as a subjekt v pojetí raného Sartra a Henri Bergsona Time and Subject in the Conception of Early Sartre and Henri Bergson Bc.

Transkript

1 Univerzita Palackého v Olomouci Filosofická fakulta Katedra filosofie as a subjekt v pojetí raného Sartra a Henri Bergsona Time and Subject in the Conception of Early Sartre and Henri Bergson magisterská diplomová práce Bc. Vladimír Je ko Vedoucí práce: Prof. PhDr. Ivan Blecha, CSc. 2009

2 Prohla uji, e p edlo ená práce je p vodní a e jsem ji vypracoval samostatn. Ve keré zdroje, které jsem v práci vyu il, jsou uvedeny v bibliografii. Vladimír Je ko V Most dne

3 Obsah I. Úvod str. 4-6 II. Bergsonovo pojetí asu..str II. a) as není prostor..str. 6-8 II. b) as jako isté trvání str II. c) as a individuum problém pam ti str II. d) Intuice metoda, kterou lze uchopit skute ný as..str III. Bergsonovo pojetí subjektu.str IV. Bergson a literatura.str V. Sartrovo pojetí asu..str V. a) Popis a podstata t í asových rovin..str V. b) Jaký je ontologický statut asu a jak lov k existuje v ase?...str V. c) Skloubení asu sv ta a asu lov ka.str VI. Sartrova teorie subjektu str VII. Jean Paul Sartre a David Hume podivuhodná shoda o povaze lidského subjektu?..str VII. a) Sartr v empirismus..str VII. b) Humova teorie lidského subjektu str VII. c) Problémy Humovy koncepce...str VIII. Záv r: Sartre, Bergson a moderní poznatky o ase. str Resumé.str Bibliografie...str

4 I. Úvod Na úvod své práce se musím zeptat co m vedlo k výb ru takovéhoto tématu? Snad jistá fascinace tokem ivota, subjektem plujícím v asem. lov k si n kdy pokládá otázku, zda to, co pro il, je skute né, nebo jde jen o prchavý ml ný opar, zda to co si pamatuje, je reálný odlesk toho, co se skute n stalo, i pok ivený odraz, ovlivn ný soudobými postoji vzpomínajícího, který si minulost interpretuje dle libosti. Co je pro ná subjekt ur ující minulost, p ítomnost i budoucnost? A existuje v bec subjekt plynoucí v ase? Existuje jeden subjekt, nebo se jedná o neustálé vznikání a zanikání momentálního stavu na eho v domí? Práv tyto otázky si kladli Jean Paul Sartre a Henri Bergson. Otázka asu a subjektu má zajisté i svoji relevanci pro sou asnou dobu, v dy as je p ímo dynamizujícím prvkem na í západní spole nosti, jak o tom pí e Paul Johnson v Nep átelích spole nosti. Du an T e tík ve svém eseji D jiny ve v ku nejistot charakterizuje sou asnou dobu takto: Doby stárnou je t rychleji ne lidé. asy na eho mládí se staly d jinami, od základ jinou dobou ne ta, kterou ijeme nejenom ve stá í, ale u i ve zralém v ku A m ní se to nadále, stále rychleji. Na i d dové se, stejn jako stovky generací p ed nimi, rodili do stejné doby ve které i zem eli. My ale zem eme v n jaké jiné nebývalé dob, která se nebude podobat ani té v ní jsme p i li na sv t, ani té, ve které se nyní nacházíme Inovace a pokrok nep iná ejí jenom do asnou zm nu, ale vytvá ejí dlouhodobou d jinnost, ím rychleji, tím minulej í Na e civilizace se ne ekan ocitla v rychlém pruhu své nikde, u ádného jasn j ího cíle nekon ící dálnice. 1 Poslední v ta souhlasí s tím, co napsal Peter Borscheid ve své knize Virus asu, (s p ízna ným podtitulkem kulturní d jiny zrychlování), toti e nákladn zbudovaný systém rychlosti a zrychlování (myslí se tím prom ny na í doby a na e ivotní tempo, pozn.) u v mnoha ohledech ztratil své racionální jádro a nezadr iteln mí í k absurdit 2. S touto absurditou rychlosti a prom nlivosti se ka dý m e setkat nap íklad v oblasti výpo etní techniky, v informa ních technologiích. V pr b hu ivota m ní lov k sv j fyzický vzhled, své názory a p esv d ení, bydli t a ivotní aktivity. Stejným zp sobem se m ní lidé kolem n j, s nimi se 1 Du an T e tík, D jiny ve v ku nejistot, 2 Peter Borscheid, Virus asu, Kulturní d jiny zrychlování, str

