Křídové odkryvy u Líbeznice (výkopy pro teplovod Mělník-Praha) Geologie, fosfority, přitmelení epibionti

Transkript

1 Bohemia centralis 21: 19-45, 1992 Křídové odkryvy u Líbeznice (výkopy pro teplovod Mělník-Praha) Geologie, fosfority, přitmelení epibionti Cretaceous exposures near Líbeznice (excavations for warm-water pipeline Mělník-Praha, Czechoslovakia) Geology, phosphorites, cemented epibionts Jiří ŽÍTT - Olga NEKVASILOVÁ ÚVOD V první polovině r probíhaly severně od Prahy poměrně rozsáhlé zemní práce pro výstavbu teplovodu Mělník-Praha; pro povrchové uložení potrubí zde byly v plochých úsecích terénu budovány základy nosníků a v elevačních úsecích byly vyhloubeny 8-10 m široké a někdy i více než 100 m dlouhé průkopy. Vznikly tak dobře přístupné odkryvy, jež byly z mnoha hledisek výjimečně příznivé pro studium vývoje sedimentace křídových hornin a charakteru jejich skalního podloží proterozoického stáří. V úseku mezi severním okrajem obce Kojetice a silnicí Bášt-Měšice (severně od Líbeznice) sleduje trasa teplovodu západní stranu silnice Neratovice-Praha (obr. lb). Na řadě odkryvů, hlavně však v úseku severně od odbočky silnice do Zlonína, bylo možno konstatovat výskyt v kvartéru silně přepracovaných křídových sedimentů nebo značně navětralých proterozoických hornin bez křídového sedimentárního 19

2 pokryvu. Křídové sedimenty in situ zde byly zjištěny hlavně v prostoru mezi odbočkou silnice do Kojetic a Tůmovkou (viz ŽÍTT-NEKVASILOVÁ 1991b). Úseku výkopů teplovodu jižně od odbočky silnice do Zlonína směrem k Líbeznici obr. 1), kde byly křídové sedimenty a jejich proterozoické podloží zachovány nejlépe, je věnována předložená studie. Na tomto místě vyjadřujeme svůj dík dr. V. Houšovi, CSc, z Geol. ústavu ČSAV v Praze za pročtení textu a dr. M. Svobodové, CSc, z téhož ústavu za předběžné určení stáří hornin (mikrofytopaleontologie). Dokumentační materiál je uložen v Geol. ústavu ČSAV v Praze. GEOLOGIE A MORFOLOGIE PODLOŽÍ KŘÍDY Území, jímž prochází studovaný úsek výkopů teplovodu (obr. la, 2a), je tvořeno mladoproterozoickými horninami kralupsko-zbraslavské skupiny, mezi nimiž převažují břidlice a droby (HAVLÍČEK et al. 1987, VOLŠAN et al. 1990). Podřízeně se v nich objevují i silicity, tvořící různě velká tělesa, protažená většinou souhlasně se směrem vrstev (tj. jz.-sv.); vzhledem ke své odolnosti se tato tělesa často uplatňují ve stavbě dnešních terénních elevací (srovnej obr. la a 2a). Křídové sedimenty, uchované místy na povrchu elevaci a hlavně v depresích mezi nimi, však dokládají, že tyto elevace existovaly již v době křídové sedimentace. Výkopy teplovodu tedy ve studovaném úseku protínají starý, částečně ještě před transgresí a během transgrese křídového moře vytvořený a dnes exhumovaný reliéf (viz též ŽÍTT- NEKVASILOVÁ 1990). Jedno ze silicitových těles, jež bylo zjištěno i geologickým mapováním (geologická mapa 1:50 000, list Praha, ÚÚG Praha, 1986), tvoří západně od zkoumaného úseku teplovodu výrazný vrch; vymapovaný rozsah jeho 2 sv. výběžků (tj. elevaci I a II - viz níže) byl však pro účely této práce poněkud rozšířen (viz obr. 2a), a to o břidlice se silicitovými vložkami. Čistý silicit pak tvoří jen jádra elevaci, zatímco ve stavbě jejich svahů se uplatňují i břidlice se silicitovými vložkami (viz schematicky obr. 2b). Povrch proterozoického masívu, odkrytý v trase teplovodu, nese výrazné stopy mořské abrazívní modelace. Nejlépe opracované povrchy se tvořily na homogenních 20

3 břidlicových podkladech; pokud však jsou v břidlicích přítomny drobné silicitové vložky, mají povrch často rozbrázděn v soustavy mělkých rýh a říms. Zatímco elevace II tvoří jednoduché lineární těleso (obr. 2a), elevace I je rozčleněna do dvou elevaci dílčích (IA, IB), oddělených mělkou depresí (C) vytvořenou v břidličných horninách (obr. 2a,3). Jižní bok dílčí elevace IA je vertikální až lehce převislý (max. cca 95 ) a vznikl rozrušením a odnosem jižně ležících měkkých břidlic proterozoického komplexu, a to ještě před transgresí nebo v období transgrese křídového moře. Východní bok elevace IA byl výkopem odkryt plošně a má vertikální až šikmé stěny. Deprese C má v trase teplovodu šířku 25 m, největší hloubku cca 2,5 m a je rozčleněna do mělkých podélných příčných depresí (obr. 3). Břidlicemi tvořené jižní a východní okolí elevace IA a dno deprese C upadá pod úhlem 5 - B k jv. až východu; severně od elevace IB je pak sklon dna cca 5 k severu. KŘÍDOVÉ SEDIMENTY V nejjižnějších částech sledovaného úseku trasy teplovodu, tj. v okolí křížení silnice Neratovice-Praha a Bášť-Měšice, byly zjištěny jen zbytky jílovitých sedimentů - během kvartéru silně narušené - kryjící zvětralé proterozoické podloží. Dále k severu byla trasa překryta navážkami a rozvlečeným křídovým materiálem. Velké silicitové bloky (objem až 2 m3), zjištěné cca 100 m od elevace IA, však byly s velkou pravděpodobností místního původu a svědčí o vývoji extrémně hrubozrnných konglomerátů v tomto úseku trasy teplovodu. Charakter křídových sedimentů na elevaci I a v blízkém okolí je ilustrován 3 profily (obr. 5). Zachovalá mocnost sedimentů na vystupujícím skalním podloží dílčí elevace IA a deprese C je většinou velmi malá (do cca 1,5 m, západní stěna výkopu). Osm až deset metrů odtud vzdálená východní stěna výkopu, pod níž skalní podloží od západu klesá (viz výše), je však tvořena pouze sedimenty, a to i v mocnosti přes 3 m. Jelikož vrstevnatost sedimentů v bazálních částech v generelu kopíruje sklon podloží, máme na východní stěně výkopu zachovány i sedimenty nadložní sedimentům spočívajících na skalním podloží stěny západní. Výjimkou je však úsek jižně od elevace IA, kde se v důsledku prudšího upadání skalního podloží k jihu až jihovýchodu (obr. 3) zachovala větší mocnost sedimentů i na západní stěně výkopu. 21

