Bakalářská práce. Proces udělování státního občanství

Transkript

1 PRÁVNICKÁ FAKULTA MASARYKOVY UNIVERZITY KATEDRA SPRÁVNÍ VĚDY, SPRÁVNÍHO PRÁVA A FINANČNÍHO PRÁVA Bakalářská práce Proces udělování státního občanství Klára Kejdová 2005/2006 Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma: Proces udělování státního občanství zpracovala sama a uvedla jsem všechny použité prameny.

2 1 Úvod Bakalářskou práci na téma Proces udělování státního občanství jsem si zvolila z důvodu svého vlastní zájmu o jedince, kteří usilují o udělení státního občanství České republiky a musí se v mnohém podřídit striktně daným zákonným požadavkům státu, aby se tak domohli stejného postavení a práv, jakým disponují jejich sousedé - občané České republiky, pro něž jsou tyto skutečnosti naprostou samozřejmostí. V mnohých případech se jedná o jedince, kteří jsou dlouhá léta součástí kultury naší země, zakládají zde rodiny, aktivně se podílejí na HDP a jsou cele integrováni do české společnosti, kterou svojí přítomností obohacují. V mnoha situacích je rozhodnutí člověka, které se týká změny státního občanství, volbou, která v mnohém předurčí jeho následný život. Občanství jako základní právní pouto mezi občanem a státem je i nadále podmínkou plnoprávného členství jedince ve společnosti. Některá práva v plném rozsahu požívají pouze občané. Jde například o právo pobývat na území státu, právo volit a být volen, právo na diplomatickou ochranu ze strany státu, právo vykonávat určitý druh povolání, právo na hmotné zabezpečení ve stáří apod. Státní občanství je jedním ze základních atributů, na jejichž základě je vybudována existence každého svrchovaného (suverénního) státu. Státní občanství České republiky je z právního hlediska nejvyšší dosažitelný stupeň integrace cizince do české společnosti. Udělením občanství ztrácí stát část kontroly nad cizincem, kterou před tím disponoval. Cizinec jako by zázrakem zmizí. Vytratí se z cizineckých statistik, protože se z něho stane občan. Nejen, že může bez obav cestovat a vrátit se, ale také mu nehrozí, že by byl vyhoštěn. 1 Už nežádá o povolení být v zemi, prostě zde je. S ohledem na dlouhodobý demografický vývoj naše země cizince potřebuje a zejména v budoucnu potřebovat bude, určité právní kroky by tudíž měly vést ke zlepšení jejich postavení. Jako cíl v mém úsilí při zpracování této problematiky jsem si vytkla upozornit na problematické body současné právní úpravy a pokusit se navrhnout některá řešení. Fakt, že na nabytí státního občanství neexistuje právní nárok a posouzení žádosti o jeho udělení závisí na správním uvážení ústředního orgánu státní správy, které nemá dáno zákonem pevně vymezený rámec, uvádí mnohdy žadatele do právně nejisté situace i za předpokladu, že všechny zákonem stanovené podmínky pro nabytí státního občanství splňují a dále zejména kvůli současné praxi Ministerstva vnitra, při níž není naplněna zásada předvídatelnosti 1 [citováno ] 2

3 rozhodování správního orgánu, což odporuje principům dobré správy i základním právům a svobodám, tak jak jsou zakotveny v Listině základních práv a svobod. V bakalářské práci je nejprve pomocí definic vymezen pojem státní občanství a stručně naznačena jeho historická geneze, mezinárodněprávnímu významu a významným dokumentům mezinárodního práva v oblasti státního občanství je věnována kapitola 3. Kapitola 4 je zaměřena na právní úpravu státního občanství v České republice, na jakých principech je založena a z jakých zásad vychází. V kapitole 5 jsou popsány jednotlivé způsoby nabývání státního občanství, které zákon č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o státním občanství), umožňuje. Způsob nabývání občanství udělením dostal prostor v samostatné kapitole 6, kde jsou popsány jeho charakteristické rysy a je zde také zařazena komparace s právní úpravou naturalizace v jiných státech. Stěžejní část této kvalifikační práce je soustředěna do kapitoly 7, ve které jsou popsány jednotlivé procesní kroky ve správním řízení o udělení státního občanství a institut správního uvážení, který při rozhodování Ministerstva vnitra o udělení státního občanství sehrává významnou roli. K rozhodovací činnosti Ministerstva vnitra je uvedena i příslušná judikatura soudů, které v této věci rozhodovaly a také názor veřejného ochránce práv, který spatřuje problém zejména v rozhodnutí o neudělení státního občanství z hlediska bezpečnosti státu, neboť skutečnosti, na základě nichž je tak rozhodnuto se nestávají součástí spisu a rozhodnutí tak není možno přezkoumat. Pozornost je věnována smyslu jednotlivých podmínek pro udělení státního občanství a k nim je přiřazeno porovnání jejich právní úpravy s vybranými státy EU. Pokud Ministerstvo vnitra vydá rozhodnutí o neudělení státního občanství, jsou v textu uvedeny řádné i mimořádné opravné prostředky, které může žadatel uplatnit. Motivy cizinců, kteří o státní občanství České republiky usilují a statistické údaje, které se vtahují k jejich pobytu, ekonomické aktivitě na našem území, národnostnímu složení a počtu udělených státních občanství za rok 2005 jsou zařazeny do kapitoly 8, po níž následuje závěrečné shrnutí bakalářské práce. Touto cestou bych ráda vyjádřila poděkování paní JUDr. Janě Jurníkové, Ph.D., za cenné připomínky ke zpracovanému tématu. V Brně dne 9. dubna

4 2 Vymezení pojmu státní občanství Pojem státní občanství bude nejdříve vymezen pomocí definic, které jsou rozděleny do čtyř kategorií a to místní současná definice, místní historická definice, místní legální definice a mezinárodněprávní definice. Další rozměr pojmu státní občanství se dále pokusím získat s pomocí stručného historického exkurzu. 2.1 Státní občanství obecně Občanství můžeme charakterizovat jako status, se kterým stát spojuje určitá práva a povinnosti fyzické osoby, které jsou v důsledku poskytnutí tohoto statusu právně vynutitelné. Na základě udělení takového statusu proto vzniká zvláštní právní vztah fyzické osoby a státu, jehož předpokladem je právě občanství. 2 Státní občanství je časově trvalý místně neomezený, bezprostřední a hluboký vztah fyzické osoby a státu, který je proti vůli fyzické osoby zpravidla nezrušitelný. Z tohoto vztahu vznikají vzájemná práva a povinnosti fyzické osoby i státu, která jsou zčásti odlišná od práv a povinností fyzických osob, které nejsou státními občany daného státu. 3 Obsah skutečného, hlubokého a opravdového vztahu (poměru) mezi fyzickou osobou a státem (jak jest uvedeno výše) není výslovně v právní úpravě vymezen. Touto otázkou se však zabývá aplikační praxe. Výkladová zpráva k Evropské úmluvě o státním občanství odkazuje v této věci na rozhodnutí Mezinárodního soudního dvora v případu Nottebohm, který konstatoval, že základem tohoto vztahu je sociální skutečnost oddanosti, opravdové spojení existence, zájmů a citů spolu s existencí vzájemných práv a povinností. Právní svazek státního občanství proto musí být v souladu s opravdovým spojením jednotlivce se státem. Dále toto faktické spojení je vyvozováno zejména z faktu pobytu na území státu, začlenění takové osoby ve státě z hlediska pracovní, rodinné a sociální integrace včetně dodržování právního řádu státu. 4 Povinností občana je zejména věrnost státu, závazek k jeho obraně, výkon určitých funkcí, ke kterým je povolán a dodržování právních předpisů státu i mimo jeho území. 2 Filip J., Svatoň J., Zimek J. Základy státovědy. Brno: Masarykova univerzita, 2004, Brno, s Filip J., Svatoň J., Zimek J. Základy státovědy. Brno: Masarykova univerzita, 2004, Brno, s Analýza právní úpravy nabývání a pozbývání státního občanství (koncepční materiál MV ČR) [citováno: ]. Dostupné z: // 4

