Vztah Saudské Arábie a Spojených států amerických v době Obamovy administrativy

Transkript

1 MASARYKOVA UNIVERZITA FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ Katedra mezinárodních vztahů a evropských studií Obor Mezinárodní vztahy Vztah Saudské Arábie a Spojených států amerických v době Obamovy administrativy Magisterská práce Bc. Lenka Martínková Vedoucí práce: doc. PhDr. Zdeněk Kříž, Ph.D. UČO: Obor: MV Imatrikulační ročník: 2015 Brno, 2018

2 2

3 Prohlašuji, že jsem magisterskou diplomovou práci Vztah Saudské Arábie a Spojených států amerických v době Obamovy administrativy, zpracovala samostatně a na základě uvedených zdrojů. V Brně dne Bc. Lenka Martínková 3

4 4

5 Ráda bych poděkovala docentovi PhDr. Zdeňku Křížovi, Ph.D. za trpělivost při vedení magisterské práce a za odborné rady, především v oblasti teorie aliancí a metodologie práce. 5

6 6

7 Anotace Diplomová práce se zabývá typy aliančních vazeb v mezinárodním prostředí a zkoumá, k jakému typu inklinovaly vztahy mezi Saudskou Arábií a Spojenými státy. Autorka popisuje vznik, vývoj a proměny aliančního vztahu těchto dvou na první pohled nesourodých spojenců. Explicitně se práce věnuje charakteru vztahů v době Obamovy administrativy a faktorům, jež měly v daném časovém rozmezí hlavní vliv na transformaci vazeb. Na vybraných událostech v regionu Blízkého východu demonstruje práce aspekty aliančního vztahu skrze projevy zahraničně politického chování obou aktérů. Práce si klade za cíl zhodnotit a klasifikovat typ alianční vazby mezi Saudskou Arábií a USA na konci Obamovy administrativy. Klíčová slova Afghánistán, aliance, Arabské jaro, Bahrajn, Barack Obama, Blízký východ, Irák, Írán, Jemen, Království Saudská Arábie, koalice, realismus, mezinárodní vztahy, spojenectví, Studená válka, Sýrie, terorismus, typologie aliancí, USA Abstract This diploma thesis is concerned with the alliance types in the international environment and explores the exact sort of alliance connections and relations between Saudi Arabia and United States. The author describes the inception, development and transitions of the alliance relation between these two fundamentally disparate allies. The thesis explicitly targets the character of the relations during the administrative of Barack Obama and factors within the main influence on the alliance transformation in the given time period. Due to the specifically chosen events in the Middle East region thesis covers the aspects of the alliance relation depicted by the foreign policy behavior of both actors. The thesis pursuit the goal of evaluating and precisely define the type of alliance connection between Saudi Arabia and USA at the end of Obama s administration. 7

8 Key words Afghanistan, Alignment, Alliance typology, Alliance, Arab Spring, Bahrain, Barack Obama, Cold War, Coalition, International relations, Iran, Iraq, Kingdom of Saudi Arabia, Middle East, Realism, Syria, Terrorism, USA, Yemen 8

9 Obsah 1. Úvod Percepce tématu v odborné literatuře Teorie aliancí Vztah USA a Saudské Arábie Aliance a jejich typy Definice aliance Aliance v mezinárodních vztazích Aliance optikou realistických a neorealistických teorií Aliance v liberalistickém pojetí mezinárodních vztahů Typologie aliancí Historie vztahu USA a Saudské Arábie do nástupu Baracka Obamy Vztahy USA a Saudské Arábie před rokem Vztahy USA a Saudské Arábie od konce Studené války Vztahy USA a Saudské Arábie v období po 11. září Vztah USA a Saudské Arábie v období od 40. let do roku Vztah USA a Saudské Arábie v době nástupu Baracka Obamy z hlediska vybraných typologií Vývoj vztahu Saudské Arábie a USA ve světle typologie aliancí v době Obamovy administrativy Vývoj vztahu v období 1. Obamovy administrativy ( ) Arabské jaro Stažení vojsk z Iráku Konflikt v Sýrii

10 Vojenská intervence v Libyi Posílení vojenské přítomnosti v Afghánistánu Obnovení mírového procesu a Palestinská otázka Stav vztahu USA a Saudské Arábie na konci 1. Obamovy administrativy z hlediska vybraných typologií Vývoj vztahu v období 2. Obamovy administrativy ( ) Íránský jaderný program Joint Comprehensive Plan of Action Válka v Jemenu Stav vztahu USA a Saudské Arábie na konci Obamovy administrativy z hlediska vybraných typologií Závěr Zdroje Seznam použitých zkratek: Přílohy

11 1. Úvod V současném systému mezinárodních vztahů se nachází množství vazeb mezi aktéry. Málokteré vazby mezi dvěma aktéry ovšem vyvolávají tolik otázek a protichůdných reakcí jako na první pohled kontroverzní vztah mezi Královstvím Saudské Arábie a Spojenými státy americkými (dále jen USA). Magisterská práce přijímá dvě premisy, které jsou základními kameny pro náhled na oba zúčastněné aktéry. První premisou je existence specifického pozitivního vztahu mezi aktéry. Druhou premisou je charakter aktérů, kteří jsou zjednodušeně charakterizováni na základě svého režimu. Saudská Arábie je v práci nazírána jako absolutistická monarchie založená na silném postavení náboženství ve státě a islámském právu šaría (wahhábistický islám je základním kamenem království). Spojené státy jsou profilovány jako demokratický stát s liberální politikou a významnou rolí ochrany lidských práv a svobod (nejdůrazněji je oproti ostatním demokratickým státům prosazována/tolerována svoboda projevu). dokonce i Vztah Saudské Arábie a Spojených států je specifickým spojenectvím na poli mezinárodních vztahů. Často je tento vztah popisován s využitím přirovnání Johna Mearsheimera jako příhodné manželství z rozumu (marriage of convenience), což je velmi výstižné. (John Mearsheimer, 2001, 33) Saudská Arábie je jeden z důležitých partnerů USA, a to i přes to, že si zachovala jako jedna z mála zemí světa odstup a neotevřela se plně západnímu světu ani se v kolonialismu či cílem vojenské intervence. 1 nepodlehla westernizaci, minulosti nestala předmětem Země, která svůj kontakt se západními zvyklostmi a hodnotami odměřuje po malých dávkách, a přesto je pro celý svět nepostradatelná. USA naproti tomu jsou světovou velmocí, která se pyšní svými liberálními hodnotami, demokratickým zřízením a prosazováním svobod. Struktura zřízení a vnitřní politické poměry, tradice, náboženství i směr 1 Pravděpodobně nejvýraznějším zahraničním vlivem na územní a politický vývoj současné Saudské Arábie měly aktivity britského styčného důstojníka T. E. Lawrence v letech , který vytvořil pro Araby strategii partyzánské války proti Osmanské říši a s touto taktikou pomohl Arabům zbavit se osmanské nadvlády tento plán byl součástí Britské vojenské strategie 1. světové války a přispěl k vytvoření pozdějšího sjednoceného Saudského království 11

12 zahraniční politiky těchto dvou aktérů jsou na první pohled v rozporu. Přesto mezi nimi existuje spolupráce. Ve své magisterské práci se autorka zaměřila na alianční vazby mezi USA a Saudskou Arábií především proto, že ji tento vztah fascinuje svojí vytrvalostí a schopností překonat mnohé rozdíly za účelem racionálního politického rozhodování a směřování obou zemí. Tento alianční vztah demonstruje schopnost států navázat spojenecké vztahy i se zeměmi s diametrálně odlišným politickým režimem v případě, že mají společné zájmy. Pro autorku je důležité pochopit, jaké zájmy jsou v případě USA a Saudské Arábie dostatečně (životně) důležité, aby překonaly tyto nemalé rozdíly. Příklad USA a Saudské Arábie demonstruje možnost navázání nepředpokládaného aliančního vztahu v případě, že naplnění společných cílů a spolupráce přinese vyšší zisk, než představují možná rizika a náklady na udržení aliance. Autorka se proto rozhodla ve své práci objasnit typ vztahu, který mezi oběma zeměmi panuje. A také z jakého důvodu je pro ně jejich alianční vztah důležitý natolik, aby byly ochotny občas riskovat i své vlastní hodnotové systémy a kritiku veřejného mínění. Velká propast mezi uzavřenou nábožensky založenou Saudskou Arábií a ostře sledovanými demokratickými Spojenými státy nedává na první pohled mnoho příležitostí k přátelskému vztahu. Tento vztah se magisterská práce pokusí vysvětlit aplikací typologie aliancí a zkoumáním zahraniční i domácí politiky obou aktérů. Magisterská práce se věnuje pouze pozitivní typologii vztahů (alianční), a to z toho důvodu, že během existence vztahu mezi USA a Saudskou Arábií se jejich vazba nikdy nepřesunula do nepřátelského (konfliktního) spektra vztahů a takové nejsou tedy pro práci relevantní. Magisterská práce má za cíl s využitím typologie aliancí odpovědět na následující výzkumné otázky: 12

13 Jak se vyvíjel vztah mezi Saudskou Arábií a USA v době Obamovy administrativy? Dílčí: 1. Jaké existují typy aliančních vztahů? 2. O jaký typ aliančních vztahů šlo mezi USA a Saudskou Arábií v době nástupu Obamy? 3. O jaký typ aliančního vztahu šlo mezi USA a Saudskou Arábií po prvním termínu Obamy? 4. O jaký typ aliančního vztahu šlo mezi USA a Saudskou Arábií v době konce Obamovy administrativy? Magisterská práce Vztah Saudské Arábie a Spojených států amerických v době Obamovy administrativy využívá metodologii jedinečné jednopřípadové studie, případem je v této magisterské práci vývoj alianční vazby mezi Saudskou Arábií a USA. Jedná se o kvalitativní výzkum užívající typologie aliancí ke klasifikaci vývoje alianční vazby mezi USA a Saudskou Arábií (dále také KSA). Magisterská práce zkoumá především alianční vazbu daných aktérů v průběhu funkčního období prezidenta Baracka Obamy. Práce demonstruje uplatnění vybraného typu aliance na klíčových událostech v regionu Blízkého východu. Alianční vazba se v tomto případě projevuje přetrvávající spoluprací a koordinací aktivit zahraniční politiky mezi státy s rozdílným stylem zřízení, kulturními i hodnotovými rozpory. Již při prvním zkoumání je jasné, že vztah USA a Saudské Arábie není postaven na společných hodnotách a je tedy nutné hledat jeho příčiny v realistickém pojetí mezinárodního systému. Autorka předpokládá, že vztah aktérů je založen především na touze po zajištění bezpečnosti a dosažení vlastních národních zájmů. Z této premisy vyplývá, že vztah USA a KSA bude podmíněn vojenskou spoluprací. Práce je tvořena na základě sběru dat (knihy, novinové články, archivy, projevy státníků, zprávy z think tanků a neziskových organizací) a jejich 13

14 analyzováním optikou vybrané typologie. Z vybrané typologie jsou stanoveny tři hlavní znaky aliančních vazeb. Empirické poznatky je možné podrobit analýze na základě existence či absence znaků u jednotlivých vybraných typů aliančních vazeb a posléze rozhodnout, jaký vztah mezi sebou oba aktéři v daném období měli. Cílem magisterské práce je identifikace typu alianční vazby USA a KSA v daném období. Záměrem práce je porozumět typologii aliancí a vysvětlit vztah těchto dvou aktérů. Práce tedy nejdříve představí definice pojmu aliance v mezinárodních vztazích a alianční typologii. Aby bylo možné důvody pro vznik aliance a jejich dopad na mezinárodní systém blíže pochopit, je nutné představit motivy, které obecně vedou k formování aliancí. K tomuto účelu bude využita literatura představená v kapitole 2.1. V další části práce bude představen vznik a historický vývoj vztahů mezi USA a Saudskou Arábií na pozadí událostí a faktorů, které přispěly k transformaci vztahu do podoby, v níž převzala zahraničně politickou agendu administrativa prezidenta Baracka Obamy v roce Práce posléze identifikuje faktory a konkrétní světové dění, jež mělo faktický dopad na přetrvávání a charakter vztahu mezi oběma aktéry. Práce si klade za cíl sledovat tyto vlivy v rámci dostupných zdrojů z pohledu USA i Saudské Arábie, aby tak mohla provést objektivní zhodnocení typu alianční vazby. Nicméně, primární zdroje ze saudskoarabské strany jsou problematické a jsou hlavním omezením této práce. V závěru práce bude odpovězeno na výzkumné otázky a zhodnocen průběh a stav vazby od roku 2009 do roku Praktický význam práce vyplývá z její jedinečnosti. Tématem aliančních vztahů mezi USA a Saudskou Arábií se zabývá minimum literatury a v rozmezí vlády prezidenta Obamy prozatím koherentní zpracovaní daného tématu zcela chybí. Práce je tedy ovlivněna také omezenými aktuálními zdroji analytického charakteru pro roky a ponechává prostor pro vlastní analýzu vazby na základě vybrané typologie aliancí. 14

15 2. Percepce tématu v odborné literatuře 2.1 Teorie aliancí Ne náhodou se teorii aliancí věnují především realisté a neorealisté. Vyplývá to z celkové formulace tohoto teoretického přístupu, který nahlíží na aliance jako na nástroj států k zajištění vlastní bezpečnosti v anarchickém nejistém prostředí, jež je dějištěm boje o moc a přežití. Liberální teoretici se teorii aliancí věnují pouze okrajově a rozvíjejí ji především v souvislosti s mezinárodními institucemi a integrací. Práce tedy využívá zejména díla a přínos následujících autorů: Jedním z tvůrců teorie aliancí z řad realistů je bezesporu Hans Morgenthau se svým dílem Alliances in Theory and Practice vydaném jako součást knihy A. Wolferse v roce Díky knize Politics among nations se stal předním představitelem klasického realismu na základě své snahy definovat mezinárodní vztahy skrze národní zájmy a moc státu. S originálním přístupem k typologii aliancí přišel také Edwin H. Fedder v roce 1968 v článku The Concept of Alliance na stránkách International Studies Quarterly. K teorii aliancí se vyjadřuje i významný teoretik neorealista Kenneth Waltz ve své knize Theory of International Politics z roku Pro vytvoření teoretického rámce typologie aliancí využívá práce také poznatky Bruce Bueno de Mesquita a Davida Singera v knize z roku 1973 s názvem Alliances, Capabilities and War: A review and synthesis. Dále pak poznatky R. Jervise z roku 1982 ve sborníku International Regimes s názvem Security regimes, International Organizations. Dalším významným teoretikem aliancí je Robert Keohane, v knize After Hegemony: Cooperation and Discord in the world political economy z roku 1984, kniha zabývající se neorealistiským náhledem na systém mezinárodních vztahů Neorealism and its Critics z roku 1986 a příspěvek Alliances, Threats and Use of Neorealism ve sborníku International Security z roku Kniha S. Walta The Origins of Alliance z roku 1987, v níž představuje modifikaci teorie vyvažování 15

16 moci na teorii vyvažování hrozeb a článek Why Alliances Endure or Collapse? z roku 1997 poskytují základní rámec pro náhled na teorii aliancí. Vlastní kritéria typologie aliancí nastolil také Alan Sabrovsky v roce 1980 spolu s Glenem Snyderem v knize The Correlates of War: Testing some Realpolitik Models v kapitole Interstate Alliances: Their Reliability and the Expansion of War. Glen Snyder se k teorii aliancí vrací znovu ve svém článku v Journal of International Affairs v roce 1990 pod názvem Alliance Theory: A neorealist first cut. Dalším autorem představujícím novou typologii aliancí je James D. Morrow ve svém příspěvku Alliances and asymmetry: An Alternative to the Capability Aggregation Model of Alliances v American Journal of Political Science z roku Neopomenutelným názorem na teorii aliancí jsou předpoklady Emersona Niou a Petera Ordeshooka v American Journal of Political Science z roku Spolu s Celeste Wallanderovou napsal Keohane knihu Imperfect Unions: Security Institutions over Time and Space z roku 1999, která je oba zařadila mezi hlavní teoretiky aliancí. K náhledu na pozici menších států v teorii aliancí přispěje kniha Ericha Reitnera a Heinze Gärtnera z roku 2013 s názvem Small states and alliances, ve které autoři shromáždili studie a názory mnoha uznávaných teoretiků zabývajících se teoriemi aliancí například S. Bergmanna v kapitole The Concept of Military Alliance. Definicí pojmu aliance se zabývá autor českého původu George Liska (Jiří Liška) v knize Nations in Alliances: The Limits of Interdependence. Pro účely definování pojmu aliance je v práci využit také příspěvek J. S. Duffielda s názvem Alliances ze Security Studies. Z českého prostředí se teorií aliancí zabývá ve svém článku Proč vznikají aliance? ve sborníku Mezinárodní vztahy z roku 1996 politolog Petr Drulák. Práce využívá i dílčí přínosy P. Schroedera z roku 1994 v knize Historical Reality vs. Neo- Realist Theory a knihu International relations theories: discipline and diversity vytvořenou společným úsilím Steva Smitha, Timothyho Dunnea a Milji Kurkiho v roce 2013, v níž se nachází i příspěvky dalšího hlavního teoretika ofenzivního realisty Johna Mearsheimera, jenž dal základ teorii aliancí pomocí principu 16

17 vyvažování moci. Mearsheimer rozpracoval svou teorii hegemonie a otázku trvalého míru v době po rozpadu SSSR v knize z roku 2001 The Tragedy of Great Powers. Tematicky zakončí výčet hlavních autorů zabývajících se teoriemi aliancí se svou knihou The End of Alliance Theory autor Kajsa Oset v roce K doplnění typologie aliancí využívá autorka také koncept bezpečnostního společenství, který představil Karl W. Deutsch v roce 1957 ve svém článku Political Community And The North Atlantic Area: International Organization In The Light Of Historical Experience. Tento koncept posléze rozvedli autoři Emanuel Adler a Michael Barnett v knize z roku 1998 pod názvem Security Communities vydané pod univerzitní záštitou v rámci Cambridge Studies In International Relations. 2.2 Vztah USA a Saudské Arábie Magisterská práce se soustředí na vztah mezi aktéry, který doposud nebyl v popředí zájmu teoretiků mezinárodních vztahů ani politologů. V oblasti vztahů mezi USA a Saudskou Arábií existují převážně studie zpracované pro interní potřebu americké politické reprezentace 2 (Kongresu) 3 zpracované Blanchardem v roce 2009 a 2017 a oficiální vyjádření na stránkách Bílého domu 4 věnovaných jednotlivým prezidentům. Vznikem a přetrváváním tohoto jedinečného vztahu mezi USA a Saudskou Arábií se zabývá především neorealista Stephen Walt. Stephen Walt je světově uznávaným, politologem a profesorem mezinárodních vztahů na Harvardské univerzitě. Klíčové jsou nejen jeho teoretické publikace, ale také jeho studie a příspěvky uveřejněné například ve Foreign Policy 5, National 2 Prakticky každá země, která má se Saudskou Arábií aktivní diplomatické a obchodní vztahy si vypracovává své vlastní analytické studie týkající se jejich vztahů a poměrů v KSA, tyto dokumenty ovšem nejsou veřejnosti dostupné a oficiálně se o jejich existenci nehovoří (Zdroj: rozhovor s českým velvyslancem v Rijádu Ing. Jiří Slavík, CSc.) 3 Např. Office of the Assistant Secretary of Defense, United States Security Strategy for the Middle East (Washington, D.C.: Department of Defense, Office of International Security Affairs, May 1995) Foreign Policy 2016 a

18 Interest a názory zveřejněné v příležitostných interview. Vyjádření profesora Walta jsou mnohdy jediným zdrojem k všeobecnému zhodnocení tohoto výjimečného spojenectví a to navíc nikoli proto, že by se věnoval úmyslně pouze saudsko-americkým vztahům, ale protože se zaměřuje na zahraniční politiku (a kritiku) USA obecně. K úplnému pochopení současného stavu aliance a správnému výběru typu alianční vazby, která spojuje USA a Saudskou Arábii, je nutné analyzovat všechny fáze jejich vztahu a jejich jednání tváří v tvář obtížným okamžikům, které nám pomohou pochopit motivy a účel jejich spojenectví. K historickému přehledu a popisu událostí slouží primárně nejnovější kniha uznávaného českého arabisty Miloše Mendela vydaná v roce 2016 s názvem Dějiny Saudské Arábie, v níž autor podrobně popisuje všechny detaily vztahu Saudské Arábie a USA stejně jako obecnou charakteristiku vnitřního vývoje KSA a faktory, které tento stát formovaly až do nedávné doby. 6 Mendelova kniha je stěžejním zdrojem pro empirickou kapitolu věnující se historii vztahu USA a Saudské Arábie. Kniha je založena na převážně arabských originálních zdrojích a díky Mendelovu výjimečnému postavení a kontaktům v Saudské Arábii je jeho kniha cenným zdrojem informací, které nejsou běžně dostupné v západním světě díky uzavřenosti a cenzuře saudského režimu i jazykové bariéře. Miloš Mendel má v Saudské Arábii velký respekt, svědčí o tom i skutečnost, že jako jediný Středoevropan (bez muslimského vyznání) směl navštívit a fotografovat Velkou mešitu v Mekce. K doplnění optimálního pohledu na reálie slouží také kniha žurnalistky Rachel Bronson s názvem Thicker than Oil: America s Uneasy partnership with Saudi Arabia (2006), ve které se věnuje zahraničně-politickým událostem mezi USA a Saudskou Arábií od doby jejich prvního kontaktu. Bronson se trvale 6 Pravdou je, že dějiny Saudské Arábie jsou od roku 1945 natolik svázány s americkými, že by šlo jen těžko uchopit jejich historický vývoj bez zapojení jejich vzájemných vztahů a vlivu, který USA na tento rozvoj měly. 18

19 věnuje politice na Blízkém východě a je viceprezidentkou katedry studií a programů Rady pro světové záležitosti v Chicagu. Zajímavý pro obsah magisterské práce je také její článek Power Shift In The Middle East z 2016 v Bulletin Of The Atomic Scientists. Hlubší náhled na vnitřní politickou situaci a dynamiku uvnitř KSA a vztah dílčích osobností vůči USA poskytuje kniha Roberta Laceyho z roku 2009 vydaná pod názvem Inside the Kingdom: kings, clerics, modernists terrorist, and the struggle for Saudi Arabia, jež je volným pokračováním jeho první knihy o KSA s názvem The Kingdom. Lacey je Američan a spisovatel, který žije mnoho let v Saudské Arábii. Jeho knihy jsou otevřeným pozorováním zástupců obou stran a nezaujatým hodnocením činů jednotlivců. Z důvodu mnohdy příliš otevřeného a kritického hodnocení některých vysoce postavených saudských funkcionářů byl na jeho knihy v KSA uvalen zákaz překladu do arabštiny i prodeje. Informace a reálie z doby administrativy prezidenta Obamy jsou pro účely práce získané především z médií, projevů a prohlášení hlavních představitelů USA i KSA (především projev prezidenta Obamy v Káhiře, kniha Hillary Clintonové Hard Choices, atd.), aktuální legislativy a studií ve sbornících Masarat a Dirasat vydaných Výzkumným centrem krále Fajsala pro Islámská studia. K bližšímu pochopení kulturních specifik a faktorů, které ovlivňují směr zahraniční politiky a rozhodování obou aktérů jsou využity knihy The Foreign Policies of Middle East States od autorů Ehteshami a Hinnebusch, z roku Analyticky se zahraniční politice na Blízkém východě věnuje publikace Thomas W. Zeilera a Robert J. McMahona z roku 2012 s názvem Guide To U.S. Foreign Policy: A Diplomatic History zaobírající se jednotlivými kroky administrativ prezidenta Clintona, Bushe i Obamy v regionu Blízkého východu a historickým pozadím těchto rozhodnutí. K celkovému obrazu dopomáhá sborník Middle East 2016: The economic and political report, který je vydáván každoročně jako zprávy a profily 34 států a území v regionu Blízkého východu (v oblasti od Afghánistánu k Jemenu, od 19

20 Mauritánie ke Kazachstánu). Dále text Íránské jaderné dohody (JCPOA), dokumenty OSN a zprávy nezávislých neziskových organizací a think tanků jako je International Crisis Group, Middle East Report Project (MERIP). Využito je materiálů pro americký Kongres zpracovaných Blanchardem z roku 2009 a 2017 o stavu vztahů USA a Saudské Arábie, zpráv Human Rights Watch, článků ve Foreign Policy, Foreign Affairs, The New York Times a dalších novinových zdrojů. Vzhledem k aktuálnosti zkoumaného období a originalitě tématu je pro období vlády prezidenta Obamy a jeho vztahy s KSA velmi málo primárních zdrojů. K odpovědi na výzkumné otázky lze nicméně využít dílčí zprávy a zdroje vyjmenované výše. Literatura ze strany saudského režimu nebo alespoň napsaná saudskými žurnalisty není dostupná z podstaty uzavřenosti režimu, minima oficiálních zdrojů a téměř neexistujících vyjádření ke vztahu s USA, kromě těch zveřejněných při společných setkáních státníků jsou značným omezením práce. Stejně tak i tvrdá cenzura uvnitř Saudské Arábie a absence oficiální kritiky režimu, pod hrozbou tvrdých trestů. Exiloví autoři se věnují především kritice saudského režimu a lidským právům, nikoli vztahu s USA. 20

21 3. Aliance a jejich typy Definice aliance Alliances are temporary marriages of conveniences John Mearsheimer V rámci teoretického a empirického zkoumání mezinárodních vztahů neexistuje pouze jedna univerzálně platná definice aliancí 8. Přestože aliance 9 byly dominantní formou zajištění bezpečnosti po celé 19. století a jeden z nejstarších účinných diplomatických nástrojů 10, existující definice aliancí jsou velmi obecné a neurčité. George Liska definuje alianci jako svazek více zemí, který je založen na základě psané, většinou dobrovolné formální smlouvy, dohody nebo ujednání mezi státy, které se zavazují koordinovat své chování a politiky v případě vojenského konfliktu (G. Liska, 1962; 3). Drulák definuje alianci jako faktickou dohodou dvou či více stran o výměně určitých statků, přičemž alespoň jedním z těchto statků je bezpečnost (Drulák, 1996; 88). Drulák také zdůrazňuje, že oficiální smlouva nemusí vůbec existovat nebo nemusí zahrnovat všechny aspekty aliance. Také přikládá význam proměnám aliance a subjektivnímu pojetí bezpečnosti v čase. Aliance je tedy platná a lze ji za takovou považovat i v době, kdy ji uznává a vnímá alespoň jedna ze stran (Drulák, 1996; 88). V rámci této magisterské práce bude pracováno s aliancí v užším pojetí, v němž tento pojem vztahuje k bezpečnostní spolupráci. 11 Chceme-li uchopit pojem aliance explicitně, je převážně podmíněn vojenskou spoluprací. Právě bezpečnostní motivy a snaha o přežití jsou z 7 Termín pochází z francouzského slova Aleier = spojit, kombinovat, připojit, svázat; kořen slova má však původ již z latinského ligare = svázat, spojit 8 Běžně je pojem aliance chápán jako spojení mezi dvěma aktéry 9 Aliance je stav nebo spojení mezi jednotlivci, skupinami, stranami i státy; spojení dvou a více národů skrze smlouvu za účelem dosažení společného cíle/zájmu 10 Nejstarší dochovaná alianční smlouva, pocházející již z roku 1296 př. n. l., byla podepsána mezi chetistkým králem Chattušilišem III. a egyptským faraónem Ramsessem II. - nepřímo zaměřena proti rostoucí moci Asýrie 11 V teoretickém systému mezinárodních vztahů však existují také teorie aliancí ekonomických. 21

22 pohledu teorií a systému mezinárodních vztahů nejčastějším prokazatelným podnětem k vytváření aliancí. Podle Sabrovskeho vstupují státy do aliancí ze dvou důvodů aby odstrašily nepřítele, nebo vyhrály válku v případě, že by deterence selhala (Sabrovsky, 1980; ). Jako příčiny vzniku aliancí je také možné vnímat motivy států v uspokojování zájmů nedosažitelných bez společné akce a v zajištění transparentnosti alianční partnerů. Z tohoto pohledu je velmi těžké odhalit skutečné motivy a podněty, které vedou státy k tvorbě aliancí, zřejmá je pouze důležitost aliančních vazeb jako nedílné součásti systému mezinárodních vztahů, přičemž do nich státy vstupují z různých důvodů a s rozdílnými očekáváními. Ke zjednodušení definice aliance lze použít tři kritéria stanovená Holstim, Hopmannem a J. Sullivanem. Dle jejich mínění musejí aliance splňovat tři základní parametry: 1) formální dohodu ať už otevřenou/veřejnou nebo tajnou (nemusí však být vždy písemná) 2) musejí se přímo zabývat tématy národní bezpečnosti (potvrzuje neorealistické nahlížení na důvody států pro vstup do aliance) 3) stranami aliance musejí být národní státy (tento formát vnímání aliance vylučuje liberalistické pojetí nestátních aktérů operujících v systému mezinárodních vztahů) (Holsti, Hopman, Sullivan, 1973). Aliance v mezinárodních vztazích Teorie aliancí je předmětem zájmu především realistických a liberalistických teorií mezinárodních vztahů. Nicméně oba tábory vnímají jejich význam a funkci i faktory vedoucí k jejich vzniku s rozdílnou důležitostí. Pro účely práce je proto zvolena teorie realistického vyvažování moci a neorealistického vyvažování hrozeb. Liberální přístup k roli aliancí v mezinárodním systému je také v této práci nastíněn, a to z toho důvodu vlivu liberalismu v 90. letech 20. století na vnímání aliancí ze strany administrativ prezidentů Billa Clintona a George Bushe mladšího. Liberální přístup ovlivnil a 22

23 narušil existující vazby mezi USA a Saudskou Arábií. V době jejich administrativ panovala mezi aktéry historicky nejmenší intenzita spolupráce. I z důvodu argumentace jeho nevhodnosti pro zkoumání komplexního vztahu USA a KSA jsou jeho hlavní rysy shrnuty v následující podkapitole. Oba teoretické směry si kladou stejné základní podmínky a parametry pro vznik aliance, jimiž jsou: vzájemné závislosti mezi zeměmi, sdílení hrozby či vymezení se vůči hegemonovi, podobnost zemí (politický systém, dějiny, sociální systém atd.), existence prvků sebeomezování ve prospěch kooperace, forma institucionalizace a společné vnímání identit (Drulák, 2002; 60-63). Drulák předkládá také kritéria pro vstup aktérů do aliancí: kritérium statické výhodnosti, kritérium negace a kritérium provokace. Kritéria jsou postavena na nutnosti pozitivního přínosu spočívajícího v motivaci všech stran k vytvoření koalice nejčastěji se opět jedná o zajištění bezpečnosti. V tomto případě musí záruka bezpečnosti převyšovat rizika, která stát vstupem do aliance přijímá (například kritika veřejného mínění nebo negativní postoj okolních států v případě, že by rizika byla příliš vysoká, není vstup do aliance racionálním rozhodnutím k zachování bezpečnosti). Pokud vstup do aliance naopak zvýší již existující hrozby, nebo naopak implikuje jiné, je porušeno třetí kritérium. Zároveň všechny strany aliance musí subjektivně vnímat vstup jako pozitivní krok pro jejich zájmy. Vymezením se v rámci aliance vůči dalším aktérům nebo nepřijetí těchto aktérů do aliance může mít negativní dopad na vzájemné vztahy a podnítit je k úsilí o narušení bezpečnosti aliance. Naopak zapojení aktérů s pochybným politickým i bezpečnostním kreditem může posílit pozitivní vliv ostatních členů aliance na další utváření jeho politiky a podnítit prospěšné reformy. Státy se obvykle vstupem do aliancí vzdávají části své nezávislosti a podstupují riziko vnitřních politických problémů a kritiky. Zároveň jsou vstupy do aliancí mnohdy doprovázené náklady na provoz a dodržení závazků. 23

24 Aliance optikou realistických a neorealistických teorií Lidé jsou silní, pokud hájí určitou silnou ideu. Zeslábnou však a stávají se bezmocnými, když se jim tato idea ztrácí. Sigmund Freud Realistické přístupy si pochopení systému mezinárodních vztahů vysvětlují s důrazem na úlohu konfliktu mezi státy, zatímco liberalistické chápání spojuje aliance s integrací a internacionalizací a vidí v nich hned několik možností, jak omezit sklony států k válčení a zmírnit dopady konfliktů v mezinárodním prostředí (Walt, 1998; 29). Realismus je dominantní teorií mezinárodních vztahů, kromě schopnosti vysvětlit události v době studené války, také díky svému silnému postoji k vysvětlení válek a konfliktů, vzniku aliancí a spolupráce a překážkám, které systém těmto vazbám klade. Realismus je jednou z klasických teorií systému mezinárodních vztahů založenou na předpokladu existence racionálních aktérů, kterými jsou státy pohybující se v anarchickém prostředí s cílem zajistit své přežití prostřednictvím dostatečné moci. Nahlížení na chování států vyplývá z poznatku Hanse Morgenthau, že politika, stejně jako společnost obecně, se řídí objektivními zákony, jež mají své kořeny v lidské přirozenosti (Morgenthau, 1993; 4). Vzhledem k tomu, že realisté nepřijímají myšlenku morálky a považují lidskou přirozenost za sobeckou (zlou) a orientovanou pouze na své přežití a tvrdí, že politika má svá vlastní pravidla, není tedy v jejich teorii místo ani pro morální jednání států. Mezinárodní prostředí je podle realistů primárně ovlivněno rozložením moci mezi aktéry. Z pohledu realistů je tedy pro přežití států nezbytná snaha maximalizovat svou moc. Svou moc ovšem mohou státy v mezinárodním prostředí realizovat pouze na úkor jiného státu (jeho oslabením). Tak vzniká hra s nenulovým součtem. Moc je hlavním prostředkem k dosažení jakéhokoli cíle aktéra, a proto je její rozdělení v systému nestabilní. Racionální aktéři se proto snaží maximalizací moci docílit pomocí vyvažování. Realisté nezaujali jednotný přístup k otázce aliancí. Státy, které vstupují do aliancí za účelem posílení své moci, mohou využít aliančních vazeb k obraně, 24

25 ale také k útoku. Realistické přístupy se v závislosti na této možnosti rozdělují na defenzivní a ofenzivní. Henry Kissinger a ofenzivní realista John Mearsheimer vysvětlují fenomén aliance v mezinárodním systému pomocí teorie vyvažování moci. Neorealista Stephen Walt přidává druhou možnost díky teorii vyvažování hrozeb. Teorie rovnováhy sil vysvětluje chování racionálních státních aktérů, kteří tvoří spojenecké/alianční vazby za účelem vyvážení moci svých protivníků a nepřátel. Státy inklinují k vyvažování potenciálního hegemona a vyvažují státy, jež je ohrožují. Pro vznik rovnováhy sil i rovnováhy hrozeb v praxi je tedy nezbytné vysvětlit rovněž druhý zmíněný pojem. Pojem hrozby vymezuje S. Walt pomocí identifikace čtyř základních kritérií, které státy běžně používají ke zhodnocení bezpečnostní situace. Těmito kritérii jsou: celková síla, geografická blízkost, útočný potenciál a útočné úmysly. Pokud tato kritéria stát splňuje nebo dokonce narůstají, narůstá ze strany ohrožených států přímou úměrou i vnímaní potenciální hrozby, a v reakci na ni následně státy vstupují do aliancí, aby hrozbu vyvážily (Walt, 1987; 22). Podle Snydera je hrozba prolnutím tří proměnných míra intenzity střetu zájmů aktéra a jeho protivníka, pravděpodobnost odhodlání nepřítele vyřešit konflikt použitím síly a relativním poměrem vojenských schopností státu a jeho nepřátel (Snyder, 1997; 35). Waltz vidí v aliancích strategický nástroj k odstrašení agresora před případným útokem. Aliance jsou tedy z pohledu realistů nejlepším způsobem k zajištění systémové bezpečnostní rovnováhy a jsou nejpoužívanějším postupem v mezinárodním prostředí. Jeho tvrzení podporuje Stephen Walt, který uvádí, že ideologie je slabším motivem pro vytváření aliancí. Ani zahraniční pomoc, ani pronikání cizích vlivů, není dostatečným motivem pro navázání skutečné aliance. Všechny ideologické aliance jsou podle jeho teze pouze formou vyvažování. Ordeshook a Niou však rozdělují aliance na ofenzivní a vyvažující. Vyvažující aliance vznikají za účelem vyvážení sil v systému mezinárodních vztahů a jsou tvořeny většinou malými státy (Niou, Ordeshook, 1991; 20). Paul Schroder přisuzuje aliancím tři hlavní úlohy: oponovat hrozbě, zažehnat hrozbu skrze pakt vedoucí k omezení vlivu hrozby a poskytnout mocnostem nástroj 25

