Marxisticko leninská strana Německa: Restaurace kapitalismu v Sovětském svazu ( )

Transkript

1 1 Jako první příspěvek na našich znovu zprovozněných stránkách publikujeme článek o brožuře Marxisticko leninské strany Německa (Marxistisch Leninistische Partei Deutschlands, ) Restaurace kapitalismu v Sovětském svazu, uveřejněný na stránkách Svazu mladých komunistů Československa. Tato práce je významným příspěvkem do diskuze o charakteru Sovětského svazu z hlediska marxisticko-leninské teorie. Text prošel více než před rokem diskuzí i v našem Dělnickém komunistickém kolektivu a ještě před pozastavením činnosti DKO měl přijít na naše stránky se svolením SMKČ. Tato rozsáhlá recenze by neměla zapadnout. DKK Marxisticko leninská strana Německa: Restaurace kapitalismu v Sovětském svazu ( ) Přečetl jsem materiál Marxisticko-leninské strany Německa (MLPD) Restaurace kapitalismu v Sovětském svazu", poprvé publikovaný v letech a nyní znovu vydaný v němčině a angličtině v elektronické podobě. Osobně nepovažuji chruščovovský revizionismus, který zvítězil v SSSR na XX. sjezdu KSSS v roce 1956, za restaurovaný kapitalismus a sociálimperialismus a vedoucí představitele SSSR v období po XX. sjezdu za novou buržoazii, nicméně i přes nutná zjednodušení, která přináší forma výtahu, jsem se snažil v textu MLPD zachovávat původní formulace a nevypustit žádný důležitý argument. Domnívám se, že bude vhodné seznámit i české a slovenské čtenáře s touto zajímavou prací. Přestože s mnohými vývody se nejen já, ale většina členů SMKČ neztotožňuje, práce předkládá u nás málo známé skutečnosti o revizionistických deformacích, které zásadní měrou usnadnily skutečnou restauraci kapitalismu ve většině socialistických států na přelomu 80. a 90. let. I. Proměna byrokracie v nový typ buržoazie První část materiálu se nazývá Proměna byrokracie v nový typ buržoazie". V úvodu cituje Lenina, který říkal, že třídní boj pokračuje až do zrušení tříd (za různých okolností, v různých formách a různými prostředky), že maloburžoazní zbožní výroba stále plodí kapitalismus a že maloburžoazie kolísá mezi buržoazií a proletariátem. Pro úspěšné provedení socialistické revoluce je třeba, aby maloburžoazii získal proletariát na svou stranu. Kapitola klade důraz v boji proti byrokracii na Engelsovo shrnutí zkušeností Pařížské komuny, vyzdvihující odvolatelnost volených zástupců a jejich práci za dělnické mzdy. Po nastolení sovětské moci bylo třeba pro zdárný chod sovětského hospodářství zapojit buržoazní inteligenci a dát jí vysoké platy, aby pracovala pro socialismus. Zároveň bylo nutno vést boj proti byrokracii, v němž hrály zásadní úlohu vyhlášky podepsané Leninem, Stalinem a Kalininem o reorganizaci státní kontroly. Na X. sjezdu Komunistické strany Ruska (bolševiků) v březnu 1921 požadoval Lenin odhalení a vyhození byrokratů. Proběhla očista strany od menševiků, kteří do ní vstoupili po roce tehdy bylo vyloučeno ze strany 170 tisíc lidí, tj. jedna čtvrtina jejích členů. V některých oblastech vnitřní situace představuje byrokracie větší nebezpečí než Děnikin a Judenič" (tj. než ozbrojená kontrarevoluce), říkal Lenin. Za Stalina probíhal boj proti staré byrokracii spojené s kapitalistickým systémem současně s bojem proti nové byrokracii ve straně, která vede maloburžoazní způsob života po získání funkcí a autority (na což upozornil Stalin na XV. sjezdu v prosinci 1927). Důkazem odporu byrokracie proti sovětské moci se v roce 1928 stalo odhalení sabotáží v šachtinském rajónu. Velkého významu nabyl při kolektivizaci vesnice boj proti kulakům (venkovské buržaozii) a zdůrazňování dobrovolnosti vstupu do družstev (zvláště ve Stalinově stati Opojení z úspěchů" v roce 1930). I v tomto období však docházelo k rozvoji maloburžoazní kultury, což bylo dáno např. tím, že spisovatelé většinou žili ve velkých městech a byli zcela odtrženi od života dělníků a rolníků (na což upozornil Šolochov na XX. sjezdu KSSS v r. 1956). Materiál Marxisticko-leninské strany Německa soudí, že Stalin však nebyl schopen účinně bojovat s byrokracií, protože neprovedl velkou proletářskou kulturní revoluci, která je zde hodnocena jako bezkonkurenční a vynikající úspěch Mao Ce-tunga". Na XIX. sjezdu KSSS v říjnu 1952 byla byrokracie kritizována Malenkovem, který ve svém referátu vyzdvihl nutnost kritiky a sebekritiky a nepronásledování za kritiku. Prohlubující se rozpory a nejednota ve straně však způsobily vyhnání Malenkova, Molotova a dalších soudruhů věrných socialismu Chruščovem. (Ohledně věrnosti socialismu" se jedná o termín MLPD - v případě Malenkova tuto věrnost socialismu" snižují nám známá fakta o jeho podílu na neposkytnutí pomoci umírajícímu J. V. Stalinovi a přípravě očernění Stalinovy politiky odhalením" kultu osobnosti, pozn. LVE)

2 2 Proměna byrokracie ze služebníků do vládců státu Většina byrokratů skrývala své skutečné myšlenky a záměry. Někteří byrokraté byli zvláště horliví v očišťování strany a státního aparátu, jako Chruščov, který provedl čistku v Komunistické straně (bolševiků) Ukrajiny a nechal se oslavovat jako věrný žák Stalina" (květen 1938) a Stalinův soudruh ve zbrani" (listopad 1940). Stalinova smrt umožnila relativní svobodu pro růst byrokracie. Ta využila každou příležitost, aby se mohla vyhnout kontrole zdola, od lidových mas; zároveň se zbavovala kontroly těch stranických pracovníků, kteří hájili zásady diktatury proletariátu. Socioekonomickým kořenem byrokracie je maloburžoazie. Část strany a vlády po Stalinově smrti nadále vzdorovala maloburžoazní kontrarevoluci, ale Chruščov využil špatné situace v zemědělství k útoku na tyto soudruhy a jejich vyloučení jako nepřátel strany" v roce Zničit základy socialismu a uzurpovat si moc bylo možné jen pomocí mimořádných opatření: 1.) Zničením skvělé pověsti Stalina jednak bojem proti kultu osobnosti", jednak prohlášením boje proti nepřátelům strany a byrokracii stojící proti dělnické třídě za pronásledování nevinných obětí, tedy za trestný čin. 2.) Revizí teoretických základů marxismu-leninismu, rozdělením světového komunistického hnutí a uvedením světového socialistického tábora pod vedení sovětských revizionistů. 3.) Zničením ekonomických základů socialismu v SSSR a obnovením kapitalismu prostřednictvím zavedení kapitalistických zákonů, především zrušení diktatury proletariátu a přivlastnění si výrobních prostředků a jejich využívání byrokracií. V tomto procesu se byrokracie transformovala z maloburžoazní vrstvy do nové buržoazní třídy, jejíž ekonomickou základnou byl obnovený kapitalistický způsob výroby - vytvoření byrokratického monopolního kapitalismu, charakterizovaného společenskou výrobou na jedné straně a přivlastňováním si třídou byrokratických kapitalistů na straně druhé. I přes tuto skutečnost nadále socialismus, vedle nových kapitalistických jevů, dosahoval úspěchů. Byrokracie s mimořádnou demagogií prohlašovala svá kontrarevoluční opatření za nezbytná k upevnění socialismu a za tvůrčí rozvoj marxismu-leninismu. Užívajíc pseudorevoluční frazeologie obviňovala marxisty-leninovce z dogmatismu a chovala se jako nová buržoazní třída přejímající buržoazní způsob života. Revizionistický Chruščovův puč a systematizace revizionistické ideologie Na XX. sjezdu KSSS (1956) Chruščov oceňoval Stalina - kritiku jeho kultu osobnosti vznesl až v tajné zprávě po ukončení sjezdu a nenašel odvahu tuto zprávu představit sovětskému lidu a zahraničním komunistickým stranám. Zprávu zato zveřejnila krátce po XX. sjezdu americká tajná služba prostřednictvím velvyslanectví v Bonnu v časopise Problémy východu". Nemůže být pochybnosti o pravosti této zprávy, neboť mnoho pozdějších Chruščovových prohlášení se shoduje s jejím obsahem. Ubozí maloburžoazní jedinci měli komplex méněcennosti při konfrontaci s obrovskou osobností Stalina. Proto Chruščov bojující proti kultu osobnosti Stalina" nemohl přežívat bez vlastního kultu, který vytvářeli jeho spolupracovníci, kteří jej pak v roce 1964 svrhli. Po kritice vznesené KSSS na adresu Chruščova psala i buržoazní média, že pokud ze sebe nechce sovětské vedení dělat hlupáky, musí přičíst zásluhy předchozím vůdcům. Ani,imperialističtí vlci se nedomnívají, že KSSS a Sovětský svaz vedli posledních 40 let pouze zločinci.", psal Frankfurter Rundschau Revizionisté Brežněv, Kosygin, Suslov a další obvinili Chruščova ze všech neúspěchů posledních 10 let nikoli proto, že chtěli zlikvidovat revizionistickou politiku rozvinutou za Chruščova, ale protože ji chtěli prohlubovat. Chruščov již splnil svou úlohu a nyní již neměl svým revizionistickým partnerům překážet. Chruščov kritizoval Stalinův teror namířený proti kádrům strany", přitom se na pronásledování stranických kádrů sám podílel. V době, kdy byl tajemníkem moskevského městského výboru strany, zveřejnila Pravda usnesení městského výboru: Moskevská stranická konference ujišťuje Ústřední výbor strany a našeho vůdce, učitele a přítele soudruha Stalina, že nebudeme mít žádné slitování se špiony, podvratnými živly a teroristy, kteří vztahují své ruce proti životu sovětského pracujícího lidu. Budeme likvidovat špiony a podvratné živly, nedovolíme nepřátelům Sovětského svazu, aby přežili. Nepřátelé Sovětského svazu zaplatí za každou kapku prolité proletářské krve vylitými potoky krve své vlastní." Bolševik Ukrajiny" číslo 7 z roku 1938 uvádí: Až poté, kdy ÚV VKS(b) poslal horlivého bolševika a stalinovce Nikitu Sergejeviče Chruščova na Ukrajinu do čela ÚV KS(b)U, začala neúprosná likvidace všech nepřátel lidu, trockistů, bucharinců, buržoazních nacionalistů a všeho ostatního špiónského bahna." V projevu na 14. konferenci KS(b)U řekl Chruščov: Za každou kapku prolité krve poctivého dělníka musíme prolít vědro černé krve nepřítele." Nevinní lidé byli oběťmi trestního stíhání z důvodů falešných obvinění a lživých výpovědí maloburžoazních intelektuálů, kteří obviňovali a pomlouvali druhé. Generál Gorbatov, který byl zatčen a později (v době, kdy v čele KSSS stál Stalin) rehabilitován, píše ve své knize Bezhlavá armáda" (později v SSSR zfilmované), jak se jej ostatní vězni snažili přesvědčit, aby přiznal cokoli", což on odmítl. Revizionisté rehabilitovali politické vězně bez soudního přezkoumání jejich minulosti a přiznali jim volební právo. Spoléhali přitom na jejich nespokojenost a získání pro podporu revizionistické politiky. Kritika osobnosti J. V. Stalina byla vodou na mlýn trockistům a buržoazní propagandě - potvrdila jejich kampaň po léta vedenou proti SSSR. Komunistická strana Číny zaujala v roce 1965 stanovisko, že Stalin se dopouštěl chyb, které měly své ideologické, stejně jako sociální a historické kořeny. Je třeba kritizovat chyby Stalina, ke kterým skutečně došlo, nikoli ty, které jsou mu bezdůvodně přisuzovány, a je tak třeba činit se správným postojem a metodami. Ale musíme se důsledně stavět proti zneužívání kritiky Stalina pro chybná stanoviska a chybné metody. Zásluhy Stalina převažují nad chybami. Vyhlášení revizionistické teorie na XX. sjezdu a její systematizace do XXII. sjezdu Revizionismus je variace buržoazní ideologie. Jeho socioekonomickým kořenem je maloburžoazie. Zbytky staré buržoazní inteligence a kapitalistických tříd, nově vytvořená buržoazní inteligence, nová byrokracie, která degeneruje a přijímá maloburžoazní způsob života a tím se stává zkorumpovanou, to vše ohrožovalo základy socialismu, zvlášť od okamžiku, kdy bylo možné uniknout kontrole mas a vykonávat státní mas nezávisle na této kontrole. Na XX. sjezdu KSSS byly marxisticko-leninské principy o válce a míru, mírovém soužití a cestě k socialismu revidovány na zajištění mezinárodního porozumění a spolupráce - to byla otevřená zrada marxismu-leninismu. Revizionisté oddělili boj za mír od proletářského

