GERHARD FINK: ENCYKLOPEDIE ANTICKÉ MYTOLOGIE

Transkript

1 GERHARD FINK: ENCYKLOPEDIE ANTICKÉ MYTOLOGIE Votobie, Olomouc, 1996

2 Úvod Postavy a příběhy z antických pověstí o bozích a hrdinech se objevují v nejrozmanitějších podobách i na prahu 21. století. Setkáváme se s nimi v obrazárnách, na operních jevištích, ve filmu, v knihách, v dramatech, v časopisech - zkrátka všude, aniž bychom je však vždy rozpoznali. Kdo si vzpomene, když čte o účincích atropinu, na temnou Parku, která dala tomuto jedu jméno? Koho napadne u Loriotovy filmové prvotiny Oidipussi v prvním okamžiku něco víc než psychoanalýza a přehnaná vazba na matku? Kdo vůbec může tvrdit, vyjma několika odborníků, že se jakžtakž vyzná v mnohokrát navzájem propletených, přečasto vypravovaných antických mýtech? Toto pestré tkanivo vytvářeli Řekové přes tisíc let a Římané jím se závistí a současně i s obdivem zakryli nedostatky svého jednoduchého rolnického náboženství. Když pak křesťanství sesadilo staré bohy z trůnů, zdálo se, že zároveň je také veta po starém bohatství pověstí. Ale spolu s díly starých mistrů žili dále i bohové a hrdinové, iritovali zbožné mnichy, kteří s červenýma ušima četli frivolní scény z Ovidiových Proměn, a v renesanci a baroku zatlačovali církevní svaté do defenzivy - především v malířství. Přesně viděno, zanechaly antické mýty v kultuře západní Evropy tak hluboké stopy, že si vůbec nemůžeme dovolit na ně zapomenout: příliš mnoha věcem bychom najednou přestali rozumět. Tato kniha přináší příklady o nesmírném vlivu jistých látek v nejrůznějších oblastech, aniž by usilovala o úplnost. Co by také čtenáři pomohlo, kdybychom mu vypočítávali všechny již zatím zapomenuté opery, v nichž Aeneas zamotá hlavu ubohé Didoně, či všechny nástropní malby v zámcích, které líčí jeho odjezd z Kartága? Uvádíme to, s čím se naši čtenáři pravděpodobně setkají v dějinách umění, ve velkých muzeích nebo na jevištích, a necháme se vést výběrem, který pro nás již učinili jiní: ponecháme stranou, co již nepovažuje Kindlerův Literární lexikon za hodno zmínky, nebudeme vyhrabávat, co nepojal Heinz Wagner do svého Průvodce operami. Zůstane dost významného a trvalého, např. Gluckův Orfeus s nezapomenutelným nářkem: "Ach, já jsem ji ztratil!" nebo Botticelliho Zrození Venuše v Uffizi u Florencie nebo, abychom připomněli též jednoho velikána tohoto století, Odyssea a Kalypso Maxe Beckmanna v hamburské Kunsthalle. Podobná je většina údajů; jádro každého hesla této knihy tvoří příběhy, které se nám o mytických postavách dochovaly. My jsme je nejdříve převyprávěli - pokud to bylo možné - podle nejstarších antických pramenů. Například s Prométheem se poprvé setkáváme v díle Hesiodově, které vzniklo kolem roku 700 př. Kr. Poloboha tedy představíme tak, jak ho viděl Hesiodos: zchytralého, lstivého, ale nakonec přece neschopného čelit svému sokovi, otci bohů Diovi. Pozdější změny a přídavky jsou zřetelně odděleny: nechceme vytvářet jakési mytické ragú, nýbrž umožnit čtenáři rychlý přístup k dobrému překladu, nebo dokonce k originálnímu textu.

3 Kde se jedná o důležitý vývoj, zabýváme se jím blíže, např. proměnou Pandory z nejštědřejší bohyně v první ženu a nakonec v kořen všeho zla. Ovšem tohle je spíše výjimka, neboť chceme představovat postavy mýtů, nikoliv konkurovat standardním mytologickým dílům. Proto také nehovoříme o všech lomech a odrazech nějakého mýtu, k nimž dospěla neobyčejně tvůrčí fantazie Řeků v průběhu staletí. Tak jako později operetní libretisté zacházeli již i attičtí tragikové s přejatými látkami mnohdy značně volně - avšak když jsou stopy jejich kreativity zachytitelné jen v nemnoha fragmentech jinak ztracených děl, pak od nich upouštíme kvůli jasným konturám, které by mohly být příliš mnoha variantami rozmazány. Nehledáme jako historikové pravdu - každý mýtus je stejným způsobem "pravdivý" i "nepravdivý"; záleží jen na postoji pozorovatele. Hesiodos asi ještě věřil v bohy, o nichž psal; dobře o dvě století později mu už filosof Xenofanes rozhořčeně vyčítá: "Všechno Homér a Hesiod navěšeli bohům, co u lidí zasluhuje kárání a je hanbou: krádeže, nevěru a vzájemné podvádění." Ale ani tato kritika, ani kritika temného Herakleita, který by Homéra nejraději sešlehal metlou, ani Platonovo rozhodné odmítnutí mýtu neumlčelo jejich vypravěče. Jen postoj posluchačů se patrně změnil; původně znamenal mythos "řeč" nebo "zprávu"; později dominoval aspekt něčeho vybájeného, s čímž si lze i pohrávat. Vzhledem k tomu dáváme přednost starší verzi, a pokud tuto možnost volby nemáme, volíme pojetí, jehož účinky byly nejsilnější. Tyto účinky byly zcela podstatně ovlivněny kvalitou básníků a dramatiků, kteří zpracovávali určitou látku. Alexandr Veliký právem záviděl Achilleovi to, že našel herolda svých činů v Homérovi. Jde tudíž především o díla zásadního významu, z nichž referujeme: z Iliady a Odysseie, z obou nejstarších epických evropských básní připisovaných Homérovi, z Hesiodova trochu mladšího Zrození bohů a z jeho Prací a dní, z tragédií Aischylových, Sofoklových a Euripidových, z helénistického eposu o Argonautech od Apollonia z Rhodu a z obrovského, pozdně antického díla Nonnova, Dionysiaka. Vedle těchto řeckých výtvorů kráčí Aeneis od Vergilia jako římská národní báseň, mytologické divadlo světa Římana Ovidia, který ve svých Proměnách a Kalendáři umělecky spojil dohromady na tři sta jednotlivých pověstí. Pro rané římské dějiny, pokud se ztrácejí v mytické temnotě, je důležitým pramenem historické dílo Liviovo. Mnohé se muselo vybrat ze souborných děl, protože velká část antické literatury se v průběhu doby ztratila. Zde stojí na prvním místě Bibliothéka, příručka mytologie, sepsaná asi v 1. st. po Kr., která se nám dochovala ve zmrzačené podobě pod jménem alexandrijského učence Apollodora. Bohatost jejího materiálu je enormní, především ve srovnání s trochu mladšími Fabulemi Římana Hygina.

