Komparace daňové, správní a soudní exekuce

Transkript

1 Právnická fakulta Masarykovy univerzity Katedra správní vědy, správního práva a finančního práva Diplomová práce Komparace daňové, správní a soudní exekuce Silvie Motalová 2007 Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: Komparace daňové, správní a soudní exekuce zpracovala sama a uvedla jsem všechny použité prameny

2 OBSAH Úvod 3 1. Exekuce nebo výkon rozhodnutí? 5 2. Vývoj exekučního řízení a současná právní úprava Od Říma až po současnost Současná právní úprava 9 3. Předmět exekuce Předpoklady exekuce Soudní exekuce prováděná soudem Návrh na nařízení výkonu rozhodnutí Neodstranitelné podmínky řízení Odstranitelné podmínky řízení Soudní exekuce prováděná soudním exekutorem Správní exekuce Daňová exekuce Exekuční tituly Nařízení a provedení exekuce Soudní exekuce Soudní exekuce prováděná soudem Soudní exekuce prováděná soudním exekutorem Správní exekuce Exekuce na peněžitá plnění Exekuce na nepeněžitá plnění Daňová exekuce Střet exekucí Srovnání jednotlivých druhů exekucí Místo závěru 57 Resume 60 Seznam použité literatury 62 2

3 ÚVOD Exekuce jsou institutem s velmi bohatou historií sahající až do starověkého Říma, který však i po staletích nadále plní svůj původní účel. Tím bylo, je a jistě i bude uspokojení nároku věřitele v případě, že dlužník neplní soudem či jiným orgánem stanovené povinnosti dobrovolně. Exekuce urazily od dob římských jistě velký kus cesty a s úspěchem se usadily i v českých zemích. Zde přečkaly v ústraní i éru komunismu, která exekucím příliš nepřála, aby načerpaly sílu do devadesátých let minulého století, která znamenala návrat k tržním principům a tím i rozvoj obchodních vztahů, což s sebou však přineslo i negativní jevy v podobě zadlužování, neplacení závazků apod. Statistiky uvádějící míru zadlužení občanů v ČR jsou přitom alarmující. Tento jev souvisí zejména se stále rostoucí oblibou spotřebitelských úvěrů, přičemž občané často přecení svou schopnost všechny své závazky splácet, dostávají se do prodlení s platbami a na řadu přicházejí v mnoha případech věřitelé hrozící exekucí. Exekuce se tedy v poslední době staly institutem velmi rozšířeným a zvláště mezi dlužníky ne příliš populárním. Mé první setkání s exekucemi proběhlo na půdě advokátní kanceláře, kde postupně poznávám právo v praxi. Zde jsem se také mohla seznámit především s exekucemi soudními. V rámci jednoho případu pak došlo ke střetu exekuce soudní a daňové a tato problematika mě začala více zajímat. Proto jsem si jako téma své diplomové práce zvolila komparaci exekuce daňové, správní a soudní, přičemž mým cílem bylo sestavit ucelený přehled základních pojmů a institutů spojených s exekucemi a jejich prováděním. Jejich prostřednictvím se pak snažím poukázat na rozdíly, ale také společné prvky různých druhů exekucí. Jelikož však exekuce představují poměrně širokou oblast práva, nebylo v mých silách a ani záměrem této práce, postihnout všechny aspekty této problematiky. Zaměřila jsem se proto pouze na instituty, které jsou nezbytné pro řádný průběh a zejména zdárný závěr každého z druhů exekucí. Svou diplomovou práci jsem proto rozdělila do několika tématicky zaměřených kapitol. V úvodní kapitole jsem zejména považovala za nutné vysvětlit používání termínu exekuce a výkonu rozhodnutí, na které při zkoumání exekucí narazíme. Druhou kapitolu jsem věnovala bohaté historii exekucí, jejíž znalost je podle mého názoru nutná pro pochopení některých souvislostí i v rámci současné právní úpravy, jejíž přehled je také součástí této kapitoly. Předmět exekuce je název a také náplň třetí kapitoly, na niž navazuje výklad o předpokladech exekuce, tedy podmínkách, které musí být splněny, 3

4 aby exekuční řízení mohlo vůbec proběhnout. Jedním z těchto předpokladů je i existence vykonatelného exekučního titulu, jemuž je díky obsáhlosti tohoto tématu, věnována celá kapitola pátá. V další části práce se pak dostávám k samotnému průběhu exekučního řízení, které zahrnuje zejména nařízení a provedení exekuce. V práci pojednávající o různých druzích exekucí se nelze vyhnout tématu jejich vzájemného střetu, ke kterému v praxi dochází poměrně často. Konkurenci jednotlivých druhů exekucí tedy popisuji v sedmé kapitole této práce. Tímto se dostávám k závěrečným kapitolám, ve kterých zejména navazuji na předchozí části své práce. V nich jsem již při vymezování jednotlivých pojmů prováděla také jejich vzájemné srovnání v rámci rozdílných právních úprav. Kapitola osmá proto pouze shrnuje předchozí srovnání. Samotný závěr jsem pojala jako jakési zhodnocení fungování exekucí jako takových, přičemž jsem se nemohla vyhnout úvahám o jejich výhodách a nevýhodách. Poukazuji i na nedostatky v právní úpravě jednotlivých druhů exekucí, které stěžují aplikaci exekucí a je třeba je odstranit. Pokusila jsem se proto navrhnout řešení této situace de lege ferenda, které vychází především z inspirace zahraničními právními úpravami. Ve všech kapitolách, mimo historického exkurzu a výkladu pojmů, jsem se snažila o jednotné členění, které vychází z logiky představované látky. Výklad o jednotlivých institutech začínám vždy u exekucí soudních, které, jak i vyplyne z dále uvedeného textu, mají mezi exekucemi specifické postavení, které spočívá jednak v obsáhlosti právní úpravy a také v postavení soudů. Soudy totiž mohou ve vykonávacím řízení vykonat nejen exekuční tituly, které samy vydaly, ale i exekuční tituly jiných správních orgánů. Proto soudní exekuce v jednotlivých kapitolách uvádím na prvním místě. Pak následují exekuce správní a daňové. Problematika exekucí je velmi široká, o čemž svědčí také množství monografií a časopisecké literatury na toto téma. Bohatým zdrojem informací je také internet a další média. Ze všech těchto pramenů jsem čerpala i já při psaní této diplomové práce. 4