3 3 třídního boje a národně osvobozeneckého boje utlačovaných národů, přešli na pozice buržoazního pacifismu, který se staví proti jakékoli válce. Byly přijaty revizionistické teze, že imperialistické války už nejsou nevyhnutelné. Z nich vyplývalo, že komunistické strany se mají vzdát revoluce a ozbrojeného boje a přijmout klidnou cestu k socialismu". J. V. Stalin upozornil v Ekonomických problémech socialismu v SSSR", že přes všechny úspěchy mírového hnutí jsou války nadále nevyhnutelné, dokud existuje imperialismus - to Chruščov na XX. sjezdu KSSS popřel. Lenin si nedělal iluze o mírovém soužití jako trvalém stavu mezi socialismem a kapitalismem. Sovětská zahraniční politika byla v té době orientována na proletářský internacionalismus a nikoli mírovou koexistenci s imperialisty. Chruščov na XX. sjezdu KSSS vyhlásil za základní princip sovětské zahraniční politiky" ZÁSADY MÍROVÉHO SOUŽITÍ namísto proletářského internacionalismu. Spolupráce s kapitalismem brání proletářskému internacionalismu, což ovšem neznamená, že nejsou možné dočasné dohody mezi socialistickými a kapitalistickými zeměmi, dodává MLPD. Důvěra a spolupráce" (hlásaná Chruščovem) dává imperialismu volnou ruku k utlačování bývalých koloniálních národů, popírá třídní boj dělnické třídy za svržení vládnoucích tříd nebo jej v nejlepším případě omezuje na boj o reformy uvnitř kapitalistického systému, znamená hlásání mírové cesty k socialismu a popírání diktatury proletariátu. To je podstatou mírového soužití revizionistů s kapitalisty. Chruščov a Suslov na XX. sjezdu KSSS vykopali a zmodernizovali zastaralé protimarxistické teorie II. Internacionály o mírovém přerůstání kapitalismu v socialismus. Suslov na XX. sjezdu prohlásil, že v kapitalistických zemích, ve kterých jsou reakční síly a vojenská a policejní mašinérie méně silné (které tím myslel?), nelze vyloučit pokojný nástup dělnické třídy k moci cestou parlamentní většiny, kdy parlament bude schopen zlomit odpor reakčních sil (parlamentními usneseními?) a provádět socialistickou transformaci společnosti. V roce 1917 Lenin uvedl základní podmínky pro mírový přechod od kapitalismu k socialismu: za prvé, DĚLNICKÁ TŘÍDA JE OZBROJENA, za druhé, BURŽAOZIE JE NEOZBROJENA. Stalin uvedl v práci K otázkám leninismu": Myslet si, že revoluce může být provedena v míru, v rámci buržoazní demokracie, která je přizpůsobena panství buržoazie, znamená buď ztrátu rozumu a normálního lidského uvažování, nebo hrubé a otevřené zavržení proletářské revoluce." Revizionistické podvody státu všeho lidu" a zrušení diktatury proletariátu V této kapitole uvádějí, že k používání a rozvíjení marxisticko-leninské teorie musí být dodržovány tři zásady: a) Základní principy marxismu-leninismu musí být neotřesitelné. b) Marxismus-leninismus musí postupovat vpřed. Mnoho otázek a problémů minulých období je třeba znovu analyzovat a na díla, požadavky a slogany, které byly tehdy oprávněné, pohlížet jako na zastaralé a přizpůsobovat je nové situaci. (Např. Marx hovořil o možnosti mírového přechodu k socialismu v Anglii a Americe, což se vznikem imperialismu a s tím související byrokratizací a militarizací ztratilo význam.) c) Marxismus-leninismus se rozvíjí nejen pro potřeby současnosti, ale řeší i problémy budoucnosti. Marx a Engels předpokládali vítězství socialistické revoluce ve všech nebo většině kapitalistických zemí najednou. Lenin rozvinul marxismus tezemi o možnosti vítězství proletariátu v jedné nebo několika málo zemích, z čehož vyvodil nutnost boje současně proti kapitalismu a zbytkům feudalismu uvnitř země a současně proti kapitalistickému obklíčení. Lenin požadoval až do vybudování vyšší fáze komunismu nejpřísnější kontrolu práce a spotřeby prováděnou nikoli byrokraty, ale ozbrojenými dělníky ( Stát a revoluce"). Revizionistické vedení SSSR tvrdilo, že důvodem pro zrušení diktatury proletariátu byl přechod z první do druhé fáze komunismu. Prohlásili, že socialismus v SSSR byl dobudován a začala fáze budování komunismu, ve které diktatura proletariátu je nahrazena státem všeho lidu". Rozdíly mezi socialismem a komunismem jsou následující: 1.) V socialismu existují dvě formy vlastnictví, státní (společné vlastnictví všeho lidu) a kolektivní (družstevní). V komunismu bude existovat jen jedna forma - všelidové vlastnictví. Přechod od dvou k jedné formě vlastnictví má probíhat prostřednictvím rozvoje zemědělských artělů (družstev, v SSSR kolchozů) a strojních a traktorových stanic (STS, rusky MTS), které dodávají družstvům potřebné zařízení. Přechod od artělů ke komunám bude probíhat postupně s tím, jak se budou zemědělci přesvědčovat o jeho nutnosti. Namísto tohoto vývoje revizionisté např. v Polsku, Maďarsku a Jugoslávii zrušili většinu zemědělských družstev a přeměnili je znovu v soukromé farmy. V SSSR byly rozpuštěny STS a stroje rozprodány družstvům. 2.) V socialismu stále existují rozdíly mezi městem a venkovem, mezi fyzickou a duševní prací, i když ne v takové míře, jako v kapitalismu. V socialismu má stále vliv buržoazní právo. Až v komunismu zmizí všechny formy dělby práce mezi městem a venkovem a mezi fyzickou a duševní prací díky stále vyššímu rozvoji výroby. V souladu s růstem a změnami výrobních sil se budou měnit také výrobní vztahy - kulturní úroveň všech lidí se zvýší na úroveň inženýrů a techniků. 3.) Všechny třídní rozdíly zmizí v komunismu, ale ne v socialismu. Lenin psal ve Velké iniciativě", že diktatura proletariátu je obdobím třídního boje, které je nevyhnutelné, DOKUD TŘÍDY NEBUDOU ZRUŠENY. Proletariát nekončí třídní boj poté, kdy získá politickou moc, ale pokračuje v něm až do zrušení tříd. V socialismu kromě zbytků buržoazie a statkářů existují třídní rozdíly mezi dělníky a rolníky a mezi těmito dvěma třídami a inteligencí. Jsou založeny na dvou formách vlastnictví, na rozdílu mezi městem a venkovem a rozdílu mezi fyzickou a duševní prací. Mao Ce-tung učil věnovat pozornost dvěma rozporům: rozporu mezi lidem a nepřáteli a rozporům uvnitř lidu. Lenin napsal v práci Proletářská revoluce a renegát Kautsky", že přechod od kapitalismu ke komunismu je celá historická epocha, během které vykořisťovatelům nezbytně zbývá naděje na restauraci a tato naděje se mění v pokusy o restauraci. K zesílení třídního boje využívají kapitalisté všechny prostředky, které mají k dispozici (vojenské, ekonomické a ideologické, teror, sabotáže, podplácení a rozvracení). Leninův a Stalinův boj proti byrokracii byl také výrazem tohoto zesílení třídního boje. Po Stalinově smrti se byrokracie stala novou buržoazií, která se zmocnila moci a zahájila obnovu kapitalismu v SSSR. Bylo přerušeno budování socialismu a sovětská společnost se vrátila ke kapitalismu nového typu. 4.) Socialismus je odlišuje od komunismu nejzákladnějším principem rozdělování. Socialistický princip rozdělování je KAŽDÝ PODLE SVÝCH SCHOPNOSTÍ, KAŽDÉMU PODLE JEHO PRÁCE. Tzn. právo na práci, ale i povinnost pracovat. KDO NEPRACUJE, AŤ NEJÍ. Ždanov uvedl, že duševní stimuly nejsou méně významné než materiální. Ale socialistické uvědomění vyžaduje socialistické školství a výuku mas. Komunistické vzdělávání lidí v socialistické společnosti získává rozhodující význam. Socialistické vědomí se rodí v boji se starou buržoazní ideologií, která má silné kořeny v masách po dlouhou dobu s ohledem na vliv kapitalistické propagandy, tradic a zvyků, i když materiální základna společnosti se změnila. Dokud socialistické vědomí mas nebude zcela vyzrálé, socialistický princip odměňování bude nadále v platnosti. Pouze v případě, že motivace k práci nebude egoistická (osobní materiální zisk) a bude považována za věc oddanosti komunismu, za čest a prvotní potřebu nového lidstva, bude dosaženo vyšší fáze komunistické společnosti. Čím vyšší je úroveň ideologického komunistického vzdělání, tím rychlejší bude přechod ke komunismu. Molotov řekl na XVIII. sjezdu: Nejdůležitější věcí v naší zemi je nyní uvědomělý komunistický vztah k práci." Duševní proměna lidí v socialistické společnosti jde ruku v ruce se změnou ekonomické základny, komplexní mechanizací, lepší

4 4 organizací práce a automatizací výroby. To je základem pro růst osobních potřeb v závislosti na růstu společenského bohatství. Stalin uvedl na XVII. sjezdu, že MARXISTICKÝ SOCIALISMUS NEZNAMENÁ SNÍŽENÍ INDIVIDUÁLNÍCH POŽADAVKŮ, ale jejich rozvoj, ne omezení těchto požadavků a odmítnutí jejich uspokojování, ale všestranné uspokojování všech požadavků kulturně rozvinutého pracujícího lidu. Když dozrají duševní a materiální podmínky pro přechod ke komunistické fázi, společnost přejde ke komunistickému způsobu rozdělování: KAŽDÝ PODLE SVÝCH MOŽNOSTÍ, KAŽDÉMU PODLE JEHO POTŘEB. Pak zmizí zbytky buržoazního práva, nerovnost, která dosud existovala v socialismu. Jak uvedl Marx v Kritice gothajského programu", práce se stane nikoli pouze prostředkem k životu, ale PRIMÁRNÍ ŽIVOTNÍ POTŘEBOU. Kapitalismus neovlivňuje socialismus jen vojensky a ekonomicky prostřednictvím intervence a sabotáže, ale - zvláště po konsolidaci sovětského státu - i ideologicky a kulturně prostřednictvím pronikání buržoazní ideologie (rozhlas, televize, kterým nemohou bránit hranice). Revizionisté vyhlašují přechod k vyšší fázi komunismu a stát všeho lidu" Na XXII. sjezdu KSSS v říjnu 1961 byl přijat nový Program KSSS. Marx a Engels odsuzovali lidový stát" či svobodný stát" již v Kritice gothajského programu". Engels napsal v dopise Bebelovi: Proletariát nepoužívá stát v zájmu svobody, ale k potlačování svých protivníků, a jakmile bude možno hovořit o svobodě, stát jako takový přestává existovat." Lenin napsal ve Státu a revoluci": Stát je produktem a výrazem nesmiřitelnosti třídních rozporů." Stát je nástrojem k potlačování jedné třídy druhou, nástrojem moci vládnoucí třídy. Důležitá je vládnoucí třída, nikoli forma státu. Kapitalismus využívá buržoazní republiku stejně jako monarchii, buržoazní demokracii stejně jako fašismus, parlamentarismus stejně jako vojenskou diktaturu. Bez ohledu na právní systém je stát ve všech případech používán vládnoucími třídami jako NÁSTROJ ÚTLAKU. Dělnická třída, která rozdrtila síly kapitalismu a získala politickou moc, zakládá vlastní stát - STÁT DIKTATURY PROLETARIÁTU. Tento stát je nejen státem diktatury (potlačení nepřátel dřívějších utlačovaných a vykořisťovaných tříd), ale i nejširší demokracie pro pracující lid, dříve utlačovaný a vykořisťovaný - proto je diktatura proletariátu totožná se SOCIALISTICKOU (PROLETÁŘSKOU) DEMOKRACIÍ, která je, slovy Lenina, milionkrát demokratičtější než jakákoli buržoazní demokracie". Moderní revizionisté se vzdali třídního obsahu socialistického státu a udělali z něj stát všeho lidu". Komunistická strana Číny se tomu rozhodně postavila. Diktatura proletariátu plní svou funkci, dokud třídy a stát neodumřou. Jejím hlavním úkolem je v první fázi komunismu potlačování odporu kapitalistických prvků, likvidace nepřátelských tříd, ve druhé fázi pak úplné zrušení tříd. Vyhlašovat stát všeho lidu" je antimarxistické a pravicově oportunistické - stát byl a je nástrojem třídy, totéž v SSSR po XXII. sjezdu, i když jeho třídní obsah se změnil. Vyhlášení státu všeho lidu" nebylo ničím než gigantickým podvodem ze strany revizionistů vedoucím k likvidaci diktatury proletariátu a zřízení diktatury kapitalistické byrokracie, nové buržoazie, a zavedení nového typu kapitalismu. Zrušení diktatury proletariátu a založení moci byrokracie, která se stala novou kapitalistickou třídou Lenin psal, že diktatura proletariátu bude trvat až do odstranění tříd a třídní boj v období diktatury proletariátu nezanikne, pouze bude nabývat různých forem. Podmínky pro přechod od socialismu ke komunismu v období XX. sjezdu neexistovaly: 1.) Výroba nebyla vyšší ani stejná jako v nejdůležitějších kapitalistických zemích. 2.) Nebyl dostatek výrobků, naopak existovaly dílčí, ale značné nedostatky. 3.) Dvě formy socialistického vlastnictví se ještě nesblížily natolik, aby mohly být v dohledné době sloučeny. 4.) Rozpor mezi městem a venkovem a mezi fyzickou a duševní prací nezmizel, naopak byl stále výraznější s růstem byrokracie a jejích privilegií. 5.) Třídní rozpory stále existovaly. Kromě rozporů uvnitř lidu se jednalo o boj s kapitalistickými živly uvnitř země a zahraničním kapitalismem. 6.) Zavedení komunistického způsobu rozdělování podle potřeb" bylo ještě daleko, protože ani duševní, ani materiální podmínky nebyly splněny. Revizionisté zrušili diktaturu proletariátu, chopili se moci místo dělnické třídy s cílem založit vlastní kapitalistické panství. Transformovali Rudou armádu z nástroje moci dělnické třídy v nástroj moci byrokracie tím, že velení dali stejné pravomoci, jaké měli sami. Marxisté-leninovci byli napadáni, vylučováni z KSSS a pronásledováni. KSSS byla proměněna na revizionistickou stranu, stejně jako ostatní strany sledující její linii. Strana dělnické třídy byla prohlášena za stranu všeho lidu", stejně jako diktatura proletariátu za stát všeho lidu". Revizionistická lidová strana" se stala stranou byrokracie, nové monopolní buržoazie. Byrokraté ovládli v praxi celý život země. Lid je nemohl vyhodit z úřadu, ale byrokracie mohla odstranit každého poctivého zaměstnance strany a vlády, kterého považovala za příliš poctivého a příliš se věnujícího zájmům lidí. Z toho pramenil naprostý nedostatek nadšení mezi masami, naprostá lhostejnost k práci, ke společenskému životu, ze kterého se stala fraška, úplná nadvláda egoistických zásad, potlačení všeho živoucího a svěžího. Tímto způsobem byla zničena diktatura proletariátu a obnoven nový typ kapitalismu v SSSR. II. Ekonomika byrokratického kapitalismu Základy kapitalistické a socialistické ekonomiky Socialismus je společenský řád, ve kterém základní výrobní prostředky nejsou v soukromém vlastnictví jednotlivců, ale jsou společným majetkem všech pracujících. Nutnou podmínkou tohoto zřízení je státní moc v rukou dělnické třídy, existence diktatury proletariátu, která vyvlastňuje výrobní prostředky kapitalistům a spravuje je v zájmu pracujících.

