F6F HELLCAT GRUMMAN. Obsah. Životní data Grummanu F6F Hellcat 4

Transkript

1 GRUMMAN F6F HELLCAT Jan Krist Obsah Životní data Grummanu F6F Hellcat 4 1. kapitola Grumman F6F Hellcat: 5 Historie vzniku a verze 2. kapitola Operační historie 1: 23 Ve službách US Navy a USMC 3. kapitola Operační historie 2: 61 Ve službách FAA 4. kapitola Lidé okolo Hellcatů: 67 Esa 5. kapitola Konec kariéry 83 Dodatky 1. Výroba Hellcatů Americká esa na Hellcatech 3. Nejlepší perutě na Hellcatech 4. Muzejní a přeživší letouny 5. Modely Hellcatů 6. Knihy o Hellcatech Rejstřík 96

2 GRUMMAN F6F HELLCAT: HISTORIE VZNIKU A VERZE Hlavní technické údaje letounu Grumman F4F-4B Wildcat Rozpětí 11,58 metru Délka 8,66 metru Výška 3,45 metru Nosná plocha 24,15 m 2 Hmotnost prázdného letounu 2619 kilogramů Vzletová hmotnost 3585 kilogramů Vzletová hmotnost maximální (s přídavnou nádrží) 6002 kilogramy ve výšce 4267 metrů 480 kilometrů za hodinu Praktický dostup metrů kilometrů Vznik Hellcatu Už v roce 1938 bylo zřejmé, že po technické stránce bude Wildcat brzy zastaralý, navíc americkému velení bylo jasné, že jeho hlavní limitující prvek představuje malý dolet. Vzhledem k tomu, že se dalo předpokládat, že se konflikt bude odehrávat na obrovských rozlohách Pacifiku, bylo nutné zavést do výzbroje letoun, který by těmto podmínkám vyhovoval lépe. Z těchto důvodů byla v roce 1938 vypsána soutěž na nový palubní stíhací letoun. Účastnily se jí prototypy XF4U-1 firmy Vought, XFL-1 Airabonita (palubní verze stíhačky P-39 Airacobra) firmy Bell a dvoumotorový XF5F-1 Skyrocket firmy Grumman. Jasným vítězem soutěže se stal letoun firmy Vought. F4U Corsair byl úspěšně zalétán už 29. května 1940, avšak brzy se jeho vývoj začal nepříjemně protahovat. Prototyp byl zničen havárií, zkušenosti z bojů v Evropě vedly k požadavku, aby byla zesílena výzbroj z dosavadních tří kulometů ráže 12,7 milimetru a jednoho 7,62 milimetru na šest kulometů ráže 12,7 milimetru umístěných v křídlech, což znamenalo přesun křídelních palivových nádrží do trupu, což se zase odrazilo v tom, že pilotní kabina musela být posunuta o hodně dozadu. Čímž se pochopitelně zhoršil výhled pilota z kokpitu, zejména při pojíždění na zemi. A tento problém se ukázal být spolu s velkou tuhostí podvozku, jež způsobovala následné odskakování od palub letadlových lodí, kardinální překážkou vzhledem k fungování těchto strojů na letadlových lodích. K tomu ještě přistoupily problémy se ztrátou rychlosti a následným pádem, jež byly nebezpečné při letu v malých výškách, a poruchy ocasního záchytného háku při přistáváních na palubách letadlových lodí. Výsledkem těchto obtíží a zpoždění bylo, že první Corsairy vstoupily do bojů na Guadalcanalu až v únoru Přestože došlo k úpravám podvozku a zvednutí pilotní sedačky a použití nového překrytu kabiny, odmítalo americké námořnictvo až do jara 1944 schválit Corsairy ke službě na letadlových lodích bez ohledu na fakt, že v té době už celých devět měsíců F4FU úspěšně operovaly z britských letadlových lodí. Takže teprve v lednu 1945 začaly F4U operačně ve větším měřítku působit z palub amerických letadlových lodí! Vzhledem k těmto obtížím se americké námořnictvo ocitlo v roce 1940 v nepříjemné situaci, kterou vyřešilo tak, že 30. června 1940 objednalo, více méně pro pocit jistoty, u firmy Grumman Aircraft Engineering Corporation stavbu dvou prototypů vylepšeného Wildcatu. Zlepšení požadované Námořnictvem USA (US Navy) mělo spočívat ve vyšších výkonech (silnější pohonné jednotce), lepší obratnosti, větším doletu, účinnější pasivní ochraně a větší zásobě munice. V