Kamila Svobodová Zemědělství na jižní a jihovýchodní Moravě v polovině 19. století ve světle stabilního katastru

Transkript

1 Kamila Svobodová Zemědělství na jižní a jihovýchodní Moravě v polovině 19. století ve světle stabilního katastru 1

2 Kamila Svobodová Zemědělství na jižní a jihovýchodní Moravě v polovině 19. století ve světle stabilního katastru 2 3

3 Obsah Úvod 7 Přírodní a klimatické podmínky 11 Prameny 16 Literatura 20 Stabilní katastr 24 Obyvatelstvo a rolnické usedlosti 33 Hospodářské zvířectvo 54 Zemědělské kultury a parcely 74 Druhy a rozloha jednotlivých kultur 74 Parcely 84 Pěstované plodiny 90 Hospodářské soustavy 130 Zemědělské práce 139 Závěr 145 Resumé 152 Rejstříky 154 Prameny a literatura

4 Úvod Předkládaná práce si klade za cíl vytvořit plastický obraz moravského zemědělství ve čtyřicátých letech 19. století, v době, kdy doznívalo staletí trvající období těžké úmorné ruční práce na poli, kdy výnos stačil pouze k vlastnímu samozásobení hospodářství. Do osevních postupů se zaváděly nové plodiny (luštěniny, okopaniny a pícniny), pomalu se zlepšovala technika obdělávání půdy, zvyšovaly se stavy hospodářského zvířectva i výnosy polních plodin, nejdříve v úrodných oblastech, později v těch méně úrodných. Připravovaly se tak velké změny, ke kterým došlo ve druhé polovině 19. století v souvislosti s politickými, sociálními a hospodářskými reformami, jdoucími ruku v ruce s technickým pokrokem a industrializací země, kdy začala zemědělská produkce venkova zásobovat potravinami vznikající a rozvíjející se průmyslová centra moderních měst. Zatímco problematika zemědělství v předchozím období 18. století je již do značné míry zpracována v pracích starších badatelů, jako jsou nebo byli Josef Křivka, 1 František Lom, 2 Vratislav Šmelhaus 3 nebo Vlastimil Vondruška, 4 obdobím první poloviny 19. století se v minulosti zabývali sice titíž autoři, ale již v omezené míře, kdy sledovali pouze vývoj osevních ploch jednotlivých zemědělských plodin nebo hospodářských soustav na teritoriálně úzce vymezených územích, v podstatě pouze na dominikálu, případně podali obecný popis zemědělských prací a používaného zemědělského nářadí, a to navíc jen v Čechách, Morava zůstala až na drobné zmínky v jejich pracích zcela opomenuta. 5 Lze sice samozřejmě na ni české reálie do značné 1 KŘIVKA, Josef: Skladba osevu zemědělských plodin v poddanských hospodářstvích na roudnickém panství v 18. století. Vědecké práce Zemědělského muzea 20, 1980, s ; Zadlužení poddanského zemědělství na roudnickém panství v 18. století. Praha LOM, František:Vývoj osevních ploch obilnin a sklizní od 16. století v Čechách. Sborník Československé akademie zemědělských věd 2, 1957, s ; Historický vývoj osevních ploch plodin v Čechách od roku Sborník Československé akademie zemědělských věd. Historie a muzejnictví 3, 1957, s ŠMELHAUS, Vratislav: Základní problémy vývoje zemědělství v Českých zemích v období Vědecké práce Zemědělského muzea 19, 1979, s VONDRUŠKA, Vlastimil: Základní rysy zemědělské výroby v Čechách v letech Hospodářské dějiny 17, 1989, s KŘIVKA, Josef: Průměrná roční produkce obilovin v Čechách v první polovině 19. století. Československý časopis historický 31, 1983, s ; LOM, František: Vývoj osevních postupů a soustav hospodaření v českých zemích. Metodologická studie. Vědecké práce Zemědělského muzea 13, 1973, ; ŠMELHAUS, Vratislav: Výrobní situace velkostatkového i selského hospodářství v českých zemích ve 30. a 40. letech 19. století. Vědecké práce Zemědělského muzea 20, 1980, s ; VONDRUŠKA, Vlastimil: Problematika homogennosti zemědělských výrobních oblastí v Čechách v 1. polovině 19. st., Hospodářské dějiny 12, 1984, s

5 Obálka vázaného vceňovacího operátu stabilního katastru. MZA v Brně, fond D 8, obec Mikulov, okres Mikulov, inv. č. 1727, kt míry také vztahovat, ale konkrétní údaje chybí. Co se týče druhé poloviny 19. století, která byla dobou obrovského rozvoje nejen průmyslu, ale i zemědělství, je už situace jiná. V Čechách je toto téma poměrně kvalitně zpracováno především Leošem Jelečkem či Jiřím Šoušou, 6 Morava má podrobnou práci Eduarda Alberta. 7 Poslední větší práce o dějinách zemědělství vyšla v roce 2010 a jejími autory jsou Magdalena Beranová a Antonín Kubačák. 8 Tato kniha navazuje na starší práci Antonína Kubačáka z roku Období let však tato obsáhlá publikace plná obrázků věnuje pouhých třicet stran, které pochopitelně stačí pouze na nejzákladnější informace. Období první poloviny, přesněji řečeno druhé čtvrtiny, 19. století, doba, kdy se připravovaly významné změny v tomto nezastupitelném oboru lidské činnosti, byla tedy doposud v naší historické vědě značně opomíjena a stále ještě chybí jakýkoliv ucelenější popis stavu zemědělství v té době především na Moravě, přestože se zachoval vynikající pramen pro jeho poznání, jakým jsou vceňovací operáty stabilního katastru, které více či méně podrobně popisují obraz naší země ve 40. letech 19. století, a to nejen velikost a vzhled obcí a daňové zisky z nich pro stát, ale především stav a fungování zemědělské výroby, jež byla v té době stále ještě hlavním výrobním odvětvím, z nějž plynuly zisky do státní pokladny. Výsledkům prací na přípravě stabilního katastru v našich zemích se doposud systematičtěji věnoval pouze Vladimír Kůš, který však tyto prameny zpracoval pouze s ohledem na Čechy a navíc neúplně, a to hlavně proto, že ve svém bádání vycházel pouze ze sumářů (Tabelární přehledy oceňovacího operátu...), takže jeho práce nepostihuje všechny aspekty zemědělské výroby v operátech zachycené, jako byly např. velikosti rodin a domácností, velikosti hospodářských usedlostí ne pouze názvy hospodářů či užívané hospodářské soustavy. Smyslem předkládané práce je analýza stavu zemědělství v polovině, přesněji řečeno ve čtyřicátých letech, 19. století, kdy probíhaly na Moravě vceňovací práce stabilního katastru s následnými reklamacemi a vytvářením sumářů až do roku Právě výsledky těchto prací, vceňovací operáty, jsou hlavním pramenem této práce, která si klade za cíl zaplnit mezeru v bádání a navázat na práce starších badatelů o tomto tématu. Měla by alespoň částečně doplnit poznání stavu zemědělství na Moravě v krátkém, dosud téměř nezpracovaném, období a také napomoci objasnit příčiny zásadních změn a vývojových tendencí, k nimž v této době a v době následující docházelo. Proto jsou těžištěm předkládané práce kapitoly, popisující počet obyvatel, domů a rodin, velikosti hospodářství a četnost jednotlivých jejich druhů, stejně jako dobové názvy 6 JELEČEK, Leoš: Zemědělství a půdní fond v Čechách ve 2. polovině 19. století. Praha 1985; ŠOUŠA, Jiří: Ke zpracování zemědělských dějin let Vědecké práce NZM 30, Praha 1993 (vyšlo 1995), s ALBERT, Albert: Ekonomika moravského zemědělství ve druhé polovině 19. století I II. Prameny historie zemědělství a lesnictví 8, Praha BERANOVÁ, Magdalena; KUBAČÁK, Antonín: Dějiny zemědělství v Čechách a na Moravě. Praha KUBAČÁK, Antonín: Dějiny zemědělství v Českých zemích I. (od 10. století do roku 1900). Praha jednotlivých kategorií hospodářů, dále pak stav hospodářského zvířectva a způsoby jeho chovu a výživy. Nedílnou součástí práce je analýza jednotlivých zemědělských kultur a jejich procentuální zastoupení v produktivní půdě zkoumaného území Moravy, průzkum zastoupení jednotlivých bonitních tříd různých kultur, výpočty velikosti parcel v jednotlivých okresech. Na tuto kapitolu navazuje obsáhlý popis všech hlavních a častěji zastoupených doplňkově pěstovaných plodin, jejich výnosy a teritoriální zastoupení, a také kapitola týkající se hospodářských soustav tehdy užívaných, jejich různých modifikací a variant, doplněná o popis obvyklých způsobů kultivace půdy a používaných nástrojů v daném období. Tato témata (s výjimkou výnosů hlavních druhů obilí a hospodářských soustav) dosud nejsou v naší odborné literatuře zpracována a pokud o nich najdeme více či méně podrobné zmínky, jedná se výhradně o údaje z prostředí Čech. Podrobnější informace z teritoria Moravy nalezneme pouze v pracích o dějinách jednotlivých obcí, komplexnější zpracování většího územního celku zatím chybí. Sledovaným územím je Brněnský kraj v hranicích jeho existence v letech , tedy staré kraje Brněnský, Jihlavský a Znojemský. Na Moravě existovalo již od roku 1637 celkem pět krajů: Brněnský, Olomoucký, Hradišťský, Znojemský a Jihlavský, největší kraj Olomoucký byl v roce 1735 rozdělen na dvě části, na kraj Olomoucký a Přerovský. Tento stav pokračoval i po reformě krajské správy, uskutečněné císařským reskriptem z 23. ledna 1751, kdy bylo i nadále zachováno šest krajů. K další reformě pak došlo po roce 1848 a vstoupila v platnost 1. ledna Morava byla rozdělena na dva kraje Brněnský a Olomoucký, přičemž Brněnský tvořily bývalé kraje Brněnský, Jihlavský a Znojemský, kraj Olomoucký pak bývalé kraje Olomoucký, Přerovský a Hradišťský. V roce 1855 byla provedena další reforma (byla uvedena v platnost 12. května 1855), která opět změnila počet moravských krajů ze dvou na šest. 10 Jak je řečeno výše, předkládaná práce se věnuje stavu zemědělství na území Brněnského kraje, jak existoval v letech , tzn. v hranicích starých krajů Brněnského, Jihlavského a Znojemského. Nižšími, a pro tuto práci základními, jednotkami tu byly berní neboli daňové okresy (Steuerbezirke), které vznikly již v roce 1789 pro potřeby josefínského katastru, kdy byly vytvořeny jako obvody okresních berních výběrčí, kterými byly jednotlivé větší pozemkové vrchnosti, tehdy nově pověřené berní správou. Měly různě velkou rozlohu, od jedné obce až po obrovská dominia. V souvislosti s reformou krajské správy v roce 1850 došlo také k vytvoření nových berních okresů a již vyměřené katastrální obce do nich byly přerozděleny, na zkoumaném území jich tak vzniklo celkem 32 (jejich seznam viz podrobně v příloze č. 1: Prameny). 11 Výjimku tvoří okresy Kyjov, Jevíčko, Moravská Třebová a Svitavy, které sem v této době patřily v podstatě pouze přechodně. Před i po letech totiž spadaly do krajů jiných - Hradišťského (Kyjov), resp. Olomouckého. V příslušných krajských sumářích jsou proto uváděny podle doby, ve které daný sumář vznikal. Proto pokud jsou v práci používány sumáře, vzniklé v letech , jsou celkové údaje z nich přepočítány tak, aby byly údaje ze zmiňovaných čtyř okresů vyloučeny. Pokud pomineme správní hledisko, jsou berní okresy velmi vhodné jakožto základní teritoriální jednotky pro účely této práce především pro svou velikost. Tvoří jakési mikroregiony v rámci jednotlivých krajů a lze tak s nimi lépe pracovat. Jednotlivé obce v rámci nich mají víceméně shodný či téměř shodný charakter, zastoupení jednotlivých druhů dobytka, skladba 10 JANÁK, Jan; HLEDÍKOVÁ, Zdeňka: Dějiny správy v Českých zemích do r. 1945, Praha s. 134, 160 a POKORNÝ, Ota: Územní členění berní správy v Čechách před rokem Historická geografie 4, 1970, s

