Vědecké prezentace. Obsah

Transkript

1 Obsah Vědecké prezentace Obsah...1 Vědecká komunikace - úvod...2 Písemný projev...3 Proces tvorby odborného vědeckého písemného dokumentu...3 Prerekvizita (fáze 0) sběr materiálu...3 První fáze cílený sběr materiálu a jeho kritické zhodnocení...3 Druhá fáze kompozice...3 Umění odstavce...4 Téma a aspekt...4 Jednota a soudržnost...5 Vědecký odborný článek...6 Abstrakt...6 Úvod...7 Stať...7 Závěr...7 Standardní model vědeckých článků...8 Seznam použitých zdrojů (bibliografické citace)...8 Poster...8 Další formy vědeckých odborných písemných prací...9 Bakalářské/diplomové/disertační práce...9 Monografie...9 Charakteristika písemného projevu...10 Ústní projev...11 Veřejné vystoupení prezentace...11 Dlouhodobá příprava veřejného vystoupení...11 Střednědobá příprava veřejného vystoupení...11 Kompozice vystoupení...12 Ústřední myšlenka...13 Písemné podklady...13 Text vizuálních pomůcek paralelismus...14 Handouts...15 Krátkodobá příprava veřejného vystoupení...16 Psychologické techniky uplatňované vůči sobě tréma...16 Vlastní vystoupení...17 Komunikační zóny...17 Charakteristika ústního projevu. Kulturní rozdíly...18 Seznam literatury

2 Vědecká komunikace - úvod V současném běžném jazyce je slovo prezentace chápáno nejčastěji jako veřejné ústní vystoupení, doprovázené vizuálními pomůckami obvykle v elektronické formě, případně i modely, objekty, vzorky. Někdy dokonce bývá slovem prezentace označován pouze samotný soubor těchto pomůcek. Výkladové slovníky naproti tomu uvádějí mnohem více významů. Slovo prezentovat převádějí do češtiny jako předkládat, předložit, projevovat se, představovat (něco nebo někoho), ukazovat, potvrzovat přítomnost. V širším slova smyslu se člověk prezentuje neustále i nezáměrně charakterem řeči, vnějším vzhledem a úpravou zevnějšku, vystupováním na veřejnosti, svými postoji a názory. V nejširším slova smyslu pojem prezentace téměř pokrývá pojem komunikace. Pojem prezentace je chápán jednak jakožto akt komunikace, jednak jako výsledek tohoto aktu. Vědecká komunikace slouží k předávání informací a k jejich zpřístupnění především vědecké obci, případně i širšímu publiku, které se zajímá pouze o některá fakta z příslušných komunikátů. Hovoříme o tzv. vědecké diskursní komunitě. V rámci této komunity existují a vyvíjejí se standardy jednotlivých žánrů vědecké komunikace (Čmejrková, Daneš, Světlá, 1999). Zahrnují pravidla pro tvorbu textů jak psaných, tak mluvených. Některá z nich jsou striktně vymezena mezinárodními normami (např. forma bibliografických odkazů), další pak pronikají do jazykového úzu v průběhu vlastní komunikace ve vědecké diskursní komunitě. Tyto normy a tato pravidla se proměňují v souvislosti jednak se společensko-kulturním vývojem, jednak s rozvojem informačních technologií. Mezinárodním jazykem ve světě vědy se stala a v současnosti je angličtina. Proto se i pravidla formální stránky tvorby vědeckých odborných textů šíří z anglofonního prostředí. Anglofonní zásady pro tvorbu textu se staly mezinárodně uznávanými normami komunikačních kompetencí. Čeští autoři často mívají problémy tyto mezinárodně přijímané anglosaské normy pro strukturu textu splnit. Nejsou totiž na rozdíl od kolegů především ze západních zemí podrobováni v tomto ohledu systematickému výcviku v počáteční fázi vzdělávacího procesu. Tento výcvik vychází ze základního požadavku, dle nějž nese odpovědnost za správnou interpretaci textu jeho autor. U písemných textů to znamená, že text je tzv. čtivý, tj. že čtenář se v něm rychle a pohodlně orientuje. Pro strukturování mluveného textu platí obdobná pravidla; text musí být logicky uspořádán tak, aby ho posluchač v nejkratší možné době interpretoval tak, jak autor zamýšlel. Prudký rozvoj informačních technologií ve druhé polovině dvacátého století s sebou přinesl i vznik nových žánrů vědecké komunikace i nových druhů vizuálních pomůcek. Jazykem elektronického dorozumívání je též angličtina. Tak se šíří pronikání anglicismů nejen do vědeckého odborného dorozumívání, ale v rámci globalizačního působení do popularizačních textů i do běžného jazyka v neanglických textech. Jak uvádí Vybíral (2005), anglikanizace odborného jazyka přináší pozitiva, protože umožňuje snazší dorozumění v celosvětové vědecké komunitě a přispívá i k lepšímu dorozumění populárně-naučným odborným textům. Dopady elektronické komunikace včetně anglikanizace běžného jazyka v neanglicky mluvících zemích jsou ovšem mnohem širší. Jedná se o změnu v celém životním stylu a v myšlení lidí. Znamená to, že ani současné normy a standardy vědeckého vyjadřování nejsou definitivní a neměnné. Jejich přijetí a užívání v aktuální podobě však umožňuje autorům se života vědecké obce účastnit a podílet se na něm. Jak uvádí Šesták (2000), bez vzájemného informování nemůže výzkum existovat. 2

3 Písemný projev V anglosaské tradici je ukotveno používání jazyka jako nástroje myšlení. V některých, zejména technických oborech, je přirozené problém nejprve vyřešit a pak o něm podat zprávu. Jinde, zejména ve společenskovědních oborech, není tak ostrá hranice, pokud jde o kritické zhodnocení známých faktů. Do procesu psaní se zde zahrnuje i získávání, třídění a hodnocení vstupních fakt, což je vlastně součást odborné práce. Proces tvorby odborného vědeckého písemného dokumentu Prerekvizita (fáze 0) sběr materiálu Jde jednak o shromažďování teoretických prací a pramenů k nim (bibliografické odkazy, kartotéky abstraktů, výpisky, recenze), o pořizování vlastních poznámek k nim a o vědomosti nabyté studiem těchto prací. Dále se pak jedná o znalosti a zkušenosti získané praxí a vlastní poznámky o této činnosti. Lze oprávněně předpokládat, že v profesním životě vědce nebo i studenta tato fáze probíhá nepřetržitě. První fáze cílený sběr materiálu a jeho kritické zhodnocení Budoucí autor je realizací konkrétního díla pověřen nebo se rozhodne je realizovat. Téma je dané, žánr vyplývá z účelu (disertační práce, příspěvek na konferenci, článek do odborného časopisu), cílová skupina v případě odborné vědecké práce je zřejmá. K materiálu, který má již k dispozici, autor dohledává doplňující zdroje. S prudkým rozvojem informačních technologií došlo k informační explozi. Primárním problémem již není informace získat. Problémem bývá kritické zhodnocení důvěryhodnosti zdrojů a zařazení informací do souvislostí. První fáze zahrnuje kromě sběru konkrétních informací též posouzení jejich hodnoty vzhledem k uvažovanému dílu a kritické vyloučení údajů nehodnotných nebo v dané chvíli nedůležitých (z nedůvěryhodných pramenů, neověřených dat ze zprostředkovaných zdrojů, informací irelevantních pro daný autorský cíl atd.). Druhá fáze kompozice Autor má již do dané problematiky hluboký vhled. Tuto sumu vědomostí a znalostí však v sobě nese často ne zcela dokonale utříděnou. Všechny detaily mu připadají stejně důležité a často není schopen posoudit úroveň jejich vztahu k ústřednímu tématu. Předběžně shromážděného materiálu z první fáze má k dispozici přebytek a je třeba znovu vyřazovat nepodstatné. U obsahově náročných materiálů navíc často existuje více možností posloupnosti předkládání jednotlivých faktů čtenáři při zachování logiky. Je třeba nalézt startovací bod a určit tuto posloupnost. Konkrétní úkoly: vyloučit přebytečný materiál nalézt startovací bod nalézt optimální postup výkladu K uspořádání myšlenek právě do žádaného logického a přehledného výsledného tvaru mohou výborně sloužit tzv. diagramatické techniky. Jejich pomocí lze zachytit předivo myšlenek v prostoru grafickou formou, respektive kombinací slov a grafiky různými formami (mapy, grafy, diagramy). Takovéto zobrazení je přehlednější a v prvním kroku snazší a rychlejší než vyjádření čistě slovní. Odpovídá totiž více realitě. Zatímco psané sdělení je lineární jednorozměrné, svět, který nás obklopuje, je složitý. Souvislosti mezi jednotlivými jevy tvoří složité předivo a popsat je lineárním způsobem je obtížné. Na základě grafu pak lze vytvořit osnovu textu a vlastní text, které mají lineární formu. 3

