IKS-SPORTY CP (KAT/SPCP)

Transkript

1 IKS-SPORTY CP (KAT/SPCP) Cíl předmětu (anotace): Studenti získají základní znalosti o možnostech pohybového vyžití osob s postižením (specificky osob s dětskou mozkovou obrnou a podobnými poruchami hybnosti) od rekreační úrovně provozování až po sport vrcholový. Získají také základní dovednosti v různých sportech a sportovních disciplínách (boccia, polybat, závěsný kuželník, Petrabike). Budou schopni nabyté poznatky a dovednosti využít při přípravě sportovní lekce, kterou prakticky realizují se sportovci s dětskou mozkovou obrnou (DMO). Po absolvování předmětu bude student schopen: <ol> <li>využívat znalosti o možnostech pohybového vyžití osob s dětskou mozkovou obrnou a podobnými poruchami hybnosti v praxi; </li> <li>analyzovat získané současné trendy v oblasti APA osob s poruchou hybnosti (somatopatologie, kompenzační pomůcky, sportovní pravidla, klasifikace, specifika sportovní přípravy atd.) </li> <li>zpracovat zadané téma ve formě seminární práce s využitím různých zdrojů; </li> <li>připravit a realizovat vyučovací jednotku integrované hodiny TV; </li> <li>posoudit individuální potřeby a možnosti osob s poruchami hybnosti ve vztahu k APA. </li> </ol> 1. Dětská mozková obrna a další poruchy mobility s podobným klinickým obrazem Ikona5 Dobrý den, vítám Vás u první kapitoly distančního textu předmětu Sporty CP. Tento předmět, po nastudování následujícího textu, splnění všech úloh a praktickém vedení výukové jednotky TV u osob s dětskou mozkovou obrnou (DMO) bude zakončen zápočtovým testem. Ikona1 Po nastudování první kapitoly student získá základní informace o DMO a jejích typech. Ikona2 Pro zvládnutí kapitoly je dobré mít určité vstupní znalosti z oblasti somatopedie, dále pak ze speciální pedagogiky. OSOBY S PORUCHOU HYBNOSTI, S DMO Charakteristika DMO DMO definujeme jako onemocnění, jež vzniká na základě poškození mozku v těhotenství, při porodu nebo do jednoho roku věku dítěte a projevuje se poruchou hybnosti a vývoje hybnosti. Často se přidružuje snížení intelektu, smyslové vady a sekundární epilepsie (Janda & Kraus, 1975, 108). Je to porucha neprogresivní se stupněm závažnosti od lehkého po velmi těžký. Ingham (1966) charakterizuje DMO jako kolektivní název pro množství chronických neprogresivních poruch motorických funkcí dětí zapříčiněných poškozením mozku před,

2 během i po porodu. Tato porucha je také popsána jako ovlivňující motorické funkce poruchami držení těla, svalového tonu a motorické koordinace, často doprovázená senzorickými poruchami jak vizuálních, tak i dalších percepčních funkcí, či poruchami řeči (Barbas & Taft, 1986). V předchozím odstavci se v definicích DMO objevují terminologicky nejednotné charakteristiky, někde je DMO charakterizována jako onemocnění (Janda & Kraus, 1975, 1987), jinde jako porucha či postižení (Ingham, 1966; Mutch, Alberman, Hagberg, Kodama, & Perat, 1992). DMO má velmi rozmanitý obraz, což vede k existenci velkého množství definic a klasifikací. V oblasti zdravotnictví, v 10. revizi Mezinárodní klasifikace nemocí Světové zdravotnické organizace (MKN-10), je DMO uvedena pod číslem diagnózy G80. Současná definice vytvořená kolektivem autorů (Ketelaar, 1999, 7) stanovuje, že DMO je zastřešující termín pro skupinu neprogresivních, ale často se (v ontogenetickém vývoji jedince) měnících syndromů poruchy motoriky v důsledku lézí či anomálií, vzniklých v raných stádiích vývoje mozku. Ve většině uváděných definicí je motorická porucha považována za primární. Přestože je DMO neprogresivní, klinické rysy této poruchy jsou ke změnám náchylné. Etiologie Také etiologie DMO je velmi rozmanitá, zahrnující vše, co zapříčiňuje poškození nezralého mozku. Příčiny můžeme rozdělit na prenatální, perinatální a postnatální. Okolo 90 % těchto poškození mozku se objevuje před či během porodu (Sherrill,1998). Z prenatálních příčin poškození plodu v prvních třech měsících nitroděložního života se uvádějí všechny prodělané infekce těhotné ženy. Mezi nejčastější infekční choroby patří toxoplasmóza, rubeola, nákaza cytomegalovirem a herpes. Dále sem patří působení chemických toxinů (např. alkohol, tabák, léky) či poranění matky, která působí na vývoj plodu. V pozdější fázi těhotenství může být mozek poškozen poruchami krevního oběhu, které způsobí nedostatek kyslíku v těle plodu (fetální hypoxie), či ledvinovými poruchami matky. Mezi porodní (perinatální) příčiny patří všechny komplikované a protrahované porody. Je řada příčin, jež mohou vést k postižení mozku plodu, především poporodní asfyxie, tj. nedostatek kyslíku a kříšení novorozence. Za nejčastější perinatální příčinu DMO považují Trojan, Druga, Pfeiffer a Votava (1996) nedonošenost a nízkou porodní váhu; nezralé a nedonošené děti mají zvýšeně zranitelné drobné mozkové cévy a často dochází k drobnému krvácení, zejména v okolí mozkových komor. Sherrill (1998) uvádí, že okolo 10 % DMO vzniká postnatálně, přičemž vychází z odhadů od 6 do 25 %. Tyto odhady se liší dle toho, jakou daný autor používá definici k popisu nezralého mozku. Podle většiny definicí by se měly problémy s hybností projevit před druhým rokem, ale někteří autoři akceptují jako diagnostickou hranici věk až pět let. Poškození mozku vzniklá později mají větší podobnost s postižením mozku dospělých, a proto se do DMO nezařazují. Nejčastějšími příčinami DMO, která vzniká po narození, mohou být různé infekce (encefalitida, meningitida), dále sem patří úrazové poškození mozku, týrání dětí, chemické toxiny, kyslíkové deprivace apod. Protože nejsou diagnostická kritéria k určení DMO jednotná, přesná čísla a procenta výskytu a rozšíření se různí. Podle Krause (2005) se prevalence DMO pohybuje, přes geografické variace, v rozsahu 1,5 3 na 1000 osob živě narozených a výskyt je větší u chlapců, prvorozených dětí a také mnohočetných těhotenství. Poslední nalezené číselné vyjádření výskytu osob s DMO v České republice je údaj Ústavu zdravotnických informací a statistiky za rok 1996, který udává, že je postiženo 0,43 % dětí do čtrnácti let. Od zpřísnění ochrany osobních dat neprobíhá cílená evidence výskytu DMO.