průběhu konstrukčních prací se ukázalo, že nepostačí zástavba nového motoru do draku Wildcatu. Zároveň bylo třeba do konstrukce letounu zapracovat zkušenosti z evropského válčiště. Bylo proto nutné vyvinout zcela nový letoun, byť koncepčně vycházející z Wildcatu. Prototypy verze F6F-3 Práce na letounu postupovaly rychle, takže už za necelý rok po podepsání objednávky mohl konstrukční tým vedený L. R. Grummanem a šéfkonstruktérem W. T. Schwendlerem vyslat do vzduchu první stroj. Ve srovnání s Wildcatem byl Hellcat větší, aerodynamicky zdařilejší a robustnější. Jeho hmotnost byla vyšší o 60 procent, na čemž se valnou měrou podepisovaly větší zásoby munice a paliva. Oproti svému předchůdci měl podvozek, který se zaklápěl směrem dozadu do křídla, a podvozkové nohy měly větší rozchod. Výzbroj letounu už také tvořilo šest kulometů Browning ráže 12,7 milimetru. Prototyp Grumman XF6F-1 Bu.No poprvé vzlétl v Bethpage dne 26. června Za kniplem seděl zkušební pilot Robert L. Hall (podle jiných údajů S. A. Convers). První lety probíhaly úspěšně, nicméně brzy se stalo zřejmým, že instalovaný dvouhvězdicový čtrnáctiválcový motor Wright R Cyclone o výkonu 1600 koní (1178 kw) nedostačuje. Uděloval stroji sice maximální rychlost 604 kilometry za hodinu, která překonávala japonské stíhačky Mitsubishi A6M Zero, avšak i tak zůstával pozadu za představami, stejně jako jeho stoupavost. Podobně na tom byl i druhý prototyp XF6F-2, který byl vybavený motorem R s turbokompresorem. (Pokud jde o prototypy, panují zde značné nejasnosti, zejména se to týká jejich číslování.) První prototyp nové palubní stíhačky firmy Grumman XF6F-1. Na první pohled je patrný starší typ Pitotovy trubice na pravém křídle a náboj vrtule krytý kuželem. (Grumman) U druhého prototypu s označením XF6F-2 se zkoušely dva různé typy pohonných jednotek s přeplňovanými turbokompresory. Výkony nebyly příliš uspokojivé a prototyp byl posléze přestavěn do standardu F6F-3 a předán bojové jednotce. (Grumman) Jenom kosmetickými ale současně významnými úpravami se od prvního prototypu odlišoval XF6F-3, který se ale stal vzorem pro celou první výrobní sérii F6F-3. Zvětšil se rozchod podvozkových noh, změnily se výfuky, objevila se nová Pitotova trubice a zrodila se legenda! (Grumman) 8 9

3 GRUMMAN F6F HELLCAT: HISTORIE VZNIKU A VERZE Hlavní technické údaje Grumman F6F-5 Hellcat Rozpětí 13,08 metru Rozpětí se složeným křídlem 4,93 metru Délka 10,17 metru Výška 4,40 metru Nosná plocha 31,03 m 2 Hmotnost prázdného letounu 4155 kilogramů Vzletová hmotnost 5714 kilogramů Vzletová hmotnost maximální (s přídavnou nádrží a dvěma pumami po 453,6 kilogramu) 7055 kilogramů u mořské hladiny 512 kilometrů za hodinu ve výšce 7100 metru 612 kilometrů za hodinu Stoupavost 954 metrů za minutu Praktický dostup metrů 2092 kilometry s přídavnými nádržemi 3058 kilometrů Projekty a verze XF6F-1 Prototyp z června 1942 s motorem Cyclone R Vzhledem k nedůvěře k motoru se konstruktéři rozhodli pokračovat ve vývoji. XF6F-2 Prototyp z června 1942 s motorem Pratt & Whitney R-2800 Double Wasp. XF6F-3 Nově přeznačený prototyp XF6F-2 s drobnými úpravami a motorem R XF6F-4 Další upravený prototyp vzniklý přestavbou poškozeného prototypu XF6F-3. Více viz F6F-4 Hellcat. F6F-3 Hellcat První základní sériová verze vycházející v podstatě ze všech prototypů. Postupně byla i tato verze modifikována. Místo vrtule Curtiss Electric s kuželem se začala používat vrtule Hamilton Standard bez kuželu, změnil se tvar krytu motoru, zesílen byl podvozek apod. F6F-3 Hellcat modifikace ze srpna 1943 Další úprava