4 Problém nazíraný z hlediska čtenáře: Ten dostane do rukou odbornou knihu o několika kapitolách. Pokud je text dobře logicky uspořádán, čtenář obvykle neuvažuje o tom, že řazení kapitol nebo podkapitol by mohlo být případně i jiné, že autor mohl svůj výklad začít odjinud a vést jiným způsobem. Přitom většinou tato možnost skutečně existovala. To, že čtenářovi připadá zvolený způsob samozřejmý, svědčí o tom, že autor se dobře vypořádal právě s linearizací materiálu. Například s tím, že obsah kapitoly dvě vyplývá z toho, co bylo řečeno v první kapitole a kapitola tři logicky navazuje na druhou, přičemž se ještě podařilo vyjádřit, že určitá fakta ze třetí kapitoly ještě jiným způsobem souvisejí s kapitolou jedna. Pokud se ale autorovi nepodařilo složité souvislosti srovnat do linky výkladu, čtenář se brzy dezorientuje a je nespokojen. V lepším případě, je-li výrazně motivován dočíst do konce, listuje sem a tam; v horším případě dílo odloží nedočtené. Domnívá se, že určitá fakta, která hledal, autor opomněl uvést. Ve skutečnosti je čtenář v neuspořádané změti informací nenalezl. Umění odstavce Když autor provede linearizaci materiálu, může přistoupit k rozvržení práce do menších částí. U dlouhých a velmi obsažných děl se může jednat až o několik stupňů členění (díl kapitola podkapitola). Rozvržení textu do vyšších úrovní (kapitoly) zpravidla nečiní výraznější obtíže. Například při použití diagramatických technik se jasně rýsují jednotlivé části. Pouze u velmi krátkých prací končí členění na úrovni odstavce. Ani členění zdola nepředstavuje většinou problém. Pokud autor zvládá jazyk, ve kterém tvoří, obvykle stylizuje jednotlivé věty a souvětí srozumitelně. Jedním z nejsložitějších autorských úkolů bývá však právě členění psaného textu do odstavců u delších děl. Týká jak grafické stránky dokumentu, tak jeho obsahu. Forma dokumentu by měla odrážet obsah, grafické členění textu by mělo být tedy obsahu dokumentu podřízeno. Samotná grafická segmentace textu do odstavců umožňuje čtenáři, aby se v textu rychleji orientoval očima. Příliš dlouhé jednolité bloky textu jsou nepřehledné. Kromě toho však na grafickém členění textu závisí, jak rychle a dobře ho čtenář bude interpretovat. Pojem čtivost dokumentu zahrnuje nejenom to, že ho čtenář snadno a rychle přehlédne, ale i to, že si ho v nejkratší možné době vyloží tak, jak autor zamýšlel. Komunikace bude tudíž efektivní. Po obsahové stránce slouží odstavce k tomu, aby vyznačily myšlenkový posun v tématu. Anglofonní pravidla pro psaní odstavců v odborných textech vymezují odstavec po obsahové stránce jako skupinu vět, která rozvíjí jednu hlavní myšlenku. Tato pravidla jsou orientována na čtenáře, který čte výběrovým způsobem. V první fázi buď celý text zběžně přelétne očima, aby získal povědomí o obsahu materiálu nebo aby v něm cíleně vyhledal předpokládané informace. V obou případech postupuje po odstavcích. Očekává totiž, že tyto jsou vytvořeny dle jemu známých pravidel a že s každým novým odstavcem dojde k tematickému posunu. Téma a aspekt Mezi základní pojmy anglofonní teorie strukturování textu, zvláště pak teorie umění odstavce, patří pojmy téma a aspekt. Ačkoli se jedná o pojmy užívané i v běžném jazyce a ačkoli laik má dojem, že není třeba je přesně vymezovat ani se jimi zvlášť zabývat, jsou pro odstavec klíčové. Za téma je obecně považována základní myšlenka, námět. Aspektem je pak míněn úhel pohledu, hledisko uplatňované při posuzování. Každý odstavec může rozvíjet pouze jedno téma vymezené jedním aspektem, ze kterého je nahlíženo. K vytyčení tématu odstavce a jeho aspektu slouží tzv. námětová nebo též tematická věta (v anglofonní terminologii Topic sentence). Bývá obvykle úvodní větou odstavce. Výjimečně může být i umístěna i jinde nebo dokonce nemusí být vyřčena vůbec. Autorům-začátečníkům se však doporučuje toto větou odstavec začínat. Tato věta shrnuje obsah odstavce a úhel nazírání. Prozrazuje čtenáři, co má v odstavci očekávat. Je-li tedy například tématem kapitoly vliv sportu na člověka, v každém jednotlivém odstavci je toto téma nazíráno z jiného úhlu pohledu. 4

5 Tematické věty jednotlivých odstavců mohou vypadat například takto: Sport má bezesporu obrovský vliv na zdraví jedince. Výzkumy dokazují, že pravidelné sportovní aktivity ovlivňují nezanedbatelným způsobem též duševní život člověka. Dění ve sportovních organizacích a klubech se stává sociologickým fenoménem moderní společnosti. Je-li ovšem práce podrobnější a detailnější a tématem kapitoly je vliv sportu na fyzické zdraví jedince, z původně uváděného aspektu se stává téma, které je podrobněji sledováno z úžeji zaměřených aspektů. Tematické věty jednotlivých odstavců pak mohou vypadat například takto: Pravidelné sportování příznivě ovlivňuje především oběhovou soustavu. Nezanedbatelný vliv fyzických aktivit se projevuje i v činnosti dýchacího ústrojí. Obzvlášť výrazně působí sportovní aktivity na svalstvo. Při detailním záběru na celou problematiku je tématem celé kapitoly vliv sportu na oběhovou soustavu člověka. Tematické věty jednotlivých odstavců pak mohou vypadat například takto: Fyzická aktivita mění srdeční činnost. Při fyzické námaze se zužuje krevní řečiště v nevytížených orgánech. Jedná se tedy o jakousi skládačku, mozaiku. Při detailnějším záběru se aspekt předchozího většího celku stává tématem. Odpovídá to i členění textu do jednotlivých úrovní při editaci. Detaily a důkazy, kterými autor rozvádí tvrzení, vytyčené v tematické větě, jsou pak obsaženy v dalších větách odstavce, tzv. podporách. Případné rozvinutí podpor se odehrává v tzv. detailech. Opět jde o důmyslnou skládačku přesně logicky uspořádaných fakt. Odstavec může končit buď prostým vyčerpáním tématu, nebo může být ukončen závěrečnou shrnující větou. Tematická věta Podpora Detaily Jednota a soudržnost Podpora Detaily Podpora Detaily (Závěrečná věta) Dle anglofonních pravidel musí každý odstavec věcné literatury tedy i odstavec vědeckého odborného textu splňovat dva požadavky: pravidlo jednoty (unity) a pravidlo soudržnosti (coherence). Jednotný odstavec obsahuje právě a pouze věty vztahující se tématu a k aspektu, které jsou vymezeny v tematické větě. Tou lze poměřovat, zda všechny ostatní věty do odstavce náleží, zda mají být přesunuty do jiného odstavce nebo z textu zcela vyškrtnuty. 5

