Jiří Weigl výkonný ředitel Institutu Václava Klause

Transkript

1 proinec / 2015 NEWSLETTER NEWSLETTER proinec /2015 Jiří Weigl: Proč máme v Evropě ilámem problém? Václav Klau: Stav a perpektivy Evropy ohledem na oučané globální dění Otázka IVK: Kniha roku PROSINCOVÝ GRAF IVK Litva Doba nutná k založení firmy počet dní potřebných k založení firmy Nizozemí Norko Zdroj: Světová banka, 2015 Irko Slovenko Intitut Václava Klaue o.p.. Šárecká Praha 6 office@intitutvk.cz www. intitutvk.cz IVK Newletter Intitutu Václava Klaue Regitrace MK ČR E Periodicita: měíčník Datum vydání: Německo ČR Proč máme v Evropě ilámem problém? Jiří Weigl výkonný ředitel Intitutu Václava Klaue Ilamitický terorimu a migrační vlna z Blízkého východu, která do Evropy přivádí tatiíce a možná milióny mulimů, rozpoutaly na našem kontinentě zuřivou polemiku o ilámu, jeho údajné mimořádné agreivitě a zjevné obtížné lučitelnoti hodnotami a principy oudobé evropké liberální demokracie. Stovky nadšenců e vrhly na amatérké tudium Koránu a v jeho různých paážích nacházejí potvrzení vých zcela protikladných apriorních předtav. Není divu, Korán, tejně jako křeťanké Pímo vaté, není logicky vytavěný a trukturovaný text a z kontextu vytrženými paážemi lze zdůvodnit cokoliv. Téměř od amého počátku ilám vznikal jako tátní nábožentví. Chceme-li ilámu porozumět kutečně, je lepší zamylet e nad způobem vzniku tohoto nábožentví a rolí, kterou ve polečnoti hraje. Na rozdíl od křeťantví, které vzniklo jako nábožentví pronáledované ekty a jeho jádrem byla naděje a víra v pomrtnou páu, základ ilámkého nábožentví je dílem jednoho muže, hitorické potavy Proroka Muhammada, který e v 7. toletí n.l. hodou okolnotí tal vládcem malého mětkého tátu v západní Arábii. Téměř od amého počátku ilám vznikal jako tátní nábožentví, neboť Muhammad vá rozhodnutí jakožto vládce řídící obec opíral o náboženká zjevení, která mu protřednictvím archanděla Gabriela eílal Bůh. V důledku toho exituje mezi charakterem, obahem a zaměřením ilámu ve rovnání křeťantvím podtatný rozdíl. Muhammad jako vládce a právce obce muel řešit poutu konkrétních praktických problémů života a vá rozhodnutí vkládal do út Bohu. Ilám e tak v důledku toho netal pouhým nábožentvím v tom mylu, jak jej vzhledem ke křeťanké tradici chápeme my, ale učením navíc rozáhle upravujícím pozemký život jednotlivce, rodiny i obce. Nábožentví tak hluboce protupuje každodenní život mulima (včetně takových jeho oučátí, jako je travování, hygiena, vztahy mezi pohlavími atd.) a vytváří tak pevnou tradici a vazbu, která odolává případným vnějším vlivům. Proto jou mulimké komunity tak odolné v odlišném, např. evropkém protředí a úpěšně vzdorují pokuům jak o aimilaci, tak alepoň integraci do jiné kultury. Právo šarí a je v důledku výše uvedeného integrální oučátí ilámkého nábožentví a není od něho oddělitelné. Požadovat proto po věřících mulimech vzdát e požadavku na uplatnění práva šarí a je nemylné, neboť polu náboženkými a etickými pravidly tvoří vlatní obah ilámu. Ilámké právní vědě náboženký základ práva a jeho deklarovaný božký původ přináší od počátku nemalé problémy. Již v prvních taletích exitence ilámkého věta e charakter života a jeho problémů v různých zemích podtatně lišil od jednoduchého věta Muhammadovy ranně tředověké Arábie a Korán ani tradice Prorokova života nedávaly návod na řešení řady nově vznikajících ituací a právních problémů. Proto vznikly známé právní školy lišící e výkladem Koránu a unny a proto e prameny ilámkého práva rozšiřují i o principy analogie, konenu právních autorit a v moderní době i znovu o nezávilou interpretaci pramenů práva náboženky kvalifikovaným znalcem, což dne otevřelo cetu pro vznik radikálního ilamimu. Požadovat po věřících mulimech vzdát e požadavku na uplatnění práva šarí a je nemylné, neboť polu náboženkými a etickými pravidly tvoří vlatní obah ilámu. Právní ytémy v oučaném ilámkém větě až na výjimky vycházejí obvykle ze západních vzorů a pouze v oblati rodinného, dědického a tretního práva navazují na šarí u. Rozpor, který tak vzniká mezi exitující praxí a požadavky ilámu, je však evidentní a permanentně přítomný. Muhammad byl nejen prorok a náboženký vůdce, ale i větký vládce. V důledku toho v obě ilám obahuje ilný požadavek na teokracii jako na formu vlády. Z pohledu

2 ortodoxního ilámu je tak při neexitenci chalífátu legitimita všech režimů vládnoucích v mulimkých zemích pochybná. Součaně i ilám z obdobných důvodů nárokuje prioritu vůči jiným nábožentvím. Přirozený tav je ten, kdy ilámu a mulimům náleží vláda ve polečnoti a pokud ne, tento tav je nepřirozený a měl by být změněn. Moderní předtava nábožentví jako privátní, oukromé záležitoti jednotlivce je pro ilám nepřijatelná. V rozporu e zažitými předudky nebylo šíření víry ohněm a mečem v ilámké tradici příliš čaté. Mulimké výboje měly především dobyvačný a kořitný motiv. Na rozdíl od velmi netolerantní tradice tředověkého křeťantví ilám toleruje jinověrce (křeťany a židy), potuluje jejich ochranu a amoprávu jejich obcí. Proto také byl tředověký ilámký vět ve rovnání křeťankou Evropu větem tolerance a mírové koexitence různých etnik a nábožentví pod ochrannými křídly dominantního ilámu. Arabové v době vých výbojů po Muhammadově mrti chápali naopak ilám jako čitě arabké nábožentví a bránili konverzím cizinců. Motivem šíření ilámu jak na Blízkém východě, tak například v omanké době na Balkáně byly především materiální důvody, naha vyhnout e vyššímu zdanění jinověrců, které ilám zavádí, a naha po polečenkém vzetupu, který přijetí ilámu umožňovalo. Ilám je vým vznikem i dlouhou tradicí nábožentvím veřejného života, které z jednotlivého mulima činí oučát