4 Zřejmě již v antice bylo nemožné uchovat si přehled o množství mytických postav. Tak začali v 5. st. př. Kr. tzv. "mytografové" sbírat, třídit a zhušťovat rozptýlené pověsti. Bibliothéka je místy suchopárný, často ale také vskutku obratně napsaný průvodce po příbězích o původu bohů v "předhomérovském" světě, k němuž patří temné a příšerné pověsti o Oidipovi a kletbě Atreovců až po trojskou válku a bloudění Odysseovo. Jestliže přiřazujeme látku k abecedně seřazeným osobám, je třeba zamezit nebezpečí opakování: Iason a Medeia patří k sobě; jestliže je rozdělíme, pak bychom museli pod heslem "Iason" a "Medeia" vypravovat tentýž příběh. Proto se má systém odkazů postarat o to, aby se obě hesla, vztažená k sobě, také navzájem doplňovala. Pod heslem "Iason" jsme shrnuli část příběhu Argonautů, kterou svým jednáním určuje Iason. Medeina msta na nevěrném je jen krátce naznačena. Podrobněji ji však přináší heslo "Medeia". Aby čtenář mohl rozlišovat, kde je možno a nutno pokračovat ve čtení, zavedli jsme dvojí odkazovací znaménka: * (např. Zeus*, Achilleus*) znamená, že eventuálně potřebnou informaci o jmenovaném bohovi nebo hrdinovi je možno nalézt pod jeho jménem. ** (např. Medeia**) vyjadřuje, že takto zdůrazněné heslo přináší důležité, doplňující informace k danému tématu. A Abas Král Argu na Peloponnésu, otec Akrisia*, pradědeček Persea*. Acca Larentia Larentií nazývá Ovidius (Kalendář III 55 a násl.) ženu pastýře Faustula*, která prý přijala malého Romula*. Totéž sděluje Livius (Od založení města I 4, 7), který kromě toho píše, že Acca Larentia byla prostitutka (lupa) a také tak byla nazývána. Romulus byl údajně kojen vlčicí, což se vysvětluje tím, že lupa znamená vlastně "vlčice". U Gellia (Noctes Atticae VII 7, 5) je Acca buď úspěšnou prostitutkou, která své nezměrné bohatství odkázala Romulovi, respektive římskému lidu, a za to byla každoročně oslavována obětní slavností, nebo Romulova chůva, která si ho po smrti jednoho ze svých dvanácti synů vzala k sobě. Macrobius, pilný sběratel 5. st. po Kr., k tomu připojuje několik skurilních detailů: Když se jednou strážce Herculova* chrámu nudil, vyzval svého boha ke hře v kostky o večeři a o děvče, házel za sebe i za něj a prohrál. Nato opatřil jídlo a zavřel ztepilou prostitutku Accu do chrámu. Ale bohovi se zalíbilo obojí, večeře i prostitutka, a dívce se odměnil tím, že jí umožnil najít bohatého muže, provdat se za něho a podědit po něm (Macrobius, Saturnalia I 10, 12-14). Ve skutečnosti se u Accy Larentie jednalo asi o starou bohyni, jejíž původní obraz byl zdeformovám racionalistickými změnami smyslu a sekundárními dodatky k nepoznání. Acis > Akis

5 Admetos Král z Fer v Thesálii, kterému musel Apollon* na Diův* příkaz po dobu jednoho roku sloužit jako pastýř, protože v hněvu nad ztrátou svého syna Asklepia** zabil Kyklopy* (Vergilius, Zpěvy rolnické III 2). S pomocí Apollona získal Admetos krásnou Alkestidu**: podařilo se mu, jak to požadoval její otec Pelias*, zapřáhnout do vozu zároveň lva a kance (Pausanias, Cesta po Řecku III 18, 16). Admetos se prý také zúčastnil lovu na kalydonského kance* a výpravy Argonautů*. Adonis Syn kyperského krále Kinyra a jeho dcery Myrrhy*, které se s pomocí její chůvy podařilo sdílet po několik nocí lože s otcem, aniž by byla poznána. Ten, když konečně odhalil zločin, pronásledoval svou dceru taseným mečem, ale unikla mu do Arábie, kde ji bohové na její úpěnlivou prosbu proměnili v myrhový strom. Již jako strom porodila Adonise a o překrásné dítě pečovaly Nymfy* (Ovidius, Proměny X ). Apollodoros, který matku Adonise nazývá Smyrnou*, dále vypráví, že sama Afrodite* byla krásou malého tak okouzlena, že ho skryla do bedny a svěřila Persefoně*. Když ta ho déle nechtěla skrývat, obrátila se Afrodite o pomoc k Diovi*; ten rozhodl, že Adonis má třetinu roku trávit u Persefony, další třetinu u Afrodity a poslední třetinu podle vlastního uvážení. Ale i tuto dobu věnoval mladý muž bohyni lásky, dokud ho na lovu nezabil divoký kanec (Apollodoros, Bibliothéka III ). Z krve milovaného nechala Afrodite vyrůst květinu, z níž se však mohla těšit jen krátce: sasanku, anemónu (Ovidius, Proměny X 739). Původně byl Adonis semitským bohem vegetace (adon: pán), jako Attis* milencem Velké matky bohů. Jeho smrt a návrat z podsvětí symbolizují zrození a zánik v přírodě, stejně jako Adonisovy zahrádky, misky s rychle rostoucími a vadnoucími květinami, které ještě v helénistické době byly ženami vysazovány při Adonisových oslavách. Nářek nad mladým bohem - o ton Adonin - doznívá v adonském verši, čtvrtém verši sapfické strofy. Návštěvnice Adonisových oslav líčí realisticky a humorně Theokritos kolem roku 275 př. Kr. v mimu Adoniazusai. Ve stylu Tassa a Ariosta rozšířil Gianbattista Marino ve své básnické skladbě L'Adone (1623) pověst o Adonisovi veselými, ironickými a učenými vložkami na 20 zpěvů. Také William Shakespeare se pokoušel v malém eposu Venuše a Adonis (1593) rétorickou nádherou, detailním líčením přírody a početnými dialogy překonat Ovidia. Venuše a Adonis byli oblíbeným tématem renesančního a barokního malířství, velice půvabně ho zpracoval zvláště dolnorýnský malíř Hendrick Goltzius (Venuše a Adonis, 1614, Mnichov, Alte Pinakothek); zmínky zaslouží také jeho Smrt Adonise (1603, Amsterodam, Rijksmuseum). Mramorového Umírajícího Adonise se směšně malým kancem najdeme v Bargellu u Florencie. Plastika byla dříve připisována Michelangelovi, ve skutečnosti však pochází od Vicenza d' Rossi. Od Augusta Rodina je rovněž jeden Umírající Adonis (1893, Paris, Musée Rodin). Adrastos

6 Syn argejského krále Talaa, u něhož našel útočiště z Théb vyhnaný syn Oidipův* Polyneikes*, stejně jako Tydeus*. Ti dva se dostali před jeho palácem do sporu, a když Adrastos spor urovnal, uviděl na štítě jednoho z uprchlíků obraz kance a na štítě druhého lva. Tu si vzpomněl na výrok věštce, že spojí své dcery s kancem a lvem, a přijal oba za své zetě. Polyneikovi dal za manželku svou dceru Argeiu a slíbil, že mu pomůže dobýt otcovské město. Marně ho věštec Amfiaraos* od toho zrazoval, marně byla varovným znamením smrt malého Ofelta* uštknutého hadem při tažení do Théb. Vskutku, šest ze Sedmi*, kteří táhli proti Thébám, zastihla smrt. Pouze Adrastos se na svém rychlém koni Areiontovi mohl zachránit útěkem do Athén a vyprosit si pomoc. Protože nový thébský král Kreon (1)* nechal ležet mrtvoly útočníků nepochovány, ujal se Adrasta Theseus*, dobyl Théby a postaral se pohřbení padlých (Apollodoros, Bibliothéka III 58-80). Aedon > Prokne Aello Jedna z Harpyjí*, která ve Vergiliově Aeneidě děsí Trojany proroctvím, že naleznou klid až tehdy, když z nouze sní své stoly. Když pak Trojané v Itálii kladou svá jídla na chlebové placky a spolu s nimi je jedí, pozná Askanios*-Iulus, že se věštba vyplnila (Vergilius, Aeneis VII ). Aerope Dcera krétského krále Katrea*. Když mu bylo předpovězeno, že jedno z jeho dětí ho zabije, dal Aeropu a její sestru Naupliovi*, který je měl v cizině prodat jako otrokyně. Soucitný muž přivezl dívky do Argu, kde se Aerope provdala. Jejími syny byli Agamemnon* a Menelaos* (Apollodoros, Bibliothéka III 15). Tím, že Aerope svého muže Atrea** podvedla a cizoložila s jeho bratrem Thyestem*, vyvolala řetěz hrůzostrašných činů, tzv. atreovskou hrůzu. Ona sama byla Atreem svržena do moře (Euripides, Elektra ; Orestes ; Apollodoros, Bibliothéka, V 10-11). Afareus Otec Idy* a Lynkea*, "Afareovců". Afrodite Bohyně lásky; u Homéra dcera Dia* a Diony (Ilias III 374, V 370 a násl.), podle Hesioda však "Zrozená z pěny", protože pocházela z pěny, která se vytvořila kolem genitálií, které svému otci Uranovi odřízl srpem a hodil do moře Kronos* (Zrození bohů ). Starobyle a děsivě působící vyprávění Hesiodovo děkuje za svůj vznik pokusu etymologicky zdůvodnit neřecké jméno: jeho první části rozuměli jako aphros, pěna. Takový "lidově etymologický" výklad je hojný; jako příklad budiž jmenován Prometheus*. Že se u Afrodity jedná o jednu z velkých bohyní mateřství a plodnosti předoasijského prostoru, o "vládkyni zvířat", dokazuje opravdu zřetelně 5. homérský hymnus, v němž je široce popisováno její spojení s Anchisem*. Podle něho "probouzí ve zvířatech touhu, takže se hned párují v stinném prostoru dvora" (Homérský hymnus V 73 a násl.). Líčí i její spojení s

