Prvotní organizmy byly jednobuněčné. Rostla složitost uspořádání jednobuněčných komplikované uspořádání uvnitř buňky (nálevníci).

Transkript

1 Prvotní organizmy byly jednobuněčné. Rostla složitost uspořádání jednobuněčných komplikované uspořádání uvnitř buňky (nálevníci). Byla dosažena hranice, kdy jedna buňka už nestačila zajistit všechny nároky živočicha. Dalším stupněm byly kolonie jednotlivé buňky kolonií fungují obvykle samostatně. Další stádium vznik mnohobuněčnosti buňky se specializují na určité funkce - vytváření specializovaných tkání a posléze orgánů - buňky mnohobuněčných ztratily schopnost samostatné existence.

2 Tkáň soubor buněk sdružených k plnění určité funkce Vznik tkání histogeneze - v zárodečném období (vyjma regenerace). Mezi buňkami tkání je mimobuněčná hmota extracelulární matrix materiál spojující jednotlivé buňky (voda, soli, ionty a organické látky - vlákna kolagenu ). Buňky tkání mají schopnost přilnout k jiným buňkám, nebo k podkladu (díky extracelulární matrix).

3 Rozlišujeme 4 základní typy tkání: tkáň epitelovou pojivové tkáně tkáň svalovou tkáň nervovou Většinou to není tak, že 1 orgán je tvořen 1 typem tkáně, ale více typy tkání kombinace.

4 Tkáň epitelová Epitely kryjí vnější povrch těla nebo vnitřní povrchy výstelka orgánů a dutin těl živočichů. Rozdělujeme je podle jejich vzhledu morfologie, nebo podle jejich funkce.

5 Dělení morfologické - tvar buněk a počet vrstev buněk 1. tvar buněk plochý dlaždicovitý epitel buňky širší než vyšší kubický epitel šířka a výška buněk obdobné cylindrický epitel buňky vyšší než širší

6 2. Morfologické hledisko - počet vrstev buněk 1vrstevný epitel 1 vrstva buněk vrstevnatý několik řad buněk nad sebou pokožka obratlovců přechodní např. v močovém měchýři přizpůsobeny změnám objemu orgánu-malý objem 4-5 vrstev, plný 2-3 vrstvy víceřadý buňky nestejně vysoké, ale v 1 řadě. Více řad jader (sliznice dýchacích cest savců).

7 Dělení podle funkce krycí epitel - ochranná funkce na povrchu těl (pokožka) a v dutinách (v ústní dutině, jícnu ) resorpční epitely -vstřebávání živin na 1 konci mikroklky zvětšení vstřebávací plochy. Epitel tenkého střeva. řasinkové epitely - pohyb živočicha, pohyb sekretu dýchací cesty, případně vajíčka - výstelka vejcovodů... žlázový epitel tvořen buňkami produkujícími nějaké látky (hormony, hlen, tuky mazové žlázy )

8 POJIVOVÉ TKÁNĚ Různorodá skupina. Mnoho extracelulární matrix. Funkce: tvoří oporu těla, transportují živiny, obalují orgány, ukládají zásobní látky, imunita.. Patří sem 2 velké skupiny pojiva výplňová a oporná (vaziva, chrupavky a kost) - pojiva trofická tělní tekutiny

9 Pojiva výplňová a oporná Vaziva - tukové vazivo - šlachy Chrupavky kostra zárodků, u některých živočichů až do dospělosti - paryby Hyalinní chrupavka bílá modrá hrtan, konce žeber, nos, klouby Elastická chrupavka žlutá ušní boltce

10 Kost kostra, šupiny ryb, krunýř želv Organická složka kolagenní vlákna, Anorganická složka fosforečnan vápenatý, uhličitan vápenatý - věkem roste její podíl kost křehne Soustředné kruhy kostních buněk a mimobuněčné hmoty kolem centrálních kanálků = osteony, jimi průchod nervů a cév.

