[ESO MĚSÍCE] Generálmajor Petr Pokryšev 2 Autor: Mark Barber. [PROFIL STROJE] DB-7 / Havoc (A-20) 6 Autor: Joe Pony51 Kudrna

Transkript

1 1

2 [OBSAH] [ESO MĚSÍCE] Generálmajor Petr Pokryšev 2 Autor: Mark Barber [PROFIL STROJE] DB-7 / Havoc (A-20) 6 Autor: Joe Pony51 Kudrna [PROFIL STROJE] Ki-84 Ko - japonský Tempest. 10 Autor: Jan RayPall Kozák [PROFIL STROJE] Jak-9 14 Autor: War Thunder tým [HISTORIE] Imrich Gablech. 18 Autor: Michal Kamp by Gaijin Entertainment. Gaijin and War Thunder are trademarks and/or registered trademarks of Gaijin Entertainment or its licensors, all other logos are trademarks of their respective owners. 1

3 Tuto P-40 E-1 - součást Smlouvy o půjčce a pronájmu si můžete ve hře zakoupit za 700 GE [ESO MĚSÍCE] Generálmajor Petr Pokryšev 4. listopadu - Autor: Mark Barber Petr Pokryšev se narodil 24. srpna 1914 do rodiny rolníka, ve vesnici Golaja Pristaň v Chersonském kraji (v dnešní Ukrajině). Původně to vypadalo, že Pokryševa čeká život ve strojírenství - začal pracovat v továrně v Charkově. Ve čtrnácti letech v kurzu plachtění ale objevil svoji lásku k létání. O dva roky později získal oprávnění pilotovat motorem poháněná letadla a v sedmnácti letech začal navštěvovat armádou dotovaný kurz v leteckém klubu v Charkově. Pokryšev byl členem Komsomolu, kde byla jeho touha létat rozvíjena a podporována. Narukoval do řad sovětského letectva a v březnu 1934 započal svůj oficiální výcvik v letecké akademii v Oděse. Ten dokončil v roce 1935 a byl umístěn ke své první peruti v leningradské oblasti. V době vypuknutí bojů mezi Sovětským svazem a Finskem v listopadu 1939 už zastával Pokryšev hodnost poručíka. 2

4 Během Zimní války odlétal 105 bojových misí a sestřelil svého prvního protivníka - Fokker D.XXI. To se stalo 18. prosince při obraně svazu sovětských bombardérů poblíž Vyborgu. Pokryšev byl během boje zasažen protiletadlovou palbou ze země, ale podařilo se mu úspěšně přistát. O pět dnů později si připsal na své konto už druhý sestřel. Moskevská mírová smlouva z března 1940 přinesla na chvíli konec nepřátelství, ale Pokryšev se brzy ocitl tváří v tvář jinému protivníkovi. Německá invaze do Sovětského svazu v červnu 1941 zastihla nadporučíka Pokryševa u 154. stíhacího pluku (IAP). Překvapení, které se Němcům podařilo dosáhnout, bylo obrovské - celé pluky sovětské armády byly zastiženy a zničeny aniž by se dostaly do vzduchu. Přeživší po náletech z prvních dnů invaze pak byli často přečísleni pluk patřil pod 39. stíhací divizi a účastnil se jedněch z nejtěžších bojů v Leningradské oblasti června Pokryšev v kokpitu Jaku-1 spatřil bombardér Ju-88. V následném boji se Pokryševovi podařilo nastoupat nad svého protivníka a v sestupném manévru ho sestřelit. 29. června sestřelil další dva německé letouny a to stejné zopakoval 3. července. Často v početní a technologické nevýhodě stáli v té době piloti z 39. IAD proti německým strojům Bf 109 z eskadry JG 54. Za srpen 1941 si sovětští piloti v oblasti nárokovali 213 zničených německých letadel - polovinu z nich měl mít na svědomí 39. IAD. Z nich měl Pokryšev nárok na čtyři sestřely. Pokryšev dostal velení nad jednou z perutí ze 154. stíhacího pluku, kterému velel major Matvějev IAP byl jedním z prvních útvarů, který byl vybaven stroji P-40, které dodaly Spojené státy v rámci Smlouvy o půjčce a pronájmu. P-40 se dočkaly od sovětských pilotů smíšených reakcí: jejich dolet byl zásadním vylepšením ve srovnání například se stroji Jak-1, nebo MiG-3. Chválili si i výhled ze stíhačky. Stoupavost P-40 ale byla považovaná za nedostačující a časté poruchy motoru vedly některé piloty k nedůvěře. I přesto se Pokryševovi a jeho kolegům podařilo s tímto letounem dosáhnout slušných výsledků.

