Hybridní strategie Ruské federace na Ukrajině a reakce NATO

Transkript

1 MASARYKOVA UNIVERZITA FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ Katedra politologie Hybridní strategie Ruské federace na Ukrajině a reakce NATO Bakalářská práce Martin Kocurek Vedoucí práce: Mgr. Martin Bastl, Ph.D. Obor: Politologie Bezpečnostní a strategická studia UČO: Imatrikulační ročník: 2012 Brno, 2015

2 Prohlášení o autorství práce Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma Hybridní strategie Ruské federace na Ukrajině a reakce NATO vypracoval samostatně a použil jen zdroje uvedené v seznamu literatury. V Brně,

3 Poděkování Na tomto místě bych chtěl poděkovat vedoucímu práce Mgr. Martinu Bastlovi, Ph.D. za cenné rady poskytnuté při psaní této bakalářské práce. Dále bych chtěl poděkovat i své rodině za projevenou podporu. 2

4 Anotace Tato bakalářská práce vznikla jako reakce na události, které se odehrály na jaře roku 2014 na Ukrajině. Hlavní pozornost je v této práci věnována anexi Krymu, která měla za následek oživení debaty o konceptu hybridní války. Tento koncept není zcela nový, ale v souvislosti s anexí Krymu dostává reálnější rozměr, protože hlavně masová média tento pojem hybridní válka velice často používají. Cílem této bakalářské práce je identifikovat, jak lze koncept hybridní války pojímat. Dalším cílem této bakalářské práce je představení kroků, které byly přijaty ze strany NATO jako reakce na možnou hybridní válku na Ukrajině. Annotation This bachelor thesis was created as a response to events, which took place in Ukraine in spring This bachelor thesis main focus is on annexation of Crimea, which renewed discussion on hybrid warfare concept. This concept is not new, but it gets more real in connection with annexation of Crimea, since this concept hybrid warfare - is widely used mainly by mass media. Aim of this bachelor thesis is to identify how hybrid warfare concept could be perceived. Another aim of this bachelor thesis is to identify measures, which have been adopted by NATO as a reaction for possible hybrid warfare in Ukraine. Klíčová slova Hybridní válka, anexe Krymu, NATO, Ruská federace, Ukrajinská krize Keywords Hybrid warfare, annexation of Crimea, Russian federation, Ukraine crisis 3

5 Seznam zkratek ACT Allied Command Transformation (dokument NATO) GRU Hlavní správa rozvědky Generálního štábu Ozbrojených sil Ruska MCCHT - Military Contributing to Coutering Hybrid Threads (dokument NATO) NATO Severoatlantická aliance NPR National Public Radio NRF NATO Response Force OSN Organizace spojených národů VJTF Very High Readiness Joint Task Force (složka NRF) 4

6 Obsah Úvod Metodologická část Teoretická část Koncept hybridní války- původ, přístupy a změny Původ pojmu hybridní válka Přístupy ke konceptu hybridní války Rekonstrukční přístup Simultánně-adaptivní přístup Russia s New Generation Warfare Analytická část Analýza strategie Ruské federace v rámci konceptu hybridní války Mizející hranice mezi mírovým a válečným stavem Mizející rozdíl mezi kombatanty a nekombatanty Mizející hranice mezi regulérní armádou a neregulérními ozbrojenými skupinami Využití neregulérních taktik Simultánní použití různých nástrojů ekonomických nástrojů, politických nástrojů a informační nástroje Teroristické taktiky Kriminální zmatek Implikace a reakce na koncept hybridní války ze strany Severoatlantické aliance Situace před anexí Krymu Situace a změny po anexi Krymu

7 4. Vyhodnocení cílů a odpovědí na výzkumné otázky Vyhodnocení výzkumných otázek a podotázek Závěr Seznam zdrojů Počet znaků:

8 Úvod Rok 2014 byl rokem podstatných změn na geopolitické i bezpečnostní úrovni. V tomto roce bylo možné sledovat nástup Islámského státu a, což je pro tuto práci důležitější, vypuknutí konfliktu na Ukrajině. Lze říct, že odmítnutý podpis asociační dohody s Evropskou unií ze strany ukrajinského prezidenta Viktora Janukovyče odstartoval sérii událostí, které budou mít pravděpodobně velký dopad na geopolitickou situaci ještě několik (desítek) let. Důvodem pro toto tvrzení je výrazné zhoršení vztahů mezi tím, co bychom nazvali Západem a Ruskou federací. Západ totiž přímo obviňuje Ruskou federaci z podněcování/podporování násilí na východě Ukrajiny a snaží se Ruskou federaci v tomto jednání zastavit. Bylo přijato několik kroků - za všechny lze uvést uvalování sankcí na ruské firmy a osoby kolem Vladimíra Putina. Podobné sankce byly poté jako odveta zavedeny i ze strany Ruské federace. U této sankční výměny to však nemusí nutně skončit. V americkém Kongresu totiž získávají významnější pozici Republikáni, kteří jsou zastánci tvrdší linie v zahraniční politice než Demokraté a je otázka, co se stane, pokud se konflikt na Ukrajině nepodaří vyřešit do dalších amerických prezidentských voleb, protože Barack Obama dosluhuje již své druhé volební období a jeho zahraniční politika byla vždy formálně nadstavena spíše smířlivě. S vypuknutím války na Ukrajině se také začínají objevovat různé pokusy definovat, jakou válku zde můžeme pozorovat. V souvislosti s těmito pokusy se čím dál častěji začíná objevovat definice tohoto konfliktu jako hybridní války. Tuto definici přebírají hlavně masová média, ale blíže se tímto konceptem nezabývají. Koncept hybridní války však není jen spojen se stávající situací na Ukrajině, protože velká část prací, ze kterých bude v této bakalářské práci (v Teoretické části), vznikla ještě před současným konfliktem. To však neznamená, že se koncept hybridní války s konfliktem na Ukrajině nevyvíjí, právě naopak. V současné době vzniká poměrně velké množství prací, které se snaží konflikt na Ukrajině přiblížit v rámci konceptu hybridní války. Objevuje se také nová terminologie předně Russia s New Generation Warfare (Bērziņš 2014: 3). Obecně lze také říct, že je mnoho různých pohledů na definici hybridní války. Aby bylo toto tvrzení potvrzeno, rozhodl jsem se, že poměrně velká část této bakalářské práce bude věnována těmto různým pohledům na tento koncept. Po analýze prací zabývajících se konceptem hybridní války, lze identifikovat dva hlavní přístupy, které se k tomuto konceptu vyjadřují a hlavně jsou blíže specifikované, protože se objevuje i velmi mnoho prací, které sice hybridní válku jako takovou pojmenovávají, ale blíže ji nekonkretizují - popřípadě ji přímo zaměňují s jinými koncepty jako je nekonvenční válka, asymetrický konflikt, compound 7

