Terciérní uhlonosné relikty ve Slezsku

Transkript

1 Terciérní uhlonosné relikty ve Slezsku Ve Slezsku se vyskytuje několik vesměs malých ložisek hnědého uhlí. Těžené a dosud netěžená ložiska známe z okolí obcí Uhelná u Javorníku a Dolních Životic u Opavy. Pouze dvěma vrty byla zastižena hnědouhelná sloj mezi obcemi Bernartice a Uhelná. Z vrtů v okolí Slezských Pavlovic je známa až 3 m mocná sloj tvořená vesměs slabě prouhelněným xylitem. Tenké sloje voskového uhlí byly podle Hubáčka et al. (1962) zjištěny také u Svinova a Kunčic. Uhlonosné relikty v okolí obce Uhelná ve Slezsku Neogenní sedimenty v okolí Uhelné u Javorníku ve Slezsku jsou zpravidla považovány za součást velké subsudetské hnědouhelné pánve mezi Ząbkowicemi, Ochmutovem a Nysou Kłodzkou. Do České republiky zasahují malým výběžkem o rozloze cca 50 km 2. Vyplňují zde patrně tektonicky omezené území trojúhelníkového tvaru, které se od obce Vlčice na J rozevírá přibližně k SZ. Na okraji subsudetské pánve vystupuje několik hnědouhelných ložisek např. u Ząbkowic a Glucholazů v Polsku a u Uhelné. Při ověřování event. radioaktivity miocenních klastik byl zjištěn výskyt uhlonosných depozit také mezi Javorníkem a Bernarticemi (Prachař 1971). Ložisko Uhelná ve Slezsku. Miocenní kontinentální sedimenty vyplňují nevelkou depresi omezenou na JZ sudetským okrajovým zlomem proti krystaliniku Rychlebských hor. Také její sv. hranice s masivem Žulové je patrně tektonická. Od sousedního reliktu miocénu u Javorníku je oddělena na S hřbetem krystalinika a pouze několik metrů mocnou polohou neogénu. Součástí této deprese je ložisko hnědého uhlí u Uhelné. Jeho podloží tvoří hluboce zvětralé metamorfity, které se podle Frejkové (1968) podobají svrchnímu oddílu série Branné. Jedná se o grafitické vápence, břidlice a fylity. U Uhelné tvoří jen tenkou slupku pláště žulovského masivu (obr. 55). Miocenní klastika jsou téměř na celém území zakryta až 8 m mocným komplexem kvartérních svahových hlín, fluviálními a glacifluviálními písky, štěrky a jíly s úlomky až balvany efuziv, různých typů metamorfik např. kvarcitů, svorů, rul a červené skandinávské žuly. Přehled dosavadních výzkumů Vzhledem k malému rozsahu a významu hnědouhelného ložiska u Uhelné nenacházíme ve starší literatuře o této lokalitě mnoho publikovaných údajů. Většina autorů se až do poloviny čtyři-

2 Terciérní uhlonosné relikty ve Slezsku 285 Obr. 55. Geologická mapa okolí Uhelné ve Slezsku. Prachař (1971), upraveno. 1 miocenní sedimenty ověřené vrty v podloží pliocénu, 2 předpokládaný rozsah slojí zastižených vrty U-49 a U-58, 3, 4 nezakryté krystalinikum: 3 nečleněné krystalinikum orlicko-kladské jednotky a silezika, 4 žulovský pluton, 5 9 krystalinikm zakryté neogenními a pleistocenními klastiky: 5 žulovský pluton, 6 silně zvětralá jílovitá břidlice, 7 místy grafitické fylity, 8 krystalické vápence, 9 ruly orlicko-kladské jednotky, 10 rozhraní mezi odkrytou a zakrytou částí žulovského plutonu, 11 předpokládaný průběh významného zlomu, 12 předpokládaný průběh zlomu místního významu, 13 lokalizace vrtů, který zastihl uhelné sloje mimo ložisko Uhelná, 14 lokalizace býv. povrchového Dolu Antonín Pelnář.

3 286 Terciérní pánve a ložiska hnědého uhlí České republiky cátých let minulého století zabývala většinou stářím ložiska, které řadili vesměs do svrchního miocénu (např. R. Michael, K. Patteisky J. Folprecht, F. Kiegler a další). Teprve po 2. světové válce, v době zvýšeného zájmu o energetické a další surovi ny, proběhlo u Uhelné několik etap ložiskového průzkumu s cílem ověřit kvalitu dobývané sloje, zpřesnit a pokud možno rozšířit její zásoby (Suchopa 1953, Zvára Zeman 1954). Hledala se i možnost využívání terciérních žáruvzdorných jílů (např. Raus 1990), neúspěšně se zkoumala radioaktivita zdejších klastik (Prachař 1971, Obr 1975). Této akci předcházel geofyzikální výzkum metodou vertikálního elektrického sondování (VES). Širší geologická veřejnost byla s výsledky geologického průzkumu seznamována pouze sporadicky (Mazancová 1958, 1962; Konzalová 1980; Ondra 1967; Frejková 1968). Krátkou zmínku o tomto ložisku najdeme např. u Havleny (1964). V poslední době stručně popsala toto ložisko a historii jeho objevu a těžby Cholevová (2006). Neogenní sedimenty Neogenní uhlonosné sedimenty o mocnosti až 70 m vyplňují podle Frejkové (1968) nevelké území jv. od obce Uhelná. Jedná se o petrograficky poměrně pestrý komplex klastik. Zatímco uprostřed tohoto terciérního reliktu se naspodu ukládaly převážně jíly a prachy, bazální klastika na SV tvoří vesměs štěrky a sutě. Na východě a J reliktu se na bázi střídají zelené a červené jíly s vložkami písku s příměsí jemnozrnného křemenného štěrku s drobnými úlomky zvětralých metamorfik. Hlavní výplň uhlonosného reliktu u Uhelné tvoří nejprve tmavošedé jíly (naspodu s konkrecemi pyritu) s vložkami hnědých jílů a písků s příměsí křemenného štěrku. Směrem do nadloží příměs FeS 2 mizí a jíly obsahují ploché čočky až několik metrů mocných žáruvzdorných jílů. Celková mocnost tohoto komplexu dosahuje uprostřed pánve až 39 m. Směrem k okrajům se mocnost pelitů snižuje. Přibývají v nich písčité vložky a štěrky s drobnými úlomky zvětralých metamorfovaných hornin. Na svrchu leží světle šedé jíly, které na J a V obsahují polohy křemenných štěrků a ne příliš rozsáhlé čočky kaolinických písků se štěrčíkem. V centrální části tohoto reliktu se vyskytují i vložky žáruvzdorných jílů. Jejich svrchní část je zde nahrazena až 11 m mocnou subhorizontálně uloženou čočkou hnědouhelné sloje o rozloze asi m, protaženou ve směru V-Z. Nadloží sloje při okrajích tvoří tenká poloha světle šedých jílů. Na jihovýchodě nahrazuje svrchní část světle šedých jílů výplavový kužel tvořený poměrně hrubými štěrky a sutí. Jeho depozita pronikla až do středu ložiska a překryla větší část sloje. Vložky štěrků tvoří místy i její proplástky (obr. 56). Po skončení uhlotvorby došlo vlivem pohybu ledovce ke zbrázdění povrchu sloje. Vytvořily se v ní různě dlouhé rýhy vyplněné klastickým materiálem a zatekliny, což jsou patrně klastické žíly, s pyritovými konkrecemi až 10 cm velkými. Obdobný kužel se vytvořil i na J tohoto reliktu (Frejková 1968). Zvára a Zeman (1954) zde zjistili erozi celé mocnosti sloje. PALEOGEOGRAFIE Většina autorů se shoduje na tom, že terciérní klastika u Uhelné se ukládala v prostředí zpočátku patrně špatně větraného jezera, jak dokládá zvýšená příměs pyritu. Jeho rozsah se nejspíše příliš nelišil od plochy, kterou dnes neogenní depozita vyplňují, což dokládá příměs hrubých klastik při okrajích reliktu. Poměrně rychlý přechod hrubých depozit do pelitů a vznik uhelné sloje svědčí o nevelké výšce snosných území.

