6. VÝCVIKOVÉ METODY VE VZTAHU K WELFARE PSŮ

Transkript

1 6. VÝCVIKOVÉ METODY VE VZTAHU K WELFARE PSŮ Obsah kapitoly 1. Úvod 2. Typy učení 3. Výcvikové techniky 4. Výcvikové pomůcky 5. Využití učení a výcviku psů v aplikovaném výzkumu 6. Další informace, použitá literatura 1.) Úvod V historii domestikace hrála selekce psů schopných následovat lidské vedení pravděpodobně významnou roli. Psi jsou citliví k vnímání postavení těla člověka, k mimice a gestikulaci; obzvláště k ukazování, kdy jsou schopni následovat lidské vedení bez ohledu na plemeno. Tato vlastnost je zásadní při výcviku; schopnost psů rozumět pokynům člověka je základem pro nejrůznější výcvikové techniky (od primitivních, založených na principech využívajících jednoduché vzorce chování psů až po komplexní, jejichž použití je možné pouze za speciálních podmínek). Mezi faktory ovlivňující welfare psů můžeme zařadit volbu výcvikových metod a jejich provedení. Velká část psů absolvuje během svého života alespoň základní výcvik; jak již bylo uvedeno, používané metody se ve své podstatě mohou výrazně lišit. Tradiční (dnes již spíše historické a méně využívané) výcvikové techniky jsou založeny zejména na působení averzních pobídek (aplikace jako důsledek nežádoucího chování) namísto využívání pozitivního přístupu. Použití technik uplatňujících působení negativních pobídek může mít negativní dopad na welfare ve smyslu navození strachu, stresu a utrpení s možným negativním dopadem na zdraví. Averzivní výcvikové metody a jejich vedlejší efekty byly studovány prostřednictvím mnoha výzkumných prací; bylo zjištěno, že jejich použití je spojeno se zvýšenou agresivitou vůči ostatním psům. Na druhé straně může aplikace pozitivně orientovaných technik pomoci k prohloubení vztahu mezi psem a majitelem s dosažením stejných výsledků, ale s rozdílem v absenci negativních asociací, které si psi s výcvikem vytvoří. Pozitivní posilování založené na odměňování žádoucího chování je dnes preferováno po celém světě a je možné ho uplatnit při základním i specificky zaměřeném výcviku. 2.) Typy učení Před samotným popisem principů jednotlivých výcvikových technik je nutné zmínit, že vycházejí z jednotlivých typů učení. Ty lze charakterizovat jako kategorie poznatků o různých formách a způsobech učebních procesů. Mezi nejvýznamnější typy učení zařazujeme imprinting, habituaci (návyk), senzitizaci, klasické podmiňování, instrumentální (operantní) podmiňování, sociální učení a učení vhledem. Ve výcviku se aktivně využívá zejména klasické a operantní podmiňování. a) Imprinting Pojem imprinting (vtištění) označuje specifický proces učení probíhající u štěňat v senzitivním období raného vývoje (okolo 3-7 týdnů věku). V senzitivním období, které je z pohledu welfare zároveň kritickým obdobím života, je organismus schopen citlivě vnímat a rychle přijímat a zpracovávat nové zkušenosti. U některých druhů zvířat je správný imprinting životně důležitý, protože jeho prostřednictvím si zvíře buduje obraz vlastního druhu, např. učí se vnímat vzhled svých rodičů nebo příslušníků skupiny. Když přirozený objekt vtištění chybí nebo je nahrazen jiným, je obraz vtištěný zvířetem odlišný a neadekvátní. V klasických experimentech Konrada Lorenze například došlo k nesprávnému vtištění obrazu rodiče u drůbeže - hus a kachen. Náhradním objektem se stal pohybující se člun, resp. experimentátor sám. Etologové se domnívají, že vtištění mohlo dopomoci k domestikaci různých druhů zvířat; lidé pravděpodobně izolovali mláďata a vtiskli jim obraz člověka jako náhradního objektu. V případě psů je důležité, aby byla štěňata v senzitivním období vystavena interakcím s matkou a dalšími štěňaty, protože mláďata si osvojují správné vzorce chování právě přes

2 tyto interakce. Podstatný je také kontakt s dalšími podněty a také lidmi, což eliminuje výskyt problematických forem chování v dospělosti (neadekvátní strachová reakce, strachová agresivita apod.). b) Habituace a senzitizace Habituace a senzitizace patří k nejjednodušším, neasociativním typům učení. Habituaci můžeme charakterizovat jako proces učení, při kterém se zvíře učí neodpovídat na podněty vnějšího prostředí, které by za normálních okolností vyvolaly specifickou reakci. Míru poklesu frekvence odpovědí na podněty a rychlost jejich ubývání je možné vyjádřit pomocí exponenciální funkce počtu podnětů, přičemž grafickým znázorněním je tzv. habituační křivka. Individuální rozdíly v excitabilitě a habituačním procesu lze hodnotit pomocí habituačních testů. Příklad habituace: Pes nereaguje na zvonění zvonku dveří štěkáním, protože došlo k jeho habituaci (navyknutí) na tento podnět (zvuk zvonku). V případě opakujícího se podnětu však může nastat také opačná situace; namísto poklesu frekvence odpovědí na podnět je zaznamenáno její zvyšování. Tento jev nazýváme senzitizace. To, zda bude výsledkem působení podnětu habituace nebo senzitizace záleží ve většině případů na síle podnětu. Na rozdíl od habituace má ale senzitizace tendenci být více generalizovaná (to znamená, že podněty podobné podnětu vyvolávající senzitizaci, ji mohou také vyvolat). Příklad senzitizace: Pes reaguje na hřmění při bouři; s každým zahřměním (podnět) je jeho reakce, např. štěkání a vytí (odpověď) intenzivnější. c) Klasické podmiňování Klasické podmiňování resp. metoda založená na vytvoření podmíněných reflexů se řadí k asociativním typům učení. Jde v něm o proces, při kterém dochází k vytvoření reakce na předtím neutrální podnět, který nemá biologický význam. Tento typ učení je spojován se jménem ruského vědce Ivana Petroviče Pavlova, který navrhl metody, kterými lze dynamiku vzniku, fungování a zániku podmíněných reflexů zkoumat experimentálně. Příkladem byla metoda, jejímž výsledkem byl vznik akusticko - sekrečního podmíněného reflexu, při které se nejčastěji využíval pes (viz schéma). Psa umístil experimentátor do akusticky izolované místnosti. Na několik sekund byl psovi puštěný zvuk bzučáku, který představoval neutrální podnět (pes reagoval neklidně). Před ukončením zvuku se před psa vysunula miska s krmivem. V dalších pokusech vždy následovalo podání potravy společně se zvukem bzučáku. V reakci psa se po několika opakovaných pokusech zaznamenala podstatná změna. Vylučování slin začalo již za zvuku bzučáku, aniž bylo psovi nabídnuto krmivo; bzučák se stal biologicky důležitým signálem pro podávání potravy. Podmíněné reflexy, což bylo v tomto případě vylučování slin, vznikají v průběhu života a mají své opodstatnění. Zvířata pomocí nich odpovídají na podmínky prostředí, pokud je biologicky účelné na ně reagovat. Schéma: Klasický experiment I. P. Pavlova, vytváření podmíněného reflexu.

