ČESKÁ REPUBLIKA A ERM II

Transkript

1 Masarykova univerzita Ekonomicko-správní fakulta Studijní obor: Finanční podnikání ČESKÁ REPUBLIKA A ERM II Diplomová práce Vedoucí diplomové práce: Ing. Dalibor PÁNEK Autor: Martina STÁRKOVÁ Brno, duben 2006

2 Masarykova univerzita Ekonomicko-správní fakulta Katedra financí Akademický rok 2005/2006 ZADÁNÍ DIPLOMOVÉ PRÁCE Pro: S T Á R K O V Á Martina Obor: Finanční podnikání Název tématu: Česká republika a ERM II Czech Republic and ERM II Problémová oblast: Evropská měnová integrace Zásady pro vypracování Cíl práce: Analýza současného stavu přípravy a podmínek vstupu do ERM II a přijetí Euro v České republice Postup práce a použité metody: 1. Důvody a vývoj ERM v Evropě 2. Fungování mechanismu před rozšířením EU 3. Fungování mechanismu po rozšíření EU 4. Vliv ERM II na měnovou politiku v ČR 5. Předpoklady zavedení Euro v ČR 6. Zhodnocení a závěr

3 Rozsah grafických prací: Rozsah práce bez příloh: předpoklad cca 10 tabulek grafů stran Seznam odborné literatury: Brůžek, Antonín. Aktuální otázky světové ekonomiky: Euro je zde V Praze : Vysoká škola ekonomická v Praze, s. Řada studií; 1999/2. Bibliografie: s ISBN Revenda, Zbyněk. Centrální bankovnictví [Revenda, 2001]. 2. rozšířené vyd. Praha : Management Press, s. Bibliografie.: s Rejstřík. - Poznámky. ISBN Brůžek Antonín. Evropská měnová integrace [Brůžek, 2001]. Vyd. 2. Praha: Vysoká škola ekonomická v Praze, s. Bibliografie: s Poznámky. ISBN Raymond, Robert. Sjednocení měny v Evropě. Translated by Jaroslav Keliš. 1. vyd. Praha : HZ, s. Editio Q. Bibliogr.: s Přehl. událostí. ISBN Vedoucí diplomové práce: Ing. Dalibor Pánek Datum zadání diplomové práce: Datum odevzdání diplomové práce: vedoucí katedry děkan V Brně dně:

4 Jméno a příjmení autora: Název diplomové práce: Název v angličtině: Katedra: Vedoucí diplomové práce: Martina Stárková Česká republika a ERM II Czech Republic and ERM II Financí Ing. Dalibor Pánek Rok obhajoby: 2006 Anotace Předmětem diplomové práce "Česká republika a ERM II" je problematika evropské měnové integrace. Cílem je analýza kusového mechanismu ERM II a stavu přípravy a podmínek vstupu České republiky do tohoto mechanismu s cílem přijetí euro. První část je věnována důvodům vzniku a vývojem měnové spolupráce v Evropě. Druhá část pojednává o fungování mechanismu směnných kurzů ERM před rozšířením EU v roce Na ni navazuje část, která se věnuje způsobem fungování mechanismu ERM II a předpokládaným přechodem jednotlivých členských zemí k euru. Poslední dvě části se věnují problematice budoucí účasti České republiky v kursovém mechanismu ERM II a analýze předpokladů pro zavedení eura. Annotation The theme of the submitted thesis " Czech Republic and ERM II" is the issue concerning european monetary integration. The goal is to analyse exchange rate mechanisme ERM II and the stage of preparation and conditions of participation leading to adopting euro in case of Czech republic. The first part is dedicated to reasons of foundation of monetary cooperation and its development in Europe. The second part describe the way how exchange rate mechanisme ERM used to work before enlargement of the EU in The following part dedicate the way of function of ERM II and describe the adopting euro by the member states in future. The last two parts are dedicated to the issue of future participation of Czech Republic in ERM II and you can also find an analysis of conditions that are assential for adopting euro there. Klíčová slova centrální banka, ČNB, Česká republika, ECU, euro, eurozóna, EMS, ERM II, evropská měnová integrace, EU, konvergence, konvergenční kritéria, měnová politika, mezinárodní měnová spolupráce Keywords central bank, CNB, Czech Republic, ECU, euro, eurozone, EMS, ERM II, european monetary integration, EU, convergency, convergency criteria, monetary politics, international monetary cooperation

5 Prohlašuji, že jsem diplomovou práci Česká republika a ERM II vypracovala samostatně pod vedením pana Ing. Dalibora Pánka a uvedla v seznamu literatury všechny použité literární a odborné zdroje. V Brně dne. Martina Stárková

6 Na tomto místě bych ráda poděkovala panu Ing. Daliborovi Pánkovi za cenné připomínky a odborné rady, kterými přispěl k vypracování této diplomové práce.

7 OBSAH ÚVOD DŮVODY A VÝVOJ EVROPSKÉHO KURZOVÉHO MECHANISMU V EVROPĚ MEZINÁRODNÍ MĚNOVÁ SPOLUPRÁCE PŘED 1. SVĚTOVOU VÁLKOU MEZINÁRODNÍ MĚNOVÁ SPOLUPRÁCE MEZI DVĚMA SVĚTOVÝMI VÁLKAMI MEZINÁRODNÍ MĚNOVÁ SPOLUPRÁCE PO 2. SVĚTOVÉ VÁLCE MEZINÁRODNÍ MĚNOVÁ SPOLUPRÁCE V EVROPĚ Wernerova zpráva Měnový had Evropská měnová jednotka ECU Úvěrový mechanismus Delorsova zpráva Maastrichtská smlouva Etapy měnové unie FUNGOVÁNÍ MECHANISMU PŘED ROZŠÍŘENÍM EU MECHANISMUS SMĚNNÝCH KURZŮ JAKO ZÁKLADNÍ PILÍŘ EVROPSKÉHO MĚNOVÉHO SYSTÉMU VÝVOJ ERM V LETECH KRIZE V LETECH 1992/ MECHANISMUS SMĚNNÝCH KURZŮ V RÁMCI EVROPSKÉ UNIE FUNGOVÁNÍ MECHANISMU PO ROZŠÍŘENÍ EVROPSKÉ UNIE A PŘEDPOKLÁDANÝ PŘECHOD JEDNOTLIVÝCH ZEMÍ NA SPOLEČNOU MĚNU KURSOVÝ MECHANISMUS ERM II Principy kursového mechanismu ERM II Rozdílné prvky mechanismu ERM a ERM II Účastníci kursového mechanismu ERM II PŘEDPOKLÁDANÝ VSTUP JEDNOTLIVÝCH ZEMÍ DO EUROZÓNY ZÁKLADNÍ SCÉNÁŘE PŘECHODU NA EURO VLIV ERM II NA MĚNOVOU POLITIKU V ČR MĚNOVÁ POLITIKA ČESKÉ NÁRODNÍ BANKY Cílování inflace Nástroje měnové politiky ČNB Prognóza inflace Nezávislost ČNB MĚNOVÁ POLITIKA ČNB PO VSTUPU ČR DO EU MĚNOVÁ POLITIKA PO VSTUPU ČR DO ERM II Přínosy a rizika účasti v mechanismu ERM II Stabilizační role ERM II pro kursový vývoj ERM II a konzistentnost makroekonomických politik ERM II jako mechanismus stabilizující inflaci Nastavení centrální parity PŘEDPOKLADY ZAVEDENÍ SPOLEČNÉ MĚNY EURO V ČESKÉ REPUBLICE MAASTRICHTSKÁ KONVERGENČNÍ KRITÉRIA A JEJICH PLNĚNÍ ZE STRANY ČR Kritérium cenové stability Kritérium dlouhodobých úrokových sazeb Kritérium stability měnového kurzu Kritérium udržitelnosti veřejných financí Kritérium veřejného deficitu Kritérium vládního dluhu EKONOMICKÁ KONVERGENCE ČR S EUROZÓNOU Cyklická a strukturální konvergence Mechanismy přizpůsobení Stabilizační funkce veřejných rozpočtů Flexibilita na trhu práce Finanční sektor jako faktor stabilizace ekonomických šoků... 72

