MASARYKOVA UNIVERZITA. Pedagogická fakulta. Katedra pedagogiky. Problematika levorukosti a leváci na 2. stupni základní školy.

Transkript

1 MASARYKOVA UNIVERZITA Pedagogická fakulta Katedra pedagogiky Problematika levorukosti a leváci na 2. stupni základní školy Bakalářská práce Brno 2008 Vedoucí práce: Mgr. Veronika Najvarová Vypracovala: Veronika Dostálová

2 Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a použila jen prameny uvedené v seznamu literatury.... podpis

3 Poděkování: Děkuji Mgr. Veronice Najvarové za vstřícnost, metodické vedení a užitečné rady při zpracování této bakalářské práce. Dále děkuji Mgr. Petru Dočekalovi, Mgr. Janě Slané a Mgr. Janě Mackové- Procházkové, za ochotu a pomoc při uskutečnění výzkumu na základních školách a všem učitelům a žákům, kteří se výzkumu zúčastnili.

4 Obsah: Úvod Lateralita Fyziologické základy Vývoj laterality Stupně a typy Působení na vývoj osobnosti Pravoruká společnost Leváctví Jak leváka poznáme? Výskyt leváků Výchova leváka Rozvoj obratnosti Výuka čtení a psaní Vztah levorukosti a řeči Přecvičování a potlačování levorukosti Pomůcky pro leváky Levorukost na základní škole Výzkum mezi žáky 2. stupně základních škol Otázky pro praváky Otázky pro leváky Otázky pro přeučené leváky Výzkum mezi učiteli 2. stupně základních škol Závěr Resumé Summary Seznam použité literatury... 46

5 Úvod Za ideální je považován naprosto souměrný jev, ale téměř všechny přírodní objekty jsou nesouměrné. V přírodě se objevuje směrovost a to již u pohybů kosmických těles, které mají tendenci pravotočivou. Popínavé rostliny jsou některé pravotočivé, například chmel či zimolez, jiné levotočivé, například svlačec, kokotice či pohanka. Směr růstu je u rostlin vždy typický pro celou čeleď a opačné ovíjení se u jednotlivých čeledí prakticky nevyskytuje. V živé přírodě jsou také rozšířeny zrcadlové formy, například výhonky rostlin se objevují jak pravé tak levé, šišky jehličnatých stromů se objevují na jediném stromě jak levotočivé tak pravotočivé (Synek 1991, s. 24). V živočišné říši pak u nižších živočichů převládá ve stavbě těla a výkonu párových orgánů souměrnost. Postupně pak přibývá nesouměrnosti, která je největší u savců. U hmyzu se objevuje nesouměrnost ve složení křídel v klidu. Cvrček mívá nahoře pravé křídlo, kobylka zase levé. Toto je vždy stejné pro celý druh. U savců je významná nesouměrnost tvarová, například u paroží jelenů, rohů skotu, délce a síle končetin u šelem. Objevují se odchylky od souměrnosti v činnosti párových orgánů, například bočná chůze u vlků a psů, nesouměrný pohyb zadních končetin u běžícího zajíce či předních končetin cválajícího koně. Směrovost se projevuje také v útoku. Divoký býk a jelen obvykle útočí z levé strany. Nižší druhy opic mají končetiny přibližně stejně dlouhé, zatímco u primátů byly naměřeny odchylky. Gibboni a orangutani mají delší pravou horní končetinu, zatímco gorily a šimpanzi levou. Domestikovaná zvířata, jako kočky a psi, užívají k určitým naučeným výkonům přednostně jedné z předních končetin (Sovák 1960, s. 10, 11). Stejně tomu je u opic chovaných v zajetí ať už v cirkusech či zoologických zahradách. U opic bylo navíc pozorováno vrozené přednostní užívání jedné z končetin (Synek 1991, s. 34). Bernard Gzimek, který podrobně sledoval koně, zjistil, že 80 % koní při žvýkání ovsa pohybuje dolní čelistí doprava a jen 20 % doleva. Z klidného postoje pak většina koní vykračuje pravou přední a levou zadní nohou. Při netrpělivosti hrabalo 77 % koní soustavně jednou nohou a ve většině případů se jednalo o nohu pravou, ostatní koně pak střídali levou i pravou nohu (dle Synek 1991, s. 32). Vývoj jde tedy od symetrických forem zrcadlových k asymetrii těla i funkce. Tedy čím vyšší tvor, tím více nesouměrnosti. Nejvíce nesouměrnosti tedy postihuje 5

6 nejvyššího tvora ve vývojové řadě, tedy člověka. Člověk jako nejvyšší organismus má tedy nejvíce úchylek v symetrii a to jak ve tvaru, tak ve funkcích. Odchylky ve tvaru jsou patrné ve velikosti či délce párových orgánů, kde je například jedna ruka delší či mohutnější než druhá. Tvarová nesouměrnost je patrná i u orgánů nepárových, například nesouměrnost nosu či trupu podle střední roviny. Funkční úchylky se týkají párových orgánů, tedy především rukou, nohou, očí a uší. Jeden z těchto párových orgánů používá člověk častěji než druhý. Důvodem je hlavně rychlost, pohodlí a snazší použití vedoucího orgánu. Jeden z párových orgánů má tedy funkci vedoucí a druhý pomocnou. Protože jsou lidské výkony řízeny centrální nervovou soustavou, jejíž největší částí je mozek, který má dvě polokoule, je i jedna polokoule vedoucí a druhá pomocná. Dominance, neboli vedoucí postavení jedné hemisféry mozku je specificky lidským a tedy vývojově nejvyšším znakem. Souhrn těchto odchylek je pak nazýván lateralitou. Nejčastěji se zkoumá nejnápadnější znak laterality tedy přednostní užívání jedné z rukou. Častější je pravorukost, ale pořád je mezi lidmi spousta leváků, kteří byli dlouho zavrhováni, a i dnes, kdy by se mohlo zdát, že problematika levorukosti již není aktuálním problémem, se setkávají s mnoha potížemi. Proto jsem se rozhodla svoji bakalářskou práci zaměřit právě na téma levorukosti, na čemž má podíl i to, že jsem sama levákem. Práce bude pojednávat o tom, co to levorukost je, co je její příčinou a jak lze levákovi pomoci v jeho vývoji. Zároveň bude doplněna výzkumem mezi žáky a učiteli druhého stupně základní školy týkajícího se přístupů k levákům. 1. Lateralita Lateralita je souhrnem odchylek v souměrnosti organismu podle jeho střední roviny. Slovo lateralita vychází z latiny, ze slova latus, lateris, n., které znamená bok nebo strana. Objevují se dva druhy úchylek v souměrnosti. Prvním druhem jsou odchylky týkající se tvarů polovin těla, tedy lateralita tvarová či morfologická. Druhým jsou pak odchylky týkající se činnosti párových orgánů, tedy lateralita funkční. Jde o rozdíl ve výkonu párových orgánů, jako jsou končetiny a smyslové orgány. Tvar i funkce jsou spolu těsně spjaty. Lepší a zdatnější orgán tvarově je podmínkou vydatnější funkce a naopak také zvýšené nároky na funkci podporují rozvoj celého orgánu. Projevy laterality je tedy třeba posuzovat celostně, ne pouze podle tvarových 6