5 jeho vztahy vyvíjejí a prom ují. Vyvstává tedy nep íjemná otázka, zda se vlastn je t jedná o stále tého lov ka, stále stejné lidi, kdy jediné, co je v jejich ivot trvalé, jsou vzpomínky. Minulost je v ak problematická entita. Minulost toti neexistuje. I historie je, co íkají i sami historici, vlastn tak trochu podivná v da, zabývající se n ím, co ji není. Jsem si v dom toho, e ne pro v echny filosofy je problematika subjektu plynoucího v ase zajímavým tématem. Willard van Orman Quine odmítá takovéto zkoumání: Jsem touté osobou, kterou jsem byl v mládí? i kterou jsem byl v d loze své matky? Budu touté osobou po transplantaci mozku? Je nad slunce jasn j í, e tohle otázky o pojmu toto nosti nejsou. Jsou to otázky o pojmu osoba i o slovu osoba, které se, tak jako v t ina slov, stává prázdné v kontextech, ve kterých ho není pot eba. 3 Takovéto tvrzení mne v ak nijak neodrazuje od mého tématu, pouze vypovídá o skute nosti, e m j styl my lení je odli ný od my lení analytické filosofie a moje motivace zabývat se zp sobem existence subjektu plujícího v ase vychází z osobních pocit z itého (mohu snad íci p ímo p irozeného) sv ta, který logika a jiné formální popisy sv ta nejsou schopny postihnout. Jde o subjektivní pro itek, uchopitelný spí e intuicí a metafysickou spekulací. Václav erný pí e, e as je pro existenciální filosofii principem individuace, znamená zrození konkrétního jsoucna, znamená drama lidské jednotliviny as existenciální není v bec prázdným, d litelným a homogenním asem matematickým, je to as konkrétní a itý není vnímán zvn j ku, ale pro íván zevnit 4. V podobném duchu pí e i Jan Sokol, kdy uvádí, e práv jedine nost a neopakovatelnost p ítomné chvíle, kdy jedin m eme jednat, poznávat, pozorovat, myslet a v bec ít, je samým základem lidské zku enosti asu 5 a e fyzikální model asu jako íselné (skalární) veli iny, který si zpravidla odná íme ze koly, vidí toti as jako cosi nám vn j ího, emu na inec jako pozorovatel sám nepodléhá 6. Východiskem k pochopení fenoménu asu musí být existenciální lidská zku enost, zku enost asu jako obzoru lidských mo ností. Tato mo nost se lov ku otevírá v dy v souvislosti jeho vlastního ivota a jeho jednání. 7 Tolik 3 Willard van Orman Quine, Od stimulu k v d, str Václav erný, První se it o existencialismu, str Jan Sokol, as a rytmus, str tamté 7 Jan Sokol, as a rytmus, str. 17 5

6 k odpov di na Quinovu námitku o nepot ebnosti a nedostate ném logickém základu takovéhoto zkoumání. Nyní mohu p istoupit k popisu fenoménu asu a subjektu a za nu Henri Bergsonem, který svoji koncepci vybudoval historicky d íve ne Jean Paul Sartre. as je úst edním problémem filosofie Henri Bergsona, v noval mu tudí ve svých spisech velké mno ství prostoru. Té popis Bergsonovy filosofie asu, který uskute nili jiní auto i, je asto velmi obsáhlý. Pokusím se tedy p i tvorb první kapitoly a jejích podkapitol neutopit v hlubin t chto text a stru n vystihnout nejd le it j í momenty Bergsonova pojetí asu tak, aby bylo mo né s tímto pojetím pracovat v dal ích kapitolách jako s dobrým základem pro komparaci s jinými teoriemi. II. Bergsonovo pojetí asu II. a) as není prostor P iznejme si, e máme tendenci p edstavovat si as jako áru, lineární áru, tj. p ímku i úse ku, která vede odn kud n kam a my se po ní posouváme, p i em pomalu odkrýváme to, co je p ed námi a opou tíme to, co je za námi. Na této p ímce nejsou okam iky, tj. body, postaveny za sebou, nýbr vedle sebe vliv prostorové obraznosti p sobí, e chápeme as jako daný najednou, jako p ímku, kde budoucnost existuje vedle minulosti, sou asn s ní p ítomnost je pojata jako cestující Kolumbus a budoucnost jako pevnina, která existuje d íve, ne on k ní dorazí 8. Ale okam ik není to samé co bod a pravý as není nekone n d litelný. Body na p ímce jsou stejnorodé, ne v ak asové okam iky. To je potom as matematický, as fyzikální. Tento as je homogenním prost edím. Co to znamená? as jako homogenní prost edí, homogenní as, as fyzikální a matematický, as kvantitativní je asem zprostorn lým. Je to as promítnutý do prostoru. Je to onen as, který je nám známý ze koly z hodin fyziky pod zna kou t. Tento as se v ak netýká skute ného, tj. psychologického, vnit ního asu lov ka, stanoví pouze vztahy mezi sou asnostmi v dy obdr íme jen sou asný vztah mezi jistým okam ikem a jistou veli inou, intervaly mezi jednotlivými okam iky, ono reální plynutí asu matematice uniká 9. Tento matematicko-fyzikální as pracuje pouze s krajními body intervalu, 8 Mili apek, Henri Bergson, str Mili apek, Henri Bergson, str. 50 6