8 5.3 INSTITUCIONÁLNÍ ZAJIŠTĚNÍ ZAVEDENÍ EURA PŘÍNOSY A NÁKLADY ZAVEDENÍ SPOLEČNÉ MĚNY Přínosy Náklady ZÁVĚR SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY A DALŠÍCH PRAMENŮ SEZNAM POUŽITÝCH SYMBOLŮ A ZKRATEK SEZNAM GRAFŮ SEZNAM TABULEK SEZNAM OBRÁZKŮ SEZNAM PŘÍLOH... 86

9 ÚVOD Počátky evropské spolupráce v měnové oblasti lze datovat již do druhé poloviny 19. století, kdy tato spolupráce probíhala ve formě tzv. měnových unií. K jejímu intenzivnímu rozvoji s cílem zajištění měnové stability, jakožto nezbytného předpokladu rozvoje hospodářské spolupráce mezi jednotlivými zeměmi, však začalo docházet teprve po skončení druhé světové války. Pozitivní vliv na rozvoj mezinárodní spolupráce v měnové oblasti po druhé světové válce měl bezpochyby Marshallův plán, jenž přispěl k poválečné integraci na evropském kontinentě. Výsledkem těchto integračních tendencí bylo založení Evropského hospodářského společenství počátkem 60. let, které si kladlo za cíl vytvoření jednotného trhu, tedy oblasti s volným pohybem zboží, služeb, osob a kapitálu. Jeho úspěšná realizace však narážela na potřebu koordinace měnových politik členských zemí a větší stabilizace kurzů jejich měn. Významným krokem se tak stalo zřízení Evropského měnového systému. Hlavním pilířem tohoto systému, jenž i přes svoje dílčí problémy znamenal do té doby nejúspěšnější pokus o stabilizaci kurzů národních měn a stal se předstupněm Hospodářské a měnové unie tak jak ji známe dnes, byl kursový mechanismus ERM. Tento mechanismus fungoval i v rámci Evropské Unie a to až do roku 1999, kdy byl v souvislosti se vznikem eurozóny nahrazen novým mechanismem směnných kurzů ERM II. Česká republika se svým vstupem do Evropské Unie k zavázala k zavedení společné měny euro. Přijetí této společné měny je však vázáno splněním určitých podmínek, jednou z nichž je i minimálně dvouletý "úspěšný" pobyt v kursovém mechanismu ERM II. Hlavním cílem této diplomové práce je proto analýza současného stavu přípravy a podmínek vstupu do mechanismu ERM II a přijetí euro v České republice. Možná ani není třeba zdůrazňovat, že přijetí eura se stane významným milníkem v historii České republiky, jenž do budoucna ovlivní nejen naši ekonomiku jako celek, ale také život každého jednotlivce. Tento fakt, spolu se skutečností, že se jedná o téma velmi aktuální, byl také důvodem, proč jsem se ve své diplomové práci rozhodla zabývat právě touto problematikou. První kapitola této diplomové práce pojednává o důvodech a vývoji integračních snah v měnové oblasti na evropském kontinentě. Zabývám se jednak vývojem před první světovou válkou, kdy se začala formovat měnová spolupráce ve formě měnových unií, tak také meziválečným a posléze poválečným vývojem v Evropě. Největší pozornost je přitom věnována měnovému vývoji po druhé světové válce a to zejména v souvislosti se vznikem Evropského hospodářského společenství a následně na něj navazující Evropské Unie

10 Druhá kapitola je zaměřena na samotný mechanismus směnných kurzů. Věnuje se základním prvkům fungování tohoto mechanismu a jeho vývoji v rámci Evropského měnového systému a Evropské Unie. Jsou zde také popsány důvody, jenž vedly ke změnám některých prvků jeho fungování a následnému nahrazení novým kursovým mechanismem ERM II. Ve třetí kapitole se věnuji fungování mechanismu ERM II po rozšíření Evropské Unie o desítku nových států v roce Kromě základních principů fungování nového mechanismu ERM II a jeho srovnání s předchozím mechanismem ERM, se také zabývám zeměmi, jenž se v současnosti mechanismu směnných kurzů účastní. V této kapitole jsem se rovněž na základě maastrichtských konvergenčních kritérií pokusila analyzovat současný stav připravenosti jednotlivých zemích na vstup do eurozóny a uvádím i možné scénáře přechodu na společnou měnu euro. Tématem čtvrté kapitoly je vliv mechanismu ERM II na měnovou politiku České národní banky. Nejprve se věnuji základním aspektům fungování měnové politiky centrální banky, tedy nástrojům měnové politiky, nezávislostí ČNB, ale i samotným cílování inflace. Dále se také zabývám měnovou politikou ČNB v souvislosti se vstupem České republiky do Evropské Unie. Těžištěm je však předpokládaná účast ČR v mechanismu ERM II a z toho vyplývající důsledky pro měnovou politiku. V závěrečné kapitole analyzuji připravenost České republiky na vstup do mechanismu ERM II a tedy i na budoucí začlenění naší země do eurozóny. Při analýze vycházím nejen z míry plnění maastrichtských konvergenčních kritérií, jakožto hlavního předpokladu pro budoucí přijetí společné měny, ale také ze stupně ekonomické sladěnosti naší země s ekonomikami eurozóny. Ten bude mít totiž velký vliv na to, zda začlenění České republiky do eurozóny, jejíž součástí se staneme přijetím společné měny euro, bude znamenat převážení pozitivních důsledků nad těmi negativními či právě naopak