5 státu. 1 Jiná definice charakterizuje exekuce takto: jestliže oprávněnému má podle 1. EXEKUCE NEBO VÝKON ROZHODNUTÍ? Pojednání o exekucích nemohu začít jinak, než definováním pojmů. Definicí vymezujících pojem exekuce je několik. Jedna z nich říká, že exekuce je procesem, procesní činností soudu nebo oprávněných orgánů, který směřuje k poskytnutí ochrany subjektivním právům a zákonem chráněných zájmů fyzických osob, právnických osob a soudního rozsudku nebo rozhodnutí orgánu státní správy ve správním nebo v daňovém řízení povinný něco plnit a dobrovolně tak neučiní, má oprávněný právo obrátit se na příslušný soud, aby plnění zajistil zákonem danými prostředky. Výkon rozhodnutí tedy slouží k nucené realizaci pravomocného rozhodnutí soudu nebo orgánu státní správy. 2 Z výše uvedeného vyplývá, že exekuce slouží především k nucené realizaci exekučního titulu a ke splnění povinnosti uložené pravomocným a vykonatelným rozhodnutím. Cílem exekučního práva je tedy uspokojit nároky oprávněného, které mu již byly přiznány, ale povinný odmítá dobrovolně splnit uloženou povinnost. Exekuce pak nastává i proti vůli povinného. Prioritou je chránit zájem vymáhajícího věřitele a až následně a pouze za určitých podmínek dlužníka. I když je nutné postupovat často i proti vůli dlužníka, jeho ochrana je přesto zajištěna principem legality. To znamená, že veškeré zásahy do majetkové sféry povinného musí být učiněny pouze na základě zákona a v jeho mezích. Dalším pojmem, na který narazíme při studiu exekucí je výkon rozhodnutí. Jedná se o termín používaný v občanském soudním řádu, který byl do naší právní úpravy zaveden občanským soudním řádem z roku Podrobněji se o historickém pozadí této změny zmiňuji v následující kapitole. Přestože byl výraz výkon rozhodnutí zaveden do našeho právního řádu již v 60. letech minulého století, přečkal i masivní vlnu novelizací provedenou v 90. letech a zůstal součástí právní úpravy civilního procesu dodnes. Vzhledem k tomu, že se v této práci zabývám jak předpisy, které hovoří o výkonu rozhodnutí, tak zákony operující s termínem exekuce, budu v následujícím textu používat obou termínů. 1 Grossová, M. Exekuce na peněžité plnění v současné právní praxi. Praha : Linde Praha a.s., 2007, str tamtéž str. 23 5

6 2. VÝVOJ EXEKUČNÍHO ŘÍZENÍ A SOUČASNÁ PRÁVNÍ ÚPRAVA 2.1. Od Říma až po současnost S lehkou nadsázkou lze říci, ž exekuce jsou staré jako lidstvo samo. Přinejmenším tedy alespoň tak staré, jako vyspělé starověké civilizace. O exekucích se totiž dočteme již v Zákoně dvanácti tabulí, který vznikl ve starověkém Římě. Tento zákon upravoval exekuci osobní neboli personální, při které byl dlužník, v případě nezaplacení rozsudkem stanovené sumy, vydán věřiteli, který sice měl povinnost dlužníka na své náklady živit, avšak pokud dlužník nebo jeho zástupce dluh nezaplatil, mohl věřitel nebohého dlužníka prodat do otroctví nebo jej i zabít. Tento krutý způsob doznal změny až na základě bouří plebejského obyvatelstva. Tzv. Poeteliův zákon průběh osobních exekucí značně zmírnil. Dlužník tak již za dluhy neručil svým vlastním tělem, ale majetkem. Bylo zakázáno, aby věřitel dlužníka věznil v okovech, prodal ho do otroctví nebo ho usmrtil. Nebylo však vyloučeno, aby si dlužník svůj dluh odpracoval nebo nastoupil nucené práce v případě, že si dluh odmítl odpracovat dobrovolně. Dlouhou dobu existovaly osobní exekuce souběžně s majetkovými. Nejdříve se uplatňovala tzv. univerzální majetková exekuce. Šlo o postup, kdy na věřitele nebo na toho, kdo byl ochoten zaplatit za dlužníka největší část dluhu, přecházel celý dlužníkův majetek, a to univerzální sukcesí. Nedocházelo tedy k prodeji dlužníkova majetku, jako to vidíme v pozdějším období. Singulární exekuce, tedy prodej pouze jednotlivých věcí z dlužníkova majetku, jejichž hodnota by pokryla výši dluhu, nastoupila až v pozdním vývoji římského práva. Od 2. stolení n.l. bylo také možné pohledávku vynutit pomocí státní moci. Sloužil k tomu institut tzv. manu militari officio judicis, tedy ozbrojená moc z moci soudce. 3 Teprve v případě, že tento způsob nebyl možný nebo účelný, nastupovala singulární exekuce na jednotlivé věci dlužníka. V období klasického římského civilního procesu, v tzv. formulovém řízení došlo k propojení exekučního řízení a konkurzu. Exekuce přečkaly i období středověku, kdy byly značně rozšířeny a velmi často prováděny. Tehdejší exekuční řízení se vyznačovalo přísnou formálností a složitostí. 3 Schelleová, I. a kol. Úvod do civilního řízení. Praha : Eurolex Bohemia, s.r.o., 2005, str. 53 6

7 Sestávalo z šesti na sobě závislých stadií a exekuce bylo možné provést prodejem movitých nebo nemovitých věcí dlužníka. Nová etapa vývoje nejen řízení exekučního, ale i celého civilního procesu nastala za vlády císaře Josefa II. Za jeho vlády došlo k vydání Obecného soudního řádu, který platil od roku 1781 až do roku Během doby své působnosti byl několikrát upravován, a to zejména po roce Jednou z těchto změn bylo i zavedení tzv. upomínkového řízení, ke kterému došlo v roce Jeho podstata spočívala v tom, že mohl být při splnění určitých podmínek vydán platební rozkaz i bez slyšení dlužníka. Ten pak měl lhůtu čtrnácti dnů, aby buď podal odpor nebo zaplatil dlužnou částku a nebo vydal movitou věc v hodnotě pohledávky. V sedmdesátých a osmdesátých letech 19. století byla také vydána řada předpisů upravujících exekuční řízení. Stěžejní byl zejména zákon, který stanovil věci vyloučené z exekuce, což mělo ochránit především sociálně slabší obyvatelstvo. Vyloučení se týkalo jak některých věcí movitých, tak platu nepřevyšujícího 600 zlatých ročně. Dále bylo zakázáno provádět samostatné exekuce na příslušenství nemovitostí a také osobní exekuce pro peněžní či jiné nároky. Zůstalo však zachováno právo zadržet osobu, u které se předpokládal útěk a snaha o vyhnutí se exekuci. Pro oblast civilního řízení a tedy i exekucí byl velmi důležitý rok Zákony č. 110/1895 ř.z. a č. 111/1895 ř.z. byla vydána tzv. jurisdikční norma s uvozovacím zákonem, která nově upravovala organizaci soudů a jednotlivá stadia civilního řízení. Nově byl také vydán zákon č. 79/1896 ř.z., o řízení exekučním a zajišťovacím (exekuční řád) spolu se zákonem č. 78/1896 ř.z. o zavedení zákona o řízení exekučním a zajišťovacím. Zatímco exekuční řád upravoval exekuční řízení jako samostatnou formu, naprosto nezávislou na civilním soudním řízení nalézacím, tzv. uvozovací zákon ponechal v platnosti některé zákony z předešlých let, které omezovaly použití exekucí v určitých případech. Tyto předpisy nabyly účinnosti 1.ledna Po vzniku Československé republiky v roce 1918 byl zákonem č. 11/1918 Sb., o zřízení samostatného státu československého, který je také nazýván recepční norma, převzat rakouský právní řád pro české země a uherský právní řád pro Slovensko a Podkarpatskou Rus. Tím v Československu vznikl právní dualismus, který se zákonodárce snažil překonat vytvořením nové unifikované úpravy. První úspěchy se dostavily v roce 1928, kdy vznikla osnova unifikovaného procesního kodexu. Osnova nového exekučního zákona pak spatřila světlo světa v roce Do konce první 7