6 Příklad nejednotného odstavce: Tóny podobné povahy vznikají, když proud vzduchu narazí na ostrý okraj klínu z kovu nebo z nějaké jiné pevné hmoty. Tento úkaz velmi podrobně zkoumali Lootens, Hensen, Weerth, Wachsmuth a jiní. Celkový postup spočívá v tom, že se vzduch udržuje v nádržce R pod stálým tlakem a vzduchový proud se vypouští úzkou štěrbinou S tak, aby narážel na ostrý okraj E, rovnoběžně s ní umístěný. Věta, která do odstavce nepatří, vytváří tzv. nezapojenou odbočku. Soudržný odstavec obsahuje věty v logické posloupnosti. Odstavec může být nesoudržný i v případě, že je jednotný. Příklad nesoudržného odstavce: Pravlastí vinné révy, která se od nepaměti pěstuje v Asii a od římských dob také v Evropě, je Kavkaz. Pěstováním se vyšlechtilo mnoho odrůd. Někde se vyskytuje též divoká réva, která má ovšem velmi trpké plody. Zralé bobule ušlechtilé révy jsou zdravé a lahodné ovoce. Šťáva z nich vylisovaná začíná za volného přístupu vzduchu sama kvasit. Vyrábí se z ní lihovina různých druhů. Rozlišují se dle kvality a dalších vlastností hroznů i dle způsobu přípravy. Ve starých vinných sudech se usazuje vinný kámen, destilováním vína se vyrábí líh a pak dalším kysáním pravý vinný ocet. Sušené bobule jsou známé jako hrozinky. Vinná réva se u nás ve vinicích obyčejně uřezává až na tlustý mnohaletý dolejšek, tzv. matici. V Itálii a Řecku ji ovinují kolem topolů nebo jilmů. Teprve Římané se usilovně snažili pěstovat révu ve střední Evropě. Dnes ji nalézáme i v mírném klimatickém pásmu. Průchod odstavcem určuje autor. V některých případech obsažných odstavců tak může existovat několik možností jejich uspořádání. V konkrétním výše uvedeném případě záleží na autorovi, zda (vzhledem k účelu práce, vzhledem k cílové skupině čtenářů a s ohledem na to, jak jsou uspořádány ostatní části textu) nejprve předloží stručný historický úvod, způsob pěstování a poté přejde k výrobě vína, nebo zvolí jiný způsob. V každém případě ale musí dodržet logickou posloupnost. Dodržování všech těchto pravidel bývá obtížné pro autory, kteří se strukturování textu dle anglofonních pravidel teprve učí. Zpočátku je vnímají jako obtěžující a jejich osvojení do stádia návyku trvá dlouho. Posléze však přinášejí užitek nejen čtenáři, ale i autorovi samotnému ve fázi vlastního psaní. Nutí jej totiž logicky uspořádávat myšlenky na každé úrovni textu. Jakmile je autor přijme za své a uplatňuje je automaticky, proces psaní se zrychlí a usnadní. Vědecký odborný článek Odborný článek je jedním z nejčastějších žánrů vědecké odborné literatury. Obdobnou strukturu jako časopisecké články mají i příspěvky na konference (v písemné formě v jaké bývají uveřejněny ve sborníku) a vysokoškolské písemné práce (bakalářské, diplomové, disertační). Kompozice se může lišit dle konkrétního zpracovávaného tématu. Přesto však existuje ustálený způsob psaní. Jádrem vlastního sdělení je stať rámcovaná úvodem a závěrem. Ve většině doporučovaných kompozičních modelů se o úvodu a závěru uvažuje jako o organické části stati. Článek dále může obsahovat doplňující složky jako poznámky, citace a vysvětlivky. Závazné (tzv. kanonické) složky každé práce jsou abstrakt a bibliografické odkazy, podle potřeby pak i poznámkový a průvodní aparát (přílohy, seznamy rejstříky). Abstrakt Abstrakt je zestručněnou verzí celé práce. Často bývá publikován i samostatně. Proto je zvykem psát ho kromě mateřského jazyka i v některém světovém jazyce a proto by měl tvořit po obsahové a formální stránce svébytný celek. 6

7 Funkce abstraktu: Poskytuje základní informaci těm, kteří práci číst chtějí (musejí) ihned. Publikován nebo archivován odděleně od vlastní práce slouží jako základní materiál pro uživatele, kteří se celou prací chtějí zabývat později. Je jedním z činitelů, který rozhoduje o tom, zda se práci bude dále věnovat uživatel, který ji nevyhledal cíleně. Je jedním ze zdrojů pro tzv. katalogizaci práce a pro její zařazení do knihovnických databází. Dva základní typy abstraktů: Informativní Je psán z vnitřního pohledu autora. Obsahuje nejen téma, ale i užité metody, základní data a závěry. Má rozsah cca 250 slov. Je obvyklý pro články v odborných časopisech, zvláště v technických a přírodních vědách. Deskriptivní Je psán z vnějšího pohledu. Obsahuje pouze téma. Má rozsah cca 50 slov. Je obvyklý spíše pro zprávy nebo pro články humanitních a společenskovědních oborů. Neposkytuje o práci kompletní informaci uživateli, kterého daná problematika zaujme. Abstrakt nesmí obsahovat nic, co ve vlastním materiálu není. Nepatří do něj žádné dodatky, odkazy na literaturu, obrázky, tabulky ani grafy. Každý detail, který není bezpodmínečně nutný, je třeba vypustit. Nemá obsahovat zkratky (s výjimkou zkratkových slov, která jsou v rámci řešeného problému pojmy). Doporučuje se užít přítomného času a zachovat jeden odstavec. Někdy se závěrem abstraktu uvádějí klíčová slova práce. Úvod Funkcí úvodu je rekapitulovat fakta, která autor sdílí s cílovou skupinou. Vytváří tak výchozí pozici pro stať. Po formální stránce klade na autora velké nároky, protože na malém prostoru nese mnoho informací. Funkce úvodu: Obsahuje formulaci cíle práce. S co největší přesností stanovuje povahu a vymezuje šíři zkoumaného problému. Zařazuje problém do širších souvislostí. Většinou slouží čtenáři jako průvodce po jednotlivých částech práce. Podle některých pojetí má úvod být obsažnější a též: Stručně popisuje užité metody, případně zdůvodňuje, proč je autor vybral. Přináší základní výsledky. Stať Poměr stati k ostatním částem díla je dán obsažností práce. U článků, u sborníků příspěvků z konferencí odpovídá zhruba 80% textu. Členění vlastní stati záleží na oboru i vlastním obsahu práce. Obsahuje detailní rozbor problému a vybraného řešení. Dále přesný popis řešení včetně experimentů, měření, pozorování, myšlenkových postupů a dalších užitých metod; vše doloženo zjištěnými skutečnostmi, daty výpočty atd. Následuje interpretace zjištěných skutečností. Závěr V závěru autor konstatuje dosažení cíle práce vytyčeného v úvodu. Dále je obsaženo doporučení případným následovníkům, výhledy do budoucna v dané výzkumné problematice nebo představy autora o jeho dalším vědeckém působení v této oblasti. V určitých kompozičních modelech článků bývá samotný závěr (Conclusion) již velice stručný, 7