11 1. DŮVODY A VÝVOJ EVROPSKÉHO KURZOVÉHO MECHANISMU V EVROPĚ 1. 1 Mezinárodní měnová spolupráce před 1. světovou válkou K intenzivnímu rozvoji mezinárodní měnové spolupráce s cílem zajištění měnové stability, jakožto nezbytného předpokladu rozvoje hospodářské spolupráce mezi jednotlivými zeměmi, začalo docházet teprve až po skončení druhé světové války. Určité formy měnové spolupráce však existovaly již v předcházejících obdobích. Měnová spolupráce mezi jednotlivými zeměmi probíhala zejména ve formě takzvaných měnových unií, které začaly vznikat již v druhé polovině 19. století. V tomto období byl převládajícím měnovým systémem bimetalismus tedy hlavní úlohu v mezinárodních vztazích plnilo zlato spolu se stříbrem, respektive mince ražené z těchto kovů. Mezi významné měnové unie patřily zejména: Latinská měnová unie ( ) vznikla na základě smlouvy mezi Francií, Belgií, Itálií, Švýcarskem a později i Řeckem. Iniciátorem byla Francie, která si od unie slibovala vytlačení anglické libry z její pozice hlavní mezinárodní měny a její nahrazení francouzským frankem.cílem smlouvy bylo udržení stanoveného fixního poměru mezi zlatem a stříbrem 1, tedy ražba zlatých a stříbrných mincí o stejné velikosti, váze a složení, které by byly používány zúčastněnými zeměmi jako zákonná platidla. Zároveň byla také limitována ražba drobných neplnohodnotných mincí. K neúspěchu a posléze i zániku této unie přispěl nejen fakt, že používání bankovek, které ve stále větší míře zprostředkovávaly směnu zboží, nebyl nijak upraven, ale i samotné nedodržování základních principů dohody členskými zeměmi 2 a pokles hodnoty stříbra v důsledku jeho přílivu do Evropy. Skandinávská měnová unie ( ) vznikla na základě smlouvy mezi Dánskem, Norskem a Švédskem. Cílem této dohody byl přechod na standard zlaté mince 3 a snaha vytvořit politickou, ekonomickou a kulturní unii. Společnou měnovou jednotkou byla Skandinávská koruna. Měnový kurz mezi dánskou, norskou a švédskou korunou byl 1:1:1. Používání bankovek, stejně jako v Latinské měnové unii, nebylo upraveno, i když docházelo k jejich růstu v obchodních transakcích. Unie zanikla vlivem 1. světové války, kdy každá země začala uskutečňovat samostatnou měnovou politiku. 1 Au : Ag = 1: 15,5 2 Itálie od samého počátku razila více neplnohodnotných mincí, než bylo povoleno, a rovněž emitovala velké množství nekrytých bankovek, což zdůvodňovala potřebou financovat válku s Rakouskem, která vypukla v roce Ražba zlatých mincí, ostatní druhy peněz bankovky a státovky byly směnitelné za zlato, volný pohyb mincí a bankovek členských zemí na území celé unie, volný dovoz a vývoz zlata. Docházelo tak k automatické regulaci peněz v oběhu a tendenci k vyrovnaným platebním bilancím členských zemí

12 Rakousko-maďarská měnová unie ( ) Rakousko a Maďarsko byly v mnoha směrech autonomní země, ale měly společnou zahraniční politiku, armádu a měnu. V rámci unie existovala jedna společná centrální banka s kapitálem, zisky a personálem národně přísně rozděleným podle dvou zemí. Vydávala papírové peníze, které měly na jedné straně název německý, na druhé maďarský. Původně používanou měnu tolar nahradila po dvou a půl letech fungování unie nová měna koruna. K zániku unie dochází v důsledku rozpadu Rakousko-Uherska, kdy došlo k měnové desintegraci vznikem národních měn nástupnických států. Belgicko-lucemburská měnová unie ( ) úspěšně fungující měnová unie, založená na pevném poměru národních měn obou zemí lucemburský frank fixován na belgický v poměru 1:1. V čele měnové unie byla belgická centrální banka. Tato unie zanikla teprve až zapojením Belgie a Lucemburska do Evropské měnové unie. Měnová unie Německé říše ( ) stejně jako Belgicko-lucemburská měnová unie fungovala až do , kdy se Německo zapojilo do Evropské měnové unie. Navázala na sjednocení německé říše, ke které došlo v r Měnová unie začala fungovat 5 roků po sjednocení tedy roku 1976, kdy se v celé říši začala používat nová jednotná měna marka. Hodnota marky byla vyjádřena ve zlatě, oběh zahraničních peněz na území říše byl zakázán a všechna práva na ražbu mincí a emisi papírových peněz byla převedena na Německou říši. V druhé polovině 70. let 19. století přechází většina průmyslově vyspělých zemí na standard zlaté mince (zlatý monometalismus). Devizové kurzy byly odvozeny z měnových parit jednotlivých národních měn, které byly vyjádřeny ve zlatě. Tržní devizové kurzy se odchylovaly od takto vymezených devizových kurzů pouze v rozmezí tzv. horního a dolního zlatého bodu 4 které odpovídaly nákladům spojeným s přepravou zlata z jedné země do druhé. Využívání kovových měnových systémů, především s vazbou na zlato, vedlo k zajištění potřebné měnové stability, automatickému vyrovnávání cenových hladin mezi jednotlivými zeměmi, stejně jako platebních bilancí a měnových kurzů. Proto také v období před první světovou válkou nedocházelo k uzavírání žádných významnějších dohod o úpravě mezinárodních měnových a finančních vztahů. 4 Při vyrovnanosti vzájemných plateb mezi dvěma zeměmi se skutečný devizový kurz shodoval s paritním. Při porušení této rovnováhy naopak docházelo k jeho odklonu od kurzu paritního. Pokud byly pohledávky jedné země vůči jiné zemi menší než závazky, pak klesala poptávka po měně dlužnické země a klesal i její, kurz, tedy docházelo k jejímu znehodnocování. Pokud tento pokles nepřekročil horní zlatý bod, pak nebylo účelné vyvážet zlato k úhradě splatného závazku do zahraničí. V opačném případě, kdy pohledávky dané země vůči zahraničí byly větší než závazky, docházelo ke zhodnocování měny věřitelské země, a tedy k růstu jejího kurzu. Pokud se tento kurz nacházel nad dolním zlatým bodem, nebylo účelné dovážet zlato ze zahraničí k vyrovnání splatných zahraničních pohledávek

13 1. 2 Mezinárodní měnová spolupráce mezi dvěma světovými válkami Standard zlaté mince byl využíván až do počátku první světové války, kdy došlo ke stažení zlatých mincí z oběhu a zastavení směnitelnosti bankovek za zlato. Řada států emitovala nekryté státovky, které byly využívány k financování válečných výdajů. To však vedlo k inflačnímu znehodnocování peněz, a tím také k hospodářskému rozvratu, který pokračoval v prvních poválečných letech. V období po 1. světové válce se tedy země snažily o co nejrychlejší návrat k předválečnému zlatému standardu, který byl považován za stabilní měnový systém. Ačkoli zavedení stabilního měnového systému bylo předmětem jednání řady mezinárodních finančních konferencí 5, hospodářská situace většiny zemí tento návrat neumožňovala 6 a bez větších problémů se k plnému zlatému standardu vrátily pouze Spojené státy americké v r Ostatní státy zavedly zlatý standard pouze ve formě standardu zlatého slitku či standardu zlaté devizy. Pro standard zlatého slitku byla charakteristická omezená směnitelnost emitovaných bankovek. Bylo určeno minimální množství bankovek nutného ke směně za zlato, čímž byla konverze bankovek pro soukromé osoby znemožněna a zlato bylo využíváno prakticky pouze pro účely zahraničního platebního styku. Plnohodnotné mince byly postupně stahovány z oběhu, i když nadále zůstávaly zákonným platidlem. K jejich nové ražbě už zpravidla nedocházelo. Tento systém zavedla např. v r Velká Británie či o tři roky později Francie. Většina zemí však přešla, na doporučení mezinárodní konference v Janově, na druhou formu zlatého standardu na standard zlaté devizy. Měny, které se jej zúčastnily nebyly směnitelné přímo za zlato, ale udržovaly pevný kurz k měnám, které za zlato směnitelné byly (ať už přímo, jako např. americký dolar, či ve formě zlatých slitků). Tento systém využívaly země, které buď neměly vůbec žádné zlato, a nebo jen minimální množství, takže nemohly připoutat svou měnu ke zlatu těsněji. Emisní banky nemusely disponovat takovými zásobami zlata jako v případě využívání standardu zlaté mince nebo standardu zlatého slitku a své devizové rezervy udržovaly v cizích měnách, především ve formě pohledávek na bankovních účtech u zahraničních bank nebo v cenných papírech té země, jejíž měna byla směnitelná za zlato 7. Zásoby měnového kovu využívaly emisní banky jako rezervní fond pro nákup zlatých deviz. Snahou bylo omezit používání zlata, kterého byl nedostatek, při vnějších platbách. Tento systém zavedly např. ČSR, Rakousko, Polsko, Řecko, Itálie. 5 r v Bruselu, r v Haagu, Janově a Londýně 6 Země i jejich měny byly válkou silně oslabeny. V důsledku snížení produktivity hospodářství během války došlo k řadě devalvací měn (zejména k americkému dolaru), země měly problémy s platební bilancí a navíc se cenové hladiny v jednotlivých zemích vyvíjely dost odlišně. Bylo tedy velmi obtížné nastavit směnné kurzy mezi jednotlivými měnami. 7 V meziválečném období to byly především britská libra, francouzský frank, švýcarský frank a americký dolar

