Základy psychologie emocí

Transkript

1 Základy psychologie emocí Autor: Iva Stuchlíková Nakladatelství: Portál, 2002 Stav: digitalizováno, SONS Tato kniha pochází z Knihovny digitálních dokumentů. Slouží pouze pro potřeby těžce zrakově postižených. Doplňující informace naleznete v přiloženém souboru. * * * Obsah Úvod 7 1 Emoce a emoční zkušenost Vymezení pojmu emoce Staronové pohledy na emoční zkušenost 21 Shrnutí 25 2 Tradiční přístupy k emocím Přístupy zaměřené na emocionální prožívání Přístupy zaměřené na fyziologický aspekt Přístupy zaměřené na výraz a projevy chování 38 Shrnutí 45 3 Soudobé přístupy k emocím Primární emoce a jejich výraz Sídlo emocí - některé neuropsychologické nálezy Kognitivní interpretace - co pociťuji? 71 Shrnutí 83 4 Funkce emocí v našem životě Intrapersonální funkce emocí Sociální funkce emocí Vývojové funkce emocí 95 Shrnutí Emoce a "racionalita" Pozitivní a negativní emoce ovlivňují poznávací procesy Vliv emocí na dílčí kognitivní procesy Radost a učení - radost z učení? Emoční gramotnost, emoční inteligence 123 Shrnutí Vybrané emoce a jejich dynamika Štěstí a radost Láska a náklonnost Nenávist a hněv Úzkost a strach Smutek a zármutek Znechucení a pohrdání "Já" emoce - pocity vztahující se k našemu jednání "Já" versus "ty" emoce 164 Shrnutí 171

2 7 Regulace emocí Co je a co není v našich silách a v našem zájmu Kontrola a zvládání 192 Shrnutí 198 Závěr: Emoce nás mohou měnit 201 Poznámky 205 Literatura 211 Úvod Stalo se vám někdy, že jste v poměrně nevinné situaci k všeobecnému překvapení hněvivě vybuchli? Rozesmáli se v situaci, kdy to vůbec nebylo vhodné? Dolehl na vás skličující smutek ve chvíli, kdy jste konečně dosáhli něčeho, o co jste dlouho usilovali - třeba ukončili školu? Všechny tyto zdánlivě paradoxní situace byly výsledkem emocionálních procesů. Důsledkem emocí, kterým jsme včas nevěnovali pozornost, které nás zaskočily a kterým jsme možná ani nerozuměli. Emoce, jakkoli jsou centrálními jevy v našem duševním životě, stále představují velmi obtížné téma pro všechny oblasti lidského zkoumání, které se jim věnují - ať je to filozofie, psychologie, fyziologie, sociologie, případně další obory. Odpovědět na otázku, co jsou to emoce, jednoduchou definicí je nemožné. George Mandler před čtvrtstoletím napsal, že pokus definovat emoce je zřetelně namířen špatným směrem, a proto odsouzen k nezdaru (Mandler, 1975). Podobnou historií prošly před půlstoletím pokusy definovat v obecné poloze, co je to učení. Koneckonců je možné hledat to, co mají všechny procesy učení nebo všechny dílčí emoce společné, pak ovšem získáme definici, která je ve své obecnosti jen velmi slabým nástrojem bližšího poznání ("emoce je odvozená složitá sekvence reakcí na podnět a zahrnuje kognitivní hodnocení, subjektivní změny, autonomní a neurální aktivaci, impulzy k jednání a chování v takové podobě, které mají vliv na podnět, který vzbudil tuto složitou sekvenci", Plutchik, 1984, s. 217). Proto je vcelku pochopitelné, že se psychologové při výzkumu emocí k tématu přibližují pod zorným úhlem těch aspektů, které je osobně nejvíce zajímají. V tomto smyslu, jak vtipně uvádějí Carlson a Hatfieldová (1992), připomínají slepého muže, který byl požádán, aby přiložil své dlaně na slona, hmatal a pak nám sdělil, co je to slon. V závislosti na tom, na které místo si shodou okolností sáhne, se můžeme dozvědět, že slon se podobá řeckému sloupu, zdi, nebo hadovi. Kognitivní psychologové se zaměřují na hodnotící procesy při vzniku emoce, zatímco neurofyziology zajímají neurofyziologické změny a behaviorálně orientované psychology pak výraz nebo jednání. V tomto smyslu je tedy důležité vymezit si emoce dosti široce na to, abychom mohli představit poznatky různých přístupů k problematice emocí. S Carlsonem a Hatfieldovou bychom mohli emoci pracovně vymezit jako zčásti dědičnou a zčásti získanou predispozici reagovat prožitkově, fyziologicky a behaviorálně na změny určitých vnitřních a vnějších proměnných. Bezpochyby provokující zůstává otázka, zda bychom měli emoce vědecky zkoumat. Cožpak moudrost předků obsažená v umění, filozofii či lidové tradici nestačí? Emoce jsou přece výsostně subjektivní, velmi křehké a prchavé jevy. Jaký má smysl vědecky studovat lásku nebo smutek? Pro člověka, který nemá povědomí o tom, jakými cestami se ubírá psychologický výzkum, může být těmito otázkami vyjádřená skepse velmi nakažlivá. Seznámení s řadou velmi důvtipných paradigmat, v rámci nichž psychologové emoce zkoumají, může naopak velmi rozšířit osobní pohled na to, co emoce jsou, a značně obohatit chápání toho, jakou roli hrají v našem životě.

3 Ponořit se do problematiky emocí předpokládá odhodlání seznámit se s řadou dílčích pohledů. Velká všeobsahující elegantní teorie nabízející základní definice a několik obecných principů je touhou výzkumníků v jakékoliv oblasti. V psychologii však, vzhledem ke složitosti zkoumaného objektu, velké teorie, které by dávaly proniknout k jádru věci, neexistují. Přesto každá z teorií dílčích - například evoluční, kognitivní, neurobiologická či sociální teorie emocí - nabízí mimořádně obohacující vhled do povahy emocí. Hlavním problémem při zkoumání emocí je jejich subjektivnost. Velmi dlouhou dobu byly emoce chápány jako reálně existující, velmi důležité faktory našeho vnitřního života, které jsou však objektivně velmi těžce zkoumatelné. Přístupy k emocionalitě jsou samozřejmě v různých kulturách a v různých historických časech různé. Na úsvitu naší západní civilizace se myslitelé pokoušeli emoce připsat somatickým systémům a vnímali je jako cosi, co fungování těla automaticky provází. Nástup karteziánského myšlení znamenal nejenom posun k dualistickému pohledu na tělo a mysl, ale oddělování objektivního a subjektivního obecně. V západní myšlenkové tradici odtud přetrvává souboj mezi "objektivním" rozumem a "subjektivními" emocemi. S tím souvisí i názor, že emoce dezorganizují racionalitu. I v rámci psychologie samé byly emoce dlouhou dobu vnímány jako určité průvodní jevy. Pozornost jim byla věnována spíše jen ve snaze dobrat se přesného popisu toho, co ve skutečnosti emoce jsou. S nástupem behaviorismu však psychologie doménu emocí na poměrně dlouhou dobu opustila. Emoce se vracejí do centra psychologického zájmu až zhruba v sedmdesátých letech 20. století, kdy, pod vlivem potřeby vysvětlit změny v kognitivních funkcích způsobené změnami subjektivního prožívání, psychologie znovu začala emocím věnovat mimořádnou pozornost. Během relativně krátké doby nashromáždila psychologie emocí značné množství poznatků o tom, co emoce jsou, jak vznikají, jaký mají fylogenetický i ontogenetický vývoj. Spolu s pokrokem ve zkoumání této problematiky se však objevují další otázky. V posledním desetiletí je to zájem o prozkoumání neurofyziologických základů emocionálních procesů, zájem o funkce emocí, o možnosti jejich regulace a zejména o vzájemné propojení emocí s dalšími psychickými procesy, hlavně s motivací a poznávacími procesy. Vztah emocí a racionality je stále méně nahlížen jako protikladné střetávání; namísto toho roste zájem o poznatky, jak emoce ovlivňují naše učení, paměť, rozhodování, myšlení, volbu našich cílů a naše usilování o ně a mnoho dalších každodenních aktivit. Rovněž pozornost sociálních psychologů věnovaná emocím vzrostla, a tak se emoce v současnosti studují jak v kontextu jednotlivé osobnosti, tak v kontextu mezilidské interakce. Je zkoumán vliv emocí na utváření sociálních vazeb, včetně primární vazby tzv. citového přilnutí mezi kojencem a matkou, vliv na komunikaci a na skupinové procesy. Stále rostoucí pozornost je věnována i tomu, jak monitorujeme a zpracováváme emoce druhých lidí coby důležité sociální signály. Velmi módní jsou otázky tzv. emoční gramotnosti, případně emoční inteligence, a způsobů, jak je rozvíjet. Tato kniha nabízí řadu užitečných poznatků pro každého, kdo chce moudře zacházet s vlastními emocemi nebo chce porozumět emocím lidí, s nimiž se setkává. Vzbuzuje ovšem také řadu otázek a povede tak, doufám, čtenáře k tomu, aby toto porozumění aktivně hledal. Kniha nepředpokládá žádné zvláštní psychologické znalosti. Věnuje se jevům, s nimiž se setkáváme všichni bez rozdílu profesí. Porozumět lépe emocím a jejich roli v našem životě předpokládá ochotu nahlížet na emoce stále znovu a znovu, jako když na dlani převracíme krásný oblázek a prohlížíme si jej z různých stran a v různém světle. Možná nebudeme na konci takového zkoumání schopni poskytnout definici, ale zaručeně oblázek lépe poznáme a snad pro nás bude i svým způsobem bližší. Kapitola 1