3 d) Instrumentální (operantní) podmiňování Další významnou formou asociativního učení je učení instrumentálním, resp. operantním podmiňováním. Protože úspěch určité aktivity je pro instrumentální podmiňování rozhodující, přičemž zvíře současně zkouší, které aktivity vedou k úspěchu (k odměně), je tento typ učení často nazývaný i učení pokusem a omylem. Tento typ podmiňování je založen na předpokladu, že následky chování určí pravděpodobnost, s jakou se chování bude nebo nebude opakovat. Pokud je důsledek pro zvíře příjemný, chování pravděpodobně zopakuje; pokud však zvíře prožije negativní zkušenost, má chování tendenci vyhasínat. Podobně jako při klasickém podmínění jsou podstatnými faktory učení časová blízkost aktivity a odměny, opakování této situace a motivace zvířete. Vynechání odměny má za následek utlumení výsledku učení. Podobně jako v případě klasického podmiňování, je i operantní podmiňování spojováno s konkrétním vědcem, a tím je Burrhus Frederic Skinner, který se spolu s dalšími autory (John Watson a Edward Lee Thorndike) zasloužil o rozvoj behaviorismu - teoretického směru ve výzkumu chování zvířat. Součástí metodologie behaviorismu bylo uplatňování výzkumu učebních procesů u zvířat v tzv. Skinnerově boxu, což byla speciálně upravená pomůcka k experimentům operantního typu. Proces operantního podmiňování je možné rozdělit do 4 kvadrantů (viz schéma); dva z nich zvyšují pravděpodobnost výskytu chování, další dva ji snižují. Chování, které zvíře provádí, může být buď posíleno nebo potrestáno. V případě posílení i trestu může jít o proces pozitivní (+) nebo negativní (-). V tomto případě neznamenají přívlastky pozitivní a negativní "dobrý a špatný"; je nutné je interpretovat matematicky v tom smyslu, že pozitivní posílení i potrestání v sobě zahrnují aspekt "přidání" resp. "výskytu" nějakého jevu zatímco negativní posílení nebo potrestání aspekt "odebírání" resp. "absence" jevu. V případě pozitivního posílení tedy dochází k přidávání něčeho dobrého, čím je zvíře za adekvátní chování odměněno. V případě pozitivního trestu přidáváme něco negativního (trest), čímž zvíře trestáme. Obdobně to platí v opačném případě: v případě negativního posílení odebíráme něco "špatného" v reakci na požadované chování, při negativním potrestáni odebíráme něco "dobrého" (např. oblíbenou hračku, pozornost) v reakci na nežádoucí chování. Schéma: Čtyři kvadranty instrumentálního (operantního) podmiňování. Zvyšování pravděpodobnosti výskytu chování Něco je zvířeti přidáno (+) Pozitivní posilování (+) Něco je zvířeti odebráno (-) Negativní posilování (-) Snižování pravděpodobnosti výskytu chování Pozitivní trest (+) Negativní trest (-) e) Sociální učení (učení napodobováním) Zkoumání učení napodobováním se věnoval E. L. Thorndike, který ve svých experimentech umožňoval různým druhům zvířat, aby pozorovali způsoby otevírání dvířek klece zkušeným zvířetem, které již úkol zvládalo. Zvířata jsou schopny napodobování zkušeností jiných zvířat a to dokonce hned po provedení jiným zvířetem. Příkladů učení napodobováním je velmi mnoho; mnohé bychom mohli hledat i u volně žijících zvířat. V případě, že dojde k přenosu získaných zkušeností či vzorců chování, které získal jedinec nebo skupina v průběhu života a které se přenesly z generace na generaci, mluvíme o tradici. Je známo, že psi jsou schopni následovat chování ostatních psů; z pozorování jsou schopni získat a dále využít potřebné informace zejména v případě, pokud je chování odměněno.

4 f) Učení vhledem Teorie učení vhledem je spojována s klasickými experimenty německého vědce Wolfganga Köhlera, který popsal podstatu tohoto typu učení jako moment, kdy zvíře náhle získá vhled do souvislostí, který vede k vyřešení problému. Obrazně lze hovořit o "aha momentu"; dochází k němu po posouzení vztahů mezi jednotlivými složkami podnětové situace. Zvířata jsou schopna chápat určité vztahy a souvislosti mezi různými předměty. Jedním z příkladů pokusů W. Köhlera byl experiment zaměřený na používání nástrojů bez možnosti napodobování, resp. předchozího vyzkoušení. Na strop klece šimpanze učenlivého byl zavěšen banán tak, aby nebyl ze země dosažitelný bez pomoci člověka. Zvířata však v rámci experimentu dostala k dispozici nástroje - tyče a bedničky. Po určitém čase, který šimpanz využil "na uvažování" dokázalo zvíře úkol vyřešit naskládáním bedniček na sebe a dosažením na banán tyčí. Schopnost vyřešit problém vhledem do souvislostí byla kromě šimpanzů pozorována u dalších druhů zvířat, například u slonů, potkanů, různých druhů ptáků včetně papoušků a zpěvných ptáků. Mezi druhy schopné porozumět souvislostem patří i psi. Příklad (schéma): Pes se nachází v místnosti, ve které je jedinou únikovou cestou otvor, který se však nachází ve výšce, která je pro psa ze země nedosažitelná. Pes proto přitlačí krabici pod otvor, vyskočí na ni a skokem otvorem (který je nyní v dosažitelné výšce) opustí místnost. Schéma: Řešení problému pochopením situace aha moment. 3.) Výcvikové techniky Současně uznávané výcvikové techniky psů jsou obecně orientovány na budování pozitivního vztahu mezi psovodem a psem a jsou založeny většinou na pozitivním posilování chování se snahou vyhnout se invazivním trestům, které s sebou nesou riziko negativního dopadu na chování psa. Používání fyzických trestů a teorie striktní dominance psovoda jsou dnes považovány za zastaralé a z hlediska efektivity vědecky vyvrácené přístupy výcviku psů. Podstatnou součástí nácviku žádoucího chování psů v raném věku je socializace. Dobře zvládnuté socializační období psa je výborným odrazovým můstkem pro uplatnění učení specifických prvků chování v pozdějším věku. Ještě před samotným představením jednotlivých výcvikových metod je třeba shrnout základní zásady a poznatky o výcviku psů: - zvolená metoda výcviku by měla vycházet z individuálních potřeb zvířete; výcvik by měl být přizpůsoben každému psovi na míru, bereme v úvahu jeho mentální a fyzické hranice a nemáme přehnaná očekávání - postupujeme principem od jednoduchého k složitému (posouváme se dál, až když pes ovládá elementární části, abychom na nich mohli dále stavět) - postupujeme trpělivě a vytrvale - v průběhu výcviku metody nestřídáme, aby měl pes jasnou představu o tom, co od něj požadujeme - žádoucí chování odměňujeme okamžitě, používáme pro psa atraktivní odměnu - psa výcvikem nepřetěžujeme; vyhýbáme se zbytečně dlouhému tréninku; vyhýbáme se tréninku v extrémním počasí (vysoká teplota v létě, nízká teplota v zimě)