obce (umma). Moderní předtava nábožentví jako privátní, oukromé záležitoti jednotlivce je pro ilám nepřijatelná. Proto tak konfliktně naráží na tradici nekonfeijního ekulárního tátu na Západě. Pro ilám je tato předtava nepřijatelná. Další podtatnou zvláštnotí ilámu, která rovněž ouvií e způobem jeho vzniku, je chápání čau, repektive polečenkého pokroku. Vzhledem k tomu, že zakladatel ilámkého nábožentví Muhammad je označován za poledního proroka, který lidtvu doručil závěrečné Božké poeltví, jou on, jeho doba a doba jeho bezprotředních náledovníků považovány za dokonalé a jejich příklad za vždy hodný náledování. Ilám proto nedílí evropkou ovícenkou předtavu polečenkého pokroku ležícího v budoucnoti. Dokonalý vět již přeci exitoval v době Muhammadově. Tento retropektivní pohled na vět a potupné zbožštění náboženkých autorit nakonec potupem taletí zcela zaduily veškerý duchovní pokrok v ilámkém větě, který e cca od ničivého mongolkého vpádu ve 13. toletí do třetnutí evropkým kolonialimem ve toletí 19. více méně zmítal ve zkotnatělém opakování a cizelování tarých myšlenek, forem a potupů. Právě šok z konfrontace moderním Západem je fenoménem, nímž e mulimká polečnot až do oučanoti není chopna vyrovnat. Povátná ilámká tradice vyhlašuje požadavek na dokonalot, převahu a nadvládu ilámu jako nejdokonalejšího nábožentví, ale životní zkušenot ukazuje, že mulimké země jou ve všech ohledech zaotalé a nechopné e modernímu Západu vyrovnat, natož e mu otevřeně potavit. NOVINKA Tento do očí bijící rozpor již po dvě toletí nedává pát věřícím mulimkým vzdělancům. Otázka, kterou i kladou, zní jak je možné, že polečnot, která má nejdokonalejší nábožentví, podléhá nevěřícím, nad nimiž kdyi dávno v minuloti vítězila. Odpověď hledají opět v minuloti, oučaný úpadek i vyvětlují opuštěním principů idealizovaného ilámu doby Prorokovy, a proto hláají návrat ke kořenům ilámu. Odtud ilámký fundamentalimu, odtud naha o návrat k tradici předků (a lafíja, arab. alaf = předek) a nakonec agreivní reakce vůči modernímu větu a Západu. Je to duchovní vývoj v mnohém podobný křeťanké reformaci v 16. toletí, připomíná kořeny protetantimu, ovšem v ilámkém protředí tento myšlenkový poun nevede k ovobození jednotlivce a vytvoření předpokladů pro natartování polečenkého pokroku moderní doby. Naopak, tal e nátrojem radikální negace oučanoti a bezperpektivní ničivé agree vůči otatnímu větu i mulimům amotným. Uvedená pecifika ukazují, že věřící mulimové a jejich komunity předtavují v evropkém protředí problematický, velmi obtížně integrovatelný element, který pecifika této víry a z ní plynoucí tradice čato vedou k odmítavému či nepřátelkému vztahu vůči moderní západní polečnoti. Že mezi řadou vzdělaných nebo ekulárně orientovaných mulimů exitují jiné tendence a nahy, je nepochybně pravdou, ale v rámci ilámkých ghett, izolujících e komunit a na půdě této víry je lze jen velmi obtížně naplnit. Publikováno na internetovém erveru Echo24.cz dne 19. litopadu n Evropký kontinent, potažmo celá západní civilizace je v oučané době konfrontována krizí nevídaného rozahu. Vše navědčuje tomu, že migrační katatrofa, která e na tarý kontinent valí ze zemí rozvráceného Blízkého východu a everní Afriky, bude v příštích měících a letech dramaticky nabývat na íle. Oproti všem vážným varováním zůtávají evropké elity vůči tomuto problému zcela netečné a pokračují ve vém běžným občanům nijak nepropívajícím ummitování, které paradoxně poouvá jednotlivé evropké země blíže a blíže vážnému dramatu nedozírnými a hlavně nevratnými důledky. Čím byla tato migrační krize způobena? Potřebuje vůbec Evropa migranty z jiných větů a proč je jejich zvaní k nám hluboce amorální? Proč e vrcholným byrokratům z EU tato krize vlatně hodí? A co by e mělo tát, aby nedošlo na nejhorší? Odpovědi na tyto a další otázky naleznete v nové knize Václava Klaue a Jiřího Weigla Stěhování národů.r.o. podtitulem Stručný manuál k pochopení oučané migrační krize (2015). Tuto mimořádnou publikaci, která vychází ve zcela mimořádnou dobu, vydává nakladateltví Olympia a vými krebami ji doplnil známý čeký krelíř Jiří Slíva. 90 tran, 199 Kč. objednávky na: 2

3 Stav a perpektivy Evropy ohledem na oučané globální dění* Václav Klau 1. Téma k dnešní dikui jte vybrali dávno před událotmi minulého týdne v Paříži, ty ho činí jen aktuálnějším. Jem věčný optimita, proto rád používám německý výrok Optimimu it Pflicht, ale v tomto případě mluvíme-li o Evropě být optimitou je těžké. Výroky a chování evropkých politiků po maakru v Paříži mou beznaděj jen zeilují. Bylo by proto naproto nezodpovědné šířit jakákoli optimitická poeltví. Na to máme naše nezodpovědné vlády. My máme povinnot vydávat poeltví jiná varovná a burcující. 2. Neměli bychom etrvávat v iluzích. Ona úžaná 90. léta jou over. To byla výjimečná a pravděpodobně neopakovatelná dekáda, umožněná mimořádnou kombinací příznivých faktorů. My, kteří jme v té chvíli prožívali v předcházejících čtyřech deetiletích neznámé, a proto velmi libné okamžiky vobody, jme to mylně interpretovali jako změnu trendu celého 20. toletí. Dnešek prokazuje, že to nebyla změna trendu, že to byl pouze výkyv dlouhodobého trendu. (Mluvím o Evropě a Západu. Něco úplně jiného je, že u ná lidé v oučanoti bez velkých protetů přijímají téměř nekutečnou dezinterpretaci tohoto období v provedení obotkovko- -babišovko-bělobrádkovkého věta v koprodukci e větem pravdolákovkým. Ti všichni používají ouloví 90. léta téměř jako nadávku.) Okamžiky vobody, jme mylně interpretovali jako změnu trendu celého 20. toletí. Dnešek prokazuje, že to nebyla změna trendu, že to byl pouze výkyv dlouhodobého trendu. * Setkání Aquapalace VIP