Vývoj koupelen a inovace koupelnového nábytku

Transkript

1 MENDELOVA ZEMĚDĚLSKÁ A LESNICKÁ UNIVERZITA V BRNĚ LESNICKÁ A DŘEVAŘSKÁ FAKULTA Ústav designu, nábytku a bydlení Vývoj koupelen a inovace koupelnového nábytku Bakalářská práce Vedoucí práce: Doc. Dr. Ing. Petr Brunecký Vypracovala: Eliška Bielková

2 Čestné prohlášení Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma Vývoj koupelen a inovace koupelnového nábytku zpracoval/a sama a uvedla jsem všechny použité prameny. Souhlasím, aby moje diplomová práce byla zveřejněna v souladu s 47b Zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a uložena v knihovně Mendelovy zemědělské a lesnické univerzity v Brně, zpřístupněna ke studijním účelům ve shodě s Vyhláškou rektora MZLU o archivaci elektronické podoby závěrečných prací. V Brně, dne Eliška Bielková 2

3 Poděkování Touto cestou bych ráda poděkovala vedoucímu mé práce doc. Dr. Ing. Petru Bruneckému za cenné rady a odbornou pomoc při realizaci této práce. 3

4 Jméno studenta: Eliška Bielková Název práce: Vývoj koupelen a inovace koupelnového nábytku Abstrakt: Bakalářská práce má za úkol podat ucelený přehled historického vývoje koupelen a požadavků na hygienu těla od starověku až po současnost. Nastiňuje problematiku daného historického období a úrovně hygieny. Dále se zabývá současnými trendy v oblasti koupelen a osobní hygieny. Práce je rozdělena do kapitol a doplněna o obrázky, které odpovídají daným tématům. Klíčová slova: hygiena, historie, koupelny, lázně, novinky v dnešních koupelnách Name of student: Eliška Bielková Name of thesis: Evolution of bathrooms and inovation of bathroom furniture Abstract: This thesis is supposed to offer the reader a comprehensive overview of the historical development of bathrooms and the body hygiene requirements from the antiquity to present day. It explains the problems of the specific era and the level of hygiene. Furthemore, it deals with current trends in the area of bathrooms and body hygiene. The thesis is divided into chapters and includes images referring to individual subjects. Key words: hygiene, history, bathrooms, spa, news in todays bathrooms 4

5 OBSAH 1 ÚVOD CÍL A METODIKA HYGIENA V HISTORII Starověk Starověký východ a Řecko Řím Egypt Středověk Středověké lázně Koupel jako zábava Rituální lázně Léčebné lázně Potní lázně Koupelnový mobiliář na šlechtických sídlech Materiály v historii HYGIENA DNES Vznik moderních koupelen Moderní bytové koupelny Zařizovací předměty Vlastnosti zařizovacích předmětů Umyvadla Umývátka Vany Sprchy a sprchové kouty Klozetové mísy, bidety, pisoáry Koupelnový nábytek

6 4.5 Materiály zařizovacích předmětů Zdravotnická keramika Nerezová ocel Ocelový smaltovaný plech Šedá litina Plasty Umělý kámen Přírodní materiály Dřevo v koupelně Koupelny pro seniory a pro handicapované osoby Koupelny pro děti NÁVRH KOUPELNOVÉHO VĚŠÁKU PRO DĚTI DISKUSE ZÁVĚR SUMMARY SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY SEZNAM OBRÁZKŮ

7 1 ÚVOD Vztah člověka k vodě se za celou dobu jeho existence nemění. Voda je pro člověka životní esencí a potřebou. Řekne-li se slovo hygiena, většinou se nám vybaví právě koupele a otázka čistoty a zdraví. Koupelna je v dnešní době neodmyslitelnou součástí všech domů a bytů. Svým uživatelům poskytuje místo nejen pro osobní hygienu, ale také pro relaxaci. Díky moderní technice si člověk v koupelně může dopřávat různé relaxační masáže, perličkové koupele, nebo například i poslech hudby a to kdekoliv, dokonce i ve sprše. V dnešní době je běžné zařizovat speciální koupelny pro seniory, pro handicapované občany, ale také pro děti. Mobiliář koupelen pro děti je specifický svojí velikostí, pestrobarevností ale také speciálními úpravami kvůli bezpečnosti nejmladších členů rodiny. Zařízení koupelen pro seniory a handicapované je také velmi specifické. V takové koupelně nesmí chybět madla pro bezpečný pohyb, protiskluzová dlažba, dobré osvětlení. V případě vozíčkářů je důležité myslet na patřičné rozměry celé koupelny, na speciální zařízení obsluhující vanu nebo sprchu. Je zajímavé podívat se také na historický vývoj postoje lidstva k hygieně, na vznik koupelen a jejich vývoj až do dnešní podoby. 7

8 2 CÍL A METODIKA Cílem mé práce je vytvořit ucelený přehled o vývoji koupelen, koupelnových zařizovacích předmětů a hygienických návyků od historie až po současnost. Práce seznamuje s problematikou hygieny v různých historických obdobích. Dále zohledňuje všeobecné dnešní požadavky na současný koupelnový mobiliář a hygienu. Bakalářská práce je tvořena kompilační formou. Literární rešerši doplňují vlastní názory a poznatky. Bylo čerpáno z odborné literatury a odborných literárních textů na síti internet. Tato práce má vytvořit ucelený přehled vývoje koupelen, koupelnového mobiliáře a požadavků na hygienu těla jak v historii, tak v současnosti. 8

9 3 HYGIENA V HISTORII 3.1 Starověk Z pravěku se žádné doklady o celkové hygieně nezachovaly, zato o nejvyspělejších zemích starověku bylo zjištěno poměrně dost. Tehdejší civilizace samozřejmě představovaly špičku v rámci dobové životní úrovně. Nejstarší dochované archeologické nálezy i písemná svědectví vypovídají o vysoké úrovni péče o vlastní tělo. V té době žily vyspělé civilizace na jihu Asie, Evropy a také v údolí afrického Nilu. Egypťané byli až úzkostlivě čistotní a v jejich denním životě najdeme prakticky všechny návyky, které jsou běžné v dnešní době. Přitom hovoříme o civilizaci staré pět tisíc let. Spoustu užitečných hygienických příkazů obsahuje také Starý zákon, vypovídající o životě starého hebrejského obyvatelstva. V bibli se dokonce mnohé návody označují jako boží příkaz, který museli Židé plnit, jinak je Bůh zatratí Starověký východ a Řecko V antice byla koupel společenskou událostí. Soukromé koupele sice existovaly již ve starověkém Řecku, ale pro většinu Řeků byla koupel společenskou aktivitou. Důležitým příkladem soukromé koupelny je Královnina koupelna v paláci v Knóssu na Krétě, z doby asi 2000 l. př. Kr, která byla vyzdobená vodními motivy. Voda byla brána ze studní, ale pro zvýšenou potřebu vody pro koupele se zřizovaly cisterny na dešťovou vodu. V paláci Knóssos byla dešťová voda ze střech vedena kamennými koryty do nádrží a odtud byla rozváděna do nádherných, mramorem obkládaných koupelen, kterých bylo v paláci několik. 1) Veřejné koupele připomínaly sešlosti, kde se probíral společenský život, diskutovalo se o politice, navazovaly se kontakty, a neformálně se uzavíraly obchody. Řecké lázně byly prostší než Římské, jak o tom svědčí např. vykopávky Heraklových lázní v Adepsu, a vyvinuly se ve sportovní střediska nazývaná gymnasion. Jejich zbytky se dochovaly např. v Priene v Alexandrii a v Troji. 1 LHOTÁKOVÁ, Z., Koupelny, 1. vydání, 2002,

