:17 1/5

Transkript

1 :17 1/5 Představení autora Platón ( př. n. l.), Sókratův žák, byl zakladatelem idealistické linie v řecké filosofii a jeho vliv na celou západní filosofii je veliký. Zájem o jeho filosofii je patrný v různých etapách dějin až do současnosti. Kolem roku 387 př. n. l. založil v Athénách vlastní školu, Akadémii. Platónovu školu navštěvovala řada dalších známých filosofů, jako například Platónův žák Aristotelés. Platón pocházel z rodiny aristokratů, ale politiky se spíše stranil. Jako filosof se hojně zabýval teorií řízení a správy obce. Jeho snaha byla, aby vzniklo ideální státní zřízení. Ke vzniku představ takové obce a k jejich následnému sepsání Platóna vedlo dost možná rozhořčení nad politickou situací v Athénách, po porážce v Peloponnéské válce ( př. n. l.), kdy se k moci postupně dostaly dvě politické frakce oligarchická a demokratická. Platón nebyl stoupencem ani jedné z nich, protože podle něj vedly obě k tyranii. Platónovu tvůrčí dráhu lze rozdělit do tří období právě podle míry vlivu Sókrata na jeho myšlení. První kniha Ústavy vznikla v tzv. raném sókratovském období Platónovy tvorby, kdy se Platónova filosofie ještě ocitá pod silným vlivem Sókrata. Zbylé knihy (druhá až desátá) můžeme zařadit do období zralosti, v rámci kterého Platón již plně rozvinul svou teorii idejí, a tudíž bychom mohli předpokládat, že se v této části Ústavy seznamujeme s ryze platónskou politickou filosofií. Platónova Ústava je psaná formou dialogu, ostatně jako většina jeho děl, a je rozdělena do deseti knih. HOCHMANOVÁ, Michaela. Analogie obce a duše v Platónově dialogu Ústava. Pardubice, Dostupné z: u%c5%a1e_th_2011.pdf. Bakalářská práce. Univerzita Pardubice. Vedoucí práce Mgr. Tomáš Hejduk, Ph.D. Ústava Kniha první Platón se v této části zabývá mimo jiné stářím, které nepovažuje za méněcenné. Stejně jako v dialogu Faidon říká, že to není nic, kvůli čemu by měl člověk. Tvrdí naopak, že ve stáří nastává úplný klid a osvobození. Když vášně přestanou doléhati a ochabnou, jsme zbaveni mnohých a zuřivých pánů. Těmito zuřivými pány by Platón mohl myslet žádosti a emoce, které mladého člověka ovládají mnohem více než starého kmeta. Platón nazývá naději živitelkou stáří. Říká, že kdo strávil život spravedlivě a zbožně, toho sladká provází naděje, která srdce občerstvuje a v stáří živitelkou jest. Nepovažuje smrt za nic konečného. Svou představu nesmrtelnosti duše nastínil již v dialogu Faidon. V poslední knize Ústavy detailně popisuje mytický proces, kterým musejí duše po smrti projít, a posléze jejich návrat do života. Spravedlnost je nejdůležitějším kritériem, podle něhož je posuzováno, zda duše dojde zatracení či vykoupení. V první knize vystupuje Thrasymachos a tvrdí, že spravedlivý člověk vždy pochodí hůře než člověk nespravedlivý. Na jeho názory reaguje Sokrates (který je v dialozích zprostředkovatelem Platonóvých myšlenek) obhajobou spravedlnosti. Kniha druhá V této části dále pokračuje rozprava o podstatě spravedlnosti. Glaukon spravedlnost charakterizuje takto: Jest uprostřed mezi nejlepším stavem, beztrestným pácháním křivdy, a nejhorším, jestliže kdo snášeje bezpráví, nemůže se pomstít. Dbát spravedlnosti podle něj znamená nebýt schopen konat bezpráví. Spravedlivý může být pouze ten, kdo není spravedlivým z donucení, ale ze své přirozenosti a kdo nepodlehne svodům moci Na Glaukonův monolog odpovídá Adeimantos, který tvrdí, že spravedlnost všichni chválí jen kvůli vnějšímu dojmu. Poukazuje tak na problém zdánlivosti. Platón dále nastiňuje svou představu vzniku obce. Nejnutněji zaopatřená obec se podle skládá asi ze čtyř nebo pěti mužů. Důležitým prvkem je zde dělba práce každý má pevně určené povolání, které pramení již z jeho přirozenosti. V přirozenosti člověka je podle Platóna většinou dobro. Tím pádem člověk nejlépe vykonává povolání, které má kořeny právě v ní. Mezi zakladateli obce by podle Platóna měli být rolník, stavitel, tkadlec a obuvník. Se svým rozvojem se však obec rozrůstá o další a další povolání. Jakmile začne docházet k výměně zboží, budou třeba další lidé různých povolání (např. kramáři, námezdní dělníci či služebnictvo). Jak do obce přichází více a více lidí, musí se

2 Last update: :16 ustava_-_platon_pavel_cuban přirozeně zvětšovat i její rozloha. V tom případě si obec vezme kus země od sousedů. Pokud ale i sousední obec začne expandovat, jejich zájmy se střetnou a dojde k válce. Z toho Platón vyvozuje nutnost mít ozbrojenou armádu. Vojenství je u Platóna považováno za určitý druh řemesla. Dokonce ani válka není považována za zlo, ale pouze za cosi nutného k obraně majetku. To se podle mě však poněkud příčí dříve deklarované spravedlnosti vždyť i sousedé, kterým budu zabavovat půdu, mají právo na majetek. Platón říká, že děti mají být od nejútlejšího věku vychovávány k pravdě. V tomto místě poprvé kritizuje Homéra. Říká totiž, že bozi nesmí být zobrazováni jako lidé, protože děti pak nejsou s to rozeznat, co je alegorie a co pravda. Nikdo také podle něj nesmí říci, že bůh je příčinou dobra i zla. Platón zastává totiž názor, že bůh, jakožto bytost přirozeně dobrá, nemůže nikdy konat zlo. Dále tvrdí, že bůh existuje pouze v jedné nejkrásnější a nejdokonalejší podobě. Nikdy se nepřevtěluje, neb by se (jako nejlepší bytost) vždy nutně musel převtělit v cosi méně dokonalého, což je nelogické. Platón vytváří jakési zákony o bohu, s nimiž musí být všichni v obci srozuměni. Říká: Všechno božské jest prosto lži. Bůh jest bytost zcela jednotná a pravdivá v činu i slově a ani sám se neproměňuje ani jiných neklame, ani přízraky, ani řečmi, ani sesíláním znamení, a to i v bdění ani ve snu. Kniha třetí Platón tu hovoří o výchově v obci. Zavádí cenzuru. Obhajuje ji tvrzením, že některá poezie učí strachu ze smrti, což prý podle něj není dobré. Platón tvrdí, že pravdě je třeba přikládat velkou cenu. Vzápětí však říká, že správce obce má právo lhát občanům či nepřátelům, pokud je to v zájmu obce. Nikdy však podle něj nesmí lhát prostý občan. Dále klade veliký důraz na uměřenost, sebeovládání. Platón zavádí jakousi propagandu pomocí umění. Ostře kritizuje dramatické umění. Podle něj se jedná o pouhé napodobování. Tvrdí, že napodobovány mohou být pouze vzory (tzn. rozumný a pokojný pracující žijící v dokonalé harmonii) nikdy lidé nečestní. Obává se totiž, aby občané nezískali jejich nečestné vlastnosti. Říká, že člověk je tím horší, čím více napodobuje. Platón tvrdí, že v obci smí každý občan vykonávat pouze jedno povolání a že pouze jedno může dokonale zvládnout. Výchova hudbou je podle něj nejúčinnější do těla díky němu totiž vniká harmonie a rytmus. Pravá láska podle Platóna spočívá v tom, že člověk rozumně miluje uměřené a krásné. Proti tomuto typu lásky staví pohlavní rozkoš, která je pro něj čímsi opovrženíhodným. Tělesnou výchovu považuje za rovnocennou výchově duševní. Určitým způsobem spolu obě souvisí: Jestliže jednoduchost musiky působí v duších rozumnost, pak jednoduchost gymnastiky v tělech zdraví. Přílišná péče o tělo je podle Platóna překážkou. Z tohoto tvrzení Platón vyvozuje, že lékařství pramení z nevázanosti rozrostlé obce. Touto nevázaností zřejmě myslí právě neuměřenost v péči o tělo. Tvrdí dokonce, že člověk, který má špatnou fyzis, nemá právo být léčen. Tělesně nezdraví mají zemřít, protože stejně nejsou obci v ničem užiteční. Ti, kteří mají nezdravou duši, mají být dokonce zabiti. Působením tělesné a duševní výchovy má být v Platonově obci zformován člověk, který bude dokonalou harmonií těla a duše tzv. kaloghaghatia. Kniha čtvrtá Platón říká, že štěstí spočívá v celku. Nechce mít spokojenou pouze jednu vrstvu občanů. Stejně jako je důležitá uměřenost duše, je nutná i umírněnost finanční. Ani velké bohatství, ani velká chudoba není v Platónově obci vítána. Bohatství a chudoba: jedno způsobuje poživačnost, zahálku a nezdravé novotářství, druhé pak vedle novotářství sprostotu a úpadek práce. Obec musí podle Platóna za každou cenu zůstat jednotná. Toto zachování jednoty spočívá mimo jiné v udržení přirozeného talentu. To znamená, že každý člověk bude vykonávat pouze tu práci, na kterou má přirozený talent. V tom podle Platóna spočívá spravedlnost. Dobrá obec by podle něj měla mít stejné vlastnosti jako dobrý člověk tzn. moudrost, statečnost, uměřenost a spravedlivost. Spravedlností Platón rozumí, že každý občan bude konat své povolání a vyvaruje se mnohodělnosti. Z toho plyne také stabilní rozdělení tříd. Platón dělí obec na tři stavy: výdělečný, vojenský a radní. Stejně jako existují tři vrstvy v obci, i duše se skládá ze tří částí: rozumu, vznětlivosti a žádostí. Kniha pátá V této části se Platón zabývá mimo jiné postavením žen v obci. Tvrdí, že ženy mohou vykonávat stejná povolání jako muži tzn., že musejí být také stejně vychovávány. Platón nečiní rozdíl mezi přirozeností muže a ženy. Platón navrhuje určitou regulaci plození. Respektive vytváří Printed on :17

3 :17 3/5 doslova jakousi plemenitbu. Navrhuje totiž, že ti nejlepší by měli obcovat opět pouze s těmi nejlepšími. Neduživé děti by měly být zabíjeny. Dobrá novorozeňata jsou naopak odevzdána do rukou pěstounek, které je vychovají. Děti by se nikdy neměly setkat se svými rodiči a jsou považovány za obecní majetek. Hodnota celku totiž stojí zdaleka na prvním místě. Obec pro Platóna znamená naprostou jednotu, největším zlem pak je, je-li obec nějak dělena či trhána. V Platónově obci v podstatě neexistuje soukromé vlastnictví jediným soukromým majetkem je vlastní tělo. Platón usuzuje, že díky absenci soukromého majetku budou všichni žít v naprostém míru. Zvláštním stavem v obci je válka, které se účastní i děti, aby nabraly co nejvíce zkušeností. Platón vytváří zvláštní systém ohodnocení pro ty, kteří se v boji nejvíce vyznamenají. I ve válce platí určitý morální kodex: Mrtví smějí být obírání pouze o své zbraně. Za otroky mohou být bráni pouze barbaři. Poražené kmeny nemají být zničeny, má jim pouze být zabavena úroda. Poměrně podrobně rozebírá Platón úlohu filosofů v obci. Říká, že filosofové by měli stát v jejím čele (sofokracie). (Filosofa v čele obce dokonce nazývá spasitelem.) Své tvrzení odůvodňuje takto: Nestanou-li se v obcích filosofové králi nebo neoddají-li se nynější tak zvaní králové a panovníci upřímně filosofii, a nespadne-li toto obé v jedno, politická moc a filosofie, a těm četným duchům, kteří se různo ubírají za jedním nebo druhým cílem, násilím v tom nebude zabráněno, není pro obce konec běd a myslím, že ani ne pro lidské pokolení, a také nikdy dříve se neujme tato ústava. Filosofa Platón vymezuje jako člověka, který miluje celek. Filosof totiž sice touží po moudrosti, ne pouze po některé její části, ale po veškeré. Filosof chce nahlédnout celek. Platón dělí lidi na dva typy: 1. milovník dívání a umění a člověk praktického života tzv. filotheamon. Tento typ lidí si sice libuje v umění krásných hlasech a barvách, avšak opravdovou podstatu krásna není schopen nazřít. 2. milovník moudrosti filosof Platón činí rozdíl mezi domněním a věděním. Mezi oběma stojí ještě mínění. Domnění, mínění i vědění patří mezi mohutnosti. Předmět poznání a předmět mínění nemůže být podle Platóna nikdy týž. Mínění bez vědění pozbývá smyslu. Ten, kdo miluje mínění, se nazývá filodoxos. Kniha šestá Filosof jako ideální správce obce musí být podle Platóna dokonale pravdomluvný. V tomto bodě však stojí jeho názor v rozporu s tím, co tvrdil na začátku, totiž, že správce může občanům v zájmu obce lhát. Prvotní tendence filosofovy duše k pravdě zodpovídá za jeho další dobré vlastnosti. Je učenlivý, není chtivý peněz, je uměřený a neobává se smrti. Pravý filosof také nikdy nezpychne. Platón vysvětluje, proč bývají filosofové často neoblíbení, takto: Není přirozené, aby kormidelník prosil plavce, aby se od něho nechávali říditi, ani aby moudří chodili ke dveřím boháčů. Zdánliví filosofové také zatahují opravdovou filosofii do špatného světla. Platón považuje filosofii za nejušlechtilejší zaměstnání. Učení sofistů přirovnává k tomu, co se naučil pes na základě zvyku. Sofisté nazývají podle něj nutné krásným a spravedlivým. Platón dále vykládá, co rozumí pod pojmem idey dobra. Jakákoliv idea může být vnímána rozumem nikdy však smysly. Platón nazývá velmi poeticky Slunce dítětem dobra. Své tvrzení odvozuje od názoru, že sluneční světlo bylo zplozeno a vysláno na náš svět, aby zde existoval nějaký důkaz o existenci světa idejí. Idea dobra a dítě dobra Slunce - jsou podle Platóna dvě mocnosti, které kralují nad pomyslným a viditelným světem. Platón říká, že existují čtyři stavy duše seřazené podle míry pravdy v nich obsažené: 1. Rozumové poznání 2. Myšlení 3. Věření 4. Dohadování Kniha sedmá V této části je obsažena zřejmě nejzásadnější Platónova úvaha mýtus o jeskyni. Lidé žijí v podzemní jeskyni, kde jsou připoutáni. Mohou vidět pouze dopředu před sebe a nemohou se otáčet. Za nimi v dálce hoří oheň. Mezi spoutanými a ohněm je jakási stěna, za kterou chodí lidé, kteří nosí různé předměty. Připoutaní lidé však vidí pouze jejich stíny promítané na stěny jeskyně. Označují je však za pravé lidi a předměty, protože celý život byli nuceni žít připoutáni. Jeden z těchto lidí se vyprostí a otočí se do světla. Cítí bolest a je oslepen. Stále ještě považuje za reálnější stíny, které vídal, než skutečné lidi. Pokud by byl tento člověk vyvlečen z jeskyně, cítil by velikou bolest a pro své oslepené oči by nemohl spatřit, co se kolem děje. Zde bychom mohli nalézt např. symboliku bolestivosti filozofického poznání. Tento člověk by nejprve nebyl schopen hledět na věci samotné, pak by si zvykal až nakonec by byl schopen pohlédnout i na samotné slunce. Zjistil by, že slunce je

4 Last update: :16 ustava_-_platon_pavel_cuban původcem všech přírodních jevů, i těch, které se odehrávají dole v jeskyni. Tento moment lze chápat filozoficky po dlouhé a strastiplné cestě nakonec nachází filozof nikoliv snad pravdu, ale dochází určitého zásadního poznání. Kdyby se tento člověk vrátil zpět, jeho oči by se opět zalily tmou. Pokud by se snažil osvobodit své spoluvězně a vyvést j ven z jeskyně, nejprve by se mu pouze vysmáli. Posléze by se jej dokonce pokusili zabít. Důležitými momenty jsou dva přechody ze tmy do světla a naopak. Platón je nazývá dvěma poruchami zraku samozřejmě v přeneseném slova smyslu. Oba dva totiž provází dočasná slepota. Člověk zaslepen láskou také žije v podobné jeskyni. Úkolem občanů Platónovy obce je vyvádět lidi z jeskyně a vracet se zpět ke svým spoluvězňům. Nikdo nesmí zůstat venku kvůli svému osobnímu prospěchu z lepšího života, na prvním místě totiž stojí zájem obce. V závěru Platón srovnává matematiku, dialektiku a filosofii. Dialektiku nazývá jakousi střechou, která stojí nad všemi ostatními vědami. Platón také možná chtěl poukázat na to, že ve filozofickém myšlení je někdy důležitější cesta než samotný cíl. Kniha osmá Platón zde nastiňuje svou představu rotace života. Veškerý život podle něj koluje. Všechno jednou dojde zkázy a vše zároveň závisí na době plodnosti jednotlivých věcí. Pokud bude tato doba špatně vypočtena, předpovídá Platón apokalypsu. Vychází z myšlenky periodičnosti a vypočítává tzv. platonské číslo, které má dopomoci ke zplození pouze dobrého potomstva. Platón rozlišuje několik typů ústav: lakonskou a krétskou, oligarchickou, demokratickou a tyranskou. Podle těchto druhů ústav také rozlišuje několik typů lidí. (Timokratický člověk je například velký požitkář. Nemá rozum náležitě spojen se vzděláním.) Platón ostře kritizuje oligarchii hlavně vzhledem ke své představě, že každý člověk má v obci své přirozené postavení, které oligarchie porušuje. V oligarchickém zřízení nutně dojde k rozdělení obce na chudáky a boháče. Z toho plyne vznik rozporů a válek. Platón zde také kritizuje absenci občanských práv. V demokratickém zřízení se člověku někdy naopak dostává až příliš mnoho svobody. Tyranie vzniká podle Platonova mínění z demokracie z přemíry svobody se stává přemíra otroctví. Tyran musí svou obec neustále udržovat ve válce, aby si udržel moc. Platón považuje tyranii za nejhorší zřízení. Kniha devátá Platón říká, že v každém člověku jsou žádosti, kterou jsou zároveň jeho vlastním tyranem. Tyranem ve smyslu vládce obce se stává ten, který chová nejsilnějšího tyrana v sobě. Duše tyrana jest plna mnohého otroctví a nevolnictví a jsou porobeny ty její části, které byly nejlepší, kdežto malá část, nejničemnější a nejšílenější, panuje. Stejně jako duše tyrana, i tyranská obec je plna strachu a bolesti. Sám tyran je uzavřen ve vězení své vlastní moci. Nyní rozděluje Platón lidi do tří skupin: 1. ti, kteří milují moudrost, 2. ti, kteří milují zisk, 3. ti, kteří milují vítězství Každý z těchto typů lidí prožívá své vlastní rozkoše. Největší rozkoší pro tělo je podle Platóna odchod nelibosti. Pravá slast však tkví v něčem jiném. Platón přirovnává člověka, který odchod bolesti nazývá opravdovou rozkoší, k někomu, kdo by srovnával šedou a černou neznaje přitom bílé. Platón říká, že věci s menší měrou bytí způsobují méně pravdivou libost (např. jídlo). Ten, kdo neustále přijímá pouze věci hmotné, žije jaksi na půli cesty, nikdy nepozná pravou rozkoš. Vždy pozná jen stín rozkoše, protože pravá slast podle Platóna vždy vychází z rozumu. Právě tyran je od pravé rozkoše nejvzdálenější, naopak aristokrat je jí nejblíže. Kniha desátá Platón rozděluje pomocí příkladu lavice do tří typů: 1. idea lavice pouze jediná dokonalá 2. mnoho různých obrazů této ideje v našem světě 3. nakonec ještě obrazy těchto obrazů tzn. např. odrazy ve vodě, obrazy atd. Z této úvahy vyvozuje Platón kritiku malířství. Malíř je podle něj stejně jako dramatik pouze napodobitel třetí od pravdy. Malířství zobrazuje podle Platóna příliš málo zobrazuje totiž pouze vnější obraz. O básnících pak tvrdí, že na svá slova a rčení nanášejí barvy z jednotlivých oborů, ač sami z nich neumějí nic než napodobovati. Domnívá se, že básnictví vyzdvihuje pouze výstřední věci nehodné rozumného muže. Platón považuje básnictví za jakousi léčku člověk se jí nesmí nechat svést z cesty. Dále Platón říká, že každá věc je předmětem tří umění užívajícího, tvořícího a napodobujícího. (Např. uzda je využívána žokejem, vzniká v rukou řemenáře a může být napodobena malířem.) Odtud Platón odvozuje, že správnost každé věci tkví v jejím účelu. V Printed on :17

5 :17 5/5 závěru Ústavy se opět Platón vrací k problému nesmrtelnosti duše. Domnívá se, že duše je věc sama o sobě dobrá. A jelikož dobré věci jsou nezničitelné, i duše musí být nesmrtelná. Na světě je stále stejný počet duší, které vlastně jen cirkulují. Platón zde opět říká, že duše je vlastně v těle uzamčena jako ve vězení že tělo je pro duši pouze přítěží. Ústavu uzavírá mýtus o tom, co následuje po smrti, na kterém se Platón mimojiné pokouší ukázat, jak je důležité být za života spravedlivým. Nespravedlivé lidi přirovnává k závodním běžcům, kteří první část cesty běží dobře, ale na druhou již nemají sil. Jen ti opravdu dobří běžci jsou na konci cesty oceněni. Pomocí tohoto mýtu také Platón řeší rozpor mezi osudem a svobodnou vůlí. Používá pojmu daimon. Každá duše má ve svém životě svého osobního daimona, který představuje její úděl. Duše si volí druh života a tím i daimona zcela svobodně, ale život jednou zvolený musí prožít a nemůže své volby měnit. Ústava. Praha: Oikoymenh, ISBN Kritické zhodnocení Velkým kritikem byl ve 20. století žid Karl Popper, který jej označil za myšlenkového předchůdce totalitních režimů. Ústava je utopií, která vychází z obrazu řecké Polis. V dnešní době se zdají být jeho názory přehnané až nepřípustné. Připomíná mi jeho smýšlení v určitých částech Ústavy podobné jako u Hitlera. Velmi ortodoxní názory vyvolávají více kritiky než u jiných filozofů. Můj názor je neutrální. Neumím se vžít do jeho nelehké doby, abych jej mohl kritizovat za tyto názory. Jeho odkaz je ale značný. Diskuse s potencionálním čtenářem Proč bych Vám doporučil přečíst Ústavu od Platóna? Toto dílo je velmi poučné a po jeho přečtení si můžete udělat svůj vlastní názor na dokonalou společnost, ovšem jen jako utopistickou vizi podobně jako toto Platonóvo dílo. Ústava obsahuje širokou paletu názorů na nejrůznější aspekty nejen společenského života, se kterými se můžete ztotožnit i je zkritizovat. Literatura: Platon. Ústava. Praha, Oikoymenh, Bakalářská práce. Michaela Hochmanová, univerzita Pardubice, fakulta filozofická, From: - Hospodářská a kulturní studia (HKS) Permanent link: Last update: :16