě). Tvrdí, že odesílatel sdělení je stejně důležitý jako jeho recipient, literární dílo je bez významu, pokud se znovu neobnoví ve čtenářově mysli. Zavádí pojem horizont očekávání, tzn. že čtenáři čtou dílo s jistým očekáváním, které se odvíjí od jejich znalosti jiných děl stejného žánru. Umělecké dílo očekávání naruší a čtenáře překvapí. Wolfgang Iser klade důraz spíše na čtení, než na historickou recepci, a odmítá interpretaci jako hledání objektivního významu či skrytého smyslu. Norman Holland a Stanley Fish tvrdí, že čtenáři by měli interpretaci přijmout jako interakci mezi svým jedinečným intelektem a textem.

9 Teorie interpretace 7. Feministická interpretace Zástupkyně feministické interpretace: Kate Milletová (Sexuální politika), Josephine Donovanová, Mary Ellmannová, Elaine Showalterová, Jane Tompkinsová, Jacquelin Roseová (Hamlet Mona Lisa literatury), Catherine Belseyová. 8. Antiinterpretační postoj Nejdále od interpretace má formalistická literární věda, která nehledí na obsah, ale zabývá se pouze stylistickou kvalitou textu. Nejznámější odpůrkyní vůbec byla Američanka Susan Sontagová. Vydala knihu Proti interpretaci (1964). Proti zpochybněné nové kritice se staví i strukturalisté v čele s Francouzem Rolandem Barthesem.

10 Teorie interpretace Filozofický slovník v hesle hermeneutika: smysl textu je vždy společným dílem toho, kdo jej zanechal, a toho, kdo s ním pracuje Kolektiv autorů, Filozofický slovník, Olomouc 1998, s Hermeneutika je všeobecně považována za (filosofickou) nauku o metodách správného chápání a výkladu textů. Kromě vlastní interpretace zahrnuje proces tzv. exegézy výkladu, vysvětlení, objasnění za pomoci veškerých dostupných historických údajů. Rozvoj hermeneutiky začíná od druhé poloviny 17. století. Od poloviny 18. století vzniká moderní hermeneutika, která je spojena například s Wilhelmem von Humboldtem ( ) nebo Friedrichem Schleiermacherem ( ). Německý romantický filozof a protestantský teolog Friedrich Daniel Ernst Schleiermacher například tvrdil, že textu lze porozumět pouze tehdy, když porozumíme celku všech souvislostí, v nichž text vznikl.

11 Teorie interpretace Dalším hermeneuticky orientovaným myslitelem byl také německý filozof, psycholog a představitel filozofie života Wilhelm Dilthey ( ), který ve spise O vzniku hermeneutiky vyložil ideu tzv. hermeneutického kruhu. V tomto díle se objevuje idea o tom, že hermeneutika má obsahovat obecná pravidla výkladu, na nichž by se mohly zakládat všechny duchovní vědy, které dle Diltheyho stojí na výkladovém vědění, co by posílilo jejich nezávislost na metodách přírodních věd. Z Diltheyho pojetí hermeneutického kruhu vyšel německý filozof a fenomenolog Hans-Georg Gadamer ( ). Tvrdil, že tento kruh má počátek v určitém předporozumění textu, se kterým čtenář přistupuje ke konzumaci textu samotného. Dalším významným bodem hermeneutického přístupu je nalezení spolehlivého, pokud možno původního textu daného literárního díla, a srovnání původního textu a jeho dalších vydání, resp. v historickém kontextu.

12 Teorie interpretace Hans-Georg Gadamer určil ve svém spise Pravda a metoda mimo jiné další složku správné interpretace textu. Touto složkou je tradice, kterou definoval jako živý proud zkušenosti předávaný z generace na generaci, jež se předává pomocí řeči, a stává se tak součástí našeho jazykového světa. Při interpretaci textu tak přistupujeme vybaveni stejnou či podobnou výbavou tradice, jakou byl vybaven autor v době psaní textu. Při výkladu textu je ovšem nutné snažit se od tradice distancovat; je to nutné k tomu, abychom k ní mohli zaujmout pozici pozorovatele a umožnit její kritiku. Martin Heidegger ( ) tvrdil, že porozumění se nevztahuje primárně na něco mimo nás, např. na text, ale že se vztahuje přímo na naše vlastní bytí, tj. na faktický život. K našemu vlastnímu bytí se dle Heideggera vztahujeme tak, že mu nějak rozumíme, a jsme takoví, jak mu rozumíme.