7 uniká mu v ak jeho obsah, to, co se skrývá uvnit t chto interval. To je v ak práv ono reálné plynutí asu. as jako homogenní prost edí by byl asem, kde stavy v domí následují po sob natolik odli ené, e je mo né je s ítat. V ci vn j ího sv ta, které zaujímají své místo v prostoru, jsou si navzájem vn j í. Ale fakta v domí se navzájem pronikají. Dráha, p ítomná jako celek a v sob homogenní, je sou asností, která existuje v jediném okam iku, bez soudr nosti mezi minulým a p ítomným. 10 Trvání je ned litelný asový sled, kde není rozli ení na p edtím a potom, v takovéto kontinuit nelze jednotlivé stavy odli it, pokud ano, jedná se o promítání prostoru do asu. 11 as fyzikální lze jednodu e p evést na prostor, as psychologický v ak nikoli. as fyzikální je jen fantomem prostoru 12. Termíny popisující as jsou vyp j ené z jazyka prostoru. Kdy vyvoláváme as, odpovídá nám prostor. 13 as, který je homogenní a tedy zprostorov lý, je tvrtým rozm rem prostoru. Pomocí n ho m eme klást vedle sebe to, co je dáno v posloupnosti. 14 Na e b ná zku enost je dle Bergsona jejich sm sí, co se d je z ryze praktických d vod orientace individua v hmotném sv t. V da pak v této sm si up ednost uje prostor, Bergson chce up ednostnit as, trvání, které je t eba odplevelit od element prostoru. as a prostor jsou dv zásadn odli né reality. as a prostor jsou protiklady mezi jedine ností a opakováním. as je heterogenní jedine nost, je to kontinuita, zatímco prostor je homogenní diskontinuita, která umo uje opakování. as je kvalita, zatímco prostor kvantita. Bergson charakterizuje as jako nenumerickou multiplicitu (mnohonásobnost) ta se vyzna uje t emi vlastnostmi kontinuitou, heterogenitou a jednoduchostí 15. istou heterogenitu - isté trvání - si Bergson p edstavuje jako sled kvalitativních zm n, které splývají, pronikají se, jsou bez p esných obrys, bez jakékoli tendence k exteriorisaci jedn ch ve vztahu k druhým, bez jakékoli p íbuznosti s íslem 16. Skute ný as je nem itelný. Kdy sledujeme pohyb ru i ky na ciferníku, tak nem íme trvání, pouze s ítáme sou asnosti. Mimo v domí konkrétní osoby existuje v dy jen jedna poloha ru i ky na ciferníku, ale uvnit v domí dochází k plynulému 10 Pavel Kouba, Pohyb mezi asem a prostorem. Bergson v zápas s vlastním objevem, str Pavel Kouba, Pohyb mezi asem a prostorem. Bergson v zápas s vlastním objevem, str. 92, Henri Bergson, as a svoboda. O bezprost edních datech v domí, str Henri Bergson, My lení a pohyb, str Henri Bergson, O povaze asu, str Gilles Deleuze, Bergsonismus, str Henri Bergson, as a svoboda. O bezprost edních datech v domí, str. 63 7