5 17. prosince necelé dva roky po jeho prvním vzdušném vítězství - sestřelil Pokryšev Bf 109-F pilotovaný kapitánem Juliem von Sellou z JG 54, který měl sám na kontě 15 sestřelených letadel - ten souboj přežil a stal se válečným zajatcem. V roce 1942 byl pluk přezbrojen na modernější variantu P-40E Kittyhawk, která byla mimo jiné vybavena šesticí kulometů ráže 12,7 mm. V těchto letadlech se 154. IAP účastnil strategicky důležitého vítězství, když asistovali při obsazení přístavu v Krondstadtu v dubnu Vedle dalšího leteckého esa - Andreje Čirkov - se Pokryšev soustředil na vylepšení sovětské letecké taktiky v oblasti. Tato dvojice se zblízka zaměřila na výhody tradiční tříčlennou formaci používanou Luftwaffe a také na její systém, který se soustředil při tvorbě taktiky na malé útvary (roty), nebo jen na pár velitele + jeho čísla. Kromě snahy o vylepšení sovětské taktiky se také snažil prosadit zlepšení komunikace ve vzduchu. V červenci 1942 si už kapitán Pokryšev nárokoval 11 vzdušných vítězství a dalších 7 sdílených. V listopadu dostal pluk elitní předponu "gardový", a stal se tak z něj 29. gardový stíhací letecký pluk (GvIAP). V únoru 1943 byl Pokryševovi za jeho zásluhy udělen řád Hrdiny Sovětského svazu. Povýšen na majora se Pokryšev ujal velení nad 159. stíhacím plukem z 275. IAD. Ten byl vybaven stroji Lavočkin La-5 a umístěn na Leningradském frontu. Na frontové linii zůstal až do konce války - na jejím konci si nárokoval 22 sestřelů a 7 sdílených. Toho dosáhl během 282 operačních vzletů, které vyústily v 50 zásahů proti nepřátelským letadlům. Po uzavření míru zůstal Pokryšev ve službách sovětského letectva až do roku 1961, ve kterém se odebral do výslužby v hodnosti generálmajora. Během své bohaté vojenské kariéry byl vyznamenán Řádem Lenina, třikrát Rudým praporem a dvakrát Hrdinou Sovětského svazu. Pracoval na Leningradském letišti a zemřel v srpnu 1967, dva dny před nedožitými 53. narozeninami. Jeho ostatky byly navráceny kvůli obřadu do rodné vesnice Golaja Pristaň.

6 Pokryšev byl, jako mnoho sovětských es, proslaven spíše taktickým vedením a vůdcovstvím, než počtem sestřelů. Své úspěchy přičítal znalosti svého a nepřátelského letadla a okolní situace. Nebyl proslaven nadutostí a předváděním se, ale k úspěchu ho dovedla sebekázeň, soustředění, týmová spolupráce a dání přednosti efektivním manévrům před dechberoucími triky, nebo kaskadérstvím. 5

7 [PROFIL STROJE] DB-7 / Havoc (A-20) 10. listopadu - Autor: Joe Pony51 Kudrna Letouny série DB-7 patřily mezi nejlepší bojové letouny v historii a rozhodně patří i mezi nejlepší letouny ve War Thunderu - alespoň na své úrovni. Ve hře je k dispozici Havoc Mk I, který je v britském stromu jako prémiový letoun. Tamtéž můžete najít i Boston Mk I a francouzský DB-7, které - pokud je nevlastníte - jsou schované mezi prémiovými letouny a čas od času je lze získat skrze speciální eventy - v podstatě se jedná o identické letouny s minimálním rozdílem v rychlosti a ve výzbroji. 6 Lehké bombardéry první úrovně s BR 1.7/1.7/2.0 (AB/RB/SB) (DB-7 na druhé úrovni s vyšší odměnou a BR 2.3/2.3/2.3 pro AB/RB/SB) disponují vysokou rychlostí, překvapivou obratností a velice slušnou výzbrojí, díky které jsou více než dobře schopni konkurovat svým soupeřům - včetně stíhacích letounů. V trupu letounu se nachází čtyři kulomety Browning ráže 7,7 mm s 500 náboji na hlaveň a na vrchní i spodní polovině letounu najdete obranné střeliště, které jsou osazené kulomety Vickers K ráže 7,7 mm - jak útočné, tak obranné kulomety mají velmi slušný výběr munice (francouzská verze je na všech pozicích vybavena srovnatelnými kulomety MAC 1934).