tvaru krytu motoru a instalace závěsníku pro 150galonovou přídavnou nádrž. F6F-3 Hellcat modifikace ze září 1943 Závěsník pro tisíciliberní pumu pod pravým křídlem. F6F-3 Hellcat modifikace z ledna 1944 Motory tří z každých pěti dokončených letounů byly vybaveny systémem pro přímé vstřikování vody do válců. F6F-3E Hellcat V lednu 1944 bylo osmnáct standardních F6F-3 upraveno na přepadové noční stíhací/bitevní stroje s radarem Westinghouse APS-4 umístěným v radomu pod pravým křídlem. F6F-3K Hellcat Poválečná varianta objednaná Námořnictvem USA roku Bezpilotní dálkově řízené letouny určené ke speciálním úkolům, například ke sběru vzorků v prostoru pokusných jaderných výbuchů. F6F-3N Hellcat Počátkem roku 1943 potřebovalo Námořní letectvo USA noční stíhačky, po rozhodování mezi Corsairy a Hellcaty padla volba na F6F-3. Noční stíhací Hellcaty měly radar Sperry APS-6 v radomu pod pravým křídlem. Další změny se týkaly instalace nového radarového výškoměru, velmi výkonného systému identifikace vlastních/cizích letadel a nové přístrojové desky, v jejímž středu byla radarová obrazovka. Kabina byla vybavena červeným osvětlením. Standardní zaoblený čelní štítek byl nahrazen rovným, který v noci a za umělého osvětlení nezkresloval výhled. Celkem vzniklo 229 letounů standardu F6F-3N. F6F-3P Hellcat Verze vyvinutá pro seskupení letadlových lodí, která potřebovala specializované fotoprůzkumné letouny pro operace ve velkých výškách. Do tohoto standardu byl přestaven určitý počet normálních F6F-3, jež dostaly do levé spodní strany trupu za křídly kameru s dlouhým ohniskem. F6F-4 Hellcat Projektovaná verze F6F-4 neměla nic společného s prototypem XF6F-4, na nějž byl přestavěn poškozený prototyp XF6F-3. Zatímco XF6F-4 měl těžký motor R Double Wasp o výkonu 2000 koní s jednostupňovým přeplňovacím kompresorem a zkoušen byl s výzbrojí tvořenou čtyřmi dvacetimilimetrovými kanony, F6F-4 měl být naopak odlehčenou verzí F6F-3 určenou pro malé letadlové lodě. Start F6F-5 jednotky VF-28 z paluby USS Monterey. Snímek byl pořízen v říjnu 1944, kdy se tato jednotka podílela na bojích nad Okinawou. (US Navy) Letoun byl projektován pro výzbroj pouhých čtyř půlpalcových (12,7 milimetru) kulometů, měl mít schopnost přepravovat pod trupem přídavnou nádrž a dále měl mít křídla s větším rozpětím a tedy i s menším zatížením, což mu mělo usnadnit operace z palub malých lodí. Vzhledem k tomu, že výkony těchto strojů by nebyly o mnoho vyšší než výkony standardních strojů Eastern Aircraft FM-2 Wildcat, jichž byl dostatek, na další vývoj verze F6F-4 Námořní letectvo USA rezignovalo. F6F-5 Hellcat Nejrozšířenější verze Hellcatu, jíž vzniklo od dubna 1944 do listopadu 1945 celkem 7868 kusů. U této verze byly aplikovány všechny dílčí modifikace verze F6F-3 včetně toho, že motor R W s přímým vstřikováním vody do válců měly již všechny letouny. Všechny pětky měly dále rovné čelní štítky verze F6F-3N, lepší pancéřování kabiny a životně důležitých systémů, účinnější křidélka, která vylepšovala podélnou stabilitu, a menší kryt motoru, díky němuž se celá konstrukce letounu stala ještě tužší. První F6F-5 měly závěsníky pro tisíciliberní pumy pouze pod pravým křídlem, jako tomu bylo u pozdějších F6F-3, posléze ale přibyl závěsník i pod levým křídlem. Na těchto závěsnících se daly přepravovat pumy o hmotnosti 1000, 500 nebo 250 liber. Přepravovat se zde dalo i po jedné 11,75palcové neřízené raketě Tiny Tim a po třech pětipalcových raketách Mk.5. F6F-5D Hellcat Přestavba uskutečněná až po válce; letoun byl určen pro dálkové navádění bezpilotních letadel za