Partonyma. Literární čtvrtletník. Bronislava Volková - Jiří Studený - Jan Dvořák - Josef Pecinovský - Vlastimil Vondruška - Jiří Lojín - a další

Transkript

1 13/2015 Partonyma ročník čtvrtý / číslo 13. Bronislava Volková - Jiří Studený - Jan Dvořák - Josef Pecinovský - Vlastimil Vondruška - Jiří Lojín - a další Partonyma Literární čtvrtletník Zpátky do minulosti

2 Hlavní obsah... 1 Textáž Setkání Kdo je kdo Literární čtvrtletník Partonyma můžete nalézt v tištěné podobě ve vybraných knihovnách, literárních kavárnách a dalších centrech literární kultury po celých Čechách. Časopis připravuje redakce ve spolupráci s katedrou literární kultury a slavistiky na Filozofické fakultě Univerzity Pardubice. Vydává nakladatelství Pavel Mervart, P. O. Box 5, Červený Kostelec. Výtisk časopisu a jeho elektronické číslo je možné zakoupit v distribuci Kosmas. Dále lze výtisk objednat v nakladatelství Pavel Mervart, které poskytuje také předplatné časopisu. Sledujte také literárně-kulturní revue na facebooku: Kontaktujte nás: Předplatné časopisu: inzerce a PR: partonyma@seznam.cz nakladatelstvi@pavelmervart.cz partonyma.post@gmail.com 2015 ISSN Evidence MK ČR: E Ukázka knihy z internetového knihkupectví

3 Namísto editorialu (Přemysl Krejčík a Lukáš Vavrečka) 4 Řádečky (Vladimír Novotný) 8 Tvůrčí psaní a šamanismus (Jiří Studený) 16 Biblické motivy v díle J. R. R. Tolkiena (Jessica Werthaimová) 18 Dotýkat se slov (Lukáš Vavrečka)

4 25 Mumie najemno namletá (Alexandra Havránková) 27 Neměl zůstat slavný puntičkář za oponou? (Johana Prošková) 30 Alibi pro novou detektivku (Přemysl Krejčík) 33 Filip Topol pod postelí jako pes (Alexandra Havránková)

5 Namísto editorialu Oficiální vyjádření časopisu k podvodům Jiřího Hrůzotepce Zradičky z Kovanska Ač se redakce časopisu Partonyma sama stala obětí podvodu, rádi bychom se omluvili našim čtenářům a poškozeným autorům a napravili tak chybu, proti níž jsme se nemohli nijak bránit, ale přesto se za ni cítíme odpovědni. Tématem tohoto textu je autor Jiří Hrůzotepec Zradička. (Nejedná se o Jiřího Zradičku z Čelákovic, jehož bychom neradi poškodili možnou záměnou.) Jak se ukázalo, Jiří Zradička není autorem textů, které vydává za své. Krom toho, že Jiří Zradička zcizené texty nabídl pod svým jménem naší redakci, nezdráhal se je publikovat pod svým jménem v roce 2014 i knižně. V nášem časopise jsme pod Zradičkovým jménem publikovali tyto texty: Škola (publikováno v čísle 12/2014), Holič (č. 12/2014), Osel (č / 2014), Čáp (č. 7 8/2013). Autorem textů Holič a Škola je ve skutečnosti Jaroslav Irovský, který je publikoval na serveru liter.cz pod názvy Jak jsem šel k holiči a Jak jsem prožíval poslední rok na základní škole. Oba texty byly později také publikovány ve sbírce povídek Jak jsme slavili Velikonoce a další humoresky (Beletris, 2012, ISBN ). Autorkou povídek Osel a Čáp je Vlaďka Černajová, která oba texty publikovala na serverech liter.cz, saspi.cz a aglaja.blog.cz. Původní názvy povídek jsou Oslíčku natřes eura a Trable čápa doručovatele. Oba texty byly také publikovány knižně, a to ve sbírce povídek Když zatéká do perníku, aneb Pohádkové Fantasmagorie od Agláji (Tribun, 2007, ISBN ). Redaktory časopisu Partonyma velice mrzí, že se stali šiřiteli ukradených děl. Bohužel nebylo v našich silách takovémuto jednání zamezit. Texty zaslané tímto autorem pochopitelně již nebudeme nadále nikdy tisknout. Zároveň vyzýváme všechny redaktory časopisů, pořadatele autorských čtení a čtenáře, aby nepodporovali zmíněného podvodníka, aby netiskli texty, které vydává za své, neumožňovali mu vystupovat na veřejných čteních a aby si nekupovali jeho knihu ukradených textů Pohádkové podivnosti (nakladatelství Epika, 2014). Chtěli jsme hrát fér, a tak jsme o vyjádření k situaci požádali i samotného Jiřího Hrůzotepce Zradičku. Část jeho vyjádření, které zaslal na kolegy Aleše Misaře, uvádíme závěrem zde (v autentické podobě, bez jazykové korektury):... nejen, ze se nehodlam omluvit za to ze jsem ukradl cizi basne a povídky a vydával je na ctenich za vlastni a ještě si je hrde vydal nehodlám se omluvit ani za to že jsem svoji byvalou prítelkyni připravil o byt a jejim rodičům dodnes dlužím deset tisic. (...) Nebudu se omlouvat za to, že jsem si jednou hral na nezvestnýho.. prostě se neomluvim! ( ) Kdo chcete důkazy, nepište mi na Jirka Chodec, ale zeptejte se desítek lidí, které jsem obelhaval. Jo, jsem proste hajzl. A není mi pomoci. Ted mne asi čeká soud. Za redakci Přemysl Krejčík (zástupce šéfredaktora) a Lukáš Vavrečka (šéfredaktor)