3 Charakteristika DMO je většinou popsána dvěma způsoby: dle typu svalového postižení (spastická, atetická, DMO s ataxií, smíšená), nebo dle části těla, která je postižena (kvadruplegie, triplegie, diplegie, paraplegie, hemiplegie, monoplegie) (Jones, 1988). Dělení DMO může být tedy různé, většina autorů však určuje dvě hlavní formy, které dále dělí. Zde prezentuji členění DMO dle Jandy a Krause (1987): Formy spastické 1. Diparetická forma Projevuje se symetrickým postižením obou dolních končetin. Většina svalových skupin má zvýšené napětí čili spastickou hypertonii, svaly se zkracují, což má za následek vadné držení dolních končetin i pánve. Zádové a břišní svalstvo je téměř vždy slabé. Horní končetiny mají normální utváření a zpravidla dobrou hrubou motoriku. V mnoha případech je pozorována neobratnost, zvláště v pohybech prstů. Diparetická forma DMO vzniká poškozením mozku, především v oblasti jeho kmene, kde jsou již motorické nervové dráhy z obou mozkových polokoulí pohromadě vedle sebe. Mozková kůra nebývá zasažena a tak je u této formy inteligence většinou zachována. 2. Hemiparetická forma Projevuje se poškozením jedné poloviny těla, horní končetina bývá postižena více, je v připažení, ve flexi v lokti a pronaci předloktí, ve flexi ruky i prstů (Lesný, 1985). Chybí flekční pyramidové jevy, na postižené straně jsou typické pyramidové jevy extenční (Stehlík et al., 1977). Postižené končetiny jsou slabší a zpravidla kratší ve srovnání s druhostrannými. Inteligence je asi u poloviny případů snížena v různém stupni. Hemiparetická forma vzniká poškozením mozku v oblasti jedné mozkové hemisféry, vždy kolaterální k postižené straně. 3. Kvadruparetická forma Spastickou obrnou jsou postiženy všechny čtyři končetiny, neboť se jedná o závažnější poškození mozku. Vzniká na základě výraznějšího poškození v oblasti mozkového kmene. 4. Oboustranná forma hemiparetická Jde o dvě hemiparetické formy vedle sebe (tzv. bilaterální hemiparéza). Postižení je asymetrické, často bývají horní končetiny více postiženy než dolní. Vzniká na podkladě dvou samostatných ložisek, přičemž každé je v jedné mozkové hemisféře. Formy nespastické 5. Dyskinetická forma Dříve nazývaná extrapyramidová forma se vyznačuje přítomností nepotlačitelných pohybů, které jsou v kojeneckém věku atetoické (červovité, hadovité a pomalé) a později se většinou mění na drobné rychlé pohyby choreatické nebo prudké balistické pohyby s velkou amplitudou. Pohyby se objevují spontánně, v klidu, nebo je lze vyprovokovat různými podněty. Zpravidla se zesilují při volních cílených pohybech, které doprovázejí, ruší v provedení a někdy dokonce znemožňují pohyb provést. Jedná se o postižení subkortikálního motorického regulačního systému, nejčastěji bazálních ganglií a jader thalamu. 6. Hypotonická forma Projevuje se celkovým snížením svalového tonu. Následkem toho mají osoby s postižením větší rozsah pohybů v kloubech, velmi nejistý stoj o široké bázi, a jestliže chodí, chůze je vrávoravá a rovněž velmi nejistá. Centrální hypotonický infantilní syndrom není trvalá forma, mění se spolu se zráním mozku.

4 Jednotlivé formy DMO se často kombinují, pak lze hovořit o smíšených formách či kombinované DMO. Centrální porucha hybnosti je u DMO nejnápadnější, ale ne jediná funkční porucha. Často dochází k přidruženým poruchám zraku, sluchu, koordinace, imunity, dýchání, polykání a řeči. Vyskytují se také různé poruchy čití, mentální defekty a další vývojové odchylky. Časté jsou i epileptické záchvaty, vyskytující se až u 1/3 případů. Literatura využitá v textu Ikona7 Barabas, G., & Taft, L. T. (1986). The early signs and differential diagnosis of cerebral palsy. Pediatric Annals, 15, Ingham, T. T. S. (1966). The neurology of cerebral palsy. Archives of Disease in Childhood, 41, Janda, V., & Kraus, J. (1975). Neurologie pro rehabilitační pracovníky. Praha: Avicenum. Janda, V., & Kraus, J. (1987). Neurologie pro rehabilitační pracovníky (2nd ed.). Praha: Avicenum. Ketelaar, M. (1999). Children with cerebral palsy: A functional approach to physical therapy. Delft: Eburon Publishers. Kraus, J. (2005). Etiopatogeneze a patofyziologie. In J. Kraus et al. (Eds.), Dětská mozková obrna (pp ). Praha: Grada. Mutch, L., Alberman, E., Hagberg, B., Kodama, K., & Perat, M. V. (1992). Cerebral palsy epidemiology Where are we now where we are going? Developmental Medicine and Child Neurology, 34, Sherrill, C. (1998). Adapted physical activity, recreation and sport: Crossdisciplinary and lifespan (5th ed.). Boston, MA: McGraw-Hill. Sherrill, C. (2003). Adapted physical activity, recreation and sport: Crossdisciplinary and lifespan (6th ed.). New York, NY: McGraw-Hill. Trojan, S., Druga, R., Pfeiffer, J., & Votava, J. (1996). Fyziologie a léčebná rehabilitace motoriky člověka. Praha: Grada Avicenum. Specifika psychologická a sociální Ikona3 Psychické zvláštnosti dětí s určitým postižením mají celou řadu společných znaků a zároveň jsou vždy individuálně variabilní (Svoboda, Krejčířová, & Vágnerová, 2001). Některé psychické zvláštnosti a odchylky mohou vznikat na základě zdravotního postižení, jiné s ním souviset nemusí. Postižení zapříčiňuje různá omezení a díky tomu vnější prostředí působí jinak, než za normálních okolností. Odchylky v socializaci se řadí mezi sekundární problémy, závislé na chování společnosti a rodiny k dítěti s postižením. Mnoho autorů (Čálek, 1982; Fox, 1997; Kusák & Dařílek, 1989; Novosad, 2000; Sherrill, 2003; Vágnerová, 1999, 2001a; Vágnerová et al., 1999) podtrhuje závislost rozvoje osobnosti dítěte s postižením na přijetí dítěte rodiči, na způsobu rodičovské výchovy (od hyperprotektivní výchovy na straně jedné až k odmítání na straně druhé), na možnosti kontaktu s dalšími lidmi, získání různých rolí a sociálních zkušeností. Děti se závažnějším postižením bývají infantilní, závislejší a nesamostatné, nezkušené a nekritické, více egocentrické a méně schopné sebeprosazení či adekvátního způsobu seberealizace. Mívají pocity nejistoty a méněcennosti, které jsou způsobeny odmítáním, podceňováním apod.

5 Vývoj dětí s DMO je od nejútlejšího věku postižením významně ovlivněn. Pohybové postižení je sociálně nápadným a relativně stabilním znakem organismu. Jeho nositel proto získává roli postiženého se všemi pozitivními i negativními znaky, jaké tato role v dané společnosti či konkrétní sociální skupině má. V důsledku toho se k němu lidé na jedné straně chovají ohleduplněji, ale na druhé straně jej mají tendenci podceňovat, nemají k němu stejná očekávání jako ke zdravým jedincům (Vágnerová, 2001a, 414). Děti s těžkým pohybovým postižením mají po narození často obtíže v posturálním přizpůsobení matce a děti s hypertonií nejsou schopny relaxovat při chování a mazlení a nereagují očekávaným způsobem na zásahy rodičů. Abnormální svalový tonus má vliv na úroveň aktivity, mimika dětí bývá málo zřetelná a gesta omezená, je opožděn vývoj aktivní složky řeči. Pro dítě s DMO je tak těžké si bez pomoci okolí zajistit stimulaci přiměřenou svému věku a vývojové úrovni (Krejčířová, 1997). Vývoj jedince s vrozeným postižením probíhá od narození odlišně, a tak nemůže získat určité zkušenosti. Přesto Vágnerová (2001a, 414) konstatuje, že není vrozené postižení tolik subjektivně traumatizující, protože je na něj jedinec adaptován. Postupně si uvědomuje, že druzí mají další možnosti, které nemá, a přeje si mít totéž, ale často si neumí představit, jaké konkrétní výhody by tím získal. Psychosociální zátěž pro osoby s DMO představuje především viditelná tělesná deformace či estetický handicap. Mimo narušení hybnosti a vývoje hybnosti se často DMO projevuje mentální retardací nebo poruchou aktivity a pozornosti typu ADHD (attention deficit hyperaktivity syndrom). Po intelektu je dalším významným faktorem ovlivňujícím vývoj dítěte s DMO hloubka postižení, protože z psychologického hlediska je významná míra soběstačnosti a nezávislosti jedince. Ta je spojena se zachováním přijatelné úrovně pohybové funkce horních i dolních končetin a mluvidel pro komunikaci. Děti s pohybovým postižením obvykle nastupují do školy o rok či dva později, mívají odklad školní docházky. Důvodem bývá sociální nezralost a nepřipravenost na roli školáka. Mnohé děti bývají příliš závislé na rodinném prostředí, málo samostatné a chybí jim některé sociální dovednosti. Často nemají dostatek zkušeností s vrstevníky a komunikací s nimi. Přes odklad nástupu do školy mohou mít děti s pohybovým postižením problémy s adaptací, které se mohou projevit nízkým výkonem či problematickým chováním. Dítě s pohybovým či jinak řečeno tělesným postižením snadno vzbuzuje extrémní postoje u dětí i dospělých. Může být v kolektivu izolováno, odmítáno, stát se objektem posměchu, ale na straně druhé bývá častěji tolerováno, ochraňováno a pečováno i svými spolužáky (hlavně dívkami) (Vágnerová, 2001a, 457). Takto dítě s postižením získá ve skupině vrstevníků většinou méně obvyklé zkušenosti, které se projeví i na jeho sebepojetí. Předpokládá se, že mezi dětmi s postižením a bez postižení jsou rozdíly nejen ve vývoji sebepojetí obecně, ale i v kompetenční motivaci, vnímaných kompetencích a vnímané kontrole (Harter, 1999; Svoboda et al., 2001; Vágnerová, 1999; Vágnerová et al., 1999). Výsledky výzkumů na toto témata však nelze generalizovat, protože individuální vývoj těchto charakteristik je výslednicí interakce mezi dítětem a prostředím. Přehled významných proměnných, ovlivňujících motivaci a rozdíly v ní u dětí s postižením a bez postižení podává ve své práci Kunnen (1991). Motivaci značně ovlivňuje frekvence zkušenosti jedince s úspěchem a pocitem úspěšnosti. Autorka se nejprve zmiňuje o kompetencích a udává, že děti s postižením mají obecně méně zkušeností s prožitky úspěchu, kvůli limitovanějším aktuálním kompetencím, které vedou k častějším neúspěchům. Síla vlivu kompetencí na motivaci závisí na věku, senzitivitě rodičů; aktivitách, ve kterých děti mohou být úspěšné; skupině, se kterou se děti srovnávají; druhu postižení; množství hospitalizací apod. Děti s postižením jsou většinou méně kompetentní v oblasti pohybových aktivit. Obecně nižší jsou i jejich kognitivní a sociální kompetence. Ve věku kolem šesti až sedmi let začíná být