7 změn, ale i podle funkce a to se zřetelem na celý organismus, na jeho vývoj a vztahy k prostředí (Sovák 1960, s. 12). Projevy laterality jsou tedy nejnápadnější u člověka a postihují především vysoce diferencované tvary a funkce. Lateralita tvarová se projevuje hlavně na končetinách, trupu a na hlavě. Na končetinách jsou nesouměrnosti tak časté, že se pokládají za zcela obvyklé, jsou naznačeny už u lidského zárodku a s věkem jich postupně přibývá. Například Ludwig zjistil, že praváci mají pravou paži objemnější v 75 % a levou v 15 %, v 10 % jsou přibližně stejné. Leváci pak mají levou paži mohutnější pouze v 50 až 60 %, kdežto pravou až ve 40 %, to ovšem souvisí spíše s nuceným než přednostním užíváním (dle Sovák 1960, s. 12). Tvarová nesouměrnost dolních končetin byla zjištěna v náznaku také již u zárodku. Hasse a Dehner vyšetřením vojáků zjistili, že pravá dolní končetina je silnější v 16 %, levá v 52 % a obě stejně silné v 32 % (Sovák 1960, s. 12). Pravá noha je sice obvykle kratší, ale zato silnější než levá. Za obvyklý jev se u praváka pokládá delší levá noha, protože stáním zatížená pravá noha, vyrovnávající těžiště celého těla, roste do délky méně než nezatížená noha levá. Odchylky v souměrnosti trupu jsou závislé na páteři. Páteř bývá u praváka v hrudní části mírně vybočena doprava a v bederní doleva, čímž vyrovnává sníženou polohu pánve vpravo, při stání na pravé noze. U leváka je to pak přesně naopak. Nejvýraznější tvarové odchylky se objevují na hlavě a to jak na lebce, tak na obličeji. Lební švy na lebce nebývají vždy ve střední čáře, čelní kosti a především šupina spánkové kosti bývají na jedné straně klenutější. Velké rozdíly jsou mezi oběma polovinami horní a dolní čelisti. Nosní přepážka je taktéž nerovná, rovná je spíše výjimkou. Očnice se od sebe liší tvarem i velikostí, levá bývá hranatější a plošší, levé oko pak bývá více vepředu než pravé. Nesouměrnost obou polovin obličeje je téměř pravidelným jevem. Tvarová asymetrie se objevuje i u mozkových hemisfér a to hlavně v části nejmladší, tedy v kůře mozkové. Zde bývají závity a rýhy někdy na jedné straně více a jemněji rozčleněny a to hlavně v oblasti čelního a temenního laloku (Sovák 1960, s. 13). Funkční lateralita neznamená, že by jedinec využíval výhradně jednoho z párových orgánů, ale pouze, že jeden využívá přednostně. Tedy, že tímto orgánem vykoná jisté, hlavně složitější úkony, snáze, rychleji a lépe nebo alespoň raději než orgánem druhým. Jde tedy o lepší koordinaci motorického či smyslového výkonu jedné strany těla. Pohybová nesouměrnost se nejvýrazněji projevuje v činnosti končetin 7

8 a to hlavně horních, protože ruka dospěla u člověka v procesu práce k nejvyšší obratnosti. Funkční asymetrie smyslových orgánů je nejvíce sledována u zraku. Při vidění oběma očima převládá v zobrazování výkon jednoho z očí. Vedoucího oka se pak přednostně užívá při míření, měření, pozorování v mikroskopu, užívání lupy a v případech, kdy záleží na rozpoznávání a hodnocení podrobností. Vedoucím okem bývá většinou to s lepší zrakovou ostrostí a smyslovou výkonností. Přednostní užívání jednoho ucha se projevuje hlavně při pozorném naslouchání, kdy jedinec nastavuje pravidelně jedno ucho. Jsou také rozdíly ve vnímání pocitů chladu, dotyku a vibrace, vyvolaných na souhlasných částech těla. Zdatnější straně odpovídá mírnější citlivost a na straně nevedoucí je pak mírná přecitlivělost. U člověka je tvarová a funkční asymetrie spíše pravidlem než neobyčejným jevem. Lateralita je jev fyziologický, jde o vyšší vývojový znak, známku vyšší specifikace a diferenciace ve tvaru i funkci (Sovák 1960, s. 15). 1.1 Fyziologické základy Fyziologickým základem funkční laterality je dominance jedné z mozkových polokoulí. Dominance je založena na hodnotnějším tkáňovém základu dané polokoule a tím i její větší výkonnosti vzhledem k výkonnosti polokoule druhé. Dominantní polokoule má tedy pro jisté výkony řídící úlohu a druhá polokoule se pak podílí na koordinaci těchto výkonů. Obě polokoule spolu tedy vzájemně spolupracují. Výzkum problematiky dominance patří do oblasti neurologie a fyziologie nervstva. Nebudeme se jimi tedy blíže zabývat, protože podstata dominance není pro tuto práci určující. Důležité je, že existují tři typy dominance. Prvním typem je non-dominance. U tohoto typu není podstatný rozdíl ve výkonnosti obou polokoulí, což se projevuje jako přibližně stejná obratnost obou rukou, tzv. ambidextrie, nebo jako přibližně stejná neobratnost obou rukou, tedy tzv. ambisinistrie. Druhým typem je dominance levé polokoule, která je vyjádřena praváctvím, tedy pravorukostí a převahou výkonnosti smyslových orgánů umístěných na pravé straně těla. Posledním typem dominance je dominance pravé mozkové polokoule, které je pak vyjádřena leváctvím a převahou smyslových orgánů na levé straně těla (Sovák 1960, s. 21). Typy vyjádřené laterality, tedy dominance levé či pravé polokoule mozku, se pokládají za vyšší vývojový stupeň než oboustrannost způsobená 8

9 tím, že ani jedna z polokoulí není dominantní nad druhou. Lateralita se tedy vytváří na vrozeném základu dominance, je až druhotným jevem, ale je ve svém vývoji potlačována či rozvíjena a to společenskými vlivy jako jsou výchova, vzdělání či práce. Kvůli tomuto těsnému vztahu k společenským podmínkám řadíme lateralitu k jevům společenským. Častou otázkou je, zda je lateralita dědičná. Je celkem známou zkušeností, že existují celé rody s celými generacemi leváků. A tedy, že se levorukost, stejně jako pravorukost dědí z generace na generaci. Byly sestavovány celé rodokmeny se zřetelem na levorukost a na jejich základě lze předpokládat dědičnost levorukosti za statisticky prokázanou (Sovák 1960, s. 25). Podle výzkumu D. C. Rifa ze 40. let se v rodinách, kde byli oba rodiče leváci, objevovali levoruké děti v 50 % případů, kde byl jeden z rodičů levák v 17 % a kde byli oba rodiče praváci jen v 6 % případů (dle Šupšáková 1998, s. 78). Podle Bragdona je pravděpodobnost narození leváka v rodině, kde ani jeden z rodičů není levákem jen jedna ku deseti. V případě, že jeden z rodičů je levoruký je to dva ku deseti a v případě, že jsou oba rodiče leváci je to tři až čtyři ku deseti (Bragdon 2006, s. 65). 1.2 Vývoj laterality Každá hemisféra mozku, levá i pravá, má tendenci specializovat se a řídit odlišné funkce, zpracovávat rozdílné druhy informací a řešit rozdílné problémy. Levá polokoule je více logická a verbální, zabývá se slovy, částmi a specifiky, provádí analýzu, tedy rozklad na části, ovládá postupné myšlení a je vázána na čas. Pravá hemisféra je naopak intuitivní a tvořivá, zabývá se obrazy, celky a vztahy mezi částmi, provádí syntézu, tedy skládá části dohromady, ovládá souběžné a celkové myšlení a je nezávislá na čase (Šupšáková 1998, s. 68,69). Hlavními znaky, kterými se člověk odlišuje od ostatních živých tvorů, jsou obratnost ruky a tím i schopnost práce a také řeč. Podle výše uvedeného pravidla o přibývání nesouměrnosti s postupujícím vývojem lze tedy předpokládat, že v těchto vývojově nejvyšších znacích bude nesouměrnosti nejvíce. Lateralita, tedy nesouměrnost, je nejlépe pozorovatelná na činnosti horních končetin. Lidská ruka je nejdokonalejším nástrojem, který příroda vytvořila, je schopna provádět velmi jemné úkony s obdivuhodnou obratností, což je umožněno souhrou celých skupin svalových 9