4 Díky většímu zahloubení výkopových prací zde byl (cca m jižně od elevace IA) odkryt nejmocnější profil křídovými sedimenty celého studovaného úseku teplovodu (obr. 5a). Bazální konglomerát je směrem od elevace IA k jihu velmi nepravidelně vyvinut. Klasty místy zcela mizí, místy však - hlavně na nejhlouběji zastiženém úseku skalního podkladu, leží málo mocné akumulace středně hrubých klastů s balvany, z nichž některé dosahují objemu až 1 m. Všechny klasty jsou silicitové, suboválné až subangulární a také často bizarně morfologicky utvářené, s hlubokými nepravidelnými depresemi a výčnělky. Jejich mikroreliéf tvoří vypreparované (vystupující) křemenné žilky (obdobný vývoj z jiných míst výkopů - viz obr. 7). Drobnější klasty byly zpravidla lépe opracovány, avšak i ony často nesly zmíněné "žilkování". Řada klastů - bez ohledu na jejich velikost - byla povrchově alterována (vybělena či nahnědle zabarvena). Zajímavý je konglomerát na východním úpatí elevace IA, kde vytváří zřetelný "osyp" (viz též část o epibiontech a obr. 4). Klasty, většinou drobné až střední, plovou hojně i ve spodní, asi 70 cm mocné části nadložních jílovců. Ve vývoji sedimentace v nadloží konglomerátů jsou nápadné rychlé laterální litologické změny. Tak např. vložky opuk (viz obr. 5a) se neobjevují bezprostředně u elevace IA, ale postupně "nasazují" až ve vzdálenosti cca 5 m od ní. Směrem k jihu, ve vzdálenosti cca m od elevace, pak horní opuková vložka (č. 6 na obr. 5a), která jako jediná zde vystupuje nad bázi výkopu, získává na mocnosti na úkor části podložních a nadložních jílovců. Zajímavý je rychlý přechod tohoto komplexu k východu, kde již po 8-10 m máme vyvinut velmi pevný šedavý jílovitý vápenec. Rozsah opuk a vápenců v okolí elevace - viz obr. 6b. Velmi zajímavá je rovněž distribuce sedimentů s drobnými fekálními hlízkami (koprolity), neboť se zdá, že tyto sedimenty vytvářejí lem okolo elevace IA (viz obr. 6a). Řídce vtroušené koprolity se sice vyskytují i v opukových vložkách, avšak v jejich nadloží postupně mizí (viz obr. 5a). Obohacení koprolity je soustředěno do zřetelných vrstviček či protáhlých čoček a vede až ke vzniku koprolitovců. Největšího plošného rozšíření dosahují koprolitovce spodní poloviny polohy 3, jež jv. směrem získávají rovněž větší množství vápnité složky a stávají se pevnějšími. Směrem do nadloží se plošný rozsah sedimentů s koprolity postupně zmenšuje a nakonec je omezen jen na těsné okolí elevace IA. V horninách s drobnými koprolity jsou též koncentrovány zbytky žralokovitých ryb (zuby, obratle) včetně velkých koprolitů. 22

5 Sedimentární výplň deprese C charakterizuje profil na obr. 5b. Většinou jen střednozrnný konglomerát silicitových klastů s bělavou jílovitou matrix a nepatrným množstvím bioklastů zde zaplňuje hlavně dna dílčích žlabovitých depresí. Největší zjištěná mocnost konglomerátu však dosahovala pouze 50 cm. Klasty mají obdobný charakter, jako bylo uvedeno výše. Vzácně na nich nalézáme drobné zbytky fosforitu a epibionty. Tmavé šedozelené jílovce z nadloží konglomerátu, s malým množstvím vtroušeného glaukonitu a velkými koprolity, zde přecházejí laterálně do světlých zelenavých jílovců mocných cca 120 cm (v. stěna výkopu). Na jedné z dílčích elevaci břidličného skalního podloží jsme též zjistili osídlení společenstvem vrtavých organismů (viz níže). Profil na obr. 5c dokumentuje vývoj sedimentace s. od elevace IB. Mocnost drobnozrnného až střednozrnného konglomerátu je zde maximálně okolo 50 cm, matrix je bělavá, jílovito-písčitá, s hojným glaukonitem a lokálně bohatá fosforem; konglomerát obsahuje klasty týchž typů jako na výše popsaných profilech, je však lépe vytříděn. Fosfority se zde, jak na površích klastů, tak i ve formě izolovaných fragmentů, zachovaly jen vzácně. Řídce se zde vyskytují klasty břidlicové, na nichž byly ojediněle zjištěny vrtby stejného typu jako na skalním povrchu deprese C a dílčí elevace IA (viz níže). Bioklasty tvoří hlavně fragmenty ústřic, nalezeny byly i fragmenty roster belemnita Actinocamax plenus (Blainville, 1825). V nadloží konglomerátu jsou nápadné silně glaukonitické, sytě zelené písčité jílovce, nad nimiž již leží kvartérní písky. V prostoru mezi elevacemi I a II byly v základech pro nosníky teplovodu zjištěny konglomeráty spočívající na břidlicovém proterozoickém podloží, v nichž místy převažovaly drobné až střední břidlicové klasty. Mezi nimi se však místo od místa hojně vyskytovaly rovněž klasty silicitové, hlavně větších rozměrů, někdy až balvany o rozměrech více než metrových. O jejich tvarech a kvalitě jejich povrchu platí totéž co o klastech jižně od elevace IA. Na povrchu těchto klastů se sporadicky zachovaly zbytky fosforitových krust a epibionti. Nadloží konglomerátů tvoří žlutavé vápnité jílovce, ležící místy in situ; většinou však byly v kvartéru silně narušeny. Stejný vývoj sedimentace pozorujeme i na jižním úbočí elevace II, avšak kvartérní narušení postihuje z větší části i konglomeráty. Severní svah elevace II má vývoj nápadně podobný vývoji zjištěnému na severním svahu elevace I (viz obr. 5c), tj. jde o 23

6 drobnozrnné až střednozrnné konglomeráty, jen velmi vzácně i s většími klasty a v jejich nadloží o sytě zelené glaukonitické písčité jílovce. FOSFORITY Fosforitové hmoty se na studované lokalitě vyskytují v následujících typech: V sedimentech z přímého nadloží konglomerátů nalézáme především drobné fosfatizované fekální hlízky (koprolity) bezobratlých a velké koprolity obratlovců (zřejmě hlavně ryb; EDAX analýza - 31,8 % P 2 O 5 ). Drobné koprolity vysoce převažují a v okolí elevace IA tvoří až samostatnou horninu - koprolitovec (viz výše a obr. 5a). Velké koprolity bývají tlakově deformovány a vzácně jsou i navrtány vrtavými organismy. Dalším typem fosforitových hmot jsou fosfatizované zbytky obratlovců (rybí zuby a obratle). V sedimentech s koprolity se dále vyskytují drobné, zřídka 1 cm přesahující a morfologicky často hluboce rozčleněné elementy černé až hnědavé či nazelenalé barvy, jež z větší části představují fragmenty fosfatizovaných (17,7 % P 2 O 5 ) hub; zbytky jejich kostry jsou často patrné na řezu i na povrchu těchto fragmentů. Část těchto tmavých elementů však patrně není spongiového původu (viz níže); jejich obsah P 2 O 5 činil 24,57-27,01 %. Jiným typem fosforitových hmot - vzniklým též fosfatizací hub -jsou zaoblené konkrecovité útvary o velikosti až 2 cm, se světlým, zcela bílým až žlutavým povrchem, jež tvarově připomínají velké koprolity (29,69-30,11 % P2O5). Na jejich řezu je však vidět, že světlá povrchová zóna centrálně přechází do hnědavých odstínů; v těchto tmavších partiích jsme též pozorovali více či méně zřetelné zbytky kostry hub. Některé z těchto, fosfatizovaných hub byly i navrtány vrtavými organismy. Z hlediska výzkumu přitmelujících se epibiontů jsou nejvýznamnější fosfority vyskytující se na substrátech, které epibionti osídlují. Tento typ fosforitu byl zjištěn již na řadě lokalit příbřežního vývoje české křídy (tzv. příbojové facie) v pražské a kolínské litofaciální oblasti (viz např. ŽÍTT - NEKVASILOVÁ 1990, 1991a, b, c, 1992). Na povrchu silicitové elevace IA (viz obr. 3) v trase teplovodu u Líbeznice tvoří tyto fosfority složitý komplex tenkých povlaků, krust a výplní velmi variabilního charakteru. Škála jejich barev sahá od zcela bílé až po tmavě hnědou či hnědočernou. V některých částech jsou krusty laminované, v jiných jsou naopak homogenní. V homogenních partiích krust pozorujeme někdy gradaci zbarvení od 24