8 Všechny tři letouny mají pevně danou výzbroj pumovnice - čtyři 500lb bomby, které mají široké použití na různé druhy cílů. Vzhledem k tomu, že všechny tři letouny jsou prémiové, je vaší jedinou volbou typ munice, který chcete používat. Díky opravdu dobrému pancéřovaní, kterým tyto letouny disponují, lze s nadsázkou říct, že by si je jeden mohl splést s létajícím tankem - pokud potkáte jeden z těchto letounů, je dobré se mít na pozoru a nepodcenit ho. I když má možná malé zoubky, má jich hodně a dokáže je ve správnou chvíli ukázat - navíc je dobře opancéřován - to vám jeho sestřelení nijak neusnadní. Nejlepší způsob jak na DB-7 zaútočit, je soustředit palbu na jeho nechráněné motory a ovládací povrchy letounu. Ve zkratce je to jeden z nejlepší bitevníků ve hře. Přestože nese jen čtyři překvapení, můžete využít velice přesného a hlavně snadného míření bomb z pohledu třetí osoby; stejně 7 jako u ostatních letounů je dobré nechat slabší cíle kulometům. Pokud hrajete rádi agresivně, lze tyto bitevníky použít ve správnou chvíli i jako těžké stíhače. Díky jeho nadprůměrné obraně dokážete přežít i čelní střed, a přestože vaše ofenzivní kulomety na trupu letounu nejsou zvlášť silné, lze během takového střetu dosáhnout sestřelu. Pokud máme DB-7 přirovnat k nějakému jinému letounu, stylem hry mu bude nejblíže německý Bf ve srovnání s ním je ale výkon DB-7 menší. V pozdních dvacátých letech minulého století se technologie zpracování hliníku podařilo dostat na dostatečnou úroveň, aby se z něj stal ideální materiál pro použití v leteckém odvětví - byl lehký a zároveň odolný. Hliník nabízel neomezený potenciál pro konstrukci složitých aerodynamických tvarů - přestože se v té době jednalo o zcela neprozkoumanou oblast vědy. V té době lukrativní byznys leteckých aerolinek investoval opravdu hodně peněz do nových

9 konstrukcí, jakou byl například letoun Douglas DC-3 - ovšem civilní sektor nebyl jediný -armádní návrhy letounů, jakým byly například B-9, B-10, XB-21, B-18 a B-23, byly tak trochu konzervativní - poslední dva zmíněné letouny vycházely z návrhu Douglase a jejich letounu DC-3. Nové hliníkové letouny byly mnohem rychlejší než původní dvojplošníková konstrukce, přesto však za novými stíhacími letounu své doby zaostávaly. Jack Northrop započal vývoj letounu Northrop 7A ještě před tím, než Donald Douglas získal svou společnost a spolu s Edem Heinemannem a Tedem Smithem pokračovali v jejím růstu. S příchodem roku 1937 a Španělskou občanskou válkou nastoupil do bojů i německý Do-17MV z leteckých závodu v Curychu. Poté, co vyšly najevo jeho výkony, začali tito američtí konstruktéři přemýšlet trochu jinak. Díky tomu nastaly i dost radikální změny, které měly za následek namontování nejsilnější motorů, které v té době byly k dispozici. Konstrukce letounu Douglas 7B byla malá a elegantní, kde se výměnou za komfort a prostor pro osádku dosáhlo mnohem vyšších výkonů - letoun disponoval i zcela vyměnitelným předkem letounu, který se dal vyměnit dle charakteru mise. Zprvu byl nový letoun odmítnut letectvem Spojených států i Francií, nicméně britské letectvo ho přijalo okamžitě vzhledem k jejich zoufalé potřebě konkurovat rostoucí hrozbě německé Luftwaffe. Americká vláda a jejich snaha o nevměšování se na evropský kontinent dělala vše proto, aby prezident Roosevelt nepodepsal 8 schválení prodeje těchto letounů - nicméně na samotném konci dostala Francie 67 letounů DB-7 B-3 (Douglas Bomber 7, 3 členové osádky bombardéru) jako nástroj proti německému Blitzkriegu. Bohužel to bylo příliš málo a příliš pozdě. Nedoručené francouzské letouny pokračovaly do Británie (dorazily ještě před jejich objednáv-

10 kou) a dostaly označení Boston Mk I (i to i přestože se jednalo o typ DB-7.). Některé z těchto Bostonů byly pozměněny na noční bombardéry a také určeny k náletům na zásobovací trasy nepřítele - tyto stroje byly přejmenovány na Havoc Mk I. Havoc čekala ještě jedna úprava a tou byla změna na noční stíhací variantu. Vyměnitelná příď nabízela letounu obrovskou flexibilitu, kterou RAF přesně potřebovala díky neustálým změnám taktiky Luftwaffe - jediným záporem byl zmatek ve jménech letounů. V té době DB-7 převzala i americká armáda a v polovině roku 1941 sloužil po celém světě - včetně Japonskem ukořistěných letounů - a jeho export stále rostl. Poslední model označený A-20 postrádal označení série a navíc převzal i britské označení Havoc, přestože se nejednalo o noční stíhací letoun. Zanedlouho na to byl Armádní letecký sbor Spojených států (USAAC) reorganizován na Armádní letectvo Spojených států (USA- AF), který dostal za úkol urychlit vývoj a výrobu nových letounů A-20 do silnější podoby, ale to je už na jiné povídání. 9