5 - výcvik by měl být představovat pro psa příjemnou aktivitu, které se účastní s radostí Další užitečné informace lze nalézt ve videu na a) Socializace Přestože socializaci nelze označit za samostatnou výcvikovou techniku, v životě každého psa hraje velmi podstatnou roli. Lze ji charakterizovat jako proces, v jehož průběhu se štěně seznamuje s novými podněty (lidmi, místy, objekty a jinými zvířaty). Štěňata se v socializačním období stávají mimořádně vnímavými a otevřenými novým zkušenostem; poznatky, které štěně získá v tomto období, ho mohou sociálně zvýhodnit v pozdějším životě. Dobrým a zároveň špatným rysem tohoto období je fakt, že získané znalosti a zkušenosti jsou definitivní a prakticky neměnné dalším učením. Typem učení uplatňovaným v průběhu socializace je zejména habituace. Pasivní přístup k socializaci (sporadicky uskutečněná procházka se psem v nákupním centru či na výstavě) je většinou nedostatečný. Socializační období je vývojovým obdobím psa trvajícím od 4. do týdne věku. Součástí tohoto období je období strachu, které začíná 8. a končí přibližně 10. týdnem věku. V týdnu života probíhá první (primární) socializační období. Štěňata jsou v tomto věku orientovaná hlavně na interakce s ostatními štěňaty ve vrhu; separace způsobuje značný distres. Klíčový je nácvik sociální hry a inhibice kousání. Psi odchovaní v izolaci vykazují neadekvátní odpovědi na podněty přicházející od jiných psů. V týdnu života probíhá druhé Obrázek: Interakce s jinými psy je ve vývinu štěněte důležitá. (sekundární) socializační období. Štěňata by v tomto období měla přicházet do kontaktu s lidmi a novými podněty. V 8. týdnu věku se štěně většinou dostává do nové rodiny, kde probíhá zařazování se do hierarchie. V 12. týdnu až 6. měsíci života probíhá u psů juvenilní fáze vývoje. Mladý pes stále rozvíjí své sociální a fyzické dovednosti. Socializace by měla pokračovat s uplatňováním přístupu pozitivního posilování žádoucího chování jako prevence před nástupem dalšího kritického období v životě psa - puberty. Tabulka: Příklad podnětů, se kterými by se štěně mělo v průběhu socializace setkat. podnět příklady způsobů setkání se s podnětem příklady způsobu vytvoření pozitivní asociace dospělé osoby (muži a ženy), návšteva doma, setkání na ulici krmení z ruky, podávání pamlsků adolescenti děti od 8 do 12 roků návšteva doma, setkání na ulici, krmení z ruky, podávání pamlsků hlazení v parku děti od 4 do 7 roků návšteva doma, setkání na ulici, krmení z ruky, podávání pamlsků vidí na školním dvoře batolata návšteva doma, setkání na ulici krmení z ruky pod dohledem dospělého miminka návšteva doma, setkání na ulici podání pamlsků při přiblížení vousy vidí z dálky na ulici, návšteva krmení z ruky doma klobouky, sluneční brýle vidí na ulici, návšteva doma nasadit si během hry zvláštní pohyby osoby s vidí z dálky na ulici, návšteva krmení z ruky handicapom doma dav lidí vidí na akci venku krmení z ruky na akci uniformy setkání s pošťákem krmení z ruky

6 vozíček, berle vidí na ulici, návšteva doma krmení z ruky pouliční provoz vidí na procházce chodí kolem na oblíbené místo cesta autem jízda okolo bloku jízda na oblíbené místo kočky a jiná zvířata vidí na ulici, návšteva podání pamlsku pri očichání psi potkává na ulici, návšteva, cvičiště podání pamlsku, hra bez vodítka Správně socializovaný pes by měl zvládnout setkání s lidmi (různého věku, pohlaví, chování a vzezření) na různých místech s různými povrchy, jinými psy a zvířaty, být navyklý na jízdu v dopravním prostředku, na doteky po celém těle, být navyklý na ošetřování (česání, stříhání drápků, kontrola chrupu, čištění uší, kontrola těla), držení na vodítku a nošení náhubku. Pes by měl být dále habituovaný na návštěvu veterináře, resp. psího salónu, běžné zvuky dopravy, cyklisty, bruslaře a další dopravní prostředky. Pes by měl zvládat zůstat o samotě, aniž by mu to způsobovalo diskomfort. Obrázky: Socializace psa k jiným druhům zvířat a různým typům podnětů je podstatnou částí výcviku psa (např. vysoké osoby nebo objekty připomínající siluety osob nebo zvířat mohou u nesocializovaných psů vyvolat strachovou reakci). b) Napodobování Napodobování je dalším jednoduchým typem učení u psů. Uplatní se většinou u štěňat (odezírání chování od sourozenců a matky), ale jeho využití není výjimkou ani v dospělosti. Principem metody je učení pozorováním jiného psa, resp. člověka. Jako příklad lze uvést situaci, ve které je pro štěně problematické zvládnout schody; přestože jde o činnost zdánlivě banální, vyžaduje správnou koordinaci končetin a udržování rovnováhy. Dospělý pes, který již zvládá správnou mechaniku pohybu, může být mladému psovi nápomocný. Podobnou roli může při učení hrát člověk. Jako příklad lze uvést umístění odměny do krabice se západkou; člověk nejdříve psovi demonstruje vyřešení úlohy. Pro lepší názornost viz následující videa:

7 c) Výcvikové metody založené na klasickém podmiňování Principem tréninku je vytvořit u psa asociaci mezi dvěma jevy. Za tímto účelem lze použít několik metod: chuťově dráždivou, mechanickou a kontrastní. Mechanická tréninková metoda je založena na využívání mechanických nepodmíněných podnětů k provedení požadovaného úkonu. Jako příklad může sloužit nácvik odložení psa na určitém místě. V situaci, kdy pes po chvíli bez povolení opustí místo odložení, je podle mechanické tréninkové techniky vhodné psa dovést zpět na místo a důrazně dát psovi najevo chybné provedení (např. trhnutím vodítka se současným hlasitým povelem "Místo!"). Dalším vhodným příkladem je nácvik povelu "Sedni!", při kterém se v případě použití mechanické metody snažíme manuálně (tlakem) působit na bederní část těla psa se současným vyslovením povelu "Sedni!". Výhody metody tkví v tom, že zanechává pevné a trvalé podmíněné reflexy a pes si cvik dobře zapamatuje. Nevýhodou je narušení kontaktu pes - psovod, kdy pes často provádí cviky neochotně a z donucení. U agresivních psů to může vést k napadení, zatímco u bázlivých povah se projeví pasivní obrana a strach. Tato výcviková metoda není vhodná u štěňat, kde je žádoucí budování dobrého vztahu k výcviku a k lidem obecně. Mechanická metoda byla hojně propagovaná v minulosti, kdy byla teorie výcviku psů založená zejména na ideologii výhradní dominance chovatele nad psem; koncept této teorie výcviku se objevil kolem 40. let 20. století a vycházel z myšlenky, že "psi jsou vlci", protože vlci žijí ve smečkách, kterým dominuje alfa pár. Později byla efektivita dominantní metody vyvrácena behavioristy, jelikož potlačovala případné problémové chování psů, aniž řešila skutečné příčiny jeho vzniku. Psi vystavovaní opakovaným hrozbám ze strany psovoda mohou reagovat agresivně ne proto, že se snaží o získání dominance, ale protože se cítí ohroženi. Vědci popsali několik dalších důvodů, proč je uplatňování dominance nevhodnou volbou ve výcviku psů. V první řadě objasnili, že vztah založený na dominanci je budován především z důvodu získání přístupu ke zdrojům (zejména k potravě), nikoliv k vymáhání určitých vzorců chování, které jsou předmětem tréninku (např. plnění povelů, chození u nohy na vodítku apod.), proto je použití dominance při tréninku irelevantní. Podle teorie, nastolená hierarchie, tedy vztah mezi dominantním a submisivním jedincem, musí být kontinuálně upevňován a posilován; v případě dětí v rodině nebo majitelů psů v seniorském věku však nemusí být možné takový vztah udržovat - metoda tedy tuto skupinu osob znevýhodňuje a vystavuje ji riziku. Třetím argumentem proti této teorii je fakt, že dominantní jedinec (majitel psa) sice získává přednostní přístup ke zdrojům, ale vztah je chápán a vyjádřen pouze tehdy, když je přítomnost obou jedinců (dominantního - majitele a submisivního - psa) zaručena. V případě, že se pes ocitne bez dominantního vůdce, je plnění úkolů nabytých tímto typem tréninku diskutabilní. Chuťově dráždivá tréninková metoda vychází z principu podávání pamlsků jako faktoru se silně povzbuzujícím účinkem. Tato technika je vhodná např. při tréninku stopování, kdy psovod pokládá na stopu pamlsky, případně pouze na její konec za účelem propojení pachu potravy s vyžadovanou aktivitou. Jako další jednoduchý příklad může sloužit situace, v níž se psa snažíme naučit spojovat nový element prostředí, resp. jev (proceduru nebo cokoli jiného) s pozitivní zkušeností; např. psa odměníme pamlskem vždy, když se v jeho přítomnosti ocitne dítě, což pomůže u psa vybudovat pozitivní zkušenost ve vztahu k dětem. Podstatný je způsob podání pamlsku a správné načasování, což vyžaduje trpělivost a pozornost chovatele. Výhodou metody je posilování vztahu mezi psem a psovodem v pozitivním smyslu; nevýhodou je, že v situaci kdy psovod nemá k Obrázek: Budování pozitivní asociace psa na ošetřování srsti pomocí podávání pamlsků.

8 dispozici dostatečně atraktivní potravu pro psa, resp. pes je sytý, nemá použití pamlsků žádoucí efekt. Kontrastní tréninková technika je kombinací techniky mechanické a chuťově dráždivé. Psovod se snaží o dosažení žádoucího chování manuálně (mechanicky) s následným využitím podání pro psa atraktivní potravy, čímž se upevňuje budovaný návyk. Jako příklad může posloužit nácvik povelu "Lehni!", při kterém psovod nejprve zatlačí na kohoutek, aby přinutil psa lehnout si; jakmile je pes ve správné pozici, je odměněn potravou. Výhodou této techniky je pevnost a trvání vybudovaných návyků, nenarušování vztahu mezi psem a psovodem a schopnost psa pracovat i v rušnějším prostředí. d) Výcvikové metody založené na operantním podmiňování Jak již bylo zmíněno v části pojednávající o jednotlivých typech učení, rozeznáváme 4 druhy podmiňování založené na posilování nebo trestu. Zpevňujícím prvkem, který vede k opakování či naopak, vymizení chování, je okamžitý následek chování, tedy pochvala nebo trest. Pozitivní posilování je manifestováno podáním odměny v okamžiku vykazování vyžadovaného chování, která psa motivuje k jeho opakování. Odměn a musí následovat bezprostředně po splnění úkolu. Výhodou metody je rychlost učení, ochota a koncentrovanost; i zde však platí, že nabídnutá odměna musí být dostatečně silnou motivací, proto je vhodné zvolit atraktivní potravu, resp. oblíbenou hračku. Pokud pes není přímo veden k vyžadovanému chování a je očekávaná jeho spontánní aktivita, která, pokud je provedena správně, je odměňována, mluvíme o tzv. "capturing-u" nebo "zachycování žádoucího chování". V zásadě vyžaduje tato metoda čekání, až pes dobrovolně předvede danou aktivitu, typickým příkladem je nácvik sezení, kdy čekáme, až si pes sám sedne, a hned tuto aktivitu odměníme. Vždy, když si pes opakovaně sedne, odměníme ho a zároveň přidáváme gesto rukou nebo hlasový povel. Pomocí pozitivního posilování můžeme psy učit komplexním a složitějším úkolům. K tomuto účelu nám může sloužit tzv. "shaping" neboli tvarování chování, jehož principem je rozdělení požadovaného chování na části; začínáme od nejjednodušších částí a postupně přecházíme ke složitějším, čím chování "vytvarujeme" do finální podoby. Každou část cviku trénujeme zvlášť a vždy ji odměníme. Jako příklad může posloužit nácvik oblíbeného a hlavně vizuálně atraktivního cviku, kdy pes tzv. "válí sudy", tedy se v ležící poloze převalí z jednoho boku na druhý přes záda. Cvik je vhodné rozdělit do několika kroků; prvním je naučit psa klasickému lehu na hrudníku, druhým krokem je motivovat psa převalit se z lehu na hrudníku do laterálního lehu (leh na boku). To je možné docílit správným ukazováním rukou, ve které máme zároveň schovanou odměnu (tu pes instinktivně následuje). Pokud pes zvládá leh na boku, je možné začít s nácvikem lehu na zádech; z této polohy je pro psa velmi jednoduché převalení na Obrázky: Shaping válení sudů