10 vláken i svalů. Svalové pohyby jsou řízeny příslušnými motorickými nervovými vlákny. Motorické nervy vychází z nervových buněk, které jsou uloženy v míše v nervových ústředích. Hybnost tedy není funkčně umožněna samotným svalem, ale tím, že určitý sval je spojen nervovými vlákny s nervovým ústředím, které umožňuje hybnost. Nervová ústředí jsou nižší, ty řídí jednoduché úkony, a vyšší, které řídí složitější pohyby a hlavně pohyby volní, tyto pohyby jsou v některých případech řízeny i centry uloženými až v mozkové kůře. Tyto funkční oblasti mozkové kůry řídící hybnost se označují jako korová část motorického analyzátoru (Sovák 1960, s. 18). Tato ústředí hybnosti jsou umístěna na příslušných mozkových polokoulích, z nich pak vycházejí nervové dráhy k nižším centrům. Tyto dráhy vedoucí z vyšších do nižších center jsou v převážné většině překříženy a důsledkem toho je svalstvo pravé poloviny těla řízeno levou mozkovou polokoulí a svalstvo levé poloviny pravou polokoulí. Pravá ruka je tedy ovládána příslušným ústředím v levé mozkové polokouli a levá ústředím v pravé polokouli. V případě, že ruka vykonává nějakou činnosti je zároveň činné i příslušné ústředí v mozku. Dalo by se tedy říci, že prací si člověk procvičuje i mozek. Nacvičovaná obratnost ruky při práci tedy pomáhala člověku zdokonalovat se i po stránce duševní, protože orgánem práce není jen ruka, ale hlavně mozek (Sovák 1960, s. 18). Obratnost ruky se začala nejvíce rozvíjet, když lidé začali používat nástroje. S postupným zjemňováním pracovních úkonů již nebylo možné užívat obě ruce rovnoměrně a tak se začalo diferencovat užívání rukou. Jedna z rukou, obvykle ta, která byla přirozeně obratnější, převzala v pracovních úkonech vedení a stala se rukou vedoucí a druhá ruka již jen spolupracovala. Vznikla tak funkční lateralita rukou. Objevuje se zde jakási zpětná vazba mezi rukou a mozkem. Tím, že je zdokonalována ruka při práci, se tedy zdokonaluje i mozek a následně dokonalejší mozek vede k dalšímu zdokonalování ruky. Přednostní užívání jedné ruky je tedy výrazem zdatnější a výkonnější korové oblasti jedné z mozkových polokoulí (Sovák 1960, s. 19). Rozený levák podá tedy lepší výkon levou rukou, protože její činnost je řízena zdatnější pravou polokoulí mozku. Stejně tak rozený pravák podá lepší výkon rukou pravou, která je řízena jeho zdatnější, v tomto případě levou, polovinou mozku. Méně zřejmá je asymetrie u řeči. K mluvení totiž užíváme nepárové orgány a na těch se funkční asymetrie nijak neprojevuje. Když ale zhodnotíme výkon mluvidel jako odraz činnosti příslušných mozkových ústředí, která řeč řídí, zjistíme, že centra 10

11 řeči jsou lateralizována. Tato centra se vyskytují jen na jedné mozkové polokouli a to na té, která je řídící pro vývoj ruky, u praváka tedy na levé a u leváka na pravé polokouli. Mozková polokoule, která řídí výkon řeči a vedoucí ruky se nazývá vedoucí neboli dominantní. Druhá polokoule se pak nazývá pomocná neboli auxiliární (Sovák 1960, s. 20). Obratnost ruky a řeč jsou na sebe vývojově velmi těsně vázány. Výroba nástrojů probíhala odedávna ve společenských podmínkách a lidé, kteří společně vytvářeli nástroje, si určitě měli co říci. S postupným rozvojem přednostního užívání jedné ruky se vytvářeli i základní spoje pro řeč a to na polokouli mozku, která ovládala činnost vedoucí ruky. V procesu práce se tedy kromě obratnosti ruky vyvíjela i řeč a s ní i myšlení. Tento názor, že člověk zdokonaloval výrobou nástrojů nejen svou zručnost, ale ovlivňoval i vývoj svého mozku, vyslovil již v polovině sedmdesátých let 19. století Bedřich Engels, když ve své knize Dialektika přírody napsal: Součinností ruky, mluvících orgánů a mozku nejen u každého jednotlivce, nýbrž i u společnosti, stali se lidé schopnými vykonávat stále složitější úkony, vytýkat si stále vyšší cíle a dosahovat jich. (dle Drnková, Syllabová 1983, s. 26). 1.3 Stupně a typy Lateralita není jen jednoho stupně. Nelze tedy striktně dělit lidi na leváky a praváky. Stupně levorukosti či pravorukosti jsou ovlivněny několika činiteli. Jde o činitele vnitřní, které jsou prvotní. Hlavním vnitřním činitelem ovlivňujícím přednostní užívání jednoho z párových orgánů jsou vrozené rozdíly v souměrnosti obou polokoulí velkého mozku, popřípadě rozdíly v souměrnosti některých jeho částí. Čím větší jsou tyto rozdíly v souměrnosti, tím větší jsou i stupně laterality (Sovák 1960, s. 26). Další činitelé jsou činitelé zevní. Jde hlavně o působení pravoruké společnosti, výchovné vlivy a to hlavně ty zaměřené na potlačení levorukosti a rozvoj pravorukosti. Stupně levorukosti i pravorukosti jsou různé a to od naprosté převahy jedné strany až po zdánlivou oboustrannost. V případě dítěte vrozeně obourukého, u kterého jsou obě poloviny mozku přibližně stejně hodnotné, záleží v obratnosti na tom, jak je hodnotný jeho mozkový základ. Jde zde o nevyjádřenou lateralitu, tedy o nondominanci. Tento typ se pokládá za vývojově nižší než převaha pravé či levé hemisféry mozku. Není zde žádný fyziologický základ pro užívání jedné ruky a tak střídavě 11

