Úřad pro přístup k dopravní infrastruktuře Myslíkova 171/ Praha 1. K sp. zn. RPD002/19

Transkript

1 Váš dopis zn. Ze dne Naše zn /2019-SŽDC-GŘ-O25 Listů/příloh 11/1 Vyřizuje Mgr. František Chabičovský Telefon Mobil Úřad pro přístup k dopravní infrastruktuře Myslíkova 171/ Praha 1 K sp. zn. RPD002/19 Datum 7. června 2019 Rozklad dle ustanovení 152 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, Správy železniční dopravní cesty, státní organizace do rozhodnutí Úřadu pro přístup k dopravní infrastruktuře sp. zn. RPD002/19, č. j. UPDI-1442/19/ZA ze dne Správě železniční dopravní cesty, státní organizaci (dále jen SŽDC ), bylo dne doručeno do datové schránky rozhodnutí Úřadu pro přístup k dopravní infrastruktuře (dále jen UPDI ) sp. zn. RPD002/19, č. j. UPDI-1442/19/ZA ze dne (dále jen Rozhodnutí ) ve věci správního řízení o přezkumu Prohlášení o dráze celostátní a regionální platného pro přípravu jízdního řádu 2020 a pro jízdní řád 2020 (dále jen POD 2020 ) ve vztahu k návrhu společnosti České dráhy, a.s. Uvedeným Rozhodnutím UPDI rozhodl tak, že u kapitol 3.4 (výrok 3), (výrok 5), (výrok 6), (výrok 7), 4.5 (výrok 11), (výrok 13a), (výrok 13b), (výrok 14), (výrok 15), (výrok 16) POD 2020, shledal porušení zákona č. 266/1994 Sb., o dráhách, (dále jen ZoD ) kdy u těchto stanovil lhůty od nabytí právní moci Rozhodnutí, po jejichž uplynutí nebude možno tyto aplikovat; u ostatních napadených kapitol neshledal porušení zákona. SŽDC proti uvedenému Rozhodnutí podává v zákonem stanovené lhůtě 15 dní, když k doručení Rozhodnutí k rukám SŽDC došlo dne , postupem dle ustanovení 152 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, rozklad a to do výroků Rozhodnutí č. 3, 5, 6, 11, 13a, 13b, 14 a 16. Jako důvody rozkladu SŽDC uvádí následující: I. SŽDC v rámci řízení, velmi obsáhlým vyjádřeními sdělila důvody, pro které má za to, že její postup v souvislosti s napadenými kapitolami Prohlášení 2020 byl plně souladný s právním řádem. Na tato tvrzení v rámci rozkladu navazujeme a předkládáme, že uvedené důvody jsou dle našeho názoru platné, v řadě případů pak nebyly ze strany UPDI náležitě vypořádány či zohledněny. Jsme přesvědčeni, že ve všech ohledech jsme postupovali zákonně, vedeni zájmem na zajištění funkčnosti a efektivity provozování dráhy tak, aby bylo zabráněno jakékoli diskriminaci a to ať již mezi dopravci, či ve vztahu provozovatel dráhy dopravce. II. SŽDC předkládá, že postupem UPDI se cítí dotčena na svých právech tím, že zatímco SŽDC je vytýkáno účelově tvrzené porušení ZoD, UPDI sám tento zákon porušuje a nerespektuje a to k tíži účastníků řízení a zcela jednoznačně. 1/11 Správa železniční dopravní cesty, státní organizace zapsána v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, spisová značka A Sídlo: Dlážděná 1003/7, Praha 1 IČ: DIČ: CZ Generální ředitelství Dlážděná 1003/ Praha 1

2 Ustanovení 34e odst. 4 ZoD stanoví povinnost UPDI rozhodnout (vydat rozhodnutí) o přezkumu prohlášení ve lhůtě nejpozději do 40 ti dní od zahájení řízení. Dle ustanovení 44 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, je řízení o žádosti zahájeno dnem, kdy žádost nebo jiný návrh, kterým se zahajuje řízení, došel věcně a místně příslušnému správnímu orgánu. Došlo-li podání petenta k rukám UPDI dne a bylo-li řízení tímto dnem zahájeno a rozhodl-li UPDI dne , rozhodl až za 5 měsíců a nedodržel tak zákonem stanovenou lhůtu, když účastníci řízení měli na rozhodnutí nárok již přede dnem, kdy bylo rozhodnutí vydáno. SŽDC předpokládá, že uvedení lhůty v rámci zákona k provedení řízení jistě má své opodstatnění, dle SŽDC jím je zájem zákonodárce na rychlém odklizení sporu stran textu prohlášení o dráze nedodržením této lhůty je do práv všech účastníků řízení zasaženo, dle SŽDC, mnohem větší měrou, než jakou je s to či jakou by bylo bývalo mohlo zasáhnout do těchto práv účelově tvrzené porušení právní úpravy ze strany SŽDC i kdyby bylo oprávněné, což však nepochybně, vzhledem k dále uvedeným argumentům, není. Pokud považuje UPDI lhůtu dle ustanovení 34e odst. 4 ZoD za, jak sám opakovaně uvedl též i v jiných řízeních, ryze pořádkovou (pro uvedený závěr dohledal též vhodnou judikaturu, aby doložil, že účastník řízení nemůže spoléhat na právní úpravu a lhůty a musí si na rozhodnutí jednoduše počkat), s jejímž nedodržením nejsou spojeny, dle UPDI, žádné následky, když dle úřadu ostatně lhůta ani dodržet nelze, hluboce se mýlí. Předně je nutno vidět, že právní úprava zákona č. 500/2004 Sb., stanoví pro postup správních orgánů lhůtu kratší a to 30 dní, lhůta UPDI je o 10 dní delší. Nelze tedy hovořit o tom, že by došlo ke zkrácení standardu pro postup správních orgánů, naopak, zákonodárce byl ve stanovení lhůty benevolentní. Dále, UPDI zřejmě přehlédl ustanovení Směrnice č. 2012/34/EU čl. 56 (což je s podivem, když v rámci Rozhodnutí tento článek cituje) odstavec 9, který zní: Regulační subjekt posoudí všechny stížnosti a případně si do jednoho měsíce ode dne přijetí stížnosti vyžádá relevantní informace a zahájí konzultace se všemi zúčastněnými stranami. Rozhoduje o všech stížnostech, přijímá opatření k nápravě situace a informuje zúčastněné strany o svém odůvodněném rozhodnutí ve stanovené rozumné lhůtě, a v každém případě do šesti týdnů ode dne obdržení veškerých relevantních informací. Z uvedeného ustanovení lze dovodit, že lhůta dle ustanovení 34e odst. 4 ZoD je transpozicí ustanovení čl. 56 odst. 9 Směrnice č. 2012/34/EU, kde je sice lhůta delší, leč současně je zde uvedeno, že rozhodnutí má být přijato v rozumné lhůtě a čas pro vydání rozhodnutí je určen velmi jednoznačně a závazně (v každém případě do ). SŽDC tedy není přesvědčena o tom, že by UPDI nebyl nucen stanovenou lhůtu zohlednit, či se o to alespoň snažit (reálně UPDI v textu rozhodnutí ani neodůvodňuje, proč k porušení zákona z jeho strany v rámci řízení došlo) a současně, že by mohl argumentovat