5 5 Získání politické moci dělnickou třídou je prvním krokem, který musí předcházet socialistické transformaci ekonomiky. Klasici marxismu-leninismu důrazně varovali před iluzemi, že budování socialismu může být zahájeno již za vlády kapitalistů. Kapitalismus se objevil a sílil již za feudalismu, ve kterém kapitalisté existovali, aniž by drželi státní moc. Také v průběhu budování socialismu může ještě existovat kapitalistický sektor, jako v Rusku v roce 1920 za Nové ekonomické politiky, ale protože socialismus vyžaduje kontrolu základních výrobních prostředků ze strany státu diktatury proletariátu, existence socialistického sektoru v rámci kapitalismu je nemožná. Brežněv uvedl v projevu na XXIV. sjezdu KSSS, že vlády Egypta a Barmy znárodnily rozsáhlé oblasti průmyslu a orientují se k socialismu", daly se nekapitalistickou cestou vývoje". Revizionisté volali po státním vlastnictví klíčových odvětví" už za kapitalismu a považovali to za krok k socialismu. Zastánci revizionismu říkají, že v SSSR není kapitalismus, protože je zde vše ve státním vlastnictví". Ale rozhodující je otázka, která třída drží státní moc - v SSSR to není proletariát a jeho spojenci, ale zkorumpovaná nová buržoazie odtržená od lidu. Od okamžiku, kdy se nová buržoazie chopí moci, je socialismus odstraněn a nahrazen státně monopolistickým kapitalismem nového typu. Tento nový typ se liší od státně monopolistického kapitalismu západních imperialistických mocností tím, že není založen na soukromém kapitalismu, ale na společném kapitalismu vládnoucí buržoazie, protože v SSSR nový buržoazní státní aparát kontroluje nejen některé klíčové pozice v hospodářství, ale téměř celý hospodářský život. Tudíž nemá smysl zde hledat jednotlivé kapitalisty - stát nové buržoazie je národně kapitalistický a je udržován byrokratickou monopolistickou kapitalistickou třídou, novým typem velké buržoazie, která dominuje celé státní mašinérii a kontroluje celé společenské bohatství", jak se uvádí v základním článku Komunistické strany Číny Leninismus nebo sociálimperialismus?" Socialistickou transformaci předchází uchopení státní moci proletariátem. Je to podobné jako s restaurací kapitalismu, při které buržoazie nejprve uchopí v kontrarevoluci politickou moc a následně působí na ekonomickou základnu. Vnější rysy socialistické ekonomiky (centrální plánování apod.) zůstanou nejdříve nedotčené, ale státní monopol už není v rukou proletariátu, ale v rukou nové buržoazie. Od chvíle, kdy se tato buržoazie chopí moci, vzniká antagonistický rozpor mezi stále existující společenskou výrobou a soukromým přivlastňováním si tenkou vrstvou vrcholové buržoazie. Ale kapitalistický systém se nemůže řídit stejnými zásadami jako socialistický. Žízeň po stále větších ziscích, nutnost nahradit dobrovolnou pracovní kázeň systémem nátlaku a v neposlední řadě soupeření mezi různými buržoazními klikami i jednotlivci donucují revizionisty zavést reformy" ekonomického systému a používat stále otevřeněji kapitalistických metod. V období před XX. sjezdem KSSS musely být téměř všechny příjmy podniků předávány do státní banky. Dokonce ani nové investice nebyly financovány z příjmů podniků, ale příděly ze státní banky stanovenými v plánech. Stalin se cítil povinen varovat ve svém díle Ekonomické problémy socialismu v SSSR" před fetišizací zisku, přeceňováním funkce zisku, povyšování zisku na hybnou sílu ekonomiky. V praxi určitá část sovětských průmyslových podniků nepřinášela vůbec žádný zisk, ale byla v provozu s plánovanými ztrátami", což by v kapitalismu bylo nemyslitelné. V socialismu ale mohou být tyto ztráty kompenzovány zisky jiných státních podniků. V socialismu by měl každý podnik dosahovat zisku, pokud je to možné, ale v žádném případě nesmí být zásady zisku hybnou silou ekonomiky. Zisk každého podniku je podřízen cíli uspokojovat požadavky celé společnosti ve stále vyšší míře. Nová buržoazie převzala státní a hospodářský aparát ne proto, aby uspokojovala požadavky obyvatel, ale za účelem obohacení sebe samé, využití státního hospodářského mechanismu pro své vlastní účely, pro vytváření zisku. Stalin psal v Ekonomických problémech socialismu v SSSR", že zákon hodnoty působí i za socialismu, ale je podstatně omezen na skupování zemědělských produktů a prodej spotřebního zboží. Toto pokračování platnosti zákona hodnoty je založeno na existenci dvou odlišných forem socialistického vlastnictví v první fázi komunismu (všelidového vlastnictví státního a skupinového družstevního). Výrobní prostředky, které stát prodává" jednotlivým podnikům, a hotové výrobky, které podniky prodávají" státu, nejsou zbožím a nevztahuje se na ně zákon hodnoty. Výrobní prostředky v socialismu nejsou zbožím, protože se neprodávají jakémukoli kupujícímu, neprodávají se ani zemědělským družstvům, ale přiděluje je pouze stát svým podnikům, přičemž stát nepřichází o jejich vlastnictví, ale plně jej zachovává. Ředitelé podniků, které dostávají výrobní prostředky od sovětského státu, nejsou vlastníky, ale pouze zástupci státu při využívání výrobních prostředků v souladu s plány stanovenými státem. Pouze v oblasti zahraničního obchodu se výrobní prostředky nadále prodávají jako zboží. Na vědecké konferenci o zákonu hodnoty v prosinci 1956 byly kritizovány Stalinovy ekonomické teze a nahrazeny novou teorií, podle které zákon hodnoty platí rovněž ve státním sektoru, protože výroba je založena na dělbě práce. Jednou z doktrín revizionistické ekonomiky se stala univerzální použitelnost zbožní výroby v socialismu, včetně výroby a prodeje" výrobních prostředků. Cenová politika za Stalina fungovala tak, že velkoobchodní cena byla rovna plánovaným nákladům a čistým příjmům z podnikání (zisku). Ceny výrobních prostředků byly obvykle nižší, protože jejich výrobci nedosahovali tak velkých zisků a stát dorovnával nižší příjmy z výroby výrobních prostředků příjmy ze spotřebního zboží. Od roku 1956 ceny výrobních prostředků výrazně rostly, aniž by se zvyšovaly ceny spotřebního zboží. Daň z obratu (rozdíl mezi velkoobchodní a tržní cenou) ztrácela na významu. Do roku 1966 byla hlavním zdrojem příjmů státu daň z obratu, po roce 1966 převody zisku. Během období do roku 1956 byla úloha zisku omezována ve prospěch daně z obratu - podílu státního rozpočtu tvořený převody zisku byl snížen z 12,1% v roce 1940 na 9,5% v roce Po uchvácení moci revizionisty byl vývoj přesně opačný - 24,2% v roce 1960 a 34,3% v roce Podíl tvořený daní z obratu klesl z 55,8% v roce 1950 na 31,8% v roce Velká část zisků již nebyla převáděna na stát, ale zůstávala podnikům a sloužila k obohacování ředitelů a vedoucích zaměstnanců - v roce 1969 bylo jen 61% zisku odvedeno státu. Vzrůstala relativní nezávislost jednotlivých podniků a rostla síla ředitelů jednotlivých továren. Stalin viděl jeden z kořenů možného obnovení kapitalismu v pokračující existenci zbožní výroby. Pokud existuje diktatura proletariátu a socialistický stát klade přísná omezení na zbožní výrobu, jedná se o zbytečné obavy, ale pokud je diktatura proletariátu zrušena a zbožní výroba může expandovat bez omezení, dokonce se šířit do oblastí, v nichž to bylo dříve vyloučené, nezbytně s sebou nese všechna zla kapitalismu. Marxistickou ekonomickou teorii nadále obhajovaly některé ryze socialistické země, např. Kim Ir Sen v práci Některé teoretické otázky socialistické ekonomiky". Revizionisté učinili kapitalistický zisk hlavním principem sovětského hospodářství Po uvedení zákona hodnoty se revizionisté věnovali hlavně problému, jak zvýšit produktivitu práce. Vyzdvihovali dva body: 1.) V minulosti nebyl kladen dostatečný důraz na zisk. Produktivita práce může být zvyšována jen větším důrazem na používání principu zisku. 2.) Celé továrny a jejich ředitele je třeba motivovat k vyšším výkonům materiálními pobídkami". Část získaného zisku by měla být

6 6 ředitelům a pracovníkům vyplácena ve formě bonusů. Nejznámějším zastáncem rozšíření role zisku byl revizionistický ekonom Liberman, jehož návrhy směřovaly k tomu, aby se zisk stal hlavní pákou řízení sovětské ekonomiky. Do konce 50. let Chruščov zrušil ústřední ministerstva pro jednotlivá odvětví a převedl hospodářskou správu na regionální orgány, zrušil strojní a traktorové stanice a nechal prodat zemědělské stroje kolektivizovanému zemědělství. Neúspěch některých z těchto reforem později přiznal Kosygin. Od července 1959 bylo hlavní zásadou v podnicích namísto plnění plánu výroby SNIŽOVÁNÍ NÁKLADŮ, za které byly vypláceny prémie. V roce 1964 začal experiment Bolševička - Maják", podle kterého fungovaly nejprve tyto dva podniky oděvního průmyslu, poté byl rozšířen na 400 podniků lehkého průmyslu. Výše odměn pro správu byla určována mírou zisku podniků. Objem výroby nebyl už stanoven v plánu, ale řídil se tržní poptávkou. Tím měly být napraveny dopady byrokratického plánování, které nebralo dostatečně v úvahu potřeby obyvatelstva. Důsledkem bylo, že mnoho podniků vyrábělo zboží, které nikdo nekupoval, zatímco jiné výrobky byly nedostatkovým zbožím. Brežněv a Kosygin mění celou dosavadní ekonomiku v nový kapitalistický systém Na plenárním zasedání ÚV KSSS v říjnu 1964 Chruščov překvapivě složil" všechny své funkce. Jeho pád byl důsledkem rostoucí nespokojenosti sovětského lidu s jeho protilidovou politikou, především katastrofální hospodářskou politikou, která prostřednictvím nenasytné honby za ziskem přivedla průmysl a zemědělství v SSSR na pokraj chaosu. Ve snaze zachránit si své kůže kompliců z Chruščova ostatní revizionisté udělali obětního beránka. Zvrátili sice některé jeho nejbláznivější změny, znovu obnovili ústřední průmyslová ministerstva a pokoušeli se omezit zmatek v zemědělství, ale podstata Chruščovovy politiky, tj. restaurace kapitalismu, zůstala nedotčena. Naopak, snažili se obnovu kapitalismu tlačit kupředu, rychleji a důkladněji. V září 1965 na plenárním zasedání ÚV KSSS Kosygin formuloval základní principy ekonomické reformy" založené na rozšíření kapitalistické zásady maximalizace zisku. Byla omezena role centrálního plánování a dán široký prostor pro iniciativu" ředitelů a manažerů. Index celkový objem produkce" byl zrušen a nahrazen indexem objem skutečně prodaného zboží", to znamená, že plán výroby bylo možné považovat za splněný teprve, pokud byly produkty prodány spotřebitelům. Podniky tedy byly ve velké míře vystaveny rozmarům poptávky. Podstatná část zisků již nebyla převáděna do státního rozpočtu, ale rozdělována mezi zaměstnance. Čím více byli manažeři továren schopni vytlačit z dělníků, tím vyšší byly jejich příjmy. Bonusy dostával především řídící personál. Materiální pobídky byly distribuovány jako procento mzdy, ale protože vedoucí manažeři a inženýři měli podstatně vyšší příjmy než základní pracovníci, prémie měly zcela odlišnou hodnotu pro vedoucí pracovníky než pro dělníky. Revizionistické reformy nelze ztotožňovat s Novou ekonomickou politikou, která byla DOČASNÝM ústupem v hospodářství zpustošeném občanskou válkou a zahraniční intervencí. Nový ekonomický systém revizionistů byl nastolen v době, kdy rekonstrukce oblastí zpustošených válkou byla již dokončena. Nebyl podmíněn hospodářskou nouzí, naopak, ekonomický základ byl zdravý a silný. Obnovení kapitalismu nebylo dočasným ústupem, ale upuštěním od socialismu. Nová ekonomická politika za Lenina sloužila ke zlepšení životní situace lidu, naproti tomu nový ekonomický systém revizionistů sloužil k zajištění buržoazního životního stylu a výsad nové buržoazie při zintenzivnění vykořisťování dělnické třídy a získávání maximálního zisku. Stejně jako v kapitalismu nástrojem k dosažení tohoto cíle byly materiální podmínky nutící lidi k maximálnímu výkonu. Vykořisťování sovětské dělnické třídy je zintenzivněno Během pětiletky byly všechny podniky převedeny na nový kapitalistický ekonomický systém. Nařízení z roku 1966 dávalo závodům právo prodávat nadbytečné" stroje, dopravní zařízení, suroviny atd. Mohly tak výrobní prostředky přidělené jim státem vyměňovat za peníze. V Gorkách a Sverdlovsku byly zřízeny trhy s výrobními prostředky, kam se scházeli zástupci podniků z celého SSSR k nákupu a prodeji státního majetku. Za těchto podmínek výrobní prostředky přecházely do vlastnictví soukromých osob, které je používaly k vytváření podzemních továren". Experiment chemického kombinátu Ščekino spočíval v propouštění zaměstnanců, přičemž fond na mzdy zůstal stejný a ušetřená částka byla rozdělena na hmotnou zainteresovanost. To vedlo ke zvýšení vykořisťování, protože zbývající pracovníci museli nahradit sílu propuštěných. Kapitalističtí ředitelé měli nutit zaměstnance k vyšším výkonům pod hrozbou propouštění a slibovat zvýšení mezd z motivačních prostředků, aby výroba v dotčených podnicích prudce vzrostla i přes propouštění. Mzdy a platy v procentech zdaleka nerostly tolik jako výroba a produktivita práce. Mnohé sovětské stroje nesplňovaly požadavky na bezpečnost, což bylo důsledkem orientace na výkon a zanedbávání bezpečnosti. Vzrůstal počet nehod způsobených akutním nedostatkem ochranných pomůcek, jak opakovaně uváděl orgán odborových svazů Trud. Ne pro každého propuštěného pracovníka bylo nové pracovní místo v jiném závodě. Mnoho pracujících se muselo stěhovat za prací do jiných měst, což s ohledem na katastrofální nedostatek bytů v SSSR nebylo příjemné. Jakmile jsou jednou zavedeny kapitalistické zákony, začnou pracovat se všemi svými důsledky. V Novokuzněcku, průmyslovém městě na Sibiři, s půl milionem obyvatel, 5% obyvatel dle Komsomolské pravdy z trvale hledalo práci. V Jugoslávii, kde restaurace kapitalismu začala nejdříve se všemi doprovodnými příznaky, bylo na počátku 70. let přes 300 tisíc lidí trvale nezaměstnaných! Titova revizionistická klika byla tak bezohledná, že dávala jugoslávské pracující k vykořisťování zahraničním kapitalistům - v Západním Německu bylo zaměstnáno přes 500 tisíc jugoslávských pracujících, dohromady pracovalo na Západě přes 800 tisíc Jugoslávců! Materiální podněty odcizují pracující od výroby. Přesně jako v soukromém kapitalismu vytvářejí pracující v byrokratickém kapitalismu bohatství, které si přivlastňuje nová vládnoucí buržoazní třída. V rozvinuté socialistické společnosti je hlavní hnací silou výroby socialistické uvědomění pracujících. V souvislosti s obnovou kapitalismu v SSSR byly jako hlavní hnací síla ve výrobě zavedeny materiální pobídky, které odcizily pracující od výroby stejně jako v soukromém kapitalismu. Revizionisté odhazují socialistické zásady rozdělování