5 Znaky státního občanství České republiky jsou: - trvalost vztahu fyzické osoby a státu, který nezaniká plynutím času nebo opuštěním státního území; - veřejnoprávní výlučnost, která netrpí a nerespektuje existenci obdobného právního vztahu; - personalita projevující se ve vlastnostech personální výsosti státu, který může výlučně určovat jistá práva a povinnosti svým občanům bez ohledu na to, kde se nacházejí; - bezprostřednost, tj. nezprostředkovanost jiným vztahem k vrchnosti, obci, cechu atd.; - efektivita spočívající v nároku na účinnou ochranu ze strany státu, které se lze dovolat, a dále efektivní vazbou jedince ke státu (pobytem, placením daní, vojenskou službou atp.); - rovnost, která vyjadřuje, že všichni občané mají stejná práva a povinnosti jako ostatní. Nejsou mezi nimi žádné rozdíly z důvodu způsobu nabytí občanství Definice Jako místní současnou definici státního občanství České republiky uvádím definici Jana Filipa. Jan Filip definuje pojem státní občanství ČR touto formulací: Státní občanství ČR lze definovat jako časově trvalý, místně neomezený právní vztah fyzické osoby a státu, který vzniká z vůle státu, je proti vůli fyzické osoby nezrušitelný (čl. 12 odst. 2 Ústavy ČR), je předpokladem vzniku určitých vzájemných práv a povinností jeho subjektů z hlediska vnitrostátního práva ČR a zakládá zvláštní právní vztahy mezi ČR a jinými státy spočívající zejména v právu ČR rozhodovat o udělování svého státního občanství, v povinnosti jiných států přihlížet při posuzování státního občanství ČR k naší vnitrostátní úpravě, v poskytování ochrany svým občanům mimo území ČR (diplomatická ochrana). 6 Jako místní historickou definici uvádím charakteristiku státního občanství Jana Černého a Václava Červenky z roku : Státní občanství znamená příslušnost osoby k určitému státu. Na jejím základě se na tuto osobu vztahují všechny zákony upevňující dané společenské zřízení státu a určující postavení 5 Filip, J., Svatoň J., Zimek J. Základy státovědy. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 2004, s Filip, J. Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva. Brno: Masarykova univerzita v Brně, s Černý J., Červenka V. Státní občanství ČSSR. Praha: ORBIS, 1963; s. 5 5

6 občanů v různých oblastech života, především pak jejich práva a povinnosti. Státním občanstvím je právní svazek osoby s určitým státem. Obsahem státoobčanského poměru jsou vzájemná práva a závazky určené právním řádem každého státu. Český právní řád nezná žádnou legální definici pojmu státní občanství. Tak je tomu i v právu francouzském a anglosaském. Zákon o státním občanství definuje pojem státní občan, nikoli však státní občanství. Jako mezinárodně právní definici pojmu státní občanství uvádím čl. 2 Evropské úmluvy o občanství uzavřené ve Štrasburku 6. listopadu 1997: státní občanství znamená právní svazek mezi osobou a státem a neoznačuje etnický původ osoby. 2.3 Stručný historický exkurz Současné pojetí státního občanství se postupně vytváří zejména od konce 18. století v období buržoazních revolucí. V té době připravované velké kodifikace soukromého práva musely vymezit i postavení cizinců. Zpravidla tak učinily rozlišením občanů, tj. těch, kteří jsou ve zvláštním vztahu ke státu a mají plný rozsah práv a povinností a těch, kteří občany nejsou a jejich postavení se může od postavení občanů odchylovat. V 19. století nahrazuje občanství pojem poddanství, který přímo vyjadřoval poddaného osobě panovníka. Naopak pojem občan měl vyjádřit aktivní stránku vztahu jedince a státu. S pojmem občana byl spojen pojem určitých práv tzv. práv občanských, jak je v naší právní oblasti především formulovala Deklarace práv člověka a občana za Velké francouzské revoluce v roce Filip J., Svatoň J., Zimek J. Základy státovědy. Brno: Masarykova univerzita, 2004, s

7 3 Mezinárodněprávní význam pojmu státní občanství Mezinárodní právo v oblasti státního občanství všeobecně uznává pravidlo, že je vnitřní záležitostí každého státu, jak upraví ve svém právním řádu způsoby nabývání a pozbývání státního občanství včetně určení podmínek a volného rozhodování o přijetí či nepřijetí cizince do státního svazku. To vyplývá např. z Haagské úmluvy z roku 1930 o některých otázkách střetů zákonů o státním občanství, která, i když nikdy nevstoupila v platnost, je pokládána za shrnutí mezinárodního obyčejového práva, a která stanoví, že je věcí každého státu určit podle vlastního práva, kdo jsou jeho občané. Tento nezpochybnitelný princip napomáhá státu chránit svou suverenitu, bezpečnost a integritu. V čl. 1 je stanoveno: Státní příslušnost určuje každý stát podle svého práva. Toto právo má být uznáváno jinými státy, jestliže je v souladu s mezinárodními smlouvami, mezinárodními obyčeji a obecně uznávanými právními zásadami, které se týkají státní příslušnosti. Dále jsou v ní formulovány např. princip rovnoprávnosti občanství různých států, vyloučení bipolitismu a ochrana před apatrismem, právo občana na expatriaci, princip jednoty občanství rodiny atd. 3.1 Významné mezinárodní smlouvy Mezi další významné mezinárodněprávní úmluvy patří zejména: Úmluva o státním občanství vdaných žen z roku 1958, která zrovnoprávňuje ženy z hlediska občanství při uzavírání sňatku, vyhl. č. 72/1962 Sb., (obdobně čl. 9 Úmluvy o odstranění všech forem diskriminace žen z roku 1979, vyhl. č. 95/1987, Sb.), čl. 5 písm d) bod 3 Mezinárodní úmluvy o odstranění všech forem rasové diskriminace z roku 1965, který zakazuje vázat občanství na rasu, čl. 24 odst. 3 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech z roku 1966, který stanoví právo dítěte na státní občanství (č. 120/1966 Sb.), obdobně čl. 7 Úmluvy o právech dítěte z roku 1989 (č. 104/1991,Sb.) 9 Tyto úmluvy reaguje Všeobecná deklarace lidských práv, která v čl. 15 zakotvila právo každého na státní příslušnost, které nesmí být svévolně zbaven a kterou může měnit. 9 Filip, J. Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 2002, s. 29 7