8 protože hodnocení výsledků obsahuje část (Discussion). V tom případě se samotný závěr omezuje na výhledy do budoucna. Standardní model vědeckých článků Pro velké množství vědeckých oborů s jejich specifickými charakteristikami, kvůli rozdílu mezi společenskovědními obory a přírodními a technickými vědami, kvůli nepřebernému množství zkoumaných problémů a postupů jimiž jsou zkoumány, nelze stanovit jeden univerzální vzor, vyhovující pro všechny vědecké články. Nicméně je patrná snaha o standardizaci a o vytvoření kompozičních modelů pro určité typy článků. Jedním z nich je například model IMRAD doporučovaný v anglosaském prostředí. V roce 1979 ho uznal American National Standards Institute jako standardní model vědeckých článků: Introduction (úvod) Jaký problém byl studován? Materials and Method (metody) Jak byl problém studován? Results (výsledky) Co se zjistilo? Discussion (diskuse) Co tato zjištění znamenají? Tento model vyhovuje nejvíce v lékařství, biologii a chemii, ale lze jej uplatnit i u některých článků technických a dokonce i u některých článků ze společenskovědních oborů. Seznam použitých zdrojů (bibliografické citace) Seznam použitých zdrojů je závaznou částí odborných textů a umísťuje se na konec práce. Je zvykem uspořádat jej abecedně dle příjmení autorů. Publikační etika přikazuje uvést veškerá díla, která autor citoval nebo na něž se ve své práci odkazuje. Dále pak díla, ze kterých v podstatné míře čerpal. seznamu naopak nepatří díla, která pro tvorbu práce neměla zásadní význam. Rozsah tohoto seznamu by měl být přiměřený rozsahu práce. Formu těchto bibliografických citací stanovuje přímo norma ČSN ISO 690 a ČSN ISO ( ). Mezi prohřešky proti publikační etice patří v první řadě: necitování díla, které autor použil. Dalšími prohřešky pak jsou: citování nepřesné (někdy záměrné, aby se citovaná práce nedala nalézt), citování děl, která s vlastní prací nesouvisejí a to jak děl klasiků (kvůli důvěryhodnosti a kvůli umělému prodlužování seznamu), tak děl vlastních (kvůli propagaci sebe sama). Poster Ve druhé polovině 20. století dochází spolu s prudkým rozvojem informačních technologií k obrovskému zrychlení výměny informací. Počet uskutečňovaných vědeckých setkání (konference, workshopy...) již touto dobou dosáhl úrovně, kterou nešlo navýšit bez podstatné redukce přednášených příspěvků. Vzniká proto nová forma vědecké komunikace, která umožňuje publikovat výsledky vědecké práce způsobem plakátového sdělení, tzv. posteru. Jedná se o kombinaci slova a grafiky, kdy čtenář na ploše plakátu obdrží sdělení, které odpovídá zestručněnému článku. Jedná se o samostatný žánr. Proto je třeba, aby poster přinesl ucelenou informaci, kterou čtenář může přijmout sám obdobně jako článek v časopise nebo příspěvek ve sborníku. Na konferencích obvykle bývají touto formou prezentovány méně závažné příspěvky nebo příspěvky, které nebyly pořadatelem vybrány k ústní prezentaci. Bývá ovšem zvykem, že autor (respektive jeden z týmu autorů) je k dispozici těm čtenářům, kteří projeví o daný příspěvek hlubší zájem. Autor, který tento zvyk nedodrží a který po vyvěšení posteru opustí konferenční prostory, nenaplní účel setkávání členů vědecké komunity. Při takovém setkání má dojít k výměně podrobnějších informací i k navázání bližších osobních kontaktů a urychlení spolupráce. 8

9 Pořádají se ovšem i akce, na nichž postery bývají vystaveny po delší dobu. Tam pak není přítomnost autorů po celou dobu vystavení plakátu možná. Autoři ovšem při tvorbě plakátového sdělení vědí, na jaký typ akce poster připravují, a tuto skutečnost při jeho tvorbě zohlední. Některé postery po naplnění primárního účelu vystavení na konferenci zdobí stěny mateřského pracoviště autorů do doby výměny za plakáty aktuální. Návštěvník univerzitního nebo jiného výzkumného pracoviště je tak při pobytu v instituci informován o její práci. Obvyklá forma posteru je následující: Titul (název), jména autorů (členů řešitelského týmu), adresa pracoviště a kontakty na ně, v případě sponzorovaného výzkumu obsahuje plakát i údaje o sponzorech nebo poskytovatelích grantu. Vlastní tělo plakátu je strukturováno jako článek od abstraktu po seznam použitých zdrojů a literatury. Jednotlivé oddíly a části stati jsou vyznačeny mezititulky. Poster je náročnou hraniční formou, kde sdělení je částečně podáváno psaným textem, částečně obrazovou formou. Grafickému ztvárnění je třeba věnovat velkou pozornost a je nutné respektovat zákonitosti vizuálního vnímání. Vlastní text musí být zhuštěnější než u článků, nelze použít stejné stylistické prostředky. Šesták (2000) uvádí následující doporučení: Titulek do osmi slov, čitelný z 5m (40mm písmo) Jména autorů (cca 30mm písmo) Adresa pracoviště (25mm písmo) Mezititulky (10-15mm písmo) Text čitelný z 1m (nejméně 5mm písmo) Počet slov celkem menší než 1000 Upozorňuje též na možné horší podmínky výstavních prostor. Písmo i obraz by proto měly být ve výrazném kontrastu s podkladem. Rozměry posterů se řídí výstavní plochou. Údaje o ní sděluje pořadatel akce. Kromě posterů, které jsou svébytným žánrem vědecké odborné komunikace, existují též plakátová sdělení, jejichž účelem je přímo propagovat činnost určité instituce. Tyto plakáty mají populárně-naučnou formu a jsou určeny k informování širší veřejnosti. Přestože v případě propagace vědeckých pracovišť mohou obsahovat i informace o určitém prováděném výzkumu, jejich účel a cílová skupina příjemců se liší od účelu a cílové skupiny vědeckých prací. Je třeba je nezaměňovat. Další formy vědeckých odborných písemných prací Bakalářské/diplomové/disertační práce Vysokoškolské písemné práce se řadí do vědecké odborné literatury. Adept vědy tak již během studia získává praxi v psaní těchto žánrů. Struktura se podobá struktuře článků pro vědecké odborné časopisy. Rozdíl mezi oběma žánry však spočívá v cílové skupině a i v primárním účelu sdělení. Autor vysokoškolské písemné práce nepíše pro skupinu sobě odborně rovných čtenářů. Účelem vysokoškolských prací je dokázat, že autor se v dané problematice orientuje a že umí prakticky využít toho, co během studia získal. Proto v těchto pracích bývá na rozdíl od článků pro odborné časopisy obsažnější ten oddíl textu, který popisuje teoretické zázemí z něhož autor vycházel. Nelze ovšem zacházet do opačného extrému, kdy autor z přílišné horlivosti nebo dokonce ve snaze práci uměle natáhnout popisuje základy učiva. Účel odborných článků je jiný, autor nepotřebuje dokazovat své kompetence. Píše pro vědeckou komunitu odborně sobě rovných. Proto je teoretické zázemí zmíněno stručněji. Monografie Monografie jsou obsažné publikace, které se zabývají určitým problémem podrobně a do hloubky. Jsou výsledkem dlouhodobé systematické práce v řádu let. Velmi často autor v monografii 9

10 kompletuje své předchozí výsledky, k nimž došel postupně při řešení dílčích problémů a které postupně publikoval v kratších pracích. Tento žánr se proto týká vědců, kteří ve svém oboru působí již delší dobu a dosáhli prokazatelných výsledků. Charakteristika písemného projevu Písemné dokumenty působí od okamžiku jejich zveřejnění nezávisle na svém tvůrci. Autor bývá jen velmi výjimečně přítomen okamžiku, kdy jeho čtenář text vnímá. Na rozdíl od ústního projevu nemá tak okamžitou zpětnou vazbu a tím ani možnost uvést případná nedorozumění na pravou míru. Písemný dokument se stává veřejným komunikátem. Autor již nemůže dílo v existující verzi dodatečně měnit, může pouze vytvořit verzi novou. Proto je třeba formulovat myšlenky pečlivě a přesně, s vědomím toho, že uvedené formulace nebo jejich interpretace budou šířeny dále bez přímé účasti autora. Autor vědeckých odborných textů musí navíc dbát na efektivitu komunikace. Informativní žánry se vyznačují největší střídmostí výrazových prostředků. Vyjádřit se úsporně a přitom přesně je poměrně obtížné. A právě i k ovládnutí tohoto umění slouží anglofonní i další vědeckou komunitou uznávaná pravidla pro tvorbu textu. 10