7 Adonidem**. Římané přenesli mýty o Afroditě na Venuši*. V Odysseii (VIII ) podává pěvec na dvoře fajáckého krále zprávu o tom, že Afrodite svého nemilovaného manžela, kulhajícího boha kovářství Hefaista*, podváděla s Areem*. Hefaistos je přistihl in flagranti a polapil je do zlaté sítě. Přivolaní bohové se dali do "homérského" smíchu, ale mnozí z nich by sami rádi leželi tak těsně u krásné bohyně, která i při Paridově soudu uměla účinně využít svých půvabů. Počet vysochaných a namalovaných Afrodit za dobrých 2500 let není možno vypočítat; mezi zvláště proslulé patří Zrození Afrodity ze střední části Trůnu Ludovisiů (kolem roku 460 př. Kr., Řím, Museo Nazionale Romano/Museo delle Terme), Praxitelova Afrodite Knidská (kolem roku 450 př. Kr., kopie ve Vatikánských muzeích, Řím), Venuše Mélská (ostrov Melos, 2. st. př. Kr., Paříž, Louvre) a trochu pozdější Venuše Landolina v muzeu v Syrakusách, která patří k typu "kallipygos", Afrodit s dobře formovanou zadní částí těla. Obraz s nepopsatelným kouzlem je Zrození Venuše od Sandra Botticelliho (kolem roku 1480, Florencie, Uffizi): bohové větru doprovázejí nahou bohyni, zmítající se na vlnách ve velké lastuře, k pevnině, kde bude oděna do krásného šatu. Ve skvostných šatech vidíme bohyni na dalších dvou Botticelliho obrazech, na alegorickém obraze Jaro (kolem roku 1478, Florencie, Uffizi) a na desce Venuše a Mars (kolem roku 1483, Londýn, National Gallery), zatímco Paridův soud od Lukase Cranacha st., namalovaný roku 1530, (Staatliche Kunsthalle, Karlsruhe) ji ukazuje opět nahou a diváka nutí k úsměvu: zcela komicky koketují tři bohyně s princem v těžké zbroji, jedna z nich stojí dokonce na jedné noze! Na stejnojmenném pozdním díle Augusta Renoira (kolem roku 1914, Philadelphia, soukromý majetek) nás okouzlí zářivé barvy a bujná zaoblení. Po velkých evropských muzeích jsou roztroušeny zobrazení Venuše s jejím synem Amorem z dílny Lukase Cranacha ml. ( ); někdy drží ten malý medovou plástev a včely napadají loupežníka. "Taková je láska", oznamuje (např. v Germánském národním muzeu v Norimberku) latinský nápis, "sladká a současně hořká." Mnohá "Odpočívající Venuše" má představovat vysoce postavenou dámu jako např. proslulá Venuše Urbinská (Tizian, kolem roku 1540, Florencie, Uffizi), mnohá byla malována pro objednavatele, který si chtěl pověsit něco erotického do své soukromé komnaty, např. Tizianova Venuše s varhaníkem (kolem roku 1550, Gemäldegalerie Berlín-Dahlem). V tomto případě má varhaník rysy španělského krále Filipa II. Pauline Borghese se nechala roku 1807 vysochat do mramoru v podobě Venuše sochařem Antoniem Canovou (Galleria Borghese, Řím). Aféru s bohem války obměnil originálním způsobem Jacopo Robusti Tintoretto ( ) na obraze Vulkán překvapuje Venuši a Marta (Alte Pinakothek, Mnichov): zde není žádná zlatá síť, a tak se mohl Ares/Mars při neočekávaném návratu parohatého manžela ještě ukrýt pod stůl. Ale to mu nic nepomůže, neboť je zde malý psík, který na něho štěká. Jako kuriozita budiž poznamenáno, že norimberský ševcovský poeta

8 Hans Sachs roku 1568 zveršoval a uvedl na scénu masopustní frašku Zajetí bohyně Venuše s bohem Martem. Agamemnon Syn Atrea* a Aeropy*, bratr Menelaa*, manžel Klytaimestry*, otec Oresta*, Elektry*, Ifigenie* a Chrysothemidy*. Když byl Atreus Aigisthem* zavražděn a pánem Mykén se stal Thyestes**, zachránila malého Agamemnona a jeho bratra chůva. Později oběma pomohl k svržení Thyesta Tyndareos*, který dal také Agamemnonovi za ženu svou dceru Klytaimestru. Jejího prvního muže, syna Thyesta, a její novorozeně zabil. Menelaos se oženil s druhou dcerou Tyndarea, Helenou*, a nastoupil po svém tchánovi na spartský trůn (Apollodoros, Bibliothéka V 15-15). Když trojský princ Paris* unesl Helenu*, prosil Menelaos svého bratra o pomoc a ten shromáždil brannou moc skoro z celého Řecka. S tou se chtěl přeplavit u Aulidy do Malé Asie, avšak zabránilo mu v tom naprosté bezvětří. Věštec Kalchas* prohlásil, že bohyně Artemis* musí být usmířena obětí, a požadoval obětovat Agamemnonovu dceru Ifigenii. Lstí byla nic netušící dívka i s matkou vlákána do vojenského tábora: údajně se měla zasnoubit s Achilleem*. Zavčas ale prozradil starý sluha královně, co Agamemnon skutečně plánuje. Achilleus chtěl Ifigenii zachránit, avšak ta byla nakonec ochotna po těžkém vnitřním boji za Řeky zemřít. Artemis ji ale při obětních obřadech unesla a místo ní položila na oltář laň (Euripides, Ifigenie v Aulidě). A tak se přeplavilo řecké loďstvo za příznivého větru do Troje, která kladla rozhořčený odpor. V desátém roce války popudil Agamemnon proti sobě Achillea**. Když vystavil své vojsko zkoušce, poznal, jak jsou všichni válkou unaveni, a v následujících bojích se musel vyrovnávat s těžkými protiúdery, dokud se opět s Achileem nesmířil (Ilias I-XXIV). Po dobytí Troje se Agamemnon vrátil se svou kořistí, věštkyní Kassandrou*, nazpět do Mykén a tam byl Aigistem* ve spolku s Klytaimestrou, respektive jí samou, při koupeli zavražděn (Odysseia III ; Aischylos, Agamemnon; Seneca, Agamemnon). Malého Oresta, který později otce pomstil, zachránila Elektra*. Příběhy kolem Agamemnona byly vždy znovu vyprávěny generacemi básníků, kteří je přitom v jednotlivostech podstatně měnily. Zatímco v Iliadě je mykénský panovník, nehledě k chybám, které činí z hrdosti a tvrdohlavosti, charakterizován vcelku pozitivně jako "pastýř národů", jako "božský" a "Diem milovaný", je u Aischyla pod kletbou, která leží na Atreově domu; Euripides z něj naproti tomu dělá neduživého váhavce. Jevištně působivá látka podněcovala až do nejnovější doby četné dramatiky, mezi nimi i Gerharta Hauptmanna, jehož atreovská tetralogie se nemusí před antickými vzory stydět. Skládá se z částí Ifigenie v Aulidě (1943), Agamemnonova smrt (1947), Elektra (1947) a Ifigenie v Delfách (1941), z nichž první tři se opírají o Euripida, Aischyla a Sofokla (Elektra). Zdůraznění silných emocí a děsivých prvků je do jisté míry přibližují k Senecovi. Jako trilogie je koncipováno dílo Mourning becomes Electra (1931, Smutek sluší