11 Kamufláže použité u tohoto článku vytvořil hráč gudkarma. Kamufláže lze zakoupit ve hře pomocí prémiové měny GE a tím zároveň podpořit jejich autora [PROFIL STROJE] Ki-84 Ko - japonský Tempest 17. listopadu - autor: Jan RayPall Kozák Verze Ko je vyzbrojena dvěma v trupu montovanými kulomety Ho-103 ráže 12,7 mm a dvojicí kanónů Ho-5 ráže 20 mm v křídlech. Zásoba munice pro kulomety činí 700 nábojů (350 ran na hlaveň), pro kanóny je pak k dispozici celkem 300 nábojů (150 ran na hlaveň). Výzkumem rovněž můžete odemknout pumové závěsníky, které stroji umožní nést pumovou výzbroj pro plnění úkolů stíhacího bombardéru. Závěsníky Mod. 23 umožní nést dvojici 50 kg bomb, zatímco větší 10 závěsníky Mod. 27 dovolují nést pod křídly dvojici 250 kg pum. Co se výkonů týče, maximální rychlost Ki-84 ve hře (měřena skutečná rychlost) činí 636 km/h ve výšce m (651 km/h s WEP), zatímco na úrovni mořské hladiny stroj dosahuje maximální rychlosti 520 km/h (539 km/h s WEP). Letoun dokáže se zapnutým WEP vystoupat do výšky 5000 m v čase 04:05 (tj. stoupavost činí 20,4 m/s).

12 Plný horizontální obrat je dokončen v čase 18 vteřin při rychlosti 400 km/h a ve výšce m, plný vertikální obrat pak zabere 22 vteřin. Rychlost, při které dochází k poškození trupu, činí 830 km/h. Při soubojích v nízkých rychlostech letoun není o nic horší, neboť dokáže horizontálně vymanévrovat naprostou většinu svých soupeřů na dané úrovni. Se správným užitím klapek pak dokáže držet v manévrech krok i se stroji Spitfire, jež jsou svou obratností vyhlášené. Tato obratnost je rovněž velmi cenná vlastnost při vyhýbání se útokům zezadu seshora s Hajate můžete snadno nepříteli uhnout a pomocí výborné retence energie a akcelerace se mu dostat za ocas. Výzbroj Ki-84 ko je na svou úroveň dostačující, potěší štědrá zásoba munice do kanónů. Dvojice 12,7 mm kulometů v nose vás pak udrží bojeschopné i v případě vystřílení kanónového střeliva. Řečeno stručně, Ki-84 je na své úrovni jedna z nejlepších stíhaček vůbec. Disponuje vynikající horizontální i vertikální obratností (což je typická vlastnost prakticky všech japonských stíhaček ve hře), spojuje je ale s výbornou rychlostí, akcelerací a stoupavostí a je proto velkým pokrokem oproti extrémně obratným, ale spíše pomalejším strojům typu A6M či Ki- 43. Hajate je schopna přestoupat naprostou většinu soupeřů na dané úrovni a rovněž má příjemné vlastnosti ve střemhlavém letu i v rychlostech okolo 750 km/h je odezva křidélek poměrně dobrá, výškovka oproti tomu nepříjemně tuhne a zvláště prudké únikové manévry je těžké sledovat. Můžete nicméně směle následovat nepřátele, kteří se snaží vám uniknout střemhlavým letem. Nyní už ale nevýhody stroje. Největší slabinou Hajate je prudký pokles výkonu ve výšce nad 5000 m, kdy je hráč nucen přerušit stoupání a pokračovat ve vodorovném letu. Je pravdou, že skutečný výškový boj je ve War Thunderu spíše vzácností, nicméně zkušený protihráč na vhodném stroji (např. P- 47M či Spitfire LF.Mk.IX) této slabiny dokáže náležitě využít tím, že Hajate naláká do větší výšky, následně využije poklesu výkonu japonského stroje a 11

13 vzdálí se natolik, že může provést protiútok. Ki-84 Hajate je ale i přes tuto slabinu vynikající stroj, který v sobě kombinuje rychlost, obratnost a stoupavost, a který je ve správných rukou smrtící hrozbou pro každého nepřítele. Pokud pak budete v linii Ki-84 pokračovat, čeká na vás Ki-84 ocu s výzbrojí čtyř 20 mm kanónů, či Ki-84 hei s dvojicí 20 mm kanónů a především dvěma 30 mm kanóny v křídlech. Na počátku roku 1942 začali konstruktéři společnosti Nakadžima ( 中 島 飛 行 機 株 式 会 社 Nakadžima Hikoki Kabušiki Gaiša) pracovat na designu nové jednomotorové stíhačky, která by sloužila jako náhrada za stroj Ki-43 Hajabusa. Podle technické specifikace, zadané v roce 1941 japonským armádním letectvem, měl mít nový stíhací letoun maximální rychlost 680 km/h a obratnost srovnatelnou s Ki-43. Výzbroj se pak měla skládat z dvojice 12,7 mm kulometů a dvou 20 mm kanónů, operační rádius měl činit 400 km. Jedna z největších slabin Ki-43 byla absence pancéřování a nový letoun měl tuto slabinu nahradit. Do návrhu proto byly již ze začátku zapracovány samosvorné obaly palivových nádrží a pancéřová ochrana kabiny včetně pancéřového plátu za sedačkou pilota a neprůstřelného čelního štítku. Vývoj nového letounu zdárně pokračoval a první prototyp byl dokončen v březnu Letoun byl poháněn hvězdicovým osmnáctiválcovým motorem Nakadžima Ha o výkonu 1800 koní, který poháněl čtyřlistou vrtuli a byl vybaven dvojstupňovým turbodmychadlem i systémem vstřikování směsi vody a metanolu pro nárazové zvýšení výkonu v boji či v případě nouze. Výsledky letových zkoušek byly uspokojivé a letoun byl pod označením Ki-84 Hajate ( Bouře ), zaveden do sériové výroby. První jednotkou, jež nové stroje obdržela, byla 22. sentai, bojovou premiéru si pak Hajate odbyla během bitvy o záliv Leyte na podzim roku