8 pronikání fakt. 17 Bergson dává dal í dobrý p íklad rozdílu mezi skute ným trváním a fyzikálním asem. P edstavme si, e by se rychlost v ech vesmírných pohyb zdvojnásobila. Jeliko by se tak stalo se v emi pohyby, pom ry rychlostí by z staly zachovány. R zné astronomické a fyzikální rovnice a výpo ty by mohly z stat tak, jak jsou, nebo onen symbol t, který je v nich obsa en, neozna uje trvání, ale vztah mezi dv ma trváními, jistý po et jednotek asu, nebo kone n jistý po et sou asností 18. Zmen ily by se intervaly, které je odd lují, ale ty nevstupují do výpo t. Ale práv tyto intervaly jsou oním reálným trváním. Na e v domí by si proto velmi rychle v imlo zm ny, ne proto, e by zkrácený asový úsek dokázalo zm it, ale jednodu e by zaznamenalo pokles v oby ejném obohacení bytí, zm nu v pokroku, který toto bytí si navyklo realisovati mezi východem a západem slunce 19. Nyní ji se podíváme na charakteristiku trvání jako takového, na reálný psychologický as uvnit na ich v domí. II. b) as jako isté trvání Skute ný as tedy není klasický temps, ale durée, trvání. Jakým zp sobem spolu dle Bergsona koexistují ony t i asové roviny minulost, p ítomnost a budoucnost? Zdálo by se nám, e as je velmi obtí n uchopitelná veli ina, nebo minulost u není, budoucnost je t není a p ítomnost nám protéká mezi prsty. Pro Bergsona je as ned litelnou kontinuitou odvíjení a v této kontinuit minulost setrvává v p ítomnosti. Minulost si nesmíme p edstavovat jako n co, co neexistuje. Bergson íká, e minulost si nesmíme p edstavovat jako vzpomínky uskladn né v jakési krabici, z ní p ítomnost milostiv vytahuje, co se jí zlíbí. iníme chybu, pokud si p ítomnost p edstavujeme jako aktuální okam ik. Ve skute ném ase toti okam iky nejsou. P edstava okam iku je úkazem vpádu matematického asu, tedy prostoru, do trvání. Okam ik se má k asu jako bod k p ímce a je stejn abstraktní. Okam ik je to, ím by skon ilo trvání, kdyby se zastavilo. Ono se v ak nezastavuje. Okam ik tedy nemohl vzejít ze skute ného asu. Vze el z matematického bodu, tj. z prostoru. 20 Z okam ik by ne el sestavit skute ný as. 17 Henri Bergson, as a svoboda. O bezprost edních datech v domí, str Henri Bergson, as a svoboda. O bezprost edních datech v domí, str tamté 20 Henri Bergson, O povaze asu, str

9 Na základ zp sobu existence na eho v domí m eme dle Bergsona usoudit, e p ítomnost je jistý interval trvání. Tento interval je obtí né ur it. Jeliko skute nost se stále m ní (a my ov em nechceme z stat u Hérakleita a Kratila p edstavíme-li si skute nost jako proud, do jeho stejného úseku nejen e nevstoupím dvakrát, ale ani jednou, nebo v pr b hu vstupování a setrvávání proud neustále plyne, tak musím interval p ítomnosti vymezit jako úsek proudu, a samoz ejm tento úsek se neustále pohybuje s proudem), musíme onen interval postihnout tím, co Bergson nazývá pozorností k ivotu. Tento interval je libovolný a relativní, dle na í schopnosti obejmout daný úsek. To, co obejmeme svou pozorností k ivotu, je p ítomnost. To, co z pozornosti pustíme, se stane minulostí. Zkrátka kdy p estaneme na í p ítomnosti p i ítat aktuální význam, upadá do minulosti. 21 Pokud by na e pozornost k ivotu byla velmi silná a zcela odpoutaná od ve keré prakti nosti, tak by dle Bergsona mohla obsáhnout celou uplynulou minulost dané osoby jako to jednu nedílnou p ítomnost, bylo by to n co kontinuáln p ítomného, je by bylo zárove v kontinuálním pohybu 22. Minulost se uchovává v p ítomnosti a tím se manifestuje ned litelnost zm ny. A zm na, to je skute nost, je ned litelná a v ned litelné zm n minulost tvo í jednotu s p ítomností 23. Minulost a p ítomnost tedy nejsou dva po sob následující momenty. Jedná se o dva koexistující elementy. Element, kterým je p ítomnost, neustále pomíjí, naopak minulost nep estává být a práv jejím prost ednictvím pomíjí p ítomnost. A dle Deleuze existuje pro Bergsona cosi jako minulost obecn, která se nepojí k n jaké konkrétní p ítomnosti, ale je ontologickým ivlem, který podmi uje jednotlivé minulosti a uplývání ka dé konkrétní p ítomnosti. 24 Kontinuita uplývání je sledem stav, z nich ka dý ohla uje to, co bude následovat, a obsahuje to, co p edcházelo. Vlastn a tehdy, kdy t mito stavy projdu, obrátím se nazp t a pohlédnu na své stopy, vyno í se p ede mnou rozli ené stavy. 25 V pr b hu jejich pro ívání bychom nedokázali íci, kde za íná jeden a kon í druhý. To proto, e ádný z nich neza íná ani nekon í, ale v echny nacházejí v sob navzájem své pokra ování. Bergson uvádí n kolik p íklad pro snadn j í p edstavu trvání. Nejd íve p irovnává trvání k odvíjení svitku, které se postupn 21 Henri Bergson, My lení a pohyb, str Henri Bergson, My lení a pohyb, str Henri Bergson, My lení a pohyb, str Gilles Deleuze, Bergsonismus, str. 64, Henri Bergson, My lení a pohyb, str

