Vizuální stránka sebeprezentace a její vztah ke společnosti

Transkript

1 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE Filozofická fakulta Katedra sociologie Vizuální stránka sebeprezentace a její vztah ke společnosti (Kvalitativní výzkum) Praha 2007 Jana Černá Vedoucí práce: PhDr. Jana Duffková CSc. Konzultant: Ing. Petra Průšová 1

2 Abstrakt Tématem této diplomové práce je vizuální stránka sebeprezentace a její vztah ke společnosti. Konkrétně jakými způsoby je sebeprezentace ovlivňována sociálními aspiracemi jedince a jak je podmíněna kulturně. Rovněž je pojednáno o funkci, kterou vizuální stránka sebeprezentace plní ve vymezování se jedince vůči společnosti, také při utváření sociálních vazeb a vizuální komunikaci. Hlavní částí práce je analýza kvalitativního výzkumu, které předchází teoretická úvodní část. První, teoretická část, uvádí do problematiky, objasňuje nejdůležitější užívané pojmy a rovněž je věnovaná přehledu závěrů, ke kterým došli autoři zabývající se příbuznými tématy. Empirická část se zakládá na kvalitativním výzkumu, který zrealizovala autorka této práce. Na základě analýzy dat je zde v jednotlivých podkapitolách pojednáno o hodnotách a postojích jedince a o aspektech životního stylu, které utvářejí výslednou sebeprezentaci. Jde jednak o popis celkový, jednak o srovnání vlivů proměnných jako je pohlaví, věk, tendence k individualismu, vztah k ekologii či aktivní kreativitě, orientace na peníze, na módu a jejich vzájemných souvislostí. Na konci diplomové práce nalezneme shrnující závěry, návrh dalšího možného postupu a polemiky s dříve uvedenými autory. 2

3 Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně a literatury. s využitím uvedených pramenů 3

4 Chtěla bych tímto poděkovat všem respondentům, kteří svolili ke zpracování dat z jimi poskytnutých rozhovorů pro mou diplomovou práci. Rovněž děkuji Janě Duffkové za to, že mi nepřestala věřit, že toto téma dokáži pojednat sociologicky. V neposlední řadě chci poděkovat Petře Průšové za neocenitelné rady a podněty při zpracovávání kvalitativního výzkumu. 4

5 Motto: "Nikdy nedostaneš druhou šanci udělat první dojem. " "Člověk vidí jenom to, co mu mozek dovolí. " (citace respondentů) 5

6 Obsah: 1 Úvod Vybrané teorie vztahující se k tématu Kvalitativní výzkum Abstrakt Úvod Metody Výsledky Hloubkový rozhovor Orientace na mínění druhých, přizpůsobování se Pozitivní a negativní stránky vzhledu Vzory Orientace na změnu Orientace na peníze Povrchnost Co mají všichni společné Stylové typy lidí Komentování fotografií Shrnující závěry, návrh dalšího postupu Závěr Seznam použité literatury Přílohy Grafy Fotografie respondentů Ukázka rozhovoru

7 1 Úvod Ve své diplomové práci chci představit sebeprezentaci jako kategorii sociologickou, ne psychologickou. Považuji ji totiž za odraz společenských aspirací jedince, mnohdy spíše než za vyjádření sebe sama. Jedinec přichází ze svého soukromí, kde dává prostor vlastní identitě l a potlačovaným emocím, na veřejnost v jakémsi "brnění". To sice může být podbarveno jeho individuálním charakterem a náladami, ale je především ovlivněno nároky, jež bývají kladeny před aspiranty na členství v určité sociální skupině. Vizuální stránka sebeprezentace neboli osobní fasáda 2, jíž se představuje jedinec na veřejnosti, a scéna 3, která je obvykle přístupna užším kruhům pozorovatelů, jsou společenskou záležitostí. Vizuální aspekty sebeprezentace utvářejí image 4 individua, jsou oporou pro jeho sebevědomí v sociálních interakcích, a mohou sloužit i jako vstupenka do referenční skupiny. Zatímco identita jedince se dostává ke slovu spíše v soukromí. Člověk je tvor společenský, a i naplňování jeho snahy lišit se se zpravidla odehrává v souladu se sociálními normami, ve vztahu k módě 5, požadavkům a očekáváním kladených na jeho roli. 1 Identita - (z lat. identicus = totožný, stejný) obecně jednota vnitřního psychického života a jednání, která bývá též nazývána autentickým bytím. Je to vědomí totožnosti vlastní osoby. Ve vývojové psychologii se hovoří o "hledání identity" jako o jednom z podstatných znaků adolescence, které je spojeno s otázkami jako: Čím vlastně jsem?, Jsem už dospělý? apod. Podle G. W. Allporta to souvisí se zkoušením různých masek, způsobů zábavy, ale i účesu, s volbou povolání, s představami životních cílů atd. Zdravá osoba, která má bohaté zkušenosti a zralé názory, je schopna utvářet svou vlastní identitu. Identita je tematizována i ve filozofické antropologii jako "život v pravdě", jako míra integrace jáství a role, skutečné podstaty osobnosti a její společenské "fasády". (Velký sociologický slovník. Praha, Karolinum 1996, s ) Identita souvisí s tím, jakje image jedince nebo nějaké vyšší společenské jednotky chápáno a také s očekáváními spojenými s danou společností či jedincem. Jedná se o realitu prožívání image určitého nositele jeho pozorovateli. (J. Heskett: Identity: In Pachmanová, M.: Design: Aktualita, nebo věčnost? Antologie textů k teorii a dějinám designu. Praha, VŠUP 2005, s. 180.) 2 Fasáda - vnější stěna budovy, její konečná úprava. Přeneseně označuje povrch v protikladu k obsahové hodnotě, též nalíčení obličeje nebo obličej jako takový. (Akademický slovník cizích slov, 2000, s. 22l.) Do sociologie zavedl termín fasáda Erving Goffman. V jeho teorii fasáda označuje "tu část jednotlivcova představení, která slouží obecným a ustáleným způsobem k výkladu situace pro ty, kdo představení sledují. Fasáda je tedy standardní výrazové vybavení, které jednotlivec záměrně či mimoděk užívá během svého výkonu." (Goffman, E.: Všichni hrajeme divadlo. Sebeprezentace v každodenním životě. Nakladatelství studia Ypsilon, Praha 1999, s. 29.) Fasáda je zdrojem iluze, kterou o sobě dává aktér budit na straně svých pozorovatelů. Pojem fasáda bývá v této diplomové práci užíván jako kratší verze pro vizuální stránku sebeprezentace. 3 Scéna - stejně jako "fasáda" je pojem scéna užíván v dramaturgické sociologii jako metafora pro popis sociálních situací. Tímto pojmem označuje Goffman důležitou část fasády. Scéna zahrnuje "... nábytek, výzdobu, rozmístění objektů v prostoru a další předměty v pozadí, jež vytvářejí kulisy a rekvizity pro množství lidských činností hraných před, uvnitř a na této scéně. Ta zůstává z geografického hlediska na svém místě, takže ti, kdo chtějí užívat konkrétní scénu jako součást svého představení, nemohou toto představení začít, dokud se nepřesunou na příslušné místo, a musí je ukončit, když scénu opustí. Pouze ve výjimečných případech se scéna přesouvá s účinkujícími." (Tamtéž, s. 29.) 4 Image - (z lat. imago - obraz, podobizna, vzor, socha, také ale představa, vidina či pohlavní dospělec) v sociologické teorii označení obecně sdílené představy objektu, člověka, instituce, role apod. V psychologii jde o označení motivačního činitele, který se utváří zvnitřněním představy životně významné osoby už ve fázi primární socializace. (Velký sociologický slovník. Praha, Karolinum 1996, s. 418.) Image "... odkazuje na soubor vizuálních obrazů, díky nimž zákazníci...", v našem případě pozorovatelé aktéra, "... snadno rozpoznají konkrétní společnost, což je evidentně žádoucí a nezbytná funkce."( Heskett, J.: Identity: in Pachmanová, M.: Design: Aktualita, nebo věčnost? Antologie textů k teorii a dějinám designu. Praha, VŠUP 2005, s. 180.). Image je projekcí toho, jak chce být nějaká jednotka společnosti chápána. 5 Móda - obecný či snad národní, místní vkus. Každý člověk má své individuální potřeby, a ty jsou prostřednictvím médií usměrňovány právě módními vlivy. Nezáleží na tom, odkud jistá módní inovace vzešla, zda pomyslně shora od odborníků - stylistů, designérů či módních návrhářů nebo zdola, jako zlidověný, zanonymizovaný prvek inovativních jedinců. Móda je v nás jako určitá míra estetické poučenosti, kterou se více či méně vědomě necháváme ovlivňovat při výběru zbroje pro docílení dobrých výsledků potencionálních interakcí. Kategorie módy figuruje v teorii Gabriela Tarda. Ten "rozlišoval 2 základní typy nápodoby, a to typ zvyku a typ módy. U prvního převládá nápodoba 7

