SVATEBNÍ SMLOUVY DOBRUŠSKÝCH MĚŠŤANŮ VE DRUHÉ POLOVINĚ XVI. A V PRVÉ POLOVINĚ XVII. STOLETÍ

Transkript

1 Orlické hory a Podorlicko 22/1 2: (2015) 2016 MGOH Rychnov n. Kn., ISSN , ISBN SVATEBNÍ SMLOUVY DOBRUŠSKÝCH MĚŠŤANŮ VE DRUHÉ POLOVINĚ XVI. A V PRVÉ POLOVINĚ XVII. STOLETÍ MARRIAGE CONTRACT OF THE INHABITANTS OF DOBRUŠKA IN THE SECOND HALF OF 17TH CENTU- RY AND IN THE FIRST HALF OF 18TH CENTURY Jaroslav Šůla Severní 728, Hradec Králové III, jakubnevidsky@seznam.cz Abstract: The Dobruška town does not have any register of marriages from the 16th and 17th century, however it posesses a book of marriage contracts from The author had examined almost 350 marriage contracts and looked into their origin and their social background. He also pays attention to specific conditions about entering the marriage and the frekvention of another marriages during the lives of both fiancés. It was very common that both fiancés came from the same social class and brides usually increased the amount of their wealth by entering another marriage. Keywords: the Dobruška town in north-eastern Bohemia, marriage contracts of its inhabitants from , the origin of fiancés, social background, the requirements for the marriage, the rate of marriages of both fiancés, interesting details V posledních letech se u nás opět uzavírají svatební smlouvy snoubenců (vlastně předmanželské smlouvy), jako to bývalo ještě v minulém století běžné. Smlouvy 1/ se týkají v prvé řadě majetkových záležitostí, to znamená, že je uzavírají především zámožní partneři. Nutno ovšem říci, že institut svatební nebo předmanželské smlouvy není v českém zákonodárství výlučnou či novodobou záležitostí. Známe je již ze XVI. století, zapisovaly se do vyčleněných knih a z některých měst jsou dochované. Byly vedeny ve sledovaném období např. v nejbližším dobrušském okolí, v Náchodě (z let 1555 až 1850) a v Polici nad Metují ( ), též v podorlických městech bývalého rychnovského okresu, a sice v Rychnově nad Kněžnou ( ), v Solnici ( ) a v Kostelci nad Orlicí ( ). Mezi města, jejichž kniha svatebních smluv se do dnešních dnů dochovala, patří i Dobruška. 2/ Pokud vím, tak touto knihou se doposud žádný badatel podrobněji nezabýval, přestože její zápisy přinášejí cenný materiál k dějinám města 1/ Smlouva jest navzájem projevené ujednání dvou neb více osob vzhledem k poměrům právním, které tímto ujednáním a srovnalou vůlí obou stran mají buď vzniknouti neb změněny býti neb naprosto pominouti (ed. Frant. Lad. RIEGER, Slovník naučný VIII. Praha 1870, s. 703). Viz též heslo Svatební smlouvy (in: Masarykův slovník naučný. Lidová encyklopedie všeobecných dějin vědomostí. VI. Praha 1932, s. 1054). Srv. též: Jiří KLABOUCH, Manželství a rodina v minulosti. Praha 1962, s. 57 ad. 2/ Kniha smluv svatebních města Dobrušky z let je uložena ve Státním okresním archivu Rychnov nad Kněžnou, fond Archiv města Dobruška, i. č. 306, kniha č Obsahuje celkem

2 Šůla J.: Svatební smlouvy dobrušských měšťanů ve druhé polovině XVI. a v prvé polovině XVII. století a okolí i zde žijících obyvatel. Kniha o velikosti 17 x 22 cm je vázaná v kožených deskách, psaná česky, většinou dobře čitelným písmem dobrušských radních písařů. V době, ze které nejsou dochovány matriky pro město, tak kombinací jejích zápisů s knihou kšaftů, 3/ sirotčích účtů 4/ a s pozemkovými knihami 5/ a doplněných edicí některých pramenů (zejména tzv. smolnou knihou, 6/ soupisem poddaných podle víry z roku / a Berní rulou z roku / ) nám vyvstává plastický obraz života bohatších měšťanů, jejichž osudy vystupují z anonymity, skrývající se za pouhým jménem. Proto také můžeme na závěr tohoto pojednání představit některé osudy místních obyvatel. Nejprve se snoubenci (jejich rodiče, poručníci) dohodli o vzájemných podmínkách budoucího manželského života, poté se dohodnutá smlouva zapsala na radnici do samostatné knihy a nakonec snoubence v dobrušském chrámu oddal kněz (ale dřív nežli sou knězem řádně oddáni, takto sou se o časné věci porovnali ). V Dobrušce v té době působili tito utrakvističtí kněží: Ondřej (1565?), Jan Oustecký ( ), Jakub Kutnohorský (1589?), Václav Hrdessius Brodský ( ), Vít Vranský ( ), Jan Galiarda Kouřimský ( ) 9/ a po jeho smrti 1623 Stanislav Miller Krakovský, který v důsledku uplatňování rekatolizačních patentů odešel na Moravu, kde roku 1625 zemřel. Koncem roku 1625 a ještě roku 1626 bylo dobrušské děkanství neobsazené, v kraji ilegálně přebývali přepyšský kněz Darius Posthumus a českomeziříčský Jan Zádolský, kteří asi v dubnu 1627 (ale možná, že ještě později, definitivně na jaře 1628) odešli a o jejich osudech nám zatím není nic známo. Dobrušské děkanství spravoval již v květnu 1627 (z Náchoda) katolík Jan Matheides z Letovic, který odešel v červnu 1630 do Vysokého Mýta; poté již byla dobrušská farnost spravována výhradně katolickými knězi. 10/ 340 zápisů, ale jen 337 z let (poslední tři zápisy jsou z roku 1667, tedy z období mimo tento výzkum). 3/ Tamtéž, i. č kniha č / Tamtéž, i. č. 342, kniha č / Tamtéž, i. č. 238, kniha č. 188; i. č. 250, kniha č. 200; i. č. 252, kniha č. 202; i. č. 253, kniha č. 203; i. č. 258, kniha č. 208; i. č. 259, kniha č / (ed): Emil Pavel LÁNY, Knihy Smolné založené Léta Liberec 1947; Václav MATOUŠ, Ortel podle práva. Výsadní hrdelní právo města Dobrušky pro všechna města a vesnice bývalého panství opočenského a smiřického v letech Dobruška Rychnov nad Kněžnou / (ed.): L. MATUŠÍKOVÁ Z. KUKÁNOVÁ M. ZAHRADNÍKOVÁ, Soupis poddaných podle víry z roku Hradecko-Bydžovsko. Praha / (ed.): V. PEŠÁK, Berní rula. 12. Kraj Hradecký. 1. Praha / Byl děkanem, v letech jeho působení v Dobrušce se uvádějí jeho kaplani: 1601 Jan Třebenický, Darius Posthumus, Václav Petricius Pardubský a Jan Stříbrský z Uherčic. 10/ Jaroslav ŠŮLA, Ze života a působení kněží podobojí v Dobrušce před třicetiletou válkou. Orlické hory a Podorlicko. Přírodou Dějinami Současností. Sborník vlastivědných prací (dále jen: OHP) 18/2011. Rychnov nad Kněžnou 2012, s. 59 ad. Je zde ale určitý problém. Když se ženil roku 1627 Jan ml. Sejkora s Kateřinou vdovou Zárubovou, tak byli oddáni 12. ledna 1627 spůsobem křesťanským. Ale Václav Hemelík s Annou, dcerou Jakuba Vávry, byli oddáni 14. února 1627 knězem pořádným vedle nařízení církve svaté. Znamená to, že je oddával již Jan Matheides?! 95

3 Orlické hory a Podorlicko 22/1 2: (2015) Svatební smlouvy měly svoji specifickou a dodržovanou osnovu. Nejprve se uvedlo datum, poté se nadepsala jména a stav snoubenců (kdo s kým a odkud, kdo je kdo: pozůstalá manželka po, poctivá vdova, pozůstalá vdova, dcera, dcera nebožtíka, pozůstalá dcera po, poctivá děvečka, sirotek, poctivá panna, poctivá panna, schovanice, poctivý mládenec, pozůstalý po, syn nebožtíka, soused města Dobrušky ; 1581: služebník ve dvoře urozeného pana Hendricha z Medonos v Pohoři, 11/ 1584: slovutný muž, soused v městě Jaroměři, 1586: dcera nebožtíka Václava, syna rychtářova z Šestajovic, 1587: Anna, dcera ctihodného kněze Jana Ousteckého, 1588: Jan, mlynář někdy podbřezský, 1595: tovaryš řemesla tkadlcovského, 1596: poctivý mládenec svobodného umění literního, 1597: služebník vysoce urozeného pána, pana Rudolfa Štubenbergera z Štubenberku, 12/ 1598: správce církevní v Oujezdě atd.). Pokračovalo se záznamem, jak se snoubenci poznali a zamilovali: oblíbivši sobě k svatému manželstvu tuto poctivou pannu (vdovu), toho jest náležitě při vrchnosti její, ano i přátelích jejích s lidmi dobrými hledal a aby mu za manželku byla dána, toho žádal (formulace ukazuje, že to nebyly vždy sňatky z lásky, ale spíše z rozumu nebo i z vypočítavosti). Samozřejmě, že v tom vůle Pána Boha Všemohoucího jest, takže k žádosti jeho vše se stalo. Součástí svatebních smluv býval i systém vzájemného tzv. obvěnování podle výše majetku snoubenců vstupujících do (nového) manželství. Byla to určitá forma finančního zajištění v případě úmrtí jednoho ze snoubenců, aby pozůstalý či pozůstalá nezůstal/a při ovdovění bez finanční hotovosti, ale měl/a řečeno dnešními slovy alespoň určitý vdovský důchod nebo určitou finanční překlenovací částku do dalších let (nebo do dalšího manželského sňatku nebo až si najde další práci či finanční zdroj), a také aby majetek zesnulého nebyl rozchvácen případnými pochybnými nároky příbuzných či jiných osob. Řečeno slovy radního písaře (při svatbě Jana Potůčka s vdovou Kateřinou, 1616): Poněvadž mezi dobrými, poctivými lidmi v stav svatého manželství vstupujícími ten křesťanský řád to ukazuje a za právo má, aby pro smrt a budoucí paměť jedna každá strana po sobě dle možnosti jistou sumu peněz nebo statku svého obvěňovala, a tak: prve nežli sou k témuž stavu svatého manželství podle řádu církve svaté od správce církevního slovem božím potvrzeni byli, co se časných věcí dotýče mezi stranami jakožto rodiči, porovnáno a smluveno jest takto nebo dříve nežli sou [dle] pořádku a způsobu křesťanského knězem oddáni, o časné věci mezi nimi smluveno a porovnáno jest takto. 13/ Ženich slíbil obvěnit nevěstu (někdy až po roce) penězi nebo hospodářským dobytkem (krávou) a slíbil, že si béře ji za mocnou hospodyni, nebo hned ode dne smluv svatebních nevěstu mocnou hospodyní nad tím vším činí (tj. nad ženichovým majetkem a hospodářstvím). Ale i nevěsta 11/ Hendrych Něnkovský z Medonos, od roku 1581 majitel dvora v Pohoří a Přepychách (A. FLESAR, Popis historicko-archeologicko-statistický Okresu Opočenského. Hradec Králové 1895, s. 122, 182 a ). 12/ Od roku 1588 majitel nedalekého novoměstského panství (J. ŠŮLA, Venkovský lid východního Hradecka v letech Hradec Králové 1971 (Acta Musei Reginaehradecensis, S. B., XIII, s , 32 33, 65 66, 98, 112, 154, 160). 13/ V té době byl úřední (tj. církevní) sňatek samozřejmý, nežilo se jako tomu bylo později na psí knížku nebo jako přítel s přítelkyní. Volná láska nebyla praktikována, a pokud ano, tento pár se ocitl na okraji společnosti a býval trestán. 96

4 Šůla J.: Svatební smlouvy dobrušských měšťanů ve druhé polovině XVI. a v prvé polovině XVII. století obvěňovala svého budoucího manžela: Na druhou stranu panna Dorota hned ode dne smluv těchto svatebních se vší svou spravedlností, kdež by se jí co kde najíti a vyhledati mohlo, se jemu zadává. Smlouva se zapsala na radnici do speciální knihy, zápis je zakončen výčtem přítomných svědků, rodičů, purkmistra a konšelů z obou stran. Dá se předpokládat, že všichni vyjmenovaní byli účastníky následující svatební hostiny. Rodiče sirotků zastupoval a obvěňoval purkmistr a konšelé. Zvlášť důležití a zejména bohatí snoubenci měli i významné hosty. Když uzavíral Jan Kulhavý, purkrabí opočenského panství a obyvatel vsi Mokré, 14/ sňatek s poctivou pannou Kateřinou, dcerou Matěje Lhoteckého, tak byli přítomni kromě dobrušských konšelů a sousedů z Trnova 15/ a jiných mnohých dobrých lidí i drobní šlechtici Andreáš Neuman z Ryglic, hejtman opočenského panství; 16/ pan Markvart Stránovský z Sovojovic a na Žlunicích 17/ a pan Mikuláš Talacko z Ještětic 18/ (1604); do deseti let však novomanželka Kateřina zemřela a pan Jan Kulhavý, stále ještě opočenský purkrabí, ale již měštěnín města Třebechovic hory Oreb nad Didinou, se roku 1614 ženil podruhé a bral si zřejmě ještě bohatější nevěstu, a sice Saloménu, osiřelou dceru nebožtíka Diviše soukeníka z Dobrušky. To už ji mohl obvěnit sumou 600 kop grošů míšeňských, sama nevěsta mu přinesla věnem 400 kop grošů míšeňských a svatba byla již honosnější, přítomni byli šlechtici Vilém Vostrovský z Skalky a na Skalce, 19/ majitel čtvrtiny bývalého solnického panství Benjamin z Vlkánova a na Solnici, 20/ úředník opočenského panství Andreáš Neuman z Ryglic, Kryštof Panský ze Střezetic a v Přepychách, 21/ Mikuláš Talacko z Ještětic a na Ouřeňovicích, Albrecht Kapřík z Lesonic a v Starém Městě Náchodě, 22/ Jan Jindřich Slánský z Doubravice a v Semechnicích, 23/ Jindřich Hlaváč z Žehušic, 24/ Jan Bohuslav Těmín z Těmic a v Semechnicích, 25/ Jiřík st. Vostrovský ze Skalky a na Skalce, 26/ dále purkrabí smiřického panství Jan Fousek, důchodní písař opočenského panství 14/ O vsi: Dagmar HONSNEJMANOVÁ Josef PTÁČEK, Obec Mokré v dějinách i současnosti Mokré 2010; A. FLESAR, Popis historicko-archeologicko-statistický, s / O vsi: A. FLESAR, Popis historicko-archeologicko-statistický, s / O něm: Josef PTÁČEK Jaroslav ŠŮLA, Andreáš Neuman z Ryglic a Löwensteina, hejtman opočenského panství. Sborník prací východočeských archivů, 8. Zámrsk 2000, s / Ottův slovník naučný. Illustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí. 24. Praha 2001 (reprint), s / Pravděpodobně jde o Mikuláše st. Talacka z Ještětic ( 1639 jako hejtman Hradeckého kraje) na Uhřínovicích, Ličně a Přepychách; viz: A. FLESAR, Popis historicko-archeologicko-statistický, s ; Jiří HÁS, Šlechtické rody na Rychnovsku. Stručné dějiny rodů s popisy jejich znaků a s genealogickými tabulkami. Praha 2001, s (2. doplněné a opravené vydání, Praha 2011, s ). 19/ Zemřel roku 1619 (A. FLESAR, Popis historicko-archeologicko-statistický, s. 247). 20/ O něm: Jaroslav ŠŮLA, Venkovský lid východního Hradecka v letech , s / A. FLESAR, Popis historicko-archeologicko-statistický, s / Od roku 1612 majitel svobodného dvora ve Starém Městě, 1646 (Jan Karel HRAŠE, Dějiny Náchoda Náchod 1994, s. 420). 23/ A. FLESAR, Popis historicko-archeologicko-statistický, s / Pravděpodobně švagr Viléma Vostrovského ze Skalky a na Skalce (A. FLESAR, Popis historicko-archeologicko-statistický, s. 247). 25/ A. FLESAR, Popis historicko-archeologicko-statistický, s / TÝŽ tamtéž, s Byl později hejtmanem Hradeckého kraje, srv. blíže: J. ŠŮLA, Venkovský lid východního Hradecka, s ,

5 Orlické hory a Podorlicko 22/1 2: (2015) Mikuláš Jeremiáš Třebechovický, třebechovický primátor Mikuláš Opočenský, třebechovický městský písař Václav Hustířanský 27/ a dále osoby radní města Dobrušky. Také sňatky jiných vrchnostenských úředníků bývaly honosné. Roku 1611 uzavíral svatební smlouvu obroční písař opočenského panství vdovec Jan Zábřežský s poctivou pannou Annou, dcerou nebožtíka Václava Budikovského, děvečkou z fraucimoru Její Milosti paní, paní Marie Magdalény Trčkové z Lobkovic. Učinil ji mocnou hospodyní i dědičkou, pokud by jim Pán Bůh neráčil dáti dítky. Za svědky slavnostního aktu měl dobrušské měšťany konšela Jindřicha Matoušů, Mikuláše Drbalů, Václava Kříže a primátora Jiřího Borůvku, z Třebechovic pak Václava Zábřežského. Nevěstě svědčili šlechtici Jan Helebrant Licek z Rysmburka, 28/ Karel Deršic z Plavu (?!), Jindřich Slánský z Doubravice a v Semechnicích, dále dobrušský konšel Tomáš Krejčí a Jakub Vlášek z Českého Meziříčí. Sňatková politika patricijských rodin města byla zřejmě obdobná jako v jiných městech. Detailní rozbor sňatků ukazuje, že i v Dobrušce se snoubil majetek s bohatstvím, rodiny soukeníků a řezníků, ovládající město prostřednictvím městské rady, toužily po tom, aby se jejich potomci dostali do příbuzenského vztahu s příslušníky úředníků šlechty (na Opočně, na Novém Městě nad Metují). Bohatí otcové města si dávali na svatbě svých dětí záležet. Když se roku 1619 Mikuláš Matoušů, syn dobrušského konšela Mikuláše Matoušů, ženil s Mandalénou, dcerou slovutného dobrušského primátora Tomáše Krejčího, tak svědky na svatbě byli: Vilém Vostrovský ze Skalky a na Skalce, Jan z Vlkánova a na Solnici, 29/ Marše Dobřenský z Dobřenic a na Svinařích, 30/ čtyři církevní správcové z okolí, členové městské rady dobrušské a jiní mnozí poctiví lidé. Roku 1622 Václav Linhart, úředník novoměstského panství, vdával svoji dceru Magdalénu za Matěje, syna zesnulého dobrušského primátora Václava Kříže. Z lásky manželské Matěj Kříž upsal Magdaléně dvůr za Dobruškou se vším příslušenstvím k okamžitému vlastnictví (dvůr získal kšaftem od své babičky paní Křížky) a obvěnil ji 100 kopami grošů českých (do roka a do dne). I na tuto svatbu byli pozváni šlechtici: Andreáš Neuman z Ryglic, Jiřík Vostrovský ze Skalky a na Skalce, 31/ Bohuslav Háša z Oujezda, 32/ 27/ Mikuláš Opočenský a Václav Boukal Hustířanský patřili k opočenské humanistické básnické družině (srv. blíže: Jaroslav ŠŮLA, Mikuláš Jeremiáš Třebechovický, správce opočenského panství v letech a humanistický básník. Východočeské listy historické, Hradec Králové 2001, s. 160). 28/ Vlastnil dvůr ve vsi Trnov na opočenském panství (A. FLESAR, Popis historicko-archeologicko-statistický, s. 124). 29/ Jan z Vlkánova byl synem Martina z Vlkánova a v době této svatby majitel jedné čtvrtiny solnického panství (srv.: J. ŠŮLA, Venkovský lid východního Hradecka, s. 24, 25, 32 34, 40, 42, 77, 88 89, 107 a 147). 30/ Asi jde o Jana Mareše Dobřenského z Dobřenic, majitele svobodného dvora ve Svinarech, kde se připomíná již roku 1603 (L. DOMEČKA F. L. SÁL, Královéhradecko. Místopis soudního okresu Královéhradeckého. I/2. Hradec Králové 1931, s. 281; A. FLESAR, Popis historicko-archeologicko-statistický, s ). 31/ A. FLESAR, Popis historicko-archeologicko-statistický, s / Pravděpodobně švagr opočenského hejtmana Neumana z Ryglic a Löwensteina, jehož manželka se jmenovala za svobodna Marie Magdaléna Hášová z Újezda. O propojenosti rodů drobné šlechty Hášové z Újezda, Neumanové z Ryglic a Chuchelští z Nestájova srv.: Josef PTÁČEK Jaroslav ŠŮLA, Andreáš Neuman z Ryglic a Löwensteina, hejtman opočenského panství. s

6 Šůla J.: Svatební smlouvy dobrušských měšťanů ve druhé polovině XVI. a v prvé polovině XVII. století Volf ze Stubenberga, 33/ Andreáš Švorbsdorf z Lazenka (?), Jan starší Kostelecký ze Sládova a Arnošt Šáfkotš z Kynastu, 34/ a samozřejmě i členové městské rady. Neméně okázalé byly i svatby kněží podobojí nebo příslušníků jejich rodin. Např. když se roku 1587 ženil Jan, syn Matouše Satrapy, s Annou, dcerou dobrušského kněze Jana Ousteckého, staly se tyto smlouvy v domě farním při přítomnosti ctihodného kněze Jana, otce nevěsty, ctihodného kněze Vondřeje, kaplana jeho, 35/ urozeného pana Petra Rodovského z Hustířan, 36/ urozeného pana Jiříka, syna pana Martina z Vlkánova a na Solnici, 37/ Mikuláše Pekaře, Mikuláše Drbala, Jana Lepšího, Tomáše Sládkova. 38/ Svatby kaplana a mládence Václava Petricia Pardubského a poctivé Anny, vdovy po Ondřeji Tlapovi, se kromě dobrušských konšelů Jana Tlapy, Zikmunda Soukeníka, Václava Kříže, Jana Zemka, Jiříka Vrby a Jana Šmiky zúčastnili dvojí cti hodný kněz děkan Jan Galiarda Kouřimský, kněz Jan Meziříčský, bohuslavický farář Martin, dobrušští sousedé a množství jinších poctivých panen a paní (1607). Svatby ctihodného kněze dobrušského a pomocníka v práci církevní dvojí cti hodného muže božího kněze Jana Galiardy Kouřimského, pana děkana v městě Dobrušce, Jana Stříbrského z Uherčic, s poctivou vdovou po dobré paměti Janu Zádolském, Kateřinou, se opět účastnili okolní kališničtí kněží, 39/ důchodní písař Mikuláš Jeremiáš a dobrušský primátor Václav Kříž. Slavná byla 1609 i svatba Mandalény, sirotka po Vojtěchovi z Křivic, která sloužila u manželky děkana Jana Galiardy, s Janem Štefkem (svědky na jejich svatbě byli členové městské rady dobrušské i tři kněží), nebo (1614) správce církevního v nedalekém Ličně kněze Samuela Jozeffi Sušického s Annou, vdovou po nebožtíkovi knězi Václavu Petriciovi Pardubském (za kterého se vdávala / ) či Václava Červeného z Dobrušky s Dorotou Adámkovou z Myškova, která byla v službě při dvojí cti hodným knězi Janovi Galiardovi Kouřimským, panu děkanovi města Dobrušky (1619). 33/ Zřejmě jde o Wolfa (III.), synovce tragicky zesnulého Rudolfa ze Štubenberka (srv. podrobněji: Ondřej TIKOVSKÝ, S údělem prosebníka. Restituční úsilí šlechty českého severovýchodu potrestané pobělohorskými konfiskacemi. Hradec Králové 2011, s. 126 ad.). 34/ Ernst Schaffgotsch z Kynastu vlastnil dva selské grunty ve vsi Bohuslavice na novoměstském panství, kde žil ještě roku 1637 (viz: Antonín KRÁLÍČEK, Paměti obce Bohuslavice v okrese Nového Města nad Metují. Bohuslavice 1907, s ) a je evidován ještě v Berní rule (ed: Iva ČADKOVÁ Magda ZAHRADNÍKOVÁ, Berní rula. 14. Kraj Hradecký. III. Praha 2009, s. 18). 35/ O dobrušských kněžích koncem XVI. století viz: J. ŠŮLA, Ze života a působení kněží podobojí v Dobrušce před třicetiletou válkou, s / Vlastnil grunt na předměstí Dobrušky (A. FLESAR, Popis historicko-archeologicko-statistický, s. 168). 37/ Martin z Vlkánova, vlastník poloviny solnického panství. Roku 1601 byl již mrtev a jeho zboží si rozdělili jeho synové Benjamin a Jan z Vlkánova; Jiřík z Vlkánova není zmiňovaný viz: J. ŠŮLA, Venkovský lid východního Hradecka, s / Jména dobrušských konšelů. 39/ Blíže viz: J. ŠŮLA, Ze života a působení kněží podobojí v Dobrušce před třicetiletou válkou, s. 74, 64, / Dvojnásobná vdova a současně opět nevěsta Anna si ve svatební smlouvě vymiňovala: neuchoval-li by Pán Bůh ji, paní Anny vdovy, od smrti, dřív nežli kněze Samuele, manžela jejího, tehdy on, kněz Samuel, bude povinen vydati třem synům manželky své, Jiříkovi, Petrovi a Samuelovi, kteréž s prvnějšími manželi svými splodila, když by k letám přišli, po 1 peřině svrchní, a svršky, což by se jich koliv našlo, v moci kněze Samuela zanechává. Nad tím pak nejmenším sirotkem Samuelem připověděl kněz Samuel ruku ochrannou jako nad svým vlastním synem po všecky časy držeti a ochraňovati. 99

7 Orlické hory a Podorlicko 22/1 2: (2015) Sňatky dobrušských kantorů nebyly již tak okázalé. Když se konal roku 1622 sňatek Jana Paldriána Nepomuckého, rodáka pražského, který uzavíral svatební smlouvu s Kateřinou, dcerou Martina Pekaře, tak mu na svatbu přišli kolegové Václav Cocles Heřmanoměstecký, správce opočenské školy, a Joannes Suchenii Jimramovský, správce školy dobrušské. 41/ A když se v pondělí masopustní roku 1628 ženil Jiřík Kunhert z Černilova, poctivý mládenec školní v městě Dobrušce, s poctivou pannou Dorotou, dcerou někdy Mikuláše Matoušova, tak mu svědčili již pouze dobrušští konšelé a sousedé z Dobrušky a Černilova. Je pravda, že situace v regionu byla již velice napjatá v důsledku rekatolizačního tlaku. Ale paní vdova Magdaléna Matoušová, matka nevěsty, prohlásila, že novomanžely až do dalšího jich opatření do příbytku svého přijímá. 42/ Zajímavým pro vztahy Dobrušky se sousedním Hrabstvím kladským, tehdy vnějším krajem Českého království, je sňatek z roku Tehdy se uskutečnila smlouva slovutného pána Jiříka Ficka z Křížanova s Evou, vdovou po nebožtíku Jiříkovi Neckáři (který přišel z Deštného v Orlických horách a byl roku 1606 přijat do obce). Ženich byl ještě roku 1618 přijat do dobrušské obce i mezi nákladníky, paní Evu si bral za věrnou a pravou manželku a spolushromaždnici a obvěnil ji 200 kopami grošů českých do roka a do dne, ona ho obvěnila stejným obnosem a přijala do svého statku za hospodáře. Jiřík Ficek měl za svědky Jakuba Ochmana, Jozefa Neymana, Krystofa Dyntara, Michala Neymana a Melichara Bernarta (všichni měšťané z Levína), Adama Ficka rychtáře z Dancova, Matěje Vlka z Halařova a Jana Krále z Křížanova. 43/ Manželství však netrvalo dlouho, Eva Ficková již roku 1622 nadiktovala svůj kšaft. Novomanželé, vstupující do nového svazku, pamatovávali na budoucnost svých dětí z předchozího manželství a zajišťovali jim dědictví. Tak novomanželka vdova Dorota Prušáková si vymiňuje a svoluje: Jiřík Šváb do statečku jejího že se přijímá, dítky do rozrostu opatrovati a jim neubližovati jakožto otec připověděl (1586). Když si Jan z Trnova bral vdovu Kubínku, tak ta si vymínila: dcerce své, kterouž má s prvním manželem svým, z tohoto svého statku, když by k letům přišla, s dvě lůže šatů pernatých dobrých jí vyměňuje (1588). Roku 1632 vdovec Jan Hledík vstupoval do manželství s Kateřinou, vdovou po nebožtíku Jakubu Šimoncovi. Když dosáhl, že táž poctivá 41/ Jan Paldrián se uvádí v letech , 1632 jako dobrušský radní písař, Jan Jimramovský roku 1624 jako rektor dobrušské školy (A. FLESAR, Popis historicko-archeologicko-statistický, s. 166). V Opočně měl být roku 1617 správcem školy Václav Lodes (!) a roku 1630 Jan Suchený (A. FLESAR, tamtéž, s. 110). 42/ Je ale zajímavé, že A. Flesar tohoto dobrušského učitele neuvádí (viz: Popis historicko-archeologicko-statistický, s. 166). 43/ Všechno jsou lokality na bývalém homolském panství v tzv. Českém koutku, dnes v Polsku (o těchto lokalitách viz více ve studii: Jaroslav ŠŮLA, Jména obyvatel homolského panství v XVI. a XVII. století jako doklad etnicity obyvatel regionu. In: Český koutek v Kladsku (Kladský sborník 5. supplementum). Hradec Králové 2008, s Roku 1643 se purkmistr a konšelé z Dobrušky přimlouvali u opočenského hejtmana, aby se směl Jan Melicharů ze vsi Jiříkovec na homolském panství v Hrabství kladském usadit v Dobrušce a oženit se s Marianou, dcerou Jiříka Kováře. Zřejmě povolení dostal, takže získal chalupu po Martinovi Horkém (svatební smlouva již není zapsána). 100

8 Šůla J.: Svatební smlouvy dobrušských měšťanů ve druhé polovině XVI. a v prvé polovině XVII. století vdova jest jemu k témuž stavu svatého manželství dána, tak slíbil: co se tkne dítek jak svých, tak i jejích, že s nimi náležitě otcovsky nakládati a je opatrovati připovídá. Mnohdy snoubenci či jejich rodiče pamatovali kromě lásky i na pozemské bytí a vymiňovali určitou finanční sumu z přinášeného majetku pro své vlastní budoucí rozhodování. Někdy však jsou do svatební smlouvy vtěleny specifické podmínky. Otec Jana Hnádka slíbil novomanželům lásky otcovské a bytu příti u sebe i s manželkou jeho chce do roka, aby se při nich do zakoupení živili a Pána Boha se báli, řemeslo své, kterémuž jest se vyučil, dělaje, toho že jim příti chce (1586); Jan Schejbalův z Mělčan ve smlouvě s Annou Trksovou slibuje uvést poctivou pannu Annu hned ode dne těchto smluv svadebních na svou zpravedlnost, kdež by koliv byla a se najíti mohla, zvláště když ten grunt po otci svém koupí, za plnomocnou dědičku hospodyni na to všecko přijímá a toho všeho plnomocnou činí. Na druhou pan Jan Trksa po cerce své Anně Janovi za oddíl statku svého 3 kopy grošů českých dává z příčiny nejistoty, jestli otec ženicha živ čili není, poněvadž jest souci zdráv, od statku svého bez příčiny odešel (1586); při svatbě Václava, syna Jiříka Mece se sirotkem Marianou, ženich kavalírsky slibuje: kdyby pak Pán Bůh prostředkem smrti ho z tohoto světa pojíti ráčil, tehdy těch 50 kop míšeňských hned aby jí vydáno bylo odtad i šaty ložní i choděcí, kteréž tu přinesla všecky. Dokud by jí pak toho vydáno nebylo, aby odtad nechodila (1587); Václav Michálek synovi slibuje: bude-li ho sobě šetřiti, lásky otcovské od něho neodejme (1589); vdovec s dětmi Pavel z Dobříkovce zase slibuje nevěstě Barboře, dceři Adama Bednáře ze Sedloňova: jest-li by Pán Buoh jeho, Pavla, smrti neuchoval, jí, Barboře, před dětmi 10 kop napřed věnuje a z svejmi dítkami rovnou dílnicí činí. A bude-li sobě panna Barbora jeho, Pavla, jakožto manžela svého šetřiti a vážiti, že ji jakožto věrnou manželku opatřiti chce (1590); Václav Bílek z Dobrušky prohlašuje Dorotě Jalové z Rohenic že se jí důvěřuje, že jeho věrnou a pravou manželkou a opatrovnicí bude (1594); Jan Halířek uzavřel svatební smlouvu s Annou, vdovou po Matoušovi Tkadlci, a snoubenci se takto porovnali: Předně a nejprve Jan Halířek Anně, budoucí manželce své, což by jemu Pán Bůh z své božské milosti popříti a propůjčiti ráčil z práce rukou jeho (poněvadž statku žádného pozemského nemá) v témž manželství, že to vše s Annou, manželkou svou, spolčuje a nad tím nade vším ji mocnou hospodyní činí. Z druhé strany Anna dotčená jemu, Janovi Halířkovi, budoucímu manželu svému, díl ten svůj všecek, kterýž na ni v témž statečku po předešlém manželu jejím přichází, ovšem nic nevymiňujíc, hned ode dne těchto smluv svadebních jakožto manželu svému mocně zadává a mocného hospodáře nad tím činí (1595); když si Martin Daňka bral nevěstu Annu, dceru nebožtíka Blažeje z Přepych, tak její otčím prohlásil, že lásky od nich neodjímá, nad to vejše ne z povinnosti, ale z lásky upřímné ve třech letech pořád zběhlých že jim krávu dá, v tom se ohlásil (1596); poctivý mládenec Václav Linhart z Nového Města Hradiště nad Methují, služebník vysoce urozeného pána Rudolfa Štubenbergera ze Štubenberku, si bral Saloménu, dceru slovutného pana Jana Čapka z Dobrušky, který i jménem své manželky prohlásil, že novomanželé budou-li se Pána Boha báti a z sebou náležitě nakládati, lásky otcovské jakž od dítěte svého vždycky poslušného, nemajíce než tu jednu dcerku, též i od syna svého budoucího že neodjímají (1597); Václav Fabri Strakonický, farář na lokálii ve Vysokém Újezdě nad Dědinou, se rozhodl oženit se s Dorotou, pozůstalou vdovou po 101

9 Orlické hory a Podorlicko 22/1 2: (2015) Vilémovi z Opočna (jejíž otec byl kdysi dobrušský soused), a takto se snoubenci porovnali: Poněvadž ctihodný kněz Václav Strakonický po rodičích svých nemnoho statku jest dostal a nemajíc také žádného statku pozemního, než což jemu Pán Bůh z milosti své propůjčiti ráčil a propůjčí, že jmenovanou Dorothu, manželku svou budoucí, jakž za živobytnosti svého věku, tak i po smrti hned ode dne těchto smluv svadebních nic od ní neoddělujíc a nevyměňujíc, to všeckno zadává a ji nad tím nade vším mocnou hospodyní a pravou dědičkou činí. A poněvadž bratři ctihodného kněze Václava ani jiní přátelé (jsouce v trestání od Pána Boha Všemohoucího postaveni) jeho sou nenavštěvovali a netěšili, že také k statku jeho pozůstalému žádného zření jmíti nemají a ani manželce jeho v tom že žádné překážky činiti moci činiti nebudou. [ ] Co se pak dotýče dítek pozůstalých po nebožtíkovi Vilémovi, manželu předešlém dotčené Dorothy, ty že k ochraně a opatrování svému ctihodný kněz Václav přijímá a s nimi jakožto otec bez ublížení nakládati připověděl. (1598); slovutný Matouš Tichý, vdovec a měšťan dobrušský, při sňatku s Dorotou, pozůstalou vdovou po Danielu Štětkovi, prohlašuje: A dá-li jim Pán Buoh všemohoucí v témž manželství dítky, tehdy aby tu v témž statečku dcerky jeho, Matouše, z předešlé manželky, budou-li se předně Pánu Bohu báti, a ji, Dorotku, jakožto matku svou v uctivosti jmíti a sobě vážiti, s týmiž dítkami rovný díl svůj jměly (1600); ale i chuďas Michal Faltinův z Nového Města Polského [?!] při sňatku s Annou, vdovou Šarovcovou, prohlásil: Naproti tomu on, Michal, oznámil, že žádné spravedlnosti nemá, ani podílu žádného po rodičích svých ani přátel neočekává, než maje outočiště a naděje k Pánu Bohu, uměje řemeslo, když mu Pán Bůh štěstí, zdraví propůjčiti ráčí, dělaje, pracujíc rukami svými, co mu koliv Pán Bůh z milosti své svaté naděliti ráčí, že od ní nic hrnouti nechce, nýbrž což by koliv i na hotově jměl (buď málo nebo mnoho), nad tím nade vším mocnou hospodyní a pravou společnicí a dědičkou že činí a k dítkám obojím lásku otcovskou že prokazovati chce a s nimi náležitě nakládati (1600); Dorota Hakyšková, vdova, slíbila svému nastávajícímu Jiříkovi Borůvkovi po den pak a po roce nad tím domem s várkou v městě ležícím, rolimi, lukami k tomu domu náležejícími, jeho, Jiříka Borůvku, mocným hospodářem činí, ale ponechala si rozhodování o polích a lukách přikoupených od Tomáše Skuteckého (1604); rodiče Salomény Hledíkové z Dobrušky slibovali, že dceři Vejpravu jako lidé potřební podle možnosti své, což se spatřiti bude moci, učiniti chtějí (1606); krejčí Jan Houser při sňatku s Dorotou, dcerou Václava Špačka, učinil manželku plnomocnou hospodyní a dědičkou, ale myslel i na svoji matku: A jestliže by jeho Pán Bůh prve nežli matku jeho z tohoto světa skrze smrt povolati ráčil, tehdy Dorota, manželka po něm pozůstalá, z toho gruntu 20 kop grošů míšenských bude povinna jeho matce vyplatit (1621). Velkoryse se roku 1607 zachoval poctivý mládenec Jan, syn zesnulého Daniela Davidova ze Solnice, při sňatku s poctivou pannou Annou, dcerou zesnulého Diviše soukeníka, když prohlásil, že jí zadává všecku svú spravedlnost vlastní a ze zděděné hotovosti si vymínil 10 kop grošů českých a nevěstu do statečku svého, kterýž z požehnání božího má a zde při tomto městě Dobrušce koupil, za věrnou manželku a pravou dědičku a pravou shromažditelku přijímá i nad tím vším mocnou hospodyni hned od těchto 102

10 Šůla J.: Svatební smlouvy dobrušských měšťanů ve druhé polovině XVI. a v prvé polovině XVII. století smluv svatebních za živobytí i po smrti činí. 44/ Dobrušský soused Václav Záruba při sňatku s Kateřinou, dcerou nebožtíka Talaše z Přepych, si vymínil: však neuchoval-li by jej Pán Bůh od smrti, tehdy aby ona, manželka jeho, synům nebožtíka bratra jeho dvěma však budou-li se k ní náležitě chovati a v tom vyhledávati aby jim po 10 kopách míšeňských vedle možnosti ze všeho statku vydati povinna byla (1619). Nevěsty ale dostávaly i lhůtu na zkušenou, než byly uznány za spolumajitelky domu či gruntu. Jan, syn tkalce Daňka slibuje nevěstě Anně, sirotkovi z Přepych: tuto poctivou pannu Annu za manželku svou do statečku svého, kteréhož mu Pán Bůh popříti ráčil, přijímá a do dne do roka ji obvěňuje 10 kopami grošů českých. Po dni pak a po roce, bude-li se Pána Boha báti a jeho sobě šetříc poslouchati, plnomocnou dědičkou i hospodyní ji toho všeho, což koliv má neb míti bude [učiní] (1588). Byly i opatrné nevěsty. Vdova Voršila Michálková při svatební smlouvě s Janem Jedličkou ze Štítů, tkalcovským tovaryšem, si vyjednala, že statek svůj po nebožtíkovi Václavu Michálkovi ženichovi zadává s tou přitom vejminkou, že sobě zahrady své, kteráž jest vedle zádušní od Myšky koupenou, v moci zanechává, o které aby mohla a moc měla kšaftovati a odkázati, kdyby ji Pán Bůh z tohoto světa pojíti ráčil, komuž by se jí dobře vidělo a zdálo (1595). Roku 1611 uzavřeli spolu svatební smlouvu slovutný mládenec Tobiáš Dvorský (syn zesnulého Tobiáše Kloboučníka, spoluradního města Jičína), služebník Jana Rudolfa Trčky z Lípy, s Kateřinou, vdovou po Janu Čapkovi, bývalém radním a bohatým dobrušským měšťanem. Nastávající manžel ji učinil dědičkou a plnomocnou hospodyní ihned ode dne smluv těchto. Paní Kateřina ale tak velkorysá nebyla, neboť oznámila, že pana Tobiáše Dvorskýho, budoucího manžela svého, v dům svůj v městě Dobrušce, i cožkoliv v témž domu od svrškův a jiných věcí se najde, za plnomocného hospodáře a dědice od Actum smluv těchto přijímá, však pro nápad z téhož domu vyměňuje sobě tak dobře pro manžela svého jak pro koho jiného, 50 kop grošů českých. Nicméně toto sobě též paní Kateřina vyměňuje: Jestliže by pan Tobiáš, budoucí manžel její, prostředkem smrti dříve nežli ona z tohoto světa sešel a o témž domu kšaftoval, tehdy ten dům v ruce její zase přijíti má. Situace se však vyvinula jinak, paní Kateřina na svou vypočítavost doplatila. Již následujícího roku 1612 nadiktovala svůj kšaft a právovárečný dům s pozdějším čp. 40a, který roku 1582 koupil od dobrušské obce její bývalý a již zesnulý manžel Jan Čapek, si ještě dlouhá léta užíval Tobiáš Dvorský. Neméně opatrní a nedůvěřiví, až vychytralí byli i někteří ženichové. Jiřík Kopečný, vdovec ze Solnice se synem, když si bral sirotu Marianu, dostal za úkol, aby na Opočně při Jich Milostech sobě toho dále hledal a vejhostu jí žádal, což jest učiniti se uvolil. Nadto vejše Jiřík Kopečný dotčenou pannu Marianu do statečku svého při městě Solnici, kterejž má, za mocnou hospodyni bere a přijímá, však dědictví sobě v moci zanechává (1590). Když Kilian Truhlář, jinak Šlik, uzavíral svatební smlouvu s vdovou Evou Vrbovou, tak nechal zaznamenat, že ji nade vší svou spravedlností, kteráž by se po rodičích jeho i přátelích v městě Žluticích po nebožtíkovi Štěpánovi Hanzlíkovi, kde nyní jest mečíř Jiřík, vyhledati mohla, mocnou hospodyní a dědičkou činí, načež ona ho 44/ Nevěsta mu věnovala 100 kop grošů českých v hotovosti, ale pro sebe si vymínila z otcovského podílu 100 širokých tolarů a 30 uherských dukátů. Roku 1614 se stal švagrem Jana Kulhavého, purkrabího opočenského panství, který toho roku vstoupil do manželství s druhou dcerou Diviše soukeníka, Saloménou. Krátce nato Anna Davidová zesnula a Jan Davidů se podruhé oženil. 103

11 Orlické hory a Podorlicko 22/1 2: (2015) do statečku svého bere a přijímá za mocného hospodáře (1591), ale Kiliánův konec v Dobrušce byl neslavný. Opatrní byli i rodiče budoucích novomanželů. Ve smlouvě Jana Talaše s Kateřinou Sládkovou, poctivou dcerou pana Tomáše Sládka, slibuje slovutný muž pan Tomáš Sládků budoucím manželům, majíc jiné také dítky, když čas svůj uhlídá a budou-li se Pána Boha báti předně a jeho sobě jakožto otce a matky šetřiti a je ctíti a poslušenstvím předcházeti, 10 kop grošů do živnosti na hotové sumě dáti a odvésti chce (1603). Když si Jan, syna Jana Hejzlara, kováře a souseda města Dobrušky, bral za manželku Evu, dceru nebožtíka Řeháka z Houdkovic, tak nastávající tchán si vymínil: že ji, pannu nevěstu nemajíc než tohoto Jana, jednoho syna svého, do svého příbytku jako za vlastní dceru svou přijímá a jak se k němu oni manželé chovati budou, ruky a lásky otcovské že od nich odnímati nechce. Po smrti pak jeho všelijakého statku a jmění jeho aby užívali a dědicové byli (1619). Poněkud necitlivá a majetku chtivá byla paní Anna Březinová, matka šlechetného mládence Jakuba Březiny z Police nad Metují, který si roku 1639 bral poctivou pannu Alžbětu Lejskovou, dceru městského rychtáře dobrušského. Do svatební smlouvy nechala napsat, že ona, paní Anna Březinová, do příbytku svého, je, manžely, přijímá do dne a do roka, aby v příbytku jejím zůstávajíce živnost svou městskou bez všelijaké překážky její vedli a provozovali, kteréž na svůj groš dotčené manžely vyživovati připovídá. Po dni pak [a] po roce, jest-li se jim bude líbiti ten grunt od ní chtíti koupiti, skrze přáteli své níže poznamenané že jim na slušnosti dopříti a prodati chce, se zapovídá. Na druhé straně staří rodičové projevovali porozumění pro problémy novomanželů. Když se roku 1604 ženil Jakub Šmika s Ester Hakyškovou, tak jeho otec Petr Šmika prohlásil: jakožto otec vlastní budoucí manžely, nemaje na ten čas koho jiného na překážce, do příbytku svého pod ochranu svou přijímá. I pan Matěj Dvořák ze Lhotky v to se uvolil, že Mikuláše, syna svého, poněvadž nemá nežli toho jediného, s Mandalénou, manželkou jeho, do statku svého přijímá a je náležitě jako dítky své opatrovati a vším dobrým fedrovat chce, a jak se dáleji k němu chovati budou, že jim statek svůj v ruce za peníze pustiti anebo jinou živnost, kde se koliv trefiti bude motci, koupiti chce (1610). Když si bral Václav Kříž, poctivý mládenec, pozůstalý po Václavu Kříži, někdy měšťanu dobrušském, Zuzanu, poctivou pannu, dceru Jana Davidova, tak matka pak téhož mládence pana ženicha, paní Kateřina Křížka, na ten čas do dalšího opatření postupuje jim manželům k užívání domu svého (1623). Babička Anny Vávrové, která se vdávala za Václava Hemelíka, slibuje roku 1627, že manžely k sobě do příbytku přijímá. I Jiřík starší Potůček, cechmistr řeznického cechu, když ženil svého syna Tobiáše (s poctivou pannou Dorotou, dcerou Jana Burgera), nechal zapsat do svatební smlouvy, že je, nové manžely, do příbytku svého pokud by sobě zakoupení neučinili k náležitému opatření přijímá a jim jakožto svejm milejm dítkám do živnosti jejich půldruhého sta kop míšenských, buď na hotově, anebo v té sumě statku pozemského, od kteréhož by se poctivě živiti mohli, předně věnuje a od sebe, když v manželství správcem církevním potvrzeni budou, odvésti chce; mezitím pak kdyby ho koliv Pán Bůh z tohoto světa prostředkem smrti pojíti ráčil, tehdy je, manžely, spolu s manželkou svou a s jinejmi dětmi svejmi všeho a všelijakého statku svého rovně dílníky a nápadníky činí. 104

12 Šůla J.: Svatební smlouvy dobrušských měšťanů ve druhé polovině XVI. a v prvé polovině XVII. století Sňatků svobodných partnerů (poctivý mládenec s poctivou pannou) bylo v letech relativně málo, tvořily zhruba necelých 12% ze zapsaných svatebních smluv, ale i tyto svazky se po několika letech či desetiletích rozpadaly v důsledku válečných událostí, epidemií nebo různých dalších neuváděných a dnes již nezjistitelných příčin. 45/ Když uzavřené manželství zaniklo a jeden z partnerů zemřel, druhý většinou vstoupil do dalšího manželského svazku. Vcelku se dá říci, že manželství svobodných snoubenců většinou vydržela dlouhá leta. Někdy toto manželství dlouho nevydrželo a jeden z partnerů zemřel, načež druhý opětovně vstoupil do dalšího manželského svazku. Byla to nutnost, jak přežít. Našel jsem však jednu výjimku. V pondělí dne 17. května 1627 nadiktoval svůj kšaft Tomáš Krejčí, dlouholetý dobrušský konšel a poté v letech vrchnostenský rychtář. Uvedl: O statečku svém nezávadném, kterejž mi Pán Bůh Všemohoucí z milosti a lásky své v tomto městě Dobrušce, s nebožkou Dorotou, manželkou mou, s kterouž jsem v manželství zůstával 55 let a tři měsíce a dni, dítky na svět splodil, kteříž ještě v živobytnosti pozůstávají, totiž Magdaléna, Kateřina a Anna, činíc je dílníky pravé statečku svého, takto dále rozhodoval. Sňatky většinou uzavírali vdovci s vdovami, závazky mívali oba z předchozích manželství, a tak svatební smlouvy byly plné výhrad a výminek. Většinou si ale vdovci-otcové malých dětí brali mladší nevěsty, aby se měl kdo starat o jejich nedospělé potomky, aby měli vychovatelky pro své malé děti z předchozího zaniklého manželství. Václav Rašek při smlouvě s Kedrutou, pozůstalou vdovou po Janu Trksovi, uvedl, že má dcerku Mandalénu a ta že má být v témž statečku rovnou dílnicí se svojí macechou a kdyby ho Pán Bůh dřív než paní Kedrutu z tohoto světa povolal, z toho statku rovným dílem odbýti povinna být musí; ovšem i paní Kedruta nezapomněla na svého syna Pavla a rovněž mu pojišťovala pro případ své smrti majetek na statečku (1604). Dobrušský konšel vdovec Jan Zemek uzavřel 1609 svatební smlouvu s poctivou pannou Saloménou, dcerou Jiříka Potůčka. Ve smlouvě zajistil svoji dceru a vymínil si disponovat sumou 100 kop grošů českých a: Item roli u Halína též sobě vyměňuje, však tak dobře pro manželku svou jako pro koho jiného. Kateřině, dceři své, vymínil na dluhu u Jana Kubína padesáte kop grošův českých aby nimi vládla, a to ihned ode dne smluv těchto. Nad jiným pak nade vším, což mu koliv Pán Bůh požehnati a propůjčiti ráčil, což se koliv statku jeho vlastního najde, mimo dluhy, což jich mezi lidmi má, ten všecken ihned ode dne smluv svadebních těchto mocně se vším příslušenstvím zadává a zadal Saloméně, budoucí manželce své, a ji nad tím nade vším plnomocnou hospodyní a dědičkou činí. Však přitom s tím doložením, dá-li nám Pán Bůh spolu dítky z Saloménou, manželkou mou, tehdy aby jich všech rovným dílem vybejvala. A jestliže by pak mne Saloména, budoucí manželka má, živobytem přečkala, tehdy aby Kateřině, dceři mé, z toho statku jedno sto kop míšeňských, každoročně po 15 kopách míšeňských, vyplatila, tři krávy, jedno tele a pět vovec, též co od šatstva po mateřích zůstalo, aby jí vydala. A jestli by k vdávání přijíti měla, vejpravu náležitou, jak na děvečku náleží, učinila. Nicméně aby 45/ Jsem si ovšem vědom, že tento závěr je pouze podmíněný, opírá se o ne všechny dochované a přesné zápisy, neboť bezpečný a percentuálně vytvořený závěr by se mohl opřít pouze o matriční záznamy, které se ovšem bohužel nedochovaly. 105

13 Orlické hory a Podorlicko 22/1 2: (2015) Kateřina, dcera má, při ní, Saloméně, budoucí manželce mé, zůstávala, zdravou a jinými náležitými věcmi náležitě opatřena byla, a co bude moci dělati, pomáhala. Pak-li by [se] spolu srovnati nemohly, tehdy bude povinna Saloména, budoucí manželka má, jí, Kateřině, dceři mé, do smrti její každý rok pšenice jeden korec, žita 1 korec a ječmena 1 korec vydávati. Nad to vejše, nemohly-li by spolu po smrti mé [se] srovnati, tehdy aby Kateřina, dcera má, v zahradě do smrti své zůstávala a polovici zahrady té k Hadařovým jak se jí líbiti bude užívala. Nicméně Saloména, budoucí manželka má, aby jí každoročně k jiným napřed oznámeným vejminkám, záhon cibule a záhon mrkve síti dala, avšak po smrti Kateřiny, dcery mé, táž zahrada aby při statku jiném všem zůstávala. 46/ Vdovy, ženy zesnulých řemeslníků, aby si zajistily živobytí do dalších let, zase vyhledávaly mladší, vyučené partnery, aby živnost mohla pokračovat dále. I ti se našli a za cenu nabytí majetku a zajištění životní existence rádi uzavírali manželství se staršími či starými ženami. Mladší (mnohdy nemajetní nebo málo majetní) partneři ze vsí tímto sňatkem získali městské právo a majetek (dům, řemeslnickou dílnu), a když poté jejich staré manželky umřely, ovdovělý přistěhovalec se znovu ženil s mladší ženou. Např. svobodný mydlář Jiřík z Vilémova si bral 1607 Annu, pozůstalou vdovu po dobrušském Havlovi mydláři, a dal do zápisu, že Co jest koliv dluhův po nebožtíkovi Havlovi mydláři zůstalo, že z téhož statku splacovati a v tom lidi spokojiti povinen bude vedle uvolení svého. Roku 1626 si šlechetný mládenec Lukáš Dvorský rodem z města Hradce Králové nad Labem bral za manželku Annu, vdovu po Jiříčkovi ševci, někdy sousedu v městě Dobrušce. Poněvadž se mládenec řádně vyučil řemeslu ševcovskému, nevěsta prohlásila, že ho hned do příbytku svého v městě Dobrušce přijímá, jemu jej zadává a nad týmž gruntem plnomocným hospodářem a dědicem dokonalým činí. Dožil se roku 1651 jako obecní starší a člen cechu novoševcovského v Dobrušce, byl zařazen mezi sousedy a vlastnil právovárečný dům, hlásil se k nekatolíkům a bylo mu 50 let. I jeho manželka se hlásila k nekatolíkům, ale bylo jí jen 30 let a jmenovala se Dorota; Lukáš Dvorský totiž se roku 1634 podruhé oženil s poctivou pannou Dorotou, dcerou nebožtíka Jiříka Lipky. V Dobrušce však také zakotvili vandrující tovaryši, neboť i otcové se starali o své nástupce. Do města dorazil roku 1633 Pavel Čermák, rodák z Libchav u Ústí nad Orlicí, poctivý mládenec řemesla ševcovského. Těžko říci, komu více padl do oka: panně Anně či jejímu otci Martinu Lejskovi. To byl proslulý dobrušský měšťan, byl roku 1619 přijat mezi nákladníky, roku 1626 zvolen cechmistrem ševcovského cechu, roku 1627 (a dále v letech a 1637) městský rychtář; zchudl roku 1628, kdy mu při potlačování povstání byla způsobena škoda 220 kop grošů českých a vojáci mu vzali 5 kusů hovězího dobytka a 29 ovcí. Byl asi svéhlavý, neboť roku 1640 byl uvězněn pro neposlušnost, nepoddanost, tvrdohlavost a protivenství. Bál se ho Pavel Čermák? To nevíme, to současník nezapsal, ale dne 30. listopadu 1633 byla zapsána svatební smlouva, ve které se uvádí, jak poctivý mládenec Pavel že oblíbíc sobě 46/ Zřejmě již byl starý a nemocný, 1618 nadiktoval svůj kšaft, ve kterém se však o dceři Kateřině nemluví, nemluví se ani o manželce Salomeně, kšaftoval pouze ve prospěch svých dcer Anny a Mandalény, zřejmě vzešlých z druhého manželství (Mandaléna se později vdala za Jana Voštěpáře z Dobrušky) viz: SOkA Rychnov nad Kněžnou, AM Dobruška, i. č. 312, kniha č. 262 (Kniha kšaftovní z let ), fol. 200a 202a. 106

14 Šůla J.: Svatební smlouvy dobrušských měšťanů ve druhé polovině XVI. a v prvé polovině XVII. století z jisté vůle Boží poctivou pannu Annu k stavu svatého manželství vyhledával toho předně při Pánu Bohu na modlitbách svých, potom při rodičích jejích i při ní samý, jak sám osobně, tak skrze vzáctné pány přátely dožádaný, náležitě a spůsobem křesťanským, až jest toho i dosáhl, že táž poctivá panna Anna jest jemu k stavu svatého manželství daná [ ] připovídajíc ji věrně milovati a ruku ochrannou nad ní držeti [ ] Naproti tomu pan Martin Lejsek, dosáhši jisté vůle od poctivého mládence Pavla Čermáka, svou nejmilejší dcerku pannu Annu jemu za věrnou manželku, pomocnici a statku shromaždnici dodává a za syna jeho přijímá, po dni a po roce 10 kop grošů českých do řemesla jemu obvěňuje a do dalšího opatření při sobě bytu přeje. Pavel Čermák byl roku 1635 přijat do obce a zakoupil dům na pozdějším Horském předměstí, je uváděn k roku 1640 jako kostelník a cechmistr ševcovského cechu. A do tohoto příběhu máme možnost nahlédnout ještě po deseti letech. Tchán i zeť spolu působili roku 1651 stále v dobrušském ševcovském cechu. Pavlovi bylo 42 let a jeho manželce Anně 33 let, oba byli nekatolíci s možností přestoupení k římskokatolické víře, měli spolu děti (Anna 11 let, Jan 4, Kateřina 2 a Mikuláš 15 neděl); rodina byla úspěšná, byla řazena mezi sousedy, v jejím vlastnictví bylo 23 strychů rolí, 4 krávy a 1 jalovice. A zakladatel jejich štěstí, Martin Lejsek, byl roku 1651 starý 60 let, jako řemeslník se musel hlásit ke katolictví, zatímco jeho manželka Dorota byla 50 let stará nekatolička bez naděje na konversi. I jeho stárnoucí rodina byla hmotně zabezpečena, vlastnila dům, 13 strychů rolí, 2 krávy a 5 ovcí a manželé se starali o tři děti (Zuzana 18 let, Jindřich 12 a Václav 5), zatímco jeho další dcera, poctivá panna Saloména, se již roku 1637 vdávala za vdovce s dítětem Jiříka Kováře, a třetí dcera, poctivá panna Alžběta, se roku 1639 vdávala do Police nad Metují za Jakuba Březinu. Bývalo zvykem, že někteří muži ale i ženy během svého života běhu prošli/y dvěma manželstvími, ale také vystřídali/y i tři životní partnery. Roku 1620 se ženil Jan, syn nebožtíka Jakuba Voštěpáře jinak Žampacha. Jeho otec byl majitelem právovárečného domu v Dobrušce, je zaznamenán v opočenském urbáři z roku 1598, ale roku 1616 nadiktoval svůj kšaft a zůstala po něm vdova Dorota a děti Jan, Jiřík, Saloména, Kateřina a Dorota. Jan byl asi nejstarší z jeho dětí a roku 1620 jako svobodný mládenec uzavřel sňatek s vdovou Saloménou Strejčkovou z Dobrušky, která si přinesla do nového manželství i děti. Brzy mu umřela, a tak roku 1625 uzavřel svatební smlouvu s poctivou pannou Zuzanou, dcerou Michala Barvíře z Dobrušky. Pan Michal byl vážený dobrušský obyvatel, konšel a majitel právovárečného domu. To již Jan Voštěpář, jinak Žampach též Strejček, byl dobrušský konšel. Bohužel, i tato Zuzana zanedlouho také zesnula, a tak se slovutný pán a otec dětí žení roku 1627 potřetí, a sice opět s poctivou pannou Magdalénou, dcerou po nebožtíkovi Janu Zemkovi, služebnicí při urozené a poctivé paní Marii Magdaléně, manželce pana Andreáše Neumana z Ryglic a Löwensteina, rozené Hášové z Oujezda. Tato nevěsta obvěnila pana vdovce sumou 150 kop grošů míšeňských. Při povstání na jaře 1628 mu vojsko učinilo škodu na majetku ve výši 75 kop grošů českých a musel poté odevzdat 1 ručnici a 1 kord. Také poctivý mládenec Václav Soška se roku 1606 oženil s poctivou pannou Annou, dcerou Václava Kožišníka z Dobrušky. Roku 1616, již jako slovut- 107

15 Orlické hory a Podorlicko 22/1 2: (2015) ný pán, se žení s Annou, pozůstalou vdovou po Janu Šemíkovi, která mu věnem přinesla děcko z předchozího manželství. Do třetího manželství pak vkročil jako konšel a příslušník cechu řezníků roku 1637 s pannou Ludmilou, dcerou nebožtíka Jana Chramosty. Roku 1630 se ženil poctivý mládenec Jan Strejček s Kateřinou, dcerou Matěje Bezděkovského, souseda města Dobrušky. Za pět let se však vdova paní Kateřina vdávala za poctivého mládence Jana Štefka z Pulic. Za dalších pět let, tedy roku 1640, uzavírá dobrušský soused, řezník a poctivý mládenec, Mikuláš Vařečka, sňatek s dvojnásobnou poctivou vdovou Kateřinou Štefkovou, po nebožtíkovi Janovi Štefkovi mladším (kterýž také od partaje vojenské léta Novembris zamordován byl za městem s jinými mnohými). Manželství existovalo ještě roku 1651, kdy Mikuláši Vařečkovi, katolíku, bylo 35 let a jeho manželce, nekatoličce s nadějí na konversi, bylo 37 let, měli spolu sedmiletého syna Jiříka; rodina byla řazena mezi chalupníky, vlastnila 15 strychů rolí a 9 ovcí. Jako pohádka skončila manželství Magdalény Postolkové. Roku 1617 (10. ledna) požádal Tobiáš Moravec, slovutný muž a soused v Dobrušce, chudou, ale poctivou pannu Mandalénu Postolkovou, dceru po Janu Postolkovi, o ruku, poněvadž si ji oblíbil z jisté vůle a vnuknutí Pána Boha Všemohoucího, takže vyhledávajíc toho při též děvečce, rodičích, přátelích, panu purkmistru a právu města Dobrušky náležitě a spůsobem křesťanským, až jest toho i dosáhl, že nadepsaná panna Mandaléna jest mu k stavu svatého manželství dána. Ženich okamžitě prohlásil, že vzal si ji, pannu Mandalénu, sobě za věrnou a pravou manželku, pomocnici a spolushromaždnici a ji v gruntu a domu, kterýž má v městě Dobrušce s várkou, od Actum této smlouvy toho plnomocnou hospodyní činí, všech dědictví v moci své zanechává a zůstavuje. Vymínil si ale také louku s paloučkem za stodolou Zadníkovskou a 300 kop grošů míšeňských, aby s tím vším činiti mohl jak se jemu koliv líbiti a viděti bude, však tak dobře pro manželku svou, jak se k němu chovati bude, jako pro koholkoliv jiného. Panna nevěsta mu slíbila vše, co má po rodičích a nevěstě pomohla matka Kateřina, která slíbila vedle možnosti své jim, budoucím manželům, z díla svého a živnosti 5 kop grošů českých pomoc učiniti. Svědky této smlouvy byli konšelé a sousedé města Dobrušky. Naštěstí pro paní Mandalénu toto manželství netrvalo dlouho, již roku 1623 (17. září) se zřejmě vdovec Jindřich Bohdanecký z Nového Města Hradiště nad Methují žení s Mandalénou, vdovou po Tobiáši Moravcovi z Dobrušky, poněvadž z jisté vůle a vnuknutí Pána Boha Všemohoucího oblíbil sobě k stavu svatého manželství nadepsanou vdovu, vyhledávajíc toho předně při Pánu Bohu modlitbami svými, vrchnosti, panu purkmistru a právu města Dobrušky, paní vdově a přátelích jejích, náležitě a spůsobem křesťanským, až jest toho i dosáhl, že jest jemu často psaná paní vdova k stavu svatého manželství daná. Takže i pan Jindřich Bohdanecký si bral sobě touž paní Mandalénu, vdovu, za pravou a věrnou manželku, pomocnici a spolushromaždnici [ ] a ji nad spravedlností svou vší a všelijakou od Actum smlouvy této, kdež by se jí cokoliv najíti a vyhledati mohlo, plnomocnou hospodyní a dědičkou učinil. To již Mandaléna Postolková/Moravcová byla bohatou nevěstou, manželé se navzájem obvěnili sumou 100 kop grošů českých. Také svatba byla honosnější, za svědky se postavili urozený pan Fridrich 108

16 Šůla J.: Svatební smlouvy dobrušských měšťanů ve druhé polovině XVI. a v prvé polovině XVII. století Doník, 47/ pan Bohuslav Háša z Oujezda a osoby radní z obou stran. Štěstí se však na bývalého chudého polosirotka Magdalénu usmálo ještě potřetí. Pan Jindřich Bohdanecký naneštěstí nebo naštěstí pro Magdalénu také odešel na věčnost. A tak dvojnásobná vdova opět oblékla svatební háv, neboť již 9. února 1626 slovutný mládenec Mikoláš Bičolický, původem ze Štýrska, 48/ služebník Jeho Milosti vysoce urozeného pána, pana Adama Ertmana Trčky z Lípy, uzavřel svatební smlouvu s poctivou paní Magdalénou, pozůstalou vdovou po dobré paměti nebožtíku panu Jindřichu Bohdaneckém, někdy sousedu v Dobrušce. I pan Mikoláš Bičolický z jisté vůle Pána Boha Všemohoucího i tolikéž s povolením vrchnosti naší milostivé a dědičné oblíbil sobě k stavu svatého manželství touž paní Magdalému vdovu, vyhledávajíc toho při ní, paní vdově a přátelích jejích atd. Ženich také prohlásil, že paní dvojnásobnou vdovu ji sobě za věrnou a pravou manželku, pomocnici a spolushromažditelkyni béře a ji nad spravedlností svou všelijakou, otcovskou i nápadní, kteráž by mu po rodičích a přátelích kdekoliv a po komkoliv přišla, vyhledati anebo najíti se mohla ode dne těchto smluv před smrtí i po smrti plnomocnou hospodyní a dědičkou činí, a obvěnil ji pouhým obnosem 50 kop grošů míšeňských. Šťastná paní nevěsta prohlásila, že svého nastávajícího v dům svůj v městě Dobrušce i se vším k němu příslušenstvím, kterýž z požehnání Božího má, přijímá, a cožkoliv v témž domu od svrškův a jiných věcí se najde, zadává a nad tím plnomocného hospodáře od Actum smluv těchto činí. Svědkové byli pouze z řad sousedů a konšelů novoměstských a dobrušských. Tento třetí sňatek tedy nebyl už tak lukrativní jako předešlé dva, ale vydržel až do konce třicetileté války, jak úřední přehledy informují. Roku 1651 bylo paní Magdaléně údajně 40 let a byla nekatolička bez naděje na konversi, manžel byl prý stejně starý, ale byl katolík a měli spolu dceru Alžbětu (13 let). Roku 1625 byl přijat do dobrušské obce Balcar Cygart, též Cikart. Téhož roku koupil právovárečný dům za 165 grošů českých a je jmenován jako dozorce kašny, při potlačování povstání na jaře 1628 mu byla způsobena škoda 25 kop grošů českých (jeho dcera poctivá panna Mariana se vdávala roku 1631 za Jiříka Khuna, měštěnína města Jaroměře nad Labem). Cygartova pozůstalost se projednávala v letech , ale to se již jeho vdova Barbora podruhé vdala, a sice roku 1635, jako poctivá paní Barbora (datum sňatku manželů Cygartových neznáme), za Matěje Tesařů, jinak Ulbrichta, slovutného pána, souseda města Dobrušky (ten byl přijat do obce roku 1632). Svatba to byla slavná za přítomnosti práva, pánův oficírův a soldatův od artalerie Jeho Milosti Císařské tehdáž zde na kvartýru zůstávajících, též paní a fraucimoru jejich a osob od obojí strany dožádaných a jiných poctivých lidí obojího pohlaví. Ale ani toto manželství dlouho nevydrželo, poněvadž roku 1640 se poctivá paní Barbora, jinak zvaná Němkyně, vdova po nedobré paměti Matějovi Tesařovi, jinak Ulbrychtovi, někdy sousedu města Dobrušky a matka dcery a synů z prvého manželství (ale proč už je bývalý slovutný pán nyní ocejchován jako nedobré paměti, nevíme) vdává jako Barbora Němkyně za slovutného muže pana Krystofa Raka, jinak Kaulingera, souseda 47/ Zřejmě Fridrich Doník ze Ždánic a v Semechnicích, připomínaný v Semechnici k roku 1626 (A. FLESAR, Popis historicko-archeologicko-statistický, s. 122). 48/ Podle jména nebyl německé národnosti, ale slovinské. 109

17 Orlické hory a Podorlicko 22/1 2: (2015) města Opočna, někdy souseda města Jaroměře nad Labem. Ženich byl opět vdovec s dětmi, byl pak roku 1641 přijat do obce, neboť vlastnil dům s pozdějším čp. 10a a byl roku 1647 a 1651 členem městské rady. Pohoršený písař dodatečně napsal nad svatební smlouvu: Tý baby zas potřetí veselí. A jak toto manželství skončilo? Datum úmrtí třikrát vdané Barbory neznáme, v soupisu poddaných podle víry z roku 1651 je pan Rak zapsán jako 60 let starý katolík, jeho manželka Dorota (!) byla 20 let stará nekatolička s nadějí na náboženskou konversi. Vlastník právovárečného domu, který kdysi koupil Balcar Cygart, je roku 1653 označen za souseda, a to dosti majetného: vlastnil 45 strychů rolí (pole, luka), 3 potahy, 5 krav, 6 jalovic, 20 ovcí a 2 svině. Kniha přináší množství onomastického materiálu, neboť zaznamenává pozoruhodná jména obyvatel v Dobrušce i přistěhovalců z bližšího či vzdálenějšího okolí a jejich proměny, v neposlední řadě o dědění či nedědění otcova příjmení. 49/ Její záznamy jsou tak cenným svědectvím o migraci obyvatelstva nejen v rámci opočensko-frymburského panství, ale i o přistěhovalcích z jiných krajů Čech či českého feudálního státu Do Dobrušky nebo do Křovic přicházeli mládenci, vdovci, svobodná děvčata i vdovy. Na druhé straně se dobrušské ženy (sirotci, vdovy) vdávaly do okolí, výjimečně i dobrušští vdovci a mládenci. Novou krev přinášeli do města ženichové (mládenci i vdovci) z těchto vsí a měst: Adenburk z arciknížectví rakouského (?), Bačetín, Bohdašín, Bohuslavice, Boleslav, Bystré, Čáslavky, Černčice, Černilov, České Meziříčí, Dobré, Dobříkovec, Domašín, Holice, Holohlavy, Hořice, Hradec Králové nad Labem, Hrádek (který?), Chlístov, Jaroměř nad Labem, Jičín, Kamenice, Kerhartice, Kounov, Krčín, Křížanov (Kreuzdorf, Krzyżanów), 50/ Křovice, Kunštát na Moravě, Lanškroun, Latzen v Tyrolsku, Ledce, Levín (v Kladsku), Lhota (která?!), Lhota nad Rozkošem (na novoměstském panství), Libáň nad Bystřicí, Libchavy (které?!), Lubental (?), Masty, Mělčany, Město Nové Hradiště nad Methují, Náchod, Němčice (které?!), Olešnice v Orlických horách, Opočno, Podbřezí, Podchlumí, Pohoř/í?, Prostějov, Provoz, Přepychy, Pulice, Radkov (v Kladsku), Rakycan ve Štýrsku (?), Rozkoš, Rychnov nad Kněžnou, Semechnice, Slavětín, Smiřice, Sněžné, Solnice, Spáleniště, Stroužné (v Kladsku), Sudín, Suchý Důl, Svitavy, Šilperk [Štíty], Temenice, Trnov, Třebechovice pod Orebem ( Střebechovice, Třebechovice hory Oreb nad Didinou ), Uničov, Val, Vamberk, Vilémov, Žlutice. Nevěsty pocházely z následujících lokalit: Bačetín, Bílec v kraji Těšínském, Březiny, Bohuslavice, Čánka, Čáslavky, Černožice, Dlouhé, Dolsko, Domašín, 49/ Např. roku 1580 se ženil Václav Michálek s Voršilou, dcerou nebožtíka Jíry, jinak Jirky; roku 1623 se ženil Jan Stehlík, tovaryš řemesla ševcovského, syn někdy dobrušského rodáka Václava Špačka, a bral si za manželku Saloménu, poctivou vdovu po nebožtíkovi Jiříku Novoměstském, sousedu v městě Dobrušce. Rovněž v dobrušské knize kšaftů nacházíme: syn Jana Trksy z Dobrušky, který žije v Kožlanech, se jmenuje Mikuláš Laštovička (1599), tkadlec Vilém Jedlička kšaftuje svému otci Jiříku Drahorádovi (1610). 50/ Ves na homolském panství v bývalém Hrabství kladském, dnes v Polské republice. Srv. blíže: J. ŠŮLA, Jména obyvatel homolského panství v XVI. a XVII. století jako doklad etnicity obyvatel regionu, s Styky obyvatelů Hrabství Kladského s Dobruškou jsou zajímavé, byly intenzívnější než dnes nebo v XIX. století. 110

18 Šůla J.: Svatební smlouvy dobrušských měšťanů ve druhé polovině XVI. a v prvé polovině XVII. století Hlinné, Houdkovice; Chotěboř, Jaroměř nad Labem, Kamenice, Kozlov, Křivice, Křovice, Lanškroun, Ledeč nad Sázavou, Miletín, Myškov, Náchod, Olešnice v Orlických horách, Opočno, Podbřezí, Pohoří, Provoz, Přepychy, Rohenice, Sedloňov, Slatina nad Úpou, Sněžné, Šestajovice, Tis, Trnov, Val, Vanovka, Zlič. Jak je vidět, snoubenci pocházeli z Dobrušky, dále ze vsí a měst opočenského panství, sousedních panství (novoměstské, smiřické, solnické, rychnovské) v tehdejším Hradeckém kraji, z různých lokalit v severovýchodních a východních Čechách, ale také z okolních zemí z Moravy, Slezska, Štýrska, Tyrolska, též ze sousedního Hrabství kladského, zejména z homolského panství (Křížanov, Levín, Radkov, Stroužné). Dobruška nemá v současné době klasickou knižní monografii, chybějí jí i podrobnější studie pro rozsáhlejší časové období. Provedená sonda do života českého podorlického města v průběhu zhruba jednoho staletí, opřená o sňatkové smlouvy, byla umožněna díky dochovaným dalším městským knihám a jiným úředním dokumentům. Tím bylo možné nahlédnout do soukromí dobrušských obyvatel a částečně porozumět sňatkové praxi a životnímu koloběhu několika desítek let, které přinesly Dobrušce těžké doby a zvraty a které ji formovaly na několik dalších staletí. Příloha č. 1: Přehled uzavřených dobrušských sňatků podle jednotlivých let: Tabulka je víceméně orientační. Jednotlivé zápisy nejsou psány bezpečně za sebou, listy byly zřejmě svazovány dodatečně v knihu a nemáme jistotu, zda byly 111

19 Orlické hory a Podorlicko 22/1 2: (2015) skutečně všechny do této knihy pojaty. Rozpaky budí na jedné straně vysoké číslo sňatků (rok 1587; snad to byl důsledek úbytku obyvatel morovou ranou řádící v Dobrušce předchozího roku), na straně druhé jsou roky, kdy údajně nebyly uskutečněny žádné sňatky. Další rozpaky budí období, kdy dobrušská fara nebyla obsazena utrakvistickým, ale ani katolickým knězem. Dobruška nemá pro toto období zachované matriky, část obyvatel má v soupisu poddaných z roku 1651 udaný věk, ale vzhledem k zápisům o sňatku i tento přesný údaj je zřejmě nutné považovat ho pouze za odhad. Příloha č. 2: Biogramy některých dobrušských měšťanů, kteří se častěji vyskytují v úředních dokumentech Bachman, Jiřík Syn Jiřího Bachmana ze vsi Provoz uzavřel 1631 svatební smlouvu s Kateřinou, dcerou Matouše Cernera, a byl 1635 přijat do obce. V letech konšel, 1647 městský rychtář. Byl znalý německého jazyka. Podle soupisu 1651 byl starý 45 let, nekatolík bez naděje na konversi, jeho (další) manželce Saloméně bylo 20 let a měla předpoklady ke konversi. BR 1653 ho řadí mezi chalupníky, vlastnil 12 strychů rolí, 1 krávu a 1 jalovici. Roku 1635 koupil právovárečný dům s pozdějším čp. 22a, který vlastnil do roku Barvíř, Michal Roku 1603 byl přijat do obce, v letech 1618, , , , konšel. Při potlačování povstání na jaře 1628 mu byla způsobena škoda 100 kop grošů českých, odevzdal 1 tesák a 1 ručnici. Roku 1630 uzavřel svatební smlouvu s poctivou pannou Voršilou, dcerou Matouše Cernera. V letech bydlel v domě na Novoměstském předměstí, od roku 1637 vlastnil právovárečný dům s pozdějším čp. 3a, který koupil za 200 kop grošů českých. Bičolický, Mikoláš Jako služebník Jeho Milosti vysoce urozeného pána Adama Erdmana Trčky z Lípy a slovutný mládenec uzavřel 1626 svatební smlouvu s dvojnásobnou vdovou Magdalénou Moravcovou a 1627 byl přijat za souseda. Při potlačování povstání na jaře 1628 mu byla způsobena škoda 120 kop grošů českých. Roku 1633 konšel. BR 1653 ho řadí mezi sousedy, vlastnil 20 strychů rolí, 1 krávu, 1 jalovici a 5 ovcí. Od roku 1627 vlastnil právovárečný dům s pozdějším čp. 12a. Borůvka, Jiřík Roku 1604 uzavřel svatební smlouvu s Dorotou, vdovou po zesnulém řezníku Václavovi Hakyškovi, a nevěstě upsal 100 kop grošů českých, dům s várkou, polnostmi a loukami. V letech , , , , 1626 konšel, 1625 a 1626 primátor, v letech 1626 a 1627 cechmistr řeznického cechu. Při potlačování povstání na jaře 1628 mu byla způsobena škoda 200 kop grošů českých a vojáci 112

20 Šůla J.: Svatební smlouvy dobrušských měšťanů ve druhé polovině XVI. a v prvé polovině XVII. století mu vzali 9 kusů hovězího dobytka. S vdovou Dorotou Hakyškovou získal 1604 i právovárečný dům s pozdějším čp. 27a, který roku 1635 dědil vnuk Jan Šmika. Čapek, Jan Dlouhá léta stál v čele města, již roku 1573 byl konšel, v letech 1581 a 1585 je jmenován jako hospodář města, 1586 jako primas a hospodář, 1587 konšel a hospodář, 1589, 1593, , 1607 konšel. Urbář opočenského panství uvádí 1598 jeho finanční povinnosti vůči vrchnosti. Začátkem XVII. století půjčil Janu Rudolfu Trčkovi z Lípy 25 kop českých grošů. Roku 1597 se jeho dcera Saloména vdala za Václava Linharta, hejtmana novoměstského panství nadiktoval svůj testament. Jeho vdova Kateřina se 1611 vdala za Tobiáše Dvorského, příchozího z Jičína, ale již 1612 i ona diktovala svoji poslední vůli. Jan Čapek koupil 1582 od obce právovárečný dům s pozdějším čp. 40a, který se 1611 dostal do rukou Tobiáše Dvorského, jenž ho dlouho vlastnil. Černožický, Jan Duchoslav Byl to důchodní písař smiřického panství. Roku 1619 uzavřel svatební smlouvu s Kateřinou, pozůstalou vdovou po nebožtíkovi Mikuláši Kalinovi, jinak Pekařovi, a byl přijat do obce i mezi nákladníky. V letech , , , konšel, 1625 obecní starší. Roku 1626 prodal městu grunt na obecní dvůr. Při potlačování povstání na jaře 1628 mu byla způsobena škoda 30 kop grošů českých a vojáci mu vzali 5 kusů hovězího dobytka. Roku 1619 koupil právovárečný dům s pozdějším čp. 9a, který roku 1638 koupil za 380 kop grošů míšenských opočenský purkrabí Hendrych Kyndler. Červenka, Jakub Syn Martina Červenky z Dobrušky, roku 1620 uzavřel svatební smlouvu s vdovou Kateřinou Bílkovou, s níž vyženil právovárečný dům s pozdějším čp. 26a. Roku 1623 byl přijat do obce i mezi nákladníky. Roku 1625 byl jmenován obecním starším, , 1636, 1640, 1645 konšel. V letech , , 1640, 1645 cechmistr ševcovského cechu. Při potlačování povstání na jaře 1628 mu byla způsobena škoda 12 kop grošů českých. Roku 1631 byl jako konšel vězněn na Opočně, když Dobruška nemohla splácet tzv. pokutní plat. Podle soupisu 1651 byl konšel, starý 52 let, katolík (manželka Kateřina 60 let, nekatolička bez naděje ke konversi); BR 1653 ho řadí mezi sousedy, vlastnil 42 strychy rolí, 4 krávy a 1 jalovici. Davidů, Jan Syn soukeníka Daniela Davidova z nedaleké Solnice, pekař, výrazná osobnost dobrušských dějin v XVII. století koupil nemovitost za 170 kop grošů českých. Roku 1607 se oženil s bohatou Annou, dcerou nebožtíka Diviše soukeníka, cílevědomě rozhojňuje svůj majetek, kupuje polnosti. Dcera Zuzana, pošlá z tohoto manželství, se roku 1623 vdávala za Václava Kříže, syna bohatého dobrušského měšťana. Roku 1614 se jeho švagrová, sirotek Saloména Divišová, vdávala za Jana Kulhavého, purkrabího opočenského panství. Roku 1617 se Jan Davidů podruhé oženil s Manda- 113