JIŠTĚNÍ V LEDU SOURCE: 1/6

Transkript

1 JIŠTĚNÍ V LEDU SOURCE: 1/6

2 Jištění v ledu Jištění v ledu je méně pevné, než jištění ve skále, to je základní fakt, který je nutno vzít na vědomí. Led je jen zmrzlá voda. A jak známo, účinkem tepla se led na vodu rozpouští. Zde je třeba si uvědomit, že jištění je zábranou proti pádu. A pád, to není nic jiného, než přeměna potencionální energie na energii kinetickou. Nu, a zadržením kinetické energie (pádu) vzniká - přece teplo. Takže s trochou nadsázky lze říci, že jištění v ledu "tak trochu plave na vodě". Taky je třeba si uvědomit, že je-li jištění v ledu tvořeno kovovými předměty (a to téměř vždy je), tak k jejich zahřívání přispívá i teplota vzduchu a hlavně slunečního záření. Kov je tepelně dobře vodivý, na slunci se části jištění vně ledu zahřejí, a teplo se kovem snadno roznese i na části uvnitř v ledu. Kovový jistící prostředek tak po určité době v ledu vytaje. Je-li někde poblíž výstupové trasy ledem i skála, nabízející možnost zajištění, neopovrhovat jí, a s radostí do skály jištění osadit.výrazně to zkvalitní celý jistící řetězec. I kvalita ledu samozřejmě ovlivňuje kvalitu jištění. Čím pevnější led, tím pevnější je jištění v něm osazené. Pevnost ledu se však určuje těžko, vyžaduje to mít zkušenosti a praxi. Čirý, průhledný led je pevnější, homogenní, tvrdý, ale je taky křehký. Krystalický, bílý až šedomodrý a neprůsvitný led je měkčí, méně pevný, plastičtější. Obsahuje vzduchové bublinky, které narušují jeho soudržnost. 1 JISTÍCÍ MATERIÁL 1.1 Ledovcová vývrtka V současnosti se už moc nepoužívá a mizí ze scény. V ledu má menší nosnost, neboť čepel vývrtky je příliš tenká, a snadno se při zatížení prořezává ledem. Za to jde dobře vrtat do velmi tvrdého ledu. 1.2 Ledovcový šroub Též se slangově nazývá "fréza". Nejčastěji používaný jistící prostředek do ledu. Masivní dutá trubka z lehkého kovu, opatřená na jednom konci okem pro karabinu, a na druhém konci ozubeným hrotem, od něhož se odvíjí poměrně výrazný závit. Do ledu se zavrtává kroucením. Ledová odvrtaná tříšť se při vrtání natlačuje do vnitřku trubky a skrz ni se vytlačuje ven. Její zavrtání do ledu je pracné, zvláště je li trubka širší. Vrtání je možno si ulehčit tím, že do oka šroubu se nasune zobák cepínu, a cepín se využije jako páka usnadňující kroucení. Také existují šrouby s klikou, což vrtání výrazně usnadňuje. Lepší je, když je klika ke šroubu přidávací a odendávací. Naopak když je klika ke šroubu trvale připojena, tak ze zavrtaného šroubu klika trčí a trochu překáží. Zvláště lano se při pádu okolo ní může omotat a poškodit se. Rovněž padající lezec se může o trčící kliky poranit Osazení šroubu Nejlépe je předem do ledu cepínem vyseknout menší dírku, a do té pak nasadit ozubený hrot závitu. Následně se kroucením začne šroub zavrtávat, ze začátku je třeba mu udávat směr, sklon šroubu musí být mírně šikmý s okem nahoru, od vodorovné polohy tak cca 10. Jakmile se chytne závit, šroub začne zajíždět do ledu. Čím je hlouběji, tím víc to jde ztuha. Zároveň je-li led tvrdý, může led začít praskat. V takovém případě se od šroubu rozeběhnou bílé křivolaké čáry, praskliny (případně se led úplně rozpadne a kusy ledu opadají dolů). Pokud je prasklin mnoho, a my máme možnost ještě v dosahu ruky vybrat jiné místo pro zavrtání, je nutno šroub z nepovedeného zavrtání vyndat a osadit jej znova, jinde a lépe. SOURCE: 2/6