8 V roce 1997 byla ve Štrasburku na půdě Rady Evropy uzavřena Evropská úmluva o občanství (76/2004 Sb.m.s.)., která vstoupila v účinnost v březnu Tato úmluva již vůbec nezamezuje vzniku dvojího občanství. Uznává sice právo státu držet se principu jednoho občanství, ale proti tomuto principu kodifikuje dosti široce katalog výjimek: případy dětí, které zdědily dvojí občanství, dvojí občanství jako důsledek manželství apod. Úmluva kodifikuje oprávnění jednotlivců, jako je maximální desetiletá délka pobytu pro možnost nabýt občanství, zamezování vzniku bezdomovectví, práva jednotlivců v případě změny státní suverenity na území, široká dispoziční oprávnění jednotlivce v případě zříkání se jednoho z více občanství. Úmluva obsahuje katalog procesních práv, zejména právo na písemně odůvodněné rozhodnutí, právo na soudní nebo správní odvolání, odůvodněné poplatky, přiměřené lhůty apod. Úmluva obsahuje také ustanovení, která řeší kolizi vojenské povinnosti u osob s vícerým občanstvím. Úmluva je z větší části výčtem oprávnění jednotlivce a omezení oprávnění státu. Úmluva je kromě jiného reflexí vývoje státoobčanských úprav v jednotlivých zemích, kdy se stále častěji opouští koncept výlučného občanství a občanství je stále častěji dáváno do souvislosti s lidskými právy a je vnímáno společenskosmluvně a nikoliv statusově. 10 Právo Evropských společenství problematiku nabývání a pozbývání státního občanství neupravuje a plně respektuje vnitrostátní právní úpravu nabývání státního občanství členských států Evropské unie. Každý státní občan členského státu Evropské unie má současně i unijní občanství. Pozbytím státního občanství členského státu se současně pozbývá i unijní občanství a nabytím státního občanství některého z členských států se současně nabývá unijní občanství. 3.2 Problematika mezinárodních smluv upravujících státoobčanské právo. Československo uzavřelo několik dvoustranných mezinárodních smluv, které upravovaly otázku dvojího občanství, respektive zamezení jeho vzniku. Za první republiky uzavřelo smlouvu se Spojenými státy americkými, která upravovala pozbytí občanství jedné smluvní strany, jestliže osoba nabyla občanství druhé smluvní strany. Po válce bylo uzavřeno více smluv se státy mocenského vlivu Sovětského svazu a jím samotným, které důsledně zamezovaly vzniku dvojího státního občanství. Současné české právo nepočítá s přímou účinností běžných mezinárodních smluv a jejich přímá aplikace je tedy více než sporná. Zákon o státním občanství neobsahuje doložku, která by umožňovala přímou aplikaci pravidel, které smlouvy vytváří. 10 Uhl, P. Kritická analýza zákona o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky (diplomová práce), Právnická fakulta Univerzity Karlovy, Praha, 2002, str. 48 8

9 Zmíněná smlouva se Spojenými státy, která již neplatí, byla vyhlášena zákonem a některé multilaterální smlouvy podléhají režimu podle čl. 10 Ústavy. O jejich platnosti a přímé aplikovatelnosti nemůže být pochyb. Jiné multilaterální smlouvy vytváří standardy, které Česká republika prostřednictvím vnitrostátního práva zpravidla dodržuje. Problematická je tedy účinnost většiny dvoustranných mezinárodních smluv o zamezení vzniku dvojího občanství. Přímo aplikovatelné nejsou a některá jejich pravidla určování právních vztahů jsou v rozporu se současným českým právem. Kupříkladu při nabytí občanství jedné smluvní strany je tato povinna brát v úvahu vyvazovací proceduru strany druhé, ale český zákon vytváří situace, kdy nikoliv. Dítě, které se narodí občanům dvou různých smluvních stran, je podle kolizních pravidel pouze občanem jedné smluvní strany, kdežto podle zákona je vždy občanem ČR. České úřady jsou vázány zákony a jejich činnost, kupříkladu vydání osvědčení o státním občanství ČR, by mohla být v některých situacích vnímána jako porušení mezinárodních závazků. Případ, kdy by takové porušení bylo namítáno, je ovšem stěží představitelný. Při posuzování použitelnosti mezinárodních smluv je třeba brát v úvahu i speciální ustanovení čl. 12 odst. 1) Ústavy, který explicitně stanoví, že nabývání a pozbývání státního občanství stanoví zákon, tedy nikoliv mezinárodní smlouva Uhl, P. Kritická analýza zákona o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky (diplomová práce). Praha: Právnická fakulta Univerzity Karlovy, 2002, s. 27 9

10 4 Právní úprava státního občanství ČR Právní úprava státního občanství v právním řádu České republiky v jeho systematice náleží do práva veřejného, a v jeho rámci zejména do: práva ústavního, v němž jsou upraveny základy vztahu jedince a státu, svrchovanost státu, předpoklady k výkonu funkcí, vztahy státu navenek; správního (správní řízení o udělení státního občanství, osvědčování občanství, doklady, obrana státu, evidence); trestního (stíhání za porušení věrnosti státu, vlastizrada, trestné činy funkcionářů, kterými mohou být jen občané České republiky); finančního (poplatky při nabývání, pozbývání a osvědčování státního občanství); mezinárodního práva veřejného (smlouvy s jinými státy řešící dvojí a víceré státní občanství, právo na diplomatickou ochranu); mezinárodního práva soukromého (jako hraniční ukazatel). 12 Odkaz na zákonnou úpravu státního občanství nalezneme v Ústavě České republiky (ústavní zákon č. 1/1993 Sb.,) a to ve čl. 12 odst. 1, který sděluje, že nabývání a pozbývání státního občanství České republiky stanoví zákon. V odst. 2 téhož ústavního zákona a článku je zakotveno, že nikdo nemůže být proti své vůli zbaven státního občanství. Problematika státního občanství je podrobně upravena v zákoně o státním občanství a je založena zejména na těchto principech: - princip nepřípustnosti apatrismu (bezdomovectví); - princip vyloučení bipolitismu (dvojího občanství); - princip zabezpečení jednotného státního občanství rodičů a dětí; - princip individuálního nabývání a pozbývání státního občanství; - princip výlučnosti státního občanství ČR; - princip rovnosti občanů bez ohledu na způsob nabytí státního občanství; 13 České státoobčanské právo dále vychází ze zásady ius sanguinis. Kombinace této zásady a principu výlučnosti státního občanství České republiky činí Českou republiku relativně uzavřenou pro cizince, kteří mají zájem české občanství získat. Zákon stanovuje přísné 12 Filip, J. Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva. Brno: Masarykova univerzita v Brně, s Filip, J. Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva. Brno: Masarykova univerzita v Brně, s