6 Partonyma (ročník čtvrtý / číslo 13.) Řádečky Úryvek z deníku doktora No vladimír novotný Je apríl a Milan Kundera má pětaosmdesáté narozeniny. Leč jako nějaký bludný aprílový vtip mi připadá text Karla Pioreckého, určený pro polskou revui Ha-art, jejž Jaromír Typlt označuje za pohádku o české literatuře po roce Protírám si oči: Piorecký tvrdí, že nejvýznamnější sférou polistopadového českého básnictví se stala náboženská čili katolická poezie ( religijna, katolicka ), jejímuž šíření již nikdo nemohl zbraňovat. Pod jejím vlivem prý nyní tvořili i básníci, kteří předtím neměli nic společného ani s katolickým náboženstvím, ani s autentickým duchovním životem. Po avantgardě zavládl literární konservativismus, k němuž patří i estetika kultu. Ouvej, Piorecký blouzní. Zemřel historik Jacques Le Goff. Bylo mu devadesát. Pro naši novější historiografii představoval možná stejnou závažnou vědeckou kapacitu jako v době meziválečné Ernest Denis. Tehdy ovšem v případě Denisovy popularity sehrály značnou roli motivy politické a národní, zatímco u Le Goffa především motivy metodologické: vědcova díla vyzněla v českých zemích i jako závažný argument proti ideologické nebo tendenční interpretaci dějinných událostí. Takových výkladů bylo v české dějepisné vědě ba i je habaděj! Naše vydání historikovy Kultury středověké Evropy se stalo malým zjevením v oblasti jak myslet dějiny nejenom v souvislosti se středověkem. Byl náš středověk jiný? Jméno Lydia Lunch mi bylo známo, ale jen jméno. Nečetl jsem její prózy a eseje přeložené do češtiny. Až teď se seznamuji s výborem z její poezie Krvavá stopa. Postoje a texty této autorky a hudebnice mají být synonymem newyorské kontrakultury, prý se podílela na vzniku pornodrogových filmů a vydala autobiografický pornografický román Paradoxia. Prý se zasloužila o oživlé porno a prý její provokace přispěly k estetickému akceptování pornoliteratury. A že naopak nablýskanou a nudnou pornografii odmítá. Promlouvá antiamericky: že je to země megavěznic a podvodného 11. září. Ona sama je tvrdošíjně nezávislý ženský umělec, který má koule říkat to, co říká. Ano, její poezie má sílu. Pardubický pedagog narazil v referenci Pavla Janouška o tzv. Baltském svazu (v souvislosti s jeho předlistopadovými aktivitami) na zmínku o Květuši Novákové, načež se užasle táže: to je tamta Květuše Nováková, kterou zná či znal pouze jako úřednici? Uvědomuji si, že o Květuši už dlouho nic nevím, pouze předpokládám, že pořád žije v Berouně-Závodí, jenže po odchodu do důchodu se za ní uzavřela hladina zapomnění. Má kolegyně z ročníku. Dlouholetá redaktorka Nakladatelství Svoboda, nějaký čas šéfredaktorka Lidového nakladatelství, po roce 1989 po dvacet let ministerská referentka. Překládala z estonštiny, vyjela s oudy Baltského svazu do Estonska, mockrát mi pomohla. I před 1989.

7 Televizní cyklus Architektura. Dvakrát jsme byli v Paříži kousek odtud, leč nikdy jsme k renesančnímu zámku Maisons nedoputovali: za Saint-Germain-en-Laye se táhnou lesy a Maisons se tam za nimi skrývá a ničím se nehodlá prozradit. Škoda! Slavný architekt François Mansart (ano, právě podle něho se nazývají všechny mansardy světa) zde zbudoval zámek pro čtyři lidi (plus půlstovku služebnictva) a pro královské návštěvy. Tato budova u mostu přes Seinu pak začala být označována za revoluční zvrat ve vývoji zámecké architektury. Ještě v 19. století se v duchu Maisons postavily stovky radnic a prefektur. Reminiscence antického chrámu, sošná symetrie, zrcadlový kruhový kabinet. A mansardy! Zase budiž na tapetě Jiří Peňás, tentokrát díky brněnskému bohemistovi Jiřímu Poláčkovi. Ten rozumně a rozvážně upozornil na zjevné nesmysly, jichž se sebevědomý žurnalista dopustil. Zaprvé Host nebyl prvním a jediným časopisem, s nímž začal Milan Kundera po roce 1989 spolupracovat. To je hloupost: už předtím Kundera psal do revue ROK čili do Revue otevřené kultury, což si lze i ověřit. Zadruhé: Peňás bohorovně prohlašuje, že to má logiku, neboť do Hosta přispíval Kundera prý již v šedesátých letech. Ach, svatá prostoto! Nebyl to Host, nýbrž Host do domu, vždyť samizdatový Host se hlásil k tradici avantgardního Hosta, ne Hosta do domu. Peňásovy soudy jsou za všechny peňáse. Sny neboli samé bloumání a těkání. Pohybuji se v prostorách, připomínajících předsálí akademického senátu, v tomto případě se senátoři scházejí, aby rozhodli o něčem veskrze literárním, zjevně vše berou velice vážně. Já se z nějakých důvodů nemohu na rokování dostavit, potkávám ale vědátorky na chodbách a opakuji jim jako zaklínadlo: Jakuba Katalpa, Jakuba Katalpa! A ony rozpačitě přikyvují. To už bloudím ulicemi Prahy (?), jenže tramvaje nezastavují, anebo jen vybraným chodcům, k nimž nepatřím. Vyrážím bezcílně pěšmo, vzápětí potkávám Hanku s hloučkem jejích známých, vrhá na mne spíše káravé než laskavé pohledy, pak se ale zeptá: Kdy přijdeš? Brzy, už brzy, zvolám a probouzím se. Marek Orko Vácha praví v próze Loď: Ať děláme cokoli, toužíme po dobru. Zlo sice jako divoká zvěř číhá u dveří duše, ale je v mé moci ho zkrotit. Moje tělo je katedrálou Života, chrámovou lodí Slova, které ve mně přebývá a proniká do středu bytí, do poslední podstaty mé existence, až do svazečků tančících strun, do posledních kvant energií, které mě tvoří, je jimi a vytvořilo je, jsem skrze ně, jsem s ním a jsem v něm. Najednou, velmi prostě, s čistým srdcem, vidím věci ve své jednoduchosti, takové, jaké jsou, na svých místech, zpívající pole bílých a žlutých bledulí, čistě krásných, a s těmi ostrůvky zpívajících květin mezi jarními kalužinami mnou proniká nekonečná chuť žít. Chuť být. Další část mnohadílného televizního dokumentu Lordana Zafranoviče o Josipu B. Titovi, tentokrát zahrnující události z let , vznik AVNOJ, německý útok na Drvar, ústup partyzánů a posléze setkání Tita s Churchillem v Římě: Josip Broz tam ubezpečil sira Winstona, že v zemi nehodlá budovat komunismus. Spousta sugestivních dobových fotografií, na nichž nechybí Djilas, Kardelj, Rankovič. Až na výjimky o tehdejším dění vesměs referují stařeny: možná už devadesátileté, ale vitální! Členky štábu AVNOJ, umělkyně, Titova zapuzená choť Vojenský život očima žen: nemluví o válečném dění, ale o vztazích k Titově sekretářce a zároveň milence Zdence. To býval větší horor než všichni padlí! Ve strahovském barokním klášteře probíhá výstava ruských ikon a něco tak nesouměřitelného je k vidění málokdy. Většinou jde o ikony z 19. století, jsou tu však i výtvory o dvě stě let starší, do určité míry majestátnější a impozantnější. Po chodbách obcházejí premonstrátští mniši. Ikonografie je natolik odlišná, až je záhodno do ní vhlížet i prostřednictvím Tarkovského Andreje Rubljova nebo jiných děl, která evokují pravoslavné umění. Nikoli náhodou se malířům ikon před staletími říkávalo bogomazové, což je možno přeložit i jako

