Katedra dějin a didaktiky dějepisu. Na okraji zájmu?

Transkript

1 Pedagogická fakulta Univerzity Karlovy v Praze Katedra dějin a didaktiky dějepisu Na okraji zájmu? České moderní ženy a Orient v první polovině 20. století Czech modern women and the Orient in the first half of the 20th century: Challenging both gender and colonial dichotomies from the margins of Europe Disertační práce Školitelka: Doc. PhDr. Alena Míšková, Ph.D. Autorka: PhDr. Hana Havlůjová Praha 2011

2 Čestné prohlášení Prohlašuji, že jsem tuto disertační práci vypracovala samostatně na základě pramenů a literatury, které cituje podle pravidel historického výzkumu. Předložená práce nebyla využita k získání jiného ani stejného titulu. V Praze dne 3. června 2011 PhDr. Hana Havlůjová 2

3 Abstrakt Záměrem práce je přispět k bližšímu poznání českých reflexí Orientu v první polovině 20. století prostřednictvím studia pramenů, které dosud zůstávaly spíše na okraji badatelského zájmu. Pramenů, které buď vytvořily ženy, jež do orientálních zemí cestovaly či zde delší dobu pobývaly. Nebo pramenů, které se Orientu týkaly a byly adresovány převážně ženskému publiku. Vzhledem k minimálnímu zpracování tématu v českém prostředí si práce klade za cíl podat základní nástin problematiky, zároveň však ověřuje konkrétní možnosti, které (převážně) česky psané, případně obrazové prameny, nabízejí také pro rozvoj zahraničního kulturně historického bádání. K identifikaci a řešení nových otázek jsou užívány dva marginalizované přístupy. Jednak genderově podmíněné tázání. Jednak perspektiva z okraje Evropy. Zejména druhý přístup otvírá příležitost k překonávání dichotomií dominujících obvykle mezinárodním analýzám, které zkoumají genderové otázky ve vztahu k nacionalismu a kolonialismu. Případové studie se proto zaměřují především na analýzu tří vzájemně provázaných moderních diskurzů, jež lze popsat také jako myšlení o ženách, národě a Orientu. Úvodní část, První dojmy: Tři české moderní ženy v Orientu, obsahuje tři případové studie věnované Pavle Duškové, Ludmile Matiegkové a Vlastě Kálalové Di-Lotti Češkám, které cestovaly a pobývaly na Blízkém východě (Egypt, Palestina, Irák) ve dvacátých a třicátých letech 20. století. Zkoumá, především z hlediska proměny prvních dojmů, nejen soukromé (např. dopisy, nepublikované práce), ale také veřejné texty (např. populárně-naučné cestopisy, odborné stati), které pisatelky vytvořily v Orientu i po návratu domů. Poskytuje tak zároveň přehled o základních typech pramenů, které jsou pro studium (re)prezentací Orientu k dispozici. Ve druhé části práce jsou zařazeny dvě podrobnější tématické studie věnované především otázce českého moderního (ženského) orientalismu. Princip konstruování jiného (toho druhého), z nějž vychází také klasický koncept orientalismu navržený Edwardem Saidem, je zvažován a diskutován v kapitole Orient v českých moderních ženských časopisech. Obsahová analýza pokrokového Ženského obzoru ( ) a katolické Evy ( ) je zasazena do širšího kontextu egyptských a českých emancipačních procesů. V kapitole Orient ženskýma očima na příkladu Vlasty Kálalové Di-Lotti se do centra detailní pozornosti dostávají také turecká destinace a profesní lékařský diskurz. V závěrečné části Perspektivy jsou z českého i zahraničního hlediska mapovány meze a horizonty dalšího bádání. Poslední případová studie, věnovaná účasti československých feministek na jedné z klíčových akcí meziválečného mezinárodního ženského hnutí, na kongresu v Istanbulu v roce 1935, diskutuje, v kontextu tradičních dichotomií dělících, také v obecné historiografii, svět na Východ a Západ, kolonizující a kolonizované země, přínos perspektivy z okraje Evropy. 3

4 Abstract In regards to both Czech and international research context my thesis has two main objectives. Firstly, it aims to explore various Czech sources, be them written or visual, in order to examine their potential for cultural history-based research on Czech modern women s (re)presentations of the Orient in the first half of the 20 th century. Secondly, it uses a perspective from the margins of Europe in order to challenge traditional dichotomies that prevail in a majority of research on gender and nationalism as well as colonialism worldwide. Therefore, my analyses of Czech modern women s (re)presentations of the Orient focus mainly on the interplay of three modern discourses - feminism, nationalism and orientalism. The first part of the thesis First impressions: Three Czech modern women in the Orient comprises three case studies on Pavla Dušková, Ludmila Matiegková and Vlasta Kálalová Di-Lotti, who travelled to and stayed in the Near East (Egypt, Palestine, Iraq) in the 1920s and 1930s. Their personal papers (e.g. family correspondence, unpublished travelogues) as well as published works (e.g. academic pieces of writing, popular novels) are explored in terms of both typology and development of their first impressions of the Orient. Then, two more complex and detailed case studies are presented in the second part of the thesis. A principle of Othering that underpins also Edward Said s concept of orientalism is revisited in the chapter Orient and modern Czech women s magazines. The analysis of the liberal journal Women s Horizon ( ) and the catholic journal Eve ( ) is based on a comparative review of both Egyptian and Czech emancipation processes. In the following chapter the case of Vlasta Kálalová Di- Lotti, who established and ran a surgical clinic in Baghdad from 1925 to 1932, is discussed in detail. The issues of both Czech feminism and orientalism are addressed by discursive analysis of her travelogue. Finally, the third part explores both the limits and horizons of the future research on modern women s (re)presentations of the Orient that might be based not only on Czech sources, but also enrich an international studies. The last case study focuses on the involvement of Czechoslovak feminists in the international women s movement in 1930s. Moreover, the theoretical perspective from the margins of Europe is discussed in regards to their ways of the East West positioning. 4

5 Poděkování Mé poděkování patří v první řadě školitelce doc. PhDr. Aleně Míškové, Ph.D. a jejím jménem také všem kolegyním a kolegům z Katedry dějin a didaktiky dějepisu Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, s nimiž mám tu čest v posledních několika letech spolupracovat a u nichž jsem vždy nacházela podněty pro své studium, stejně jako podporu ve chvílích tápání, které je kořením každého historického výzkumu. Dále bych chtěla poděkovat prof. PhDr. Petru Čornejovi, DrSc. a jeho jménem také všem kolegům a kolegyním, kteří na zmíněné katedře, ať již jako hostující pedagogové nebo postgraduální studenti, vytvářeli a vytváří neopakovatelnou, tvůrčí atmosféru doktorského studijního programu České a československé dějiny. Za mnohé pak vděčím laskavému přístupu a trpělivosti proděkanky pro vědu, prof. PhDr. Kateřině Charvátové, CSc. Tato práce by nemohla vzniknout bez podnětné spolupráce s PhDr. Hanou Navrátilovou, Ph.D. a Mgr. Adélou Jůnovou Mackovou, jejichž prostřednictvím jsem se zapojila do dvou výzkumných projektů podpořených z grantových prostředků Akademie věd ČR, Čeští cestovatelé v Orientě a v Egyptě (KJB ) a Československé zájmy v Iráku v letech Životní příběh doktorky Vlasty Kálalové Di-Lotti (KJB ). A dále výzkumného projektu Českoslovenští vědci v Orientu podpořeného Grantovou agenturou ČR (č. 409/09/0295). Díky zmíněným kolegyním jsem se mohla zapojit také do práce vědecké společnosti Egypt and Austria, která již několik let pořádá pravidelná setkání středoevropských badatelů studujících zejména proměny reflexe Egypta v evropské kultuře. Za všechny si dovolím uvést zakladatelku společnosti a iniciátorku mnoha podnětných diskusí, vídeňskou egyptoložku Johannu Holaubek. Nemohu, bohužel, vyjmenovat všechny, blízké i vzdálené, jimž předkládaná práce i já vděčíme za inspiraci a zajímavé podněty, obětavou pomoc i neskonalou trpělivost, neboť by poděkování nemělo konce. Za všechny proto zmíním pracovníky badatelských pracovišť v ČR, z jejichž zdrojů tato práce čerpá, své přátele, studenty a rodinu. Děkuji! 5

6 Obsah Čestné prohlášení 2 Abstrakt (čj) 3 Abstract (en) 4 Poděkování 5 ÚVOD 9 46 Předběžné tázání Teoretické předpoklady Jiné, cizí, exotické: Orient a meze orientalismu aktuální stav bádání České moderní ženy a Orient specifické otázky výzkumu Inspirativní zdroje prameny a literatura Struktura práce I. PRVNÍ DOJMY: TŘI ČESKÉ MODERNÍ ŽENY V ORIENTU Pavla Dušková, první dáma československé legace v Egyptě v letech Vybrané rodinné dopisy z Kahýry Cesta do Egypta (leden 1922) a bylo nám jako Kolumbovým lidem Kam všechny myšlénky a touhy míří? Horizonty jiného domova První dáma legace nebo paní vyslancová? Sama sebou shrnutí Ludmila Matiegková, česká soukromá badatelka a její studijní pobyty v Egyptě ve 20. letech 20. století Pobyt první: Jsem stále jako u vyjevení památky Pobyt druhý: Mohu pozorovati důkladně lidé

7 Pobyt třetí: Jako doma? Dva světy, jež se nikdy nesloučí shrnutí Vlasta Kálalová Di-Lotti, zakladatelka československé nemocnice v Bagdádu, Sedm let v Orientu Na cestě do Bagdádu ( ) Léta první:...bez porušení východního rázu Intermezzo: Vše co není jako doma aneb Vánoční pohádka Léta druhá: Odpovědnost samostatnosti Léta závěrečná: Hodnota života Lékařka z okraje Evropy? shrnutí Tři české moderní ženy a Orient: Srovnání a shrnutí Česká písnička a základní pravdy manželství Země nerozluštěných problémů a ti druzí mezi východem a západem Pro bono publico: Ideály humanitní nebo národní zájmy? II. SONDY Orient v českých moderních ženských časopisech Teoretický úvod: Ta druhá nebo stejná? Od osmanské říše k Egyptu (Re)prezentace Orientu I: Závoj Od habsburské monarchie k Československu Egypt a Československo v první polovině 20. století (Re)prezentace Orientu II: Analýza časopisů Ženský obzor a Eva Ženský obzor ( ) Eva ( ) (Re)prezentace Orientu III: Harémové kalhoty Poetické shrnutí aneb Horizonty věčné Evy

8 2. Orient ženskýma očima na příkladu Vlasty Kálalové Di-Lotti Nikdy jsme nebyly přítelkyněmi obvyklého ženského typu Tzv. ženská otázka v dopisech Vlasty Kálalová (Di-Lotti) přítelkyni Marii Tauerové z let Orient ženskýma očima Gender, národ, profese: Shrnutí III. PERSPEKTIVY: MEZE A HORIZONTY DALŠÍHO BÁDÁNÍ Vzpomínky na Orient I: Rodinné archivy a historické české ženské časopisy Rodinné archivy a osobní pozůstalosti: Korespondence, vzpomínky a cestopisy Historické české ženské časopisy Orient z okraje Evropy? Výprava československých feministek na kongres Mezinárodní ženské aliance v Istanbulu v roce 1935 prameny a otázky Úspěchy feminismu? Východní myšlení o ženách Ženské hlasy z Orientu Sen o globálním sesterství: Východ a západ ve spolupráci Ženské hlasy z okraje Evropy? Radost nad tím, že západ evropský a střed podaly si ruce s východem shrnutí 3. Vzpomínky na Orient II: Kongres Istanbul 1935 prameny z fondu Ženské národní rady a jejich limity ZÁVĚR Seznam pramenů a literatury Obrazové přílohy

9 ÚVOD Kdo by neznal doktorku z domu Trubačů? Románové zpracování životního příběhu lékařky Vlasty Kálalové Di-Lotti se od konce sedmdesátých let 20. století dočkalo již sedmi českých vydání a podle ankety Kniha mého srdce (2009) dodnes oslovuje stovky čtenářek a čtenářů. 1 Výjimečnost ženy, jež se celým svým životem, pohledem na svět a nezměrným odhodláním stala příkladem, 2 potvrdila také dvě vysoká společenská vyznamenání. 3 Zároveň se však zdá, jako by příběh o ženě, která předběhla svůj čas, 4 neboť se již na konci dvacátých let 20. století vydala sama do Orientu, aby tu založila a vedla československou nemocnici, 5 musel být stále znovu a znovu objevován. V tomto směru nelze jistě přehlédnout opakované a marketingově využívané ujištění autorky Ilony Borské, že si pro své životopisné romány nevybírala osobnosti všeobecně známé. 6 Přesto se neodbytně vracejí otázky, které zazněly již při prvním setkání autorky s příběhem Vlasty Kálalové na počátku normalizace, a jež byly diskutovány také na stránkách Dějin a současnosti o třicet let později: Jak je možné, že o člověku s takovým osudem téměř nic nevíme? Proč nebyla lékařčina činnost v Iráku doceněna v (československých) odborných kruzích? 7 1 Ilona BORSKÁ, Doktorka z domu Trubačů, Praha 2006 (7. vydání, 1. vydání 1978). Viz výsledky celostátní ankety z roku 2009 in Kniha mého srdce. Nejúspěšnějších 100 knih [online] Česká televize Dostupné z: < [17. dubna 2011]. 2 Přebal knihy BORSKÁ, Doktorka z domu Trubačů. 3 V roce 1992 byla V. Kálalová Di-Lotti vyznamenána Řádem T.G Masaryka III. třídy in memoriam, v roce 2007 jí byla Mezinárodním koordinačním výborem Čechů v zahraničí udělena cena Významná česká žena ve světě in memoriam. Podle Státní vyznamenání ČSFR. Řád T.G. Masaryka. Seznam [online] Kancelář prezidenta republiky. Dostupné z:< [17. dubna 2011]. Významná česká žena ve světě [online] Mezinárodní koordinační výbor Čechů v zahraničí. Dostupné z: < dubna 2011]. 4 Přebal knihy BORSKÁ, Doktorka z domu Trubačů. 5 Zvýraznila Hana Havlůjová (dále jen HH). Přebal knihy BORSKÁ, Doktorka z domu Trubačů. 6 Ilona BORSKÁ, P.S. k příběhu doktorky Kálalové-Di Lotti, Dějiny a současnost, 2003, 25/5, s. 53. Tuto skutečnost autorka zdůrazňovala v době, kdy, jak sama o několik řádků níže uvedla, již celkový náklad šesti vydání knihy (i s dotisky) dosahoval 150 tisíc výtisků a rok poté, co již vyšel také arabský překlad knihy. Srovnej také přebal knihy BORSKÁ, Doktorka z domu Trubačů. 7 Michael BOROVIČKA, Česká lékařka v Bagdádu. Osudy Vlasty Kálalové Di Lotti, Dějiny a současnost 4/2003, s BORSKÁ, P.S. k příběhu doktorky Kálalové-Di Lotti. 9

10 Doložím později, že v případě Vlasty Kálalové dopadly tyto otázky výzvy v letech (opět) na úrodnou půdu, 8 nyní bych se však chtěla zamyslet nad jejich širším dosahem. Nelze jistě pochybovat o tom, že případ české lékařky v Bagdádu byl a dodnes zůstává výjimečným. Můžeme se však ptát, z jakého pravidla představuje výjimku. Fascinoval by nás stejnou měrou příběh očního lékaře Emila Roubíčka, který vedl svou ordinaci v Bagdádu od konce první světové války do konce šedesátých let 20. století? 9 Možná ano, ale patrně by nebyl tak překvapivý. Příběhy vysloužilců, kteří se rozhodli hledat obživu v zemích, kam je přivedla válka nebo vojenská povinnost, nejsou zcela neobvyklé, existují pro ně historická srovnání. Úžas tedy budí spíše skutečnost, že se stal místem lékařova pobytu Bagdád. Ale i tentokrát máme s čím srovnávat. V českém historickém povědomí přece žijí představy poutníků, obchodníků, cestovatelů i dobrodruhů, kteří se vydávali do orientálních zemí, vedeni individuálními i společenskými zájmy, někteří se zde i usazovali. 10 Když se však zeptáme, které z těchto představ se vztahují k poutnicím, obchodnicím, cestovatelkám či dobrodružkám, naznačí nám mimo jiné podivuhodnost a nelibozvučnost ženského tvaru podstatného jména dobrodruh, že jsou to představy spíše nevídané, neslýchané. Zdá se tedy, že hlavním zdrojem úžasu, který budí příběh Vlasty Kálalové, je skutečnost, že se nám s ohledem na český kontext nevybaví žádný jiný srovnatelný příběh. Zdá se, že neznáme žádnou jinou Češku, která by se kdy v minulosti vydala sama do Orientu, vedena navíc profesními zájmy. Každý úžas, každé ultimátum však vyvolává pochybnost. Jak je možné, že nevíme ani o jednom srovnatelném ženském osudu? 8 Viz například Pavlína FORMÁNKOVÁ, Promyslela jsem a prožila do základu problém násilné smrti Životní příběh MUDr. Vlasty Kálalové-Di Lottiové ( ) prameny pro další bádání, in: ČADKOVÁ, K. LENDEROVÁ, M. STRÁNÍKOVÁ, J. (eds.) Dějiny žen aneb Evropská žena od středověku do 20. století v zajetí historiografie. Pardubice: Univerzita Pardubice, 2006, s JŮNOVÁ MACKOVÁ, A. NAVRÁTILOVÁ, H. PŘEBINDA, P. HAVLŮJOVÁ, H. STORCHOVÁ, L., Vlasta Kálalová Di-Lotti, česká lékařka v Bagdádu ( ). Československé zájmy v Iráku v meziválečné době, Praha 2011 (v tisku). Vzhledem k probíhající tiskové přípravě cituji dále jen JŮNOVÁ MACKOVÁ a kol., Vlasta Kálalová Di-Lotti a uvádím název kapitoly a stranu z rukopisu. Elektronická kopie rukopisu je dostupná v mém osobním archivu HH. 9 JŮNOVÁ MACKOVÁ a kol., Vlasta Kálalová Di-Lotti, Vystěhovalectví a československá komunita v Iráku, s Viz například Lucie STORCHOVÁ (ed.) Mezi houfy lotrův se pustiti České cestopisy o Egyptě století, Set Out, Praha JŮNOVÁ MACKOVÁ, A. NAVRÁTILOVÁ, H. HAVLŮJOVÁ, H. JŮN, L., Krásný, báječný, nešťastný Egypt! Čeští cestovatelé konce 19. a první poloviny 20. století, Praha: Libri 2009 (dále jen JŮNOVÁ MACKOVÁ a kol., Krásný, báječný, nešťastný Egypt! ). Michael BOROVIČKA, Velké dějiny zemí Koruny české. Cestovatelství, Paseka, Praha Litomyšl 2010 (dále jen BOROVIČKA, Cestovatelství). 10

11 V úvodu k dějinám českého cestovatelství se k této otázce, shodou okolností zcela nedávno (2010), vyjádřil Michael Borovička: Hovoříme-li především o mužích, není to výraz misogynství, nýbrž holého faktu, že samostatné cestovatelství bylo u nás (ale nejen u nás) povýtce mužskou záležitostí. Některé cestovatele doprovázely jejich manželky, jež při tom osvědčily svou odvahu a vytrvalost, jako byly Pavlína Helferová, Růžena Holubová či Růžena Baumová. Žena, která sama z vlastní iniciativy zorganizovala cestu se objevila až na počátku 20. století. Jmenovala se Barbora Markéta Eliášová a donedávna byla považována za jedinou českou cestovatelku, na sklonku 20. a na počátku 21. století se k ní však přidružují jiné emancipované ženy jako Pavla Jazairiová či Nelly Rasmussenová. 11 Kapitolu o Barboře Markétě Eliášové ( ), nazvanou První česká cestovatelka, pak autor uvedl slovy: Podnikala své cesty do Japonska a jihovýchodní Asie v době, kdy už to nebylo žádné dobrodružství. Ale přesto jí patří přinejmenším dva primáty: ve dvacátých letech minulého století byla u nás nepochybně největší znalkyní japonské společnosti a jejího života, a především, byla to vůbec jediná česká cestovatelka, která putovala sama a sama si cesty také plánovala a organizovala. Dvakrát podnikla cestu kolem světa. A navíc po sobě zanechala nepřehlédnutelné literární dílo. 12 Uvážíme-li, že k uvedeným závěrům dospěl Michael Borovička, poté, co zpracoval objemnou systematicky pojatou monografii k dějinám osmi století českého cestovatelství, 13 můžeme, alespoň prozatím, konstatovat, že pro první polovinu 20. století nám soudobá česká historiografická produkce nabízí informace pouze o jediné ženě, která navštívila a reflektovala Orient ve srovnatelném rozsahu a postavení jako Vlasta Kálalová. Poněkud paradoxně však autor, který před několika lety znovu nastolil otázku, proč nebyla činnost Vlasty Kálalové v Iráku doceněna v odborných kruzích, 14 teď ve svém souborném přehledu nezmínil ani lékařčino jméno. 11 Zvýraznila HH. BOROVIČKA, Cestovatelství, s Zvýraznila HH. BOROVIČKA, Cestovatelství, s Srovnej Helena HEROLDOVÁ, Česká žena na cestě do Orientu. Životní příběh cestovatelky Barbory Markéty Eliášové, Dějiny a současnost, 2005, 27/12, s Tato kniha je prvním pokusem o systematicky pojaté dějiny českého cestovatelství, kdy jednotlivé osobnosti i jednotlivé druhy cestovatelských aktivit byly začleněny do obecně historického rámce i do souvislosti s výsledky dobového objevování světa. Viz BOROVIČKA, Cestovatelství, s.12. Kniha má celkem 669 stran (bez poznámkového aparátu a rejstříků). 14 Viz BOROVIČKA, Česká lékařka v Bagdádu. 11

12 Není mým cílem, zabývat se nyní detailně rozborem definice cestovatelství, kterou si Michael Borovička pro svou studii stanovil. 15 Ani diskutovat, proč by měly nebo neměly být do jeho souhrnné práce zařazeny například Vlasta Kálalová, Ludmila Matiegková, Sidonie Nádherná či další ženy, které bezpochyby samy a z vlastní iniciativy organizovaly více či méně dobrodružné cesty do ciziny a podávaly o nich svědectví formou cestovních deníků, cestopisů, populárně naučných i odborných prací nebo přednášek. 16 Respektuji plné právo autora rozhodnout, kteří z aktérů, zde pak povýtce aktérek minulosti, vyhovují nebo nevyhovují nárokům jeho definice. Zároveň si však dovolím prostřednictvím citovaných úryvků upozornit na důsledky, které s sebou nese (tradiční) záměna autorské vůle za holý fakt. 17 Díky této záměně totiž vzniká jakoby objektivně daná představa, že samostatné cestovatelky jsou výjimečné. V přísném slova smyslu jsou však pouze výjimkou z (autorské) definice, že samostatné cestovatelství bylo [ ] mužskou záležitostí. 18 Domnívám se, a ráda bych na to upozornila i prostřednictvím předkládané práce, že nepřítomnost některých fenoménů v širším historickém povědomí není dána tím, že by takové jevy v minulosti neexistovaly, ale vyplývá spíše z jejich marginalizace při vstupu do dějin, tj. jak na úrovni vzniku historických pramenů, tak v rámci procesu historického tázání a interpretace pramenů. 19 Vycházím nejen z teoretických úvah, ale také z badatelské zkušenosti, kterou jsem získala jednak jako autorka historické monografie o české egyptoložce Ludmile Matiegkové, 20 jednak jako spoluautorka třetího dílu antologie českých cestovatelů v Orientu, jenž byl realizován v rámci 15 BOROVIČKA, Cestovatelství, s Srovnej JŮNOVÁ MACKOVÁ a kol., Vlasta Kálalová Di-Lotti, Entomologické a etnografické sběry pro Národní muzeum. Hana HAVLŮJOVÁ, Okouzlení Egyptem. Ludmila Matiegková ( ), Set Out, Praha Robert SAK Zdeněk BEZECNÝ, Dáma z rajského ostrova. Sidonie Nádherná a její svět, Mladá fronta, Praha Srovnej Jan HORSKÝ, Dějepisectví mezi vědou a vyprávěním, Argo, Praha 2009.V uvedeném kontextu bych ráda dodala, že vůli Michaele Borovičky rozhodně nepokládám za zlou (alias misogynství). I navzdory holým faktům dal v rámci respektované historické edice prostor minimálně šesti nevídaným, neslýchaným ženám. Pokládám to, i na dnešní poměry, za projev dobrou vůle směřující k proměně českého historického povědomí. HH. 18 BOROVIČKA, Cestovatelství, s Srovnej HORSKÝ, Dějepisectví mezi vědou a vyprávěním. J. Horský odkazuje na teorii možných dějin a veta pramenů, s níž pracovali Z. Vašíček a R. Koselleck: Teorie možné historie souvisí [...] s tezí, že mají prameny sice právo veta, ale samy se k ničemu nevyslovují. To, co dělá dějiny dějinami, není samo z pramenů odvoditelné, [...] je zapotřebí teorie možných dějin, abychom vůbec přivedli prameny k řeči. Podle Zdeněk VAŠÍČEK, Archeologie, historie, minulost, Praha 2006, s. 85, cituje HORSKÝ, Dějepisectví mezi vědou a vyprávěním, s HAVLŮJOVÁ, Okouzlení Egyptem. 12

13 výzkumného úkolu Čeští cestovatelé v Orientě a v Egyptě pod vedením Hany Navrátilové a Adély Jůnové Mackové. 21 V úvodu k antologii, která představuje české cestovatele v Egyptě konce 19. a první poloviny 20. století, shrnuly uvedenou zkušenost hlavní editorky následovně: Třetí díl antologie [ ] vznikal z dosavadních svazků nejdéle, a je na něm nejvíce patrná postupná změna koncepce výzkumu v archivech, bibliografiích i knihovních katalozích jsme se setkali s řadou dosud neznámých či okrajově zmiňovaných cestovatelů, vynořily se dokonce celé cestovatelské skupiny, jejichž cestopisná produkce se ukázala mnohem bohatší po stránce kvantitativní i kvalitativní, a lze tak vytvořit i její typologii. Můžeme také mnohem odpovědněji posoudit, jakým fenoménem cestování do Egypta bylo, jak se formovalo v české společnosti za monarchie i v dobách poválečného Československa. Rovněž se již můžeme odvážit odpovědět na některé otázky týkající se proměn českého orientalismu v klasickém období existence tohoto fenoménu. Je rovněž zřejmé, že mnozí cestovatelé a také rezidenti, kteří vytvořili nejen textové, ale také obrazové (nezřídka fotografické) svědectví o své cestě, si do budoucna zaslouží další samostatné monografie. 22 Na základě prameny modifikovaného studia se ukázalo, že v rámci cestopisné produkce dosud neznámých či okrajově zmiňovaných cestovatelů a rezidentů v Egyptě konce 19. a první poloviny 20. století, existuje nezanedbatelné procento ženských reflexí Orientu, které zůstávaly, až na výjimky, mimo okruh zájmu české historiografie či orientalistiky. 23 I přesto, když vzhledem k rozsahu uvedené antologie vznikla potřeba 21 Viz JŮNOVÁ MACKOVÁ a kol., Krásný, báječný, nešťastný Egypt!. Výstup z GA AVČR ( ) Čeští cestovatelé v Orientě a v Egyptě od 16. do počátku 20. století. KJB , hlavní řešitelka: Hana Navrátilová. 22 Zvýraznila HH. JŮNOVÁ MACKOVÁ a kol., Krásný, báječný, nešťastný Egypt!, s Viz například Jiřina RŮŽOVÁ, Ženy v české egyptologii, Nový Orient, 51/2, 1996, s Cestovatelky do Egypta a na Blízký východ zmiňuje Hana NAVRÁTILOVÁ, Egypt v české kultuře přelomu 19. a 20. století, Set Out, Praha Zdeněk HOJDA, Jdou s tebou naše srdce i mysle až tam na ku břehům Tiberu : Cestování v době biedermeieru. In: LORENZOVÁ, H. PETRASOVÁ, T. (ed.) Biedermeier v českých zemích, Praha 2004, s Dále viz HAVLŮJOVÁ, Okouzlení Egyptem. JŮNOVÁ MACKOVÁ a kol., Krásný, báječný, nešťastný Egypt!. Kompendia ženské cestovatelské reflexe zmiňují buď okrajově (viz např. BOROVIČKA, Cestovatelství) nebo je ani netematizují. Viz např. LENDEROVÁ, M. KOPIČKOVÁ, B. BUREŠOVÁ, J. MAUR, E. (ed.), Žena v českých zemích od středověku do 20. století, NLN, Praha 2009 (dále jen LENDEROVÁ a kol., Žena v českých zemích od středověku do 20. století). Antonín KLIMEK, Velké dějiny zemí Koruny české ( ), díl 13., Paseka, Praha Litomyšl Antonín KLIMEK, Velké dějiny zemí Koruny české ( ), díl 14., Paseka, Praha Litomyšl

14 vybírat a zkracovat, dostaly například dopisy Pavly Duškové jen minimální prostor. 24 Pro studium československých zájmů v Iráku mezi dvěma světovými válkami se však multidisciplinární kritická edice pramenů vytvořených ženou, již výše zmíněnou Vlastou Kálalovou Di-Lotti, ukázala jako naprosto zásadní. 25 Podíl na její přípravě, v rámci řešitelského týmu výzkumného projektu Československé zájmy v Iráku v letech Životní příběh doktorky Vlasty Kálalové Di-Lotti, který v letech vedla Adéla Jůnová Macková, 26 byl pak dalším důležitým impulzem ke vzniku předkládané práce Na okraji zájmu? České moderní ženy a Orient v první polovině 20. století. Vzhledem k úvodní argumentaci není cílem práce, jak by se snad mohlo na první pohled zdát, zpracování systematicky pojaté monografie o dějinách českého ženského cestovatelství. Ani (zdánlivě) skromnější záměr, objevit dostatek samostatných cestovatelek, jejichž příběhy by vyvracely tezi, že samostatné cestovatelství bylo až na práh 21. století (téměř) výlučně mužskou záležitostí. K tomu mi schází nejen ambice, ale vzhledem k zadání takového úkolu postrádám i smysl. Kolik cestovatelek je dost, aby přestaly být výjimkou z pravidla? Z téhož důvodu si nekladu ani analogické, pouze místem a časem limitované cíle ve vztahu k ženskému cestovatelství do Orientu v první polovině 20. století. Spíše než příběh českého moderního ženského cestovatelství do Orientu mě zajímají ženské reflexe, které, mimo jiné také díky cestovatelkám, utvářely v první polovině 20. století české představy o Orientu. 24 Viz JŮNOVÁ MACKOVÁ a kol., Krásný, báječný, nešťastný Egypt!, s. 539 a 544. Pavle Duškové se však podrobněji věnuje NAVRÁTILOVÁ, Egypt v české kultuře přelomu 19. a 20. století, s H. Navrátilová také připravila výběrovou edici dopisů P. Duškové z Egypta: NAVRÁTILOVÁ, H. (ed.) Egypt, cesta tam (a zase zpátky). Pavla Dušková, dopisy z let , výběr [online] Český egyptologický ústav FF UK v Praze, Dostupné z: < 25 Srovnej: Záměrem této publikace je seznámit čtenáře s mnohostranností československých zájmů v Iráku mezi světovými válkami, zájmy politickými a hospodářskými počínaje a zájmy kulturními a vědeckými konče. Ačkoliv Irák nehostil tak početnou středoevropskou komunitu jako například Egypt, přesto se i tam usazovali českoslovenští občané a snažily se tam proniknout československé podniky. Mnohé z těchto snah jsou spjaty s osobou doktorky Vlasty Kálalové Di-Lotti. Zejména pokud jde o nepočetnou bagdádskou komunitu, Kálalová se energicky ujala role jejího podporovatele; její osoba vyniká po určitou dobu i vedle ostatních Čechoslováků, většinou obchodníků a hudebníků. In: JŮNOVÁ MACKOVÁ a kol., Vlasta Kálalová Di-Lotti, Úvod, s. 2. S držiteli autorských práv k cestopisu V. Kálalové Přes Bospor k Tigridu se však přes opakovaná jednání nepodařilo dojít k dohodě, a tak nemohla být edice tohoto pramene zatím publikována. Přístupna by měla být pouze jako příloha disertační práce Adély Jůnové Mackové Československé zájmy v Iráku a Íránu v letech v Archivu Univerzity Karlovy v Praze. 26 GA AVČR ( ) Československé zájmy v Iráku v letech Životní příběh doktorky Vlasty Kálalové Di-Lotti. KJB , hlavní řešitelka: Adéla Jůnová Macková. 14

15 Záměrem práce je tedy přispět k bližšímu poznání českých reflexí Orientu v první polovině 20. století prostřednictvím studia pramenů, které dosud zůstávaly spíše na okraji badatelského zájmu. 27 Pramenů, které buď vytvořily ženy, jež do orientálních zemí cestovaly či zde delší dobu pobývaly, nebo pramenů, které se Orientu týkaly a byly adresovány převážně ženskému publiku. Z takového zadání vyplývá, že mi nepůjde o vyčerpávající zpracování tématu, které by si, jak ještě doložím, vyžádalo nasazení široce založeného týmu odborníků a přístup do zahraničních archivů i nezpracovaných archivních fondů v České republice. Jde mi spíše o to, podat základní nástin problematiky, který by v budoucnu mohl k takto multidisciplinárně a mezinárodně založenému výzkumu vést; poukázat na možnosti, které (převážně) česky psané, případně obrazové prameny nabízejí ve vztahu k domácímu i zahraničnímu kulturně historickému bádání a diskutovat, zda je téma českých ženských reflexí Orientu vnímáno jako okrajové spíše proto, že nemá soudobému historickému poznání co (nového) nabídnout, nebo proto, že zůstávalo až dosud a z neznámých příčin na okraji badatelského zájmu. Než však představím strukturu práce, která shrne, jak mé již publikované studie, které udaly směr tázání, tak i zcela nové kapitoly, jež vznikly v souladu s uvedenými cíli, budu se blíže věnovat otázkám, které hodlám v jednotlivých kapitolách tematizovat. Na konkrétním příkladě budu nejprve zkoumat možné okruhy tázání a přesněji vymezím předmět badatelského zájmu. Dále se budu zabývat teoretickými a metodologickými předpoklady práce, přehlédnu aktuální stav bádání v oblasti studia (českých) reflexí Orientu a posléze vymezím specifické otázky, k jejichž řešení by měla práce v konečném důsledku přispět. Na závěr úvodní kapitoly pak předběžně zhodnotím možnosti, které pro zpracování tématu nabídly dostupné prameny a literatura. 27 Srovnej Jitka MALEČKOVÁ, Úrodná půda. Žena ve službách národa. Praha: ISV 2002, s

16 Předběžné tázání Patrně se shodneme, že orientálním tématům se v dnešní době dostává v českém prostředí nadmíru zvýšené, snad až módní pozornosti. Avšak, jde vskutku jen o mediální bublinu, kterou tu více, jindy méně nafoukne zájem o politické události na Blízkém, Středním či Dálném východě, protože ovlivňují také život v Evropě? Poslechněme si, jak například v roce 1938 uvedla svůj článek O životě arabských moslimských žen Aziza M. Brikciusová: Orient v poslední době přišel u nás v Československu takřka do módy, neboť se velmi často o něm mluví a píše. Je to přirozeně hlavně výsledkem a zásluhou, a to velmi zhusta, důležitých politických událostí, kterými východ oplývá zejména v poslední desetiletí a které velmi často zasahují svým odleskem až do našich evropských zemí. 28 V kontextu citovaného úryvku vezme patrně za své prvotní mínění, že dnešní zájem o Orient je historicky ojedinělým fenoménem, jehož zdrojem je závažnost aktuálního (politického) dění. Jak dokládají také soudobé výzkumy, které se zabývají proměnami reflexe Orientu v českých zemích z historické perspektivy, Orient byl ve zdejších končinách nějak přítomen a aktualizován nejpozději od středověku. 29 Kroniky, letopisy, teologické traktáty, učená pojednání i cestopisy, osobní deníky a korespondence, beletrie (včetně tzv. pokleslých žánrů dobrodružných románů a červené knihovny), dramata, novinové zprávy, fejetony a eseje či scénáře rozhlasových pořadů přinášejí nepřeberné množství dokladů o rozmanitých představách Orientu, které jejich autoři, čtenáři i posluchači sdíleli v té které době i napříč staletími. Mluvíme-li o představování si Orientu, nelze pochopitelně pominout ani vizuální prameny jako barokní zpravodajské grafiky, tzv. orientalistické malby, orientální motivy v architektuře, fotografie či pohlednice, divadelní kulisy nebo dokumentární a hrané filmy. Výčet, jenž zatím nezahrnul například hudební inspirace, ani oblast užitého umění či módy, by pochopitelně mohl pokračovat ještě dlouho. Měl však spíše naznačit 28 Zvýraznila HH. Aziza M. BRIKCIUSOVÁ, O životě arabských moslimských žen, Širým světem, 1938, s Za zprostředkování článku děkuji A. Jůnové Mackové. 29 Viz například Zdeněk SMETÁNKA, Archeologické etudy. Osmnáct kapitol o poznávání středověku, NLN, Praha 2003, s. 54n. Miloš MENDEL Bronislav OSTŘANSKÝ Tomáš RATAJ, Islám v srdci Evropy. Vlivy islámské civilizace na dějiny a současnost českých zemí, Academia, Praha STORCHOVÁ (ed.) Mezi houfy lotrův se pustiti. 16

17 celou škálu zdrojů, které mohly, ať už přímo či nepřímo, již ve třicátých letech 20. století připívat v českém prostředí k popularitě Orientu, nehledě na to, zda šlo o téma politicky aktuální nebo ne. 30 Pokud však byla v české kultuře k dispozici tak bohatá a pestrá škála dokladů o přetrvávající snaze po poznání i zpřítomnění Orientu, může být poněkud zarážející, jakou představu měla v uvedené době o představách svých čtenářů a čtenářek, tj. čtenářské obce populárně naučného zeměpisného magazínu Širým světem, Aziza M. Brikciusová: Je to tak příznačné, že kdykoliv a kdokoliv mluví o Orientě, vždy na prvém místě vybaví si podvědomou představu pohodlného a lenošivého života u mužů a harém vězení u žen, přesně tedy tak, jak se všeobecně a to zcela nesprávně nazírá na život těchto zemí. Každá evropská žena je zachvácena téměř hlubokou hrůzou, slyší-li o ženě orientální a snad jí i jasně před očima defilují postavy prý ubohých a nevzdělaných žen, doslovně prý otrokyň nejenom svého muže, ale i moslimských tradic a moslimského okolí, které jsou doživotně uvězněny do černých, neprodyšných oděvů, jakýchsi nestvůrných pytlů, které jsou uvězněny doživotně v temných žalářích, kterýžto dojem jest utvrzován mnoho světla nepropouštějícím mušarabi (ze dřeva vyřezávané okenní mřížoví). Ba, mnohdy se zde i tvrdívá, že muž jest polobohem své domácnosti, kde nemá zapotřebí pracovat, neboť za něj jsou nuceny pracovati jeho ženy a děti. Skutečně taková jest u nás všeobecná představa moslimské arabské ženy ženy bez práv, bez volnosti a svobody vůle, o ubohém vězni v harému. 31 Pochybnosti předně vyvolává zda mohl, i navzdory popularitě tématu, vykazovat ještě koncem třicátých let 20. století obraz Orientu v představách českých mužů a žen tolik 30 Tamtéž. Dále viz například již citované NAVRÁTILOVÁ, Egypt v české kultuře přelomu 19. a 20. století. JŮNOVÁ MACKOVÁ a kol., Krásný, báječný, nešťastný Egypt!. JŮNOVÁ MACKOVÁ a kol., Vlasta Kálalová Di-Lotti. HAVLŮJOVÁ, Okouzlení Egyptem. A dále: Adéla JŮNOVÁ MACKOVÁ, Pavel ONDERKA (ed.) Crossroads of Egyptology. The Worlds of Jaroslav Černý, National Museum, Prague Vít VLNAS, Ztracené ráje Orientu. Mary Wortley Montaguová a její obraz islámského světa, Dějiny a současnost, 2005, 27/10, s Pro mezinárodní srovnání viz například NAVRÁTILOVÁ, H. HOLAUBEK, J. OERTER W. B. (eds.) Egypt and Austria II Proceedings of the symposium October 5th to 7th, 2005 / Ägypten und Österreich II. Akten zum Prager Symposion Oktober 2005, Prague: Set Out, Johanna HOLAUBEK Irena LAZAR (ed.) Egypt and Austria V: Proceedings of the symposium Egypt and Austria, Piran September 7th to 10th, 2008, Koper: Univerza na Primorskem, Irena LAZAR (ed.) Slovenci in čar Egipta. Diplomati, zbiralci, misijonarji in popotniki, Koper: Univerza na Primorskem, Zvýraznila HH. BRIKCIUSOVÁ, O životě arabských moslimských žen, s Srovnej úvodní ilustraci k článku Obrazová příloha, obrázek 1 (dále jen Obr. 1). 17

18 stereotypních prvků, a dále, zda mohla být představa Orientu tak jednoznačně spojována s islámskou společností v arabských zemích, jak autorka naznačuje. Hlubší úvahu si však zaslouží, už vzhledem k tématu předkládané práce, především ony hrůzyplné představy evropských, potažmo českých žen. Rozbor článku tak poslouží k prvotnímu zmapování otázek, jimž by se měla předkládaná práce podrobněji věnovat. I přesto, že odkazuje na širší orientální kontext, je zřejmé, že Aziza M. Brikciusová hodlá polemizovat s (domnělými) českými stereotypy především o životě muslimské společnosti. Překvapivá není v tomto ohledu ani tak volba tématu, jako spíše jeho definice a narativní rámec. Historické studie i soudobé analýzy mediálního trhu totiž dokládají, že život arabských žen byl a dodnes zůstává předmětem neutuchujícího zájmu Evropanů, Čechy nevyjímaje. 32 Evropské muže (údajně) vzrušovala již od počátku kontaktů s islámskou společností myšlenka polygamie, zahalené ženské postavy a především fantastické představy o harému jako místě hříšných vášní. 33 Model smyslné Orientálky pak rezonoval v evropské kultuře hluboko do 20. století, 34 od dob osvícenství však společně s obrazy muslimských žen jako obětí islámského despotismu. V 19. století se z utlačované muslimské ženy stalo politikum, symbol zaostalosti a méněcennosti Východu ospravedlňující nejrůznější západní intervence, včetně vojenské expanze. 35 V průběhu staletí se tak utvářel stereotyp muslimské ženy byla vášnivá a někdy hříšná, utlačovaná (ale i příhodně mlčenlivá a poslušná), tajemná a exotická, shrnula Jitka Malečková relevantní závěry starších prací o evropských orientálních mýtech Srovnej STORCHOVÁ (ed.) Mezi houfy lotrův se pustiti. Edward W. SAID, Orientalismus. Západní koncepce Orientu, Praha JŮNOVÁ MACKOVÁ a kol., Krásný, báječný, nešťastný Egypt!. MALEČKOVÁ, Úrodná půda. MENDEL a kol., Islám v srdci Evropy, s. 465 (aktuální analýza českého knižního trhu). 33 MALEČKOVÁ, Úrodná půda, s STORCHOVÁ (ed.) Mezi houfy lotrův se pustiti. VLNAS, Ztracené ráje Orientu. Pro 19. a 20. století srovnej například SAID, Orientalismus, s. 16. Adéla MACKOVÁ Hana NAVRÁTILOVÁ, Egypt a čeští cestovatelé na přelomu 19. a 20. století. In: BLÁHOVÁ, K. PETRBOK, V. (ed.) Cizí, jiné, exotické v české kultuře 19. století, Academia, KLP, Praha 2008, s JŮNOVÁ MACKOVÁ a kol., Krásný, báječný, nešťastný Egypt!. 35 MALEČKOVÁ, Úrodná půda, s Tamtéž. J. Malečková odkazuje na práce R. KABBANI, Europe s Myths of Orient, Bloomington 1986, A. GROSRICHARD, Structure du serail: La fiction du despotisme Asiatique dans l Occident classique, Paris

19 Je zřejmé, že Aziza M. Brikciusová se ve svém článku zaměřila pouze na tu z uvedených charakteristik, jež si svůj politický náboj uchovala dodnes. 37 V souladu s evropskou tradicí se dovolává představ zahalených žen, života v harému i mnohoženství, jsou to však představy všech příkras zbavené. Netradiční je, že neslouží jako symboly trestuhodné segregace a utlačování muslimských žen, jak bychom v kontextu československého zeměpisného časopisu (patrně) čekali, ale naopak, jako východisko muslimské polemiky se západní kritikou Orientu. Argumentaci, kterou článek v dalším textu používá, lze bez nadsázky označit za součást islámského (feministického) diskurzu, podle kterého je islám bezpečnou zárukou ženských práv. 38 Citovaná pasáž pokračuje: Ve skutečnosti arabská moslimská žena žije zcela jinak a to jak jiným způsobem, tak i jiným životem, nežli si to mylně představují evropské ženy. Celý vzájemný poměr mezi mužem a ženou a zároveň i celé postavení ženy moslimky určuje jasně a přesně moslimská bible koran. Jistě ten, kdo jen poněkud zná moslimský Orient, určitě ví, že předpisy koranu jsou pro moslima závazné a nedotknutelné. Vzájemný poměr a rovnocennost mezi mužem a ženou jsou určeny přesně islámskými naukami, které říkají: Islám jest náboženství jednotnosti Boha a rovnosti všeho lidstva. Urozenost, bohatství a rod jsou jen pouhé náhody. Muži a ženy pocházejí z jednoho složení, mají stejnou duši, jsou vybaveni stejnými schopnostmi intelektu k duševním a morálním činům. Islám tedy staví ženu i muže k stejným vzájemným povinnostem a také i k právům. 39 Také z dalšího textu vyplývá, že má Aziza M. Brikciusová svou argumentací nejblíže k (umírněným) islamistům. 40 Islám chápe jako záruku rovného postavení mužů a žen, případné odchylky zdůvodňuje vnějšími vlivy: 37 Srovnej MENDEL a kol., Islám v srdci Evropy, s. 465n. Patrik OUŘEDNÍK, Fobím, fobíš, fobíme aneb několik poznámek ke slovu islamofobie, Respekt, 2011, 22/16, s Viz například Margot BADRAN, Feminists, Islam, and Nation. Gender and Making of Modern Egypt, Princeton University Press, Princeton Margot BADRAN Miriam COOKE (eds.), Opening the Gates. An Anthology of Arab Feminist Writings, Bloomington 2004, s. xxvii. Beth BARON, The Women s Awakening in Egypt. Culture, Society, and the Press. New Haven: Yale University Press 1994, s. 7. Srovnej MALEČKOVÁ, Úrodná půda, s. 67n. 39 Zvýraznila HH. BRIKCIUSOVÁ, O životě arabských moslimských žen, s Viz například MALEČKOVÁ, Úrodná půda, s. 67n. Ze srovnání názorových proudů v osmanskotureckých diskuzích o ženách přelomu 19. a 20. století vyplývá, že radikální islamisté odmítali přijmout západní hodnoty, byť jen jako srovnávací kriteria, neboť se opírali o víru, že principy islámu nabízejí příkladné teoretické uspořádání společnosti. Naopak, rozkladné působení evropských vlivů bylo příčinou problémů. Řešení: důsledné dodržování původních muslimských zásad a tradičních zvyklostí i ve vztahu k ženám. Umírnění islamisté uznávali, že muslimské ženy mohou být, v některých ohledech a na základě dezinterpretace islámu, utlačovány (např. bití, jednostranné rozvody ze strany mužů, polygamie). 19

20 Přirozeně, že v různých krajinách a v různých světadílech, krajinách s rozličným klimatem, úrodností, s různými mravy a zvyky, ve kterých moslimové žijí, jsou i určité zvláštní životní obvyklosti, které se snad od sebe dosti ostře odlišují, ale nikdy a v žádném případě neporuší učení koránu a zásady islámu. Nejvíce ovšem jest [ ] čistý a neporušený vzájemný vztah mezi ženou a mužem [ ] u národa, ze kterého islámské náboženství vyšlo, to jest u Arabů. 41 Ve vztahu k ideálnímu modelu arabské společnosti pak autorka uvádí na pravou míru hrůzyplné a mylné představy evropských žen, jimž je článek od samého počátku důsledně adresován: Harém je místo vyhrazené jen ženám, kam mají zapovězen přístup cizí muži; závoj je symbolem dospělosti a převažuje u městských žen, jejichž ctnost může být ohrožena nejspíše; dospívání v rámci ženského světa připravuje ženu na její životní úkol stát se manželkou a matkou; otcové vybírají pro své dcery, s ohledem na jejich budoucí zajištění, muže co nejlepší; při podpisu manželské smlouvy skládá rodina budoucího manžela jistinu pro případ rozvodu; mnohoženství je podmíněno dostatečným jměním mužů; v případě nespokojenosti se může žena obrátit na církevní soud, jenž je rodinnější a důvěrnější než soudy civilní; nárok na úctu a zajištění žena ztrácí jen v případě prokázané nevěry. 42 Je pozoruhodné, že ve svém idealismu autorka přehlíží nebo účelově interpretuje i takové jevy, které byly v rámci islámského feministického diskurzu v dané době již více než třicet let předmětem kritiky. 43 Ba co víc, ve dvacátých a třicátých letech 20. století se o jejich změnu či odstranění zasazovala organizovaná ženská hnutí v Egyptě, Libanonu, Sýrii či Iráku. 44 Například osmý rok věku dívek coby hranice dospělosti je podle Azizy M. Brikciusové důsledkem toho, že žena v arabských zemích brzy 41 Zvýraznila HH. BRIKCIUSOVÁ, O životě arabských moslimských žen, s Zvýraznila HH. BRIKCIUSOVÁ, O životě arabských moslimských žen, s Viz například klasická díla jako M. FAHMI, Al-Mara fı al-sharq (Východní žena), Káhira 1894; Q. AMIN, Tahrir al-mar a (Emancipace ženy), Káhira 1899; Q. AMIN, Al-Mar a al-jadida (Nová žena), Káhira 1900; N. Z. AL-DIN, Al-Sufur wa al-hijab (Odhalení a zahalení), Bejrút 1928; T. AL-HADDAD, Imraatuna fı al-sharia wa al-mujtama (Naše ženy v islámském právu a společnosti), Tunis Podle BADRAN COOKE (eds.), Opening the Gates, s. xxvix. 44 Nejprogresivnější egyptské hnutí zažívalo rozkvět od 20. do poloviny 50. let, v Libanonu, Sýrii a Iráku dosáhlo ženské hnutí vrcholu ve 30. a 40. letech 20. století. Viz BADRAN COOKE (eds.) Opening the Gates, s. xxvix. Jak ukázala B. Baron na příkladu Egypta, hlavními tématy diskutovanými v souvislosti s ženskou otázkou byly výchova, práce, odloučený život žen, zahalování, manželství a rozvod. Viz Beth BARON, The Making of the Egyptian Nation. In: BLOM, I. HAGEMAN, K. HALL, C. (ed.) Gendered Nations. Nationalism and Gender Order in the Long Nineteenth Century. Oxford: Berg 2000, p

21 dozrává. 45 Otázku, jaké osobní či společenské důsledky plynou z tak nízkého sňatečního věku nevěst, však článek neřeší. Domluvená manželství a oddělený způsob života před svatbou nesou téměř stoprocentní pravděpodobnost, že se určitě dostaví u novomanželů láska a sympatie již při prvém vzájemném spatření. 46 A protože pro mnohoženství, jakkoli právě doložila, že jsou podmínky nastaveny tak, aby spravedlivě chránily životní úroveň všech žen v takovém svazku, není podle autorky v Arábii žen dost, žena [zde] není odkázána na výdělečné zaměstnání a zastává vždy pravý úkol, který jí byl dán do vínku, totiž je jen manželkou a matkou. 47 Ač tedy článek zpočátku vyvolával dojem, že chce vyvrátit obecně sdílené stereotypy a podat důvěryhodné svědectví o životě muslimských žen, 48 zdá se, že polemika byla v tomto případě, ať už vědomě či podvědomě, vedena spíše s důsledky ženské emancipace na Západě 49 než se západními stereotypy o životě na Blízkém východě. Odpovídaly by tomu obraty dovolávající se především pozornosti evropských čtenářek, zdůrazňování znaků tradičního ženství (ctnost, poslušnost, nárok na materiální zajištění) a přirozených ženských úkolů (manželství, mateřství) i závěrečný odstavec článku: A tak moslimská žena není nucena stále jen počítati a žíti v těžkých, ba mnohdy deprimujících starostech, jako její družky ostatního světa. Skutečně také nikdy ani nezatouží po životě svých civilizovaných družek, který snad na jedné straně dává pochybnou volnost při obcování se všemi muži, pochybné zábavy, jako návštěvy biografů, kaváren, ale na druhé straně jí béře to, proč vlastně žena je ta nejcennější a nejúctyhodnější béře jí její ženství BRIKCIUSOVÁ, O životě arabských moslimských žen, s BRIKCIUSOVÁ, O životě arabských moslimských žen, s Srovnej první veřejné vystoupení egyptské stoupenkyně ženských práv, Bahithat al-badiya ( ), na shromáždění žen v Káhiře v roce In BADRAN COOKE (eds.), Opening the Gates, p. 228n. 47 Tamtéž. 48 První jméno autorky je arabského původu. Už jen skutečnost, že takový článek žena-muslimka píše a publikuje, narušuje obecně sdílené představy o nevzdělanosti a nesvobodě muslimek. Přímo se vnucuje otázka: Kdo jiný než muslimka by se mohl k životnímu stylu arabských muslimských žen vyjádřit důvěryhodněji? 49 Srovnej LENDEROVÁ a kol., Žena v českých zemích od středověku do 20. století, HANÁKOVÁ, P. HECZKOVÁ, L. KALIVODOVÁ, E., V bludném kruhu. Mateřství a vychovatelství jako paradoxy modernity, Sociologické nakladatelství, Praha 2006 (dále jen HANÁKOVÁ a kol., V bludném kruhu). 50 Zvýraznila HH. BRIKCIUSOVÁ, O životě arabských moslimských žen, s

22 Pokud přijmeme tezi, že autorkou článku byla Češka, která konvertovala k islámu a ve druhé polovině třicátých let 20. století aktivně přispěla k ustavení Muslimské náboženské obce pro Československo, 51 můžeme tak, do jisté míry, vysvětlit idealizaci a nekritickou obhajobu uspořádání arabské společnosti, které čtenářům a čtenářkám časopisu Širým světem nabídla. 52 Na základě typologie vnějších projevů náboženské konverze, kterou navrhli David Snow a Robert Machalek, 53 lze dokonce tvrdit, že text Azizy M(ilady) Brikciusové vykazuje známky úplného přijetí role muslimky, neboť tato role se pro autorku stává dominantní, jsou jí podřízeny všechny ostatní role (včetně role ženy), hodnoty i verbální projevy. 54 Nabízí se však také otázka, co mohlo moderní českou ženu v první třetině 20. století vést k tomu, aby svou referenční sociální skupinu hledala v kulturním okruhu, který bývá tradičně konstruován jako jiný, cizí, exotický. 55 Jakkoli jde v daném případě o otázku v zásadě neřešitelnou, stala se předmětem zájmu předkládané práce. 51 Podle informací, které uvádí M. Mendel, by se mohlo jednat o Miladu Brikciusovou, třetí manželku zakladatele Muslimské náboženské obce pro Československo (1934/1935), Mohameda Abdullaha (Bohdana) Brikciuse ( ). Žurnalista a cestovatel stvrdil své okouzlení arabskou kulturou v roce 1933 konverzí k islámu. Učinili tak společně s první ženou Marií v Džibuti. Tehdy také vykonal pouť do Mekky. Vydal řadu cestopisů a spolupracoval mj. s časopisem Širým světem. Později, v době eskalace napětí v Palestině, publikoval ostré protibritské a antisionistické texty (např. v pravicových a fašistických listech Pražský poledník a Vlajka, dále v tiskovém zpravodaji muslimské obce Hlas). O jeho činnost se ve 30. letech zajímalo ministerstvo vnitra. Zpráva z roku 1937 mj. uvádí: Jest dobrodružné povahy a má pověst světoběžníka. Milada, roz. Illingerová, jest již jeho třetí manželkou. [...] Nyní jest zaměstnán jako redaktor ilustrovaného časopisu Oasa v Praze. [...] V ohledu mravním a politickém není proti němu námitek. (MENDEL a kol., Islám v srdci Evropy, s. 357). O M. Brikciusové, která byla v důledku vnitřní krize v české muslimské obci v roce 1936, tj. mimořádně, členkou Rady muslimské obce, bylo dále zjištěno: Jest již 7 let zaměstnána u fy Felix Schwarz, obchod pytli a plachtami ve velkém v Praze Holešovicích [...]. Pochází dle všeho z dobré rodiny, její zemřelý otec byl vyšším poštovním úředníkem, její bratr jest advokátem koncipientem a sestra jest provdána za důstojníka čsl. armády někde na Moravě. [...] Požívá v místě bydliště i na pracovišti dobré pověsti [...] v ohledu mravním i politickém [...] žádná závada. (Týž, s ). Zatím se však nepodařilo ověřit, zda M. Brikciusová používala jméno Aziza. Podle MENDEL a kol., Islám v srdci Evropy, s. 333n. Dále Miloš MENDEL, Osobní konzultace, Praha (20. dubna 2011). 52 Lewis RAMBO, The Psychology of Conversion. In Handbook of Religious Conversion, Birmingham 1992, s David SNOW Robert MACHALEK, The Sociology of Conversion, Annual Review of Sociology, 1984, 10, s cituje Petra PANÝRKOVÁ, Konvertité k islámu v České republice, bakalářská práce, Katedra religionistiky a filosofie, Filosofická fakulta Univerzity Pardubice, 2009, s. 39, PANÝRKOVÁ, Konvertité k islámu v České republice, s podle SNOW MACHALEK, The Sociology of Conversion. 54 Otázkou je zda i behaviorální projevy, neboť, jak vyplynulo z poznámky výše, M. Brikciusová i nadále zachovávala normy a standardy své přirozené kultury. Srovnej PANÝRKOVÁ, Konvertité k islámu v České republice, s. 49 podle SNOW MACHALEK, The Sociology of Conversion. 55 K této formulaci byl inspirací název sborníku ze 27. symposia k problematice 19. století BLÁHOVÁ, K. PETRBOK, V. (ed.) Cizí, jiné, exotické v české kultuře 19. století, Academia, KLP, Praha Dále viz Tomáš RATAJ, My a oni v českých středověkých a raně novověkých textech o islámu, in: MENDEL a kol., Islám v srdci Evropy, s SAID, Orientalismus 22

23 Teoretické předpoklady Při formulaci teoreticko-metodologických východisek se opírám zejména o práci Jana Horského Dějepisectví mezi vědou a vyprávěním (2009), jež podle mého názoru, poskytuje, v rámci soudobé české historiografické produkce, nepřehlédnutelnou a velmi inspirativní odpověď na postmoderní kritiku dějepisectví, s níž by se měla, alespoň podle mého soudu, vyrovnat každá historická práce, která si nárokuje vědecké uznání. 56 Obecně i s odvoláním na studii Jana Horského, lze říci, že pro předkládanou práci Na okraji zájmu? České moderní ženy a Orient v první polovině 20. století čerpám metodologické poučení v historické antropologii, tzv. nových kulturních dějinách a mikrohistorii. Jsem si však vědoma předností a omezení těchto přístupů, ať už z hlediska práce s prameny nebo skrytých teoretických předpokladů. 57 Výše uvedený rozbor článku Azizy M. Brikciusové, jenž mě dovedl až k formulaci předmětu badatelského zájmu, tyto možnosti a limity, zdá se mi, příkladným způsobem vyjevil. Ráda bych proto i jeho prostřednictvím nyní objasnila metody své práce a jejich teoretické předpoklady. Hodlám i nadále usilovat o porozumění motivacím jednání a způsobům zakoušení světa u každého jednotlivého aktéra dějin, ale přijímám jakožto fakt, že niterná situace dějinného aktéra stejně jako jeho individuální svět jsou v principu badatelsky nedostupné a nezbývá, než (re)konstruovat jejich obraz na základě rozboru kulturních kategorií a diskursivních praktik, o nichž víme (například z egodokumentů), nebo se můžeme domnívat, že je měli aktéři k dispozici a že jejich pomocí asi uspořádávali své zkušenosti vnitřního i vnějšího světa. 58 Míra adekvátnosti takových (re)konstrukcí pak, podle mého přesvědčení, záleží vždy na pramenech, které jsou k dispozici, a tudíž je možné na jejich základě vytvářet celou škálu vypovědí. Je však třeba, smířit se s tím, 56 Podle G. Iggerse upozornila postmoderní kritika především na neudržitelnost představy jednotných dějin a nezbytnost reflektovat nejen dějinnou kontinuitu, ale také zlomy; odkryla ideologické předpoklady přítomné v dominantním diskurzu profesionální historické vědy a pranýřovala přehnané nároky na odbornou autoritu. Ve svých extrémních podobách pak odmítla možnost jakéhokoli racionálního historického diskurzu a zpochybnila pojem historické pravdy. Podle Georg IGGERS, Dějepisectví ve 20. století. Od vědecké objektivity k postmoderní výzvě, NLN, Praha 2002, s. 22. K hodnocení knihy J. Horského viz také recenze, kterou jsem připravila pro časopis Marginalia Historica (1/2011; v tisku). 57 Srovnej HORSKÝ, Dějepisectví mezi vědou a vyprávěním. 58 HORSKÝ, Dějepisectví mezi vědou a vyprávěním, s

24 že z povahy věci zůstane každá z těchto výpovědí více či méně ověřitelnou hypotézou, která je otevřena dalšímu tázání. Uvážíme-li případ Azizy M. Brikciusové, 59 rozbor jejího článku (pramenná stopa) v kontextu dobových úředních záznamů a záznamů publikovaných v informačním zpravodaji české muslimské obce (pramenné stopy), vedl k (re)konstrukci obrazu o jejím chování (praktiky), ale také o vědomých motivech jejího jednání a představách (reprezentace). V kontextu sociologie náboženství, s využitím teorie středního dosahu o vnějších projevech náboženské konverze, pak bylo možné formulovat závěrečnou hypotézu. Nevysloveným předpokladem pak i v tomto případě zůstala moje představa o povaze dějinné skutečnosti. Budiž tedy řečeno, že v předkládané práci vycházím z koncepce dějinné skutečnosti jako socio-kulturního pole, v němž je možné s pomocí tradičně sdílených i nově zavedených badatelských pojmů (ideálně typických konstruktů) popsat určité procesy a struktury, avšak bez nároku na to, vypovídat cokoli o reálně podstatě tohoto pole. Nejde mi o to postihnout jednoznačně všechny vztahy v takovém poli, ale spíše s pomocí výpovědi pramenů reflektovat určité rysy té či oné roviny sociokulturní skutečnosti. 60 Spolu s Maxem Weberem tedy pojednávám sociální vztahy jako šance. 61 Jak upozornil Jan Horský, umožňuje nám takové pojetí, abychom pro jednu a tutéž sociální skutečnost určité doby a místa teoreticky pojednali více vývojových procesů a více strukturací a abychom všechny ty, jež se nám budou jevit jako empiricky vykazatelné, považovali za vůči studované skutečnosti adekvátní, byť by byly třeba i nápadně protichůdné povahy. 62 Úvaha o tom, zda byla autorkou výše analyzovaného článku skutečně Milada Brikciusová, nebo zda si jméno své manželky, například z publicistických důvodů, 63 vypůjčil spiritus agens české muslimské komunity a zkušený žurnalista Mohamed Abdullah (Bohdan) Brikcius, se v tomto kontextu přestane jevit jako zavádějící, ale díky otázkám, které vyvolá (Proč by to dělal?), 59 S přihlédnutím k terminologii Rogera Chartiera, jak ji interpretoval J. Horský. Srovnej HORSKÝ, Dějepisectví mezi vědou a vyprávěním, s. 28, 54n. 60 HORSKÝ, Dějepisectví mezi vědou a vyprávěním, s Max WEBER, Metodologie, sociologie a politika, Praha 1998, s parafrázuje HORSKÝ, Dějepisectví mezi vědou a vyprávěním, s HORSKÝ, Dějepisectví mezi vědou a vyprávěním, s Viz otázka výše: Kdo jiný než muslimka by se mohl k životnímu stylu arabských muslimských žen vyjádřit důvěryhodněji? 24

25 povede, dokonce i s využitím téhož teoretického zázemí (teorie náboženské konverze, genderová analýza), k formulaci alternativní hypotézy. Ptám-li se, na základě hypotézy první, co mohlo moderní českou ženu v první třetině 20. století vést k tomu, aby svou referenční sociální skupinu hledala v kulturním okruhu, který bývá tradičně konstruován jako jiný, cizí, exotický, mohu se na základě hypotézy druhé zeptat i na obdobné sociálně a kulturně podmíněné motivace moderních českých mužů. Jakkoli jsem však dala přednost tomu, rozvinout své tázání ženským směrem, je třeba už na tomto místě zdůraznit, že nepovažuji genderové hledisko (teorii) 64 za způsob, jak nalézt zákony, z nichž by bylo možné vyložit vyčerpávajícím způsobem veškeré dění. 65 Úlohou takto genderově podmíněného tázání je především identifikace, rozkrývání a vysvětlování problémů, které se vynořují v souvislosti se studiem českých reflexí Orientu v první polovině 20. století, a snaha o nalezení jejich myšlenkových souvislostí. 66 Ani v rámci ženského pole, jak by se mohlo z výše uvedené formulace otázky po motivaci moderní české ženy zdát, mi nejde o hledání obecně platných zákonitostí. V daném místě měla tato formulace spíše ilustrovat napětí, jež plyne na jedné straně z badatelské nedostupnosti individuálního světa (osobní identity) konkrétního dějinného aktéra (tj. Azizy M. Brikciusové), na straně druhé pak z badatelské nezbytnosti redukovat osobní identitu na připisování identity pomocí kulturních kategorií či diskursivních praktik 67 (např. moderní česká žena). V názvu práce proto důsledně užívám plurál (ženy), abych naznačila pluralitu (a svým způsobem i neuchopitelnost) identit, k nimž se snad bude možné na průsečíku modernistického, národního a jiného, cizího, exotického diskurzu alespoň přiblížit. Uvědomuji si, že ani tak však nelze zcela předejít esencialistickému chápání slova žena ženy a důsledkům, které z toho plynou. 64 Pojem gender je v této práci definován jako vyjádření kulturní a sociální podmíněnosti rolí, chování a norem vztahujících se k ženám a mužům. Podle Ann OAKLEYOVÁ, Pohlaví, gender a společnost, Praha K užití pojmu gender jako nástroje kritické (historické) analýzy viz například Herta NAGL- DOCEKAL, Feministická filosofie. Výsledky, problémy, perspektivy, Sociologické nakladatelství, Praha 2007, s. 70n. Původně Joan Wallach SCOTT, Gender and the Politics of History. New York Dále také Ratajová Jana RATAJOVÁ, Gender history jako alternativní koncept dějin, in: ČADKOVÁ, K. LENDEROVÁ, M. STRÁNÍKOVÁ, J. (eds.) Dějiny žen aneb Evropská žena od středověku do 20. století v zajetí historiografie. Pardubice: Univerzita Pardubice, 2006, s HORSKÝ, Dějepisectví mezi vědou a vyprávěním, s Srovnej HORSKÝ, Dějepisectví mezi vědou a vyprávěním, s HORSKÝ, Dějepisectví mezi vědou a vyprávěním, s

26 Jinými slovy, nelze mít za to, že by se na základě studia pramenů, které buď vytvořily ženy, jež do orientálních zemí cestovaly či zde delší dobu pobývaly, nebo které se Orientu týkaly a byly adresovány především ženskému publiku, nic nestalo. Jakkoli půjde v přísném slova smyslu pouze o (případnou) proměnu našeho představování si minulosti, nelze se v tomto ohledu zbavit badatelské autorské intence a odpovědnosti. Ráda bych proto uvedla, že si uvědomuji, jak potenciál zvolených pramenů, tak odpovědnost, kterou jejich interpretací v tomto ohledu na sebe beru. Řečeno s Martinou Pachmanovou: Genderový a feministický výzkum proměňuje nejen faktický obsah historického vědomí, ale rovněž filosofické předpoklady historických výkladů povahy a významu nejrůznějších společenských, kulturních a politických procesů. 68 Zatímco objevná práce Martiny Pachmanové Neznámá území českého moderního umění: Pod lupou genderu (2004) se zabývala procesy, jež se podílely na zrodu a vývoji českého moderního umění, předkládaná studie se zaměřuje na procesy, které ovlivnily proměny české moderní reflexe Orientu. Lze patrně vytušit, i jen za shodných přídavných jmen moderní a české, že v řadě ohledů se jednalo o procesy jedny a tytéž. Kupříkladu, myšlenka modernosti byla podle Martiny Pachmanové hluboce spjata s představou autority lidského rozumu a ti, u nichž se předpokládal nedostatek racionální reflexe, podléhali různým formám nadvlády a kontroly. 69 Modernizační procesy, jimž jsme uvykli přičítat pozitivní změny ve smyslu zlepšení životních podmínek i společenského postavení jedněch, tak fungovaly na bázi represivních mechanismů, jež se dotýkaly životních podmínek i společenského postavení těch druhých. Jak upozornila také Jitka Malečková, která zkoumala, mimo jiné s využitím genderové analýzy, národotvorné procesy, koncept toho druhého zakládá obvykle diskurz mocensky či kulturně privilegované a silnější většiny, jehož výsledkem je marginalizace odlišných jednotlivců, skupin nebo společností (méně privilegovaných, a často považovaných za méněcenné). 70 V roli těch druhých se pak podle dané situace ocitaly například jiné rasy, civilizace, náboženství či ženy (tradičně spojované například s iracionalitou). 68 Martina PACHMANOVÁ, Neznámá území českého moderního umění: Pod lupou genderu, Argo, Praha 2004, s PACHMANOVÁ, Neznámá území českého moderního umění, s MALEČKOVÁ, Úrodná půda, s

27 Ptáme-li se, co mohlo moderní českou ženu v první třetině 20. století vést k tomu, aby svou referenční sociální skupinu hledala v kulturním okruhu, který bývá tradičně konstruován jako jiný, cizí, exotický, ptáme se, z hlediska právě řečeného, také na důsledky modernizačních procesů, které nejpozději od konce 18. století ovlivňovaly sociální vztahy vně i uvnitř modernizujících se společností, tu českou nevyjímaje. Závěry Jitky Malečkové, ale také dalších badatelů a badatelek, naznačují, že jak představy Orientu, tak žen coby těch druhých měly, na jednu stranu, v mocenských diskurzech privilegované postavení, neboť označovaly hranice horizontu ohrožujícího (ještě ohrožující již ohrožující), na stranu druhou však zakládaly trvalé diskriminační mechanismy, jež měly často negativní dopad na život konkrétních lidí. 71 Pro potřeby předkládané práce je však třeba tyto závěry ještě blíže zkoumat a ověřit, jaké badatelské možnosti nám takto podmíněná tázání nabízejí. Nejprve se proto zaměříme na zmapování problémů a otázek, které se vynořují v souvislosti se studiem (českých) reflexí Orientu coby vzdáleného druhého, pak obrátíme pozornost k ženám coby nejbližšímu druhému. Jiné, cizí, exotické: Orient a meze orientalismu aktuální stav bádání Přihlédneme-li nejprve k pramenům, naznačují aktuální výzkumy (českých) reflexí Orientu, že, ať už se jednalo o záznamy o sebedelším pobytu v orientálním prostředí, výsledky teoretického studia či fantazie odvozené ze zaručených zpráv, představovaly vždy již nějakým účelem vedenou (re)konstrukci vjemů určité reality. V tomto ohledu se lze znovu odvolat na příklad článku Azizy M. Brikciusové, který (re)konstruoval určitou podobu orientální reality za účelem polemiky s všeobecnou představou (tj. stereotypní (re)konstrukcí) o životě muslimských žen. Jak však připomněl Tomáš Rataj, ani jednu z těchto (re)konstrukcí nemá smysl redukovat na stereotypy neboli pokřivené vjemy reality a pokoušet se o jejich nahrazení vjemy realitě adekvátními. V konečném důsledku se vždy ukáže, že jde o veskrze marný 71 MALEČKOVÁ, Úrodná půda, s K teorii mluvních aktů a diskriminaci viz NAGL-DOCEKAL, Feministická filosofie, s K otázce jinakosti a prostorového vnímání viz Anna HOGENOVÁ, K fenomenologii domova a jinakosti, E-logos. Electronic Journal for Philosophy [online] Vysoká škola ekonomická v Praze, 2000, dostupné z:< [18. dubna 2011]. 27

28 počin, neboť objektivní realita nám není přístupná. 72 Tak i Aziza M. Brikciusová, ačkoli chtěla čelit nesprávnému a mylnému nazírání reality, a pokoušela se nahradit pokřivené obrazy Orientu těmi, které sama považovala za správné či odpovídající skutečnosti, nevytvořila nakonec obrazy správné, ale jiné, alternativní. Konstruování jiného (cizího, toho druhého) se proto ukazuje jako nosné vodítko, jak lépe porozumět nejen tvorbě výpovědí o Orientu, ale také vytváření identity těch, kdo o Orientu vypovídají. Konstrukce jiného je spojena s konstrukcí sebe sama, jinakost a totožnost se rodí zároveň. Slovy Tomáše Rataje: Jiný (other) slouží [ ] jako kontrastní deska k definici sebe sama (self) jsou mu připisovány vlastnosti opačné než máme (přejeme si mít) my. 73 Definování sebe sama ve vztahu k tomu druhému (the Other) pak, jak jsme viděli výše, probíhá skrze negativní vymezování a odehrává se v hierarchické konstelaci: od ideálního my, jež je měřítkem hodnot, jsou odvozováni druhořadí oni. 74 Horizont cizího se navíc, jak upozornila například Lucie Storchová, dynamicky posouvá a vytváří kontext vzdálené, vnější i vnitřní jinakosti. 75 Teoretickým předpokladem těchto úvah je přijetí teze o semiotickém charakteru kultury a vnímání světa, kdy je cizí, jiné vytvářeno (řečově reprezentováno) s ohledem na vlastní kulturu a textovou zkušenost. Slovy Lucie Storchové: Reprezentovaná realita je spojena s interpretačním diskurzem, který odkazuje vždy sám k sobě (nikoli k realitě samé), má vlastní repertoár znaků a s každou novou konstrukcí cizího se mění. Hlavním nástrojem poznání se tak stává intertextualita. 76 Jak Evropané, kteří navštívili orientální země, tak i pozdější čtenáři jejich reprezentací Orientu (včetně filologů, historiků, architektů nebo umělců, kteří o těchto reprezentacích dále referovali) aplikovali, podle Lucie Storchové, při čtení cizích krajin a jejich obyvatel vlastní intertexty, čímž se zakládal nejen asymetrický vztah označujícího k označovanému, ale v podstatě tak byla konstruována (jiná) realita RATAJ, My a oni v českých středověkých a raně novověkých textech o islámu, s Srovnej například Martin HEIDEGGER, O pravdě a Bytí, Mladá fronta, Praha RATAJ, My a oni v českých středověkých a raně novověkých textech o islámu, s RATAJ, My a oni v českých středověkých a raně novověkých textech o islámu, s MALEČKOVÁ, Úrodná půda, s STORCHOVÁ (ed.) Mezi houfy lotrův se pustiti,s Srovnej HOGENOVÁ, K fenomenologii domova a jinakosti. 76 STORCHOVÁ (ed.) Mezi houfy lotrův se pustiti,s Tamtéž. Je však třeba rozlišovat mezi logickou formou (jazyk) a způsobem zacházení s jiným (morálka). K tomu NAGL-DOCEKAL, Feministická filosofie,s

29 Jak upozornil také Zdeněk Hrbata při výkladu pojmu exotický, od 18. století lze zaznamenat, že s každou další (re)konstrukcí cizího (tj. řecky exotikos, latinsky exoticus) se konstituovala také evropská objevitelská a cestovatelská tradice: Slovo exotický se [ ] díky své francouzské podobě prosazuje až od 18. století; nejprve označuje to, co nepatří k západním civilizacím, potom to, co patří ke vzdáleným, přednostně tropickým zemím. Jeho nejznámější podoby se konstituují v 18. a 19. století, kdy pro evropskou kulturu ještě existovala reálná a jednoznačná území exotiky, v období posledních objevitelských plaveb a ve zlaté éře cestování, které jsou nejznámějšími zdroji exotismu [tj. záliba v cizokrajnosti]. 78 Reprezentace Orientu však, podle Edwarda Saida, tak pozitivní významové konotace neměly, jakkoli se domníval, že (konstruování) orientální reality mělo nejpozději od konce 18. století v evropské kultuře privilegované postavení. Jistou roli v tomto ohledu patrně sehrával výše zmíněný horizont cizího, neboť je nepochybně rozdíl mezi vnějším druhým (např. Osmanská říše takříkajíc za branami ) a vzdáleným jiným (např. Japonsko ležící kdesi v dálavách ). 79 Edward Said však upozornil, že problém nelze zužovat jen na míru ohrožující vzdálenosti: Orient není Evropě pouze sousedem; je také oblastí, v níž byly její největší, nejbohatší a nejstarší kolonie, je zdrojem jejích civilizací a jazyků, kulturním rivalem a v neposlední řadě představuje také jednu z nejhlubších a nejčastějších evropských představ jiného světa, jiné kultury. Orient tak pomáhal Evropu (či Západ) negativně definovat byl jejím protikladným obrazem, myšlenkou, osobností i zkušeností. Nic z toho však neexistovalo pouze v představách, protože Orient je také nedílnou součástí evropské hmotné civilizace a kultury. 80 Způsob, jakým koloniální Evropa četla, definovala a v konečném důsledku ovládala Orient, nazval Edward Said orientalismem 81 a v návaznosti na Foucaltovu koncepci diskurzu jako moci kritizoval mimo jiné západní orientalistiku, že ve jménu vědecké objektivity a neutrality příliš snadno uvěřila ve svou apolitičnost. 82 I když se od konce 78 Zvýraznila HH. Zdeněk HRBATA, Území exotiky, in: BLÁHOVÁ, K. PETRBOK, V. (ed.) Cizí, jiné, exotické v české kultuře 19. století, Academia, KLP, Praha 2008, s Viz HOGENOVÁ, K fenomenologii domova a jinakosti. 80 Zvýraznila HH. SAID, Orientalismus, s Viz také SAID, Orientalismus, s. 12. Orientalismus je jistý druh diskurzu s vlastními institucemi, slovníkem, vědou, představami, doktrínami a dokonce i koloniální byrokracií a styly. 82 Viz SAID, Orientalismus, s Srovnej NAGL-DOCEKAL, Feministická filosofie, s. 86n. Jak ukázala H. Nagl-Docekal, která vycházela podobně jako E. Said z Foucaultovy kritiky mocenského (zne)užívání regulujících norem, teoreticky jde směšování tří oblastí: otázku lidské svobody, konstituce 29

30 sedmdesátých let 20. století, kdy poprvé vyšla, dočkala Saidova práce mnoha kritických ohlasů, 83 nelze jí upřít zásadní vliv. V rozporu s autorovým přáním sice z našich debat, jak ostatně dokládá i předkládaná práce, stále ještě nevymizely pojmy jako Orient a Západ, rozhodně však podnítila nový způsob přemýšlení o těchto kategoriích. Poněkud paradoxně, i když si přál autor opak, podpořila také dominantní typ myšlení, neboť orientalismus funguje na principu binárních opozic. V konečném důsledku však přispěla (alespoň) k lepšímu pochopení toho, jak funguje kulturní dominance. 84 V českém prostředí se orientalismu dostává zatím spíše okrajové kritické pozornosti. 85 Jak však naznačily definice různých forem alterity přehlédnuté výše i odkazy na výzkum Čeští cestovatelé v Orientě a v Egyptě, nosné momenty Saidovy koncepce jsou využívány k analýze premoderních (středověkého a raně novověkého) 86 i moderních českých, respektive československých reflexí Orientu. 87 Vnucuje se pochopitelně otázka, zda mají pokusy popsat český moderní orientalismus vůbec nějakou váhu, 88 když se podle Saidova pojetí jednalo především o základ koloniálního diskurzu, kdy idea vznešené (tj. objektivně zdůvodnitelné) civilizační mise sloužila k ideologickému ospravedlnění evropské imperiální expanze. Ani z hlediska politických dějin však není odpověď tak jednoduchá, jak by se mohlo na první pohled zdát. Jak ukázal například Roman Míšek pro 19. století, habsburské koloniální ambice zůstaly sice politicky nenaplněny, ale imigranti z různých částí monarchie tvořily významnou součást evropské komunity na Blízkém východě. Rakouská přítomnost v regionu monarchii umožnila, aby si udržela, alespoň do jisté předmětu a teorie vědy. Problém spočívá v tom, že rozlišovat tyto roviny je v praxi často nemožné, ale zároveň není přípustné se o to nesnažit. Odtud zejména vychází kritika Saidova směšování orientalismu a orientalistiky, zde však zároveň leží i kámen úrazu každého čistě vědeckého zájmu: Výchozí otázky výzkumu jsou formulovány tam, kde si jednající chtějí ujasnit své možnosti. (NAGL-DOCEKAL, Feministická filosofie, s. 90). 83 Viz například MALEČKOVÁ, Úrodná půda, s. 26, 47. STORCHOVÁ (ed.) Mezi houfy lotrův se pustiti, s. 420, pozn. 43. JŮNOVÁ MACKOVÁ a kol., Krásný, báječný, nešťastný Egypt!, s SAID, Orientalismus, s Srovnej Rudolf KUČERA (rec.) Edward W.SAID, Orientalismus. Západní koncepce Orientu, Praha 2008, Dějiny a současnost, 2009, 31/1, s Viz například MENDEL a kol., Islám v srdci Evropy, s. 71n. RATAJ, My a oni v českých středověkých a raně novověkých textech o islámu. STORCHOVÁ (ed.) Mezi houfy lotrův se pustiti. 86 RATAJ, My a oni v českých středověkých a raně novověkých textech o islámu. STORCHOVÁ (ed.) Mezi houfy lotrův se pustiti, s. 419n. 87 NAVRÁTILOVÁ, H. Krásný, báječný, nešťastný Egypt! Případ českého orientalismu. In: JŮNOVÁ MACKOVÁ, A. NAVRÁTILOVÁ, H. HAVLŮJOVÁ, H. JŮN, L. Krásný, báječný, nešťastný Egypt! Čeští cestovatelé konce 19. a první poloviny 20. století, Praha: Libri 2009, K otázce premoderního orientalismu se vzhledem k tématu práce dále nevyjadřuji. Blíže viz díla citované výše. 30

31 míry, mezinárodní prestiž až do svého zániku. 89 Instituce, vazby i osobní kontakty, které v této době vznikly, pak po první světové válce využívali a dále rozvíjeli zástupci nástupnických států. Příklad českého arabisty Aloise Musila navíc dokládá, že východní zájmy Rakouska Uherska i Československa mohl v rozmezí několika málo let hájit jeden a týž člověk. 90 Jinými slovy, ani české reprezentace Orientu nelze z jemné sítě orientalistických promluv a praktik jednoduše vyvázat odkazem na skutečnost, že Češi na mezinárodním poli nikdy nedosáhli takové politické moci, aby se aktivně zapojili do koloniální expanze. Problém, zdá se, tkví spíše v proklamované jednoznačnosti evropské reprezentace Orientu. Ačkoli Edward Said připouští, že v různých zemích Evropy měly definice Orientu svébytné tradice, 91 zaměřil svou pozornost zejména na rozbor britských a francouzských reprezentací, na jejichž základě formuloval homogenní koncept orientalistického diskurzu. Jak však připomněla v návaznosti na Saidovy kritiky Lucie Storchová, orientalismus je jako každý jiný diskurz ve své podstatě mnohoznačný, multivokální a heterogenní. 92 Studium českých reprezentací Orientu první poloviny 20. století tak může na jedné straně rozšířit porozumění orientalismu o další (národní) rejstřík, 93 na straně druhé, jak bylo naznačeno výše, umožňuje zkoumat, jak se vůči Orientu coby vnějšímu/vzdálenému cizímu definovali Češi. V tomto ohledu se zdá být velmi inspirativní rozlišení, které použila ve srovnávací studii Úrodná půda: Žena ve službách národa (2002) Jitka Malečková. Ve vztahu k Saidovu dichotomickému konceptu (vyspělý) Západ versus (zaostalý) Východ navrhla uvažovat ještě o společnostech tzv. na okraji Evropy, které byly, vlivem později probíhající modernizace i národní emancipace, v průběhu tzv. dlouhého 19. století (dočasně) vyloučeny z jádra nově se identifikující, moderní Evropy Roman MÍŠEK, The Background of Austrian Economic Influence in Egypt, Sudan, and the Levant. In: NAVRÁTILOVÁ, H. Egyptian Revival in Bohemia : Orientalism and Egyptomania in Czech Lands. Prague: Set Out, 2003, p Viz například MENDEL a kol., Islám v srdci Evropy, s SAID, Orientalismus, s STORCHOVÁ, (ed.) Mezi houfy lotrův se pustiti, s Srovnej RATAJ, RATAJ, My a oni v českých středověkých a raně novověkých textech o islámu, s MALEČKOVÁ, Úrodná půda, s ,

32 Jitka Malečková tak zúročila závěry Saidových kritiků, kteří poukázali na dva další limity orientalismu: zaměření na arabský islámský svět a zdůrazňování jednosměrné distribuce moci v systému bipolárních opozic. Studium orientalismu v podmínkách Indie či Indonésie totiž ukázalo, že vztah kolonizujících a kolonizovaných zemí je ze své podstaty ambivalentní, dialogický. 95 Zejména v malých společnostech, které jsou na okraji zájmu mocenských center, lze pozorovat, že nikdy nejde jen o jednostranné působení mocnějšího, ale také o specifické formy, jimiž se s touto situací marginální společnosti vyrovnávaly a využívaly ji. 96 I když měla marginalizace v rámci Evropy jiné podoby než mimo ni, 97 zdá se, že rozporuplnost mocenského vztahu je inspirativním východiskem také pro studium evropských společností, které se snažily překonat vyloučení z centra moderní, tj. západní Evropy. 98 Nahlížet z této perspektivy českou národní emancipaci by jistě nebylo nic nového, 99 ale rozšíříme-li úvahy o utváření národní identity i mimo evropský horizont, můžeme se začít ptát, jakou roli hrály v tomto procesu reprezentace Orientu. 100 Můžeme však také zkoumat, zda a případně, jak se v českých reprezentacích Orientu projevil diskurs marginalizovaného národa v srdci Evropy a nakolik, pokud vůbec, se po vzniku samostatného Československa reflexe Orientu proměnily. Z dosavadních výzkumů, v jejichž kontextu vznikala a na jejichž výsledky navazuje i předkládaná práce, vyplynulo, že obě tyto otázky zaslouží hlubší pozornost. 95 MALEČKOVÁ, Úrodná půda, s podle BHABHA, H.K., Location of Culture, London 1994 a TSING, A. L., In Realm of the Diamond Queen. Marginality in an Out-of-the-Way Place, Princeton Podle TSING, A. L., In Realm of the Diamond Queen, s cituje MALEČKOVÁ, Úrodná půda, s Podle J. Malečkové došlo v průběhu osvícenství nejen k redefinici vztahu Evropy a Orientu, ale Evropy samé: západní byla oddělena od východní a změnil se vztah k Jihu, který byl od antiky po renesanci považován za centrum světové kultury. Vyloučení tak bylo mnohem širší a je možné je chápat jako určité kontinuum, od společností, které byly téměř součástí civilizované Evropy, přes ty, jež za ní zaostávaly, až po oblasti, představující její barbarský protiklad. Osvícenská idea univerzalismu umožnila vnímat celý svět jako jeden celek a každou společnost jako součást a určitou fázi pokroku lidstva od barbarství k civilizaci. Jednotlivé společnosti fáze se tak staly srovnatelnými. Viz MALEČKOVÁ, Úrodná půda, s. 27. O srovnatelných egyptských zkušenostech s modernizací viz například NAVRÁTILOVÁ, Krásný, báječný, nešťastný Egypt! Případ českého orientalismu, s MALEČKOVÁ, Úrodná půda, s Za všechny viz například Miroslav HROCH, Na prahu národní existence. Touha a skutečnost. Mladá fronta, Praha Týž, Národy nejsou dílem náhody. Příčiny a předpoklady utváření moderních evropských národů, Sociologické nakkladatelství, Praha Srovnej například Miroslav SZABÓ, Imaginácia a odlišnosť. Balkánska otázka a kríza slovenskej národnej ideológie v sedemdesiatych a osemdesiatych rokoch 19. storočia, in BLÁHOVÁ, K. PETRBOK, V. (ed.) Cizí, jiné, exotické v české kultuře 19. století, Academia, KLP, Praha 2008 s

33 Jak bylo předesláno výše, nabídl výzkum reprezentací českých cestovatelů v Orientě a v Egyptě konce 19. a první poloviny 20. století také předběžné závěry ohledně českého, respektive (raného) československého orientalismu. Podrobně i ve stručnosti je shrnula Hana Navrátilová. 101 Pro období před vznikem Československa se dá podle ní říci, že česká verze orientalismu je v živé interakci se všemi orientalismy okolními, tedy s nimi i sdílí určité rysy. Pokud bychom například chtěli tvrdit, že absence přímého mocenského angažmá Rakouska Uherska v Egyptě, a fakt, že celá řada osob z Rakouska Uherska zde nalezla práci nikoliv vždy v privilegovaném postavení [ ], znamenal větší otevřenost a pochopení pro orientálce, je třeba konstatovat, že tomu tak často není. V jistém smyslu nejdeme větší soudržnost se společenskou třídou pisatele, a také s evropanstvím. Orientálec, Arab zůstává vždy svébytnou kategorií, která se základními fyzickými i mravními a charakterovými atributy liší, a je objektem pozorování, nikoliv partnerem v dialogu. Nelze však [ ] prohlásit, že existuje jakási totální názorová unifikace. Role individuality je zřejmá. 102 Názorovou pluralitu si uchoval také orientalismus meziválečného Československa, i když alespoň zpočátku, jak dokládá mimo jiné veřejná výzva Aloise Musila, byly ve hře také výrazné mocenské ambice. Zakladatel československého Orientálního ústavu v roce 1919 napsal: Blízký orient má a bude míti pro nás velikou důležitost. [...] k novému životu vzkříšený orient potřebuje nesčetných pracovníků, jimž poskytne dobrého výdělku, a u nás máme hojně lidí, kteří by se v cizině rádi usadili [...] I jest naší povinností, bychom základy styků s orientem důkladně vybudovali, zájem pro orient u nás a pro nás v orientě budili a pěstili, své krajany, jak akademicky a odborně vzdělané, tak řemeslníky a dělníky soustavně v orientě usazovali, vzrůst svého vývozu a dovozu doma i v orientě umožňovali a dospěli tak k vážnosti nejen na poli kulturním, ale i národohospodářském. Příležitost k zahájení této práce máme, a podmínky dnešní jsou pro nás tak výhodné, jako dotud nebyly a snad nikdy nebudou. Cizího jha zbavený orient chce samostatně zužitkovati přírodní bohatství, které po staletí leželo ladem. Vůli má dobrou, ale scházejí mu vědomosti jak teoretické, tak praktické. Hledá pomocníky. Státy dohody, ochraňující 101 NAVRÁTILOVÁ, Krásný, báječný, nešťastný Egypt! Případ českého orientalismu. Dále Táž, Krásný, báječný, nešťastný. Orient a čeští cestovatelé v 19. století, Dějiny a současnost, 2009, 31/6, s Zvýraznila HH. NAVRÁTILOVÁ, Krásný, báječný, nešťastný Egypt! Případ českého orientalismu, s

34 orient, těchto pomocníků poskytnouti nemohou. [ ] Německo pracovníků do orientu posílati nemůže. Nedovolí to dohoda, a nepřijme jich orient. Z nových států můžeme orientu pomoci hlavně my. Lidí máme nadbytek. [ ] Dohoda bude tyto naše snahy jistě podporovati, a orient nás přijme velmi rád věda, že nemáme záludův ani politických ani náboženských. 103 Na základě srovnání s konceptem orientalismu, jak jej vymezil Edward Said, lze říci, že Alois Musil v citovaném článku zcela poevropsku vytyčil nejen úkoly československé orientalistiky, ale také hlavní body moderní české orientalistické argumentace. Je zřejmé, že se od té koloniální v jistých ohledech lišila: nový Orient již není líčen jako zcela pasivní (má dobrou vůli), je však stále tím, kdo potřebuje odbornou pomoc z Evropy. Československo jako nový evropský stát může ku prospěchu obou stran takovou pomoc nabídnout. Z touhy Orient ovládat je nelze podezírat, neboť bylo samo cizí nadvlády nedávno zbaveno a nemá koloniální minulost. Jakkoli se však na první pohled může zdát, že z okraje Evropy vzešla nabídka partnerské spolupráce, už na ten druhý, jak upozornila Hana Navrátilová, je evidentní, že byla vedena stejným ekonomickým interesem jako jiné formy koloniálního myšlení. 104 Bez ohledu na politické či hospodářské zájmy, jimž měla taková argumentace sloužit, je zajímavé se u ní na chvíli zastavit. Naznačuje, že zkoumání marginálních reprezentací Orientu nabízí cestu ze zajetí binárních opozic orientalismu, s nimiž pracoval Edward Said. Orient ve výše citovaném textu Aloise Musila není totiž reprezentován v jednoznačné opozici, ale do jisté míry předjímá výklad Orientu coby (budoucího) partnera. Podle Schäffterovy typologie předloh pro výklad cizího/jiného tak Alois Musil chápal Orient nikoli jako protiklad nebo asimilovaný přívažek, ale komplementárně. 105 Otázkou je, do jaké míry byl v tomto směru ovlivněn dlouhodobým pobytem v orientálním prostředí, jazykovými a odbornými znalostmi či příslušností k okraji Evropy. Jinými slovy, zda byl pro něj osobně Orient ještě vůbec ten druhý. V porovnání například s Mohamedem Abdullahem Brikciusem, který se, mimo jiné pod 103 Zvýraznila HH. Alois MUSIL, Naše úkoly v orientalistice a v orientě, Naše doba, 27/3-4, 1919, s Citováno in JŮNOVÁ MACKOVÁ a kol., s NAVRÁTILOVÁ, Krásný, báječný, nešťastný Egypt! Případ českého orientalismu s Ortfried SCHÄFFTER, Modi des Fremderlebens. Deutungsmuster im Umgang mit Fremdheit, in SCHÄFFTER, O. (ed.) Das Fremde. Erfahrungsmöglichkeiten zwischen Faszination und Bedrohung, Opladen 1991, s. 15 cituje STORCHOVÁ (ed.) Mezi houfy lotrův se pustiti, s

35 vlivem četby Musilových reprezentací Orientu i svých vlastních pobytů v orientálních zemích, rozhodl přijmout arabský muslimský svět za vlastní, 106 se však zdá, že si Alois Musil uchovával určitý odstup, který mu nebránil přijímat jinakost Orientu a možnost vzájemné koexistence. V tomto místě je však nejvyšší čas změnit perspektivu, neboť, jak bylo zdůvodněno výše, předkládaná práce se ptá především po sociálně a kulturně podmíněných důvodech, které mohly vést moderní české ženy, a nikoli muže, až k identifikaci s orientálními hodnotami a životním stylem. Připustíme-li, že moderní české ženy (včetně Azizy M. Brikciusové) se vlivem modernizačních a národotvorných procesů vztahovaly k Orientu z pozice té druhé z okraje Evropy, nezbývá, než se začít ptát, jaké badatelské možnosti nám předpoklad takové dvojí marginalizace nabízí. České moderní ženy a Orient specifické otázky Přehled problémů a otázek, které se vynořují v souvislosti se studiem (českých) reflexí Orientu, když obrátíme pozornost k ženám coby nejbližšímu druhému, lze zahájit otázkou, která byla diskutována také při přípravě edice pramenů vytvořených Vlastou Kálalovou Di-Lotti na základě pobytu v Iráku v letech : Proč je/není třeba zohledňovat gender autorek/autorů reprezentací Orientu? Je příznačné, že když na jedné straně vyvstala potřeba genderové analýzy textů, byla, na straně druhé, téměř vzápětí zpochybňována s odkazem na to, že v případě srovnatelných pramenů produkovaných muži nebývá zapotřebí. I tento, byť okrajový příklad, naznačuje, že otázka historicky (i historiograficky) 107 podmíněného utváření genderových identit je stále aktuální. Krajní pozice zaujaté v debatě svým způsobem ilustrují základní paradox liberálního myšlení o ženách, které tvoří mimo jiné jádro (západního) feminismu. 108 Jak ukázala například Jitka Malečková, s využitím klasické práce Joan W. Scottové Only Paradoxes 106 MENDEL a kol., Islám v srdci Evropy, s Srovnej Jitka MALEČKOVÁ, Where Are Women in National Historie? In: BERGR, S. LORENZ, Ch. (ed.) The Contested Nation: Ethnicity, Class, Religion and Gender in National Histories, Palgrave Macmillan, London New York MALEČKOVÁ, Úrodná půda, s. 180, pozn

36 to Offer (1996) věnované vývoji francouzského feminismu od konce 18. do první poloviny 20. století, 109 osvícenský koncept univerzálního jedince, obdařeného lidskými právy zakládajícími nárok na práva politická, otvíral v přísném slova smyslu možnost rovnosti všech lidských bytostí, zároveň však vytvářel předpoklady pro vyloučení všech, kteří nesplňovali nároky být (mužským) prototypem takového jedince. Ženy se ukázaly být tím (nejbližším) druhým: Mužství bylo ztotožňováno s individualitou, zatímco ženství s jinakostí ve fixním hierarchickém a stabilním protikladu; muži přitom nepředstavovali druhého pro ženy. 110 Podle Martiny Pachmanové a s odvoláním na další klasickou práci, tentokrát Dialektiku osvícenství (1947) zakladatelů tzv. frankfurtské školy Theodora Adorna a Maxe Horkheimera, 111 se tak konstituovalo jedno ze základních paradigmat modernity: moderní společnost a kultura jsou závislé na mužských hodnotách, ale musí se konfrontovat se sílícím tlakem a významem ženského elementu. 112 Pokusy přispět ke změně druhořadého postavení žen, které, jak z uvedeného vyplývá, náležejí k modernizačním procesům stejně tak jako diskriminační mechanismy, sledovaly, alespoň v západní Evropě, dvě krajní linie argumentace. Na jedné straně byla zdůrazňována rovnost, tj. ženy měly mít stejná práva a povinnosti jako muži (odmítnutí rozdílů mezi pohlavími), nebo, na straně druhé, odlišnost, tj. ženy měly být uznávány právě pro svou jinakost/jedinečnost (zdůraznění komplementarity pohlaví). Dvojsečnost krajních argumentů vyplyne, když si uvědomíme, že odlišnost může být otevřeně nebo nepřímo užívána k potvrzení podřízenosti žen, zatímco rovností lze obhajovat asimilaci, přizpůsobení žen mužským společenským normám. 113 V obou případech však zastánci a zastánkyně ženských práv vycházeli z (paradoxní) nezbytnosti: vydělit ženy jako zvláštní skupinu, jejíž vyloučení z univerzalisticky chápaných práv chtěli odstranit Podle Joan Wallach SCOTT, Only Paradoxes to Offer. French Feminists and the Rights of Man,London 1996, s cituje MALEČKOVÁ, Úrodná půda, s MALEČKOVÁ, Úrodná půda, s. 180 podle SCOTT, Only Paradoxes to Offer. 111 Theodor ADORNO Max HORKHEIMER, Dialektik der Aufklärung: Philosophische Fragmente, Amsterdam Cituje PACHMANOVÁ, Neznámá území českého moderního umění, s PACHMANOVÁ, Neznámá území českého moderního umění, s MALEČKOVÁ, Úrodná půda, s Srovnej NAGL-DOCEKAL, Feministická filosofie, 59n. (teorie mluvních aktů a diskriminace). 114 MALEČKOVÁ, Úrodná půda, s. 208 podle SCOTT, Only Paradoxes to Offer. 36

37 Jakkoli také rozbor článku Azizy M. Brikciusové o postavení arabských muslimských žen naznačuje, že při studiu ženských reprezentací Orientu se západním (liberálním) diskursem o ženách nevystačíme, 115 vezmeme-li tento paradox do hry, vyvstane před námi celá škála způsobů konstruování jiného/cizího, jejichž prostřednictvím se mohly ženy emancipovat (nebo být emancipovány) ze zajetí binárních opozic zakládajících socio-biologicky podmíněný koncept toho druhého. 116 Jinými slovy, můžeme se začít ptát, prostřednictvím jakých promluv a praktik (re)konstruovaly ženy ve vztahu k Orientu svou genderovou identitu. Mohl být Orient rezonanční deskou, na jejímž pozadí vystupovala jejich ženská identita? Popisovaly a definovaly orientální ženství jako jasný protiklad ženství vlastního? Nebo se snažily orientální podoby ženství asimilovat na základě ideálně typické představy jakéhosi univerzálního ženství? Uznávaly, alespoň teoreticky, jinakost orientálních žen jako komplementaritu, tzn. respektovaly jejich jinakost/jedinečnost jakožto základ koexistence, případně spolupráce? A konečně, jak ostatně vyplývá také z analýzy článku Azizy M. Brikciusové, jaké další diskursy byly ve hře, pokud mohly (alespoň některé) ženy dovést až ke konverzi, tj. hodnotovému a postojovému ztotožnění s hodnotami a postoji orientálních žen? Je zřejmé, že takové otázky vyvstanou právě, a jedině tehdy, když alespoň teoreticky dovolíme ženskému diskurzu, aby dominoval našemu tázání. Nesmíme ovšem zapomínat, že se tak děje za dvou (skrytých) předpokladů. Za prvé, východisko tázání je, v souladu s orientalistickou tradicí, evropské (západní). Za druhé, na první otázku jsme již odpověděli kladně, a tudíž i v dalším tázání sledujeme možnosti utváření (evropské) ženské identity pouze na základě ženských reprezentací orientálních žen. 115 Je zřejmé, že v textu Azizy M. Brikciusové se argumentace rovnosti/odlišnosti vzájemně prolíná: nejprve zdůrazňuje rovnost pohlaví v islámu, pak dokládá, že (podřízené) postavení a (odloučený) život muslimek jsou založeny na uznání jejich jedinečnosti. Svou argumentaci opírala o modernistickou interpretaci islámu, nikoli o západní myšlení o ženách, ať už liberální nebo konzervativní, založené v křesťanské tradici. 116 Zde si nelze odpustit odkaz na často citovaný výrok Simone de Beauvoire: Člověk se ženou nerodí, ale stává. (Viz Simone BEAUVOIROVÁ, Druhé pohlaví, Praha 1966), avšak s tou výhradou, že z hlediska genderové analýzy, které dala mj. tímto svým výrokem S. de Beauvoire podnět, platí ve stejném duchu, že: Člověk se mužem nerodí, ale stává. Jinými slovy, společně s H. Nagl-Docekal se domnívám, že pojmová dvojice sex/gender je vhodným nástrojem ke zpracování poznatku, že společenské normy je nutné odlišovat od jejich tělesných podmínek, i když mohou být doslova vtělovány (Viz NAGL-DOCEKAL, Feministická filosofie, s. 98). V této práci se, z důvodů uvedených výše, věnuji především vlivu společenských a kulturních norem, které mohly, ale nemusely, být vtělovány ženami/ženám. 37

38 Jakkoli je tedy z evropského (západního) hlediska přijata marginalizovaná perspektiva, ve vztahu k Orientu se spíše zdá, že jsme znovu sklouzli do binárních osidel Saidova orientalismu, tentokrát v čistě ženském vydání. Problém je však složitější a jak se ukáže, právě přijetí ženské perspektivy umožňuje spíše zaslechnout ženské hlasy orientalistického diskurzu než definovat ženský orientalismus. Zdá se nepochybné, že orientalistický diskurz podporoval téměř výhradně mužský způsob vnímání světa, v němž i ženy byly produktem dominantní mužské fantazie. 117 Dokonce celý Orient bývá v orientalistické argumentaci 19. století interpretován jako pasivní orientální žena toužící po ovládnutí. 118 Přihlédneme-li k charakteristikám, které byly podle Saidovy analýzy připisovány ideálně typickým Orientálcům coby opozitní k charakteristikám ideálně typických Evropanů, nelze se zbavit dojmu, že mnohé z nich zakládaly nejen moderní, ale také starší evropské diskursy o ženách jakožto těch (nejbližších) druhých. 119 Jinými slovy, reprezentace orientálních mužů a žen a (evropských) žen měly z hlediska evropských mužů řadu společných rysů, jež mohly sloužit k marginalizaci těch druhých. Z hlediska evropských žen se proto můžeme ptát, jak ve svých reprezentacích Orientu reflektovaly tento dominantní diskurs, když, na rozdíl od svých mužských protějšků, nemusely být při setkání s ženským orientálním světem odkázány jen na své fantazie (např. měly přístup do harémů či lázní). 120 Dále je třeba se ptát, jak se coby Evropanky vymezovaly vůči orientálním mužům či ženám (jako těm druhým), a zároveň sledovat, nakolik v roli (evropských) žen reflektovaly, případně zakoušely, marginalizaci ze 117 SAID, Orientalismus, s Viz výše k evropskému stereotypu muslimské ženy, jež měla být vášnivá a někdy hříšná, utlačovaná (ale i příhodně mlčenlivá a poslušná), tajemná a exotická. MALEČKOVÁ, Úrodná půda, s STORCHOVÁ (ed.) Mezi houfy lotrův se pustiti, s Saidův orientalismus funguje jako systém binárních opozic, v němž jsou ideálně typickému Orientálci připisovány vlastnosti kontrastující s ideálně typickým Evropanem (nikoli však již Evropankou) [ ] Orientálce charakterizují vlastnosti jako lenost, slabost, sklon ke lži, iracionalita [ ] chová [se] nehumánně, zpátečnicky, infantilně a barbarsky, propadá melancholickým stavům či mystickým vytržením a v jeho jednání lze snadno odhalit stále přítomný sexuální podtext. (Viz STORCHOVÁ (ed.) Mezi houfy lotrův se pustiti, s. 418 podle SAID, Orientalismus.) Srovnej LENDEROVÁ a kol., Žena v českých zemích od středověku do 20. století, s. 20n. (proměny genderové identity). Dále například Edith ENNENOVÁ, Ženy ve středověku. Praha: Argo, Srovnej VLNAS, Ztracené ráje Orientu, s Teoreticky se lze domnívat, že většině žen chyběla zkušenost se světem orientální prostituce, která naopak hraje v mužském diskurzu významnou roli. Nicméně, evropské ženy se v tomto světě pohybovaly, např. jako prostitutky nebo aktivistky bojující proti obchodu se ženami. 38

39 strany orientálních diskursů o ženách (např. nutnost zahalování). 121 I přesto, že jsou orientální reflexe Západu v souvislosti s orientalismem tematizovány v českých studiích jen zřídka, 122 případně zůstávají na okraji zájmu, 123 při studiu evropských ženských reflexí Orientu se jejich bližšímu zkoumání nevyhneme. Řada zahraničních prací, ale také zde již hojně citovaná studie Jitky Malečkové, dokládají, že v orientálních zemích složilo zobrazování západních žen jako dokladu a symbolu negativních stránek západoevropských společností [ ] ke kompenzaci evropské kritiky a k relativizaci západní převahy. 124 Protože nešlo jen o jakousi přepólovanou reakci na evropskou kritiku utlačování orientálních žen, ale o součást širších debat o ženách, které ve východních společnostech tvořily integrální součást národních diskursů nejpozději od sedmdesátých let 19. století, mohly se s ní evropské ženy setkat jak ze strany orientálních mužů, tak ze strany žen. 125 Otázkou pochopitelně zůstává, do jaké míry byly, ze své vnější pozice, například schopny či ochotny rozlišit, kdy je zahalování na veřejnosti výrazem ženské ctnosti, zvnitřněnou či vynucovanou společenskou normou (s náboženskými konotacemi) a kdy projevem národní hrdosti. 126 Pokud však byly s nutností na veřejnosti se zahalit konfrontovány, byly praktikám východního diskurzu o ženách, jenž zakládal mimo jiné také islámský feminismus, vystaveny přímo tělesně. Jak v takovém případě definovaly Orient a jak svou evropskou (ženskou) identitu? Vzhledem k tématu práce, zbývá nyní tematizovat genderově podmíněné tázání o perspektivu z okraje Evropy. Výše citovaný příklad argumentace Aloise Musila ilustruje možnou českou/československou pozici, která vycházela z přesvědčení, že příslušníky malého národa ze střední Evropy lze jen těžko podezírat z koloniálních zájmů v Orientu. Ačkoli se tato argumentace ukázala jako přinejmenším paradoxní, nabízí se otázka, jak se situace promění, přijmeme-li hledisko té druhé z okraje Evropy. Výsledky srovnávacího výzkumu, který realizovala Jitka Malečková, naznačují, že 121 Viz například zkušenosti Vlasty Kálalové Di-Lotti. Podrobněji viz podkapitola Orient ženskýma očima. 122 NAVRÁTILOVÁ, Krásný, báječný, nešťastný Egypt! Případ českého orientalismu s , MENDEL a kol., Islám v srdci Evropy, s. 113n. 123 Například s odkazem na fakt, že se okcidentalismus nerozvinul do takové šíře, rozuměj politické, aby bylo třeba mu věnovat hlubší pozornost. Srovnej STORCHOVÁ (ed.) Mezi houfy lotrův se pustiti, s MALEČKOVÁ, Úrodná půda, s Srovnej BADRAN COOKE (ed.) Opening the Gates. BADRAN, Feminists, Islam, and Nation.BARON, The Making of the Egyptian Nation. 126 Tamtéž. 39

40 změny v postavení žen v národech na okraji Evropy, měly spíše emancipační charakter. Jinými slovy, pozice žen jako těch druhých zde nebyla konstruována tak vyhraněným způsobem jako v západní Evropě. Na druhou stranu, však bylo postavení žen úzce propojeno se zájmy národního společenství, podobně jako v orientálních zemích. 127 Můžeme dovodit, že odtud pak mohl pramenit ženský nacionalismus, neboť ženská veřejná činnost dávala smysl jen ve službách národa. Podle Ruth R. Pierson, která analyzovala národní ideologie na průsečíku generového, rasového a koloniálního diskursu, nic nenasvědčuje tomu, že by ve vztahu k aktům násilí, rasismu, imperialismu či kolonialismu, uskutečňovaným ve jménu národa, existovalo cosi jako univerzální ženská nevinnost. 128 Přijmeme-li perspektivu té druhé z okraje Evropy, můžeme se, i vzhledem k výše řečenému, ptát, zda a případně jak Češky definovaly ve vztahu k Orientu své národní zájmy, případně, zda pod vlivem orientálního prostředí nějak reflektovaly své etnicko-kulturní předsudky. Nelze však pominout ani otázku, jakým způsobem se vztahovaly či vymezovaly vůči vlivu imperiálních a koloniální (západních) mocností v Orientu. V tomto směru se zdá být důležitý ještě jeden aspekt českého nacionalismu. Výzkumy českého národního hnutí ukazují, že součástí národní mytologie se v průběhu 19. století stala představa ženy jako partnerky mužů, která měla v rámci demokratického národa vždy zajištěnu rovnost v rodině a možnost účasti ve veřejném životě. 129 Přestože realita mohla nabývat velmi odlišných podob, zdá se, že tento mýtus o přátelské spolupráci obou pohlaví se uplatnil nejen v přijetí 106 první československé ústavy (1920), ale také coby základ politické argumentace představitelů a představitelek českého 127 Politická marginalizace národů na okraji Evropy posilovala, podobně jako v orientálních zemích, také v obrozeneckých diskursech význam genderu a argumentace prostřednictvím žen. (MALEČKOVÁ, Úrodná půda, s. 213). V souvislosti s modernizací a národní emancipací byly západní koncepce individualismu, rovnoprávnosti a emancipace žen v zemích na okraji Evropy v průběhu 19. a na počátku 20. století spíše tvůrčím způsobem reflektovány a proměňovány, než aby se jim dostalo jednoznačného přijetí. Zároveň však převládaly kolektivní, národní zájmy nad zájmy individuálními, neboť, zejména u nevládnoucích národů, svoboda jednotlivců, mužů i žen, byla nemyslitelná bez osvobození či zrovnoprávnění národní komunity. J. Malečková srovnávala polské, ruské, řecké, italské, české a slovenské debaty o ženách. Podle MALEČKOVÁ, Úrodná půda, s PIERSON, R. R., Nations: Gendered, Racialized, Crossed With Empire. In: BLOM, I. HAGEMAN, K. HALL, C. (ed.) Gendered Nations. Nationalism and Gender Order in the Long Nineteenth Century, Oxford 2000, s Viz například MALEČKOVÁ, Úrodná půda, s Dále Jitka MALEČKOVÁ, Nationalizing Women and Engendering the Nation. The Czech National Movement. In: BLOM, I. - HAGEMAN, K. - HALL, C., (ed.) Gendered Nations. Nationalism and Gender Order in the Long Nineteenth Century. Oxford: Berg 2000, Srovnej Vladimír MACURA, Český sen, NLN, Praha

41 feminismu mezi dvěma světovými válkami. 130 Položíme-li si tedy otázku, jak české ženy v první polovině 20. století četly a definovaly Orient, budeme se zároveň ptát, jak ve vztahu k Orientu coby vnějšímu/vzdálenému cizímu definovaly nejen svou genderovou a (mezi)národní, ale také politickou identitu. Suma sumarum, uvedený přehled naznačil, že studium českých ženských reflexí Orientu první poloviny 20. století otvírá prostor pro nově založená tázání, která vyplývají z průsečíku celé řady moderních diskursů. Přestože, a nebo právě proto, že jsme zvolili za základ tázání (okrajovou) genderovou perspektivu, je zřejmé, že se vynořují také otázky spojené s utvářením národní, mezinárodní, politické či náboženské identity, a to nejen českých, ale také západních a orientálních žen. Inspirativní zdroje prameny a literatura V předkládané práci vycházím z několika archivních výzkumů, ze studia dobového tisku a literatury, ze studia soudobé odborné literatury a v neposlední řadě také z odborných diskuzí vedených v rámci badatelských týmů i na mezinárodních konferencích. Ráda bych zmínila především účast na mezinárodní konferenci ASTENE 2005 a pravidelnou účast na konferencích středoevropského fóra Egypt and Austria ( ). Všechny zdroje cituji v poznámkovém aparátu a uvádím souhrnně v roztříděném seznamu pramenů a literatury. V kapitolách Vzpomínky na Orient I a II ve třetí části práce se pak podrobněji zabývám badatelskými možnostmi a limity využitých pramenů. V tomto místě bych proto chtěla především upozornit na nejdůležitější zdroje a inspirativní literaturu, jež směrovaly koncepci práce a základní tázání. Z osobních písemných pozůstalostí, z nichž čerpaly studie shrnuté v předkládané práci, je třeba zmínit především tři fondy uložené v Archivu Národního muzea v Praze. Jednak fond Cyrila Duška, jehož součástí je zkoumaná písemná pozůstalost Pavly 130 Viz například Jana BUREŠOVÁ, Okolnosti a souvislosti postupu žen k podobě společensky samostatné aktivní lidské bytosti, in: ČADKOVÁ, K. LENDEROVÁ, M. STRÁNÍKOVÁ, J. (ed.) Dějiny žen aneb Evropská žena od středověku do 20. století v zajetí historiografie. Pardubice: Univerzita Pardubice, 2006, s Dana MUSILOVÁ, Politička: poslání nebo profese, in Tentýž sborník, s