9 Elektře) od Eugena O'Neilla, který tragické dění přenáší do Ameriky 19. století a zdůvodňuje je psychikou jednajících postav. Agamemnon se promění v Ezru Mannona, úspěšného generála, z Klytaimestry se stává jeho žena Christina, která podvádí svého muže s kapitánem Brantem a nakonec ho otráví. Na operní scéně se prosadil Willibald Gluck Ifigenií v Aulidě (1774), jejíž francouzský libretista se držel spíše Euripida než náhražkové Ifigenie z chudokrevné tragédie Ifigenie od Jeana Racina (1674). Agaue Dcera Kadma*, matka a vražedkyně Penthea**. Agenor Král Tyru, otec Europy*, kterou unesl Zeus*. Aby ji vypátral, vyslal Agenor do světa své tři syny, Kadma*, Kilika a Foinika, a přikázal jim, aby se bez sestry nevraceli. Protože ji však nebylo možno najít, usadil se Kilix v Kilikii, Foinix ve Foinikii a Kadmos založil Théby (Apollodoros, Bibliothéka, III 1-4). Aglauros, Agraulos Dcera Kekropa*, sestra Hersy* a Pandrosy*, s nimiž společně měla střežit košíček od Athény*. Proti výslovnému zákazu bohyně se Aglauros podívá dovnitř a spatří malého Erichthonia** (Ovidius, Proměny II ). Pro svou zvědavost a pro projevenou chtivost vůči Merkurovi*, zamilovanému do Hersy, je Aglauros těžce potrestána: ohavná bohyně závisti jí vdechne jed žárlivosti, který ji rozežírá, dokud ji Merkur nepromění v kámen s ošklivými skvrnami (Ovidius, Proměny II ). V Ovidiově působivě líčeném příběhu proměny získává bájná postava, ve starší tradici marginální, a proto asi rozporně charakterizovaná, jasné kontury. U Herodota (VIII 53) je řeč o svatostánku Kekropovy dcery Aglauros na svahu Akropolis; Demosthenes (XIX 303) míní, že se obětovala pro svou vlast; v Euripidově Ionovi (21 a násl., 270 a násl.) se naproti tomu říká, že ji Athéna postihla šílenstvím a že se společně se svými sestrami zřítila z Akropole. Achaemenides Druh Odyssea*, který při jeho útěku před Polyfemem* zůstal na Sicílii a byl později zachráněn Aeneem (Vergilius, Aeneis III ; Ovidius, Proměny XIV ). Protože se v Odysseii nikde o Achaemenidovi nemluví, dá se předpokládat, že si Vergilius tuto postavu vymyslel. Acheloos Bůh stejnojmenné řeky ve středním Řecku, syn Okeana* a Tethye*, milenec Perimely*, otec Sirén*. Když se Acheloos ucházel o krásnou Deianeiru*, podlehl v zápase svému spoluuchazeči Heraklovi*, i když se přitom proměnil v hada a divokého býka. Jeho hlavu vtiskl Herakles tak mohutně do písku, že mu ulomil jeden roh. "Nymfy ho naplnily plody a vonnými květy a obětovaly ho bohům. Bohatství rohu má nyní Dobrá bohyně hojnosti." (Ovidius, Proměny IX 1-88; k "rohu hojnosti" Amaltheia) Vousatá a rohatá hlava Acheloa byla oblíbeným motivem v řeckém a etruském umění; souboj s Heraklem namaloval mj. Guido Reni (kolem roku 1630, Paříž, Louvre); hodokvas pro Thesea* a jeho průvodce, při

10 němž nechává Ovidius boha samého vypravovat, jak byl poražen, namaloval Peter Paul Rubens (kolem roku 1625, New York, Metropolitan Museum of Art). Acheron Jedna ze čtyř podsvětních řek, přes jejíž bahnitý proud převážel Charon* duše zemřelých na druhý břeh, pokud byli pochováni podle zvyklostí. V opačném případě bloudily bědujíce po břehu. Zdá se, že jejich nářky zaznívají ze samotného názvu řeky, kterou jako živí přepluli jen Herakles* a Orfeus*. Boha řeky označuje Ovidius za otce Askalafa*. Achilleus Syn Pelea* a mořské bohyně Thetidy*, největší hrdina Řeků v boji o Troju. Achilleovo mládí: Thetis chtěla učinit svého syna nesmrtelným, a tak ho v noci vložila do ohně a ve dne namastila potravou bohů, ambrozií. Když ji Peleus vyslídil a uviděl malého zmítat se v plamenech, hlasitě vykřikl a zmařil tak plán matky, která se zklamaná vrátila do moře. Peleus předal dítě Kentaurovi* Chironovi*, který ho živil lvími játry a medvědím morkem a dal mu jméno Achilleus. Původně se chlapec jmenoval Ligyron. Když mu bylo devět let, oznámil věštec Kalchas*, že bez Achilleovy pomoci nemůže být dobyta Troja. Ale Thetis, která věděla, že Achilleus tuto válku nepřežije, ho přenesla v dívčích šatech na ostrov Skyros a ukryla ho mezi dcerami krále Lykomeda*. Do jedné z nich, Deidameie*, se zamiloval a ona mu porodila Pyrrha, který se později nazýval Neoptolemos*. Odysseus*, jemuž byl úkryt mladého hrdiny prozrazen, ho odhalil tak, že dívkám předložil své dary - krásné šaty a šperky, ale také výstroj a zbraně - a nečekaně nechal zatroubit na válečné trubky, načež Achilleus ihned sáhl po zbraních (Apollodoros, Bibliothéka III , podle starších, nám nedochovaných pramenů). Že Thetis ponořila svého syna do Styxu* držíc ho za patu, aby ho učinila nezranitelným před úderem a bodnutím, a že při tom právě tato pata zůstala zranitelná, čteme teprve v Achilleidě Papinia Statia (I 269). O vojenském tažení proti Skyru a proti městu krále Telefa*, Theuthranii, kterou Řekové omylem považovali za Troju, a také o zájmu Achillea o krásnou Helenu* se vyprávělo ve starších, dnes již ztracených eposech. Ilias o tom ale nic neví, ani o dívčím převlečení; podle jejího podání se Odysseus * a Nestor* zastavili pro hrdinu u jeho otce, který mu radil, "aby byl vždycky nejlepší a nade všechny vynikal" (Ilias XI 784). Později se Achilleus dozvěděl od své matky, že svou účastí ve válce se rozhodl pro velkou slávu na úkor dlouhého života. Čtyřicet dní před Trojou: V prvním verši Iliady je uvedeno jako její téma hněv Achilleův. Toho rozhněvá chování vrchního velitele Agamemnona*, který se nejprve vzpírá vrátit krásnou zajatkyni Chryseovnu* jejímu otci. Nato se on, kněz Apollonův*, obrátí s žádostí o pomoc na svého boha, a ten potrestá Řeky morem. Nyní musí Agamemnon ustoupit, ale snaží se vynahradit si škodu tím, že unese Achilleovu dívku Briseovnu*. Hrdina se s nevolí podřídí,