Clubu, Četlice, 19. litopadu Tezi o výjimečnoti 90. let u ná, v Evropě a ve větě a o jejich nepokračování dne je možné demontrovat na vývoji v celé řadě oblatí: a) Je to předně ekonomika. Na Západě, na Východě, ale i na Jihu (čili ve zbytku věta) to po pádu komunimu vypadalo na rezolutní vítěztví trhu a na naproté zprofanování tátu a myluplnoti jeho záahů do ekonomiky. Dnešní realita je úplně jiná. Zažíváme nová vítěztví tátu, úřadů, byrokracie, úředníků a hlavně příčinu toho všeho zažíváme poun ve féře myšlení, které vede ke taronovému vítěztví ideologie tátního intervencionimu. Po pirále jme e vrátili pro nepeimity e nad tále ještě teprve vracíme velmi blízko k tomu, co jme zažívali v minuloti. Nenechme e mýlit tím, že je dnešní ymbolika a terminologie jiná. Podtata začíná být velmi podobná. Nedošlo k tomu tím, že by proběhla nějaká hlaitá revoluce, rep. kontrarevoluce. Dotačující je ničivá politika malých kroků, tak typická např. pro chování dnešní čeké vlády. Dlouho jem mával rukou a říkal, že je dobře, že tato vláda nic velkého nedělá. Mýlil jem e. To malé tačí. Míto demokracie přišla potdemokracie. Přišel nátup novodobého, moderního populimu a korporativimu. b) Je to i politika myšleno politika domácí či vnitrotátní. V 90. letech u ná došlo ke znovuzrození autentické parlamentní demokracie. Při prvních kontaktech e západní Evropou a Amerikou e nám zdálo, že tam tento typ demokracie opravdu funguje. Dne i to nemylíme. Míto demokracie přišla potdemokracie, míto ideově definovaných politických tran na pravici a levici přišly nejané, nedefinované, bezkoncepční, protože bezprogramové trany a hnutí. Dlouho jme e tomu bránili, ale neubránili. Přišel nátup novodobého, moderního populimu a korporativimu. Tím nemylím zrod dnešních údajně populitických tran a hnutí těch, které adjektivem populitický nálepkuje dnešní mediální, intelektuální a politický evropký maintream. Řadí mezi ně všechny ty, kdo e nehodí do jeho úzkých, politickou korektnotí vymezených škatulek. Daleko nebezpečnější populimu a korporativimu je však pevně zabudován do všech hlavních maintreamových politických ubjektů, do těch, které dne dominují v Evropkém parlamentu (i v parlamentu našem) a kterým míto programu a kontruktivních potojů tačí co nejhlaitěji a moralitickým tónem v hlae očerňovat vé politické oupeře a přitom naproto NEWSLETTER proinec /2015 bezkrupulózně proazovat vé korporátní zájmy. c) Jou to i ideologie, nikoliv čitě politické, ale větonázorové. Jme vědky toho, jak různé, rychle a důrazně e proazující imy (tedy na ideologie i hrající bojovníci proti vobodě, demokracii, řádu, tradicím) převracejí hodnotový ytém, boří tradice a zvyky, podkopávají ty nejdůležitější pilíře, na kterých byla vybudována Evropa (a celý Západ). Sem patří ideologie politické korektnoti, humanrightimu (čeky nad ideologie lidkých práv, což je něco jiného než lidká práva), multikulturalimu, environmentalimu (který není ochranou životního protředí), genderimu a feminimu (které nejou ochranou žen), homoexualimu (což je něco jiného než homoexualita), ilamimu (což není ilám), trannacionalimu (což není liberálně chápaná otevřenot zemí vůči větu), chce e mi říci i europeimu (což není obrana Evropy a evropkých hodnot a civilizace), atd. Tak beznadějně počátek 90. let nevypadal. Bojovníci proti vobodě, demokracii, řádu převracejí hodnotový ytém boří tradice a zvyky, podkopávají ty nejdůležitější pilíře, na kterých byla vybudována Evropa. d) Je to i uverenita a vrchovanot zemí. Na počátku 90. let jme e radovali z toho, že jme e vymanili ze ovětkého impéria, ale dlouho nám ta radot nevydržela. Z unie ovětké jme e dotali do unie evropké (trukturálně v mnohém podobné). Sdílená uverenita oučanoti e v mnohém podobá omezené uverenitě za Brežněva. Paralelně tím probíhá pře- Probíhá přechod od internacionalimu založeného na intergovernmentální polupráci zemí k trannacionalimu, který je verzí nedemokratického upranacionalimu. chod od internacionalimu založeného na intergovernmentální polupráci zemí k trannacionalimu, který je verzí nedemokratického upranacionalimu. To vět (a ná ním) nevyhnutelně přivádí ke global governance, ke globálnímu vládnutí, které vlád nutím demokraticky vzniklé politické reprezentace nemá nic polečného. Evropké upranacionalitické proce- 3

4 udělat i o jejich ouborné kvalitě objektivní názor. Avšak proto, že jem nucen čít hodně už z podtaty vého povolání, vím, že e aktuální čeká literatura dělí na knihy hloupé, zbytečné, namyšlené, až příliš olitérní a na ty druhé. Těch je ovšem pramálo a mají zpravidla polečné, že přicházejí důvodně a v pravý ča. S rukopiem nazvaným Stěhování národů.r.o.: Stručný manuál k pochopení oučané migrační krize jem e neetkal indikrecí, nýbrž z povinnoti jako člen redakční rady Nakladateltví OLYMPIA, které jej připravuje do tiku. Z určitých důvodů znám patrně všechny předchozí práce Václava Klaue i některé Jiřího Weigla a mohu tedy rovnávat je a zejména tento rukopi prvně uvedenou množinou otatní čeké literatury. Proto vím, že i zde autoři přicházejí jim vlatní jitotou a důvodně převědčeni o íle vého názoru v pravou chvíli janou vizí polední možné záchrany civilizované čáti Evropy a věta vůbec. Klauův a Weiglův Manuál převědčí doavadní váhavce, peudomorální věrozvěty a vůbec všechny podceňovatele vlny barbartví, která e na ná valí, o hloubce jejich omylu. Nejen pro vou věcnou, argumentační i literární hodnotu, předey jou v tomto mylu avantgardou těch globálních. V éře globálního (či kontinentálního) vládnutí jou vlády jednotlivých tátů pouze jakými národním komparzem, od něhož e nečeká rozhodování, ale pouze chvalování. Jme vědky toho, jak v takové ituaci