9 wars, irregular warfare, válka čtvrté generace (je zde opravdu široká paleta různých pojmenování, které jsou často v těchto článcích libovolně směšována). Cílem této bakalářské práce je prozkoumat blíže debatu, která se váže ke konceptu hybridní války. Tato práce má sloužit spíše jako základní přehled možných přístupů, které je možné dozajista doplnit, protože obsáhnout všechny možné interpretace je dosti složité. Tato práce by měla v nejlepším případě sloužit jen jako odrazový můstek pro další práce, které se tímto konceptem hodlají zabývat. Aby však mělo cenu tento koncept podrobněji zkoumat, je také třeba vyřešit otázku, jestli je tento koncept opravdu relevantní (což je další cíl této bakalářské práce). Jako odpověď snad poslouží tato práce, která se bude touto otázkou zabývat. Jako nástroj k řešení této otázky zde bude sloužit konflikt na Ukrajině a reakce na tento konflikt ze strany Severoatlantické aliance (dále NATO). Co se týče logiky postupu a samotné struktury práce, velmi bude záležet na výzkumných otázkách, které by měly pomoci odpovědět na hlavní výzkumnou otázku: Jak se projevil konflikt na Ukrajině na operační a strategické koncepce NATO v rámci konceptu hybridní války? Tato otázka by měla vyřešit problém s relevancí tohoto konceptu, protože pokud opravdu byly operační a strategické koncepce NATO ovlivněny konceptem hybridní války, tak lze jednoznačně označit koncept hybridní války za relevantní. Bez dalších pomocných otázek však nelze jednoznačně určit, zda byly tyto operační a strategické koncepce ovlivněny právě hybridní podobou konfliktu na Ukrajině. Proto je potřeba doplnit další výzkumné podotázky: Jaká je interpretace konceptu hybridní války před vypuknutím konfliktu na Ukrajině? Tato otázka by měla být úvodním představením konceptu hybridní války a měla by načínat Teoretickou část této práce. Jak zde již bylo zmíněno, tento koncept se také v souvislosti s konfliktem na Ukrajině vyvíjí, proto je potřeba do Teoretické části doplnit i tyto změny. K tomu poslouží další výzkumná otázka: Jak se koncept hybridní války proměnil v souvislosti s konfliktem na Ukrajině? Tato otázka by měla zakončovat Teoretickou část této práce. Následující výzkumné otázky již budou spadat do Analytické části. První z těchto výzkumných otázek je: Jaká je podoba konfliktu na Ukrajině v rámci konceptu hybridní války? Tato výzkumná otázka bude navázána na případovou studii, která se bude zabývat anexí Krymu. Vybrána byla záměrně anexe Krymu, protože v souvislosti s touto událostí se začalo veřejně více debatovat o problematice hybridní války a obecně je tato událost přijímána (hlavně masovými médii) jako příklad hybridní války. Tato případová studie nemá za cíl postihnout naprosto vyčerpávající a hloubkový popis událostí, ale spíše poukázat na některé charakteristiky tohoto incidentu, které by se daly začlenit pod koncept hybridní války. 8

10 Následovat budou další otázky, které by měly rozlišit, jaké kroky byly v rámci NATO přijaty v souvislosti s konceptem hybridní války před vypuknutím konfliktu na Ukrajině a po vypuknutí konfliktu na Ukrajině. První z těchto výzkumných otázek zní: Jak se projevil koncept hybridní války na operační a strategické koncepce NATO před vypuknutím konfliktu na Ukrajině? A druhá výzkumná otázka: Jaké kroky byly přijaty na summitu NATO ve Walesu v roce 2014 v souvislosti s konfliktem na Ukrajině? Summit ve Walesu byl vybrán opět záměrně, protože jedním z klíčových bodů tohoto jednání, byla snaha o nalezení řešení situace na Ukrajině a debata o tom, jak by se NATO mělo postavit k anexi Krymu. Dohromady by měly dát odpovědi na tyto otázky určitou představu nejenom o tom, jaká je interpretace konceptu hybridní války, ale také jaký má tento koncept vliv na operační a strategické koncepce NATO. 1. Metodologická část Struktura a logika této práce již byla stručně představena v úvodu. Tato bakalářská práce bude rozdělena na dvě hlavní části Teoretickou a Analytickou. V Teoretické části budou blíže představeny možné přístupy ke konceptu hybridní války. Tato část se bude snažit odpovědět, jak je možné koncept hybridní války před konfliktem na Ukrajině, a jak se tento koncept vyvíjí v souvislosti se současným děním na Ukrajině zejména ve spojitosti s anexí Krymu. Teoretická část by měla tedy pomoci nalézt odpověď na dříve prezentované výzkumné podotázky, které jsou nezbytné k pochopení celého konceptu. Následovat bude část Analytická, která má opět specifické výzkumné otázky, na které se bude snažit nalézt odpověď. Součástí této části bude i instrumentální případová studie, která se bude zabývat detailněji, jak probíhala anexe Krymu. Instrumentální případová studie byla vybrána proto, že není jejím cílem naprosté a vyčerpávající představení jednoho případu, ale spíše snaha o obecnější teoretické poznání tohoto konceptu a pomoc při další práci s danou teorií (Drulák et al. 2008: 35). V souvislosti s tímto je identifikována i nutná podmínka (Drulák et al. 2008: 40) simultánnost nebo adaptivnost ve využívání různých nástrojů a taktik. Při operacionalizaci se bude tato práce soustředit na nástroje a taktiky, které jsou přímo obsaženy v definici hybridní války nebo jsou autory mnohokrát zdůrazňovány. Pro tuto práci byly tedy zvoleny následující charakteristiky: 1) Mizející hranice mezi mírovým a válečným stavem (což je charakteristika, která se prolíná prakticky všemi autory, kteří se ke konceptu hybridní války vyjadřují, i když tento bod Hoffman do své definice hybridní války 9

11 nezahrnul), 2) Mizející rozdíl mezi kombatanty a nekombatanty, 3) Mizející hranice mezi regulérní armádou a neregulérními ozbrojenými skupinami, 4) Využití neregulérních taktik, 5) Simultánní použití různých nástrojů ekonomických nástrojů, politických nástrojů a informační války, 6) Teroristické taktiky, 7) Kriminální zmatek. Z těchto charakteristik je tedy pravděpodobně nejdůležitějším bod 5, který má pomoci odhalit právě simultánnost a adaptivnost ve využití různých nástrojů ze strany Ruské federace. Součástí analytické části jsou také výzkumné podotázky, které mají odpovědět na to, jak se vyvíjel pohled na koncept hybridní války ze strany NATO a jak tento koncept poté ovlivnil / neovlivnil dokumenty a plány NATO. Po případové studii a snaze zodpovědět výzkumné podotázky, které jsou navázány na NATO, již přijde na řadu závěrečné vyhodnocení, které by mělo, na základě odpovědí na výzkumné podotázky, podat přesvědčivou odpověď i na hlavní výzkumnou otázku. Sběr dat bude z velké části probíhat na základě dokumentů NATO a prací autorů, kteří se zabývají teorií hybridní války. Současně bude v hojné míře využíváno zpravodajských serverů, které informovaly o anexi Krymu. Využití těchto zpravodajských serverů je v současné době nezbytné, protože zatím neexistuje dostatečné množství odborných prací, které by tuto událost postihovaly zcela a v potřebné míře. Přesto však mohou sloužit jako základní vhled do této problematiky. 2. Teoretická část 2. Koncept hybridní války- původ, přístupy a změny Původ pojmu hybridní válka Původ pojmu hybridní válka je stejně nejasný jako vymezení samotného konceptu. Existují zde dvě rozdílené verze, které vysvětlují problém s tím, kdo první použil tento termín, který poté další autoři rozpracovali do podoby konceptu. Podle Dave Kilcullena, který se svým příspěvkem: Thinking about modern conflict: hybrid wars, strategy, and war aims vystoupil na konferenci v Chicagu v roce 2005, je prvním, kdo tento koncept použil Erin Simpson ze štábní školy námořní pěchoty (Kuběša Spišák 2011: 6). Odlišný pohled na původ tohoto pojmu má Frank G. Hoffman, který ve své monografii: Conflict in the 21st Century: The Rise of Hybrid Wars (2007) tvrdí, že zásluhu na vzniku tohoto pojmu potažmo konceptu má Robert G. Walker, který v roce 1998 použil tento 10