12 převládá někdy levá a jindy pravá ruka a tedy i pravá a levá hemisféra. Pravoruké prostředí si pak u takovéhoto dítěte vynucuje užívání pravé ruky. Nácvikem pak dítě často dosáhne pracovní převahy pravé ruky, ale jde pouze o praváctví zdánlivé (Sovák 1960, s. 32). Lateralita má různé typy. Vzhledem k tomu, že tato práce pojednává o leváctví, budeme se zabývat hlavně typy laterality, které souvisí s leváctvím. Kromě rozených leváků, jejichž leváctví je určeno přirozenou vedoucí úlohou pravé mozkové polokoule se objevují i další typy leváctví a to leváctví z nutnosti a leváctví patologické. Stejná situace může samozřejmě nastat i u praváctví, i když to není tak časté. Leváctví z nutnosti je stav, kdy jedinec je levoruký proto, že jeho přirozeně vedoucí pravá ruka byla vyřazena z činnosti například amputací nebo obrnou. Nezbývá mu tedy nic jiného než se naučit používat levou ruku a tedy se jakoby přeučit na leváka. V tomto případě většinou nedochází k chorobným následkům způsobeným nacvičováním levé ruky, protože se zde neobjevují činnostní podněty z druhé ruky, která je vyřazena a neobjevují se tedy ani rušivé podněty z druhé polokoule. Leváctví patologické je případ, kdy je jedinec levákem proto, že jeho přirozeně vedoucí část mozkové kůry byla v době těsně před nebo po narození poškozena či zničena. Jeho pravá ruka pak kvůli tomuto poškození nemůže vykonávat svou vedoucí roli a jedinec se přirozeně vyvíjí jako levák, protože úkoly původně vedoucí, ale poškozené polokole, přebírá polokoule druhá, v tomto případě pravá. Takové poškození mozku bývá často také příčinou snížených rozumových schopností, různých povahových poruch a neurotických jevů (Sovák 1960, s. 31). Lateralita může být také souhlasná nebo překřížená. Souhlasná lateralita je stav, kdy vedoucí ruka, noha, oko i ucho jsou na téže straně těla. V případě překřížené laterality nejde o zřetelně jednostrannou převahu, ale o převahu některých funkcí na jedné straně a jiných na straně druhé. Jedinec je například pravákem na ruku, levákem na nohu, levákem na ucho a pravákem na oko nebo jiné kombinace. Po výchovné stránce jsou zajímavé situace, kde je vedoucí ruka na opačné straně než vedoucí oko či ucho a tedy je oddělena hybnost od smyslového vnímání. Podle výzkumu na dětech v Číně bylo z žáků, kteří měli problémy v řeči, čtení, psaní, kreslení nebo chování a obratnosti 70 % s překříženou lateralitou. Z dětí s překříženou lateralitou 12

13 se pak jen 15 % dovede přizpůsobit podmínkám prostředí a ostatní děti tedy víceméně selhávají (dle Sovák 1971, s. 28). 1.4 Působení na vývoj osobnosti Lateralita je nejen projevem poměrů dominance jedné poloviny mozku, ale také výrazem psychiky člověka a tedy zároveň i odrazem vlivů společenského prostředí (Sovák 1960, s. 27). Lateralita nejen, že ovlivňuje užívání jednoho z párových orgánů, ale projevuje se také v souvislosti s nejvyššími, specificky lidskými znaky, což jsou práce a řeč. Vztah jedince k práci je vázán na rozvoj motoriky vedoucí ruky, na který se váže i vývoj řeči a s ním pak i vývoj schopnosti abstraktního myšlení a formování morálky člověka. Vývoj řeči souvisí i ve vývoji jedince s rozvojem motoriky, stejně jako tomu bylo při vzniku řeči ve společnosti. Jedinec to má ve svém vývoji ale snazší než lidstvo samo, protože se již rodí do prostředí využívajícího řeč a vyrůstá v něm. Typ, který je nejvýhodnější vzhledem k pravorukému prostředí, je typ rozeného praváka. V tomto případě je již od malička vrozeně vedoucí ruka rozvíjena, jsou mu do ní vkládány hračky, začíná s ní kreslit a psát a s tím se rozvíjí i řeč. Korová ústředí pro řeč se vytváří na stejné polokouli jako ústředí pro hybnost, což je v tomto případě vedoucí levá polokoule. U rozeného praváka se tedy řeč vyvíjí za těch nejvýhodnějších podmínek, jaké jsou vůbec možné v pravoruké společnosti. Jde tedy o nejvýhodnější typ, co se týče rozvoje motoriky, řeči a následně i dalších, nejvyšších hodnot člověka. Rozený levák je z hlediska vývojového sice typem stejně hodnotným jako rozený pravák a v případě levoruké civilizace by se vyvíjel stejně kvalitně a bezproblémově, jako rozený pravák v civilizaci pravoruké. Ovšem vzhledem k tomu, že žijeme v civilizaci pravoruké, se levák vyvíjí za nevýhodných podmínek. Záleží zde na tom, jak pravoruká civilizace na leváka působí. Působení může být nenásilné, levákovi se může dostat pochopení ze strany rodičů a vychovatelů, ale i tak se často dostává do konfliktů s pravorukým prostředím a to hlavně při společenských úkonech, jako je podání ruky. Takovýmto nátlakům se musí levoruké dítě podřídit nebo se s nimi vyrovnat. Činnost pravé ruky se v tomto případě vynucuje bezděčně a nenásilně, ale přesto je příčinou srážek ve spolupráci obou mozkových polokoulí a tak ani vývoj 13

14 řeči neprobíhá zcela bez obtíží. Základní spoje řeči se vyvíjejí ve spojitosti s motorickými projevy na přirozeně vedoucí polokouli, což je způsobeno vedoucí rolí vedoucí ruky levé, ale zároveň se s vynucovanou činností pravé ruky některé řečové spoje přesouvají na polokouli nevedoucí a ústředí pro řeč je tedy nejednotné. Vedlejší řečové ústrojí vytvořené na pomocné polokouli pak může na výkon řeči působit rušivě či tlumivě. Toto negativní působení se samozřejmě nemusí vždy projevit zjevnou poruchou řeči, ale může zde být oslabena řečová zdatnost, které by bylo dosaženo za lepších podmínek pro vývoj. Působení může být ale také násilné, na jedince může být činěn nátlak k užívání pravé ruky a potlačení činnosti levé ruky. U leváka, který byl takto přecvičován, nastávají vážné negativní změny v rozvoji motoriky a řeči. Obratnost se potlačením levé ruky a vynucenou činností ruky pravé rozvíjí na nevedoucí ruce a tedy i nevedoucí polokouli mozku. Základní spoje pro řeč se tedy rozvíjí také na nevedoucí polokouli, která ovládá motoriku užívané ruky. Jako řídící orgán pro řeč a tedy i pro nejvyšší hodnoty člověka se v tomto případě vyvíjí nevedoucí, méně hodnotná polokoule mozku, tedy polokoule levá. Ani výkony ruky ani řeči nemohou být u přecvičovaného leváka tak dobré jako by byli v případě ponechání jejich vedení vedoucí polokouli. Vývoj řeči je v tomto případě nejen nepodporován, ale dokonce omezován až poškozován a tím je tedy poškozován i vývoj nejvyšších lidských hodnot (Sovák 1960, s. 30). Ve chvílích, kdy není dítě pod dozorem, si pak samovolně rozvíjí činnost vedoucí ruky a to bývá spojeno s mluvními projevy. Díky tomu se některá řečová centra utváří na dominantní polokouli. Budují se tedy dvě ústředí řeči, hlavní ústředí na polokouli nevedoucí a vedlejší na polokouli vedoucí, což může být příčinou mnoha poruch řeči. Tyto poruchy jsou také buď tlumivé, nebo dráždivé. U tlumivého jde hlavně o opožděný vývoj řeči, u dráždivého hlavně o koktavost. Dalším případem může být levák přecvičovaný až po ukončení vývoje řeči, tedy asi po osmém roce života. Ten již tolik netrpí následky porušované laterality, protože řečová ústředí jsou již vytvořena na vedoucí polokouli, v případě, že do té doby se vyvíjel jako levák nepřecvičovaný. Základ pro rozvoj osobnosti je tedy také již vcelku upevněn. Vyžadovaná aktivita pravé ruky je pak závislá jen na vzájemné souhře obou polokoulí v řízení motorického výkonu ruky a není tedy již přímým zásahem do struktury osobnosti. 14