11 Ústní projev Veřejné vystoupení prezentace Vědecká odborná komunikace se uskutečňuje nejen prostřednictvím projevu písemného, ale též prostřednictvím různých druhů projevu mluveného. Jsou jím jak veřejná vystoupení na konferencích, workshopech, seminářích, tak i naukové žánry jako vysokoškolské přednášky. Jak upozorňují Čmejrková, Daneš a Světlá (1999), v současnosti často mluvená forma určitého sdělení předchází jeho zpracování formou písemnou. Tyto informativní žánry procházejí též proměnou norem a konvencí, která souvisí s větší mobilitou členů vědecké diskursní komunity a prudkým rozvojem informačních technologií. Tato vystoupení jsou buď klasickým veřejným projevem (kdy řečník hovoří k početnému posluchačstvu) nebo i vystoupením před tzv. malou skupinou posluchačů (do 15 lidí). Převažují mezi nimi projevy bezprostřední, tzv. projevy tváří v tvář, kdy se řečník nalézá se svými posluchači ve stejném čase a stejném prostoru. Posluchači poskytují zpětnou vazbu slovně, zvukově i řečí těla, a řečník má možnost na ni na místě reagovat stejným způsobem. Pokud slovní zpětná vazba přeroste v diskusi, dochází k dialogizaci. Bezprostřední projevy jsou tedy charakteristické adresností, autenticitou, interakcí řečníka s posluchači a vazbou na konkrétní okolnosti daného projevu. To s sebou přináší určitou míru improvizace. Bezprostřednost ovšem neznamená nepřipravenost. Improvizací v tomto slova smyslu se rozumí dotváření konečné podoby předem připraveného projevu vzhledem ke konkrétním posluchačům, kteří jsou přítomni a kteří se na této tvorbě podílejí. (Existují však i vystoupení zprostředkovaná médii, např. přenosy a záznamy přednášek. Není při nich splněna podmínka stejného prostoru nebo i času. Posluchač může poskytovat případnou zpětnou vazbu též pouze zprostředkovaně s kratší či delší prodlevou.) U projevu pro malou skupinu posluchačů lze vysledovat četnější typické charakteristiky mluvenosti než u velkého počtu posluchačů. Dochází k osobnějšímu kontaktu mezi řečníkem a posluchači, z nichž každý má větší možnost zapojit se do poskytování zpětné vazby a zvyšuje se možnost dialogizace během vlastního vystoupení. Některé formy těchto mluvených komunikátů jsou na dialogu přímo postaveny. Kromě toho se tato setkávání odehrávají v tzv. společenské vzdálenosti, kde jednotliví účastníci mohou sledovat svoji mimiku a kde se kontakt mezi komunikačními partnery udržuje především očima. Dlouhodobá příprava veřejného vystoupení Za dlouhodobou přípravu lze považovat v první řadě osvojování všech technik mluveného projevu jak teoreticky, tak především prakticky. Patří sem znalost normativní výslovnosti, dovednost dobře artikulovat, ovládání dechu, atd. S uplatňováním zvukových větných prostředků souvisí i stylistické dovednosti. Špatně naformulovaný text lze posluchači jen s obtížemi předat efektivně, tj. tak, aby si ho v nejkratší době vyložil tak, jak řečník zamýšlel. Všechny tyto znalosti a dovednosti by měly být na takové úrovni, aby je řečník uplatňoval automaticky. Na jejich vědomé uplatňování mu během projevu nezbývá duševní kapacita. Dále pak sem spadá i rozšiřování slovní zásoby. Kromě náslechu projevů k ní přispívá i četba odpovídající literatury. Do dlouhodobé přípravy spadá též systematické osvojování psychologických technik, a to jak vůči posluchačům tak vůči sobě samému. Střednědobá příprava veřejného vystoupení Střednědobá příprava se týká již určitého konkrétního chystaného projevu. Je to stěžejní část autorské tvorby. Zahrnuje zaměření odborné úrovně, případně dalších důležitých charakteristik cílové skupiny. Užitečnou informací je i ověření míry formálnosti či neformálnosti příslušné akce. Autorůmzačátečníkům mohou být neocenitelnými pomocníky zkušenější kolegové. Vlastní realizaci projevu je třeba přizpůsobit konkrétnímu místu a technickým podmínkám. 11

12 Příprava proto může zahrnovat i obhlídku místa nebo alespoň získávání zprostředkovaných informací o prostoru, ve kterém má být projev přednesen. Možnostem využití techniky pak podléhá tvorba vizuálních pomůcek. Kompozice vystoupení Příprava ústního projevu se podobá tvorbě písemného dokumentu. Zahrnuje sběr, výběr a konečné uspořádání faktů a myšlenek do kompoziční struktury odpovídající účelu projevu a cílové skupině. Na rozdíl od písemného dokumentu však konečná podoba mluveného textu bývá dotvořena ve většině případů až v průběhu samotného projevu v závislosti na typu a okolnostech projevu. Mluvený text, stejně jako písemný, lze formálně rozčlenit na úvod, vlastní stať a závěr. Jádrem projevu je stať. Její uspořádání je dáno obsahovou náročností a vymezeným časem. Úvod a závěr slouží k vymezení a ke shrnutí tématu. Kromě toho však u mluvených projevů mají kontaktní funkci. Právě v úvodu a závěru se může řečník obrátit adresně na posluchače a pomocí jazykových zdvořilostních prostředků navázat a udržet kontakt, dát projevu charakteristický rys bezprostřednosti. Ačkoliv jejich podíl na celkovém rozsahu projevu bývá zvláště u dlouhých projevů malý, rozhodují do značné míry o celkovém výsledném dojmu. První dojem si posluchač vytváří během prvních několika minut. Jeho negativní dopad lze jen těžko později napravit. Nejlépe zapamatovatelné jsou pak ty informace, které posluchač slyší naposledy. Úvod Rozsah se liší zejména dle toho, zda jde o jednorázový projev nebo součást cyklu na sebe navazujících dílčích částí. U jednorázových projevů bývá úvod rozsáhlejší, protože zhusta zahrnuje představování řečníka, delší zdvořilostní náležitosti a nutné uvedení do problematiky. Tam kde je projev začleněn do většího celku, přebírá někdy část zdvořilostních formalit včetně stručného úvodu do tématu moderátor nebo předřečník. Je proto třeba, aby je řečník jejich projevy sledoval. Po věcné stránce úvod seznamuje posluchače stručně s vymezeným tématem, jeho šíří a hloubkou a uvádí téma do širších souvislostí. Závěr Slouží k rekapitulaci předneseného a zdůraznění nejdůležitějších myšlenek. Může obsahovat i přednesení či zopakování tzv. ústřední myšlenky (viz dále). Je zvykem vyhrazovat po přednesení vlastního projevu místo pro dotazy a diskusi. Důležitou součást závěru tvoří rozloučení s posluchači, společenské a zdvořilostní náležitosti. Jsou součástí psychologických technik, uplatňovaných vůči posluchači. Stať Záleží na obsahu projevu. Krátká a monotématická sdělení spějí v jednom oblouku ke svému vrcholu. Složitější sdělení mohou růst stupňovitě následující oddíl je vždy obsahově nadřazen oddílu předcházejícímu. Sestává-li celé sdělení z několika volně souvisejících částí, je třeba každou z nich shrnout zvlášť (některé přehledové a průřezové projevy). Celkové shrnutí může být pak již součástí závěru. Projevy vědeckých odborných setkání bývají časově limitované a tento čas nesmí řečník překročit. Proto je již při kompozici stati kvalifikovaně odhadnout, kolik materiálu se do tohoto času vejde a dle toho volit hloubku a šířku záběru jednotlivých jejích částí. Pro začátečníka je jednou z možností simulace projevu. Nebývá ale někdy zcela spolehlivá, zvláště u trémistů, protože tempo přednesu v klidových podmínkách se může lišit od tempa vlastního vystoupení. U dlouhých projevů pak tento rozdíl může být znatelný. Kromě toho simulace dlouhých projevů je neekonomická. Jako východisko pro plánování může sloužit údaj, že jedna strana strojopisu A4 zcela zaplněná textem (30 řádků o 60 znacích) trvá při interpretaci přednesovým tempem 3 minuty. Tedy 10 řádků psaného textu převedeno do mluveného projevu trvá zhruba 12