6 pěstovaných zemědělských plodin či způsobů obhospodařování produktivní půdy je podobná ne-li totožná. Jejich počet (32) je také velmi vhodný pro podrobnější popis teritoria, které čítalo na obyvatel v cca 1600 obcích, obhospodařujících asi ha produktivní půdy. Teritorium vymezené velkým Brněnským krajem tvoří v podstatě dvě rozdílná území, teplejší a sušší jižní a jihovýchodní část a studenější a vlhčí část severní a severozápadní, jejichž přírodní podmínky a klima odráží mimo jiné i stupeň rozvinutosti zemědělství a skladbu pěstovaných plodin. V úrodnější jižní a jihovýchodní části, jak bude dále ukázáno, byl kladen důraz především na pěstování obilí, kterému byla věnována drtivá většina orné půdy, díky větším výnosům všech plodin tu byly i vyšší stavy dobytka. Co se týče technických inovací a zavádění zlepšených hospodářských soustav však bylo toto území spíše zaostalejší, hospodáři lpěli více na tradicích a vzhledem k úrodnosti své půdy, jejíž plody stačily k jejich dobrému bydlu, neměli potřebu sahat po novinkách a zkoušet nové postupy. Naopak méně úrodná a proto i chudší severní a severozápadní část sledovaného teritoria se sice vyznačovala nižšími výnosy zemědělských plodin a nižšími stavy hospodářského zvířectva, zato tu však panovala větší variabilita v pěstovaných plodinách, zaváděly se nové postupy v jejich pěstování a zkoušely se různě vylepšené hospodářské soustavy. Přírodní a klimatické podmínky Vzhledem k tomu, že předkládaná práce se zabývá poměrně rozsáhlým územím celé jižní a západní Moravy, které tvoří nesourodý celek s různými přírodními podmínkami, je nezbytné poněkud blíže popsat přírodní ráz a klima sledovaného teritoria, se kterými je zemědělství neodmyslitelně spojeno. Sledovaná část Moravy leží na území několika vrchovin, pahorkatin i nížin s různou nadmořskou výškou. Jako vrchoviny označujeme území s členitějším povrchem, ležícím obvykle do nadmořské výšky 900 m n. m., ve kterém se relativní výškové rozdíly mezi nejnižšími a nejvyššími body povrchu (např. dny údolí a okolními vrcholy) pohybují od 150 do 300 m, pahorkatiny mají mírně zvlněný povrch, ležící obvykle do nadmořské výšky 600 m n. m., s relativními výškovými rozdíly od 30 do 150 m, a nížiny se rozkládají na území do nadmořské výšky 300 m n. m. s výškovými rozdíly do 30 m. Protože všechny horopisné celky mají určitý rozptyl mezi nejnižšími a nejvyššími body povrchu, udává se u každého pohoří i nížiny tzv. střední (neboli průměrná) nadmořská výška. Celá Morava se nachází na styku několika velkých horopisných jednotek Evropy, a to České vysočiny na severozápadě a Karpat na jihovýchodě. Na jižní Moravu pak zasahuje výběžek Panonské pánve. Česká vysočina je součástí starých pohoří střední Evropy, které vznikly hercynským vrásněním v prvohorách (karbonu), na jižní Moravu zasahuje jihovýchodní okraj České vysočiny Českomoravská soustava. K ní počítáme západní a část střední Moravy, Českomoravskou vrchovinu a Brněnskou vrchovinu. Českomoravská vrchovina, jak už sám název říká, se rozkládá zčásti v Čechách a zčásti na Moravě. Na Moravu zasahuje její východní část od hranice mezi Čechami a Moravou na západě až po čáru spojující Znojmo Oslavany Veverskou Bítýšku a Letovice na východě. Na základě rysů povrchu se moravská část Českomoravské vrchoviny dělí na menší horopisné celky. Na západě při česko-moravské hranici zabíhá do okolí Pozďátek malý výběžek Křemešnické vrchoviny s členitým povrchem, který má i sousední Javořická vrchovina v okolí Českého Rudolce, Studené a Mrákotína. Je to nejvyšší část Českomoravské vrchoviny, má střední nadmořskou výšku 603,5 m n. m., její součástí jsou i Jihlavské vrchy s nejvyšším bodem Českomoravské vrchoviny Javořicí (837 m n. m.). Střed moravské části Českomoravské vrchoviny zaujímá rozlehlá Křižanovská vrchovina, která se rozprostírá se od Slavonic při moravsko-rakouské hranici na jihu až po Jihlavu a Žďár nad Sázavou 10 11

7 na severu a Křižanov a Velkou Bíteš na východě. Má střední výšku 541 m n. m. V jihozápadní části Křižanovské vrchoviny leží Dačická kotlina, protáhlá sníženina na horním toku Moravské Dyje, stále však v dosti velké nadmořské výšce, její dno leží ve střední výšce 527 m n. m. Západní část Křižanovské vrchoviny kolem horního toku řeky Jihlavy tvoří Brtnická vrchovina. Pramení v ní řada řek, zejména Moravská Dyje, Jihlávka, Brtnice, Želetavka, Jeviškovka a Rokytná, střední výška je 578 m n. m. Východní část Křižanovské vrchoviny pak představuje Bítešská vrchovina o střední výšce 517 m n. m. Jihovýchodní část Českomoravské vrchoviny se nazývá Jevišovická pahorkatina (střední výška 414 m n. m.), na západě pahorkatiny leží mělká Jemnická kotlina (střední výška 486 m n. m.), východně od ní se nachází členitější Bítovská pahorkatina s povrchem v průměrné výšce 445 m n. m. Směrem na sever terén klesá do rozsáhlé Jaroměřické kotliny, jejíž dno leží v průměrné výšce 475 m n. m. Rozlehlá východní část Jevišovické pahorkatiny nese název Znojemská pahorkatina, což je členitá pahorkatina s plochým povrchem prořezaným hlubokými údolími řek Dyje, Jevišovky, Rokytné, Jihlavy a Oslavy. Její povrch leží v průměrné výšce 365 m a m. Severovýchodní část Českomoravské vrchoviny tvoří Hornosvratecká vrchovina, s průměrnou výškou povrchu 580 m. n m. Na území Moravy se z ní nachází převážná část podcelku Žďárské vrchy se střední výškou 658 m n. m a celá Nedvědická vrchovina (střední výška 526 m n. m.). Brněnská vrchovina tvoří jádro Moravy v okolí Brna. Její západní část představuje protáhlá 3 10 km široká sníženina Boskovické brázdy, která probíhá od Moravského Krumlova na jihozápadě až k Moravské Třebové na severovýchodě, její povrch dosahuje střední výšky 354,6 m n. m. Protáhlým hřbetem zvaným Žernovická hrást je rozdělena na Oslavanskou brázdu na jihozápadě a Malou Hanou na severovýchodě. Další část Brněnské vrchoviny, vrchovina Bobravská, se dělí na tři menší celky, a to na Leskounskou vrchovinu na jihozápadě, Lipovskou vrchovinu ve středu a Řečkovicko-kuřimský prolom na severovýchodě. Střední výšku má 316,7 m n. m. Severovýchodní část Brněnské vrchoviny tvoří masivní horopisný celek Drahanské vrchoviny, který na severovýchodě sahá až k příčné sníženině u Konice, střední výšku má 462,8 m n. m. Horopisně se dělí na tři odlišné části, západní část vrchoviny mezi Boskovicemi, Blanskem a Brnem nazýváme Adamovská vrchovina, střední výška je 400 m n. m., ve středu Drahanské vrchoviny leží Moravský kras se střední výškou je 448 m n. m. a východní část Drahanské vrchoviny tvoří Konická vrchovina (střední výška 485 m n. m.). 12 Karpaty jsou součástí mladých pohoří Střední Evropy, náleží k pásemným pohořím, které se začaly vyvíjet koncem druhohor. Skládají se z více pásem, z nichž na Moravu zasahují ze Slovenska a Polska Vnější Západní Karpaty, současně před čelem vrásnících se Vnějších Západních Karpat vznikl pás Vněkarpatských sníženin. Vnější Západní Karpaty tvoří na Moravě pás pahorkatin, vrchovin a hornatin probíhající od jihozápadu k severovýchodu, od moravsko-rakouské hranice u Mikulova na jihovýchodě až po Místek na moravsko-slezské hranici na severovýchodě. Dále je na Moravě dělíme na podsoustavy Jihomoravské Karpaty, Středomoravské Karpaty, Moravsko-slovenské Karpaty, Západobeskydské podhůří a Západní Beskydy, z nichž na námi sledovaném území leží Karpaty Jihomoravské a Středomoravské. Jihomoravské Karpaty představují jihozápadní část Vnějších Západních Karpat na jižní Moravě v ohbí Dyje u Mikulova (střední výška 263,4 m n. m.), Středomoravské Karpaty jsou rozloženy mezi ohybem Dyje u Zaječí a Napajedelskou průrvou u Napajedel (střední výška 281,6 m n. m.). Tato podsoustava se dělí na čtyři navzájem odlišné celky, a to na dvě vrchoviny (Ždánický les a Chřiby) a na dvě pahorkatiny (Litenčická a Kyjovská pahorkatina). Ždánický les leží v jihozápadní části Středomoravských Karpat, střední nadmořská výška je 270,7 m n. m. Chřiby na něj navazují severovýchodně za údolím řeky Kyjovky (střední výška 342,6 m n. m.). Severně od Chřibů leží Litenčická pahorkatina, která tvoří severní část Středomoravských Karpat. Má ráz členité pahorkatiny o střední nadmořské výšce 293,7 m n. m. 13 Vněkarpatské sníženiny tvoří pás, který se táhne od údolí Dyje na moravsko-rakouské hranici směrem k severovýchodu až k Ostravě. Jde o nejúrodnější zemědělskou oblast na Moravě, která se dělí na Západní a Severní (kolem Ostravy). Západní Vněkarpatské sníženiny začínají na jihozápadě u řeky Dyje na moravsko-rakouské hranici Dyjskosvrateckým úvalem, který se rozkládá mezi moravsko-rakouskou hranicí a Brnem, jeho povrch vykazuje nadmořskou výšku 210 m n. m. Na severovýchodě na něj navazuje úzká a protáhlá sníženina Vyškovské brány. Leží mezi Drahanskou vrchovinou na severozápadě a Litenčickou pahorkatinou na jihovýchodě a má střední nadmořskou výšku 226,5 m n. m. Na severovýchodě přechází Vyškovská brána do rozsáhlé sníženiny Hornomoravského úvalu, jenž je protažený od severozápadu k jihovýchodu až k Napajedlům. Její povrch má střední nadmořskou výšku 225,8 m n. m. Panonská pánev zasahuje na Moravu pouze okrajově, a to Dolnomoravským úvalem na hranici mezi Moravou, Slovenskem a Rakouskem. Povrch této sníženiny má střední nadmořskou výšku 183,2 m n. m. Osu sníženiny tvoří široká niva řeky Moravy spolu s nivou Dyje. 14 Pro poznání přírodních podmínek daného území je nezbytné znát nejen jeho nadmořskou výšku, ale i místní klima, tedy průměrnou (ale i maximální a minimální) teplotu a množství srážek. Především teplota vzduchu je nejvýznamnějším klimatotvorným prvkem charakterizujícím prostředí, velikost změn teploty vzduchu určuje ráz života v přírodě. Roční chod teploty vzduchu na Moravě není rovnoměrný, ale naopak značně proměnlivý. Nejchladnějším měsícem roku je převážně leden, ve 30 % případů však jím může být únor a v 18 % případů pak prosinec. Průměrná teplota v lednu klesá ve vrcholových partiích Žďárských a Jihlavských vrchů pod -5 C, ostatní výše položené části Českomoravské a Drahanské vrchoviny mají lednové průměry kolem -6 C. V pahorkatinných částech Moravy se pohybují lednové průměry kolem -2 až -3 C, Dyjskosvratecký a Dolnomoravský úval jsou teplejší než -2 C. Nejteplejším měsícem je nejčastěji červenec, ve 23 % případů srpen a ve 14 % červen. Opět jsou nejstudenější vrcholy Žďárských a Jihlavských vrchů, které mají červencové průměry pod 15 C, na Českomoravské a Drahanské vrchovině se setkáváme ve vyšších polohách s teplotami pod 16 C, níže pak pod 17 C, Znojemská a Litenčická pahorkatina mají průměrné teploty v červenci nad 18 C a Dyjskosvratecký a Dolnomoravský úval včetně Ždánického lesa nad 19 C. Nadmořská výška ovlivňuje roční chod teploty vzduchu i jinak. Na jaře leží často sněhová pokrývka ve výše položených místech obvykle i více zalesněných déle, a působí tak na snižování průměrných teplot, zatímco v úvalech jsou průměrné teploty dubna a října bezmála shodné, vyšší polohy Drahanské vrchoviny, Žďárské vrchy a Jihlavské vrchy mají jaro o 1 C chladnější. K významné charakteristice území patří i údaje o teplotních extrémech. 12 DEMEK, Jaromír; NOVÁK, Václav a kol.: Neživá příroda. Vlastivěda moravská, Země a lid, Nová řada sv. 1, Brno 1992, s Tamtéž, s Tamtéž, s