42 Duškové, dále fond Jindřicha Matiegky, kde se nachází písemnosti Ludmily Matiegkové 131 a v neposlední řadě fond Františky Plamínkové, který byl využit zejména z hlediska dochovaných fotografií. Dále je třeba jmenovat několik archivních institucí, kde jsou uloženy fondy se vztahem k Vlastě Kálalové Di-Lotti. Jednak Literární archiv Památníku národního písemnictví (cestopis Přes Bospor k Tigridu), dále Archiv Zdravotnického muzea Národní lékařské knihovny (korespondence Vlasty Kálalové přítelkyni Marii Tauerové) a nakonec Státní okresní archiv v Písku (rodinný archiv Kálalových a Di-Lottiových). Za zmínku dále stojí soukromé dopisy, deníky a fotografie přední britské koloniální úřednice Gertrude Bell uložené v archivu Newcastle University Library ve Velké Británii, které jsou však již několik let dostupné i v digitalizované podobě. Z institucionálních archivů byl naprosto zásadním zdrojem fond Ženské národní rady (ŽNR), který je uložen v Národním archivu v Praze. Aktuální výsledky základního výzkumu, který jsem zde provedla na podzim a v zimě , předkládám ve druhé kapitole třetí části práce. Zabývala jsem se především dosud nevyužívanými prameny, které dokládají mezinárodní spolupráci ŽNR s Mezinárodní aliancí pro volební právo žen a rovná občanská práva (dále jen Aliance) ve třicátých letech 20. století. Je třeba zdůraznit, že jako spoluautorka antologie Krásný, báječný, nešťastný Egypt!. Čeští cestovatelé konce 19. a první poloviny 20. století (2009) 132 a členka řešitelského týmu výše zmíněného výzkumného projektu Československé zájmy v Iráku v letech Životní příběh doktorky Vlasty Kálalové Di-Lotti ( ) jsem měla usnadněn přístup nejen k výsledkům dalších archivních výzkumů, ale také ke studiím, které z nich vzešly. Předně se to týká kritické edice cestopisu Přes Bospor k Tigridu, která zatím nebude vydána. A dále kolektivní monografie věnované iráckému pobytu Vlasty Kálalové Di-Lotti, která je připravována do tisku. 133 Přestože na příslušných místech na uvedené zdroje odkazuji, chtěla bych dodat, že spolupráci na zmíněných projektech vděčím za mnoho inspirativních otázek a podnětů. Pevně proto doufám, že 131 Část pozůstalosti je uložena také ve Státním okresním archivu v Benešově u Prahy (SOkA Benešov). 132 Viz JŮNOVÁ MACKOVÁ, a kol., Krásný, báječný, nešťastný Egypt! Čeští cestovatelé konce 19. a první poloviny 20. století. 133 Viz JŮNOVÁ MACKOVÁ a kol., Vlasta Kálalová Di-Lotti, česká lékařka v Bagdádu ( ). Československé zájmy v Iráku v meziválečné době. 42

43 se mi podaří na práci kolegyň a kolegů Adély Jůnové Mackové, Hany Navrátilové, Libora Jůna, Lucie Storchové, Petra Přebindy a dalších, 134 tvůrčím způsobem navázat a posunout společné dílo o pomyslnou příčku na kvalitativním žebříčku zase o kousek výše. Z editovaných pramenů bych ráda upozornila na dvě antologie, arabského a českého feministického myšlení, 135 které mi v předkládané práci posloužily zejména pro zmapování a doplnění kontextu základního výzkumu historických ženských časopisů. Na podzim 2009 jsem z hlediska (re)prezentací Orientu analyzovala časopisy Ženský obzor ( ) a Eva ( ), o rok později pak také časopis Ženská rada ( ). Jakkoli zprostředkovaně, citace z dalších dobových ženských časopisů, tentokrát mezinárodní provenience, jsem získala jednak díky studiím Beth Baron, 136 jednak díky disertaci Charlotte Weber (2003). 137 Je třeba dodat, že právě díky prezentaci výsledků archivních výzkumů, které Charlotte Weber v rámci své disertační práce uskutečnila v britských a amerických archivech Aliance, bylo možné zasadit prameny z fondu ŽNR do širších dobových mezinárodních souvislostí. Dlužno podotknout, že to byly převážně anglicky psané práce, které mi sloužily nejen jako zdroj informací o historii národních a ženských hnutí v západních a orientálních zemích, ale také jako úvod do aktuálních výzkumů ženských reflexí Orientu v kontextu postkoloniálních, blízkovýchodních a ženských studií. Nezastírám také, že disertační práce Charlotte Weber mě ovlivnila z hlediska základního tázání a hledání odpovědi na otázku, jaká byla ve dvacátých a třicátých letech 20. století mezinárodní pozice československého liberálního ženského hnutí. 134 Zejména příprava kritické edice by se neobešla bez spolupráce řady odborníků, mezi nimiž byli archiváři, historici, arabisté, hebraisté a další oreintalisté, lékaři a přírodovědci. S odvoláním na záznamy hlavní řešitelky projektu, k přípravě edice přispěli zejména Jaroslava Babanová a Džian Baban, Emanuel Beška, Daniel Boušek, Hana Drlá, Pavlína Formánková, Alexandra Hejduková, Pavel Chovanec, Tomáš Klusoň, Eduard Kubů, Jiří Libus, Lenka Libusová, Miroslav Melčák, Jana Mynářová, Vlastimil Novák, Jiří Novotný, František Ondráš, Bronislav Ostřanský, Jiří Pulec, Michal Pullmann, Jaroslav Slípka, Anna Sochová, Jiří Štaif, Zdeněk Šťastný, Štěpán Urbánek, Vanda Vybíralová a Pavel Žďárský. 135 BADRAN, M. COOKE, M. (ed.) Opening the Gates. An Anthology of Arab Feminist Writings, Bloomington BAHENSKÁ, M. HECZKOVÁ, L. MUSILOVÁ, D., Ženy na stráž! České feministické myšlení 19. a 20. století, Masarykův ústav a Archiv AVČR, Praha BARON, B. The Making of the Egyptian Nation. In: BLOM, I. HAGEMAN, K. HALL, C. (ed.) Gendered Nations. Nationalism and Gender Order in the Long Nineteenth Century. Oxford: Berg 2000, p BARON, B. The Women s Awakening in Egypt. Culture, Society, and the Press. New Haven: Yale University Press WEBER, Ch. E., Making Common Cause? Western and Middle Eastern Feminists in the International Women s Movement, Dissertation. Graduate School of The Ohio State University, Ohio

44 V tomto ohledu je však na místě, abych zároveň zdůraznila určující vliv komparativní studie Jitky Malečkové, Úrodná půda: Žena ve službách (2002). Autorka zde jednak představila možnosti genderové analýzy národních diskurzů, 138 jednak, vzhledem ke studiu osmansko-tureckých pramenů, pracovala analytickým způsobem také s konceptem orientalismu. Právě v této souvislosti navrhla zohledňovat nejen západní a východní úhly pohledu, ale tematizovat perspektivu z okraje Evropy. Pozornost však věnovala pouze textům, které o ženách od druhé poloviny 19. století vytvářeli muži. Stranou jejího zájmu zůstaly dvě otázky, které sama v závěru označila jako důležité: Jaký byl vztah mezi diskusemi a realitou života žen? Jaké byly názory žen samotných? Přestože, jak vyplývá z úvodního teoretického rozlišení a formulace cílů předkládané práce, neusiluji ani o mezinárodní historické srovnání socioekonomických parametrů postavení žen ve vztahu k národním diskurzům o ženách, ani o komparativní analýzu různých nacionálně podmíněných názorů žen o ženách, dotýkám se svým způsobem obou těchto otázek. Klíčem k jejich řešení se mi stala, jak naznačuje také název předkládané práce, právě okrajová perspektiva. Zbývá shrnout, že podobnou inspiraci ve smyslu konkrétních otázek i jejich kladení (tj. metodických přístupů) jako práce Jitky Malečkové mi přinesly studie Hany Navrátilové, Tomáše Rataje, Lucie Storchové, Jana Horského, Martiny Pachmanové či Herty Nagl-Docekal, abych jmenovala alespoň některé z autorek a autorů citovaných výše. Pohled do seznamu literatury pak naznačuje, že nebýt v posledních pěti deseti letech rozvoje genderových studií a ženských dějin také v rámci české historiografie, mohla bych svou prací jen stěží navázat na aktuální výsledky historického poznání a obohatit je, jak o nové poznatky, tak perspektivy. Za všechny proto na závěr uvedu alespoň základní kompendium Žena v českých zemích od středověku do 20. století (2009), 139 jež vzniklo pod redakčním vedením Mileny 138 V návaznosti na mezinárodní výzkumy, o nichž blíže viz BLOM, I. HAGEMAN, K. HALL, C. (ed.) Gendered Nations. Nationalism and Gender Order in the Long Nineteenth Century. Oxford: Berg LENDEROVÁ, M. KOPIČKOVÁ, B. BUREŠOVÁ, J. MAUR, E. (ed.), Žena v českých zemích od středověku do 20. století, NLN, Praha

45 Lenderové a s editorským přispěním Boženy Kopičkové, Jany Burešové a Eduarda Maura. V kontextu tohoto díla lze pak říci, že předkládaná práce směřuje především k prohloubení našeho poznání o mezinárodních kontaktech českých žen ve dvacátých a třicátých letech 20. století, které do určité míry přispívaly, i když z hlediska aktuálních historických studiích spíše okrajově, k reflexi českého národního diskurzu. Struktura práce Předkládaná práce je členěna na tři hlavní části: První dojmy, Sondy a Perspektivy. První část představuje tři případové studie, které zkoumají (re)prezentace Orientu v rozmanitých typech pramenů, jež vytvořily tři moderní české ženy na základě různě dlouhých pobytů v Egyptě, Palestině, Turecku a Iráku ve dvacátých a třicátých letech 20. století. Cílem první části je především poskytnout prvotní vhled do problematiky studia českých ženských reflexí Orientu. Ve druhé části jsou zařazeny dvě tématické studie, které zkoumají české prameny, jež připívaly nebo měly přispívat ke kultivaci obecného povědomí o Orientu. V kapitole první se zabývám dobovými reflexemi Orientu v českých moderních časopisech, které byly určeny převážně ženskému publiku. V kapitole druhé pak zkoumám cestopis Vlasty Kálalové Di-Lotti Přes Bospor k Tigridu jakožto konkrétní dobovou reflexi zamýšlenou pro prezentaci široké veřejnosti. V tomto případě si kladu otázku, do jaké míry se v (re)prezentacích Orientu projevilo, že je vytvářela ženská autorka. Třetí část, Perspektivy, nese podtitul Meze a horizonty dalšího bádání a vznikla s cílem naznačit možnosti dalšího studia českých (ženských) reflexí Orientu. První a třetí kapitola, Vzpomínky na Orient I. a II., se zabývá zhodnocením badatelských možností pramenů, z nichž vzešly jednotlivé případové studie obsažené v práci. Kapitola druhá ilustruje na konkrétním příkladu, jaké otázky a problémy se aktualizují při studiu českých ženských (re)prezentací Orientu, vezmeme-li v potaz institucionální prameny, konkrétně z archivu ŽNR. 45

46 Jednotlivé části práce obsahují jednak studie, které již byly nebo v dohledné době budou publikovány, jednak zcela nové kapitoly. Studie, které vznikly původně v angličtině, byly pro potřeby této práce přeloženy a upraveny s ohledem na obeznámenost českého publika s domácími historickými reáliemi. Zároveň byly doplněny o ilustrativní citace z historických pramenů, popřípadě aktualizovány s ohledem na nově dostupnou českou a zahraniční literaturu. S ohledem na cíle předkládané práce, jsou všechny části reflektovány, pomocí úvodních a závěrečných pasáží, z hlediska vývoje tázání i proměny badatelských přístupů. Cílem bylo prezentovat nejen výsledky konkrétních výzkumů (případové studie), ale také zviditelnit cesty postupného rozvíjení tématu a formulace otázek. Přestože se tak nelze vyvarovat opakování a návratu některých myšlenek, třebas i v jiných formulacích, budiž to v rámci předkládané práce dokladem dlouhodobého a soustavného promýšlení problému spíše než důkazem nedostatečné autorské invence. V závěru se práce vrací k výše formulovaným obecným a dílčím cílům, aby zhodnotila jejich dosažení. Následně jsou zařazeny seznam pramenů a literatury a obrazové přílohy, na které je však v textu průběžně odkazováno prostřednictvím poznámkového aparátu. 46

47 I. PRVNÍ DOJMY Tři české moderní ženy v Orientu Z Alexandrie je to vzdáleno 3 ½ hod. stejně jako z Bernu do Ženevy. Cestou již je krajina úplně biblická, domky ve vesnicích uplácány z hlíny a bláta, beze střech a bez ozdob. Palmové háje a oranžérie plny plodů mandarinků a pomerančů, po polích pasoucí [se] stáda buvolů, velbloudi s náklady a oslíci cupitající buď s nákladem nebo s Araby. Ženy s dítětem na oslátku dávají úplný obraz P. Marie s Ježíškem a myslím, že ta P. Maria měla ten svůj černý hábit stejně ulepený jako kleriku patera Vařečky a že stejně nechala tomu Ježíškovi klidně lézti mouchy po očích zahnisaných a po nudličkách z nosu a jistě mu jich neodehnala. Nevím, měli-li by tu privilej, anebo Ježíšek, že by se jich ta špína nechytala, nebo že by se ona sama byla narodila čistotnější než ty druhé. Taková výjimka tady ani kdekoli jinde v biblické zemi, neexistuje. (Z dopisu Pavly Duškové rodině ze dne 19. ledna 1922, Káhira) 140 Úvodní část předkládané práce, První dojmy: Tři české moderní ženy v Orientu, vznikla na základě dvou publikovaných prací a jednoho anglicky psaného příspěvku, který jsem přednesla na konferenci Association for the Study of Travel in Egypt and the Near East (ASTENE) konané na univerzitě v Manchesteru v červenci Příspěvek byl věnován třem Češkám, které ve dvacátých a třicátých letech 20. století cestovaly do Egypta a na Blízký východ, Pavle Duškové, Ludmile Matiegkové a Vlastě Kálalové Di- 140 Hana NAVRÁTILOVÁ (ed.) Egypt, cesta tam (a zase zpátky). Pavla Dušková, dopisy z let , výběr [online] Český egyptologický ústav FF UK v Praze, b. d., dostupné z: < Výběrová edice zpracována podle Archiv Národního muzea v Praze (dále ANM), fond Cyril Dušek, karton 1, složka 40. Podrobněji viz Hana NAVRÁTILOVÁ, Egypt v české kultuře přelomu 19. a 20. století, Set Out, Praha 2001, s. 183, pozn Hana HAVLŮJOVÁ, Okouzlení Egyptem. Ludmila Matiegková ( ), Set Out, Praha JŮNOVÁ MACKOVÁ, A. NAVRÁTILOVÁ, H. HAVLŮJOVÁ, H. JŮN, L., Krásný, báječný, nešťastný Egypt! Čeští cestovatelé konce 19. a první poloviny 20. století, Praha: Libri 2009, s (Dále jen JŮNOVÁ MACKOVÁ a kol., Krásný, báječný, nešťastný Egypt! ). Hana HAVLŮJOVÁ, From the Czechoslovak Republic to the Near East: Three Czech Women Travellers in the 1920s and 1930s, 2005, nepublikováno. Předneseno dne 15. července 2005 v sekci věnované cestovatelkám na Blízkém východě. ASTENE Association for the Study of Travel in Egypt and the Near East, Sixth Biennial Conference, 14th 16th July 2005, Hulme Hall, University of Manchester, UK. 47

48 Lotti. Vystoupení v Manchesteru předcházely jednak vydání knihy Okouzlení Egyptem. Ludmila Matiegková ( ), 142 která vzešla z mé diplomové, respektive rigorózní práce, 143 a dále archivní výzkum ve fondech Cyrila Duška (ANM) a Vlasty Kálalové Di-Lotti (LA PNP, SOkA Písek). Nelze nevzpomenout pomoci, které se mi tehdy dostalo ze strany redaktorky knihy Adély Jůnové Mackové a iniciátorky celého podniku Hany Navrátilové. 144 Jejich prostřednictvím jsem se seznámila nejen s osobností Pavly Duškové, ale také s výsledky domácího i zahraničního studia cestování a cestovatelsví do Orientu. 145 Díky tomu jsem pak mohla přispět, jakkoli skromně, k realizaci tehdy probíhajícího výzkumného projektu Čeští cestovatelé v Orientu. 146 Do třetího dílu antologie českých cestovatelských textů z konce 19. a první poloviny 20. století, jenž byl jedním z výstupů projektu, jsem připravila kapitolu Ludmila Matiegková, česká soukromá badatelka a její studijní pobyty v Egyptě ve 20. letech 20. století. 147 Kapitolu zde nyní, po nezbytných edičních úpravách, přetiskuji. Základní rozvržení části První dojmy jsem přejala z anglicky psané práce, kapitoly tedy řadím chronologicky. Z hlediska typologie, analýzy a zhodnocení pramenů cestopisné povahy, včetně naznačení možností, jak se první dojmy proměňovaly, případně zúročovaly, se však jádrem celé části stala kapitola druhá, věnovaná třem studijním pobytům Ludmily Matiegkové v Egyptě (s přesahem do Palestiny). První a třetí kapitolu jsem doplnila podle vzoru kapitoly druhé, ale z hlediska zkoumaných pramenů je záběr užší, z hlediska analýzy pak podrobnější. V případě Pavly Duškové vychází takové pojetí z omezené pramenné základny, v případě Vlasty Kálalové Di-Lotti jsem byla vedena snahou vyvážit tuto kapitolu vzhledem k pasážím následujícím. Zatímco 142 HAVLŮJOVÁ, Okouzlení Egyptem. 143 Diplomová práce PhDr. Ludmila Matiegková ( ) obhájena a uznána jako rigorózní na Katedře dějin a didaktiky dějepisu Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy v Praze v roce Vedoucím práce byl doc. PhDr. Petr Charvát, DrSc. Ani z jedné této práce zde necituji, na knihu, která z nich vzešla převážně pouze odkazuji, a pokud již cituji, pak výhradně texty L. Matiegkové, nikoli vlastní. 144 Děkuji za pomoc při zajištění finanční podpory pro publikaci knihy a cestu na konferenci do Manchesteru. Dále také za zapůjčení kopií dopisů Pavly Duškové, z nichž H. Navrátilová jednak připravila výběrovou edici (viz citace výše), jednak čerpala při zpracování příslušné kapitoly o recepci Egypta v knize NAVRÁTILOVÁ, Egypt v české kultuře přelomu 19. a 20. století, s Účast na konferenci ASTENE (Manchester 2005), středoevropských symposiích Egypt and Austria (Praha 2005, Piran 2008, Praha 2009). 146 GA AVČR ( ) Čeští cestovatelé v Orientě a v Egyptě od 16. do počátku 20. století. KJB , hlavní řešitelka: Hana Navrátilová. 147 JŮNOVÁ MACKOVÁ a kol., Krásný, báječný, nešťastný Egypt!, s Za přípravnou práci pro tuto kapitolu, která vznikala již pod vlivem příspěvků, které jsem měla možnost vyslechnout v Manchesteru, považuji také studii Hana HAVLŮJOVÁ, Ženská otázka v díle Ludmily Matiegkové. In: ČADKOVÁ, K. LENDEROVÁ, M. STRÁNÍKOVÁ, J. (eds.) Dějiny žen aneb Evropská žena od středověku do 20. století v zajetí historiografie. Pardubice: Univerzita Pardubice, 2006, s

49 zde je příklad československé lékařky v Bagdádu vsazen do kontextu dvou dalších příkladů českého ženského cestování do Orientu a prvních dojmů, v kapitole Orient ženskýma očima na příkladu Vlasty Kálalové Di-Lotti, se věnuji podrobné, genderově podmíněné analýze vybraných pramenů. V obou případech však vycházím jednak z vlastních pramenných výzkumů, jednak z dalších výstupů projektu Československé zájmy v Iráku v letech Životní příběh doktorky Vlasty Kálalové Di-Lotti, 148 jež mi laskavě zpřístupnila hlavní řešitelka, Adéla Jůnová Macková. Jedná se především o kritickou edici třetí části cestopisu Přes Bospor k Tigridu a dopisů určených prezidentu Tomáši G. Masarykovi a jeho dceři Alici a dále entomologovi Janu Obenbergerovi. Z edice přebírám zejména poznámky specialistů (například arabistů, lékařů či přírodovědců) a relevantní úryvky z některých pramenů. K dispozici jsem měla také rukopis kolektivní monografie Vlasta Kálalová Di-Lotti, česká lékařka v Bagdádu ( ). Československé zájmy v Iráku v meziválečné době, na nějž odkazuji, i když vzhledem okolnostem, poněkud nestandardním způsobem. 149 Na základě výše uvedených rozhodnutí, tak vznikl soubor textů, který představuje tři typy setkání českých moderních žen s Orientem (Egypt, Palestina, Turecko, Irák) ve dvacátých a třicátých letech 20. století. Kapitoly jsou koncipovány jako případové studie, jejichž cílem je poskytnout především prvotní vhled do problematiky českých ženských reflexí Orientu. Přestože věkový rozdíl mezi nejstarší a nejmladší sledovanou ženou byl pouhých šestnáct let, všechny tři pocházely ze střední třídy a spojovala je státní příslušnost k Československé republice, měly jejich cesty různé důvody i výsledky. Zajímá mne, jaké byly, jak se proměnily a případně i zúročily první dojmy, které si ve vztahu k Orientu Pavla Dušková, Ludmila Matiegková a Vlasta Kálalová zaznamenaly, co měly jejich reflexe společného a v čem se lišily. Budu se také ptát, jaké moderní diskursy vstupovaly v rámci jejich reflexí Orientu do hry. Každou kapitolu shrnuji zvlášť, na závěr připojuji shrnutí celkové. 148 GAAV ( ) Československé zájmy v Iráku v letech Životní příběh doktorky Vlasty Kálalové Di-Lotti. KJB JŮNOVÁ MACKOVÁ, A. NAVRÁTILOVÁ, H. PŘEBINDA, P. HAVLŮJOVÁ, H. STORCHOVÁ, L., Vlasta Kálalová Di-Lotti, česká lékařka v Bagdádu ( ). Československé zájmy v Iráku v meziválečné době, Praha 2011 (v tisku). V době dokončování této práce byl rukopis v tiskové přípravě. Odkazuji proto ke kapitolám a stranám elektronické kopie rukopisu, který je součástí pracovního archivu předkládané práce. HH. 49

50 1. Pavla Dušková, první dáma československé legace v Egyptě v letech Pavla Dušková se narodila v roce 1880 v Praze, v rodině pražského varhaníka a ředitele kůru Ottomara Smolíka a jeho manželky Emilie, rozené Pelikánové. Poté, co vystudovala Uměleckoprůmyslovou školu v Praze, působila jako učitelka kreslení a krasopisu. Nejprve na dívčím lyceu Vesna v Brně ( ), posléze na nově otevřeném dívčím lyceu v Praze Holešovicích. 150 Ve zdejším učitelském sboru se tak od roku 1910 pravidelně setkávaly s Alicí Masarykovou, na jejíž místo nastoupila v roce 1915 Ludmila Matiegková. 151 Již v době studií se Pavla Smolíková seznámila s o rok mladším Cyrilem Duškem, studentem práv, který záhy projevil také novinářské a politické nadání. Od přelomu století působil v realistické straně, redigoval pokrokové Studentské směry, působil ve studentském spolku Slávie, byl střídavě redaktorem a dopisovatelem Času a Lidových novin. V roce 1911 založil Syndikát pražských deníkářů. 152 Již o rok dříve uzavřeli s Pavlou Smolíkovou, po dlouholeté známosti, v chrámu českobratrské evangelické církve u sv. Klimenta v Praze manželství. 153 Srovnáme-li svatební portrét novomanželů s fotografií, na níž jsou Duškovi zachyceni v podolském sanatoriu o sedm let později, nelze se ubránit dojmu, že si během první světové války prožili skutečné útrapy. 154 Jako odpovědný redaktor Času byl Cyril Dušek v listopadu 1914 zatčen a do ledna 1915 vězněn u vojenského soudu na Hradčanech. Na jaře byl pak odsouzen na šest měsíců těžkého žaláře a na podzim 150 ANM, fond Cyril Dušek, k. č. 1, sl. 8. Opis oddacího listu. Tamtéž, sl. 30a, Dopisy Cyrila Duška Pavle Smolíkové Duškové ( ). 151 Jak dokládá například výroční zpráva lycea za školní rok 1915/1916, doprovázely v prosinci 1915 P. Dušková a L. Matiegková, spolu se dvěma dalšími kolegyněmi, své studentky na výstavu spolu Svéráz. Viz Pátá výroční zpráva dívčího lycea s právem veřejnosti za školní rok , s. 16. Viz také vzpomínka L.Matiegkové na atmosféru v učitelském sboru v listopadu 1915, citováno in HAVLŮJOVÁ, Okouzlení Egyptem, s PECHAROVÁ, E., Inventář pozůstalostí Bohuslav Dušek ( ), Cyril Dušek ( ), ANM, Praha 1978, ANM, fond Cyril Dušek, k. č. 1, sl. 8. Opis oddacího listu. Manželství zůstalo bezdětné. Srovnej Dopis P. Duškové rodině ze dne 19. ledna Podle NAVRÁTILOVÁ (ed.) Egypt, cesta tam (a zase zpátky), s ANM, fond Cyril Dušek, k. č. 13, sl. 572 a 577. Vybrané fotografie k životním osudů manželů Duškových viz Obr

51 znovu zatčen a vyšetřován v souvislosti s tzv. knoflíkovou aférou. 155 Tehdy se nakrátko, na rozdíl například od výše zmíněné Alice Masarykové, 156 dostala do vyšetřovací vazby také Pavla Dušková. 157 Manžel byl společně s ostatními velezrádci převezen do Vídně, kde zůstal až do roku Byl však ze zdravotních důvodů propuštěn ještě před všeobecnou amnestií, neboť trpěl tuberkulózou. Léčba v Podolí nebyla sice příliš účinná, ale šlo-li o národní a politické zájmy Cyril Dušek na zdraví mnoho nedbal,. V době štěpení pokrokové strany se postavil do čela frakce, která odmítla vstoupit do národně demokratické strany, a na jaře 1918 podpořila vznik České strany socialistické. 158 Jako člen Národního výboru a posléze Revolučního národního shromáždění se zapojil do budování nového státu. Společně s Karlem Mečířem a Janem Hajšmanem se zasloužil, coby vedoucí redaktor, o vznik a fungování Československé tiskové kanceláře. V roce 1919 byl členem československé delegace na mírové konferenci v Paříži. V dubnu 1920 zahájil slibnou, avšak krátkou diplomatickou kariéru. Nejprve působil jako mimořádný československý vyslanec ve Švýcarsku. Po roce a půl přesídlil do Egypta, kde však v lednu 1924 na následky tuberkulózy zemřel. 159 Pavla Dušková provázela svého manžela v dobrém i ve zlém. 160 Po první světové válce nejprve přerušila, a posléze ukončila svou učitelskou dráhu, 161 a poskytovala Cyrilu Duškovi zázemí, bez kterého by se, vzhledem k pracovnímu vytížení a vážnému zdravotnímu stavu, patrně neobešel. 162 Jak dokládají dopisy, které pravidelně psala 155 PECHAROVÁ, Inventář pozůstalostí Bohuslav Dušek ( ), Cyril Dušek ( ).Srovnej Milada PAULOVÁ, Tajný výbor (Maffie) a spolupráce s Jihoslovany v letech , Academia, Praha Aktuálně také Jan GALANDAUER, Knoflík ze šatů paní Linhartové. Špionážní nehoda prvního odboje, Dějiny a současnost, 2008, 30/9, s Ve vyšetřovací vazbě byla A. Masaryková v Praze od konce října 1915, ve Vídni pak od listopadu 1915 do července Podrobněji viz například H. Gordon SKILLING, Matka a dcera. Charlotta a Alice Masarykovy, Gender Studies, Praha 2001, s Dagmar HÁJKOVÁ Jaroslav SOUKUP (ed.) Drahá mama/ Dear Alice. Korespondence Alice a Charlotty Masarykových , Ústav TGM a Masarykův ústav AV ČR, Praha PAULOVÁ, Tajný výbor (Maffie) a spolupráce s Jihoslovany v letech , s Antonín KLIMEK, Velké dějiny zemí Koruny české ( ), díl 13., Paseka, Praha Litomyšl 2000, s Do ČSS vstoupil C. Dušek členem až po zániku pokrokové strany v lednu PECHAROVÁ, Inventář pozůstalostí Bohuslav Dušek ( ), Cyril Dušek ( ). Srovnej také HAVLŮJOVÁ, Okouzlení Egyptem, s. 106, pozn. 39. K hodnocení Duškovi diplomatické mise v Egyptě viz JŮNOVÁ MACKOVÁ a kol., Krásný, báječný, nešťastný Egypt!, s Jak dokládají mimo jiné dopisy, které posílala manželovi do vídeňského vězení. Viz ANM, fond Cyril Dušek, k. č. 1, sl. 31. Dopisy Pavly Duškové Cyrilu Duškovi ( ). 161 Srovnej ANM, fond Cyril Dušek, k. č. 1, sl. 40. Dopis P. Duškové rodině ze dne 12. dubna 1923 (Káhira). 162 V roce 1919 byl mimo jiné promován doktorem práv. PECHAROVÁ, Inventář pozůstalostí Bohuslav Dušek ( ), Cyril Dušek ( ). 51

52 příbuzným, zúčastnila se po jeho boku také diplomatických misí v letech , a přestože se na takový úkol nikdy formálně nepřipravovala, stala se první dámou československých legací ve Švýcarsku a v Egyptě. Po návratu do Československa žila v Praze a zdá se, že byla i nadále v kontaktu s Ludmilou Matiegkovou. Za druhé světové války je například uvedena mezi nájemníky domu v pražské Bubenči, který Matiegkovým od třicátých let 20. století patřil. 163 Podle opisu úmrtního listu však dožila v Kadani, kde v lednu 1954 zemřela. 164 Vybrané rodinné dopisy z Kahýry Jak ukázala Hana Navrátilová, egyptské dopisy Pavly Duškové představují zajímavý historický pramen, na jehož základě můžeme zkoumat například úroveň recepce starověkého Egypta v určité vrstvě české kultury dvacátých let 20. století. Na základě analýzy dopisů z hlediska konceptu historické kultury Hana Navrátilová zjistila, že o návštěvě staroegyptských památek, případně i jiných dokladech starověké hmotné kultury, se Pavla Dušková zmiňuje jen sporadicky. Nejčastěji v souvislosti s výlety, které byly pořádány buď nedlouho po příjezdu Duškových do Egypta, nebo kterými si ambasadoři několikrát zpříjemnili zdejší pobyt. Podle Hany Navrátilové to však neznamená, že by Duškovi jako středostavovská rodina s určitým kulturním zázemím neměli o starém Egyptě žádnou představu. 165 V dopisech například nenajdeme zmínku o aktuální egyptologické senzaci objevu Tutanchamonovy hrobky v listopadu 1922 avšak dva nepřímé odkazy předpokládají, že čtenáři dopisů byli obeznámeni nejen se základními údaji o objevu, ale také s různými typy jeho medializace. 166 Na základě dopisů bylo navíc možné identifikovat 163 ANM, fond Jindřich Matiegka, k. č. 39, sl Přípis L. Matiegkové nájemníkům, strojopis a razítko s adresou, b.d. Dopis žádá nájemníky, aby majitelce pro potřeby nemocenské pojišťovny poskytli údaje o výši čtvrtletních výplat domovnici za úklid. Lze jej datovat jen nepřímo do období , kdy ulice nesla název Jana ze Žatce.Na prvním místě mezi nájemníky je podepsána Pavla Dušková. Viz také ANM, fond Jindřich Matiegka, k. č. 39, sl Dopis L. Matiegkové A. Skořepové ze dne 25. srpna 1933 (Nice), kde pisatelka sděluje, že hodlá na jihu Francie navštívit bývalou kolegyni P. Duškovou. 164 ANM, fond Cyril Dušek, k. č. 14, sl Opis úmrtního listu Pavly Duškové ( 16. ledna 1954) z Knihy úmrtí v Kadani, roč. 1954, sv. 1., s. 56, č. 7) 165 NAVRÁTILOVÁ, Egypt v české kultuře přelomu 19. a 20. století, s Viz například ANM, fond Cyril Dušek, k. č. 1, sl. 40. Dopisy P. Duškové rodině, ze dne 21. března a 19. dubna 1923 (Káhira). P. Dušková se zmiňuje o smrti Lord Carnarvona, resp. látce, která nesla podle 52

53 spojení mezi tzv. Duškovou a Lukjanovovou egyptologickou sbírkou, které byly časem umístěny ve dvou českých muzeích. Původně však tvořily jeden celek, který vznikl v době pobytu Duškových v Egyptě na základě kontaktů s ruským egyptologem prof. Lukjanovem. 167 Celkově lze, podle Hany Navrátilové říci, že reakce Pavly Duškové na starověké památky je směsicí obdivu a překvapení nad jejich současným stavem (u pyramid v Gíze), zaujetí, spojeného s čistě osobními dojmy (Abúsír a Serapeum), nebo jen šířeji nepopisovaného obdivu (Luxor). 168 Jinými slovy, Pavla Dušková nebyla zcela nepoučeným divákem, leccos již o dějinách a kultuře starověkého Egypta věděla, ale ve vztahu ke starověkým památkám se řídila především svými pocity. 169 S ohledem na zajímavost pramene vybrala Hana Navrátilová soubor pětadvaceti dopisů zaslaných Pavlou Duškovou z Egypta od ledna 1922 do února 1924, 170 s úmyslem zpřístupnit je i dalším zájemcům o dobové reflexe (starověkého) Egypta. Výbor posléze analyzovala také pro potřeby studie věnované otázce českého orientalismu 171 a některé závěry, například ohledně zobrazování egyptské krajiny a (ideálně typických) Orientálců, publikovala v rámci antologie Krásný, báječný, nešťastný Egypt! (2009). 172 Z rozboru například vyplynulo, že charakteristika egyptského obyvatelstva, se v případě Pavly Duškové, značně mění s délkou pobytu. 173 V jejích dopisech můžeme zpočátku najít formulace dokládající silné sociální cítění i pokusy vyvrátit dobové (evropské) stereotypy, například zákeřného či úskočného Orientálce. Postupně však přibývá narážek a hodnotících soudů, které nejenže takové něj název. Mecenáš archeologa a egyptologa Howarda Cartera, jemuž je připisován objev Tutanchamonovy hrobky (listopad 1922), zemřel v Káhiře 5. dubna 1923 a jeho smrt vyvolala mediální senzaci. V únoru 1923 společně v přítomnosti Carnavornovy dcery vstoupili do královské pohřební komory, odtud hypotézy, že se v jeho případě naplnila kletba proti narušitelům hrobky. 167 NAVRÁTILOVÁ, Egypt v české kultuře přelomu 19. a 20. století, s Viz také ANM, fond Cyril Dušek, k. č NAVRÁTILOVÁ, Egypt v české kultuře přelomu 19. a 20. století, s Tamtéž. 170 Viz ANM, fond Cyril Dušek, k. č. 1, sl. 40. Obálka formátu A5 označena nápisem Vybrané rodinné dopisy z Kahýry, jednotlivé dopisy označeny razítkem Sbírky Bohuslava Duška.C. Dušek ( ) byl starším viz například Eva RYŠAVÁ, Bohuslav a Hermína Duškovi mecenáši nové doby, Matiční listy. Literární příloha Zpravodaje Matice české, 2008, č. 6, s. 1 4). Rukopis na obálce identifikovala také H. Navrátilová jako rukopis Hermíny Duškové (NAVRÁTILOVÁ, Egypt v české kultuře přelomu 19. a 20. století, s. 183, pozn. 245). Čtyři první dopisy pak zpřístupnila formou výběrové edice dostupné na internetu viz citace výše NAVRÁTILOVÁ (ed.) Egypt, cesta tam (a zase zpátky). V uvedené složce je celkem 36 dopisů, výbor H. Navrátilové tedy představuje ucelenou a ilustrativní, nikoli však vyčerpávající kolekci. K této otázce podrobně viz kapitola III./ Hana NAVRÁTILOVÁ, Krásný, báječný, nešťastný Egypt! Případ českého orientalismu, in JŮNOVÁ MACKOVÁ a kol., Krásný, báječný, nešťastný Egypt! Čeští cestovatelé konce 19. a první poloviny 20. století, s. 512n. 172 NAVRÁTILOVÁ, Krásný, báječný, nešťastný Egypt! Případ českého orientalismu,s. 539 a NAVRÁTILOVÁ, Krásný, báječný, nešťastný Egypt! Případ českého orientalismu,s

54 stereotypy přijímají za své, ale mnohde hraničí až s vyjádřením fyzického odporu. 174 Následující rozbor by měl, mimo jiné, hledat odpověď na otázku proč. Vzhledem k tomu, že v citované antologii nebylo možné věnovat dopisům Pavly Duškové více prostoru, zůstal tento pramen ohrožen nedostatkem dalšího zájmu. Následující rozbor proto navazuje na analýzy Hany Navrátilové s cílem poukázat na možnosti dalšího badatelského využití dopisů. Klade si především dvě základní otázky, jež jsou v souladu s cíli první kapitoly předkládané práce: Jak se proměňovaly první dojmy, jež v Pavle Duškové vyvolalo setkání s orientálním prostředím Egypta dvacátých let 20. století? Jak se vůči Orientu pisatelka dopisů vymezovala, především coby reprezentantka prvorepublikového Československa? Rozbor vychází zcela záměrně ze souboru zamýšleného k edici, 175 přihlíží však i k dalším pramenům z fondu Cyrila Duška (ANM), 176 které by mohly v budoucnu přispět například ke vzniku monografie věnované manželům Duškovým a jejich pobytu v Egyptě. Cesta do Egypta (leden 1922) První dopis Pavly Duškové, datovaný 7. ledna 1922 je, dlužno podotknout, zcela v souladu s tradicí cestovatelů, kteří putovali do Egypta ze střední Evropy. Byl sepsán na lodi (zde Heluan), 177 cestou z Terstu do Brindisi, odkud byly obvykle v době mezipřistání posílány první zprávy domů. Čeští cestovatelé a turisté mívali tehdy za sebou již cestu vlakem, které tradičně dominovaly Vídeň a Alpy a kterou znepříjemňovaly pasové a celní kontroly. Dále přenocování v Terstu, jež zahrnovalo, zvláště v případě první cesty námořní lodí, více či méně vzrušená očekávání spojená 174 Tamtéž. 175 V této práci sleduji také fenomén vstupu žen coby dějinných aktérek do historického povědomí, jak na úrovni vzniku historických pramenů, tak na úrovni jejich interpretace. Dokumentace vzniku Sbírky Bohuslava Duška, v jejímž rámci byly dopisy Pavly Duškové do ANM předány, i obeznámenost s jejich využitím v rámci prací H. Navrátilové, mi umožňují tento fenomén blíže popsat. Podrobněji viz kapitola III./1 176 Viz biografické prameny citované výše. A dále dopisy P. Duškové z května a července 1923, které se nacházejí v jiné složce fondu. Viz ANM, fond Cyril Dušek, k. č. 1, sl Parník Heluan (výtlak přes 7 tis. tun) byl provozován rakouskou paroplavební společností Lloyd od roku 1911, v roce 1919 jej převzal Lloyd Triestino, jakožto i jiná plavidla této společnosti. JŮNOVÁ MACKOVÁ a kol., Krásný, báječný, nešťastný Egypt!, s O tradičních trasách viz Tamtéž, s

55 s mořem, a konečně první zážitky z námořní plavby. Bylo tedy o čem psát. 178 Pavla Dušková se v citovaném dopise zmínila o zdržení kvůli množství sněhu v Alpách, běžné kontrole cestujících bez diplomatických pasů ( nebylo to však nijak zlé ) a ubytování v Terstu, které zajistil místní konzulát. Teprve druhý den měli budoucí ambasador v Káhiře a jeho malá dámská suita čas rozhlédnout se kolem sebe: Druhý den ráno viděli jsme z oken již náš Heluan, jak stál klidně v přístavu a očekával nás. Prošli jsme se městem, byli v rybí tržnici, kde bylo tolik talianského hluku, že nebylo slyšet vlastního slova. Jinak všude plno přístavních zevlounů jako vždy. A nade vším překrásný jarní den se sluncem a s chůvami a dětičkami, dámami na molech. Pak jsme se podívali také do čtvrtí starých s nízkými uličkami a tam zase tolik cárů a špíny a bídy, který je vždy rub nádhery. Tyto zbědovaní strhaní lidé nejsou bohudík již u nás vidět tolik. 179 Jak vyplývá z průvodního dopisu ministerstva zahraničních věcí, který těsně před Vánoci 1921 obdržel Cyril Dušek na cestu do Egypta, měl cestovat, a podle zpráv Pavly Duškové také cestoval, ve společnosti své manželky, osmileté neteře Marie Duškové a služebné Růženy Bělinové. 180 Pavla Dušková tak psala dopisy téměř výhradně v plurálu a informovala širší příbuzenstvo (převažuje oslovení Milí, drazí ) 181 nejen o svých zážitcích a pocitech, ale také o příhodách dalších účastníků a účastnic cesty, případně o vzájemně sdílených pocitech celé výpravy. Zejména v prvních dopisech je patrna tendence konstruovat celý text jako zajímavý příběh. Věděla totiž, že dopisy budou čteny nahlas. 182 Přesto, jak vyplývá také z uvedeného úryvku, nelze za jejím plurálem neslyšet majestát jednačtyřicetileté ženy, která veškeré dění komentuje s životním nadhledem, který se vyhraňoval, mimo jiné, ve vztahu ke změně politického režimu, kterou prožila, či evangelickému vyznání. Poslechněme si, jak například ve výše citovaném dopise popsala odpolední návštěvu československých 178 Srovnej JŮNOVÁ MACKOVÁ a kol., Krásný, báječný, nešťastný Egypt!. Citace z dopisů možno také srovnat s edicí dopisů, které poslala své přítelkyni ze tří cest do Egypta v letech L. Matiegková. Některé cituji níže, podrobně viz HAVLŮJOVÁ, Okouzlení Egyptem, s Dopis P. Duškové rodině ze dne 7. ledna 1922 (na lodi Heluan). Podle NAVRÁTILOVÁ (ed.) Egypt, cesta tam (a zase zpátky), s ANM, fond Cyril Dušek, k. č. 1, sl. 19. Průvodní dopis ministerstva zahraničních věcí ČSR pro Cyrila Duška na cestu do Egypta ze dne 22. prosince 1921 (francouzsky). 181 Další oslovení užívaná v dopisech P. Duškové rodině: Drahé bábinky v Praze a ostatní drazí v Karlově (10. srpna 1922), Drahá sestřičko (26. října 1922), Drahá máti a ostatní (5. července 1923), Drahá tetičko a ostatní (12. dubna 1923). 182 Srovnej ANM, fond Cyril Dušek, k. č. 1, sl. 40. Dopis P. Duškové rodině ze dne 22. února 1922 (Káhira). 55

56 přístavních skladů v Terstu a večerní zážitky z Miramare, kam je zavezl terstský generální konzul Šeba, demokratický pán, legionář. 183 P. Šeba dovezl [nás] všechny do našeho skladiště, které má naše republika v přístavě. Jsou to ohromná skladiště se 6ti ohromnými jeřáby, vše práce našich inženýrů (před válkou). A ve skladištích spousty našeho zboží všeho druhu. Po návštěvě skladiště dovezli nás, do Miramaru. Nevím, zda se nám to tehdy zdálo tak krásné nebo zdali jsme nesměli tehdy ani do těch zahrad, 184 tentokráte bylo to úžasné v té opuštěnosti a náladě zimního podvečera. Všude cypřiše a pinie, bludiště křovin a osamělé sochy, stoleté břečtany se spletenými kmeny a tvořící po sloupech skulpturu ornamentů. A nade vše ty výhledy na moře, věčné moře. Přišli jsme zrovna k západu slunce a když jsme viděli tu ohnivou kouli ohromnou do polovic úplně rudou a od polovic bílou jak sníh jako ohromný kalich s hostií, jak pomalu se ztápí k moři, tu nám všem uvázla slova na rtech a i Mánička stanula v němém úžasu. Jak zapadlo slunce do moře, začali ze zámku vyzvánět klekání. Katolické mravy, ale dobře vypočtené na city i pro člověka nekatolického, a zbožnost obyčejně vyplývá z dojmů smyslových. Pak nás dovezli zase do hotelu a my nemohli pochopit, jak nám ten den tak rychle utekl. 185 V následujícím úryvku, který pokračuje popisem probuzení do zasněženého rána, jež i přes duchovní posilu uplynulého večera, připravilo zkoušku pro odhodlaná srdce, a nalodění na Heluan, lze rozkrýt další, tentokrát (národně)demokratické promluvy a praktiky Pavly Duškové, které jsou základem pisatelčina ambivalentního přijímání/hraní (titulární) role paní doktorové C. Duškové, choti čsl. vyslance v Egyptě: 186 Jakmile loď odrazila, šli jsme na prohlídku 3. třídy a kabiny pro Růženku a tu jsme viděli teprve co to byla rakouská demokracie. 1. třída nádhera, druhá nevím a 3. třída už ale docela šófl. Prohlásila jsem, sama, aby Růženka spala s námi v jedné kabině s Máničkou na mé posteli a já že si lehnu na pohovku připravenou pro Máničku. 183 Dopis P. Duškové rodině ze dne 7. ledna 1922 (na lodi Heluan). Podle NAVRÁTILOVÁ (ed.) Egypt, cesta tam (a zase zpátky), s Srovnej ANM, fond Cyril Dušek, k. č. 1. Dopisy C. Duška P. Duškové z období 19. března 27. dubna 1915 (Opatie a Terst). 185 Dopis P. Duškové rodině ze dne 7. ledna 1922 (na lodi Heluan). Podle NAVRÁTILOVÁ (ed.) Egypt, cesta tam (a zase zpátky), s Zvýraznila HH. 186 Parafrázuji na základě popisky fotografie z pamětního alba, které Duškovým věnoval Arnošt Jakl v upomínku na tzv. dětskou akci Československého červeného kříže (ČČK), která proběhla ve Švýcarsku v roce ČČK ve spolupráci s Duškovými umožnil válečným sirotkům ozdravný pobyt Švýcarsku. Na skupinových portrétních fotografiích s vyslaneckým párem je zachyceno asi dvacet dětí. Blíže viz ANM, fond Cyril Dušek, album fotografií, sl Viz Obr

57 A s jídlem rovněž tak. Cyril se však dohodnul s intendantem lodi, a dali nám z ochoty kabinu ještě jednu v I. třídě a Růženka chodí k nám na oběd, sedí ale s nějakými cizími hostmi (sic!) u stolu. My s Máničkou sedíme u čestného stolu s p. Komandantem (kapitánem lodi) starým ošlehaným námořníkem, elegantním však pánem, který měl syna na studiích v Praze a s nějakým lékařem dr. Strossem, 187 Čechoslovákem, který však umí asi 10 řečí, jen ne česky, a který od svého mládí žije v Orientu a nyní v Kahýře a je zároveň presidentem České obchodní komory. S tím se bavíme po obědě a po večeři při černé kávě a já se ho vyptávám na všechny možné věci a rady o Kairu a ten pán pěje o tom hymny. Obědy i večeře jsou dlouhé co se pořadu jídel týká ale porce jsou malé, tak že se člověk zbytečně nepřejí. K večeři jsou páni v smokingu a dámy ve večerním úboru, tak i Mánička se do večerního úboru oblékne. A já zase ten tetin špicnkleid, 188 který si sám nemyslel, že bude dělat takové služby. 189 Nelze si nevšimnout, že v textu zápasí pokrokové rovnostářství a (rodící se) státně demokratický nacionalismus, na jedné straně, s měšťanskou morálkou a (tradičním) etnicko-kulturním nacionalismem na straně druhé. Závěrečná poznámka o obnošených šatech po tetičce pak svým způsobem předznamenává motto příběhu prvního československého vyslance v Egyptě, který lze, mimo jiné, na základě výboru z dopisů první dámy zdejší legace (re)konstruovat. 190 Vyjádřeno parafrází lidového rčení: chudoba (národní) cti netratí. Také prameny úřední povahy dokládají, že ustavení generálního konzulátu, respektive vyslanectví v Káhiře, bylo především politickou šancí, kterou se československé ministerstvo zahraničí rozhodlo nepropást. Když vyšlo najevo, že politické ambice nemají dostatečnou oporu ani ve finančních, ani v organizačních možnostech nového státního aparátu, bylo vskutku velmi obtížné, tentokrát slovy Cyrila Duška, udržet alespoň zevní dekorum. 191 Lze jistě spekulovat o tom, zda právě náročnost daného diplomatického úkolu nebyla jedním z důvodů, proč byl svěřen právě Cyrilu Duškovi. Budeme-li se však i nadále 187 Jméno se nepodařilo dohledat. Srovnej JŮNOVÁ MACKOVÁ a kol., Krásný, báječný, nešťastný Egypt!, s Krajkové šaty něm. Spitzenkleid. 189 Dopis P. Duškové rodině ze dne 7. ledna 1922 (na lodi Heluan). Podle NAVRÁTILOVÁ (ed.) Egypt, cesta tam (a zase zpátky), s. 2. Zvýraznila HH. 190 Jde o výbor dopisů sestavený v rámci rodinné sbírky. Viz pozn. výše. 191 ANM, fond Cyril Dušek, k. č. 13/IV, veřejná činnosti vyslanectví v Egyptě. Dopis ze dne 27. ledna 1923 cituje JŮNOVÁ MACKOVÁ a kol., Krásný, báječný, nešťastný Egypt!, s. 97. Pojednání o úkolech a kontextu Duškovy legace viz Tamtéž, s. 85n. 57

58 opírat o dopisy Pavly Duškové, ukáže se, že v očích své ženy (a před zraky svých příbuzných) mohly jeho schopnosti a vlastnosti nabývat až hrdinských rozměrů. Příležitost osvědčit je, dostal již cestou do Egypta, kdy loď Heluan zastihly na trase Brindisi Alexandrie dvě velké bouře. Líčení dramatických událostí podala Pavla Dušková v obsáhlém dopise ze dne 11. ledna List je psán už v Alexandrii, dva dny po přistání, a obsahuje také první dojmy z pevniny. Budeme mu proto věnovat větší prostor, ale nejprve odcitujeme pasáže, které vypovídají o tom, jak náročnou plavbu přestál Cyril Dušek. Jakmile loď odrazila z Brindisi v sobotu odpoledne, začal nás na nebi strašiti mrak s jedné i s druhé strany. Komandant začal nad tím kroutit hlavou, my se však začli utěšovat tím, že jsme jeli do zapadajícího slunce a trochu jasna. Svačina ještě odbyta zcela hladce. K večeru však začal se vzmáhati nepokoj mezi cestujícími, zvláště ženskými. [ ] Avšak i na [ ] hrách dětí bylo vidět nepokoj. Lidé začli zuřivě se promenovati na palubách a zrychlovali svoje tempo až skoro k útěku jen aby svým vlastním pohybem přerušovali stále vzrůstající pohyby lodi. Když nepomohlo to, šla jsem si prostě lehnout do kabiny. Večer, když nás Cyril komandoval obléci se k večeři, nebylo to již více možno, ani Mánička, ani Růženka ani já. Cyril chtěl namítati něco o představě a chtěl to zlomit přísností a sebezapřením, viděl však, že to více nezmůže a tak jsme si lehly všechny tři a Cyril šel večeřet sám. My začly vyndavat kufříky. Po večeři přinesl Cyril novinky, že skoro všechny spolucestující dámy, až na ty docela staré u večeře již chyběly a i někteří pánové a komandant mu řekl, že budeme mít zlou noc. [ ] Odevzdávaly jsme se svému osudu a vím ze své zkušenosti jen tolik, že najednou je člověku tak vše jedno, kdyby se dělo, nevím co, a kdyby do kabiny vstoupil třeba sám archanděl Gabriel. Pak mi to potvrdily též Mánička s Růženkou. Cyril se však držel statečně a ošetřoval nás všechny tři jak náleží a donášel mi zprávy o Máničce, jak s klidem se odevzdala svému osudu. [ ] Z venčí z restaurace bylo slyšet hromadné rozbíjení nádobí a bouchání dveří, padání lidí a úporné kvílení všech šroubů a plátů železných, z kterých je loď konstruována. V kabině jsme si pustili větráky, abychom mohli dýchat, a tolik vím, že Cyril jen zuřivě kouřil, tož snad pociťoval 192 Dopis P. Duškové rodině ze dne 11. ledna 1922 (Alexandrie). Podle NAVRÁTILOVÁ (ed.) Egypt, cesta tam (a zase zpátky), s

59 chvílemi také tíhu této kritické cesty. Jinak však vydržel až do poslední chvíle bez jakéhokoliv onemocnění a chodil k obědům a k večeři jako by nic. 193 Manžel pak sice ještě zvěstoval, že je vidět již Alexandrii, ale pod dojmy, které jeho sdělení vyvolalo bylo nám jako Kolumbovým lidem a vydechli jsme si všichni země a kvůli nezbytnosti soustředit se nejen na ně, ale také na praktické činnosti (obléct se, neupadnout na kymácející se lodi, zabalit všechny věci), ustoupila jeho hrdinská postava do pozadí. Zachováme-li žánrovou interpretaci, vynořila se pak znovu, takříkajíc v pravý čas, aby ve spolupráci s místním konzulem, Antonínem Blahovským, pomohla zúčastněným dámám překonat příliš silné (tj. i nepravé) první dojmy: 194 K parníku přijela loďka plná Arabů a druhá policejní hlídky pobřežní. Za to spustil se velký liják a očekávající lidé na pobřeží zahnal s velkým křikem schovati se pod střechy skladišť. Křik Arabů nosičů neartikulovaný a výkřiky ve všech možných řečech evropských i orientálních, pobíhání po lodi i po nábřeží, pleskot deště a rychlé stmívání s blikáním lampiček na nábřeží byl náš první dojem. Za chvíli začli jsme teprve rozeznávat jednotlivé lidi a národy. Araby ve fezích a hedvábných šálách, ovinutých kolem těchto v dlouhých světlých pruhovaných kaftanech a plandavých nohách v sandálech. Mezi tímto davem byl nám nápadný jeden Arab v zlatem vyšívané uniformě se zakřivenou šavlí s fezem na hlavě a v dlouhých baňatých kalhotách s gesty paši nebo sultána. Cyril byl zatím někde na pasové prohlídce a my tři ženské stály jsme tam jak tři [ ] boží dopuštění a dívaly se na to vše vyjevené, když tu pojednou skloní se před námi ten sultán sám se vznešeným gestem [ ] jako vysílají Mohamedáni Allahovi nebo slunci a ptá se nás čekoslovak. Zatajil se nám dech a řekly jsme, že ano. V tom však vystoupí ze zástupu prostovlasý mladší elegantní pán a představuje se jako pan konsul Blahovský. Vlasy mu vlály jako umělci ulít mu klobouk do moře a já, po prvním přivítání s ním, ohlížím, kde je vlastně Cyril. Ten přišel a začlo velké stěhování. Znáte náš český strach o každý kufřík a hadřík, a nyní se chopil každého kufru jeden Arab a ujížděli s tím bůh ví kam do tmy a p. Blahovský nestačil nás 193 Zvýraznila HH.Dopis P. Duškové rodině ze dne 11. ledna 1922 (Alexandrie). Podle NAVRÁTILOVÁ (ed.) Egypt, cesta tam (a zase zpátky), s Dopis P. Duškové rodině ze dne 11. ledna 1922 (Alexandrie). Podle NAVRÁTILOVÁ (ed.) Egypt, cesta tam (a zase zpátky), s. 6. K osobnosti A. Blahovského viz také další čeští cestovatelé v Egyptě in JŮNOVÁ MACKOVÁ a kol., Krásný, báječný, nešťastný Egypt!. HAVLŮJOVÁ, Okouzlení Egyptem. 59

60 ujišťovat, že to není jako u nás, abychom se nebály, že než dojedeme do hotelu, bude tam vše bezvadně dopraveno a bylo nám jako Kolumbovým lidem Setkání s jinakostí místního zaměstnance československého konzulátu a neschopnost ihned si zapamatovat jeho titul posloužily Pavle Duškové vzápětí také k potvrzení představy, že manžel se v orientálních poměrech, na rozdíl od ní, bezpečně orientuje a může jí v případě potřeby poskytnout, jakkoli mentorské, poučení: Pak jsme sedli do auta i s p. Blah[ovským] a ten sultán na stupátko a zase prohlídka, kterou ten sultán vyřizoval a pak v hotelu zase ten sultán vyřídil ta zavazadla, a když jsem se nemohla zdržet zeptat se, kdo je ten pán v té uniformě, Cyril mi řekl, pak v nepřítomnosti p. Blah[ovského], že to je kavas sluha, který je přidělen každému konsulovi jako jeho osobní sluha a nosí mu aktentašky a obstarává všechny tyto nepříjemnosti. Za chvíli jsem se zeptala znovu Cyrila, jak se jmenuje takový sluha, jestli keťas, a on mi řekl, abych vám to napsala domů, že prý se Sláva nasměje. 196 Tak Vám to píši. 197 Žertem na vlastní adresu Pavla Dušková nepochybně odlehčila dlouhé vyprávění, aby upoutala pozornost čtenářů/posluchačů pro další líčení. Nelze si však nevšimnout, že se jí manželova forma poučení (patrně) dotkla, a tak, opakně k představě nepoučené ženy, vložila do svého barvitého (a kontrastního) popisu všech nových smyslových zážitků, které v ní první setkání s Alexandrií vyvolalo, značný díl svých uměleckohistorických znalostí. I přesto však myslela především na své čtenáře/posluchače a nepopsatelné vizuální (světla, barvy, tvary), zvukové (křik), čichové (vůně, pachy) i haptické (látky, materiály) dojmy se jim snažila přiblížit či evokovat prostřednictvím toho, co znali. 195 Zvýraznila HH.Dopis P. Duškové rodině ze dne 11. ledna 1922 (Alexandrie). Podle NAVRÁTILOVÁ (ed.) Egypt, cesta tam (a zase zpátky), s Míněn patrně bratr Bohuslav, tou dobou prokurista Živnostenské banky. Srovnej RYŠAVÁ, Bohuslav a Hermína Duškovi mecenáši nové doby, s Zvýraznila HH.Dopis P. Duškové rodině ze dne 11. ledna 1922 (Alexandrie). Podle NAVRÁTILOVÁ (ed.) Egypt, cesta tam (a zase zpátky), s

61 Auto nás vezlo ulicemi, kde bylo plno ozářených krámů vesměs s pařížským zbožím, a hluk Arabů a nejrůznější vůně olejů, špícy, a pigmentu arabského. A nyní hotel: Velká budova, nově zřízená, hall vybílená se skupinkami exotických rostlin v koutech, s rákosovým nábytkem a různými lehátky v zákoutích s polštáři velkými jako měsíc nebo slunce samo, paráda pseudoorientální potahovaná vesměs s Printemps nebo Lafayette z Paříže vypočtená na efekt a la Madame am Rhein. Pak samí arabští sluhové černější tím, že jsou vesměs v bílých dlouhých plátěných kaftanech s červenými pásy s červenými fezy (vyráběnými skoro jedině u nás v Čechách) a s červenými mokasiny na nohou. Ti nás dovezli vytahovadlem nahoru do pokojů. Salon, tmavěrudě tapetovaný, vysoký jak kostel, s pseudoorientální garniturou vykládanou perletí, zrovna taková, jaká se svého času, blahé paměti, povalovala dlouho za výkladem čalounického obchodu na Perštýně nebo tam někde. Vím, že se na ni všichni pamatujete, a myslím, že ji nikdo tehdá v Praze nekoupil. K tomu vykládanému orámování má rudě květovaný povlak místy již protřelý. Pak ložnice s arkýřem a okny zase pseudoorientálními, vysokými jako v kostele a postele železnomosazné a bílými tylovými nebesy a záclonami proti moskytům. Všichni v nich vypadáme jak Desdemona i Cyril pod těmi nebesy. A na všech oknech jsou hedvábné záclony s malovanými slunečnicemi a luskami, vše ruční malba, jako plenta, co malovala kdysi Pepa. Nejkrásnější je koupelna, po které jsme všichni toužili po tolikadenní cestě. Za to schodiště v hotelu a balkony, jaký máme také u salonu je z nejčistšího bílého mramoru a i façady domů jsou zde poctivě mramorové. 198 Je zajímavé srovnat tyto první, okouzlené dojmy, s těmi, které o rok a půl později vyvolávala v Pavle Duškové představa, že by se měla do Alexandrie vypravit z Káhiry. Přestože psala v dubnu 1923 dopis svým blízkým v chmurné náladě, s vidinou starostí, kterou v ní vyvolávalo nezbytné balení a stěhování zavazadel, zdá se, že první barvité dojmy byly tehdy již nadobro minulostí: Ta kupecká surová Alexandrie s jedním prázdným cinema a jedním kabaretem, se dvěma banálními cukrárnami á la Groppi, není to Orient, není to Evropa a takový nestranný nevybarvenec se vždycky hnusí Zvýraznila HH. Dopis P. Duškové rodině ze dne 11. ledna 1922 (Alexandrie). Podle NAVRÁTILOVÁ (ed.) Egypt, cesta tam (a zase zpátky), s ANM, fond Cyril Dušek, k. č. 1, sl. 40. Dopis P. Duškové rodině ze dne 5. dubna 1923 (Káhira). 61

62 Jak ukázala, na základě rozboru sledované korespondence, Hana Navrátilová, Orient byl v dopisech Pavly Duškové zbaven kouzla skutečně velmi brzy. 200 Naznačuje to například úryvek citovaný v záhlaví této kapitoly, ale také další řádky z dopisu, který Pavla Dušková napsala po deseti dnech pobytu v Egyptě, dne 19. ledna 1922 z Káhiry. Oproti Alexandrii se jí tehdy, v káhirském psaní, jež zachovávalo spíše biblický než kontrastní tón, jevily barvy i zvuky nikoli méně výraznými, ale spíše nepříjemně nečitelnými : A tak jsme se šťastně dostali do Kahýry (sic!) a z vlakové restaurace při obědě jsme pozorovali ty zázraky egyptské. Když jsem si dovolila občas poznámku, že místy je krajina jako naše labská a že mohutné sýkomory košaté dělají dojem jako náš dub nebo lípa, pochodila jsem zle a vyslechla jsem poznámku o přepjatosti a špatné výchově, v nitru mi však ten dojem nikdo nevyhladil. Kahýrské nádraží velké v pseudoorientálním stylu, které má však již značnou patinu biblickou a v něm opět spousta řvoucích orientálců všech možných barev a ústrojů, barvy tyto jsou však na různých akvarelech, na kterých jsme zvyklí je vídat, mnohem barvitějších a nelomenějších tonů; (zde jsou lomeny špínou) takže někdy lze těžko uhádnouti původní ton. 201 Podle Hany Navrátilové můžeme v přirovnávání egyptského a známého prostředí, které v citované pasáži Pavla Dušková obhajuje, spatřovat jakousi domestikaci navštívené země, jejímž prostřednictvím však pisatelka porušuje [ ] manželem předpokládaná pravidla cestovatelských znalostí a schopností. 202 S tímto stanoviskem lze do značné míry souhlasit, v konečném důsledku se však cestovatelský modus operandi jevil/jeví jako nesourodý s cílem cesty manželů Duškových. Jejich úkolem bylo, jakkoli se domnívali, že na omezený čas, vybudovat v Egyptě československou rezidenci, usadit se zde a svým způsobem zdomácnět. Zdá se, že tuto skutečnost si Pavla Dušková, jako ta, která měla (mít) domácnost nové rezidence na starosti, uvědomovala, v očích druhých snad trochu ukvapeně, především. O to větší pak byla pochopitelně její frustrace, když bylo třeba žít na dluh v provizorních podmínkách více než deset měsíců. 200 Viz JŮNOVÁ MACKOVÁ a kol., Krásný, báječný, nešťastný Egypt! Čeští cestovatelé konce 19. a první poloviny 20. století, s. 539 a Zvýraznila HH. Dopis P. Duškové rodině ze dne 19. ledna 1922 (Káhira). Podle NAVRÁTILOVÁ (ed.) Egypt, cesta tam (a zase zpátky), s Zvýraznila HH. JŮNOVÁ MACKOVÁ a kol., Krásný, báječný, nešťastný Egypt! Čeští cestovatelé konce 19. a první poloviny 20. století, s

63 A přidejme, že zařízení ambasády přicházelo z Československa po částech, přičemž nábytek dorazil až v srpnu Kam všechny myšlénky a touhy míří? Horizonty jiného domova V říjnu 1922 Pavla Dušková, tentokrát pouze sestře, která ji na dálku utěšovala, (sebe)kriticky napsala: Jen nemohu pochopiti, proč je mi se potýkati stále a stále s takovým nepořádkem a provisoriem, když mne to trápí víc než by to jistě trápilo kohokoli jiného. Nevím, ale dovídám se od pánů z Centrokomise, bývalých to vojáků a legionářů, že naši lidé, tj. Češi na frontách, za všech možných podmínek i nepodmínek začali se nejprve zařizovati, třeba v blátě a znoji, a teprve pak dělati své další povinnosti. Tak snad že je to naše česká povaha, že chceme míti stůj co stůj nejprve svůj koutek a pak teprve nás těší dělati si plány a povinnosti z toho jednoho určitého místa jako střediska, kam všechny myšlénky a všechny touhy míří jak směrnice v jeden bod. A mně se ty směrnice stále rozbíhají a není možno soustřediti je do tohoto bodu, ani vésti je z tohoto bodu na jiná místa. Vždyť každé zvíře má své doupě, odkud vychází na lov, každý pták svoje hnízdo, i vosa a mravenec. [ ] Neříkej o tomto [ ] nikomu, myslím však, že by to mohlo jíti lépe, kdyby se bylo včas zakročilo a nevyčkávalo se až se to nějak vyvine. 204 Než bude možné uvedený úryvek interpretovat, je třeba přidat další, který v dopise z téhož dne, určeném pro celou širší rodinu, Pavla Dušková napsala opět v souvislosti s útěchou, kterou se jí dostalo od sestry. Lze říci, že staví do poněkud odlišného světla argumentaci úryvku samotného, představu o manželem zvnitřněných pravidlech cestování a odkrývá problematické důsledky moderní domestikační perspektivy v orientální kontextu: Tvůj dopis, sestřičko, [ ] vzala jsem si slova útěchy k srdci a bylo mně trochu lépe, jen by to provisorium mělo už končit, aby nás ten definitivní život ještě trochu zde potěšil, a nebo bych měla míti jinou povahu, lehčí, abych si z takových provisorií a nepořádku v zákulisí ničeho nedělala a snášela to s humorem lehčeji. Když 203 ANM, fond Cyril Dušek, k. č. 1, sl. 40. Dopis P. Duškové rodině ze dne 9. srpna 1923 (Káhira). 204 Zvýraznila HH. ANM, fond Cyril Dušek, k. č. 1, sl. 40. Dopis P. Duškové sestře [Drahá sestřičko], ze dne 26. října 1922 (Káhira). Srovnej LENDEROVÁ a kol., Žena v českých zemích od středověku do 20. století, s. 310n. (Domácnost jako poslání). 63

64 mne však trápí ještě každý utržený knoflíček a zejména, když Cyril dělává pro ně rámus. Věřím mu to, a mám nejlepší vůli mu vše dáti do pořádku, ale když vždy to, co se potřebuje a co Cyril chce, leží na dně velkého kufru, složeno a připraveno na stěhování, jako věc, která právě nejméně se bude potřebovati. Pak se odloží a zase na jiné místo a za chvíli nevím už, kde vlastně co mám a z toho jsou ty rozmrzelosti. A pak je těch věcí vždycky jen už tolik a od všeho několik tuctů, že se už do mé hlavy nevejdou. 205 Nelze přehlédnout, že lamenty Pavly Duškové, které na jedné straně přičítala své vlastní nedostatečnosti, 206 a na straně druhé pro jejich oprávněnost hledala oporu v přirozené i v národní povaze, (opatrně) kritizují důsledky manželova paradoxního přístupu. Z cestovatelského hlediska správně usiloval Cyril Dušek o co nejotevřenější poznání jiného/cizího prostředí (např. sháněl arabsko-francouzské gramatiky, chodil po bazárech, sbíral aegyptika). 207 Předsudky dokonce nepřipouštěl ani u svých spolucestovatelek a všechny pokusy o domestikaci jiného kriticky hodnotil. Zároveň však jeho otevřenost začínala i končila na hranicích ne-orientálního domova. Soudě alespoň podle některých dalších pasáží v dopisech Pavly Duškové. Například v červenci 1922 psala z letního bytu v Ramleh: Cyril si chodí či jezdí tramvají každý den do Alexandrie a začínají zase ty každodenní pouti po knihkupectvích a novinách. Přijde pak zpocený, jak když ho z vody vytáhne a musí se převlékati 2x denně. 208 Nebo v dubnu 1923 z Káhiry, v době, kdy již existovalo zázemí legace: Vymýšlím si jídla jen ty, co jí Cyril nejraději, ale těch je již opravdu jen pranepatrný počet a mezi ty 205 Zvýraznila HH. ANM, fond Cyril Dušek, k. č. 1, sl. 40. Dopis P. Duškové rodině [Milí, drazí], ze dne 26. října 1922 (Káhira). 206 Srovnej analýzu cestopisu V. Kálalové z hlediska seberezentace autorky a ideologie hyperfemininity, kterou provedla L. Storchová in JŮNOVÁ MACKOVÁ a kol., Vlasta Kálalová Di- Lotti, Až dosud jsem myslela jen na učení a na práci... Gender a autorské sebeprezentace v cestopisných vzpomínkách Vlasty Kálalové Di-Lotti, s. 4n. 207 Nepochybně také projednával s příslušnými úřady i představiteli místní československé komunity otázky hospodářského a politického zastoupení ČSR v Egyptě. Pracovní povinnosti však, zdá se, s manželkou buď nesdílel, nebo o těchto sdělených starostech nesměla psát. Koneckonců, jednalo se o diplomatická tajemství. 208 ANM, fond Cyril Dušek, k. č. 1, sl. 40. Dopis P. Duškové rodině, ze dne 13. července 1922 (Ramleh). Text pokračuje: Já jdu ve šlépějích Lídiných a matčiných, totéž, jakmile Cyril odloží prádlo a to krepové hedvábné podvlékačky a stejně tričko pod košili, jdu a operu to a dám to sušiti, a Cyril hned zase oblékne to čisté, vyprané, aby nebyl v tom potu dlouho. Koupili jsme si elektrickou žehličku a pereme a žehlíme si, co se dá. Prádelňák Arab chodí sice každý týden a tomu vždy dáme slušnou hromádku, trvá to však týden, než to přinese a při té spotřebě prádla není možné čekati. Srovnej: Dlouhá pracovní doba v domácnosti se obvykle dávala za vinu konzervativnímu přístupu žen samotných, jež dělaly věci stejně jako jejich matky a babičky a svoji práci si neracionalizovaly. Podle Emanuel CHALUPNÝ, Otázka pohlavní z hlediska sociologického. In: Sociologie, 3. díl, sv. 2, Praha 1937, s. 27 cituje LENDEROVÁ a kol., Žena v českých zemích od středověku do 20. století, s

65 patří také husa, knedlík a zelí a to ti Mohamedi moc nesvedou a my se slečnou nemáme na to každý den čas. 209 Bylo by jistě možné uvažovat o tom, co všechno mohlo Pavlu Duškovou vést k takové (re)prezentaci sebe i manžela a do jaké míry jsme vůbec schopni odhadnout, jak se takové přijatelné/vyžadované hraní společenských rolí dotýkalo vzájemného vztahu manželského páru. Zde jde však spíše o to upozornit, že hodnotíme-li, prostřednictvím vybraných dopisů, vývoj vztahu Pavly Duškové k místním lidem, je třeba brát v potaz také výše popsaný diskurs domestikace, jenž se protínal i s dalšími, výše zmíněnými moderními, potenciálně diskriminačními, promluvami a praktikami. 210 Hana Navrátilová si tak dobře všimla, že ve výše citovaném dopise ze dne 11. ledna 1922 (Alexandrie), projevuje Pavla Duškovou nápadnou sociální citlivost, 211 avšak o čtrnáct dní později hraničí její výrazy až s rasovou nesnášenlivostí. 212 Zatímco první dojem týkající se nevšímavosti a přezíravosti kolemjdoucích k arabskému pohřbu v ní vyvolal takové pohoršení, že ji manžel napomenul, aby nezavdávala příčiny k podezření z bolševismu, 213 v dopise z Káhiry ze dne 25. ledna neváhala naopak napsat: 209 ANM, fond Cyril Dušek, k. č. 1, sl. 40. Dopis P. Duškové rodině ze dne 12. dubna 1923 (Káhira). Srovnej LENDEROVÁ a kol., Žena v českých zemích od středověku do 20. století, s. 96n. (Manželství), 310n. (Domácnost jako poslání). 210 Srovnej Petra HANÁKOVÁ Libuše HECZKOVÁ Eva KALIVODOVÁ, V bludném kruhu. Mateřství a vychovatelství jako paradoxy modernity, Sociologické nakladatelství, Praha Ty nejzbědovanější typy Arabů, jednoocí, zchromlí snad malomocenstvím, otrhaní, špinaví. Děti rovněž tak, malí otrhánci s překrásnýma upřímnýma očima, z kterých září přeblažená rajská radost nad pohozenou slupkou banánu, kterou si pro radost vyhazují do výše jako míč a která jim pleskne na chodník zpět. A ještě více dojímá jak takový ať výrostek nebo muž nebo klouče otrhané v cárech třeba začne přepečlivě chránit svůj fez jediná to jeho pýcha patrně a nejlepší kousek jeho zbědované toilety buď starým špinavým kapesníkem nebo kouskem novin před deštěm, a po dešti dává papír nebo kapesník dolů a přeblaženě se usmívá řadou vyceněných bílých zubů, že nemá ani kapičky na svém vznešeném fezu. Ta čistá radosť z maličkostí u nás překulturních lidí není a nebude. Ženy Arabky snad (nevím dosud) černé ale krásné, černě oblečené v krepový háv, i přes hlavu, zahalené ne však závojem, nýbrž háčkovaným ručníkem z černé bavlny a zachyceným shora mezi očima na nose snad zlatým snad mosazným [ ] náprstkem. Ať bosy ať obuty, vždy se stříbrným náramkem na každé noze a podmalovanými červeně nehty. Mají i punčochy, jsou štíhlonohé, protože náramek od mládí jednou na nohu navlečený, nepovoluje. I děti ženského pohlaví mají ty náramky, třeba že v cárech a žebrají po ulicích. Ženy nejsou otrhané vůbec a nesou li něco, vždy na hlavě. Dopis P. Duškové rodině ze dne 11. ledna 1922 (Alexandrie). Podle NAVRÁTILOVÁ (ed.) Egypt, cesta tam (a zase zpátky), s Dopis P. Duškové rodině ze dne 25. ledna 1922 (Káhira). Podle NAVRÁTILOVÁ (ed.) Egypt, cesta tam (a zase zpátky), s Pak jsme potkaly arabský pohřeb. V předu průvod vede Arab v kaftanu a ve fezu a klidně si pokuřuje.... Za ním nesou rakev, snad jen z prken [ ] sbitou polepenou růžovým papírem a za tou pak hlouček přátel zesnulého a ženy ve čtyřstupu, které kvílí a mňoukají nahlas jako kočky a řvou až mráz po zádech pobíhá zatím co jedna žena plačka odříkává snad něco z Koránu. A kolem toho prapodivného smutného průvodu jedou automobily a kočáry dam alexandrijských, které se jdou projeti na nábřeží a z vozů vykukují vyšlechtění psi, vozy s vojskem a jiní uniformovaní lidé a žádný se nepozastaví ve slušném tempu pomalejším, ani smeknutím nedají najevo, že těmto ubožákům zemřel někdo jejich drahý. Ta černá 65

66 Evropské děti i hoši nosí zde modré závoje přivázané kolem klobouku, tak asi Máničce raději taky pořídíme takový. Protože když v rajském blaženství usne takový Arab na křižovatce ulice v největší frekvenci na kraji chodníku a má poseto much po obličeji i kousku placky a v hnisajících slepnoucích očích, není jisto, kdy taková moucha nepřeletí na člověka. 214 Lze se domnívat, že tato i jiné přepjaté formulace ukazují především na způsob, jakým se Pavla Dušková vyrovnávala s tím, že se orientální prostředí a zvyklosti, začínají nezadržitelně a ohrožujícím způsobem (lenost, špína, hluk) vlamovat do jejích představ o správné životosprávě, o tom, jak správně neboli moderně pečovat o děti a vést domácnost. 215 Dopis z 25. ledna 1922 tak již nelíčí fascinující krásy Orientu, i když tu a tam ještě zmíní orientální kouzlo konkrétního okamžiku, 216 ale spíše mapuje možná rizika pro dlouhodobý život Evropana v Orientu. Uvážíme-li, že jádro dopisu pojednává o výběru školy pro osmiletou neteř Marii, zdá se, že i tentokrát Pavla Dušková myslela na své čtenáře/posluchače (tj. zejména dívčiny rodiče) více, než se může zprvu zdát. Nejprve popsala nebezpečí, která by případně mohla malou dívenku ohrozit a obvyklé způsoby, jak jim usedlí Evropané předcházeli. Zájem o bezpečí svěřeného dítěte přivedl rota je jim méně než ten šlechtěný vyžraný pes. Cyril mi však radil, že tyto poznatky nemám příliš hlásat do světa, bych neupadla v podezření, že jsem bolševík. Kdyby to však u nás lidé viděli, přestali by reptat na naši republiku. P. Duškové rodině ze dne 11. ledna 1922 (Alexandrie). Podle NAVRÁTILOVÁ (ed.) Egypt, cesta tam (a zase zpátky), s Citovanému úryvku předchází odstavec: Nádhera střídá se tu s největší bídou a zchátralostí. A tak jak na prvý dojem v Alexandrii zdálo se mi, že děje se těm lidem křivda, tak zde v Kahyře vidím, že není možno s nimi jinak jednati, a svoji bídu zaviňují si sami svou leností, nedbalostí. Evropanovi se v tomto ročním počasí zde velmi dobře pracuje, Arab však je tak líný a lehne si třebas v prostřed největší špíny v jediném habitu co má nepraném sto let na chodník a vedle něho třeba dobytče (mladý bulík, nebo kozy). [ ] To je prostě hrůza, co tam je špíny, hluku a lidu. Ti lidé množí se jak vši, také však mnoho umírají. Co den je viděti nějaký pohřeb, buď chudý, rakev sbitá jen z prken, nebo ověnčené vozy křesťanských pohřbů buď fialově pro ženatého, nebo bíle pro svobodného. Přece však se množí více poměrně než umírají. Chudí lidé jsou živi jen velmi skrovně buď cukrovou třtinou, kterou na ulici okusují a odhazují vyplivanou kolem sebe, takže je časté viděti na ulici, kde takový Arab obědval, nebo plackou zhnětenou z černé mouky a máčenou prsty v nějaké blívanině z rajských jablíček. To pak sedí několik kolem té ové misky á la teta Lozi a máčí si v tom ty špinavé prsty, sedí ovšem na zemi v prachu špíně a koblížkách. A když se zvedne vítr, dostane člověk všechnu tu špínu zrovna do očí. Dopis P. Duškové rodině ze dne 25. ledna 1922 (Káhira). Podle NAVRÁTILOVÁ (ed.) Egypt, cesta tam (a zase zpátky), s K interpretaci dopisů viz blíže JŮNOVÁ MACKOVÁ a kol., Krásný, báječný, nešťastný Egypt! Čeští cestovatelé konce 19. a první poloviny 20. století, s LENDEROVÁ a kol., Žena v českých zemích od středověku do 20. století, s. 126n. (Mateřství), 200n. (Tělo: péče o zdraví a krásu), 310n. (Domácnost jako poslání). 216 Například setkání s výlet k Nilu, setkání s harémem Turkyň, příjezd do noční Káhiry. Dopis P. Duškové rodině ze dne 25. ledna 1922 (Káhira). Podle NAVRÁTILOVÁ (ed.) Egypt, cesta tam (a zase zpátky), s

67 Duškovi (evangelíky) dokonce až k audienci ve francouzské klášterní škole Sacré Coeur, kde jsou děti [ ] z tak vznešených tříd, že si pro ně jezdí vlastní ekypáží nebo autem s lokaji Araby z rodin. 217 Nakonec však, na radu členky místní československé komunity, odolali andělskému kouzlu řádové sestry, která je v klášteře přijala, a rozhodli se umístit Máničku do školy světské, francouzského dívčího lycea, kam chodí i také dívky zazávojované moselminské. 218 Také další místo spojené v korespondenci s výchovou neteře napovídá, že Pavla Dušková neměla v úmyslu porušovat své rovnostářské zásady (tj. kritizuje jako projev dívčina velikášství, že komanduje nepřijatelným způsobem arabské číšníky), 219 i když jinde je zřejmé, že jí trvalo poměrně dlouho než se smířila s představou, že musí vést domácnost legace po orientálním způsobu: A nyní hledat personál, kuchaře, sufrága, pradláka, boaba, kavase, chaufera a kdo ví kolik těch otroků ještě, až mi jde hlava z toho kolem; a nakonec, jako vždy a všude poruč a udělej sám. V Bernu jsem v té kariéře kopala brambory na políčku, zde jsme na tom ještě hůř a půjde-li to tak dále, budeme na jiném postu prodávat vápno a cihly na stavbu. O tu práci nejde, ale o to, že čím dále, tím více je potřebí lidí. Bez těchto jmenovaných nahoře není opravdu možno zde existovati ve vile a legaci při tom. Těch klíčů a zavírání před nimi. 220 V dalších listech jsou pak domestini zaměstnaní na československém vyslanectví označováni jmény, tu a tam se o nich čtenáři/posluchači dozví i více. Například 217 Dopis P. Duškové rodině ze dne 25. ledna 1922 (Káhira). Podle NAVRÁTILOVÁ (ed.) Egypt, cesta tam (a zase zpátky), s Dopis P. Duškové rodině ze dne 25. ledna 1922 (Káhira). Přítomnost muslimských dívek je pak navíc ještě prezentována jako výhodné z hlediska životosprávy dětí: ve školní kuchyni se nepoužívá vepřové sádlo, vaří se jen na másle. Podle NAVRÁTILOVÁ (ed.) Egypt, cesta tam (a zase zpátky), s Z dopisu ze dne 26. října 1922 však vyplývá, že Marie Dušková přeci jen výuku náboženství absolvovala: Žel bohu, žel, jeptišky: musí odříkávati už všechny možné modlitby po francouzsku jak když bičem mrská, učí se katechismus a bibli. Baví jí učiti se o stvoření světa, o Adamovi a Evě a Kainovi a Abelovi stejně jako o potopě světa. Jeptišky jim říkají: Když přijde ďábel a začne pokoušeti, pošlete ho pryč. Máňa mi řekla, že kdyby byla Eva poslala hada pryč tenkráte, mohl míti had dodnes nožičky jako kráva a nemusel se plazit. Učí se zpaměti mluvnici a zeměpis a básničky. Anglicky se učí také a sestavuje si už větičky po anglicku. Snad se i to naučí než odjedeme odsud. V neděli nosí lístky z pilnosti domů a tentokráte se polepšila ve čtyřech známkách i doma také. Je zapsána na tabuli pilnosti a snahy a těší se, že dostane stříbrnou medaili na červené stuze. Má dvojí šaty odtamtud, uniformu, obojí stejné a vypadá v tom, jak školní sestřička nebo ze sirotčince. Uniforma je tmavomodrá, vlněná, límeček až ke krku, sukně až pod kolena a pásek až u brady. Aspoň jí zmizí ta ješitnost. Když jde někam s námi, má ovšem šaty z domova na sobě. ANM, fond Cyril Dušek, k. č. 1, sl. 40. Dopis P. Duškové rodině [Milí, drazí], ze dne 26. října 1922 (Káhira). 219 ANM, fond Cyril Dušek, k. č. 1, sl. 40. Dopis P. Duškové rodině, ze dne 10. srpna 1922 (Ramleh). 220 Zvýraznila HH. ANM, fond Cyril Dušek, k. č. 1, sl. 40. Dopis P. Duškové rodině, ze dne 30. srpna 1922 (Ramleh). 67

68 v souvislosti s popisem vrcholících příprav na přelomovou událost celého pobytu předání pověřovacích listin se Pavla Dušková rozepsala o Salehovi, Mohamedovi a jeho bratru Džeprovi. 221 Naopak o služebné Růženě Bělinové se tou dobou zaměstnavatelka častěji zmiňuje jen jako o slečně. Ambivalentní vztah k českým i arabským podřízeným pak, zdá se, velmi výstižně ilustruje ironická poznámka z října 1922, v níž Pavla Dušková spojila dotaz na přípravu oslav národního svátku s nezapomenutelnými zážitky ze švýcarského pobytu a dosavadními zkušenostmi z toho egyptského: Jak budete oslavovati Vy letos 28. říjen? Ptala se a dodala: Loni nám ho oslavila Anežka v Bernu špenátem na kyselo. Ani nevzpomínat, raději 20 Arabů než ji. 222 Z diplomatického hlediska jde jistě o poznámku nemístnou, pro Anežku (kuchařku?) i arabské sloužící v tom či onom směru urážlivou, je však zřejmé, že její ostří mohlo fungovat jen v kontextu (nemoderní) domácnosti, která se neobešla bez služebné práce. 223 Přestože tedy Pavla Dušková zpočátku zpochybňovala evropské předsudky i povýšené chování vůči arabským obyvatelům Egypta, nakonec se místním evropským standardům více méně přizpůsobila. Neměla nejmenší ambici do orientálního světa proniknout, ale musela v něm, alespoň dočasně, žít. Do svého světa proto vpustila jen nezbytný počet cizích/jiných, kteří zde mohli, za určitých podmínek, i zdomácnět. Takové oboustranné zdomácnění však bylo možné jen proto, v tom nelze než dát Haně Navrátilové za pravdu, že Pavla Dušková trávila většinu času v miniaturní komunitě kolem vznikajícího československého vyslanectví, případně v širším diplomatické společenství Evropanů a Američanů. 224 První dáma legace nebo paní vyslancová? Jak však dokládají dva klíčové dopisy z dubna 1923 a ledna 1924 ani diplomatický svět nebyl jejím přirozeným světem. 225 Jakkoli měla za sebou již dva roky zkušeností 221 ANM, fond Cyril Dušek, k. č. 1, sl. 40. Dopis P. Duškové rodině, ze dne 12. dubna 1923 (Káhira). 222 ANM, fond Cyril Dušek, k. č. 1, sl. 8. Dopis Pavly Duškové rodině ze dne 26. října 1922 (Káhira). 223 Srovnej 224 JŮNOVÁ MACKOVÁ a kol., Krásný, báječný, nešťastný Egypt!, s ANM, fond Cyril Dušek, k. č. 1, sl. 40. Dopisy P. Duškové rodině, ze dne 19. dubna 1923 a 10. ledna 1924 (Káhira). 68

69 z Bernu, zdá se, že audience u egyptské královny a vstup do oficiální společenské sezóny nejvyšších káhirských kruhů na ni zapůsobily stejně oslnivě jako první setkání s Orientem. V jistém smyslu tehdy opravdu nastal čas (nových) prvních dojmů, neboť teprve předáním pověřovacích listin při audienci u egyptského krále Fu áda I., 226 dne 15. dubna 1923, byla oficiálně zahájena činnost československého vyslanectví v Egyptě. Naplnil se tak nejen principiální úkol diplomatické mise Cyrila Duška, ale diametrálně se proměnilo také společenské postavení manželů Duškových. Je zajímavé, že na závěr dopisu, který Pavla Dušková věnovala průběhu obou královských audiencí, popsala také snovou vizi své (budoucí) domácnosti. Nejprve však obsáhlejší líčení o její audienci u královny Nazli Sabri 227 dne 16. dubna 1923: A tak jsem v neděli od rána chystala se na tu slavnou návštěvu. Vzala jsem si černé odpolední šaty [ ] a pelerínu ze Ženevy s opicí, kterou jsem loni vysmějčila po všech Cicurel a bon Marché. Vyžehlila jsem vše a urovnala, vzala nové bílé dlouhé rukavice a očekávala jsem 5 hod ¼ se zíváním a lechtáním v zubech. [ ] Vjeli jsme do paláce a zahnuli jsme do druhého nádvoří ku královskému haremu. Tam dole u vchodu stojí dvě palmy a dva eunuši. Brána se otevřela, já vstoupila a zase se za mnou hermeticky uzavřela. Zívání mne přešlo i lechtání v zubů a já byla nesmírně zvědavá, co bude dál. Dole je šatna, v ní malé děvče musulmanské. Nahoru velké mramorové schodiště na konci s lustry, okobercované. Ku konci toho schodiště čekaly dvě madame v čepečkách [ ] Nejprve jsem myslela, že je to snad dvorní dáma, ale podle toilety viděla jsem, že to budou zase jen hlídačky haremu. Jedna z nich mi řekla fotel a já si tedy sedla v hall a trochu se upravila před zrcadlem. V hall jsou garnitury jsou garnitury jako jsou zde naše, ale ne gobelínem, nýbrž látkou potažené a poněkud silně poškozené. 226 Fu ád I. ( ), poslední egyptský sultán ( ) a zároveň první egyptský král ( ), pocházel z dynastie Muhammada Alího, narodil se v Káhiře. Poté, co nacionalisté pod vedením Sa d Zaghúla a strany Wafd, prosadili formální samostatnost Egypta, stanul v čele konstituční monarchie, kde se svářely mocenské zájmy koruny, britské rezidentury a národní strany, jež získala premiérské křeslo. Blíže viz JŮNOVÁ MACKOVÁ a kol., Krásný, báječný, nešťastný Egypt!, s. 52n. 227 Nazli Sabri ( ), druhá manželka sultána a krále Fu áda I. ( ), matka jeho nástupce Farúka. Po smrti manžela a synově nástupu na trůn dosáhla značné samostatnosti, pro Evropu se stala první viditelnou moderní Egypťankou. Reprezentačních a státnických povinností se však nakonec vzdala, po tajném morganatickém sňatku (1937) a přestup na katolictví (1950) byla v Egyptě zbavena svých práv a titulů. Zbytek života strávila v USA. Podle Hugh MONTGOMERY-MASSINGBERD (ed.) The Royal House of Egypt. In: Burke's Royal Families of the World. Africa and the Middle East. London: Burke's Peerage, 1980, p a dalších zdrojů zpracováno na WIKIPEDIA, Nazli Sabri [online] Wikimedia Foundation, Inc. Available from < [17 April 2011]. 69

70 Za chvíli přišla dvorní dáma, mladá hezká asi jako teta Olga za mlada [ ] v světle šedé toiletě a zeptala se mi, zda jsem Mme Dušek, když jsem jí řekla, že ano, odvedla mne dlouhou chodbou vpravo do jiného pokoje dlouhého, kde seděla nějaká lady. Představila nás a my s tou lady pustily se do zábavy. Vyměnily jsme si vizitky. Byla to Američanka, lady Frederick Nathan, která jede na kongres sufragetek do Říma a která zná výborně sl. Alici Masarykovou a Mariánské Lázně u nás. 228 Bavily jsme se dobře spolu a z dálky jsme oťukávaly jedna druhou, jak asi to zde u královny bude s ceremonielem. V tom přišla pro mne dvorní dáma a vedla [ ] mne zase do jiného pokoje. Pokoj byl tmavý, dlouhý samá garnitura ve slohu Ludvíka XV. a XVI. a na velmi vzdáleném konci v tmavém pozadí portraitu krále seděla královna jak malý puntík bílý. Než jsem celý ten pokoj přešlapala, přemyslila jsem, co asi budu povídati. Uklonila jsem se nedvorní poklonou, jen tou naší rodinnou a myslím, že jsem udělala dobře. Královna mladá krasavice v bílých brokátových šatech s dlouhou vlečkou stříbrnou pentličkou lemovanou s velkým královským výstřihem, kolem kterého byla pravá benátská krajka jako límec, s vějířem v ruce z černých rajek, pokynula mi, abych sedla a já tedy zasedla na židli stranou, zatímco ona se usadila na to kanapátko pod portraitem jako na trůně. 229 Jak vyplývá z dalšího líčení, královně nedalo velkou práci rozproudit rozhovor, o pisatelce a jejích blízkých se dozvěděla mnohé podrobnosti. V reflexi o pár stránek dál, tentokrát již v rozhovoru s manželem, se Pavla Dušková dokonce zamýšlela, zda nebyla 228 Maud Frederick Nathan ( ), americká sociální pracovnice a politická aktivistka, pocházela z newyorské sefardské rodiny, v roce 1880 se provdala za bratrance Frederick Nathan ( ). Po smrti dcery (1895) zasvětili oba své životy boji ze rovná práva. M. Nathan se však zapojila také do práce ligy konzumentů, která zastupovala nejen zájmy kupujících, ale zkoumala také pracovní podmínky tovární výroby, dodržování pracovního práva i kvality výrobků. Po roce 1919 cestovala po světě, aby propagovala např. práva pracujících žen. Blíže viz Anne KAUFMAN, Maud Nathan, in: Jewish Women: A Comprehensive Historical Encyclopedia [online] 20 March Jewish Women's Archive. Available from: < [22 April 2011]. Z citovaného textu vyplývá, že se v květnu 1923 zúčastnila v Římě kongresu Mezinárodní aliance pro volební právo žen (International Woman Suffrage Alliance), kde došlo jednak na znamení úspěchů v boji za volební právo žen k přejmenování organizace na Mezinárodní aliance pro volební právo žen a rovná občanská práva International Alliance of Women for Suffrage and Equal Citizenship, jednak k přijetí prvních neevropských ženských sdružení (Egypt, Palestina, Indie, Japonsko). Viz například BADRAN, Feminists, Islam, and Nation. Gender and Making of Modern Egypt, Princeton University Press, Princeton 1995, s. 92n. Blíže k tomu kapitola III./ Zvýraznila HH. ANM, fond Cyril Dušek, k. č. 1, sl. 40. Dopis P. Duškové rodině, ze dne 19. dubna 1923 (Káhira). 70

71 moc familiérní, když se královna lecčemus upřímně zasmála. Závěr rozhovoru pak dámy věnovaly zcela aktuální události sezóny, hodnocení úmrtí lorda Carnarvona, který zemřel počátkem dubna 1923 v Káhiře na komáří štípnutí. Pavla Dušková svou referenci využila zároveň k tomu, aby vyjádřila dojem, který na ni, po překonání všech prostorových, jazykových i sociálních bariér, egyptská královna udělala: Mluvily jsme [ ] o tom, jak noviny píší, že to je prokletí a jak jsou Angličanky pověrčivé. Ona sama prý myslí, že to byl jed, který komáři nabrali z mumií a nevěří na prokletí ani kouzla a čáry, tedy docela rozumná moderně vychovaná paní. 230 Po návratu převyprávěla, podle svých slov, průběh audience osazenstvu rezidence, vypila si čaj a poté se s manželem vypravili jen tak kolem za Cairo. Důvodem bylo, jak předesláno výše, zhodnotit výkon první dámy legace. A zdá se, že ve vyslancově představě, jak reprezentovat československou demokracii, manželka uspěla. Cyril řekl a ujistil, že má radost z toho, že jsem se chovala zcela přirozeně, bez frází a ceremonií, napsala Pavla Dušková a dodala, tak jsem se upokojila nadobro. Zbývající čtyři strany dopisu však působí poněkud jiným dojmem. Nejprve je naznačeno, že silné zážitky i pochybnosti přehlušila denní rutina (řemeslníci v domě, péče o neteř, která právě prodělávala záškrt, šití), poté jsou zlehčeny další diplomatické povinnosti (návštěvy ostatních legací) a nakonec dává Pavla Dušková průchod své touze po návratu domů. Zahájení oficiální činnosti legace, ke kterému se doposud upínala veškerá aktivita, pro ni nebylo počátkem zářné diplomatické budoucnosti, ale spíše mezníkem, který činil vyhlídku na odjezd z Egypta mnohem reálnější než dřív. I přesto, že při audienci Pavla Dušková vlastně zvládla nové profesní povinnosti, 231 snila už zcela jiný než profesní, neřku-li diplomatický sen: Ale nejkrásnější je můj živý sen, že se zařizujeme v Praze, někde na Malé Straně, rozbalujeme bedny, věšíme záclony a obrazy a pozvu si Vás na čaj a na poradu co a jak by se mělo ještě vše zlepšiti. Na stole mám krajkový ubrus, ve stříbrném příboru čaj, loketské kozlíky ve svých starých vázách [ ] otevřená okna do malostranských zahrad, kvetoucí kaštany 230 Zvýraznila HH. Tamtéž. 231 V dopise z 12. dubna 1923 komentovala rozhodnutí vzdát se učitelského úřadu takto: Svou pracně vydobytou existenci a za takových krutých podmínek a nyní je z toho nic, dým a já tu stojím nesamostatná, závislá a bezmocná. A zas ty černé myšlenky as daleké budoucnosti: Co jsou mi platny všechny krásy světa, když nevím, jak jednou skončím, popř. skončíme. ANM, fond Cyril Dušek, k. č. 1, sl. 40. Dopis P. Duškové rodině, ze dne 12. dubna 1923 (Káhira). 71

72 pod okny a zatím bývám vytržena ze svých snů přítomnou skutečností a chystáním se do Ramleh. 232 Zatímco jiní toužili po poznání tajuplného Orientu nebo starověkého dědictví Egypta, úběžníkem všech myšlenek a tužeb Pavly Duškové se stal domov, přesněji starosvětská malostranská domácnost. A čím déle pobývala v Egyptě, tím jasněji vyplývala tato skutečnost na povrch. Stejnou měrou však v pisatelce hlodaly pochybnosti, zda již není na podobné snění pozdě. 233 Poněkud paradoxně, neboť v souvislosti s tím, jak reagovala na nutnost vzdát se učitelského povolání, by se naplněním snu o krajkovém ubruse a malostranské vyhlídce zcela zpronevěřila představě o nezávislé, výdělečně činné ženě, skrz níž definovala své moderní ženství. 234 Diplomatický svět, v němž připadla Pavle Duškové role choti československého vyslance v Egyptě pro mnohé vnější pozorovatele stejně záviděníhodná jako možnost pobývat v Orientu však z hlediska právě popsaného dilematu neposkytoval alternativu. Nabízel jí pouze občasná rozptýlení a šálivé výzvy, nikoli odpověď na existenční/existenciální otázku: jak jednou skončím, popř. skončíme. 235 Naznačuje to i dopis ze dne 10. ledna 1924, v němž shrnula průběh nejdůležitějších novoročních akcí pořádaných americkou, britskou a francouzskou ambasádou v Káhiře, jimž vévodila egyptská královská hostina. Dopis, který umožňuje naposledy sledovat, jak se za dva roky proměnily její první dojmy. A můžeme předeslat, že evropská restrukturace Orientu 236 z konce 19. století první orientální dojmy Pavly Duškové hravě předčila: V sobotu odpoledne velká recepce na francouzské legaci. Francouzská legace jak víš, sestřičko, 237 je na Kasr-el-Nil a celá v čistě orientálním slohu. Velký salon do kříže s kupolí jak v kostele u Křížovníků. Bože tam je orientální nádhery, to je pastva pro oči. Kdejaká věc a věcička, všechno má svou starožitnickou cenu. Jsou tam pohovky a kanapátka, skrytá zákoutí s lampami s bukharskými a beduínskými hedvábnými stínítky. Je tam kůr jako v kostele, je tam kostelní šero, kostelní pobitá 232 ANM, fond Cyril Dušek, k. č. 1, sl. 40. Dopis P. Duškové rodině, ze dne 19. dubna 1923 (Káhira). 233 Tamtéž. 234 Viz ANM, fond Cyril Dušek, k. č. 1, sl. 40. Dopis P. Duškové rodině, ze dne 12. dubna 1923 (Káhira), srovnej poznámka výše. 235 Tamtéž. 236 Srovnej SAID, Orientalismus, s Sestra P. Duškové Ludmila Smolíková (později provdaná Nováková) byla hostem Duškových, soudě podle korespondence, na podzim Posléze se v korespondenci objevují také odkazy na tetu. Zatím nezjištěno, o kterou se jednalo. Blíže viz ANM, fond Cyril Dušek, k. č. 1, sl. 40 a další. 72

73 vrata a okna vysoká až skoro do té kupole, zamřížovaná mušarabiemi a uprostřed celé té místnosti je postaven mangal arabská nebo orientální vůbec kamna na dřevěné uhlí, kam si hosté chodí občas zahřívati ruce. 238 Zatímco interiéry a exteriéry Alexandrie a Káhiry popisovala svého času jako pseudoorientální, 239 budova staré francouzské ambasády v Káhiře, kterou nechal zbudovat v osmdesátých letech 19. století ve starožitnickém duchu sběratel mamlúckých památek, baron Charles Gaston de Saint-Maurice, 240 v ní vyvolala konečně ten pravý orientální pocit. Ponechme stranou, že proslulá vila měla tou dobou svá nejlepší léta již za sebou. 241 I další části dopisu totiž naznačují, že Pavla Duškovová zprvu podlehla okouzlení doznívající belle époque koloniálního Egypta: A v neděli přišlo nám pozvání na velké dîner ku králi do paláce Abdín. [ ] Dîner bylo pro 100 osob. [ ] Prošli jsme sály a sály vše z bílého mramoru a vzpomněla jsem si na ty sály na našem loutkovém divadélku od strýce Wilhelma. Tak si to bylo podobno, ale krása až se hlava točila. Jídelna je sál asi jako 12 žofínských sálů dohromady [ ] Stůl byl do ohromné podkovy. Co je to všechna dîner v Ženevě na Společnosti národů. Na stole samý křišťál a květiny. [ ] Na povel snesly se všechny mísy dolů k hostům a každý sluha měl jen asi 5 nebo 6 hostí. Klapalo to jak na drátkách. Kdesi ve vedlejším sálu hrála neviditelná hudba a bylo to jako na jevišti nebo v pohádkách. [ ] Po večeři [ ] ve vedlejším sále pila se královská černá káva a držel se cercle v stoje. Pak se šlo zase v páru do sálu, kde bylo připraveno jeviště. Byl tam orchestr, patrně z opery a na jevišti vystupovali zpěváci a zpěvačky střídavě [ ] Přišlo nových 50 osob, všichni sekretáři z legací a správy všech kolonií. Měli jsme tam také jednu špičku naší kolonie 238 Zvýraznila HH. ANM, fond Cyril Dušek, k. č. 1, sl. 40. Dopis P. Duškové rodině, ze dne 10. ledna 1924 (Káhira). 239 Viz první dopisy zařazené například v edici NAVRÁTILOVÁ (ed.) Egypt, cesta tam (a zase zpátky). 240 Charles Gaston de Saint-Maurice, francouzský šlechtic, působil ve službách egyptského místokrále (chedíva) Ismá c íla ( ). Měl zálibu v mamlúckých starožitnostech a proslul nejen jako jejich sběratel, ale také jako stavitel neo-mamlúcké vily, která obsáhla mnoho prvků ze starších káhirských staveb, jež podlehly demolicím v době chedívovy modernizace města. Budovu na Kasr el-nil si nejprve pronajalo (1884), posléze odkoupilo francouzské ministerstvo zahraničí (1887). Podle Max KARKÉGI, L Egypt d Antan/ Egypt in Bygone Days. Personnalités 1 [online] Dostupné z: < >.[22 April 2011]. Colette FAIVRE, Passion égyptienne. Le Caire dans les années 1900 [online] Dostupné z: < April 2011]. 241 Havarijní stav budovy vedle nakonec, v roce 1936 k přestěhování do nových prostor (budova ve stylu art-deco z roku 1924) v Gize. Pro nově zbudovanou kancelář francouzského zastupitelství byly opět využity části ze Saint-Mauricovy vily (fr. architekt Parcq, 1937). Viz například Colette FAIVRE, Passion égyptienne. Dále Stefan HEIDEMANN, Late Ottoman Doorknockers from Syria in Hagedorn, A. Shalem, A. (ed.), Facts and Artefacts. Festschrift for Jens Kröger on his 65th Birthday, Leiden 2007, p

74 bankovního ředitele Adlera. Hrála ještě Sorelová 242 scénu z Molièrova Misantropa. 243 Závěrečná pasáž líčení královské novoroční slavnosti však svědčí o tom, že jak rychle se Pavla Dušková do role představitelky naší kolonie vžila, tak rychle z ní opět vypadla. Není bez zajímavosti, že narativní rámec líčení se tentokrát nesl v divadelním duchu. Celé představení pak mělo jen jednu významnou, i když anonymní, divačku. Přestože její jméno v dopisech nikdy nezaznělo, zdá se, že předchozí osobní kontakt s docela rozumnou moderně vychovanou paní nakonec Pavlu Duškovou přivedl k tomu, aby diváckou přítomnost egyptské královny reflektovala. Ba co víc, marginální pozici obyvatelek harému si pisatelka, alespoň soudě podle ostatních zmínek v korespondenci, poprvé uvědomila teprve ve chvíli, kdy měla sama zakusit důsledky nerovného zacházení, jež ovšem, v dané případě, vycházelo z její národnosti. 244 Postavení Československa jako mocnosti bez kapitulačních výsad, 245 se totiž projevilo tím, že při soukromé královské audienci na konci večera, zůstali také Duškovi za dveřmi : Když zpěváci pozpívali a herci pohráli nesmělo se jim aplaudovati. A zpěvačky odcházely z jeviště skloněny až k zemi a odšinuly se ku dveřím bez obrácení. Vzpomněla jsem si na scénu z Hamleta, kdy herci hrají před králem a bylo mi divně. A vzadu sálu za hustými mřížemi černými neviditelná světu směla býti přítomna královna se svými dvorními dámami. [ ] Po představení odebrali se hosté [ ] do zimní zahrady [ ], kde byl připraven buffet pro ty vyhladovělé a hladové, kteří nebyli pozváni k večeři. Měla jsem ještě večeře až po krk. Pak si bral král po 242 Cécile Sorel, vl. jm. Cécile Émilie Seurre ( ), francouzská herečka, od roku 1903 členka Comédie-Française. Právě Célimène z Misantropa byla její nejslavnější rolí. Podle WIKIPEDIA, Cécile Sorel [online] Wikimedia Foundation, Inc. Available from < [22 April 2011]. 243 Zvýraznila HH. ANM, fond Cyril Dušek, k. č. 1, sl. 40. Dopis P. Duškové rodině, ze dne 10. ledna 1924 (Káhira). 244 Pojem harém se v celé korespondenci používá jako samozřejmost, není nijak zpochybňován nebo reflektován. P. Dušková jím označuje buď místo v domě/paláci, kde žijí ženy, nebo příslušnou skupinu žen. HH. 245 ANM, fond Cyril Dušek, k. č. 13/V. Nekrolog C. Duška, Tribuna ze dne 23. ledna 1924 (výstřižek) citovala JŮNOVÁ MACKOVÁ a kol., Krásný, báječný, nešťastný Egypt!, s. 95. Kapitulační výsady, tj. vynětí příslušníků (bývalých) koloniálních mocností z egyptských (soudních) pravomocí, platily ještě dlouho poté, co Egypt získal v roce 1922 formální samostatnost. Problémy, které tak v každodenním styku vznikaly, komplikovaly mj. život i podnikání československých krajanů v Egyptě. C. Dušek i další vyslanci se snažili vyjednat pro Československo podobnou výjimku jako měly kapitulární mocnosti, tj. vyjmout čsl. občany z pravomoci egyptských soudů. Situace byla dořešena až roku 1937 na konferenci v Montreux. Kapitulace byly formálně zrušeny, avšak na ČSR byla zároveň vztažena přechodná opatření, např. jurisdikce smíšených soudů. Podnikání usnadnila bilaterální obchodní smlouva. Podrobněji viz JŮNOVÁ MACKOVÁ a kol., Krásný, báječný, nešťastný Egypt!, s

75 jednotlivcích (špičky kolonie) k soukromé audienci a ostatní byli zadrženi v jednom ze sálů jak divá zvěř za dveřmi. A ve 12 hod. jelo se domů. 246 Jakkoli bylo celkové vyznění večera v královském paláci mírně řečeno rozpačité, novou společenskou sezónu v roli paní doktorové C. Duškové, choti čsl. vyslance zahájila Pavla Dušková nakonec úspěšně. Koneckonců, její úloha nespočívala v řešení (post)koloniálních politických a hospodářských problémů, ale v reprezentaci Československa. V citovaném dopise je proto možné mezi řádky zaslechnout i (moderní) variantu na Popelčin příběh, neboť chudoba neměla ztratit na cti ani tentokrát. Poté, co Duškovi obdrželi královské pozvání, zpochybnil manžel adekvátnost dosavadní manželčiny skromnosti: Cyril mi ihned řekl, zda půjdu nyní už potřetí ve stejné toiletě. Zelenošedá, stříbrným tylem potažená róba s perlovým pásem, v níž, podle vlastních slov, v porovnání s ostatními dámami na britské a francouzské recepci vypadala zase velmi skromně, mohla být (s požehnáním manžela) zapomenuta. Druhý den proběhly potřebné nákupy a třetí den paní vyslankyně společně s Růženkou vytvořila zbrusu nový model, inspirovaný aktuálními trendy, jež si ověřila na uvedených recepcích. Čtvrtý den večer pak stříbrné krajkové šaty na černém podkladě, s vlečkou podšitou jahodově červeným sametem a s červeným sametovým uzlem v pase, bez rukávů, s hlubokým výstřihem na zádech udělaly potřebný dojem: To bylo parády, řádů, vyznamenání, uniforem, mramoru a nádhery. A moje toileta se líbila. Někteří mi ji pochválili, jiné dámy pokukovaly. 247 Sama sebou shrnutí Je zřejmé, že Pavla Dušková si dokázala také v prostředí nejvyšších kruhů egyptské diplomatické společnosti najít své místo. Nicméně vyhlídky, které se jí z takové pozice nabízely ji nemohly uspokojit. Byly v rozporu s jejími životními představami stejně tak, jako životní styl nejrůznějších zástupců orientálního světa, s nimiž se v době egyptského pobytu setkala. Osud však tomu chtěl, že ani ne dva dny poté, co tuto skutečnost v dopise svým blízkým reflektovala, měla v Egyptě prožít ještě jeden životní 246 Zvýraznila HH. ANM, fond Cyril Dušek, k. č. 1, sl. 40. Dopis P. Duškové rodině, ze dne 10. ledna 1924 (Káhira). 247 ANM, fond Cyril Dušek, k. č. 1, sl. 40. Dopis P. Duškové rodině, ze dne 10. ledna 1924 (Káhira). 75

76 a sociální zvrat. V noci na 12. ledna 1924 Cyril Dušek zemřel a Pavla Dušková tak prožila nejen osobní tragédii, ale ocitla se ve zcela nové roli. Soudě podle posledních dopisů, jež napsala od poloviny ledna do konce února 1924, zakládala si coby vdova po prvním československém vyslanci v Egyptě na důstojném vystupování a vykonávala všechny povinnosti s ohledem na manželovu památku. Zároveň se však nelze ubránit dojmu, že se tehdy svým způsobem emancipovala a počínala si velmi sebevědomě a energicky. Jak ve vztahu k Orientu, tak ve vztahu k místní československé komunitě i nejbližším příbuzným doma. Trvala na tom, že tělo Cyrila Duška musí být převezeno do Prahy i navzdory tomu, že v Egyptě platila zákonná povinnost pohřbu do dvaceti čtyř hodin od smrti zesnulého. Přestože toužila po návratu téměř od chvíle, kdy do Egypta přijela, rozhodla se, i navzdory doporučení konzula Antonína Blahovského, zařídit vše potřebné (předání legace, stěhování apod.) kolem odjezdu sama a zůstala (spolu s neteří, tetou a služebnou Růženou) až do konce února V závěru dopisu ze dne 16. ledna 1924, jímž informovala rodinu o manželově smrti, jeho pohřbu v Káhiře a balzamování těla, popsala také svou představu, jak si hodlá uspořádat poměry doma. Formálně pak požádala o asistenci Bohuslava Duška jako novou hlavu rodiny, zároveň však zdůraznila, že si přeje, aby společně s rodinným právníkem postupovali podle jejích návrhů a přání. 248 Z rozboru korespondence Pavly Duškové vyplývá, že ji na počátku dvacátých let 20. století přivedly do Egypta životní okolnosti (manželská a národní povinnost), nikoli zájem o studium orientálních jazyků či kultur, cestovatelská vášeň, zdravotní problémy nebo podnikatelské záměry. Jako absolventka uměleckoprůmyslové školy a bývalá učitelka na dívčích školách neměla navíc žádnou formální průpravu, která by jí pomohla zvládnout nároky nové sociální role první dámy československé legace v orientálním prostředí. Přesto, jak dokládají týdenní relace, které z Egypta zasílala po dvě léta rodinným příslušníkům, se s uvedenou situací i změnami snažila vyrovnávat, jak nejlépe dovedla. Je však zřejmé, že její ideální představy (zejm. demokratické hodnoty jako rovnost a sociální spravedlnost, (moderní) péče o rodinu a domácnost), byly na jedné straně konfrontovány s orientální jinakostí, na straně druhé pak podrývány zvnitřněnými hodnotami evropské měšťanské kultury 19. století (např. obětavá a poslušná manželka, vzorná hospodyně, anděl domácnosti). 248 ANM, fond Cyril Dušek, k. č. 1, sl. 40. Dopis P. Duškové rodině, ze dne 16. ledna 1924 (Káhira). 76

77 Dopisy Pavly Duškové tak představují z hlediska reflexe Orientu pramen, který dokládá velmi dynamickou proměnu vztahu k jinému ihned na začátku zdejšího pobytu. První dojmy jsou plny nadšení a energie, kdy se pisatelce zdálo všechno nové a zajímavé (moře, jídlo, arabští obyvatelé, krajina). Její projevy sociálního cítění s místními lidmi byly až okázalé a kritika směřovala k představitelům evropské kultury. Během několika dní se však potřeba domestikace jiného projevila nejprve ostrým vymezováním vůči zástupné arabské kultuře, posléze přijetím původně kritizovaných evropských norem soužití s egyptským prostředím. Vzhledem k praktickým otázkám dlouhodobého pobytu, věnovala Pavla Dušková větší pozornost soudobému než starověkému Egyptu. Paradoxně to však byla právě starověká kulturní praktika balzamování, která jí umožnila, aby po manželově nenadálém skonu dosáhla převozu jeho těla do rodné země. 77

78 2. Ludmila Matiegková, česká soukromá badatelka a její studijní pobyty v Egyptě ve 20. letech 20. století 249 Ludmila Matiegková se narodila v roce 1889 v Lovosicích, v rodině budoucího zakladatele moderní české antropologie a demografie Jindřicha Matiegky a jeho ženy Marie. Po maturitě na dívčím gymnáziu Minerva (1908) vystudovala na české filosofické fakultě v Praze historii, geografii a orientalistiku. Již v době svých gymnaziálních studií projevovala velký zájem o dějiny starověkého Egypta. Na pražské univerzitě však na počátku 20. století samostatná katedra egyptologie neexistovala, a Ludmila Matiegková se tak musela spoléhat převážně na samostudium. Četla anglickou, francouzskou a německou odbornou literaturu, navštěvovala příležitostné přednášky zahraničních profesorů v Praze. V roce 1910 pobývala studijně v Berlíně, kde docházela na přednášky Adolfa Ermana. O rok později se seznámila s dílem Friedricha W. Bissinga a Fritze Hommela v Mnichově. Důležitým zdrojem informací se pro ni staly také egyptologické sbírky zahraničních muzeí. 250 V roce 1914 obhájila disertační práci Názory starých Egypťanů o duši. 251 Z osobních, rodinných i společenských důvodů se vědě nadále věnovala pouze soukromě. Svůj profesní život zasvětila výuce na dívčí střední škole v Praze-Holešovicích, kde působila do 40. let 20. století. Během této doby se postupně naučila zvládnut roli středoškolské profesorky i soukromé badatelky. Od 20. let spolupracovala s Františkem Lexou a Egyptologickým seminářem. V roce 1930 se na Lexův návrh stala aktivní členkou Orientálního ústavu. Životní peripetie spojené s druhou světovou válkou, úmrtím otce i dlouholeté přítelkyně Aloisie Skořepové 252 znamenaly desetiletou přestávku v její 249 Kapitola je ve zkrácené verzi publikována v JŮNOVÁ MACKOVÁ a kol., Krásný, báječný, nešťastný Egypt!, s Pro potřeby této kapitoly jsem použila původní verzi, která byla při přípravě edice krácena. Doplněny jsou dvě graficky odlišené pasáže z publikací L. Matiegkové. Zde jsem naopak krátila poznámkový aparát buď odkazem na citovanou antologii nebo monografii HAVLŮJOVÁ, Okouzlení Egyptem. Ilustrační fotografie viz Obr Podrobně viz HAVLŮJOVÁ, Okouzlení Egyptem. 251 Ludmila MATIEGKOVÁ, Názory starých Egypťanů o duši, Věstník České akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění, r. 25, Aloisie Skořepová ( ) byla dlouholetou přítelkyní L. Matiegkové. Dopisy, korespondenční lístky, pohlednice a vzkazy adresované L. Matiegkovou A. Skořepové v letech tvoří 78