3 Pokud se nám nepodaří šroub zavrtat celý až po oko, musí se trubka šroubu ovázat smyčkou s velkou nosností (nejlépe popruh) pomocí prusíku. Smyčku posunout co nejblíže k povrchu ledu, aby se zkrátila páka. Karabina se cvaká do smyčky. Pozor! - závit na šroubu musí být celý ponořen do ledu, smyčka se musí nasadit na hladkou část šroubu. Kdyby byla v kontaktu s ostrými hranami závitu, mohla by se o něj naříznout. Některé ledovcové šrouby mají konec trubky rafinovaně tvarovaný tak, aby kovové oko šlo otáčet, nasadit jako klíč na matici (usnadňuje to kroucení při zavrtávání), a taky posunovat oko po trubce nahoru-dolů. Takový sofistikovaný šroub se pak při neúplném zavrtání smyčkou opatřovat nemusí, prostě se kovové oko stáhne dolů k povrchu ledu a je to. Existuje i takové méně elegantní řešení, a to, že šroub má dokonce dvě oka navlečená na trubce, přičemž druhé oko je po hladké části šroubu volně posuvné, takže když je potřeba zkrátit páku, tak se snadno stáhne dolů k povrchu ledu a je to. Na konci 90.let se v USA dělaly pokusy s nosností šroubů zavrtaných v ledu. Došlo se k závěru, že za určitých podmínek ledovcový šroub v ledu víc drží, když je zavrtán mírně šikmo okem dolů. V prvém případě je úhel ß 1 ostrý, čímž je mocnost ledu pod krčkem šroubu ztenčena, při zatížení šroubu se tato část ledu odlomí, a následkem toho se zvětší páka, kterou bude šroub působit. Díky této větší páce opět dojde k odlomení další části ledu pod krčkem šroubu, a o to zase bude větší páka. A tak až do úplné destrukce ledu a vytržení šroubu. Šroub zavrtaný šikmo nahoru unese cca 9-10 kn. V druhém případě je úhel ß 2 tupý, mocnost ledu pod krčkem šroubu je větší, a led tak lépe klade odpor zatíženému šroubu. Šroub zavrtaný šikmo dolů unese cca 22 kn. Nutno však, aby: - vroubení závitů bylo výrazné, členité - použít je v kvalitním "vodním" ledu (čirý, tvrdý led) - nesmí na to svítit slunce, aby šroub v ledu nevytával Tyto podmínky jsou ale tak těžko splnitelné na sto procent, že ve většině situací je stále lepší se jistit šrouby zavrtanými klasicky, tedy šikmo okem nahoru. Výsledky amerických pokusů brát jen jako doplňující informaci, že za určitých podmínek není šikmo dolů skloněný šroub špatný a lze se na něj při jištění spoléhat. 1.3 Snarg (ledovcová skoba) Také je to dutá kovová trubka. Do ledu se osazuje zatloukáním, a ven z ledu se vytahuje kroucením. Jeho závit je hustší a jemnější, trubka bývá tenčí, než je tomu u šroubu. Hrot snargu nemá žádné ozubení, je hladce kruhový a zaostřen. Na trubce se nachází podélný otvor, který usnadňuje transport odsekaných částeček ledu. Snarg se musí za všech okolností do ledu osadit mírně šikmo okem vzhůru. Některými lezci bývá snarg víc oblíben, než šroub. 1.4 Ledovcový háček (ice-hook) Slouží především k technickému lezení v ledu (lezec do něj odsedává, stoupá nohou do něj zavěšené smyčky, apod.). Ledovcový háček není tedy typické jištění využitelné jako postupové při volném lezení.osazuje se do cepínem předem vysekané dírky v ledu. Pokud celý zobák háčku nejde do ledu vetknout, je dobré jej ovázat smyčkou, nejlépe plochým popruhem. Zlepší se tak stabilita a nosnost háčku v ledu. Samozřejmě že v nouzi se ledovcový háček taky dá využít jako postupové jištění, ale není to praktické, neboť pak hrozí snadné vypadnutí háčku z ledu. Jednak "vyzvoněním" (vypadnutí ven způsobené pohyby lana), a pak taky proříznutím se skrz led při silném zatížení pádem, protože háček je příliš úzký. Jediné trochu oprávněné postupové jištění s ním při volném lezení, je zaháknout jej do ledu, který vyplňuje velmi úzkou skalnatou puklinu, v situaci, kdy okolo v terénu nemáme lepší možnost k zajištění. Sice to nebude moc pevné, ale nic jiného, než háček do té pukliny dát nejde. SOURCE: 3/6