8 republiky se jej však nepodařilo schválit v parlamentu, a proto k plánované unifikaci nikdy nedošlo. S koncem 2. světové války přišly i snahy o znovuobnovení právního státu v Československu. Za tímto účelem byl vydán ústavní dekret prezidenta republiky ze dne 3. srpna 1944, č. 11 Úř. věst. čsl., o obnovení právního pořádku, který označil období od 30.září 1938 do 4.května 1945 za období nesvobody, a proto se právní předpisy vydané v tomto období nestaly součástí československého poválečného právního řádu. I po válce proto byly nadále v platnosti předpisy vydané během první republiky, které bez větších změn platily až do roku Pro exekuce se proto používal dosud platný zákon č. 79/1896 ř.z., o řízení exekučním a zajišťovacím (exekuční řád). V roce 1951 začal platit nový zákon č. 142/1950 Sb., občanský soudní řád, který byl vytvořen podle sovětského vzoru. Bylo zde upraveno jak řízení nalézací, tak i exekuční a nechyběla ani úprava konkurzu. Konkurz a exekuce se staly instituty poněkud na okraji zájmu, nepatřící do socialistické společnosti. Zákonodárce se spoléhal především na vysokou uvědomělost společnosti, která plní své závazky dobrovolně. Tyto tendence se pak promítly i do právní úpravy zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu přijatého v roce 1963, která exekuce poněkud podcenila. Změny doznalo i pojetí exekučního řízení. To bylo považováno za součást řízení nalézacího, resp. jeho druhý stupeň závislý na řízení nalézacím. Některé způsoby provádění exekucí známé z dřívější doby byly úplně zatlačeny do pozadí. Např. v Právnickém slovníku z roku 1966 se lze dočíst, že význam mobiliární exekuce ustupuje v socialistickém právním řádu do pozadí, neboť zpravidla znamená hmotné poškození a jinou újmu povinného, např. u věcí na nichž lpí. 4 Naopak na významu nabyl výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy, což byl v době, kdy zaměstnanost byla téměř stoprocentní, jeden z nejefektivnějších způsobů. Občanský soudní řád z roku 1963 přišel také s novátorským označením pro exekuce, když zavedl pojem výkon rozhodnutí. Podle důvodové zprávy k tomuto předpisu šlo zákonodárci o zvolení vhodnějšího českého označení pro exekuce. Z povědomí právníků i laiků však původní označení exekuce nevymizelo úplně, ale nadále se používalo, mimo jiné i v odborné literatuře. Označení výkon rozhodnutí přesto nalezneme i v současné právní úpravě. Nadále jej používá občanský soudní řád ve své části šesté. 4 Hromada, J. a kol. Právnický slovník. Praha : ORBIS, 1966, str

9 Po roce 1989 dochází následkem změny politických a zejména ekonomických poměrů k pozvolnému ústupu výkonu rozhodnutí srážkami ze mzdy a na významu naopak nabývají i jiné způsoby exekucí, které byly v minulosti opomíjeny. Zejména nápad případů exekuce přikázáním pohledávky se z řádově desítek v 80. letech zvýšil až na řádově desetitisíce v polovině 90. let. Nezanedbatelně se zvýšil i nápad případů exekucí prodejem nemovitostí a zřejmě největší nárůst případů zaznamenaly exekuce na movitý majetek, tzv. mobiliární exekuce. Nebývalý nárůst počtu výkonů rozhodnutí provázela i značná přetíženost soudů. Proto byl v roce 2001 přijat nový zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti, tzv. exekuční řád, který část pravomocí při exekucích přenesl ze soudů na soukromé soudní exekutory Současná právní úprava V současné době rozlišujeme několik různých a na sobě relativně nezávislých režimů, v nichž lze provést výkon exekučního titulu. Jedná se o tyto druhy exekucí, které jsou upraveny následujícími předpisy, v platném znění: - exekuce soudní prováděné soudy podle části šesté zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen OSŘ) - exekuce soudní prováděné soudním exekutorem podle části prvé zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti, tzv. exekuční řád (dále jen EŘ), - správní exekuce prováděné podle 105 a násl. zákona č. 500/2004 S., správní řád (dále jen SŘ), - daňové exekuce prováděné správcem daně podle 73 a 73a zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen ZSDP), - vykonávací řízení dle 315 a násl. zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád. 5 Exekuce upravené v rámci trestně právní úpravy zůstanou v této práci na okraji mého zájmu a nebudu s nimi nadále v textu pracovat. Na tomto místě jsem je zmínila pouze pro představu o počtu jednotlivých druhů exekucí. 5 Černý, P., Dohnal, V., Korbel, F., Prokop, M. Průvodce novým správním řádem. Praha : Linde Praha a.s., 2006, str

10 Předmětem mého zájmu naopak zůstávají exekuce soudní (prováděné soudy i soudnímu exekutory), správní a daňové. Každá z nich má svou vlastní právní úpravu, i když mezi nimi dochází k určitému prolínání a lze také konstatovat, že všechny tyto druhy exekucí jsou postaveny na společném základě. Spojuje je zejména totožný předmět, kterým je postup příslušných orgánů při vymáhání uložené povinnosti, která nebyla splněna dobrovolně. Stěžejním předpisem upravujícím exekuce je bezpochyby zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Ve své části VI. v ustanoveních 251 a násl. upravuje postup soudu při vykonávacím řízení, jehož předmětem může být peněžité i nepeněžité plnění. Význam tohoto předpisu spočívá v komplexní a velmi podrobné úpravě vykonávacího řízení, které je prováděno soudem. Zároveň je také předpisem lex generalis pro exekuce daňové a exekuce prováděné exekutorem podle exekučního řádu. Dá se říci, že občanský soudní řád sloužil také jako určitá předloha či vzor při vytváření příslušné úpravy v rámci nového správního řádu (zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, v platném znění). Občanský soudní řád také zajišťuje soudům zvláštní postavení mezi orgány, které mohou provádět exekuce. Soud totiž ve vykonávacím řízení může vykonat jak rozhodnutí vydaná v rámci civilního procesu, tak i rozhodnutí vydaná ve správním nebo daňovém řízení, a to za předpokladu, že správní orgán nebo správce daně, kteří jsou jinak oprávněni exekuci provést, požádají o provedení exekuce soud. Soud také může vykonávat rozhodnutí zahraničních soudů a jiných i tuzemských nesoudních orgánů. Těmito orgány jsou míněny zejména stálé rozhodčí soudy či rozhodci ad hoc, a to podle zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů, v platném znění. Specifické postavení soudů lze také spatřovat v tom, že některé způsoby exekuce může provádět pouze soud. Jedná se především o výkon rozhodnutí podle 176 a násl. OSŘ o výchově nezletilých dětí. Hovoříme-li o právní úpravě exekucí jako takových, nemůžeme opomenout zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), ve znění pozdějších předpisů. Tento zákon vznikl jako reakce na zahlcenost soudů návrhy na výkon rozhodnutí, které způsobily značné zpomalení celé vykonávací procedury. Proto exekučním řádem došlo k fakultativnímu přenesení vykonávací pravomoci soudů na 10

