UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI FILOZOFICKÁ FAKULTA Katedra obecné lingvistiky

Transkript

1 UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI FILOZOFICKÁ FAKULTA Katedra obecné lingvistiky MARTIN JANEČKA Obecná lingvistika a teorie komunikace Princip invariantu v jazyce se zřetelem ke kategorii pádu The invariant principle in the language in consideration of the category of case Magisterská práce Vedoucí práce: prof. PhDr. Jan Kořenský, DrSc. Olomouc 2011

2 Prohlašuji, že jsem tuto magisterskou práci vypracoval samostatně a uvedl v ní veškerou literaturu a ostatní zdroje informací, které jsem použil. V OLOMOUCI DNE 26. DUBNA

3 Na tomto místě bych rád poděkoval svému vedoucímu magisterské diplomové práce, panu prof. PhDr. Janu Kořenskému, DrSc., který mi svými cennými podněty a připomínkami pomáhal řešit jak organizační, tak odborné problémy této práce. 3

4 ÚVOD... 6 ODDÍL I INVARIANT JAKO TERMÍN ZÁKLADNÍ VYMEZENÍ INVARIANTU A VARIANT V LINGVISTICE Pojetí invariantů v jazyce z hlediska generativní gramatiky Kognitivní pojetí invariantu od jednotek k promluvám Popis jazyka invariantními hodnotami B. Trnky Plán výrazový a plán obsahový Kategorizace jednotek s příbuzenskými vztahy Varianty a invarianty základní definice Varianty Variace Variety Invarianty Komutační zkouška Princip komutační zkoušky Rozšíření komutační zkoušky na vyšší plány jazyka Dílčí závěr I INVARIANTY A VARIANTY V PLÁNU FONOLOGICKÉM Segmentální fonémy Pojetí fonému adekvátní vzhledem ke koncepci invariantu Možnosti realizace komutační zkoušky Vokalické fonémy bez kvantity Vokalická kvantita jakožto distinktivní rys Konsonantické fonémy Realizace invariantu několika variantami Neutralizace Trubeckého pravidla rozlišovaní fonémů Dierém v roli segmentálního prozodému Intonace v roli suprasegmentálního fonému Úroveň makrosegmentu Úroveň mezosegmentu Úroveň mikrosegmentu Přízvuk v roli suprasegmentálního prozodému Úroveň mezosegmentu Úroveň mikrosegmentu Kategorizace suprasegmentálních variant Dílčí závěr I INVARIANTY A VARIANTY V PLÁNU MORFOLOGICKÉM Pojetí morfému adekvátní vzhledem ke koncepci invariantu Lexikální morfémy Bazální typy lexikálních morfémů v indoevropských jazycích Princip totožnosti morfémů Ablaut Umlaut Alternace v kořeni zapříčiněné sousedními morfémy Princip neutralizace v rámci deskripce alomorfů Identické fonémové varianty

5 Varianty formálně diferencované Varianty formálně nediferencované Odlišné fonémové varianty Gramatické morfémy Frazémy a idiomy Dílčí závěr I INVARIANTY A VARIANTY V PLÁNU SYNTAKTICKÉM Přenášení morfo(fono)logických principů do syntaxe Tranzit jako invariant ve funkční syntaxi Aleše Svobody Aktuální členění jako invariant Aktuální členění v Mluvnici češtiny Aktuální členění větné v teorii FGP Invariantní nahlížení predikátu a predikátor jako jeho varianta Lingvistické invarianty a jazyková variace Dílčí závěr I INVARIANTY A VARIANTY V PSANÉM JAZYCE Vztah mluveného a psaného jazyka Mluvený a psaný jazyk jako vyjádření jednoho abstraktního jazyka Psaný jazyk považovaný za realizaci mluveného jazyka Jednota psané a mluvené podoby jazyka Rovinnový přístup v teorii Petra Sgalla Dílčí závěr I ODDÍL II LEŠKOVY KATEGORIÁLNÍ VÝZNAMY CHARAKTERISTIKA PÁDU JAKO GRAMATICKÉ KATEGORIE PÁD JAKO ZÁLEŽITOST SLOVA Roman Jakobson a teorie obecného významu Jakobsonův odkaz v koncepci F. Mika Novákovo sémantické uchopení pádového popisu Tzv. kognitivní pojetí pádové kategorie PÁD JAKO ZÁLEŽITOST SYNTAXE Skaličkovo pojetí pádu Kategorie pádu v koncepci J. Kuryłowicze Dvourovinná valenční syntax Obecně teorie DVS Pád v DVS Pojetí kategorie pádu ve Funkčním generativním popisu češtiny Koncepce rovin jazykového systému Pád v pojetí FGP Kategorie pádu v pojetí H. Běličové Pádový systém češtiny v pojetí O. Uličného Kategorie pádu v modifikované valenční teorii P. Karlíka ZÁVĚR ANOTACE LITERATURA

6 Úvod S termínem invariant se lze setkat v různých odvětvích vědy, ať už humanitních nebo technicko-přírodních. Tomu bude také věnován prolog této diplomové práce. Snahu stanovit minimální jednotky lingvistického popisu, jakési abstrakce, kategorizace, které by nám mohly pomoct utřídit naše pozorování, můžeme (nejen) v lingvistice identifikovat odedávna. K jejímu rozvoji došlo zejména v éře historickosrovnávací lingvistiky a dále mladogramatického období, kdy se již lingvistika etablovala jako (více či méně) samostatná věda, avšak k postulování termínů invariant a varianta, resp. k jejich rozšíření v lingvistické teorii dochází prostřednictvím osobnosti Louise Hjelmsleva a jeho díla Prolegomena to a Theory of Language (z dánské orig. Omkring sprogteoriens grundlaeggelse v českém překladu Františka Čermáka jako O základech teorie jazyka, 1972). Hjelmslevovi se podařilo pregnantně formulovat tezi, že na mnoha místech v libovolném textu máme stejnou periodu, stejnou větu, stejné slovo, stejnou slabiku [ ] můžeme říct, že každá perioda, [ ] každá slabika se vyskytují v mnoha exemplářích. Tyto exempláře nazveme variantami a veličiny, jejichž jsou exempláři, invarianty (Hjelmslev 1972, 67). K tomu do promluvy vstupují rovněž další komponenty, jako je pauza, v mluveném jazyce přízvuk, intonace, v psaném např. diakritika. U každé takové delimitace tedy dostáváme iteraci prvků (variant), které jsou uskutečněním základního abstraktu (invariant), a které máme možnost pomocí tohoto kritéria zařadit. Obecně je tedy možné říct, že invarianty jsou postihnutelné jen prostřednictvím jejich variant a varianty jsou zase nástrojem používaným k tomu, aby referovaly k daným invariantům. Zjednodušeně řečeno Hjelmslev vychází z koncepce jazykového znaku postulované de Saussurem, kterou však výrazně modifikuje. Pro dvě složky znaku, označující a označované, zavádí termíny výrazový plán a obsahový plán (Hjelmslev 1972, 70). Hjelmslev samozřejmě není jediným badatelem, který přispěl k debatě o možnostech vymezení invariantních a variantních jednotek daných jazykových plánů, ovlivnil ji však podle mého mínění nejvýrazněji, a proto bude jeho metoda sloužit jako podkladová koncepce pro první část práce, jejímž cílem je sjednotit pravidla, která slouží ke zjištění a utřídění variant a invariantů, jejich aplikace na konkrétní jazykové jevy, poukázání na jisté výjimky, které tato pravidla nepostihují, na vztahy syntagmatické i paradigmatické, které zapříčiňují to, že varianty téhož invariantu jsou realizovány různými způsoby. 6

7 Nejprve tedy bude nastíněno pojetí invariantu a variant tak, jak je chápe Hjelmslev a jiní autoři, poté přistoupím ke komutační zkoušce ke zjištění totožnosti variant a následovat budou dílčí jednotky lingvistického popisu, zejména relace foném-alofon a morfém-alomorf. Pokusím se na rozdíl od snah předchozích neskončit u plánu morfologického, ale pokusit se najít i invariantní jednotku plánu syntaktického, přičemž poukážu na problémy, které při těchto snahách vyvstávají. Rovněž se pokusím stanovit situaci pro jazyk psaný, čili vymezit grafémy jakožto invarianty a alografy jako jejich varianty. V druhé části práce nejprve v krátkosti pojednám obecně o pádu jakožto gramatické kategorii jmen. Poté rekapituluji pokusy o stanovení pádového invariantu v koncepcích, které převážně chápaly pád jakožto záležitost slova, resp. morfologie a poukážu na výhody/nevýhody takových přístupů. Dále se budu věnovat pádovým koncepcím, které tuto gramatickou kategorii nazírají jako záležitost syntaktickou, s čímž také souvisí, proč tyto koncepce pádový invariant buď převážně opomíjejí, nebo rovnou odmítají. V závěru mimo jiné zaujmu stanovisko k pokusům o postulování pádového invariantu z hlediska různých koncepcí v této práci analyzovaných. 7

8 Oddíl I. 0 Invariant jako termín Pojem invariantu je etablován např. v matematice 1 zde je přítomen pouze v podobě adjektivní; jako invariantní výraz se chápe ten s neměnnou hodnotou za transformace proměnných veličin nebo souřadnic; odborně se dané adjektivum vyskytuje např. ve spojení invariantní napětí, což značí to, že relace mezi složkami napětí jsou nezávislé na poloze zvolené souřadnicové soustavy. V informatice je invariant 2 vlastností, jež se nemění během vykonávání algoritmu (programu); invariantní je pro algoritmus podmínka, která je v daném bodě výpočtu splněna v každém průchodu cyklem. V lingvistice je invariant obecně definován jako základní podoba jazykové jednotky relativně ustálená, zpravidla bezpříznaková, obsažená ve všech manifestacích jednotky (opak varianty), význam adjektiva invariantní je pak ne(pro)měnný, stálý. 3 Podle Lotka 4 je invariant základní, zpravidla bezpříznakovou, nejfrekventovanější a reprezentativní formou jazykové jednotky, na kterou lze příslušné varianty převést. Varianta je pak podle autora 5 příznakovou aloformou jazykové jednotky různé roviny mající v zásadě identickou funkci i sémantiku jako invariant. Hoskovec s Nekulou 6 popisují invariant jako zkrácené vyjádření pojmu invariantní význam jazykové formy, tj. společný význam všech užití určité jazykové formy, resp. souhrn konstantních vlastností jazykového jevu, který lze ve fonologii, morfologii i lexikologii popsat distinktivními rysy. Pojem invariantu hraje podle nich 7 důležitou roli v Jakobsonově teorii obecného významu (viz kap. 2.1 II. oddílu). Bez významového invariantu totiž není podle Jakobsona možné slova uvádět do nových kontextů a není bez něj možné rovněž překládat. Nemožnost určení významového invariantu je pak charakteristická pro poruchu identifikace podobnosti (afázie). Pojem invariantu se zavádí v souvislosti s problematikou hierarchické (ko)relace 1 Kraus a kol. 2005, s Dostupné z URL: [cit. 03/04/2011] 3 Kraus a kol. 2005, s Lotko 2003, s Tamtéž, s ESČ 2000, s Tamtéž. 8

9 funkce a formy. Za předpokladu že forma je podřízena funkci, tj. kdy forma funkci obsluhuje, není nutné (ani možné) o invariantu formy hovořit; jedná se např. o otázku, v jaké funkci vystupuje český genitiv. Pokud se totiž postupuje od formy a funkcí se rozumí její užití v konkrétním kontextu, pak se za invariant má to, co udržuje jednotu formy v jejich rozmanitých realizacích. 8 1 Základní vymezení invariantu a variant v lingvistice V této části ozřejmím Hjelmslevův přístup k invariantům a variantám, jejich vzájemné relace, podmínky, pomocí nichž dochází k určování a kategorizaci variant k daným invariantům. Nejprve ale nastíním pojetí od toho Hjelmslevova odlišná už samou podstatou metodologického přístupu k jazyku, a to v zastoupení generativních lingvistů Keenana a Stablera (2003) a kognitivní lingvistky Stéphane Robert (1999). 1.1 Pojetí invariantů v jazyce z hlediska generativní gramatiky Jako reprezentanta novodobých chomskyánských přístupů k jazyku uvádím tzv. bare grammar Keenana a Stablera (2003). Podle nich 9 byla idea Chomského (1957) přibližně taková, že vlastnosti, kterými všechny jazyky světa disponují, nám budou dány nějakým vhledem do povahy mysli. Problémem je, jak smířit generalizaci s jazykově specifickými fenomény a variantností napříč jazyky, kterou tyto fenomény způsobují. Dobrá věda podle nich požaduje validní generalizace napříč lingvistikou, které jsou přesné a pečlivé, generalizace v rámci jednotlivých jazyků. Bádání v rámci jednotlivých jazyků nás ale vždy nutně dovede ke zkoumání specifických fenoménů v onom konkrétním jazyce tudíž to vypadá na dvě protichůdné tendence. Pojetí Keenana a Stablera je tedy postaveno na teorii lingvistického invariantu. Gramatiky jednotlivých jazyků jsou podle nich definovány vzhledem k tomu konkrétnímu jazyku a ve srovnání s gramatikami jiných jazyků, resp. při pokusech aplikovat dané gramatické teorie na jiný než jim příslušný jazyk, mohou být neúspěšné. Nicméně jisté vztahy a složky mohou být gramatikám přirozených jazyků invariantní. Jedním takovým případem se autoři zabývají ve studii, jejíž obsah přiblížím níže v kap. 4 tohoto oddílu práce. 8 ESČ 2000, s Keenan Stabler 2003, s

10 1.2 Kognitivní pojetí invariantu od jednotek k promluvám 10 V kontrastu ke směru generativnímu jsem zvolil náhled kognitivní. Zajímalo mě tedy, jakou cestou se názory na možné uchopení invariantů pro dané jazyky budou ubírat na rozdíl od pojetí předchozího, vykazujícího vysokou míru formalizace. V tomto pojetí kognitivního invariantu je podle mého názoru interpretační prostor pro různé výklady značně otevřený. Autorka tvrdí to, že významotvorné jednotky se jinak chovají v rámci uzavřených kategorií (lexémy, gramatické morfémy) a v rámci výpovědí/promluv. Chce tedy ukázat, v čem spočívají odlišnosti a také čím se tyto roviny k sobě navzájem vztahují. Co se týká variability reprezentace na úrovni významotvorných jednotek 11, různé jazyky mohou také vytvářet různé referenční cesty k dosažení stejného předmětu. Francouzština používá např. výrazu prsty na nohou" pro anglický výraz označující prsty, zatímco němčina např. hand shoes" (Handschuhe) pro rukavice. Jazyk tímto způsobem nastavuje nejen síť vztahů, které jsou vnitřní významovému obsahu daného výrazu (např. metonymie, metafora aj.), ale také vztahy mezi pojmy, které mohou být podporovány buď významem (synonymie, antonymie atd.) nebo formou. 12 Tento komplexní a měnící se vztah mezi slovy a jejich významy, mezi historií formy a historií obsahu znamená to, že je vždy nutné být na pozoru ve snaze o zachycení kognitivní reprezentace skrze reprezentace jazykové. 13 Podle autorky hloubková dimenze poskytuje významový obsah slovům, který pokračuje v akustické metafoře, vytváří širokou škálu harmonických entit k základnímu uspořádání do sémantické struktury jednotlivých pojmů. Hloubková dimenze je tedy komplexní oblastí, kde jsou jazyková fakta asociována s jinými fakty jazykové skutečnosti a s mimojazykovými faktory. Je zřejmé, že tato hloubková dimenze je funkční vlastností lidského jazyka a hraje roli jak v reprezentační síle jazyka, tak při konstrukcích významu termínu v promluvách a v diskurzu Robert, in Fuchs Robert 1999, s Tamtéž, s Tamtéž, s Tamtéž, s Tamtéž. 10

11 1.3 Popis jazyka invariantními hodnotami B. Trnky Podle B. Trnky 15 analyzovat strukturní výstavbu jazyka znamená popsat zákonitosti jeho invariantních entit. Trnka odmítá matematiku Hjelmsleva a reviduje jeho pojetí fonému. Fonémy nejsou podle Trnky 16 nejmenší funkční fonologické entity, těmi jsou distinktivní rysy (v Trnkově terminologii tzv. označenci) jakožto designáta znakové relace, ve které je však znakem fonická látka. Ale i fonémy lze podle Trnky 17 pokládat za téměř přímé designáty fonické látky, a proto jsou považovány za jednotky fonologického jazykového plánu, protože přímo realizují slova. Trnka 18 dále tvrdí, že svým pojetím fonémů a relevantních rysů řeší i problém fonémů a variant. Hjelmslevova teorie se podle Trnky opírá o distribuci hlásek ve slovech, tedy že za fonémy se považují dvě hlásky, které se vyskytují v určitých postaveních alternativně a vykazují dokonce potenciál diferencovat dvě slova (jako např. pro češtinu ten/den), kdežto varianty jsou dvě hlásky, které se nacházejí ve výlučných pozicích. Toto kritérium je sice podle Trnky velmi jednoduché, ale selhává, protože v jistých jazycích se vyskytují dvě naprosto odlišné hlásky ve výlučných pozicích a vzhledem k jejich odlišnosti není možné pro ně identifikovat invariant. Strukturní lingvistika podle Trnky na rozdíl od lingvistiky 19. století, která se snažila explikovat shody a diference zejména dependencí na biologickém a psychologickém prostředí, hledá invarianty a invariantní znakové vztahy mezi nimi jako funkce a prostředky sdělné funkce jazyka. Toto hledání invariant ve svém postupu směrem k vyšším invariantům vede podle Trnky 19 k odstiňování různých drobných pravidel a observací, které se pak vyjeví jakožto logické případy objevené vyšší zákonitosti, jako je tomu podle něj i ve vědách přírodních. Bez toho aniž bychom hledali invarianty, stejně jako abychom předpokládali existenci invariant společných všem nebo alespoň mnoha jazykům světa, bychom nebyli podle něj schopni adekvátně explikovat možnost překladu mezi různými jazyky světa. 1.4 Plán výrazový a plán obsahový Podle Hjelmsleva 20 se v plánu výrazovém vyskytuje diference v invariantech, nacházíme zde korelaci (např. korelace mezi a a æ v lak/læk), která koresponduje s korelací 15 Trnka 1988, s Tamtéž, s Tamtéž. 18 Tamtéž, s Trnka 1988, s Hjelmslev 1972, s

12 v plánu obsahovém (korelaci mezi obsahy lak a læk) tím způsobem, že mezi korelací výrazovou a korelací obsahovou se nachází relace. Ona relace je okamžitým rezultátem znakové funkce, soudržnosti mezi formou výrazovou a formou obsahovou. Pokud se takový vztah nevyskytuje, je to zásada, která určuje, že jde o dvě rozdílné varianty. Pokud nastane při nahrazení určitého výrazu jiným výrazem obsahová modifikace, jde o dva rozdílné výrazy. Pokud k takové modifikaci nedojde, jde o dvě varianty téhož invariantu. 21 Invarianty disponují v opozici k variantám distinktivní funkcí: nahrazením určitého invariantu jinou variantou dojde k sémantické diferenci. 22 Fonologie Pražského lingvistického kroužku (zastoupená v tomto kontextu především N. S. Trubeckým) vymezila opozici invariantů (v tomto kontextu fonémů) jako distinktivní opozici, 23 což však není koncepce jednotně a beze zbytku přijímaná. Zatímco varianty pozorujeme při rozboru daného řetězce, je potřebné abstrahovat z daných variant jejich invarianty pomocí k tomu určených speciálních metod Kategorizace jednotek s příbuzenskými vztahy Při kategorizaci jednotek používá Hjelmslev dvou bazálních zásad, které směřují k co možná nejobsažnějšímu a zároveň nejjednoduššímu důsledku: Princip ekonomie tkvící v tom, že tato procedura bude uspořádána takovým způsobem, že výsledek bude co nejjednodušší, a dojde k jejímu pozastavení, nebude-li směřovat k dalšímu zjednodušování. 25 Princip redukce spočívá v tom, že jakákoliv operace v rámci tohoto postupu bude kontinuální nebo bude docházet k iteraci až do té doby, kdy je deskripce vyčerpána a směřuje na každé úrovni k zaznamenání nejmenšího počtu jednotek. 26 Redukce je podle něj možná jen v tom případě, pokud lze zevšeobecňovat, aniž by nastalo ohrožení z hlediska mnohoznačnosti. Posledním principem je princip generalizace, který říká, že pokud určitý objekt umožňuje jedinou volbu a objekt jiný umožňuje ve stejném případě voleb více, pak se tato volba zevšeobecňuje tím způsobem, že je platná pro objekt umožňující voleb více. Zásada platící pro uvedená zjednodušení je pak Hjelmslevem postulována následovně: Veličiny, které při uplatnění principu generalizace lze jednoznačně 21 Hjelmslev 1972, s Tamtéž, s Tamtéž, s Hjelmslev 1972, s Hjelmslev 1972, s Tamtéž. 12

13 registrovat jako komplexní jednotky, obsahující výlučně elementy registrované ve stejné operaci, není možné registrovat jako elementy. 27 Uvedené pravidlo platí jak pro plán výrazový, tak pro plán obsahový. Nahrazení určitého prvku jiným prvkem v daném plánu jazyka je základem pro to, aby došlo k nahrazení i v druhém jazykovém plánu. 28 Korelace v určitém plánu jazyka, která vykazuje relaci ke korelaci v jiném plánu jazyka, pojmenovává Hjelmslev komutací. 29 Relace a modifikace v řetězu, která má relaci k příslušné relaci a modifikaci v řetězu jiného plánu jazyka, nazývá Hjelmslev permutací, přičemž za nejjednodušší znaky, které vykazují vzájemnou permutaci, považuje Hjelmslev morfémy. 30 Komutaci je tedy možné vymezit jako mutaci mezi členy paradigmatu a permutaci jako mutaci v rámci syntagmatu. 31 Substitucí pak podle Hjelmsleva 32 máme na mysli nepřítomnost mutace mezi jednotlivými členy paradigmatu a jedná se tak o protipól ke komutaci. 1.5 Varianty a invarianty základní definice Varianty Za varianty jsou považovány 33 koreláty se vzájemnou substitucí, jsou funkčně zaměnitelné. V rámci variant dále vydělujeme tzv. volné varianty a vázané varianty Variace Volné varianty, neboli tzv. variace, nejsou bezprostředně spojeny se svým okolím, podle Hjelmsleva 34 pouze volně variují a jsou na svůj kontext napojeny jen hypoteticky. Na rovině alofonické se jedná např. o rotacismus, na rovině morfologické se jedná o existenci dvou nebo více alomorfů vyskytujících se v absolutně totožných pozicích; uživatel jazyka má možnost je volně zaměnit, aniž by nastala sémantická modifikace. Vykazují tedy vzájemnou morfologickou korespondenci, ačkoliv fonémová totožnost je rozdílná. Jako příklad je možno uvést dvě anglické formy [waund] wound (PT a PP od wind) a [wu:nd] wound (rána, zranění), které náležejí společnému morfému, pro češtinu patrné např. ze [zápal] a [zapal]. Variacím volným se však v dalších oddílech této práce nebudu věnovat. 27 Tamtéž, s Tamtéž. 29 Tamtéž, s Tamtéž. 31 Tamtéž, s Tamtéž. 33 Hjelmslev 1972, s Hjelmslev 1972, s

14 Variety Varianty vázané se v Hjelmslevově pojmosloví nazývají varietami. Ty jsou se svým okolním prostředím nějakým způsobem spojeny z obou stran. 35 Variety vykazují spojení se svým okolním prostředím nebo s jinými atributy (ať už z hlediska gramatických nebo lexikálních funkcí) Invarianty Za invarianty považuje Hjelmslev 36 koreláty se vzájemnou komutací. Můžeme je považovat rovněž za jakousi abstraktní jednotku, která stojí za svými variantami nebo zjednodušeně též za prostou množinu všech příslušných variant. Podle Hjelmsleva je možné identifikovat jednotky, které navzájem nevykazují ani substituci, ani komutaci, zejména ty, které nenáležejí totožnému paradigmatu, např. vokál a konsonant. 1.6 Komutační zkouška Princip komutační zkoušky Hjelmslev nejuceleněji formuloval pravidla pro komutační zkoušku sloužící k vyvozování invariantů z příslušných variant. Diference oproti jiným školám, které přinesly komutační zkoušku již dříve, je zejména ve dvou sekundárních atributech. Prvním tímto atributem je obsáhlá koncepce sloužící mnoha snadným procesům a zákonitostem, za druhý je možno považovat zvětšení záběru komutace. 37 Siertsema 38 říká, že korelace patří k jazykovému systému. Korelace v rámci plánu výrazového považuje tedy za střídání mezi dvěma prvky výrazového systému ((/g/ x /t/ : [dog x dot]). Uvedená dichotomie vykazuje relaci ke korelaci v obsahovém jazykovém plánu (střídání mezi obsahy /dog/ x /dot/). Komutační zkouška a nalézání invariantů jsou v jistém smyslu tendenční. V každém případě je sémantická modifikace jediným testovacím činitelem, na tomto kritériu je samotná komutační zkouška založena. Prostřednictvím komutační zkoušky je možno nalézt varianty nebo také verifikovat, zda jde o varianty totožného invariantu. Varianty daných invariantů se mohou fakultativně shodovat, invarianty se obligatorně shodovat nemohou. 35 Hjelmslev 1972, s Hjelmslev 1972, s Siertsema 1965, s Tamtéž. 14

15 Starý 39 o komutační zkoušce říká to, že je součástí strategie invariantu v přístupu k jazykovým jevům. Tato strategie je podle něj bytostně spojena se strukturní lingvistikou a jako taková má za sebou již více než tři čtvrtě století společensky úspěšného působení. Staví na předpokladu existence jevů, které si zachovávají svou identitu v různých projevech, tj. na předpokladu, že podstatné vlastnosti jsou ty, které jsou projev od projevu invariantní, případně že variaci těchto jevů lze popsat v termínech jazykových konstrukcí, tedy nezávisle na rozličných faktorech situací, v nichž je konstrukcí užíváno. Fakticky podle něj strategie invariantu vedla často k omezení lingvistického zkoumání jen na ty jazykové jevy, které představě invariantu a předpokladům s ní spojených vyhovovaly Rozšíření komutační zkoušky na vyšší plány jazyka Hjelmslev zdůrazňuje, že komutační zkouška je aplikovatelná k nalezení nejen fonémů a morfémů prostřednictvím příslušných alofonů a alomorfů, ale také pro komplexnější jazykové jednotky. Hjelmslev rovněž ustavuje termín konektiv, v němž mimo další spatřuje nástroj, skrze nějž je možné výčet vět limitovat. Konektivem tedy rozumí funktiv, který je za určitých předpokladů kompatibilní s relací, která ustanovuje komplexní prvky daného stupně; například vokál v postavení před flexivním morfémem v anglickém výrazu houses. V plánu obsahovém můžeme podle Hjelmsleva jako příklad uvést spojky. Právě spojky totiž mohou vykazovat určující sémantiku pro rozbor a katalogizaci, která se vztahuje k periodám a větám. Pomocí toho je možno limitovat soubor vět hlavních a vedlejších na soubor vět, které připouštějí obě funkční možnosti. Selektované (neboli hlavní) a selektující (neboli vedlejší) věty poté již nepovažujeme za dva invarianty, ale za dvě větné varianty. 40 Siertsema 41 upozorňuje na to, že komutace považovaná pouze za teoretickou operaci je pro entity vyšší než slovo rozporuplná, protože by se podle něj komutační zkouška projevila pouze tak jako komutační zkouška mezi jednotlivými slovy dané věty. Říká, že věta je diferencována větnou melodií/kadencí, ale obligatorně vykazuje tu vlastnost, že sestává ze slov. 42 Zřejmě tedy podle něj není nezbytné provádět kategorizaci vět, protože se ve velké části výskytů sémanticky vymezí na rovině lexika. Pro některé z jazyků (jako např. angličtina) bychom mohli uvažovat slovosled jako významné kritérium, v tom případě by ale nejspíš postačilo provést takovou kategorizaci právě pro ta možná pořadí, která vykazují potenciál diferencovat sémantiku (vět/y). Pokud je tedy sémantika věty složena z pouhého součtu 39 Starý 1992, s. 22, pozn Hjelmslev 1972, s Siertsema 1965, s Tamtéž. 15

16 významů jejích slov (nebo pořadím slov nebo alomorfů a dalších kritérií, jako např. přízvuk apod.), mohla by se tendence kategorizovat věty jevit jako nepotřebná. Více však k tomu v kap. 4 tohoto oddílu. Důležitost komutační zkoušky se ale projeví tehdy, pokud sémantika souhrnu dílčích jednotek nekoresponduje s konečnou sémantikou celého řetězce podle obvyklých regulí, např.: Střelil auto/zajíce. V obou významech pozorujeme lexikální významy jako určitou činnost a určitý předmět. Sémantika celku střelil auto však není složena z dílčích významů výrazů střelil a auto. Více k tomu v kap. 3 týkající se mj. frazémů. Dílčí závěr I.1 Pojetí invariantu a variant postulované Hjelmslevem je nejzřetelnější v části fonologické, morfologické, a také v části věnované rozdílům mezi psanou a mluvenou podobou jazyka. Hjelmslev sice připouští rozšíření komutační zkoušky na vyšší plány jazyka (syntax), aplikace však podle jeho návrhu vypadá velmi nejasně a v části věnované syntaktické plánu se zde projeví jen minimálně, a to úvahami o invariantních principech slovosledných. Generativní pojetí invariantu, nastíněné výše, zdánlivě sleduje ty samé cíle jako pojetí Hjelmslevovo, jeho potenciální adekvátnost pro mou práci se však více vyjeví v kap. 4. Při komparování jednotlivých přístupů je nutno brát v potaz, že se v případě generativní gramatiky jedná o naprosto odlišné myšlení o jazyce, než jako je pro strukturalismus lingvistika plánů. Kognitivní pojetí S. Robert (1999) z mého hlediska postrádá alespoň základní pravidla pro jistou míru formalizace, která je při inventarizování jednotek daných jazykových plánů potřebná, což se mj. projeví např. i v kap. 2.4 II. oddílu práce. Trnkovo pojetí je sice v mnohých aspektech (jako např. pojem funkce vymezený Pražskou školou) přínosné, avšak pro pokusy o inventarizaci jednotek daných jazykových plánů, resp. podob jazyka, je podle mého názoru nejadekvátnější právě formální, resp. vysoce operacionální náhled Hjelmslevův uvažující primárně distribuční možnosti jednotek daných úrovní. 16

17 2 Invarianty a varianty v plánu fonologickém V plánu fonologickém vydělujeme čtyři bazální kategorie invariantů, které se transponují ve svých variantách, a to segmentální fonémy, segmentální prozodém, suprasegmentální fonémy a suprasegmentální prozodém Segmentální fonémy Pojetí fonému adekvátní vzhledem ke koncepci invariantu 44 Foném můžeme definovat jakožto elementární prvek zvukového plánu jazyka, který nalézá uplatnění při tvorbě a diferenciaci minimálních významových jednotek, tedy morfémů. Rovněž je možno jej definovat jako třídu alofonů (invariant, třída variant) nebo jako soubor distinktivních rysů, které jsou identické pro všechny výskyty příslušného fonému. 45 Můžeme jej tedy považovat za relační jednotku, která je delimitována relacemi k ostatním entitám daného systému Možnosti realizace komutační zkoušky Podstatou komutační zkoušky je alternace alofonů, což jsou obecně kombinatorní varianty fonému, mezi nimiž lze identifikovat relaci komplementární distribuce: 46 pokud alternace alofonů směřuje k sémantické modifikaci příslušného řetězce, nejde pak o alofony téhož fonému. Pokud za elementární znak, který disponuje jak stránkou obsahovou, tak stránkou výrazovou, považujeme morfém, pak se sémantická modifikace prokáže až na této rovině, tedy pokud alternací určitého alofonu jiným alofonem dospějeme k tomu, že dostáváme dva alomorfy dvou odlišných morfémů, znamená to, že jde o dvě odlišné alofonové varianty příslušných fonémových invariantů. Podle Čermáka 47 na rozdíl od fónu, který je považován za konkrétní textovou realizaci abstraktní systémové jednotky fonému, je alofón pokládán za systémovou alternantu, resp. variantu fonému a jeho uvažování je smysluplné až v rámci vzájemných vztahů všech alofonů a jejich pozic v systému. Tudíž ten sám jev, uvažovaný z odlišných náhledů, vyjadřuje dva různé aspekty: při upřednostnění realizace se jedná o fóny, při upřednostnění alternativnosti apod. se jedná o alofony. 43 Erhart 1990, s Tamtéž, s Palková 1994, s. 250n. 46 Palková 1994, s Čermák 2007, s

18 Vokalické fonémy bez kvantity REK ROK RAK RUK SEK SOK SAK SUK (MEK) MOK (MAK) MUK DEK DOK (DAK) (DUK) Kombinace realizují slovní tvary, které v češtině reálně existují, ale také slovní tvary, které v češtině nenalezneme, jejich výskyt je však vzhledem k jejich fonematické stavbě potenciálně možný. Je evidentní, že každý vokál disponuje distinktivními rysy odlišnými od vokálů ostatních, čímž dochází k sémantické modifikaci. Ani jedna z dvojic alomorfů nepřísluší totožnému morfému, ani jedna z dvojic vokalických alofonů zaznamenaných v řádcích nepřísluší totožnému fonému Vokalická kvantita jakožto distinktivní rys V češtině je kvantita vokálů distinktivním rysem ve více případech, srov. např.: vest x vést tur x túr let x lét lan x lán apod Konsonantické fonémy Pro představu lze využít tabulku pro vokalické fonémy viz U všech evidovaných realizací je následkem alternace alofonu sémantická modifikace, a proto je možno posuzovat každý z daných alofonů jako realizaci odlišného fonému. V případě, že by tato zkouška byla realizována na konci slovních tvarů nebo před neznělým konsonantem, nebylo by možné přisoudit určité realizace alofonů k určitým fonémům, protože by v daný moment nastala jejich potenciální neexistence (nastala by synkopa). K zřetelnému určení fonému je adekvátní zkoumat co možná nejméně syntagmaticky motivované okolí. V momentě, kdy je jasné, že se dané fonémy reálně vyskytují, je možné bez větších problémů určit, v jakých alternacích se vyskytují. 18

19 2.1.3 Realizace invariantu několika variantami Určité invarianty je možné realizovat několika variantami, ne jen jedinou. Pro češtinu (i další jazyky) takovou vlastnost vykazují například znělé konsonanty, které disponují svými neznělými protiklady. Dané znělé konsonanty disponují jak znělými, tak neznělými alofony; realizace alofonů pak koresponduje se syntagmatickým řetězcem, ve kterém se vyskytují. V případě konsonantů, které zakládají binární opozice vystavěné na (bez)příznakovosti jednoho z členu dichotomie znělost x neznělost (/p/ x /b/, /v/ x /f/), dochází v jistých případech k vzájemnému překrývání alofonů, z neznělých na znělé i naopak Neutralizace Neutralizaci lze obecně definovat jako jev, při němž za určitých podmínek zaniká rozdíl mezi dvěma fonémy [ ] jsou to změny, které jsou důsledkem uspořádání segmentů ve zvukovém řetězu. 48 Hjelmslev 49 uvádí, že v určitých případech je možno anulovat komutaci mezi dvěma invarianty. Udává např. neutralizaci dánského p a b ve finálním segmentu sylaby. Výslovnost slovního tvaru top je realizována jednak jako [top], jednak jako [tob], a to za jakýchkoliv okolností. V podobných případech hovoří Hjelmslev o komutaci suspendované. Pokud existuje funktiv, který při určitých podmínkách přítomen je a v určitých není, říká, že za podmínek, ve kterých se funktiv vyskytuje, nastává platnost daného funktivu, tedy daný funktiv za daných podmínek platí nebo v platnost vstupuje. Za podmínek, kdy nastává absence (neboli suspenze) daného funktivu, nastalou situaci označujeme tak, že je funktiv za jistých okolností suspendovaný (absentní). 50 Suspendovanou mutaci označuje Hjelmslev přesahem a stav, který se v této situaci konstituuje, neutralizací. Pokud jsou dva elementy za daných podmínek zhodnoceny komutační zkouškou jako dva invarianty, a za modifikovaných podmínek konstituují přesah, pokládají se v takto modifikovaných podmínkách dané dva elementy za varianty s tím, že jen jejich neutralizace je za uvedených předpokladů invariantem Trubeckého pravidla rozlišovaní fonémů Při uvažování o rozlišovaní fonémů od jejich fonetických variant na jedné straně a od spojení fonémů na straně druhé musíme vzít podle Trubeckého v potaz to, za jakých podmínek mohou být dva zvuky řeči považovány za realizace dvou různých fonémů a za 48 Palková 1994, s Hjelmslev 1972, s Tamtéž, s Tamtéž, s

20 jakých podmínek mohou být považovány za dvě fonetické varianty jednoho jediného fonému. Podle Trubeckého 52 je třeba zohlednit čtyři pravidla: 1. pravidlo Když dvě hlásky stejného jazyka nastanou v identickém hláskovém prostředí a mohou být foneticky zaměnitelné, aniž by nastal rozdíl v intelektuálním smyslu slova, jsou tyto dvě hlásky pouze fonetickými variantami jediného fonému. 2. pravidlo 53 Pokud nastanou dvě hlásky přesně v těch samých hláskových pozicích a nemohou být vzájemně zaměněny, bez toho aniž by se přitom mohl změnit význam slova nebo aniž by se slovo stalo nesrozumitelným, tak jsou tyto dvě hlásky fonetickými realizacemi dvou odlišných fonémů. 3. pravidlo Pokud dvě akusticky popřípadě artikulačně vzájemně zaměnitelné hlásky nikdy nemohou nastat v naprosto identickém zvukovém okolí, jsou považovány za kombinatorické varianty identického fonému. 4. pravidlo Dvě hlásky, které jinak odpovídají podmínkám pravidla 3., nemusejí být přesto považovány za varianty identických fonémů, pokud jsou v dotyčných jazycích bok po boku (vedle sebe), tj. mohou stát jako členy jednoho hláskového spojení, a i v takových pozicích, ve kterých může dojít k izolování jedné z těchto dvou hlásek. Palková 54 dodává, že první tři pravidla jsou vlastně zvukovými podmínkami, jejichž zdárné naplnění je nutným předpokladem pro rozhodování samotné. 2.2 Dierém v roli segmentálního prozodému Dierém je prostředkem určujícím hranice mezosegmentů, makrosegmentů apod. a je jedinou fonologickou jednotkou v systému, která kontrastuje pouze s nulou. 55 Také dierém bývá realizován více variantami, např. [okolo obce] vs. [kolemobce] apod. možnosti jsou následující: - realizovaná pauza - potenciální pauza 52 Trubeckoj 1939, s Trubeckoj 1939, s Palková 1994, s Erhart 1990, s

21 - ráz - foném V potenciální pauze se mohou projevit i takové modifikace, které nastávají i u fonému na konci slovních tvarů (spodoba znělosti aj.). Zcela jistě je adekvátní pojímat dierém jakožto jazykovou jednotku, která disponuje distinktivní funkcí. Nejjasněji to lze vidět v případech, ve kterých by absence dierému měla za následek sémantickou modifikaci: [Přišel o auto, mapu a kompas] x [Přišel o automapu a kompas] 2.3 Intonace v roli suprasegmentálního fonému Zprostředkovatelem intonace jsou sledy segmentálních fonémů (makrosegment (kólon), mezosegment (takt) a mikrosegment), na základě čehož tedy diferencujeme větnou, slovní a slabičnou intonaci Úroveň makrosegmentu V odlišných jazycích je intonace nástrojem pro diferencování např. věty tázací od vět jiných. 57 Rozmanité intonační průběhy identifikované pomocí fonetické analýzy je možno pojímat jakožto varianty limitované množiny bazálních modelů intonace. V případě věty oznamovací se hovoří o kadenci, v případě věty tázací o antikadenci. Intonace se může realizovat v jednom slovním tvaru i např. v jedné sylabě. Také v rámci daného jazyka lze nalézt více variant intonací, přičemž za intonaci, vykazující nejvyšší míru příznakovosti, lze považovat tu v otázkách. Diference v intonaci věty oznamovací a věty tázací je samozřejmě v určitých případech jen potenciální, určité jejich varianty se mohou překrývat. Poté může nastat prostor pro otázku, zda pojímat větné intonace jako invarianty, nebo a to je dle mého názoru náhled adekvátnější pouze jako varianty určitého invariantu pro otázku, který se může realizovat prvky segmentálními, suprasegmentálními nebo také oběma možnostmi zároveň Úroveň mezosegmentu Intonaci slovní konstituuje řada tónů v rámci slova. Platformou pro intonaci je slabika. 58 Intonace slovní disponuje distinktivní funkcí v některých jazycích afrických, amerických nebo melanéských. Slova v těchto jazycích, sestávající z více slabik, složená jinak z identických segmentálních fonémů s odlišným tónovým průběhem dílčích slabik, nabývají 56 Erhart 1990, s Tamtéž. 58 Erhart 1990, s

22 odlišných významů. Např. v západoafr. jazyce igbo disponuje odlišně intonované slovo akwa významy: křik, vejce, pokrývka nebo most Úroveň mikrosegmentu V tomto případě se jedná o realizaci intonace v rámci jedné sylaby. Distinktivní slabičný přízvuk vykazují např. tzv. tónové jazyky tvořící omezenou skupinu na území jihovýchodní Asie (čínština, vietnamština, barmština aj.). V daných jazycích je slabičná intonace součástí každého morfu/slabiky, přičemž tyto disponují často výrazně odlišnou sémantikou zapříčiněnou tónovým průběhem. Tak mohou např. v thajštině různě intonovaná slova/morfy mai nabývat významů: míle, nový, ne, jaký nebo dřevo Přízvuk v roli suprasegmentálního prozodému O fonologický přízvuk se jedná v tom případě, pokud hovoříme o přízvuku pohyblivém. Daný přízvuk může zapříčinit sémantickou modifikaci, je tedy distinktivním oproti přízvuku pevnému, kde z bazální funkce kulminativní vyplývá jen funkce delimitativní Úroveň mezosegmentu 61 ruské múka utrpení x muká mouka srbochorvatské málina malina x malína malý počet Úroveň mikrosegmentu Na této úrovni je přízvuk potenciální jen u jazyků s vícemórovými slabičnými vrcholy, což je např. litevština, ve které se vyskytuje jednak krátká přízvučná sylaba (gravis), jednak dlouhá klesavá sylaba (akut) a jednak dlouhá stoupavá sylaba (cirkumflex). 62 káltas dláto x kaltas vinný Kategorizace suprasegmentálních variant U suprasegmentálních složek je kategorizace variant do invariantů odlišná, než jak se jeví u fonému segmentálních. Co se týká přízvuku, jedná se o protiklad: výskyt přízvuku x absence přízvuku, co se týká intonace, jde o rozdílnou výšku tónů. Tato výška je pak nadto v rámci každého jazyka i u každého uživatele jazyka odlišná. 59 Erhart 1990, s Erhart 1990, s Tamtéž. 62 Tamtéž, s

23 Dílčí závěr I.2 Stanovit invarianty a jejich příslušné varianty v plánu fonologickém, jak vidno, nenaráží na žádné zásadní problémy, zejména vzhledem k uzavřenému repertoáru elementárních jednotek popisu tohoto plánu jazyka. Je třeba mít na paměti to, že se týž pojem může objevit v různých koncepcích (Hjelmslev, Trubeckoj, Trnka) s odlišným významem, interpretace daných pojmů tedy vždy závisí na ukotvení v rámci pojmového aparátu příslušného konkrétní metodologii, tzn. že se např. funkční pojetí fonému Pražské školy tomu Hjelmslevovu příčí. Kodaňský strukturalismus totiž představuje v pojetí fonologie, resp. fonému jakožto invariantu rozdíl oproti pojetí Pražské školy (Trubeckoj, Trnka) v tom, že pracuje s postupy distribuční analýzy a se značnou mírou formalizace. Na rozdíl od pražské fonologie Hjelmslev uvažuje namísto dílčích zvukových charakteristik vlastnosti strukturní, týkající se jednotlivých konfigurací Invarianty a varianty v plánu morfologickém Za jednotky invariantní povahy se v plánu morfologickém pokládají morfémy, jim příslušné varianty jsou nazývány (alo)morfy. Morfémy lze dělit do dvou základních skupin na lexikální a gramatické. Při uspořádávání morfémů se přihlíží k identickým principům jako při uspořádávání fonémů. 3.1 Pojetí morfému adekvátní vzhledem ke koncepci invariantu 64 Morfém je možno definovat jako elementární jazykový znak, jednotu označujícího a označovaného. Podobně jako foném je možno morfém považovat za jednotku delimitovanou relacemi k jiným jednotkám, resp. za třídu alomorfů (realizací morfému). Alomorf je podle Čermáka 65 považován za distribuční variantu morfému, která je brána jako systémová alternanta a jako složka třídy alomorfů. Alomorf tudíž disponuje významným aspektem paradigmatickým a podle Čermáka 66 o něm hovoříme, uvažujeme-li potenciální alternativy navzájem a pozici jedné z nich mezi dalšími. 63 Srov. např. Palková 1994, s Erhart 1990, s Čermák 2007, s Tamtéž. 23

24 Jedna z možností třídění morfémů je podle Čermáka 67 členění na morfémy synsémantické (gramatické) a autosémantické: flektivní a nulové morfémy jsou považovány za synsémantické (bez zřetelného významu, jen s funkcí), ostatní jsou považovány za autosémantické (plnovýznamové, disponující lexikálním významem). Existují např. tvary sloves typu neinvestovat, neuklidit, nepochodit, jinde tvary sloves investovat, uklidit, pochodit. Pokud ve všech uvedených příkladech elementy ne- mají identickou funkci (konkrétně negaci), je možné je považovat za alomorfy téhož morfému. Z daného faktu však neplyne to, že by bylo možno všechny elementy ne- začlenit do jediného invariantu (v případě slovesného tvaru nese nelze vydělit alomorf ne-, ale až alomorf nesapod.). 3.2 Lexikální morfémy Bazální typy lexikálních morfémů v indoevropských jazycích Erhart 68 uvádí tři bazální typy lexikálních morfémů v rámci indoevropských jazyků: R (kořen) + Ø: les, běh, dá-(t), nés-(t) R + F (formant): a) kořen + slovotvorná přípona: zed-ník, uči-tel, nos-í b) kořen + slovotvorné přípony: lov-ec-k(ý), pan-ova-(t) R + R: kompozita: a) R + R: lido-jed b) R + R + F: dřevo-rub-ec Zatímco kořen je podle Čermáka 69 považován za jeden holý morfém lexikálního charakteru (lexikální morfém, srov. čes. ná-draž-í) a nachází se zejména uvnitř slova, názvy afixů (prefixy, sufixy, infixy, např. ná-, -í viz příklad výše) udávají možnou pozici jejich výskytu v náležité odvozenině (před kořenem, resp. kmenem, příp. za ním) Princip totožnosti morfémů K uspořádání alomorfů lze využít například úvah Harrisových 70 : Máme k dispozici dvě promluvy, YA a XB (I take/it s a mistake). Přitom máme v úmyslu pokládat A [t h heyk] a B [teyk] za dvě realizace morfému A (take). Pokud rozdíl mezi A a B spočívá jen v tom, že A náleží element a [t h ], a B náleží element b [t], jsme 67 Tamtéž, s Erhart 1990, s Čermák 2007, s Harris 1960, s

25 schopni považovat a a b za dvě odlišné varianty téhož fonému /a/. To je však připustitelné za té podmínky, pokud a a b stále vykazují komplementaritu. Jako rezultát dané B nabylo identickou fonémovou podobu jako A (oběma náleží element /a/), tudíž je morfém A manifestován pouze jednou formou, ne dvěma. Harris 71 dále uvádí, že pokud by mezi a a b již nefungovala relace komplementarity, museli bychom přijmout A a B za dvě distinktivní realizace do té doby, než se podaří inventarizovat morfémové varianty jiným způsobem. Obecně se například upřednostňuje pokládat knifing a knives za dva alomorfy téhož morfému, problém je však v tom, že alofony [v] a [f] v určitých morfémech kontrastují, zapříčiňují modifikaci významu (fat [fæt] tlustý x vat [væt] sud ). 72 Při inventarizaci variant do náležitých invariantů je adekvátní přihlédnout k diachronním i synchronním změnám v jazyce. V rámci indoevropských jazyků se jedná zejména o ablaut, umlaut, diftongizace, dloužení atd Ablaut Při kombinování morfémů se podle Čermáka 73 jedná buď o kombinování prosté, anebo s doprovodnou hláskovou změnou. U druhé možnosti dochází k sandhi, tedy k určité poziční změně, zejména alternaci. Podle Čermáka 74 rozlišujeme alternaci nespecifickou a negramatikalizovanou, anebo gramatikalizovanou. Druhá možnost se podle autora obvykle nazývá ablaut podle funkční alternace vokálu v kořenu tzv. silných (resp. nepravidelných) sloves určitých germánských jazyků, např. něm. sloveso pít a jeho příslušný infinitiv, tvar préterita a pasivního participia: trinken trank getrunken. Společný kořen několika slov, která jsou si významově blízká, nebo také nositel bazálního významu těchto slov 75 invariant se nemusí realizovat identickými variantami; fonémová podoba jednotlivých realizací může být diferencovaná. Největší množství procesů, jejichž prostřednictvím se daný invariant manifestuje více variantami, se děje na vrcholu slabik kořene jedná se právě o tzv. ablaut (střída, kmenostup). Ablaut tedy např. disponuje funkcí integrace několika variant. 71 Harris 1960, s. 77, pozn Harris 1960, s. 77, pozn Čermák 2007, s Tamtéž. 75 Erhart 1982, s

26 3.2.4 Umlaut Umlaut neboli přehláska je podle Čermáka 76 obvykle modifikací kvality vokálu, např. a e, často vlivem svého okolí, srov. např. stč. duša : duše či něm. sloveso schlafen : (du) schläfst. Ablaut je podle něj většinou vyhrazen pro původní indoevropskou alternaci zejména kořenových vokálů. Prostřednictvím tzv. umlautu dochází k odlišné alofonické realizaci morfémů. Na rozdíl od ablautu patří umlaut (přehláska) podle Erharta 77 mezi samohláskové alternace mladšího data a představuje rezultát hláskové změny, které proběhly zčásti až v historické době (např. něm. Gast Gäste; trage trägst aj.) Alternace v kořeni zapříčiněné sousedními morfémy Podle Erharta 78 jsou fonémické realizace sousedních morfémů často navzájem podmíněné. Pro češtinu například kořen (morfém) slon: nom. pl. [sloň-i] x akuz. pl. [slon-i] Odlišná manifestace kořene je způsobena spojením se dvěma gramatickými alomorfy, které považujeme za rozdílné, ačkoliv vykazují homonymii. Tak můžeme podle Erharta 79 identifikovat dvě varianty lexikálního morfému {had}, tudíž [had] i [haď], přičemž do soustavy alomorfů náleží rovněž varianta [hat]. 1.sg.prét. [gab] : gab-ø-ø Morfém préterita disponuje dvěma alomorfy [te] a [Ø], morfém 1. os. sg. disponuje alomorfy [e] a [Ø]. Podle Erharta 80 se jedná o vzájemnou vázanost. Výběr alomorfu kořene dané třídy je určen druhem připojeného morfému, nulová realizace morfému, který je nositelem kategorie času, je oproti tomu evidentní ze spojení s kořenem náležícím do této třídy. Realizace personálního morfému je oproti tomu delimitována jednoznačně: morfém 1. sg. je vyjádřen jako Ø, pokud se před ním nachází morfém času nebo způsobu, byť v podobě nulové Princip neutralizace v rámci deskripce alomorfů Podle Trubeckého 81 v ruštině, tak jako v češtině, je možno pokládat výrazy ryba rybka za dva alomorfy [rib] a [rip] téhož morfému, jelikož u protikladu /p/ - /b/ 76 Čermák 2007, s Erhart 1990, s Tamtéž. 79 Tamtéž. 80 Erhart 1990, s Trubeckoj 1934, s

27 dochází k neutralizaci před znělým konsonantem. Následkem neutralizačního procesu může být také to, že se určité alomorfy daných morfémů překrývají. Solncev 82 v tomto kontextu hovoří o neutralizaci paradigmatických rozdílů. Jednotlivé prvky, resp. obecněji jazykové jevy vůbec, nesoucí rozdíly např. jen v rámci jednoho příznaku, účastní se podle něj 83 procesu neutralizace snadněji a častěji. Např. k neutralizaci častěji dochází u konsonantů, které vykazují vyšší počet identických příznaků, méně často poté u konsonantů, které se vyšším počtem příznaků odlišují. Čím více se pak jevy vzájemně odlišují, tím méně pozic a podmínek, ve kterých může docházet k neutralizaci, existuje. Může docházet i k neutralizaci takových kategorií, jako je singulár a plurál, které se na první pohled jasně vylučují. Solncev 84 dále udává, že v jazycích izolačního typu, ve kterých jsou morfémové rozdíly ve slovních tvarech menší, je neutralizace častější než v jazycích typu flektivního. Jedná se např. o dočasnou verbalizaci nebo substantivizaci jak sloves, tak substantiv v čínštině. Je to jiný proces, než ke kterému dochází v jazycích flektivních, totiž vytvoření substantiva verbálního, kde neutralizace paradigmatických rozdílů nenastává. Jiný typ neutralizace pak je ten, kdy dochází např. k úplné redukci příznaku prvku roviny vyšší, např. když se slovní tvar shoduje s morfémem nebo pokud se morfém shoduje s jedním fonémem Identické fonémové varianty Varianty formálně diferencované Určité absolutně fonémově identické alomorfy spadají pod více morfémů. Harris 85 udává v případě angličtiny např. morfémy two a too, které obsahují identické alomorfy /tuw/. K identifikování toho, o jaký alomorf se jedná, pracuje s jejich konkrétními výskyty. Existují alomorfy /tuw/, které se nalézají v identických pozicích jako např. alomorfy morfému five, six a ten. Dané alomorfy, jež jsou substituovatelné za alomorfy morfému five, six a ten, patří témuž morfému two Varianty formálně nediferencované Existují elementy, které není možno formálně rozlišit. K jejich výskytu dochází v identickém prostředí, v jistých realizacích není možné bez přihlédnutí ke kontextu 82 Solncev 1981, s Tamtéž. 84 Tamtéž, s Harris 1960, s