Zhodnocení vlivu vybraných ukazatelů na tělesné rozměry a úhly končetin koní Diplomová práce

Transkript

1 Mendelova univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav chovu a šlechtění zvířat Zhodnocení vlivu vybraných ukazatelů na tělesné rozměry a úhly končetin koní Diplomová práce Vedoucí práce: doc. Ing. Iva Jiskrová, Ph.D. Vypracovala: Veronika Knotková Brno 2014

2 ČESTNÉ PROHLÁŠENÍ Prohlašuji, že jsem tuto práci: Zhodnocení vlivu vybraných ukazatelů na tělesné rozměry a úhly končetin koní vypracovala samostatně a veškeré použité prameny a informace jsou uvedeny v seznamu použité literatury. Souhlasím, aby moje práce byla zveřejněna v souladu s 47b zákona č. 111/1998 Sb. o vysokých školách ve znění pozdějších předpisů a v souladu s platnou Směrnicí o zveřejňování vysokoškolských závěrečných prací. Jsem si vědoma, že se na moji práci vztahuje zákon č. 121/2000 Sb., autorský zákon, a že Mendelova univerzita v Brně má právo na uzavření licenční smlouvy a užití této práce jako školního díla podle 60 odst. 1 Autorského zákona. Dále se zavazuji, že před sepsáním licenční smlouvy o využití díla jinou osobou (subjektem) si vyžádám písemné stanovisko univerzity o tom, že předmětná licenční smlouva není v rozporu s oprávněnými zájmy univerzity a zavazuji se uhradit případný příspěvek na úhradu nákladů spojených se vznikem díla, a to až do jejich skutečné výše. V Brně dne:.. podpis

3 Poděkování Chtěla bych poděkovat paní doc. Ing. Ivě Jiskrové, za rady, trpělivost a vedení při tvorbě diplomové práci a Lucii Drdové za pomoc se sběrem dat do podkladové databáze.

4 ABSTRAKT Cílem diplomové práce bylo vyhodnocení vlivu sledovaných faktorů, kterými jsou plemeno, věk, způsob ustájení, krmení, pracovní zátěž, způsob úpravy kopyt a interval mezi úpravami kopyt, na úhly končetin. Databáze pro statistické vyhodnocení vznikla manuálním vkládáním dat po změření, vyfotografování a zjištění informací o daném koni. Úhly končetin byly změřeny z fotografií v počítačovém programu. V teoretické části práce jsem se věnovala problematice anatomie a fyziologie končetin a kopyt, mechanice pohybu a jejím nepravidelnostem a různým vadám postojů. V praktické části jsem statisticky vyhodnotila vliv jednotlivých sledovaných efektů na úhly končetin pomocí obecného lineárního modelu GLM a pokud byl prokázán statisticky průkazný vliv, byla data následně vyhodnocena pomocí mnohonásobného porovnávání metodou podle Scheffeho. Data byla ještě porovnána podle průměrných hodnot s hodnotami představovaného ideálu. Klíčová slova Úhly končetin koně, anatomie končetin, fyziologie končetin, mechanika pohybu, postoj koně ABSTRACT The goal of diploma thesis was evaluating the effect of observed factors, which is breed, age, the type of stabling, feeding, a mount of the work, the way of hooves trimming and interval between hooves trimming, on angles of limbs. The database for statistical evaluating was made by manual inserting of data after measuring, capturing and writting down the information about the horse. Angles of limbs was measured by computer program from photos. In theoretical part of thesis I described anatomy and physiology of the horse s limbs and hooves, mechanics of movement and defects of positions. In practical part I have statistically evaluated influence of observed effects on limbs angles using a general linear model GLM and if a statistical significant influence, the data were evaluated using the multiple comparisons by the Scheffe method. The average values of data were compared with values of ideal. Key words Angles of horse s limbs, anatomy of limbs, physiology of limbs, mechanics of movement, poise of horse

5 OBSAH 1 Úvod Literární přehled Anatomie a fyziologie končetin koní Hrudní končetina Vady postoje hrudních končetin Ideální postavení hrudní končetiny Pánevní končetina Vady postoje pánevních končetin Ideální postavení pánevní končetiny Vady končetin Nemoci končetin Kopyto Bezúnavné stání Mechanika pohybu Krok Klus Cval Couvání Nepravidelnosti v mechanice pohybu Cíl práce Materiál a metodika Charakteristika vybraných sledovaných bodů na těle koně Body na hrudní končetině Body na pánevní končetině Měření úhlů mezi body Statistické zpracování údajů Výsledky a diskuze Zhodnocení vlivu ukazatelů na tělesné rozměry Vlivy efektů na jednotlivé rozměry a úhly Porovnání průměrných hodnot úhlů končetin s ideálním stavem Závěr Použité zdroje Seznam obrázků Seznam tabulek... 71

6 1 ÚVOD Mezi majiteli koní i ostatními lidmi, kteří se pohybují kolem koní, existuje mnoho představ o správném postoji, chovu či úpravách kopyt. Nelze samozřejmě kohokoli přesvědčovat, že ten či onen způsob chovu, či úprav kopyt je ten správný, protože každý, kdo má koně je většinou přesvědčen, že jeho způsob chovu a péče jeho koni vyhovuje. Samozřejmě má na všechno vliv i individualita koně či jeho zdravotní stav a také možnosti majitele. Cílem práce je zjistit, zda má nějaký ze sledovaných efektů týkající se prostředí, ve kterém kůň žije, vliv na úhly jeho končetin. Do databáze jsem shromáždila koně z různých chovů, s různým způsobem úpravy kopyt, různými intervaly úprav a také různým způsobem využívané. Dále jsem se snažila zjistit, zda existuje nějaký pohled na fyziologický postoj koně, tedy jak má vlastně kůň správně stát. Data byla vyhodnocena pomocí statistického programu. Byl hodnocen vliv efektů (věk, plemeno, krmení, způsob ustájení, způsob úpravy kopyt, interval mezi úpravami kopyt a pracovní zátěž) na jednotlivé úhly hrudních i pánevních končetin. 6

7 2 LITERÁRNÍ PŘEHLED 2.1 Anatomie a fyziologie končetin koní Kosti tvoří pasivní část pohybového aparátu, drží orgány v těle a pomocí svalů a šlach vyvíjí pohyb. Kost je tvořena buňkami (osteoblasty, osteofyty a osteoklasty) a mezibuněčnou hmotou. Zvenku je pak kost pokryta tenkou blankou zvanou okostice (Švehlová, 2010). Kosti mají různé tvary, od dlouhých (např. stehenní kost), přes krátké (zápěstní kůstky), až po ploché kosti, mezi které patří lopatka. Buňky jsou v kompaktní kosti uspořádány do rourkovité struktury (osteonů) (Červený a kol., 1999), které dávají kosti pevnost a mechanickou odolnost. Malé kosti a konce dlouhých kostí jsou tvořeny houbovitou strukturou, která je sestavena z trámců, utvářenými ve směru největšího zatížení kosti. Kost se může během zátěže a tréninku měnit a přestavovat (modeling a remodeling). Odolnost kostí se zvyšuje při zátěži tím, že zhoustne : zmnoží se, zesílí a změní se uspořádání trámců a osteonů; zesílí se vrstva kostních destiček pod chrupavkou kloubu; do kostí se ukládá více minerálů; zvýší se citlivost kosti na změny (rychlejší přizpůsobování) (Švehlová, 2010). Svaly jsou aktivní součástí pohybového ústrojí. Dělí se na kosterní, hladké a srdeční. Pro pohyb jsou nejdůležitější svaly kosterní. Během fungování svalu se přeměňují živiny z větší části na tepelnou energii (70 %) a pouze 30 % na mechanickou práci. Sval je tvořen svalovými vlákny (Marvan a kol., 2007), která se dělí na červená (pomalá) a bílá (rychlá). Ve svalech se nachází oba typy vláken a aktivitu udává převaha vláken (Higgins, Martin, 2009). Červená vlákna se dále dělí na rychlá a pomalá. Rychlá červená vlákna vytváří rychlý a dlouhodobější pohyb a pomalá jsou důležitá pro dlouhodobé pomalé pohyby (Hanák, 1996). Tato vlákna pracují za přítomnosti kyslíku (aerobně), jsou schopna dlouhodobější práce a pomaleji se unavují. Oproti tomu bílá vlákna pracují za anaerobních podmínek, rychle vytváří energii, ale rychleji se unaví (Higgins, Martin, 2009). Vlákna se spojují do snopců a ty potom tvoří svalové bříško. Konce svalových bříšek se ztenčují a přechází ve šlachy, které upínají sval ke kostem a pomocí nichž jsou ohýbány klouby (Marvan a kol., 2007). Další nedílnou součástí pohybového aparátu, mimo kosti a svaly, jsou i šlachy a vazy. Šlacha je tkáň, tvořená bílkovinami (hlavně zvlněnými kolagenními vlákny), která spojuje sval s kostí. Je pružná, schopná udržet energii natažení a šetřit tak svalovou práci. Vaz je tuhý, zpevňuje kloub nebo spojuje dvě kosti. Je důležité při 7