4 Emoce a emoční zkušenost Tato kapitola seznamuje se základními pojmy, upozorňuje i na terminologický zmatek v oblasti psychologie emocí a pokouší se čtenáře tímto úskalím provést. Přibližuje obsah základních termínů (např. emoce, epizody, nálady) a vztahy mezi nimi. Ve druhé části nabízí tradiční i novější pohledy na to, jak si utváříme svoje emoční1 zkušenosti. 1.1 Vymezení pojmu emoce 1.2 Staronové pohledy na emoční zkušenost 1.1 Vymezení pojmu emoce Co jsou to emoce, jaké jsou jejich charakteristické znaky - emoce versus afekty - k čemu jsou nám emoce dobré? Částečně pod vlivem známého eseje W. Jamese Co je to emoce? (1884) věnovali psychologové zabývající se emocemi velkou pozornost odpovědi právě na tuto otázku. Je to snaha poněkud sisyfovská, přesto nad jiné potřebná, neboť emoce poskytují jádro individuální kontinuity v průběhu životního cyklu. Z evolučního hlediska emoce - podobně jako řada našich fyzických vlastností a psychických procesů - reprezentují v čase ověřené řešení problémů adaptace. Emoce patrně vznikly proto, že efektivně koordinují odlišné systémy reakce (fyziologický, prožitkový, výrazový) a tak nám pomáhají reagovat na důležité výzvy nebo příležitosti v prostředí (Levenson, 1994). Emoce jsou velmi komplexní jevy jejichž charakteristickým rysem je jejich velká citlivost a proměnlivost. Citlivost emocí na změny v osobních a situačních okolnostech se odráží v tom, že bez zjevných změn v objektivních okolnostech se emoce sama může proměňovat (na základě subjektivního hodnocení situace). V jedné situaci může být daná emoce vzbuzena, ale v jiné, stejně typické situaci nikoli. Například když na nás v oblíbené dětské hře dítě "vybafne", málokdy se lekneme (byť pro radost spoluhráče vystrašení předstíráme). Pokud se stejná situace odehraje bez "varování" (a přizpůsobení našich očekávání), můžeme se opravdu leknout a následně pocítit úlevu a radost nebo i rozzlobení (podle našeho aktuální stavu). Přestože i další duševní procesy (např. paměť nebo myšlení) jsou citlivé na osobní a situační souvislosti (tzv. procesy "shora dolů"), takovou míru citlivosti, jakou vykazují emoce, jiné mentální procesy nemají. Složitost emocí je dále zesílena tím, že každá jednotlivá emoce se projevuje v celé řadě forem. Tak existuje řada typů lásky, smutku, strachu a dalších emocí, přičemž jednotlivé formy se vzájemně značně liší (viz kapitola 6). Vysvětlování emocí je pak nesmírně obtížným úkolem a různost a složitost emočních jevů vede k přesvědčení, že nemá větší hodnotu pokoušet se o nějaký obecný koncept emocí (např. Griffiths, 1997). Navzdory této skepsi je za současné úrovně poznání emocí přece jen možné učinit určitá zobecnění. Namísto snahy obsáhnout všechny emoční jevy jednou širokou obecnou definicí se ukazuje plodnější prototypický přístup k emocím vystihující charakteristické jádro jednotlivých emocí. Oproti binárním kategoriím (ano-ne, patří-nepatří) užívá prototypické kategorie, tj. vytváření shluků vzájemně podobných jevů, a pokouší se je vymezit. Složky, funkce, příčiny, důsledky Současné pokusy o definice emocí se snaží jejich složitost vyjádřit: hovoří o jednotlivých složkách emocí i o časových a příčinných charakteristikách nástupu emocí. Při vymezování základních složek emoce se stalo klasickým Wundtovo vymezení tří charakteristik: libost-nelibost, úroveň vzrušení, zážitek napětí-uvolnění. Tyto tři dimenze se vztahovaly k tzv. prožitkovému aspektu emocí. Klasikem současnosti se stává C. E. Izard, který vedle prožitkového aspektu hovoří ještě o fyziologických procesech, které jsou nezbytnou součástí probíhající emoce, a o pozorovaném výrazu (případně širším behaviorálním projevu), který rovněž bezprostředně k emoci náleží.

5 Některé přístupy se pokoušejí emoce definovat na základě funkcí, jimž tyto jevy slouží. V tomto smyslu se psychologové snaží blíže prozkoumat intrapersonální, interpersonální i sociokulturní funkce emocí (viz kapitola 4). Častá je snaha posoudit emoce v širších souvislostech a hledat jak typické příčiny emocí, tak typické výstupy emocí a typické objekty. (Stručně řečeno, typickou příčinou emoce je vnímaná změna naší situace oproti předchozímu stavu nebo našim představám; typickým emočním objektem je lidská bytost.) Obecné jsou typickým emocím ještě některé další charakteristiky, jako je nestabilita, různá míra intenzity, dílčí perspektiva a relativní krátkost trvání. Psychologie se tedy snaží prozkoumat zaměřenost a pocitový stav, kognitivní hodnotící složku, motivační složku, fyziologické reakce a složku behaviorální. V poslední době se v popisu emocí výrazně profilují dva hlavní proudy. Jedním z nich je popis emocí v termínech tzv. diskrétních emocí, kdy se psychologové zabývají popisem tzv. primárních (základních; vrozených) emocí a dále popisují mechanismy, jimiž se z těchto základních emocí vytvářejí sekundární emoce nebo směsi emocí. Druhým proudem je popis emocionálních jevů s pomocí určitých dimenzí. K nejznámější klasifikaci patří dvoudimenzionální modely, v nichž se jako hlavní dimenze objevují valence (tj. zážitková hodnota - příjemné, nepříjemné) a intenzita. Zbývá připomenout ještě jednu skutečnost, která dramaticky přispívá ke složitosti emočních jevů: V průběhu evoluce se vytvořily různé mechanismy, které utvářejí emoční procesy. Tyto mechanismy přitom nejsou pro všechny emoční jevy stejné (viz tzv. automatické procesy a vůlí usměrňované procesy emocí i role nižších mozkových center a mozkové kůry při nich - kapitola 3). Emoce jako afektivní jevy (emoce, emoční epizody, nálady) Při vymezování emocí je důležité hovořit o celé říši afektivních jevů zahrnující vedle emocí i emocionální vztahy, nálady, afektivní rysy, emoční epizody, ale i související jevy, jako jsou afektivní poruchy apod. V určitých souvislostech bývají pojmy afekt a emoce zaměňovány. V jiných je však afekt používán k označení pouze prožitkové nebo behaviorální stránky emoce. Podle Scherera (1984) je afekt chápán jako nadřazená kategorie pro všechny valenční stavy (stavy určitého hodnotícího vztahu k objektu charakterizované příjemností nebo nepříjemností). Takto pod označení afektivní jevy spadají: n emoce, jako například hněv; n emoční epizody, jako například partnerská hádka; n nálady, jako například euforie; n dispoziční stavy, jako například preferování určité rychlosti reagování, n rysy, jako například popudlivost. Nejdůležitější rozlišení mezi členy celé skupiny shrnuté pod označením afekt je rozlišení mezi emocí, emoční epizodou a náladou. Osvětlíme je proto podrobněji. Emoce Psychoevoluční teorií emocí (blíže viz oddíl 3.1) je navrhováno, že emoční zkušenost se vytváří na základě malé sady dále nedělitelných základních emočních pocitů. Jiné emoce pak sestávají ze směsic těchto základních pocitů nebo ze základních pocitů spojených s kognicemi2, které se vztahují k jejich původu a k jejich důsledkům. Takovou množinu základních pocitů můžeme vidět u různých autorů různě, například Oatley (1993) uvádí štěstí, smutek, strach, hněv a znechucení. Podle jiných teoretiků, například N. Frijdy, umožňují spontánní popisy emočního prožívání charakterizovat emoce poněkud preciznějším způsobem. Mohou být rozlišeny čtyři hlavní a jedna doplňková složka (Frijda, 1986): 1. afekt,

6 2. vědomí situačního významu nebo pociťované zhodnocení události, 3. pociťovaný stav nebo připravenost k jednání, 4. pociťované tělesné změny. Doplňkovou složkou je "emoční význam". Pojem "afekt" se u Frijdy v souladu s anglosaskou tradicí vztahuje k neredukovatelným aspektům, které dávají pocitům jejich emocionální, nekognitivní charakter - příjemnost, nepříjemnost, resp. napětí, uvolnění3. U emocí člověk obvykle neprožívá pocity příjemnosti nebo nepříjemnosti, spíše si uvědomuje příjemnou nebo nepříjemnou povahu události, která emoce vzbudila. Jinými slovy, u emocí funguje afekt jako jeden z aspektů "pociťovaného zhodnocení události". Různá zhodnocení mohou být dobře popsána v pojmech omezeného počtu dimenzí. Kromě příjemnosti a nepříjemnosti tyto dimenze zahrnují jistotu-nejistotu, zapříčinění (vlastní, jiné nebo souběh událostí), napomáhání nebo zabraňování dosažení cíle, sebedůvěru a kontrolovatelnost. Konkrétní emocionální prožitek může být vyjádřen jako profil aktuálních hodnot na těchto dimenzích, a tyto profily docela dobře rozlišují různé typy emočních prožitků. Třetí složkou ("pociťovaný stav připravenosti k jednání") míní Frijda obojí, jak stavy aktivace, tak tendence k jednání. Aktivační stavy zahrnují obecnou připravenost nebo nepřipravenost vstoupit do kontaktu s prostředím. Odrážejí individuální copingové zdroje4 (zdroje pro zvládání situace) dostupné v danou chvíli. Tendence k jednání jsou tendence udržet nebo upravit vztah k prostředí. Různé emoce vyvolávají různé druhy připravenosti k jednání. Například strach se váže k úniku nebo sebeochraně, radost vzbuzuje připravenost ke vstřícnosti nebo hyperaktivaci. Čtvrtou složkou je prožívání tělesných změn, které rovněž poskytují určité rozlišení mezi emocemi. Emoční epizody Zatímco emoce se rozvíjejí v průběhu relativně krátkého časového okamžiku, emoční epizoda je mnohem rozsáhlejší jak z časového, tak prostorového hlediska (Frijda, 1993). Emoční epizody bývají někdy také označovány jako vzorce (Ekman, 1984) nebo scénáře (skripty5) (Tomkins, 1984) nebo také adaptační interakce (Lazarus, 1991). Zahrnují jak všechny protagonisty, tak všechny události v dané emoční scéně (např. partnerská hádka). Lazarus zdůrazňuje, že emoce je lépe chápat jako "procesy". A to z toho důvodu, že emoční reakce se rozvíjejí v čase a obvykle sestávají ze sekvence určitých emočních reakcí. V rámci této sekvence jdou určité pocity a reakce ruku v ruce, vzájemně se ovlivňují a toto ovlivňování dává vzniknout dalším následným pocitům a reakcím. Tento sled odpovídá určité emoční "transakci" mezi jedincem a něčím v jeho prostředí. Z hlediska popisu afektivních jevů je emoční transakce ucelená a smysluplná jednotka. V přirozeném jazyce se emoční slova vztahují spíše k takovýmto transakcím než k jednotlivým emocím. Příkladem může být třeba smutek. Máme-li o něm hovořit, obvykle začneme popisovat transakci nebo sled událostí, které situace vzbuzující náš smutek zahrnovala. Přestože tyto epizody mají určitou vnitřní strukturu a obvykle prodloužené trvání, jsou lidmi považovány za jednotlivé momenty nějaké "emoce". V jedné ze studií Frijdovy skupiny byly zkoumané osoby požádány, aby si vybavily moment nějaké emoce a namalovaly diagram průběhu takové emoce v čase. V 68 % případů tyto diagramy vykazovaly více než jeden vrchol nebo trvaly déle než jednu hodinu, případně obojí (Frijda, 1993). Transakce obvykle sestává z řady menších jednotek - událostí. Emocionální epizody obvykle bývají tvořeny sekvencemi rozdílných emocí a směsí emocí. Postupně se objevující emoce se vztahují k tomu, co se v transakci skutečně odehrává, ale rovněž odrážejí různé perspektivy, které může dotyčná osoba v průběhu epizody přijímat. Samozřejmě se v některých případech může stát, že určitý typ emoce přetrvává, vrací se a charakterizuje celou epizodu. Ať už má