4 Terciérní uhlonosné relikty ve Slezsku 287 Obr. 56. Geologické řezy ložiskem hnědého uhlí u obce Uhelná ve Slezsku. Zvára Zeman (1954), upraveno. Horní řez: 1 kvartér: štěrk (till), 2 4 terciér: 2 písek, 3 jíl, 4 uhlí. Dolní řez: 1, 2 kvartér: 1 navážka, 2 štěrk (till), 3 5 miocén: 3 písek, 4 jíl, 5 uhlí, 6 vytěženo lomem. PALEONTOLOGIE Vzhledem k tomu, že otisky listů a semen byly velmi špatně zachované, studoval Fietz (1926) pouze dřeva z Uhelné. Náležela jehličnanům ze skupiny Taxodieae-Cupressineae a Abietineae. Mikropaleobotanický výzkum této lokality pochází od Mazancové (např. 1962), která považovala zdejší uhelnou sloj za spodnomiocenní až střednomiocenní, vzhledem k výskytu např. spor Corrugatisporites solidus a Monocolpopollenites areolatus. U Uhelné a dále ve spodní části vrtu Z-1 (Vidnava) byla Konzalovou (1979) nalezena palynomorfa pravděpodobně starší než karpat-baden. Z teplomilných prvků byli pravidelně zjištěni zástupci čeledi a rodů Palmae, Lygodium, Engelhardtia, Castanea. Z arktoterciérních prvků se vyskytovaly rody Carya, Pterocarya, Betula, Carpinus, Corylus. Hojně se vyskytovaly i jehličiny rodů Pinus, Cedrus, Picea, Keteleeria. V profilech byly zachyceny zejména prvky různých facií bažinného porostu (čeledi Myricaceae a Taxodiaceae a rody Nyssa, Cyrilla, Alnus). Strukturně tektonický vývoj Neogenní relikt u Uhelné je na JZ omezen zlomem sz.-jv. směru a na JV zlomem směru SSV-JJZ. Oba zlomy byly patrně aktivní v době hromadění organické hmoty, která dala vznik hnědouhelné sloji. Podle Prachaře (1971) je tento relikt ještě postižen zlomy jednak víceméně paralelními se sudetským okrajovým zlomem a zlomy k nim kolmými. Hydrogeologie Komplexní hydrogeologický výzkum reliktu u Uhelné nebyl nikdy prováděn, vzhledem k tomu, že veškeré vrty byly hloubeny s hlinitým výplachem. U vrtu U-57 byl zjištěn asi 15 cm vysoký přetok jeho ohlubně (viz ložisko uhlí v sz. okolí obce Bernartice).

5 288 Terciérní pánve a ložiska hnědého uhlí České republiky Nerostné suroviny Kromě slabě prouhelněného hnědého uhlí se v Uhelné těžila nepříliš kvalitní surovina na výrobu cihel. Poslední pokus se v roce 1948 nezdařil (Cholevová 2006). Jsou známy i výskyty poloh žáruvzdorných jílů (CD-NS tabulka 12, CD-NS příloha 10), o nichž se též uvažovalo jako o možné surovině na výrobu šamotu. Mezi obcemi Uhelná a Dolní Fořt u Bernartic bylo v neogénu ověřeno poměrně rozsáhlé ložisko kameninových jílů (Raus 1990). Vzhledem k tomu, že hnědouhelná sloj je vedle humusového uhlí, ve kterém výrazně převládají xylity (lokálně nazývané prkénkové uhlí), tvořena i četnými polohami uhlí voskopryskyřičného, byly dělány i poměrně úspěšné pokusy na získání extraktu montánního vosku (Stingl 1948 in Zvára Zeman 1954). Uhlí OBJEV UHLÍ A STRUČNÁ HISTORIE TĚŽBY Ložisko u Uhelné (dříve Sörgsdorf, resp. Sergsdorf) bylo objeveno v roce O tři roky později zde byly propůjčeny tři dvojité důlní míry pod označením Fridrich Zeche. Podle Meliona (1901) se v roce 1865 dobývalo lomem, pak se na krátkou dobu přešlo na těžbu hlubinnou, ale vzhledem k mocnosti nadloží pouhých několik málo metrů, jeho nesoudržnosti a k velkým přítokům vody se začalo opět s povrchovou těžbou. Dobývala se vesměs vrchní část sloje. Tento autor uvádí, že v době přípravy jeho textu se těžila 1 8 m mocná sloj. Denně se vytěžily 2 t kusového uhlí a stejné množství drobného uhlí, které se spotřebovávalo v místní cihelně a hospodářství. Vzhledem k tomu, že během 2. světové války bylo toto území součástí Německa, byla veškerá dokumentace o ložisku odvezena do Wroclawi, kde zřejmě shořela. Proto se o těžbě uhlí u Uhelné v 19. a v části 20. století zachovalo poměrně velmi málo dokladů. Zatímco zpočátku se exploatovalo méně než 1000 t uhlí ročně, v roce 1874 přesáhla hmotnost vydobytého uhlí 2000 t. Od té doby zřejmě s řadou výkyvů klesala až do roku 1950, kdy se patrně vytěžilo pouhých 70 t (tabulka 54). Technické vybavení lomu bylo primitivní. Ještě ve výše zmíněném roce se uhlí třídilo na kusové a drobné vidlemi. Značným pokrokem bylo využití korečkového rýpadla od roku 1950 a později lžícového rýpadla k odklízení skrývky (příloha XVIII-1). V tomto roce byl Důl Bedřich také přejmenován na Důl Antonín Pelnář. Nasazením lžícového rýpadla po roce 1950 na nakládání uhlí se zvýšila těžba uhlí kolem roku 1952 až na t. Důl v Uhelné po roce 1945 několikrát změnil majitele. Do roku 1950 jej vlastnily Ostravskokarvinské kamenouhelné doly. V letech patřil důl Východočeským uhelným dolům Trutnov. V roce 1952, kdy ho převzaly České lignitové závody Mydlovary, činily dobyvatelné zásoby pouhých cca 24 tisíc t. Dalších t byly zásoby nedobyvatelné nebo nebilanční (Cholevová 2006). Exploatace povrchového Dolu Antonín Pelnář skončila 31. prosince Tabulka 54. Hmotnost vytěženého uhlí v Dolu Bedřich (od roku 1950 Antonín Pelnář) u Uhelné ve Slezsku ve vybraných letech 2. poloviny 19. a ve 20. století. Gába (1987), upraveno a doplněno. Rok tuny ? PROZKOUMANOST A METODY PRŮZKUMU Na ložisku Uhelná proběhlo několik etap průzkumu ve snaze ověřit a pokud možno i navýšit jeho zásoby. V letech bylo přímo v lomu a v jeho nejbližším

6 Terciérní uhlonosné relikty ve Slezsku 289 okolí vyhloubeno 22 ručních vrtů 8 25 m, maximálně 39,9 m hlubokých. V roce 1949 a 1950 bylo vrtáno rotační soupravou Trauzl-SB 2 sedmnáct vrtů v širším okolí ložiska. V žádném z těchto vrtů, které měly vymezit rozsah ložiska žáruvzdorných jílů, nebyl zjištěn ani ekvivalent sloje, i když dosahovaly hloubky až 127,2 m. V roce 1952 bylo vyhloubeno dalších 95 vrtů m hlubokých, jejichž účelem bylo jednak ohraničení ložiska, jednak ověření variabilní mocnosti sloje. Prokázalo se, že přibližně známý rozsah ložiska se žádným směrem nepodařilo rozšířit (Suchopa 1953). CHEMICKO-TECHNOLOGICKÉ PARAMETRY A PETROGRAFIE UHLÍ Vzhledem k tomu, že povrchový Důl Antonín Pelnář byl uzavřen již před půl stoletím, byly pro nové výzkumy k dispozici pouze vzorky základních typů uhlí zachované ve sbírkách Vysoké školy báňské Technické univerzity v Ostravě. Výsledky nově zjišťovaného množství stopových prvků v uhlí a našich uhelně petrografických a technologických analýz (tabulka 55 a 56) jsme doplnili zjištěními Dopity (in Zvára Zeman 1 2 Příloha XVIII. Uhelná ve Slezsku. 1. Stěna Dolu Antonín Pelnář v Uhelné ve Slezsku. V úrovni bagru uhelná sloj s kaolinickými jíly v nadloží. Foto z roku 1955 T. Krůťa (1973). 2. Vodní rekultivace býv. Dolu Antonín Pelnář jz. od obce Uhelná ve Slezsku.