8 Rozdílem denní maximální a minimální teploty vzduchu je denní amplituda teploty, která je výrazným odrazem působení reliéfu terénu, slunečního záření i oblačnosti a rychlosti větru na rozkyv teploty. Průměrná denní maxima teploty vzduchu se pohybují v létě ve vrcholových polohách Žďárských a Jihlavských vrchů kolem 17 C, s ustupující výškou hodnota průměrného denního maxima rychle roste, takže na většině území Českomoravské a Drahanské vrchoviny kolísá mezi 21 a 22 C a v úvalech překračuje hodnotu 25 C. Průměrná denní minima jsou zejména v zimních měsících výrazně závislá na typu reliéfu. Ve vrcholových polohách Hrubého Jeseníku a Moravskoslezských Beskyd klesají na -10 C. Od těchto hodnot se příliš neliší ani hodnoty často zaznamenávané v členitém vrchovinném terénu, v oblasti úvalů se tato hodnota pohybuje kolem -5 C. V létě jsou minima závislá především na nadmořské výšce a v nejvyšších polohách Moravy se pohybují kolem 7 až 8 C a v úvalech i nad 13 C. Mezi důležité charakteristiky území patří také zahájení, ukončení a trvání období s určitou denní teplotou, k výpočtu těchto charakteristik se využívá stoupajících a klesajících částí křivky ročního chodu teploty, přičemž nejčastěji jde o datum nástupu, ukončení a trvání období s průměrnou denní teplotou větší nebo rovnou 0, 5, 10, 15 C. Průměrná denní teplota vzduchu 0 C. charakterizuje nástup a konec vlastní zimy. V průměru se trvání zimního období pohybuje v úvalech kolem 55 dnů, začíná koncem druhé prosincové dekády a končí v polovině února, ve vrchovinách se však délka tohoto období prodlužuje až o 20 dnů, začíná koncem prvé dekády prosince a končí posledními únorovými dny. Velké vegetační období, v němž začínají jednoduché projevy života rostlin a jež znamená taky nástup jara a konec podzimu, je charakterizováno průměrnou denní teplotou 5 C a vyšší. V úvalech jaro začíná v druhé dekádě března, ve vrchovinách koncem března, podzim končí v úvalech v prvé polovině listopadu, ve vrchovinách na jeho počátku. Průměrnou denní teplotou 15 C a více je určeno letní období. To začíná na jižní Moravě v druhé dekádě května a končí v polovině září (asi 120 dnů), ve vrchovinách ale začíná až v druhé dekádě června a končí již v druhé dekádě srpna, trvá tedy jen kolem 60 dnů. 15 Kromě teploty můžeme za rozhodující ukazatel podnebí považovat srážky, jsou totiž určujícím činitelem při vývoji vegetace, jsou proto významné zvláště z hlediska zemědělského, vodohospodářského a technického. Velká vertikální členitost Moravy i její geografická poloha umožňující různou intenzitu atlantských i středomořských vlivů způsobuje značné rozdíly v rozložení srážkových úhrnů. Vliv nadmořské výšky na rozdělení srážek se projevuje jen u vyšších pohoří obklopujících Moravu na severu a východě, na ostatní území mají kromě ní vliv na množství srážek také návětří a závětří horských překážek. Nízké srážky zaznamenáváme v dešťovém stínu, např. ve východních částech Českomoravské vrchoviny, v částech Brněnské vrchoviny, a především v Drnholecké pahorkatině, na kterou navazuje prakticky celá jižní Morava až po Brno. Srovnáme-li srážkové úhrny odvozeně, tedy s vyloučením místních vlivů, se srážkami skutečně naměřenými, obdržíme relativně suché a relativně vlhké oblasti. Asi o 30 % méně srážek, než by skutečně příslušelo podle nadmořské výšky, spadne v jižní části Dyjskosvrateckého úvalu, větší srážkové úhrny (asi o 30 až 60 %) mají naopak některé části Hrubého Jeseníku, a zvláště Moravskoslezské Beskydy, ani jedny však neleží na sledovaném území. 16 Z uvedeného vyplývá, že území velkého Brněnského kraje se skládalo ze dvou odlišných oblastí. Jižní a jihovýchodní část, kterou můžeme vymezit od západu na východ Znojemskou pahorkatinou, Dyjsko-svrateckým úvalem, Vyškovskou bránou, Jihomoravskými Karpaty, Dolnomoravským úvalem a Ždánickým lesem, byla teplejší, měla delší vegetační období (cca 240 dnů), když, jak již bylo řečeno, jaro zde začínalo (a stále začíná) ve druhé dekádě března a podzim končil (a stále končí) v první polovině listopadu, letní období zde trvalo od druhé dekády května až do poloviny září (asi 120 dnů), zatímco chladnější zbytek území, vymezený především Českomoravskou a Brněnskou vrchovinou, měl vegetační období asi o měsíc kratší (cca 210 dnů), jaro začínalo koncem března a podzim končil na počátku listopadu, a léto tu bylo kratší dokonce o polovinu, když začínalo až ve druhé dekádě června a končilo již ve druhé dekádě srpna. Teplejší jižní část zkoumaného území také vykazovala méně srážek, což bylo způsobeno jak nižší nadmořskou výškou, tak také faktem, že její část ležela v tzv. srážkovém stínu, a proto zde spadlo až o 30 % méně srážek, než by skutečně příslušelo podle nadmořské výšky. Chladnější část naopak vykazovala díky své vyšší nadmořské výšce vyšší srážkové úhrny. Závěrem můžeme proto konstatovat, že jižní a jihovýchodní část se vyznačovala teplejším a sušším klimatem a také vyšší úrodností půdy, což mělo za následek, jak bude dále ukázáno, vyšší výnosy všech plodin, které umožňovaly tamním obyvatelům chovat vyšší počty hospodářského zvířectva. Ve skladbě zemědělských plodin byl kladen důraz především na obiloviny, ostatní plodiny byly pěstovány pouze v menší míře (i přes své vyšší výnosy) či jen doplňkově. Co se týče technických inovací a zavádění zlepšených hospodářských soustav, však bylo toto území méně rozvinuté, hospodáři lpěli více na tradicích a vzhledem k úrodnosti své půdy, jejíž plody jim zajišťovaly poměrně vysokou životní úroveň, neměli potřebu zavádět do polních prací novinky a zkoušet nové postupy. Severní a severozápadní zbytek území měl chladnější a vlhčí klima a tím pádem také méně úrodnou půdu, což způsobovalo nižší výnosy zemědělských plodin a ve svém důsledku také nižší stavy hospodářského zvířectva. Lze zde však nalézt větší variabilitu v pěstovaných plodinách a zdejší hospodáři byli také příznivěji nakloněni novým postupům v pěstování plodin a rovněž častěji zaváděli na svých polích různě vylepšené vícehonné hospodářské soustavy. Pomineme-li tyto vlivy závětří a návětří na srážky, zjišťujeme v horských oblastech poměrně plynulé přibývání srážek s výškou. Na Moravě vzrůstají měsíční úhrny srážek plynule do výšky asi 400 m n. m. v chladné části roku asi o 8 mm na 100 m, v teplé části o 12 až 15 mm na 100 m, od 400 m do 550 m však dochází k poklesu průměrných měsíčních úhrnů, méně v zimě, více v létě. S rostoucí nadmořskou výškou do 750 m n. m. dochází opět k přibývání srážek v zimě asi o 5 až 7 mm na 100 m, v létě kolem 10 až 12 mm na 100 m výšky, poté následuje další pokles úhrnů s výškou zejména v letních měsících od 750 do 900 m n. m. 15 Tamtéž s Tamtéž, s

9 1) Topografie - jsou popsány přírodní podmínky obce, její celková rozloha, v mnoha případech i stručné dějiny. 2) Hranice katastrální obce - s podrobným popisem, kudy procházejí. Jsou zde vyjmenovány také okolní obce s uvedením světových stran, na kterých se vzhledem k popisované obci nacházejí. 3 Obyvatelstvo - počty obyvatel podle pohlaví na základě posledního soupisu, zpravidla z roku 1843 (pokud je uveden počet obyvatel z roku 1840, je většinou hned vedle příp. na jiném místě operátu doplněn i počet z roku 1843), dále počet der Wohnparteien neboli domácností, počty hospodářů nebo rodin (je to vždy výslovně uvedeno), kteří se živí zemědělstvím, řemesly spolu se zemědělstvím, řemesly a ničím z uvedeného, průměrný počet a druh čeledi ve větších hospodářstvích a obvyklá i sváteční strava a nápoje obyvatel. Prameny Základním pramenem této práce jsou vceňovací operáty Stabilního katastru, pro Brněnský a Olomoucký kraj uložené v Moravském zemském archivu v Brně, ve fondu nesoucím značku D 8 a název Stabilní katastr - Vceňovací operáty. Ty jsou přes svou jedinečnou hodnotu dosud stále ještě málo zpracovaným pramenem, který by si pro ohromné množství informací, jež obsahuje, v budoucnu jistě zasloužil edici. Dnes jsou využívány snad pouze badateli, zabývajícími se dějinami jednotlivých obcí, pro které přinášejí nepřeberné množství údajů o vzhledu té které obce v pevně stanovené době, na počátku 40. let 19. století. Lze zde nalézt jak podrobnosti o obyvatelstvu, množství a způsobu chovu dobytka, nejbližším trhu, tak i skladbu půdního fondu obce, jednotlivé zemědělské kultury, pěstované plodiny a jejich ceny, způsoby obdělávání půdy a posloupnost polních prací. Jsou zde obsaženy také podrobnosti o lesním fondu a druzích dřevin rostoucích v lesích příslušných k obci či podrobnosti o výnosech z jednotlivých zemědělských kultur. U každé větší obce je také seznam řemeslníků či protoprůmyslových podniků (většinou palírny, mlýny či cihelny), které v obci fungovaly, často spolu se základními údaji o jejich velikosti (např. počet zaměstnanců či množství ročně spotřebovaného obilí). Takto podrobně byly ve své době zpracovány všechny obce téměř celé habsburské monarchie (s výjimkou Uher a Lombardie), je v nich tedy zafixován obraz velkého území tak, jak vypadalo během asi čtyřiceti let, kdy byl stabilní katastr zpracováván. Na základě těchto operátů byly dále zpracovány okresní a krajské sumáře, v nichž jsou kromě informací o lesích, o kterých předkládaná práce nepojednává, také souhrnné přehledy o rozlohách zemědělských kultur i jednotlivých zemědělských plodin včetně výnosů z nich. Kvalitním pramenem jsou také statisticko-topografické sumáře s podrobnostmi o počtu obyvatel a způsobu jejich obživy, dále domů, rodin a dobytka, jež bohužel dnes nelze plně využít, protože se dochovaly pouze neúplně. Z výše uvedeného vyplývá, že vceňovací operáty stabilního katastru jsou výborným pramenem nejen pro dějiny zemědělství, ale i průmyslu a hospodářství vůbec, dále také pro dějiny obyvatelstva či dějiny sociální. Jednotlivé obce jsou seřazeny v abecedním pořadí podle svých českých názvů, takže se prolínají obce kraje Brněnského a Olomouckého. Pro bližší rozlišení obcí se stejným jménem je uveden okres, ve kterém ležely v roce 1971, kdy tento fond revidovala, uložila do kartonů a pořídila nový inventář D. Matoušová (poprvé tento fond uspořádal v roce 1951 Z. Láznička). Za operáty jednotlivých obcí následují jednotlivé zemské a krajské sumáře, opět pro oba kraje. Každý vceňovací operát (das Steuerschätzungsoperat nebo také Katastralschätzungselaborat) se skládá ze tří částí. V první části, která má charakter úvodu, je na více stránkách podle následujícího schématu podán detailní popis všeobecného přírodního, hospodářského a sociálního stavu obce k danému roku. Toto schéma obsahuje následujících 14 okruhů otázek: 4) Stav dobytka - komisaři byli povinni sami zjišťovat stavy dobytka. 17 Jsou zde uvedeny počty kusů jednotlivých druhů domácího zvířectva, rasy a jejich původ, způsob chovu, strava a jejich počet ve větších hospodářstvích. Počet hovězího dobytka je rozdělen podle užitku zvířat (tažní voli, býci na chov, krávy na mléko a mladý dobytek), u ovcí podle plemena (šlechtěné, pološlechtěné a nešlechtěné). 5) Řeky a potoky - jejich využití, eventuálně zjištění, kde se bere pitná voda pro obyvatelstvo a dobytek. 6) Ulice a cesty - popis jejich stavu a informace, kdo za něj odpovídá. 7) Místa trhu - je uvedeno místo nejbližšího trhu, jeho vzdálenost v čase i mílích, často i způsob prodeje nadbytku obilí (odkud a kdy sem jezdí podomní obchodníci). 8) Kultivovaná, nekultivovaná a nepoužitelná půda - v podobě soupisu, příp. tabulky. Poté je uveden poměr těchto druhů půdního fondu (1:1000). 9) Die Grunderzeugnisse - jsou vypočítány jednotlivé druhy kultur a u každé je uvedeno, jaké plodiny a v jakém množství jsou tam pěstovány. 10) Půdní kultury - jsou popsány způsoby, jak se jednotlivé kultury obdělávají a kdy, např. termíny stříhání vinic, vinobraní, doby setí a žní. Často jsou popsány druhy nářadí, používaného při jednotlivých pracích. 11) Kvalita a cena der Grunderzeugnisse - jednotlivé produkty jsou oceněny podle jejich kvality a je také uvedeno, proč mají některé produkty lepší kvalitu a jiné horší. Rovněž se zde zmiňuje, kterých produktů je v obci dost, příp. nadbytek, a které se musí kupovat. 12) Počet hospodářství - uvedeny jsou počet a velikost všech druhů usedlostí, zahrnuti jsou i bezzemci a hospodáři na dominikálu, ale také další domy v obci, škola, fara, hospoda, obecní dům, vrchnostenské budovy atd. 13) Domy - jejich počet, vzhled a způsob stavby, někdy jsou obsaženy i zmínky, jestli jsou domy pojištěny proti požáru a jejich počet, příp. název pojišťovny. 14) Průmysl - jsou uvedeny počet a druh řemesel, speciální zemědělské činnosti, jako např. chov včel nebo bource morušového. Jsou vyjmenovány protoprůmyslové podniky, často palírna, pivovar, pila nebo mlýn, s podrobnostmi, např. kolik má palírna zaměstnanců a kolik alkoholu ročně vyrobí (nebo kolik spotřebuje obilí či brambor), příp. počet a druh složení mlýna. 17 MORITSCH, Andreas: Der Franziszeische Kataster und die dazugehörigen Steuerschätzungsoperate als wirtschafts- und sozialhistorische Quellen. East European Quaterly 3, 1969, s