26 managmentu/správy nad slabšími státy. Podle Ordeshooka spoléhá tradiční literatura, věnující se mezinárodním vztahům při vysvětlování aliancí v systému, především na rovnováhu sil předkládanou realisty. V rámci politiky rovnováhy sil jsou všichni aktéři potenciálními partnery pro alianci, žádný není větším zlem než ostatní (Niou, Ordeshook, 1991; 4). Neorealista Stephen Walt považuje vytváření aliancí v takovémto mezinárodním prostředí za racionální snahu aktérů pomocí nastolení mocenské rovnováhy vyvažovat existující i potenciální hrozby. Pro Walta již není primárním cílem státu získat moc, ale zajistit si své postavení a nezávislou existenci. Další neorealista Kenneth Waltz říká, že v anarchii je nejvyšším cílem bezpečnost. Pouze pokud je zajištěno přežití, mohou státy usilovat o další cíle, jako je klid, zisk nebo moc (Waltz, 1979; 126). Waltz také připouští, že ne všechny státy mají příležitost vstoupit do aliancí. Ty, které tuto možnost nemají, protože jsou příliš slabé nebo nemají s kým alianci vytvořit, či riskují jistou porážku, svou touhou po aliančních vazbách podněcují agresivitu nepřítele. Stávají se snadným cílem útoku. Racionální malé státy proto místo strategie vyvažování ustoupí agresorovi. 12 V rámci teorie vyvažování hrozeb předkládá S. Walt dělení na vnitřní a vnější vyvažování hrozeb. Interní vyvažování vnímá například jako budování armád a zisk moderních zbraňových systémů, které zajistí stabilitu státu a mohou poté napomoci externímu vyvažování proti hrozbám dalších států a hrozbám proti alianci. Své armády vybudované v rámci vnitřního vyvažování pak mohou použít k vnějšímu vyvažování a odstrašení případných útočníků. 13 V rámci realistického chápání aliance je nutné zmínit také teorii hegemonní stability. Z empirické zkušenosti mezinárodních vztahů vyplývá, že malé státy se raději přidají do skupiny dalších malých států, aby tak vyvážily moc jednoho velkého aktéra. Velký a mocný stát obvykle malé státy děsí. V rámci aliance si ovšem 12 Praktickým příkladem je Československé přijetí Mnichovské dohody v roce 1938 (ČSR kapitulace malý stát bez možnosti navázat další spojenectví nebo se se svými kapacitami postavit agresi Německa vojenskou silou) 13 Jak tomu bylo například během studené války, kdy SSSR a USA díky budování vlastního arzenálu vyvažovaly sebe navzájem. 26

27 státy na základě teorie hegemonní stability volí hegemona, který zaujímá pozici lídra aliance. Je nejsilnějším státem v alianci a jeho postavení zajišťuje stabilitu. Má moc srovnat pořádek a dodržet závazky (dohlédnout na jejich dodržení ostatními spojenci). 14 Předchází tak tzv. jevu černého pasažéra, přiněmž některý ze států aliance využíval privilegií a ochrany, aniž by přispíval k jejímu udržení nebo se podílel na nákladech. Lídr aliance má dostatek moci a sil, aby zajistil, že se všichni účastníci budou podílet. Realistické teorie se zabývají také mírou závislosti aliančních partnerů a zvážením nákladů a zisků, které provádí každý racionální aktér před vstupem do aliance, ale i v průběhu již existujících vazeb. Každá aliance a její udržování primárně ve vojenském smyslu, stojí nemalé prostředky. Ať už se jedná o logistickou, vojenskou či politickou podporu. Je pro členy aliance nutné v reakci na proměny prostředí zvažovat průběžně, zda nejsou náklady vyšší než přínos aliance. Nákladem může být vnímána také závislost státu a z toho vyplývající omezení jeho rozhodování a moci ve vztahu k ostatním státům, které nejsou členy aliance. Důsledkem závislosti je fenomén tzv. aliančního bezpečnostního dilematu. 15 Záruky aliančních slibů jsou mnohdy strategicky důležité ovšem nehmotné a je na uvážení států, zda je pro ně záruka dostatečná, či neodpovídá možným budoucím nákladům. Vstup do aliancí je pro velké státy zpravidla racionálním krokem doprovázeným zhodnocením všech alternativ a následků. Pro menší státy je vstup do aliance naopak obvykle jedinou cestou, jak ochránit své existenciální zájmy a suverenitu. V takovém případě jsou státy ochotné přidat se do aliance i k nepříteli, aby zajistily své přežití tzv. bandwagoning. Podle S. Walta je ovšem 14 Praktickým příkladem hegemonní stability je například postavení USA v rámci NATO. 15 V otázce aliancí existuje určité bezpečnostní dilema vzniká v okamžiku, kdy stát vstoupí do aliance a stane se tak svým způsobem závislým na svých spojencích, dostává se tak do pasti (entrapment), kdy je zatažen do cizího konfliktu či získává obavy z nesplnění závazků ostatními, to by jej nechalo osamoceným (abandonment). Bezpečnostní dilema vzniká na základě tří faktorů: podobnosti zájmů aliančních spojenců, vzájemnou závislostí a rozsahem dohodnutých závazků. (Snyder, G. H.: Security Dilemma in Alliance Politics, World Politics, 1984, Vol. 36, No ; Neustadt, R. E.: Alliance Politics, New York: Columbia University Press, 1970.) 27

28 vyvažování mnohem častější než bandwagoning neboli teorie domina (Walt, 1997). Aliance v liberalistickém pojetí mezinárodních vztahů Teorie liberalismu nahlíží na aktéry mezinárodního systému zcela odlišně než realistická teorie. Liberálové nahlížejí na přirozenost aktérů pozitivně a dle jejich názoru je každý jedince dobrý a jeho rozhodování je založeno na morálce. Morálka jedinců se pak přenáší i do jednání států. Státy jsou řízeny vládami. Pokud jsou vlády demokratické, zvoleny svobodnými volbami, pak jsou morálně náchylnější k pozitivnímu a mírovému chování. Lidé si nepřejí války. Liberalismus zakládá teorii mezinárodních vztahů na řízení států zdola. Zárukou mírového soužití jsou mezinárodní organizace, instituce a mezinárodní právní normy. Liberalismus je velmi normativní. Podle liberálů/idealistů jsou společné kroky aktérů mezinárodního systému samozřejmé a častější než samostatné jednání jednotlivých aktérů. 16 Za aktéry mezinárodního systému ovšem liberalisté nepovažují primárně pouze státy, ale také nestátní organizace a instituce. Liberálové předpokládají, že systém je založen na kolektivním jednání a reakce na hrozby jsou v mezinárodním prostředí v závislosti na kolektivní bezpečnosti stabilnější a mají tendenci k dlouhodobému trvání. Společné jednání aktérů, například v rámci aliancí, je proto více efektivní než individuální reakce. Rovnováha sil v mezinárodním prostředí je podrobena morálnímu hodnocení. Hlavním cílem aktérů je zajistit bezpečnost pomocí dosažení světového míru. Ten je podle liberalistů nejen možným, ale také preferovaným cílem všech racionálních aktérů. Války vidí jako nežádoucí záporné jevy, kterým musí být zabráněno kolektivním úsilím. Podle liberálů nejsou války dílem lidí, ale špatných režimů. Nejvíce se rolí aliancí v mezinárodním prostředí 16 Objevuje se jev tzv. zapuštěného liberalismus (embedded liberalism), který doktrinálně propojuje intervenční ekonomickou politiku na úrovni národních států s multilaterální ekonomickou spoluprací na mezinárodní úrovni. 28

29 zabývá optikou liberalismu teorie demokratického míru navržená Michaelem Doylem. Teorie je postavena na tezi, že cílem aktérů je mír a ten je v mezinárodním prostředí možný, budou-li státy demokratické. Z historické zkušenosti vyplývá, že demokratické státy mezi sebou zpravidla nevedou válečné konflikty. Nejsou si navzájem hrozbou, protože ani pro jednu stranu není žádoucí vynakládat náklady (finance, zdroje, lidské životy) a ohrozit stabilitu. Války nejsou přínosem. Naopak poškozují zisky státu. Cestou k rozvoji a blahobytu je spolupráce, volný trh a mezinárodní normy, které zajistí trvalý mír. Dle liberálů zakládají nejčastěji aliance státy se společnou ideologií a režimem, a to z několika důvodů, které budou dále zmíněny. Spojenectví států se stejnými zájmy může být viděno jako snaha o ochranu vlastních politických principů (pokud politik věří, že obrana jeho principů a zájmů je dobrá, pak musí také bránit státy se stejnými hodnotami). Státy s podobnými rysy se méně obávají jeden druhého, neboť kalkulují s předpokladem, že stát se stejnými postoji a hodnotami, jako oni by na ně zaútočil. Je to dobrý stát. Spojenectví se stejnými státy může podpořit legitimitu slabého režimu, jež tímto demonstruje, že náleží do silného populárního tábora. V neposlední řadě jsou aliance zakládány v případě, že (liberální) ideologie sama o sobě předepisuje nutnost spojenectví. (Walt, 1987 str. 34) Problematickou částí tohoto předpokladu je případ, kdy sama ideologie předepisuje cestu konfliktu, nebo vytvoření systému s jediným legitimním vůdcem, jako tomu bylo například u marxistického pojetí mezinárodního systému. Liberální ideologie ovšem cílí k míru, mírové aliance jsou tedy jejich hlavním nástrojem. Legitimita liberálních států pochází z demokratických voleb, tím tedy motivuje státy utvářet mírové aliance a rozšiřovat jejich ideologii pomocí aliancí proti nedemokratickým režimům, které jsou vnímány jako hrozba stabilitě a míru. Liberální státy musí spolupracovat, i pokud by nelegitimní režimy chtěly jejich postavení a bezpečnost narušit. Přední neoliberálové Celeste Wallanderová a Robert Keohane předkládají definici aliancí, na základě jimi vytvořené teorie aliancí, jako institucionalizované bezpečnostní koalice 29

30 vytvořené proto, aby shromažďovaly kapacity a koordinovaly strategie potřebné k vypořádání se s vnímanou hrozbou (Wallander, Keohane; 1999; 22). Neoliberál Keohane se dále domnívá, že je v zájmu států řešit problémy kolektivním jednáním. Podobu mezinárodního prostředí určují především zájmy státu - struktura vztahů a systému podstatným způsobem ovlivňuje, zda mezi státy dochází k harmonii, ke konfliktu, nebo ke spolupráci (Keohane, 1984; 51 57). Přesto připouští, že v mezinárodní politice dochází k problémům kolektivního jednání. Těmi jsou role nejistoty, transakční náklady a absence centralizované autority (Keohane, 1984; 67 69) Z tohoto předpokladu vyplývá základní liberální princip kolektivní bezpečnosti. V systému kolektivní bezpečnosti jsou všechny země schopny použít trest zaměřený proti těm, kdo se pokoušejí narušit statut quo hrozbou nebo zapojením do ohrožujícího chování (Niou, Ordershook 1991; 489). Princip kolektivní bezpečnosti nahrazuje realistické teorie vyvažování. Neoliberálové kladou důraz na vzájemnou provázanost a závislost států. Podle neoliberálů budou státy vždy spolupracovat a formovat aliance, ovšem problematické jsou otázky absolutních zisků. K ochraně stability a prosazování tzv. maximalizace zisků slouží v mezinárodním prostředí podniky a organizace a monopoly, které by měly státům zabránit v prosazování jejich individuálních zájmů v systému. Tento princip internacionalizace a institucionalizace 17 rozvíjejí další liberální směry. Podle neoliberálních institucionalistů je pro vznik aliance nezbytné, aby měly státy společné zájmy. Berou v potaz také kalkulace nákladů na tvorbu a provoz aliance. Institucionalisté vnímají nikoli pouze bezpečnostní motivy aliancí, jak tomu bylo u realistů, ale také ekonomické, politické, lidsko-právní a sociální zájmy. Neoliberální institucionalisté následně vnímají anarchické mezinárodní prostředí, které nastoluje vězňovo dilema. Za předpokladu, že by státy rády spolupracovaly, ale obávají se, že ostatní státy podmínky spolupráce nenaplní, a tak nebude dosaženo cíle. Ostatní státy mohou svou negativní spoluprací jejich 17 Podle neoliberálních institucionalistů zajistí mír a spolupráci mezinárodní právo a instituce. 30

31 cíle zmařit. I toto dilema lze překonat v případě, že spolupráce probíhá dlouhodobě a opakovaně a je nastavena určitá vyšší míra důvěry. V minulosti se spojenectví založená na kolektivní vojenské a politické bezpečnosti uzavírala dynamicky a nepředvídatelně v závislosti na vypuknutí konfliktu nebo zrodu předpokládaných hrozeb, zpravidla však v předvečer konfliktu. Po ukončení konfliktu se pak taková koalice většinou rozpadla v souvislosti s tím, jak pominula společná hrozba a tedy i důvod k existenci koalice. Tato praxe se mění v reakci na události 2. světové války a vazby získávají nové rysy. Koalice se začínají tvořit s velkým předstihem před vypuknutím možného konfliktu. Aliance jsou založeny na ideologických zájmech a dochází v nich k procesům směřujícím k silnějšímu vzájemnému propojení aktérů. Dopadem na systém mezinárodních vztahů je pozorovatelný rychlý kurz internacionalizačních a integračních procesů (Niou, Ordershook; 1991). Aliance optikou neoliberálů obvykle staví na principu kolektivní bezpečnosti (collective security) a kolektivní obrany (collective defense). Aliance založená na principu kolektivní obrany vyžaduje společné použití schopností a zdrojů členů aliance, které jsou využity na ochranu sebe navzájem a jsou namířeny proti nepříteli mimo vojenskou alianci. Princip kolektivní bezpečnosti předpokládá úsilí členů ochránit jeden druhého proti případné hrozbě nepřátelského útoku z řad členů aliance. Aliance obou typů mohou mít konkrétně, či abstraktně určeného nepřítele. V případě, že aliance neobsahuje přesnější určení a dohody vojenské spolupráce, vojenské logistiky, výcviku vojenského personálu a specifikaci vojenského vybavení a technologií, není její obsah v případě ohrožení plně spolehlivý. Za takto definovaných okolností se jedná dle Reitera a Gärtnera o prázdný závazek (Reiter, Gärtner, 2001; 20). Testování spolehlivosti aliancí je ovšem ztíženo právě jejich častým preventivním charakterem proti útoku. V případě, že aliance funguje, mnohdy odradí agresora od plánovaného použití vojenské síly vůči jejím signatářům. Danou spolehlivost aliančních vazeb proto nelze pozorovat (Bueno de Mesquita, 2000). 31

32 Typologie aliancí Deklarace zásad mezinárodního práva schválená v roce 1970 stanovila hlavní zásady mezinárodního práva a úsilí k ochraně míru. Hlavní zásada, která takto byla stanovena je zásada nepoužití síly, která je definovaná jako povinnost každého státu vystříhat se v mezinárodních stycích hrozby silou nebo použití síly 18. Takováto útočná, či za účelem války vytvořená, aliance tedy představuje porušení mezinárodního práva a Charty Organizace Spojených národů (dále jen OSN). Čin aktérů, který vede k agresi, porušení anebo ohrožení míru vede k válce. Válka je kvalifikována jako nejtěžší mezinárodní zločin. Podle rezoluce č přijaté dne 14. prosince 1974 Valným shromáždění OSN, je jakýkoli čin vyjmenovaný v rezoluci 19 (bez ohledu na to, zda byla vyhlášena oficiální válka mezi aktéry) vedoucí k narušení míru považován za agresivní akt (Potočný, 1999; 1-6). "Rada bezpečnosti určí, zda došlo k ohrožení míru, porušení míru nebo útočnému činu, a doporučí nebo rozhodne, jaká opatření budou učiněna podle článku 41 a 42, aby byl udržen nebo obnoven mezinárodní mír a bezpečnost (čl. 39. Charty OSN). V mezinárodním právu tedy není připuštěna legální možnost vzniku útočné aliance. Tento princip respektují také teoretici aliancí. Aliance jsou vnímány jako pozitivní fenomén mezinárodního systému. Tento přístup se promítl i do teorie 18 Silou se zde rozumí vojenská síla 19 a ) invaze nebo útok ozbrojených sil jednoho státu na území druhého státu, vojenská okupace, byť i dočasná, která je důsledkem invaze nebo útoku ozbrojených sil, jakékoliv připojení území jiného státu nebo jeho části, při němž bylo použito síly; b ) bombardování ozbrojenými silami jednoho státu území druhého státu, použití jakýchkoli zbraní jednoho státu proti území druhého státu; c ) blokáda přístavů nebo pobřeží jednoho státu ozbrojenými silami druhého státu; d ) útok ozbrojených sil jednoho státu na pozemní, námořní nebo letecké síly jiného státu; e ) použití ozbrojených sil jednoho státu, které se nacházejí na území druhého státu s jeho souhlasem v případě, že nedodržely podmínky pobytu nebo délky jejich přítomnosti; f ) jednání státu, který povolil druhému státu, aby použil jeho území ke spáchání agresivního činu proti třetímu státu; g ) vyslání státem nebo jeho jménem ozbrojených skupin, band, nepravidelných ozbrojených sil nebo žoldnéřů, kteří používají sílu, proti jinému státu v takové míře, že se to rovná předchozím činům 32

33 aliancí. Ve svých typologiích autoři až na výjimky (Stephen Walt) neposkytují v koncepci prostor pro aliance uzavřené za účelem útoku. Stephen Walt však na základě účelu aliance rozlišuje alianci obrannou a útočnou. Defenzivní aliance je vytvořena jako vzájemná záruka bezpečnosti pro případ, že by byl některý ze států napaden třetí stranou. Defenzivní aliance proto zanikají v případě, že jeden z aktérů získá prostředky k obraně proti hrozbě a již nepotřebuje bezpečnostní pomoc dalších aktérů. Dalším důvodem pro rozpad defenzivní aliance je výrazná proměna technologií vojenského charakteru, které ubírají potenciálnímu útočníkovi na jeho kapacitách a vojenské převaze. Za takových podmínek je pak útok méně pravděpodobný a důvod pro vznik a trvání aliance pomíjí. Ofenzivní aliance je založena za účelem napadení třetího aktéra. Ofenzivní aliance vznikají za účelem útoku na předem daného specifikovaného aktéra. I z tohoto důvodu jsou ofenzivní aliance křehké a náchylnější k zániku než aliance defenzivní. George Liska se domnívá, že aliance bývají většinou vytvořeny proti něčemu a jen zřídka za účelem dosažení něčeho či pro někoho. Z tohoto důvodu dělí aliance na partikularistické (aliance vytvořené přijetím společného postoje v mezinárodním konfliktu proti nějaké hrozbě, státu, rozhodnutí či návrhu, např. vytvoření volebního bloku v Radě bezpečnosti OSN atd., jejímž cílem je výměna informací dvou států o třetí straně, vojenská spolupráce a výhledově vzájemná obrana v blízké nebo vzdálené budoucnosti) a unilateralistické (aliance vznikající členstvím v univerzální nebo regionální mezinárodní organizaci, jejíž členství je otevřené a přístupné všem, kteří mohou něčím přispět ke společnému cíli). Partikularistické spolupráce nejsou primárně příkladem aliance, častěji je možné takový svazek identifikovat jako spojenectví a aliance je tedy jen jeho pouhou podskupinu (Liska, 1962; 12). Fedder zastává názor, že tradičně byly aliance tvořeny k naplnění jedné, nebo více funkcí. V závislosti na ní je možné aliance rozdělit na rozšiřující, preemptivní a strategické. Rozšiřující aliance byla vytvořena spojením jednoho aktéra (A) se druhým (B), za účelem přidání jeho síly ke své vlastní ve smyslu 33

34 překonání síly vnějšího nepřítele (C). Takto popsaná aliance slouží k získání mocenské převahy, kdy A+B>C. Preemptivní aliance vzniká spojením prvního aktéra (A) se druhým (B) za účelem předejít spojení sil druhého aktéra s (B) nepřítelem (C). Vysvětlující rovnice je A>C B. Strategická aliance je tvořena vstupem jednoho aktéra (A) do aliance se druhým aktérem (B) za účelem získání možnosti využít jeho území pro vlastní strategické účely a vojenské úmysly (například k vytvoření vojenské základny, doplnění paliva při útoku, zisku informací atd.) (Fedder, 1968; 67). Small a Singer v roce 1969 rozlišili aliance do tří typů (na základě jim známých existujících) aliančních vazeb: Obranný pakt (jehož příkladem je NATO z roku 1949), Smlouva o neútočení (například Pakt Molotov-Ribbentrop 20 ) a Přátelská dohoda (nejznámějším zástupcem je Srdečná dohoda mezi Velkou Británií a Francií z roku ). Tato typologie aliancí je založena na míře podpory, kterou si členové aliance vzájemně přislíbí. Singer a Small tedy v mezinárodním prostředí rozeznávají tři typy aktérů podle jejich chování v alianci, ti kteří bojují po boku svého partnera, ti kteří zůstávají neutrální a ti kteří bojují proti svému partnerovi. První typ aliance obranný pakt vyžaduje od svých signatářů závazek k vojenské intervenci ve prospěch kteréhokoli aliančního člena, který se ocitne v ohrožení, či přímo v ozbrojeném konfliktu. Druhým typem aliance je smlouva o neútočení a pakt neutrality, jež jsou založeny na neutralitě a odmítnutí agrese vůči aliančním partnerům, signatáři se tedy zavazují neužít vojenské síly. Vojenská neutralita je na základě veřejného mezinárodního práva kodifikována v Haagských úmluvách z roku Neutrálním státem se rozumí ten stát, který se neúčastní konkrétní války (mezinárodního ozbrojeného 20 Smlouva o neútočení mezi Sovětským svazem a nacistickým Německem podepsaná 5. ledna Tzv. Entente Cordiale byla smlouva v podobě tří konvencí uzavřená za účelem vyřešení rozporů v koloniích a svobodnější politiky daného státu na jejich území 34

35 konfliktu). Neutrální stát 22 má povinnost chovat se vůči válčícím stranám stejně a neúčastnit se válečných akcí (Potočný, 1999; 301). Smlouva o neútočení je obvykle mnohem podrobnější než pakt o neutralitě. Třetím typem je přátelská dohoda (entente), ve které signatáři pouze souhlasí navzájem konzultovat v otázce vojenské interakce vůči některému ze členů dohody. Vyjádření v přátelské dohodě zavazuje k poradě či pomoci v krizi včetně ozbrojeného útoku. (Singer, Small; 1968) Jednotlivé smlouvy a texty, které se zavazují k jednotlivým úkonům, různé úrovni plnění závazků a spolupráci, jsou pokládány za jednotlivé aliance. Rozsáhlé smlouvy, které obsahují dohody o spolupráci a závazcích v mnoha úrovních a odvětvích zároveň, jsou zpravidla z bezpečnostních důvodů utajené. Podle Kanna neexistují v případě entente žádné pevné svazky mezi partnery. Dohoda mezi partnery dává smysl pouze v případě, že slouží společným zájmům. Entente je nejmodernějším typem mezinárodní dohody a je nejslabším svazkem. Entente je tedy mnohem flexibilnější než aliance také proto, že neobsahuje žádné specifické závazky (Kann, 1976; ). Entente jsou vágní a závisí na smyslu pro čest a jsou vykládány vlivem okolností a vzhledem k prospěšnosti, jak se státům v dané situaci jeví příhodné. Entente jsou dohody, které řeší konflikt mezi státy na takovém stupni, že od dané chvíle očekávají státy od sebe navzájem diplomatickou či vojenskou podporu nebo jednotná prohlášení a akce různého druhu (Snyder 1990, 105). Z pohledu magisterské práce, která si stanovila zabývat se aliancemi podmíněnými přítomností vojenské spolupráce, tedy nesplňují (dohody) entente parametry nezbytné pro využití při hodnocení typu aliance. Mesquita, Singer a Ward rozlišují tři typy spojeneckých vztahů, které mezi sebou mohou státy vytvořit: spojenectví (an alignment), koalici (a coalition) 22 Neutrální stát má právo s válčícími stranami obchodovat nikoli však s válečným kontrabandem. Neutrální stát má povinnost odporovat, pokud je porušena nedotknutelnost jeho území v takovém případě se ozbrojený odpor nepovažuje za válečný čin, ale za sebeobranu. 35

36 a alianci (an alliance) 23. Pro účely popisu vztahů mezinárodního systému definují spojenectví jako obecný závazek ke spolupráci ze samotné definice vyplývá, že jejich záměry a cíle jsou široké a vágní. Spojenectví se tak utváří a mění v čase a v závislosti na ekonomických, politických a kulturních proměnách vnitřních i vnějších faktorů ovlivňujících dané aktéry. Jako příklad takového spojenectví uvádí případ volebních bloků v Radě bezpečnosti OSN. Spojenectví je často využíváno jako zástupný pojem pro širokou škálu mezinárodní politické spolupráce. Spojenectví je termín používaný v souvislosti s jakýmkoli politickým tématem v mezinárodním systému. Zahrnuje aktivní roli diplomacie namísto vojenské síly a je často dočasné a neformální. Snyder nahlíží na spojenectví jako na středobod mezinárodní politiky. Vnímá spojenectví jako množství vzájemných očekávání mezi dvěma a více státy, že tito budou mít svoji vzájemnou podporu v roztržkách nebo válkách s určitými státy. Tato očekávání rostou, s ohledem na vnímání společného zájmu mohou být slabší i silnější v závislosti na relativním stupni konfliktu zainteresovaných stran se společným nepřítelem. Stejně tak se mohou vytvářet očekávání nová. Spojenectví mohou být podle Snydera posílena pomocí přátelských dohod entente, která usmiřují konflikty mezi státy (Snyder, 1990; 105). Aliance v tomto případě posilují spojenectví skrze prvky přesnosti, vzájemnosti a povinnosti/závazku. Očekávání (podpory nebo opozice), která tvoří spojenectví, mohou pocházet z několika zdrojů, z pravidla však pocházejí ze tří skupin: nerovnost sil, konflikt a společné zájmy mezi státy a minulé interakce (včetně jednání o formálních aliancích) (Snyder, 1991; 123). Koalice je charakterizována závazkem dvou a více států ke koordinaci jejich jednání a politiky za účelem naplnění některých funkcí či dosažení specifických cílů. Na rozdíl od spojenectví se koalice soustředí striktně pouze na vojenské či nevojenské záležitosti. Snyder z toho vyvozuje, že státy se nemohou 23 V anglické literatuře se velmi často zaměňují pojmy aliance a spojenectví (Alliance and Alignment). 36

37 zavázat do většího počtu koalic, které mají překrývající se nebo průřezové cíle napříč rozdílnými oblastmi a zájmy. 24 Příkladem koalice je spolupráce USA, Velké Británie a SSSR ve 2. světové válce. Dále rozeznávají pojem aliance, který si vymezují jako dobrovolný formální závazek stanovený písemnou formou, ve kterém státy přijímají slib koordinace svého jednání a politiky v případě vojenského konfliktu. Podle Snydera se aliance tvoří v době míru, ale vznik koalice je častější během války (Snyder, 1990; 106). Osgood dodává, že koalice postrádají množství politických funkcí jako jsou například deterence útoku, vyloučení a omezení koaličního partnera (Osgood, 1968; 50). Fedder tvrdí, že aliance a koalice jsou téměř to samé. Aliance podle jeho názoru tvoří podkategorii koalice, již definuje jako sestavu členů jednajících v souladu v daném časovém období v jedné a více záležitostech (Fedder,1968; 80). Aliance jsou spojeny v prostředí mezinárodních vztahů téměř vždy s vojenskou spoluprací, jež se týká rizika ze strany třetího aktéra. Čím agresivnější je vnější nepřítel (společný nepřítel) či vážnější vojenská hrozba, tím soudržnější je formální aliance. Na rozdíl od ostatních typů spolupráce se aliance zabývají primárně tématy a záležitostmi vojenské bezpečnosti aktérů. 25 Rozhodnutí, zda budou závazky aliance přeneseny i do jiných oblastí než čistě vojenských, je většinou závislé na existenci dalších bezpečnostních hrozeb v oblasti obchodu a lidských práv. Hlavním cílem aliance je garance bezpečnosti a integrity signatářů na základě kolektivní vojenské obrany. Nicméně státy mohou vytvářet spojenectví a dočasně se v jednotlivých otázkách stavět na stranu aktérů, kteří nejsou součástí vojenské aliance. Tyto jejich dílčí politické zájmy a postoje ovšem neruší alianční závazky a nejsou spojeny se změnou jejich bezpečnostního vojenského postoje a aktivit. Za účelem politické spolupráce 24 V případě historické zkušenosti před 1. světovou válkou ovšem ke vzniku takových koalicí docházel.o 25 Drulák definuje bezpečnost státu jako pozitivní vjem generovaný souhrnem mocenských nástrojů přímo určených k zachování jeho svrchovanosti při sledování cílů definovaných vládnoucími složkami společnosti (Petr Drulák, Mezinárodní vztahy vol.31 n.1, 1996 str ). 37

38 země nemusí nutně rušit své vojenské alianční závazky s jinými aktéry (Mesquita, Singer, 1973; Ward 1982, skrze Reitner, Gartner, 2001; 16). Aliance mohou být také rozděleny na dva typy podle délky trvání na permanentní (trvalé) a ad hoc (dočasné). Ad hoc aliance vznikají za účelem dosažení řešení určitého specifického problému. Po vyřešení problému či skončení krizové situace aliance zaniká, protože pro setrvání v ní nemají členové žádný další důvod, nebo pod vlivem domácí politické situace a negativního vnímání svazku. Takovou aliancí byla například tzv. Osa (zla) Berlín-Řím (později Tokio) Permanentní aliance mohou přežít dobu svého působení, tedy i po zániku důvodu aliance. K bližšímu popisu mezistátních aliancí je možné využít také základní parametry, které stanovuje tvůrce realistické teorie Hans Morgenthau. Morgenthau dělí aliance podle: povahy zájmu, rozdělení moci, rozsahu zájmu, doby trvání, charakteru a efektivnosti. Vnímá aliance jako nezbytnou součást fungování rovnováhy sil operující v systému mnoha států. James D. Morrow nahlíží na aliance podobnou optikou vyvažování jako motivu pro vznik spolupráce, nicméně dělí aliance podle jejich složení na symetrické a asymetrické. V symetrické alianci se nacházejí státy s podobnými, sobě rovnými kapacitami a vojenskou silou těmi jsou mocnosti a supermocnosti jako např. USA. Jejich motivem je zachování kapacit a bezpečnosti. Asymetrické aliance tvoří malé státy s velmocí či supermocností, aby si tak pomocí aliance se silným partnerem zajistily svoji bezpečnost a zachovaly status quo, či zajistily autonomii prostřednictvím příznivé změny statutu quo. Malé státy vstupují do těchto aliancí za účelem posílení své vlastní bezpečnosti díky zárukám mocností na ochranu jejich území a obyvatel proti vojenské agresi. Na rozdíl od nich vstupují mocnosti do aliance s malými státy nikoli proto, aby chránily jejich teritorium, ale aby rozšířily svůj vlastní vojenský nebo politický vliv či odepřely tento vliv jinými státům (Morrow, 1991; ). 38

39 Drulák rozděluje 3 typy aliancí mezi dvěma aktéry následovně: stejnorodé (založené na bilaterálních vztazích mezi dvěma státy v němž oba jsou ochotny poskytnout ochranu druhému), různorodé (rozdělují členy aliance na ochránce a chráněnce, v nichž první stát poskytuje druhému bezpečnost a ochranu výměnou za statky, které nejsou vojenskou bezpečností, např. suroviny a zdroje, strategickou polohu, peníze, nezávislost atd.) a nakonec aliance smíšené (kompilace dvou předešlých typů. v nichž oba státy poskytují bezpečnost a ještě nějaký statek sobě navzájem). Ačkoli velké množství teoretiků se zabývá aliancemi pouze na úrovni států jako aktérů, můžeme rozeznat v mezinárodním prostředí i aliance mezi nestátními aktéry a jejich kombinace. Aliance tedy tvoří státy mezi sebou. Mohou je však tvořit státy s nestátními aktéry jako jsou ozbrojené či náboženské skupiny, či aliance státu s potenciálně vlivným nestátním aktérem (Drulák, 1996; 88). Stephen Walt rozděluje aliance především na formální a neformální s ohledem na existenci psané smlouvy a specifikaci závazku. Přesná ujednání stanovující typ aliance jsou pro jednotlivé druhy aliance velmi rozdílné. Jako definující prvek aliance vidí Walt závazek ke vzájemné vojenské podpoře proti externímu aktérovi za daného, specifikovaného stavu okolností. Do tohoto konceptu spadají formální a neformální aliance. U formální aliance je závazek zakotven do psané dohody. U neformální aliance (Ad hoc) jsou dojednání založena na tichém porozumění, nebo hmatatelné formě závazku, jako je například slovní záruka nebo společné vojenské cvičení. Podle Walta mohou být aliance také symetrické a asymetrické v závislosti na tom, zda členové aliance disponují zhruba stejnými kapacitami a přijímají k sobě navzájem alespoň zhruba identické závazky. Walt také specifikuje, co není možné považovat za alianci. Aliancí podle Walta nejsou dohody o redukci zbraní, dohody o kontrole zbrojení, formální procesy détente či soustavy zahrnující opatření k nastolení vzájemné důvěry dvou stran. 39