málo záleží na výběru politiků v domácích volbách. V éře globálního (či kontinentálního) vládnutí jou vlády jednotlivých tátů pouze jakými národním komparzem, od něhož e nečeká rozhodování, ale pouze chvalování. e) Je to i mezinárodní politika. Po éře tudené války a tehdejší bipolarity větového upořádání (exitence dvou dominantních velmocí) natala na počátku 90. let chvíle nejednoznačně definovaného world order. Toto upořádání e však ukázalo být dočané, byť e na počátku zdálo, že zjevná dominance USA bude zajišťovat jeho delší trvání. Ta však evidentně končila. Spojené táty e tím ne umějí mířit, a proto dělají kroky, které jou křečovité, neproduktivní a vět detabilizující vyváží demokracii. Chtějí vět obrátit k obrazu vému, což nejde. Za hlavní protor vých aktivit i vybraly Middle Eat (a i proto jeho faktický rozpad a proto dnešní běženci). Dochází k aburdnímu vývoj. Logické by bylo chtít mít více méně homogenní, monokulturní, vnitřně koherentní, nefragmentované jednotlivé prvky větového řádu (tedy táty) a jejich co nejpřátelštější a nejproduktivnější polupráci ve větě, založené na plném repektu k mnohoti kultur, k náboženkým a civilizačním odlišnotem jednotlivých zemí a regionů věta. V realitě je ale proazován zcela nemylný a nelogický opačný potup jednota a homogenita jednotlivých zemí je rozbíjena náilným proazováním multikulturalimu a vět je naopak náilně homogenizován a univerzalizován proazováním jednoho modelu demokracie, civilizace a lidkých práv. Dnešní migrační krize je toho dokonalým důkazem. Vývoz západní demokracie (arabká jara) byl pokuem o proazení univerzalitického modelu. Ten vedl k rozbití tátů Blízkého a Předního východu, everní Afriky a západní Aie, a k odchodu tatiíců či miliónů migrantů do zemí, které fungují. To bylo poíleno na multikulturní bázi potaveným zvaním migrantů do Evropy novodobými evropkými elitami. Jednota a homogenita jednotlivých zemí je rozbíjena náilným proazováním multikulturalimu a vět je naopak náilně homogenizován a univerzalizován proazováním jednoho modelu demokracie, civilizace a lidkých práv. 4. Nezmínil jem mnoho důležitých věcí Čínu, Indii a další BRICS země, Ruko a řadu dalších. To by bylo příliš dlouhé, to by celkový obraz píše zatemňovalo, než projaňovalo. n KNIHA ROKU Některé noviny a čaopiy příležitotně olovují autory z řad kulturní a polečenké obce otázkou, jaká publikace je v polední době zaujala. I nám připadá zajímavé a žádoucí, aby liberálně konzervativní think tank, jakým Intitut Václava Klaue je, položil přízněným autorům podobnou otázku: Jaká letošní kniha Vá nejvíce olovila a proč? Václav Klau Vybírám knihu Ladilavy Chateau Vlak do Výmaru: Volnot, rovnot a bratrtví Goebbelem (nakl. Hot, Praha, 2013), která je unikátním popiem chování Francouzů v době druhé větové války. Při její četbě jem i říkal, že e ti Čechové nechovali tak hrozně, jak i někdy ebemrkačky říkáme. A to tehdy byla Francie ještě půl toletí před vým zničením maovou migrací. S velkým zpožděním jem četl knihu Milana Knížáka Cetopiy (nakladateltví Radot, Praha 1990), která popiuje jeho pobyt v USA na konci 60. let. Je to taková malá čeká On the Road. Milan Knížák výtvarník Konrad Paul Liemann: Hodina duchů -- Praxe nevzdělanoti. Polemický pi (Praha, Academia 2015). Tato kniha navazuje na předešlou Teorii nevzdělanoti. Liemann i dobře uvědomuje, v jakém katatrofálním tavu je téměř veškeré školtví, a je chopen přeně označit jeho chyby a omyly. Pohybuji e mnoho let na vyokých školách u ná i v zahraničí a Liemannovými názory téměř bezezbytku ouhlaím. Obě Liemannovy publikace by měly být pro učitele povinné. Stanilava Janáčková ekonomka Leto mne zvláště olovila kniha Nialla Ferguona Civilizace. Západ a zbytek věta (Praha, Argo, Dokořán 2014). Překlad ice vyšel už v loňkém roce, a anglický originál ještě nepočítal migrační krizí, ale v dnešním kontextu je tato kniha o oupeření civilizací navýot aktuální. Rozebírá kořeny kulturního, ekonomického i mocenkého vzetupu západní civilizace od jejího zrodu až po oučanot. A bohužel také ukazuje, jak dne Západ, a zejména Evropa, tyto kořeny opouští. Největším naším nebezpečím jme my ami nejenže vé civilizační hodnoty dotatečně nehájíme, ale potupně e jich ami vzdáváme. Ve jménu pohodlí, tátního paternalimu, ociálních jitot a života na dluh dovolujeme evropkým elitám, aby ná vedly do lepé uličky. Václav Junek publicita Z údajných rok co rok u ná vycházejících čtrnácti tiíc titulů není dot dobře možné 4

5 vším pro tento potenciál je pro mne tato nanejvýš aktuální kniha Knihou roku už teď. Jiří Brodký velvylanec ČR v Dánku Zaujal mne dytopický román M. Houellebecqa Podvolení. Píše e rok Francie měřuje k občanké válce a v prezidentkých volbách vítězí kandidát Mulimké jednoty, jehož ambicí je tát e prvním voleným prezidentem jednotného evropkého tátu zahrnujícího země kolem Středozemního moře. Ženy nejou zvány na recepce. Šaty a ukně zmizely. Na budově Sorbonny přibyla pozlacená hvězda a půlměíc, profeoři povinně konvertují k ilámu. Jde o do krajnoti dotaženou realitu oučaného západního věta. Kamil Janáček člen bankovní rady ČNB John Kay: Other People Money (London, Public Affair 2015). Kniha známého dlouholetého komentátora Financial Time odpovídá na otázku, která téměř zmizela z dikuí v době po finanční krizi roku Např. analyzuje, zda vyoké oceňování finančního ektoru (jak polečenké, tak materiální), je zaloužené. Výtižný je jeho potřeh, že země může properovat jen tehdy, když má dobře properující finanční ytém; to ovšem neznamená, že čím větší finanční ektor země má, tím je více properující. Úkolem finančního ektoru je zabezpečovat platby, pokytovat úvěry a kapitál