8 tréninku a pohybu dávat pozor na zranění šlach i vazů. Většinou se tato zranění špatně hojí a šlachy a vazy nemají už tytéž vlastnosti. Síla šlach je, podle výzkumů, vrozená a nedá se tolik ovlivnit, pouze u koní do dvou let jsou známé zesilující změny. Je tedy vhodné šlachy dospělých koní spíše chránit před příliš velkou zátěží (Švehlová, 2010). Končetiny také mívají mnoho synoviálních útvarů. Tyto útvary tvoří synoviální tekutinu, která má za úkol vyživovat nebo lubrikovat. Týká se to hlavně míst, kde dochází ke tření svalů, kostí nebo šlach při pohybu. Synoviální struktury vytváří váčky, šlachové pochvy nebo kloubní pouzdra. Synovie, obsažená v kloubních pouzdrech a šlachových pochvách, vyživuje chrupavku kloubu a zmírňuje tření a opotřebení při pohybu šlachy nebo kostí (Černý, Mazánek, 1993) Hrudní končetina Hrudní nebo přední končetiny nesou mnohem více váhy, než končetiny pánevní (Thomas, 2005). Zatížení hrudních končetin je cca 1,16 až 1,52krát vyšší než pánevních. Jejich hlavním úkolem je zachytit kinetickou energii vydanou zádí koně a pomoci posunout tělo koně kupředu (Dušek a kol., 2011). V klidu tyto končetiny nesou zhruba 55 (Budras a kol., 2003) až 65 % hmotnosti koně. Přední končetiny jsou k tělu připojeny mohutným svalstvem (Higgins, Martin, 2013) Kostra hrudní končetiny 2007). Hrudní končetina se skládá z kostí pletence a volné končetiny (Marvan a kol., Koně nemají klíční kost, tedy končetina není spojena s tělem kostmi, ale je připojena pomocí svalů. Pletenec hrudní končetiny koně tedy tvoří pouze lopatka a ramenní kost. Lopatka je plochá trojúhelníkovitá kost s hřebenem, prodloužená pevnou chrupavkou, která se v ramenním kloubu spojuje s ramenní (Dušek a kol., 2011), neboli pažní kostí (Higgins, Martin, 2013). Lopatka částečně překrývá poslední krční obratel (Higgins, Martin, 2009) a prvních šest nebo sedm žeber (Thomas, 2005). Ramenní kost, která je nejmohutnější kostí hrudní končetiny (Červený a kol., 1999), se dále spojuje v loketním kloubu s kostí vřetenní a loketní. Úkolem humeru neboli pažní kosti je pohlcování otřesů, proto musí být v dobrém úhlu (Higgins, Martin, 2013). Od kostí předloktí níže mluvíme o volné končetině. Loketní kost je pouze rudiment, je srostlá s vřetenní a její výběžek tvoří tzv. okovec (Higgins, Martin, 2013). Vřetenní kost se dále spojuje se třetí záprstní kostí ve složitém karpálním kloubu, který 8

9 se skládá ze dvou řad zápěstních kůstek a přídatné zápěstní kosti. Celkem se karpální kloub skládá ze sedmi zápěstních kůstek (včetně přídatné) (Červený a kol., 1999). Vedle třetí záprstní kosti se nachází rudimenty druhé a čtvrté záprstní kosti, které se nazývají bodcové kosti (Dušek a kol., 2011). Pro záprstní kost se mohou používat i názvy metakarpus nebo přední holeň. Metakarpální kost pokračuje do spěnkového kloubu, k němuž náleží i dvě proximální sezamské kůstky. Pod tímto kloubem se nachází několik dalších kostí. Jsou to první, druhý a třetí článek prstu, které se nazývají, ve stejném pořadí, spěnková, korunková a kopytní kost (Thomas, 2005). Pod kopytní kostí je uložena kost střelková, která je podkladem pro rohový střel (Dušek a kol., 2011). Všechny tři články prstu jsou kloubně spojeny, ale jejich pohyb je omezený. Hlavním úkolem tohoto spojení je pohlcování otřesů (Higgins, Martin, 2013) Svaly hrudní končetiny Svaly hrudní končetiny se dají rozdělit na svaly pletence a vlastní svaly hrudní končetiny. V distální části končetiny (od karpálního kloubu níže) svaly přechází ve šlachy (Marvan a kol., 2007). Jak již bylo zmíněno, hrudní končetina je k tělu připojena pouze pomocí skupiny svalů nazvané svaly pletence. Tyto svaly se mohou dělit na povrchové a svaly jádra. Mezi svaly jádra patří hrudní část ventrálního pilovitého svalu, který spojuje lopatku s hrudníkem, krční část ventrálního pilovitého svalu, hluboký prsní sval a povrchový prsní sval (Higgins, Martin, 2013). Mezi povrchové svaly, které upevňují končetinu, patří kápovitý sval, kosočtverečný sval, lopatkopříční sval, nejširší zádový sval a ramenní zvedač hlavy (Marvan a kol., 2007). Dále mezi svaly pletence patří hrudní kývač hlavy, vzestupný, sestupný a příčný prsní sval a podklíčkový sval (Červený a kol., 1999). Vlastní svaly končetiny jsou svaly, které zajišťují pohyb. Tyto svaly také můžeme rozdělit do několika skupin podle jejich umístění, na svaly lopatky, svaly paže, svaly předloktí a svaly prstů. Do skupiny svalů lopatky patří nadhřebenový a podhřebenový sval, deltovitý sval, podlopatkový sval, velký oblý sval (Marvan a kol., 2007), malý oblý sval a ramenní kloubní sval (Červený a kol., 1999). Do skupiny svalů paže můžeme zařadit svaly: trojhlavý pažní, který ohýbá ramenní kloub a natahuje kloub loketní; dvouhlavý pažní, který je antagonistou předchozího (Higgins, Martin, 2009), dále sval pažní, který také ohýbá loketní kloub 9