12 termín ve své nepublikované doktorské práci: Spec Fi: The U.S. Marine Corps and Special Operation (Hoffman 2007: 9) Přístupy ke konceptu hybridní války V této bakalářské práci jsem se rozhodl rozdělit možné přístupy ke konceptu hybridní války na dva základní, které jsem pojmenoval 1) Rekonstrukční a 2) Simultánně-adaptivní. Jak bylo již zmíněno dříve, existuje zde i velké množství prací, které se určitým způsobem také snaží vyjádřit k podobě konceptu hybridní války. V některých případech se jedná o velmi hodnotné komentáře tohoto konceptu, ale protože blíže nespecifikují samotnou podstatu, nebudou do této bakalářské práce zahrnuty. Přístupy, které zde budou nastíněny, mají spíše odrážet jádro možných interpretací. Po těchto přístupech budou následovat i změny, které se v tomto konceptu projevily v souvislosti s konfliktem na Ukrajině a přesněji při anexi Krymu. Zde bude zahrnuta jak interpretace ze strany NATO (Bērziņš), tak interpretace ze strany Ruské federace (Gerasimov) Rekonstrukční přístup V souvislosti s tímto přístupem ke konceptu hybridní války lze zmínit dvě jména: Col. Margaret S. Bond a Col. John J. McCuen. V centu obou těchto pohledů na koncept hybridní války je snaha o získání podpory obyvatelstva pomocí rekonstrukce území zasaženého konfliktem. U obou existují určité odlišnosti, na které bude dále poukázáno, ale v rámci této bakalářské práce budou oba dva zařazeny do stejné oblasti. Tyto odlišnosti jsou důležité, ale pokud tuto interpretaci srovnáme s prací F. Hoffmana, která je hlavním přispěním do druhého přístupu (Simultánně-adaptivní), tak jsou tyto odlišnosti zanedbatelné, protože Hoffman tento koncept pojímá zcela z jiného úhlu. Stěžejní prací pro M. Bond v této oblasti je její práce: Hybrid War: A New Paradigm For Stability Operations In Failing States (2007). V této práci se autorka snaží poukázat na nedostatky, které vznikají při implementaci programu, který vzešel z US Agency for International Development. Tato agentura má zajišťovat rekonstrukci a stabilitu v poválečných zónách a předně ve failed nebo failing státech, které jsou často hrozbou pro mezinárodní společenství, protože v těchto slabých státech mohou být příznivé podmínky pro vznik teroristických organizací. Hlavním problémem je zde outsourcing služeb, které mají pomáhat k rekonstrukci a stabilitě v těchto státech. Přenesení těchto služeb na privátní sektor je sice ekonomicky výhodné, ale často se setkává se selháním, protože tyto privátní společnosti jsou zaměřeny buď jen na rekonstrukci oblasti (figurují zde hlavně civilní zaměstnanci), nebo na stabilizaci (zde figurují více soukromé vojenské společnosti). Z tohoto 11

13 je vidět, že tyto společnosti jsou často neschopné plnit obě role zároveň. Nyní se dostáváme k tomu, co si M. Bond představuje pod konceptem hybridní války. Z její perspektivy je nezbytně nutné, aby vojenské jednotky byly schopny přímo, již během konfliktu, zajišťovat alespoň základní služby při rekonstrukci, protože civilní odborníci často nejsou schopni pracovat v konfliktních zónách a vzniká zde prodleva, která se poté může často promítnout i do poválečné rekonstrukce, kdy je již možné nasadit civilní personál, jehož nasazení do konfliktní oblasti představuje neúnosné riziko (Bond 2007: 3-5). Lehce odlišný pohled na koncept hybridní války podává J. McCuen ve svém článku: Hybrid War (2008). Stejně jako u M. Bond je důležitou součástí hybridní války snaha dostat obyvatelstvo na svou stranu pomocí okamžité rekonstrukce poválečného prostředí. McCuen označuje hybridní válku jako, na první pohled, klasickou konvenční válku, ale hlavní střety probíhají na asymetrických bojištích. Prvním z těchto bojišť je snaha o získání populace státu, ve kterém určitý aktér intervenuje proti nepřátelskému režimu. Druhým bojištěm je snaha o získání podpory ze strany vlastního obyvatelstva aktéra, který intervenuje. Třetím je snaha o získání podpory mezinárodního společenství k intervenci aktéra. McCuen poté rozděluje úspěšnou hybridní válku na tři fáze. První fáze je odstranění nepřátelského režimu. V tomto bodě nemá autor problém se současnými vojenskými operacemi. Vojenské operace však selhávají v zabrání vakua, které po odstranění nepřátelského (starého) režimu vzniká. Toto vakuum je často zabíráno nestátními aktéry (nezřídka teroristickými organizacemi), které se poté samy starají o poválečnou rekonstrukci. Tito nestátní aktéři však nejenom nemusí vyhovovat aktérovi, který původní režim odstranil, ale mohou mít i výrazně zhoubnější charakter, protože mohou opět plodit nový nepřátelský režim. V této fázi je velmi důležité postarat se o rekonstrukci poválečného území za účelem získání podpory obyvatelstva země, ve které se intervenovalo proti nepřátelskému režimu. Jako příklad zde autor uvádí válku ve Vietnamu (po zapojení USA). Až poté, co generál Abrams převzal velení operací zde, podle autorova názoru, lze mluvit o hybridní válce, protože se začaly podnikat kroky, které měly postupně zajistit podporu populace Jižního Vietnamu. Toto byla tedy druhá fáze, která následuje až po odstranění bývalého režimu. U M. Bond je kladen důraz na to, aby rekonstrukce probíhala ve stejném čase, kdy je nepřátelský režim odstraňován. Třetí fáze probíhá na domácí a mezinárodní půdě. V této fázi je především důležité zabránit chybám a z toho pramenícím ztrátám na životech, které mohou mít velký dopad jak na podporu ze strany domácí populace, tak ze strany mezinárodního společenství (McCuen 2008: 1-8). 12