11 nezávislého a nestranného exekutora, který jako nestátní orgán vykonává exekuční (popřípadě i další) činnost ve svobodném povolání. 6 Po svém vydání byl exekuční řád přijat s pochybnostmi, zda bude skutečně funkčním řešením nastalé situace. Nejasnosti vzbuzovalo i zavedení odlišné terminologie pro stejné instituty upravené občanským soudním řádem. Do současné doby byl zákon již mnohokrát novelizován, což svědčí o jisté uspěchanosti při schvalování zákona. Přes tyto počáteční obavy se postupem času ukázalo, že exekuční řád splnil svoji funkci. Zejména došlo ke zrychlení provádění exekucí a jejich úspěšnost je také poměrně vysoká. Exekuční řád je rozčleněn do několika hlav, které upravují předpoklady pro zastávání exekutorského úřadu, postup exekutora při provádění exekuce a také organizaci exekutorské komory. V mnoha ustanoveních pak exekuční řád odkazuje přímo na občanský soudní řád, zejména na ustanovení týkající se provádění jednotlivých způsobů exekuce. Dalším druhem exekucí jsou exekuce správní upravené správním řádem, který v nedávné době prošel velkou novelizací. K totiž vstoupil v platnost zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, který nahradil dosud platný správní řád v podobě zákona č. 71/1967 Sb. Přestože byl tento původní zákon vytvořen v 60. letech minulého století, přečkal i překotný vývoj práva v polistopadovém období bez větších zněm. Menší novelizace prodělal pouze dvakrát, a to v letech 2000 a Starý správní řád se vyznačoval stručností a přehledností, snadno pochopitelnou pro všechny jeho uživatele. Tedy nejen pro státní úředníky, ale i pro občany obracející se na státní instituce. Nový správní řád byl připravován poměrně dlouhou dobu a měl reflektovat reformu veřejné správy a zkvalitnit správní řízení. Nepodařilo se však jako u staré úpravy vytvořit přehledný předpis, který by bral zřetel na své uživatele, tedy většinou osoby bez právnického vzdělání. Nový předpis neposkytuje již správním orgánům takový prostor pro správní uvážení, jako předpis předchozí. Naopak se snaží o vytvoření přísně kogentních pravidel, která jsou často vyjádřena formou složitých ustanovení snažících se o co možná nejpřesnější formulaci. 6 Hlavsa, P. Exekuční řád a zákon 119/2001 Sb. s poznámkami a prováděcími předpisy. Praha : Linde Praha, a.s., 2004, str. 9 11

12 Úprava exekučního řízení, které je považováno za relativně samostatnou část správního procesu, je v rámci správního řádu zařazena v hlavě XI. části druhé ( 103 a násl.). Vzhledem k ostatním ustanovením správního řádu se jedná o úpravu speciální. Správní orgán bude tedy postupovat podle této části a pro instituty zde neupravené použije obecná ustanovení správního řádu, včetně zásad pro správní řízení. Vedle správního řádu se i pro exekuci správní použijí ustanovení zákona o správě daní a poplatků, podle kterého se vykonávají exekuce na peněžitá plnění. Správní řád tedy upravuje postup správního orgánu při exekuci na nepeněžitá plnění a exekuce na peněžitá plnění přenechává podle 106 odst. 1 SŘ obecnému správci daně, který pak postupuje dle ustanovení zákona o správě daní a poplatků. Nutno podotknout, že správní exekuce jsou ze všech druhů exekucí nejméně frekventované. Jednou z příčin tohoto stavu je i fakt, že exekuci v rámci správního řádu lze nařídit pouze na nepeněžité plnění. Těchto exekucí je však oproti plnění peněžitému minimum a navíc jsou provázeny různými obtížemi, které většinou vyplývají z nutnosti fyzického nalezení povinného a přímého styku s ním. Ten je pak doprovázen případně i asistencí policejních orgánů, často dochází k různým průtahům a nárůstu nákladů. Ve správní exekuci mohou být vykonány pouze exekuční tituly vydané správním orgánem, avšak správní orgán může provedením exekuce pověřit i soud nebo soudního exekutora. Při daňové exekuci se postupuje podle zákona. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, který s účinností od nahradil do té doby platnou vyhlášku č. 16/1962 Sb., o řízení ve věcech daní a poplatků. Působnost zákona o správě daní a poplatků je vymezena v 1 odst. 1, který říká, že tento zákon upravuje správu daní, poplatků, odvodů, záloh na tyto příjmy a odvodů za porušení rozpočtové kázně, které jsou příjmem státního rozpočtu, územních rozpočtů a fondů. Snahou tohoto zákona je tedy komplexní úprava činností příslušných orgánů, jejichž činnost spočívá zejména ve zjišťování, stanovení, placení, vybírání a vymáhání daní, odvodů a poplatků. Tato komplexnost se odráží i v použitých ustanoveních tohoto zákona, které jsou jak hmotně právní, tak i procesní povahy. Rozlišování mezi hmotně právní a procesně právní úpravou je přitom důležité zejména s ohledem na rozdílné použití analogie v právu procesním a hmotném a také například na rozdílné stanovení procesních a hmotně právních lhůt. 12

13 Podle 1 odst. 4 ZSDP jsou správci daně oprávněni vymáhat i další daňové odvody, penále a pokuty, které ukládají i jiné správní orgány podle zvláštních zákonů, pokud jsou tyto odváděny do rozpočtu republiky, územních rozpočtů a fondů. Daňová exekuce je založena na právním vztahu mezi správcem daně a daňovým subjektem, kterým může podle okolností být poplatník nebo plátce daně, případně i další subjekt, o kterém to stanoví zákon. Daňový subjekt má vůči správci daně povinnost uhradit svůj tzv. daňový dluh, který mu vzniká okamžikem daňové povinnosti stanovené příslušnými daňovými zákony a trvá až do jeho zaplacení. Správce daně pak má vůči tomuto subjektu nárok na zaplacení daňové pohledávky. Jaké daně mohou být daňovému subjektu uloženy upravuje zákon č. 212/1992 Sb., o daňové soustavě, v platném znění, který v 1 taxativně vypočítává jednotlivé daně. Jsou jimi daň z přidané hodnoty, spotřební daně, daň z příjmů, daň z nemovitostí, daň silniční, daň dědická, darovací a z převodu nemovitostí a daně k ochraně životního prostředí, které však dosud nejsou upraveny zvláštními předpisy. Daňová povinnost pak daňovému subjektu vyplývá z právních předpisů, které upravují jednotlivé daně. Jedná se zejména o následující zákony, v platném znění : - 586/1992 Sb., o daních z příjmů, - 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, - 353/2004 Sb., o spotřebních daních, - 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí, - 16/1993 Sb., o dani silniční, - 357/1992 Sb., o dani dědické, darovací a z převodu nemovitostí. Podle legislativní zkratky použité v 1 odst. 1 ZSDP však pojem daň zahrnuje vedle výše uvedených daní také poplatky, odvody, zálohy na tyto příjmy a odvody za porušení rozpočtové kázně. Poplatky rozlišujeme na soudní, správní a místní, přičemž jejich výčet a podmínky pro ukládání a vybírání jsou stanoveny speciálními předpisy. Odvody za porušení rozpočtové kázně pak upravuje 44 zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, v platném znění. Jelikož je výčet toho, co je daní, taxativní, za daň nemůže být považováno například příslušenství daně podle 58 ZSDP ani další peněžité sankce. Ke splnění povinnosti uhradit daňový dluh by mělo docházet dobrovolně, avšak v případě, že se tak nestane, má správce daně možnost vymáhat tento daňový dluh na subjektu daně prostřednictvím exekuce. Stejně jako v případě exekuce správní, i správce 13