79 badatelské práci. V 50. letech 20. století se však Ludmila Matiegková k egyptologii vrátila a pro časopis Archiv orientální připravila své nejdůležitější práce. Byly věnovány problematice staroegyptské farmakologie. 253 Ludmila Matiegková zemřela v roce 1960 v Mariánských Lázních. Pobyt první: Jsem stále jako u vyjevení památky V letech 1926, 1927 a 1929 podnikla Ludmila Matiegková, a to jako jedna z prvních českých badatelek v oboru egyptologie, tři studijní cesty do Egypta a na Blízký východ. Těžko bychom v české společnosti druhé poloviny dvacátých let 20. století hledali ženu, která by byla na takovou cestu lépe připravena. Cestovatelskou výchovou 254 počínaje a odbornou způsobilostí konče. Nic nebylo ponecháno náhodě. Především na její první cestě měli podíl lidé velmi dobře obeznámení nejen s cestováním do Afriky, ale také s egyptským prostředím a pamětihodnostmi. Ať už to byli cestovatelé Richard Štorch a Bedřich Machulka, konzul Antonín Blahovský, československý velvyslanec v Egyptě Vladimír S. Hurban, jeho sekretář Emanuel Mazáč či mladý český egyptolog Jaroslav Černý. Při zprostředkování kontaktů byla tehdy Ludmile Matiegkové pravděpodobně nápomocna Pavla Dušková, vdova po prvním československém velvyslanci v Egyptě Cyrilu Duškovi. Menší roli v tomto směru sehrál František Lexa. Druhé dvě cesty podnikla Ludmila Matiegková už s větší samostatností, i když se jistě spoléhala na zázemí, které jí v Káhiře vytvořili manželé Skákalovi. Přestože Ludmila Matiegková navštívila Egypt a Blízký východ pouze třikrát, dokázala ze svých cest obdivuhodným způsobem těžit. Ať už se jedná o předměty hmotné, které převážnou část korespondence, která se zachovala v písemné pozůstalosti L. Matiegkové v ANM. Edice dvanácti dopisů a jedné pohlednice z cest, které L. Matiegková uskutečnila do Egypta ( ) je součástí publikace HAVLŮJOVÁ, Okouzlení Egyptem, s Individual Characteristics of Figures on the Egyptian Stelae, Archiv orientální, 20/1-4, 1952, s Drei organische Adstringentien in den altägyptischen medizinischen Papyri, Archiv orientální, 26/1, 1958, s Tierbestandteile in den altägyptischen Arzneien, Archiv orientální, 26/4, 1958, s Produkte tierischer Exkretion und Sekretion in den altägyptischen Heilmitteln, Archiv orientální, 27/4, 1959, s Anorganische Bestandteile der altägyptischen Heilmittel, Archiv orientální, 28/4, 1960, s Cestování bylo oblíbenou volnočasovou aktivitou Matiegkových. J. Matiegka pro svou rodinu organizoval výlety do okolí i cesty do zahraničí. Podle vzpomínek L. Matiegkové dceru k cestování systematicky vychovával. HAVLŮJOVÁ, Okouzlení Egyptem, s

80 přivezla (například sbírka drobných egyptských předmětů, fotografie, knihy) 255 nebo jejichž předání do Československa zprostředkovala (mumie pro Antropologický ústav UK v Praze), 256 vědecké studie nebo populárně naučné práce cestami inspirované, přispěla jimi k rozvoji české egyptologie a její popularizaci. Vlastní zkušenosti a poznatky z egyptských pobytů vedly Ludmilu Matiegkovou v roce 1929 k napsání článku Vyšetřování egyptských mumií, jenž vyšel v časopise Anthropologie. 257 Shodné vročení nese také její článek Jakým dojmem působily mumie na první egyptology. Článek vyšel v časopise Ženský obzor a autorka v něm shrnula první dojmy egyptologických autorit a podrobně popsala starověké egyptské hrobky. 258 Také v článku Hrob Sen Nefera a tělesné znaky staroegyptského lidu za doby XVIII. dynastie, jenž napsala v roce 1931 ve spolupráci s otcem, se věnovala popisu nálezové situace v pohřební komoře Sennefera. 259 Uvedené články stály na počátku prvního ze dvou přístupů k egyptologickému bádání, v němž patří práci Ludmily Matiegkové, alespoň v českém prostředí, titul průkopnická a zakladatelská. Problémům na pomezí antropologie a starověkých dějin se Ludmila Matiegková věnovala v odborných studiích z přelomu 30. a 40. let 20. století. 260 Její zájem v tomto 255 Z hmotných pramenů se podařilo L. Sukové dohledat v depozitáři Náprstkova muzea v Praze několik předmětů, které byly svého času součástí egyptologické sbírky L. Matiegkové. Sbírka staroegyptských předmětů se pak v 70. letech 20. století dostala do fondů Náprstkova muzea v Praze. Některé knihy a cestovní průvodce s vlastnoručními poznámkami Ludmily Matiegkové jsou pak uloženy v knihovně Jaroslava Černého Českého egyptologického ústavu UK. Například K. Baedeker, Egypte et Soudan. Manuel du voyageur. Lipsko, Paříž Podrobně viz JŮNOVÁ MACKOVÁ a kol., Krásný, báječný, nešťastný Egypt!, s. 388, pozn Nedlouho poté, co se L. Matiegková vrátila ze své první egyptské cesty, navázal její otec kontakty s egyptologem J. Černým (viz níže). Jeho prostřednictvím pak J. Matiegka doplnil sbírku přirozeně mumifikovaných hlav z oázy Chárga o několik hlav mumifikovaných uměle. J. Černý zprostředkoval pro Antropologický ústav UK také předání tří mumií, jež byly objeveny při výzkumu Francouzského ústavu orientální archeologie v Káhiře na starověkém pohřebišti dělníků v Dér el-medíně. Jednalo se o nebalzamované (přirozené) mumie muže, ženy a dítěte z hrobu předáka společenství řemeslníků zaměstnaných na stavbách královských skalních hrobek Sen Nefera. Podrobně viz MACKOVÁ JŮNOVÁ a kol., Krásný, báječný, nešťastný Egypt!, s. 388, pozn Vyšetřování egyptských mumií, Anthropologie, 7/1-2, 1929, s Jakým dojmem působily mumie na první egyptology, Ženský obzor, 24/5 6, 1929, s Jindřich MATIEGKA Ludmila MATIEGKOVÁ, Hrob Sen Nefera a tělesné znaky staroegyptského lidu z doby XVIII. dynastie, Anthropologie, 9/4, 1931, s V další části článku poskytla zprávu o výzkumu Francouzského ústavu orientální archeologie na pohřebišti v Dér el-medíně. 260 Tělesná zdatnost starých Egypťanů, Anthropologie, 11/3 4, 1933, s Rozlišování plemen a jeho praktické důsledky v starém Egyptě, Anthropologie, 13/1 2, 1935, s Stély jako pomůcky genealogické, Anthropologie, 17/1 3, 1939, s Náhrobek rodiny Ikr-wr-ovy jako doklad rozvětvené egyptské rodiny, Anthropologie, r. 18, 1940, s Další příspěvek k starému egyptskému rodokmenu Ikr-wr-ovu, Anthropologie, 19/1 4, 1941, s

81 směru vyvrcholil samostatnou monografií Dítě ve starém Egyptě, 261 která ještě do určité míry čerpala z přímé egyptské zkušenosti. Cestovatelské zážitky a postřehy Ludmila Matiegková zaznamenala převážně v dopisech a posléze zpracovala do literární podoby. První cestu do Egypta uskutečnila v lednu a únoru Z korespondence, kterou ze své cesty poslala, se dochovaly čtyři obsáhlejší dopisy a jedna pohlednice určené Aloisii Skořepové 262 a jedna pohlednice zaslaná z Káhiry Františku Lexovi. 263 Dopisy, které psala přítelkyni, překypují dojmy. Vyplývá z nich úžas i radost ze splnění dávného snu. Takto například Ludmila Matiegková popsala cestu z Alexandrie do Káhiry a první dojem z hlavního města: A pak to šlo vlakem do Káhiry a vše bylo jako ve snu nebo v biografu. Rýžová pole, banánové zahrady, pomerančové sady plné pomerančů, skupiny palem, buvoli krotcí, osli, velbloudi, vesnice s domky uplácanými z hlíny, plné umouněných Egypťanů. A na stanicích řev. Černě zahalené Egypťanky, Egypťané v modrých neb bílých košilích s vysokými fezy, bílí bduí, vše možné. Kolem vagónů prodavači pomerančů, vařených vajec, chlebů, novin řvou a řvou. A pak Káhira. Znám zatím jen moderní část; vypadá jak Berlín, ale opět v ní plno fezů, turbanů a křiku. [...] Když jsem usínala, a to bylo po půlnoci, Káhira pode mnou řvala, elektriky drnčely, auta troubila a ráno jsem se probudila zase s tím. Já se tu ještě vůbec nezastavila. [...] Za to odpoledne mimo večeři jsme vypila jednu tureckou kávu a třikrát čaj. [...] Jak člověk někam přijde, již ho hostí. [...] Jsem stále jako u vyjevení. 264 V dopise posledním, napsaného ve dnech dne ledna 1926, snový příměr zopakovala: Žiji tady v takovém prostředí a vidím tolik, že si říkám, že to není ani snad pravda, že je to vše jen sen. Přes rostoucí únavu nepolevovala v nadšeném pozorování navštívených památek: [...] nemohla jsem usnouti a pobolívala mě hlava, tak jsem si vzala prášek a pustila se sama po Káhiře s mapou v kabelce. Chodila jsem plné dvě hodiny a dostala se všude, kam jsem chtěla, totiž takovými arabskými ulicemi až k citadele a mešitě Mohameda Aliho. Jest to nejvyšší a nejmladší mešita v Káhiře, 261 Dítě ve starém Egyptě, Praha, Blíže viz edice Dopisy z cest in HAVLŮJOVÁ, Okouzlení Egyptem, s Archiv Akademie věd ČR (Archiv AVČR), fond František Lexa, karton č. 4, inv. č Pohlednice [kresba: Cairo, Mohamed Ali Mosque] L. Matiegkové F. Lexovi ze dne 2. února 1926 (Káhira). 264 ANM, Jindřich Matiegka, 39, 1514.Dopis L. Matiegkové A. Skořepové ze dne 10. a 12. ledna 1926 (plavba z Brindisi do Alexandrie, Káhira). 81

82 celá z alabastru. Navenek jest sice dosti otlučená (kámen není dobrý), ale uvnitř jest nádherná. Jest v ní 200 žárovek a obrovský skleněný lustr. Z ochozu jest vyhlídka přes celé město až k pyramidám. A jak čteme v závěru dopisu, byly to ony první dojmy, které jí pomáhaly dodržet stanovený program: [...] jsem již nyní hodně unavená. Dopoledne to ještě tak jde, ale odpoledne již se vždy držím jen těmi novými dojmy. A to mám ještě obě muzea, pyramidy a několik mešit před sebou. 265 Během pobytu v Egyptě nenavštívila Ludmila Matiegková pouze Káhiru, ale také památky v Luxoru a v Asuánu, ostrovy Elefantina, Fílé a ostrov Kitchenerův. Dne 20. ledna Aloisii Skořepové napsala: Jsem již druhý den v Assuánu. Včera jsme byli s panem Mazáčem na ostrově Elefantině a odpoledne s vyslancem v starých žulových lomech, kde jest ještě 28 m dlouhý monolit nedokončený, jak jej ze skály vytesávali. Dnes jsme s panem Mazáčem jeli kočárem do Schelalu a potom loďkou na ostrov Philae k zatopenému chrámu, odtud do prvního kataraktu (peřeje) a pak zpět, mocným zdymadlem do Assuánu. Jest to velkolepá podívaná, Nil jest tu asi jako Gardské jezero široký a všude uvnitř vysoké omleté balvany a skaliska. Byli jsme tři hodiny na plachetce a užili jsme krásné plavby, bylo jen nepříjemné, že vanul chladný vítr. Za dva dny pokračovala: Včera jsme celý den odpočívali. Dopoledne jsme byli s panem vyslancem opět na plachetce. Jeli jsme po Nilu na Kitchenerův ostrov. Jest tam překrásný sad všemožných palem, banánovníků (právě odkvétají), fíkovníků atd. Černoši přinesli nám tam zralé fíky a pak guafy, ovoce fíkům podobné, ale větší s růžovým masem a pronikavou vůní jahod. Zde všude v Egyptě kvetou nyní růže, červené euforbie, žluté akácie s těžkou vůní, u nás prodávané mimózy. 266 Kromě jiného měla možnost prohlédnout si největší objev tehdejší egyptské archeologie Tutanchamonovu hrobku. Nejhlubší dojem ale ze všeho udělal na mě Tutanchamen (sic!). Svěřovala se dne 24. ledna v dopise přítelkyni. Já nevím, jestli se to každému zdá, ale mně tam bylo jako u nějaké mrtvoly. Venku stojí vojáci na stráži, vpouštějí jen po šesti osobách a nesmí se tam mluviti nahlas. Úzkou temnou chodbou se přijde do neveliké kobky se zbytky zlacení na stěnách. Kobka jest poloosvětlena 265 ANM, Jindřich Matiegka, 39, 1514.Dopis L. Matiegkové A. Skořepové ze dne 20. a 25. ledna 1926 (Asuán, Luxor, Káhira). 266 ANM, Jindřich Matiegka, 39, Dopis L. Matiegkové A. Skořepové ze dne 20. a 25. ledna 1926 (Asuán, Luxor, Káhira). 82

83 žárovkami a jasné světlo padá jen do středu na zlatou rakev (mumie jest z ní však v Káhiře). 267 O rok později, v cestopise V objetí sfingy popsala Ludmila Matiegková návštěvu hrobky obšírněji: První pohled zvnějška neposkytoval mnoho zvláštního. Jako jinde, byly i tam šikmé svahy suti pod skalami kolmo prokopány, takže tvořily jakési obrovské ostění vlastního vchodu ve skále. Nápadnou byla jen dřevěná hlídací budka proti vchodu a voják s puškou na rameni před ní. Druhý ozbrojený voják stál u samého vchodu a udržoval kázeň mezi turisty. Seřadil nás pěkně za sebou, jak jsme stávali ve frontách za válečných let, a pouštěl dovnitř pouze po sedmi. Tak konečně došlo i na nás. Vešli jsme do úzké, elektrickými žárovkami spoře osvětlené chodby a dále do kobky, v níž dosud stály po straně nějaké předměty pečlivě obalené a patrně určené k dopravě do muzea. Tiše jsme přistupovali jeden po druhém k dřevěnému pažení, u něhož Carterův asistent podával zcela stručný výklad. Nebylo ho ostatně snad ani potřebí, neboť všechny události, spojené s otevřením a prozkoumáním tohoto hrobu, byly vší veřejností sledovány s neobvyklým zájmem. Několik kroků za pažením stojí kamenný sarkofág, v němž zůstala vnější pozlacená rakev, mající podobu mumie. Jediná žárovka, jež ozařuje celou místnost, vrhá na ni plné světlo, takže královo tělo září a se třpytí, jakoby to byla ona vnitřní, rytinami pokrytá rakev z ryzího zlata, kterou nyní úzkostlivě chovají na zrcadlovém stole káhirského muzea. Rakev v hrobě jest prázdná, neboť mrtvému se právě dostalo cti, že může býti vyšetřen moderními lékařskými veličinami, aby se zjistily jeho tělesné vlastnosti, choroby i příčina jeho smrti. Ku podivu! Rakev jest prázdná, a přece, stojíce u ní, máte pocit, že jste nablízku mrtvého. V žádném jiném královském hrobě toho nepociťujete. Lze nesnadno říci, co jest příčina toho. Snad jest to tím, že stopy zlacení na stěnách jsou ještě tak svěží a zbytky lešení připomínají nedávné vyprazdňování hrobu, snad vojenská hlídka u vchodu vyvolává vzpomínky na hlídky u katafalku mrtvých panovníků. Jisto jest, že vstupujícího se zmocňuje podivná posvátná nálada, do níž bezděky se mísí i mnoho soucitu. Svůj popis zakončila Ludmila Matiegková konstatováním, že návštěva v hrobě Tutanchamenově nebyla dlouhá. Každému popřává se jen tolik času, aby mohl vyslechnouti výklad a 267 Tamtéž. 83

84 rozhlédnouti se po místnostech; pak musí ustoupiti novým, nedočkavým již příchozím. 268 Některé ze starověkých památek si Ludmila Matiegková prohlédla v doprovodu československého vyslance v Egyptě, Vladimíra S. Hurbana, o němž byla zmínka výše. Většinou ji však doprovázel jeho sekretář, již zmíněný Emanuel Mazáč. V dopise napsaném mezi lednem 1926 se také dozvídáme, že Ludmila Matiegková se v Egyptě setkala s Jaroslavem Černým. 269 Jeli jsme nejprve na místo, kde kope francouzská archeologická mise, k níž jest přidělen i jakýsi mladý dr. Černý od nás. Ten šel pak s námi do chrámu v Medinet Abu 270 a do údolí, v němž jsou hrobky královen. Ty jsou ještě zachovalé, barvy na zdech zcela svěží. [...] pojedu zítra sama zase k expedici a s dr. Černým budeme ještě prolézati jiné hrobky a chrámy; to byl vždy můj sen, viděti pracovat takovou výpravu. Mají 60 dětí a 30 dospělých černochů. O den později napsala: S dr. Černým jsme byli v Ramesseu, v hrobech v Deir Medine a v Šejch el Gurm a pak v chrámě Deir el Bachrí; v chrámě mé královny Hatčepsut. 271 Přestože zmínka v dopise je pouze stručná, lze předpokládat, že pobyt v Dér el-bahrí patřil mezi vrcholné okamžiky první cesty. Návštěva zádušního chrámu proslulé vládkyně Nové říše představovala pro Ludmilu Matiegkovou víc než jen další povinnou zastávku na cestě za staroegyptskými pamětihodnostmi. Kratičké přivlastňovací zájmeno totiž skrývalo její dlouholetý zájem o královnu Hatšepsovet. 272 První cestu do Egypta i prohlídku místních pamětihodností konala Ludmila Matiegková vskutku ve vybrané společnosti. Průvodci z Čech do Káhiry jí byli zkušení cestovatelé 268 Ludmila MATIEGKOVÁ, V objetí sfingy, Praha 1927, s Jaroslav Černý ( ) byl český egyptolog světového významu, přední znalec tzv. hieratického egyptského písma. Podrobněji viz HAVLŮJOVÁ, Ludmila Matiegková, česká soukromá badatelka a její studijní pobyty v Egyptě ve 20. letech 20. století, s. 391, pozn.15. Aktuálně také Jiřina RŮŽOVÁ, Jaroslav Černý. Scribe in the Place of Truth. Prague 2010 a Adéla JŮNOVÁ MACKOVÁ Pavel ONDERKA (ed.) Crossroads of Egyptology. The Worlds of Jaroslav Černý, National Musem, Prague Chrám Ramesse III. v Medínit Habu. 271 Zvýraznila HH. ANM, Jindřich Matiegka, 39, Dopis L. Matiegkové A. Skořepové ze ledna 1926 (Luxor). Ramesseum je chrám Ramesse II., hroby v Dér el-medína a hrobky velmožů v Šéch Abd el-kurna, chrám královny Hatšepsovet v Dér el-bahrí. 272 Jak v jedné ze svých vzpomínek napsala: Byl to problém feministický a egyptologický, tedy dvě věci mně blízké. K tomu viz například HAVLŮJOVÁ, Okouzlení Egyptem,s Podrobněji viz kapitola II./1. 84

85 Richard Štorch 273 a Bedřich Machulka. 274 V Alexandrii čekal na jejich výpravu československý konzul Antonín Blahovský a v Káhiře docházela Ludmila Matiegková do rodiny Skákalových. Oto Skákal byl český podnikatel, umělecký zámečník (ferronnier d art), původem z Libčic. S manželkou, Japonkou Fusi Ito, měli dva syny, Ladislava a Vlastimila. O Ito Skákalové Ludmila Matiegková přítelkyni dne 14. ledna 1926 napsala: Je roztomilá a když člověk přivykne tomu žaponskému, tak si ji nelze vynachváliti. Běhala se mnou chudák celé dopoledne. Byly jsme na poště, v bance a pak jsme na tu cestu kupovaly plátěný tropický klobouk a plášť přes oděv rovněž plátěný. 275 Byli to právě Skákalovi, kdo Ludmile Matiegkové poskytoval zázemí i při jejích dalších pobytech v Káhiře. Pobyt druhý: Mohu pozorovati důkladně lidé Druhou výpravu do Egypta podnikla Ludmila Matiegková na jaře 1927 a opět o ní podala svědectví v dopisech Aloisii Skořepové. 276 Tentokrát cestovala sama, měla přesnější badatelské záměry a propracovanější program. Již na lodi z Terstu do Alexandrie psala přítelkyni: Mám hodně času pozorovati své okolí a poněvadž mě cesta, kterou dělám podruhé, již nevzrušuje jako vloni, mohu pozorovati důkladně. Slibuji si to také od Egypta, že budu letos mnohem důkladnějším pozorovatelem, poněvadž mě již nebude rozptylovati mnohé, co mě rozptylovalo vloni. Když se člověk podruhé kouká, lépe vidí. Studuji také velmi pilně Baedekra, na kterého jsem doma neměla čas. Jen když vše půjde jako dosud, budu spokojena. 277 A následující dopis z Káhiry začala slovy: Posílám Jí fotografii ze Sakkáry; pořídila jsem tam šest snímků a všechny se mi zdařily. Vůbec doufám, že budu s vědeckou kořistí spokojena. Za včera 273 Richard Štorch ( ) byl lovec a cestovatel, společně s B. Machulkou podnikali a cestovali v Africe a Asii. Viz J. MARTÍNEK M. MARTÍNEK, Kdo byl kdo. Naši cestovatelé a geografové, Praha 1998, s Aktuálně JŮNOVÁ MACKOVÁ, A. a kol., Krásný, báječný, nešťastný Egypt!,s. 254n. 274 Bedřich Machulka ( ) byl lovec a cestovatel. Společně s R. Štorchem podnikali a cestovali v Africe a Asii. Viz MARTÍNEK MARTÍNEK, Kdo byl kdo, s JŮNOVÁ MACKOVÁ, A. a kol., Krásný, báječný, nešťastný Egypt!,s. 254n. 275 ANM, Jindřich Matiegka, 39, 1514 a Dopis L. Matiegkové A. Skořepové ze dne 14. a 17. ledna 1926 (cesta z Káhiry do Luxoru, Luxor). 276 Blíže viz edice Dopisy z cest in HAVLŮJOVÁ, Okouzlení Egyptem, s ANM, Jindřich Matiegka, 39, Dopis L. Matiegkové A. Skořepové napsaný ve dnech dne dubna 1927 (plavba z Terstu do Alexandrie, Káhira). 85

86 a dnes dopoledne jsem proběhla všechny mešity. Píši si ihned večer poznámky, aby se mi to nepopletlo. Pracuji vždy mezi šestou a osmou [...] Také překlad toho arabského článku mi pan Skákal opatřil. 278 Korespondence z druhé cesty se, bohužel, nedochovala v úplnosti. Poslední dopis, který máme k dispozici, napsala Ludmila Matiegková dne 7. dubna 1927 v Káhiře. Z výroční zprávy holešovické dívčí střední školy víme, že měla studijní dovolenou až do 24. dubna 1927 na cestu nejen do Egypta, ale také do Palestiny. 279 Z jiné výroční zprávy, totiž státního reálného gymnázia v Mělníce, vyplývá, že se ve zdejší tělocvičně dne 20. října 1927 od 14 do 16 hodin konala přednáška Ludmily Matiegkové s názvem Potulky po Jeruzalémě a okolí doprovázená promítáním. Obeznámenost se situací a reáliemi v zemi zaslíbené tak dokládá především poslední beletristická práce Ludmily Matiegkové, román Záhada z roku Cesta do Palestiny vedla Ludmilu Matiegkovou k (podvědomé) reflexi židovské otázky. Z její korespondence, určené očím blízké přítelkyně, zaznívá zcela nepokrytě maloměšťácký antisemitismus: Tak již jsme na moři, které zatím dělá, jako by ani neumělo pět počítati; jako beránek. Loď jest silně obsazena, naše jídelna jest plná. Bohužel jsou to většinou potomci Abrahamovi v III. i ve II. třídě. Škoda, že to nejsou alespoň ti pomohamedánštělí, napsala již v prvních větách dopisu z počátku dubna A pokračovala: Se mnou v kajutě jsou 3 Němky, beztoho také židovky. Kufrů a paků tam máme plno. Jak se s nimi bude cestovati, ukáže budoucnost. O den později pak konstatovala: Ta žíďata, co se mnou jedou, jsou velmi ohledná; jsou ještě děvčata a vždy se mne táží, zda mohou dělat to neb ono. Jsou kupodivu čistá a pořádná (ač jednu jsem již vyzpovídala, že se narodila v Haifě) a stále se kropí kolínskou vodou. Já jsem k nim také zcela přívětivá, ale přece myslím, že jsou přesvědčeny, že se jich štítím. Nejhůře jest s mytím. Nechala jsem je ráno vstávati první, abych se pak mohla klidně 278 ANM, Jindřich Matiegka, 39, Dopis L. Matiegkové A. Skořepové ze dne 7. dubna 1927 (Káhira). 279 Třináctá výroční zpráva České dívčí reálky v Praze VII za školní rok Výroční zpráva o státním reálném gymnasiu na Mělníce nad Labem za školní rok , s. 46. Zapůjčeno díky laskavé pomoci Mgr. Renaty Špačkové. Korespondence přípravu přednášky nepřímo potvrzuje (ANM, Jindřich Matiegka, 39, Korespondenční lístky L. Matiegkové A. Skořepové ze dne 16. srpna 1927 (Mělník) a 20. srpna 1927). Dále také francouzsky psaný Baedeker opatřený ex libris L. Matiegkové věnovaný Palestině a Sýrii, v němž jsou tužkou podtrhávané pasáže v kapitolách, které se týkají Jeruzaléma a okolí. Viz Karl Baedeker, Palestine et Syrie. Routes principales. A travers la Mésopotamie et la Babylonie. L Ile de Chypre. Manuel du voyageur, Lipsko, Paříž 1912, s. 16n. Knihovna Jaroslava Černého v Českém egyptologickém ústavu UK. 86

87 obléci. Začaly s tím chudáci již v šest hodin a byly do sedmi hotovy. Když odešly, myla jsem se teprve já. Myji se přece raději v umývadle našem než v umývárně, neboť včera jsem tam přistihla nějakou židovici, která v umývadle prala nějaké prádlo. To se mi ty moje, co do čistoty, přece ještě více zamlouvají. 281 O rok později, během své třetí a poslední cesty do Egypta, se však Ludmila Matiegková o svých židovských spolucestujících vyjadřovala již poněkud přívětivěji. V dopise z konce prosince 1928 napsala: Po představení se ukázalo, že oba páni jsou židé (Kraus a Vesecký), patrně obchodníci, jeden z Prahy a druhý z Plzně. Jako všichni židé umějí se však slušně chovati k dámě, a tak konečně seznámení bylo méně nepříjemné, než jsem se obávala. Domluvili jsme se, že si vezmeme společně nosiče a poněvadž jsme na to byli tři, mohli jsme si rozděliti úlohy. [...] Na lodi jsme se rozešli, poněvadž oni jedou I. třídou. Nás ve třetí jest celkem devět pasažérů, mezi nimi jsme tři dámy. Se mnou v kabině jest ještě jedna dáma, opět židovička, vracející se z čtyřměsíčního pobytu ve Vídni domů, do Tell Aviv u Jaffy, 282 kde jest již tři roky provdána. Je nějaká tichá a hlavně zdá se čistá a pořádná. [...] Moje sousedka mi říkala, zda bych ji vzala s sebou na břeh, že ještě Benátky nezná. Tak jsem rychle dopsala adresy na dopisy pro Vás a šly jsme. [...] Na náměstí jsme se setkaly s oběma mými židáčky a nyní jsme tedy chodili ve čtyřech. Řekne, že mám divnou společnost, ale je přece lepší než žádná. Nemá ani představu, jak mám potřebu býti mezi lidmi. A oni se mne drží jeden více než druhý, abych jim ve všem poradila. Již si i titul mé knížky poznamenali, až se vrátí domů, a litovali, že jí nečetli. Vím nejlépe, jakou to má cenu, když někdo rozumně na cestě poradí, a tak jim vracím to, co mi před třemi léty dávali Štorch s Machulkou (tolikrát jsem na ně již vzpomněla). Nestojí mě to nic, ujde mi čas a konečně, aniž vědí, dávají mi také kořist. Celá ta židovská má společnost ožije znovu když dá Bůh v mém palestinském románě. 283 Předsevzetí vyslovené v závěru citovaného úryvku Ludmila Matiegková skutečně splnila. Na stránkách románu Záhada, v němž analyzovala problémy každodenního 281 ANM, Jindřich Matiegka, 39, 1515.Dopis L. Matiegkové A. Skořepové napsaný ve dnech dubna 1927 (plavba z Terstu do Alexandrie, Káhira). 282 Tel Aviv Yafo (Jaffa) je izraelské dvojměstí u Středozemního moře. Tel Aviv byl založen v roce Obě města byla spojena v roce ANM, Jindřich Matiegka, 41, Dopis L. Matiegkové A. Skořepové napsaný ve dnech prosince 1928 (plavba z Benátek do Brindisi). 87

88 soužití rozličných národností na Blízkém východě, se pak zřetelně ukazuje proměna autorčina vztahu k jinému, jež je v citovaných dopisech zástupně vyjádřeno židovským. Povrchní odsuzování či pocit nadřazenosti jsou v románě nahrazeny snahou o porozumění. Pravděpodobně vlastní zážitky ze středomořských plaveb zpracovala Ludmila Matiegková při vyprávění o cestě hlavního hrdiny románu Záhada, Paula Verniera, do Palestiny. Jeho prostřednictvím pak reflektovala otázku židovské emigrace: O židovské emigraci do Palestiny mluvíval již s Ruth a vždy na ni pohlížel nepříznivě. Nemohl si srovnati v hlavě, jak lidé založení tak obchodně, by se mohli cítiti spokojeni v zemi zemědělské, kde se musí nad to pracovati ještě za podmínek, proti Evropě zhoršených. Ruth mu vždy odpírala, dokazujíc na příkladech, že emigrace tam není nesnadnější než do jiného zemědílu. Není to prý o nic horší, než vystěhovati se do Ameriky, jen poněkud jiné. Nepřesvědčila ho. A nyní ten žid ho rovněž nepřesvědčil, jen znovu v něm vyvolal podiv. Jak bezstarostně opouštěl evropský život a s jakými nadějemi! A není sám! Dole v mezipalubí se tísní mnoho jemu podobných, snad ještě ubožších, poněvadž opouštějí bídu minulou, aby šli vstříc naprosté nejistotě a tím bídě budoucí. Představil si živě pestré klubko, jež tam denně vídával: muži v kaftanech, sametových galábiích nebo v odřených evropských šatech, ženy v nádherných kožiších posledního střihu, koupených za veliký díl celého majetku, a jiné v špinavých, roztrhaných cárech - všichni se tísní mezi všelikými vaky, kufry a umouněnými ranci, pokrytými houněmi, na nichž v noci přespávají. Dopoledne bývá tam zvláště živo. Ženy čistí zeleninu, loupají lusky a chystají pokrm, aby nemusely koupiti v lodní kuchyni nic jiného než snad nějakou tu teplou masitou konzervu, jejíž rituální nezávadnost jest potvrzena podpisem jeruzalémského rabína na obalu. Křičící děti umlčují podle nálady buď nějakým štulcem nebo pomerančem, jichž jako citrónů vezou s sebou vždy veliké zásoby na ochranu proti obávané mořské nemoci. 284 Čím to je, že mladí i staří riskují dlouhou, namáhavou cestu a věří v lepší život za mořem? Ptal se v závěru úvahy Paul Vernier a odpovídal si dalšími otázkami: Jest to 284 MATIEGKOVÁ, Záhada, s

89 následek fanatického přesvědčení nebo lehkověrné důvěry v sliby lákajících agentů? Či jest to poslední útočiště těch, kdož nemají, co by ztratili? 285 Pobyt třetí: Jako doma? Naposledy pobývala Ludmila Matiegková v Egyptě, přesněji v Káhiře v lednu O její cestě i zdejším pobytu jsme informováni díky pěti dopisům určeným Aloisii Skořepové, které se dochovaly v pozůstalosti Jindřicha Matiegky. 286 Stejně jako v předchozích letech využila železničního spojení mezi Prahou a Terstem a lodní dopravy společnosti Lloyd z Terstu přes Benátky a Brindisi do Alexandrie. Vzhledem k tomu, že se z Prahy vydala dne 29. prosince 1928, oslavila Silvestr společně s dalšími pasažéry na lodi. Oslava Nového roku 1929 však probíhala v Káhiře v kruhu přátel rodiny Skákalových. Dojeli jsme jen s nepatrným zpožděním. Psala Ludmila Matiegková přítelkyni o přistání v Alexandrii a pokračovala: Pan Skákal již čekal, vše šlo hladce. Poněvadž bylo málo cestujících, museli jsme však čekati až do 7 hodinového vlaku a dojeli do Káhiry v 10 1 / 4 hod. Na nádraží čekala paní Skákalová s velikou kyticí růží, pan Čakrt, Sigries. Jeli jsme autem k Alfonsovi, tam složili věci a pak jsme šli všichni na večeři k Skákalovům. Slavili jsme tam Nový rok (Silvestra slavili do čtyř hodin), přišel ještě pan Karyani, a tak jsme seděli do jedné hodiny. 287 Přestože Ludmila Matiegková tradičně bydlela v hotelu u Alfonse, trávila mnohem více času než obvykle v rodině Skákalových. Mnohé z jejích dopisů svědčí o hlubším vztahu, který se mezi ní a touto rodinou vytvořil. Jako již dříve docházela ke Skákalovým na společenské večeře a v doprovodu Ito Skákalové vyřizovala potřebné nákupy. I tentokrát byla rodina Skákalových Ludmile Matiegkové nápomocna při její badatelské práci. 285 Tamtéž. 286 Blíže viz edice Dopisy z cest in HAVLŮJOVÁ, Okouzlení Egyptem, s ANM, Jindřich Matiegka, 41, Dopis L. Matiegkové A. Skořepové ze dne 31. prosince 1928 a 3. ledna 1929 (plavba z Brindisi do Alexandrie, Káhira). 89

90 V pátek, v sobotu a v pondělí jsem byla jako divoká. Půjčili mi z knihovny ty knihy domů (nebyla bych to tam stačila) a tak jsem psala denně asi šest hodin. Úřaduji u Skákalů v salóně. Paní si to nedala vzíti, když jsem na začátku týdne ještě kašlala, že musím psáti u nich, abych byla hodně na sluníčku. Potom mi již sice bylo dobře, ale zůstalo při tom. Že to mám pohodlnější než v knihovně, o tom není pochyby, nehledíc k tomu, že mám vždy gábl a svačinu na posilněnou. Nedovedu Jí říci, jak jsou na mě Skákalovi hodní. 288 Novinkou však byly výlety automobilem do okolí Káhiry, společná cesta do oázy el- Fajjúm a návštěva Opery. 289 Na oplátku za poskytnutou péči se pak Ludmila Matiegková věnovala dětem Skákalových: Jiné večery před večeří (bývám tam na večeři pravidelně) hrajeme s dětmi automobilovou hru, s Ládim děláme písemné úlohy a s Vlastou se učíme dějepisu. To ví, snažím se odvděčiti, jak dovedu a děti jsou opravdu milé a mají mě rády. 290 Další úryvek navíc poukazuje na skutečnost, že se Skákalovi v roce 1927 při svém pobytu v Československu patrně seznámili také s Aloisií Skořepovou. Po obědě jsem si uklidila v pokoji a pak jsme s paní Skákalovou chodily městem (pro filmy do kodaku, křídu na boty, nějaký krępe de chine, pudr atd.). Vrátili jsme se k čaji a tu byli oba mládenci ze školy již doma a já dělala Ježíška. Paní se piksla nesmírně líbila (však dala cestou co opatrování). Děti měly radost z knížky, ale největší z hry. Musela jsem se to ihned naučiti a přehráli jsme to třikrát za sebou. Ani neví, jak často na Ni všichni vzpomínáme. Pan Skákal se ihned tázal, jak jsem přijela, jak se Jí daří, a paní mluví o Ní co chvíli. 291 Atmosféra dopisů, které napsala Ludmila Matiegková Aloisii Skořepové ze třetí cesty do Egypta a v průběhu svého káhirského pobytu, se pochopitelně značně liší od té, 288 ANM, Jindřich Matiegka, 41, Dopis L. Matiegkové A. Skořepové sepsaný ve dnech dne ledna 1929 (Káhira). 289 Z korespondence vyplývá, že Ludmila Matiegkové byla se Skákalovými na představení Rigoletta, Bohémy a Samsona a Dalily. ANM, Jindřich Matiegka, 41, 1546, dopisy L. Matiegkové A. Skořepové ze dne [6.] a 10. ledna 1929 (Káhira) a ze dne ledna 1929 (Káhira). 290 ANM, Jindřich Matiegka, 41, Dopis L. Matiegkové A. Skořepové napsaný ve dnech ledna 1929 (Káhira). Viz Ladislav a Vlastimil Skákalovi se o rok později stali předlohou chlapců, jimž ve své poslední dětské knížce L. Matiegková vyprávěla na dobrou noc příběhy oslíka Chomára. Viz Ludmila MATIEGKOVÁ, Příběhy bílého oslíka, Praha ANM, Jindřich Matiegka, 41, Dopis L. Matiegkové A. Skořepové z 31. prosince 1928 a 3. ledna 1929 (plavba z Brindisi do Alexandrie, Káhira). 90

91 kterou byly prodchnuty dopisy z cesty první. Ludmila Matiegková se koncem roku 1928 vypravila do známého prostředí ke známým lidem. Z dopisů nezaznívá ani překvapení, ani energie, s níž člověk vyhledává nové dojmy. Velmi mnoho prostoru věnovala Ludmila Matiegková ve svých dopisech informacím o počasí, o svém zdravotním stavu, šatstvu a kloboucích. Její dopisy z posledního egyptského pobytu se svým způsobem nejvíce blíží běžné korespondenci s Aloisií Skořepovou. V jednom ohledu jsou však zajímavé. V porovnání s dopisy z první egyptské cesty poukazují na sebedůvěru Ludmily Matiegkové z hlediska její obeznámenosti s egyptskými reáliemi. Již v roce 1927 totiž vydala v Lidové knihovně Aventina cestopis s názvem V objetí sfingy. 292 Právě na něj odkazovala ve výše citovaném dopise z konce prosince V témže smyslu vyznívá i její konstatování ze dne 3. ledna 1929, kdy psala opět o pánech Krausovi a Veseckém. K večeři přišli zase oba moji kavalíři a smluvili jsme se, že dnes půjdeme dopoledne do muzea. V devět hodin jsme se rozešli, já k Skákalovům a oni někam s nějakými Čechy. Dnes ráno se trvale nastěhovali k Alfonsovi a já dělala celé dopoledne dragomana. Prosili mě, abych je ještě zítra doprovodila na Sakkaru. Jsou velmi spokojeni s mým výkladem a mně to konečně není také proti mysli. Všechno přirozeně sami platí, když mě chtějí míti s sebou, a platí skutečně všude kavalírsky. Neumějí slova francouzsky, a když já to uhandluji, začnou Araba litovati a sami mu přidají. Doplňujeme se vzájemně. Já vše vyjednám, vyložím a mám naopak výhodu, že jest nás větší společnost. Jak vidí, našla bych již v Egyptě zaměstnání a až bude zle, dám se tu najmouti v nějaké kanceláři, nemyslí? Naštěstí mají již lístky a v sobotu jedou do Horního Egypta. Já bych takto nic neudělala a byla bych za chvíli utahaná jako kočka. 293 Během první i druhé cesty do Egypta nasbírala Ludmila Matiegková materiál pro výše zmíněný cestopis V objetí sfingy, v němž rozvinula příběh fiktivní české společnosti, která se vytvořila na lodi cestou do Alexandrie a v Egyptě pak společně navštívila všechny významné pamětihodnosti. Přes všechny historické, etymologické i geografické výklady dává autorka čtenáři nahlédnout také do atmosféry Egypta druhé 292 V objetí sfingy, Praha ANM, Jindřich Matiegka, 41, Dopis L. Matiegkové A. Skořepové z 31. prosince 1928 a 3. ledna 1929 (plavba z Brindisi do Alexandrie, Káhira). 91

92 poloviny dvacátých let 20. století, neboť cestopis vznikl nedlouho poté, co Egypt sama navštívila. Zajímavé jsou například úvahy týkající se tehdejší orientální turistiky a provozu při návštěvě egyptských památek. Ludmila Matiegková se netajila velmi kritickým postojem ke skupinovým výpravám, organizovaným nejčastěji Cookovou cestovní společností. Trnem v oku jí byly restauranty této společnosti v těsném sousedství chrámů a pamětihodností. Stejně kritická byla také k všudypřítomným prodavačům čehokoli, kteří se tak dlouho vemlouvali do přízně turistů a nehorázně slevovali z původně stanovené ceny, až se jim podařilo prodat alespoň jednu věc. Tak jako v cestopise V objetí sfingy zachytila Ludmila Matiegková obraz každodenního života v Egyptě na konci 20. let také v knize s názvem Příběhy bílého oslíka. Autorka vycházela ze vzpomínek na pobyt v Káhiře v lednu Změna žánru i čtenářského publika, neboť kniha byla primárně určena dětským čtenářům, jí umožnila vykreslit soudobý obraz Egypta s větším nadhledem. Pamětihodnosti a provoz s nimi spojený se staly pouze jednou ze součástí egyptské reality. Do centra autorčiny pozornosti se dostali obyvatelé Egypta, jejichž pestrou skladbu nahlížela především z národnostního a sociálního hlediska. Posledním beletristickým ozvukem cest Ludmily Matiegkové se stal román Záhada. Ludmila Matiegková se v něm tentokrát věnovala obecnějším otázkám kulturní odlišnosti Západu a Východu. Děj knihy se neodehrával pouze v Egyptě, ale také v Palestině. Zatímco egyptské památky se v knize objevovaly pouze sporadicky a sloužily spíše jako kulisa, palestinská krajina a zejména pamětihodnosti Jeruzaléma byly zachyceny mnohem podrobněji. V obou zemích však Ludmilu Matiegkovou zajímala politická situace a z ní plynoucí problémy každodenního soužití rozličných národností. Základní rozvržení románu převzala autorka z tradice červené knihovny, avšak čtenářky Záhady o závěrečný happyend připravila. Náhradou jim poskytla poučení o životě žen v muslimském světě a postavení Evropanek v Egyptě Jak upozornila H. Navrátilová, vhled do života žen v Orientu se stal oblíbeným topos mnoha cestopisů, přitažlivou součástí líčení perem i štětcem. Pojem orientální žena je jedním z hlavních protagonistů na scéně evropského orientalismu již od cest lady Mary Wortley-Montagu (Viz např. FAY, M. A., Ottoman women through the eyes of Mary Wortley Montagu, in: P. STARKEY J. STARKEY (ed.) Unfolding the Orient. Travellers in Egypt and the Near East, London 2001, s ). Nemá však jen jednu tvář v novější době přibývají líčení cestovních zážitků i nesnází Evropanek, kterým se z různého důvodu cestovalo komplikovaněji, nebo naopak snáze (mívaly často doprovod). Pohled L. Matiegkové je nikoliv jen pohledem do světa cestovatelek a turistek či pozorováním místních žen, ale také pohledem do života komunit na Blízkém východě. Za tuto poznámku děkuji. 92

93 Román Záhada nekončí obvyklým vyznáním, i když závěrečná slova spisovatelky bychom za druh vyznání považovat mohli. Na základě své zkušenosti s Orientem, badatelské i bezprostřední, dospěla k závěru, jenž se rozhodla sdělit co nejširší veřejnosti. Své poznání vložila opět do myšlenek hlavního hrdiny: Východ a Západ, to jsou dva světy, jež se nikdy nesloučí, leda za cenu zániku jednoho z nich. Ani sebe hojnější styky nesklenou mostu nad propastí mezi nimi, cizími si jsou a cizími zůstanou. 295 Mýlili bychom se však, kdybychom uvedený citát interpretovali jako vyjádření zklamání. Dva světy, jež se nikdy nesloučí shrnutí Kontakt s egyptskou a blízkovýchodní realitou přinesl Ludmile Matiegkové vystřízlivění z mladických romantických představ, zároveň jí však alespoň částečně pomohl překonat omezení, s nímž se československá předválečná egyptologie potýkala. Problém neúčasti na archeologických výzkumech v Egyptě si Ludmila Matiegková dobře uvědomovala. A patrně i díky tomu, přestože uvedenou oblast navštívila pouze třikrát, přinesly její cesty úctyhodné výsledky. Vyjádřeno čísly dochoval se do dnešních dnů soubor třinácti jejích dopisů, 14 odborných a tři populárně naučné články z přelomu dvacátých a třicátých let 20. století publikované v časopise Antropologie, dvě odborné monografie a pět populárně naučných publikací. Její příspěvek k dějinám kontaktů s Egyptem měl tedy více než jednu stránku byla vědkyní, ale i autorkou románů a knížek pro mládež a vlastně podobně Aloisi Musilovi se snažila starý i nový Orient zpracovat a přiblížit několika způsoby. Její dílo ovšem mělo jasná pravidla; Orient byl a zůstal jiným. Roli nositele civilizace, která výrazně obohatila i Evropu, sehrál ve vzdálených a dávno minulých dobách jako Egypt královny Hatšepsovet. 295 MATIEGKOVÁ, Záhada, s

94 3. Vlasta Kálalová Di-Lotti, zakladatelka československé nemocnice v Bagdádu, Vlasta Kálalová se narodila v roce 1896 v jihočeských Bernarticích, v rodině místního učitele Jana Václava Kálala a jeho ženy Anny jako prostřední ze tří dětí. Již v dětství projevila jazykové nadání. Do sedmnácti let si osvojila šest základních světových jazyků (francouzštinu, angličtinu, italštinu, ruštinu, němčinu a španělštinu) a vrozený talent dále rozvíjela také na univerzitě, kde si zapsala arabštinu a perštinu. Soukromě pak studovala turečtinu. Jejími učiteli, podobně jako v případě Ludmily Matiegkové, byli pražští orientalisté Rudolf Dvořák a Rudolf Růžička. Po první světové válce navštěvovala také přednášky arabisty Aloise Musila. 297 Hlavním oborem Vlasty Kálalové se však nestala orientalistika, ale medicína. Zdá se, že se pro ni rozhodla pod vlivem otce, který sám chtěl být původně lékařem. 298 Jistou roli mohl sehrát také příklad starší sestry Milady, která provozovala společně s manželem zubařskou ordinaci v Praze. 299 Velmi brzy se však oba studijní zájmy Vlasty Kálalové protly ve prospěch naplnění jediného životního úkolu. Chtěla vybudovat terénní pracoviště pro výzkum tropických chorob, které by přispělo 296 Kapitola shrnuje základní životopisné údaje o Vlastě Kálalové (Di-Lotti), přičemž vychází jak z pramenných výzkumů ( ), tak z dosud publikovaných statí. Prameny: Archiv Zdravotnického muzea Národní lékařské knihovny v Praze (ZdrM NLK), fond Vlasta Kálalová Di-Lotti, dopisy V. Kálalové Di-Lotti M. Tauerové ( ). Literární archiv Památníku národního písemnictví v Praze (LA PNP), fond Kálalová Di-Lotti Vlasta ( ), k. č. 1, Vlasta KÁLALOVÁ DI-LOTTI, Přes Bospor k Tigridu, strojopis, 364 s. (dále jen Přes Bospor k Tigridu); karton č. 2, Marie TAUEROVÁ, V duchu s MUDr. Vlastou Di Lottiovou Kálalovou, strojopis, 19 s. (dále jen TAUEROVÁ, V duchu s MUDr. Vlastou Di Lottiovou Kálalovou). Petr MATOUŠ, Rodinný archiv Di Lotti ( ), Státní okresní archiv Písku, Písek Publikace: Vlasta KÁLALOVÁ DI LOTTIOVÁ, Cařihradské a bagdádské kapitoly, Praktický lékař, 15 20/1933. Táž, O chorobách a zdravotních poměrech v Iráku, Časopis lékařů českých, 14 16/1933. Jaroslav SLÍPKA, Vzpomínka na Vlastu Kálalovou Di Lottiovou, Nový orient, 1971, s Marie TAUEROVÁ, Z bagdádských dopisů MUDr. Vlasty Kálalové - Di Lottiové, Časopis lékařů českých, 28/1972, s BOROVIČKA, Česká lékařka v Bagdádu. Edice: Kateřina BARTOŠOVÁ Miloslava TURKOVÁ, První kroky za snem československou nemocnicí v Bagdádu, Lidé města [online] 2003, 5/11. Dostupné z: < Dále se opírám o výstupy projektu GA AVČR ( ) Československé zájmy v Iráku v letech Životní příběh doktorky Vlasty Kálalové Di-Lotti. KJB Další zdroje viz JŮNOVÁ MACKOVÁ a kol., Vlasta Kálalová Di-Lotti, Vybrané prameny a literatura, 1 8. Ilustrační fotografie viz Obr Viz Přes Bospor k Tigridu,s. 2. Srovnej TAUEROVÁ, V duchu s MUDr. Vlastou Di Lottiovou Kálalovou, s Podle Přes Bospor k Tigridu,s Viz MATOUŠ, Rodinný archiv Di Lotti ( ). 94

95 k rozvoji tropické medicíny v Československu. Jako cílovou destinaci zvolila Blízký východ a začala se připravovat na svou misi po odborné i praktické stránce. 300 V roce 1922 promovala na lékařské fakultě, přičemž v disertaci se zabývala tropickými chorobami u arabské populace. 301 Soukromou lékařskou praxi v Bagdádu začala Vlasta Kálalová vykonávat na jaře V polovině prosince téhož roku pak získala povolení k provozu mustausaf, neboli malé soukromé kliniky s jedním ošetřujícím lékařem a maximálně dvaceti ležícími pacienty. Označení nemocnice, jež se v českém prostředí vžilo díky popularizaci úspěchů mladé lékařky již na přelomu dvacátých a třicátých let 20. století, 302 je tedy z hlediska iráckých poměrů zavádějící, 303 dotčenou kliniku však Vlasta Kálalová skutečně založila a vedla až do jara Na základě dostupných pramenů lze navíc uzavřít, že úspěšně. 304 Přestože je i v této podkapitole věnována pozornost především setkání Vlasty Kálalové s orientálním prostředím, budiž alespoň naznačeno, že také další lékařčiny osudy vydaly vskutku právem na (příslovečný) román. 305 Poté, co Vlasta Kálalová především ze zdravotních, ale také rodinných důvodů Irák opustila, trvalo dlouhá čtyři léta než se 300 Viz Přes Bospor k Tigridu,s Srovnej TAUEROVÁ, V duchu s MUDr. Vlastou Di Lottiovou Kálalovou, s BARTOŠOVÁ TURKOVÁ, První kroky za snem československou nemocnicí v Bagdádu. JŮNOVÁ MACKOVÁ a kol., Vlasta Kálalová Di-Lotti, Vlasta Kálalová Di-Lotti. Lékařská praxe v dopisech prezidentu Masarykovi a Marii Tauerové, s Přes Bospor k Tigridu,s. 4. JŮNOVÁ MACKOVÁ a kol., Vlasta Kálalová Di-Lotti, Vlasta Kálalová Di-Lotti. Lékařská praxe v dopisech prezidentu Masarykovi a Marii Tauerové, s. 1. JŮNOVÁ MACKOVÁ a kol., Vlasta Kálalová Di-Lotti, Vlasta Kálalová Di-Lotti. Lékařská praxe v dopisech prezidentu Masarykovi a Marii Tauerové, s M. Tauerová zmiňuje fejeton pro Časopis lékařů českých o turecké lékařské fakultě (1925), článek s fotografiemi o nově zařízené klinice pro Světozor (1926). Viz TAUEROVÁ, V duchu s MUDr. Vlastou Di Lottiovou Kálalovou, s. 6, 8. Korespondence dokládá, že v časopise Ruch (1926) vyšly překlady dopisů Hadžiho Númána od M. Tauerové. Viz ZdrM NLK, Vlasta Kálalová Di-Lotti, 1711/11/72, Dopis V. Kálalové M. Tauerové zde dne června 1926 (Bagdád). V roce 1931 se V. Kálalová stala činnou členkou kulturního odboru Orientálního ústavu v Praze. Viz Věstník Orientálního ústavu v Praze za desetiletí , Praha 1938, s. 20. Po návratu jí také Kancelář prezidenta republiky vystavila potvrzení o záslužné činnosti v Bagdádu (1933). Viz JŮNOVÁ MACKOVÁ a kol., Vlasta Kálalová Di- Lotti, Vlasta Kálalová Di-Lotti. Lékařská praxe v dopisech prezidentu Masarykovi a Marii Tauerové, s. 18. V témže roce lékařka publikovala například odborné články KÁLALOVÁ DI LOTTIOVÁ, Cařihradské a bagdádské kapitoly. Táž, O chorobách a zdravotních poměrech v Iráku. Vyšlo také heslo v Dodatcích k Ottovu slovníku naučnému viz BOROVIČKA, Česká lékařka v Bagdádu, s Mustašfá, nemocnice, musela mít alespoň dva lékaře, 20 lůžek a vlastní lékárnu Viz JŮNOVÁ MACKOVÁ a kol., Vlasta Kálalová Di-Lotti, Vlasta Kálalová Di-Lotti. Lékařská praxe v dopisech prezidentu Masarykovi a Marii Tauerové, s Podrobněji viz JŮNOVÁ MACKOVÁ a kol., Vlasta Kálalová Di-Lotti, Vlasta Kálalová Di-Lotti. Lékařská praxe v dopisech prezidentu Masarykovi a Marii Tauerové. 305 Viz BORSKÁ, Doktorka z domu Trubačů. 95

96 uzdravila alespoň natolik, 306 aby mohla začít znovu pracovat. Zdlouhavou rekonvalescenci těžko snášela, a proto ji v roce 1936 navzdory trvajícím zdravotním obtížím ukončila a zapojila se alespoň do lektorské a redakční činnosti ČČK. V průběhu druhé světové války praktikovala v rodných Bernarticích. Po tragických událostech, které v poslední den války ukončily životy jejích nejbližších, hledala útěchu v péči o druhé a v cestování. V letech pracovala na chirurgii v Praze, avšak zdraví jí po třech letech opět vypovědělo službu. 307 Jak naznačila Pavlína Formánková, ukončení profesní kariéry Vlastě Kálalové nijak nebránilo, aby se veřejně angažovala. Psala dopisy, v nichž se zastávala obětí politických procesů padesátých let (např. Rudolf Krzák, Milada Horáková), v době vrcholící studené války rozesílala světovým politikům tzv. mírové výzvy. 308 Vzpomínky Jaroslava Slípky pak dokládají, že na sklonku života měla ještě jednou příležitost zúročit své orientální zkušenosti. Na začátku šedesátých let, kdy přijal nabídku vést pracoviště mikroskopické anatomie na lékařské fakultě univerzity v Bagdádu, mu Vlasta Kálalová poskytla cenné rady a doporučení. 309 Zemřela v písecké nemocnici v únoru Sedm let v Orientu Nejdůležitějším pramenem pro studium reflexí Orientu je v případě Vlasty Kálalové bezpochyby její vzpomínkový cestopis Přes Bospor k Tigridu. Více než tři sta padesát stran strojopisu, které doprovází bohaté album fotografií a tři skicáky kreseb akademického malíře Františka Pavelky, se však nikdy nedočkalo vydání. Vlasta Kálalová rukopis poprvé dokončila v roce Když však selhal také pokus vydat jej na počátku let padesátých, 310 rozhodla se v roce 1958 předat redigovanou verzi do 306 Trpěla tzv. horečkou dengue, tj. virovým onemocněním, jež v tropických a subtropických oblastech přenášejí komáři. Projevuje se horečkou, vyrážkami a bolestmi kloubů a svalů. V případě Vlasty Kálalové byla nemoc ještě ztěžována celkovým vyčerpáním organismu. Viz například TAUEROVÁ, V duchu s MUDr. Vlastou Di Lottiovou Kálalovou, s Viz například TAUEROVÁ, V duchu s MUDr. Vlastou Di Lottiovou Kálalovou, s FORMÁNKOVÁ, Promyslela jsem a prožila do základu problém násilné smrti, s Viz například SLÍPKA, Vzpomínka na Vlastu Kálalovou Di Lottiovou. 310 Ve státním okresním archivu v Písku se dochoval dopis napsaný vydavatelstvím Osvěta v roce 1952, kterému V. Kálalová di Lotti svůj rukopis zaslala. Text je velmi přátelský, nicméně zamítnutí podílet se na vydání rukopisu je zjevné: Podle našeho názoru je to zajímavá práce, podložená mnohými životními vzpomínkami ze života Blízkého Orientu. Aby se však tvoje práce mohla vydat knižně je třeba, aby byla ještě více sourodá a ucelená než je dnes. Bylo by třeba vybrousit také jazyk, kterým je rukopis psán. Kromě toho bylo by třeba z rukopisu odstranit příliš osobní vzpomínky a více se věnovat poměrům 96

97 Národního muzea v Praze. Odtud se materiály dostaly do Literárního archivu Památníku národního písemnictví v Praze. 311 Aktuální kritická edice cestopisu dokládá, že se jedná o unikátní historický pramen, který nabízí velmi osobitý pohled na blízkovýchodní realitu přelomu druhé poloviny dvacátých a počátku třicátých let 20. století. I proto je mu věnován větší prostor v následující kapitole předkládané práce. 312 V této kapitole se však rozbor zaměří na prameny, které buď zachytily proměnu prvních dojmů Vlasty Kálalové ještě v době iráckého pobytu, nebo zprostředkovaly její názory, ovlivněné sedmiletou orientální zkušeností, české (odborné) veřejnosti. Budeme se také ptát, jak se Vlasta Kálalová vymezovala vůči Orientu coby československá lékařka. Jak dokládají aktuální výzkumy, nabízí se takových pramenů celá řada. Jejich přehled a výsledky, které z jejich dosavadního poznání vyplynuly, poslouží jako orientační rámec pro detailnější analýzu. Prameny vzpomínkové i úřední povahy dokládají, že Vlasta Kálalová musela svůj záměr vybudovat na Blízkém východě terénní pracoviště tropické medicíny mnohokrát obhajovat, 313 avšak nikdy se jí vlastně nepodařilo získat pro jeho realizaci přímou dotaci z veřejných zdrojů. A to i přesto, nebo možná právě proto, že hodlala přispět nejen k rozvoji lékařské vědy, ale také podpořit hospodářské a politické zájmy nového státu. Řadě současníků připadal, už vzhledem k nezkušenosti a idealismu mladé medičky, respektive začínající lékařky, zamýšlený podnik příliš ambiciózní a v jistém smyslu i bláhový. Zdá se však, že podobné diskuse Vlastu Kálalovou nejenže neodradily, ale spíše jí pomáhaly, aby svůj podnik přesněji promyslela a přípravu nepodcenila. Kontakty, které na počátku dvacátých let 20. století navázala, když se v době studií zapojila do poválečné organizace Československého červeného kříže (ČČK), 314 jí pak otevřely cestu k obhajobě nejdůležitější. Díky přesvědčivému vystoupení při soukromé audienci v Topoľčiankách na podzim 1924, si totiž Vlasta Kálalová dokázala zajistit mimořádnou finanční, a řekněme i v Orientu. Viz Státní okresní archiv v Písku (SOkA Písek), fond Rodina Di Lotti, k. č. 1, Dopis vydavatelství Osvěta V. Kálalové Di-Lotti (1952), inv. č Srovnej ZdrM NLK, fond Vlasta Kálalová di Lotti, 1712/78/72, dopis V. Kálalové M. Tauerové ze dne 31. ledna 1958 (Bernartice). 311 LA PNP, fond Kálalová Di-Lotti Vlasta ( ), k. č. 1, Vlasta KÁLALOVÁ DI-LOTTI, Přes Bospor k Tigridu, strojopis, 364 s. Srovnej ZdrM NLK, fond Vlasta Kálalová di Lotti, 1712/78/72, dopis V. Kálalové M. Tauerové ze dne 31. ledna 1958 (Bernartice). 312 Viz kapitola II./ Přes Bospor k Tigridu, s Srovnej KÁLALOVÁ DI LOTTIOVÁ, Cařihradské a bagdádské kapitoly. Táž O chorobách a zdravotních poměrech v Iráku. 314 Přes Bospor k Tigridu, s. 2 3, 5, 9. 97

98 morální, podporu ze strany prezidenta Tomáše G. Masaryka. 315 Jak doložila na základě rozboru korespondence a dokumentů, jež se dochovaly v Archivu Kanceláře prezidenta republiky, 316 Adéla Jůnová Macková, prezidentské stipendium a doporučující dopis usnadnily Vlastě Kálalové přípravný pobyt v Istanbulu. Další finanční prostředky, které spojila s vlastními a rodinnými úsporami, jí pak umožnily zahájit provoz lékařské kliniky v Bagdádu. Do dvou let prezidentské půjčky splatila. 317 Z celkového hodnocení provozu lékařské praxe vyplývá, že, slovy Adély Jůnové Mackové, záměr zřídit a vést úspěšně lékařský ústav se mladé československé lékařce zdařil a podpora T. G. Masaryka byla zužitkována účelně. 318 Prvořadý význam jejího sedmiletého působení spočíval pochopitelně ve zlepšení dostupnosti zdravotní péče pro bagdádské, případně i další pacientky v regionu. Z celkového hodnocení iráckého pobytu však vyplývá, že se Vlasta Kálalová zdaleka nevěnovala jen vlastní lékařské praxi. Podle svých slov i pozdějších svědectví se zapojila také do místní osvětové zdravotnické práce na poli ošetřovatelství, porodnictví a vyššího lékařského vzdělání. Na její klinice se pak vystřídaly dvě československé ošetřovatelky, Emilie Ruth Tobolářová a Maryša Marianinová, které postupně zaučily další ošetřující personál z řad místních obyvatel. 319 Z hlediska původního záměru byl však pro Vlastu Kálalovou prioritou výzkum tropických chorob. A přestože se jí nepodařilo rozvinout spolupráci s domácími pracovišti v Československu, nebo alespoň ne tak, jak by si byla představovala, mohla ve třicátých letech 20. století publikovat několik statí, v nichž shrnula výsledky samostatného bádání. Nejzásadnější byly její zprávy o úspěšných pokusech s očkováním proti leishmaniose Přes Bospor k Tigridu, s. 9. Srovnej JŮNOVÁ MACKOVÁ a kol., Vlasta Kálalová Di-Lotti, Vlasta Kálalová Di-Lotti. Lékařská praxe v dopisech prezidentu Masarykovi a Marii Tauerové, s Viz FORMÁNKOVÁ, Promyslela jsem a prožila do základu problém násilné smrti, s (charakteristika pramenů). JŮNOVÁ MACKOVÁ a kol., Vlasta Kálalová Di-Lotti, Vlasta Kálalová Di- Lotti. Lékařská praxe v dopisech prezidentu Masarykovi a Marii Tauerové (zpracování pramenů). 317 JŮNOVÁ MACKOVÁ a kol., Vlasta Kálalová Di-Lotti, Vlasta Kálalová Di-Lotti. Lékařská praxe v dopisech prezidentu Masarykovi a Marii Tauerové, s Tamtéž. 319 Přes Bospor k Tigridu, s. 154n. Srovnej ZdrM NLK, fond Vlasta Kálalová Di-Lotti, dopisy V. Kálalové Di-Lotti M. Tauerové z let JŮNOVÁ MACKOVÁ a kol., Vlasta Kálalová Di- Lotti, Vlasta Kálalová Di-Lotti. Lékařská praxe v dopisech prezidentu Masarykovi a Marii Tauerové. 320 KÁLALOVÁ DI LOTTIOVÁ, Cařihradské a bagdádské kapitoly. Táž, O chorobách a zdravotních poměrech v Iráku. Podle J. Slípky publikovala V. Kálalová Di-Lotti informace o metodě očkování proti leishmaniose (tj. infekční kožní onemocnění, které přenáší písečná muška) také v časopise Annals of Tropical Medicine. Viz SLÍPKA, Vzpomínka na Vlastu Kálalovou Di Lottiovou. 98

99 Jak podrobně doložila Adéla Jůnová Macková, v letech se však díky Vlastě Kálalové nebývale rozrostla také přírodovědecká sbírka Národního muzea v Praze. Na základě spolupráce s entomologem Janem Obenbergerem, od roku 1931 vedoucím zoologického oddělení muzea, zmnožily sběry Vlasty Kálalové zdejší sbírku hmyzu o desítky tisíc exemplářů. Přibyly však i jiné zvířecí preparáty. V tomto ohledu byl zvláště přínosný zejména letní pobyt Vlasty Kálalové v Kurdistánu, kam se v roce 1931 s rodinou uchýlila před bagdádskými vedry. Přírůstková kniha Náprstkova muzea z druhé poloviny čtyřicátých let 20. století pak dokládá, že menšími dary obohatila také zdejší etnografické, archeologické a numismatické sbírky. 321 Zcela samostatnou kapitolu představovala role Vlasty Kálalové jako neformální zástupkyně meziválečného Československa na Blízkém východě. Jak dokládá korespondence s Tomášem G. Masarykem a jeho dcerou Alicí, lékařka byla od počátku vedena snahou vybudovat na Blízkém východě nejen výzkumné pracoviště, ale také, slovy Adély Jůnové Mackové, opěrný bod pro obchodní zastoupení Československa. 322 Ne náhodou proto zařídila kliniku moderním nemocničním vybavením československé výroby a zprostředkovávala zakázky československým farmaceutickým firmám. 323 Nejen prezidenta, ale také další československé instituce informovala o hospodářských a politických poměrech v Iráku. A v roce 1927, po sňatku s Italem Giogiem Silviem Di-Lottim, který působil v Bagdádu jako obchodní zástupce, jednali Di-Lottiovi při krátkém letním pobytu v Praze s ministerstvem zahraničních věcí o možnosti jmenovat manžela československým honorárním konzulem v Iráku. 324 I když s žádostí neuspěli, zůstala lékařská klinika Vlasty Kálalové Di-Lotti až do jara 1932 nadále nejen reprezentantem Československa v regionu, ale také důležitým kontaktním a informačním centrem pro malou krajanskou komunitu v Bagdádu i další československé občany působící v Iráku JŮNOVÁ MACKOVÁ a kol., Vlasta Kálalová Di-Lotti, Entomologické a etnografické sběry pro Národní muzeum, s JŮNOVÁ MACKOVÁ a kol., Vlasta Kálalová Di-Lotti, Vlasta Kálalová Di-Lotti. Lékařská praxe v dopisech prezidentu Masarykovi a Marii Tauerové, s JŮNOVÁ MACKOVÁ a kol., Vlasta Kálalová Di-Lotti, Vlasta Kálalová Di-Lotti. Lékařská praxe v dopisech prezidentu Masarykovi a Marii Tauerové, s Podrobně viz JŮNOVÁ MACKOVÁ a kol., Vlasta Kálalová Di-Lotti, Počátky československého zastoupení v Iráku. Giorgio Silvio Di-Lotti a honorární konzulát v Bagdádu. 325 Podrobně viz JŮNOVÁ MACKOVÁ a kol., Vlasta Kálalová Di-Lotti, Vystěhovalectví a československá komunita v Iráku. 99

100 Z uvedeného přehledu vyplývá, že nehledě na prameny úřední povahy, oficiální dopisy Masarykovým či sbírkové předměty, by mohlo být výše naznačené zúžení pramenné základny stále ještě nedostatečné, uvědomíme-li si, že Vlasta Kálalová pobývala v Iráku sedm let a po celou dobu udržovala s rodnou zemí velmi bohaté a různorodé kontakty. S ohledem na srovnávací cíle této kapitoly byl proto k analýze vybrán relativně ucelený soubor soukromé korespondence s přítelkyní Marií Tauerovou. 326 Detailnímu představení tohoto souboru je věnována první část kapitoly Orient ženskýma očima na příkladu Vlasty Kálalové Di-Lotti, zde proto jen zdůrazníme, že v letech psala Vlasta Kálalová dopisy své vrstevnici a blízké přítelkyni, s níž sdílela odborným studiem poučené představy o východních kulturách a (starověkých) civilizacích. Na počátku třicátých let, kdy Marie Tauerová podstoupila oční operaci, však přizpůsobila rozsah i obsah dopisů a omezila se téměř výhradně na lékařsko-přátelskou podporu. Pro závěrečnou fázi pobytu proto přihlížíme také k přátelským listům zaslaným Janu Obenbergerovi. 327 Předmětem zájmu se na druhém místě staly také tištěné práce publikované pro potřeby lékařské veřejnosti v roce 1933, v nichž Vlasta Kálalová vzápětí po návratu reflektovala své působení v Iráku. 328 Na jednu stranu takový výběr umožnil srovnávat případ Vlasty Kálalové s případem Pavly Duškové, která vedla pravidelnou, i když spíše polo-soukromou, korespondenci s domovem po celou dobu pobytu v Orientě. Na straně druhé pak bude možné srovnávat i s Ludmilou Matiegkovou, která své dojmy sdílela nejprve v soukromé korespondenci s blízkou, i když odborným studiem spíše nezatíženou, přítelkyní, aby je posléze zpracovala formou publikací určených odborné i laické veřejnosti. 326 Výbor z dopisů, které V. Kálalová v letech přítelkyni zaslala, publikoval adresátka sama v 70. letech 20. století. Viz Marie TAUEROVÁ, Z bagdádských dopisů MUDr. Vlasty Kálalové - Di Lottiové, Časopis lékařů českých, 28/1972, s Soubor dopisů, v němž však postrádáme dopisy z Istanbulu, které obdržela M. Tauerová od V. Kálalové Di-Lotti v letech , je uložen v archivu Zdravotnického muzea Národní lékařské knihovny v Praze ve fondu Vlasta Kálalová di Lotti, kde proběhl v letech výzkum, z nějž čerpá i tato kapitola. K tomu viz Hana HAVLŮJOVÁ, Vlasta Kálalová (Di-Lotti) a tzv. ženská otázka. Analýza korespondence Vlasty Kálalové a Marie Tauerové z let Časopis Národního muzea. Řada historická. 2009, roč. 178, č. 1 2, s Podle zjištění A. Jůnové Mackové můžeme právě v uvedené době označit, původně spíše zájmovou, korespondenci V. Kálalové a J. Obenbergera jako přátelskou. Viz JŮNOVÁ MACKOVÁ a kol., Vlasta Kálalová Di-Lotti, Entomologické a etnografické sběry pro Národní muzeum, s. 5. Dopisy jsou součástí edice, která vznikla jako jeden z výstupů projektu GA AVČR ( ) Československé zájmy v Iráku v letech Životní příběh doktorky Vlasty Kálalové Di-Lotti. KJB Cituji podle elektronické kopie, kterou mi zprostředkovala hlavní řešitelka projektu A. Jůnová Macková (dále jen JŮNOVÁ MACKOVÁ a kol. (ed.) Dopisy adresované Janu Obenbergerovi). 328 KÁLALOVÁ DI LOTTIOVÁ, Cařihradské a bagdádské kapitoly. Táž, O chorobách a zdravotních poměrech v Iráku. 100

101 Na cestě do Bagdádu ( ) První zastávka Vlasty Kálalové na cestě do Bagdádu byla v Istanbulu. Jak dokládá její dopis, který napsala přítelkyni Marii Tauerové v létě 1924 ještě z Brna, chápala pobyt ve městě na rozhraní Evropy a Asie, západu a východu, jako součást přípravné fáze pro svou skutečnou cestu a úkoly, jež si vytkla. Napsala: S těmi kurzy v Cař[ihradu] ovšem když to půjde, dobře, když ne, také dobře (nezdržela bych se tam pak tak dlouho). Ale kdyby se snad p. doktor s někým tam smluvil, kdo by v něčem mohl potřebovat mých služeb (soukromé hodiny nebo pod.), byla bych ráda. Hlavně však jej ovšem prosím, kdyby mi u Assáfa zamluvil byt (přijedu tam 1. nebo 2. října) a popř. i jinak, jak už uzná za dobré, mi připravil půdu. Ale ať neříká, že se chci usadit v Bagdádě a že tam proto jedu, o to, prosím Tě, jej zvlášť popros, neboť myslím, že to bude rozhodně nezbytné, aby o vlastním účelu mé cesty tam nikdo nevěděl jak Evropani, tak Orientálci. Může s klidem říci, že se zvlášť zabývám arabskou lékařskou historií, 329 a že z toho důvodu chci osobně navštívit také kolébku klasiků medicínských arabských (v Bagdádě žil a působil arrází) a studovati vůbec zbytky arabské medicínské tradice, a pak, že se chci vůbec naučiti prakticky arabštině a turečtině. 330 Jak jsme viděli výše, prezidentské stipendium zbavilo Vlastu Kálalovou hmotných starostí, které hodlala ještě v létě řešit tím, že si v Istanbulu najde příležitostné zaměstnání. Ubytování u telegrafního úředníka Džurdžího Assáfa, jež jí zprostředkoval orientalista Felix Tauer (tj. p. doktor), který zde sám v letech opakovaně pobýval, 331 však využila. Mohla se tak cele soustředit jak na studium a klinickou praxi v istanbulských nemocnicích, tak na vyjednávání úředních záležitostí své další cesty a získávání osobních kontaktů pro pobyt v Bagdádu. Možná i proto se z istanbulského pobytu zachoval ve sledovaném souboru korespondence pouze jeden dopis, 332 který se ukázal z hlediska prvních dojmů i reflexí Orientu jako irelevantní. Přesto je však 329 Podtrhla Vlasta Kálalová. HH. 330 ZdrM NLK, Vlasta Kálalová Di-Lotti, 1711/4/72. Dopis V. Kálalové M. Tauerové ze dne 11. června 1924 (Brno), s Felix Tauer byl starším bratrem adresátky dopisu. S oběma se Vlasta Kálalová seznámila a spřátelila v době univerzitních studií, díky společnému zájmu o orientální jazyky a literatury. Viz TAUEROVÁ, V duchu s MUDr. Vlastou Di Lottiovou Kálalovou, s HAVLŮJOVÁ, Vlasta Kálalová (Di-Lotti) a tzv. ženská otázka, s ZdrM NLK, Vlasta Kálalová Di-Lotti, 1711/6/72.Dopis V. Kálalové M. Tauerové ze dne 7. prosince 1924 (Cařihrad). 101

102 třeba zdůraznit, že právě v Istanbulu se Vlasta Kálalová dostala poprvé do kontaktu nejen s orientální medicínou, ale také se svými potenciálními pacienty a pacientkami. A protože právě ženy měly tvořit největší podíl klientely, 333 na níž zaměřila svou lékařskou praxi v Bagdádu, odcitujeme pro ilustraci úryvek ze zvláštního otisku časopisu Praktický lékař, v němž lékařka v roce 1933 mimo jiné zhodnotila význam poučení a zkušeností, které získala na gynekologické klinice Besima Ömera 334 v Kadrize. Chtěla jsem poznati patriarchu turecké gynekologie, prof. Besim Omera pašu [ ] Stařičký porodník, drobný, světlovlasý pán, živých očí a živých, širokých zájmů, jeden z nejstarších profesorů cařihradské lékařské fakulty, byl zosobněním vymírající frankofilské generace. [ ] Následující dny jsem začala navštěvovati jeho kliniku v Kadrize, [která] byla tehdy gynekologickou a porodnickou klinikou cařihradské univerzity a zároveň jedinou školou (dvouletou) pro porodní asistentky. Měla 50 lůžek, ale lůžka nebyla v době mé návštěvy nikdy obsazena, protože klinika byla příliš chudě dotována. Ve skutečnosti hradil značnou část nákladu sám profesor Besim Omer. [ ] Besim Omer paša vyšetřoval při vizitě osobně nově přijaté pacientky, o všech si dával důkladně referovati a způsobem velmi sympatickým vyložil pak svůj názor na případ a jeho léčení. Byl otcovsky přátelský k svým asistentům, trpělivý a jemný k nemocným. U něho jsem se poprvé naučila, že nutno klásti orientálním pacientkám při anamnese jiné otázky, než jsem zvyklí dávati doma. Kdybychom se ženy zeptali prostě na její stáří, udá např. s velkou určitostí a klidem 30 let, ač je zřejmé, že jí je jistě k padesátce nebo i více. Není to známkou snahy jeviti se mladší, nýbrž neprostého ignorování číselných pojmů časových. Lékař se tedy může informovati o jejím věku jen nepřímo, zjištěním počtu a stáří dětí, přibližné doby jejího provdání atd. Tento poslední údaj lze opět časově nejsnáze umístiti určením jeho vztahu k první menstruaci. Velká část nynějších dospělých tureckých a arabských žen byla provdána před pubertou a na dotaz lékaře po první menstruaci odpoví: Ah, to už jsem byla asi rok v domě mužově. Někdy otěhotněly dříve, než se mohlo objeviti první menstruální krvácení. Klinická ambulance, kterou vedli asistenti vždy odpoledne, naučila mě mnohému z turecké a arabské medicínské a 333 Podle zjištění A. Jůnové Mackové tvořily ženy 70% ošetřených. Viz statistické výkazy V. Kálalové in JŮNOVÁ MACKOVÁ a kol., Vlasta Kálalová Di-Lotti, Vlasta Kálalová Di-Lotti. Lékařská praxe v dopisech prezidentu Masarykovi a Marii Tauerové, s. 13, Prof. Besim Ömer Akalin ( ), zakladatel moderního porodnictví a gynekologie v Turecku. V roce 1909 založil první gynekologickou a porodnickou nemocnici a Porodnickou školu v Istanbulu. Podílel se na reorganizaci tureckého Červeného kříže, byl nápomocen při zakládání Společnosti pro ochranu a péči o děti a Společnosti pro boj proti tuberkulóze. Byl jedním ze zakladatelů Společnosti pro dějiny turecké medicíny. Viz například TAUEROVÁ, V duchu s MUDr. Vlastou Di Lottiovou Kálalovou, s

103 specielně gynekologické terminologie. Vzpomínala jsem na ni vděčně po všechna léta své bagdádské praxe. Díky jí, neměla jsem později žádných jazykových obtíží, jinak si nedovedu vůbec představit, že by byla moje práce v Iráku mohla býti od počátku tak úspěšná. 335 Na začátku března 1925, kdy již byla prostřednictvím československé legace v Istanbulu uvědoměna oficiální místa britské mandátní správy v Bagdádu, a Vlasta Kálalová měla zároveň kontakty a doporučení na místní muslimskou rodinu, vypravila se na více než týdenní cestu. Vlakem z Istanbulu do Adany, odtud po čtyřech dnech opět vlakem do Aleppa, a dále automobilem k Eufratu a podél jeho toku do Bagdádu. 336 Dne 8. března 1925 napsala Marii Tauerové z Aleppa: Po zdržení a překážkách, jež mi způsobily v Adaně transporty tureckého vojska (proti povstalcům), 337 dostala jsem se dnes ráno šťastně do Halepa, 338 který mne mile překvapil a velmi se mi líbil. Bude se jistě i Tobě jednou líbit, až sem přijedeš! Byla jsem pozvána dnes na oběd v bohaté rodině čs. příslušníka barona Poche (tady si ještě potrpí na tituly), 339 jehož dům chová tolik uměleckých pokladů všeho druhu, že se člověku nezdají ani skutečností. A prostředí je tak úžasně maurské a přitom upravené a zhygienizované bez porušení východního rázu evropskou civilizací, že se cítíš jako v nějaké Shakespearově pohádce! 340 Je třeba předeslat, že citovaná pohlednice, na níž je vyobrazena Druhá brána aleppské pevnosti, nese jeden z mála citově zabarvených popisů, jimiž Vlasta Kálalová obvykle šetřila. A to nejen v osobní korespondenci, jak ještě uvidíme, ale také později, 335 KÁLALOVÁ DI LOTTIOVÁ, Cařihradské a bagdádské kapitoly, s Podle zjištění A. Jůnové Mackové se V. Kálalová vědomě rozhodla pro levnější a delší trasu, nikoli zhruba dvoudenní dopravu zajišťovanou Nairn Transport Company z Damašku do Bagdádu, nebo obdobnou službu Eastern Company přes Palmýru. Blíže viz JŮNOVÁ MACKOVÁ a kol., Vlasta Kálalová Di-Lotti, Vystěhovalectví a československá komunita v Iráku, s V oblasti jihovýchodního Turecka probíhalo rozsáhlé kurdské povstání. Srovnej Hana NAVRÁTILOVÁ Petr PŘEBINDA, Přehled iráckých dějin v období působení Vlasty Kálalové Di- Lotti na Blízkém východě, in: JŮNOVÁ MACKOVÁ a kol., Vlasta Kálalová Di-Lotti. 338 Aleppo (Halab) starobylé město na severozápadě Sýrie, v úrodné oblasti a na křižovatce starověkých obchodních cest, jedno z nejstarších trvale osídlených míst na Zemi. Dominantou města je starověká citadela. Podle Všechno o Zemi. Místopisný průvodce světem. Praha, s Guillaume Poche, československý honorární konzul v Aleppu od roku 1926, spolumajitel komisionářské firmy Frères Poche & Cie, od roku 1933 vedl honorární konzulát jeho synovec Rudolf Poche. Více viz AMZV, sekce I/1-I/2, Diplomatický sbor, k. č. 36 složka Sýrie a Čsl. konzuláty v cizině, k. č. 4, složka Honorární konzulát v Aleppu. Převzato z poznámkového aparátu k edici cestopisu Přes Bospor k Tigridu, in JŮNOVÁ MACKOVÁ a kol. (ed.), Cestopis Vlasty Kálalové Di-Lotii Přes Bospor k Tigridu třetí část, s. 12, pozn Zvýraznila HH. ZdrM NLK, Vlasta Kálalová Di-Lotti, 1711/5/72. Pohlednice V. Kálalové M. Tauerové ze dne 5. března 1925 (Halep). Viz Obr

104 v cestopise Přes Bospor k Tigridu. V korespondenci určené Marii Tauerové následují takové popisy většinou poté, co pisatelka vyjádří přesvědčení, že její přítelkyně vše nakonec spatří na vlastní oči, neboť ji přijede navštívit. Jak však sdílet trampoty, které dlouhé cesty a náročné podniky přinášejí, a zároveň nevyvolávat pochybnosti, zda pobyt v Orientu vůbec stojí za podstoupenou námahu i všemožná rizika? Zdá se, že uvedené dilema si Vlasta Kálalová uvědomovala, a proto se již v prvních zprávách a dopisech snažila omezovat své stížnosti a rozptylovat přítelčiny pochybnosti. Ať už lákavými popisy viděného nebo zcela praktickými návrhy řešení. Například v dalším dochovaném psaní, jež vzniklo nedlouho poté, co zahájila lékařskou praxi v Bagdádu, argumentovala: Co se týče Tvé návštěvy tady, budeš ji moci vykonati skvěle s obnosem, jejž udáváš, a přivezeš si zaň ještě všelijakých věcí odtud. Neboť pobyt v Bagd[ádě] Tě přirozeně nebude nic stát v hotelu přece nebudeš bydlet (a ten tady stojí denně 1, neboť pronajímají byt jen s penzí) a zdržení v městech po cestě již při tomto rozpočtu skvěle sneseš. Co se týče Tvého dotazu, jsi-li schopna tuto cestu podniknout, je to až k smíchu, nezlob se na mne, když jsi schopna dojeti z Prahy do Brna a opačně, jsi stejně dobře schopna dojeti až do Bagdádu, v tom není pro Tebe, která znáš arabsky a budeš znát i turecky, žádný rozdíl. Zdejší dialekty budou pro Tebe jako brněnská čeština. [...] Turecky se uč, po cestě budeš moci turečtinu moc dobře potřebovat. 341 Popis pohádkového interiéru v domě československého honorárního konzula v Sýrii tak nejenže osvětloval, proč se zde pisatelce líbilo, ale zároveň sloužil také jako motivace, která měla přítelkyni pohnout k cestě do Orientu. Zdá však, že i tentokrát podobně jako v postesku Pavly Duškové, který učinila cestou do Egypta na adresu krajkové parády po tetičce můžeme v projevu Vlasty Kálalové postřehnout (paradoxní) motto, které mělo i nadále usměrňovat nejen její reflexe, ale také aktivity ve vztahu k Orientu: nacházet, respektive vytvářet prostředí upravené a zhygienizované bez porušení východního rázu evropskou civilizací Zvýraznila HH. ZdrM NLK, Vlasta Kálalová Di-Lotti, 1711/7/72. Dopis V. Kálalové M. Tauerové ze dne května 1925 (Bagdád). 342 ZdrM NLK, Vlasta Kálalová Di-Lotti, 1711/5/72. Pohlednice V. Kálalové M. Tauerové ze dne 5. března 1925 (Halep). 104

105 Léta první:...bez porušení východního rázu Byť tedy Vlastě Kálalové lékařské školení ubíralo na romantičnosti představ, s nimiž měla čelit každodenním starostem, je zřejmé, že od nich již od počátku odvozovala svou zálibu v orientálním prostředí. Důraz, jak naznačuje citovaný dopis, v němž vyvracela pochybnosti Marie Tauerové ohledně peněz a schopností pro cestu do Bagdádu, kladla především na ochotu se východnímu prostředí přizpůsobit. Dopis byl psán třetí květnový týden roku 1925, teprve dva měsíce poté, co pisatelka sama náročnou cestu překonala, a měsíc a půl poté, co se usadila a otevřela ordinaci v muslimské čtvrti, v domě na tzv. Palácové třídě. 343 Z úvodu vyplývá, že již dříve vyjádřila uspokojení nad proveditelností toho, co se někdy zdálo být přece skoro nemožné. 344 Následovaly věcné informace o prvních třech týdnech ordinace, a poté podrobnější zpráva o nové bagdádské domácnosti. Mám najatý pěkný domek v [Džádet es-seraj] 345 v hlavní muslimské čtvrti, blízko seraje, jak jméno ukazuje a blízko hlavní pošty. Z terasy svého domu vidím několik fajánsových džámí 346 bagdádských, s jejich minarety. V Ramazánových (sic!) večerech byly tyto minarety se svými náhrdelníky světel vedle temných korun palmových opravdu velmi krásné. Spím nyní na terase, neboť začala již horka, ale nahoře jsou noci krásné - závojem moskytové sítě vidíš nad svou hlavou večer hvězdy a ráno hejna holubů, budící Tě třepotem křídel. Chvílemi za nimi přenese se nad Tvou hlavou volavka nebo čáp a na výklenku zdi u Tebe usednou při východu slunce hrdličky. Vedle mne obývá můj dům rodina dvou vlaštoviček než jdu spát, potěším se vždy pohledem 343 Přes Bospor k Tigridu, s ZdrM NLK, Vlasta Kálalová Di-Lotti, 1711/7/72. Dopis V. Kálalové M. Tauerové ze dne května 1925 (Bagdád). Dopis, na který v úvodu odkazuje, se však v analyzovaném souboru korespondence nedochoval. HH. 345 V originále psáno arabsky HH. Ar. sarāj, tur. saray; ve významu palác. Slovo bylo často používáno k označení velkých veřejných budov. Zde měla Kálalová zřejmě na mysli palác, který původně sloužil jako sídlo osmanského guvernéra provincie (vilájetu) Bagdád a ležel jen o něco málo níže po proudu v těsném sousedství tehdejší Královské nemocnice. Převzato z poznámkového aparátu k edici cestopisu Přes Bospor k Tigridu, in JŮNOVÁ MACKOVÁ a kol. (ed.), Cestopis Vlasty Kálalové Di-Lotii Přes Bospor k Tigridu třetí část, s. 33, pozn Ar. džāmi c ; ve významu rozsáhlý, objemný, všeobecný, přeneseně též (velká) mešita (v níž se koná páteční polední modlitba s kázáním). Převzato z poznámkového aparátu k edici cestopisu Přes Bospor k Tigridu, in JŮNOVÁ MACKOVÁ a kol. (ed.), Cestopis Vlasty Kálalové Di-Lotii Přes Bospor k Tigridu třetí část, s. 51, pozn

106 na jejich štíhlé postavičky v nově postaveném hnízdečku, které hlídá můj Mahdi, spící v jeho blízkosti v I. patře domu. 347 Malebný popis orientálního okolí nového domova přivedl Vlastu Kálalovou také k lidem, kteří s ní měli domácnost sdílet. V první řadě to byl sluha Mahdí, jenž jí, vzhledem k místním zvyklostem, doprovázel na veřejnosti, obstarával nákupy a drobné pochůzky. Než přijela Ruth Tobolářová vypomáhal v ordinaci. Dále se zmínila o své první kuchařce: Vedle Mahdiho mám teď také služku kuchařku, černošku Hadžii Berrii, která je takto velmi sympatická, uminutá a lenivá, a má bohužel tuberkulózu, takže myslím, že se s ní rozloučím za nějaký čas najdu-li náhradu. Mahdi o ní říká, že je nečistá [...] a povídal mi jednou, že kdyby nebylo Hadžie, sloužil by u mě sto let. Nu, mám s nimi oběma dosti potíží, ale naštěstí mají vedle svých špatných i své dobré vlastnosti, pro které je mohu mít ráda, což znamená mnoho, když je člověk v cizině sám. 348 V porovnání s Pavlou Duškovou se tedy zdá, že se Vlasta Kálalová mnohem rychleji a snáze v orientálním prostředí zabydlela a bez větších potíží přijala i některé místní zvyklosti. Závěrečná pasáž citovaného dopisu napovídá, že se jí v tomto směru dostávalo podpory i ze strany místní komunity: Až ke mně přijedeš, obleču Tě do áby (vlastně comme il faut musíš mít dvě) 349 a do závoje a zavedu Tě na kázání jednoho skvělého zdejšího imáma, kazatele serajového džamiu (velmi přátelsky oddaného mé maličkosti). 350 [ ] Moji přátelé [ ] objevili, že moje rodinné jméno může být původu arabského, a sice uvádí se rodina Kulálů, pánů Jemenu před a v první době po Mohamedovi, a toto jméno laskavě spojili s jménem mým, takže mne nadobro adoptovali ZdrM NLK, Vlasta Kálalová Di-Lotti, 1711/7/72. Dopis V. Kálalové M. Tauerové ze dne května 1925 (Bagdád). 348 Tamtéž. 349 Ar. c abā [...], tj. jakýsi plášť či zavinovací deka, nosí se na Blízkém východě jako vrchní vrstva oděvu, ženy obvykle v černé barvě, beduínští muži v hnědé, zlaté či dalších variantách, a dále Ar. būšīja, typ závoje obvyklý v arabských zemích u Perského zálivu, jedná se o poloprůhledný přehoz přes hlavu bez otvorů pro oči (přes který žena vidí svět jakoby v šeru, i když její tvář je stále slabě rozeznatelná). Převzato z poznámkového aparátu k edici cestopisu Přes Bospor k Tigridu, in JŮNOVÁ MACKOVÁ a kol. (ed.), Cestopis Vlasty Kálalové Di-Lotii Přes Bospor k Tigridu třetí část, s. 42, pozn. 324 a Nu c mán el A c zamí, významný bagdádský kazatel, s nímž navázala V. Kálalová dlouholeté přátelství. Viz například SLÍPKA, Vzpomínka na Vlastu Kálalovou Di Lottiovou, s Zvýraznila HH. ZdrM NLK, Vlasta Kálalová Di-Lotti, 1711/7/72. Dopis V. Kálalové M. Tauerové ze dne května 1925 (Bagdád). 106

107 Také pro Vlastu Kálalovou se tedy stala arabská kultura ve smyslu orientální jinakosti do jisté míry kulturou zástupnou. Na rozdíl od Pavly Duškové se k ní však lékařka vztahovala pozitivně a v prvotním nadšení se cítila být jejími představiteli adoptována. 352 Přátelské vazby s řadou místních lidí udržovala po celou dobu pobytu v Iráku. Nic to však nemění na tom, že se její vztah k Orientu, alespoň soudě podle sledované korespondence, za ten čas postupně proměnil. Přes své sympatie si například velmi dobře uvědomovala, že arabská kultura není v regionu ani zdaleka kulturou jedinou. V září 1925, když hledala vhodné místo pro budoucí kliniku a očekávala příjezd československé ošetřovatelky Ruth Tobolářové, přítelkyni Marii Tauerové napsala: Mám teď, dítě drahé, mnoho starostí s novým domovem, nemohu stále nic vhodného najít. Totiž, našla jsem jeden, velmi krásný, ale je bohužel odlehlý od středu města a mám odůvodněné obavy, že by ubytování v něm bylo nevýhodou pro práci. A až mne srdce bolí, když si pomyslím, jak je krásný, čistý, celý natřený olejovou barvou, takže se dají všechny místnosti mýti jako na našich klinikách a dal by se zařídit, že by to byla radost. A zatím budu muset najmout dům někde uprostřed Židů, který se mu nebude asi zdaleka podobat. Ale je drahý [ ] a vzhledem k nevýhodnosti pozice jsem musela také tuto okolnost uvážit. V příštích dnech přijede Ruth. [ ] Můj Mahdi má teď hlavu plnou starostí, jak s ní bude mluvit, a myslí stále, kdeže teď asi je, přijde-li už konečně zpráva, který den přijede. Naše druhá černá kuchařka nás právě opustila [ ] a máme teď Arménku, s kterou se Mahdi dorozumívá svou lámanou turečtinou. Já musím dělat většinou v komplikovanějších záležitostech tlumočníka. Představ si, jak se rozmnoží ještě tento Babylon až přijede Ruth! 353 Zdá se, že podobně jako Ludmila Matiegková ve svých popularizačních pracích reflektovala Vlasta Kálalová orientální skutečnost jako multikulturní. Ač si jednu z těchto kultur vybrala jako referenční, nepřehlížela existenci ostatních. Do jisté míry však, jak se mělo právě s příjezdem československé ošetřovatelky ukázat, potlačovala 352 Srovnej například SLÍPKA, Vzpomínka na Vlastu Kálalovou Di Lottiovou, s Zvýraznila HH. ZdrM NLK, Vlasta Kálalová Di-Lotti, 1711/8/72. Dopis V. Kálalové M. Tauerové ze dne 13. září 1925 (Bagdád). 107

108 v zájmu neporušování východního rázu kulturu vlastní. 354 Alespoň zdánlivě, protože v oblasti hygieny a úrovně poskytované lékařské péče, jak naznačuje právě citovaný úryvek, na dodržování evropských standardů od počátku důsledně dbala. Zatímco úroveň lékařské péče, poskytované nejprve v soukromé ordinaci a poté v československé nemocnici, měla takříkajíc ve svých rukou, přijímání léčebných metod, respektive evropských hygienických norem, bylo záležitostí vyjednávání nejen s pacienty, ale také se členy domácnosti. 355 Jak dokládá dopis z června 1926, byla Vlasta Kálalová v každodenním kontaktu s pacienty, ochotna v otázce hygieny značně ustupovat. Zdá se však, že v zájmu uchování svých (romantických) představ začala tehdy, mimo jiné, své sympatie specifikovat a diferencovat také v rámci kultury arabské: Dnes jsem operovala jednu Arabku z pouště, mladou příbuznou šejcha Bení Temím 356 [ ] Vyndala jsem jí polovinu jater (měla echinokokkus psí tasemnici). Mám je ráda, ty tetované plaché beduíny, kteří dlouho mlčí a jen svítí očima, pak nakonec teprve promluví, ukazujíce se sladkým úsměvem skvělé bílé zuby. Mají něco, čím připomínají zvířata, s nimiž celý život žijí. Páchnou také specifickým zápachem. Sestra Ruth, která nemá ráda muslimy, hned po nich vždy otvírá všechna okna v ordinaci, aby vyprchala stopa, jež zůstala po jejich abách. Ale já si nemohu pomoci, mám Araby stále nejradši ze všech těch pronárodů, jež obývají tuto kolébku lidstva (a je tu opravdu babylonská směsice národů a náboženství!). Arab z pouště se liší od Araba z města a Arab z města, při vší své mazanosti je, pokud zůstal věrný islámu, stále ještě mnohem sympatičtější než jeho křesťanští a židovští sousedé Svým způsobem až na úroveň tělesnosti. Od počátku provázely V. Kálalovou zdravotní potíže, které v zájmu svých pacientů překonávala a léčila většinou dietou. Jak napovídá úryvek z cestopisu, problém mohl být například i v místní přípravě jídla. Přestože V. Kálalová byla paní domu, záleželo na kuchařce, co uvaří: Druhého dne měla černoška dobrý nápad. Nabídla mi lebeniji, polévku z kyselého mléka a rýže. Požehnané jídlo. Dřív bylo asi pod důstojnost její pyšné kuchyně, neboť trvala i v době mé nemoci na přípravě masa se zeleninou, a tak mne ponechávala hladovce. Znamenitá arabská polévka pomohla mým silám a udělala dobře i trávicímu ustrojí. Viz Přes Bospor k Tigridu, s Viz například: Mahdymu byla školou kavárna a vojenská služba. Čistit okna ho nenaučily. Prožluklá okna jsou asi opravdu věcí sklenáře a ne synů Adamových jak tvrdila Arménka v prvním bytě, který jsem v Bagdadě najala. Ta zavolala na ně ochotného umývače z ulice: použil na okenní tabule zablácené vody a oba se po uschnutí divili výsledku. Viz Přes Bospor k Tigridu, s Kmen Tamímovců (ar. banū Tamīm) představuje jeden z největších arabských kmenů, jehož příslušníci obývají nejen Arabský poloostrov, ale i některé přilehlé oblasti (např. části Iráku). Návštěvu nejspíš vykonal nějaký níže postavený náčelník místní odnože kmene sídlící v blízkosti Bagdádu. Převzato z poznámkového aparátu k edici cestopisu Přes Bospor k Tigridu, in JŮNOVÁ MACKOVÁ a kol. (ed.), Cestopis Vlasty Kálalové Di-Lotii Přes Bospor k Tigridu třetí část, s. 80, pozn Zvýraznila HH. ZdrM NLK, Vlasta Kálalová Di-Lotti, 1711/11/72. Dopis V. Kálalové M. Tauerové ze dne 10. a 19. června 1926 (Bagdád). 108

109 Nelze si nevšimnout, že se prvotní poznámky ve vztahu k hygieně a tělesnosti beduínů přesmykly, v konfrontaci s evropskými názory, do morálního soudu na adresu všech orientálních pronárodů. Zhruba po roce pobytu v Bagdádu se začaly názory Vlasty Kálalové skutečně vyhraňovat. A to nejen díky kontaktům s pacienty z různých etnicko-konfesijních skupin, ale právě v konfrontaci s názory Ruth Tobolářové. Na stránky dopisů tak nejprve v drobných narážkách, pak již zcela vysloveně pronikly zaměstnavatelsko-zaměstnanecké spory, s nimiž se provozovatelka kliniky a hlavní lékařka v jedné osobě potýkala na podzim a v zimě roku Vztah k Orientu v nich, alespoň z jejího hlediska, sehrál zásadní roli. I když, jak napovídá následující úryvek z listopadového dopisu, od počátku zůstávala v podtextu nevyslovená otázka, za jakou cenu by měl(a) být Evropan(ka) vůbec ochoten(a) pobývat (tj. i pracovat) v orientálním prostředí. Intermezzo: Vše co není jako doma aneb Vánoční pohádka V reakci na dopis české zájemkyně o post ošetřovatelky tehdy Vlasta Kálalová Marii Tauerové napsala: Vzala bych si ji sem, až sestra Ruth odejde, což bude za rok nebo za dva roky. Ale kdo ví, jak ona si nepředstavuje Bagdád krásný jako si jej představovala sestra Ruth, která sice k tomu měla málo příčin, protože jsem ji předem upozornila na všechny nevýhody a pak byla zle zklamána poušťovým rájem. Takovou romantickou sentimentální pomoc nemohu potřebovat. Potřebuji lidi k práci a ne ke vzdechům. Také, kdo sem chce jít, musí být někdo, kdo nepostrádá společnosti, a dovede se zabavit v prázdných chvílích čtením, šitím nebo jinou prací, zkrátka, musí umět žít o samotě. 358 O měsíc později, tentokrát v kontextu zamýšlené návštěvy Marie Tauerové, ale zároveň s ohledem na vrcholící spory, zakončila argumentaci proti obavám z malárie a bagdádských veder slovy: Ovšem, přes to vše dělá nejvíc dobrá vůle. Kdo chce naříkat a vyhledávat vše, co je nepříjemné, nebo co není jako doma, 358 Zvýraznila HH. ZdrM NLK, Vlasta Kálalová Di-Lotti, 1711/12/72. Dopis V. Kálalové M. Tauerové ze dne 5. a 6. listopadu 1926 (Bagdád). 109

110 ten je tu nemožný stejně jako v jiných končinách, které jsou nám bližší než Bagdád. (Kolik lidí jsem slyšela naříkávat denně na Brno tak, jako by to byla pravá Sibiř!) 359 Čím víc si však romantismus a nostalgii Vlasta Kálalová zakazovala (a u svých krajanek v Bagdádu vyprošovala), tím silněji propukly ve chvílích vánoční samoty. Přesto, a nebo právě proto, že to byly již třetí Vánoce, které v Orientu strávila, zachytila v dopise, který byl nepochybně také reakcí na výše zmíněné spory, množství dojmů, z nichž pramenila její sympatie k arabské kultuře a prostředí, které jí obklopovalo. Vzhledem k tomu, že se jedná o její neucelenější obhajobu proti evropským předsudkům, citujeme obsáhlou pasáž celou. Tvé krásné vánoční větvičky jsou zavěšeny Tvou červenou stužkou na lampě v mé ložnici, v oné, jež má, jak víš, kolem stropu jména Alláhova. Dívají se odtud dolů na malý perský stoleček, na němž jsou vyryta poprsí mladých šejchů a starých sultánů, a který je, tak jako celý můj pokoj, plný růží, poslaných na vánoce přáteli. Ani nevíš, jak ráda bych Ti poslala náruč těch tmavě červených a žlutých poupat s přáním všeho štěstí do nového roku a do všech let budoucích! A ještě raději bych Tě na několik dní přenesla sem, do tohoto města hlíny a pouště, které Ty bys jistě objala svou láskou a porozuměním, kdežto většina Evropanů má za svou morální povinnost, ohrnovat nos nad vším, co patří k Arabům i někdejšímu městu jejich chalífů. Ty by ses jistě nesmála, až bys slyšela, že zdejší člověk děkuje Alláhovi při vyslovení jména vody Tigridu té šedozelené vody, požehnané barvou hlíny, již nese jemné bělozelenavé hlíny, z které se zhotovují zdejší tungy a hibby, pórovité džbány a nádrže, udržující vodu svěží a chladnou i v nejparnějším létě (hibb ji zároveň filtruje). Ty by ses nedívala s pohrdáním na úzké uličky, překlenuté nesčíslnými balkóny, arkýři a výstupky zdiva tak, že někde vidíš mezi střechami domů jen 30 centimetrovou mezeru, vedoucí k nebi. Ani by ses nesmála plotům a chatrčím, uplácaným (vlastně vysekaným lopatou) z hlíny, a městským domům ze špatně vypálených šedivých cihel, jejichž obnovu Alláh moudře zařizuje tím, že za zimních dešťů dává zhroutiti se všem starým a zchátralým, měně je v hromadu šedých sutin, z jejichž středu trčí zbytky dřevěných sloupů s vyřezávanými hlavicemi a tu a tam i kmeny palem, které kdysi zdobily 359 Zvýraznila HH. ZdrM NLK, Vlasta Kálalová Di-Lotti, 1711/13/72. Dopis V. Kálalové M. Tauerové, b. d. [20. prosince 1926] (Bagdád). 110

111 zahrádku dvorku. A nenadávala bys, až bys viděla měniti se ulice a cesty v podivná řečiště, opatřená někde centimetrovou polevou jemného bláta, jinde tvořící jezírka s hloubkou až téměř metrovou ale velebila bys boha jako prostý člověk pouště, který ví, že po této spoustě zbude zítra zelený koberec všude, kam oko dohlédne za hradbami města. A když bych Tě zavezla na procházku, nenaříkala bys mi, že nevidíš hor a zelených vršků s jabloněmi, třešněmi a hrušněmi, ale těšila by ses stejně z té široké pláně, která jen potřebuje pracovitých rukou, aby se mohla její jemná, úrodná půda změniti zas pomocí vody Tigridu v obilní komoru, která kdysi živila miliony lidí od indického pobřeží až k severní Africe. A snad bys mne přemluvila, abych Tě nechala promluvit na chvíli s beduínským pastevcem, který by Ti svýma sametovýma očima vybral nejkrásnější jehňátko ze stáda, a přinesl Ti je k polaskání. A až by ses s ním rozloučila, zůstal by Ti ještě dlouho zvuk jeho sladké řeči i v rovinu pouště by se Ti mísil dojem, jaký zanechal v Tvé duši jeho úsměv. Do ticha Tvé cesty by snad zazněl najednou monotónní zpěv hossa, podobný našemu hola-hou a když bys sledovala jeho směr, našla bys v dálce muže oráče, kteří přeměňují široké lány v úrodnou zemi a dávají beduínským válečným zpěvem síly a chutě sobě i svým koním. A až by ses vrátila opět na cestu, snad bys potkala beduínské děvče v černé abě, s prstenem zdobeným velkým tyrkysem a perlami v nose, které, jak by přijíždělo k Tobě na oslu, zvolalo by s podivem: Ale co pak děláš, teto? És tisấnûn? Trambel (= automobil) chalêtom āâdi. Auto jste nechali daleko? Neboť jí vrtá hlavou, co to, že Vás tady vidí jít pěšky, lidi, jimž jistě asi patří auto, jež viděla čekati prázdné opodál. A když jí řekneš: procházíme se trochu, slyšíš ještě z dálky, neboť je již zatím její osel hezký kus cesty od Tebe, jak se podivuje: ajaj, ajaj. A kus dál potkáš ženu s chlapcem. Ona má po způsobu venkovanek zabalené bérce a nárty nohou hadrem po způsobu evropských kamaší, ač její móda je rozhodně původnější, a nártní část hadru je kličkou zachycena za druhý prst tak, že dokonale přikrývá hřbet nohy, nechávajíc volné chodidlo, a dodávajíc nositelce docela elegantního vzhledu byť kvalita látky nečinila právě nároků na eleganci. Stejně tak je tomu s červeným pruhem, který zastává úlohu pasu: vyjímá se moc pěkně na černém šatě, nad pružnými boky, zauzlený vpředu, kde splývají jeho oba konce jako široká stuha. Má-li nositelka právě nějaké břemeno na hlavě, vykračuje si pod ním jako královna. 111

112 A jelikož již se bude na konci Tvé zimní procházky blížit slunce k obzoru, uvidíš celý západ zářiti zlatými, rudými a na okraji šedými oblaky jako jedinou ohromnou výheň. Západ a východ slunce je nad ohromnou plání pouště to nejkrásnější, co lze vidět. V jasném vzduchu uvidíš po celé délce obzoru táhnouti ke slunci temnou linii. Myslíš, že je to dlouhý oblak, jenž se tak vine a stáčí, stoupá a klesá v úzké vlnovce, ale není to oblak, jsou to hejna ptáků. Tak je vidíš vždy ráno a večer táhnouti za potravou nebo za odpočinkem. A mineme-li na cestě domů arabskou vesnici, uvidíš šlehati plameny z hruškovitých pecí kolem domků to ženy pečou chléb k večeři a bosé, umouněné děti se honí kolem ohně. Možná, že Tě zavedu k jedné chatrči, kolem níž jezdívám ráno na koni. Peče před ní chleba stařena v rudém šatě, snědá a vyhublá stařena s ostrými rysy a bodavýma očima, která možná, až Tě uvidí, shrbí se do dveří své chatrče a vklouzne jimi dovnitř, otáčejíc ještě zvědavě hlavu po Tobě. Možná však, že bude právě v práci a uvidíš ji schýlenou nad plameny pece házeti do ohně větvičky, které za chvíli vydají stejný žár jako má rudá aba, jež tvoří jediný kryt jejích vyhublých hnátů. Je skvělá tato stařena ve svém červeném plášti, který má obtočený kolem plecí a boků úplně theatrálním způsobem. [ ] Lituji nad ní, že nejsem malířem. 360 Ponecháme-li, alespoň na chvíli stranou, narativní rámec zimní/vánoční pohádky, je zřejmé, že v uvedené představě Orientu není ani stopy po čemkoli upraveném, neřku-li zhygienizovaném. Na první pohled zde zcela dominuje východní ráz, evropská civilizace je přítomna jen okrajově a celou scénu naruší teprve ve chvíli, kdy jí je opětována zvědavá pozornost. Při druhém pohledu se ukáže, že mnohem větší prostor než někdejší město chalífů, jehož popis má i tak spíše pitoreskní ráz, dostává idylická freska ze života za hradbami, která by obstála i v kulisách českého venkova. Pastevci nabízející jehňátka k pohlazení, oráči zúrodňující širé lány, venkovanky, jež si vykračují jako královny, bosé a umouněné děti či vyhublé stařeny přikládající do ohně, byli koncem dvacátých let 20. století stále ještě nedílnou součástí tradiční zemědělské 360 Zvýraznila HH. ZdrM NLK, Vlasta Kálalová Di-Lotti, 1711/15 16/72. Dopis V. Kálalové M. Tauerové, ze dne 26. prosince ledna 1927 (Bagdád). 112

113 kultury také v Evropě. Avšak, stejně zřetelně se zde již projevovaly také důsledky více než sto let probíhající civilizace venkova. 361 Vlastu Kálalovou jistě nelze obviňovat z toho, že by si neuvědomovala stinné stránky prostého života venkovanů. Koneckonců, pocházela z jihočeské vísky a její otec proslul coby propagátor racionalizovaného domácího chovu králíků, který měl přispět právě ke zlepšení životní úrovně českého venkova. 362 Se zdravotními následky výše idealizovaného soužití beduínů s přírodou, respektive se zvířaty, byla Vlasta Kálalová konfrontována ve své ordinaci. Lze se tedy domnívat, že k lidem z pouště, v tomto případě výhradně za hradbami Bagdádu, lnula především proto, že si do jejich životního stylu mohla nejsnáze promítnout ztracené ráje domova. Zohledníme-li nyní také narativní rámec textu, můžeme její vánoční dopis, jakkoli byl soukromý, zařadit do evropské literární tradice a přirovnat například k Listům z Orientu (1763) od Mary Wortley Montague. Slova Víta Vlnase, jimiž zhodnotil způsob reflexe Orientu v novověkém bestselleru, lze, vzhledem k výše řečenému, vztáhnout také na zimní/vánoční pohádku Vlasty Kálalové: Její zdánlivě realistické líčení podává především nostalgickou vizi Orientu jako ideálního světa, který Evropa vlastní vinou ztratila a zavrhla. 363 Léta druhá: Odpovědnost samostatnosti Jakkoli se v daném případě jednalo spíše o chvilkový projev slabosti, nezbytný únik od reality či stesk po domově, který si oblékl orientální háv, zdá se, že si v jejich rámci Vlasta Kálalová (znovu) definovala svůj vztah k Orientu. Po prvním roce a půl hledala přiměřený odstup, který by jí (znovu) umožnil, aby vyjádřeno parafrází jejího 361 K tomu například Jiří RAK, Exotismus doma aneb Venkov versus město, in: BLÁHOVÁ, K. PETRBOK, V. (ed.) Cizí, jiné, exotické v české kultuře 19. století, Academia, KLP, Praha 2008, s Jan Václav Kálal ( ), vydával v letech časopis Králíkář českoslovanský. Časopis ku povznesení králíkářství v zemích koruny české. Připravil však do tisku také řadu příruček, například Králík, jeho národohospodářský význam a zužitkování všech produktů, jichž chovem králíků nabýváme (1899), Chov králíků. Praktický návod pro chovatele králíků vůbec a české hospodyně zvlášť, jak nejvhodněji lze králíky chovati pro dům i trh (1903, 1905, 1915), Chov králíků dle rozumových zásad (1905, 2. vyd. 1915) a další desítka titulů. Podrobně viz Souborný katalog ČR. Dostupný z: < Srovnej Přes Bospor k Tigridu, s. 2. Obr VLNAS, Ztracené ráje Orientu, s

114 vlastního obrazu alespoň v jejím pokoji mohly koexistovat krásné vánoční větvičky a kolem stropu jména Alláhova. A zdá se, že i proto nadále respektovala východní ráz prostředí a tolerovala mnohé u svých orientálních pacientů. Avšak zároveň nahlédla, že se tak nemůže dít bez narušení evropskou civilizací. Měla-li zůstat sama sebou, musela přijmout odpovědností za své civilizační zásahy. Zdá se, že uvedené závěry potvrzuje také závěrečné (sebe)hodnocení, které sestavila po návratu z Iráku pro potřeby lékařské veřejnosti v roce Předně se Vlasta Kálalová vyslovila k otázce lékařské odpovědnosti: Později [...] byla [moje] pozice dostatečně silná, takže jí ustoupila i nedůvěra židovských nemocných. Věděli již o mně, že nerada zbytečně mluvím, že mě nemohou týrati ustavičným opakováním týchž otázek a že nepřijmu léčení, v němž mi neponechají také veškeru odpovědnost. Když bývala v pozdějších letech vyčerpána zásoba mé trpělivosti, vyčítala jsem si, že jsem snad příliš kusá a drsná k těmto lidem, kteří nemohou za své vlastnosti a kterých nelze posuzovati po evropsku. Ale na druhé straně byl můj odměřený a nekompromisní způsob snad to hlavní, co mi zajistilo jejich úctu a důvěru. 364 Jak naznačuje úryvek druhý, svou profesní odpovědnost lékařka téměř automaticky spojovala s odpovědností, kterou se rozhodla převzít také za národní reprezentaci: Chtěla jsem, aby nový ústav byl opravdu ústavem českým. [ ] Bagdád je město typicky orientální, sídelní město pouštní země a primitivního národa. Zároveň je to však sídelní město země, jejíž kultura je starší civilizovaných kultur dnešních, světové město, kde se potkávají význační lidé západních zemí jako východních. Klinika, za niž jsem brala na sebe odpovědnost, měla tu dokázati pracovní způsobilost mého národa. [ ] U národů, zvyklých na stálý pracovní styk mezinárodní, nepůsobilo mé podnikání dojem dobrodružnosti, jemuž lze a priori dáti pečeť nedůvěry. Náš národ byl však zvyklý až donedávna jen na turistický nebo studijní styk s cizinou. I v průmyslu a obchodě se choval příliš pasivně. [ ] V samostatném státě má každý z nás odpovědnost samostatnosti. Těžkou, vážnou odpovědnost. Nebudeme-li trpěti za hříchy proti ní sami, budou trpěti ti, kdo přijdou po nás. Nezkušenost nás nemůže omluviti Zvýraznila HH. KÁLALOVÁ DI LOTTIOVÁ, Cařihradské a bagdádské kapitoly, s Zvýraznila HH. KÁLALOVÁ DI LOTTIOVÁ, Cařihradské a bagdádské kapitoly, s