8 Během interakce s neznámými lidmi můžeme podle kombinace, druhů a vlastností atributů jimi užívané fasády odhadovat jejich životní úroveň, postavení v zaměstnání, stav (svobodný/-ná, ženatý/ vdaná), členství v určité sociální skupině, záliby, typ temperamentu, aktuální náladu, finanční zázemí, míru konformnosti nebo druh hudby, kterou poslouchají; leckdy ze zkušenosti lze anticipovat i to, zda bychom s tou kterou osobou našli společnou řeč či nikoli. Při pouhém vizuálním kontaktu odhadujeme podle toho, co je viditelné. Většinou se jedná o značku a styl6 oblečení, obuvi, doplňků, zavazadel a dalších atributů, jakými může být například kniha, psík na vodítku, tetování, účes apod. Právě podle vizuální stránky sebeprezentace si utváříme o neznámých lidech dojem a jistou představu toho, jací jsou a jak žijí. I zcela neopodstatněně můžeme na základě seznámení se s něčí předmětovou výbavou někoho litovat, s jiným člověkem sympatizovat nebo k němu pociťovat zášť. Rovněž nás něčí vizáž může inspirovat nebo v nás probudit závist. Zpravidla se jedná o velmi povrchní, hrubý odhad. Lidé si ale uvědomují, že právě podle prvního dojmu jsou hodnoceni, a různým způsobem s touto vědomostí nakládají. Někteří se podle toho zařídí, aby v okolí iniciovali lepší dojem. Jiní zůstávají k podobnému manipulování s dojmy neteční a jsou i tací, kteří se snaží o navození dojmu negativního. Odhad charakteristik jedince, kterého nabudeme při pozorování jeho fasády, může být zcela mylný, ale dává nám určitou představu o tom, jak daný jedinec chce být vnímán. Lidé vědí, že mohou být při každé příležitosti hodnoceni, odhadováni, posuzováni a pomyslně zařazováni podle předmětů, které vlastní a také podle věcí, o nichž se jejich okolí může i mylně domnívat, že je vlastní. Z důvodu této obeznámenosti s tendencí lidí přisuzovat druhým určité vlastnosti podle toho, jakým autem jezdí, jak se oblékají, kde bydlí..., si lidé pořizují předměty, o nichž předpokládají, že jim pomohou prezentovat je samé v očích druhých takovým způsobem, jakým by rádi byli vnímáni. Nejedná se tedy nutně o ukazatel "reality", jací lidé doopravdy jsou, čili o jejich sebevyjádření, ale zejména o jakýsi aspirovaný image, o obraz toho, jak by rádi byli vnímáni. To si vzhledem ke své sociologické relevanci nepochybně zaslouží pozornost. Existuje mnoho populárních příruček, orientovaných na sebeprezentaci jedince, které zpravidla radí svým čtenářům, jak docílit toho, aby působili sebevědomě a jednali asertivně. starých vzorů, u druhého nápodoba nejmodernějších vzorů." (Velký sociologický slovník:. Praha, Karolinum 1996, s ) 6 Styl - (z řec. stylos, lat. stilus = rydélko na psaní do voskem potažené destičky, později samotné písmo a zvláštnost jazykového projevu) mnohovýznamový, v širokých souvislostech používaný termín, většinou spojovaný s charakteristickými, jasně patrnými rysy, s výrazovou svébytností a konzistentností vyvolávající v určitém společenském prostředí nápodobu a působící jako vzor. Styl se vždy váže na dynamický společenský jev a fixuje se i v jeho výsledcích. Stylovost je opakem amorfnosti, rozbředlosti, bezvýraznosti. Vyděluje se jako harmonický celek a svým způsobem strukturuje svět. (Velký sociologický slovník:. Praha, Karolinum 1996, s ) Styl lze rovněž chápat jako charakteristický projev uměleckého názoru vyjádřený volbou formálních prvků a jejich spojením v celek. Původně styl označoval rétorické figury, poté obecný způsob řeči, přenesený na hudbu, volné umění, tanec. Dnes je pojem styl rozšířen i na označení způsobu života. (Universum. Encyklopedie pro 21. století. Praha, Euromedia Group 2006, s. 380.) V obecném smyslu slova se jedná o způsob provedení. Z uměnovědného hlediska je pojem styl obdobou slohu. Styl je podmíněn odpovídajícím světovým názorem. Mít styl znamená, že názorový obsah je daný neanonymní příslušností ke společenské skupině a vytvářený souvislou životní zkušeností. (Lamarová, M.: O bytech a lidech. Praha, Merkur 1969, s. 89.) Styl jednotlivce vzniká v návaznosti na jeho životní názor. 8