pomoci rádia. F6F-5E Hellcat Modifikace modelu F6F-5 odpovídající obdobné modifikaci F6F-3E základní verze F6F-3. Tedy noční stíhací/bitevní letoun s radarem Westinghouse APS-4 umístěným v radomu pod pravým křídlem. F6F-5K Hellcat Toto označení nesl poměrně velký počet Hellcatů verze F6F-5 přestavěných v letech na dálkově řízené bezpilotní letouny. Na první pohled se stroje ničím nelišily od standardních F6F-5, protože měly zachován pilotní prostor pro pilotované zkoušky a pro potřeby přelétnutí letounů z jednoho letiště na jiné. F6F-5N Hellcat Noční stíhací verze vyvinutá na základě stejné koncepce jako F6F-3N. Letouny měly radar APS-6 radar. Pozdější sériové modely měly výzbroj tvořenou čtyřmi kulomety a dvěma dvacetimilimetrovými kanony

4 OPERAČNÍ HISTORIE 1: VE SLUŽBÁCH US NAVY A USMC Jednalo se o třídu velkých letadlových lodí (CV), která byla projektována už za války, tedy s ohledem na nové potřeby, jež se v jejím průběhu objevily. Tyto letadlové lodě byly navrhovány s ohledem na to, že se stanou jádrem operačních svazů rychlých letadlových lodí (Fast Carrier Task Force). První lodí této třídy, jež vstoupila do operační služby a podle níž byla celá třída pojmenována, se stala USS Essex (CV-9). Letadlové lodi třídy Essex mohly na svých palubách a v podpalubních hangárech pojmout kolem 90 letounů. Druhým typem letadlových lodí, které počátkem roku začaly vstupovat do služby, se staly lehké letadlové lodi (CVL). Jejich vznik souvisel s akutním nedostatkem letadlových lodí v prvních obdobích války, což bylo řešeno tak, že se k jejich výstavbě využily trupy rozestavěných lehkých křižníků třídy Cleveland. První lehkou letadlovou lodí, která tak vstoupila počátkem roku 1943 do služby (a podle které je celá třída opět pojmenována) se stala USS Independence (CVL-22). CVLmohly nést teoreticky až 45 letounů, v praxi jich však nosívaly většinou kolem třiceti. Křest v boji První zkoušku podstoupily nové stíhací letouny a jejich nosiče u ostrova Marcus, který se nachází 270 Při přistání na palubě letadlové lodě leckdy nebyla nouze o dramatické momenty. Zejména když se letouny vracely z boje poškozené. Díky skvělému výcviku se ale většinou podařilo zamezit nejhoršímu. Na dramatickém snímku je vidět, jak Lt. Chewning, důstojník obsluhující katapult USS Enterprise, vyskakuje na pravý bok hořícího letounu. Jeho pilota, Ens. Johnsona, se mu podařilo z kabiny vytáhnout včas (US Navy) mil západně od Pearl Harboru. Operační svaz tvořily letadlové lodě USS Essex (CV-9) s VF-9, USS Yorktown (CV-10) s VF-5 a USS Independence (CVL-22) s VF-6. K prvnímu náletu odstartovaly letouny z Yorktownu, po nich z Essexu. Hellcaty VF-9 cestou ostřelovaly na moři dva čluny, takže důsledně vzato se staly prvními F6F, které zaútočily na protivníka. Hellcaty VF-6, jak bývalo zvykem, zatím poskytovaly leteckou ochranu operačnímu svazu. Nad ostrovem se útočící letouny nesetkaly ve vzduchu s žádným odporem, proto se věnovaly útokům na pozemní cíle. A při nich také došlo ke ztrátě prvních dvou (respektive tří) stíhaček. Třetí Hellcat musel při návratu k operačnímu svazu totiž sednout na vodu a jeho pilot byl vyloven nedalekým americkým torpédoborcem. Zkrátka však nepřišla ani VF-6, respektive její detašovaná část, která byla přidělena na USS Princeton (CVL-23). Spolu s USS Belleau Wood (CVL-24) kryly jednotky vyloďující se na ostrovech Baker a Howland, daleko na jihovýchod od ostrova Marcus. U ostrova Howland dne 1. září 1943 sestřelil Lt.