Druhy, které mají schopnost vytvářet adventivní kořeny, lze dělením, kopčením a hřížením i kořenovými řízky množit poměrně snadno.

Transkript

1 Množení dřevin Množení dřevin je sice velmi obsáhlý a složitý obor, ale v následujících řádcích se pokusíme o jednoduchý návod pro ty z Vás, kteří by si chtěli namnožit keřík ze sousedovy zahrádky a nechtějí proto hned nakupovat "učené" knihy. Při rozmnožování řízkováním je třeba brát v úvahu skutečnost, že zejména jehličnany z řízků mohou mít někdy poněkud jiný tvar (snaha růst spíše do šířky). Druhy, které mají schopnost vytvářet adventivní kořeny, lze dělením, kopčením a hřížením i kořenovými řízky množit poměrně snadno. I. Dělení a kopčení Vyjmutím z půdy a "roztrháním" nebo rozřezáním mateřského keře anebo odkrojením rýčem získáme několik sazenic k dalšímu pěstování (maliny).alternativou je obnažení výhonků (výmladků) vyrážejících z kořenů nebo z kořenového krčku (majících již dostatek vlastních kořenů) a jejich odříznutí (odkopky švestek a slív).přechodným způsobem mezi kopčením a hřížením je prosypávání celých keříků (vřesovištní dřevinky) lehčí zeminou a po zakořenění "roztrhání" na jednotlivé zakořeněné letorosty. Kopčení se provádí obdobně - přihrnováním lehčí zeminy k mladým letorostům větších keřů, které pak po zakořenění zase obnažíme a od mateční rostliny oddělíme. Vhodné druhy viz. tabulka 3. Více se rozepisovat o těchto prastarých a běžně používaných způsobech asi nemá význam. II. Hřížení

2 Je-li to možné, připravíme mateční rostlinu již rok předem - silnějším seříznutím a mírným zvýšením dávek dusíku. Cílem je vypěstování dostatečně dlouhých výhonů.hřížení spočívá v ohnutí vhodného (většinou jednoletého) výhonu mateřské rostliny (co nejmenší oblouk) a "potopení" jeho části (nebo celého výhonu) do půdy. Až do zakořenění je výhon spojen s mateřskou rostlinou. Půda nemá být těžká ani příliš vysýchavá, výhodné je mírně zvýšit její "kyselost" (Ph).Používáme různé alternativy. Výhon z jara potopíme v jednom nebo několika místech (vlnovité hřížení) anebo jej zahrneme celý. V přihrnutých bodech je možno letorost přiháčkovat nebo zatížit kamenem, pro podporu kořenění narušit kůru, přiškrtit měděným drátem, či výhon nalomit. Lze také letorost zakořeňovat přímo do nádoby apod. Seříznutím ostatních (nepohřížených) výhonů mateční rostliny lze podpořit tok asimilátů a živin do pohřížené části. Pro usměrnění tohoto toku do míst žádoucího kořenění je také vhodné omezování výhonků na oblouku hříženého letorostu. Vhodné druhy viz. tabulka 3.Kořenění trvá jedno - výjimečně dvě (magnolie) - vegetační období. Po zakořenění výhon oddělíme nebo rozřežeme na části a řezem upravíme.