8 Partonyma (ročník čtvrtý / číslo 13.) bohobarviči: čili ti, co vybarvili na plátně boží podobu. Některé ikony by mohly mít portrétní charakter, jiné jsou víceméně ilustrativní: světec a jeho činy. Alena Slezáková odsuzuje televizní diskusi o Milanu Kunderovi: nezaměřila se na autorovo dílo a na jeho duchovní poselství, nýbrž na dávné začátečnické období, poznamenané dobou a politickými omyly jeho generace, čili na téma sice atraktivní, leč druhořadé. V Čechách totiž chutná sudičství, což je obecnější jev: ve stylu pars pro toto začínáme tím negativním. Ba i trestuhodné výroky se nyní obhajují tvrzením, že každý má svůj názor. Proč potom nebýt tolerantní i k autorovi, který zjevně svá pochybení tisíckrát reflektoval a vykoupil skvělými pracemi? Posléze cituje Václava Bělohradského: Kdo je velikánem, vždy se stane součástí nějakých stísňujících a utlačovatelských struktur. Tak jest. Básnířka Alena Vávrová si tropí šprýmy (doufejme, že s přátelskou uštěpačností, ne-li přece jenom víc s uštěpačností nepřátelskou), přičemž v konverzační piruetě sděluje, že by ráda poznala mou drahou polovičku. A pročpak, dumám překvapeně a ptám se, načež se to medle dovídám: Neboť s literárním vědcem může vydržet jen jeho pravý okap. Proč okap?, opět se tuze podivuji. A proč zrovinka ten pravý? Nuže proto, rozumuje poetka, poněvadž každý máme okapy dva. Pravý a levý, a ten levý bývá hravý, takže to bude vlastně ten Pravý. Připadá mi to jako dosti neústrojná dadaistická eskamotáž, zároveň si ovšem uvědomuji, že Vávrová má stěží šajn, kdo a jak může vydržet s literárním vědcem. Asi to není nic jiného než gesto niterného vzdoru, které je spíše vnitřní obranou nebo mentální sebeobranou, nic jiného. Nicméně: zhruba dva roky pravidelně sleduji moskevský evropský týdeník Argumenty i fakty a oceňuji v něm informace ze světa ruské kultury, jenže: Stačilo. Množily se tzv. poslední kapky. Argumenty i fakty putinovaly, putinovaly stále víc, až zputinovaly nad přijatelnou míru. Imperiální nadšení nad anexí Krymu by se dalo i vysvětlit, byť nikoli akceptovat, ovšem málem rasistická článková kampaň proti Ukrajině a Ukrajincům, to už bylo hanebné. Samozřejmě ani slůvko o stalinistických praktikách, připomínajících zábor Pobaltí apod. Tudíž žádné argumenty, žádná fakta. Katolický týdeník věnuje předvelikonoční dvoustranu Kájovi Maříkovi. V Lážově-Mníšku se nalézá hostinec U Káji Maříka (patří televiznímu moderátorovi Janu Rosákovi) s velkým Kájovým portrétem a s nástěnnými ilustracemi ze stejnojmenné knihy. Ale v Lážově o Maříkovi nevědí a prvorepublikový román Felixe Háje o černovlasém klučinovi nečetl místní farář ani knihovnice. Taktéž starostu četba nebavila. Týdeník nabízí maříkologům malý kvíz. Čtěme: Které jídlo Kájovi padalo rovnou do ledvin? Za co se Kája pomodlil k sv. Antonínovi po zkoušce na karlínskou reálku? Kdy Kája připomněl paní Zdeně pořekadlo Čím hrneček navře, tím také páchne? Sedmero otázek. Neuhodl jsem pranic. Dostávám zajímavou nabídku z katedry žurnalistiky Fakulty sociálních věd UK: přispět do sborníku (též v tomto případě se projektu musí říkat kolektivní monografie ) na téma Bulvár a bulvarizace. Navazoval by na podobné příručky věnované eseji, fejetonu, reportáži nebo komentáři; na některých z nich jsem se podílel i svou troškou. Oučel publikace má být zhruba tento: vysvětlit čtenářům, v čem bulvarizace spočívá, a tím pomoci alespoň trochu kultivovat mediální scénu. To se určitě nepodaří, tzv. bulvarizace vrostla do pera a krve jak spisovatelům, tak novinářům, je doma i v našich vážných časopisech jako Respekt (kauza Kundera, kauza Hrabal). Leč smířit se s tímto stavem jest nedůstojné. Svět okupují burani, míní Štefan Švec v Salonu. Vysoké umění sice u někoho vyvolává estetický zážitek, u většiny však alergickou nechuť. Češi a Moravané se osypávají už při zmínce o poezii nebo o moderním výtvarném umění. Mnohem víc lidí protáčí panenky u ČT art než při TV Šlágr. Jedno z vysvětlení praví, že lidstvo je čím dál blbější, Ukázka knihy z internetového knihkupectví