13 čas příběhu, čas diskursu a čas čtení Teorie interpretace Umberta Eca dichotomie empirický modelový autor, empirický modelový čtenář Empirický autor = reálná postava autora Modelový autor = "anonymní hlas", o němž víme jen to, co nám sdělí mezi prvním a posledním slovem románu Eco ho pojmenovává Nerval Empirický čtenář = každý, kdo čte Modelový čtenář = ideální typ; čtenář, kterého si pro svůj text přeje autor čtení dvěma způsoby: prvoplánové, účelové, nebo hlubší, s požitkem Modelový čtenář druhého stupně čte text několikrát a nakonec odhaluje modelového autora a pochopí, co od něj žádá. Fabule (story) je příběh, souhrn událostí a příběhů časově a příčinně spojených. Syžet (plot) je schéma díla, konkrétní naplnění fabule.

14 1. Statut textu: a) kompletní (jak na to?) b) nekompletní (kdy? jak?) c) chybějící (proč?) 2. V čem je problém? Co potřebujeme vědět? Jaké zdroje používáme/plánujeme použít? Primární: analýza, rešerše, dotazník, odkazy, citace Sekundární: googlování 3. Výzkum průzkum a) hypotézy předpoklady b) respondenti vzorek c) výzkumný problém (koncepce, teorie) d) metoda, metodologie e) uskutečnění výsledky (data) 4. Kontrola, opravy, úpravy, revize...

15 Základní metódy výzkumu médií: a) Obsahová analýza - výzkumník vymezí reprezentativní vzorek nějakého typu mediálních obsahů (např. tisku, násilných scén...), pojmenuje jeho jednotlivé části a prvky a pak sečte, kolik položek našel pod jednotlivými kategoriemi b) Obrazová analýza - rozbor jednotlivých prvků zkoumaného obrazu a zjišťuje se ní, jak jsou do obrazu vloženy významy, z kterých je konstruovaný. analýa zájmů (agenda setting) vizuální obrazová analýza sémiotická obsahová analýza DVOŘÁKOVÁ, Ilona. Obsahová analýza, formální obsahová analýza, kvantitativní obsahová analýza. In: Antropo Webzin. Plzeň: AntropoWeb při Katedře antropologie FF ZČU v Plzni, 2005-, roč. 2010, č. 2. Dostupné z: I pdf TRAMPOTA, Tomáš VOJTĚCHOVSKÁ, Martina. Metody výzkumu médií. Praha: Portál, 2010, 296 s. ISBN

16 Základní metódy výzkumu médií: Obsahová analýza - sečtení slov v textu: hypertrofie (příliš moc) autotrofie (příliš málo) Zvolíte tento text: Jako zdroj? Jako přílohu? Ke srovnání s dalšími? Relační kvalitativní analýza: srovnání vybraných slov se sousedními slovy - pojmy, synonyma, kontext použití - objasnění kontextu vs. zavádějící použití

17 Trampota a Vojtěchovská definují výzkum nastolování agendy jako kombinující analýzu dvou oblastí komunikace: 1. analýzu mediálních obsahů, kterým jsou příjemci vystavováni 2. analýzu mediálních příjemců Koncepci nastolování témat (agendy) vysvětlují tak, že média vybírají do svých obsahů určitá témata, kterým věnují různě velký prostor v různých časových bodech, a míra, do jaké se tématům věnují, následně ovlivňuje vnímání důležitosti těchto témat konečnými příjemci. TRAMPOTA, Tomáš VOJTĚCHOVSKÁ, Martina. Metody výzkumu médií. Praha: Portál, 2010, 296 s. ISBN s. 242.

18 K historii výzkumu nastolování agendy Trampota a Vojtěchovská uvádí, že počáteční výzkumy prováděné v roce 1972 autory konceptu McCombsem a Shawem používaly kvantitativní metodiku a srovnávaly, do jaké míry koreluje mediální zájem o určitá témata vyjádřený postavením témat v rámci mediální agendy zkoumaných médií za určité časové období s hodnocením důležitosti těchto témat, jak je vnímána příjemci médií... Jednoduchou matematickou korelací bylo poté poměřeno, který typ média má jak silnou schopnost ovlivňovat vnímání důležitosti témat veřejností. TRAMPOTA, Tomáš VOJTĚCHOVSKÁ, Martina. Metody výzkumu médií. Praha: Portál, 2010, 296 s. ISBN s. 242.

19 K aplikaci metody výzkumu nastolování agendy Trampota a Vojtěchovská uvádí, že...v zásadě ani nedisponuje svou vlastní specifickou metodou, ale spíše vhodnou kombinací ustavených nástrojů výzkumu médií a jejich příjemců. TRAMPOTA, Tomáš VOJTĚCHOVSKÁ, Martina. Metody výzkumu médií. Praha: Portál, 2010, 296 s. ISBN s Tato metoda výzkumu tedy od začátku využívala kvantitativní měření obsahovou analýzou sečtením sledovaných prvků v analyzovaném obsahu. Trampota a Vojtěchovská ale uvádí, že postupně se rozvinula také analýza takzvané agenda setting druhého stupně, tedy nastolování agendy atributů. TRAMPOTA, Tomáš VOJTĚCHOVSKÁ, Martina. Metody výzkumu médií. Praha: Portál, 2010, 296 s. ISBN s. 243.