11 podmínky rovněž pro vlastní občany, neboť nabytí cizího státního občanství na základě svobodného projevu vůle trestá ztrátou občanství českého. 11

12 5 Jednotlivé způsoby nabývání státního občanství Existují v zásadě dva základní principy určování státního občanství. Podle ius sanguinis se občanství státu nabývá narozením se z rodiče, který již občan je. Podle ius soli se občanství státu nabývá narozením na jeho území, popřípadě na území pod jeho jurisdikcí. Způsoby nabývání občanství můžeme dále členit dle okolností, na nichž je nabytí občanství závislé na: - původní (originární), kdy takto fyzická osoba získá občanství přímo od státu, a ne v návaznosti na občanství někoho jiného (zpravidla udělení, nalezení na území státu, prohlášení); - odvozené (derivátní), tímto způsobem získává fyzická osoba občanství v návaznosti na občanství někoho jiného (typicky narození, dále osvojení, uznání otcovství, zahrnutí do žádosti o udělení. 14 Zákon o státním občanství zná tyto způsoby nabývání státního občanství: 5.1 Narozením (filiací) Jde o základní a nejrozšířenější způsob nabývání státního občanství. V podstatě existují tyto základní modely: - ius sanguinis státní občanství nabývá dítě po rodičích, popřípadě po jednom z rodičů; - ius soli - dítě nabývá státní občanství státu, na jehož území se narodilo; - kombinace obou principů uvedených pod první a druhou odrážkou, s tím, že dítě nabývá státní občanství buď tak, že musí splnit podmínku ius sanguinis nebo ius soli, nebo tak, že musí splnit kumulativně obě podmínky, pokud dítě nabude narozením více státních občanství, může mu být umožněno, po dosažení zletilosti, aby se pro jedno z občanství rozhodlo. 15 Podle právní úpravy platné v České republice nabývá dítě narozením české státní občanství, je-li alespoň jeden z rodičů českým státním občanem (zásada ius sanguinis, 3 písm. a) zákona o 14 Filip, J. Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva. Brno: Masarykova univerzita v Brně, s Analýza právní úpravy nabývání a pozbývání státního občanství (koncepční materiál MV ČR) [citováno: ]. Dostupný z: 12

13 státním občanství. Místo narození dítěte je nerozhodné a tak i dítě českého státního občana narozené v cizině nabývá tímto způsobem státní občanství České republiky. Pokud dítě současně nabude narozením i cizí státní občanství po druhém z rodičů, popřípadě z důvodu místa narození (ius soli), má občanství dvojí, v některých případech i trojí, pokud se narodí na území státu uplatňujícího zásadu ius soli. Ve zvláštním případě je i v právním řádu České republiky uplatněna zásada ius soli a to tehdy, jsou-li rodiče osobami bez státního občanství, alespoň jeden z nich má trvalý pobyt na území České republiky a dítě se na jejím území narodí ( 3 písm. b) zákona o státním občanství). Tento způsob nabytí českého občanství reflektuje jak Úmluvu o snížení případů bezdomovectví z roku 1961, tak Úmluvu o právech dítěte a Evropskou úmluvu o státním občanství. Dle mého názoru by měla právní úprava reflektovat skutečnost, že Česká republika se stala přistěhovaleckou zemí a z tohoto důvodu umožnit nabytí státního občanství narozením potomkům tzv. přistěhovalců druhé a třetí generace a zakotvit tak pro tuto vymezenou skupinu princip ius soli. Už samotný pojem přistěhovalec druhé a třetí generace je přinejmenším sporný, neboť ve skutečnosti se jedná o osoby, které se na území státu narodily nebo zde při nejmenším vyrůstaly a které mnohdy nemají k vlasti svých rodičů prakticky žádný nebo jen zprostředkovaný vztah a naopak jejich veškeré vazby jazykové, kulturní i sociální, je spojují s jejich rodnou zemí. Skutečnost, že nejsou považovány za plnohodnotné členy společnosti, je problematická jak pro ně samotné, tak pro širší společnost, protože zůstává-li část obyvatel po generace za hranicemi politické pospolitosti, viklá tento fakt základy společenského řádu. Do zákonné úpravy by se tak měla mimo jiné promítnout skutečnost, že dítě narozené na území České republiky, jehož alespoň jeden z rodičů cizinců, má na území České republiky zákonem určený počet let trvalý pobyt, nabývá státní občanství narozením. 5.2 Nalezením Jde o způsob nabytí státního občanství v případech, kdy je dítě nalezeno na území daného státu a ani provedeným šetřením se nepodaří zjistit rodiče takovéhoto dítěte a tím není možné ani určit jeho státní občanství. V zájmu předcházení případům bezdomovectví pak dítě může tímto způsobem nabýt státní občanství státu, na jehož území bylo nalezeno. V praxi pak bývá zpravidla postupováno tak, že pokud se následně podaří zjistit rodiče takovéhoto dítěte a dítě po nich nabylo státní občanství, 13

14 současně pozbývá státní občanství státu, na jehož území bylo nalezeno (jedná se o vyvratitelnou domněnku). 16 Tento způsob nabytí státního občanství je upraven v 5 zákona o státním občanství, podle něhož fyzická osoba nalezená na území České republiky nabývá státní občanství České republiky, pokud se neprokáže, že nabyla narozením občanství jiného státu. V posledních pěti letech jde o cca 5 dětí ročně. 5.3 Určením otcovství Jde o způsob nabytí státního občanství, který je de facto pokračováním zásady ius sanguinis v případě, že dojde k narození dítěte mimo manželství a je k takovému dítěti určeno otcovství muže, který má jiné státní občanství než dítě (matka). Podle platné právní úpravy 4 zákona o státním občanství, tímto způsobem nabývá státní občanství České republiky dítě, jehož matka je cizí státní občankou nebo bezdomovkyní (osobou bez státního občanství) a otec je státním občanem České republiky. K nabytí občanství dochází dnem souhlasného prohlášení rodičů o určení otcovství nebo dnem právní moci rozsudku o určení otcovství. Dítě tedy může být ještě nenarozené nebo naopak již může mít i přes 15 let. Stejně jako v případě narození není jeho souhlas rozhodující. Nabytí občanství nastává určeným dnem, nikoli zpětně. Toto ustanovení tak rovněž přispívá k realizaci principu jednoty občanství rodičů a dětí Osvojením Jedná se o způsob nabytí občanství, který rovněž reflektuje princip ius sanguinis. Dítě tak nabývá právní mocí rozsudku o osvojení státní občanství osvojitelů či osvojitele. V daných případech se vychází z předpokladu, že pokrevní rodiče osvojeného dítěte k němu ztrácejí jakoukoli právní vazbu a právně i fakticky na jejich místo nastupují osvojitelé. Tento způsob nabytí občanství je v České republice upraven v 3a zákona o státním občanství, podle kterého dítě, jehož alespoň jeden osvojitel je státním občanem České republiky, nabývá státního občanství České republiky dnem nabytí právní moci rozsudku o osvojení. 16 Analýza právní úpravy nabývání a pozbývání státního občanství (koncepční materiál MV ČR) [citováno: ]. Dostupný z: 17 Filip, J. Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva. Brno: Masarykova univerzita v Brně, s