115 Je zřejmé, že citovaný úryvek byl na jednu stranu polemikou s nejrůznějšími druhy romantických představ, jež si s provozem nemocnice v Bagdádu česká (odborná) veřejnost již od počátku dvacátých let 20. století spojovala. Na stranu druhou vyjadřoval přesvědčení, že nízké sebevědomí nebo strach pramenící z neznalosti, nejsou a z hlediska mezinárodní soutěže, která probíhala podle evropských pravidel, ani být nesmí omluvou pro pasivní, romantické snění malého národa v srdci Evropy. Z hlediska sledované korespondence s Marií Tauerovou se zdá, že nejpozději na přelomu let 1926/1927 si Vlasta Kálalová (ne)jasně uvědomila, že již zdaleka není jen přihlížejícím divákem či okouzleným badatelem, který na chvíli opustil pohodlí automobilu/domova, aby mohl snít/zažít svůj orientální sen. Na rozdíl od Ludmily Matiegkové, méně již Pavly Duškové, ale svým způsobem také Cyrila Duška a Felixe Tauera, jejichž pobyty v Orientu byly vesměs krátkodobé a jen velmi sporadicky ovlivňovaly životy místních lidí, musela Vlasta Kálalová přijmout odpovědnost za uplynulé roky a neznámo kolik budoucích let nezbytného zasahování do života konkrétních lidí i bagdádské společnosti. Míru nezbytnosti hodlala česká lékařka nadále odvozovat především z profesního a národního sebevědomí. Nic na tom nezměnil ani fakt, že se v roce 1927 provdala. Nejenže si nevěsta vymínila, že se manžel naučí česky a přijme československé občanství, ale jak naznačují také nejnovější výzkumy, domácnost Di-Lottiových byla od počátku závislá spíše na příjmech manželky než manžela. A nehledě na to, že pokus vylepšit celkovou bilanci podnikání Jiřího Silvia Di-Lotti nedopadl podle původních očekávání, byl v každém případě spojen s obchodními zájmy Československa na Blízkém východě. 366 Jak dokládá také dopis z října 1927, mohla Vlasta Kálalová svou nově nabytou rovnováhu opírat nejen o podporu manžela, ale také nové ošetřovatelky, kterou angažovala při letním pobytu v Čechách. Přítelkyni po návratu do Bagdádu napsala: Jsem velmi spokojena se sl. Mariani, čs. ošetřovatelkou, již jsem s sebou přivezla. A mám dojem, že i ona je tady docela šťastna. To ovšem velkou mírou přispívá k mé spokojenosti s ní. Měla v úmyslu jíti do Indie, a jen náhodou se dostala sem do Bagdádu. Na štěstí hned první pacienti, které dostala v ošetřování, byli Indové. Teď 366 Srovnej JŮNOVÁ MACKOVÁ a kol., Vlasta Kálalová Di-Lotti, Počátky československého zastoupení v Iráku. Giorgio Silvio Di-Lotti a honorární konzulát v Bagdádu. 115

116 právě také leží u nás jedna Indka po operaci. A to ji snad také zvlášť těší. Ale i Arabky má ráda, a říká, že se jí nemůže stýskat, když si vzpomene na poušť. To už mluví samo o sobě. Poušť byla v nejhorším stavu vyprahlosti, když jsme jí projížděli, a přece ji neuvedla v zoufalství. Dává mi to víc než co jiného naději, že tentokrát bylo voleno dobře. Je snaživá. Za ten měsíc, co je tady, už se naučila tolik arabsky, že se docela dobře dorozumí s domácími lidmi. Ze začátku byla z toho přece jen smutná, že jim nerozuměla a nemohla jim sama říci ani nejprostší věci. 367 Léta závěrečná: Hodnota života Naposledy prošel vztah Vlasty Kálalové k Orientu zásadní proměnou v době, kdy čekala své první dítě, syna Radbora. Přítelkyni o svém těhotenství referovala nedlouho před porodem a z její argumentace vyplývá, že tehdy ztrácela víru i ve svou dosud nejpevnější oporu odborné lékařské vzdělání: Mám strach z děcka, jež má býti zde vychováváno. Nahánějí mi hrůzu všichni kojenci, které mi nosí do ordinace, protože nikde necítím tolik jako u nich přemíru zodpovědnosti při naprostém nedostatku osobní kompetence k jejich léčení. A teď všechnu svou nevědomost pediatrickou a všechnu svou chirurgickou úzkostlivost z infekce mám spojovati nad hlavou vlastního dítěte v tomto prostředí, kde se všechno možné spojuje k zabíjení dětí! Jedině to, že po otci bude mít jižní krev, mi dává trochu naděje, že snad bude mít přece trochu vrozené odolnosti k snesení toho, co my ze severu tak špatně snášíme. 368 Radbor se narodil koncem července Ve chvílích, kdy bojoval v tropickém podnebí o život, prožívala jeho matka, domyšleno do krajnosti, konflikt mateřské a profesní role. A soudě podle dopisu, který napsala koncem září Marii Tauerové, upřednostnila, jakkoli dočasně, 369 nakonec tu druhou: Myslím, že asi čekáš ode mne zprávy o svém chráněnci [ ] a byla bych Ti již napsala kolikrát, kdyby se mu bývalo 367 Zvýraznila HH. ZdrM NLK, Vlasta Kálalová Di-Lotti, 1711/23/72. Dopis V. Kálalové M. Tauerové, ze dne 23. října 1927 (Bagdád). 368 Zvýraznila HH. ZdrM NLK, Vlasta Kálalová Di-Lotti, 1711/28/72. Dopis V. Kálalové M. Tauerové, ze dne 4. června 1928 (Bagdád). 369 Také z dalších dopisů vyplývá, že se novorozeněti zpočátku dostávalo mateřské péče spíše podle dobových (evropských) lékařských standardů, ač je nejprve otec a posléze i orientální pacientky zdatně zpochybňovaly. Nakonec dítě svou roztomilostí obměkčilo i matčino lékařské srdce. Viz dopisy z let in ZdrM NLK, Vlasta Kálalová Di-Lotti, 1711/29/ /38/

117 vedlo docela dobře. Ale natrápil se chudinka sám sebe i nás v prošlých prvých dvou horkých měsících svého života stálými průjmy, jež mu nedovolovaly přibývat tak, jak by jinak jistě při své znamenité chuti k jídlu přibýval, že někdy až jsme nad ním byli zoufalí. Zcela tak, jak jsem Ti před jeho narozením předpověděla. (Tys tehdy byla překvapena, proč Ti nepíši s velkou radostí, ale uvědom si, že ani největší radost nemůže mluvit jásavě, stojí-li těsně vedle ní nebezpečí stejně veliké jako je ona sama, ba tím větší, čím větší je ona.) Vzpomínala jsem často na Tebe, hledíc na drobné tělíčko s průhlednou kůží, pod níž se rýsovaly všechny žilky, a představovala jsem si Tě jako matku tady na mém místě: matku dítěte, jež je a není, dítěte, jež má a jež může nemíti v několika dnech ba i v několika hodinách. Já se stále ještě naň dívám jako na někoho, kdo snad mi odejde, bojím se připoutati vše pevně k jeho životu, dokud vidím vedle stále ještě silné ono nebezpečí, o němž jsem výše mluvila. Ty na mém místě, chtěla-li bys věřiti jen v život a ve svou radost, byla bys zoufalá. Sestra Maryša, která se naň těšila asi tak, jako Tys chtěla, abych se těšila já, teď se bojí zůstat s ním o samotě, a již několikrát mne volala v leknutí, že je mrtev. A přitom je to ošetřovatelka, která se jen tak nebojí. Tak vidíš, že jsem Ti marně neříkala, že tady se mateřská radost neobejde beze strachu. 370 Je zřejmé, že jako lékařka si Vlasta Kálalová dokázala alespoň představit, že by uměla čelit synkově případné smrti. Její otřesenou sebedůvěru však nemohlo vykoupit už nic. Dokonce ani Radborův život ne, neboť ten pouze oddálil neodvratné rozhodování. Mezní zkušenost, kterou díky němu prožila, totiž Vlastu Kálalovou znovu stavěla před otázku, za jakou cenu je ochotna nadále pobývat (tj. i pracovat) v orientálním prostředí. A nově také, za jakou cenu je ochotna vystavovat jeho nekontrolovatelným vlivům své dítě. Nezdolná životní energie, vědomí profesní i národní odpovědnosti, nutnost zabezpečit rodinu, tolerance ze strany orientálních pacientů, která po rok a půl umožňovala do jisté míry skloubit mateřství s kariérou, 371 a 370 Zvýraznila HH. ZdrM NLK, Vlasta Kálalová Di-Lotti, 1711/32/72. Dopis V. Kálalové M. Tauerové, ze dne 28. září 1928 (Bagdád). 371 Viz například ZdrM NLK, Vlasta Kálalová Di-Lotti, 1711/31/72. Dopis V. Kálalové M. Tauerové, ze dne 28. října 1928 (Bagdád). Srovnej dopis J. Obenbergerovi z roku 1931: Toť víte, kdyby měl člověk jen ty hmyzečky pro starost a pro zábavu, tak by jich nahromadil fůry, ale když zároveň musíte pečovat o blahobyt dvou křičících mluvňat, jež se bojíte komukoliv z domorodců svěřit, pak je sbírání mnohem těžším problémem než pro Vás, jen a jen entomology. Podobně je to i s tou novou metodou, již popisujete jako moc pohodlnou, protože se člověk může válet v koupačkách na sluníčku a sbírat při tom. Ale jen mít čas na to válení, můj drahý pane docente! My se dostaneme často z domu, když mne zdrží nemocní, až v 6 hodin, a někdy i později, když už slunce zapadá myslím, že si tudíž představíte, že chceme-li něco nasbírat, že už se ke koupání nedostaneme a že už se často nedostaneme ani ke sbírání (letos jsem Vám 117

118 nakonec více než roční výpomoc babičky Anny Kálalové, která se k dceři nastěhovala na podzim 1929, umožnily, aby vytrvala a další tři roky provozovala kliniku v Bagdádu. Když v lednu 1931 přivedla Vlasta Kálalová na svět druhé dítě, dceru Drahomilu Lydii, bylo jasné, že se schyluje k radikálnímu rozhodnutí. Nejen zkušenosti z léta Radborova narození, ale také její zhoršující se zdravotní stav vedly k nutnosti opustit na léto Bagdád. V březnu 1931 psala Marii Tauerové: My pojedeme na červenec a srpen do Kurdistánu, abychom unikli aspoň největšímu horku. Ale ve zdejších necivilizovaných krajinách nebude možná cestování ani pobyt v horách s malými dětmi patřit k příjemnostem. Hlavně kvůli maličké z toho mám strach. A pak, vedle živení je také strach z komárů a malárie inu, Klenčí to není! 372 I když výprava do Kurdistánu nabízela možnost seznámit se s dalšími podobami Orientu a jak dokládají fotografie, záznamy či sbírkové předměty cestovatelé Di- Lottiovi jí bohatě využili v mateřských očích Vlasty Kálalové představovala jen nutné zlo. V místech, kde nebylo Klenčí, nezbývalo než v zájmu zachování zdraví podstoupit riziko ztráty života. 373 Přes Bakúbu, Karagán, Kirkúk a Erbíl dojela rodina s většími či menšími peripetiemi automobilem do kurdské vesnice Šeqlāwe, 374 která se stala základnou letního bytu. O atmosféře místa se Vlasta Kálalová zmínila na závěr dopisu Janu Obenbergerovi ze dne 23. července 1931: Tady jsme v takovém kurdském loupežnickém hnízdě, a ač jsme měli doporučení na oba knížecí náčelníky, kteří spolu žijí v kmenovém nepřátelství, nesmíme vyjížděti ani na krátké entomologické procházky bez ozbrojeného doprovodu (tady bylo totiž dosud přívětivým zvykem, zabíjet 2 3 z téhož důvodu nesehnala ani jednu včelu, protože až do odkvětu bobu den za dnem nás něco zdrželo, že jsme se za slunce nedostali ven). Možná, že si myslíte, že máme neděle na takové exkurse, ale chyba lávky, tady je neděle jako všední dny a svátky jako nesvátky každý den ordinace, každý den nemocní, kteří Vám často nepřejí ani se najíst a vyspat. ANM, fond Jan Obenberger, neuspořádáno. Dopis V. Kálalové J. Obenbergerovi ze dne 6. dubna 1931 (Bagdád). Cituje JŮNOVÁ MACKOVÁ a kol., Vlasta Kálalová Di-Lotti, Entomologické a etnografické sběry pro Národní muzeum, s Zvýraznila HH. ZdrM NLK, Vlasta Kálalová Di-Lotti, 1711/44/72. Dopis V. Kálalové M. Tauerové, ze dne 25. března 1931 (Bagdád). 373 Srovnej ANM, fond Jan Obenberger, k. č. 34, neuspořádáno. Dopis Vlasty Kálalové Janu Obenbergerovi, 29. dubna 1931 (Bagdád). Viz JŮNOVÁ MACKOVÁ a kol. (ed.) Dopisy adresované Janu Obenbergerovi, s. 216, pozn Kurd. Šeqlāwe (Şeqlawe), ar. Šaqlāwa, městečko (tehdy vesnice) ležící asi 50 km severovýchodně od Erbílu v úrodném údolí v nadmořské výšce kolem 1000 m n. m. V době pobytu V. Kálalové v Iráku (a do jisté míry dodnes) bylo obyvatelstvo etnokonfesionálně velmi pestré žili v ní mj. sunnitští Kurdové, chaldejci i židé. Vesnice byla známá produkcí různých druhů ovoce. Převzato z poznámkového aparátu k edici cestopisu Přes Bospor k Tigridu, in JŮNOVÁ MACKOVÁ a kol. (ed.), Cestopis Vlasty Kálalové Di-Lotii Přes Bospor k Tigridu třetí část, s. 154, pozn

119 Angličany za měsíc). Také je tu nebezpečno hledání pro velké zlé hady, nehledě k jiným nepříjemnostem. 375 Na konci srpna 1931 pak Vlasta Kálalová z Mosulu stručně referovala Marii Tauerové o průběhu další cesty: Jak jsem Ti psala z Kerkuku jsme na cestě Kurdistánem. Něco přes měsíc jsme zůstali v Šáklavě, kurdské osadě na severním svahu pohoří Safin dag, pak několik dní u jednoho mully effendiho v usedlosti nedaleko Erbílu, několik dní v Sindžáru blízko tureckých hranic a zítra pojedeme do Zaho, také už na tureckých hranicích, kde bude-li tam dětem dobře, strávíme několik posledních dní, načež se zas přes Mosul vrátíme do Bagdádu. Děti jsou zdrávy a rostou, zvláště maličká, jako z vody. Radbor je sice teď v létě jako každé léto bledule zelená, ale Lydia se naštěstí držela statečně a přečkala svá první mezopotámská horka dobře. (Však právě jsem dostala zprávu, že zemřela holčička našich známých, o dva měsíce starší než naše, z horka při prořezávání zubů. U nás v Čechách si ani nedovedeme představit, jak dovede být takové zdejší jaro nebo léto pro kojence osudné!) 376 Podstoupené riziko se tedy, alespoň z hlediska zdraví dětí, vyplatilo. Vlasta Kálalová však nedovedla odpočívat. Z poslední věty citovaného úryvku vyplývá, že se již do jisté míry smířila s návratem domů. Avšak, vidina blízkého odjezdu ji nejspíš vedla k znásobení již tak vyčerpávajících aktivit. 377 Výsledek? Jedinečné exempláře pro sbírky Národního muzea, ztráta na váze, horečka dengue. Tropická nemoc měla dát lékařce na závěr pobytu na srozuměnou, že každé fyzické přemáhání, ať už je člověk vloží do služeb jakkoli bohulibých, má své limity. V prosinci 1931 Marii Tauerové, která se právě vyrovnávala s následky oční operace, jež jí znemožnila nadále vědecky pracovat, Vlasta Kálalová napsala: A to, cos musela při tom neštěstí oželet, nebudeš ani v budoucnosti postrádat život nás každého naučí (někoho tak, jiného onak), že naše velké 378 plány se musí přizpůsobovat jemu, neboť jen tak mohou organicky zapadat do celku jako kameny do stavby každý z nás přináší své jádro a kvalitu a 375 ANM, fond Jan Obenberger, neuspořádáno. Dopis Vlasty Kálalové Janu Obenbergerovi, Šaklava 23. července Viz JŮNOVÁ MACKOVÁ a kol. (ed.) Dopisy adresované Janu Obenbergerovi, 217n. 376 Zvýraznila HH. ZdrM NLK, Vlasta Kálalová Di-Lotti, 1711/46/72. Dopis V. Kálalové M. Tauerové, ze dne 30. srpna 1931 (Mosul). 377 Mezi exempláři z Kurdistánu, stejně jako v jarní zásilce, se nacházel nejen hmyz, ale též hadi, žáby, ryby, veverky, jedna liščí kůže a přibližně 70 ptačích kůží. Viz JŮNOVÁ MACKOVÁ a kol., Vlasta Kálalová Di-Lotti, Entomologické a etnografické sběry pro Národní muzeum, s Ta velikost je tak směšně lidsky malá, že nemá obyčejně žádný význam svou relativností. Jako kapka v moři. Poznámku vložila V. Kálalová. Viz ZdrM NLK, Vlasta Kálalová Di-Lotti, 1711/47/72. Dopis V. Kálalové M. Tauerové, ze dne 6. prosince 1931 (Bagdád). 119

120 způsobilost k té či oné funkci ale stavitel život si nás přitesává podle své potřeby, ne podle naší vůle. Je na každém, přizpůsobí-li se s porozuměním, nebo se ztratí v reptání a nářku. 379 Útěcha vycházela z pisatelčiny aktuální zkušenosti, jak může takové přizpůsobování přitesávání bolet. O měsíc později psala Janu Obenbergerovi: Od podzimu churavím, jako by se na rozloučenou přece pokoušel Bagdad o to, mne umořit. Teď už měsíc ležím jak tuberkulosní spondylitik 380 a každý pokus; zbaviti se konečně horizontální polohy, je hned sledován trestní lekcí za takových okolností i psaní je těžké, neřku-li sbírání nebo nakládání čehokoli do soli nebo bez ní. 381 V rovině tělesné zaplatila tedy Vlasta Kálalová za sedmiletý pobyt v tropickém podnebí, jenž se řídil směsicí evropských a orientálních standardů, doživotními zdravotními následky. Cenu nejvyšší, spíše z rodinných než osobních důvodů, zaplatit odmítla. 382 Jak dokládá poslední dopis určený Marii Tauerové z počátku ledna 1932, odjížděla s tímto rozhodnutím do jisté míry smířena. Ale právě jen do jisté míry: Tebe osud odvedl částečně [ ] z dráhy, kterou vytvořily dívčí plány. Mne však rovněž. Naplnila jsem sice v Bagdádě velkou část svého díla, nevyplnila jsem však pro nepříznivé okolnosti všechny své plány: vždyť čím je všechno, musím-li opustit pozici, kterou jsem tu přes všechny obtíže dobře držela, bez nástupce? (Tvůj p. bratr, jak mi píše maminka, měl v tom směru radu, která je ovšem na snadě a zdá se samozřejmá, ale on nezná irácký Health Directorate a jeho anglické poradce.) 383 Problém nástupce, respektive dalšího provozování moderní kliniky, jehož se v dopise přítelkyni jen dotkla, blíže objasnila v závěru své zprávy pro českou (odbornou) veřejnost v roce Zdá se, že podobně jako Pavla Dušková, byla také Vlasta Kálalová právě na závěr svého pobytu v Orientu nedůrazněji konfrontována se skutečností, že pochází z okraje Evropy: 379 Podtrhla V. Kálalová. ZdrM NLK, Vlasta Kálalová Di-Lotti, 1711/47/72. Dopis V. Kálalové M. Tauerové, ze dne 6. prosince 1931 (Bagdád). 380 Spondylitida je zánětlivé onemocnění obratlů páteře. 381 ANM, fond Jan Obenberger, k. č. 45, neuspořádáno. Dopis Vlasty Kálalové Janu Obenbergerovi, Bagdád 7. ledna Viz JŮNOVÁ MACKOVÁ a kol. (ed.) Dopisy adresované Janu Obenbergerovi, s KÁLALOVÁ DI LOTTIOVÁ, Cařihradské a bagdádské kapitoly, s Zvýraznila HH. ZdrM NLK, Vlasta Kálalová Di-Lotti, 1711/48/72. Dopis V. Kálalové M. Tauerové, ze dne 4. ledna 1932 (Bagdád). 120

121 Když se zdálo marným, abych počítala nadále s původním plánem čs. kliniky pro studium tropických chorob, pokusila jsem se aspoň pohnouti bagdadskou municipalitu k systemizování úředního místa pro lékařku kterékoli národnosti, která by vedla gynekologickou kliniku mnou zařízenou. Ale ani to se nepodařilo. Nikoli vinou Arabů. Ti znají dobře tuto potřebu a několikrát se domáhali úřední lékařky. Ale zdravotní politika kolonizujících a mandatárních států má podobně jako hospodářská politika své vlastní cesty, nesrovnávající se vždycky se zásadami humanitními. 384 Lékařka z okraje Evropy? shrnutí Rozbor soukromých dopisů určených Marii Tauerové naznačuje, že také reflexe Vlasty Kálalové podléhaly ideálně typické představě Orientu, která se v průběhu lékařčina dlouholetého pobytu v Iráku proměňovala a specifikovala. Zpočátku hraničily její idealizace arabské kultury až s nekritickým obdivem, zatímco ostatní kultury v regionu posuzovala mnohem přísněji. Jakkoli se domnívala, že je takových praktik prosta, neubránila se, aby na kulturní projevy svých orientálních bližních (pacientů i přátel) nevztahovala (evropská) morální měřítka. Brzy se takové poměřování dotklo také různých vrstev referenční arabské kultury. V konfrontaci s názory zástupkyň jejího přirozeného (tj. národního) kulturního okruhu pak vyšlo najevo, že si spíše než Orient idealizovala rysy tradiční zemědělské kultury, které vlivem modernizace z Evropy nenávratně mizely, zatímco v Orientu byly (stále ještě) aktuálně přítomny. Také z prací publikovaných v roce 1933 pro potřeby lékařské veřejnosti vyplývá, že jakožto zakladatelka československé nemocnice v Bagdádu, tj. propagátorka zvnitřněných norem moderního evropského lékařství a českých národních zájmů, neměla Vlasta Kálalová potřebu přijmout idealizovanou arabskou kulturu za vlastní. Díky tomu však dokázala, v jistém smyslu slova sebevědomě, pojmenovat (krajní) odpovědnost za změny, které díky její činnosti v jiném (multi)kulturním prostředí nastávaly. Ať s respektem či despektem, vždy nakonec přijímala odpovědnost za konkrétní lidské životy. Když vyčerpala vlastní tělesné síly, musela se smířit s důsledky, které z ukončení činnosti Mustausaf Čechoslovak v (krajních) případech 384 KÁLALOVÁ DI LOTTIOVÁ, Cařihradské a bagdádské kapitoly, s

122 vyplývaly. Z hlediska profesní odpovědnosti šlo o tělesné utrpení každého potenciálního pacienta či pacientky a to bez ohledu na jakoukoli jejich další příslušnost. Z hlediska národních zájmů šlo o prohru v mezinárodní soutěži, která se však ani zdaleka neřídila tak rovnými pravidly, jak by si snad byla reprezentantka prvorepublikového Československa představovala a přála. 122

123 4. Tři české moderní ženy a Orient Srovnání a shrnutí Ve dvacátých a třicátých letech 20. století probíhal mezi střední Evropou a Blízkým východem čilý cestovní ruch. Na jedné straně přibývalo například organizovaných turistických výprav do Egypta, jak je známe dnes, na straně druhé byla stále živá tradice křesťanských poutí do Svaté země. Do Palestiny však tehdy směřovaly také tisíce evropských Židů, z nichž mnozí se jistě hlásili k myšlenkám sionismu, jiní pouze doufali v lepší živobytí a další hledali v Zemi zaslíbené útočiště například před nacismem. Lidé mnoha různých národností se plavili přes Středozemní moře nebo využívali dálková železniční spojení, aby si splnili své dávné sny, našli nové obchodní či politické partnery nebo jen navštívili příbuzné. Jak vyplynulo z případových studií zahrnutých v této části předkládané práce, tři Češky Pavla Dušková, Ludmila Matiegková a Vlasta Kálalová byly tehdy mezi nimi. Česká písnička a základní pravdy manželství Pavla Dušková byla manželkou prvního československého vyslance v Egyptě. A to byl také hlavní důvod, proč se do Orientu na počátku dvacátých let 20. století vypravila. Politická angažovanost, odborné právnické vzdělání a žurnalistický přehled otevřely pokrokáři Cyrilu Duškovi v porevolučních poměrech nově se etablujícího státu cestu do diplomatických služeb. Po dvou letech, kdy se osvědčil ve Švýcarsku, byl pověřen reorganizací československého zastoupení v Egyptě. Podle všeho se dokázal velmi rychle zorientovat v místních poměrech, a přestože měl minimální hmotnou podporu, zajistil pro Československo maximum možného. Pavla Dušková jej v souladu s diplomatickým protokolem doprovázela. V kontextu jiného kulturního prostředí v roli první dámy československé legace obstála, ale soudě podle její korespondence s domovem, jen za cenu dříve nepředstavitelných obtíží. 123

124 Nejenže neměla formální průpravu, která by jí pomáhala nové společenské povinnosti snáze zvládnout, ale před příjezdem do Egypta se detailně nezajímala ani o tuto zemi a její obyvatele. Zpočátku byla omezena také její komunikační schopnost, neboť bezpečně neovládala ani světové jazyky, natož například arabštinu. Měla však všeobecné kulturní znalosti a díky uměleckohistorickému školení specializovaný zájem o projevy orientální hmotné kultury, starožitnosti či umělecká řemesla. Kromě dopisů, které psala pravidelně po dvě léta širší rodině a přátelům, se tak jejím prostřednictvím dostaly do Čech příklady orientálního užitého umění (např. nábytek a koberce). Je však třeba dodat, že patrně i díky její duchapřítomnosti v době manželova tragického skonu, přibyly nakonec do rodinných sbírek také některé vzácné tisky a aegyptika, jež Cyril Dušek v době pobytu získal, ale nestihl již poslat domů. Jak vyplynulo z rozboru korespondence, jejímž prostřednictvím Pavla Dušková v letech pravidelně informovala své blízké a známé o zákulisí československé diplomatické mise v Egyptě, její první okouzlené dojmy prošly zpočátku radikální proměnou, aby se posléze ustálily na evropských standardech. Prvotní energické pokusy zabydlet si Orient zcela po česku ilustruje, včetně jejich nereálnosti, také následující úryvek z dopisu ze dne 15. února 1922: Když jsme prohlédli část těchto divů, zašli jsme do chaty Mariettovy, bývalého to bydliště badatele francouzského Marietta. Tato chata slouží nyní za útulek turistům a jsou tam také asi čtyři stoly, kde jsme se usadili spolu ještě s jinými výpravami Američanů a Francouzů. Jídlo nám chutnalo znamenitě, tak působí poušťový vzduch, také jeden z divů pouště. Po obědě jsme si zazpívali slovácké a české písničky a bylo to snad poprvé, co před slavnými pomníky tisíciletí třepotala se česká písnička nesměle a ostýchavě jak malé ptáčátko před orlem velikánem. 385 Na rozdíl od citovaného úryvku se Pavla Dušková po zbytek pobytu nevymezovala vůči starověkým egyptským památkám, ale vůči soudobým obyvatelům Egypta. Většinou je všechny označovala jako Araby (vnější cizí), i když z takového označení vyjímala, jak příslušníky zde usedlých evropských národností, mezi nimiž ovšem také rozlišovala, tak Američany. Zvláštní kapitolu pak tvořili příslušníci československé komunity, která byla vnitřně diferencována podle jazykových kompetencí ( umí asi Zvýraznila HH. ANM, fond Cyril Dušek, k. č. 1, sl. 40. Dopis P. Duškové rodině, ze dne 15. února 1922 (Káhira). 124

125 řečí, jen česky ne ) a nevyřčené etnicko-konfesní příslušnosti ( s fezy na hlavě a skobami místo nosu ). Problém integrace Židů, respektive Levantinců do národní komunity řešila v souladu s tradicí dobového českého antisemitismu, byli pro ni vnitřním cizím. Zajímavější však je, že pisatelka ve svých dopisech nikde nemluvila o Egypťanech, ani aktuálních úspěších egyptského národního hnutí. 386 Nezmínila se ani o egyptském ženském hnutí, přestože se o jeho počátcích mohla dozvědět z více zdrojů. Lze si snadno představit, že ji informace o ustavení Egyptské feministické unie (EFU) počátkem roku 1923 minula. 387 Na druhou stranu, z dopisu o audienci u egyptské královny v dubnu 1923 vyplývá, že zcela jistě věděla o konání kongresu Mezinárodní aliance pro volební právo žen (dále jen IWSA). Právě na květnovém kongresu IWSA v Římě byla EFU k alianci přičleněna a tři její zástupkyně zde proklamovaly cíle egyptského ženského hnutí. Po návratu do Egypta pak dvě z nich, Huda Ša c ráwí a Saiza Nabaráwí, při uvítání na káhirském nádraží odhalily své obličeje a symbolicky tak deklarovaly vstup do egyptského veřejného prostoru. Ba co víc, jejich fotografie s nezahalenými obličeji otiskla v květnu a červnu italská i egyptská média (francouzsky, anglicky i arabsky psaná). 388 Můžeme se tedy domnívat, že kdyby byla bývala královská audience o měsíc později, tématem hovoru prvních dam by se, alespoň v závěru, mohla stát tato mediální senzace. Takto lze, podobně jako v případě Tutanchamona, pouze spekulovat, že Pavla Dušková necítila potřebu všeobecně známé aktuality, jako například vyhlášení nezávislosti Egypta nebo odložení závoje egyptskými feministkami, komentovat. Rozbor dopisů však nabízí také další vysvětlení. Bez ohledu na oficiální společenské povinnosti, prožila Pavla Dušková dva roky v Egyptě, aniž by se dostala do bližšího kontaktu se zástupci (vyšších) středních vrstev a intelektuálních elit egyptské společnosti. Prostor mezi krajními póly společenského spektra (chudina, služebnictvo, drobní živnostníci ministři, královská rodina) vyplňovali v jejím případě buď členové československé krajanské komunity, nebo zástupci dalších ne-orientálních národů, 386 Právě v letech dosáhlo tří významných úspěchů: zrušení britského protektorátu a vyhlášení konstituční monarchie (1922), vyhlášení ústavy (1923) a jmenování Sa c d Zaghúla, vůdce národní strany Wafd, ministerským předsedou (1924). JŮNOVÁ MACKOVÁ a kol., Krásný, báječný, nešťastný Egypt!, s Francouzky psaný měsíčník L Egyptienne začala organizace vydávat až v roce Viz Margot BADRAN, Feminists, Islam, and Nation, s BADRAN, Feminists, Islam, and Nation,. s. 92n. O medializaci tohoto konkrétního případu odložení závoje viz pozn. 15. s

126 nečastěji však rodina (manžel, neteř, sestra, teta). Vzhledem k tomuto uspořádání se pak posilovaly spíše tradiční než moderní evropské vzorce jejího chování (viz například postavení služebné Růženy Bělinové), pro něž nenacházela v jiném kulturním okruhu alternativu. Zohledníme-li pokrokové smýšlení, k němuž se manželé Duškovi hlásili, je zřejmé, že Pavla Dušková ve svých dopisech reflektovala řadu paradoxů, které plynuly z nemožnosti dostát ideálům rovnosti a spravedlnosti ani v její vlastní domácnosti, natož pak ve veřejném životě. Zápasila nejen s tím, že v okolí nenacházela referenční skupinu, která by tyto hodnoty důsledně hájila a zastávala (snad s výjimkou některých Američanů a Američanek), ale také se svými jinými zvnitřněnými hodnotami. Například roli choti československého vyslance vnímala, v souladu se svým okolím (viz například manželovy nároky na pohodlí domova, představy příbuzenstva) i pod tlakem vnějších okolností (zejména neprofesionální přístup ze strany státu), spíše jako specifickou podobu přirozených ženských rolí manželky a hospodyně, než jako svého druhu profesi, která se řídí jasnými pravidly, tj. protokolem. Na stránkách korespondence pak řešila dilema, zda se s takto definovanou rolí paní vyslancové smířit spíše v tradičním duchu jako s nevyhnutelnou ženskou obětí, nebo jí, v duchu novém, přijmout jako společenské poslání. 389 Přestože by mnohé nasvědčovalo tomu, že Pavle Duškové byly tradiční hodnoty bližší, už jen fakt, že uvedené dilema reflektovala, vyznívá spíše pro sounáležitost s hodnotami moderními. Popisy statečného a oddaného plnění stále náročnějších úkolů vyvolávaly jak soucit s obětavou ženou, tak obdiv k ní. Přesto však pisatelka nevychází z dopisů ani jako oběť, ani jako (národní) hrdinka. Paradoxně právě v okamžiku, kdy ji současníci patrně nejvíce litovali, a zároveň nejvíce obdivovali, projevila značnou dávku (moderního) sebevědomí a podnikla řadu kroků ve svém vlastním zájmu. Ač tak i nadále činila pod tlakem okolností a ve jménu národním či rodinném, bylo zřejmé, že ji manželova smrt do jisté míry emancipovala. Ve zcela tradičním duchu hodlala zasvětit svůj život manželově památce. Neměla to však být vdovská oběť, ale služba národnímu hrdinovi. Odvozovala od něj i nadále svůj společenský status, ale již nemohl 389 Srovnej LENDEROVÁ a kol., Žena v českých zemích od středověku do 20. století, s. 96n. (Manželství), 310n. (Domácnost jako poslání). 126

127 tak jako ve výše citovaném dopise o návštěvě egyptských památek korigovat její obraz světa. 390 V dopise ze dne 15. ledna 1922 si tehdy Cyril Dušek přečetl i následující popis jedné z navštívených hrobek v Abúsíru: Pokojíčky poměrně malé, stěny zdobené nizoučkými reliéfy podivuhodné měkkosti a jemnosti linií. Na reliéfech zobrazeny jsou vždy výjevy ze života majitele tohoto domu; jsou tam rybáři lovící ryby a táhnoucí lodi po lanech, Egypťani krmící husy šiškami, Egypťanky vonící k lotosu. Muž, pán a vládce zobrazen je vždy symbolicky velkou postavou a žena jeho, malá postava krčící se u jeho nohou a držící ho vždy za nohu. Symbol ženatého člověka: ruce jsou volny, za nohu ho vždycky žena přitahuje. Nebo pán a vládce sedí si pohodlně na křesle a žena mu naproti hraje na harfu. Jak je to lidstvo v základě stále stejné, míjí věky, míjí staletí a vždy zůstává muž vládce velký a nedotknutelný a vždy žena drží se za nohu jeho nebo mu hraje. Tyto základní pojmy manželství nemůže vyhladit na světě ani milion let. 391 Země nerozluštěných problémů a ti druzí mezi východem a západem Zatímco Pavla Dušková, alespoň podle dochovaných zpráv, již do dalšího manželského svazku nevstoupila, Ludmila Matiegková manželství nikdy neuzavřela. Přesto se ani sedmatřicetiletá egyptoložka při své první cestě do Egypta bez pánského doprovodu neobešla. Na rozdíl od své předchůdkyně se však v lednu 1926 vypravila do země sfingy záměrně, aby si tak splnila svůj životní sen. Patrně díky známosti s bývalou paní vyslancovou se jí v tomto směru dostalo až nezvyklé podpory ze strany československé legace i krajanské komunity. 392 Teprve v Dér el-medíně však potkala prvního Čecha, s nímž mohla své odborné zájmy sdílet. Tři dny pak s egyptologem Jaroslavem Černým prolézali hrobky a chrámy v Luxoru. I proto patrně obsahují nadšené dopisy, které tehdy psala Aloisii Skořepové, jejíž zájem o (starověký) Egypt nebyl než výrazem přátelství k pisatelce, také řadu faktografických drobností. 390 Viz ANM, fond Cyril Dušek, k. č. 1, sl. 40. Dopis P. Duškové rodině, ze dne 15. února 1922 (Káhira). Korekce v textu dopisu lze podle písma i komentářů k obsahu připsat C. Duškovi. 391 Zvýraznila HH. ANM, fond Cyril Dušek, k. č. 1, sl. 40. Dopis P. Duškové rodině, ze dne 15. února 1922 (Káhira). 392 Například z těchto kontaktů na čsl. legaci či pobytu L. Matiegkové v káhirském hostinci u Alfonse, který byl oblíbeným místem také manželů Duškových, lze usuzovat, že svou první cestu L. Matiegková připravovala na základě doporučení a kontaktů od P. Duškové. 127

128 Avšak i z dalších pramenů vyplývá, že se Ludmila Matiegková do Egypta opakovaně vracela, aby si zde prohloubila své dosavadní egyptologické vzdělání. Vzhledem k tomu, že v prvním desetiletí 20. století nebyla na pražské univerzitě egyptologie samostatným oborem, studovala orientalistiku. Na kulturu starověkého Egypta se však i přesto specializovala a v letech vydala několik menších egyptologických prací. Když byl posléze ustaven pražský Egyptologický seminář, úzce s ním spolupracovala, ale její bádání si i nadále udržovalo soukromý charakter. Nic na tom nezměnily ani tři studijní cesty do Egypta v letech Splnila si tehdy sen navštívila nejdůležitější starověké památky i muzejní sbírky, viděla pracovat archeologickou expedici. Její ranou touhu, jít do země sfingy, do země mnoha nerozluštěných problémů a tam kopati a badati, 393 však již odvál čas. 394 Ba co víc, zejména popularizační práce, které v rozmezí let vydala, naznačují, že starověkým památkám, které ji do Egypta přivedly, začaly po prvotním nadšeném průzkumu vehementně konkurovat jednak středověké projevy arabské kultury, jednak život moderního Egypta. Z románu Záhada (1934) pak vyplývá, že druhá cesta, jež vedla přes Egypt až do Palestiny, rozšířila její zájmy také tímto směrem. Studijní cesty tedy, alespoň na poli popularizace Orientu, znovu oživily také historické, geografické a širší orientalistické školení Ludmily Matiegkové. Díky svému zájmu a akademickému vzdělání tak byla, na rozdíl od Pavly Duškové, na setkání s jinakostí Orientu lépe připravena. I z popisu jejích prvních dojmů je zřejmé, že se snažila zachovávat poučený odstup více či méně nezúčastněné pozorovatelky. Pomineme-li na okamžik její odborné práce, u nichž je takový přístup výchozím předpokladem, a jež se vesměs týkaly starověkého Egypta, nasvědčuje vše tomu, že byla pozorovatelkou vskutku bystrou a vnímavou. Každodenní život však neváhala kriticky a přísně posuzovat. Zejména v prvních dopisech, kdy se vyjadřuje na adresu Egypťanů, respektive černochů, s nimiž přišla ve své více méně turistické roli nejčastěji do styku, si mnohdy nezadala s výroky Pavly Duškové na adresu týchž 393 MATIEGKOVÁ, V objetí sfingy, s L. Matiegkové bylo v roce 1926 třicet sedm let a měla za sebou již více než desetiletou učitelskou kariéru. Bankovní úředník J. Černý, který byl o devět let mladší, usiloval na rozdíl od ní, o zapojení do archeologické práce již při svém prvním pobytu v Egyptě v roce Pro srovnání, V. Kálalové, která tou dobou již měsíc provozovala kliniku v Bagdádu, bylo osmadvacet let, když za svým badatelským snem do Iráku odjížděla a šestatřicet, když se vracela. Naopak P. Dušková čelila nové životní výzvě, jakou pro ni život v Egyptě představoval, až ve svých dvaačtyřiceti letech. 128

129 Arabů. V korespondenci z dalších dvou cest se pak o místních obyvatelích Egypta, s výjimkou úzké skupiny rezidentů a jejich přátel či obchodních partnerů, s nimiž byla v osobním kontaktu, již téměř nezmiňovala. Všechny její práce však naznačují, že podobně jako Pavla Dušková, myslela na své čtenářky, byť i jedinou adresátku dopisů, a čtenáře, víc než by se mohlo na první pohled zdát. Je zřejmé, že Ludmila Matiegková necestovala do Egypta za dobrodružstvím, ale hodlala zde především studovat doklady (starověkých) orientálních kultur. Na rozdíl od manželů Duškových neměla čas, a koneckonců asi ani finanční prostředky, aby se v Egyptě dlouhodobě usadila nebo pobývala v rezidenčních hotelech. Přesto však potřebovala odpovídající zázemí, a jak vyplývá také z dopisů pro Aloisii Skořepovou, svým způsobem domácké prostředí. Ponechme v rovině hypotéz, proč hrála v očích své nejbližší přítelkyně roli ženy samostatné, zároveň však, velmi zranitelné (zejm. zdravotně). Pravdou zůstává, že již během prvního pobytu v Egyptě zdomácněla mimo jiné proto, že se jí dostalo patřičné péče ze strany rezidentské rodiny Skákalových. Česko-japonský pár poskytoval Ludmile Matiegkové potřebnou oporu a při pobytech v Káhiře představoval její druhý domov. Jakkoli se jednalo o domácnost v orientální prostředí, kterou vedla rodilá, i když nikoli blízkovýchodní Orientálka, je zřejmé, že byla v naprostém souladu s dobovými českými standardy, s nimiž by Ludmila Matiegková a její blízká přítelkyně posuzovaly kupříkladu letní byt. Jak dokládá dopis z dubna 1927, tytéž středostavovské hodnoty vedly jednu i druhou stranu k zohledňování etnicko-kulturních odlišností, ale v zásadě měly shodné projevy: Odpoledne jsem chtěla jíti do koptického muzea, ale půjdu tam až zítra. Paní Skákalová si silně přála, abych se seznámila s paní Bigalskou (tou druhou Japonkou, chotí houslisty). Tak jsme se smluvily, že půjdeme všichni společně do Zoologické zahrady. Budu míti s sebou dvě Japonky a čtyři malá Japončata. Jsem na to zvědavá. Když to tak půjde dále, budu za chvíli mluvit jako Musil. Jen ještě nějaké ty velbloudice si tu koupím, a pak budu posílati své žactvo do Káhiry k svým stádům a svým přítelkyním Ito-San a Niko-San. Zapomněla jsem úplně. Paní Skákalovou nesmírně těšila má podobizna. Má ji vyloženou v salóně a každému ji ukazuje Zvýraznila HH. ANM, Jindřich Matiegka, 39, Dopis L. Matiegkové A. Skořepové ze dne 7. dubna 1927 (Káhira). 129

130 Zatímco Ludmila Matiegková se naoko chlubila kontakty s japonskou známou v Egyptě, Fusi Ito Skákalová vystavovala svým známým na odiv českou egyptoložku. Jak však dokládá citovaný úryvek, vše se odehrávalo v přátelském duchu a v kontextu multikulturního prostředí, o jehož tradice se Ludmila Matiegková zajímala především. V zájmu přátelství však musela dát občas přednost společenským povinnostem před badatelskou prací. V tomto ohledu je pochopitelnější, proč dopisy z druhé a třetí cesty do Egypta, určené Aloisii Skořepové, obsahují především informace z okruhu druhé domácnosti Ludmily Matiegkové v Káhiře a nedozvídáme se z nich téměř nic ani o badatelské práci, ani kontaktech s širší egyptskou veřejností. Stejně tak se zdá být případné i, povýtce ironické, srovnání s Aloisem Musilem. Jakkoli se proslulému orientalistovi nemohla Ludmila Matiegková v mnohém nikdy vyrovnat, a je otázkou, zda by o to vůbec stála, věnovala, stejně jako on, pozornost nejen vědecké, ale také popularizační práci. Široké veřejnosti (včetně dětí a mládeže) nenabízela Ludmila Matiegková ani homogenní, ani domestikovanou představu Orientu, ale pestrou škálu podob, které orientální realita vykazovala v prostoru i čase. Romantické představy uváděla na pravou míru, místní sociální a politické poměry hodnotila z hlediska historických a kulturních souvislostí. A i když se proto neubránila vysvětlování či výkladům, literární formy, které volila (například fiktivní cestopis, rozprávění s dětmi, milostný román), ji nutily k užívání dialogů. Nejen autentické popisy navštívených míst, ale především diskuse různých názorů a postojů, které na svých cestách zaslechla, četla v novinách nebo konzultovala se svým okolím, tak obohatily její cestovatelskou kořist rozmanitou (re)prezentaci orientálního života přelomu dvacátých a třicátých letech 20. století s exkurzy do historie a různých kultur. Přesto však zůstaly její (re)prezentace, podobně jako její zázemí v Orientu, na půl cesty mezi západem a východem. 396 Podobně jako Pavla Dušková byla Ludmila Matiegková v Egyptě obklopena především zástupci místních evropských komunit. A i když se na rozdíl od paní vyslancové 396 Rozbor Musilovy dobrodružné literatury viz Pavel ŽĎÁRSKÝ a Martina VESELÁ, Alois Musil s Adventure Books for Children, příspěvek na symposiu Egypt and Austria 2009, Národní muzeum v Praze, dne 23. září Na rozdíl od dobrodružných románů A. Musila mají popularizační texty L. Matiegkové spíše naučný, potažmo výchovný charakter. V cestopise jsou odborné výklady pisatelčina alter-ega spíše přerušovány krátkými rozhory s dalšími členy fiktivní společnosti; dětská kniha má ráz morality a v případě milostného románu střízlivě smýšlející autorka nakonec nedodržela základní pravidla žánru. Srovnej HAVLŮJOVÁ, Okouzlení Egyptem, 129n. 130

131 zajímala o veřejný život soudobého Egypta, neměla ani ona téměř žádné kontakty na egyptské střední vrstvy či intelektuály. Ve srovnání s Pavlou Duškovou jí také chyběla přímá zkušenost s vyššími, ať už diplomatickými nebo egyptskými kruhy. Tato omezení překonávala především teoretickým studiem, avšak, jak napovídá například román Záhada, některé hlasy a úhly pohledu zůstaly i přes veškerou snahu oslyšeny. V románu se například zabývala vývojem egyptského národního hnutí i řešením tzv. ženské otázky. 397 Z rozboru těchto pasáží však vyplynulo, že pokud už je s někým konzultovala, pak převážně se zástupci evropských usedlíků. 398 Mezi východem a západem se, obrazně řečeno, nacházela také židovská kultura, která sehrála v případě Ludmily Matiegkové roli kultury zástupné mnohem spíše než kultura arabská, jako tomu bylo u Pavly Duškové. Různé prameny, které v souvislosti se studijními cestami Ludmily Matiegkové vznikly, v tomto ohledu nabízejí (re)prezentace rozporuplné, mnohdy až kontrastní. Na jedné straně nalezneme v soukromé korespondenci, jež vykazuje z hlediska subjektivních zážitků nejvyšší míru autenticity, projevy vymezování se vůči Židům jako těm druhým. Naopak egyptologická studie Rozlišování plemen a jeho praktické důsledky ve starém Egyptě (1935) svědčí o tom, že se autorka snažila přistupovat k historické realitě objektivně a vědecky podloženými argumenty oponovat ideologicky zkresleným tvrzením rasismu a antisemitismu. Mezi soukromými a odbornými (re)prezentacemi Orientu se pak na pomyslné škále pohybovaly její populárně-naučné práce. Především výše zmíněný román Záhada dokládá, že Ludmila Matiegková promýšlela, jak na základě svých osobních zkušeností, tak na základě vědeckých teorií, nejrůznější aspekty fenoménu, s nímž byla na cestách konfrontována: židovské emigrace do Palestiny. V publikaci určené pro širokou čtenářskou veřejnost, a je třeba dodat, že zvláště ženskou, tak vlastně reflektovala důsledky evropského antisemitismu. 397 Pojmem ženská otázka je v této práci označována skupina témat, která byla diskutována v souvislosti s proměnami postavení a práv žen v modernizujících se společnostech. Konkrétní obsah debat souvisel s místními podmínkami. Vždy se však jednalo o dobu, kdy neuspokojivé postavení žen ohrožovalo stabilitu celé společnosti a zároveň byla v dané zemi taková politická konstelace, která tematizaci ženské emancipace vůbec umožňovala. Podle MALEČKOVÁ, Úrodná půda, s Dále HAVLŮJOVÁ, Vlasta Kálalová (Di-Lotti) a tzv. ženská otázka, s HAVLŮJOVÁ, Okouzlení Egyptem, Některé indicie však napovídají, že mohla mít k dispozici alespoň egyptský ženský tisk, nejspíš výše zmíněný francouzsky psaný měsíčník L Egyptienne, který vycházel od roku K tomu viz kapitola II./1. 131

132 Také z detailní analýzy korespondence vyplývá, že znevažující poznámky pronášela Ludmila Matiegková téměř výhradně na adresu evropských spolucestujících, u nichž se domnívala, respektive si po představení ověřila, že jsou židovského původů. 399 Mezi druhou a třetí cestou však prošly její (re)prezentace zřetelným posunem. Původní definice Židů jako těch druhých, které byly, jak jsme viděli také u Pavly Duškové, v souladu s dobovým českým smýšlením, nahradily formulace, jež svědčí nikoli o protikladném, ale o komplementárním vymezení jiného. 400 Ne náhodou již tehdy, tj. v prosinci 1928, uvažovala o napsání palestinského románu. 401 (Re)prezentace židovského jakožto toho druhého nepředstavovaly v případě Ludmily Matiegkové reakci na setkání s Orientem (vnější cizí), ale spíše projev latentní etnicko-konfesní nesnášenlivosti uvnitř kultury vlastní (vnitřní cizí). Zatímco Pavle Duškové posloužily i takové projevy na počátku pobytu k tomu, aby se v Egyptě cítila jako doma, Ludmilu Matiegkovou přivedlo nezaujaté, ve skutečnosti však historicky a sociologicky založené, studium orientální reality (tj. celé škály jiného v čase i prostou) k reflexi příčin a následků takových domácích projevů. Odtud zřejmě pramenily také změny v její (psané) řeči a chování. 402 Pro bono publico: Ideály humanitní nebo národní zájmy? V této souvislosti se nabízí srovnání také s reflexemi židovského, které lze zaznamenat ve výše sledované korespondenci a publikovaných textech Vlasty Kálalové. Ač tyto prameny dokládají, že i v jejím případě byla zástupnou především kultura arabská, je zřejmé, že její vztah k pacientům a pacientkám z bagdádské židovské komunity prošel rovněž svébytným vývojem. Nelze s jistotou říci, zda 399 Na rozdíl od Pavly Duškové nikdy nepoužívala opisy čerpající z tradiční fyziognomie. V jednom, obecném případě volila odkaz na kulturní příslušnost ( potomci Abrahamovi ), jinak používala citově zabarvené tvary podstatných jmen žid a židovka. U konkrétních osob pak posuzovala ne/očekávané kulturní praktiky (například čistota, pořádnost, slušné a tiché vystupování). Viz citace z dopisů výše. Dále také edice Dopisy z cest, in: HAVLŮJOVÁ, Okouzlení Egyptem, s Žíďata, jakkoli velmi ohledná, i židovici přistiženou ve společné umývárně, jak si zde pere nějaké prádlo (!), s nimiž sdílela lodní kajutu a společné prostory při druhé plavbě, nahradili židovička a židáčci, s nimiž si navzájem dělali společnost při plavbě třetí. Židáčci, totiž galantní cestovatelé Kraus a Vesecký, se kterými se pak stýkala ještě v Káhiře, jsou posléze označováni jako oba moji plzeňští chlapíci nebo oba moji kavalíři. Viz citace z dopisů výše. A dále edice Dopisy z cest, in: HAVLŮJOVÁ, Okouzlení Egyptem, s ANM, Jindřich Matiegka, 41, Dopis L. Matiegkové A. Skořepové napsaný ve dnech prosince 1928 (plavba z Benátek do Brindisi). 402 Srovnej edice Dopisy z cest, in: HAVLŮJOVÁ, Okouzlení Egyptem, s

133 podobně jako Pavla Dušková a Ludmila Matiegková čerpala také mladá lékařka z české maloměšťácké tradice nebo své nesympatie odvozovala až z ordinační praxe v Bagdádu. Každopádně, soudě podle jejího vyjádření z roku 1933, považovala právě místní židovské pacienty za nejméně ochotné podrobovat se bez otázek či protestů evropským léčebným postupům. Trvalo jí proto velmi dlouho než si u nich získala důvěru a naučila se trpělivě snášet, že nemohou za své vlastnosti a [ ] a nelze je posuzovati po evropsku. 403 Jak však naznačuje pohlednice, kterou Vlasta Kálalová zaslala Marii Tauerové z Jeruzaléma, přes který se po letním pobytu v Československu s manželem vraceli na podzim 1927 zpět do Bagdádu, evropská měřítka jí byla při rozlišování, tentokrát v rámci židovské kultury, stále nejbližší: Jer[uzalém] je vlastně mnohem zajímavější než jsem si jej představovala. Našla jsem tu také mnoho milých, učených Židů, kteří mi zas trochu paralyzovali nesympatické city, vyvolané Židy bagdádskými. Ale chudáci Arabové, ti tu pohoří. Od té doby, co se jim tu usazují Židé, ztrácejí všechno. Dnes jsem navštívila bibliotéku hebrej[ské] univerzity (řed[itel] Dr. Bergmann je z Prahy) 404 a zítra jedu k velkému muftimu. 405 Z úryvku vyplývá, že v souladu se svými kulturními sympatiemi a antipatiemi hodnotila Vlasta Kálalová také politickou situaci v Palestině. Zároveň však citovaná pasáž naznačuje, že tak jako v Bagdádě, i zde sledovala především československé zájmy a místní realitu posuzovala z odstupu, který jí otevřel cestu i ke kulturněpolitickým špičkám země. 406 Jakkoli neoficiálně, reprezentovala Vlasta Kálalová na 403 KÁLALOVÁ DI LOTTIOVÁ, Cařihradské a bagdádské kapitoly, s Samuel Hugo Bergmann ( ), pražský židovský intelektuál, člen sionistického spolku Bar Kochba, a knihovník pražské univerzitní knihovny. V roce 1920 emigroval do Palestiny, kde založil a do roku 1938 vedl Národní a univerzitní knihovnu v Jeruzalémě. Přednášel filosofii na zdejší Hebrejské univerzitě, jejímž byl v letech prvním rektorem. Ve svém filosofickém i politickém myšlení byl ovlivněn např. B. Bolzanem a M. Buberem, usiloval o mírové soužití Židů a Arabů po vzoru více národnostních států Evropy. Blíže viz například Jan FINGERLAND Jiřina, FLEISCHMANOVÁ, Hugo Bergmann z Prahy do čela slavné univerzity, Reflex, 2008, 19/44, s Jiří GABRIEL Jan ZOUHAR Helena PAVLINCOVÁ Josef KROB (ed.) Slovník českých filosofů [online] Katedra filosofie Filosofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Dostupné z < [9. května 2011]. 405 ZdrM NLK, Vlasta Kálalová Di-Lotti, 1711/22/72. Pohlednice V. Kálalová M. Tauerové, 14. září 1927 (Jeruzalém) 406 Podle zjištění A. Jůnové Mackové se V. Kálalová zastavila v Jeruzalémě na žádost Tomáše G. Masaryka. Věnovala [se] otázce založení radiového ústavu v Jeruzalémě. Ovšem celá tato záležitost nakonec nebyla realizována z finančních důvodů. Viz JŮNOVÁ MACKOVÁ a kol., Vlasta Kálalová Di-Lotti, Vlasta Kálalová Di-Lotti. Lékařská praxe v dopisech prezidentu Masarykovi a Marii Tauerové s. 14, pozn

134 Blízkém východě, podobně jako Pavla Dušková v Egyptě, Československo také v nejvyšších společenských kruzích. 407 Na rozdíl od Pavly Duškové však pobývala Vlasta Kálalová v Orientu z vlastní vůle, nezávisle na rozhodnutí druhých. Na svou cestu se cílevědomě připravovala a byla ochotna čelit pochybnostem i případným problémům, které s sebou takové rozhodnutí neslo. V tomto ohledu lze její motivaci přirovnat spíše k důvodům, které přivedly do Egypta Ludmilu Matiegkovou. Na rozdíl od soukromé egyptoložky však Vlasta Kálalová nesměřovala do Iráku proto, aby zde zkoumala (starověký) Orient jako takový. Hodlala zde realizovat lékařský výzkum, jenž měl usnadnit další hospodářské a kulturní kontakty Československa s orientálními zeměmi. Přehlédnuté texty naznačují, že svou činnost v Bagdádu sama posuzovala především z hlediska humanitárních a národních zájmů, zároveň je však zřejmé, že nerezignovala ani na zájmy individuální, potažmo rodinné. Nepochybně (také) díky výkonu lékařského povolání a délce pobytu se Vlastě Kálalové podařilo nejvíce se, v porovnání s oběma výše sledovanými krajankami, přiblížit alespoň některým kulturním komunitám, 408 s nimiž se v Bagdádu, nebo jinde na území Iráku stýkala. Od počátku se orientovala především na kulturu arabskou. A velmi brzy si proto vytvořila přátelské vazby na muslimské rodiny z (vyšších) středních vrstev, které tvořily také základ pozvolna budované irácké národní komunity. 409 V tomto ohledu vnímala stejně jako její arabští přátelé především negativní důsledky britské mandátní správy. Přestože přičiněním britské politiky Irák v roce 1921 vůbec vzniknul, 407 K tomu například SLÍPKA, Vzpomínka na Vlastu Kálalovou Di Lottiovou. O audienci u irácké královny viz Přes Bospor k Tigridu, s Podrobněji viz také kapitola II./ Alespoň pro základní představu o etnicko-konfesním složení irácké společnosti viz stručnou charakteristiku od H. Navrátilové a P. Přebindy: Šíitská oblast sahá k perským hranicím a zahrnuje převážně jih Iráku se svatými městy Nadžaf a Karbalá, sunnitská oblast je soustředěna na severu a hraničí s historickou Velkou Sýrií, Anatólií a Arábií. V rámci těchto náboženských skupin také nebylo a není etnické jednoty sunnitského vyznání jsou jak semitští Arabové, tak například indoevropští Kurdové. Ale například mezi Kurdy najdeme i rody, které se hlásí k šíitskému směru islámu. Navíc území dnešního Iráku vždy obsahovalo početné minority, například židovské a křesťanské a také stoupence synkretického vyznání jazídismu. Viz NAVRÁTILOVÁ PŘEBINDA, Přehled iráckých dějin v období působení Vlasty Kálalové Di-Lotti na Blízkém východě, in: JŮNOVÁ MACKOVÁ a kol., Vlasta Kálalová Di-Lotti, s Srovnej NAVRÁTILOVÁ PŘEBINDA, Přehled iráckých dějin v období působení Vlasty Kálalové Di-Lotti na Blízkém východě, in: JŮNOVÁ MACKOVÁ a kol., Vlasta Kálalová Di-Lotti, s

135 byl zároveň, zcela v duchu bývalých koloniálních zásad, jeho samostatný rozvoj regulován s ohledem na britské spíše než irácké národní zájmy. 410 Jak upozornili Hana Navrátilová a Petr Přebinda, nelze však při hodnocení britského mandátu ve dvacátých a na počátku třicátých let 20. století přehlížet problémy, které bylo třeba v Iráku řešit: Jednalo se o mladý, uměle vzniklý a konfesionálně i etnicky silně nejednotný stát, který měl jen velmi slabou ekonomiku závislou především na zemědělství. V zemi chyběly moderní komunikace, za tehdejšími standardy vyspělých zemí silně zaostávalo i vzdělání a zdravotní péče. Funkce, jejichž plnění se v dnešní době očekává od státu, tehdy suplovala solidarita v rámci širších rodin či etnokonfesionálních komunit. 411 Právě tato nestandardní situace a snaha o vybudování, respektive zkvalitnění základní infrastruktury státu, umožnila Vlastě Kálalové, aby v Bagdádu zahájila svou lékařskou praxi. Zároveň však z hlediska britských, ale také iráckých národních zájmů představovala konkurenci, na níž se postupně vztahovala stále přísnější ochranná opatření. Je zřejmé, že v tomto ohledu si Vlasta Kálalová idealizovala nejen arabskou, ale také evropskou kulturu. Přestože po celou dobu v Iráku hájila a prosazovala československé zájmy (tj. konkurovala), věřila, že má lékařská profese i vyšší poslání (tj. společensky prospěšné). S každou další uzdravenou pacientkou (i pacientem) bylo zřejmé, že tomu tak je, zároveň však takové povědomí, alespoň zdánlivě, začínalo a končilo v její ordinaci. Když musela sama ze zdravotních důvodů opustit Irák, věděla, že ke zlepšování vzdělání a zdravotní péče ve smyslu evropských standardů pozvolna dochází pod britským mandátem a navzdory tradičním hodnotám a zvyklostem iráckých komunit. 412 Právě proto však odmítala uvěřit, že by měla být z konkurenčních důvodů likvidována společensky prospěšná klinika. Až příliš dobře si uvědomovala, že 410 Srovnej: Nová britsko-irácká smlouva, která umožňovala ukončení mandátu a přijetí papírově samostatného Iráku do Společnosti národů, byla podepsána v červnu I přes výrazný odpor národně orientované opozice, jenž v nerovnoprávných podmínkách smlouvy oprávněně viděla jen další pokračování britské nadvlády, byla smlouva v listopadu 1930 schválena iráckým parlamentem. Poté následovala zdlouhavá rokování ve Společnosti národů, během nichž se Irák musel mj. zavázat k ochraně práv různých menšin žijících na jeho území. Nakonec se však celý proces podařilo dotáhnout do úspěšného konce a 3. října 1932 vstoupil Irák jako 57. řádný člen do Společnosti národů. Viz NAVRÁTILOVÁ PŘEBINDA, Přehled iráckých dějin v období působení Vlasty Kálalové Di-Lotti na Blízkém východě, in: JŮNOVÁ MACKOVÁ a kol., Vlasta Kálalová Di-Lotti, s Tamtéž. 412 Srovnej KÁLALOVÁ DI LOTTIOVÁ, Cařihradské a bagdádské kapitoly. Táž, O chorobách a zdravotních poměrech v Iráku. O participaci na zdravotních kurzech, resp. založení lékařské fakulty viz například SLÍPKA, Vzpomínka na Vlastu Kálalovou Di Lottiovou. 135

136 v takovém případě zůstane její největší zájmová skupina mimo dosah kvalitní zdravotní péče. A to i navzdory postupnému zlepšování celkové situace. Bude třeba ještě zkoumat, zda pod dojmem idealizaci arabské (středostavovské) kultury skutečně přehlížela, že se uvedená situace nezmění, dokud irácké ženy, bez ohledu na etnickokonfesní příslušnost, zůstanou zcela stranou všech rozhodovacích procesů. Suma sumarum Pavla Dušková, Ludmila Matiegková i Vlasta Kálalová byly ženami, o nichž lze i bez nadsázky říci, že tím či oním způsobem předběhly svou dobu. Pavla Dušková přibyla do Egypta v době, kdy zde sice již existovalo konzulární zastoupení a poměrně široká krajanská komunita, ale založení československého vyslanectví připadlo jako úkol teprve jejímu muži a jí. Díky jejich úsilí tak měla Ludmila Matiegková usnadněnu zejména první cestu do Egypta, ale nebýt časového předstihu, kdož ví, zda by se do země sfingy vůbec vypravila. Přínos jejího, byť soukromého, egyptologického studia a popularizační práce ocenil František Lexa mimo jiné tím, že ji navrhl za činnou členku československého Orientálního ústavu. 413 Byla zvolena v březnu 1930 a sluší se asi podotknout, že tak narušila dosavadní mužskou hegemonii v řadách ústavu. Necelý rok poté, přibyla do kulturního odboru žena další, Vlasta Kálalová Di-Lotti. 414 Jak poznamenala Adéla Jůnová Macková, kdyby se byla mladá lékařka tou dobou do Bagdádu teprve chystala, měla by šanci získat některé ze stipendií, jimiž Orientální ústav podobné projekty podporoval. 415 I když kdo ví? Vždyť po sedmi úspěšných letech v Orientu, kdy prokázala nejen své lékařské, ale také manažerské a reprezentační schopnosti, dosáhla jen na post činné členky v kulturním odboru. Jinými slovy, nestala se členkou řádnou, s právem hlasovacím a volebním, jež by měla povinnost nezištně se podílet na řízení odborné a propagační činnosti ústavu. 416 Tak daleko, zdá se, doba ještě nedozrála. 413 Viz HAVLŮJOVÁ, Okouzlení Egyptem, s Věstník Orientálního ústavu v Praze za desetiletí , Praha 1938, s JŮNOVÁ MACKOVÁ a kol., Vlasta Kálalová Di-Lotti, Vlasta Kálalová Di-Lotti. Lékařská praxe v dopisech prezidentu Masarykovi a Marii Tauerové, s Podle stanov Orientálního ústavu schválených 10. října 1930, Hlava II Členové, čl. 5 a 6. In Věstník Orientálního ústavu v Praze 1, Praha 1931, s

137 II. SONDY Druhá část předkládané práce představuje tři již publikované studie, avšak v zájmu logiky zpracování tématu je strukturována pouze do dvou kapitol. Některé pasáže pak doznaly výrazného doplnění a aktualizace. V kapitole první s názvem Orient v českých moderních ženských časopisech se zabývám dobovými reflexemi Orientu, které byly určeny převážně ženskému publiku. S ohledem na výsledky aktuálních studií o českých a egyptských emancipačních procesech se zaměřuji na pět základních otázek: Kdo byli autoři/ autorky článků? Čím se články nejčastěji zabývaly? Z jakých vycházely zdrojů? Čí hlas(y) reprezentovaly? A jak hodnotily ženskou emancipaci v orientálních zemích? V kapitole druhé, Orient ženskýma očima na příkladu Vlasty Kálalové Di-Lotti, pak zkoumám konkrétní dobovou reflexi, která byla zamýšlena pro prezentaci široké veřejnosti, a kladu si otázku, do jaké míry se v jejím případě projevilo, že ji vytvářela ženská autorka. V obou případech mi jde především o zmapování badatelských možností, které pro rozvoj kulturně historického studia (ženských) reflexí Orientu nabízí české prameny, které připívaly, respektive měly přispívat, ke kultivaci obecného povědomí o jiných kulturních okruzích. Obě studie chápu jako autonomní texty, které nevyžadují průběžné shrnutí. K jejich výsledkům se však vracím v závěru práce. První kapitola vychází z původně anglicky psané studie Orient and Modern Czech Women s Magazines, která vznikla na základě příspěvku pro mezinárodní symposium Egypt and Austria, jež se konalo v Praze na podzim Vznik a publikace textu byly podpořeny z výzkumného úkolu Českoslovenští vědci v Orientu Pro potřeby předkládané práce jsem však studii nejen přeložila, ale do značné míry upravila a rozšířila. Především s ohledem na čtenáře a čtenářky znalé českých historických reálií, nebylo třeba některé skutečnosti vysvětlovat, jindy bylo nutné upřesnit a rozvést přílišné generalizace. Rozšířila jsem také citace z dobových zdrojů a využila novou českou i zahraniční literaturu, jež v době vzniku studie buď teprve vycházela, nebo jsem ji ještě neměla k dispozici. I přesto se domnívám, že závěry, ke kterým jsem na 417 Hana HAVLŮJOVÁ, Orient and Modern Czech Women s Magazines, in: MACKOVÁ JŮNOVÁ, A. ONDERKA, P. (ed.) Crossroads of Egyptology: The Worlds of Jaroslav Černý, Prague: National Museum, 2010, s Grantová agentura ČR ( ) Českoslovenští vědci v Orientu č. 409/09/0295, hlavní řešitelka: Adéla Jůnová Macková. 137

138 základě dílčí obsahové analýzy českých moderních ženských časopisů Ženský obzor ( ) a Eva ( ) dospěla, je spíše pracovní a v budoucnu si vyžádají dalšího rozpracování. K tomu blíže ve třetí části práce Perspektivy: Meze a horizonty dalšího bádání. Ve druhé kapitole, jak jsem již předeslala, se vracím k příkladu Vlasty Kálalové Di- Lotti, respektive (re)prezentacím Orientu, které nabízí její cestopis Přes Bospor k Tigridu. Jakkoli nebyla Vlasta Kálalová, ani ve své době, jedinou ženou, která by podala písemné a obrazové svědectví o svém pobytu v Orientu, 419 nelze pominout skutečnost, že také ženský pohled činí z jejího vzpomínkového cestopisu velmi osobitý pramen. V první řadě měla díky svému povolání nebývale intimní vhled do ženského světa, který zůstával Evropanům obvykle nepřístupný. A za druhé, působila na Blízkém východě v době, kdy byla nejen v Československu, ale také v Turecku a Iráku na pořadu dne tzv. ženská otázka. Ať už chtěla nebo ne, byla právě pro své pohlaví, nucena k genderové reflexi sebe sama i svého (orientálního) okolí. Díky souboru soukromé korespondence, kterou vedla s blízkou přítelkyní Marií Tauerovou, bylo možné analyzovat, jak se proměňovaly názory Vlasty Kálalové na její vlastní ženskou roli, ale také její obecnější úvahy o roli žen ve společnosti. Dopisy, jejichž rozbor z hlediska proměny prvních dojmů jsem představila v první části předkládané práce, jsem zkoumala již v roce 2006 z hlediska reflexe tzv. ženské otázky. Výsledky zde, po nezbytných redakčních úpravách, publikuji pod názvem Nikdy jsme nebyly přítelkyněmi obvyklého ženského typu. Tzv. ženská otázka v dopisech Vlasty Kálalová (Di-Lotti) přítelkyni Marii Tauerové z let V roce jsem závěry této analýzy a výsledky teoretického studia, jež bylo spojeno s rozborem českých moderních ženských časopisů, využila jako základ pro genderově podmíněné tázání a čtení cestopisu Přes Bospor k Tigridu. Vznikla studie Orient ženskýma očima, jejíž mírně zkrácená verze byla zařazena do zde již mnohokrát citované kolektivní monografie Vlasta Kálalová Di-Lotti, česká lékařka v Bagdádu 419 Srovnej například HAVLŮJOVÁ, Okouzlení Egyptem. Joan REES, Women on the Nile. Writings of Harriet Martineau, Florence Nightingale and Amelia Edwards. London: The Rubicon Press A dale Mary HEALY, Depictions of Difference: Reviving the Forgotten French Women Orientalist Artist- Travellers. In: JŮNOVÁ MACKOVÁ, A. ONDERKA, P. (ed.) Crossroads of Egyptology. The Worlds of Jaroslav Černý, National Museum, Prague 2010, p Zkrácená a upravená verze studie Hana HAVLŮJOVÁ,Vlasta Kálalová (Di-Lotti) a tzv. ženská otázka. Analýza korespondence Vlasty Kálalové a Marie Tauerové z let Časopis Národního muzea. Řada historická. 2009, 178/1 2, s

139 ( ). Československé zájmy v Iráku v meziválečné době. Obě zmíněné studie, publikované s podporou Grantové agentury Akademie věd ČR, 421 jsem nyní spojila do kapitoly Orient ženskýma očima na příkladu Vlasty Kálalové Di-Lotti. Pro potřeby předložené práce jsem však doplnila společný úvod a závěrečné shrnutí. Vznikla tak ucelená případová studie, která naznačuje, jak vývoj tázání, tak předkládá dosavadní výsledky poznání. 421 GA AVČR ( ) Československé zájmy v Iráku v letech Životní příběh doktorky Vlasty Kálalové di-lotti. KJB , hlavní řešitelka: Adéla Jůnová Macková 139

140 1. Orient v českých moderních ženských časopisech Kapitolu věnovanou (re)prezentacím Orientu v českých moderních ženských časopisech nemohu začít jinak, než úryvkem, který mě, před několika lety, na možnost zkoumat ženské reflexe Orientu přivedl. V roce publikovala Ludmila Matiegková v časopise Ženský obzor na pokračování studii s názvem Královna Hatčepsut. V úvodu napsala: Poněvadž Hatčepsut zůstala dlouho utajena vědě, nestala se také hrdinkou žádného básnického plodu [...] Bohudík! Aspoň nebyly zkresleny její rysy [dobou] nesprávně chápající poslání samostatné ženy [...] A snad právě proto vábí mě Hatčepsut, [...] vábí mě z hlediska historického i feministického. Nebyla ovšem žádnou uvědomělou průkopnicí ženského osamostatnění, nebila se ani za žádný všelidský ideál [...] Jejím jediným cílem bylo uplatnění vlastní osobnosti, plné vyžití činorodého života, a využila k tomu všech příležitostí, jež jí poskytl její původ i tradice egyptské královny. Pozbývá proto snad něco ze své velikosti? [...] Tato obdivuhodná žena, jež prožila velká vítězství i velké porážky, jejíž jméno mělo zmizeti s povrchu zemského a jejíž dílo přece nebylo možno zničiti, má v sobě něco symbolického. Jakoby se v ní skrývalo proroctví moderní ženě v jejím emancipačním úsilí, jež také mělo své úspěchy, mělo a bude jistě ještě míti své porážky, ale dosáhne snad též konečného zdaru. 422 Jakkoli autorka na jednu stranu nezapřela historické školení, na stranu druhou je zřejmé, že neváhala interpretovat starověké historické skutečnosti pro potřeby liberálně založeného feminismu. Můžeme se ptát, zda tak činila pouze s ohledem na zaměření média, v němž svůj článek publikovala. Anebo, hodlala svým textem opravdu podpořit čtenářky, aby se nebály vzít životy do vlastních rukou? Víme, že její zájem o starověký Egypt byl zúročen odborným studiem. Měla však vůbec naději, že příběh královny Hatšepsovet, který neměl oporu v romantické tradici, zaujme potenciální čtenářky Ženského obzoru? 422 Ludmila MATIEGKOVÁ, Královna Hatčepsut, Ženský obzor, , 1 2, s

141 Prvotní tázání jsem v roce 2009 přetavila do dílčího výzkumu, který měl ověřit, zda jsou (re)prezentace Orientu v českých moderních ženských časopisech vůbec tématem hodným pozornosti. Díky grantové podpoře jsem pak předběžné výsledky mohla diskutovat na mezinárodní symposiu a posléze zpracovat s ohledem na širší kontext aktuálního domácího i zahraničního bádání. Jak jsem již předeslala, základem této kapitoly je anglicky psaná studie Orient and Modern Czech Women s Magazines (2010), 423 kterou jsem pro potřeby předkládané práce upravila a doplnila. 424 Ráda bych však ještě dodala, že právě tato studie byla prvním pokusem o přesnější vymezení základních teoretických konceptů, z nichž vychází i předkládaná práce. V tomto ohledu také poukazuji na možnost sledovat určitý proces zpřesňování pojmů i teoretických východisek v podkapitole Orient ženskýma očima, která na studii o reflexi Orientu v moderních ženských časopisech v mnohém navázala. Teoretický úvod: Ta druhá nebo stejná? Orient byl po staletí tématem, které evropská kultura rozmanitými způsoby reflektovala a které si svou popularitu uchovává dodnes. Výzkumy posledních desetiletí ukazují, že orientální témata ovlivnila evropskou architekturu, hudbu, visuální umění i literaturu, a v neposlední řadě také akademické myšlení. Ve studii Udržitelnost starověkého egyptského dědictví v Evropě: Otázky a inspirace z Velké Británie (2009) 425 jsem před nedávnem doložila, že například tzv. rosettská deska či Tutanchamonova mumie jsou pro (západní) média stále velmi atraktivními tématy. Zdá se, že na vzniku tzv. egyptománie, která opakovaně propuká i v českém prostředí, 426 měla zpočátku lví podíl především tištěná média. Podle Dicka Brainarda to byl právě článek v Courrier de l Egypt, díky kterému se veřejnost v roce HAVLŮJOVÁ, Orient and Modern Czech Women s Magazines. 424 Také ilustrační fotografie byly převzaty, ale zároveň doplněny. Viz Obr Hana HAVLŮJOVÁ, Sustainability of Egypt s Heritage in Europe: Issues and Ideas from Great Britain. In Lazar, I. (ed.) Egypt and Austria V.: Egypt s Heritage in Europe. Proceedings of the Symposium, September 7 10, 2008, Piran. Institute for Mediterranean Heritage, Koper 2009, p Viz například brněnská výstava replik Tutanchamon jeho hrob a poklad, říjen 2008 březen 2009, Titanic Hall, Brno. 141

142 dozvěděla o nálezu rosettské desky. 427 Ve dvacátých letech 20. století pak pravidelné zprávy o otevření a průzkumu dosud neporušené Tutanchamonovy hrobky v Daily Express odstartovaly novou vlnu (masového) zájmu o starověký Egypt. Nemalou roli ovšem sehrála i skutečnost, že se jednalo o tzv. sólokapra. Neboť, reportér Henry V. Morton si zajistil výhradní práva na informace dříve než oficiální korespondent Timesů, a byl tak jediným novinářem, který mohl sledovat průběh archeologických prací přímo v Luxoru. 428 Možná překvapivě, ale také na stránkách českých národně emancipačních novin a časopisů v 19. století, které se zaobíraly převážně domácími tématy, najdeme informace týkající se Orientu. Jak tedy plnily svou osvětovou úlohu? Podle Hany Navrátilové, která zkoumala reflexi starověkého Egypta v české kultuře přelomu 19. a 20. století, byly v českých časopisech jako Zlatá Praha, Květy či Osvěta publikovány nejpozději od sedmdesátých let 19. století cestopisné črty, zprávy o nových archeologických nálezech i recenze knih, které se týkaly (starověkého) Egypta. 429 Z uvedeného vyplývá, že také moderní české časopisy mohou být pro studium dobových reflexí Orientu, respektive českého orientalismu zajímavým pramenem. Přihlédneme-li pak zvláště k ženským časopisům, vyvstanou před námi i další otázky a problémy. Jak naznačila na přelomu třetího tisíciletí mezinárodní srovnání, gender stejně jako třída, rasa, etnikum nebo náboženské vyznání byl vždy důležitým protinebo spoluhráčem nacionalistických diskursů. 430 Je tedy možné předpokládat, že pokud byl v českých moderních ženských časopisech Orient zpřítomňován, odehrávaly se tyto (re)prezentace přinejmenším v průsečíku myšlení o ženách a národě. Vezmeme-li v potaz jejich genderové aspekty, jak se potom promění naše porozumění českým reflexím Orientu, respektive českému orientalismu? 427 Rick BRAINARD, 18 th Century Discoveries. 18 th Century History [online] Prairie Hearth Designs Available from < [17 May 2010]. 428 Podle Henry Vollam Morton [online] Wikimedia Foundation, Inc. Available from < [17 May 2010]. V kapitole věnované Pavle Duškové jsme se také zmínili o úmrtí Lorda Carnavorna, kterému se pochopitelně dostalo další mediální pozornosti. 429 Hana NAVRÁTILOVÁ, Egyptian Revival in Bohemia : Orientalism and Egyptomania in Czech Lands, Set Out, Prague 2003, p Jitka MALEČKOVÁ, Úrodná půda. Žena ve službách národa, ISV, Praha Ida BLOM Karen HAGEMAN Catherine HALL (ed.) Gendered Nations. Nationalism and Gender Order in the Long Nineteenth Century, Berg, Oxford

143 Je nasnadě, že takto komplexní otázka vyžaduje nejprve předběžnou úvahu o vazbách mezi genderem a orientalismem. Přestože Edward Said považoval orientalismus za výrazně (ne-li přímo výlučně) mužský způsob vnímání světa, který pohlížel na sebe i předmět svého zájmu se sexistickými klapkami na očích, 431 některé studie naznačují, že v rámci orientalistického diskursu lze zaslechnout i ženské hlasy. 432 Jak ukázala první část práce, našli bychom mezi nimi také hlasy Pavly Duškové, Ludmily Matiegkové nebo Vlasty Kálalové Di-Lotti. Zdá se však, že alespoň dvě posledně jmenované byly za určitých podmínek ochotny překonat národní, etnické, kulturní či náboženské rozdíly a jednat ve prospěch orientálních žen. Metaforicky řečeno, namísto té druhé viděly skrze závoj kontrastních představ, myšlenek, osobností a zkušeností 433 tu stejnou. Jakkoli mohlo být takové žensky zdůvodnitelné jednání spíše výjimkou než pravidlem, vždy již svým způsobem podrývalo hierarchický princip alterity, který byl podle Edwarda Saida základem orientalismu coby mužské domény. 434 Také Jitka Malečková v kontextu studia moderních osmansko-tureckých diskursů o ženách a národě zpochybnila nezbytnost definování jiného jako toho druhého. Podle ní se výzkumy soustředí na analýzu diskurzu mocensky či kulturně privilegované a silnější většiny, především proto, že koncept druhého má výrazně politické kořeny a implikace. Jeho výsledkem je obvykle marginalizace odlišných jednotlivců, skupin nebo společností (méně privilegovaných a často považovaných za méněcenné). 435 Nicméně, v kontextu osmansko-turecké říše i dalších národů na okraji Evropy, bylo podle ní možné zaznamenat, že tento koncept fungoval i opačným směrem. Také v českých zemích, v Polsku nebo Řecku se těmi druhými stávaly nejvyspělejší země na západě Evropy. 436 Stereotyp morálního úpadku Západu, v němž hrály důležitou roli všeobecně rozšířený egoismus a nemorální chování žen, umožňoval, podle Jitky Malečkové, (materiálně) zaostalým zemím, aby si definovaly svou národní identitu, a zároveň dosáhly morálního vítězství nad západními státy Edward. W. SAID, Orientalism. London: Penguin Books 2003, p Srovnej například REES, Women on the Nile. A dale HEALY, Depictions of Difference: Reviving the Forgotten French Women Orientalist Artist-Travellers. 433 SAID, Orientalism, p SAID, Orientalism, p MALEČKOVÁ, Úrodná půda, s MALEČKOVÁ, Úrodná půda, s MALEČKOVÁ, Úrodná půda, s

144 Jitka Malečková obrácením perspektivy ukázala, že princip toho druhého je relativní, nebo-li, že je vždy už vázán na konkrétní historické, kulturní a sociální podmínky a procesy. Navíc tím, že zohlednila perspektivu z okraje Evropy zpochybnila bipolární pohled na problematiku národa a genderu, [ ] a apriorní oddělování ovládajících a ovládaných, vyspělých a zaostalých, Západu a Východu, 438 a překročila limity Saidova orientalismu. Avšak, z hlediska generové perspektivy, analyzovala stejně jako Edward Said pouze muži vytvářený diskurz. Činila tak autorsky, v souladu s cíli své práce Úrodná půda: Žena ve službách národa (2002): Tato kniha se snaží odpovědět na otázku, jakým způsobem byly ženy začleňovány do nové představy národního společenství, případně jak z ní byly vylučovány. Protože ženy neměly zpočátku možnost podílet se na vytváření této představy, zaměřuje se na diskurzy mužů. Sleduje, jaké místo připisovali muži ženám, jakou funkci plnily obrazy žen v konstrukci národa a ve vytváření moderní společnosti. 439 Z takto vymezeného předmětu zájmu vyplývá, jak ostatně Jitka Malečková sama v závěru konstatuje, že řadě otázek se její výzkum nevěnoval. Stranou zůstaly především vztah mezi diskusemi a realitou života žen a také názory žen samotných. 440 Z dosavadního přehledu lze proto vyvozovat, že na poli badatelského zájmu o (re)prezentace Orientu existuje prostor minimálně pro dílčí studii, která by byla vedena z ženské perspektivy a přispěla k analýze obecných i genderových aspektů takových (re)prezentací. S ohledem na rozsah kapitoly však zaměříme pozornost především na (re)prezentace Egypta a vzorek moderních českých ženských časopisů, které nám umožní oživit ženské hlasy. 441 Dříve je však třeba vyřešit ještě jednu předběžnou otázku: Jaký vliv bude mít na naše porozumění reflexím Orientu, potažmo orientalismu, pokud vezmeme v potaz hlasy moderních českých žen? Obecně lze konstatovat, že součástí modernizace české společnosti byl feminismus stejně tak, jako ostatní emancipační procesy včetně nacionalismu, socialismu nebo sekularismu. Koncepty rovnosti a individuality byly vyvažovány koncepty různosti a kolektivity. Přihlédneme-li však k otázkám genderu a národa, zdá se, že národotvorné 438 MALEČKOVÁ, Úrodná půda, s Zvýraznila HH. MALEČKOVÁ, Úrodná půda, s MALEČKOVÁ, Úrodná půda, s Beth BARON, The Women s Awakening in Egypt.Culture, Society, and the Press. New Haven: Yale University Press 1994, s

145 procesy měly pro ženy přinejmenším ambivalentní důsledky. Podle Jitky Malečkové se v rámci těchto procesů ženy stávaly jednak předmětem idealizace, jednak marginalizace. 442 Na jedné straně sloužily zároveň jako symboly velké národní minulosti i slibné budoucnosti. Na straně druhé jim byla upírána občanská a politická práva. Nicméně, z komparací Jitky Malečkové vyplynulo, že diskuse o ženách na okraji Evropy ve srovnání s Evropou západní vytvářely, především prostřednictvím jejich účasti v národním hnutí, potenciálně větší možnosti pro aktivitu žen. Přestože diskuse měly jen minimální dopad na okamžité změny v každodenním životě žen, tradice debat o ženách a národě se později promítla i do představ o uspořádání společnosti v novém národním státě. 443 Avšak, jak ukázala Jana Burešová v obsáhlé studii Proměny společenského postavení českých žen v první polovině 20. století (2001), také v rámci demokratického režimu prvorepublikového Československa si prosazení sociálního smíru v oblasti genderové rovnosti vyžádalo značnou energii. Přestože ústava zaručovala mužům i ženám stejná občanská a politická práva již od roku 1920, bylo zapotřebí občansko-politické aktivity nejrůznějších (ženských) spolků a institucí, aby se podařilo rovnoprávnost prosadit nejen v rámci dalších právních norem, ale také v každodenním životě společnosti. Od roku 1923 začala navíc zastřešující organizace liberálních ženských spolku (Ženská národní rada) koordinovat svou činnost s obdobnými mezinárodními sdruženími, například Mezinárodní ženskou radou nebo, výše již změněnou, Mezinárodní aliancí pro volební právo žen a rovná občanská práva. 444 Právě na základě mezinárodních srovnání dospěla Ida Blom k závěru, že tam, kde byli jednotlivci na základě genderu, třídy, rasy a/nebo náboženského vyznání vylučováni z národní komunity, hledaly marginalizované skupiny podporu a možnost identifikace za národními hranicemi. 445 Je zřejmé, že také české členky Mezinárodní ženské rady, stejně jako tisíce dalších středostavovských žen po celém světě, hledaly podporu u žen 442 MALEČKOVÁ, Úrodná půda, s MALEČKOVÁ, Úrodná půda, s Jana BUREŠOVÁ, Proměny společenského postavení českých žen v první polovině 20. století, Olomouc: University of Palacký in Olomouc 2001, s Ida BLOM, Gender and Nation in International Comparison. In: BLOM, I. HAGEMAN, K. HALL, C., (ed.) Gendered Nations. Nationalism and Gender Order in the Long Nineteenth Century. Oxford: Berg 2000, p

146 jiných národností, s nimiž mohly sdílet tentýž pocit vyloučení z vlastního národa. 446 Jinými slovy, v rámci těchto souvislostí se můžeme ptát, zda v takovém případě Češky nevyhledávaly Orient spíše proto, aby zde našly podporu skrze nalezení stejného, spíše než zobrazení toho druhého. Nebo preferovaly svou národní (či evropskou) identitu spíše než tu ženskou? Odpovědi na tyto dvě hlavní otázky by měl přinést výzkum (re)prezentací Orientu, respektive Egypta, ve vybraných českých ženských časopisech z první poloviny 20. století. Kontext pro obsahovou analýzu vytvoří srovnávací přehled relevantních emancipačních procesů, které probíhaly v egyptské a české společnosti nejpozději od druhé poloviny 19. století. V rámci přehledu a na závěr analýzy pak bude věnována detailní pozornost dvěma dvojjediným symbolům Orientu i ženského hnutí: závoji a (harémovým) kalhotám. Od osmanské říše k Egyptu Podle Beth Baron jsou počátky egyptského nacionalismu tradičně spojovány se třemi obdobími egyptských dějin 19. století: vládou Muhammada c Alího ( ), c Urábího povstáním ( ) a antiimperialistickým hnutím v devadesátých let 19. století. 447 Beth Baron však doložila, že původ moderního egyptského národa vězí svými kořeny v hlubších sociálních změnách, které probíhaly po celé dlouhé 19. století. Hlavní roli v procesu utváření egyptského národa sehrál, podle ní, zánik harémového otroctví. 448 A protože mezi otroky v Egyptě 19. století převažovaly ženy, lze snadno dospět k závěru, že egyptské národní hnutí se s ženským hnutím se navzájem překrývalo BLOM, Gender and Nation in International Comparison, p Srovnej JŮNOVÁ MACKOVÁ, A.a kol., Krásný, báječný, nešťastný Egypt!, s Beth BARON, The Making of the Egyptian Nation. In BLOM, I., HAGEMAN, K. and HALL, C., eds. Gendered Nations. Nationalism and Gender Order in the Long Nineteenth Century. Oxford: Berg 2000, p Pro oblast dnešního Turecka srovnej MALEČKOVÁ, Úrodná půda. 146

147 Při studiu moderního egyptského nacionalismu je však třeba zohledňovat ještě dva důležité aspekty nově se utvářejícího společenství Egypťanů, totiž etnickou a náboženskou identitu. Podle Beth Baron umožnil zánik harémového otroctví poegyptštění osmansko-egyptských elit, neboť se ve stále větším poměru propojovaly rodinnými vazbami s místní populací. 450 Nicméně, v rámci procesu homogenizace společnosti, který je charakteristickým znakem každého národního sjednocování, musely nové elity čelit i nadále etnickým bariérám. Například Koptové byli do nově představovaného národa zahrnuti, Čerkesové, Syřané a další byli vylučováni. Zvláštním případem pak byli Sudánci, kteří měli být do národa včleněni, ale v podřízeném postavení. Nový egyptský národ neměl být vybudován na základě tradičních multietnických domácností, které zahrnovaly konkubíny, eunuchy i otrokyně, ale spíše na bázi koptských a muslimských středostavovských rodin, které pocházely z egyptského území. 451 Při formování egyptské národní identity pak, podle Beth Baron, hráli důležitou, řekněme přímo konstitutivní úlohu, zejména Koptové. Opírali se totiž o tvrzení, že jsou přímými potomky starověkých Egypťanů z faraónských časů, a zdůrazňovali, že jsou proto skutečnějšími Egypťany než historicky mladší arabští dobyvatelé. Díky tomu umožňovali rodící se národní komunitě objevit a vytěžit minulost. 452 Přestože byli křesťany, většina Koptů v 19. století hovořila arabsky a s muslimy sdílela i řadu tradic a zvyklostí. Výhodou bylo, že neusilovali o vytvoření samostatného státu a různé vrstvy koptského společenství projevovaly stále větší ochotu následovat nacionální výzvy. 453 Odkazy na zlatý věk doby faraónské však na počátku 20. století neobohatily pouze egyptskou národní, ale také feministickou rétoriku. Například Malaka Sa d, koptská editorka ženského časopisu Něžné pohlaví v roce 1908 napsala: V dobách, kdy ženy v jiných zemích žily stále ještě v otroctví a bídě, Egypťanky se již zabývaly vědou, byly kazatelkami a vládly říši. 454 Rodinné metafory jako synové faraónů nebo matky národa, jež byly odvozovány ze skvělé starověké minulosti, pak užívali všichni 450 BARON, The Making of the Egyptian Nation, p BARON, The Making of the Egyptian Nation, p BARON, The Making of the Egyptian Nation, p BARON, The Making of the Egyptian Nation, p Malaka SA D, al-mar a fi Misr. al-jins al-latif [Něžné pohlaví] 1908, 1, Cituje BARON, The Making of the Egyptian Nation, p

148 egyptští nacionalisté bez ohledu na gender či náboženskou příslušnost. 455 Jak však ukázaly rozbroje mezi koptskými a muslimskými komunitami na počátku 20. století, také mýtus o nepřetržité národní tradici od starověku do moderní doby, který po určitou dobu umožňoval integrovat paměť Koptů i muslimů do jednoho souvislého příběhu egyptských národních dějin, měl své meze. Kamenem úhelným, kamenem úrazu, se stala tzv. ženská otázka, která, podle Beth Baron tříbila kulturní názory i symbolické významy egyptského nacionalismu. 456 Kontroverze kolem ženského vzdělání, práce, odloučeného života, zahalování, manželství či rozvodu sytily egyptskou národní diskusi od přelomu 19. a 20. století. A podle zjištění Beth Baron se egyptské intelektuálky nejenže podílely na formování těchto debat, ale přispěly také k vytvoření některých symbolů, jež byly nejen s egyptskou ženskou otázkou od té doby spojovány. 457 Například editorka Ženského pokroku, jednoho z nejstarších islamistických ženských časopisů publikovaných v Egyptě, Fátima Rašíd v roce 1908 ve svém článku Nacionalismus a ženy, prohlásila: Náš závoj není příčinou nemohoucnosti, která by nás zatěžovala. Spíše je příčinou našich radostí. A my si je budeme hýčkat a dělat vše zpoza milovaného závoje, který je naším symbolem a symbolem našich matek a babiček. 458 (Re)prezentace Orientu I: Závoj Zatímco pro náboženské nacionalisty se stal, podle Beth Baron, závoj znakem skromnosti a morálních ctností, [ ] světsky orientovaní nacionalisté jej přijali jako kulturní symbol s naprosto jiným významem. 459 V roce 1919, například, noviny s případným názvem Odhalení vyjádřily svou podporu osvobození žen z řetězů ignorance a nepřijatelných tradic. 460 A protože ženy bojovaly jak v náboženském, tak 455 BARON, The Making of the Egyptian Nation, p Podrobněji viz BARON, The Women s Awakening in Egypt. 456 BARON, The Making of the Egyptian Nation, p BARON, The Making of the Egyptian Nation, p Fatima RASHID, Kalima an al-hal al-hadira [Nacionalismus a ženy]. Tarqiyat al-mar'a [Ženský pokrok] 1908, 1, 76. Cituje BARON, The Making of the Egyptian Nation, p BARON, The Making of the Egyptian Nation, p Tamtéž. B. Baron cituje noviny al-sufur, jejichž název překládá do angličtiny jako Unveiling. Je to slovní hříčka, kterou se mi nepodařilo přeložit do češtiny lépe. Veil = angl. závoj. 148

149 v sekulárním táboře nacionalistů, závoj se stal spornou metaforou pro ctnost i zaostalost. 461 V roce 1909, na jedné z prvních veřejných přednášek, které pořádaly, na půdě ženského klubu národní strany v Káhiře, 462 ženy pro ženy, se k otázce závoje a zahalování pro obojí lze užít termín hidžáb vyslovila Bahithat al Badiya, 463 která bývá považována za první egyptskou feministku. Vzhledem k tomu, že jde v této práci o první pohled ze strany Orientu, respektive jeden z prvních egyptských ženských hlasů, který, jak uvidíme níže, bylo možné zaslechnout i v českých zemích, je citace obsáhlejší. Muži nás kritizují za to, jak chodíme oblékané na veřejnosti. A mají pravdu, protože my opravdu překračuje meze zvyklostí a slušnosti. Hájíme se, že chodíme zahalené, ale nejsme ani řádně zakryty, ani bez závoje. Nehoruji proto, aby se vrátily závoje našich babiček, protože ty byly, popravdě, pohřbeny zaživa, nikoli správně zahaleny (hidžáb). [ ] Na druhou stranu neobhajuji, jako Evropané, ani odložení závoje, ani společný život s muži, protože to by nám jen uškodilo. [ ] Imámové mají na otázku hidžábu různé názory. [ ] Já věřím, že nejlepší způsob, jak se oblékat na veřejnosti je zakrýt si hlavu šátkem a obléct si šaty typu evropského pláště do deště, zakrýt celé tělo až po paty a rukávy mít dlouhé až k zápěstí. Někdo mi říkal, že se tak dnes oblékají ženy v Istanbulu, když jdou nakoupit do sousedství. Ale kdo nám zaručí, že takové oblečení nebudeme zase zkracovat a utahovat až z něj uděláme úplně jiné šaty? [ ] Kdybychom byly bývaly od dětství vychovávány k tomu, abychom se obešly bez závoje, a naši muži 461 BARON, The Making of the Egyptian Nation, p Stranu al-umma [Národ] založil v roce 1907 Ahmad Lutfi as-sajjid ( ), který patřil k předním pro-západně orientovaným egyptským intelektuálům. Založil a vydával noviny al-jarida.blíže viz Ahmad Lutfi as-sajjid, in Dcery a synové Nilu [online] Centrum blízkovýchodních studií Západočeské univerzity v Plzni. Dostupné z: < [11. května 2011]. 463 Bahithat al Badiya, vl. jm. Malak Hifni Nasif ( ) pocházela z muslimské pro-reformní káhirské rodiny, stala se učitelkou. Přednášela mj. na pátečních kurzech, které pro ženy organizovala egyptská univerzita v Káhiře. Její proslovy byly publikovány v liberálním tisku al-jarida [Noviny], posléze vydány souborně Al-Nisaiyat (1910) [Ženské texty]. Poté, co se provdala za Abd al-sattar al- Basila, náčelníka beduínského kmene al-ramah, přestěhovala se do oázy Fajjúm, odkud pocházel. Teprve po sňatku zjistila, že je jeho druhou ženou a vzal si především proto, aby zajistil dceři z prvního manželství vzdělání. Na základě svých osobních zkušeností se stala obhájkyní práv provdaných žen a vyslovovala se proti polygamii. Jak ukazuje také citovaná přednáška, postupně zformulovala základní problémy života a postavení žen v egyptské společnosti, které podle ní bránily modernizaci. V roce 1911 obeslala Egyptský národní kongres v Heliopoli požadavky na téma změn, které měly podle ní problémy řešit. Byly čteny jejím jménem, ale v zastoupení. Uspěla pouze žádost na prohloubení (náboženského) studia mladých dívek. Podle BADRAN COOKE (ed.) Opening the Gates, p. 134, 227n. BARON, The Women s Awakening in Egypt,p

150 na to byli připraveni, souhlasila bych, aby odložily závoje ty, které chtějí. Ale národ na to ještě není zralý. [ ] Zahalování nám [však] nesmí bránit v tom, abychom mohly dýchat čerstvý vzduch nebo si koupily to, co potřebujeme. Nesmí nám bránit ve vzdělávání, ani negativně ovlivňovat naše zdraví. Proč bychom si po práci, když nemáme zahradu, nemohly vyjet za město trochu se projít? Vždyť čerstvý vzduch byl stvořen pro všechny, nejen pro muže. Ale, měly bychom se chovat rozvážně, nechodit na procházky samy, vyvarovat se klevetám. 464 Je zřejmé, že zahalování bylo pro egyptské feministky již na počátku 20. století tématem. Na příkladu Hudy Ša c ráwí a Saizy Nabaráwí jsme také viděli, že v roce 1923 dokázaly velmi zřetelně využít i jeho symbolický potenciál. Ve skutečnosti však nikdy za jeho odstranění programově nebojovaly. 465 Důležitějšími tématy pro ně byly přístup žen ke vzdělání, změna osobního statusu nebo sociální blahobyt. Zahalování coby problém se, podle jejich zkušeností, dotýkalo především žen z městských středostavovských vrstev. Valná většina ostatních čelila tvrdým životním podmínkách egyptského venkova rovnoprávně s muži. 466 Teprve ve dvacátých a třicátých letech 20. století, kdy egyptské feministky prosazovaly rozšíření sociálních, politických a ekonomických příležitostí, pro ženy, se také individuálně rozhodovaly, zda závoje odloží či nikoli. 467 Naopak, v Turecku nebo Íránu se otázka zahalování dostala mimo jakoukoli diskuzi, neboť byla, jakožto součást modernizačních programů ve třicátých a čtyřicátých letech 20. století, direktivně rozhodnuta na státní úrovni. 468 Podle Charlotte Weber bylo spojování adekvátního společenského postavení s viditelnou přítomností žen na veřejnosti charakteristické především pro západní feminismus. Není proto divu, že pro západní aktivistky představoval závoj znepokojivý indikátor sociální nerovnosti. 469 Nicméně tím, že si jeho odstranění vytkly jako podmínku ženské emancipace, přijaly alespoň z hlediska (muslimských) 464 Zvýraznila HH. BADRAN COOKE (ed.) Opening the Gates, p Viz WEBER, Ch. E., Making Common Cause? Western and Middle Eastern Feminists in the International Women s Movement, Dissertation. Graduate School of The Ohio State University, Ohio 2003, p. 45. BADRAN, M., Feminists, Islam, and Nation. Gender and Making of Modern Egypt, Princeton University Press, Princeton 1995, p BADRAN, M., Feminists, Islam, and Nation, s WEBER, Making Common Cause?, p Tamtéž. Srovnej například MALEČKOVÁ, Úrodná půda, s. 214 (Turecko). Věra VOJTÍŠKOVÁ, Postavení žen v íránské a saúdské společnosti, Člověk. Časopis pro humanitní a společenské vědy, 2009, č. 15, s. 14. Dále také kapitola III./ WEBER, Making Common Cause?, p

151 společností v Orientu koloniální rétoriku pozdního 19. století. Tehdy se stal v Evropě závoj symbolem útlaku muslimských žen, za jehož odstranění bylo třeba i bojovat. Jinými slovy, dalším dobrým důvodem, proč tu či onu (muslimskou) zemi ovládat či spravovat. 470 Důsledkem takové argumentace pak, podle Charlotte Weber, nabyl závoj nový význam zejména pro muslimské věřící, ať už muže nebo ženy. Nehledě na to, zda praktiku hidžábu obhajovali nebo odmítali, stala se, chtě nechtě, symbolem nejen jejich náboženské, ale také národnostní identity. Pakliže tedy západní feministky, v zájmu ženské solidarity, horovaly pro osvobození muslimských žen od jejich závojů, stávaly se v očích muslimské společnosti nevyhnutelně podezřelými z útoků na národnostní a náboženskou integritu muslimské komunity. 471 Ba co víc, jak jsem viděli také na citovaných příkladech Fátimy Rašíd nebo Bahithat al Badiya, správný výklad islámu, proti němuž ať už právem nebo ne evropské útoky (vč. feministických) v konečném důsledku směřovaly, byl hlavní oporou argumentace islámských feministek. 472 Pohled z Evropy na počátku 20. století byl však, zdá se, mnohem méně vypjatý. Jak naznačuje jeden z článků, který se v době, kdy Bahithat al Badiya přednášela v zastoupení ženské požadavky mužské části egyptské národní komunity, vyskytl v pokrokovém ženském tisku, kritizované praktiky útlaku muslimských žen se mohly v evropském kontextu stávat vyhledávaným způsobem, jak oživit módní trendy. V roce 1911 časopis Ženský obzor napsal: Dle zprávy z Cařihradu šejk el Islamát vydal provolání, v němž zakazuje se mohamedánským ženám nositi moderní šaty a v němž se ji dle náboženských předpisů přísně přikazuje, aby chodily zahaleny v závojích. Naproti tomu evropské dámy zahalují si obličej svůj hustým bílým závojem a to tak těsně, jako kdyby šlo o skrývání zohyzděného obličeje Tamtéž. 471 WEBER, Making Common Cause?, p Srovnej BADRAN, M., Feminists, Islam, and Nation. BADRAN COOKE (ed.) Opening the Gates. WEBER, Making Common Cause? Rozpory, které tato protichůdná argumentace vyvolala v rámci mezinárodního ženského hnutí, nastiňuji v kapitole III./ Mohamedánské ženy a evropská móda, Ženský obzor, 1911, č. 6, s. 19. Srovnej prezentaci tzv. ženské otázky v tureckém kontextu v Humoristických listech Za upozornění děkuji Václavu Fronkovi. Viz Obr

152 I když, jak článek napovídá, a kupříkladu textilní expozice Uměleckoprůmyslového muzea v Praze, věnovaná vývoji svatebního oblečení v českých zemích od konce 19. století do současnosti, trojrozměrně dokládá, také v evropském prostředí byl závoj dvojsečným symbolem. Je zřejmé, že symbol znevolnění ženy byl počátkem 20. století na dlouhá léta vytlačen také ze svatebního šatníku moderních evropských, respektive českých nevěst. Stálo by za úvahu, která však již překračuje rámec této kapitoly, kdy a proč se závoj (znovu) stal nezbytnou a oblíbenou součástí našeho svatebního oděvu. Od habsburské monarchie k Československu V roce 1920 jedna z nejdůležitějších představitelek českého ženského hnutí první poloviny 20. století, Františka Plamínková, napsala: Náš národ je ze své podstaty demokratický, naplněný spravedlivou láskou. Celé české dějiny dokládají, kvalitní charakter českých žen, jejich dobrosrdečnost, pěkné vztahy k mužům, úctu a srdečnou spolupráci mezi oběma pohlavími. 474 Když si uvědomíme, že citát je z anglicky psané reprezentační brožury, v níž autorka shrnula, s využitím dobových statistik, ekonomickou a sociální situaci československých žen, jeví se takové vyjádření přinejmenším jako paradoxní. Dříve než se ovšem dopustíme unáhlených soudů, je třeba vzít v úvahu, že teprve aktuální výzkumy, na základě zhodnocení historické sociální a politické reality, český mýtus o genderové harmonii zpochybnily. 475 Citovaný text byl však napsán necelé dva roky po vzniku samostatného Československa a představoval stejně tak zhodnocení výchozího stavu, jako politickou vizi, jež čerpala z argumentační studnice českého 474 Zvýraznila HH. Františka PLAMÍNKOVÁ, Economic and Social Position of Women in the Czechoslovak Republic. Prague: Politika 1920, p Viz například Jitka MALEČKOVÁ, Nationalizing Women and Engendering the Nation. The Czech National Movement. In BLOM, I. - HAGEMAN, K. - HALL, C., (ed.) Gendered Nations. Nationalism and Gender Order in the Long Nineteenth Century. Oxford: Berg 2000, p Souhrnně LENDEROVÁ a kol., Žena v českých zemích od středověku do 20. století, s. 358n. BAHENSKÁ, M. HECZKOVÁ, L. MUSILOVÁ, D., Ženy na stráž! České feministické myšlení 19. a 20. století, Masarykův ústav a Archiv AVČR, Praha 2010 (dále jen BAHENSKÁ a kol., Ženy na stráž!). 152

153 nacionalismu. 476 Jak ukázali například Jitka Malečková nebo Vladimír Macura, představa o idylické spolupráci mužů a žen byla nedílnou součástí českého národního diskurzu a její původ lze vystopovat až k raným fázím národního obrození. 477 Pro potřeby této kapitoly, spolu s Jitkou Malečkovou a v návaznosti na klasické práce Miroslava Hrocha, 478 jen stručně shrňme, že české národotvorné procesy započaly na sklonku 18. století v menšinovém společenství, které bylo součástí habsburské monarchie. Podle Jitky Malečkové lze první fázi národního hnutí charakterizovat nadšeneckým a vědeckým zájmem o český jazyk, kulturu a dějiny. 479 Druhou fázi pak stále rostoucím zájmem o politické aspekty nacionalismu, [ ] vyjasňováním představ o občanských svobodách a rovnosti a rozšiřováním sociální báze národnostního zápasu. 480 Nejpozději ve dvacátých letech 19. století mužští aktivisté českého národního hnutí objevili a posléze také propagovali vzdělávací potenciál vlastenecky smýšlejících žen matek nových českých generací. Vzhledem k omezenému počtu aktivních vlastenců se v této době jevilo jako nezbytné, aby byly pro dobro národa ženy zapojeny do národnostních bojů jako partnerky. 481 Přestože sociální a politická situace doby předbřeznové měla k genderové harmonii daleko, jádro mýtu bylo tou dobou již ustaveno a v revolučních bojích roku 1848 navěky zpečetěno. 482 Třetí fáze české národní emancipace bývá obvykle charakterizována masovou participací, rychlým ekonomickým a kulturním rozvojem, diverzifikací politických proudů a zostřujícími se vztahy mezi českou a německou komunitou. Přestože společný zápas o politickou autonomii českého národa byl v pravém slova smyslu úspěšně dobojován až s koncem první světové války, struktura českých politických stran odrážela již v devadesátých letech 19. století standardní sociální spektrum moderních společností. Národní loajalita byla proto od té doby stále častěji vystavována sílícím tlakům ze strany dalších, individuálních i skupinových identit, ať už třídních, etnických, 476 Srovnej například Františka PLAMÍNKOVÁ, Občanská rovnoprávnost žen, Praha Citují BAHENSKÁ a kol., Ženy na stráž!, s Viz MALEČKOVÁ, Nationalizing Women and Engendering the Nation. Srovnej Vladimír MACURA, Český sen, NLN, Praha MALEČKOVÁ, Nationalizing Women and Engendering the Nation. Dále viz například Miroslav HROCH, Na prahu národní existence. Touha a skutečnost. Mladá fronta, Praha MALEČKOVÁ, Nationalizing Women and Engendering the Nation, s MALEČKOVÁ, Nationalizing Women and Engendering the Nation, s Tamtéž. 482 MACURA, Český sen, NLN, Praha 1998, s

154 náboženských či genderových. 483 V této souvislosti pak vyplouvaly na povrch také sociální a politické aspekty tzv. ženské otázky. Přestože většina žen, které se zapojily do národního hnutí, po celou dobu deklarovala, že tak činí ve jménu jednoty a pro blaho národa, bližší pohled ukáže, že v jistém a chtělo by se říci klíčovém ohledu mezi nimi jednota rozhodně nepanovala. Rozcházely se v názorech na postavení a roli ženy ve společnosti obecně. Zatímco představitelky konzervativních měšťanských vrstev šedesátých let 19. století by se byly spokojily s filantropickou činností, jejich radikálnější vrstevnice propagovaly ženská práva na vzdělání, povolání a účast na veřejném životě. 484 V devadesátých letech 19. století, tzn. po třiceti letech (limitované) činnosti středostavovských žen, zakoušela, podle Jitky Malečkové, česká společnost nárůst počtu ženských spolků po celé zemi, aktivizaci žen ze širšího společenského spektra a počátky dělnických ženských organizací. 485 Pro základní přehled o postupném rozšiřování cílů a činností českého ženského hnutí poslouží stručná charakteristika nejvýraznějších moderních českých ženských časopisů z konce 19. a první poloviny 20. století. 486 Zároveň tak vymezíme užší kontext pro následující výběrovou obsahovou analýzu. Ženské listy ( ) byly nejstarším českým časopisem zaměřeným výhradně na národně-vzdělávací potřeby žen. Jsou spojeny s první generací českých feministek. Jmenovitě spisovatelkami Karolínou Světlou, Sofií Podlipskou, Věnceslavou Lužickou a Eliškou Krásnohorskou, jejichž přičiněním se Ženské listy staly tiskovým orgánem Ženského výrobního spolku (založen 1871). Publikovaly zde však i mnohé další osobnosti českého kulturního života jako Olga Stránská Absolonová, Pavla Moudrá, Anna Bayerová, sestry Eliška a Anna Řehákovy či Renáta Tyršová. Časopis propagoval 483 Srovnej Kateřina ČAPKOVÁ, Češi, Němci, Židé? Národní identita Židů v Čechách , Paseka, Praha Litomyšl Táž, Co utváří identitu jedince. Češství, němectví a židovství z pohledu Židovky z Javorné, Dějiny a současnost, 2007, 29/11, s MALEČKOVÁ, Nationalizing Women and Engendering the Nation, s Tamtéž. Srovnej Marie BAHENSKÁ, Počátky emancipace žen v Čechách. Dívčí vzdělávání a ženské spolky v Praze v 19. století, Libri, Sociologické nakladatelství, Praha BUREŠOVÁ, Proměny společenského postavení českých žen v první polovině 20. století. Souhrnně LENDEROVÁ a kol., Žena v českých zemích od středověku do 20. století. BAHENSKÁ a kol., Ženy na stráž! 486 Základní přehled a analýzu ženského tisku podala BUREŠOVÁ, Proměny společenského postavení českých žen v první polovině 20. století. Aktuálně, avšak pouze z literárně historického hlediska, se výběrovou analýzou nedávno zabývala autorka níže excerpovaných hesel Slovníku české literatury Libuše HECZKOVÁ, Píšící Minervy. Vybrané kapitoly z dějin české literární kritiky, Filosofická fakulta UK, Praha Dále viz antologie českého feministického myšlení, která čerpá mimo jiné z dobového ženského tisku, BAHENSKÁ a kol., Ženy na stráž! 154

155 myšlenky národní a ženské emancipace, podával zprávy o literatuře a umění, publikoval autorskou i překladovou prózu, příležitostnou poezii, kritické recenze i literárně historické studie. Prostřednictvím příspěvků cestovatelky Barbory Markéty Eliášové se na stránkách Ženských listů objevily také (re)prezentace dálného Orientu (Japonska). 487 Přestože Ženské listy měly na poli českého ženského tisku dlouho výsadní postavení, v roce 1896 se díky vzniku Ženského světa ( ) situace změnila. Nový časopis, v čele s redaktorskou osobností Terézy Novákové, byl určen především měšťanskému ženskému publiku. Zabýval se společenskými, kulturními a vzdělávacími otázkami i problémy. Byla zde publikována nejen literární díla či kritické recenze, ale v souladu s přáním čtenářek také články o praktických otázkách vedení domácnosti, hygieně a módě. 488 Na počátku 20. století časopis vyjadřoval umírněné národněliberální názory, od roku 1904 do začátku první světové války pak sloužil jako tiskový orgán Ústředního spolku českých žen. Vlivem radikalizace ženského hnutí i finančních potíží však postupně přešel pod nepřímý patronát národně demokratické strany. Hlavní redaktorka Míla Sísová tehdy kolem sebe soustředila okruh univerzitně vzdělaných přispěvatelů a přispěvatelek, ve dvacátých letech 20. století pak navázala spolupráci také s Kruhem výtvarných umělkyň. 489 Pokrokový časopis Ženský obzor ( ) a katolický časopis Eva ( ), jakožto zastánce krajních stanovisek názorového spektra, představíme níže v rámci detailní analýzy (re)prezentací Orientu. Sluší se však podotknout, že oběma těmto časopisům na Moravě zdatně konkurovala pokroková Ženská revue ( ), vydávaná zakladatelkou Jednoty moravských učitelek Zdenkou Wiedermannovou Motyčkovou. 490 Přehled uzavře nejmladší z moderních českých ženských časopisů, jenž 487 Pavel JANOUŠEK, (ed.) Slovník českých spisovatelů od roku 1945: Díl 2. M Ž. Praha: Brána 1998, s. 1825n. Dále viz HECZKOVÁ, Píšící Minervy, s. 60n. O cestách B. M. Eliášové viz HEROLDOVÁ, H., Česká žena na cestě do Orientu. BOROVIČKA, Cestovatelství, s. 590n. 488 Podle L. Heczkové si po celou dobu existence uchovával stejnou strukturu s ustáleným poměrem části naučné a osvětové, spjaté s úkoly ženského hnutí [ ] a části beletristické a uměleckokritické. 488 Viz -lh- [Libuše HECZKOVÁ], Ženský svět, in: JANOUŠEK, (ed.) Slovník českých spisovatelů od roku 1945, s Blíže viz JANOUŠEK, (ed.) Slovník českých spisovatelů od roku 1945, s. 1831n. Dále viz HECZKOVÁ, Píšící Minervy, s. 175n. 490 Blíže viz JANOUŠEK, (ed.) Slovník českých spisovatelů od roku 1945, s. 1823n. Dále viz HECZKOVÁ, Píšící Minervy, s. 201n. 155

156 svou činností spadá do tzv. zlaté éry československého feminismu první poloviny 20. století. Vznik časopisu Ženská rada ( ) souvisel s výše zmíněnou koncentrací sil liberálního ženského hnutí a rozvojem mezinárodně politických aktivit jeho představitelek. Ženská rada, jak název napovídá, se stala tiskovým orgánem Ženské národní rady (ŽNR), jejíž předsedkyně Františka Plamínková působila také v roli šéfredaktorky listu. Na pozici výkonných redaktorek se postupně vystřídaly Miloslava Hrdličková, Věra Urbanová a Míla Vegrová. Časopis se zabýval především aktuálními kulturně-politickými otázkami, publikoval výsledky dotazníkových šetření, názory čtenářek, vzpomínkové stati. Francouzská resumé umožňovala po celou dobu jeho mezinárodní výměnu. Největší prostor však zaujímaly zprávy ze spolkového života, včetně zpráv o činnosti zahraničního odboru ŽNR (Styk s cizinou). 491 Ve druhé polovině třicátých let tak například Ženská rada na několika místech informovala o československé účasti na 12. kongrese Mezinárodní aliance pro volební právo žen a rovná občanská práva, který se konal na jaře 1935 v Istanbulu. 492 Egypt a Československo v první polovině 20. století pracovní srovnání Je zřejmé, že výše uvedené stručné přehledy moderních egyptských a českých emancipačních procesů, které účelově zohlednily především vazby mezi národním a ženským hnutím, opravňují jen k pracovnímu srovnání. Nicméně i na jejich, z definice omezeném základě lze uzavřít, že podobnosti převažují nad rozdíly. Co se rozdílů týče, egyptská národní a sociální soudržnost byla po dlouhou dobu narušována důsledky harémového otroctví a etnicko-konfesními bariérami. Naopak, sounáležitost kulturně i sociálně homogennějšího českého národa byla posilována, mimo jiné, také mýtem o harmonické spolupráci obou pohlaví ve jménu jednoty a pro dobro národa. 491 BUREŠOVÁ, Proměny společenského postavení českých žen v první polovině 20. století, s Viz Ženská rada, ročníky 1934, 1935 a Viz například Josefa HRDINOVÁ, Ankara. Návštěvou u prezidenta Turecké republiky Kemala Attatürka (1935), Ženská rada, 1936, s , Podrobněji viz kapitola III./2. 156