nezávazností lhůty, v takovém případě totiž sám tvrdí, když čl. 56 odst. 9 Směrnice č. 2012/34/EU jednoznačně stanoví závaznost lhůty, že transpozice směrnice v ČR neproběhla úplně a dotčeným subjektům nebyla přiznána práva, která mít dle směrnice mají - takovou argumentaci však považuje SŽDC, zaznívá-li ze strany správního orgánu, organizační složky státu - minimálně za krajně nestandardní (v každém případě by tuto argumentaci zřejmě nevítaly příslušné orgány EU). III. Předkládá-li UPDI svůj výklad problematiky ustanovení 23b a 23c ZoD a rozhodnutí Komise (EU) 2017/2075 spočívající v tom, že ztotožňuje institut dočasného omezení kapacity (dle rozhodnutí Komise) a institut omezení provozování dráhy (dle ZoD), SŽDC má za to, že UPDI řešenou problematiku nepochopil. Jednak, pro závěr předložený UPDI chybí jakýkoli právní podklad, když úprava obsažená v rozhodnutí Komise (EU) 2017/2075 následovala po úpravě v rámci ZoD a nelze předpokládat, že by se Českou právní úpravou Komise EU inspirovala, z téhož důvodu nelze ani tvrdit, že by 2/11

3 Česká republika úpravu omezení provozování dráhy transponovala z uvedeného rozhodnutí Komise. Současně, i z textu Směrnice č. 2012/34/EU je patrné a totožně věc upravuje i ZoD, že je rozdíl např. mezi přidělením kapacity a vyhrazením kapacity pro údržbu - z uvedeného lze zjednodušeně dovodit, že institut definovaný v rámci rozhodnutí Komise (EU) 2017/2075 jako dočasné omezení kapacity je mnohem širší než institut omezení provozování dráhy dle ZoD, kdy konkrétní praktické projevy a dopady a cesty, kterými se dočasné omezení kapacity projeví, mohou zahrnovat i formu omezení na základě zpracovaného plánu omezení provozování dráhy, po jehož schválení je odebrána přidělená kapacita, dočasné omezení kapacity se však může v praxi projevit i snížením četnosti disponibilní kapacity v důsledku jejího částečného vyhrazení pro údržbu (jak je uvedeno v čl. 53 Směrnice č. 2012/34/EU a předpokládáno v ustanovení 23b odst. 2 písmeno a) ZoD). Extenzivní výklad prezentovaný UPDI je sice ve prospěch působnosti tohoto orgánu, když reálně při jeho aplikaci nebude možno omezit provozování dráhy bez toho, aby s tím UPDI dopředu souhlasil (v textu Rozhodnutí UPDI reálně zpochybňuje i možnost postupu dle 23c odst. 3 ZoD, když opakovaně tvrdí, že odebrat kapacitu bez schváleného plánu nelze) - reálně ale nezohledňuje jak práva a povinnosti provozovatele dráhy a jejího vlastníka (ti by mohli své zákonné povinnosti realizovat jen, pokud UPDI povolí) a nezohledňuje ani právní úpravu směrnice a ZoD (právo vyhradit kapacitu na údržbu). Ze všech naznačených ohledů má SŽDC výklad UPDI za vadný a mylný - na tomto výkladu je však, nutno doplnit bohužel, založeno téměř celé Rozhodnutí. Nejlépe lze reálné vztahy a souvislosti mezi uvedenými instituty vymezit a popsat snad nákresem, který pro zjednodušení přikládáme v příloze - nutno doplnit, UPDI nic z toho nezohlednil. IV. Důvody odvolání co do výroku 3 UPDI v rámci výroku 3 Rozhodnutí uvedl, že část textu kapitoly 3.4 POD 2020 ve znění: Pokud dopravce nezajistí odstranění důvodu narušení provozu nebo toho není sám schopen, může provozovatel dráhy sám zajistit odstranění důvodu narušení. Ostatní dopravci jsou povinni na požádání poskytnout součinnost při odstraňování důvodu narušení, pokud jim v tom nebrání jiné závažné okolnosti., je v rozporu s ustanovením 33 odst. 1 ve spojení s ustanovením 22 odst. 3 písmeno a) ZoD, když dle UPDI má být za zprovoznění dráhy odpověděn provozovatel dráhy a ten nemůže přenášet svoji odpovědnost na nezúčastněného dopravce postupem dle ustanovení 22 odst. 3 ZoD a současně, když za mimořádné události a odstranění jejich následků odpovídá, dle UPDI, dopravce a provozovatel dráhy na mimořádné události zúčastněný. Na zajištění uvedených činností si má, jak uvádí ÚPDI, provozovatel dráhy dopravce najmout. SŽDC má za to, že UPDI text kapitoly vadně vyložil, jinak by nerozhodl, jak rozhodl. Předně, řešený text kapitoly neřeší jen situaci po mimořádné události, ale hovoří o tom, že jde o situace kdy je nutno operativně zajistit odstranění narušení provozu - současně, varianta pomoci dalšího dopravce je na místě až v situaci, kdy nelze odstranění dosáhnout účelněji jinak. Jde tedy o situace zcela mimořádné, kdy postupy SŽDC jsou vedeny zájmem na co nejrychlejším odstranění překážky provozu, které je v zájmu všech dopravců. Právě k tomuto pak, dle SŽDC slouží ustanovení 22 odst. 3 písmeno a) ZoD, které umožňuje udělit pokyn při organizování drážní dopravy k zajištění plynulé a bezpečné drážní dopravy - cílem řešené situace, pak je odstranění omezení provozu a tedy obnovení bezpečnosti a plynulosti. SŽDC nepřenáší na žádné subjekty své povinnosti, finanční stránku věci (případné pomoci) textem SŽDC neřeší - ta je ostatně dána úpravou práva občanského a nikoli ZoD, UPDI ji tedy není s to řešit 1. Zásadní pochybení však SŽDC spatřuje v postupu UPDI, který zcela pominul nutnost euro konformního výkladu ustanovení ZoD. Pokud UPDI dospěl k závěru, že SŽDC není oprávněna požadovat po dopravcích nic z uvedeného, zcela evidentně pominul článek 54 odst. 2 Směrnice 2012/34/EU o vytvoření jednotného evropského železničního prostoru, kdy článek je nazván 1 Ve vztahu k úhradám za případnou pomoc pak petent nepředložil pravdivá tvrzení; dle předpisu SŽDC D7, čl. 303, 304, fakturuje v případě pomoci pomáhající dopravce náklady SŽDC, která je hradí. Argumentace tvrzením, že by pomáhající dopravce byť i jen okamžik nesl náklady jím poskytnuté pomoci je tak falešná. 3/11