10 Druhá část operátu se věnuje vlastnímu vceňování pozemků. U každé kultury je uveden počet bonitních tříd, u každé třídy osevní postup a výnos jednotlivých plodin na jedno jitro (v měřicích, metrických centech nebo mázech podle druhu plodiny). Vše je podrobně vysvětleno, sled jednotlivých plodin po sobě, způsob úhoření, způsob počítání výnosu. Tato část je ukončena datem sepsání protokolu a podpisem komisařů. Třetí část operátu obsahuje podrobné protokoly o jednotlivých pracích, zejména o vypočítávání hrubého a čistého výnosu, o cenách v roce 1824, který byl hlavním měřítkem při vypočítávání peněžního výnosu jednotlivých produktů, více či méně rozsáhlý protokol lesní, protokoly o existenci či neexistenci robot a konečný protokol čistého výnosu ve formě tabulky. Vceňovací operáty jednotlivých obcí byly v této práci využity především pro analýzu počtu obyvatel a hospodářských zvířat, velikostí a druhů zemědělských usedlostí a podrobné informace o osevních postupech, způsobu obdělávání půdy a pěstování plodin, zejména vinné révy. Bohužel se však nedochovaly vceňovací operáty všech zkoumaných obcí, u téměř poloviny okresů nějaká obec chybí. Většinou se ale jedná pouze o jednu až dvě obce, přičemž základní údaje o nich se dají vyhledat v jiných pramenech, případně literatuře. U okresů Moravský Krumlov a Znojmo je mezera větší, u Moravského Krumlova chybí osm obcí z 50, což je 16 %, a u okresu Znojmo je podíl chybějících obcí ještě markantnější, je to 14 obcí ze 73, tedy 19 %. Podrobnější informace o chybějících obcích viz v kapitole Obyvatelstvo a rolnické usedlosti - tabulka č. 1 nebo v příloze č. 1. širokou publicistickou činnost. Prameny, uložené v jejím fondu, mají proto spíše charakter vzdělávací, jsou zde uloženy různé návody a rady na zlepšení způsobů obdělávání půdy, zavádění nových plodin, hnojení a vůbec zlepšení výnosů nebo výsledky anket o různých tématech. Fond Místodržitelství obsahuje písemnosti Moravskoslezského zemského gubernia ( ) a Moravského místodržitelství ( ) a kromě mnohých jiných záležitostí se okrajově týkají i stavu a rozvoje zemědělství v té době. Část z nich jsou písemnosti, týkající se již zmiňované hospodářské společnosti, dále bychom tu našli informace o chovu dobytka či výsledky žní. Celkově se zde nacházejí prameny, týkající se rozvoje zemědělství na Moravě z období 60. let 18. století 80. let 19. století. Informace, které se v nich nalézají, mají spíše roztříštěný charakter, navíc pocházejí z různých dob. Vzhledem k tomu, že předkládaná práce pojednává o stavu moravského zemědělství v úzce vymezeném období (40. léta 19. století), je v podstatě pro jejich útržkovitý a neúplný charakter nelze využít. Částečně může údaje o chybějících obcích nahradit statisticko- -topografický sumář, uložený v kartonu 1411 (inv. č. 3470), který byl ale zpracován v roce 1846, a proto existuje zvlášť pro kraj Brněnský, Znojemský a Jihlavský. Dochoval se však pouze sumář brněnský, jihlavský a znojemský chybí. Ani kraj Brněnský však není kompletní, v sumáři chybí údaje pro větší část okresu Ždánice. Navíc vzhledem k tomu, že se oba nejhůře zachované okresy nacházely v kraji Znojemském, nelze jej pro doplnění údajů o těchto okresech využít. Úvod vceňovacího operátu. MZA v Brně, fond D 8, obec Mikulov, okres Mikulov, inv. č. 1727, kt Pro analýzu celkové rozlohy zemědělských kultur a jednotlivých druhů plodin, jejich výnosy a ceny pak byly použity sumáře pro Brněnský kraj s rozlohami a výnosy z jednotlivých zemědělských kultur, uložené v kartonech 1414 a 1415 (inv. č. 3472), sumáře s rozlohami a výnosy všech hlavních druhů plodin v kartonech 1412 a 1413 (inv. č. 3471) a sumář s cenami plodin v jednotlivých obcích, uložený v kartonu 1409 (inv. č. 3468). Informace o rozvoji zemědělství v první polovině 19. století podávají také prameny ze dvou fondů Moravského zemského archivu v Brně, z fondu Hospodářské společnosti a Místodržitelství, jak dále zjistíme, jsou však pro tuto práci v podstatě nevyužitelné. Fond Hospodářská společnost obsahuje písemnosti Moravsko-slezské společnosti pro povznesení orby, přírodo- a zeměvědy (tzv. Ackerbaugesellschaft), která vznikla v roce 1811 spojením Moravské a Slezské hospodářské společnosti (její předobraz, tzv. Agricultur-Societät, vznikla už v roce 1769). Tato společnost měla za úkol podporovat průmysl a zemědělství, šířit vědecké poznatky mezi hospodářskými pracovníky a starat se o zlepšení zemědělské a průmyslové výroby. V roce 1814 vznikla v rámci ní sekce pro chov ovcí a v roce 1816 pomologický spolek. V letech bylo založeno spolkové Františkovo muzeum, společnost zajišťovala také 18 19

11 Neméně důležitou pro předkládanou práci je také literatura, týkající se chovu hospodářských zvířat ve sledované době. Jsou to zejména práce Eduarda Alberta o ekonomice moravského zemědělství a vývoji živočišné výroby na Moravě, 22 které sice zpracovávají období až druhé poloviny 19. století, ovšem s jistým přesahem do doby starší. Albert navíc uvádí stará plemena hospodářských zvířat a jejich teritoriální rozšíření, bohužel již zde nenajdeme způsob chovu nebo ustájení. Přínosné jsou také příspěvky dalších autorů o chovu jednotlivých druhů hospodářských zvířat, 23 především Historie chovatelství autorů Vladimíry Růžičkové a Miroslava Čeňka, vydaná v roce 2010 Národním zemědělským muzeem v Praze, která je sice spíše souborem historických fotografií z fotoarchivu muzea k danému tématu, obsahuje však v každé kapitole cenný popis vývoje chovu jednotlivých zvířat. 24 Literatura Ani tato práce by se samozřejmě neobešla bez stávající odborné literatury, věnující se podrobně jednotlivým tématům, zde obsaženým. Bylo nutno prostudovat nejen literaturu, týkající se dějin zemědělství, hospodářských dějin, vývoje obyvatelstva v našich zemích, ale i literaturu pojednávající o katastrech, vývoji pěstování jednotlivých plodin, chovu hospodářských zvířat, vývoji zemědělských soustav či základní práce o vývoji správy, daňové soustavy nebo o přírodních a klimatických podmínkách Moravy. Podrobněji se teď zmíníme o nejdůležitější literatuře pro tuto práci, seznam veškeré použité literatury je přiložen na jejím konci. Práce o dějinách zemědělství obecně nejsou nijak četné, nejnovější z nich vyšla, jak již bylo zmíněno, v roce 2010, a je pouze přepracovanou starší verzí knihy Antonína Kubačáka Dějiny zemědělství v českých zemích I. z roku Stále ještě ceněnou prací jsou Dějiny zemědělského průmyslu z pera Václava Vilikovského, 18 které vyšly v roce 1936, a na něž částečně navázal až František Lom v roce Přínosná je také studie Zdeňka Tempíra o zemědělství ve Studiích o technice v českých zemích v letech z roku Zatím poslední práce o tomto tématu se objevila, jak již bylo řečeno, v roce 1994, vydal ji Antonín Kubačák, který má být rovněž autorem avizované a dosud nevydané syntézy zemědělských dějin. 21 Všechny tyto práce mají bohužel jeden společný rys, a to, že se věnují spíše zemědělství českému a nikoli moravskému. Drtivá většina krajových odlišností a podrobností pochází z teritoria Čech, Morava je zmiňována jen výjimečně. Literatura o dějinách hospodářství pojednává o zemědělství bohužel pouze okrajově. Za zmínku stojí snad jen nejnovější práce kolektivu autorů pod vedením Ivana Jakubce a Zdeňka Jindry o dějinách hospodářství v českých zemích v 19. a na počátku 20. století, do níž napsal kapitolu o zemědělství již zmiňovaný Antonín Kubačák. Bohužel se zde z valné většiny věnuje období druhé poloviny 19. století a o období předchozím uvádí na necelých čtyřech stránkách pouze ty nejzákladnější informace. Z prací, objevivších se v posledních deseti letech, už lze uvést pouze vysokoškolské učebnice obecných hospodářských dějin Františka Stellnera a Jozefa Faltuse, které jsou však jen novějšími přepracovanými a doplněnými verzemi starších prací, a zemědělství věnují také jen minimum prostoru. 18 VILIKOVSKÝ, Václav: Dějiny zemědělského průmyslu v Československu od nejstarších dob až do vypuknutí světové krise hospodářské. Praha LOM, František: Přehled dějin zemědělské výroby v českých zemích. Praha TEMPÍR, Zdeněk: Zemědělství. In: Jílek F. (ed.), Studie o technice v českých zemích I, Praha 1983, s KUBAČÁK, Antonín: Dějiny zemědělství v Českých zemích I. (od 10. století do roku 1900). Praha Také kapitola o pěstování zemědělských plodin by byla neúplná bez odborné literatury, vztahující se speciálně k jednotlivým druhům plodin. Zatímco o starých odrůdách obilí toho mnoho napsáno nebylo, neboť články o pěstování hospodářských plodin v první polovině 19. století se téměř výhradně věnují skladbě osevu obilí především na dominikálu, ne však jeho odrůdám, 25 v literatuře, věnované luskovinám, 26 okopaninám, 27 zelenině 28 či technickým plodinám, 29 najdeme vždy kapitolu, věnovanou původu těchto rostlin, starým odrůdám či ideálním podmínkám pro jejich pěstování. Odborná literatura je také důležitá pro kapitoly o hospodářských soustavách a zemědělských pracích vůbec, a to především práce Františka Loma a Vlastimila Vondrušky, k nimž však musíme samozřejmě přiřadit i články z pera Josefa Křivky a Vratislava Šmelhause. Využití těchto prací však přináší mnohé problémy. František Lom, jehož práce jsou základem pro poznání fungování a vývoje hospodářských soustav, se zabývá úzce vymezeným teritoriem statků v majetku rodu Schwarzenberků (Třeboň, Krumlov, Lovosice, Březnice a Marklín), případně teritoriální vymezení práce neuvádí vůbec, a také vymezení časové je pouze neurčité, 22 ALBERT, Eduard: Ekonomika moravského zemědělství ve druhé polovině 19. století I II. Prameny historie zemědělství a lesnictví 8, Praha 1970; týž, Vývoj živočišné výroby na Moravě v 18. století. Sborník Vysoké školy zemědělské, řada A, Brno 1964, s BERAN Zdeněk: Krmivová základna v soustavě českého zemědělství Prameny a studie 11, ČSZM 1978, s. 60; LOUDIL, Lumír: Vývoj plemenářské práce a chovatelských podmínek v živočišné výrobě v Čechách (období ) I. část. Vědecké práce Zemědělského muzea 12, 1972, s ; ŠAFRÁNEK, Karel: Chov koz. Chrudim RŮŽIČKOVÁ, Vladimíra; ČENĚK, Miroslav: Historie chovatelství v českých zemích. Z fotoarchivu Národního zemědělského muzea Praha. Praha KŘIVKA, Josef: Průměrná roční produkce obilovin v Čechách v první polovině 19. Století. Československý časopis historický 31, 1983, s ; týž, Skladba osevu zemědělských plodin v poddanských hospodářstvích na roudnickém panství v 18. Století. Vědecké práce Zemědělského muzea 20, 1980, s ; LOM, František: Historický vývoj osevních ploch plodin v Čechách od roku Sborník Československé akademie zemědělských věd, Historie a muzejnictví 3, 1957, s Informace o starých odrůdách obilí najdeme in: KUBAČÁK, Antotnín: Dějiny zemědělství v Českých zemích I. (od 10. století do roku 1900). Praha 1994; MOUDRÝ, Jan; VLASÁK, Jan: Pšenice špalda (Triticum spelda L.) alternativní plodina. Praha FUCIMAN, Lumír: Základy pěstování fazolu polního, fazolu zahradního a čočky jedlé. Praha 1994; HOSNEDL, Václav; HOCHMAN, Miroslav: Základy pěstování hrachu. Praha BARTOŠ, Václav: Řepa a její zušlechtění. Praha 1904; BENC, Stanislav: Cukrová repa. Bratislava 1960; KLEČKA, Alois; KUNZ, Emil: Krmná řepa. Praha 1948; KODYM, Stanislav: Pěstování cukrové řepy. Praha 1947; KOSAŘ, Jiří: Krmná řepa. Praha 1985; RYBAČÁK, Václav: Cukrovka. Praha 1985; KUTNAR, František: Malé dějiny brambor. Pelhřimov 2005; RYBAČÁK, Václav: Brambory. Praha 1988; ZAVADIL, Slavomír: Z počátků pěstování řepy v českých zemích. Vědecké práce Zemědělského muzea 18, 1979, s ; týž, Nejstarší odrůdy cukrovky a přehled vývoje ve šlechtění řepy. Vědecké práce Zemědělského muzea 20, 1980, s PETŘÍKOVÁ, Kristína a kol.: Zelenina. Pěstování, ekonomika, prodej. Praha FÁBRY, A. a kol.: Olejniny. Praha 1992; BECHYNĚ, Miroslav: Základy pěstování máku. Praha 1993; BECHYNĚ, Miroslav; KADLEC, Timoteus; VAŠÁK, Jan a kol.: Mák. Praha 2001; KUBÁNEK, Vladimír: Olejniny. Praha 1992; BOOTH, Martin: Konopí: dějiny. Praha 2004; MOJŽÍŠ, Bohumír: Len, jeho historie, pěstování, zpracování a užití. Praha 1988; RUMAN, Michal: Konopí: staronový přítel člověka. Chvaleč 2008; ŠTAUD, Jindřich: Základy pěstování přadného a olejného lnu. Praha