14 daně může provádět exekuce sám a nebo se obrátit na soud či soudního exekutora. Na soud se však správce daně může obrátit pouze v případě, kdy mu zákon přiznává procesní způsobilost. 7 Případy, kdy právní úprava v zákoně o správě daní a poplatků není kompletní řeší 73 odst. 3 ZSDP, který pak odkazuje na přiměřené použití občanského soudního řádu. Naopak 99 tohoto zákona výslovně vylučuje použití ustanovení správního řádu pro daňové řízení. 7 Podrobněji v kapitole 4.3. Daňové exekuce, str

15 3. PŘEDMĚT EXEKUCE Z jednotlivých právních úprav jednoznačně vyplývá, že exekuční právo je součástí práva procesního, které představuje ve své podstatě veřejnoprávní oblast práva. Předmětem exekučního práva jsou tedy procedurální vztahy vznikající při nucené realizaci exekučního titulu. Upravuje v prvé řadě postup soudu či jiných orgánů při vymáhání nároků, které byly uznány v předchozím řízení a dosud nedošlo k jejich uspokojení. Tento postup je odrazem donucovací moci státu, která byla delegována na příslušný vykonávací orgán. Není přitom podstatné, zda jsou vymáhané nároky povahy soukromoprávní či veřejnoprávní. Postup soudu vyžaduje přesné dodržování právních předpisů, neboť podstatou exekucí je zásah státu (prostřednictvím soudu či jiného státního orgánu) do soukromé, především pak materiální sféry povinného, který nesplnil dobrovolně uloženou povinnost. Tento zásah, respektive jeho formy a intenzita musí být vždy uskutečněny v mezích stanovených platnými právními předpisy. Exekuční řízení navazuje časově i věcně na rozhodnutí nebo jiný výstup (exekuční titul) předchozího řízení nebo postup příslušného orgánu. Této časové posloupnosti odpovídá i zařazení právní úpravy exekučního řízení do závěrečných částí jednotlivých předpisů. U soudních exekucí navazuje vykonávací řízení na řízení nalézací, v němž jde o autoritativní zjištění existence nebo neexistence subjektivního (typicky občanskoprávního - viz. 7 OSŘ) práva, nároku, resp. autoritativní konstituování právního vztahu včetně osobního stavu, a tomu odpovídající rozhodnutí jež v nich soud (ve věci samé) činí. 8 Přestože, jak bylo zmíněno výše, řízení nalézací a exekuční na sebe navazují a mají některé společné rysy, kterými je zejména společná právní úprava (v určitém rozsahu) a také společný cíl, jímž je ochrana subjektivních práv, jejich vztah lze charakterizovat odděleností a relativní samostatností. Nedá se tedy říci, že by řízení nalézací a vykonávací bylo dvěma fázemi jednoho procesu. Naopak. Řízení vykonávací, resp. exekuční nenavazuje automaticky na řízení nalézací, ale může být zahájeno až po splnění zákonem stanovených podmínek na základě návrhu oprávněného. Oddělenost řízení se projevuje také v tom, že soud vykonávající exekuční řízení nemůže již zasahovat nebo nějak měnit či doplňovat rozhodnutí vydané v nalézacím řízení. Předmět exekučního řízení není oproti občanskému civilnímu procesu jako takovému vymezen tak široce. Předmět občanského civilního procesu zahrnuje jak 8 Kurka, V., Drápal, L. Výkon rozhodnutí v soudním řízení. Praha : Linde Praha, a.s., 2004, str

16 procesní postup soudu, tak i činnosti prováděné stranami sporu, tedy účastníky řízení a také dalšími subjekty na řízení zúčastněných. Soud v tomto řízení vystupuje jako nezávislý rozhodce sporu, zatímco v případě řízení exekučního sleduje především uspokojení uznaných nároků. Do popředí proto vystupují zejména procesní úkony soudu, zatímco úkony účastníků mají na exekuční řízení vliv pouze omezený. Také u exekucí prováděných podle správního řádu a podle zákona o správě daní a poplatků lze vysledovat rozdílnosti mezi řízením exekučním a řízením, jímž došlo k vydání meritorního rozhodnutí, a to především po stránce formální. Zatímco správní rozhodnutí má formu individuálního správního aktu, správní exekuce se většinou provádí tzv. faktickými úkony (konkrétněji jde o tzv. exekuční úkony). 9 9 Skulová, S. a kol. Správní právo procesní. Praha : Eurolex Bohemia, 2005, str

17 4. PŘEDPOKLADY EXEKUCE Pro všechny druhy exekucí platí, že k tomu, aby mohla být exekuce řádně provedena a splnila svůj účel, musí být splněny určité podmínky stanovené zákonem. Soud i další orgány provádějící exekuce zkoumají jejich přítomnost nejen před zahájením řízení, ale i v jeho průběhu. Předpoklady exekuce tedy musí být splněny během celého řízení. V případě, že některá z podmínek chybí, v řízení nelze pokračovat, dokud není nedostatek podmínky odstraněn. Ne všechny procesní podmínky jsou však odstranitelné. Pokud je shledána přítomnost neodstranitelné podmínky, v exekučním či vykonávacím řízení nelze pokračovat. Při srovnání jednotlivých úprav zjistíme, že některé podmínky jsou společné všem druhům exekucí. Základním předpokladem pro úspěšnou exekuci je zejména existence vykonatelného exekučního titulu. Bez něj soud ani jiný orgán nemůže exekuci nařídit. Pojednání o exekučních titulech jsem vzhledem k šíři problematiky věnovala samostatnou kapitolu. Za další předpoklad exekuce lze považovat nesplnění povinnosti uložené exekučním titulem. Teprve v případě, že povinný dobrovolně a ve stanovené lhůtě nesplnil to, co mu bylo exekučním titulem uloženo, může dojít k vykonávacímu řízení neboli exekuci. Toto stádium procesu je pouze fakultativní a tedy nenastává automaticky. Dojít k němu může, ale nemusí. Nedojde k němu za situace, že povinný splní povinnost uloženou rozhodnutím soudu nebo příslušného orgánu řádně a včas Soudní exekuce prováděná soudem Občanský soudní řád upravuje totožně procesní podmínky pro řízení vykonávací i nalézací. Stěžejní podmínkou, bez níž nelze vykonávací řízení zahájit, je návrh na nařízení výkonu rozhodnutí. Další podmínky řízení pak občanský soudní řád rozlišuje na podmínky odstranitelné a neodstranitelné. Mezi neodstranitelné podmínky řízení patří: - nedostatek pravomoci soudu, - nedostatek věcné příslušnosti soudu, - překážka věci zahájené (litispendence), - překážka věci rozsouzené (res iudicate), - způsobilost být účastníkem řízení. 17