40 Podle Walta nejsou aliancí ani dohody o kolektivní bezpečnosti. Důvodem pro tento závěr je jeho vnímání aliance jako exkluzivní instituce, kdežto dohoda o kolektivní obraně je inkluzivní institucí. Aliance se vymezuje vůči chování jiného aktéra představují závazek postavit se na stranu členů aliance za všech okolností proti vnějšímu aktéru. Kolektivní obrana je založena na začlenění všech ochotných aktérů pro větší bezpečnostní stabilitu celku zavazuje členy postavit se proti a odsoudit jakýkoli projev násilí, a to dokonce i z vlastních řad (Walt, 1997; ). Walt dále dělí aliance do dvou druhů podle motivace, s níž státy do aliance přistupují. Státy, které vstupují do aliancí z důvodu jedinečného národního zájmu, vytvářejí svazky závislé na existenci aktuální hrozby a spolu se změnou situace zaniká i jejich důvod pro setrvání v alianci. Často tak aliance po zániku hrozby také zaniká. Naopak státy, které vstupují do aliance z důvodu integrity a pocitu sounáležitosti většího politického celku (motivované ideologií nebo společnými politickými cíli), vnímají své setrvání v alianci jako přirozené a cítí se být její nedílnou součástí. Pro takové státy jsou aliance trvalou institucí, ze které nemají důvod vystoupit. Příkladem takové aliance založené na integritě společnosti je Severoatlantická aliance (dále jen NATO) založená na evropské identitě vytvořené jako vyhrazení se proti SSSR (Walt, 1997; ). Podle Jacka Levyho a Williama Thompsona je nutné se v otázce vzniku koalice v mezinárodních vztazích zabývat fenoménem vyvažování. Nejčastěji mezinárodní koalice vznikají z důvodu vyvažování a nastolení status quo. Podle názoru Levyho a Thompsona se současní autoři především soustředí na kontinentální systém koalice, v němž je možné hodnotit potenciální sílu a hrozbu podle velikosti a možností pozemní armády a nejčastěji se tak věnují evropskému prostředí. Kromě kontinentálních velmocí, existují ovšem také země, které mají svou bezpečnost a sílu založenou na námořních kapacitách. V globálním kontextu existují proto i koalice transregionální, u nichž je nutné vzít v potaz také námořní, vzdušnou sílu a ekonomické faktory. Právě ekonomika 40

41 a nadstandardní vojenská technika (nové technologie, střely, letectvo, atd.) jsou v této koalici dominantním prvkem (Levy, Thompson 2010; 8). Kromě již zmiňovaných typů aliančních vazeb mezi aktéry přišel v roce 1957 politolog Carl Deutsch s konceptem bezpečnostního společenství. Deutsch pod tímto pojmem představuje nový typ vztahu mezi státy. Bezpečnostní společenství je region, v kterém se využití násilí ve větší intenzitě (konflikt či válka) stalo nepravděpodobné nebo dokonce nemyslitelné. Takovéto společenství je založeno na existenci společného rozumového jednání, jež vzniklo kombinací vzájemných sympatií aktérů, důvěře a společného zájmu. Státy spojené v bezpečnostní společenství věří, že společné sociální problémy musí a mohou být vyřešeny procesem mírové změny, tzv. rezolucí sociálních problémů. K rezoluci dochází pomocí institucializovaných procedur bez významného zapojení fyzické síly. Deutsch rozpoznává dva typy bezpečnostního společenství: amalgámové a pluralistické. Amalgámová bezpečnostní společenství jsou velmi vzácná. Vznikají ze dvou a více nezávislých států, které se rozhodnou vytvořit společnou jednotnou vládu (příkladem je sloučení 13 amerických kolonií a vznik federální vlády Spojených států). Pluralistická bezpečnostní společenství vznikají integrací, kdy si státy uchovávají svoji suverenitu a zůstávají politicky nezávislé, ale neočekává se, že by v budoucnosti mohli mít bezpečnostní konflikt. Příkladem je vztah USA a Kanady (Karl Deutsch, 1957; skrze Eayrs 1958; ). V roce 1998 se k tomuto konceptu vrací Emil Adler a Michael Barnett ve své knize Bezpečnostní společenství, kteří jej definovali pomocí sdílených identit, hodnot a smyslu, mnohostranných přímých interakcí a oboustranného dlouhodobého zájmu. Adler a Barnett poukázali na to, že bezpečnostní společenství prochází určitou evolucí během doby své existence. Dle jejich poznatků vznikají na základě cíle vytvoření mírového prostředí a mírové cesty změny a dozrává do vyšší úrovně skrze integraci. Tak vznikají ve vyzrálém a vyvinutém bezpečnostním společenství kolektivní mechanismy bezpečnosti a rozšiřují se na nadnárodní a mezinárodní úroveň. Rozdíl v evoluci společenství 41

42 může ovlivnit stupeň integrace (pevné nebo volné spojení aktérů) (Adler, Barnett, 1998). Ve své knize hovoří Adler s Barnettem také o vztahu USA a Mexika v souvislosti s pluralistickým společenstvím. Naskýtá se tedy otázka, zda některý z dalších vztahů USA s dlouholetými partnery nesplňuje parametry bezpečnostního společenství. V případě USA a Saudské Arábie o takovém vztahu však uvažovat nelze z důvodu povahy jejich rozdílného politického, ideologického a kulturního profilu. Oba státy také ve společném vztahu aktivně využívají vojenské síly proti třetí straně k dosažení společného cíle. Rešerše typologie aliancí ukazuje, že ve skutečnosti žádná jednotná typologie neexistuje. Z toho důvodu si autorka zvolila jednu hlavní typologii a tři doplňující (na základě existence prvku vojenské spolupráce). Pro účely zkoumání vazby mezi Saudskou Arábií a Spojenými státy se autorka v magisterské práci rozhodla jako nejvhodnější z představených typologií využít dělení dle Mesquity, Singera a Warda, v němž rozlišují tyto tři typy vztah mezi státními aktéry: spojenectví (an alignment), koalici (a coalition) a alianci (an alliance). Vybraná typologie poskytne hlavní rámec zkoumání, kterému budou zkoumané vztahy mezi USA a Saudskou Arábií podrobeny. Autorka zvolila tuto typologii s ohledem na přehledné vymezení všech tří typů a univerzální charakter typologie, která zahrnuje všechny aspekty vztahu mezi danými aktéry. Typologie poskytuje pevný rámec k vyhodnocení výsledků zkoumání, nicméně ponechává dostatek prostoru pro vnitřní analýzu vztahu a zahrnutí všech faktorů, které vazbu ovlivňují. Na rozdíl od ostatních představených typologií se neomezuje pouze na jeden aspekt povahy vztahu a hodnotí vazbu komplexně. Zvolená typologie není založena na existenci písemného závazku ani na přesném charakteru statků, které jsou předmětem vztahu. Dále není vázána na omezené časové období, jež by limitovalo celkové porozumění dlouhodobé alianční vazbě. Vybraná typologie je vhodná také z toho důvodu, že se nesoustředí pouze na účel či příčinu vzniku vztahu a tím umožní objektivní přístup ke zkoumání. Mesquita, Singer a Ward vytvořili svoji jednoduchou typologii pomocí kritéria intenzity vojenské 42

43 spolupráce. Tato typologie bude pro účely práce dále blíže rozvedena pomocí charakteristických prvků popsaných v dalších zmíněných typologiích (typech vztahů). Tyto charakteristiky budou třem hlavním typům mezistátních vazeb připisovány na základě jejich hlavních znaků. Mnohdy se typologie vzájemně doplňují a právě tohoto jevu bude autorka moci využít k přesnějšímu a autentickému popisu zkoumaného vztahu mezi aktéry. 1) Spojenectví nejméně intenzivní vztah (cíle tohoto vztahu jsou vágní a obecné), vznik a fungování tohoto vztahu nejsou podmíněny vojenskou spoluprací, naopak otázka bezpečnosti nemusí být do spojenectví vůbec zapojena z toho důvodu je nejslabším typem vazby. Ke spojenectví tak můžeme přiřadit další charakteristiky odpovídající tomuto typu vztahu: k dosažení svého cíle aktéři ve spojenectví využívají především diplomatické a politické prostředky a vyhýbají se vojenské pomoci, mění se v čase a je především formálním závazkem, obsahuje širokou škálu mezinárodní spolupráce, mívá preemptivní charakter. Spojenectví bývá primárně partikularistické a symetrické. S ohledem na vágnost definice obsahu vztahu může být spojenectví navázáno mezi státy v sousedství i mezi státy na druhé straně světa. Je tedy kontinentální i transregionálním typem vazby. Spojenectví má sloužit jako prevence konfliktu a k rozšíření vlivu států v oblasti. Ve své nejmenší intenzitě v extrémním případě (nejslabším typu vztahu) může být spojenectví ztotožněno s přátelskou dohodou. Spojenectví neslouží jako útočné, pokud by mělo získat přesah i do vojenské složky, pak jedině jako obranný vztah. Ve spojenectví jsou obvykle státy svázány vyrovnaným vztahem stejného charakteru a dochází tedy k výměně stejnorodých statků. 2) Koalice je intenzivnějším typem spolupráce (oproti spojenectví). Může tak být ztotožňována s paktem o neútočení či smlouvě o neutralitě, přestože koalice nemusí vznikat pouze ve spojení s vojenskou spoluprací. Může však být založena za tímto účelem. V takovém případě by sloužila jako 43

44 unilateralistická, neboť je založena na snaze o dosažení určitého cíle. Může tedy být vytvořena za účelem útoku. V koalici se státy zavazují ke koordinaci společného jednání za určitým cílem. Z toho vyplývá, že koalici zakládají státy různé velikosti. Nejčastěji jsou tedy koalice asymetrické. Státy se spojují do koalice, protože samy určitého cíle dosáhnout nemohou. Koalice jsou z důvodu lepší koordinace zpravidla tvořeny formální cestou ačkoli nemusí být tato koalice veřejně známa. V koalici si státy podle jejich potřeb vyměňují různorodé statky za účelem dosažení cíle. V koalici nelze hovořit výhradně o vzniku z ideologických důvodů. Motivem pro vstup států do koalice může být i důležitý národní zájem. 3) Aliance je nejintenzivnějším typem spolupráce. Jejím hlavním cílem je zajištění vojenské bezpečnosti a je tedy ze své podstaty defenzivní a podobá se obranému paktu. Aliance vzniká proti společné hrozbě či nepříteli, je tedy partikularistickou spoluprací. Může být symetrická i asymetrická v závislosti na potřebách aktérů a míře rizika. Nejčastěji je ovšem tvořena aktéry různé síly a velikosti. Aliance má rozšiřující a strategický účel. Má ochránit státy před hrozbou nebo jim pomoci získat v oblasti vliv, který jim pomůže vzniku hrozby předcházet. Aliance mohou být kontinentální i transregionální, avšak transregionální vazby jsou pravděpodobnější, protože pomáhají rozšíření vlivu státu a zajištění bezpečnosti před potenciální hrozbou. Aliance i díky své intenzitě spolupráce vznikají nejčastěji jako formální závazky a v případě jejich správné funkce není možné je udržet v tajnosti. Aliance jsou založeny především na vojenské bezpečnosti, ale může být zapojena i výměna dalších statků (díky silné intenzitě svazků) a aliance jsou proto nejčastěji vztahem smíšeného charakteru. Aliance vznikají z důvodu jedinečného národního zájmu tím je v první řadě přežití a zachování sil. Ke každému typu vazby Mesquity, Singera a Warda se autorce pro účely podrobného výzkumu specifické vazby mezi USA a Saudskou Arábií 44

45 podařilo přiřadit další atributy ostatních typologií. Je nutné vzít v potaz, že hlavní zvolená typologie Mesquity, Singera a Warda byla vytvořena v závěru 60. let v bipolárním světě studené války. Tato typologie je nadčasová právě proto, že je dostatečně široká a vágní. V průběhu dalších let vývoje a změn v systému mezinárodních vztahů měli další, výše zmínění autoři typologií možnost pozorovat změny a vzít v úvahu nová fakta a charakteristiky mezinárodních vztahů. Jejich poznatky značí vývoj, který byl v teorii aliancí dosažen. A pro účely kvalitního zkoumání a hodnocení vazby mezi USA a Saudskou Arábií je nutné vzít v potaz i nové aspekty a využít tedy vlastní verzi typologie doplněnou novějšími poznatky a bližšími popisy. Po přiražení těchto dalších charakteristik k vybraným třem typům aliančních vztahů je možné identifikovat hlavní znaky, jenž budou použity k analýze vztahu USA a KSA. Těmito znaky jsou společný cíl, vojenská spolupráce a symetrie vztahu. Na základě výše popsaných charakteristik je možné určit existenci či absenci jednotlivých znaků u daných typů vazeb následujícím způsobem: Typ vazby Společný cíl Symetrie vztahu Vojenská spolupráce Spojenectví ano ano ne Koalice ano ne ne Aliance ano ne ano Tyto tři znaky nejsou schopny pokrýt všechny aspekty vztahu mezi dvěma aktéry. Z toho důvodu se autorka rozhodla vybrat kromě zvolené klíčové typologie Mesquity, Singera a Warda (aliance, koalice, spojenectví) ještě 3 další vedlejší typologie, jejichž optikou bude analyzovat vztah USA a Saudské Arábie. Těmito typologiemi jsou: 1) Drulákova typologie dle typu vzájemného vztahu/poskytovaných výhod, 45

46 2) Morrowa typologie založená na symetrii vztahu, 3) Fedderova typologie založená na účelu, který stojí za navázáním a udržením vztahu. Všechny tyto typologie jsou aplikovatelné při užití znaků stanovených typologií Mesquity, Singera a Warda, kterou je tedy možné využít jako typologii nadřazenou. 46

47 4. Historie vztahu USA a Saudské Arábie do nástupu Baracka Obamy Vztah mezi Saudskou Arábií a Spojenými státy je založen nejen na ekonomické vzájemnosti a energetické bezpečnosti (k zajištění stabilních dodávek ropy), ale také na společných zájmech. Pro období před rokem 1989 je to především obava z narůstajícího vlivu ateistického marxistického Sovětského svazu. Pro Saudskou Arábii je to obava z podlehnutí politice, která nebere v potaz základní kámen její existence náboženství. Pro USA obavy z expanze SSSR do oblasti Blízkého východu a potenciální hrozba, kterou by se staly zásoby ropy v rukou sovětů. Hrozba, která dokázala spojit dva zdánlivě nesourodé státy v pevném svazku manželství z rozumu. Vztah mezi USA a Saudskou Arábií není založen pouze na vzájemné bezpečnostní záruce, ale také na ekonomické a politické spolupráci. Jejich vztah je tedy smíšeným typem spolupráce a je asymetrický. Oba aktéři jsou národními státy, splňují tedy také parametry realistického nazírání na alianční vazby. Státy vstoupily do aliance za účelem bezpečnosti a zajištění přežití pod vlivem globálních i regionálních událostí. Oba státy využívají aliančních vazeb k vyvažování moci a hrozeb. Ve vztahu USA a Saudské Arábie se nacházejí prvky vybrané typologie Mesquity, Singera a Warda vojenská spolupráce, a /symetrie vztahu a především společný cíl. 47

48 4.1 Vztahy USA a Saudské Arábie před rokem 1989 Oliver Cromwell Když zasedá parlament, nikdo si nemůže být jistý majetkem ani životem. Když se v roce 1945 setkal jako první americký prezident F. D. Roosevelt s králem Ibn Saudem, prohlásil jejich setkání za počátek speciálního vztahu 26 (Lacey, 2009; 219). Počátky aliančních vazeb mezi Spojenými státy americkými a Saudskou Arábií však spadají již do 30. let dvacátého století. V roce 1931 byli první geologové, pozvaní na Arabský poloostrov na průzkum pro potenciální těžbu ropy, právě Američané. 27 Když v roce 1932 Abd al-azíz Ibn Saud sjednocoval kmeny arabského poloostrova a zakládal Saudské království zvláštní vztah mezi USA a Saudy dal v období deprese oběma státům naději na jasnější zítřky. Brzy se ukázalo, že Saudská Arábie disponuje bohatými zásobami ropy, která se stala strategickou surovinou a také základem pevného přátelství s USA. V roce 1933 byla založena SOCAL Californsko-Arabská standardní ropná společnost 28, pozdější (od roku 1944) ARAMCO s koncesí na těžbu ropy od Saudské Arábie po dobu 60 let, vztah mezi USA a KSA byl zpečetěn pevným svazkem (Mendel, 2016; 220). Projevy americké zahraniční politiky vůči Blízkému východu na začátku 20. století jsou založeny na soukromých a ekonomických zájmech USA a mají za následek politiku otevřených dvěří Woodrowa Wilsona. Tato politika stále skrývala své ekonomické zájmy za morální rétoriku a liberální cíle. Nenabízela však do budoucna žádná konkrétní řešení ani plány. Pro Saudy znamenalo spojenectví s USA přísun financí, vojenských i průmyslových technologií a 26 K setkání došlo 14. února 1945 na palubě americké válečné lodi USS Quincy cestou prezidenta z Jaltské konference (rozhovory trvaly 6 dní) 27 Nebylo to však poprvé, co Američané vstoupili na půdu arabského poloostrova. Američtí vojáci bojovali v Bahrajnu roce 1911 v první světové válce. Tehdejší vzájemné vztahy jsou označovány jako: Live and let live. 28 K té se později přidávaly další americké ropné společnosti z Texasu, New Jersey a New Yorku jako akcionáři americké části arabsko-americké ropné společnosti, zkráceně ARAMCO 48

49 důležitou roli pro jejich postavení v mezinárodním systému i na Blízkém východě. Spojené státy výměnou za výhradní práva na těžbu ropy a lukrativní cenu poskytly Saudské Arábii kromě dodávek zpracované ropy a benzínu pro rozvíjející se dopravní infrastrukturu, také vojenský výcvik armády, letectva i národní gardy a moderní vojenské technologie (Lacey, 2009; 72). I přes snahy nacistických vůdců získat Saudskou Arábii na svou stranu a omezit tak vliv Velké Británie a dodávky ropy pro USA a jejich spojence, Saudové zůstali neutrální až do roku 1942, kdy král povolil spojeneckým letadlům přelety nad centrální částí území, stavbu letiště pro těžší stroje u města Zahrán a poskytl podporu v zásobování jednotkám bojujícím v Pacifiku i v Severní Africe. Tímto rozhodnutím, si Saudové vybrali stranu nejen ve druhé světové válce, ale předurčili svůj směr i pro následující studenoválečné období (Mendel, 2016; 223). Na základě vybrané typologie aliancí je z dnešního pohledu možné identifikovat vznikající vazby USA a Saudské Arábie ve 30. letech jako spojenectví, které se vývojem událostí transformovalo na alianci v průběhu 40. let, kdy se přidal důležitý prvek vojenské spolupráce a vztahy se staly nerovnými/asymetrickými v důsledku rozdílných ekonomických možností a výměny statků obou aktérů. USA poskytovaly Saudské Arábii výměnou za ropu a jejich geostrategickou polohu rozsáhlé výhody a podporu v ekonomické sféře. V důsledku hospodářské krize a událostí 2. světové války se hospodářský rozvoj Saudské Arábie odvíjel především od produkce vytěžené ropy a pokračoval v tehdejších kapacitách ropných společností a světových událostí velmi pomalu. 29 V roce 1943 prosadil prezident Roosevelt zařazení obrany Saudské Arábie do smlouvy o půjčce a pronájmu. 30 Jednomyslně byla dohoda odhlasována Kongresem i přesto, že KSA nebyla demokratickým státem, a pozice USA na Blízkém východě byla stabilizována (Mendel, 2016; 224). Ačkoli 29 V roce 1950 Americké ropné společnosti a Rijád souhlasili s podílem zisků 50:50, v průběhu následujících let se rozdělení měnilo. V roce 1988 vydal král Fahd královský dekret ustanovující ARAMCO jako čistě Arabskou těžební společnost. 30 KSA byla označena za životně důležitou pro strategické zájmy USA 49

50 se Saudové obávali, že se Američané pokusí nastolit stejný koloniální přístup jako kdysi Britové, Ibn Saud si byl vědom toho, že jeho země se bez peněz z ropy a bez pomoci pro rozvoj zemědělství a průmyslu neobejde. Stejně tak potřeboval jeho režim podporu USA proti dalším aktérům v oblasti a vlastním kmenovým vůdcům, kteří by bez dostatečných prostředků na údržbu a rozvoj království mohli dojít k názoru, že jim daný stav věcí nevyhovuje a královskou rodinu sesadit. S klesajícími výnosy z poplatků poutníků do Mekky, které byly původně jediným zdrojem státního rozpočtu, bylo nutné si americké přátelství udržet. Američané si pro změnu nemohli dovolit ztratit hlavního producenta ropy 31, když jejich roční spotřeba během války několikanásobně převyšovala i stávající naleziště. Pro obě strany bylo životně důležité, aby jejich vztahy fungovaly a rozvíjely se. Saudové dostali od USA v roce 1945 celkem 57 milionů dolarů jako pomoc k překonání válečné stagnace. Další finanční příspěvky dostávali Saudové v následujících letech jako součást Marshallova plánu na obnovu zemí po válce (Mendel, 2016; ). V roce 1950 H. S. Truman ve svém dopise z 31. října formálně ujistil krále Ibn Sauda, že teritoriální integrita a politická nezávislost Saudského království jsou hlavními cíli Americké politiky. Právě tento formální závazek se stal základem budoucí Dohody o vzájemné obranné pomoci (Mutual Defense Assistance Agreement) z roku Takovou dohodu z roku 1950 měly USA například s Velkou Británií, se kterou je dodnes veřejně pojí speciální vztah. Uzavření takovéto dohody i se Saudskou Arábií svědčí o důležitosti aliančních vazeb pro USA. Faktem ovšem je, že podobné dohody o vzájemné pomoci uzavíraly v 50. letech USA s mnoha zeměmi jako nástroj politiky zadržování SSSR. Nejčastěji v regionu Asie a Blízkého východu. 33 V případě paktu s Pákistánem se však Spojené státy neangažovaly do zajištění 31 V roce 1944 byla denní produkce těžby ropy barelů, v roce 1948 to bylo již Smlouva obsahovala také dlouhodobý pronájem vojenské základny v Zahránu, a výcvik arabských vojsk, který vedl ke kompletní reorganizaci saudské armády a modernizaci technologií. 33 Takovou dohodou byl pakt s Pákistánem a Japonskem. 50

51 jeho bezpečnosti a tuto část dohody zcela ignorovaly. Na rozdíl od Saudské Arábie bezpečnost Pákistánu pro ně nebyla důležitá. 34 Přelom 50. let znamenal formální závazek k vojenské spolupráci obou stran. Saudská Arábie závisela na vůli a ochotě USA poskytnout formální podporu vojenské bezpečnosti a životně důležitý trénink a dodávky umožňující vytvoření vlastní funkční saudské armády. K tomuto účelu byly podepsány smlouvy Mutual Defense Assistance Act v roce 1949 a Mutual Security Act z roku Výsledkem byl slib USA skrze americkou základnu USCENTCOM v Zahránu a Americkou vojenskou tréninkovou misi (dále jen USMTM) radit a asistovat arabským ozbrojeným silám v plánování, organizování, při tvorbě a aplikaci administrativních principů a tréninkových metod. Součástí byl také výcvik v zacházení se zbraněmi a v dalších bezpečnostních službách 35 (Johnson, 2001). V roce 1948 přišla první krize přátelského vztahu. Založení státu Izrael, jež považovali Saudové za zradu. Saudský režim se již při setkání Roosevelta s Ibn Saudem stavěl k myšlence na vytvoření židovského státu na arabském území striktně negativně. S ohledem na ujištění o vzájemném přátelství mezi oběma státníky a slibu, že by vláda USA nikdy nepodnikla kroky, které by mohly jejich spojence v KSA ohrozit, bylo Ben Gurionovo prohlášení samostatného státu Izrael pro Rijád velmi nepříjemným překvapením. Přesto si USA a Saudové zachovali přátelské vztahy a Saudové nebyli přímo zapojeni ani do jedné války proti Izraeli. Ačkoli jejich finance 36 a vojenská pomoc arabským státům pomohla v očích Arabů dostát náboženským a panarabským závazkům, Saudská politika byla projevem respektu k USA a neformálním příslibem, že budou pozici 34 Vojenské dodávky do Saudské Arábie a posílení speciálního vztahu stály Ameriku velké politické úsilí i finance viz 35 V roce 1977 vzniklo Memorandum porozumění (8. a ), které den po dni řídí vztahy USMTM a arabského Ministerstva obrany a letectví (MODA) 36 KSA potřebovalo na financování rozvojových projektů kolem dolarů měsíčně a tuto částku nestačily pokrýt ani výdělky z ropné těžby, proto byla v podstatě závislá na finanční pomoci z USA 51

52 amerického spojence, ztělesněnou v nově vzniklém židovském státě, tolerovat (Mendel, 2016; ). Na formální závazek USA vůči Saudům navázal později prezident Eisenhower, když se postavil na obranu saudských zájmů proti imperiálním snahám Velké Británie a nárokům okolních států v otázce nároků na oázu Burajmí, která byla bohatá na ropu. Stejnou loajalitu prokázali také na oplátku Saudové, když v roce 1953 a 1955 propukly stávky arabských zaměstnanců ARAMCO, kteří prohlašovali, že se k nim Američtí zaměstnavatelé chovají rasisticky. Saudský král poslal vojenskou jednotku o dvou tisících mužích nastolit pořádek a obnovit produkci. Prezident Eisenhower přesvědčil arabskou vládu o roli komunistického agitátora, kterého poslal Kreml narušit produkci a škodit USA i Saudům. Následně nový král Saud, syn zesnulého krále Ibn Sauda, spolu s Eisenhowerem vytvořil pohotovostní plán na omezení vlivu Kremlu pro případ opakování nepokojů a také k posílení vnitřní bezpečnosti a stability království. Saudské království, založené na wahhábistickém islámu a s titulem ochránce a správce dvou svatých měst/míst Mekky a Medíny, bylo pro USA spojencem proti levicovému marxistickému Sovětskému svazu. Riziko arabského nacionalismu a socialismu, které představoval například Násirovský Egypt bylo upozaděno náboženskými preferencemi. USA sázely na ideologickou spřízněnost oba státy tehdy považovaly náboženství za silnou součást jejich identity (Mendel, 2016; ). V roce 1955 se však v reakci na vytvoření Bagdádského paktu, jenž vnímal král Saud, jako hrozbu, rozhodla Saudská Aríbie navázat spojenectví s Egyptem a zabránit začlenění Jordánska a Sýrie do tohoto paktu. Pakt měl podle USA a Británie stabilizovat rovnováhu sil na Blízkém východě a zamezit pronikání dalšího vlivu SSSR. V roce 1955 se skupina saudských důstojníků inspirovaná arabským nacionalismem pokusila o státní převrat. V roce 1956 rozhodl Rijád po událostech suezské krize o zrušení diplomatických vztahů s Velkou Británií z obav před jejími stále silnými imperiálními sklony. Posílení 52

53 vztahů s USA bylo přirozeným krokem k úniku z narůstajícího vlivu násirovského Egypta a socialistické ideologie šířené za pomoci SSSR. V roce 1957 se král vydal na návštěvu USA, kde se KSA podpisem připojila k tzv. Eisenhowerově doktríně, která měla být novou politikou pro Blízký východ. Po dobu 50. let režim krále Sauda a jeho premiéra prince Fajsala manévroval mezi hrozbami v podobě nacionalistického Egypta a režimních změn a pádů okolních monarchií (Mendel, 2016; ). V 60. letech dochází v Saudské Arábii k převzetí výkonné moci princem Fajsalem a nastává období reforem, legislativních i správních změn. USA zůstávají pro Saudy stále oporou a veřejným spojencem ve studené válce i v potlačení rozmáhajícího se vlivu socialistického Egypta a destabilizace dalších zemí (Jemen, Irák, Jordánsko). Ačkoli vztahy mezi USA a Saudy se v 60. letech obecně ochladily pod vlivem tlaku KSA na řešení palestinské otázky a rozptýlením zájmů USA při hledání nových partnerů a modernizace země, v roce 1962 prohlásil při setkání král Faisal k J. F. Kennedymu: Po Alláhovi, věříme v USA! ( After Allah, we trust the USA ). Když v roce 1960 Fajsal zrušil otroctví, mnoho domácích oponentů a náboženských konzervativců v tom spatřovalo negativní vliv USA na jejich vnitřní politiku. KSA muselo v tomto ohledu čelit hrozbě vnitřní destabilizace. Přiblížila se tak poměrům liberálních států a usnadnilo americké vládě veřejnou obhajobu jejich spojenectví. Vztahy USA a KSA byly nástupem králem Fajsala (králem ) posíleny 37 (Mendel, 2016; 256). Díky správě a rozvoji v době Fajsalovy vlády byl dán základ pro bohatý a rychle se rozvíjející saudský průmysl a sociální reformy. Fajsal byl silně nakloněn USA. Během vlády krále Sauda došlo ke dvěma protiizraelským válkám (šestidenní v roce 1967 a jomkipurské/ramadánské v roce 1973), ani jedné z 37 V roce 1964 se po dlouhých sporech mezi Fajsalem a vládnoucím Saudem vyostřil konflikt na úroveň celostátních veřejných civilních i vojenských nepokojů a rozdělení společnosti. Saud byl nakonec přinucen abdikovat a předat veškerou moc a funkce liberálnějšímu a politicky schopnějšímu Fajsalovi. 53

54 nich se Saudská Arábie neúčastnila. Dala zřetelně přednost svému západnímu spojenci a prokázala nebývalý respekt k závazkům aliance. Fajsal se plně spoléhal na významnou roli ropy ve světové politice a blízké přátelství s USA. V roce 1973 se však po předchozím ignorovaném varování rozhodl využít vlivu, který Saudské Arábii produkce ropy zajistila, ve prospěch arabské protizraelské politiky a uvalil ropné embargo na země, které podpořily Izrael v jomkipurské válce. Ropné embargo trvalo až do roku 1974 a bylo jedním z krizových okamžiků vztahů s USA. KSA se pomocí ropy snažilo přinutit západní státy k řešení palestinské otázky. V 70. letech bylo KSA hegemonem regionu a jeho politický i ekonomický vliv přiměl i USA závislé na jejich ropě k odstartování mírových jednání a zahájení aktivit k vyřešení problematiky rozdělení Izraele a Palestiny. Král Fajsal již dříve prohlásil, že americká přetrvávající podpora Izraele proti Arabům, vytváří pro KSA velké překážky v pokračování zásobování ropou a udržení jejich přátelství. USA nakonec přiměly Izrael k jednání se Sýrií o Golanských výšinách. Jako výsledek vyřešeného problému a důkaz upevnění přátelství podepsali Saudové s USA dohodu o rozšíření vojenské a ekonomické spolupráce ještě v roce 1974 (Mendel, 2016; ; Keohane, 2005; ). Hned následující rok 1975, pak alianční partneři uzavřeli vojenské kontrakty v hodnotě 2 miliard včetně 60 bojových stíhaček, které byly poslány Saudské Arábii. KSA na oplátku nedovolilo v OPEC navýšit ceny ropy natolik, nakolik Írán a Irák požadovaly. Součástí americké zahraniční politiky Blízkého východu byla také snaha vylepšit vztahy mezi KSA a Íránem. 38 Vztahy USA a KSA byly opět pevnou a fungující aliancí. 39 Od roku 1974 se v rámci politiky zadržování komunismu a proti vlivu SSSR s pomocí USA 38 Součást tzv. Dvoupilířového řešení politické situace Blízkého východu stabilizace regionu pomocí rozdělení vlivu mezi dva hlavní (nejsilnější v regionu) spojence Írán a Saudskou Arábii. 39 V roce 1976 při slyšení v senátu John Sawhill hovořil o zvláštním vztahu mezi USA a Saudy. 54

55 financovaly ze saudského fondu rozvoje 40 hospodářské projekty spřátelených zemí 41 a také nákup zbraní protikomunistickým hnutím a režimům 42. V rámci této spolupráce byl v roce 1976 založen tzv. Safari klub 43, který sloužil k financování studenoválečných cílů protisocialistých režimů v afrických státech. Cílů a financování, které by americký senát ani veřejnost neschválily. Safari klub sledoval záměry USA, skrze zapojení CIA informací, v Africe, jež nemohly s ohledem na demokratické limity ve vnitřní politické struktuře, anebo kvůli nesouhlasu Kongresu i výši rozpočtu, prosazovat vlastními silami. Proto je financovala Saudská Arábie. Peníze putovaly i v průběhu 80. let 44 od Saudské Arábie na základě koordinace zpravodajských služeb a strategického rozhodování. Tato spolupráce se dle slov amerických politiků stala pro jejich vzájemné vztahy tzv. zkušeností, která měnila svět ( World changing experience ) (Lacey, 2009; 67). V 70. letech v americké zahraniční politice jednoznačně převážily energetické zájmy, které určily v regionu Blízkého východu bod zvratu. USA změnily své jednání v oblasti ze tří základních důvodů, jimiž byl konec schopnosti USA uspokojit spotřebu a vnitřní poptávku ropy z vlastních zdrojů, proces znárodnění podílů velkých energetických společností v zemích OPEC a rostoucí potřeby americké ekonomiky, které dosahovaly úrovně blízkovýchodních zisků z prodeje ropy v tzv. petrodolarech. Tyto tři skutečnosti dodaly menším arabským státům, ropným monarchiím, na důležitosti v celosvětovém měřítku a učinily z nich významné aktéry mezinárodního systému. Pro USA je v době 40 Pětiletý rozvojový plán s rozpočtem 480 miliard dolarů (Bronson, 2006, 126) - z obavy před bujením radikalismu v rozvojovém světě. 41 Část finančních prostředků byla směrována do chudých muslimských zemí, na podporu monarchistických režimů a výstavbu komunitních islámských center, škol a mešit 42 V rámci tohoto studenoválečného boje byly z KSA financováni také Nikaraguiští CONTRAS částkou 2 miliony dolarů, celkem investovala KSA do záměrů zadržování USA 32 milionů amerických dolarů (Bronson, 2006; 158, 185). 43 Klub byl založen Francií a součástí tohoto klubu byli Maroko, Izrael, Egypt, Írán a Saudská Arábie; USA nemělo formální vazby. 44 US zahraniční politika 80. let je v době administrativy R. Reagana ( ) charakteristická strategií dosažení míru silou a podporou anti-komunismu v tzv. Reaganově doktríně. 55

56 studené války nevhodné být veřejně spojován s aktivitami KSA a jejich vztah ačkoli velmi výhodný, je udržován v tajnosti. V rámci politiky zadržování rozhodla Carterova administrativa o finanční podpoře pro mudžahedíny 45 v sovětsko afghánské válce ( ) na které se významně podílela i Saudská Arábie. Strategií bylo nechat SSSR doslova vykrvácet v Afghánistánu tak dlouho, dokud to půjde a oslabit tak jeho světovou pozici a vyčerpat zdroje. 46 A to i za cenu velké ztráty na životech z řad místních civilistů a náboženských bojovníků. Tato strategie byla do jisté míry úspěšná. Za vítězství nad SSSR v Afghánistánu považovala za svůj triumf z velké části i Saudská Arábie. Vládnoucí dynastie tak posílila svoji domácí pozici ochránce pravé víry v očích pravověrných muslimů. Nikoli však na příliš dlouhou dobu (Bronson, 2006). V roce 1980 Irák na základě územních sporů napadl Írán a jejich válka (první válka v Zálivu) narušila status quo celého regionu. Na ochranu saudského území poskytly USA systémy AWACS i s posádkou k monitorování situace. Saudská Arábie a Jordánsko byly znepokojeni 47 zvraty, při nichž Írán postupoval na území Iráku a posiloval svou pozici. KSA přislíbilo z pragmatických důvodů tichou podporu Iráku Saddáma Husajna již na počátku války. Byl pro ně jednoduše menším zlem. Ze stejného důvodu se kdysi Saudská Arábie rozhodla postavit na stranu Američanů ve 2. světové válce a proti SSSR ve válce studené. Realistické uvažování saudskoarabského království bylo klíčovým prvkem saudské zahraniční politiky téměř od jeho vzniku. I přesto, že Irák ve válce užil chemické zbraně, USA daly na urgenci svého saudského spojence a s Irákem obnovily diplomatické vztahy. USA obnovilo v roce 1984 vztahy s Irákem 45 Bojovníky z řad ortodoxních nebo radikálních muslimů z Afghánistánu i okolních islámských zemí (včetně Saudské Arábie, např. Usáma bin Ládin)-ti se později stali prvními fundamentálními islámskými teroristy v novodobých dějinách, po konci studené války se obrátili proti zkorumpovaným režimům v KSA a nevěřícím západním státům. 46 Podobnou strategii zvolil Henry Kissinger ve válce ve Vietnamu, kdy se rozhodl konflikt neukončit, dokud to nebude mít pro USA menší negativní dopad na veřejné mínění a zatím nechat nepřátelské zdroje krvácet. 47 KSA a Jordánsko mají obavy z vlivu Íránu z důvodů ideologických, náboženských i etnických. 56