3 I. Množení dřevin letními řízky Odběr řízků: Použít můžeme úplně měkké řízky (květen - někdy z přirychlených keřů), polovyzrálé (od poloviny června do poloviny července, kdy letošní větvičky již začínají mírně dřevnatět) i vyzrálé řízky (letorosty mají být již celé vyzrálé - nemusí být úplně zatvrdlé).nejvhodnější doby odběru jednotlivých rodů naleznete v tabulce 1.Vrcholové řízky odebíráme z konců letorostů, ze zbytku letorostu pak řízky osní. U jehličnanů používáme řízky s tzv. patkou staršího dřeva, které řežeme nebo odtrháváme. Obecně lépe koření řízky z mladších rostlin a rostlin vzniklých také řízkováním. Řežeme nejlépe za podmračeného dne nebo brzy z rána, dokud je rosa. Řízky nesmí zaschnout, proto je ukládáme do igelitových sáčků nebo zastíněných nádob. Úprava řízků: Velké listy řízků můžeme zastřihnout až na jednu třetinu - jednak pro úsporu místa při množení a také pro omezení odpařování. Roztřepaný konec trhaných jehličnatých řízků odstřihneme (obrázek 2). Někdy kořenění pomůžeme seříznutím kůry (neřezat do dřeva) na části řízku (obrázek 1). Největším nepřítelem řízků jsou plísně, proto řízky vypereme ve slabém (světle růžovém) roztoku hypermanganu nebo některého fungicidního přípravku dle návodu výrobce (nabídka se mění poradí každý prodavač). Takto připravený materiál (řízky) můžeme několik dnů uchovat v igelitovém sáčku v zeleninové přihrádce domácí ledničky. Substrát (zemina) pro řízkování musí být zároveň vzdušný i nasákavý. Existuje nepřeberné množství receptů od čistého ostrého písku, čisté vláknité rašeliny přes směsi rašeliny, písku, perlitu, kuliček polystyrenu, polorozloženého borového jehličí (jehož odběr v lese je ale zakázán), až po velmi speciální a složité směsi. V praxi však většinou vystačíme s 2 díly rašeliny a 1 dílu ostrého písku a někdy přídavkem perlitu (expandovaný silikát hlinitý) nebo drceného polystyrenu. V domácích podmínkách substrát preventivně ošetříme proti plísním alespoň prolitím vařící vodou s přídavkem hypermanganu a plníme jím běžné květináče, misky, nízké umělohmotné přepravky na zeleninu nebo jen děrované igelitové sáčky. Řízky pak zapichujeme "na doraz" vedle sebe jen tak hluboko (1-2 cm), aby se nevyvracely. Pro podporu kořenění se před "pícháním" používají chemické směsi - stimulátory (u běžných druhů dřevin to ale není životně důležité), které jsou v mnoha druzích běžně v prodeji. Budou to většinou pudry, roztoky, někdy pasty. Do pudru ponoříme před pícháním spodní část řízku a kolíčekem pak hloubíme jamky v substrátu, aby se pudr při zapichování nestíral. Do roztoků tekutých stimulátorů namáčíme celé řízky a lze jimi i dodatečně (jemnou mlhou) zalévat řízky již napíchané. Napíchaným řízkům je třeba zabezpečit světlo (asimilace) a téměř 100 % vlhkost vzduchu. Teplo podporuje kořenění (pozor na přehřátí). Při podzimním množení je důležitější vyšší teplota v substrátu, naopak mezi řízky nižší teplota omezuje vývoj plísní. Spodní teplo můžeme zajistit v