10 Lázně byly postupně rozšiřovány, takže se staly po čase vzorem pro římské Thermy. 2) K nejstarším nálezům zvláštních místností či staveb určených ke koupání patří objevy z doby archaické městské civilizace v povodí Indu. Města Mohedžo-dáro v povodí Indu a Harappa v Paňdžábu na řece Ravi pocházejí ze 3. tisíciletí př. n. l. K obvyklým archeologickým nálezům z jejich rozvalin patří rozmanité toaletní předměty. V domech bohatých majitelů byly koupelny a všeobecné hygieně sloužily lázně, které byly již tehdy veřejné (tedy určené pro všechny svobodné obyvatele města). Koupelny byly objeveny i v troskách paláců v Mezopotámii z 3. tisíciletí př. n. l. Nedaleko syrského Damašku našli archeologové zbytky města Mari, které v 17. století př. n. l. dobylo babylonské vojsko. Královský palác ze 3. tisíciletí př. n. l. měl celkem 260 místností a v jedné z nich byla nalezena lázeň s vanami, které patří mezi nejstarší v lidských dějinách. K očistě těla používali ve starověkém Řecku různé nádoby a také pečlivě vybavené lázně. Ruce, obličej i vlasy si Řekové myli ve větších kovových či kamenných mísách, umístěných na podstavcích či zdobených sloupcích, jimž se říkalo luter. Jelikož se chodívalo na boso, nebo jen v sandálech, lidé si častěji myli nohy. K tomuto účelu sloužily mělké, ploché nádoby, které stály hned za dveřmi obydlí na podlaze. Jinak se ale v Řeckých domech koupelny či bazénky ke koupelím zřizovali jen výjimečně, protože pro všechny svobodné občany byly k dispozici veřejné lázně. Jedinou výjimkou byla nejstarší fáze starořeckých dějin, období mínójsko-mykénské kultury první polovina 2. tisíciletí př. n. l.). Nejvýznamnějším střediskem té doby byla Kréta, kde patrně veřejné lázně neznali, a proto ve všech palácích budovali nádherně vyzdobené koupelny s vanami. Koupelnu s malou terakotovou vanou, do níž se voda nalévala z dřevěných džberů, našli archeologové přímo vedle ložnice královny. Pro krétské koupelny jsou typické vany, které patří mezi nejstarší na světě. Mnoho jich bylo nalezeno přímo v Knóssu. Archeologové se původně 2 LHOTÁKOVÁ, Z., Koupelny, 1. vydání, 2002,

11 domnívali, že jde o sarkofágy, teprve později se podařilo prokázat jejich pravou funkci. Byly vyrobeny z terakoty, měly oválný tvar a byly cca 1,5 metru dlouhé. Některé měly dokonce uvnitř rukojeti, o něž se dalo při vylézání opřít, a výtokový otvor. Zdobeny byly na vnější i vnitřní straně rozmanitými zvířecími ornamenty, pro krétskou kulturu byly obvyklé ornamenty s chobotnicemi, delfíny a býky. Dochovalo se i několik menších van, které nejspíš sloužily ke koupání dětí. Podobné vany byly nalezeny i v palácích za archaického období na jiných místech Řecka V Nestorově paláci v Pylu na Peloponésu a v Mykénách. Kamenné vany, které byly zřejmě určeny pro léčivé koupele, se dochovaly v léčebných okrscích řady měst pod athénskou Akropolí, v Delfách, Epidauru, Olympii, na ostrově Théra a dokonce i v řecké kolonii na jihu Francie (dnes Marseille). Kromě běžné očisty obličeje, rukou a nohou, jež používali Řekové doma, využívali obyvatelé větších sídel veřejné lázně. Byly součástí areálů pro kultivaci těla a rozumu stejně jako knihovny, cvičiště, gymnázia a učebny. Koupel byla vždy považována za tělesné osvěžení nejen po cvičení. Starořecké lázně byly vybaveny kamennými nebo mramorovými žlaby, jimiž neustále protékala čerstvá voda. Pod širým nebem tu byly rozmístěné také malé bazénky, do nich se sestupovalo po schodech. Tyto bazénky sloužily výhradně k namáčení těla, nikoli k plavání. Ke koupelím rovněž sloužily vany (pyelos). Vodou se lidé mohli polévat a dokonce i sprchovat. Jedno z nejstarších vyobrazení sprchy se dochovalo na amforách, které zobrazovaly muže stojící pod chrliči v podobě zvířecích hlav (lev, ryba, aj.). Voda ve starořeckých lázních byla původně odebírána přímo z pramene či velké nádrže a proto byla studená. Teprve později se začala ohřívat, i když zpočátku proti tomu vystupovali představitelé obce. Ještě Platón v popisu ideálního státu povoloval teplé koupele jen pro staré a nemocné. Je ovšem známé, že teplé koupele Řekové nikdy nezavrhovali, zvláště v městech postavených v chladnějších krajích. 11

12 Nedílnou součástí starořeckých lázní byli školení otroci, kteří těla návštěvníků masírovali a natírali vonnými mastmi a oleji. Návštěvu lázní si mohl pro sebe a své hosty také rezervovat vládce či někdo z mocných a zámožných představitelů obce. V takovém případě byly lázně na určitou dobu uzavřeny a určeny jen pro ně a obsluhující personál nahradily mladé otrokyně (či podle vkusu mladí otroci). 3) Řím Obr. 1 - římské thermy I když bylo pravidelné mytí běžné od nejstarších dob i ve starověkém Římě, Římané byli pravým opakem Řeků. Hygienu chápali jako součást společenského řádu. Spoustu času a fantazie věnovali krášlení, ale nikdy nezanedbávali ani osobní čistotu, stejně jako úklid na veřejných místech. Úroveň hygieny ve starověkém Římě a jeho provinciích dosahovala takového standardu, o jakém se středověku ani nesnilo. 4) Původně měli Římané ve svých domech malé koupelny, od 3. století př. n. l. se objevují i veřejné lázně, jimž se říkalo thermy. Původní starořímskou koupelnu tvořila malá temná místnost bez oken vedle kuchyně, kde se ohřívala voda. Nazývala se lavatrina a jejím hlavním zařízením byla vana. Ve vilách 3 VONDRUŠKA, V., Intimní Historie od antiky po baroko, 1. vydání, 2007, LHOTÁKOVÁ, Z., Koupelny, 1. vydání,2002,