57 (poprvé od roku 1967). Saudská Arábie i USA spolu s dalšími zeměmi poskytly mnohamilionové půjčky na poválečnou obnovu Iráku z velké části i proto, aby se Irák neobrátil v krizi o pomoc k SSSR. Válka mezi Irákem a Íránem se přímo dotýkala i KSA a Kuvajtu. V roce 1984 se Írán rozhodl bombardovat tankery v Zálivu, které převážely také iráckou ropu, i samotné území KSA, kde se ropa zpracovávala a nakládala do barelů, ve snaze omezit přísuny ropy a uškodit partnerům Iráku. USA v odpověď zásobovaly KSA střelami Stinger a systémy, které umožnily KSA podporovat v boji Irák (Mendel, 2016; 294). Společný nepřítel ještě více utužil jejich obrannou alianci. Když v roce 1986 ve svém projevu v Kongresu (State of Union) na podporu boje proti komunismu označil Reagan SSSR za Říši zla, vypůjčil si tento pojem z novinového článku arabské Al-Džazíry, jež byl vytvořen právě na objednávku Rijádu. Na těchto detailech je vidět jasné propojení politické spolupráce a koordinace jednání obou aktérů. V rámci stabilizace Blízkého východu se musely USA zabývat také rivalitou mezi Irákem a Íránem v 80. letech. Z důvodu obrany KSA proti této hrozbě přesvědčil Reagan Kongres v roce 1986 k prodeji obranného systému AWACS. 48 Tento prodej byl silně podporován vládní propagací a schválení prodeje v Kongresu bylo velmi problematické. Izraelská lobby (AIPAC) v USA se stavěla proti tomu, aby měl jakýkoli arabský stát takto vyspělou vojenskou technologii. 49 Reagan spolu s Kissingerem zapojili do propagace prodeje velké množství zdrojů a snažili se získat veřejnost na svou stranu. Jedním z hlavních argumentů bylo také tvrzení, že prodej zbraní přispěje k mírovému procesu na Blízkém východě. První válka v Zálivu je první zkouškou ohněm vojenské složky aliančních vazeb USA a Saudské Arábie. Do 48 Tento prodej byl součástí v té době největší obchodní transakce s vojenským materiálem a technologiemi. 49 Kvůli negativnímu postoji Kongresu v roce 1985 podepsala KSA smlouvu v hodnotě 4.8 miliardy, která obsahovala letouny (Tornado, Hawk od BAE systems hlavní dodavatel pro Al Yamamah kontrakt na nákup zbraní v účinnosti dodnes) a v roce 1987 střely CSS-2 Dongfeng od Číny (tyto střely mají potenciál nést jadernou hlavici) - tím, že KSA nakoupila zbraně a letadla mimo USA, nebyla vázána podmínkami a úpravami, které by Kongres požadoval jako záruku bezpečnosti pro Izrael 57

58 této chvíle probíhala spolupráce především formou výměny informací, nákupem technologií a výcvikem vojenských složek. Ve válce Iránu a Iráku se USA poprvé postavily vojensky aktivně na stranu zájmů Saudské Arábie v přímém bezpečnostním ohrožení a potvrdily tak existenci hlavního znaku této aliance dle typologie Mesquity, Singera a Warda. 4.2 Vztahy USA a Saudské Arábie od konce studené války Když v roce 1989 skončila studená válka pádem Berlínské zdi a později rozpadem SSSR, přechod z bipolárního systému se promítl i do chaosu v mezinárodních vztazích Blízkého východu. Obranná aliance se zpravidla rozpadá spolu se zánikem existence společného nepřítele a vymizením hrozby. Je-li tato obranná aliance navíc založena na původní realistické myšlence vyvažování sil/hrozeb, nemá po zániku společného nepřítele důvod k dalšímu trvání. V dynamickém prostředí Blízkého východu se ovšem ohrožení a rizika, jež jsou vyvažována, najdou téměř vždy. Dříve než mohla aliance mezi aktéry přirozeně zaniknout, již v roce 1990 se USA a Saudská Arábie aktivně znovu spojily v boji proti společnému nepříteli. Tentokrát v okamžiku, kdy Irák napadl Kuvajt 50. Válka v Zálivu byla přímým ohrožením KSA 51 a těžby ropy. Obsazením Kuvajtu navíc již Irák získal kontrolu nad 19 % světové produkce ropy. USA se postavily na obranu Saudského království s téměř půl milionem vojáků operujících v Saudské Arábii i sousedních zemích. 52 Byla to velmi intenzivní vojenská spolupráce a největší počet zahraničních vojáků ( Američanů, Hranice Iráku s Kuvajtem nebyly ještě v roce 1990 pevně stanovené a pracovala na tom odborná expertní skupina. Irák obvinil Kuvajt, že nelegálně těží ropu z nalezišť, která by měla spadat do Iráckého území. Irák se proto rozhodl oblast získat vojenskou silou. Saddám Hussajn měl po skončení předchozí války s Íránem dostatek vojenské techniky i zbraní, měl však finanční obtíže. 51 Na hranicích KSA stálo iráckých vojáků. Hlavní ropné naleziště a těžební základny se nacházely pouze 280 km od hranic s Kuvajtem. Bylo pravděpodobné, že se Irák rozhodne dobýt Rijád hned po skončení záběru Kuvajtu. 52 Dohoda zněla, že američtí vojáci opustí území KSA bezprostředně po skončení vojenské akce proti Iráku netýkalo se to vojenského personálu obsaženého v dohodách o zahránské základně. 58

59 Britů, Francouzů) na území KSA v její historii. Silnější potvrzení vojenské bezpečnostní spolupráce v rámci aliančních vztahů si lze jen těžko představit (Mendel, 2016; , Middle East Report 1991). Vojenská přítomnost zahraničních partnerů v KSA byla schválena králem Fahdem, nikoli však kmenovými vůdci a sborem duchovních (uláma). Legitimita spojeneckého úsilí byla proto nejistá. V dalších letech se pak americká vojenská přítomnost stala záminkou pro radikální islamisty a odpůrce saudské královské rodiny. KSA financovalo velkými částkami nejen vojenské operace Pouštní štít, jejímž cílem bylo zabránit Iráku v postupu na jih, a započatou operaci Pouštní bouře, jejímž cílem bylo dosáhnout stažení Iráku z Kuvajtu, ale také poskytlo prostředky k přesvědčení rozpadajícího se Sovětského svazu v podpoře při hlasování Rady Bezpečnosti OSN ke schválení spojenecké invaze 53 do Kuvajtu a požadavku na úplné stažení Iráckých vojsk. Koalice proti Saddámu Husajnovi je ukázkou dobré alianční spolupráce USA a KSA. 54 Zároveň příkladem progresu, který Saudská Arábie ve svém vojenském programu učinila a prvním krokem k samostatné vojenské obranně v budoucnu. Z kdysi slabé a závislé země bez vojenského potenciálu se nyní stal silný aktér schopný vypořádat se s přímým ohrožením. Saudská Arábie přispěla k obraně svého území nejen financemi, ale také nově vycvičenou armádou, koordinací vojenských aktivit i zbrusu novým arzenálem. Vztah s USA se během války v Zálivu saudskému režimu vyplatil a vyplatily se i investované miliony dolarů, když se konečně zhmotnily do praktického dopadu na domácí politiku (Mendel, 2016; , Middle East Report 1991). Za šest týdnů vyhlásil prezident Bush st. příměří. Saudská Arábie silně protestovala proti ukončení konfliktu tímto způsobem (kdy bude Hussajn ponechán u moci). Obávala se budoucích expanzí. Právě po skončení války v 53 Operace se účastnila Velká Británie, Francie, USA, Itálie, Saudská Arábie a další země Zálivu 54 G. W. Bush st. byl poslední oblíbený americký prezident v KSA díky operaci Pouštní Bouře. 59

60 Zálivu byla Saudsko-americká aliance nejsilnější ve své historii 55. Obranná aliance obou aktérů nebyla nikdy v minulosti výhodnější a pevnější. Bohužel od tohoto vrcholu spolupráce a porozumění se vztahy začaly prudce zhoršovat a význam aliance upadat. Po pádu SSSR totiž zmizely obavy, že by se Perský záliv stal výspou ruského vlivu a Spojené státy odsunuly region (spolu s přátelstvím k Saudům) z vrchních příček zájmů své zahraniční politiky a polevily v ostražitosti. Ropa v saudsko-amerických vztazích hrála stále velkou roli, avšak zmizel společný nepřítel a vytratila se také neortodoxní realistická ideologie coby část společného cíle v zadržování SSSR i Iráku, jež předtím vázala oba aktéry v pevném přátelství. Vztah mezi USA a Saudskou Arábií byl tedy od roku 1991 založen především na ekonomické spolupráci a přetrvávajících závazcích ve vojenském výcviku a dodávkách technologií (Mendel, 2016; , Middle East Report 1991). Spojenecké vazby se zdály zastaralé, a navíc se zhoršily také osobní vztahy administrativy prezidenta Clintona a saudského ambasadora prince Bandára, který byl blízkým přítelem jeho předchůdce G. W. Bushe staršího. Osobní chemie státníků je jeden z předpokladů mezinárodního přátelství a fungující aliance. Arabské konvence vnímají osobní vztahy o to silněji díky tradicím klientelismu a úloze rodiny v islámu. V okamžiku, kdy si Saudové již nemohou vážit amerického prezidenta a nenajdou společnou řeč, jejich respekt k aliančnímu partnerovi upadá. Intenzita spolupráce a přístup k prezidentovi byl pro Bandára v minulosti samozřejmostí, Clintonovi lidé ovšem zaujali jiný postoj a bylo nyní velmi obtížné setkat se s prezidentem 56 (Bronson, 2006; ). Saudové si dokonce pro prezidenta Clintona vytvořili přezdívku l anam (v překladu: ano i ne) díky jeho nerozhodnosti a nejednoznačné politice na Blízkém východě, především v obnoveném mírovém jednání mezi Izraelem a Palestinou. 55 V roce 1991 podepsalo KSA s USA strategickou smlouvu Peace Shield II, která měla za cíl nákup a rozmístění nejmodernějších radarových systému v hodnotě 837 milionů dolarů. 56 Pro Bandára nebylo možné setkat se osobně s prezidentem, musel tedy dokonce podniknout cestu do Afriky během prezidentské návštěvy a tam se mu podařilo zajistit si první osobní setkání s B. Clintonem. 60

61 V roce 1995 postihla krále Fahda mozková příhoda a znemožnila mu věnovat se aktivně politice, většinu jeho povinností a také rozhodovacích pravomocí převzal tehdy ještě korunní princ Abdulláh 57, který byl k politice USA skeptický již dlouhou dobu (Lacey, 2009; ). Vztahy mezi USA a KSA se dostávají na své historické dno. Takto chladný vztah neměli aktéři ani v době ropného embarga či vzniku Izraele. Ze vztahu se vytrácí nejen aktivní složka vojenské spolupráce, ale zdánlivě také vědomí společného cíle. S nadsázkou by se dalo říci, že v tomto období hrozil zánik jakékoliv spolupráce. Vazba, která státy v období 90. let poutala, byla jen slabým dozvukem předchozí aliance. K zániku vazby však nedošlo. Nelze říci, že pominul společný cíl, ani že ustala vojenská spolupráce. Spíše se transformovala v mírnější podobu obrany formou pasivního vyvažování sil v regionu. Novým cílem tedy bylo v dané době umírněné vyvažování vlivu Íránu v regionu a případná obrana amerického aliančního partnera Izraele. Zájmy USA v regionu trvají, a dokud přetrvávají zájmy v regionu, bude pravděpodobně USA na Saudskou Arábii nahlížet jako na partnera. Alespoň pro situaci 90. let tento status quo platil. Clintonova administrativa byla zaměřená v první řadě na domácí politiku a ekonomický rozvoj, liberální hodnoty a podporu demokracie ve světě. 58 Pro Saudskou Arábii byla 90. léta velmi ekonomicky i politicky náročná. Během operace Pouštní bouře 59 utratily za její financování přes 60 miliard dolarů, což 57 Abdulláh vykonával v podstatě všechny exekutivní činnosti, oficiálně se králem stal po Fahdově smrti v roce Než král zemřel v roce 2015, prošla země relativně poklidně mnoha politickými výzvami díky jeho diplomatickým a organizačním schopnostem a ochotě postupně reformovat KSA. 58 Právě v roce 1994 přišel (navázal na předchozí filozofy a teoretiky) Michael Doyle s teorií demokratického míru, který zapadal do liberální demokratické koncepce zahraniční politiky Billa Clintona a vedl k aktivnímu úsilí USA o podporu rozvoje demokracie ve světě. 59 Pouštní bouře byla zahájena v souvislosti s neuposlechnutím rezoluce č. 660 a č. 678 RB OSN, která nařizovala Iráku stáhnout se z Kuvajtu. Byla největší vojenskou akcí od doby 2. světové války: vojáků a podpůrného personálu a cca 1800 bojových letadel. 61

62 značně narušilo jejich finanční rezervy 60, a navíc s obtížným zdravotním stavem krále byla vnitřní politická situace problematická. 61 Předešlé rozhodnutí o poskytnutí zázemí americkému vojsku se nyní odrazilo ve vzrůstající opozici z řad náboženských činitelů i mladých konzervativních muslimů. Obyvatelstvo Saudské Arábie bylo rozhořčeno, že saudská monarchie spoléhá na pomoc nevěřících Američanů, kteří navíc pobývají v jejich zemi. 62 Radikální kritika vztahů s USA zesílila v roce Pomalé tempo reformní činnosti a především zastaralá legislativa v oblasti postavení žen ve společnosti, nedodržování základních lidských práv i práva náboženských menšin a absence nezávislého soudnictví to vše bylo důvodem nespokojenosti liberální opozice a podnět k narůstající kritice režimu. 63 Většina z těchto aktivistů a opozičních organizací byla nucena odejít do exilu z obavy před přísnými tresty v království. Saudská královská rodina se zaměřila na řešení vnitřních hrozeb a vyvažování domácích rivalů. Svůj vztah s USA ponechala stranou. Racionálním řešením bylo se k alianci v dané chvíli nevyjadřovat a její existenci na domácí půdě nepřipomínat. Stejně tak se chovaly i Spojené státy ve své vnitřní politice. Vztahy USA a Saudské Arábie nebyly ani pro jednu stranu veřejně přijatelné. V Saudské Arábii však znamenaly riziko státního nábožensky motivovaného převratu (Bronson, 2016). 60 KSA navíc v době války v Zálivu podepsalo mnohamilionové kontrakty na nákup vojenských technologií a zbraní od USA. Zároveň měla stále probíhající kontrakty s VB, Čínou a Francií. Platby za tyto nákupy značně navýšily deficit státního rozpočtu a způsobovaly ekonomické potíže. 61 KSA mělo v 90. letech problém s plněním závazků americkým společnostem v oblasti vojenských kontraktů, s pomocí vlády USA vytvořily plán a termínovali dodávky tak, aby bylo KSA schopno vše hradit, i přesto prezident Clinton žádal KSA o finanční podporu, například topného oleje pro Severní Koreu nebo pomoc při záchraně Mexického pesa. 62 V celém KSA vystupovali náboženští učenci a mladí konzervativní kazatelé a aktivisté (tzv. šajchové náboženského probuzení) proti saudskému režimu, jejich kritika se projevovala dokonce i v náboženských kázáních při pátečních modlitbách, což by bylo předtím naprosto nemyslitelné. Na protest proti zkaženému chování monarchie vznikly dvě petice, které požadovali návrat k islámským hodnotám čistého wahhábismu a očištění od západních negativních vlivů, podepsané předními náboženskými učenci. Mezi hlasitými kritiky Saudů byl i Usáma bin Ládin, vítězný vůdce mudžahedínů v Afghánské válce vnímaný jako hrdina hájící náboženské hodnoty islámu. 63 Touto opozicí byl především Výbor na ochranu lidských práv založený v 80. letech Tawfíqem aš-šajchem dalšími body, které požadovaly, bylo založení nezávislého tisku a volený parlament. 62

63 Protiamerické nálady v zemi vyvrcholily v roce 1995 a 1996 bombovými atentáty 64 v blízkosti základny Národní gardy a základny v Zahránu. Mezi obětmi bylo i množství amerických vojáků. Vláda tvrdě zasáhla proti opozici a následkem bylo množství hrdelních trestů i případů mučení. Nedlouho poté vyhlásil Usáma bin Ládin džihád proti Američanům a vyzval k vyhnání bezvěrců z KSA. 65 Saudské vztahy s USA se v odpověď na tlak na domácí scéně začaly ještě více ochlazovat. Přesto spolupráce ve vojenské a hospodářské oblasti nadále fungovala naplno. V roce 2000 tvořila saudská ropa 10 % spotřeby USA. Americké společnosti byly formou spojených podniků zainteresovány do 225 projektů v KSA. Infrastruktura, letectví, zemědělství, univerzity i centra měst se rozvíjely díky financím i odbornosti amerických společností a vládních odborných poradců ve většině saudských úřadů. Hodnota výměnného obchodu mezi USA a Saudskou Arábií v roce 2000 byla cca 15 miliard dolarů. Pro USA znamenala každá jedna miliarda pracovních míst. Největší zásluhu na dlouhodobém rozvoji království měla bezpochyby společnost ARAMCO, která díky své výjimečné pozici podporované státem zaváděla mnoho změn. 66 Ačkoli aktivní vztahy mezi aktéry upadaly, plody jejich dlouholeté spolupráce právě nyní dozrávaly. Nebyl ovšem v danou chvíli nikdo, kdo by se za společným úsilím veřejně ohlédl a alianci pozitivně zhodnotil (Mendel, 2016; 320; Bronson, 2006; ). V rámci nevlídné domácí politické situace nyní korunní princ Abdulláh přistupoval ke vztahům s USA mnohem pragmatičtěji než jeho předchůdci a jednal na základě aktuální situace. Směr jeho vlády byl orientován bez nutnosti aktivní spolupráce a spoléhání se na USA. V roce 2000 dokonce odmítl návštěvu bombový útok Národní gardy zahynulo 5 Američanů u města Chubar v blízkosti základny Zahrán zahynulo 19 Američanů. 65 V roce 1999 vybuchla v Rijádu nedaleko ústředního velitelství Národní gardy bomba, která stála život 13 lidí. Velitelem jednotky sídlící v budově byl budoucí král Abdulláh Ibn Abd al- Azíz. 66 ARAMCO zřizovalo školy, nemocnice, sídliště a rozšiřovalo pomocí školení vzdělání místních obyvatel v okolí, nejen svých zaměstnanců. Díky ochraně režimu mohlo zavádět a hovořit i o tématech, která by byla jinak pro islámskou společnost tabu. 63

64 Washingtonu na protest proti podpoře Izraele. 67 Saudské království se stalo dostatečně silným aktérem, aby se rozhodlo převzít svou zahraničně politickou agendu pevně do svých rukou a postavit se hrozbám samostatně, aniž by se nadále drželo starého přítele za ruku. Tento krok vykazuje velký pokrok, který Saudská Arábie v průběhu desítek let aliančních vazeb a spolupráce s USA učinila. Nastoluje však otázku konce alianční vazby (Fawcett, 2005). 4.3 Vztahy USA a Saudské Arábie v období po 11. září 2001 Saudská Arábie prudce odsoudila události 11. září 2001 a odmítla jakoukoli spojitost s těmito činy ve jménu islámu. 68 Útoky z byly jedním z nejkritičtějších bodů vztahů USA a Saudské Arábie v historii. Vojenská aliance, která měla být obranou před násilím a ztrátami na životech uvnitř obou zemí, selhala v očích veřejnosti i politické reprezentace na plné čáře. Na svém území Saudská Arábie nijak výrazně nemohla nezabránit lidové podpoře atentátů. Část saudského obyvatelstva oslavovala činy jako hrdinný boj proti nevěřícím a režim se neměl k tomu, aby jejich projevy potrestal. Navíc podle zjištění CIA někteří členové Saudské rodiny finančně podporovali islamistické hnutí Talibán, které poskytlo úkryt členům Al Kajdy v čele s bin Ládinem (Fawcett, 2005). V říjnu 2001 podnikl prezident Bush jako první krok Války proti teroru 69 a součást operace Trvalá svoboda invazi do Afghánistánu, kterou Saudská Arábie oficiálně nepodpořila. Přesto povolila využití letecké základny v Zahránu a navýšení počtu amerických vojáků v ní z 5000 na (Mendel, 67 Prezident G. W. Bush ml. byl u Saudů v nemilosti kvůli podpoře Izraele v konfliktu s Palestinou a chování Ariela Sharona průběhu 2. intifády. 68 Dvě letadla unesená džihádisty z radikální skupiny Al Kajdá vedené saudským občanem Usáma bin Ládinem narazila do budovy Dvojčat Světového obchodního centra v New Yorku. Ve skupině, která zorganizovala atentát, bylo 15 z 19 osob saudského původu září 2001 vyhlásil jako reakci na útoky prezident Bush světovou válku proti teroru nikoli klasická konvenční válka, ale soubor politických, vojenských aktivit k potlačení teroristických aktivit (součástí je i válka v Afghánistánu, Iráku atd.). 64

65 2016; ). USA v reakci na teroristické útoky z nastolily ne zcela legitimní směr zahraniční politiky založený na boji proti abstraktnímu nepříteli ideologii mezinárodního terorismu, kterou jednoznačně spojovaly s islámem, namísto toho, aby na tento akt pohlížely jako na nemorální proces, který si volí různé neracionálně jednající skupiny i jednotlivci po celém světě ve jménu různých myšlenek a cílů k jejich dosažení a získání pozornosti. V očích arabských zemí se Amerika rozhodla zahájit válku proti teroru založenou na špatném myšlenkovém základu. Z americké strany bylo takové jednání velmi krátkozraké a dlouhodobě poškodilo důvěru zemí blízkovýchodního regionu i světové muslimské komunity. Dopad mělo toto jednání samozřejmě i na alianční vztah se Saudskou Arábií. Výsledkem je odtažitost a ochlazení vzájemných vztahů. Od roku 2002 již Saudská Arábie není hlavním dodavatelem ropy pro USA, které čerpají strategické zásoby ropy odjinud a také z vlastních zdrojů v rámci bezpečnostní politiky členění zdrojů. Je to způsobeno i tím, že americké společnosti již nemají zvýhodněnou cenu ropy jako předtím. Koncese a podíly amerických společností v ARAMCO byly ukončeny v roce (Bronson, 2006; 299). Postupně se vztah mezi USA a Saudskou Arábií dále mění k horšímu. KSA je silně proti britsko-americké invazi do Iráku v roce 2003 za účelem svržení Saddáma Husajna, oficiálně ovšem kvůli vlastnictví a hrozbě užití zbraní hromadného ničení. KSA se obávala narušení rovnováhy v regionu a posílení šíitského nepřátelského Íránu, pokud bude oslaben Irák. Tuto situaci kritizují později také teoretici a analytikové mezinárodních vztahů Mearsheimer a Walt, kvůli vědomému narušení rovnováhy v regionu. Pádem režimu a destabilizací Iráku se KSA ocitlo ve složité situaci a je narušen jejich statut regionálního hegemona. V dubnu roku 2003 oznámil Donald Rumsfeld, že se po více než 10 letech stáhnou americké jednotky ze saudských základen. Právě pobyt amerických 70 V roce 2007 navázal Abdulláh vztahy s Ruskem prezidenta Putina a saudské ARAMCO začalo spolupracovat s ruskou firmou Lukoil v oblasti zásob zemního plynu. 65

66 vojáků byl katalyzátorem vzestupu radikálního hnutí Al Kajda. Přesto stažení vojsk nepomohlo napravit situaci a Rijád byl i nadále terčem teroristických útoků. V roce 2004 byli terčem útoku především západní civilisté, převážně Američané. V průběhu roku 2004 se mladí Saudové vydávají do Iráku bojovat proti americkým jednotkám na straně islamistů a zapojují se do sebevražedných útoků (Zeiler, McMahon 2012; ). Válka v Iráku byla plánovaným krokem USA. Přišla v době, kdy Saudská Arábie žádala o pokračování mírových rozhovorů a konečné vyřešení izraelskopalestinského konfliktu. V roce 2002 poslal saudský král prezidentu Bushovi position paper s návrhem dalšího postupu k řešení situace, prezident byl ovšem rozptýlen a zaměřený na nadcházející invazi do Iráku. Saudskou zprávu neobdržel také kvůli zásahu kanceláře viceprezidenta Dicka Cheneyeho, který ji v danou chvíli zřejmě nepovažoval za důležitou. Tento incident přispěl jako mnoho dalších maličkostí do již problematického vztahu mezi oběma aktéry a naklonil misky vah saudského postoje vůči USA k ochlazení a despektu. Saudové se navíc cítili zrazeni americkým působením v Iráku, protože významně narušilo předešlé status quo a pohřbilo mocenské vyvažování mezi Irákem a Íránem v regionu, který tak ponechal Íránu volnou cestu k větší moci (Zeiler, McMahon 2012; ). Saudská Arábie se tak dostala do nezáviděníhodné pozice, v níž se mohlo buďto ujmout role Iráku a začít mocensky vyvažovat a zadržovat Írán, nebo se vzdát na milost dlouholetému šíitskému soupeři. Írán, s dosahem balistických střel na saudské území během několika minut a neskrývanou snahou o rozvoj jaderného programu, spolu s rozšiřujícím se trendem proliferace jaderných zbraní a zbraní hromadného ničení převládajícím v celém regionu, byl pro Saudskou Arábii hrozbou číslo jedna. Tentokrát proti této hrozbě ovšem stála sama. USA již nebyly připraveny v pozadí, aby zakročily v případě, že se situace vyhrotí a Írán se rozhodne na Saudskou Arábii skutečně zaútočit. 66

67 Vzhledem k prudce se horšícímu vztahu s USA bylo nutné, aby se Saudové o svoji bezpečnost postarali sami. Pod vlivem těchto skutečností se kdysi vřelé spojenecké vztahy přetvářejí do neutrální spolupráce a oba aktéři hledají nové vazby a spojenectví. Ze vztahu, který byl dříve popisován jako katolické manželství, přechází k muslimskému svazku definovaného členěním vazeb. KSA si z pragmatických důvodů hledá další strategické partnery a aliance, přesto na prvním místě zůstávají stále svazky s Amerikou. 71 Jen těžko by však nyní bylo možné na tento vztah nahlížet nadále jako na obrannou alianci plnící svůj účel vyvažování moci či hrozeb. Deterence aliance s USA již na ochranu Saudské Arábie před útočníky neplatí. USA a Saudská Arábie již nadále nejsou spojeni v alianci. Jejich vztah postrádá prvek vojenské spolupráce, stejně jako symetrii ve vztahu a jen s velkým vypětím lze vysledovat společný cíl. Výsledkem je, že se Saudská Arábie nadále necítí býti s USA svázána oním speciálním vztahem. Stejně tak Saudská Arábie již pro USA není jediným zástupcem jejich zájmů v oblasti Blízkého východu. V regionu dochází k posunu moci, narušení statu quo a rozpadu předchozí strategie rovnováhy sil. Vztahy s USA měly historicky pro rozvoj Saudského království životně důležitou roli velký vliv (nejen ekonomicky) ve stavebním průmyslu, dopravě, vzdělání a petrochemii, ale také v rámci jejich tolerance a přesunu k přijímání změn v oblasti lidských práv. Od roku 2005 existují v Saudské Arábii poradní orgány pro vládu a neziskové organizace založené králem Abdulláhem. Mimoto udělil král povolení Human Rights Watch ke kontrole a monitorování situace v KSA, povolení práce Amnesty International v KSA. 72 V letech 2005 a 2006 dochází mezi Saudskou USA, 2. Čína, 3. Rusko, 4. Francie proti válce v Iráku v roce 2003; Rusko a Francie obdržely medaile krále Abdulláha za negativní postoj k válce v Iráku (Lacey,2009 str. 296). 72 Přesto stále platí zákazy a omezení ženských práv, trest smrti a restrikce svobody projevu většinou z pragmatického důvodu. Režim má obavy z posílení radikálních islamistů a jejich hnutí pod záminkou zpronevěření se saudského režimu wahhábistickým islámským hodnotám a neúctě k posvátným místům, které má panovník spravovat a chránit. Nařčení z hereze a liberalismu atd. by mohlo být fatální pro budoucnost královské rodiny i z toho důvodu nelze na přelomu 21. století příliš oficiálně zdůrazňovat americkou spolupráci. 67

68 Arábií a USA ke strategickému dialogu. Spolupráce s nejdemokratičtější zemí světa přivedla KSA k pomalé, ale o to významnější transformaci. Přiblížila normy a názory liberální západní kultury a představila ji po kapkách arabskému světu. Dopady, které bude tento svazek minulosti mít na budoucí vývoj regionu, pokud Saudové úspěšně zvládnou další kroky k liberalizaci poměrů uvnitř země, která je inspirací pro muslimský svět, jsou finančními prostředky nevyčíslitelné. Mezitím však z americké strany dochází na přelomu tisíciletí k omezení výhod občanů KSA skrze zavedení víz, limitaci počtu saudských studentů na amerických univerzitách a omezení v dopravě, což má největší dopad právě na bohatou vrstvu společnosti, zvyklou cestovat, vzdělávat a rekreovat se v USA dle libosti. Stejně tak jako má omezení vliv na jejich nákupní zvyklosti. Dopad má vliv v menší míře i na americkou ekonomiku. Saudské obyvatelstvo získává negativní postoj k Americe, a dokonce pořádá embargo na americké produkty, které nahrazuje zbožím z jiných zdrojů. Jednání USA je ukázkou obav a zraněných citů Američanů v reakci na nárůst islámského terorismu ve světě. Je obstrukcí pro saudský režim ve snaze liberalizovat zemi, protože naklání veřejné mínění v neprospěch západního světa. V říjnu 2001 zopakoval korunní princ Abdulláh prezidentu Bushovi svůj nesouhlas s americkou politikou a prohlásil, že jejich zájmy se nyní rozcházejí. Dodal, že vláda, která neposlouchá hlas svého lidu, se vystavuje riziku, že skončí stejně jako Íránský šáh v roce Saudové se rozhodli z pragmatických důvodů, že pro ně již není výhodné být vnímán jako spojenec USA. Hlas lidu a muslimského světa si žádá zpřetrhání blízkých alianční svazků s USA. KSA dospělo a přechází z role pasivního pozorovatele do pozice aktivního tvůrce blízkovýchodní politiky. Od roku 2003 se KSA soustředilo na boj proti terorismu i na vlastním území. Režim provedl reformu kontroly charitativních sbírek a přesunu peněz do 68

69 zahraničí. Zamezil tak z velké části financování teroristických organizací v zahraničí a nastolil tvrdá kritéria odhalování a potlačování terorismu. V roce 2005 při setkání krále Abdulláha a prezidenta Bushe mladšího obě země opět našly společné zájmy. Saudské Arábii se daří úspěšně řešit problematiku terorismu v jejich hranicích. Bohužel mezinárodní rozměr je ještě mimo jejich dosah. Protiteroristické aktivity ovšem ukázaly, že je nutné problém adresovat na další úrovni. Je nutné zabezpečit, že radikalizace arabské mládeže s podporou kleriků již nebude možná. Adresovat tento problém a zajistit reformu ve vnímání islámu a jeho výkladu v moderním světě v jeho umírněné formě a nikoli ortodoxní verzi, která podporuje rozvoj mezinárodního terorismu a dává radikálům palebnou sílu. Právě v tomto ohledu USA nejvíce spoléhá na saudského krále, který má vhodné postavení jako ochránce svatých míst a správce mešity v Mekce a Medíně. Panovník království pod vlivem wahábistického islámu může změnit rétoriku a způsob, jakým bude výklad islámu interpretován mezi muslimy. Král Abdulláh je liberální panovník nakloněný reformám, ovšem není již ve vleku americké zahraniční politiky a umírněný islám propaguje z vlastního pragmatického postoje. V roce 2005 podpořily USA vstup Saudské Arábie do WTO, čímž pomohly podpořit pragmatisty a reformní náladu v KSA oproti tradicionalistům. Blízké přátelství je již záležitostí minulosti, nicméně vzájemný respekt a spolupráce v umírněné podobě v rámci koaličních vazeb, jak je definovali Mesquita, Singer a Ward, tedy společný cíl, asymetrické vztahy a neexistence vojenské spolupráce, stále přetrvávají. 4.4 Vztah USA a Saudské Arábie v období od 40. let do roku 2003 Od 2. světové války byly hlavní cíle USA v regionu Blízkého východu jednoznačné zajistit stabilní dodávky ropy za přijatelnou cenu a vytvořit 69

70 strategické vztahy se spojenci v regionu. V 50. let 20. století vzrostlo americké zapojení do dění regionu včetně jejich ekonomické a vojenské spolupráce a faktické přítomnosti. Hlavní cíle však zůstaly pevným základem (Zeiler, McMahon 2012; 564). Ve 40. letech se USA globálně snaží v rámci studené války vyvažovat SSSR a zadržovat šíření komunistické ideologie. Po studené válce vlivem úpadku a rozpadu SSSR se USA stává světovým hegemonem. Jejich hlavním motorem je ekonomika, na které je zbytek světa více či méně závislý. Americká popkultura, která podprahově šíří jejich mentalitu a hodnoty do široké masy světové veřejnosti. Zahraniční politika a jejich alianční vazby. Saudská Arábie je pro své ekonomické a náboženské postavení hegemonem regionu Arabského poloostrova a v minulosti i celého Blízkého východu. Ekonomika Saudské Arábie tvoří 25 % HDP celého regionu. Postavení KSA dotváří i jejich správa nad dvěma nábožensky významnými místy pro muslimskou komunitu - Mekkou a Medínou, a titul saudského krále jako správce těchto míst a ochránce pravé víry (CIA Factbook, 2017; Ehteshami, Hinnebush, 2002). Na tomto principu vznikla i alianční vazba USA a KSA. Mearsheimer považuje za možné, aby mocnost uzavírala alianční partnerství s menšími mocnostmi za účelem balancování sil, právě jako v případě USA a Saudské Arábie. Dále Mearsheimer říká, že pomocí vyvažování mocnost přijímá přímou zodpovědnost za prevenci, která odradí agresory od narušení rovnováhy sil. Ohrožené státy pak mohou pracovat na vytvoření obranné aliance, jež jim pomůže vypořádat se s jejich nebezpečným nepřítelem tento diplomatický manévr je nazýván externí vyvažování (Mearsheimer, 2003). Externí balancování je důvodem pro vznik saudsko-americké aliance a její podobu v průběhu 20. století. V době od 40. do 90. let panuje mezi oběma aktéry vztah aliance dle typologie Mesquity, Singera a Warda. 70