4 Zvláštní opatření pro případ narušení provozu, který zní: V nouzových situacích a v případech naprosté nutnosti uzavření infrastruktury kvůli poruše lze odebrat přidělené trasy vlaků bez předchozího upozornění po dobu nezbytnou k opravení systému. Provozovatel infrastruktury může požadovat, pokud to považuje za nezbytné, aby mu železniční podniky daly k dispozici prostředky, které pokládá za nejvhodnější k obnovení běžného stavu v co nejkratší době. SŽDC tedy v rámci ustanovení kapitoly č. 3.4 nežádala nic, co by jí nebylo textem směrnice umožněno - jak mohl rozhodnout UPDI v přímém rozporu s textem směrnice, není zřejmé, zvláště - když na jiných místech UPDI text směrnice velmi často využívá. Článek 54 pak bude významný též ve vztahu k argumentaci proti rozhodnutí dle výroku 16, kde opět UPDI text čl. 54 Směrnice č. 2012/34/EU nezohlednil. V situaci, kdy je nutno národní právní úpravu vykládat euro konformně a s přihlédnutím k právu EU, když národní soud či aplikující orgán má povinnost používat národního práva, respektive zákona vydaného k provedení směrnice ve světle znění a účelu směrnice tak, aby mohlo být dosaženo cíle stanoveného v čl. 288/3 SFEU 2, pak omezení práv SŽDC oproti těm, které má přiznány textem směrnice, nemá oporu ani v národní úpravě a ani v právu EU a v případě rozhodnutí, které do těchto práv restriktivně zasáhne (čehož jsme svědky), jde o rozhodnutí vydané v rozporu se ZoD a v rozporu s citovanou směrnicí. Pokud tedy úřad v rámci rozhodnutí o výroku 3 nezohlednil text směrnice, který výslovně a nezpochybnitelně umožňuje SŽDC, aby postupovala, jak uvedla, a označil takový postup za nezákonný, rozhodl v přímém rozporu se směrnicí a právní úpravou a postupoval nezákonně. V. Důvody odvolání co do výroku 5 V rámci výroku 5 rozhodl úřad o nezákonnosti kapitoly a jejího odstavce 6 v části textu: SŽDC je oprávněna omezit přidělování kapacity dráhy na dotčeném úseku dráhy v případě, kdy SŽDC na dobu nezbytně nutnou omezila provozování dráhy nebo její části z důvodů provádění diagnostiky a měření, údržby, obnovy a zvýšení propustnosti tratě takového úseku dráhy., když má za to, že uvedeným textem SŽDC nezohlednila a porušila ustanovení 33 odst. 3 písmeno f) ve spojení s 34 odst. 4 a 23c odst. 3 ZoD, když UPDI dále vykládal ustanovení 33 odst. 1 perspektivou článku 56 odst. 2 Směrnice č. 2012/34/EU, kdy z uvedeného dovodil, že text prohlášení o dráze nemůže dát provozovateli dráhy prostor pro volné uvážení, které by mohlo být využito k diskriminaci žadatelů. SŽDC předně není zřejmé, jak uvedené ustanovení umožňuje využít volné uvážení k diskriminaci žadatelů a jak by SŽDC mohla dopravce prostřednictvím tohoto ustanovení diskriminovat. SŽDC na žádném místě ustanovení nevyloučila aplikaci zákonných ustanovení 23b a 23c ZoD, SŽDC současně v textu uvedla termín omezila provozování dráhy, který jednoznačně odkazuje na postupy dle ustanovení 23b a 23c ZoD, když jinde tento termín definován není a o tom, co je myšleno termínem omezení provozování dráhy tak nemůže být sporu - uvedeným textem se SŽDC k právní úpravě jednoznačně přihlásila a požadavky petenta reálně splnila. Současně, tvrdí-li UPDI, na straně 13, že bez předchozího schválení plánu je omezení kapacity nepřípustné (což je doslovná citace textu), je takový argument zákonně rozporný, neb nezohledňuje například ustanovení 23c odst. 3 ZoD - co tím tedy UPDI myslel, není zřejmé. Ztotožňuje-li pak UPDI a k uvedenému se SŽDC vyjádří obsáhleji dále institut omezení provozování dráhy dle ustanovení 23b a 23c ZoD s institutem dočasného omezení kapacity, dle Rozhodnutí Komise (EU) 2017/2075, postupuje dle SŽDC zcela bez jakékoli legislativní opory a v rozporu s ustanovením čl. 53 Směrnice 2012/34/EU, kde je upravena problematika vyhrazení kapacity pro údržbové práce - přičemž za pozornost stojí, že zatímco v terminologii směrnice je o kapacitu přidělovanou dopravcům žádáno, zde provozovatel dráhy kapacitu pro údržbové práce vyhradí - jde tak o jinou proceduru - která má logicky přednost, neb jinak by mohl nastat stav, kdy nelze realizovat údržbové práce pro vyčerpání kapacity ze strany dopravců. Nad rámec uvedeného nelze nevidět čl. 53 odst. 3 Směrnice 2012/34/EU, který hovoří o povinnosti provozovatele dráhy co nejdříve informovat zúčastněné strany o nedostupnosti kapacity infrastruktury z důvodu neplánovaných údržbových prací. Zde se pak 2 Rozsudek ESD 14/83 Von Colson a Kamann ze dne /11

5 nehovoří o vyčerpání kapacity, ale o její nedostupnosti, tedy neexistenci - není-li kapacita dostupná, nemůže být ani přidělena (viz. ZoD 34 odst. 4). SŽDC má za to, že pojetí, které aplikoval UPDI a kdy zjednodušujícím způsobem spojil všechny podobné instituty (omezení provozování dráhy a dočasné omezení kapacity) a tyto propojil bez ohledu na vzájemné souvislosti a bez ohledu na to, že tyto instituty na sebe nenavazují a ani navazovat nemohou, neb při jejich tvorbě nebylo ani o souvislostech či sjednocení uvažováno, je neživotné a neaplikovatelné. Současně pak SŽDC předkládá, že odlišuje-li Směrnice č. 2012/34/EU termín vyhrazení a přidělení, přičemž tyto termíny UPDI sloučil, pokud reálně uvedl, že stav kdy není kapacita přidělována, je možný pouze, je-li ze strany UPDI odsouhlasen, shodně tak činí i ZoD, když v rámci ustanovení 23b odst. 2 uvádí: Je-li to možné s ohledem na účel činností podle odstavce 1 a na charakter dráhy, provádí provozovatel dráhy tyto činnosti takovým způsobem, aby provozování drážní dopravy na dráze nebylo omezeno; za tímto účelem provozovatel dráhy přednostně využívá kapacitu dráhy vyhrazenou pro tyto činnosti v prohlášení o dráze., jinými slovy i ZoD, stejně jako směrnice, předpokládá, že provozovatel dráhy bude plánovat opravné práce, pro tyto práce vyhradí kapacitu a dotčení infrastruktury plánovanými pracemi s vyhrazenou infrastrukturou pak není ani dle ZoD omezením provozování dráhy, když omezeno nemohlo být to, co nikdy nebylo, neb to bylo vyhrazeno pro údržbu a nebylo to přidělováno. V tomto ohledu je tak jak směrnice, tak zákon za jedno - pouze UPDI vše uvedené smísil, čl. 53 Směrnice č. 2012/34/EU neviděl a neaplikoval a shodně tak pominul ustanovení 23b odst. 2 a 33 odst. 3 písmeno e) ZoD. Zde shodně jako v rámci