10 a sval zobcovitý, který se podílí na extenzi ramenního kloubu (Marvan a kol., 2007). Na pohyb ramenního kloubu působí i některé další svaly, uvedené v předchozí skupině svalů pletence. Na extenzi se podílí ramenní zvedač hlavy, lopatkopříční sval, nadhřebenový sval, podlopatkový sval a již zmíněný dvojhlavý pažní sval. Flexi téhož kloubu zajišťují nejširší hřbetní sval, velký oblý sval, deltový sval a trojhlavý pažní. Ramenní kloub je stabilizován pomocí podhřebenového a podklíčkového svalu (Stammer, 2007). Na loketní kloub působí mimo jiné i tyto svaly: na natažení kloubu se podílí, kromě již výše uvedeného trojhlavého pažního svalu, i napínač předloketní povázky (Červený a kol., 1999). Loketní kloub je ohýbán pažním svalem, vřetenním natahovačem zápěstí a dvojhlavým pažním svalem (Stammer, 2007). Svaly předloktí je skupina svalů, která se nachází okolo kosti vřetenní a distálně přechází ve šlachy, ovládající prst končetiny (Marvan a kol., 2007). K těmto svalům patří například loketní natahovač zápěstí, loketní ohybač zápěstí (Higgins, Martin, 2009), vřetenní ohybač zápěstí a vřetenní natahovač zápěstí, které plní funkci flexe a extenze karpálního kloubu, společný natahovač prstu, hluboký ohybač prstu (Higgins, Martin, 2013), povrchový natahovač prstu, postranní natahovač prstu a dlouhý odtahovač prvního prstu. Většina těchto svalů má svou funkci již v názvu, tudíž lze snadno odvodit, jak který sval působí (Červený a kol., 1999). Svaly prstů jsou drobné, značně zakrnělé a mají malý význam. Řadí se sem hlavně mezikostní sval, který je nejsilnější a nejdůležitější. Jeho úkolem je fixace spěnkového kloubu proti prošlápnutí (Marvan a kol., 2007). Tento sval odstupuje z karpálního kloubu a prochází mezi bodcovými kostmi, odtud název, a nad spěnkovým kloubem se rozděluje ve dvě větve (Budras a kol., 2003) Šlachy hrudní končetiny Od karpálního kloubu níže se na končetině koně nevyskytují žádné svaly. Nachází se zde pouze šlachy odstupující od svalů převážně z oblasti předloktí. Na distální část končetiny působí flexory nebo extenzory, fyziologicky tedy není tato část končetiny stavěná na pohyb do stran (Higgins, Martin, 2013). Šlacha společného natahovače prstu společně se šlachou postranního natahovače prstu sestupují po kraniální straně metakarpu a upínají se zepředu na kopytní kost (Červený a kol., 1999). Na spěnkové kosti se k nim připojuje i extenzorová větev mezikostního svalu, která také plní funkci natahovače prstu (Higgins, Martin, 2013). Na kaudální straně záprstní kosti 10

11 probíhají šlachy hlubokého a povrchového ohybače prstu a mezikostního svalu, který končí na sezamských kostech spěnkového kloubu a brání jeho prošlápnutí. Další dvě uvedené šlachy prochází mezi sezamskými kůstkami a šlacha hlubokého ohybače se upíná na korunkovou, a přes střelkovou kost až na kopytní kost; a povrchový ohybač se upíná na kost spěnkovou a horní část korunkové kosti. Na zadní části spěnkové kosti se také nachází několik vazů, které zpevňují spěnkový kloub a kloubní spojení mezi ostatními články prstu (Budras a kol., 2003). Na spěnkách obou končetin je důležitý anulární vaz, který obepíná proximální sezamské kůstky, mezi kterými prochází šlachy ohybačů. Jeho funkcí je držet šlachy na správném místě (Higgins, Martin, 2009). Podobný vaz se nachází i na kaudální ploše karpálního kloubu a také zajišťuje šlachy ohybačů (König a kol., 2006) Vady postoje hrudních končetin U pravidelného postoje hrudních končetin při pohledu zepředu by měla pomyslná osa končetiny spuštěná z ramenního kloubu procházet středem všech kloubů a středem kopyta. Při pohledu z boku by osa spuštěná z loketního kloubu měla vést středem končetiny kolmo dolů a dopadnout těsně za patky (Dušek a kol., 2011). Osa končetiny se lomí pouze ve spěnkovém kloubu v úhlu 50. Pokud je osa končetiny vedená jinak, je to patologické a je narušena statická rovnováha končetiny a vznikají predispozice pro onemocnění (Hanák, 1996). Při pravidelném postoji pohledu zepředu by vzdálenost mezi kopyty koně měla být široká zhruba na jedno kopyto (Misař, Jiskrová, 1997). 11

12 Postoje zepředu Při pohledu zepředu můžeme rozlišit několik vad v postoji. Může se vyskytnout postoj široký, pokud jsou končetiny pravidelné, ale pouze vzdálenost mezi nimi je větší než na jedno kopyto. Je-li tato vzdálenost menší, jedná se o postoj úzký. Postoj sbíhavý se vyskytuje u koní širokých v prsou a končetiny se sbíhají v distální části. Opakem je rozbíhavý postoj. Pokud se končetiny přibližují v karpálních kloubech, postoj se nazývá v kolenou sblížený. V opačném případě je postoj označován jako v kolenou oddálený. Přibližují-li se kopyta, postoj se nazývá sevřený a v opačném případě rozevřený (Dušek a kol., 2011) obrázek 1: Postoj hrudních končetin zepředu (Dušek a kol., 2011) Postoje ze strany Při bočním pohledu na končetinu rozpoznáváme postoj předkročený, zakročený, přikleklý, beraní nebo medvědí (Dušek a kol., 2011). U medvědího postoje se vyskytuje 12

13 tzv. medvědí, která se od pravidelné liší tím, že se v korunkovém kloubu ohýbá až do polohy rovnoběžné se zemí (Misař, Jiskrová, 1997). obrázek 2: Postoj hrudních končetin ze strany (Dušek a kol., 2011) Ideální postavení hrudní končetiny O ideálním zaúhlení končetin jsou různé představy. ramenního kloubu se může měřit různými způsoby. Pokud je měřen mezi liniemi vedenými středem lopatky a středem ramenní kosti, měl by mít hodnotu mezi 100 a 120. Jinou metodou měření, při které se použije výběžek pažní kosti, jako bod ve kterém se pomyslné linky setkají, by měl tento úhel mít okolo 85. Se zemí by měla lopatka svírat úhel okolo 45 až 50, pokud má lopatka úhel větší než 50 mluvíme o strmé lopatce, která omezuje pohyb hrudní končetiny (Thomas, 2005). Loketní kloub stojící zatížené končetiny, tedy ramenní a vřetenní kost, se svírá úhel okolo (Švehlová, 2010) 24). Karpální kloub má být přímý, neměl by být zaúhlen kterýmkoliv směrem (Thomas, 2005). Spěnkový kloub by měl svírat úhel okolo 220 (úhel je brán ze zadní strany končetiny). Z dorzální strany by tento úhel odpovídal cca 140 (Švehlová, 2010) 24). Spěnka a prst přední končetiny by měly se zemí svírat úhel okolo 50 (Hanák, 1996), či mezi 47 až 55, přičemž záleží na individuálním koni. Osa hrudní končetiny by měla směřovat kolmo k zemi, z kteréhokoli pohledu (Thomas, 2005) Pánevní končetina Pánevní končetiny koně tvoří základ pohybu koně, jsou svalnaté a silné (Dušek a kol., 2011). 13