7 290 Terciérní pánve a ložiska hnědého uhlí České republiky Tabulka 55. Uhelně petrologická a technologická charakteristika uhlí sloje býv. lomu Antonín Pelnář u Uhelné ve Slezsku. Podle údajů Dopity (1954), Zváry a Zemana (1954), Havleny (1964), Obra (1975) a Sýkorové et al. (2007) sestavila I. Sýkorová, originál. XDU xylodetritické uhlí, DU detritické uhlí, DXU detriticko-xylitické uhlí, LU liptobiolitové uhlí, SJc sapropelový jílovec. Lom Hlavní typy uhlí W t r (%) A d (%) S t d (%) Q s daf (%) C daf (%) H daf (%) R o (%) Huminit (obj.%) Liptinit (obj.%) Inertinit (obj.%) Minerální látky (obj.%) Lom Bedřich XDU, DU, DXU, LU, SJc ,7 69,6 0,4 4,8 24,4 32,1 57,9 76,7 4,4 8,0 0,25 0,34 2,0 83,9 ulminit, denzinit, textinit, korpohuminit 4,5 76,5 liptodetrinit, rezinit, sporinit, bituminit 0,8 7,7 fuzinit, funginit, inertodetrinit 2,5 64,3 kaolinit, křemen, pyrit, sádrovec 1954) a Havleny (1964). První jmenovaní autoři ověřili na ložisku Uhelná přítomnost pyropissitového uhlí s průměrným obsahem voskopryskyřičného extraktu 5,9 % (max. 10,5 %). Analyzované vzorky (bez bližší lokalizace) vykazovaly následující hodnoty: voda celková (W t ) 30,8 37,0 %, popel v původním vzorku (A r ) 4,11 12,73 %, výhřevnost v původním vzorku (Q i r) kcal. kg 1 (tj. 16,08 18,09 MJ. kg 1 ), síra celková (S t ) 0,67 1,59 %. Petrografické a mineralogické složení. Nově provedeným výzkumem byly ve slo ji makroskopicky rozlišeny polohy hnědých xylitů až fosilních dřev (příloha XIX-1), tmavě hnědého humitového detritického uhlí (příloha XIX-2) a světle hnědých až hnědých pásků a samostatných poloh popelovinového liptobiolitu (obr. 57), resp. pyropissitu s proměnlivým obsahem liptinitu, minerálních a xylitických příměsí (příloha XIX-3). Střídání světle hnědých poloh liptobiolitu s tmavým liptobiolitem a humitem xylitického a xylodetritického charakteru souvisí s rozdílnými podmínkami vzniku uhelné sloje. Na základě petrologického složení a stupně zgelovatění rostlinných pletiv lze předpokládat, že tmavé xylodetritické až xylitické polohy vznikaly ve vlhkém prostředí zalesněného rašeliniště až lesních porostů za částečného přístupu vzduchu. Naproti tomu světle hnědé polohy liptobiolitu jsou produktem nahromadění rezistentních voskopryskyřičných a lipoidních látek při intenzivním aerobním rozkladu rostlinného materiálu (Taylor et al. 1998). Jemnozrnný charakter liptobiolitu a nízký obsah popelovin nevylučuje ani teorii separace organických složek ve vodním prostředí (Potonié 1920), pro které je typický výskyt alginitu (Teichmüller 1989). Z dosud známých údajů (Dopita in Zvára Zeman 1954) vyplývá, že hlavním typem uhlí ve sloji byly liptobiolity, které jsou z mikroskopického hlediska tvořeny vysokým obsahem liptinitu (38,6 76,5 obj. %). Základní pojivovou hmotou liptobiolitu je liptodetrinit (13,3 61,4 obj. %) s bituminitem (0,4 5,5 obj. %) a s jemně dispergovanou příměsí jílových minerálů (5,1 10,3 obj. %), ve kterém jsou rozptýleny rezinit (1,6 11,7 obj. %), sporinit (3,1 10,6 obj. %), úlomky částečně humifikovaných (9,5 20,1 obj. %) a fuzitizovaných pletiv (2,1 6,2 obj. %), jak dokládají přílohy XIX-4 a 5. V souladu s Dopitou in Zvára Zeman (1954) se kromě fuzinitu a inertodetrinitu vyskytoval také sklerotinit, resp. funginit (příloha XIX-6) ve smyslu nové klasifikace inertinitu (sine 2001) a makrinit v množství do 3 obj. %. Z macerálů skupiny liptinitu jsme v malém množství zjistili kutinit, suberinit, fluorinit a alginit. Z macerálů skupiny huminitu (Sýkorová et al. 2005) byl kromě ulminitu, jehož tmavší forma A se světel-

8 Terciérní uhlonosné relikty ve Slezsku 291 nou odrazností menší než 0,20 % R r je v liptobiolitu častější, identifikován korpohuminit a vzácně zgelovatělý denzinit. Korpohuminit byl námi pozorován pouze ve formě flobafinitu vyplňujícího buněčné prostory pletiv textinitu a ulminitu. Vysoký obsah liptinitu (31,2 obj. %) byl také zjištěn v tmavém sedimentu ze spodní části sloje. Základ detritické hmoty tvoří směs jílových minerálů s liptodetrinitem (13,3 obj. %), bituminitem (5,5 obj. %), částečně rozloženým alginitem (6,6 obj. %) s příměsí částečně rozložených a fuzitizovaných pletiv ve formě textinitu, ulminitu, fuzinitu a inertodetrinitu a akcesorických minerálů. V xylodetritickém uhlí kolísají obsahy liptinitu od 10 do 13 obj. %, inertinitu od 3 do 5 obj. %, obsahy huminitu od 70 do 84 obj. % a minerálních látek od 5,0 do 15,2 obj. %. Z huminitu převládají zgelovatělé macerály denzinit s příměsí sporinitu, rezinitu, inertodetrinitu a funginitu (příloha XIX-7) a ulminit (příloha XIX-8). Vysoké obsahy textinitu až 33 obj. % a ulminitu 48 obj. %, obsahy korpohuminitu a rezinitu kolem 6 obj. % jsou typické pro xylitické uhlí (příloha XIX-1). V ulminitu a méně častém textinitu jsme zjistili tmavší formu A s odrazností R r 0,18 0,22 % a dominantní světlejší formu B se světelnou odrazností 0,25 0,34 %. Liptobiolitové a humitové uhlí z Uhelné bylo poměrně čisté s obsahem minerálních látek do 15 obj. % s výjimkou sapropelového sedimentu ze spodní části sloje (64,3 obj. %). Často byly zjištěny jílové minerály, zejména kaolinit, křemen, méně častý je framboidální a krystalický pyrit nebo markazit, rutil, ilmenit, kalcit, draselné živce a sádrovec, který Dopita (in Zvára Zeman 1954) popsal ve vrstvách černého nesoudržného liptobiolitu. Vzácně byl námi elektronovou mikrosondou ověřen výskyt monazitu a zirkonu. Stupeň prouhelnění a chemicko-technologické parametry. Uhlí z býv. lomu Antonín Pelnář u Uhelné bylo Havlenou (1964) klasifikováno jako hnědouhelný hemityp s vysokým obsahem bitumenu. Podle mezinárodní klasifikace sine (1998a) se jedná o hemitypní hnědé uhlí, kterému odpovídají obsahy původní vody nad 40 %, obsahy uhlíku v hořlavině (C daf ) menší než 68 %, hodnoty spalného tepla (Q s daf ) nižší Tabulka 56. Elementární rozbor šesti vzorků uhlí odebraných bez bližší lokalizace z Dolu Antonín Pelnář u Uhelné. Zvára Zeman (1954), upraveno. Pokud není uvedeno jinak, veškeré údaje jsou vyjádřeny v procentech Voda hygroskopická 22,4 18,2 18,6 19, Voda celková 33,3 30,8 33,3 33,8 34,2 37 Popel v sušině 9,3 18,4 6,84 6,81 6,65 6,53 Popel v původní vzorku 6,2 12,73 4,56 4,51 4,38 4,11 Výhřevnost v sušině (kcal) Výhřevnost v pův. vz. (kcal) C 71,97 76,27 76,67 72,7 72,77 72,47 H 4,81 6,24 4,4 4,5 5,77 6,14 N 0,8 0,59 0,64 0,76 0,62 0,49 O 21,92 14,83 17,53 21,47 20,34 20,18 S veškerá 0,67 1,59 1,12 0,92 0,75 1,22