7 světle do tmavě hnědého, jinde jsou však obě krajní varianty ostře odděleny. Nejvýrazněji laminovaný typ - s modravým leskem na povrchu - představuje patrně nejmladší etapu tvorby krustovitých fosforitů. Obsah P není však na typu krusty závislý a pohybuje se od 19,72 do 33,05 %. Průběh tvorby fosfatických krust skalních povrchů částečně objasnilo i studium fragmentů konglomerátů fosfatizovaných současně s těmito skalními povrchy. Tyto fragmenty byly nalezeny v jílovcích na úpatí elevace IA, avšak původně byly součástí samotných povrchů fosfatizováných konglomerátů (viz též část o epibiontech). Na těchto fragmentech (vlastně rovněž klastech) je zřejmé, že v nejstarší etapě - patrně na samém počátku fosfatizace - byla fosfatizována matrix konglomerátu (27, ,37 % P 2 O 5 ), která však byla přítomna jen lokálně, a mezi klasty bylo mnoho volných prostorů. Nejspíše teprve poté nastala tvorba fosfatických krust v těchto volných prostorech a také i na samotném povrchu klastické akumulace. Zbylé volné prostory mezi klasty byly po skončení fosfatizace a před destrukcí těchto konglomerátových akumulací vyplněny žlutým prachovcem a jílovcem, místy s drobnými koprolity. V těch místech, kde byly skalní povrchy volné (tj. nezakryté klasty), nacházíme obě generace sedimentů (tj. fosfatizovaného i nefosfatizovaného) i krusty jen jako výplně puklin a depresí skalního povrchu, avšak v zatím v méně jasných vzájemných vztazích. Velmi zajímavé jsou zde červovité chodbičky (průměr menší než 1 mm) vyplněné lesklým pleťovým fosforitem. Podobného charakteru jsou i některé prachovcové výplně širších puklinek, "obalené" laminovaných fosforitem. Tyto výplně mají často vzhled průlezných chodeb - tedy ichnofosilií - o průměru až několik milimetrů. Otázka vzniku obou těchto fenoménů je v současnosti řešena. Samotný fosforit proniká i do vlasově tenkých puklinek substrátu, kde se po fragmentaci projevuje jako tenký modravý film, a to i v hloubce větší než 10 cm. Na některých místech skalních povrchů - a to jak na elevaci IA, tak v depresi C - pozorujeme, že tvorba celého komplexu fosforitů byla završena ještě bílými až nažloutlými vápnitými jílovci křídového vzezření a bohatými fosforem, jež však místy přecházejí i ve světle pleťový až hnědavý tvrdší nelaminovaný fosforit. Oba tyto typy fosforitu se jako redepozitum objevují rovněž v rámci konglomerátů deprese C a severně od elevace IB. Součástí výše uvedených fragmentů fosfatizovaných konglomerátů jsou i relativně velké (několik cm) klasty tmavohnědého homogenního fosforitu 25

8 (konkrecionální původ?, 26,82 % P 2 O 5 ), jež mohou být geneticky blízké drobným tmavým klastům, vyskytujícím se spolu s fosfatizovanými fragmenty hub (v nadloží bazálních konglomerátů - viz výše). Za jeden z typů fosforitu lze konečně považovat i fosfatizované epibionty - hlavně foraminifery A. longa - přicementované na horninových substrátech či na fosfatických krustách. Tito epibionti po fosfatizaci často podlehli částečné destrukci a tvoří pak samostatné ostrůvkovité krusty (29,58 % P 2 O 5 ). SUBSTRÁTY PŘITMELUJÍCÍCH SE EPIBIONTŮ Přitmelené epibionty nalézáme na 3 typech substrátů. Jsou to: 1. skalní povrchy, 2. horninové klasty, 3. koprolity. 1. Skalní povrchy Skalní povrchy osídlené epibionty byly ve výkopech teplovodu nalezeny na elevaci IA a v depresi C. Skalní povrch elevace IA byl stručně charakterizován již v části o geologii; jeho detailní morfologie je určována nepravidelným střídáním silicitu a břidlice nebo nepravidelným obohacením břidlic SiO 2 a jejich ovlivněním selektivní abrazí eventuálně i korozí. Vytváří se tak soustavy drobných elevaci a depresí (viz obr. 8F), jež jsou někdy hluboké i přes 1 cm. Celý skalní povrch je barevně velmi pestrý (kontrast zelených břidlic a tmavších silicitů). Na mnoha místech je však barevná odchylnost obou typů hornin setřena vytvořením zlomek milimetru silné tmavozelené až zelenočerné zóny v jejich povrchových partiích. Zajímavé jsou ostře ohraničené vybělené části povrchů břidlic i silicitů, jež mají rozmanitý tvar (lineární či zakřivené proužky, drobné elipsovité útvary aj., viz obr. 8F). Šířka těchto "stop" většinou nedosahuje 1 mm, délka bývá i větší než 1cm. Někdy je povrch horniny těmito "stopami" jakoby protkán. Chemické složení povrchu v místě této "stopy" je prakticky identické s neporušenou horninou (měřeno na silicitu, EDAX, G1Ú ČSAV). Stejně jsou místy postiženy i povrchy fosforitových krust těchto substrátů, povrchy fekálních hlízek a zbytků obratlovců (hlavně zubů). Fosforit v místě bílé "stopy" je často křídově měkký. Výzkum povahy tohoto jevu, jenž mohl vzniknout i během kvartéru, nebyl dosud ukončen. 26