13 minutu. (Většina mluvčích sice přirozeně tíhne k rychlejšímu tempu, ale to není pro posluchače vyhovující, zvláště u obsahově náročných projevů a ve větším prostoru). Kromě toho je nutno uvažovat tak, že vnější okolnosti, které do vystoupení mohou zasáhnout, řečníka spíše zbrzdí. O komentáři k vizuálním pomůckám je třeba uvažovat jako o části textu a v případě pochybnosti o potřebném času jej alespoň zčásti vyzkoušet. Ústřední myšlenka Prvním krokem při kompozici je vytyčení ústřední myšlenky. Ústřední myšlenka neboli teze sdělení (v anglofonní teorii Thesis statement) je věta, která vyjadřuje podstatu celého sdělení. Je to věta, kterou by si příjemce měl zapamatovat, kdyby vše ostatní zapomněl. Její formulace záleží na účelu projevu. V informativních žánrech ji lze uvést větou: Co chci, aby posluchač věděl. Obsahuje názor, postoj, který autor zaujímá k tématu, obdobně jako na úrovni nižších celků (v písemném projevu odstavců) řídící věty. Příklad ústřední myšlenky: Devastaci životního prostředí lze zabránit osvětou. Existují tři řešení současné krize. Pravidla pro vytyčení ústřední myšlenky: Ústřední myšlenku vyjadřujeme celou oznamovací větou. Ústřední myšlenka vyjadřuje názor, postoj k tématu. Není to pouhé sdělení co je tématem práce. Postoj k tématu vyjadřujeme formou úsudku, aby bylo možné s ním polemizovat. Ústřední myšlenka se vztahuje pouze k jedinému tématu a jedinému postoji. Tuto tezi si autor musí formulovat především sám pro sebe. Touto větou poměřuje zařazení každé plánované části textu do projevu. Pokud jde o její doslovné zveřejnění, záleží na cílové skupině. Jak uvádí DeVito (2006), určité kultury (například Spojené Státy, Německo a Švédsko) preferují jasnou formulaci ústřední myšlenky, jiné (například Japonsko, Čína a arabské země) naopak preferují nepřímé vyjádření. Pokud autor tuto tezi vyslovuje, měl by tak učinit ke konci úvodu ( u naukových žánrů zopakovat i při závěrečném shrnutí). Písemné podklady V současnosti převažuje ve veřejném vystupování, zvláště pak při vystupování před početnou skupinou posluchačů, používání vizuálních pomůcek v elektronické formě, tj. dataprojekce prezentací. (V tomto případě je prezentací míněn jen vlastní soubor snímků). Řečníci zhusta nepoužívají zvláštních písemných podkladů, a využívají promítaných snímků. Nejsou tak zatíženi manipulací s dalšími dokumenty v papírové formě. Tento způsob je výhodný pro ty řečníky, kteří jsou schopni jednak ve správné míře improvizovat, jednak snímky dobře vytvořit. V opačném případě kvalita projevu utrpí. Mluvený text je pak často duplicitou textu jednotlivých snímků, nikoli jejich komentářem nebo shrnutím. Jednotlivé snímky obsahují příliš mnoho textu, který je drobný a špatně čitelný, na úkor informací, které je výhodnější podávat graficky. Navíc se mluvčí závislí na projekci zhusta odvracejí k plátnu, a to i v případě, že mají výstup obrazu před sebou na monitoru. Nejvýhodnější formou jsou písemné podklady ve strukturované formě. V každém případě musejí obsahovat fakta, která nesmějí být zapomenuta nebo zkomolena, tedy důležité údaje, pokud nejsou uvedeny na vizuálních pomůckách. Jsou to citace, data, údaje časové a místní, záležitosti protokolární diplomacie jména, tituly, hodnosti ve správném pořadí. Dále už se pak míra podrobnosti podkladů řídí délkou a obsahovou náročností projevu i zkušeností řečníka. Vyplatí se i výrazné grafické členění pro snazší rychlou orientaci v textu. Velmi užitečný je též fonetický přepis cizích slov a vypsání grafických symbolů slovy. Pozornost je třeba věnovat též zkratkám. Při jejich prvním výskytu je třeba užít plný název, pokud nejsou cílové skupině stoprocentně známé. 13

14 Další užitečnou pomůckou je i vyznačení časového rozvrhu projevu, dle kterého je pak možno v průběhu projevu upravovat tempo řeči a operativně zařazovat či vypouštět doplňující detaily. Samotná fyzická forma písemných podkladů záleží na prostorových podmínkách při vystoupení, na řečníkových schopnostech s materiály manipulovat a v neposlední řadě i na kulturních zvyklostech cílové skupiny. Například německá a některé další rétorické školy preferují jednoznačně systém malých kartiček držených v ruce. Nezakrývají obličej mluvčího a není na nich patrný třes vyvolaný trémou. Nehodí se však pro řečníka, který je příliš živelný, temperamentní a nedokáže v nich udržet pořádek. Nevyhovují také tehdy, pokud se řečník potřebuje občas vrátit k již zmíněným faktům nebo složitě manipulovat s objekty modely a vzorky. Další možností jsou klasické papírové materiály formátu A4. Složku je lépe vyztužit pevnými deskami, aby nebylo patrné chvění, aby se jednotlivé papíry samovolně neohýbaly nebo aby si s nimi řečník nervózně nepohrával. Rizikem je zakrývání obličeje složkou. V prostorově stísněných podmínkách též hrozí, že si řečník nebude moci materiály v případě potřeby pohodlně položit. Písemné podklady připravené slovo od slova a čtené, jsou nejhorší možnou variantou a lze je tolerovat snad pouze při velmi špatné znalosti jednacího jazyka. Řečník pak čte mechanicky. Negativní důsledky jsou následující: Elementární chyby při používání zvukových prostředků řeči. Projev zní nepřirozeně a posluchači navíc brzy bezpečně odhalí, že projev je celý čtený. To zpochybňuje kompetence řečníka. Co se stylistiky týče, volí autor špatné výrazové prostředky. Ve chvíli, kdy si připravuje text v písemné formě, sáhne mimoděk po vyjadřovacích prostředcích psaných dokumentů určených ke vnímání okem. Užívá dlouhé a šroubované věty i slovní zásobu neodpovídající mluvenému projevu a příslušnou jinému stylu knižní a archaické výrazy. Pokud je pak dodrží při vlastní interpretaci, posluchač není schopen tak složitou větnou strukturu pojmout poslechem. Někdy řečník na místě zjistí, že mu napsané věty nejdou do úst snaží se je na místě upravovat. Není-li zběhlý v improvizaci, nepříjemně ho to zaskočí. Problémy na úrovni kompozice. Nastane-li situace, kdy je nutné připravený materiál operativně krátit nebo naopak nastavit, vyžaduje to nejen vynětí nebo vložení určité pasáže textu, ale obsahovou i stylistickou úpravu textu okolního. Jedná se například o vytvoření tzv. oslího můstku, tedy krátké spojnice na místě vynechané pasáže. Pro toho, kdo spoléhá výhradně na doslovně připravené podklady, to bývá obtížně zvládnutelné. Obtížný zrakový kontakt s posluchači. Čím je text složitější a graficky méně přehledně zpracován, tím více je řečník na svých papírech závislý. Jakékoli vyrušení nebo obsluha pomůcek může způsobit, že se v textu ztratí. Text vizuálních pomůcek paralelismus Textová složka vizuálních pomůcek doprovázející mluvený projev je určena k vnímání okem ve vymezeném časovém intervalu. Předpokládá se současné doplnění příslušným komentářem v ústní formě. Tomu by měla být přizpůsobena i formální stránka textu stručný, výstižný, jasný. Velmi často bývají součástí textu na pomůckách tzv. seznamy. Jsou to informace, které tvoří z hlediska obsahu souřadně vztažené čili paralelní struktury například výčet prací, které mají být provedeny. (Souřadnost z tohoto úhlu pohledu nelze směšovat s hlediskem chronologickým nebo otázkou priorit jednotlivých bodů neznamená to, že všechny body mají stejnou důležitost nebo že mají být provedeny současně. Znamená to, že se jedná o prvky jedné množiny.) Vnímání takového dokumentu neklade na čtenáře obzvláštní intelektuální nároky. Nicméně i u těchto materiálů lze zvýšit čtivost a usnadnit čtenáři orientaci v nich. Lze tak učinit několikerým způsobem: 14