(jg) R. L. Loesch z VF-6 japonský létající člun Kawanishi H8K Emily. Byl to jeho první a poslední sestřel války, avšak první z celé řady dalších, kterých dosáhly Hellcaty. O dva dny později pak jeho kolegové z Belleau Wood přidali další Emily. Mnohem většího počtu sestřelů dosáhly během prvního měsíce bojů Hellcaty jednotky palubního letectva, které vzlétaly z pozemních základen na Šalomounových ostrovech. Což je jistý paradox, protože perutě z pozemních základen zůstávaly pak po celý zbytek války ve stínu svých protějšků vzlétajících z palub nosičů. Perutím VF-33, VF-38 a VF-40 se podařilo do konce září sestřelit 29 japonských letounů. Mezi nimi se nacházela i Zera a důležité bylo, že američtí letci zjistili, že Hellcaty jsou jim rovnocenným protivníkem, jenom si musí dávat pozor na to, aby se nezapletli do manévrového boje. Proti Zerům Takto popisuje jedno z prvních střetnutí se Zerem Lt. C. K. Ken Hildebrandt. Čtrnáctého září doprovázelo 16 Hellcatů VF-33 velkou skupinu 72 střemhlavých bombardérů SBD Dauntless a TBF Avenger útočících na Ballale. Hildebrandt překřížil cestu jednomu Zeru, které se pokoušelo zaútočit na odlétající SBD. Napumpoval jsem do něho olovo a on se pak kouřící převrátil ve dvou stovkách stop (60 metrů) na záda. Pak jsem kolem sebe spatřil trasírky, ostře jsem přitáhl a schytal pár kulek ráže 7,7 milimetru skrze překryt kabiny. Zavrtaly se mi do balíčku s výbavou na přežití v džungli a do zad. Zero se pak odvalilo pryč, když jsem se otočil k (Ens. Jackovi) Fruinovi, kterého pronásledovalo další Zero. Začal Při přistání se měl pilot možnost zachytit za tři záchytná lana. Za správné se považovalo, zachytil-li se za druhé. Pokud se zachytil za první, byl v okamžiku přeletu přes okraj paluby příliš nízko a příště by do lodě mohl vrazit. Pokud se zachytil až za třetí, jako Hellcat na snímku, byl naopak příliš vysoko a příště by se mohl při ztrátě rychlosti na druhém konci lodě zřítit do moře. (US Navy) Osobní F6F-3 Butche O Harea. Trup jeho stroje byl doslova provrtán více než dvěma stovkami průstřelů z nejrůznějších bojů. Přesto byl letoun stále funkční. Rozhodně to svědčí o mírně řečeno spolehlivosti konstrukce. (Grumman) 24 25

5 LIDÉ OKOLO HELLCATŮ: ESA Lt.(jg) Robert W. Duncan, VF-5, USS Yorktown, únor 1944 Pátého října 1943 sestřelil Duncan nad ostrovem Wake dvě Zera, stal se tak prvním pilotem Hellcatu, kterému se tento typ vynikající japonské stíhačky podařilo sestřelit. Celkově dosáhl sedmi potvrzených vítězství. The Minsi Cdr. David McCampbell, CVAG-15, USS Essex, červen 1944 Byl to v pořadí druhý McCampbellův Hellcat, první se jmenoval Monsoon Maiden a byl jako neopravitelný svržen přes palubu po poškozeních, která utrpěl 20. května 1944 nad ostrovem Marcus. The Minsi byl poškozen palbou protiletadlového dělostřelectva v září 1944 a vystřídán Minsi II. Ens. Gordon A. Stanley, VF-27, USS Princeton, září 1944 Tento letoun, stejně jako ostatní stroje VF-27, byl vyzdobený na čumáku žraločí tlamou. Šel ke dnu spolu s letadlovou lodí 24. října 1944, když se potopila následkem jediné dobře umístěné japonské pumy. Grumman Hellcat F.Mk.II RN JV 144, peruť FAA, HMS Indomitable, listopad 1944 Tento stroj sloužil v rámci britské tichomořské flotily. Za povšimnutí stojí značně modifikované výsostné znaky, které jsou bez červeného terče a doplněné bílými pruhy, aby se přiblížily americkému modelu a usnadnily Američanům lepší identifikaci britských strojů jako letounů spojeneckých. VF-9, USS Essex, 1943 Grumman F6F-3N Hellcat Lt. Russ Reiserer, VF(N)-76, USS Hornet, červenec 1944 Nedlouho předtím dosáhl Reiserer svého devátého a posledního sestřelu japonského bombardéru při noční hlídce.