13 boháčů se budovaly malé soukromé lázně balnearia s bazénkem a nádhernou výzdobou. Původní veřejné lázně byly zřejmě velice jednoduché a prostě zařízené. Později je zdobily fresky, sochy a štukování, ale základní schéma se nijak podstatně nezměnilo. První nádherné thermy, které se staly vzorem pro podobná zařízení budovaná v celé říši v době císařství, nechal postavit v polovině 1. stol. př. n. l. Marcus Agrippa na Martově poli v Římě. 5) Společenský význam veřejných koupelí dosáhl ve starověkém Římě svého vrcholu. Římské lázně byly architektonicky velmi působivě řešené a hojně zdobené různými malbami, často sestávaly z místností uspořádaných do elegantních zahradních komplexů. Při koupelích asistovalo služebnictvo, polévalo hosty vodou a natíralo je oleji. Jemnost a propracovanost tohoto procesu a klíčová role služebnictva dodávaly lázním pověst luxusní aktivity pro volný čas, přestože v antice navštěvovali lázně jak bohatí, tak chudí. Římské lázně měly rozvinutější techniku, kromě očistných koupelí zde byly zavedeny také léčebné procedury a vrcholu své slávy dosáhly teprve dobudováním římských vodovodů a zavedením teplovzdušného vytápění. Světoznámé Termy byly přepychové, mnohdy vybaveny cennými uměleckými díly, stěny i podlahy byly obloženy vzácným mramorem. 6) Čistota byla společenskou nutností a zámožný patricij by se znemožnil, pokud by se objevil na veřejnosti špinavý a neupravený. Na svou čistotu dokonce dbali v mezích možností i římští legionáři na taženích Evropou. Kde to bylo možné, stavěli ve svých táborech lázně, jinak se koupali v řekách. V římských Thermách se často můžeme setkat s mnoha prvky řeckých, egyptských i perských lázní. Od Etrusků převzali Římané budování dokonalých akvaduktů, které přiváděly do lázní dostatek vody. 7) Vodovody byly důležité pro 5 VONDRUŠKA, V., Intimní Historie od antiky po baroko, 1. vydání, 2007, LHOTÁKOVÁ, Z., Koupelny, 1. vydání,2002, VONDRUŠKA, V., Intimní Historie od antiky po baroko, 1. vydání, 2007,

14 zásobování lázní vodou. První dal postavit Appius Claudius v roce 312 př. n. l. vodovod AQUA APPIA byl dlouhý 16 km. Akvadukty se táhly přes hluboká údolí a nesly potrubí nebo kanál s vodou. Jeden z nejznámějších dochovaných akvaduktů Římského impéria je z konce 1. stol. př. n. l., jmenuje se Pont du Gard a nachází se u města Nimes v jižní Francii. Římský císař Augustus Octavianus dal římskému impériu zřídit na 700 studní, 130 kašen a 150 vodotrysků. Po jeho odchodu ale začal rychlý úpadek římských vodovodů, které byly znovu obnoveny až po roce 776 n.l., kdy se oprav ujali papežové. 8) Největšími římskými thermami z doby císařství jsou lázně postavené císařem Karakallou ( n. l.) a vůbec největší pocházejí z doby vlády císaře Diokleciány ( n. l.). Jejich rozloha je zhruba metrů čtverečních. Římské thermy měly před hlavním vchodem vestibul s kamennými lavicemi. Vchodem z ulice se vcházelo do rozlehlého lichoběžníkové palaistria, což bylo otevřené prostranství vysypané pískem, kde se mladíci věnovali gymnastice. Palaistrium bylo ze tří stran lemováno sloupořadím, na čtvrté byly dva mělké bazénky a velký bazén na plavání (nataio). Sloupořadí kryl atriový ochoz s vchody do dalších částí lázní. Většina průčelí byla zdobena pestrobarevnými basreliéfy. Hned vedle vchodu byla převlékárna. Naproti se nacházely společné latríny a služební místnosti. Vlastní lázně byly rozděleny tak, že jižní část sloužila mužům, severní ženám. Mezi oběma částmi leželo technické zázemí hypocaustum s pecemi, které dodávalo páru a horkou vodu do obou částí lázní. Vstupovalo se malou síní nejprve do šatny, obě místnosti měly mramorovou podlahu a stěny zdobené freskami a reliéfy s vyobrazením nymf a květin. V šatně byly podél všech zdí lavice s výklenky, kam se odkládalo šatstvo. Potom se vcházelo do tepidarie, kde si návštěvníci odkládali osušku, oleje a masti. Tato místnost byla mírně vytápěná, proto tu každý návštěvník chvíli posečkal, aby si přivykl vyšší teplotě. Podle nálady se zde dalo vykoupat v bazénku s vlažnou vodou. Pak následovalo kaldarium, což byla vlastní potní 8 LHOTÁKOVÁ, Z., Koupelny, 1. vydání,2002,

15 místnost. Sem se vháněla pára z hypocausta a vzduch zde byl vyhřátý asi na 40 stupňů Celsia. Nacházel se zde i bazének s teplou vodou, proti němu stála kulatá mramorová nádržka se studenou vodou (labra) z níž se mohli návštěvníci napít. Místnost osvětlovaly olejové lampy a malé okénko, které se dalo otevřít pro regulaci teploty. Když se návštěvník dostatečně vypotil, vrátil se do tepidaria, otřel z těla pot a namazal se mastmi a olej, popřípadě se nechal namasírovat od otroka. Nakonec následovalo frigidarium, což byla chladná místnost kruhového tvaru. Uprostřed byl bazének se studenou vodou, v němž ze sebe návštěvník opláchl pot a masti. Pokud měl zájem, mohl proces pocení opakovat, nebo se vydal do šatny, obléknul a vyšel ven mezi sloupy do atria, kde se popíjely nápoje, a vtipkovalo s přáteli. Byly zde i speciální sály pro masáže, odpočívárny ale také společenské místnosti jako jsou knihovny, čítárny, přednáškové sály, divadlo, tělocvična, hřiště, kolonáda s obchodními stánky, park se sochami a podobně. Obr. 2 - půdorys římských therm Postupem času, i když se stále stavěly lázně souměrně tak, aby byly prostory pro muže a ženy oddělené, návštěvnictvo to často nerespektovalo. K provozu římských lázní patřila i prostituce. Ve 4. století existovalo v Římě celkem jedenáct velkých veřejných lázní. Thermy se však stavěly i v provinciích. Jedny byly také nalezeny na jižní Moravě u Mušova, kde stála ve 2. stol. n. l. římská vojenská stanice. 15

16 Lázně byly veřejným zařízením spravovaným obcí. Proto byl poplatek za vstup (zvaný balneaticum) velice nízký. Cena se dala přirovnat k ceně krajíce chleba, nebo číše vína. Ženy však podle některých údajů platily dvojnásobek této částky. V největších římských thermách se mohlo současně koupat i několik tisíc návštěvníků. Provoz takového zařízení samozřejmě potřeboval dokonalou organizaci. Dohled vykonávali římští úředníci cenzoři a aedilové. Na práci byli najímáni zaměstnanci a otroci, těm se ale svěřovaly jen podřadné práce jako byl úklid, topení, údržba, péče o šaty a podobně. Každý zaměstnanec měl přesně určenou práci, byly zde funkce jako lazebníci, sprchovači, maséři, zdravotní dohled, a topiči. Lázně byly, stejně jako většina římských staveb, budovány velmi kvalitně, a proto se mnohé v ruinách dochovaly dodnes. Starořímské bazény byly zhotovovány ze speciálních vodotěsných cementů a většina z nich nepropouští vodu ani dnes. Po rozpadu římské říše sloužili starořímské lázně ještě několik století novým germánským vládcům, ale také křesťanským duchovním. Na tradice antického způsobu života se zapomínalo jen pomalu a požadavky na odříkání se prosazovaly obtížně. 9) Obr. 3 římské lázně Egypt Ve starověkém Egyptě byl díky životodárnému Nilu dostatek vody a lidé chápali nutnost starat se o vlastní čistotu. Staří Egypťané se myli pravidelně, 9 VONDRUŠKA, V., Intimní Historie od antiky po baroko, 1. vydání, 2007,