vyjádření SŽDC uvádí, že povinnosti vlastníka a provozovatele dráhy ve vztahu k dráze zahrnují též její údržbu a rozvoj, tyto zákonné povinnosti a jejich realizace nejsou podmíněny nutností předběžného souhlasu UPDI a shodně nejsou podřízeny požadavkům dopravců, či žadatelů o kapacitu, byť i k jejich požadavkům provozovatel dráhy musí přihlížet, to však neznamená, že jsou pro něj určující; plnění zákonných povinností je nutné bez dalšího, údržbu musí být nutno možné realizovat bez ohledu na vůli UPDI - zákon na žádném místě nesvěřuje UPDI rozhodování o tom, kdy bude údržba realizována; pokud by vlivem neexistence rozhodnutí UPDI SŽDC údržbu nerealizovala, mohla by být postižena ze strany Drážního úřadu, výklad UPDI v naznačeném smyslu je tak absolutně neaplikovatelný, pomíjí platnou právní úpravu a je rozporný jak se ZoD, tak s textem Směrnice č. 2012/34/EU. VI. Důvody odvolání co do výroku 6 Dle UPDI je odstavec 8 kapitoly POD 2020 s textem: S ohledem na plán investičních akcí může SŽDC omezit přidělování kapacity dráhy v úsecích dotčených modernizací, resp. optimalizací tratí železničních koridorů a železničních uzlů. v rozporu s ustanovením 33 odst. 3 písmeno f) ve spojení s ustanovením 34 odst. 3 a 4 a 23c odst. 3 ZoD. K uvedenému UPDI doplnil, že SŽDC sama měla v rámci vyjádření připustit dvojí možný výklad problematiky. SŽDC se cítí nucena se proti postupu UPDI a jím uvedené argumentaci co nejzásadněji ohradit - SŽDC uvedla, že ustanovení odstavce 8 kapitoly POD 2020 aplikaci ustanovení 23b a 23c ZoD nevylučuje (to by ani učinit nemohla), jak z uvedeného dovodil UPDI, že by SŽDC měla tvrdit, že připouštíme dvojí výklad nechápeme, nic takového jsme nenapsali, neřekli - pokud to UPDI tvrdí, jde o účelovou změnu vyjádření, je to nepravda a konstrukt, dotvořený zřejmě uměle úřední osobou, obmysl - na takových podkladech však nelze stavět rozhodnutí správního orgánu. Pokud SŽDC nezmínila výslovný odkaz na právní úpravu, což požadoval petent České dráhy, a.s., neměla SŽDC povinnost uvedené výslovně zmínit, neb zákon jí nic takového neuložil, pokud neměla povinnost uvedené zmínit, není možné tvrdit, že porušila zákon. Text má být v rozporu s ustanovením 33 odst. 3 písmeno f) ZoD - ten stanoví, že prohlášení o dráze má obsahovat pravidla pro přidělování a odnímání kapacity dráhy, včetně přidělování kapacity v mimořádné situaci - informace SŽDC o tom, že může dojít k omezení přidělování kapacity v popsané situaci, jen těžko mohla porušit zákonnou povinnost informovat o pravidlech pro přidělování a odnímání kapacity dráhy, včetně přidělování kapacity v mimořádné situaci - uvedené ustanovení nemohlo být větou SŽDC porušeno. Text má být současně v rozporu s ustanovením 34 odst. 3,4 ZoD, které zní. (3) Přídělce přiděluje kapacitu dráhy nediskriminačním způsobem.; (4) Přídělce požadovaný díl kapacity dráhy přidělí, je-li tento díl dostupný a jsou-li splněny podmínky pro jeho přidělení podle prohlášení o dráze., jak SŽDC mohla porušit uvedená ustanovení, když pouze uvedla bez 5/11

6 bližších podrobností, že může dojít o omezením při přídělu kapacity - koho touto informací SŽDC mohla diskriminovat a jak mohla porušit princip stanovící povinnost přidělit dostupný díl kapacity, jsou-li splněny podmínky pro přidělení, když pouze uvedla, že realizace stavebních činností a modernizace může mít vliv na dostupnou kapacitu a na její přidělení, to opravdu není zřejmé. Jak může řešená věta, která nehovoří o omezení provozování dráhy, porušit ustanovení 23c odst. 3 ZoD, pak není jasné vůbec. Dle SŽDC je problém v tom, že UPDI reálně neposuzoval zákonnost věty, ale posuzoval zákonnost možného způsobu aplikace postupů, které by případně bylo možno, dle UPDI, na základě této věty činit - SŽDC však nikdy netvrdila, že tak, jak předpokládá UPDI postupovat hodlá, či postupovat chce - UPDI tak posuzoval nikoli text prohlášení o dráze, ale posuzoval hypotetické jím obmyšlené jednání, které nikdy nenastalo, a nenastane - uvedeným pohledem ale nelze zkoumat zákonnost prohlášení o dráze. Užitá přezkoumávaná věta pouze informuje žadatele o kapacitu, že určitá situace může mít vliv na možnost podat žádost o kapacitu - nic víc, nic míň - další okolnosti ustanovení kapitoly neřeší a řešit ani nechce, tyto další okolnosti dovodil uměle UPDI a považoval je, tyto jím dovozené okolnosti, za nezákonné. Pak však nejde o přezkum prohlášení o dráze - z logiky věci a z textu ustanovení zákona, které měly být porušeny a z textu kapitoly je zřejmé, že text prohlášení o dráze citovaná zákonná ustanovení porušit nemohl, neb takto podrobně věc nerozpracovává. SŽDC si současně není jista, čeho bude dosaženo zneplatněním uvedené věty - má to snad mít za následek, že v úsecích dotčených modernizací, resp. optimalizací tratí železničních koridorů a železničních uzlů nebude moci SŽDC omezit přidělování kapacity - a pokud, co to znamená? Nebude se moci opravovat, nebo se nebude moci žádat o schválení plánu omezení provozování dráhy, nebo jaký má mít rozhodnutí UPDI ve vtahu k této větě důsledek - a ve shodě s uvedeným, co je tedy cílem tohoto rozhodnutí a čeho má být dosaženo a jaký je veřejný zájem, který je chráněn? Co do závěrů UPDI ve vztahu k tvrzené nezákonnosti požadavku účelnosti nabízených objízdných tras - zde pouze na okraj, když je předem zřejmé, že argumentace SŽDC stejně zajímat UPDI nebude a k této nebude přihlédnuto (jak je zvykem, když tvrzení jsou vypořádávána jen účelově) - uvádíme, že požadavek účelnosti ve vztahu k objízdným trasám je realizací zákonné povinnosti na zajištění efektivního využití kapacity ( 21 Vyhlášky č. 173/1995 Sb.) a shodně požadavku na maximálním využití dráhy ( 22 Vyhlášky č. 173/1995 Sb.), SŽDC nemá za to, že by bylo účelné nabízet dopravcům kapacitu, jejíž využití by pro tyto bylo neúčelné - o což reálně usiluje UPDI, k čemu bude dopravci ze strany SŽDC nabídnutá kapacita