14 Kostra pánevní končetiny Stejně jako je tomu u hrudní končetiny, se i kosti pánevní končetiny dělí na kosti pletence a volné končetiny. Ke kostem pletence pánevní končetiny patří kost kyčelní, sedací a stydká, které jsou párové, srůstají dohromady a tvoří pánev (Marvan a kol., 2007). Z kyčelní kosti vychází do vnější strany kyčelní hrbol a v horní části se nachází křížový hrbol. Sedací kost vybíhá v sedací hrbol a stydké kosti spojené pánevní sponou spojují pánev na ventrální straně (Červený a kol., 1999). Pánev se spojuje s páteří v křížo-kyčelním kloubu v místě lumbosakrálního spojení. Toto kloubní spojení připojuje bederní obratle ke křížové kosti a jeho rozsah pohybu je asi 20 stupňů, čímž dovoluje zaoblení zádi a sklonění pánve ve cvalu a trysku. Křížo-kyčelní kloub je tuhý a zpevněný silnými vazy (Higgins, Martin, 2009). Na kosti pletence navazují kosti volné končetiny, kam patří stehenní kost, která se s pánví spojuje v kyčelním kloubu. Na ní navazuje v kolenním kloubu čéška a kost holenní. Na holenní kosti se nachází rudiment kosti lýtkové (Budras a kol., 2003). V hlezenním kloubu, který je složitý podobně jako karpální kloub na hrudní končetině a odpovídá lidskému kotníku, se nachází zánártní kosti ve třech řadách. První řadu tvoří kost holenní a patní kost, jejíž výběžek tvoří patní hrbol (Marvan a kol., 2007). Druhá řada je tvořena střední zánártní kostí. Třetí řadu tvoří první a druhá zánártní kost, které jsou srostlé, a třetí a čtvrtá zánártní kost (Červený a kol., 1999). Nárt nebo jiným slovem metatarsus je tvořen stejně jako metakarpus na hrudní končetině třemi kostmi: nejsilnější je třetí nártní kost, vedle ní jsou umístěny druhá a čtvrtá nártní kost, nazývané taktéž bodcové kosti. Kosti prstů mají stejné utváření na hrudních i pánevních končetinách (Marvan a kol., 2007) Svaly pánevní končetiny Svaly na pánevní končetině můžeme podle jejich topografického rozmístění rozdělit na svaly pánve, svaly stehna, svaly bérce a svaly prstů (Marvan a kol., 2007). Do skupiny svalů pánve se řadí střední hýžďovec, hluboký hýžďovec, napínač široké povázky, povrchový hýžďovec, přídatný hýžďovec (Higgins, Martin, 2013) a kyčelní sval (König a kol., 2006). Tyto svaly mají vliv především na pohyb kyčelního kloubu (Marvan a kol., 2007). Na flexi kyčelního kloubu se podílí bedrokyčelní sval (název pro dva svaly velký bedrovec a kyčelní sval, které odstupují na rozdílných místech, ale spojují se na stehenní kosti (kenhub.com)), krejčovský sval, povrchový hýžďovec, 14

15 přímý stehenní sval a napínač široké povázky. Extenze kyčelního kloubu je možná díky střednímu hýžďovci, dvojhlavému stehennímu svalu, poloblanitému a pološlašitému svalu a přitahovači stehna (Stammer, 2007). K pánvi se ještě upínají svaly beder, kterými jsou velký a malý bedrovec (König a kol., 2006) Největším svalem stehna je čtyřhlavý stehenní sval, který působí jako extenzor kolenního kloubu. Má čtyři hlavy a tři z nich začínají na stehenní kosti a jedna na kosti kyčelní, distálně srůstají dohromady a připojují se na čéšku. Jedna z hlav se nazývá přímý stehenní sval (Frandson a kol., 2009). Dále sem patří dvouhlavý stehenní, pološlašitý a poloblanitý sval tyto svaly především ovlivňují flexi kolenního kloubu a extenzi kyčelního kloubu. Štíhlý, krejčovský a hřebenový sval a přitahovač stehna plní funkci přitažení kyčelního kloubu k tělu koně (Marvan a kol., 2007). Na flexi kolenního kloubu se ještě podílí dvouhlavý lýtkový sval. Na natažení kolene působí čtyřhlavý stehenní sval a napínač široké povázky. Kolenní kloub je ještě podporován odtahovačem (dvojhlavý stehenní sval) a přitahovačem (poloblanitý sval), které stabilizují tento kloub při pohybu a dovolují vytočení nebo úkroky (Stammer, 2007). Ke svalům bérce se řadí kraniální holenní sval, třetí lýtkový sval, stejně jako na hrudní končetině povrchový natahovač prstu, postranní natahovač prstu (Marvan a kol., 2007), dále dlouhý natahovač prstu, kaudální holenní sval, dvojhlavý lýtkový sval, šikmý lýtkový sval, dlouhý ohybač prstu, povrchový ohybač prstu, hluboký ohybač prstu, podkolenní sval (König a kol., 2006). Pro natažení hlezenního kloubu kůň používá dvojhlavý a trojhlavý lýtkový sval, šikmý lýtkový, hluboký a povrchový ohybač prstu (Stammer, 2007), jejichž šlachy se upínají na patní hrbol (Budras a kol., 2003) a tvoří tak společnou patní šlachu (Červený a kol., 1999). Flexi hlezna způsobují kraniální holenní sval a třetí lýtkový sval (Frandson a kol., 2009). Svaly prstů jsou stejné jako na hrudní končetině, je zde opět šlašitý mezikostní sval (Budras a kol., 2003) a krátký natahovač prstu (König a kol., 2006). Na flexi a extenzi prstu se podílí šlachy svalů pojmenovaných výše. Natažení prstu dlouhý a postranní natahovač prstu. A ohnutí prstu povrchový a hluboký ohybač prstu (Frandson a kol., 2009) Šlachy pánevní končetiny Stejně jako u hrudní končetiny se od hlezenního kloubu níže nevyskytují žádné svaly. Probíhají zde pouze šlachy svalů bérce. Šlachy ohybačů probíhají po kaudální 15

16 straně kostí přes patní hrbol. Společná patní šlacha, tvořená šlachami kaudální stehenní svaloviny (Červený a kol., 1999), je velice široká pokrývá celý patní hrbol (König a kol., 2006) a upíná se na spěnkovou a korunkovou kost. Hluboký ohybač prochází pod povrchovým a přes střelkovou kost se upíná na kost kopytní (Budras a kol., 2003). Natahovače prstu prochází po přední straně metatarsu, kromě mezikostního svalu. Ten začíná mezi bodcovými kostmi a po zadní straně nártní kosti pokračuje nad spěnkový kloub, kde se rozděluje a působí jako extenzor prstu (Červený a kol., 1999), další částí se upíná až na proximální sezamské kůstky. Dlouhý a postranní natahovač prstu se spojují a upínají se na spěnkovou, korunkovou i kopytní kost (Budras a kol., 2003). Spěnkový kloub je opět zpevněn vazy, které se upínají na jednotlivé kůstky prstu a zároveň působí jako ochrana pro procházející šlachy (König a kol., 2006). Na spěnkovém kloubu pánevní končetiny se také nachází anulární vaz, který má stejnou funkci jako u končetiny hrudní, jak bylo popsáno výše (Higgins, Martin, 2009) Vady postoje pánevních končetin Korektní postoj zadní končetiny při pohledu zezadu má vypadat tak, že osa vedená končetinou prochází středy všech kloubů a středem kopyta. Při bočním pohledu je osa vedena z kyčelního kloubu, dotýká se přední stěny kopyta a kolmice spuštěná z kyčelního hrbolu těsně míjí kolenní kloub (Dušek a kol., 2011), přičemž by osa metatarsu měla směřovat kolmo k zemi. Osa pánevní končetiny se lomí v hlezenním kloubu, pod úhlem 140 až 150, a kloubu spěnkovém v úhlu cca 55 (Hanák, 1996). 16