157 Podobnost egyptských i českých emancipačních procesů lze shledávat například v tom, že reprezentují tzv. ne-západní model, který odvozuje individuální práva od národní suverenity. 493 Z hlediska modernizačních procesů je tedy možné odlišit egyptskou i českou argumentaci feminismu i nacionalismu například od francouzských, britských či amerických argumentací, které teoreticky vychází z konceptů individuality a rovnosti. 494 V Egyptě, stejně jako v Československu vyvolávala ve sledovaném období bouřlivé politické reakce tzv. ženská otázka, neboli komplex vzájemně provázaných kulturních, společenských a politických problémů, jež se dotýkaly postavení a životních podmínek žen. V obou zemích se nejprve zdálo, že ji tematizovalo především angažmá žen v národním hnutí. Nakonec se však ukázalo s odkazem na Tomáše G. Masaryka že ve své podstatě je ženská otázka otázkou sociální. Jinými slovy, úhelným kamenem modernizace a společenské emancipace vůbec. Nezbývá než se ptát, zda se představitelky a představitelé českého ženského hnutí první poloviny 20. století skutečně cítili být svým egyptským protějškům tak blízko, jak uvedené srovnání naznačuje. Anebo, zda mezi Evropou a Orientem neviděli či dokonce nezdůrazňovali spíše rozdíly. (Re)prezentace Orientu II: Analýza časopisů Ženský obzor a Eva Odpověď na výše položené otázky by měla přinést analýza dvou moderních českých ženských časopisů, které zastupují krajní póly názorového spektra, jež bylo představeno v přehledu výše. Na jedné straně byly proto zkoumány články všech ročníků liberálně pokrokového časopisu Ženský obzor, na straně druhé konzervativního katolického časopisu Eva. Souhrnně lze říci, že z hlediska geografického vymezení Orientu se v letech články v obou sledovaných časopisech alespoň zmínily o deseti orientálních zemích: Turecku, Egyptě, Persii, Indii, Číně, Japonsku, Palestině, Afghánistánu, Turkestánu a Mongolsku. Prvním šesti jmenovaným zemím byla pozornost věnována více než pětkrát. Analýza se proto zabývala zejména těmito články, 493 Srovnej MALEČKOVÁ, Úrodná půda, s Tamtéž. Dále BLOM, Gender and Nation in International Comparison, s

158 ale jak bylo předesláno výše, detailní rozbor se zaměřil na (re)prezentace Egypta. Zohledňováno bylo pět základních otázek: Kdo byli autoři/ autorky článků? Čím se články nejčastěji zabývaly? Z jakých vycházely zdrojů? Čí hlas(y) reprezentovaly? Jak hodnotily ženskou emancipaci v orientálních zemích? Ženský obzor ( ) 495 První analyzovaný časopis, Ženský obzor, byl od počátku 20. století vydáván pětkrát až desetkrát ročně, od roku 1903 pak manželi Janem a Annou Ziegloserovými. Zabýval se tzv. pokrokovými otázkami, které zahrnovaly například boj za volební právo žen, zrušení celibátu učitelek, odluku církve od státu, reformu manželského práva, právo na pohřeb žehem nebo pacifismus. V průběhu první světové války podporoval boj za národní samostatnost, po válce pak politiku čechoslovakismu. Z hlediska stranického spektra měl Ženský obzor nejblíže k národním socialistům. 496 Přestože byla existence časopisu z finančních důvodů několikrát vážně ohrožena, podařilo se jej vydavatelům udržet až do úředního zastavení z moci okupačních úřadů v roce Z hlediska (re)prezentací Orientu publikoval Ženský obzor v pravidelné rubrice Jus Suffragii krátké zprávy o rozvoji ženského hnutí v orientálních zemích. 498 Dále studie a články na pokračování, které se zabývaly tématy starověkých orientálních dějin, cestopisné črty, úryvky z literárních děl, recenze cestopisů a příležitostné články 495 V analýze nebyl zohledněn první pokus o vydávání Ženského obzoru ( ). HH. 496 Přesto, jak dokládá například angažmá A. Ziegloserové v Národní obci fašistické ve 2. pol. 20. let, důraz byl vždy kladen především na zájmy národní. V úvodníku k 25. výročí časopisu tak na jednu stranu uvedla, že Ženský obzor napořád usiluje o službu pravdě a idejím, nikoli jednotlivcům a stranám, zároveň však dodala, že programu nezadatelnosti pokrokového a národního přesvědčení slouží časopis např. tím, že neotiskuje insertů německo-židovských firem. (Viz Ženský obzor, , č. 1, s. 2.) Věrnost národním zájmům vedla A. Ziegloserovou ihned po okupaci k participaci na českém národním odboji. V době Heydrichiády, v červnu 1942 byla zatčena a na počátku července popravena. JANOUŠEK, (ed.) Slovník českých spisovatelů od roku 1945, s. 1742n. 497 JANOUŠEK, (ed.) Slovník českých spisovatelů od roku 1945, s. 1742n. (heslo Anna Ziegloserová). Dále viz HECZKOVÁ, Píšící Minervy, s. 236n. Objemná pozůstalost A. Ziegloserové v Literárním archivu Památníku národního písemnictví (69 kartonů) je dosud neuspořádána. 498 Ačkoli není zatím možné tuto hypotézu pramenně podrobně doložit, jednalo se s největší pravděpodobností o zprávy převzaté ze stejnojmenného tiskového orgánu Mezinárodní aliance pro volební právo žen a rovná občanská práva. Podle přehledu z roku 1934 sice nikdo z Československa časopis nepředplácel, ale ŽNR dostávala šest členských kopií a dvě výměnou. Viz Národní archiv (NA), fond Ženská národní rada (ŽNR), k.č. 50, Mezinárodní aliance pro volební právo žen. Příloha Subscribers, members and exchange and free, March, 1934 vložená do Minutes of the meeting of the Board in Brussels, Nov 25th-27th, Srovnej také WEBER, Making Common Cause?,s

159 k aktuálním kulturně politickým otázkám. S detailním přihlédnutím k Egyptu, byla první zpráva o egyptském ženském hnutí publikována již v roce 1909: Hnutí egyptských žen za rovnoprávnost vede žena beduínského šejka v provincii Fayoum a to jak pérem tak i slovem; žádá vyšší vzdělání pro ženy, reformu zákona o rozvodech a zavedení jednoženství. 499 Zpráva vyšla v rubrice Ženské hnutí, kde byly v témže roce publikovány ještě noticky o situaci v Turecku (č. 2, 7, 9), Japonsku (č. 5) a Indii (č. 10). Za všemi lze tušit nově navázané kontakty Výboru pro volební právo žen, respektive Františky Plamínkové, s představitelkami Mezinárodní aliance pro volební právo žen, Carrie Chapman Catt a Alettou Jacobs, které v roce 1908 navštívily Prahu. Výbor se stal ještě téhož roku členskou organizací aliance. 500 Přestože zpráva nezmiňuje Bahithat al- Badiya, o níž jsme se podrobně zmínili výše, jménem, podává ve stručnosti zcela aktuální a věcně správné informace. Teprve o patnáct let později se však měl v Ženském obzoru objevit podrobnější a obsáhlejší příspěvek Feminismus v Egyptě (1926) pojednávající o vývoji a úspěších egyptského ženského hnutí. Text byl součástí sedmistránkového přehledu s názvem Postavení ženy u různých národů, jenž obsahoval také pojednání o situaci v USA, 501 Skandinávii, Tibetu, Turecku, Sýrii, Siamu, Palestině 502 a Rumunsku. Příspěvek shrnul nejen základní otázky, kterými se soudobé egyptské ženské hnutí zabývalo, ale zmínil i jména a názory nejznámějšího představitele a klíčových představitelek egyptského feminismu jako byli Qasim Amin 503 a výše zmíněné Bahithat al-badiya a Huda 499 Hnutí egyptských žen, Ženský obzor, 1909, č. 10, s Podrobněji viz Františka PLAMÍNKOVÁ, Mrs. Carrie Chapman Catt, Ženská rada, 1929, s Doklad o zprávách, které zaslala F. Plamínková do Jus Suffragii v roce 1909, poskytuje například dopis redaktorky Martiny G. Kramers. Viz Národní archiv (NA), fond Ženská národní rada (ŽNR), Výbor pro volební právo žen, karton číslo 15, Dopis M. G. Kramers F. Plamínkové zde dne 10. října 1909 (Rotterdam). 501 Informuje nejen o ženách v americké politice a zdejším pojetí rovnoprávnosti, ale také o profesním úspěchu indiánské míšenky Marie Louise Bottineau Baldwin. Viz Postavení ženy u různých národů, Ženský obzor, 1926, č. 5 6, s Zohledněno bylo pouze hnutí židovských žen. Postavení ženy u různých národů, Ženský obzor, 1926, č. 5 6, s K hodnocení role Q. Amina viz BARON, The Women s Awakening in Egypt, p Podrobněji viz také kapitola III./2. 159

160 Ša c ráwí. V následujícím úryvku je zmíněna, mimo jiné, veřejná obhajoba ženských práv, 504 ke které došlo na egyptském národním kongresu v Heliopoli na jaře 1911: Po několik staletí neuvědomovala si egyptská žena práv a výsad, jež pro ni vyplývají ze zákona. K jejímu probuzení bylo třeba především výchovy a pak odvahy prvních feministů, Kassema Amina a vynikající spisovatelky Bahsat el Bodia (sic!), která podala roku 1911 egyptskému sjezdu deset požadavků ženských práv, jež byly zamítnuty. Bylo třeba hlavně národního hnutí v roce 1919, kterého se egyptské ženy horlivě zúčastnily. 505 Poslední věta odkazuje na podporu, kterou národnímu zápasu, jenž předcházel formálnímu vyhlášení nezávislosti Egypta v roce 1922, poskytly zejména ženy přidružené k národní straně Wafd. Zklamání nadějí na příslušnou zákonnou úpravu, která by po vítězství národní strany, umožnila ženám rovnou participaci na politickém životě, vedlo v roce 1923 ke vzniku samostatné Egyptské feministické unie (EFU). Z úryvku je zřejmé, že kooperace v rámci národní komunity však existovala i nadále: Feministická jednota [tj. EFU] nalezla oporu u mužů, když za čtyři měsíce podala parlamentu první své požadavky. Docílila zvýšení věku pro uzavírání sňatků na 16 let u dívek a 18 let u hochů, jakož i zřízení oddělených škol pro hochy a dívky, kterým se dostává stejné výchovy. 506 K pochopení, že národní emancipace není možná bez emancipace ženské však bylo třeba ještě dlouhých jednání, která, jak ještě uvidíme, v případě Egypta stěžovaly, mimo jiné, relikty koloniálního režimu, respektive mandátní správy. V celém ročníku Ženského obzoru z roku 1926 jsou však zařazeny ještě čtyři obsáhlejší zprávy o egyptském ženském hnutí. Jedna z nich se přímo odvolává na zdroj, francouzsky psaný tiskový zpravodaj EFU s názvem L Egyptienne (Egypťanka). 507 Tématem dvou z těchto zpráv je pobyt Hudy Ša c ráwí ve Washingtonu, kde vystoupila 504 Návrh obsahoval například reformu manželského práva, včetně zrušení polygamie. K tomu blíže například BADRAN COOKE (ed.) Opening the Gates, p Feminismus v Egyptě, Ženský obzor, 1926, č. 5 6, s Feminismus v Egyptě, Ženský obzor, 1926, č. 5 6, s K tomu viz například WEBER, Making Common Cause?, s. 87n. BADRAN, M., Feminists, Islam, and Nation, s. 102n. 160

161 v ženském klubu s přednáškou o egyptském ženském hnutí. V prvním příspěvku jsou shrnuty cíle, kterých již bylo dosaženo, 508 ve druhém naznačeny plány EFU do budoucna: prosazení (částečného) volebního práva pro ženy a příprava zákonů proti polygamii. 509 Další dva texty přinášejí příklad úspěšné emancipované Egypťanky 510 a základní statistiku egyptských ženských úspěchů z hlediska vyššího vzdělání. 511 Základní tématické okruhy tak byly nastaveny i pro příště. Na stránkách Ženského obzoru se podobné, avšak kratší, zprávy o vývoji egyptského ženského hnutí objevily ještě v letech 1928, , a Přestože všechny zmíněné texty byly publikovány anonymně a jakoukoli hypotézu bude (patrně) možné ověřit až po zpřístupnění fondu Anny Ziegloserové, 516 lze se domnívat, že dostupnost zdroje, totiž časopisu L Egyptienne, mohla být, alespoň ve dvacátých letech, usnadněna díky spolupráci redakce s Ludmilou Matiegkovou. Jak vyplynulo z příslušné kapitoly v první časti předkládané práce, v letech Ludmila Matiegková přímo v Egyptě pobývala. A jak naznačuje citát v úvodu této kapitoly i další doklady, zajímala se nejen o feministickou stránku starověkých dějin, ale s redakcí Ženského obzoru od roku 1919 minimálně deset let prokazatelně spolupracovala Viz Jus Suffragii: Egypt, Ženský obzor, 1926, č. 1 2, s Viz Jus Suffragii: Egypt, Ženský obzor, 1926, č. 5 6, s Viz Vynikající ženy východu. Egypt, Ženský obzor, 1926, č. 5 6, s. 83. Helena Abdel Malek, velkoprůmyslnice z Tantalu, postavila své úspěchy na obilnářství a bavlnářství. Většinu svých příjmů odváděla údajně na dobročinnost (například opravy kostelů a mešit, stavbu nemocnic a útulků pro potřebné). 511 Viz Jus Suffragii: Egypt, Ženský obzor, 1926, č. 9 10, s O školství (učivo, skupina dívek vyslána do Anglii příprava na učitelské povolání), v Káhiře 1923 vystudovalo 5 nebo 6 právniček, 1 muslimka. První advokátkou v Egyptě se stala Bernard Michel (1912). 512 Viz Jus Suffragii: Egypt, Ženský obzor, 1928, č. 1 2, s. 21. Problematický úspěch reformních návrhů, které EFU předložila sněmovně. Viz Jus Suffragii: Egypt, Ženský obzor, 1928, č. 7 8, s Egyptské feministky jsou zde líčeny jako ty, které si nezakrývají tváře a proměnily harém v salon. Článek dále pojednává o rozvoji školství, o reformách obchodního zákoníku a referuje o ženách s vyšším vzděláním. 513 Viz Jus Suffragii: Egypt, Ženský obzor, , č. 8 10, s Viz Jus Suffragii: Egypt, Ženský obzor, , č. 1 2, s. 30. Egyptská advokátka Naün el Agoubi, inspektorka vyučování, byla vyslána do Ženevy, kde hájila zájmy Egypta ve Společnosti národů. 515 Viz Jus Suffragii: Egypt, Ženský obzor, 1940, č. 5 6, s. 71. Zmiňuje žádosti egyptských feministek o zrušení reglementované prostituce. 516 LA PNP, fond Anna Ziegloserová, 69 kartonů, není uspořádán. K tomu viz také kapitola III./ Stejně tak je ovšem možné, že dotčený časopis získala redakce Ženské rady (ŽR) a coby informační zdroj jej poskytla také Ženskému obzoru. ŽR začala vycházet stejně jako L Egyptienne v roce 1925 a redakce se snažila získávat ženské časopisy z jiných zemí výměnou. Navíc Františka Plamínková se nejpozději od počátku 30. let 20. století pravidelně setkávala s Hudou Ša c ráwí na zasedání výkonného výboru Mezinárodní aliance pro volební právo žen. Viz například zápisy z jednání výboru in NA, fond ŽNR, k.č. 50, Mezinárodní aliance pro volební právo žen. 161

162 V roce 1919 připravila začínající badatelka pro časopis studii o postavení žen v právních normách starověké Babylonie. O dva roky později vyšla v Ženském obzoru na pokračování první část její feministicko-historické studie o královně Hatšepsovet, jejíž druhou část pak zařadila do knihy pro děti a mládež O staroegyptských bozích a hrdinech (1925). 518 Časopis knihu recenzoval v prvním dvojčísle roku 1926, 519 který přinesl, jak bylo doloženo výše, doslova záplavu informací o úspěších egyptského ženského hnutí. Naposledy publikovala Ludmila Matiegková v Ženském obzoru krátce po návratu ze své třetí studijní cesty v roce Příspěvek nesl název Jakým dojmem působily mumie na první egyptology. 520 Mezi dalšími přispěvatelkami a přispěvateli, kteří na stránky Ženského obzoru představili své reflexe Orientu, bychom našli například hlavní redaktorku listu, spisovatelku a novinářku Annu Ziegloserovou ( ) nebo zastánkyni lidských práv ze starší generace, spisovatelku a překladatelku Pavlu Moudrou ( ). První publikovala například již v roce 1910 poetickou črtu z návštěvy Istanbulu, kam zavítala po skončení sjezdu slovanských žurnalistů v Sofii. 521 Druhá připravila v roce 1913 obsáhlý fejeton s názvem Žena v perském hnutí náboženském, který obsáhle referoval o učení bahá í, nejmladším z (dnes již) světových náboženství, jež se zrodilo v polovině 19. století v perském Šírázu. 522 Kapitolami o Japonsku přispěli cestovatelé s diplomatickou zkušeností, kteří své zážitky posléze zúročili v cestopisné literatuře, Jan Havlasa ( ) a Barbora Markéta Eliášová ( ). 523 Také jejich cestopisná díla, stejně jako další (re)prezentace zahraničních světů, Orient nevyjímaje, provázela recenzní pozornost geografky a didaktičky zeměpisu, Kamily Spalové ( ). 524 Překladatelku z angličtiny Annu Fischerovou (1881 -??), byzantologa Karla 518 Viz Ženský obzor, 1926, č. 1 2, s B- (rec), Ludmila Matiegková, O staroegyptských bozích a hrdinech,1925, Ženský obzor, 1926, č. 1 2, s K publikací L. Matiegkové viz bibliografie in HAVLŮJOVÁ, Okouzlení Egyptem, s Anna ZIEGLOSEROVÁ, Z cesty, Ženský obzor, 1910, č. 7, s Pavla MOUDRÁ, Žena v perském hnutí náboženském, Ženský obzor, 1913, č. 2, s Srovnej VOJTÍŠKOVÁ, Postavení žen v íránské a saúdské společnosti, s. 14 (o popravě básnířky Táhere Qorratol- c Ajn). 523 Viz například recenze divadelního představení provedeného v Jokohamě v dubnu 1913, které zesměšňovalo japonské feministky. Viz Jan HAVLASA, Závody člunů. Japonské Kakemono, Ženský obzor, 1913, č. 5, s Nebo zasvěcené pojednání o japonských ženách, které vycházelo na pokračování v roce Viz Barbora Markéta ELIÁŠOVÁ, O japonských ženách, Ženský obzor, , č. 7, s a č. 8 10, s Recenze zahrnuly například V. Němec, Mezi beduíny (1918), J. Havlasa, Cesta kolem světa (1918), E. S. Vráz, Z cest Emila Stanko Vráze (1926), R. Cicvárek, Asijské problémy (1927), T. F. Šimon, Listy z cesty kolem světa (1928). 162

163 Müllera (1875 -??), právníka a muzejníka Eugena Ritschla, ( ), historičku Věru Bednářovou ( ) a blíže zatím neidentifikovatelnou Marii Branbergrovou lze pak společně s Ludmilou Matiegkovou zařadit mezi odborníky, kteří se ve svých studiích, většinou publikovaných na pokračování, zabývali starověkými, respektive raně středověkými (právními) dějinami. 525 Pokud bychom měli sestavit profil typické(ho) přispěvatelky/přispěvatele Ženského obzoru, jenž se zabýval(a) Orientem, můžeme opět využít příklad Ludmily Matiegkové jako svým způsobem modelový. Výjimečně, i když z jazykového hlediska nepatřičně, zahrnujeme tentokrát jména autorů (2) mezi jména autorek (5), aniž bychom přechylovali gramatický rod. Ludmila Matiegková byla vysokoškolsky vzdělanou ženou, které nebyly cizí feministické myšlenky a aktivity (stejně jako K. Spalová, A. Fischerová, V. Bednářová a K. Müller). Vydělávala si na živobytí jako středoškolská profesorka (výše zmíněné a svého času také B. M. Eliášová), ale zároveň pokračovala v badatelské práci (stejně tak A. Fischerová, V. Bednářová a K. Müller). Uskutečnila několik cest do Orientu a své zážitky a reflexe poté zpracovala formou různých žánrů a publikovala (tak jako B. M. Eliášová a J. Havlasa). 526 Až do posledního ročníku Ženského obzoru, kdy vyšla na pokračování úvodní část studie Věry Bednářové Účast žen v dějinách lidstva (1941), 527 však zůstávala jedinou přispěvatelkou, která se vědecky zabývala starověkým Egyptem. 525 Viz například Anna FISCHEROVÁ, K účasti žen v pohanských kultech, Ženský obzor, , č. 7, Eugen RITSCHL, Manželství starých Babyloňanů po stránce právní, Ženský obzor, 1917, č. 10, s Marii BRANBERGROVÁ, Práva žen ve starém Babyloně, Ženský obzor, , č. 3 6 a Karel MÜLLER, O Theodoře, císařovně byzantské, Ženský obzor, , č Věra BEDNÁŘOVÁ, Účast žen v dějinách lidstva, Ženský obzor, 1941, č Do budoucna by si jistě zasloužilo samostatnou pozornost, jak se autorky a autoři vyrovnávali s badatelskými obtížemi, které jim přinášel pohyb na pomezí pozitivistického dějepisu a feministické interpretace dějin. Jinými slovy, jak řešili otázky, které se měly stát tématem světové historiografie až o mnoho let později.hh. 526 Výjimky z pravidla tvoří v tomto případě publicistky A. Ziegloserová, P.Moudrá a právník Eugen Ritschl. M. Branbergrovou zatím zařadit nedokážeme. HH. 527 Věra BEDNÁŘOVÁ, Účast žen v dějinách lidstva. 163

164 Eva ( ) 528 Časopis Eva byl založen v roce 1904 jedním z hlavních představitelů katolické moderny, básníkem Karlem Dostálem-Lutinovem. Nesl podtitul Měsíčník pro vzdělávání českých žen a dívek a je zřejmé, že se snažil být protiváhou pokrokářského Ženského obzoru. Na jeho přípravě a prvních číslech se podíleli například Jakub Deml či František Bílek, první redaktorkou se stala básnířka Marie Kavánová ( ), která jinak publikovala v Dostálem redigovaném Novém životě. 529 Titulní strany prvních ročníků a grafickou podobu nadpisů vytvořila malířka Zdenka Vorlová Vlčková ( ). 530 Slibné, patrně však příliš idealistické, začátky skončily nevalně a časopis několik let hledal zkušenějšího redaktora i konkurenceschopný profil. S příchodem Ladislava Zamykala v roce 1911 se tak stalo a, jak změna podtitulu napovídá, časopis měl nadále obsáhnout nejen pole kultury, ale především sloužit potřebám stále aktivnějšího katolického českého ženského hnutí (Ženský měsíčník pro umění, vzdělání, zábavu a ženské sociální otázky). 531 V úvodníku tehdy nový redaktor napsal: Eva [ ] chce také přetřásati otázky sociální ženy a jejího společenského postavení se tykající. [ ] namátkou problémy mateřského povolání ženy, výdělečné činnosti z povolání, otázky služebných dělnic, domáckých pracovnic, účasti žen na záležitostech veřejných, literárního uplatnění se, organizace škole odrostlé mládeže ženské, ženského školství, ať vysokého, středního, průmyslového, tak i hospodářského, sociální ženské spolupráce, nádražních misií, boje proti nemravnosti, ženské charity. [ ] Duch a směr Evy bude katolický. Mezi ženami katolickými u nás jeví se čilý, nebývalý ruch, zdaž 528 Časopisů se stejným názvem vycházelo ve sledovaném období několik, známý je zejména historicky mladší společenský čtrnáctidenník, který v letech vydávalo nakladatelství Melantrich (redakce J. Nováková). (Viz např. Souborný katalog ČR dostupná on-line na stránkách Národní knihovny ČR < Jeho srovnání, například s Ženskou radou,by však vydalo na samostatnou studii. HH. 529 Martin C. PUTNA, Česká katolická literatura v evropském kontextu Praha: Torst 1998, s Podrobněji o ní viz například Katalog umělecké výstavy Kruhu výtvarných umělkyň v Praze, Praha Aktuálně pak Aleš FILIP Roman MUSIL, Neklidem k Bohu. Náboženské výtvarné umění v Čechách a na Moravě v letech , Praha Podle databáze abart dostupné online na < [16. května 2011]. Viz Obr Viz úvodník Eva, 1911, č. 1, s Časopis vydával přílohy Katolická učitelka, Naše domácnost a Věstník organizační. 164

165 mohla by Eva, jediný český katolický ženský revuální časopis, státi stranou a do ruchu a hnutí toho nezasáhnouti? 532 Podle Jany Burešové, která se vývojem českého katolického ženského hnutí v první polovině 20. století podrobně zabývala, lze doložit, že katolické ženy začaly ve sledovaném období vyvíjet velmi intenzivní spolkovou činnost a již od počátku se vymezovaly vůči liberálnímu feminismu. 533 Je proto logické, že také časopis Eva zastával konzervativní hodnoty a posléze, podobně jako valná část katolického ženského hnutí, politický katolicismus. Dlužno přiznat, že co do počtu, měly, podle Jany Burešové, spolky katolických žen řádově větší členskou základnu než spolky liberální. 534 Lze proto předpokládat, že časopis Eva oslovoval mnohonásobně větší počet čtenářek než Ženský obzor. Avšak, patrně díky potenciálu, který taková čtenářská obec pro vydavatele skýtala, katolických ženských listů přibývalo, konkurovaly si navzájem a žádný nezískal převahu. 535 Uspět v konkurenci s mnoha dalšími, obdobně laděnými časopisy nebylo snadné ani pro Evu. Činnost časopisu byla z finančních důvodů ukončena v roce Na rozdíl od Ženského obzoru bylo v časopise Eva za celou dobu existence publikováno relativně málo zpráv či delších textů, které se věnovaly Orientu. Jejich kvalita a tón byly navíc značně rozdílné. Například cestopisná črta Pouť Moravanů do Svaté země roku nebo ukázky z orientálních literatur byly založeny buď na osobní zkušenosti autora nebo překladech původních textů. Krátká pojednání o ženském hnutí v Japonsku, Koreji, Číně a Turecku vycházela zejména z překladů soudobé zahraniční literatury a vyjadřovala vesměs stanovisko, že pouze křesťanství podporuje a chrání ženskou důstojnost. Jako příklad za všechny mohou posloužit úryvky z obsáhlého příspěvku Viléma Tihelky Žena v dějinách lidstva a v dějinách 532 Viz úvodník Eva, 1911, č. 1, s BUREŠOVÁ, Proměny společenského postavení českých žen v první polovině 20. století, s Podle zjištění J. Burešové měl Svaz katolických žen a dívek ke konci roku 1937 registrováno členek, zatímco Ženská národní rada sdružovala v roce 1935 padesát místních organizací a členek. Viz Jana BUREŠOVÁ, Okolnosti a souvislosti postupu žen k podobě společensky samostatné aktivní lidské bytosti, in: ČADKOVÁ, K. LENDEROVÁ, M. STRÁNÍKOVÁ, J. (eds.) Dějiny žen aneb Evropská žena od středověku do 20. století v zajetí historiografie. Pardubice: Univerzita Pardubice, 2006, s. 376, pozn BUREŠOVÁ, Jana. Proměny společenského postavení českých žen v první polovině 20. století, s. 212n. 536 Viz Doslov, Eva, 1925, č. 12, s L. Zamykal zde mluví o prodeji časopisu a přesunu redakce do Prahy. Nepodařilo se mi však dopátrat, že by katolický časopis Eva po roce 1925 pokračoval.hh. 537 Jan BOGAR, Pouť Moravanů do Svaté země roku 1910, Eva, 1911, s

166 katolické církve, 538 který vycházel na pokračování právě v roce 1911, kdy časopis Eva, nabral nový dech. Autor se nejprve vyslovil k proměnám postavení žen ve starověku, o situaci ve starověkém Egyptě například napsal: U Egypťanů bylo sice jednoženství, ale muži dovoleno bylo vydržovati si tolik vedlejších žen, kolik chtěl. Ženy obývaly zvláštní uzavřené části domu, na ulici směly vyjíti toliko bosýma nohama, aby jim přešla chuť na vycházky vůbec. Nějakých práv Egypťané ženě nepřičítali. 539 Na starověké dějiny Vilém Tihelka volně navázal pojednáním o nynějších národech pohanských, mezi něž zařadil Číňany, Indy a Japonce, a dále o domorodcích, přičemž rozlišoval mezi Austrálci, indiány, černochy a Eskymáky. Jaksi na pomezí se v této logice výkladu dostaly Mohamedáni (Turci, Arabové a zbytek Asie). Obhajobu postavení ženy v křesťanství pak autor zakončil filipikou proti humanistům, luteránům a osvícencům, na závěr zařadil přehlídku nejvýznamnějších světic. Poslední řádky pak nenechávají čtenáře na pochybách, že výklad byl veden s dvojím cílem, uhájit křesťanské pozice navzdory moderní době a aktivizovat pro tentýž úkol katolické ženy: A proto žena může spásu hledat jen v křesťanství, které ji jednou již z ponížení pozvedlo, které jest též s to její důstojnost uhájit proti novodobým proudům nevěreckým. [ ] Uzná bohdá katolická žena nutnost, postaviti se bez bázně v řady těch, kdož v katolických organizacích hájí křesťanský názor světový proti moderním nevěreckým proudům. 540 V letech se v časopise Eva objevilo pět drobných zpráv s různými egyptskými náměty, včetně informací o potírání obchodu se ženami nebo obskurní bulvární kachny jež ostatně dodnes žije svým životem o pohřbu královny Kleopatry v Paříži. 541 Po první světové válce se, s výjimkou výkladu Josefa Slabého na téma Rodina starobabylonská, 542 v časopise Eva již další texty se vztahem k Orientu 538 Vilém TIHELKA, Žena v dějinách lidstva a v dějinách katolické církve, Eva, 1911, č. 3, 96 99, č. 4, s , č. 5, s , č. 6, s TIHELKA, Žena v dějinách lidstva a v dějinách katolické církve, s TIHELKA, Žena v dějinách lidstva a v dějinách katolické církve, s. 186, Egyptská královna Kleopatra, Eva, 1910, č. 6, s Srovnej Is the mummy of Cleopatra buried in Paris? All About Egypt [online] 2008.Dostupné z < května 2011] 542 Josef SLABÝ, Rodina starobabylonská, Eva, 1925, č. 5, s

167 nevyskytují. Souhrnně lze proto říci, že analýza časopisu Eva přispěla jen velmi malým vzorkem textů, které by bylo možné zkoumat z hlediska (re)prezentací Orientu v českém moderním ženském tisku. Přesto však vynesla na světlo dva zajímavé objevy. První se týká moravských kontaktů s Egyptem, druhý reflexe turecké ženské emancipace. V roce 1909 byla na stránkách časopisu, bez jakékoli textové návaznosti, otištěna drobná perokresba vstupní brány thébského chrámu Medínet Habu s jednoduchým názvem Z Egypta. 543 Autorem kresby byl moravský výtvarník Bohumír Jaroněk ( ), jehož jméno je neodmyslitelně spjato se založením Valašského muzea v přírodě. Shodou okolností se právě v roce 1909 sourozenci Jaroňkovi do Rožnova nastěhovali, nicméně, jak se postupně ukázalo, Bohumír měl tehdy za sebou již vskutku světoběžnickou zkušenost. Patřil totiž koncem 19. století mezi rakousko-uherské občany hledající v Egyptě obživu. V letech se zde usadil a pracoval v Heymanově fotoateliéru v Káhiře. V době pobytu vytvořil také řadu akvarelů, s nimiž posléze objel hlavní stánky evropské kultury, prodával je ve Vídni, Budapešti i Paříži. Podle zjištění Lenky Dobiášové jsou doklady o Jaroňkově egyptské zkušené, cestovní deník, egyptské mince a dobové dokumentární fotografie uloženy ve sbírkách Valašského muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm a v Městském muzeu ve Valašském Meziřící. 544 Jak vyplývá z výtvarníkova životopisu, na počátku 20. století se velmi aktivně zapojil do organizace uměleckého života na Moravě a podílel se například na vzniku Sdružení výtvarných umělců moravských. 545 Je tedy pravděpodobné, že mohl být redakcí Evy požádán o žánrový obrázek. Jak již bylo zmíněno, u zrodu časopisu stál další z významných organizátorů moravské meziválečné kultury, Karel Dostál-Lutinov. V roce 1914, kdy již časopis Eva tři roky působil jako tribuna katolického ženského hnutí, přinesla příloha Věstník organizační, mimo jiné, zprávu o založení tureckého 543 Viz Obr Lenka DOBIÁŠOVÁ, Zakladatelé Valašského muzea v přírodě, nepublikovaná seminární práce, Pedagogická fakulta UK, Praha 2007, s. 5 a Viz například Ilona TUNKLOVÁ, Sdružení výtvarných umělců moravských, Galerie moderního umění v Roudnici nad Labem, Roudnice/Labem Litoměřice Jiří OLIČ, Antimodernisté, Muzeum umění Olomouc Arbor vitae, Olomouc Praha, Podle databáze abart dostupné online na < května 2011]. 167

168 ženského týdeníku Kadinjar Dünjassi 546 (Ženský svět). Z jiných zdrojů vyplývá, že časopis začal vycházet na jaře 1913 jako deník, pod vedením Ulviye Mevlan Civelek, 547 zakladatelky Osmanské společnosti na ochranu ženských práv. Po třech měsících se frekvence tisku změnila na týdenní a na přelomu let 1913 a 1914 vyšlo osm francouzských příloh s podtitulem Ilustrovaný nedělník pro ochranu práv a zájmy žen otevřený všem autorkám bez rozdílu. 548 Podle Asli Davaz-Madrin byly již předtím v časopise publikovány překlady z francouzštiny, ale francouzské otisky měly jednak informovat zahraniční tisk v říši o situaci, tj. o problémech a požadavcích osmanských žen, jednak navázat dialog s jejich evropskými sestrami. 549 Do těchto suplement pak skutečně přispěla řada Evropanek usedlých v Istanbulu, například Amélie Frish, gynekoložka z místní rakousko-uherské kliniky. 550 Časopis zůstal tiskovým zpravodajem osmansko-tureckých feministek až do roku Zdá se, že redakce Evy neměla časopis k dispozici, ale spíše odjinud převzala zajímavou informaci, že turecký Ženský svět začal publikovat fotografie tureckých žen. 552 Zajímavý je nejen výběr tématu, ale také další obsah referátu. První fotografie představovala zahalenou ženu, posléze Kadınlar Dünyası otiskl také další obrázky: Na přední straně přinesl velkou fotografii sedmi tureckých abiturientek, která byla objednána pro evropské ilustrované časopisy a již obdržel od cařihradského fotografa bez vědomí oněch dam. V několika hodinách bylo toto číslo rozebráno. [...] Když žádný 546 A. Davaz-Mardin užívá přepis Kadınlar Dünyası. Viz Asli DAVAZ-MARDIN, The Women s Library in Istanbul, Gender and History, 2000, 12/2, s Ulviye Mevlan Civelek ( ), novinářka a publicistka, představitelka osmansko-tureckého ženského hnutí. Vyrostla v sultánském harému, byla čerkeského původu. Ve třinácti letech byla poprvé provdána, ale brzy ovdověla. Ještě před svým druhým sňatkem s novinářem Rıfatem Mevlanem ( ) začala vydávat Kadınlar Dünyası a pracovat pro ženské hnutí, jež se rozvíjelo v souvislosti se společenskými změnami po mladoturecké revoluci. V roce 1923 se s R. Mevlanem, který musel pro spory s Atatürkem odejít do exilu, rozvedla. Naposledy se provdala v roce 1931 za studenta medicíny Ali Civeleka ( ). Na rozdíl od dalších ženských časopisů, které v osmanské říši vycházely, byl její Kadınlar Dünyası vyhrazen pouze ženským autorkám (bez ohledu na jejich etnicko-konfesní příslušnost) a provozován ženami. Formuloval základní feministické argumenty, jež se měly uplatnit mj. v rámci Turecké republiky. Podle Francisca de HAAN Kassimira DASKALOVA Anna LOUTFI, (ed.) A Biographical Dictionary of Women s Movements and Feminisms. Central, Eastern and South Eastern Europe, 19th and 20th Centuries, Central European University, Budapest, 2006, p (dále jen HAAN et al., A Biographical Dictionary of Women s Movements and Feminisms). DAVAZ-MARDIN, The Women s Library in Istanbul, p. 454 a 465. MALEČKOVÁ, Úrodná půda, s DAVAZ-MARDIN, The Women s Library in Istanbul, p. 454 a 465. Viz také HAAN et al., A Biographical Dictionary of Women s Movements and Feminisms, s DAVAZ-MARDIN, The Women s Library in Istanbul, p Tamtéž. 551 DAVAZ-MARDIN, The Women s Library in Istanbul, p.465, pozn Srovnej HAAN et al., A Biographical Dictionary of Women s Movements and Feminisms, s

169 protest se neozval, odvážil se časopis dále a uveřejnil fotografii feministky Belkis Šefket Hanum, 553 jež počátkem prosince podnikla v aeroplánu let nad Cařihradem. 554 Je zřejmé, že marginální zpráva upozorňovala v rámci Evy na úspěchy turecké emancipace jaksi nepřímo. Koneckonců, vyvracely představy o zaostalosti a utlačování muslimských žen. Alespoň narativní rámec zahalení odhalení však umožnil zachovat tradiční schéma evropského čtení ženské emancipace v Orientu. (Re)prezentace Orientu III: Harémové kalhoty Z obsahové analýzy vybraných českých moderních ženských časopisů, jež zohlednila dva názorové protipóly, vyplynulo, že liberální i konzervativní podporovatelé a podporovatelky ženského hnutí první poloviny 20. století, ať už dosáhli akademického vzdělání, učili na středních školách, živili se jako žurnalisté nebo působili v kněžské službě, projevovali ve svých textech více či méně vážný zájem o minulost, přítomnost a budoucnost Orientu. Zatímco liberálové měli tendenci srovnávat orientální a vlastní realitu spíše proto, aby našli shodné či podobné znaky, konzervativní autoři a autorky zdůrazňovali spíše rozdíly. Na konkrétním, i když zdánlivě marginálním, příkladu (re)prezentace harémových kalhot je možné se zamyslet nad dvojsečností principu, který zakládá každé srovnání, totiž principu alterity. Harémové kalhoty, nebo jinak šalvar, jsou dodnes součástí oděvu žen i mužů napříč Orientem. Například turecká varianta prodělala vývoj podobný tomu, jaký známe také u některých oděvních součástek českých lidových krojů. Do poloviny 19. století nosila řada tureckých nevěst slavnostní šalvar v horní části rozšířené kalhoty, které se postupně zužovaly a končily těsně pod koleny. Patrně vlivem evropských trendů vyšel tento typ slavnostního oděvu z módy a nevěsty začaly oblékat na pohled střízlivější, ornamentálně zdobené dlouhé šaty, z pod nichž vyčnívaly pouze dolní konce kalhot obepínající kotníky. Jednalo se v podstatě o variantu šalvar kamíz, v Indii označovanou také jako panžábí, která se s rozšířením muslimské kultury ujala v jižní Asii a 553 Srovnej Ceyda ASLI, Ottoman Feminists, Bikya Masr, 14th April 2010 [online] 2011 Bikya Masr. Dostupné z: < [17. května 2011]. 554 Turecké ženy, Věstník organizační, Eva, 1914, č. 3, s

170 v Pákistánu. Pod kolena dlouhá tunika překrývající zužující se kalhoty byla v tureckém případě jen prodloužena. 555 Pohled do aktuálních módních časopisů naznačuje, že Evropa právě zažívá módní vlnu, v níž hrají harémové kalhoty, respektive různé typy šalvar kamíz, důležitou roli. 556 Jsou originální, zaujmou střihem i barevnými kombinacemi, jsou prostě šik. Zároveň však, alespoň podle soudobé autorky, která se skrývá pod pseudonymem Umm Ibrahim, si v dnešní době [harémové kalhoty] oblékají spíše konzervativní Turkyně, když uklízejí v domě, nebo je nosí turecké venkovanky při práci na poli. [Kalhoty] jsou prostě pohodlné a praktické. 557 Jak však naznačuje pohled do časopisu Eva z roku 1911, harémové kalhoty, tehdy jupe culotte (fr. kalhotová sukně), nejsou jen tradičním oděvem Orientu či módním kouskem v evropském šatníku počátku 21. století, ale také specifickým kulturním symbolem. Na počátku 20. století, jak známo, provokovaly pionýrky evropské ženské emancipace odvážnou módou tradiční měšťácké mravy. A jen málokterý Evropan, neřku-li Evropanka, tento nový kus oděvu vítal s nadšením. Není proto divu, že mu časopis Eva věnoval patřičnou pozornost. Přesněji velmi obsáhlý a polemický rozklad, který je zajímavý také pro svůj kritický tón a způsob, jak se v dané souvislosti vymezoval vůči Orientu. Autorka Helena Orlová tehdy mimo jiné napsala: Za to v Turecku, kde vlastně je kalhotová sukně domovem a odkuž si původní tvar vybral i pan Poiret, odkládají ji, stávají se jí nevěrnými a přijímají naši evropskou modu, čili civilizují se, jak sami říkají. Pouze chudina ji podržela. Proto se škodolibostí vyslovil jeden starý Moslím, že Švábi (tj. cizinci) s otevřenou náručí a velkou propagandou přijali módu, kterou oni již dávno odložili. 558 Zatímco poslední věta citovaného úryvku naznačuje, že si autorka Orient spíše vymýšlela, aby dodala váhu svým konzervativním argumentům, příklad Vlasty Kálalové se zdá reprezentovat spíše liberální srovnávací přístup. Česká lékařka přivezla ze svého pobytu v Iráku a posléze darovala do etnografických sbírek Náprstkova muzea 555 JANNAH. Turkish Traditional and Bridal Wear. Forum: Women s Corner [online] Available from: < [17 May 2010]. Viz Obr Viz například nabídka obchodu s indickým zbožím Ganga. In Pandžábí, Sárí [online]. Dostupné z [12. května 2011]. Viz Obr UMM IBRAHIM. Harem Pants?!? Old School Hejabi [online] Available from: < [17 May 2010]. Viz Obr Helena ORLOVÁ, Kalhotová sukně jupe culotte, Eva, 1911, 8/5, 162. Srovnej také karikaturu z dosud neznámého humoristického časopisu My budem nosit kalhoty! Viz Obr. 29 a

171 v Praze sikhskou variantu šalvar kamíz. 559 Jinými slovy, mohlo by se zdát, že Orient, slovy Mary Healy, spíše se zájmem studovala než by si ho, ať už v pozitivním či negativním slova smyslu, představovala či vymýšlela. 560 Avšak, při pohledu na fotografii z orientálního salonu v Bernaticích, kde Vlasta Kálalová leží na lůžku vystlaném koberci, oděna v šalvar kamíz, vlasy skryty pod závojem a na nohou kurdské stříbrné šperky v pozici ne nepodobné těm, které známe z pláten evropských orientalistů (i orientalistek), se nelze ubránit dojmu, že také ona se do své představy dokázala náležitě vžít. Zůstane patrně tajemstvím, zda pro fotografii pózovala spíše z důvodů nostalgických nebo didaktických. 561 Poetické shrnutí aneb Horizonty věčné Evy Cílem kapitoly bylo zkoumat, jak se promění naše porozumění reflexím Orientu, respektive Saidově konceptu orientalismu, když vezmeme v potaz i genderový a český národní diskurz a zohledníme okrajovou evropskou perspektivu. Na základě přehledu různých teoretických východisek byly stanoveny dvě základní otázky, které směřovaly textovou a obrazovou analýzu (re)prezentací Orientu (se zaměřením na Egypt) ve dvou vybraných českých moderních ženských časopisů: Je možné, že Češky v první polovině 20. století vyhledávaly Orient, aby zde našly podporu skrze nalezení stejného, spíše než zobrazení toho druhého? Nebo preferovaly svou národní (či evropskou) identitu spíše než tu ženskou? Analýza pokrokového časopisu Ženský obzor ( ) a katolického časopisu Eva ( ), jež vycházela z výsledků pracovního srovnání egyptských a českých 559 Právě od této varianty je odvozen název panžábí, neboť branou do Indie byla pro muslimy oblast Pandžábu, kde se formovalo sikhské náboženství, respektive kulturní společenství, které čerpalo jak z hinduismu, tak z islámu. Viz sbírka Oddělení asijských kultur Náprstkova muzea v Praze, inv. č ab, dar V. Kálalové Di-Lotti (22. února 1946). Za zprostředkování fotografií a kopií inventárních karet děkuji pracovnicím muzea. Publikováno jako příloha HAVLŮJOVÁ, Orient and Modern Czech Women s Magazines, Figs 4, 5. Viz Obr Mary HEALY, Depictions of Difference: Reviving the Forgotten French Women Orinetalist Artist- Travellers , in: JŮNOVÁ MACKOVÁ, A. ONDERKA, P. (ed.) Crossroads of Egyptology. The Worlds of Jaroslav Černý, National Museum, Prague 2010, p Viz Státní okresní archiv v Písku (SOkA Písek), fond Rodina Di Lotti, Fotografie, V. Kálalová v orientálním oblečení, Bernartice [2. polovina 30. let 20. století]. Publikováno jako příloha HAVLŮJOVÁ, Orient and Modern Czech Women s Magazines, p. 84, Figs 6. Viz Obr

172 emancipačních procesů, nás přivedla k závěru, že liberální zastánci a zastánkyně ženských práv měli při srovnávání vlastního a orientálního světa tendenci spíše nacházet podobnosti, zatímco konzervativní stoupenci a stoupenkyně (katolického) ženského hnutí spíše zdůrazňovali rozdíly. Dvě drobnohledné pasáže věnovaly pozornost kulturním symbolům Orientu i ženského hnutí. Naznačují, že co se závoje a (harémových) kalhot týče, jsme svědky jakéhosi nekonečného příběhu obousměrné kulturní výměny, která je však opakovaně zakoušena jako nová a zároveň nepochopitelná. Jinými slovy, skrze symbolické redefinování hranic nás stále znovu učí rozumět tomu, jaké máme životní alternativy. Zároveň však poukazuje, co je na těch druhých jiné, směšné i ohrožující. Když tedy (post)moderní módní návrháři v západní Evropě odhalili na jaře 2009 novou orientální kolekci, výše citovaná anonymní autorka internetového blogu s názvem Old School Hejabi (Hidžáb (ze) staré školy) napsala: Dovedu si představit všechny své turecké sestry, které znám, jak se pro sebe tiše smějí [ ] vidím všechny zasvěcené a uhlazené obyvatelky Istanbulu, jak při představě, že tepláky přišly v módním světě do módy, kroutí nevěřícně hlavami a rozpačitě se škrábou na bradě. Inu, [ ] přišly. 562 Naopak Patrik Ouředník ve své filipice proti islamofobii polemizuje s Petrou Procházkovou o tom, zde je nebo není zahalování ženského obličeje symbolem islámského náboženského extremismu. V Respektu z přelomu dubna a května 2011 napsal: Ale ano, [ ] zahalování obličeje je symbolem náboženského extremismu. Čímž nijak nenaznačuji, že zahalené ženy čekají jen na příležitost vám podřezat krk. Řeč je o symbolu a žena v burce, vědomě nebo ne, se symbolicky hlásí k fundamentalistickému salafismu, který burku před pouhými pětadvaceti lety vnutil muslimkám za povinnost. Salafistická zbožnost si pak žádá i zakrytí chodidel (plášť musí sahat až na zem) a rukou (povinnost nosit rukavice). Kráčející mumie by si nepočínaly lépe UMM IBRAHIM. Harem Pants?!? 563 Patrik OUŘEDNÍK, Fobím, fobíš, fobíme aneb několik poznámek ke slovu islamofobie, Respekt, 2011, 22/ 16 17, s

173 Po předchozím výkladu netřeba jistě dodávat, že zkoumání okrajových historických témat se může i v dnešní době ukázat jako nadmíru užitečné. Mimo jiné proto, aby, obrazně řečeno, nabídlo spravedlivě rozhněvanému muži pohled do zrcadla jeho vlastní kultury. Od chvíle, kdy přestalo být přípustné chodit, jak nás Pán Bůh stvořil, jsou totiž také Evropanky a Evropané lapeni v argumentační pasti protichůdných ideologií věšáku na šaty a fíkového listu. V řeči symbolů, ať už vědomě, či nikoli, a zcela v archaickém smyslu, si tak stále znovu a znovu připomínáme, kdo je tím odvždy a napořád vinen. 173

174 2. Orient ženskýma očima na příkladu Vlasty Kálalové Di-Lotti Kapitola Orient ženskýma očima na příkladu Vlasty Kálalové Di-Lotti shrnuje dvě práce, které vznikly v souvislosti s realizací výzkumného záměru Československé zájmy v Iráku v letech Životní příběh doktorky Vlasty Kálalové Di-Lotti. 564 Úkolem badatelského týmu vedeného Adélou Jůnovou Mackovou bylo, mimo jiné, připravit komentovanou kritickou edici dosud nevydaného cestopisu Přes Bospor k Tigridu, který v roce 1958 předala Vlasta Kálalová Di-Lotti do Národního muzea v Praze s pokynem, aby byl (badatelské) veřejnosti zpřístupněn po roce Cestopis, včetně doprovodných ilustrací akademického malíře Františka Pavelky a souboru dokumentárních fotografií, se od té doby nachází v Literárním archivu Památníku Národního písemnictví v Praze. 566 V souvislosti s přípravou příspěvku From the Czechoslovak Republic to the Near East: Three Czech Women Travellers in the 1920s and 1930s, jsem v roce 2005 provedla předběžný výzkum, z něhož vyplynula možnost konfrontovat text cestopisu, který vznikl po návratu Di-Lottiových do Československa, tj. v druhé polovině třicátých let 20. století, s autentickými dopisy, které psala Vlasta Kálalová přítelkyni Marii Tauerové již v době bagdádského pobytu ( ). 567 Ukázalo se, že dopisy poskytují řadu vodítek, která umožňují nejen srovnání textů, ale také interpretaci cestopisu v kontextu dobového řešení tzv. ženské otázky v Československu, Turecku i Iráku. Vznikla proto přípravná studie, jejímž cílem bylo interpretační vodítka blíže zkoumat. V roce 2009 pak byla s podporou výše zmíněného výzkumu publikována pod 564 GA AV ČR ( ) Československé zájmy v Iráku v letech Životní příběh doktorky Vlasty Kálalové Di-Lotti. KJB hlavní řešitelka: Adéla Jůnová Macková. 565 Podle Archiv Zdravotnického muzea Národní lékařské knihovny v Praze (ZdrM NLK), fond Vlasta Kálalová Di-Lotti, 1712/78/72. Dopis V. Kálalové Di-Lotti M. Tauerové ze dne 31. ledna 1958 (Bernartice). 566 Literární archiv Památníku národního písemnictví v Praze (LA PNP), fond Kálalová Di-Lotti Vlasta ( ), k. č. 1, Vlasta KÁLALOVÁ DI-LOTTI, Přes Bospor k Tigridu, strojopis, 364 s. (dále jen Přes Bospor k Tigridu). Viz také karton č. 2, Marie TAUEROVÁ, V duchu s MUDr. Vlastou Di Lottiovou Kálalovou, strojopis, s. 11 (dále jen TAUEROVÁ, V duchu s MUDr. Vlastou Di Lottiovou Kálalovou). 567 Dopisy jsou uloženy ve ZdrM NLK, fond Vlasta Kálalová Di-Lotti. 174

175 názvem Vlasta Kálalová (Di-Lotti) a tzv. ženská otázka. Analýza korespondence Vlasty Kálalové a Marie Tauerové z let Pro potřeby předkládané práce jsem studii přejmenovala a vypustila úvodní pasáž, která stručně shrnovala biografické údaje pisatelky dopisů. Redakčně jsem také upravila poznámkový aparát. Až na tyto změny je zde text uveřejněn v podobě, v jaké byl publikován v Časopise Národního muzea. Předesílám, že díky tomu nabízí tato kapitola možnost, sledovat zhodnocení výsledků genderové analýzy soukromé korespondence v rámci genderově podmíněné interpretace cestopisného pramene. Uvědomuji si, že cenou za tuto možnost je nezbytné opakování výsledků studie první ve studii druhé. Domnívám se však, že v rámci předkládané práce jde spíše o přidanou hodnotu, neboť cílem není pouze prezentace výstupů badatelské činnosti, ale také reflexe proměny přístupů k danému tématu. Druhým východiskem pro rozbor cestopisu Přes Bospor k Tigridu z ženské perspektivy se stala výše uvedená studie věnovaná analýze (re)prezentací Orientu v moderních českých ženských časopisech. Rozbor osobní korespondence mi poskytl základní orientaci z hlediska individuálních autorských (re)prezentací Vlasty Kálalové. Analýza časopisů však naznačila jejich širší čtenářský kontext. Bylo možné se ptát nejen, co mohla autorka dopisů, potažmo cestopisu, o ženách v Orientu a jejich emancipaci vědět, byť jen na základě (re)prezentací v ženských časopisech, ještě než se vypravila za svým životním úkolem. Ale zároveň, v jakém smyslu by byl mohl její cestopis v druhé polovině třicátých let 20. století přispět k utváření a proměně tohoto kontextu. Ba co víc, viděli jsme v závěru předchozí kapitoly, že k těmto otázkám se po oživení ženských hlasů z dobových časopisů, přidružily také otázky další. Zatímco studie věnovaná moderním českým ženským časopisům je řešila pouze v obecně rovině, v případě (re)prezentací Orientu v cestopisu Vlasty Kálalové se ptaly konkrétně: Patřila autorka mezi Češky, které Orient vyhledávaly spíše proto, aby zde našly podporu skrze nalezení stejných, nebo zde nalézala spíše ty druhé? Preferovala svou národní (či evropskou) identitu spíše než tu ženskou? Právě tyto otázky zkoumá druhá podkapitola Orient ženskýma očima, určená původně pro kolektivní monografii Vlasta Kálalová Di-Lotti, česká lékařka v Bagdádu ( HAVLŮJOVÁ, H. Vlasta Kálalová (Di-Lotti) a tzv. ženská otázka. Analýza korespondence Vlasty Kálalové a Marie Tauerové z let Časopis Národního muzea. Řada historická. 2009, roč. 178, č. 1 2, s

176 1932). Československé zájmy v Iráku v meziválečné době (2011). 569 Pro potřeby předkládané práce jsem ji mírně rozšířila, nicméně s ohledem na nedořešenou situaci kolem stanoviska držitelů autorských práv k cestopisu Přes Bospor k Tigridu, cituji z tohoto pramene pouze v nezbytně nutné míře. Z hlediska cílů předkládané práce pak detailní pozornost věnovaná tomuto dílu Vlasty Kálalové představuje, tentokrát spíše do hloubky vedenou, případovou studii, která by měla přispět k porozumění nejen genderovým, ale také orientalistickým aspektům konkrétní moderní české ženské (re)prezentace Orientu. Nelze však zastírat, že odpovědi již s předstihem naznačila první část práce. Proto je zde alespoň v krátkosti připomenu, i když celkovému shrnutí věnuji především závěrečnou diskusi. Na základě dosud přehlédnutých textů jsem dospěla k závěru, že si Vlasta Kálalová ze všech v Iráku přítomných, potenciálně referenčních kultur, nejvíce idealizovala kulturu arabskou, zatímco s největším despektem referovala o bagdádských Židech. Zpočátku vyhraněná stanoviska se však v průběhu sedmiletého pobytu ustálila na modelu vzájemného respektu a koexistence. Dokonce se nelze zbavit dojmu, že roli toho druhého sehrávala od určitého momentu, nikoli lidská kultura, ale tropická vedra, která Vlastu Kálalovou nakonec přiměla lékařskou misi v Iráku ukončit. Od té chvíle lékařka svou činnost v Bagdádu hodnotila především z hlediska humanitárních a národních zájmů. Z pramenů je však zřejmé, že nerezignovala ani na zájmy individuální, potažmo rodinné. Patrně díky přátelským vazbám na příslušníky středostavovských arabských rodin, které tvořily základ rodící se irácké národní komunity, projevila po zániku nemocnice velmi kritické stanovisko na adresu britské mandátní správy. Ve hře však bylo také její vlastní národní cítění, které aktualizovalo skutečnost, že byla pro britský Bagdád svým způsobem hospodářsko-politickou konkurencí, jakkoli jen z okraje Evropy. Zbývá dořešit, zda pod dojmem idealizace arabské (středostavovské) kultury Vlasta Kálalová skutečně přehlédla, že byla, coby samostatná a výdělečně činná moderní žena, politicko-ekonomickou konkurencí také pro irácký Bagdád, v němž byla ženám, bez ohledu na jejich etnicko-konfesní příslušnost, ale často ve jménu etnickokonfesních tradic, upírána většina občanských i politických práv. 569 JŮNOVÁ MACKOVÁ, A. NAVRÁTILOVÁ, H. PŘEBINDA, P. HAVLŮJOVÁ, H. STORCHOVÁ, L., Vlasta Kálalová Di-Lotti, česká lékařka v Bagdádu ( ). Československé zájmy v Iráku v meziválečné době. Praha 2011 (v tisku). 176

177 Nikdy jsme nebyly přítelkyněmi obvyklého ženského typu Tzv. ženská otázka v dopisech Vlasty Kálalová (Di-Lotti) přítelkyni Marii Tauerové z let Soubor více než sto padesáti dopisů, které Vlasta Kálalová (Di-Lotti) adresovala v letech Marii Tauerové je uložen v archivu Zdravotnického muzea Národní lékařské knihovny v Praze. Zhruba třetina těchto dopisů vznikla v době pobytu Vlasty Kálalové na Blízkém východě ( ) a představuje autentický záznam tehdejších událostí i myšlenkového světa pisatelky. V dalším výkladu se opíráme o třicet dopisů, které Vlasta Kálalová napsala Marii Tauerové přímo z Iráku 571 a několik dalších dopisů, respektive příležitostných poštovních zásilek (pohlednice, kartičky), jež s tímto pobytem přímo souvisely. 572 Celkem se ve sledovaném souboru korespondence, které do archivu předala sama adresátka v sedmdesátých letech 20. století, nachází třicet sedm dopisů, čtyři pohlednice a tři příležitostné kartičky zaslané Vlastou Kálalovou. Jako místo odeslání převažuje Bagdád, ale zejména pohlednice byly odeslány odjinud: Aleppo, Jeruzalém, Káhira. Statisticky vyjádřeno, psala Vlasta Kálalová Marii Tauerové nejvíce v letech 1927 (9 položek), 1928 a 1931 (po 7 položkách). Frekvence korespondence se pohybuje od jednoho do čtyř měsíců. Nejdelší, půlroční odmlka, způsobená onemocněním Marie Tauerová vznikla v roce Pravidelně psala Vlasta Kálalová v čase kolem Vánoc a nového roku. Rozsah dopisů se obvykle pohyboval kolem čtyř až 570 Text kapitoly je zkrácenou a redakčně upravenou podobou článku HAVLŮJOVÁ, Vlasta Kálalová (Di-Lotti) a tzv. ženská otázka. Analýza korespondence Vlasty Kálalové a Marie Tauerové z let , který vyšel s podporou GA AV ČR, KJB S jedinou výjimkou byly všechny dopisy odeslány z Bagdádu. Viz ZdrM NLK, fond Vlasta Kálalová Di-Lotti, 1711/46/72. Dopis V. Kálalové M. Tauerové ze dne 30. srpna 1931 (Mosul). 572 Jedná se o dva dopisy zaslané z Brna v únoru a červnu 1924, pohlednici ze dne 8. března 1925 zaslanou z Aleppa, dva dopisy z července a srpna 1927 odeslané z Prahy a Písku, kdy byli manželé Di- Lotti na dovolené v Československu, pohlednici zaslanou z Jeruzaléma dne 14. září 1927 a příležitostnou kartičku oznamující narození syna Radbora ze dne 1. srpna K souboru jsou pak přičleněny ještě úryvky ze dvou dopisů odeslaných z Bernartic v letech 1958 a 1959, v nichž se V. Kálalová zmínila o cestopisných vzpomínkách a o své promluvě iráckou arabštinou do zahraničního vysílání československého rozhlasu. Viz ZdrM NLK, Vlasta Kálalová Di-Lotti, 1711/3, 4, 5, 20, 21, 22, 29/72 a 1712/78, 82/

178 šesti stran dnešního formátu A5. Nejdelší dopisy napsala Vlasta Kálalová přítelkyni v roce 1926 (až deset stran) a na počátku roku V šesti případech také dopis psala několik dní (květen 1925, červen a listopad 1926, přelom roku 1926 a 1927, vánoční svátky 1927, únor 1928). V několika dopisech, které vznikly po svatbě Vlasty Kálalové v červnu 1927, se objevily i anglicky nebo francouzsky psané doušky Jiřího Silvia Di- Lotti. Dříve než však stručně přiblížíme charakter korespondence Vlasty Kálalové, je třeba se zmínit o její adresátce. Marie Tauerová se stala blízkou přítelkyní Vlasty Kálalové již v první čtvrtině 20. století. Seznámily se v roce 1917 na univerzitě, kde obě navštěvovaly přednášky orientalistů Rudolfa Dvořáka a Rudolfa Růžičky. Z přednášek chodívaly jsme domů vždy společně. Měly jsme stejný směr. Vzpomínala Marie Tauerová v roce Tyhle večerní cesty domů měly jsme obě velmi rády, sdělovaly jsme si na nich totiž své záměry do budoucnosti.... Kromě těchto návratů z přednášek bývaly jsme spolu na procházkách, řekla bych pracovních, na nichž jsme se pokoušely mluvit arabsky. 573 Zájem o arabštinu a arabský svět založil pevné přátelské pouto mezi oběma ženami, které se postupně dále prohlubovalo. Vlasta Kálalová se v době svých studií blíže seznámila i s oběma bratry Marie Tauerové, Felixem a Norbertem. 574 Felix Tauer jí posléze zprostředkoval osobní kontakty v Istanbulu, kde studijně pobýval v letech Prostřednictvím Tauerových si Vlasta Kálalová zamilovala Chodsko a osobně se seznámila s Jindřichem Šimonem Baarem. Marie Tauerová docházela v Praze do rodiny Vlastiny starší sestry Milady Šmolíkové. Po studiích pak získala, díky příbuzenským kontaktům Kálalových, podnájem v Brně, kde obdržela místo 573 TAUEROVÁ, V duchu s MUDr. Vlastou Di Lottiovou Kálalovou, s Felix Tauer ( ) byl český orientalista, předovýchodní filolog a historik. Studoval na pražské univerzitě u R. Dvořáka, R. Růžičky a M. Grünerta arabštinu, perštinu a turečtinu. Jeho vědeckou činnost můžeme rozdělit na tři oblasti. Zabýval se dějinami Předního východu, vydal na toto téma řadu pojednání a důležitých edic i překladů historických spisů persky píšících dějepisců. Druhou závažnou část jeho životního díla tvoří kompletní, bohatě komentovaný překlad Tisíce a jedné noci z arabských originálů. Za třetí se věnoval dějinám starší perské naukové literatury. Naposledy vyšla jeho práce Svět islámu. Dějiny a kultura v nakladatelství Vyšehrad (2006). Podle Kdo byl kdo. Čeští a slovenští orientalisté, afrikanisté a iberoamerikanisté [on-line]. Praha: Libri Tomáš Honzák, Dostupné z: < [25. června 2009 ]. Norbert Tauer ( ), mladší bratr Felixe a Marie, se specializoval se na baskičtinu. Viz například Norbert TAUER, Baskičtina a její dnešní situace, Philologia Pragensia, 1/1965, str Soudě podle mnoha internetových odkazů v baskičtině, které se vztahují k jeho osobě, je v tomto směru dodnes uznávanou vědeckou autoritou.viz například Jose Maria SATRUSTEGI, Norbert Tauer ( ) [online]bidegileak, Dostupné z:< [25. května 2011]. 178

179 v Zemské a univerzitní knihovně. Až do roku 1930, kdy se musela kvůli oční chorobě vzdát naděje na vědeckou kariéru v oboru arabistiky, se zdálo, že by se mohla vypravit na studijní cestu na Blízký východ a pobývat ve společnosti Vlasty Kálalové v Bagdádě. Vzhledem k tomu, že adresátka byla blízkou přítelkyní pisatelky, jsou dopisy velmi upřímné a otevřené. Vlasta Kálalová v nich sděluje své bezprostřední dojmy z orientálního prostředí, předkládá své názory na život svůj i druhých lidí, svěřuje se přítelkyni s každodenními starostmi i dlouhodobějšími problémy, informuje ji jako první o významných změnách ve svém životě. Výbor z těchto dopisů uveřejnila Marie Tauerová již v roce 1972 v Časopise lékařů českých. 575 Zaměřila se na pasáže, jež dokumentovaly každodenní život Vlasty Kálalové v Bagdádu, její největší lékařské úspěchy a provoz nemocnice. Stranou jejího zájmu zůstaly mimo jiné také ty části dopisů, v nichž se mladá lékařka vyslovila k problémům spojeným s tzv. ženskou otázkou. Když nás dávali na studie, byli to naši otcové, ne matky, kteří chtěli, abychom studovaly a teď, když jsi hotova, kdejaký muž protestuje proti rovnocennosti a rovnoprávnosti, kterou uznávají na papíře. Napsala Vlasta Kálalová Marii Tauerové v únoru 1924 a v reakci na přítelčiny potíže v zaměstnání pokračovala: Nikdy mne nebylo nic tak daleko jako tzv. ženská otázka. Ale když tak všechno teď vidím, zdá se mi opravdu, že jsem někdy křivdila těm, kdož se jí zabývají. Nemysli si, že v medicíně je to lepší. Sekundářské místo bez obtíží dostane muž, který může být ten největší osel, ale jen s největšími překážkami může totéž místo dostat žena. A to je jen mizerné sekundářství což potom jiná místa. V dětství, když jsem začínala dostávati rozum, bývala jsem velmi nešťastna proto, že nejsem hoch. Ale teď nejsem ani dost málo, přesto, že čím dále tím lépe vidím všechny nesnáze a strasti žen těch, které zůstaly ve starých kolejích, i těch, které jdou cestou vlastní práce. Ani dost málo, Máničko, se proto nemrzím. Je to sice snad jednak proto, že nemám v povaze, dělati si něco z věcí nezměnitelných, jednak však také proto, že mohu svou prací pomáhat těm, kterých je mi tak líto, a že na druhé straně nemusím být svědkem ponižujícího života těch, které žijí docela jinak, než my, života, který v některé své hořké formě byl by nás tak jak tak 575 Marie TAUEROVÁ, Z bagdádských dopisů MUDr. Vlasty Kálalové - Di Lottiové, Časopis lékařů českých, 28/1972, s

180 čekal, kdybychom nebyly došly každá ke svému povolání. I tobě bych přála moc, abys našla nějaký intenzivní zájem v životě, nevdáš-li se. Raději bych ovšem chtěla, aby ses vdala, protože jsi stvořena pro rodinu ale jak se vdáš, dítě, bez ponížení, které je pro Tebe jako pro mne v koketérii a ve všech způsobech nastavení malíčku, který má vést k dání celé ruky? A zdá se mi, že bez toho se ženy aspoň dnes nevdají. 576 Obsáhlá citace z dopisu Vlasty Kálalové z roku 1924 velmi názorným způsobem ilustruje situaci, kterou obecně popsala Jana Burešová ve studii Proměny společenského postavení českých žen v první polovině 20. století. 577 Spolupráce mužů a žen ve veřejném životě, kterou si vynutila první světová válka a jež pokračovala i po ní, vyvolávala dojem, že ženskou otázku, tak jak ji nastolilo 19. století, se podařilo zdárně vyřešit. Zdálo se, že rovnoprávnost obou pohlaví bude i nadále součástí životní praxe. Čas však ukázal, že ústavou zakotvená rovnoprávnost představovala teoretické řešení, jehož prosazení do každodenního života bude vyžadovat značné úsilí. I to byl důvod, proč se v období první republiky ženská společensko - politická aktivita rozrostla do nebývalé šíře. 578 Celkově lze říci, že společenská aktivita žen v Československu v letech výrazně přispěla k rozvoji demokracie a fungování občanské společnosti vůbec. České hnutí za emancipaci žen se totiž od svých počátků rozvíjelo v těsném kontaktu s národně emancipačním hnutím, orientovalo se na sociální otázky, podporu kultury a osvěty. A vzhledem k tomu, že v zájmu rozvoje národního hnutí podporovala řada pokrokově smýšlejících mužů vstup českých žen do veřejného života, nenacházely pak v prostředí českého feminismu valnou odezvu bojovné protimužské tendence, ale 576 Zvýraznila HH. Viz ZdrM NLK, Vlasta Kálalová Di-Lotti, 1711/3/72.Dopis V. Kálalové M. Tauerové ze dne 4. února 1924 (Brno), s BUREŠOVÁ, Proměny společenského postavení českých žen v první polovině 20. století. 578 Ženské hnutí v Československu v letech prohloubilo svou organizovanost v rámci státu a zároveň propojilo a koordinovalo svou činnost s mezinárodními ženskými organizacemi. Mezi společensky angažovanými ženami bychom našli stoupenkyně všech ideových orientací. V úsilí o dosažení společného cíle praktického zrovnoprávnění žen ve společnosti - dovedly liberálně orientované ženy spojit své síly bez ohledu na politickou příslušnost. Katolické ženské organizace naopak jednaly téměř výhradně ve shodě s politikou lidové strany. Členky těchto spolků a organizací však, bezpochyby i díky svému pevnému zakotvení ve víře, vykonaly velké dílo v sociální a charitativní oblasti. Podle BUREŠOVÁ, Proměny společenského postavení českých žen v první polovině 20. století, s

181 prosazovaly se myšlenky o nutnosti tvořivé spolupráce mezi muži a ženami. Ideálem byl prohloubený a zduchovnělý vztah v manželství. 579 Nebyl-li takový vztah možný, mohla a měla se vzdělaná žena realizovat v činnosti prospěšné pro celou společnost. Ze závěru citovaného dopisu vyplývá, že Vlasta Kálalová v tomto směru zcela podléhala způsobu uvažování předchozí generace českých intelektuálek. Volit obvyklý ženský los či setrvat na cestě k samostatnosti? Ptala se Libuše Scholzová, maturantka Minervy z roku 1908, ve vzpomínce věnované spolužačce Anně Smíškové. K samostatnosti podle ní nabádala sama doba a přesvědčení romanticky emancipační, že nezhýčkaná, k sobě i jiným kritická žena, nemůže-li voliti po hlasu svého srdce, nespokojí se s tím, co život mimochodem nabízí. Tato zvláštní hrdost a nekompromisnost, soudila Libuše Scholzová, nám sice nijak nebránila plát v tichosti citem, ale byla nám přece brzdou, a zároveň nás sokratovsky učila vytrvat beze strachu a bez obtěžování druhých na místě osudem vykázaném. 580 Přestože podle Libuše Scholzové byly představitelky mladších generací mnohem přístupnější kompromisu, zdá se, že Vlasta Kálalová se zhlédla v nekompromisnosti generace starší. V jejím případě však již nelze důvody hledat v útrapách jež musela překonávat v cestě za vzděláním či ve stigmatizaci, které jí rozhodnutí pro studium přineslo. Mnohem spíše můžeme mluvit o zkušenosti, kterou dodnes zažívají nadaní mladí lidé, kteří si mnohem dříve než jejich vrstevníci se vší vážností vytyčí určitý životní cíl a jeho dosažení se věnují s nezměrnou energií. Vlasta Kálalová se již ve třinácti letech rozhodla pro studium medicíny. Zpočátku vlivem rodičů, později ve snaze dosáhnout životního předsevzetí, rozvíjela také svůj nevšední jazykový talent. V sedmnácti letech hovořila plynně francouzsky, anglicky, italsky, německy, rusky a španělsky, začala se učit turecky a na univerzitě si zapsala arabštinu a perštinu. Snažila jsem se vždy pilně učit, abych jednou uplatnila své schopnosti na místě, které by jinak zůstalo prázdné, 581 vyjádřila svou vnitřní motivaci Vlasta Kálalová. A její přítelkyně Marie Tauerová naznačila, že tato motivace byla navíc podepřena nevšední mírou sebekázně a cílevědomosti. Je příznačné, že obě 579 Podle BUREŠOVÁ, Proměny společenského postavení českých žen v první polovině 20. století, s. 161, Zvýraznila HH. Libuše SCHOLZOVÁ, Jedna z nás. In: Památce Anny Smíškové. Praha, 1936, s Přes Bospor k Tigridu, s

182 přítelkyně tuto skutečnost interpretovaly jako žensky nepřirozenou. 582 V dopise, který napsala Vlasta Kálalová přítelkyni z Bagdádu dne 20. prosince 1926, je tato interpretace také patrna. Chápu teď, uzavřela Vlasta Kálalová líčení svých zaměstnavatelských potíží, proč nemají rádi ženy v úřadech. Nikdy jsem dříve neměla tolik příležitosti studovati psychologii jejich práce, protože jsem vždy více pracovala s muži než [se] ženami a osobně jsem měla mužský trénink a disciplínu, takže jsem si představovala, že u ostatních žen, znají-li a mají rády svůj obor, je to tak jako u mne: v práci práce, žádné city, vyjímaje city povinnosti a vytčeného úkolu. 583 Chráněna záštitou odhodlání, nepřístupnosti a nekompromisnosti překonala Vlasta Kálalová všechny pochybnosti, cizí i vlastní, které mohly zvrátit její rozhodnutí vydat se na Blízký východ. Tatáž záštita jí umožnila přestát zkoušky a obtíže, které se během prvních dvou let v Bagdádu vynořily a ohrožovaly úspěšnou realizaci úkolu, který si vytkla. Soudě podle dopisu ze dne 6. února 1927, loučila se Vlasta Kálalová s touto záštitou s těžkým srdcem a nepřehlédnutelnou snahou obstát nejen před svou přítelkyní, ale především sama před sebou. Možná se konečně přece vdám. Začala Vlasta Kálalová zmíněnou pasáž dopisu poté, co se nejprve odvolala na neobvyklou povahu přátelství s adresátkou: Nikdy jsme nebyly přítelkyněmi obvyklého ženského typu. Aby jí vzápětí zavázala mlčením tou nejobvyklejší frází z ženských rozhovorů: Poslouchej, Máničko, chci Ti říct něco, co zatím, prosím Tě, nikomu nepovídej. Poté pokračovala: Člověk, který má konečně naději na to, že si ho vezmu, je čtyřicetiletý Ital, vnuk benátského revolucionáře z let osmačtyřicátých (jeho děd byl tehdy nucen z politických důvodů opustit Itálii). Je to člověk, kterého si, myslím, mohu vzít bez obavy, že by provdáním mohlo utrpět naplnění mého úkolu a práce, již jsem na sebe vzala. Má mne moc rád. Já jsem to dlouho pokládala za omyl v zamilování a nedbala jsem na jeho slova, tak jako jsem dosud činila vždy v takových příležitostech. Byl to však člověk příliš seriózní a vážený, než abych ho mohla tak zkrátka odbýt jako jiné. Nehledě k tomu, že jsem mu byla od 582 M. Tauerová své přátelství s V. Kálalovou charakterizovala jako půlstoletí trvající, věrné, přes některé povahové odlišnosti velmi srdečné a zvláštní, v němž pohled, stisk ruky nebo i jen pouhé mlčení byly výmluvnější slov. Vzpomínala: Jednou mi Vlasta řekla: Viď, to naše přátelství je takové neženské. A měla pravdu. Nikdy jsme nemluvily o tom, co mladé ženy obyčejně zajímá: o mužích, šatech, zábavách. Předmětem našich hovorů byla většinou práce nebo jiná vážná věc. Viz TAUEROVÁ, V duchu s MUDr. Vlastou Di Lottiovou Kálalovou, s Zvýraznila HH. ZdrM NLK, Vlasta Kálalová Di-Lotti, 1711/13/72.Dopis V. Kálalové M. Tauerové b. d. (20. prosince 1926) (Bagdád), s

183 počátku svého pobytu zde zavázána za mnohé laskavosti, např. jsem měla vždy k dispozici jeho automobil a koně apod. A s ohleduplným košíkem se v lásce nikam nedojde. Vidím teď, že jsem jednala vždycky moc správně, když jsem byla hned v začátcích bezohledná, ač mi říkali, že jsem ukrutná a nemám srdce a podobná povídání, která nejsou k ničemu. Nu, zkrátka, nakonec, když jsem viděla, že je jeho láska opravdu taková, za jakou ji prohlašoval, ba větší než bych byla kdy věřila, řekla jsem si, že snad má moje sestra pravdu, když říká, že každá žena má uvažovat v pravý čas o tom, že vždycky není odmítnutí na místě. Pomalu jsem ho začala mít i já ráda pro mnoho dobrých vlastností, jež má opravdu v neobyčejné míře. A tak se stalo, že jsem mu dala konečně své slovo a že si ho pravděpodobně časem vezmu. [...] A snad to tak bude správné, abych i lidsky vyplnila svůj život. Teď, když jsem tady, daleko od Vás všech, kteří tvoříte moji rodinu, abych založila rodinu vlastní, která by byla novým kvádrem v lidské stavbě. [...] Máničko, nikdy jsem si nemyslela, že se vdám, protože jsem nevěřila, že se sejdu v životě s mužem, jenž byl charakterově a intelektuálně mně tak příbuzný, aby mohl být mým manželem. A zdá se mi, že to je opravdu řízení boží, že jsem ho našla. [...] dříve mi nebylo [provdání] vůbec žádoucí a vyhýbala jsem se zdaleka všem možnostem, do nichž se mne snažili dostati, protože by to bylo znamenalo překažení díla, které jsem si učinila svým úkolem. 584 V dubnu 1927 v reakci na dopis přítelkyně shrnula Vlasta Kálalová své názory na manželství, z nichž je patrno, nakolik se již vyrovnala s novou životní situací. Co se týče Tvých názorů na manželství a na příčiny disharmonie v něm, máš jistě do velké míry pravdu, ale nemyslím, že máš pravdu úplně. Souhlasím s Tebou například v tom, že má velkou výhodu samostatnost ženy, neboť jí dává pocit neodvislosti, a vyvarováním finančních nesnází, s nimiž dnes mnoho rodin musí zápasiti, zajišťuje zároveň určitý stupeň blahobytu, který ovšem valně přispívá k lidské spokojenosti. Co se však týče zlhostejnění obou manželů, nemyslím, že na ně mohou míti vliv vnější věci, byl-li jejich svazek založen opravdu na dokonalé vzájemné úctě a harmonii povah, doplněných pravou láskou (tuto uvádím až na konec, protože se mi osobně zdá, že sama o sobě, bez oněch dvou prvých, nemůže nikdy zajistit trvale šťastné manželství). Jsou-li tyto podmínky, nemyslím, že je se třeba báti manželství. Nejsou-li, bojím se, Máničko, že by Ti připravil muž trpké zklamání i tehdy, kdybyste se viděli jen jednou za týden, 584 Zvýraznila HH. ZdrM NLK, Vlasta Kálalová Di-Lotti, 1711/17/72.Dopis V. Kálalové M. Tauerové ze dne 6. února 1927 (Bagdád), s

184 nebo dokonce ještě méně! Zdá se Ti, že máš méně ráda svou maminku nebo bratry, když žiješ stále s nimi, než když je jen jednou za čas z Brna navštívíš? Stejný poměr je, dle mého soudu, mezi mužem a ženou, kteří si rozumějí a mají se rádi. Neboť přestanou být cizími lidmi, pro něž platí tolik opatrnostních pravidel, a stávají se rodinou, v níž buď je láska a porozumění, nebo nesnáze, sváry a nenávist, podle toho, jací lidé dotyčný svazek tvoří. To je zatím můj názor - v budoucnosti Ti řeknu, shledala-li jsem jej i v praxi správným. Dokud se mluví jen v teoriích, může se každý z nás mýliti. 585 První významnější nesoulad v manželství, které Vlasta Kálalová uzavřela s Jiřím (Giorgiem) Silviou Di-Lottim dne 17. června 1927, vyvolala novomanželčina představa, že pokud přivede na svět dítě dříve, než se natrvalo vrátí do vlasti, pošle je na vychování do Čech, nejlépe na venkov. Jak můžeme vyčíst z dopisů přítelkyni, děsila ji především všechna nebezpečí plynoucí z prostředí, kde se všechno možné spojuje k zabíjení dětí! 586 Dne 28. července 1928, v době největších bagdádských veder, porodila Vlasta Kálalová syna Radbora. Skutečnost, kterou vypsala v dopisech přítelkyni, asi v mnohém předstihla její dřívější obavy. Po dlouhou dobu si zachovávala lékařský odstup a šetřila citově zabarvenými zprávami. 587 Teprve v dopise z prosince 1928 poprvé použila synovo jméno, když o něm přítelkyni referovala. Dopisy z 28. září a října 1928 jsou však zajímavé také proto, že se v nich Vlasta Kálalová v souvislosti s vlastními mateřskými zkušenostmi opět vyslovila k problémům, jež úzce souvisely s tzv. ženskou otázkou. Myslívám si teď, že je to hřích, když stát neudělá zákon k ochraně matek, ba naopak těhotné ženy propouštějí ze služeb nebo z milosti jim dávají tři měsíční dovolené. Možná, že za několik desetiletí bude už svolný dávat porodní prémie jako státy s ubývající populací, ale to už je vždycky smutné, když se sahá k medikamentům místo profylaxe. 588 Připojila Vlasta Kálalová jako doušku k dopisu ze dne 28. září O měsíc později se k tématu vyjádřila velmi podrobně, když si po úvodním referátu o Radborově zdravotní stavu posteskla: Viď, miláčku, tolik krámů a starostí s jediným 585 Zvýraznila HH. ZdrM NLK, Vlasta Kálalová Di-Lotti, 1711/18/72. Dopis V. Kálalové M. Tauerové ze dne 9. dubna 1927 (Bagdád), s ZdrM NLK, Vlasta Kálalová Di- Lotti, 1711/28/72. Dopis V. Kálalové M. Tauerové ze dne 4. června 1928 (Bagdád), s. 3. Je zajímavé, že teprve v tomto dopise přítelkyni informuje o svém těhotenství. 587 Podrobněji viz kapitola I./ ZdrM NLK, Vlasta Kálalová Di- Lotti, 1711/32/72. Dopis V. Kálalové M. Tauerové ze dne 28. září 1928 (Bagdád). 184

185 dítětem. Co chudáci ženy, které jich mají deset a jdou přitom do práce! Však i já si často myslím, že jsem vlastně velmi šťastna, že mé povolání je celkem tak svobodné, že mne dítěti mnoho neubírá. Tím spíše, že jsem vlastně přece jen většinou doma u něho, jelikož ven k nemocným chodím zřídka. Jak sama říkáš, pro Tebe by to bylo hůře, ba při evropské mentalitě bylo by Ti snad i sociálně nemožno zastávat obojí úřad i povinnosti mateřské. Je to smutné. U nás sice dělají svátek matek, jak jsem viděla v novinách, ale k mateřství nemají vůbec úcty (snad odtud ten svátek kalendářní svátky jsou pro věci minulé a lidi mrtvé). V Orientě ještě mají rádi děti - žena nabývá pevné půdy v rodině teprve, když má děti, zvláště syna a tudíž respektují mateřství. V Evropě by mělo málo pacientů ohled na lékařku, která by je například nechala čekat kvůli dítěti. Jistě by ji poslali k šípku, hubovali by všichni svorně, popřípadě odešli a víc nepřišli. Byla by rozhodně u všech svým stavem kompromitována. Tady naštěstí, jak slyší nemocní dítě plakat, sami mne k němu posílají. [...] Nikdy jsem se nezabývala sociálními otázkami a politikou, a vše, co spadalo do ženské otázky, bylo mi skoro protivné pro svou bojovnou stránku. Ale teď mne přece jen příliš zaráží, že musí ženy bojovat o to, co by vzdělaný mužský svět jim měl sám opatřit a nabídnout. Ale je vidět i u mě, že bylo třeba, abych se sama stala matkou, abych pochopila všechny nesnáze jiných matek. Dokud jsem žila stejně pohodlně jako muži, byla jsem stejně bezcitná. Teď se mi zdá, že je opravdu třeba boje, dlouhého a houževnatého, když vlastní synové upírají matkám vlastního národa ochrany a práva. (Vypovídání ze služby tam, kde by z nacionálního stanoviska mělo být naopak poskytnuto všeho usnadnění a úlev atd.) Ovšem, Máničko, bylo by dost těžké, i kdyby to všechno bylo, spojiti obojí mateřství a povolání tak, aby žádné netrpělo. I když se to podaří do jisté míry, přicházejí oba matka i dítě o čas, který je věnován povolání. A kdybys nebyla se svým mužem, Máničko, bylo by to ještě horší. Já také jsem si myslívala v době, kdy jsem se rozhodla v teorii že mateřství je fyziologickým účelem ženy a morálkou jejího života, že bych mohla mít dítě, aniž bych se provdala a sdílela život s mužem. Ale to jsou teorie mládí. Vidím teď, že mé dítě by nebylo pro mne jistě tak radostné, kdyby nad ním nebyly dva úsměvy, a ve zlých dnech dvě čela s vráskami. Kdyby také konečně to 185

186 nebylo dokonalostí, byl by Bůh dal dítě jen ženě nebo jen muži ne oběma dohromady. 589 Životní změny, které Vlasta Kálalová zaznamenala v letech a jejichž ohlas jsme mohly sledovat prostřednictvím dopisů určených Marii Tauerové, měly významný dopad na myšlenkový svět autorky cestopisných vzpomínek Přes Bospor k Tigridu. Právě exkurz do myšlenkového světa Vlasty Kálalové skrze její soukromou korespondenci nám poskytuje dobré předpoklady k možnosti porozumět jejímu cestopisu jako takovému, cestopisu, který podává ženskou výpověď o blízkovýchodní realitě přelomu druhé poloviny dvacátých a počátku třicátých let 20. století. V citované korespondenci se ukázalo, že Vlasta Kálalová své ženství (ve smyslu genderu) reflektovala nejen ve vztahu k českému, resp. evropskému kulturnímu prostředí, z něhož pocházela, ale, jak dokládá posledně citovaný dopis, také ve vztahu k prostředí arabskému. Dále jsme viděli, že Vlasta Kálalová Di-Lotti používala pojem ženská otázka v soudobém kontextu a přes prvotní snahu vydělit se z okruhu těch, kteří se podle ní řešení této otázky věnovali, dospěla k závěru, že i ona může k jejímu řešení přispět. 589 Zvýraznila HH. ZdrM NLK, Vlasta Kálalová Di- Lotti, 1711/31/72. Dopis V. Kálalové M. Tauerové ze dne 28. října 1928 (Bagdád), s

187 Orient ženskýma očima 590 Když na podzim 1924 opouštěla Vlasta Kálalová rodnou zemi, mohla se pyšnit nejen kvalitním lékařským vzděláním, nebývalou znalostí světových a orientálních jazyků či nezlomným odhodláním založit na Blízkém východě terénní pracoviště tropické medicíny, ale také volebním právem. Rovný přístup ke vzdělání, možnost svobodně realizovat svůj potenciál i ambice a ovlivňovat politické dění v zemi pro většinu žen (ale také řadu mužů), s nimiž se měla v následujících osmi letech setkat, naprosté nesamozřejmosti byly v Československu proklamovány republikánskou ústavou v roce Ve skutečnosti však představovaly výsledky téměř stoletého úsilí, jehož součástí byla také první vlna českého feminismu. 591 Přesto, anebo právě proto, Vlasta Kálalová své ženství (ve smyslu genderu) v době svých studií a přípravy na lékařské povolání nijak zvlášť nereflektovala a ještě v polovině dvacátých let 20. století si zachovávala kritický odstup i vůči tzv. ženské otázce. Spolupráce mužů a žen ve veřejném životě, kterou si vynutila první světová válka a jež pokračovala i po ní, skutečně vyvolávala dojem, že se ženskou otázku, tak jak ji nastolilo 19. století, podařilo zdárně vyřešit. Navíc étos národního společenství, jež hodlalo vystavět svou budoucnost na liberálně demokratických základech, zastiňoval poměrně dlouho závažnost sociálních a mocenských rozporů, které tyto základy podkopávaly. Také Vlasta Kálalová věřila, že může svými individuálními předpoklady prospět zájmům národního celku: Každý jedinec je pro mne důležitou součástí národního společenství, napsala v úvodní kapitole cestopisu Přes Bospor k Tigridu. Snažila jsem se vždy pilně učit, abych jednou uplatnila své schopnosti na místě, které by jinak zůstalo prázdné. [...] Národně státní osvobození mělo vliv i na má dotud nejasná rozhodování. V samostatném státě nutno budovat, řekla jsem si. V malé zemi úsporně, počínajíc prací jednotlivců. 592 S nevšední mírou sebekázně a cílevědomosti, 590 Text vychází v rámci publikace JŮNOVÁ MACKOVÁ a kol., Vlasta Kálalová Di-Lotti, česká lékařka v Bagdádu ( ). Československé zájmy v Iráku v meziválečné době na základě stejnojmenného grantového projektu GA AVČR, KJB Podrobněji například P. HORSKÁ, Naše prababičky feministky, Praha BUREŠOVÁ, Proměny společenského postavení českých žen v první polovině 20. století. M. LENDEROVÁ a kol. (ed.), Žena v českých zemích od středověku do 20. století, Praha Přes Bospor k Tigridu, s

188 které později interpretovala jako pro ženu nepřirozené, se proto pustila do realizace plánu na založení badatelského pracoviště na Blízkém východě. Jak však dokládá dopis, který napsala nedlouho před svým odjezdem Marii Tauerové, přiměly také ji přítelčiny potíže v zaměstnání k reflexi skutečnosti, že ani v Československu nebylo v otázce rovnoprávnosti pohlaví ještě zdaleka všechno vyřešeno: Když nás dávali na studie, byli to naši otcové, ne matky, kteří chtěli, abychom studovaly a teď, když jsi hotova, kdejaký muž protestuje proti rovnocennosti a rovnoprávnosti, kterou uznávají na papíře. 593 Vlasta Kálalová tak vyjádřila velmi stručně zkušenost, která podle Jany Burešové stála za nárůstem nebývalé společenskopolitické aktivity žen v období první republiky. 594 Čas ukázal, že ústavou zakotvená rovnoprávnost představovala pouze teoretické řešení, jehož prosazení do každodenního života si vyžádá značné úsilí. Vlivem tradice, která provázala české ženské hnutí s hnutím národně emancipačním a orientovala je na službu v sociální oblasti, podporu kultury a osvěty, však nebylo pro mnoho žen snadné se v této situaci zorientovat. Vzhledem k tomu, že v zájmu rozvoje národního hnutí podporovala řada pokrokově smýšlejících mužů včetně prezidenta Tomáše G. Masaryka nebo otce Vlasty Kálalové vstup českých žen do veřejného života, nenacházely pak ani v prostředí českého feminismu valnou odezvu bojovné protimužské tendence, ale prosazovaly se myšlenky o nutnosti tvořivé spolupráce mezi muži a ženami. 595 Také Vlasta Kálalová v citovaném dopise píše: Nikdy mne nebylo nic tak daleko jako tzv. ženská otázka. Ale když tak všechno teď vidím, zdá se mi opravdu, že jsem někdy křivdila těm, kdož se jí zabývají. 596 Bez ochoty podstupovat osobní oběti, jejichž neviditelnost nahrávala společenským křivdám, by však společenská aktivita žen v Československu v letech jen těžko přispěla k rozvoji demokracie a fungování občanské společnosti. Například představitelky první generace českých intelektuálek volily spíše samostatnost než obvyklý ženský los. K samostatnosti je podle Libuše Scholzové nabádala sama doba 593 ZdrM NLK, Vlasta Kálalová di Lotti, 1711/3/72, Dopis V. Kálalové M. Tauerové ze dne 4. února 1924 (Brno), s Viz BUREŠOVÁ, Proměny společenského postavení českých žen, s Dále také LENDEROVÁ a kol. (ed.), Žena v českých zemích od středověku do 20. století, s Podle BUREŠOVÁ, Proměny společenského postavení českých žen, s. 161, Srovnej také MALEČKOVÁ, Nationalizing Women and Engendering the Nation, s ZdrM NLK, Vlasta Kálalová di Lotti, 1711/3/72, Dopis V. Kálalové M. Tauerové ze dne 4. února 1924 (Brno), s

189 a přesvědčení romanticky emancipační, že nezhýčkaná, k sobě i jiným kritická žena, nemůže-li voliti po hlasu svého srdce, nespokojí se s tím, co život mimochodem nabízí. Tato zvláštní hrdost a nekompromisnost, soudila maturantka Minervy z roku 1908, nám sice nijak nebránila plát v tichosti citem, ale byla nám přece brzdou, a zároveň nás sokratovsky učila vytrvat beze strachu a bez obtěžování druhých na místě osudem vykázaném. 597 Ideálem však nadále zůstával partnerský vztah v manželství, pro jehož dosažení byly podle Libuše Scholzové představitelky mladší generace mnohem přístupnější kompromisům. 598 Zdá se, že Vlasta Kálalová se v době dospívání v nekompromisnosti svých předchůdkyň zhlédla, i když svou oběť hodlala položit na oltář československé vlasti nikoli za práva žen, ale pro ideály humanitní. V citovaném dopise Marii Tauerové napsala: V dětství, když jsem začínala dostávati rozum, bývala jsem velmi nešťastna proto, že nejsem hoch. Ale teď nejsem ani dost málo, přesto, že čím dále tím lépe vidím všechny nesnáze a strasti žen těch, které zůstaly ve starých kolejích, i těch, které jdou cestou vlastní práce. Ani dost málo [...] se proto nemrzím. [...] jednak proto, že nemám v povaze, dělati si něco z věcí nezměnitelných, jednak [...] proto, že mohu svou prací pomáhat těm, kterých je mi tak líto, a že na druhé straně nemusím být svědkem ponižujícího života těch, které žijí docela jinak, než my, života, který v některé své hořké formě byl by nás tak jak tak čekal, kdybychom nebyly došly každá ke svému povolání. 599 Zvláště závěrečná pasáž úryvku je zajímavá, uvážíme-li, že Vlasta Kálalová směřovala na Blízký východ. Když se v cestopise Přes Bospor k Tigridu svěřovala, proč si vybrala za své budoucí působiště hlavní město Iráku, napsala: Zdálo se mi, že by mohlo být vhodným střediskem pro epidemiologická studia, jimž měl příští ústav časem sloužit. Ve styku s nemocnými bych sama zatím mohla obstát, neboť arabština, turečtina a perština jsou v Mezopotámii hlavními jazyky lidovými. A jako žena budu snad moci vzhledem k potřebě obyvatelstva dosíci povolení k výkonu lékařské praxe. 600 Své vlastní ženství tedy zpočátku přijímala jako danost, kterou však může, podobně jako své jazykové a 597 Zvýraznila HH. SCHOLZOVÁ, Jedna z nás, s Tamtéž. 599 Zvýraznila HH. ZdrM NLK, Vlasta Kálalová di Lotti, 1711/3/72, Dopis V. Kálalové M. Tauerové ze dne 4. února 1924 (Brno), s Zvýraznila HH. Přes Bospor k Tigridu, s

190 lékařské schopnosti, zúročit v krajinách, kde ženám nedovolují přísné zvyklosti svěřit se lékařům. 601 Teprve v Bagdádu, jak dokládá nejen cestopis, ale také soukromá korespondence s Marií Tauerovou, vzala na milost dosud odmítané (nebo záměrně potlačované) ženské chování směřující k uzavření manželství a založení rodiny, a pochopila bojovný charakter tzv. ženské otázky. Jedním z důvodů bylo také to, že se na Blízkém východě chtě nechtě stala svědkem života těch, které žijí docela jinak než my. Už během půlročního pobytu v Istanbulu, kde si hodlala doplnit lékařské i jazykové vzdělání a navázat kontakty s iráckým prostředím, se nevyhnula srovnání. Do kosmopolitního města přibyla nedlouho před oslavami prvního výročí vzniku Turecké republiky a mohla tak díky krajanům i cizincům, hostitelské rodině, lékařským kolegům i učitelům, nebo prostřednictvím náhodných setkání s místními lidmi porovnávat proces změny režimu, obdobný tomu, který znala z Československa. V první části druhé kapitoly cestopisu Přes Bospor k Tigridu 602 tak zaznamenala celou škálu komentářů k soudobým politickým a národnostním otázkám či sociálním problémům samostatného Turecka. Pozornost věnovala také proměně postavení žen z různých vrstev nové turecké společnosti. Podle Jitky Malečkové probíhaly v osmánské říši debaty o postavení žen zhruba od přelomu šedesátých a sedmdesátých let 19. století. Objevily se souběžně s hledáním národní identity, ale teprve po mladoturecké revoluci se staly předmětem celospolečenské diskuse. Tehdy se také v politickém životě zformovaly tři ideové proudy, spojující budoucnost osmánského státu s islámem, s modernizací podle evropského vzoru a s turectvím, v jejichž vzájemných sporech figurovaly významně i názory na postavení žen. 603 Přestože se názory islamistů, westernistů a turkistů na tzv. ženskou otázku v mnohém lišily, ve dvou směrech panovala shoda: Postavení žen bylo vnímáno jako kritérium pro hodnocení úrovně celé společnosti. 604 Ke zlepšení situace žen a jejich prostřednictvím i národa pak mělo dojít především skrze vzdělání Tamtéž. 602 Přes Bospor k Tigridu, s MALEČKOVÁ, Úrodná půda, s. 76. Podrobněji k tomu viz kapitola III./ MALEČKOVÁ, Úrodná půda, s MALEČKOVÁ, Úrodná půda, s

191 Ohlasy i praktické dopady těchto názorů zachytila také Vlasta Kálalová na stránkách cestopisu Přes Bospor k Tigridu. Například v pasážích o tureckém dívčím školství či v záznamech rozhovorů s lékařskými kolegy, paní Hürmüz a paní Chajrie. Na vlastní kůži si je prožila při návštěvě harému dervišského kláštera. 606 A stručně vyjádřila ústy paní Žefry Betúl: Nedovedete si představit [...], jak ohromný je rozdíl mezi postavením turecké ženy nyní proti tomu, co bylo ještě v prvním desetiletí našeho století. Nejenom, že tehdy nebylo možno vycházet bez pečlivého zakrytí tváře. Když mě chtěl dát otec do školy, rozmlouvali mu to přátelé. Podle nich nemělo vzdělání smyslu. [...] trochu ať čte, ale jaképak důkladnosti. Dnes dcery týchž lidí chodí napořád do lycea. 607 Rychle dozrávalo osvobození turecké ženy, když již první rok republiky mohl zaznamenat tento vnitřní úspěch, 608 komentovala Vlasta Kálalová vyjádření paní Betúl. A ještě rychleji chtěl kemalistický režim prostřednictvím žen dokázat, zejména západnímu světu, pokrokovost a demokratičnost nového Turecka. Radikální reformy z druhé poloviny dvacátých let 20. století proto přinesly změny v odívání, zrušily polygamii a nově upravily rodinné právo, otevřely ženám přístup k ekonomické soběstačnosti i možnost zapojit se do veřejného života. Ve třicátých letech pak bylo uzákoněno pasivní i aktivní volební právo žen. 609 Podle Jitky Malečkové se tak díky spojení vládnoucí moci s ideologií turectví, jež zahrnovala již od konce devadesátých let 19. století představu o rovnosti žen v rané turecké společnosti před přijetím islámu jako výraz pokrokovosti a demokratičnosti tureckého národa, 610 prosadil ideál nové turecké ženy. Představa moderní, městské a vzdělané ženy, která kromě svých mateřských povinností žije kariérou a je rovnoprávnou muži, však nebyla cizí ani Vlastě Kálalové. Jak doložila Jitka Malečková, důraz na rovnoprávnost žen coby rys národního, bytostně demokratického charakteru, měly česká i turecká národní ideologie společný. 611 Řada pasáží cestopisu skutečně svědčí o tom, že Vlasta Kálalová byla připravena náznaky rodícího se prototypu nové turecké ženy zahlédnout. A to i přesto, že pobývala 606 Přes Bospor k Tigridu, s. 43n., (o tureckém dívčím školství), s. 54 (rozhovor s lékařskými kolegy), s (názory paní Hürmüz), s (návštěva harému dervišského kláštera), s. 116 (názory paní Chajrie). 607 Přes Bospor k Tigridu, s Tamtéž. 609 MALEČKOVÁ, Úrodná půda, s MALEČKOVÁ, Úrodná půda, s Tamtéž. 191

192 v Istanbulu ještě před vyhlášením prvních zásadních reforem, a snad právě proto, že si uvědomovala, nakolik jsou tyto ženy výjimečné. O sestře přední turecké spisovatelky a feministky Halide Adip Adıvar 612 například napsala: Je nevšední představitelkou kultivované Turkyně. Je výdělečně činná a přitom vede domácnost. Nemá služebné. Se živým zájmem sleduje práci svého manžela. Sama vyučuje na dvou dívčích školách tureckým dějinám. Zároveň překládá z angličtiny. Její životní dráhu však určuje především soucitné srdce. 613 Pozornost Vlasty Kálalové však upoutala dotyčná mimo jiné proto, že vstoupila do manželství s enuchem. Rezignovala sice na mateřství, ale vykoupila tak svým způsobem bezcitnost minulého režimu. Podobně první turecká lékařka Safie Ali, jež horlivě a se zápalem vykonávala v Istanbulu všestrannou činnost nemocniční, poradenskou i soukromou, 614 zaujala českou kolegyni také tím, že obětovala službě turecké vlasti akademickou kariéru v Německu. A dočasně také lékařskou praxi německého manžela, který musel nejprve složit zkoušky na cařihradské univerzitě, aby dostal povolení k výkonu povolání. 615 Třetí je příklad muslimky Nadžie, jediné ženské zaměstnankyně sérologické laboratoře psychiatrické a neurologické kliniky ve Skutari a majitelky krejčovské dílny ve Stambulu v jedné osobě, která se podle Vlasty Kálalové živila od svých čtrnácti let vlastní prací a snila o tom, že za ušetřené peníze jednou pozná cizí země. 616 Všechny tři ženy představovaly činorodé, autonomní bytosti, které nerezignovaly na svůj osud, ale rozhodly se mu čelit se ctí. Nový režim v sobě navíc nesl příslib, že v budoucnu již nebude třeba zbytečných osobních obětí, neboť například organizace dívčího školství se zdála už předem odstraňovat obavy budoucích manželů, že ty, 612 Halide Edip Adıvar ( ) byla spojena s kulturním a politický životem pozdní osmanské říše a rodící se Turecké republiky, s jejíž ideologií se postupně rozešla. V letech žila v exilu a to je patrně také důvod, proč ji V. Kálalová v textu cestopisu raději přímo nejmenuje. Podle P. Kučery utvářela H. Edip svým životem i romány novou představu autentické turecké ženy-vlastenky a rovnocenné partnerky mužů, která musela doma bojovat proti přežitým praktikám, zpátečnictví a fanatismu [...], na druhé straně byla ale nucena bránit osmansko-islámské ideály proti předsudkům, harémovým mýtům a pohrdlivému zesměšňování se strany Západu. P. KUČERA, Halide Adip Adıvar, iliteratura [online] Dostupné z < [10. června 2010]. 613 Přes Bospor k Tigridu, s Přes Bospor k Tigridu, s Přes Bospor k Tigridu, s Přes Bospor k Tigridu, s. 25, K typu nové turecké ženy by patřila i jedna z dcer bytného V. Kálalové D. Assáfa, která spojila péči o rodinu s kariérou vedoucí telegrafní stanice. Tamtéž, s

193 s nimiž je možno posedět a promluvit budou považovat práci za ponížení. 617 Vlasta Kálalová také zaznamenala velký zájem mladých žen o studium medicíny a skutečnost, že právě v roce 1925 byla istanbulská lékařská fakulta otevřena ženám. 618 Demokratizaci a liberalizaci turecké společnosti v tomto ohledu vítala, mnohem méně pochopení však měla pro turecký nacionalismus. 619 Druhá kapitola cestopisu Přes Bospor k Tigridu svědčí o tom, že Vlasta Kálalová si byla dobře vědoma nejen nesmírné náročnosti úkolů, které si nově představované turecké společenství 620 pro sebe vytklo, 621 ale také ceny, kterou za jejich uskutečnění buď již zaplatili, nebo teprve měli zaplatit všichni muže ani ženy nevyjímaje kdo byli z tohoto národního společenství vyloučeni. 622 Vzhledem k cíli své cesty věnovala zvláštní pozornost napětí mezi Turky a Araby. 623 A jakkoli toto napětí po určitou dobu prožívala jako své vnitřní dilema, 624 s přibývajícími stránkami cestopisu je jasné, že své sympatie vsadila na arabskou kartu. Připadala jsem si jako vetřelec, reflektovala moment, kdy si v Istanbulu uvědomila, jak by mohl být její záměr doplnit si zde vzdělání, aby se mohla usadit v Iráku interpretován tureckými kolegy. Nejsouc dobrodružné povahy, ani zvyklá nepravdě, zazlívala jsem sama sobě situaci, do níž jsem se uvedla. Mezi turecké lékaře smím rozhodně vstoupit jen jako evropský host. Jejich učiliště mohu navštívit jen ze zájmu osobního. O Arabech raději nemluvit. Vždyť je nenávidí jako zrádce od té doby, co vytvořili samostatné národní státy a způsobili rozpadnutí osmanské říše. 625 Při každé další příležitosti však neváhala zpochybnit smysluplnost a důsledky takové nenávisti. Například upozornění tureckých lékařů, že se nyní všichni snaží vylučovat arabské výrazy také z vědeckého názvosloví, doprovodila na stránkách cestopisu následujícím komentářem: Jazyk koránu prolnul islámský svět ještě vydatněji než Evropu latina 617 Přes Bospor k Tigridu, s. 54 a Přes Bospor k Tigridu, s Viz například komentář k nápisům ve třídách cvičné školy učitelského ústavu. Přes Bospor k Tigridu, s Podle B. ANDERSON, Představy společenství. Úvahy o původu a šíření nacionalismu, Praha Přes Bospor k Tigridu, s. 27 (nedostatek lékařů v Anatolii), s (negramotnost obyvatel, nedostatek učitelů), s (politické, hospodářské a náboženské problémy). 622 Přes Bospor k Tigridu, s (asyrsko-arménský uprchlický tábor v Yenikapi), s. 42 (vystěhování Řeků), s (příprava zrušení dervíšských sdružení), s (diskriminace Arabů), s. 128 (nedobrovolná repatriace Turků z Řecka), s. 132 (připomínka vyvraždění Arménů v Adaně). 623 Přes Bospor k Tigridu, s. 21, 26, 75 77, 118, Přes Bospor k Tigridu, s Přes Bospor k Tigridu, s

194 nebo řečtina. Jak daleko asi dojde emancipační úsilí? Vždyť i osobní jména těchto horlivých kolegů pocházejí z arabštiny. 626 Konstatování, že zvyk ještě uzavírá turecké ženy do domácnosti, nepříjemná zkušenost otrockého omezení harémové klece, z níž přihlížela obřadu v klášteře Mevlevi, či povzdech muslimky Chajrie, že nemůže tak jako evropské ženy svobodně cestovat, 627 však naznačují, že sympatie Vlasty Kálalové k islámu a arabskému světu nebyly bezvýhradné. Na druhou stranu, popis setkání s první iráckou pacientkou v Hítu, svědčí o tom, že mladá lékařka byla daleka toho považovat, v duchu převládající evropské (zvláště feministické) tradice, 628 muslimské ženy za jednoznačnou oběť náboženských a kulturních tradic arabského patriarchálního světa. 629 Detailnější rozbor poslední, nejobsáhlejší kapitoly cestopisu Přes Bospor k Tigridu, 630 v níž popsala a reflektovala sedmiletý bagdádský pobyt ( ) a cestu po Iráku (léto 1931), umožňuje nahlédnout, v jakých souvislostech a na základě jakých zkušeností se její názory utvářely. Ve třetí kapitole autorka v zásadě sledovala chronologickou linii vyprávění. Jednotlivé události jí však velmi často sloužily jako možnost odbočit od základního sdělení k tématickým výkladům (dějiny, politika, památky a jejich provoz, provoz nemocnice, choroby a jejich léčení), popisům životní reality (různé etnokonfesijní skupiny a jejich životní styl, vlastní domácnost, rodina a známí) či hodnotícím úvahám (osobnost spolupracovnic či nemocných, postavení žen, náboženské spory, politická situace na Blízkém východě). Celkově lze v textu vysledovat čtyři základní okruhy, v nichž se Vlasta Kálalová dotkla ženských témat. Především upoutají pozornost její záznamy, které učinila o ženách nejrůznějších národností, věkových kategorií i sociálních vrstev, s nimiž se v Bagdádu i jinde v Iráku setkala. Podrobně se věnovala také popisu zvyků a tradic, které byly s životem zdejších žen spojeny. Do textu se promítly i významné změny, ke kterým 626 Přes Bospor k Tigridu, s Přes Bospor k Tigridu, s. 25, , R. R. PIERSON, Nations: Gendered, Racialized, Crossed with Empire, in: I. BLOM K. HAGEMAN C. HALL (eds.), Gendered Nations. Nationalism and Gender Order in the Long Nineteenth Century, Oxford 2000, s Přes Bospor k Tigridu, s Přes Bospor k Tigridu, s

195 došlo v životě samotné autorky a které úzce souvisely s jejím ženstvím. A v neposlední řadě se Vlasta Kálalová několikrát zmínila o skutečnostech souvisejících s tzv. ženskou otázkou. Záznamy o ženách, nejčastěji pacientkách, ve třetí kapitole cestopisu převažují. Nejvíce se autorka věnovala arabským ženám. 631 Podrobně se však rozepsala také o ženách kurdských, indických, Asyřankách či ženách jezídů. 632 Charakterizovala nejen jednotlivé národy žijící v Iráku, 633 ale zohledňovala i dělítko náboženské. V centru její pozornosti se ocitly sunitky, šíitky, židovky, křesťanky i posledně zmíněné vyznavačky anděla Izraíla. Popisovala způsob jejich života, obydlí, která navštívila. Zaznamenala stručně životní příběhy či charakteristické vlastnosti, kterými ji dotyčné zaujaly. Všímala si vztahů těchto žen k jejich dětem, manželům, příbuzným. V některých případech zachytila útržek rozhovoru, jindy delší vyprávění z historie, legend či příběhů z Tisíce a jedné noci. V souvislosti s osudy konkrétních osob popisovala Vlasta Kálalová také tradice a zvyky. Na individuálních příkladech přiblížila například fenomén navrácení panenství, důsledky nízkého sňatečního věku nevěst, odhadování věku žen nebo rituály k zahánění zlých duchů. 634 Jindy shrnula své poznatky do tématického bloku. Například když popisovala průběh židovské svatby nebo vyjednávání svatby v muslimském prostředí. Ve zvláštním pojednání se zabývala také rituály spojenými s narozením dítěte a důležitostí mateřství v muslimské kultuře. 635 O turecké lázni v měsíci ramadánu a lázni hammám či první asistenci při porodu psala v souvislosti s vlastní zkušeností. 636 Také nezbytnost zahalování komentovala na základě osobního zážitku: Sestry Teufíkovy mě pozvaly s sebou na zijáre k hrobu Abdul Kádyra, vzpomínala Vlasta Kálalová na přípravu návštěvy bagdádského poutního místa. Přinesly s sebou pro mne plášť a 631 Přes Bospor k Tigridu, s. 167n (rodina Mahmuda Árifa), s. 176n (příbuzné Chajrie chanum), s. 185 ( Bezejmenná ), s. 186 a 195 (kuchařka Hadži Berri), s. 198n (ženy ze sousedství), s. 213n (beduínka Ríme), s. 218n a 296n (rodina prof. Ezzedýna), s. 228n, 235, 294 (o beduínkách), s. 237n (Chadýdže), s. 239n (Umm Sabryje), s. 343 (Chasíne, Mosul). 632 Přes Bospor k Tigridu, s. 261n, 337, 339n (Kurdky), s. 306n (Indky), s. 349 (ženy jezídů), s. 353 (Asyřanky). 633 Přes Bospor k Tigridu, s Přes Bospor k Tigridu, s. 224 (navrácení panenství), s. 245 (odhadování věku žen), s. 256 (důsledky nízkého sňatečního věku nevěst), s. 261n (rituály k zahánění zlých duchů). 635 Přes Bospor k Tigridu, s (židovská svatba), s. 254n (muslimská svatba), s. 257 (mateřství muslimek), 264n (rituály spojené s narozením dítěte). 636 Přes Bospor k Tigridu, s. 187 (turecká lázeň v měsíci ramadánu), s. 215 (první asistence při porodu), s. 344n (lázeň hammám ). 195

196 závoj. Abá bagdádské muslimky je černý kimonový přehoz, vlněný nebo hedvábný. Dokud není horko, je docela pohodlný. Ale jen pokud není nutno udržovat úzkostlivé zahalení, a to ubohé muslimky, utlačené společností, musí zvláště v městě dodržovat! Pro ulici nosí přehozy dva. Spodní navlékají na paže tak, že zakrývají šíji, ramena a lýtka, vrchní přehazují přes hlavu. Pod něj natáhnou hustý obdélníkový závoj spojený na temeni stehem. Tato búšije zastře městské ženě bílý den a učiní z ní anonymní bytost. Vidí ulici jsouc sama neviděna. Nikdo se k ní nesmí přiblížit. 637 Zahalování muslimských žen vnímala Vlasta Kálalová negativně, jako důsledek společenského útlaku. Jak už však bylo řečeno výše, nepatřila k těm, kdo by kritiku některých společenských jevů přetavili buď v zatracování celé irácké společnosti, neřku-li arabské kultury, nebo v argumentaci pro nezbytnost intervence ze strany evropské civilizace. 638 Vlasta Kálalová si mnohem spíše všímala způsobů, jakými se jednotliví lidé s danou situací vyrovnávali, a je zřejmé, že jejich chování hodnotila s kritickým odstupem. Přestože ženy v Iráku žily docela jinak, než bylo v Evropě zvykem, nacházela mezi nimi duše více či méně spřízněné, málokdy však zcela bezmocné oběti společenských pravidel a kulturních zvyklostí. Vzpomínka na Munýre chanum naznačuje, že Vlasta Kálalová byla fascinována tím, jak pravnučka islámského mystika, předurčená vzhledem k původu k doživotnímu panenství, přijala svůj úděl coby cestu duchovního růstu. S básnickým nadšením se zabývala nejen klasickou arabštinou, ale také zázraky přírodního dění venkovského sadu, kde trávila letní měsíce, aby se pak slovy Vlasty Kálalové její duše, opojená krásami tvorstva a bohatstvím lidského ducha, [ztrácela] jako skřivánek v nádheře vzdušné klenby nad svou podivuhodnou vlastí. 639 V porovnání s negramotnými iráckými sestrami, které viděly v samotě i krásného sadu jen nudu, v přírodě jednotvárnost, v nesmírnosti pustotu, 640 tak v očích české lékařky představovala Munýre chanum dívku docela jiného rázu. 641 Se stejným okouzlením však pisatelka referovala o mladičké beduínské matce, které se ve městě stýskalo po volném prostoru. Nelákaly ji ani bazáry, ani shon a množství lidí v ulicích, a dovedla se narozdíl od 637 Zvýraznila HH. Přes Bospor k Tigridu, s MALEČKOVÁ, Úrodná půda, s Viz také srovnání s G. Bell níže. 639 Přes Bospor k Tigridu, s Přes Bospor k Tigridu, s Přes Bospor k Tigridu, s