11 ale odpírá další účast v boji. Jeho matka Thetis však prosí Dia*, aby nechával Trojany tak dlouho vyhrávat, dokud nebude odčiněno bezpráví, které utrpěl její syn. Řekové se vskutku dostanou do velké tísně, a hledajíce pomoc, obrátí se na Achillea, který se však umoudří teprve tehdy, když Hektor začne zapalovat řecké lodě. Achilleus dá svému příteli Patroklovi* vlastní výstroj a umožní mu zúčastnit se boje pod svým jménem. Nejdříve před ním Trojané v panice prchají, pak se ale proti němu postaví Hektor, zabije ho a uloupí mu výzbroj. Achilleus se nato smíří s Agamemnonem, který mu vrátí Briseovnu, a jakmile mu dá jeho božská matka u Hefaista* ukout nové zbraně, vrhne se s nesmírnou zuřivostí do zápasu. Pobije tolik Trojanů, že jejich mrtvoly zahradí řeku Skamandros*. Její bůh se v rozhořčení pokouší zuřivce utopit, ale Hefaistos mu v tom zabrání. Ani Hektor není s to odolat Achilleovi: třikrát se jím dá hnát kolem trojských hradeb, až mu Athéna* v podobě jeho bratra Deifoba* dodá odvahu - k vlastní záhubě! Achilleus zabije Hektora, který ještě než zemře, mu prorokuje jeho vlastní konec, a odvléká mrtvolu na voze, aby ji předhodil jako žrádlo psům. Ale když Priamos*, Hektorův otec, přijde s božskou pomocí k němu do tábora, dá se přemluvit a mrtvého vydá. Tím končí Ilias, jejíž děj se omezil na čtyřicet dní desátého roku války (Ilias I-XXIV). Achilleova smrt: Hektorovou smrtí není zánik Troje zdaleka zpečetěn. Město ještě nalezne spojence - ale jak královna Amazonek Penthesileia*, tak Etiopan Memnon* Achilleovi podlehnou, dříve než jej samého zasáhne šíp Paridův* řízený Apollonem* (Apollodoros, Bibliothéka VIII 1-2). V podsvětí smí velký hrdina vládnout jako král nad mrtvými, avšak raději by byl čeledínem u hladového sedláka, ale zato živý (Odysseia XI ). Po dobytí Troje se ukáže jeho stín nad jeho hrobem a požaduje obětování Polyxeny*, nejmladší Priamovy dcery (Euripides, Hekabe; Ovidius, Proměny XIII ). Zatímco Ovidius zdůrazňuje nesmiřitelnou touhu mrtvého po pomstě, je podle jiných převezen na Ostrovy blažených, kde se spojí s Polyxenou, Helenou, nebo dokonce Medeou*. Další život: Líčit Achilleovy činy v konkurenci s nesrovnatelnou Iliadou se odvážilo jen několik velkých básníků. Je pozoruhodné, že Achilleis Římana Statia (kolem roku 95 př. Kr.) zůstala nedokončena právě tak jako stejnojmenný epos Goethův (1799) a ukazuje hrdinu v zajetí bezprostředně se blížícího konce. Láska k Polyxeně mu umožňuje zapomenout na osud, který ho zastihne při svatbě(!). Kleistovo veršované drama Penthesilea (1808) se svými vyhrocenými protiklady mezi něžností a divokými výbuchy, v němž nenávistná láska Amazonky přináší Achilleovi i jí smrt, bylo Goethem prudce odmítnuto a na jevištích se objevuje jen zřídka. Menší duchové naprosto ztroskotali na přemocném hrdinovi, např. Thomas Corneille, bratr proslulého Pierra, se svým dramatem Achilleus (1673). Opera a opereta se věnovaly zvláště událostem na Skyru, např. Deidamia Georga Friedricha Händela (1739). Také v malířství docházely zvláštní obliby scény z Achilleova dětství

12 a mládí, zvláště Chironova výchova (známá už z nástěnné malby z Pompejí) a pobyt mezi dcerkami Lykomedovými (např. od Petra Paula Rubense, kolem roku 1620, Prado, Madrid). Proslulá je vázová malba Exekiova Achilleus s Aiantem při hře v kostky (kolem roku 530 př. Kr., Řím, Vatikánské sbírky) a metopa ze Selinuntu Achilleus zabíjí Penthesileiu (5. st. př. Kr., Palermo, Museo Nazionale). Stejná scéna se nachází na jedné attické číšce z Vulci (kolem roku 460 př. Kr., Mnichov, Antikensammlungen): královna Amazonek klesla před Achilleem a vzhlíží k němu plná důvěry a lásky; on jí ale vráží do hrudi meč. Aiakos Syn Dia* a Aiginy*, otec Pelea*, Telamona*, s mořskou bohyní Psamathou* měl ještě syna Foka*. Aiakos byl nejzbožnějším mužem své doby; proto mohl osvobodil Řecko od výroku orákula o neplodnosti, kterou zavinil zločin Pelopův; po své smrti se stal jedním ze tří soudců v podsvětí (Apollodoros, Bibliothéka III ). V tom, že Aiakovi poddaní byli stvořeni z mravenců, se zmiňuje Apollodoros; Ovidius to uvádí do souvislosti se široce popisovanou epidemií moru na Aigině (Proměny VI ). Po smrti skoro všech obyvatel prosil Aiakos úpěnlivě Jupitera*, aby mu vrátil tolik občanů, kolik mravenců leze po jeho svatém dubu. Prosba byla splněna, a protože noví Aigiňané byli původně mravenci, myrmekes, nazývali se od nynějška Myrmidony. Aias Lat.: Aiax; 1. Syn Telamona*, bratr Teukra*, zvaný Telamoňan nebo "velký" Aias; po Achilleovi* nejstatečnější Řek před Trojou, který se měřil v souboji s Hektorem* a zranil ho, dále odrazil útok Trojanů na lodní tábor a také pomáhal zachránit mrtvolu Patroklovu* (Ilias, především II, VII, XVII). Po Achilleově smrti požaduje Aias jeho zbraně, ale rozhodčí soud je přiřkne Odysseovi*. V záchvatu zuřivosti chce poražený zabít vůdce Řeků; Athéna* jej však oslepí, takže rozseká stádo ovcí. Když opět přijde k vědomí a vidí, co způsobil, pln studu nalehne na svůj meč (Sofokles, Aias). Tuto scénu zobrazil velký attický malíř váz Exekias na černofigurové amfoře (kolem roku 540 př. Kr., Musée de Beaux Arts et d' Archéologie, Boulogne-sur-Mer). O sporu kolem Achilleových zbraní se široce pojednává v Ovidiových Proměnách (XII XIII 398); aby zůstal v rámci příběhů s proměnami, vysvětluje, že z krve mrtvého Aiase vyrašila nachová květina, na jejíchž okvětních lístcích lze zřetelně číst AI AI. 2. Syn lokridského krále Oilea*, "malý" Aias, vůdce lokridského oddílu před Trojou, dobrý bojovník kopím a běžec (Ilias, především II, XIII, XXIII). Při dobývání Troje Aias rozhněval Athénu*, protože znásilnil věštkyni Kassandru*, když objímala její sochu (Apollodoros, Bibliothéka VIII 22). Proto ho chce Athéna na cestě domů zničit, ale Poseidon* ho zachrání. Tu vykřikne Aias z hrdosti a zaslepenosti, že nyní sám unikl z propasti moře proti vůli bohů. Poseidon okamžitě rozdrtí skálu, na které se provinilec zachránil, a Aias se utopí (Odysseia IV ).