7 7 V běžném podniku dostávali na začátku 70. let v SSSR zaměstnanci prémie ve výši % platu. Základní platy byly tak nízké, že získání odměn nebylo žádným přepychem, ale nutností - zaměstnanci tedy museli dosahovat zvláštních úspěchů", např. prací přesčas. Nejvýše postavenou novou buržoazií nebyli ředitelé a manažeři pobírající odměny ze zisků jednotlivých podniků, ale funkcionáři, politici a technokraté v mašinérii strany sedící v Moskvě a sbírající smetanu ze státní pokladny. Luxusní chaty na předměstích Moskvy, velké hlídané vily v obytných čtvrtích, úřední" vozy se soukromými šoféry, soukromé kluby, prodejny vyhrazené pro horních deset tisíc, sanatoria, rekreační střediska a luxusní bydlení pro akademiky" a vědce", všechny tyto výsady, kromě vysokých platů, byly financovány ze státního rozpočtu. Revizionisté přejali od socialismu přímé jmenování ředitelů nejdůležitějších závodů vedením strany. V socialismu sloužilo ke kontrole hospodářství ze strany proletářského státu, v novém kapitalismu se stalo prostředkem držícím ekonomku pevně ve spáru nové buržoazie a jejích nohsledů. Životní úroveň byrokratů a technokratů se blížila životní úrovni buržoazie tím, že dostávali stále větší podíly ze zisků realizovaných v jejich" továrnách. K podmanění si dělnické třídy používala monopolní buržoazie všech prostředků od podvodného jednání k otevřenému teroru. Na druhé straně nová buržoazie rozpoutala obrovskou demagogii - pokoušela se vydávat svůj kapitalismus nového typu za socialismus a prováděla štvavou kampaň proti skutečně socialistickým zemím a komunistům. Vytvoření dělnické aristokracie v SSSR mělo za cíl rozdělit dělnickou třídu. Stejnému účelu sloužil komplikovaný 24stupňový mzdový systém. Mzdy dělníků a nižších úředníků byly tak nízké, že tito byli závislí na materiálních pobídkách jako jediném stimulu. V socialistickém Sovětském svazu (myšleno do XX. sjezdu KSSS) byly mzdy přizpůsobovány skutečným výkonům jednotlivých pracovníků, proto také byly hodinové mzdy obecně nahrazeny kusovými sazbami. Systém odměn byl také zaveden, ale ve velmi omezené míře, aby bylo zajištěno odměňování pracovníků, kteří se snažili více. Tyto prémie závisely na skutečném výkonu jednotlivých pracovníků a tím posilovaly socialistický princip rozdělování každému podle jeho práce". Moderní revizionisté často nový systém materiální stimulace" označovali za socialistický princip rozdělování, poukazovali na to, že vždy existovaly" rozdíly ve mzdách, ale i odměny, a že i klasici marxismu-leninismu bojovali proti maloburžoaznímu rovnostářství". Nicméně můžeme snadno vidět, že nový ekonomický systém nemá nic společného se socialistickým principem rozdělování. Velikost fondu hmotné zainteresovanosti", a tedy odměn pro jednotlivé zaměstnance, už nezávisí především na individuálních výsledcích, dokonce ani na výkonech kolektivů, ale na zisku jednotlivých podniků. Takže vyšší bonusy nedostává pracovník, který pracuje více a lépe, ale pracovník, který pracuje v ziskovějším podniku. Z toho pramení odlišnost mezd a výkonnostních norem pro tutéž práci ve velmi podobných i blízko sebe umístěných podnicích. Některé podniky zvyšovaly mzdy ve prospěch přílivu lidí a přetahovaly zaměstnance od sousedů". Revizionisté se domnívali, že nový systém materiálních pobídek zainteresuje pracující do zintenzivnění kapitalistického vykořisťování. Každý zaměstnanec dostával podíl ze zisku, ale zatímco nejmladší pomocník měl minimální mzdu rublů a jeho podíl byl tedy minimální, ředitelé pobírali měsíčně tisíce rublů a dostávali lví podíl z prémií. To bylo skutečné kapitalistické vykořisťování a nemělo to nic společného se socialistickou prací a rozdělováním. Totéž dělala Titova klika s takzvanou zaměstnaneckou samosprávou". Byrokratické monopolní buržoazii nestačilo k udržení nového kapitalistického systému kupování jednotlivých výrobních ředitelů a vrcholových inženýrů a manažerů prostřednictvím podílů na zisku. Musela také zmást dělnickou třídu v buržoazním duchu honby za ziskem, rozdělit dělnickou třídu a postavit ji proti sobě. Jejich snahou bylo, stejně jako v každém kapitalistickém systému, narušit solidaritu pracujících a odvést je od revolučního boje. Myšlenkou bylo, že by pracující měli bojovat proti sobě soutěžením o vyšší odměny. Revizionisté nahrazují socialistický princip produktivity práce kapitalistickým principem Nárůst produktivity práce znamená zvýšení výkonu pracovníka za určitou dobu, např. pracovní hodinu, pracovní den nebo rok. Je jej možno dosáhnout a) prostřednictvím technického pokroku, b) bez technického pokroku, zvýšením intenzity práce. Za kapitalismu se používají dvě metody: a) pracovníci jsou ke zvyšování intenzity práce přemlouváni materiálními pobídkami, b) je na ně vyvíjen nátlak, aby co nejvíce pracovali. Nejsilnějším tlakem je naprosto oprávněný strach z nezaměstnanosti. Zaměstnanci jsou v časové tísni, zvyšuje se počet úrazů a zkracuje délka života. Výhody pocházející ze zvyšování produktivity práce slouží především zisku kapitalisty. V socialismu zvyšování produktivity práce neslouží dosažení maximálního zisku, ale blahobytu celé společnosti - stabilně zvyšuje životní úroveň nikoli několika jednotlivců nebo vládnoucí třídy, nýbrž všech pracujících. Stalin na XVII. sjezdu VKS(b) uvedl, že úkolem leninovců po odstranění vykořisťování není zachovávat chudobu, ale odstranit ji a pozvednout chudé k blahobytnému životu. Bylo by absurdní se domnívat, že socialismus může být vybudován na základě bídy a strádání, na základě omezení osobních požadavků a snížení životní úrovně na úroveň chudých, kteří navíc odmítají dále zůstat chudými a tlačí se vzhůru k blahobytnému životu. Marxistický socialismus neznamená omezení individuálních požadavků nebo odmítnutí jejich uspokojování, ale plné a všestranné uspokojování všech požadavků kulturně rozvinutého pracujícího lidu. Při budování socialismu v SSSR bylo vytyčeno heslo Technika rozhoduje vše", ale k ovládnutí techniky je zapotřebí lidí, kteří vědí, jak ji používat. Bylo nezbytně nutné vychovat novou socialistickou inteligenci z řad dělnické třídy, protože stará buržoazní inteligence se příliš často podílela na sabotážích. Proto bylo třeba přejít k novému heslu Kádry rozhodují vše" (blíže vysvětluje Stalin v Otázkách leninismu"). Kádry v socialismu jsou lidé se socialistickým vědomím, kteří nejsou motivováni k výstavbě socialismu osobními hmotnými zájmy, ale je pro ně nejvyšší potřebou pracovat v zájmu celé společnosti a tím v konečném důsledku i pro své osobní potřeby. Toto vědomí je založeno na přesvědčení, že marxisticko-leninská teorie je správná a vítězství socialismu je jisté. Vývoj socialistického vědomí mas je výsledkem pokračující propagace a vzdělávací činnosti komunistů, pevných a principiálních kádrů marxisticko-leninské strany. Uspokojení rostoucích potřeb všech pracujících je možné dosáhnout pouze vysoce rozvinutými technologiemi ve spojení se socialistickým vědomím mas. V prvních letech po Velké říjnové socialistické revoluci bylo socialistické vědomí ještě slabé, proto bylo třeba používat materiální pobídky jako hlavní nástroj ke zvýšení produktivity práce za účelem obnovy zpustošeného hospodářství. Jak postupuje budování socialismu a komunistické vzdělávání, musí být materiální pobídky stále více nahrazovány socialistickými zásadami práce - musí se zvyšovat zapojení do práce pro věc cti. Od vyhlášení přechodu ke komunismu v SSSR by se mělo přecházet ke komunistickému způsobu rozdělování každému podle jeho potřeb", ale přijatá opatření působila opačným směrem, způsobovala odstraňování socialistických zásad rozdělování. Místo pozvednutí socialistického vědomí se dala nová buržoazie cestou honby za ziskem a materiálních pobídek a tím podporovala egoismus a zatlačovala socialistické vědomí mas.

8 8 Aplikace socialistického principu produktivity práce za Lenina a Stalina Vznik komunistických subotniků (z ruského výrazu subota" = sobota) po Velké říjnové socialistické revoluci znamenal dobrovolnou práci přesčas a zvýšení pracovní kázně, což Lenin ocenil ve své stati Velká iniciativa". Byrokracie, která se usadila nejen v ekonomických orgánech, ale i v aparátu stany a státu, však rozvoji pracovní iniciativy bránila svými maloburžoazními postoji. Maloburžoazní překážky prolomilo v roce 1930 stachanovské hnutí, které zvýšilo produktivitu práce 5krát až 10krát. Stachanovci pracovali nejen pro sebe, ale pro celou třídu, celou společnost, pro socialismus. V boji proti byrokracii byly materiální pobídky ve výrobě nahrazovány rozdělováním podle práce. Tento trend byl přerušen a úplně obrácen byrokratickým převratem, zrušením diktatury proletariátu a obnovením kapitalismu v nové podobě. Kapitalistické principy honby za ziskem a materiálních pobídek vytlačily rozdělování podle práce. Moderní revizionisté nedávají přednost politice před ekonomikou, jak učil Lenin, ale (jak uváděl Komunista" č. 2, 1963) otázky ekonomiky a výroby vztahují na celé budování komunismu" a proto musí být zaměřeny na činnost stranických organizací a základním kamenem celé jejich práce"! Revizionisté kritizovali ekonomické teorie maoismu a jejich tezi politika je rozhodujícím faktorem". Brežněvovi teoretičtí mistři" se snažili z Lenina udělat otce všech oportunistických tendencí, proti kterým Lenin vší silou bojoval. Platí to pro tezi mírového přechodu" (k socialismu), stejně jako pro primát ekonomiky nad politikou". Zničení socialistického principu produktivity práce principem honby za ziskem a materiálních pobídek a důsledky pro hospodářství Existují dva druhy plánování a řízení: a) plánování na základě demokratického centralismu a s kontrolou zdola masami, b) plánování na základě byrokratického centralismu s ovládáním shora byrokratickým aparátem. Dříve se dělníci a rolníci podíleli na vypracování plánů, ale co bylo nejdůležitější, měli kontrolu nad jejich kvantitativním a kvalitativním plněním. Byrokratické plánování a řízení shora v souvislosti s kontrolou plnění jako jediným kritériem mělo fatální důsledky. Pro hmotné výhody se tovární manažeři uchylovali k nejmazanějším metodám. Dělníci byli obviňováni za špatné plánování a neplnění plánů, ačkoli s nimi nebylo konzultováno a neměli nad ním kontrolu. Aby nedošlo k dalšímu snížení jejich mzdy, museli mlčet o machinacích vedení. To podrývalo socialistické vědomí. Lži a klam, plýtvání materiálem a pracovní sílou, rozklad trhu brzdící potřebné investice, falešné údaje o výrobních nákladech a výrobních kapacitách, zhoršení kvality atd. se nakonec stalo denním pořádkem. Po zrušení diktatury proletariátu byla kontrola ze strany mas, která předtím existovala alespoň částečně, odsunuta zcela na vedlejší kolej. 1.) K zajištění plnění a překračování plánu byly podceňovány výrobní kapacity a přeceňovány výrobní náklady, takže kapacity nebyly plně využívány k sestavování následujících plánů. Pravidelné plnění a překračování plánů přidávalo na prestiži a bylo zárukou odměn pro manažery. Ve snaze zvýšit ziskovost společností manažeři nechávali plýtvat přírodními zdroji. 2.) Některé plány byly založeny na hmotnosti výrobků - čím větší byla hmotnost, tím dříve byl splněn plán. To vedlo k obrovskému plýtvání materiálem. 3.) Vzhledem k tomu, že plnění plánu bylo měřeno množstvím, nikoli kvalitou výrobků, kvalita trpěla a to zvyšovalo náklady na opravy. Přiznávaly to sovětské noviny z té doby, např. Komsomolskaja Pravda z uváděla, že celá zásilka 113 čerpadel určených pro těžbu ropy v Baku byla vadná. 4.) Snaha o plnění plánu odváděla mnoho manažerů od zavádění inovací. Změny nebo rozšíření výroby by znamenaly zpoždění ve výrobě, protože úpravy by musely být provedeny za dočasných omezení, což by ohrozilo plnění plánu a hrozilo sankcemi. Hotové plány inovací proto po léta ležely v zásuvkách. V některých případech byla výroba starých strojů přerušena a výroba nových dlouho nezahájena. 5.) Plnění plánů negativně ovlivňovaly problémy v zásobovacím systému. Řada materiálů nebyla včas dodávána, někteří manažeři nabírali zaměstnance, aniž by se obtěžovali pro ně zajistit byty a občanskou vybavenost, zanedbávána byla dokonce zdravotní péče, protože nebyl dostatek funkčních sanitních vozů. 6.) Honba za ziskem měla zvláštní dopady na dodávky náhradních dílů a ohrožovala splnění plánu mnoha závodů a kolchozů. Marže za výrobu náhradních dílů byly menší než za dodání kompletních celků, kromě toho se vyráběly spíše dražší náhradní díly, které přinášely větší zisk, zatímco chyběly např. šrouby, matky a podložky. V Moskvě existoval černý trh, kde byly ukradené náhradní díly prodávány před očima policie (Moskevskaja Pravda z ). Situaci kritizoval i Kosygin ve zprávě na XXIV. sjezdu KSSS, ale neodhalil příčiny - byrokratické centrální plánování a honbu za ziskem. Podle Pravdy z nebylo možné sehnat v Charkově konvice, mlýnky na maso atp., protože byly tyto položky zrušeny jako málo rentabilní". Mnoho výrobků se dalo sehnat pouze na černém trhu nebo za úplatky, opravy bylo nutné téměř vždy uplatit, pokud měla být práce provedena rychle. 7.) Honba za ziskem probíhala i v zemědělství. Privilegované vrstvy státních statků a kolchozů si přivlastňovaly velkou část práce zemědělců. Izvestija z citují předsedu kolchozu: Jestliže budou v mém kolchoze špatné pracovní podmínky, nikdo mě za to nepotrestá. Ale pokud budeme produkovat méně mléka, bude z toho peklo a zavolají mě před stranickou komisi." Zemědělci v kolchozech a státních statcích měli kromě kolektivního či státního majetku také soukromou zemědělskou půdu, jejíž rozloha byla v době, kdy SSSR byl ještě socialistickou zemí, omezena zákonem - v absolutních číslech velikost těchto pozemků rok od roku klesala, v roce 1965 však byla všechna omezení zrušena a velikost soukromých pozemků začala znovu růst. Lidé z jižních oblastí létali se zeleninou, ovocem a květinami do Moskvy a Leningradu a tam je prodávali za přemrštěné peníze s tichým souhlasem revizionistického vedení. V některých oblastech se velké plochy staly pastvinami, stepmi a ladem ležícími pozemky, dost zemědělské půdy se proměnilo v bažiny nebo zarostlo křovím. I když na Ukrajině a v Zakavkazsku jsou příznivé podmínky pro pěstování zeleniny a ovoce, bylo opomíjeno, protože pracovníci v něm vydělávali méně než jiní zaměstnanci v zemědělství. Není divu, že pětiletý plán zemědělské výroby za léta byl splněn pouze na 89,4%, což bylo nejméně v zemědělské výrobě (dle zprávy na XXIV. sjezdu KSSS). 8.) V důsledku znehodnocení socialistické morálky se šířila korupce, úplatkářství, zpronevěra a krádeže. Pokud to nevytvářelo veřejné pozdvižení, nová buržoazie před tím raději zavírala oči. Pravda" z uvádí dopis zemědělců z kolchozu Thälmann, kteří si stěžují na předsedu Zinověva, že obchoduje s družstevním majetkem, sprostě uráží zemědělce a chodí do práce opilý. Přiložené dokumenty jasně ukazují, že měl být postaven před soud za zpronevěru - místo toho se stal vedoucím okresního výboru komunálních podniků, jinými slovy, byl povýšen. Babinski Rabočij" z uvádí, jak ministr zachránil podvodníky v jedné mlékárně - v tiskové zprávě uvedl, že budou potrestáni, přitom zůstali ve svým funkcích. Stejný článek upozorňuje na případ, kdy vysocí vládní úředníci v Ázerbájdžánu získali vysokoškolské diplomy pro své děti, aniž by tyto kdy navštěvovaly univerzitu. Pravda" ze se zmiňuje o profesoru a členu strany Korolevovi, který zpronevěřil 1500 rublů ze státních fondů - dostal pouze důtku a krátce poté byl povýšen na předsedu okresního výboru. Pravda" z uvádí aféru manažerů státního statku, kteří se neoprávněně obohacovali - dva viníci byli pokutováni a jeden dostal