9 Tyto "poradny" dávají návody typu, jaké oblečení zvolit, chce-li člověk zdůraznit tu kterou požadovanou vlastnost (nebo naopak: jak nežádoucí potlačit) či jaké barvy se hodí k danému typu pleti jedince apod. Konstatují všeobecně známá zjištění, např. že brýle podpoří dojem učenosti svého nositele, že svislé pruhy na látce oblečení zeštíhlují nebo že žlutočerná kombinace působí agresivně. Já se však v této práci nechci zabývat oblastí "zaručených rad a triků". Příručky výše zmíněné, spíše než aby popisovaly obecné principy sebeprezentace pomocí vzhledu, nabízejí konkrétní doporučení obvykle spojená s radami v oblasti módních trendů a líčení, která jsou nadto často financovaná reklamou. Jejich praktické rady konstruují realitu přijímacích pohovorů, slavnostních pn1ežitostí, zařízení domácností, autoritativně působících kanceláří apod. Kromě toho jsou svým poslušným čtenářům přípravkem působícím na způsob placebo. Ke zdařené sebeprezentaci, k úspěšnému cílenému řízení dojmů, je totiž nejdůležitější sebevědomí. Postupováním podle zmíněných zaručených receptů je čtenář zbaven nejistoty a zodpovědnosti za sebe sama. Začíná věřit ve správnost svého počínání, přestává situaci problematizovat. Pouze naplňuje řád, který je beztak protistranou díky její obdobné poučenosti o vhodných praktikách očekáván. Jedinci dodává sebedůvěru zvláště, když se setkává s obdobně vystupujícími jedinci, kteří jej utvrzují ve správnosti jeho počínání. Úspěch například u pracovního pohovoru nezaručí samo o sobě vhodné oblečení ani objem požadovaných znalostí, ale právě sebevědomí, které člověk nezíská bez pevné opory. Kvalitní materiální výbava, ať už ve formě osobní fasády nebo scény, pozitivně přispívá právě vexponovaných okamžicích, kdy stres jedince zbavuje přirozené sebekontroly. V takové situaci jej dokáže opět uklidnit pohled na neměnnou fasádu, která si přeci nezaslouží být diskreditována nejistotou, nebo na maskota, který dodává sílu... O výše popsaném a o dalších principech sebeprezentace prostřednictvím jejích vizuálních složek chci ve své práci pojednat. Vizuální stránka sebeprezentace nejenže plní úlohu dobrého základu pro sebevědomí, je také důležitým prostředkem vizuální komunikace, nositelem znaků a významů a odrazem představ jedince o sobě samém. Chci ve své práci odhlédnout od způsobu vystupování a zaměřit se na to, co jej ukotvuje, na zázemí, které má jednání v hmotném světě. Chtěla bych zdůraznit důležitost vizuální komunikace a úsudku, který si na základě prvního dojmu utváříme a často i následně podržujeme. Mezilidská komunikace zpravidla probíhá nejprve na vizuální, nonverbální úrovni. Jevy jako jsou "haló-efekt,,7 nebo "první dojem", lze užít jako příklady toho, jak moc podléháme úsudku, jenž si utváříme o neznámých lidech, které vídáme v dopravních prostředcích, na ulici, na televizní obrazovce, reklamních plakátech, pouze na základě jejich vzhledu, bez možnosti být v představě o nich ovlivněni jejich názory, jednáním apod. Pouze s velmi malou pravděpodobností bychom se zcela neznámým člověkem byli s to udržet dlouhodobý vztah zakládající se pouze na telefonickém rozhovoru, internetovém chatu či dopisování. Velice důležitá je pro nás 7 Haló- efekt - psychologický mechanismus ovlivňující sociáirú percepci, spočívající v tom, že při výskytu nového nebo silného podnětu dochází k potlačení podnětů doprovázejících a ke generalizaci vjemu, bránící adekvátní diferenciaci dalších podnětů. Při vnímání druhých osob to může vést k převládnutí prvmllo dojmu, bez relevantní zkušenosti (např. podle oblečení apod.). (Velký sociologický slovník. Praha, Karolinum 1996, s. 353.) 9

10 interakce face-to-face. Vědět, jak druhý ve skutečnosti vypadá, ověřit si, jak na nás působí nejen skrze verbální komunikaci. Není-li totiž dodržena ona původní přirozená souslednost, může dojít při osobním setkání, kterému předcházelo utvoření dojmu pouze z verbálního projevu komunikanta, ke zklamání, poněvadž představa ostříhaná o ovlivnění kontaktem "face to face", bývá značnou měrou idealizovaná. Člověk může vždy vypadat lépe, když se oblékne do krásných šatů nebo postarají-li se o něj stylisté. Samotný základ fyzického vzhledu je nám však dán geneticky a je relativně stálý, odhlédneme-li projevů přirozeného procesu stárnutí, od možnosti plastických operací nebo např. následků autonehody. Tato stabilní složka fasády aktéra interakce zůstává stranou mého zkoumání. Chci se zaměřit na vizuální aspekty sebeprezentace, které mohou snadno změnit přístup druhých k osobě jedince, přikrášlit pohled, jakým se na něj okolí dívá. Množství věcí či jejich nákladnost nebo snad náklady odhadnutelné aktérovým okolím jako pravděpodobně vynaložené za vlastněné či užívané věci, mohou být vodítkem např. k představě o jeho finanční situaci či vůli investovat. Dobré ekonomické zázemí rovněž může jedinci poskytnout větší svobodu ve výběru způsobu sebeprezentace, jímž bude působit při utváření dojmů na své okolí. Teoreticky totiž může jedinec disponovat jakoukoli jemu finančně dostupnou fasádou. Zajímavější a v jistém ohledu více vypovídající charakteristikou než je nákladnost věcí, jimiž se člověk obklopuje, je jejich skladba. Zde lze hovořit o stylu konkrétních věcí, ať již jednotném či nikoli, o kvalitě, praktičnosti, módnosti, barevnosti aj. Podle zmíněných proměnných můžeme odhadovat styl jednotlivce, jakožto výslednici stylů jednotlivých komponent vzhledu, ale také další charakteristiky - ne vždy kvantitativně měřitelné, jak tomu bylo u finanční stránky jedince. Z uspořádání, kombinací, upravenosti nebo čistoty věcí může být okolím jejich vlastníka odhadován např. jeho vrozený smysl pro pořádek a od něj odvozený možný vnitřní řád člověka. Vyvozené vlastnosti jedince jsou však vždy pouze hypotetické. Tentýž znak nebo kombinace znaků, či snad věcí, může nést více významů. Například neuklizený stůl na pracovišti může o osobě, která jej spravuje, vypovídat negativně, a sice odkazovat na její nepořádnost. Absence pořádku však může být způsobena nadměrnou vytížeností nebo snad tím, že pořádek je daným jedincem ceněn sice vysoko avšak méně než podání nadstandardního pracovního výkonu. V další instanci můžeme uvažovat o tom, že onen nepořádek je výsledkem záměrného jednání jedince. Může jít o snahu docílit přidělení nějakých odkládacích prostor, ale i o projev rezignace, kdy jedinci přestává záležet na tom, zda si své místo udrží, a usiluje tak o propuštění. Rovněž může být nepořádek průvodním jevem snahy sabotovat samotnou společnost, pro niž jedinec pracuje. Nebo je oním důvodem záměr osoby představovat se jako bohém, udržující si kolem sebe kreativní chaos, přestože tomu tak ve skutečnosti být může, ale také nemusí. Jednoduše řečeno to, co vidíme, nemusí být ve skutečnosti takové, jaké se nám jeví na první pohled. 10