17 často i několikrát denně. Texty uvádějí, že se myli před jídlem i po něm, obvykle nejen ruce, ale i obličej. Hieroglyfický znak usedat ke stolu měl současně i druhý význam umývat si ruce. Mytí sloužilo také k osvěžení v parných dnech. Kromě toho mělo náboženský význam. Před vkročením do chrámu si kněží i věřící museli omýt celé tělo a případně se i vykoupat. V areálech chrámů z Nové a Pozdní říše existovaly nádrže s vodou pro rituální koupele. Právě v tom byl obrovský rozdíl mezi starověkem a středověkem. Zatímco do staroegyptského chrámu směli vstupovat pouze lidé čistí, do středověkého chrámu přicházeli s pokorou v duši lidé špinaví a na ty příliš čisté se dívali úkosem jako na rozmařilé bezbožníky. Ve starověkém Egyptě lázně neznali, neměli ani vany. Dochovaly se jen veliké bazény v chrámech pro rituální očistu. Prameny uvádí, že se Egypťané neobyčejně rádi koupali v Nilu a v zavlažovacích kanálech. Tehdy byl Nil ovšem mnohem čistší řekou než dnes. Při mytí doma používali hliněné nebo kovové konvice s výlevkou, z níž lili vodu na ruce a další části těla. Stékající voda byla zachycována do velkých mís (voda byla vzácná a po mytí se používala k napájení dobytka). Dochovaly se dokonce zprávy o jakési primitivní sprše. Lidé lili vodu z výšky přes síto nebo košík, takže se rozstřikovala. Při takovém způsobu mytí si prostí lidé navzájem v rodině pomáhali, zámožní měli samozřejmě otroky. Protože si staří Egypťané potrpěli na přepych, ti nejbohatší měli někdy dokonce zvláštní nádoby na vodu pro různé části těla. Je pravděpodobné, že do vody se někdy přidávaly lístky květin či vonné esence a oleje, v jejichž výrobě byli staří Egypťané mistry. V pozdějších dobách, za vlády Ptolemaiovců, se objevily i v Egyptě veřejné lázně, budované podle řeckého vzoru. 10) 10 VONDRUŠKA, V., Intimní Historie od antiky po baroko, 1. vydání, 2007,

18 3.2 Středověk Stěhováním národů a zánikem Římské říše se podle historiků Evropa propadla do chaosu, krutosti a temna. Soukromý život a s ním i přirozenost hygieny se naprosto změnily. Pouze ve společnosti nejbohatších velmožů, kteří žili na území ovládaném dříve Římem, se ještě určitou dobu udrželo povědomí dávného způsobu života. Většina obyvatelstva však velice rychle podlehla devastujícímu vlivu, který s sebou přinesl zánik centrální vlády. Tam, kde lidé bojovali o holý život, neměla péče o vzhled místo. Obr. 4 královské WC Přesto se ještě v 8. století stavěly v některých jihoevropských palácích teplé i studené lázně a panovníci se pravidelně koupali, a měnili špinavý oděv za čistý. Podobná péče o čistotu neplatila již pro panovníkův dvůr. Čistota byla výsadou panovníků a takové privilegium jejich služebníci neměli. Pravidelné mytí však nakonec vzalo zasvé i ve vládnoucích kruzích a tak se nakonec i panovníci podobali svému dvoru. Lidé chodili v nepraných šatech, odpadky odhazovali kolem sebe a jen občas se umyli. Myli si ruce a obličej. Zato zbytek těla se s vodou setkával ještě ve 12. a 13. století jen zřídka. 11) Samostatným místnostem nebyly připisovány specifické funkce, denní aktivity se soustřeďovaly do prostorných hal. Soukromí bylo v těchto silně zalidněných podmínkách potlačeno. V tomto prostředí členové rodiny, známí, zaměstnanci, a hosté vařili, jedli, spali, scházeli se a dokonce chovali zvěř. Přišly li na řadu koupele, byly do haly přineseny velké, zaoblené dřevěné vany, které se pomocí džbánů naplnily horkou vodou. Rituální význam mytí rukou ale přetrval. Byl dokonce významným obřadem, který se prováděl v průběhu mší. Ve středověku se při tomto obřadu 11 VONDRUŠKA, V., Intimní Historie od antiky po baroko, 1. vydání, 2007,

19 užívala zvláštní konvička, z níž pomocník lil vodu na prelátovy ruce. Nazývala se akvamanile (aqua = voda, manus = ruka). Středověká akvamanile bývala zhotovována ve tvaru zvířat, vyráběna byla z keramiky, později z bronzu, často nádherně zdobená. I přes absenci smyslu pro hygienu si lidé ve středověku často myli ruce před jídlem, ale jen v případě, že zasedali ke stolu, obvykle při hostinách či ve větší společnosti. Důvodem ovšem nebyla očista rukou, ale šlo o dávný rituál, který byl symbolickou upomínkou poslední večeře Páně. K mytí se užívaly velké mísy, které sloužící přinášeli přímo ke stolu. Středověcí rytíři odvrhli odkaz starověkého Říma a budovali si vlastní svět křesťanských válečníků. Důvod katastrofálních hygienických poměrů tkvěl ovšem nejen v celkovém kulturním a hospodářském úpadku společnosti, ale byl v podstatné míře také důsledkem zcestné ideologie hlásané církví. Pouze ten, kdo byl chudý, hladový a špinavý, byl považován za pokorného, jehož spasí Bůh. Bohatství, rozmařilost (a tedy i čistota) byly podle křesťanských myslitelů hříchem a vedly k věčnému zatracení. Hříchem bylo ve středověku téměř vše, co souviselo s péčí o tělo a vzhledem. Za rozmařilost se považovalo i časté koupání. Benediktinský řád původně povoloval mnichům jednu, nejvýše dvě koupele ročně. Žebravé řády dominikánů a františkánů považovali špínu za projev pravé zbožnosti. Církev ve středověku nadřadila dogmata zdravému rozumu. Zcela potlačit přirozené lidské potřeby se však nikdy nepodařilo. 12) Podle zápisků některých mnichů je zřejmé, že součástí mnoha klášterů bývaly i koupelny místnosti s více vanami. Ovšem k jejich užívání se mniši stavěli velice rozdílně. Někteří pohlíželi na koupel jako na akt očisty, jiní si mysleli, že nekoupat se je náboženštější. Mezi veřejností se věřilo, že voda šíří nemoci, což se týkalo jak klášterních, tak veřejných lázní. Rukopisy a malby ze středověku a renesance zobrazují lázně jako důležitou součást společenského 12 VONDRUŠKA, V., Intimní Historie od antiky po baroko, 1. vydání, 2007,