podnikatelům, pravovat vklady a minimalizovat rizika. Avšak finanční intituce v poledních dvou dekádách e především zabývaly obchodováním akciemi, dalšími aktivy a ofitikovanými produkty, které e vzdálily potřebám reálné ekonomiky. A pokud chtěly finanční intituce z těchto tranakcí mít zik, muely zvyšovat rizikovot vých operací. Dalším problémem je fakt, že finanční ektor je zprotředkovatel banky alokují protředky vkladatelů těm, kteří i půjčují, manažeři fondů invetují peníze vých klientů. Tento vztah agent principál muí být založen na důvěře, aby mohl fungovat. Ale krize tzv. ubprime hypoték ukázala, že dlouhý řetězec zprotředkovatelů, kteří e nezabývají problémem kvality úvěru, může být devatující. Kay poznamenává: Lidé, kteří obchodovali cennými papíry krytými hypotékami, věděli doti o ekuritizaci, ale velmi málo o hypotékách, a ještě méně o nemovitotech a jejich kupcích. Používali ofitikované modely e tále horšími výledky. Jaké podle něj může být východiko? Vůbec ne více regulace (které je již nadbytek), nýbrž změnit trukturu indutrie. Rozbít konglomeráty, jako je Citigroup a Goldman Sach, a obnovit funkci pecializovaných finančních intitucí, a omezit objem aktiv, které mohou mít. Přitupovat k nezdaru finančních intitucí jako k nezdaru nefinančních podniků: neanovat je z veřejných protředků. A rychle oputit nekritický náhled, že finanční intituce mají nějaké výjimečné potavení. Jiří Svoboda režiér Leto jem z nově vycházejících knih četl jen dvě odborné knihy pro filmaře, ale z knihovny jem vytáhl vizionářkou knihu Samuela Huntingtona Střet civilizací: boj kultur a proměna větového řádu (čeky v nakladateltví Rybka, 2001). Divím e, že je v oučaných polemikách tak málo dikutována. K antagonitickému poru kultur v nejširším mylu je to jedinečný zdroj. A když jem áhl vedle, přečetl jem i Kam kráčíš, Ameriko? Krize americké identity téhož autora (čeky rovněž v Rybka 2005). Kniha není jen o Americe, ale o ztrátě loajality ekonomických elit vůči zemím, v nichž žijí, o cíleném ničení vlatenectví. A do třetice trhující freka Normana Mailera Armády noci: hitorie jako román, román jako hitorie (čeky Brno, Jota 2011). Je překvapující, jak e od doby, o které Mailer píše, změnila americká veřejnot. Jiří Weigl výkonný ředitel IVK V letošním roce mě mimořádně zaujala kniha mladého izraelkého hitorika Yuvala Noaha Harariho Sapien úchvatný a úděný příběh lidtva, kterou v čekém překladu Anny Pilátové vydalo v roce 2013 nakladateltví Leda. Autor velmi originálním a čtivým způobem zkoumá hitorii lidtva od vzniku lidkého druhu pře záadní revoluční křižovatky a milníky jeho vývoje až do oučanoti a k alternativám budoucnoti. S některými provokativními závěry, oudy či východiky nemuí čtenář vždy ouhlait, přeto však je tato kniha, která již byla přeložena do třiceti větových jazyků a tala e betellerem, velmi inpirativní potravou k přemýšlení o ná amých, minuloti i době, v níž žijeme, a o jejich mylu. Karel Dyba bývalý minitr hopodářtví Mimořádným zážitkem byla pro mě kniha čeké hitoričky Evy Hahnové Dlouhé tíny předudků: Německé a anglické tereotypy o Češích v dějinách 20. toletí (Praha, Academia 2015). Měl by ji čít každý, kdo chce kutečně porozumět mentálnímu pozadí, včetně tereotypů o Češích a Čekolovenku v Německu a Velké Británii, které nakonec vedlo i k Mnichovu Hahnová, která 5 dlouhodobě žije v Německu a tudovala ve Velké Británii, má evidentně právnou kvalifikaci k objevné práci tohoto typu. Text je navíc velice čtivý. Ke knize, která má i přeah do oučanoti, e jitě budu vracet. Petr Bytroň přededa bavorké AfD, Mnichov Han-Werner Sinn: V pati eura (Brno, CDK 2016). Kniha jednoho z nejvlivnějších ekonomů věta Hane Wernera Sinna vyvětluje lehce a rozumitelně ložité ekonomické ouviloti pojené e zavedením polečně evropké měny. Sinn vyvětluje krok po kroku, jak e Evropa dotala do zajetí eura, objaňuje málo známá fakta o mechanizmu tzv. targetových ald a nabízí také řešení problému. Útlá kniha e čte jedním dechem. Do češtiny ji citem přeložil ekonom a bývalý minitr Karel Dyba. Tomáš Břicháček právník a publicita Z vážných titulů mě leto zaujala kniha Romana Cílka Běda tomu, kdo vyčnívá z řady (ČAS 2015). Autor e věnuje několika vybraným lidkým příběhům obětí politických proceů let 1948 až 1953 a na jejich pozadí rozkrývá fungování komunitického repreivního aparátu a jeho aktérů. Podrobně popané jednotlivé kauzy, oudy perzekuovaných a jejich blízkých a na druhé traně pak vykrelení zvůle trůjců toho všeho bezpráví vyzdvihují zrůdnot zločinů tehdejšího režimu lépe než jakékoli ouhrnné hitorické tudie či tatitiky. Z oddechovější četby bych doporučil první dva vazky Případů inpektora Rádla od Marka Skřipkého (MOBA 2015) z plánované tetralogie. Jde o čtivé fiktivní příběhy z protředí č. kontrarozvědky z období první republiky, které e odehrávají na reálném hitorickém pozadí, a z nichž vyzařuje vlatenectví a další konzervativní hodnoty. Libuše Benešová literární hitorička Nemohu pominout dvě knihy pojednávající o ebedetruktivním chování euroatlantické civilizace odehrávajícího e za hlaitého aplauzu maintreamu Teror ctnoti od Thilo Sarrazina a teprve před několika dny vydanou Evropu na rozcetí od biologa Stanilava Komárka (obě Academia, 2015). Obě knihy vycházejí ze hodného názorového a myšlenkového okruhu, ve výběru témat a čato i argumentaci jou i velmi blízko, znějí tejným varovným hlaem, jejich proč? je velmi důrazné. Politik Thilo Sarrazin je ke čtenáři velmi lakavý, píše rozumitelně, přehledně a čtivě, dobírá e nebo e o to alepoň naží i nějakého závěru. Bohužel o knize Stanilava Komárka e toto nedá jednoznačně říci, jeho terminologické novátortví však pobaví.