15 Současně ustanovení 27c zákona o státním občanství výslovně stanoví, že dítě, jehož osvojitelé byli ke dni jeho osvojení státními občany České republiky nebo by se jimi stali k , nabylo osvojením státní občanství České republiky, pokud toto občanství nenabylo jinak. Jedná se o ustanovení s retroaktivními důsledky, které se vztahuje na případy osvojení, ke kterým došlo před nabytím účinnosti zákona o státním občanství. 5.5 Prohlášením(opcí) Nabytí státního občanství České republiky prohlášením závisí na projevu vůle budoucího občana. 18 Prohlášení o nabytí státního občanství České republiky podle 6 zákona o státním občanství, mohou učinit fyzické osoby, které byly k státními občany České a Slovenské federativní republiky, ale neměly ani státní občanství České republiky ani státní občanství Slovenské republiky. Jejich potomci v přímé linii, kteří nabyli zletilosti, mohou učinit takové prohlášení pouze za předpokladu, že nemají jiné státní občanství. Prohlášení může samostatně učinit fyzická osoba, která nabyla zletilosti. Rodiče, popř. jeden z nich, mohou do prohlášení zahrnout i dítě, popř. učinit pro dítě samostatné prohlášení. Potomci fyzické osoby, která byla k 31. prosinci 1992 státním občanem České a Slovenské federativní republiky, ale neměla ani státní občanství České republiky ani státní občanství Slovenské republiky, v linii přímé, kteří nabyli zletilosti, si mohou zvolit státní občanství České republiky prohlášením, pokud jde o bezdomovce (osoby bez státního občanství). Prohlášení o nabytí státního občanství České republiky se činí: - u krajského úřadu (v hlavním městě Praze u úřadu městské části, ve městech Brno, Ostrava a Plzeň u magistrátů těchto měst) příslušného podle místa trvalého, popř. posledního trvalého pobytu prohlašovatele na území České republiky - na zastupitelském úřadě ČR v zahraničí, činí-li prohlášení v cizině. K prohlášení o nabytí státního občanství České republiky je třeba připojit: - vyplněný předepsaný tiskopis, doklad totožnosti, rodný list, oddací list (pokud žadatel uzavřel manželství), rodné listy rodičů, doklady prokazující státní občanství ČSFR, čestné 18 Filip, J.Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva Masarykova univerzita v Brně, str

16 prohlášení o trvalém pobytu v České či Slovenské republice a v jaké době (pokud činíte prohlášení v cizině u zastupitelského úřadu ČR). Do prohlášení je možno zahrnou také dítě. V případě že jsou splněny všechny podmínky pro přijetí prohlášení o nabytí českého státního občanství, vydá příslušný úřad prohlašovateli osvědčení o nabytí státního občanství České republiky. Lhůty pro vyřízení činí maximálně 60 dní od učinění prohlášení před úřadem příslušným k jeho přijetí. 5.6 Udělením kapitole 6. Způsobu nabývání státního občanství udělením bude věnována pozornost v samostatné 16

17 6 Nabývání státního občanství udělením 6.1 Obecný přehled Jedná se o způsob nabytí státního občanství na základě žádosti podané cizincem nebo bezdomovcem, který má na území státu zákonem stanovený počet let trvalý pobyt. Rozhodnutí o udělení státního občanství je výkonem práva státní svrchovanosti a každý stát ve svých vnitrostátních předpisech stanoví podmínky pro udělení státního občanství. Tato zásada vychází z již zmiňované Haagské úmluvy z roku 1930 a odráží se i v právních předpisech České republiky. Na udělení státního občanství České republiky neexistuje právní nárok. Udělení státního občanství bývá zpravidla spojeno s určitou délkou trvalého pobytu na území státu, jehož občanství chce žadatel nabýt. Evropská úmluva o státním občanství stanovuje, že požadovaná délka pobytu před podáním žádosti o udělení státního občanství by měla činit nejvíce 10 let (viz čl. 6, odst. 3). Dále tato úmluva ponechává na zvážení státu, zda bude požadovat předložení dokladu o pozbytí dosavadního občanství a současně uvádí, že by tento doklad neměl být vyžadován v případech, kdy jeho předložení není možné nebo to nelze rozumně požadovat (viz čl. 16). V zákonech států jako jsou např. Finsko, Maďarsko, USA je dále stanovena podmínka prokázání znalosti jazyka a dále prokázání, že žadatel nebyl pravomocně odsouzen pro trestný čin. V Maďarsku, Lotyšsku, Rumunsku, Estonsku je dále požadováno i prokázání znalosti Ústavy a základních historických informací o státu, jehož občanství chce žadatel nabýt. 19 Stejně tak jsou rozdílně stanoveny odlišné podmínky nutné k podání a následnému projednání žádosti o udělení státního občanství. Nabývání státního občanství udělením se, pokud jde o počet případů, řadí na druhé místo za narození. O udělení státního občanství na žádost zpravidla rozhodují nejvyšší státní orgány jako např. v Austrálii, Francii, Irsku, Kanadě a Japonsku rozhoduje o žádosti o udělení státního občanství ministr, Ministerstvo vnitra v Itálii, ve výjimečných případech může přiznat státní občanství italská vláda, se schválením krále lze nabýt norské státní občanství, v Polsku rozhoduje o udělení státního občanství prezident. V případě USA a Dánska rozhodují o udělení 19 Analýza právní úpravy nabývání a pozbývání státního občanství (koncepční materiál MV ČR) [citováno: ]. Dostupný z: 17