4 pařeništi založeném na "poloteplo" nebo položením topných el. kabelů pod nádoby s řízky. Dostatečné vlhkosti docílíme vydatnou počáteční zálivkou a následným obalením celých nádob i s napíchanými řízky tenkou fólií (fólie má zůstat zarosená). Obalenou nádobu někdy postačí položit třeba jen do polostínu pod řídký keř. Jistější je ale umístění do pařeniště, fóliovníku nebo skleníku. Stínění je nutným kompromisem mezi potřebou světla a udržením snesitelné teploty. Vlhkost je třeba průběžně kontrolovat. Květináč s několika řízky - vše v igelitovém sáčku - lze také umístit do bytu za jižní okno, kde budou pod trvalým dohledem a stínění výhodně obstarají okenní žaluzie. Nejúčinější, ale také technicky i časově náročnější, je neobalenou nádobu umístit pod velmi jemnou vodní mlhovku, kde jsou řízky za plného světla mlhou soustavně ochlazovány, a ve 100 % vlhkosti velmi rychle koření. Pro mlhovkové množení je třeba vzdušnější substrát a tak podíl písku v substrátu nahradíme perlitem a polystyrenem. Doba kořenění je cca od 14 dnů do několika týdnů a je závislá na mnoha faktorech. Na řezné ráně se napřed vytvoří kalus, který vzhledem připomíná těsto. Z kalusu (a dalších částí řízku) následně vyrůstají kořeny. Pokud se u řízku jen zacelí řezná rána, kalus zatvrdne a kořeny nevyrazí, je to většinou známkou toho, že řízek byl z hlediska množení v době odběru již "přezrálý" nebo nevhodných teplot v množárně. Jestliže řízek nehnije, lze se o vyprovokování kořenění u vzácných řízků pokusit narušením zatvrdlého kalusu. Názory a zkušenosti praktiků bývají často i naprosto protichůdné a tak nezbývá, než studovat a experimentovat. Někdy ovšem veškeré "vědecké" přístupy tvrdošíjně selhávají, ale soused, který ulomí v půli léta pět větviček zlatice a zapíchne je pod angrešt, se na podzim pochlubí pěti krásnými silnými rostlinami. Před hrnkováním a dalším dopěstováváním je třeba řízkovance opatrně otužit. Rostliny z pozdního množení přezimujeme ve studeném pařníku nebo fóliovníku a hrnkujeme nebo školkujema až z jara.

5 II. Množení dřevin dřevitými (zimními) řízky Tento způsob je nejméně náročný na odborné znalosti, specializaci zařízení i pracnost jak při odběru, úpravě, samotném množení, tak i pracech následných. Řízky odebíráme pro tento způsob množení z listnatých dřevin - vyzrálých, plně dřevnatých letošních letorostů, po opadu listů. Řežeme za bezmrazého počasí od listopadu do ledna (výjimečně i později, dokud se nenalévají pupeny). Za cennější jsou považovány spodní části letorostů s patkou dvouletého dřeva. Řízky upravíme asi na velikost tužky, většinou (tabulka 2) řežeme tzv. na očko - spodní řez je výhodnější šikmý. Ve svazcích pak řízky ukládáme do jara ve vlhku a chladu (ne v mrazu). Výhodné je zahrabání svazků hlouběji do hromady písku (pozor na hlodavce), kde dobře přezimují ve stabilní teplotě i vlhkosti. Po vyjmutí je často na řezných plochách řízků již znatelné zacelení řezu (kalus). Řízky lze píchat na jaře přímo do záhonu s propracovanou lehčí zeminou (dobře přitlačit). Výhodnější je rozprostřít na záhon černou fólii a její okraje přihrnout. Řízkem sevřeným v pěsti prorazíme fólii a poté jej zatlačíme do země tak, aby nad fólií zůstal jen jeden pupen nebo jeden pár pupenů. Fólie zvyšuje teplotu půdy, brání odparu vláhy, růstu plevelů i tvorbě škraloupu. Tento způsob množení je obvzláště výhodný pro zakládání živých plotů. Hodí se pro množení zejména druhů uvedených v tabulce 2.

6 III. Množení dřevin vzdušnými odnožemi Má význam především pro zahrádkáře, protože je málo produktivní. Výhodou je, že se takto dají rozmnožit i vzácnější druhy a druhy špatně kořenící (lze použít i u pokojových rostlin). Další výhodou je to, že získáme poměrně velké rostliny. Na začátku rašení vybereme na mateřské rostlině víceletý výhon a na něm odstraníme kousek kůry až na dřevo. U výhonu o síle do 1,5 cm proužek asi v šíři 2 cm, u silnějších max. 4 cm. Odstraněním kůry se omezí tok živin z kořenů i asimilátů z listů, které se pak hromadí v místě přerušení. Na řezu použijeme některý z prodávaných stimulátorů a poté jej obalíme hrstí vlhkého rašeliníku, v nouzi vláknitou rašelinou. Na rašeliník přiložíme fólii (asi 30 x 40 cm), nahoře i dole ji dobře utěsníme ovázáním a na několika místech ji proděravíme (umožníme výměnu plynů). Vše pak ještě obalíme vrstvu alobalu, která bude bránit přehřívání. Na podzim pak výhon oddělíme, i s prokořeněným rašeliníkem nahrnkujeme a pro vyrovnání poměru mezi (slabými) kořeny a korunkou zakrátíme horní letorosty. Tento postup byl vyzkoušen například u: Picea (smrk) abies, Pseudotsuga (douglaska) menziesii, Pinus (borovice) sylvestris, Acer (javor) pseudoplatanus, Aristolochia (podražec) tricaudata, Fagus (buk) sylvatica, Quercus (dub) petraea, Sambucus (bezinka) nigra, Sorbus (jeřáb) aucuparia, Tilia (lípa) cordata, dále rody Magnolia (šácholan), Parrotia, Rhododendron (pěnišník), Pieris (hořčík), Hamamelis (vilín) a dalších - i skleníkových a pokojových rostlin.