6 V roce velkého výročí upálení Jana Hua jem chutí áhla po nové knize kunthitoričky Mileny Bartlové Pravda zvítězila. Výtvarné umění a huittví (Praha, Academia 2015). Ze školního vzdělání i přinášíme, že huittví a výtvarné umění nejdou dohromady, huittví je známo píše vým obrazoborectvím než významnými výtvarnými díly. M. Bartlová přináší na obrazoborectví nový pohled, ukazuje, že kritika náboženkých obrazů pochází již z předhuitkého období, že řada děl předhuitkých zanikla nikoliv vévolnými činy huitů, ale i nešťatnou událotí v huitkých válkách, a že i huitké umění e talo obětí za rekatolizace. V knize je bohatý obrazový materiál ukazující, že i v huitkém období významná díla přece jen vznikla. Jan Sechter velvylanec ČR v Rakouku Eva Hahnová: Dlouhé tíny předudků. Německé a anglické tereotypy o Češích v dějinách 20. toletí (Praha, Academia, 2015). Kniha je průvodcem německým a britkým protředím putujícími mýty a tereotypy, které provázejí čeké dějiny. Autorka převědčivě a na základě řady méně známých pramenů dokládá jejich kontinuitu a modifikaci od 19. toletí až k dnešku. Kontinuita tereotypů východní Evropy jako polečentví chaotických lidí nechopných řídit vlatní nové táty e v mnohém prolíná e ymboly zla, ať již ve vyhnání nebo jeho peronifikací, zejména v potavě prezidenta Beneše. Češi, kteří nepodporovali cíl německé a rakouké politiky zrušit dekrety, jou líčeni jako dědicové komunimu, nacio nalimu, xenofobie. Když to netačí, použije e ta či ona karikatura huitů či údajně panlovanké myšlenky Palackého. Autorka e také zajímavým způobem dotýká i oudobého problému tranformace protičekých předudků do nadnárodního protředí a kontatuje, že hitorický výzkum na jejich zvládnutí netačí. Václav Pavlíček profeor Právnické fakulty UK V ouviloti letošním výročím mezi řadou publikací mne zaujal borník Jan Hu 600 let od mrti (IVK č. 21/2015) mnohotranným pohledem na tuto výjimečnou oobnot čeké hitorie. Vrátil jem e také k novému čtení Maarykovy Čeké otázky a některých dalších prací o významu Hua a huittví. Logicky z těchto zdrojů vyšel Maarykův program obnovy amotatné čeké tátnoti v podobě Čekolovenka (Wahingtonká deklarace). Tomáš Haa publicita Kniha, od které jem e nedokázal odtrhnout a tále e k ní vracím, je oubor analytických článků o britké politice: The Coalition Effect, (Koaliční efekt ). Je dílem 17 autorů, jejími editory jou Anthony Seldom a Mike Finn a vydal jí Cambridge Univerity Pre (2015). Je poutavým a velmi iluminujícím pohledem, vlatně bírkou pohledů z různých pozic a různých apektů na období první vlády Davida Camerona první koa liční britké vlády od druhé větové války. Cameronova navazující vláda, která e může tát polední vládou Velké Británie jako outátí Anglie, Waleu, Skotka a Severního Irka a polední vládou Velké Británie jako člena Evropké unie. Skotký eparatimu je po referendu v roce 2014 tále velmi ilný a nechuť k Evropké unii a její politice tále rote. Kniha The Coalition Effect, popiuje efekt koalice na konzervativní tranu, na britkou ekonomiku, politiku, zahraniční a evropkou politiku, na domácí politické otázky a na britkou polečnot. Pro ná, pro které je koaliční vládnutí především dané naším volebním ytémem, je kniha o efektu koaličního vládnutí na tradiční demokracii Velké Británie zvláště zajímavá. Proto ji čekému čtenáři vřele doporučuji, a lituji, že ještě nemáme čeký překlad. Michal Semín publicita, Akce D.O.S.T. Migrační tunami, pojené pronikáním ilámu a zcela odlišných kulturně-civilizačních vzorců chování do Evropy, ukazuje v plné nahotě kutečný tav západní polečnoti, repektive jejích politických a intelektuálních elit. Nedotatek ochoty či chopnoti bránit vá území má jitě více příčin. Těžko však popřít, že mezi ty hlavní patří ztráta ounáležitoti dědictvím našich předků. Potmoderním myšlenkovým chaoem dezorientované elity, pro níž jou nejvyššími hodnotami tolerance a inkluzivita, nejou chopny rozpoznat ak tuální nebezpečí tále více pravděpodobné ztráty vobod, jimiž e jindy tak rádi za štiťují. Důkladnou analýzu tohoto tavu a především jeho myšlenkových předpokladů předkládá ve vé knize Proti inkluzivitě jak režim diverzity zplošťuje Ameriku a Západ a co tím (2015) americký ociální filozof Jame Kalb, autor neméně zdařilé publikace Tyranie liberalimu. Kalb ukazuje, jak idea multikulturní a větonázorové inkluze zvláště když e tane vůdčí ideou polečenkého života ytematicky ničí přirozené a předchozími generacemi ovojené modely lidkého oužití a zbavuje člověka tolik potřebného mylu identity a trukturované životní orientace. Ze polečnoti, založené na přirozené různoti a odlišnoti individuálních i kolektivních identit, vzniká pod diktátem boje proti dikriminaci maa vykořeněných a tedy i nadno manipulovatelných jedinců. Režim, zaštiťující e diverzitou, tak paradoxně končí v tupé vše nivelizující totalitě. Doufejme, že e Kalbova kniha dočká vého čekého překladu. V zemi, v níž o našich oudech rozhodují lidé jako Jiří Dientbier nebo Anna Šabatová, je takových publikací zapotřebí dvojnáob. Alexandr Tomký politolog Michael Burleigh: Earthly Power: Religion & Politic from The French Revolution to The Great War (Harper/Collin, 2005). Hutné dílo významného anglického hitorika popiuje politická nábožentví čili humanitické kulty, zbožštění člověka a nahy měnit polečnot politikou a ociálním inženýrtvím. Analyzuje filozofy ovícentví, náboženké kořeny jakobínké, marxitické, ocialitické, nacionální i liberální ideologie a politiku církví vůči nepřátelkým vládám i ouputnictví trůnu a oltáře. Cenná připomínka dnešku, kdy opět šílí kult univerzální lidké důtojnoti a práv. Má vyjít napřerok čeky. Petr Žantovký publicita Thilo Sarrazin: Teror ctnoti (Academia, 2015). Autor, přední německý ekonom, ice vetknul knize podtitul O hranicích názorové vobody v Německu a zabývá e mediální mrští, která e mu na hlavu eypala po vydání politicky nekorektní knihy Německo páchá