9 9 důtku. 9.) Ve zvyšování produktivity práce bylo socialistické vědomí jako hnací síla nahrazeno honbou za ziskem a materiálními stimuly. V SSSR existovalo na počátku 70. let nejen 24 mzdových úrovní, ale ještě asi 30 odměnových systémů posilujících vykořisťování pracujících. Nepředvídatelnost zisku a nekontrolovaná činnost jednotlivých podniků zcela narušily socialistické plánované hospodářství. Hospodářský růst SSSR začal stagnovat stejně jako ve všech kapitalistických zemích - podle údajů poskytnutých Brežněvem na XXIV. sjezdu KSSS vzrostla průmyslová produkce během 7. pětiletky ( ) o 51%, v 8. pětiletce ( ) o 50% a v 8. pětiletém plánu se počítalo pouze se zvýšením o 42-46%. Oproti tomu na XIX. sjezdu KSSS (1952) hovořil Malenkov o 70% zvýšení v 5. pětiletce ( ). Tento plán nemohl být splněn v důsledku sabotáže revizionisty Chruščova. V Albánii v průběhu 4. pětiletého plánu ( ) průmyslová produkce vzrostla dokonce o 83% - oproti předchozímu pětiletému plánu se jedná o nárůst, nikoli o snížení. V 8. pětiletce se dle Brežněvovy zprávy zvýšil národní důchod o 41%, v 9. pětiletce je plánován nárůst jen o 37-40% - naproti tomu národní důchod v Albánii vzrostl ve 4. pětiletce o 55% a v 5. pětiletce se předpokládal nárůst o 55-60%. Za Stalina byly grandiózní pětileté plány vždy plněny a překračovány před termínem. V 60. a 70. letech revizionisté, tak pyšní na své matematické metody plánování, nebyli schopni vědecky odhadnout vývoj ekonomiky a byli nuceni přehodnocovat a znovu omezovat plány. Brežněv na XXIV. sjezdu uvedl, že směrnice XXIII. sjezdu byly úspěšně splněny v hlavních ekonomických cílech". To byla lež! Srovnání cílů stanovených XIII. sjezdem a hodnot uváděných na XXIV. sjezdu svědčí o opaku! Bombastické sjezdy strany počínaje XX. nebyly ničím víc než Potěmkinovou vesnicí mající zakrýt ubohost kapitalistické reality. V socialistických zemích může hospodářský rozvoj trpět dočasnými nezdary - např. v SSSR v roce 1946 dosahovala průmyslová produkce jen 77% produkce roku 1940, ale již v roce 1948 bylo dosaženo předválečné úrovně výroby a dokonce byla přesažena o 18%. Nečekané zrušení čínsko-sovětské a albánsko-sovětské smlouvy o hospodářské spolupráci chruščovisty v letech a náhlé stažení sovětských techniků z těchto zemí způsobilo problémy dočasného charakteru čínské a albánské ekonomice, které v Číně ztěžovaly 3 roky přírodních katastrof. Ale národy Číny a Albánie rychle vyřešily tyto potíže, takže poté nechaly tempem růstu ekonomiky za sebou všechny kapitalistické země Východu i Západu. Hospodářské potíže SSSR už na počátku 70. let nebyly dočasnou slabostí, ale předzvěstí všeobecné krize. Přes téměř 30 let v míru, i přes obrovský vědecký a technický pokrok, se revizionističtí vůdci stále více trápili stagnující ekonomikou a zaváděli nové a nové reformní plány", které měly údajně zvýšit výkonnost ekonomiky, ale ve skutečnosti jen prohlubovaly krizi moderního revizionismu. Pro zajištění svých zisků byli sovětští revizionisté nuceni provádět imperialistickou expanzi do zahraničí a současně nová buržoazie stupňovala vykořisťování. Národy Sovětského svazu nemají jinou možnost než svržení vlády byrokratické monopolní buržoazie ve druhé říjnové revoluci a znovunastolení diktatury proletariátu", konstatovala v roce 1972 Marxisticko-leninská strana Německa. III. Od byrokratického kapitalismu k sociálimperialismu Přerůstání nové formy kapitalismu v sociálimperialismus Po 2. světové válce se rozpadl koloniální systém, některé země se daly cestou socialismu, v jiných proběhlo znárodnění některých odvětví v rukou zahraničního kapitálu, ale závislost bývalých kolonií na USA a dalších imperialistických velmocích byla zachována prostřednictvím neokolonialismu - ekonomického přinucení vyvážet suroviny a výrobky levně do velmocí. Stejnou neokolonií byla i Jugoslávie, kam se např. vozily polotovary do továrny na výrobu ledniček a kuchyní, tam se z nich za nízké mzdy montovaly hotové výrobky a ty se pak prodávaly zpět do západního Německa. Kapitalismus obnovený v SSSR novou buržoazií (po XX. sjezdu KSSS) byl státně monopolistickým kapitalismem. Stupněm koncentrace, srůstáním průmyslového a finančního kapitálu, mírou podřízenosti státu monopolům byl nejvyšším stadiem kapitalismu - imperialismem....socialismus slovy, imperialismus činy, přerůstání oportunismu v imperialismus, řečeno slovy Lenina z článku Úkoly III. Internacionály. Zatímco imperialistické velmoci Západu otevřeně vystupovaly jako zastánci kapitalismu, jako odpůrci komunismu a národního osvobození, sociálimperialisté se maskovali jako socialisté a nepřestávali mluvit o boji proti imperialismu a pomoci utlačovaným národům. Sledujíce dále své antisovětské, antikomunistické a protilidové cíle, lstivě obelhávali sovětský lid a národy světa, zneužívajíce důvěry, kterou Sovětský svaz a komunistické hnutí získaly za Lenina a Stalina. Země, které se vymaňovaly ze spárů amerického imperialismu, se tak nechávaly zlákat do chřtánu sociálimperialismu. Obnova kapitalismu v několika lidově demokratických zemích V průběhu 2. světové války se v mnoha zemích Evropy a Asie objevila nová forma vlády - lidová demokracie. Ovlivněn vítězstvím protifašistické koalice v čele se SSSR a v některých případech i za přímé pomoci Rudé armády svrhl lid těchto zemí fašistickou diktaturu německých, japonských a italských agresorů a jejich loutek a ustavil lidově demokratické vlády. Lidová demokracie byla vyhlášena již v roce 1921 v Mongolské lidové republice po vítězství ve válce za osvobození. Lidově demokratickou vládou byl všude potvrzen svazek antiimperialistů různých tříd a sil pod vedením proletariátu a jeho strany, komunistické strany, která řídila boj proti okupantům. Tzn. lidová demokracie představovala diktaturu namířenou proti fašistické moci a demokracii pro lid. Lidová demokracie není ještě socialismem, má pouze antiimperialistické a demokratické cíle, zejména zbavení moci monopolů a velkých vlastníků půdy, provedení pozemkové reformy, přestavbu ekonomiky atd. Jak zdůraznil Jiří Dimitrov na V. sjezdu Bulharské strany pracujících (komunistů), sovětský režim a lidová demokracie jsou dvěma formami téže vlády - diktatury proletariátu. Bylo-li možné restaurovat kapitalismus v SSSR po 40 letech sovětské moci, tím spíše to bylo možné v lidově demokratických zemích, kde nebyly dovršeny ani ekonomické úkoly socialistické revoluce. Není překvapením, že buržoazní síly v Jugoslávii byly schopny získat

10 10 převahu a brzy odstranit lidově demokratický režim a není divu, že lidově demokratické země značně utrpěly tím, že SSSR sešel z cesty socialismu. V NDR a ČSR začalo poměrně rychlé, hladké a nenápadné obnovování kapitalismu, v ostatních zemích se však většina ze stranického vedení bránila revizionismu a musela snášet nejrůznější machinace Chruščovovy kliky. Kontrarevoluce v režii Chruščova v Polsku a Maďarsku nabyla mimořádně drastických forem. Po XX. sjezdu KSSS, zejména v návaznosti na boj proti kultu osobnosti, buržoazní kontrarevoluční síly skryté ve všech socialistických zemích využily zmatku a nejistoty, které způsobil překvapivý útok na Stalina, aby zahájily pomlouvačné kampaně proti vůdcům různých komunistických stran a proti socialistickému systému obecně. V polovině roku 1957 k tomu došlo dokonce i v Číně. Pod záminkou boje proti kultu osobnosti zástupci svržených tříd v Polsku a Maďarsku, zvláště buržoazní inteligence, napadaly stranu, požadovaly personální změny ve státním aparátu a rehabilitace odsouzených kontrarevolucionářů a brzy vyhlásily otevřený boj marxismuleninismu a diktatuře proletariátu. Všechna tato kontrarevoluční činnost byla nadšeně podporována imperialistickými státy a Titovou klikou, takže Chruščov a spol. zůstávali při hledání přízně kontrarevolucionářů v pozadí. V říjnu 1956 vypukly kontrarevoluční nepokoje v různých částech Polska. Buržoazní síly ve straně využily situace. Vedení strany bylo radikálně přeskupeno a do jeho čela se dostal zběsilý kontrarevolucionář Gomulka, bývalý trockista, který byl odstraněn z vedení strany v roce 1948 a strávil několik let ve vězení. V následujících letech se ukázal jako věrný stoupenec Chruščova. Pod jeho vedením byl v Polsku obnoven kapitalismus ve zvláště zřetelné podobě. Kolektivizace zemědělství spolu se znárodněním nejdůležitějších průmyslových odvětví byla přerušena a do značné míry zvrácena. Podle Malé statistické ročenky Polska 1969 bylo v zemi v roce % zemědělské půdy v soukromém vlastnictví. V letech sklidilo kolektivizované zemědělství v průměru 600 tisíc tun obilí, zatímco v roce 1968 to nebylo více než 200 tisíc tun. Produkce obilovin individuálního zemědělství za stejnou dobu vzrostla z 9,5 milionu tun (průměr ) na 15,1 milionu tun (1968). Je třeba mít na paměti, že ve fondech zemědělských družstev byly zahrnuty i pozemky v osobním užívání zemědělců, takže skutečný objem kolektivizovaného zemědělství byl ještě nižší. Na základě maloburžoazního soukromého vlastnictví narůstaly soukromokapitalistické prvky, na venkově se vzmáhali kulaci (bohatí zemědělci), kteří zvyšovali ceny potravin, zatímco drobní rolníci byli stále chudší. Nově vytvořená buržoazie ve městech i na venkově byla důležitým spojencem polské byrokratické monopolní buržoazie. V prosinci 1970 vypukly v několika polských městech demonstrace a stávky proti zhoršování životní úrovně pracujících. Polští revizionisté v panice vyměnili koně, ale svou revizionistickou a asociální politiku nezměnili. Kontrarevoluce v Maďarsku pracovala ještě brutálněji. Když buržoazní intelektuálové připravili půdu všestrannými útoky na stranu a socialismus, kontrarevoluční převrat vypukl , přičemž za provázky tahali maďarští fašisté a američtí imperialisté. Ústřední výbor zasedající odstranil z funkce prvního tajemníka Géra a nahradil jej pravicovým oportunistou a Chruščovovým nohsledem Kádárem. Premiérem zvolil Imre Nagyho, kontrarevolucionáře odstraněného z vedení strany a státu v roce Nagy se pak dožadoval vystoupení Maďarska ze socialistického tábora a invaze sil OSN do země. Bílý teror zuřil, fašisté vraždili komunisty za bílého dne. Pod tlakem revolučních mas rozpustil ústřední výbor Nagyovu vládu, ustavil revoluční dělnicko-rolnickou vládu a přivolal na pomoc vojska Varšavské smlouvy, která kontrarevoluci potlačila. Chruščov a Kádár, místo aby důkladně zúčtovali s kontrarevolucí a revizionismem, bagatelizovali úlohu kontrarevolucionářů a všechnu vinu svalovali na bývalé vedení strany, které trvalo na boji proti kontrarevolucionářům. Ve svém prvním prohlášení označili kontrarevoluční puč za lidové hnutí, jehož cílem bylo odstranit protistranické a protilidové chyby Rákosiho a jeho společníků, a zachování národní nezávislosti a suverenity. Byla to jen slabost vlády Imre Nagyho, která ohrozila existenci celé naší vlasti. Usnesení prozatímního ústředního výboru Maďarské socialistické dělnické strany z uvádí, že klika Rákosiho - Géra se dopustila mimořádných zločinů a chyb, zatímco Nagy údajně pouze usnadnil nápor kontrarevolučních sil svou bezmocností. Hlasitá kontrarevoluce byla potlačena, ale tichá kontrarevoluce pokračovala. Jakmile byl u moci, uvedl Kádár zemi na cestu kapitalistické restaurace. Podobně tomu bylo v Bulharsku, kde revizionista Živkov a jeho přisluhovači postupně převzali moc od komunistů seskupených kolem bývalého premiéra Červenkova a pak je vyloučili ze strany, a v Mongolské lidové republice, kde se Chruščovův stoupenec Cedenbal zmocnil vedení strany a státu v roce 1959 a uvrhnul svou zemi do pozice sovětské kolonie a nástroje protičínské hysterie. Navzdory tomu bylo Chruščovovo úsilí jen částečně korunováno úspěchem - komunisté v Číně, Albánii, Koreji a Vietnamu oponovali v té či oné formě revizionistické teorii a dodržovali svou předchozí marxisticko-leninskou praxi. Také Rumunsko odmítlo plnit politický a ekonomický diktát Sovětského svazu. Chruščov používal všechny myslitelné prostředky, od vydírání po hrozby, proti spolehlivým socialistickým zemím a komunistickým stranám, které nenásledovaly jeho příkladu. Na setkání komunistických stran následujícím po sjezdu Komunistické strany Rumunska v roce 1960 vytáhl Chruščov dokument plný pomluv proti Komunistické straně Číny a vyžadoval, aby všechny strany odsoudily Čínu. Delegace Albánské strany práce odmítla odsoudit bratrskou stranu, aniž by vyslechla její stanovisko, a jiné čestné strany podpořily Albánii. Albánii, která utrpěla v roce 1960 neúrodu, pak Chruščov odmítl poskytnout obilí. V roce 1961 na XXII. sjezdu KSSS Chruščov otevřeně vyzýval ke svržení albánského stranického a státního vedení. Rada vzájemné hospodářské pomoci a její transformace Mladé lidové demokracie se ocitly po 2. světové válce ve velmi špatné ekonomické pozici. Téměř všechny byly ekonomicky závislé na imperialistických zemích - Albánie, Bulharsko a Rumunsko neměly prakticky žádné továrny, ale i v zemích jako Polsko, Maďarsko a Čína se průmysl vyvíjel jednostranně a byl zaměřen na zájmy imperialistických dodavatelů a zákazníků. Velké hospodářské škody způsobil bojkot ze strany západních zemí. SSSR udělal vše, co bylo v jeho silách, pro poskytnutí pomoci těmto zemím k rozvinutí se do politicky a ekonomicky nezávislých národů. Lidové demokracie si vzaly k srdci poučku Lenina a Stalina, že dobře vybavený těžký průmysl je předpokladem pro nezávislý, všestranný hospodářský rozvoj. Tato linie brala v úvahu konkrétní podmínky každé země, ale byla založena na všeobecných zásadách marxismu. Nebránila vzájemnému obchodu a bratrské spolupráci zemí socialistického tábora, ale předpokládala, že každý národ bude spoléhat zejména na své vlastní zdroje a bude se řídit potřebami svých lidí, jak uvedl Dimitrov na V. sjezdu Strany bulharských komunistů.