14 Simultánně-adaptivní přístup Druhý přístup je již spíše zaměřen na nástroje, taktiky, strategie a podobu aktérů, kteří bojují v hybridní válce. Jednou z možných definicí v tomto přístupu je definice prezentovaná v roce 2009 na konferenci ve Washingtonu, která se zabývala podobou hybridních válek. Ta předpokládá, že hybridní válka probíhá, pokud soupeř ve svém jednání používá simultánně a adaptivně mix akcí, které zahrnují konvenční prvky, neregulérní prvky, terorismus a kriminálního zmatek v operačním prostoru. Spíše než jedna entita, je tato hybridní hrozba složena z kombinace státního a nestátního aktéra, či aktérů (R. Glenn 2009: 2). Rozlišením státních a nestátních aktérů se zabývá také Erin Simpson, který hybridní válku pojímá na dělení konfliktů na vnitrostátní a mezistátní. Simpson tvrdí, že v poslední době vidíme nárůst konfliktů, který již nelze klasifikovat jen jako vnitrostátní a mezistátní, ale formuje se nový typ konfliktu, který nazývá: extra-state war. V tomto typu konfliktu jsou minimálně dva aktéři (jeden státní a jeden nestátní), ale konflikt se transnacionalizuje. Podle Simpsona je tedy hybridní válka tato extra-state war (Simpson 2005: 1). Hlavním představitelem tohoto přístupu je však Frank Hoffman, který přisel pravděpodobně nejvíce propracovanou definicí hybridní války 1. Jeho stěžejním dílem v této oblasti je monografie: Conflict in the 21st Century: The Rise of Hybrid Wars (2007). Tuto knihu otevírá úvahou, která se zamýšlí nad podobou budoucích válek. Hoffman předpokládá, že již nebudeme moci rozlišovat války na velké konvenční a malé nekonvenční, ale že přijde forma války, ve které již nebudeme schopni rozlišit mezi těmito variantami. Proto tvrdí, že hrozí nebezpečí, protože pokud se budou armády soustředit jen na jeden typ válek (válka s terorismem, konvenční válka, neregulérní válka), tak nebudou schopny efektivně jednat. Nepřátelé totiž v budoucnu nebudou používat jen jednu variantu války, ale budou kombinovat různé typy podle toho, jak jim to bude v danou chvíli vyhovovat. Hoffman netvrdí, že budou dva typy (velké konvenční a malé nekonvenční) na ústupu, ale hranice mezi těmito dva typy se začnou postupně smazávat. Proto je také třeba na tyto situace připravit armádu, která nemůže být cvičena jen na jeden typ. Hoffman také tvrdí, že budoucí konflikty budou pravděpodobně probíhat v hustě obydlených městech zemí Třetího světa, což bude perfektně vyhovovat guerillové válce, kterou budou chtít aktéři (používající guerillových taktik) co nejvíce protáhnout, protože jim to dá možnost se přizpůsobit a do jisté míry i plagiovat taktiky používané proti nim. To však neznamená, že se budou orientovat jen na guerillové taktiky, ale 1 Při procházení zdrojů jsem také zjistil, že je pravděpodobně nejčastěji citovaným autorem v souvislosti s konceptem hybridní války. 13

15 mohou použít širokou paletu možných taktik, které budou využívat v jednom časovém úseku (Hoffman 2007: 11-15). Hoffman také nevychází čistě ze svých představ, ale koncept hybridní války vypracovává na základě několika dalších konceptů a dalších pracích různých autorů. Hlavními pomocnými koncepty u Hoffmana jsou: Fourth generation warfare, Compound wars a Unrestricted warfare. Fourth generation warfare je koncept, který byl zprvu odmítán, ale v poslední době se opět dostává na scénu. V centru tohoto konceptu stojí oslabování pozice státu jako aktéra, který drží monopol na použití síly, protože se začnou stále více v oslabených státech objevovat nestátní aktéři, kteří se budou snažit soutěžit o legitimitu se stávající mocí. Hlavními charakteristika Fourth generation warfare jsou: 1)mizející hranice mezi tím, co by mohlo být nazváno válkou a mírem, 2) mizející hranice mezi rozlišením kombatanty a nekombatantů. Hoffman tento koncept celkově odmítá, protože podle něj nezohledňuje historii neregulérních válečných operací, ale nebrání se přijetí některých částí tohoto konceptu pro svůj koncept hybridní války (Hoffman 2007: 18-20). Dalším konceptem, který byl nápomocen Hoffmanovi při formulaci konceptu hybridní války, byl koncept Compound wars. V centru tohoto konceptu stojí možnost vést válečné operace nejenom s regulérní armádou, ale i s neregulérními jednotkami. Hoffman netvrdí, že takovéto případy v historii nebyly, právě naopak. Sám předkládá několik příkladů podobného jednání v minulosti. Prvním z těchto příkladů je využití milicí v Americké válce za nezávislost. Zatímco jednotky generála G. Washingtona byly označovány jako regulérní, jednotky Jižní Karolíny by dnes byly označeny spíše jako neregulérní. Presto se oba typy vojenských operací řídily jedním cílem a snažily se využívat silných stránek obou typů vojsk. Jako další příklad uvádí Hoffman Viet Cong, který bojoval se stejným cílem jako Severovietnamská armáda (Hoffman 2007: 20-21). Jako klíčový koncept však Hoffman pro svůj koncept hybridní války označuje koncept Unrestricted warfare. Obecně by se tento koncept dal nazvat jako válka bez hranic. Tento koncept byl vytvořen dvěma čínskými plukovníky (Col. Qiao a Col. Wang), kteří se snažili přijít na způsob, jak by se velitelé vojsk mohli oprostit od klasického vojenského myšlení a mohli využívat co nejširší paletu možností k dosažení vítězství. V centru tohoto konceptu stojí využití nejenom vojenských kapacit, ale především dalších úrovní války jako je informační, ekonomická, politická a kulturní. Všechny tyto oblasti se totiž, podle autorů, začnou v příštích letech velmi překrývat, a proto je třeba jich využít (Hoffman 2007: 22-23). 14