14 Na konci 30. let se americké hospodářství dostalo do hluboké krize, jejíž příčinou byly nejen spekulace na americké burze, ale především nezdravé tendence vývoje amerického hospodářství 8. V důsledku následného omezení vývozu kapitálu a dovozu zboží Spojenými státy americkými se pak tato krize rozšířila i do ostatních zemí a jejím následkem bylo zhroucení mezinárodního měnového systému vázaného na zlato. Do roku 1936 pak postupně všechny země přestaly vázat svoji měnu na zlato. Mezi prvními zeměmi, které zrušily směnitelnost své měny z zlato, byla v r Velká Británie. Příčinou byl velký odliv zlata a kapitálu ze země, vyvolaný rostoucí nedůvěrou v anglickou libru v důsledku velkého vnějšího zadlužení a celkového zaostávání britské ekonomiky. Současně Británie zavedla systém volně pohyblivého kursu libry. Tento krok následovaly některé další země 9, které rovněž zrušily vazbu svých měn na zlato a prováděly stejnou měnovou politiku jako Británie. Tím se vytvořil librový blok zemí, které udržovaly pevný kurz svých měn vůči anglické libře. Tyto země ukládaly v Londýně většinu svých devizových rezerv, které měly sloužit ke vzájemnému zúčtování plateb a k devizovým operacím se zeměmi mimo librový blok. Díky tomu byla také libra ještě i v období mezi dvěma světovými válkami hlavní obchodní a rezervní měnou. I tak však její mezinárodní význam postupně klesal a tento vývoj nepomohlo zvrátit ani zřízení tzv. účtu pro vyrovnávání devizového kurzu, jehož úkolem mělo být udržování stabilního kurzu libry na devizových trzích, avšak ve skutečnosti se prostředky na tomto účtu používaly k měnovému dumpingu 10. Obdobné intervence na devizových trzích prováděli i Spojené státy americké. V r došlo k devalvaci amerického dolaru o 69,32% (z 20,67 USD na 35 USD za trojskou unci). Tímto opatřením se zásoba zlata ve státní pokladně zvýšila o 2,8 mld. USD. Tyto prostředky byly použity k vytvoření tzv. Stabilizačního fondu obdoby účtu pro vyrovnávání plateb v Anglii. Tento účet byl stejně jako anglický účet využíván ke spekulativním nákupům zahraničních měn s cílem zvýšit konkurenceschopnost domácích výrobků na zahraničních trzích. Jelikož však obdobné operace prováděly i další země, jejich účinnost nebyla příliš velká. Tato měnová válka skončila v r uzavřením Tripartitní dohody mezi Francií, USA a Velkou Británií 11. Smluvní strany se v ní zavázaly, že upustí od politiky soutěživého znehodnocování svých měn a budou vzájemně konzultovat opatření, která by měla za následek podstatné změny devizových 8 Propad mezinárodního obchodu, příliš velké zadlužení domácností, pokles celkové spotřeby, špatná situace v zemědělství a na ni navazující špatná situace bankovního sektoru. 9 Především členské země Commonwealthu (s výjimkou Kanady), britské kolonie, Portugalsko a skandinávské země. 10 Británie kupovala např. americké dolary a francouzské franky, aby tak zvýšila jejich kurz, a tím i konkurenceschopnost svých výrobků na světových trzích. Obdobné intervence na devizových trzích ovšem prováděly i ostatní země, takže ani toto opatření nepřispělo k posílení libry. 11 v r se k dohodě připojily Belgie, Nizozemsko a Švýcarsko

15 kurzů. Spojené státy navíc zavedly modifikovaný systém standardu zlatého slitku 12. Tento systém umožňoval směnitelnost USD za zlato, ale pouze pro zahraniční ústřední měnové instituce zemí, které se připojily k Tripartitní dohodě. Ve Spojených státech amerických byla ve srovnání s cenovou hladinou cena zlata v důsledku devalvace dolaru poměrně vysoká 13. To vedlo k výraznému nárůstu prodeje měnového zlata centrálními bankami ostatních zemí do USA. Takto získané dolary byly následně použity k nákupu zboží v USA. Na druhé straně nebylo výhodné pro centrální banky těchto zemí požadovat konverzi dolarů za zlato a docházelo tak ke značnému přesunu měnového zlata do USA. Navíc v důsledku hrozby 2. světové války a obav z devalvací měn, docházelo k dalšímu přesunu zlata z Evropy do Spojených států, což vedlo k tomu, že zlaté zásoby USA dosáhly v roce 1941 výše 22 mld. USD, což byla více než polovina celosvětových zásob měnového zlata. Posledním pokusem o udržení zlatého standardu byla dohoda o vytvoření tzv. Zlatého bloku, kterou uzavřeli v r Francie, Belgie, Nizozemí, Lucembursko, Itálie, Polsko a Švýcarsko. Na základě této dohody se členské státy zavázaly, že budou vyjadřovat paritu své měny ve zlatě a udržovat stabilní devizové kurzy. Zlatý blok však netrval dlouho a necelé 3 roky po svém založení se definitivně rozpadl. Měnový chaos, který nastal opuštěním vazby emitovaných peněž na zlato, vytvořil prostor pro zásahy státu, jak do vnitřního peněžního oběhu, tak i do mezinárodních peněžních vztahů, a to zejména formou různých devizových omezení. Dále v tomto období docházelo ke vzniku a rozšíření clearingových forem mezinárodních plateb 14 a k vytváření měnových seskupení 15 kolem hlavních měn jako byla libra, dolar či francouzský frank. Došlo tedy, oproti situaci před 1. světovou válkou, k růstu protekcionismu jednotlivých zemí a uskupení, což se projevilo v poklesu světového mezinárodního obchodu. Mezinárodní hospodářské i měnové vztahy tak v meziválečném období prodělaly značný krizový vývoj a byly zcela rozvráceny v průběhu druhé světové války. 12 Emitované bankovky byly ze 40% kryty zlatem (v r bylo krytí sníženo na 25% a v r zrušeno) a to prostřednictvím zlatých certifikátů, které získaly banky od státní pokladny za odevzdané zlato. 13 V letech bylo výhodné vyvážet zlato do USA, neboť tak bylo možné získat o 69,32% dolarů více než před rokem 1934 a při vývozu ostatního zboží to bylo pouze o 15% více. 14 Při clearingu nebylo nutné používat k úhradám peněžní prostředky, neboť ty sloužily pouze jako zúčtovací jednotka a docházelo pouze k vyrovnání závazků a pohledávek mezi zeměmi. Jelikož však tato forma mezinárodních plateb byla založena na vzájemné vyrovnanosti plateb, docházelo tím ke zbrždění vývoje zahraničně obchodních vztahů, které byly založeny na možnostech slabší z dané dvojice zemí. 15 Tato seskupení nebyla podložena oficiálními smlouvami, ale měla formu volného sdružení zúčastněných zemí