9 292 Terciérní pánve a ložiska hnědého uhlí České republiky než 28 MJ. kg 1 a odraznost ulminitu B nad 0,20 %. Vyšší obsahy uhlíku a vyšší hodnoty spalného tepla v intervalu uvedených parametrů (tabulka 55) jsou způsobeny vysokým obsahem liptinitu, projevujícím se následujícími obsahy prchavé hořlaviny (V daf ) 69,7 74,7 %, organické síry (S org ) 0,7 1,3 %, vodíku (H daf ) 6,4 8,0 %, dusíku 0,5 0,9 % a vysokými výtěžky bitumenu (až 15 %). Obsah popela v uhlí z Uhelné je nízký. Kolísá od 2,7 do 16,4 % s výjimkou sapropelového jílovce ze spodní části sloje (69,6 % A d ), ve kterém byl nejnižší obsah síry (0,41 % S td ). SÍRA, MINORITNÍ A STOPOVÉ PRVKY V UHLÍ Nízké obsahy síry (kolem 1% S td ) byly stanoveny jak ve světlém, tak v tmavším liptobiolitu. V xylodetritickém, detritickém a xylitickém uhlí byly obsahy veškeré síry vyšší (1,8 až 4,8 % S td ). Organická (S o d 0,4 3,5 %) a síranová síra (S SO4 d 0,0 1,37 %) jsou hlavními formami síry v uhlí u Uhelné. Obsahy síranové síry souvisí se zvětráváním uhlí. Z nově analyzovaných deseti vzorků uhlí vyplynulo, že vysoké obsahy veškeré a síranové síry v uhlí u Uhelné jsou doprovázeny zvýšenými obsahy As (42 47 ppm), Ba ( ppm), Sr ( ppm) a dále mírně zvýšenými obsahy Co (419 ppm) a Ni (18 45 ppm). Nejvyšší koncentrace Ti ( ppm), Zr (1252 ppm), Cr (81 ppm), Y (37 ppm), Dy (5,5 ppm), Yb (8 ppm) a Th (5,9 ppm) byly zjištěny v mineralogicky pestrém sapropelovém jílovci ze spodní části sloje. Uran v celé kolekci studovaných uhlí kolísá od 0,5 do 17 ppm s výjimkou jednoho vzorku xylodetritického uhlí s extrémním obsahem U 534 ppm a s nejvyššími obsahy As, Ba, Ce, Co, Cu, Ho (5,5 ppm), Nd (109 ppm), Ni, Sr a S td. Vzhledem k těmto hodnotám převyšují průměrné obsahy As, Ba, Br, Mo a Zr klarkové obsahy prvků v uhlí (tabulka 57). Makroskopicky podobné uhlí jako uhlí těžené u obce Uhelná bylo podle Prachaře (1971) nalezeno při vrtném průzkumu poblíž obce Bernartice sv. od obce Uhelná. VYUŽITÍ UHLÍ Zdejší uhlí sice kvalitou vyhovovalo parametrům pro výrobu montánního vosku, ale celkově malá hmotnost zásob umožnila jeho využití pouze jako energetické suroviny. ZÁSOBY Zvára a Zeman (1954) vypočetli na ložisku Uhelná zásoby v kategorii C 1 bilanční t, dále t v kategorii C 1 dočasně nebilanční a 144 tisíc t C 1 zásoby nebi- > Příloha XIX. Důl Antonín Pelnář, všechny fotografie I. Sýkorová. 1. Xylitické uhlí se zřetelnou stavbou dřeva. Délka vzorku 10,4 cm. 2. Tmavě hnědé detritické uhlí s nepravidelnými fragmenty světlého xylitu. Délka vzorku 11,5 cm. 3. Liptobiolit s tmavými úlomky humifikovaných a fuzitizovaných pletiv. 4. Shluk rezinitu s funginitem a páskem ulminitu v liptodetrinitu s typickými barevnými reflexy. Odražené světlo, olejová imerze. 5. Shluk rezinitu v liptodetrinitu. Fluorescence, suchý objektiv. 6. Denzinit se světlými útvary funginitu, šedými tělísky rezinitu a tmavě šedým sporinitem a drobným liptodetrinitem. Odražené světlo, olejová imerze. 7. Ulminit. Odražené světlo, olejová imerze. 8. Textinit B s výplní rezinitu a krystalickým FeS 2. Odražené světlo, olejová imerze.

10

11 294 Terciérní pánve a ložiska hnědého uhlí České republiky Tabulka 57. Obsahy popela (%), síry (%), forem síry (%), anorganického CO 2 d (%) a stopových prvků (ppm) v uhlí sloje býv. lomu Bedřich (později Antonín Pelnář) u Uhelné ve Slezsku podle Sýkorové et al. (2007) v porovnání s klarkovými hodnotami prvků v uhlí podle Taylora (1964) a s maximálními hodnotami v popelu uhlí podle Krejci-Grafa (1972). I. Sýkorová, originál. Prvek Klarkový obsah prvku v uhlí (ppm) Taylor (1964) Obsah prvku v popelu (ppm) Krejci-Graf (1972) Obsah prvku v uhlí z lomu Bedřich Sýkorová et al. (2007) obsah Min. max. obsah Počet vzorků A d (%) 16,4 3,7 69,9 10 S d t (%) 2,1 0,4 4,8 10 S d p (%) 0,3 0,0 0,9 10 S d SO4 (%) 0,5 0,0 1,4 10 S d o (%) 1,3 0,4 3,0 10 CO d 2 0,18 0,0 0,4 10 As 1, ,8 9,2 46,9 10 Ba Be 2, Br 2,5 4,9 1,1 8,3 10 Ce 24, Cl , Co ,2 1,1 19,0 10 Cr , Cs 0,3 0,1 2,0 10 Cu , Ga Ge 1, Dy 1,9 0,2 5,5 10 Hf 4,2 0, Hg 0, ,03 0,01 0,09 10 I 4,5 0,8 8,8 10 La 9,5 1,4 19,7 10 Mn , Mo 1,5 2,8 1,5 5,6 10 Ni ,8 5,6 45,2 10 Pb 12, ,6 1,9 24,3 10 Sb 0,2 0,6 0,2 2,3 10 Sc 4,2 0,5 6,7 10 Se 0,05 4,4 0,6 7,9 10 Sr , Ta 0,98 0,06 5,5 10 Th 3,0 0,5 5,9 10 Ti U 71 0, V , W 1,5 4,3 0,2 18,5 10 Zn , Zr