20 Výzkum druhého stupně nastolování agendy znamená...výběr a zdůraznění konkrétních atributů v mediální agendě, tedy nejen sledování výběru a šíření témat či agendy, ale také sledování způsobu prezentace témat s ohledem na postoje a názory. Rámcování komunikátu např. výběrem určitých prvků podporujících důležitost agendy, konkrétního vysvětlení či řešení se nazývá framing a zdůraznění určitých témat či agendy tzv. vypíchnutím se nazývá priming. TRAMPOTA, Tomáš VOJTĚCHOVSKÁ, Martina. Metody výzkumu médií. Praha: Portál, 2010, 296 s. ISBN s

21 Literatura Červenka, Miroslav et al. Kapitoly z teorie literárního díla. 1. vyd. Praha: Karolinum, s. ISBN Eco, Umberto. Lector in fabula: role čtenáře, aneb, Interpretační kooperace v narativních textech. Vyd. 1. Praha: Academia, s. Možné světy; sv. 3. ISBN Haman, Aleš. Úvod do studia literatury a interpretace díla. Vyd. 1. Jinočany: H & H, s. ISBN Krč, Eduard a Zbudilová, Helena. Úvod do teorie literatury: literární terminologie a analýza literárního díla. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, s. ISBN Newton, Kenneth. Jak interpretovat text: kritický úvod do teorie a praxe literární interpretace. Olomouc: Periplum, s. ISBN Urbanová, Svatava. Pohyby = Movimientos. Vyd. 1. Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě, Filozofická fakulta, s. Spis OU; č. 209/2010. ISBN

22 Literatura Gejgušová, Ivana. Interpretace uměleckého textu v literární výchově na základní škole. Vyd. 1. Ostrava: Pedagogická fakulta Ostravské univerzity v Ostravě, s. ISBN Höflerová, Eva, ed. a Doupalová, Eva, ed. Slovo a obraz v komunikaci s dětmi: problematika tvorby pro děti a mládež a její recepce na konci 20. století: sborník příspěvků z odborného semináře pořádaného katedrou českého jazyka a literatury s didaktikou PdF OU a Kabinetem literatury pro mádež, literární a jazykové komunikace KČJL PdF OU v prosinci Vyd. 1. Ostrava: Ostravská univerzita, Pedagogická fakulta, s. ISBN Novák, Radomil, ed. Slovo a obraz v komunikaci s dětmi: svoboda jazyka - jazyk svobody: sborník příspěvků z odborné konference pořádané katedrou českého jazyka a literatury s didaktikou PdF OU a Kabinetem literatury pro mládež, jazykové a literární komunikace PdF OU 21. a 22. června Vyd. 1. Ostrava: Pedagogická fakulta Ostravské univerzity, s. ISBN Aktuální otázky literatury pro děti a mládež a její reflexe. 1. vyd. Slavkov u Brna: BM Typo, s. Ladění. ISBN

23 Literatura M. Čechová, K procesu přijímání textu, AUC-SlavPrag XXXII, F. Daneš, Předpoklady a meze interpretace textu, Slavica Pragensia XXXII, Univerzita Karlova, Praha K. Hausenblas, Interpretace textu a její druhy v současné komunikaci, AUC- SlavPrag XXXII, K. Hausenblas, Výstavba jazykových projevů a styl, Universita Karlova, Praha J. Hoffmannová, Interpretace literárního textu, in: Stylistika a, Trizonia, Praha J. Holý, Možnosti interpretace, Perineum, Olomouc K. Horálek, Sémantika textu z hlediska překladatelského, SaS 28,1967. J. Hrbáček. Recepce textu, jeho analýza a interpretace. In Naše řeč, ročník 88 (2005), číslo 1. Dostupné elektronicky: Z. Hrbata, Smysl a význam. Poznámky k jejich použití a vymezení, Česká literatura 40, R. Ingarden, O poznávání literárního díla, Československý spisovatel, Praha 1967.

24 Literatura J. Kraus, K typologii situací porozumění, AUC-SlavPrag XXXII, Praha M. Kubínová, Kritéria (ne)adekvátnosti interpretace literárního díla, sb. Realismus ve vědě a filosofii, Praha J. Mukařovský, Místo estetické funkce mezi ostatními. Studie z estetiky,odeon, Praha J. Mukařovský, Problémy estetické hodnoty. Cestami poetiky a estetiky, Čs. spisovatel, Praha K. Stierle, Co je recepce u fikcionálních textů, sb. Čtenář jako výzva, Strukturalistická knihovna, sv. 8, Brno L. Tondl, Mezi epistemologií a sémiotikou, Deset kapitol o vztazích poznání a porozumění významu, Filosofia, Praha 1996.

25 Děkuji za pozornost! PhDr. Peter Jan Kosmály, PhD. V případě nejasností mě kontaktujte na: kosmaly@vsmvv.cz