4 2 NĚKOLIK POZNÁMEK Jelikož je jištění v ledu méně pevné, je v místech, kde očekáváme obtíže při lezení (a tím je i pád) dobré postupové jištění zdvojit, a propojit smyčkou s plovoucím kotvením, aby docházelo k rovnoměrnému rozkladu sil při zatížení. Tenčí šrouby mají v ledu menší nosnost, naopak tlusté šrouby mají nosnost větší. Podobně i při délce: krátké šrouby mají menší nosnost, dlouhé mají větší. Místo, kam budeme šroub osazovat, by mělo být rovné, hned od povrchu tvořené kvalitním ledem, a nacházet se v mocné vrstvě ledu. Není dobré šroub osadit do výdutě ("bambule") ledu, neboť tam je menší pevnost ledu, a ani do příliš malé prohlubně, dolíku, protože v něm nebude místo pro otáčení oka šroubu při kroucení, a šroub se nepodaří zavrtat celý. Pokud je na povrchu ledu sníh či krusta nekvalitního ledu, je dobré tento povrchový sajrajt odškrábat cepínem, a šroub osadit až do spodnějších, teď už obnažených, vrstev ledu. Z důvodů menší pevnosti jištění v ledu bychom se měli snažit co nejvíc zmenšit pádový faktor, a to tak, že první postupová jištění budeme osazovat hustěji za sebou (tak po 1 metru), a teprve až tak od třetího jištění možno začít dělat větší rozestupy mezi postupovými jištěními. Led může někdy být tenký, a ještě navíc mezi ním a skalnatým podkladem může být vzduchová dutina, někdy tam i může téci voda. Pozná se to tak, že ze začátku, jak bývá obvyklé, jde šroub zavrtávat čím dál víc ztěžka, a pak najednou z ničeho nic jede dovnitř úplně snadno, téměř s ním jde kroutit jedním prstem. Tak to je ten moment, kdy se šroub provrtal do dutiny. Takové jištění není pevné, hrozí, že se při zatížení vytrhne. Jestliže máme tušení, že vrstva ledu na skále je tenká, pak musíme vrtat opatrně, a jakmile šroub nejde zavrtat hlouběji, ve vrtání už nepokračovat. Pokud bychom rvali šroub stále hlouběji, tak se může stát, že zcela ztupíme a ohneme zuby hrotu šroubu o skálu. Šroub je pak zničen. Ty jistící prostředky do ledu, které jsou duté (šrouby, snargy), a do jejich dutin se při vrtání dostává tříšť odvrtaného ledu, se musí ihned po vyndání z ledu vyklepat, tj. stlačenou ledovou tříšť z dutiny trubky dostat ven. Běžně se to dělá klepáním kladivocepínu na horní konec trubky, nebo postranním klepáním na hladkou část trubky. Někteří borci na ledové lezení se vyzbrojují pevnou tyčkou, kterou led ze šroubu vyšťourávají. Pokud nejde už ani to, je možno šroub nahřát zapalovačem (hodí se kahanový zapalovač, např. Zipo) a odtavený led pak z vnitřku vyklepnout. Jinak zamrzlý šroub (nebo snarg) už nejde znova, podruhé zavrtat! 3 STANOVIŠTĚ V LEDU 3.1 Jistící stanoviště v ledu Štand musí být pevný, minimálně tvořen dvěmi jistícími body, ale klidně dělat i tři, čtyři, máme-li dostatek jistících prostředků. Ty propojit smyčkou s plovoucím kotvením. Přednost dávat dlouhým a tlustým šroubům. Pokud máme podezření, že jistící body stanoviště nejsou moc tutové, je lepší pro: Zatížení směrem nahoru jistit tzv. nepřímo (tedy jistič se do šroubů zavěsí na trochu delším odsedáváku, jistící pomůcku si zapne k úvazu na těle, a první postupové jištění se osadí hned brzo nad štandem, nebo se cvakne do štandu). Při zachycení pádu tak bude jistič nadzdvižen, což bude mít tlumící efekt. SOURCE: 4/6