12 Terciérní uhlonosné relikty ve Slezsku 295 Obr. 57. Ideální makropetrografický profil slojí v Dolu Antonín Pelnář Uhelné ve Slezsku. Zvára Zeman (1954). 1 světle šedý jíl, 2 xylit, 3 fuzit, 4 pyropissit, 5 písek. lanční při minimální mocnosti sloje 2 m a při mocnosti nadloží do 6 m. Ty zajišťovaly těžbu až do roku 1957, což se ukázalo jako reálné. REKULTIVACE A REVITALIZACE Po skončení těžby byl lom zatopen a v současné době je využíván k rekreačním účelům a chovu ryb (příloha XVIII-2). Ložisko v severozápadním okolí obce Bernartice u Javorníku. Při ověřování možné radioaktivity neogénu bylo v širším okolí Javorníku ve Slezsku vyhloubeno 25 vrtů v roce 1965 a o rok později soupravou ZIF 300 dalších 19 rotačních vrtů. Druhé etapě průzkumu předcházelo změření 22 vertikálních elektrických sond (VES), jejichž cílem bylo ověření hloubky podloží neogenních depozit. Severovýchodně od obce Uhelná byly v roce 1966 zjištěny ve vrtech U-49 a U-58 (obr. 55) uhelné sloje a v dalších šesti vrtech zastiženy sedimenty s uhelným detritem (Prachař 1971, Obr 1975). Vzhledem k velmi špatným výnosům jádra nelze vyloučit výskyt dalších slojí ani ve výše zmíněných dvou vrtech, ani ve vrtech sterilních. Neogenní sedimenty Žádný z vrtů, které zastihly sloj, bezprostředně nenavazuje na uhlonosný miocén u Uhelné. Až pět slojí slabě prouhelněného hnědého uhlí o mocnosti 1 7 m bylo zastiženo ve vrtu U-58 v sz. okolí obce Bernartice v uhlonosném komplexu mezi

13 296 Terciérní pánve a ložiska hnědého uhlí České republiky m v hloubce m, 152,5 154,5 m, m, ,7 m a m. Miocenní klastika, tvořená střídáním převážně šedozelených až zelenošedých prachů a jílů až aleuropelitů se zelenými pískovci, zde nasedají v 231,5 m na silně zvětralé ruly, amfibolity a amfibolické břidlice. V nadloží produktivního miocénu leží v hloubce m komplex vesměs šedozelených až zelenošedých jílovitých písků s vložkami štěrků, které oba výše uvedení autoři řadí do pliocénu. Neogenní sedimenty jsou překryty 71 m mocnými, patrně glacifluviálními štěrky. Ve vrtu U-49 byla pod 62,2 m kvartérních štěrků zastižena v hloubce 80,5 82,5 m sloj uvnitř patrně miocenního komplexu šedozelených až zelenošedých prachů a jílů a převážně rezavě hnědých a zelených písků. Podloží od 92 m tvoří zvětralé fylity a granitoidy. PALEONTOLOGIE Palynologickými výzkumy (např. Konzalová 1979) vrtných jader několika vrtů v okolí Bernartic a svrchních částí vrtu Z-1 (Vidnava) bylo zjištěno střednomiocenní až svrchnomiocenní stáří společenstva planktonu a řas, které mělo sladkovodní charakter. Z teplomilných prvků palynomorf byly pravidelně zastoupeny rody Symplocos, Engelhardtia a ojediněle rody a čeledi Palmae, Araliaceae, Cornaceae a Castanea. Převahu ve společenstvu měly ovšem prvky arktoterciérní. Dominantní ve společenstvech jsou zástupci bažinných stanovišť: Taxodiaceae-Cupressaceae, Liquidambar, Nyssa, Pterocarya, Alnus, Salix, Decodon, Butomus, Sparganium, Typha, Poaceae a vodní kapradina Azolla. Sušší, mezofytní stanoviště reprezentovaly především rody Quercus, Tilia, Carpinus, Fagus, Sequoia a Magnolia. Hydrogeologie Protože byl při hloubení vrtů používán hlinitý výplach, nebylo možné v okolí Bernartic zkoumat hydrogeologické poměry. Nerostné suroviny Kromě uhelných slojí bylo řadou vrtů ověřeno m mocné ložisko kaolinu tvořené intenzivně zvětralým krystalinikem v podloží neogénu. Technologická kvalita obou surovin však nebyla blíže zkoumána. Podle Prachaře (1971) by těžba uhlí jako energetické suroviny byla příliš nákladná. Tento autor však nevylučuje její využití v budoucnu pro chemické zpracování. Vzhledem k hloubce nepovažuje za perspektivní ani ložisko kaolinu (CD-NS tabulka 11, CD-NS příloha 9). Ložisko u obce Dolní Životice jihozápadně od Opavy. Asi 1 km jihovýchodně od Dolních Životic (obr. 58) leží na ploše asi 16 ha dnes již prakticky zapomenuté ložisko patrně miocenního hnědého uhlí. Úvod a stručná charakteristika útvarů Produktivní sedimenty o mocnosti až cca 100 m vyplňují přibližně 700 m široké a 100 m hluboké údolí směru ZSZ-VJV vyhloubené v silně zvětralých kulmských drobách hradeckých vrstev (svrchní visé, mississipp). Jejich nadloží převážně tvoří kvartérní glacifluviální písky.

14 Terciérní uhlonosné relikty ve Slezsku 297 Obr. 58. Lokalizace vrtů, které ověřily výskyt uhlonosného miocénu u Dolních Životic. A. Jurková (1956), upraveno. 1 3 kvartér: 1 jíly a štěrky, 2 svahové a sprašové hlíny, 3 glacifluviální písky, 4 hradecké vrstvy, svrchní visé: droby a jílovité břidlice, 5 předpokládaná lokalizace šachtice Havírna, 6 lokalizace nově vyhloubených vrtů, 7 lokalizace řezu. Přehled dosavadních výzkumů O tomto výskytu terciéru se vedly ve druhé polovině 19. století a začátkem století 20. spory, zda se jedná o depozita oligocenní (Camerlander 1886, Tietze 1890), nebo miocenní (např. Frech 1902, Michael 1907, Patteisky Folprecht 1928). Této diskuse se zúčastnil i Hassinger (1914), který zdejší produktivní sedimenty považoval dokonce za kvartérní. Veškeré úvahy o stáří ložiska byly vedeny pouze na základě porovnání charakteru zdejšího uhlí s uhlím v reliktu terciéru u bývalého Sörgsdorfu (dnes Uhelná u Javorníku). Hubáček (1948) soudí, že se patrně jednalo o voskové uhlí. Začátkem padesátých let minulého století, tedy v době rozšiřující se těžby uhlí v bývalém Československu, proběhl výzkum tohoto ložiska (Jurková 1954a, b, 1956). Protože od té doby nebyly publikovány žádné nové údaje o tomto výskytu, vycházíme v našem textu především z jejích zjištění. Neogenní sedimenty Podle Jurkové (1956) tvoří výplň miocenního reliktu u Dolních Životic výlučně terestrické sedimenty světle šedé a pestré kaolinické místy i hrubě písčité prachy a jíly s vložkami zvodněných písků (kuřavek), dále tmavohnědých uhelnatých jílů s polo-