11 11 Pro plánovitý obchod a vzájemnou pomoc zemí socialistického tábora byla v roce 1949 založena Rada vzájemné hospodářské pomoci (RVHP). Do konce roku 1950 se jejími členy stalo osm zemí - Albánie, Bulharsko, NDR, Polsko, Rumunsko, SSSR, ČSR a Maďarsko. Od počátku 60. let byly plnoprávnými členy Mongolská lidová republika a Kuba a přidruženým členem Jugoslávie. Rovnoprávnost členů byla prováděna tím, že rozhodnutí rady musela být schválena jednomyslně, než mohla být prováděna. Za pomoci SSSR byla uskutečněna industrializace ve všech lidově demokratických zemích. Výroba oceli v Číně vzrostla v letech o 400%, celková průmyslová produkce všech lidově demokratických zemí byla v roce 1953 více než dvakrát větší v roce Revizionisté ustoupili od výše uvedených principů spolupráce a přijali imperialistickou teorii mezinárodní dělby práce. Pod záminkou, že lidové demokracie ve východní Evropě jsou menší než SSSR, bylo navrženo, aby se vzdaly všestranného rozvoje ekonomiky a soustředily se na několik odvětví, pro která mají dobré předpoklady díky své tradiční zaostalosti. Pro země jako ČSR a Polsko, nesmírně bohaté na suroviny a s podstatně vyšší hustotou obyvatel než SSSR, bylo údajně nepraktické a neužitečné, aby rozvíjely průmyslová odvětví, která byla dávno vytvořena v SSSR. Tyto země se tak přeměnily v odbytiště a vedlejší zpracovatelské podniky Sovětského svazu. Restaurace kapitalismu v těchto zemích neproběhla zevnitř, jako tomu bylo v Jugoslávii a SSSR, ale zvenčí brutálními zásahy sovětských revizionistů, jejich zrádnými intrikami a vytvářením spikleneckých klik. Tyto země se nevyvinuly do samostatných sociálimperialistických velmocí jako SSSR, ani se neprodaly západnímu imperialismu, jak to udělal Tito, ale staly se koloniemi sovětského sociálimperialismu, zčásti bez a zčásti s vojenskou okupací. Neokoloniální vykořisťování zemí RVHP sociálimperialismem Sovětský svaz si zachovává svou všestrannost a jeho ekonomika je nadále schopna sama produkovat většinu zboží pro domácí spotřebu, ostatní členské státy RVHP se ale stále více specializují na určité zboží, které vyrábějí ve velkém množství a prodávají SSSR a v určité míře i ostatním zemím RVHP, kapitalistickým zemím Západu a zemím třetího světa. Na jedné straně jsou závislé na SSSR jako na odběrateli zboží, na druhou stranu na něm závisí dovoz části výrobků a většiny surovin do těchto zemí. Např. Polsko mělo v roce ,8% dovozu ze SSSR, 13,2% z ČSR a 11,5% z NDR, zatímco v r ,5% ze SSSR, 8,0% z ČSR a 10,4% z NDR. Vývoz do SSSR se zvýšil z 24,3% (1950) na 36,5% (1968), do ČSR klesl z 9,2% na 8,6% a do NDR z 13,9% na 8,0%. V Maďarsku představoval v roce 1947 SSSR 13,1% zahraničního obchodu, %, ,6%, % a pro rok 1975 se plánovalo 39%. SSSR dovážel do Maďarska % ropy, motorové nafty, niklu, železné rudy, surového železa, dřeva pro papírenský průmysl, obklady dolů a mosty. Izvestija z uvádějí, že SSSR zcela uspokojuje poptávku ČSSR po ropě. V Bulharsku činil podíl dovozu ze SSSR v roce %, v r %. V r byly tři pětiny traktorů dováženy ze SSSR, zbytek z ČSR, Rumunska a NDR, v r už téměř 100% ze Sovětského svazu. Dovoz sovětské nafty vzrostl z 19 tisíc tun (1956) na 409 tisíc (1968), zatímco dovoz z Rumunska se snížil ze 139 tisíc na 27 tisíc. Jednotlivé země vyjma SSSR omezovaly počet typů výrobků. V Maďarsku byla ukončena výroba kombajnů a nadále byly dováženy ze SSSR. Bulharsko vyrábělo 75 tisíc jízdních kol v r. 1960, ale jenom v r. 1968, zbytek pokryl dovoz ze SSSR. Sovětští kapitalisté tak omezili nejen bulharský vnitřní trh, ale také odstranili ze soutěže bratrské země. Ani sovětské zdroje ani zdroje jiných zemí RVHP neposkytují přesná čísla o objemech sovětských úvěrů. Důkazem, že země RVHP jsou silně závislé na úvěrech, je vytvoření Mezinárodní investiční banky v r Protože jsou země RVHP závislé na sovětském dovozu, mohou si sovětští sociálimperialisté diktovat ceny sovětských produktů. NDR musela v roce 1971 platit za dovoz stejných sovětských produktů dle oficiálních statistik sovětského zahraničního obchodu většinou výrazně více, někdy o polovinu nebo ještě o víc, než NSR (v originále následuje tabulka). Totéž platilo při vývozu do SSSR, který platil více NSR než NDR, např. za louh draselný z NSR 203 rublů za tunu, zatímco z NDR pouze 183 rublů za tunu, za syntetický kaučuk z NSR 697 rublů za tunu a z NDR 355 rublů za tunu. Vzhledem k těmto vyděračským cenám měly členské země RVHP velký obchodní deficit se SSSR, zvláště Mongolsko, které na začátku 60. let omezilo industrializaci a soustředilo se především na chov skotu. Ekonomická, politická a vojenská expanze sociálimperialismu Americký imperialismus a sovětský sociálimperialismus usilovaly o stejný cíl - využívat a udržovat ekonomickou zaostalost mladých národů za účelem vývozu kapitálu, ovládnutí trhů a zdrojů surovin a využívání levné pracovní síly. Kapitalistický export je hlavně záležitostí úvěrů a půjček, podobně jak to popsal Lenin v Imperialismu jako nejvyšším stadiu kapitalismu u vztahu Francie a carského Ruska. Na rozdíl od toho Čína poskytovala v té době velkorysou pomoc zemím Asie, Afriky a Latinské Ameriky - v Tanzánii a Zambii budovala km dlouhou železnici Tanzam z bezúročného úvěru běžícího přes 30 let. Než vyvážet z chudých zemí suroviny, u sebe je zpracovávat a pak jim prodávat hotové výrobky, se kapitalistům více vyplatilo stavět v rozvojových zemích továrny, které musely prodávat své výrobky sociálimperialistům, ať chtějí nebo ne. SSSR prodával obrovské množství zbraní, např. do Indie, která sledovala agresivní politiku vůči svým sousedům, Číně a Pákistánu, a stejně jako Írán brutálně potlačovala stále rostoucí odpor mas. Sovětský svaz uspokojoval dodávkami zbraní oprávněné či neoprávněné požadavky různých zemí, aby je uvrhl do dluhů a závislosti. Čínská obchodní bilance vykazovala i přes velké dodávky průmyslového zařízení v letech deficit. V 6. sovětské pětiletce ( ) se plánovalo vyšší využití čínských surovin pro potřeby SSSR a ostatní socialistické země. Čína si zachovala svou hospodářskou a politickou nezávislost na sociálimperialistech a nedala se vydírat, když sociálimperialisté stáhli techniky, kteří s sebou vzali plány zahájených nebo připravovaných průmyslových objektů za účelem Čínu ekonomicky poškodit. Sociálimperialisté plánovali i společné podniky s rozvojovými zeměmi, oproti tomu Čína prodávala továrny do některých zemí Asie, Afriky a Latinské Ameriky, které se ihned stávaly plnohodnotnými vlastníky. Tyto továrny byly velmi často prodávány za nižší než skutečnou cenu nebo dokonce darovány. Čína také kupovala zařízení na Západě a platila za něj - to je něco jiného než když je imperialistická země spoluvlastníkem podniku, který si přivlastňuje pevnou část nadhodnoty mimo náklady na výrobní prostředky. Zde začíná imperialismus - a přesně to je případ sovětských smíšených podniků.

12 12 Sovětská politika politického a vojenského vydírání Imperialismus vytváří válku a nebezpečí války ze své podstaty. Celou svou politiku doma i v zahraničí zakládá na militarismu, zbrojení a šovinistické agitaci. Nenechá si ujít žádnou příležitost k panování nad slabší zemí, zasahování do jejích vnitřních záležitostí a podmaňování si jí. Totéž dělá sovětská sociálimperialistická revizionistická vládnoucí klika, která si podmanila téměř všechny země RVHP a několik dalších nejen ekonomicky, ale také politicky a vojensky. Zároveň připravuje válku, aby nově rozdělila svět a podmanila si více národů. Krvavá, agresivní povaha sociálimperialismu byla prokázána celému světu během invaze a okupace Československa v srpnu Na počátku r Dubčekova revizionistická skupina převzala moc v Československu. Pokusila se zmírnit politickou a ekonomickou závislost své země na Sovětském svazu a místo toho se přiblížila imperialistům USA a Západního Německa. Dubčekova klika využila nespokojenosti československého lidu s drancováním jeho země sociálimperialisty. Brežněv a spol. se obávali, že by více lidí mohlo bránit jejich diktátu, proto zahájili rozsáhlou kampaň proti československým vůdcům a prováděli vojenské cvičení podél československých státních hranic. V noci 20. srpna 1968 vojska SSSR napadla Československo, tajně, překvapivě, bez předchozího varování, a obsadila celou zemi během několika hodin. Přinutila podílet se na tom i NDR, Polsko, Maďarsko a Bulharsko. V roce 1968 už byla v SSSR i ČSSR dávno provedena obnova kapitalismu. I kdyby představitelé Československa požádali Sovětský svaz o invazi, nebyla by to mezinárodní pomoc, ale špinavá práce imperialistů pro jejich dvořany srovnatelná s invazí amerických imperialistů v Kambodži. Faktem je, že československé stranické a státní vedení nevolalo sovětská vojska, naopak, všichni vedoucí představitelé včetně Husáka rázně odmítli invazi. Sociálimperialisté stydlivě zveřejnili prohlášení představitelů strany a vlády Československa, ale neřekli, kdo jej podepsal. Několik dnů poté nahnali Dubčeka, Svobodu a další čs. představitele do Moskvy požehnat sovětskou invazi. Možná, že si zachránili život tím, že to udělali (tady nenávist MLPD k sovětským představitelům dostupuje vrcholu, pozn. LVE), ale v očích lidí se tím zcela zdiskreditovali. Sovětští revizionisté nemohli bránit budoucnost socialismu, když sami zrušili diktaturu proletariátu a všestranně restaurovali kapitalismus. Úspěchy socialismu v ČSSR nebyly ohroženy, nýbrž už dlouho zrazovány revizionistickými pány a mistry spolu s poskokem Novotným a dalšími jemu podobnými. Jako příklad nebezpečí uváděli revizionisté ekonomické teorie Oty Šika, které dle jejich zpráv mohly vést k restauraci kapitalismu. Šikovy teorie se přitom příliš nelišily od jeho sovětského rádce Libermana a až do invaze v srpnu 1968 byly učebnicemi na univerzitách v revizionistických zemích. Ani pokud by byl SSSR stále ještě socialistickou zemí, nedávalo by mu to žádné právo na ozbrojené vměšování se do záležitostí jiné socialistické země proti vůli vlády komunistické strany a lidu tohoto státu. Uznání práva národů na sebeurčení je základním principem marxismu-leninismu. (Soudruzi z MLPD asi zapomněli, že Lenin a Stalin v pracích o národnostní otázce zdůrazňují, že marxisté nemohou podporovat každé hnutí za sebeurčení, že záleží na revoluční či reakční povaze tohoto hnutí!, pozn. LVE) Ústava SSSR z r dokonce uznává právo republik vystoupit ze SSSR. Nevměšování do vnitřních záležitostí jiných států vyzdvihovala i moskevská deklarace porady komunistických stran všech socialistických zemí z r Brežněvova socialistická společnost nebyla ničím jiným než ubohou kopií svobodného světa amerického imperialismu. Jeho bezpečnost byla pouze sociálním zabezpečením imperialistických vykořisťovatelských zájmů. Svrchovanost utlačovaných národů se musí sklonit před přírodními zákony imperialistických vlků. Od invaze do Československa sovětští sociálimperialisté zvýšili svou agresivitu a zasahují do vnitřních záležitostí bezpočtu zemí. Sociálimperialistická politika přípravy války a vojenské expanze V letech vzrostl počet sovětských divizí podél hranic s ČLR z 15 na 45. Sovětská velvyslanectví se v mnoha zemích stala centrem špionáže a podvracení. Sociálimperialistické státy měly umístěny okupační armády nejen v některých státech východní Evropy a v Mongolské lidové republice, ale i v Egyptě, který na začátku 70. let vyhostil 15 tisíc sovětských vojáků, protože jejich přítomnost viděl jako hrozbu pro nezávislost země. Od chvíle, kdy zkouší své první atomové zařízení, je Čínská lidová republika jedinou mocností na světě, která slavnostně prohlásila, že nikdy nepoužije jaderné zbraně jako první a nikdy je nepoužije proti bezjaderné mocnosti. Čínská vláda vyzvala USA a SSSR, aby učinily podobná prohlášení, ty tak neučinily. Sovětští vůdci chtěli rozšířit své politické a ekonomické sféry vlivu vytvořením ještě těsnějších vazeb s Indií, zřízením námořních základen, zesílením nepřátelského obklíčení Číny a zahájením nového útoku na bašty socialismu. To je cesta revizionistů - od obnovení kapitalistického vykořisťování ve své zemi k hospodářskému podmanění jiných zemí včetně vojenské agrese. Brežněv a spol. přejali krvavé tradice starých carů a dokonce šli ještě dále. SSSR se stal spolu s USA nejsilnější pevností světové reakce, mezinárodního vykořisťování a militarismu. Hospodářská integrace sociálimperialismu v imperialistický systém a rozpory v celosvětovém měřítku Sociálimperialisté povolují vývoz kapitálu západních imperialistických zemí do SSSR. Sovětský svaz např. obdržel velké krátkodobé úvěry od západních zemí, např. dle Neue Zürcher Zeitung z milionů dolarů od konsorcia devíti západoevropských bank. Japonsko poskytlo dle Pravdy z úvěry 300 milionů dolarů. Ostatní revizionistické země šly ještě dále, např. Jugoslávie prodávala zahraničním kapitalistům až 49% podniků - zisky, které mohly být použity v zájmu Jugoslávie, tak jsou vypláceny zahraničním kapitalistům. Vznikaly také smíšené společnosti se zahraničními investory ze Západu. Uveden je seznam příkladů, mezi nimi československo-italská Sigma-Italiana. Wozchod Handelsbank AG, Zürich vykázala v roce 1969 čistý zisk 1,12 milionů švýcarských franků, sovětská Eurobank v Paříži zisk 15,5 milionů franků, moskevský Narodny bank Ltd. v Londýně zisk 825 tisíc liber šterlinků v témže roce. Založena byla Ost-West-Handelsbank AG ve Frankfurtu nad Mohanem se základním jměním 20 milionů německých marek. Rozvíjeny byly také aktivity na společných trzích cizích zemí. Mírové slogany imperialistů Východu i Západu odváděly národy od boje proti imperialistickému útlaku. Zda imperialisté vyvolají třetí