9 zblblo z reklam, zatímco intelektuálové se uzavírají do ghetta a odmítají s degenerujícím občanstvem komunikovat. Existuje i snaha velké umělecké výkony popularizovat. Leč vysoká kultura vyvolává hlasité znechucení. Jsme v tom mnohem blíž Američanům než sousedním evropským národům, konstatuje Švec. Netroufá si říct, zda je to dobře nebo špatně. Starší Argumenty i fakty. Ve dnech, kdy Putin vyhrožoval Evropské unii, jak bídně zajde bez ruského plynu, týdeník hrdopyšně otiskl slavnostní reportáž o tom, jak před 200 lety vstoupila carova vojska včetně kozáckých jednotek do Paříže. Velitelství měli v Elysejském paláci. Vojáci obdrželi trojí žold, leč zejména na důstojníky se vrhly houfy navoněných prostitutek. Kdyby jen to: jenerál Miloradovič prohrál v kartách tříletou gáži. Rusové pobyli u Seiny všehovšudy dva měsíce a hrabě Voroncov pak uhradil dluhy, které činily půl druha milionu rublů: dnes by šlo možná o miliardu. Nejen moskevský gubernátor Rostopčin, leč i mnozí vojclové zůstali ve Francii: nebyli tam totiž považováni za nevolníky. Až v nočních hodinách byl v televizi k vidění klasický film Michelangela Antonioniho Zatmění. Určitě jsem ho kdysi viděl tak dvakrát. Podařilo se mi odkoukat jen prvních čtyřicet minut, ergo takzvaná dějová linie zůstala pozapomenutá, několik vstupních epizod však stačilo: dlouhá scéna rozchodu, jež je samé mlčení a samé nekomunikující polověty, poté křečovitá gesta, nikoli výlevy emocionálního ražení. Kromě problému citového odumření jde o fenomén nekomunikace en bloc: v rozestavěných sídlištích, v neosobních bytech a zejména v depersonalizovaných vztazích (k matce, k milenci). Též je to vzpomínka na sixties s Monicou Vittiovou, na její intelektuálně sedmibolestné vzněty v roli Vittorie. K historiku Josefu Klikovi se váže jedna legendární rodinná historka nebo spíše historie. Byl červen 1953 a nic o měnové reformě netušící prezident Zápotocký sdělil nazítří svému pracujícímu lidu, že je měnová reforma. Matka v té době překládala, seč mohla, už měla i dvé malých ratolestí, takže skutečnost, že ze dne na den přišla o všechny úspory, ji mírně řečeno ranila. Rodinná tradice praví, že zřejmě ji daleko víc ranila skutečnost, že milovaný manžel a otec jejich synáčků přijal nastalou krutou skutečnost flegmaticky až fatalisticky a místo aby spolu s ní lamentoval nad danou pohromou (včetně úbytku financí), sebral se a v pohodě odešel s Josefem Klikem na pivo. Nikdy jim nebylo odpuštěno.

10 Partonyma (ročník čtvrtý / číslo 13.) Tvůrčí psaní a šamanismus Jak se dostat do tvořivého kontaktu sám se sebou Z připravované knihy Povytažený dráp. Eseje o tvůrčím psaní jiří studený Když jsem kdysi před drahným časem psal první verzi tohoto svého úplně prvního textu o tvůrčím psaní, začínal magickým popisem situace, v níž jsem tenkrát své představy o archaických souvislostech tvorby spřádal. Protože každé psaní je mimo jiné také strojem času, mám rovněž nyní po své pravé ruce plechově plastovou skříň počítače, šikmo přede mnou září do příšeří podzimního odpoledne vypouklá plocha monitoru a nalevo od ohmatané klávesnice neurčitě mdlé barvy leží na černé desce pracovního stolu malé chřestidlo. Bylo někde daleko vyrobeno z pro mne neznámého druhu podlouhlé, postupně se rozšiřující, na horním konci naopak zúžené a zašpičatělé tykve a jeho tvůrce ho vyzdobil jednoduchými, symbolicky výmluvnými obrazci ptáků, hvězd, motýlů a doširoka rozevřených květů, z větší části vyškrabaných a vypálených, dodatečně pak úsporně probarvených. Jestliže teď tímto chřestidlem skutečně chřestím, spojí se okamžitě jeho pradávnou silou obdařený, ostře řezavý zvuk s buňkami mého těla a jejich odvěkými vzpomínkami na všechna zachřestění světa, možná se v nich dokonce probudí ještě o něco hlubší, jaderná paměť sahající až k onomu úplně prvnímu názvuku, prvotnímu obrazu chřestění, jímž snad někdy hodně dávno mohl být vytrvalý a prudký déšť, 1 skřípění zubů prehistorického ještěra nebo beznadějné přesýpání neúprosně vysychajících semen uvnitř všemi zapomenutého, nikým netknutého plodu, o kterém ze všech tvorů ví už jen vítr. A třeba to byl právě tento ničím nespoutaný rozsévač života, z nepaměti do paměti a zase nazpátek tekoucí větrný proud, jenž mě alespoň na chvíli odvál do jiné než útrpně všední úrovně těla, mysli a neochotně se probírajícího vědomí. Snad se tak stalo už dávno předtím, nejspíš hned v okamžiku, kdy jsem svým obvyklým, nepokrytě rituálním způsobem opatrně usedal na rozvrzanou, zvolna, leč nezadržitelně se rozplétající proutěnou stoličku a ukazováčkem pravé ruky stisknul startovací tlačítko počítače Kdeže ty loňské sněhy jsou, už léta píšu na notebooku a chřestidlo beru do ruky pouze výjimečně. Po většinu času tak coby starobylý symbol prazákladů hudby a její léčivé, energetizující síly našikmo zdobí vrchní plochu jedné z věžových reprobeden v mém pokoji. Svůj vnitřní prostor se dnes snažím, když se k tomu uprostřed pracovního a jiného chvatu přiměju, rozechvívat řádově subtilnějšími vibracemi samotných myšlenek, 1 Tuto zajímavou, jímavou myšlenku jsem nalezl v knize Angeles Arrienové Archetypy šamanské tradice. Duchovní cesty vnitřního bojovníka, léčitele, vizionáře a učitele. Praha 2000, Portál.