15 298 Terciérní pánve a ložiska hnědého uhlí České republiky hami velmi slabě prouhelněného hnědého uhlí. Charakter klastik nasvědčuje krátkému transportu a rychlé sedimentaci. Výchozím materiálem byly převážně hluboce zvětralé kulmské sedimenty. Při průzkumu lokality údajně nebyly nalezeny žádné určitelné rostlinné ani živočišné fosilie. HYDROGEOLOGIE Během průzkumu tohoto ložiska se neprováděla žádná hydrogeologická měření. Ve všech vrtech však byly zjištěny přítoky vod, které se projevovaly slabým přetokem přes okraj vrtu v době pracovního klidu (Jurková 1954b). Nerostné suroviny Kromě hnědého uhlí se před 1. světovou válkou u Dolních Životic těžily jíly jako kamnářská hlína. Uhlí OBJEV UHLÍ A STRUČNÁ HISTORIE TĚŽBY Podle Camerlandera (1886) začala v tomto roce těžba uhlí obnovením šachtice zvané Havírna, ve které se již kolem roku 1735 dobývaly jíly. Jurková (1954a) udává, že tato šachtice skončila snad jako úpadní štola při dobývání uhlí. T. č. je zatopena a dosahuje hloubky 39 m, ačkoliv prý byla mnohem hlubší kolem roku 1934 bylo vrtáno domácími lidmi a v hloubce 16 m naraženo uhlí v blízkosti dnešního rybníka. Údaje o hmotnosti vytěženého uhlí, stejně tak jako o tom, jak dlouho se zdejší uhlí exploatovalo, se nepodařilo zjistit. PROZKOUMANOST A METODIKA PRŮZKUMU Vrtným průzkumem z padesátých let minulého století bylo ověřeno, že Havírna byla vyhloubena prakticky uprostřed rychle vykliňující čočky uhlonosného komplexu o průměru cca 200 m (obr. 59). O tomto průzkumu se zachovaly pouze kusé informace. Probíhal v letech Rotační jádrovou soupravou bylo vyhloubeno celkem šest vrtů hlubokých 8,8 108,8 m, z nichž pět zastihlo kulmské podloží maximálně v hloubce 105 m. Byly lokalizovány ve dvou liniích ve vzdálenosti m a byl jimi konturován rozsah ložiska. Obr. 59. Geologický řez ložiskem u Dolních Životic. A. Jurková (1954b), upraveno. 1 2 kvartér: 1 štěrk, 2 jíl a prach, místy s valouny, 3 6 terciér: 3 písek, 4 uhelnatý jíl, 5 uhlí, 6 popelovinové uhlí, 7 jíl a prach, místy s valouny, 8 svrchní visé: droba, jílovitá břidlice.

16 Terciérní uhlonosné relikty ve Slezsku 299 CHARAKTERISTIKA SLOJE Vrtným průzkumem (Jurková 1954a, b) byl nejmocnější uhlonosný komplex zastižen ve vrtu č. 1 v hloubce 8,4 67,2 m. Z tohoto poměrně strohého popisu připadalo na hnědé uhlí pouze 20,6 m. To tvořilo šest lávek, resp. slojí (obr. 60), z nichž dvě nejmocnější ležely v hloubce 15,5 23,3 a 45,5 49,6 m. Jednotlivé polohy uhlí byly odděleny buď vložkami uhelnatých jílů, nebo zemitého (= popelovinového?) uhlí. Několik z nich obsahovalo až významnou příměs pyritu. Celý komplex lze tak chápat jako 58,8 m mocnou sloj s četnými proplástky. Obr. 60. Profil vrtu Dolní Životice-1. A. Jurková (1954b), upraveno. 1 3 kvartér: 1 ornice, 2 hrubý štěrk, 3 jíl s úlomky hornin, 4 7 miocén: 4 slabě prouhelněné hnědé uhlí (poloha s FeS 2 označuje výraznou příměs pyritu), 5 popelovinové uhlí, 6 uhelnatý jíl až jíl se smouhami uhelnatého jílu, 7 jíl, prach různé barvy, místy s úlomky hornin, 8 svrchní visé: droba.

17 300 Terciérní pánve a ložiska hnědého uhlí České republiky Jurková (1956) považuje uhlí tohoto ložiska za alochtonní. To platí, pokud jde o kusy xylitu, které se vyskytovaly v polohách uhelnatých jílů. Přestože se vzorky uhlí z této lokality nezachovaly, názor, že původ slojí je alochtonní, považujeme za značně diskutabilní. CHEMICKO-TECHNOLOGICKÉ PARAMETRY UHLÍ Čtyři analyzované vzorky bez bližší lokalizace dokládají poměrně nízkou kvalitu zkoumaného uhlí. Pomineme-li analýzy uhlí s obsahem popela přes 55 %, pak jeho obsah neklesl v žádném vzorku pod 25 %, prchavá hořlavina se pohybuje mezi 50,2 58,9 %, výhřevnost, pokud pomineme vzorek 2B v tabulce 54, kolísá mezi kcal. kg 1 (tj. 17,0 18,3 MJ. kg 1 ) a obsahy síry jsou mezi 2,64 4,16 %. Extrémní zastoupení síry je ve vzorku č. 4 až 39 % (tabulka 58). ZÁSOBY Jurková (1954a) odhadla, že se na této lokalitě vyskytuje asi t uhlí v kategorii C 2. Tabulka 58. Chemicko-technologické analýzy blíže nelokalizovaných vzorků uhlí z lokality Dolní Životice ve Slezsku. Jurková (1954a), upraveno. Pozn.: Výhřevnost se udává v kcal. kg 1 ; hodnoty v závorce po přepočtení na MJ. kg 1, ostatní hodnoty vyjádřeny v procentech. Vzorek Voda celková Popel Prchavá hořlavina C H S Výhřevnost 1A 8,97 28,36 50,2 40,66 4,91 2,64 1B 31,1 55,25 44,68 5,39 2, (= 17,0) 2A 4,71 69,87 24,67 13,45 2,11 4,5 2B 73,2 25,7 14,12 2,21 5, (= 4,4) 3A 8,86 25,02 53,77 39,1 3,95 3,79 3B 27,5 58,88 42,8 4,33 4, (= 18,3) 4A 0,83 55,08 26,33 38,72 4B 55,61 26,5 39

18 Relikty terciéru na území Českého masivu Na řadě míst se v Českém masivu (ČM) vyskytují rezavě hnědé, červenohnědé, nebo též světle šedé až bělavé, převážně jílovité písky, štěrkopísky, štěrky a také prachy a jíly. Většinou se jedná o několik málo desítek, výjimečně více než 100 m mocný komplex klastik, která se zachovala v izolovaných reliktech oligocenního, pliocenního a především miocenního stáří. Leží v různé nadmořské výšce díky svému rozdílnému stáří a ovlivnění neotektonickými pohyby (Pešek Spudil 1986). Jedná se o uloženiny převážně říční sítě nebo průtočných jezer ležící mimo limnické pánve (severočeskou, sokolovskou, chebskou, žitavskou a pánve jihočeské) a relikty v jejich nejbližším okolí, které byly evidentně v minulosti jejich součástí, karpatskou předhlubeň, vídeňskou pánev a karpatský flyš. Seřazení terciérních reliktů do více či méně souvislých pruhů vedlo od poloviny 20. století ke snaze o rekonstrukci této říční sítě, ať již na území celé ČR, nebo alespoň v některých regionech. První pokusy na základě známých výskytů byly v polovině 20. století dosti spekulativní, na přelomu 70. a 80. let se jevila interpretace s rostoucím počtem identifikovaných reliktů jako jednodušší (např. Malkovský 1979, Pešek Spudil 1986). Po nalezení dalších drobných reliktů, navíc zřejmě různého stáří, se v současné době interpretace původně naznačené říční sítě v detailech komplikuje, což je běžný jev ve vývoji poznání geologických poměrů. V minulosti prezentované představy o možnosti ukládání sedimentů za vhodných morfologických a klimatických podmínek a vlivu postsedimentární eroze a tektonických pohybů se však obecně nemění. Rekonstrukce říční sítě a průtočných jezer vychází z: principu analogie s jinými oblastmi Eurasie, morfostrukturní analýzy čs. části ČM, průběhu a četnosti výskytu reliktů terciérních sedimentů v určitých regionech, interpretace vlivů postsedimentárních tektonických pohybů a rozdílného vyklenování ČM jak v období sedimentace, tak po jejím skončení. To, že musela být mimopánevní území odvodňována a pánve dotovány klastickým terestrickým materiálem, je nepochybné. Sedimentace v pánvích probíhala od eocénu(?) do pliocénu v několika časových cyklech, kdy se měnily poměry ve snosných územích, což se projevovalo jak během ukládání sedimentů, tak při jejich následné erozi. Zařazení sedimentů v reliktech do kratšího časového úseku je vzhledem k podobnosti klastik a převážně bez paleontologických důkazů málo spolehlivé, nebo může být dokonce i chybné. Z naší analýzy vyplývá, že základem dále uvedené interpretace je říční síť nejspíš stáří oligocén až střední miocén. Relikty pliocenních sedimentů svědčí v tomto schématu o jejím dalším vývoji. I když se na některých lokalitách vyskytují