6 kritériem úspěchu srovnávání se s druhými a míra pocitu nekompetentnosti závisí na tom, jaké vrstevníky děti poznají a používají jako referenční skupinu pro srovnávání. V tomto věku se mnoho dětí s postižením začíná formálně vzdělávat (vyjma případů odkladu školní docházky). Jestliže navštěvují speciální školu, mohou porovnávat své kompetence zejména se spolužáky s postižením a negativní vliv sociálního srovnávání může být u těchto dětí nižší, ale i tak se dostávají do situací, ve kterých se srovnávají s nepostiženými. Z těchto zkušeností mohou vyvodit, že patří do skupiny méně kompetentních lidí (Kunnen, 1991, 56). Ve speciální škole děti více pracují individuálně a učitelé více využívají individuální referenční normy (srovnání s vlastním výkonem v minulosti). To snižuje vliv sociálního srovnávání jako zdroje zkušeností s úspěchem či neúspěchem. Sociální srovnávání a preference sociálních či autonomních norem je důležitým faktorem vývoje sebepojetí, v mladším věku je tato preference značně ovlivněna typem norem používaných rodiči a učitelem. Další faktor působící na motivaci a rozvoj pocitu kompetentnosti je množství příležitostí k samostatnému provádění činností. Děti s postižením mají těchto možností obecně méně (Kunnen, 1991; Kusák & Dařílek, 1989; Sherrill, 1998), často z důvodu příliš protektivní výchovy rodičů, projevující se nedostatečnou svobodou k exploraci (hlavně v předškolním věku). Ve výčtu působících faktorů nesmíme zapomenout na požadavky a očekávání prostředí. Pro rodiče je většinou těžší klást realistické cíle a požadavky na děti s postižením a vybírat vhodně uzpůsobené aktivity, hračky a pomůcky. Často se objevují extrémy (Kunnen, 1991) a děti s postižením jsou konfrontovány s příliš těžkými nebo naopak lehkými požadavky na svou osobu. Už v raném věku je důležitá zpětná vazba a frekvence reakcí druhých lidí, prostřednictvím kterých dítě vnímá očekávání kladené na jeho osobu. Reakce jsou ovlivněny očekáváním a názory na dítě s postižením. V naší kultuře je tělesné postižení často spojené s nemohoucností, speciálně při těžších poruchách hybnosti, když má jedinec mimovolní pohyby nebo problémy s řečí. Kunnen (1991, 61) říká, že přinejmenším od cizích lidí děti s postižením často dostanou implicitně vyjádřené poselství o své údajné neschopnosti; reakce soucitu následující neúspěch a překvapení následující úspěch. Také je jim více vnucována nevyžádaná pomoc. Děti s postižením vykazují větší entuziasmus pro denní aktivity, když rodina projevuje respekt a důvěru ve schopnosti dětí a očekává pozitivní budoucnost. Problémem při výchově dětí s postižením je skutečnost, že se cizí lidé rozpakují při zpětné vazbě podávat negativní informace a ukazovat negativní reakce na nežádoucí chování dětí. V diskusi s učiteli škol pro děti s postižením mnoho učitelů udávalo, že reagují velmi nadšeně už na minimální projevy aktivity dětí (Kunnen, 1991). V důsledku velmi časté pozitivní zpětné vazby se mohou vyvinout nerealisticky vysoké vnímané kompetence. Literatura využitá v textu Ikona7 Fox, K. R. (Ed.). (1997). The physical self. From motivation to well-being. Champaign, IL: Human Kinetics. Harter, S. (1999). The construction of the self: A developmental perspective. New York, NY: The Guilford Press. Kunnen, S. (1991). Mastering with handicap: The development of motivation in physically handicaped children. Dissertation thesis, Universiteit Utrecht, Utrecht. Kusák, P., & Dařílek P. (1989). Sebeobraz postiženého dítěte. In J. Koluchová et al. (Eds.), Patopsychologie dítěte I (pp ). Praha: Státní pedagogické nakladatelství. Novosad, L. (2000). Základy speciálního poradenství. Struktura a formy poradenské pomoci lidem se zdravotním nebo sociálním znevýhodněním. Praha: Portál.

7 Sherrill, C. (1998). Adapted physical activity, recreation and sport: Crossdisciplinary and lifespan (5th ed.). Boston, MA: McGraw-Hill. Svoboda, M. (1999). Psychologická diagnostika dospělých. Praha: Portál. Svoboda, M., Krejčířová, D., & Vágnerová, M. (2001). Psychodiagnostika dětí a dospívajících. Praha: Portál. Vágnerová, M. (1997). Psychologie problémového dítěte školního věku. Praha: Univerzita Karlova. Vágnerová, M. (1999). Psychopatologie pro pomáhající profese. Variabilita a patologie lidské psychiky. Praha: Portál. Vágnerová, M. (2000). Vývojová psychologie. Dětství, dospělost, stáří. Praha: Portál. Vágnerová, M. (2001a). Smyslově a motoricky postižené děti. In M. Svoboda, D. Krejčířová, & M. Vágnerová (Eds.), Psychodiagnostika dětí a dospívajících (pp ). Praha: Portál. Vágnerová, M. (2001b). Škály sebehodnocení. In M. Svoboda, D. Krejčířová, & M. Vágnerová (Eds.), Psychodiagnostika dětí a dospívajících (pp ). Praha: Portál. Vágnerová, M., Hadj-, S. (1999). Psychologie handicapu. Praha: Karolinum. SPC a integrovaná výuka (individuální plán do TV) O tělesné výchově a začleňování žáků a studentů s DMO do výuky si povíme ve výuce, využijeme výukových E-learningových materiálů Centra APA a některých informací ze sborníků seminářů Integrace jiná cesta 1 7 ( Ikona7 Bartoňová, R., & Ješina, O. (2012). Individuální vzdělávací plán ve školní tělesné výchově. Olomouc. UP. Ješina, O., Kudláček, M. a kol. (2012). Aplikovaná tělesná výchova. Olomouc. UP. Kudláček, M., & Ješina, O. (2008). Integrace žáků s tělesným postižením do školní tělesné výchovy. Olomouc: UP. Vyhlídal, T., Janečka, Z. a kol. (2012). Vstupte prosím, aneb společně v pohybu (DVD). Olomouc: UP. Vyhlídal, T., & Janečka, Z. (2013). Už to také dokážu! (DVD). Olomouc: UP. Máte nějaké zkušenosti s osobami s dětskou mozkovou obrnou? Praxe, aktivity, praktické zkušenosti. Nebo pouze něco z teorie? Nebo jen ze života? Podělte se o informace. 2. a 3. Sport a osoby s poruchami hybnosti. Ikona1 Po nastudování kapitoly se bude student orientovat v organizacích nabízejících PA a sport osobám s DMO. Stručně se seznámí s historií sportu osob s těžším tělesným postižením, sportem na nejvyšší Paralympijské úrovni a klasifikací sportovců pro závodní provozování (Klasifikace CP-ISRA).