16 1.3 Mezinárodní měnová spolupráce po 2. světové válce Již ke konci 2. světové války se světové velmoci (zejména Spojené státy americké a Velká Británie) začaly zabývat myšlenkami na poválečné uspořádání mezinárodní měnové soustavy, soustavy, která by byla stabilnější, než její meziválečný předchůdce. Základy tohoto nového systému byly položeny na konferenci v Bretton-Woods konané v červenci 1944 za účasti delegátů ze 44 zemí. Cílem konference bylo dohodnout takový mezinárodní měnový systém, který by podporoval rozvoj mezinárodního obchodu, zajišťoval stabilitu mezinárodních hospodářských vztahů a vytvářel tak atmosféru vzájemné důvěry Bretton-Woodský měnový systém Při jednáních o novém poválečném mezinárodním měnovém uspořádání se vycházelo v podstatě ze dvou návrhů britského (Keynesova plánu) a amerického (Whiteova plánu). Zatímco britský návrh vycházel z pozice dlužnických zemí a nekladl příliš velký důraz na úlohu zlata v mezinárodních měnových vztazích, americký návrh vycházel naopak z pozice zemí věřitelských, které disponovali velkými zásobami zlata a měli zájem na tom, aby se zlato stalo základem mechanismu poválečného uspořádání mezinárodních měnových vztahů. Dalším rozpor spočíval v otázce charakteru navrhovaných nadnárodních institucí a objemu úvěrových zdrojů, kterými by tyto instituce disponovaly (dlužnické země požadovali daleko větší úvěrovou kapacitu institucí nežli země věřitelské). Přijatá dohoda tak byla výsledkem řady kompromisů mezi oběma navrženými plány, přičemž v konečném znění převážily prvky americké koncepce. Principy tohoto měnového systému měly být realizovány pomocí nově vytvořených institucí Mezinárodního měnového fondu (IMF) 16 a Mezinárodní banky pro obnovu a rozvoj (IBRD) 17. Zatímco hlavní funkcí IMF bylo poskytování úvěrů členským zemím na vyrovnání přechodných nerovnováh platebních bilancí, funkce IBRD spočívala v poskytování dlouhodobých půjček na strukturální a rozvojové programy. Prvním krokem k vytvoření B-W měnového systému se stalo zavedení vzájemné směnitelnosti jednotlivých měn členských států. B-W systém byl založen na systému fixních směnných kurzů. Parita každé měny byla fixována ke zlatu či USD a členské země byly povinny pod dohledem IMF udržovat stanovené fixní měnové kurzy s možností odchylky ±1% 18. Měnové rezervy měly členské země udržovat ve zlatě, USD či jiných národních měnách. Jejich součástí se staly i měnové zdroje IMF tvořené členskými příspěvky zčásti ve zlatě a zčásti v národních měnách, které se staly mezinárodním zdrojem na krytí případných deficitů platebních bilancí. Jedinou měnou směnitelnou za 16 IMF = International Monetary Fund 17 IBRD = International Bank for Reconstruction and Development 18 Oscilační pásmo, ve kterém se mohly pohybovat tržní kurzy, umožňovalo maximální kursový rozdíl v celkové výši 2% od základní parity. Vzájemné kurzy dvou měn se pak mohly odchýlit od výchozí parity až o 4%

17 zlato zůstal USD, a to pouze vůči zahraničním centrálním finančním institucím. Ostatní národní měny byly za zlato směnitelné jen prostřednictvím USD. USA se přitom zavázaly udržovat fixní cenu zlata na úrovni 35 USD za 1 trojskou unci 19. Systém byl zaměřen především na pomoc při zajišťování vnitřní ekonomické rovnováhy členských zemí. V tomto systému nedocházelo k automatickému vyrovnávání platebních bilancí, což znamenalo, že země s pasivní platební bilancí byly nuceny provádět restriktivní měnovou a fiskální politiku, která by daný deficit odstranila omezením domácí poptávky. Omezením poptávky mělo dojít ke zvýšení exportu a k utlumení importu a tím také dosažení rovnováhy platební bilance. Naopak tomu bylo u zemí s aktivní platební bilancí, které se pomocí měnové a fiskální politiky snažily domácí poptávku stimulovat a tím tlumit export a podporovat import zboží a služeb. Pokud se i přes tato opatření nepodařilo dosáhnout rovnováhy, musely země s deficitní platební bilancí hradit vzniklý schodek ze svých devizových či zlatých rezerv a při jejich nedostatku požádat IMF o poskytnutí úvěru na jeho krytí. Pokud daná nerovnováha i přesto přetrvávala, docházelo ke změně parity dané měny, tedy k devalvaci, a to až do 10% bez souhlasu IMF. Tento systém fungoval bez problémů až do konce 50. let, kdy se postavení dolaru začalo měnit. Jeho pozice slábla jak vlivem vnitřních hospodářských problémů USA, tak i vlivem rychlejšího hospodářského rozvoje, zejména západoevropských zemí. Chronické deficity americké platební bilance, v jejichž důsledku docházelo ke zvýšenému přílivu dolarů do Evropy, vedly k poklesu důvěry v americký dolar a k rostoucím konverzím dolarů za zlato a jeho odlivu z USA 20. Zvýšená poptávka po zlatě vyvolávala tendence k růstu dolarové ceny zlata a tedy k devalvaci dolaru. K tomu však USA, v postavení největšího světového věřitele, nebyly ochotny přistoupit. Devalvací dolaru by došlo nejen ke znehodnocení jejich dlouhodobých zahraničních investic, ale také ke znehodnocení oficiálních devizových rezerv ostatních zemí uložených převážně v dolarech. Tato obava vedla centrální banky osmi průmyslově nejvyspělejších zemí 21 k založení zvláštního fondu, tzv. zlatého poolu 22, jehož cílem bylo intervenovat na londýnském zlatém trhu tak, aby byla oficiální cena zlata zachována. V důsledku rostoucích spekulací se zlatem a tedy i rostoucím intervencím na udržení jeho ceny, docházelo k poklesu zlatých zásob členských zemí a zlatý pool tak musel svou činnost v r ukončit. Současně s jeho zánikem byl zaveden dvojí trh zlata oficiální a volný trojská unce = 31,10348 g zlata 20 Zatímco v r byl podíl západoevropských zemí na světových zlatých rezervách 15,4%, v r to již bylo 39,6% a v r dokonce 49,9%. 21 USA, Německo, Velká Británie, Francie, Itálie, Belgie, Nizozemí a Švýcarsko 22 Členské země zlatého poolu se zavázaly, že nebudou požadovat konverzi svých oficiálních dolarových rezerv za zlato a v případě rostoucí poptávky po zlatě poskytnou své zlaté zásoby Bank of England dle předem dohodnutých kvót. 23 Na oficiálním trhu mohly nakupovat zlato, za oficiální cenu 35 USD/trojskou unci, pouze ústřední měnové instituce, na volném trhu bylo možné nakoupit zlato pouze za tržní cenu