objízdné trasy, jejíž využití pro dopravce nebude účelné, není na první pohled jasné. Termínem účelnost je myšleno maximální zohlednění zájmů a požadavků dopravce a uzpůsobení nabízené objízdné trasy jeho potřebám, reálně totiž je možno například úsek Praha - Kolín nahradit objízdnou trasou Praha - Plzeň - České Budějovice - Havlíčkův Brod - taková objízdná trasa však zřejmě nebude pro spěšný vlak účelná. Pro uvedené máme za to, že snaha vyjít vstříc potřebám dopravce, snaha zohlednit efektivitu využití kapacity a snaha o maximální využití kapacity, pregnantně SŽDC vyjádřená v rámci definice termínem účelnost, je na místě a rozhodně není nezákonná, naopak. Rozhodnutí UPDI ve vztahu k výroku 6 tak máme za nezákonné. VII. Důvody odvolání co do výroku 11 Dle závěru UPDI v rámci výroku 11 je napadený text kapitoly 4.5 odstavec třetí POD 2020 v rozporu s ustanovením 33 odst. 3 písmeno f) ve spojení s ustanovením 34 odst. 4 a 23c odst. 3 ZoD a proto je nezákonný. SŽDC v úvodu předkládá, že má za to že UPDI vadně aplikoval ustanovení 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, když některé zásadní argumenty přednesené ze strany SŽDC - navíc, tučně vyvedené v textu tak, aby nebyly přehlédnuty - zůstaly přehlédnuty a UPDI se k nim nevyjádřil a tyto nehodnotil. UPDI vůbec neřešil, že jím prosazovaný výklad reálně znemožňuje plnit povinnosti vlastníka a provozovatele dráhy a upírá mu možnost plnit jeho zákonné povinnosti, když podmiňuje realizaci veškerých činností, kterými by byla omezena kapacita souhlasem UPDI s plánem omezení provozování dráhy. Takový postup, kdy správní orgán nevypořádá všechny vznesené námitky a obrany, není právně možný. 6/11

7 Skutečnost, že UPDI sám argumentuje ustanovením 23c odst. 3 ZoD, které reálně popírá to, co UPDI tvrdí, tedy, že dle UPDI omezit kapacitu bez souhlasu UPDI nelze, zůstala UPDI zřejmě nepoznána - i ze strany UPDI citovaným zákonným ustanovením, které měla SŽDC porušit, je tak popírána platnost premisy UPDI, že bez jejich souhlasu nelze nic. K uvedenému pak dále uvádíme, jak bylo zmíněno výše, že závěr UPDI zcela pominul čl. 53 Směrnice č. 2012/34/EU a nepřihlédl ani k ustanovení 33 odst. 3 písmeno e) a 23b odst. 2 písmeno a) ZoD, které všechny shodně předpokládají, že zde bude existovat provozovatelem dráhy vyhrazená kapacita, která bude sloužit k údržbě dráhy. V rámci takto vyhrazené kapacity mají být prioritně realizovány údržbové práce a realizace těchto údržbových prací v rámci vyhrazené kapacity není omezením provozování dráhy. Ustanovení 23b odst. 2 ZoD výslovně stanoví, že provozovatel dráhy činnosti dle odstavce 1, je-li to možné, realizuje tak, aby provozování drážní dopravy nebylo omezeno, a využije proto vyhrazenou kapacitu dráhy. Směrnice č. 2012/34/EU hovoří o tomtéž. Proč? Protože vlastník dráhy i provozovatel dráhy musí mít možnost o tuto pečovat a musí mít možnost realizovat zákonem stanovené povinnosti a tato realizace nemůže být nad rámec ZoD podmíněna nutností souhlasu UPDI. Vyhrazení kapacity, jak dle ustanovení 33 odst. 3 písmeno e) ZoD (které stanoví, že vyhrazení má provozovatel dráhy uvést v prohlášení o dráze), tak dle ustanovení 23b odst. 2 písmeno a) ZoD (kde se stanoví, že realizuje-li se údržba v rámci vyhrazené kapacity pro údržbu, nejde o omezení drážní dopravy), tak dle čl. 53 odst. 2 Směrnice č. 2012/34/EU (dle kterého musí provozovatel dráhy zohlednit vliv vyhrazení kapacity na žadatele) je institutem odlišným od institutu dle ustanovení 23b a 23c ZoD, který má sloužit právě k realizaci údržby a péče o dráhu a to jako primární nástroj. V rámci tohoto institutu totiž nedochází k omezení dopravců v tom ohledu, že by tito počítali s existující kapacitou, která by jim již navíc mohla být i přidělena a následně je odebrána. Závěr UPDI vychází z předpokladu, že dopravce má na využití dráhy absolutní právo, kdy toto právo je zřejmě nadřazeno potřebám údržby na dráze s tím, že má-li tato být realizována, je nutno souhlas s omezením práva dopravce - UPDI však již vůbec, jak bylo zmíněno výše, nezohlednil zákonné povinnosti SŽDC ve vztahu k dráze a její údržbě a nezohlednil ani zákonem a směrnicí stanovené způsoby, jak práva provozovatele dráhy realizovat. Na okraj nutno zmínit, že vlastnictví je nejširší právní panství, práva vlastníka jsou garantována předpisy vyšší právní síly - zde navíc je vlastník zatížen zákonem výslovně uloženou povinností péče, kdy jeho vůle vlastníka, jinak v nakládání s věcí neomezená, je ve veřejném zájmu omezena jím uloženou povinností péče ve veřejném zájmu, pro zachování dráhy - tato práva a povinnosti, nelze jednoduše upozadit před požadavkem žadatele o kapacitu, nelze je omezit na vykonávání jen se souhlasem UPDI - takový postup UPDI je nejen nezákonný, je též zasahující do práv garantovaných Listinou základních práv, č. 2/1993 Sb., usnesení předsednictva České národní rady, o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky (čl. 11). Současně předkládáme, že dle ustanovení 34 odst. 4 ZoD je předpokladem pro přidělení kapacity dostupnost dílu kapacity - pokud by měla být kapacita přidělena vždy, pokud není souhlas UPDI s omezením provozováním dráhy, jak tvrdí UPDI, bylo by zbytečné, aby zde termín dostupnost byl, co by kritérium uveden. Dle odůvodnění rozhodnutí je UPDI reálně tím, kdo určí, kdy je kapacita dostupná a kdy nikoli - právní úprava a rovněž směrnice však celou věc upravují odlišně; role UPDI je významná pouze, dochází-li k omezení již přidělené kapacity, jak je ostatně zřejmé z ustanovení 23b odst. 2 písmeno a) ZoD - kdy provozovatel dráhy má realizovat údržbu pokud možno nejlépe v rámci kapacity vyhrazené pro údržbu, kdy dle zákona v takovém případě nedojde k omezení drážní dopravy - závěry UPDI v tom smyslu, že vždy, když SŽDC hodlá plánovat údržbu a pro tuto vyhradit kapacitu, kterou nenabídne dopravcům, postupem dle ustanovení 33 