MENDELOVA UNIVERZITA V BRNĚ AGRONOMICKÁ FAKULTA BAKALÁŘSKÁ PRÁCE

Transkript

1 MENDELOVA UNIVERZITA V BRNĚ AGRONOMICKÁ FAKULTA BAKALÁŘSKÁ PRÁCE BRNO 2011 ANNA MACHÁŇOVÁ 1

2 Mendelova univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav morfologie, anatomie a genetiky zvířat Onemocnění dýchacího aparátu u koní Bakalářská práce Vedoucí práce: Dr. Ing. Zdeněk Havlíček Brno 2011 Vypracovala: Anna Macháňová 2

3 PROHLÁŠENÍ Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci na téma: Onemocnění dýchacího aparátu koní vypracovala samostatně a pouţila jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloţeném seznamu literatury. Bakalářská práce je školním dílem a můţe být pouţita ke komerčním účelům jen se souhlasem vedoucího bakalářské práce a děkana Agronomické fakulty Mendelovy univerzity v Brně. 3 dne. Podpis.....

4 PODĚKOVÁNÍ Děkuji vedoucímu bakalářské práce Dr. Ing. Zdeňkovi Havlíčkovi pedagogickou a odbornou pomoc a další cenné rady při zpracování mé bakalářské práce. Dále bych chtěla poděkovat svým rodičům za umoţnění studia na VŠ a jejich podporu. V Brně dne podpis autora 4

5 ABSTRAKT Tato bakalářská práce se zabývá onemocněním dýchacího aparátu koní. Úvod se zaměřuje na stručnou anatomii a fyziologii jednotlivých částí dýchacího aparátu. Hlavní částí práce je popis jednotlivých nemocí, který se zabývá popisem, příčinami, projevy, léčbou a případně prevencí. Protoţe je u koní spousta onemocnění dýchacího aparátu, jsou v práci vybrány pouze ty, se kterými se často setkáváme v praxi. Jedná se například Idiopatická hemiplegie laryngu (IHL), čili ochabnutí abduktorů levé strany hrtanu, chronické obstrukční onemocnění plic (COPD), equinní influenza - chřipka koní, hříběcí a parazitární nemoci plic a další. Závěr práce klade důraz na zdravý dýchací aparát koně, vyšetření dechu apod. Klíčová slova: dýchací aparát, nemoci koní, koně ABSTRACT. This thesis deals with the equine bagassosis. The introduction focuses on brief anatomy and physiology of individual parts of the respiratory system. The main part of the thesis describes causes, symptoms, treatment and relevant prevention of individual disorders. Because there are various types of equine bagassosis I have chosen only those, which we often practically come in contact with. For example it concerns idiopathic laryngal hemiplegia (ILH) - the slack of abductors of the left side of larynx, chronic obstructive lung disease, equine influenza, foal bituminosis, bituminosis caused by parasites etc. The conclusion emphasizes the healthy equine respiratory system, breath examination, hoof examination and others. Key words: breathing apparatus, disease of horses, horses 5

6 Obsah 1 ÚVOD CÍL PRÁCE LITERÁRNÍ PŘEHLED Anatomie dýchací soustavy Dýchací cesty Obranný systém Činnost dýchací soustavy Ventilační funkce Respirace Plicní objemy a kapacity Nemoci dýchacího aparátu Idiopatická hemoplegie laryngu (IHL) Chronické obstrukční onemocnění plic (COPD) Equinní influenza - Chřipka koní Hříběcí Parazitární nemoci plic Bronchopneumonie Mykóza vzdušných vaků EIPH - Zátěţí podmíněné plicní krvácení Plicní edém Posouzení dýchacího aparátu a prevence Posouzení dýchacího aparátu Prevence Závěr Seznam pouţité literatury

7 1 ÚVOD Plíce a celý dýchací aparát koně hraje velmi důleţitou roli v ţivotě koně. Svou funkcí jsou důleţité pro celkový dobrý zdravotní stav koně i jeho kondici, která je bezpochyby velmi důleţitá nejen pro koně závodní, ale i pro koně, kteří jsou vyuţívání k běţné práci i k chovu. Onemocnění dýchacího aparátu koně je ve většině případů váţnou hrozbou nejen pro jednotlivce, ale dokonce pro celé stádo, jeţ přichází do styku s nemocným koněm, coţ je zejména pro chovatele mladých závodních a plemenných koní problémem, kterému je třeba předejít všemi moţnými a dostupnými opatřeními. Není-li chovatel či majitel koně, postiţeného onemocněním dýchacího aparátu, schopen zajistit dostatečnou a odbornou pomoc, pak musí počítat s nástupem dalších komplikací, které se k onemocnění mohou připojit. Koně ţijící ve volné přírodě, člověkem ovlivněni jen minimálně, jsou velmi zřídka postiţení těmito onemocněními, jelikoţ jsou konstitučně tvrdší a lépe snáší horší klimatické podmínky. Hlavním důvodem proč jsou tito koně méně postihování onemocněním dýchacího aparátu, ale není jejich konstituční tvrdost, ale právě minimální vliv člověka na jejich přirozený způsob ţivota. Domácí koně jsou často chováni v prašných stájích s minimálním počtem větracích otvorů, takto chovaní koně začnou dříve či později mít problémy s dýcháním. I rozkladné procesy výkalů a hlavně moči v takových to stájích, přispívají ke zhoršení zdravotního stavu. Kaţdý chovatel by si měl uvědomit, jak jsou tyto onemocnění závaţné a proto je třeba zajistit vţdy správně zoohygienické podmínky, kterými lze onemocněním předejít. Léčba onemocnění dýchacího aparátu, je záleţitostí veterinární a proto vţdy kdyţ odhalíme jakékoli příznaky, voláme veterináře. Pokud bychom se snaţili tyto onemocnění řešit sami, mohli bychom koni ještě více uškodit. Jediné, čím můţeme v takovýchto případech pomoci, je zajistit koni pobyt na čerstvém vzduchu, nebo v dobře větrané stáji bez průvanu! Je třeba si uvědomit, ţe čím méně umoţňujeme koním pobyt v jejich přirozeném prostření a hlavně na čerstvém vzduchu, tím více se mohou objevovat problémy. Je zcela jasné, ţe ve většině případů onemocnění je příčinou člověk v negativním slova smyslu. 7

8 2 CÍL PRÁCE Cílem bakalářské práce je zpracování literárního přehledu o problematice onemocnění dýchacího aparátu koní. Popsat stručně anatomii a fyziologii dýchacího aparátu s popisem vybraných chorob a jejich prevence. 8

9 3 LITERÁRNÍ PŘEHLED 3.1 Anatomie dýchací soustavy Dýchací soustava je orgánovým systémem těla hospodářských zvířat, který je strukturálně přizpůsobený pro výměnu plynů, a to pro přívod kyslíku do krve a odvod oxidu uhličitého z krve. Odpařováním vody se také podílí na regulaci tělesné teploty, a tím i na udrţení stálosti vnitřního prostředí. Dýchací soustava se skládá z dýchacích cest a plic jako vlastního dýchacího orgánu (MARVAN et al., 1992) Dýchací cesty Kostní nebo chrupavkový skelet umoţňuje, aby dýchací cesty byly stále otevřené pro proudění vzduchu. Vdechovaný vzduch se zde zbavuje větších i drobných prachových částic, ohřívá se a zvlhčuje. V dýchacích cestách je také uloţeno čichové ústrojí a dále se zde nachází i hlasové ústrojí. Podle původu se dýchací cesty dělí na horní a dolní (MARVAN et al., 1992) Horní cesty dýchací Horní dýchací cesty vznikly oddělením z primitivní ústní dutiny a patří k nim párová nosní dutina, komunikující s vedlejšími nosními dutinami a nosní část hltanu (MARVAN et al., 1992). Nozdry: Cestou do plic se vzduch zahřívá, zvlhčuje a čistí. Kůň při tom dýchá pouze nosem, protoţe jeho dlouhé měkké patro mu znemoţňuje dýchání hubou. Při nádechu se proudící vzduch ohřívá. Nozdry jsou při klidném dýchání štěrbinovité, při velkém rozrušení nebo zátěţí se však mohou roztáhnout. Kůţe v okolí nozder je jemně ochlupená a působí jako filtr proti vniknutí cizích těles. Okolo nozder a horního pysku se také nacházejí hmatové chlupy. V přední části nozder chybí koni chrupavčitý podklad, takţe se jeho nos na rozdíl od jiných domácích zvířat, například psů nebo koček označuje jako nos koţní. Nozdry koně jsou za vstupním otvorem rozdělené křídlatou řasou nosní sliznice na takzvané pravé a nepravé (falešné) nozdry. 9

10 Horní falešné nozdry končí slepě, vytvářejí jakýsi koţní vak. Vdechovaný vzduch proudí nosní dutinou a hrtanem do průdušnice. Nosní dutina: Pravá a levá nosní dutina jsou rozdělené nosní přepáţkou. Dvě nosní skořepy rozdělují kaţdou polovinu nosní dutiny na tři průchody: horní nosní průchod (čichový) vede vzduch do otvorů čichové kosti, střední nosní průchod (sinusový) je propojený s vedlejšími dutinami, dolní nosní průchod (dýchací) vede vzduch do nosohltanu, kde se všechny tři nosní průchody spojují. V poměru k obrovské lebce je nosní dutina koně menší, neţ by se předpokládalo. Většinu místa zde zabírají nosní skořepy, kromě toho zaberou hodně místa také velké kořeny stoliček a vedlejší nosní dutiny (HEÜVELDOP et al., 2009). Vedlejší nosní dutiny: Vedlejší nosní dutiny (sinus paranasales), vzniklé prenatálně, se po narození s růstem obličejové části lebky zvětšují, pneumatizují, získávají rozdílný tvar a postupně obklopují nosní dutinu a očnici (MARVAN et al., 1992). U koně je vytvořeno šest vedlejších dutin: čelní dutina, dutina horní skořepy, čelistní dutina, dutina patrová a kosti klínové, dutina střední skořepy, dolní dutina skořepy. Vzdušné vaky: Vzdušné vaky, které se vyskytují pouze u koní, leţí pod ţuchvami a jsou to oboustranné výchlipky Eustachovy trubice, která spojuje nosohltan a střední ucho. Funkce vzdušných vaků není dodnes zcela jasná. Jisté však je, ţe mění svou velikost během polykání, protoţe v nich přitom dochází k velkým změnám tlaku a probíhá v nich i výměna vzduchu (HEÜVELDOP et al., 2009) Dolní cesty dýchací Dolní cesty dýchací zahrnují nepárový hrtan, průdušnici, párová průdušky a plíce s rozvětvením průdušek na průdušinky, alveolární chodbičky a alveoly. Hrtan: Hrtan (larynx) se nachází mezi hltanem a průdušnicí. Je to krátký trubicovitý, mírně rozšířený orgán, v němţ je uloţeno hlasové ústrojí (MARVAN et al., 1992). Hrtan reguluje objem vzduchu, podílí se na mechanice kašlacího reflexu a na tvorbě hlasu (HEÜVELDOP et al., 2009). Hrtanové chrupavky: Podklad hrtanu tvoří hrtanové chrupavky, jejichţ kloubní nebo vazivové spojení umoţňuje jejich pohyblivost. Jsou to nepárová štítná chrupavka, prstencovitá chrupavka, příklopka a párové chrupavky konvicovité a růţkovité. Příklopka a růţkovité chrupavky jsou z elastické chrupavky, ostatní jsou hyalinní a 10

11 věkem osifikují. Štítná chrupavka (cartilago thyroidea) je největší nepárová hrtanová chrupavka. Skládá se z levé a pravé ploténky, které ventrálně srůstají v tělo. Z plotének vybíhají rostrální a kaudální rohy. Prstencovitá chrupavka (cartilago cricoidea) se nachází na kaudálním konci hrtanu, kde hraničí s průdušnicí. Skládá se z oblouku a z dorzální ploténky. Konvicovitá chrupavka (cartilago arytenoidea) je párová chrupavka lokalizovaná na rostrálním konci štítné chrupavky. Má tvar trojbokého hranolu. Kaudální úhel se kloubí s prstencovitou chrupavkou a na rostrální úhel nasedá růţkovitá chrupavka (cartilago corniculata). Ventrální úhel je prodlouţený v hlasivkový výběţek. Příklopka (epiglottis) se nachází na rostrálním konci těla štítné chrupavky, kde vytváří pohyblivý listovitý uzávěr hrtanu. Hrtanová plocha příklopky je konvexní a hltanová konkávní. Hrtanové chrupavky jsou mezi sebou, s průdušnicí a s jazylkou spojeny klouby a vazy. Na kostru hrtanu se upíná skupina hrtanových svalů, které svou kontrakční činností mění polohu jednotlivých chrupavek, čímţ se mění napětí hlasivek a výška vydávaného hlasu (krátké svaly hrtanu) a mění se také poloha hrtanu jako celku (staţení hrtanu kaudálně jako součást polykacího aktu - dlouhé stahovače hrtanu a jazylky). Hrtanová dutina: Hrtanová dutina (cavum laryngis) má nepravidelný tvar. Začíná hrtanovým vstupem, který je ohraničen ventrálně příklopkou, po stranách řasami sliznice a dorzálně růţkovitými chrupavkami. Za hrtanovým vstupem je rozšířená hrtanová předsíň, která je ohraničená předsíňovými řasami. Hrtanová dutina je pokryta sliznicí, která je na některých místech s chrupavkami a svaly hrtanu spojena pevně a na některých místech volně řídkým vazivem. Sliznice je pokryta víceřadým cylindrickým epitelem s řasinkami, obsahujícím pohárkové buňky. Hrtanové ţlázy se ve velkém mnoţství nacházejí na předsíňových řasách, kde jejich sekret zvlhčuje hlasivkové řasy. Hlasivka: Hlasivka (glottis) se nachází za předsíní. Tvoří ji hlasivková štěrbina. Ventrálně je hlasivková štěrbina ohraničena hlasivkovými řasami (plicae vocales) a v dorzální části hlasivkovými výběţky konvicových chrupavek. Podklad hlasivkové řasy tvoří hlasivkový vaz a hlasivkový sval. Dorzální oddíl hlasivkové štěrbiny plní funkci vzduchové cesty a ventrální oddíl má funkci hlasového orgánu. Prostor za hlasivkou tvoří podhlasivková dutina, která kaudálně končí hrtanovým východem (MARVAN et al., 1992). Průdušnice: Průdušnice (trachea) vypadá jako hadice od vysavače, protoţe se skládá z chrupavčitých prstenců navzájem spojených vazy. Díky tomu jsou dýchací cesty stále otevřené a vzduch jimi proudí s co nejmenším odporem, takţe 11

12 proces dýchání je energeticky úsporný. Jde po spodní straně krku a dá se dobře nahmatat, po vstupu do hrudního koše se rozdělí asi na úrovni 5. ţebra na dvě průdušky. Chrupavčité prstence nejsou nahoře uzavřené, ale přemostěné svalem, který ovlivňuje průsvit trubice (ŠVEHLOVÁ, 2010). Průdušky: Průdušky (bronchi) jsou pokračováním průdušnice. Dělí se na hlavní průdušky (bronchi principales), lalokové průdušky (bronchi lobares) a segmentové průdušky (bronchi segmentales). Ty se dále větví v plicních segmentech aţ na koncové průdušinky (bronchioly terminales) (MARVAN et al., 1992). Při vstupu do hrudníku se průdušnice rozdvojí na dvě hlavní průdušky, hlavní bronchy. Celá tato konstrukce připomíná svými větvemi a jemnými větvičkami strom, a proto se také nazývá bronchiální strom (HEÜVELDOP et al., 2009). Plíce: Plíce (pulmo) jsou vlastní dýchací orgány, uloţené v hrudní dutině (MARVAN et al., 1992). Vyplňují celý prostor hrudníku koně (HEÜVELDOP et al., 2009). Plíce jsou dvě (pravá a levá), spojené rozdvojenou průdušnicí. Jsou houbovitě elastické, naplněné vzduchem a vyplňují hrudní dutinu vystlanou pohrudnicí. Jsou obalené poplicnicí, mezi ní a pohrudnicí je štěrbina vyplněná serózní tekutinou, která sniţuje tření během dýchání (ŠVEHLOVÁ, 2010). Pravá plíce je větší neţ levá. Mají růţovou barvu, která podle obsahu krve přechází v tmavočervenou aţ hnědočervenou. Tvar a modelace plic jsou poměrně jednoduché. Plíce mají tvar trojbokého jehlanu. Zúţený kraniální konec plic se označuje jako plicní hrot a rozšířený kaudální konec jako základna plic. Na mediální ploše je místo, kde vstupují do plic průdušky, cévy a nervy, které nazýváme plicní branka. Plíce jsou zářezy rozděleny na plicní laloky (lobi pulmonis). Levá plíce domácích savců je srdečním zářezem rozdělena na kraniální a kaudální lalok. Kraniální lalok je ještě sekundárním zářezem rozdělen na kraniální a kaudální lalok. Větší pravá plíce má kraniální lalok, mediální lalok a za ním kaudální lalok. Na pravé plíci se nachází ještě přídatný lalok, který vzniká tím, ţe zadní dutá ţíla se zařezává z ventrální strany do pravého pleurálního vaku, a tím i do plic. Plicní laloky se skládají ze sekundárních plicních lalůčků, spojených navzájem vmezeřeným vazivem. Jednotlivé sekundární plicní lalůčky mají tvar pyramid, jejichţ základna má na povrchu plic podobu nepravidelných políček, zatímco hroty plicních lalůčků směřují k plicní brance. Kaţdý sekundární plicní lalůček se skládá asi z 50 primárních plicních lalůčků. Primární plicní lalůček se skládá z dýchací průdušinky, alveolárních chodbiček, alveolárních váčků a plicních sklípků - alveolů (MARVAN et al., 1992). Sklípky mají stěnu jen z jedné vrstvy buněk, aby jimi snáze pronikal kyslík a oxid uhličitý. Jsou 12

13 navzájem oddělené pojivem, v němţ se nacházejí krevní a mízní cévy a nervy. Jsou obalené hustou sítí droboučkých krevních vlásečnic, opět tvořených pouze jednou vrstvou buněk. Tak můţe probíhat výměna dýchacích plynů mezi vzduchem v plícních sklípcích a krví vlásečnic (ŠVEHLOVÁ, 2010) 3.2 Obranný systém Zdravé průdušky a průdušinky jsou vystlány epitelem s funkčními řasinkami. Řasinky (cilie) jsou drobné kmitající vlásky, které pod elektronovým mikroskopem vypadají jako obilné pole (HEÜVELDOP et al., 2009). Na epiteliální buňce bývá aţ 250 řasinek, jejichţ pohyby se odstraňují drobné cizí součásti. Zachycené součásti jsou fagocytovány, nebo jsou posouvány směrem k průdušnici (JELÍNEK et al., 2003). V hlubokých tkáních vytvářejí buňky řídký, průhledný hlen, který je stálým stejnosměrným pohybem řasinek posouván směrem k hubě. Společně s tímto zdravým, vodnatým hlenem se odstraňují pryč i škodliviny, jako viry, bakterie a cizí částečky. Po silné virové infekci vypadají řasinky jako posekaný trávník. Protoţe v tomto stavu jsou příliš krátké a neuspořádané, nemohou nadále transportovat cizí tělesa z dýchacích cest. Místo toho odumírají a nenarostou uţ ve stejné míře jako u zdravého jedince. Koně s takto poškozenou sliznicí jsou ještě náchylnější na virová nebo bakteriální infekce nebo na podráţdění prachem a sporami plísní ze sena nebo slámy (HEÜVELDOP et al., 2009). V plicích se nachází vysoký počet makrofágů, granulocytů a lymfocytů. Mimořádně velká je přítomnost makrofágů, které vznikají z monocytů pronikajících z krve do plicní tkáně. Makrofágy jsou bohaté na lyzosomy a lysozym, proto mají významnou úlohu při rozrušování bakterií a virů i helmintů (JELÍNEK et al., 2003). Často dochází k přehnané reakci ve formě nadměrné tvorby hlenu, která znamená začátek alergie a také otvírá cestu k chronickému onemocnění. Alveoly jsou přitom chráněné tenkým filmem sekretu, který obsahuje speciální buňky (makrofágy) schopné pohlcovat mikroskopické cizí částice, například viry a zneškodnit je (HEÜVELDOP et al., 2009). V plicním parenchymu jsou přítomny také granulocyty, a to velké mnoţství neutrofilů a eozinofilů. V plicích jsou rovněţ mastocyty, které obsahují serotonin a heparin. Z lymfocytů převaţují T-lymfocyty, B-lymfocyty se mnoţí dotykem s 13

14 antigenem a procházejí několikerým dělením aţ na plazmatické buňky, ve kterých se mnoţí především imunoglobuliny IgG a IgGA, a to výrazně v místech infekce. Specifické uplatnění mají endotelové buňky plicních kapilár. Endotelové buňky se podílejí na obstarávání bradykininu a enzymatické přeměně angiotenzinu I na angiotenzin II. V endotelových buňkách se rovněţ odbourává noradrenalin a serotonin (JELÍNEK et al., 2003). 3.3 Činnost dýchací soustavy Základní funkce spočívá ve ventilaci plic (výměně vzduchu v plicích) a respiraci (výměně plynů při dýchání) (JELÍNEK et al., 2003) 1. Ventilační funkce 2. Respirace Ventilační funkce Výměnu vzduchu v plicích (ventilace plic) umoţňují změny tlaku v dýchací soustavě. Při poklesu tlaku je vzduch při vdechu do plic nasáván, naopak při výdechu se po zvýšení tlaku vzduchu nad hodnoty tlaku atmosferického vdechnutý vzduch z plic vypuzuje. Při vdechu (inspiriu) a výdechu (expiriu) se mění objem hrudníku, objemové změny se přenášejí na plíce. Na vdechu i výdechu se plíce aktivně nepodílejí. Změny objemu plic umoţňuje jednak pruţný tah plic (tzv. retrakční síla plic), jednak záporný tlak v pohrudničním vaku. Pruţný tah plic je odvozen od jejich elasticity a od povrchového napětí mezi vrstvičkou tekutiny na výstelce alveolů a vzduchem v plicních sklípcích. Retrakční síla plic způsobuje, ţe v pohrudničním vaku je o něco niţší tlak neţ atmosferický tlak, tzn., ţe je příčinou tzv. záporného nitrohrudního tlaku (JELÍNEK et al., 2003). Při nádechu se do plic dostane vzduch tak, ţe dýchací svaly rozšíří hrudník, s ním se roztáhnou i plíce. Ve sklípcích tak vznikne podtlak a můţe do nich proudit z okolí vzduch. Nádech je děj aktivní, protoţe vţdy při něm musí pracovat dýchací svaly. Nejdůleţitějším dýchacím svalem je přitom bránice, která odděluje hrudní dutinu od 14

15 břišní a při nádechu se stáhne směrem do břicha. Pomáhají jí mimo jiné i vnější meziţeberní svaly, které roztahují ţebra a hrudník rozšiřují do stran. Při výdechu bránice ochabne a vyklene se zpět do hrudníku. Hrudní koš se díky své pruţnosti "smrští" do původní velikosti a to vše "vyţdímá" vzduch z plic. V některých situacích, například při fyzické námaze, psychickém rozrušení, některých dýchacích onemocněních nebo z vlastní vůle pracují další svaly, například vnitřní meziţeberní či břišní svaly, které aktivně zmenšují hrudní dutinu a pomáhají výdechu, říkáme mu pak usilovný výdech. Při velmi usilovném dýchání, například i u velmi intenzivní námahy, jsou změny tlaku v hrudníku a dýchacích cestách tak velké, ţe můţe dojít aţ k popraskání drobných cév a ke krvácení do plic či například do nosu (ŠVEHLOVÁ, 2010) Při klidném dechu u koně převaţuje ţeberní typ dýchání. Frekvence a hloubka dechu: závisí na věku, pohlaví, velikosti, březosti, denní době, tělesné práci, teplotě i tlaku vzduchu (JELÍNEK et al., 2003). Pokud kůň pracuje a jeho svaly potřebují více kyslíku, můţe ho ze vzduchu získat dvěma způsoby: buď bude dýchat rychleji, nebo budou jeho nádechy hlubší. Obecně platí, ţe pokud kůň dýchá příliš rychle, stihne se do plic s kaţdým nádechem dostat menší mnoţství vzduchu, a protoţe nádech a výdech po sobě velmi rychle následují, nemají kyslík a oxid uhličitý v plicních sklípcích dost času, aby se řádně vyměnily mezi vzduchem a krví. Pro pracujícího koně je proto rychlé dýchání nevýhodné. A praxe nám dává za pravdu: koně, kteří podávají dobré sportovní výkony, dýchají zhluboka a pomaleji, neţ koně, kteří jsou ve stejné práci méně úspěšní. Také kůň, který získal tréninkem kondici, čili se "nadýchal", dýchá pomaleji a hlouběji, neţ v době, kdy byl ještě před začátkem tréninku bez kondice. Následující tabulka 1 ukazuje, jak rychle kůň dýchá a kolik litrů vzduchu vdechne při různě intenzivní zátěţi: Tab 1: Charakteristické údaje dechu koní (ŠVEHLOVÁ, 2010) Hodnota Klid Krok Klus Cval Rychlost (m/min) Dechová frekvence (dechy/min) Dechový objem (l) Minutová ventilace (l/min)

16 Ventilace plic má různé stupně: klidné dýchání je eupnoe, zástava dechu se označuje jako apnoe, prohlubování dechu se nazývá hyperpnoe, zrychlení dechu je polypnoe, zpomalení dechu se označuje jako oligopnoe a dyspnoe je ztíţené namáhavé dýchání (JELÍNEK et al., 2003) Respirace Výměna plynů v plicích probíhá na několika úrovních. Schematicky lze rozlišit: Dýchání vnější (výměna plynů mezi vnějším prostředím a plícemi), dýchání vnitřní (výměna plynů mezi vzduchem v plicních sklípcích a krví), dýchání tkáňové (výměna plynů mezi krví a tkáněmi), dýchání nitrobuněčné. Vnější dýchání: Vdechovaný vzduch obsahuje u hladiny moře zpravidla 20,98 % kyslíku, 0,04 % CO 2 a zbývajících 78,06 % dusíku a 0,92 % vzácných plynů (argon, hélium, krypton, neon, xenon). Ze vdechovaného vzduchu se v organismu zachycuje asi 5 % kyslíku, naopak s vydechovaným vzduchem odchází z organismu přibliţně stejný podíl CO 2. Vydechovaný vzduch se skládá z 16,3 % kyslíku, 4,2 % CO 2 a 79,5 % dusíku. Vydechovaný vzduch je směsí vzduchu z mrtvého prostoru a sklípkového vzduchu, jeho sloţení u koně je průměru 16,20 % O 2 a 4,56 % CO 2. Vnitřní dýchání: vdechnutý kyslík difunduje z plicních sklípků do krevní plazmy, v nichţ se z menší části fyzikálně rozpouští, většina kyslíku však prochází stěnou erytrocytů, v nichţ se váţe na hemoglobin a vytváří oxyhemoglobin (HbO 2 ). Rychlost výměny plynů mezi sklípkovým vzduchem a krví ovlivňuje: tloušťka vrstvy oddělující sklípkový vzduch od krve; velikost dýchací plochy plic, na níţ se stýká krev se sklípkovým vzduchem; rozpustnost plynů v tělních tekutinách; molekulová hmotnost plynů; rozdíl parciálních tlaků plynů ve sklípkovém vzduchu a v erytrocytech; rychlost difuze dýchacích plynů; tlakový spád (gradient) dýchacích plynů. Intenzita výměny plynů mezi plicními sklípky a krví v plicních vlásečnicích je značná. Kyslík a oxid uhličitý jsou přenášeny přes membrány plicních vlášečnic difuzí, jejichţ intenzitu lze hodnotit podle tzv. difuzního koeficientu plynu. Přestup O 2 z alveolárního vzduchu do krve a naopak CO 2 z erytrocytů do sklípkového vzduchu se uskutečňuje difuzí a závisí na parciálním tlaku (JELÍNEK et al., 2003). 16

17 3.3.3 Plicní objemy a kapacity Funkční schopnosti a adaptabillitu plic lze definovat především podle vitální kapacity a celkové kapacity. Jednotkou ventilace plic je minutový objem, který představuje mnoţství vzduchu, vyměněné v plicích za 1 minutu. Hodnota minutového objemu u koně je l při chůzi, ve cvalu, u koně v zápřeţi v kroku, u koně v zápřeţi v cvalu, takţe z klidových hodnot se minutový objem zvýší aţ desetkrát. Respirační (dechový) plicní objem představuje mnoţství vzduchu, které se v plicích vymění s kaţdým vdechem a výdechem při klidném dýchání, u koně 4-6 litrů. Inspirační rezervní objem je mnoţství vzduchu, které můţe organismus po normálním nadechnutí ještě dále dostat do plic aktivním prohloubením dechu, u koně je to litrů. Expirační rezervní objem. Po klidném výdechu lze dalším aktivním výdechem vypudit z plic u koně ještě dalších asi 10 litrů. Uvedené tři plicní objemy (respirační, inspirační rezervní a expirační rezervní) tvoří tzv. vitální kapacitu plic (JELÍNEK et al., 2003). Dechový objem se u koně s rostoucí intenzitou zátěţe postupně zvyšuje aţ na přibliţně 20 litrů. Mluvíme o takzvané vitální kapacitě plic. Trénovaný kůň, který má trénované plíce, je schopen vyuţít více plicních sklípků, takţe na jedno nadechnutí je dokáţe lépe naplnit, má větší vitální kapacitu plic (u koně je to asi 30 l). Ta samozřejmě roste i s celkovou velikostí koně a naopak klesá s věkem nebo s případným poškozením plic následkem různých nemocí či nesprávného ustájení. Čím větší vitální kapacita plic, tím lépe bude kůň provádět jakoukoli práci. Na to je třeba myslet uţ při odchovu hříbat, protoţe hříbata vyrůstající na pastvinách s moţností pohybu po členitém terénu ji budou mít vţdy větší, neţ hříbata trávicí část dne v boxech nebo omezených výbězích. I u nejzdravějšího a nejtrénovanějšího koně zůstane část plic nevyuţita, jedná se o takzvaný reziduální objem, který u dospělého velkého koně představuje asi 12 litrů (ŠVEHLOVÁ, 2010). Reziduální objem se skládá z objemu kolapsního (z plic je vypuzen při kolapsu, tj. splasknutí plic po otevření hrudní dutiny) a objemu minimálního, který v plicích zůstává od prvního vdechu stále a z plic se dá pouze z části vytlačit (JELÍNEK et al., 2003). 17

18 3.4 Nemoci dýchacího aparátu Idiopatická hemiplegie laryngu (IHL) Ochabnutí abduktorů levé strany hrtanu je bezesporu nejdůleţitějším neinfekčním onemocněním horních cest dýchacích, kterým můţe trpět kůň (WINTZER, 1999). V klidu se onemocnění nijak neprojevuje. Pouze při velmi intenzivní zátěţi je slyšitelný charakteristický pískavý zvuk objevující se při nádechu koně (VOGEL, 2003). Jedná se o ochrnutí jedné (většinou levé) hlasivky, takţe tato se při zátěţi nebo po podání speciální látky (lobelin) neúplně otevře. Toto onemocnění je známo také pod názvem pískání, přestoţe jen něco málo přes polovinu postiţených koní skutečně vydává při dýchání pískavé nebo chroptivé zvuky (ŠVEHLOVÁ, 2004). Při obrně nervu jsou zřetelně postiţeny abduktory přiklopky, svaly atrofují. Larynx ztrácí moţnost dilatace, epiglotis se otvírá jen neúplně a vzniká inspirační šelest. Při obrně abduktoru (často v kombinaci) se ztrácí nebo omezí moţnost vydávat zvuky, řehtat. Jsou pak slyšet expirační šelesty (ZAKOPAL et al., 1985). Tímto onemocněním jsou postiţeni převáţně velcí teplokrevní koně s dlouhým a vysoko nasazeným krkem. Postiţeni mohou být i plnokrevníci, toto onemocnění se nevyskytuje u poníků (ŠVEHLOVÁ, 2011). Spíše jsou postiţeni také hřebci a valaši neţ klisny. Postiţeni bývají zejména mladí koně mezi rokem (ZAKOPAL et al., 1985). Toto onemocnění má dědičné predispozice a uţ u malých hříbat lze někdy endoskopem zjistit, ţe jejich hrtan není symetrický. To, kdy a zda se vůbec navenek projeví, závisí kromě stupně ochrnutí hlasivky i na způsobu vyuţití koně (u dostihových plnokrevníků je to ve dvou letech, u teplokrevníků mezi 4 a 5 lety věku) i na všímavosti majitele nebo jezdce (ŠVEHLOVÁ, 2004). Mnohem častěji je postiţen nerv levý, snad i proto, ţe je mnohem delší (táhne se aţ okolo srdečnice). Poškozený nerv ztrácí svoji funkci a není schopen zajistit práci příslušných hrtanových svalů a tím i roztaţení hlasivkové štěrbiny při nádechu. Prostor pro vzduch je tak zúţen. Podle toho, do jaké míry zůstane konvicovitá chrupavka a hlasivka viset v hrtanu, můţe být kůň bez vnějších příznaků onemocnění, můţe mít pouze sníţenou výkonnost, ale můţeme také slyšet charakteristický pískavý zvuk (v zátěţi nebo i v klidu), kůň můţe být postiţen i dechovou nedostatečností (inspirační dyspnoe) (ŠVEHLOVÁ, 2011). Nervové změny v n. recurrent jsou při IHL připisovány abnormálně energetickému metabolismu axonu (CAHILL a GOULDEN, 1987). Axonopatie v 18

19 distální části levého n. recurrens vede k atrofii levostranné svaloviny hrtanu (s vyjímkou m. cricopharyngeus). IHL vede podle stupně závaţnosti a poţadované pracovní výkonnosti k měřitelnému ovlivnění kardiorespiratorních a metabolických parametrů. Nemocní koně jsou zvěrolékaři předváděni se stenotickým šelestem nebo sníţením výkonnosti. Podivné je jakou intenzitu pískání tolerují různí jezdci. Šelest je inspirační, méně často smíšený stenotický zvuk, který je podle stupně postiţení slyšitelný často jiţ v klusu, ale většinou aţ ve cvalu. V těţkých případech postřehneme při pozorném poslechu šelest jiţ v kroku nebo v klidu. Kvalita šelestu je u kaţdého koně jiná a i u jednoho pacienta se mění v závislosti na rychlosti - od tichého sípání, měkkého pískání přes řezání (kůň jako by řezal pilou v lese - le cheval qui scie du bois) po hlasité chrčení aţ troubení. U většiny koní klesá intenzita šelestu po adaptaci na zátěţ několika vdechy. Takto postiţení koně tiše a chraplavě řehtají. Při práci vykazují časté potíţe při synchronizaci dechu (normální: výdech koně v galopu při dopadu hrudních končetin), zakuckávají se a někdy i kašlou. Silně postiţení koně vykazují výrazně sníţenou pracovní výkonnost, rychle se dostávají do stavu inspirační dyspnoe (WINTZER, 1999). Jiţ v klidu ve stáji potvrdí diagnózu laryngoskopie, při níţ jsou patrny anatomické změny s asymetrií laryngu a znehybnění hlasivky (ZAKOPAL et al., 1985). Měla by se provádět bez donucovacích prostředků a bez sedace, endoskopie bezprostředně po práci má svůj nezastupitelný význam (WINTZER, 1999). Obr. 2: Hemiplegia laryngis, obrna levé hlasivky (na obrázku vpravo). 1, 2, 3 viz obr. 2; 4 neochrnutá pravá hlasivka; 5 ochrnutá levá hlasivka vpadlá společně se svojí chrupavkou (2) do dutiny hrtanu (ŠVEHLOVÁ, 2011). Stejně jako u všech ostatních příčin stridoru, i zde můţe veterinář stanovit diagnózu aţ po vyšetření endoskopem, kterým se jednoduše podívá do dýchacích cest koně. V mnoha případech je však nutné koně vyšetřit endoskopicky i při zátěţi (protoţe 19

20 v klidu se problém neprojeví), coţ, bohuţel, není bez zátěţového pásu, moţné, proto se provádí alespoň endoskopické vyšetření bezprostředně po zátěţi, kdy ještě mohou být změny patrné (ŠVEHLOVÁ, 2011). Obr 3: Tři různé stupně hemiplegie laryngis (ŠVEHLOVÁ, 2011). Vyšetření při práci se provádí pod sedlem nebo při lonţování. Jsou slyšet inspirační (mnohdy i expirační) šelesty. Je třeba pozorovat také pohyb nozder při chladném počasí také páru vydechovaného vzduchu. Všeobecně šelest není hlasitý. Jestliţe slyšíme troubení, jde o hemiplegii laryngu. Ihned po pohybu posloucháme s uchem v blízkosti nozder, zda je ještě slyšet šelest. Lokalizaci upřesňujeme střídavým uzavíráním nosních otvorů. Jestliţe se síla šelestu zmenšuje jednostranně, pak je překáţka v nose, jestliţe se zeslabuje stejně při uzavření kterékoliv nozdry, pochází šelest za dutinou nosní. Jestliţe vznikají pochybnosti i po takovém vyšetření je vhodné medikamentózní poloţení pacienta a znovu vyšetřit v leţe laryngoskopií. Kůň leţí na boku, dýchání je prohloubeno a pohyblivost nebo nepohyblivost hlasivky je zřetelnější Probatorní laryngotomie můţe eventuelně vést k odkrytí zánětlivých procesů v laryngu a na hlasivkách, mnohdy s fibrózou a parciální obliterací (ZAKOPAL et al., 1985). Hemiplegie můţe být nejen idiopatického původu, tzn. etiologicky nedefinovatelné povahy. Po virových infekcích horních cest dýchacích a ještě častěji po streptokokových infekcích a po otravách (olovem, přesličkou), při mykóze vzdušného vaku, tumorech, které poškozují n. recurrens apod. jsou pozorovány jednostranné a bilaterální obrny: levostranná hemiplegie se nedá od IHL odlišit. Pravostranná a bilaterální obrna se nemohou s IHL spojovat. Spontánní nebo medikamentózně ovlivněné zhojení IHL nemůţeme očekávat. Majitel se musí upozornit na skutečnost, ţe potíţe se budou u koně progresivně 20

21 prohlubovat. Prognóza závisí na typu nezbytné operační korekce. Proto ji stavíme opatrněji u koní, na které jsou kladeny vyšší rychlostní nároky (WINTZER, 1999). Závaţnost onemocnění se hodnotí podle čtyřstupňové klasifikace, podle toho můţe také veterinární lékař zvolit léčbu (operaci) a stanovit prognózu (ŠVEHLOVÁ, 2011). Terapie je jen chirurgická. Dnes jsou k dispozici různé operační techniky. Základem některých neúspěchů je často nedostatečné pooperační zabezpečení (ZAKOPAL et al., 1985). Ventrikulektomie dle Hobdaye je nejstarší metoda, která v části případů vede k vymizení šelestu nebo k funkčnímu zlepšení (podle poţadované pracovní rychlosti). Zúţení hrtanu ochrnutou arytenoideou není touto operací ovlivněno. Ventrikulektomie se však dosud provádí téměř výhradně s plastikou hrtanu. Spočívá v odstranění sliznice hlasivkového (Morganova) váčku po laryngotomii. Přestoţe někteří autoři běţně provádějí primární uzávěr laryngotomické rány, řada chirurgů upřednostňuje ponechat ránu otevřenou sekundárnímu hojení. Moderní atraktivní modifikací je ventrikulektomie za pouţití Nd-YAG laseru. Aparatura je drahá, ale její rutinní pouţití se prosazuje. Trasendoskopickou laserovou operací se resekuje plica vocalis a dodatečně také hlasivkový váček. Takzvaná laryngoplastika poskytuje ve svých novějších modifikacích bezesporu nejlepší funkční výsledky, coţ se prokázalo zátěţovými testy. Funkce ochabnutých abduktorů (m. cricoarythenoideus) se stimuluje protetickým neelastickým vláknem, které se připojí k zadnímu okraji krikoidey a provlékne se skrz processus muscularis arytenoidey (např. dvojité vlákno Mersilene 5 metric). Napětí vlákna a tím i roztaţení postiţené strany hrtanu by se mělo prověřit endoskopicky, protoţe překorigování je nebezpečné. Většina operujících provede po primárním uzávěru laryngoplastické rány ještě ventrikulektomii. Tato kombinovaná operace zlepšila prognostické vyhlídky dokonce i pro dostihové koně s IHL. Postoperativně se mohou vyskytnout komplikace, zvláště po nadměrné abdukci, mající podobu chronického kašle, dysfagie a dokonce i aspirační pneumonie (WINTZER, 1999). Subtotální arytenoidektomie je novější metoda, jejíţ účinnost a následky jsou posuzovány kontraverzně (LUMSDEN et al., 1994). Jako poslední chirurgická moţnost ošetření hemiplegia laryngis idiopatica je reinervace hrtanu. Metoda se však dosud nedostala z experimentálního stadia ověřování. Je povaţována za vhodnou i za neúčinnou (WINTZER, 1999). 21

22 Prevence pro tuto nemoc neexistuje (VOGEL, 2003) Chronické obstrukční onemocnění plic (COPD) Dušnost - oficiálně chronické obstruktivní onemocnění plic (mezi veterináři je vţitá zkratka COPD z anglického originálu "chronic obstructive pulmonary") (DRAŢAN, 2000). Je nejčastější příčinou ztrát v chovu koní (ZAKOPAL et al., 1985). Dušnost je definována jako dýchací potíţe, zapříčiněné chronickým neléčitelným stavem onemocněním plic nebo srdce anebo obou orgánů společně. Dušnost je příčinou nejdříve jen sníţené výkonnosti koně, později i zhoršení výţivného stavu a můţe končit vyřazením - utracením koně (DRAŢAN, 2000). Kůň musí vyvíjet vědomé úsilí na to, aby vypudil při výdechu z plic věškerý vzduch (výdech tedy neprobíhá automaticky, jako je tomu u zdravého koně). Onemocnění můţe být provázeno výtokem z nozder a kašlem. Od trvalého napínání břišních svalů při výdechu se vyvíjí za posledním ţebrem tzv. dýchavičná struţka (VOGEL, 2003). Jiţ není pochyb, ţe většina chronických bronchiolitid koní má alergickou příčinu. Bazální mechanismy nejsou objasněny, ale pravděpodobná patogeneze se dá vysvětlit následujícím způsobem: koně mohou být inhalačně senzibilizováni různými potencionálními alergeny z jejich okolí. Nejzávaţnější antigeny představuje při ustájení ve stáji znečišťování krmiva a steliva, zatímco při tzv. letní pastevní dušnosti je třeba myslet na pyly. Mezi těmito nečistotami mohou hrát hlavní roli spóry různých plísní a termofilních aktinomycet, např. Faenia rectivirgula. Nacházejí se ve velkém mnoţství v nekvalitním seně sklizeném za vlhka a znečištěné slámě. Jako alergeny mohou přicházet v úvahu také v krmivu obsaţení roztoči (WINTZER, 1999). Nesmíme zapomenout, ţe i kryté jízdárny, které nemají zabezpečené vlhčení, mohou být významným zdrojem těchto částic, které kůň při intenzivním tréninku vdechuje. Ale i nevhodně umístěné otevřené boxy v blízkosti průmyslové koncentrace, produkující prachový spad, nebo v blízkosti stavebních firem, mohou být potencionálním zdrojem vzniku dušnosti. S tímto problémem se potýkají např. na západě jezdecká centra ve velkých městech situovaná v tzv. průmyslových zónách (DRAŢAN, 2000). Onemocnění má tendenci se časem horšit, zejména kdyţ je kůň trvale zatěţován nevhodným prostředím. Staré a nízké stáje jsou nejhorší i vzhledem k hromadění čpavku, na který je kůň velice citlivý. Čpavek intenzivně dráţdí i zdravé dýchací cesty (ANONYM 1, 2011). 22

23 Jiţ dlouhou dobu platí, ţe dušnost je dědičná. Je zjištěno, ţe trpí-li jeden z rodičů COB (chronická obstrukční bronchitida), jeho potomci onemocní s třikrát větší pravděpodobností, jestliţe jsou nemocní oba rodiče, pak se riziko zvyšuje na čtyř aţ pětinásobek (MARTI et al., 1991; 1995). Nemocný kůň kašle, při akutním záchvatu opravdu silně a paroxyzmálně, při chronické bronchitidě však povrchně, tiše a potlačeně: pokašlává. Dalším hlavním příznakem je dyspnoe. Jedná se převáţně o expirační fenomén (WINTZER, 1999). Mírný stupeň se projeví prodlouţením výdechu, výdech můţe mít dvě fáze, kůň si trochu pomáhá břišními svaly. Střední stupeň se projeví očividným zapojením břišního lisu (břišních svalů) do výdechu, objevuje se dýchavičná struţka (prohlubeň za posledním ţebrem). Těţká exspirační dyspnoe je charakteristická pumpováním břicha při výdechu, kůň z plic vytlačuje vzduch celým tělem, vtahuje se mu řiť (ŠVEHLOVÁ, 2011). Takto postiţení koně mají jiţ v klidu a nápadně za pohybu roztaţené nozdry při výdechu (WINTZER, 1999). Dalším příznakem je bílý zpěněný výtok z nosu a chronický nebolestivý kašel, který se zhoršuje během krmení nebo krátce po zátěţi. Koně nemocní COPD se nikdy nevyléčí a pouze prevence je jedinou spolehlivou cestou jak se tomuto onemocnění vyhnout (DRAŢAN, 2000). Veterinář při poslechu koně uslyší šelesty na plicích různé intenzity, někdy mohou být velmi nevýrazné, jindy velmi bouřlivé. Při poklepu můţe zjistit větší plíce, neţ je obvyklé. Měl by se podívat do dýchacích cest také endoskopem, především proto, aby zjistil stupeň zánětu horních cest dýchacích, mnoţství hlenu, popřípadě aby vyloučil jiná onemocnění s podobnými příznaky. Důleţité pro stanovení přesné diagnózy je provedení výplachu z průdušnice nebo průdušek; veterinář tak můţe zjistit nejen moţné přítomné bakterie, ale podle buněk, které vypláchnul, lze celkem spolehlivě říct, zda je kůň skutečně postiţen COPD. Většinou mu však postačí anamnéza, klinické vyšetření celkového zdravotního stavu a poslech plic (ŠVEHLOVÁ, 2010). Obr. 4: Transtracheální výplašek koně zdravého (vlevo) a postiženého COPD (vpravo). Přítomné buňky mají jiný charakter a zkušený veterinář podle toho pozná, jaký problém s dýchacím aparátem vyšetřený kůň má ŠVEHLOVÁ, 2011). 23

24 Klinickým vyšetřením lze onemocnění odhalit pouze v pokročilých stádiích, kdy jsou nad plicním polem slyšitelné pískavé a vrzavé průduškové šelesty. Přesnou informaci o funkčnosti plic dává pouze vyšetření krevních plynů z tepenné krve. Doplňkovým vyšetřením je posouzení krevního obrazu. Většinou je krevní obraz v normálních parametrech nebo se zvyšují absolutní počty určitého typu bílých krvinek. Dobrou informaci dává i vyšetření výplašku průdušnice a průdušek, kde se v laboratoři potvrdí zánětlivá reakce s velkým počtem eosinofilních bílých krvinek jako důsledek alergického dráţdění (ANONYM 1, 2011). Ve vztahu k léčbě je zjištěno: Neexistuje léčebná alternativa k eliminaci alergenu!, alespoň ne taková, kterou by se dosáhlo dlouhodobého úspěchu (WINTZER, 1999). Ochrana před prašností ve všech moţných formách, zvláště je nutné přezkoušet kvalitu sena (ZAKOPAL et al., 1985). V praxi se osvědčila eliminace sena - nejdůleţitějšího zdroje alergenů. Nemocní koně se při tom přemístí do samostatných, od hlavní stáje oddělených venkovních boxů, protoţe by nemělo význam nekrmit senem postiţeného koně a okolní zvířata ano; tím bychom nezredukovali účinné mnoţství alergenů v okolním vzduchu. Za příznivých okolností je moţné jako dodatečné opatření eliminovat seno z krmení v celé stáji. Koně dostanou takovou krmnou dávku, která musí pokrýt potřebu vlákniny z jiných zdrojů, například zařazením čerstvé trávy nebo senáţe, v současné době existuje také kompletní peletované krmivo se zvýšeným obsahem vlákniny. Vedle sena jako zdroje alergenů hraje podstatně méně důleţitou roli sláma. Odstranění tohoto faktoru a převedení stáje na stlaní rašelinou, hoblinami nebo odřezky papíru je velmi efektivní dodatečné opatření. I kdyţ zmíněná krmná dávka obsahuje teoreticky dostatek vlákniny, způsobuje odstranění slamnatého steliva nedostatečné zaměstnání koně, který pak můţe velmi rychle okousat a zničit dřevěné stěny boxů. Empiricky se velmi dobře osvědčilo vysazení sena, stlaní rašelinou nebo hoblinami, doplněné denním přídavkem tří aţ čtyř kilogramů bezvadné neprašné krmné slámy. Léčba vysazením sena vede v mnoha případech ke klinickému vyléčení, u některých koní - jak jiţ bylo zmíněno - k desenzibilizaci a ztrátě náchylnosti k určitým alergenům (senný prach). Je jasné, ţe se sníţí hyperreaktivita bronchiol. Není vţdy lehké alergickému koni zajistit takové prostředí, které samo o sobě zabezpečí dlouhodobé zlepšení nebo klinické uzdravení. Koně pak podstupují různé reţimy imunologické a medikamentózní léčby s rozličným efektem (WINTZER, 1999). 24

25 Farmakoterapie: Pouţitá léčiva musí ovlivnit tři základní příčiny onemocnění: zahlenění, spasmus dýchacích cest, zánět a imunoreakci. Sekretolytika - vyloučení hlenu: U COPD se vţdy zvětšuje sekrece hlenu. Je proto nutné zlepšit jeho vylučování a na druhé straně omezit jeho sekreci. Mezi tyto preparáty patří bromhexin, dembrexin (Sputolysin). Jako účinné sekretolytikum je acetylcystein, který můţeme podávat poměrně dlouhou dobu krmivem, aniţ bychom se obávali vedlejších negativních účinků. Tyto preparáty jsou sice pro koně dostupné, ale speciálně pro zvířata nevyráběné, proto si musíme pomoci humánními výrobky. Rovněţ inhalace (mlţení) solného roztoku (sterilního) má stejný účinek. Bronchospasmolytika: Jako spasmolytikum dýchacích cest je atropin. Vedle svého silného účinku není však vţdy pouţitelný, protoţe musí být transportován přímo do plic. U koní se dá vyuţít Ipatroiumbromid Spray, pouţívaný v humánní medicíně, jeho aplikace však vyţaduje respirační masku na koně, přes kterou tento medikament vdechuje. Druhou skupinou léčiv, která uvolňuje dýchací cesty, jsou mimetika, která stimulují receptory dýchacích cest. Tyto medikamenty omezují produkci hlenu, usnadňují vylučování a brzdí produkci zánětlivých látek. Sem patří Clenbuterol (Ventipulmin), který se můţe podávat krmivem. I zde můţeme pouţít řadu preparátu z humánní medicíny, hlavně ve formě inhalačních sprejů (Theophylin, Salmeterol). Protizánětlivé preparáty: Tato skupina je zaloţena na účincích mobilizace imunitního systému. Tyto zánětlivé a imunodepresní procesy souvisí s uvolňováním histaminu, které jsou příčinou spasmu bronchů. Současně dochází k otoku sliznic, takţe dýchání je velmi ztíţeno a dochází k rozvoji COPD - abdominálního dýchání - dušnosti. Kortisonové preparáty mají účinek jak protizánětlivý, tak ochranný. Omezují produkci zánětlivých buněk a podporují průnik protizánětlivých látek, ochraňují receptory dýchacích cest, zabraňují spasmu a redukují produkci sekretu. Nesteroidní protizánětlivé látky - Equipalazone - preparát, který se rovněţ můţe aplikovat krmivem. Jeho účinek na terapii COPD je však malý. Brzdí sekreci prostaglandinu E2, které působí jako spasmolytikum a proto jeho vliv je spíše negativní. Antalergika - Cromolyn (Dinatriumcromoglycáte) má vliv pouze ve formě spreje nebo inhalační, protoţe musí působit přímo na plicní epitel a sliznice. Klasická antihistaminika jsou při COPD neúčinná. Antibiotika - u COPD se bakterie mohou nacházet pouze jako sekundární infekce v hlenu, ale nejsou jeho primární příčinou. Proto, pokud máme koně pod 25

26 bakteriologickou kontrolou s negativním výsledkem - můţeme se bez jejich aplikace obejít. Inhalace - problém převedení účinných látek do aerosolové formy je hlavně ve velikosti partikulí v kapičkách. Pokud jsou malé, jsou hned výdechem opět vylučovány. Pokud jsou velké, zůstávají v horních dýchacích cestách a nedostanou se do spodních cest. Vývojem respiračních masek je moţné rozšířit spektrum o humánní preparáty. Ty mají odpovídající velikost partikulí a ţádaný průnik do dýchacích cest. Délka aplikace se pohybuje od 2-5 min. Inhalační preparáty by měly obsahovat kombinaci účinných látek (kortison, bronchodilatans a antialergikum) a mít co nejméně vedlejších účinků. Tyto preparáty jsou zatím však pouze v humánní praxi a proto pro léčbu koní neúměrně drahé (DRAŢAN, 2000). V zásadě přináší aerosolová aplikace podstatnou výhodu v tom, ţe medikamenty působí v místě defektu a ţe tím dosahujeme sníţení dácky na kg hmotnosti a stejného někdy i lepšího účinku, neţ kdyţ jsou preparáty podávány celkově (WINTZER, 1999) Výplach plic - u extrémně zahleněných plic se nabízí výplach dýchacích cest. Nejedná se však o vlastní průplach dýchacích cest, ale o infúzi aţ 30 l tekutin do krevního oběhového systému. Takto zavodněný organismus se snaţí vyloučit nadbytečnou tekutinu všemi moţnými cestami. Proto se také rozpouští hlen a volně odtéká z dýchacích cest. Přestoţe se koni asi na 3 dny uleví, COPD to nevyléčí a pouze dojde ke krátkodobému zklidnění procesu. Pohybování - hraje při terapii COPD významnou roli. Naproti akutním onemocněním dýchacích cest, kdy koně naopak potřebují klid, u COPD je aktivní pohyb a tím i dýchacích cest nutný! Pokud kůň není pohybován, ztěţuje se vylučování hlenu a tím kůň je nucen aktivněji zapojit dýchací svaly hrudního koše. Klesá tak výměna vzduchu v plicích a ty postupně kolabují. U koní, kteří jiţ mají dýchavičnou struţku, je jejich zátěţ samozřejmě limitována. Alternativní metody - také tzv. alternativní medicína při terapii COPD můţe sehrát pozitivní roli. Homeopatika a tradiční čínská akupunktura můţe být úspěšná, Je nutné však říci, ţe reakce pacientů je individuální a limitovaná (DRAŢAN, 2000). Prevence: Je moţno pouţít alternativní bezprašné formy podestýlky. Na místo běţného sena lze koni podávat vakuově balenou píci (VOGEL, 2003). 26

27 3.4.3 Equinní influenza - Chřipka koní Chřipka je běţnou infekcí dýchacích cest koní. Přestoţe je velmi nakaţlivá, nebývá smrtelná. Můţe však negativně ovlivnit jejich zdraví a pohodu a nemocný kůň bude potřebovat několikatýdenní aţ několika měsíční přestávku v tréninku a závodění, aby se uzdravil (ŠVEHLOVÁ, 2008). Ze všech virových respiračních chorob u koní pravděpodobně své oběti nejvíce vysiluje. Jakmile prinikne mezi vnímavou populaci, šíří se nesmírně rychle a úmrtnost se blíţí sto procentům. Podle znalostí Brenta Kelleye ţádný kůň nikdy na nekomplikovanou koňskou chřipku neuhynul (KELLEY, 2002). Původci equinní influenzy jsou dca ortomyxoviry: influenzavirus A/equi/Praha/1/56 (H7N7) a influenzavirus A/equi/Miami/2/63 (H3N8) (WADEL et al., 1963). Tyto viry způsobily od roku 1956, popř. 1963, četné více či méně lokalizované epizoocie. Nyní je - jako obecně u všech influenzavirů - jejich antigenní struktura částečně změněna (antigenic drift), coţ je velice významné z hlediska imunoprofylaxe. V roce 1956 bylo poprvé zjištěno, ţe za onemocnění respiračního aparátu koní můţe být odpovědný právě myxovirus influenzae. Influenzavirus A/equi-1 se v naší populaci usídlil jistě uţ dávno, kdy vyvolával pouze mírná onemocnění. Jen příleţitostně se enzooticky rozšířil ve stádech, kde onemocněla pouze mladá zvířata. Infekce virem A/equi-1 se však uţ několik let nevyskytla, předpokládá se, ţe tento virus uţ z celosvětové populace koní vymizel. O viru influenzy A/equi-2 se do roku 1963 nevědělo. V roce 1963 byl izolován na Floridě. Ve stejném roce se infekce rozšířila v USA, v roce 1964 postihla Jiţní Ameriku a koncem roku také Evropu. Rozšíření nákazy v letech 1963 aţ 1965 bylo označeno za panzoocii. Od té doby byly pozorovány pouze více či méně lokalizované výskyty. Infekce virem A/equi-2 má výraznější klinickou manifestaci neţ infekce virem A/equi-1 (WINTZER, 1999). Nákaza je přenosná kapénkovou infekcí stykem s nemocnými koňmi, zejména při hromadných svodech a soutěţích koní, výstavách. Také import koní je nebezpečný pro přenos. Nákaza se šíří i vzduchem a mohou být postiţeny stáje i na vzdálenost 1-2 km. Nepřímý přenos lidmi, kontaminovanými předměty apod. je řídký a zanedbatelný. 27

28 Dokud nebyla moţná preventivní vakcinace, byla infekce stálým a opakovatelným nebezpečím v chovech koní a na dostihových závodištích. V současné době dochází čas od času k propuknutí v některých oblastech a rychlost rozšíření je závislá na tom, zda část nové populace koní je chráněna imunitou proti šířícímu se viru. Morbidita u koní můţe být 100 %. Vysoká bývá tehdy, kdyţ je zanedbána vakcinace. Na jiná zvířata není infekce přenosná. Infekciozita nakaţeného koně netrvá obyčejně dlouho. I kdyţ pacient ještě kašle, za 3-6 dnů nebývá virus jiţ izolován. Není však jisté, zda není dále roznašečem (ZAKOPAL et al., 1985). Kašel vzniká následkem zánětu dýchacích cest. Při influenze se pouze někdy vyskytuje rinitida, mízní uzliny mohou být mírně zvětšené, mandibulární mízní uzliny však bývají během několika prvních hodin trochu bolestivé. Při influenze je patrný mírný vodnatě- serózní výtok z nosu. Ten se později můţe změnit na mucinózní nebo mukopurulentní (sekundární infekce). Často je přítomna také laryngitida probíhající v mírné formě. Změny ve faryngu a vzdušných vacích lze zjistit pouze v sekundárně komplikovaných případech. Trachea je v prvních hodinách onemocnění citlivá na tlak. Influenza výrazně ovlivňuje mukocilární clearance. Infekce se lokalizuje především do bronchiálního stromu. A/equi-1 má oproti A/equi-2 mnohem menší broncho- a pneumotropní vlastnosti. Dochází k bronchiolitidě, nezřídka se vyvine výrazná difuzní bronchitida, někdy dokonce virová pneumonie (rentgen). Onemocnění můţe probíhat také za příznaků lehkého edému plic, zimnice a náhlých horeček. U koní bez imunologické ochrany vystoupí horečka na 40 C, někdy dokonce i na 41 C. Velice často má horečka strmý nástup a rychle poklesne, mezi jednotlivými teplotními vrcholy dochází k větším či menším intermisím. Pokud při influenze trvá horečka kontinuálně déle neţ 3 aţ 4 dny je třeba počítat s tím, ţe se přidruţila sekundární bakteriální infekce. Během influenzy se můţe objevit jeden, dva nebo více vysokých teplotních vrcholů, které jsou často vyvolány samotnou virovou infekcí (WINTZER, 1999). Klinické příznaky: Prvním příznakem je vysoká horečka, brzy následovaná drásavým kašlem a nosními sekrety. K dalším symptomům patří sníţená nebo ţádná chuť k jídlu, pokles výkonnosti, letargie, deprese, bolest svalů, otok nohou a (nebo) zduření lymfatických uzlin pod čelistí, ale také se nemusí objevit ţádný z nich. V důsledku druhotné bakteriální infekce se můţe rozvinout zápal plic. Stres, cvičení, 28