18 občanství i jiné než nejvyšší orgány státu a to v USA soudy, v Dánsku generální guvernér oblasti Udělení státního občanství v České republice Udělení státního občanství bylo a jest výrazem státní suverenity a vychází ze zásady, že každý stát má právo určit si, kdo budou jeho občané. Na udělení státního občanství není právní nárok, ve věci jeho udělení se nerozhoduje o veřejném subjektivním právu. Jak ostatně judikoval Ústavní soud České republiky, 21 státní občanství lze definovat jako časově trvalý, místně neomezený právní vztah fyzické osoby a státu, které je proti vůli fyzické osoby zpravidla nezrušitelný a na jehož základě vznikají jeho subjektům vzájemná práva a povinnosti. Přitom je výsostným právem státu určovat podmínky, za kterých se státní občanství nabývá a pozbývá. O udělení tak významného institutu, jakým bezesporu státní občanství je, rozhoduje ve správním řízení ústřední orgán státní správy a to Ministerstvo vnitra - oddělení státního občanství a matrik na základě žádosti podané cizincem nebo osobou bez státní příslušnosti, kteří žijí trvale na území České republiky. Děje se tak dle zákona o státním občanství. Udělení státního občanství je závislé na správním uvážení tohoto orgánu (tzv. diskreční pravomoc) v rámci správního řízení o udělení státního občanství, nikoli na svobodném projevu vůle fyzické osoby, jak tomu je v případě nabytí státního občanství České republiky prohlášením. Český právní řád nezná legální definici pojmu správní uvážení. V odborné literatuře je tento pojem charakterizován mimo jiné takto: Podle tradice je správní uvážení představováno situací (nebo uplatněním legislativně-technického prostředku), kdy se vznikem nebo existencí určitých podmínek (skutkovým stavem) nespojuje příslušné ustanovení právního předpisu nutnost nastoupení jediného možného právního následku, a naopak ponechává subjektu vykonávajícímu veřejnou správu určitý (menší či větší) prostor pro volbu určitého řešení, resp. rozhodnutí. 22 Nejvyšší správní soud 23 ve věci udělování státního občanství mimo jiné judikoval, že na jedné straně souhlasí s názorem, že na udělení státního občanství není právní nárok, jak vyplývá z gramatické dikce ustanovení 7 odst. 1 zákona č. 40/1993 Sb., konstatuje však, že rozhodovací 20 Analýza právní úpravy nabývání a pozbývání státního občanství (koncepční materiál MV ČR) [citováno: ]. Dostupné z: 21 Nález sp. Zn. ÚS 9/94, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 2, str. 7 a následující 22 Skulová, S. Správní uvážení základní charakteristika a souvislosti pojmu. Brno: Masarykova univerzita, 2003, s Rozsudek Nevyššího správního soudu ze dne 11. ledna 2006 čj. 5 As 28/ , 18

19 činnost státních orgánů nemůže podléhat libovůli. Libovůle při rozhodovací činnosti správních orgánů by totiž zjevně odporovala charakteru státní správy jako činnosti podzákonné a zákonem řízené. Ústavní úprava právo na udělení státního občanství nezahrnula do svého katalogu subjektivně veřejných základních práv a svobod. Z toho ovšem nelze dovozovat, že zákonná úprava státního občanství se může pohybovat v jakémsi ústavně právním vakuu, tzn. že ústavními normami není vůbec limitována. V tomto bodě stačí připomenout, že i na tuto materii se nepochybně vztahují příslušné ústavní principy a nelze opomíjet rovněž skutečnost, že stávající ústavní systém vychází z hodnotové vázanosti a právě vazba na příslušné hodnoty představuje také sama o sobě ústavní limitaci této problematiky. 24 Domnívám se, že de lege ferenda by byla vhodnější právní úprava, která by zakotvila udělení státního občanství na základě zákonem stanovených podmínek jako veřejné subjektivní právo, jak je tomu například v Rakousku, Německu a Belgii. Tato právní úprava by také pomohla vyřešit mnohdy svízelnou situaci tzv. přistěhovalců druhé a třetí generace. V případě Rakouska za splnění zákonem předepsaných podmínek mají cizinci nárok na udělení občanství po 30 letech, kdy mají hlavní bydliště v Rakousku nebo po 15 letech hlavního bydliště, pokud prokážou současně osobní a profesní integraci do rakouské společnosti. V Německu existuje vedle naturalizace nenárokové (diskreční), naturalizace nároková (mandatorní) podle ustanovení cizineckého zákona pro určité kategorie imigrantů za splnění zákonem daných podmínek. 25 Myslím si, že nárok na udělení státního občanství po splnění zákonných podmínek rozhodně nemůže být na újmu státní suverenitě ani bezpečnosti státu. Naopak by byla na základě této skutečnosti lépe naplněna zásada předvídatelnosti rozhodování oddělení státního občanství a matrik Ministerstva vnitra a nemohlo by docházet k nedůvodným rozdílům v jeho rozhodovací činnosti. Dle mého názoru je závažným problémem skutečnost, že o naturalizaci rozhoduje složka výkonné moci, v praxi tedy anonymní úředníci Ministerstva vnitra a nikoliv instituce, které jsou svojí povahou nezávislé. 24 Molek, J., Šimíček, V. Udělování státního občanství na cestě od milosti státu k soudně přezkoumatelnému rozhodnutí. Právník,2005, číslo 2, s Právní komparativní studie migrace, kolektiv autorů, Poradna pro občanství/občanství a lidská práva. Praha: Open Society Fund Praha, 2003, s

20 7 Správní řízení o udělení státního občanství Předmětem správního řízení je taková rozhodovací činnost orgánů veřejné správy, jejímž účelem je vydání rozhodnutí, jímž se v určité věci zakládají, mění nebo ruší práva a povinnosti jmenovitě určené osoby, nebo jímž se v určité věci autoritativně prohlašuje, že taková osoba práva má, nebo nemá. 26 V případě řízení o udělení státního občanství se jedná o správní řízení zvláštní a správní řízení o žádosti. Pojem zvláštní správní řízení se v tomto smyslu používá pro správní řízení, jejichž úprava je výrazem kombinace obecné úpravy správního řízení a odchylek od něj s předností úpravy zvláštní a tzv. subsidiárním ( podpůrným ) využitím správního řádu. 27 V případě tohoto správního řízení je tzv. zvláštní úpravou zákon o státním občanství, v němž jsou upraveny základní procesní pravidla. Další text by měl být přehledným průvodcem správním řízením o udělení státního občanství České republiky. 7.1 Žadatelé o udělení státního občanství Žadateli jsou státní občané cizího státu nebo bezdomovci trvale žijící na území České republiky. Trvalý pobyt jim byl udělen na základě rozhodnutí cizinecké policie po splnění podmínek uvedených v zák. č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen cizinecký zákon). O udělení státního občanství mohou usilovat také osoby bez státního občanství trvale žijící v České republice. Účastníky řízení jsou tedy žadatel, který může žádost podat společně s manželem, žádosti mohou připojit také děti. Je tomu tak zejména kvůli dodržování principu jednotného občanství rodiny a přiměřené výši správního poplatku, jak je ostatně stanoveno v čl. 13 Evropské úmluvy o státním občanství. 7.2 Žádost Prvním krokem cizinců a bezdomovců v cestě za udělením státního občanství České republiky je podání žádosti. Z žádosti musí být patrno, o co žadatel žádá dle 45 odst. 26 Skulová, S. a kol. Správní právo procesní. Praha: Eurolex Bohemia, Praha, 2005; s Skulová, S. a kol. Správní právo procesní. Praha: Eurolex Bohemia, Praha, 2005; s