11 Podle barevnosti, materiálů, stylu, módnosti a samotné volby věcí lze usuzovat další vlastnosti a stálé či přechodné charakteristiky nejen jejich majitele, ale i přechodného uživatele. Např. temperament, náladu, aspiraci náležet k nějaké skupině, ale i poučenost o psychologickém působení barev a jejich kombinací, obeznámenost s módou nebo jedincovu tendenci přizpůsobit se určitým vlivům či její opak. Výsledný mix věcí účinkuje podobně jako výraz obličeje člověka. Je pro okolí jakýmsi ukazatelem jeho rozpoložení, výstrahou, "návodem k použití", vodítkem ke vhodné reakci,... Jako důležitá se jeví otázka, zda si jsou vizuálně podobní jedinci vzájemně blízcí i ve svých postojích a hodnotách, případně alespoň v životním stylu 8, který vedou. Rovněž považuji za přínosné zjistit, podle čeho jedinci posuzují druhé, sobě neznámé osoby. Také by bylo užitečné podrobněji rozpracovat funkce, které nejen při vizuální komunikaci fasáda jedince sehrává. Domnívám se, že zkoumání vizuálního aspektu sebeprezentace má v sociologii své opodstatnění a rozhodla jsem se jím v tomto ohledu samostatně a podrobněji zabývat. Jelikož přímo o tomto tématu nepojednává téměř žádná sociologická literatura, nezbývalo mi, než se po málo plodném pátrání na poli teoretickém nakonec dobrat možných propozic prostřednictvím kvalitativního výzkumu. Ten se nakonec ukázal být neocenitelným zdrojem nových poznatků a stal se podkladem pro mé závěry a hypotézy o této oblasti sociální reality. Jsem si vědoma toho, že existují jisté momenty, které se k předmětu této práce rovněž vztahují. Např. téma módy, konzumerismu, individualismu, současné společnosti, vlivu reklamy na spotřební chování a další. Avšak než zmapování vzdáleně souvisejících teorií považuji za vhodné soustředit pozornost na postižení obecných principů vizuální sebeprezentace a k tomu využít kvalitativní výzkum zaměřený výhradně na toto téma. 8 Životní styl - strukturovaný souhrn životních zvyků, obyčejů, resp. akceptovaných norem, nalézajících svůj výraz v interakci, v hmotném, věcném prostředí, v prostorovém chování a v celkové stylizaci. (Velký sociologický slovník. Praha, Karolinum 1996, s ) 11

12 2 Vybrané teorie vztahující se k tématu o tématu mé diplomové práce žádná sociologická literatura nepojednává přímo. A však témata příbuzná jsem nalezla v knize Teorie jednání P. Bourdieu, zejména v podkapitole nazvané Symbolický kapitál; také v dramaturgické sociologii E. Goffmana, jehož pojmy fasáda a scéna přejímám pro svou práci jakožto stručné označení vizuální stránky sebeprezentace. Další z autorů, které uvedu, se zabývají pouze některými aspekty vizuální stránky sebeprezentace: O individualismu, módě a luxusu pojednává ve svých knihách G. Lipovetsky, zatímco R. Barthes nachází v jazyce módy a odívání gramatické souvislosti. Uvádím i další autory - ne sociology, kteří se ve svých úvahách zaobírají vizuální stránkou sebeprezentace z hlediska jiného oboru, kterým je teorie designu. Pierre Bourdieu využívá popisu a výčtu rozličných lidských činností k vybudování vztahového pole, teoretického prostoru, v němž se navzájem ve své blízkosti nacházejí lidé s obdobným životním stylem, politickými preferencemi, podobným majetkovým zázemím, příbuznými stravovacími návyky, preferovanými druhy sportů či hry na jisté hudební nástroje atd. Člověk při trávení volného času, ale rovněž v čase pracovním, užívá jisté konkrétní předměty (jako jsou šachy, lyže, harmonika aj.), které lze pojmout jako diferenciační kritérium pro zařazení jejich uživatele do prostoru sociálních pozic a prostoru životních stylů. 9 Bourdieu se sice staví proti "substancialistickému" výkladu své teorie, ale uvažme, že za podmínek, v nichž jeho teorie vznikala, bychom stejně jako on dokázali podle toho kterého atributu jedince odkazujícího nás např. na konkrétní činnost, sportovní aktivitu nebo provozování určitého druhu hudby s jistou pravděpodobností odhadnout jedincovu politickou preferenci, finanční zázemí, vzdělání či zálibu v konzumaci toho kterého druhu alkoholu. Aktér každodenní interakce bez toho, aby měl povědomí o teorii pole Pierra Bourdieu, má také jistou zkušenost s aktivitami, které lidé provozují, a orientuje se v situacích typu: jak je finančně nákladné hraní golfu oproti hraní fotbalu. Dokáže tedy obdobným způsobem kategorizovat jedince, s nimiž přichází do kontaktu, do skupin podle pravděpodobných názorů, náboženského přesvědčení, sportovního založení, finančního zázemí a podobně. O věcech jakožto status symbolech Pierre Bourdieu nehovoří přímo. Ale jeho definice symbolického kapitálu s definicí status symbolu lo úzce souvisí.: "Symbolickým kapitálem je kterákoli 9 Bourdieu, P.: Teorie jednání. Praha, Karolinum 1998, s Status symbol - označení vzniklo spojením pojmů status a symbol. Status - (z lat. postoj, poměry, blahobyt) v nejobecnějším chápání je to souhrnné vyjádření sociální pozice člověka v určité společnosti, respektive skupině, spojené s určitou mírou ocenění ze strany druhých. Na každý status se váže jistý soubor práva povinností. (Velký sociologický slovník. Praha, Karolinum 1996, s. 1226); Symbol - (z řec. symballo = spojuji) poznávací znamení, podnět se zástupnou funkcí, respektive znak, který znamená ještě něco jiného, než co přímo vyjadřuje, z něhož může být něco poznáno nebo vyvozeno. Symbol vypovídá jen tolik, kolik je jeho vnímatel schopen pojmout. Jeho výklad je tedy vždy nový. Tento znak je nositelem určitého významu, slouží k dorozumívání a je dohodnutým způsobem asociován s objekty, které označuje. (Velký sociologický slovník. Praha, Karolinum 1996, s. 1255) První použití pojmu status symbol je datováno do roku 1955, ale o jeho rozšíření se zasloužil až žurnalista Vance Packard v knize The Status Seekers z roku 1959, v níž popisoval americkou sociální stratifikaci ( Status symbol je znak odkazující na pozici či roli jedince ve společnosti, jehož vnímání je jistou měrou zažité, kodifikované, neměnné a tedy i očekávatelné, jak ze strany společnosti, tak i ze strany jeho nositelů. Dostupnost status symbolů, 12