12 neboť pojednává o době druhé poloviny 18. a celého 19. století. 30 Výjimečně uvádí jako milník rok 1848 (pro zavádění střídavé hospodářské soustavy na rustikálu). Jeho dílo, stejně jako dílo Vratislava Šmelhause, však musíme z hlediska metodologického považovat pro téma vývoje hospodářských soustav za zásadní. Vlastimil Vondruška naopak ve svém bádání vychází z drobných sond a studiem menších celků se snaží vytvořit síť, pokrývající celé Čechy. 31 Sám však uvádí, že pro vypracování obecných závěrů je třeba podrobnějšího studia jednotlivých oblastí Čech. Vratislav Šmelhaus, jehož práce jsou velmi přínosné kromě tématu již zmiňovaných hospodářských soustav také pro výzkum teritoriálního rozšíření jednotlivých plodin a jejich odrůd, je odborníkem zejména na historické postupy zemědělských prací a zvláště na druhy starého zemědělského nářadí. 32 Josef Křivka, stejně jako ostatní autoři, vychází především ze situace na dominikálu, takže význam jeho prací spočívá spíše v možnosti srovnávání údajů. 33 Pro všechny autory je pak typické, že se zabývají pouze Čechami a Morava je v jejích pracích opomenuta. Ve svých pracích, co se týče údajů ze čtyřicátých let 19. století, vycházejí navíc většinou z dobové Schnabelovy Statistiky, 34 výjimečně pak z Kůšova Stabilního katastru, 35 zpracovávajícího pouze teritorium Čech. Pro Moravu jim jsou jediným pramenem Schwoyovy a Wolneho Topografie. 36 Také o katastrech existuje několik základních prací, které můžeme rozdělit na několik skupin. Nejstarší práce o stabilním katastru vznikaly jen pár let po ukončení práce na něm a jsou to především články Christiana d Elverta, který jako první u nás studoval nejen katastry, ale především vývoj daňového systému se zaměřením na Moravu a Slezsko, 37 a také práce Josepha Wesseleho, jenž se zabýval monarchií jako celkem. 38 Na ně pak navazují statistické práce Heinricha Caesara Weebera ze druhé poloviny 19. století 39 a práce Aloise Šimka z roku Přímo z pramenů vychází ve své Nauce o rakouském katastru František Novotný, 41 velmi kvalitně je také zpracováno heslo Katastr v Ottově slovníku naučném. 42 Druhá skupina prací Romana Sandgrubera o našich katastrech pochází ze druhé poloviny 20. století, jsou to však často spíše práce kartografické s povinným historickým úvodem. Spíše než podrobnosti o vceňování pozemků v nich objevíme do nejmenších detailů dovedený popis vyměřování a vytváření katastrálních map. 43 Jedinou prací, která se věnuje výlučně stabilnímu katastru, je Stabilní katastr Vladimíra Kůše. 44 Tato práce vychází z tzv. Tabelárních přehledů oceňovacího operátu Stabilního kastastru v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, uložených v roce 1983, tj. v době vzniku práce, v Ústředním archivu geodézie a kartografie v Praze, věnuje se však pouze Čechám a obsahuje také jen údaje, které autor excerpoval z příslušných sumářů, ostatní prameny, vztahující se k tomuto katastru zcela pomíjí. Za další skupinu můžeme považovat práce vycházející po roce 1945 v Rakousku, z nichž velmi přínosná je zejména agrární statistika monarchie, 45 která však pojednává o celé habsburské monarchii ze statistického hlediska, takže zatímco se o plochách a výnosech pěstovaných plodin či o počtech chovaného dobytka dovíme podrobnosti pro celé 19. století, další, pro tuto práci neméně důležité skutečnosti, jako způsoby pěstování či chovu, zde bohužel nenalezneme. Tato práce však obsahuje cenné informace o vytváření stabilního katastru v celé monarchii. O využití přímo vceňovacích operátů stabilního katastru pak pojednává článek Andrease Moritsche, který se věnuje jak jejich podrobnému popisu, tak i možnostem využití tohoto pramene pro potřeby hospodářských či sociálních dějin. 46 Za zmínku stojí také příslušná část monografie o habsburské monarchii v letech z roku 1973 z pera Aloise Brussatiho, věnovaná hospodářskému vývoji soustátí. 47 Její využití pro potřeby této práce je však značně omezené, neboť pojednává striktně o období druhé poloviny 19. století a Čechám a Moravě jsou tu navíc věnovány pouhé tři stránky. Také ostatní kapitoly této práce se opírají o starší odbornou literaturu, byť není v tomto úvodu přímo zmiňována, protože není samozřejmě možné věnovat se podrobně všem citovaným publikacím a článkům. 30 LOM, František: Organisace zemědělského podniku před rokem Zprávy Ústavu zemědělské ekonomiky Vysoké školy zemědělské v Brně 20, Brno 1948; týž, Soukromá ekonomika v době zemědělských krizí 19. století v Čechách. Praha 1930; týž, Vývoj osevních ploch obilnin a sklizní od 16. století v Čechách. Sborník Československé akademie zemědělských věd 2, 1957, s ; týž, Vývoj osevních postupů a soustav hospodaření v českých zemích. Metodologická studie. Vědecké práce Zemědělského muzea 13, 1973, VONDRUŠKA, Vlastimil: Problematika homogennosti zemědělských výrobních oblastí v Čechách v 1. polovině 19. st.. Hospodářské dějiny 12, 1984, s ; týž, Základní rysy zemědělské výroby v Čechách v letech Hospodářské dějiny 17, 1989, s. 7-69; týž, Zemědělská revoluce na rustikálu v 1. polovině 19. století. Sborník historický 31, 1985, s ŠMELHAUS Vratislav, Výrobní situace velkostatkového i selského hospodářství v českých zemích ve 30. a 40. letech 19. Století. Vědecké práce Zemědělského muzea 20, 1980, s ; týž, Základní problémy vývoje zemědělství v Českých zemích v období Vědecké práce Zemědělského muzea 19, 1979, s KŘIVKA, Josef: Hospodaření českého sedláka ze středních Čech ve 2. polovině 19. století. Praha 1994; týž, Skladba osevu zemědělských plodin v poddanských hospodářstvích na roudnickém panství v 18. století, Vědecké práce Zemědělského muzea 20, 1980, s SCHNABEL Georg Norbert, Tafeln zur Statistik von Böhmen. Eine Sammlungtabellarischer Übersichten der Areal- und Bevölkerungs-, der Industrie- und Cultruverhältnisse Bohmens, nach ihrem neusten Zustande. Prag KŮŠ, Vladimír: Stabilní katastr. Obraz operátu stabilního katastru v Čechách v polovině 19.století z pohledu oceňovacího operátu. Praha SCHWOY, Franz Josef: Topographische Schilderung des Markgraftum Mähren 1 3. Prag - Leipzig - Wien ; WOLNY, Gregor: Die Markgraffschaft Mähren, topographisch, statistisch und historisch geschildert 1-6, Brünn d'ellvert, Christian: Zur Oesterreichischen Finanz-Geschichte, mit besonderer Rücksicht auf die böhmischen Länder, Schriften der historisch-statistischen Section der k.k. mähr.-schles. Gesellschaft zur Beförderung des Ackerbaues, der Natur- und Landeskunde 25, Brünn WESSELY, Joseph: Österreichs Grundsteuer Kataster. Wien WEEBER, Heinrich Caesar: Die Landgütter Mährens und Schlesiens nach ihren resp. Besitzern und Culturspfächen. Brünn 1857; týž, Die Landtäflichen und Lehen-Güter im Markgrafthum Mähren und Herzogthum Schlesien. Brünn 1864; týž, Das Markgrafthum Mähren nach seinen landwirtschaftlichen Verhältnissen im weiteren Sinne, statistisch skiziert. Brünn, 1873; týž, Der Grossgrundbesitz und die Naturalproduction von Mähren und oest. Schlesien. Brünn ŠIMEK, Alois: Z minulosti pozemkového katastru země Moravskoslezské. strojopis, Brno NOVOTNÝ, František: Nauka o rakouském katastru a knihách pozemkových. Praha Ottův slovník naučný. Illustrovaná encyklopedie obecných vědomostí, čtrnáctý díl. Kartel - Kraj, Praha BOGUSZAK, František; CÍSAŘ, Jan: Mapování a měření českých zemí od poloviny 18. století do počátku 20. Století. Praha 1961; MAŠEK, František: Pozemkový katastr. Praha 1948; POKORNÝ, Ota: Územní členění berní správy v Čechách před rokem Historická geografie 4, 1970, s KŮŠ, Vladimír: Stabilní katastr. Obraz operátu stabilního katastru v Čechách v polovině 19. století z pohledu oceňovacího operátu. Praha SANDGRUBER Roman, Österreichische Agrarstatistik HOFFMANN, Alfred: Matis herbert (ed.), Wirtschaftsund Sozialstatistik Österreich - Ungarns II. Wien MORITSCH, Andreas: Der franziszeische Kataster und die dazugehörigen Steuerschätzungsoperate als wirtschafts- und sozialhistorische Quellen. East European Quaterly 1969, s BRUSATTI, Alois: Die wirtschaftliche Entwicklung, WANDRUSZKA, Adam; URBANITSCH, Peter: Habsburgermonarchie Band 1, Wien

13 Přípravné práce na novém katastru započaly již v roce 1810, kdy byla nejvyšším kabinetním dopisem ze dne 21. srpna ustavena dvorská komise pro úpravu daně pozemkové v čele s tajným radou a komořím hrabětem Kristiánem Wurmserem. Práce komise však byla pozdržena následkem válečných událostí a jejím výsledkem bylo vydání císařského patentu ze dne 23. prosince 1817 o zavedení stabilního katastru. 52 Patent císaře Františka I. z 23. prosince 1817 o zavedení stabilního katastru. MZA v Brně, fond D 8, kt Stabilní katastr Snaha státu o podrobné popsání pozemkového majetku poddaných a s ní související pokusy o co nejpřesnější vyměření berních povinností sílily v našich zemích od poloviny 17. století stejně jako moc státu tyto dávky vybírat. Po lánových rejstřících a prvních katastrech, tereziánském a josefínském, se v první polovině 19. století začalo v téměř celé monarchii (s výjimkou Uher a Lombardie) pracovat na katastru novém, který měl podle přání tehdy panujícího císaře Františka I. vydržet na věčné časy, a proto byl nazván stabilní - trvalý, v rakouských zemích se však dodnes označuje také jménem jeho tvůrce Franziszeiche Kataster. Vzhledem ke své podrobnosti se stal tento katastr velmi důležitým pramenem pro poznání hospodářství a zvláště zemědělství a průmyslu v době svého vzniku. Pro komplexnější poznání významu tohoto pramene je důležité nahlédnout jak do obsahu patentu císaře Františka, kterým byl tento katastr zaveden, tak i do způsobu jeho realizace, především do procesu vytváření vceňovacích operátů jednotlivých obcí. Jen tak poznáme, jak zodpovědná práce na něm byla odvedena, a doceníme konkrétnost a podrobnost údajů v něm obsažených. Předchůdcem stabilního katastru byl, jak již bylo řečeno, katastr josefínský, který však platil pouze velmi krátkou dobu, jeho vytváření ale v mnohém souviselo s pozdějším katastrem stabilním, a proto nelze pominout základní informace o něm. Práce na josefínském katastru probíhaly v letech Katastr vešel v platnost 1. listopadu 1789, už 1. května 1790 však byla jeho platnost pozastavena a v roce 1792 byl na nátlak šlechty částečně zrušen. 48 Problémem bylo především zdanění dominikálu, které se šlechtě nelíbilo, takže pro vrchnostenskou půdu byl opět zaveden systém katastru tereziánského. Takto upravený elaborát byl nazván katastr tereziánsko - josefský. 49 V roce 1819 pak bylo na jeho bázi vytvořeno tzv. provizorium daně pozemkové, které zůstalo v platnosti až do vzniku katastru nového. 50 Od roku 1817 se totiž již začal vytvářet nový katastr - stabilní, a protože práce na něm byly zdlouhavé, bylo nutné, než by vešel v platnost, zavést nějaká prozatímní pravidla vybírání pozemkové daně, proto bylo vydáno 1. května 1819 poučení k tomuto patentu, které provizorium zavedlo SANDGRUBER, Roman: Österreichische Agrarstatistik HOFFMANN, Alfred; MATIS, Herbert (ed.): Wirtschaftsund Sozialstatistik Österreich - Ungarns II., Wien 1978, s MAŠEK, František: Pozemkový katastr. Praha 1948, s SANDGRUBER, Roman: Österreichische Agrarstatistik, s POKORNÝ, Ota: Územní členění berní správy v Čechách před rokem Historická geografie 4, 1970, s ŠIMEK, Alois: Z minulosti pozemkového katastru země Moravskoslezské. strojopis, Brno 1918, s