10 blí í ke svému konci. Toto odvíjení musí být v ak také zárove navíjením na zp sob navíjení niti do klubka. A to proto, e minulost nás následuje, neustále se zv t uje o p ítomnost, ji sbírá po cest 26. Navíjení a odvíjení v ak nakonec Bergson odvrhne jako nesprávný p íklad, proto e navozuje p edstavu p ímek a povrch, které mají ásti a ty jsou k sob navzájem homogenní. A to by byl op t prostor. Poté p ichází s p edstavou spektra s tisíci odstíny a s tém nepost ehnutelným odstup ováním. Trvání by se pak ubíralo nap í spektrem a ka dá zm na by ohla ovala zm nu následující a zahrnovala zm ny p edcházející 27. Ale i tyto odstíny jsou si navzájem vn j í, co je zále itostí prostoru. I tato p edstava je zavr ena a po n kolika dal ích pokusech Bergson konstatuje, e ka dé p irovnání bude nedosta ující. A p esto Bergson na jiném míst podává vyhovující p irovnání k trvání. K trvání p irovnává melodii. Poslouchejte melodii se zav enýma o ima, ani byste mysleli na cokoli jiného, ani byste kladli vedle sebe na pomyslný papír i klávesnici noty P enesete-li melodii nebo její ást op t do irého trvání, shledáte, e je nerozd lená, ned litelná. Na e vnit ní trvání, od prvního do posledního okam iku na eho v domého ivota, je n co jako tato melodie. M eme od n j odvrátit pozornost, a tím i od jeho ned litelnosti, ale kdy se je pokusíme p etnout, je to, jako kdybychom epelí pro ali plamen. 28 Bergson zd raz uje, e skute ný as je asem vnímaným a itým. Nelze myslet na skute ný as, ani bychom si ho p edstavili jako vnímaný a itý trvání implikuje v domí 29. Trvání tvo í na i vnit ní realitu, ale aby bylo pravou skute ností, musí být vlastní i vn j ímu, tj. hmotnému sv tu. Pomocí pojmu simultaneity se dle Pavla Kouby Bergson pokou í zahrnout do trvání universum jako takové. 30 Bergson se ptá, jak se dostat od vnit ního asu k asu v cí. Pokou í se odpov d t tak, e ka dému okam iku na eho vnit ního pro ívání odpovídá okam ik na eho t la a také ve keré okolní hmoty. Tato hmota je mu simultánní. A nez stávejme jen u bezprost edního okolí svého t la, simultánní trvání musíme roz í it na celý hmotný sv t. Sv t se pak jeví z hlediska trvání jako celek. Tak se zrodí p edstava Trvání, které je neosobním v domím, které pojí jednotlivá v domí mezi sebou a zárove je 26 Henri Bergson, My lení a pohyb, str Henri Bergson, My lení a pohyb, str Henri Bergson, O povaze asu, str Henri Bergson, O povaze asu, str Pavel Kouba, Pohyb mezi asem a prostorem. Bergson v zápas s vlastním objevem, str