16 Jako výsledek formuluje Hoffman definici hybridních válek: Hybridní války zahrnují různé formy válek v podobě konvenčních nástrojů, neregulérních taktik a formací, teroristických činů, které mohou zahrnovat i nediskriminační násilí a nátlak, a kriminální zmatek 2 (Hoffman 2007: 14). Vzhledem k tomu, že se Hoffmanova práce stala hlavním citovaným zdrojem v oblasti diskuze o konceptu hybridní války, lze dodat, že se objevila i kritika tohoto konceptu. Nejsilněji se kritici vyjadřují k tomu, že koncept hybridní války je jen jiné pojmenování pro zavedené koncepty. Jako příklad lze uvést práci Roberta Wilkieho: Hybrid Warfare: Somethign Old, Not Something New, který vyšel v roce Wilkie se zde zaměřuje hlavně na rozbor konceptu hybridní války a na to, jaký dopad by tento koncept mohl mít na americké letectvo. Dochází k názoru, že i když mají teoretici, kteří vypracovávají koncept hybridní války v mnohém pravdu, tak pro americké letectvo se situace prakticky nemění. I když hybridní války budou pravděpodobně zahrnovat všechny charakteristiky, které popisuje Hoffman, tak, alespoň pro letectvo, příprava na tento typ válek zůstane naprosto stejná. Stejně jako nyní se budou preferovat menší letky, pokud možno bezpilotní, které budou schopny diskriminačního bombardování a rychlého průzkumu, proto se není třeba konceptu hybridní války blíže přizpůsobovat (Wilkie 2009: 1-8) Russia s New Generation Warfare Jak již bylo zmíněno v úvodu, koncept hybridní války v souvislosti s konfliktem na Ukrajině začínají v široké míře přebírat i masová média. Tento koncept však nespojují s výše představenými přístupy, ale spíše s termínem Russia s New Generation Warfare. Tento termín se začíná široce debatovat. Mezi stále více citované autory v tomto směru patří Valerij Gerasimov a Jānis Bērziņš. Gerasimov 3 nepracuje přímo s pojmem Russia s New Generation Warfare. Obecně lze říct, že ke konceptu hybridní války se přibližují spíše trendy, které Gerasimov představuje. Gerasimov tvrdí, že v moderních válkách začíná stále více mizet rozdíl mezi válečným a mírovým stavem. Samotná pravidla války se podle něj změnila. To však neznamená, že by se změnila míra utrpení, které s sebou války přináší. Katastrofické sociální, ekonomické a 2 V originále: Hybrid Wars incorporate a range of different modes of war, including convetional capabilities, irregular tactics and formations, terrorist acts including indiscriminate violence and coercion, and criminal disorder. 3 Existují zde pochybnosti, zda je autorem článku ve Vojensko-průmyslovém kurýru (2013) opravdu Gerasimov, nebo jestli článek napsal spíše některý nižší důstojník generálního štábu (McDermott 2014) 15

17 politické důsledky moderních válek jsou srovnatelné s klasickými válkami. Zásadně se však proměnili aktéři a prostředí, ve kterých se války vedou. V moderní války se spíše než na vojenské kapacity spoléhají na nevojenské aktéry a na frontové linie, které prakticky ignorují jakékoliv hranice. Dnešní války jsou vedeny politickými, ekonomickými, informačními, humanitárními a dalšími nevojenskými opatřeními (poměr vojenských a nevojenských opatření je zhruba 1:4). Vojenská opatření se také mění. V dnešních konfliktech převažují kombinované akce regulérních a neregulérních jednotek, které se snaží využít silné stránky obou typů jednotek 4. Rozvoj v informačních technologiích také zkrátil komunikační trasy a rozhodovací procesy, které napomáhají využívání kombinací vojenských a nevojenských (politické, ekonomické a informační) opatření. Dle Gerasimova je nutné na tyto trendy reagovat a snažit se přijít na způsoby, jakými soupeře v takovýchto typech konfliktu porazit. Gerasimov jednoznačně vyzdvihuje roli vojenských teoretiků (možná až inovativních fanatiků), kteří by měli svými ideami dát podněty, jakými způsoby lze tyto typy konfliktů řešit (Gerasimov 2013: 2-3). Druhým je v tomto směru Jānis Bērziņš, který ve své publikaci: Russia s New Generation Warfare in Ukraine: Implications for Latvian Defense Policy (2014) popisuje, jak tento typ hybridní války ovlivňuje situaci na Ukrajině. Bērziņš představuje ideu, která tvrdí, že moderní válka, v ruském pojetí, cílí především na myšlení lidí. Díky tomu se dostává do popředí informační a psychologická válka. Pomocí informační a psychologické války má být zajištěna převaha v kontrole jednotek a zbraní. Zároveň mají tyto kroky sloužit k podrývání morálky a psychiky nepřátelských vojáků a civilního obyvatelstva, kteří poté nejsou zcela loajální ke své vlastní vládě. Účelem má být redukce nasazení vlastních (tedy ruských) vojenských kapacit na naprosté minimum (Bērziņš 2014: 5). Bērziņš rozděluje ruskou hybridní válku na osm fází. První a druhá fáze probíhá nevojensky a asymetricky. To v sobě zahrnuje použití nejen informační války, ale také využití politických, psychologických, diplomatických, ideologických a ekonomických nástrojů. Kombinace těchto nástrojů je prováděna diplomatickými kanály, medii a vrchními vládními agenturami, které mají za úkol vypouštět zavádějící nebo přímo falešné informace. V těchto fázích je také možné využívat speciálních operací, které mají za účel zmást nepřátelské politické a vojenské lídry. Třetí fáze slouží ke konsolidaci předchozích dvou fází. V této fázi je využíváno zastrašování a podplácení politických a vojenských představitelů, kteří poté mají upustit od plnění svých povinností. Čtvrtá fáze je charakterizována masivní propagandou, 4 Velmi podobný přístup jako u Hoffmana. 16

18 která má způsobit nepokoje v cílové populaci. Tyto nepokoje jsou poté zintenzivněny příjezdem ozbrojenců 5. V páté fázi přichází vojenská akce, která má však stále jen nepřímou podobu. Jsou zavedeny bezletové zóny nad cílovým územím, které jsou podpořeny rozsáhlými blokádami území. V této fázi se také začíná využívat soukromých vojenských společností, které mají spolupracovat s místními ozbrojenci (pravděpodobně hlavně v oblasti výcviku místních ozbrojených skupin). Šestá fáze je charakterizována přímými vojenskými akcemi. Jedná se zde hlavně o rozsáhlý vojenský průzkum a subverzivní akce, které mohou zahrnovat i operace speciálních jednotek. Sedmá fáze je kombinací informační kampaně, elektronické války a leteckých operací, za použití nejmodernějších zbraní. Osmá fáze má za cíl rozdrtit poslední ostrůvky odporu a zničení všech nepřátelských jednotek (Bērziņš 2014a). Je také třeba dodat, že úspěch v jedné fázi je do značné míry závislý na úspěchu ve fázi minulé (Bērziņš 2014: 7). V této bakalářské práci bude využito hlavně definičních znaků hybridní války představené Hoffmanem a tudíž Simultánně-adaptivního přístupu. Nabízí se i možnost využít Rekonstrukčního přístupu, protože lze sledovat snahu Ruské federace o zisk podpory lokální krymské populace nejen při samotné anexi Krymu, ale i před a po ní. Je možné také sledovat pokusy Ruské federace o obnovení energetické sítě na Krymu poté, co byly odstaveny dodávky centrální ukrajinskou vládou. Simultánně-adaptivní přístup má však několik výhod. První z těchto výhod je možnost vhodné strukturalizace následné případové studie anexe Krymu na základě definice hybridní války podle Hoffmana. Druhou je i lepší propracovanost Simultánně-adaptivního přístupu, která je prezentována vyšší mírou odkazování na text Hoffmana, než na texty autorů, kteří představují Rekonstrukční přístup. Další výhodou je i možnost navázat na autory, kteří jsou zařazeni pod termín Russia s New Generation Warfare, který je jenom podtypem hybridní války podle toho, jak ji představil Hoffman, což je znatelné podle trendů, které popisuje Gerasimov (u něj je inspirace zcela zjevná) a fází, které popsal Bērziņš. Tyto fáze v sobě zahrnují jak simultánní, tak adaptivní stránku, i když u adaptivní je znatelná jistá předvídavost. 5 Pro tyto jednotky se v poslední době vžilo označení zelení mužíčci / polite men / polite green men. 17