13 Aidoneus Pán podsvětí, Hádes*. Aietes Král Kolchidy na východním pobřeží Černého moře, syn boha slunce Helia* a Persidy, bratr Kirke* a Pasifae*, otec Medeie**. Přátelsky přijme Frixa**, nechá střežit drakem zlaté rouno berana, jím obětovaného, a klade Iasonovi**, který je chce získat, obtížné úkoly (Apollodoros, Bibliothéka I 83; ). Aigeus Syn Pandiona*, athénský král. Po dvou bezdětných manželstvích obdržel záhadné orákulum, jehož smysl pochopil teprve Pittheus*, král troizenský v Argu. Ten opil Aigea a sblížil ho se svou dcerou Aithrou*, která s ním - nebo s Poseidonem*, který k ní přišel téže noci - měla Thesea**. Když se Aigeus s Aithrou loučil, prosil ji, aby v případě, že porodí syna, ho vychovala, ale zamlčela mu jméno otce. Současně zanechal pod skaliskem své boty a svůj meč a přikázal, aby za ním jeho syna poslali, jestliže dokáže zvednout kámen a vzít na sebe poznávací znamení. Nato se vrátil Aigeus do Athén a oslavoval Panathénaje, při nichž dosáhl Androgeos*, Minoův* syn, skvělého vítězství. Nakonec ale vzaly slavnosti smutný konec. Minos začal vést s Athénami válku, bohové seslali mor a hladomor a Aigeos se musel podvolit podmínkám krétského krále, který požadoval sedm mladých mužů a sedm dívek jako potravu pro Minotaura* (Apollodoros, Bibliothéka III ). Ještě než Theseus** pomohl Athéňanům od této pohromy, přišla k Aigeovi Medeia* a stala se jeho čtvrtou ženou. Protože mu však ukládala o život, vyhnal ji Aigeus pryč. Později si vzal život na základě nedorozumění, když se Theseus vracel z Kréty (Apollodoros, tamtéž I 147; IV 12). Aigina Dcera říčního boha Asopa, znásilněna Diem* v podobě orla nebo ohně a unesena na ostrov Oinone, který dostal později název Aigina a byl ovládán jejím synem Aiakem* (Ovidius, Proměny VI 113; VI ). Aigistos Syn Thyesta*, milenec Klytaimestry* a vrah Agamemnona*; po sedmiletém panování nad Mykénami zavražděn Orestem* (Odysseia IV ; III , ). V Aischylově tragédii Agamemnon ubije svého muže sama Klytaimestra; Aigistos ospravedlňuje tento čin jako pomstu za Atreův* zločin (Agamemnon ). Aineias Syn Anchisa* a Afrodity*, po Hektorovi* nejstatečnější obránce Troje*, v souboji s Diomedem* zraněn vrženým kamenem, ale svou božskou matkou a Apollonem* zachráněn a Artemidou* a Leto* ošetřen (Ilias V ). Když se postaví proti Achilleovi*, Poseidon* ho unese, protože mu právě z jeho ruky hrozí smrt (Ilias XX ). Podle vůle osudu má "Aineias pevně vládnout nad trojským lidem, a po něm i synové jeho synů, kteří se v budoucnu zrodí " (Ilias XX 307 a násl.) Že Aineiův rod rozkvete, slibuje také Afrodite v homérském hymnu (V 196 a

14 násl.), v němž je podrobně líčeno její setkání s Anchisem; že ale Aineias musí pro zbytek svého národa hledat novou vlast, o tom není nikde v Iliadě řeč. Ale zdá se, že již koncem 6. století př. Kr. je mu připisováno založení měst v západním Středomoří. Proč jej přijali Římané za svého prapředka, je sporné. Snad zde hrála roli již v Iliadě zdůrazňovaná zbožnost hrdiny, o jehož bludných cestách píše nejprve Naevius ve svém díle Bellum Poenicum (kolem roku 210 př. Kr.). O generaci později začal Ennius své Anály pádem Troje a Vergilius vytvořil z mezitím bohatě rozvinuté látky Aeneidu. V ní je Aeneovo loďstvo při odjezdu ze Sicílie zahnáno bouří, kterou vyvolá Juno*, ke břehům Afriky, kde Trojany přátelsky přijme královna Kartága, Dido*. Aeneas vypravuje o dobytí svého domovského města pomocí trojského koně*, o svém útěku se starým otcem na zádech a s chlapcem Askaniem* na ruce, jakož i o dosavadních bludných cestách. Dido se do hrdiny zamiluje, ten její lásku opětuje, ale na Jupiterův* příkaz musí pokračovat ve své cestě do Itálie. Opuštěná Dido nevěrníka prokleje a zabije se - nepřátelství Kartága a Říma tím má své mytologické zdůvodnění. Při druhém pobytu na Sicílii uctí Aeneas uspořádáním pohřebních her památku svého otce, kterého tam musel pochovat před onou osudnou bouří. V jejich průběhu zapálí trojské ženy, unavené dlouhým putováním, lodě; Jupiter ale uhasí oheň průtrží mračen. Jakmile Aeneas dorazí do Itálie, nechá si věštit kymskou Sibyllou*. Ta mu přikáže, aby ulomil jednu Proserpininu* zlatou větévku, a když tuto úlohu splní, vede ho podsvětím do Elysia. Tam mu jeho otec ukáže duše mužů, kteří se jednou stanou vůdci Říma, mezi nimi i Caesara a Augusta, a slíbí Římanům světovládu. Podmanění Řecka se jeví v této souvislosti jako pozdní, ale spravedlivá msta za pád Troje. Navrátiv se k živým, získá Aeneas přátelství krále Latia, Latina*, který Trojanům přidělí půdu a na základě věštby dá vůdci cizinců za ženu svou dceru Laviniu*, ačkoliv je už zasnoubena s rutulským knížetem Turnem. V něm získá Aeneas nesmiřitelného odpůrce, kterého teprve po mnoha krvavých bitvách přemůže v osobním souboji. Těžce raněný Turnus prosí úpěnlivě o milost, ale Aeneas mu mečem probodne hruď (Aeneis I-XII). Proměna trojského Aineia na praotce Římanů Aenea je vzorovým příkladem vědomé úpravy jádra pověsti v průběhu času se stále zřetelněji vystupujícím politickým záměrem. Zpočátku asi Římanům stačilo, že se postavili pomocí trojského praotce na stejný stupeň s Řeky, kteří je považovali za barbary, a že u Aenea našli takové vlastnosti, kterých si nade vše cenili, zbožnost a smysl pro povinnost. Později nalezl své ospravedlnění v obratně zmanipulovaném mýtu i římský imperialismus, a rodina Juliů kladla velký důraz na to, aby odvodila své jméno od Aeneova syna, Ascania*, který, pokud stála Troja-Ilion, byl nazýván Ilus, později však Iulus (Vergilius, Aeneis I ). Tímto způsobem rod získal současně božskou pramáti ve Venuši-Afroditě, na což byl Gaius Julius Caesar nemálo hrdý. Předpoklad, že jádro pověsti o Aeneovi bylo Římanům