14 Zde je jeho stručný obsah: 53 1 Dani pozemkové podléhají užitky z půdy i budov. 2 Dani pozemkové podléhá veškerá půda plodná v poměru ke zpeněžení sklizně, které bylo možno dosáhnout obyčejnou pílí. 3 Užitek z budov bude podroben pozemkové dani. Výtěžek se počítá tak, jako by byl pozemek obhospodařován před zastavěním a zvětšuje se o činži, kterou budova poskytuje, nebo poskytnout může. 4 Daň pozemková bude vyměřována podle čistého výtěžku. 5 Za čistý výtěžek se považuje výnos produktivní plochy při obyčejném způsobu hospodaření, docílený v letech obyčejné úrodnosti, zmenšený o výlohy za zpracování, osetí, ošetřování a sklizeň. 6 Při budovách budou od výtěžku odečteny udržovací výlohy. 7 Čistý výtěžek pozemků a domů se zjistí po zaměření, zmapování a ocenění. 8 Měření provedou vědecky vzdělaní a prakticky vycvičení zeměměřiči vojenského i civilního stavu. 9 Pro každou obec se vyhotoví samostatná mapa, v níž se znázorní obvod a ohraničení obce, uvnitř pak každá plocha odlišná kulturou, držitelem, přirozenou nebo umělou hranicí, topografickou polohou, tvarem, ve stanoveném měřítku. 10 Odhad vykonají v každém okrese zvláště ustanovení komisaři s hospodářským vzděláním, spravedliví, nestranní, znalí místních poměrů. 11 Budou postupovat podle 4, 5 a 6 a vyšetří, kolik bonitních tříd se rozeznává u ploch rolí, luk, pastvin, vinohradů, lesů v přirozeném složení půdy dotyčné obce, kolik celkem průměrně vynáší za rok určitá plošná jednotka té které kultury a její třídy při obyčejném způsobu hospodářství a při obyčejně pěstovaných plodinách, a jakou peněžní částkou lze výtěžek hodnotit. Jak veliké jsou provozovací výlohy, a jak veliký je tedy čistý výtěžek, když se tyto výlohy odečtou. 12 Podle 11 stanovený tarif pro určitou plošnou jednotku každé kultury a její třídy se upotřebí při zjišťování čistého výtěžku jednotlivých pozemků každého držitele v obci připadajícího na jejich celkovou plochu. 13 Odhad budov se provede parifikací stavebních částí a zjištěním výnosu činže. 14 Ocenění pozemků a budov se vykoná bez ohledu na povinnosti majitele ke třetí osobě, ať jsou tyto povinnosti čistě osobní nebo jsou zajištěny hypotékou (dluhy, peněžní služby, naturální dávky, roboty). 15 Vyměřování, mapování a odhad provádějící úřady a osoby obdrží podrobné návody, jejichž ustanovení, pokud to bude zapotřebí, budou uveřejněna oběžníky. 16 Výsledky měření a odhadu se vyloží, aby mohly zainteresované osoby proti nim podat námitky ještě před rozvržením daně. O námitkách, pokud budou oprávněny, bude definitivně rozhodnuto. 17 Podle výsledků měření a odhadů opravených po reklamačním řízení bude každoročně podle potřeby státu rozvržena pozemková daň tak, že každá země, kraj, okres, obec a každý držitel pozemku nebo domu zaplatí státu ze sta čistého výtěžku podíl (procento) odpovídající úhrnné daňové sumě. 18 Změny nastalé během času v osobě držitele, velikosti jeho držby budou zjišťovány a vedeny v patrnosti, aby byla pozemková daň vždy vybírána od skutečného držitele reality a podle skutečné její velikosti. 19 Při živelných pohromách (odplavení, propadnutí, sesutí pozemku, zboření domu) se pozemek navždy zničený vyloučí ze zdanění. 20 Držiteli pozemku při živelných pohromách dočasně úplně nebo částečně zničeného se povolí dočasně úplná nebo částečná sleva pozemkové daně. 21 Naproti tomu budou zdaněny nově přibylé objekty (naplaveniny, nové budovy). 22 Od pozemkové daně se neosvobozují držitelé pozemků a domů. Naproti tomu nepodléhají dani: Plochy, které nelze žádným způsobem vzdělávat (skaliska, veřejné silnice, řeky kanály), hřbitovy, pokud slouží k pohřbívání, státní budovy, kostely, kasárny, nemocnice. 23 Vzhledem k potřebě a všestranné výhodě tohoto opatření (měření) je žádoucí, aby veškeré práce rychle postupovaly, a aby k nim bylo použito veškerých prostředků v plné míře. 24 Protože by práce, kdyby se měly provádět zároveň ve všech zemích říše (německých a italských), vyžadovaly mnoho času, nákladů a pomocníků, vykonají se v jednotlivých zemích postupně. 25 Vyhrazujeme si ustanovení pořadí zemí, v nichž má být upravena pozemková daň a úřadů, jimž bude svěřeno vedení. 26 Země, ve kterých bude nový berní systém nejprve proveden, budou používat výhod v tomto zákonu uvedených; správná kvóta daně, připadající na zem, však bude určena až po provedení ve všech zemích, kdy bude teprve její vzájemný poměr správně vyšetřen. 53 Kopie patentu je uložena v Moravském zemském archivu v Brně (dále jen MZA), kt. 1405, inv. č. 3463, při překladu do češtiny je přihlédnuto k překladu Aloise Šimka, Z minulosti pozemkového katastru, s

15 Se soupisem pro stabilní katastr se začalo ještě v roce 1817 v Dolních Rakousích přípravnými pracemi. Nejdříve probíhalo vyměřování, jehož výsledkem byla pro každou obec katastrální mapa v měřítku 1:2880 s odpovídajícími parcelními protokoly, po měření následovalo ocenění jednotlivých pozemků. 54 Dolní Rakousy se staly první zemí Habsburského soustátí, kde byl celý katastr vyhotoven, podle zkušeností zde získaných se pak postupovalo dále. Dalo by se tedy říci, že byly jakými pokusným králíkem, pozemková daň vyměřená v rámci stabilního katastru zde začala platit už v roce Předmětem zdanění byl pozemek zde zvaný parcela, pro který byl určen čistý výnos. Zaměření, zobrazení, sepsání a popsání pozemků mělo být provedeno jednotně v téměř celé monarchii (kromě Uher a Lombardie), bylo proto postupováno podle předem vyzkoušených zásad. Byla vybudována trigonometrická síť, pro každou katastrální obec byla zeměměřiči zhotovena samostatná katastrální mapa vyhotovená v měřítku 1 : 2880 (1 palec = 40 vídeňských sáhů), v níž byly znázorněny hranice obce a veškeré pozemky, lišící se od sebe různým držitelem, kulturou, užíváním a pod. Zobrazené pozemky byly označeny parcelními čísly, oproti číslům topografickým, užívaným v katastru josefínském. Měřičské práce prováděly osoby vojenské, ale také civilisté, a to zejména v pozdější době, kdy se tyto práce rozrůstaly a vyžadovaly si množství pracovních sil. 55 informacemi Aloise Šimka pro Moravu a Slezsko, 57 pro Čechy pak byly údaje převzaty z Ottova slovníku naučného, 58 přičemž souhlasí s ostatními našimi pracemi o tomto tématu, v této kapitole zmiňovanými. země počátek mapování ukončení mapování vceňování daňová platnost Dolní Rakousy Korutany Krajina Štýrsko Přímoří Horní Rakousy Salzburg Indikační skica stabilního katastru. MZA v Brně, fond D 9 Stabilní katastr indikační skici, obec Přibice, okr. Židlochovice, sign. 2077, kt.493. Dalmácie / Morava Slezsko Čechy Halič nedokončeno nedokončeno Bukovina nedokončeno nedokončeno Tyroly nedokončeno nedokončeno Základy organizace berní správy vytýčilo poučení k císařskému patentu o novém katastru z 1. května 1819 (současně ustanovilo i provizorium pozemkové daně), přičemž byl do značné míry převzat systém vytvořený josefínským katastrem. Ten vytvořil v roce 1789 úřady krajských a okresních berních výběrčí, přičemž obvody krajských výběrčí byly totožné s obvody krajů, obvody okresních berních výběrčí byly pro tento účel nově vytvořeny. Pro jednotlivé větší pozemkové vrchnosti, které zde byly pověřeny berní správou, byly vytvořeny různě velké berní okresy. Cirkulář Popsání obecních hranic ku konci pozůstávajícího katastru z 11. října MZA v Brně, fond D 8, kt Celá akce, která započala, jak již bylo řečeno, v roce 1817 v Dolních Rakousích, trvala celých 42 let a skončila v roce 1860 v Tyrolsku. Morava byla mapována v letech , Království české nezávisle na ní v letech Následující tabulka znázorňuje postup prací v jednotlivých zemích, jak zeměměřičských tak vceňovacích. Za základ jsou brány údaje Romana Sandgrubera, 56 které však jsou pro naše země nepřesné a místy zavádějící, proto byly doplněny Došlo tak k situaci, že proti zcela malým okresům o jedné katastrální obci stála obrovská dominia, což se samozřejmě odrazilo i v organizaci těchto úřadů, která byla složitější než u úřadů malých. Tyto berní okresy byly stejně jako kraje převzaty pro účely již zmiňovaného berního provizoria i pro budoucí stabilní katastr. Obvody berních okresů zůstávaly stejné, provizorium pozemkové daně se vztahovalo na katastrální obce vytvořené josefínským katastrem, pro katastr stabilní byly katastry obcí nově vyměřovány. 59 V roce 1850 pak byly vytvořeny nové berní okresy zcela bez souvislostí s vrchnostenskou správou a již vyměřené katastrální obce byly do nich přerozděleny SANDGRUBER, Roman: Österreichische Agrarstatistik, s MAŠEK, František: Pozemkový katastr. s SANDGRUBER, Roman: Österreichische Agrarstatistik. s ŠIMEK, Alois: Z minulosti pozemkového katastru. s Ottův slovník naučný. Illustrovaná encyklopedie obecných vědomostí. čtrnáctý díl. Kartel - Kraj. Praha 1998, s POKORNÝ, Ota: Územní členění berní správy. s JANÁK, Jan; HLEDÍKOVÁ, Zdeňka: Dějiny správy v Českých zemích do r Praha 1996, s

16 Mapa Moravy s vyznačením daňových okresů. MZA v Brně, fond D 8, kt Převod čtverečních sáhů na metrickou soustavu. MZA v Brně, fond D 8, kt I v novém katastru tak zůstávala základní berní jednotkou katastrální obec, za niž se považovalo území, které již bylo berní obcí v josefínském katastru. Kde bylo v hlavní berní obec spojeno více obcí, jednotlivé obce se zaměřily zvlášť. Odchylka od tohoto ustanovení byla povolena pouze v případě, že berní obec měla méně než 500 jiter, nepravidelný tvar (např. pás táhnoucí se podél druhé obce), byla uzavřena uvnitř druhé obce, nebo když byl pozemek jedné obce obklopen pozemky obce druhé. Při úpravě hranic obcí však nesměly být dotčeny hranice berních okresů, pokud dělila okresní nebo dokonce zemská hranice katastrální území nějaké obce, byla obec připojena k tomu okresu nebo kraji, kam spadala větší část jejího katastru. 61 Na Moravě a ve Slezsku bylo změřeno celkem 3724 obcí, které byly zakresleny na mapových listech, pro celou monarchii to bylo celkem mapových listů. Průměrný roční výkon jednoho geometra byl 3625 ha, denní výkon asi 24 ha. Měření včetně triangulace stálo na Moravě a ve Slezsku zlatých, v rakouských zemích celkem činily náklady asi zlatých. Obce samotné platily materiál a figuranty. 62 Po kartografických pracích následovalo oceňování pozemků neboli parcel, prováděné podle prováděcího nařízení vydaného v roce 1825 pro Dolní Rakousy, které bylo na ostatní země převedeno v téměř nezměněné podobě. Oceňování pozemků prováděli odhadní komisaři pod vedením odhadního inspektora spolu se zástupci obcí a místních úřadů, komisaři měli být poctiví, nezaujatí a přesní a měli dobře rozumět polnímu a lesnímu hospodářství, jedna odhadní komise byla určena pro obvod asi čtverečních mil. 63 Na pomoc této komisi bylo pro každou berní obec (Steuer-Gemeinde) zřízeno obecní představenstvo v čele s obecním představeným (purkmistrem nebo starostou) a 6 členy výboru (Ausschussmänner). Mělo se tak stát volbou, která by k těmto funkcím povolala osoby, požívající důvěry sousedů, dobře obeznámené s místními poměry v pozemkové držbě. 64 Nad činností odhadních komisařů bděli odhadní inspektoři. 65 Odhadní komise vycházely z katastrální mapy, vyhotovené pro tento katastr, na níž si komisaři zjistili kulturu každého pozemku, na místě porovnali jakost různých pozemků téže kultury a třídili je podle jakosti. 66 Pozemky různých zemědělských kultur nebo části rozdělené potoky, veřejnými cestami, oplocené nebo obehnané zdí, tvořily na mapě samostatné parcely. Zahrady musely mít výměru nejméně 25 čtverečních sáhů, menší zahrady se spojily se stavebními parcelami. Hliniště, pískovny a lomy musely mít více než 50 čtverečních sáhů, aby tvořily samostatné parcely. Sousedící domy téhož držitele tvořily různé parcely, pokud měly různá domovní čísla. 67 Komisaři vyšetřovali střední cenu pro parcelu u každé plodiny, zapisovali hrubý výnos sklizně 61 ŠIMEK, Alois: Z minulosti pozemkového katastru. s Tamtéž, s BOGUSZAK, František; CÍSAŘ, Jan: Mapování a měření českých zemí od poloviny 18. století do počátku 20. Století. Praha 1961, s POKORNÝ, Ota: Územní členění berní správy. s MAŠEK, František: Pozemkový katastr. s BOGUSZAK, František; CÍSAŘ, Jan: Mapování a měření. s ŠIMEK, Alois: Z minulosti pozemkového katastru. s a převáděli jej na peníze. Zjišťovali provozní náklady a z toho počítali čistý výnos, který určovali pro každou třídu. Při určování hrubého výnosu sklizně se braly v potaz příznivé, nepříznivé a normální okolnosti. Pro určení peněžní hodnoty sklizně se považoval za normální rok 1824, který byl nejlevnějším rokem z padesátiletí 1774 až Nakonec se zjišťovalo procento, kterým by se měl hrubý výnos redukovat na čistý a ten se zapisoval do výkazu pro katastrální obec a do sumárního výkazu pro odhadní okres. Odhadní komise zjistila druhy kultur v obci, zařadila všechny pozemky do bonitních tříd a vyznačila vzorové pozemky v mapě a klasifikačním protokolu. Po dokončení prací ve svém obvodu předala komise výsledky odhadnímu komisaři, který měl na starosti reklamace. Následující reklamace se dělily na reklamaci všeobecnou a na reklamaci soukromých zájemců. Obsah vyhlášky o ní se měl v dotyčné obci vybubnovat, vyhlásit z kazatelny a vyvěsit. Představený obce (starosta nebo purkmistr) pak měl mít mapy a protokoly vždy pohotově k nahlédnutí. Všeobecnou reklamaci vznášela obec. Starosta a výbor si měli všímat popisu obecních hranic, druhů zemědělských kultur, sazeb, počtu tříd a čistého výnosu. Po sepsání obecních stížností se přistoupilo ke stížnostem individuálním, které zájemci podávali u starosty do protokolu před dvěma členy výboru. Starosta měl pobízet obecní výbory a držitele pozemků, aby si důkladně prohlédli výsledky měření a vceňování a aby v případě nesrovnalostí podávali reklamace. Ty se vyřídily buď přímo nebo po vyšetření na místě. Rozhodnutí o vyřízení vydal okresní úřad starostovi s opravenými archy držitelů, kteří podali stížnost, s poučením, že se v případě nesouhlasu mohou naposledy odvolat k zemskému finančnímu ředitelství. 69 V každé zemi obstarávala agendu zemská komise pro pozemkovou daň, které podléhaly krajské komise pro úpravu daně a inspektoráty. Zemská komise měla na Moravě sídlo v Brně v Kounicově paláci (dnes rektorát Masarykovy univerzity) a v jejím čele stál zemský president Antonín Bedřich hrabě Mitrovský, jeho zástupcem byl Wolfgang rytíř z Manneru, dvorní rada. 70 Krajské komise byly zřízeny v každém kraji pro vedení katastrálních záležitostí. Předsedal jim krajský hejtman nebo jeho zástupce, pod jehož vedením obstarával záležitosti politické krajský komisař, záležitosti mapovací místoředitel, odhadní práce pak hospodářský inspektor. Technické spisy zasílala zemská komise přímo mapovacímu místořediteli a ten je postupoval inspektorům. Krajské komise měly dozírat na zaměřování a určování hranic obcí a parcel, vyžadovat potřebnou asistenci od představitelů okresů a obcí a oznamovat případy nesprávného postupu. V roce 1827 byla dvorská komise pro úpravu daně pozemkové jako samostatný orgán zrušena a její agendu převzala c.k. spojená dvorská kancelář, zemská i krajské komise na Moravě byly při té příležitosti zrušeny a agendu převzala zemská vláda. 71 Na úschovu operátů katastru pozemkové daně byly 21. prosince 1822 zřízeny dekretem dvorské komise pro úpravu daně pozemkové v jednotlivých zemích archivy map, které zahájily činnost od 1. listopadu Rozhodnutím ze dne 12. března 1833 pak byl zřízen ústřední archiv, v němž byly uloženy všechny operáty trigonometrické triangulace, litografické otisky Tabulka s přehledem hrubého a čistého peněžního výnosu v obci. MZA v Brně, fond D 8, obec Hustopeče, okres Hustopeče, inv. č. 2485, kt SANDGRUBER Roman, Österreichische Agrarstatistik, s BOGUSZAK, František; CÍSAŘ, Jan: Mapování a měření. s ŠIMEK, Alois: Z minulosti pozemkového katastru. s Tamtéž, s a s