18 Dvojí cena zlata znamenala porušení dosavadních pravidel kursového mechanismu mezinárodního měnového systému. Ke zvýšení chaosu na mezinárodních finančních trzích přispěla i měnová opatření provedená některými státy. Devalvace anglické libry r a o rok později francouzského franku, posílily nedůvěru vůči národním měnám a zvýšily poptávku po zlatě a měnách, které vykazovaly stabilnější vývoj. Stále více zemí začalo systém pevných devizových kurzů opouštět. V roce 1971 již Spojené státy nedokázaly udržovat fixní směnný kurz dolaru za zlato a tak došlo v srpnu k jeho devalvaci a ke zrušení konvertibility a tím také ke zrušení dvojího trhu zlata. Ani další devalvace dolaru 24 a rozšíření oscilačního pásma z ±1% na ± 2,25% nedokázalo zabránit odchodu dalších zemí z bretton-woodského systému a jejich přecházení na systém volně pohyblivých kurzů Jamajský měnový systém Zrušením směnitelnosti amerického dolaru za zlato a přechodem na systém volně pohyblivých měnových kurzů došlo k rozpadu bretton-woodského systému a poprvé v historii k úplnému oddělení světového měnového systému od jakékoliv komodity. Tato změna byla jedním z faktorů vedoucích k celosvětovému nárůstu inflace v průběhu 70.let. Na základě konference konané na Jamajce v r vstoupil v r v platnost nový měnový systém jamajský. Každá členská země IMF si mohla zvolit jakýkoliv systém měnových kursů (pevný, či pohyblivý) a vázat svoji měnu buď k některé z klíčových měn, či koši vybraných měn (vazba na zlato byla zakázána). V počáteční fázi po rozpadu Bretton-woodského systému převládalo přesvědčeni, že floating, na který většina zemí přistoupila, bude přínosem pro měnové vztahy a že dojde k vytvoření příznivého prostředí s automatickým vyrovnáváním platebních bilancí a udržováním rovnováhy na devizových trzích. K tomuto vývoji však nedošlo, systém byl značně nestabilní a navíc došlo k prohloubení problémů s platebními bilancemi. Reakcí na tyto problémy bylo v r vytvoření Evropského měnového systému, jehož členy se staly členské země ES (mimo Velkou Británii). 1.4 Mezinárodní měnová spolupráce v Evropě V důsledku druhé světové války byla evropská hospodářství značně oslabena,většina zemí neměla dostatečné zlaté či devizové rezervy a ani je v důsledku poškození svých ekonomik nebyla schopna sama vyprodukovat. Jediným východiskem, vedoucím k zamezení dalšího prohlubování nerovnováh platebních bilancí, se tak staly dvoustranné (bilaterální) obchodní a platební vztahy 25, které nahradily vztahy multilaterální. Došlo k růstu protekcionismu jednotlivých zemí, ať už ve formě 24 z 35 na 38 USD/trojskou unci v r (na základě Smithonianských dohod) a z 38 na 42,22 USD/trojskou unci v r Bilaterální vztahy byly založeny na stejném rozsahu vývozu a dovozu zboží a služeb

19 vysokých cel, kvantitativních a devizových omezení či ve formě uplatňování diskriminační politiky v obchodních a platebních vztazích. Převládajícím rysem se tak stala izolace národních ekonomik a jejich národních měnových systémů. Špatný poválečný stav evropských hospodářství přiměl Spojené státy americké k obavám z opakování chaotického vývoje po 1. světové válce (a také možnému nárůstu komunismu). Aby zabránily takovému vývoji, vytvořily program hospodářské pomoci evropským zemím (European Recovery Program) tzv. Marshallův plán 26, jehož základní myšlenkou byly dodávky zboží a poskytnutí úvěrů evropským zemím. Na jeho základě došlo ke vzniku Organizace pro evropskou ekonomickou spolupráci (OEEC) 27, jejímž úkolem bylo koordinovat americkou pomoc evropským zemím. Tím byly učiněny první kroky k poválečné integraci na evropském kontinentě. V r došlo k založení Evropské platební unie (EPU) 28, jejímž cílem bylo napomáhat členským zemím při odstraňování devizových omezení a zavádění vnější směnitelnosti. EPU se stala orgánem OEEC se sídlem v Paříži. Její funkcí bylo realizovat mnohostranný platební styk na principu mnohostranného clearingu prostřednictvím Banky pro mezinárodní platby se sídlem v Basileji (BIS) 29. Banka provedla na konci každého měsíce zúčtování pohledávek a závazků členských zemí unie, z něhož vyplynul buď přebytek nebo schodek každého člena vůči celé unii. Zúčtovací jednotkou byl epunit 30 a propočet kurzů jednotlivých měn se prováděl dle oficiálních měnových parit odsouhlasených IMF. Vzniklé saldo mohlo být příslušnou zemí vyrovnáno nejen ve zlatě či dolarech, ale zčásti i automatickým poskytnutím úvěru dlužnické zemi. Jestliže se v dalším období stal dlužník věřitelem, dostal příslušnou částku zpět ve stejném poměru (zlato, dolary, úvěr). Mnohostranný systém zúčtování pohledávek a závazků byl tedy doplněn mechanismem automatického poskytnutí úvěru k vyrovnání pasivního salda platební bilance 31. Po zavedení vnější směnitelnosti měn většiny západoevropských zemí v r ukončila EPU svoji činnost a většina zemí přešla na bretton-woodský měnový systém, tedy systém pevných měnových kurzů. EPU byla považována za přechodnou organizaci krátkodobé povahy, jejímž cílem bylo vytvořit podmínky pro přechod členských zemí ke směnitelnosti jejich měn v souladu s dohodami uzavřenými 26 Schválen americkým kongresem na počátku dubna 1948 a jeho realizace probíhala až do poloviny roku USA v jeho rámci poskytly přibližně 13mld. dolarů, z čehož 10% tvořily půjčky a 90% pomoc a dary. 27 OEEC = The Organization for Economic Co-operation. Zahrnovala Belgii, Dánsko, Holandsko, Island, Irsko, Itálii, Francii, Lucembursko, Rakousko, SRN, Norsko, Portugalsko, Švédsko, Švýcarsko, Turecko, Velkou Británii, Řecko a Španělsko od r EPU = European Payments Union. Členové: Belgie, Lucembursko, Dánsko, Francie, Island, Irsko, Itálie, Nizozemí, Norsko, SRN, Portugalsko, Rakousko, Řecko, Švédsko, Švýcarsko, Turecko, Velká Británie 29 BIS = Bank for International Settlements 30 epunit = 1 USD (0, g zlata) 31 Vyrovnání debetního salda bylo realizováno na základě pevně stanoveného úvěrového podílu. Ten se několikrát měnil, a to z 60 až na 25% v r Důvodem změn byl fakt, že koncepce EPU byla výhodná spíše pro dlužníky nežli věřitele, kteří byli nuceni úvěrovat dlužnické země ze svého přebytku a přicházeli tak o prostředky, které mohli použít k platbám se zeměmi mimo EPU