11 pojí se zbytkem p írody. Bergson si v ak vzáp tí polo í otázku, zda je tato hypotéza pravdivá. Spoluú ast na eho hmotného t la i jeho okolí na procesu vnímání je v cí zku enosti. Av ak neznáme povahu této spoluú asti a vedle sebe mohou koexistovat r zn rytmizovaná trvání. 31 Tuto my lenku shledává u Bergsona také Deleuze, kdy íká, e Bergson mluví o pluralit rytm trvání a uznává, e na e trvání, trvání psychologické, je jen jeden p ípad mezi velkým mno ství jiných, zkrátka e trvání je zna ný po et. 32 P esto, kdyby se Bergson musel p iklonit k n jaké hypotéze ohledn jednotnosti i nejednotnosti asu sv ta, p iklonil by se k hypotéze jediného a univerzálního hmotného asu. A tento postoj od vod uje následovn. V echna lidská v domí jsou stejné povahy, mají stejný zp sob vnímání a pro ívají stejné trvání. M eme si tak p edstavit velké mno ství t chto v domí, které jsou roztrou eny po celém vesmíru. A kdy mají tato v domí stejný rytmus trvání, tak i jejich vn j í zku enost má vzájemný pr nik. Jejich vn j í zku enost se odehrává v jednom trvání, a proto m eme do jednoho trvání zahrnout ve keré události hmotného sv ta. Z stane tak pouze neosobní as, ve kterém se odehrává v e 33. Tuto zdánlivou ambivalenci m eme uvést na pravou míru vysv tlením Bergsonova termínu simultaneita proud. Na e pozornost má schopnost se rozd lit a p itom se neroz t pit. Kdy sedíme na b ehu eky, plynutí vody, klouzavý pohyb lodi i let ptáka, nep etr itý um hlubin na eho ivota jsou pro nás t emi r znými v cmi nebo jednou jedinou, dle libosti. M eme do sebe pojmout celek a mít co do in ní s jediným vjemem, v n m splývají t i proudy. Anebo m eme ponechat dva první proudy jako vn j í, a rozd lit tak svou pozornost mezi uvnit a venku. 34 Na e pozornost m e být jednotou i mnohostí zárove. Simultánní jsou vn j í proudy, které zabírají stejné trvání a v echny jsou zárove obsa eny v na em vnit ním trvání. Toto trvání je na e i jejich, kdy s nimi splývá v jednom vjemu. Ale mohlo by být jen na e, kdybychom vn j í proudy nevnímali a byli obráceni jen dovnit sebe. Simultaneita proud je tedy d le itá. Díky ní vnímáme na e vnit ní trvání, ná pohyb a vn j í pohyb v cí jako události, které se d jí zárove. Jinak by trvání a 31 Henri Bergson, O povaze asu, str. 261, Gilles Deleuze, Bergsonismus, str Henri Bergson, O povaze asu, str Henri Bergson, O povaze asu, str

12 zprostorov lý as nebyly ekvivalentní a pro nás by neexistoval as jako takový. Bylo by jen trvání ka dého z nás. 35 Tudí nakonec existuje jen jediný as, který obsahuje mnoho rytm a proud, které si navzájem odpovídají navzdory diferencím ve své povaze. ili na e trvání je zárove proud i p edstavitel asu, který v echny proudy obsahuje. Existuje jen jediný as, i kdy je zde nekone ný po et aktuálních proud, které se nutn podílejí na stejném virtuálním celku. 36 A jaký je rozdíl mezi zp sobem trvání lov ka a trváním v cí vn j ího sv ta? Dle Mili e apka je u Bergsona fyzikální trvání jiného druhu, li í se men ím nap tím, men ím stupn m zhu t ní, anebo, co je toté, v t ím stupn m d litelnosti psychologická p ítomnost znamená daleko mocn j í zhu t ní minulosti, daleko intensivn j í koncentraci posloupných fází ne trvání hmoty 37. P esu me se nyní do lidského nitra, do individuálního trvání. A na e trvání je p edev ím pam tí. Samým základem na í v domé existence jest pam, tj. prodlu ování minulosti do p ítomnosti, krátce inné a nezvratitelné trvání. 38 II. c) as a individuum problém pam ti ivot lov ka, tj. jeho posun z minulosti do budoucnosti, je pro Bergsona vývojem tvo ivým. Du evní d ní je tvo ivé svojí podstatou a oním novým tvo ivým prvkem je nová vzpomínka na p edchozí okam ik, o ni je bohat í okam ik p ítomný. Tato vzpomínka je p ínosem, který je analogický novému tónu v melodii. Jedná se o nový kvalitativní odstín. 39 Bergson má velmi specifickou teorii pam ti a teorii vnímání, ze kterých vyplývá jeho zcela originální pohled na ony veli iny minulost, p ítomnost a budoucnost. Pam si nesmíme p edstavovat jako jakousi zásuvku i rejst ík, ve kterých t ídíme vzpomínky. Minulost se uchovává automaticky, sama od sebe, a hromadí se neustále. Mechanismus mozku v t inu minulosti zatla uje do nev domé oblasti (tím se nemyslí nic ve smyslu Freudova nev domí) a do v domí pou tí to, co se hodí, co je u ite né pro p ítomnou situaci. Nanejvý e n kolika luxusním vzpomínkám 35 Henri Bergson, O povaze asu, str Gilles Deleuze, Bergsonismus, str Mili apek, Henri Bergson, str. 78, Henri Bergson, Vývoj tvo ivý, str Mili apek, Henri Bergson, str. 28, 29 12