9 Fosforitové krusty (viz část o fosforitech) se na skalním povrchu elevace IA nezachovaly v intaktním stavu, ale po skončení své tvorby byly místy značně destruovány, a dnes tudíž nacházíme jen jejich relikty. Některá místa skalního povrchu s těmito relikty byla později zřetelně mechanicky narušena (rozbita) a odražené části odneseny. Hrany takto fragmentovaných částí skalního povrchu jsou vcelku ostré a vzniklé plochy většinou nenesou fosfority; jsou však často obsazeny epibionty. Skalní povrch v depresi C je tvořen pouze břidlicemi, tak jako v celém rozsahu výkopů teplovodu značně zvětralými, nabíhajícími do zelenavých barev a velmi měkkými. I zde se však projevují místní petrografické rozdíly, způsobující jak rozčlenění celé deprese v dílčí části oddělené nízkými elevacemi, tak v menším měřítku i vznik drobných římsiček na vlastním břidlicovém podkladu. Na jedné z elevaci, jejíž lokalizace je znázorněna na obr. 3, byla pozorována řada fenoménů (vrtby, fosfatizace atd.), jež budou popsány níže. Břidlicový povrch je místy tmavozeleně zbarvený (resp. barevně alterovaný), podobně jako bylo uvedeno u elevace IA. 2. Horninové klasty Do této skupiny patří klasty silicitové nebo břidlicové s podílem silicitu pocházející z podložních proterozoických hornin. Blíže jsou popsány v kapitolách o křídových sedimentech a o epibiontech. 3. Koprolity Rovněž o drobných koprolitech byl již podán stručný výklad (viz část o sedimentech a fosforitech). Zde je však třeba připomenout jejich častou fragmentaci; hranky jejich lomu jsou někdy zaoblené, velmi často však bývají poměrně ostré. Kromě fragmentace též pozorujeme, že koprolity jsou velmi často korodovány, a to někdy do značné hloubky. Na některých koprolitech jsou též zřetelné stopy mechanického opracování. Na tomto místě je též třeba upozornit na značné množství informací, jež může detailní studium koprolitů a jejich akumulací přinést. Z toho je zřejmé, že v budoucnu by problematice koprolitů v české křídě měla být věnována mnohem větší pozornost než dosud. Pro řešení těchto otázek se koprolitový materiál z výkopů teplovodu u Líbeznice jeví jako zvlášť vhodný. 27

10 EPIBIONTI Tabulka 1 ukazuje, že na horninových substrátech (skalní povrchy, klasty) bylo zjištěno celkem 11 druhů a na koprolitech 2 druhy přitmelujících se epibiontů. Na skalním substrátu elevace IA bylo osídlení epibionty nejhojnější a i substrát byl plošně nejrozsáhlejší (3-4 m 2 ). Zachování epibiontů je zde však velmi rozdílné. Pokud jde o atrety (=Atreta (?) sp. 1 - určení sensu NEKVASILOVÁ-ŽÍTT 1988). jejich přicementované misky jsou většinou do různé míry destruované; z mnohých misek zbývá jen úzký srpeček vápnité hmoty a jen vzácně se zachovávají i jemnější partie v okolí vrcholu. Na hůře zachovalých miskách pozorujeme stopy jemných vrteb (patrně vrtavé houby) a zaoblení (nejspíše mechanické opracování). Atreta (?) sp. 1 přisedá jak přímo na skalní povrch, tak i na zbytky fosfatických krust. Distribuce jejích jedinců je na substrátu nerovnoměrná a nevykazuje žádné nároky jedinců na jeho specifické vlastnosti. Jediná vlastnost substrátu, na niž jsou citliví, je jeho sklon. Na vodorovných substrátech se orientují zcela chaoticky, zatímco s růstem sklonu získávají tzv. svahovou orientaci (vrcholy misek do levého horního kvadrantu), a to bez ohledu na prostorovou orientaci šikmé plochy, k níž přisedají. Atrety však zatím nebyly nalezeny na svislých a převislých substrátech (viz též citované práce ŽÍTTA a NEKVASILOVÉ). Jediným dalším orientovaně přisedajícím epibiontem je na elevaci IA mlž Spondylus sp. Jeho orientace je stejná jako u atret s tím rozdílem, že přisedá i na kolmé a převislé plochy. Tato skutečnost byla též zjištěna i na jiných lokalitách (např. Chrtníky, Karlov - viz výše citované práce). Foraminifery Acruliammina longa (jejich popis viz ŽÍTT-NEKVASI-LOVÁ 1990) nejsou na skalních površích elevace IA příliš hojné, avšak jsou prakticky všudypřítomné. Žily zde jednoznačně i v překrývkách tvorby fosfatických krust, neboť na ně přisedají, jsou jimi zakrývány a jsou často i silně fosfatizovány. Jejich výskyt ještě před úplným počátkem fosfatizace však nemůžeme potvrdit, neboť je sice někdy nacházíme přisedlé přímo na skalním podkladu, ale v sousedství zbytků krust, jež mohou být starší. 28

11 Zatímco A. longa se vyskytuje dosti často poměrně dobře zachovalá, velké schránky foraminifery Bdelloidina cribrosa bývají značně fragmentární a ze vzrostlých jedinců zbývají často pouhé fragmenty jejich větví (zachování jedince vyobrazeného na obr. 8A je výjimečně příznivé). U části nejhůře zachovaných kusů, jež velmi vzácně bývají překryty fosfority, pozorujeme i slabou fosfatizaci. Foraminifera Bullopora sp. se na skalním substrátu vyskytuje sporadicky, ale platí o ní totéž co o A. longa - je běžná i v rámci fosfatických krust, kde bývá fosfatizována. Nalézáme ji na rozmanitých typech povrchů, a to jak na "otevřených" plochách, tak i v úzkých depresích. Pokud jde o denzitu osídlení skalních povrchů na elevaci IA, nebyla, bohužel, měřitelná. Jedinci všech druhů patří více generacím o různém stupni zachování, pocházejícím zřejmě z řady vzájemně časově odlehlých populací. Celkově můžeme všechny přítomné druhy považovat za příslušníky téhož společenstva epibiontů, v němž dominovaly atrety a foraminifera B. cribrosa, tedy společenstva zjištěného v obdobné geologické pozici i na jiných lokalitách české svrchní křídy (viz např. ŽÍTT -NEKVASILOVÁ 1990, 1991a, b, 1992). Foraminifera A. longa v prvních stadiích osídlení patrně dominovala (viz též ŽÍTT-NEKVASILOVÁ 1990). Druhy B. cribrosa a Atreta (?) sp.l se objevily až během přerývek fosfatizace. Hlavního rozmachu pak celé společenstvo dosáhlo až po skončení tvorby fosforitových krust. Na klastech je druhové složení asociace epibiontů i dosahované rozměry schránek jedinců prakticky identické jako na skalních površích. Klasty byly často osídlovány opakovaně v různých obdobích vývoje klastických akumulací. Přestože je toto osídlení často jen velmi fragmentárně zachovalé, lze v něm vymezit zhruba dvě hlavní období. Do prvního, staršího, období náležejí hlavně do různé míry fosfatizované a destruované zbytky foraminifer, hlavně Acruliammina longa a Bullopora sp. Zbytky osídlení tohoto typu nalézáme často na všech stranách klastů a je zřejmé, že z větší části proběhlo ještě před jejich uložením v později fosfatizovaných konglomerátových akumulacích. V přerývkách tvorby fosforitů nastalo druhé období kolonizace klastů epibionty, mezi nimiž se poprvé objevily druhy B. cribrosa a Atreta (?) sp.l. Toto osídlení pokračovalo později i po ukončení fosfatizace a uvolnění klastů z akumulací a také během jejich redepozice na definitivní (tj. dnešní) místo uložení. Během transportu 29