13 13 světovou válku, závisí na tom, zda utlačovaní včas svrhnou imperialisty z jeviště dějin, zdůrazňuje MLPD, citujíc Mao Ce-tunga: Pokud jde o otázku světové války, existují dvě možnosti: první je, že válka povede k revoluci a druhá je, že revoluce zabrání válce. Leninismus učí, že existují čtyři základní rozpory v éře imperialismu v globálním měřítku, které utvářejí vývoj světové politiky: a) rozpor mezi buržoazií a proletariátem v kapitalistických zemích, b) mezi imperialisty a utlačovanými národy v závislých zemích, c) rozpor mezi jednotlivými imperialistickými zeměmi a bloky a seskupeními monopolních kapitalistů, vedoucí k imperialistickým válkám, d) rozpor imperialismu se socialistickými zeměmi. Dle mínění MLPD existovaly v době vzniku publikace ( ) čtyři velké imperialistické bloky: USA, SSSR, EHS (Evropské hospodářské společenství, dnešní EU) a Japonsko a centrum světového revolučního hnutí se nacházelo v Mao Ce-tungově Číně. Spolupráce dvou imperialistických velmocí proti utlačovaným národům Sociálimperialisté částečně podporovali národně osvobozenecké hnutí, aby oslabili pozice amerického imperialismu a posílili své postavení v rozděleném světě, ale zároveň věděli, že lid, který si svou svobodu vybojoval, se sociálimperialismu snadno nepodvolí. Chruščov v roce 1959 řekl, že války za osvobození utlačovaných národů mohou způsobit světovou válku a proto je jim třeba zabránit. V roce 1961 (v rozhovoru v Pravdě z ) prohlásil, že USA a SSSR jsou nejsilnějšími zeměmi na světě, a když se spojí za mír, nemůže existovat žádná válka. To znamená, že národy by měly přestat bojovat a měly by rozhodování o sobě přenechat supervelmocem. Chruščov dokázal svá slova v praxi, když spolu s USA sovětská delegace hlasovala o poslání vojáků OSN do Konga, aby tam utopili Lumambův antiimperialistický boj v krvi konžského lidu. USA a SSSR v rezoluci Rady bezpečnosti OSN z legalizovaly okupaci části Palestiny Izraelem trvající od roku Když v září 1970 zmocnili američtí imperialisté svou loutku, jordánského krále, k masakru palestinských partyzánů a civilního obyvatelstva v uprchlických táborech, sovětský tisk nenazval jordánské reakcionáře nebo americké imperialisty odpovědnými za boj, hovořil jen o napjaté situaci a tragickém boji mezi bratry. Když Sýrie a Irák poslali do Jordánska vojáky na podporu Palestinců, sociálimperialisté je přesvědčili, aby je odvolali zpět. Tím způsobili smrt mnoha tisíc mladých Palestinců a oslabení osvobozeneckého boje Arabů v roce byli z Egypta vyhnáni sovětští váleční poradci, protože nebyly dodány požadované zbraně, které SSSR sliboval a vázal proto Egypt ekonomicky a politicky. Sociálimperialisté tvrdili, že národy Indočíny nemohou získat nezávislost ozbrojeným bojem, ale že musí počkat, až budou američtí imperialisté velkorysí a budou s nimi seriózně jednat. Když vůdce kambodžské vlády Národní jednoty Samdech Norodon Sihanouk po převratu řízeném CIA kontroloval 85% území s více než 5/7 populace Kambodže, řada zemí, mezi nimi Čína, Albánie, Korea, Rumunsko, Kuba, Vietnamská demokratická republika a prozatímní revoluční vláda Jižního Vietnamu uznali Sihanoukovu moc jako jedinou oficiální vládu, sovětští vůdci ale přerušili diplomatické vztahy se Sihanoukem a pozvali kliku pučistů jako vládu Kambodže. Sovětští vůdci a Lon Nolova klika se snažili rozdělit Národní jednotu a dát dohromady třetí sílu, dokonce i zdánlivě komunistickou stranu. Sociálimperialisté sabotovali boj za osvobození za osvobození portugalských kolonií v Africe - Angoly, Mosambiku a Guiney-Bissau. ČSSR dodávala do Mosambiku nákladní automobily Tatra a Polská lidová republika dopravní lodě, vše portugalským kolonizátorům. ČSSR dodávala Portugalsku až do roku 1961 i zbraně. Sociálimperialisté ani nepředstírali, že by podporovali ozbrojený boj Komunistické strany Indonésie. Místo toho podporovali různé renegáty žijící ve východní Evropě, kteří hanobili tuto stranu a její marxisticko-leninskou linii. Sociálimperialisté navíc dodávali zbraně a letadla vojenskému fašistickému režimu v Indii, který je používal proti komunisty vedenému ozbrojenému boji. Sovětští důstojníci také fungovali jako školitelé a poradci fašistických ozbrojených sil Indonésie. Sociálimperialisté se snažili uvést národně osvobozenecké hnutí na scestí, odvést jej od ozbrojeného boje ke kompromisům. Boj sociálimperialismu proti socialistické Číně Dle mínění MLPD byla (na začátku 70. let) Čínská lidová republika nejspolehlivější oporou celosvětového boje proti imperialismu a sociálimperialismus se připojil k imperialistické frontě proti ČLR. Čínští komunisté a jejich předseda Mao Ce-tung rychle prokoukli antileninské teze XX. sjezdu KSSS a postavili se proti nim od samého začátku. Snažíce se o zachování jednoty se dlouho vyhýbali veřejné kritice Chruščovova revizionismu, ale v četných diskuzích se sovětskými vůdci jim dali najevo, že nesouhlasí s odsouzením Stalina, tezemi o mírovém přechodu k socialismu a dalšími pracemi Chruščova. V mnoha odborných článcích obhajovali učení marxismu-leninismu. Tento zásadový postoj čínských komunistů rozzuřil Chruščova a spoluvladaře, kteří na konci 50. let začali veřejně napadat politiku Číny. Již v r Chruščov a další revizionisté napadli čínskou zemědělskou politiku. V roce 1960 sovětští revizionisté zrušili čínsko-sovětské hospodářské dohody a nečekaně stáhli z Číny všechny sovětské poradce a techniky - to byl pokus o sabotáž čínské ekonomiky. Na počátku 60. let sovětský vůdce otevřeně podporoval expanzivní politiku vůči Číně, když reakční vláda Indie vyvolala válku. Veřejná polemika, kterou čínští komunisté vedli proti sovětským revizionistům od poloviny roku 1963, byla absolutně nezbytnou a mimořádně významnou podporou marxismu-leninismu ve všech zemích. Programové články KS Číny prokázaly, že revoluční učení marxismu-leninismu není jakýmkoli způsobem zastaralé, že komunismus je stále živý a jeho rozvoj pokračuje i přes zradu Chruščova, Brežněva a spol. Tato polemika vedla k vzestupu mezinárodního komunistického hnutí, které bylo vážně poškozeno svárem zasetým Chruščovem. Sovětská propaganda od té doby šířila pomluvy o Číně, které přejímala od ministerstva informací Čankajškovy kliky nebo z hongkongského žluťáckého tisku. Nespočet hladomorů, povstání, veřejných poprav, pálení knih, masové stěhování národnostních menšin, sebevražedné vlny mezi intelektuály, osobní intriky vůdců strany atd., to jsou příklady zpráv, které byly publikovány v sovětském tisku. Sociálimperialisté se neomezili na tiskovou protikomunistickou kampaň. Hromadili jednotky a soustřeďovali odpalovací rampy podél čínsko-sovětské hranice a hranice ČLR s Mongolskou lidovou republikou. Západní zpravodajské služby tvrdily, že sověti mají více vojáků v Asii než v Evropě. Chtěli si krýt záda v Evropě systémem kolektivní bezpečnosti, aby si uvolnili ruce proti Číně, stejně jako američtí imperialisté mluvili o uvolňování napětí v Evropě s cílem uvolnit zde vojenské síly a využít je pro své války v Asii. Sociálimperialisté nezaměřovali svou vojenskou sílu na americký imperialismus, západoněmecký revanšismus a agresivní alianci NATO, jak tvrdili, ale především na socialistickou Čínu. Sovětské vojenské základny v SSSR a Mongolské lidové republice spolu s americkými základnami v Jižní Koreji, Japonsku, čínské provincii Tchaj-wanu a na Filipínách plus americká agrese ve Vietnamu, Kambodži, Laosu a Thajsku a vojáci indických expanzionistů tvořili nepřátelský kruh kolem Číny a ostatních socialistických zemí Asie. Sociálimperialisté se snažili odříznout ČLR všemi prostředky od ostatního světa, chtěli dosáhnout, aby se k moci v Číně dostala pomocí ozbrojené intervence nebo prostřednictvím agentů a jejich intrik uvnitř Číny revizionistická klika. Sociálimperialisté šířili pomluvy ohledně návštěvy Nixona v Číně.