8 Ikona2 Prostudování 1. kapitoly textu. OSOBY S DMO A POHYBOVÉ AKTIVITY Osoby s DMO a dalšími poruchami hybnosti podobných projevů se mohou účastnit hodin tělesné výchovy (TV) ve školském zařízení a mohou také provozovat pohybové aktivity na různých výkonnostních úrovních, od rekreačního provádění ve volném čase až po sport vrcholový. Formy pohybové aktivity je vhodné volit s přihlédnutím na hloubku postižení a zájmy jedince, možnosti rodiny apod. Tento názor nepanoval v praxi ani v odborných kruzích (především v oblasti medicíny a fyzioterapie) vždy, jak vidíme například u autora Stehlíka et al. (1977), který sport jako takový sice doporučuje, ale vylučuje jeho závodní provozování. Z oblasti školní TV nalezneme v naší literatuře pouze sporé informace o možnosti provozování pohybových aktivit, např. Šandera (1977, 181) píše v knize určené rodičům dětí s DMO: Proto bývají naše děti vždy od tělesné výchovy osvobozeny. Je to pro ně škoda, ale v normální škole to jinak nejde. Zato ve školách při ústavech pro postižené děti se tělocviku připisuje velký význam. Přínos pohybových aktivit pro osoby s DMO byl zaznamenáván pouze sporadicky (nejen v oblasti tělesné zdatnosti a pohybových dovedností, ale i psychologického přínosu a přínosu v oblasti socializace). V některých studiích z 90. let 20. století (např. Holland & Steadward, 1990; Mushett, Wyeth, & Richter, 1995) byly řešeny otázky způsobilosti a bezpečnosti sportovců se spasticitou mozkového původu při účasti ve sportovních soutěžích. Potvrdilo se, že námaha a vzrušení při provozování pohybových aktivit zvyšuje spasticitu jen dočasně a ta se po cvičení v krátkém časovém intervalu vrací do původního stavu. Po prezentaci studií prokazujících, že nehrozí zvýšené riziko poranění či zhoršení zdravotního stavu a že vysoce zátěžové aktivity, jako např. vytrvalostní sporty, nejsou pro spasticitu škodlivé, se tedy strach ze zhoršení zdravotního stavu ukázal jako nepodložený. Daná nedůvěra ale byla mnohdy důvodem pro opoždění rozvoje závodního sportu osob s DMO. V posledních letech autoři také potvrzují význam účasti dětí s DMO v integrovaných hodinách TV na základní škole (Block, 2000; Čurdová, 2001; Hutzler, Fliess, Chacham, & Auweele, 2002; Mačáková, 2004; Marshallová, 2004; Vogler, Koranda, & Romance, 2000). Z důvodu velkých rozdílů v hloubce postižení u jedinců s DMO a unikátnosti jednotlivých projevů, které inklinují k maskování výsledků provedených výzkumů, nenajdeme mnoho výzkumů na téma tělesné zdatnosti (Sherrill, 1998). V jedné části projektu UNIQUE (Winnick & Short, 1991) bylo srovnáváno 309 jedinců s DMO s necelými jedinci bez postižení ve věku let v různých testech pohybových schopností a dovedností. Byly potvrzeny statisticky významné rozdíly ve všech položkách, vyjma měření kožních řas. Ze zajímavých výsledků Sherrill (1998) vybírá, že se jedinci s DMO obecně nezlepšují v položkách testů s rostoucím věkem, jak předpokládá obecný vývojový trend, a také v mnoha položkách nejsou rozdíly mezi pohlavími. Předpokládá se, že výsledky měření tělesné kondice (fitness) u jedinců s DMO jsou ovlivněny rozdíly v tělesné stavbě, proto je třeba se zabývat modifikacemi běžných testů dovedností a pohybových schopností pro jedince s postižením. Spasticita, atetóza a zvýšená reflexní činnost jsou spojovány s mechanickou neúčinností a velkým výdajem energie (i při vykonávání lehčích úkolů). Protože jedinci s DMO potřebují více času k úkonům běžné denní sebeobsluhy (activities of daily living ADL) a přemísťování se z místa na místo, nezbývá jim tolik času a energie k příliš namáhavým aktivitám. Zeptáte-li se, jaké cíle v oblasti pohybových aktivit upřednostňují, mnoho osob

9 s DMO preferuje rozvoj pohybových dovedností a provozování volnočasových aktivit (Sherrill, 1998, 646). Častější jsou studie zabývající se rehabilitačním procesem a používáním diagnostických nástrojů k zjišťování poruchy hybnosti či funkčnímu hodnocení dětí s DMO. Přehled těchto zahraničních studií se nachází v knize Mariolijn Ketelaar (1999), která se svými kolegy přehodnotila sedmnáct nástrojů používaných v pediatrické rehabilitaci a fyzioterapii k hodnocení funkčních motorických schopností či dovedností u dětí s DMO. Z těchto nástrojů autorka vybrala pouze dva, Gross Motor Function Measure (GMFM) a Pediatric Evaluation of Disability Inventory (PEDI), které splňují kritéria reliability a validity a jsou dostatečně citlivé ke změnám ve schopnostech a dovednostech. Ostatní nástroje slouží převážně k účelům rozlišení normálního vývoje a vývoje nějak porušeného. Kognitivní schopnosti jedinců s DMO ovlivňují programování pohybových aktivit (Sherrill, 1998). Jestliže se k poruše hybnosti přidruží mentální postižení, jsou tito jedinci většinou organizováni ve Special Olympics (SO), v České republice v Českém hnutí Speciálních olympiád (ČHSO) anebo v International Sports Federation for Persons with Intellectual Disability (INAS-FID), u nás zastoupenou Českým svazem mentálně postižených sportovců (ČSMPS). Je třeba obecně věnovat více úsilí socializaci dětí s DMO prostřednictvím pohybových aktivit a poskytnout jedincům s DMO celoživotní možnosti k sebeaktualizaci pomocí provozování sportu (na výkonnostní nebo vrcholové úrovní) (Sherrill, 1998). Nejvhodnější je hledat volnočasové aktivity společné celé rodině a provozované v sociálním okolí jedince s DMO. Děti s DMO by již od nejútlejšího věku měly být (prostřednictvím rodičů) seznamovány s vhodností provozování pohybových aktivit a s jejich nabídkou. Tyto informace by měly vycházet od zařízení a odborníků nabízejících služby rodinám osob s postižením. Literatura využitá v textu Ikona7 Block, M. E. (2000). A teacher s guide to including students with disabilities in general physical education (2nd ed.). Baltimore, MD: Brookes. Čurdová, J. (2001). School physical training and other sports physical activities in integrated and special educational system: Children with cerebral palsy. In H. Válková & Z. Hanelová (Eds.), Movement and Health (pp ). Olomouc: Univerzita Palackého. Holland, L., & Steadward, R. (1990). Effects of resistance in flexibility training and strength, spasticity, muscle tone and range of motion of elite athletes with cerebral palsy. Palaestra, 6(3), Hutzler, Y., Fliess, O., Chacham, A., & Auweele Y. (2002). Perspectives of children with physical disabilities on inclusion and empowerment: Supporting and limiting factors. Adapted Physical Activity Quarterly, 19(3), Ketelaar, M. (1999). Children with cerebral palsy: A functional approach to physical therapy. Delft: Eburon Publishers. Mačáková, I. (2004). Analýza inkluzivních vyučovacích jednotek. Diplomová práce, Univerzita Palackého, Fakulta tělesné kultury, Olomouc. Marshallová, M. (2004). Realita integrace studenta s tělesným postižením do hodin školní tělesné výchovy na střední odborné škole v Novém Městě na Moravě. Diplomová práce, Univerzita Palackého, Fakulta tělesné kultury, Olomouc. Mushett, C. D., Wyeth, D., & Richter, K. (1995). Cerebral palsy, traumatic brain injury and stroke. In Goldberg, B. (Ed.), Sports and exercise for children with chronic health conditions, (pp ). Champaign, IL: Human Kinetics.