20 života vyšších vrstev. Dřevěné vany, navržené pro sezení přinejmenším dvou osob, byly vystlány bílou jemnou tkaninou, což bylo typickým příkladem blahobytu vyšších vrstev vzhledem k její vysoké ceně. Tato tkanina, často lemovaná propracovaným vyšíváním, měla za úkol chránit uživatele před třískami z promáčeného dřeva, ale zároveň byla zdobným prvkem. Některé vany byly dokonce vystlány polštáři. V jiných případech byly vany chráněny baldachýny, které měly původně pohlcovat páru, pravděpodobně ale hrály stejnou roli jako ty nad postelemi a křesly - poukazovat na bohatství svého majitele. Od konce 11. století se díky křižáckým výpravám lidé ze západní a střední Evropy potkávali s kultivovaným prostředím byzantského císařství a bagdádského chalífátu. Zpočátku nepřevzala středověká společnost všechny hygienické návyky běžné na Východě, ale jen takové, které navenek demonstrovaly zámožnost anebo umožňovaly spojit je se zábavou. To do jisté míry platilo i později v renesanci. Móda přikazovala kupovat si drahé parfémy a líčidla, paruky, ozdoby a oděvy složitých střihů. Mytí k požadavkům renesanční doby nepatřilo. Lidé na venkově se myli celkem pravidelně, zvláště v teplých měsících roku. V létě se lidé na venkově i ve městech myli doma studenou vodou ze žlabu pro dobytek, který stával na dvoře nebo ve stáji, někdy vodou z kádě v síni. Ze vzácných zmínek o životě rolníků se ví, že ve vesnicích existovaly i primitivní parní lázně, obdoba sauny. Také ve městech se běžně stavěly lázně, jež byly oblíbené spíše pro nabízené zábavy (od hudby a jídla až po erotické služby). Jen výjimečně současníci píší, že se v nich také provádí očista těla, spíše horlí proti nim jako zdroji hříchu. Teprve po třicetileté válce se začal postoj k celkové hygieně měnit. Důvodů bylo několik oslabení pozice církve a tím odklon od dodržování postních příkazů, růst vzdělanosti, vliv dobové medicíny, která objevila spojitost mezi nebezpečnými chorobami a prostředím špíny, a také proměna životního stylu. Ovšem i tak trvalo ještě dlouho, než si evropská společnost osvojila mytí a další hygienické návyky jako běžnou součást svého každodenního života. 20

21 Po dvaceti stoletích dosáhla evropská společnost hygienické úrovně lidí ve starověku. Pokrok moderní doby tkvěl vlastně jen v návratu k tomu, na co lidstvo zapomnělo. 13) Středověké lázně O vzhledu středověkých lázní se všeobecně ví velmi málo, neboť jednotlivá zařízení se od sebe velice lišila. K dispozici jsou jen pozdější vyobrazení z 15. a 16. století. Známé jsou dva typy lázní, lázně určené ke koupelím, a lázně potní. Někdy se oba způsoby kombinovaly. Lázně, jež nabízely koupele se nazývaly lazebna. Lazebny se zřizovaly v měšťanských domech, často se skládaly jen ze dvou či tří místností. Z ulice nebo mázhauzu vstupovali hosté do předsíně, která sloužila jako šatna, tam si odložili oděv. Potom vcházeli do vlastní lázně, již tvořila vyhřátá místnost s velikými dřevěnými vanami s vlažnou vodou. V rohu stála kamenná pec, v níž se topilo. Voda se ohřívala v železném kotli nad ohněm, ale častěji tak, že se do kádí s vodou vhazovaly nahřáté kameny nebo kusy železa rozžhavené v peci. Za lázní se obvykle nacházela ještě menší místnost, odkud se do pece přikládalo a kde se vařily pokrmy pro hosty. Zchlazovat se hosté mohli v kádi, která stávala venku na dvoře. Pravidelná návštěva lázní byla v některých českých městech ve středověku dokonce pro řemeslníky a jejich tovaryše povinná. Lazebny, které sloužily řemeslníkům a tovaryšům, byly vybavené střídmě a sloužily většinou jen k očistě těla. Také cena za návštěvu nebyla vysoká. Existovaly však i luxusní lázně pro bohaté velmože, úředníky, preláty a patricije. V době renesance stály především ve větších a bohatých městech. Nacházely se v honosných domech a hostům byla k dispozici řada služebnictva otírači obstarávali osušení hostů, další prováděli drbání neboli masáže, apod. Při návštěvě honosnějších lázní se nejprve vešlo do šatny (staročesky nazývané zuvadlna protože hoste si zde zouvali střevíce). Po straně šatny bývala menší komora, kde se mohli hosté nechat ostříhat, oholit, ale prováděly 13 VONDRUŠKA, V., Intimní Historie od antiky po baroko, 1. vydání, 2007,

22 se tu i drobnější chirurgické zákroky. Návštěvník lázní si mohl nechat pustit žilou, přiložit na tělo pijavice nebo baňky, mohl si také nechat vytrhnout bolavý zub. Vlastní lázeň mívala často i potní komoru s horkou párou, kde stály dřevěné lavice, na nichž hosté seděli a nechali se od sazebníkových sluhů šlehat vrbovými pruty. Přede dveřmi stávalo vědro se studenou vodou, jíž se hosté zchlazovali poléváním. V sousední větší místnosti stály dřevěné vany s vlažnou nebo teplou vodou, v nichž hosté po proceduře v potní komoře odpočívali, často i několik hodin. Pokud byla káď hlubší, sedávali ve vodě na nízké dřevěné stoličce. Místnost s vanami sloužila k zábavě, ale také k hodování a k erotickým hrám. Když se host nabažil zábavy, odebral se zpět do šatny, oblekl se a zaplatil za poskytnuté služby. Lazebny vznikaly ve středověku obvykle v souvislosti se zakládáním středověkých měst. V této době existovaly lázně ve většině královských měst, ale i v některých větších vesnicích. Mezi nejstarší patří zápisy ze 13. století (1244 Brno, 1291 Kutná Hora). O Praze se roku 1330 nepřímo zmiňuje privilegium Jana Lucemburského, které zakazuje, aby se konšelem stal lazebník, barbíř (holič), tedy člověk, žijící nepočestně. Lázeňské řemeslo v povědomí lidu nemělo dobrou pověst, ale již roku 1406 vydal český král Václav IV. privilegium, které lazebnickou živnost postavilo na úroveň s ostatními řemesly. Lázně existovaly ve 14. století poblíž Juditina mostu, v ulici Lázeňská v Praze. V Brně existoval dům s lazebnou v části zvané Veselá čtvrť (dnes okolí náměstí Svobody). Lázně se ve 14. století nacházely i v jiných českých městech jako např. v Chocni, Jihlavě, Českém Krumlově, Litomyšli a Kostelci nad Orlicí. Městské lázně bývaly označeny nad vchodem z ulice (stejně jako tomu bylo u většiny jiných provozoven, řemeslnických dílen a šenků). Nejčastěji se označovali ručníkem či lazebnickými miskami. Neexistovala závazná otevírací doba, protože lázeň nebyla vyhřátá celý den. Když chtěl lazebník otevřít, bývalo zvykem, že se vydal do ulic i se svými pomocníky, troubili, vyvolávali, že lázeň je vyhřátá, a zvali sousedy k návštěvě. 22