71 Kromě externího vyvažování, které má zabránit ostatním státům, aby získaly příliš velkou moc a staly se hrozbou, je možné v případě Saudské Arábie spatřit i příklad interního vyvažování. Saudská vládnoucí dynastie balancuje ve svém vnitřním prostoru proti vlivům radikálních islamistických skupin, náboženských autorit i odpůrců z řad sekulárních aktivistů. Spojené státy svým způsobem také balancují na interní úrovni, a sice s politickou opozicí, civilními hnutími a neziskovými organizacemi na podporu lidských práv a politiky podporujícími nonintervencionismus. Jak je na první pohled patrné, vnitřní vyvažování v USA se potýká s mnohem menšími hrozbami než v Saudské Arábii. Pro monarchii jsou její vnitřní rivalové životně nebezpečnou hrozbou, která by se následně rozšířila do celého regionu. Z hrozeb vnitřních se může velmi snadno stát hrozba vnější, regionální, a naopak skrze regionální konflikty, povstání a nárůst moci radikálů, může vnější hrozba přerůst do vnitřní katastrofy. Tímto rozdílem ve vnitřním balancování vzniká mezi oběma partnery propast. Zatímco USA si může dovolit chovat se jako racionální aktér, který zachovává rovnováhu sil a chová se pragmaticky za všech okolností, Saudové se v první řadě musejí soustředit na maximalizaci moci k potlačení vnitřních hrozeb opouštějí chování racionálního aktéra v zájmu sebezáchovy. Jejich politika má za cíl zajistit přežití na úkor vnější racionality jednání a role v alianci. V okamžiku, kdy nejsou vzájemné alianční vztahy dostatečně důležité a přinášejí velkou míru rizika, je jejich existence nahrazena jiným typem vazby. V případě USA a Saudské Arábie se tak stalo v roce 2003, kdy pominula aktivní vojenská spolupráce a jejich vztahy se transformovaly na roveň koalice. Saudská Arábie vypověděla vojenskou spolupráci USA ve formě žádosti o stažení amerických vojsk a neprodloužení jejich pobytu na základně v Zahránu. USA na tento požadavek zareagovaly stažením vojsk ze saudského území. Snyder předestírá, že USA jako velmoc si mohou dovolit jednat racionálně a zachovat rozumové a strategické jednání při řešení světových témat. Saudská 71

72 Arábie není velmocí, a tak musí v první řadě myslet na své vlastní zachování a řešit témata na domácí scéně. KSA je nezvyklou formou regionální mocnosti s vojensky menšími kapacitami ve srovnání se svými sousedy. Saudská Arábie je zároveň závislá na velkém množství zahraniční pracovní síly a je ekonomicky nejsilnějším státem regionu, ačkoli rozlohou není největší zemí v oblasti. Výjimečné postavení získává na domácí i zahraniční úrovni jako domov islámských svatých míst. Saudská Arábie se potýká s politickými překážkami na několika úrovních. Zaprvé na mezinárodní úrovni politiky, kde do roku 2003 dominuje strategická aliance s USA. Zadruhé na regionální úrovni, kde balancuje se svými sousedy; na úrovni oblasti arabského poloostrova, kde usiluje o hegemonii oproti Jemenu. A nakonec na domácí úrovni, kde balancuje hrozby islámských radikálů, náboženských skupin a sekulárních aktivistů. Problémy na všech úrovních se přelévají a vytvářejí dílčí výhody a nevýhody. Saudskou Arábii ve 20. století poutají s USA svazky ekonomické, vojenské a politické. Po celou tuto dobu se Saudská Arábie profiluje jako nejvíce islámská země, což je důležité pro jejich legitimitu a regionální statut (Ehteshami, Hinnebush, 2002). Strategické jednání v Saudské Arábii je v rukou menší zainteresované skupiny, která rozhoduje o politice k vlastnímu prospěchu, dalo by se tedy předpokládat, že jejich zahraniční politika nebude odpovídat racionálnímu jednání. 73 Podle Snydera je demokratická podoba USA politické struktury ovládána zájmy široké veřejnosti, které ji činí racionální bez postranních úmyslů jednotlivců. Tento náhled je ovšem velmi alibistický, protože jak sama historická zkušenost prokázala, takový exekutivní systém má velké rezervy v případě akutní situace vyžadující vojenskou intervenci či uvolnění zdrojů v reakci na nenadálou situaci. Zároveň tento chráněný systém kolektivního demokratického rozhodování 73 Ze saúdské strany je obecně málo materiálů, které se věnují zahraniční politice a jsou dostupné. Plně tady nefunguje to, co u nás, že se odborníci (mimo diplomacii) politickým tématům věnují a zveřejňují své práce. Jediným významným think-tankem je zde King Faisal Center for Research and Islamic Studies KFCRIS, který zveřejňuje na webu své studie. KFCRIS včele s princem Turkím Al Faisalem se těší velké úctě, včetně samotného krále Salmána. Je to to nejlepší, co se dá v Saúdské Arábii najít. (vyjádření poskytl Český velvyslanec v Rijádu Ing. Jiří Slavík, CSc.). 72

73 vedl k postranním aktivitám vlády a bezpečnostních a informačních (tajných) agentur v rámci širšího obrazu zahraniční politické agendy téměř po celou dobu studené války 74 (Ehteshami, Hinnebush, 2002). Při aplikaci typologie Mesquity, Singera a Warda na alianční vazby je možné stav vztahu mezi USA a Saudskou Arábii do roku 2003 zhodnotit jako alianci. Od roku 2003 do roku 2009 na něj lze nahlížet jako na koalici. Alianci uzavřely USA se Saudskou Arábií z důvodu společného cíle, zachování bezpečnosti států formou vojenské spolupráce a také na základě asymetrického vztahu, v němž Saudská Arábie výměnou za vojenskou ochranu, výcvik a technologie poskytuje dodávky ropy a finanční prostředky pro operace USA. USA a Saudská Arábie se do roku 2003 nacházejí ve stavu fungující aliance. Od roku 2003 se vztahy transformují v koalici. 74 S velkou pravděpodobností se tak děje i nadále za účelem zajištění národní bezpečnosti skrze vládní agentury příkladem jsou protiteroristické operace a zajištění kybernetické bezpečnosti proti Rusku. 73

74 5. Vztah USA a Saudské Arábie v době nástupu Baracka Obamy z hlediska vybraných typologií Stav aliančních vazeb mezi USA a Saudskou Arábií v roce 2009 při nástupu vlády prezidenta Obamy je odrazem doznívajících aliančních vztahů USA v době Billa Clintona a později koaličních vazeb za administrativy George Bushe mladšího (Rosen, 2012). Oba státy jsou spojeny ekonomickou spoluprací a společným cílem, ovšem jejich kontakt je minimální. Ze vztahu zmizela výrazná vojenská spolupráce a přetrvávající vazby v dodávkách vojenské techniky a materiálu jsou částečně dozvukem starých smluv uzavřených pod vlivem hrozby Iráku a Iránu v 90. letech. USA nejsou závislé na saudské ropě a Saudové nejsou plně závislí na americké vojenské obraně. Saudská Arábie má nyní kontrakty na dodávky vojenských technologií z Číny a Velké Británie. Na saudském území nadále nesetrvávají američtí vojáci a letadla. Saudové se soustředí na rozvoj vnitřní infrastruktury a stabilizaci svého postavení v regionu. Oba státy aktivně spolupracují v boji proti terorismu a prevenci radikalizace svých obyvatel. Izraelsko-palestinská otázka je stále na stole a s přestávkami probíhají mezi lety 2007 až 2009 setkání izraelského premiéra Ehuda Olmerta a palestinského prezidenta Mahmouda Abbáse. Jednání probíhají bez aktivního zapojení USA a Saudské Arábie. USA má v roce 2009 stále vojáky v Iráku, Afghánistánu a pokračuje v boji proti terorismu se snahou o dopadení Bin Ládina. USA se v roce 2009 potýká s velmi silnou finanční krizí. Saudská Arábie je naopak v tuto chvíli stabilní pod vládou liberálně smýšlejícího panovníka. Koalice mezi oběma státy existuje, ale jejich spolupráce je omezena především na boj proti terorismu. Vztahy USA a Saudské Arábie se začínají odehrávat na multilaterální úrovni, v níž USA jedná se zeměmi GCC, jež jsou pod vedením Saudské Arábie z velké části pod vlivem saudsko-arabské zahraniční politiky. 74

75 Skutečnost, že jsou oba aktéři určitým typem hegemona, a jejich pozice je závislá na ekonomické a sociální stabilitě domácí politiky, je svým způsobem předpokladem pro jejich vzájemnou spolupráci a společný cíl. Při aplikaci typologie Mesquity, Singera a Warda na alianční vazby je možné stav vztahu mezi USA a Saudskou Arábií v roce 2009 zhodnotit jako koalici. Koaliční vazbou se jejich vztah stal v reakci na americké aktivity v Iráku v roce Do té doby byl fungující aliancí s vojenskou spoluprací. Koalice mezi státy přetrvává. Stále mají společný cíl a asymetrický vztah. Chybí ovšem vojenská spolupráce. Jedná se o racionální rozhodnutí na základě společných potřeb a cílů. Koalici lze dále definovat z hlediska dalších vybraných typologií: 1) Typologie podle Druláka (stejnorodá, smíšená, různorodá) - z pohledu typologie Druláka se v roce 2009 nachází USA a Saudská Arábie ve vztahu různorodé koalice, v níž USA jsou ochráncem, který poskytuje bezpečnost Saudské Arábii. Saudská Arábie výměnou poskytuje jiné statky (než bezpečnost) v tomto případě ropu a finanční prostředky. 2) Morrow (symetrické, asymetrické) koalice USA a Saudské Arábie je v roce 2009 koalicí asymetrického charakteru. Koalici tvoří USA jako supervelmoc s kapacitně a vojensky slabším/menším státem Saudskou Arábií. Saudská Arábie tak setrváváním v této koalici zajišťuje svoji bezpečnost a status quo. USA setrvává v koalici se Saudskou Arábií z důvodu zajištění svého vojenského a politického vlivu v regionu. 3) Fedder (rozšiřující, preemptivní, strategické) koalice USA a Saudské Arábie byla vytvořena za účelem využití geografické polohy Saudské Arábie pro vlastní strategické účely USA a k vytvoření vojenské základny v Zahránu, možnosti doplňování paliva a zajištění logistiky při účasti v konfliktech v Afghánistánu a Iráku, zisku informací v boji proti terorismu. V roce 2009 nemá USA nadále 75

76 v KSA k dispozici základnu Zahrán a vojenské jednotky na území tohoto státu. Barack Obama v roce 2009 se svojí administrativou převzal vztahy se Saudskou Arábií ve stavu, jež vykazuje charakteristiky různorodé, asymetrické a strategické koalice. 76

77 6. Vývoj vztahu Saudské Arábie a USA ve světle typologie aliancí v době Obamovy administrativy Během dvou funkčních období administrativy prezidenta Obamy došlo k několika významným milníkům světové politiky a nevratným změnám v regionu Blízkého východu. Mezi hlavní události, které formovaly vztah USA a Saudské Arábie v tomto období patří dle autorčina názoru světová finanční krize, arabské jaro, válka v Libyi, válka v Sýrii, stažení amerických vojsk z Iráku a posílení vojsk v Afghánistánu, válka v Jemenu, migrační krize, vzestup mezinárodního terorismu a uzavření íránské jaderné dohody. Stav vztahu bude následně v závislosti na empirických datech podroben analýze vybranými typologiemi aliancí Mesquity, Singera, Warda a Druláka, Feddera a Morrowa. I přes ochlazení vztahů mezi USA a KSA v období prezidenta Clintona a Bushe mladšího, Spojené státy americké a Saudská Arábie stále spolupracují nyní ve formě koalice. KSA a USA nadále sdílejí několik společných zájmů/cílů: stabilní ceny a dodávky ropy, zadržování rostoucí moci Íránu, řešení izraelskopalestinského konfliktu, potlačení mezinárodního islámského terorismu a vytvoření bezjaderné zóny na Blízkém východě. Prezident Obama se také po neúspěšných pokusech předešlých vlád navrací ke strategii udržování statutu quo a rovnováhy sil v regionu. Strategie, která velmi dobře fungovala od 40. do 90. let 20. století a kterou jeho předchůdci neprozíravě nahradili novými politickými ambicemi, jež vedly k úpadku aliance a narušení spolupráce i stability v regionu. 6.1 Vývoj vztahu v období 1. Obamovy administrativy ( ) Administrativa Baracka Obamy započala své funkční období v nelehké době vrcholící globální ekonomické krize a počínajících celosvětových změn. Již 77

78 ve své předvolební kampani se Obama soustředil především na prvotní změny domácí politiky a jeho zahraniční politická koncepce nebyla zcela jasná. Snaha vyřešit vnitřní problémy jako je rozsáhlá ekonomická krize 75, rekordní nezaměstnanost nebo zajištění zdravotní péče ve formě tzv. Obamacare pro více než 20 milionů Američanů, oslabila Obamovo prvotní soustředění na tvorbu koherentní zahraničně-politické agendy (Hoffman, Howard; 2012). Jako první se v zahraničně politické agendě projevilo řešení finanční krize a balíčky na podporu ekonomiky, které zapříčinily škrty finanční pomoci a podpory zemím, jež zanedbávají lidská práva (dokonce i těch partnerů, kteří podporovali jejich invazi do Iráku) 76 (Walt, 2009). Obama se během své kandidatury vyjadřoval k zahraniční politice USA v době administrativy svého předchůdce. Vyjádřil nesouhlas s válkou v Iráku a naopak podporu vojenského úsilí v Afghánistánu. Obama a jeho poradci nesouhlasili s tvrzením, že se USA nachází ve válce proti teroru a že by americké hodnoty měly být kompromitovány v honu za národní bezpečností například využívání mučení k výslechu podezřelých z terorismu (Zeiler, McMahon 2012; 576). Ke stanovení hlavních priorit, dá-li se to tak říci, došlo veřejně jeho historicky významným projevem v roce 2009 na univerzitě v Káhiře, kde se mu podařilo velmi emotivně oslovit publikum i celý svět. Dopady identifikace jeho priorit a jejich naplnění byly ovšem daleko od prvotního očekávání. Proslov v Káhiře byl jasným ukazatelem, že se USA po dobu Obamovy vlády budou snažit napravit své vztahy s muslimským světem. Ve svém proslovu 4. června 2009 k muslimskému světu nazvaném Nový začátek stanovil 6 nejdůležitějších problémů, které trápí americkou zahraniční politiku a jimž by se rád věnoval. Nastolil jimi tzv. Iniciativu z Káhiry, jejímiž hlavními cíli mělo být sblížit USA a muslimský svět, napravit vztahy s Íránem a ukončit války v Iráku a 75 Nejhorší ekonomická krize od roku 1929, která zasáhla kompletní americké hospodářství a způsobila vysokou nezaměstnanost. 76 V době administrativy prezidenta G. W. Bushe mladší byla finanční pomoc posílána i zemím, které nejvíce zanedbávaly lidská práva. 78

79 Afghánistánu (Zeiler, McMahon 2012; ). Samotné místo, kde byl proslov pronesen, vypovídá o směřování Obamovy zahraniční politiky. Nepronesl svůj projev ve Washingtonu, Ramalláhu či Jeruzalémě. Čímž, by mohl upoutat pozornost na svou snahu o obnovu mírového procesu. Pronesl jej v Káhiře, hlavním městě arabské země, jedné z nejvlivnějších v oblasti Blízkého východu, v zemi s progresivním směřováním a množstvím mladých a vzdělaných lidí. Díky identifikaci těchto problémů je možné odvodit také první priority jeho agendy. Obama se ve svém vyjádření zavázal vytvořit vzájemný respekt se zahraničními partnery a nevěnovat pozornost zažitým stereotypům. Jedním z kroků k relevantnímu jednání je také překonání vlivu náboženského extremismu a snaha dosáhnout mírového řešení izraelsko-palestinského konfliktu ve formě dvou států, jak bylo navrženo již v roce Další prioritou je zastavit proliferaci jaderných zbraní, především v regionu Blízkého východu. Neopomenutelnou složkou jeho strategie je také podpora a šíření demokracie (nikoli však formou vojenské intervence jako za Billa Clintona) a ochrana práv žen a minorit. Poslední priorita má definovaný cíl v demokratické vládě transparentního režimu, který vládne v souladu se zákony a občanskými svobodami svých občanů (The New York Times, , Obama to the Muslim World speech: The New Beginning ). Mnoha diváky byl tento proslov vnímán jako odmítnutí tradičních arabských autokratických režimů a byl interpretován jako příslib podpory demokratických hnutí. Tato očekávání byla zklamána vzápětí v průběhu tzv. arabského jara, kdy se občanská hnutí za demokratické hodnoty a snahy o svržení zkorumpovaných autoritářských režimů nedočkala ze strany USA žádné podpory, právě naopak v případě Egypta došlo k podpoře starého režimu. USA tak učinily z obavy, aby změna režimu a vnitřní problémy Egypta nenarušily jeho účast při mírovém jednání v Camp Davidu. Dalším zklamáním bylo také zahájení rozhovorů s Íránem a posléze opuštění 79

80 aktivity v rámci mírového procesu. Stejně tak se od svých priorit odchýlil Obama v nejasné a nekoherentní politice vůči Sýrii (Walt, 2009). Obamova Iniciativa z Káhiry byla naplněna pouze z části. V souladu s avízovaným respektem k lidským právům a hodnotám USA zakázal využívání pokročilých výslechových technik, tedy mučení v amerických věznicích. Nepodařilo se mu však během prvních dvou let po svém zvolení zrušit věznici Guantanamo, která sloužila jako místo k zadržování podezřelých z terorismu. Zároveň se Obamovy podařilo postupně ukončit válku v Iráku a do konce roku 2011 stáhnout americké jednotky. Nezanechal však Irák v zodpovědném stavu se stabilní prodemokratickou vládou, jak bylo plánováno. Odchod USA z Iráku nebyl výhrou. Na úkor Iráku však byly posíleny jednotky v Afghánistánu. Během první Obamovy administrativy došlo k výraznému oslabení Al Kaidy a Tálibánu, nicméně jejich oslabení vedlo k vzniku prostoru pro rozvoj dalších nových radikálních islamistických skupin, např. ISIS (Zeiler, McMahon 2012; ). 80

81 6.1.1 Arabské jaro 77 Obamovo odhodlání a směr zahraniční politiky nastavený v Iniciativě z Káhiry narušilo v roce 2011 nečekané arabské jaro hnutí prostých arabských občanů a převážně mladých lidí za svobodu a ukončení autoritářských režimů, které jim vládly. Arabské jaro způsobilo doslova zemětřesení napříč celým regionem severní Afriky a Blízkého východu. Narušilo dlouholetý status quo a nastolilo mnoho problémů a otázek. Barack Obama si vytvořil jedinečnou politiku za pochodu pro každý stát nezávisle, nikoli doktrinální přístup, který by použili jeho předchůdci, byl proto mnohem více flexibilní. Nevýhodou je však jeho, z toho vyplývající, pomalejší reakce na události. Jeho politické postoje a vyjádření k jednotlivým událostem v průběhu arabského jara ( ) jsou z počátku trochu nekonzistentní, ale zlepšují se postupem času, projev se stává koherentnější s jasnými cíli. Díky své zvládnuté politické reakci na události arabského povstání upevnil Obama svou (a USA) pozici světového lídra. Saudská Arábie následovala svým prohlášením politické postoje Obamy s odstupem několika dní. 78 Saudská Arábie (i USA svým opomenutím začlenění KSA do projevu) tak v době kritické události, která se velmi blízce dotýkala zahraničních strategických zájmů obou stran, prokázala, že se stále řídí nepsanými pravidly a je loajální ke svému koaličnímu partnerovi (Hayden, Senters, 2012; ). Poprvé se Obama jasněji vyjádřil ke svému postoji k událostem arabského jara v proslovu na ministerstvu zahraničí 19. května V tomto projevu vyjádřil podporu změnám a touze po demokracii, svobodě a vládě práva. Ocenil odhodlání arabské mládeže a jejich snahu o nastolení lepšího světa. Odsoudil nepřímo staré režimy za jejich kruté chování a zkorumpovanost. 79 Ve svém projevu vyjádřil podporu prodemokratickým povstaleckým hnutím a jmenovitě 77 Noam Chomsky v roce 2011: USA a jejich spojenci udělají všechno pro to, aby zabránili vzniku demokracie v arabském světě. 78 V případě Egypta a Tuniska, pro ostatní země nejsou dostupné důvěryhodné zdroje. 79 Obvinil režimy z toho, že podněcují nenávist k USA, Izraeli a rozdílným náboženstvím, aby zakryly své vlastní činy a odvrátily pozornost od utlačování vlastních obyvatel podporují tak nenávist a daly vzniknout násilí radikálních islamistických skupin. 81

82 odsoudil použití násilí v některých zemích, KSA do nich ovšem nezahrnul (Hayden, Senters, 2012; ). Obama tak balancoval mezi podporou demokracie a rétorikou, která ponechává prostor pro zachování spojeneckých vztahů s hlavními partnery v regionu. V projevu Obama nastínil budoucí směřování USA v otázce arabského jara, když za nejhorší označil situaci v Libyi a Sýrii (Mendel, 2016; ). Fenomén arabského jara nezasáhl Saudskou Arábii přímo z toho důvodu, že nepodlehla trendu decentralizace a ideologické revoluci. Proto zasáhlo arabské jaro výrazně především Tunisko, Egypt, Jemen, Sýrii, Irák, Libyi a Bahrajn. Arabské jaro proběhlo v Saudské Arábii formou slabších protestů v roce 2011 především ve východních provinciích v Zálivu. Saudská Arábie se s protestní náladou vypořádala po svém, velmi typicky pro tuto zemi pomocí prostředků, které mají k dispozici peněz. Saudský král odpověděl zvýšením financí na podporu bydlení, sociálních projektů, podporu vzdělání a zkvalitněním služeb, zvýšením platů a důchodů. Zřetelně si tak koupil loajalitu občanů, ale saudsko-arabská populace nebyla ve stejné situaci jako ostatní země, které silně zareagovaly na Arabské jaro. Situace v Saudské Arábii je rozdílná (Masarat 2013,9-11). Již od roku 2005 mají obyvatelé volně přístupný internet i sociální sítě a komunikační technologie bez cenzury vlády. Skrze pokračující reformy bylo v předešlých letech dosaženo toho, že saudské ženy mohou, v náležitém ustrojení, účastnit se Olympijských her, jezdit v mužském doprovodu na kole a od září roku 2017 také řídit automobil, navštěvovat fotbalová utkání a od počátku roku 2018, pak také studovat a navštěvovat lékaře a podnikat bez nutnosti svolení a doprovodu mužského příbuzného. KSA reaguje na potřebu změn a vývoje postupnými úpravami a oslabováním restrikcí. Tento trend je v regionu jedinečný a má v domácí politice jasné výsledky. V zahraniční politice dochází také ke změnám strategie. V odpověď na změny v regionální politice vidí od roku 2011 Saudská Arábie sama sebe jako proaktivní. Po událostech arabského jara změnila 82

83 předešlou politiku reaktivní na proaktivní a prohlašuje, že na USA a jejich evropské spojence kromě Francie, jež nepodporovala zásahy USA v Iráku, není spolehnutí, protože nejsou ochotni zasáhnout s dostatečnou silou a odhodláním v regionu a nastolit stabilitu. USA neřeší důrazněji situaci Íránu a sesazení Assada i z toho důvodu se Saudové museli chopit této role regionálního leadera a stabilizátora a zapojit se do obrany svých regionálních spojenců jako je Bahrajn, Sýrie a Jemen (Masarat, 2013; 9). Saudská Arábie tak argumentuje svoji účast v konfliktech těchto zemí. Pod vlivem arabského jara se v Bahrajnu Saudská Arábie zúčastnila přímé vojenské intervence směřované k zastavení šíitské protirežimní akce. KSA ospravedlnilo svůj zásah rétorikou o povinnosti pomoci bratrskému státu. Během intervence ovšem došlo k fyzické eliminaci protestujících šíitů (podle Saudské Arábie údajně podporovaných Íránem). Bezpečnost Saudské Arábie byla oficiálně hlavním důvodem otevřené intervence. Bahrajn je mnohdy považován za její východní provincii a bezpečnostní důvody byly relativně snadno přijaté Západem. USA tento zásah přešly tichou podporou saudských aktivit v regionu. Koalice mezi oběma aktéry je stále dostatečně pevná, aby jejich rétorika a postoj k arabskému jaru nebyly cíleně namířeny proti sobě navzájem či zájmům jednoho z aktérů (Masarat 2013, 9-11; Middle East 2016) Stažení vojsk z Iráku Válka v Iráku vyvolala mezi koaličními, tehdy ještě aliančními, partnery Saudskou Arábií a USA velkou propast a nevratně narušila jejich vzájemnou důvěru. Pobyt amerických vojáků v zemi a neschopnost nastolit efektivní poválečnou rekonstrukci. Neschopnost započít s demokratickou transformací v rukou silné a legitimní sekulární vlády. Trvalá přítomnost a ztráty na životech vojáků i civilistů, to vše vedlo k přetrvávající a nutno říci oprávněné kritice a ztěžovalo pozici USA v regionu. Americký správce Iráku Paul Bremer v roce 2003 rozpustil iráckou (Saddámovu) armádu a zapříčinil tak vznik povstání 83

84 v tzv. sunnitském trojúhelníku (území mezi Baghdádem, Mosulem, hranicemi s Jordánskem a Sýrií). Rozpuštění armády vedlo k přesunu bývalých Hussajnových generálů, rozvědčíků vojáků a policistů na stranu radikálních islamistů. Třetinu velitelů ISIS v roce 2016 tvořili právě bývalý členové Hussajnoovy armády. Díky nim má ISIS takový úspěch v dobývání Iráckého území (Beránek, Ostřanský; 2016, 43). Proti přítomnosti západních mocností v zemi se kromě islámských radikálů hlasitě projevovala také americká veřejnost. Barack Obama již během své kandidatury prohlašoval, že jeden z jeho cílů v zahraniční politice bude ukončit konflikt a stáhnout vojáky zpět do USA. Obama obdržel v roce 2009 Nobelovu cenu za mír v okamžiku, kdy jeho kandidátské sliby v prvním roce administrativy ještě zdaleka nenabyly konkrétních rozměrů. Neměl tedy jinou volbu, než se pokusit je uskutečnit a konec války v Iráku byl jen první krok 80 (Zeiler, McMahon 2012; ). V roce 2011 Barack Obama splnil svůj slib a nařídil stažení amerických vojsk z Iráku. V té době byli v irácké vládě sice demokraticky zvolení politici, byli to však především radikální šíitští vůdci (Zeiler, McMahon 2012; ). Jedním z nich byl i Núrí al-málikí, jehož schopnosti a názory saudský král Abdulláh mnohokrát otevřeně kritizoval a obával se o budoucnost sunnitských provincií. Al-Malikí začal v roce 2011 po stažení amerických vojsk pronásledovat, zatýkat a vytlačovat sunnity ze všech funkcí v zemi 81 (Mendel, 2016; ). Saudská Arábie vyjádřila negativní postoj ke všem rozhodnutím, která prozatím USA v případě Iráku učinily. V červnu 2014 byl severozápadní Irák obsazen ISIS. V reakci na další činy ISIS se Abdulláh přiklonil na stranu irácké 80 Norská komise Nobelovy ceny argumentovala své rozhodnutí Obamovým přínosem v rámci podpory a propagace jaderné non-proliferace a Obamovu snahu nastolit mírové klima a jednat s muslimským světem. 81 Americká a irácká vláda používaly od roku 2007 milice As-Sahwy vytvořené z místních sunnitských bojovníků k partyzánskému způsobu boje proti Al-Kaidě na severu Iráku, jejich tažení mělo velkou úspěšnost a bylo jim přislíbeno začlenění do oficiálních bezpečnostních struktur země. Šíitský vládní kabinet al-malikího však slib nedodržel a po stažení USA milice rozpustil (Beránek, Ostřanský; 2016, 43). 84

85 vlády a vyzval všechny pravověrné muslimy, aby se postavili proti teroru, který páchají ultra-radikální přívrženci sunnitského hnutí ISIS, stejně jako šíitské radikální skupiny podporované Íránem (Mendel, 2016; ). Téma Iráku však zůstává bolestivou ranou v koaličním vztahu Saudské Arábie a USA. Ranou, ze které se jejich přátelství již nikdy nevzpamatovalo a stalo se mnohem chladnějším neutrálním respektem Konflikt v Sýrii Nebylo překvapením, když se v březnu roku 2011 rozšířila vlna prostestu arabského jara i do Sýrie. Totalitní a elitářský režim rodiny Al-Assad a strany Baas měl daleko k mírumilovné parlamentní demokracii s respektem k právům a svobodám svých obyvatel. Syrské napojení na Írán, libanonský Hizballáh a dobré vztahy s Ruskem byly silným profilem nejen zahraničního, ale i domácího směřování země. V roce 2012 se zpočátku nenásilné protesty pod tlakem represí bezpečnostních složek a korupce v zemi přelily do ozbrojených střetů a do konfliktu se na protiassadovské straně zapojili nejen sekulární aktivisté, ale také náboženské fundamentální skupiny, pro něž bylo podhoubí sváru ideálním prostředím k získání vlivu a moci v zemi. Na Assadovu stranu se z počátku neoficiálně postavil Írán, který poskytl své vojáky národní gardy, a bojovníci Hizballáhu. Na jaře roku 2012 uvalilo OSN na Sýrii ekonomické sankce z důvodu porušování lidských práv a jako motivaci k ukončení konfliktu a k nápravě stavu věcí. V březnu 2012 vytvořil Kofi Annan pro Sýrii v Radě Bezpečnosti (dále jen RB) OSN mírový plán, jenž byl zamítnut Ruskem a Čínou (Middle East; 2016, ). Saudský král Abdulláh byl vůbec prvním arabským státníkem, který v roce 2011 odsoudil tvrdé represe Assadova režimu vůči civilistům. Byl zároveň prvním, kdo vyzýval k pomoci opozici a žádal její vyzbrojení. Saudská Arábie i Írán financují a nepřímo vojensky podporují jednotlivé frakce konfliktu. Saudská 85

86 Arábie se dlouhodobě snaží změnit situaci v regionu a zabránit rostoucímu vlivu šíitů a Íránu (Middle East; 2016, ; Hoffman, Howard; 2012). V roce 2011 vyslal Írán do konfliktu na stranu Assada své vojáky za účelem výcviku syrské armády a přímo také do boje na Assadově straně. Právě díky jejich zapojení bylo možné i přes selhávající výkony Asadovy armády dobývat území a porážet nepřítele. Írán také investoval finance a energii do vytvoření syrského Hizballáhu. Na rozdíl od Iráku v případě Sýrie nemohl Írán jednoduše Assada nahradit pro-šíitským nástupcem a sunitská opozice neměla dostatečný potenciál zaujmout Assadovo místo a sjednotit zemi. Assadova rodina se ještě před konfliktem postarala o odstranění všech případných rivalů na post syrského vůdce z řad prominentních aláwitů. Írán tedy nemá jinou možnost než věnovat úsilí a zdroje do udržení Assadova režimu u moci i přesto, že je tento režim existenciálně závislý na Íránské podpoře (Sorenson, 2016, ). Konflikt v Sýrii v roce 2012 graduje v občanskou válku, v níž proti Assadovi stojí sekulární opozice a množství radikálních skupin s přímým napojením na Al Kaidu, jako například fronta An-Nusrá či nově vznikající Islámský stát. Na straně opozice bojují také cizinci a radikální džihádisté, kteří využívají příležitosti k tzv. teroristické turistice a přesouvají se z konfliktů v Afghánistánu a Iráku. Saudská Arábie trestá své občany, kteří se na straně ISIS zapojí do boje, hrdelním trestem. Zahraniční bojovníky protiassadovské strany financují arabské země, nejčastěji Katar a Saudská Arábie. Nejedná se však o součinnost zemí GCC, protože se zde zájmy Kataru a Saudské Arábie rozcházejí. Katar finančně podporuje syrské Muslimské bratrstvo, s čímž KSA nesouhlasí. Saudská Arábie podporuje finančně a dodávkami zbraní Svobodnou syrskou armádu (dále též FSA), kterou podporovala skrze osobu brigádního generála Idrisse ve zformování Nejvyšší vojenské rady v prosinci V následujícím roce dodává KSA pro tuto opozici protitankové i lehké zbraně (Sorenson, 2016, 105). Nikoli však protiletecké zbraně, na základě požadavku USA, které mají 86

87 obavu, že by tyto zbraně mohly být použity i proti nevojenským cílům mimo Sýrii. Konzultace a respektování americké pozice v rámci saudských aktivit v Sýrii je znakem koordinovaného politického chování a projevu koaliční vazby. USA se do konfliktu zprvu vojensky nezapojily, ale stanovily tzv. červenou linii, jíž bylo použití zbraní hromadného ničení (chemických zbraní) režimem Bašára Assada proti civilnímu obyvatelstvu. Prezident Obama jasně nespecifikoval, co by překročení této červené linie znamenalo. Stejně tak si neuvědomil, že nemá dostatečnou podporu Kongresu zahájit kroky k potrestání Assadova režimu. USA a především politická reprezentace v Kongresu získaly po překročení této linie obavu z nedozírných důsledků, které bude mít nastalé vakuum a destabilizace Sýrie i celého regionu v případě, že by USA intervenovalo. Původní rétorika nesla požadavek odstranění Assada z funkce. Spojené státy však v průběhu událostí na Blízkém východě upravily svůj postoj vůči odstranění proliferace zbraní hromadného ničení. K vyřešení problematiky chemických zbraní v rukou Assada proto USA zapojily diplomacii a spokojily se s řešením formou odvozu zbraní ze země. Americký postup řešení situace při užití těchto prostředků již jako hlavní prioritu neuvažuje vypátrání a zneškodnění zbraní, ale zaměřuje se na způsob jednání států a organizací, jež zbraně vlastní a mohly by je použít (Middle East; 2016, , Sorenson, 2016, 97). K laxnímu přístupu k řešení situace přispěl také postoj Ruska a Číny v Radě Bezpečnosti OSN, jež vetovaly humanitární intervenci pod hlavičkou OSN. USA soukromě jednaly také se Saudskou Arábií, která chtěla odstranění Assadovského režimu, v němž spatřovala cestu k oslabení Íránu a libanonského Hizballáhu. Ačkoli USA přislíbily, že poskytnou povstalcům pomoc, učinily tak pouze ve formě pomoci humanitární. 82 Vyhýbaly se poskytnutí zbraní, které Saudská Arábie pro syrskou opozici požadovala (Clinton 2014, 382). Akční 82 USA poskytlo 1,7 miliard dolarů pomoci syrským vystěhovalcům bylo tak jejich největším sponzorem 87