19 302 Terciérní pánve a ložiska hnědého uhlí České republiky v místech ukládání starších sedimentů, mohlo jít o odvodnění území úplně opačným směrem, jako např. u jihočeských pánví. Mocnost a charakter terciérních depozit nasvědčuje tomu, že terciérní řeky opakovaně vytvářely hluboká a místy též široká koryta, která periodicky vyplňovaly fluviálními sedimenty hrubšími klastiky v řečišti a jemnějšími v aluviální nivě. Po zaplnění koryt a snížení energie reliéfu snosných území sedimentovaly jemnější uloženiny i mimo původní toky, takže se mohla vytvářet i rozsáhlejší jezera, místy zarůstající poměrně bujnou vegetací. Terciérní pánve a řeky, o jejichž existenci svědčí dosud zachované relikty klastik na území ČR, byly od středního eocénu až do středního miocénu patrně odvodňovány do tří větších sedimentačních bazénů: pánve podkrušnohorské severočeská, sokolovská a chebská k SZ do širokého zálivu Severního moře na území SRN (viz též Chlupáč et al. 2002), pánev žitavská a relikty uhlonosného terciéru ve Slezsku (Uhelná, Dolní Životice) k SV s pravděpodobným odtokem přes Polsko do západních výběžků karpatské předhlubně, pánve jihočeské s odtokem k JV do alpské předhlubně. Na základě morfostrukturní analýzy a charakteru sedimentů terciérních reliktů považujeme za rozvodnice mezi podkrušnohorskými pánvemi a jihočeskými pánvemi Brdy a vrchovinu středočeského plutonu, jihočeskými pánvemi a karpatskou předhlubní osní část Českomoravské vrchoviny (centrální větev moldanubika), karpatskou předhlubní, jihočeskými a podkrušnohorskými pánvemi centrální větev moldanubika, východní část Železných hor a obtížně identifikovatelné území ve východní části české křídy. Na vymezení oblastí se mohly podílet v určitých obdobích zcela nebo i jen částečně území současné Šumavy a Českého lesa, Krušných hor a hory Sudetika (Lužické, Jizerské, Krkonoše, Orlické, Jeseníky). Pro celou další interpretaci je rozhodující, aby tyto současné rozvodnice existovaly i před mnoha miliony let. Jediným podpůrným argumentem této představy je snaha granitoidů, byť různého stáří, svou pozicí a fyzikálně mechanickými vlastnostmi ve vazbě na geodynamické pochody, resp. tepelný tok, vystupovat morfologicky pozitivně, tj. vyklenovat se. Jak dalece je tento předpoklad reálný, je obtížné doložit. Jedná se totiž o poměrně dlouhé období, během kterého kromě nerupturních pohybů (vyklenování, subsidence) docházelo, zvláště ke konci neogénu, k poměrně významným pohybům po zlomech. Odvodnění do severočeské hnědouhelné pánve a pánve žitavské Tzv. Paleoradbuzou, resp. tokem C, jehož osa probíhala zhruba ve směru S-J po spojnici Domažlice-Plzeň-Žatec (např. Pešek Spudil 1986), bylo patrně odvodňováno území mezi Tepelskou vrchovinou, Českým lesem, Brdy a středočeským plutonem přes tzv. hlavačovský pruh do žatecké delty severočeské hnědouhelné pánve (SHP). Tento základní tok měl řadu přítoků (příloha 4). V jižní části převládají přítoky zleva, tj.

20 Relikty terciéru na území Českého masivu 303 z Tepelské vrchoviny, v části severní spíše zprava, pokud nebyly součástí dále komentované hypotetické Paleosázavy. Většině reliktů sedimentů se přisuzuje miocenní stáří. Na několika lokalitách leží v jejich nadloží patrně mladší, pliocenní(?) klastika. V jihozápadní části takto vymezeného území se zachovala řada reliktů seřazených podél mariánsko-lázeňského zlomu, tj. ve směru SZ-JV. Soubor těchto reliktů pravděpodobně pliocenního stáří v podhůří Českého lesa lze považovat buď za pramennou oblast Paleoradbuzy s počátečním odvodněním k JV a pokračováním dále na Plzeňsko sledováním staršího toku Paleoradbuzy(?), nebo byla oblast od Boru u Tachova odvodňována směrem k SZ do chebské pánve, což se zdá být pravděpodobnější. Na území SHP se vyskytuje ještě delta bílinská, jejíž dotace fluviálními sedimenty není úplně jasná. Stáří sedimentů těchto a dalších terciérních reliktů je doloženo pouze sporadicky (CD-tabulka 13 15) a ne vždy zcela jednoznačně. Geologické úvahy vycházejí z existence výše zmíněných delt. Pokud by jejich stáří bylo jiné, např. mladší, pak na ně nenavazuje vhodný pánevní prostor, nebo by musela být eroze v SHP v tomto období podstatně intenzivnější. Naopak deltovým sedimentům by chyběly toky, které by do pánve přinášely klastika ovlivňující jejich uhlotvorbu. K problematickým územím v hypotetickém povodí tzv. Paleosázavy náleží komplex terciérních reliktů, které se vyskytují přibližně na trase Melechov (s přítoky z Kolínska?), Praha a Roudnice nad Labem. Jde ale občas o uloženiny zřejmě dosti odlišného stáří. Pokud by tzv. Paleosázava existovala, potom není vyloučeno, že část pravostranných přítoků tzv. Paleoradbuzy, vyskytující se ve v. části Barrandienu, by mohla být levostrannými přítoky tzv. Paleosázavy. Pro odpověď na otázku, zda byly severočeská hnědouhelná pánev a pánev žitavská propojeny, neexistují důkazy. K žitavské pánvi patří nepochybně několik reliktů obdobného stáří, z nichž některé jsou slabě uhlonosné. Vyskytují mezi Varnsdorfem, Rychnovem nad Nisou, Libercem a Frýdlantem (ekvivalent hrádeckých vrstev?). Relikty pravděpodobně pliocenních sedimentů, seřazené do pruhu směru JV-SZ mezi Jičínem a Turnovem, naznačují možnost odvodnění do prostoru žitavské pánve. Ale v tomto pánevním prostoru, i když šlo nepochybně o morfostrukturní sníženinu, byla sedimentace v té době již ukončena a sedimenty pliocenního stáří zde nejsou známy. Jihočeská říční síť Vymezení jihočeských pánví, jak je chápáno např. z geomorfologického a hydrogeologického hlediska, určuje především rozsah výskytu klikovského souvrství, na které jsou naloženy terciérní sedimenty, i když v nich většinou tvoří výplně koryt. Interpretovat říční síť a poměry sedimentace mezi klikovským a mydlovarským souvrstvím, byť zde relikty sedimentů zlivského a lipnického souvrství existují, je nereálné. Naproti tomu v období ukládání mydlovarského souvrství to není až tak velký problém, i když se relikty vyskytují daleko za hranicemi takto vymezených pánví, a to mezi Středočeskou pahorkatinou, Brdy na SZ a S, Českomoravskou vrchovinou na V, Novohradskými vrchy na J a Šumavou na JZ. Zdrojovou oblastí klastického materiálu pro českobudějovickou pánev byl především středočeský pluton, zatímco pro třeboňskou pánev z. svahy Českomoravské vrchoviny. Způsob transportu klastického materiálu dokládá řada reliktů uloženin, protažených ve směru přínosu, tj. generelně od SZ až SV. Konfigurace výskytů sedimentů mydlovarského souvrství v prostoru