13 poda í se p iv enými dve mi proklouznouti jako kontraband. Tito poslové nev doma upozorní nás na to, co za sebou nev domky vle eme. 40 Na i minulost si m eme p edstavit jako obrovskou sn hovou kouli, kterou valíme po zasn ené pláni a která se v ka dém okam iku nabaluje novou vrstvou, která má poka dé novou kvalitu. My o této kouli aktuáln nevíme, ale ona je v nás v dy p ítomna. Velmi kontroverzní je ona Bergsonova teze, e na e minulost se neuchovává v pam ti, ale sama v sob. Vzpomínky se nemohou uchovávat jinde ne v trvání. Vzpomínka se tedy uchovává v sob. 41 Deleuze vysv tluje, e ná odpor a na e nepochopení této p edstavy jsou zp sobeny tím, e se domníváme, e minulost ji není, e neexistuje, e p estala být. Je to v ak p ítomnost, která není a která je pouze aktivitou a u ite ností. Minulost je ve své v t in neu ite ná a neaktivní, ale pro Bergsona je to ona, která má pravé bytí. Práv minulost, neu ite ná a neaktivní, nepohnutá, v plném slova smyslu jest. 42 To je ist filosofická úvaha, která se nachází uprost ed spí e psychologického zkoumání. Jak tedy dle Bergsona funguje na e vnímání? Ve skute nosti neexistuje vnímání, je by nebylo prostoupeno vzpomínkami. S bezprost edními a p ítomnými danostmi na ich smysl se mísí tisíce detail z na í minulé zku enosti. Tyto vzpomínky v t inou m ní podobu na ich reálných vjem, z nich pak zaznamenáváme jen n kolik poukaz, pouhých znak slou ících k vybavení si minulých obraz. 43 Je to prý da za nenáro nost a rychlost vnímání. A tento zp sob vnímání je samoz ejm i zdrojem iluzí. Tak e je to vlastn minulost, která ovliv uje a deformuje p ítomnost. V kapitole, kde budeme srovnávat Bergsona se Sartrem, uvidíme, e teorie raného Sartra je skoro p esn opa ná. Minulé obrazy se tedy neustále mísí s vnímanou p ítomností. Jsou to ty obrazy, které jsou aktuáln u ite né. P ítomná zku enost je pohlcena onou koulí a stává se z ní minulost, která se dále bude mísit s p ítomností dle toho, nakolik jí bude u ite ná. P edstavme si onu ohromnou kouli na í minulosti, která vysílá mnoho svých útr k k p ítomnému vnímání. Toto vnímání je velmi malou áste kou na eho já oproti té ohromné kouli. Není tedy divu, e pro Bergsona znamená aktuální vnímání velmi málo ve srovnání s onou masou minulosti (u Sartra to bude naopak). ili to, co k aktuálnímu vjemu p idává na e pam, je pro Bergsona d le it j í ne 40 Henri Bergson, Vývoj tvo ivý, str Gilles Deleuze, Bergsonismus, str Gilles Deleuze, Bergsonismus, str Henri Bergson, Hmota a pam, str