14 Hajate se rychle ukázaly být velmi výkonnými stíhačkami a pro americké letce představovaly nepříjemné překvapení. Kombinace rychlosti, obratnosti a odolnosti z Ki-84 činila velmi nebezpečného soupeře, který byl více než důstojným protivníkem i pro ty nejlepší americké stroje jako byly P-51 Mustang, F4U Corsair či F6F Hellcat. Hajate ve schopných rukou dokázaly způsobit Američanům citelné ztráty a jejich konstrukce byla dostatečně odolná na to, aby dokázala snést těžká poškození a bezpečně dopravit pilota domů. Hajate byly rovněž užity i jako záchytné stíhačky proti náletům těžkých bombardérů B-29 Superfortress, v této roli ale byla citelně znát nevýhoda Hajate v podobě málo efektivního turbodmychadla omezujícího výkony ve velkých výškách kvůli této limitaci dosáhla Hajate největších úspěchů jako stíhačka pro získání vzdušné nadvlády ve středních a malých výškách. Druhou nevýhodou pak byl složitý a na údržbu náročný motor Ha-45, který zpočátku trpěl problémy se spolehlivostí. Jak se pak situace pro Japonsko v letech zhoršovala, japonský průmysl nebyl schopen dodržovat kvalitativní standardy a vinou toho Hajate i ostatní stíhačky začaly trpět nízkou kvalitou součástek - u Hajate byl problém zvláště v lámajících se podvozkových nohách kvůli nekvalitnímu materiálu. Spojenecká námořní blokáda pak způsobovala, že náhradní díly buď nedorazily vůbec anebo jich byl vážný nedostatek. I přes tyto faktory zůstala Ki-84 až do konce války výkonnou stíhačkou a vážnou hrozbou pro spojenecké letouny. Bylo vyvinuto několik variant, jako např. Ki-84 ocu s kanónovou výzbrojí a Ki-84 hei s dvojicí 30 mm kanónů, těch ale bylo vyrobeno jen omezené množství a nejpočetnější verzí zůstala základní verze Ki-84 ko (rovněž označována i jako Ki-84-Ia). Mezi dubnem 1944 a srpnem 1945 pak bylo vyrobeno až 3415 strojů Ki

15 Exkluzivní kamufláž Jaku-9M sovětského esa Pavla Golovačova. Lze zakoupit v obchodu Gaijin.Net [PROFIL STROJE] Jak listopadu - Autor: War Thunder tým Ve War Thunderu je až příliš letounů z konstrukční kanceláře Jakovlev, než aby dávalo smysl je všechny popsat v jednom článku. Linie letounů Jakovlev začíná stíhačem Jak-1, který svůj první let uskutečnil v roce 1940; na jejím konci najdeme Jak-17, který poprvé vzlétl v roce v tomto článku se blíže podíváme na Jak-9 a všechny jeho modifikace. Koneckonců byl stíhací letoun Jak-9 nejvíce vyráběným letadlem v Sovětském svazu během 2. světové války. První letoun Jak-9 vzlétl v roce 1942 jako následovník letounů Jak-1 a Jak- 7. Jak-9 dosahoval mnohem lepšího výkonu díky tomu, že sovětští konstruktéři při jeho návrhu čerpali ze zkušeností na předchozích modelech a také i na tom, jak si předchozí letouny vedly v boji. Na jeho výrobu bylo použito více druhů materiálů - například dural, kterého v roce 1942 moc nebylo - to přímo ovlivnilo jeho letové vlastnosti. 14