9 opačnou stranu (obrázek č. 3), což docílíme opět naváděním rukou. Pro trénink správného navádění rukou při cviku viz tréninkové video: Další, velmi oblíbenou a široce využívanou, metodou pozitivního posilování je "clicker training". Metoda byla popularizovaná Američankou Karen Pryor v 80. letech 20. století prostřednictvím známé knihy "Don t Shoot the Dog", jejíž je autorkou; Karen Pryor založila organizaci (Karen Pryor Clicker Training), která se věnuje výcviku zvířat pomocí této metody; organizace je stále aktivní (viz Principem metody je využití odměny a zvláštní pomůcky - clickeru. Clicker je pomůcka vydávající charakteristický zvuk - klik (většinou jde o malou plastovou krabičku obsahující ohebný plíšek; při stisknutí se plíšek prohne, což vydá charakteristický zvuk). Obecně však za clicker trénink můžeme označit jakékoliv použití charakteristického zvuku nebo náznaku, který signalizuje podání odměny (využívá se například písknutí, lusknutí prsty, rozsvícení baterky, v případě hluchých zvířat například i znak rukou). Výhodou použití clickeru je však skutečnost, že kliknutí je pokaždé stejné, zatímco intenzita hlasu, síla lusknutí nebo písknutí se může měnit. Podstatou je vytvořit u zvířete asociaci zvuku clickeru a odměny; po každém kliknutí musí hned následovat odměna (bez okamžitého podání odměny zvíře nerozumí, za co bylo odměněno). Pokud zvíře zvládne první fázi tréninku, a tedy pochopí, že kliknutí znamená podání odměny, je možné začít kliknutím označovat chování, které požadujeme. Na trénink cviků, resp. požadovaného chování pomocí clickeru můžeme použít již zmiňované techniky: zachycení chování (capturing) - vyčkáváme na moment, kdy pes spontánně vykoná požadovanou aktivitu; pokud ji pes vykoná, klikneme a podáme odměnu; formování chování (shaping) - cvik, který chceme psa naučit rozdělíme do více kroků; kliknutím označujeme žádoucí chování a postupně své nároky zvyšujeme, až konečné chování "vymodelujeme"; a navádění k chování (luring) - pamlskem psa navádíme do pozice, kterou chceme dosáhnout; pokud ji pes dosáhne, klikneme a psa odměníme. Pro lepší představu, jak lze clicker využít při nácviku povelu, viz video na Target training je další jednoduchou a oblíbenou metodou nácviku žádoucího chování, jejímž principem je pozitivní posilování. Principem metody je použití vizuálního podnětu, který slouží jako cíl (angl. target = cíl). V praxi může být cílem (targetem) jakákoliv pomůcka, které se pes dotýká nosem, končetinou, na kterou se postaví, lehne si nebo sedne. Většinou se jedná o podložku, paličku, box ale například i ruku psovoda. Jelikož se pes předmětu fyzicky dotýká, nesmí být ostrý a nepříjemný na dotek. Na začátku výcviku je princip podobný jako v případě použití clickeru. Psa odměňujeme za to, že se částí těla dotkl zvoleného předmětu, když pes pochopí, že pro získání odměny je nutné dotknout se objektu, je možné připojovat slovní pokyn. Target training je využíván na nácvik žádoucího chování např. v psích sportech (při agility je např. nutné, aby se pes při překonávání zónových překážek dotýkal vyznačených zón) nebo v rámci dalších činností (signální psi jsou cvičení, aby byli schopní zapnout světlo v místnosti, zmáčknout ovladač, přivolat stiskem tlačítka pomoc apod.). Target trénink je možné kombinovat s clicker tréninkem (není to však nezbytné). Pro lepší názornost target tréninku viz video na V rámci typů učení operantním podmiňováním byly kromě pozitivního posilování zmiňované jeho další formy - negativní posilování, pozitivní a negativní trest. Negativním posilováním bereme zvířeti něco, co zvyšuje nebo udržuje frekvenci chování. Příkladem může být ponechání psa, který má strach z jiných psů, samotného v blízkosti jiného psa. Pozitivní trest přidává zvířeti něco nežádoucího za účelem snížit intenzitu vykazovaného chování. Jednoduchým příkladem může být napomenutí, zvýšení hlasu, postříkání vodou, přidání nepříjemného zvuku. U psa se tedy vybuduje asociace mezi činností a trestem, což vede k vyhnutí se opakování. O negativním trestu mluvíme tehdy, když něco odebíráme psovi, abychom snížili výskyt chování. Jako příklad může sloužit situace, kdy člověk se psem bojuje o hračku, o kterou má pes silný zájem. Pokud

10 pes majitele omylem kousne, majitel hračku vezme a ukončí hru. Pravděpodobnost chování psa se do budoucna sníží, protože pes si vytvoří asociaci mezi kousnutím a ukončením hry. Ačkoliv se může zdát, že od trestů se v tréninku psů upouští, stále mohou být vhodným nástrojem k docílení žádoucího chování, resp. k odstranění nežádoucího chování. Musí však být provedeny správným způsobem. Zásady, které by měly být při používání trestů dodrženy: - trest musí přijít okamžitě po nežádoucím chování, potrestání zpětně si pes s nežádoucím chováním nespojí - vyhnout se fyzickým trestům (lepší je psa potrestat verbálně zvýšením intenzity hlasu, resp. použít nepříjemný zvuk předmětu, proud vody apod.); trest představuje pro psa i odebrání pozornosti, zamezení vaší přítomnosti vykázáním z místnosti, ukončení hry; namísto použití trestu je možné chování psa přesměrovat - trest musí být adekvátní k závažnosti nevhodného chování - zvolený trest by měl respektovat individualitu psa Při nesprávném použití trestu se majitel vystavuje riziku narušení svého vztahu se psem, posílení dominance a agresivity. Pes by neměl mít z majitele strach, zdravý respekt je ale na místě. Video: 5 nejčastějších chyb při trestání psů: R83UFNtNTagASNrqx1HRG10lU Pro souhrnné zopakování a další příklady k jednotlivým typům učení viz video: 4.) Výcvikové pomůcky K výcviku psů se používá řada pomůcek; jejich použití závisí na typu výcvikové metody, zaměření výcviku, preferencích majitele a vhodnosti pro konkrétního psa. Kromě komerčně prodávaných pomůcek je možné k výcviku použít prakticky jakýkoliv, pro učení psa účelný a bezpečný předmět. Ideální tréninková pomůcka splňuje několik kritérií: - je bezpečná pro psa a majitele, vyrobená z nezávadných, odolných materiálů - je omyvatelná, resp. pratelná - je možné ji použít opakovaně - není těžká pro manipulaci a skladování - je finančně dostupná - je možné ji použít u štěněte i dospělého psa (např. její velikost lze regulovat) K pomůckám, které dobře poslouží na začátku výcviku, ke hře, resp. k nácviku základních dovedností patří psí hlavolamy, čichací dečky a vrhače míčků. Použití psích hlavolamů je mezi majiteli psů populární, protože jejich pomocí dochází k zabavení psa (a k vybití energie), aniž by pes musel vynaložit pohybovou aktivitu s vysokým energetickým výdejem. Výhodou je jejich použití např. u handicapovaných psů, kteří mají omezené lokomoční schopnosti. Hlavolamy využívají a rozvíjejí kognitivní schopnosti psů, čichací dečky jsou výborným pomocníkem při nácviku stopování. Obrázek: Podložka na schovávání pamlsků.