17 Postoje zezadu U pánevních končetin se rozlišuje také postoj široký a úzký, s podobnými kritérii jako u končetiny hrudní. Další dva postoje jsou kravský, nebo také ve hleznech sblížený, což popisuje vadu, a sudovitý, který je opakem předchozího (Dušek a kol., 2011) obrázek 3: Postoje pánevních končetin zezadu (Dušek a kol., 2011) Postoje ze strany Při pohledu z boku mohou být pánevní končetiny v postoji předstojném, zástojném (Dušek a kol., 2011), šavlovitém nebo mohou mít strmá hlezna, kdy je úhel v hlezenním kloubu větší než 170 (Thomas, 2005). obrázek 4: Postoje pánevních končetin ze strany (Dušek a kol., 2011) 17

18 2.1.6 Ideální postavení pánevní končetiny Na zádi koně by spojnice čéšky, sedacího hrbolu a kyčelního hrbolu měly tvořit rovnostranný trojúhelník, tedy svírat úhly 60. Kolenní a hlezenní kloub by měly mít stejný úhel (Thomas, 2005). Podle Misaře a Jiskrové, 1997 by měl úhel v kolenním kloubu být zhruba 100. Hlezenní kloub by měl svírat úhel mezi 145 a 150 (Dušek a kol., 2011). spěnek na zadní končetině by měl být mezi 49 až 56 k zemi (Thomas, 2005). Každá odchylka od pravidelného postoje znamená riziko postižení končetiny. Platí to především u pohledu zepředu na hrudní a zezadu na pánevní končetiny, kdy by měla osa procházet středy všech kloubů. Pokud se některé klouby vychylují, jsou nerovnoměrně zatěžovány a opotřebovávány, včetně jejich vazů i šlach (Ende a kol., 2006) Vady končetin Mezi vady končetin řadíme vady stavby, návní kosti neboli exostózy, nálevky a další vady končetin (Misař, Jiskrová, 1997) Vady stavby U hrudní končetiny se může objevit vada stavby karpálního kloubu. Může být ploché nebo prohnuté zápěstí, které bývá příčinou prohnutého postoje, nebo slabé či úzké zápěstí, které neumožňuje dobrý úpon šlach. Metakarpální kost může být slabá, pokud je obvod holeně menší než je standard plemene (Misař, Jiskrová, 1997). Pokud je pod karpálním kloubem zúžená z obou stran, jde o holeň zaškrcenou. Pokud je zúžená pouze na zadní straně nazývá se holeň zařízlá. Spěnky mohou být strmé (úhel větší než 45 ), měkké až medvědí, kdy je tento úhel menší (Dušek a kol., 2011). Na zadní končetině se mnoho vad týká hlezna, které může být krátké, je-li krátká patní kost a náhlý přechod v nárt. Odsazené hlezno přechází náhle do holeně při pohledu zezadu. Může se vyskytnout i hlezno úzké, které má krátkou patní kost a není dostatečně prostorné, nebo zaškrcené, jenž náhle přechází do holeně (Misař, Jiskrová, 1997). Vadou hlezenních kloubů jsou i otevřená (strmá) hlezna, nebo naopak šavlovitá až hákovitá. Málo prostorná slabá hlezna jsou náchylná k nálevkám (Dušek a kol., 2011). Vady stavby holeně a spěnky u pánevní končetiny jsou stejné jako u hrudní (Misař, Jiskrová, 1997). 18

19 Návní kosti Návní kosti, čili exostózy, jsou kostní výrůstky, které vznikají nejčastěji po zánětu okostice v místech úponu šlach a vazů. Na přední končetině se může vyskytnout například lišta, která je podlouhlá a na vnitřní straně holeně (Misař, Jiskrová, 1997). Dále se objevují tzv. šinbajny, které jsou velice časté u anglických plnokrevníků dlouhodobě vystavených těžké práci. Na korunce se může vyskytnout kroužek, vznikající zmnožením houbovité kostní tkáně (Dušek a kol., 2011). Na pánevní končetině se může objevit špánek (obr. 5 b) na vnitřní straně hlezna způsobující kulhání po delším stání koně; srnčí kost (obr. 5 a) na vnější straně hlezna u přechodu v holeň; kost zaječí (obr. 5 c), která může vzniknout na zadní straně hlezenního kloubu od patního hrbolu až po přechod v holeň (Misař, Jiskrová, 1997). obrázek 5: Návní kosti na hlezně (Hanák a kol., 1996) Nálevky Nálevky jsou měkké zduřeniny, které mohou, ale nemusí bolet a vznikají zmnožením synoviální tekutiny. U předních končetin se často objevují v oblasti kloubů karpálního, spěnkového a případně i korunkového (Misař, Jiskrová, 1997). Na pánevní končetině se v oblasti patní kosti vyskytují čepičky, nebo šošky. Pokud se nálevky objeví po obou stranách hlezna, jedná se o nálevky křížové (Dušek a kol., 2011) Další vady končetin Dalšími vadami na všech končetinách mohou být pánek čili svalek šlachový, což je trvalé zduření šlach, které je vyklenuto na zadní straně holeně. Záněty šlach se 19

20 projevují vyšší teplotou, otokem a citlivostí. Podlom je zánět kůže na zadní straně spěnky nad patkami, kdy je kůže zduřelá, překrvená, mokvající a můžou se tvořit puchýřky. Pouze loketní boule, nebo také mozolec,může být jen na hrudní končetině a vzniká po traumatu v oblasti loketního kloubu (Misař, Jiskrová, 1997) Nemoci končetin Kromě různých mechanických poranění končetin (oděrky či zlomeniny apod.) se u koní často objevují choroby nejčastěji provázené kulháním. Nejčastějšími nemocemi postihujícími končetiny koně jsou podotrochlóza, laminitis, hniloba střelky a zánět škáry kopytní (Dušek a kol., 2011) Podotrochlóza Toto onemocnění vzniká především při přetížení střelkového aparátu. Při došlapu končetiny koně se při prošlápnutí spěnky plně natáhne povrchový natahovač prstu a hluboký ohybač vedoucí přes střelkovou kost je uvolněný. V další fázi se zvedá a hluboký ohybač tlačí na střelkovou kost a podotrochloární váček až do doby, než se patky zvednou ze země a kopyto se překlopí přes hrot. Větší předpoklady k této nemoci mají koně s ostroúhlými kopyty, podsunutými a těsnými patkami, asymetrickými, malými či těsnými kopyty (viz obr. 7), dlouhými patkami a špicemi či nesprávně upravovaní. Projevem podotrochlózy je kulhání, došlapování na špičku kopyta, bolest v patkách (končetiny podsunuté pod tělo, odlehčování) a změna tvaru kopyta ( obrázek 6: Klisna trpící podotrochlózou odlehčuje více postiženou pravou přední končetinu (klisna ČT, 17 let) (foto: L. Drdová a V. Knotková) 20

21 obrázek 7: Silně kontrahované kopyto u podotrochlózy (klisna ČT, 17 let) (foto: L. Drdová) Laminitis Laminitida je také známa jako schvácení kopyt, což je difúzní aseptický zánět kopytní škáry. Může být vyvolána vadným krmivem, velkým množstvím koncentrovaného krmiva, rychlou prací na tvrdém povrchu, nebo predispozicemi k akutnímu zánětu. Při akutním schvácení je zhoršen celkový zdravotní stav, kůň trpí průjmy nebo zácpami, teplotami, obtížně dýchá a kulhá na hrudní končetiny. Typický pro toto onemocnění je laminitidní postoj, kdy kůň stojí s předkročenými předními končetinami. Může postihnout všechny končetiny najednou. Je třeba končetiny chladit a upravit krmnou dávku. Po schvácení dochází k deformaci kopyta, po stranách kopyta jsou zřetelné vějířovité kroužky. Chodidlo je plné (viz obr. 8), rohovina je zeslabená a bílá čára rozšířená (Dušek a kol., 2011). U chronického schvácení může dojít k rotaci kopytní kosti, kdy se uvolní lístkové spojení škáry a kopytní kosti, kost změní svoji polohu a může až prorazit slabou rohovinou ven ( 21