15 V případě obourukého jedince, tedy jedince s nevyhraněnou lateralitou, dochází k tomu, že střídavě převládají obě ruce a tedy i obě polokoule. Řečové spoje v mozku se tedy také vytváří jednou na levé a podruhé na pravé polokouli, z nichž žádná není dominantní. Vzhledem k tomu, že pravoruké prostředí si vynucuje pravoruké činnosti, je o něco více center uloženo na levé mozkové polokouli. Mluvní popudy, které vznikají na obou polokoulích, se pak mohou vzájemně srážet nebo tlumit. 2. Pravoruká společnost Jak již bylo řečeno v předchozí kapitole, žijeme v pravoruké společnosti. Otázkou je, co je toho příčinou. V dávné minulosti bylo podle archeologických nálezů přibližně stejně leváků jako praváků. To dokazují hlavně nálezy nástrojů z doby kamenné uzpůsobených pro levou a pravou ruku a to v přibližně stejném množství. Je zcela zřejmé a jisté, že s počátkem užívání nástrojů již člověk nemohl dále používat obě ruce stejnoměrně a jedna tedy musela ve své zdatnosti převládnout, tato ruka se pak stala rukou vedoucí a druhá ruka pouze pomáhala vedoucí ruce v práci. V době bronzové pak nastal přesun k pravé ruce. Od té doby se udržovalo a rozvíjelo užívání pravé ruky, následkem čehož vnikla pravoruká civilizace, která se rozšířila do téměř všech kulturních oblastí lidstva s výjimkou některých tichomořských oblastí jako Celebes, kde se dává přednost levé ruce. Otázkou je, proč ve většině oblastí převládla zrovna pravorukost, proč to nebylo naopak, a nepřevládají leváci nad praváky. Existují různé teorie, proč je tomu tak. První teorií je tzv. sluneční teorie. Tvrdí se, že naši předkové, když se klaněli bohu Slunci a sledovali jeho dráhu po obloze od západu k východu, tak sledovali a zároveň i uctívali stranu pravou (Sovák 1960, s. 17). Tato teorie by ovšem platila jen na severní polokouli, protože obyvatelé polokoule jižní by to v tomto případě museli dělat přesně naopak a tedy by zde převládala levorukost. Další teorií je tzv. teorie bojová. Podle této teorie člověk, když začal užívat zbraně a tedy vést různé boje a války, potřeboval si chránit srdce a tedy levou stranu. Z toho plyne, že v levé ruce držel štít a v pravé zbraň. Používáním pravé ruky při manipulaci se zbraní se tato ruka zdokonalovala a tím se vytvořil sklon k pravorukosti. Tato teorie by vysvětlila pravorukost u mužů, ale již ne u žen, které nebojovali. Přitom rozdíl mezi poměrem levorukých a pravorukých u žen a mužů není nijak výrazný. Později se objevila snaha vysvětlit sklon 15

16 k pravorukosti pomocí cévních poměrů, které se zdáli být výhodnější u pravé ruky. Přínosem se stal hlavně názor, že pravorukost je podmíněna lepším prokrvením levé poloviny mozku (Sovák 1960, s. 17). Při společenských úkonech, kdy bylo potřeba činnosti pouze jedné ruky, se vytvářel nátlakem či napodobením sklon k užívání jedné z rukou, v našem případě k užívání ruky pravé. K převládání pravorukosti v dávné minulosti přispívali zcela jistě i různé mýty, pověry, náboženské úkony a možná i pozorování přírodních, převážně kosmických jevů. Ve společenských podmínkách tedy pravorukost převládla. Později byla převaha pravé strany podpořena i rozvojem techniky, kde byla dávána přednost pravé straně a pravé ruce u nástrojů i výrobků. Některé stroje a nástroje vyžadují k obsluze použití hlavně pravé ruky. Pravoruká společnost dává pravé ruce přednost v různých úkonech. Již od dětství je vyžadováno používání pravé ruky při hygienických a společenských návycích, pak také při kreslení, čtení, psaní a zároveň je vnucován i směr zleva doprava. Nejrůznější zařízení a nástroje potřebné v běžném životě jsou uzpůsobena pro ovládání pravou rukou a některé jsou vyrobeny dokonce tak, že není možné ovládat je jinak než rukou pravou. Zároveň se v dopravě jezdí vpravo, v případě křižovatky bez dopravního značení platí pravidlo pravé ruky. Obecné převládání pravorukosti a směru doprava nejen, že nepodporuje, ale dokonce potlačuje různé levostranné sklony. Pravoruká civilizace dodává na vážnosti a důležitosti pravé straně a to například ve zmiňovaných společenských úkonech, kdy podáváme pravou ruku, čestné místo je vpravo, zdravíme pravou rukou a podobně. V náboženských úkonech a primitivních pověrách byla pravá strana symbolem pocty, správnosti a zbožných přání. Levá zde značila opak. Podle středověkých bajek se přísahy konaly pravou rukou a jen ďábel přísahal podvodně levou rukou (Sovák 1960, s. 53). Healey uvádí, že ďábel je nejčastěji popisován jako levoruký (Healey 1998, s. 14), ale na druhou stranu říká, že Inkové své leváky uctívali a příslušníci kmene Zuni věřili, že levorukost přináší štěstí (Healey 1998, s. 15). Dokonce i slovo pravý znamená něco dobrého a levý opak. Již ve staré řečtině se užívalo pojmu dexios pravý také v přeneseném významu jako příznivý, zdárný, schopný, chytrý. Dexia pravice značilo též smlouva, slib; dexiotes zručnost, obratnost; dexióma stisk rukou, přátelství (Drnková, Syllabová 1983, s. 8). V latině je pravý dexter, což také znamená správný, šťastný, příznivý, zručný, obratný, vhodný, dextera pak znamená pravice, ale také slib, věrnost, síla, 16

17 obratnost, chrabrost (Drnková, Syllabová 1983, s. 8). Řecké laios a hlavně latinské sinister, znamená kromě levý i neobratný, nepříznivý, špatný, škodlivý (Drnková, Syllabová 1983, s. 8). Podobně je tomu v moderních evropských jazycích. Anglické right, francouzské droit, německé recht, ruské pravyj nebo prav, znamená nejen pravý, ale také řádný, správný, poctivý, pravdivý, spravedlivý (Drnková, Syllabová 1983, s. 8). Lefthanded je anglicky levoruký i neobratný (Drnková, Syllabová 1983, s. 8). Ve francouzštině znamená slovo levý (gauche) také neohrabaný či nemotorný, v němčině znamená levý (link) i nešikovný, v italštině levý (manciny) značí i křivý či deformovaný, v portugalštině levý (canhoto) znamená i slabý, mdlý (Healey 1998, s. 16). V češtině vychází ze stejného kmene slova pravý a právo a levý zase neznamená jenom stranu, ale také nešikovnost. V rozdílných významech, které přikládá řeč pojmům levý a pravý, je zachycena spíše neobratnost levé ruky praváka, než levé ruky vůbec (Drnková, Syllabová 1983, s. 11). Pravoruké zvyklosti jsou výhodné pro rozené praváky, ale znamenají jisté nevýhody, které musejí překonávat rození leváci. Již od doby kamenné se musí tedy asi polovina lidstva, kterou tvoří rození leváci, přizpůsobovat podmínkám, které jim vytváří pravoruká civilizace. 3. Leváctví Co je to vlastně leváctví? Je to opak praváctví, tedy přednostní užívání, ne pravé ruky, jak je v pravoruké společnosti obvyklé, ale ruky levé. Stejně tak je tomu u ostatních párových orgánů, nohou, očí a uší, ale zde není tak nápadný a viditelný rozdíl jako v užívání levé ruky. Levák má hodnotnější, neboli dominantní, pravou polovinu mozku, která řídí činnost levé poloviny těla a tato levá strana je pak taky vedoucí. Levá ruka je tedy u leváka přirozeně obratnější než ruka pravá a to ze stejného fyziologického důvodu jako je pravá ruka u praváka obratnější než levá. Dříve bylo leváctví považováno za znak méněcennosti. Různé náboženské úkony a lidové pověry přisuzovali pravé ruce větší důležitost než levé. Někteří vědci se dokonce snažili dokázat, že leváctví je degenerativní znak, který je příčinnou méněcennosti individua (Sovák 1971, s. 66). Dnes je vrozené leváctví pokládáno za stejně hodnotné jako praváctví. Pokud není levák přecvičován, vyrůstá v plně hodnotného jedince, povahově nepokřiveného, zdatného v práci i v myšlení. Styk 17