13 vlastnost (kapitál kteréhokoli druhu - fyzický, ekonomický, kulturní, sociální), pokud je nahlížena sociálními činiteli, jejichž kategorie vnímání jsou takové, že ji dokáží poznat (vidět) a uznat, ocenit."ll Pierre Bourdieu považuje za symbolický kapitál cokoli, co lze být lidmi viděno, vnímáno, uvědomováno a následně oceňováno. Pierre Bourdieu ve své vztahové teorii pole pojímá oblečení, vojenské hodnosti apod. jako nosiče symbolického kapitálu, jako kategorie nesoucí informace o vlastnících těchto nosičů. Na druhé straně Erving Goffman tytéž věci prostředkující významy nazývá souhrnným pojmem fasáda. Goffman je představitelem tzv. dramaturgické sociologie. Ta k popisu sociálních situací "využívá celou teatrologickou mataforiku (scéna, předscéna, režie, dramaturg, dramaturgie, role, hra, výkon, prezentace, divák, aplaus, uznání, dění za scénou, kulisy, rekvizity atd.),,12. Goffman popisuje sebeprezentaci individua jako výstup herce. Avšak diváci jsou rovněž herci, předvádějící své vlastní představení. Aktérův výstup je podporován fasádou. Ta je zdrojem iluze, kterou o sobě dává aktér budit na straně svých pozorovatelů. Standardními částmi fasády jsou scéna a osobní fasáda. Osobní fasáda je souhrnné označení pro "... odznaky úřadu či hodnosti; oblečení; pohlaví, věk a rasu; velikost a vzhled; držení těla, způsob mluvy, výraz obličeje, gestikulaci a tak podobně."13 Bourdieu i Goffman hovoří o nosičích znaků, každý ale používá jiný slovník. Bourdieu používá pojmu symbolický kapitál k vyjádření významu, který věc nese. Jeho symbolický kapitál je virtuální jmění jedince či kolektivu, které dokáže ovlivnit způsob, jakým je jeho vlastník vnímán v oblasti prestiže, statusu, moci a úcty. Goffman naopak užívá pojmu fasáda k označení samotného nosiče, jakožto zdroje informací a nositele významů, "... které přítomným zprostředkují potřebné poznatky. I pozorovatelé, kteří dotyčného neznají, mohou zjeho chování a vzhledu postupně shromáždit záchytné body, které jim umožní užít předchozích zkušeností s podobnými jednotlivci, nebo, cožje důležitější, aplikovat na něj jinde ověřené stereotypy.,,14 V knize Stigma dochází Goffman ke zjištěním, že doklady identity, jimiž daný jedinec disponuje, determinují škálu způsobu reprezentace, kterou užívá. Goffman si všímá, že "akt skrývání osobní identity může sám o sobě implikovat sociální kategorii.,,15 Toto lze zobecnit i na každodenní sebeprezentaci individua. Jednotlivé kombinace sociálních atributů mají schopnost vypovídat o záměrech svých nositelů, o aspiracích, o tom, jaký dojem o sobě chtějí (ale i nechtějí) vyvolat, a samozřejmě i o jejich skutečných vlastnostech. respektive hmotných objektů, které slouží jako nosiče významů, je ale omezena. Jelikož mají funkci rozpoznávacích prvků usnadňujících orientaci v rolích a jejich výskyt je spojován s určitou výjimečností, a to ne nutně v pozitivním smyslu, nositele, má jejich užívání určitá pravidla. Ta definují situaci a profil jedince, který může (např. kněz) nebo naopak musí (např. vězeň) dané statusové znaky užívat. 11 Bourdieu, P.: Teorie jednání. Praha, Karolinum 1998, s Velký sociologický slovník. Praha, Karolinum 1996, s Goffman, E.: Všichni hrajeme divadlo. Sebeprezentace v každodenním životě. Praha, Nakladatelství studia Ypsilon 1999, s Tamtéž, s Goffman, E.: Stigma. Poznámky o způsobech zvládání narušené identity. Praha, SLON s

14 Roland Barthes se ve své sémiologické teorii zabývá vzájemnými vztahy věcí a vztahy mezi věcmi a znaky. V módě nachází gramatické souvislosti, klasifikuje druhy a poddruhy věcí a dochází k poznatkům typu: kalhoty se objevují vertikálně u ponožek a košile, horizontálně jako náhrada za sukni. Dále z kulturního hlediska zkoumá spojení věcí s módou. Zabývá se měnícím se znakem módy a "míří k nalezení jazyka (langue) psané módy"16. Rovněž rozděluje užívání věcí do rovin syntagmatické, pragmatické a ideologické-politické. Právě rovina pragmatická vyjadřuje možnost působit pomocí věcí na lidi. Významy věcí způsobují, že jejich užívání není neutrální, ale spojené se záměry. Věci formují nejen svého uživatele, ale i jedince, kteří se s ním setkávají. Gilles Lipovetsky ve své knize Éra prázdnoty popisuje současnost jako období nebývalého rozrůznění způsobů života, rozšiřování soukromého prostoru. "Prožíváme tedy druhou individualistickou revoluci,...,,]7 Ta je podle něj charakteristická maximalizací možnosti soukromé volby, respektováním odlišností, kultem osobního osvobození, uvolněnosti, humoru a upřímnosti. "Moderní ideál podřízenosti individuálních zájmů racionálním pravidlům zájmů kolektivních byl rozprášen. Proces personalizace postavil do popředí osobní realizaci a respektování subjektivní zvláštnosti a jedinečné osobitosti jakožto základní hodnotu (a to bez ohledu na nové formy ovládání a homogenizace společnosti, které samozřejmě zároveň přináší.)"18 Přestože předpokládá podmínky pro svobodný rozvoj individualit, zmiňuje se Lipovetsky o realitě, která takovéto svobodě vyjádření nemusí odpovídat. Podobně jako Lipovetsky vidí Alvin Toffler trend současnosti v diverzifikaci hodnot. "Trendy současného vývoje směřují k rozmanitosti, a nikoli ke stejnorodosti."19 Toffler rovněž hovoří o soudržnosti jednotlivých prvků životního stylu. Ten je v současnosti více než kdy před tím výsledkem svobodné volby aktéra a ne daností související s připsaným statusem. Georg Simmel se ve svých úvahách přiblížil popisu sebeprezentace jakožto sebevyjádření vztahovanému na společnost. Simmel hovoří o ozdobě jako o vyzařování jedince, které potřebuje ke svému vyznění pozorovatele neboli ocenění ze strany druhých. Díky lidem, kteří danou věc vnímají, je sláva její i jejího majitele vyživována. "V přání člověka líbit se svému okolí se prolínají dvě protichůdné tendence, v jejichž vzájemné hře se obecně odvíjí vztah mezi individui: je v něm jistá vlídnost, totiž přání přinášet ostatním radost; ale je v něm také druhé přání, aby tato radost a "vlídnost" proudila jako uznání a úcta zpět k nám, aby byla jako hodnota přičtena naší vlastní osobnosti.,,20 Směrem od ozdoby proudí informace, které kolem svého nositele vytvářejí sféru významu, do níž se noří osoby, které do interakce s nositelem přicházejí. 16 Pachmanová, M.: Aktuální design: Předmět - text - kontext. Skripta k přednáškovému cyklu. VŠUP, Praha 2002, s Lipovetsky, G.: Éra prázdnoty. Úvahy o současném individualismu. Praha, Prostor 2003, s Tamtéž, s Toffler, A.: Šok z budoucnosti. Ostrava, Práce 1992, s Simmel, G.: Peníze v moderní kultuře ajiné eseje. Praha, SLON 1997, s