7 IV. Množení dřevin kořenovými řízky Lze využít u vhodných druhů s masitějšími kořeny (tabulka 3). Na podzim odebereme z matečních rostlin části kořenů o přibližné síle 0,5 až 2 cm, odebíráme jen tolik kořenů, abychom nezničili mateční rostlinu. Odřízlé kořeny založíme do vlhké rašeliny, mrazuprostě uložíme (do sklepa) a udržujeme vlhké. Někdy během ledna je rozřežeme na cca 10 cm dlouhé kousky. Připravený truhlík naplníme písčitohumózní vlhkou zeminou a řízky do ní zatlačíme, překryjeme asi 2 cm vrstvy téže zeminy a proti vysychání přidáme vrstvičku rašeliny. Bedýnku uložíme do chladna (ve sklenících se ukládají pod stoly), protože kořínky rostou i při nízkých teplotách, ale rašení listů není ještě žádoucí. Na světlo a do tepla truhlík přeneseme až po začátku kořenění nebo vyrašení nových výhonků nad povrch.podle vzrůstnosti druhu a stavu kořenů přesazujeme zakořeněné a olistěné rostliny v pozdním jaru nebo až napřesrok. Na množení hybridních plaménků (Clematis) jsou velmi časté dotazy. Dříve se roubovaly na kořeny botanických druhů, dnes se používá letní řízkování. Problémem jsou jen dva pupeny na řízku, které jsou schopné dalšího pokračování růstu. Tyto pupeny zpravidla vyraší ihned po zakořenění řízku a protože nestačí do zámrazu vyzrát a ukončit růst, zmrznou. Na jaře pak zdravá a silná rostlinka prostě nemá čím pokračovat v růstu. Řešíme to prodloužením vegetačního období - v zahrádkářských podmínkách třeba v bytě s pokojovými květinami.

8 Množení dřevin štěpováním Štěpování je způsob rozmnožování náročnější na manuální zručnost a čas. Spočívá v umělém spojení části jedné rostliny (podnože) s částí jiné. Tyto dvě rozdílné části (může se jednat i o více částí) po srůstu vytvoří rostlinu jedinou. Spojovat (štěpovat) dřeviny můžeme v rámci rodu (slivoň a broskvoň), méně častěji i mezi rody jedné čeledi (hloh a jeřáb nebo skalník a muchovník). Snášenlivost a schopnost srůstu může být ale i v rámci rodu velmi rozdílná. I. Kdy použít štěpování * Některé neustálené kultivary (pokud selhává jejich množení řízkováním) množit jinak nelze, nebo řízkované mají nevhodný tvar či špatně rostou. * Vhodným výběrem podnože lze ovlivnit vlastnosti budoucí rostliny - brzdit růst bujně rostoucích kultivarů, ovlivnit odolnost kořenů proti nízkým teplotám, suchu, vysoké hladině spodní vody apod. * Pokud nevyhovuje odrůda, použijeme k přeroubování odrůdu jinou. Výhodou přeroubování (proti vysazení nové dřeviny) je rychlý nárůst nové koruny (úspora několika let).