10 Sherrill, C. (1998). Adapted physical activity, recreation and sport: Crossdisciplinary and lifespan (5th ed.). Boston, MA: McGraw-Hill. Stehlík et al. (1977). Dítě s dětskou mozkovou obrnou v rodině. Praha: Avicenum. Šandera, O. (1977). Problematika školního vzdělání u dětí s dětskou mozkovou obrnou. In A. Stehlík et al. (Ed.), Dítě s mozkovou obrnou v rodině (pp ). Praha: Avicenum. Vogler, E. W., Koranda, P., & Romance, T. (2000). Including a child with severe cerebral palsy in physical education: A case study. Adapted Physical Activity Quarterly, 17(2), Winnick, J. P., & Short, F. X. (1991). A comparsion of the physical fitness of nonretarded and mildly mentally retarded adolescent with cerebral palsy. Adapted Physical Activity Quarterly, 8(3), CP-ISRA a ČESKÁ FEDERACE SPASTIC HANDICAP o. s. Jestliže chce sportovat jedinec s poruchou hybnosti bez postižení intelektu, tito sportovci se sdružují do Cerebral Palsy International Sports and Recreation Association (CP-ISRA), což je světová organizace pro osoby s poruchou hybnosti a příbuznými neurologickými stavy. CP-ISRA byla založena v roce 1978 a je v naší republice zastoupena Českou federací Spastic Handicap o. s. Více na: Projděte si www stránky České federace Spastic Handicap o. s., vypište sporty, kterými se zabývá. Vyberte nějakou informaci, která Vás zaujala. Je ve Vašem okolí (trvalé bydliště) někde klub Spastic Handicap? Paralympijské hnutí a sportovci s poruchou hybnosti Akceptace jedinců s DMO jako vrcholových sportovců se v současnosti zdá jako bezproblémová, nebylo tomu však odjakživa. Sportovci s DMO nebyli do roku 1980 do Paralympijských soutěží zařazeni, přestože paralympijské hnutí začalo již v roce Od roku 1980 jsou začleněni chodící sportovci s DMO, sportovci užívající vozík se účastní paralympijských her teprve od roku Jones (1988) řadí mezi sporty provozované na závodní úrovni atletické disciplíny, fotbal, házenou, volejbal, volejbal vsedě, basketbal, quadragby, střelbu, lukostřelbu, jízdu na koni, stolní tenis, tenis, bowling, cyklistiku, cyklistiku na tricyklu, plavání, vzpírání, lyžování, bocciu apod. Sportovci s DMO obecně dosahují lepších výkonů v individuálních než týmových sportech, což je spojeno především s problematikou časování činností (problém tzv. timingu ) (Jones, 1988; Sherrill, 2003). Z kolektivních sportů se na závodní úrovni provozuje fotbal, quadragby a boccia. Funkčně sportovní klasifikace Organizace CP-ISRA klasifikuje své sportovce do 8 závodních tříd, kdy nejtěžší postižení zahrnuje třída 1. Klasifikace se určuje dle stupně spasticity, optickým a funkčním ohodnocením s testem pro horní a dolní končetiny a trup (Porretta, 2000). Diagnózou musí

11 být neprogresivní poškození mozku s pohybovou dysfunkcí, jako např. DMO, traumatické poškození mozku, cévní mozková příhoda nebo podobné stavy. Prezentujeme členění do tříd a stručnou charakteristiku funkčního profilu sportovců jednotlivých tříd (Česká federace sportovců s centrálními poruchami hybnosti Spastic Handicap, 2004): Od roku 1978 soutěžili sportovci s DMO na nejvyšší mezinárodní úrovni s použitím funkční klasifikace CP-ISRA. Tato klasifikace zajišťovala spravedlivé šance při soutěžích, protože brala ohled na hloubku postižení. Na paralympiádě v Barceloně v roce 1992 byl poprvé použit integrovaný funkční klasifikační systém, na základě kterého sportovci s DMO soutěží se sportovci s jinými druhy tělesného postižení. Tento klasifikační systém je však kritizován jako neobjektivní pro sportovce s DMO, protože se neadekvátně zabývá přidruženými dysfunkcemi, které jsou pro DMO specifické (Sherrill, 1998, 2003). Klasifikační systém CP ISRA uznává, že mozková obrna je stav oslabení v různém stupni, způsobený poškozením mozku. Účelem klasifikace je poskytnout všem sportovcům spravedlivý výchozí bod pro soutěžení a předcházet tomu, aby bylo sportovcům zabráněno v dosažení možného úspěchu pouze kvůli stupni jejich neurologického postižení. Cílem klasifikace je zajistit, aby rozlišující faktor sportovního výkonu závisel na tréninku, úrovni dovedností a soutěžních zkušenostech, spíše než na neurologických schopnostech sportovců. Systém hodnotí přirozené neurologické funkce sportovce ve vztahu k jeho/její sportovní disciplíně způsobem, který mu umožní soupeřit s jedinci s podobnými stupni neurologického postižení. Text upraven z CP-ISRA (2005) Classification and Rules Manual (9th Edition) Pravidla klasifikace a sportovních disciplín (9. Edice): FUNKČNÍ PROFIL CP 1 Kvadruparetické postižení: Těžké postižení s prvky atetózy nebo chabým funkčním rozsahem pohybu a chabou funkční sílou ve všech končetinách a trupu. Při pohybu využívá elektrický vozík nebo pomoc asistenta. Není schopen samostatného funkčního pohybu na vozíku. Dolní končetiny: považovány za nefunkční ve vztahu k jakémukoliv sportu z důvodu omezení v rozsahu pohybové síly a/nebo kontroly. Kontrola trupu: Statická i dynamická kontrola trupu je velmi chabá nebo žádná. Problémy při návratu zpět do středové nebo vzpřímené polohy při výkonu sportovních pohybů. Horní končetiny: Těžké omezení funkčního rozsahu pohybu nebo těžká atetóza jsou hlavními faktory ve všech sportech. Zřetelné omezení při odhodu s chabým dotažením pohybu. Opozice palce a jednoho prstu se může vyskytovat a umožňuje sportovci úchop. FUNKČNÍ PROFIL CP 2 Kvadruparetické postižení: Těžké až střední postižení. Chabá funkční síla všech končetin a trupu. Oproti CP 1 je sportovec schopen pohánět vozík. Dolní končetiny: Prokazatelný stupeň funkčnosti v jedné nebo obou dolních končetinách, který umožňuje pohon vozíku, kvalifikuje takového jedince do Třídy 2 dolní. Sportovci CP 2 dolní jsou velmi zřídka také schopni chůze. Kontrola trupu: Statická kontrola je poměrně dobrá. Dynamická kontrola trupu je chabá - nezbytnost použití horních končetin a/nebo hlavy, při napomáhání k návratu do vzpřímené polohy. Horní končetiny: ruka Těžké až střední postižení. Jestliže je funkčnost rukou a paží shodná s popisem u Třídy 1, pak jsou pro určení toho, zda je vhodnější zařazení do Třídy 2 či nikoliv, rozhodující dolní končetiny.