5 3.1.2 Zatížení směrem dolů je možno jistící stanoviště vylepšit cepíny zaseknutými do ledu poblíž stanoviště. Cepíny je nutno propojit pomocí smyčky s jistícími body stanoviště. (Je to vlastně zálohování, pokud stanoviště nevydrží, ještě mohou zřícení zachytit do ledu zaseklé cepíny). 3.2 Slaňovací stanoviště v ledu Pokud jsme z ledu nuceni slaňovat, máme několik možností: Ponechání materiálu v (ledové) stěně 1. V ledu prostě necháme osazený šroub do ledu s cvaknutou karabinou, nebo vícero šroubů, které propojíme smyčkou s plovoucí karabinou. Bezpečná forma slaňovacího stanoviště, doporučeno do nouzových situací. 2. Instalovat do ledu kovovou tyč s kovovým kroužkem. Dělá se to tak, že ledovcovým šroubem se vyvrtá do ledu díra (šroub se vyjme ven, slouží jen jako nástroj pro udělání díry), a do ní se natluče tyč nejlépe profilu písmene L na jejímž vnějším konci je kroužek. Tyčka musí po osazení být šikmo vzhůru kroužkem, aby se při zatížení nevytáhla ven! Během přípravy na slaňování nesmíme za tyčku tahat v axiálním směru, tzn. kolmo od povrchu ledu! (Nutno poznamenat, že tato metoda pochází z dílny "domácích kutilů", předpokládá, že si člověk opatří onu tyč s kroužkem samovýrobou doma, k čemuž je potřeba se vyznat v kovech, vědět, který kov je lehký, ale přitom pevný, apod. Tato metoda není vhodná pro začátečníky!) 3. Vyvrtat tzv. Abalakovovy hodiny a jimi protáhnout smyčku (o tom viz. níže v textu). Tyto způsoby slanění s ponecháním materiálu ve stěně však nejsou příliš šetrné vůči přírodě, a ani z finanční stránky to není příjemná záležitost Bez ponechání materiálu v (ledové) stěně 1. Je-li ledový terén příhodný, je možno v něm vysekat tzv. ledovou "hrušku", což je uměle vytvořený hrot. Ten se obtočí lanem, takže dolů vedou vždy dva prameny lana a po nich se obvyklým způsobem slaní. Oproti "hrušce" dělané ve firnovém sněhu (tam musí být v průměru cca 0,5 m) může být ledová "hruška" menší, takových cm jedná-li se o tvrdý, vodní led. Pozor však na praskliny v ledu vzniklé při sekání, aby se hrot ("hruška") neulomil! Také třeba dávat pozor na to, že led je oproti firnu tvrdý a kluzký, pokud by měl nevhodný tvar, hrozí sesmeknutí lana dolů. 2. Někdy se v ledové stěně vytvoří ledové hodiny, většinou tak, že nějaký rampouch naroste tak dolů, až se spojí s ledem pod ním (vznikne jakási obdoba krápníku zvaného stalagnát). Jsou-li takovéto ledové hodiny dostatečně masivní, sloupek široký alespoň cm a celý útvar je z průzračného vodního ledu, je to solidní a vděčné slaňovací stanoviště. 3. Slanění ze šroubu s následným vykroucením pomocí lana. Jedná se o takovou téměř iluzionistickou fintu. Do ledu se zavrtá delší šroub, ale tak, aby ho cca 4-5 cm vyčuhovalo z ledu ven. Do oka šroubu se cvakne karabina s pojistkou. Do této karabiny se také cvakne smyčka a ta se pak ováže proti směru hodinových ručiček právě okolo vyčuhující části trubky šroubu. na konec smyčky se pak cvakne další karabina. Lano se pro slanění osadí tak, že bude přeloženo natřikrát. Postupně povede od konce na zemi nahoru do karabiny v oku šroubu, pak dolů opět k zemi, a zpět nahoru ke karabině cvaknuté na konci smyčky. Slaňovat se musí po dvojici pramenů lana, která vede dolů z karabiny cvaknuté do oka šroubu!!! Po slanění se nejprve stáhne ta SOURCE: 5/6

6 část lana, která vede karabinou cvaknutou v oku šroubu, tedy ta dvojice pramenů lana, po které se slaňovalo. Potom nahoru již povede jen jeden pramen lana připojený na karabinu cvaknutou na smyčce. Nyní tahem za tento pramen lana se začne smyčka namotaná na trubce šroubu odmotávat, přičemž bude zároveň vykrucovat šroub ven z ledu, a až se ten vykroutí, vše (smyčka, karabiny i šroub) spadne k nám dolů. Nutné podmínky: - vyčuhující část trubky šroubu musí být hladká, ostré závity šroubu musí být ze začátku ukryté v ledu. Jinak by mohly ostré závity