88 skupina pro Sýrii byla vytvořena z ministrů pěti stálých členů RB OSN a Turecka, Iráku, Kuvajtu, Kataru a EU. Saudská Arábie a Írán nebyly pozváni. Oba hlavní aktéři regionu, s potenciálem ovládnout jej, byly z rozhodování vyloučeni. Přesto byly při takto důležitém rozhodnutí přítomni mnohem menší a vojensky slabší státy regionu. Saudská Arábie i Írán by měly rozhodně k situaci v Sýrii dostatek materiálů a informací. Stejně tak mají zájem na daném konfliktu. V polovině roku 2015 podle odhadů Human Rights Watch syrský režim v konfliktu ztratil téměř vojáků. V té samé době britští analytikové poskytují svůj odhad, že 83 % území Sýrie je v rukou rebelů, a to včetně ISIS. OSN to samé číslo odhaduje na 68 %. Rok 2015 je pro Sýrii obdobím šíření epidemií nemocí, podvýživy a hladu. Není divu, že v roce 2015 necelá pětina obyvatel země opustila území Sýrie a stala se uprchlíky v sousedních zemích nebo na cestě do Evropy. Dalších 7,6 milionů Syřanů muselo pod tlakem válečného běsnění opustit domovy a přesunout se do jiné části země a 12,2 milionů obyvatel potřebovalo humanitární pomoc (Middle East, 2016; ). V roce 2015 má Írán díky uzavření JCPOA (Společní komplexní akční plán) a odstranění sankcí možnost zvýšit těžbu ropy a získat tak další finanční prostředky na podporu svého proassadovského úsilí v Sýrii (Sorenson, 2016, 102). Rostoucí role ISIS v konfliktu v Sýrii byla možností pro Írán, Rusko i Saudskou Arábií a Ameriku spojit se proti společnému nepříteli. Írán se obává aktivit ISIS v Iráku a Sýrii. Saudská Arábie navíc ještě v Bahrajnu, Kuvajtu, Jordánsku a Jemenu, se kterými má společnou hranici. Šance na společný postup proti ISIS a jedinečnou příležitost sblížení při této spolupráci ovšem pohřbila saudskoarabská poprava šíitského duchovního Nimr al-nimr, saudského občana a disidenta. Tento krok vedl k okamžitému ukončení všech diplomatických vztahů mezi KSA a Íránem a ukončil možnost spolupráce v Sýrii a Iráku (Sorenson, 2016, ). Saudská Arábie a Írán stojí na rozdílných stranách barikády a oba státy jsou prodlouženou rukou svých aliančních partnerů. KSA hájí své sunnitské zájmy a jedná v souladu se strategií USA na protiassadovské straně. Írán zastává 88

89 obdobnou pozici jako Rusko, které se snaží v oblasti posílit svůj vliv a vystrnadit USA z regionu. USA se v záležitosti Sýrie drží své postupné strategie izolacionismu a stahuje se ze světového dění. Mezi lety 2011 a 2012 v době vyhrocujícího se konfliktu procházely USA velkou recesí, dvěma blízkovýchodními válkami a měli za sebou čerstvě prezidentské volby. Okolnosti nebyly vhodné pro začátek nové války na Blízkém východě. Barack Obama se vyjádřil v roce 2012 ve svém vystoupení v Kongresu se Zprávou o stavu Unie k situaci v Sýrii. Prohlásil, že věří, že Assad brzy zjistí, že síla změny nemůže být zastavena a lidská důstojnost nemůže být odepírána (Sorenson, 2016, 97). USA se v době první Obamovy administrativy vyhýbá intervencionismu v zahraniční politice, a to zejména v regionu Blízkého východu. Do jisté míry tím opouští své hlavní závazky vůči Saudské Arábii a jejich společným strategickým zájmům. Americká neochota intervenovat v Sýrii by stěží mohla více narušit vztah regionálních mocností k Americe. Americký obraz v očích muslimských zemí Blízkého východu je v této době hodně špatný a jejich pozice je negativní. Zapojení USA do intervence v Sýrii by tento obrázek nijak nevylepšilo. Naopak podle domácích poradců prezidenta Obamy by mohlo pozici USA v regionu spíše zhoršit. Obamova administrativa předpokládala, že zapojení USA do konfliktu by jej pouze prodloužilo, stálo mnohem více životů, financí a zdrojů a v neposlední řadě způsobilo hlubší propast a větší prostor pro radikalizaci muslimů proti západnímu nepříteli. Konečný výsledek by byl mnohonásobně horší po zapojení nenáviděné mocnosti USA (Middle East; 2016, ; Hoffman, Howard; 2012). Konflikt v Sýrii, stejně tak jako posléze i konflikt v Jemenu jsou dozvuky studené války, v nichž se jasně ukazuje, že rivalita mezi proamerickou a proruskou sférou vlivu stále přetrvává. USA se již poučily, že vyslat své jednotky ke svržení diktátora a poté se snažit řídit a transformovat násilně arabskou muslimskou zemi v prozápadní demokracii není v tomto regionu v jejich moci. Irák a Afghánistán jsou stále otevřenou ranou americké sebedůvěry. Bezletová 89

90 zóna zřízená USA by nebyla velkým milníkem konfliktu. Syrský konflikt může být vyřešen pouze vítězstvím jedné z frakcí Syřanů, kteří nebudou spojování s americkou pomocí. Jinak by jejich budoucnost byla nejistá. Legitimita budoucí vlády, která by byla spojována s USA, by byla problematická a neměla by dostatek podpory a sil vytvořit nový syrský stát Vojenská intervence v Libyi Libye byla od konce 60. let 20. století (nástupu Muammara Kaddáfího k moci) považována západními zeměmi za hrozbu pro svou extrémně aktivní zahraniční politiku a byla také nejčastějším cílem kritiky a zahraničního vměšování ze všech arabských zemí kromě Iráku. Libye se za účelem formování a ovlivňování zahraniční politiky arabských, muslimských a afrických zemí v minulosti uchýlila i k zapojení do podpory mezinárodního terorismu. 83 Zahraniční politika Kaddáfího režimu se nese v duchu arabského nacionalismu, klade důraz na palestinskou otázku a spolupráci s Egyptem. Vůči západnímu světu zastával Kaddáfí vždy velmi konfrontační postoj. Především vůči pobytu amerických a britských vojáků na vojenských základnách Wheelus a Al-Adam na území Libye. Jedinou útěchou pro USA mohla být Kaddáfího stejně silná nevraživost vůči SSSR (Ehteshami, Hinnebusch, 2002; ). Libye po většinu studené války hrála roli problematického aktéra regionu a snažila se destabilizovat mnoho okolních států, které podle Kaddáfího zradily myšlenky arabského nacionalismu při podpoře izraelsko-palestinského mírového procesu, jako například Egypt v 70. letech. S postupem času narůstalo také odhodlání Libye intenzivně konfrontovat západní země, bude-li třeba i s pomocí rozrůstající se vojenské síly. Libye se tak dostala do opozice postupně s celým mezinárodním systémem. Největší politická vyhraněnost ovšem směřovala vůči USA a jejich spojencům tedy i proti Saudské Arábii. Umírněný postoj a 83 Především palestinské organizace 90

91 roztávání libyjské politiky vůči ostatním arabským zemím, definovaly její zahraniční cíle v 90. letech. Díky nim nebyla trvale na mušce americké regionální politiky. Po odstrašujícím případu války v Zálivu se Libye dala na smířlivou zahraniční politiku vůči západu. Po celou dobu vlády Muamara Kaddáfího byla nicméně libyjská zahraniční politika popisována jako iracionální, nepředvídatelná a přinejlepším neortodoxní (Ehteshami, Hinnebusch, 2002; ). Není proto překvapením, že po válce v Afghánistánu, Iráku a Sýrii byla Libye další zemí, která pod vlivem arabského jara dospěla do vyhrocené situace, jež potlačovala lidská práva, ohrožovala stabilitu země i jejích sousedů v regionu a vyžadovala zásah mezinárodního společenství. Libye je po Sýrii druhou zemí, kterou Obama předestřel jako narušitele blízkovýchodního pořádku. V reakci na arabské jaro se země začala zmítat ve vnitřním konfliktu. V zemi vypukly nepokoje v reakci na špatné životní podmínky, chudobu, nezaměstnanost a jako odpor vůči dlouhodobému autoritativnímu vojenskému režimu a korupci. Plukovník Kaddáfí se rozhodl rebelské povstání a protesty potlačit vojenskou silou a odmítl přistoupit na jejich požadavky a opustit funkci. Na základě závažnosti situace 84 OSN vyhlásila dne 17. března 2011 nad Libyi bezletovou zónu schválením rezoluce č. 1973, orientovanou na ochranu civilního obyvatelstva. Druhým krokem k nastolení pořádku a ukončení násilí v Libyi byla spojenecká intervence, jež měla rezolucí danou bezletovou zónu vynutit a ukončit boje. Cílem intervenčních sil bylo také podpořit rebely a sesadit Kaddáfího, což nebylo oficiální součástí rezoluce ani záměrem OSN. K tomuto plánu se uchýlily USA s dalšími spojenci (Ehteshami, Hinnebusch, 2002; ). Proti zvyklostem Obamovy administrativy, nezapojovat se aktivně do vojenské akce na území cizího státu, v rámci podpory demokracie USA 84 Některé zdroje v dané době popisovali občanskou válku v Libyi jako genocidu, jedním z nich byl Libyjský velvyslanec při OSN 91

92 uskutečnily v roce 2011 operaci Odyssey Dawn 85, - spojeneckou intervenci do Libye 86, která měla za cíl pomoci povstalcům a sesadit diktátorský režim plukovníka Muamara Kaddáfího. Obama ovšem nebyl ochoten převzít přílišnou zodpovědnost za vojenskou akci a přizval proto do koalice Francii, Velkou Británii, Arabskou ligu a Spojené národy 87. USA se držely v pozadí vojenské intervence s omezenou účastí. Snažily se tak dostát svým slibům neintervencionismu (Middle East, 2016;). Obamovy zahraničně politické priority jsou vytvořeny pod vlivem idealismu a liberálních hodnot, které ovšem nemají reálnou šanci na úspěch. V závislosti na světové situaci, proto postupně upouští od svých stanovených cílů a vrací se ke kdysi úspěšné a prověřené politice realistického vyvažování sil Posílení vojenské přítomnosti v Afghánistánu To say that force is sometimes necessary is not a call to cynicism it is a recognition of history; the imperfections of man and the limits of reason. Barack Obama, Oslo 2009 Obamova zahraniční politika by se dala vyjádřit jako politika neválčení. Prvním projevem je již v kampani slibované stažení amerických vojsk z Iráku. Tím sice získal popularitu v USA a také Nobelovu cenu za mír, americká vojska však po sobě zanechala destabilizovaný Irák v chaosu s neschopnou vládou a mocenským vakuem pro nástup radikálních islamistických hnutí. Opačnou strategii musel zvolit v případě Afghánistánu, kde naopak neefektivně posílil počet amerických jednotek stejně tak, jako finanční pomoc. Již od roku 2002 nazíral Obama (tehdy ještě jako senátor za stát Illinois) na válku v Afghánistánu jako na oprávněnou spravedlivou válku vedoucí k potrestání teroru z 11. září 85 Později všechny národní operace sjednoceny pod OSN jako Unified Protector (Sjednocený ochránce). 86 Na základě rezoluce č RB OSN, která byla přijata ochrana civilního obyvatelstva a ustanovení bezletové zóny. 87 Belgie se rozhodla pro vlastní operaci Sokol svobody (Freedom Falcon). 92

93 2001. V roce 2008 označil válku v Iráku za špatnou válku, která USA zdržuje a ubírá zdroje k výhře v té správné válce (v Afghánistánu). Není překvapením, že jedním z prvních Obamových rozhodnutí ve funkci prezidenta bylo vyslání dalších vojáků do Afghánistánu. 88 Na konci roku 2009 přistoupila Obamova administrativa na náročnější, zdlouhavý a drahý plán na výhru v Afghánistánu vyhrát nejprve přízeň místních obyvatel pomocí budování infrastruktury, škol a fungujících vládních institucí. Strategie nazvaná COIN si žádala vyslání dalších vojáků, dostala však od Obamy jasný časový rámec. Tito vojáci se budou vracet domů na jaře Z původního cíle vytvoření demokratické stabilní a svobodné země se stala pouze válka vedoucí k eliminaci terorismu. 89 Slovy afghánského prezidenta Hamida Karzaie: What an unlucky country! (Jaká to nešťastná země!) V květnu roku 2011 právě na příkaz Baracka Obamy, tým americké námořnictva SEAL 6 podnikl akci v Pákistánu, při níž se podařilo zabít Usámu bin Ládina (Zeiler, McMahon 2012; , 531; Tabatabai, 2016). Bilance roku válka v Afghánistánu stála USA 14 let, miliardy dolarů a více než 2000 amerických životů. V roce 2016 se Obama poprvé oficiálně smířil se situací a přiznal, že v Afghánistánu nenastane žádná evoluční změna a rychlá a úspěšná transformace v demokratický stát, o jaký usilovaly. USA nemůže svými silami přimět zemi k přijetí transformace ani uspíšení společenského přerodu v demokracii. Nemůže si ovšem ani dovolit zemí zcela opustit a ponechat ji na pospas radikálům a jako živnou půdu pro islámský extremismus. Prezident se rozhodl, že v Afghánistánu ponechá trvale několik tisíc amerických vojáků s doložkou na neurčito. Právě toto rozhodnutí bylo kritickým bodem Obamovy administrativy, kdy se ze své politiky neválčení obrátil na aktivní politiku vojenské účasti a neukončil nejdéle trvající vojenskou operaci v americké historii. Právě válka v Afghánistánu dala průchod 88 V tuto chvíli se v Afghánistánu nacházelo celkem tedy již téměř amerických vojáků. 89 V Bílém domě se ujala hláška na Afghánistán dostatečně dobré - Afghan good enough. 93

94 vojenskému použití cílených útoků dronem a důvod k navazování nových nespolehlivých aliančních partnerů v oblasti, kde je izolace pro západního aktéra fatální (Lander, 2017). 90 Afghánistán byl po celou dobu konfliktu místem střetu zájmů dvou regionální velmocí - Saudské Arábie a Íránu. Írán vnímal Afghánistán jako hlavní místo svého vlivu, neboť obě země sdílejí náboženské, kulturní, etnické, jazykové a ekonomické propojení. Na území Íránu se také nachází velké množství afghánských uprchlíků. Dodávky opiátů z Afghánistánu do Íránu způsobují velké procento drogově závislých obyvatel. Írán má na konfliktu v Afghánistánu zájem již od samotného počátku a využívá příležitosti porazit Taliban a stabilizovat zemi, aby v ní mohla zasednout vláda, která bude nakloněna Íránu a bude prodlouženou rukou jejich zájmu (Tabatabai, 2016). Saudská Arábie má v Afghánistánu dlouholeté zájmy již od dob okupace SSSR. Saudským cílem je zadržování vlivu Íránu v regionu a proto vnímá Afghánistán jako hlavní dějiště tohoto boje o moc. Navíc je Afghánistán důležitý pro jejich strategického spojence USA. Saudská Arábie má mnoho důvodů věřit, že je USA postupně opouštějí, a tak se snaží prosadit a upevnit svoji moc v regionu. Saudská Arábie jako ochránkyně pravé víry má díky svým financím vliv na obyvatele Afghánistánu a jejich přízeň je schopná naklonit ve prospěch USA nebo nikoli. Tento vliv je pro Rijád důležitý také při potenciálním vyjednávání s USA i Íránem v záležitostech Jemenu. Přítomnost Saudské Arábie v Afghánistánu se odehrává především skrze jejich finance na podporu jednotlivých islámských center a převážně sunnitských skupin. Írán je v tomto boji o moc o krok dále a spolupracuje se skupinami z celého spektra, jak šíitskými, tak také sunnitskými mnohé z nich lze považovat za aktéry v šedé zóně koketující s terorismem (Ehteshami, Hinnebush, 2002; ). Saudská Arábie se v záležitostech Afghánistánu vojensky aktivně nezapojuje (nemá na území své vojáky). Jejich hlavním přínosem pro USA je v tomto případě

95 spolupráce na bázi tajných agentur a zisku kritických informací o teroristických aktivitách. Saudská Arábie učinila reformní kroky, aby zarazila přísun saudských peněz a bojovníků do Al Kaidy a teroristických operací v Afghánistánu. Orientace USA na Afghánistán dává KSA naději, že jejich společná agenda zadržování Íránského vlivu je stále v popředí amerických zájmů. Ani za tímto účelem ovšem aktivní vojenská spolupráce obou zemí nebyla obnovena a jejich vztah zůstává stále pouze koaličním. V případě spolupráce USA a KSA v Afghánistánu je patrná asymetrie vztahu, v němž je společného cíle dosahováno za aktivního a na zdroje mnohem nákladnějšího zapojení USA než KSA, které má nemenší zájem na výsledku války (Rosen, 2012) Obnovení mírového procesu a palestinská otázka Izraelsko-arabský konflikt a mírové rozhovory byly prioritou administrativy prezidenta Billa Clintona, kterému se díky jednání v Camp Davidu podařilo dostat k jednomu stolu, jak Izrael, tak poprvé také palestinského vůdce Jásira Arafata. Nicméně tato iniciativa nepřinesla konečné řešení konfliktu a mírová dohoda nevznikla (Zeiler, McMahon 2012; ). V roce 2002 na summitu oznámila Saudská Arábie plán na obnovení izraelsko-palestinského mírového řešení. Většina arabských států plán podpořila. Striktně negativní postoj zaujala Sýrie. V roce 2002 přišel s plánem na řešení izraelsko-palestinské otázky také George Bush pod názvem The Roadmap, který byl podporovaný USA, EU, OSN a Ruskem. Izrael byl proti plánu, pokud nebude Palestina omezena na 42 % území Západního břehu a 70 % pásma Gazy pod úplnou izraelskou kontrolou. Plán byl oficiálně zveřejněn až v roce 2003 po zvolení palestinské vlády Mahmuda Abbáse. Plán se ovšem zadrhnul, a to především na neochotě pravicové izraelské vlády Ariela Šarona dodržet hlavní podmínku zmrazit výstavbu osad. Izraelská vláda přijala návrh s velkým množství závažných obměn a restrikcí směrem k Palestině. Palestinská vláda 95

96 plán přijala, ale po ujištění USA, že ne všechny podmínky budou muset být v plném rozsahu realizovány (Zeiler, McMahon 2012; ). V roce 2004 vypukla 2. intifáda. Pokusy o nastolení klidu zbraní a míru v letech 2005 a 2006 nevedly k úspěšnému řešení. V roce 2006 vyhrál v Palestině volby Hamás. Obě strany vyjádřily ochotu v mírovém plánu pokračovat v roce Hned následující rok skončily opět bez výsledku. Mírový plán kompletně zkrachoval v roce 2008, když se Ehud Olmert rozhodl vystřelit na pásmo Gazy jako odpověď na palestinský terorismus. Spolu s koncem Bushovy administrativy se Roadmap dostal opět do pozadí. Barack Obama ve svém proslovu v Káhiře avizoval snahu o obnovení mírového procesu. K tomuto účelu povolal do funkce Speciálního vyslance pro Blízký východ zasloužilého diplomata se zkušeností v mírovém jednání krizových dlouholetých konfliktů a specialistu na region George Mitchella. 91 Ten se ovšem držel ustálené americké pozice ve vztahu k podpoře Izraele, představující pokračování výstavby osad na okupovaném území, a nepřizval k jednání hnutí Hamas. Hamas americká vláda označila za teroristickou organizaci jednaly tak za palestinskou stranu pouze se slabším hnutím Fatah. Z toho důvodu se mírová jednání nikam neposunula a ani Mitchellova snaha nepřinesla výsledky. G. Mitchell v roce 2011 rezignoval na svou funkci (Zeiler, McMahon 2012; 571). Za celou dobu Obamovy administrativy se tak situace nijak nezměnila, a to k velkému zklamání a nelibosti Saudské Arábie, která má na konečném vyřešení izraelsko-palestinského konfliktu velký zájem. Právě tento přetrvávající konflikt je jedním z bolestivých míst saudsko-americké koalice. 91 George Mitchell byl za administrativy Billa Clintona vedoucím Komise pro Izraelsko-Arabský konflikt a vzrůstající násilí na Blízkém východě, je autorem zprávy, která dala základ plánu Roadmap. Mitchell vyjednal Mírovou dohodu z Belfastu (ukončení konfliktů v Severním Irsku). 96

97 6.2 Stav vztahu USA a Saudské Arábie na konci 1. Obamovy administrativy z hlediska vybraných typologií V roce 2012 je vztah USA a Saudské Arábie při aplikaci typologie Mesquity, Singera a Warda koalicí. Oba aktéři stále vnímají společný cíl a udržují asymetrické vztahy. Barack Obama se snažil prosadit nové smlouvy o prodeji vojenské technologie a obnovení aktivní vojenské spolupráce, nicméně k faktickému zapojení amerických vojáků na území Saudské Arábie či do bojů vedených Saudskou Arábií v regionu nedošlo. Oba aktéři nadále udržují asymetrický vztah. Jejich vazba je tedy i nadále typem koalice, jíž lze rozvinout pomocí dalších charakteristik následovně: 1) Drulák (stejnorodá, smíšená, různorodá) z pohledu typologie Druláka se v roce 2012 nachází USA a Saudská Arábie stále ve stavu smíšené koalice, v níž USA jsou ochráncem, který poskytuje bezpečnost Saudské Arábii. Ta ovšem poskytuje informace a protiteroristické aktivity, které slouží k ochraně a zajištění bezpečnosti i USA. Saudská Arábie výměnou za politickou podporu v regionu v době arabského jara, poskytuje finanční prostředky na boj proti terorismu a zadržuje prostředky směřující na podporu terorismu. Dále zajišťuje stabilní dodávky ropy na světový trh, což je důležité pro americké globální zájmy a ekonomiku. 2) Morrow (symetrické, asymetrické) koalice USA a Saudské Arábie je v roce 2012 stále koalicí asymetrického charakteru. Koalici tvoří USA jako supervelmoc s kapacitně slabším/menším státem Saudskou Arábií. Saudská Arábie tak setrváváním v této koalici zajišťuje svoji bezpečnost ve vztahu s rostoucí hrozbou v podobě Íránu a islámského fundamentalismu v regionu. USA setrvávají v koalici se Saudskou Arábií z důvodu přetrvání svého politického vlivu v regionu. 3) Fedder (rozšiřující, preemptivní, strategické) Saudská Arábie udržuje s USA vztahy v období první Obamovy administrativy především proto, 97

98 aby si zajistila bezpečnost a podporu stability režimu. Hrozba pádu režimu v regionu se v souvislosti s arabským jarem ukázala jako velmi reálná a oba aktéři mají zájem na udržení saudského režimu u moci. USA navíc využívá spolupráce, zdrojů a vlivu KSA ve válce v Afghánistánu. Saudská Arábie se snaží o udržení politického vlivu v regionu (a také v USA) i v souvislosti s válkou v Sýrii. V tomto stavu se vztahy blíží preemptivní koalici. Zabraňují vzniku silného nepřátelského bloku proti KSA i USA. Stav vztahu mezi USA a Saudskou Arábii se na konci první administrativy Baracka Obamy dle výše zmíněných faktorů jeví jako preemptivní, asymetrická, smíšená koalice. V tomto stavu stupují oba aktéři do dalšího volebního období prezidenta Obamy. 6.3 Vývoj vztahu v období 2. Obamovy administrativy ( ) Ve svém druhém funkčním období má Obama mnohem silnější mandát díky opakovanému zvolení. Jeho politika se tedy stává výrazně aktivnější a přistupuje i k nepopulárním řešením a tématům. V závislosti na druhé administrativě se mění i prezidentova rétorika, v níž lze nyní postřehnout důraz na nepostradatelnost USA ve světové politice i přes zavedení strategie řízeného ústupu z globálního dění stažení vojsk z Iráku a plánovaný odchod z Afghánistánu spolu s post-tranzitními aktivitami. USA postupně opouští hegemonní pozici světového lídra a přechází ke strategii off-shore balancování v Tichomoří (vyvažování pozice Číny) a realismu v oblasti zadržování Ruska a nestability na Blízkém východě. Americké zapojení do záležitostí Blízkého východu v posledním desetiletí bylo v roce 2012 historicky nezvykle intenzivní. Ačkoli USA byly v regionu aktivní od 2. světové války, jejich nasazení a vojenské propojení se státy regionu, stejně jako bezpečnostní záruky i morální závazek, které poskytují Izraeli, jsou bezprecedentní. Přes to všechno je možné 98

99 vypozorovat, že se USA snažily uchovat si vojenský odstup, neponechávat velké vojenské jednotky v regionu a nebudovat tu rozsáhlé základny. Americká strategie byla v minulosti založená na rychlé a efektivní vojenské akci s okamžitým stažením vojsk po skončení operace. USA až do 90. let 20. století fungovaly jako off-shore balancer. Snažily se svými rychlými akcemi napravit rovnováhu, ale nikoli zavázat se plně k jejímu opatrování. Bylo to možné i díky blízkému vztahu se zdejšími státy jako byla aliance se Saudskou Arábií. V 90. letech USA prosazovaly politiku dvojího zadržování namísto rovnováhy moci. Zadržováni Iráku a Íránu pomocí jednotek ponechaných v Saudské Arábii. Pak přišla válka v Afghánistánu a v Iráku a největší zapojení amerického vojska v oblasti. Poprvé v historii se USA snažily nejen intervenovat ve prospěch svých zájmů, ale změnit situaci a nastolit transformaci celkové politiky země v naději, že se tato transformace rozšíří do celého regionu. Tato aktivní strategie prosazování demokratického míru ovšem nepřinesla nic víc než nenávist, odsouzení a ohrožení USA (Mearsheimer, Walt, 2016). Administrativa Baracka Obamy se proto rozhodla pro návrat ke stabilní prověřené strategii vyvažování. V dané situaci k vyvažování hrozeb v regionu. Pokud tato politika zabere, je možné získat zpět vliv na rozhodování jednotlivých států regionu a také postupem času a spoluprací otupit ostří nenávisti a nepřátelství a získat si zpět respekt muslimského světa Íránský jaderný program Joint Comprehensive Plan of Action V minulosti král Abdulláh opakovaně apeloval na USA, aby zastavily narůstající moc Íránu a zničily jeho jaderný program. Zadržování Íránu bylo po dlouhou dobu hlavním tématem vztahu USA a Saudské Arábie. Saudové vidí v Íránu svého protivníka a potenciálního nového hegemona regionu. Mezi oběma aktéry navíc panují také ideologické rozpory. USA i Evropská unie uvalily na 99

100 íránskou ropu embargo a ekonomické sankce jako odezvu na pokračující aktivity jaderného programu (v letech 2006, 2007, 2008 a 2010). Írán reagoval na toto embargo hrozbou vojenského uzavření Hormuzské úžiny, kterou je dopravována pětina světové produkce ropy 92 (Zeiler, McMahon 2012; ). USA reagovaly na hrozbu přesunu 5. americké flotily, která zasáhne v případě, že by nastalo jakékoli narušení běžného provozu. Írán je hlavním soupeřem Saudské Arábii v regionu. Od roku 2003 a pádu režimu Saddáma Hussajna není již Irák schopen vyvažovat Íránský vliv v regionu a tento úkol přechází na KSA a Izrael. Írán se nepřímo podílí také na podpoře syrského režimu a podporuje libanonské radikální hnutí Hizballáh (Zeiler, McMahon 2012; ). To všechno jsou důvody pro obavy ze strany USA i Saudské Arábie. Kromě šíitské ideologie a podpory náboženského radikalismu v regionu je druhou hrozbou také rozvinutý íránský jaderný program. Na území Saudské Arábie doletí balistická střela v řádu minut. Území KSA je množstvím snadných terčů ropná pole, elektrárny a města. Většina populace Saudské Arábie žije ve městech, která jsou od sebe vzdálena a je proto těžké je bránit a naopak snadné s pomocí balistických střel na ně zaútočit. Saudská Arábie musí bránit rozsáhlá území se spoustou strategických cílů. Hlavní zdroj bohatství země, tankery převážející ropu, stejně jako majoritní export se odehrává v oblasti Perského zálivu. Tedy v těsné blízkosti Íránu. Jejich životní zájmy jsou proto ohroženy samotnou geopolitickou polohou Íránu v jejich sousedství. Není těžké pochopit, proč Saudská Arábie vnímá Írán jako hrozbu a žádá svého koaličního partnera o řešení situace. Koneckonců v minulosti USA 92 Uzavřením Hormuzské úžiny a obstrukcemi v námořní dopravě hrozil Írán již v 80. letech v průběhu irácko-íránské války. Prezident Reagan tehdy považoval takovou hrozbu za velmi vážnou a vyžadující přísnou odezvu. KSA tehdy žádalo USA o pomoc a ochranu skrze zapojení svých vojenských kapacit do konfliktu. Tato prosba byla vznesena vzápětí po požadavku saudské finanční pomoci ve výši 1 milionu dolarů měsíčně na podporu operace nikaragujských Contras. Král Fahd posléze částku podpory zdvojnásobil. Tento případ je klasickou ukázkou vztahu USA a KSA neveřejného quid pro quo. 100

101 poskytovalo Saudské Arábii v záležitostech Íránu i Iráku vždy záruku bezpečnosti. Dnes si Saudská Arábie není jistá odhodláním USA jít válčit na ochranu území aliančního partnera v regionu, který je soudkem se střelným prachem. Vzhledem k protiválečné rétorice prezidenta Obamy a izolacionismu. Obamova snaha o obnovení statutu quo na Blízkém východě a zamezení proliferace zbraní hromadného ničení vedla k jednání s Íránem. Saudská Arábie zaujala k těmto jednáním negativní postoj, nicméně do jednání nezasahovala a respektovala kroky USA. Íránský jaderný program je terčem kritiky mezinárodního společenství. Na jednáních ve Vídni v roce 2009 vznesl prezident Ahmadínežád podmínku: pokud nám USA dá 20% obohacený uran, pak zastavíme svůj proces obohacování uranu (Freedman, Michaels, 2012; 215). 93 Ve svém projevu také ujistil, že Írán nemá v plánu vystavět další zařízení na obohacování uranu. Ahmadínežád vyzval v říjnu 2009 k prvním rozhovorům Íránu s USA 94, na kterém by se jednalo o obohacování uranu třetí stranou. Jednání Íránu a zemí 5+1 (USA, GB, Francie, Německo, Čína a Rusko) se shodla na technických principech íránského jaderného programu, byla však záhy ukončena domácí íránskou opozicí prezidenta. Prostor pro jednání se zatím uzavřel, ačkoli šance na shodu zůstaly. Najevo vyšla existence tajného zařízení na obohacování uranu ve Fordoo. Íránská pozice byla navíc ztížena také hlasitými projevy íránského Zeleného hnutí. 95 Americké ministerstvo zahraničí v roce 2009, především poradce pro blízkovýchodní agendu Denis Ross, prosazoval projednání s Íránem diplomatickou cestu, při níž ovšem nebude vyloučeno užití síly jako deterentu. Ross prosazoval ponechání otevřené možnosti využití zpřísněných sankcí, jednání pouze v omezeném časovém rámci a opodstatněnou hrozbu užití síly včetně 93 Scripting Middle East Leaders, 2012, Bloomsbury Academic Lawrence Freedman, Jeffrey H, Michaels 94 Poprvé od založení Islámské republiky v roce Zelené hnutí vzniklo po prezidentských volbách 2009, kdy se část veřejnosti domáhala odstoupení prezidenta Ahmadínežáda a protestovala v barvách jeho protikandidáta Hosseiniho Mousaviho. Toto povstání bylo největším protestem v Íránu od dob islámské revoluce a svržení šáha Pahlávího v roce

102 umístění vojenských jednotek v sousedství Íránu. Ministryně zahraničí Hillary Clintonová osobně údajně pochybovala o možnosti dosažení dohody o ukončení íránského jaderného programu mírovou cestou. Se stejnými závěry na problematiku nahlížela i Saudská Arábie. Tento směr zahraniční politiky měl mnohem blíže k historické obranné alianci, než dvě předcházející administrativy (Middle East 2016, 85-86). Realisticky smýšlející část ministerstva zahraničí ovšem viděla nutnost jednat s Íránem po dobrém a přimět jej k rovnocennému dialogu. Argumentem pro realistický přístup vůči Íránu je nejen problematika jaderných zbraní a jejich možná budoucí proliferace a ohrožení Izraele, ale také jejich nezpochybnitelný vliv v Afghánistánu. Část Obamovy administrativy si uvědomovala, že bez íránské spolupráce není možné vyřešit situaci v Afghánistánu. Pokud vůbec existuje šance ji vyřešit. USA si tedy musely připustit, že jednání s Íránem je v jejich vlastním bezpečnostním zájmu a je nedílnou součástí potenciálního úspěchu Obamovy zahraničně politické agendy na Blízkém východě. Jednání o jaderném programu jsou základním kamenem nové spolupráce. K velkému zklamání a nepochopení ze strany jejich koaličního partnera - Saudské Arábie. Představitelé Turecka a Brazílie v roce 2010 navštívili Teherán a dohodli se s Íránem na výměně uranu, podobné výměně jakou navrhovaly USA v roce Oba státy sice jednaly v pravděpodobně dobré víře, nicméně zablokovaly tak íránsko-americká jednání až do ledna roku Na podzim 2011 se Írán znovu pokusil navázat komunikaci s USA. Americký přístup k jednání s Íránem se ovšem rozhodl pro zahnání Íránu do kouta a Ahmadínežádův návrh o obohaceném uranu byl ignorován. Namísto toho USA prosazovaly svůj plán na zpřísnění sankcí, které by přivedly Írán na pokraj kolapsu 96 (Freedman, Michaels; 2012, ). 96 Toto rozhodnutí bylo podpořeno také Íránem podporovaným plánem na vraždu saudského velvyslance v USA a zprávou IAEA o stavu íránského jaderného programu. 102

103 USA si pro jednání ve vztahu k Íránu vytvořila 5 kroků k dosažení úspěchu jednání. Byly vítězstvím tvrdé linie americké zahraniční politiky. V tomto postupu chybí jakákoli zmínka o zapojení do jednání. Místo toho navrhuje USA bezprecedentní spektrum sankcí, diplomatickou izolaci Íránu, spolupráci s partnery k zadržení íránské snahy destabilizovat region (především s ohledem na události arabského jara) a rozvoj obranného partnerství v regionu, což byl bod, který Saudská Arábie vítala, skrze přetrvávající přítomnost a posílení amerických sil v regionu. Dalším bodem je také prohlášení USA, že nevylučují žádné možnosti vedoucí k dosažení jejich hlavního záměru. Poslední bod byl míněn jako akutní hrozba vojenskou silou, pokud se Írán nepodřídí vůli USA a jejich představě o společné dohodě (Freedman, Michaels; 2012, , Middle East 2016, 85-86). Úspěšně se odehrály rozhovory o ukončení jaderného programu výměnou za ukončení ekonomických sankcí proti Íránu až v roce Výsledkem bylo podepsání mezinárodní smlouvy Společného komplexního akčního plánu (JCPOA) ve Vídni dne 14. července za účasti Íránu a pěti stálých členů RB OSN a Německa 97. Podle podepsaného dokumentu se Írán vzdá obohacování uranu na 3.67 % po dobu 15 let a zničí všechna pokročilá zařízení na jeho produkci. Íránský program na obohacování uranu bude nadále omezen na jediné pracoviště v Nantazu. Tím se pro Írán omezí počet funkčních centrifug o dvě třetiny. Z jaderného obohacovacího pracoviště ve Fordo se stane výzkumné centrum a experti z Mezinárodní agentury pro atomovou energii budou mít v budoucnu možnost dožádat si vstup do kteréhokoliv íránského jaderného pracoviště. Veškerá odmítnutí přístupu ze strany Íránu by vedla okamžitě k postoupení nezávislému arbitrážnímu panelu (JCPOA, 2015; Middle East 2016, 85-86). Na oplátku USA souhlasilo s ukončením restrikcí íránských bank a uvolnění iránského majetku v zahraničí v hodnotě 150 miliard dolarů. Zároveň budou ukončena embarga na ropu, omezení obchodu a finanční sankce. 97 Dohodu za své státy podepsali stávající ministři zahraničních věcí, v případě USA John Kerry. 103