197 bagdádských měšťanek radovat z kubaru, bizarního svobodného květu vyprahlé pouště. 642 Když však došlo na pomyslné srovnání s Evropankami, předčily podle Vlasty Kálalové také ženy z nejvyšších vrstev bagdádské arabské společnosti svým přirozeným chováním škrobené evropské způsoby. Takto například popsala a komentovala audienci u irácké královny: Královna Chuzejma, 643 manželka Fejsala I., 644 sedávala o svých přijímacích dnech beze slova v rudém sametovém křesle v přijímací síni Červeného paláce. Vypadala přitom jako někdo, kdo nepříliš rád odevzdaně plní nemilou povinnost. Na židle kolem stěn usedala muslimská dámská společnost. Královna se jen zřídka obrátila nějakou rodinnou otázkou na některou návštěvnici. Většina z nich si zakládala na bílé pleti, líbivé tváři, pěkném oděvu. Snědá, hubená Arabka s vyčnívajícími horními řezáky, když je pozorovala mlčky ze svého křesla, mohla být jista jejich úsudkem o sobě. Gertruda Bellová a jiné Angličanky, znalé dvorských způsobů, se vynasnažily sice naučit Bagdáďanky, jak se mají klanět královně ale může naškrobená forma dát hřejivou náplň lidským vztahům? Ostatně i tyto pěkně oblečené Iráčanky jsou v jádře tak přirozené jako jejich sestry v prostých hrubých pláštích a bavlněných šatech. Klanět se tak, že si zpola sedneš, je jim k smíchu Přes Bospor k Tigridu, s Chuzajma (1884??), sestřenice Fajsala I., byla za něj provdána patrně v roce Z manželství vzešly čtyři děti, a to dcery c Azza (1906? 1960), Rādžiza ( ) a Rafī c a ( ), která byla zdravotně postižená, jako poslední se narodil syn Ghāzī ( ), pozdější irácký král. Vynucené manželství však nebylo příliš šťastné. Podle poznámkového aparátu k edici cestopisu Přes Bospor k Tigridu, in JŮNOVÁ MACKOVÁ a kol. (ed.), Cestopis Vlasty Kálalové Di-Lotii Přes Bospor k Tigridu třetí část, s. 124, pozn V. Kálalová popisuje obtíže, které královně činila nezbytnost přizpůsobit se protokolu, nevraživosti okolí, nedostatku finančních prostředků i tropickému podnebí. Viz například Přes Bospor k Tigridu, s Fajsal I. ( ), člen hášimovské dynastie, v roce 1920 vládl krátce v Sýrie. Poté, co bylo území svěřeno jako mandát Francii, žil v britském exilu. Na základě rozhodnutí britské mandátní správy dosazen do čela Iráku, v roce 1921 zvolen a korunován králem, reálnou moc měl však minimální. Pro irácké elity zpočátku nepřijatelný, byl cizí a v porovnání s šejchy místních kmenů chudý. Postupně získal určitý respekt, opíral se zejména o arabské nacionalisty a podporoval panarabské hnutí. Vybudoval však systém velmi korupční vlády: Došlo k [...] propojení zájmů všech vlivných vrstev krále, jeho okolí, tradičních elit i Britů, ovšem na úkor obyčejných Iráčanů, jejichž životní podmínky se s postupující dobou nijak zvlášť nelepšily. V zemi se vytvořil silně korupční systém moci, který byl založen na protekci u vlivných osob. Zdánlivě demokratický parlamentní systém se vyznačoval extrémním falšováním výsledků voleb a pohrdáním názory lidí. [...] U moci se držela velmi úzká skupina osob, která si ovšem často měnila role. Viz NAVRÁTILOVÁ PŘEBINDA, Přehled iráckých dějin v období působení Vlasty Kálalové Di-Lotti na Blízkém východě, in: JŮNOVÁ MACKOVÁ a kol., Vlasta Kálalová Di- Lotti, s Zvýraznila HH. Přes Bospor k Tigridu, s

198 Jak naznačuje citovaný úryvek, ani v rámci ženského světa neváhala Vlasta Kálalová kritizovat britskou mandátní správu, s jejímiž důsledky se v době iráckého pobytu sama potýkala. 646 Její kritika však měla hlubší podtext. Je má cesta opravdu potřebnou službou lidu, k němuž jdu? ptala se na začátku cestopisu a doznala: Mám odpor k záludnostem civilizační činnosti kolonizátorských států. Tento odpor naplnil [...] mou duši trpkými pochybami, je-li vůbec žádoucí jakékoli evropské průkopnické podnikání v jiných světadílech. 647 A i když byla ochotna připustit určitý přínos britského působení v Iráku, 648 nacházela vůči němu především výhrady. 649 Je zajímavé, že projevy tureckého nacionalismu často omlouvala německým vlivem, 650 zatímco omezování nacionalismu iráckého ji vedlo ke kritice Velké Británie. Výchozí pozice však byla v obou případech stejná: Vlasta Kálalová nahlížela mocenský boj na Blízkém východě z okraje Evropy. 651 Jitka Malečková došla k závěru, že v evropských zemích, které byly z hlediska civilizace a pokroku považovány za méně vyspělé ocitly se na okraji Evropy se společnosti definovaly spíše ve vztahu k mocensky a hospodářsky úspěšnějším zemím než vůči druhým, jimž by mohly snáze dokázat svou převahu. 652 Pod palbou kritiky se tak podle ní ocitaly nejrozvinutější západoevropské země, které byly stereotypně spojovány s rozkladem mravů [...] a s převládajícím egoismem, jako podmínkou materiálního úspěchu. 653 Společnosti na okraji Evropy viděly naopak svou převahu v oblasti morální. V tomto smyslu lze rozumět výtkám, které Vlasta Kálalová učinila na adresu Evropanek, s nimiž se v Iráku setkala. Je nápadné, že o většině z nich se v cestopisu pouze stručně zmínila, definovala jejich kompetence, případně společenské postavení. V textu se mihly například francouzská lékařka dr. Pinová, československé ošetřovatelky Ruth Tobolářová a Maryša Marianiová nebo manželky britských lékařů z Královské nemocnice, paní Dunlopová a Millsová. 654 Pouze v případě významné 646 Přes Bospor k Tigridu, s. 161n. 647 Přes Bospor k Tigridu, s Přes Bospor k Tigridu, s. 285n. 649 Přes Bospor k Tigridu, s , , 291, Přes Bospor k Tigridu, s , 38 39, 46 47, Srov. MALEČKOVÁ, Úrodná půda, s. 17, 47n., 181, 197n. 652 MALEČKOVÁ, Úrodná půda, s MALEČKOVÁ, Úrodná půda, s Přes Bospor k Tigridu, s. 164 a 232 (dr. Pinová), s (paní Dunlopová a Millsová), s. 221 a 233 (Ruth Tobolářová), s. 306 a 312n. (Maryša Marianiová). Dále se zmínila o náhodných setkáních s anglickou lékařkou, která se zajímala o chirurgii (s ) a ruskou muslimkou, paní Alferovovou (s. 274). 198

199 britské správní úřednice Gertrudy Bellové 655 a bývalé manželky svého muže Cleofe Di- Lotti udělala Vlasta Kálalová výjimku a věnovala jim více prostoru. 656 Angažmá všech však hodnotila z morálních pozic. Trnem v oku jí byla především Gertruda Bellová, která neváhala využívat svých mimořádných jazykových znalostí a skvělé orientace v místních poměrech ve prospěch britských politických cílů. Francouzská kolegyně i přes své užitečné poslání v Bagdádu neuspěla, neboť neovládala orientální jazyky. Dámy z britské společnosti se spíše než o politiku a prospěch iráckých bližních staraly o své vlastní pohodlí a přizpůsobovaly svůj život místním podmínkám jen v nejnutnější míře. Pouze Italka Cleofe Di-Lotti a zaměstnankyně Vlasty Kálalové jsou vykresleny v příznivějších barvách. První byla exulantkou, která sdílela s mužem dobré a zlé i za cenu vlastního života. Druhé dvě měly přijít na Blízký východ se stejně vznešeným posláním jako Vlasta Kálalová. V případě Ruth Tobolářové, jak svědčí dopis z prosince 1926, se tento předpoklad nenaplnil. Na rozdíl od zaměstnavatelky jí náročnou službu a asketický život nepomáhaly snášet ani okouzlení arabským světem ani cit povinnosti a vytčeného úkolu. 657 Přesto její (prvotní) zklamání Bagdádem vylíčila Vlasta Kálalová v cestopisu s pochopením. 658 Koneckonců, také s ní sdílela státní příslušnost k nevýbojnému, nepříliš početnému národu, která měla být všem orientálním pacientům zárukou jejich dobré vůle sloužit všem lidem bez rozdílu. 659 Dětinské chování mladé ošetřovatelky, jež podnítila mnohem méně přizpůsobivá posila československé nemocnice, lékárnice Eva Kosková, 660 však oživilo dilema, s nímž Vlasta Kálalová zápolila již před odjezdem na Blízký východ. 655 Gertrude Bell ( ), vysoce postavená britská koloniální úřednice se pohybovala na Blízkém východě již od konce 19. století. Před první světovou válkou procestovala Persii, Palestinu, Sýrii, Turecko i Mezopotámii, zapojila se do archeologických výzkumů i mapování daných oblastí, naučila se arabsky, persky a částečně turecky. Své znalosti a kontakty s kmenovými náčelníky zúročila po první světové válce v britských službách, podílela se na vytvoření a správě moderního Iráku. Její zásluhou vzniklo v Bagdádu Archeologické muzeum, díky němuž nebyla řada starověkých památek vyvezena do ciziny. Podrobněji viz například H. V. F. WINSTONE, Gertrude Bell, Manchester 2004; L. LUKITZ, A Quest in the Middle East: Gertrude Bell and the Making of Modern Iraq, London 2006; K. E. MEYER S. B. BRYSAC, Kingmakers: the Invention of the Modern Middle East, New York Přes Bospor k Tigridu, s. 161, 259 a 291 (Gertruda Bellová), s. 158, 200 a 259 (Cleofe Di-Lotti). 657 ZdrM NLK, Vlasta Kálalová di Lotti, 1711/13/72. Dopis V. Kálalové M. Tauerové b. d. (20. prosince 1926, Bagdád), s Přes Bospor k Tigridu, s Přes Bospor k Tigridu, s Vlasta Kálalová se o této ženě v cestopisu nezmiňuje, v zimě 1926 však M. Tauerové napsala: Jak snad víš, na jaře mne požádala jedna Češka, jejíž rodinu znám z Prahy a která chodila se mnou do lycea 199

200 Což není v jádře přece jen celá pracovitá vývozní Evropa jediným hospodářsky expanzivním celkem? ptala se v úvodu cestopisu s vědomím, že také ona sama, bez ohledu na proklamované humanitární poslání a přináležitost k zemi na okraji Evropy, bude v očích svých eventuálních exotických nemocných neustále v podezření, že zcela po evropsku (tj. sobecky) sleduje jen své (národní) zájmy. 661 Výčitkám svědomí předcházela až nadlidskou mírou sebekázně a odříkání, s níž pečovala o pacientky a pacienty, 662 bezvadnou znalostí jejich jazyků (zejména arabštiny), 663 upřímnou náklonností k arabské kultuře 664 a morální bezúhonností. Konflikt s Ruth Tobolářovou a Evou Koskovou ji však přiměl čelit skutečnosti, že ne všichni Čechoslováci jsou ochotni následovat její cestu. 665 Ba co víc, v době, kdy napětí v bagdádské domácnosti Vlasty Kálalové vrcholilo, se zdálo, že se třicetiletá lékařka nemůže spolehnout ani na svou tradičně nejpůsobivější záštitu: bezúhonné chování. Volný čas trávila stále častěji v doprovodu o deset let staršího vdovce, Itala Giorgia Silvia Di-Lottiho. V lednu 1927 ji požádal o ruku. Dopis, který napsala Marii Tauerové nedlouho poté, dokládá, jak obtížně se s novou situací vyrovnávala. Snažila se obstát nejen v očích nejbližší přítelkyně, ale především sama před sebou. Možná se konečně přece vdám. Zahájila příslušnou pasáž dopisu ze dne 6. února 1927 a pokračovala: Člověk, který má konečně naději na to, že si ho vezmu je čtyřicetiletý Ital, vnuk benátského revolucionáře z let osmačtyřicátých [...]. Je to člověk, kterého si, myslím, mohu vzít bez obavy, že by provdáním mohlo utrpět naplnění mého byla o rok níže než já, abych jí zde obstarala místo. Učinila jsem tak a přijala ji do svého domu. Brzo však jsem viděla, že mé pohostinství hrozí státi se něčím, co pro budoucnost by mi bylo těžko odčiňovat. Když ani opětná upozornění a později důtklivé žádosti a výstrahy nepomohly, naopak host se již předem začal vysmívati mé, pro něho přemrštěné, vážnosti a začal strhovati s sebou i s. Ruth [...] byla jsem nucena, z obavy před ještě dalšími veselými pokroky, požádati ji, aby si našla soukromý byt a můj dům jí od té doby zůstal uzavřen. Stýká se však nadále se s. Ruth [...]. ZdrM NLK, Vlasta Kálalová di Lotti, 1711/13/72. Dopis V. Kálalové M. Tauerové b. d. (20. prosince 1926, Bagdád), s. 3. Nejvíce informací, včetně jména, tak podává I. Borská, která při přípravě životopisného románu o V. Kálalové v sedmdesátých letech 20. století vycházela nejen z korespondence a cestopisu, ale také z interview s pamětníky. Srovnej BORSKÁ, Doktorka z domu Trubačů, s , 257n. 661 Přes Bospor k Tigridu, s Přes Bospor k Tigridu, s. 202n, 311n. 663 Přes Bospor k Tigridu, s ZdrM NLK, Vlasta Kálalová di Lotti, 1711/15 16/72. Dopis V. Kálalové M. Tauerové ze dnů 26. prosince ledna 1927 (Bagdád), s K tomu viz také kapitola I./3. 200

201 úkolu a práce, již jsem na sebe vzala. Má mne moc rád. Já jsem to dlouho pokládala za omyl v zamilování a nedbala jsem na jeho slova, tak jako jsem dosud činila vždy v takových příležitostech. Byl to však člověk příliš seriózní a vážený, než abych ho mohla tak zkrátka odbýt jako jiné. Nehledě k tomu, že jsem mu byla od počátku svého pobytu zde zavázána za mnohé laskavosti, např. jsem měla vždy k dispozici jeho automobil a koně apod. A s ohleduplným košíkem se v lásce nikam nedojde. Vidím teď, že jsem jednala vždycky moc správně, když jsem byla hned v začátcích bezohledná, ač mi říkali, že jsem ukrutná a nemám srdce a podobná povídání, která nejsou k ničemu. 666 Soudě také podle starší korespondence, byla Vlasta Kálalová skutečně původně přesvědčena, že má-li úspěšně realizovat svůj profesní cíl na Blízkém východě, musí se vzdát života v manželství. Činila tak s lehkým srdcem, neboť hořké formy života ve starých kolejích nepovažovala za hodny ponížení, již pro ni představovala koketérie a všechny způsoby nastavení malíčku vedoucí k dání celé ruky. 667 Realita však předčila očekávání a přiměla mladou lékařku změnit nekompromisní názory. Dopis pokračuje: Nu, zkrátka, nakonec, když jsem viděla, že je jeho láska opravdu taková, za jakou ji prohlašoval, ba větší než bych byla kdy věřila, řekla jsem si, že snad má moje sestra pravdu, když říká, že každá žena má uvažovat v pravý čas o tom, že vždycky není odmítnutí na místě. Pomalu jsem ho začala mít i já ráda pro mnoho dobrých vlastností, jež má opravdu v neobyčejné míře. A tak se stalo, že jsem mu dala konečně své slovo a že si ho pravděpodobně časem vezmu. 668 Odvolání na autoritu starší sestry naznačuje, že prostý cit nemohl nároky Vlasty Kálalové na sebe samu i potenciálního partnera uspokojit. Musela najít způsob, jak skloubit individuální štěstí s všelidským posláním. V závěru dopisu proto dodala: A snad to tak bude správné, abych i lidsky vyplnila svůj život. Teď, když jsem tady, daleko od Vás všech, kteří tvoříte moji rodinu, abych založila rodinu vlastní, která by byla novým kvádrem v lidské stavbě ZdrM NLK, Vlasta Kálalová di Lotti, 1711/17/72. Dopis V. Kálalové M. Tauerové ze dne 6. února 1927 (Bagdád), s ZdrM NLK, Vlasta Kálalová di Lotti, 1711/3/72, Dopis V. Kálalové M. Tauerové ze dne 4. února 1924 (Brno), s. 2 3; ZdrM NLK, Vlasta Kálalová di Lotti, 1711/17/72. Dopis V. Kálalové M. Tauerové ze dne 6. února 1927 (Bagdád), s Podrobněji viz výše. 668 ZdrM NLK, Vlasta Kálalová di Lotti, 1711/17/72. Dopis V. Kálalové M. Tauerové ze dne 6. února 1927 (Bagdád), s Tamtéž, s

202 Niterné osobní úvahy na stránky cestopisu Přes Bospor k Tigridu přímo nepronikly, autorka zde však zaznamenala konkrétní události, které s proměnami jejích životních rolí souvisely. Vykreslila atmosféru chvíle, kdy ji Giorgio požádal o ruku, a stručně informovala o sňatku. Podrobně vylíčila průběh hektického dne, kdy přišel na svět syn Radbor, a popsala pobyt své matky v Iráku. Anna Kálalová totiž v letech převzala hlavní díl péče o bagdádskou domácnost, aby dcera nemusela zanedbávat lékařskou profesi. Poslední významnou rodinnou událostí zaznamenanou v cestopise bylo narození dcery Drahomily Lydie. 670 Právě s nejmladší členkou rodiny se pojí také vzpomínka, v níž se prolínají tři ze čtyř výše definovaných aspektů ženského pohledu, kterým Vlasta Kálalová Orient nahlížela: Na zasklené verandě harému obklopilo několik žen plačící děcko. Uvedla autorka jednu z momentek, jimiž ilustrovala cestu po Kurdistánu, kde s rodinou trávila letní měsíce roku Půlroční Drahomila Lydia měla hlad, a tak ženy v domě kurdského hostitele nedaleko Erbílu poslaly pro mléko do ovčince. Než se převařilo, jaly se dítě osvědčenými prostředky tišit: Dívky a kulaťoučká vlídná hlavní chůva rozhodly, že maličké určitě chybí k spokojenosti kolébka. Netrvalo dlouho a přinesly odkudsi z domácího skladiště tuto důležitou harémovou součást. Lehounká hračka z dřevěných dýh! Několik párů oblých paží najednou se snažilo dokázat, že dovedou uklidnit nemluvně rychleji než Evropanka v bílém jezdeckém obleku, která sedí bezradně vedle bíle oděného synka a dvou tropických bílých přilbic, upírajíc oči střídavě na mangal s mlékem, jež se nechce vařit, a na vyhlídku z oken, jim tak všední. Kolébkou se nepodařilo malou osůbku oklamat. Energicky se domáhá jídla. Čas oběda dávno minul! 671 Komentovala se shovívavou ironií konání svých hostitelek (i své vlastní) Vlasta Kálalová. Další zaručený recept si však její pochopení nezískal: Čtvero rukou rozprostřelo plátěnou plachtu. Položily na ni dítě, úplně je do ní zavinuly a mocnými rozkyvy rozhoupaly vzpírající se balíček. Ubohá Drahomila! Ubohá nemluvňata, která tímto přidušením jsou zbavena hlasu! Kolikrát tímto prostředkem pomáhaly členky této domácnosti bezděky hubit drobné životy? 672 Ptala se lékařka, jež si na vlastní kůži vyzkoušela, jak náročné je udržet děti v tropickém podnebí při životě. 670 Přes Bospor k Tigridu, s. 295 (žádost o ruku), s. 304 (zasnoubení), s. 311n (narození syna), s. 324n (pobyt A. Kálalové), s. 325n (narození dcery). 671 Přes Bospor k Tigridu, s Tamtéž. 202

203 Obava z nebezpečí, která plynula z prostředí, kde se všechno možné spojuje k zabíjení dětí, 673 byla také příčinou prvního významnějšího nesouladu v manželství Di- Lottiových. Vyvolala jej novomanželčina představa, že pokud přivede na svět dítě dříve, než se natrvalo vrátí do vlasti, pošle je na vychování do Čech, nejlépe na venkov. 674 Když se pak Radbor narodil v době největších bagdádských veder, skutečnost v mnohém předstihla lékařčiny dřívější obavy. Po dlouhou dobu si proto zachovávala nemateřský odstup a šetřila citově zabarvenými zprávami. Teprve po půl roce, v dopise z prosince 1928, poprvé použila synovo jméno, když o dítěti přítelkyni referovala. 675 Jak dokládá korespondence s Marií Tauerovou, právě v letech 1927 a 1928 Vlasta Kálalová postupně přijala zpočátku odmítané nebo záměrně potlačované stránky svého ženství a v konfrontaci s realitou, kterou přinášel život v orientálním prostředí, lidsky dozrála. V dopisech promýšlela problémy spojené s manželstvím a výchovou dětí, možnosti skloubení mateřství a povolání i tzv. ženskou otázku. V říjnu 1928 sebekriticky napsala: Nikdy jsem se nezabývala sociálními otázkami a politikou, a vše, co spadalo do ženské otázky, bylo mi skoro protivné pro svou bojovnou stránku. Ale teď mne přece jen příliš zaráží, že musí ženy bojovat o to, co by vzdělaný mužský svět jim měl sám opatřit a nabídnout. Ale je vidět i u mě, že bylo třeba, abych se sama stala matkou, abych pochopila všechny nesnáze jiných matek. Dokud jsem žila stejně pohodlně jako muži, byla jsem stejně bezcitná. Teď se mi zdá, že je opravdu třeba boje, dlouhého a houževnatého, když vlastní synové upírají matkám vlastního národa ochrany a práva. 676 Ač v citovaném dopise reagovala především na situaci v Československu, 677 proměny postavení žen reflektovala také v iráckém kontextu. V několika pasážích cestopisu Přes 673 ZdrM NLK, Vlasta Kálalová di Lotti, 1711/28/72. Dopis V. Kálalové M. Tauerové ze dne 4. června 1928 (Bagdád), s ZdrM NLK, Vlasta Kálalová di Lotti, 1711/27/72. Dopis V. Kálalové M. Tauerové ze dnů února 1928 (Bagdád), s ZdrM NLK, Vlasta Kálalová di Lotti, 1711/33/72. Dopis V. Kálalové M. Tauerové ze dnů února 1928 (Bagdád), s Zvýraznila HH. ZdrM NLK, Vlasta Kálalová di Lotti, 1711/31/72. Dopis V. Kálalové M. Tauerové ze dne 28. října 1928 (Bagdád), s Zápas o prosazování Ústavou zaručované rovnoprávnosti probíhal především v oblastech občanského a pracovního práva. Blíže viz BUREŠOVÁ, Proměny společenského postavení českých žen, s ; LENDEROVÁ a kol. (ed.), Žena v českých zemích od středověku do 20. století, s , MALEČKOVÁ, Úrodná půda, s

204 Bospor k Tigridu se zabývala jednak rozvojem dívčího školství, 678 jednak osvětovým působením bagdádského kazatele Nu c mána el A c zamího. 679 Islámský duchovní, s nímž se spřátelila, hlásal názory podobné těm, které Jitka Malečková připsala umírněným westernistům, respektive islamistům z dob osmanské říše: Islám zaručuje ženám často větší práva než jiná náboženství a sám o sobě není příčinou jejich útlaku. Útlak vzniká proto, že dominantní společnost (rozuměj mužská) nechápe islámské principy a nerespektuje ženám přiřčená práva. 680 Podobně jako osmanští intelektuálové kritizoval proto Nu c mán například jednostranné rozvody ze strany mužů a v zájmu spravedlnosti propagoval monogamii. 681 Na mé kázání bys teď už mohla přijít bez závoje, řekl údajně Vlastě Kálalové na rozloučenou a ona k tomu v závěru cestopisu dodala: Jeho posluchači pokročili tedy přece za sedm let na cestě názorové snášenlivosti. 682 Bez zastánkyň ženských práv by však také Nu c mánova snaha o změnu společenského řádu přišla nazmar. Podhoubí ženského hnutí se podle Margot Badranové a Miriam Cookeové rozvíjelo v arabských zemích již od šedesátých let 19. století. Autorky mluví o období tzv. neviditelného feminismu, jehož zdrojem byly především knihy a (ženské) časopisy kolující v harémech, které vyjadřovaly názory pramenící z islámu a rodícího se nacionalismu. 683 Texty produkovali jak muži, tak ženy, 684 i když do povědomí veřejnosti se prosadily především ty mužské. 685 Teprve od dvacátých let 20. století pak v arabském světě docházelo k rozvoji organizovaného ženského hnutí, jehož cílem bylo 678 Přes Bospor k Tigridu, s. 175 a Přes Bospor k Tigridu, s. 192n a 208. O něm již také kapitola I./ MALEČKOVÁ, Úrodná půda, s. 77. Srovnej M. BADRAN M. COOKE (ed.), Opening the Gates. 681 Srov. MALEČKOVÁ, Úrodná půda, s. 81; Přes Bospor k Tigridu, s Přes Bospor k Tigridu, s Mezi klasická díla jsou řazeny: M. FAHMI, Al-Mara fı al-sharq (Východní žena), Káhira 1894; Q. AMIN, Tahrir al-mar a (Emancipace ženy), Káhira 1899; Q. AMIN, Al-Mar a al-jadida (Nová žena), Káhira 1900; N. Z. AL-DIN, Al-Sufur wa al-hijab (Odhalení a zahalení), Bejrút 1928; T. AL-HADDAD, Imraatuna fı al-sharia wa al-mujtama (Naše ženy v islámském právu a společnosti), Tunis Již od roku 1892 vycházel první ženský časopis al-fatah (Mladá žena). Následovaly al-firdaus (Ráj, 1896), Anis al-jalis (Intimní společník, 1897), Fatat al-sharq (Mladá východní žena, 1906), Tarqiyat al- Mar a (Ženský pokrok, 1908), al-jins al-latif (Něžné pohlaví, 1908) a mnohé další časopisy redigované nejen ženami. Podle BADRAN COOKE (ed.) Opening the Gates, s. xxvix a B. BARON, The Women s Awakening in Egypt, s Podle M. Badran a M. Cooke je třeba v arabském světě rozlišovat mezi feministickým diskurzem, který vytvářeli muži a který ženy. První podle nich vycházel z přesvědčení, která muži nabyli na základě srovnávání s evropským světem, kde byly ženy viditelné. Změna zaostalého postavení muslimek měla pak především přispět k modernizaci arabských společností. Ženský feminismus byl původně záležitostí žen z vyšších tříd a čerpal z jejich stále poučenějšího pozorování vlastních životů. Základem jeho argumentace se stal islám, jenž zaručoval ženská práva, a jehož správným výkladem a praktikováním měla být tato práva znovu uvedena v život, jak ve prospěch rodiny, tak i společnosti. BADRAN COOKE (ed.), Opening the Gates, s. xxvii. 685 Srov. MALEČKOVÁ, Úrodná půda, s

205 mimo jiné zviditelnit tzv. ženskou otázku. Nejprogresivnější egyptské hnutí zažívalo rozkvět od dvacátých do poloviny padesátých let, v Libanonu, Sýrii a Iráku dosáhlo ženské hnutí vrcholu až ve třicátých a čtyřicátých letech. 686 Jak ukázala Beth Baronová na příkladu Egypta, hlavními tématy diskutovanými v souvislosti s ženskou otázkou byly výchova, práce, odloučený život žen, zahalování, manželství a rozvod. 687 Zdá se, že Vlasta Kálalová měla také v Iráku, podobně jako v Turecku, příležitost osobně poznat ženy, které stály u zrodu organizovaného feminismu. V cestopise zmiňuje setkání s dcerou muslimského náboženského soudce Asmou, předsedkyní prvního bagdádského ženského klubu. Vzdělaná sunitka zestárlá v panenství byla podle Vlasty Kálalové schopnou ženou svobodného ducha, paní svého majetku. Trávila hodně času nad tlustými svazky arabské a perské poezie a sledovala se živým zájmem ženské hnutí v Egyptě a v Persii. Bojovala jednak proti předsudkům, které nutily městské ženy nosit černé závoje, jednak proti nuceným sňatkům a věkové nerovnosti v nich. S příbuznou Chasíbe se snažily pohnout příbuzenskou radu, aby jim dovolila navštívit Libanon, Sýrii a Egypt. A jednou snad i Evropu. 688 Pasáž o Asmě a Chasíbe naznačuje, že základní tématické okruhy, které se podařilo ve třetí kapitole vzpomínkového cestopisu Přes Bospor k Tigridu z hlediska ženského vnímání reality vysledovat, se vzájemně prolínají. Pokus o jejich rozlišení však ukázal, že text skrývá tři roviny autorčiny ženské výpovědi o Blízkém východě. První rovina, popisná, vycházela ze zkušeností Vlasty Kálalové jako (ženské) lékařky v Bagdádě. Druhá rovina textu souvisela s reflexí (vlastního) ženství v kontextu dobových transformací společensko-politické role žen v rámci různých etnokonfesijních komunit. Třetí rovina, jak naznačuje především rozbor pasáží věnovaných evropským souputnicím Vlasty Kálalové, se zdá poukazovat k problematice českého orientalismu. Nejen cestopis Přes Bospor k Tigridu, ale také další skutečnosti v této práci svědčí o tom, že Vlasta Kálalová byla jednou z prvních, kdo se pokusil dostát výzvě Aloise Musila, kterou publikoval v roce 1919 v časopise Naše doba. 689 Jeden z otcůzakladatelů československého Orientálního ústavu tehdy upozornil na historickou 686 BADRAN COOKE (ed.) Opening the Gates, s. xxvix. 687 BARON, The Making of the Egyptian Nation, s Podrobněji viz také kapitoly II./1 a III./ Přes Bospor k Tigridu, s A. MUSIL, Naše úkoly v orientalistice a v orientě, in: Naše doba 27, 1919, 3 4, s

206 příležitost usazovat na Blízkém východě občany nově vzniklého státu, jak s cílem posilovat v regionu kulturní kontakty, tak ve snaze zlepšit zde hospodářské pozice. S ohledem na Saidovy závěry se dá říci, že tak Alois Musil po první světové válce vytyčil nejen úkoly československé orientalistiky, ale narýsoval také základy nového československého orientalismu. 690 Byla-li pak v roce 1931 Vlasta Kálalová za své přispění k rozvoji politických, hospodářských a kulturních styků Československa s Irákem jmenována činnou členkou Kulturního odboru Orientálního ústavu, 691 lze to považovat za formální uznání skutečnosti, že se jí podařilo naplňovat Musilovy ideály v praxi. Na druhou stranu, výše citované pochybnosti, které o svém angažmá na Blízkém východě měla, i kritické postoje, které zaujímala k politickým a hospodářským zájmům evropských mocností v regionu, dávají tušit, že pokud Vlasta Kálalová vůbec byla představitelkou (československého) orientalismu, je třeba podrobněji zkoumat do jaké míry. Uvážíme-li například, že podle Edwarda Saida byl orientalismus doménou mužů a tak jako mnoho jiných novodobých profesních komunit pohlížel na sebe i předmět svého zkoumání se sexistickými klapkami na očích, 692 ztrácí otázka po orientalismu Vlasty Kálalové smysl. Naopak, s přihlédnutím k výsledkům novějších bádání se zdá, že přináležitost k ženskému pohlaví nelze pokládat za automatické vyvázání z mocensko-kulturního provozu, v němž si podle Edwarda Saida Evropané definují Orient již od dob osvícenství. 693 Slovy Ruth Piersonové: Nic nenasvědčuje tomu, že by ve vztahu k aktům násilí, rasismu, imperialismu či kolonialismu, uskutečňovaným ve jménu národa, existovalo cosi jako univerzální ženská nevinnost. 694 Ostatně ani Edward Said neváhal citovat postřehy a poznámky Gertrudy Bellové, aby doložil své teze. 695 Připustíme-li tedy, že orientalismus měl svou ženskou variantu, nezbývá než se ptát, v čem spočívaly její specifické rysy a do jaké míry se projevují v textech Vlasty 690 SAID, Orientalismus. Srov. H. NAVRÁTILOVÁ, Krásný, báječný, nešťastný Egypt! Případ českého orientalismu, s Věstník Orientálního ústavu v Praze za desetiletí , Praha 1938, s SAID, Orientalismus, s SAID, Orientalismus, s. 13. Srov. K. JAYAWARDENA, Feminism and Nationalism, London Dále příspěvky ve sborníku in: I. BLOM K. HAGEMAN C. HALL (eds.), Gendered Nations. Nationalism and Gender Order in the Long Nineteenth Century, Oxford 2000; popřípadě VLNAS, Ztracené ráje Orientu. 694 PIERSON, Nations: Gendered, Racialized, Crossed with Empire, s Například SAID, Orientalismus, s

207 Kálalové. Soukromá korespondence a deníky Gertrudy Bellové například naznačují, že zde bychom stěží hledali obrazy orientálních žen coby produktů dominantní mužské fantazie, které vyjadřují neomezenou smyslnost, jsou více či méně hloupé, ale především povolné. 696 Lze to jistě připsat skutečnosti, že na rozdíl od evropských mužů měla na Blízkém východě možnost konfrontovat fantastické představy o životě zdejších žen (například v harémech) s realitou. 697 Stejně tak Vlasta Kálalová. I když v jejím případě se ve druhé kapitole cestopisu Přes Bospor k Tigridu reminiscence na vyzývavé a škodolibé hrátky harémových krasavic objevují. Pozorné čtení však odhalí, že si dobrodružné mužské vzpomínky z rodinné tradice Di-Lottiů vypůjčila proto, aby ilustrovala proměny ženského světa v moderním Istanbulu. 698 Je zajímavé, že v nelichotivém světle se za jistých okolností jevily Vlastě Kálalové i Gertrudě Bellové nikoli Orientálky, ale jejich evropské krajanky. Poněkud paradoxně, protože, jak ukázala v osmansko-tureckém kontextu Jitka Malečková, negativní obraz západních žen sloužil ke kompenzaci evropské kritiky a k relativizaci západní převahy 699 především ve východním diskurzu. Marginální pozice Československa na Blízkém východě však, zdá se, Vlastě Kálalové umožňovala, aby se s východním stanoviskem do určité míry ztotožnila. Jak vyplynulo z pojednání o konfliktu, který měla s Ruth Tobolářovou a Evou Koskovou na přelomu let 1926 a 1927, vysoký morální kredit, obětavé nasazení ve službě pacientům a upřímný zájem o arabskou kulturu měly podle ní československé zdravotnice zbavit podezření ze sobeckých, neřku-li kolonizačních zájmů. Respekt k hodnotám arabské společnosti je však vystopovatelný také v podtextu stížnosti, kterou učinila na adresu svých krajanek Gertruda Bellová. Na podzim 1921 si v soukromém dopise postěžovala: Skutečně bych si přála (to je velmi důvěrné), aby naše ženy projevovaly více smyslu pro přiměřenost svého oděvu. Paní Slaterová přišla v třpytivé zelenozlaté robě, ostudně krátkého střihu a zcela bez rukávů. A to, prosím, do společnosti, v níž byla řada ctěných starých Saiyidů a velmožů, jejichž představa o ženském oblečení je taková, že má učinit ženu neviditelnou. Není to neuvěřitelné, že 696 SAID, Orientalismus, s Soukromé deníky a korespondence Gertrudy Bellové jsou uloženy v Newcastle University Library, Gertrude Bell Archive (NUL GBA) a zpřístupněny prostřednictvím internetu na adrese: < 698 Přes Bospor k Tigridu, s , MALEČKOVÁ, Úrodná půda, s

208 naše ženy nedovedou nahlédnout, jak asi musejí vypadat v takto vychovaných očích! 700 Domyšleno do důsledků, britské ženy neměly podle Gertrudy Bellové nevhodným oblečením přiživovat negativní obraz západoevropských žen v orientálním světě. Měřítka vhodného měla proto vycházet z arabské nikoliv evropské kultury. Problematičnost takového stanoviska, které mohlo být v dobovém kontextu interpretováno i jako (žensky) nepřirozené, si však Gertruda Bellová dobře uvědomovala. Svou stížnost uzavírá s nadějí, že její nadřízený v dohledné době vše vyřeší příslušnými pokyny. Musela bych ho však požádat, dodává, aby tak nečinil na základě mého hlášení nechci si znepřátelit úplně celý ženský svět, s nímž jsem už tak dost na štíru. K čertu se všemi těmi ženskými! 701 Méně emotivním způsobem, ale v podstatě obdobně uzavřela líčení svých zaměstnavatelských potíží Vlasta Kálalová: Chápu teď, psala přítelkyni, proč nemají rádi ženy v úřadech. Nikdy jsem dříve neměla tolik příležitosti studovati psychologii jejich práce, protože jsem vždy více pracovala s muži než [se] ženami a osobně jsem měla mužský trénink a disciplínu, takže jsem si představovala, že u ostatních žen, znají-li a mají rády svůj obor, je to tak jako u mne: v práci práce, žádné city, vyjímaje city povinnosti a vytčeného úkolu. 702 Gertruda Bellová i Vlasta Kálalová tak, zdá se, v konfliktech se svými krajankami, zakusily typický konflikt rolí, kterým si prošla nejedna žena v řídící funkci. Je však zřejmé, že v obou případech byl vyvolán tváří v tvář orientálnímu prostředí a řešen v kontextu ideálních představ o charakteru národních společenství. Byla-li však Gertruda Bellová v jednom okamžiku ochotná dštít síru na všechno ženské pokolení (rozuměj Britky pocházející ze stejných společenských kruhů jako ona sama) a opírat se přitom o orientální hodnoty, v jiném okamžiku neváhala, zaštítěna svým (západním) ženstvím, porušit východní společenská tabu v zájmu deseti muslimek. V případě vysoce postaveného, dobře zaopatřeného Dauda Bega Daghistaniho, který byl podle ní u ostatních britských úředníků velmi oblíben díky své rozmařilosti, zasáhla ve prospěch jeho matky a devíti sester, jimž odpíral povinný podíl na majetku. Svému 700 Přeložila a zvýraznila HH. NUL GBA, Letter of Gertrude Bell to Sir Thomas Hugh Bell, 1st November 1921, Bagdad [online]. Dostupné z: < [10 May 2010]. 701 Tamtéž. 702 Zvýraznila HH. ZdrM NLK, Vlasta Kálalová di Lotti, 1711/13/72. Dopis V. Kálalové M. Tauerové b. d. (20. prosince 1926, Bagdád), s

209 otci v této souvislosti napsala: Muslimky, které nikdy neopouštějí dům a s nikým se nestýkají, jsou proti svým mužským protějškům v takovýchto případech absolutně bezmocné. Navíc, protože se zde nesluší zasahovat do mužových domácích záležitostí, nikdo neudělá nic, aby pomohl. Protože jsem žena, jsem v silné pozici, a tak mohu jít a navštívit ty ženy a zastat se jich. Ale, jak já nenávidím islám! 703 Kritikou postavení muslimek se Gertruda Bellová nijak nezpronevěřila orientalistické argumentaci, která byla tradičně užívána k ospravedlňování evropských zásahů do záležitostí mimoevropských zemí. 704 V uvedeném případě však odvozovala svou moc spíše z ženského (sebe)vědomí než z imperiální nadřazenosti. Bez ohledu na národní, etnické, kulturní či náboženské rozdíly jednala jménem svého ženství ve prospěch žen. 705 Zdá se tedy, že v konfrontaci se západními i s východními normami chování si Gertruda Bellová vypěstovala vědomí vlastní výlučnosti, jež ji v pravém slova smyslu emancipovalo. Záleželo na jejím uvážení, kterými normami se bude v té které situaci řídit, přičemž měřítkem přijatelnosti jednání mohly, ale nemusely být přirozené vazby na ženský či britský (západoevropský) svět. Ve vztahu k mocenským zásahům uskutečňovaným na Blízkém východě ve jménu britského impéria nebyla rozhodně ženou nevinnou, 706 její ženský přístup však v určitých případech narušoval maskulinní charakter vztahování se k Orientu. 707 V porovnání s Vlastou Kálalovou se však jeví tyto případy jako ojedinělé. Z rozboru korespondence i cestopisu Přes Bospor k Tigridu vyplynulo, že reflexe vlastního ženství v kontextu tzv. ženské otázky a přímý kontakt s blízkovýchodní realitou Vlastě Kálalové umožnily nejen nahlédnout a zobrazit ženský svět přelomu století do nevídaných detailů, ale také jej kriticky hodnotit. Díky jedinečnému jazykovému vybavení, schopnosti naslouchat druhým a náklonnosti (mnohdy až nekritické) k arabské kultuře a arabskému světu vůbec, 708 neulpívala na etnografickém popisu, 703 Zvýraznila a přeložila HH. NUL GBA, Letter of Gertrude Bell to Sir Thomas Hugh Bell, 7 th February 1921, Bagdad [online].dostupné z: < [10 May 2010]. 704 MALEČKOVÁ, Úrodná půda, s Viz HAVLŮJOVÁ, Orient and Modern Czech Women s Magazines. Česky také kapitola II./ Viz například WINSTONE, Gertrude Bell; LUKITZ, A Quest in the Middle East; MEYER BRYSAC, Kingmakers. Srov. Přes Bospor k Tigridu, s Viz HAVLŮJOVÁ, Orient and Modern Czech Women s Magazines. Česky také kapitola II./ Srovnej například ZdrM NLK, Vlasta Kálalová di Lotti, 1711/15 16/72. Dopis V. Kálalové M. Tauerové ze dnů 26. prosince ledna 1927 (Bagdád), s

210 nenechala se ošálit tradičními orientalistickými stereotypy. 709 A přestože její komentáře a kritické soudy vycházely z tradice evropského liberálního feminismu, 710 nepovažovala například muslimky automaticky za bezmocné oběti islámu, neboť mnohé jeho prvky oceňovala. 711 Ani česká lékařka však nebyla stran prosazování národních zájmů na Blízkém východě ženou nevinnou. Vždyť přijela do Iráku s cílem vybudovat československé terénní pracoviště pro studium tropických chorob a navíc od počátku kalkulovala s tím, že potřebná povolení a finanční zajištění získá díky specializaci na ženskou medicínu. Byla si však od počátku vědoma nejen výhod svého pohlaví, ale také odpovědnosti, kterou na sebe vzala. V letech pak prošly její původní záměry i postoje vývojem, který úzce souvisel nejen s životními změnami a zráním osobnosti, ale také s marginálním postavením nevýbojného evropského národa, z jehož pozic situaci nahlížela. Jak sama na stránkách odborného tisku v roce 1933 přiznala, její nacionálněhumanitární mise po sedmi letech úsilí zkrachovala. Přesto, jak už víme, po detailním výčtu všech dílčích důvodů, které ji přiměly opustit získané pozice, 712 nepřipsala, hlavní díl odpovědnosti za zrušení ženám prospěšné kliniky na vrub ani československé, ani irácké, ale britské vlády Zamyšlení nad odpovědností za archeologické nálezy z mezopotamského starověku přerůstá v závěru cestopisu v úvahu, která nebývale přesně rezonuje se Saidovou, o třicet let mladší koncepcí. Bez kolektivní odpovědnosti se mohou podle V. Kálalové stát badatelské počiny, stejně jako hospodářské styky pouze ukazateli exploatačních invazí. Viz Přes Bospor k Tigridu, s Jak ukázala analýza českých ženských časopisů z první poloviny 20. století, zastánci a zastánkyně liberálního feminismu měli při srovnávání domácí a orientální reality tendenci spíše zdůrazňovat analogické znaky společenského vývoje, představitelé a představitelky konzervativních (zejm. katolických) názorových proudů vyzdvihovali a kritizovali především kulturní odlišnosti. Blíže viz HAVLŮJOVÁ, Orient and Modern Czech Women s Magazines. Česky také kapitola II./ Přes Bospor k Tigridu, s. 190n. 712 Zmínila například nezájem české lékařské komunity o její odbornou činnost v Iráku, vlastní nalomené zdraví nebo mateřské povinnosti. Viz KÁLALOVÁ DI-LOTTI, Cařihradské a bagdádské kapitoly, s Viz také kapitola I./ Když se zdálo marným, abych počítala nadále s původním plánem čs. kliniky pro studium tropických chorob, pokusila jsem se aspoň pohnouti bagdadskou municipalitu k systemizování úředního místa pro lékařku kterékoli národnosti, která by vedla gynekologickou kliniku mnou zařízenou. Ale ani to se nepodařilo. Nikoli vinou Arabů. Ti znají dobře tuto potřebu a několikrát se domáhali úřední lékařky. Ale zdravotní politika kolonizujících a mandatárních států má podobně jako hospodářská politika své vlastní cesty, nesrovnávající se vždycky se zásadami humanitními. KÁLALOVÁ DI-LOTTI, Cařihradské a bagdádské kapitoly, s

211 Gender, národ, profese Shrnutí Exkurz do myšlenkového světa Vlasty Kálalové skrze její soukromou korespondenci s Marií Tauerovou naznačil, nakolik lékařka, ve vztahu k českému i arabskému kulturnímu prostředí, reflektovala různé aspekty svého (moderního) ženství. Ba co víc, z rozboru dopisů vyplynulo, že zejména nezbytnost skloubit mateřství a povolání ji, i přes prvotní odstup, přivedla k závěru, že také ona sama má zájem na řešení tzv. ženské otázky. V cestopise Přes Bospor k Tigridu bylo pak možné odhalit celou řadu výpovědí, které z něj činí jedinečný pramen pro studium (re)prezentací blízkovýchodní reality přelomu druhé poloviny dvacátých a počátku třicátých let 20. století, také proto, že poskytuje ženské svědectví o ženském světě. Zároveň se však potvrdilo, že československá lékařka reflektovala (ženský) Orient na průsečíku minimálně dvou dalších diskurzů, národního a profesního. Zbývá shrnout, jak tyto diskurzy její (re)prezentace ženského světa, respektive myšlení o ženách, ovlivňovaly a diskutovat, proč například pro obhajobu ženám prospěšné kliniky nevyužila razantnější feministickou rétoriku. Vrátíme se tím znovu také k otázce, jak se v cestopisu projevila její genderová sebereflexe, jak se jeho prostřednictvím ženou stávala. Celkově lze říci, že v cestopisu Přes Bospor k Tigridu jsou v mnohém ohledu popisy reálného života konkrétních mužů a žen, s nimiž se Vlasta Kálalová v Bagdádu i jinde v Iráku a na Blízkém východě setkala, ze všech dosud sledovaných textů nejrozmanitější a můžeme říci, že i nejpřesvědčivější. Na rozdíl od soukromé korespondence lékařka například ve svých vzpomínkách oživila nejen obrazy (popisy), ale především hlasy jiných. Případné idealizace (nejen) arabské kultury, jsou tak, podobně jako v citovaném dopise, jenž se nesl v duchu vánoční/zimní pohádky, vystavovány (kritickým) komentářům těch, o nichž je pojednáváno. A je třeba zdůraznit, že řada útržků z rozhovoru či souvislých vyprávění je v cestopisu připisována ženským aktérkám. Co se oživení ženských hlasů z Orientu týče, je kvantitativní i kvalitativní převaha cestopisu Přes Bospor k Tigridu zřejmá. Ať už ve srovnání s popularizačními texty Ludmily Matiegkové nebo produkcí soudobých českých ženských časopisů. Také 211

212 Vlasta Kálalová si dialogické hlasy autorsky vybavovala, aby jimi ilustrovala své (re)prezentace Orientu, potažmo orientálních žen a jejich životů. Nehodlala však čtenářům a čtenářkám předložit svědectví o názorově jednotném smýšlení o ženách. Daleko spíše představila pestrou názorovou škálu ženských i mužských promluv, mimo jiné, o společenském postavení a roli žen. Avšak, jak z výše uvedeného rozboru vyplynulo, ani Vlasta Kálalová nebyla pozorovatelkou nestrannou či nevinnou. Díky svému orientalistickému studiu a lékařské praxi si, na jednu stranu, například o Arabkách nevymýšlela fantastické zkazky. Na stranu druhou, jí takové školení nebránilo, aby si do idealizovaného životního stylu vybrané části z nich, nepromítala ztracené ráje domova. Některé Evropanky, naopak, činila spoluodpovědnými za zmaření svých ideálních, veskrze neženských plánů. Jen s málokterou ženou, o níž se zmínila nebo ji na stránkách cestopisu nechala promluvit, si však, bez ohledu na národnost či etnicko-konfesní příslušnost, skutečně rozuměla. Jak dopisy přítelkyni, tak cestopis dokonce naznačují, že porozumění, i kdyby jen zdánlivé, nacházela mnohem spíše u mužů. A můžeme se ptát, zda to byly spíše národní zájmy nebo profesní normy (včetně zaměstnavatelských), co jí stavělo do silné, i když zároveň oslabující, hierarchické pozice. Měla sice moc definovat ty druhé ženy (například Arabky, Angličanky, české zaměstnankyně, pacientky). Avšak, (skrytá) idealizace či despekt jí téměř znemožňovaly, sdílet s kteroukoli ženou, kromě vzdálené adresátky přátelských dopisů, své ne-mužské starosti. Právě na základě dopisů určených Marii Tauerové je však zřejmé, že ani nadaná a podnikavá evropská intelektuálka se z ženských starostí nemohla vyvázat. A opět se nabízí srovnání s Ludmilou Matiegkovou, která si již během prvního pobytu v Káhiře, jakkoli nesrovnatelně kratšího, vytvořila přátelské vazby na Ito San Skákalovou. Na základě rozboru uvedených pramenů se však zdá, že na rozdíl od ní, si Vlasta Kálalová za celých sedm let v Bagdádu nevytvořila ani jedno hlubší přátelství s některou z místních žen. Ne tak s muži. Korespondence i cestopis dokládají řadu, zejména profesních kontaktů s muži různých národností i společenského postavení. Přátelství ji pojilo především se zástupci (vyšších) středních vrstev místních arabských rodin. Avšak i v těchto případech byly její vztahy přinejmenším ambivalentní. Vše nasvědčuje tomu, že 212

213 alespoň zpočátku, byly mocensky nejvyrovnanější její vztahy k arabským intelektuálům. Politická a ekonomická pravidla v regionu ovládal, jak ve vztahu k nim, tak ve vztahu k ní, společný britský protihráč. Teprve s rostoucí emancipací irácké společnosti vycházelo (nejasně) najevo, že také Vlasta Kálalová je vlastně cizinkou. Jakkoli deklarovala a prakticky osvědčovala respekt a podporu nejen arabské kultuře, ale také iráckým národním zájmům, byla, koneckonců, samostatnou a výdělečně činnou Evropankou. Navzdory tomu, že mluvila arabsky a přijímala v případě potřeby vnější znaky závislého ženského postavení (například doprovod sluhy po městě nebo zahalování při náboženských obřadech), propagovala zároveň československé výrobky a v ordinaci na jejím umu a rozhodnutí životy místních často skutečně závisely. Jinými slovy, na krachu československé kliniky v Bagdádu se podepsala celá řada protichůdných sil, v jejichž průsečíku se Vlasta Kálalová svým způsobem ocitla, a které souvisely, mimo jiné, s modernizací a emancipací Iráku. Marginální pozice Československa v blízkovýchodním regionu Vlastě Kálalové umožňovala, aby se teoreticky ztotožňovala s iráckými zájmy. Z hlediska zachování úspěšné praxe však bylo také pro ni výhodné co nejdelší zachování statu quo. Přestože její představa o irácké národní emancipaci vycházela z evropských vzorů, v rámci korektních vztahů s místními muži například nepropagovala ženskou rovnoprávnost. Měla tak zároveň zajištěno výsadní společenské i profesní postavení. Přestože (patrně) ostatní ženy nevnímala jako sobě rovné, kritikou místních zdravotních poměrů a podporou ženského vzdělání, přispívala také k jejich emancipaci. V dlouhodobém horizontu, tak byla sama proti sobě. V očích svých arabských přátel, jakkoli potřebnost takových společenských změn teoreticky nahlíželi, se tak ovšem ztotožňovala s pozicemi mandátní správy. Když byla po sedmi letech nucena ukončit svou bagdádskou lékařskou praxi, mnohé z těchto skutečností patrně nahlédla. K jejich reflexi jí posloužil, mimo jiné, vzpomínkový cestopis Přes Bospor k Tigridu. Připomeňme, že základní text vznikl v době čtyřleté rekonvalescence Vlasty Kálalové po návratu z Iráku do Čech, tedy v letech Při přípravě kritické edice se však také potvrdilo, že některé úpravy a doplňky autorka do textu zanesla až po druhé světové válce. 714 S největší 714 Například některé údaje ke kariérám iráckých politiků či vyhlazování Židů za druhé světové války nebyly ve 30. letech známy. Viz JŮNOVÁ MACKOVÁ a kol. (ed.), Cestopis Vlasty Kálalové Di-Lotti Přes Bospor k Tigridu třetí část, Ediční poznámka, s

214 pravděpodobností počátkem padesátých let, kdy zamýšlela rukopis vydat v nakladatelství Osvěta. Obecně lze říci, že text sestavila nejen na základě autentických záznamů, které si ve dvacátých a třicátých letech vedla (například osobní deník, lékařské záznamy), ale také na základě studia odborné literatury. Důkazy pro tento závěr, jsou však stále spíše nepřímé. 715 Ze vzpomínkové stati Marie Tauerové z roku 1978 například vyplývá, že si Vlasta Kálalová při psaní cestopisu své vlastní vědomosti a zkušenosti ověřovala a doplňovala. Prostřednictvím přítelkyně získávala odbornou literaturu, jednak z brněnské univerzitní knihovny, jednak ze zahraničí. 716 Soudobý rozbor textu však naznačuje, že její údaje jsou nepřesné, a to pravděpodobně díky znalostem, jež nabyla ústní formou a díky nedostatku vědecké literatury či použitím literatury zastaralé. 717 Je však zřejmé, že Vlasta Kálalová usilovala o vytvoření (populárně) naučného textu, který by, podobně jako řada jiných prvorepublikových cestopisů, prezentoval v zájmu (národní) osvěty nejen její vlastní zážitky, ale také věcné údaje o geografii, historii či rozmanitosti kultur Orientu. 718 V porovnání například s pedagožkou Ludmilou Matiegkovou neprojevila Vlasta Kálalová literární ambice. Přesto se snažila, podobně jako její kolegyně z Orientálního ústavu ve svých pracích o Egyptě, podat ucelený a zajímavý výklad o Turecku i Iráku s přesahy do bohaté historie obou zemí. Ani Vlasta Kálalová nezapřela svou dvojdomou profesi a neváhala prezentovat, často velmi kritické názory. Na rozdíl od Ludmily Matiegkové se však lékařka mnohem spíše než o teoretické studium opírala o sedmileté životní zkušenosti. A v tomto směru je třeba rozumět i napětí, které v textu vytváří svár dvou základních autorských potřeb: poučit české publikum názornou formou o skutečném životě a lidech v Orientu a zároveň obhájit svůj (neúspěšný) životní projekt. 715 V první kapitole cestopisu například V. Kálalová z deníkových záznamů citovala a v poslední takové citaci ze dne 20. září 1924 o deníku přímo hovořila. (Citované záznamy dokládají její zájem o studijní pobyt na Blízkém východě již z dřívější doby. První citovaný záznam je ze dne 4. ledna 1922 (s. 4), poslední ze dne 20. září 1924 (s. 14). Viz Přes Bospor k Tigridu, s ) Deník se však při přípravě edice v dostupných archivních materiálech dohledat nepodařilo. (Viz JŮNOVÁ MACKOVÁ a kol. (ed.), Cestopis Vlasty Kálalové Di-Lotti Přes Bospor k Tigridu třetí část, Ediční poznámka, s. 1). Podobně profesní záznamy, o jejichž existenci tak svědčí především korespondence s Masarykovými. (Viz JŮNOVÁ MACKOVÁ a kol., Vlasta Kálalová Di-Lotti, Vlasta Kálalová Di-Lotti. Lékařská praxe v dopisech prezidentu Masarykovi a Marii Tauerové). 716 TAUEROVÁ, V duchu s MUDr. Vlastou Di Lottiovou Kálalovou, s JŮNOVÁ MACKOVÁ a kol. (ed.), Cestopis Vlasty Kálalové Di-Lotti Přes Bospor k Tigridu třetí část, Ediční poznámka, s Srovnej JŮNOVÁ MACKOVÁ a kol., Krásný, báječný, nešťastný Egypt!. 214

215 V tomto ohledu upozornila především Lucie Storchová, nakolik se v cestopise veřejné obhajobě odráží také autorčiny genderově podmíněné sebeprezentace. Navzdory emancipační rétorice zakládají, podle Lucie Storchové, autorčinu imaginaci genderu [...] hodnoty a normativy hluboce zakořeněné v buržoazním pojetí 19. století. Jsou však obohaceny o některé nové prvky. Kálalová se pohybuje v čistě binárním modelu. Vědecky si ho odůvodňuje a nepřipouští žádné výpovědi, jež by mohly napadnout jeho přirozenost. Feminita se definuje přes manželství, mateřství a univerzálně závazný normativ ženské práce. Buržoazní představu oddělených sfér Kálalová doplňuje o požadavek ženské angažovanosti ve veřejném prostoru a práce pro vyšší cíle, který ovšem nemá stejnou univerzální závaznost jako první bod, je spíše elitní záležitostí. 719 Lucie Storchová pak označuje takovou ideální normu ženství za hyperfeminitu absolutního výkonu a univerzální oběti. 720 Podobně jako v případě rodinné korespondence Pavly Duškové, jsme tak také v cestopisu Vlasty Kálalové svědky reflexe starých a nových hodnot, jež definovaly ideálně typickou roli ženy v tradičních, respektive moderních společnostech. Právě v modernizujících se společnostech, ať už západních či východních, je pak možné zahlédnout, nejen na rovině politické (tj. uzákonění ženských práv, rozvoj ženských hnutí), ale jak vidno, také na rovině individuálních aktérek minulosti, jak se uvedené hodnotové systémy překrývaly a v rámci konkrétních rolových konfliktů přehodnocovaly. A je zřejmé, že Vlasta Kálalová pro sebe i pro ty druhé ženy vytyčila, ze své podstaty nedosažitelnou, maximu, na základě které pak na stránkách cestopisu posuzovala své vlastní i cizí (moderní) ženství. Jak vyplynulo z dopisů přítelkyni Marii Tauerové a jak naznačuje v závěru citovaného úryvku také Lucie Storchová, československá lékařka byla natolik moderní, že své společenské postavení odvozovala od svých individuálních zásluh a (podvědomě) očekávala totéž i od ostatních. Zároveň se však zdá, že jak na rovině promluv, tak praktik, zůstávala modernímu liberalismu, potažmo rovnostářství, mnohé dlužna. Soudě podle její nacionální argumentace, odvozovala totiž své individuální (ženské) právo na seberealizaci zejména od prospěšnosti národní komunitě. A jak jsme ukázali výše, byla 719 Zvýraznila HH. Lucie STORCHOVÁ, Až dosud jsem myslela jen na učení a na práci Gender a autorské sebeprezentace v cestopisných vzpomínkách Vlasty Kálalové Di-Lotti, in JŮNOVÁ MACKOVÁ a kol., Vlasta Kálalová Di-Lotti, s Tamtéž. 215

216 tato strategie typická pro ne-západní modely ženských hnutí, která se rozvíjela v těsné vazbě na emancipační hnutí (nevládnoucích) národů. Také cestopis Vlasty Kálalové tedy naznačuje, že proklamace (ideálních) liberálně demokratických zásad ještě neznamenala jejich automatické zvnitřnění. Byť na něm autorka ve vlastním případě nepochybně tvrdě pracovala, pro veřejný prostor zvolila raději (tradiční) rétoriku nacionální než (moderní) liberálně demokratickou, neřku-li feministickou. Jak však připomněla také Lucie Storchová, své právo nebýt, na základě realizace individuálních cílů, vylučována z národní komunity, mohla Vlasta Kálalová opírat také o jiné než ženské zásluhy: Již od prvních stránek rukopisu je autorčina sebeprezentace i popis její cesty propojen především s nacionálním diskurzem, na který je navázán ten profesní. Životní příběh Kálalové směřuje k jedinému cíli maximalizovat užitečnost vlastní osoby ve prospěch českého národního společenství. Volba lékařské profese umožňuje plně nabídnout své odborné a lidské kvality národnímu celku, a to konkrétně na poli dosud opomíjeného studia cizokrajných chorob. Kontinuitu a úmyslnost plánů mají doložit citáty z autorčiných dívčích deníků v úvodní kapitole. [...] Především národní zájem legitimizuje samotný plán zřídit v Iráku československé sanatorium. Národní snaha nikoliv dívčí rozmary či romantické cestovatelské touhy nutí autorku podniknout nebezpečnou výpravu. 721 A v tomto ohledu je zřejmé, že především ve prospěch lékařského povolání, byla Vlasta Kálalová připravena podstupovat řadu osobních obětí. V první řadě však potlačovat nejen tradiční, ale také moderní projevy (svého) ženství. Výklady v dopisech Marii Tauerové či polemiky s Ruth Tobolářovou a Evou Koskovou jsou toho výmluvným dokladem. Manželství a mateřství jí nakonec umožnily, aby (i ve vlastním případě) přijala alespoň tradiční přirozené ženské role. Avšak, ani při jejich plnění nepouštěla ze zřetele svou (národně) profesní odpovědnost. Pasáže cestopisu pojednávající o překonávání tělesných útrap (horečky, zažívací potíže, porodní bolesti apod.) by jistě zasloužily ještě další samostatný rozbor. S největší pravděpodobností by však pouze potvrdil, že československá lékařka se v žádném případě nehodlala, tak jako kdysi dámy v doprovodu československého vyslance Cyrila Duška na palubě Heluanu, podat s klidem svému osudu. Díky lékařské profesní průpravě měla nejen kvalifikační předpoklady, aby uměla (své i cizí) fyzické potřeby zvládnout, ale zároveň 721 Zvýraznila HH. Viz STORCHOVÁ, Až dosud jsem myslela jen na učení a na práci, s

217 neoddiskutovatelný podíl na společné lékařské odpovědnosti za (vše)lidské (fyzické) zdraví. 722 Jinými slovy, také z hlediska genderové sebeprezentace vstupovaly do hry národní a profesní diskurz a je zřejmé, že se s jejich pomocí Vlasta Kálalová na stránkách cestopisu vyrovnávala s paradoxy (svého) moderního ženství. Ač formálně neuznávala, coby československá občanka, výsady rodu, pohlaví a zaměstnání, své individuální lidské výkony, a (podvědomě) také výkony ostatních lidských jedinců, měřila, zcela v duchu masarykovských tradic, sub specie aeternitatis: nejvyššími státně-národními zájmy, hyper-nároky na projevy ženství a absolutními nároky na profesně stavovskou čest. Přestože o rovnost před zákonem už bojovat nemusela, ale možná proto, že byla v době dospívání takových bojů svědkem, nechápala přirozený nárok na uplatnění individuálních lidských práv ještě zdaleka jako samozřejmost, ale spíše jako nezasloužený dar. Zcela v souladu s národně-emancipační ideologií jí byl například protivný konfliktní charakter boje za volební právo žen. Oproti starší generaci emancipovaných žen, která, mimo jiné i tímto způsobem, prosazovala společenské uznání užitečnosti ženských kapacit pro národní komunitu vůbec, měla teoreticky na výběr. Rozhodla se sloužit na poli profese národním (tj. i ženským), respektive všelidským (tj. i ženským) zájmům. Sázka na individuální (nadlidský) výkon, na maximalizaci vlastní užitečnosti, se však ukázala jako velmi křehká investice. Dokud byla při síle, získala si na základě svých profesních výkonů v Bagdádu výsadní postavení. Ztělesňovala sice československé národní zájmy, ale vykupovala je tím, že druhým prospívala lékařskou radou a pomocí. Když však sama onemocněla, jakékoli výsady, národní i profesní, ztratila. Přesto, jak dokládají také genderové sebeprezentace v cestopisu, se v té chvíli mohla díky rodině opřít (alespoň) o tradiční ženské zásluhy a ztrátu pozic obhájit (mimo jiné) mateřskou odpovědností. 722 L. Storchová odkazuje na srovnání s autobiografickými texty dalších lékařek, o nichž pojednala Christine ETHERINGTON-WRIGHT, Gender, Profession and Discourse. Early Twentieth-century Women s Autobiography, London Společnými znaky těchto textů jsou: motiv hrdinského překonávání překážek, důraz na kvalifikaci a spolehlivost, málo zpráv o autorčině milostném životě, uměřený a odborný styl. Lékařství je zde chápáno jako vyšší povolání, tj. svým způsobem elitní profese. Viz STORCHOVÁ, Až dosud jsem myslela jen na učení a na práci, s

218 III. PERSPEKTIVY Meze a horizonty dalšího bádání Závěrečná část, Perspektivy: Meze a horizonty dalšího bádání, vznikla pro potřeby předkládané práce a jejím cílem, jak podtitul napovídá, je naznačit možnosti a limity dalšího bádání v oblasti studia českých (ženských) reflexí Orientu. V první kapitole Vzpomínky na Orient I.: Rodinné archivy a historické ženské časopisy shrnuji přínos pramenů, které se staly základem studií představených v první a druhé části práce, a zabývám se možnostmi jejich budoucího využití. Zohledňuji především otázky, které pouze s jejich pomocí již vyřešit nelze. Ve druhé kapitole Orient z okraje Evropy?Výprava československých feministek na kongres Mezinárodní ženské aliance v Istanbulu v roce 1935 prameny a otázky představuji aktuální výsledky základního výzkumu v archivu Ženské národní rady ( ), 723 jehož prostřednictvím jsem se pokusila o rozšíření pramenné základny. Jak se ukázalo, také institucionální prameny mají své limity. Pro potřeby kapitoly jsem je překročila tím, že jsem zohlednila také stati publikované v časopise Ženská rada ( ). 724 Přestože se jednalo o tiskový zpravodaj sdružení jeho využití znovu tematizovalo otázku badatelských omezení, respektive výzev zkoumanou v kapitole první. Z hlediska fondu ŽNR se k nim proto vracím v kapitole Vzpomínky z Orientu II: Kongres Istanbul 1935 prameny z fondu Ženské národní rady a jejich limity. Sluší se podotknout, že obrysy druhé kapitoly vznikaly v souvislosti s přípravou na výroční mezinárodní konferenci Egypt and Austria na podzim Příspěvek nesl název Reprezentace ženských hlasů v období pozdního kolonialismu: Představitelky českého a egyptského feminismu srovnávací studie 725 a jeho cílem bylo zkoumat, do 723 Národní archiv (NA), fond Ženská národní rada (ŽNR). Předmětem zájmu byly kartony č. 15 (Výbor pro volební právo žen, ), č. 24 ( Styk s cizinou, ), č. 50 (Mezinárodní aliance pro volební právo žen a rovná občanská práva, ). Popis fondu viz JANÍKOVÁ, V., Inventář fondu Ženská národní rada ( ), Státní ústřední archiv v Praze, 1963, sig Na citované zdroje odkazuji běžným způsobem jako na periodický zdroj. Je však upozornit, že časopis není běžně dostupný. Pro přípravu této práce jsem vycházela z kolekce dochované v knihovně Archivu hlavního města Prahy. 725 Hana HAVLŮJOVÁ, Representing Women s Voices in the Era of Late Colonialism: Two Cases of Czech and Egyptian Feminists Compared, Egypt and Austria VII: Representations, Kunsthistorisches Museum Vienna, 21 to 24 September 2010 (předtisková příprava). Příspěvek zazněl dne 23. září Studie vzniká v rámci výzkumného projektu Českoslovenští vědci v Orientu (č. 218

219 jaké míry zápasy o ženskou emancipaci podporovaly nebo podrývaly západoevropskou dominanci ve světě. Vzhledem k tomu, že dané téma nebylo v České republice dosud zpracováváno, bylo již v okamžiku vzniku příspěvku jasné, že se jedná spíše o formulaci základních otázek a tezí, které bude třeba dále zkoumat. Tím spíše, jak se na základě konferenční diskuse ukázalo, že jde o téma zajímavé i pro mezinárodní publikum, neboť středoevropské prameny zůstávají obvykle mimo pozornost západních i východních historiků, neřku-li orientalistů. V západní historiografii, pokud už se touto problematikou zabývala, panovalo dlouhou dobu přesvědčení, že mezinárodní feministické hnutí svým způsobem vždy již nějak přispívalo k hnutí mírovému, neboť v zájmu celosvětové podpory ženských práv překračovalo meze národních ideologií a bojovalo za odstranění negativních důsledků přirozené mužské dominance ve světě. Ženy, bez ohledu na původ, národnost či vyznání, sdílely napříč kulturami zkušenost diskriminace a násilí ze strany mužů. 726 Právě z této zkušenosti se měla rodit jejich síla k boji za zlepšení vlastního postavení, ale také odpovědnost za méně šťastné sestry, které na tom byly zatím nebo ještě hůře než ony samy. Nehledě na důvody takového stavu, bylo třeba, alespoň z pozice feminismu, probudit utlačované a umožnit jim, aby si skutečnou povahu věcí uvědomily a zahájily svou vlastní emancipaci. 727 Výzkumy ženských dějin, genderová, ale také východní studia, která nejpozději od poslední třetiny 20. století upozorňují nejen na pozitivní, ale také negativní dopady modernizačních procesů, však naznačují, že také záslužná, i když vlastně nikdy zcela nedoceněná, činnost mezinárodních ženských sdružení měla své limity a odvrácené stránky. Slovy Mineke Bosch: Mezinárodní zastánkyně volebního práva žen nikdy tak docela nepřijaly, že ne všechny ženy jsou stejné a že ne všechny ženy chtějí stejné věci. 409/09/0295) podpořeného Grantovou agenturou ČR ( ), hlavní řešitelka Adéla Jůnová Macková. 726 Srovnej například PIERSON, R. R., Nations: Gendered, Racialized, Crossed With Empire. In: BLOM, I. HAGEMAN, K. HALL, C. (ed.) Gendered Nations. Nationalism and Gender Order in the Long Nineteenth Century, Oxford 2000, s Viz například dikce projevů účastnic Kongresu Mezinárodní aliance pro volební právo žen a rovná občanská práva v Istanbulu (1935) citované níže podle NA, fond ŽNR, Mezinárodní aliance pro volební právo žen a rovná občanská práva (Aliance), karton číslo 50, složka Kongres Istanbul 1935, Marie Wolfová, Mezinárodní Aliance pro volební a občanská práva žen. Kongres Aliance dubna 1935 v Istanbulu. Podrobná zpráva o jednání kongresu, s

220 Nebo, jinak řečeno, že koncepty jako rozdílnost, jednota, rovnost a totožnost jsou natolik spletité, že vyžadují neustálé zvažování. 728 Zejména díky postkoloniální historiografii, která zkoumá a zpřístupňuje také dějiny žen a myšlení o ženách v ne-západních kulturních okruzích, tak vychází stále zřetelněji najevo, 729 že mezinárodní ženské organizace jako Mezinárodní ženská rada (MŽR) 730 nebo Mezinárodní aliance pro volební právo žen a rovná občanská práva (dále jen Aliance), 731 měly tendenci se stávat politickými arénami, kde se, byť převážně 728 Zvýraznila HH. Mineke BOSCH Annemarie KLOOSTERMAN (ed.) Politics and Friendship: Letters from the International Women Suffrage Aliance, , Columbus: Ohio State University Press, 1990, p. 224 cituje BADRAN, Feminists, Islam, and Nation, p Srovnej zejména 4. kapitola Obrana neesencialistické politiky in NAGL-DOCEKAL, H. Feministická filosofie, s. 245n. 729 Viz například BADRAN, Feminists, Islam, and Nation. BLOM, I. HAGEMAN, K. HALL, C. (ed.) Gendered Nations. Nationalism and Gender Order in the Long Nineteenth Century. Oxford: Berg WEBER, Ch. E., Making Common Cause? Western and Middle Eastern Feminists in the International Women s Movement, Dissertation. Graduate School of The Ohio State University, Ohio Dále viz například Journal of Middle East Women s Studies 2008, 4/1 (zvláštní číslo věnované tzv. ženské otázce). 730 Mezinárodní ženská rada (International Council of Women) je považována za první ženskou organizaci, která překročila hranice národních zájmů a usilovala o společnou věc, tj. prosazení ženských občanských a politických práv. Počátky jsou kladeny do roku 1888, kdy se v USA sešly zástupkyně ženských spolků z 9 zemí, přičemž členská základna se od té doby postupně rozšiřovala (1927, 39 členských národních ženských rad; 1930, 45 členských organizací). K roku 1935 je uváděno 40 miliónů jednotlivých členek, sdruženy byly totiž i další mezinárodní ženské organizace. MŽR nikdy oficiálně nebojovala ze volební právo žen, ale díky svému vlivu se stala poradním orgánem Společnosti národů (např. v otázkách národnosti provdaných žen, míru a odzbrojení). Obdobnou roli v OSN hraje dodnes (70 členských organizací). V Československu vznikla po vzoru MŽR zastřešující ženská organizace v roce 1923, o dva roky později na kongresu ve Washingtonu se stala ŽNR členským sdružením mezinárodní organizace. Podrobněji viz například BUREŠOVÁ, Proměny společenského postavení českých žen v první polovině 20. století,s. 99n. BLOM, Gender and Nation in International Comparison, p Leila RUPP, Challenging Imperialism in International Women's Organizations, , NWSA Journal, 1996, 8/ 1, p.1 8. Souhrnně o čsl. kontaktech viz například Františka PALMÍNKOVÁ, Ishbel, markýza z Aberdeenu a Temairu mrtva!, Ženská rada, 1939, s Mezinárodní aliance pro volební právo žen (International Woman Suffrage Alliance, ), respektive Mezinárodní aliance pro volební právo žen a rovná občanská práva (International Alliance of Women for Suffrage and Equal Citizenship/ Alliance internationale pour le suffrage et l action civique et politique des femmes) vznikla z podnětu amerických feministek, které nesouhlasily s konzervativním postojem MŽR, a hodlaly programově usilovat o volební právo žen. Aliance byla formálně ustavena na kongresu MŽR v roce 1904 (Berlín), jejího vedení se ujala Američanka Carrie Chapman Catt. Po dvaceti letech, na kongresu v Paříži (1926) vedly úspěchy v oblasti prosazení volebního práva, zejm. v Evropě, k rozšíření činnosti i změně názvu. Od roku 1946 pak nese organizace dnešní název International Alliance of Women: Equal Rights Equal Resposibilities. Podobně jako MŽR si již od 20. let zachovává status poradního orgánu univerzálních mezinárodních organizací. Od roku 1908 byl k Alianci přidružen také Výbor pro volební právo žen, o tom viz níže. Podrobněji viz Smith College Archive, Sophia Smith Collection (SSC), International Alliance of Women Records ( ), Historical Note [online] Five College Archives and Manusript Collections. Available from: < května 2011]. Dále viz také BUREŠOVÁ, Proměny společenského postavení českých žen v první polovině 20. století,s RUPP, Challenging Imperialism in International Women's Organizations, International Alliance of Women, A Brief History of the IAW [online] IAW. Available from:< [20. května 2011]. O českých kontaktech viz Josefa HRDINOVÁ, Delegátky IWSA mezi námi, Ženská rada, 1927, s Františka PLAMÍNKOVÁ, Mrs. Carrie Chapman Catt, Ženská rada, 1929, s

221 v ženském podání, vzájemně stýkaly a potýkaly ovládající a ovládané národy. 732 Jak však ukázala Jitka Malečková, a jak jsem se doposud snažila doložit i v předkládané práci, bipolární přístupy přehlížejí, i kdyby jen v zájmu zobecnění, také další perspektivy, jejichž zohledněním lze přinejmenším otupit potenciální politická ostří opozitních výroků. Ve druhé kapitole proto zkoumám možnosti, které pro další studium (českých) ženských reflexí Orientu, s přihlédnutím k výsledkům zahraničního bádání, nabízí především prameny z fondu Ženské národní rady, které dokládají účast československé delegace na 12. kongresu Aliance, jenž se konal na jaře 1935 v Istanbulu. Pevně doufám, že se mi předběžné výsledky této případové studie podaří diskutovat nejen se zástupci západních a východních, ale také dalších historiografií a orientalistik na mezinárodní konferenci ASTENE, která se uskuteční v létě Díky prezentaci na mezinárodnímu badatelském fóru by tak mělo být možné ověřit také další potenciál perspektivy z okraje Evropy. 732 Viz například BADRAN, M., Feminists, Islam, and Nation. RUPP, Challenging Imperialism in International Women's Organizations, Příspěvek s názvem Iustitia Feminis Fiat : Czechoslovak Feminists and Their Spring Travel to Turkey in 1935 byl v květnu 2011 přihlášen na ASTENE Ninth Biennial Conference, July 2011, St Anne s College, Oxford, UK. HH. 221

222 Vzpomínky na Orient I Rodinné archivy a historické české ženské časopisy Jak vyplynulo z případových studií věnovaných Pavle Duškové, Ludmile Matiegkové a Vlastě Kálalové Di-Lotti, lze o těchto ženách hovořit jako o těch, které předběhly svou dobu. Můžeme se však ptát, zda oproti jiným ženám a mužům neměly pouze více štěstí, vůle, talentu či odhodlání. Štěstí, když je dávali na studia. Vůle, když čelily osobním i společenským předsudkům. Talentu, který (jim) znemožnil, aby prošly svými životy bez povšimnutí. A odhodlání nepromarnit svůj život a vložit talent do služeb svých blízkých, profese, vědy či národních zájmů. Nakonec snad znovu štěstí. I když je zřejmé, že mu dokázaly více či méně napomoci, neboť o jejich štěstí, vůli, talentu i odhodlání se dochoval dostatek pramenů, abychom se i dnes mohli ptát, v čem spočíval jejich životní předstih. V porovnání s Marií Duškovou, Růženou Bělinovou, Ludmilou Smolíkovou, Ruth Tobolářovou, Maryšou Marianiovou, Annou Kálalovou, Miladou Šmolíkovou či Drahomilou Lydií Di-Lotti, 734 o nichž díky studovaným pramenům víme, že získaly, byť v případě posledně jmenované velmi rané, zkušenosti s Orientem, lze říci, že předstih spočíval právě v potřebě, schopnosti či příležitosti prameny vytvářet. Je však zřejmé, že i ty, které se v citovaných pramenech jen mihly a zůstávaly ve stínu jejich autorek, Orient také nějak reflektovaly a po návratu své (re)prezentace sdílely s českým okolím. Není vyloučeno, že se v budoucnu podaří, například v rodinných pozůstalostech, dohledat také zdroje, z nichž se o těchto (re)prezentacích dozvíme více. Avšak, zatím o nich nezbývá než pomlčet. 734 Pomineme-li slova Bagdád a Irák v rodném listě, vyplývá ze skutečnosti, že Vlasta Kálalová obě své děti očkovala proti bagdádské formě leishmaniosy, že již v tak raném věku bylo možně získat přímo tělesné zkušenosti min. s orientálním přírodním prostředím. Viz JŮNOVÁ MACKOVÁ a kol., Vlasta Kálalová Di-Lotti, Vlasta Kálalová Di-Lotti. Lékařská praxe v dopisech prezidentu Masarykovi a Marii Tauerové. Diskuse k vtělovaní společenských norem viz například NAGL-DOCEKAL, Feministická filosofie, s. 68n. Srovnej také očkování dětí lady M. Wortley Montague proti neštovicím (VLNAS, Ztracené ráje Orientu, s. 35). V tomto případě však aristokratka převzala orientální praktiku, nikoli metodu vyvinutou na základě (evropských) lékařských znalostí a pokusech s nemocí na vlastním těle. 222

223 Rodinné archivy a osobní pozůstalosti: Korespondence, vzpomínky a cestopisy Právě příběh dopisů Pavly Duškové naznačuje, jak významné jsou pro studium ženských reflexí rodinné archivní pozůstalosti, i když zároveň odhaluje limity těchto zdrojů. Jak již bylo uvedeno, egyptské dopisy Pavly Duškové tvoří relativně ucelený soubor, který je uložen v pozůstalosti Cyrila Duška v Archivu Národního muzea v Praze. 735 Obálku formátu A5, v níž byly dopisy původně vloženy, a která je i nadále součástí příslušné složky, označuje nápis Vybrané rodinné dopisy z Kahýry. Soudě podle číslování a datace, které zvolila již pisatelka dopisů, odpovídá tento nápis skutečnosti, že se dopisy nedochovaly všechny. Do výboru jich bylo zařazeno jen třicet šest, odhadem tedy méně než polovina. 736 Jak vyplývá z nálezových okolností, zřejmých ještě z příslušné složky, rukopis na obálce patří Hermíně Duškové, která rodinnou korespondenci pořádala v roce Jednotlivé dopisy nesou razítko Sbírky Bohuslava Duška. Z archivních pomůcek a dalších zdrojů víme, že Hermína Dušková byla druhou manželkou Bohuslava Duška ( ), jenž patřil mezi nejvýznamnější české sběratele a mecenáše 20. století. Hermína Dušková spolu s manželem na vzniku a třídění sbírek spolupracovala, a po manželově smrti péči o sbírky převzala. V roce 1977, v souladu s manželovým přáním, je pak předala národním institucím. 737 Do Archivu Národního muzea (ANM) se tehdy dostala příslušná část sběratelského souboru rukopisných, knižních a archivních památek, který byl darován Národnímu muzeu a na počest mecenáše pojmenován Sbírky Bohuslava Duška. 738 Pietnímu přístupu, zároveň však sběratelským zkušenostem manželů Duškových, respektive Hermíny Duškové, vděčíme také za možnost studovat egyptské dopisy jejich švagrové Pavly i dalších rodinných příslušníků. První případová studie 735 Viz ANM, fond Cyril Dušek, k. č. 1, sl I když připustíme, že se Pavle Duškové nejspíš nepodařilo dodržet zamýšlenou týdenní frekvenci psaní, činí rozdíl mezi ideálním (111), pravděpodobným (90) a skutečným počtem (36) dopisů. 737 Zásluhou H. Duškové se části sbírky (obrazy, umělecké předměty) dostaly do správy Národní galerie v Praze a Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze. 738 Podrobněji viz Eva RYŠAVÁ, Bohuslav a Hermína Duškovi mecenáši nové doby, Matiční listy. Literární příloha Zpravodaje Matice české, 2008, č. 6, s

224 naznačuje, že lze na jejich základě (re)konstruovat poměrně detailní, i když neúplný, příběh (domácnosti) prvního československého vyslanectví v Egyptě. Zároveň však ukazuje, že se některé interpretace aktualizují spíše než jiné a vyvolává otázku, do jaké míry je možné, na základě pozůstalosti uspořádané touž pečlivou, ale nezbytně zaujatou rukou, studované prameny skutečně kriticky vyhodnotit. 739 V případě veřejné činnosti Cyrila Duška máme k dispozici i jiné zdroje informací. Ale v případě Pavly Duškové? Je zřejmé, že tentokrát rodinné vazby umožnily vznik pramenných stop, ale zároveň stanovily meze jejich interpretace. V případě písemné pozůstalosti Ludmily Matiegkové je situace obdobná v tom smyslu, že neexistuje samostatně, ale jako součást dvou fondů mužského rodinného příslušníka, který dosáhl významného společenského postavení. Otec Ludmily Matiegkové, Jindřich Matiegka ( ), byl nejen zakládající osobností oboru české fyzické antropologie, ale také univerzitním funkcionářem. I když i zde bylo spíše zásluhou rodinného příslušníka, totiž právě dcery Ludmily, že se jeho pozůstalost dochovala v tak velkém rozsahu. Vzhledem k tomu, že ona sama zemřela bez potomků i blízkých příbuzných, nebyl však, kdo by dohlédl na archivaci jejích, zejména aktuálních písemností. 740 Přesto, jak dokládá obsah i rozsah pozůstalosti, rukopis objemné rodinné kroniky Vzpomínky (516 stran normovaného strojopisu), 741 ale také odkazy Ludmily Matiegkové knihovnám a odborným institucím, si byli otec i dcera dobře vědomi hodnoty písemných i hmotných pramenů z hlediska jejich badatelského využití. Dcera snad o to víc, že prošla historickým školením. 742 Také v případě Ludmily Matiegkové proto musíme při studiu dochovaných pramenů zohledňovat, tentokrát autorčiny vlastní, poučené zásahy. Vezmeme-li, kupříkladu, 739 Vzhledem k tomu, že byl předčasně zesnulý C. Dušek starším bratrem Bohuslava, jenž byl, jak ostatně dokládá i korespondence P. Duškové, pověřen vypořádáním pozůstalosti, písemnosti prvního československého vyslance přešly do ANM až jako součást rodinného sběratelského souboru. Přestože byl tedy C. Dušek veřejně činnou osobou, byla jeho písemná pozůstalost uspořádána prvotně rodinnou a předána do archivu až s odstupem více než padesáti let od smrti. PECHAROVÁ, E., Inventář pozůstalostí Bohuslav Dušek ( ), Cyril Dušek ( ), ANM, Praha 1978, Viz ANM, fond Jindřich Matiegka (42 kartonů) a dále Státní okresní archiv v Benešově u Prahy (SOkA Benešev), fond Jindřich Matiegka (3 kartony, 3 alba a 1 fascikl). Podrobněji viz HAVLŮJOVÁ, Okouzlení Egyptem, s. 13n. 741 Viz ANM, fond Jindřich Matiegka, k. č. 1a, Jindřich Matiegka Ludmila Matiegková, Vzpomínky, strojopis, nepublikováno. 742 Avšak i Jindřich Matiegka vytěžil například rodinné písemnosti, obrazy a fotografie při přípravě muzejní expozice o genetice nebo doplňování chorobopisu příbuzných, o které se jako lékař staral Podrobněji viz HAVLŮJOVÁ, Okouzlení Egyptem. 224

225 dopisy, které psala ze svých cest Aloisii Skořepové, nabízí se v první řadě otázka, jak se vůbec mezi její písemnostmi dostaly. A proč naopak chybí dopisy od adresátky? Na základě biografického výzkumu je možné doložit, že Ludmila Matiegková dopisy získala v rámci vypořádávání pozůstalosti své zesnulé přítelkyně v roce Odpověď na otázku druhou však zůstává, patrně již napořád, v rovině těžko ověřitelných hypotéz. 743 I přesto je zřejmé, že se ani přítelkyní pečlivě opatrované dopisy nedochovaly v úplnosti. Ludmila Matiegková byla, na rozdíl od Pavly Duškové, veřejně činná, a máme proto k dispozici i řadu dalších pramenných stop, které mohou, alespoň v některých momentech, autentičtější prameny nahradit. 744 Přihlédneme-li však k otázce proměny jejího vztahu k (evropským) Židům, představují dopisy, které (pravděpodobně) napsala přítelkyni v dubnu 1927 z cesty do Palestiny, chybějící kousek mozaiky, který rozborem dalších pramenů nahradit nelze. A proto, že se dodnes jedná o velmi živé téma, tápeme i nadále v nepříjemné nejistotě. Pokud takové dopisy vůbec kdy existovaly, zlikvidovala je Aloisie Skořepová nebo Ludmila Matiegková? Děsily je svým obsahem zejména poté, co vyšly najevo hrůzy holocaustu? Nebo má jejich nepřítomnost jiný, osobnější důvod? Poválečné zásahy lze doložit také v rámci cestopisu Vlasty Kálalové Di-Lotti Přes Bospor k Tigridu. Základní text, jak vyšlo najevo při přípravě kritické edice, vznikl ve druhé polovině třicátých let 20. století, autorka jej však na počátku padesátých let znovu redigovala. 745 Ať už pod dojmem vlastní rodinné tragédie nebo s ohledem na historické zkušenosti a společensky přijatelné interpretace, doplňovala mimo jiné ahistorické komentáře k německé národní povaze nebo předjímala tragické osudy židovského etnika. Podobně jako pro Ludmilu Matiegkovou práce na rodinných Vzpomínkách, 746 stala se redakce vzpomínkového cestopisu také pro Vlastu Kálalovou způsobem, jak se vyrovnat se ztrátou svých nejbližších, a zároveň, na prahu šestého decénia, reflektovat životní zkušenosti a revidovat osobní názory. Pro obě díla je charakteristické také jejich pedagogické směřování, přestože nedošlo ani u jednoho z nich k veřejnému uplatnění. 743 HAVLŮJOVÁ, Okouzlení Egyptem, s. 177, pozn Srovnej HAVLŮJOVÁ, Okouzlení Egyptem. 745 Viz JŮNOVÁ MACKOVÁ a kol. (ed.), Cestopis Vlasty Kálalové Di-Lotii Přes Bospor k Tigridu třetí část, Ediční poznámka, s Viz také kapitola II./ Viz HAVLŮJOVÁ, Okouzlení Egyptem,s. 15n. 225

226 Písemná pozůstalost Vlasty Kálalové Di-Lotti je v námi sledovaných případech jedinou, která vznikala především z činnosti ženské aktérky dějin. Na rozdíl od pozůstalostí Cyrila Duška nebo Jindřicha Matiegky, však v jejím případě nedošlo k pokusu vytvořit ucelený soubor písemností, který rozmanitou činnost této výjimečné osobnosti dokládal. Naopak, zachovalo se několik kompaktních celků, umístěných jak v regionálním, tak ve specializovaných archivech. K převodu písemností docházelo jak za života Vlasty Kálalové, tak i posmrtně. 747 Základním zdrojem proto i v jejím případě zůstává rodinný archiv, 748 který však vznikl například až dlouho poté, co sama předala cestopis Přes Bospor k Tigridu do Národního muzea, respektive do Literárního archivu Památníku národního písemnictví (LA PNP). V případě Vlasty Kálalové jsme proto konfrontováni s limity živelně rostlé a poměrně roztříštěné pozůstalosti, spíše než s rámcem rodinného či osobního archivního fondu, vytvořeného poučeným způsobem. Na druhou stranu, patrně i díky tomu se do profesního archivu Národní lékařské knihovny dostaly dopisy, které Vlasta Kálalová napsala přítelkyni Marii Tauerové. 749 Jejich prostřednictvím bylo možné, podobně jako v případě Ludmily Matiegkové, zkoumat proměny autorských (re)prezentací Orientu nejen v soukromých, ale také v odborných textech Vlasty Kálalové. A jak jsme viděli ve druhé části předkládané práce, obsahová analýza dopisů poskytla důležitý interpretační klíč, který umožnil genderově podmíněné čtení cestopisu Přes Bospor k Tigridu v kontextu dobového řešení tzv. ženské otázky i dalších aspektů modernizačních procesů, které na přelomu dvacátých a třicátých let probíhaly nejen v české, ale také v turecké a irácké společnosti. Je však zřejmé, že případová studie nemůže v tomto ohledu nahradit komplexní výzkum o mezinárodních kontaktech českého ženského hnutí, ani překlady relevantních komparativních prácí ze zahraničí, které zatím v české historiografii chybí. I když, jak bylo naznačeno výše, následující kapitola chápe takové omezení jako výzvu pro další tázání. 747 Rodinný archiv Di-Lotti ( ) umístěný ve Státním okresním archivu v Písku a dále fond Kálalová-di Lotti Vlasta ( ) v Literárním archivu Památníku Národního písemnictví. 748 Petr MATOUŠ, Rodinný archiv Di-Lotti ( ), Státní okresní archiv v Písku, S ohledem na lékařskou profesi své přítelkyně věnovala Marie Tauerová dopisy Vlasty Kálalové a další drobné památky Archivu Zdravotnického muzea Národní lékařské knihovny v Praze. 226

227 Na rozdíl od Pavly Duškové nebo Ludmily Matiegkové se však v případě Vlasty Kálalové objevují ještě jiné aspekty dobového předstihu, které se (zatím), u polozapomenutých osudů paní vyslancové a soukromé egyptoložky, neprojevily jako limitní. Sláva doktorky z domu Trubačů nás však, zcela aktuálně, staví před otázku mezí historického výzkumu v oboru moderních československých dějin. Na jedné straně se v problémech, které vyvstaly kolem publikace kritické edice cestopisu Přes Bospor k Tigridu, tematizovala otázka společenské odpovědnosti a etických norem humanitních a společenských věd, na straně druhé, soukromě-právní nároky držitelů autorských práv k archivovanému literárnímu dílu. 750 Na jedné straně se aktualizoval nepochybný veřejný zájem na odborném zpracovávání a zpřístupňování klíčových pramenů k soudobým dějinám, na straně druhé, nezadatelná občanská práva dědiců. 751 V konkrétním případě, se tak vlastně vyjevují otázky vyrovnávání se s minulostí, jimž musí (nejen) historické vědy v demokratické společnosti čelit. Ať už z hlediska kritické reflexe proměny dobových (re)prezentací toho druhého, které jsou dosud ožehavým, tj. potenciálně politický tématem. Nebo z hlediska respektování soukromých práv, která sice zůstala v době vzniku pramene v důsledku politických poměrů nereflektována, avšak v době historického výzkumu, je jejich aktualizace opět možná. V průsečíku těchto základních diskurzů se pak vyjednává mezi multidisciplinární (re)konstrukcí historické skutečnosti a rodinnou pamětí, přičemž v daném případě, je ve hře také mediální obraz populární románové hrdinky, který vznikl na základě literárního zpracování historických skutečností i osobních vzpomínek. 752 Jakkoli tedy nejzásadnější (re)prezentace Orientu z pera Vlasty Kalalové Di-Lotti do obecného historického povědomí (prozatím) opět nevstoupí, další její dobové mediální (re)prezentace přístupné již jsou. V předložené práci proto byly z hlediska autorských přístupů zkoumány její publikované lékařské studie. Z téhož hlediska jsme také 750 Jak již bylo uvedeno výše, i z tohoto důvodu bylo v příslušné kapitole z cestopisu citováno v minimální míře, v rozsahu nezbytném pro doložení analytických závěrů studie.hh. 751 Teoreticky se lze touto otázkou zabývat na podkladě soudobého studia kulturních dějin a kulturně historického dědictví. Srovnej například ASHWORTH, G. J., GRAHAM, B. and TUNBRIDGE, J. E. A Geography of Heritage: Power, Culture and Economy, London: Arnold ASHWORTH, G. J., GRAHAM, B. and TUNBRIDGE, J. E. Pluralising Past: Heritage Identity and Place in Multicultural Societies. London: Pluto Press CORSANE, Gerard (ed.) Heritage, Museums and Galleries. An Introductory Reader. London: Routledge2005. GRAHAM, B. and HOWARD, P. (ed.) The Ashgate Research Companion to Heritage and Identity. Aldershot: Ashgate Tamtéž. 227

228 odkazovali na některé populárně naučné texty Ludmily Matiegkové. 753 Z hlediska (re)prezentací dostupných širší čtenářské obci pak byly formou dílčí obsahové a názorové analýzy zkoumány moderní české ženské časopisy. Ačkoli se již z definice jednalo o limitovanou studii, ukázalo se, že z hlediska pramenů skýtá poměrně velký potenciál. I když i tentokrát jsme omezeni dostupností a přístupností pramenů. Historické české ženské časopisy V první řadě je třeba konstatovat, že sbírky historických ženských časopisů jsou, pokud vůbec, v českých veřejných a vědeckých knihovnách dochovány v úplnosti jen výjimečně. V některých případech se však dochovaly alespoň v archivech nebo jejich knihovnách. 754 Dále, jak se ukázalo, například při rozboru časopisu Ženský obzor, jsme (zatím) limitováni z hlediska badatelsky přístupných archivní pramenů. V tomto ohledu by si zasloužila pozornost zejména pozůstalost Anny Ziegloserové v LA PNP, neboť zejména pro první čtvrtinu 20. století by mohla obsahovat klíčové doklady o zahraničích kontaktech redakce Ženského obzoru, potažmo liberálního českého ženského hnutí (například zprávy o výměně časopisů, výtisky časopisu Jus Suffragii). V tomto ohledu se jako zajímavé vodítko ukázaly přiznané citace převzatých zdrojů, 755 ale i tak zůstává spíše u hypotéz. Omezeny jsou také možnosti detailního výzkumu osobních pozůstalostí přispěvatelského okruhu. Některé fondy nejsou k dispozici vůbec (Anna Fischerová, Eugen Ritschl), jiné jsou v různém stádiu zpracování nebo ochranné zákonné lhůty (Věra Bednářová, Karel Müller, Jan Havlasa). 756 Přístupný je fond první české cestovatelky Barbory Markéty Eliášové v LA PNP, i když zatím bez inventáře. 753 Z hlediska analýzy prací Ludmily Matigeková však předkládaná práce respektovala především vnější limity dané studijním řádem. Přehlednou analýzu textů Ludmily Matiegkové jsem předložila již v diplomové a rigorózní práci, respektive publikovala v roce 2005 in HAVLŮJOVÁ, Okouzlení Egyptem. Domnívám se však, že k uvedeným textům se bude třeba, na základě přesněji formulovaných teoretických východisek, ještě vrátit.hh. 754 To byl případ také časopisu Ženská rada. Viz pozn. výše. 755 Viz například citace z časopisů L Egyptienne (Ženský obzor, 1926) nebo Kadınlar Dünyası (Eva, 1913). 756 Osobní fond Věry Bednářové je uložen v Archivu města Brna. Fondy Karla Müllera a Jana Havlasy v LA PNP. 228

229 Případně geografky, posléze také rakovnické muzejnice, Kamily Spalové. 757 Situace není o mnoho lepší ani v okruhu přispěvatelů katolického časopisu Eva. I když existují odborné práce a studie, které se otázkou moderního českého ženského tisku zabývají, 758 pro reálnou představu o jeho čtenářské obci nám zatím chybí zejména sociálně-ekonomické výzkumy. Na základě zjištění Jany Burešové, která zkoumala členské základny českých a moravských ženských spolků, je možné dovozovat, že liberální časopisy měly koncem třicátých let 20. století šanci oslovit zhruba dvacet pět až třicet tisíc čtenářek, zatímco katolické přes čtvrt milionu členek příslušných ženských spolků. 759 Jakkoli se tedy katolické ženské časopisy mohou jevit jako nepříliš zajímavé z hlediska literární historie, je zřejmé, že jejich dopad byl patrně mnohem větší než by se mohlo na první pohled zdát. Otázkou zůstává, jak vypadala struktura předplatitelů nebo jaké strategie ženské časopisy volily, aby se udržely v konkurenci s rostoucím počtem jiných, například populárně naučných či bulvárních časopisů a novin. 760 V roce 1925 však vstoupil do konkurenčního pole ženského tisku také další hráč, o němž jsme se v kapitole Orient v českých moderních ženských časopisech mohli zmínit jen okrajově. Předběžná obsahová analýza však naznačuje, že časopis Ženská rada, svým způsobem předznamenal nástup společenských ženských časopisů typu čtrnáctideníku Eva (Melantrich, ), které již neusilovaly o vzdělávání či národně kulturní osvětu čtenářstva, ale reprezentovaly různé zájmy moderních českých žen. 761 Mohlo by být proto zajímavé zkoumat, jak se v závislosti na 757 Osobní fond je uložen ve Státním okresním archivu v Rakovníce, disponuje prozatímním inventářem z roku Viz například BUREŠOVÁ, Proměny společenského postavení českých žen v první polovině 20. století, HECZKOVÁ, Píšící Minervy, BAHENSKÁ a kol., Ženy na stráž! Kateřina JONÁŠOVÁ, Ženský obzor, diplomová práce, Fakulta sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze BUREŠOVÁ, Okolnosti a souvislosti postupu žen k podobě společensky samostatné aktivní lidské bytosti, s. 376, pozn Shodou okolností byl v rámci výzkumu v části fondu ŽNR, která soustředila doklady o činnosti odboru pro Styk s cizinou, nalezen Pokladní deník ŽNR z roku 1940, z nějž vyplývá, že na předplatném časopisu Ženská rada bylo tehdy vybráno ,- Kčs. Při ročním předplatném 20,- Kčs se jednalo o cca 500 předplatitelek a předplatitelů. Lze prozatím jen usuzovat, že mezi nimi byli jak individuální zájemkyně a zájemci, tak patrně většina z 50 členských organizací, které tiskový orgán sdružení, například v Ženských klubech, dále zprostředkovávaly. Náklady na výrobu časopisu v uvedeném roce překročily sumu vybranou na předplatném o 4.196,- Kčs. Viz NA, fond ŽNR, Styk s cizinou, k. č. 24, Pokladní deník z roku Proběhla v souvislosti s přípravou příspěvku Representing Women s Voices in the Era of Late Colonialism: Two Cases of Czech and Egyptian Feminists Compared, respektive následující kapitoly na podzim a v zimě 2010.HH. 229

230 diferenciaci těchto zájmů, proměňovaly, například jen v rámci liberálního směru českého ženského hnutí, (re)prezentace Orientu v Ženském obzoru, Ženské radě a nové Evě. Předběžná rozlišení pro takový výzkum přinesla jednak kapitola Orient ženským očima na příkladu Vlasty Kálalové Di-Lotti, jednak se jim věnuje kapitola následující. Právě rozšíření pramenné základny směrem k ženské instituci, která byla nejpozději od poloviny dvacátých let 20. století v pravidelném kontaktu s cizinou, se totiž ukazuje jako zásadní nejen pro překročení limitů daných individuálními či rodinnými pramennými zdroji, ale také pro studium dobových předstihů na úrovni společenských skupin. 230

231 Orient z okraje Evropy? Výprava československých feministek na kongres Mezinárodní ženské aliance v Istanbulu v roce 1935 prameny a otázky V roce 1936 publikoval časopis Ženská rada v rubrice Besídka na pokračování cestopisnou črtu Josefy Hrdinové s názvem Ankara. Návštěvou u prezidenta Turecké republiky Kemala Attatürka (1935). Poslechněme si její úvodní část: Na evropské straně Bosporu na nábřeží TopHané v Istambulu připravuje se motorový člun k odplutí. Několik málo minut před druhou hodinou s poledne jest hustě obsazen. Na třicet elegantních i zas exoticky oděných žen zaujímá tu místo. V jejich živé konverzaci mísí se několik jazyků, mezi nimiž francouzština a angličtina převládají. V jantarově jiskřivém vzduchu rýsuje se štíhlá silueta pí Corbett Ashby, předsedkyně Mezinárodní aliance pro volební právo a občanskou a politickou činnost žen; vedle ní boubelatá Rosa Manus, temperamentní, pohyblivá a vtipná lady Astor, distingovaná Egypťanka Charaoui paša, do indických závojů zahalená Rama Rau, elegantní a trochu afektovaná Pařížanka Malaterre-Sellier, sekretářka Aliance Emilie Gourd, inteligentní Adela Schreiber, srdečná Milena Atanaskovič, učená Avra Theodoropoulos z athénské univerzity, hezká a sebevědomá Američanka Josefina Schain, dvě Rumunky, zástupkyně Polska a několik jiných delegátek, jejichž jména jsem si nezapamatovala. V jejich středu pozorné hostitelky: vážná a přemýšlivá Latife Bekir, předsedkyně Jednoty tureckých žen, a živá Lamia Refik, předsedkyně organizačního výboru kongresu. Československo jest v této společnosti zastoupeno paní M. Wolfovou a pisatelkou. Je to delegace mezinárodního ženského kongresu v Istambulu, pozvaná tureckou vládou do Ankary, kam jede složit poklonu vůdci a představiteli dnešního Turecka Kemalu Atatürkovi. 762 Jak dokládá celá řada dalších pramenů, které se dochovaly ve fondu Ženské národní rady v Národním archivu v Praze, autorka byla jednou z dvanácti delegátek, které zastupovaly Československo na 12. kongresu Mezinárodní aliance pro volební právo žen a rovná občanská práva (dále jen Aliance), který se konal v Istanbulu ve dnech dubna Po skončení kongresových jednání, jichž se účastnily delegace ze Josefa HRDINOVÁ, Ankara. Návštěvou u prezidenta Turecké republiky Kemala Attatürka (1935), Ženská rada, 1936, s Ilustrační fotografie viz Obr

232 zemí světa, 763 se uskutečnil zájezd do Ankary, který vyvrcholil audiencí v textu jmenovaných představitelek Aliance a zástupkyň národních delegací u tureckého prezidenta. O cílech a významu kongresu informovala tisková zpráva, kterou další členka výpravy, Marie Černá, zaslala Československé tiskové kanceláři již 19. dubna 1935: XII. Kongres Mezinárodní ženské aliance má projednati aktuální otázky, týkající se volebního práva a občanské výchovy žen. Cařihrad byl zvolen proto jako jeho místo, protože turecká vláda sama, když poznala ve státech pokročilé kultury, jaký význam pro celkovou úroveň národa má uvědomělá a vzdělaná žena, přijala emancipaci do svého programu, zákonem prohlásila rovnost mužů a žen a nyní mílovými kroky dohání ve výchově a vzdělání žen to, čeho se jim dosud nedostávalo. [ ] Jednání kongresu je rozděleno do komisí, které mají pojednati o otázkách: Rovnoprávnost žen v teorii i praxi, právo žen na práci a její podmínky, volební právo, otázka státní příslušnosti provdaných žen, rovná morálka obou pohlaví, účast žen na zabezpečení míru. Velmi zajímavé a plodné budou také rozpravy o vzájemné pomoci a vlivech orientu a západu, o právech a povinnostech žen jako občanek, o významu žen při problémech hospodářských. 764 Z dalšího textu zprávy vyplývá, že Československo bylo na kongresu formálně zastoupeno delegací Výboru pro volební právo žen, který byl členskou organizací Aliance. Zároveň však spadal pod zastřešující ŽNR, která byla z mezinárodního hlediska členskou organizací Mezinárodní ženské rady (MŽR). Zatím postačí, když řekneme, že v určitých momentech mohl tento propletenec komplikovat situaci, neboť MŽR a Aliance představovaly svébytné organizace a reprezentovaly umírněný (MŽR) a radikální (Aliance) proud mezinárodního feminismu. Vraťme se však ještě jednou k tiskové zprávě, která přinesla také informaci o slavnostním zahájení kongresu. Vybraná pasáž popisuje místo konání: Kongres byl oficiálně zahájen [ ] ve čtvrtek 18. [dubna]. [ ] Všechno jednání kongresu koná se v krásném zámku Yildiz Kösk nad Bosporem, skoro za obvodem 763 Podle citované tiskové zprávy viz pozn Zvýraznila HH. NA, fond ŽNR, Aliance, k. č. 50, sl. Istanbul 1935 Kongres Aliance, Tisková zpráva XII. Congres de l Alliance interantionale des Femmes, Istanbul, avril 1935, 4 s., psáno strojem, opravy tužkou, zasláno M. Černou dne 19. dubna

233 města, nad parkem, který dýchá jarní svěžestí. Zámek byl rezidencí posledního tureckého sultána samotáře, Abdul Hamida. Dnes, velkým nákladem opraven, udivuje svou orientální nádherou shromážděné feministky celého světa a dává jejich jednání nádherný rámec. 765 Americký tisk, konkrétně list New York Sun, se na rozdíl od Marie Černé vyjádřil méně poeticky, zato v titulku shrnul nejen fakta, ale díky opozitní metafoře, i význam kongresu: ISTANBUL, 18. dubna (U.P.) Ženy z třiceti pěti národů se dnes setkaly ve starobylém paláci Yildiz, svého času největším harému světa, aby pracovaly pro emancipaci žen. 766 Přestože se v českých pramenech z provenience ŽNR uvedené srovnání původního a aktuálního účelu místa konání kongresu nevyskytuje, je zajímavé minimálně ze dvou důvodů. Jednak uvádí jiný počet účastnících se národů než prameny české, 767 jednak naznačuje, že kongresu se dostalo mediálního pokrytí i mimo Evropu. 768 Jak navíc upozornila Charlotte Weber, která se kongresem zabývala v souvislosti se studiem vztahů mezi západním a blízkovýchodním ženským hnutím v letech , a jejíž práce nám umožní konfrontovat české archivní materiály alespoň s některými doklady z amerických a britských zdrojů, 769 symbolické kontrapunkty neváhaly při propagaci kongresu používat ani představitelky Aliance. Bývalá předsedkyně, Carrie Chapman Catt, například v rozhovoru pro potřeby spolkového tisku v lednu 1935, prohlásila: Skutečnost, že se Kongres koná v Turecku má velký význam a zdůrazňuje úspěchy, kterých ženy dosáhly. Zatím se ještě nikdy žádné mezinárodní ženské setkání 765 Zvýraznila HH. NA, fond ŽNR, Aliance, k. č. 50, sl. Istanbul 1935 Kongres Aliance, Tisková zpráva XII. Congres de l Alliance interantionale des Femmes, Istanbul, avril 1935, s. 2, psáno strojem, opravy tužkou, zasláno M. Černou dne 19. dubna Areál v roce 1919 vyhořel, vyžádal si proto rozsáhlou rekonstrukci. 766 Cituje Charlotte E., WEBER, Making Common Cause? Western and Middle Eastern Feminists in the International Women s Movement, , s. 1. Podle výstřižku z New York Sun, 1935, který je uložen v písemné pozůstalosti výše zmíněné představitelky americké členské organizace Aliance J. Schain (Viz Sophia Smith Collection (SSC), Josephine Schain Papers, box 8). Překlad HH. 767 Rozpory v udávaných počtech bude třeba ještě dále zkoumat. 768 Viz například také citace z dobového australského tisku na Trove Digitised Newspapers. Dostupné z < 769 Ch. Weber podnikla v rámci postgraduálního studia výzkumy v amerických a britských archivech, jež vznikly z činnosti představitelek a příslušných členských organizací Aliance. Blíže viz WEBER, Making Common Cause?, s

234 v muslimské zemi nekonalo. Ba co víc turecká vláda se připojila k pozvání a poskytla prostory pro konání kongresu, věc v křesťanských zemích zatím nebývalá. 770 Tehdy ještě zasloužilá zastánkyně ženských práv netušila, že lesk, alespoň v symbolické rovině, dodá istanbulskému kongresu březnový úspěch tureckých žen v parlamentních volbách. Obrazně řečeno, s osmnácti poslankyněmi, tj. 4,5% zastoupením žen v Národním shromáždění, předběhlo moderní Turecko mílovými kroky staré i nové parlamentní demokracie Evropy. 771 Úspěchy feminismu? Prameny, které se dochovaly také v archivu ŽNR, však nabízejí více, než jen oficiální stanoviska a mediální prezentace. Můžeme díky nim nahlédnout například do zákulisí kongresových příprav. Zápisy ze schůzí Výboru Aliance z let dokládají, že jedním z největších problémů byly v době vrcholící hospodářské krize pochopitelně finance. Právě proto nebylo možné uskutečnit kongres v Athénách, jak bylo původně plánováno, ani v roce 1934, kdy slavila Aliance třicet let existence. Teprve na podzim 1933 bylo na schůzi v Bruselu rozhodnuto, že Aliance přijme nabídku turecké asociace a uspořádá kongres se zpožděním, na jaře 1935 v Istanbulu. 772 Otázku financí však bylo třeba řešit i nadále. Zápis z letního pařížského setkání Výboru v roce 1934 prozrazuje následující: Z hlediska získávání financí bylo upozorněno, že MŽR vydělává nezanedbatelné sumy prostřednictvím mezinárodních bazarů, které v rámci Kongresů organizuje. Mme Palminkova konstatuje, že její země zaslala do Paříže velkou zásilku darů a že ona, a možná i další sdružení, která mají spojení s Aliancí, by mohla přenechat neprodané kousky Alianci. Zbylé věci jsou prozatím na 770 Cituje WEBER, Making Common Cause?, s. 2. Překlad HH. 771 Podle Kumari JAYAWARDENA, Feminism and Nationalism in the Third World, London: Zed Books, 1986, 38 cituje WEBER, Making Common Cause?, s Pro srovnání v téže době, tj.těsně před volbami v květnu 1935, kdy dosáhlo zastoupení žen prvorepublikovém Parlamentu ČSR nejvyšší hodnoty, měly ženy v Poslanecké sněmovně ČSR 13 křesel, tj. 4,3%; v Senátu pak 7 (4,6%). Celkově tedy 20 křesel (4,4%). Podle Dana MUSILOVÁ, Z ženského pohledu. Poslankyně a senátorky Národního shromáždění Československé republiky , Univerzita Hradec Králové, Hradec Králové 2007, s Podle NA, ŽNR, Aliance, k. č. 50, International Aliance of Women for Suffrage and Equal Citizenship (IAW), Minutes of the Meeting of the Board in London (July ) and in Brussels (November 25rd, 26th, 27th 1933). 234

235 ambasádách. Dále je upozorňováno na potíže všech zemí získat prostředky pro Kongresový fond a zároveň na vysoké náklady, které si vyžádá zaslání delegací. Mrs. Ashby říká, že by pokládala za nejpřijatelnější uspořádat jakýsi Turecký večer pod záštitou některého z tureckých diplomatů. Mme Grinsberg sděluje, že Turecká ambasáda v Paříži se zdá být takové myšlence velmi nakloněna a ona sama, že by si ráda vzala uspořádání večera na starost. Vyjadřuje naději, že výnos by mohl být alespoň 5000 franků. Výbor vyjadřuje vřelé poděkování za její nabídku. 773 Citace z dokumentu naznačuje, že pohled do zákulisních jednání Aliance ve třicátých letech 20. století je nám umožněn, díky mezinárodnímu angažmá Františky Plamínkové. Její roli v Alianci se budeme věnovat podrobněji níže, zde proto postačí, když konstatujeme, že zprávy z jednání dostávala z titulu své místopředsednické funkce. Nebylo zatím sice možné zjistit, zda došel realizace její nápad prodat přebytky z kongresového bazaru MŽR, ale díky archivnímu výzkumu v rodinné pozůstalosti tureckého diplomata Suada Davaze, 774 který byl svého času vyslancem v Paříži, víme, že se vydařil plánovaný Turecký večer. I když, jak vyplývá z dovětku dopisu, který v lednu 1935 napsala vyslancově dceři Nuhbe Davaz prezidentka francouzské ženské asociace Cecile Brunschwig, vynesl večer méně peněz než Výbor původně očekával: PS. Obdržela jsem od Annette Martin sumu 400 franků za místa, která si rezervovala na Ambasádě. Znovu mi říkala, jak velice ji mrzelo, že byla nemocná a nemohla přijít. A omlouvala se, že vám ani nestihla dát vědět. Já se kvůli tomu dost zlobila. Vyřiďte, prosím, rodičům ještě jednou, jak moc si vážíme toho, co pro nás udělali. Díky nim jsme byly schopny poslat Alianci celkem franků. 775 Důvod k napsání dopisu však měla pisatelka jiný. Z rozhlasového vysílání se dozvěděla, že v Turecku probíhají parlamentní volby, o jejichž březnových výsledcích jsme se zmínili výše. Žádala proto adresátku, zda by jí nemohla opatřit volební 773 Zvýraznila HH. NA, ŽNR, Aliance, k. č. 50, International Aliance of Women for Suffrage and Equal Citizenship (IAW), Minutes of the Meeting of the Board in Paris, July 3rd, 7th, 8th 1934, s. 6. Překlad HH. 774 S. Davaz byl blízkým spolupracovníkem K. Atatürka, působil jako vyslanec v Římě, Paříži a Teheránu. Archivní výzkum v rodinné pozůstalosti byl uskutečněn pracovnicemi Ženské knihovny v Istanbulu v roce Blíže viz Asli DAVAZ-MARDIN, The Women s Library in Istanbul, Gender and History, 2000, 12/2, s Zvýraznila HH. Dopis C. Brunschvig N. Davaz ze dne 23.ledna 1935 (Paříž) cituje DAVAZ- MARDIN, The Women s Library in Istanbul, s Překlad HH. 235