9 *Jindy potřebujeme kmenné tvary rostlin, které jinak tvoří keře (kdoulovec). * Naroubováním více druhů na jednu podnož si jako raritu můžeme vyrobit dřevinu kvetoucí v několika barvách, plodící více odrůd plodů či s různobarevným olistěním v jedné koruně. Dřeviny poškozené ohryzem nebo oděrem většiny kůry (lýka) kmene lze někdy zachránit překlenutím poškozeného místa roubem nebo výmladkem. II. Podnože Lze využít semenáče, odkopky, řízkovance, mohou to být normálně rostoucí i hrnkované rostliny a někdy dokonce ještě nezakořeněné pruty, nebo také jen samotné kořeny. Pro masově štěpováním množených (většinou ovocných) dřevin existují tzv. typové podnože, s ustálenými vlastnostmi pro různé účely a stanoviště. Někdy je třeba kořenů s určitými vlastnostmi, ale pro tvorbu kmene se nehodících. Proto se použije kmenotvorná vložka a na ni teprve kultivar, který vytvoří korunu. Vložka se také používá tam, kde vlastnosti podnože a roubu vyhovují, ale je mezi nimi špatná srůstnost (afinita). Jako podnože se používají mladé rostliny, ale je možné přeroubovat i několik desítek let starý strom. Vždy to ale musí být zdravé a viruprosté rostliny, netrpící rakovinou, nádorovitostí kořenů ani špatnou výživou. III. Rouby Řežeme je z mladších (ale již kvetoucích), zdravých a pokud možno jednoznačně určených kultivarů, nejlépe z osluněné části koruny. Neřežeme z "vlků" a dáváme pozor na zdravé a nepoškozené pupeny. U jehličnanů odebíráme rouby z typických jedinců.

10 Pro letní očkování opadavých listnáčů a (letní i zimní) štěpování jehličnanů i stálezelených dřevin je odebíráme těsně před použitím. (Po nějakou dobu se dají uchovat jen v chladničce, v porofoliových sáčcích.) Používáme většinou jednoleté letorosty, nejvíce však tříleté. U jehličnanů není dobré použít jako rouby boční výhonky. Pro roubování opadavých listnáčů v předjaří řežeme rouby v zimě, za bezlistého stavu (bez mízy). Bývá to kolem vánoc (XII - I), v nouzi i později za bezmrazého počasí. Uchováme je podobně jako dřevité řízky - ideálem je teplota 0-2 C a vlhko. IV. Způsoby štěpování Jednotlivé varianty se liší tvarem spoje, společný je způsob ošetření spojovaného místa, který spočívá v upevnění spoje ovázáním lýkem, pryžovým úvazkem nebo PE páskou a zamazání ran štěpařským voskem nebo balzámem (i řezné plochy). V chladnějším období využijeme vosk tekutý. Dodržení hygieny práce = prevence proti přenosu viróz. Řezy na podnožích i roubech mají být co nejpřesnější (tvary pro jednotlivé varianty vyplývají z obrázků). Pracujeme s dobře nabroušeným(!) roubovacím nožem. Pro srůst je důležitý těsný styk, aby vrstvy kambia (dělivého pletiva pod kůrou) v místě řezů k sobě těsně přiléhala. U dobře srůstných druhů mají přiléhat alespoň na jedné straně. Z mnoha způsobů štěpování a jejich variant se pro okrasné dřeviny nejvíce používá: Roubování * kopulací - pro přibližně stejně silnou podnož i roub. * na kozí nožku - silná podnož, slabý roub u opadavých listnáčů. * do rozštěpu - obdoba kozí nožky, pro velmi tenké rouby a měkká dřeva. * za kůru - pro velmi slabé rouby v plné míze, často pro přeroubování starších stromů a za kůru s klínovým řezem roubu - ve skleníku pro jemné výhony hůře a dlouho srůstajících druhů. * postranním plátováním - nejčastěji pro jehličnaté silné rouby a listnáče roubované pod sklem.