104 V případě, že by však došlo k nějakému porušení Íránských závazků dohody, budou sankce okamžitě navráceny v platnost. Pokud vydrží Írán plnit podmínky dohody, po pěti letech zruší OSN embargo na zbraně a omezení na vývoj technologií střel. Restrikce jaderných aktivit Íránu skončí po deseti letech platnosti dohody. USA uzavřely dohodu s Íránem, největším rivalem a nepřítelem Saudské Arábie i přes jejich nelibost a protichůdné argumenty. Saudská Arábie si přála zrušení íránského jaderného programu, zároveň si však přála oslabení moci Íránu a případně i vojenskou intervenci (JCPOA, 2015; Middle East 2016, 85-86). Na konci roku 2017 je dohoda stále v platnosti a podle dostupných informací Írán plně dodržuje své závazky. Obamova administrativa dokázala naplnit alespoň jeden z dílčích cílů jeho zahraničně politické agendy. 98 Pro dlouhodobé cíle Saudské Arábie zahraniční politiky by bylo přijatelné, kdyby Írán svou stranu dohody porušil nebo na dohodu nikdy nedošlo. USA se ovšem rozhodly ze stejných realistických důvodů, které je kdysi vedly k uzavření aliance se Saudy, k uzavření dohody s Íránem, stejně tak jako dalších 5 států. Íránský jaderný program je pod kontrolou a hrozba nukleární zbraně v íránských rukou je zažehnána, nebo alespoň odložena o deset let, za předpokladu, že Írán dohodu dodrží. Saudská Arábie tak sice nedostala od USA přesně to, co si přála, nicméně částečně byla znemožněna jaderná proliferace v regionu. Írán dnes nemá funkční jaderné střely. Saudská Arábie není v přímém ohrožení jaderného útoku. USA nemá důvod pro další vojenské zapojení v regionu. Saudská Arábie se, oproti své předchozí ostré rétorice vůči jednání s Íránem, oficiálně spokojilo se současnou situací a podpořilo americkou pozici. Respektuje tak své závazky koaličního partnera USA a nepodkopává jejich autoritu v regionu. 98 Americký Kongres schvaluje prodloužení o pozastavení sankcí vůči Íránu každých 120 dní znovu, podle amerických zákonů nelze sankce pozastavit na delší časové rozmezí. Současný prezident Trump považuje dohodu za příliš mírnou a předestírá svůj plán o pokračování v jednání a změny. 104

105 6.3.2 Válka v Jemenu V Jemenu se v návaznosti na arabské jaro začali bouřit mladí lidé. Jejich z počátku pacifistické a liberální hnutí ohrožovalo ve formě demonstrací režim prezidenta Sáliha. Snaha o násilné potlačení hnutí a protestů vedla k neposlušnosti armády, jež odmítla násilím zakročit a opouštěla brutalitu prezidenta Sáliha. Ze strany Saudské Arábie došlo k apelu na armádu a podnícení k činnosti. Saudská Arábie diplomaticky zařídila abdikaci prezidenta Aliho Sáliha a k moci se dostala vláda národní jednoty s prezidentem Abd Rabú Mansúr Hádím. Hádí v minulých letech podporoval USA, které využívaly bombardování dronem na území Jemenu proti Al Kaidě na Arabském poloostrově (dále také AQAP) (Middle East 2016, 404). Byl tedy společnou volbou. Tento krok mohl být vhodným okamžikem pro demokratickou transformaci, nicméně situace dala prostor rozmanitému spektru nestátních (secesionistické tendence jihu, Muslimské bratrstvo, Al-Kaida na Arabském poloostrově, ISIS, Houthi) i státních (KSA, Írán) aktérů k prosazení svých vlastních zájmů. V průběhu roku 2012 se k nenásilným protestům přidali radikálové z hnutí al-húthí. (Middle East 2016, ; Munteanu, 2016; 1-14) Tato transformace protestní skupiny vedla Saudskou Arábii k rozhodnutí zakročit proti protestantům vlastními silami. V roce 2014 se proti jemenské vládě vojensky postavily milice rebelů v Saná. V březnu 2015 byl Aden zajat Húthii, v té době činily ztráty na životech více než (nejméně polovinu z nich tvořili civilisté) (Crisis Group (a); 2012, 1-49). V této situaci Saudská Arábie a Spojené arabské emiráty (dále jen UAE) zahájily společně útok, KSA letecky a UAE pozemními jednotkami. USA Saudskou Arábii v Jemenu logisticky podpořily a poskytly prostor pro operace i přesto, že USA nejsou přímo proti Húthiům. USA to vidí jako odpustek za íránskou jadernou dohodu 99 (Masarat 2013, 11; Middle East 2016, )

106 Prezident Obama zprvu odmítal podpořit Saudskou Arábii v jejich boji v Jemenu. Obama vyjádřil svoji podporu předešlé podobě hnutí, které touží po demokracii, lidských právech a svobodě. Pod hrozbou vojenské intervence se jemenské hnutí odmítlo vzdát. Odmítnutí požadavku vedlo Saudskou Arábii k vytvoření Koalice s Katarem a UAE v boji proti Jemenským povstalcům. Ke Koalici 100 se přidali i další státy jako je Egypt, Maroko, Pákistán, Súdán a Jordánsko. USA poskytly logistickou podporu a výzvědné služby. Nikoli přímou vojenskou pomoc (vybraný znak typologie) a tak se jejich koaliční vazby nepřeklenuly ani v tomto případě ve vazby alianční dle typologie Mesquity, Singera a Warda. V rámci intervence Saudské Arábie bombardovala i civilní cíle, jako jsou nemocnice Lékařů bez hranic či uprchlické tábory. Světovou veřejnost pohoršilo zejména využití klastrových bomb, které mají za následek velké civilní ztráty. V roce 2015 se bývalý prezident Sálih spojil se svými původními rivaly Húthíi. Do roku 2015 se z původní intervence a liberálního protestního hnutí vyvinula v Jemenu kmenová válka, kterou se stále nedaří Koalici ukončit ani kontrolovat. Válečný stav navíc vede k rozvoji epidemií smrtelných nemocí následkem zanedbané péče o civilní obyvatelstvo a kritickým podmínkám v zemi a v uprchlických táborech (Mendel, 2016; 331; Crisis Group (a); 2012, 1 49). Saudskou Arábií byla zahájena operace Decisive Storm proti hútijskému povstání v roce Írán dodává zbraně a prostředky pro Húthíje již déle než pět let. KSA do konfliktu vynaložilo již přes 4 miliardy dolarů, další prostředky v řádech miliard vložili i další země GCC (Middle East 2016, 404). V roce 2017 v Jemenu doposud setrvávají saudské vojenské jednotky v rámci probíhající operace Restoring Hope (Ehteshami, Hinnebusch, 2002; ). Na základě situace v Jemenu odmítl americký Kongres schválit několik návrhů Obamovy administrativy na prodej klastrové munice a přesně naváděných střel (IPMs). 100 Termín Koalice je tu používán jako mediálně ustálený název společného úsilí těchto zemí, a nikoli jako odkaz na vybranou alianční typologii mezinárodních vztahů používanou v této práci. 106

107 (Blanchard, 2017; 15). Tento počin jasně ukázal neochotu americké reprezentace obnovit aktivní vojenskou spolupráci byť i jen na úrovni dodávek vojenské technologie (Crisis Group (a); 2012, 1-49). Saudská Arábie má na situaci v Jemenu dlouhodobě zájem. Je to po Afghánistánu druhé centrum sporů a přenesené války o vliv s Íránem. Svým způsobem je i dozvukem Studené války. Saudská monarchie na Arabský poloostrov vždy nahlížela jako na svou přirozenou sféru vlivu. Z toho důvodu se přirozeně snaží předejít vměšování a posilování zájmů dalších aktérů. Saudům se podařilo získat tiché uznání své jedinečnosti a pozice v regionu díky založení GCC v roce Tím ostatní státy poloostrova prakticky uznaly jejich nadřazenost a vliv. V dané situaci neměly menší státy na výběr regionem otřásala Íránská revoluce a první válka v Zálivu. Jemen byl ovšem vždy výjimkou, kterou se nepodařilo Saudské Arábii nikdy plně podřídit své vůli. Spojením Severního a Jižního Jemenu v roce 1990 se pro Saudy vytvořila konkurence v podobě stejně populačně velkého státu v těsném sousedství (Ehteshami, Hinnebusch, 2002; ). Od revoluce v 60. letech byl Jemen dvěma republikami a jejich vztah se saudskou monarchií byl ovlivněn nedůvěrou pramenící z rozdílnosti režimů. Jemenské republiky v minulosti vždy hledaly silné zahraniční partnery k vyvážení vlivu Saudské Arábie na poloostrově. Jedním z takových vztahů bylo přátelství s Irákem. To bylo jedním z důvodů proč ani blízké osobní vztahy Saudů s kmenovými vůdci neodradily Jemen od podpory Iráku a sjednocení. Neměly vliv na změny vedení, které vyústily v krátký vnitřní konflikt v roce Až do událostí roku 2011 měli Saudové s Jemenem přátelské vztahy, které budovaly a podporovaly s velkým úsilím. Hlavním milníkem jejich vztahu bylo uzavření Saudsko-jemenské dohody v roce 2000, ve které se shodly na vytyčení společné hranice (Ehteshami, Hinnebusch, 2002; ). 107

108 Není divu, že se Saudská Arábie tak aktivně a s velkými riziky snaží udržet svůj vliv v Jemenu i za cenu možného odsouzení ze stany OSN. Současná občanská válka a šíření terorismu v zemi mohou být pro Saudský režim fatální, pokud se jim nepodaří včas situaci získat pod kontrolu. USA sice svého koaličního partnera v tomto případě aktivně vojenskou účastí nepodpořily, za spolupráci by se ovšem dala považovat již sama nečinnost a tichá podpora aktivit, které by v případě jiného státu již dávno vedly k razantní odpovědi Rady bezpečnosti OSN. USA tak pravděpodobně vnímají strategické motivy Saudské Arábie s porozuměním a nechystají se zakročit v jejich neprospěch. USA ovšem samo o sobě již na Írán nenazírá jako na hlavní problém v regionu (Middle East 2016, ; Crisis Group (a ); 2012, 1-49). Na konci roku 2017 kontroluje jemenská vláda většinu území na jihu a východě země. Povstalci stále ovládají severozápad a především hlavní město Saná, které je domovem více než 25 milionů obyvatel. Saudská Arábie odmítá přistoupit na příměří za podmínek, které si Jemen stanovuje. Jemen má nejrychleji rostoucí populaci v regionu. Není členem GCC jen pozorovatelem a vztahují se na něj restrikce, jež omezují pracovní možnosti Jemenců v jiné arabské zemi toto omezení je způsobeno nedostatkem vzdělání, nekvalifikovanou pracovní silou a obavami ze šíření náboženského fundamentalismu. Odhadované zásoby ropy v Jemenu dojdou pravděpodobně do roku Jemen je tedy doslova časovanou bombou a děsivou hrozbou pro budoucnost celého regionu. Jemen je rizikem pro okolní země také jako líheň pirátství a džihádismu. Chudoba a podvýživa je navíc ideálním prostředím pro šíření vážných infekčních nemocí a kriminality. Země GCC vnímají tyto rizika, která jsou pravděpodobně jedním z důvodů, proč je Koalice aktivní na jemenském území. Saudská Arábie od roku 2015 očividně převzala americký politický model rétoriky ospravedlnění intervence na území jiného státu pod spravedlivou hlavičkou potlačení nelegitimity režimu, terorismu a ochraně lidských práv občanů Jemenu. Za dlouhá léta spolupráce v rámci aliance a 108

109 později koalice se KSA od USA naučilo mnoha politickým trikům. Postoj USA k válce v Jemenu lze vnímat jako realistický krok k ochraně své vlastní bezpečnosti. Jemen je podle mnohých Afghánistánem zítřka (Middle East 2016, ; Munteanu, 2016; 1-14). 109

110 7. Stav vztahu USA a Saudské Arábie na konci Obamovy administrativy z hlediska vybraných typologií Na arabské ulici se říká, že Obama podepsal jadernou dohodu s Íránem, aby získal výsadní postavení v Sýrii, výměnou za což může Írán ovládat Irák, za což musí zkrotit Húthije v Jemenu, aby se uklidnili Saudové a přijali Obamův plán pro Izrael/Palestinu, což by zamezilo přílivu uprchlíků do Evropy, čímž by polevil tlak na Řecko a Itálii, za což by Evropa souhlasila s umírněním své pozice vůči Rusku, což umožní řešení situace na Ukrajině, což dovolí NATO udržovat přítomnost na Východě. A to je ta jednoduchá verze. Karl Sharro, libanonský satirik, na twiteru (skrze Beránek, Ostřanský, 2016; 10). Tento satirický bonmot, ukazuje bez příkras složitost vztahů na Blízkém východě a jejich provázanost se světovým děním. V roce 2015 zemřel král Abdulláh a na jeho místo nastoupil Salmán Ibn Abd al-azíz. Saudská Arábie je v této době vnitřně stabilní. Její bezpečnost ovšem narušuje zhoršující se situace v Sýrii, Iráku a Jemenu. Král Salmán zavádí v roce 2016 reformní změny v nástupnictví a k moci se poprvé dostávají mladší členové (často se západním vzděláním), vnuci a pravnuci zakladatele království. Mladá krev, která je blýskáním na lepší časy reforem a skutečných liberálních změn otevírajících Saudskou Arábii západnímu světu. Současným korunním princem je Mohamed bin Salmán, kterému je 32 let a již soustředí ve svých rukou velký díl moci jako světově nejmladší ministr obrany a zástupce premiéra královské rady. Je zároveň angažován v ekonomických a vzdělávacích radách. Korunní princ je tvůrcem strategie rozvoje s názvem Vision 2030, která má odpoutat Saudskou Arábii od závislosti na dovozu a financích z ropného průmyslu (Blanchard 2017; 1-6). V případě, že se Saudská Arábie osamostatní v oblasti vojenské bezpečnosti i ropného průmyslu a její ekonomika nebude nadále závislá na petrodolarech, může se stát, že koalice s USA odejde spolu se starými pořádky do propadliště dějin. Koalice bude nahrazena novými ekonomickými i politickými vazbami, které zajistí větší členění vztahů a stabilitu bez nutnosti závislosti na 110

111 jednom spojenci. V období 90. let mnozí teoretikové vnímali vztah USA a KSA optikou teorie závislosti 101 a je nutné přiznat, že vlivem událostí byla několikrát Saudská Arábie skutečně životně závislá na USA jako v případě války v Zálivu. Pokud by se USA neodhodlaly zasáhnout a přijít Saudům na pomoc, současná mapa Blízkého východu by vypadala dozajista jinak. Nicméně uplynulé dvě dekády předznamenaly postupný vývoj vztahu USA a Saudské Arábie. Oba státy jsou samostatně schopni plnit své cíle stejně tak, jako jsou ochotni udržovat koaliční závazky. USA i Saudská Arábie dodržují i v období administrativy prezidenta Obamy příslib koordinovaného jednání a politiky v případě vojenského konfliktu, nicméně složka faktické vojenské spolupráce chybí. Je to i z důvodu nesouhlasu Kongresu a veřejného mínění s počínáním Saudské Arábie v Bahrajnu a především Jemenu. Oba aktéři setrvávají i nadále v koalici. V době administrativy prezidenta Obamy panuje mezi aktéry koaliční vazba a dochází k plnění závazků politické podpory k dosažení společného cíle, dílčí spolupráce v bezpečnostních otázkách (proti-teroristické aktivity). Ke vzájemné podpoře dochází i v situaci, v níž jejich oficiální politický postoj může implikovat širší dopad na region Blízkého východu jako v případě vyjádření americké podpory pro hnutí arabského jara, s přehlédnutím totožného problému v Saudské Arábii, avšak podporu vnitřního řešení tohoto problému v KSA a Bahrajnu. Saudská Arábie projevila svůj závazek k USA tím, že počkala se svým vyjádřením až po oficiálním stanovisku Obamovy administrativy a tiše ji posléze podpořila. V době Obamovy administrativy proběhlo na mezinárodní scéně množství směrodatných událostí, na které bylo nutné reagovat. 101 Závislost v tomto kontextu je definována jako vysvětlení ekonomického rozvoje států v podmínkách vnějších vlivů politických, ekonomických a kulturních - na národní rozvojovou politiku. Teorie závislosti poskytuje vysvětlení, proč některé země těží ze vztahů s dalšími zeměmi a zároveň je omezují v rozvoji jejich vlastních ekonomik. V takové situaci se nacházejí státy, jejichž ekonomický rozvoj je závislý na jiném státu, nebo je podmíněn vzestupem a rozvojem jiné ekonomiky té které jsou podřízeni. Chybí jim tak prostor pro vlastní aktivní jednání a rozhodování. Nejčastějším případem jsou země Latinské Ameriky a jejich vztah s USA. USA zjevně vystupují jako nadřízená ekonomika a není tedy divu, že jejich vztah s KSA vyvolává otázku, zda se i zde nejedná o závislostní vztah, ve kterém je KSA podřízeno USA (Vincent Ferraro, 2008; 58-64). 111

112 Pod tlakem těchto faktorů se mnohdy může zdát, že vztahy USA a Saudské Arábie ochladly. Jejich existence je však prokázána výše zmíněnými postoji a dílčím zapojením do aktivit v průběhu Obamovy administrativy. Na vybraných událostech v regionu autorka poukazuje na rozsáhlé svazky a oboustranné respektování politických cílů a zájmů v oblasti Blízkého východu. V průběhu vlády prezidenta Obamy a krále Abdulláha je v jejich komunikaci patrný pokus o návrat k intenzivnějšímu vztahu. Od roku 2012 do roku 2016 navrhla Obamova administrativa v Kongresu ke schválení prodej vojenské techniky do Saudské Arábie v potenciální hodnotě až 45 miliard dolarů. Ozbrojené síly Saudské Arábie se skládají se šesti částí: Saudské pozemní armády ( osob), Královského námořnictva ( osob), Královských vzdušných sil ( osob), Královské a národní grady ( ), Strategických sil (3000) a milicí (25 000) (Armádní noviny, 2015; Blanchard 2017, 20). Celkově čítají ozbrojené síly KSA přes osob. Do ozbrojených sil ročně investuje KSA 25 % státního rozpočtu (tedy cca 88 milionů dolarů) (Armádní noviny, 2015). Základem ozbrojených sil jsou americké zbraně a technologie, které jsou modernizovány skrze zahraniční vojenské dodávky (dále jen FMS) z USA v rámci milionů dolarů. Vojenské dodávky obvykle zahrnují náhradní součástky, munici, technickou podporu a logistiku nakoupené techniky do KSA. Každá složka saudských ozbrojených sil žádá o nákup a modernizaci svého vybavení a prostředků ve vlastním kupní dohodě. Na kvalitu a vzdělání saudských ozbrojených sil dohlíží stálá Vojenská výcviková mise Spojených států (dále jen USMTM) sídlící v Rijádu, která poskytuje výcvik a vzdělání lidských zdrojů saudských ozbrojených složek. Tato mise operuje v KSA od 50. let 20. století a v současnosti čítá cca 140 poradců. USMTM je v současnosti součástí CENTCOM aliance, založené k obraně a stabilizaci regionu Blízkého východu a nejbližšího pobřeží Afriky v souvislosti s válkou proti teroru v roce 2001 (Blanchard 2017, 20). Další spoluprací je také výcvikový program na modernizaci 112

113 Královské a národní grady (dále jen PM-SANG). Tyto výcvikové a vzdělávací programy fungují skrze speciální bilaterální dohody. USA pravidelně ročně žádá Kongres o schválení zahraniční pomoci pro KSA ve spíše symbolické výši dolarů. Udělení této finanční pomoci poskytuje KSA možnost čerpat při nákupu vojenské techniky, výcviku i technologií mnohamilionové slevy. Přesto KSA nakupuje vojenskou techniku i do zemí, se kterými nemá žádné nadstandartní vztahy a dlouholeté alianční vazby jako je tomu v případě USA. Z toho důvodu nejsou tyto transakce (ani výcviková mise) chápány jako aktivní vojenská spolupráce, která by naplňovala podmínky aliance dle typologie Mesquity, Singera a Warda. V průběhu Obamovy administrativy požádalo KSA o několik významných nákupů vojenské techniky. V roce 2011 Saudská Arábie žádala o nákup lehkých ozbrojených vozidel LAV pro armádu a vybavení v celkové výši odhadované na 663 milionů dolarů 102 (DSCAa, 2011). V roce 2012 KSA podalo návrh na koupi systému Patriot Air Defense System s vylepšením PAC-3 a s tím spojené vybavení, součástky, trénink a logistickou podporu v odhadované výši 1.75 miliard dolarů (DSCAb, 2014). V roce 2014 KSA žádalo o modernizaci systému AWACS (airborne warning and control system) a s ním spojeného vybavení, výcvik a logistiku v hodnotě 2 miliard dolarů. Tento obchod byl významnou položkou pro americký zbrojní průmysl (DSCAc, 2014). V roce 2015 KSA požádalo o prodej munice, vybavení, součástek a logistickou podporu v ceně 500 milionů dolarů 103 (DSCAd, 2015). V LAV-25mm Light Armored Vehicles (LAV), 14 LAV Personnel Carriers, 4 LAV Ambulances, 3 LAV Recovery Vehicles, 9 LAV Command and Control Vehicles, 20 LAV Anti-Tank (TOW) Vehicles, 155 AN/PVS-7B Night Vision Goggles, M257 Smoke Grenade Launchers, Improved Thermal Sight Systems (ITSS) and Modified Improved TOW Acquisition Systems (MITAS), Defense Advanced Global Positioning System Receivers, AN/USQ-159 Camouflage Net Sets, M2A2 Aiming Circles, compasses, plotting boards, reeling machines, sight bore optical sets, telescopes, switchboards, driver vision enhancers, spare and repair parts, support and test equipment, personnel training and training equipment, publications and technical documentation, U.S. Government and contractor engineering, technical and logistics support services, and other related elements of logistics support /M430A1 40mm High Explosive Dual Purpose (HEDP) Cartridges, (60,000) M456A1 105mm High Explosive Anti-Tank Tracer (HEAT-T ) Cartridges, and (60,000) M mm High Explosive (HE) Projectiles. Additional items included are M mm 4 Ball/1 Tracer Linked Cartridges,.50 Cal Linked Cartridges (4 Armor Piercing Incendiary (API)/1 Armor Piercing Incendiary Tracer (API- 113

114 roce 2015 také americká vláda schválila FMS do KSA v hodnotě 1.29 miliard dolarů (munice vzduch-země a s tím spojené vybavení, součásti a logistická podpora 104 (DSCAe, 2015). Saudská Arábie má dále zájem také o nákup bojových lodí Littoral, tanků M1A2S Abrams, munici, systém protivzdušné obrany PAC Patriot-3, helikoptéry Uh 60 Blackhawk a CH 47 Chinook, střely THAAD, laserové naváděče bomb Paveway II a vylepšení programu vojenského velení a kontroly o obraně komunikační infrastruktury. O těchto nákupech jednají Saudové již s administrativou Donalda Trumpa. Celková výše zamýšleného nákupy se vyšplhá nejméně na 350 miliard. O tyto dodávky má KSA zájem především v souvislosti s pokračujícím konfliktem v Jemenu (Armádní noviny, 2017). V Kongresu byla ovšem pro jednání o tomto obchodě na překážku aktuální situace v Jemenu a zhoršující se humanitární krize odvíjející se od Saudské vojenské operace v zemi 105 (Blanchard 2017; 1-6). Nicméně T )), M792 25mm High Explosive Incendiary Tracer (HEI-T ) Cartridges, M789 30mm High Explosive Dual Purpose (HEDP) Cartridges, M889A2 81mm High Explosive (HE) Cartridges with M783 Fuzes, 2.75 Inch Rockets with M151 High Explosive (HE) Warhead and Point-Detonating (PD) Fuzes, 105mm High Explosive (HE) M1 Cartridges without Fuzes, M557 Point-Detonating (PD) Fuzes, M4A2 155mm Propellant Charges, M3A1 155mm Propellant Charges, M82 Percussion Primers, M1A2 Bangalore Torpedoes, M18A/M18A1 Claymore Mines, M67 Fragmentation Hand Grenades, and Guided Precision Aerial Delivery System (GPADS) 104 ) Major Defense Equipment (MDE) includes:one thousand (1000) GBU-10 Paveway II Laser Guided Bombs (LGBs), Two thousand, three hundred (2,300) BLU-117/MK lb General Purpose (GP) Bombs, Four thousand twenty (4,020) GBU-12 Paveway II LGBs, Eight thousand twenty (8,020) BLU-111/MK lb GP Bombs, One thousand, one hundred (1,100) GBU-24 Paveway III LGBs, One thousand, five hundred (1,500) BLU lb Penetrator Warheads, Four hundred (400) GBU-31(V1) KMU-556 Joint Direct Attack Munitions (JDAM) tail kits, One thousand (1,000) GBU- 31(V3) KMU-557 JDAM tail kits, Three thousand (3,000) GBU-38 KMU-572 JDAM tail kits, Two thousand (2,000) GBU-48 Enhanced Paveway II, dual mode Global Positioning System, (GPS)/LGB with the MXU-667 Airfoil and the MAU-169L/B Computer Control Group (CCG) Dual mode, Two thousand (2,000) BLU-110/MK lb GP Bombs, Five hundred (500) GBU-54 KMU-572 Laser JDAM tail kits, dual mode GPS/LGB with the MXU-667, Airfoil and the MAU-169L/B CCG Dual mode, Three hundred (300) GBU-56 KMU 556 Laser JDAM tail kits, dual mode GPS/LGB with the MXU-667, Airfoil and the MAU-169L/B CCG Dual mode, Ten thousand two hundred (10,200) FMU- 152 Fuzes; Non-MDE items and services: procurement of bomb equipment components such as adaptors, nose plugs, fusing mechanisms, swivels, support links and connections; associated support equipment; publications, such as technical orders, and system manuals; training; engineering and technical support; transportation (to include special airlift support); program management; and other administrative support and related services. 105 Prezident Trump v roce 2017 tyto prodeje zahrnul do obsáhlejšího balíčku vojenského materiálu v celkové výši přes 110 miliard dolarů součástí tohoto balíčku jsou materiály a výcvik potřebný pro námořní a pobřežní zlepšení bezpečnosti, trénink a podpora letectva, 114

115 v proměnách regionálního dělení sil se situace pro USA i Saudskou Arábii stává prostředím vyžadujícím multilaterální ekonomickou a politickou spolupráci s GCC, a nikoli návrat k bilaterální vojenské spolupráci těchto dvou aktérů. Saudská Arábie již není jediným významným aktérem v regionu a vliv USA ani jejich vojenské a finanční prostředky nejsou jednoznačným nástrojem stabilizaci politické situace. Z popisu událostí a přístupu obou aktérů ve vztahu ke společným tématům a jejich řešení vyplývá, že vztah mezi USA a Saudskou Arábií v době Obamovy administrativy odpovídá koaliční vazbě. Jejich koalice a podpora společného cíle je patrná na podpoře války v Jemenu i Sýrii, na dodávkách vojenského materiálu i podpoře jejich zájmů v regionu vyvažování Íránu, boj proti terorismu a zadržování islámského fundamentalismu, kroky k zabránění proliferace zbraní hromadného ničení. Na vztah Saudské Arábie a USA lze i nadále nahlížet jako na koalici, v níž si oba státy navzájem poskytují nejen bezpečnost, ale i další statky. USA již neposkytuje Saudské Arábii bezprecedentní bezpečnostní záruky a vojenské zdroje k jejich obraně, jako tomu bylo v období do roku Vztah USA a Saudské Arábie, již není založen na ochotě vstoupit aktivně do násilného konfliktu na straně svého partnera. Saudská Arábie poskytuje pro USA finanční zdroje a možnosti financování i sdílení informací tajných služeb v oblastech a rozsahu, které legislativa a exekutivní struktura USA oficiálně nedovolují. Například i metodou vyspělých výslechových technik, které administrativa Baracka Obamy v amerických zařízeních zakázala. Saudská Arábie je i díky těmto technikám velmi aktivní a úspěšná v prevenci a potlačování teroristických aktivit nejen na svém území, ale díky informacím také při plánovaných útocích v USA a Evropě. Saudská Arábie může poskytnout podporu a zdroje v důležitých mezinárodních aktivitách a neoficiálních novelizace kybernetické bezpečnosti a komunikačních prvků, vzdušná a protibalistická obrana, posílení bezpečnosti vnějších hranic a posílení protiteroristických kapacit. 115

116 operacích, které jsou vitální pro zájmy USA. USA jsou stále majoritním dodavatelem vojenských technologií a lidských zdrojů nutných k rozvoji infrastruktury a zemědělství v Saudské Arábii. V neposlední řadě hraje roli také podíl saudské těžby ropy na světovém trhu a ideologický vliv, který má vládce království nad muslimskou komunitou. Vzhledem k tomu, že USA nedisponují dostatečnými prostředky k udržování regionální stability na Blízkém východě prostřednictvím hegemonie, bylo pro ně v minulosti nutné uchýlit se ke koncepci rovnováhy moci. V systému "globální multipolarity", který je tvořen několika mocenskými centry, je význam vhodných aliančních vazeb i vliv v regionu klíčový pro světové trhy a energetickou bezpečnost. Je doslova životním zájmem. Z toho vyplývá důraz na trvalost a flexibilitu vzájemných závazků. Prakticky se tento jev objevil v rozhodování Saudské Arábie při několika příležitostech. Saudskoarabská podpora Iráku ve válce proti Íránu či odpor Saudské Arábie k americké invazi do Iráku v roce Současná situace však nutí oba aktéry riskovat a na úkor jejich koalice a kvality vztahu hledají nové zdroje, spojenectví a příležitosti. Tím sice samy oslabují naději na obnovení silných aliančních vazeb a vojenské spolupráce, význam koalice ovšem jejich počínání nenarušuje. Je otázkou času a rychlosti mezinárodního vývoje, zejména pod vlivem událostí v regionu Blízkého východu, neortodoxní zahraniční politice prezidenta Donalda Trumpa a výsledku válečného konfliktu v Sýrii, jak rychle a jakým způsobem se bude vztah obou států transformovat. Prezident Trump ovšem již v průběhu roku 2017 nastolil intenzivní kontakt na osobní úrovni se saudským králem Salmánem a prosazuje v Kongresu další dodávky vojenského materiálu a zajištění výcviku. Pravděpodobně se snaží obnovit intenzivní bezpečnostní alianci, kterou USA a Saudská Arábie měly v 90. letech. Jeho rétorika ohledně hrozby ze strany Íránu a ISIS dává podnět k reálnému očekávání nastolení obranné aliance (Blanchard 2017; 1-6). 116

117 Dalšími faktory, které mají potenciál zasáhnout do budoucí podoby vztahů obou zemí, jsou také rozpínavá politika Ruské federace ve východní Evropě a osud ropných zdrojů Saudské Arábie. Pokud se Saudské Arábii podaří zbavit se závislosti na příjmech z prodeje ropy, pak je možné, že bude schopna změnit celkové fungování země. Není ovšem jisté, jakým směrem se bude Saudská Arábie posouvat, zda v moderní sekulární stát, či dojde k radikalizaci v ještě konzervativnější teokracii v reakci na nárůst vlivu radikálního islámu. Oba státy si již vytvořily nové vazby s jinými aktéry. Stejně tak jako na počátku vztahu Saudské Arábie a USA převážily ekonomické cíle nad ideologickými rozdíly a snahou o nastolení regionální stability a vyvažování hrozeb. Typem aliančních vztahů USA a Saudské Arábie je v době Obamovy administrativy nadále koalice. Od spojenecké invaze do Iráku nedochází k aktivní vojenské spolupráci 106 (ačkoli lze v letech zaznamenat pokus o jejich obnovení) a z kdysi intenzivní strategické vojenské aliance se vztah mezi aktéry transformuje na koalici, tedy na typ vazby, v níž chybí znak vojenské spolupráce, nicméně zůstává asymetrický charakter a společný cíl vazby (Blanchard 2017; 1-6). Tento výklad odpovídá současnému stavu vztahu s ohledem na vojenský potenciál Saudské Arábie a její negativní postoj k Izraeli, který je současně izolovaným důležitým partnerem USA v regionu. Bez stabilního postoje Saudské Arábie a jeho propojení s USA tedy slibu o neútočení na Izrael, by se ocitl tento spojenec v existenciálním ohrožení. Zájmy USA a Saudské Arábie a jejich snaha vyrovnat hrozby v regionu sice oslabují jejich koalici založenou na rovnováze sil, nicméně jsou udržovány při životě díky obavě z možných následků a hrozeb, pokud by se koalice zcela rozpadla a všechny vzájemné závazky by pominuly. Saudský korunní princ Mohamed se, po nástupu svého otce krále Salmána na trůn, aktivně zapojil do liberalizace společnosti, boje proti korupci, dokonce i v řadách vlastních příbuzných, a jeho energické a 106 USA a Saudská Arábie nepodnikají společné vojenské akce se zapojením vojenských jednotek obou stran 117

118 radikální změny dávají tušit potenciální celkovou změnu ve vnitřní i zahraniční politice Saudské Arábie. Pro USA by tedy mělo být výrazně snazší ospravedlnit veřejnosti své vazby na Saudskou Arábii. USA mohou nyní veřejně vystupovat jako aktér, který má liberalizační vliv na svého islámského aliančního partnera. Pro Saudy by ovšem takové přiznání vztahů s USA mohlo být živnou půdou pro kritiku z řad náboženských skupin a fundamentalistů. V roce 2016 je vztah USA a Saudské Arábie při aplikaci typologie Mesquity, Singera a Warda tedy přetrvávající koalicí. Oba aktéři stále vnímají společný cíl a udržují asymetrické vztahy. Obamově administrativě se nepodařilo obnovit vojenskou spolupráci. Obama však učinil několik důležitých kroků k obnovení aktivní vojenské součinnosti v regionu, na níž nyní prezident Trump navazuje. V rámci dalších vybraných typologií je stav koalice v roce 2016 následující: 1) Typologie podle Druláka (stejnorodá, smíšená, různorodá) USA i Saudská Arábie aktivně spolupracují na zadržování terorismu a stabilizaci regionu skrze oslabení fundamentalistických skupin v Sýrii a Jemenu (KSA) a uzavřením jaderné dohody s Íránem (USA). Ačkoli není přímo zapojena vojenská spolupráce s účastí lidských zdrojů (vojenské jednotky), státy si navzájem poskytují bezpečnost formou vojenské technologie, informací a bojují proti šíření terorismu. Jejich koalice je tedy stejnorodého typu. 2) Morrow (symetrická, asymetrická) ani v roce 2016 nejsou USA a Saudská Arábie zeměmi se stejnými či podobnými kapacitami a jejich vztah je tak stále asymetrický. 3) Fedder (rozšiřující, preemptivní, strategická) Saudská Arábie udržuje koalici s USA z důvodu vyvažování hrozby Íránu i v roce Vzhledem k oteplování vztahu USA a Íránu je pro Saudskou Arábii životně důležité udržovat vztah s USA. V případě, že by USA a Írán navázaly intenzivnější vztah, než budou mít se Saudskou Arábii, jejich 118

119 pozice v regionu by byla narušena. Jedná se tedy v roce 2016 o preemptivní koalici, jež slouží Saudské Arábii k zajištění jejich vlivu v regionu i na rozhodování USA. Stav vztahu mezi USA a Saudskou Arábii se na konci druhé administrativy Baracka Obamy v roce 2016 dle výše zmíněných faktorů jeví jako preemptivní, asymetrická, stejnorodá koalice. V tomto stavu přebírá koalici administrativa prezidenta Trumpa. 119