odst. 3 písmeno e) ZoD, že vždy potřebuje předchozí souhlas UPDI s plánem omezení provozování dráhy, jsou zcela zcestné, právem nepodložené. Má-li UPDI za to, že institut dle ustanovení 23b a 23c ZoD - tedy omezení provozování dráhy je totožný s institutem dočasného omezení kapacity, dle přílohy VII Směrnice č. 2012/34/EU, neexistuje pro takový závěr právní opodstatnění, takový závěr pak zcela pomíjí právo provozovatele dráhy na vyhrazení kapacity pro údržbu přiznané zákonem a směrnicí a podmiňuje plnění zákonných povinností péče předchozímu správnímu řízení u UPDI a zajištění jeho souhlasu, takové rozhodnutí je v rozporu se ZoD a se směrnicí EU a je nezákonné. VIII. Důvody odvolání co do výroku 13a V rámci výroku Rozhodnutí označeného jako 13a rozhodl UPDI o nezákonnosti kapitoly odstavec 2 věta: Přidělená kapacita dráhy může být upravena, nebo dokonce odebrána, pokud 7/11

8 to bude nutné v souvislosti s realizací akcí z plánu DOK., přičemž tento závěr opodstatnil rozporem s ustanovením 33 odst. 3 písmeno e) ve spojení s ustanovením 23b a 23c ZoD. SŽDC má za to, že v rámci tohoto výroku řešený text nemohl porušit uvedená ustanovení, neb tento text se žádného z ustanovení, které bylo ze strany UPDI citováno vůbec nedotýká. Ustanovení 33 odst. 3 písmeno e) ZoD, které mělo být porušeno, stanoví povinnou náležitost prohlášení o dráze a to vymezení kapacity dráhy, včetně její části vyhrazené pro zamýšlenou údržbu a opravu dopravní cesty - řešenou větou není řešena problematika vymezení kapacity vyhrazené. Shodně se text vůbec nedotýká materie řešené v rámci ustanovení 23b a 23c ZoD, respektive tuto právní úpravu nevylučuje, nikterak ji nehodnotí - text pouze a právě s odkazem na uvedenou právní úpravu, kterou výslovně nezmiňuje, sděluje, že může nastat situace, kdy dojde k odebrání a omezení kapacity. Byť by uvedený text byl vypuštěn, pro což není důvod - stejně je obsah uvedené věty zřejmý a to z vlastní právní úpravy ustanovení 23b a 23c ZoD - pokud tedy je těmito ustanovením umožněno to, co zde SŽDC uvedla, není zřejmé, jak by tato ustanovení mohla SŽDC porušit. Jak je uvedeno, právní opodstatnění závěru je zcela liché - shodně pak i argumentace, uvedená v rámci odůvodnění je přinejmenším podivná. Uvádí-li UPDI, že přezkum v rámci tohoto výroku je odůvodněn mimo jiné tím, že rozhodnutí Komise (EU) 2017/2075 do pravidel odebírání a přerozdělování kapacity vnáší nové požadavky, předkládá k tomuto SŽDC, že rozhodnutí bylo vydáno a publikováno v listopadu letos tedy rozhodně žádné nové požadavky nikam nevnáší a navíc, uvedené rozhodnutí Komise problematiku odebírání kapacity VŮBEC NEŘEŠÍ - dovozované vazby tak neexistují. Shodně, v rámci odstavce 2 odůvodnění této části je v tvrzení UPDI logický rozpor s právní úpravou, když v textu je uvedeno, že k odebrání kapacity může dojít pouze na základě schváleného plánu - takový závěr je ale v přímém rozporu s ustanovením 23c odst. 3 ZoD, který umožňuje odebrat a omezit kapacitu i bez schváleného plánu - SŽDC si tak není jista, co uvedené tvrzení UPDI znamená. V rámci třetího odstavce modře vyvedeného odůvodnění UPDI na straně 28 je uvedeno a bráno k tíži SŽDC, že z textu má vyplývat, že kritériem pro odebrání kapacity je nutnost tohoto kroku při realizace akce (rozuměj stavební), a nikoli splnění zákonných podmínek - i zde UPDI zcela opomněl, že ustanovení 23b odst. 1 ZoD reálně co by podmínku pro možnost omezení uvádí právě akci, kterou zmínila SŽDC - tedy nutnost realizace akce, v terminologii UPDI, nestojí proti zákonným podmínkám, když existence akce, popsané v ustanovení 23b odst. 1 písmeno a) - c) ZoD je právě zákonnou podmínkou. Jak může poukaz na zákonem vymezenou podmínku aplikace institutu s uvedením a zdůrazněním toho, že k omezení či odebrání kapacity dojde pouze, je-li to nutné, porušovat zákonem stanovené podmínky, když současně zmíněná podmínka je reálně jinými slovy zmíněním zákonné podmínky není zřejmé a jasné. V rámci 4 odstavce modře vyvedeného odůvodnění UPDI na straně 28 je ze strany správního orgánu dovozeno, že SŽDC napadenou větou připouští odebírání kapacity i mimo zákonným způsobem - dle UPDI zde SŽDC umožňuje postup volné úvahy, který by mohl být zneužit k diskriminaci - SŽDC je přesvědčena, že nic takového není pravda. SŽDC zde neuvedla, že bude, či že hodlá, postupovat v rozporu se zákonem - fakt, že v rámci postupů jsou dodržovány právní předpisy dle SŽDC není třeba u každé věty či pasáže textu opakovat a z toho, že není neustále opakováno, že SŽDC hodlá dodržovat zákon nelze dovodit, že je možná i jiný varianta postupu, kde by SŽDC zákon nedodržovala. Navíc, SŽDC se k právní úpravě a jejímu dodržování hlásí v rámci kapitol 1.2 a 1.3 POD 2020, není tak důvod, aby uvedené SŽDC neustále opakovala. Dle SŽDC zde neexistuje žádná jiná cesta postupu při odebírání kapacity, není textem ani naznačena a text s ní ani nepočítá - jde o účelový konstrukt ze strany UPDI, když uvedené ustanovení žádný předpis neporušuje, jak bylo ostatně doloženo výše, když byly vyvráceny konstrukce UPDI stran výčtu domněle nezohledněných předpisů. K uvedené pasáži pak nutno doplnit, že UPDI zde aplikuje směrnici k tíži adresáta veřejné správy, tedy dovolává se jejího znění k tíži jednotlivce, což je v rozporu se samotnými principy aplikace práva EU (viz rozsudky 8/81 Becker, 14/86 Prétore di Salo atd.) - v souvislosti s uvedeným pak je na místě konstatovat podiv nad tím, že UPDI sice přihlédl k čl. 56 Směrnice č. 2012/34/EU, pokud to bylo dle UPDI k tíži SŽDC, k čl. 53 téže směrnice, který je jen o jednu stranu dříve a který je jednoznačně ve prospěch uplatněných argumentů SŽDC, už však nepřihlédl, tento nezmínil a tento k euro konformnímu výkladu nevyužil - zřejmě náhoda. 8/11