18 K odstranitelným nedostatkům procesních podmínek se řadí - nedostatek procesní způsobilosti, - nedostatek plné moci Návrh na nařízení výkonu rozhodnutí Zahájení vykonávací řízení je založeno na zásadě dispoziční, což znamená, že může být zahájeno pouze na návrh oprávněné osoby. Po zahájení řízení však soud již postupuje a činí úkony i bez návrhů účastníků. Lze tedy říci, že stěžejní a prvořadou podmínkou, na které celé vykonávací řízení stojí, je návrh oprávněného. Bez něj nelze řízení zahájit ani v něm pokračovat, musí tedy existovat po celou dobu řízení. Výjimka z té vlastnosti exekučního řízení, již představuje uplatnění zásady dispoziční, je zakotvena v ustanovení 273a OSŘ, jež navazuje na zvláštní druh předběžného opatření 76a OSŘ, kterým se nařizuje, v případě, že se nezletilé dítě ocitlo bez jakékoliv péče nebo jsou-li jeho život nebo příznivý vývoj vážně ohroženy nebo narušeny, aby bylo předáno do péče určené osoby. 11 V tomto případě je totiž soud podle 273a OSŘ povinen ex offo zajistit výkon tohoto rozhodnutí. Návrh na výkon rozhodnutí podaný podle občanského soudního řádu musí obsahovat vedle obecných náležitostí pro všechna podání ( 42 odst. 4 OSŘ) a obecných náležitostí návrhu na zahájení řízení ( 79 OSŘ) také specifické náležitosti ( 261 OSŘ), podle jednotlivých navrhovaných způsobů výkonu rozhodnutí. Podle obecných ustanovení tedy musí návrh obsahovat označení soudu, kterému je určen a identifikaci osoby činící podání. Petit návrhu musí být přesný, určitý a srozumitelný a musí z něj jasně vyplývat, jaké povinnosti mají být vynuceny. U peněžitého plnění je třeba také vyčíslit příslušenství a náklady řízení. Toto podání musí být datováno a podepsáno. Konkrétnější je pak ustanovení, které stanovuje náležitosti na zahájení řízení. Důležité je zejména přesné označení účastníků, a to jménem, příjmením a bydlištěm. Je-li účastníkem právnická osoba, v návrhu je označena obchodní firmou nebo názvem a sídlem společnosti. Účastníkem řízení může být také stát a v tom případě musí být v návrhu uvedeno označení státu a příslušné organizační složky státu, která za stát před soudem vystupuje. 10 Tripes, A. Exekuce v soudní praxi. Praha : C.H.Beck, 2001, str Kurka, V., Drápal, L. Výkon rozhodnutí v soudním řízení. Praha : Linde Praha, a.s., 2004, str

19 Podle 261 odst. 1 OSŘ je dále v návrhu nutné uvést konkrétní způsob provedení výkonu rozhodnutí, a to v případě, že oprávněný požaduje provést výkon rozhodnutí na peněžité plnění. V jednom návrhu může být navržen pouze jeden způsob výkonu rozhodnutí. Nelze tedy nechat na soudu, aby zvolil nejvhodnější způsob dle svého uvážení tak, jak to umožňuje např. exekuční řád. Dalším velmi důležitým požadavkem podle 261 odst. 2 je připojení originálu nebo úředně ověřeného opisu exekučního titulu s potvrzením jeho vykonatelnosti. Pokud se návrh na výkon rozhodnutí podává u soudu, který o věci rozhodoval jako soud prvního stupně, pak není nutné vykonatelný exekuční titul předkládat. V případě, že má oprávněný povinnost předložit exekuční titul a ani na výzvu soudu tak neučiní a potřebné údaje se nepodaří zjistit jiným způsobem, soud návrh na nařízení exekuce zamítne. Pokud je návrh na zahájení řízení jinak neúplný nebo nesprávný, soud vyzve navrhovatele, aby nedostatky v podání odstranil, a to ve lhůtě, kterou mu stanoví. Jedná se o lhůtu soudcovskou. Pokud nedojde k nápravě, soud návrh na výkon rozhodnutí odmítne. Návrh je možno podat písemně, ústně do protokolu, telegraficky nebo telefaxem, přičemž nejběžnější je podání písemné. Podání je nutné předložit s potřebným počtem stejnopisů a příloh uvedených v návrhu, a to tak, aby jeden ze stejnopisů zůstal soudu a další účastníci dostali po jednom. Tento návrh pak soud doručí dalším účastníkům Neodstranitelné podmínky řízení Zjistí-li soud kdykoliv během řízení nedostatek podmínky, kterou nelze odstranit, pak postupuje podle 104 odst. 1 a 254 odst. 1 OSŘ a řízení zastaví. Nedostatek neodstranitelné podmínky totiž způsobuje absolutní nepřípustnost takové exekuce, která nemůže být zhojena ani právní mocí usnesení o nařízení exekuce. Jestliže soud i přesto exekuci nařídí, může pak být nedostatek neodstranitelné podmínky uplatněn v rámci odvolání proti nařízené exekuci u odvolacího soudu. Pokud dá odvolací soud odvolateli za pravdu, řízení o výkon rozhodnutí zastaví. Lze tedy vyvodit, že řízení o výkon rozhodnutí lze zastavit pouze do doby, než je soudem nařízen výkon. Občanský soudní řád řeší také situaci, kdy se nedostatek neodstranitelné podmínky zjistí až po nabytí právní moci usnesení o nařízení exekuce. V tomto případě soud postupuje dle ustanovení 268 odst. 1 OSŘ, které soudu ukládá zastavit výkon rozhodnutí. 19