11

12 Očkování na spící nebo bdící očko (pupen) * T-řezem (nebo křížovým) - nejběžnější. * třískové - v době, kdy je málo mízy, a prstencové - starší způsob pro použití v plné míze. * nikolování - očkování, při kterém se mezi očko a podnož vkládá slabá destička třetí odrůdy pro překonání špatné srůstnosti (nesnášenlivosti odrůd). Na bdící (rašící) očko se provádí v květnu až červnu, na spící v červenci až září (za druhé mízy). Spící očko má jen srůst - rašení v tomto roce je nežádoucí (nestačí vyzrát). Podnože mají být v plné míze, očka odebíráme z odřízlých vyzrálých letorostů, které ihned po odříznutí zbavíme listů. Přikájení (ablaktace) spočívá ve spojení rostlin s vlastními kořeny a odříznutím roubu od mateřské rostliny až po srůstu. Jedna z obou rostlin se proto většinou i s hrnkem zapustí do země poblíž místa spojení, vedle druhé volně rostoucí. V místě požadovaného srůstu na obou rostlinách seřízneme několik cm dlouhý proužek kůry, obě řezné plochy se k sobě přiloží a pevně sváží. Proti narušování srůstání (pohybem větví ve větru) se místo srůstu vyváže k pevnému kůlu. Využívá se pro dřeviny s velmi slabými letorosty (Betula pendula 'Youngií').

13 V. Doby a místa štěpování * Venkovní roubování. Roubujeme přímo na stanovišti, na rostoucí podnože ve výši požadované koruny a používáme delší rouby s tolika pupeny, kolik má mít koruna kosterních větví. Pro přeroubování roubujeme u země, kratšími rouby (výhon bude tvořit zatím jen kmen). Doba provedení - duben až květen, někdy až do června, většinou kopulací. * Štěpování v ruce. Provádí se na bezkořenné podnože - nezakořeněné a nenarašené pruty (např. salix caprea 'Pendula' na prut košíkářské vrby) kopulací, na kozí nožku nebo do rozštěpu. Výhodou je, že můžeme pracovat - v lednu až únoru - v místnosti u stolu. Hotové choulostivější roubovance nahrnkujeme a necháme zakořenit v teplém skleníku, ostatní založíme do bedýnek a uložíme do chladna (můžeme i do tmavší místnosti). Před vysazením je necháme mírně narašit ve fóliovníku nebo studeném skleníku. * Štěpování pod sklem. Používá se většinou u jehličnanů a stálezelených, v srpnu až září umístíme roubovance do studeného pařeniště a v lednu až únoru do teplého skleníku. Začátkem jara je možno využít i studené fóliové kryty. Roubovance je nutno za slunečních dnů stínit (max. 18 C) a zavlažovat jemnou mlhou. Podnože bývají většinou hrnkované a pro zimní roubování mírně narašené. Roubujeme kopulací, na kozí nožku, za kůru, postranním plátováním a do rozštěpu. Při roubování jehličnanů používáme narašené, víceleté podnože a slabší čerstvé rouby. Řezy mají být co nejdelší a nepoužíváme štěpařského vosku (pryskyřice jej sama nahradí). Od listopadu začínáme borovicemi, v únoru pokračujeme smrky a do dubna ostatními jehličnany. Generativní množení dřevin (výsevy semen) Tento nejpřirozenější a nejproduktivnější způsob přináší vitální potomstvo přirozeného vzhledu. Můžeme jej ale použít jen u druhů, které produkují u nás klíčivá semena a u nichž si většina potomstva zachovává žádoucí vlastnosti. Bývají to druhy původní - někdy i vyšlechtěné, geneticky ustálené kultivary. Např. semenáčky červenolistých dřišťálů mívají až 80% červenolistých potomků, ovšem s jemnými nuancemi odstínů. Je to jako s našimi dětmi, jejichž budoucí vzhled a schopnosti můžeme podle předků jen odhadovat a každý z nich je jiný. Při generativním rozmnožování je vždy možnost vzniku nepodařených jedinců, ale i naděje na výskyt nového úspěšného kultivaru. Následující řádky na tak malém prostoru nemohou ani zdaleka nahradit studium odborné literatury. Budeme se snažit alespoň o nastínění základních obecnějších postupů. I. Sklizeň semen