11 Nejpoužívanější pomůckou při výcviku psů je odměna a to většinou ve formě pamlsků nebo oblíbené hračky. Pamlsek určený pro výcvik poslušnosti nebo provedení cviků by měl být měkčí a menší, aby ho byl pes schopný sežrat rychle a bez problémů. Aby byl pamlsek hned po ruce, využívají chovatelé pamlskovníky (malé sáčky na pamlsky, většinou upevnitelné na část oděvu psovoda). Pamlsek představuje motivaci - musí být proto pro psa dostatečně atraktivní. Stupeň atraktivity pamlsků je možné regulovat - k tréninku nových cviků je vhodné zvolit pro psa nejatraktivnější odměnu k nastartování motivace, k upevňování již naučených vzorců chování lze podávat rutinně využívané pamlsky. Je nutné zmínit, že i pamlsky podané psovi v průběhu dne se započítávají do celkového množství podaných živin; pokud podané množství není zanedbatelné, je nutné krmnou dávku regulovat. Hračky jsou při učení nových cviků u většiny psů méně efektivní, pomohou však vytvořit potřebný "drive". Při výcviku psů, u kterých je silně vtištění kořistnický pud, je však hračka vhodnou odměnou. Za účelem signalizace a ukazování se využívají již výše zmíněné clickery (většinou plastová krabička, uvnitř ukrývající ohebný plíšek, který se při stlačení ohne, což vydá charakteristické cvaknutí) a targety (pomůcky sloužící k označení, resp. ukázání místa) využitelné při učení široké škály cviků v rámci různě zaměřených aktivit. Clicker může být nahrazen prakticky jakýmkoliv předmětem vydávajícím Obrázek: clicker a pamlskovník. vždy stejný zvuk, místo něj je však také možné použít hlas, písknutí apod. Target může mít podobně jako clicker různou podobu; target v podobě paličky s rozšířeným koncem lze zakoupit v chovatelských potřebách. K signalizaci se používají i výcvikové píšťalky v různých provedeních. K populárním patří například ultrazvukové, založené na principu vydávání zvuku v ultrazvukovém spektru. Ultrazvuk je pro lidské ucho neslyšitelnou frekvencí, psi však mají rozsah sluchu posunutý a jsou schopni zachytit zvuk do frekvence khz (podle některých autorů až do 100 khz). Zvuk vydaný ultrazvukovou píšťalkou je pro lidské ucho slyšitelný pouze jako tichý šumící zvuk. Některé píšťalky umožňují nastavení frekvence zvuku; vysoké frekvence mohou psům působit bolest. Píšťalky se obecně používají jako nástroj přitahující pozornost psa; pomocí nich je možné trénovat např. přivolání. Jejich hlavní výhoda spočívá v tom, že zvuk je pro psa slyšitelný na velkou vzdálenost. K dalším běžně využívaným pomůckám patří aporty a činky. Zatímco aportem se může stát téměř cokoliv, činky pro psy mají skutečný tvar činek o různé hmotnosti a provedení (nejčastěji jsou vyrobeny ze dřeva). Využívané jsou ve sportovní kynologii a obedience, v průběhu výcviku i na soutěžích. Nezanedbatelnou součástí výcvikové výstroje jsou výcviková vodítka, stopovací vodítka, postroje a ohlávky. Stopovací vodítko je určeno především k navigaci psa, nácviku přivolání a aportu. Dá se také využít při odstraňování některých zlozvyků, např. skákání nebo pronásledování pohybujících se objektů. Ohlávky (halti) slouží k lepší kontrole nad hlavou psa (schopnost korigování, na co se pes zaměřuje). Jsou užitečné zejména u psů s vysokou reaktivitou nebo tendencí tahání vodítka. Aby byl pes veden správně, je nutné použít vodítko, jehož oba konce končí karabinou. Jedna se zacvakne pod bradou o očko ohlávky psa, druhá o obojek psa. Důležitou zásadou je nikdy nevodit psa pouze na ohlávce, jelikož by při zpětném pohybu mohlo dojít ke zranění krční páteře psa.

12 Podstatné je tedy pracovat s oběma rukama - v jedné korigovat tělesnou hmotnost psa, druhou držení hlavy. Pro lepší názornost viz video na Výcvikové postroje, podobně jako halti ohlávky, se využívají hlavně u psů s tendencí tahat vpřed. Jejich výhodou je menší zatěžování krční páteře psa. Lze je nalézt v mnoha provedeních s upínáním vodítka na různé způsoby (vpředu, mezi lopatkami, o slabiny psa či o hrudní končetiny). Tabulka: Srovnání pomůcek k zabránění tahání na vodítku. Pomůcka a princip Výhody Nevýhody postroj - připnutí snadné nasazování u některých postrojů hrozí, že vodítka na přední efektivní k redukci síly pokud nesedí přesně, existuje straně hrudníku tahu u většiny psů riziko vyvlečení postroj tlak na zadní končetiny při tahu postroj tlak v podpaží (upínání pod hrudní končetiny) anebo okolo břicha postroj tlak na hrudní končetiny bungee vodítko absorbující sílu tahu ohlávky (halti) nezpůsobuje tlak na strany a nevytáčí záda nezpůsobuje jednostranné zatěžování svalových skupin nezpůsobuje bolest psům, kteří mají problémy se zády citlivější psi nesnášejí pocit dotyku postroje v oblasti třísel a mohou odmítat pohyb nasazování není jednoduché a vyžaduje trénink u některých psů zůstává tah do obojku (proto se používá v kombinaci s běžným postrojem ke kterému se tento postroj připojí) třením o citlivou oblast třísel může způsobit poranění snadno se nasazuje není-li nijak omezen stupeň utažení lanka může dojít i ke zranění divokých, nezvladatelných psů nestáčí psa do strany a nasazení vyžaduje trénink tak nezatěžuje páteř jednoduché na použití redukuje sílu tahu a chůze je pohodlnější menší pravděpodobnost zranění psa při náhlém trhnutí redukuje tah téměř u každého psa vhodný i pro agresivnější psy, protože psovod má hlavu psa pod kontrolou ve skutečnosti psa nenaučí netahat je důležité zvolit správné napětí vodítka, aby natažení nebylo příliš rychlé ani příliš malé (velká síla při tahu by zůstala) nasazování ohlávky vyžaduje trénink u silně táhnoucího psa je možné jednostranné poškození krčního svalstva a krční páteře V rámci sportů a pracovních disciplín se k nácviku používá řada dalších, specializovaných postrojů (např. postroje pro vodící psi, saňové postroje, postroje pro skijöring, bikejöring, canicross a pod.). V rámci sportovní kynologie, pracovní kynologie (výcvik psů u policie, armády, celních psů) a mondioringu se při výcviku setkáváme s použitím rukávů, pešků a ringo obleků, které slouží k nácviku obrany a k ochraně figuranta. Psi se při výcviku nesnaží ublížit figurantovi, ale vzít Obrázek: Polstrovaný postroj zabraňuje vzniku poškození kůže vlivem tření.