18 s pravorukým prostředím si u leváka nenásilně vynucuje i užívání pravé ruky a ta se přirozeně vycvičí k jisté dokonalosti, což přináší výhodu v přirozené obratnosti levé ruky a přicvičené obratnosti ruky pravé. Výhoda levé ruky se uplatňuje i ve sportu a to hlavně v tenisu, šermu či boxu. K názoru, že leváctví je znakem degenerativním, mohla vést existence již dříve zmíněného leváctví z nutnosti a leváctví patologického. Patologické leváctví vzniká působením různých chorobných změn. Jde, jak jsme již řekli, o poškození mozku dítěte v perinatálním období, což je doba před narozením nebo těsně po něm. Při nesymetrickém poškození mozku trpí, podle vyšetření velkého počtu takto postižených dětí, více polovina levá (Sovák 1971, s. 26). Je tedy narušena obratnost pravé ruky a k projevům obratnosti tedy zbývá ruka levá. V tomto případě, i když šlo původně o vrozenou pravorukost, se dítě projevuje jako levák. Je nutné si uvědomit, že leváctví zde není přirozeným výrazem vedoucí polokoule, ale následkem poškození vedoucí polokoule. Dítě je tedy vlastně pravákem přecvičeným na leváka. Takovéto poškození mozku bývá často i příčinou snížených rozumových schopností a různých poruch. Ve skupině takto postižených dětí je velké množství dětí levorukých. Nejde však o to, že by leváctví způsobovalo tyto poruchy, ale o to, že leváctví je jedním z příznaků takovéhoto poškození mozku. Leváctví z nutnosti je pak stav, kdy člověku zbývá jen jedna ruka, v tomto případě levá. Pravá ruka zde byla vyřazena z činnosti amputací, zmrzačením nebo obrnou. Jde-li o vrozeného praváka, který přijde o svoji pravou ruku, nezbývá mu nic jiného, než přicvičit zbývající levou ruku. Jak již bylo řečeno výše, může stejná situace nastat i v opačné verzi a to jako patologické praváctví či praváctví z nutnosti u rozeného leváka, tyto situace ale nejsou tak časté a nevěnuje se jim tolik pozornosti, hlavně z důvodu, že žijeme v pravorukém prostředí. 3.1 Jak leváka poznáme? Převaha jedné strany se projevuje až s rozvojem obratnosti dítěte. To souvisí s dozráváním ústředního nervstva a projevuje se u každého jedince jinak. Zřetelně se převaha jedné strany projevuje většinou kolem druhého roku věku, kdy není možné ji přehlédnout. U školáků a dospělých lidí se levorukost poznává dost obtížně, protože někdy bývá překryta navozenou pravorukostí. Musíme tedy konat různé zkoušky, abychom objevili, která ruka je obratnější či které oko nebo ucho je výkonnější. Některé 18

19 zkoušky ale mohou podléhat napodobování a některé mohou být zkresleny záměrným či nevědomím přecvičováním. Vyšetřování leváctví je tedy třeba doplnit informacemi o tom, jak se dítě projevovalo ve věku předškolním. Při zkoumání laterality spoléháme u dětí předškolního věku na jejich přirozené projevy při hře. Sledujeme hlavně, kterou rukou provádí dítě jemné úkony. Jde například o test založený na stavění kostek. Přeučované levoruké dítě staví kostky pravou rukou, ale když má přidat kostky, které jsou nejvýše, použije levou ruku, která je přirozeně obratnější. Jednoduchým orientačním testem je test sepnutí rukou, kdy levák má obvykle nahoře levý palec a pravák pravý. Často užívaným a vysoce hodnoceným testem je test navlékání na nit a to jehly nebo korálku. Při tomto testu není důležité, co v které ruce zkoumaná osoba drží, ale kterou rukou pohybuje. Tedy v případě, že drží nit levou a jehlu pravou a pohybuje levou rukou s nití a snaží se jí trefit do jehly, ukazuje to na levorukost. Dalšími možnými zkouškami jsou například vkládání korálků do lahvičky, zasunování kolíků do otvorů, zamykání a odemykání zámku, házení míčku do krabice a další. Stier tvrdí, že děti ve věku do 4 let prozradí svou vedoucí ruku, když musí uchopit či ukázat nějaký předmět, hodit míč, jíst lžící polévku nebo při pokusech o kresbu. Děti ve věku 4 až 8 let jsou leváky, když levou rukou pohánějí kolo, hází kroužky, hrají si se stavebnicí a píší. Větší dívky a ženy pak prozradí svoji vedoucí ruku při házení míčem, utírání prachu, klepání koberců, čištění bot, navlékání jehel či krájení nožem. U hochů a mužů prozradí vedoucí ruku vytahování zátky z lahve, rozdávání karet, házení kamenem, práskání bičem, hraní tenisu, zatloukání hřebíků a užívání ostrých předmětů. Ovšem až 15 % leváků může tyto úkony provádět rukou pravou (dle Sovák 1960, s. 38, 39). Přesné závěry o leváctví či praváctví nelze určit na základě jednoho testu. Tyto úkony by tedy měli být doplněny dalšími zkouškami, například úkolem ořezat tužku, tleskat, mnout si ruce a podobně. Doporučuje se použít větší počet zkoušek, zkoušet jednotlivé úkony opakovaně a postupovat od úkolů jednodušších k složitějším. Při určování vedoucí nohy je problém v tom určit, která noha je ta vedoucí, zda ta, která vykonává nějakou činnost, například kope do míče, nebo ta, která při této činnosti stojí a vyrovnává změny těžiště těla a nese celou jeho váhu. Stier říká, že pro určení vedoucí nohy se nehodí úkony, které lze konat obounož nebo jen s malou převahou jedné strany. Nedoporučuje tedy bruslení, odraz při skoku, skákání na jedné 19