15 zprostředkováno Etrusky, podporují dvě hliněné figurky z Vejí, z nichž jedna ukazuje válečníka se starým mužem na zádech (kolem roku 450 př. Kr.; Řím, Museo Nazionale di Villa Giulia). V novověku byla tato významná scéna sochaři i malíři neustále zobrazována, např. Lorenzem Berninim (1613, Řím, Galleria Borghese), jakož i jednotlivá dějství Didoniny tragédie, např. Petrem Paulem Rubensem (Dido a Aeneas, kolem roku 1630; Städelsches Kunstinstitut Frankfurt/M.). Freskový cyklus k Aeneovi ze zámku Schleissheim u Mnichova je do té míry pozoruhodný, že uvádí do vztahu osudy hrdiny s osudy stavebníka, kurfiřta Maxe Emanuela. Básníci jen zřídka soutěžili s Aeneidou, považovanou za nedosažitelnou; anonymně tradovaný starofrancouzský Roman d'énéas (kolem roku 1160) a o něj se opírající Eneida Heinricha de Veldeke (kolem roku 1180) přenesly děj do rytířského světa vrcholného středověku a měly silný vliv na pozdější dvorský román. Jiní se s Vergiliem vypořádávali tím, že ho travestovaly, např. Giambattista Lalli (L'Eneide travestita, 1634), Paul Scarron (Le Virgile travesti, kolem roku 1650) nebo Aloys Blumauer (Dobrodružství zbožného hrdiny Aenea, kolem roku 1785), který nechává Aenea založit nejen Řím, ale hned i Vatikán, a své verše prošpikovává kousavými útoky proti katolické církvi. Na operním jevišti se setkáváme s Didonou a Aeneem ve stejnojmenné opeře Henry Purcella (1689) a v Trojanech Luise Hectora Berlioze (1890), jejichž první část líčí dobytí Troje. Aiolos 1. Syn Hellena*, vnuk Deukaliona*, bratr Dora a Xutha, praotec Aiolů, král thesalský; z jeho početných synů a dcer vynikají Athamas*, Sisyfos* a Salmoneus* (Apollodoros, Bibliothéka I 4-50). 2. Syn Hippota, vládce větrů a král ostrova Aiolie, na němž vede šťastný život se svou ženou, jakož i se šesti syny a šesti dcerami spojenými ve vzájemných manželstvích. Když k němu dopluje Odysseus*, přijme ho na jeden měsíc a při loučení mu dá kožený vak, do něhož uzavře nepříznivé větry. Bezprostředně před připlutím do Ithaky otevřou pytel Odysseovi druhové, protože se domnívají, že je v něm zlato. Větry vyrazí ven a zaženou je daleko přes moře zpět na Aiolii. Odysseus chce poprosit znovu o pomoc, ale Aiolos ho odmítne jako člověka, kterého nenávidí bohové (Odysseia X 1-76). Aiola ještě dnes připomínají Aiolské ostrovy, ležící severovýchodně od Sicílie, větrem rozeznívaná aiolská harfa a geologický odborný pojem "aiolský" pro krajiny, které formoval vítr. Aiolská církevní tónina má naproti tomu své jméno od řeckého kmenového svazu Aiolů, a tím pádem od Aiola (1). Aisakos Syn Priama* a dcery říčního boha Granika, Alexirhoe, zamilovaný do nymfy Hesperie, která na útěku před ním je uštknuta zmijí a zemře. Ze žalu nad tím vrhne se Aisakos do moře, kde je proměněn v potápku (Ovidius, Proměny XI 751-XII 4). Aison

16 Syn Krethea, zakladatele Iolku v Thesálii, oloupen o otcovský trůn svým nevlastním bratrem Peliem*, který chce zničit také Aisonova syna Iasona**, a proto ho vyšle, aby donesl zlaté rouno. Plán se nezdaří a Iason nechá svého otce Medeou omladit (Apollodoros, Bibliothéka I 106; Ovidius, Proměny VIII ). Aithra Dcera krále Pitthea* z Troizu, s Aigem** měla syna Thesea**. V Iliadě (III 1444) se Aithra nachází ve službách Heleny*, s níž je nejdříve unesena Dioskury* z Athén do Sparty a pak se dostane i do Troje (Apollodoros, Bibliothéka IV 23). Aius Locutius "Hovořící mluvčí", božský hlas, který marně varoval Římany před postupujícími Galy (Cicero, De divinatione I 101; II 69. Čes. překl.: Předtuchy a výstrahy - pozn. překl.). Akarnan Syn Alkmaiona* a Kallirhoe**, praotec Akarnánů ve středním Řecku. Akastos Syn Pelia*, král Iolku, po smrti svého otce vyhnán jeho vražednicí Medeou* a Iasonem*. Zbaví viny Pelea*, který neúmyslně zabil jednoho z účastníků lovu na kalydonského kance*, ale sám mu brzy usiluje o život, když mladého hrdinu pomluví jeho vlastní žena Astydameia, protože nereaguje na její tajné vyznání lásky. Peleus je zachráněn, později na Iolkos zaútočí a Akastovi i Astydameii se pomstí (Apollodoros, Bibliothéka III ). Akis Syn Fauna* a jedné nymfy*, milenec mořské bohyně Galateie*, o kterou usiluje obr Polyfemos*. Když obr překvapí krásku v Akisově náručí, je zlostí zcela bez sebe a rozdrtí soka skaliskem. Galateia ale promění krev řinoucí se zpod kamene v řeku a Akise v její božstvo (Ovidius, Proměny, XIII ). Tato historka o milostném trojúhelníku, vypravovaná Ovidiem podle helénistických pramenů (mj. podle Theokritova Kyklopa), inspirovala četné malíře od 15. až do 19. století. Proslulá je Raffaelova freska Triumf Galateie ve Villa Farnesine v Římě (kolem roku 1510) a půvabně komponovaný obraz Acis a Galateia Claude Lorraina (Drážďany, Galerie alter Meister). Fabula de Polifemo y Galatea, vytvořená podle Ovidia roku 1612 španělským lyrikem Luisem de Gongorou y Argote, silně působila na barokní básnictví; Lully (1686), Händel (1720) a Haydn (1763) přenesli tuto látku - vedle mnoha jiných - na operní scénu. Akontios Mladý muž z ostrova Keos, který se při slavnosti na počest Artemidy* na Delu zamiluje do krásné Kydippy z Athén, a aby ji získal, musí použít lsti. V chrámu bohyně hodí děvčeti jablko, do jehož slupky vyryje slova : "Při Artemidě, vezmu si Akontia za muže." Překvapená dívka přečte větu nahlas, a tím se slova stávají přísahou, která ji zavazuje. Marně se ji otec pokouší provdat za jiné muže: bohyně ji vždy nechá těžce onemocnět. Nakonec poručí delfské orákulum otci, že ji má dát Akontiovi (Kallimachos, Aitia III 1, 26 a násl.; Ovidius, Listy heroin 20 a

17 21). Akrisios Syn Abanta* a Aglaie, bratr Proita*. Akrisios a Protois byli dvojčata, která se spolu prala již v matčině těle. Když vyrostli, bojovali oba o trůn v Argu a vynalezli přitom kulaté štíty. Akrisiovi se nakonec podařilo Proita vypudit; později se ale Proitos zmocnil hradu Tirynthu, který mu Kyklopové* opevnili nedobytnou zdí. Poté se bratři o vládu nad Argem rozdělili. Proitovy dcery zešílely, protože odmítaly Dionýsův* kult, bloudily po zemi a infikovaly svou zuřivostí i jiné ženy, až je věštec Melampus* polapil, zbavil viny a uzdravil. Požadoval za to, a nakonec také obdržel, pro sebe a svého bratra po třetině království (Apollodoros, Bibliothéka II 24-29). Když se Akrisios, který neměl žádného mužského dědice, obrátil na orákulum, bylo mu zvěstováno, že ho zabije syn jeho dcery Danae*. Proto zavřel dívku do kovové komnaty pod zemí a nechal ji střežit. Zeus* k ní ale pronikl střechou v podobě zlatého deště a Danae mu poté porodila Persea**. Protože Akrisios nechtěl historce s Diem a zlatým deštěm věřit, nechal matku a dítě strčit do bedny a vhodit do moře. Bedna doplula k ostrovu Serifos, kde se Danae i jejího syna ujal Diktys* (Apollodoros, tamtéž II 33 a násl.). Jako preludium k pověsti o Perseovi a jako jedno z nejpozoruhodnějších milostných dobrodružství Diových byl příběh o Danae často vypravován a také uváděn na jeviště, např. v Aischylově téměř zcela ztracené satyrské hře Diktyulkoi a Euripidově tragédii Danae, zachované rovněž ve fragmentech. Pro operu Richarda Strausse Láska Danae (1952) vytvořil podle Huga von Hofmannsthala duchaplně hravé libreto Josef Gregor, který Danae učiní dcerou beznadějně zadluženého krále jménem Pollux. Jen zázračná síla Mida* může jeho problémy vyřešit. Midas se objeví přestrojený za posla, zatímco Jupiter v Midově podobě usiluje o Danae. Pravý Midas mu ji nechce nechat a je začarován: všechno, čeho se dotkne, se má proměnit ve zlato! Obejme Danae a ona ztuhne, Jupiterem je ale opět probuzena k životu a smí si zvolit, komu chce patřit. Rozhodne se pro domnělého Midova posla. Brzy je Jupiter v úzkých, protože ho věřitelé krále považují za Midu a chtějí, aby jim zaplatil dluhy. Zachrání se tím, že nechá pršet zlato. Také malíře renesance a baroka vzrušoval zlatý déšť, který se u Jan Gossaerta, zvaného Mabuse, řine ze stropu rotundy do klína trochu tenkonohé Danae (1517, Mnichov, Alte Pinakothek). Na Tizianovu Danae padají mince, z nichž některé se snaží zachytit do své zástěry jakási stará žena, snad chůva (Paříž, Louvre, kolem roku 1550). Rembrandt naproti tomu namaloval okamžik před zázrakem, Danae v napjatém očekávání - jak přijde? (Petrohrad, Ermitáž, kolem roku 1636.) Aktaion Syn Autonoe* a Aristaia, vnuk Kadma*, velký milovník lovu, kterého "jeho nenasytní psi, které sám vychoval, v lese roztrhali, protože se vychloubal, že je lepší lovec než Artemis*". Tato slova vkládá Euripides ve svých Bakchantkách