23 Problémem provozu lazeben nebylo jen vytápění, ale především zásobování vodou. Vodovody existovaly jen v některých městech a navíc nebyly rozvedeny do domů, ale jen do městských kašen, odkud si lidé nabírali vodu do veder a nosili domů. První vodovod v českých zemích byl vybudován ve 12. století na Vyšehradě a Pražském hradě. Roku 1348 byla zavedena voda vrtanými borovými trubkami do kašen na dnešním Karlově a Václavském náměstí v Praze. První brněnský vodovod s čerpacím zařízením byl vybudován roku Tehdy se voda rozváděla do kašen na dnešním náměstí Svobody a Zelném trhu. Lazebník se svými pomocníky většinou musel nanosit vodu z nejbližší kašny či řeky ve vědrech, nebo ji vozili v sudech od řek či z mlýnských náhonů, někdy i na značnou vzdálenost. I když církev protestovala proti necudnostem, které pobyt v lázni přinášel, vždy se provozovaly pod její patronací. A to nejen proto, že přinášely slušný příjem, ale také proto, že jejich služeb často využívali právě sami preláti. 14) Koupel jako zábava Středověké lázně považovali lidé především za kratochvíli, a měli je v oblibě především kvůli požitkům, které neměli s hygienou často nic společného. Bylo to podobné jako ve starověkých římských thermách, ovšem s tím rozdílem, že zde rozkoše ve středověkých lazebnách byly výhradně tělesné povahy. Nenajdeme zde knihovny, ani přednáškové sály, aj. Obliba středověkých lázní v renesanci ještě vzrostla. Zámožní lidé si začali zřizovat své soukromé lázně v palácích a domech. Pobyt ve středověkých lázní se lišil od dnešní představy lázní. Vana s teplou vodou nebyla jen místem očisty, ale především odpočinku. Host se obvykle umyl ve vědru s vodou před vstupem do vlastní lázně a do vany se posadil již poměrně čistý. Zámožní lidé si do lázní zvali přátele, aby tu s nimi popili a pohovořili. Ve vaně hosté jedli i pili, k čemuž sloužili zvláštní stolovací desky, které se daly upevnit napříč přes vanu a na ně se servírovaly pokrmy a číše s vínem. Ve všech lázních obsluhoval hosty ženský personál, především mladé dívky. Roznášely jídlo, dolévaly pití 14 VONDRUŠKA, V., Intimní Historie od antiky po baroko, 1. vydání, 2007,

24 a v dřevěném vědru nosily od pece ohřátou vodu a dolévaly ji do van, a staraly se o zábavu návštěvníků. Středověká společnost házela lazebnice do stejného pytle spolu s nevěstkami. A jistě právem. Nemravnostmi prosluly lazebny v celé Evropě. Lázně ovšem nabízely i jinou zábavu, a to především hudbu. V místnosti, kde se hosté koupali, hrávali trubadúři, někdy tu vystupovali kejklíři a žongléři. K službám, které zajišťoval lazebník, patřilo samozřejmě holení, stříhání vlasů, a také nehtů, stejně jako další péče o tělo. V renesanci se koupání ve vanách ještě vylepšovalo dalšími novinkami. Nad koupající se zavěšovaly baldachýny z těžké látky, které udržovaly teplo v těsném okolí vany a současně zvyšovaly intimitu prostředí. Prameny dokonce uvádějí koupací vany, které byly zavěšené od stropu pomocí řetězů. V písemných pramenech z 15. a 16. století se objevují zprávy o společných koupelích mužů a žen, proto se v některých lazebnách objevují větší vany pro dva Rituální lázně Očista vodou byla již od starověku spojována s náboženskými rituály. Rituální omývání před vstupem do chrámu známe již ze starověkého Egypta. Každý křesťan musí být před přijetím do církve pokřtěn vodou (je pravděpodobné, že tento rituál převzali křesťané právě z Egypta). Rituální koupele hrály důležitou roli i v Judaismu, a nazývaly se mikve. V takové lázni musela být jen voda živá, tedy taková, která sama přitéká, a nesměla se ohřívat. Od 11. století jsou tyto rituální lázně doloženy v uzavřených židovských osadách uvnitř německých měst (ve Špýru, Kolíně nad Rýnem, Frankfurtu nad Mohanem, aj.) Mikve se často zřizovaly hluboko pod zemí, aby byl bazének pod úrovní spodní vody a ta do něho sama přitékala. Rituální očistu přikazuje i islámská víra. Korán ukládá pravidelné omývání několikrát denně předepsaným způsobem vždy před motlitbou, a to výslovně v tekoucí vodě. Protože stojatá voda byla nábožensky nečistá, 24

25 nestavěli si mohamedáni ve svých domech koupelny s vanami. V mešitách zřizovali bazénky s tekoucí vodou a na ulicích fontány, do nichž se přiváděla voda z pramenu a studní. Velké vykachlíčkované bazény se budovaly u vchodu do mešity a sloužili k omývání nohou (neboť do mešity vstupovali věřící bosí). Rituální očistu požaduje i buddhistické náboženství. V Indii existují tisíce bráhmanských chrámů s nádržemi k očistným koupelím a se širokým schodištěm vedoucím k řece. 15) Léčebné lázně Je obdivuhodné, že již starověcí lékaři objevili vlastnosti minerálních vod, již staří Řekové jejich blahodárných účinků rádi využívali. Proslulé termální lázně existovaly v řadě míst v Thermopylách, na Korintské šíji, na ostrově Lesbu a jinde. Řekové zřizovali speciální lázeňské okrsky, kam se jezdili léčit a nabírat síly zámožní lidé, podobně jako dnes. Nazývali je asklépion (tedy chrámy zasvěcené bohu léčení Asklépiovi, později v Římě Aesculapovi). Nejstarší takový okrsek vznikl v 5. století př. n. l. v Epidauru. Většina římských lázní se budovala u termálních pramenů v době císařství často i značně vzdálených od samotného Říma (v Malé Asii, severní Africe, Germánii a dokonce v Británii). Ale nejslavnější lázně se nacházely v Neapolském zálivu. Lázeňské procedury byly založeny na koupelích ve vodě, bahenních zábalech, masážích a také na pobytu v jeskyních s horkými a sinými parami. Lázeňská střediska působila i v dalších staletích po rozpadu římské říše na území Byzance a v oblastech obsazených Araby. V západní Evropě však většina z nich vzala v době stěhování národů zasvé. Léčebné prameny dál využívali jen místní lidé, někdy byl poblíž nich postaven klášter. Teprve ve 14. a 15. století se léčebné lázně začaly opět rozmáhat. Nepatřili k nim ovšem jen léčebné koupele ale také pití minerální vody. Minerální vodu lidé začali čerpat do sudů a rozvážet. 15 VONDRUŠKA, V., Intimní Historie od antiky po baroko, 1. vydání, 2007,