14 je třeba uskutečnit ve správné (klíční) zralosti, která se vždy neshoduje se zralostí plodů. Někdy je třeba včasnější sklizní předejít ptáky nebo omezit tvorbu látek bránících klíčení, jindy zase třeba předejít vypadávání a vymršťování semen. II. Posklizňová úprava semen Dužnaté plody rozdrtíme nebo rozmačkáme, zalité trochou vody je necháme zkvasit, abychom pak semena zbavili shnilé dužiny proudem vody přes síto. Pozor na jedovaté plody - např. jed z dužniny plodů lýkovců se vstřebává i pokožkou. Semena ze šišek a některých tobolek samy vypadají, vystavíme-li je teplu (na radiátoru - zpočátku max. 45 C, později až o 10 C více). Pozor na vymršťování semen u některých druhů (vilín). Se suchými lusky, tobolkami a suchými křídlatými semeny provededeme "výmlat" v plátěném sáčku (třeba přes hranu stolu), jemnější křidélka vymneme v dlaních. Definitivní vyčištění zajistí proud vzduchu (vysavač nebo prosté vyfoukání). III. Zacházení s osivy do doby výsevu Při velmi zjednodušeném pohledu rozlišujeme tři základní způsoby: a - Rychlý výsev Některá semena vyséváme bezprostředně po posklizňové úpravě (někdy použijeme i některý z postupů jako při předseťové úpravě v suchu skladovaných semen), jinak ztratí klíčivost nebo po výsevu i několik let přeléhají. V Tab. 4 - Klíčivost semen jsou uvedeny max. doby udržení klíčivosti. Druhy, které se vysévají ihned jsou uvedeny v tabulce 5 - Doby sklizně semen a výsevů. b - Vlhké uskladnění (stratifikace) Některá semena v suchu brzy zcela ztrácí schopnost klíčení z důvodu zaschnutí a odumření embrya, proto je uchováváme v chladnu a vlhku (vlhčí sklep), zakryté vlhkou rašelinou (kaštany, žaludy...). Jiným brání ve vyklíčení dřevnatějící buňky obalů, blanitá vrstva osemení nebo inhibiční regulátory růstu. Tvrdnutí obalů umocňuje vysychání i vysoké letní teploty. Doba do vyklíčení se tak prodlužuje až na několik roků (přeléhání výsevů). Odbourávání zábran klíčení napomáhá tzv. stratifikace. Suchá semena předem na 24 hodin namočíme, čerstvá semena ihned po posklizňové úpravě promícháme s vlhkou rašelinou, pískem a vyzrálým kompostem (cca 1:2:1) a vložíme do nádob zakrytých hustým pletivem (ptáci a hlodavci). Nádoby zahrabeme venku do písku nebo záhonu k severní stěně budovy, kde jsou vystaveny srážkám, kolísání teplot, působení huminových kyselin a mikroorganizmů. Dobře klíčící druhy můžeme uložit ke stratifikaci i do vlhkého a chladného sklepa, kde se lépe kontrolují. Když při kontrole zjistíme pukání semen, přikročíme k výsevu. Za teplých zim může nastat klíčení již v lednu - pak vyséváme ihned ve skleníku nebo v bytě. Jestliže ještě v druhé polovině března slupky pevně drží, přeneseme nádoby do teplejšího prostředí (max 10 C). Nepukají-li semena ani do května, zapustíme nádoby znovu do země v zastíněném místě a výsev odložíme na podzim nebo až další jaro.