21 1 zákona č. 500/2004, správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen správní řád), dle 37 odst. 2 správního řádu, musí být z žádosti patrno, kdo ji podává, žadatel v ní je povinen uvést jméno, příjmení, datum narození a místo trvalého pobytu, popřípadě jinou adresu pro doručování dle 19 odst. 3 správního řádu. Pakliže žádost nemá uvedené náležitosti a trpí i dalšími vadami, správní orgán pomůže žadateli nedostatky odstranit na místě nebo jej vyzve k jejich odstranění a poskytne mu k tomu přiměřenou lhůtu a poučí jej o následcích neodstranění nedostatků v této lhůtě ( 45 odst. 2, správního řádu). Žádost o udělení státního občanství České republiky se podává u krajského úřadu (v Praze u úřadu městské části, ve městech Brno, Plzeň, Ostrava u magistrátů těchto měst) příslušného podle místa trvalého pobytu žadatele). Úřad příslušný k podání žádosti (dále je úřad) vyplní s žadatelem dotazník Pohovor Dalším procesním krokem pro žadatele je pohovor, k němuž je úřadem předvolán. Znalost českého jazyka neprokazuje žadatel, který je, nebo byl státním občanem Slovenské republiky. Tento pohovor ověří žadatelovu znalost českého jazyka dle vyhlášky Ministerstva školství mládeže a tělovýchovy č. 137/1993 Sb., na kterou je odkaz v odst. 3 7 zákona o státním občanství. Pohovor trvá nejdéle 30 minut. Znalost českého jazyka prokáže žadatel, pokud je schopen plynně a jazykově správně reagovat na otázky vztahující se k běžným situacím denního života a umí ústně sdělit obsah textu z denní tisku. O výsledku pohovoru je učiněn zápis do spisu. Zde bych chtěla podotknout, že jednacím jazykem v tomto správním řízení je jazyk český dle 16, odst. 1, správního řádu, v odst citovaného zákona, je zakotveno právo na tlumočníka pro každého, kdo prohlásí, že neovládá jednací jazyk. Žadatel si v tomto případě tlumočníka obstará na vlastní náklady. Byť v pohovoru prokazuje žadatel znalost českého jazyka, domnívám se, že by neměla být přítomnost tlumočníka účastníkovi při dalších fakultativních ústních jednáních v rámci tohoto správního řízení posouzena v jeho neprospěch při konečném rozhodování o udělení státního občanství, zejména z toho důvodu, že při pohovoru jazykově správně a plynně zodpovídá toliko otázky vztahující se k běžným situacím denního života, a za to jistě správní řízení o udělení státního občanství pro svoji náročnost považovat nelze. 28 Příloha č. 1 bakalářské práce 21

22 7.4 Zastoupení na základě plné moci Účastník tohoto správního řízení (žadatel) má právo zvolit si zmocněnce. Zmocnění se prokazuje písemnou plnou mocí nebo tak lze učinit ústním prohlášením do protokolu. Je na žadateli, jestli se rozhodne zmocněnce zmocnit pro celé řízení, nebo jen jeho část, k určitému úkonu či pro určitou skupinu úkonů (viz 33, správního řádu). V tomto správním řízením je pro žadatele nepochybně výhodnější, pokud má oporu v kvalifikovaném zástupci, který ho tímto specifickým správním řízení provede. V tomto bodě chci upozornit, že v České republice existují neziskové organizace, jež žadatelům nejen v oblasti nabývání státní občanství udělením poskytují zdarma odbornou pomoc a informace Zahájení správního řízení o udělení státního občanství Žádost o udělení státního občanství se odesílá prostřednictvím cizinecké policie Ministerstvu vnitra nejpozději do 30 dnů od jejího podání. Žádost se odesílá spolu se stanoviskem úřadu (v němž se zpravidla uvádí, jak žadatel spolupracoval, jaký byl průběh pohovoru), stanoviskem obecního úřadu příslušného podle místa trvalého pobytu žadatele (obecní úřad se vyjádří zejména k okolnostem, zda se žadatel v místě uvedeného trvalého pobytu zdržuje, zda nenarušuje klidné občanské soužití, do jaké míry je žadatel integrován do společnosti), stanoviskem cizinecké policie (v něm je vyjádřeno, zda žadatel plní povinnosti vyplývající pro něj z cizineckého zákona a zda nepředstavuje bezpečnostní rizika pro Českou republiku). Dále spolu s doklady (stanovenými v 8 zákona o státním občanství), které žadatel předložil úřadu. Správní řízení o udělení státního občanství je zahájeno dnem, kdy žádost došla Ministerstvu vnitra. O žádosti rozhoduje oddělení státního občanství a matrik, odbor všeobecné správy MV ČR. Posuzování žádosti ministerstvem můžeme rozdělit do čtyř fází. V první fázi ministerstvo žádost posoudí na základě splnění podmínek stanovených 7 zákona o státním občanství: a) Žadatel má na území České republiky ke dni podání žádosti po dobu nejméně pěti let povolen trvalý pobyt a po tuto dobu se zde převážně zdržuje, (podmínky pro udělení trvalého pobytu cizinci jsou upraveny v cizineckém zákoně). Trvalý pobyt ve smyslu cizineckého zákona, je totiž kvalifikovaný, nejvyšší pobytový statut, který může být za 29 např. Organizace na pomoc uprchlíkům, Doma v ČR, Poradna pro občanství/občanská a lidská práva 22

23 zákonem stanových podmínek (pokud pro cizince ze zákona nevyplývají výjimky z hlediska rodinných vazeb k občanu České republiky nebo k cizinci s trvalým pobytem), udělen cizinci po 10 letech nepřetržitého pobytu na území na základě povolení k dlouhodobému pobytu. Sečteme-li tedy požadovaných 5 let trvalého pobytu a 10 let nepřetržitého pobytu na základě povolení k dlouhodobému pobytu, dojdeme k výsledku 15 let pobytu v ČR před možností podat žádost o udělení státního občanství, což může odporovat čl. 6 odst. 3, Evropské úmluvy o státním občanství, kde je stanovena maximální délka pobytu před podáním žádosti na 10 let. Dle zákona o státním občanství ( 11 odst. 1, písm. b) lze délku pětiletého trvalého pobytu prominout, žije-li cizinec na území ČR nepřetržitě alespoň 10 let. Cizinec žádající o státní občanství po desetiletém pobytu je takto stavěn do pozice žadatele o výjimku, i když splňuje podmínku danou Evropskou úmluvou o státním občanství, jíž je Česká republika vázána a jež by tedy měla mít jako právní předpis vyšší právní síly přednost před zákonem. Obecně lze konstatovat, že lze prominout délku trvalého pobytu, nikoliv však jeho absenci. De lege ferenda by měla být podmínka 5 let trvalého pobytu nahrazena požadavkem desetiletého zákonného pobytu (součet délek trvalého pobytu a pobytu na základě povolení k dlouhodobému pobytu dohromady). Tento požadavek je v návrhu novelizace cizineckého zákona naplněn. Délka pobytu v tomto novelizačním návrhu, který má vejít v účinnost 1. září 2006, pro udělení povolení k trvalému pobytu je stanovena na 5 let. V prospěch této skutečnosti hovoří např. fakt, že v Evropě převládá trend ke zkracování požadovaných délek pobytu (např. Belgie zkrátila v posledních letech délku pobytu z 5 let na 3 roky) 30 a dále skutečnost, že délka pobytu sama o sobě není dokladem integrace cizince do české společnosti. Maximální délka pobytu by neměla také odporovat mezinárodní smlouvě, jíž je Česká republika vázána. b) Žadatel prokáže, že nabytím státního občanství České republiky pozbude dosavadní státní občanství, nebo prokáže, že pozbyl dosavadní státní občanství, nejde-li o bezdomovce, nebo osobu s přiznaným postavením uprchlíka na území České republiky. Tento dokument se předkládá pouze v případě tzv. udělení příslibu udělení státního občanství. Vydání tohoto příslibu je rozhodnutím o přerušení správního řízení na dobu 18 měsíců. Po tuto dobu je žadatel povinen si tento dokument opatřit. V případě průtahů ze strany úřadů domovského státu, může ministerstvo tuto lhůtu na 30 Právní komparativní studie migrace, kolektiv autorů, Poradna pro občanství/občanská a lidská práva. Praha: Open Society Fund Praha, 2003, s