13 mu rukáv; zápas se psem je vlastně zápasem o rukáv (lov kořisti). Pes pokládá pachatele (při nácviku, figuranta) za kořist, ne za nepřítele, ktorý by ho mohl ohrozit. Zvláštní pomůcky jsou využívané i v lovecké kynologii (napr. GPS obojky lokalizující polohu psa, kožešiny zvířat imitující lovnou zvěř anebo přímo těla zvířat, která jsou předmětem lovu, resp. barva tj. krev (jde najčastěji o prasečí krev), kterou je možné využít k nácviku sledování stopy postřeleného zvířete. Za účelem nácviku stopování se také mohou využívat další speciální pomůcky pro přípravu stopy (např. speciální stopařské "boty" - v pravém slova smyslu se nejedná o boty ale o speciální řemínky upínající se na boty myslivce, jejichž součástí je plastový "držák", do kterého se připevní paspárky zvěře. Při chůzi zůstává pach paspárků na trajektorii stopy. Pro lepší názornost viz odkaz s obrázkem: U psích sportů se setkáváme většinou s používáním specializovaných pomůcek; např. při flyball-e s Obrázek: Podomácku vyrobená překážka může dobře posloužit v počátečních fázích tréninku. Obrázek: Ringo oblek. naskakovacími deskami a odpalovacími rampami míčků, při bull sportech se závěsnými a tažnými pomůckami (závaží, specializované postroje), při agility se zónovými, probíhacími a skokovými překážkami, při dogfrisbee se specializovanými disky pro psy, které jsou dostupné v různých tvrdostech, velikostních a barevných variacích. V rámci výcvikových pomůcek je kontroverzním tématem použití elektrických, stahovacích, vibračních či citronella obojků, které uplatňují principy učení pomocí podmiňování - pozitivního trestu. V České republice se použití ostnatých obojků, stahovacích obojků bez mechanické zábrany, která by zabránila úplnému utažení, považuje za týrání zvířat podle zákona č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, ve znění pozdějších předpisů (pro více informací viz kapitola č. 11). Chovateli, který takovou pomůcku používá, může být udělena pokuta až do výše Kč, vzhledem k tomu, že je takový čin klasifikován jako přestupek. Podobně je to i při použití elektrických/elektronických obojků necertifikovaných Mezinárodní asociací výrobců elektronických obojků (ECMA), které vydávají elektrické impulsy do těla zvířete. Inzerce a propagování takových pomůcek je považováno za propagaci týrání zvířat. Stejně jako prodej těchto obojků s popisem, kde je uvedeno, že se jedná o výcvikovou pomůcku. Samotný prodej těchto pomůcek (bez uvedení, že jde o tréninkovou pomůcku) ale zakázán není. Ústřední komise na ochranu zvířat (ÚKOZ) vydala v roce 2006 odborné stanovisko k používání obojků s elektrickým výbojem, ostnatých obojků a stahovacích obojků bez mechanického omezení úplného zatažení smyčky; jeho plné znění lze nalézt na: Certifikovaná zařízení fungující na principu vyslání elektrického impulsu do elektrody obojku, která se dotýká kůže psa, mohou být vhodnou výcvikovou pomůckou v případě, kdy je používána adekvátně k situaci, šetrně, s rozumem a zejména u psů, u kterých je použití skutečně potřeba. Díky svému charakteru nepatří do rukou dětem a majitelům psů bez zkušeností.

14 Jak rozeznat certifikované zařízení od nekvalitního výrobku: - ověření značky; mezi ověřené výrobce patří např. obojky od značky Dogtrace, Dogtra, SportDog, CANICOM, Martin System - výrobce je členem ECMA (Mezinárodní asociace výrobců elektronických obojků); asociace byla založena v roce 2004 z iniciativy největších výrobců elektronických výcvikových pomůcek pro psy a jejím cílem je vyvíjet a vyrábět spolehlivé tréninkové systémy, které respektují bezpečí zvířete a vylepšují komunikaci mezi majitelem a psem. Návody a příručky všech členů asociace obsahují instrukce a rady pro bezpečné používání elektronických výcvikových pomůcek a umožňují tak všem majitelům využívat výcvikový systém efektivně, zodpovědně a humánně - ověřit vodotěsnost; většina nekvalitních obojků není vodotěsná. Vhodný obojek má vodotěsný minimálně přijímač (tedy schránku, která je připevněna na obojku). Přijímač by měl zvládnout zcela ponoření do vody. Varování výrobce před nepoužíváním za deště nebo ponořením by měly být signálem, proč si dané zařízení nepořizovat. Většina zařízení umožňuje volbu intenzity vyslaného impulzu a některé obojky obsahují i další moduly (např. zvukový a vibrační). Psovod má tedy na výběr z několika způsobů signalizace; tu může volit na základě vyhodnocení situace. Mnozí psovodi sáhnou po elektrickém obojku zejména z důvodu nezvládnutého výcviku přivolání (což je často se vyskytující problém např. u loveckých psů, kteří mají tendenci pronásledovat zvěř) či potřeby ovládat psa na dálku. Vibrační moduly obojků jsou ale např. vhodné i při výcviku a signalizaci povelů u hadicapovaných psů (např. hluchých psů). Specifickým problémem, při kterém majitelé psů sahají po elektrických obojcích je také nežádoucí štěkání. Alternativou k elektronickým obojkům může být použití citronella obojků; obojek má v sobě zabudovaný malý mikrofon, který snímá štěkání - v případě, že pes zaštěká, se obojek aktivuje a náplň (bez vůně, resp. s vůní citronela nebo levandule) vystříkne směrem k nosu psa. Nevýhodou obojku je stálá potřeba kontroly náplně (může se stát, že v případě opakovaného nereagování na podnět a soustavném štěkání se náplň vypotřebuje během krátké doby). Bohužel z principu tohoto typu obojku vyplývá, že je aktivní i v případě, kdy je v blízkosti psa jiný, štěkající pes. Je tedy extrémně důležité, aby byla metodika používání obojku správná. Jelikož je štěkání součástí normálních etologických projevů psů, kterou reagují na příchozí podněty z okolí, může potlačování tohoto chování namísto korekce nežádoucího chování vést k prohloubení behaviorálních problémů (např. k navození anxiety). Modernější obojky fungují na principu detekce vibrace hlasivek; jakmile pes zaštěká, obojek ho pomocí zvukového signálu "napomene". Pokud pes štěkat nepřestává, následuje vibrační signál; pokud ani na ten pes nezareaguje, přichází elektrostatický impuls. Klíčovým aspektem používání je nastavení intenzity impulsu; pro menší plemena může být silný i nejjemnější impuls. Impuls nesmí u psa nikdy vyvolat bolest. Jiný princip je uplatňován v případě ultrazvukových protištekacích obojků; v případě že pes zaštěká, vydá obojek ultrazvukový signál, který slyší pouze pes a je mu nepříjemný. Před použitím výše popsaných zařízení je nejprve namístě přemýšlet nad příčinami nežádoucího chování a primárně nad jejich nápravou jiným způsobem (např. odstranění strachu z podnětu, který chování vyvolává). 5.) Využití učení a výcviku psů v aplikovaném výzkumu Procesy učení a tréninkové techniky se v současnosti používají ke studiu kognitivních schopností psů. Příkladem mohou být experimenty založené na krátkém sledu instrukcí, které mají psi následovat za účelem odhalení určitého aspektu vnímání reality. Pro lepší pochopení souvislostí mezi procesy učení a dalšími kognitivními schopnostmi byly vybrány dva konkrétní experimenty (probíhající na specializovaném pracovišti aplikované etologie na univerzitě v Padově v Itálii): 1.) vizuální percepce biologického pohybu a 2.) percepce optické iluze ("Kanizsův trojúhelník").