19 3. Analytická část Analýza strategie Ruské federace v rámci konceptu hybridní války V této části práce bude rozebrána případová studie anexe Krymu na základě poznatků představených v Teoretické části práce a zejména na základě Simultánně-adaptivního přístupu a jeho podtypu tzn. Russia s New Generation Warfare Mizející hranice mezi mírovým a válečným stavem Mizející hranice mezi mírovým a válečným stavem je jev, na který teoretikové zabývající se konceptem hybridní války odkazují velmi často. Proto je tento jev také zahrnut do této případové studie, i když s ním Hoffman explicitně nepracuje ve své definici hybridní války. Tento fenomén není zcela nový, ale zároveň se nedá tvrdit, že by byl něčím zcela běžným. Nese s sebou mnoho úskalí, zejména při snaze prosazovat mezinárodní právo, ale také při aktivaci V. článku Severoatlantické smlouvy a při aktivaci smluv, které jsou přímo navázány na mezinárodní právo pod hlavičkou OSN. Pro stranu agresora je to však ideální postup, protože zajišťuje výhodnější pozici při samotném útoku. Tento moment byl zcela zřejmý při ruské anexi Krymu, protože následné události jasně naznačují, že ukrajinské vedení na podobný vývoj situace nebylo připraveno. Dokládají to zejména výpovědi ukrajinských vojáků, kteří prakticky během celého procesu zabírání Krymu ruskými a proruskými jednotkami nedostávali od centrálního velení v Kyjevě žádné rozkazy (National Public Radio 2014a). Dalším, ne zcela obvyklým jevem, který se váže k mizející hranici mezi válečným a mírovým stavem, bylo také poměrně poklidné zabírání Krymu ruskými a proruskými jednotkami. Poklidné v tom smyslu, že prakticky neprobíhaly žádné otevřené násilné konfrontace. Bylo to způsobeno jednak zcela pasivním postojem centrálního ukrajinského velení, ale také značnou profesionalitou ruských jednotek, které měly pravděpodobně také nařízeno minimalizovat jakékoliv ztráty. Jako důkaz k tomuto tvrzení lze použít útok na jednu z posledních leteckých základen na Krymu ovládanou ukrajinskými jednotkami (základna Belbek- velitel Yuli Mamchur). Útok začal poté, co uběhlo ultimátum z ruské strany, které dávalo možnost ukrajinským jednotkám evakuovat základnu. Průběh útoku byl také poměrně zajímavý, protože demonstruje snahu ruských jednotek o minimalizaci ztrát (obou stran). Útok začal tím, že hlavní bránou k civilním ubikacím, kde se shromaždovaly poslední zbytky ukrajinských vojáků i s rodinami, projel ruský tank (pravděpodobně spíše bojové vozidlo pěchoty), který hned následovala ambulance (National Public Radio 2014b). 18

20 Mizející hranice mezi válečným a mírovým stavem se také projevovala ve vyjádřeních V. Putina, který během zabírání Krymu ruskými jednotkami trval na tom, že žádné jednotky Rusko na Krym nevyslalo a nemá žádné plány pro anexi poloostrova (Gorst 2014). Toto tvrzení později dementoval, když přiznal, že na Krymu ruské jednotky opravdu operovaly: Za zády krymské domobrany samozřejmě stáli naši vojáci. Jednali velmi korektně, účinně a profesionálně (RT 2014a). Vyjádření ruského vedení o tom, že na Krymu neoperují ruští vojáci, společně se snahou ruských vojáků minimalizovat ztráty způsobilo situaci, která je pro zabírání Krymu příznačná - nebylo možné jednoznačně určit, zda na Krymu probíhá regulérní válka. I přes poměrně velké nasazení vojáků (kolem ze strany Ruské federace a ukrajinských vojáků) nedošlo k otevřeným konfrontacím těchto dvou ozbrojených sil. Za tři týdny celé kampaně se všech 190 ukrajinských základen vzdalo bez větších ozbrojených konfrontací (IHS Jane s ) Mizející rozdíl mezi kombatanty a nekombatanty Tato charakteristika hybridní války je pro Hoffmana důležitá. Jak již bylo zmíněno, Hoffman si budoucí konflikty představuje hlavně v hustě obydlených městech Třetího světa. V případě ruské anexe Krymu je však tato charakteristika problematická. Obecně lze říct, že taktika využití nekombatantů v podobě maskování je velmi problematicky dokazatelná a v případě ruského postupu na Krymu je zde otázka, zda by tato taktika ruským jednotkám v něčem pomohla. Jediný hypotetický případ, kdy by ze strany ruských jednotek tohoto postupu mohlo být využito, je organizování a účast na demonstracích, které na Krymu probíhaly již od Majdanu (RT 2014b). Tyto demonstrace byly často poměrně násilné a je velmi pravděpodobné, že se na podobných akcích účastnili i ruské maskované jednotky. Přesto, jak již bylo zmíněno, je tato charakteristika obtížně dokazatelná, pokud neexistují rozhovory přímo s účastníky těchto protestů, kteří by měli přímé důkazy o přítomnosti ruských vojáků mezi demonstranty Mizející hranice mezi regulérní armádou a neregulérními ozbrojenými skupinami Tato charakteristika je pro ruský zábor Krymu pravděpodobně jedna z nejviditelnějších. Vše shrnuje Putinův, již citovaný, výrok o tom, že za zády krymské domobrany stály ruské jednotky. Prakticky po celou dobu krymské kampaně ze strany Ruska jednalo o prolínání krymské domobrany a speciálních jednotek GRU (Hlavní rozvědková správa). Tyto jednotky byly podle Putina vyslány na pomoc domobraně, protože bylo zapotřebí odstavit ukrajinské vojáky ne počtem, ale hlavně kvalitou (idnes.cz 2015). Tyto 19