22 obrázek 8: Typický postoj schváceného koně (chronické schvácení u klisny achal-teké, 18 let) (foto: L. Drdová) obrázek 9: Kopyto schváceného koně (klisna achal-teké, 18 let) (foto: L. Drdová) Hniloba střelky Příčina tohoto onemocnění není dost dobře známa, považují se za ně hygiena prostředí, krmení, nedostatek důležitých látek nebo dědičné predispozice. Při hnilobě střelu dochází k rozpadu rohoviny střelky, kdy je tkáň změklá, mokvá a zapáchá. Pro léčbu se doporučuje vysoušení a odstraňování nemocné tkáně (Dušek a kol., 2011) Zánět škáry kopytní Je to aseptický nehnisavý zánět, často způsobený otlačením škáry kopytní u plochých kopyt, či po zeslabení chodidla, vadným podkováním, či nepřímým zakováním. Koně s touto nemocí v různém stupni kulhají, kopyta jsou teplá, ale 22

23 zdravotní stav není narušen. U chronického stavu se objevují v kopytě krvavé skvrny. Hnisavý zánět vzniká buď ze zánětu aseptického, nebo poraněním, které pronikne do škáry, kde pak vypukne infekce. Nejčastějšími příčinami jsou zakování kopyta, nášlap, cizí předmět v kopytě. Zanícené kopyto hřeje a kůň více kulhá. Může se objevit výtok hnisu na korunce (Dušek a kol., 2011) Kopyto Kopyto je zrohovatělý kožní derivát, který zakončuje každou končetinu koně. Jeho úkolem je ochrana struktur uvnitř, nesení hmotnosti koně, pohlcování otřesů, zajištění oběhu krve (Higgins, Martin, 2013) a také udržování vlhkosti (Higgins, Martin, 2009). Jaký by mělo správně tvarované kopyto svírat úhel se zemí (při pohledu z boku), se liší autor od autora. Podle Hanáka, 1993 by mělo přední kopyto mít úhel 50 a zadní 55, podle Duška, 2011 by to mělo být v rozpětí u předních a u zadních končetin. Lze tedy odvodit, že by přední kopyto mělo mít menší úhel než kopyto zadní. Při příčném řezu kopytem by měl vnitřní úhel kopytní stěny se zemí činit 80 stupňů (Hanák, 1993). Spěnka a kopyto by měly tvořit přímku, neměly by se nikde zalamovat. Osa prstu hrudní končetiny by měla odpovídat ose lopatky ( Stavba kopyta Kopyto se skládá z kostí prstu, škáry a rohového pouzdra. Kopytní pouzdro je totéž, co u člověka nehet (Higgins, Martin, 2009). Z vnější strany je tvořeno stěnou kopyta, což je pevná rohovina produkovaná korunkovou škárou (Budras a kol., 2003), chodidlovou rohovinou a rohovým střelem (Dušek a kol., 2011). Kaudální stranu kopyta tvoří patky (měkké a rohové). Na chodidlové ploše se nachází rohový střel, který vychází z patek a směrem od patek ke špičce prstu se zužuje. Je rozdělen střelkovou rýhou na dvě poloviny. Vedle střelu se rohovina patek vtáčí dovnitř a tvoří rozpěrky (Pilliner a kol., 2002). Chodidlo je také tvořeno rohovinou (Strasser, 2007), má poloměsíčitý tvar a je konkávně vyklenuto nahoru (Pilliner a kol., 2002). Spojení kopytní stěny a rohového chodidla je naznačeno bílou čárou (Hanák, 1993). Kostní podklad kopyta tvoří kopytní kost, střelková kost a část kosti korunkové (Higgins, Martin, 2009). Kosti jsou spojeny pevnými vazy, které mají za úkol pohlcovat otřesy při došlapu. V kopytě se nachází ještě kopytní chrupavky (tvoří polštář prstu (Pilliner a kol., 2002)) a pružný rohový střel, které napomáhají pružnosti celého 23

24 kopytního útvaru (Hanák, 1993). Všechno je obklopeno kožním krytem, který se nazývá škára. Kopytní škára je protkána mnoha cévami i nervy. Tento speciální kožní útvar produkuje různé druhy rohoviny kopyta a je nutné ho řádně vyživovat (Strasser, 2007). Škára tvoří podklad pro vnější útvary kopyta na kopytním pouzdře. V horní části kopyta se pokožka, podle toho co produkuje, dělí na perioplickou, korunkovou a lamelovou (Budras a kol., 2003). První druh produkuje vrchní nepigmentovanou tenkou vrstvu kopyta (Pilliner a kol., 2002), která má schopnost po určitou dobu vázat vodu a tím zvlhčovat kopyto a udržovat ho pružné (Strasser, 2007). Korunková škára produkuje rohovinu kopytní stěny, která je pigmentovaná (Budras a kol., 2003), tvořená rourkami utvářenými jako spirálové pružiny (Strasser, 2007), a ke kopytní škáře připojena pomocí lamelového spojení, které je produkováno lamelovou škárou (Budras a kol., 2003) Kopytní mechanismus Mechanismus kopyta je funkce, která dovoluje reagovat na zatížení končetiny. Při došlapu končetiny na pevnou zem se kopyto roztáhne, aby co nejvíce ztlumilo náraz a navíc ještě napomáhalo pumpování krve zpět do oběhu proti gravitaci ( Kůň nedošlapuje jako člověk na chodidlo, ale na nosný okraj kopytní stěny, který se při došlapu roztáhne a tím se sníží chodidlo (Strasser, 2007). Při došlápnutí působí síla na kopytní kost, tím se přední část kopytní stěny vtáhne dovnitř a patky se roztáhnou (König a kol., 2006). Roztažení stěny napomáhá i prstní polštář, který tlačí patky směrem od sebe. Podkova tento mechanismus omezuje ( Vady kopyt Kopyta mohou mít též různé nepravidelnosti ve stavbě způsobené většinou špatnou, nebo nedostatečnou péči o kopyta. Tato nepravidelnost se může objevit buď na jednom, nebo obou kopytech (Hanák, 1993). Mohou se tak objevit kopyta sbíhavá, kdy je vnitřní stěna vyšší a šikmější (stěna má úhel menší než 80 ) a vnější nižší a kolmější (úhel je větší než 80 ), tím se kopyto vtáčí směrem dovnitř. U kopyta rozbíhavého je to právě naopak (Hanák, 1993). Kolmější stěna u obou vad kopyt je více zatěžována a stěna patek je podtočena ke středu kopyta (Misař, Jiskrová, 2001). 24