15 1. Vizuální percepce biologického pohybu Cílem experimentu vizuální percepce biologického pohybu u psů bylo prozkoumat, jaké vizuální atributy stimulu jsou nutné k tomu, aby ho psi vnímali jako osobu. Aby to bylo možné zhodnotit, byly neznámým psům (bez předešlých zkušeností s experimentem podobného druhu) předkládány dvě misky, přičemž v jedné z nich byla vždy ukryta potrava. Na stěnu experimentálního aparátu, který byl tvořen bílou stěnou s předělem uprostřed) byly psům promítány buď projekce pobídek představující osoby indikující (ukazující rukou na) jídlo v jedné ze dvou předložených misek nebo se před experimentální aparát postavila živá osoba (experimentátor) ukazující na misku, v které bylo jídlo. Obrázky: Různé experimentální stimuly prezentovány psům. Před samotným experimentem potřebovali netrénovaní psi porozumět vztahu mezi ukazováním ruky člověka a přítomností potravy v misce, na kterou ruka ukazuje, proto byla před experiment zařazena krátká výcviková procedura, ve které si pes tuto asociaci osvojil. Skutečnost, že si pes propojil ukazování a jídlo, byla potvrzena několika úspěšnými pokusy psa za sebou. Po této tréninkové fázi následoval "ostrý pokus", v němž byla potrava, podobně jako v tréninkové fázi, psovi ukazovaná nejprve živou osobou, pak rukou siluety osoby, která byla psovi promítána na stěnu experimentálního aparátu, rukou siluety osoby bílé barvy a na závěr pouze pohybujícími se body, kopírujícími pohybující se ruku osoby. Z uvedeného vyplývá, že psovi prezentovaný stimul (tedy "ruka" indikující jídlo v misce) byl v každé části ostrého pokusu o něco náročnější na detekci. Výsledkem experimentu je konstatování, že čím je stimul schematicky jednodušší (čím obsahuje méně atributů připomínajících skutečnou pohybující se ukazující ruku živého člověka), tím náročnější je pro psa na detekci. Psi byli schopní následovat pokyn přicházející od živého člověka a také pokyn,

16 který přicházel od projekce živého člověka, nikoliv však pokyn přicházející od siluety člověka nebo od pohybujících se bodů imitujících pohyb ruky. 2.) percepce optické iluze ( Kanizsův trojúhelník ) Cílem dalšího realizovaného experimentu využívajícího učení psů bylo zjistit, zda jsou psi schopni vnímat optické iluze (resp. konkrétní optickou iluzi - tzv. Kanizsův trojúhelník") stejně jako človek. Kanizsův trojúhelník je optická iluze složená z jednoho rovnoramenného (avšak ze tří stran neuzavřeného) trojúhelníku a tří nedokončených kruhů s výřezy, ležícími nad jednotlivými stranami trojúhelníku. Principem iluze je skutečnost, že ačkoli lidský mozek vnímá obrázek jako dvojici trojúhelníků, z nichž jeden se jeví jako "vystupující" do popředí oproti tmavšímu pozadí, není ani jeden z těchto trojúhelníků uzavřený (ohraničený čarami ze všech stran). Efekt vystupujícího trojúhelníku způsobují tři kruhy s výřezy. Percepce Kaniszovy optické iluze byla zkoumána napříč různými živočišnými druhy - některé jsou schopny optickou iluzi vnímat (např. kočky, myši, včely), zatímco jiné ne. Za účelem potvrzení hypotézy bylo nejdříve nutné vycvičit psa tak, aby dokázal signalizovat (označit) přítomnost trojúhelníku na dotykové obrazovce. Toho se dosáhlo pomocí target tréninku a shapingu; nejdříve byl pes trénovaný na označování (dotknutí se nosem) jakýchkoli objektů, potom byly tyto objekty zaměněné za trojúhelníky. Finální fází byl trénink psa na diskriminaci mezi trojúhelníkem a jiným tvarem - současně se vždy na jedné z dotykových obrazovek objevil trojúhelník a na druhé jiný geometrický útvar (např. kruh, čtverec, hvězda). Když pes spolehlivě zvládl tento úkol, byl připuštěn k ostrému testu, při kterém se na jedné ze dvou obrazovek objevila optická iluze a na druhé objekt nepředstavují iluzi. Pokud pes nosem na dotykové obrazovce správně označil optickou iluzi, znamenalo to, že vidí a označuje dopředu vystupující trojúhelník (psi byli trénovaní, aby hledali a označovali trojúhelník, ne aby označovali optickou iluzi). Jelikož pes viděl v optické iluzi trojúhelník, znamenalo to, že je schopen vnímat ji tak jako člověk. Trénink Obrázek: Trénink diskriminace mezi trojúhelníkem a jiným geometrickým útvarem. Pes měl označovat trojúhelník. popsanou procedurou absolvovali celkem 4 psi. Z těchto psů se trénink podařilo dokončit u dvou; oba trénovaní psi dokázali spolehlivě označovat trojúhelník, když jim byla prezentována optická iluze, což jednoznačně dokládá schopnost psů tuto optickou iluzi vnímat. 6.) Další informace, použitá literatura Další informace česká literatura: Obrázek: Kanizsův trojúhelník optická iluze. Egtvedt, M., Koste, C Klikr trénink pro vašeho psa. Plot. Praha, Česká republika. Löckenhoffová, U Přirozený výcvik psa. Euromedia. Praha, Česká republika.