14 onen vjem sám! A proto subjektivnost na eho vnímání spo ívá p edev ím v p ísp vku na í pam ti 44. Na procesu na eho vnímání participují t i entity aktuální vnímání, vzpomínkaobraz a istá vzpomínka. Tyto entity se nevyskytují izolovan, nýbr aktuální vnímání je zcela prosyceno vzpomínkami-obrazy, které je interpretují a dopl ují Vzpomínka-obraz v sob zase obsahuje n co z isté vzpomínky, ji za íná zhmot ovat, i z vnímání do n ho se sna í vt lit 45. To, co je nazýváno istou vzpomínkou, je práv ona ontologická skute nost, ona minulost, která má pravé bytí, ale aktuáln nep sobí. istá vzpomínka nemá psychologickou existenci (ale má existenci ontologickou, má bytí), je neaktivní a nev domá. Proces vnímání tedy postupuje následovn. Moje p ítomnost je postoj, který zaujímám ke své bezprost ední budoucnosti. Z mojí neaktivní minulosti (z oné neustále se nabalující koule) vplouvá to, co m e být u ite né, do p ítomného vnímání a stává se obrazem (vzpomínkou-obrazem). Jakmile se ona ást minulosti stala obrazem, opustila onu nev domou masu, tj. p estala být istou vzpomínkou, a smísila se s mojí aktuální p ítomností. Jeliko je na e p ítomné vnímání obaleno spoustou vzpomínek-obraz, m eme íci, e na e aktuální vnímání je zárove pam tí. Pro Bergsona je ona ást minulosti mísící se s p ítomností natolik d le itá, e dokonce prohla uje, e vnímáme prakticky jen minulost, p i em istá p ítomnost je neuchopitelným postupem minulosti hlodající budoucnost 46. Josef Fulka napsal o Bergsonov vnímání, e má bytostn kruhový charakter a probíhá jako neustálé vzájemné odkazování mezi pasivn p ijatou excitací a aktivním promítáním vzpomínky na tu samou excitaci v souvislém kontextu excitací jiných - tím se vytvá í kontinuita vjemu. Nelze zde ji rozli it, co je vnímání a co je vzpomínka. 47 Bergson rozeznává dva typy pam ti. Ta první je spí e návykem ne pam tí. Sídlí v organismu a zaji uje p im enou reakci na aktuální podn ty, p ehrává p itom na i minulou zku enost, ale jedná se o ni í typ reakce. Neparticipují tu vzpomínkyobrazy. Druhý typ pam ti je pam v pravém slova smyslu. To je ona pam, která vlastn splývá s vnímáním. Bergson ke znázorn ní své teorie vnímání pou il ku el zabodnutý do plochy. 44 Henri Bergson, Hmota a pam, str Henri Bergson, Hmota a pam, str Henri Bergson, Hmota a pam, str Josef Fulka, Bergson a problém pam ti, str

15 Ku el SAB je soubor v ech mých vzpomínek, je to ona koule zmín ná A AA B vý e, ve které se uchovávají isté vzpomínky, které se dle své aktuální u ite nosti mohou stát vzpomínkami- S obrazy. Plocha koso tverce je mojí aktuální p edstavou universa, vrchol S je mojí okam itou p ítomností, která je stále v pohybu, stejn jako plocha koso tverce. Z oblasti, kterou tvo í objem ku ele, sestupují u ite né vzpomínky do bodu S a mísí se s p ítomností a ovliv ují ji. Bod S je jasn ur ené místo, kde probíhá akce. Vrchol ku ele je posuvným hrotem, který je namí en z minulosti do budoucnosti. 48 Jak ji bylo jednou e eno, p i p edstav toho ohromného ku ele, i té masité koule, která sesílá své vzpomínky, aby obalily a zmodifikovaly p ítomný vjem, který se neustále m ní a nemá, na rozdíl od minulosti, své pevné bytí, nám musí být jasné, e to, co skute n existuje, je p ece spí e minulost ne p ítomnost 49. Bergsonova teorie vnímání a pam ti je originální a obsahuje v sob (alespo pro m ) vnit ní krásu. Podle mého názoru, i spí e, podle mého cít ní, je v ak mylná. Pokusím se nastínit své námitky. ekl bych, e je to spí e budoucnost, která ur uje minulost, nebo minulost je interpretována a budoucím pohledem. Pro ijeme událost, tuto událost si zapamatujeme, a to jednak pro sebe, jednak pro p evypráv ní druhým. Abychom si n co zapamatovali, je t eba uvést prvky pro ité události do vzájemných logických vazeb a celou událost vystav t jako p íb h. Kdyby tuto operaci ná mozek neprovedl, událost by se z pam ti vytratila, i se stala zna n mlhavou. S postupujícím asem jsou to pak ony logické vazby a jasná výstavba p íb hu, které dr í událost v na í pam ti. Na základ tohoto zpracování pak v pr b hu asu vyprávíme událost druhým lidem. Toto zpracování události, a je nezbytné, je ale zcela ur it typem manipulace s fakty (p i em nemluvím o manipulaci zám rné i o nev domém vyt sn ní patných vzpomínek). A lov k sám v pr b hu asu zcela podlehne této manipulaci, nebo jestli e si brzy po pro ití události pamatoval i mnoho fakt, které se neve ly do logické výstavby p íb hu, v pr b hu asu si ji pamatuje jen onu manipulovanou verzi. Je pak velmi zajímavé 48 Henri Bergson, Hmota a pam, str Josef Fulka, Bergson a problém pam ti, str