25 U koní se také může objevit ploché kopyto, kdy se chodidlová rohovina dostane na úroveň nosného okraje. Pokud je chodidlo vyduté nad nosný okraj, mluvíme o kopytě plném (Misař, Jiskrová, 2001). K nepravidelnostem se řadí i kopyto ostroúhlé, kdy je úhel mezi přední kopytní stěnou a zemí menší než 45 ( popř. menší než 50 (Misař, Jiskrová, 2001). Stěny patek jsou podsunuté, často úzké a největší zatížení je právě v zadní části kopyta. V opačném případě se jedná o kopyto tupoúhlé, neboli špalíkovité, kdy přední stěna svírá se zemí úhel větší než 55, chodidlo je více klenuté, střel menší a uložen výše mezi rozpěrkami ( Patky jsou vyšší, než u pravidelného kopyta, a tím je více zatěžována přední strana kopyta a klouby prstu (Misař, Jiskrová, 2001). Dále se může vyskytnout kopyto křivé, které má jednu stranu konkávně prohnutou a druhou konvexně vyklenutou ven (Misař, Jiskrová, 1997), nebo kopyto diagonální, u kterého nastává větší opotřebovávání jedné strany špičky kopyta a protilehlé patky ( Za vady se označují i kopyta úzká (úhel stěny vyšší než 75, klenutější chodidlo, delší a užší střel), široká (úhel stěn menší než 75, plošší chodidlo, široký střel) a těsná. Těsná kopyta mohou být v korunkách (prohnuté stěny pod korunkou), v patkách (patky jsou blíže u sebe) nebo v chodidle (je stejný obvod korunkového i chodidlového okraje) (Misař, Jiskrová, 2001) Bezúnavné stání Koně mohou po dlouhou dobu odpočívat ve stoje a být připraveni, co nejrychleji utéct před predátory. Toto bezúnavné stání jim dovoluje systém, který uzamkne hlavní klouby v dané poloze a kůň může stát bez velkého výdeje energie (Pilliner a kol., 2002). Je to systém vzájemně se fixujících vazů, šlach a svalů, díky kterým je tělo podepřeno bez svalové práce (Higgins, Martin, 2013). Kůň ve stoje spí jen málo, k osvěžujícímu spánku si lehá (Budras a kol., 2003). Těžiště stojícího koně se nachází v přední polovině těla za hrudními končetinami (Červený a kol., 1999) Hrudní končetina Pokud by se nezpevněná hrudní končetina zatížila, dostal by se ramenní kloub do flexe a články prstů (spěnková, korunková a kopytní kost) by byly hyperextendovány spěnkový kloub by se dostal na zem a prst by byl ohnut nahoru. Karpus a loket by byly relativně stabilní (Frandson a kol., 2006). Extenzi ramenního kloubu zajišťuje tzv. 25

26 lacertus fibrosis, což je šlachový pás, vznikající spojením šlach dvouhlavého pažního svalu a vřetenního natahovače zápěstí (Červený a kol., 1999). Kraniálně je lopatka tažena pomocí krční části ventrálního pilovitého a kosočtverečného svalu (Pilliner a kol., 2002). Extenzi loketního kloubu zajišťuje trojhlavý pažní sval a napínač předloketní povázky (Červený a kol., 1999). Karpální kloub chrání před flexí hlavně vřetenní natahovač zápěstí. Hyperextenzi spěnkového kloubu zabraňuje mezikostní sval, který se upíná na proximální sezamské kosti, a šlachy povrchového a hlubokého ohybače. Kolem sezamských kostí je několik vazů, které upevňují tyto kosti ke spěnkové a korunkové kosti. Jsou to: párové vedlejší, šikmé, krátké a křížové vazy a přímý sezamský vaz (Budras a kol., 2003). Nachází se zde také anulární vazy držící šlachy ohybačů (Frandson a kol., 2006) Pánevní končetina Při odpočinku pánevních končetin kůň často stojí pouze na jedné z nich, druhou má uvolněnou a postavenou na špičku kopyta (Budras a kol., 2003). Extenzi kyčelního kloubu způsobuje hlavně kaudální stehenní svalovina, z níž vybíhá společná patní šlacha, která zároveň extenduje i hlezenní kloub (Červený a kol., 1999). Extenzi kolenního kloubu způsobuje čéška, která je připevněna čéškovými vazy k holenní kosti. Pomocí mediálního vazu se může zaklesnout za výběžek stehenní kosti (Budras a kol., 2003), čímž uvolní stehenní svalovinu (Červený a kol., 1999). Dále se na extenzi kolene podílí ještě třetí lýtkový sval. Články prstů jsou zpevněny stejně jako na končetině hrudní (Budras a kol., 2003). 2.2 Mechanika pohybu Pohyb je základní vlastností koně (Dušek a kol., 2011). Je to práce mnoha svalů jednoho po druhém. Svaly se při pohybu dělí na antagonisty pokud jeden pracuje proti druhému, nebo na synergisty pokud pracují společně (König a kol., 2006). Sval pracuje tím, že přitáhne kost a tím aktivuje buď jeden, nebo i více kloubů (Higgins, Martin, 2009). Když se kůň pohybuje, používá nejen svaly ovládající končetiny, ale i svaly hřbetu a krku, aby pohyb vyvážil (Pilliner a kol., 2002). Pohyb koně vychází ze zádi, kde je mohutná stehenní svalovina a kosti pánevní končetiny tvoří soustavu pák, které vymrští tělo dopředu. Úkolem končetin hrudních je pak tento zádí vydaný impuls zachytit a pomoci tělo posouvat dál (Dušek a kol., 2011). 26

27 Chody koně jsou charakterizovány několika termíny: pravidelnost, čistota, prostornost, kadence, akce, kmih a ruch. Pravidelnost je rytmické a stejnoměrné střídání končetin (posuzování sluchem) (Navrátil, 1997), aniž by byla fáze pohybu některé končetiny prodloužena, nebo zkrácena (Misař, Jiskrová, 2001); čistota je charakterizována zachováním nohsledu a rytmu; prostornost je dána délkou kroku nebo cvalového skoku od odrazu do došlapu (Navrátil, 1997), podle Misaře a Jiskrové (2001) je prostorností délka vykročení, která závisí na odrazové energii pánevních končetin, tělesné stavbě a ohybových schopností kloubů; kadence je počtem kroků, nebo skoků za časovou jednotku (Navrátil, 1997), hodnotí se sluchem jako frekvence úderů kopyt (Misař, Jiskrová, 2001); akcí se rozumí výška a způsob zvedání končetin; kmih je dán energií vycházející ze zádi koně; ruch je nazýván také tempem nebo rychlostí a je to délka dráhy, kterou kůň urazí za časovou jednotku (Navrátil, 1997). Podle Misaře a Jiskrové (2001) se pohyb končetiny koně se dělí na několik fází: Odraz v této fázi opouští končetina zemi. Pohyb nad zemí tato fáze se dělí do dvou částí: přísun pohyb od odrazu do míjení druhé končetiny ve fázi podpěru; a vykročení což je pohyb končetiny od kolmé polohy do došlapu. Došlápnutí došlap je fáze, kdy končetina dopadá na zem. Nesení fáze nesení nastává od došlapu na zem do kolmé polohy. Podpírání končetina se nachází v kolmé poloze a nese váhu těla. Posouvání fáze od kolmé polohy k odrazu Pohyb koně se také nazývá chodem. Koně mají přirozené, podle různých autorů, tři nebo čtyři chody a jsou jimi: krok, klus, cval a, u některých autorů, i trysk (Dušek a kol., 2011). Podle jiných autorů (Thomas, 2005) se mezi základní přirozené chody řadí, mimo kroku a klusu, i trysk, přičemž cval je pouze shromážděný trysk Krok Krok je nejpomalejším chodem koně. Pohybuje se průměrnou rychlostí okolo 6-6,5 km/h (Higgins, Martin, 2009). V kroku se kůň nejpomaleji unavuje (Dušek a kol., 2011). Tento chod má čtyři doby, tzn. slyšíme čtyři údery kopyt, které by měly být pravidelné (Pilliner a kol., 2002). Nohsled kroku je následující: Pravá zadní pravá 27