11 Pojiva trofická Tělní tekutiny - zajišťují spojení všech buněk a orgánů - transportují plyny - O 2, CO 2, živiny, hormony - obrana proti nebezpečným mikroorganizmům - pomáhají regulovat tělní teplotu Kolují v mízních a krevních cévách, nebo se rozlévají do tělních dutin a prostor mezi buňkami. Mezibuněčná hmota je tekutá, různé typy volných buněk.

12 Pojiva trofická hydrolymfa nejnižší typ tělní tekutiny. V prostorách mezi tkáněmi. Např. ostnokožci. hemolymfa krvomíza - oběhová tekutina u živočichů s otevřeným oběhovým systémem. Např. hmyz tkáňový mok jen u obratlovců. Oblévá buňky tkání. míza lymfa - jen u obratlovců přenos některých živin, imunita. Lymfatický systém se napojuje na systém žil. mozkomíšní mok dutiny mozku a centrální kanál hřbetní míchy krev u obratlovců v uzavřené oběhové soustavě

13 Krev má tekutou složku plazma a krevní buňky. Plazma slámově žlutá tekutá část krve. Obsahuje 90% vody, proteiny, minerální látky, živiny, Buněčné složky krve: erytrocyty červené krvinky, leukocyty bílé krvinky a trombocyty - krevní destičky u savců (u ostatních obratlovců koagulocyty).

14 Červené krvinky V erytrocytu hemoglobin protein obsahující Fe, červený. 1 molekula hemoglobinu obsahuje 4 hemové skupiny pigment obsahující Fe. Každé Fe váže 1 molekulu O 2 oxyhemoglobin. Hemoglobin také přenáší odpadní CO 2. Červené krvinky: účastní se výměny plynů. Liší se ve velikosti, tvaru (savci okrouhlý, ostatní oválný) a počtu mezi druhy obratlovců. Erytrocyty většiny obratlovců mají jádro, ale savci mají bezjaderné erytrocyty.

15 Bílé krvinky - leukocyty - bezbarvé, kulaté, mají jádro Podle přítomnosti nebo nepřítomnosti granul v cytoplazmě se dělí na agranulocyty a granulocyty. Agranulocyty monocyty a lymfocyty. Granulocyty granula: neutrofily eosinofily bazofily

16 Krevní destičky - trombocyty savců drobné, ploché, bezjaderné, při srážení krve - koagulocyty ostatních obratlovců okrouhlé, vždy s jádrem. Také při srážení krve.

17 TKÁNĚ SVALOVÉ - specializace buněk na pohybovou funkci realizována stahem V cytoplazmě vlákna kontraktilních (stažitelných) bílkovin uspořádaná ve směru svalového stahu. Impulzy k činnosti - nervové signály. Typy: hladká svalovina žíhaná svalovina srdeční svalovina

18 Hladká svalovina - U obratlovců tvoří vnitřní orgány (stěny cév, střeva, dýchací cesty..) a je v kůži. U většiny bezobratlých jen hladká svalovina. Základní jednotka - jednojaderná svalová buňka- myocyt. Vřetenitá. Jádro 1, oválné, sleduje tvar buněk - protažené, při stahu se může spirálně stáčet V plazmě vlákna uspořádaná podél dlouhé osy buňky. Při stahu buňky zasouvání vláken. Svalovina vůlí neovlivnitelná, pod vlivem vegetativního nervstva.

19 Žíhaná svalovina Obratlovci - kosterní svalstvo = lokomoční svalstvo součást pohybového aparátu, řízena CNS. Podléhá vůli volní kontrola. Základní jednotka - svalové vlákno. Svalové vlákno = mnohojaderná buňka syncytium - až několik 100 J - až několik cm dlouhý útvar. V sarkoplazmě až několik stovek jader a množství žíhaných vlákének myofibril. Struktura myofibrily světlé a tmavé úseky, které u sousedících myofibril leží v 1 rovině = celé vlákno pruhované. Kosterní sval je příčně pruhovaný. Ve světlých úsecích jsou aktinová vlákna a je tu příčná tmavá linie - telofragma (příčná přepážka umožňující zakotvení aktinu). V tmavých oblastech myozinová vlákna. Při svalovém stahu se aktinová vlákna zasouvají mezi myozinová.