12 Sportovec Třídy 2 horní má často cylindrický nebo sférický způsob úchopu a může prokázat dostatečnou zručnost při manipulaci a odhodu míče, ale projevuje chabý úchop a vypuštění. Odhodové pohyby musí být otestovány pro zjištění jejich dopadu na funkci ruky. Sportovec dokáže také pohánět vozík s využitím horních končetin. FUNKČNÍ PROFIL CP 3 Kvadruparetické postižení: (těžší formy hemiparézy). Střední (asymetrická nebo symetrická) kvadruplegie nebo těžká hemiplegie, jedinec používá ortopedický vozík. Sportovec má téměř úplnou funkční sílu v dominantní horní končetině a je také schopen vozík samostatně pohánět. Dolní končetiny: při přemísťování lze vypozorovat částečnou funkčnost. Může být schopen chůze s pomoci nebo s pomocnými prostředky. Kontrola trupu: Poměrně dobrá kontrola trupu je evidentní při pohánění vozíku, ale dopředný pohyb trupu je často omezován napětím extenzorů v průběhu záběru. Při odhodu lze zaznamenat rovněž určité pohyby trupu pro úpravu držení těla, ale odhodové pohyby vycházejí zejména z paže. Rotace je omezená nebo žádná. Horní končetiny: Střední omezení stupněm křečovitosti 3 až 2 u dominantní paže se projevuje jako omezení extenze a dotažení pohybu. Funkce ruky: Pohyby ruky spočívající v úchopu a uvolnění jsou obvykle pomalé a namáhavé. U dominantní ruky je možnost cylindrického nebo sférického úchopu, ale vypuštění předmětů je nápadně horší než u sportovců Třídy 4. FUNKČNÍ PROFIL CP 4 Diparetické postižení: střední až těžké postižení. Dobrá funkční síla s velmi lehkým omezením nebo problémy v kontrole je patrná u horních končetin a trupu. Dolní končetiny: Střední až těžké postižení obou dolních končetin, spasticitou která je obvykle činí nefunkčními k chůzi na dlouhé vzdálenosti bez pomoci pomocných prostředků. Také proto je pro sport primární volbou ortopedický vozík. Trup: Velmi malé omezení pohybů trupu. U některých sportovců může únava křečovitost zvýšit, což lze překonat správným nastavením. Ve stoji je zřetelná špatná rovnováha i za použití pomocných prostředků. Horní končetiny: Horní končetiny často vykazují normální funkční sílu. Velmi malé omezení pohybového rozsahu se může vyskytovat, ale při odhodu nebo pohánění kole je vidět normální dotažení pohybu a udělení rychlosti. Funkce ruky: Ve všech sportech je vidět normální cylindrickou/sférickou opozici a chápavý úchop. Existuje-li nějaké omezení, pak je obvykle zřejmé pouze při rychlých jemných pohybových úkolech. Diplegie obvykle znamená výraznější spasticitu dolních končetin. FUNKČNÍ PROFIL CP 5 Diparetické postižení: střední postižení Tento jedinec potřebuje k chůzi kompenzační pomůcky, ale ne nezbytně je potřebuje pro stoj nebo odhod. Dynamický posun těžiště může vést ke ztrátě rovnováhy. Dolní končetiny: Postižení jedné nebo obou nohou, které může vyžadovat pomocné prostředky pro chůzi. Sportovec Třídy 5 může mít dostatečnou funkčnost končetin k běhu na trati. Je-li funkčnost nedostatečná, je pravděpodobně zařazení do Třídy 4 vhodnější. Rovnováha: Obvykle normální statická rovnováha, ale problémy s dynamickou rovnováhou, např. při pokusu o otočku nebo silový odhod. Horní končetiny: Jedná se oblast, kde se projevuje rozdílnost. Určité střední až velmi malé omezení v horních končetinách lze často pozorovat zejména při odhodu, ale síla je v rámci běžných mezí.

13 Funkce ruky: Normální cylindrická/sférická, opozice a chápavý úchop a uvolnění u dominantní ruky lze pozorovat u všech sportů. FUNKČNÍ PROFIL CP 6 Sportovec s atetózou nebo ataxií střední postižení: Sportovec je schopen bipedální lokomoce bez kompenzačních pomůcek. Atetóza je faktor, který převládá nejvíce, i když do této třídy mohou být zařazeni i někteří chodící kvadruparetici s křečovitostí (tj. s větším postižením paží než u chodících diparetiků). Při sportovní činnosti jeví obvykle všechny čtyři končetiny funkční postižení. Sportovci Třídy 6 mají obyčejně větší potíže s ovládáním horních končetin než sportovci Třídy 5, avšak mají obvykle lepší funkci dolních končetin, zejména při běhu. Dolní končetiny: Funkčnost se může do značné míry lišit v závislosti na vyžadované sportovní dovednosti od chabé, namáhavé, pomalé chůze až po běžecký krok, jež je často ukázkou dokonalejší mechaniky. U chodícího sportovce s atetózou může být značný rozdíl mezi nekoordinovaným způsobem chůze a hladkým, z hlediska tempa vyrovnaným koordinovaným běžeckým/cyklistickým výkonem. Rozběh při hodu oštěpem je možný. Horní končetiny a kontrola ruky: U středně až těžce atetického sportovce může být úchop a uvolnění při odhodu značně ovlivněno. Čím větší je křečovitost, tím větší jsou omezení při dotažení pohybu a zachování rovnováhy po odhodu. FUNKČNÍ PROFIL CP 7 Hemiparetické postižení: Tato třída je určena pro (ambulantní) chodící sportovce s hemiparézou. Sportovec Třídy 7 trpí stupněm křečovitosti 3 až 2 v jedné polovině těla. Chodí bez pomocných prostředků, ale častým jevem je kulhání v důsledku křečovitosti v dolní části končetiny. Dobrá funkční schopnost dominantní poloviny těla. Dolní končetiny: Dominantní strana má lépe rozvinutý pohyb a jeho dotažení při chůzi a běhu. Sportovci se střední až velmi lehkou atetózou do této třídy nespadají. Horní končetiny: Kontrola paže a ruky je ovlivněna pouze u nedominantní strany. Na dominantní straně je funkční kontrola dobrá. FUNKČNÍ PROFIL CP 8 Velmi lehké postižení Do této třídy patří sportovci s diparézou, hemiparézou, a monoparézou s velmi lehkým postižením. Sportovec musí mít zřetelně zhoršenou určitou funkci, která je v průběhu klasifikace evidentní. To znamená - musí vykazovat zřetelné známky spasticity (křečovitosti), bezděčné pohyby a/nebo ataxie. 4. Rekreační formy pohybových aktivit (indoor/outdoor) Ikona1 V kapitole budou zmíněny možnosti rekreačního vyžití osob s DMO. Ikona2 Prostudování předcházejících kapitol. Znalosti problematiky rekreace, volného času a pohybových aktivit. VOLNÝ ČAS A OSOBY S DMO Ikona5

14 Ve výuce v teoretické části si připomeneme zvláštnosti výběru PA pro osoby s postižením, trávení volného času. Prakticky potom vyzkoušíme některé PA. Plánování pohybových aktivit ve volném čase Jistě jste se ve výuce setkali s modelem plánování pohybových aktivit PAPTECA (Planning, Assessment, Prescribing, Teaching, Evaluating, Consulting, Advocating) (Sherrill, 2004; Ješina & Hamřík, 2011). Tento model je aplikován i pro osoby se speciálními potřebami a lze ho použít i k vysvětlení toho, jakým způsobem by se mělo postupovat při strukturaci volného času osob s postižením (v našem případě třeba osob s DMO). Model znázorňuje zastřešující oblast celého modelu, kterou je poradenství, to pomáhá vytvářet vnější podmínky, samozřejmě v rámci určitých legislativních norem. Tyto normy nám u osob s postižením mohou být spíš nápomocné při prosazování práva na volnočasové vyžití či přístupu k určitým službám. Jednotlivé dokumenty uvádějí Ješina a Hamřík (2011), str a ve výuce. Při plánování PA musíme brát ohled na časové, materiální, prostorové a především personální podmínky. Vše je mnohem náročnější u osob s těžkým postižením hybnosti. Obrázek 1: Model PAPTECA (Sherrill, 2004; Ješina & Hamřík, 2011). Prvním krokem je: a) monitorování možností a nabídek v oblasti nabízených služeb b) diagnostika potenciálního uživatele služby (možnosti, omezení, potřeby, zájmy, ) Programy musí být většinou modifikovány, lze využít model Pěti kroků modifikace volnočasových programů (Sugerman, 2001): 7. Sběr informací, pomoc odborníků