11 představ a niterných, organických pocitů. Postavu tradičního, v příslušném kmenovém kontextu působícího šamana dnes mnohem více pojímám jako jistou archaickou roli a abstraktní, nadčasovou kreativní funkci, jejíhož personifikujícího ztělesnění se za určitých podmínek a příhodných okolností může zhostit každý, doslova kdokoliv z nás. Takových šamanů jsem sám za svůj život potkal řadu a o jednom z nich bych vám teď rád alespoň krátce povyprávěl. Bylo nebylo, jeden mladý muž, shodou okolností začínající učitel, prožíval na malém městě obklopeném překrásnou, romantickou přírodou svou první skutečně hlubokou milostnou krizi. Jak to tak bývá v podobných případech životní nezralosti, posiloval tehdy svou dosud nerozpoznanou sebelítost častými návštěvami vináren, hospod a náleven, jichž bylo vzhledem k rozloze a počtu obyvatel onoho usedlého, do vlastního kouzla zahleděného městečka kupodivu dost. Když všude zavřeli, zbývala ještě zatuchlá podzemní špeluňka přímo na náměstí, bar nebo klub osamělých srdcí, těžko s ohledem na přízračné příšeří s jistotou rozhodnout. Mezi pravidelné pozdní návštěvníky patřil spolu s ním ještě jeden zvláštní chlapík, jen o něco málo starší než náš hrdina, kterému všichni kolem říkali Mičuda, nikdo už nejspíš nevěděl proč. Možná ta přezdívka vznikla proto, že tenhle kamkoliv těžko zařaditelný, v mnoha ohledech tajemný, vlastně bezejmenný vlasatec holdoval stejnojmennému, tenkrát populárnímu míchanému nápoji, jehož složení jsem mezitím s úlevou zapomněl. Těžko si také znovu přesně vybavit, kdy se tihle dva poprvé dali do řeči, ale z jejich povzbudivě otevřených, nečekaně hlubokých rozprav se časem stal jakýsi noční rituál, popůlnoční zvyk. Mluvilo se o všem možném, Mičuda měl rozhled a do poněkud přízemního, upjatého učitelského světa vnášel přesně ten druh nekonvenčnosti a nezávislého myšlení, který jeho protějšek vzdor svému věku postrádal. Jednoho dne přinesl samizdatový přepis anonymního překladu v té době česky nedostupného dílka Richarda Bacha Racek Jonathan Livingston. Dalo to trochu přemlouvání, ale když jsem se do textu konečně začetl, změnil se mi svět. Trvalo samozřejmě nějaký čas, než jsem v úplnosti pochopil a hlavně docenil sílu Bachových obrazů, základní životní obrat byl přesto vykonán. Mičudu jsem naposledy zahlédl před několika lety za pultem malého stánku se suvenýry. Stalo se na nádvoří nejmenovaného hradu Českého ráje, kde jsem byl se svou tehdejší třídou na výletě. Pozdravili jsme se, prohodili pár obecných frází a potom nám došla řeč. Co tedy dělá Mičuda dnes, co vlastně dělal tenkrát, to vůbec netuším. Zmizel mi ze života stejně nenápadně a neokázale, jako se v něm kdysi objevil Moderní, lépe snad postmoderní šamanismus vědomě navazuje na osvědčené terapeutické tradice původních kultur světa, 2 poučen západní psychologií a inspirován některými obezřetně volenými aspekty dosavadního duchovního směřování lidstva však kráčí svou vlastní, nezávislou cestou. Za dominantní znaky tohoto integrálního, transkulturního šamanismu považuji experimentální ráz jeho humanisticky orientované praxe, kritický odstup od ideologizujících dogmat a doktrín minulosti a v neposlední řadě spontánně ekologické a genderově laděné cítění, prožívání a myšlení jeho představitelů. 3 Nicméně soudím, že vzhledem ke specifickým cílům výuky tvůrčího psaní není třeba se zde dlouze zabývat nějakou univerzální, vyčerpávající definicí šamanismu. Stačí ostatně zajít do nejbližší knihovny nebo navštívit první knihkupectví 2 V soudobé literatuře k tomuto tématu je dnes již dříve poněkud pejorativní pojem primitivní kultury běžně interpretován ve smyslu původních, primárních tradic lidského rodu. 3 Některé ze zmíněných souvislostí podnětně promýšlí Erazim Kohák ve své syntetické, v českém prostředí novátorské a bezmála iniciační knize Zelená svatozář. Kapitoly z ekologické etiky.