236 seznamy, relevantní zprávy z tisku a posléze i výsledky, z nichž by byla patrná míra účasti a volební umístění tureckých žen. K případným úspěchům byla zkušená francouzská sufražetka skeptická, neboť turecký parlament udělil ženám volební právo teprve začátkem prosince O to větší byl pak údiv, který výsledky voleb mezi zastánkyněmi volebního práva vyvolaly. Nejen na západě, ale také na východě usilovaly mnohé z nich již dlouhá léta, aby vůbec volební šanci dostaly. Turecký příklad ukázal, že stačí jeden osvícený muž a věci se mohou pohnout kupředu nepvídanou rychlostí. Odtud můžeme rozumět tomu, proč Josefa Hrdinová napsala, že delegace Kongresu jela složit do Ankary hold největšímu tureckému feministovi. 777 Nebo, proč egyptská feministka, Huda Ša c ráwí, na tutéž audienci vzpomínala se slovy: Řekla jsem, že je to pro muslimské země vskutku následováníhodný příklad, že jejich velká sestra podpořila všechny země Východu, aby usilovaly o osvobození a zastávaly se ženských práv. Řekla jsem mu: Jestliže vás Turci nazývají Ata Türk, není to dost. Pro nás jste Atasharq Otec Východu. 778 Druhý pohled do zákulisních jednání Aliance, tentokrát těch, která nastala až po setkání s opěvovaným tureckým prezidentem, však naznačuje, že politické vize a reálná politika byly i tentokrát od sebe na hony vzdáleny. I proto odcitujeme větší díl interní zprávy, kterou o schůzi Výboru, jež se konala na zpáteční cestě z Ankary do Istanbulu dne 27. dubna 1935, napsala nově zvolená členka, Marie Wolfová: Pí. Ashby referuje, že Atatürk nařídil rozpuštění ženské organizace turecké, sdružené v Alianci, a odůvodnil svoje rozhodnutí tím, že když ženy dostaly volební právo, je poslání spolku již splněno. Rozpuštění bylo nařízeno již před kongresem, poněvadž však jednání a přípravné práce pro kongres byly již v takovém stádiu, že bylo těžko kongres odvolat, jednala turecká předsedkyně pí. Lattif s Attatürkem (nebo s vládou) a dosáhla toho, že rozpuštění mělo se provést až po kongrese. Výbor přijal pozvání Atatürka do Ankary, protože pí. Ashby doufala, že zdařilým provedením kongresu dá se Atatürk pohnouti a svoje rozhodnutí odvolá. V odpovědi na proslov pí. Ashby, jak 776 Dne 5. prosince Tamtéž. 777 HRDINOVÁ, Ankara, s Zvýraznila HH. Podle BADRAN, Feminists, Islam, and Nation,s Překlad HH. 236

237 vpředu uvedeno, sice řekl, že je dojat, že nachází spolupráci žen na společném ideálu humanity, potom však dvakrát v rozmluvě pí. Ashby potvrdil, že spolku žen není již zapotřebí, protože dal ženám volební právo. [ ] Byla přítomna také paní Lattif jako nově zvolený člen výboru. Debatováno o tom, zda by bylo možno nějak blíže Atatürka infomovati o celkovém poslání Aliance a přesvědčiti ho, že udělením volebního práva není ještě práce Aliance skončena, odvolat se na jeho sympatie pro spolupráci žen [ ] a upozorniti ho, že by Turecko nemohlo býti zastoupeno v Alianci, kdyby člena Aliance ve své zemi rozpustil. Na to paní Latiff polekaně prohlásila, že je absolutně nemožno mu něco podobného přímo sděliti, že nesnese, aby byl poučován. Že si myslí, že všemu sám dobře rozumí (přísně důvěrné prohlášení!!!). Že by se tím věci, resp. ženám tureckým jen uškodilo a oznamuje, že jim nic jiného nezbývá, než organizaci rozpustiti, že proti jeho rozkazu není odvolání. Že má však naději [ ], že by se časem dala utvořiti organizace jiná, kterou by snad schválil, když by byl předem nějakým vhodným způsobem informován o celkové práci Aliance. 779 Překvapivá zpráva, alespoň pro některé členky Výboru, vyvolala debatu o tom, jak oznámit uvedené skutečnosti veřejnosti. Vždyť například Latife Bekir kandidovala na post ve Výboru, i když měla jen malou naději, že zůstane její organizace zachována! Návrhy nic nezveřejňovat, smetla ze stolu americká zástupkyně, Josephine Schain. Přítomné upozornila, že korespondent americké tiskové služby, s nímž se setkala v Ankaře, již o všem věděl a zpráva tedy bude v USA publikována dřív, než jejich vlak dojede do Istanbulu. Další rozprava se tedy neobešla bez emocí. Na to sděluje pí. Lattif, že se jí jedná o to, jakým způsobem Aliance oznámí toto rozpuštění ve svém tisku a žádala, aby zpráva byla formulována tak, že si vláda přála rozpuštění, protože poskytnutím volebního práva stala se organizace bezúčelnou a že ženy turecké s tím souhlasily. Proti tomu se však zdvihl protest celého výboru. Pí. 779 Zvýraznila HH. NA, ŽNR, Aliance, k. č. 50, sl. Kongres Istanbul 1935, Marie Wolfová, Mezinárodní Aliance pro volební a občanská práva žen. Kongres Aliance dubna 1935 v Istanbulu. Podrobná zpráva o jednání kongresu, s Zpráva byla vypracována v průběhu května Srovnej Srovnej NA, ŽNR, Aliance, k. č. 50, sl. Kongres Istanbul 1935, IAW, Minutes of the Meetings of the Board held at Istanbul, April, Dále viz také Kathryn LIBAL, Staging Turkish Women's Emancipation: Istanbul, 1935, Journal of Middle East Women's Studies, 2008, 4/1, p Turecké ženské hnutí se podařilo obnovit až v osmdesátých letech 20. století. Blíže viz DAVAZ-MARDIN, The Women s Library in Istanbul, p. 466, n

238 Ashby řekla pí. Lattif, že je vyloučeno, aby klamaly členstvo, nehledě k tomu, že toto bude již předem informováno denním tiskem a pak hlavně, že by to bylo proti nejvlastnější zásadě Aliance: bojovat a vystupovat proti bezpráví. Paní Lattif však velmi uděšeně (a je podporována pí. Charaoui z Egypta) žádá, aby se nepoužilo žádné formy protestu, to že by jim zničilo nadobro naději na jakoukoli možnost budoucí organizace. 780 Je zřejmé, že střet o zásady proběhl v okamžiku, kdy byl Výbor postaven také před vlastní selhání. Byť doposud klamal členky a veřejnost v dobré víře, že tak zajistí existenci turecké ženské organizace, klamal. Stanovisku vyjádřenému Corbett Ashby je však třeba rozumět i tak, že od počátku třicátých let 20. století ztrácela Aliance z rozhodnutí opěvovaných mužů Evropy, jimž prozatím všichni raději ustupovali, jednu organizaci za druhou. Na istanbulském kongresu se například vzdala funkce pokladní dlouholetá představitelka německých feministek. Formálně ze zdravotních důvodů, fakticky proto, že ani její organizace už dva roky neexistovala. 781 Na druhou stranu, ani stanoviska Latife Bekir a Hudy Ša c ráwí nemusela být dobře pochopena, neboť, jak vzápětí uvidíme, jejich argumentace se opírala o jiný základ, než argumentace představitelek mezinárodního hnutí, respektive západních zemí. Pro úplnost však dodejme, že vypjatou debatu rozřešila Rosa Manus, holandská delegátka a zkušená místopředsedkyně Výboru: Nakonec navrhla pí. Manus, že by bylo snad nejlépe napsati pí. Lattif dopis, ve kterém by se jí sdělilo, že Mezinárodní alianci není jasná celá situace tureckých žen, že Attatürk [ ] projevil sympatie pro spolupráci tureckých žen, na druhé straně že však rozpouští organizaci žen ve své zemi, která pak [ ] nemůže tudíž spolupracovat, že žádají tedy za vysvětlení. Přitom blíže osvětlí program a cíle Aliance [ ] Na to pí Latiff doporučuje, aby se tento dopis zaslal přímo ministru vnitra a jeho odpověď, jako oficielní, aby se otiskla. Přijato Zvýraznila HH. NA, ŽNR, Aliance, k. č. 50, sl. Kongres Istanbul 1935, Marie Wolfová, Mezinárodní Aliance pro volební a občanská práva žen. Kongres Aliance dubna 1935 v Istanbulu. Podrobná zpráva o jednání kongresu, s Srovnej NA, ŽNR, Aliance, k. č. 50, sl. Kongres Istanbul 1935, IAW, Minutes of the Meetings of the Board held at Istanbul, April, Viz NA, ŽNR, Aliance, k. č. 50, sl. Kongres Istanbul 1935, Marie Wolfová, Mezinárodní Aliance pro volební a občanská práva žen. Kongres Aliance dubna 1935 v Istanbulu. Podrobná zpráva o jednání kongresu, s. 19. Srovnej NA, ŽNR, Aliance, k. č. 50, IAW, Minutes of the Meeting of the Board in Brussels, November 25rd, 26th, 27th 1933, s NA, ŽNR, Aliance, k. č. 50, sl. Kongres Istanbul 1935, Marie Wolfová, Mezinárodní Aliance pro volební a občanská práva žen. Kongres Aliance dubna 1935 v Istanbulu. Podrobná zpráva o 238

239 Východní myšlení o ženách Přestože Atatürkův radikální diktát, který se týkal změny postavení a životních podmínek všech žen v Turecku, má dodnes konfliktní potenciál, nebyl, jak naznačuje například výše citovaná tisková zpráva Marie Černé, prostým zavedením evropských standardů do turecké reality. Jak jsme ukázali již v souvislosti s pobytem Vlasty Kálalové v Istanbulu, neobstojí ani představa, že zasáhl tureckou společnost jaksi naráz, bez jakékoli přípravy. Naopak, Atatürk spíše domyslel a naplnil, až do krajních důsledků, jeden z myšlenkových proudů osmansko-tureckých diskusí o ženách, jejichž počátky lze vystopovat až na přelom šedesátých a sedmdesátých let 19. století. 783 Jak doložila Jitka Malečková, tyto debaty byly od počátku součástí procesu národního uvědomování, který bezpochyby vznikal pod vlivem západního myšlení. Avšak, ani myšlení o ženách, ani osmansko-turecký nacionalismus, nebyly jen výsledkem napodobování západních idejí, ale tak jako i jinde, zahrnovaly, jejich tvůrčí přejímání, výběr a interpretaci. 784 Plně se rozvinuly až po mladoturecké revoluci (1908), a přestože je nelze automaticky považovat za doklad osmansko-tureckých snah o zrovnoprávnění žen, 785 zakládaly zcela jistě některé argumentační linie tureckého feministického diskurzu. Vzhledem k provázanosti emancipačních procesů, které jsme zatím, v souvislosti s analýzou českých ženských časopisů, sledovali především na příkladu modernizace Egypta, poskytne nám přehled osmansko-tureckého myšlení o ženách také nástin vývoje turecké národní sebereflexe. 786 Jak dokládá citovaná vzpomínka představitelky egyptských feministek, Turecko představovalo, i v tomto ohledu, inspirativní příklad pro další muslimské společnosti. Ač to z daného kontextu nemusí být zcela zřejmé, i proto nazvala Huda Ša c ráwí tureckého prezidenta Otcem Východu. Připomeňme, že přehled vychází ze závěrů Jitky Malečkové a přidržuje se tradičního dělení názorového jednání kongresu, s Srovnej NA, ŽNR, Aliance, k. č. 50, sl. Kongres Istanbul 1935, IAW, Minutes of the Meetings of the Board held at Istanbul, April, MALEČKOVÁ, Úrodná půda, s MALEČKOVÁ, Úrodná půda, s Prostřednictvím těchto debat se intelektuálové vyjadřovali například k postavení národa, zaostalosti, důsledkům modernizace či k potřebám národního hnutí. Viz MALEČKOVÁ, Úrodná půda, s , MALEČKOVÁ, Úrodná půda, s

240 pole na tzv. westernisty, islamisty a turkisty. 787 Ačkoliv jde pouze o schematické rozlišení, které v zájmu zobecnění přehlíží názorové přesahy, zejména umírněných stoupenců jednotlivých proudů, 788 představuje pro tuto kapitolu nezbytný výchozí bod pro základní orientaci ve východním myšlení o ženách. Níže však bude ještě diskutován v souvislosti s dalšími koncepty. Westernisté přijímali zcela vážně západní kritiku, uznávali problémy své země a hodlali je překonat příklonem k ekonomicky a kulturně úspěšnějším zemím Západu. Postavení žen dávali do příčinné souvislosti se zaostalostí osmanské říše a mezi nejaktuálnější společenské problémy řadili tzv. ženskou otázku. Radikálnější z nich neváhali spojovat úpadek společnosti a útlak žen s přijetím islámu, v něm také často shledávali překážku pokroku. Umírnění westernisté naopak islám hájili. Nevěřili, že by byl sám o sobě příčinou útlaku žen, neboť, podle jejich přesvědčení, dával ženám značná práva. Problémy podle nich pramenily v chybném pochopení islámu a nedostatečném respektu mužů vůči právům, která jsou ženám v Koránu zaručena. 789 Pomyslný protipól radikálních westernistů tvořili radikální islamisté. Odmítali přijmout západní hodnoty, byť jen jako srovnávací kriteria, neboť se opírali o víru, že principy islámu nabízejí příkladné teoretické uspořádání společnosti. Připouštěli, že teorie může v praxi pokulhávat, příčinu však viděli zejména v rozkladném působení evropských vlivů. Obnova odpovídajícího společenského řádu proto, podle nich, spočívala v důsledném dodržování původních muslimských zásad a tradičních zvyklostí, a to i ve vztahu k ženám. Naopak, veškeré pokusy dokázat na základě Koránu, že jsou ženy rovnoprávné mužům, mají právo na rozvod nebo nemají povinnost se zahalovat, odmítali islamisté s tím, že ohrožují nejen ženy samotné, ale základy muslimského společenství vůbec. Umírnění islamisté však většinou uznávali, že muslimské ženy jsou v některých ohledech skutečně utlačovány (např. bití, jednostranné rozvody ze strany 787 Přehled shrnuje výsledky analýzy, jejímž předmětem se staly texty mužů, kteří se v období hledání nové osmansko-turecké identity (od přelomu 60. a 70. let 19. století do vzniku Turecké republiky v roce 1923) vyjadřovali k postavení a roli žen v národním hnutí: články a knihy o ženách a ženské otázce, úvahy o stavu národa, politické traktáty a národní programy, syntézy národních dějin, romány, dramata i poezie. Blíže viz MALEČKOVÁ, Úrodná půda, s Podrobněji viz MALEČKOVÁ, Úrodná půda, s. 69n. 789 MALEČKOVÁ, Úrodná půda, s ,

241 mužů, polygamie). Problém viděli, podobně jako umírnění westernisté, především ve špatném pochopení nebo výkladu islámu. 790 Specifický názorový proud představovali v kontextu osmanské říše a posléze Turecké republiky turkisté. Jejich názory lze, do jisté míry, považovat za syntézu západních a tureckých národních hodnot. Turkisté například považovali vyspělé evropské země za důležitý zdroj poučení. Nehodlali však nekriticky přijímat vše, co Západ nabízel. K islámu měli obdobně ambivalentní vztah jako westernisté. Většinou pro ně nepředstavoval základ společenské reformy, ale spíše součást národní tradice a kultury. 791 Integrální součástí turecké národní ideologie byla totiž také představa, že před přijetím islámu, panovala v rané turecké společnosti rovnost pohlaví. Tato idea, konstruovaná zpočátku především ve snaze doložit pokrokový a demokratický charakter tureckého národa, nakonec, jak jsme viděli výše, přispěla k realizaci emancipačních reforem, kterými kemalistický režim na přelomu dvacátých a třicátých let 20. století radikálně změnil postavení a životní styl žen v Turecku, muslimky nevyjímaje. 792 S představitelkami nových tureckých žen se v Istanbulu setkala již Vlasta Kálalová na přelomu let , tedy nedlouho poté, co byla v únoru 1924 založena Turecká ženská unie. Následujících deset let usilovala unie o politické zrovnoprávnění žen s muži. 793 Když dosáhla svého účelu, byla, takříkajíc z logiky věci, zrušena. Alespoň taková byla oficiální argumentace vládních představitelů. 794 Problém ovšem spočíval v tom, jak ostatně dokládají také výše přehlédnuté mediální prezentace istanbulského kongresu, že i v Turecké republice mělo postavení žen symbolický, tj. (mezi)národně politický význam. Také v rámci turecké národní ideologie se Žena stávala v očích mužů předmětem idealizace, a zároveň hrála roli té druhé, vůči níž se muž vymezoval coby jednotlivec, 790 MALEČKOVÁ, Úrodná půda, s , MALEČKOVÁ, Úrodná půda, s , MALEČKOVÁ, Úrodná půda, s DAVAZ-MARDIN, The Women s Library in Istanbul, p. 466, pozn. 22. Od roku 1926 byla Turecká ženská unie členskou organizací Aliance. 794 Jak dokládají aktuální výzkumy českého feministického myšlení vyskytly se tytéž názory na počátku dvacátých let 20. století, v souvislosti se zakotvením rovnoprávnosti v ústavě, také v Československu. Viz BAHENSKÁ a kol., Ženy na stráž! České feministické myšlení 19. a 20. století, s

242 občan i příslušník národa. 795 Důsledky takového vymezování shrnula Jitka Malečková: Obrazy ženy jako druhého ztotožňovaly ženy s překážkami vlastní (národní, případně islámské) cesty vývoje. Ve snaze vyrovnat se nejrozvinutějším západním zemím se ženy jevily jako příliš zaostalé a představovaly brzdu pokroku. Ve snaze dokázat převahu tradičních hodnot a národních kvalit nad materiálním úspěchem současné západní Evropy se naopak mohlo zdát, že příliš moderní a emancipované ženy ohrožují řád a zachování vlastností, které charakterizovaly jedinečnost národního (respektive islámského) společenství a byly zdrojem jeho hrdosti. 796 Bylo v tureckém národním zájmu, aby ženy získaly rovnoprávnost, neboť se tak země vyrovnala západním soupeřům. Zároveň však bylo možné, skrze ideologii rovnoprávnosti, obhajovat asimilaci, přizpůsobení žen mužským společenským normám. 797 Ženy měly sloužit národním zájmům stejně jako muži. Politickou obhajobu ženských zájmů jim proto, největší turecký feminista, logicky a důsledně, rozmluvil, neřku-li znemožnil. Z uvedeného přehledu osmansko-tureckého myšlení o ženách však vyplývá, že situace byla ještě o mnoho komplikovanější. Už v době zrodu moderní osmansko-turecké identity zastávali intelektuálové, také ve vztahu k západní kritice postavení (zejména) muslimských žen, různorodé pozice. Nejen na základě příkladů z Turecka, ale také z Egypta, Sýrie či Tuniska, lze tento závěr zobecnit v tom smyslu, že východní polemiky se západními výhradami k postavení muslimských žen měly celou řadu východisek, jejichž hlavními zdroji byly islám a (místně příslušný) nacionalismus. 798 Dal-li Atatürk přednost národnostní identitě před náboženskou, neznamenalo to, že by jeho názor sdíleli také jeho političtí soupeři na domácím poli. Nebo dokonce, že by stejně jako Atasharq smýšleli i všichni ostatní představitelé muslimských zemí, kteří podobně jako on utvářeli, pro Evropany viditelným způsobem, východní diskurs o ženách. Jak totiž upozornily například Margot Badran a Miriam Cooke nebo Beth Baron, arabský diskurs o postavení žen nebyl, navzdory obecnému (západnímu) 795 MALEČKOVÁ, Úrodná půda, s Zvýraznila HH. MALEČKOVÁ, Úrodná půda, s MALEČKOVÁ, Úrodná půda, s Viz například klasická díla jako M. FAHMI, Al-Mara fı al-sharq (Východní žena), Káhira 1894; Q. AMIN, Tahrir al-mar a (Emancipace ženy), Káhira 1899; Q. AMIN, Al-Mar a al-jadida (Nová žena), Káhira 1900; N. Z. AL-DIN, Al-Sufur wa al-hijab (Odhalení a zahalení), Bejrút 1928; T. AL-HADDAD, Imraatuna fı al-sharia wa al-mujtama (Naše ženy v islámském právu a společnosti), Tunis Podle BADRAN COOK (eds.), Opening the Gates, c. d., s. xxvix. 242

243 přesvědčení, 799 od počátku utvářen pouze muži. 800 I když mu v první fázi ženské hlasy rozhodně nedominovaly zmíněné autorky mluví o tzv. neviditelném feminismu lze doložit, že v období mezi šedesátými léty 19. století a počátkem dvacátých let 20. století se v harémech četly a psaly texty, které společenské postavení žen svébytným způsobem reflektovaly. 801 Ženy z vyšších, a posléze i středních tříd, byly jak čtenářkami a autorkami knih, tak přispěvatelkami, redaktorkami a vydavatelkami ženských časopisů. 802 Nejpozději od počátku devadesátých let 19. století se díky tomu ženské názory ozývaly stále hlasitěji také ve veřejném prostoru a tříbily východní (feministický) diskurs. Margot Badran a Miriam Cooke se na základě studia egyptských pramenů domnívají, že je dokonce třeba rozlišovat mezi mužským a ženským feministickým diskursem. 803 Zatímco mužské debaty o postavení muslimských žen, podle nich, vycházely převážně ze srovnání s evropským světem, kde byly ženy viditelné, arabský ženský feminismus byl původně záležitostí žen z vyšších tříd a čerpal z jejich stále poučenějšího pozorování vlastních životů. Ženy měly tedy nejprve reflektovat své životní zkušenosti, a teprve pak se vyrovnávat s ambivalentními představami mužů. 804 Podle komparativních zjištění Jitky Malečkové to však byli, až na výjimky, muži, kdo se v raném období, podílel jak na formulaci národních ideologií, tak na vytváření prostředí, v němž měly posléze také ženy definovat svou národní a genderovou identitu. 799 Také analýza českých ženských časopisů odhalila, že za hlavního teoretika egyptského feminismu byl považován Qasim Amin, egyptský soudce, který se na základě evropské kritiky koncem 19. století nejprve obhajoval postavení ženy v muslimské společnosti, posléze zaujal sekulární stanoviska a žádal vzdělání žen, reformu manželského práva a odhalení. Jeho veřejná funkce a progresivní názory však pouze zastínily neviditelné feministky, které mohly, ale nemusely být jeho knihami inspirovány k vlastní tvorbě. K hodnocení role Q. Amina viz BARON, The Women s Awakening in Egypt, p BADRAN COOKE (ed.) Opening the Gates, c. d.; Margot BADRAN, Feminists, Islam, and nation. Gender and the making of modern Egypt, Princeton 1995; Beth BARON, The Women s Awakening in Egypt. Culture, Society and the Press, London BADRAN COOKE (ed.) Opening the Gates. BADRAN, Feminists, Islam, and Nation. BARON, The Women s Awakening in Egypt. 802 První ženský časopis al-fatah (Mladá žena) vycházel od roku Následovaly al-firdaus (Ráj, 1896), Anis al-jalis (Intimní společník, 1897), Fatat al-sharq (Mladá východní žena, 1906), Tarqiyat al- Mar a (Ženský pokrok, 1908), al-jins al-latif (Něžné pohlaví, 1908) a mnohé další časopisy redigované nejen ženami. Podrobněji viz BARON, The Women s Awakening in Egypt. Bibliografie ženských časopisů ve staré turečtině, jež obsahuje třicet osm titulů, které vycházely mezi léty , pak dokládá, že obdobná byla situace také v osmansko-turecké říši. Viz DAVAZ-MARDIN, The Women s Library in Istanbul, s Podrobněji viz The Bibliography of Women s Periodicals Written in Ottoman Script, Metis Yaytnevi and the Women s Library and Information Center Foundation, Istanbul BADRAN COOKE (ed.) Opening the Gates, s. xxvii; Margot BADRAN, The Origins of Feminism in Egypt. In: Current Issues in Women s History, London Tamtéž. 243

244 Podle ní se ženy zapojily do diskusí o svém vlastním postavení v národním společenství ve větším měřítku teprve se vznikem tzv. ženské otázky a s rozvojem ženského hnutí. 805 Je však třeba připomenout, že Jitka Malečková zkoumala, již z definice, výhradně muži vytvořené texty o ženách a srovnávala situaci převážně v rámci evropských národních společenství (tj. italské, řecké, ruské, polské, české, slovenské a turecké prameny). 806 Připusťme tedy, že v arabských zemích probíhalo ženské uvědomování svébytně a v jistém ohledu předcházelo tomu nacionálnímu. Ať už se však začaly arabské ženy vyrovnávat s výtkami či obavami mužských příslušníků svých národních komunit kdykoli, stal se, podle Margot Badran a Miriam Cooke, základem jejich argumentace islám. Teprve od své náboženské identity pak, podle závěrů jmenovaných autorek, odvozovaly svou národní identitu. V kontextu výše naznačeného názorového pole se tedy zdá, že arabské ženy zastávaly pozice blízké umírněným islamistům: Přestože islám ženská práva zaručoval, byla ženám upírána kvůli zvykům a tradicím zavedeným ve jménu náboženství. Skrze správné porozumění a praktikování islámu měly ženy základní práva znovu nabýt nejen ve prospěch svůj, ale také svých rodin a společností. 807 Podle Beth Baron je však takové vyhraňování mužských a ženských (feministických) pozic zavádějící. 808 Odráží spíše než historickou skutečnost snahu nedopustit novou marginalizaci ženských hlasů, které byly po dlouhou dobu na okraji zájmu blízkovýchodních studií. 809 S ohledem na obtíže, které vyvolává překlad pojmu feminismus do arabštiny, respektive překlad nejčastějšího arabského ekvivalentu nisá íja (ženský, -á, -é) do evropských jazyků, 810 se pak navíc jeví jako problematické, zda některé ženské zastánce či zastánkyně do feministického diskurzu vůbec zařadit. Beth Baron se proto při analýze ženského tisku, který vycházel v Egyptě od 805 Viz MALEČKOVÁ, Úrodná půda, s Viz MALEČKOVÁ, Úrodná půda, s Zvýraznila HH. BADRAN COOKE (ed.), Opening the Gates, s. xxvii. 808 Také podle J. Malečkové nebyl odpovědí na mužské představy o ženách, ať už idealizace nebo marginalizace, jen jeden hlas, ale spíše celá škála reakcí. Viz MALEČKOVÁ, Úrodná půda, s. 10. Je třeba si také uvědomit, že zaměření pozornosti na Arabky muslimky zastiňuje situaci a reakce i dalších etnicko-konfesních komunit, které nejen v Egyptě, ale i jinde na Blízkém východě žily. K této otázce viz kapitoly výše. 809 Když se pak o ně badatelé začali konečně zajímat, byl zároveň na vzestupu (západní) trend, líčit egyptské a arabské intelektuály jako pasivní příjemce koloniálních hodnot. Problém byl, že i v těchto případech se analýzy opíraly především o mužské autorské texty. Viz BARON, The Women s Awakening in Egypt, s. 8. Srovnej srov. MALEČKOVÁ, Úrodná půda, s BARON, The Women s Awakening in Egypt, s

245 devadesátých let 19. století do revoluce v roce 1919, 811 zaměřila na ideová východiska obhájců i obhájkyň ženských práv, aniž by apriori předpokládala, že se budou mužské a ženské pozice lišit. Zjistila, že názorové linie vedly spíše napříč než mezi gendery a názorové pole se rozpadalo zhruba do tří vzájemně se prostupujících skupin: sekulární, modernistické a islamistické. 812 Zastánci a zastánkyně sekulárních názorů, z nichž valná většina příslušela k některé z egyptských národnostních či náboženských menšin, se podle Beth Baron zaobírali méně kontroverzními otázkami, jež souvisely s jazykem a výchovou. Modernisté požadovali zlepšení postavení žen v rámci rodin, k němuž mělo dojít skrze novou interpretaci náboženství. A konečně islamisté, jak jsme viděli již výše, zdůrazňovali práva, jež dává ženám islám a volali po návratu k pravému Islámu. 813 Z analýzy dále vyplynulo, že zakladatelé a zakladatelky ženského tisku v Egyptě tvořili etnicky a nábožensky rozmanitou skupinu, v níž se zrcadlila různorodost egyptské a arabské společnosti, a jejich časopisy prezentovaly široké spektrum názorů. Není pochyb o tom, že si byli vědomi koloniálního genderového diskurzu, nebo spíše diskurzů, ale rozhodně jim nepodléhali zcela. Stejně jako ostatní soudobí intelektuálové a intelektuálky kriticky zkoumali každou myšlenku a zápasili s problémy kultury, identity a změny. 814 Zkušenost, kterou učinily zástupkyně Egyptské feministické unie (EFU) v roce 1923 na kongresu Aliance v Římě, kde se měly stát jednou z prvních čtyř členských organizací z Východu, však dává tušit, že jen málokdo z evropských současníků a současnic projevil o arabsky nebo turecky psané ženské časopisy zájem, pokud o nich vůbec věděl. 815 Jak uvedla ve vzpomínkové stati jedna z delegátek, Saiza Nabaráwí, překvapení mezi ostatními účastnicemi římského kongresu vyvolávala jejich světlá pleť, byly dotazovány, zda v Egyptě jezdí vlaky a automobily nebo kolik manželek má každý muž. Je příznačné, že ženám, jež svůj národnostní původ odvozovaly od skvělé civilizace, která byla nesrovnatelně starší než ta římská, připadala přirovnání k 811 Povstání po zatčení a deportaci předáků národní strany Wafd, v čele se Sa c d Zaghúlem, na Maltu. Blíže viz JŮNOVÁ MACKOVÁ a kol. Krásný, báječný, nešťastný Egypt!, s. 51n. 812 BARON, The Women s Awakening in Egypt, s Tamtéž. 814 BARON, The Women s Awakening in Egypt, s. 8. Překlad HH. 815 Viz pojednání o francouzských suplementech osmansko-tureckého ženského časopisu Kadınlar Dünyası, které vyšly na přelomu let , v kapitole II./1. 245

246 divochům z centrální Afriky urážlivá. 816 Mimo jiné, i proto se posléze Egypťanky rozhodly, vydávat tiskový zpravodaj EFU ve francouzštině. Huda Ša c ráwí o tomto rozhodnutí na jedné z veřejných přednášek v roce 1929 řekla: Shledaly jsme naprosto nezbytným předložit evropskému veřejnému mínění skutečný obraz egyptských žen, zcela odlišný od toho, jenž prezentovali spisovatelé, kteří o Orient napsali už celé spousty nesmyslů. Jediný způsob, jak s tím bojovat, bylo vydávat ženský časopis v evropském jazyce. 817 Ženské hlasy z Orientu V kapitole věnované rozboru českých moderních ženských časopisů jsme již měli možnost sledovat, nakolik byla mediální strategie EFU úspěšná také v Československu. Lze proto říci, že převážně liberálně a pokrokově orientované Češky, se od druhé poloviny dvacátých let 20. století dozvídaly zejména o úspěších svých skutečných egyptských protějšků. Jedno jméno se mezi nimi vyskytlo opakovaně. I proto je nevyšší čas, věnovat předsedkyni EFU, Hudě Ša c ráwí ( ), 818 bližší pozornost. Podle životopisu, který se opírá o edici jejích osobních vzpomínek, připravenou a vydanou Margot Badran pod názvem Léta v harému: Vzpomínky egyptské feministky (1986), 819 se Nur al-huda Sultan narodila a vyrostla v harému Muhammada Sultana paši, který byl svého času nazýván králem Horního Egypta. Její matka Iqbal byla kavkazského původu a jako malá byla poslána na vychování do jednoho z předních turko-čerkeských harémů v Istanbulu. Přestože se díky tomu stala skvělou partií, nikdy nezískala status legitimní manželky. Od pěti let, kdy Sultan paša zemřel, vyrůstala Huda bez otce. Společně s matkou, mladším bratrem a bývalou druhou ženou 816 Cituje WEBER, Making Common Cause?, s. 87 podle Saiza NABARAWI, Impressions de Congrès, L'Egyptienne, 1929, vol. 50 (October), p Cituje BADRAN, M., Feminists, Islam, and Nation, s Překlad HH. 818 Volím soudobý úzus přepisu arabského jména do češtiny. V dobových dokumentech a textech, i v českém prostředí, je však většinou užívána francouzská podoba přepisu jména Mme Hoda Charaoui. Je to dáno tím, že jednacím jazykem EFU pro styk se zahraničím, stejně jako v případě českých sdružení, byla francouzština. Viz také tiskové orgány EFU (fr. psaný) a ŽNR (fr. resumé). V anglicky psaných pramenech, resp. studiích se však objevují různé obdoby přepisu jména do angličtiny, nejčastěji Sha rawi nebo Shaarawi. HH. 819 Huda SHA RAWI, Harem Years: The Memoirs of an Egyptian Feminist, (ed) M. Badran, London: Virago Press

247 Sultana paši žili v Káhiře. Ve dvanácti letech byla Huda provdána za bratrance a správce rodinného jmění, Aliho Ša c ráwího, který byl o třicet let starší než ona. Od čtrnácti do jedenadvaceti let však žila odděleně, neboť bratranec se vrátil ke své první ženě. V rámci možností, daných jí společenským postavením, se tehdy Huda Ša c ráwí věnovala především sebevzdělání. K manželovi se vrátila až na nátlak rodiny v roce V letech přivedla na svět dvě děti, dceru a syna, a když odrostly, zapojila se do filantropické činnosti a organizace vzdělávacích akcí pro ženy. Po smrti Bahithat al-badiya (1914) převzala pomyslnou pochodeň egyptského ženského hnutí a v letech se v jeho čele zapojila do hnutí národního. 820 Od roku 1920 předsedala Huda Ša c ráwí Ústřední ženské komisi strany Wafd a v této roli zakusila různé podoby boje za egyptskou nezávislost. Spolu s dalšími ženami se podílely na organizaci demonstrací, stávek a bojkotů, pořádaly finanční sbírky. Vedly také kampaň za propuštění, respektive návrat vůdců strany, kteří byli buď uvězněni nebo v exilu. 821 Nicméně, jak vypovídá také následující, poeticky vyjádřená ženská zkušenost, odměnou jim měla být jen ztráta iluzí: Ach ano, ženy jsou jasnými hvězdami, které prostupují temnými mračny. Povstávají v obtížných dobách, kdy je vůle mužů těžce zkoušena. A muži nemívají ve zvyku si stěžovat, když se žena objeví po jejich boku v okamžiku nebezpečí. Avšak, ani největší hrdinské činy, ani nekonečné oběti žen muže nepřimějí, aby na ženy změnili názor. Skrze svou aroganci odmítají muži nahlédnout ženské kvality. Konfrontováni s protikladem, raději Ženu vynesou do oblak, nad hlavy ostatních smrtelníků, než aby ji umístili na místo sobě rovné. 822 Nejen deklarace egyptské nezávislosti (1922), ale také o rok mladší volební zákon, který vylučoval ženy z politického rozhodování, zklamaly valnou část nacionálně smýšlejících Egypťanek, které se zapojily do bojů za svobodu. Odtud lze, podle Margot Badran, rozumět na jedné straně radikalismu jejich nacionalismu, na straně druhé však také důvodům vzniku EFU: Ša c ráwí a mnohé další členky strany Wafd nebyly 820 Právě v té době také H. Ša c ráwí ovdověla (1921). BADRAN, Feminists, Islam, and Nation, s. 32n. 821 BADRAN, Feminists, Islam, and Nation, s. 86n. Viz také JŮNOVÁ MACKOVÁ a kol. Krásný, báječný, nešťastný Egypt!, s. 51n. 822 Cituje BADRAN, Feminists, Islam, and Nation, s. 88 podle SHA RAWI, Harem Years, s Překlad HH. 247

248 ochotny uzavírat s britskou stranou žádné kompromisy. Trvaly na úplné národní nezávislosti a suverenitě. Nicméně, jim bylo zabráněno, aby se do nacionální debaty v rámci Wafd aktivně zapojily. 823 Navzdory tomu, že reálná politika jejich naděje na rovné postavení v rámci národní komunity nenaplnila, staly se z nich, díky participaci na vzniku této komunity, pravé Egypťanky. Nadále proto věřily, že po odstranění všech vnějších vlivů a dosažení úplné egyptské nezávislosti, se změní i jejich vlastní postavení. Rozdíl byl v tom, zda (dočasnou) ztrátou svých politických nároků přijaly jako nezbytnou oběť národním zájmům, nebo jako výzvu k činnosti, která by (v mezičase) směřovala ke změně poměrů. Mezi ty druhé patřila také Huda Ša c ráwí. V zájmu posílení egyptských ženských pozic založily v roce 1923 společně s dalšími EFU a zapojily se prostřednictvím členství v Alianci do mezinárodního ženského hnutí. Po návratu z římského kongresu Aliance pak Huda Ša c ráwí společně se Saizou Nabaráwí deklarovaly samostatný vstup do egyptského veřejného života. Logickým důsledkem nové strategie pak byla rezignace Hudy Ša c ráwí na funkci předsedkyně Ústřední ženské komise Wafd i odchod z národní strany. 824 Přesto, jak dokládá její vystoupení, jménem EFU, na římském kongresu Aliance, hodlala i nadále, jménem žen, sloužit především egyptským národním zájmům. Podle Margot Badran vyjádřila v květnu 1923 na mezinárodním kongresu Aliance Huda Ša c ráwí nikoli zájem na udělení politických práv, ale požadavek na obnovu ztracených práv. Z logiky její ženské interpretace egyptských národních dějin vyplynulo, že v minulosti se egyptské (městské) ženy rovnoprávnosti již těšily, ale vlivem nepříznivých okolností byly o svá práva připraveny. Huda Ša c ráwí identifikovala dvě klíčová historická období, kdy byly, podle ní, ženy rovny mužům: faraónskou dobu a nástup islámu. V prvním případě byla egyptská ženská práva potlačena vlivem cizí dominance, v případě druhém se vinou nedůsledného dodržování islámu jakoby vytrácela. Avšak, teprve v době moderní došlo k pokusu, některým Egypťankám jejich legitimní práva zcela odejmout. Proto se jich egyptské feministky rozhodly zastat. 825 Další delegátka EFU, Nabawaiyah Musa, pak na vysvětlenou 823 Zvýraznila HH. BADRAN, Feminists, Islam, and Nation, s BADRAN, Feminists, Islam, and Nation, s BADRAN, Feminists, Islam, and Nation, s

249 dodala, že jde výhradně o několik tisíc egyptských žen, které žily především ve velkých městech. Neboť egyptské venkovanky, podle ní i nadále zakoušely svobodu pohybu i výkonu povolání a participovaly na obchodech svých manželů. A co se zemědělství týče, měly často více kompetencí než muži. 826 Podobně jako v případě výše citovaného programového prohlášení Františky Plamínkové, které vycházelo z představy, odvozené z národních dějin, o srdečné spolupráci mezi oběma pohlavími, 827 bychom mohli také nyní začít diskutovat, do jaké míry odpovídaly názory představitelek EFU historické či sociálně-ekonomické realitě. 828 V rámci předkládané práce však již uvedená otázka představuje horizont dalšího bádání, a proto ji, protentokrát, ponecháme stranou. I bez hlubší analýzy, je však zřejmé, že egyptské feministky opíraly svůj politický program, jak již bylo naznačeno výše, o dvě základní východiska: slavnou národní minulost a islám. Jako první tak, na mezinárodní ženském fóru, zaujaly pozici, jíž se mělo, zejména v souvislosti s rostoucím počtem nových členských organizací z Blízkého východu na počátku třicátých let 20. století, dostat přízvisko východní feminismus. 829 Avšak, vzhledem k tomu, že na římském kongresu v roce 1923 rozšířily řady Aliance také další tři nové organizace z Východu Orientu, 830 z nichž zejména japonskou a palestinsko-židovskou by bylo jen těžko možné do takto vymezené skupiny zařadit, bývá zvykem rozlišovat i v rámci východního feminismu mezi jeho arabsko-islámskou a dalšími národnostně či konfesijně podmíněnými odnožemi. Problém, který z teoretického pokusu o jednoznačnou definici vyplývá, však ve dvacátých a třicátých letech 20. století nabýval zcela reálných podob. A právě Huda Ša c ráwí měla v případě Aliance sehrát roli infante terrible, které svými výroky i skutky postupně odkrylo limity, zdánlivě bezbřehé, mezinárodní ženské solidarity. Jakkoli se i v tomto případě 826 BADRAN, Feminists, Islam, and Nation, s PLAMÍNKOVÁ, Economic and Social Position of Women in the Czechoslovak Republic, s. 5. Blíže viz kapitola Orient v českých moderních ženských časopisech. 828 Srovnej JŮNOVÁ MACKOVÁ a kol., Krásný, báječný, nešťastný Egypt!, s. 20 (dějiny Egypta od 2. pol. 19. st. do 2. sv. války), s. 57 (egyptská společnost), s a 79 (postavení žen a vývoj ženského hnutí). 829 Viz Charlotte WEBER, Between Nationalism and Feminism: The Eastern Women s Congresses of 1930 and 1932, Journal of Middle East Women s Studies 2008, 4/1, p Jednalo se o indickou, japonskou a palestinsko-židovskou ženskou organizaci. Viz například BADRAN, Feminists, Islam, and Nation, s

250 opět dotýkáme horizontu předkládané práce, je třeba, s ohledem na téma této kapitoly, shrnout alespoň některé závěry soudobých blízkovýchodních ženských studií. 831 Například podle Charlotte Weber proběhly na regionálních kongresech v Damašku (1930) a v Teheránu (1932) pokusy vytvořit autonomní ženské hnutí, jež by spolupracovalo s východními muži i západními ženami, ale zároveň se na nich stalo nezávislým. 832 Jakkoli se totiž řady mezinárodních ženských sdružení od dvacátých let 20. století rozšiřovaly, vedly je, alespoň podle citovaných analýz, převážně ženy ze Západu. 833 Například ve Výboru Aliance byly podle Charlotte Weber ještě v roce 1932 pouze dvě reprezentantky z ne-západních zemí, Huda Ša c ráwí a Paulina Luisi z Uruguaje. Také členská základna Aliance, podle ní, pouze reprodukovala světový řád dominance mocností nad kolonizovanými zeměmi. 834 A jak dokládá také v úvodu citovaný výrok zasloužilé předsedkyně Aliance, Carrie Chapman Catt, až do setkání v Istanbulu se všechny světové kongresy Aliance konaly na území Evropy. 835 Z českého hlediska se však uvedené závěry mohou jevit jako přinejmenším unáhlené. Například v roce 1927, kdy se Výbor Aliance sešel v Praze, převažovaly sice reprezentantky západních evropských států tři Angličanky (předsedkyně Výboru a zástupkyně britského sdružení Margery Corbett Ashby, pokladní Frances Sterling a generální sekretářka Catherine Bompas), francouzská delegátka Suzanne Grinsberg, Holanďanka Rosa Manus, zástupkyně německých feministek Dorothe von Velsen a Švýcarka Emilie Gourd. Zároveň však byly přítomny také Řekyně Avra Theodoropoulos, jugoslávská delegátka Milena Atanaskovič a hostitelka Františka Plamínková. 836 Navzdory (středo)evropské destinaci nelze minimálně tři posledně 831 Kromě prací citovaných výše zahrnuji ještě RUPP, Challenging Imperialism in International Women's Organizations, Leila RUPP, Sexuality and Politics in the Early Twentieth Century: The Case of the International Women s Movement, Feminist Studies, 1997, 23/3, p Charlotte WEBER, Unveiling Scheherazade: Feminist Orientalism in the International Alliance of Women, , Feminist Studies, 2001, 27/1, p WEBER, Between Nationalism and Feminism, p Viz například BADRAN, Feminists, Islam, and Nation. RUPP, Challenging Imperialism in International Women's Organizations. WEBER, Unveiling Scheherazade. 834 WEBER, Unveiling Scheherazade, p BADRAN, Feminists, Islam, and Nation, s Podrobně viz RUPP, Challenging Imperialism in International Women's Organizations. Srovnej také situaci v MŽR. První mezinárodní setkání mimo euro-americký prostor bylo uspořádáno v Kalkatě v roce Jednalo se však o mimořádnou konferenci, nikoli řádný kongres. Viz například Historická mezinárodní konference v Indii, Ženská rada, 1936, s Text je, příznačně, zařazen mezi zprávami Z domova i ciziny, nikoli v rubrice Přednášky, schůze, sjezdy, které pojednávaly o obeslaných mezinárodních setkáních. 836 Josefa HRDINOVÁ, Delegátky IWSA mezi námi, Ženská rada, 1927, s Viz Obr

251 jmenované členky Výboru, ale například také švýcarskou delegátku, považovat za zástupkyně světových velmocí. A je rozhodně otázkou k dalšímu zvážení, zda také ony představovaly spíše západní nebo svébytný feministický proud. Zdá se, že právě kongres v Istanbulu, na jehož programu byly také rozpravy o vzájemné pomoci a vlivech orientu a západu, 837 měl k řešení podobných otázek, především na rovině praktické spolupráce, přispět. S historickým odstupem se však můžeme ptát i v rovině teoretické, zda například Aliance, z mezinárodně politického hlediska, pozdní kolonialismus spíše podporovala nebo jej svou činností narušovala. Nebo, do jaké míry byly jednotlivé členské organizace ochotny a schopny, ve jménu společných ženských zájmů, omezovat či překračovat své zájmy národní? Jakkoli se i tentokrát jedná o otázky příliš komplexní, než aby mohly být v této kapitole podrobně řešeny, mělo by nám další nahlédnutí do pramenů, jež se dochovaly v českých archivech, alespoň naznačit, kterými směry budoucí tázání vést. Sen o globálním sesterství: Východ a Západ ve spolupráci Ze závěrů výše zmíněných badatelek v oblasti blízkovýchodních ženských studií vyplývá, že symbolické umístění Kongresu do Istanbulu nezabránilo tomu, aby zde představitelky východních sdružení neproklamovaly potenciálně konfliktní stanoviska. Leila Rupp cituje například jednu z indických delegátek, Shareefeh Hamid Ali, která jménem žen z Východu varovala ženy ze Západu, že každý arogantní projev nadřazenosti či blahosklonnosti ze strany Evropy nebo Ameriky, každý nezákonný nátlak prosazující náboženské nebo správní nebo obchodní či hospodářské sféry vlivu vede v Asii i Africe ke ztrátě sympatií nejen na straně mužů, ale také žen. 838 Podle Leily Rupp byly takové projevy ze strany východních feministek způsobem, jak upozornit nejen na neblahé důsledky imperialismu, ale také ženského orientalismu. Díky tomu, argumentuje dále, že ženy z Východu nahlas promluvily, zpochybňovaly 837 NA, fond ŽNR, Aliance, k. č. 50, sl. Istanbul 1935 Kongres Aliance, Tisková zpráva XII. Congres de l Alliance interantionale des Femmes, Istanbul, avril 1935, s Cituje RUPP, Challenging Imperialism in International Women's Organizations, s. 7 podle Shareefeh Hamid Ali, East and West in Co-operation, 1935, IAW papers, box 1, SSC. Překlad HH. 251

252 předpoklad nadřazenosti evropské civilizace, přednesly své problémy na mezinárodním fóru, zároveň však trvaly na své autonomii a schopnosti zastupovat sebe sama a také tím, že demaskovaly globální imperiální vazby [...] otvíraly uvnitř nadnárodních, převážně však euro-amerických ženských organizací dialog. 839 Otázkou však zůstává, do jaké míry teoretická protistrana o takový dialog stála, zda pro něj dokázala vytvářet prostor, zda dokázala naslouchat, nakolik vůbec mohla rozumět sdělovanému a zda měl takto utvářený rozhovor nějaký praktický dopad. Zároveň bychom však měli zvažovat, zda takto přednastavené bipolární čtení pramenů až příliš nezkresluje skutečnost, že komunikace probíhá více směry a ne nutně jsou vůči sobě mluvčí v hierarchické opozici. 840 Kde jinde měly mluvčí-posluchačky zakoušet rovnost v mezinárodním dialogu spíše, než na kongresu Aliance pro rovná občanská práva? První pramen, který můžeme takovým otázkám například vystavit, je zápis ze schůze Výboru, která řešila v létě 1934 v Paříži kongresový program. Většinu mluvčích již není třeba blíže představovat, ale patrně stojí za zmínku, že tou dobou již byla členkou Výboru také indická zástupkyně, paní Rama Rau. 841 ISTANBULSKÝ KONGRES: PROGRAM (diskuse) Mlle Ginsberg se domnívá, že otroctví, pokud se otázka dobře nevydefinuje, by mohlo být v Turecku ožehavým tématem; ekonomické otázky si vyžádají čas a vhodné zpravodaje a veřejná schůze umožní, aby byla diskutována stará témata. 839 Zvýraznila a přeložila HH. RUPP, Challenging Imperialism in International Women's Organizations, s Srovnej například WOODWARD, K. (ed.) Identity and Difference, London: Sage, JORDAN, G. WEEDON, C., Cultural Politics: Class, Gender, Race and the Postmodern World, Oxford: Blackwell, Dhanvanthi Handoo Rama Rau ( ), původem z Kašmíru, později působila v Madrasu. Vedla kampaň na odstranění dětských sňatků, díky které se podařilo prosadit zákon zvyšující minimální věk nevěst na 14 let. V letech žila s rodinou v Anglii, od roku 1932 působila ve Výboru Aliance. Po druhé světové války se stal její manžel, ekonom a diplomat Sir Benegal Rama Rau ( ), vyslancem v USA. Byla zakladatelkou a prezidentkou Indické asociace pro plánováni rodiny ( ), později také předsedala Mezinárodní federaci pro plánované rodičovství ( ). Podle Dhanvanthi Handoo Rama Rau ( ), Indian women s rights advocate and educator [online]. Dostupné z < [cit 17. září 2010]. 252

253 Miss Manus myslí, že je nezbytné udělat změny, a ne stále znovu přemílat stejné zprávy. Na druhou stranu je třeba pamatovat i na to, že Kongres musí být zajímavý pro zemi, kde se pořádá. [ ] Mme Charaoui navrhuje následující členění: a) Ženy a vláda (včetně volebního práva, otroctví, národnostních práv atd. b) Ekonomika c) Mír. Některé otázky si asi vyžádají odborné zpravodaje, ale zároveň je třeba, aby měly delegátky možnost prezentovat své úspěchy a sdílet problémy. [ ] Mrs. Rama Rau říká, že takový program neodpovídá na potřeby žen z východu, jejichž problémy jsou například kontrola porodnosti, dětské sňatky, odloučený život žen, zákonné omezování atd. Pokud by se ženy ze západu zajímaly o východní problémy, mohlo by to vést k vytváření silnějšího pocitu jednoty. Mme Plaminkova uvažuje, že nastávající Kongres není pravou příležitostí k radikálním změnám v programu, jen proto, že byl speciálně naplánován tak, aby se zde ženy z východu a západu navzájem setkaly. Veřejná setkání nestačí, ženy z východu musí dostat skutečnou příležitost, aby vysvětlily svá stanoviska a představily své problémy tak, aby mezi východem a západem mohlo dojít k porozumění a skutečné solidaritě. Ty staré otázky ještě nejsou zdaleka vyřešeny, jak bychom se snad mohly domnívat. Dokonce i volební právo je často zpochybňováno. Abychom mohly rozhodnout o nejlepší variantě programu měly bychom vědět, jaký bude poměr zastoupení delegátek mezi východem a západem. Pokud převáží ty druhé, potom by se mohly přijmout novější plány. Mrs. Ashby konstatuje, že detaily musí vyřešit až Programový výbor, jehož úkolem bude pokusit se představit nové otázky, které zároveň zohlední zájmy těch, kdo ještě s Aliancí nespolupracovaly. [ ] Úvodní část konference by mohla shrnout hlavní body Deklarace [ ], zasedání komisí pak může poskytnout prostor spíše k diskusi názorů než přijímání rezolucí. Tímto způsobem se vytvoří čas i pro zvláštní sekci věnovanou ženskému hnutí na východě, které by snad mohla předsedat Mrs. Rama Rau. 253

254 Mme Charaoui konstatuje, že se tak vytvoří nešťastný dojem, že se rozlišuje mezi ženami z východu a západu. Mme Malaterre 842 navrhuje, aby byla sekce nazvána Manifestace jednoty principů navzdory různým problémům ; a Frau Schreiber 843 navrhuje: Ženy celého světa: Východ a Západ ve spolupráci. [ ] Mme Plaminkova se ptá, zda bude z úvodní Deklarace zřejmé, že principy Aliance zůstávají navzdory světovým změnám neměnné a to je odsouhlaseno. 844 Bez nároku na úplnost je možné i na základě tohoto úryvku konstatovat, že přípravy programu probíhaly v otevřeném duchu, ve snaze vyhovět potřebám všech zúčastněných. Zároveň je však jasné, že představitelky Asociace hodlaly nově kooptovaná východní sdružení spíše poučit o základních principech organizace a aktuálně řešených otázkách, než vytvářet prostor pro prezentaci jejich stanovisek. 845 Ve snaze vyhovět takové potřebě byl pro východní témata vyčleněn zvláštní blok, který byl však vzápětí, pod východním vlivem, přeznačen na společný prostor. Je zřejmé, že Františka Plamínková v debatě zastávala poměrně konzervativní, i když většinově demokratické stanovisko. Za jejím zdůrazňováním aktualizace starých otázek však můžeme vytušit problém názorové regrese, kterou, nejen v Evropě, vyvolaly důsledky světové hospodářské krize. Měly jí padnout za oběť, mimo jiné, řady úspěchů ženského hnutí na poli občansko-právního a sociálního zákonodárství. 846 Jak dokládá program Kongresu i zápisy z jeho jednání, dne 19. dubna 1935 v Istanbulu se nakonec, v čele s předsedkyní Aliance, Margery Corbett Ashby, uskutečnilo jednání sekce s názvem Východ a Západ ve spolupráci: Společenské zvyky a zákony žen se týkající, jehož hlavními zpravodajkami-moderátorkami měly být Huda Ša c ráwí a Rama Rau. 847 Neznámo z jakého důvodu, převzala roli své indické krajanky Iqbalunissa Hussain, a podle Charlotte Weber byly o příspěvky dále požádány také delegátky 842 Germaine Malaterre-Sellier, jedna z místopředsedkyň Výboru, francouzská delegátka. HH. 843 Adele Schreiber-Kreiger, první místopředsedkyně Výboru, německá delegátka. HH. 844 NA, ŽNR, Aliance, k. č. 50, International Aliance of Women for Suffrage and Equal Citizenship (IAW), Minutes of the Meeting of the Board in Paris, July 3rd, 7th, 8th 1934, s Překlad HH. 845 Vzhledem k historii Aliance byla východní sdružení, včetně EFU nebo indické organizace, vnímána stále jako nová. V roce 1934 byl například český Výbor pro volební právo žen členskou organizací již 26 let, zatímco EFU a indické sdružení 11 let, turecká unie pak například 8 let. 846 Srovnej například LENDEROVÁ a kol., Žena v českých zemích od středověku do 20. století, s. 475n. 847 NA, ŽNR, Aliance, k. č. 50, sl. Kongres Istanbul 1935, Aliance internationale pour le suffrage et l action civique te politique de femmes. Programme du XIIe Congres, Yildiz Kösk, Istamboul, Turquie, 18 au 25 Avril 1935, s

255 Alžírska (zde usedlá Francouzka), Austrálie, Jamaiky, Palestiny a Sýrie. 848 Na závěr tři a půl hodiny trvající rozpravy byla přijata rezoluce, kterou předem připravil Výbor Aliance: VÝCHOD A ZÁPAD VE SPOLUPRÁCI 849 Vzhledem k tomu, že tento Kongres věří, že v zájmu pravého pokroku musí ženy ze všech zemí dosáhnout rovnosti a spravedlnosti, zavazuje se k upřímné podpoře: 1. západních žen, jejichž zákonná, politická a ekonomická práva, kterých již dosáhly, jsou ohrožena; a 2. východních žen, které bojují za vymýcení specifických zákonných, sociálních a ekonomických handicapů a za uznání práva na rovné občanské postavení ve svých vlastních národech. Je zřejmé, že jak v programu, tak v rezoluci se projevily závěry výše sledované přípravné debaty. Podle hodnocení Charlotte Weber se prostřednictvím sekce Východ a Západ ve spolupráci podařilo vyvolat na jedné straně atmosféru vzájemné jednoty, na straně druhé vědomí, že ženy v různých částech světa čelí různým problémům. 850 Podívejme se nyní, jak o uvedeném jednání vypovídá záznam, který se dochoval v archivu ŽNR. ODPOLEDNE: VÝCHOD A ZÁPAD VE SPOLUPRÁCI O společenských zvycích a zákonech žen se týkajících. Předsedá pí. C. Ashby Mme Ashby: Aliance koná velkou práci. Chce spravedlnost a práva pro všechny ženy a chce spojit všechny ženy. Dnes snad bude nejdůležitější den kongresu, na kterém se projedná, jak by se měly ženy orientu a západu spojiti k bližší spolupráci. Indie: Mme Hussain V Indii dějí se velké změny. Orient není takový, jak si Západ představuje. Ženy se tam sdružily k uvědomovací práci. Mme Hussain je toho názoru, 848 WEBER, Making Common Cause?, s NA, ŽNR, Aliance, k. č. 50, sl. Kongres Istanbul 1935, Aliance internationale pour le suffrage et l action civique te politique de femmes. Programme du XIIe Congres, Yildiz Kösk, Istamboul, Turquie, 18 au 25 Avril 1935, s. 9., předtištěná trojjazyčná (Aj, Fj, Nj) brožura ve žlutých deskách, podepsána M. Wolfová, Czechoslovakia, rukou psané poznámky. Překlad HH. 850 WEBER, Making Common Cause?, s. 162n. 255

256 že je nutno předem poznat umění národa, které je výrazem jeho ducha, podobně i náboženství a na tomto podkladě založit sbližování. Mají své specielní problémy: Jsou to kupř. sňatky dětí. Vědí však, že nemá jen Indie problémy, že má též Evropa své problémy, které Indie nemá. Dalším krokem ku sblížení je poznat historii Indie, a přiblížit se tak duchu Indie. Bližší studium a poznávání umožní bližší spolupráci. (Zbytek byly jen všeobecné řeči, žádné konkrétní návrhy.) Jamaica Černoška Miss M 851 Budí všeobecnou pozornost. Konstatuje to sama a říká, že je to asi proto, že bílá rasa pokládá černou za baby kultury. Mají sice volební právo, protože mají anglické zákonodárství a mluví anglicky. Je tomu teprve 100 let, co bylo u nich zrušeno otroctví. Obyvatelstvo jsou potomky Afriky, mnoho však je míšenců. Snaží se býti pokrokovými. Inteligence se však o zlepšení postavení ostatních nestará. [ ] Ženy se dosud málo zajímají o své postavení. Mají sice již několik feministek, ale je to dosud příliš málo, aby mohly vydatně pomoci v řešení dvou těžkých problémů. Žádá, aby Aliance pomohla a zařadila tyto dva body na pořad jednání: Dokud bylo na Jamaice otroctví, byly zakázány otrokům sňatky, aby ženy nechtěly zůstávati doma a byly nuceny docházeti stále do práce. Tento zvyk se však, bohužel, udržel až do nynější doby mezi prostými lidmi, takže mají u nich 70% nemanželských dětí. Tím však, že přijali anglické zákonodárství, jsou často tyto nelegitimní děti postihovány zákonem, který zachází a hodnotí jinak děti legitimní a nelegitimní. Žádá tedy, aby se našel nějaký doplněk zákona, který by tuto nerovnost odstranil, protože dokud se nezačne obsáhlá uvědomovací akce mezi černými příslušníky Jamaiky a přilehlých ostrovů, nelze očekávati, že by se tyto poměry u nich brzo změnily. Venkovské ženy jsou velmi odvážné a pracovité, muži jsou však leniví. Ženy dělají všechnu práci. Není tam žádná ženská organizace, která by se jich ujala a proto doufá a očekává od Aliance, že by snad mohla něco udělat pro tyto ubohé tvory. Jsou také křesťany. Pokrokové rasy jsou zodpovědny za zaostalost zanedbaných národů. Nikdo nemůže býti šťasten, nemá-li podmínky k svému vývoji. Je sta a sta problémů v Africe. Není správné myslit, že by je kultura zkazila. Potřebují vzdělání a povznesení. Ženy africké jsou dosud prodávány, jsou špatně živeny, nesvobodné, otrokyně. Potřebují osvobození a osvícení. V Americe jsou Černoši často utiskováni. Ženy černošské bojují tam za svoje lidská práva. Liga pro lidská práva bojuje s nimi proti lynčování. Říká se, že Černoši jsou barbaři. Táže se 851 Una Marson ( ), básnířka, spisovatelka, novinářka. Podrobněji viz níže. 256

257 však, je-li barbarštějšího zvyku nad lynčování, které provádějí běloši Černochům?Vidí, že všude je pro Černochy určité rozlišování a žádá pro ně stejnou spravedlnost jako pro ostatní. Egypt: Mme Charaoui Paša. Je dobře, že kongres se koná v Cařihradě, kde se stýkají dva světy. Je třeba, aby ženy spolupracovaly. Atatürk pochopil v čem Orient byl pozadu a napravil to. Dal ženám volební právo. Je to dobrým příkladem pro ostatní orientální státy. Ženy východu s obdivem hleděly na ženy západu a na jejich možnosti. Ženy jsou stejně zodpovědny za politiku státu, musí se účastniti veřejného života, aby mohly pracovati účinně zejména pro mír. Blahopřeje ženám tureckým k jejich úspěchu a věří, že budou dobrým příkladem ostatním ženám orientu. Ženy, které mají volební právo jsou zodpovědny za ty, které ho dosud nemají a jest jejich povinností spolupracovat s nimi a pomáhat jim k získání jejich lidských práv. Franc. Alžír, Austrálie: Všeobecně o spolupráci. 852 Je zřejmé, že pisatelce Marii Wolfové utkvělo v paměti zejména vystoupení Jamaičanky Uny Marson, která však, jak ostatně vyplývá i ze zápisu, nereprezentovala pouze rodnou zemi, ale také League of Coloured Peoples (1931) a názory panafrického hnutí. Od roku 1932 totiž působila jako novinářka a spisovatelka ve Velké Británii a prostřednictvím svých krajanů se zapojila do kulturně politických aktivit místní přistěhovalecké komunity. 853 Na Kongres Aliance tak byla pozvána především proto, aby shrnula aktuální otázky týkající se černých a barevných lidí planety. Také z jejího dalšího vystoupení, které Marie Wolfová zaznamenala a o němž bude ještě řeč, je zřejmé, že přispěla do kongresové debaty anti-kolonialistickými stanovisky. O rok později, jak zdůrazňují její životopisci, vystoupila v podobné roli, tzn. jako první černoška-intelektuálka, také na půdě Společnosti národů Zvýraznila HH. NA, ŽNR, Aliance, k. č. 50, sl. Kongres Istanbul 1935, Marie Wolfová, Mezinárodní Aliance pro volební a občanská práva žen. Kongres Aliance dubna 1935 v Istanbulu. Podrobná zpráva o jednání kongresu, s Srovnej WEBER, Making Common Cause?, s. 162n. RUPP, Challenging Imperialism in International Women's Organizations, Podle Alison DONNELL, Una Marson Biography [online]. Dostupné z < 17. září 2010]. Podrobněji viz Alison DONNELL, Una Marson: Feminism, Anti-Colonialism and a Forgotten Fight for Freedom.In Bill Schwarz (ed.) West Indian Intellectuals in Britain. London Tamtéž. 257

258 Je zřejmé, že vystoupení dalších mluvčí věnovala Marie Wolfová mnohem menší pozornost a spíše z povinnosti, než ze zájmu, zaznamenala obsah promluv zástupkyň zemí, které zasedaly ve Výboru Aliance. O vstoupení syrské delegátky se nezmínila vůbec. 855 Činila tak (patrně) s ohledem na osobní kontakty Františky Plamínkové, pro kterou byla zpráva určena především. I tak nám však záznam vystoupení Hudy Ša c ráwí nabízí podklad pro srovnání s argumentací Uny Marson. Je zřejmé, že egyptská feministka volila slova mnohem obezřetněji, přesto však připouští interpretaci, která měla vyjít plně najevo o pár dní později. Jestliže volá západní ženy k odpovědnosti za výkon práv, která mají k dispozici, vyzývá je zároveň k tomu, aby působily na své národní politické reprezentace v zájmu těch, kteří mohou být, touž reprezentací, v jiné zemi ovládáni. Jinými slovy, žádá především reprezentantky imperiálních mocností, aby bojovaly proti imperiálním zájmům. Jak naznačuje rezoluce, kterou Kongres, v souvislosti s jednáním o státní příslušnosti provdané ženy, 856 na žádost egyptské delegace přijal dne 23. dubna 1935, alespoň v proklamativní rovině dosáhly nakonec Egypťanky svého. EGYPTSKÁ REZOLUCE 857 Vzhledem k tomu, že tento Kongres usiluje o uplatnění principu rovnosti pro muže a ženy v otázce národní příslušnosti, a vzhledem k tomu, že v Egyptě by, bohužel, kvůli režimu tzv. kapitulací, uplatnění tohoto principu vedlo k vytváření nových nerovností a stalo by se pro egyptské rodiny zdrojem konfliktů, neboť by tak podléhaly dvojí jurisdikci, a vzhledem k tomu, že je povinností Aliance pomáhat všem svým členským sdružením, vyjadřuje tento Kongres přání, aby kapitulační režim, který odporuje principu rovnosti, který přijaly moderní státy, zanikl (nehledě k tomu, že Egypt je jedinou zemí na světě, kde tento režim existuje), a nemá pochybnosti, že jeho zrušení umožní Egypťankám požadovat v otázce národnosti úplnou rovnost pro obě pohlaví. 855 Srovnej WEBER, Making Common Cause?, s NA, ŽNR, Aliance, k. č. 50, sl. Kongres Istanbul 1935, Marie Wolfová, Mezinárodní Aliance pro volební a občanská práva žen. Kongres Aliance dubna 1935 v Istanbulu. Podrobná zpráva o jednání kongresu, s. 9 (Komise: Státní příslušnost provdané ženy, podle zprávy Mileny Šedivé Theurerové zapsala M. Wolfová, psáno strojem, ručně doplněno datum jednání 17. dubna 1935), s. 16 (zpráva o průběhu hlasování dne 20. dubna 1935). 857 NA, ŽNR, Aliance, k. č. 50, sl. Istanbul 1935 Kongres Aliance, Egyptian Resolution, příloha zprávy M. Wolfové a Z. Potočkové F. Plamínkové ze dne 23. dubna 1935 (Istanbul) přijatého ŽNR dne 26. dubna t. r. (razítko, č. j. 268); psáno strojem pracovní kopie, rukou připsáno přijata Kongresem 23. dubna Překlad HH. 258

259 Režim tzv. kapitulací vznikl v Egyptě ve druhé polovině 19. století a ve své podstatě zakládal zvláštní právní status cizinců, vyjímal je z pravomoci místních soudů. V případě přestupku či trestného činu, tak byli souzeni příslušným konzulem, nikoli egyptskými soudy. Snaha o omezení moci konzulů vedla v sedmdesátých letech ke kompromisní úpravě. Vznikly tzv. smíšených soudů, kterým však ještě dlouho předsedali nikoli Egypťané, ale Evropané. Je třeba připomenout, že ve hře byly nejen trestní a civilní tribunály, ale také soudy náboženské (tj. islámské, křesťanské a židovské), pod něž především spadala agenda manželského a rodinného práva. Již tak dost složitý systém, byl po první světové válce komplikován tím, že kapitulační výhody se měly nadále vztahovat pouze na státní příslušníky vítězných mocností. 858 Pro smíšená manželství, o něž v daném případě šlo, mohlo mít zachování libovolné státní příslušnosti neblahou dohru v tom, že by každý z manželů podléhal jiné jurisdikci. Jak však upozornila Charlotte Weber, již v roce 1926 Egypťanky kritizovaly také negativní důsledky kapitulačních výsad v oblasti obchodu se ženami a reglementace prostituce. Pokud totiž nevěstince patřily tzv. kapitulárním cizincům, pravomoci egyptský úřadů, byť by je chtěly nakrásně zrušit, se na ně nevztahovaly. Proklamace obecného souhlasu s kritickým stanoviskem EFU, však tehdy na činnost národních asociací, které působily v zemích těšících se kapitulačním výsadám, žádný konkrétní dopad neměla. 859 V Istanbulu vládla na první pohled jiná atmosféra. Byla přijata nejen egyptská rezoluce proti kapitulacím, ale také například indická rezoluce proti polygamii nebo jamajskoegyptská rezoluce odsuzující rasovou diskriminaci a zejména praxi lynčování ve Spojených státech. Podle Charlotte Weber se tak vlastně začala uplatňovat v praxi zásada přijatá jen o několik dní dříve. 860 Východním ženám se na Kongresu vskutku dostalo upřímné podpory v boji za vymýcení specifických zákonných, sociálních a ekonomických handicapů. 861 Avšak, také výsledky istanbulského kongresu byly 858 JŮNOVÁ MACKOVÁ, A. a kol., Krásný, báječný, nešťastný Egypt!, s , 96, 101n. Srovnej zpráva o novoroční audienci kapitulárních diplomatů u krále Fu áda I., o níž psala P. Dušková v roce Viz ANM, fond Cyril Dušek, k. č. 1, sl. 40. Dopis P. Duškové rodině, ze dne 10. ledna 1924 (Káhira). 859 WEBER, Ch. E., Making Common Cause?, s. 146, pozn WEBER, Ch. E., Making Common Cause?, s Srovnej rezoluce Východ a západ ve spolupráci (přijatá dne 19. dubna 1935) viz výše. 259

260 ohrožovány národními nezájmy. Jak upozornila ostatní jedna z delegátek, všem mělo být zřejmé, že vyjádření a prosazení společné vůle, jsou dvě různé věci: My zde na kongresu nemůžeme rozhodnouti o tom, co chceme, aby bylo přijato. To rozhodují oficielní delegace států. 862 I nadále záviselo na každé organizaci, zda bude či nebude, ve smyslu rezolucí, působit na národní delegace hlasující v Ženevě. Z uvedeného vyplývá, že další otázky, k jejichž řešení mohou i v budoucnu přispět české prameny z fondu ŽNR, obrací naši pozornost k českým (mezi)národním zájmům. Můžeme se například ptát, s jakými tématy přijížděly na kongresy československé delegátky. Která jednání pro ně byla prioritní? Jaký vliv měly na výběr společných témat a utváření kongresové diskuse? Nebo, ve kterých ohledech mohly či hodlaly podpořit své rozmanité sestry? Pro potřeby této kapitoly se však omezíme pouze na zmapování pozic, které československé feministky zastávaly a vyjadřovaly v rámci Aliance a istanbulského kongresu v polovině třicátých let 20. století. Ženské hlasy z okraje Evropy? Československou delegaci cařihradskou vede tentokrát místo paní senátorky, nezbytně doma zaměstnané, pí. Zdenka Potočková, dále jsou jejími členkami: dr. Marie L. Černá z Bratislavy, Anna Červená, Anna Gabrielová z Prahy, Marie Hartnerová z Mělníka, Josefa Hrdinová z Prahy, Marie B. Kozáková z Prahy, Marie Lacko-Jurková z Lipt. S. Mikuláše, Anežka Reifová z Holic u Olomouce, Milena Šedivá z Příbramě, ing. Theurer z Karviné a Marie Wolfová z Prahy, za Výbor pro volební právo žen. Kromě toho za Frauenbund pí. M. Reidlová z Brna. Frauenfortschritt reprezentují za Československo pí. Dr. Czastková a dr. Speigelová. 863 Ponecháme-li zatím stranou osobní historie zúčastněných, z nichž některé prostřednictvím této kapitoly teprve vstupují do historického povědomí, lze i přesto, z citovaného sdělení tiskové zprávy Marie Černé, vyvodit několik základních 862 NA, ŽNR, Aliance, k. č. 50, sl. Kongres Istanbul 1935, Marie Wolfová, Mezinárodní Aliance pro volební a občanská práva žen. Kongres Aliance dubna 1935 v Istanbulu. Podrobná zpráva o jednání kongresu, s Zvýraznila HH. NA, fond ŽNR, Aliance, k. č. 50, sl. Istanbul 1935 Kongres Aliance, Tisková zpráva XII. Congres de l Alliance interantionale des Femmes, Istanbul, avril 1935, s

261 souvislostí. Je zřejmé, že paní senátorka, tj. Františka Plamínková, se mezinárodního setkání na jaře 1935 nezúčastnila. Vzhledem k osudovým volbám v Československu, 864 dala očividně přednost obhajobě politického mandátu na domácí scéně, před obdobným úkolem na mezinárodním ženském fóru. Z uvedeného výčtu pak vyplývá, že československé ženské hnutí disponovalo v daném roce dostatečným počtem kompetentních reprezentantek, 865 které mohly na zahraničním setkání obstát i bez jejího vedení. A jak vyplývá ze závěru odstavce, v rámci Aliance zastupovaly československé zájmy také delegátky dvou německých ženských spolků. S přihlédnutím k těmto skutečnostem je zřejmé, že se mezinárodní kontakty českého ženského hnutí odehrávaly vždy již v rámci příslušných státních útvarů a politických režimů, které na území českých zemí v první polovině 20. století existovaly. Jinými slovy, zkoumáme-li mezinárodní postavení československého feminismu v roce 1935, je třeba zohlednit také vnitropolitické, a přesto mezi národní vztahy, a nepominout přitom, alespoň některé otázky související s historií národních (ženských) hnutí v českých zemích. Neboť například Frauenfortschritt byl historicky starší než Výbor pro volební právo žen. 866 Pomyslným klíčem k tematizaci (také) národnostních otázek, se zdá být přítomnost i nepřítomnost Františky Plamínkové na istanbulském kongresu Aliance. Viděli jsme výše, že se vehementně podílela na kongresových přípravách. Podle programu měla moderovat dvě pracovní jednání a přednést dva příspěvky. Jednak zprávu o činnosti mezinárodní komise pro volební právo žen, které v Alianci předsedala. A dále úvodní referát k poslední tématické sekci Postavení žen v různých politických systémech. 867 Přestože ani k jednomu z plánovaných vystoupení nedošlo, Kongres obnovil a svým způsobem i posílil její mandát ve výkonném Výboru Aliance stala se druhou místopředsedkyní. Jak dokládá marginálie připojená k zápisu o výsledku voleb, která však, s ohledem na domácí politickou situaci, zcela jistě okrajový význam neměla: 864 Srovnej Hlava čtvrtá Osudové volby in Antonín KLIMEK, Velké dějiny zemí Koruny české ( ), 14. díl, Paseka, Praha Litomyšl 2002, s. 303n. Medailon F. Plamínkové jakožto političky viz MUSILOVÁ, D. Z ženského pohledu. Poslankyně a senátorky Národního shromáždění Československé republiky , Univerzita Hradec Králové, Hradec Králové 2007, s Ing. Theurer, bratr Mileny Šedivé, se výpravy účastnil jako host. Formálně tedy ČSR na Kongresu nezastupoval. K tomu viz níže. 866 Srovnej Františka PLAMÍNKOVÁ, Mrs. Carrie Chapman Catt, Ženská rada, 1929, s K otázce německých ženských spolků v českých zemích viz BAHENSKÁ a kol., Ženy na stráž!, s. 17, 180n. 867 NA, ŽNR, Aliance, k. č. 50, sl. Kongres Istanbul 1935, Aliance internationale pour le suffrage et l action civique te politique de femmes. Programme du XIIe Congres, Yildiz Kösk, Istamboul, Turquie, 18 au 25 Avril 1935, s

262 Zástupkyně německého spolku Frauenfortschritt pí. Dr. K. Spiegel navrhla samostatně, vedle naší delegace, pí. senát. Plamínkovou k volbě za člena výboru. 868 Ba co víc, díky pravidlu, že do Výboru mohou být zvoleny až dvě zástupkyně z jedné národní organizace, přispěla úspěšná kandidatura Marie Wolfové k celkovému vylepšení československých pozic ve vedení Aliance. 869 Jinými slovy, minimálně dvě československé feministky byly v polovině třicátých let 20. století zasvěceny do řešení otázek a problémů, s nimiž se potýkalo nejen jejich národní hnutí, ale také stará evropská ženská sdružení, nové východní organizace a vedení Aliance jako takové. V případě Františky Plamínkové se můžeme ptát, na čem byla založena její (mezi)národní autorita a jakým způsobem ji, například ve vztahu k německým ženským spolkům v Československu či východním sdružením Aliance, uplatňovala. V případě Marie Wolfové se vynořují spíše otázky, jaké měla pro výkon funkce předpoklady, jaké další okolnosti přispěly k jejímu zvolení nebo do jaké míry byla připravena na přijetí mezinárodní odpovědnosti za rozvoj ženského hnutí. A jakkoli není ani tentokrát možné, podat odpovědi na všechny nastíněné otázky, pokusíme se, prostřednictvím sledovaného souboru pramenů, odpovědět alespoň na dvě z nich: Na čem bylo založeno mezinárodní renomé Františky Plamínkové, potažmo československého ženského hnutí v polovině třicátých let 20. století? Jak se projevovalo ve vztahu k Alianci, potažmo k některým zde sdruženým spolkům? Na úvod rozpravy ve výše zmíněné sekci Postavení žen v různých politických systémech, dne 23. dubna 1935, přednesla Josefa Hrdinová v zastoupení Františky Plamínkové její řeč na téma Žena v demokracii. Ohlasy shrnula Marie Wolfová v závěrečné zprávě o kongresovém jednání: Řeč těšila se velké pozornosti, byla vyžádána řada oklepů, a výbor požádán, aby si opatřil řeč pro ostatní delegátky, které by ji rády otiskly ve svých časopisech. Pí. Ritchbieth, Austrálie, a pí. Pipper, Holandsko, zdůraznily, že by bylo škoda, aby tak cenná věc měla skončiti své poslání 868 NA, ŽNR, Aliance, k. č. 50, sl. Kongres Istanbul 1935, Marie Wolfová, Mezinárodní aliance pro volební a občanská práva žen. Kongres Aliance dubna 1935 v Istanbulu. Podrobná zpráva o jednání kongresu, s Viz například NA, ŽNR, Aliance, k. č. 50, sl. Kongres Istanbul 1935, Marie Wolfová, Mezinárodní Aliance pro volební a občanská práva žen. Kongres Aliance dubna 1935 v Istanbulu. Podrobná zpráva o jednání kongresu, s. 20. Srovnej NA, ŽNR, Aliance, k. č. 50, sl. Kongres Istanbul 1935, IAW, Minutes of the Meetings of the Board held at Istanbul, April,

263 kongresem. 870 Přestože bylo takové přijetí jistě podmíněno osobními vazbami, které Františku Plamínkovou s řadou posluchaček pojily, či dobovou politickou atmosférou, v níž se zdála být demokratická stanoviska zaručující rovné postavení žen na ústupu, není možné zastírat, že promluva československé senátorky se opírala nejen o politické ideály, ale především o dlouholetou politickou praxi. Co se týče ideálů Františky Plamínkové, můžeme znovu nahlédnout do drobného, anglicky psaného textu, jenž byl určen pro mezinárodní komunitu a shrnoval, jak jsme viděli výše, nejen aktuální společenské a hospodářské postavení československých žen, ale také politické naděje zkušené sufražetky. V roce 1920 napsala: S ohledem na politická práva může být dnes pozice žen v Československé republice nahlížena jako uskutečnění těch nejsmělejších tužeb všech, kdo pracovali pro občanská práva žen a kdo usilovali, aby se občanská rovnost stala základem státního zřízení. Po skončení války byly ženy postaveny právně na roveň mužům, a z hlediska politických práv občanů Republiky zmizely stejně tak všechny rozdíly třídní a výsadního postavení. 871 V době, kdy byla citovaná slova publikována, měla za sebou Františka Plamínková již více než patnáctiletou zkušenost práce pro občanská práva žen. Na počátku 20. století společně s Marií Tůmovou a dalšími smělými ženami založily Výbor pro volební právo žen (1905; dále jen VVPŽ) a netřeba jistě dodávat, že se významně zasloužily o zvolení Boženy Vikové-Kunětické první poslankyní českého zemského sněmu (1912). 872 Práce pro VVPŽ však byla ze strany Františky Plamínkové na dobrovolné bázi, protože se musela sama živit. Až do konce první světové války pracovala jako učitelka, posléze zahájila politickou kariéru. Od roku byla členkou zastupitelstva a Rady hlavního města Prahy za Českou stranu socialistickou, v období získala a dvakrát obhájila senátorský mandát Zvýraznila HH. NA, ŽNR, Aliance, k. č. 50, sl. Kongres Istanbul 1935, Marie Wolfová, Mezinárodní Aliance pro volební a občanská práva žen. Kongres Aliance dubna 1935 v Istanbulu. Podrobná zpráva o jednání kongresu, s PLAMÍNKOVÁ, Economic and Social Position of Women in the Czechoslovak Republic, p. 5. Překlad HH. 872 Podrobněji viz Luboš VELEK, První v Rakousku! Zvolení prvního poslance-ženy Boženy Vikové- Kunětické v roce Příspěvek k vývoji volebního práva a ženského hnutí v habsburské monarchii, in VOJÁČEK, M. (ed.) Reflexe a sebereflexe ženy v české národní elitě 2. poloviny 19. století. Sborník příspěvků z konference uspořádané ve dnech listopadu 2006, Národní archiv a Archiv hlavního města Prahy, Praha: Scriptorium, 2007, s Viz také NA, fond ŽNR, Výbor pro volební právo žen ( ),, k. č. 15, korespondence. 873 Viz například MUSILOVÁ Z ženského pohledu, s BUREŠOVÁ Proměny společenského postavení českých žen v první polovině 20. století,s. 156n. COUNCIL of Czechoslovak Women in Great 263

264 Podle zjištění Dany Musilové měla zejména v prvním období, kdy se angažovala v komunální politice, několik sporů s domovskou organizací i stranickým klubem. Jednak proto, že nebyla ochotná podřizovat se za všech okolností stranické disciplíně, a jednak proto, že kvůli častým cestám do ciziny chyběla při důležitých hlasováních. 874 Také podle dalších zdrojů byla pro Františku Plamínkovou důležitější názorová integrita, založená na kombinaci umírněného nacionalismu a důsledně demokratických postojů, než politické stranictví. V praktické politice proto často překonávala názorové rozpory i stranické bariéry, avšak nikdy nespouštěla ze zřetele prubířský kámen prvorepublikové demokracie ženská témata. 875 Jak dokládá jedna z dobových vzpomínek, proslula v tomto směru i senátorčina rétorická aktivita: Její vystoupení [v Senátu] byla často veřejnou událostí číslo jedna zejména pro ženy neboť Plamínková měla jedinečnou schopnost přesně pojmenovat spojité problémy ženského hnutí a demokratických principů, na nichž se zakládal režim mladé Republiky. 876 V zájmu rozvoje demokratického režimu Československa, z hlediska uplatňování a dodržování rovných práv a posléze i příležitostí, pak Františka Plamínková často překračovala horizont domácí politiky a s ohledem na vyšší zájmy (rovnost, spravedlnost) zvažovala (své) národní a mezinárodní politické priority. 877 V roce 1923 založila ŽNR, z níž, společně s dalšími stoupenkyněmi feminismu, vybudovaly největší a nejvlivnější sdružení liberálně orientovaných žen v Československu. ŽNR měla roli zastřešující organizace a postupně obsáhla přes padesát ženských spolků, zájmových organizací a klubů. Patřil mezi ně, například, i Britain, In Memory of Františka Plamínková, London, 1943 (dále jen COUNCIL, In Memory of Františka Plamínková). Albína HONZÁKOVÁ (ed.) Kniha života. Práce a osobnost F.F. Plamínkové. Sborník k 60. narozeninám, Melantrich, Praha MUSILOVÁ Z ženského pohledu, s BUREŠOVÁ Proměny společenského postavení českých žen v první polovině 20. století,s. 156n. COUNCIL, In Memory of Františka Plamínková. HONZÁKOVÁ (ed.) Kniha života 876 COUNCIL, In Memory of Františka Plamínková, s. 2. Překlad HH. 877 Vyžádá si však ještě další bádání, nakolik byl její nacionalismus skutečně umírněný a demokratické postoje důsledné. Zejména, nakolik se jí dařilo v zájmu demokracie překonávat základní rozpor feminismu, tj. vydělovat zájmy žen, proti jejichž vyloučení z národního a společensko-politického života se stavěla, na úkor zájmů mužů. V tomto místě se však předkládaná práce opět dotýká svého horizontu, i když je třeba podotknout, že se alespoň snaží přinést podněty k diskusi. V českém prostředí panují zatím o feminismu spíše silné názory, ale neexistují komplexní historické studie. Za důležité kroky na cestě k jejich vzniku považuji například MUSILOVÁ Z ženského pohledu. LENDEROVÁ a kol., Žena v českých zemích od středověku do 20. století. BAHENSKÁ a kol., Ženy na stráž! Ale také BUREŠOVÁ, J. Proměny společenského postavení českých žen v první polovině 20. století. 264

265 výše zmíněný brněnský Frauenbund. 878 Zároveň, jak ostatně dokládá i tato kapitola, ŽNR koordinovala činnost s mezinárodními organizacemi. 879 I jen stručný výčet funkcí, které Františka Plamínková zastávala, naznačuje, že ve dvacátých a třicátých letech 20. století byla skutečně jednou z klíčových osobností domácího i světového ženského hnutí. Předně zastávala pozici předsedkyně ŽNR. Dále působila jako místopředsedkyně v MŽR, Alianci, Mezinárodní federaci výdělečně činných žen a v mezinárodní organizaci pro rovné příležitosti Open Door. Předsedala Sdružení československých učitelek, ale také Malé ženské dohodě, 880 kde byly, až do roku 1934, sdruženy nejen zástupkyně států tzv. Malé dohody, ale také Polska a Řecka. 881 V letech 1931 a 1932 pak působila jako vládní zmocněnkyně v sociální komisi Společnosti národů. 882 V souvislosti s přípravou pamětní knihy k šedesátým narozeninám, které Františka Plamínková oslavila právě v roce 1935, požádala hlavní editorka publikace, Albína Honzáková, o příspěvek také představitelky výše uvedených mezinárodních sdružení. V závěru knihy jsou pak zařazeny čtyřicet tři různě dlouhé texty, spojující blahopřání s vysvědčením. 883 Odhlédneme-li od nezbytného slavnostního rázu promluv, je zřejmé, že setkání s Františkou Plamínkovou na dotyčné vždy velmi zapůsobilo. A nejsou daleko od pravdy tvrzení, že byla jednou z nejvýraznějších osobností meziválečného období, které, i kdyby jen v ženském světě, pozitivně zviditelňovaly Československo v zahraničí. 884 Ba co víc, podle předsedkyně Aliance, Margery Corbett Ashby, byla Františka Plamínková dokladem, že jsou ženy schopné stejně jako muži a právě tak málokdy jako muži všech vlastností velkého státníka. 885 S ohledem na téma předkládané práce, je však zajímavé, že žádná vzpomínka, ani gratulace, nesměřovala k Františce Plamínkové odjinud než z evropských zemí, případně ze Spojených států amerických. Otázkou zůstává, zda vůbec Albína Honzáková představitelky orientálních zemí, které například zasedaly společně s Františkou Plamínkovou ve Výboru Aliance, s žádostí o příspěvek oslovila. Nebo, zda Huda Ša c ráwí a Rama Rau na její žádost jednoduše nereflektovaly. 878 NA, ŽNR, Aliance, k. č. 50, sl. Kongres Istanbul 1935, Informace pro delegátky do Istanbulu, 12. dubna 1935, č.j. 242-XI/I, s BUREŠOVÁ Proměny společenského postavení českých žen v první polovině 20. století,s COUNCIL, In Memory of Františka Plamínková, s BUREŠOVÁ Proměny společenského postavení českých žen v první polovině 20. století,s HONZÁKOVÁ, Kniha života, s MUSILOVÁ Z ženského pohledu, s HONZÁKOVÁ, Kniha života, s. 721n. 884 BUREŠOVÁ, Okolnosti a souvislosti postupu žen k podobě společensky samostatné aktivní lidské bytosti, s HONZÁKOVÁ, Kniha života, s

266 Ve hře však mohla být i silně proevropská a prozápadní orientace československého ženského hnutí. Některé doklady, které si však vyžádají ještě důkladného kritického tázání, skutečně naznačují, že nejbližší východní horizont ŽNR dosáhl svého času na Podkarpatskou Rus (působila zde Marie Tůmová), 886 nejvzdálenější, v souvislosti se vznikem a fungováním Malé ženské dohody, na Balkán. 887 Napovídal by tomu i citově zabarvený popis zážitku Josefy Hrdinové a Marie Wolfové z návštěvy Ankary, který prvně jmenovaná zahrnula do své vzpomínkově cestopisné črty, publikované v Ženské radě v roce Mezi státními vlajkami, jimiž většina vyslanectví ozdobila své budovy, pozdravujeme radostně modrý trojúhelník v červenobílém poli. Je nám jaksi měkce a teple u srdce. Říkáme si: Tam ten čtverec zahrady s domem, to je náš stát. To je vlast. A jsme s pí. Wolfovou pyšny na to, že ten drahý symbol vlaje dnes s vyslanectví nám dvěma na počest. Ale není to osobní pýcha, věřte. Jsme hrdy, že tu v tom souboru národů představujeme samostatné Československo na druhém konci světa, v Malé Asii. 888 V porovnání s Vlastou Kálalovou, pro kterou představovala Malá Asie o deset let dříve pouze ten bližší z východních horizontů, nikoli konec světa, je zřejmé, že zástupkyně českých feministek ve svém vztahu k Orientu spíše nepatřily k ženám, které předběhly svou dobu. Naopak, některé indicie naznačují, že tradiční mezinárodní reprezentantky ŽNR se již předem setkání s orientálním prostředím vyhnuly. Jakkoli je pravděpodobné, že hlavním důvodem pro odřeknutí účasti byly skutečně zdravotní a rodinné důvody, je zároveň nápadné, že týden před zahájením istanbulského kongresu a těsně poté, co Františka Plamínková oficiálně oznámila svou neúčast, se omluvila téměř polovina původních delegátek: Ve výborové schůzi 11. dubna vysvětlila paní předsedkyně, proč nemůže se sama účastniti zájezdu do Istanbulu. Pí Fliedrová, která měla míti komisi Mír se roznemohla, rovněž tak pí Schmolková, která měla zastupovati Ligu pro mír a svobodu. Pí Dr. Králová, jednatelka Právní komise, rovněž 886 Marie Tůmová pracovala mj. ve VVPŽ, po vzniku Československa působila v Užhorodu. Zúčastnila se kongresu Aliance v Římě v roce Zemřela v roce Blíže viz -P.S.- Marie Tůmová, Ženská rada, 1925, s Například Eliška PURKYŇOVÁ, Malá ženská dohoda, Ženská rada, 1927, s HRDINOVÁ, Ankara, s

267 nemůže jeti ze zdravotních důvodů, ani paní Arnaudiès a pí. Štanclová. Pí učitelka Maxová má těžce nemocnou sestru. 889 V tomto ohledu nelze jistě podceňovat ani skutečnost, že kromě předvolební kampaně, připadalo konání Kongresu do období velikonočních svátků. Nicméně, jak vyplývá ze zápisu z jednání Výboru Aliance v listopadu 1933, byla to Františka Plamínková, kdo tehdy zdůrazňoval, že pro mnoho potenciálních delegátek, představují právě velikonoční prázdniny šanci na účast. Bylo jí sice oponováno, nezmíněno kým, že školní prázdniny nejsou pro (matky) úplně ideálním termínem, avšak závěr zněl: Dopsat turecké asociaci a přijmout její pozvání, pokud je potvrdí, na jaro 1935, s tím, že by bylo vhodné, aby termín zohledňoval, alespoň částečně, výhody velikonočních prázdnin. 890 I z této úvahy je však zřejmý (západo)evropský úhel pohledu. Na druhou stranu, jak naznačila (pracovní) srovnávací analýza egyptských a českých emancipačních procesů v kapitole věnované rozboru moderních českých ženských časopisů, tradice českého feminismu vycházela spíše z tzv. ne-západního modelu, který odvozoval individuální práva žen od národní suverenity. 891 Jakkoli se po ústavním zavedení rovných práv tento model, alespoň v Československu, formálně vyčerpal, viděli jsme výše, že ani Františka Plamínková neváhala v případě potřeby sáhnout po nacionálně zabarvené argumentaci. Je třeba připustit, že český mýtus o srdečné spolupráci mezi oběma pohlavími, jí umožňoval, aby se nezpronevěřila ani národním, ani demokratickým zásadám. Zároveň je však zřejmé, že jejich propojení bylo, alespoň formálně, politicky přípustné teprve po vzniku samostatné republiky. Některé doklady ovšem naznačují, že si Františka Plamínková dokázala výjimečné postavení v rámci mezinárodního ženského hnutí získat již na počátku 20. století. Jsou zajímavé, mimo jiné, právě z hlediska národnostní argumentace. Poslechněme si například, jak Františka Plamínková v roce 1929 vzpomínala na první setkání se zakladatelkou Mezinárodní aliance pro volební právo žen (1902), v úvodu citovanou Carrie Chapman Catt, k němuž došlo v Praze v roce NA, ŽNR, Aliance, k. č. 50, sl. Kongres Istanbul 1935, Informace pro delegátky do Istanbulu, 12. dubna 1935, č.j. 242-XI/I, s Podle NA, ŽNR, Aliance, k. č. 50, International Aliance of Women for Suffrage and Equal Citizenship (IAW), Minutes of the Meeting of the Board in Brussels (November 25rd, 26th, 27th 1933), s. 4. Překlad HH. 891 Viz kapitola II./1. 267

268 Paní Carrie Ch. Catt [navštívila] Prahu spolu se zakladatelkou ženského hnutí holandského, první holandskou lékařkou dr. Alletou Jacobs. Přednášela ve Frauenfortschrittu, ve starém, sešlém sále. Účast pražských Němců byla slušná neodpovídala však ani zdaleka významu hosta mezinárodního jména. Byla jsem mezi posluchači, v prostředí úplně cizím. Nemohla jsem se tam s pí. Catt seznámiti a přece mne trápilo, že odjede a ani nepozná, že byla mezi Čechy: že bude považovati Němce za reprezentanty mé vlasti a že se nedozví, jak pěkné ženské a zvláště volební hnutí ženské máme již několik let atd. Byla jsem učitelkou, druhého dne škola a při tom jsem věděla, že dámy dopoledne odjíždějí... A tak jsem se dosti časně vydala do hotelu ovšem, že německého ( Modrá hvězda ). Zastihla jsem obě dámy u snídaně. A tam rozpačitě jsem začala vykládat... Pí. Catt často vzpomíná na toto naše setkání a nejednou, představujíc mne svým přátelům, vypravovala své dojmy z něho. Že mne upřímně blaží, že byly nám příznivé a pro mne osobně lichotivé, nemusím zvláště zdůrazňovat. Obsah byl: Tak jsme byly s dr. Jacobs jaksi nespokojeny. Říkáme si právě: Odjíždíme a vlastně jsme českého národa vůbec nepoznaly. A v tom vejde mladá atd. dáma, plná enthusiasmu pro naši společnou věc... Od toho dne jsme patřily k Alianci. 892 Úryvek by si jistě zasloužil rozbor z hlediska sebeprezentace autorky i znaků zakladatelského mýtu, nicméně pro tuto kapitolu je důležitější jeho protiněmecký tón a pokračování, neboť VVPŽ se stal oficiálně členskou organizací Aliance nedlouho po popisovaném setkání, na kongresu Aliance v Amsterodamu (1908). Františka Plamínková tuto skutečnost komentovala slovy: Členy Aliance jsme byly samostatnými jako Čechy, přes úsilí Rakouska a narážky uherské, že utrhujeme Čechy z Rakouska-Uherska. Měly jsme býti reprezentovány podle těchto hlasů vídeňskou organizací jako byly Slovinky nebo Haličanky. 893 Problém byl v tom, že nejen podle těchto hlasů, ale podle pravidel Aliance, měla být každá země-stát zastupována jen jednou členskou organizací. A proto rakouská a 892 PLAMÍNKOVÁ, Mrs. Carrie Chapman Catt, s. 3. Srovnej příspěvek Carrie Ch. Catt v pamětní knize HONZÁKOVÁ, Kniha života, s PLAMÍNKOVÁ, Mrs. Carrie Chapman Catt, s. 3. Srovnej například University of Manchester, The John Rylands University Library, Women s Suffrage Movement Archives, International Woman Suffrage Alliance ( ). 268

269 uherská organizace zpochybňovaly legitimitu přijetí samostatného zástupce Čech. Jinými slovy, Františka Plamínková vlastně dosáhla toho, že představitelky Aliance, ať už úmyslně nebo nikoli, podpořily přijetím VVPŽ české národní zájmy a porušily vlastní pravidla hry. Jak však dokládají také níže uvedené příklady i další soudobé výzkumy, členství vázané na autonomní národní státy a zároveň nedůsledně uplatňovaná snaha o naprostou neutralitu v národnostních otázkách, od počátku ohrožovaly nejen smysl Aliance, ale mezinárodních ženských organizací vůbec. 894 Pakliže v době přijetí českého VVPŽ spíše latentně, ve dvacátých a třicátých letech 20. století byl jejich relativizující vliv patrný stále častěji. Až nakonec, v souvislosti s eskalací napětí v Palestině na konci třicátých let, přispěly k proměně snu o globálním sesterství v pouhou iluzi. 895 Jak vyplývá například z jednatelských zápisů Výboru Aliance, i ze zprávy Marie Wolfové o istanbulském kongresu, přijetí ukrajinského ženského sdružení bylo, po zjištění, že žijí mimo svou vlast a jsou organizovány v Polsku, 896 zpochybněno, právě s odvoláním na fakt, že by měly být zastupovány polskou národní organizací. 897 Naopak v případě Palestiny, podobně jako v Československu, Aliance dvojí členské zastoupení připustila. Roku 1923 byla přičleněna Palestinská židovská asociace pro rovná ženská práva, v roce 1935 pak, dokonce až po naléhání ze strany Aliance, přislíbila členství také Palestinská arabská ženská unie. 898 Přestože, podle závěrů Margot Badran Aliance nikdy meze státně vázaného členství nezpochybnila, [...] v libovolných případech udělovala výjimky. 899 A jakkoli jsme viděli, že Františka Plamínková i další zástupkyně českého liberálního feminismu zastávaly ve třicátých letech 20. století spíše prozápadní a demokratické postoje, můžeme se ptát, zda se nějakým způsobem, například při udělování takových výjimek nebo poukazování na nedemokratické zásahy imperiálních režimů, projevila jejich historická zkušenost 894 Srovnej RUPP, Challenging Imperialism in International Women's Organizations, WEBER, Unveiling Scheherazade: Feminist Orientalism in the International Alliance of Women, WEBER, Between Nationalism and Feminism. 895 Viz například BADRAN, M., Feminists, Islam, and Nation, s. 180n., 233n. WEBER, Making Common Cause?, s. 169n. 896 M. Wolfová zaznamenala jen skutečnost, že ukrajinská delegace byla zbavena možnosti vystupovat na Kongresu samostatně. Samostatné členství bylo řešeno později ve Výboru Aliance. NA, ŽNR, Aliance, k. č. 50, sl. Kongres Istanbul 1935, Marie Wolfová, Mezinárodní Aliance pro volební a občanská práva žen. Kongres Aliance dubna 1935 v Istanbulu. Podrobná zpráva o jednání kongresu, s Srovnej NA, ŽNR, Aliance, k. č. 50, sl. Kongres Istanbul 1935, IAW, Minutes of the Meetings of the Board held at Istanbul, April, WEBER, Making Common Cause?, s. 174 a 205n. 899 BADRAN, Feminists, Islam, and Nation, p

270 nevládnoucího národa z okraje Evropy, pro který byla odnepaměti charakteristická srdečná spolupráce mužů a žen. Například syrská delegátka Julia Tu ma Dimashqiya, podle Leily Rupp, na istanbulském kongresu zdůrazňovala, že v její zemi musí muži a ženy pro dosažení prosperity a svobody nezbytně spolupracovat: Ekonomická a politická situace v mé zemi je tak zoufalá, že je naprosto nemožné, abychom se, my ženy, cele soustředily výhradně na feministické otázky. 900 Přestože Marie Wolfová vystoupení syrské delegátky nezaznamenala, nasvědčoval by její zápis prvního vystoupení Uny Marson, že podobné názory nenechávala zcela bez povšimnutí. Navíc, v záznamu rozpravy, která následovala po přenášce Františky Plamínkové Žena v demokracii, se objevuje i noticka o dalším kritickém vystoupení Jamaičanky. Na adresu koloniálních pravidel řekla: Jamaika Jsou angl[ickou] kolonií. Vláda sestává z angl[ických] úř[edníků]. Jejich lidí jest nepatrně ve vládě. Muži i ženy mohou voliti dle výše plac[ených] daní, a často ani nevolí, říkají, že většina jest stejně z Anglie jmenována. Věří-li Anglie v demokracii, měla by jim dát nějakou účast ve vládě a umožniti jim, aby se k spoluvládě odborně připravili. Zatím bojují ze práva mužů. 901 Na druhou stranu, výše zmíněnou nemožnost samostatného zastoupení Ukrajiny na Kongresu komentovala Marie Wolfová slovy: Delegace jejich organizace [musí se tudíž] uváděti jako polská, právě tak jako v Československu jsou zástupkyně českých organizací a německé a obě delegace mají titul delegací československých. 902 Ač nemohla tušit, že jde v podstatě o otázku členství, nikoli jen menšinového zastoupení, je zřejmé, že potřeba nevládnoucího národa byla v tomto případě řešena z pozice národa již vládnoucího. Také hlubší nahlédnutí složitých mezi-národních propletenců, jež byly regulovány koloniálními či mandátními správami, bychom ve zprávě Marie Wolfové hledali marně. Una Marson ji pravděpodobně zaujala spíše svou jinakostí než politickým dosahem sdělovaného. Ze zprávy vyplývá, že v oblasti východních témat (například manželství dětí, postavení ženy v mandátních územích, otroctví) převzala 900 Cituje RUPP, Sexuality and Politics in the Early Twentieth Century, p Překlad HH. 901 NA, ŽNR, Aliance, k. č. 50, sl. Kongres Istanbul 1935, Marie Wolfová, Mezinárodní aliance pro volební a občanská práva žen. Kongres Aliance dubna 1935 v Istanbulu. Podrobná zpráva o jednání kongresu, s NA, ŽNR, Aliance, k. č. 50, sl. Kongres Istanbul 1935, Marie Wolfová, Mezinárodní aliance pro volební a občanská práva žen. Kongres Aliance dubna 1935 v Istanbulu. Podrobná zpráva o jednání kongresu, s

271 československá delegace stanoviska Aliance, respektive Kongresu. Příslušné rezoluce Marie Wolfová přeložila podle oficiálních dokumentů a ponechala bez komentáře. 903 V otázce asi nejspornějšího bodu Kongresu, tj. státní příslušnosti provdaných žen, měla československá delegace jiný názor než například Egypt. Egyptskou rezoluci proti kapitulačním výsadám však podpořila. 904 Přestože neměly rezoluce na mezinárodní politiku větší vliv, než členské organizace Aliance na své národní reprezentace v Ženevě, bylo by zajímavé zjistit, nakolik si delegátky například uvědomovaly potenciální dosah svých požadavků. Kongresové zprávy nám však odpověď na tuto otázku nenabízejí. Obecně lze říci, že československá delegace měla z hlediska témat, která hodlala na Kongresu řešit, jiné priority než zástupkyně nových organizací z východu. Do jisté míry, však zastávala také jiná stanoviska než představitelky západních sdružení. Nahlédneme-li do instrukcí pro delegátky ze dne 12. dubna 1935, jsou podklady tématicky seřazeny následujícím způsobem: statut, spojení MŽR s Aliancí, otázka práce žen v dolech, Malá ženská dohoda, ochrana demokracie, komise-volby. 905 Zatímco téma fúze dvou největších liberálních mezinárodních ženských organizací, vyplývající z potřeby úsporných opatření a pokusů koncentrovat síly světového ženského hnutí, bylo zcela v souladu s intencemi a dlouholetými snahami Františky Plamínkové, 906 návrh změny stanov, který doprovázel již přípravy na istanbulský kongres, byl pro ni, jak uvidíme dále, spíše nepříjemným překvapením. Otázka práce žen v dolech byla specifickým tématem, i když stanovisko delegace bylo poměrně jednoznačné: ženám mělo být ponecháno právo na svobodnou volbu povolání. 907 V případě Malé ženské dohody se jednalo o uspořádání příležitostné schůzky a případnou podporu rumunských 903 Tamtéž. Srovnej NA, ŽNR, Aliance, k. č. 50, sl. Kongres Istanbul 1935, Aliance internationale pour le suffrage et l action civique te politique de femmes. Programme du XIIe Congres, Yildiz Kösk, Istamboul, Turquie, 18 au 25 Avril 1935, s A dále v témže místě také Proofs of Reports submitted to the 12th Congress of the International Alliance of Women for Suffrage and Equal Citizenship. 904 NA, ŽNR, Aliance, k. č. 50, sl. Kongres Istanbul 1935, Marie Wolfová, Mezinárodní aliance pro volební a občanská práva žen. Kongres Aliance dubna 1935 v Istanbulu. Podrobná zpráva o jednání kongresu, s. 16. NA, ŽNR, Aliance, k. č. 50, sl. Istanbul 1935 Kongres Aliance, Zpráva M. Wolfové a Z. Potočkové F. Plamínkové ze dne 23. dubna 1935 (Istanbul), s NA, ŽNR, Aliance, k. č. 50, sl. Kongres Istanbul 1935, Informace pro delegátky do Istanbulu, 12. dubna 1935, č.j. 242-XI/I, s NA, ŽNR, Aliance, k. č. 50, sl. Kongres Istanbul 1935, Informace pro delegátky do Istanbulu, 12. dubna 1935, č.j. 242-XI/I, s Patrně i díky řešení tohoto tématu byl však k účasti přizván Ing. Theurer. Jakkoli se zatím jedná pouze o hypotézu, byl patrně báňským inženýrem, stejně jako jeho otec, prof. Josef Theurer ( ), hudebník a rektor vysoké školy báňské v Příbrami. 271

272 kandidátek při volbách do Výboru Aliance. K volbám se pak materiál vyjádřoval v tom smyslu, že by delegátky měly své návrhy telegraficky konzultovat s Františkou Plamínkovou. Rozbor sekce Postavení žen v různých politických systémech přinesly již předchozí řádky. Jak vyplývá také ze závěrečné zprávy Marie Wolfové, sloučení MŽR a Aliance bylo pro Františku Plamínkovou i pro ni osobně tématem číslo jedna. Jeho diskusím, jak v komisi, tak v plénu, je věnována pozornost v celé první pětina zprávy, přestože k úspěšnému řešení vlastně nedošlo. Františka Plamínková navrhovala sloučení organizací z úsporných a organizačních důvodů již v roce 1929, ale teprve krátce před istanbulským kongresem MŽR vyzvala Alianci, aby takovou možnost zvážila. Své vystoupení na obhajobu návrhu shrnula Marie Wolfová takto: Doporučujeme návrh, protože splynutí je u nás již prakticky provedeno a my vidíme, že v dobré spolupráci a jednotné frontě leží síla žen. Kdyby došlo k splynutí mezinárodních organizací, znamenalo by to pro nás úsporu práce, a proto, i z těchto důvodů, splynutí vítáme a doporučujeme. 908 Většina delegací, však přicházela ze zemí, kde také na národní úrovni existovaly dvě svébytné organizace konzervativní ženská rada a progresivní sdružení pro volební, resp. občanská práva žen. S návrhem proto nesouhlasily. A to ani tehdy, pokud by se řešení týkalo, jak uváděly některé představitelky Výboru Aliance, pouze splynutí organizací na nejvyšší úrovni. Na druhou stranu, úspora finančních nákladů a byrokracie byla do jisté míry lákavá pro všechny. Vznikl proto návrh možnosti fúze nebo užší spolupráce dále studovat ve společné komisi. 909 Otázka změny stanov je, alespoň z hlediska této práce, o něco zajímavější. Její řešení totiž odkrývá, že ani dvojdomé členství v Alianci, které do jisté míry respektovalo národnostní složení v jedné zemi, nemuselo být přijatelným řešením, pokud by se byla měla uplatnit zásada rovného, tj. paritního zastoupení obou stran. Problém, před který byla ŽNR, potažmo Františka Plamínková, před istanbulským Kongresem postavena, spočíval v nenadálé změně poměru zástupkyň, jež měly z celkového počtu 908 NA, ŽNR, Aliance, k. č. 50, sl. Kongres Istanbul 1935, Marie Wolfová, Mezinárodní aliance pro volební a občanská práva žen. Kongres Aliance dubna 1935 v Istanbulu. Podrobná zpráva o jednání kongresu, s. 7. Srovnej NA, ŽNR, Aliance, k. č. 50, sl. Kongres Istanbul 1935, IAW, Minutes of the Meetings of the Board held at Istanbul, April, 1935, NA, ŽNR, Aliance, k. č. 50, sl. Kongres Istanbul 1935, Marie Wolfová, Mezinárodní aliance pro volební a občanská práva žen. Kongres Aliance dubna 1935 v Istanbulu. Podrobná zpráva o jednání kongresu, s. 8. Srovnej NA, ŽNR, Aliance, k. č. 50, sl. Kongres Istanbul 1935, IAW, Minutes of the Meetings of the Board held at Istanbul, April, 1935, s

273 dvanácti delegátek vyslat VVPŽ, respektive ŽNR, a Frauenfortschritt. Podle materiálů, které zachycují česká stanoviska, existovala předběžná dohoda s pražským německým spolkem, že vyšle jednu zástupkyni a zbytek delegace budou tvořit členky VVPŽ, resp. ŽNR. Administrace Kongresu však předběhla oznámení o dohodě a každé organizaci zaslala po šesti legitimacích. 910 Vlastnoručně psaný koncept dopisu Františky Plamínkové shrnuje důvody, proč pokládala paritní zastoupení za nespravedlivé. Kromě základní argumentace je text zajímavý také proto, že dává nahlédnout do finanční situace ŽNR. Jak by se zobrazila změna stanov v mé zemi? Má organizace je velmi veliká a neobyčejně živá. Jsme reprezentantkami všeho ženského hnutí v Čsl. R. a máme též prestiž reprezentace. (Zajímalo by Vás jistě, milé dámy, vidět výroční koncert náš byl 18. tento měsíc v největším sále Prahy (na 3000 míst), kde jsou reprezentanti celého národa, světa politického i hospodářského a který nám vynese hrubého příjmu na Kčs, tj liber. To se vidí síla a prestiž organizace.) Druhá organizace je zcela přirozeně malá. Je to organizace menšinová a protože je složena téměř zcela z pražských členek a německá menšina v Praze je málo přes 4%, není početně silná. Máme úctu k práci, kterou mezi těmito ženami koná frauenfortschritt. Za tohoto stavu věci račte si představiti situaci, kdyby tato malá organizace měla totéž zastoupení na Kongresu jako desetitisícová organizace naše. Protože však při přátelském jednání frauenfortschritt sám napsal, že vyšle do Istanbulu 1 delegátku (a jednu náhradnici), nevyslal by jich asi více ani při novém znění stanov. Dnes máme možnost doplnit tedy delegaci my, protože jde o delegaci země. Podle návrhu změny, šlo by o reprezentaci organizace a není jistoty, že by organizace frauenfortschritt si přála býti námi reprezentována. Pak by Československo mělo 1+6=7 delegátek (na 15 ½ mil obyv.), zatímco země s daleko menším počtem obyv. a tedy i žen by měly delegace 12ti členné. Soudím, že je jasno, že jde o zásadní změnu zastoupení (zemí) a že pro některé snad obtíže nemůžeme bez velmi vážných debat vše rozhodnouti po písemné debatě NA, ŽNR, Aliance, k. č. 50, sl. Kongres Istanbul 1935, Informace pro delegátky do Istanbulu, 12. dubna 1935, č.j. 242-XI/I, s Podtrhla F. Plamínková. NA, ŽNR, Aliance, k. č. 50, sl. Kongres Istanbul 1935, Marie Wolfová, Mezinárodní Aliance pro volební a občanská práva žen. Kongres Aliance dubna 1935 v Istanbulu. Ručně psaný koncept dopisu F. Plamínkové výboru Aliance (b.d.) vložený do Podrobná zprávy o jednání kongresu. 273

274 Situace před Kongresem byla nakonec, díky osobnímu zásahu předsedkyně Aliance, vyřešena ve prospěch ŽNR. 912 A jak dokládá zpráva Marie Wolfové, ani kongresové jednání stanovy nezměnilo, neboť zůstal v platnosti odstavec, který stanoví, že delegátky budou rozděleny mezi sdružené organizace v počtu podle významu a činnosti organizace ve vztahu k Alianci. 913 Avšak nezbytnost obhájit své pozice, odkryla další rozměr postavení ŽNR, respektive její předsedkyně na (mezi)národním fóru. V porovnání s výše popsaným rozhodováním Aliance o přidružení nových členů, respektive nezasahování do národnostních otázek, je zřejmé, že ani na mezinárodní, ani na národní úrovni, nebyly demokratické principy, od nichž Aliance, respektive ŽNR, odvozovala nejen své politické cíle, ale také svou činnost, uplatňovány vždy ideálně a zcela konzistentně. Zároveň se zdá, že představitelky Aliance, včetně Františky Plamínkové, usilovaly v rámci daných možností spíše o (mezi)národní a demokraticky vedenou diskusi, než o dosažní (nad)národního ženského snu za každou cenu a bez ohledu na prostředky. Radost nad tím, že západ evropský a střed podaly si ruce s východem 914 shrnutí Ze závěrů Charlotte Weber vyplynulo, že v období mezi dvěma světovými válkami se západní feminismus na rozdíl od tradičního orientalismu, za jehož ženskou variantu bývá občas považován nevyznačoval ani zjevnými projevy rasismu, ani nepřátelstvím vůči islámu. 915 Podle Charlotte Weber byly západní feministky ovlivněny spíše idejemi kulturního internacionalismu a své postoje, potažmo boj za práva žen, zakládaly na víře v univerzální platnost evropských liberálních hodnot, respektive všeobecnou uplatnitelnost západních standardů společenského vývoje. 916 Některé předpoklady, na nichž byl takový feministicko-orientalistický diskurz založen, navíc podle jejích 912 NA, ŽNR, Aliance, k. č. 50, sl. Kongres Istanbul 1935, Informace pro delegátky do Istanbulu, 12. dubna 1935, č.j. 242-XI/I, s NA, ŽNR, Aliance, k. č. 50, sl. Kongres Istanbul 1935, Marie Wolfová, Mezinárodní Aliance pro volební a občanská práva žen. Kongres Aliance dubna 1935 v Istanbulu. Podrobná zpráva o jednání kongresu, s NA, ŽNR, Aliance, k. č. 50, sl. Kongres Istanbul 1935, Informace pro delegátky do Istanbulu, 12. dubna 1935, č.j. 242-XI/I, s. 1, psáno strojem na průklepovém papíře s rukopisnými poznámkami. 915 Srovnej SAID, Orientalismus. Viz také předchozí kapitoly předkládané práce. 916 Srovnej PIERSON, Nations: Gendered, Racialized, Crossed With Empire. 274

275 zjištění, sdílely také představitelky blízkovýchodního feminismu: Přizpůsobily [si] liberální ideje národní suverenity a lineárního vývoje. Na jejich základě pak formulovaly autonomní představu feminismu, která zároveň narušovala i podporovala jejich loajalitu s mužskou částí národní komunity. 917 Jak naznačuje marginální poznámka v jedné z českých zpráv z istanbulského kongresu, pnutí mezi národněpolitickou a ženskou loajalitou, však bylo charakteristické také pro situaci feministek na okraji Evropy. Poznámka Zdenky Potočkové a Marie Wolfové se týkala referátu polské delegátky: Poměry podobné jako u nás. Teoreticky plná rovnost ústavou zaručená, prakticky nedodržována. 918 Zkušenost nerovného zacházení a snaha, v zájmu modernizace (národní) společnosti, vzniku takových zkušeností zabránit, vytvářela základ pro mezinárodní solidaritu těch, které byly na základě pohlaví z politického i občanského života, byť třeba jen neformálně, vylučovány. 919 Právě na kongresu v Istanbulu dosáhlo meziválečné feministické hnutí ve smyslu sdílení společné touhy po odstranění rozmanitých forem diskriminace jednoho ze svých vrcholů. Rozdílnost názorů a zároveň jednota cílů, tak vyjádřila dojem z jednání v sekci Východ a Západ ve spolupráci egyptská delegátka Saiza Nabaráwí. 920 Mluvčí z východních i západních zemí proklamovaly na Kongresu, také podle československé delegátky Marie Černé, víru v možnost překonávat národní, kulturní i náboženské rozdíly ve jménu osvobození žen, jež znamená posilnění míru pro rozkvět humanity. 921 Jak upozornila Charlotte Weber, všeobecně sdílený optimismus byl založen na představě moderních hodnot, jakožto univerzálních, na něž neměla ani jedna strana monopol. Díky tomu neztratil pojem vzájemného sesterství pro meziválečné feministky nikdy reálný význam, přestože, jak se mělo později ukázat, představoval jen velmi křehký základ solidarity mezi Východem a Západem. Problém nebyl, podle Charlotte Weber, v idejích, ale v různém chápání závazků, které z nich plynuly: Zatímco západní feministky se často dovolávaly své odpovědnosti za vedení méně šťastných 917 Zvýraznila a přeložila HH. WEBER, Making Common Cause?, p. ii iii. 918 NA, ŽNR, Aliance, k. č. 50, sl. Istanbul 1935 Kongres Aliance, Zpráva M. Wolfové a Z. Potočkové F. Plamínkové ze dne 23. dubna 1935 (Istanbul), s Srovnej BLOM, I., Gender and Nation in International Comparison, p Cituje WEBER, Making Common Cause?, s Přeložila HH. 921 NA, fond ŽNR, Aliance, k. č. 50, sl. Istanbul 1935 Kongres Aliance, Tisková zpráva XII. Congres de l Alliance interantionale des Femmes, Istanbul, avril 1935, s