20 Myokard - srdeční svalovina obratlovců, stálá rytmická aktivita. Liší se od žíhané svaloviny: a) svalovina ze svalových vláken, ta z odlišitelných 1J úseků - stavební jednotkou je jednojaderná buňka - rozvětvená do kontaktu s ostatními - síť svalová vlákna přecházejí v sebe můstky silné výběžky. b) jádra ve středu svalových buněk c) interkalární disky - příčné přepážky mezi buňkami a vlákny probíhají schodovitě. Jde o buněčné kontakty srdeční svaloviny. d) myokard neschopen regenerace e) inervován autonomně - Autonomní převodní systém srdeční. Pouze částečně ovlivnitelné vegetativními nervy

21 TKÁŇ NERVOVÁ V tělech živočichů jsou 2 řídící systémy, které propojují tělní funkce slouží k synchronizaci jednotlivých orgánových soustav: hormonální systém hormonální regulace hormony Ch signál nervový sytém nervová regulace pracující prostřednictvím neuronů přenášejí elektrický signál - rychlé změny vlastností cytoplazmatické membrány a přesuny iontů přes tuto membránu. Vzniklý elektrický signál nezůstane jen v oblasti svého vzniku, ale šíří se po nervové buňce dál, a potom z jedné nervové buňky na druhou. Šíření po buňce má charakter elektrický, přenos mezi nervovými buňkami se uskutečňuje díky chemickým přenašečům. stavba nervové tkáně - vláknitý charakter (průnik do všech částí těla): buňky nervové, buňky gliové (vyživovací, podpůrné).

22 Základní systémy nervové tkáně Systém centrální a periferní - mozek - výrazně vláknitý charakter -mícha jde o výběžky nervových buněk -nervové uzliny (ganglia) = nervy

23 Nervová buňka - neuron Neuron svými výběžky je v kontaktu s buňkami smyslovými, buňkami odpovídajícími na podnět /svalové, žlázové/, nebo s jinými neurony. Stavba neuronu : Tělo nervové B Výběžky nervových buněk - dendrity a neurity Dendrity krátké a větvené, vedoucí podráždění do B Neurit (axon) 1 neuron má 1 axon. Delší než dendrity. Vede vzruchy od buňky. Na konci jsou neurity rozvětvené v trsy vlákének telodendrony, synaptické uzlíky = konce telodendrií.

24 Axony - pokryv: 1) nahé 2) s obaly - Schwannova pochva Gliové buňky se ovíjejí okolo axonu v několika vrstvách. Obal elektricky izoluje povrch vlákna. Ranvierův zářez - mezi dvěmi sousedními Schwannovými buňkami - ionty se přes membránu axonu pohybují jen v Ranvierových zářezech.

25 Přenos signálů mezi neurony Přenos signálů mezi neurony prostřednictvím synapsí. Spojují neurony funkčně. Neuron vedoucí elektrický signál k synapsi = presynaptický, od synapse = postsynaptický. Na 1 neuron může připadnout až několik 1000 synapsí. Po neuronu veden signál elektricky, mezi neurony chemicky. Složky synapse: presynaptické zakončení synaptický uzlík Nasedá na 2. neuron. synaptická štěrbina - zabraňuje přímému elektrickému šíření signálů mezi neurony postsynaptická membrána

26 Nervová zakončení presynaptického neuronu končí synaptickým uzlíkem. V synaptickém uzlíku jsou váčky s mediátory. Mediátory - vlastní přenos nervového vzruchu. V okamžiku proniknutí vzruchu do synaptického uzlíku se mediátor vylije do synaptické štěrbiny. Kontakt mediátoru s membránou postsynaptické buňky vyvolá vzruch v cílové buňce. Přes štěrbinu se signál převede díky chemické látce = přenašeč = mediátor. Elektrický signál v presynaptickém neuronu dorazí na konec axonu, Ch přenašeč se uvolní do štěrbiny. Pak se váže na reaktivní místa postsynaptické membrány a to vyvolá elektrické změny v postsynaptickém neuronu signál po něm pak veden dál elektricky.