18 ( ) do úst starému Kadmovi, když nabádá Penthea* k boží bázni. V Ovidiových Proměnách (III ) je Aktaion proměněn Artemidou-Dianou v jelena, protože ji neúmyslně překvapí při koupeli. Prchajícího roztrhá jeho vlastní smečka. Tato scéna je velmi působivě zobrazena na metopě chrámu E v Selinuntu (kolem roku 460 př. Kr.; Palermo, Museo Nazionale): Artemidou poštvaní psi se vrhají na Aktaiona a zatínají své zuby do jeho těla. Domněnka, že útočí na jelena, je jen naznačena: mladý muž má na ramenou jelení kůži. Od dob renesance se u umělců těšila zvláštní oblibě Artemis, překvapená Aktaionem v lázni, tak ji malovali např. Tizian (Madrid, Prado, kolem roku 1540) a Rembrandt (Koupel Dianina, k tomu příběh o Aktaionovi a Kallisto; kolem roku 1634; zámek Anholt, sbírka knížete Salm-Salma). Kolem znovuzrozeného Aktaiona se točí fantasticky spředený román Maškaráda géniů Rakušana Fritze von Herzmanovsky-Orlanda, který vyšel ve zkráceném a přepracovaném znění roku Základní myšlenka spletitého díla, že setkání s božstvím vede ke smrti, je jistě imanentní i pověsti o Aktaionovi. Alekto Jedna z Erinyí*. Alexandra >Kassandra Alexandros Paridovo* přízvisko. Alfeios Bůh stejnojmenné řeky na Peloponnésu, který obtěžoval nymfu Arethusu** svou láskou a donutil ji k útěku na Sicílii. Alkaios Syn Persea* a Andromedy*, který se oženil s dcerou Pelopa*, otec Amfitryona*, a tím dědeček Herakla*, který se proto občas nazývá "Alkaiovec". Alkestis Dcera Pelia*, žena Admeta**, která byla na rozdíl od jeho starých rodičů ochotná zemřít místo něho. Když už se rozloučila se svým manželem a synáčkem, když už naříkali nad mrtvou a hodlali ji položit do hrobu, objeví se v domě smutku Herakles* a je přátelsky přijat. Admetos mu ohleduplně zamlčí smrt své paní; teprve od sluhy, kterého opilý host vyzve k společnému pití, se dovídá pravdu a rozhodne se bohu smrti vyrvat jeho kořist. Skutečně přinese Alkestidu nazpět, zahalenou, jako zdánlivou cizinku, kterou svěří do péče Admetovi. Ten se velice zdráhá a vykrucuje, až Herakles odstraní ženě závoj a manžele opět spojí (Euripides, Alkestis). Euripidovo drama není tragédií, ale ani satyrskou hrou, jakkoliv zaujímá za třemi tragédiemi její místo ve sledu her. Umělecky působivé mísení tragických a burleskních prvků vždy podněcovalo k dalšímu ztvárnění, např. Pierra Iacopa Martella (1720), Christopha Martina Wielanda (1773), Huga von Hofmannsthala ( ) a Thorntona Wildera, který látku (XXI), krátce zachycenou už v 1. knize Březnových id (1948), velmi volně

19 zpracovává ve své Alkestiadě (1955). Barokní opera Alceste od Jeana Baptisty Lullyho (1674) je záležitostí panovnickou a státní, která koření pestré mytické ragú troškou euripidovštiny, a také Georg Friedrich Händel zavádí do svého Admeta, krále Thesálie (1727) nové osoby a dějové prvky. Naproti tomu antického vzoru se pevně drží Gluckova Alcesta (1767), právě tak jako Alkestis od Egona Wellesze (1925). Alkinoos Syn Nausithoa, vnuk Poseidona*, král Fajáků*, na jehož dvoře vypráví Odysseus* svá dobrodružství. Potom ho nechá Alkinoos dopravit do jeho vlasti (Odysseia VI-XIII). Alkithoe Jedna z dcer krále Minya* z Orchomena, která se svými sestrami pracovala u tkalcovského stavu, zatímco ženy ve městě se účastnily oslav boha Dionýsa*. Bůh proto proměnil tyto tři dívky v netopýry (Ovidius, Proměny IV 1-415). Ovidius použil pověst o Minyových dcerách jako rámec proslulých vypravování, která vkládá do úst tkadlenám, mimo jiné příběh o Pyramovi* a Thisbe, o síti Hefaistově* a o Hermafroditovi*. Alkmaion Syn Amfiraa** a Erifyly*, vůdce tažení Epigonů* proti Thébám, k čemuž se dal přemluvit svou matkou, ačkoliv jako dítě otci přísahal, že ji nechá pykat za jeho konec. Když se po vítězství nad Thébami dozvěděl, že Erifyle byla podplacena synem Polyneika* Thersandrem, tentokrát zázračným závojem Harmonie*, zabil ji, byl pronásledován Erinyemi* a postižen šílenstvím. Viny ho zbavil až arkadský král Fegeus*, který mu dal za ženu svou dceru Arsinoe. Jí věnoval Alkmaion náhrdelník a závoj Harmonie. Když ji bohové Arkadie postihli kvůli matkovrahovi neplodností, opustil tuto zemi a na základě orákula poprosil říčního boha Acheloa* o pomoc. Ten ho očistil od kletby a dal mu za ženu svou dceru Kallirhoe**. Ta brzy zatoužila po šperku Harmonie a Alkmaion ho lstivě vymámil na Fegeovi tím, že předstíral, že bude zbaven šílenství, když obětuje osudné cennosti bohu v Delfách. Na cestě ke Kallirhoe byl ubit a oloupen Fegeovými syny, protože jeden z jeho sluhů lest prozradil. Alkmene Dcera mykénského krále Elektryona, manželka Amfitryona**. Zeus*, který vzal na sebe podobu jejího muže, ji učinil matkou Herakla*, kterého přežila. Ohrožována novým vládcem Mykén Eurystheem*, uchýlila se se svými vnuky pod ochranu Athéňanů, kteří s Mykénami válčili. Eurystheus padl a Alkmene vypíchala mrtvému dřevěným kolíkem oči (Apollodoros, Bibliothéka II 52; 167 a násl.). Alkyone Dcera Aiola (2)*, manželka krále Keyka* z Trachiny, s nimž byla šťastně vdaná - tak šťastně, že se oba srovnávali s Diem* a Hérou*. Za trest byli proměněni, jeden v ledňáčka a druhý v racka (Apollodoros, Bibliothéka I 52). Ovidius vypravuje ve svých Proměnách (XI ) příběh jinak, nepochybně půvabněji: Keyx se rozhodne vyhledat v Malé Asii orákulum, Alkyone ho však varuje