ebevraždu, ale vše, co napal, můžeme měle aplikovat na zkušenoti z Čeka. Zobecňuje jednotlivé prvky, příčiny i dopady mediální kampaně a naproto otevřeně odhaluje pokrytectví dnešní levicově liberální polečnoti, jejímž hlavním helem e talo, byť nevyloveně, ale všudypřítomně, helo: kdo nejde námi, jde proti nám. Jednoznačně kniha roku Konrad Paul Liemann: Hodina duchů: Praxe nevzdělanoti (Academia, 2015). Po vynikajících knihách Univerzum věcí a hlavně Teorie nevzdělanoti je tu další polemický pi rakoukého filozofa, popiující praxi nevzdělanoti, která je logickým vyútěním rozloženého a nefunkčního formalizovaného školtví, v němž mnohem větší roli než kuteční vzdělanci mají, jak autor píše, výzkumníci vzdělání, experti na vzdělání, agentury, tetující intituty, lobbité a v nepolední řadě vzdělanotní politici všech frakcí. Smutný, ale velmi realitický obraz toho, v čem žijeme, toho, co jme doputili. Niall Ferguon: Civilizace: Západ a zbytek věta (Argo, Dokořán, 2014). Autor, od ně 6

7 hož jme četli třeba Válku věta, Vzetup peněz či Velký úpadek: Rozpad západních intitucí a ekonomik, i v Civilizaci klade otázky, které nabývají v dnešním kontextu obzvlášť hrozivé dimenze: jaký bude vývoj západní civilizace, zda i udrží vou doavadní dominanci v konfliktu aijkými ekonomickými tygry a hlavně fundamentálním ilámem, a pokud ano, jakou cenu za to bude muet zaplatit. Ferguon je britký konzervativní hitorik, jeho manželka je Ayaan Hiri Aliová, bývalá polankyně nizozemkého parlamentu za pravicovou Lidovou tranu pro vobodu a demokracii. To je ta žena, která napala cénář k filmu Submiion, varovně pravdivému vědectví o ilámu, za něž jeho režiér Theo van Gogh zaplatil životem. Stanilav Přibyl církevní právník Moji pozornot upoutal nový oubor eejů Stanilava Komárka, nazvaný Evropa na rozcetí, který čertvě vydalo nakladateltví Academia (2015). Komárkův literární a vůbec myšlenkový tyl je velmi amorotlý, rozkošatělý, prozrazující všetrannou erudici a obrovkou ečtělot, odhalující neotřelé ouviloti a protý intelektuálkých klišé. Pozváním k četbě Komárkovy knihy o našem kontinentu může být třeba tento citát: Někdejší Sovětký vaz připomíná Evropká unie celkem zákonitě v mnoha ohledech také e jedná o velké, etnicky různorodé impérium, byrokraticky pravované, obrovkou inercií. Zcela podobně e věnuje bizarně detailnímu řešení marginálních problémů, už proto, že na ty centrální i protě netroufne a přechází je mlčením (. 367). Jan Kříž advokát Mé pracovní vytížení mi umožňuje čít literaturu, rep. to co jem ochoten a připraven literaturou nazývat (tj. např. nikoliv poklelá lohová cvičení pana Viewegha a podobných experimentátorů), ale někdy e rád vracím k abolutní klaice, kde e nažím načerpat alepoň zčáti přiměřenou míru životního optimimu a balancu. Sáhl jem proto v minulých dnech a tý dnech po delší době opět po vzácném díle Patricka Ryana Jak jem vyhrál válku (Praha, Knižní klub 2012). Tato četba nejen potěší duši dokonalým jazykem, mylem pro humor, nadázkou a nadhledem, ale také ná v naší dané ituaci míří tím, jak my (všichni Evropané) naši válku tejně veele a beztarotně prohráváme rep. již jme prohráli. Ladilava Chateau literární publicitka, Paříž Především mne velice potěšila kniha Joefa Vojvodíka a Marie Langerové Pato v čekém umění, poezii a umělecko-etetickém myšlení čtyřicátých let 20. toletí, která patří k nejpozoruhodnějším nakladatelkým počinům v polední době (Argo 2014). Hlavními potavami Patou jou dvě významné oobnoti hitorie umění Růžena Vacková a Pavel Kropáček, jejichž oobní příběhy pojuje vášeň a utrpení. Autoři prozkoumali obrovké množtví pramenů a vyložili je z nového pozoruhodného úhlu a některé, zdá e, využili vůbec jako první. Dílo vychází v době, kdy umělecké myšlení a etetické cítění je čím dál více odoobněnější, dokonce intrumentalizované. Utavičně e zdůrazňuje růt, výkonnot, pecializace a rychlot, NABÍZÍME což má neblahý vliv nejen na umění a jeho etetickou hodnotu, ale na lidký život a vět lidí vůbec. Další dílo, které mne velice potěšilo, je oubor téměř všech článků, eejů a úvah exilového novináře A. J. Liehma, které pod peudonymem Dalimil pravidelně publikoval v letech 1971 až 1989 převážně v exilovém čaopie Lity. Tyto texty, které vyšly v knižní podobě názvem Názory tak řečeněho Dalimila (Dokořán 2014), nejou ani zdaleka pouze ilutrací vé doby. Naopak. Převážná většina z nich je tále aktuální, dokonce možná mnohem více, než by i mnozí přáli. Na závěr jen namátkou cituji: Možná, že vět relativity bude jednoho dne opět nahrazen větem nové jediné pravdy. Ty zítřky budou možná zpívat, ale zároveň budou znamenat konec dobrodružtví románu. Do té doby, ať to dopadne jakkoliv, mohou romanopici ještě pát... A pro úplnot jen dodávám, že A. J. Liehm byl leto mezi těmi, které prezident republiky poctil vým vyznamenáním. Ivo Strejček člen právní rady IVK Jiří Štaif: František Palacký, život, dílo, mýtu (Praha, Vyšehrad 2009). Kniha umožňuje tudovat myšlenky a činy Palackého politika, nadaného výjimečnou imaginací a předvídavotí. Nabízí inpiraci při ledování, jakou pokorou a důlednotí převzal dominantní polečenkou roli v proceu dotvářejícím Čechy ve vébytný a ebevědomý politický národ a přehledným způobem eznamuje facinujícím vědeckým dílem Palackého, jeho přínoem čeké hitorické vědě a jeho výkladem čekých dějin. Umožňuje ledovat, jak záadně ze vých politických i vědeckých po- IVK nabízí borník Jan Hu 600 let od mrti, do něhož připěli Jiří Svoboda, Jan Blaholav Lášek, Jiří Hanuš, Jiří Weigl, Václav Klau, František Šmahel, Petr Čornej, Ladilava Chateau, Stanilav Přibyl, Zdeněk Uhlíř a Ivo Strejček. V přílohách jou úvodní kapitola z Huova latinkého piu O Církvi, dvě kapitoly Z Knížek o vatokupectví a dva dopiy z Kotnice. Předmluvu napal Václav Klau. 118 tran, 100 Kč. objednávky na: 7