24 žádost žadatele prodloužit. Doklad o pozbytí dosavadního státního občanství s dalšími listinami uvedenými v příslibu předloží žadatel příslušnému oddělení krajského úřadu, které je po opětovném získání stanoviska obce a Cizinecké policie, odešle Ministerstvu vnitra. Dnem, kdy tento doklad ministerstvu dojde, přerušené správní řízení pokračuje. Tato podmínka vychází z principu výlučnosti státního občanství České republiky. Současné globalizační a integrační trendy, které předpokládají volný pohyb osob, relativizují význam výlučného spojení fyzické osoby s jedním státem. Z pohledu de lege ferenda by měla být právní úprava této podmínky flexibilnější 31, tedy respektovat současné občanství žadatelovo a nenutit jej k vyvázání z tohoto svazku. Domnívám se, že by bylo více než vhodné zrušit koncepci jednoho občanství. Vyloučí se tím všechny problémy, které jeho uplatňování provází. V případě dodržení koncepce, umožnit dvojí občanství také osobám, které je získaly v souvislosti s historicky odůvodněnými důvody, jako osoby žijící na Těšínsku (polské občanství) či Hlučínsku (německé spolkové občanství). Právní úprava připouštějící vznik dvojího občanství by více reflektovala rozmanitost životních osudů bez zbytečných zásahů. c) Žadatel nebyl v posledních pěti letech pravomocně odsouzen pro úmyslný trestný čin. Splnění této podmínky žadatel potvrzuje předložením výpisu z rejstříku trestů, který nesmí být starší 6 měsíců. Tento doklad předkládá žadatel starší 15 let. Tato podmínka patří v evropských zemích k standardním požadavkům pro udělení státního občanství. Např. ve Velké Británii a Irsku je tento požadavek formulován obecněji: aby žadatel měl dobrý charakter, a nebo jak je tomu v případě Švédska, že vedl slušný život a lze to i nadále předpokládat. Francie a Rakousko vylučuje z možnosti udělit státní občanství pachatele závažnějších trestných činů (ve Francii to znamená odsouzení za trestný čin na více jak 6 měsíců, v Rakousku na více než 3 měsíce). 32 Dle mého názoru je tato podmínka legitimní, neboť stát nemá zájem, aby se jeho občany staly trestané fyzické osoby představující bezpečnostní riziko. Otázkou zůstává, zda takovým rizikem nejsou také žadatelé, kteří byly trestáni před 6 a více lety za závažné trestné činy. Zde dostává prostor Ministerstvo vnitra ve svém správním uvážení, ve kterém by mělo tento faktor posoudit. 31 Molek, J., Šimíček, V. Udělování státního občanství na cestě od milosti státu k soudně přezkoumatelnému rozhodnutí. Právník, 2005, číslo 2, s Právní komparativní studie migrace, kolektiv autorů, Poradna pro občanství/občanská a lidská práva. Praha: Open Society Fund Praha, 2003, s

25 d) Žadatel prokáže znalost českého jazyka. Podkladem pro doložení této podmínky je záznam o pohovoru, který proběhl u příslušného úřadu na základě vyhlášky č. 137/1993 Sb. Jakkoli můžeme u podmínky délky trvalého pobytu pozorovat v posledních letech liberalizační tendence 33, u jazykových podmínek je tento vývoj opačný. Na znalost úředního jazyka či jazyků je v evropských zemích kladen velký důraz. Jazykové požadavky dle vyhl. č. 137/1993 Sb., lze označit ve srovnání s požadavky v jiných evropských zemích za přiměřené. Pro porovnání maďarský zákon kombinuje jazykové znalosti se znalostí ústavy. Žadatel podstupuje zkoušku ze základních ústavních znalostí v maďarštině. Pro zajímavost ještě uvedu, že pokud je v zemi více úředních jazyků jako je tomu např. ve Velké Británii, je požadována znalost alespoň jednoho z těchto jazyků (angličtina, velština nebo skotská galština). 34 Myslím si, že v souvislosti s evropskou integrací i globalizací snad stojí také za úvahu, zda by angličtina mohla být v budoucnu alternativou češtiny. Podmínku znalosti českého jazyka lze prominout dle 11 odst. 4, zákona o státním občanství, v případech hodných zvláštního zřetele. Při neprokázání znalosti českého jazyka se může jednat například o vážné zdravotní důvody, vysoký věk žadatele apod. e) Žadatel plní povinnosti vyplývající z ustanovení zvláštního právního předpisu upravujícího pobyt a vstup cizinců na území České republiky (cizinecký zákon), povinnosti vyplývající ze zvláštních předpisů upravujících veřejné zdravotní pojištění, sociální zabezpečení, důchodové pojištění, odvody a poplatky. Ministerstvo si může dle 8 zákona o státním občanství, vyžádat potvrzení finančního úřadu o úhradě daní a poplatků, kopie daňových přiznání, výpisů z obchodního rejstříku, živnostenských listů nebo pracovních smluv, potvrzení zdravotní pojišťovny o řádném průběhu a platbách veřejného zdravotního pojištění a potvrzení zaměstnavatele o úhradě daně z příjmů a o platbách na veřejné zdravotní pojištění, sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti. Při udělování státního občanství je ekonomická a sociální situace žadatele prakticky vždy zohledňována. Obecně lze tvrdit, že žadatel takto prokazuje svoje zajištění existence, soběstačnost a že tedy nebude pro stát, o jehož 33 Právní komparativní studie migrace, kolektiv autorů, Poradna pro občanství/občanská lidská práva. Praha: Open Society Fund Praha, 2003, s Právní komparativní studie migrace, kolektiv autorů, Poradna pro občanství/občanská a lidská práva. Praha: Open Society Fund Praha, 2003, s