Masarykova univerzita

Transkript

1 Masarykova univerzita Fakulta sociálních studií Soubor reportáží z Turecka pro časopis Lidé a Země A collection of reports from Turkey for publishing in the magazine Lidé a Země Bakalářská práce Zuzana Marková Brno 2014

2 Čestné prohlášení Prohlašuji, že jsem tuto bakalářskou práci vypracovala samostatně, s použitím pramenů a literatury uvedených v bibliografii. V Brně dne Zuzana Marková

3 Děkuji vedoucí této práce Mgr. Lence Waschkové Císařové, Ph.D. za vstřícný přístup a užitečné rady. Děkuji Václavovi, Adéle a rodičům. Moc.

4 Anotace Cílem bakalářské práce je předložit cyklus autorských reportáží, jejichž zastřešujícím tématem je společná lokace Turecko. Všechny reportáže formálně vyhovují požadavkům cílového média magazínu Lidé a Země, pro který jsou primárně určeny. Záměrem je ve čtyřech různorodých reportážích popsat kulturně-sociální poměry v Turecku, částečně se zaměřit na popis krajiny a připojit autorčiny zážitky z cest po této zemi. Obsah je dělen na část teoretickou, na kapitolu o použitých metodách a kapitolu o cílovém médiu. Teoretická část se nejprve zaměřuje na deskripci zvoleného žánru, následně diplomantka předkládá stručné reálie o Turecké republice, které jsou provázány s cílem bakalářské práce. V kapitole o cílovém médiu jsou shrnuty informace o časopisu Lidé a Země tištěný a prodaný náklad, čtenost, charakteristika cílové skupiny a konkrétní podoba cestopisných reportáží. Poslední část je složena z kritických reflexí autorských textů. Klíčová slova reportáž, cestopisná reportáž, Lidé a Země, tvůrčí práce Annotation The goal of bachelor thesis is to submit a collection of reportages whose common theme is the location Turkey. All reportages meet formal requirements of the target medium Lidé a Země magazine, for which they are created. The intention is to report on social and cultural conditions in Turkey, partly describe the landscape and add the author's experiences from travels around the country. Content is divided into theoretical part, followed by the chapter about methods used and the chapter about the target medium. First, the theoretical part focuses on the description of the selected genre, and then the author presents brief facts about Turkey, which are linked to the goal of thesis. In the chapter about the target medium there are summarized information about the Lidé a Země magazine - printed and sold circulation, readership, characteristics of the target groups and the specifics of travel reportages. The last part is composed of critical reflections of authors reportages. Keywords reportage, travelogue reportage, Lidé a Země, creative work

5 Obsah 1 Úvod Teoretická část Reportáž Reportáž jako publicistický žánr Základní prvky Cestopisná reportáž Cestopisná reportáž a cestopis Vývoj cestopisné reportáže Reportér cestovatel-cestovatel reportér Shrnutí Turecko Geografie Demografie Historie Turecko a Evropská unie Politický islám Shrnutí Použité metody Rešerše Aplikace metody Kvalitativní výzkum Polostrukturovaný rozhovor Výzkumný vzorek Výzkumné otázky Aplikace metody Shrnutí... 27

6 4 Popis cílového média Časopis Lidé a Země Charakteristika časopisu Lidé a Země Tištěný náklad, čtenost, prodaný náklad, cena Cílová skupina Cestopisná reportáž v časopisu Lidé a Země Důvody volby Shrnutí Tvůrčí část Reflexe reportáže Reflexe reportáže Reflexe reportáže Reflexe reportáže Závěr Bibliografie Jmenný rejstřík Seznam příloh Přílohy Výzkumný rozhovor Reportáže a fotografie Celkový počet slov: Rozsah tvůrčí části: 5 196