15 8. Volba instruktorů a dalšího personálu a jejich příprava 9. Sběr informací o zdravotním stavu a možnostech klientů 10. Úprava aktivit, prostředí 11. Implementace a evaluace programu CO NESMÍME OPOMENOUT JE FAKT, ŽE OSOBA S TĚŽKÝM POSTIŽENÍM HYBNOSTI BUDE VŽDY NĚJAKÝM ZPŮSOBEM ZÁVISLÁ NA SVÉM OKOLÍ PŘI VOLBĚ I NÁSLEDNÉ REALIZACI POHYBOVÝCH AKTIVIT! A TO VŽDY, NEJEN VE SVÉM VOLNÉM ČASE, ALE I V HODINÁCH TV ČI PŘI TRÉNINKU! Ikona7 Ješina, O., Hamřík, Z. a kol. (2011). Podpora aplikovaných pohybových aktivit v kontextu volného času. Olomouc: UP. Ješina, O., Kudláček, M. a kol. (2012). Aplikovaná tělesná výchova. Olomouc. UP. Ikona5 Ukážeme si příklady dobré praxe - organizace a občanská sdružení nabízející pohybové aktivity pro osoby s postižením, přístupnost různých turistických atrakcí, turistických cest, pamětihodností pro osoby s postižením. Připomeneme si aktivity, které lze rekreačně provozovat od organizovaných aktivit venku i v různých vnitřních prostorách organizací, po různé pobyty v přírodě, využívání vodních ploch a toků k vodní turistice apod. 5. Specifické sportovní disciplíny (polybat, závěsný kuželník, quadrugby, 7 side soccer /fotbal pro sedm hráčů/). Ikona1 Seznámení s méně tradičními sportovními hrami pro osoby s poruchou hybnosti. Ikona2 Nejsou potřeba žádné předchozí znalosti. POLYBAT Polybat je pálková sportovní hra, přizpůsobená verze stolního tenisu. Hra byla vytvořena ve Velké Británii jako přizpůsobený spot, který mohou hrát i hráči s těžkým postižením hybnosti. Vybavení pro hru Hra se podobá stolnímu tenisu a dá se hrát na běžném stole pro tenis (bez síťky, výška stolu upravena pro vozík a po stranách přidělány bočnice vysoké 10 cm). Hrací pálky mohou být dřevěné či plastové a mají obdélníkový tvar. Maximální délka pálky i s rukojetí je 30 cm, umístění rukojeti je individuální vzhledem k úchopu (proti poškození stolu odřením lze na pálku přidat krycí materiál, jako gumu, pěnu, izolepu, ). Míček velikost lze měnit velikost a materiál dle dovedností a potřeb hráčů či stylu hry (měkký plast, lze hrát i s pingpongovým, ale problém odskoku).

16 Cíl hry Zahrát míček na soupeřův konec stolu tak, aby ho nezachytil a míček spadl dolů. Po celkou dobu musí být míček v kontaktu s deskou stolu. Stručná pravidla Hrají jednotlivci i páry, vítěz první dosáhne 11 bodů, hraje se 5 směn v zápase Podání: podává se z místa podávací čáry při podání musí hráč odehrát míček odrazem od jedné z bočnic na soupeřově straně stolu přijímající musí umožnit odraz míčku od bočnice předtím, než odehraje míček zpět Manipulace s míčkem: hráč smí odehrát míč víc než jednou předtím, než ho odehraje soupeři hráč nesmí míček ale zastavit rukou či pálkou a poté jej odehrát Zisk bodů: pokud protihráč pokazí podání pokud protihráč pokazí přihrávku Ztráta bodů: pokud odehraje míč tak, že přeskočí bočnici pokud míč chytí nebo zastaví pokud míč odehraje nebo jej zastaví jakoukoliv částí těla Hráč se smí dotknout povrchu stolu, jen pokud je to nutné k znovunabytí rovnováhy. Bezpečnost: zajistit vhodnou výšku stolu, pozor na odřeniny, naražení; při dvojhře zajistit prostor pro oba hráče hlídat stav hráčů (u DMO rychlejší únava, napětí a vzrušení zvyšuje spasticitu, ) Další průpravné hry a cvičení: Kuželky Polybatový stůl a kuželky či plastové kelímky. Cílem hry je odrazit polybatový míček tak, aby shodil co nejvíce kuželek umístěných na stole (počet kuželek, jejich postavení a způsob shození lze volit dle dovedností hráčů). Polysquash Polybatový stůl (stačí jeho ½) opřít o stěnu, rozpůlit středovou čárou a hrát odrazem o stěnu. Bodování jako u polybatu. Stolní minigolf Vytvoření různých překážek, průjezdných branek apod. Vyhrává ten, kdo projede dráhu na co nejmenší počet pokusů. Ikona7 Spurná, M. (2011). Stolní pálková hra polybat. APA v teorii a praxi, 2(2), Spurná, M. (2013). Polybat pravidla hry. Retrieved: [online] , [cit ].

17 ZÁVĚSNÝ KUŽELNÍK Závěsný kuželník (ruský kuželník), který nepatří mezi paralympijské sporty se podle upravených pravidel České federace Spastic Handicap (ČFSH) pro spasticky a tělesně postižené sportovce těší velkému zájmu sportovců bez rozdílu postižení. Hráči jsou rozděleni do kategorií dle věku a pohlaví. Kategorie muži, ženy (v roce konání soutěže věk 16 let a výše), mladší spadají do kategorie žáci, žákyně. Závěsný kuželník se v ČR hraje jako soutěž čtyřčlenných družstev. Složení hráčů může být z různých klasifikačních tříd, věkových kategorií a pohlaví (pokud možno 1 žena v týmu). Všichni závodníci hrají 60 hodů sdružených (viz níže). Výsledek nejlepších tří závodníků z družstva se započítává do výsledku družstva (čtvrtý hráč se do týmového hodnocení nezapočítává). Při hře sportovec sedí na vozíku či stoličce (úhel natočení vozíku, vzdálenost od hracího pole či výška nejsou určeny). Kuželky musí být po odhozu shozeny nárazem koulí zezadu či se poshazovat navzájem. Soutěžní disciplíny Hody do plných před každým hodem se postaví do základního postavení všech 9 kuželek. Závodník vždy hází do plného počtu. Hody dorážkové po každém hodu se odstraní regulérně sražené kuželky a dohazuje se do zbylých. Pokud padne poslední kuželka, pak se znovu postaví na hod plné postavení (9) kuželek. Hody sdružené kombinace předešlých, první polovina hodů se hází do plných, druhá dorážkou. Počet hodů v disciplínách je 10, 20 nebo 30 (ve sdružených hodech 20, 40, 60). Hráč může před každým kolem provést dva zkušební odhody. Popis zařízení Závěsná konstrukce: trubka tvaru šibenice - výška vodorovného části trubky nad zemí je 260 cm ± 15 cm. Ložiskový rám: plochá ocelová konstrukce zapuštěná do úrovně země s devíti otvory pro umístění kuželek; má tvar kosočtverce s velikostí úhlopříčky 1 m. Prostřední otvor (uprostřed kosočtverce) je vzdálen od závěsné konstrukce přibližně 1 m. Kuželky: používají se běžné kuželky pro dráhový kuželník, průměr kuželky v nejširším místě je 100 mm a výška je 400 mm. Jsou vyrobeny ze dřeva, nebo z umělé hmoty. Hmotnost kuželky je g. Kuželek je celkem devět a jsou umístěny na ložiskovém rámu. Koule a zavěšení: má průměr 160 mm a hmotnost 2900 ± 100 g a je vyrobena z umělé hmoty Koule je zavěšena na tenkém lanku, mezi koulí a rovinnou rámu je mezera 40 ± 10 mm a volně zavěšená koule se dotýká nejvzdálenější kuželky od konstrukce na vnější straně. Ikona7 Charvát, J. (2011). Závěsný kuželník /ruský kuželník). APA v teorii a praxi, 2(1), RUGBY NA VOZÍKU QUAD RUGBY Pravidla hry částečně vycházejí z basketbalu na vozíku, ale jsou přizpůsobená většímu zdravotnímu handicapu. Hraje se v tělocvičně na basketbalovém hřišti, na jehož koncových čarách jsou umístěny kužely vymezující branky. Každý tým může mít 12 hráčů, z toho jsou 4 na hřišti, které lze libovolně střídat (resp. podle určitých pravidel s přihlédnutím ke zdravotním klasifikacím jednotlivých hráčů). Cílem hry je dát gól, to znamená přejet alespoň