12 měnily klasty vícekrát svoji polohu, takže byly opět často postupně osídleny jejich celé povrchy (viz obr. 8C). Období stability klastů musela být - vzhledem k dosahovanému plnému vzrůstu jedinců některých druhů - značně dlouhá (u atret a spondylů snad i několik let). Ze starších etap této kolonizační fáze zřejmě pocházejí nejhůře zachovalí nefosfatizovaní epibionti, kteří bývají pak překrýváni lépe zachovalými epibionty mladších kolonizačních etap. Jelikož zachování epibiontů těchto mladších etap bývá řádově stejné na celém povrchu klastů, je zřejmé, že destruktivní účinek transportu ovlivňujícího klasty mezi těmito etapami byl velmi slabý. Často snad mohlo jít jen o pouhou změnu polohy klastů jejich převracením. K osídlení klastů je třeba poznamenat, že epibionti (i zbytky fosforitů) nejsou a samozřejmě ani nemohou být přítomni na všech klastech dnešních akumulací. Vždy záviselo na přístupnosti povrchu klastů pro kolonizaci a fosfatizaci. Menší klasty občas i nově vznikaly při destrukci klastů větších či přímo skalního mořského dna, jež obojí již mohly - ale nemusely - nést epibionty a fosfority. Výsledkem je pak velmi pestrá směsice typů klastů, od angulárních až po zcela oválné, se staršími, či fragmentací nově vzniklými tvary a povrchy. Bazální konglomerát je po této stránce v rámci studovaného úseku teplovodu i lokálně značně diferencován. Tak např. v okolí elevace IA je zachování fosforitů i epibiontů na klastech poměrně dobré a hojné. V "osypu" klastů na úpatí elevace Ia (viz obr. 4) jsou přítomny klasty všech typů včetně relativně čerstvých fragmentů skalních povrchů, blízkých svojí mikromorfologií povrchům elevace IA. V osídlení některých klastů zde lze odlišit obě hlavní fáze zmíněné výše. Klasty na povrchu "osypu" pak byly navíc osídlovány ještě těsně před nebo i v průběhu sedimentace nadložních jílovců, v nichž zůstaly dodnes pohřbeny v původní pozici. Na klastech konglomerátů vyskytujících se v depresi C jsou zbytky fosforitů a epibionti vzácnější. V konglomerátu severně od elevace IB (viz obr. 5c) pak klasty s epibionty chybí a fosfority na klastech jsou velmi vzácné. 30

13 Kromě bazálního konglomerátu byly v okolí elevace IA zjištěny i klasty "plovoucí" v jílovcích v nadloží tohoto konglomerátu (do výše cca 70 cm nad ním). Jejich morfologické typy, epibionti (mezi nimiž vysoce převažují atrety) i fosfority, jsou však identické s klasty konglomerátu. Navíc zde byly nalezeny malé fragmenty horniny, tvořené silicitovými a fosforitovými klasty, tmelenými fosfatizovaným sedimentem a fosfatickými krustami (viz též část o fosforitech). Jde zřejmě o fragmenty fosfatizovaných konglomerátů, a to přímo jejich povrchových částí, neboť dosud nesou zbytky epibiontů (atret), usídlených zde nejspíše ještě před destrukcí konglomerátů. Z tohoto výskytu je zřejmé, že destrukce fosfatizovaných konglomerátů, z nichž pocházejí nejen tyto fragmenty, ale i všechny jednotlivé klasty se zbytky fosforitů, pokračovala i v období počínající jemnější jílovité sedimentace v nadloží bazálních konglomerátů. Klasty s epibionty byly také nalezeny na řadě dalších míst výkopů teplovodu (viz kroužky na obr. 2a). Šlo však většinou o velké balvany již v druhotné pozici, přemístěné během výkopových prací. Jejich epibionti patří rovněž společenstvu s atretami a foraminiferou B. cribrosa. Na jednom z balvanů zde byly zjištěny v počtu 2 jedinců i drobné houby (výška cca 5mm) se širokými povlékavými bázemi. Zajímavý je povrch balvanů s vystupujícími křemennými žilkami a přisedlými mlži Spondylus sp. (viz obr. 7). Na některých balvanech jsme též pozorovali dokonale svahově orientované atrety. Zbytky fosfatických depozit na površích těchto balvanů jsou patrně starší než jejich osídlení epibionty. Na koprolitech jsme zjistili pouze foraminifery A. longa a hlavně Bullopora sp. (viz obr. 8B). Schránky posledního druhu jsou zpravidla dobře zachovalé, i když se jeví být křehké a málo odolné. Charakteristika koprolitů je blíže rozvedena v části o substrátech epibiontů (viz výše). BIOEROZE HORNINOVÝCH SUBSTRÁTŮ Na skalních površích a sporadicky i na velkých klastech jsme též nalezli zřetelné stopy bioeroze. Valnou většinou jde o různě hluboké jamky cirkulárního průřezu, které se vyskytují přednostně v měkčích partiích povrchů tvořených břidlicemi. Na obr. 8E je vidět, že jejich 31

14 distribuce je nejen nahodilá, ale že se mohou vyskytovat i v lineárně uspořádaných sériích, sledujících zřejmě partie substrátu určité kvality. Na nejlépe zachovalých vrtbách lze pozorovat jejich lehce lahvicovitý, resp. váčkovitý tvar, charakteristický pro vrtby některých mlžů. Systematické zpracování ichnospolečenstva dosud nebylo provedeno, avšak s velkou pravděpodobností jde o společenstvo tzv. trypanitové ichnofacie (viz FREY-PEMBERTON 1984) charakteristické pro prostředí vysokých energií. Prakticky žádné z vrteb se nezachovaly kompletně. Substrát jimi narušený byl erodován, takže z mnohých vrteb zůstaly zachovány jen mělké jamky (viz obr. 8E). V hlubších jamkách nalézáme glaukoniticko-fosforitová (12,83-22,22 % P 2 O 5 ) a fosforitová (6,58-32,27 % P 2 O 5 ) depozita vzniklá evidentně ve více etapách. Na skalním povrchu úpatí elevace IA je vidět, že ke vzniku fosforitů docházelo až po částečné abrazi vrteb (fosfority jsou i na površích mezi jejich zbytky). Povrch s vrtbami zjištěný v depresi C však po fosfatizaci zřejmě prošel další abrazí, takže fosfority zůstaly zachovány jen uvnitř vrteb. Při těchto destrukčních procesech se zřejmě do klastického materiálu dostávaly i navrtané fragmenty skalních povrchů, jež jsme zjistili v konglomerátech na severním svahu elevace IB. SUKCESE UDÁLOSTÍ Na základě výše uvedených pozorování lze v hrubých rysech provést rekonstrukci sledu hlavních procesů a událostí, ovlivňujících vývoj sedimentačního prostředí a v určitých obdobích i životní prostředí studovaných epibiontů (viz tab. 2). Na složitou historii klastů tvořících výsledné (tj. dnešní) konglomerátové akumulace, soudíme podle řady znaků, mimo jiné i podle kvality jejich tvarů a povrchů. Mezi klasty nacházíme celou škálu tvarů - od zcela oválných až po angulární - v závislosti na stupni mořské abraze, jíž byly vystaveny. Značná část klastů je chemicky korodována (viz ŽÍTT-NEKVASILOVÁ 1990), což se projevuje hlavně selektivním vypreparováním křemenných žilek, jež často silicit hustě protkávají. U některých zhruba oválných či plochých "žilkovaných" klastů pozorujeme, že šlo původně o opracované valouny. Část korodovaných klastů - hlavně balvanů - je však tvarově velmi členitá, s výčnělky či depresemi. Jejich celkový tvar však zřejmě nemohl vzniknout hrubou abrazi ani pouhou korozí. V tomto případě se přikláníme k abrazi 32