120 8. Závěr V závěru je vhodné si připomenout, na jaké výzkumné otázky si kladla za cíl magisterská práce odpovědět. Hlavní výzkumná otázka zněla: Jak se vyvíjel vztah mezi Saudskou Arábií a USA v době Obamovy administrativy? Na hlavní otázku odpovídá autorka pomocí identifikace hlavních zahraničněpolitických událostí, jež ovlivnily oba aktéry. Analyzuje projevy jejich vzájemného vztahu. Analyzovat vztah mezi aktéry v rozsahu stanoveném administrativou prezidenta Baracka Obamy ovšem nelze bez nastínění historie. Vzhledem k tomu, že většina událostí má kořeny v předchozím období je nutné věnovat se vztahům USA a Saudské Arábie komplexně. K zodpovězení této výzkumné otázky tedy částečně slouží empirická kapitola zabývající se historickým vývojem vztahu, kde autorka podrobně popisuje a analyzuje vztahy USA a Saudské Arábie v období od roku 1945 do roku K analýze autorka používá primárně typologii Mesquity, Singera a Warda (dělení na alianci, koalici a spojenectví) na základě intenzity a existence vojenské spolupráce, asymetrie vztahu a existence společného cíle. Další charakteristiky vztahu analyzuje pomocí typologie Druláka (různorodá, smíšená, stejnorodá), Feddera (rozšiřující, strategická a preemptivní) a Merrowa (symetrická a asymetrická). Na první dílčí otázku: Jaké typy aliancí existují? odpovídá kapitola 3. Aliance a jejich typy a jmenovitě podkapitoly Definice pojmu aliance a Typologie aliancí, v nichž autorka představila hlavní teoretické poznatky a uznávanou praxi přístupu k aliančním vazbám v oboru mezinárodních vztahů. Na základě představených typologií si posléze autorka pro účely práce za nejvhodnější stanovila aplikaci typologie vytvořené Mesquitou, Singerem a Wardem. Za účelem zodpovězení výzkumných otázek a bližšího popisu vztahu USA a Saudské Arábie si autorka vybrala tři další typologie, jejichž optikou analyzovala další charakteristiky vztahu. Na základě aplikace těchto typologií na empirickou část práce dochází ke zodpovězení dílčích výzkumných otázek Na další dílčí otázky O jaký typ 120

121 aliančních vztahů šlo mezi USA a Saudskou Arábií v době nástupu Obamy?, O jaký typ aliančního vztahu šlo mezi USA a Saudskou Arábií po prvním termínu Obamy? a O jaký typ aliančního vztahu šlo mezi USA a Saudskou Arábií v době konce Obamovy administrativy? odpovídá autorka vždy na závěr jednotlivých empirických částí. Vztah USA a Saudské Arábie se v době administrativy Baracka Obamy od roku 2009 do roku 2016 vyvíjel z koalice různorodé, asymetrické a strategické v koalici preemptivní, asymetrickou a stejnorodou v roce V roce 2012, na začátku druhé Obamovy administrativy, byla koalice preemptivní, asymetrická a smíšená. Z tohoto zjištění vyplývá, že se hlavní typ vztahu nezměnil. Vztah zůstává koalicí, protože v něm stále chybí znak vojenské spolupráce. Nicméně dílčí rysy se proměňují v závislosti na politické situaci a dění v regionu Blízkého východu. Na základě zkoumání historického vývoje a aspektů, které vazba mezi USA a KSA jednoznačně vykazuje, je, po zanedbání drobných výjimečných proměnných, na vztah mezi danými aktéry nahlíženo jako na vazbu obranné aliancí v rozmezí 40. let 20. století až roku 2003, vytvořenou pod tlakem okolností k vyvažování sil převážně v regionu Blízkého východu. Vztah obou aktérů splňuje znaky aliance dle typologie Mesquity, Singera a Warda oba státy mají společný cíl, asymetrický vztah a aktivní vojenskou spolupráci. Od 40. do konce 80. let je společným cílem obou zemí vyvažování a zadržování vlivu SSSR a to nejen v regionu Blízkého východu, ale také globálně, skrze financování jednotlivých operací a nabídky ekonomické spolupráce a pomoci zemím, jež byly ohroženy vlivem Sovětského svazu. Vztah obou aktérů je asymetrický nejen s ohledem na jejich politickou, vojenskou a ekonomickou sílu, ale také v rámci výměny různých druhů pomoci a statků. Zatímco USA jsou zárukou bezpečnosti a dodávají Saudské Arábii vojenský a technologický materiál, Saudská Arábie poskytuje neformální finanční podporu na projekty, které jsou v jejich společném zájmu, ale výrazně více jsou národním a politickým zájmem USA. Pro Saudskou 121

122 Arábii by většina těchto projektů mimo jejich region neměla sama o relevanci, pokud by nebyly součástí spolupráce s USA. sobě Vztah USA a Saudské Arábie byl navázán pod vlivem realistického uvažování a nutnosti přežít v bipolárním světě studené války. USA i Saudská Arábie nemají téměř nic společného, až na společný cíl a hrozbu ze strany SSSR. USA i Saudská Arábie si tedy zvolily terminologií realismu to menší zlo a přistoupily na spolupráci s čertem, aby se ubránily sovětskému ďáblu. Logicky by takováto spolupráce postavená na společné hrozbě měla po zániku Sovětského svazu v roce 1991 také skončit. Mnohaletá spolupráce vytvořená k obraně životních zájmů a vyvažování hrozby v regionu ovšem získala nového nepřítele a nový společný cíl. Tentokrát se jím stala expanzivní politika Hussajnovského Iráku (Ehteshami, Hinnebusch, 2002; ). Nezpochybnitelné ohrožení suverenity Saudské Arábie a přetrvávající ekonomické a politické zájmy v regionu ze strany USA vedly k posílení a přetrvání aliance. Oba státy se spojily mnohem intenzivněji, než kdy předtím ve skutečné vojenské operaci vedoucí k válce v Perském zálivu a nasazení více než půl milionu amerických vojáků na půdě Saudské Arábie a států Zálivu. Ochota zúčastnit se vojenské akce v takovém rozsahu a tak daleko od domova svědčí o vytrvalém životním zájmu USA na obraně a postavení Saudské Arábie. Aliance USA a KSA nebyla nikdy v minulosti ani později silnější než v roce Válka v Perském zálivu je vyvrcholením desítek let přátelské spolupráce a společného politického úsilí. Po takto intenzivním projevu alianční vazby se vztahy vrací k přetrvávající spolupráci na nižší intenzitě/úrovni aliance, přesto je stále zřejmá pokračující vojenská spolupráce. Tento znak aliance je opět výrazněji viditelný v roce 2001, kdy se Saudská Arábie staví na stranu USA a podporuje jejich aktivity a cíle při válce v Afghánistánu. 107 Viditelně však zájem o vojenskou spolupráci a tedy i 107 Vzhledem k tomu, že vleklá válka v Afghánistánu v době, kdy vzniká tato práce, konflikt stále přetrvává bez výrazné změny postoje USA, je pro účely hodnocení nutné stanovit si, že autorka uvažuje pro válku v Afghánistánu dvě etapy, přičemž vnímá nástup prezidenta Baracka Obamy jako pomyslný historický předěl a počátek druhé etapy války. 122

123 znak alianční vazby mizí v roce 2003 v souvislosti s americkou spojeneckou invazí do Iráku. Invaze se Saudská Arábie po vojenské stránce účastnila již pouze formou logistické podpory a umožněním využití základen na jejím území k potřebám americké armády a saudského vzdušného prostoru. Politicky však Saudové s invazí nesouhlasili. Tyto rozdílné postoje nakonec vyústili k ochlazení vztahů, v odsun amerických vojáků ze saudského území a jejich základny v Zahránu, a ukončení aktivní vojenské spolupráce mezi USA a Saudskou Arábií. Což vedlo na základě stanovených znaků typologie Mesquity, Singera a Warda také k ukončení aliance a její transformace k méně intenzivnímu typu spolupráce koalici. Alianční a posléze koaliční vazba mezi Saudskou Arábií a USA je dlouhodobým transregionálním závazkem a jako taková prochází její intenzita a projevy jednotlivých charakteristik mnoha změnami v závislosti na čase a aktuální situaci v mezinárodním systému. Díky své vytrvalosti a flexibilitě přetrvala alianční vazba i kritické okamžiky mezi oběma partnery, kterými bylo založení státu Izrael v roce 1948, ropné embargo v roce 1973, válka v Perském zálivu v roce 1991, útoky z 11. září 2001, spojenecká invaze do Iráku, opakovaná selhání mírového procesu. Koaliční vazba přežila protesty arabského jara v roce Ne vždy byla jejich vazba ideálním příkladem obranné aliance, či koalice, mnohdy v krizových okamžicích 21. století balancovala na hraně byť jen obyčejného spojenectví, kdy se oběma aktérům společný cíl téměř ztratil z dohledu. Za ochlazení vztahů však většinou nemohly události, ale spíše osobní charakteristiky a sympatie mezi státníky. Z kulturních zvyklostí a charakteru politického systému Saudské Arábie nápadně vystupuje význam osobních sympatií a klientelismu. Na těchto pilířích bylo možné vystavět přátelství mezi oběma národy díky osobnosti prezidenta Roosevelta a krále Fajsala. V okamžiku, kdy USA přestaly akceptovat jedinečnost kultury a jednání Saudů, jejich vztahy přestaly fungovat i na politické rovině. Pravděpodobně nejhlubší rány vztahu USA a Saudské Arábii zasadila liberální pro-demokratická 123

124 zahraniční politika Billa Clintona a mladšího. invazivní militarismus George Bushe Po zhodnocení všech aspektů vazeb mezi USA a Saudskou Arábií se autorka práce přiklání s ohledem na historická fakta, vlivy a reakce aktérů pro identifikaci vztahu USA a Saudské Arábie dle definice Mesquity, Singera a Warda jako alianci v rozmezí let a posléze postupnou transformaci do typu vazby koaliční od roku 2003 do současnosti. V období administrativy prezidenta Obamy je tedy vztah mezi USA a Saudskou Arábií koalicí založenou na společném cíli, asymetrickém vztahu a absenci vojenské spolupráce. V případě aktérů USA a Saudské Arábie i přesto, že po velkou část existence aliance mezi aktéry nebyla veřejně přijata formální dohoda (je možné, že budou tato fakta dostupná v budoucnosti po odtajnění amerických vládních archivů) byl jejich závazek mnohokrát aktivně naplněn oběma stranami. Příkladem je podpora protikomunistických hnutí z financí KSA, vojenské dodávky a výcvik od USA, válka v Afghánistánu a nejvýrazněji válka v Perském zálivu. Některé předchozí zděděné závazky z období aliance mezi aktéry s mírnou modifikací přetrvávají dodnes plnění smluv o dodávkách zbraní uzavřených v 90. letech. Ačkoli kvalitativně upadá realizace některých závazků, USA stále podporuje Saudskou Arábií především v politické rovině. Saudské království respektuje na oplátku americké aktivity v regionu (válka proti ISIS v Sýrii a Iráku), neúčastní se negativních kampaní proti Izraeli, respektuje jejich politické postoje v regionu (vyjádření k arabskému jaru, dohoda s Íránem) a má volnost a podporu ve vlastních vojenských rozhodnutích jako je intervence do Bahrajnu a Jemenu. Jednoduchou odpovědí je ovšem, že se oba aktéři stále nalézají v koalici a jejich vzájemná podpora a spolupráce ve vybraných oblastech pokračuje. V realistickém náhledu světa učiní nejvíce kroků mocnosti za účelem posílení své vlastní bezpečnosti, čímž sníží bezpečnost a jistoty ostatních států. Jakákoli země, která posílí svůj status v globální rovnováze sil, tak činí na úkor 124

125 dalších států. Moc v mezinárodním systému je relativní a tvoří základ pro hru s nenulovým součtem. Státy posilují své šance na přežití tím, že zmenší šance ostatních aktérů. Takové chování vede v mezinárodním systému ostatní aktéry k pocitu ohrožení a nutí je přijmout jakékoli nezbytné kroky k zachování vlastního přežití například uzavřít velmi nepravděpodobnou alianci. Právě takovou je vazba mezi USA a KSA. Jejich spolupráci lze na základě představené typologie aliancí a optikou realistické teorie vyvažování identifikovat jako formální i neformální obrannou alianci v závislosti na proměnách v čase. Aliance vytvořená z potřeby obrany životních zájmů a přežití v bipolárním světě 40. let a vzkvétající po dobu studené války, kdy se SSSR stalo reálnou hrozbou se silnou vojenskou základnou. Existence SSSR jako silného potenciálního hegemona podnítila vznik a trvání aliance USA a KSA, sjednocením proti společnému nepříteli. Odlišná geografická poloha, politická struktura i vojenská síla se v nestandardních podmínkách Studené války staly zanedbatelnými proměnnými. Jednání racionálních aktérů bylo řízeno strategií vyvažování. Právě vyvažování je nejspolehlivější metodou přežití v době nestability a ohrožení silným nepřítelem. Rovnováha obrany a útoku ukazuje, jak snadné, nebo naopak obtížné může být porazit a podrobit si nepřítele. Po zvážení rizik a možností zvolí racionální aktéři obrannou strategii vyvažování, která vede ke stabilizaci a zajištění jejich pozice v rovnováze sil. Pokud by se v takové situaci aktéři rozhodli pro útočnou strategii, jejich cíle a možnosti budou velmi omezené. To je případ například saudské války v Jemenu v roce 2016, která narušila rovnováhu sil a nepřinesla zatím žádné pozitivní zisky. V průběhu druhé Obamovy administrativy končí tzv. pax americana období hegemonního míru, kdy byly USA zárukou světové bezpečnosti a mezinárodním hlídacím psem. Zahraniční politika USA se v průběhu vlády prezidenta Bushe a Obamy (předpokladem je i administrativa prezidenta Trumpa) transformuje z unipolárního systému na systém multipolární a USA ustupuje do pozadí. Dalo by se říci, že se při postupu tímto směrem odeberou do 125

126 izolace a v nastalém mocenském vakuu přebírají větší roli Rusko a Čína. Tomu odpovídá i saudské navazování vztahů a ekonomické spolupráce s těmito zeměmi. Postupné stažení amerických sil z regionů způsobuje komplikace a vede k válkám malých států. Na Blízkém východě vede konec pax americana k otevření většího prostoru pro aktivní politiku jednotlivých států Zálivu. Tento politický trend potvrzuje pravidelné multilaterální jednání USA nikoli se Saudskou Arábií, ale se všemi zástupci GCC (i když mezi nimi Saudové, jako zakladatelé organizace, stále drží majoritní politický vliv a jednání se odehrávají v jejich režii). Tyto menší státy nyní mění tvář regionu a je jisté, že ne všechny změny budou probíhat v souladu se životními zájmy, praktikami a prioritami USA (Walt, 2011). Již v 70. letech odmítl Henry Kissinger idealistická očekávání harmonického řádu a tvrdil, že "nový mezinárodní řád bude charakterizován mnoha centry moci, a to jak uvnitř regionů, tak mezi nimi. Historie dle jeho názoru zná pouze dvě cesty k mezinárodní stabilitě hegemonii nebo ekvilibrium. Na základě historické zkušenosti a událostí studené války vytvořili Američané se Saudskou Arábií alianci, která je po většinu doby svého trvání odvozená z jejich zahraniční politiky realismu. Role Saudské Arábie a naléhavost jejich spojenectví se radikálně nezměnila ani v letech následujících po rozpadu SSSR a nastolení multipolárního světového řádu. Vztah mezi USA a Saudskou Arábií byl ve 40. letech založen na formálním závazku těchto dvou států o vzájemné spolupráci. V průběhu dalších let a z důvodu tlaku komunistického východního bloku se jejich svazek upevnil a přenesl i do oblasti vojenské spolupráce, která se na dalších 70 let stala pro oba státy životně důležitou. Vztah USA a KSA splňuje základní podmínky aliance - je dohodou dvou stran o výměně statků v našem případě ropy a ekonomické/finanční a vojenské podpory, přičemž jedním z nich je beze sporu bezpečnost. Ačkoli v pozdějších letech neexistuje vždy k jednotlivým položkám spolupráce, psaná formální dohoda, jejich závazky a vzájemná prospěšnost jsou 126

127 prokazatelné. Aliance USA se Saudy prošla změnami, jak je pro dlouhodobou alianci předpovídáno a byla transformována v závislosti na bezpečnostní situaci a aktuálních hrozbách v regionu a ve studené válce, i mimo něj. V minulosti byla aliance aktivně udržována a opakovaně uznávána oběma aktéry. V letech následujících po neslavné vojenské intervenci do Iráku a jejích následků, přechází vztah USA a Saudské Arábie do typu koaliční vazby. V této koalici se již nadále nevyskytuje aktivní vojenská spolupráce, pouze dobíhají již mnohaleté závazky a smlouvy na nákup vojenské techniky a zbraní. Nové smlouvy však uzavírány nejsou a poslední smlouvy a nákupy vojenského materiálu uzavřela Saudská Arábie s Francií, Čínou a Ruskem. Zásadní změny vztahu USA a Saudské Arábie nastaly v 90. letech 20. století. Kdy se pod vlivem nových liberálních teoretických přístupů k systému mezinárodních vztahů začali na tuto alianci američtí státníci dívat optikou teorie demokratického míru. Takový přístup nebyl v souladu se zvyklostmi dané aliance ani druhého aktéra. Pro Saudskou Arábii jako absolutistickou monarchii s jiným ideologickým základem nebyl princip demokratického míru a rozšiřování liberalismu přijatelnou koncepcí aliance a z toho důvodu se během administrativy prezidenta Billa Clintona i George Bushe mladšího vzájemné vztahy ochladily. Aliance vybudovaná na ofenzivním realismu však nezanikla díky pevným historickým základům, ekonomickému i vojenskému propojení, a především vlivem nezmenšených regionálních hrozeb. Pouze se transformovala do vztahu nižší intenzity, a to koaličního. Saudská Arábie vstoupila do aliance s USA kvůli možnosti odstrašení rivalů a prevenci útoku například ze strany Iráku či Íránu. Tento politický tah se jim vyplatil při obou válkách v Zálivu. Stranami této aliance jsou státy, jež do aliance vstoupily z důvodu národní bezpečnosti. Naplňují tak předpoklady realistického pojetí aliančních vazeb. Jejich aliance v některých aspektech byla veřejná i neveřejná, v závislosti na pragmatickém přístupu a bezpečnostních i politických podmínkách systému (Ehteshami, Hinnebush, 2002; ). 127

128 V roce 2016 skončila éra administrativy prezidenta Baracka Obamy. S nástupem nového prezidenta Donalda Trumpa je nasnadě otázka, kam bude směřovat USA a zda se nějak radikálně změní jejich zahraničně politická strategie na Blízkém východě. Racionálně jednající aktér by ovšem měl zvážit následující fakta: Saudská Arábie je pro USA strategicky a geopoliticky nepostradatelná díky své výjimečné geografické poloze. USA zatím stále jiného spolehlivého partnera, který by jim mohl poskytnout vojenské zázemí a spolupráci, v regionu nemají. Irák je zatím příliš nestabilní, a to i přes investice a čas, který již do něj USA vložily, nemůže Saudskou Arábii nahradit. Saudská Arábie je pro USA v současnosti stále branou do Perského zálivu. Saudské království má nábožensky významnou pozici správce dvou posvátných míst islámu a reálnou moc ovlivnit vývoj islámu globálně. Toto postavení USA ani skrze speciální vztah s Izraelem nenahradí. Saudská Arábie navíc stále fyzicky ovlivňuje ceny a produkci ropy přes OPEC. Nezanedbatelný je vliv saudského panovníka i mezi dalšími zeměmi GCC. Do budoucna má USA možnost vydat se ve vztahu k Saudské Arábii dvěma cestami. Může se plně zříci svazků se Saudským režimem a apelovat na jejich přístup k lidským právům a náboženskou vyhraněnost, čímž si nakloní americkou veřejnost, ovšem zůstane bez relevantního partnera a jejich vliv v regionu výrazně poklesne. Tato strategie by byla možná v případě, že se USA rozhodne vrátit k politice izolacionismu, jak ve své kampani Trump předestřel. Nicméně zahraniční politiku USA tvoří větší množství aktérů a více stupňů politické reprezentace, je tedy nepravděpodobné, že by se vydaly takto radikálním směrem. Druhou možností je naopak utužit vztahy a se saudským režimem se sblížit. Začít se aktivně zapojovat do jejich záležitostí a nabídnou spolupráci v rozvoji jejich nových vizí a reformy království. Tato cesta přinese mnoho vnitřní kritiky pro vládu, ale z dlouhodobého hlediska také nezanedbatelnou stabilní zahraniční politiku a vliv v regionu. Autorka práce se po zvážení všech dostupných faktů optimisticky kloní ke druhé variantě. Tvář blízkovýchodního 128

129 regionu budou, dle jejího názoru, ještě v dalším desetiletí utvářet koaliční vztahy mezi USA a KSA. 129

130 9. Zdroje 1. ADLER, Emanuel, a Michael BARNETT Security Communities: Cambridge Studies In International Relations. Cambridge: Cambridge University Press. 2. Armádní Noviny. Saudská Arábie Jako Vojenská Velmoc Online. Štáblovice. -vojenskavelmoc.html?hledat=saudsk%c3%a1+ar%c3%a1bie Armádní Noviny. Konflikt v Jemenu krize a kontroverze americké podpory Saúdské Arábie Online. Štáblovice. -jemenu-krize-a -kontroverze- americke-podpory-saudske-arabie- 1.html?hledat=saudsk%C3%A1+ar%C3%A1bie BARŠA, Pavel a Vít BENEŠ, Dialog teorií: filozofická dilemata výzkumu mezinárodních vztahů. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON). Studijní texty (Sociologické nakladatelství). ISBN BERÁNEK, Ondřej, and Bronislav OSTŘANSKÝ, eds Islámský Stát: Blízký Východ Na Konci Časů. Orient (Academia). Praha: Academia. 6. BLANCHARD, Christopher M. Saudi Arabia: Background and U. S. Relations.: Congressional Research Service, BLANCHARD, Christopher M. Saudi Arabia: Background and U. S. Relations.: Congressional Research Service, BRONSON, Rachel, 2006.Thicker Than Oil: America'sUneasy Partnership with Saudi Arabia. Oxford: Oxford University Press. ISBN BRONSON, Rachel Power Shift In The Middle East. Online. Bulletin Of The Atomic Scientists 72 (1 ): doi: /

131 10. BUENO DE MESQUITA, Bruce a David SINGER, Alliances, Capabilities and War: A review and synthesis. Political Science Annual: An International Review [online]. 4. Indianapolis: CorneliusCotter, 4 (1 ), Cia Factbook: Saudi Arabia. Online CRISIS GROUP (a ) Middle East Report N 125. Yemen: Enduring Conflicts, Threatened Transition Online. (7 ): CRISIS GROUP (b ) Middle East Report N 128. Syria s Mutating Conflict Online. (8 ): DOYLE, M. (1983): Kant, Liberal Legacies, and Foreign Affairs. Philosophy& Public Affairs,Vol. 12, No. 3 (Summer, 1983). 15. DRULÁK, Petr, Proč vznikají aliance? Mezinárodní vztahy. 31(1 ), ISSN DRULÁK, Petr, Teorie mezinárodních vztahů. Praha: Portál. ISBN DSCAa: The Government Of Saudi Arabia Has Requested A Possible Sale Of 23 Lav-25Mm Light Armored Vehicles Online. Dsca: Defense Security Cooperation Agency. Washington, DC: Defense Pentagon DSCAb: Foreign Military Sale To The Kingdom Of Saudi Arabia For A Patriot Air Defense System With Pac-3 Enhancement Online. Washington, DC: Defense Pentagon. - enhancement. 19. DSCAc: Foreign Military Sale To Saudi Arabia For An Awacs Modernization Program Online. Washington, DC: Defense Pentagon

132 20. DSCAd: Foreign Military Sale To The Kingdom Of Saudi Arabia For Ammunition For The Royal Saudi Land Forces (Rslf) Online. Washington, DC: Defense Pentagon DSCAe: Foreign Military Sale To The Government Of Saudi Arabia For Air-To-Ground Munitions Online. Washington, DC: Defense Pentagon EAYRS James, Political Community And The North Atlantic Area: International Organization In The Light Of Historical Experience Karl W. Deutsch. Online. The Canadian Journal Of Economics And Political Science 24 (1 ): doi: / EHTESHAMI, Anoushiravan a Raymond A. HINNEBUSCH, The foreign policies of Middle East states. Boulder: Lynne Rienner. The Middle East in the international system. ISBN FAWCETT, Louise L'Estrange, International relations of the Middle East. Oxford: Oxford University Press. ISBN Dostupné také z : FEDDER Edwin H., 1968: "The Concept of Alliance", In: International Studies Quarterly V.12 N.1, pp.65-86; 26. FREEDMAN, Lawrence, a Jeffrey H. MICHAELS Scripting Middle East Leaders: The Impact Of Leadership Perceptions On U.s. And Uk Foreign Policy. 1st ed.. London: Bloomsbury Academic. 27. Freedom House: Saudi Arabia. Online.: Freedom In The World GUÉHENNO, Jean-Marie Divided We Stand: Libya S Enduring Conflicts: Crisis Group Middle East/North Africa Report. Online. Crisis Group Middle East/north Africa Report. Brussels/Tripolis: International 132

133 Crisis Group. -enduring-conflicts. 29. HAYDEN, Sarah L., a Michael B. SENTERS Leader, Follower, Or Spectator? The Role Of President Obama In The Arab Spring Uprisings. Online. Social Science Quarterly 93 (5 ). Southwestern Social Science Association: doi: /j x. 30. HOFFMAN, Donna R., a Alison D. HOWARD Obama In Words And Deeds*. Online. Online. Social Science Quarterly 93 (5 ). Southwestern Social Science Association: doi: /j x. 31. Human Rights Watch: World Report Saudi Arabia: Events Of Online JERVIS, R. (1982): Security Regimes. International Organization. Vol. 36, No. 2 International Regimes (Spring, 1982). 33. JOHNSON Jr., Silas R United States Military Training Mission: A Paradigm for Regional Security. The Free Library (June, 22), States Military Training Mission: A Paradigm for Regional...-a (accessed March ) 34. KANN, Robert A. (1976): Alliances versus Ententes, World Politics, Vol. 28, No. 4 : KEOHANE, R. - Wallander, C. (eds, 1999): Imperfect Unions: Security Institutions over Time and Space. Oxford: Oxford University Press. 36. KEOHANE, R. (1984): After hegemony: Cooperation and discord in the world political economy. Princeton: Princeton University Press. 37. KEOHANE, R. (1988): Alliances, Threats, and theuses of Neorealism. International Security, Vol 13, No KEOHANE, Robert O., 2005.After Hegemony: Cooperation and Discord in the World Political Economy. 2. Princeton, New Jersey: Princeton University Press. ISBN

134 39. KEOHANE, Robert O., c1986.neorealism and itscritics. New York: Columbia University Press. New directions in worldpolitics. ISBN LACEY, Robert, 2009.InsidetheKingdom: kings, clerics, modernists, terrorists, and thestruggleforsaudiarabia / Robert Lacey. New York: Viking Penguin. ISBN LANDER, Mark The Afghan War And The Evolution Of Obama. Online. The New York Times, no LEVY Jack S., THOMPSON William R., Balancing on land and sea, International security volume 35, no.1 p rok 2010 Harvard College 43. MASARAT, 2013, Is. 10 November, Saudi Arabia: From a Reactive to a Proactive Foreign Policy; King Faisal Centre for Research and Islamic Studies 44. MEARSHEIMER, John J., a Stephen M. WALT Case For Offshore Balancing: A Superior U.s. Grand Stategy, The Null [Comments]. Online. Foreign Affairs 95 (4 ): MENDEL, Miloš, Dějiny Saúdské Arábie. Praha: NLN, Nakladatelství lidové noviny. ISBN MIDDLE EAST 2016: The Economic And Political Report ed.. Cambridge England: World of Information MORGENTHAU, H. J.: Alliances in Theory and Practice, In: Wolfers, A. (ed.): Alliance Policy in the Cold War. Baltimore: TheJohnsHopkins University Press, MORROW James D., American Journal of Political Science 35, Alliances and asymmetry: An Alternative to the Capability Aggregation Model of Alliances, 1991,

135 49. MUNTEANU, Răzvan Yemen Crisis Impact On The Middle. Online. Strategic Impact: Geopolitics And Geostrategies: Trends And Perspectives 3 (1). Carol I National Defence University: NEUSTADT, R. E.: Alliance Politics, New York: Columbia University Press, NIOU Emerson M. S. and Peter C. ORDESHOOK, American Journal of Political Science, Vol. 35, No. 2 (May, 1991), pp OEST, Kajsa Ji Noe, The End of Alliance Theory?. 1. KøbenhavnsUniversitet: Institut forstatskundskab. ISBN OSGOOD Robert, The Nature of Alliances. Washington Center of Foreign Policy Research. 54. POPP, Roland Group Review: From Sideshow To Centre Stage. Online. Cold War History 15 (4): doi: / POTOČNÝ, Miroslav; ONDŘEJ, Jan. 1999, Mezinárodní právo veřejné: zvláštní část. [s.l.]: C.H. Beck ISBN REITNER, Erich a Heinz GARTNER, ed., Small states and alliances. 2. BerlinHeildelberg: Springer Science & Business Media. ISBN ROSEN, Steven The Arab Lobby: The Invisible Alliance That Undermines America's Interests In The Middle East. Online. Middle East Quarterly 19 (2): SABROSKY, Alan, InterstateAlliances: Their Reliability and theexpansionofwar: InterstateAlliances: Their Reliability and theexpansionofwar. SINGER, J. David a Alan SABROSKY.TheCorrelatesofWarII:: Testing Some Realpolitik Models [online]. 1. New York: Free Press, 57(2 ), s SCHROEDER, P. (1994): Historical Reality vs. Neo-RealistTheory. International Security, Vol.19, No. 1 (Summer, 1994). 135

136 60. SMITH, Steve, Timothy DUNNE a Milja KURKI, International relations theories: discipline and diversity. 3rd ed. Oxford: Oxford University Press. ISBN SNYDER, G. (1990): Alliance Theory: A neorealist First Cut. Journal of International Affairs, Vol. 44, Issue 1 (Spring/Summer90). 62. SNYDER, G. H.: Security Dilemma in Alliance Politics, World Politics, 1984, Vol. 36, No. 4, s ; 63. STERBA, James P., ed., 2003.Terrorism and International Justice. 1. New York: Oxford University Press. ISBN TABATABAI, Ariane M Saudi Arabia And Iran Face Off In Afghanistan: The Threat Of A Proxy War. Online. In Foreign Affairs. Vol. 95. Forreign Affairs The New York Times, ; Obama s speech to Muslim World: The New Beginning dostupné z WALT, Stephen M., The origins of alliances. Ithaca: Cornell University Press. Cornell studies in security affairs. ISBN WALT Stephen M., International Relations: One World, Many Theories. Online. Foreign Policy, no. 110: doi: / WALT, Stephen M, On The Cairo Speech. Online. In Foreign Policy. Vol WALT Stephen M, The End Of The American Era. Online. The National Interest, no. 116: 70. WALT, Stephen Lax Americana. Online. In Foreign Policy. FP

137 71. WALT, Stephen. 2016a. What Would A Realist World Have Looked Like?. Online. In Foreign Policy. 2016: Foreign Policy. -realist-world-havelooked-like-iraq-syria-iran-obama-bush-clinton/. 72. WALT, Stephen. 2016b. Don T Knock Offshore Balancing Until You Ve Tried It. Online. In Foreign Policy. FP WALT, Stephen. 2016c. The United States Should Admit It No Longer Has A Middle East Policy. Online. In Foreign Policy. Vol s -should-admit-it-has-nomiddle-east-policy-obama-cold-war-israel-syria/. 74. WALT, Stephen. 2017a. Barack Obama Was A Foreign-Policy Failure. Online. In Foreign Policy. 2017: FP. -foreign-policyfailure/. 75. WALT, Stephen. 2017b. Mission Accomplished Will Never Come In Afghanistan. Online. In Foreign Policy. FP WALTZ, Kenneth N., Theory of international politics. Boston, Mass.: McGraw-Hill. ISBN White House United States Saudi Arabia Bilateral Realtionship: Archives Online. Washington: Obama White House White House: George Bush White House: Archives Online.. Washington: White house.; 137

138 79. ZEILER, Thomas W., and Robert J. McMAHON Guide To U.s. Foreign Policy: A Diplomatic History. California: CQ Press. 138

139 10. Seznam použitých zkratek: ARAMCO Saudskoarabská Americká ropná společnost (dnes Saudské ARAMCO) AQAP Al Kaida na Arabském poloostrově EU Evropská unie FSA Svobodná syrská armáda GB Velká Británie GCC Rada pro spolupráci arabských států v Zálivu IAEA Agentura pro atomovou energii ISIS Islámský stát JCPOA Společný komplexní akční plán KSA Království Saudské Arábie NATO Severoatlantická obranná aliance OPEC Organizace zemí vyvážejících ropu RB OSN Rada bezpečnosti Organizace spojených národů SOCAL Saudsko-kalifornská ropná společnost UAE Spojené arabské emiráty USA Spojené státy americké WTO Světová obchodní organizace 139

140 11. Přílohy 1. Chronologický přehled Arabského jara (Zeiler, Thomas W., McMahon, Robert J.; Guide to U.S. Foreign Policy : A Diplomatic History; 2012, 575) 140

141 2. Vyjádření zemí k událostem Arabského jara v rámci dnů (HAYDEN, Sarah L., a Michael B. SENTERS Leader, Follower, Or Spectator? The Role Of President Obama In The Arab Spring Uprisings. Social Science Quarterly; 1195) 141

142 3. Mapa válečných operací v Afghánistánu a Iráku (Zeiler, Thomas W., McMahon, Robert J.; Guide to U.S. Foreign Policy : A Diplomatic History; 2012, 599) 142

143 4. Mapa Saudské Arábie a základní data Land: Area, 2.15 million sq. km. (more than 20% the size of the United States); Boundaries, 4,431 km (~40% more than U.S.-Mexico border); Coastline, 2640 km (more than 25% longer than U.S. west coast) Population: 28,571,770 (July 2017 est., ~30% non-nationals per 2015 U.N. data.); % < 25 years of age: 45.4 % GDP (PPP; growth rate): $1.73 trillion; 1.2 % (2016 est.) GDP per capita: $54,100 (2016 est.) Budget (revenues; expenditure; balance): $140.8 billion; $220 billion; $79 billion deficit, ~13.6 % of GDP (2016) Projected Budget (revenues; expenditure; balance): $184 billion; $237 billion; $52.8 billion deficit (2017 est.) Unemployment: 12.3 % (Q est., females 34.5 %, males 5.9 %) Oil and natural gas reserves: 269 billion barrels (2016 est.); trillion cubic meters (2016 est.) External Debt: $200.9 billion (December 2016 est.) Foreign Exchange and Gold Reserves: ~$553.7 billion (December 2016 est.) (CRS using State Department, Esri, and Google Maps data (all 2013), CIA World Factbook estimates (February 2017), and Saudi government budget data (December 2016) and General Organization for Statistics.) 143

144 5. Mapa Sýrie CRISIS GROUP (b ) Middle East Report N 128. Syria s Mutating Conflict Online. (8 ): 43) 144

145 6. Mapa Jemenu (CRISIS GROUP (a ) Middle East Report N 125. Yemen: Enduring Conflicts, Threatened Transition Online. (7 ): 31) 145