26 Renesanční léčebné lázně byly určeny jen nejbohatším, a proto nabízely veškerý možný přepych. Víme však, že v bazénech se mohli koupat i chudí lidé, pokud nebyli zjevně nemocní. Bazény s termálními vodami se většinou zřizovaly pod širým nebem a byly dostatečně veliké, aby pojaly desítky lidí najednou. Lidé mívali zpočátku od lékařů předepsané koupání na lačno, ale délka pobytu v bazénech bývala tak dlouhá, že si časem vyžádala podávat občerstvení během koupele. Proto přímo na hladině bazénů pluly stoly s bohatým výběrem pokrmů a s konvicemi vína i ovocných šťáv. Prázdné stoly používali hosté na stolní hry, především šachy nebo kostky Potní lázně Potní lázně je možné najít ve všech kulturách chladnějších zemských pásem. Pocení považovali lidé za prevenci proti nemocem a dokonce i jako účinný lék. Potní lázně znali již v antice, ale doloženy jsou také v předkolumbovské Americe u Aztéků, stejně jako později u severoamerických indiánů a dokonce i u Eskymáků na Aljašce. Potní lázně si velice oblíbili již nejstarší Slované. V českých zemích jsou archeologicky doloženy již v předvelkomoravském období. Názvem stuba se označovala potní komora s dřevěnými lehátky, na nichž lidé během procedury leželi. Pára se vytvářela vhazováním horkých kamenů do vědra s vodou. Po vypocení se lidé ponořili venku do studené vody. Proto se dřevěné domky s lázní stavěly většinou poblíž řeky či jezera nebo rybníku. V renesanci rostla obliba lazeben, nabízejících koupele ve vanách, a počet potních lázní tudíž klesal. V moderních dějinách zůstaly typické především pro Rusko a Finsko. Ruská potní lázeň se nazývala baňa a po staletí patřila neodmyslitelně ke každodennímu životu zámožných i chudých. Dnes se potní lázně spojují ve všeobecné představě s finskou saunou. Ve středověku byla rozšířena v celé Skandinávii a na Islandu. Veřejnou saunu měla ve středověku prakticky každá vesnice, a stala se tak součástí 26

27 každodenního života, místem, kde se lidé potkávali a rozmlouvali spolu. Život bez sauny si Finové nikdy neuměli představit. 16) Koupelnový mobiliář na šlechtických sídlech Koupelny se i na šlechtických sídlech začaly soustavně budovat až začátkem 19 století. Například v Hofburgu dala královna Marie Ludovice d Este, třetí manželka císaře Františka I., postavit první vanu v roce Královna Alžběta Bavorská, zvaná též Sissy, měla již od roku 1876 vybudovány stálé koupelny. Mezi nejstarší a zároveň nejzajímavější předměty osobní hygieny našich předků patřily závěsné nádoby na vodu s výpustí a mísy na umývání rukou, které byly umístěny v různých obytných částech. Dokládají to renesanční grafické listy z 15. a 16. století. Původní staročeský název pro umyvadla (lavaba) byl také měděnice, což byly patrně velké mísy na mytí a menší vaničky z mědi. tento název se užíval později i pro umyvadla z jiného materiálu například z cínu nebo keramiky. Umyvadla lavaba bývala buď okrouhlá, oválná nebo měla tvar mušle. Závěsné nádržky na vodu bývaly opatřené kohoutkem a byly zdobené maskaronem (plastický zdobný motiv v podobě lidské tváře) v různých podobách. Nejjednodušší bývaly ze dřeva, cínu nebo železa, od 17. století z fajánse, později z porcelánu, kameniny či jiného materiálu. Lavaba typu mísy s konvicí stála od středověku na truhlách nebo na malých stolcích, v 16. století měla vlastní skříňku, od 17 století se kladla na nárožní skříň. Pokojové mobilní hygienické klozety, které byly součástí ložnic, se v mobiliářích hradů a zámků vyskytují jen velmi vzácně. Je známo, že přední zlatník Benvenut Cellini, který působil v medicejských službách v paláci Medici ve Florencii v 16. století, zaznamenal ve svých pamětech, že jednal s knížetem sedícím na přenosném klozetě. Často klozet vypadal jako stolice s vysokou opěrkou, byl bohatě zdoben řezbováním, měl odkládací víko a vloženou porcelánovou nádobu. Dalším typem byl hygienický klozet ve tvaru nočního 16 VONDRUŠKA, V., Intimní Historie od antiky po baroko, 1. vydání, 2007,

28 stolku se zásuvkou s otvorem, ve kterém je vložena porcelánová mísa. K osobní hygieně na hradech i zámcích patřily vázy pot pourri, což byly nádoby s víkem, které sloužily k uchovávání sušených aromatických bylin nebo aromatizovaných tekutin. Součástí interiérů byla též vykuřovadla, nádoby ze stříbra, mosazi či porcelánu na vonné byliny a koření, opatřená kahanem. Další méně početnou skupinu hygienických předmětů tvořily neceséry, což byly drobné kufříky nebo kapesní pouzdra a sloužily šlechtě na cestách. Obsahovaly mycí a kosmetické potřeby, jako byly různé druhy flakónů a flakónků, dóz, zrcadel a podobně. Z období rokoka pochází drobnější kapesní neceséry, obsahující nůžky, párátko, čistítko uší, nehtů, pinzetu, perořízek, malou lžičku na líčidlo nebo pudr, atd. Další nezbytnou pomůckou lazebníků, komorníků a bradýřů byla bradýřská miska. Nádobka nebývala zpravidla větší než hluboký talíř a vyznačovala se širokým okrajem. Měla okrouhlý nebo oválný tvar s výřezem, jímž se přikládala pánům na krk tak, aby pěna nestékala na oblečení. Vyráběly se z cínu, mosazi, fajánse, porcelánu i ze skla. Na konci 18. století nastal výrazný rozkvět ve vývoji voňavkářství a s tím i rozmach výroby různých flakónů. Jejich použití ovlivnilo tvar, materiál i velikost flakónu. Větší se využívaly pro kolínské a toaletní vody, menší uchovávaly parfémy či éterické oleje a ty nejmenší vonné soli. Nejčastěji se tyto flakóny vyráběly ze skla. Reprezentativní a dekorativní funkce většinou převažovala nad funkcí užitnou. Nejpočetnější skupinou dochovaných hygienických předmětů tvoří porcelánová a keramická umyvadla, konvice a džbány na vodu, dále třídílné misky s děrovanou vložkou na mýdlo. Objevily se poprvé až v 18. století, kdy se ve střední Evropě začalo s výrobou pevného sodného mýdla. Dále se zachovaly obdélníkové misky s víčkem na zubní kartáčky, karafy s číškou na vyplachování úst, vědra s víkem na vylévání použité vody, noční mísy, dámské noční mísy, pro které se vžil francouzský název bourdalou a vaničky na mytí nohou. Umyvadla a džbány s vodou tvořily součást ložnice, bývaly umístěny na zvláštním dřevěném nebo kovovém stojanu zdobeném řezbou nebo kováním. V pozdějším období stály na stolku či komodě. Návrhy na toaletní nábytek se 28