15 c - Suché uskladnění Semena některých dřevin (motýlokvěté, jehličnany a mnohá drobnozrnná semena jako např. topolů) po přesušení uchováváme v sáčcích z řídké tkaniny, zavěšených v suchém a chladnějším prostředí - pozor na hlodavce, zapaření a plísně. (Dlouhodobé - víceleté skladování v uzavřených skleněných nádobách vyžaduje poměrně přesnou úpravu vlhkosti osiva.)před výsevem v suchu skladovaných semen je většinou třeba provést ještě některé předseťové úpravy. IV. Předseťová úprava semen Stratifikovaná semena vyséváme bez dalších úprav v době pukání slupek - většinou rozhozením (rozprostřením) i se stratifikačním substrátem.u semen v suchu skladovaných je třeba odbourat klíční zábrany jiným způsobem. Máčení semen (24 hod.) a následné bobtnání v některých případech dokáže narušit slupky, někdy i s použitím vařící vody (čilimník, akát). Jindy necháme semena bobtnat nebo i předklíčit jen ve vrstvě mokrého písku (jehličnany - častěji převrstvovat), nebo jen volně rozložená a často kropená ve skleníku. Při tom lze také využít stimulace např. zvířecí močí, 1% peroxidem vodíku (modřín, liliovník) a nebo některým prodávaným stimulátorem klíčení. (Velkovýroba používá také ultrafialové a infračervené paprsky, ultrazvuk, ionizační záření, různé sírany a soli, auxiny, giberliny, barviva pro regulaci světelného spektra apod.) Další přístupnou metodou je mechanické narušení - louskáním (pecky, oříšky) nebo obrušováním tvrdých slupek (skarifikace) protřepáváním semen v sáčku společně s ostrým pískem, kovovými pilinami a šponami či skleněnou drtí. Přehnaným obrušováním je ale možno embrya zničit. (Máčení v kyselinách nelze v domácích podmínkách doporučit.)po vyloupání či mechanickém narušení slupek je také dobré semena nechat ve vlhku bobtnat, někdy i předklíčit či stimulovat. Před výsevem semena necháme opatrně povrchově oschnout (jen tolik, aby se neslepovala).proti požerům (ptáci, hlodavci a hmyz) a plísním se někdy provádí před výsevem ještě suché nebo mokré moření semen dle návodů výrobců a prodejců mořidel (také suřík, roztoky hypermanganu, sklalice aj.).

16 VI. Výsevy V našem případě (malá mmožství) půjde spíše o setí v dobře drenážovaných nádobách (truhlíky, misky) nebo v pařeništi. Nejčastěji použijeme univerzální rašelinný substrát, ve kterém pro dřeviny s vyhraněnými nároky na půdní reakci upravíme kyselost (Ph). Semenáčky jehličnanů jsou často napadány plísněmi, a tak pro ně (a také pro vzácnější semena jiných druhů) bude lépe výsevný substrát sterilizovat párou. Můžeme to provést pomocí obyčejného pařáku na knedlíky, na který umístíme substrát v plátěném pytlíku. Sterilizace trvá asi půl hodiny, vyséváme ihned po vychladnutí - jehličnany řidčeji. Máme-li jen několik semen, je lépe vysévat po jednom do kelímků. Semenáčky budou mít dost prostoru a nebudou ohrožovány plísněmi z napadených sousedů, každé rostlince věnujeme individuální péči. Do kelímků můžeme také jednotlivě sít velmi velká semena (žaludy, kaštany, ořechy, mandle apod.).překryvná - písčitější vrstva bude nejčastěji v tlouštce 2-4 cm (staří praktici uvádí vrstvu rovnající se cca trojnásobku průměru semen), u jehličnanů půjde většinou o čistý písek. Velmi drobná seménka jen slabě převrstvíme pískem přes sítko a osivo druhů, které potřebují ke klíčení světlo (literatura), ponecháme na povrchu. Výsevy udržujeme mírně vlhké a většinou zpočátku stíníme.příliš hustě vzešlé výsevy zavčas přepichujeme podobně jako zeleninovou sadbu.