7 emoční epizoda jakoukoli strukturu, má určitou vnitřní soudržnost a tím i ucelenost. Tato soudržnost má několik zdrojů. Jedním z nich je uvědomění jednající osoby, že se zabývá nějakým konkrétním jádrovým tématem (Lazarus, 1991), jako je hrozba, ztráta, útok apod. Dalším zdrojem je vědomý stav emocionálního zaujetí. Je to právě stav zaujetí, který dává lidem možnost později tuto epizodu popsat jako zakotvenou v čase s určitým začátkem, průběhem a koncem a s měnící se intenzitou v průběhu času. Emoční epizody ukazují, že emoční procesy mohou být nejlépe popsány v určitém hierarchickém modelu. Vraťme se k příkladu partnerské hádky. Nejvyšší úrovně sestávají z emočního zaujetí celkovým průběhem v čase - od vzniku problému k jeho rozřešení. V rámci tohoto průběhu se mohou různě za sebou objevovat určité fáze pozitivního nebo negativního afektu. Tyto fáze odpovídají určitým změnám v připravenosti k jednání na strategické úrovni, jak to nazval Lazarus - připravenosti buď akceptovat, nebo zamítnout podnětovou událost. Třetí úroveň popisu je reprezentována postupným objevováním různých hodnocení a odlišných, specifičtějších forem připravenosti k jednání, což víceméně definuje dílčí emoce: n zhodnocení události jako hrozby a ochrana "já" nebo stažení se zpět, což odpovídá strachu; n zhodnocení situace jako vyžadující určitou aktivní protiakci, které koresponduje s hněvem; n zhodnocení události jako averzivní a odmítnutí, které koresponduje se znechucením; n zhodnocení situace jako beznadějné a vzdávání se, které koresponduje se zoufalstvím, apod. Na čtvrté úrovni popisu jsou stavy akční připravenosti využity ve určitých akcích, jako je nadávání, opakované útočení nebo mrzutost v průběhu antagonistické "hněvivé" fáze. V průběhu toho se na různých úrovních aktivace objevují určité změny v aktivaci tělesné. Každá nižší úroveň prezentuje různé formy reakce na vyšší úroveň podle okolností a změn pohledu. V průběhu takové emoční epizody tak mohou po sobě následovat různé emoce nebo se mohou proměňovat jedna v druhou; emoce se také mohou měnit v náladu, která může buď zcela vyprchat, nebo se znovu přeměnit do nějaké jiné emoce. Pojem emočních epizod se tak v poslední době volně zaměňuje s pojmem "emoční transakce" a začíná být intenzivněji zkoumán. A to nejen s ohledem na fakt, že emoční epizody zahrnují elementární emoční procesy, které se v rámci epizody přirozeně řetězí a ucelenost epizody je umožňuje zkoumat v mnohem realističtější perspektivě. Dalším důvodem je to, že lze využít také tradice výzkumu stresu, který zjevně není spojen s individuálními emocemi, ale spíše s emočními epizodami. Nálada Jedním z rozlišujících rysů mezi náladou a emocí je trvání. Nálada je přetrvávající a udržované "emoční klima", zatímco emoce je změna v emočním "počasí". Jako druhé rozlišující kritérium bývá někdy uváděna nižší intenzita. Třetím rysem je to, že emoce mají určitý specifický objekt, a dávají vzniknout odpovídajícím tendencím k chování, zatímco nálady postrádají objekt a podle některých teoretiků jsou tedy bez intence - nezáměrné6. (Absence objektu je zvláště zřejmá, když si všímáme některých tvrzení vztahujících se k naší náladě. Tam se často objevují výrazy jako "všechno", "nic" apod. Příklady: "Nic mě nebaví." "Všechno mě štve.") Nálady, ač jsou bez objektu, mohou dát vzniknout obecnějším tendencím jednání - jako je přiblížení nebo stažení zpět. Objekt afektivního stavu ale není totéž co jeho příčina. I u nálad, přestože nemají objekt, můžeme rozumět příčině vzniku. Mohou vzniknout na základě určité emoční události, která specifický objekt zahrnovala. Nálada také může být důsledkem nějaké konkrétní emoce. Emoce se rozvine v náladu nebo jí dá vzniknout, když se ohnisko, na které byla emoce zaměřena, ztratí a pocity nebo chování se stanou méně zaostřenými, bez objektu. Osoba tedy může vědět, co způsobilo její náladu, a přesto může v této náladě setrvávat.

8 Například můžeme vědět, co nás přivedlo do hněvivého rozpoložení, a přesto můžeme dále hněvivě reagovat na cokoli jiného. Hlavní složkou nálady je zcela zřetelně afekt. Sebeposuzování nálady velmi často směřuje jen k obecnému rozlišování mezi náladou dobrou a špatnou. Navíc může být nálada vnímána jako určité nastavení způsobu hodnocení, tj. jako stav, v němž jedinec má tendenci vidět události určitým způsobem. V úzkostné náladě téměř každou událost hodnotíme jako potenciální hrozbu, v hněvivé náladě jsou události vnímány jako frustrující nebo jako útok a v depresivní náladě je svět vnímán jako nesmyslný a nezajímavý apod. Nálady jsou tedy určitými způsoby hodnocení, způsoby vnímání světa. Z tohoto pohledu je pochopitelné, že řada kognitivních změn při určitých náladách není důsledkem nálady, ale jejich součástí. Nálady jsou také stavy zvýšené připravenosti pro spuštění určitých reakcí. Odrážejí dostupnost, nebo naopak nedostupnost našich copingových zdrojů (Morris a Reilly, 1987). Struktura "afektivního prostoru" Proměnlivost emocí, množství slov, která přirozený jazyk užívá k popisu emočních stavů a nálad, vzbuzovaly pochopitelnou touhu po strukturování tak obsáhlé oblasti. Výzkumy směřující k popisu struktury "afektivního prostoru" se intenzivně rozběhly v osmdesátých letech 20. století. Aktuální afekt bývá popisován s využitím různých dimenzí a struktur, jako je například Russellův circumplex (1980), Watsonův a Tellegenův pozitivní a negativní afekt (1985), Thayerova tenzní a energetická aktivace (1989) či Larsenův a Dienerův model osmi kombinací příjemnosti a aktivace (1992). V analogii s lexikální analýzou při hledání tzv. velké pětky osobnostních faktorů se řada autorů zabývajících se uspořádáváním afektivních stavů postupně propracovávala shlukovou nebo faktorovou analýzou k 6-10 trsům nebo faktorům, přičemž se začalo ukazovat, že jen některé z nich zahrnují afektivní stavy. Zbývající se vztahují k neemocionálním stavům, lépe popsatelným jako stavy aktivace. V poslední době dochází k integraci těchto různých přístupů do jednoduchého kompromisního schématu, v němž existují dvě latentní dimenze - konstrukty příjemnost versus nepříjemnost a aktivace versus deaktivace (obr ). Tento přístup má však i své kritiky, upozorňující na skutečnost, že například dimenzi příjemné-nepříjemné je třeba podrobit velmi zevrubnému zkoumání, neboť i když tato slova sémanticky představují protiklad (bipolární dimenzi), při popisu afektivních stavů mohou vystupovat jako dvě odlišné kvality (jednopolární dimenze): od absence příjemného k maximální příjemnosti a od absence nepříjemného k maximálně nepříjemnému (např. Cacioppo a Berntson, 1994; Schimmack, 2001). Navíc se při vytváření standardizovaného obrazového materiálu pro experimenty s emocemi (v současné době přes 600 obrázků s hodnocením úrovně příjemnosti a vzrušivosti, tzv. International Affective Picture System; Lang, Bradley a Cuthbert, 1999) ukázalo, že hodnocení příjemnosti, resp. nepříjemnosti je závislé na aktivaci, kterou podnět vzbudí (intenzita vzrušení). Proporční zastoupení kombinace "neaktivující-nepříjemný" neodpovídá ostatním kombinacím. Je-li nepříjemný podnět málo intenzivní, pak ztrácí i na svém averzivním charakteru. Zmíněný afektivní prostor je nehomogenní, jakoby "řidší" v oblasti slabých nepříjemných podnětů, které nehodnotíme "tolik" nepříjemně. Zdá se, že můžeme zažívat velmi příjemné podněty, které nás nechávají v relaxovaném uvolnění, stejně tak jako velmi příjemné podněty, které nás výrazně aktivizují. Oproti tomu pociťování podnětu jako velmi nepříjemného se zdá neslučitelné s tím, že zůstaneme uvolnění, neaktivovaní. Emoce jako adaptace Vedle pohledu na emoce jako na člena rodiny afektivních stavů může být užitečné podívat se na emoce jako na mechanismy adaptace. To nám umožní doplnit druhou část terminologické