21 jednotky pravděpodobně byly povolány nejenom za účelem rychlého a profesionálního zablokování ukrajinských základen, ale mohly také sloužit jako ukázka, kam až dospěla připravovaná a probíhající modernizace ruských ozbrojených složek (Chivers Herszenhorn 2014). Prolínání se projevovalo i z druhé strany. Členové krymské domobrany se jednoznačně snažili tyto jednotky krýt, což v sobě zahrnovalo jednak poskytování rozhovorů novinářům nebo demonstrativní sundávání masek, které mělo dokázat, že jsou to opravdu obyvatelé Krymu. Dalším vysvětlením také bylo, že jsou to přeběhlí ukrajinští vojáci. Toto vysvětlení bylo vcelku věrohodné, protože podle některých zdrojů na ruskou stranu, nebo do civilního života, přešly až dvě třetiny ukrajinského personálu, který celkově čítal necelých osob (Saluchev 2014: 39). V případě Krymu tedy došlo nejenom k prolínání mezi regulérními a neregulérními jednotkami, ale zároveň se zde objevuje i charakteristika hybridní války, na kterou se autoři Simultánně-adaptivního přístupu zaměřují velmi často. Touto charakteristikou je prolínání státního a nestátního aktéra, což je moment, který bude v následujících letech reflektován pravděpodobně mnohem více, a to nejenom v případě ukrajinského konfliktu, ale také například ze situace v Sýrii a Iráku, kde působí organizace Islámský stát. U této organizace můžeme také nalézt prolínání mezi státním a nestátním aktérem. Následná debata o tom, jestli se stále jedná o nestátního, nebo státního aktéra, může být velmi zajímavá. V případě ruského záboru Krymu lze tvrdit, že došlo k jisté synergii mezi regulérní a neregulérní armádou. Jak již bylo naznačeno, krymská domobrana a jednotky GRU si při obkličování ukrajinských základem navzájem velmi pomáhaly. Speciální jednotky GRU měly za úkol samotný proces této operace, zatímco krymská domobrana měla jednak poskytnout tomuto záboru určitou legitimitu, navíc působila jako zpomalovací prvek, protože se neustále vyjadřovali tak, jako by hlavní zábor základen prováděli oni sami. Toto mělo za cíl zpomalit reakci mezinárodního společenství na angažmá ruských jednotek, které potřebovaly určitý čas na obklíčení ukrajinských vojáků v základnách. Tento moment tedy lze označit jednoznačně za charakteristiku hybridní války, protože je zřetelně vidět, že jedna strana používá silné stránky jak regulérních jednotek GRU, tak neregulérních formací krymské domobrany Využití neregulérních taktik Tato charakteristika hybridní války je pro anexi Krymu ze strany Ruské federace také velmi důležitá, protože doplňuje informace o tom, proč anexe Krymu proběhla prakticky bez ozbrojených konfrontací. Po obklíčení ukrajinských základen totiž byly použity, ze strany 20

22 ruských jednotek, neregulérní taktiky, které zahrnovaly taktiku psychologického nátlaku, podplácení, vyhrožování a internetové propagandy k zastrašení obklíčených ukrajinských vojáků (Bērziņš 2014: 4). Celý tento psychologický nátlak byl pravděpodobně jedním z hlavních důvodů, proč byl zábor Krymu tak jednoznačný ze strany ruských jednotek. Zároveň však nelze zapomínat i na pasivitu ukrajinských vládních a vojenských představitelů, kteří nevydávali prakticky žádné přímé rozkazy, a pokud, tak velmi chaotické Simultánní použití různých nástrojů ekonomických nástrojů, politických nástrojů a informační nástroje Ekonomické nástroje Různé typy ekonomického nátlaku ze strany Ruska na Ukrajinu jsou problematikou dlouhodobou. Když v dubnu v roce 2013 zavedla Ruská federace rozsáhlejší kontroly ukrajinského zboží na hranicích, začalo se mluvit o počínající ekonomické válce. Tyto kroky, ačkoliv oficiálně žádné restrikce ze strany Ruské federace uvaleny nebyly, znamenaly podstatný propad tržeb ukrajinských firem, protože export zboží do Ruské federace byl prakticky zastaven (Olearchyk 2013). Dalším momentem, který již s ukrajinským konfliktem pravděpodobně souvisí více, je zastavení dodávek plynu na Ukrajinu (Iwański 2014). Je zde důležité slovo pravděpodobně, protože nelze jednoznačně určit, jestli tyto kroky byly přímo navázány na možný konflikt na Ukrajině, nebo se jednalo jen o pozastavení dodávek plynu z důvodu neplacení za dodávky plynu ze strany Ukrajiny. Tento problém se v ukrajinskoruských vztazích objevuje poměrně často, protože Ukrajina má, jako důležitá tranzitní země plynu z Ruské federace, mnohaleté problémy s úniky napojené na tento tranzit. Stejně tak při pozdějším zavadění embarg na import a export zboží na Ukrajinu, nelze jednoznačně určit, zda bylo cílem poškodit ekonomický výkon Ukrajiny, která je významným způsobem na Ruskou federaci navázána, nebo šlo o problémy s kvalitou zboží, což je problém, který hlavně v potravinářském průmyslu není zcela nový (Paun 2014). Politické nástroje Využití politických nástrojů z pohledu hybridní války má mnoho podob. V případě ruské anexe Krymu, a celkově konfliktu na Ukrajině se dá však nalézt několik příkladů, kdy ruská strana využívala nejenom vojenských, ale také politických nástrojů, které měly jejím krokům dodat určitou legitimitu. Zmínit lze zejména dvě události. První z nich je hlasování o povolení vyslat na Ukrajinu ruské jednotky, které bylo vyvoláno na žádost V. Putina. Zde se nabízí otázka, proč bylo toto hlasování vůbec vyvoláno, protože reálně se na území Ukrajiny ruské jednotky GRU již nacházely (Rumanová Niedermeierová 2014). Možným důvodem 21

23 pro toto hlasování mohla být snaha o získání legitimity případných dalších kroků na Ukrajině před vlastním obyvatelstvem a možnými spojenci Ruské federace. Tento krok (a debata kolem něj) mohl být také cílen na ruské ozbrojené složky, kterým měl dodat dojem legitimity případné ruské intervence na Ukrajinu. Druhým momentem bylo vyvolání referenda na Krymu po obsazení ruskými jednotkami. Toto referendum je zajímavé hned z několika důvodů. Prvním z nich je fakt, že hned po vyhlášení oficiálních výsledků bylo toto referendum odmítnuto Valným shromážděním OSN. Referendum proběhlo 16. března a bylo odmítnuto 27. března (Saluschev 2014: 39). Druhým zajímavým momentem byly samotné výsledky referenda. Pro připojení k Ruské federaci se vyslovilo 96,8 % lidí, kteří se k referendu dostavili (Rumanová Niedermeierová 2014). Tyto výsledky mohou být interpretovány různým způsobem. V médiích je často připomínán bojkot tohoto referenda ze strany krymských Tatarů a polemika nad tím, jestli bylo opravdu možné dosáhnout svobodným hlasováním tohoto výsledku. Tento výsledek je zajímavý zejména, pokud je srovnán s průzkumy, které byly na Krymu prováděny již před referendem. V roce 2011 se pro připojení Krymu k Ruské federaci vyjádřilo pouze 33 % obyvatel. V roce 2013 se v obdobném průzkumu pro připojení Krymu k Ruské federaci přihlásilo 23 % (Milevski 2014: 27). Z tohoto je patrné, že spíše než rostoucí snaha o odtržení Krymu od Ukrajiny, byl pozorovatelný spíše úbytek hlasů obyvatel, kteří chtěli připojení k Ruské federaci. Je zde poté namístě otázka, co ovlivnilo obyvatele Krymu natolik, aby výsledek pro odtržení Krymu od Ukrajiny dosáhl 96,8 % hlasů (Lidovky.cz 2014). Zde lze jen polemizovat, jestli to byl výsledek událostí na Majdanu, silné ruské mediální kampaně, manipulací s výsledky a průběhem referenda, nebo kombinace všech těchto momentů. Lze však s určitostí říct, že při anexi Krymu byly použity nejenom vojenské, ale také politické nástroje. Informační nástroje Informační nástroje a ruská informační kampaň je jednou z věcí, která se na Ukrajině, podobně jako možná ekonomická válka, neobjevuje jen v souvislosti s konfliktem na Ukrajině. Je velmi pravděpodobné, že ruské informační kanály a možné propagandistické operace probíhají na Ukrajině již několik let, protože velká část ruské menšiny na Ukrajině sleduje hlavně (nebo přímo pouze) ruské mediální stanice. Mezi tyto stanice patří zejména státem vlastněné kanály, jako je televize Russia Today. Zmiňován je také First Baltic Channel v souvislosti s Pobaltskými státy, což může posloužit jako další ukázka dlouhodobosti těchto typů operací ze strany Ruské federace. Celkově mají ruské média na jihu a východě Ukrajiny již roky velmi silnou pozici (Milevski 2014: 26), proto je velmi jednoduché tuto mediální síť 22