28 přední levá zadní levá přední. Je možné také vykročení levou zadní nohou a tím se nohsled pozmění, ale systém zůstane stejný (Higgins, Martin, 2009) Klus Klus je rychlejší než krok, koně při pracovním klusu dosahují rychlosti 8 13 km/h (Higgins, Martin, 2009) nebo až km/h, u trénovaných kočárových koní až 22 km/h. Klus je dvoudobý diagonální chod, takže dvě diagonálně protilehlé nohy dopadají na zem současně a slyšíme pouze dva údery kopyt (pravá zadní + levá přední a levá zadní + pravá přední) (Dušek a kol., 2011). Mezi odrazem jednoho páru a dopadem druhého páru končetin se tělo nachází ve fázi vznosu, což znamená, že se země nedotýká žádná končetina (Higgins, Martin, 2009). Klus by měl být pravidelný a pružný a energie by měla vycházet ze zádi (Pilliner a kol., 2002) Cval Cval je rychlý chod, v němž se kůň pohybuje pomocí skoků. Je také nejnamáhavější. Kůň se musí mohutně odrazit pánevními končetinami, hrudní končetiny tuto energii musí zachytit a posunout tělo dál (Dušek a kol., 2011). Ve cvalu koně mohou dosáhnout rychlosti až 27 km/h. Tento chod je třídobý, nesymetrický a nohsled záleží na vedoucí končetině. Takto se rozlišuje cval vpravo (levá zadní pravá zadní s levou přední a pravá přední, která je vedoucí končetinou) a cval vlevo, který začíná pravou zadní a jako poslední dopadá levá přední končetina (Higgins, Martin, 2009). Cval by měl být lehký, vyvážený, s pravidelnými kroky a rytmem. Neměl by přecházet v pomalý čtyřdobý cval, kdy záď nedává řádný impuls (Pilliner a kol., 2002) Trysk Trysk se také nazývá rozložený nebo dostihový cval. Je to velice rychlý čtyřdobý chod, který vzniká ve velké rychlosti, nejčastěji to lze vidět u dostihových koní v závodě (Dušek a kol., 2011). Skoky, kterými se kůň pohybuje, jsou delší než u cvalu a může tak dosáhnout rychlosti až 88 km/h (u quarter horse na kratších vzdálenostech) nebo km/h u dostihových koní (Higgins, Martin, 2009). Je to, stejně jako cval, nesymetrický chod s následujícím nohsledem: nevedoucí zadní, vedoucí zadní, nevedoucí přední a vedoucí přední končetina následovaná fází vznosu (Pilliner a kol., 2002). Čím je trysk rychlejší, tím větší síly působí na kosti a vazy končetin, proto se může stát, že se mezikostní sval natáhne do maximální délky 28

29 a spěnkový kloub se dotkne země. Kůň si v tomto rychlém chodu pomáhá udržet rovnováhu a upravit těžiště pomocí hlavy a krku, čímž podporuje dýchání (Higgins, Martin, 2009) Skok Skokem se rozumí přerušený a mohutný cvalový pohyb, kdy kůň překonává nějakou překážku. Hlavu a krk používá k vyvažování pohybu (Dušek a kol., 2011). Skok se dělí do těchto fází: nájezd, odraz (odskok), let, dopad (doskok) a únik (obnova) (Pilliner a kol., 2002). Fáze skoku také mohou být pouze čtyři, stejné jako výše pouze bez poslední fáze úniku, neboli obnovy (Misař, Jiskrová, 2001). Při nájezdu je nutné, aby kůň dobře viděl na překážku a dokázal tak odhadnout sílu potřebnou k jejímu překonání. Hlavním předpokladem pro dobré překonání skoku je nutný vyvážený a pravidelný cval (Higgins, Martin, 2009). Při posledním cvalovém skoku před překážkou kůň sníží přední část, čímž dovolí pánevním končetinám podsunout se více pod tělo a poté vzpřímit přední část těla pro odskok (Pilliner a kol., 2002). Pak se krk zvýší a těžiště se posouvá dozadu (Misař, Jiskrová, 2001). Poslední cvalový skok je kratší (Higgins, Martin, 2009). Při odskoku kůň rychle zvedne hlavu a krk, čímž posune těžiště dozadu a přední část těla se může zvednout (Higgins, Martin, 2009). Jako první se ke skoku zvedá vedoucí hrudní končetina, nevedoucí končetina napomáhá odrazu (Pilliner a kol., 2002). Hrudní končetiny jsou přitaženy pod tělo (Misař, Jiskrová, 2001). Pánevní končetiny nedopadají před skokem najednou, ani se současně neodráží od země. Natažením kloubů zadní končetiny se kůň mohutně odrazí a nastává fáze letu (Pilliner a kol., 2002). Ve fázi letu by měl kůň snížit hlavu, pokrčit a poté natáhnout končetiny, aby byl připraven na doskok. Během letu se kůň otáčí kolem svého těžiště (Higgins, Martin, 2009). Dobří skokoví koně dokážou maximálně ohnout pánevní končetiny, aby překážku dobře překonali. Je také důležité, aby jezdec dovolil koni natáhnout krk a pracovat správně plecí a krkem (Pilliner a kol., 2002) Když kůň doskakuje na zem, hrudní končetiny nesou plnou váhu koně. První na zem dopadá nevedoucí nohou, následovaná vedoucí přední končetinou. Krk a hlava jsou vzpřímené, posunují těžiště dozadu a zpomalují rotaci osy těla (Higgins, Martin, 2009). Hrudní končetiny se velice rychle zvedají, aby uvolnily místo dopadajícím zadním 29

30 končetinám, které po dopadu opět vymrští tělo vpřed a nastává fáze obnovy (Pilliner a kol., 2002) Ve fázi obnovy se kůň vrací do vyváženého třídobého cvalu před další překážkou (Higgins, Martin, 2009) Couvání Couvání je pro koně nepřirozeným chodem a je velice namáhavé (Dušek a kol., 2011). Má nohsled klusu, pouze s tím rozdílem, že jde o pohyb vzad (Misař, Jiskrová, 2001) Nepravidelnosti v mechanice pohybu Odchylky chodů či jiné nepravidelnosti, mohou být způsobeny špatnou stavbou končetiny, špatným výcvikem nebo únavou koně (Dušek a kol., 2011). Může se tak objevit nákrok, kdy kůň v každém kroku předsunuje jednu končetinu více dopředu než končetinu párovou (Misař, Jiskrová, 2001). Pokud kůň při pohybu zvedá ostře hrudní končetiny s malým vykročením, jedná se o tzv. klus v kolenou (správně v karpech). Tento způsob chodu, byl v době baroka vyžadován u koní pro ceremoniální účely (Dušek a kol., 2011). V důsledku špatného postoje hrudních končetin se může objevit rozmetání (popř. rozhazování), kdy končetiny při pohybu vpřed opíší oblouk ven (Dušek a kol., 2011). V opačném případě se vada nazývá strouhání nebo také zametání, kdy končetiny opisují oblouk dovnitř a tím může vzniknout poranění. Vlivem špatného výcviku nebo příliš rychlého tempa se může objevit stíhání, kdy kopyto pánevní končetiny udeří, zachytí nebo přišlápne přední končetinu. Nejedná se tedy o vadu vrozenou. Stíhání a strouhání se řeší chrániči končetin (Misař, Jiskrová, 2001). U koní se může vyskytnout tzv. nerovný kříživý chod, při němž jsou na čáře pohybu končetiny pokládány přes sebe a kříží se (Dušek a kol., 2011). Další vadou chodu je kolébavý chod, kdy kůň při pohybu výrazně balancuje tělem (Misař, Jiskrová, 2001). Smíšený chod se objevuje u starých koní, pro něž je požadované tempo nad jejich síly. Koně buď předními končetinami klušou a zadními cválají, nebo naopak cválají vpředu a klušou vzadu (Dušek a kol., 2011). Kohoutí krok se vyskytuje u koní, jejichž pohybový aparát je ovlivněn mozkovou nemocí, nebo špánkem (Dušek a kol., 2011). Je to charakteristické přílišné 30