9 sítě zahrnující potřeby, pudy a mechanismy hodnocení. Hovoříme-li o adaptaci, musíme připomenout, že člověk v průběhu fylogeneze získal několik adaptačních mechanismů. n Vývojově nejstarší mechanismus je instinktivní regulace orientovaná na uspokojování pudových potřeb - potřeb zachování sebe sama (udržování homeostázy, únik od bolesti apod.) a potřeb zachování rodu (zejména sexuální pud a instinktivní rodičovské chování). n Na tuto úroveň navazují emocionální mechanismy adaptace. Emoce jsou v tomto smyslu nahlíženy jako procesy kontrolující možnosti situace a zároveň okamžitý stav potřeb. Emocionální regulace dovoluje mnohem větší volnost chování vůči prostředí. Primární emoce, jako je radost strach apod., představují elementární hodnotící mechanismus popisující prostředí v termínech příjemné-nepříjemné (libé-nelibé) a plní signální funkci upozornění na žádoucí, resp. nežádoucí objekt či okolnost. n Nejvyšší (a vývojově nejmladší) úroveň adaptace pak zajišťují vyšší kognitivní procesy. Umožňují nejen vybrat, ale i vytvořit novou nejvhodnější reakci na danou situaci a průběžně ji korigovat. Umožňují vyhodnocování v širším vztahovém rámci přesahujícím "tady a teď". Kromě minulosti (která se jako předchozí zkušenost objevuje už u emočních mechanismů) dávají možnost anticipace budoucího a využití zkušeností jiných lidí. Objevují se zde vyšší hodnotící mechanismy spojované s volbou vlastních hodnot a cílů, se sebeuvědomováním, ale také s tzv. vyššími city (jako jsou např. city estetické, etické nebo pocity sebenaplnění) a s reflexí vlastní emocionality7. Emoce tedy prolínají poslední dvě úrovně adaptace a představují velmi heterogenní oblast - od primárních emocí vztahujících se k zajišťování pudových potřeb až k sekundárním emocím spojeným nerozlučně s kognitivními procesy. Vlastimil Rollo ve své zajímavé i provokující knize Emocionalita a racionalita aneb Jak ďábel na svět přišel (1993) hovoří ve svém existencialistickém náhledu na emoce o tzv. primárním traumatu, archaickém strachu z nevyhnutelnosti smrti, který do našeho vědomí vneslo setkání animální emocionality s rudimentární racionalitou v situaci, kdy si naši předkové začali uvědomovat sebe jako živého tvora. Nemožnost kompenzace tohoto primárního traumatu prostřednictvím vyšších citů vede v postmoderní době k přesunu snah o získání libosti do oblasti tzv. nižších citů stupňováním konzumu. Emocionální vakuum, případně neschopnost prožívat, jsou kompenzovány zahlcováním stále intenzivnějšími vnějšími podněty - násilím, kultem sexu, drogami změněnou realitou. Rollo upozorňuje, že prudký rozvoj intelektualizace v 19. a 20. století přinesl atrofii emocionality. Správně upozorňuje i na to, že atrofování emocionality ohrožuje i samu racionalitu, která, není-li usměrňována a sycena energií emocí, zůstává mechanickým shromaždištěm poznatků bez jakéhokoliv osobního významu. 1.2 Staronové pohledy na emoční zkušenost Emoce v našich vzpomínkách a tady a teď - získávání emoční zkušenosti má svá pravidla Malatesta ve svém článku The role of emotions in the development and organization of personality (Role emocí ve vývoji a organizaci osobnosti, 1990) vymezuje emoce jako centrální organizující osy osobnosti. Opřen o názory Tomkinse, Ekmana, Izarda, Lewise a Plutchika uvádí, že emoční organizace osobnosti funguje podobně jako osobnostní rysy ve smyslu "nastavení" jedince na určité specifické způsoby vnímání, zpracovávání informací a chování. Výzkum, který tyto myšlenky podnítily, ukázal, že stabilita nebo změny chování lidí v prototypických situacích mohou být nejlépe pochopeny ve vztahu k emocionálnímu významu konkrétních situací pro daného člověka (Pervin, 1993). Pervin uvádí výzkum, v němž se zkoumaných osob ptal, jak by se asi cítily v prototypických situacích, které vzbuzují žárlivost. Na základě jejich výpovědi získal určitá "skóre" žárlivosti. Ukázalo se, že i když mají dva lidé stejné skóre (mají zhruba stejný sklon k pocitům žárlivosti), význam této emoce v jejich životě je různý - pro jednoho to může být zcela okrajová emoce, pro druhého patří k významným - podle toho, jak často ve svém životě skutečnou žárlivost prožívají a jaké má pro ně důsledky.

10 Jiným příkladem může být tréma s níž máme téměř všichni určitou zkušenost. Jak dobře víme, netrápí nás ve všech situacích stejně. Jedna situace pro nás může být výzvou, jiná - pro vnějšího pozorovatele vcelku analogická - ohrožením (obvykle prestiže, dobrého hodnocení nebo sebepojetí). Zatímco v první situaci můžeme pociťovat i příjemné vzrušení, které nám napomáhá vynaložit potřebné úsilí a překonat obtíže, ve druhé prožíváme úzkost, která může náš výkon narušit. Zhodnocení emocionálního významu situace je dosti komplikovaným procesem. Patří k tzv. procesům "shora dolů", kdy nejde o pouhou konstrukci na základě informací o situaci, ale o interpretaci těchto informací závislou na aktuálním psychickém stavu hodnotitele (jednodušeji řečeno, stejnou situaci prožíváme různě v závislosti na tom, jak se právě cítíme, na co myslíme a oč usilujeme). Aktuální psychický stav však odráží naši dosavadní zkušenost v nejširším slova smyslu, tedy i všechny vlivy, které dosud utvářely naše individuální emocionální procesy. Kitayama, Markus a Kurokawa ve své studii, porovnávající americké a japonské studenty, přesvědčivě ukázali, že řada i tzv. primárních emocí (jako např. radost nebo smutek) má interpersonální povahu a patří k emocím vztahovým. Jejich výsledky dokumentují vliv kulturní konstrukce emocí. Porovnávali sebeposuzující výpovědi studentů o frekvenci prožívání 31 emocí v jejich každodenním životě. Seznam kombinoval emoční valenci (dobré a špatné pocity) s kontextem interpersonálním nebo intrapersonálním a zahrnoval jak emoce řazené k základním, tak emoce tzv. odvozené (rozmrzelost jako intrapersonální negativní emoci základní, zahanbení jako interpersonální negativní emoci odvozenou apod.).8 Nálezy této studie do jisté míry relativizují v současné době velmi populární biologické teorie emocí, které předpokládají jednotný neuronální program pro základní emoce (např. Ekman, 1984). Výsledky studie se blíží tzv. slabé verzi sociálněkonstruktivistické teorie emocí (např. Oatley, 1993; Parkinson, 1995), která zdůrazňuje, že emoce jsou sice biologicky "připraveny", ale jsou zásadním způsobem "konfigurovány" nebo "aktualizovány" prostřednictvím vzorců sociální interakce. V tomto smyslu jsou emoce (včetně projevů emocí primárních) sociálním produktem nebo kulturním výtvorem umožněným určitou sadou biologicky nastavených dílčích procesů. Je třeba poznamenat, že na jedné straně kulturně sdílený systém významů nebo kulturní rámec spoluutvářejí emoční zkušenost v plné její složitosti, na druhé straně emoční zkušenost nebo prožívání zase naopak v dané kultuře definují, co je zvláště významné (Lutz, 1988). Rozdíly mezi minulými a aktuálními okamžiky Zvláštní otázkou je, jak z minulé emocionální zkušenosti získáváme osobní smysl a význam. Minulé a právě probíhající emocionální procesy bezpochyby řídí naše rozhodování o budoucnosti. Dá se říci, že si vybíráme chuť zmrzliny nebo místo budoucí dovolené, stejně jako budoucí kariéru nebo své přátele tím, že odhadujeme, jak náš výběr ovlivní naše budoucí štěstí (Loewenstein a Schkade, 1999). Není nikterak překvapivé, že se naše odhady budoucího štěstí, resp. spokojenosti často zakládají na naší minulé emocionální zkušenosti. První pohled na lidské rozhodování a výběr tak tedy může vyzdvihnout čistě hédonistické procesy. Samozřejmě to není ve skutečnosti až tak jednoduché. Lidé se nesnaží jen o maximalizaci příjemného a minimalizaci nepříjemného (Parrott, 1993). Namísto toho se často snaží sami sebe vystavovat určitým stresujícím situacím v zaměstnání, zahajují bolestivou hádku s někým ze svých blízkých atd. Porušování hédonistických kritérií volby ukazuje na to, jakým způsobem lidé abstrahují význam ze svých minulých afektivních prožitků. Minulá zkušenost ovlivňuje naše aktuální chování poněkud jiným způsobem než právě prožívané emoce. U minulého prožitku nereflektujeme aktuální okamžiky, ale spíše celé epizody (např. na otázku, jak se ti líbil film, si nevybavujeme jednotlivé detaily, ale nabídneme celkové zhodnocení). Přesněji řečeno, globální zhodnocení minulé emocionální zkušenosti není jenom vnímáno nebo cítěno, ono je konstruováno, tvořeno. Roli hraje aktuální

11 nálada, afektivní rysy naší osobnosti, snadnost, s níž si můžeme vybavit i protichůdné informace, a řada dalších faktorů. Navíc výzkum v poslední době ukazuje, že tato konstrukce celkového zhodnocení minulého emocionálního prožitku se odvíjí velmi významně od určitých momentů, jakoby podle určitého pravidla - pravidla vrcholu a konce. Pravidlo vrcholu a konce Lidová moudrost - "konec dobrý, všechno dobré" - byla potvrzena ve výzkumných studiích hodnocení sociálních vztahů (Carstensen, 1993; Fredrickson, 1995). To, jak sociální vztah končí, ovlivňuje celé zhodnocení. Později se ukázalo, že hodnocení vrcholného momentu a konce vysvětluje zhruba 94 % variance v hodnocení celé epizody, zatímco délka trvání této epizody přispívá jen třemi dalšími procenty vysvětlené variance. Ukazuje se, že lidé jsou tedy velmi citliví na nejintenzivnější vrcholové okamžiky dané epizody a na její konec. Zdá se, že v retrospektivním hodnocení celé emocionální epizody se kombinují tyto dva momenty a ostatní momenty jsou méně důležité (např. délka sama o sobě je jakoby přehlížena). Velmi zajímavé výzkumy ukazují, že u epizod bolesti lidé hodnotí lépe pokus, který trval déle, ale který byl ukončen menší bolestí, než kratší pokus, u něhož byla bolestivost po celou dobu stejná (tyto výzkumy se dělají tak, že jsou pokusné osoby požádány, aby ponořily ruku do bolestivě studené vody na dobu asi 60 vteřin. Teplota je 14 stupňů a už změna teploty ze 14 na 15 stupňů je zaznamenána jako poněkud menší bolest). Ve studii Kahnemana, Fredricksona, Schriedera a Redelmeiera (1993) podstoupily zkoumané osoby dvě varianty zmíněného bolestivého pokusu. Při třetím pokusu si mohli vybrat, kterou variantu zopakují. Ukázalo se, že 69 % účastníků si vybralo ke zopakování delší pokus, v němž byla po 60 vteřinách teplota na dobu dalších 30 vteřin zvýšena o jeden stupeň (oproti možnosti opakovat jen 60vteřinový pokus se stálou teplotou 14 stupňů). Přitom celých 81 % účastníků uvádělo, že zaznamenali zmenšení prožívané bolesti. Pravděpodobně nejdramatičtější důkazy pro pravidlo vrcholu a konce a pro přehlížení délky trvání epizody vycházejí z terénních výzkumů, které byly provedeny Redelmeierem a Kahnemanem u nevyhnutelné bolesti během medicínské procedury (1996). Jednalo se o výzkumy pacientů, kteří podstoupili kolonoskopické vyšetření (bolestivé vyšetření tlustého střeva) a indikovali svou aktuální bolest na vizuální analogové škále každých 60 vteřin během procedury. Zajímavé je např. to, že celkové zhodnocení bolestivosti zákroku korelovalo s průměrem té nejvyšší bolesti v průběhu vyšetření a s bolestí na konci vyšetření velmi signifikantně. Nicméně téměř nekorelovalo s délkou vyšetření. Překvapivé bylo zjištění, že stejná citlivost na vrcholy a konce a přehlížení celkového trvání se objevilo rovněž u lékařů, když měli hodnotit pacientovu momentální bolest a potom zhodnotit celkovou bolestivost vyšetření. Například rozhodnutí lékaře o aplikaci dalších anestetik bylo korelováno právě s vrcholy a konci, ale nebylo korelováno s celkovou délkou vyšetření. Další studie, v níž byla opět použita ledově studená voda, ukázala, že když se na konec bolestivé procedury přidá část, v níž je bolest poněkud snížena, celkově to změní zhodnocení celé procedury, což by mohlo případně i napomoci k rozhodnutí o opakování takové bolestivé epizody. Je tedy možné, že intervence, která napomůže snížení celkového zhodnocení bolestivosti určité diagnostické procedury, může zvýšit ochotu podstoupit takovou proceduru opakovaně, je-li to třeba. Zdá se tedy, že naše paměť emočních epizod (tzv. epizodický systém paměti) užívá poněkud jiná pravidla kódování osobního významu, než je tomu u sémantické paměti, pomocí níž si uchováváme neemocionální informace. Naše emoční zkušenost se tak opírá o intenzivní momenty emocí a o zasazení epizod do stávající zkušenosti, což je možné až poté, když daná epizoda skončí. Taková pravidla získávání osobního významu z emoční zkušenosti pochopitelně vzbuzují zájem lépe porozumět tomu, co se s námi děje při prožívání intenzivních emocí, jak jsou tyto intenzivní emoce regulovány a za jakou cenu. A dále i napovídají, proč jsou situace, kdy nejsme schopni ukončit nějakou emoční epizodu (např.