15 jemnější, která spíše mohla působit selektivně. Později získané korozivní struktury nejsou nicméně tak ostré, jak jsme pozorovali na lokalitě Kněžívka (ŽÍTT- NEKVASILOVÁ op. cit.), ale zřejmě znovu prošly dalším stadiem jemnější abraze, která jejich "žilkování" otupila (viz též ŽÍTT-NEKVASILOVÁ 1991b). Zajímavé je vybělení či jiná barevná alterace (světle hnědé odstíny) povrchů těchto klastů. Křídové stáří koroze dokládají jak zbytky fosforitových krust překrývajících korodované povrchy, tak i osídlení těchto povrchů epibionty. Z měnící se intenzity abraze lze do jisté míry usuzovat i na bathymetrické poměry prostředí a jeho vývojové trendy (tab. 2, body 1-2,7-9:prohlubování sedimentačního prostředí). Prostředí vzniku koroze silicitů není zatím známo, rovněž tak jako prostředí fosfatizace, jež lze charakterizovat zastavením přínosu terigenního materiálu a patrně určitou anoxií prostředí. Kolísání podmínek vedlo přitom k vývoji laminace či lehce odlišných typů fosforitových krust a k občasné krátkodobé kolonizaci krust přitmelujícími se epibionty (pokles anoxie?). Plný rozvoj společenstva s atretami a B. cribrosa však nastal až po úplném zakončení tvorby fosforitových krust. Pro nedostatek geochemických dat není zatím jasné, zda drobné fosfatizované fragmenty hub přítomné v jílovcích s koprolity (viz tab. 2, bod 8) byly fosfatizovány až po jejich redepozici do jílovců, či zda pocházejí z již dříve fosfatizovaných akumulací hub. Rovněž vznik fosforitových konkrecí, z nichž byly patrně derivovány některé drobné klasty v těchže jílovcích, klademe jen provizorně právě do období označeného v tab. 2 bodem 3. Další detaily vývoje sedimentačního prostředí viz tab. 2. SOUHRN VÝSLEDKŮ A ZÁVĚR 1. Byl proveden geologický a částečně i paleontologický výzkum výkopů na trase teplovodu Mělník-Praha, a to zhruba mezi obcemi Zlonín a Líbeznice, v délce přes 1 km. Jelikož se jedná jen o dočasné odkryvy, šlo tudíž o výzkum záchranný, přičemž bylo získáno množství nových dat a pro podrobné studium dílčích otázek bylo odebráno velké množství vzorků potencionálně značné vědecké hodnoty (až do zpracování budou tyto vzorky uloženy v Geologickém ústavu ČSAV v Praze). 33

16 2. Na základě získaných dat byla provedena předběžná rekonstrukce vývoje sedimentačního prostředí, v němž hrála významnou roli hrubá i jemnější mořská abraze, procesy chemické koroze, fosfatizace a tvorba fosforitových depozit, četné procesy destruktivní, redepozice klastů aj. 3. Bylo prostudováno společenstvo epibiontů, přitmelujících se ke skalním povrchům a horninovým klastům, a bylo zjištěno celkem 11 druhů. V přerývkách fosfatizace a po jejím ukončení dominoval v tomto společenstvu mlž Atreta (?) sp.1, častá je i foraminifera Bdelloidina cribrosa. Foraminifery Bullopora sp. a Acruliammina longa vykazují nejmenší citlivost vůči měnícím se ekologickým parametrům prostředí; jsou prakticky všudypřítomné a kolonizovaly např. i povrchy drobných koprolitů. 4. Na skalním dně i na klastech byla zjištěna přítomnost vrteb vrtavých organismů (patrně mlžů), příslušejících tzv. trypanitové ichnofacii. 5. Pozornost byla věnována i výskytům fosforitů, mezi nimiž bylo odlišeno několik genetických typů. K závěrečnému hodnocení získaných výsledků je nutno poznamenat, že jde o výsledky první pracovní etapy, po níž bude následovat detailní zpracování dílčích témat (fosfority a průběh fosfatizace, ichnofosilie, mikropaleontologie aj.), která patrně pomohou objasnit řadu dosud nevyřešených otázek. V rekonstruovaném sledu hlavních procesů a událostí ovlivňujících sedimentační prostředí (tab. 2) není zdůrazněn rozdíl v sedimentaci mezi jednotlivými částmi sledovaného sedimentačního prostoru. V tomto ohledu je - kromě rozdílnosti ve vývoji bazálních konglomerátů - nejzajímavější omezení výskytu glaukonitických jílovců (místy až glaukonitovců) na severní svahy obou silicitových (tj. I a II) elevaci, kde zřejmě byly nejvhodnější podmínky jejich kumulace (resp. tvorby glaukonitu). Zajímavý je i odlišný faciální vývoj na obou stranách samotné elevace I (viz popis sedimentů), ukazující na značnou diferenciaci dílčích sedimentačních prostorů (tj. oblast s. svahů elevace IB, oblast deprese C a okolí elevace IA). Je pravděpodobné, že jde o výraz relativně mělkovodního prostředí, v němž nejspíše mohly určující roli hrát i tvary reliéfu mořského dna, ovlivňující např. směry proudění, druhové složení, distribuci a denzitu faunistických společenstev apod. Tato úvaha 34

17 však platí jen pro bazální konglomeráty a jejich přímé nadloží, jež se zachovalo - na rozdíl od vyššího nadloží - na většině míst výskytu těchto konglomerátů. Otázkou je hodnocení stáří bazálních konglomerátů. Je-li v nich zjištěný výskyt druhu A. plenus primární, pak jsou bazální konglomeráty evidentně svrchnocenomanské. Do svrchního cenomanu by tedy nejspíše spadalo i období fosfatizace a tvorby fosforitových krust, jež vzniku těchto konglomerátů předcházel0 Společenstvo přitmelujících se epibiontů s dominujícími atretami se v prostředí uplatňovalo nejen v průběhu tvorby fosforitů, ale hlavně v následujícím období, kdy vznik bazálních konglomerátů lokálně doprovázelo a rozvíjelo se v počátcích následující (již spodnoturonské) sedimentace (stáří souboru jílovců s koprolity j. od elevace IA určila dr. M. Svobodová, CSc., ústní sdělení). Otázce autochtonnosti fauny bazálních konglomerátů je však nutno věnovat ještě bližší pozornost. Tabulka 1 Přehled druhů epibiontů a jejich výskyt na substrátech Summary of epibiont species and their occurrence on substrates Skalní Klasty Koprolity povrch Rocky Clasts Coprolites surface Foraminifery Acruliammina longa (Tappan) Bdelloidina cribrosa (Reuss) Bullopora sp Houby Drobné houby Gen. et sp. indet Červi Glomerula solitaria Regenhardt Mlži Exogyra sigmoidea Reuss Pyknodontní ústřice Gen. et sp. indet Lopha diluviana (Linné) Spondylus sp Atreta (?) sp Tenkostěnný mlž Gen. et sp. indet