12 Partonyma (ročník čtvrtý / číslo 13.) a namátkou prolistovat několik aktuálně dostupných titulů, abychom na vlastní kůži zakusili nevídanou pestrost postojů, přístupů a metod současných šamanů. Na šamanismu nás z pochopitelných důvodů zajímá především jeho kreativní základ, protože léčení a transformace duše, ať už se odehrávají prostřednictvím konkrétní tradicí stabilizovaných rituálů, nebo se naopak realizují v podobě novátorských, spontánních vhledů hlubinným poznáním obdařeného jednotlivce, vždy spočívají ve vědomém rozpoznání a přetvoření stávajícího nesouladu. Totožné kreativní aspekty bývají stále častěji zdůrazňovány rovněž v psychoterapii, tak například američtí psychologové Phil Stutz a Barry Michels ve své na praxi sebezdokonalování zaměřené příručce Nástroje považují dosažení osobnostního ideálu tvůrce za hlavní cíl vlastního terapeutického systému, v jehož obecně spirituálním rámci doporučují pracovat s permanentním působením několika fundamentálních vyšších sil, které námi vždy přirozeně procházejí, a mohou nám tudíž také dopomoci k uzdravení. Musíme se jim ovšem sami dobrovolně otevřít a následně zcela odevzdat, což zase představuje požadavek dobře známý nejenom adeptům šamanismu, ale též tvůrčího psaní. Zmíněnými vyššími silami, z jejichž charakteru a vlivu vyplývá příslušná metodika, jsou podle Stutze a Michelse pohyb vpřed, proudění, síla sebevyjádření a vděčnost, respektive integrující a samotnou možnost úspěšné realizace osobních i kolektivních cílů garantující síla vůle. 4 Zdráháme se sice pracovat s nějakou encyklopedicky zploštělou definicí šamanismu, nicméně obrátit se zcela zády k jeho dosud známé a nanejvýš pestré historii by byla zbytečná chyba. V inspirativním odkazu šamanských praktik z různých částí světa může totiž nalézt pozoruhodné množství explicitních či implicitních modelů skutečnosti, které lze přijatelným způsobem modifikovat s ohledem na naše současné terapeutické a kreativní, v nejširším slova smyslu duchovní potřeby. 5 Historický i soudobý šamanismus tak dokonce vstupují do obecnějšího kontextu psychologického a spirituálního proudu hnutí lidských možností, jehož počátek lze nalézt v šedesátých letech minulého století ve Spojených státech amerických a v němž se v podmínkách Nového světa v kombinaci s dobově populárními alternativními náboženskými a politickými trendy nepřímo zúročil vliv předválečné evropské psychologické imigrace. 6 Praxi tvůrčího psaní s šamanismem v jeho proměnlivých a stále se proměňujících, na specifické potřeby konkrétního historického společenství reagujících formách a funkcích spojuje myšlenka léčivého a tvořivého kontaktu s naším hlubinným jádrem, s přirozeným centrem všeho osobního a osobnostního dění. Tohoto jádra ovšem není možné, jak se alespoň domnívají všichni šamani a většina nedogmatických, scientistickými paradigmaty nezatížených psychologů, dosáhnout obvyklou cestou standardizované, rutinní intelektuální analýzy či spekulace, nýbrž je třeba tento svůj bytostný střed autenticky a nezprostředkovaně, 4 Podrobněji viz P. Stutz, B. Michels: Nástroje. Naučte se zúročit skryté schopnosti a překonat handicapy. 5 Postmoderní šamanismus má integrativní charakter, potkává se v něm a vzájemně mísí mnoho odlišných tradic a přístupů, jejichž základní společné jmenovatele však nelze přehlédnout; tímto směrem se ubírá také kolektivní publikace Sandry Ingerman, Hanka Wesselmana a několika dalších šamanských praktiků Probuzení do duchovního světa. Šamanská cesta přímého poznání. 6 Historickou analýzu tohoto dodnes velmi vlivného kulturního procesu podává americký publicista Nevill Drury ve své knize Nové horizonty, mimochodem jednom z klíčových titulů, jimiž v devadesátých letech minulého století obohatilo teprve vznikající domácí scénu alternativního myšlení dnes již zaniklé nakladatelství Votobia 10