15 Simmel však vlastnost ozdoby, ono vyzařování významů do okolí, nevztahuje na obyčejné věci, ale pouze na předměty cenné - v ideálním případě diamanty. "Obyčejný oděv takto nepůsobí, protože ani po stránce "mít", ani po stránce "být" nevstupuje do vědomí jako nějaké individuální ozvláštnění.,,21 Teoretik designu John Heskett ve svých úvahách o vytváření identity mimo jiné dochází ke konstatování, že "lidé používají různé předměty a různá prostředí k tomu, aby vytvořili povědomí o tom, kým jsou, a aby vyjádřili to, jak vnímají svou vlastní identitu. Konstruování identity však sahá mnohem dál než k vyjádření toho, kým někdo je; může jít také o záměrný pokus jedinců a organizací, dokonce i národů, o vytvoření určitého image a významu, jež mají sloužit k formování, nebo dokonce přivlastnění si toho, co druzí vnímají a chápou."n Heskett popisuje zejména budování korporátní identity firmy. Avšak jeho poznatky v této oblasti jsou přínosem i pro přiblížení principů sebeprezentace jedince. V neposlední řadě považuji za nutné zmínit i přínos historičky umění a designu, Mileny Lamarové. Ta se zejména ve své knize O bytech a lidech věnuje nejen správnému bydlení nebo estetice odívání, ale i vztahu člověka a věcí a hledání významů věcí a jejich působení na okolí jedince, který je užívá. Uvedla jsem zde teorie, které se k tématu vizuální stránky sebeprezentace nejvíce vztahují. Zejména dílo E. Goffmana a P. Bourdieu považuji v této souvislosti za velice inspirativní. Jelikož však se zmínění autoři tématem zabývají jen stručně nebo okrajově, pokládám za vhodné se touto problematikou zabývat podrobněji. 21 Tamtéž, s Heskett, J.: Identity, in: Pachmanová, M.: Design: Aktualita, nebo věčnost? Antologie textů k teorii a dějinám designu. VŠUP, Praha 2005, s

16 3 Kvalitativní výzkum: Následující text je pojat jako výzkumná zpráva z výzkumu, který jsem provedla v rámci své diplomové práce. Stejně jako výzkum se i tato kapitola sestává ze dvou částí. Tou první je analýza hloubkových rozhovorů, což je stěžejní část výzkumu i mé práce. Druhou částí je komentování fotografií jakožto doplňková fáze výzkumu. Na základě předchozích teoretických poznatků jsem stanovila cíle výzkumu a formulovala výzkumné otázky. 3.1 Abstrakt: Cílem výzkumu bylo postihnout obecné pnnclpy vizuální sebeprezentace, ne zmapovat situaci v České republice. Tedy zjistit, jaké důvody vedou jedince k tomu, že se určitým způsobem oblékají, upravují, líčí, že si pořizují různé módní doplňky, ale i automobily či zařízení domácností. Dalším cílem bylo pojednat vztah lidí k vizuální stránce jejich sebeprezentace, způsoby, jakými pečují o svůj vzhled, a jak vnímají jeho důležitost. Stanovila jsem si rovněž za cíl nalézt na základě life-stylových postojů obecnou typologii dělící jedince podle jejich přístupu ke společnosti. Dále jsem se zajímala o hodnoty a postoje jedinců vztahující se např. k ekologii, sportu, kreativitě aj. Jako metodu jsem zvolila kvalitativní výzkum. První částí výzkumu bylo hloubkové interview. Po zpracování všech rozhovorů jsem se za týmiž respondenty vracela podruhé a technikou komentování fotografií ostatních respondentů jsem zjišťovala, podle jakých kritérií hodnotí neznámé osoby, neboli jakým způsobem si utvářejí první dojem. Při analýze výzkumu jsem dospěla k určité typologii, která dělí jedince na "mainstream", "členy" a "individualisty". Směrem od mainstreamových jedinců k individualistům nacházíme nejen osamostatňování se od společnosti, schopnost zaujmout kritický přístup k masové módě, ale i specifické postoje např. k ekologii, penězům, změnám nebo pořádku. Co se týče stylových skupin, které respondenti byli s to pojmenovat, se naprostá většina dotazovaných shodla na kategorizaci osobních vizuálních stylů podle hudebních žánrů, které mají konkrétní jedinci nebo skupiny jedinců v oblibě. 3.2 Úvod: V následujícím textu pojednám o tom, jak se lidé orientují na společnost při úpravách své fasády, tedy při oblékání, líčení, uklízení aj. Orientace na společnost se projevuje zejména v ochotě přizpůsobovat se situacím a v ohledech vztahovaných na mínění druhých. Zmíním se rovněž o tom, v čem může být vzhled dobrý a za jakých okolností může naopak způsobovat problémy. Dále jakými vzory se lidé řídí, jakou měrou jsou jimi ovlivňováni, a také jak se projevuje individuální orientace na změnu v dalších oblastech života jedince. Popíši i povrchní vnímání a pojímání fasády a v neposlední řadě shrnu, v jakých ohledech ve vztahu k sebeprezentaci jsou si podobní i lidé, kteří se vzájemně vizuálně liší. 16

17 3.3 Metody: Pro zkoumání vizuální stránky sebeprezentace a jejího vztahu ke společnosti jsem se rozhodla pro kvalitativní řešení a to ze dvou důvodů. Prvním je stav dosavadního studia zkoumané problematiky a druhým důvodem jsou technické možnosti. Daná oblast sociální reality dosud nebyla dostatečně probádána a bylo by proto jen velrrů obtížné sestavit na základě existujících poznatků hypotézy testovatelné kvantitativním výzkumem. Výhodou kvalitativního řešení v porovnání s kvantitativním výzkumem je, že za postačující lze považovat nízký počet respondentů. Nevýhodou této metody je malý počet respondentů, a tedy nemožnost zobecnit výsledky šetření na cílovou populaci. Výzkum jsem započala v červenci Za samotnou techniku sběru informací jsem zvolila polo strukturovaný hloubkový rozhovor pomocí návodu 23 a komentování fotografií. 24 Rozhovory byly prováděny při individuálním dotazování. Rozhovor pomocí návodu byl první a stěžejní částí výzkumu. Návod neboli scénář představuje seznam otázek nebo témat, jež je nutné v rámci interview probrat. Výhodou hloubkového rozhovoru je, že umožňuje ponechat volnost respondentům rozhovořit se podrobněji na zajímavá témata, uplatnit vlastní perspektivy a zkušenosti. Navíc tato technika ponechává i možnost přizpůsobovat formulace otázek podle situace. A právě předem připravený scénář pomáhá udržet zaměření rozhovoru a ulehčuje srovnání díky určité strukturovanosti, kterou poskytuje. Pomocí této techniky jsem chtěla přijít i na možné další podněty pro mou práci relevantní. Dále jsem stanovila témata, která budou v rozhovorech probírána viz. tabulka Č. 1. Tabulka Č. 1: Návod k rozhovoru Okruhy Zájmy Vztah k módě Vztah ke společnosti Změny Povrchnost Sebeprezentace Témata koníčky volnočasové aktivity profese módní trendy kreativita značky přizpůsobivost ohledy na reakce okolí výstřednost v průběhu života stálost stylu důvody změn hodnocení neznámých lidí podle vizáže tolerance vůči jiným skupinám důležitost přikládaná vzhledu vztah k vlastní sebeprezentaci cílenost vzory pro vlastní sebeprezentaci 23 Rendl, J.: Kvalitativní výzkum. Základní metody a aplikace. Praha, Portá12005, s Tamtéž, s