16 Vnější vzhled letounu je velice podobný jeho předchůdci Jak-7, ale v jeho konstrukci bylo mnohem více potenciálu - to umožnilo v následujících letech vývoj mnoha dalších modifikací. Pojďme se na všechny modifikace tohoto letounu podívat - spolu se způsobem jak je ve War Thunderu používat. 15 Prvním letounem této obsáhlé rodiny samozřejmě Jak-9, který je přístupný již na druhé úrovni. Zprvu se může zdát, že oproti předchozímu Jakovlevu se nikterak neliší - tomu hodně nahrávají i podobné statistiky, které se v hangáru zobrazí. Z hlediska psaných statistik je to pravda, ale do srovnání se musí vzít i nepsaná fakta - zkušenosti při konstrukci letounu, které byly aplikovány na Jak-9 a fakt, že s novým materiálem je letoun lehčí a odolnější. Taktika boje zůstává stejná jako doposud - výška, rychlost, obratnost, střelba - to jsou slova sovětského pilota Pokryškina. Pár věcí je dobré si zapamatovat: Jak není Airacobra P- 39, a neměli byste bezhlavě zneužívat rychlosti při strmém klesání. Do boje vstupujte vždy s rezervou rychlosti a nikdy se nepusťte do přímého vertikálního klesání, protože každý Messerschmitt nad vámi v tomto ohledu vyhraje. V čem je Jak-9 dobrý ve všech směrech, je manévrování v boji proti většině nepřátel - pokud se ale dostanete do křížku se Spitfirem, tak moc nepochodíte a rozhodně vás nezachrání manévrovat ve stejné letové výšce. Proti tomuto nepříteli musíte zkusit útoky z převýšení, a je nutné si dát pozor na ztrátu rychlosti. Jeden z nových přídavků ve verzi 1.53 je letoun Jak-9B - jedná se o bombardovací verzi. Je vybaven slušnou pumovnicí, která se nachází v trupu letounu, a která tak nesnižuje maximální rychlost letounu - jako u stíhací verze letounu je osazen kulometem i kanónem, což je jedna z jeho hlavních výhod. Jednou z nevýhod je relativně dlouhá doba, než se bomby díky jeho posazení pumovnice vypustí - ta se nachází za pilotem v trupu letadla, a díky tomu je těžiště letounu posunuté více dozadu. Výsledkem této úpravy na bombardér je snížená stabilita celého letadla. Letoun je dobré používat pro likvidaci pozemních cílů s plnou pumovnicí a teprve až pak se věnovat nepřátelům na obloze.

17 Jakmile dosáhnete třetí úrovně, budete mít k dispozici dva letouny, které díky jejich výzbroji patří mezi jedny z nejlepších: jedná se o Jak-9T a Jak-9K. První z nich byl navržený jako navýšení palebné síly v podobě 37mm kanónu NS-37 - označení T v názvu je zkratka pro Lovce Tanků. Tento letoun je nejen nejoblíbenějším Jakem v hráčské komunitě, je to jeden z nejoblíbenějších letounů v celém War Thunderu. Jak-9T je smrtící a velice nebezpečný letoun při čelním útoku - 37mm kanón má relativně dobrou kadenci a je umístěný přesně ve středu letounu, díky čemu disponuje i velmi dobrou přesností. Jeden zásah je většinou dost na sestřelení stíhače a jakýkoliv bombardér jste schopni zničit maximálně na čtvrtý zásah. Ale pamatujte, že je dobré střílet maximálně salvy o 2-3 ranách - kanón se velice rychle zahřívá, což snižuje jeho přesnost a hrozí tak i jeho samotné zaseknutí. Vybavením 37mm průrazné munice uděláte z letounu Jak-9T velice efektní letoun v boji proti obrněným cílům - dokonce tak dobrým, že za prudkého klesání dokážete poškodit i takový tank, jakým je německý Tiger. Letoun Jak-9K (Velká ráže) je vybaveny ještě silnější zbraní - kanónem ráže 45mm, který svou tříštivou municí dokáže roztrhat jakýkoliv letoun na kusy - střelba z verze 9K je ovšem v porovnání s 9T náročnější. Některé pozdní verze letounu Jak se nachází na čtvrté úrovni - jedna lepší, než druhá. Jedná se o Jak-9U (vylepšený), Jak-9P (kanón) a Jak-9UT, který kombinuje všechny kladné stránky z vylepšeného Jaku a Jaku se 37mm kanónem. Tyto letounu mají na rozdíl od předešlých verzí se starým motorem M- 105PF nový a vylepšený motor VK- 107A, díky kterému se znatelně zvedly všechny letové a výkonnostní charakteristiky, což umožnilo osadit i těžší a lepší zbraňovou výbavu. Díky kombinacím kanónů o ráži 20mm, 23mm, 37mm a 45mm je výkon těchto letounů jednoduše řečeno ohromující - stále se bavíme o palebné síle. Z hlediska strategie boje je jejich použití identické s předchozími verzemi - rozdíl je v hustotě projektilů vypálených na nepřítele a vylepšených leto- 16

18 vých vlastnostech, které vám umožní zdárně bojovat s jakýmkoliv vzdušným cílem, který k zemi pošlete pravděpodobně hned první salvou. Každá modifikace letounu Jak-9 je svým způsobem skvělá díky jejich flexibilitě - vždy se můžete přizpůsobit situaci, aniž byste byli limitování konkrétními scénáři boje - podobně jako je tomu u prvních letounů Zero či Spitfire. Máte k dispozici široké spektrum možností, jak reagovat snad v každé příležitosti - můžete přejít k náletům ve vysoké rychlosti, bojovat na horizontu (stejné výšce) či přejít do manévrů při klesání - občas (zejména proti raným letounům Spitfire a Hurricane) můžete použít i taktiku boom & zoom, při které použijete vaší výškovou převahu a rychlost. Pamatujte, že si musíte za každou cenu držet rychlost a nebýt nervózní - v takovém případě se vyhnete situacím, kde vás nepřítel zastihne nepřipravené - vše ostatní už s vaším Jakovlevem zvládnete. I přes opačné přesvědčení mezi hráči jsou i rané modifikace letounu Jak-9 velice dobře vyzbrojené a ve správných rukou velice efektivní stroje. Přestože mají kulomety ráže 12,7 mm Berezin a kanóny ŠVAK ráže 20 mm relativně málo munice, jejich nevýhodu kompenzuje velice dobrá efektivita díky tomu, že jsou osazeny v ose letounu. 17