9 Závěr UPDI v tom smyslu, že kapacita vyhrazená pro realizaci údržby musí zohlednit ustanovení 23b a 23c ZoD a tedy, že přípravě prohlášení o dráze, jehož je vymezení vyhrazené kapacity pro údržbu dle ustanovení 33 odst. 3 písmeno e) ZoD součástí, musí předcházet správní řízení, v jehož rámci bude ze strany UPDI odsouhlaseno, kdy může SŽDC vyhradit kapacitu na údržbu je dle SŽDC, s odkazem na argumentaci proti výroku 11 zákoně rozporný. Uvedený výklad reálně omezuje práva vlastníka a provozovatele dráhy; tento výklad reálně podmiňuje možnost realizace jemu uložené zákonné povinnosti (povinnost pečovat o dráhu - 20 ZoD) existencí souhlasu správního orgánu, když pokud by tento nebyl vydán a SŽDC tak zákonnou povinnost splnit nemohla, jiný správní orgán může SŽDC postihnout - naznačený myšlenkový závěr, jak předložil UPDI není nic jiného než do dokonalosti a do praxe uvedená hlava XXII 3 ; neb dle UPDI - aby SŽDC mohla splnit zákonnou povinnost ( 20 ZoD) - musí zajistit souhlas UPDI k umožnění omezení - nezajistí-li SŽDC souhlas - nemůže plnit zákonnou povinnost - nesplní-li zákonnou povinnost - obdrží sankci OD Drážního úřadu, PŘIČEMŽ PŘED Drážním úřadem se nebude moci hájit tím, že UPDI nedal souhlas. Uvedená konstrukce UPDI je o to absurdnější uvědomíme-li si, že právní úprava řeší věc zcela odlišně, než prosazuje UPDI - 20, 23b odst. 2 písmeno a) ZoD - věta Je-li to možné s ohledem na účel činností podle odstavce 1 a na charakter dráhy, provádí provozovatel dráhy tyto činnosti takovým způsobem, aby provozování drážní dopravy na dráze nebylo omezeno; za tímto účelem provozovatel dráhy přednostně využívá kapacitu dráhy vyhrazenou pro tyto činnosti v prohlášení o dráze, - zákonem uložená povinnost není ničím podmíněna, SŽDC je s to před přidělováním kapacity vyhradit kapacitu pro opravu a souhlas UPDI nepotřebuje, když pro přidělení dopravci je určena jen ta kapacita, která je dostupná ( 34 odst. 4 ZoD) - proč tohle UPDI nezohlednil, SŽDC nemá zdání. IX. Důvody odvolání co do výroku 13b Rozhodnutí UPDI ve vztahu k výroku 13b je založeno na tvrzení a myšlence, že proces dle ustanovení 23b a 23c ZoD kontinuálně pokračuje v rámci úpravy postupů dle ustanovení 21a vyhlášky č. 173/1995 Sb. SŽDC má za to, že takto věc vnímat nelze - důvody pro uvedené SŽDC uvedla, když nemá za možné, aby po pravomocném rozhodnutí o schválení plánu omezení bylo dovozováno, že procesy neskončily, skončily, pravomocným rozhodnutím. Fakt, že výlukový jízdní řád je připraven na základě schváleného plánu pak SŽDC nikdy nezpochybnila, naopak. SŽDC je přesvědčena, že jí, v dle UPDI nezákonném textu kapitoly odstavec druhý věta: Případné odebrání kapacity dráhy bude provedeno nediskriminačním způsobem tak, aby podíl tras odebraných žadateli odpovídal podílu jemu přidělených tras na dotčeném úseku před vznikem omezení., uvedený princip poměrného krácení kapacity v poměru odpovídajícím četnosti před omezením přidělené kapacity, je jediným možným řešením, které maximálně zohlední zásadu nediskriminace. Tvrdí-li UPDI, že je nutno zohlednit fakt, že dopravce může provozovat více druhů dopravy - předkládá SŽDC, že neví, co je myšleno zmíněným termínem druh dopravy, když ZoD druhy dopravy nedefinuje. UPDI tak požaduje zohlednit kritérium, které zákon nezná - nejsme si jisti, zda je takový postup možný. UPDI současně předkládá, že by měl být při poměrném odebírání kapacity znevýhodněn ten dopravce, který má více vlaků, neb tomu po provedeném proporcionálním krácení zůstane více kapacity - SŽDC si ani zde není jista, zda je na místě diskriminovat toho, kdo dráhu využívá ve větším rozsahu a účelněji jak předkládá UPDI - naznačený závěr, dle SŽDC, již zřejmě nelze opodstatnit ani tím, že by došlo k omylu na straně UPDI - zde je otázka, zda regulátor skutečně rozhodoval nezávisle a zda nechtěl záměrně poškodit některé dopravce (uvedené však předkládáme pouze na okraj) - v každém případě, diskriminace významnějšího dopravce je zakázána, shodně jako jakákoli jiná diskriminace. Shodně, vyzývá-li UPDI k tomu, aby poměrnost krácení kapacity byla posuzována dle kategorií jednotlivých vlaků, i naznačené řešení je nic neřešící, nefunkční, nereálné a diskriminační. K tomuto SŽDC předkládá, že shodně jako ze strany UPDI vymyšlený termín druh dopravy, ani termín kategorie vlaku není zákonem upraven; dopravci, si pak kategorie vlaku volí relativně samostatně. Jak by SŽDC mohla omezovat kapacitu dopravcům dle hlediska, které není zákonem upraveno a proč by uvedené mělo být prioritní, není zřejmé - právní úprava v rámci ustanovení 21a Vyhlášky č. 173/1995 Sb. a ani v rámci ustanovení 23b a 3 9/11

10 23c ZoD nerozlišuje dopravce dle toho, zda žádá o kapacitu na krátkou trať, či na dlouhou - uvedené hledisko tak dle SŽDC nelze při proporcionálním snižování kapacity zohlednit, pokud by ho SŽDC zohlednila, porušila by zákon zcela nepochybně a to zvlášť, když dopravce dle ustanovení 21a odst. 3 Vyhlášky č. 173/1995 Sb., sám může navrhnout, které vlaky jemu zbylou kapacitu využijí - ad absurdum by, při aplikaci výkladu UPDI vznikla situace, že by SŽDC krátila kapacitu dle kategorií vlaků, aby v každé kategorii zůstala část kapacity zachována a ve výsledku by v rámci zbylé kapacity stejně, pro požadavek dopravce, jely vlaky jen dopravcem určené kategorie - i uvedeným je doložitelná absolutní absurdnost závěrů UPDI a jejich neaplikovatelnost. Rozhodnutí UPDI ve vztahu k výroku 13b je tak shodně nezákonné. X. Důvody odvolání co do výroku 14 UPDI ve vztahu k výroku č. 14 uvedl odůvodnění jen velmi stručně, pokud vůbec, v rámci výroku pak velmi stručně uvedl, že text má být v rozporu s ustanovením 23b odst. 5, 33 odst. 1, 33 odst. 3 písmeno f) a 33 odst. 4 písmeno f) ZoD. Z uvedeného lze dovodit, že dle UPDI text kapitoly odst. třetí, ve znění: Při vlastní úpravě vedení tras bude provozovatel dráhy postupovat podle následujících pravidel priorit: 1) Efektivní využití dostupné kapacity dráhy dle ustanovení 21 a 22 vyhlášky 173/1995 Sb. 2) Srovnatelný a nediskriminační rozsah