18 Před samotným zahájením sběru dat jsem provedla jeden pilotní rozhovor s mně známou osobou, která byla ochotna upozornit mě na případné nevhodné či nesrozumitelné formulace. Díky tomu bylo možno vyvarovat se některých chyb, zejména co se pořadí probíraných témat týče. Tento rozhovor jsem nezahrnula do výzkumu, aby nedošlo ke zkreslení subjektivním faktorem. Po pilotním interview, ale i po raných výzkumných rozhovorech jsem přeformulovávala strukturu scénáře hloubkového rozhovoru kvůli lepší srozumitelnosti, pro co nejvýhodnější využití času a také v zájmu získání co nejvíce podstatných informací. Při náboru respondentů jsem hledala jedince mně neznámé a zároveň vzájemně si co nejméně stylově příbuzné. Snažila jsem se o co nejpestřejší vzorek, aby se jednalo o osoby rozdílného věku, pohlaví, vzdělání, příjmů a životního stylu. Zpočátku jsem se potýkala s obtížemi spojenými s náborem respondentů. Využila jsem tedy tzv. snowball sampling a v průběhu dotazování jsem získávala další kontakty přes doporučení respondentů výzkumu. I při této metodě jsem kladla důraz na to, aby se nejednalo o osoby ani mně ani respondentům důvěrně známé a současně aby byli kontaktováni jedinci stylově různorodí. Jelikož jsem účastníky výzkumu často nekontaktovala sama, ale prostřednictvím třetí strany, získali respondenti před samotným rozhovorem informace velice kusé, mnohdy i pozměněné. Sama jsem je tedy v krátkém úvodu před samotným rozhovorem informovala o tématu mé práce, o délce rozhovoru a o mém zájmu zachytit osobní zkušenosti dotazovaného. Výzkumu se zúčastnilo 12 respondentů - 6 žen a 6 mužů. Původně jsem usilovala o věkové rozmezí let, jelikož mým zájmem bylo popisovat sebeprezentaci jedinců, kteří se již stali nezávislými na rodičích, ale současně stále ještě sledují módní trendy a jejich styl se vyvíjí, přestože už nezaznamenává výrazné excesy typické pro období dospívání. Nakonec jsem se rozhodla neodmítat vynořivší se respondenty, a tak se věková hranice rozšířila v obou směrech a to na let. Posléze jsem za to byla vděčná, jelikož mě právě respondenti, kteří tuto věkovou hranici posunuli, víceméně utvrdili v některých mých původních předpokladech. Počet respondentů jsem stanovila na Z důvodů nasycení vzorku a současně ~~.. v zájmu rovnoměrného zastoupení obou pohlaví, jsem ukončila sběr dat u dvanáctého respondenta. Průběh rozhovorů jsem zaznamenávala na diktafon. Moje původní představa 60-ti minutového rozhovoru byla, jak ukazuje průměr trvání 56 minut, dodržena. Pouze ve dvou případech byl rozhovor o něco kratší z důvodu nedostatečné vstřícnosti respondenta. Naopak v některých případech jsem už beztak dlouhý dialog musela ukončit, jelikož více než 60 minut hovoru je pro přepisování velice náročné. Už při samotné transkripci jsem hledala v datech souvislosti a vytvářela jsem, podle metody analýzy zakotvené teorie, poznámky pro možné propozice a závěry. Druhou částí výzkumu bylo komentování fotografií, od jehož výsledků jsem očekávala zmapování mechanismu utváření prvního dojmu. Zajímalo mě, podle jakých kritérií či prvků fasády respondenti hodnotí jedince, které neznají a o nichž mají k dispozici pouze vizuální vjem. O fotografie 18

19 jsem požádala všechny respondenty vždy po ukončení prvního setkání s nimi. Informovala jsem je, jakým způsobem jich hodlám použít v druhé fázi výzkumu. Nabádala jsem každého, aby vybral fotografň, která je pro něj typická, která jej bude vyjadřovat. Z balíčku fotografií jsem vždy před každým komentováním vyřadila podobiznu aktuálního respondenta. Následně jsem alespoň dvakrát zamíchala zbývající fotografie pro znáhodnění pořadí, v jakém měly být podobizny posuzovány. Druhá část výzkumu, komentování fotografií, byla již podstatně stručnější než část předchozí. Nejdříve jsem použila techniku "rychlého pohledu". Zde jsem zjišťovala, čeho si respondent všímá při okamžikovém vjemu. Co utváří jeho první dojem. Následoval "opakovaný pohled", kdy jsem ukázala snímek ještě jednou a respondent zaznamenával dodatečné postřehy. Následně jsem jej požádala, aby si představil, že je osobou na obrázku a popsal mi, jaký by měl pravděpodobně život, koníčky aj. Vždy jsem žádala vysvětlení, z čeho tak usuzuje, kterými aspekty jedincovy fasády se řídí. Tato druhá, pro respondenty zábavnější, část výzkumu sloužila zároveň jako zpětná vazba, při které jsem každého ze zúčastněných seznámila s průběžnými závěry své práce a případně poskytla do té doby nashromážděná hodnocení jejich osoby ostatními respondenty. Na závěr výzkumu jsem o souhrnných výsledcích informovala všechny respondenty, kteří o to projevili zájem. Rozhovory se odehrávaly v respondentem určeném prostředí - v místě jejich bydliště, v práci, v parku, v kavárně. Pouze jeden rozhovor jsem vedla u mě doma, ale i to bylo přání respondenta. V pěti případech jsem byla seznámena i se sebeprezentací zkoumaného subjektu skrze jeho domácnost. Účastníci výzkumu byli ujištěni, že data získaná rozhovory s nimi budou použita jen pro účel mé diplomové práce a že jejich anonymita bude zachována. Vzhledem k tomu, že se jednalo o mou první zkušenost se samostatnou prací na výzkumu tohoto typu, uvědomila jsem si už při průběžném přepisování a analyzování rozhovorů některé chyby. Jednalo se, jak již bylo zmíněno, zvláště o způsob kladení otázek a řazení témat. Poučila jsem se pro rozhovory, které následovaly, zejména v tom, jaká témata jsou pro výzkum nejvýnosnější. Rovněž jsem se poučila, jak si u respondenta v průběhu rozhovoru vybudovat důvěru a zájem spolupracovat. Kvalitativní výzkum měl zodpovědět tyto otázky: 1. jde v případě vizuální stránky sebeprezentace o sebevyjádření jedince nebo o projev jeho společenských aspirací? 2. co je vizuálně podobným lidem společné v oblasti postojů, hodnot a životního stylu? 3. existuje souvislost mezi hodnotami a postoji jedince ajeho životním stylem? 4. jsou nějaké postoje, v nichž si jsou vizuálně podobní jedinci blízcí? 5. jsou si lidé s obdobným životním stylem vizuálně podobní? 6. jaké funkce plní vizuální stránka sebeprezentace? 7. čím nebo kým se lidé nechávají ovlivnit? 8. co je příčinou výstřednosti? 19