13 individuálně prožít. Také vůbec nejdůležitější aspekt praxe tvůrčího psaní představuje právě ona možnost zprostředkovat jejím adeptům opakovaně realizovatelný, důvěryhodný přístup k osobnímu potenciálu, což se v samotném výukovém procesu děje zejména cestou aplikace specifických, na konkrétní tematický či formální cíl orientovaných tvořivých modelů a z nich vyplývajících stylistických a obecně literárních, žánrových postupů, o motivačním hledisku a smyslu tvůrčího psaní nemluvě. Konečným cílem každého podobně zaměřeného výcviku ovšem zůstává ustálení takové úrovně dovedností, kdy již žádné metody nepotřebujeme a jednáme co nejspontánněji. Tehdy se nacházíme ve vrcholném stádiu rozvoje osobnosti, pro něž je charakteristické poučené a bdělé rozpuštění všech osvojených metod ve vlastním vědomí, které se samo skrze otevřeně působící, uvolněnou mysl stává hlavním nástrojem a centrální silou našeho rozvoje. Postmoderní šaman se proto stejně jako důvěryhodný učitel tvůrčího psaní snaží stát odborníkem na poli tvořivé změny a směny, což mimo jiné znamená, že by měl být vždy znovu připraven měnit navzdory vábné představě konečné jistoty také sám sebe. Nepodléhá přitom žádným mocenským tlakům, nezávisí na nijakých paradigmatech, modelech a metodách, dokonce ani na těch nejúspěšnějších, a jde dál svou vlastní cestou společně s těmi, jež v daném okamžiku na malém úseku jejich individuálního putování a při plném uvědomění obtížnosti tohoto komplexního, ne vždy jednoduchého vztahu vede, nebo raději doprovází Po dlouhém čase beru do ruky chřestidlo a rozechvívám jeho ostrým, štiplavě přesýpavým zvukem podzimním sluncem prozářený prostor pokoje. Cítím, jak chřestění okamžitě rezonuje se všemi buňkami těla. Kdesi hluboko ve mně se cosi důvěrně známého otevírá, mysl se pročišťuje, vědomí projasňuje, zázračně lehce se spojuji sám se sebou. Žádné srůsty a švy, jsem jednolitý a celistvý, naprosto přirozeně pokračuji, doslova přetékám do svého okolí. Kdo věří v polaritu zdraví a nemoci, může se začít léčit. Kdo důvěřuje spontánní, autentické inspiraci, ten se v takové chvíli vrhá do tance, nanáší první tahy štětcem, dotkne se strun či kláves, pustí se do psaní. Během inspiračních fází praxe tvůrčího psaní často využíváme metod aktivní imaginace, pracujeme kupříkladu s různými druhy vizualizací a dalších forem bdělého snění, po jejichž završení bychom se ale pokaždé měli ze svých fiktivních, virtuálních světů navracet zpátky k vlastnímu tělu, jež tvoří naše přirozené těžiště, představuje pro nás psychosomatickou kotvu. 7 Právě vědomé tělesné prožívání nás totiž dokáže ochránit před potenciálním duševním rozlomem, psychickou rovnováhu narušující rozpolceností, která hrozí všude tam, kde se po skončení svých snových a uměleckých cest, vlastně šamanských putování za hranice konvenčně sdílené reality nedokážeme bezpečně přeladit na adekvátně vyrovnaný, pracovní stav mysli. Dosažené poznání by nás nemělo nikdy přemáhat, každý nově získaný náhled je třeba integrovat do stávajícího osobního kontextu, dokonce i ty nejpronikavější vhledy bychom měli průběžně začleňovat, zabudovávat do funkčních rámců naší běžné, každodenní mysli, která právě tím roste a sílí. Šaman v roli učitele tvůrčího psaní, pokud by se 7 Kromě neurolingvistického programování, zkráceně NLP, v jehož metodice se koncept kotvy a ukotvení všech našich prožitků poprvé objevuje, lze toto pojetí permanentně udržované a vždy znovu obnovované tělesné přítomnosti nalézt také v satiterapii Mirko Frýby, terapeutickém systému založeném především na buddhistické meditaci, respektive Abhidhammě, tj. kanonických thérávádových spisech věnovaných původní dharmové psychologii, které však s největší pravděpodobností vznikly až dlouho po Buddhově smrti; z Frýbových četných publikací namátkou uveďme Umění žít šťastně. Buddhova Abhidhamma v praxi meditace a zvládání života, kde jsou okrajově zmiňovány rovněž šamanské praktiky. 11

14 Partonyma (ročník čtvrtý / číslo 13.) takový našel, bude pomocí trvale obměňovaného a doplňovaného souboru kreativních metod stimulovat udržitelný rozvoj imaginačních schopností svých studentů, zároveň ovšem musí s rozvahou dbát na to, aby se všechny do jeho výuky zařazované, pro mnohé adepty naprosto nové a neobvyklé inspirační procesy odehrávaly co nejbezpečněji a neměly pokud možno žádné nepředvídatelné vedlejší účinky. Ani ten sebelepší facilitátor kreativních změn, jímž se v posledku každý šaman či šamanský praktikant 8 operující v postmoderním hodnotovém kontextu stává, se zkrátka neobejde bez nástrojů systematické pozitivní a negativní zpětné vazby, ať už nabývají podoby okamžitého, veřejně probíhajícího dialogu, nebo se realizují v nějaké následné ryze soukromé, otevřené osobní komunikaci. Nabídka postmoderního kreativního šamanismu by neměla postrádat zmínku o efektivním zapojení struktury, mechanismu a tvořivé energie rituálu. Také v případě spisovatelských rituálů se bude jednat o pevně zafixované, vědomě opakované činnosti na začátku, v průběhu a na konci psaní, které nám v souladu se všeobecně známými podmiňovacími procesy učení mohou pomoci průběžně vylaďovat náš osobní kreativní potenciál, případně překlenout alespoň některé z obvyklých, v zásadě nevyhnutelných tvůrčích potíží. Z dějin světové literatury známe spoustu neobvyklých až bizarních zvyklostí slavných spisovatelů, jimž kdysi zavedený a následně přísně dodržovaný sled přípravných nebo doprovodných aktivit spolu s trvalým pracovním místem a jeho neměnnou úpravou pomáhaly tvořit. Předpokládáme samozřejmě, že si každý z adeptů tvůrčího psaní zvolí takový druh individuálního zakotvení procesu psaní, který mu bude vyhovovat, a že budou studenti vždy připraveni konkrétní podobu a sled pracovních kroků upravovat a měnit, jestliže se jejich motivační a ochranná energie vyčerpala, což se pochopitelně občas stává a pravděpodobně mnoha z nás znovu stane. Soudobý šaman zde opět pouze pomáhá otevírat nové obzory a ukazuje směr cesty, po níž však musí každý kráčet samostatně, nezávisle na přirozeně uplývající autoritě učitele Pokud máme jakýkoliv druh tvořivého sebevyjádření opravdu považovat, jak souhlasně tvrdí řada vlivných psychologických autorit, za svoji vrozenou, přímo spontánní potřebu 9, těžko budeme chtít svůj potenciál omezovat vládnoucími kreativními stereotypy a bezvýhradně se poddávat nějaké třebas i úctyhodné kulturní mytologii. Na druhou stranu však ve výuce tvůrčího psaní usilujeme rovněž o co nejtvořivější využití existujících žánrových, stylových a obecně strukturních podnětů, kterými nás zásobuje naše vlastní, dobová literární kultura. Dnešní šamanský přístup proto před každou nesmiřitelně přezíravou estetickou revolučností upřednostňuje stav permanentního tvořivého znejistění, plodného chaosu upomínajícího nás na původní divokost přirozených přírodních systémů 10, jejichž samoregulující, sebestrukturující 8 Sebestředně namyšlená, nezralou duchovní pýchou hnaná touha prezentovat sám sebe jako šamana může být v lepším případě znevážením a urážkou autentických tradic, ze kterých jenom zdánlivě svoje postupy přebíráme, v horším případě se jedná o varující nezodpovědnost vlastní důležitostí omámeného učedníka; především z tohoto důvodu se řada skutečně podstatných autorů současných příruček šamanismu přiklání k výrazu šamanský praktikant, s nímž se zároveň také sami bez jakýchkoliv rozpaků ztotožňují. 9 Dlouhodobé zadržování a blokování přirozené spontánní kreativity až na samotné primární, fundamentálně hlubinné organické úrovni se snaží prostřednictvím svých na tělo organizovaných psychodynamických metod zvládat a odstraňovat bioenergetika Alexandera Lowena, terapeuta zásadně ovlivněného radikálním až obrazoboreckým přístupem Wilhelma Reicha; základní přehled o bioenergetické problematice podává Lowenova stejnojmenná publikace, tedy Bioenergetika. Terapie duše pomocí práce s tělem. 12 Ukázka knihy z internetového knihkupectví