17 katastrálních map ze všech zemí, opisy elaborátů měřických a vceňovacích, a vzorový dolnorakouský sáh se spisy o definitivním stanovení jeho délky a porovnání s mírou metrickou. Působnost archivů byla stanovena až v roce 1826 dekretem dvorské komise z 18. listopadu, archivní instrukce byla vydána 6. července Archiváři vyřizovali nejen záležitosti archivu, dohlíželi i na práce evidenční a reklamační, které pod jejich dohledem prováděli geometři v zimních měsících podle směrnic o reklamaci z 28. července Návod na provedení individuální reklamace pro katastr z 12. srpna MZA v Brně, fond D 8, kt Práce na stabilním katastru, které začaly mapováním Dolních Rakous v roce 1817, postupovaly vpřed jen pomalu. Mapování všech korunních zemí bylo dokončeno až v roce 1860, oceňování výnosů ale ještě stále chybělo v Haliči, Bukovině, Tyrolsku a Vorarlbergu. Určení kultur a poměru výnosů odpovídalo v každé korunní zemi skutečně v té době nalezenému stavu, ale ceny pocházejí z roku Právě fakt, že vceňovací práce vycházely částečně z právě platných poměrů a částečně z poměrů několik let až desetiletí starých, činil jednotlivé zemské katastry těžko srovnatelnými. V Haliči a Tyrolích, kde probíhaly měřící práce v letech 1854 až 1860, nebylo ocenění výnosů podle cen v roce 1824 vůbec provedeno. Čím déle se čekalo na dokončení katastru, tím méně uspokojující byly jeho výsledky. Později oceněné země měly na rozdíl od těch oceněných dříve vyšší čisté výnosy a následně také vyšší daňové odhady. Nespokojenost s výsledky katastru a jeho statická povaha vedla už v 60. letech k pokusu aktualizovat údaje nejen o výnosech, ale i o plochách. Diskutovalo se o tom už od roku Z možností alternativního katastru, revize katastru výnosů a vytvoření nového katastru výnosů byla vybrána poslední možnost a od 29. května 1869 byl pod názvem Grundsteuerregulierung vytvářen nový soupis výnosů, který byl ukončen v roce Známe ho pod názvem reambulovaný katastr. 73 Přestože práce na tomto katastru byly započaty v roce 1817, současně s vydáním patentu císaře Františka I. o zavedení stabilního katastru ze dne 23. prosince 1817, trvaly pro svou teritoriální i časovou náročnost celých 43 let. Byly ukončeny v roce 1860 v Čechách, přestože v Tyrolsku, Haliči a Bukovině vůbec nezapočalo vceňování pozemků a celý katastr tak zde zůstal nedokončen. Na Moravě byly práce na katastru započaty v roce 1826 mapováním (do roku 1836) a následné vceňování pozemků trvalo až do roku 1852, přičemž základní vceňovací operáty pro každou obec byly sepisovány v letech 1842 až 1845, následně pak z nich byly vyhotovovány okresní, krajské a zemské sumáře. Jak stabilní tento katastr byl, ale můžeme soudit podle samotného faktu, že již v roce 1869, tedy pouhých sedmnáct let poté, co se na Moravě začaly podle něj platit daně, došlo k rozhodnutí jej revidovat, výsledkem této revize se pak stal v osmdesátých letech 19. století nový katastr - tzv. reambulovaný. Obyvatelstvo a rolnické usedlosti Pro poskytnutí komplexního obrazu zemědělství v kterékoli době jsou stejně jako popis zemědělských kultur a pěstovaných plodin důležité i údaje o počtu obyvatel, žijících na popisovaném území, početnosti rodin a průměrných počtech lidí, žijících spolu v jednom domě, jakož i charakteristika hospodářských usedlostí neboli gruntů. Z těchto informací pak následně můžeme zjistit, jak se velikosti rodin či usedlostí měnily v závislosti na poloze okresu v rámci zkoumaného území, jestli např. velikost rodiny, domu nebo gruntu závisela na úrodnosti oblasti, v níž daný okres ležel. Sledované území Moravy vymezují kraje Brněnský, Jihlavský a Znojemský tak, jak existovaly před rokem Jedná se celkem o 32 okresů s 1609 katastrálními obcemi. Vzhledem k tomu, že od vytváření vceňovacích operátů jednotlivých obcí uplynulo již více než 170 let, bylo by spíše zázrakem, kdyby se dochovaly všechny bez výjimky. Bohužel se tak nestalo a jak již bylo řečeno, u téměř poloviny zkoumaných okresů některá obec chybí. Většinou se však jedná pouze o jednu až dvě obce, přičemž základní údaje o nich se dají vyhledat v jiných pramenech, případně dopočítat podle statistických údajů. Pouze u okresů Moravský Krumlov a Znojmo je mezera větší. U prvního z nich chybí 8 obcí z 50, což je 16 %, u okresu Znojmo je podíl chybějících obcí ještě markantnější, je to 14 obcí ze 73, tedy 19 %. Nejhodnotnějším pramenem, ze kterého se dají čerpat informace o chybějících obcích, je Statistický sumář, který se však dochoval pouze pro kraj Brněnský, přičemž Jihlavský a Znojemský chybí, navíc ani kraj Brněnský se nedochoval kompletní, v sumáři chybí údaje pro větší část okresu Ždánice. Bohužel vzhledem k tomu, že oba nejhůře zachované okresy se nacházely v kraji Znojemském, nelze tento sumář pro doplnění údajů o těchto okresech využít. 74 Pro základní informace o počtu obyvatel chybějících obcí však postačí využít pramenu tištěného. Statistický sumář Brněnského kraje s počty obyvatel. MZA v Brně, fond D 8, kt Ve 30. a 40. letech 19. století vycházela v Brně dosud velmi ceněná Moravská topografie benediktinského mnicha Gregora Wolného, která základní data o každé obci obsahuje. Znojemský 72 Tamtéž, s. 30 a SANDGRUBER, Roman: Österreichische Agrarstatistik. s Sumář statisticko-topografický, inv. č. 3470, karton

18 Obyvatelé obce Komárov, dnes část Brna, v dobovém kroji. Ludvíková Miroslava, Moravské a slezské kroje. Kvaše z r , Brno, München 2000, s Obyvatelé Břeclavi v dobovém kroji. Ludvíková M., Moravské a slezské kroje, s. 163 a 164. kraj vyšel jako třetí díl v roce 1837 a kraj Jihlavský v roce 1842 jako díl šestý. 75 Vzhledem k tomu, že údaje o počtu obyvatel, domů a rodin ve vceňovacích operátech pocházejí z roku 1843 (v případě, že operát vznikl již na konci roku 1842, pochází údaje o obyvatelstvu z roku 1840 a informace o situaci v roce 1843 jsou doplněny většinou buď hned vedle nebo na jiném místě operátu), vzniká tedy rozdíl jednoho, případně šesti let. V tomto případě je možno si pomoci statistickými metodami. Statistické práce z druhé poloviny 19. století uvádějí, že počet obyvatel habsburské monarchie rostl každý rok o jedno procento, a tento koeficient také užívají pro výpočet počtu obyvatel daného území pro určitý rok, když vycházejí z posledního sčítání obyvatel. 76 Můžeme tedy údaje o chybějících obcích upravit stejným způsobem, když informace z Wolného Topografie navýšíme o jedno, případně šest procent. Tabulka č. 1 zachycuje počty obyvatel ve všech sledovaných okresech a také procentuální podíly obojího pohlaví. Poslední sloupec podává názorný přehled počtu obcí jednotlivých okresů, kdy je celkový počet součtem počtu obcí s dochovanými vceňovacími operáty a bez nich. Tučně jsou vyznačeny okresy, u nichž jsou zachovány vceňovací operáty všech obcí nebo u nichž je možné počty obyvatel, domů, rodin, hospodářů, dobytka i rozlohu produktivní půdy dopočítat podle údajů sumáře uloženého v kartonu 1411 (inv. č. 3470). Tato tabulka je tedy, stejně jako všechny ostatní tabulky v této kapitole vypracována podle vceňovacích operátů jednotlivých obcí zkoumaných okresů, v případě jejich nezachování ze statisticko-topografického sumáře (sign. 3470, karton 1411), nebo z příslušného svazku Wolneho Topografie WOLNY, Gregor: Die Markgraffschaft Mähren, topographisch, statistisch und historisch geschildert III, Znaimer Kreis. Brünn 1837; týž, Die Markgraffschaft Mähren, topographisch, statistisch und historisch geschildert VI., Iglauer Kreis und mährische Enklavuren. Brünn WEEBER, Heinrich Caesar: Die Landgütter Mährens und Schlesiens nach ihren resp. Besitzern und Culturspfächen. Brünn 1857, s. 8; týž, Die Landtäflichen und Lehen-Güter im Markgrafthum Mähren und Herzogthum Schlesien. Brünn 1864, s. 19; týž, Der Grossgrundbesitz und die Naturalproduction von Mähren und oest. Schlesien. Brünn 1877, s WOLNY, Gregor: Die Markgraffschaft Mähren... Celkem žilo v roce 1843 na zkoumané části Moravy asi tři čtvrtě miliónu obyvatel, přesně , v celkem obcích. Za samostatné katastrální obce byla považována také předměstí větších měst, pro která byly vypracovány vlastní vceňovací operáty. Například Brno se skládalo celkem z 20 samostatných katastrálních území. Největším okresem co do počtu obyvatel byl okres Brno ( obyvatel), což je vzhledem k jeho funkci moravské metropole pochopitelné, na druhém místě stála Jihlava ( obyvatel) a pak Znojmo ( obyvatel), které byly v té době také krajskými městy. Nejméně lidnaté pak byly okresy Klobouky, Ždánice a Vranov nad Dyjí. Zajímavá jsou srovnání okresů co do počtu obcí a rozlohy produktivní půdy, která jsou od předchozího značně odlišná. Nejvíce obcí měly okresy Tišnov, Brno a Velké Meziříčí, z nichž se k nejlidnatějším řadilo pouze Brno, a co do rozlohy byly největší okresy Znojmo, Brno a Hrotovice. Na opačném pólu pak stály Ždánice, Klobouky a Bučovice, nejmenší okresy co do rozlohy, a Břeclav, Klobouky a Hrotovice s nejmenšími počty obcí. Obecně žilo v této části Moravy asi o čtyři procenta více žen než mužů, vzájemný poměr byl 52 % ke 48 %. Největší zastoupení žen měly okresy Nové Město na Moravě a Jaroslavice, v nichž byly rozdíly více než šestiprocentní, a nejmenší rozdíly mezi pohlavími byly v okresech Velké Meziříčí a Jemnice a činily asi jedno procento. Zajímavý je také pohled na průměrné počty obyvatel žijících v jednom domě, případně v jedné rodině (tabulka č. 2). Průměry pro sledované území činily 6,45 obyvatel na dům a 4,45 lidí připadajících na jednu rodinu, což dává někdy ne zcela odpovídající pravdě obrázek spokojené rodiny s jedním až dvěmi dětmi, s níž žili rodiče na výminku a celé hospodářství doplňovala děvečka nebo pacholek (případně oba) na výpomoc. V případě chudších hospodářství je nahradil vyšší počet dětí v rodině. Přestože průměrný počet obyvatel v jednom domě v rozmezí 6,0-6,75 splňovala téměř polovina zkoumaných okresů (15), najdeme i zde výjimky, a to dost zásadní. Zatímco nejnižší průměr má okres Třebíč - 3,95, tedy o 2,45 osoby méně než je celkový průměr, na opačné straně stojí Jihlava s průměrem 9,52, což je o 3,12 osoby více. Zajímavé je srovnání s průměrnými počty lidí, tvořícími jednu rodinu. Zatímco v okrese Třebíč se počty lidí 34 35