12 nemožností odpoutat se od objektu při závislé lásce, prodlužovaným rozjímáním nad negativy při patologickém smutku), prožívány jako tíživé a dezorganizující. Shrnutí Emoce jsou velmi komplexní jevy. Jejich charakteristickým rysem je citlivost na změny ve vnějším i vnitřním prostředí organismu a proměnlivost. V současné psychologii dominují dva přístupy k emocím - popis diskrétních emocí a dimenzionální přístup (zdůrazňující zejména dimenze intenzity a příjemnosti, resp. nepříjemnosti). Emoce jsou součástí širší skupiny tzv. afektivních jevů, kam patří dále například nálady či emoční epizody. Nálady jsou obvykle chápány jako trvalejší, méně intenzivní afektivní stavy bez přímé vazby na určitý objekt. Emoční epizody zahrnují emoční výměny mezi protagonisty určité scény. Emoce bývají chápány jako evolučně vzniklé mechanismy adaptace na určité problémy přežití. Emoční zkušenost je organizována podle určitých pravidel. Emoční význam prožitých situací je ovlivňován tzv. procesy "shora dolů" - tzn. naše dosavadní zkušenost a naše očekávání v nich hrají mimořádnou roli. Novější výzkumy experimentálně prokázaly, že v procesu interpretace emocionálního významu je důležitá emocionální intenzita při vrcholném okamžiku dané epizody a její konec. Trvání epizody se zdá druhořadé. Kapitola 2 Tradiční přístupy k emocím V této kapitole jsou představena hlavní východiska moderní psychologie emocí. Bylo by chybou pominout tento krátký pohled do nedávné minulosti a omezit se pouze na žhavou současnost bez využití poznatků, které jednotlivé výzkumné tradice shromáždily. 2.1 Přístupy zaměřené na emocionální prožívání 2.2 Přístupy zaměřené na fyziologický aspekt 2.3 Přístupy zaměřené na výraz a projevy chování Při popisu emocí psychology lákaly s různou měrou přitažlivosti hlavní aspekty, tak jak bývají vyjadřovány trojrozměrností emoce - individuální prožívání, fyziologické změny a výraz emoce. Volně podle Carlsona s Hatfieldovou můžeme preference různých přístupů shrnout do tabulky Přístupy zaměřené na emocionální prožívání Freud a dynamická tradice - emoce jako motivy - moderní psychodynamické koncepce - posun ke kognitivnímu aspektu prožitku Představitelem přístupu zaměřeného na emocionální prožívání je Sigmund Freud, jehož hlavní přínos psychologii emocí tkví ve zdůraznění vědomých a nevědomých myšlenek a fantazií, které obohacují náš emocionální život. Freud podobně jako Jung nebo z mladších zastánců tohoto proudu například Horowitz či Bowlby bývají obvykle označováni jako psychodynamičtí nebo motivační teoretikové. Motivační teorie emocí vychází z přesvědčení, že emoce a motivace jsou těsně spojeny. Na jedné straně energizují a orientují naše chování na naše primární pudy (jako je hlad, žízeň, bolest, sexus apod.) a psychosociální motivy (jako je potřeba výkonu, touha po moci nebo potřeba intimity). Vedle toho existují emoce jako jemnější evaluační mechanismy schopné přizpůsobovat původně instinktivní repertoár našich reakcí na aktuálně probíhající situaci a úroveň našich potřeb. V praxi je skutečně určitým problémem ukázat, kde je dělicí čára mezi pudy, motivy a emocemi (Šimek, 1995). V tomto smyslu se k dynamické tradici hlásí i někteří soudobí autoři, kteří považují toto rozlišení za poněkud umělé a zbytečné a hovoří o emocích jako o primárně motivačním systému (viz např. Tomkins, Leeper). Freud a dynamická tradice Ve Freudově systému jsou emoce těsně spojeny s "instinkty". (Freudovy "instinkty" bývají označovány i jako "pudy" nebo "primární motivy".) Freudova myšlenka lidské "instinktivní

13 přirozenosti" se v průběhu času vyvíjela. Ve svých pozdějších pracích Freud začal hovořit o dvou hlavních kategoriích instinktů - instinktech života (eros) a smrti (thanatos). Instinkty života zahrnují úsilí o sebezachování a kreativní síly. Instinkty smrti mohou být obráceny dovnitř (jejich energie je zaměřena na sebezničení) nebo ven (v agresi a nenávisti). Podle Freuda může být instinkt naprosto potlačen. Následně se může tato energie projevit v podobě afektu určitého kvalitativního zabarvení nebo se transformuje v úzkost. Repertoár emocí je velmi široký. Emoční reakce jsou často komplexní, jemné a stále se proměňující. Podle Freuda jsou však naše vědomé reflexe toho, jak se cítíme, pouze symbolickými reprezentacemi našich temných skrytých instinktů. Svoje reflexe chápeme jako objektivní a předpokládáme, že jsou v souladu s našimi emocemi. V tom se ale podle Freuda mýlíme. Naše domněnky jsou často předpojaté (zkreslené v našem zájmu). "Civilizované emoce", které cítíme, jsou vybledlými stíny prudkých instinktů, které leží pod povrchem. Ve Freudově chápání je bohatý emocionální život člověka výsledkem vědomého překroucení a potlačení primárních pudů. Pro většinu z nás a po většinu času tento proces funguje. Máme o sobě tolik poznatků, kolik dokážeme unést. Naše vědomé myšlenky (nebo formy reprezentace) jsou zkreslením původních nevědomých forem instinktu. Jakékoli větší uvědomění si instinktu a výsledný afekt (emoce) by byly nesnesitelně bolestivé. Proto naše ego disponuje obrannými mechanismy, které nás před touto bolestí chrání. Freud poukazuje na to, že někdy, když represe selže a lidé stanou tváří v tvář temným silám svého nitra, "čelí šílenství". Úkolem psychoanalýzy je opatrně vést pacienta k poznání, že jeho vědomé myšlenky a pocity ho mohou chránit před úzkostí a rozpoznáním jeho nevědomých motivů9. Emoce jsou podle Freuda vždy vědomé. Není správné hovořit o nevědomých pocitech nebo emocích. Je to instinkt, co je nevědomé. Nicméně někdy vědomá mysl zachytí záblesk původního nezpracovaného instinktu. V tom případě má podle Russella (1970) emoce charakter úzkosti. Instinkty jsou jako "horká" atomická energie. Můžeme sledovat jejich cesty pozorováním úzkosti, kterou za sebou bezprostředně zanechávají, když bombardují vědomí. Ve Freudově chápání má uvolnění energie pudu z nevědomí do vědomí podobu úzkosti. Původně byl Freud přesvědčen, že úzkost vzniká obecně při potlačení instinktivních popudů. S rozpracováváním strukturálního modelu osobnosti vypracoval velmi stratifikovanou teorii úzkosti. Podle ní pouze ego může produkovat a prožívat úzkost. Ta vyvěrá z reality (realistická úzkost je reakcí ega na reálné ohrožení) nebo z jeho konfliktů s id (neurotická úzkost provázející potlačení pudových přání) nebo superegem (morální úzkost). U Freuda nacházíme i několik postřehů o kognitivních aspektech emocí. Podle něho existuje obojí - vědomé i nevědomé zpracování emocionální informace. To, co si myslíme, že pociťujeme, nemusí být to, co skutečně v hloubi cítíme. Obranné mechanismy zkreslí nebo zcela potlačí informaci, která je emocionálně příliš bolestivá. Mechanismus popření je dynamický, pracuje proaktivně (orientován na přicházející informaci). Tato Freudova myšlenka vedla od padesátých let 20. století k intenzivnímu zkoumání perceptuální obrany10. Poradenští psychologové se občas setkávají s manželskými páry v krizi, kdy jeden z partnerů uvádí, že celou věc nechápe, protože všechno bylo v pořádku a ničeho varovného si nevšiml. Varovné signály o tom, že druhý se ve vztahu necítí dobře, opravdu nemusel dotyčný partner dlouhou dobu díky své obraně vnímat. Jedná se o nevědomé cenzurování percepce silami represe. Následně se objevil systematický výzkum tzv. represive coping style (česky obtížně přeložitelné jako styl zvládání úzkosti cestou jejího nevědomého popření11). Tento styl je charakteristický defenzivním přístupem k životu a malou vědomou úzkostí. Lidé s tímto stylem tak v situacích vzbuzujících úzkost subjektivně úzkost nepociťují, nicméně jejich fyziologická aktivace je velmi vysoká. S jistou nadsázkou bychom mohli říci, že se sice bojí, ale nevědí o tom (díky obranným mechanismům, které jsou velmi silné). Tato strategie představuje určitá zdravotní rizika