15 organické funkce v sobě již přinejmenším latentně obsahují produktivní zpracování a transcendování všeho zastaralého a překonaného. V současné otevřené a pluralitní literární kultuře se tvůrčí psaní stává další z mnoha nových pozvánek na cestu vedoucí z běžné spotřebitelské pasivity většinově převládající tržní orientace, jak o ní ve svých kritických textech v polovině minulého století uvažoval německý psycholog Erich Fromm, 11 k aktivní spoluúčasti na procesu tvorby a sebetvorby, tedy výzvou k přesunu naší osobní tvořivé pozornosti od vždy nějak křehké a nespolehlivé vnější podpory k autentické sebepodpoře. Tento postoj ovšem nemá nic společného s naprosto plytkým, všudypřítomnými mechanismy trhu tvarovaným konzumentským individualismem a izolacionismem, které ve svých románech tak nevybíravě tepe francouzský spisovatel Michel Houellebecq. Houellebecqova zdrcující vize lidské osobnosti jako beznadějně disociované elementární částice 12 představuje pravý opak, ontologický protipól psychické a sociální inklinace dnešního šamanského praktikanta, v našem případě adepta tvůrčího psaní, respektive jeho zodpovědného učitele. V nově ustaveném vnitřním světě svobodné, funkčně integrované osobnosti, jež se dokázala za pomoci vědomě zvolené, nedirektivní duchovní praxe oprostit od povrchně deterministického, dogmatického dualismu, se otevírá nekonečný prostor vzájemně se prolínajících vazeb, mnohaúrovňových spojení a nesčetných, ve svém spolupůsobení se podporujících podmínění. Kam až svým novým, obnoveným pohledem dohlédneme, spatříme universum jako podivuhodný text, který společně se všemi ostatními bytostmi čteme i píšeme zároveň, nemožno rozhodnout co dříve. Učitel tvůrčího psaní v neortodoxní šamanské roli by rozhodně neměl váhat nad adekvátním zapojením řady převratných konceptuálních podnětů současné vědy, bez ohledu na obor. Jeho hlavním úkolem ale přesto zůstává odkrývat nové průhledy a průchody do našich všedním provozem zamlžených vnitřních světů, pro jejichž kreativní manifestaci připravuje podmínky, aniž by přitom cokoliv ze svého poznání a prohlubující se praxe absolutizoval. Výuku tvůrčího psaní a tvořivý přístup k životu obecně bychom neměli ztotožňovat s pouhopouhou sbírkou technik, jakkoliv pestrou a obdivuhodnou. Postmoderní šamanismus, přesněji řečeno neošamanismus ostatně podobným způsobem vztahuje k odkazu archaických léčebných postupů a rituálů původních národů světa. Jejich spirituálním dědictvím se inspiruje, nic z něho si ovšem, na rozdíl od některých etnobotaniků bezostyšně působících na teritoriích původních národů v zájmu nadnárodních farmaceutických společností, s ohledem na odlišné historické a kulturní kontexty nepřisvojuje. 13 Nehledě na to, že čistě mechanická a rutinní aplikace jakýchkoliv metod či technik růstu, včetně těch nejposvátnějších, se nakonec vždycky změní v mocensky zabarvenou manipulaci. Jestliže bychom si podle vzoru humanistické psychologie nyní celou oblast tvůrčího psaní volně rozdělili na tvůrčí psaní zaměřené na literaturu a tvůrčí psaní zaměřené na člověka, mluvíme právě o této druhé možnosti. 14 Naším úkolem pak nebude navozovat při každé příležitosti v jakési samolibé nápodobě legendami 10 Takový je alespoň ekologický a umělecký postoj amerického básníka a občanského aktivisty Garyho Snydera, prezentovaný mimo jiné v jeho knize esejů Místo v prostoru. Etika, estetika a vodní předěly. 11 Jistou proslulost si v tomto směru rovněž v českém prostředí získala klasická Frommova kniha Mít, nebo být? 12 M. Houellebecq: Elementární částice, první francouzské vydání v roce 1998, česky poprvé Nepřípustnost takovéhoto bez nadsázky vykořisťovatelského přístupu k intuitivnímu vědění přírodních národů zdůrazňuje ve své knize Kosmický had. Po šamanských stezkách k tajemnému jazyku DNA a ke kořenům poznání švýcarský antropolog Jeremy Narby. 13