19 Výčet obyvatel ve vceňovacím operátu. MZA v Brně, fond D 8, obec Mikulov, okres Mikulov, inv. č. 1727, kt žijících v jednom domě a v jedné rodině příliš neliší, 3,95 a 3,72, u okresu Jihlava je rozdíl větší - 9,52 obývalo jeden dům zatímco rodinu tvořilo jen 4,38, což zdaleka nedosahuje průměru, natož aby jej případně přesáhlo. Na opačných stranách tabulky tu stojí okresy Hrotovice s průměrným počtem členů jedné rodiny 3,53, což znamená jedno až dvě děti, a na druhé straně okres Blansko - 6,18, tj. průměrně čtyři děti na rodinu. Pro zajímavost, okres Blansko nalezneme na druhém místě co do počtu obyvatel jednoho domu, průměr tu činí 9,18. Ideálním obrázkem pro tento okres je tak rodina se čtyřmi dětmi, babičkou a dědečkem na výminku a děvečkou nebo pacholkem na výpomoc. Nedá se říci, že by poloha okresu v úrodnější či méně úrodné oblasti měla větší vliv na velikost rodin, tedy že by byly v úrodnějších oblastech rodiny početnější. Spíše se zdá, jakoby úrodnost půdy a z ní vyplývající relativní lepší životní úroveň s velikostí rodin hospodářů nesouvisela. Jakási souvislost se dá vystopovat pouze v počtech obyvatel jednoho domu, kdy lze celkově říci, že v méně úrodných oblastech žilo v jednom domě více obyvatel, a častěji zde obývaly jeden dům dvě rodiny. Již jsme se částečně dotkli velikosti jednotlivých zemědělských usedlostí, hospodářství neboli gruntů. Přestože ve čtyřicátých letech 19. století byla společnost ještě stále agrární, v některých okresech se objevuje nezanedbatelný počet měšťanských domů, průměr na celé zkoumané Selka z Jihlavy a okolí v dobovém kroji. Ludvíková M., Moravské a slezské kroje, s. 70. Sedlák z Jihlavy a okolí v dobovém kroji. Ludvíková M., Moravské a slezské kroje, s. 72. Čeští sedláci od Telče, Dačic a Rudolce v Jihlavském kraji v dobovém kroji. Ludvíková M., Moravské a slezské kroje, s. 87. území sice činí 3,21 %, ovšem nalezneme je pouze v osmi okresech ze zkoumaných 32 (tabulka č. 3). Pokud pomineme Brno, kde nejsou v katastrálních územích náležejících do města až na dvě výjimky žádná hospodářství zmiňovaná, a proto nejsou v následující tabulce vůbec brána v potaz, největší podíl měšťanů nenajdeme kupodivu v obou dalších krajských městech Jihlavě a Znojmě, ale v okrese Dačice případně Ivančice, kde dosahoval počet měšťanských domů 25,61 a 23,42 %. Ve Znojmě to bylo 13,31 a v Jihlavě, vzhledem k rozlehlosti a lidnatosti okresu pouze nepatrných 0,88 %. Největší podíl hospodářů činí bezzemci, tedy hospodáři, kteří paradoxně nevlastnili žádnou ornou půdu a živili se většinou službou u větších sedláků, ti tvořili téměř polovinu všech hospodářů (46,82 %). Většinou se jim říkalo malí domkáři, ovšem i oni vlastnili v některých obcích menší pozemky. Na druhém místě, ovšem až s velikým odstupem, stáli majitelé 11 až 20 jiter půdy (tedy asi 5-10 ha), tvořili 13,79 % z celkového počtu hospodářů. Ostatní kategorie hospodářů nedosahovaly ani 10 % celkového počtu hospodářů, i když majitelé pozemků o velikosti 6 až 10 jiter (3-5 ha) se této hranici velmi blížili, jejich počet dosahoval průměru 9,96 %. Obecně by se dalo říci, že větší počet bezzemků žil v okresech v úrodnějších oblastech, kde bylo pro ně samozřejmě lepší živobytí (Jaroslavice 67,14 %, Hodonín 60,10 %, Hustopeče 56,51 %, Klobouky 54,68 %, Břeclav 54,40 %). Ovšem výjimka potvrzuje pravidlo a platí to i v tomto případě. Mezi okresy, v nichž bychom mohli napočítat nadpoloviční většinu bezzemků patří i okres Brno (52,59 %), kde se to dá vysvětlit blízkostí velkého města, ale také Jihlava na Českomoravské vrchovině (51,01 %). Daleko méně bezzemků žilo v méně úrodných oblastech ve vyšších polohách, kde pro ně bylo méně příležitostí k obživě (Velké Meziříčí 23,37 %, Jemnice 32,37 %, Slavkov 32,68 %, Dačice 33,12 %, Náměšť 35,38 %). Jak se dále ukáže, byly tu sice větší grunty, ale ne tak početné, aby se na nich uživil kromě rodiny hospodářovy i větší počet rodin bezzemků. Také zde najdeme výjimky, mezi okresy s nejnižšími počty bezzemků patřil již zmiňovaný Slavkov u Brna a také Židlochovice jich měly méně než průměrný počet (38,87 %)

20 Malá tabulka č. 4 představuje celkové procentuální podíly jednotlivých kategorií hospodářů, přičemž čísla v levém sloupci označují výměry gruntů v jitrech. Název dominikalisti je označením pro hospodáře, jejichž pozemky leží na dominikálu, a kteří jsou ve vceňovacích operátech nazývání jako Dominicalisten, Familianten nebo Collonisten, kategorie nazvaná jako další obsahuje hospodáře, u kterých vceňovací operáty neudávají velikost jejich usedlosti. Tabulka č. 3 pak znázorňuje podrobně počty jednotlivých druhů hospodářů ve zkoumaných okresech a jejich procentuální podíly na celkovém počtu. A nyní se na jednotlivé kategorie hospodářů podívejme podrobněji. Existovaly značně velké rozdíly mezi velikostmi zemědělských usedlostí v jednotlivých okresech. Největší byly u kategorie bezzemků, kterých byla na celém zkoumaném území téměř polovina (46,82 %). Ovšem pokud se podíváme pozorněji, zjistíme, že zatímco v okrese Jaroslavice čítal jejich podíl celých 66,72 %, v Hrotovicích to bylo pouze 18,55 %, což představuje rozdíl více než 48 %. U ostatních kategorií byly rozdíly mezi okresy na obou pólech tabulky asi dvacetiprocentní, jedinou výjimkou z tohoto tvrzení je kategorie hospodářů s usedlostmi o velikosti 6-10 jiter, kde činí rozdíl mezi mezními okresy 37 %, to je však také nepoměrně méně než u kategorie bezzemků. Nejmenší rozdíly panovaly v kategorii hospodářů, hospodařících na usedlostech patřících k dominikálu, kterých bylo celkem nejméně, 2,72 %. Rozdíl tu činil necelých dvanáct procent. Tabulky č. 5 až 11 ukazují přesněji situaci v jednotlivých kategoriích hospodářů. Z uvedených údajů je jasně patrné, že v okresech ležících na Českomoravské nebo Brněnské vrchovině, které měly drsnější klima a méně úrodnou půdu, jasně převažovaly grunty s větší výměrou orné půdy. Celkově zde byly také, jak dále uvidíme, tyto grunty daleko větší. Naopak v okresech ležících na úrodné jihovýchodní Moravě bylo více menších usedlostí s výměrou do 10 jiter. Tento způsob rozdělování hospodářů, tedy podle velikosti usedlosti, se zdá být daleko vhodnější, než jejich dělení podle dobových názvů, kdy byl hlavním měřítkem lán, jednotka v každé obci jinak velká, přizpůsobená místním poměrům. Lán původně znamenal pozemek, který stačil pro obživu jedné rodiny, což se zdá být značně zavádějící, právě kvůli tomu, že vzhledem ke kvalitě půdy a místnímu klimatu byl nejen v každém okrese, ale často i v sousedních obcích jinak velký. Jak zavádějící je rozdělení hospodářů podle jejich dobových názvů, lze také ukázat na příkladu okresu Boskovice, kde měl celoláník nejvíce 25 jiter, třičtvrtěláník v jiné obci však 100 jiter půdy, půlláník 54 a čtvrtláník 40 jiter. Během staletí také docházelo k dělení majetku a vznikaly usedlosti o velikosti nejrůznějších částí lánu, čímž se značně rozrůstá počet kategorií hospodářů. Nejčastěji se můžeme setkat s půl- a čtvrtláníky, ovšem usedlosti se většinou dělily i na menší části, na osminy, a tak nacházíme grunty o velikosti jedné, tří, pěti, sedmi osmin lánu, dále to jsou usedlosti dělené na šestiny, příp. třetiny, a v okrese Dačice se objevují dokonce dvě hospodářství o velikosti jedné šestnáctiny lánu. Hospodáři s menšími grunty, někdy docela nepatrnými, které zdaleka nestačily k obživě jejich rodiny, a otec rodiny (často i další členové) si musel přivydělávat u větších sedláků, jsou zváni jinými názvy, většinou snad podle velikosti jejich domu či pozemku. Tak můžeme najít chalupníky (Chalupner), domkáře (Häusler) nebo zahradníky (Gärtler) a také hospodáře označované jako Hüttler. Objevují se v okresech Hrotovice a Znojmo a jejich název by se vzhledem k názvu i velikosti jejich gruntů dal přeložit jako domkáři nebo chalupníci (tyto kategorie v dotyčných okresech vůbec nenajdeme). Otrocký překlad z němčiny - chataři (Hütte = chata) přijmout nelze, stejně jako označení baráčníci, které se pro tuto kategorii hospodářů používalo v Čechách, zatímco na Moravě je nenalezneme. 78 Moravskou specialitou byli podsedci, které nenajdeme naopak v Čechách. Největší skupinou hospodářů, jak již bylo řečeno, byli bezzemci, většinou označovaní jako malí domkáři (Kleinhäusler), i ti však v některých obcích vlastnili maličké pozemky, zcela bez pozemkového majetku byli pouze tzv. kopáči nebo sekáči (Hauer), kteří se objevují ve vinorodých oblastech (okresy Hustopeče, Mikulov, Znojmo a Židlochovice) a živili se nájemnou prací ve vinohradech, a také tzv. Käuschler (obyvatelé chatrčí či pastoušek), kteří se ojediněle objevují ve dvou okresech na Českomoravské vrchovině, v Novém Městě na Moravě a Velkém Meziříčí, v nichž malí domkáři vlastnili malé pozemky do dvou jiter a právě tito hospodáři zde označovali bezzemky. 79 Celkem se na sledované části Moravy objevuje 26 dobových kategorií hospodářů. Tabulky č. 12 a 13 podrobně ukazují počty jednotlivých skupin v každém okrese. Pro lepší přehlednost v nich jsou hospodáři rozděleni na dvě části, přičemž hlavním kritériem je procentuální zastoupení v celkovém počtu. Rolníci, jejichž kategorie nedosahuje jednoho procenta, jsou v tabulce č. 12 označeni souhrnným názvem další a je jim vyhrazena tabulka č. 13. Na opačné straně majetkového spektra stojí hospodáři, jejichž grunty měly více než jeden lán, jsou však výjimkou a na zkoumaném území jich bylo pouze pět v celkem čtyřech okresech. V okrese Dačice nalezneme jednoho dvouláníka (98 jiter), 80 v okrese Brno a Jihlava jedenapůlláníky (52 a 180 jiter) 81 a v okrese Židlochovice se objevuje hospodář s výměrou gruntu 5/4 lánu (50 jiter). 82 Velikostí gruntů se jim blíží celoláníci, kteří se mnohdy více liší názvem než rozsahem majetku. Pro zajímavost si uveďme největší velikosti usedlostí hospodářů, označovaných jako celoláníci, v již zmiňovaných okresech: Dačice - 85 jiter, Brno - 45 jiter, Jihlava jiter, Židlochovice - 55 jiter. Tam byly některé usedlosti celoláníků dokonce větší než grunt 5/4láníka. Ačkoliv celoláníci nebyli nijak početnou skupinou hospodářů, jejich podíl dosahoval průměrně čtyř procent, přesto je najdeme téměř ve všech zkoumaných okresech, jedinou výjimkou je okres Hrotovice, kde se vůbec neobjevují a nejvyšší kategorií jsou tam třičtvrtěláníci. Již bylo řečeno, že ve vyšších polohách převažovaly usedlosti s výměrou nad 30 jiter, přičemž někdy velmi výrazně tuto hranici přesahovaly. Tabulka č. 14 ukazuje nejvyšší výměry usedlostí celoláníků v okresech, v nichž dosahovaly více než 80 jiter (cca 45 ha). Skutečným rekordmanem ve velikosti gruntů byla obec Dolní Heřmanice v okrese Velké Meziříčí, 83 v níž vlastnili celoláníci usedlosti o velikosti 200 až 250 jiter, tedy těžko přestavitelných ,5 hektarů. Největší rozdíly ve velikosti gruntů v jedné kategorii hospodářů v rámci jedné obce existovaly v obci Vlachovice v okrese Nové Město na Moravě, 84 kde celoláníci vlastnili hospodářství o výměře 30 až 200 jiter ( ha). Další kategorií po celolánících byli třičtvrtěláníci, kteří se však vyskytují jen ve 24 zkoumaných okresech. Nejčastěji tak po celolánících následovali 78 KŮŠ, Vladimír: Stabilní katastr. Obraz zemědělství v Čechách z pohledu písemného oceňovacího operátu. Zdiby 1988, s Za pomoc při překladu německých označení jednotlivých skupin hospodářů děkuji prof. Jiřímu Malířovi a Doc. PhDr. Bohumíru Smutnému, Dr. a Mgr. Janě Blažkové z Moravského zemského archivu v Brně. 80 MZA, Obec Borek, okres Dačice, sign. 160, kt MZA, Obec Šlapanice, okres Brno, sign. 2420, kt. 874; obec Rybné, okres Jihlava, sign. 2303, kt MZA, Obec Nikolčice, okr. Židlochovice, sign. 1726, kt MZA, Obec Dolní Heřmanice, sign. 463, kt MZA, Obec Vlachovice, sign. 2928, kt Výčet hospodářů ve vceňovacím operátu obce Rybné, okres Jihlava. MZA v Brně, fond D 8, obec Rybné, okres Jihlava, inv. č. 2303, kt Výčet hospodářů ve vceňovacím operátu obce Vlachovice, okres Nové Město na Moravě. MZA v Brně, fond D 8, obec Vlachovice, okres Nové Město n. M., inv. č. 2928, kt