21 304 Terciérní pánve a ložiska hnědého uhlí České republiky českobudějovické pánve a stropnického příkopu, včetně dokladů existence brakické fauny s vazbou na alpskou předhlubeň, naznačuje, že nešlo o bezodtoké území, ale o území odvodňované v době sedimentace zlivského (?), mydlovarského a domanínského souvrství k JV. Příslušnost většiny těchto terciérních reliktů k mydlovarskému souvrství je nepochybná, takže by se jednalo o uloženiny patrně mladší, než jsou sedimenty Paleoradbuzy. V detailu je však obtížné doložit, jak probíhalo odvodnění jihočeských pánví. Za hranicemi ČR na území Rakouska se vyskytují nejprve terestrické uloženiny a dále k JV na ně navazující marinní, poněkud starší sedimenty svrchnooligocenního až spodnomiocenního stáří. Jde tedy o klastika odpovídající svým stářím mosteckému souvrství SHP. Nelze však vyloučit, že mladší miocenní depozita mohla být erodována během vyklenování příhraničních oblastí Rakouska a ČR a následné přestavby říční sítě. V době sedimentace domanínského souvrství, jak vyplývá z charakteristiky těchto uloženin Bouškou a Kontou (1990) a Hanzlíkem (2007), byl tento sedimentační prostor dotován patrně již klastickým materiálem z oblasti Šumavy. Podmínkou však je, že jeho relikty u Vrábče j. od českobudějovické pánve patří do vltavínového pádového pole. Byl to již počátek přestavby říční sítě v ČM? Vltavíny se na území Rakouska totiž vyskytují minimálně a většinou v kulturních vrstvách (Bouška Konta 1990), zatímco v patrně svrchnoterciérních terasách řeky Labe u Drážďan zjištěny byly (Rost et al. 1979). Interpretace by byla jednodušší, pokud by na území ČR nechyběly adekvátní relikty terciérních uloženin v povodí řeky Labe. Relikty pliocenních sedimentů dosti často sledují trasy miocenních toků a depozit uložených v jejich okolí. Je to pochopitelné, protože šlo původně o deprese, ve kterých docházelo ke kompakci starších, zejména mocnějších depozit. Pliocenní hruběji klastické uloženiny naznačují další pohyby ve snosných územích. Je otázkou, kam ale tyto řeky odtékaly a kde ukládaly své sedimenty, vyjma uloženin tehdejších akumulačních teras. V bezodtokých územích, než došlo k dokončení tvorby nové říční sítě? Existovalo v té době odvodnění ještě směrem k J do podhůří Alp? Zřejmě ne. Relikty karpatské předlubně Zdrojovou oblastí těchto depozit byl v. okraj ČM, vyznačující se pestrou geologickou a složitou tektonickou stavbou. Relikty terciéru jsou tvořeny jak marinními sedimenty obvykle badenského stáří, což odpovídá pravděpodobně starším uloženinám Paleoradbuzy, tak terestrickými uloženinami většinou pliocenního, popř. neurčitého stáří. Relikty marinního badenu zasahují poměrně hluboko do ČM. Známe je dnes především z prostoru tří významných starších, z větší části výrazně tektonicky ovlivněných struktur boskovického příkopu, orlické pánve a Hornomoravského úvalu, přičemž tyto struktury mají dodnes charakter morfologických depresí. Původní rozsah jejich výplní nebyl limitován jen tvarem nebo opakovanými tektonickými pohyby v těchto významných slabinách ČM, ale byl širší. V té době i později existovaly sedimentační prostory také v místech struktur, které s nimi byly paralelní, případně i na ně kolmé. Relikty marinních badenských sedimentů leží např. na svrateckém krystaliniku především na území mezi zábřežským krystalinikem a krystalinikem u Litic nad Orlicí. Nejseverněji jsou tato depozita doložena mezi Českou Třebovou a Rychnovem nad Kněžnou. V návaznosti na tyto struktury se drobné relikty terciérních sedimentů vy-

22 Relikty terciéru na území Českého masivu 305 skytují až do podhůří Krkonoš u Nesyté a Hajnice. Jde pravděpodobně o depozita jak miocenní, tak pliocenní říční sítě. Výskyty terciérních sedimentů v prostoru významného systému tektonických struktur Hornomoravského úvalu (zhruba směru SZ-JV) jsou od j. okraje kladského prolomu doloženy nejprve relikty terciérní říční sítě zřejmě miocenního stáří. Od Šumperka k Mohelnici se ve směru SSZ-JJV vyskytuje podél toku řeky Moravy nápadný pruh několik málo kilometrů širokých pliocenních uloženin, litologicky podobných depozitům miocenní říční sítě a průtočných jezer v jihočeských pánvích. Pro obě tyto oblasti je společným znakem ještě výrazná eroze starších sedimentů v pleistocénu, kdy v těchto územích docházelo především v mindelu ke vzniku tzv. přehloubených koryt tvaru V a k jejich následnému vyplnění štěrkopísky o mocnosti m. Od Mohelnice až po Kroměříž je doloženo z řady průzkumných prací větvení této říční sítě a vznik periodicky průtočných jezer na marinních sedimentech badenu v území širokém až 20 km a protaženém ve směru SZ-JV. Uvnitř Hornomoravského úvalu jsou v této části erozní okna starších badenských a svrchnokarbonských sedimentů a starších granitoidů. Toto území je v podstatě asymetrickou příkopovou propadlinou. Prokazatelné tektonické omezení je na SV proti Nízkému Jeseníku a Oderským vrchům, případné tektonické omezení na JZ proti Drahanské vrchovině je asi staršího data. Další odvodnění zřejmě pokračovalo podél dnešního toku řeky Moravy do vídeňské pánve, i když je výskyt pliocenních uloženin mezi Kroměříží a Hodonínem na řadě míst přerušen. Drobné relikty terciéru se vyskytují na j. Moravě v předpolí karpatské předhlubně mezi Mohelnem a Znojmem a dále na území Rakouska. Některé jsou mořského původu s jasnou vazbou na karpatskou předhlubeň, jiné mají terestrický charakter. Nejmladší, poměrně vzdálené od předhlubně, jsou pliocenní uloženiny na krystaliniku mezi granitoidy centrální větve moldanubika a třebíčským masivem. Tvoří pruh směru SSZ-JJV od Jihlavy až po Znojmo, přičemž u Třebíče se v nich vyskytují vltavíny. Na Opavsku je v recentních údolích na s. svazích Nízkého Jeseníku a Oderských vrchů pod kvartérními uloženinami známo několik výskytů marinních badenských sedimentů, vybíhajících z karpatské předhlubně. Terestrické miocenní a místy i pliocenní sedimenty se vyskytují v příhraniční oblasti ČR a Polska u Vidnavy a Uhelné. V obou případech jsou v nich ložiska hnědého uhlí. Patrně stejně stará uhlonosná miocenní depozita jsou známa i u Dolních Životic u Opavy (viz kapitola Terciérní uhlonosné relikty ve Slezsku, str. 282). Problematika interpretace terciérní říční sítě Interpretovaná povodí na základě dochovaných reliktů depozit terciérního stáří se jeví samozřejmě na řadě míst více či méně problematická. Většina terciérních reliktů i pánevních sedimentů se dnes vyskytuje v morfologických depresích. V některých případech šlo o území, která od konce miocénu zaostávala za intenzivnějším vyklenováním okolních částí ČM, jindy o oblasti s významnějšími tektonickými pohyby. Proto i dnes, přes dlouhodobější denudaci, se vyskytují v různých nadmořských výškách. V řadě případů má některé problémy na svědomí např. menší prozkoumanost území a zamaskování naložených mocnějších kvartérních sedimentů na terciérní depozita. Pokud však byl vyhlouben dostatečný počet vrtů, je nutno ještě mít na zřeteli jejich