20 a) pravomoc soudu Podle 251 a 274 OSŘ soud zkoumá svou pravomoc, a to jak na začátku, tak i v průběhu řízení. Činí tak sám a může tak činit i k námitce účastníků. Jestliže shledá, že není pravomocný k rozhodování o výkonu rozhodnutí, řízení zastaví a po nabytí právní moci usnesení o zastavení řízení, věc předá příslušnému orgánu. K těmto případům dochází v praxi jen výjimečně. V souvislosti s pravomocí soudů však judikatura řešila jiný problém, a to pravomoc soudu v nalézacím řízení. Nedostatek pravomoci v nalézacím řízení je totiž důvodem pro zamítnutí návrhu na výkon rozhodnutí. Na podporu tohoto závěru bylo argumentováno tím, že rozhodne-li nalézací soud o věci, která nepatří do jeho pravomoci, je takové rozhodnutí absolutně neúčinné a postrádá závaznosti. 12 b) příslušnost soudu Ohledně věcné příslušnosti soudu nebývají většinou spory. Věcně příslušný k výkonu rozhodnutí je okresní soud, a to místně příslušný soud podle bydliště nebo sídla povinného. Je-li návrh na výkon rozhodnutí přesto podán u jiného soudu, musí tento rozhodnout o své nepříslušnosti a věc postoupit věcně příslušnému soudu. c) překážka věci zahájené Litispendence neboli překážka věci zahájené je upravena v 83 OSŘ, který říká, že zahájené řízení brání tomu, aby o téže věci probíhalo u soudu jiné řízení. Podle judikatury se za tutéž věc považuje stejný způsob výkonu na týž předmět výkonu uplatňovaný mezi týmiž účastníky pro stejnou pohledávku, pokud předchozí návrh na nařízení výkonu nebyl dosud pravomocně vyřízen. 13 Po nabytí účinnosti exekučního řádu dochází mnohem častěji k tomu, že totožné vykonávací řízení je zahájeno jak u soudu, tak i u soudního exekutora. Při posuzování, zda byly splněny znaky překážky věci zahájené, je zejména důležité určit časový okamžik, kterým došlo k zahájení exekučního řízení. Podle občanského soudního řádu má účinky nařízení výkonu rozhodnutí až vydání tzv. exekučního příkazu exekutorem, který teprve stanoví, jakým způsobem bude výkon rozhodnutí uskutečněn. 12 Tripes, A. Exekuce v soudní praxi. Praha : C.H.Beck, 2001, str Rozhodnutí Nejvyššího soudu 20 Cdo 1082/

21 d) překážka věci rozhodnuté (res iudicata) Rovněž res iudicata (upravena v 159 odst. 3) je jednou z neodstranitelných překážek zahájení výkonu rozhodnutí. Překážka věci rozhodnuté nastává ve vykonávacím řízení tehdy, pokud došlo k pravomocnému nařízení předchozího výkonu rozhodnutí, ale dosud nedošlo k jeho zastavení. Byla-li však předchozí exekuce zastavena, po nabytí právní moci usnesení o zastavení výkonu rozhodnutí, je možno podat návrh nový. e) způsobilost být účastníkem řízení Vzhledem k tomu, že část šestá občanského soudního řádu nemá speciální úpravu o způsobilosti účastníků, použije se 19 OSŘ. Podle kterého má způsobilost být účastníkem řízení zejména ten, kdo má způsobilost mít práva a povinnosti. Obecné podmínky právní subjektivity jsou pak stanoveny zákonem č. 40/1964 Sb., občanským zákoníkem, v platném znění (dále jen ObčZ) Odstranitelné podmínky řízení Zjistí-li soud, že se před nařízením výkonu vyskytl nedostatek bránící v pokračování řízení, který však lze odstranit, učiní k tomu vhodná opatření. Soud může v řízení pokračovat, avšak nesmí rozhodnout. V případě, že nedostatek nebyl odstraněn, řízení zastaví, a to dle 104 odst. 2 OSŘ. a) nedostatek procesní způsobilosti Procesní způsobilost je pro všechna soudní řízení upravena 20 OSŘ tak, že každý může před soudem jako účastník samostatně jednat v tom rozsahu, v jakém má způsobilost vlastními úkony nabývat práv a brát na sebe povinnosti. Účastník tedy může před soudem vystupovat sám nebo si zvolit zástupce. Tato procesní způsobilost koresponduje se způsobilostí podle hmotného práva a je upravena v 8 odst. 1 ObčZ. Fyzická osoba může být této způsobilosti zbavena pouze soudem, a to v řízení podle 186 a násl. OSŘ, za podmínek stanovených v 10 odst. 1,2 ObčZ. Tento procesní nedostatek může soud odstranit například tak, že zajistí, aby byl nezpůsobilý účastník zastoupen svým zákonným zástupcem. Soud může dále nechat v případě střetu zájmů příslušným soudem ustanovit zvláštního zástupce a nebo může sám nezpůsobilému účastníkovi ustanovit opatrovníka, pokud hrozí prodlení. 21

22 b) nedostatek plné moci Nedostatek plné moci jako odstranitelnou podmínku řízení řeší soud v případě, že někdo vystupuje jako zástupce účastníka, avšak neprokázal se plnou mocí. Za této situace většinou postačí výzva zástupci nebo přímo účastníkovi řízení, aby plnou moc doložili. Předložením této plné moci je podmínka splněna a v řízení se může pokračovat. Navíc tak dochází ke schválení i těch úkonů, které byly zástupcem učiněny před podpisem plné moci. Pokud však k doložení plné moci v uložené lhůtě nedojde, soud nemůže rozhodovat ve věci samé, i když v řízení pokračovat může Soudní exekuce prováděná soudním exekutorem Také tento druh exekuce se zahajuje pouze na návrh oprávněného, nebo na návrh toho, kdo prokáže, že na něho přešlo nebo bylo převedeno právo podle 36 odst. 3 a 5 EŘ. I zde se tedy uplatňuje tzv. dispoziční zásada. Obsahové náležitosti návrhu upravuje 38 EŘ, přičemž návrh musí dále splňovat i obecné náležitosti stanovené občanským soudním řádem podle 42 odst. 4 OSŘ a také náležitosti návrhu na zahájení řízení dle 79 odst. 1 OSŘ. Pokud návrh neobsahuje některou z náležitostí nebo je nesrozumitelný či neurčitý, postupuje se podobně jako v rámci úpravy stanovené občanským soudním řádem. Exekutor nebo soud oprávněného vyzve, aby návrh doplnil nebo opravil, a to ve lhůtě, kterou pro tento účel stanoví. Nejsou-li vady podání v této lhůtě odstraněny a nelze-li pro ně v řízení pokračovat, soud buď z vlastní iniciativy nebo na návrh exekutora řízení zastaví. Návrh na exekuci může oprávněný podat jednak přímo u exekutora nebo u věcně a místně příslušného soudu, kterým je podle 45 EŘ okresní soud příslušný podle místa bydliště povinného. Oprávněný v návrhu může také určit konkrétního exekutora, který bude oprávněn exekuci provést. K návrhu je také třeba přiložit originál nebo úředně ověřenou kopii exekučního titulu opatřeného potvrzením vykonatelnosti. Tato povinnost ovšem odpadá v případě, že se návrh na exekuci podává u soudu, který o věci rozhodoval v nalézacím řízení jako soud prvního stupně. Na rozdíl od úpravy občanského soudního řádu, nemusí povinný výslovně uvádět způsob, kterým má být exekuce provedena. Výběr je tedy ponechán na exekutorovi, který sám stanoví nejvhodnější způsob vzhledem ke zjištěnému majetku povinného. 22