14 (zejména zvýšenou kardiovaskulární zátěž vzhledem k probíhající fyziologické aktivaci), a tak vcelku pochopitelně přitahuje velký výzkumný zájem (viz kapitola 7). Moderní psychodynamické přístupy Moderní psychodynamické přístupy k emocím stále zdůrazňují roli kontroly emocí při zvládání vnitřních konfliktů. Rušivé emoce, které zdánlivě nemají příčinu, jsou spojeny s klíčovými konflikty. Mardi J. Horowitz (1998) hovoří o tom, že každou emoci lze prožívat různým způsobem při různých stavech mysli. Člověk může zažívat smutek v dezorganizovaném stavu provázeném například vzlykáním, v ostře se připomínající rezignované melancholii, nebo při ztuhlém úsměvu maskujícím zoufalství. Stavy mysli se od sebe liší nejen typy emocí, které obsahují, ale také mírou kontroly nad nimi. Osobní identita je pak prožívána v různých stavech odlišně. A spolu s tím se proměňuje i kvalita probíhající emocionální výměny ve vztazích této osobnosti. Už samo označování těchto stavů mysli zvyšuje podle Horowitze naše chápání toho, proč danou chvíli prožíváme tím či oním způsobem. Nemodulované, dobře modulované a přehnaně modulované stavy ukazují na míru emocionální regulace. Dobře modulované stavy jsou ty, v nichž je osobnost sebedeterminována - je přiměřeně spontánní, otevřeně se projevuje, je harmonická ve verbální a neverbální komunikaci, kontrolovaná v jednání. Nemodulované stavy jsou ty, v nichž je osobnost značně impulzivní. V přehnaně modulovaných stavech je osobnost rigidní, projevy jsou omezeny nebo zastřeny, případně dotyčný "jen hraje roli". Lidé, kteří získávají povědomí o tom, jak se u nich stavy mysli střídají, a začínají chápat, proč prožívají nežádoucí stavy, mohou postupně měnit své zavedené stereotypy stavů mysli. Mohou se naučit využívat určitých klíčů k navozování žádoucích stavů (kontrola emocí) a rozpoznávat ty podněty, které u nich vedou k nemodulovaným stavům mysli. To jim podle terapie navrhované Horowitzem umožní vyhnout se opakování tzv. maladaptivních cyklů (opakujících se řetězců nepřiměřených reakcí na podněty prostředí). Z tradice psychodynamických přístupů vychází i velmi zajímavá a v poslední době velmi vlivná Bowlbyho teorie raného citového přilnutí (attachment) - připoutání mezi kojencem a matkou, ovlivňující emocionálně-sociální vývoj a předznamenávající budoucí blízké vztahy (viz kapitola 4, dále např. přehledový článek Kulíska, 2000). Ve druhé polovině 20. století se pozornost věnovaná prožitkovému aspektu emocí zaměřila více na kognitivní stránku prožitku: jak si emoci interpretujeme, jak "konstruujeme" emoční zkušenost. Dala tak vzniknout velmi silné tradici kognitivních teorií emocí (více viz oddíl 3.3). 2.2 Přístupy zaměřené na fyziologický aspekt Stručně historicky od Jamese a Cannona - přes výzkumy Air Force - po východiska moderních neurokoncepcí Spojení emocí s tělesnými reakcemi je předmětem zvídavého zájmu odpradávna. Emoce se, vzhledem k mnohdy dramatickým změnám, které způsobují, celkem přirozeně dostaly do popředí fyziologických zkoumání. V současné době psychologové ve snaze porozumět lépe fyziologii emocí zaměřili svou pozornost vedle fyziologických i na neurochemické a neuropsychologické metody. Neuropsychologové se zaměřují na aktivitu mozku, míchy a dílčích centrálních struktur. Za použití elektrod nebo úzkých kanyl stimulují, nebo naopak potlačují aktivitu určité tkáně se záměrem zjistit její roli v emocionálním chování. Tímto způsobem byla objevena například role amygdaly (malé struktury řazené k limbickému systému) v agresivních reakcích. Nesporně významným zdrojem nových poznatků je srovnávací neuropsychologické studium dílčích psychických funkcí při mozkových lézích (způsobených úrazy či degenerativními onemocněními). Neuropsychologickému poznání velmi přispívá využívání moderních zobrazovacích metod, jako jsou pozitronová emisní tomografie, magnetoencefalografie, funkční magnetická rezonance a další.

15 Fyziologické přístupy Mezi nestory fyziologického přístupu k emocím patří W. James, C. Lange, M. Wenger, P. Young aj. V samých počátcích psychologie jako vědy usilovali o primát dva Američané: William James a jeho zeť Walter Cannon. Zatímco James se stal uznávaným zakladatelem fyziologické tradice, Cannon je považován za významnou osobnost neurobiologické tradice. W. James byl fascinován spojením psychologie a fyziologie, a tak v roce 1876 založil na Harvardu první laboratoř pro psychologické demonstrace ve Spojených státech. Jeho kniha Principles of psychology (Principy psychologie, 1890) sehrála významnou roli při ustavení psychologie jako nezávislé vědy. Jamesův náhled na povahu emocí je stále ještě vlivný. Jedna z nejstarších diskusí se týká otázky, co se objevuje jako první - prožitek emoce, nebo fyziologické vzrušení. Koncem 19. století autoři argumentovali ve smyslu zdravého rozumu (jako dnes někteří kognitivní teoretikové), že naše vnímání situace spouští naše emoce, které nás motivují k jednání. James postupoval opačně - tvrdil, že víme o tom, co cítíme, díky tomu, že monitorujeme signály těla. Tělesné změny přímo následují vnímání vzrušující skutečnosti. Naše pociťování těchto změn je emoce. Jako ústřední pro emocionální stavy zdůrazňoval James viscerální reakce (jako např. sevřený žaludek) a zjevné tělesné reakce (jako např. třes, útěk, boj). Nezávisle na něm navrhl podobnou teorii dánský fyziolog C. Lange, jenž však jako ústřední zdůrazňoval vaskulární změny (především změny krevního tlaku). Od té doby je názor, že emoce jsou percepcí (vnímáním) tělesných změn, obvykle označován jako Jamesova-Langeova teorie emocí. Většina lidí souhlasí s tím, že když něco vnímáme (např. nespravedlivého nadřízeného), rozzlobíme se, a teprve potom naše srdce začne bušit, krev se nahrne do hlavy a začneme se plamenně hájit (nebo prcháme ze situace). Obrázek porovnává tento model "zdravého rozumu", s nímž patrně máme všichni určitou zkušenost, s alternativními variantami následnosti. Pokud se budeme déle zabývat různými emočně silnými prožitky, uvědomíme si, že sekvence navržená Jamesem a Langem se někdy opravdu objevuje. Například při řízení auta není o takové situace nouze. Ocitneme-li se v situaci ohrožení, reagujeme - strhneme řízení a dupneme na brzdový pedál, či přidáme plyn. Teprve následně, když si začneme uvědomovat, co se mohlo stát ("Mohl jsem se zabít"), dojde nám plně význam situace, začneme se třást, prožíváme úzkost, je nám špatně. Jamesova-Langeova teorie se zdá zvláště vhodná pro silné emoce, jako je strach nebo vztek. V situacích obsahujících tyto vývojově základní emoce někdy reagujeme instinktivně. Například zastihne-li nás na hřebenové túře v horách nepřízeň počasí a jsme v ohrožení života, snažíme se dostat do bezpečí, riskujeme. Taková zkušenost je vryta do paměti, často si ještě dlouho velmi přesně vybavujeme, jak celá situace probíhala. Obvykle si nepamatujeme, že bychom se při aktivním boji o život báli. Strach se rozvine, když se dostaneme do bezpečí, nebo když rezignujeme na to, že bychom se tam dostat mohli. Řada terapeutických směrů současnosti rehabilitovala jamesiánské techniky. Zaměřují klientovu pozornost i na jeho tělesné pocity. Každodenní jazyk odráží přirozenost takového postupu - je v něm plno obratů reflektujících spojení mysli a těla. Například když jsme nervózní, říkáme, že cítíme sucho v krku; jsme-li vystrašeni, říkáme, že nám ztuhla krev v žilách, jsme-li rozzlobení, že nám krev pění v žilách atd. Některé výzkumy přinášejí doklady o tom, že emocionální intenzita závisí na vaskulárních a viscerálních změnách. Například G. Hohmann (podle Carlsona a Hatfielda, 1992) studoval emocionalitu lidí ochrnutých následkem úrazu (paraplegiků a kvadruplegiků). Dotazoval se na jejich emoční prožívání před úrazem a po něm. Pokud je Jamesova-Langeova teorie správná a emoce jsou skutečně výsledkem pozorování tělesných změn, potom by intenzita emocionálních prožitků po úrazu měla být tím nižší, čím výše došlo k poškození míchy. Hohmannova data částečně potvrzují tento předpoklad, sám Hohmann si ovšem byl vědom