20 noze či vylezení na stoličku. Vhodnější je podle něj sledovat, kterou nohou jedinec nasedá na kolo, odráží se ke skoku do dálky, kope do míče nebo šlape kolovrat (dle Sovák 1960, s. 39). Relativně průkazná je metoda posunování malého předmětu nohou po podlaze přesně podle čáry nakreslené na podlaze, což bude jedinec provádět svou vedoucí nohou (Sovák 1960, s. 49). Pro určení vedoucího oka existuje několik jednoduchých zkoušek a to například dívání se do kaleidoskopu, kde nastává problém v případě, že dítě si samo drží kaleidoskop a není tedy jasné, zda určujeme vedoucí oko nebo ruku. Je tedy vhodné umístit kaleidoskop na stojánek. Poměrně nejjednodušší a relativně spolehlivou metodou je Parsonův manuskop. Jde o čtyřboký jehlan, který má obdélníkovou základnu v šířce obličeje, vysoký je asi 20 cm a má malý otvor o velikosti asi 3 na 4 cm na vrcholu. Osoba, u které je vyšetřováno vedoucí oko, se dívá tímto kuželem na malý předmět držený vyšetřující osobou u jejího oka a stojící ve vzdálenosti asi 3 až 4 metry. Vyšetřující by tak měl poznat, kterým okem byl předmět zafixován. Popřípadě může vyšetřovaná osoba zavřít jedno oko, a když předmět zmizí, šlo o oko vedoucí (Sovák 1960, s. 39, 40, 50). Pro určení vedoucího ucha nejsou zkoušky příliš propracovány. Pearce například dává hledat sluchem skrytý, jemně bručící předmět, například hodinky, a všímá si, kterého ucha zkoumaná osoba používá (dle Sovák 1960, s. 40). Hlavními pravidly pro vyšetřování laterality jsou tedy konat zkoušky tak, aby vyšetřovaná osoba nevěděla, co se zkoumá, protože pak by se mohly vědomě snažit používat pravé ruky tak, jak je k tomu vede škola či rodiče, vyšetřovat se má opakovaně a to za různých okolností, motivovat zkoumanou osobu k činnosti například hrou nebo závodem, aby se soustředila na výsledek činnosti a ne na způsob provedení. Při zjišťování, která ruka je vedoucí je také důležité sdělení rodičů o tom, kterou ruku dítě přednostně užívalo v raném věku. Zde se ovšem můžeme setkat s tím, že rodič podá nepřesné informace, protože si levorukosti dítěte nevšiml, poněvadž byla slabého stupně a tedy brzy potlačena vlivy pravorukého prostředí. Někdy se dokonce může stát, že se rodič za levorukost svého dítěte stydí a schválně ji tedy zatají. Při vyhodnocování musíme být taktéž opatrní. Může se stát, že všechny zkoušky budou ukazovat na pravorukost, ale podle údajů od rodičů zjistíme, že se dítě projevovalo v útlém věku jako levák a v tomto případě jde o úplně přeučeného leváka. 20

21 V případě, že některé zkoušky ukazují částečně na levorukost a částečně na pravorukost, nemusí nutně jít o dítě obouruké, ale spíš o neúplně přecvičeného leváka. Jsou-li některé zkoušky jasně pro levorukost a jiné pro pravorukost, jde pravděpodobně o neúplně přecvičeného dosti odolného leváka (Sovák 1960, s. 52). 3.2 Výskyt leváků Práce různých badatelů se věnují otázce, kolik je leváků. Pozornost při zjišťování počtu leváků byla zaměřena na nejnápadnější znak leváctví, kterým je levorukost. Někteří výzkumníci tvrdí, že leváků je velmi málo, kolem 1 % populace. Jiní zase tvrdí, že leváků je na světě přes 30 %. Většina odborníků se shoduje na tom, že je to průměr, tedy asi 15 %. Zbytek populace jsou praváci a několik obourukých jedinců, což jsou většinou leváci s přicvičenou pravou rukou. Potíž s hledáním leváků vyplývá z toho, že mnoho jich bylo již v dětství přecvičeno a vrozená levorukost byla překryta získanými pravorukými návyky. Pravoruká civilizace si vynucuje používání pravé ruky při některých činnostech i u leváků a tak mohou osoby s nepříliš výraznou levorukostí relativně snadno podlehnout vlivu pravoruké civilizace. Podle jedné statistiky je u dětí předškolního věku asi 40 % praváků, stejný počet leváků a zbytek, tj. 20 % jsou děti s nevyjádřenou vedoucí rukou (dle Sovák 1971, s. 16). Vrozená levorukost a pravorukost jsou pak tedy v poměru 1 : 1, což je stejné, jako tomu bylo v době kamenné. Objevují se ale různé výsledky. Například Siemens tvrdí, že v dospělé populaci je 4,6 % levorukých. Stier tvrdí, že je to jen 4,1 %. Von Bardeleben našel formou dotazů 12 % levorukých, vyšetřením pak 20 % levorukých a 10 % obourukých jedinců, které pokládá za přecvičené leváky a z toho pak usuzuje, že levorukých lidí je v populaci až 30 %. Hasse a Dehner zjistili formou dotazníku mezi vojáky jen 1 % levorukých (dle Sovák 1960, s. 22). Badatel Ludwig uzavírá svoje rozsáhlé studie o výskytu levorukosti tím, že do 7 měsíců věku jsou děti obouruké a teprve potom se začíná projevovat převaha jedné ruky. V době před vstupem do školy je až 20 % dětí levorukých, za školní docházky pak levorukosti ubývá a po pubertě se objevuje nepatrný nárůst počtu levorukých (Sovák 1960, s. 22). Zajímavá je statistika, kterou sestavil Bethe na základě vyšetření 42 dětí ve věku 1¾ až 4 roky a 53 dětí ve věku 4 až 6 let. Svoje zjištění uspořádal do následující tabulky. 21

22 Věk levorukost oboustrannost Pravorukost 1¾ ,5 % 21,4 % 38,1 % ,9 % 5,7 % 75,4 % Tab. 1: Bethovy výsledky zkoumání přednostního užívání jedné ruky u dětí. (Sovák 1960, s. 23) Z Bethova výzkumu tedy plyne, že do 4 let věku je mezi dětmi přibližně stejně levourukých jako pravourukých a po 4. roce pak přibývá praváků na úkor leváků i obourukých. Po šestém roce života pak praváků ještě více přibývá a to vlivem školní docházky. Vědci se zabývali také zkoumáním převahy vedoucí nohy. Bylo zjištěno, že skoro všechny pravoruké osoby užívají přednostně i pravou nohu, zatímco jen ¾ levorukých osob užívají přednostně levou nohu. U přednostního užívání jednoho oka došli k závěru, že většina pravorukých je současně pravozraká a zároveň je většina levorukých levozraká (Sovák 1960, s. 22). 3.3 Výchova leváka Rodiče a vychovatelé leváka mohou zaujmout k výchově leváka 3 postoje. Rodiče mohou záměrně a cílevědomě rozvíjet levorukost svého dítěte, mohou nechat levorukost bez povšimnutí, nepotlačovat ji, ale ani nerozvíjet anebo se mohou snažit levorukost potlačit a udělat z dítěte praváka. Levák výchovou správně vedený se přinejmenším vyrovná rozenému pravákovi, pokud ho dokonce nepředčí svou vrozenou výkonností a zdatností, kterou získá právě cílevědomou výchovou, tedy podporováním a rozvíjením činností levé ruky. Levák nepřecvičovaný, který se u vychovatelů setkává s pochopením, přichází při různých činnostech do konfliktů s pravorukým prostředím. Nejčastěji k tomu dochází při společenských úkonech jako je podání ruky, kdy se vynucuje podání ruky pravé, dále při požívání příboru, hraček a různých zařízení uzpůsobených na pravou ruku. V úkonech, které musí levoruké dítě konat pravou rukou, nikdy nedosáhne té obratnosti, jaké by bylo schopno dosáhnout rukou levou, tedy svojí vedoucí rukou. Dítě se díky tomu může cítit stísněně, jako neobratné a tyto pocity mohou přetrvat až do dospělosti. Levák je na tom v systému výchovy hůř než pravák, i když je jeho levorukost tolerována. Není tomu tak proto, že by byl levákem, ale proto, 22