18 Tabulka 2 Hrubá sukcese hlavních procesů charakterizujících vývoj sedimentačního prostředí a rozvoj společenstev epibiontů a vrtavých organismů Skalní povrchy a sedimenty Hlavní rysy fauny 1 Závěr hrubé abraze skalního dna a klastů. - 2 Drobné rozčlenění povrchů skal a vytvarování části klastů jemnější selektivní abrazí. - 3 Chemická koroze skal a klastů povrchových částí dočasných klastických akumulací.?vznik fosforitových konkrecí. - 4 Lokální redepozice klastických akumulací.?první zachovaní epibionti (Acruliammina longa, Bullopora sp). Rozvoj společenstva trypanitové ichnofacie. 5 Ukončení přínosu terigenního materiálu. Fosfatizace a tvorba fosforitů v několika fázích. V přestávkách fosfatizace osídlování epibionty A. longa, Bullopora sp., Bdelloidina cribrosa a Atreta (?) sp.l. 6 Tvorba fosforitových krust ukončena. Lokálně sedimentace P-bohatých jílovců a vzápětí prachovou až jílovců s drobnými koprolity. Rozvoj osídlení atretami, přetrvávání B. cribrosa a ostatních druhů. Nastupující rozvoj producentů koprolitů. 7 Destrukce fosfatizovaných konglomerátových akumulací, fosforitových krust skalních povrchů i mladších sedimentů (viz bod 6). Postupný vznik definitivních akumulací klastů (bazální konglomeráty). 8 V okolí IA obnovení sedimentace prachovcůjílovců s drobnými koprolity, přínos fragmentů hub a fosforitových konkrecí a posledních klastů z rozrušovaných fosfatizovaných konglomerátů. Severně od IB a II akumulace glaukonitu (obr. 2a, 5c). 9. V okolí IA postupné omezování přínosu drobných koprolitů a intraklastů. Ukončení sedimentace prachovců-jílovců, vznik první opukové polohy a mladších sedimentů (viz obr. 5a, 6b). Osídlení skalních povrchů a klastů společenstvem s atretami a B. cribrosa pokračuje. Producenti drobných koprolitů potlačeni. Přetrvávání společenstva s atretami a B. cribrosa na skalních površích a na klastech osídlovaných během transportu. Nový rozvoj producentů drobných koprolitů, celkový rozvoj bentosu a ryb. Lokálně - postupný zánik společenstva epibiontů zakrytím jejich substrátů (skalních povrchů). Postupné omezování producentů drobných koprolitů. Rozvoj ben-tosu, hlavně hub. 36

19 1. a - mapka severního okolí Líbeznice s vyznačením trasy teplovodu (tečkovaně) a průkopů elevacemi (plná čára), b - trasa teplovodu v severním okolí Prahy (tečkovaně). 37

20 2. a - výsek mapky severního okolí Líbeznice (viz obr. la) s vyznačením tělesa proterozoických hornin s převahou silicitů (upraveno podle geol. mapy 1 : , list Praha, ÚÚG Praha, 1986) se 2 výběžky tvořícími terénní elevace (I, II; elevace I dále členěna na dílčí elevace A, B a depresi C). Trasa teplovodu - tečkovaná čára se silně vyznačenými úseky v místech průkopů elevacemi. Kroužky - místa ojedinělých nálezů klastů s epibionty mimo hlavní lokalitu (tj. průkopu elevaci I). g - silně glaukonitické horniny. A-A'- linie geol. řezu. b - silně schematizovaný převýšený geologický profil v linii A-A,' sestavený na základě geol. mapy (viz výše), geol. odkryvů a dnešní morfologie terénu. Řez ukazuje morfologii mořského dna (bez sedimentů). Elevace jsou tvořeny převážně silicity (vyznačeny černě). 38

21 3. Blokdiagram znázorňující pravděpodobné tvary skalního mořského dna (bez sedimentů) v místech elevace I. IA, IB - dílčí elevace, C -deprese. Obdélníček - studovaný skalní povrch s fosfority a epibionty, kroužek - místo hlavního nálezu skalního povrchu se stopami vrtavých organismů. Pohled od sv. na část skalního povrchu elevace IA. Vpravo od měřítka (= 25 cm), umístěného nad šipkou, byl hlavní výskyt přisedlého společenstva epibiontů a fosforitových krust. Šipka - "osyp" klastů na úpatí elevace. Foto J. Žítt,

22 5. Vrstevní sled křídových sedimentů jižně od elevace IA(a), v depresi C(b) a severně od elevace IB(c). Profil a: 1 - proterozoikum, 2 - okrové železité jílovce (mocnost cca 5 cm), 3 - vápnité jílovce s koprolity (tečkování), na bázi s konglomerátem a výše s "plovoucími" klasty, 4, 6 - opuky, 5 - vápnité jílovce, 7 - dtto (mocné cca 3,5 m), 8 - kvartér. Profil b: 1 - proterozoikum, 2 - bazální konglomerát, 3 - tmavozelené jílovce, 4 - kvartér. Profil c: 1 - proterozoikum, 2 - bazální konglomerát, 3 - glaukonitické písčité jílovce, 4 - kvartér. SUMMARY North of the village Líbeznice near Prague (see fig. 1) the Upper Cretaceous sediments and their Proterozoic bedrock were exposed in the excavations for a long distance pipeline. Two sections through the elevations made of Proterozoic silicites (lydites) were studied (see I and II in fig. 2). In the elevation I (see fig. 3) the rocky bottom can be reliably reconstructed to show the effect of selective sea-abrasion on different rock types: the more resistant silicites were eroded to form the elevations (see IA, IB), while the depression (see C) developed in the shales. The purpose of this work is to generally reconstruct the processes connected mainly to the post-abrasional development of this area. This study focuses upon the history of the colonization of the rocky sub strates by encrusters and borers, of the extensive phosphatization and the overall course of sedimentation. 40

23 6. Plošný rozsah některých typů sedimentů v okolí elevace IA (silně schematizováno). a - sedimenty s drobnými koprolity v poloze 3 (viz obr. 5a), b - opuková poloha 6 (viz obr. 5a) a její přechod do jílovitých vápenců, 1 - měkké jílovce s koprolity, 2 - pevnější vápnité jílovce s koprolity až koprolitovce, 3 - opuka, 4 - jí-lovitý vápenec. The sedimentary sequence overlying the abraded rocky bottom begins with basal conglomerates, which in the southernmost part of the study area (see fig. 5a) form only the basal horizon (intergrading into the overlying strata) while in more northern areas (see fig. 5b, c) the conglomerates form a distinctly separate, nonintergrading basal layer. The conglomerates are heterogeneous in type of clasts; the corrosion of some clasts is similar to that of the Kněžívka locality (see ŽÍTT-NEKVASILOVÁ 1990); some are deeply dissected, possibly as a result of a combination of corrosion and slight abrasion, and some are strongly worn to polished by intense abrasion. Similar super-ficial features were also found in places on the rocky bottom surfaces (see e.g. quadrangle and circle in fig. 3). A large number of clasts bears relics of phosphate crusts; this indicates that they originally occurred in the environment where phosphorites were formed. Later, when the phosphogenesis ceased, the phosphatized deposits were destroyed and silicite clasts were redepo-sited into the basal conglomerates. Very rarely, fragments of these phosphatized rocks (fragments of conglomerate, consisting of several clasts and phosphatized matrix) were also redeposited. The phosphate crusts were also formed on the rocky parts of the seabottom which were free of sediment or covered with only a thin layer of sediment; 41