20 v Bretton-Woods. Na ni navázala r Evropská měnová dohoda (EMA) uzavřená členskými státy OECD 32 r Ta měla přispět k prohloubení spolupráce mezi centrálními bankami členských zemí v oblasti dalšího rozšiřování vnější směnitelnosti národních měn a podporovat liberalizaci jejich zahraničního obchodu. Poskytovala členským zemím krátkodobé úvěry na krytí deficitu platební bilance a spolupracovala s IMF při zajišťování stability měnových kurzů. Současně s uzavřením EMA byl ustanoven Evropský fond (European Fund) se základním kapitálem 607,5 mil. USD, ze kterého byly v případě potřeby poskytovány krátkodobé úvěry na krytí schodků platebních bilancí. Tento kapitál byl z jedné části tvořen prostředky převedenými ze speciálních zdrojů EPU patřících USA, druhou část tvořily vklady členských zemí. Úvěry z tohoto fondu nebyly poskytována automaticky jako u EPU, ale na základě posouzení individuální žádosti každé země a při určení podmínek jeho poskytnutí a splácení. Jelikož výše kapitálu fondu nebyla veliká, poskytoval pouze malé výpomoci, kterých využívaly především ekonomicky slabší země 33, zatímco silnější země čerpaly zdroje od IMF. Významným nositelem liberalizace světového obchodu po 2WW byly především USA, zejména ve vztahu k Evropě. Marshallův plán umožnil obnovit rozvrácené evropské hospodářství, které se stávalo konkurenčně schopnějším a mohlo tak postupně snižovat míru svého protekcionismu. Kromě toho USA tím, že finančně dotovaly EPU, umožnily účinnější fungování regionálního multiclearingu a tím i zintenzivnění multilaterálních obchodních styků při minimální potřebě USD, jichž s jako mezinárodní měny nedostávalo. K obnovení ekonomik válkou poničených Evrop. států přispěl i rozvoj vzdělanosti a kvalifikace, jehož důsledkem byl rychlý a trvalý růst produktivity práce, růst investiční činnosti či vědecké objevy vedoucí k využívání stále dokonalejších technologií Měnová spolupráce v rámci EHS Na základě Římských dohod uzavřených 25. března 1957 Francií, Německem, Itálií, Nizozemím, Belgií a Lucemburskem, bylo založeno Evropské hospodářské společenství (EHS) 34. K základním cílům tohoto uskupení patřil plynulý hospodářský růst, zvyšování životní úrovně a užší spolupráce mezi členskými zeměmi.členské země se zavázaly k vytvoření společného trhu, tedy oblasti s volným pohybem zboží, služeb, osob a kapitálu. 32 OECD = Organizace pro evropskou hospodářskou spolupráci. Nahradila v r OEEC, členství rozšířeno o USA a Kanadu, Japonsko, Finsko, Austrálii, Nový Zéland, JAU, Mexiko a v r i Českou republiku. 33 zejména Španělsko, Turecko a Řecko 34 V r se připojily Velká Británie, Dánsko a Irsko, r Řecko, r Španělsko a Portugalsko a r.1995 Finsko, Rakousko a Švédsko

21 Měnová politika, která byla plně v kompetenci jednotlivých států, měla vytvářet pouze nezbytné podmínky pro fungování tohoto trhu a její koncepce nebyla Římskými smlouvami uceleně rozpracována 35. Absence koordinace měnové politiky během počátečního období činnosti EHS souvisela jak s relativně příznivým ekonomickým vývojem členských zemí, tak také s faktem, že země zatím nedosahovaly takového stupně ekonomické integrace, který by si jednotnou či koordinovanou měnovou politiku vynucoval. Určitou roli sehrálo také členství zemí v IMF, který charakterem své činnosti značnou měrou přispěl k celkové měnové stabilitě. Postupem času si však členské státy začaly uvědomovat, že společný postup v měnové oblasti je nezbytným předpokladem dalšího prohlubování ekonomické spolupráce, a tak byl již v r. 1962, na zasedání nejvyšších představitelů EHS, podán návrh na koordinaci měnové politiky členských států v tzv. Marjolinově memorandu. Nedostatečný rozsah a kvalita tehdejší měnové spolupráce se plně projevila zejména během měnové krize v roce 1968, na kterou Francie reagovala dočasným zavedením devizových omezení a hned v následujícím roce došlo k devalvaci francouzského franku o 11,11% a revalvaci západoněmecké marky o 9,29%. Zrychlené tempo inflace podnítilo spekulativní pohyb kapitálu, který nakonec způsobil značnou nerovnováhu platebních bilancí členských zemí EHS.Ukázalo se tak, že mechanismus koordinace měnových politik, založený pouze na vzájemných konzultacích a vůli zúčastněných stran, je nedostačující Wernerova zpráva Na konferenci nejvyšších představitelů ES 36 v Haagu v r byla pověřena skupina expertů pod vedením lucemburského ministerského předsedy Pierra Wernera k vypracování plánu přechodu členských zemí ES k hospodářské a měnové unii. Tento plán byl předložen Radě ministrů dne a stal se základem koncepce Evropské měnové unie. Plán byl kompromisem mezi dvěma doposud převládajícími názory na budoucí hospodářskou a měnovou unii. První skupina 37 v čele s německými ekonomy preferovala koordinaci hospodářských politik, jako nezbytného předpokladu pro vytvoření měnové unie. Naopak druhá skupina 38 kladla důraz na společnou měnovou politiku, která měla vést k hlubší koordinaci hospodářských politik. 35 V jednotlivých článcích Smlouvy byly pouze pasáže o liberalizaci platebního styku v souvislosti s pohybem zboží, služeb, osob a kapitálu, o tom, že členské země si budou vzájemně pomáhat při nerovnováhách svých platebních bilancí a budou se snažit zajišťovat vhodnou politikou důvěru ve svou měnu, stabilitu cen a budou vzájemně konzultovat hospodářskou politiku. 36 ES = Evropské společenství. Vzniklo v r. 1967, kdy na základě Slučovací smlouvy byly vytvořeny společné orgány pro EHS, ESUO a EURATOM a pro tato tři společenství se začal používat název Evropská společenství. 37 Německo, Nizozemí, Itálie 38 Francie, Belgie, Lucembursko