15 Grafické vertikální členění Jednotlivé body seznamu jsou umístěny každý na zvláštní řádek a zvýrazněny odrážkami (tzv. strukturovaná bodová forma). v lince zpracování se odbourá fyzická manipulace s dokumenty dokumenty projdou linkou zpracování rychleji úspora jednoho pracovního místa Alfanumerické členění Jednotlivé body jsou označeny čísly nebo písmeny. (Lze je použít v kombinaci s členěním grafickým, ale i v textu vertikálně nečleněném.) Tímto způsobem lze vyjádřit i prioritu nebo důležitost jednotlivých bodů, která nemusí být ze samotného grafického členění jednoznačně zřejmá. Výhody nového systému 1. v lince zpracování se odbourá fyzická manipulace s dokumenty 2. dokumenty projdou linkou zpracování rychleji 3. úspora jednoho pracovního místa Výhody nového systému jsou následující: (1) v lince zpracování se odbourá fyzická manipulace s dokumenty, (2) dokumenty projdou linkou zpracování rychleji, (3) úspora jednoho pracovního místa. Užití paralelismu Kromě toho však lze vyznačit vztah souřadnosti i použitím jednotné gramatické a stylistické formy. Tento způsob je možno dle potřeby kombinovat s členěním grafickým i alfanumerickým. Výhody nového systému 1. odbourání fyzické manipulace s dokumenty v lince zpracování 2. zrychlení průchodu dokumentů linkou zpracování 3. úspora jednoho pracovního místa Výhody nového systému: odbourání fyzické manipulace s dokumenty v lince zpracování, zrychlení průchodu dokumentů linkou zpracování a úspora jednoho pracovního místa. Dovednost vyznačovat paralelismus je užitečná nejenom při výrobě vizuálních pomůcek k ústním projevům, ale i při tvorbě písemných dokumentů. U obsahově náročných textů je to další možnost (kromě členění textů do odstavců), jak poukázat na vztah souřadnosti některých jejich částí. Nazveme-li každou množinu souřadně vztažených položek v textu seznam, jedná se o seznamy v textu skryté, které by čtenář bez vyznačení obtížně odhaloval. Handouts Užitečnou pomůckou jsou tzv. handouts. Tyto materiály obdrží posluchači nejlépe před vlastním vystoupením. Základem je soubor kopií promítaných snímků v papírové formě, který může být případně doplněn dalšími informacemi. Zůstává posluchači jako pracovní a studijní materiál. Jeho poskytnutí ještě před projevem zamezí zbytečnému opisování a obkreslování promítaných snímků, ke kterému se někdy posluchači uchylují, a které je zbytečně vyčerpává. Mohou se tak soustředit na poznamenávání vlastních postřehů. Zvlášť vstřícní autoři ponechávají pro tento účel v těchto materiálech volné místo. 15

16 Krátkodobá příprava veřejného vystoupení Zahrnuje hodiny a minuty těsně před vlastním projevem. Lze do ní zahrnout: kompletaci materiálů, pomůcek a úpravu zevnějšku, zachování pravidel správné životosprávy, dostatek spánku, zásady hlasové hygieny, vyvarování se návykových látek a experimentů s neznámými léky, uplatnění psychologických metod vůči sobě samému, dechovou a mluvní rozcvičku. Psychologické techniky uplatňované vůči sobě tréma Tréma bývá ve výkladových slovnících nejčastěji vymezena jako vnitřní rozechvění před veřejným vystoupením nebo významným jednáním nebo zkouškou, případně v jejich průběhu; nepříjemný tísnivý prožitek. Honzák (1995) specifikuje trému jakožto stav úzkosti sociální a úzkosti z výkonu. Trému způsobuje očekávání důležité události, které působí na psychiku člověka. Duševní a tělesný stav se ale vzájemně ovlivňují a nelze je od sebe oddělovat. Tréma tak vyvolává v těle celou řadu i tělesných příznaků. Z nich ji také může posluchač z projevu poznat. Mírná tréma je užitečná, protože přiměje řečníka k zodpovědné přípravě a je motivujícím činitelem i během vlastního vystoupení. Stav naprostého klidu není předpokladem dobrého výkonu. Tréma nadměrná je ovšem druhým extrémním psychosomatickým stavem, který dobrému výkonu brání a může řečníka zcela ochromit. Přestože zvláště v akademickém prostředí se vyskytují v hojné míře posluchači, kteří jsou motivováni projev vyslechnout především kvůli obsaženým informacím, je zbytečné snižovat účinek vystoupení nadměrným výskytem příznaků trémy. Vnější projevy trémy: Největším nepřítelem řečníka je křeč. Může zachvátit hlasové ústrojí i svalstvo končetin a celého těla. Buď řečníka paralyzuje, nebo jeho mluvu i nonverbální projev nepřirozeně zrychlí. Dalšími projevy jsou: parazitická slova a zvuky (nepatřičná slova a zvuky kterými mluvčí vyplňuje pauzy při hledání správné formulace nebo je mimoděk vkládá i do plynulého projevu jako například, vlastně, tudíž, jaksi a mnohé další ) adaptéry (nepatřičné opakující se nonverbální projevy, které člověku pomáhají zvládat pocity a reagovat na vnější podněty jako například žmoulání oděvu, hraní si s předměty, opakující se sled pohybů nebo kroků tzv. taneček a jiné) Jejich výskyt se zvyšuje s mírou stresu. Prvním předpokladem pro jejich odstraňování je jejich vytypování. Samotné odstraňování bývá velmi zdlouhavým procesem, protože nervózní řečník obvykle nahradí sledované zlozvyky jinými. Optimální je zbavit se trémy, která je způsobuje. Řečník může působit sám na sebe jak po psychické, tak po tělesné stránce. Uplatňování psychologických technik (autosugesce, relaxace) bývá obvykle náročnější. Vyžaduje předchozí a často dlouhodobou přípravu nebo i spolupráci s odborníkem. Bez náročné přípravy však lze vědomě ovlivnit fyzické jednání. Uvedení těla do stavu, ve kterém se obvykle nachází, je-li člověk v dobrém rozpoložení, pomůže při navozování psychické pohody. Základem je svalové uvolnění a navození klidové dechové frekvence. 16