23 Další nutnou podmínkou pro zahájení exekučního řízení podle exekučního řádu je, že řízení nesmí bránit překážka věci zahájené litispendence. Bylo-li již zahájeno exekuční řízení, nemůže již pro tentýž nárok oprávněného vůči stejnému povinnému probíhat další exekuční řízení. Takové další řízené se zastaví. V praxi také často dochází k situaci, kdy je zahájeno více exekučních řízení podle dalších předpisů, přičemž nejčastější je kolize exekuce soudní a daňové. Tyto případy jsou řešeny speciálním zákonem č. 119/2001 Sb., kterým se stanoví pravidla pro případy souběžně probíhajících výkonů rozhodnutí, v platném znění (dále jen StEx). Tomuto předpisu a zejména jednotlivým způsobům řešení střetu exekucí je věnována samostatná kapitola této práce Správní exekuce Jak bylo řečeno v kapitole o současné právní úpravě exekucí, správní řád rozlišuje mezi exekucemi na peněžité a nepeněžité plnění a jeho prostřednictvím může dojít pouze k výkonu exekuce na plnění nepeněžité. Přestože tento druh exekucí není rozšířen tak, jako např. exekuce soudní, ať již jsou prováděné soudem nebo soudním exekutorem, má i tento způsob několik předností. Jednou z nich je jistě fakt, že se neplatí ani soudní poplatek ani náklady soudního exekutora. Správní exekuce se však již neliší v požadavcích, které musí být splněny, aby mohlo k nařízení exekuce vůbec dojít. I v tomto případě patří mezi stěžejní požadavky pro zahájení exekučního řízení podle správního řádu vykonatelný exekuční titul a nesplnění povinnosti, kterou tento titul povinnému ukládá, ve stanovené lhůtě. Mezi další předpoklady řízení pak patří: - podání návrhu, - příslušnost správního orgánu, - uplynutí lhůty, - možnost vymáhání plnění stále trvá. a) návrh Exekuce prováděné podle správního řádu mohou být zahájeny na návrh oprávněného a nebo i orgánem státní správy z moci úřední. Podle 105 SŘ jsou k uplatnění exekučního titulu oprávněny dva typy subjektů. Je to jednak správní orgán, který vydal rozhodnutí v prvním stupni nebo který schválil smír, a to za předpokladu, že 23

24 existuje prokazatelný veřejný zájem na prováděné exekuci. Druhým aktivně legitimovaným subjektem je pak osoba oprávněná z exekučního titulu. Žádost o exekuci se podává u tzv. exekučního správního orgánu nebo je možné požádat o provedení exekuce soud či soudního exekutora. Konkrétní určení exekučního správního orgánu pak záleží především na tom, zda se jedná o plnění peněžité či nepeněžité. Exekuční řízení tedy může být zahájeno i na návrh oprávněného z exekučního titulu. Vzhledem k tomu, že úprava exekucí zařazená do správního řádu v hlavě XI. nemá pro podání, kterým se zahajuje toto řízení, speciální úpravu, použijí se ustanovení hlavy III. správního řádu nazvaná Účastníci řízení a zastoupení. Další náležitosti návrhu jsou pak upraveny v hlavě VI. správního řádu, která se týká přímo průběhu řízení v prvním stupni. V 44 odst. 1 SŘ se říká, že řízení se zahajuje žádostí nebo jiným návrhem. 45 SŘ pak stanovuje, že žádost musí jednak obsahovat náležitosti podle 37 SŘ, dále označení všech účastníků a musí z ní být také patrné, co žadatel žádá nebo čeho se domáhá. Stejně jako u exekucí soudních i v tomto případě exekuční správní orgán žadatele, jehož žádost nemá předepsané náležitosti, vyzve k odstranění těchto nedostatků. Pokud pro nedostatky v žádosti nelze v řízení pokračovat, správní orgán řízení přeruší. Jedná-li se však o podstatné nedostatky, které nejsou ani na výzvu odstraněny, správní orgán řízení zastaví. b) příslušnost správního orgánu Jak bylo již uvedeno výše, žádost o správní exekuci se v režimu správního řádu podává u exekučního správního orgánu. Je jím správní orgán, který je určen k exekuci správním řádem nebo zvláštním zákonem. Věcná příslušnost je tedy založena pouze na základě zákona, který ji musí výslovně a pro konkrétní správní orgán stanovit. 14 Příslušný správní orgán je správním řádem označován jako tzv. exekuční správní orgán. Exekučním správním orgánem je podle ust. 103 odst. 2 ten správní orgán, který provádí exekuci. Může jít o orgán odlišný od toho, který rozhodoval v prvním stupni v řízení nalézacím, ale může také být s tímto orgánem totožný. Pak ovšem vyvstává otázka, zda nemůže být tento správní orgán podjatý, když vystupuje jako oprávněný a zároveň jako vymáhací orgán. Na stejný problém narazíme i u daňových exekucí prováděných správcem daně. 14 Horzinková, E., Novotný, V. Správní právo procesní. Praha : Linde Praha, a.s., 2006, str,

25 V rámci úpravy správního řádu je třeba rozlišovat provádění exekucí peněžitých a nepeněžitých, a to zejména z hlediska příslušnosti správního orgánu. Podle 107 SŘ může exekuce na nepeněžité plnění provádět: - správní orgán, který vydal exekuční titul v prvním stupni nebo jej schválil, - obecní úřad nebo krajský úřad, který vydal exekuční titul v prvním stupni nebo jej schválil, - obecní úřad obce s rozšířenou působností, pokud jej o to požádá správní orgán mající sídlo v jeho správním obvodu, který vydal exekuční titul v prvním stupni nebo jej schválil. Exekuce na peněžité plnění pak spadá pod příslušnost: - obecného správce daně místně příslušného podle zákona o správě daní a poplatků, - obecního úřadu nebo krajského úřadu, je-li současně správním orgánem, který vydal exekuční titul nebo jej schválil. Tento správní orgán se také může obrátit se žádostí o provedení exekuce na místně příslušného správce daně. c) uplynutí lhůty Exekuční řízení podle správního řádu může být zahájeno, pouze pokud exekučním titulem stanovená povinnost nebyla dobrovolně splněna ve stanovené lhůtě, jedná se o tzv. podmínku vykonatelnosti. Tato lhůta počíná běžet dnem následujícím po nabytí právní moci rozhodnutí, kterým se stanovená povinnost ukládá. Za situace, že podání odvolání nemá vůči rozhodnutí orgánu prvního stupně odkladný účinek ( 85 SŘ), začne tato lhůta dnem následujícím po oznámení prvoinstančního rozhodnutí účastníkovi řízení, jímž se mu ukládá povinnost. 15 V tomto případě se jedná o tzv. předběžnou vykonatelnost, která je upravena v 74 SŘ. d) možnost vymáhání stále trvá Provedení exekuce na nepeněžité plnění je možné pouze, pokud neuplynula lhůta k vymáhání plnění. Tato lhůta je prekluzivní, což znamená, že jejím uplynutím nárok vymáhat zaniká. Exekuci tedy lze nařídit nejpozději do 5 let a provádět ji nejpozději do 10 let poté, kdy mělo dojít k dobrovolnému splnění povinnosti. 15 Horzinková, E., Novotný, V. Správní právo procesní. Praha : Linde Praha, a.s., 2006, str