24 7. Mlži druhu Spondylus sp. (šipky) přisedlí na silicitovém balvanu s hojným výskytem vystupujících křemenných žilek. Úsečka - 1 cm. Foto J. Žítt, they are stili preserved as relics on the surface of elevation IA and depression C. Encrusting epibionts belonging to various stages of the basal conglomerate development are also preserved on the clasts. The foraminifers Acruliammina longa (Tappan) and Bullopora sp. colonized the clasts prior to their incorporation into the phosphatized conglomerates. No epibionts seem to have settled directly during proper phosphate formation; they, however, colonized the substratum during breaks in phosphatization when the foraminifer Bdelloidina cribrosa (Reuss) (see fig. 8A) and the bivalve Atreta(?) sp.l (see fig. 8C) appeared in the community. The whole community of epibionts (11 species, see tab. 1) also survived after the end of phosphatization, and during and after the destruction processes of phosphatized substrates. The epibionts also colonized the rocky bottom in the same manner as clasts, though the succession is not so obvious there. In addition to cemented epibionts, the boring organisms (probably bivalves) belonging to the Trypanites ichnofacies community bored into shaly bottom areas (see fig. 8E). The sediments directly overlying the basal conglomerates vary laterally in great extent, apparently reflecting the sea-bottom morphology. We suggest that such a development could have been most probable under relatively shallow water conditions. Concentrations of 42

25 glauconite on northern slopes of the elevations (see fig. 2a) support this interpretation. Very interesting are, however, rapid lateral changes even in the same sedimentary area, e.g. in the vicinity of the elevation IA (see fig. 6a - distribution of claystones with small invertebrate coprolites, and fig. 6b - marlstones grading into limestones). 8. A - foraminifera Bdelloidina cribrosa přitmelená na skalním povrchu elevace IA. Úsečka = 2 mm. B - koprolit s přisedlou forami niferou Bullopora sp., bazální část jílovcové polohy 3 (viz obr. 4a), j. sousedství elevace IA. Úsečka = 0,5 mm. C - angulární si-licitový klast s přitmelenými mlži Atreta (?) sp.l (je osídlena i opačná strana klastu), lokalizace jako u B, úsečka = 1 cm. D - zbytky dvou misek tenkostěnného mlže Gen. et sp. indet. přitmelených ke skalnímu povrchu elevace IA. Úsečka = 2 mm. E - část břidlicového skalního povrchu deprese C s vrtbami společenstva trypanito-vé ichnofacie (některé z otvorů jsou vyplněny fosfority). Úsečka = 1 cm. F - část hluboce rozčleněného povrchu elevace IA (v této části převážně břidlicového). Šipka - drobné bílé "stopy" (viz 1 text). Úsečka = 1 cm. A, C-F: foto J. Žítt, B - foto SCAN lab. ÚGG ČSAV. 43

26 The basal conglomerates seem to be of upper Cenomanian age (based on finds of Actinocamax plenus). From this it follows that the age of phosphatization, destruction of phosphatized deposits and in part the colonization by epibionts is somewhat greater (probably also upper Cenomanian). Colonization continued locally at the beginning of the deposition of the overlying lower Turonian calcareous claystones (tentati ve age determination based on phytoplancton). The sediments rich in glauconite are probably of the same age. Further investigation is necessary, however, e.g. to verify the autochtonity of the Actinocamax plenus finds, and to be certain of further, more general conclusions. The present paper also provides a review of phosphorite types occurring at the Líbeznice locality. In addition to the crusts above mentioned (mostly laminated), the phosphatized organic remains (co-prolites of various types, fish teeth and vertebrae), various phosphatized intraclasts (concretional-like type, phosphatized sponge fragments) occurring in the claystones overlying the basal conglomerates, are briefly described. Older (concretional?) phosphorites were also found as a clastic component in fragments of the phosphatized conglomerates. The examination of phosphorites, phosphatization, encrusting and boring faunal communities and various other related aspects (e.g. burrowing activity) will be continued in the future. LITERATURA FREY, R.W.; PEMBERTON, S.G. (1984): Trace fossil facies models. In: Walker R. G. (ed.): Facies models. - Geoscience Canada, Reprint series 1, 2nd ed., HAVLÍČEK, P. et al. (1987): Vysvětlivky k základní geologické mapě ČSSR 1 : , Čakovice. Ústřední ústav geologický. Praha. NEKVASILOVÁ, 0; ŽÍTT, J. (1988): Upper Cretaceous epibionts cemented to gneiss boulders (Bohemian Cretaceous Basin, Czechoslovakia). - Čas. Mineral. Geol., 33,3, , Praha. VOLŠAN, V1. et al. (1990): Vysvětlivky k základní geologické mapě ČSSR 1 : , Neratovice. Ústřední ústav geologický, Praha. ŽÍTT, J.; HOUŠA, V.; NEKVASILOVÁ, O. (1988): Fauny příbřežních marinních sedimentů české svrchní křídy z ohrožených lokalit. - MS Geologický ústav ČSAV, Praha. ŽÍTT, J.; NEKVASILOVÁ, O. (1989): Paleontologicko-geologická charakteristika navrhovaného CHPV Karlov (Kutná Hora). - Bohemia cent. 18, 15-40, Praha. ŽÍTT, J.; NEKVASILOVÁ, O. (1990): Upper Cretaceous rocky coast with cemented epibionts (locality Kněžívka, Bohemian Cretaceous Basin, Czechoslovakia). - Čas. Mineral. Geol., 35, 3, , Praha. 44

27 ŽÍTT, J.; NEKVASILOVÁ, O. (1991a): Epibionti přicementovaní k diabasovým klastům a skalnímu dnu ve svrchní křídě Železných hor a okolí. - Čas. Nár. Muz., 0dd. přírodověd., 1987, 156, 1/4, 17-35, Praha. ŽÍTT, J.; NEKVASILOVÁ, O. (1991b): Kojetice - nová lokalita svrchnokřídových epibiontů přisedlých na buližníkových klastech. - Bohemia cent. 20, 7-27, Praha. ŽÍTT, J.; NEKVASILOVÁ, O. (1991c): Nové výskyty fosforitů a fosfatizovaných organických zbytků v české svrchní křídě. - Věst. Ustř. Úst. geol., 66,4, , Praha. ŽÍTT, J.; NEKVASILOVÁ, O. (1992): Nové výskyty fosforitů ve svrchní křídě pražské a kolínské litofaciální oblasti. - Bohemia cent. 21, Praha. Adresy autorů: RNDr. Jiří Žítt, CSc. RNDr. Olga Nekvasilová, CSc. Geologický ústav ČSAV Ružinovská 6 Rozvojová Praha 4 - Krč Praha 6 - Suchdol 45