8 zic připěl Palacký k utváření a poilování národního ebevědomí a jak vým dílem ovlivnil uvažování náledujících generací. V průběhu četby vá mnohokrát napadne, co by nám František Palacký, vlatenec tak uilovně pracující pro vůj národ, řekl dne, v době, která pojmy vlat a národ opovrhuje a jejich obah cíleně ničí. Tomáš Chalupa bývalý minitr životního protředí Druhá encyklika papeže Františka Laudato i olovuje tzv. maintreamovým tématem ekologické krize a klimatu. Moderní lova typu integrální, ekologická konverze, udržitelný rozvoj připomínají jazyk televizních celebrit a ambici zbavit e naftalínového odéru předchůdců. Snaha o větší atraktivnot církve v dnešní době je ai právná. Nejen tato encyklika však vyvolává otázku, zda cílem modernizace, rep. formulace potojů podle toho, jak e je chce lyšet, má být přeměna církve na kapelu populární hudby v čele poptar. A zda je to dobře. Nejen pro církev amu. Jan Skopeček Intitut Václava Klaue V letošním roce mě nejvíce zaujaly dvě knihy pojené jednou výraznou oobnotí čeké kultury, prof. Milanem Knížákem. První z nich je kniha napaná amotným prof. Knížákem 25 let v pichlavém ametu, která přináší vzpomínky autora nejen na unikátní a překotný vývoj naší země po litopadu 1989, jehož byl Milan Knížák zejména jako rektor AVU a později i jako dlouholetý ředitel Národní galerie ak tivním a výrazným účatníkem a polutvůrcem. Druhou knihou je publikace vytvořená kolektivem autorů IVK Fenomén Knížák (Grada 2015), vzniklá u příležitoti 75. narozenin prof. Milana Knížáka. Tato publikace obahuje nejen vybrané Knížákovy politické texty, úvahy o umění, báně a další ukázky umělcovy rozmanité tvorby, přináší i texty o Milanu Knížákovi z pera prezidenta Václava Klaue, Jiřího Weigla, Ivo Strejčka a Ivany Kyzourové. Obě knihy dokládají neuvěřitelnou různorodot aktivit Milana Knížáka a obě knihy potvrzují, že pro janě a zřetelně pravicově uvažujícího Milana Knížáka je základním kompaem a základní hodnotou voboda člověka. Zdeněk Koudelka právník Eva Semotanová, Jiří Cajthaml a kol.: Akademický atla čekých dějin (Praha, Academia 2014). Atla není klaickou knihou, ale je významným dílem. Paný text nemá chopnot zřetelně vyvolat ve čtenáři vjem, jak Čechy, Morava či Evropa v určité epoše vypadaly. Hitorický atla tuto chopnot má. Atla dokazuje, že klaické pomůcky pro výuku jou právné. Bylo utrpením ledovat produkci různých hitorických atlaů, které vznikly především překlady amerických proveniencí. U nich bylo zřejmé, že třední Evropu vnímají jako jakýi nedůležitý apendix. Bylo těžké ledovat, jak v těchto atlaech byly zachyceny Čechy, Morava a Slezko v hranicích, které nikdy neměly či je měly v jiných hitorických obdobích. Nový atla je dílo, které i neplete Čechy Moravou. Obahuje též řadu tatitických údajů o obyvateltvu, hopodářtví, církvích a politickém životě. Je to užitečné dílo, které nebude dlouho překonáno. František Mikš CDK Petr Fiala: Na konci beztarotnoti (Barriter & Principal, 2015). Kniha vznikla přepracováním eejů známého politologa publikovaných převážně v revue Kontexty. Jejich tématem je krize Evropy a olabení Západu, a také výzvy, před kterými tojí naše evropká polečnot. I když eeje vznikaly již od roku 2011, událoti poledních měíců a týdnů dávají autorovi za pravdu a činí jeho knihu mimořádně aktuální. I proto, že e mezitím tal aktivním politikem a přededou Občanké demokratické trany. Názorově vyhraněná, inteligentní a čtivá kniha. Marek Loužek Intitut Václava Klaue Z knih o migraci je mimořádně aktuální kniha profeora ekonomie Oxfordké univerzity Paula Colliera Exodu: Jak migrace mění náš vět (Oxford New York, Oxford Univerity Pre 2013). Z čekých překladů by neměla zapadnout kniha profeorů ekonomie Harvardovy univerzity Carmen Reinhartové a Kennethe Rogoffa Tentokrát je to jinak. Om toletí finanční pošetiloti (Praha, Argo, Dokořán 2013). Jde o vynikajícího průvodce dějinami finančních krizí. Poučením z hitorie je, že i když e intituce a tvůrci hopodářké politiky zlepšují, tále bude tady nutkání zkoušet, kam až lze zajít. Stejně jako jedinec či firma může zbankrotovat, ať je jakkoli bohatý, rovněž jakýkoli ytém e může zhroutit pod tlakem chybné politiky, ať už je jakkoli důmylně regulován. Filip Šebeta Intitut Václava Klaue Knihou, která mne leto nejvíce olovila, byla publikace německého politika SPD (!), ekonoma a bývalého tátního úředníka Thilo Sarrazina Teror ctnoti (Academia 2015). Jde o výraznou a vébytnou výpověď o době, v níž žijeme, a zejména o tavu, v němž e nachází Německo. Sarrazin, který trvá na vých názorech a většinou e tak pohybuje mimo tále úžeji vymezený maintream (a je díky tomu médii a elitami patřičně nálepkován), e vyjadřuje nejen k problému politické korektnoti, jak by e mohlo jevit z názvu knihy. Popiuje vé peripetie a tlak, který byl na něj vyvíjen po vydání knihy Německo páchá ebevraždu a odhaluje tak klima, ve kterém e (ne)odvíjí německá veřejná debata. Snaží e demakovat zázemí a výchozí pozice novinářů. Ti jou podle něj už z podtaty levicoví a většinou i nalevo od vých čtenářů a diváků. Nejaktuálnější jou ale v kontextu doby jeho teze k otázce multikulturalimu a (ne) aimilace imigrantů. Sarrazin e jako obvykle prukým pedantimem vše naží podpořit daty a jeho závěry jou tak jen velice těžko zpochybnitelné. Hana Lipovká ekonomka, Maarykova univerzita Z beletritické knihovny mě leto nejvíce olovila kniha Yannick Grannecové Bohyně malých vítěztví o životě velkého matematika, brněnkého rodáka, Kurta Gödela. V rámci letošní čeké ekonomické literatury výrazně vyniká monografie Stanilavy Janáčkové Lek a bída měnové politiky (IVK, 2015), která hrnuje chování centrálních bank během Velké recee. Pro ebe jem leto objevila om let tarou biografii Ludwiga von Miee Mie: The Lat Knight of Liberalim od německého Rakušana Jörga Hülmanna. Předplatné na rok 2016 Předplatné IVK zahrnuje pravidelný newletter, borníky a otatní publikace, pozvánky na emináře. Základní cena předplatného je 660 Kč. Studentké předplatné 330 Kč. predplatne@intitutvk.cz n 8