7 1 Úvod Bakalářská práce na téma Soubor cestopisných reportáží z Turecka pro časopis Lidé a Země si klade za cíl vypracovat sérii čtyř autorských cestopisných reportáží, které by měly být vhodné pro publikování ve zvoleném cílovém médiu. Předmětem práce je získání maximálního množství relevantních informací k tomu, abych byla schopná reportáže nejen předložit, ale i vypracovat jejich kritickou reflexi. Ty budou obsahem teoretické kapitoly a kapitoly o cílovém médiu. Tvorba reportáží se neobejde bez teoretického ukotvení. Je zapotřebí definovat žánr cestopisné reportáže a posléze se zaměřit i na propojující prvek reportáží a tím je konkrétní místo děje reportáží Turecko. V úvodu se pokusím uceleně shrnout teoretické poznatky o zvoleném žánru, charakteristické znaky, práci reportéra a roli cestovatele. Následující podkapitola teoretické části bude stručným přehledem základních reálií o Turecku, které by měly pomoci reportáže zasadit do užšího významového rámce. Především se zaměřím na informace o konkrétních místech a fenoménech, které budou korespondovat s obsahem jednotlivých reportáží. Dílčím záměrem pak bude snaha texty zaměřit na kulturní a společenské souvislosti tureckého vstupu do Evropské unie a jeho kritiky. Pro vypracování reportáží a jejich kritické reflexe však nestačí jen teoretické zakotvení. Jak jsem již naznačila výše, důležitou součástí práce je i popsání cílového média a zvyklostí v něm. V pořadí druhá kapitola bude popisovat užité metody, prostřednictvím kterých budu schopná popsat magazín Lidé a Země. V této souvislosti se konkrétně zaměřím na dílčí metodu kvalitativního výzkumu, kterou je polostrukturovaný rozhovor. Ten povedu s jedinými členkami redakce šéfredaktorkou Lenkou Klicperovou a editorkou Andreou Bláhovou. Další důležitou metodou, kterou použiji nejen pro účely kapitoly o cílovém médiu, je rešerše, na jejíž definici se rovněž ve druhé části bakalářské práce zaměřím. Rešerše provázela tvorbu práce od jejího samotného vzniku a je nezbytnou součástí každého akademického textu. Kapitolu o použitých metodách následuje právě část o časopisu Lidé a Země, ve které využiji především informací z výzkumných rozhovorů v redakci. V obecné rovině měsíčník nejprve charakterizuji, dále se zaměřím na cílovou skupinu čtenářů a důvody, proč jsem zvolila právě toto periodikum. Zdaleka nejdůležitější je však popis postupů a normalit, které jsou charakteristické pro cestopisné reportáže právě v magazínu Lidé a Země. 7

8 Závěrečnou částí tvůrčí bakalářské práce je kritická reflexe autorských reportáží. Jejím záměrem je zhodnocení vlastních textů a jejich porovnání s teoretickými a empirickými východisky. Nakonec bych se chtěla krátce zmínit o důvodech volby tématu. Cestování je již několik let mojí nejsilnější vášní a koníčkem, dosud jsem ho však nespojovala se svou budoucí profesí novináře. V souvislosti s bakalářskou prací jsem si uvědomila příležitost vyzkoušet si, co obnáší práce zahraničního reportéra, což by mi v budoucnu mohlo pomoci v užší žurnalistické profilaci. 8

9 2 Teoretická část 2.1 Reportáž Pro naplnění cíle bakalářské práce je nezbytné hned v úvodu definovat a teoreticky vymezit použitý žánr. Cestopisná reportáž, jejíž zhotovení je cílem bakalářské práce, má oproti klasické reportáži množství specifických znaků a pravidel. I přes to z ní jako její podžánr vychází a v mnoha ohledech je téměř identická. Nejprve proto reportáž charakterizuji obecně a až v dalších kapitolách se zaměřím na specifika. Reportáž je podle své konkrétní podoby zařaditelná jak mezi publicistické, tak zpravodajské žánry. Ve zpravodajství je více strohá, striktně deskriptivní a autorova invence je potlačena. Naproti tomu v publicistice jsou podle Františka Schildbergera (2004) subjektivní prvky možné, a přímo žádoucí. Od zpravodajství se publicistické žánry obecně odlišují i tím, že hledají souvislosti, vyslovují názory, komentují většinou již známá fakta [ ] Na rozdíl od zpravodajství, kde převládají empiricko-deduktivní postupy, jde v publicistice o přístup abstraktně-deduktivní. (Osvaldová, Halada, ed. 2002: 14) Tímto se stává text pro čtenáře bližším a čtivějším. Hlavním cílem publicistických textů není jen čisté informování, ale hlavně poznávání. Postihují společenské jevy, příčiny jejich vzniku a vzájemné korelace. Zobecňují, ale zároveň popisují cesty, jimiž k zobecnění došly. (Osvaldová, Halada, ed. 2002: 14) Autor se nezdržuje vyjadřování postojů, soudů a názorů. Publicistické texty bývají oproti zpravodajským obsáhlejší a liší se i stylem jazyka Reportáž jako publicistický žánr Cestopisná reportáž patří mezi reportáže publicistické. Jak jsem již zmínila, tyto dva útvary se ve svých charakteristikách překrývají, proto začnu s popisem u reportáže publicistické. Definicí, jak charakterizovat publicistickou reportáž, existuje mnoho. Karel Štorkán (1980) mluví o reportáži jako o působivém žánru, který je schopný reprodukovat nové, zajímavé skutečnosti v jejich veškeré konkrétnosti. Vyzdvihuje tak nejpodstatnější funkce reportáže novost, originálnost, zajímavost. Podobně se později vyjadřují i Andrej Tušer a Mária Follrichová (2001) když tvrdí, že publicistická reportáž přináší svědectví o významných a aktuálních životních skutečnostech. 9