23 že vyrůstá v pravorukém prostředí, které jeho levorukost sice trpí, ale nijak nepodporuje. V případě, že se rodiče nebo vychovatelé rozhodnou pro přeučení dítěte na praváka, jsou takovému dítěti podávány předměty do méně obratné pravé ruky a je mu zabraňováno v použití obratnější ruky levé. Přecvičování se děje obvykle právě v době, kdy dítě navazuje sociální vztahy a učí se mluvit. Přecvičovaný levák musí užívat ruku, která je méně obratná, což způsobuje nezdary v činnostech, které dítě těžce nese a raději se činnostem, které se mu nedaří, začne vyhýbat. S vývojem řeči je to o to horší, že se její základy vyvíjí na nevedoucí polokouli, což ovlivňuje i vývoj nejvyšších hodnot člověka, které s řečí souvisí. Levák, jestliže je důsledně přecvičován, je vlastně násilně a nepřirozeně srážen na nižší stupeň možností, kterých by mohl jinak dosáhnout, a to hlavně v nejvyšších lidských hodnotách (Sovák 1971, s. 23). Výchova dítěte začíná obvykle v rodině, u levorukého dítěte musí tedy především rodiče vědět, jak takovéto dítě vychovávat. Rodičům i dítěti musí být v první řadě jasné, že levorukost je jevem přirozeným, který není potřeba skrývat ani potlačovat. V případě, že dítě začíná brát předměty do levé ruky, necháme ho. Zpočátku ponecháme dítě psát levou rukou zrcadlově, dokud nezvládne tvar a poté zkoušíme naučit dítě vykreslit písmena ve správném směru, a to samozřejmě levou rukou. Procvičujeme s dítětem orientační smysl, kde je nahoře, dole, vlevo a vpravo, v různých hrách, což slouží pro zvládnutí správného směru písma. Při psaní pak hlídáme, aby dítě správně drželo psací náčiní. Když má dítě snahu používat při prvních pokusech o psaní a kreslení levou ruku, nenápadně ho v tom podporujeme, ale nijak ho na to neupozorňujeme. Levorukému dítěti budeme nápomocni hlavně tehdy, kdy se jako levák sráží s pravorukou kulturou. Nebudeme ho okřikovat, když někomu místo pravé ruky podá levou, nebudeme ho nutit jíst pravou rukou, když se lépe nají levou a podobně. Platí zásada, že dítě má přirozeně a nenásilně vyrůstat jako levák, a tuto zásadu je třeba bezpodmínečně dodržovat po celou dobu vývoje dítěte. Za vývoje se totiž na vedoucí polokouli mozku upevňují ústředí pro řeč. V době, kdy je ve vývoji toto ústředí pro řeč, je i řeč velmi lehce zranitelná. Vývoj řeči je pak vázán na vývoj obratnosti vedoucí ruky, a proto je třeba vedoucí ruku podporovat. Teprve až jsou pevně ukotveny základy pro řeč, rozumový vývoj a další rozvoj osobnosti, si levák začíná zcela přirozeně, postupně přidávat i pravou ruku pro vykonání různých náročnějších 23

24 výkonů. Jde o proces přirozený a podpořený pravorukým prostředím. Do tohoto procesu není třeba uměle zasahovat, protože zásahy, i když míněné dobře, by mohly mít negativní důsledky. Miloš Sovák, jeden z předních českých odborníků zabývající se levorukostí, říká: Levák má zůstat, jak to odpovídá jeho přirozenosti, levákem na celý život, neboť pozdějším přicvičováním obratnosti pravé ruky nabude všech výhod, které člověku vrozená levorukost poskytuje. (Sovák 1971, s. 74) Rozvoj obratnosti Lze říci, že díky působení pravorukého prostředí má levák lepší předpoklady pro motorickou zručnost než pravák. Nejlépe toto popsal Miloš Sovák v díle Výchova leváků v rodině. Uvádí, že pravák v pravorukém prostředí si procvičuje a zdokonaluje pouze svou přirozeně obratnější pravou ruku, zatímco ruka levá se účastní procesů spíše jako druhotná a tím se zdokonaluje velmi málo. Na ilustracích je symbolicky zvednutím paže naznačena obratnost levé a pravé ruky u rozeného praváka, přecvičovaného či potlačovaného leváka a leváka správně výchovně vedeného Obr. 1: Grafické znázornění vývoje obratnosti u praváka - 1, přecvičovaného či potlačovaného leváka - 2 a leváka správně výchovně vedeného - 3 (a přirozená obratnost, b vliv pravorukého prostředí, výchovy a přecvičování). (Sovák 1971, s ) Z obrázku 1-1 je patrné, že přirozeně obratná pravá ruka praváka se dostává ve svém vývoji do upažení a následně vlivem pravorukého prostředí až do vzpažení, zatímco levá ruka se pouze mírně zdvíhá. Levák potlačený či přecvičený je na tom hůře. Jeho levá ruka by svou vrozenou dispozicí dosáhla stejné obratnosti jako pravá ruka u rozeného praváka, na obrázku 1-2 tedy do upažení, ale vlivem výchovy je srážena 24

25 níže. Pravá ruka, jejíž užívání si vynucuje pravoruké prostředí, se dostane výcvikem nejvýše do upažení. Levák výchovně správně vedený je na tom, co se týče obratnosti nejlépe, jak ukazuje obrázek 1-3. Jeho levá ruka se přirozeně dostává v obratnosti na úroveň upažení. Vlivem správného výchovného vlivu a rozvoje levorukosti se pak dostává dále a to až do vzpažení. Pravá ruka se díky vlivu pravorukého prostředí, které si vynucuje její používání, dostává o něco výše než do upažení Výuka čtení a psaní Při psaní levou rukou je důležitý přístup učitele, který má přijímat levoruké psaní jako samozřejmé, nic neobvyklého a při klasifikaci nečinit žádné výjimky, tedy klasifikovat kvalitu výkonu stejně jako u pravorukého psaní. Při procvičování nových písmen by měl učitel ukázat levákovi psací pohyb i levou rukou a umožnit mu užívat písanky s předlohou na pravé straně, aby mohl po celou dobu psaní sledovat vzor. I v sešitech je dobré předepisovat levákovi vzor na pravou stranu. Zároveň by učitel měl upravit zasedací pořádek dětí tak, aby leváci seděli po levé straně vedle praváka, aby si navzájem nepřekáželi při psaní. Pokud je ve třídě více leváků, je vhodné posadit je do řady za sebe. Proti psaní levou rukou se objevovali jisté námitky. Bylo tvrzeno, že levoruké písmo nikdy nemůže dosáhnout takové kvality a rychlosti jako písmo pravou rukou. Následně ale bylo prokázáno, že pokud jedinec píše stabilně jednou a tou stejnou rukou, tak nejsou žádné výrazné rozdíly ani v kvalitě ani v rychlosti písma. Další výtkou levorukému psaní bylo tvrzení, že žák, který píše levou rukou, sedí při psaní zkřiveně, jeho písmo má špatný sklon a bývá rozmazané. Žák píšící levou rukou je nápadný a podle některých učitelů se stává zdrojem neklidu ve třídě. Tyto poznámky proti levorukému psaní se ukázaly jako bezpředmětné, pokud byl dodržován správný metodický postup. Ten spočívá v tom, že dítě sedí se symetricky opřenými lokty o desku stolu, střední rovina je dána páteří a od této roviny se neodchyluje ani tělo ani hlava dítěte. Při psaní levou rukou je třeba připravit nejprve píšící ruku různými uvolňovacími cviky. Toto je dobré provádět i u praváků, ale u leváků se to více doporučuje. Pero či tužku má levák držet levou rukou a to tzv. spodním držením, tedy stejným způsobem jako pravák. Prsty píšící levé ruky zůstávají položené 25