29 objevují až ve druhé polovině 18. století. Například v knize T. Sheratona vydané v roce 1794 v Lipsku. Jsou tu například různé dámské toaletní stolky dressing table, které sloužili k líčení a k oblékání. 17) Obr. 5 umyvadlo ze zámku v Buchlovicích Obr. 6 noční stolek s přenosným WC Obr. 7 koupelna na zámku v Náměšti nad Oslavou 3.3 Materiály v historii V minulosti se při stavbě lázní a koupelen používaly materiály jako byl kámen, beton, mramor i dřevo. Beton uměli vyrábět již staří Římané, Asyřané i Egypťané. Velmi důležitým prvkem byl mramor především pro výstavbu palácových lázní a koupelen. Na výrobu van se v minulosti používalo nejčastěji dřevo. Dřevěné vany bývaly vystlány plátnem, které uživatele chránilo před rozmáčeným dřevem a třískami. Jak už je zmíněno v kapitole o antickém Řecku, vyráběly se i vany kamenné a mramorové. Vany a umyvadla se vyráběly i z železa, bronzu, mědi, cínu, nebo například z keramiky, jak můžeme vidět ve sbírkách mnoha českých zámků. 17 DUFKOVÁ, L., Osobní hygiena na šlechtických sídlech, 1. vydání, 2003,

30 4 HYGIENA DNES 4.1 Vznik moderních koupelen Třicetiletá válka definitivně ukončila zlatý věk renesančních lázní s jejich zábavami a svůdnými lazebnicemi. Ve druhé polovině 17. století se životní styl celé Evropy změnil. Odrazem změn myšlení se stalo barokní umění. V té době také mizí většina frivolních zábav, ať už dobrovolně proto, že lidé přijali ideu pokory a zbožného odříkání, nebo nedobrovolně pod přísným dohledem inkvizice. Veřejné městské lazebny byly většinou zrušeny, i když se to podstatnou měrou v celkově úrovni hygieny neodrazilo. Ve šlechtických a měšťanských domácnostech se v době baroka rozšířil zvyk koupání v dřevěné vaně či velké kádi doma. V určený den ji připravilo služebnictvo ve světnici, která se dala vytápět krbem, pecí, nebo kachlovými kamny. Stejný zvyk se udržel v rodinách, které neměly byt s koupelnou, ještě ve 20. století. Na venkově se lidé koupali běžně v neckách na praní, jak je zachyceno v románech z 19. století. Domácí koupelna nebyla v Evropě dlouho běžnou záležitostí. V roce 1596 vynalezl kmotřenec královny Alžběty I. Sir John Harrington splachovací záchod a nechal ho instalovat ve svém domě. Na královnu udělal tento objev takový dojem, že si ho nechala instalovat i v Richmondském paláci. V roce 1750 bylo koupelnami vybaveno jen asi šest procent pařížských paláců, jinak proslulých přepychem. V zámcích české šlechty se s nimi prakticky nesetkáváme. Koncem 18. století se ve Francii objevila vana s výpustí ve dně. Jako módní novinku si ji nechal roku 1790 do USA dovézt Benjamin Franklin. Ale ani pak nebyly koupelny obvyklé. Když se roku 1837 ujala anglického trůnu královna Viktorie, nebyla v Buckinghamském paláci údajně ani jedna koupelna. Teprve nová královna to změnila. Soukromé koupelny začaly přibývat až ve druhé polovině 19. století. Jejich rozvoj v městských bytech byl vázán na rozšíření kanalizace a vodovodu. Teprve když se podařilo vyřešit problém, jak rozvádět vodu trubkami do vyšších 30

31 pater, mohli lidé o zřízení koupelny uvažovat. V té době se také objevují koupelny v českých hradech a zámcích, pokud je jejich majitelé nechali zmodernizovat. Mnohé se dochovaly do současnosti, a ukazují typické vybavení z konce 19. století. Vana byla buď litinová, nebo zděná a obložená kachlíky. Na jejím konci stál veliký měděný kotel na ohřev vody (některé mají v dolní části topeniště, protože se voda ohřívala přímo na místě). Na spodku nádrže kotle je výpusť (mnohdy měděná s porcelánovým kohoutkem), od ní vede trubice vzhůru a je zakončená sprchou. Jinak tu ještě bývá plechové umyvadlo se džbánem na vodu a plechová, bíle smaltovaná polička na toaletní potřeby. Podobnou koupelnu můžeme vidět např. na hradě Bouzov. V osmdesátých letech 19. století začala sériová výroba litinových van v USA, i když až do první světové války byl prodej malý, protože Američané původně netušili, co to vana je. V USA, nejrychleji se rozvíjející průmyslové zemi tehdejšího světa, mělo ještě v roce 1920 jen 1% všech bytů koupelnu s vanou, vodovodem a splachovací toaletou. Koupelny s vanami se šířily v českých zemích od konce 19. století v souvislosti s budováním vodovodů především ve velkých městech, jako byla Praha, Brno, Liberec, Plzeň a další. 18) Obr. 8 koupelna v 19. stol Obr. 9 vana z 19. stol 18 VONDRUŠKA, V., Intimní Historie od antiky po baroko, 1. vydání, 2007,

32 4.2 Moderní bytové koupelny Nároky na bydlení se neustále zvyšují. Mění se i názory uspořádání obytných prostor. Hygienické místnosti dnes nemusí vypadat všechny stejně, důležité je, aby byly navrženy tak, aby vyhovovaly po stránce ergonomické, hygienické, funkční, bezpečnostní i estetické svému uživateli. Koupelna v dnešní době již neslouží jen k nezbytné hygieně, ale má i jiné funkce. Zajišťuje požadavky na regeneraci, kosmetiku, rehabilitaci, úklid a také praní. Koupelna byla po dlouhou dobu podceňovanou částí bytu a sloužila jako pouhé hygienické zázemí bytu. Dnešní koupelny, vzhledem ke zvýšeným požadavkům svých uživatelů, mají splňovat i požadavky na terapeutické procedury a relaxaci. Velikost koupelny může být, stejně jako tomu bylo v minulosti, měřítkem vkusu a životního stylu uživatelů bytu. Správné řešení koupelny musí splňovat základní požadavky jejích uživatelů. Koupelna by měla mít odpovídající rozlohu a měla by být zařízena patřičným vybavením. Velikost prostoru má odpovídat počtu uživatelů a vybavení má odpovídat různým potřebám uživatelů, např. jejich věkové kategorii. Koupelna navržená pro seniory nebo handicapované bude zařízená odlišně než koupelna mladé moderní rodiny. V bytech s jedním či dvěma obyvateli je běžné spojovat koupelnu s WC, ale u vícečetných rodin se doporučuje ponechat oddělené WC a navíc jej vybavit malým umyvadélkem. Dnešní koupelny mohou být velice specificky vybaveny, od různých technických zařízení až po osvětlení a hudbu. Dnešní trendy v koupelnovém vybavení se týkají především zařizovacích předmětů, vytápění, větrání a armatur. Dnes je velmi moderní nadčasové pojetí koupelen s typickými tmavými zemitými barvami v kombinaci s kovem a sklem, ale také se stále častěji objevuje retrostyl 30. let 20. století v podobě solitérních van s nožkami, umístěných volně v prostoru. Každá koupelna je ovšem specifická a odpovídá nejen estetickým požadavkům svého majitele. K tomu aby koupelna působila harmonicky, je důležité věnovat pozornost také barevnému a tvarovému designu zařizovacích předmětů, obkladům, dlažbě i osvětlení. Běžně se dnes již 32