10 Autoři se nepřímo shodují, že klíčovým prvkem každé reportáže je, oproti ostatním žurnalistickým žánrům, autorovo bytí při tom. V době digitálních technologií si novináři svoji práci ulehčují a snaží se získat informace bez přítomnosti na místě dění. Reportáž za použití takového postupu napsat nelze. Nutnost žurnalistovy přítomnosti na místě vyplývá z hlavního cíle reportáží, jímž je podat čtenáři svědectví z místa, kde on sám nemohl být přítomen. Dobrý text přiblíží čtenáři dění tak, aby si sám připadal jako jeho součást. Základními charakteristikami, které pomohou naplnit zmíněné kritérium reportáže, jsou pestrost, mnohostrannost, autentičnost a obraznost. (Bech-Karlsen 1991: 46) Problematický může být výběr námětu. Ačkoliv je žánr, co se týče témat, velmi benevolentní, ne vše je pro zpracování vhodné. Autor by měl sledovat aktuální dění a přizpůsobit se tomu, co čtenáře může zajímat. Text by měl být především něčím nový a objevný, v žádném případě banální a plochý. (Schildberger 2004: 22) Štorkán ve své knize O reportáži teoreticky i prakticky říká: Reportáž, která neustále porušuje svoji žurnalisticko-beletristickou formu, která dosud nepracuje se zavedenou metodou a reprodukuje fakta jen v jejich historicky existujících tvarech (a taky na základě cílů a možností reportéra a redakce), neustále porušuje zásadní tradice jako dosud všechna průkopnická umělecká díla. (1985: 13) Z tohoto tvrzení vyplývá, že publicistika, a zejména pak reportáž, balancuje na hranici umělecké a novinářské tvorby. Obsahuje literární obraty, složité výrazy, novotvary, expresivitu a obrazovost. Přitom ale nesmí reportáž ani na okamžik ztratit ze zřetele svoji [ ] žurnalistickou funkci, kterou je poskytovat přesné, nové, spolehlivé informace. (Schildberger 2004) Schildeberger zde poukazuje na problematiku kloubení žurnalistického informování s uměleckým beletrizováním. Tušer a Follrichová (2001) oblast nepřesně vymezeného vztahu nazývají jakýmsi asimilačním prostorem. Jak v něm správně balancovat, je individuální a záleží na preferencích autora nebo požadavcích cílového média Základní prvky Kompozice reportáže Publicistická reportáž se od zpravodajských žánrů liší také v kompozici textu. Ve zpravodajství titulek i perex shrnují nejpodstatnější informace. V příručce Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity Novinářské minimum autoři vymezují podobu správného titulku. Na prvním místě je vyzdvihnuta nutnost přitáhnutí čtenářovi pozornosti a informování. Dále autoři zdůrazňují, 10

11 že titulek musí mít vyjádřený podmět a přísudek a dále musí obsahovat sloveso v činném rodě. Jen výjimečně může být v titulku otázka, protože autor se nemá čtenáře ptát, má mu naopak na jeho otázky odpovídat. (Burgr, Čuřík, Waschková Císařová, 2006: 12) Tyto body z desatera kapitoly Dobrý titulek jsou zásadní, dle mého názoru se váží spíše ke zpravodajským žánrům. Publicistický styl je benevolentnější a titulky či úvody textů mají čtenáře v první řadě upoutat a navnadit k dalšímu čtení. Struktura zpravodajských textů, takzvaná obrácená pyramida, je vystavená tak, aby příjemce informace získal všechny důležité informace na začátku textu. (Burgr, Čuřík, Waschková Císařová, 2006: 9) To nemusí platit publicistické reportáže, kdy autor může prozradit pointu textu například až v závěru. Kromě hlavního titulku žurnalistické texty obsahují i mezititulky. Jejich úkolem je jak graficky rozčlenit text, tak upoutat čtenářovu pozornost, tedy udělat text přehlednějším a zajímavějším. (Osvaldová, Halada, ed. 2002: 134) Osvaldová a Halada dále píší, že informace obsažené v titulku by se neměly znovu objevit v mezititulcích. Úhel pohledu Každá reportáž je psaná z určitého úhlu pohledu. Přestože se v ní objevují citace různých stran, reportér vždy vypráví příběh z určité pozice. (Osvaldová, Halada, ed. 2002) Důraz je víc než na objektivitu kladen na pravdivost a autentičnost. Autor čtenáře sice seznamuje se svým názorem (úhlem pohledu), neměl by se ho však nijak snažit ovlivnit a svůj pohled dogmatizovat. S tím souvisí použití formy vyprávění. Jo Bech-Karlsen tvrdí, že nachází-li se novinář v centru události, mají jeho zážitky a reflexe v reportáži určitý význam. Pak je přirozené, že bude psát ich-formou. (1991: ) Patti Marxsenová (2012) se k ní ale staví velmi opatrně. Až budete mít pocit, že máte finální podobu reportáže, vraťte se na začátek a ujistěte se, že každé já v textu je nezbytné a hodí se tam. [ ] Nevtírejte se do své vlastní reportáže. Obecně panuje mezi reportéry shoda, že ich-forma je prostředek, který by se měl užívat s rozvahou. Bech-Karlsen (1991) dále mluví o žurnalisticky nejběžnějším pohledu vyprávění autorském úhlu pohledu. Autor je průvodcem a vypravěčem. Do děje nezasahuje a nestranně popisuje, co se kolem něj děje. Třetím způsobem popisu je podle Bech-Karlsena osobní úhel pohledu. Dají-li se hlavním aktérům myšlenky a pocity, tak abychom my, čtenáři, prožívali událost přímo prostřednictvím osob a identifikovali se s jejich citovými zážitky, pak se změnil úhel pohledu. Už to není reportér, který sleduje a prožívá, ale osoby, o kterých vypráví a které popisuje. Jsme společně s nimi v jejich 11

12 světě myšlenek a jejich sféře zážitků. [ ] Osobní úhel pohledu zvyšuje intenzitu, bez toho, aby deformoval realitu. (1991: ) Přestože je Bech-Karlsenovo rozdělení přes dvacet let staré, je stále aktuální. Autor by si měl před psaním textu ujasnit, který úhel pohledu zvolí, a měl by se vyvarovat náhodným změnám v perspektivě. Takový článek je pro čtenáře nelogický Detail Detaily přitáhnout čtenářovu pozornost. Zvyšují pocit autentičnosti, a proto jsou důležitou součástí reportáží. Registrování detailů je nezbytnou vlastností reportéra. Bech-Karlsen (1991) v této souvislosti poukazuje na základní pravidlo neříkej, ale ukaž. Správným užitím čtenář získává pocit, že je skutečně na místě. Ví o věcech, které se kolem něj dějí, umí si situaci dobře představit a věří jí. Přespříliš nepodstatných detailů ale může čtenáře naopak odradit. Autor měl tedy dobře zvažovat, co je podstatné a může textu pomoct a co už je zbytečný balast Lidský příběh Zatímco zpravodajství poskytuje výhradně intelektuálně zaměřené informace, publicistika míří i na čtenářovy city. (Bech-Karlsen 1991) Toho lze dosáhnout například přítomností lidského příběhu ať už je to příběh autora jako hlavního hrdiny, nebo osoby, se kterou se autor setká. Do textu je získaná výpověď začleněna buď pomocí citací, nebo popsáním určitých situací ze života. Pokud jsou tyto popisy nebo citace hrdiny správně použity, měly by samy ve čtenáři vyvolat emoce, aniž by je musel autor pojmenovávat (že je hrdina dobrosrdečný, prokáže příběh, jak někomu pomohl). (Jičínská 2009) Tyto běžné osudy lidí by měly v textu převažovat nad výroky odborníků a povolaných osob. I ty jsou nedílnou součástí dobré reportáže, jejich role by však měla být vedlejší. (Itule, Anderson 2003) Cestopisná reportáž Cílem bakalářské práce je zhotovení konkrétně cestopisných reportáží, a proto je nutné v charakteristice a definování reportáže pokračovat dál. Následující kapitola popisuje žánr cestopisná reportáž. 12

13 Oproti obecné publicistické reportáži se akademické texty cestopisnou reportáží příliš nezabývají. Velkou oporu při definování cestopisné reportáže lze nalézt v bakalářské práci Venduly Jičínské, která pomocí jednoduchého kvalitativního výzkumu rozhovoru získala informace od známých českých novinářů-cestovatelů. Ačkoliv její výzkum nelze považovat za bezchybný (obsahuje malé množství otázek, probíhal elektronickou formou), Jičínská získala relevantní informace, které i mně pomohou charakterizovat cestopisnou reportáž a vystihnout současný pohled českých novinářů. Cestopisnou reportáž lze stručně charakterizovat jako reportáž z cizích krajů nebo z nějakého lokálně zajímavého místa. Nemusí jít nutně o exotickou destinaci. Cestopisná reportáž muže být i z vlasti. Smysl pozorování je jasnější, jestliže se pracuje v cizím a exotickém prostředí. Ale neodlišuje se tak moc od úlohy, kterou novinář má, pozoruje-li neznámé prostředí doma. Exotičnost lze najít stejně ve vlastním městě jako v cizí zemi. (Bech-Karlsen 1991: 111) I přestože se může podle slov Bech-Karlsena cestopisná reportáž odehrávat ve kterémkoliv koutu země, pro čtenáře jsou podle mého názoru atraktivnější destinace exotické a kulturně odlišné Cestopisná reportáž a cestopis Pojmy cestopisná reportáž a cestopis jsou často volně zaměňovány, i když se jedná o zcela odlišné žánry. Slovník literární teorie popisuje cestopis jako žánr literatury dokumentární, publicistické nebo umělecké, jehož tématem je popis nebo vylíčení autorovy cesty do cizích zemí nebo krajin a které obsahuje záznamy nebo postřehy o jejich zvláštnostech geografických, národopisných, kulturních, sociálních apod. (Vlašín 1984: 53) Jednoduše řečeno, cestopisnou reportáž zařazujeme do žánrů publicistických, zatímco cestopis do žánrů literárních. A jako literární žánr cestopis využívá odlišných postupů a vybírá si jiná témata. Na rozdíl od cestopisné reportáže, která se snaží poukázat na společenské problémy, cestopis se úzce zaměřuje na popis každodenního života a autorových osobních a zážitků z cest. Důraz je kladen na popis přírody. V cestopisech autor popisuje, kde byl, jak tam jel, kam přesně přiletěl, jaké památky byly v daném místě, jaká je nejvyšší hora a jak se na ni dá vylézt. Dnes čtenáře podobné informace nezajímají, protože si je může díky internetu snadno zjistit z pohodlí svého domova několika kliknutími. (Dvořák 1 in Jiříčková 2011: 35) 1 šéfredaktor magazínu Koktejl 13

14 2.1.5 Vývoj cestopisné reportáže V úvodu kapitoly o publicistické reportáži jsem poukazovala na náročnost ve výběru poutavých témat. Pro autora cestopisných reportáží je to úkol výrazně složitější. Může za to politický vývoj, změna v přístupu k cestování a dostupnost informací. Kompletní popis vývoje cestopisné reportáže v českých zemích nebo v zahraničí není pro tuto práci podstatný tak jako doba před a po sametové revoluci v bývalém Československu. Výčet obecných informací o nedávné historii se může zdát banální, politický převrat měl však zásadní vliv na výběr témat pro časopisy o cestování. Na problémy pramenící z přizpůsobování se na porevoluční období poukazuje hned několik současných reportérů a vedoucích redakcí cestopisných publikací. (Jičínská 2009) Před rokem 1989, tedy v době normalizace a tlaků komunistické strany, byla možnost cestovat velmi omezená. Cestopisná reportáž byla v té době velmi oblíbeným žánrem. Nebyly tak dostupné, bylo jich mnohem méně a čtenáři byli vděční za každý pohled do ciziny. (Klicperová 2014) Obdobná situace trvala i těsně po listopadovém převratu. Hranice se otevřely a témat, o kterých psát, bylo nepřeberné množství nároky na kvalitu přitom mnohdy nízké. Postupně však cestování samotné přestalo být výsadou jen malé skupiny lidí a kdysi exotická místa se stala běžnými. Dávno pominuly doby, kdy by lidé hltali vše, co se týkalo zahraničí. (Klicperová in Jičínská 2009) S šéfredaktorkou časopisu Lidé a Země Lenkou Klicperovou se shoduje i Jan Zvelebil 2 : Cestopis založený na popisu cesty, pokud není autor další Zikmund a Hanzelka, patří do deníčku. Je možný jen tehdy, když je popis cesty strhujícím příběhem. A který dnes, když jde všechno tak lehce, je? (in Jičínská 2009) Může za to i vliv nových médií televize a internetu. Prostřednictvím webové sítě je během pár sekund možné podívat se do Jižní Ameriky nebo si pustit televizní dokument z Japonska. Editorka časopisu Lidé a Země popisuje konkrétní příklad ze své kmenové redakce: kdokoliv, kdo si přečte něco v našem časopise, může jít potom na internet, kde najde plno dalších, byť nekvalitnějších obrázků. (Bláhová 2014) I přes tak silnou konkurenci má současná cestopisná reportáž co nabídnout. Zejména jde o svědectví z nebezpečných zemí a neveřejných událostí, kam by se reportér s televizní kamerou nebo fotoaparátem nemohl dostat. (Jiříčková 2011) I místa dostupná, která lze běžně vídat na televizních obrazovkách a internetových stránkách, je možné popsat originálním způsobem. 2 editor bývalé cestovatelské rubriky Na vandru týdeníku Reflex 14

15 Pokud autor do článku vloží svůj zážitek a přitom citlivě zprostředkuje místo, kde se nachází, může být téma pro čtenáře ještě pořád nové. (Bláhová 2014) Reportér cestovatel-cestovatel reportér Jak jsem již výše zmínila, reportér je v cestopisné reportáži původním hybatelem. Text je subjektivní a výrazně ovlivněný jeho názory. Každý reportér má na výběr, jak hodně bude v reportáži znatelný, jeho vliv je však nepopiratelný on určuje běh událostí, on přišel na to, které děje by bylo nejlépe použít k objasnění zvoleného tématu. Je režisérem a vypravěčem. (Bech-Karlsen 1991: 145) Podle Tomáše Wehleho 3 by měl být reportér-cestovatel vzdělaný, seznámený dopředu s místem, o kterém píše, otevřený, nepředpojatý, asertivní, přitom ale pokorný, kritický, schopný rychle analyzovat předávané informace a jít za ně a poodhalit tak souvislosti a vztahy pod povrchem. (in Jičínská 2009: 16 17) Stejně se k důležitosti přípravné fáze vyjadřuje i Štorkán: Reportáž je tak hodnotná a odpovědná, jak hodnotná a odpovědná je příprava k jejímu vytvoření. (1980: 302) Fází přípravy se zabývají i další teoretici. Autor stráví před cestou drahnou dobu tištěním stovek stránek nejrůznějších textů a informací, pak po několika hodinách rychločtení začne danou problematiku nenávidět, ale zpravidla ho nemine odměna. (Rybář 2010: 50) Podobně se vyjadřuje i Tureček, který navíc kriticky komentuje nekvalitně a amatérsky zpracované texty: Čtenář si zaslouží reportáž, na kterou se může spolehnout. Především tím se musí lišit příspěvek, vytvořený informovaným profesionálem, od textů, které si na své webové stránky vyvěšují amatérští cestovatelé a které se někdy objevují i v tištěných médiích. (2010: 76) U cestopisné reportáže platí tyto zásady dvojnásob. Reportér se vydává do cizí, často exotické, sociálně i kulturně odlišné země. Jiné mentality uznávají i jiné hodnoty a na autorovi je, aby je nepředpojatě tlumočil čtenáři. Že je to úkol často těžký, dokládá Schildberger: Na konci poznávacího procesu, o kterém novinář podává ve svém reportážním textu svědectví, je autor aspoň do určité míry jiným člověkem, než byl na začátku: něco prožil, s něčím se setkal, nějak na to zareagoval, nějak (třeba jen málo, ale přece) jej to změnilo. (2004) 3 vedoucí IN magazínu Hospodářských novin, který se tematicky zabývá cestováním a volným časem 15