20 9. podle čeho posuzují lidé jim neznámé jedince? Výzkumný úkol: Zjistit, jaké faktory se podílejí na utváření vizuální stránky sebeprezentace. Pojednat o možných sociálních funkcích fasády. Nalézt typologii lidí podle přístupu k vlastní sebeprezentaci. 3.4 Výsledky Illoubkový rozhovor Následující text obsahuje výňatky rozhovorů doplněné poznámkami a propozicemi. Ukázky ilustrující závěry, k nimž docházím, jsou pro lepší přehlednost psány kurzívou. Výpovědi respondentů jsou ohraničeny uvozovkami. V pasážích, kde bylo nutné v zájmu srozumitelnosti a logické návaznosti doplnit i o úryvky otázek nebo vět uvádějících respondenta do problematiky, jsou ponechány věty tazatele - v zájmu přehlednosti bez vymezení uvozovkami. Z výpovědí, které jsem nashromáždila, lze vyvodit hypotézu o tom, že ženy a muži se liší v míře zohledňování reakcí společnosti při nakupování věcí pro svou sebeprezentační výbavu a v situaci příprav na jistou interakci. Bylo by vhodné ověřit pomocí kvantitativního výzkumu, zda se ženy opravdu více než muži zajímají o to, jaký dojem na své okolí vytvoří, pro což hovoří následující ukázky. Zdá se, že mužům i ženám je společné, že pakliže se fasádou situaci přizpůsobují, tak zpravidla jen takovým způsobem, jaký zapadá do logické řady jejich sebeprezentace. Z výpovědí žen: "Ale představuji si, (... ), že někam přijdu mezi třeba známé lidi sem do fitka nebo mezi ženské na cvičení nebo někam, a mám takovou představu, takovou vizi, že ti lidé se na mě podívají nebo někdo, a mám třeba i konkrétní představu kdo, jo už. Chci se třeba někomu lfbit, vyloženě třeba chlapovi a řekne: "Hm, ty rifle seděj. " Nebo: "Hele, ta má pěkné rifle... " Jo, tak si to představím vyloženě a mám přijemný pocit z toho. " (... ) Nebo, když máte sraz s kamarádkou, tak si vezmete něco, co se jí víc líbí než něco jiného? "To ne, to určitě ne. S kamarádkou určitě ne, spíš naopak, teda naopak... Ale když už mám schůzku s nějakým mužem (... ), tak to nerada dělám kvůli někomu, ale samozřejmě se chci Ubit, když už teda někam s někým jdu. A když vím, že ten chlap je elegantní, že se rád obléká do nějakého stylu a má rád spíš elegantnější módu, tak si vezmu lodičky a vevnu si sukýnku. " A můžu se tedy zeptat na ten důvod? Je to tedy, abyste měli stejný styl nebo spíš zalichotit se do vkusu? "No, zalichotit se do vkusu to nevím, to až takhle ne. Spíš prostějá se ráda oblékám sportovně i ráda elegantně a všechno dohromady, ale když vím, že se to někomu líbí, tak spíš, už prostě pro takový svůj dobrý pocit, že se vlastně potom cítím dobře i já, pak si to vevnu na sebe. " "Někdy jo. Někdy si třeba jako Hkám, co si o mně myslí, co mám na sobě. Jestli je to vhodné nebo není to vhodné. " 20

21 "Tak jako jasně,.. koukneš do toho zrcadla a říkáš si, jestli ti to jako... takový ten tvůj úsudek. Jestli ti to sluší nebo ne. Jestli se v tom cítíš dobře a jestli ti někde něco neleze. Nebo prostě jestli ti to někde není volné. A z toho, jak ty se cítíš, to bereš, jakože... to,jakjá si v tom připadám, že tak to budou vnímat i ti druzi Že si řeknu jo, hele jako..., jo prostě takhle. Když vidím prostě jako, že mi je ta sukně velká nebo že je to blbá délka, tak si řeknu no, tak to uvidí i ti druzí takhle. A budeš působit tak jako.. " A když se ráno oblékáš, tak řešíš kam jdeš.. " Určitě řeším, kam jdu, řeším počasí a náladu. " (.. ) "A vím, že s ním budu někde..., že se mu třeba nelíbí to něco, co mám, tak si to třeba snažím přizpůsobit. Kdyby se mi něco Ubilo víc, tak si to vezmu. Jako ne nějak striktně... " Takže jsi ochotná se přizpůsobit? "Asi jo, tak určitě trošku jo. Já se... jo. " Všechny ženy, které se zúčastnily výzkumu se vyjadřovaly v tom smyslu, že při vybírání oblečení zohledňují mínění společnosti nebo alespoň svých blízkých. Rovněž se shodly v tom, že si během příprav představují reakce okolí a přikládají této reakci značnou důležitost. Dobrým pocitem bývají provázeny tehdy, když se jim zdaří vhodně se obléknout nejen vzhledem k situaci, ale i ke vkusu člověka, na jehož mínění jim záleží. Dále zmiňovaly důležitost dobrého osobního pocitu, který se následně přenáší do dojmu navozeného osobní fasádou u jiných lidí. Ženy snad v tomto ohledu spojuje snaha zavděčit se, udržovat příjemnou atmosféru, nebo alespoň větší míra významu přikládaná vnější stránce sebeprezentace. Z výpovědí mužů: A sám, když vám někdo poskytne negativní kritiku, tak berete to... "Je to jeho názor a mě to míjí, nezajímá mě to, tímhle tím se neřídím. " (... ) "... jo radši takhle kupuji věci, aby to pasovalo, aby pak nebyl problém nějaký s kombinováním (...). Ale abych přemýšlelo tom, co na to třeba okolí nebo jestli se to někomu bude líbit, nikdy v životě, ne, ne, ne. Vždycky ty věci si kupuji pro svoji radost, pro svůj dobrý pocit. Nikdy se neohlľžím, co na to okolí, ne, to mě nezajímá. "(... ) "Nezaobírám se tím, co to okolí." (.. ) "Stane se, že na ulici se, jestli jste na mně viděla ty džíny s tím zlatem, tak tady jedna paní se křižovala na ulici, když mě viděla, ale to je její problém, mně je v nich dobře. Mně je jedno, tohle to. " ---- "Ne, osobní pocit a jestli jsem... U mně je to fakt jenom, jestli se mi to líbí, a samozřejmě taky dbám, když třeba jdu někam, tak tam jdu třeba i s někým a on řekne jo, tohle je jasné, to je tvoje. " A představuješ si nějaké lidi? Jejich reakce? "Ne, to ne. To mně nezajímá, to je v podstatě mi fuk, protože tam jdu stejně vždycky s lidmi, které znám a těch pár lidí, co tam třeba poznám nebo... tak tím už se pro ně určuji, že jsem tenhle typ člověka. Takže já pro ně žádnou maškarádu dělat nemusím. Proto taky, (..) v podstatě všude, kam bych šel, tak vždycky budu chodit takhle, prostě vždycky tam půjdu takhle sám za sebe s tímhle směrem, ať už bych šel třeba, já nevím, na techno, na tohle, na tohle, na tohle... akorát pak, kdyžje to občas důležitější, tak si vezmu ty lepší věci, které stejně jdou ke mně a jsem za ně rád. " A ty, třeba když si něco kupuješ na sebe, tak přemýšlíš o tom, jak budou lidé reagovat? "Ne, jednak si toho kupuji na sebe strašně málo, a když už, tak mijdejenom o to, jak to bude fungovat u mě." To, že se jedinec nesnaží cíleně navodit určité mínění druhých, neznamená, že jej nezajímá. Vyzní-li dobrý dojem jako vedlejší produkt jeho sebeprezentace, může to být spojeno s pozitivními pocity stejně jako u jedince, který se o navození daného dojmu snaží cíleně. 21