17 Vlastní vystoupení Od začátku projevu je třeba sledovat čas. Součástí profesionálně vybaveného prostoru pro veřejná vystupování by měly být funkční hodiny, skutečnost je však často jiná. Řečník by proto měl mít chronometr vlastní a v případě potřeby ho umístit tak, aby na něj spolehlivě viděl i z větší vzdálenosti. Náramkové hodinky na zápěstí nejsou ideální řešení. U pánského společenského oděvu se ocitají pod dvěma rukávy, dámské společenské hodinky zas obvykle bývají příliš titěrné. Ani na jedněch z nich nelze sledovat čas nenápadně, zvláště během případného pohybu po místnosti nebo při složitější manipulaci s pomůckami. Totéž platí o hodinách na mobilním telefonu nebo na monitoru. Do průběhu projevu mohou zasáhnout i nepříznivé vnější okolnosti. Patří mezi ně například: rušení vnějším hlukem, kterému nelze zamezit, prudká změna počasí, doprovázená poklesem tlaku, větší nepředpokládaná únava posluchačů (změna programu akce). Nezkušený řečník se snaží zvládnout situaci přidáním na síle hlasu. Neměl by to však být prostředek jediný, použitý na prvním místě. Situace je nepříznivá pro obě strany. Řečníkovi se za dané situace špatně mluví a posluchač musí vynaložit větší intelektuální námahu na to, aby mluvený text vstřebal. (Jakoby byl v tu chvíli na nižší odborné úrovni, než skutečně je.) Řešením je zjednodušit stylistiku, oprostit se od zbytečně náročných detailů, zvolnit tempo a teprve pak přidat na hlasitosti. Zvolnění plánovaného tempa si ovšem vyžádá zásah do kompozice, tedy určitou míru improvizace. K živým mluveným projevům neodmyslitelně patří odezva z řad posluchačů. Každá zpětná vazba je důkazem, že posluchači aktivně naslouchají a poskytuje cenné informace o tom, jak projev vnímají. Stručné dotazy je lepší a někdy dokonce nutné zodpovědět obratem (vysvětlení termínu, který posluchač nezná). Jestliže si ale dotaz žádá širší odpověď, která přesahuje rámec vymezeného projevu a představuje odbočku v plánované linii výkladu, bývá zvykem vymezit čas na zodpovídání dotazů až po vlastním projevu. Dle množství a obsažnosti otázek je pak možné pak stanovit, kolik času závěrečné diskusi vyhradit. Je na řečníkovi, aby rozhodl, do které z uvedených kategorií dotaz patří. Při dobrém zaměření cílové skupiny lze rozsah verbální zpětné vazby odhadnout při plánování. Je-li větší oproti očekávání, vyžádá si někdy určitý zásah do plánovaného materiálu. Dotazy, na jejichž zodpovězení nestačí z časových důvodů nebo kvůli jejich náročnosti ani vymezená diskuse, je třeba zodpovědět alespoň rámcově - poskytnutím pramenů, z nichž je možno čerpat nebo nabídnutím spolupráce při hledání odpovědi. Některé situace jsou skutečně objektivně nepříjemné (výskyt tzv. rušičů nebo provokace). Naštěstí se při vědeckých odborných setkáních vyskytují zřídka. Nepříjemné mohou být i dotazy, které řečníka zaskočí. V takových případech může řečník dotaz či připomínku zopakovat nebo je parafrázovat. Přinese mu to dvojí výhodu: získá čas, ověří míru pochopení přijímaných informací na obou stranách. Zdrojem informací o účincích projevu na posluchače je i nonverbální zpětná vazba, kterou řečník musí během svého vystoupení pozorně sledovat. Komunikační zóny Veřejná vystoupení se odehrávají v této vzdálenosti od posluchačů: Projevy pro malou skupinu obvykle v tzv. společenské neboli sociální zóně (1,25m - cca 3,7m). Je to vzdálenost, ve které lze dobře sledovat mimiku. Odpovídá zasedacím místnostem. Je pro ni charakteristické udržování kontaktu očima. Proto je řečník zavázán ho udržovat. Setkání s posluchači mívá osobnější ráz a je větší možnost rozvinutí dialogu. Projevy pro velký počet posluchačů v tzv. veřejné neboli oficiální zóně (od cca 3,7m) 17

18 Je to vzdálenost, ve které už nelze dobře sledovat mimiku, nýbrž celý postoj těla. Je pro ni charakteristické využívání výrazných gest a bohatých zvukových prostředků. Odpovídá velkým konferenčním sálům a vysokoškolským posluchárnám. Tento prostor vyžaduje již poněkud stylizovaný volnější pohyb, blížící se projevu herce ve velkém divadle. Obvyklé uspořádání nábytku v přednáškových místnostech není bohužel z pro komunikaci výhodné. Jedná se o tzv. kukátkové uspořádání, kdy posluchači sedí v řadách za sebou. Navozuje velmi formální atmosféru a nevyhovuje ani co se poskytování očního kontaktu a sledování zpětné vazby týče. M. L. Knapp a J. A. Hall (1992, in: Lepilová 1998) uvádějí například následující schéma mimovolné komunikace řečníka s posluchači při takovém uspořádání. Řečník pak musí během projevu myslet i na to, aby neopomíjel posluchače na slepých místech. K četnějším kontaktům totiž dochází s posluchači v pomyslném trojúhelníku (viz schéma) Výhodnější jsou jiná uspořádání, zakřivení řad sedadel (do půlkruhového tvaru nebo téměř až do kruhového tvaru arény). Vystoupení ovšem jsou limitována technickými možnostmi daného prostoru a řečník nemívá možnost to ovlivnit. Je na něm, aby se co nejlépe přizpůsobil prostoru, který má k dispozici. Často se ve velkých prostorách užívá i mikrofonu. Při jeho užití je třeba si uvědomit, že obstará samotné zesílení hlasu, nikoli však jeho patřičný výraz. Ten stejně jako pohyb musí respektovat velikost prostoru, aby i nejvzdálenější posluchač měl pocit, že se mu řečník věnuje. Charakteristika ústního projevu. Kulturní rozdíly Mluvený projev je tvořen jazykovými a mimojazykovými prostředky, které jsou spolu navzájem provázány. Typickými rysy jsou bezprostřednost situace, adresnost, autentičnost a sugestivnost. Jednotliví účastníci komunikační situace na sebe na místě reagují, dochází k interakci. Dotváření konečné podoby ústního projevu až na místě se promítá výrazně do samotné jazykové složky. Mluvené projevy mohou například obsahovat některé neukončené věty, protože řečník se v jejich průběhu rozhodl, že danou myšlenku vyjádří jinak a lépe. Naopak části vět se mohou opakovat. Tápe-li řečník při nalezení správné formulace, pomáhá si zopakováním předcházejícího úseku textu. Tyto jevy v přiměřeném množství při použití vhodných doplňujících mimojazykových prostředků, jsou charakteristickým rysem mluvenosti. V nadměrném množství by působily rušivě, protože by posluchač ztrácel souvislosti. Pro mluvený projev obecně platí, že stylistická výstavba textu nemá být příliš složitá. Zvláště se to týká informativních projevů, kde záleží především na tom, aby si posluchač zapamatoval fakta. Neznamená to ovšem, že by se řečník měl vyjadřovat pouze formou strukturovaných textů. Nejenže by nemohl většinu myšlenek vůbec vyjádřit, ale brzy by posluchače unavil. Součástí vědecké ústní komunikace je osobní setkávání se s kolegy z jiných zemí a odlišných kultur. Přestože nebo možná právě proto, že současná společnost je multikulturní, lidé v ní kulturní odlišnosti citlivě vnímají. Zvládnout jednací jazyk daného setkání proto nestačí. Součástí komunikace není pouze verbální složka jazykového projevu. Osobní komunikace zahrnuje i způsob chování včetně užívání mimojazykových prostředků. Do umění ústní komunikace proto patří i schopnost porozumět lidem z odlišných kultur a jednat s nimi. 18

19 Seznam literatury Česal, J., Liška, V. a kol.: Vědecké psaní a prezentace. Praha, Professional Publishing 2007 Čmejrková, S., Daneš, J., Světlá, J.: Jak napsat odborný text. Praha, LEDA 1999 DeVito, J. A.: Základy mezilidské komunikace. Grada Publishing 2001 (2002, 2004, 2006 dotisk) Honzák, R.: Strach, tréma, úzkost a jak je zvládat. Praha, Maxdorf 1995 Huckin, T. N., Olsen, L. A.: Technical Writing and Professional Communication for Nonnative Speakers of English. USA, McGraw-Hill 1991 Lepilová, K.: Řečová komunikace verbální a neverbální. Ostrava, Ostravská univerzita 1998 Schmidtová, M.: Verbální komunikace. In: Sedláček, M. a kol.: Prezentace a komunikace. Praha, ČVUT 2006 Smalley, R. L., Ruetten, M. K.: Refining Composition Skills. Boston, Heinle & Heinle Publishers 1995 Šanderová, J.: Jak číst a psát odborný text ve společenských vědách. Praha, SLON 2006 Šesták, Z.: Jak psát a přednášet o vědě. Praha, Academia 2000 Vybíral, Z.: Psychologie komunikace. Praha, Portál