18 dvěma koly vozíku přes brankovou čáru s míčem plně pod kontrolou. Vítězí mužstvo, které dá během hrací doby (4x8 minut čistého času) více branek. Historie Vozíčkářské rugby (wheelchair rugby) vzniklo v roce 1977 ve Winnipegu, Kanadě. Od roku 1990 oficiálně existuje světová asociace IWRF - International Wheelchair Rugby Federation, která v součastné době sdružuje asi 40 zemí. Poprvé se hrálo na Paralympiádě v roce 2000 v Sydney. Více v angličtině na stránkách IWRF V České republice byl v lednu 1993 založen první klub SK Quadru Fit Hradec Králové, v roce 2000 založen Český ragbyový svaz vozíčkářů ČRSV ( Reprezentace ČR se od roku 1995 účastní turnajů v Evropě. V sezóně 2013 hrají v ČR čtyři týmy. Zkrácená pravidla Hra quadrugby se hraje na 4x8 minut čistého času. V quadrugby se hraje míčem rukama nebo předloktím, míč může být při jízdě položen na klíně. Kromě toho jej lze přihrávat, házet, kutálet, driblovat s ním apod. Je zakázáno hrát úmyslně nohama (přestupek se ztrátou míče). Pokud má hráč míč pod kontrolou, musí s ním driblovat nejméně jedenkrát za 10 sec. (nedribloval-li přestupek se ztrátou míče). Míč v zámezí: Je zahrán některým hráčů ze hřiště a opustil hrací plochu nebo se dotkne hráče nebo jeho vozíku v momentě, kdy ten se nachází mimo hřiště (úmyslné zahrání míče do zámezí - přestupek se ztrátou míče). Utkání a každá hra v prodloužení začínají rozskokem ve středovém kruhu. Hráči vně středového kruhu se mohou postavit střídavě mimo středový kruh podle vlastní volby. Druhá, třetí a čtvrtá část hrací doby není zahájená rozskokem, ale tzv. "náhradním postupem", tj. vhazováním z postranní čáry ve středu hřiště. Všechna pravidla týkající se vhazování v quadrugby jsou, až na nepatrné výjimky, totožná s pravidly pro basketbal: hráč provádějící vhazování za postranní čarou nejblíže místu, kde došlo k přestupku nebo nedovolenému zákroku. Po obdržené brance se vhazuje za koncovou čarou; způsob vhazování není určen, hráč může míč vrhat, házet, kutálet, odbíjet nebo jiným způsobem zahrát do hřiště. Družstvo, které získá míč ve své obranné polovině nebo obdrží branku, musí přejít do útočné poloviny v průběhu 15 sekund. Porušení tohoto pravidla znamená ztrátu míče a vhazování soupeře z místa za postranní čarou nejblíže k místu přestupku. Za každou dosaženou branku získává družstvo bod. Branky je dosaženo, jestliže hráč, který má míč v držení, přejede alespoň dvěma koly vozíku čáru ohraničující bodovaný prostor. Kombinací pravidel basketbalu a ledního hokeje je v quadrugby hodnocení nedovolených zákroků a způsob jejich trestání. Za každý obranný nedovolený zákrok je hráč potrestán vyloučením na 1 minutu. Útočný nedovolený zákrok neznamená vyloučení, ale ztrátu míče pro útočící družstvo. Za nedovolené zákroky se v quadrugby považuje: držení (omezování soupeře ve volném pohybu držením za vozík nebo některé části těla nebo oblečení), strkání (vrážení, strkání nebo podobná činnost jejímž výsledkem je kontakt se soupeřem, který tím nedobrovolně opouští zaujatou pozici), napadání (vytváření nátlakového kontaktu na soupeře bez pokusu jej zastavit, zpomalit nebo změnit jeho směr), couvání (najetí do soupeře couváním s cílem zkřížit mu přímý směr jízdy), nedovolené bránění (pohyb ve směru pohybu protihráče tak rychle a náhle, že ten nemá čas zastavit ani změnit směr jízdy). Počet střídání v quadrugby není omezen. Družstvo však může střídat v těchto situacích: je odpískán držený míč, je odpískán nedovolený zákrok, technická nebo diskvalifikující chyba, je poskytnut započitatelný oddychový čas nebo je vybrán oddychový čas rozhodčími kvůli zranění hráče nebo poruchy na vozíku. Na rozdíl od jiných sportovních her vozíčkářů může ve quadrugby požádat o oddechový čas i hráč na hřišti. V utkání vítězí to družstvo, které po skončení čtvrté části hry získalo více bodů. Jestliže je stav utkání po čtvrté části hry

19 nerozhodný, tak se prodlužuje až do konečného rozhodnutí. Pravidla quadrugby neznají nerozhodný výsledek. Hřiště a vybavení pro rugby vozíčkářů Hřiště a vybavení hřiště má stejné rozměry jako regulérní hřiště pro basketbal s tím, že je využito postranních a koncových čar, středové čáry a středového kruhu. Uvnitř hřiště při koncových čarách je vyznačen stejnou barvou jako postranní čáry tzv. bodovací prostor o rozměrech 1,75 x 8,0 metrů. Mimo hranice hřiště jsou na čtverhranných podstavcích umístěny brankové tyče tak, že jedna jejich strana se dotýká okraje koncové čáry a druhá pomyslného prodloužení čáry bodovacího prostoru. Po straně hřiště je trestná lavice, kterou tvoří dva boxy pro každé družstvo. Minimální rozměr boxu je 1 x 2 metry, mezi boxy musí být vzdálenost alespoň 2 metry. Více viz obrázek. Quadrugby se hraje volejbalovým míčem, hráči mohou při hře používat rukavice. Dresy hráčů musí být označeny číslem o velikosti 10 cm vpředu na levé části trika. Stejné číslo o velikosti 15 cm má každý hráč umístěno uprostřed na zádech. Pro hru je nutný odpovídající ukazatel času a skóre včetně signalizačního zařízení, které umožňuje měřit každou část hry, trestné minuty, oddechový čas a zaznamenává tzv. "náhradní postup". Klasifikace Každý hráč rugby na vozíku musí absolvovat ohodnocení svého zdravotního stavu, kdy se určí, zda je způsobilý hrát tento sport. Následně je klasifikován za účelem zařazení do jedné ze sedmi skupin podle stupně postižení. Součástí klasifikace je fyzické vyšetření (svalový test na vozíku), technické ohodnocení (funkční test) a sledování hráče na hřišti (při treninku nebo hře). V závěru je hráči přidělena sportovní třída (číselná kategorie v rozmezí bodu) a stav/status této sportovní klasifikace (vznik a platnost). Více na:

20 Obr. 2: Hřiště na quadrugby (z ) Celková pravidla a vše o sportu najdete taktéž na FOTBAL PRO 7 (osob s DMO) 7 side soccer Fotbal pro 7 je určen hráčům s centrálními poruchami hybnosti (CP/ DMO). Hrají se dva 30 minutové poločasy na hřišti, které je menší než u tradičního fotbalu (minimum 70 x50m, maximum 75m x 55m). Ve hře se nepoužívá pravidlo offsidu a postranní vhazování může být pouze jednou rukou. Klasifikováni mohou být sportovci chodící, třídy C5 8. Každý tým musí mít ve hře alespoň jednoho hráče C5 nebo C6, nebo musí hrát se 6 hráči a může mít pouze jednoho ráče C8.