22 Wernerův plán obsahoval společnou koncepci fungování hospodářské a měnové unie, která měla být vytvořena ve třech etapách v průběhu deseti let. Plán předpokládal: zavedení úplné a neodvolatelné směnitelnosti národních měn při stabilitě měnových kurzů a neměnnosti měnových parit, jednotnou měnovou politiku řízenou centrální měnovou institucí, centralizované rozhodování o hospodářské a rozpočtové politice, jednotnou politiku v oblasti pohybu kapitálu sjednocení daňových soustav. Mělo tedy dojít k přenesení některých kompetencí jak v oblasti měnové, tak také hospodářskopolitické na úroveň ES, a k vytvoření společného systému ústředních bank. I když se integrační proces navržený ve Wernerově plánu setkal s podporou většiny členských zemí ES, k jeho realizaci nakonec nedošlo, neboť neexistovala dostatečná politická vůle členských zemí pro přenesení některých pravomocí na nadnárodní úroveň. Jediným výsledkem bylo přijetí kompromisního řešení, kterým byla Rezoluce Rady ministrů a zástupců členských zemí ES z března 1971 o etapovitém uskutečňování hospodářské a měnové unie 39, která však nebyla právně závazná. Její plnění bylo narušeno vypuknutím mezinárodní měnové krize v r. 1971, kdy v důsledku přílivu spekulativního kapitálu do Evropy došlo k opuštění systému pevných měnových kurzů u západoněmecké marky a holandského guldenu a po zrušení směnitelnosti amerického dolaru za zlato i u ostatních měn členských zemí ES Měnový had Na základě Smithsonianských dohod z , jejímž cílem byla stabilizace měnových vztahů, došlo k rozšíření oscilačního pásma měnových kursů z ±1% na ±2,25% vůči USD. To přispělo k dočasnému uklidnění na mezinárodních finančních trzích a tedy k vytvoření příznivých podmínek pro pokračování v realizaci hospodářské a měnové unie v rámci ES. Nově dohodnuté rozpětí však bylo pro západoevropské země, usilující o prohloubení ekonomické integrace, příliš široké, neboť umožňovalo pohyb vzájemných kurzů národních měn v rozpětí ±4,5%. Proto centrální banky zemí ES (včetně budoucích členů Dánska, Irska, Norska a Velké Británie) v dubnu r.1972 snížily oscilační pásmo měnových kurzů mezi členskými zeměmi z ±2,25% na ±1,125% a zároveň se zavázaly udržovat kurzy svých měn vůči všem nezúčastněným zemím v rámci stanoveného širšího rozpětí. Kurzy měn členských zemí ES se tak měly pohybovat vůči dolaru v jakémsi tunelu, jehož šíře byla 4,5%, zatímco vzájemné kurzy národních měn tvořily hada, 39 Státy se dále dohodly na zvýšení koordinace krátkodobé hospodářské politiky, na zesílení spolupráce mezi centrálními bankami s cílem prohloubení koordinace měnové politiky a vytvoření mechanismu střednědobé finanční pomoci na krytí deficitů platebních bilancí

23 jehož šíře byla 2,25%. Navíc Holandsko spolu s Belgií zúžily oscilační pásmo svých měn na ±0,75% od základní parity, čímž vznikl červ v rámci hada v tunelu. Dané měnové uspořádání však netrvalo dlouho, neboť už červnu 1972 vystoupila Velká Británie, Irsko a Dánsko (které se do něj v říjnu opět vrátilo) a v únoru 1973 Itálie. Vzhledem k pokračujícímu znehodnocování amerického dolaru byla v březnu 1973 zrušena povinnost udržovat oscilační pásmo k dolaru ve výši ±2,25%. Nadále však zůstala povinnost udržovat rozpětí mezi národními měnami členských států ve výši ±1,125%. Měnový had tak vystoupil z tunelu a měny členských zemí se mohly vůči dolaru volně pohybovat. Tak vzniklo nové měnové uspořádání označované jako měnový had, k němuž se připojily i dvě nečlenské země ES Švédsko a Norsko, zatímco Velká Británie, Irsko a Itálie se na něm nepodílely. I přesto většina zemí v následujících letech systém opouští a přechází na volný floating Evropský měnový systém Měnová nestabilita vyvolaná přechodem na systém volně pohyblivých měnových kurzů měla negativní vliv na fungování již existujících integračních mechanismů v rámci ES. To vedlo členské země k urychlení snah o dosažení měnové integrace, což vedlo k vytvoření Evropského měnového systému (EMS) 41. Ten oficiálně zahájil svou činnost a zapojily se do něj všechny země ES 42. Hlavním cílem EMS bylo obnovit stabilní kursové vztahy mezi členskými zeměmi, jenž byly nezbytnou podmínkou k prohloubení ekonomické integrace a rovněž zamezit negativnímu působení labilního USD na členské země. EMS byl založen na třech vzájemně propojených prvcích, kterými byly: evropská měnová jednotka ECU 43 uvěrový mechanismus kursový (či směnný) mechanismus ERM V roce 1978 (po opuštění systému Norskem) v něm zůstaly už pouze Německo, Belgie, Nizozemí, Dánsko a Lucembursko. 41 EMS = European Monetary Systém 42 Belgie, Dánsko, Francie, Irsko, Itálie, Lucembursko, Nizozemí, SRN a Velká Británie.V r se k systému připojilo Řecko, v r Španělsko a Portugalsko a v r Finsko, Rakousko a Švédsko. 43 ECU = European Currency Unit 44 ERM = Exchange Rate Mechanism

24 Evropská měnová jednotka ECU ECU byla základním prvkem EMS a její hodnota byla odvozována z koše měn členských zemí. ECU vznikla a její počáteční hodnota 45, byla identická se stávající Evropskou zúčtovací jednotkou (EUA) kterou ECU nahradila. V koši byly zastoupeny měny všech 9 členských zemí, přičemž množství každé členské měny v ECU (tzv. měnový komponent) bylo odvozeno od: podílu země na hrubém domácím produktu ES podílu země na vzájemném obchodu, podílu centrálních bank na ujednání o krátkodobé finanční podpoře. Tabulka č. 1: Složení koše pro vyjádření hodnoty ECU Měna Váha měny v koši (%) Měnová účast 1979 Váha měny v koši (%) Měnová účast 1984 Váha měny v koši (%) Měnová účast 1989 Německá marka (DEM) 32,98 0,828 32,0 0,719 30,10 0,6242 Britská libra (GBP) 13,34 0, ,0 0, ,00 0,08784 Francouzský frank (FRF) 19,83 1,15 19,0 1,31 19,00 1,332 Italská lira (ITL) 9, , ,15 151,8 Nizozemský gulden (NGL) 10,51 0,286 10,1 0,256 9,40 0,2198 Belgický frank (BEF) 9,28 3,66 8,2 3,17 7,60 3,301 Lucemburský frank (LUF) 0,35 0,14 0,3 0,14 0,30 0,13 Dánská koruna (DKK) 3,06 0,217 2,7 0,219 2,45 0,1976 Irská libra (IEP) 1,15 0, ,2 0, ,10 0,00855 Řecká drachma (GRD) - - 1,3 1,15 0,80 1,44 Španělská peseta (ESP) ,30 6,885 Portugalské escudo (PTE) ,80 1,393 Pramen: Marková, M.: Mezinárodní měnové instituce. 1.vyd. Praha: Oeconomica, 2002, str. 150 K přezkoumání koše mělo docházet každých pět let a k úpravě mělo dojít pouze tehdy, pokud by se váha měny zahrnuté v koši změnila vlivem pohybu kursu o více než 25%. Ke změně vah došlo nakonec pouze dvakrát a to v souvislosti se zapojením nových členských zemí do EMS 46. V souvislosti se vznikem EU k bylo další rozšíření měnového koše zastaveno a jeho složení bylo zafixováno na hodnotách z V koši tedy nebyly zastoupeny měny tří států, které vstoupily do EU v roce 1995 Rakouska, Švédska a Finska. Na druhou stranu koš obsahoval měny zemí, které se nezapojily do ERM. 45 Počáteční měnové účasti jednotlivých měn v měnovém koši byly stanoveny jako průměrný denní kurz měny k SDR za poslední tři měsíce, násobený vahou příslušné měny. 46 R došlo o rozšíření koše o řeckou drachmu, v r o španělskou pesetu a portugalské escudo. Nakonec se tedy měnový koš skládal z 12 měn