276 sester, jejich blízkovýchodní protějšky vyhledávaly sesterskou pomoc západních žen v době boje proti kolonialismu. 922 Viděli jsme výše, že také Marie Wolfová obdobné hlasy na Kongresu zaznamenala. Avšak, rozbor dalších pramenů z fondu ŽNR naznačil, že priority a horizonty československých delegátek v Istanbulu, se do určité míry, s prioritami a horizonty ostatních sester míjely. Lhostejno, zda reprezentovaly západní či východní stanoviska. Vrátíme-li se nyní k celkovému zhodnocení československých pozic v rámci Aliance v roce 1935, můžeme říci, že se na istanbulském kongresu zúročila řada předchozích investic. Předně, aktivní a dlouholetá činnost Františky Plamínkové, která se účastnila jak pracovních jednání Výboru, tak dbala na odpovídající reprezentaci Československa. Na mezinárodním fóru však získala nejen proto značné renomé. Zdenka Potočková a Marie Wolfová, například, ve výše citované zprávě ze dne 23. dubna 1935, zaznamenaly vystoupení francouzské feministky Cecile Brunschwig: Doporučuje spolupráci intel[igentních] žen feministek v polit[ických] stranách a jako příklad, co zmůže osobnost ženy-feministky, uvádí příklad pí. senát[orky] F. F. Plamínkové, místopředs[edkyně] Aliance. (Hlučný potlesk.) 923 Také na základě blahopřejných statí v Knize života (1935) lze uzavřít, že si do příkladné osobnosti Františky Plamínkové, promítalo i mnoho dalších západních feministek představy o úspěších, kterých může žena v demokratickém režimu dosáhnout. Od společensky prospěšné práce až po reálnou participaci na politické moci. K přílišné idealizaci Františky Plamínkové však, patrně i díky jejím zcela pragmatickým skutkům, nikdy nedošlo. Příliš dobře totiž věděla, že k uskutečňování bohulibých záměrů jsou zapotřebí dostatečné finanční prostředky. V tomto směru se prominentní výroční koncerty ŽNR, zaštiťované od roku 1929 prezidentem republiky, 924 ukázaly nejen jako prozíravý tah ve smyslu národní propagace ženského hnutí, ale také jako jedinečný zdroj financí, který umožnil aktivně rozvíjet mimořádnou zahraniční agendu. Jak dokládají také jednatelské zápisy Výboru Aliance, československé sdružení nemělo, ani v době hospodářské krize, problémy s úhradou členských příspěvků, ať už pravidelných nebo 922 WEBER, Making Common Cause?, p. iii. Přeložila HH. 923 NA, ŽNR, Aliance, k. č. 50, sl. Istanbul 1935 Kongres Aliance, Zpráva M. Wolfové a Z. Potočkové F. Plamínkové ze dne 23. dubna 1935 (Istanbul), s BUREŠOVÁ Proměny společenského postavení českých žen v první polovině 20. století,s

277 mimořádných. 925 Naopak, i v tomto ohledu mohlo být příkladem. Františka Plamínková mu skrze solventnost zajistila na mezinárodním poli silné postavení. Zároveň je však třeba zdůraznit, že nikdy nepatřila k feministkám-mecenáškám, které reprezentovaly vlastní (altruistické) zájmy spíše než domovské ženské hnutí. Také přístup zvolený československou senátorkou měl pochopitelně své limity. Prioritou pro ni byla, tak jako v časech komunální politiky, osobní účast na zahraničních jednáních. Díky výrazným osobnostním předpokladům a činorodosti byla dlouho schopná dostát rozsáhlým mezinárodním závazkům téměř sama. Avšak, právě proto, zdá se, zanedbávala budování personální kapacity ŽNR. Přestože pro potřeby vyřizování mezinárodní agendy vznikl odbor Styk s cizinou, některé dokumenty naznačují, že ještě koncem dvacátých let vyvíjel poměrně omezenou činnost. V té době nejen Františka Plamínková, ale také renomé československého feminismu, vděčily za mnohé pouhé hrstce bankovních úřednic a učitelek jazyků. Většinou zcela nezištně a na poslední chvíli překládaly korespondenci i projevy. 926 Je však otázkou, kterou bude třeba v budoucnu ještě řešit, zda to byl pouze důsledek individualismu či dominantního vystupování Františky Plamínkové. Nebo, zda existovaly i další důvody, proč se teprve počátkem třicátých let 20. století zapojil do činnosti odboru dostatek jazykově i odborně zdatných žen, které byly ochotny ŽNR v zahraničí reprezentovat. Je však zřejmé, že v polovině třicátých let 20. století už byla situace o poznání jiná. Přestože se ani Františka Plamínková, ani řada jejích předních spolupracovnic istanbulského kongresu nakonec nezúčastnila, měla ŽNR již dostatek náhradnic, tj. kompetentních členek jednotlivých odborů, které se orientovaly nejen ve fungování ženského hnutí, ale také v řadě otázek mezinárodního práva. Navíc, jak dokládají výše citované instrukce pro delegátky ze dne 12. dubna 1935, nic podstatného nebylo ponecháno náhodě. Delegátky měly předem rozděleny jak pracovní úkoly v komisích (například tiskové, volební, Morálka, Zákony, Mír, Práce), tak reprezentační úlohy. 925 Viz například: Ve smyslu Vašich instrukcí slíbily jsme opět po 4 na tři roky 1936, 1937 a 1938, vedle norm. roč. přísp. à 2. Bylo to se zvlášt. díky pí. von Velsen kvitováno On a dit Magnifique! Sešlo se bude po 3 roky. Podle NA, ŽNR, Aliance, k. č. 50, sl. Istanbul 1935 Kongres Aliance, Zpráva M. Wolfové a Z. Potočkové F. Plamínkové ze dne 23. dubna 1935 (Istanbul), s Viz blíže NA, ŽNR, Styk s cizinou, , k. č

278 Pí Potočková bude vedoucí delegace, bude držet úřední hodiny. Nejpozději 1 hod před zasedáním budou dámy se raditi (v místnosti kongresu). Paní Gabrielová bude reprezentovati Ženskou národní radu. Paní Wolfová bude reprezentovati Výbor pro volební právo žen. Paní ředitelka Hrdinová promluví na zahájení. Ve své řeči bude blahopřáti Turkyním k získání volebního práva za národ, ze předsedkyni stálé mezinárodní komise pro volební právo žen pí Plamínkovou. Pí Wolfová učiní projev na konci zasedání, bude-li míti k tomu příležitost. Poděkuje za přijetí, vysloví uznání jejich práci a radost nad tím, že západ a střed podaly si ruce s východem a že se těšíme na další spolupráci. 927 Kandidatura a úspěšná volba Marie Wolfové pak naznačují, proč se Františka Plamínková v roce 1935 istanbulského kongresu již účastnit nemusela ani ze středoevropského hlediska. Jak dokládá citovaná zpráva Zdenky Potočkové a Marie Wolfové, výzva ke kandidatuře formální zástupkyně VVPŽ, přišla ze strany Mileny Atanaskovič, dlouholeté představitelky jugoslávských feministek ve Výboru Aliance i v Malé ženské dohodě: Přišla paní Atanaskovič a sdělila pí. Červené a Potočkové, že Board [tj. Výbor Aliance] si přeje, aby se volila mladší žena a navrhla mne. Byla jsem zvolena jako poslední. Navrhla mne Jugoslávie, Řecko, Rumunsko, naši, volily též Bulharky a další, co mne osobně znaly. 928 Je zřejmé, že v tomto ohledu znamenala volba druhé československé zástupkyně do Výboru Aliance jednak stvrzení nástupnictví Marie Wolfové, jednak posílení pozic mezi asociacemi z okraje Evropy. Kromě Jugoslávie a Bulharska, jež měly po jedné zástupkyni, se žádné další delegaci totiž nepodařilo posty ve Výboru obhájit. Nabízí se však otázka, jakou šanci měla mít pětinová perspektiva z okraje Evropy, které vévodil československý tandem, do budoucna. A jakkoli je kladení takové otázky z historického hlediska na pováženou, není důvod, si ji alespoň hypoteticky nepoložit. Na první pohled se totiž zdá, že ve druhé polovině třicátých let nastala právě pro takovou perspektivu, alespoň teoreticky, ta nejpříhodnější doba. Jak doložila Charlotte 927 Zvýraznila HH. NA, ŽNR, Aliance, k. č. 50, sl. Kongres Istanbul 1935, Informace pro delegátky do Istanbulu, 12. dubna 1935, č.j. 242-XI/I, s Zvýraznila HH. NA, ŽNR, Aliance, k. č. 50, sl. Istanbul 1935 Kongres Aliance, Zpráva M. Wolfové a Z. Potočkové F. Plamínkové ze dne 23. dubna 1935 (Istanbul), s

279 Weber, otázka Palestiny [tehdy] odkryla fundamentální rozpory, na nichž byla jednota [Aliance] budována, a kolem ní se, za celou dobu nejostřeji, vyhranily orientalismus západních feministek, na straně jedné, a nacionalismus blízkovýchodních feministek, na straně druhé. 929 Můžeme se tudíž ptát, jak do těchto sporů například představitelky československého ženského hnutí zasáhly. Avšak, uvážíme-li eskalaci válečného napětí ve středoevropském prostoru, bude tato otázka spíše zkoumat, zda měly vůbec potřebu, neřku-li reálnou šanci, takové spory řešit. Je zřejmé, že se tak dotkneme nejen jednoho z nejzazších horizontů předkládané práce, ale také jednoho z jejích výchozích bodů. Připomeňme, že článek Azizy M. Brikciusové O životě arabských moslimských žen, který jsme citovali již v úvodu, vyšel v roce 1938 a začínal slovy: Orient v poslední době přišel u nás v Československu takřka do módy, neboť se velmi často o něm mluví a píše. Je to přirozeně hlavně výsledkem a zásluhou, a to velmi zhusta, důležitých politických událostí, kterými východ oplývá zejména v poslední desetiletí a které velmi často zasahují svým odleskem až do našich evropských zemí. 930 I když můžeme diskutovat nakolik okrajově nebo vážně citát naznačuje, že ve druhé polovině třicátých let 20. století bylo téma blízkovýchodních politických událostí přítomno i v českém (ženském) světě. Zohledníme-li především statistiky, je zřejmé, že se jednalo o téma marginální. Například muslimská komunita, která vznikla na přelomu let pro potřeby věřících v českých zemích, měla v Praze asi sedm stovek členů. Z toho však pouze deset bylo Čechů a neznámo kolik jejich sympatizujících rodinných příslušníků. 931 Zaměříme-li se však na argumentaci jednoho z nich, manžela autorky citovaného úryvku, ukáže se, že zejména v době okupace Československa, mohlo jít o téma velmi závažné. Jeden z iniciátorů a předních aktérů obce, konvertita Mohamed A. Brikcius, sdílel, podle Miloše Mendela, naivní přesvědčení části Arabů a dalších muslimů, že Německo je zbaví západního kolonialismu, marxismu a světového sionistického spiknutí. 932 Tyto názory neváhal Mohamed A. Brikcius publikovat na stránkách Vlajky, nebo zpravodaje české muslimské obce Hlas. A přestože, jak jsme slyšeli výše, proti němu nebylo ještě v roce 1937 v ohledu mravním 929 WEBER, Making Common Cause?, p. iii Zvýraznila HH. BRIKCIUSOVÁ, O životě arabských moslimských žen, s MENDEL a kol., Islám v srdci Evropy, s MENDEL a kol., Islám v srdci Evropy, s

280 ani politickém námitek, v roce 1946 byl podle malého retribučního dekretu za provinění proti národní cti v době okupace odsouzen na osm let odnětí svobody. 933 Na konkrétním českém příkladu je tak možné ilustrovat důsledky neporozumění faktu, že slovy Miloše Mendela muslimové programově nenapadaly židovský původ svých spoluobčanů a už vůbec ne judaismus jako náboženství. Svou kritiku spojovali výhradně s politickou praxí sionismu v britském mandátním území Palestina. 934 V případě mezinárodního ženského hnutí, zdá se, přineslo takové neporozumění rozkol mezi východní a západní stoupenkyně ženských práv. Závěrečný přehled naznačuje, jak se situace vyvíjela na půdě Aliance a nakolik se dotkla středové pozice československého sdružení, respektive jeho hlavní představitelky. Podle zjištění Charlotte Weber, ale také Margot Badran, 935 přerušila Aliance velmi brzy poté, co sama připojení na istanbulském kongresu slavnostně přivítala, kontakty s palestinsko-arabským feministickým sdružením. Vzájemné vztahy komplikovaly arabské vzpoury v Palestině v letech , formálně však byla asociace vyškrtnuta proto, že nikdy nezaplatila členské poplatky. 936 Spor o vyjádření, respektive nevyjádření, podpory arabským ženám v Palestině neboli upozornění na negativní důsledky židovského přistěhovalectví a útlak arabské populace ze strany britské správy se stal v době vrcholící předválečné krize v Evropě, příčinou rozkolu mezi západními představitelkami Aliance a Hudou Ša c ráwí, která se ujala role mluvčí (pan)arabských národních zájmů. 937 Výbor Aliance se opakovaně odvolával na neutralitu v národnostních sporech. Avšak, mediální podpora Československu, kterou projevil jak po mnichovském diktátu, tak i po okupaci, vyjevila jeho očividnou nedůslednost. Egyptské feministky na ni neváhaly upozornit a vyjádření podpory Československu kritizovaly. 938 Spor pak 933 MENDEL a kol., Islám v srdci Evropy, s. 357, MENDEL a kol., Islám v srdci Evropy, s Podrobněji WEBER, Making Common Cause?, BADRAN, Feminists, Islam, and Nation. 936 Podle Fawcett Library, IAW Papers, Minutes of the Meeting of the Board in Geneva (10-12 September 1937) cituje WEBER, Making Common Cause?, s V roce 1938 pořádala EFU v Káhiře Konferenci na obranu Palestiny, které se zúčastnily zástupkyně pěti arabských zemí a Iránu, přičemž vyjádřily vůli, aby H. Ša c ráwí na mezinárodních fórech zájmy palestinských Arabek hájila. In WEBER, Making Common Cause?, s Blíže viz WEBER, Making Common Cause?, s. 205n. 280

281 vyvrcholil v červenci 1939 na kongresu Aliance v Kodani. Když Výbor, na základě žádosti maďarského sdružení, projevil vůli vydat prohlášení proti projevům antisemitismu, a zároveň znovu odmítl stranit čistě národním zájmům arabských žen v Palestině, Huda Ša c ráwí pohrozila složením mandátu. 939 V plénu se posléze rozhořela vášnivá debata nad tím, jak formulovat neutrální rezoluci o imigraci a emigraci, která by byla přijatelná pro egyptsko-arabskou i palestinsko-židovskou delegaci. Vzpomínka Margery Corbett Ashby dokládá, že na kodaňském kongresu byla i Františka Plamínková. A také pro ni, jak se domnívaly její přítelkyně ze západu, měla být, vzhledem k politickým okolnostem, otázka uprchlictví na prvním místě. Podle předsedkyně Aliance tehdy představitelka těžce zkoušené země, dostala řadu nabídek k hostování v cizině. A každá z přítomných asociací by si, podle ní, byla bývala pokládala za čest přijmout ji za svého hosta. 940 I když o tom můžeme v případě EFU mírně pochybovat, je zřejmé, že by šlo jen o teoretické hnidopišství. Také na kodaňském kongresu se totiž priority a horizonty Františky Plamínkové s úvahami a směřováním jejích východních i západních sester rozešly. Bylo lhostejno, zda a odkud nabídka na hostování přišla, můžeme si být téměř stoprocentně jisti, že by ji odmítla. Neboť, slovy Margery Corbett Ashby, ani za cenu záchrany vlastního života, nemohla opustit svůj vlastní národ, který potřeboval její příklad, odvahu a víru Podle Fawcett Library, IAW Papers, Minutes of the Meeting of the Board in Copenhagen (6-7 July 1939) cituje WEBER, Making Common Cause?, s Margery CORBETT ASHBY, We were proud of her, in COUNCIL, In Memory of Františka Plamínková, s Tamtéž. 281

282 Vzpomínky na Orient II Kongres Istanbul 1935 prameny z fondu Ženské národní rady a jejich limity Ze závěrečné případové studie, jejímž cílem bylo zkoumat možnosti rozšíření pramenné základny směrem k institucionálním archivům vyplynulo, že fond ŽNR v Národním archivu v Praze skýtá pro studium českých ženských reflexí Orientu v dobovém mezinárodním kontextu velké možnosti. 942 Zároveň, je však díky uvedené studii zřejmé, že i tak bohatý zdroj informací, má z hlediska daného tématu nezbytné limity. Úkolem poslední kapitoly předkládané práce je proto shrnout výsledky případové studie a upozornit na badatelské možnosti i omezení, na něž poukázala. V první řadě vyšlo najevo, že díky mimořádné participaci Františky Plamínkové na práci řady mezinárodních ženských organizací v meziválečném období, může být dnes také fond ŽNR zajímavý nejen pro domácí, ale také zahraniční badatele. Výše uvedená studie čerpala například ze zápisů z jednání výkonného výboru Aliance, 943 ale k dispozici je také korespondence Františky Plamínkové s představitelkami mezinárodních sdružení. 944 Jednací řečí, kterou si ŽNR zvolila pro komunikaci s mezinárodními organizacemi, byla francouzština. Zápisy, stejně jako například kongresové materiály nebo oficiální korespondence, však byly obvykle vedeny dvojjazyčně, anglicky a francouzsky. 945 Na istanbulském kongresu, jehož průběh jsme sledovali výše, obsahoval tištěný program, včetně návrhů základních rezolucí, také německé překlady. 946 Příklad interpretace dopisu, který byl nalezen v tureckém soukromém archivu rodiny Davazových, 947 naznačuje, že mimořádný mezinárodní archiv ŽNR v Praze, může 942 Popis fondu viz JANÍKOVÁ, Inventář fondu Ženská národní rada ( ). 943 Viz příslušné zápisy in NA, ŽNR, Aliance, k. č Viz například NA, fond ŽNR, Výbor pro volební právo žen ( ),, k. č. 15, korespondence. 945 Viz příslušné zápisy in NA, ŽNR, Aliance, k. č NA, ŽNR, Aliance, k. č. 50, sl. Kongres Istanbul 1935, Aliance internationale pour le suffrage et l action civique te politique de femmes. Programme du XIIe Congres, Yildiz Kösk, Istamboul, Turquie, 18 au 25 Avril Dopis C. Brunschvig N. Davaz ze dne 23.ledna 1935 (Paříž) cituje DAVAZ-MARDIN, The Women s Library in Istanbul, s

283 přispět nejen k bádání o kontaktech v rámci středoevropského, respektive západního ženského hnutí, ale nabízí, právě díky účasti československých feministek na kongresu Aliance v Istanbulu v mezním roce 1935, podklady i pro dějiny tureckého ženského hnutí. Jak vyplynulo z pojednání výše, Turecká ženská unie byla nedlouho po skončení istanbulského kongresu rozpuštěna a vzhledem k politické situaci v zemi došlo k obnově hnutí až po téměř padesáti letech. Teprve na sklonku devadesátých let 20. století pak byla v Istanbulu založena příslušná paměťová instituce, jejímž úkolem je vyhledávat, sbírat, archivovat a zkoumat dokumenty k dějinám tureckého ženského hnutí, doposud rozptýlené především v soukromých archivech. V tomto ohledu by tedy mohla být mezinárodní spolupráce přínosná zejména pro tureckou stranu, neboť archiv ŽNR nabízí poměrně bohatou dokumentaci přípravy i průběhu istanbulského kongresu. A je třeba zdůraznit, že zejména díky zprávě Marie Wolfové, poskytují tyto dokumenty také originální interpretační hledisko, které například v rozsáhlém kongresovém archivu v Sophia Smith Collection (Northampton, Massachusetts, USA), nenajdeme. 948 Avšak, také ve sbírce Ženské knihovny v Istanbulu se již nacházejí, alespoň podle dostupných zpráv, prameny, které mohou být důležité pro české bádání, například pro doložení účasti československé delegace na akcích Kongresu. 949 Na druhou stranu, násilná likvidace ŽNR v roce 1941 se pochopitelně dotkla také archivního fondu a to, jak z hlediska dochování archiválií, tak z hlediska obsahového. Navíc, jak dokládá například pojednání Věry Bednářové České ženské hnutí do roku 1948 (1991), poválečné poměry a nástup komunistické diktatury, i přes značnou snahu bývalých představitelek v čele s Miladou Horákovou, obnovení činnosti liberálně demokratického středostavovského ženského sdružení znemožnily. 950 Přerušeny byly také oficiální mezinárodní kontakty, i když nástupnická organizace ŽNR, Rada československých žen (RČŽ), se v roce 1946 ještě podílela na vzniku nové Demokratické federace žen (Paříž) a v únoru 1947 upořádala první setkání této 948 Popis fondu viz Smith College Archive, Sophia Smith Collection (SSC), International Alliance of Women Records ( ) [online] Five College Archives and Manusript Collections. Available from: < května 2011]. 949 Například pamětní zápisník z výletu na Bospor. Podrobněji viz DAVAZ-MARDIN, The Women s Library in Istanbul, s Z hlediska pobytu československých feministek v Istanbulu však bude třeba zkoumat také další domácí institucionální archivy, například příslušné fondy Ministerstva zahraničních věcí (delegátky byly cestou i na místě v kontaktu s čsl. zastupitelskými úřady) nebo Policejního ředitelství v Praze (vyřizování pasů apod.). 950 Viz JANÍKOVÁ, Inventář fondu Ženská národní rada ( ). Srovnej Věra BEDNÁŘOVÁ, České ženské hnutí do roku 1948, Český časopis historický, 1991, 89/2, s

284 organizace v Praze. 951 O rok později, dne 25. února 1948, byl však také na mimořádné schůzi pražského ústředí RČŽ proveden mocenský převrat, který vedl jednak k likvidaci spolkové základny (1949), jednak k formálnímu sloučení do Československého svazu žen (1950). 952 Nová doba přinesla i novou interpretaci. Nálepka buržoazně nacionalistického hnutí, zneužívaného hrstkou vyvolených, mimo jiné, k uplatňování svých zahraničně politických ambicí, 953 zatížila na pětadvacet let každý přístup do fondu ŽNR vědomím, že jde o činnost nežádoucí. 954 I proto je v dnešní době nejen žádoucí prameny z činnosti ŽNR zkoumat, ale rozšířit výzkumy také západním směrem. Zejména do Velké Británie a Spojených států amerických, kde se dochovaly institucionální archivy mezinárodních sdružení, resp. osobní archivy jejich představitelek. Nejenže s nimi spolupracovala meziválečná ŽNR, ale představovaly nejdůležitější partnerské organizace pro její exilovou obdobu, Council of Czechoslovak Women in Great Britain, která uchovávala kontinuitu sdružení za druhé světové války. 955 V případe Aliance, jak dokládá také práce Charlotte Weber, jsou klíčové fondy k dispozici ve výše zmíněném archivu Sophia Smith Collection, kde je zároveň umístěn fond Josephine Schain, a dále ve Fawcett Library na London Guildhall University (Londýn, Velká Británie), kde se nachází také písemná pozůstalost dlouholeté předsedkyně Aliance, Margery Corbett Ashby. 956 Prameny dokládající kooperaci VVPŽ s Aliancí v letech , tj. ještě před vznikem ŽNR, jsou uloženy například také v archivu univerzitní knihovny v Manchesteru. 957 Osobní archiv první 951 Viz BEDNÁŘOVÁ, České ženské hnutí do roku 1948, s Autorka odkazuje zejména na prameny uložené ve Státním oblastním archivu v Brně. Řada pramenů však bude, po skončení zákonné ochranné lhůty, patrně dostupná také v její písemné pozůstalosti v Archivu města Brna. Viz blíže kapitola II./ Viz BEDNÁŘOVÁ, České ženské hnutí do roku 1948, s Viz JANÍKOVÁ, Inventář fondu Ženská národní rada ( ). 954 Srovnej například pojednání J. Horského o determinujících vlivech pojmosloví a kultury oboru na výběr a zpracování historických témat. Viz HORSKÝ, J. Dějepisectví mezi vědou a vyprávěním, s. 31n. 955 BEDNÁŘOVÁ, České ženské hnutí do roku 1948, s Srovnej například připomínku F. Plamínkové k prvnímu výročí její násilné smrti, COUNCIL of Czechoslovak Women in Great Britain, In Memory of Františka Plamínková, London, WEBER, Making Common Cause?, s University of Manchester, The John Rylands University Library, Women s Suffrage Movement Archives, International Woman Suffrage Alliance ( ). 284

285 předsedkyně Aliance, Carrie Chapman Catt, je uložen v Library of Congress (Washington, D.C., USA). 958 Jakkoli autorky, které se zabývají blízkovýchodními ženskými studii, již do určité míry vytěžily a v angličtině zpřístupnily například informace z egyptských archivů, bylo by jistě zajímavé prozkoumat také tyto zdroje, abychom například zjistili, jaké ohlasy měl československý feminismus v Egyptě v době před vyhrocením sporů mezi východními a západními představitelkami ženských hnutí. Takový výzkum se však neobejde bez mezinárodní spolupráce a znalosti arabštiny. I když, jak jsme viděli výše, například hlavní zpravodaj EFU, časopis L Egyptienne, byl publikován ve francouzštině, 959 takže jeho první (pracovní) obsahová analýza by mohla být vedena i jen se znalostí základních egyptských reálií. Zaměříme-li se na prameny, které jsou dostupné v českých archivech, ukázala případová studie věnovaná istanbulské výpravě československých feministek, že v tomto případě bylo z dnešního hlediska štěstím, že se Františka Plamínková účastnila kongresových příprav, avšak, na Kongresu samém nebyla. Nezbytnost zaznamenat pro paní senátorku kongresová jednání, ať už v pracovních komisích, plénech nebo ve výkonném výboru, vedla ke vzniku jedinečného souboru pramenů. 960 Nejenže umožňují sledovat průběh Kongresu den po dni, ale díky průběžnému zasílání zpráv již z Istanbulu, dovolují sledovat také vývoj interpretací některých událostí. Výše citovaná závěrečná zpráva Marie Wolfové vznikala až s měsíčním odstupem, 961 a tak bylo možné porovnávat její hodnocení a závěry, například s aktuální zprávou ze dne 23. dubna 1935, na níž se podílela také vedoucí delegace, Zdenka Potočková. 962 Nebo oficiálním zápisem z jednání výkonného Výboru Aliance. 963 K dispozici jsou však také 958 Podle Ch. Weber by však měl být dostupný na mikrofilmech. Viz WEBER, Making Common Cause?, s Viz například BADRAN, M., Feminists, Islam, and Nation, s Podle Souborného katalogu ČR by měly být ročníky časopisu L Egyptienne k dosažení v knihovně Filosofické fakulty UK v Praze, nicméně hledání v příslušných univerzitních databázích tuto skutečnost zatím nepotvrdilo. Záznam je pravděpodobně ve zpracování HH. 960 Viz blíže NA, ŽNR, Aliance, k. č. 50, sl. Kongres Istanbul NA, ŽNR, Aliance, k. č. 50, sl. Kongres Istanbul 1935, Marie Wolfová, Mezinárodní Aliance pro volební a občanská práva žen. Kongres Aliance dubna 1935 v Istanbulu. Podrobná zpráva o jednání kongresu, 43 s. 962 NA, ŽNR, Aliance, k. č. 50, sl. Istanbul 1935 Kongres Aliance, Zpráva M. Wolfové a Z. Potočkové F. Plamínkové ze dne 23. dubna 1935 (Istanbul). 963 NA, ŽNR, Aliance, k. č. 50, sl. Kongres Istanbul 1935, IAW, Minutes of the Meetings of the Board held at Istanbul, April,

286 dílčí závěrečná zpráva Marie Hrdinové, 964 marginální poznámky v programu sekretářky ŽNR, Anny Červené, 965 nebo originál výše citované tiskové zprávy, kterou připravila Marie Černá. 966 Vzhledem k tématu byly v případové studii minimálně využívány například materiály dokládající předkongresovou přípravu v Československu (zápisy o schůzích, organizační korespondence ze strany kanceláře Aliance apod.). Na jejich významu pro další bádání to však nic nemění. Podobně se studie mohla jen dotknout také kongresových materiálů (například pracovních kopií rezolucí, tištěných brožur shrnujících zprávy o činnosti jednotlivých komisí Aliance, respektive členských asociací). 967 Přesto, i tak informačně bohatý fond, jakým se ukázal být mezinárodní archiv ŽNR dokládající kontakty s Aliancí v roce 1935, má své limity. Co se týče osobních historií, které jsou důležitým klíčem k interpretaci pramenů, nabízí uvedený fond, z logiky věci, jen indicie. Z hlediska osobních vzpomínek se proto ukázalo jako nosné, doplnit sekretářské zápisy alespoň statěmi publikovanými ve spolkovém časopise Ženská rada. Kromě citovaného článku Josefy Hrdinové, 968 vyšel již v roce 1935, pod pseudonymem Emile Bouéry, v Besídce posledního čísla text s názvem Na okraj mezinárodního ženského kongresu. Istanbul. 969 Fotografie a pamětní album pak v průběhu času doputovaly do osobního fondu Františky Plamínkové, který je uložen v Archivu Národního muzea v Praze. 970 Limity institucionálního archivu ŽNR nás tedy vedou zpět, k výchozímu bodu třetí části předkládané práce, k osobním a rodinným archivům. Několik příkladů za všechny opět naznačí meze i horizonty, které se před námi v této souvislosti otvírají. Zatímco o činnosti senátorky Františky Plamínkové existuje v českých archivech zatím nepříliš 964 NA, ŽNR, Aliance, k. č. 50, sl. Istanbul 1935 Kongres Aliance, Zpráva Jos. Hrdinové. 965 NA, ŽNR, Aliance, k. č. 50, sl. Kongres Istanbul 1935, Aliance internationale pour le suffrage et l action civique te politique de femmes. Programme du XIIe Congres, Yildiz Kösk, Istamboul, Turquie, 18 au 25 Avril 1935, podpis na deskách Anna Červená. 966 NA, fond ŽNR, Aliance, k. č. 50, sl. Istanbul 1935 Kongres Aliance, Tisková zpráva XII. Congres de l Alliance interantionale des Femmes, Istanbul, avril 1935, 4 s., psáno strojem, opravy tužkou, zasláno M. Černou dne 19. dubna Vše viz NA, ŽNR, Aliance, k. č. 50, sl. Kongres Istanbul 1935 nebo sl. Istanbul 1935 Kongres Aliance. 968 HRDINOVÁ, Ankara. 969 Emile BOUÉRY, Na okraj mezinárodního ženského kongresu. Istanbul, Ženská rada, 1935, s ANM, fond Františka F. Plamínková, k. č. 4, sl. 6 a 36. Viz Obr

287 využívaný, ale nepochybě velmi bohatý pramenný materiál, 971 v případě Marie Wolfové jsme zatím na počátku pátrání, zda se k její osobě vůbec nějaké prameny dochovaly. V obou případech, nejen ve vztahu k angažmá v mezinárodním ženském hnutí, je však důležitým mezníkem rok V životě Františky Plamínkové představoval tragický horizont všech horizontů, neboť byla v době heydrichiády popravena. Pro Marii Wolfovou byl přinejmenším zásadním životním zlomem, neboť na podzim 1942 byla, společně s manželem, v souvislosti s odbojovou činností v Poděbradech zatčena a uvězněna. 972 Zatímco v případě Františky Plamínkové lze po tomto datu sledovat, opět velmi zajímavé a zatím málo probádané, téma jejího druhého života v české (národní) paměti. V případě Marie Wolfové povedou snad uvedené skutečnosti k prvotnímu zmapování jejích životních osudů vůbec. Také pro jedinou účastnici istanbulského kongresu z Československa, jejíž příběh už byl historicky zpracován, znamenal počátek čtyřicátých let osudový mezník. Delegátka Frauenfortschrittu, Käthe Spiegel ( ), se stala obětí šoa. Navzdory pokusu American Association of University Women o její záchranu, 973 byla v říjnu 1941 deportována do Lodže. Přesné datum její smrti však neznáme. Dcera profesora právnické fakulty pražské německé univerzity, Ludwiga Spiegla ( ), vystudovala historii a podle zjištění životopisce, Gerharda Oberkoflera, měla před sebou slibnou vědeckou kariéru. Studovala ve Vídni a v Ženevě, v letech Mnoho dokumentů je, pochopitelně, zachováno ve fondu ŽNR. Z institucí je pak dále třeba zmínit archivy spojené s politickou činností F. Plamínkové (k tomu viz MUSILOVÁ, Z ženského pohledu, s. 145). Z osobních pozůstalostí jde především o fond v ANM a LA PNP. 972 Marie Wolfová (nar. 1898) se společně s manželem Jiřím, majitel vegetariánské jídelny v Poděbradech, zapojila do odbojové činnosti nedlouho po okupaci. Jiří Wolf byl jedním ze čtyř zakládajících členů Informační služby národního osvobození, která působila v Poděbradech od května Posléze jsou manželé Wolfovi spolu Františkem Hodačem uváděni jako hlavní organizátoři poděbradského ÚVODu. M. Wolfová byla zatčena dne 17. listopadu 1942 za ilegální činnost a přípravu velezrady, vězněna v Kutné Hoře, Kolíně, na Pankráci, Lipsku, Litoměřicích. Vrátila se dne 29. dubna Její manžel však již v listopadu 1942 v Kutné Hoře spáchal sebevraždu. Podle Poděbradsko v boji proti okupantům , Poděbrady: Základní organizace Českého svazu protifašistických bojovníků v Poděbradech, 1986, s , 23, 31. Za zprostředkování děkuji historičce regionálního muzea v Poděbradech, PhDr. Heleně Lipavské. 973 Přípravy k její tajné emigraci do USA skončily neúspěchem. Podrobně Gerhard OBERKOFLER, Käthe Spiegel. Aus dem Leben einer altösterreichischen Historikerin und Frauenrechtlerin in Prag. Innsbruck, Studien-Verlag Výtah viz Týž, Památce pražské historičky, knihovnice a bojovnice za práva žen Käthe Spiegelové. Knihovna plus [online]. 2007, č Dostupný z: < [23. května 2011]. Srovnej Christine von OERTZEN, Networks of an Academic World Community: The Exodus of German-Speaking Women Scientists and the Refugee Aid Program of the American Association of University Women, German Historical Insitute Bulltin 27 [online] Available from: < September 2010]. 287

288 pak jako stipendistka Rockefellerovy nadace také v USA. 974 Díky práci v Národní knihovně v letech absolvovala knihovnický kurzu na české Filosofické fakultě Univerzity Karlovy, kterému předcházela úspěšná zkouška z českého jazyka. Podle autora životopisu to byla patrně diskriminace, kterou ve vědeckém světě zažila, co ji vedlo k angažmá v sudetoněmeckém ženském hnutí. 975 Docentura jí však byla znemožněna dvakrát. Poprvé spíše proto, že byla ženou, podruhé pro židovský původ. V roce 1940, pak přišla na základě norimberských zákonů o místo také v knihovně. 976 Střípky z životních osudů další historicky vzdělané, tentokrát však slovenské a české knihovnice, Marie Ludmily Černé Šlapákové ( ), 977 nebo učitelky a překladatelky Josefy Hrdinové ( ), 978 o nichž máme již teď, alespoň základní povědomí, naznačují, že by si i další delegátky istanbulského kongresu v budoucnu rozhodně zasloužily samostatnou pozornost. Nejen proto, že by tak mohly do českého historického povědomí vstoupit další ženské reflexe Orientu z první poloviny 20. století. Ale také proto, že by (patrně) přispěly k žádoucí proměně reflexe meziválečného ženského hnutí v Československu. Je však zřejmé, že k ucelenému výkladu by bylo zapotřebí provést komplexní, nejlépe mezinárodní výzkum, který by zohlednil osobní i institucionální fondy uložené v celé škále archivů, od regionálních přes specializované až po národní, a to nejen v České republice, ale také na Slovensku, v Rakousku a Německu, v anglosaských zemích i na Blízkém východě. Výzkum, který dalece překročil možnosti předkládané práce, avšak jejím prostřednictvím bylo možné zahlédnout jeho kontury a horizonty. Když nic jiného, prohloubil by přinejmenším poznání českých a československých dějin první poloviny 20. století v mezinárodním kontextu. 974 Připravila disertaci k dějinách pražské univerzity, nadační pobyt přispěl ke vzniku studie o americké revoluci otištěné v Historische Zeitschrift (1933). Velkou studii věnovala také Vilému Egonovi z Fürstenbergu a jeho věznění v letech (Rheinisches Archiv, 1936). Podrobně viz OBERKOFLER, Käthe Spiegel. Česky viz Týž, Památce pražské historičky, knihovnice a bojovnice za práva žen Käthe Spiegelové. 975 Z hlediska její účasti na istanbulském kongresu je například zajímavé, že po návratu vystoupila v pražském německém rozhlasu (Prager Deutsche Sendungen) s příspěvkem o turecké ženě. Podle OBERKOFLER, Památce pražské historičky, knihovnice a bojovnice za práva žen Käthe Spiegel. 976 Tamtéž. 977 Marie Ludmila Černá-Šlapáková ( ), československá knihovnice a bibliografka. Vystudovala historii a archivní školu na UK, ve studiích pokračovala také ve Francii. Společně s J. Emlerem se zasloužilav o vybudování bratislavské univerzitní knihovny, po roce 1939 působila v Národní knihovně v Praze. Významně přispěla k rozvoji knihovnického vzdělávání v Čechách i na Slovensku. Podle Pavol RANKOV, Marie Ludmila Černá-Šlapáková, Ikaros [online] 2005, 9/10, dostupné z:< [17. května 2011]. 978 Josefa Hrdinová ( ), literární pozůstalost v LA PNP, 1. stupeň evidence. 288

289 ZÁVĚR Záměrem předkládané práce bylo přispět k prohloubení poznání českých reflexí Orientu v první polovině 20. století prostřednictvím studia pramenů, které dosud zůstávaly spíše na okraji badatelského zájmu. Pramenů, které buď vytvořily ženy, jež do orientálních zemí cestovaly či zde delší dobu pobývaly. Anebo pramenů, které se Orientu týkaly a byly adresovány převážně ženskému publiku. Vzhledem k minimálnímu zpracování tématu si práce kladla, v první řadě, za cíl podat základní nástin problematiky. V úvodu proto byla věnována pozornost teoretickým východiskům a formulaci badatelských otázek. Do tří hlavních částí práce, První dojmy, Sondy, Perspektivy, pak byly rozděleny případové studie, které se na základě badatelských otázek zabývaly analýzou (re)prezentací Orientu v rozmanité škále pramenů. Předmětem zájmu byla například soukromá a rodinná korespondence, populárně naučná díla, cestopisy, statě v ženských časopisech nebo interní zprávy Ženské národní rady (ŽNR) o výpravě československých feministek na mezinárodní kongres do Istanbulu. Badatelské možnosti a limity zkoumaných pramenů pak byly přehlédnuty v kapitolách Vzpomínky na Orient I. a II. Druhým cílem práce bylo na konkrétních příkladech ověřit možnosti, které (převážně) česky psané, případně obrazové (re)prezentace Orientu, nabízejí ve vztahu k domácímu i zahraničnímu kulturně historickému bádání. S ohledem na skutečnost, že studium českých moderních reflexí Orientu obvykle zohledňuje mužské autorské (re)prezentace, byla v předkládané práci věnována pozornost (převážně) reflexím ženských autorek. Smyslem genderově podmíněného výběru pramenů i dalšího tázání bylo především přispět k identifikaci nových problémů, které se zohledněním ženské perspektivy mohou aktualizovat. Druhou badatelskou perspektivou, tentokrát marginalizovanou spíše v kontextu mezinárodní historiografie, jejíž směrodatnost případové studie nejen zohledňovaly, ale zároveň kriticky zkoumaly, byla svébytnost pohledů a přístupů z okraje Evropy. 289

290 Základem všech analýz se však stala otázka společná pro domácí i zahraniční výzkumy, ať už se týkají ženských nebo mužských (re)prezentací, otázka konstruování Orientu jakožto jiného (cizího, toho druhého). Jak doložil teoretický úvod, umožňuje takové hledisko nejen lépe porozumět tvorbě výpovědí o Orientu, ale také způsobům vytváření identity těch, kdo o Orientu vypovídají. Z případových studií vyplynulo, že ve všech zkoumaných (re)prezentacích sloužil Orient do jisté míry jako rezonanční deska, na jejímž pozadí se vyjevovaly další autorské identity (genderové, národnostní, profesní, náboženské i politické). Podle Schäffterovy typologie předloh pro výklad jiného/cizího je pak možné shrnout, že v předkládané práci jsou obsaženy případové studie, které dokládají všechny jím navržené typy definování Orientu (opozice, asimilace, komplementarita). V úvodu je pak, na příkladu článku Azizy M. Brikciusové, navíc zohledněn také případ konverze jakožto nejzazšího bodu popření jinakosti. Je však třeba dodat, že konkrétní promluvy (i praktiky) jednotlivých aktérek a aktérů minulosti sledovaných v této práci se dynamicky proměňovaly. Například v souvislosti s délkou pobytu v orientálních destinacích nebo s proměnou jejich společenských rolí. Záviselo také na jejich předchozím teoretickém vzdělání. Negativně se k Orientu vztahovaly například někteří autoři a autorky katolického časopisu Eva, ale také rezidentka v Egyptě, Pavla Dušková. Manželka prvního československého vyslance však po určité době projevila spíše tendenci asimilovat arabské příslušníky legační domácnosti, zatímco ona sama se přizpůsobila egyptským způsobům, jak takovou domácnost vést. Také Vlasta Kálalová si zvolila arabskou kulturu jako referenční. Její texty, jež vznikly v průběhu sedmiletého pobytu v Iráku, i nedlouho po návratu domů, dokládají celou škálu výkladů, které se vážou na další diskurzy (nejčastěji genderový, národnostní a profesní). Přes své sympatie k arabské kultuře Vlasta Kálalová nikdy neprojevila tendenci k náboženské konverzi. Orient, jakkoli idealizovaný a zároveň rozmanitý, pro ni zůstal jiným, mnohdy dokonce tím druhým. Díky teoretickému odstupu, ale také přátelství s káhirskou česko-japonskou rodinou, vykazují (re)prezentace Ludmily Matiegkové spíše koexistenční výklad jiného. Koexistenci považuje autorka za jediný způsob, jak zachovat západ i východ, aniž by jeden nebo druhý svět přestal existovat. Zároveň však z její korespondence a populárně naučných děl vyplývá, nakolik pro ni samotnou bylo obtížné, naučit se, bez 290

291 předsudků a pokusů o asimilaci, pobývat společně se zástupci a zástupkyněmi (evropské) židovské kultury na jedné lodi, potažmo v Egyptě. Komplementárně uvažovaly, i když opět spíše teoreticky, o východních ženách také další autorky a autoři příspěvků do liberálně pokrokového časopisu Ženský obzor. A svým způsobem také československé feministky, které neváhaly spolupracovat se zástupkyněmi východních ženských hnutí na dosažení společně vytyčených cílů. Přihlédneme-li ke specifickým otázkám, které se v daných případech aktualizovaly ve vztahu k genderově podmíněnému tázání, můžeme jen zopakovat, že v případě jednotlivých dějinných aktérek zrcadlil Orient také jejich ženskou identitu. V pramenech, jež vytvořily Pavla Dušková a Vlasta Kálalová, lze navíc velmi dobře sledovat vzájemné překrývání a redefinování hodnot, jež zakládaly ženskou roli v tradičních a moderních společnostech. V tomto ohledu jsou ilustrativní také české moderní ženské časopisy, které dokládají heterogenitu a proměny myšlení o ženách nejen v evropské, ale také v orientálních kulturách. Srovnávací obsahová analýza časopisů Eva a Ženský obzor ukázala, že konzervativní katolický časopis měl tendenci popisovat a definovat projevy orientálního ženství spíše protikladně, zatímco Ženský obzor zdůrazňoval spíše shodné rysy moderního ženství v české i orientálních kulturách. V tomto smyslu promlouvaly o ženách i ostatní sledované prameny. Je však třeba zdůraznit, že ani jedna ze sledovaných autorek, československé feministky nevyjímaje, nevnímala orientální ženy automaticky jako sobě rovné. Byly většinou definovány jako jiné, někdy dokonce jako ty druhé. Vždy však v kontextu kulturního vývoje a pokroku dalo se očekávat, že se také Orientálky v dohledné době rovnými stanou, neboť se emancipují, dosáhnou vzdělání i úspěchů v povolání. Kritika nedostatků se proto většinou netýkala povahových, neřkuli fyzických, vlastností jednotlivých žen, ale spíš kulturně ovlivnitelných fenoménů (například hygiena, vzdělání, práce). Všechny autorky také, do jisté míry, reflektovaly tradiční představu, že jsou východní ženy utlačovány společenskými zvyky a pravidly. Zároveň však ani jedna neměla tendenci, zbavovat méně šťastné sestry alespoň dílčí odpovědnosti za jejich úděl. Všechny mluvčí totiž měly zcela aktuální osobní zkušenost, že bez individuální, respektive společné vůle na straně žen, lze jen těžko útlak odstranit. Patrně i proto 291

292 vyvolával například ve zkušeným sufražetkách a feministkách razantní turecký model řešení tzv. ženské otázky značnou skepsi. Jejich dlouholetá praxe jim totiž poskytovala dostatek důkazů, že formální zavedení rovnoprávnosti je sice triumf, nikoli však poslední, nýbrž první. Otvíral cestu k prosazení ženských práv do každodenního života, tj. k transformaci jednoho z nejstabilnějších a nejtrvalejších společenských řádů. S důsledky první velké regrese nového uspořádání se tak řada evropských hnutí potýkala právě v době, kdy některá mimoevropská ženská hnutí dosáhla významných formálních úspěchů, jiná však teprve formulovala své vize. Přesto v polovině třicátých let 20. století ještě v mezinárodním ženském hnutí panovala shoda na určité, ideálně typické představě univerzálního ženství. A jak z uvedeného vyplývá, našli bychom ji také v (re)prezentacích orientálních žen sledovaných v předkládáné práci. Tuto skutečnost lze však připsat také tomu, že jsme sledovali, s výjimkou katolického časopisu Eva, téměř výhradně (re)prezentace Orientu z produkce liberálně orientovaných středostavovských žen. V tomto ohledu jsou zde uvedené závěry limitovány. V budoucnu zaslouží jistě pozornost, jak se nejen na představování Orientu, ale také (moderního) ženství, podepsaly i jiné názorové proudy. Z analýzy například vyplynulo, že opozitní jinakost orientálního, ale také moderního, ženství byla pro katolickou argumentaci zásadní, neboť umožňovala vykreslit jako ideál příslušné věroučné hodnoty. Představitelé a představitelky liberálních názorů měli spíše tendenci hledat spřízněné duše, přivlastňovat si úspěchy moderních žen napříč kulturami (například citacemi ze zahraničních ženských časopisů), případně poučovat méně zkušené sufražetky či feministky ze zemí, kde teprve, alespoň z evropského úhlu pohledu, emancipační procesy nastávaly. Jak dokládají, mimo jiné, články o starověkých právních normách, respektive o významných ženách minulosti, asimilace neprobíhala jen v prostoru, ale také v čase. Je příznačné, že výzkumy nepřišly nikdy nazmar. Navzdory (pozitivistikému) zjištění, že starověké orientálky žily zcela jinak než Evropanky první poloviny 20. století, dokládaly pozitivní vývoj (z hlediska myšlení o ženách) a úspěchy modernizace (z hlediska myšlení o evropské kultuře a civilizaci). Základní východisko však bylo ve všech třech případech (pozitivismus, feminismus, orientalismus) evropské. Viděli jsme však, že Huda Ša c ráwí neváhala interpretovat 292

293 starověké dějiny své země také zcela jinak, totiž především s ohledem na egyptské národní a ženské zájmy. Jak již bylo řečeno, teoretické uznání jinakosti orientálních žen bylo v případě konzervativních katolických autorů a autorek důvodem k oslavám vlastního modelu ženství jako kvalitativně (tj. především morálně) lepšího. Vlasta Kálalová například respektovala jinakost projevů svých orientálních pacientek (například neznalost data narození, zahalené tělo při lékařském vyšetření, asistence pacientčina doprovodu při vyšetření), ale spíše jako nezbytnost, kterou je třeba tolerovat a postupně, s pomocí výchovy a vzdělávání překonávat. Velkou pozornost věnovala také otázce regulace tradičního babického umění skrze moderní lékařskou průpravu. Do jisté míry tak jinakost jedinečnost orientálních žen respektovaly, jakožto základ spolupráce, pouze československé feministky. Viděli jsme například, že Františka Plamínková při přípravě istanbulského kongresu upozorňovala na nezbytnost východním ženám skutečně naslouchat, nejen vytvářet příležitost pro společná propagační setkání: Ženy z východu musí dostat skutečnou příležitost, aby vysvětlily svá stanoviska a představily své problémy tak, aby mezi východem a západem mohlo dojít k porozumění a skutečné solidaritě. 979 A ukázalo se také, že československé delegátky v Istanbulu neváhaly podpořit kongresové rezoluce svých východní sester. Je však otázka, do jaké míry chtěly či skutečně mohly svou solidaritu uplatnit v politické praxi. Příklady manželů Duškových či Vlasty Kálalové doložily, že také první republika měla svou orientální politiku a neváhala, například na konferenci v Montreux (1937), vyjednat ve prospěch svých občanů obchodní či právní výhody. 980 Zároveň však právě příklad Vlasty Kálalové naznačil, že československý stát neměl na využívání ženské kapacity větší zájem ani v Orientálním ústavu, natož v Orientu. Jak by se potom asi stavěl k případným požadavkům feministek, které plédovaly pro změnu evropské politiky ve východních zemích? Zatím na tuto otázku neznáme uspokojivou 979 NA, ŽNR, Aliance, k. č. 50, International Aliance of Women for Suffrage and Equal Citizenship (IAW), Minutes of the Meeting of the Board in Paris, July 3rd, 7th, 8th 1934, s. 5. Překlad HH. 980 Jednání o zrušení kapitulací v Egyptě. Viz JŮNOVÁ MACKOVÁ a kol. Krásný, báječný, nešťastný Egypt!, s

294 odpověď, avšak, je zřejmé, že by si zasloužila pozornost. Už jen proto, aby ozřejmila, nakolik lze také (středo)evropský feminismus označovat za nástroj koloniální politiky. Je totiž zřejmé, že všechny Češky citlivě vnímaly společenské nerovnosti, s nimiž se při návštěvě, zejména však dlouhodobých pobytech v Orientu, setkaly. Zpočátku se jim zdálo nevhodné či dokonce nepřijatelné, že jako Evropanky zakoušely v orientálních společnostech určité výsady. V místní sociální hierarchii se pak totiž musely vymezit jak vůči orientálním mužům, tak ženám. A zdá se, že nejdramatičtější a zároveň nejrychlejší proměnou prošel vztah k zástupcům arabské komunity u Pavly Duškové. Ač sama doprovázena služebnou, nebyla na jinakost arabského personálu připravena a velmi těžko se s ní smiřovala. Naopak Ludmila Matiegková a Vlasta Kálalová se dokázaly v (městských) sociálních hierarchiích Egypta i Iráku relativně dobře zorientovat. První si našla středostavovskou domácnost odpovídající českým standardům, druhá se neváhala přizpůsobit standardům bagdádským. I proto však musela u svého služebného personálu tolerovat řadu nepředložeností. Zvláštní kapitolou pak byl kontakt Pavly Duškové a Vlasty Kálalové s nejvyššími společenskými kruhy a jejich reflexe královského majestátu nových panovnických rodin. Obě byly, podle svých slov, před první audiencí nervózní. Zároveň však projevovaly dotčení, že musely kvůli přípravě na audienci přerušit běžnou práci a náležitě, tj. svátečně, se ustrojit. Audience je pak líčena jako sice slavnostní, ale zbytečně okázalá. Zvláště výmluvný je popis lesklé bídy iráckého královského dvora. Panovníci i panovnice jsou hodnoceni kritickým okem, jinými slovy zlidštěni. V případě Pavly Duškové je pak zvláště názorné, jak právě v okamžiku sváteční reprezentace Československa, autorka zároveň zakouší okrajové postavení nově se etablujícího státu mezi evropskými národy. Avšak, také ostatní zkoumané (re)prezentace Orientu se problému mezinárodně-politických nerovností v době pozdního kolonialismu dotýkaly. Všechny referentky například kritizovaly daný stav z demokratických pozic a projevovaly soucit, ne-li přímo podporu novým národním komunitám (egyptské, turecké i irácké). Zejména rezidentkám to však nebránilo, aby i nadále požívaly evropské výsad, respektive propagovaly evropské hodnoty a zájmy. 294

295 Specifická byla v tomto ohledu pouze situace československé delegace na mezinárodním ženském kongresu v Istanbulu. Jak vyplynulo z interních zpráv ŽNR, Češky zde zaznamenaly autentické projevy východních žen a jejich kritiku na adresu světových velmocí. Zdá se však, že záznamem pro ně věc skončila. Jak však doložila, mimo jiné, Charlotte Weber, ani reprezentantky osočených zemí často nenahlédly nebo nepřipouštěly, že by se jich výtky měly týkat. Logika jejich uvažování, jakkoli diskutabilní, vycházela ze zkušenosti, že zahraniční politiku vedou muži. Pokud ji mohlo něco ovlivnit, pak mezinárodní nátlak založený na vzájemné ženské solidaritě. Mohlo by se zdát, že díky této argumentaci, nezakoušela ani československá delegace okrajovou pozici. Jak však naznačila poslední případová studie, pozice československých feministek na mezinárodním ženském fóru, rozhodně okrajová nebyla. Naopak, měly silné autonomní postavení, které dokázala, také v Alianci, vybudovat především Františka Plamínková. Jednak se neúnavně a pravidelně účastnila jednání výkonného Výboru, především však disponovala demokratickým politickým mandátem. Pro řadu západních i východních sufražetek tak ztělesňovala reálný příklad dosažení feministických cílů. Na druhou stranu, díky dostatečnému finančnímu zázemí, dokázala českému ženskému hnutí zajistit nezávislé rozhodovaní. Ba co víc, úspěch istanbulské delegace naznačil, že nejen ŽNR, ale také Frauenfortschritt disponovaly v polovině třicátých let dostatečnými personálními kapacitami, aby (teroreticky) dokázaly na práci Františky Plamínkové zdárně navázat. Tuto hypotézu bude třeba ještě dále zkoumat. Vraťme se však ještě jednou k otázce, jaké postavení měly v Orientu ženy ze střední Evropy. Zohledníme-li totiž především jejich gender, nikoli národnost, můžeme se ptát, zda zakoušely také Češky marginalizaci ze strany orientálních diskursů o ženách (např. nutnost zahalování). Podle rozboru písemných i obrazových pramenů se zdá, že je zakoušely především rezidentky, přičemž Vlasta Kálalová reflektovala i nezbytnost zahalování. V daném okamžiku vnímala tuto praktiku jako společensko-kulturní nutnost, podobně jako doprovázení sluhou na veřejnosti. Hidžáb respektovala jako projev arabské kultury a výraz ženské ctnosti. Z její zkušenosti byl pro Bagdáďanky spíše zvnitřněnou než vynucovanou společenskou normou, jež měla náboženské konotace. Nikde neuvedla, že by Iráčanky své zahalování chápaly jako projev národní hrdosti. Přestože své vlastní zahalování v Iráku snášela jako nemilou povinnost, 295

296 přivezla si, jak dokládají také Obrazové přílohy, na památku i tento kus oděvu. Rozporuplné výsledky turisticko-orientalistické fascinace fenoménem zahalováním dokládá také příklad Ludmily Matiegkové. Ve svých populárně naučných dílech (!) opakovala zcela vážně (tradiční) orientalistické výklady, že je třeba závoj docenit i z estetického hlediska, neboť skrývá (také) staré a ošklivé ženy. Zároveň se nechala, patrně opět na památku, vyfotografovat v egyptském salónu (není jasné zda v Káhiře či v Praze) v hidžábu typickém pro ženy fellahů, tj. ve venkovském čádoru a burce. Nikde však neuvedla, že by se kdy musela v Egyptě zahalovat. Jak ukázal rozbor českých ženských časopisů z první poloviny 20. století, zahalování muslimek bylo tématem, ke kterému se časopisy Eva i Ženský obzor několikrát vyslovily. Předně kritizovaly povinné zahalování muslimek. Naopak, proces odhalování (například fotografie Turkyň v ženském časopise) vyzdvihovaly jakožto symbol emancipace orientálních žen. Ženský obzor komentoval i módní stránku věci, respektive dobrovolné zahalování českých žen. Otázkou, která zatím čeká na své zodpovězení, však je, jaký byl dopad takových zpráv na představy čtenářské obce. Co se týče československých feministek, se svými arabsko-islámskými protějšky se mohly poprvé setkat v roce Právě na kongresu v Římě představitelka Egyptské ženské unie, Huda Ša c ráwí, deklarovala, že islám je jedním z východisek egyptského feminismu. Egypťanky si zde sice tváře nezahalovaly, ale vlasy nechávaly pod závojem. Na kongrese v Istanbulu, o třináct let později, byly přítomny početné východní delegace, mezi jinými také muslimky z Indie a Sýrie. Zdá se však, že ani pro ně, ani pro československé feministky, nebylo zahalování téma. I když ve vzpomínce pro spolkový časopis Ženská rada Josefa Hrdinová přeci jen neopomněla uvést, že cesty do Ankary se zúčastnila také do indických závojů zahalená Rama Rau. Větší pozdvižení, také v československých řadách, však na istanbulském kongresu vzbudila přítomnost Jamaičanky Uny Marson. Marie Wolfová si za celou dobu nepoznamenala její jméno, ale při prvním zápisu uvedla: Černoška Miss M.... Lze však tvrdit, že i v tomto případě byla jinakost reflektována komplementárně. Naopak, s despektem pronášená označení jako Arabové, židovice či dobyvačná Angličanka, byla jen zlomkem výrazů, kterými, zejména zpočátku pobytů v Orientu, 296

297 tři sledované Češky vyjadřovaly své etnicko-kulturní předsudky. Nebo definovaly své okrajové národní zájmy. A bylo doloženo zejména v části První dojmy, že u všech doznala taková vyjádření, patrně i díky pobytu v Orientu, určitého posunu. Zatím však bylo možné doložit úplnou změnu názoru pouze v případě Ludmily Matiegkové. Právě proměna jejího vztahu k židovskému, jakožto jinému mezi východem a západem, však naznačuje, že se neproběhla pouze pod vlivem Orientu, ale nepochybně také pod tlakem evropských, sionistických a antisemitských rétorik druhé poloviny třicátých let 20. století. Ptali jsme se proto, zda a pokud, tak jak české moderní ženy v rámci reflexí Orientu, definovaly také svou politickou identitu. Je logické, že profilové časopisy využívaly také orientálních témat především k ilustraci svého názorového pole. Také československé feministky si ve vztahu k východním (i západním) sestrám spíše vymezovaly svou mezinárodní pozici, než aby opouštěly základní, liberálně demokratickou argumentaci. Naopak, Pavla Dušková pod vlivem egyptské zkušenosti razantně přehodnotila svou původně rovnostářskou až bolševickou rétoriku. A v mnohém ohledu také pokrokové názory, například na (moderní) manželství či vlastní ženství. V případě textů Vlasty Kálalové je zřejmé, že jí na mysli ležely především národní zájmy. V dopisech přítelkyni však nabývaly spíše rysy idylického českého venkova. V dopisech Masarykovým pak vesměs ideologické proklamace československého orientalismu. A v cestopise spočívaly v obhajobě nevýbojného národa v srdci Evropy, jemuž v zájmu uplatnění se v mezinárodní soutěži, nezbývalo, než pronikat, mimo jiné, také do Orientu. V dopisech přítelkyni Vlasta Kálalová také, coby pracující matka v orientálním prostředí, reflektovala nezbytnost obhajovat právní úpravy, které bránily tomu, aby byl sociální smír v Československu dosahován na úkor žen. V cestopise pak byly, naopak, obhajovány hyperfemininní nároky absolutního výkonu a univerzální oběti, které měly svůj uměřenější přeobraz v myšlení o ženách 19. století. Jinými slovy, také politické postoje aktérek minulosti byly dějinnou proměnou a závisely na mnoha okolnostech. Jednou z těch zásadních mohlo být a bývalo právě setkání s Orientem. Uvedený přehled naznačuje, že studium věnované českým moderním ženským reflexím Orientu otevřelo řadu dalších badatelských příležitostí. Téma proto nelze považovat, ani díky předkládané práci, za vyčerpané. Jak ukázala zejména třetí část, Perspektivy: 297

298 Meze a limity dalšího bádání, zbývá dořešit celou řadu otázek, které badatele povedou nejen do domácích, ale také zahraničních archivů. Patrně přispějí i k oslovení pamětnic a pamětníků, respektive jejich dědiců, kteří možná ani netuší, že mají doma zajímavé historické prameny. Jinými slovy, české ženské reflexe Orientu (nejen) z první poloviny 20. století si rozhodně nezaslouží, aby byly při vstupu do dějin opomíjeny. Naopak, jak doložila předkládaná práce, umožňují rozšíření soudobého historického výzkumu i jeho uplatnění na mezinárodním poli. Ba co víc, přispívají z okraje Evropy k reflexi aktuálních společensko-politických procesů, jejichž kořeny obvykle sahají dál než za proslulý padesátiletý horizont historického vědomí. Zbývá dodat, že předkládaná práce si nejenže nečiní nárok na úplné zpracování tématu, ale neusilovala ani o pojmenování všech aspektů historické skutečnosti. Je zřejmé, že zpočátku nereflektovaným mezníkem se pro ni stal počátek druhé světové války, takže z časového hlediska pokrývá jen krátkou první polovinu 20. století, s důrazem na dvacátá a třicátá léta. V úvodní případové studii nadnesená otázka, proč se Aziza M. Brikciusová a potažmo další české ženy v této době ztotožňovaly s hodnotami a postoji (idealizovaných) muslimek, bylo zodpovězena jen zpola. Díky předkládané práci se potvrdilo, že volba teorie náboženské konverze jakožto směrodatného interpretačního klíče byla v podstatě správná. Je však třeba připustit, že české náboženské diskurzy byly v práci zohledňovány jen minimálně, přestože pro východní myšlení o ženách, včetně feminismu, představují klíčový faktor. Vytěsnění náboženské (sebe)refelxe lze patrně přičítat i tomu, že se v centru pozornosti ocitly především středostavovské, liberálně a demokraticky orientované ženy, které byly svázány s prvorepublikovými porevolučními politickými elitami. Ideály humanitní, pokrokové či národní tak studovaným diskurzům dominovaly. Jen tu a tam zazněly hlasy i jiných dějinných aktérů a aktérek, jejichž ideály mohly být i zcela protichůdné. Pokud však předložená práce upozornila alespoň na některé oslyšené hlasy ukryté v historických pramenech, a přestože jim kladla marginální otázky, odkryla ve (fiktivních) dialozích časově i prostorově jiné, pro dnešní dobu však výmluvné skutečnosti, nepodnikala autorka své úsilí nadarmo. Neboť je již naprosto zřejmé, že si společně s Michelem Foucaultem uvědomuje mocenský charakter vědění. Zároveň však, pod vlivem Martina Bubera a Emmanuela Levinase, nehodlá rezignovat ani na tu druhou stránku našeho lidství, kterou tak často přehlížíme, totiž odpovědnost. 298

299 Seznam pramenů a literatury Archivní zdroje Národní archiv (NA) fond Ženská národní rada (ŽNR) 981 karton č. 15 (Výbor pro volební právo žen, ), k. č. 24 ( Styk s cizinou, ), k. č. 50 (Mezinárodní aliance pro volební právo žen a rovná občanská práva, ). Archiv Národního muzea v Praze (ANM) fond Cyril Dušek, kartony č. 1, 13, 14 fond Jindřich Matiegka, k. č. 1a, 39, 41 fond Františka Plamínková, k. č. 4 fond Jan Obenberger, k. č Archiv Akademie věd ČR (Archiv AVČR) fond František Lexa, karton č. 4 Archiv Zdravotnického muzea Národní lékařské knihovny v Praze (ZdrM NLK) fond Vlasta Kálalová Di-Lotti Dopisy Vlasty Kálalové Di-Lotti Marii Tauerové ( ) Literární archiv Památníku národního písemnictví v Praze (LA PNP) fond Vlasta Kálalová Di-Lotti ( ) karton č. 1, Vlasta KÁLALOVÁ DI-LOTTI, Přes Bospor k Tigridu, strojopis, 364 s. (citováno jako Přes Bospor k Tigridu) k. č. 2, Marie TAUEROVÁ, V duchu s MUDr. Vlastou Di Lottiovou Kálalovou, strojopis (citováno jako TAUEROVÁ, V duchu s MUDr. Vlastou Di Lottiovou Kálalovou) Státní okresní archiv v Benešově u Prahy (SOkA Benešov) fond Jindřich Matiegka Státní okresní archiv v Písku (SOkA Písek) fond Rodina Di Lotti 983 Newcastle University Library Gertrude Bell Archive (NUL GBA) Digitalizovaná sbírka soukromých deníků, korespondence a fotografií Gertrude Bell ( ), dostupné z: < 981 JANÍKOVÁ, V., Inventář fondu Ženská národní rada ( ), Státní ústřední archiv v Praze, 1963, sig Viz níže JŮNOVÁ MACKOVÁ a kol. (ed.) Dopisy adresované Janu Obenbergerovi. 983 MATOUŠ, P., Rodinný archiv Di Lotti ( ), Státní okresní archiv Písku, Písek

300 Edice pramenů BADRAN, M. COOKE, M. (ed.) Opening the Gates. An Anthology of Arab Feminist Writings, Bloomington BAHENSKÁ, M. HECZKOVÁ, L. MUSILOVÁ, D., Ženy na stráž! České feministické myšlení 19. a 20. století, Masarykův ústav a Archiv AVČR, Praha BARTOŠOVÁ, K. TURKOVÁ, M., První kroky za snem československou nemocnicí v Bagdádu, Lidé města [online] 2003, 5/11. Dostupné z: < HÁJKOVÁ, D. SOUKUP, J. (ed.) Drahá mama/ Dear Alice. Korespondence Alice a Charlotty Masarykových , Ústav TGM a Masarykův ústav AV ČR, Praha HAVLŮJOVÁ, H. (ed.) Dopisy z cest, in Táž, Okouzlení Egyptem. Ludmila Matiegková ( ), Set Out, Praha 2005, s JŮNOVÁ MACKOVÁ a kol. (ed.) Dopisy adresované Janu Obenbergerovi. 984 JŮNOVÁ MACKOVÁ a kol. (ed.), Cestopis Vlasty Kálalové Di-Lotii Přes Bospor k Tigridu třetí část. 985 NAVRÁTILOVÁ, H. (ed.) Egypt, cesta tam (a zase zpátky). Pavla Dušková, dopisy z let , výběr [online] Český egyptologický ústav FF UK v Praze, b. d., dostupné z: < STORCHOVÁ, L. (ed.) Mezi houfy lotrův se pustiti České cestopisy o Egyptě století, Set Out, Praha Dobové publikace a časopisy Publikace CORBETT ASHBY, M., We were proud of her, in COUNCIL, In Memory of Františka Plamínková, s. 4. COUNCIL of Czechoslovak Women in Great Britain, In Memory of Františka Plamínková, London, HONZÁKOVÁ, A. (ed.) Kniha života. Práce a osobnost F.F. Plamínkové. Sborník k 60. narozeninám, Melantrich, Praha MATIEGKOVÁ, L., V objetí sfingy, Aventinum. Praha, MATIEGKOVÁ, L., Záhada, Praha, PLAMÍNKOVÁ, F. Economic and Social Position of Women in the Czechoslovak Republic. Prague: Politika SCHOLZOVÁ, L., Jedna z nás. In: Památce Anny Smíškové, Praha, 1936, s Věstník Orientálního ústavu v Praze 1, Praha Věstník Orientálního ústavu v Praze za desetiletí , Praha In Archiv GA AVČR ( ) Československé zájmy v Iráku v letech Životní příběh doktorky Vlasty Kálalové Di-Lotti. KJB Tamtéž. 300

301 Historické ženské časopisy Eva ( ) BOGAR, J., Pouť Moravanů do Svaté země roku 1910, Eva, 1911, s Egyptská královna Kleopatra, Eva, 1910, č. 6, s ORLOVÁ, H., Kalhotová sukně jupe culotte. Eva, 1911, 8/5, SLABÝ, J., Rodina starobabylonská, Eva, 1925, č. 5, s TIHELKA, V. Žena v dějinách lidstva a v dějinách katolické církve, Eva, 1911, č. 3, 96 99, č. 4, s , č. 5, s , č. 6, s Turecké ženy, Věstník organizační, Eva, 1914, č. 3, s. 93. Ženský obzor ( ) BEDNÁŘOVÁ, V. Účast žen v dějinách lidstva, Ženský obzor, 1941, č BRANBERGROVÁ, M., Práva žen ve starém Babyloně, Ženský obzor, , č. 3 6 a Feminismus v Egyptě, Ženský obzor, 1926, č. 5 6, s. 74. FISCHEROVÁ, A., K účasti žen v pohanských kultech, Ženský obzor, , č. 7, HAVLASA, J., Závody člunů. Japonské Kakemono, Ženský obzor, 1913, č. 5, s ELIÁŠOVÁ, B. M., O japonských ženách, Ženský obzor, , č. 7, s a č. 8 10, s Hnutí egyptských žen, Ženský obzor, 1909, č. 10, s MATIEGKOVÁ, L., Jakým dojmem působily mumie na první egyptology, Ženský obzor, 24/5-6, 1929, s MATIEGKOVÁ, L., Královna Hatšepsut, Ženský obzor, 18/1-2, 3-4, 5, 6, 7, MATIEGKOVÁ, L., Společenské postavení ženy v nejstarším kulturním národě, Ženský obzor, 17/4-5, 1919, s Mohamedánské ženy a evropská móda, Ženský obzor, 1911, č. 6, s. 19. MOUDRÁ, P., Žena v perském hnutí náboženském, Ženský obzor, 1913, č. 2, s MÜLLER, K., O Theodoře, císařovně byzantské, Ženský obzor, , č RITSCHL, E., Manželství starých Babyloňanů po stránce právní, Ženský obzor, 1917, č. 10, s ZIEGLOSEROVÁ, A., Z cesty, Ženský obzor, 1910, č. 7, s Ženská rada ( ) BOUÉRY, E., Na okraj mezinárodního ženského kongresu. Istanbul, Ženská rada, 1935, s Historická mezinárodní konference v Indii, Ženská rada, 1936, s HRDINOVÁ, J., Ankara. Návštěvou u prezidenta Turecké republiky Kemala Attatürka (1935), Ženská rada, 1936, s , HRDINOVÁ, J., Delegátky IWSA mezi námi, Ženská rada, 1927, s P.S.- Marie Tůmová, Ženská rada, 1925, s

302 PALMÍNKOVÁ, F., Ishbel, markýza z Aberdeenu a Temairu mrtva!, Ženská rada, 1939, s PLAMÍNKOVÁ, F., Mrs. Carrie Chapman Catt, Ženská rada, 1929, s PURKYŇOVÁ, E., Malá ženská dohoda, Ženská rada, 1927, s Historické časopisy další BRIKCIUSOVÁ, A. M., O životě arabských moslimských žen, Širým světem, 1938, s KÁLALOVÁ DI LOTTIOVÁ, V., Cařihradské a bagdádské kapitoly, Praktický lékař, 15 20/1933. KÁLALOVÁ DI LOTTIOVÁ, V., O chorobách a zdravotních poměrech v Iráku, Časopis lékařů českých, 14 16/1933. MUSIL, A., Naše úkoly v orientalistice a v orientě, Naše doba, 27/3-4, RASHID, F. Kalima an al-hal al-hadira [Nacionalismus a ženy]. Tarqiyat al-mar'a [Ženský pokrok] 1908, 1, 76. SA D, M. al-mar a fi Misr. al-jins al-latif [Něžné pohlaví] 1908, 1, Odborné publikace a časopisy ADORNO, T. HORKHEIMER, M. Dialektik der Aufklärung: Philosophische Fragmente, Amsterdam ANDERSON, B., Představy společenství. Úvahy o původu a šíření nacionalismu. Praha BADRAN, M., Feminists, Islam, and Nation. Gender and Making of Modern Egypt, Princeton University Press, Princeton BAHENSKÁ, M., Počátky emancipace žen v Čechách. Dívčí vzdělávání a ženské spolky v Praze v 19. století, Libri, Sociologické nakladatelství, Praha BARON, B. The Making of the Egyptian Nation. In: BLOM, I. HAGEMAN, K. HALL, C. (ed.) Gendered Nations. Nationalism and Gender Order in the Long Nineteenth Century. Oxford: Berg 2000, p BARON, B. The Women s Awakening in Egypt. Culture, Society, and the Press. New Haven: Yale University Press BEAUVOIROVÁ, S. Druhé pohlaví, Praha BEDNÁŘOVÁ, V., České ženské hnutí do roku 1948, Český časopis historický, 1991, 89/2, s BLOM, I. HAGEMAN, K. HALL, C. (ed.) Gendered Nations. Nationalism and Gender Order in the Long Nineteenth Century. Oxford: Berg BLOM, I., Gender and Nation in International Comparison. In: BLOM, I. HAGEMAN, K. HALL, C., (ed.) Gendered Nations. Nationalism and Gender Order in the Long Nineteenth Century. Oxford: Berg 2000, BOROVIČKA, M. Česká lékařka v Bagdádu. Osudy Vlasty Kálalové Di Lotti, Dějiny a současnost 4/2003, s BOROVIČKA, M., Velké dějiny zemí Koruny české. Cestovatelství, Paseka, Praha Litomyšl BORSKÁ, I., Doktorka z domu Trubačů, Praha 2006, (7. vydání, 1. vydání 1978). 302

303 BORSKÁ, I., P.S. k příběhu doktorky Kálalové-Di Lotti, Dějiny a současnost, 2003, 25/5, s. 53. BOSCH, M. KLOOSTERMAN, A. (ed.) Politics and Friendship: Letters from the International Women Suffrage aliance, , Columbus: Ohio State University Press, 1990 BUREŠOVÁ, J. Proměny společenského postavení českých žen v první polovině 20. století, Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci BUREŠOVÁ, J., Okolnosti a souvislosti postupu žen k podobě společensky samostatné aktivní lidské bytosti, in: ČADKOVÁ, K. LENDEROVÁ, M. STRÁNÍKOVÁ, J. (eds.) Dějiny žen aneb Evropská žena od středověku do 20. století v zajetí historiografie. Pardubice: Univerzita Pardubice, 2006, s ČAPKOVÁ, K., Co utváří identitu jedince. Češství, němectví a židovství z pohledu Židovky z Javorné, Dějiny a současnost, 2007, 29/11, s ČAPKOVÁ, K., Češi, Němci, Židé? Národní identita Židů v Čechách , Paseka, Praha Litomyšl DAVAZ-MARDIN, A., The Women s Library in Istanbul, Gender and History, 2000, 12/2, s ENNENOVÁ, E. Ženy ve středověku. Praha: Argo, ETHERINGTON-WRIGHT, Ch., Gender, Profession and Discourse. Early Twentiethcentury Women s Autobiography, London FAY, M. A., Ottoman women through the eyes of Mary Wortley Montagu, in: STARKEY, P. STARKEY, J. (ed.) Unfolding the Orient. Travellers in Egypt and the Near East, London 2001, s FILIP, A. MUSIL, R. Neklidem k Bohu. Náboženské výtvarné umění v Čechách a na Moravě v letech , Praha FINGERLAND, J. FLEISCHMANOVÁ, J., Hugo Bergmann z Prahy do čela slavné univerzity, Reflex, 2008, 19/44, s FORMÁNKOVÁ, P., Promyslela jsem a prožila do základu problém násilné smrti Životní příběh MUDr. Vlasty Kálalové-Di Lottiové ( ) prameny pro další bádání, in: ČADKOVÁ, K. LENDEROVÁ, M. STRÁNÍKOVÁ, J. (eds.) Dějiny žen aneb Evropská žena od středověku do 20. století v zajetí historiografie. Pardubice: Univerzita Pardubice, 2006, s FRONK, V., Takové hezké holky. Obraz české emancipace v českých humoristických časopisech , Dějiny a současnost, 2005, 27/11, s GALANDAUER, J., Knoflík ze šatů paní Linhartové. Špionážní nehoda prvního odboje, Dějiny a současnost, 2008, 30/9, s HANÁKOVÁ, P. HECZKOVÁ, L. KALIVODOVÁ, E., V bludném kruhu. Mateřství a vychovatelství jako paradoxy modernity, Sociologické nakladatelství, Praha HAVLŮJOVÁ, H. Charming Egypt Ludmila Matiegková ( ). In: NAVRÁTILOVÁ, H. HOLAUBEK, J. OERTER, W. B. (ed.) Egypt and Austria II. Proceedings of the symposium, October 5 7, Prague: Set Out, 2006, HAVLŮJOVÁ, H. Sustainability of Egypt s Heritage in Europe: Issues and Ideas from Great Britain. In: HOLAUBEK, J. LAZAR, I. (ed.) Egypt and Austria V.: Egypt s Heritage in Europe. Proceedings of the Symposium, September 7 10, 2008, Piran. Koper: Institute for Mediterranean Heritage 2010, HAVLŮJOVÁ, H. Ženská otázka v díle Ludmily Matiegkové. In: ČADKOVÁ, K. LENDEROVÁ, M. STRÁNÍKOVÁ, J. (eds.) Dějiny žen aneb Evropská žena od středověku do 20. století v zajetí historiografie. Pardubice: Univerzita Pardubice, 2006, s

304 HAVLŮJOVÁ, H., Okouzlení Egyptem. Ludmila Matiegková ( ), Set Out, Praha HAVLŮJOVÁ, H., Orient and Modern Czech Women s Magazines. In: JŮNOVÁ MACKOVÁ, A. ONDERKA, P. (ed.) Crossroads of Egyptology. The Worlds of Jaroslav Černý, National Museum, Prague 2010, p HAVLŮJOVÁ, H., Vlasta Kálalová (Di-Lotti) a tzv. ženská otázka. Analýza korespondence Vlasty Kálalové a Marie Tauerové z let , Časopis Národního muzea. Řada historická, 2009, 178/1 2, s HEALY, M., Depictions of Difference: Reviving the Forgotten French Women Orinetalist Artist-Travellers , in: JŮNOVÁ MACKOVÁ, A. ONDERKA, P. (ed.) Crossroads of Egyptology. The Worlds of Jaroslav Černý, National Museum, Prague 2010, p HECZKOVÁ, L. Píšící Minervy. Vybrané kapitoly z dějin české literární kritiky, Filosofická fakulta UK, Praha HEIDEGGER, M. O pravdě a Bytí, Mladá fronta, Praha HEIDEMANN, S., Late Ottoman Doorknockers from Syria in Hagedorn, A. Shalem, A. (ed.), Facts and Artefacts. Festschrift for Jens Kröger on his 65th Birthday, Leiden 2007, p HEROLDOVÁ, H., Česká žena na cestě do Orientu. Životní příběh cestovatelky Barbory Markéty Eliášové, Dějiny a současnost, 2005, 27/12, s HOGENOVÁ, A. K fenomenologii domova a jinakosti, E-logos. Electronic Journal for Philosophy [online] Vysoká škola ekonomická v Praze, 2000, dostupné z:< [18. dubna 2011]. HOLAUBEK, J. LAZAR, I. (ed.) Egypt and Austria V: Proceedings of the symposium Egypt and Austria, Piran September 7th to 10th, 2008, Koper: Univerza na Primorskem, HORSKÁ, P., Naše prababičky feministky, Praha: NLN HORSKÝ, J. Dějepisectví mezi vědou a vyprávěním, Argo, Praha HRBATA, Z. Území exotiky, in: BLÁHOVÁ, K. PETRBOK, V. (ed.) Cizí, jiné, exotické v české kultuře 19. století, Academia, KLP, Praha 2008, s HROCH, M., Na prahu národní existence. Touha a skutečnost. Mladá fronta, Praha IGGERS, G., Dějepisectví ve 20. století. Od vědecké objektivity k postmoderní výzvě, NLN, Praha JANOUŠEK, P. (ed.) Slovník českých spisovatelů od roku 1945: Díl 2. M Ž. Praha: Brána JAYAWARDENA, K., Feminism and Nationalism, London JORDAN, G. WEEDON, C., Cultural Politics: Class, Gender, Race and the Postmodern World, Oxford: Blackwell, 1995 JŮNOVÁ MACKOVÁ, A. NAVRÁTILOVÁ, H. HAVLŮJOVÁ, H. JŮN, L., Krásný, báječný, nešťastný Egypt! Čeští cestovatelé konce 19. a první poloviny 20. století, Praha: Libri JŮNOVÁ MACKOVÁ, A. ONDERKA, P. (ed.) Crossroads of Egyptology. The Worlds of Jaroslav Černý, National Museum, Prague KLIMEK, A., Velké dějiny zemí Koruny české ( ), 13. díl, Paseka, Praha Litomyšl KLIMEK, A., Velké dějiny zemí Koruny české ( ), 14. díl, Paseka, Praha Litomyšl KUČERA, P., Halide Adip Adıvar, iliteratura [online] Dostupné z < [10. června 2010]. 304

305 KUČERA, R. (rec.) Edward W.SAID, Orientalismus. Západní koncepce Orientu, Praha 2008, Dějiny a současnost, 2009, 31/1, s. 45. LAZAR, I. (ed.) Slovenci in čar Egipta. Diplomati, zbiralci, misijonarji in popotniki, Koper: Univerza na Primorskem, LEMMEN, S., We were enchanted, Cairo is like our Prague. Travelogues on Egypt as a mirror of Czech self-perception around In: HOLAUBEK, J. - NAVRÁTILOVÁ, H. - OERTER, W. B., (ed.) Egypt and Austria III. Proceedings of the Symposium, September Prague 2007, LENDEROVÁ, M. KOPIČKOVÁ, B. BUREŠOVÁ, J. MAUR, E. (ed.), Žena v českých zemích od středověku do 20. století, NLN, Praha LENDEROVÁ, M., K hříchu i k modlitbě. Žena v minulém století, Mladá fronta, Praha LIBAL, K., Staging Turkish Women's Emancipation: Istanbul, 1935, Journal of Middle East Women's Studies, 2008, 4/1, p LUKITZ, L., A Quest in the Middle East: Gertrude Bell and the Making of Modern Iraq, London MACKOVÁ, A. NAVRÁTILOVÁ, H., Egypt a čeští cestovatelé na přelomu 19. a 20. století. In: BLÁHOVÁ, K. PETRBOK, V. (ed.) Cizí, jiné, exotické v české kultuře 19. století, Academia, KLP, Praha 2008, s MACURA, V., Český sen, NLN, Praha MALEČKOVÁ, J., Nationalizing Women and Engendering the Nation. The Czech National Movement. In: BLOM, I. - HAGEMAN, K. - HALL, C., (ed.) Gendered Nations. Nationalism and Gender Order in the Long Nineteenth Century. Oxford: Berg 2000, MALEČKOVÁ, J., Úrodná půda. Žena ve službách národa. Praha: ISV MALEČKOVÁ, J., Where Are Women in National Historie? In: BERGR, S. LORENZ, Ch. (ed.) The Contested Nation: Ethnicity, Class, Religion and Gender in National Histories, Palgrave Macmillan, London New York MENDEL, M. OSTŘANSKÝ, B. RATAJ, T., Islám v srdci Evropy. Vlivy islámské civilizace na dějiny a současnost českých zemí, Academia, Praha MEYER, K. E. BRYSAC, S. B., Kingmakers: the Invention of the Modern Middle East, New York MÍŠEK, R. The Background of Austrian Economic Influence in Egypt, Sudan, and the Levant. In: NAVRÁTILOVÁ, H. Egyptian Revival in Bohemia : Orientalism and Egyptomania in Czech Lands. Prague: Set Out, 2003, p MONTGOMERY-MASSINGBERD, H. (ed.) The Royal House of Egypt. In: Burke's Royal Families of the World. Africa and the Middle East. London: Burke's Peerage, MUSILOVÁ, D. Z ženského pohledu. Poslankyně a senátorky Národního shromáždění Československé republiky , Univerzita Hradec Králové, Hradec Králové MUSILOVÁ, D., Politička: poslání nebo profese, in: ČADKOVÁ, K. LENDEROVÁ, M. STRÁNÍKOVÁ, J. (eds.) Dějiny žen aneb Evropská žena od středověku do 20. století v zajetí historiografie. Pardubice: Univerzita Pardubice, 2006, s NAGL-DOCEKAL, H. Feministická filosofie. Výsledky, problémy, perspektivy, Sociologické nakladatelství, Praha NAVRÁTILOVÁ, H. HOLAUBEK, J. OERTER W. B. (eds.) Egypt and Austria II Proceedings of the symposium October 5th to 7th, 2005 / Ägypten und Österreich II. Akten zum Prager Symposion Oktober 2005, Prague: Set Out,

306 NAVRÁTILOVÁ, H. Krásný, báječný, nešťastný Egypt! Případ českého orientalismu. In: JŮNOVÁ MACKOVÁ, A. NAVRÁTILOVÁ, H. HAVLŮJOVÁ, H. JŮN, L. Krásný, báječný, nešťastný Egypt! Čeští cestovatelé konce 19. a první poloviny 20. století, Praha: Libri 2009, NAVRÁTILOVÁ, H. Egyptian Revival in Bohemia : Orientalism and Egyptomania in Czech Lands. Prague: Set Out NAVRÁTILOVÁ, H., Egypt v české kultuře přelomu 19. a 20. století, Set Out, Praha NAVRÁTILOVÁ, H., Krásný, báječný, nešťastný. Orient a čeští cestovatelé v 19. století, Dějiny a současnost, 2009, 31/6, s OAKLEYOVÁ, A., Pohlaví, gender a společnost, Praha OBERKOFLER, G., Käthe Spiegel. Aus dem Leben einer altösterreichischen Historikerin und Frauenrechtlerin in Prag. Innsbruck, Studien-Verlag OBERKOFLER, G., Památce pražské historičky, knihovnice a bojovnice za práva žen Käthe Spiegelové. Knihovna plus [online]. 2007, č Dostupný z: < [23.května 2011]. OERTZEN, Ch. von, Networks of an Academic World Community: The Exodus of German-Speaking Women Scientists and the Refugee Aid Program of the American Association of University Women, German Historical Insitute Bulltin 27 [online] Available from: < September 2010]. OUŘEDNÍK, P., Fobím, fobíš, fobíme aneb několik poznámek ke slovu islamofobie, Respekt, 2011, 22/16, s PACHMANOVÁ, M., Neznámá území českého moderního umění: Pod lupou genderu, Argo, Praha PAULOVÁ, M., Tajný výbor (Maffie) a spolupráce s Jihoslovany v letech , Academia, Praha PIERSON, R. R., Nations: Gendered, Racialized, Crossed With Empire. In: BLOM, I. HAGEMAN, K. HALL, C. (ed.) Gendered Nations. Nationalism and Gender Order in the Long Nineteenth Century, Oxford 2000, s Poděbradsko v boji proti okupantům , Poděbrady: Základní organizace Českého svazu protifašistických bojovníků v Poděbradech, 1986 PUTNA, M. C. Česká katolická literatura v evropském kontextu Praha: Torst RAK, J., Exotismus doma aneb Venkov versus město, in: BLÁHOVÁ, K. PETRBOK, V. (ed.) Cizí, jiné, exotické v české kultuře 19. století, Academia, KLP, Praha 2008, s RAMBO, L. The Psychology of Conversion. In Handbook of Religious Conversion, Birmingham 1992, s RANKOV, P., Marie Ludmila Černá-Šlapáková, Ikaros [online] 2005, 9/10, dostupné z:< [17. května 2011]. RATAJOVÁ, J., Gender history jako alternativní koncept dějin, in: ČADKOVÁ, K. LENDEROVÁ, M. STRÁNÍKOVÁ, J. (eds.) Dějiny žen aneb Evropská žena od středověku do 20. století v zajetí historiografie. Pardubice: Univerzita Pardubice, 2006, s REES, J. Women on the Nile. Writings of Harriet Martineau, Florence Nightingale and Amelia Edwards. London: The Rubicon Press RUPP, L., Challenging Imperialism in International Women's Organizations, , NWSA Journal, 1996, 8/ 1, p

307 RUPP, L., Sexuality and Politics in the Early Twentieth Century: The Case of the International Women s Movement, Feminist Studies, 1997, 23/3, p RŮŽOVÁ, J., Jaroslav Černý. Scribe in the Place of Truth. Prague RŮŽOVÁ, J., Ženy v české egyptologii, Nový Orient, 51/2, 1996, s RYŠAVÁ, E., Bohuslav a Hermína Duškovi mecenáši nové doby, Matiční listy. Literární příloha Zpravodaje Matice české, 2008, č. 6, s SAID, E. W. Orientalism. London: Penguin Books 2003 (1 st edition 1978). SAID, E. W., Orientalismus. Západní koncepce Orientu, Praha SAK, R. BEZECNÝ, Z., Dáma z rajského ostrova. Sidonie Nádherná a její svět, Mladá fronta, Praha SATRUSTEGI, J. M., Norbert Tauer ( ) [online] Bidegileak, Dostupné z: < [25. května 2011]. SCOTT, J. W., Gender and the Politics of History. New York 1988 SCOTT, J. W., Only Paradoxes to Offer. French Feminists and the Rights of Man,London SCHÄFFTER, O., Modi des Fremderlebens. Deutungsmuster im Umgang mit Fremdheit, in SCHÄFFTER, O. (ed.) Das Fremde. Erfahrungsmöglichkeiten zwischen Faszination und Bedrohung, Opladen SKILLING, H. G., Matka a dcera. Charlotta a Alice Masarykovy, Gender Studies, Praha SLÍPKA, J. Vzpomínka na Vlastu Kálalovou Di Lottiovou, Nový orient, SMETÁNKA, Z. Archeologické etudy. Osmnáct kapitol o poznávání středověku, NLN, Praha SNOW, D. MACHALEK, R., The Sociology of Conversion, Annual Review of Sociology, 1984, 10, s SZABÓ, M., Imaginácia a odlišnosť. Balkánska otázka a kríza slovenskej národnej ideológie v sedemdesiatych a osemdesiatych rokoch 19. storočia, in BLÁHOVÁ, K. PETRBOK, V. (ed.) Cizí, jiné, exotické v české kultuře 19. století, Academia, KLP, Praha 2008 s TAUEROVÁ, M., Z bagdádských dopisů MUDr. Vlasty Kálalové - Di Lottiové, Časopis lékařů českých, 28/1972, s VAŠÍČEK, Z., Archeologie, historie, minulost, Praha VELEK, L., První v Rakousku! Zvolení prvního poslance-ženy Boženy Vikové- Kunětické v roce Příspěvek k vývoji volebního práva a ženského hnutí v habsburské monarchii, in VOJÁČEK, M. (ed.) Reflexe a sebereflexe ženy v české národní elitě 2. poloviny 19. století. Sborník příspěvků z konference uspořádané ve dnech listopadu 2006, Národní archiv a Archiv hlavního města Prahy, Praha: Scriptorium, 2007, s VLNAS, V., Ztracené ráje Orientu. Mary Wortley Montaguová a její obraz islámského světa, Dějiny a současnost, 2005, 27/10, s VOJTÍŠKOVÁ, V., Postavení žen v íránské a saúdské společnosti, Člověk. Časopis pro humanitní a společenské vědy, 2009, č. 15, s WEBER, Ch., Between Nationalism and Feminism: The Eastern Women s Congresses of 1930 and 1932, Journal of Middle East Women s Studies 2008, 4/1, p WEBER, Ch., Unveiling Scheherazade: Feminist Orientalism in the International Alliance of Women, , Feminist Studies, 2001, 27/1, p WEBER, M. Metodologie, sociologie a politika, Praha WINSTONE, H.V.F., Gertrude Bell, Manchester WOODWARD, K. (ed.) Identity and Difference, London: Sage,

308 Nepublikované zdroje, vysokoškolské práce, osobní konzultace DOBIÁŠOVÁ, L. Zakladatelé Valašského muzea v přírodě, seminární práce, Pedagogická fakulta UK, Praha 2007, nepublikováno. HAVLŮJOVÁ, H. From the Czechoslovak Republic to the Near East: Three Czech Women Travellers in the 1920s and 1930s, příspěvek na konferenci ASTENE 2005, nepublikováno. HAVLŮJOVÁ, H., Representing Women s Voices in the Era of Late Colonialism: Two Cases of Czech and Egyptian Feminists Compared, Egypt and Austria VII: Representations, Kunsthistorisches Museum Vienna, 21 to 24 September 2010, předtisková příprava. JONÁŠOVÁ, K., Ženský obzor, diplomová práce, Fakulta sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze 1999, nepublikováno. JŮNOVÁ MACKOVÁ, A. NAVRÁTILOVÁ, H. PŘEBINDA, P. HAVLŮJOVÁ, H. STORCHOVÁ, L., Vlasta Kálalová Di-Lotti, česká lékařka v Bagdádu ( ). Československé zájmy v Iráku v meziválečné době, Praha 2011 (v tisku). MENDEL, M. Osobní konzultace, Praha (20. dubna 2011). NAVRÁTILOVÁ, H. PŘEBINDA, P. Přehled iráckých dějin v období působení Vlasty Kálalové Di-Lotti na Blízkém východě, in: JŮNOVÁ MACKOVÁ a kol., Vlasta Kálalová Di-Lotti (v tisku). PANÝRKOVÁ, P. Konvertité k islámu v České republice, bakalářská práce, Katedra religionistiky a filosofie, Filosofická fakulta Univerzity Pardubice, STORCHOVÁ, L., Až dosud jsem myslela jen na učení a na práci Gender a autorské sebeprezentace v cestopisných vzpomínkách Vlasty Kálalové Di-Lotti, in JŮNOVÁ MACKOVÁ a kol., Vlasta Kálalová Di-Lotti (v tisku). WEBER, Ch. E., Making Common Cause? Western and Middle Eastern Feminists in the International Women s Movement, Dissertation. Graduate School of The Ohio State University, Ohio ŽĎÁRSKÝ, P. VESELÁ, M., Alois Musil s Adventure Books for Children, příspěvek na symposiu Egypt and Austria 2009, Národní muzeum v Praze, dne 23. září Encyklopedie a slovníky Ahmad Lutfi as-sajjid, in Dcery a synové Nilu [online] Centrum blízkovýchodních studií Západočeské univerzity v Plzni. Dostupné z: < [11. května 2011]. HAAN, F. de, DASKALOVA K. LOUTFI, A. (ed.), A Biographical Dictionary of Women s Movements and Feminisms. Central, Eastern and South Eastern Europe, 19th and 20th Centuries, Central European University, Budapest, Kdo byl kdo. Čeští a slovenští orientalisté, afrikanisté a iberoamerikanisté [on-line]. Praha: Libri Tomáš Honzák, Dostupné z: < [25. června 2009]. MARTÍNEK, J. MARTÍNEK, M., Kdo byl kdo. Naši cestovatelé a geografové, Praha: Libri, The Bibliography of Women s Periodicals Written in Ottoman Script, Metis Yaytnevi and the Women s Library and Information Center Foundation, Istanbul

309 TOMEŠ, J. (ed.) Encyklopedie českých dějin, Praha: Reader s Digest Výběr, vs-, Samuel Hugo Bergman, in: GABRIEL, J. ZOUHAR, J. PAVLINCOVÁ, H. KROB, J. (ed.) Slovník českých filosofů [online] Katedra filosofie Filosofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Dostupné z < [9. května 2011]. Zájmové internetové stránky BRAINARD, R. 18 th Century Discoveries. 18 th Century History [online] Prairie Hearth Designs Available from < [17 May 2010]. EMPEREUR, J.-Y., 200 ans de Presse Francophone en Égypte [online] L Agence Nationale de la Recherche, France, Dostupné z: < [30. května 2011] FAIVRE, C., Passion égyptienne. Le Caire dans les années 1900 [online] Dostupné z: < April 2011]. Harem Pants, Second City Style [online] Available from: < May 2010]. INTERNATIONAL Alliance of Women, A Brief History of the IAW [online] IAW. Dostupné z:< [20. května 2011]. JANNAH. Turkish Traditional and Bridal Wear. Forum: Women s Corner [online] Available from: < [17 May 2010]. KARKÉGI, M., L Egypt d Antan/ Egypt in Bygone Days. Personnalités 1 [online] Dostupné z: < >.[22 April 2011]. LAURA. The Traditional Bride. The Wise Bride s Guide [online] Available from: < [17 May 2010]. UMM IBRAHIM. Harem Pants?!? Old School Hejabi [online] Available from: < [17 May 2010]. WIKIPEDIA, Nazli Sabri [online] Wikimedia Foundation, Inc. Available from < [17 April 2011]. WIKIPEDIA. Henry Vollam Morton [online] Wikimedia Foundation, Inc. Available from < [17 May 2010]. 309

310 Obrazová příloha Seznam vyobrazení Úvod: Předběžné tázání Obr. 1 Ilustrace k článku Azizy M. Brikciusové, O životě arabských moslimských žen, Širým světem, I./1 První dojmy: Pavla Dušková Obr. 2 Sestry Ludmila a Pavla Smolíkovy, před rokem Obr. 3 Svatební fotografie Pavly Smolíkové a Cyrila Duška, 28. srpna 1910 Obr. 4 Rodinná návštěva Cyrila Duška v sanatoriu, kde se léčil s 314 tuberkulózou, Praha Podolí, 1917 Obr. 5 Pamětní fotografie z humanitární akce Československé děti ve Švýcarsku, Bern, 1920 Obr. 6 Nástupní audience Cyrila Duška u krále Fuada v Kahýře, Obr. 7 Pohřeb Cyrila Duška v Káhiře, 12. ledna 1924 Obr. 8 Pohřeb Cyrila Duška v Praze, 8. března I./2 První dojmy: Ludmila Matiegková Obr. 9 Ludmila Matiegková v době doktorské promoce na Filosofické fakultě UK, 1914 Obr. 10 Titulní strana Baedekerova průvodce po Egyptě a Súdánu (1914) z majetku Ludmily Matiegkové. Obr. 11 Ludmila Matiegková v egyptském salónu oděna v typickém oblečení egyptských venkovanek, čádoru a burce, 1927 Obr. 12 Fajánsové staroegyptské amulety ze sbírky Ludmily Matiegkové Obr. 13 Ludmila Matiegková s přítelkyní Aloisií Skořepovou, paní Fusi Ito Skákalovou, Ladislavem a Vlastimilem Skákalovými, Příbram, srpen I./3 První dojmy: Vlasta Kálalová Di-Lotti Obr. 14 Pozdrav z cesty: Halep Druhá brána Citadely, březen Obr. 15 Pokoj pro pacienty v československé nemocnici v Bagdádu, 1925 Obr. 16 Vlasta Kálalová entomoložka, po roce Obr. 17 Pohlednice oznamující narození dcery Drahomily Lydie, Bagdád, 11. února 1931 Obr. 18 Giorgio (Jiří) Silvio Di-Lotti se synem Radborem a dcerou 322 Drahomilou Lydií, z dovolené v Kurdistánu, léto 1931 Obr. 19 Stříbrné kotníkové šperky z etnografické sbírky Vlasty Kálalové Di-Lotti, Kurdistán, 1931 Obr. 20 Rodinná portrétní fotografie Radbor, Giorgio, Vlasta a Drahomila 323 Lydie Di-Lotti, Praha, 1939 Obr. 21 Rodný dům Vlasty Kálalové v jihočeských Bernarticích. 310

311 Originální štuky pod okny v prvním patře připomínají propagátorskou činnost jejího otce, místního učitele, Jana Václava Kálala, 2006 II./1 Sondy: Orient (nejen) v českých moderních ženských časopisech Obr. 22 Emancipace v Turecku podle Karla Stroffa, Humoristické listy, 1909 Obr. 23 Ukázky titulních listů časopisů Ženský obzor a L Egyptienne, 1929 Obr. 24 Ukázky výtvarného zpracování titulních listů časopisu Eva z let 1904 a 1907 vytvořených malířkou Zdenkou Vorlovou Vlčkovou Obr. 25 Ilustrace Bohumíra Jaroňka, Z Egypta, pro katolický ženský časopis Eva, 1909 Obr. 26 Ukázky slavnostního šalvaru tureckých nevěst, první a druhá polovina 19. století. Obr. 27 Harémové kalhoty jako hit módní sezóny... Obr i tradičního venkovského šatníku, jaro Obr. 29 Jupe Culotte aneb kalhotová sukně jako námět pro diskusi, Eva, 1911 Obr. 30 My budem nosit kalhoty!, kolem 1910 Obr. 31 Sikhská varianta šalvar kamíz z etnografické sbírky Vlasty Kálalové Di-Lotti, po roce Obr. 32 Vlasta Kálalová Di-Lotti jako orientálka, Bernartice, po roce III./2 Perspektivy: Radost nad tím, že západ evropský a střed podaly si ruce s východem Obr. 33 Kongres Mezinárodní aliance pro volební právo žen, Řím, Obr. 34 Členky výkonného výboru Mezinárodní aliance pro volební právo žen a rovná občanská práva (Aliance) na zasedání v Praze, přelom května a června 1927 Obr. 35 Členky výkonného výboru Aliance, kolem roku Obr. 36 Volební právo žen celosvětový přehled, Obr. 37 Uvítání československé delegace na nádraží v Istanbulu, dne dubna 1935 Obr. 38 Drahé paní předsedkyni F. F. Plamínkové v upomínku na kongres mezinárodní Aliance v Istanbulu v dubnu 1935, dva listy z památečního alba 332 Obr. 39 Mírová konference v Praze, b. d. Obr. 40 Titulní list anglického vzpomínkového tisku na památku popravené Františky Plamínkové, Londýn,

312 Úvod: Předběžné tázání Obr. 1 Ilustrace k článku Azizy M. Brikciusové, O životě arabských moslimských žen, Širým světem, Repro dle BRIKCIUSOVÁ, O životě arabských moslimských žen, s

313 I./1 První dojmy: Pavla Dušková Obr. 2 Sestry Ludmila a Pavla Smolíkovy, před rokem Obr. 3 Svatební fotografie Pavly Smolíkové a Cyrila Duška, Praha, 28. srpna Podle ANM, fond Cyril Dušek, k. č. 13, sl Rodinné album s fotografiemi ( ). 988 Podle ANM, fond Cyril Dušek, k. č. 13, sl Detail svatební fotografie. Vpravo manželský pár, vlevo svědci, sedící Reinhold Justich, akademický malíř, stojící Bohuslav Dušek, bratr ženicha, bankovní úředník, budoucí sběratel a mecenáš. 313

314 Obr. 4 Rodinná návštěva Cyrila Duška v sanatoriu, kde se léčil s tuberkulózou, Praha Podolí, Obr. 5 Pamětní fotografie z humanitární akce Československé děti ve Švýcarsku, Bern, Podle ANM, fond Cyril Dušek, k. č. 13, sl Rodinné album s fotografiemi ( ). Vpravo manželé Duškovi, zcela vlevo matka Cyrila Duška, uprostřed (patrně) teta Pavly Smolíkové z otcovy strany. 990 Podle ANM, fond Cyril Dušek, samostatná složka č Album fotografií Československé děti ve Švýcarsku 1920, věnováno Arnoštem Jaklem.Manželé Duškovi (uprostřed) hostili na čsl. vyslanectví v Bernu válečné sirotky, jejichž měsíční pobyt ve švýcarských rodinách organizoval Československý červený kříž. 314

315 Obr. 6 Nástupní audience Cyrila Duška u krále Fuada v Kahýře, Obr. 7 Pohřeb Cyrila Duška v Káhiře, 12. ledna Podle ANM, fond Cyril Dušek, k. č. 13, sl Rodinné album s fotografiemi ( ). C. Dušek (vpravo) vychází z budovy československého vyslanectví v Káhiře, v doprovodu královského úředníka p. Mambelana (vlevo). Předáním pověřovacích listin při královské audienci v dubnu 1923 byla formálně zahájena činnost legace. V čele sluha Saleh v uniformě kawase. 992 Podle ANM, fond Cyril Dušek, k. č. 13, sl Rodinné album s fotografiemi ( ). 315

316 Obr. 8 Pohřeb Cyrila Duška v Praze, 8. března Podle ANM, fond Cyril Dušek, k. č. 13, sl Rodinné album s fotografiemi ( ). Obřad proběhl v českobratrském chrámu U Salvátora, posléze bylo tělo C. Duška zpopelněno. 316

317 I./2 První dojmy: Ludmila Matiegková Obr. 9 Ludmila Matiegková v době doktorské promoce na Filosofické fakultě UK, Obr. 10 Titulní strana Baedekerova průvodce po Egyptě a Súdánu (1914) z majetku Ludmily Matiegkové (viz razítko) Podle ANM, Jindřich Matiegka, k. č. 40, sl Repro dle HAVLŮJOVÁ, Okouzlení Egyptem, s Kniha přešla společně s dalšími jako dar L. Matiegkové do Knihovny Jaroslava Černého, Český egyptologický ústav UK v Praze. 317

318 Obr. 11 Ludmila Matiegková v egyptském salónu oděna v typickém oblečení egyptských venkovanek, čádoru a burce, Obr. 12 Fajánsové staroegyptské amulety ze sbírky Ludmily Matiegkové Podle ANM, Jindřich Matiegka, k. č. 40, sl Repro dle HAVLŮJOVÁ, Okouzlení Egyptem, s Sbírka přešla do Náprstkova muzea v Praze, které v roce 2005 poskytlo i reprodukovanou fotografii. Zleva soška berana, bůh Anup se šakalí hlavou, soška lva. Určila H. Navrátilová. HH. 318

319 Obr. 13 Ludmila Matiegková s přítelkyní Aloisií Skořepovou (sedící), paní Fusi Ito Skákalovou, Ladislavem a Vlastimilem Skákalovými, Příbram, srpen Podle SOkA Benešov, Jindřich Matiegka, karton č. 3a. 319

320 I./3 První dojmy: Vlasta Kálalová Di-Lotti Obr. 14 Pozdrav z cesty: Halep Druhá brána Citadely, březen Obr. 15 Pokoj pro pacienty v československé nemocnici v Bagdádu, Podle ZdrM NLK, Vlasta Kálalová Di-Lotti, 1711/5/72. Pohlednice V. Kálalové M. Tauerové ze dne 5. března 1925 (Halep) Repro dle BORSKÁ, Doktorka z domu Trubačů, nečíslovaná fotografická příloha mezi s. 256 a 257 (dále jen BORSKÁ, Doktorka z domu Trubačů). Fotografie, společně s dalšími ilustračními záběry z kliniky, však byla reprodukována již v roce 1926 v časopise Světozor. Před zrcadlovým výklenkem stojí místní ošetřovatelka (v zácviku), Asyřanka Elmas, pacientka se jmenovala Fehíme. Podle TAUEROVÁ, V duchu s MUDr. Vlastou Di Lottiovou Kálalovou, s

321 Obr. 16 Vlasta Kálalová entomoložka, po roce Obr. 17 Pohlednice oznamující narození dcery Drahomily Lydie, Bagdád, 11. února Repro dle BORSKÁ, Doktorka z domu Trubačů Podle ZdrM NLK, Vlasta Kálalová Di-Lotti, 1711/43/72. Pohlednice V. Kálalové M. Tauerové ze dne 11. února 1931 (Bagdád). 321

322 Obr. 18 Giorgio (Jiří) Silvio Di-Lotti se synem Radborem a dcerou Drahomilou Lydií, z dovolené v Kurdistánu, léto Obr. 19 Stříbrné kotníkové šperky z etnografické sbírky Vlasty Kálalové Di-Lotti, Kurdistán, Repro dle BORSKÁ, Doktorka z domu Trubačů Sbírku V. Kálalová darovala do Náprstkova muzea v Praze, které v roce 2005 poskytlo i reprodukovanou fotografii, číslo fotografie 359_

323 Obr. 20 Rodinná portrétní fotografie Radbor, Giorgio, Vlasta a Drahomila Lydie Di- Lotti, Praha, Obr. 21 Rodný dům Vlasty Kálalové v jihočeských Bernarticích. Originální štuky pod okny v prvním patře připomínají propagátorskou činnost jejího otce, místního učitele, Jana Václava Kálala, Repro dle BORSKÁ, Doktorka z domu Trubačů Fotografie HH. 323

324 II./1 Sondy: Orient (nejen) v českých moderních ženských časopisech Obr. 22 Emancipace v Turecku: Ach jo! Co může mluvit takový křesťan, když se emancipuje žena? Na mě ať se přijde podívat, když se mi jich emancipuje všech devět, Karel Stroff, Humoristické listy, Obr. 23 a, b Ukázky titulních listů časopisů Ženský obzor a L Egyptienne, Repro dle Václav FRONK, Takové hezké holky. Obraz české emancipace v českých humoristických časopisech , Dějiny a současnost, 2005, 27/11, s Podle Ženský obzor, 1929 (Národní knihovna v Praze). L Egyptienne, Repro dle Jean-Yves EMPEREUR, 200 ans de Presse Francophone en Égypte [online] L Agence Nationale de la Recherche, France, Dostupné z: < [30. května 2011]. 324

325 Obr. 24 a, b, c Ukázky výtvarného zpracování titulních listů časopisu Eva z let 1904 a 1907 vytvořených malířkou Zdenkou Vorlovou Vlčkovou Obr. 25 Ilustrace Bohumíra Jaroňka, Z Egypta, pro katolický ženský časopis Eva, Podle Eva, 1904 a 1907 (Národní knihovna v Praze) Podle Bohumír JARONĚK, Z Egypta, Eva, 1909, č. 1, s

326 Obr. 26 a, b Ukázky slavnostního šalvaru tureckých nevěst, první a druhá polovina 19. století Obr. 27 a 28 Harémové kalhoty jako hit módní sezóny i tradičního venkovského šatníku, jaro Repro dle JANNAH. Turkish Traditional and Bridal Wear. Forum: Women s Corner [online] Available from: < [17 May 2010] Obr. 27 repro dle Harem Pants, Second City Style [online] Available from: < May 2010]. Obr. 28 repro dle UMM IBRAHIM. Harem Pants?!? Old School Hejabi [online] Available from: < [17 May 2010]. 326

327 Obr. 29 Jupe Culotte aneb kalhotová sukně jako námět pro diskusi, Eva, Obr. 30 My budem nosit kalhoty!, kolem Repro dle ORLOVÁ, Kalhotová sukně jupe culotte, s Repro dle TOMEŠ, J. (ed.) Encyklopedie českých dějin, Praha: Reader s Digest Výběr, 2008, s

328 Obr. 31 Vlasta Kálalová Di-Lotti jako orientálka, Bernartice, po roce Obr. 32 a, b Sikhská varianta šalvar kamíz z etnografické sbírky Vlasty Kálalové Di- Lotti, po roce Repro dle HAVLŮJOVÁ, Orient and Modern Czech Women s Magazines, p. 84, Figs 6. Závoj i kotníkové šperky (viz Obr. 19) darovala V. Kálalová do Náprstkova muzea spolu se šalvar kamíz a dalšími etnografickými předměty Repro dle HAVLŮJOVÁ, Orient and Modern Czech Women s Magazines, Figs 4, s. 5. Sbírku V. Kálalová darovala do Náprstkova muzea v Praze, které v roce 2005 poskytlo i reprodukované fotografie, č. 359_5939 (kamíz), č. 359_5940 (šalvar). Oděv je zhotoven z vínového sametu, zdoben kovovými nášivkami barvy zlata. 328

329 III./2 Perspektivy: Radost nad tím, že západ evropský a střed podaly si ruce s východem Obr. 33 Kongres Mezinárodní aliance pro volební právo žen, Řím, Obr. 34 Členky výkonného výboru Mezinárodní aliance pro volební právo žen a rovná občanská práva (Aliance) na zasedání v Praze, přelom května a června Podle ANM, fond Františka Plamínková, karton č. 4, složka 36, Mezinárodní činnost v ženském hnutí ( ), fotografie, Kongres Mezinárodní aliance, Řím, Kongresu se zúčastnila také první východní sdružení (Egypt, Palestina, Indie, Japonsko) Podle ANM, fond Františka Plamínková, karton č. 4, složka 36, Mezinárodní činnost v ženském hnutí ( ), fotografie, Výbor Aliance fotografie určená pro publikaci v Ženské radě (1927). Složení: horní řada zleva R. Manus (Niz), F. Sterling (VB), C. Bompas (VB). Sedící 2. řada: F. Plamínková (Čsl), A. Theodoropoulos (Řek), M. C. Ashby - předsedkyně (Brit), D. von Velsen (Něm). Na zemi: S. Grinsberg (Fr), M. Atanaskovič (Jug), E. Gourd (Švý). 329

330 Obr. 35 Členky výkonného výboru Aliance, kolem roku Obr. 36 Volební právo žen celosvětový přehled, Podle ANM, fond Františka Plamínková, karton č. 4, složka 36, Mezinárodní činnost v ženském hnutí ( ), fotografie, Výbor Mezinárodní aliance pro volební právo žen, b. d. Kromě již výše uvedených č. 3 Adela Schreiber-Krieger (Něm), ostatní neurčeny. Podle komparace s dalšími fotografiemi stojí po pravici A. Schreiber Huda Ša c ráwí, po levici M. Corbett Ashby sedí Paulina Luisi (Uruguaj) a po pravici německá reformátorka Helene Stöcker Podle NA, ŽNR, Aliance, k. č. 50, sl. Kongres Istanbul 1935, M. Wolfová, Kongres Aliance dubna 1935 v Istanbulu. Příloha podrobná zpráva o jednání kongresu č. 6. Pomůcka, kterou nechala pro názornost, že staré otázky ještě nejsou vyčerpány, zhotovit pro Kongres F. Plamínková. 330

331 Obr. 37 a, b Uvítání československé delegace na nádraží v Istanbulu, dne 15. dubna Podle ANM, fond Františka Plamínková, karton č. 4, složka 36, Mezinárodní činnost v ženském hnutí ( ), fotografie, Čsl. delegace po příjezdu na nádraží v Istanbulu při zájezdu na Kongres Mezinár. alliance pro vol. a obč. práva žen dne 15. dubna Přítomen gener. konsul p. Gregor s chotí a kons. ing. Brunerem a několika hosty. S kyticí vedoucí delegace Z. Potočková, za ní vlevo M. Wolfová. Viz také poznámku, že delegátka Frauenfortschritt, K. Spiegel, nebyla na fotce zachycena. 331

332 Obr. 38 Drahé paní předsedkyni F. F. Plamínkové v upomínku na kongres mezinárodní Aliance v Istanbulu v dubnu 1935, dva listy z památečního alba Obr. 39 Mírová konference v Praze, b. d Podle ANM, fond Františka Plamínková, karton č. 4, složka 6, album fotografií z Istanbulu, Na titulním listě znovu delegace, tentokrát v popředí M. Wolfová. Na druhém listě fotografie interiéru Hagia Sofia a vyhlídky na Zlatý roh ze Starého paláce Podle ANM, fond Františka Plamínková, karton č. 4, složka 36, Mezinárodní činnost v ženském hnutí ( ), fotografie, Mírová konference v Praze, b. d. S velkou pravděpodobností účastnice mezinárodní konference Mezinárodní ženské ligy pro mír a svobodu, která se konala na přelomu července a srpna 1937 v Luhačovicích. 332

333 Obr. 40 Titulní list anglického vzpomínkového tisku na památku popravené Františky Plamínkové, Londýn, Podle COUNCIL of Czechoslovak Women in Great Britain, In Memory of Františka Plamínková, London, 1943, titulní list (Národní knihovna v Praze). 333