16 některých metodologických nedostatků. Celkově lze shrnout, že pro tzv. elementární emoce poskytuje tato studie verifikaci Jamesovy- -Langeovy teorie. Zdá se tedy pravděpodobné, že v některých případech emoce (přesněji řečeno emoční prožitek) následuje teprve po fyziologickém vzrušení (aktivaci). Na druhé straně je těžké uvěřit, že je tomu tak vždy. Zní poněkud podivně, když řekneme, "poté co jsem k ní přistoupil a mé ruce ji ovinuly, uvědomil jsem si, že ji miluji", nebo "poté co jsem mu vychrstl sklenku do obličeje, uvědomil jsem si, že ho zřejmě nenávidím". Zdá se přirozenější mluvit o tom, že láska nebo nenávist, které se objevily nejprve, způsobily vaskulární a viscerální procesy. Teoretikové zabývající se emocemi jsou dnes přesvědčeni, že všechny sekvence naznačené v obrázku se mohou za určitých okolností objevit. Snad nejvýraznějším Jamesovým příspěvkem je upozornění na problematiku vztahů mezi emocemi, kognicemi a tělesnými procesy. Dokonce i dnes v rámci psychosomatické medicíny trvá zájem o hledání spojení mezi emocemi provázejícími stres, jako je úzkost nebo rozrušení, a určitými specifickými autonomními odpověďmi (tj. relativně automatickými reakcemi vnitřních orgánů, jako jsou srdce, cévy a žlázy). Jedna z významných studií v oblasti fyziologie emocí byla provedena Marionem Wengerem během druhé světové války. Wenger dělal interview s více než dvěma tisíci leteckými kadety a civilními studenty letectví. Wenger předpokládal, že emocionálnější muži by měli být horšími bojovými piloty. Uváděl, že sledování autonomní "nerovnováhy", jako je například neobvykle vysoká tepová frekvence, rychlé povrchní dýchání a neobvyklý kožní elektrický odpor (míra aktivity potních žláz), by vojenskému letectvu umožnilo odhadovat, kteří z mužů budou v boji zahlceni emocemi. Vyvinul baterii testů, která měřila "symptomy" emocionality. Jeho výsledky byly pozoruhodné. Zjistil, že ti z kadetů, kteří v původní baterii vykazovali snadnější rozrušitelnost, byli v pozdějším životě náchylnější k psychosomatickým poruchám - somatickým obtížím, které nemají žádnou zjistitelnou organickou příčinu. Současné technologie umožňují precizně a zejména neinvazně (bez porušení tkáňových struktur) zjišťovat širokou škálu fyziologických parametrů. A tak není nijak překvapivé, že se v poslední době, s novou přístrojovou i matematicko-statistickou výbavou, psychofyziologové k intenzivnímu zkoumání vztahu autonomního nervového systému a emocí vrátili (v české literatuře např. Šlechta, 2001). Po určitém optimismu, který vzbudily v polovině osmdesátých let práce Ekmana, Levensona a jejich kolegů, se v posledním desetiletí objevuje realističtější zhodnocení možností hledat specifické vzorce aktivace pro jednotlivé emoce. Důležitým prvkem v tomto zhodnocení je i pojmenování metodologických úskalí takového výzkumu. Cacioppo s kolegy (1993) provedli metaanalýzu 13 studií, které se zaměřovaly na hledání určitého fyziologického profilu jednotlivých emocí. Z jejich výsledků vyplývá, že například v těchto studiích často užívaná metoda indukce emocionálních stavů - řízená imaginace - nevede k fyziologickým obrazům emocí, které by umožňovaly spolehlivé rozlišování aktivity autonomního nervového systému (a to bohužel i v případech, kdy zkoumané osoby uvádějí odlišitelné emoční prožitky). Dále upozorňují na to, že párové porovnávání emocí neposkytlo opakovatelné výsledky. Zdá se, že tyto studie je nutno pojímat jako multivariační, kdy je třeba kombinovat více parametrů fyziologického stavu, porovnávat více než jen dvě emoce, zahrnout do porovnávání "klidové hodnoty", které samy vykazují určitou variabilitu (např. v závislosti na změnách v prostředí, na denní době) a k indukci emoce používat opět kombinaci technik, která by co nejvíce eliminovala různé skupinové efekty (např. Ekman s kolegy pracoval s herci, kteří používali k indukci emoce postupné nastavení obličejových mimických svalů do polohy typické pro danou emoci; ukázalo se ale, že u neherců, kteří svou mimiku tak dobře neovládají, se jeho výsledky nepodařilo replikovat). Největším zdrojem obtíží při hledání specifických

17 fyziologických profilů různých emocí je poměrně malá variabilita reakcí cílových orgánů (zejména u duálně a antagonisticky inervovaných orgánů, jako je srdce). Tak se tedy stává, že poměrně velký okruh podnětů vede k téže cílové reakci (zrychlení srdeční akce při radosti, strachu i vzteku apod.). Emoční podněty nevedou k jednoznačným a recipročním aktivacím sympatiku a parasympatiku. Dochází totiž k současné (ale různě intenzivní) aktivaci sympatiku i parasympatiku, a tak je třeba se zaměřit spíše na tento rozdíl než na viscerální změny samé. Například Qigley a Berntson (1990) zjistili jen malý pokles tepové frekvence při orientační reakci na nový podnět slabé intenzity - protože došlo ke zvýšení aktivace jak parasympatiku, tak sympatiku. Naopak zvýšení tepové frekvence v reakci na ohrožující podnět vysoké intenzity nebylo způsobeno vyšší úrovní aktivace sympatiku (oproti podnětu slabé intenzity), ale mírným poklesem aktivace parasympatiku. Zajímavou samostatnou proměnnou, která vykazuje větší stabilitu, byť jen hrubšího rozlišení emočních stavů (smutek, strach, vztek a znechucení při indukci emoce imaginací), je kožní vodivost. V poslední době se objevují poznatky o změnách kožní vodivosti u pacientů s pravostrannou mozkovou lézí (pravá hemisféra je spojována s emocionálními procesy). Přestože řada autorů usiluje o hledání specifičtějších (a poněkud diferencovanějších) fyziologických znaků jednotlivých emocí, jejich úsilí je napřeno velmi obtížným směrem. Tento "fyziologický obraz" je pro různé lidi různý a navíc se mění i podle situace. Jiným způsobem se k fyziologii emocí postavili zastánci kognitivních modelů emocí, počínaje Schachterem a Singerem (dále např. Mandler, Reisenzein). Hovoří o nespecifické autonomní aktivaci, která souvisí s "evaluativní potřebou". Tato aktivace musí být kognitivně interpretována - což teprve vede k určitým emocionálním stavům (viz oddíl 3.3). Podle Cacioppa, ale i například podle zastánců konceptu vnímání srdeční akce12, existuje ještě jiný způsob, jímž periferní tělesné reakce mohou přispívat prožívání emocí. A sice aktivní percepční proces (proces, na kterém se podílejí implicitní, neuvědomované procesy i procesy zaostřeného vnímání), jímž je nejednoznačný obraz somatoviscerálních změn "rozluštěn" a vyústěn do bezprostředního, spontánního a nepochybného emočního pociťování. Východiska neurologických přístupů Významné osobnosti, jako byl W. Cannon, P. MacLean, J. Delgado a další, kteří se intenzivněji zabývali fyziologií emocí, se při prozkoumávání příčinných souvislostí emocí zaměřili na centrální část nervového systému - na mozek. Naše chápání mozkových mechanismů emocí se za posledních sto let dramaticky proměňovalo. Původní Jamesův předpoklad o tom, že emoce jsou funkcí senzorických a motorických oblastí neokortexu, byl odmítnut už Walterem Cannonem13. Cannon argumentoval, že pak by: a) různé emoce musely být provázeny zřetelně odlišnými tělesnými stavy; b) emoce mohly být manipulovány chemickými (léky) nebo chirurgickými zásahy, které mohou přiměřeným způsobem měnit tělesné stavy. Tyto otázky se staly předmětem výzkumu, který Cannon shrnul v neúprosné kritice Jamesovy-Langeovy teorie. Opíral se přitom hlavně o tyto body: n Experimentálně podložená tvrzení, že i velmi odlišné emocionální stavy jsou spojeny s identickými viscerálními změnami, že vnitřní orgány jsou relativně málo citlivé struktury, které nemohou poskytovat komplexní a jemně odstupňované informace, jež by umožňovaly odlišení jedné emoce od druhé. n Viscerální reakce jsou příliš pomalé, než aby mohly být zdrojem pocitů - typická doba odezvy je několik sekund (jak by tedy viscerální změny mohly být zdrojem náhlých emocí?). n Chirurgické oddělení viscera od centrálního nervového systému nezmění emocionální chování. Cannon dále argumentoval, že tedy musí existovat nějaký jiný systém, který emocionální chování kontroluje. Podle něj je to sám mozek, speciálně talamus. Cannon předpokládal, že

18 aktivace této struktury produkuje obojí: jak prožitek emoce, tak somatické změny, které jsou s ním spojeny (viz obr ). Jak už bylo zmíněno, z dnešního pohledu není Cannonova kritika zcela platná. Například dnes existují poznatky o tom, že přerušení míchy vede k určitým změnám v prožívání emocí. Také už víme, že je možné nalézt jisté odlišnosti ve "fyziologickém obrazu" emocí. Například vztek obecně souvisí se zvýšením gastrické aktivity, oproti tomu strach s jejím poklesem. V současnosti většina autorů dochází k závěru, že oba, jak Cannon, tak James, měli v něčem pravdu. Cannon především v tom, že jednotlivé mozkové struktury hrají v průběhu emocionálních procesů mimořádně důležitou roli. James pak zejména v tom, že lidé si uvědomují své emoce, alespoň zčásti, na podkladě pozorování tělesných změn. Od dob W. Cannona neurologové objevili mnohé o roli jednotlivých mozkových struktur v emocích. Není to jen limbický systém, ale i neokortex, který se na emočních procesech podílí významnou měrou. Ve třicátých letech 20. století navrhl Papez kruhový systém zahrnující hypotalamus, přední talamus, gyrus cinguli a hipokampus, v padesátých letech Paul MacLean pojmenoval struktury Papezova okruhu spolu ještě s dalšími oblastmi (zejména amygdalou, orbitofrontálním kortexem a částí bazálních ganglií) limbický systém. Myšlenka, že limbický systém je zprostředkovatelem funkcí potřebných pro přežití, včetně základních emocí, přetrvávala poměrně dlouho. Podle MacLeana (1986) jsou to emoce, které řídí chování nezbytné k zachování sebe sama i druhu. MacLeanova teorie poskytuje určitý náhled i na skutečnosti, které psychology dlouho mátly. Například emoce jako strach a zuřivost nebo vztek a touha často překmitávají a proměňují se ve vědomí obtížně odhadnutelným způsobem. Jiným dobře pozorovatelným, ale hůře vysvětlitelným zjištěním je těsné propojení emocí a adaptivního chování. Skutečnost, že mozkové struktury a neurální spojení pro tyto procesy jsou umístěny v tak těsné blízkosti a jsou tak vzájemně propojené, pomáhá vysvětlit vazby mezi jednotlivými emocemi a mezi těmito emocemi a chováním. Mezi současnými názory dominují komplexní modely paralelního zpracování emočních podnětů - například tzv. rámcová teorie (viz LeDoux, Pribram, v češtině Koukolík, Damasio aj. - blíže viz oddíl 3.3). V nich se na zpracování emociogenních podnětů (na tvorbě, prožívání a expresi emocí) podílejí vedle limbického systému a některých oblastí mozkové kůry i některé struktury mozkového kmene. 2.3 Přístupy zaměřené na výraz a projevy chování Evoluční a behaviorální přístupy - od Darwina k emocím jako naučenému chování Vedle zmíněných dvou přís tupů k emocím se řada teoretiků zaměřila na výrazové aspekty emocí; na pozorovatelné, měřitelné projevy vnějšího emočního chování. Do této skupiny patří jak evoluční přístupy, sledující vývoj a roli emocí v průběhu fylogeneze, tak i přístupy teoretiků učení, kteří studují principy učení vedoucí k osvojování emocionálních projevů jedince. Evoluční přístupy Základy evolučních přístupů k emocím byly položeny Ch. Darwinem. Darwin se pokusil o výčet emocí a odvození jejich výrazu z činnosti nervového systému. Od jeho dob antropologové a biologové nashromáždili značné množství poznatků o tom, že určité aspekty emocí jsou biologicky založené. Například Carlson s Hatfieldovou (1992) uvádějí Allerhandův výzkum emocionálních prožitků u jednovaječných dvojčat, dvojvaječných dvojčat a u dvojic sourozenců, v němž zjistil větší míru podobnosti u jednovaječných dvojčat. To potvrzuje předpoklad vlivu dědičných (temperamentových) faktorů na prožívání a projevy emocí. K nejčastěji citovaným důkazům biologické podmíněnosti emočního výrazu patří pozorování emocionálního projevu slepých a hluchých dětí, který odpovídá projevům stejně starých vrstevníků (Goodenoughová, 1932).