19 Historická kamufláž Wellingtonu Mk.Ic/L, 311. československá bombardovací peruť RAF, 1942; kamufláž vytvořil hráč 313_Paegas stahujte zde [HISTORIE] Imrich Gablech 29. listopadu - Autor: Michal Kamp Nedávno oslavil své sté narozeniny válečný pilot, jehož osud dokazuje, že hrdinou nemusí být jen člověk s vysokým počtem sestřelů. Imrich Gablech se narodil 4. listopadu 1915 v obci Hrachovište v okrese Trenčín. Rodiče se v této hornaté oblasti věnovali zemědělství a truhlářství. Na dětství vzpomíná Gablech samozřejmě v dobrém, včetně nemilých událostí: Bylo mi asi pět let, kdy jsem si málem vyrazil oko střelou dumdum. Měli jsme strýčka, jenž si po první světové válce přinesl domů celý arzenál. Tento strýček, když jsme ho pěkně poprosili, nám vždy daroval nějaké to střelivo. Jednou časně ráno jsem vyšel na dvorek, vzal zmíněný náboj a chtěl z něj vydolovat střelu. Vytáhl jsem z vozu svorník, který mi měl sloužit jako kladívko Nešlo to. Opakoval jsem to několikrát, až se nakonec střela z nábojnice uvolnila a naplocho mne udeřila do oka. Také chodil ministrovat do kostela a farář jej dokonce zacvičil na asistenta. 18

20 Logicky si Gablech v mládí hrál s myšlenkou stát se knězem. Do školy nastoupil v sedmi letech, ale vzdělávání pokulhávalo. V obci měl totiž jeden učitel na starosti osmdesát dětí najednou ze všech osmi tříd. Když tedy chtěl nastoupit na gymnázium v Novém Mestě nad Váhom, měl problémy s přijímacími zkouškami. Pomohl s přímluvou právě farář, ale Gablech musel studia beze zbytku dohnat. Imrich Gablech Krom pomoci v kostele začalo Gablecha zajímat i létání. Proto, když uviděl inzerát o založení Stredoslovenského aeroklubu a dozvěděl se o akci Tisíc nových pilotů republice, podal okamžitě žádost. Dne 1. května 1936 pak začal na letišti Tri Duby svůj výcvik. Že 19 šlo více o teorii, dokazují zkoušky, ke kterým přistoupil po necelých sedmi hodinách ve vzduchu. Při nich mu během startu prasklo kolo a s letounem udělal přemet. Komise mu však let počítala jako uskutečněný, protože nešlo o jeho chybu. Na podzim téhož roku nastoupil na vojenskou službu nejdříve do Prostějova a poté k 3. leteckému pluku v Piešťanech a v Bratislavě. V prosinci roku 1937 skončil v Žilině jako jeden z prvních pilotů vůbec dislokovaných v tomto prostoru. Zde jej zastihly mnichovské události a vznik Slovenského štátu. S několika dalšími piloty hned začal uvažovat o přeletu do Polska. K tomu byly vybrány tři letouny Letov Š-328 a jedno Aero Ab-101. Zásluhou šéfmechanika se podařilo stroje mít v hangáru tajně natankované a vyzbrojené, což jinak bylo zakázané. Nervozita po ilegálním startu nakonec opadla, piloti se odvážili rozloučit se svými děvčaty přeletem nad jejich bydlišti a pak údolím Oravy směřovali na Nowy Targ. Krom neefektivní střelby pohraničníků z ručních zbraní se nic nepřihodilo a Gablech zdárně přistál na letišti Dęblin. Zde se při čekání na válku setkal s desítkami československých pilotů, kterým se také podařilo uniknout z rodné vlasti. Bleskový německý útok 1. září roku 1939 přesto Poláky zaskočil. Gablech vzpomíná, jak ten den dopoledne dostal příkaz k letu:

21 na jídlo polskou Němkou. Ta logicky neutekla před postupující armádou a k překvapení Gablecha měla v domě snoubence v podobě německého důstojníka. Dekorování čsl. letců polským vyznamenáním, 1943, Gablech druhý zleva (zdroj: Czech Spitfire Club) Za chvíli mi motor naskočil. Pomalu jsem ho zahříval. Najednou jsem měl takový zvláštní pocit, že se něco děje a přitom nevím, co to je. Podíval jsem se doprava, vše bylo v klidu, otočil jsem hlavu a spatřil, jak několik mužů běží jako o závod a skáče do zákopů. To už jsem se automaticky podíval vzhůru a zjistil, že k letišti se blíží tři devítičlenné bombardovací svazy. Na útěk do okopů jsem už neměl čas. Vyskočil jsem z letadla, odstranil špalky zpod kola, a to už začaly padat bomby. Z letiště unikl, nouzově přistál a dostal se do Puławy, kde se scházeli piloti z ostatních území napadeného Polska. O panujícím chaosu následujících dnů Gablech dobře zmiňuje historku, jak byl s jinými Čechoslováky vyslán zpět do Dęblinu pro letouny v hangárech. Cestou nejednou slyšel (dokonce z úst maršála Edwarda Rydz-Śmigłyho, kterého prý potkal), že místo je obsazené Němci, ale rozhodl se úkol dokončit. Dęblin nakonec byl stále v polských rukou, ale letouny v hangárech bez součástek a paliva. Okolí bylo vylidněné a řádily tu loupeživé bandy. Nakonec sám, cestou zpět, byl pozván 20 Při osamoceném útěku na východ (s jiným pilotem Zdenkem Bachurkem, kterého cestou potkal) se nejednou setkal s nedůvěřivými Poláky a věděl, že musí být opatrný. Nejeden cizinec byl v panujícím zmatku zabit vojáky i civilisty. Když se opětovně setkal s dalšími piloty, padlo 17. září rozhodnutí o přeletu do Rumunska. Zhruba 8 km od hranice přišel rozkaz přistát a počkat na pozemní sled. Místo něj se ale dostavila Rudá armáda. Když to polští letci zjistili, okamžitě utekli. U letounů zůstali jen Čechoslováci. Dne 18. září byli zajati. I přes počáteční ujištění, že budou propuštěni, se Gablech ze sovětského zajetí dostal až za dva roky. Imrich Gablech (v brýlích) na letišti v Havlíčkově Brodě, těsně po válce (zdroj: Aeroklub Havlíčkův Brod) Byl odloučen od kolegů a putoval ve vagonech přes Kyjev, Charkov, Moskvu a Kirov za polární kruh. Skon-

22 čil v táboře v povodí řek Dviny a Pečory, kde pracoval (v létě mezi hejny komárů a v zimě v mrazech) na stavbě železnice a těžbou lesa v tajze. Volno bylo pouze v teplotě pod 40 stupňů. Nesplnitelně nastavené normy pak odrážely množství jídla na den 300 gramů chleba a 3 dcl vody. Dne 23. září 1941 náhle přišel rozkaz o přesunu všech Poláků z tábora, tedy i nevinného Gablecha, k Moskvě. Zde se pod tlakem probíhající německé operace Barbarrossa ukázalo, že nastane formování polského vojska a obzvlášť byla sháňka po pilotech. Tím se Gablech dostal do Archangelsku, kde nasedl na loď a odplul s dalšími 199 muži pryč. Cílem byla Velká Británie. Gablechova radost neznala mezí. Zase dostal letecký odznak a konečně mohl zažádat o přeřazení k Čechoslovákům. Ti byli velmi překvapení, protože jej na inspektorátu již považovali za padlého. Dokonce potkal spolubojovníky z Polska. Ti mu vyprávěli, že zajetí přežili pod ochrannou rukou Ludvíka Svobody, takže Gablech dopadl suverénně nejhůře. Chvíli si odpočinul, nabral síly (vážil po lágru 45 kg) a zatoužil se opět stát stíhačem. Musel ale projít testy, zda nezapomněl létat. Ukázalo se, že při přistávání ztrácel vědomí jako důsledek špatného zdravotního stavu. Převeleli jej k bombardovací 311. peruti, konkrétně pod ní spadající výcvikový útvar 1429 OTF (Operational Training Flight), kde se řídily letouny typu Wickers Wellington a Avro Anson. Zde alespoň měl Gablech v případě zmíněných problémů vedle sebe druhého pilota. Jenže záhy se dostavily problémy další žaludeční vředy a žlučník. Po týdnech přecházení byl nakonec hospitalizován a časem se navíc přidalo zhoršování zraku. S létáním v RAF musel definitivně skončit. Známý mu ale pomohl k čestné práci letištního dispečera nejdříve v Ibsey a poté na letišti Coltisholl. Tak tomu bylo až do konce války. Do Československa se vrátil 2. srpna 1945 a nastoupil coby letový kontrolor na ruzyňské letiště. Brzy jej převeleli do Havlíčkova Brodu, kde byl chvíli velitelem místní letecké základny. Také se zde velmi angažoval v podpoře vznikajícího havlíčkobrodského aeroklubu. Roku 1949 jej komunisté z armády jako zápaďáka propustili. Střídal různá zaměstnání od stavebních závodů, přes pilníkárnu až po továrnu na obvazy. V Havlíčkově Brodě bydlí dodnes. Imrich Gablech je držitelem řady vyznamenání včetně Komandérského kříže za zásluhy Polské republiky, Památné medaile ministra obrany SR I. stupně a Řádu Bílého lva III. třídy vojenské skupiny. V rámci významného životního jubilea byl prezidentem ČR jmenován do hodnosti brigádního generála. 21

23 Imrich Gablech přebírá vyznamenání ministra obrany SR, 2013 (zdroj: webnoviny.sk) 22