šroubu poškodit smyčku naříznutím - šroub musí být osazen kolmo k budoucímu směru tahu lana - šroub nesmí být v ledu silně utažen nebo přimrzlý. Nesmí však být ani příliš volně osazen, aby nevyjel z ledu během slaňování. Zkrátka musí dobře držet, ale zároveň s ním musí být možno bez většího odporu kroutit - délka namotané smyčky musí být vyměřená, aby počet odvinutí stačil na vyšroubování celého šroubu Tato metoda vyžaduje praxi, mít to nacvičené. Dělat toto slanění poprvé v životě někde v náročné ledové stěně je šílenost. V případě nezdařilého vykroucení šroubu je člověk v pasti, lano nemůže stáhnout dolů, a protože si nemůže být jistý tím, jak moc se šroub povytáhl ven, nemůže ani po laně šplhat nahoru to opravit, neboť hrozí, že by se během šplhání šroub mohl vytrhnout a člověk by se zřítil. Poznámka: lano přeložené natřikrát nás omezí v délce slanění jen na třetinu celkové délky lana, např. máme-li 50 m lano tak slaníme jen cca 16 m. Systém je možno sestrojit i tak, že na místo třetího pramene lana použijeme pomocnou šňůru, pak budeme moci slanit po délce poloviny lana. Závěrem ještě jednou: pro aplikování této metody je nutno mít praxi z nacvičování! 3.3 Abalakovovy hodiny Jedná se o uměle vytvořené hodiny v ledu. Dělají se vyvrtáním dvou otvorů (tunýlků) pomocí ledovcového šroubu (ten v ledu nezůstává, slouží jen jako pracovní nástroj). Nejčastěji se Abalakovovy hodiny dělají jako slaňovací stanoviště v situaci, kdy nemůžeme v terénu zbudovat jiné, lepší jištění (a zároveň nejsme ochotni ponechat v terénu šroub a karabinu). V krajní situaci můžeme u Abalakovových hodin mít i jistící stanoviště, pak ale musíme použít masivnější smyčku. Jako postupové jištění by se také daly využít, ale není to moc praktické, neboť výroba hodin je příliš zdlouhavá. Abalakovovy hodiny se musí dělat pouze v tvrdém, homogenním ledu, aby byly dostatečně pevné. (Např. porézní, příliš krystalický led není vhodný.) Vyvrtané tunýlky a povrch ledu musí vzájemně svírat úhel cca 60. Tunýlky by měly být dlouhé alespoň 15 cm. Následkem vrtání nesmí led v místě, kde hodiny vytváříme, popraskat (především vzniklý sloupek hodin musí být v pořádku)! Což je někdy problém, zvláště za silných mrazů je led velmi křehký a láme se. V kvalitním ledu unesou Abalakovovy hodiny až 11 kn. Výroba Abalakovových hodin je titěrnou a piplavou prací. Dokáže potrápit nervy. Už při vrtání druhého otvoru je uměním dobře namířit šroub, aby se pak uvnitř ledu trefil do konce prvního otvoru. A což teprve provlečení smyčky! Rozhodně je výhodou, když je smyčka kulatého průřezu, a tužší. Lépe se pak s ní šťárá. (Pokud je smyčka dobře tuhá a hlavně tvárná, je dobré konec, který do otvoru zastrkáváme, ohnout do zatáčky, udělat takový malý zobáček. Ten pak usnadní zavedení smyčky v záhybu tunýlku.) Někteří horolezci se na výrobu Abalakovových hodin speciálně vyzbrojují, jsou vybaveni různými drátky s háčkem na konci, tyčkami, apod., kterými smyčku do otvoru různě ládují, vyšťourávají, a vůbec spousty rukodělné práce si užijí. Nespornou výhodou je, když v místě, kde hodiny vyrábíme, můžeme stát na nohách bez držení se rukou. Vyrobit Abalakovovy hodiny jednou rukou je nemožné, nebo by to byl výkon vhodný do cirkusového "šapitó". (Pokud stát na nohách nelze, je možnost si odsednout do buď dalšího ledovcového šroubu, nebo do ledu zaseknutých cepínů). Tyto umělé hodiny jsou pojmenovány podle zasloužilého mistra sportu Vitalije Michailoviče Abalakova, průkopníka ruského (sovětského) horolezectví, šestinásobného mistra SSSR v horolezectví. SOURCE: 6/6