19 Znamená to, že lidské emoce jsou primárně vystavěny na určitých vnitřních tendencích, které mohou být sociálním prostředím jen modifikovány (viz oddíl 1.2). Tyto závěry potvrzují i četné kroskulturální výzkumy poukazující na to, že lidé v různých kulturách vyjadřují základní emoce velmi podobným způsobem. Evolučně orientovaní teoretikové, jako například R. Plutchik, C. E. Izard, E. O. Wilson aj., argumentují, že emoce a emocionální chování jsou adaptivní. To bývá nejčastěji interpretováno tak, že emoce zvyšují pravděpodobnost přežití a reprodukce (viz též oddíl 1.1). Samozřejmě je adaptivnost emocí jen jejich obecným rysem. Nelze říci, že každý projev emoce je adaptivní14. Nicméně z hlediska historického času je vedlejší, zda je určitý jedinec šťastný. Rozhodující je sebezáchova a reprodukce. Někdy se setkáváme s názorem, že konkrétní emoce měly kdysi určitý účel, a ten už dnes neplní. Biologická evoluce je pomalá, ale společnosti se mohou měnit rychle. Plutchik (1980) poukázal na to, že evoluce je "ultrakonzervativní". Emoce, které kdysi byly užitečné, mohou přetrvávat (neúčelně) po staletí a ještě déle. Zdá se, jakoby některé emoce ve změněných společenských podmínkách ztratily svůj význam. Původní automatické chování se vyvinulo v evoluci tak, aby nám pomohlo vyrovnat se s prostředím. Tyto "přednastavené" mechanismy nám však umožňují vyrovnat se s nároky včerejška. Do té míry, v jaké je dnešek stejný jako včerejšek, jsme připraveni. Bohužel, dnešní svět se od minulosti často dosti liší. Zatímco evoluční přístupy se věnují roli emocí v antropogenezi, pohled na emoce v rámci ontogeneze, na to, jak se emocím učíme a jak se to odráží v našem chování, je vlastní přístupům behaviorálním. Behaviorální přístupy Tyto přístupy se zaměřily na studium procesů, jimiž se emocionální projevy přizpůsobují aktuální realitě - procesů emocionálního učení. Nejlepší cesta, jak porozumět emocím, je podle tohoto přístupu zaměřit se na emocionální chování. Teoretikové jako J. B. Watson, B. F. Skinner, J. R. Millenson a O. H. Mowrer se zabývali především tím, jak se lidé učí chovat emocionálně (vyjadřovat své emoce). John B. Watson měl - navzdory svým útokům na vědeckou platnost zážitkové roviny - mnoho co říci k projevům emocí. Watson předpokládal, že děti mají na počátku života tři vrozené emoce - zhruba ekvivalentní strachu, zuřivosti a potěšení. Každá z těchto emocí je vzbuzována překvapivě málo podněty. Strach je vzbuzován hlasitými a neočekávanými zvuky a ztrátou opory (je-li do dítěte strčeno, nebo zatřese-li se podložka, na níž je umístěno). Projevy strachu jsou charakterizovány náhlým zadržením dechu, rozhozením rukou, náhlým zavřením víček, špulením úst a pak křikem. Zuřivost vzniká při zabránění pohybům dítěte - například pevným přitisknutím jeho paží k tělu. Potom tělíčko ztuhne, dítě cuká rukama, natahuje a skrčuje nohy a dech je zadržen až do zrudnutí obličeje. Konečně potěšení je vzbuzováno hlazením, lechtáním, houpáním, obracením na bříško, dotýkáním na erotogenních zónách. Projevy potěšení jsou různé - pokud dítě plakalo, pláč se utiší, může se objevit úsměv, broukání, zavýsknutí a u starších dětí roztažení paží - podle Watsona předchůdce objetí u dospělých. Watson předpokládal, že těchto několik stimulů a jim odpovídající emocionální odpovědi tvoří vše, co je u emocionálních reakcí vrozené. Vše ostatní je výsledkem podmiňování (učení). Watson provedl experimenty, v nichž demonstroval, že emoce mohou být naučeny a pak odnaučeny. Téměř klasický je příběh o tom, jak byl malý Albert experimentálně naučen strachu z bílých králíčků a všeho, co je mohlo připomínat. Pokaždé když se malý Albert dotkl milého bílého zvířátka, Watson se zezadu přiblížil a uhodil do velkého gongu. Není překvapivé, že se Albert záhy naučil bát se tohoto zvířete a časem generalizoval - bál se pokaždé, když se střetl s něčím, co jej, byť jen v jistém ohledu připomínalo (chomáč vaty, lidské vlasy atd.). Experiment s odnaučováním strachu naopak demonstroval, že i velmi hluboce zakořeněný strach může vyhasnout. Watson se svojí spolupracovnicí M. Cover Jonesovou rozpracovali

20 plán odnaučení. Začali tím, že umístili strach vzbuzující podnět (bílého králíka) ve značné vzdálenosti od dítěte ve chvíli, kdy obědvalo. Den za dnem byl králík přisouván blíže, centimetr po centimetru. Nakonec chlapec dokázal držet králíka na klíně. Tento výzkum utvrdil Watsona v tom, že lidské emoce jsou z většiny naučené. Co bylo naučeno, může být přeučeno. Burrhus Frederic Skinner, považovaný za jednoho z nejvlivnějších psychologů 20. století, byl kritický k psychologům, kteří se zabývali emocemi v tradičním slova smyslu. Ve své knize Science and Human Behavior (Věda a lidské chování, 1953) varoval: "Emoce jsou vynikajícím příkladem fiktivních příčin, které připisujeme chování. Utíkáme pryč, protože,se bojíme', útočíme kvůli,hněvu', jsme paralyzováni,vášní' a deprimováni,smutkem'." (Podle Carlsona a Hatfielda, 1992, s. 56) Skinner trval na tom, že emoce nejsou příčinami lidských aktivit, spíše jsou samy aktivitami. Připisovat emocím příčinnost, vysvětlovat jimi chování - například napadání hněvem, je točením se v kruhu a zdaleka ne efektivním vysvětlením. Příčiny emocionálního chování je třeba hledat v prostředí nebo v historii vývoje, nikoli v emoci samé. Skinnerovo obecné stanovisko bývá označováno jako radikální behaviorismus. Skinner trval na tom, že obojí - jak "interní věci" (jako jsou myšlenky, pocity apod.), tak i více "veřejné" aktivity (chůze, mluvení, pohyb rukou atd.), jsou chováním, jehož příčina má být objevována. Skinner definoval emoci jako predispozici určité osoby chovat se určitým způsobem v určitém čase. Emocionální odpovědi mohou být dvojího typu: mohou to být relativně jednoduché reflexy (vrozené nebo naučené), jako je pláč při bolesti, nebo to mohou být tzv. operanty (komplexní naučené chování), jako jsou pokusy uklidnit někoho, koho máme rádi, je-li rozezlen. Příkladem operantního emocionálního chování by mohlo být vyhýbání se ztemnělé aleji nebo přívětivé usměvavé reagování vůči druhým. Podobně jako řada teoretiků, i Skinner argumentoval, že emocionální vzorce chování mohou vznikat ze dvou velmi odlišných zdrojů: nepodmíněných reakcí a naučených reakcí. Podle Skinnera lidé určují emoce zčásti tím, že pozorují jejich důsledky. Například o někom, kdo křičí na druhé, dovozujeme, že má vztek. Jak naučené, tak nenaučené emocionální reakce se vytvářely díky jejich důsledkům. V případě vrozeného chování (jako např. vztek) historie druhů zaručovala, že emocionální chování bude praktické (tj. že obecně zvýší šance jedince na přežití). Tyto vzorce chování, které posilovaly šance na přežití, se postupně staly vrozenými - například ještě stále máme tendenci zatnout zuby (kdysi jsme je sevřené cenili) či roztáhnout nosní chřípí, když jsme rozzuřeni. Reakce, které byly nevhodné nebo neefektivní, vyhasly. Naučené emocionální chování trvá, protože je posilováno. Výbuchy hněvu jsou funkční, pokud přimějí bázlivý protějšek, aby vám dal, co chcete (doslova nebo přeneseně) - což je pozitivní zpevnění, nebo když vám alespoň pomohou zbavit se potíží - což je negativní posilnění. K emocionálnímu prožívání samému nemá behaviorismus, jak tvrdí například kognitivní psychologové, co říci. Skinner na to odpověděl, že oni sami (kognitivní psychologové) toho na tomto poli udělali velmi málo, a to především proto, že žádný z těchto přístupů není pro studium pocitů vhodný. Subjektivní vnitřní zkušenosti jsou, řečeno se Skinnerem, mimo dosah nástrojů a metod behaviorální analýzy. Behavioristé nicméně mohou studovat genetické a osobnostní podmínky, které formují predispozice živých bytostí reagovat fyziologicky a behaviorálně emocionálním způsobem. Znalost těchto podmínek je velmi důležitá, protože pocity jsou nejsnáze změněny změnou uspořádání, které tyto pocity vyvolává. Nakolik tedy behavioristé přispěli k chápání emocí? Našemu chápání kognitivních a fyziologických aspektů emocí přispěli jen málo (což Skinner ochotně připustil). Na druhé straně nás naučili mnohé o výrazu emocí a také o tom, jak aplikovat jejich behaviorální vhled v praktických situacích. Žádný terapeutický systém nebyl zběhlejší ve vytváření plánů k učení nových, produktivnějších způsobů chování než behaviorální terapie.