14 14 Neměli zájem na snížení napětí v Asii, naopak chtěli udržovat ohrožení Číny a mít možnost posilovat protičínskou spolupráci s USA. SSSR uzavřel smlouvu s Indií v roce 1971, rok předtím, než napadla Pákistán. Indická reakce měla zcela neodůvodněné územní nároky vůči Číně, napadla Čínu v l a 1962, ale ošklivě si spálila prsty. Před svým prvním vpádem indická vláda vyvolala několik pokusů o povstání v Tibetu ve snaze zabránit zrušení feudálního systému. Od roku 1968 došlo k několika jednání mezi zástupci sociálimperialistů a klikou Čan Čin-kua, syna a určeného nástupce Čankajška sovětští vojáci zasahovali na čínském ostrově Chenpao v řece Ussuri a zavraždili mnoho příslušníků čínské pohraniční stráže. V následujících týdnech a měsících pokračovaly jejich provokace. (Zajímavé je, že čínské materiály pravděpodobně neuvedly počet obětí, ani důvod zásahu, pozn. LVE) Sociálimperialisté se uchýlili k více druhům pomluv, aby zakryli skutečnost, že byli útočníky, a svalili vinu na Čínu. ČLR nikdy nenapadla žádnou cizí zemi, čínské jednotky nejsou v žádné cizí zemi, Čína usiluje o politiku mírového soužití se všemi zeměmi světa. Žádný revizionistický křik o agresivní a šovinistické politice Číny nemůže změnit tyto nesporné skutečnosti, tvrdí MLPD v roce Naopak SSSR podle ní po léta okupoval řadu zemí a vytvořil základny ve všech částech světa. Jen několik měsíců před začátkem bojů na řekách Ussuri a Heilung sovětské okupační síly (termín MLPD v roce 1972 i současných antikomunistů, pozn. LVE) pochodovaly do Československa před očima celého světa. Sovětská vláda se snažila vzít Číně ještě více území než ruští carové. Čína potřebuje klid k budování socialismu, imperialisté na druhé straně potřebují válku. To je zákon imperialismu - musí neustále rozšiřovat své ekonomické a politické sféry vlivu k dosažení maximálního zisku, potřebuje militarismus a šovinismus ke zničení dělnické třídy ve vlastních zemích. V dlouhodobém horizontu se imperialističtí vlci připravují na zničení socialismu. (Ani nejzavilejší kritici sociálimperialismu si v roce 1972 asi nepřipouštěli, jak bude tento dlouhodobý horizont krátký, pozn. LVE) Hlavní rozpor v dnešním světě je mezi sociálimperialismem a socialistickou Čínou, dochází k závěru MLPD. IV. Ideologická integrace sociálimperialismu v imperialistickém světovém systému Teorie konvergence: buržoazní ideologie zakrývající obnovení kapitalismu Selhání kontrarevolučního puče v Maďarsku v roce 1956 ukázalo, že touto cestou nelze socialismus porazit. Co ale imperialisté nemohli předvídat, byla skutečnost, že události roku 1956 byly výchozím bodem pro obnovení kapitalismu v SSSR zevnitř. Toto obnovení kapitalismu proběhlo ve dvou etapách: 1.) musela být změněna nadstavba socialistické společnosti (revize marxismu-leninismu a zrušení diktatury proletariátu), 2.) musely proběhnout změny v ekonomické základně, začala transformace socialistické ekonomiky na kapitalistickou. V souvislosti s tím byla politika studené války nahrazena politikou uvolňování napětí. Kolem roku 1960, kdy neokapitalistický vývoj v Sovětském svazu se stával buržoazním ideologům stále zjevnější, se objevila teorie konvergence. Konvergence znamená sbližování. Konvergence kapitalistické a socialistické společnosti prostředky, které by sblížily oba systémy a nakonec je sloučily do třetího, nového systému, stejně jako smícháním červené a bílé vznikne růžová. Maloburžoazie věřila, že našla řešení v této teorii, která zároveň vyhovovala imperialistům jako prostředek k rozkládání socialismu. Dalším revizionistickým pokusem o obnovu kapitalismu se stal demokratický socialismus. Socialismus a kapitalismus nelze sloučit. Lenin uvedl, že existovat může buď diktatura buržoazie nebo diktatura proletariátu, že sny o nějaké třetí cestě jsou reakční, maloburžoazní nářek. Teorie konvergence je tedy teorií ke klamání mas a jejich odvádění od třídního boje. Teorie konvergence a revizionistické teorie sledovaly stejný ideologický cíl: klamání mas. Protože se revizionisté snažili prodávat svou zradu socialismu jako další rozvoj marxismu-leninismu, vystupovali proti teorii konvergence. Obávali se, že teorie konvergence odhalí obnovu kapitalismu, která nebyla dosud úplně provedena a dokončena. Evoluční teorie - americká politika podporující obnovu kapitalismu a spolupráci na kapitalistickém základě Zakladatelem této teorie je profesor Brzezinski, odpůrce teorie konvergence. Hlásá perspektivy sjednocení Evropy a znovusjednocení Německa. Prof. Brzezinski byl pozván československou Dubčekovou klikou na jaře 1968 na sérii přednášek v Praze a dalších městech. Cílem Brzezinského teorie je neideologická spolupráce socialistických a kapitalistických zemí - namísto čekání na zhroucení komunistických režimů by USA měly podporovat vývoj, změny v nich a v bloku jako celku, řídit pronikání buržoazní ideologie prostřednictvím kulturních vztahů (v l proběhla výměna 5500 amerických a 4600 sovětských vědců). Teorie klade důraz na ekonomické tlaky ze Západu a rostoucí přitažlivost buržoazní ideologie, zejména myšlenky znovuzačlenění do Evropy. Revizionistické země nastoupily proces postupné integrace do kapitalistického systému - Rumunsko uzavřelo obchodní dohody se Západem v r. 1969, Polsko a Maďarsko 1970, Bulharsko a ČSSR Koncem r více než 20 západoevropských společností udržovalo stálé zastoupení v Moskvě. Od poloviny 60. let bylo uzavřeno více než 400 dohod o spolupráci a více než 20 z nich vedlo k založení společných podniků. V r bylo v Moskvě již více než 35 stálých zastoupení západoevropských trastů. V revizionistických zemích existovaly tendence prolomit monopol zahraničního obchodu, tzn. k otevření dveří zahraničním kapitalistům. Pronikání buržoazní ideologie z kapitalistické ciziny je usnadněno tím, že revizionismus sám je fakticky odrůdou buržoazní ideologie. Revizionisté podřizují různé ideologické problémy svým ekonomickým zájmům. Socialistická ideologie je ničena zevnitř i zvenčí, což usnadňuje provádění americké politiky. Buržoazie se snaží zničit základy socialismu částečně ekonomickým nátlakem, částečně všemi způsoby propagandy. Nedosáhla žádného úspěchu, dokud Komunistická strana Sovětského svazu za Lenina a Stalina udržovala pevné základy socialismu a diktaturu proletariátu. Úspěšné uplatnění ekonomických a ideologických metod okolního kapitalistického světa umožnilo teprve postupné oslabení základů socialismu v SSSR a dalších revizionistických zemích revizionistickým vedením. Rozvoj socialistické ideologie a kultury po Říjnové revoluci

15 15 V třídní společnosti neexistuje jednotná ideologie a kultura pro všechny lidi - stejně jako materiální život buržoazie a proletariátu jsou zcela odlišné, liší se i jejich duševní život. Třídní boje v ekonomické a politické oblasti se odrážejí do třídního boje v oblasti ideologické a kulturní. Od vítězství sovětské moci se imperialismus snažil ohrozit či poškodit základy socialismu prostřednictvím ideologického a kulturního vlivu, v l např. Rádio Svobodná Evropa a Rádio Svoboda v Mnichově, systematicky vysílající podvratnou propagandu do socialistických zemí, měly zaměstnanců a byly financovány americkými tajnými službami 36 miliony dolarů ročně. Socialistické země úspěšně bojovaly proti této zákeřné strategii amerických imperialistů rozvojem a posilováním socialistické ideologie na základě určité kulturní úrovně širokých lidových mas. Z tohoto důvodu vytvoření socialistické kultury bylo stejně důležité jako ekonomický rozvoj země. Západoevropští sociální demokraté tvrdili, že sovětský lid není ještě dostatečně zralý pro socialismus, protože mu chybějí ekonomické i kulturní předpoklady. Lenin na tato tvrzení odpovídal, že je možno nejprve těchto předpokladů revolučním způsobem dosáhnout a pak na základě vlády dělníků a rolníků a sovětského sytému předehnat ostatní národy. Lidé potřebují umění, které je spojeno s jejich materiálním životem, umění socialistického realismu, které bere za výchozí bod život a boj pracujících a je srozumitelné lidu. Zničení socialistické ideologie a kultury a pronikání buržoazní ideologie a kultury v sovětské společnosti Převrat revizionistického vedení SSSR změnil nadstavbu socialistické společnosti, zrušil diktaturu proletariátu a revidoval socialistickou ideologii marxismu-leninismu. To bylo předpokladem pro změnu ekonomické základny společnosti prostřednictvím obnovy kapitalismu v nové podobě, to bylo také výchozím bodem pro zničení socialistické ideologie a kultury. Lenin říkal, že existuje pouze buržoazní nebo socialistická ideologie, neexistuje žádná třetí cesta, netřídní nebo nadtřídní ideologie, proto každá odchylka od socialistické ideologie posiluje ideologii buržoazní. Ekonomické zákony působí nejen v základně, ale i v nadstavbě společnosti. Honba za ziskem a materiální pobídky jako rozhodující prostředek pro vytvoření hmotného zájmu maří morální motivaci a socialistické vědomí a daly podnět k egoismu a korupci. S ohledem na změny v socialistických zemích příznivé pro imperialismus bylo omezeno financování Svobodné Evropy a Rádia Svoboda. Nová buržoazie v SSSR nemohla otevřeně hlásat buržoazní ideologii a kulturu, proto otevřela cestu k jejímu pronikání, zejm. buržoazního umění, prostřednictvím oficiálních kulturních dohod s kapitalistickým zahraničím. Ve společném sovětsko-francouzském prohlášení z se obě země zavazují prohlubovat vzájemné vztahy ve všech oblastech kultury - rádiu, televizi, umění, filmu, vzdělání, sportu, informacích, stejně jako kontakty mezi občany obou zemí, zejména mládežnických organizací. Pseudosocialistická kulturní produkce je vším, jen ne proletářský uměním - až na vzácné výjimky se sovětské, polské, české nebo maďarské filmy neliší od buržoazních filmů z kapitalistického Západu. Co je horší, nejsou zdaleka tak dobré jako některé sociálně kritické filmy z Itálie, Francie, Brazílie nebo Mexika. Od r revizionistické vedení SSSR a administrativa amerických imperialistů obnovovali každé dva roky dohodu o kulturní výměně. Revizionisté otevřeně přiznávali, že se po celém Sovětském svazu rozšířil jazz a americké popové hity. Buržoazní autoři byli v SSSR stále populárnější. Při restauraci kapitalismu se revizionisté nemohli obejít bez nálepky socialismu, proto se stavěli proti příliš otevřenému přístupu ke kapitalistickému systému. Ze stejného důvodu odsuzovali spisovatele, kteří se příliš otevřeně blížili buržoazní ideologii - např. Solženicyn, který obdržel Nobelovu cenu za literaturu, byl vyloučen ze svazu spisovatelů SSSR. Očkování sovětského lidu jedem buržoazní ideologie mělo probíhat nepozorovaně. Příliš zřejmá buržoazní propaganda by alarmovala masy a vyprovokovala je k boji proti revizionistickému vedení, nové buržoazii. V. Problémy marxistů-leninovců v Sovětském svazu Změna v sociálním postavení dělnické třídy K zachování své vlády byli revizionističtí vůdci SSSR nuceni odkazovat na marxismus-leninismus ve slovech a provádět bezkonkurenční demagogii v činech - i to dokazuje, jak hluboce byl marxismus-leninismus zakořeněn v masách ještě v té době. Nepochybně nemálo upřímných sovětských komunistů bylo podvedeno touto demagogií, soudila v r MLPD. I když nejsou spokojeni s mnoha opatřeními revizionistického vedení, věří, že Sovětský svaz je ještě socialistickou zemí a že pracující stále drží moc. Dělnická třída v SSSR si dosud plně neuvědomila, že se její sociální postavení ve společnosti úplně změnilo - po uchvácení moci revizionistickou byrokracií a zrušení diktatury proletariátu byla dělnická třída vyhozena zpět na své místo před Říjnovou revolucí, vrátila se do pozice nesvobodné, vykořisťované a utlačované třídy. Jelikož se tato transformace neuskutečnila prostřednictvím otevřené kontrarevoluce nebo zahraniční imperialistické intervence, ale přišla nepozorovaně, neuvěřitelně tiše, jako pomalu působící jed, tento vývoj a jeho zásadní vliv na sociální postavení dělnické třídy nebyl ihned vidět. Často stejní lidé jako dříve stáli ve vedení strany, státu a hospodářství. Nebylo snadné poznat, že v mnoha případech se zvrhli na revizionisty, protože i nadále používali komunistickou rétoriku a hovořili o přechodu ke komunismu. Skuteční marxisté-leninovci, kteří rozpoznali demagogickou hru a bojovali proti ní, byli pronásledováni a vězněni. (Nejsou uvedeny konkrétní případy, pozn. LVE.) Prvním a nejdůležitějším krokem sovětského proletariátu v procesu poznání je tedy analyzovat, že se stal opět vykořisťovanou třídou, jejíž situace odpovídá situaci vykořisťovaných a utlačovaných pracujících lidí západních kapitalistických zemí. Čím dříve to masy pochopí, tím rychleji budou vědomě usilovat o svržení buržoazie a obnovu diktatury proletariátu. Když revizionisté převzali moc, přistoupili k důkladné očistě předních stranických orgánů. 70% členů ústředního výboru zvolených na XIX. sjezdu (1952) bylo odstraněno na XX. a XXII. sjezdu (na XXI. sjezdu se žádné volby nekonaly). Ze členů ÚV zvolených na XX. sjezdu 50% na XXII. sjezdu skončilo. Současně se revizionisté snažili změnit třídní strukturu strany. Brežněv připustil na XXIV. sjezdu (1971), že složení strany je: 40,1% dělníků, 15,1% kolchozních rolníků a 44,8% úředníků. Dělnická třída stále méně ovlivňovala všelidovou stranu, která se ocitla pod kontrolou části inteligence úzce spojené s novou buržoazií. Monopolní buržoazie se drží u moci po zuby ozbrojenou armádou, policií a tajnými službami a nemilosrdně potlačuje všechny protichůdné tendence. Pokud chtějí komunisté v Sovětském svazu obnovit diktaturu proletariátu, musí se vzdát představy, že toho bude

16 16 možné dosáhnout reformami. Musí si ujasnit, že neexistuje jiný způsob získání moci, než který ukázal Lenin, tj. rozbít nástroje sociálimperialistického státu silou. Boj mas proti nové kapitalistické třídě Nejvyspělejší části sovětské společnosti již založily marxisticko-leninské organizace, jejichž cílem je provést druhou říjnovou revoluci (v r. 1972, zdůrazňuji já, pozn. LVE). Několik programových publikací takových skupin jako Revoluční (bolševičtí) komunisté Sovětského svazu, Stalinova skupina aj. byly propašovány a zveřejněny v zahraničí. Nevíme příliš mnoho o práci těchto skupin, protože jsou přirozeně zakonspirovány. Sovětský tisk o komunistické opozici v SSSR mlčí. Naléhavým úkolem je sjednocení sovětských komunistů v novou bolševickou stranu. Příklad boje proti byrokracii vládnoucího revizionismu poskytla polská dělnická třída. Koncem r polská rada ministrů provedla příliš velké zvýšení cen potravin a předmětů denní potřeby. Pracující vyšli do stávky a masových demonstrací za své požadavky, zpívali Internacionálu a ve Štětíně vtrhli na policejní ředitelství. Revizionistický státní aparát zavolal armádou a milice, tanky a vrtulníky, nechal střílet do davu jako ve fašistických státech, mnoho dělníků bylo zabito a zraněno, ale masové bouře donutily revizionistického vůdce Gomulku, aby odstoupil. V SSSR existuje i buržoazní opozice s otevřeně antikomunistickými postoji. Její opor proti diktatuře monopolní buržoazie je projevem obecné krize nového kapitalismu a naprosté izolace vládnoucí kliky. Existuje šance, že komunisté se spojí s demokratickou částí buržoazní opozice v některých otázkách boje o demokratická práva. V SSSR je další významná rezerva revoluce - boj neruských národů proti velkoruskému šovinismu a národnostnímu útlaku ze strany vládnoucí kliky. Národnostní rozpory se stále zostřují, Jugoslávii dokonce hrozí, že se rozpadne. Komunisté v SSSR mají za úkol skoncovat s oportunismem a nastolit revoluční vládu. Politické a ekonomické vedení musí odpovídat vůli lidu, jeho přesvědčení a požadavkům. Jeho zásady bezpochyby budou revoluční, komunistické, internacionalistické, díky čemuž je přijmou za své pracující lidé celého světa. Tolik západoněmecká Marxisticko-leninská strana Německa o situaci světového komunistického hnutí v letech Dle materiálu MLPD Restaurace kapitalismu v Sovětském svazu" připravil Leopold Vejr. Převzato ze stránek Svazu mladých komunistů Československa, Viz také: