Kultura a vzdělanost ve starověkém Řecku. Gymnázia Václava Hraběte Hořovice Jiráskova 617

Transkript

1 Kultura a vzdělanost ve starověkém Řecku Gymnázia Václava Hraběte Hořovice Jiráskova 617

2 i přes politickou roztříštěnost (až do ovládnutí země Filippem II. Makedonským) měli Řekové mnoho společného: a) náboženství b) jazyk c) všeřecké sportovní hry d) kulturu včetně vzdělanosti řeckou vzdělanost a umění lze bezesporu považovat za základ naší evropské kultury jedním z předpokladů pro vytvoření tohoto bohatství byla vysoká úroveň vzdělanosti svobodných Řeků

3 největšího rozkvětu dosáhla řecká kultura (hlavním střediskem byly tehdy Athény) v klasickém období (5. 4. stol. př. n. l.) v období helénistickém (řecká kultura, vzdělanost i životní styl se smísil s východními zvyky i náboženstvími Hellas = Řecko) se stala (vedle Athén) hlavními středisky vzdělanosti města Alexandrie v Egyptě (díky štědré podpoře Ptolemaiovců) a Pergamon v Malé Asii protože o řízení státu rozhodoval jen panovník, byli svobodní občané vyloučeni z aktivního politického života; přesahovala hranice jediného národa a státu

4 a) náboženství: Řekové byli polyteisté i když v řeckých obcích nikdy nevznikla samostatná vrstva kněží, tím méně pak organizovaná církev, přesto plnilo náboženství v životě Řeků důležitou roli řečtí bohové sídlili na Olympu (i tím byli blíž lidem než bohové jiných národů) byli sice nesmrtelní, vládli nadpřirozenými vlastnostmi, ale kromě lidské podoby měli i své slabosti a špatné stránky stejně jako obyčejní lidé (jako první z Evropanů vyznávali antropomorfní božstva)

5 přístup Řeků k nim byl více praktický, než ryze náboženský svým bohům obětovali buď sami v soukromí, nebo veřejně při obřadech (některé výjimečné vykonával sám král) na oltářích před velkolepými chrámy (např. v Olympii, v Epidauru, či v Delfách zde se nacházela i nejproslulejší řecká věštírna) řecký panteon (z řec. pantos = všechen, veškerý a theos = bůh) vznikal velmi dlouho, řada bohů nepocházela původně ze samotného Řecka Řekové znali tři generace bohů: uranovskou, kronovskou a diovskou

6 - řečtí bohové a jejich římské protějšky: Zeus (2. pád: Jupiter (2. bůh jasného nebe, přírodních sil (blesku, Dia) pád: Jova) deště); vládce bohů a lidí Héra Juno ochránkyně rodiny, žen a manželských dětí; manželka nejvyššího boha Poseidon Neptun bůh vodstva, zvláště moře Hádes Pluto bůh podsvětí Demeter Ceres bohyně plodnosti země, ochránkyně rolnictví, dárkyně obilí Apollon Apollo bůh světla a slunce, ochránce života a zdraví, řádu a umění (doprovázen Múzami) Artemis Diana bohyně plodnosti přírody, zvěře a lovu, měsíce

7 Athéna Minerva ochránkyně a dárkyně řemesel, věd a moudrosti, dále i spravedlnosti; bohyně moudře vedené, a tedy vítězné války Afrodita Venuše bohyně nejen krásy a smyslné lásky, ale i jara Ares Mars bůh války Hefaistos Vulkán bůh ohně a kovářství Hestia Vesta bohyně domácího krbu (odtud ochránkyně celého domu a i státu) Hermes Merkur ochránce pocestných, bůh obchodu; posel bohů Helios Sol bůh slunce Dionýsos Bacchus bůh plodnosti v přírodě, vína Gaia Tellus bohyně Země a její plodnosti

8 - Poseidon - Athéna

9 b) jazyk: původně v Řecku existovalo několik nářečí, až v helénistickém období (země spojena v jednu říši) se z attického dialektu vytvořila obecná řečtina (základ dnešní řečtiny)

10 c) sportovní hry: tělesná cvičení nesloužila jen jako bojová příprava, ale Řekové je povýšily na ušlechtilou součást jejich života (kalokagathia) sportovní hry se konaly na různých místech v Řecku např. v Delfách, v Korinthu ale nejslavnější byly ty pořádané jednou za čtyři roky v háji při chrámu Dia olympského v Olympii na Peloponésu (první v roce 776 př. n. l. počátek řeckého letopočtu) během jejich konání se dodržoval posvátný mír (ekecheiriá):

11 - k hlavním disciplínám patřily běh, skok do dálky, hod diskem či oštěpem, zápas a také pětiboj; později se objevily i nové soutěže např. box (i v kombinaci se zápasem tzv. pankration), běh těžkooděnců, závody na koních, či soutěže koňských spřežení

12 - her se směli zúčastnit až na výjimky pouze svobodní Řekové, ženy neměly přístup ani mezi diváky - trenéři i závodníci museli přicházet k soutěžím nazí - vítězům příslušel nejen olivový věnec, ale uznání a finanční zajištění jejich domovské obce (až do smrti)

13 kromě olympijských vyznávali Řekové i další sporty: např. plavání, skoky do vody, veslování, kolektivní hry s míčem aj.

14 d) vzdělanost: řecké písmo (= alfabeta): hláskové, 24 znaků; převzato od Féničanů, doplněno o samohlásky proto dobře čitelné a naučitelné skoro všichni svobodní občané dovedli číst, psát a počítat (nutné k provozování řemesla, obchodu a také k vykonávání úřadů)

15 potřeba vzdělání vedla k vytvoření prvních školských systémů v dějinách, ideálem výchovy měl být člověk tělesně krásný a mravně ušlechtilý (kalokagathia; z řec. kalos = krásný a agathos = mravný) psací pomůcky destičky, pergamen, rydla, pera a nádobka na inkoust (papír Řekové ani Římané neznali) vysoká úroveň obecné vzdělanosti, ale také řecká svobodomyslnost (viz demokratické zřízení) příznivě ovlivnily rozvoj věd (mnoho odborných výrazů pochází z řečtiny s řadou tehdejších poznatků pracujeme dodnes: Pythagorova věta, Thaletova kružnice, Eukleidovy věty, Archimedův zákon aj.)

16 vznik řecké filozofie (z řec. filein = milovat a sofia = moudrost) souvisel s prvními pokusy o racionální výklad světa (počátky v 6. stol. př. n. l.) nejprve u maloasijských Řeků; původně zahrnovala veškeré tehdejší vědomosti většina filosofů byla zároveň i matematiky (např. Thales z Milétu, Pythagoras), fyziky atd. Řekové se nespokojovali s mýtickým výkladem, ale chtěli na to přijít vlastním rozumem někteří filosofové považovali za základ světa hmotu (lat. materia) filosofie materialistická (např. Demokritos - z atomů se skládá všechno na světě); později vznikla filosofie idealistická (např. Platon)

17 největší rozvoj řecké filosofie nastal v 5. a 4. stol. př. n. l. (zejména v Athénách) více než přírodou se začala zabývat i lidskou společností putující učitelé moudrosti, sofisté: hlavním obsahem jejich výuky bylo řečnictví; učili každého dokázat svou pravdu, čímž dospěli k pochybnostem o hodnotě lidského poznání proti sofistům vystupoval Sokrates

18 Sokrates ( př. n. l.) - jedním z nejvýznamnějších antických filosofů ( Vím, že nic nevím ) - tvrdil, že správně a mravně může jednat jen ten, kdo ví, co je správné a co je nesprávné - jeho dílo je známé pouze z prací jeho žáků, zejména Platóna (výklad jeho myšlenek formou dialogů)

19 Platon ( př. n. l.) - tvrdil, že svět smysly vnímatelný je jen odrazem skutečného světa idejí, které jsou dokonalé a neměnné (tam sídlí i lidská duše) - založil nejslavnější filozofickou školu Akademii

20 Aristoteles ( př. n. l.) - největším filosofem a vědcem starověkého Řecka - vychovatel Alexandra Makedonského - shromáždil všechno dosavadní vědění, zhodnotil je a uvedl v systém zakladatelem mnoha dnešních vědeckých disciplín - založil v Athénách filozofickou školu Lykeion

21 další rozkvět filosofie nastal v helénistickém období, kdy vzniklo mnoho nových filosofických škol: - např. stoická smysl lidského života hledala v mravní dokonalosti a to bez ohledu na postavení ve společnosti; lidé si jsou rovni, protože všichni podléhají týmž zákonům přírody a světa - epikureismus (Epikuros) považoval za smysl života jednotlivce dosažení pocitu spokojenosti a blaženosti, kterého lze dosáhnout pouze klidem duše zbavené strachu, především ze smrti

22 kromě matematiky a fyziky byly položeny základy i dalších vědních disciplín, např. - historie: Herodotos otec dějepisu (vylíčil dějiny Persie, Egypta a řecko-perských válek), Xenofon (dějiny Persie), Thukydides (dějiny peloponéské války, vycházel z přesvědčení, že v historii existuje zákonitost, že tytéž příčiny vedou k týmž výsledkům) - lékařství: Hippokrates formuloval zásady lékařské etiky (= Hippokratova přísaha); u chrámů boha Asklepia v Epidauru vznikly i první lékařské školy); léky zhotovovány především z bylin (rozvoj botaniky)

23 bůh Asklepios byl patronem lékařství, jeho symbolem byl had obtočený kolem hole, centrem jeho kultu byl Epidaurus

24 - rétorika: zvládnout řečnické umění bylo nezbytně nutným předpokladem pro uplatnění v politice (úspěch ve volbách), ale zvyšovalo i naději na úspěch u soudu; nejslavnějším řeckým řečníkem byl Demosthenes (filipiky)

25 v období helénismu se výrazně projevila tendence ke specializaci jednotlivých vědních oborů, a to jak oborů společenskovědních, tak i oborů přírodovědných střediskem rozvoje specializovaných vědních oborů se stal Múseion (= stánek Múz) spolu s bohatou alexandrijskou knihovnou (přes 1 mil. svitků) Archimedes dovedl teoretické poznatky z oblasti fyziky uplatnit i v praxi (např. při konstrukci válečných strojů) Euklides uspořádal dosavadní poznatky o geometrii a podle jeho učebnice se vyučovalo geometrii až do 18. století

26 v astronomii byl už tehdy vysloven názor, že Země obíhá kolem Slunce; podařilo se dokonce vypočítat, kolik měří obvod Země řecký učenec Eratosthenes, žijící v Alexandrii, vyčlenil z filosofie geografii jako samostatnou vědu (v díle Geografika)

27 athénská věž větrů sloužila jako meteorologická stanice a hvězdárna, také se tu měřil čas (sluneční i vodní hodiny)

28 e) literatura: starší epické básnictví (hrdinské Homér: Ilias a Odyssea, a didaktické eposy Hesiodos: Práce a dni, Zrození bohů) vystřídáno lyrickou poezií (přednášena za doprovodu lyry) básnířka Sapfo byla nazývána dokonce desátou Múzou k nejlepším literárním dílům té doby patří i díla dějepisná a filozofická

29 f) divadlo: vznik nového literárního útvaru (v Athénách poč. 6. stol. př. n. l.), dramatu, divadelní hry (řecký přínos naší kultuře), souvisel se sborovými písněmi zpívanými na počest boha Dionýsa; divadlo hrál tehdy jeden herec, sbor pak komentoval vyprávěné děje (zárodek dialogu) protože šlo o část kultu, bylo přístupné všem bez ohledu na pohlaví či společenské postavení (za chudé platil vstupné stát) v klasickém období, kdy dosáhlo svého vrcholu, se ustálily dva typy divadelních her: tragédie (tragos = kozel; do kozlí kůže se odívali satyři, průvodci boha Dionýsa) a komedie, veselohra

30 uváděny k tomuto účelu v přírodě postavených divadlech (do rozměrného hlediště se vešlo až 17 tisíc diváků) tragédiím byla přikládána větší důležitost (témata z mytologie nebo z historie), podléhaly dokonce státní cenzuře, jejich autoři byli svázáni tradovanými pravidly v tragédiích se střídaly monology a dialogy hlavních hrdinů s výstupy sboru

31

32 představení byla až osmihodinová herci (pouze muži) hráli v maskách i více rolí a to i ženských díky dokonalé akustice divadla vynikaly výraz a zabarvení hlasu herce doprovázel sbor a hudební doprovod

33 k nejvýznamnějším dramatikům náleželi Aischylos, Sofokles (napsal 123 dramat, získal 24 vítězství na soutěžích) a Euripides (ve svých hrách ukazoval svět, jaký opravdu byl) největším z tvůrců komedie byl Aristofanes věnoval se v nich politické satiře (pro dnešního diváka už nesrozumitelné), kritizoval úplatnost soudců či úředníků a jiné nešvary v době helénismu autoři upustili od politické satiry a preferovali náměty z každodenního života (oblíbené i dnes) dramata nejslavnějších autorů se úspěšně hrají dodnes

34 g) architektura a výtvarné umění: z řecké architektury a výtvarného umění čerpala evropská kultura po staletí (renesance, klasicismus) a vychází z něj dodnes nejpozoruhodnější jsou zejména veřejné stavby (úřední budovy, lázně, chrámy, tržnice, divadla a sportovní stadiony se objevují úplně nově), stavěné z kamene a mramoru, zdobené malbami a sochami výrazným architektonickým prvkem byl už v archaickém období sloup, podle něhož se určovaly odlišné stavební slohy: dórský, jónský (vyskytovaly se současně) a korintský

35 - tři klasické řecké sloupy:

36 jako součást architektury se rozvíjelo i řecké sochařství a malířství vrcholného rozkvětu dosáhly architektura a výtvarné umění v klasickém období za Perikla, kdy byla obnovena zničená athénská Akropolis (nově vybudovány chrámy i se sochařskou výzdobou Feidias) k výraznému rozvoji architektury přispěla výstavba nových helénistických měst (podle přesných plánů) či obnova měst zpustošených válkami

37 řecké sochy dokonale zobrazovaly krásu lidského těla i vznešenost ducha (viz Myronův Diskobolos) většinu soch neznáme v originálech, ale jen z římských kopií oproti dochovaným artefaktům byly řecké sochy vytvářené z mramoru i z bronzu původně zdobené barvami (polychromované)

38 sochaři usilovali ve svých dílech o uskutečnění dokonalé normy proporcí i postoje (tzv. Polykleitův kánon krásy viz jeho Doryforos) helénistické sochařství záměrně vyhledávalo smutné, neradostné výjevy z lidského života (námětem např. těla starců a stařen) a odráželo tak převládající pesimistický životní názor

39 monumentální tesané sochy byly součástí výzdoby chrámů (vedle reliéfů a nástěnných maleb) za největšího řeckého sochaře je považován Feidias, tvůrce athénského Parthenonu, dalším velkým sochařem byl Praxiteles

40 většina malířských děl (nástěnné obrazy aj.) se nedochovala; jediným zdrojem poznání řeckého malířství zůstaly jen kresby na hliněných vázách (geometrický, černofigurový a červenofigurový styl), či dochované mozaiky (nebo římské kopie)

41 - použitá literatura: Augusta, P. Honzák, F. (1999): Dějiny starověkého Řecka a Říma. Učebnice pro základní školy. SPL-Práce, Praha, 107 s. Jílek, T. a kol. (1989): Dějepis pro 1. ročník gymnázia. SPN, Praha, 224 s. Popelka, M. Válková, V. (2004): Dějepis 1 pro gymnázia a střední školy. Pravěk a starověk. SPN, Praha, 143 s. S využitím uvedené literatury sestavil Mgr. Roman Urbánek