24 využít k případné propagandě. Ta se v případě anexe Krymu projevila poměrně silně. Hlavní téma této informační kampaně byla snaha zamezit pokusům nové ukrajinské vlády o vstup do NATO. Dalšími, také velmi propagovanými tématy, byly snahy o podporu ruského jazyka a snaha vytvořit o novém ukrajinském vedení obraz toho, že se jedná jen o ultrapravicové síly a fašisty (Milevski 2014: 27). Obecně se také dá ruská informační kampaň rozdělit podle toho, kdo je cílovým divákem těchto informačních kanálů. Prvními jsou mediální kanály, které se soustředí hlavně na domácí publikum. Zde je velký apel na sentiment a vlastenectví. Tyto zprávy jsou prvotně určeny hlavně pro domácí ruské publikum, pro které není zcela jednoduché dostat se k jiným informacím. Zprávy z této skupiny jsou často velmi pochybné, a pokud mají lidé přístup k širší paletě informací, tak jsou velmi snadno vyvratitelné (Darczewska 2014: 33-36). Zde sehrávají velmi důležitou roli i nevládní organizace, jako je například Stopfake.org, které se snaží tyto zprávy prověřovat a poukazovat na nesrovnalosti. Stopfake.org se, podle vlastních slov, nesnaží poukazovat jen na nesrovnalosti, které produkují ruská média, ale také na nesrovnalosti, které produkují ukrajinská média, protože ty mají vlastní propagandistickou kampaň (ČT ). Druhými možnými kanály jsou média, která mají být zacíleny spíše na zahraniční publikum. Zpravodajství těchto kanálů je více promyšlené a dokazovat, že se zde opravdu jedná o zavádějící či přímo lživé informace, je složitější (Darczewska 2014: 33-36) Teroristické taktiky V případě Krymu se tyto nástroje odhalují velmi složitě a není možné zcela jednoznačně určit, jestli tyto taktiky byly používány. V případě Války v Donbasu lze již o možných teroristických aktech mluvit. Zejména se zde jedná o pravděpodobné sestřelení malajsijského letadla MH17 jednou ze soupeřících stran. Zde lze poukázat na bod, představený v minulé podkapitole o informačních nástrojích, protože obě soupeřící strany mají na sestřelení letadla rozdílný názor (pro srovnání RT 2014c; KyivPost 2015). I když v případě sestřelení letedla, což byla pravděpodobně spíše nehoda, by se jednalo více o image teroristického útoku, než o teroristický útok jako takový, protože teroristický útok předpokládá určitý zájem na straně autora a reakci ze strany nezasažené populace (Mareš 2005: 22). Druhým příkladem, který se však také týká Války v Donbasu, je bombový útok v Charkově (BBC 2015). Tento případ již více připomíná využití teroristických taktik, ale existuje zde velká otázka, kdo je původcem tohoto útoku a za jakým účelem byl tento útok proveden. 23

25 Co se týče anexe Krymu, také se zde objevily určité náznaky teroristických taktik, které však spíše připomínaly státní represivní terorismus. Jednalo se zejména o údajné únosy a zastrašování novinářů a aktivistů během protestů na Krymu před příjezdem speciálních jednotek GRU (National Public Radio 2014b) Kriminální zmatek Tento bod je velmi složité popsat na základě faktů, které jsou veřejně přístupné. Už samotná podstata této taktiky leží v tom, že se tyto akce dělají neveřejně. Přesto však lze vysledovat určité tendence, které naznačují, že byly tyto taktiky ze strany Ruské federace využívány. Lze hypoteticky uvažovat o dlouhodobější snaze pomocí těchto taktik podkopat ukrajinskou ekonomiku a zavést do země větší chaos / zmatek, ale nelze jednoznačně určit, do jaké míry byla, například korupce v rámci celé Ukrajiny, ovlivněna občany Ruské federace. Navíc, i kdyby bylo možné přesněji určit, jaký podíl korupce na Ukrajině připadá na občany Ruské federace, je poté opět téměř nemožné určit, jaké procento těchto ilegálních aktivit nařídilo vedení Ruské federace, pokud vůbec nějaké. I přes tyto problémy lze ovšem nalézt při analýze anexe Krymu určité náznaky, že tyto taktiky a vytvoření kriminálního zmatku byly využívány. Jedná se především o masivní dezerci vojáků, která mohla být způsobena mnoha různými jevy (některé z nich byly popsány výše), ale je třeba vzít v potaz i možné podplácení vojáků za účelem toho, aby tito vojáci opustili své posty a službu ukrajinské armádě. Za všechny lze zmínit případ bývalého velitele ukrajinské flotily admirála Denyse Berezovského, který se rozhodl přejít na ruskou stranu (Saluschev 2014: 39). O možném podplácení se zmiňuje i Bērziņš (2014: 4) Implikace a reakce na koncept hybridní války ze strany Severoatlantické aliance Situace před anexí Krymu NATO se již před anexí Krymu široce zabývalo možným hybridním konfliktem popřípadě možnými hybridními hrozbami. Proto situace na Ukrajině neznamená z pohledu aliance revoluci v přístupu k novým hrozbám, ale spíše jenom pokračovaní směru, kterým se NATO vydalo již o několik let dříve. Dokladem tohoto je v českém prostředí článek Kubeši a Spišáka (2011), který se zabývá právě popisem debaty a procesu implementace reakce na hybridní hrozby a hybridní válku ze strany NATO. Podle těchto autorů je prvotním uznáním komplexnosti a možným využitím nejenom vojenských, ale i nevojenských prostředků proti NATO, závěrečná zpráva Strategického velitelství NATO pro transformaci Allied Command 24