restrikcí do již přidělené kapacity dráhy vůči všem dotčeným dopravcům dle ustanovení 23b zákona 266/1994 Sb. 3) Přednost vlaků dle ustanovení 22 vyhlášky 173/1995 Sb., je dle UPDI: 1) omezující dopravce nad přiměřenou míru ( 23b odst. 5) 2) diskriminační ( 33 odst. 1) 3) nezohledňuje povinnost stanovit pravidla pro přidělování a odnímání kapacity v POD ( 33 odst. 3 písmen f) ZoD) 4) součástí jím vymezených pravidel nejsou podmínky a zásady odejmutí, omezení a vzdání se kapacity ( 33 odst. 4 písmeno f) ZoD). SŽDC má za to, že shora naznačená právní kvalifikace rozporů textu prohlášení o dráze nemůže obstát. SŽDC v rámci podání předložených UPDI v rámci řízení jednoznačně vysvětlila obsah a význam napadeného textu, když uvedla, že prvním kritériem (bod 1), kterým se SŽDC řídí při úpravě vedení tras v důsledku zákonných kapacitních restrikcí tam, kde již kapacita byla přidělena, je požadavek na maximální efektivitě využití dráhy - přičemž odkaz na ustanovení vyhlášky je zmíněn právě proto, že v rámci těchto ustanovení je požadavek na efektivitě stanoven a má být respektován, druhé kritérium je založeno na principu proporcionálního krácení původně přidělené kapacity, kdy mezi dopravci nelze činit rozdíly - zásah do práv dopravců vždy musí být srovnatelný a nediskriminační a to s odkazem na ustanovení 23b ZoD (kde je, mimo jiné zmíněn požadavek: Postupuje při tom takovým způsobem, aby nepříznivé dopady změn a omezení drážní dopravy u jednotlivých dopravců nepřesahovaly přiměřenou míru, a tento návrh odůvodní. ). Jako třetí, pomocné kritérium, když jiná kritéria nevedou k dosažení uspokojivého výsledku, je zvoleno kritérium postupu dle ustanovení 22 Vyhlášky č. 173/1995 Sb. - SŽDC má takový postup za možný, když aplikace uvedeného ustanovení přichází na řadu až jako ultima ratio, nelze-li dopady omezení kapacity vyřešit jinak, přičemž i při aplikaci tohoto ustanovení je splněn požadavek na nediskriminačnost a současně, aplikované principy jsou známy a poznatelné a kodifikované, byť nikoli v rámci zákona - jde o pomocný bod, k jehož aplikaci je přistoupeno až po vyčerpání všech vhodnějších řešení. SŽDC je pak přesvědčena, že i kdyby UPDI skutečně shledal rozpor se zákonem v rámci zde řešeného textu (s čímž nesouhlasíme), jen obtížně mohl spočívat v textu dle bodu 2, když tento odkazuje na postup dle principů v ustanovení 23b ZoD a jen obtížně může být nezákonný. Dle SŽDC nemůže být nezákonný postup, který znamená srovnatelné a nediskriminační rozsah omezení dopravců. 10/11

11 SŽDC má za to, že ani text odstavce 3 kapitoly POD 2020, o kterém bylo rozhodnuto v rámci výroku 14 není nezákonný, když UPDI žádné reálné porušení zákona ani nevymezil, když sám pouze vlastními právními výklady naznačil, že dle jeho názoru je správný a zákonný postup SŽDC, při jehož aplikaci dochází k flagrantní a zcela evidentní diskriminaci dopravců, neb má být za stěžejní kritérium považováno určení kategorie vlaku, kterou si dopravce může nastavit téměř libovolně (reálně může dopravce u všech vlaků žádat kapacitu i do zahraničí a tuto následně odřeknout - takový vlak však stále podrží vysokou prioritní kategorii). XI. Důvody odvolání co do výroku 16 UPDI v rámci výroku 16 Rozhodnutí dospěl k závěru, že text kapitoly 4.8.4, druhý odstavec, s textem: V nouzových případech, a pokud to bude naprosto nezbytné v důsledku mimořádné nebo jiné události, kvůli níž je daná část železniční dráhy dočasně nepoužitelná, může SŽDC omezit, popř. i odejmout přidělenou kapacitu dráhy bez předchozího upozornění dotčeného žadatele, a to na tak dlouhou dobu, jaká je nezbytná pro obnovení provozu., je v rozporu s ustanovením 33 odst. 3 písmeno f), 33 odst. 4 písmeno f), 23c ZoD. SŽDC se s naznačeným závěrem neztotožňuje. Ve vztahu k řešené materii je zejména zcela absurdní tvrdit porušení ustanovení 33 ZoD, který stanoví náležitosti prohlášení o dráze - když v rámci řešeného odstavce kapitoly je sdělena možnost postupu SŽDC při mimořádných stavech. UPDI spatřuje porušení ustanovení 33 odst. 3,4 ZoD ze strany SŽDC v tom, že SŽDC připustila rozpor smlouvy o provozování drážní dopravy a textu prohlášení o dráze, když v rámci smlouvy podrobněji rozvedla své postupy, než jak uvedla v rámci prohlášení, přičemž a na to je nutno upozornit - v rámci smlouvy uvedla SŽDC podrobnější úpravu ke své tíži - tedy jinými slovy, SŽDC v rámci prohlášení o dráze stanovila pravidlo a v rámci smlouvy pak toto pravidlo rozvedla podrobněji - v tomto je dle UPDI spatřována nezákonnost - naznačené máme za zcela absurdní. Shodně považujeme za nemožné, aby UPDI aplikoval texty evropských předpisů a k těmto přihlížel pouze tehdy, pokud se mu to hodí, a když euro konformní výklad není v jeho zájmu, tento nepoužije. Není to poprvé v rámci tohoto Rozhodnutí a je to bohužel v praxi UPDI obvyklé - takto, SŽDC ani nemohla uvedeným textem porušit právní úpravu, neb uvedené právo, jak jej definovala je výslovně a nezpochybnitelně uvedeno v rámci článku 54 odstavec 2 Směrnice č. 2012/34/EU s textem: V nouzových situacích a v případech naprosté nutnosti uzavření infrastruktury kvůli poruše lze odebrat přidělené trasy vlaků bez předchozího upozornění po dobu nezbytnou k opravení systému. Pokud Směrnice totéž právo SŽDC přiznává, UPDI mu je nemůže legálně upřít, o tom, že UPDI je povinen vykládat právní úpravu v souladu s právem EU bylo pojednáno shora, zde je více než jinde zcela zřejmé, že UPDI rozhodl nezákonně. XII. S ohledem na shora uvedené okolnosti navrhujeme, aby správní orgán příslušný k projednání rozkladu, pro nesoulad napadených výroků Rozhodnutí se ZoD, právem Evropské unie a jinými právními předpisy, rozhodnutí Úřadu pro přístup k dopravní infrastruktuře sp. zn. RPD002/19, č. j. UPDI-1442/19/ZA ze dne v napadené části změnil, případně zrušil. Mgr. František Chabičovský vedoucí oddělení drážního práva a legislativy Příloha: schéma 11/11