16 S rozmachem cestování a relativně snadné možnosti publikování na internetu přibylo cestovatelských článků a amatérských reportáží. Jejich kvalita je kolísavá. Podle Klicperové je to způsobeno tím, že existuje mnohem více píšících cestovatelů než cestujících novinářů. Cestovatelé neznají základní pravidla pro psaní reportáží a často mají problém se psaním obecně. Nemají stylistické dovednosti, nevšímají si detailu. (Jičínská 2009) Shrnutí V úvodní kapitole jsem věnovala pozornost charakteristikám žánrů reportáž a cestopisná reportáž, jejichž definice jsou nutnou součástí bakalářské práce, která si klade za cíl cyklus takových reportáží předložit. Pokud bych měla shrnout základní znaky tohoto útvaru, vyzdvihla bych především novost, zajímavost a originálnost tématu i zpracování, autorovo bytí při tom a s tím související co nejvyšší možná míra autenticity. Jedině tak může cestopisná reportáž naplnit svůj hlavní cíl, kterým je podat čtenářovi svědectví z místa, kde on sám nemohl být přítomen. Tato teoretická východiska využiji při zpracování tvůrčí části. 2.2 Turecko Následující kapitola by měla stručně představit zemi, ve které je umístěn děj cestopisných reportáží, tedy Turecko. Krátce se zaměřím na obecné ukazatele demografii, geografii a historii v podkapitolách pak popíšu konkrétní místa dějiště jednotlivých reportáží. Základní reálie o Turecku pomohou pochopit reportáže v širších souvislostech. Dílčím cílem bakalářské práce je zasazení reportáží do užšího významového rámce, kterým jsou souvislosti a kritika vstupu Turecka do Evropské unie, zejména z kulturního a náboženského hlediska. V kapitole Turecko a Evropská unie popíšu tyto aspekty, které by měly prostupovat autorskými texty Geografie Turecko se zčásti nachází v jihovýchodní Evropě a v jihozápadní Asii. Na severovýchodě hraničí s Gruzií, na východě s Arménií, Ázerbájdžánem a Íránem, na jihovýchodě s Irákem a Sýrií. Břehy Turecka omývá z jihu Středozemní moře, ze západu Egejské moře a ze severu Černé moře. (The World Factbook 2014) Celková rozloha je přibližně km 2, z čehož km 2 leží na území Asie tzv. Anatolie nebo Malá Asie a km 2 v Evropě tzv. Trakye. (Metz, ed. 1995) Strategická poloha v historii umožňovala a umožňuje kontrolu turecké úžiny 16

17 (Bospor, Dardanely, Marmarské moře), která propojuje Černé a Egejské moře. (The World Factbook 2014) Největším městem Turecka je s 10,4 milionu 4 obyvatel Istanbul průmyslové, obchodní a intelektuální centrum, nacházející se na bosporské úžině, tedy na obou kontinentech. Hlavním městem však první prezident Turecké republiky Mustafa Kemal Atatürk stanovil ze strategických důvodů Ankaru, která leží uprostřed asijské části Turecka. Ta je od té doby zejména politickým centrem země. (Metz, ed. 1995) Podle informací z roku 2009 má 3,8 milionu obyvatel. (The World Factbook 2014) Turecko se rozkládá na poměrně velkém území s různými klimatickými podmínkami. Obecně lze však říct, že podnebí je zde mírné, s horkými a suchými léty a mírnými a vlhkými zimami. Směrem do vnitrozemí je klima drsnější. (The World Factbook 2014) Kromě úzkých pruhů nížin okolo pobřeží je země převážně hornatá. Nejvyšší hora Turecka Ararat se svojí nadmořskou výškou metrů leží na východě země, kde se nachází i další významné vrcholy. Na východě země také pramení řeky Eufrat a Tigris. (Metz, ed. 1995) Územím Turecka probíhají dva významné litosférické zlomy (Severoanatolský a Východoanatolský). V souvislosti se složitou zemskou strukturou hrozí výskyt vulkanické a sopečné činnosti. (Metz, ed. 1995) Demografie Počet obyvatel je podle Knihy fakt Agentury centrální inteligence , a Turecko je tak 17. nejlidnatější zemí světa. Průměrný věk je u mužů 29,2 a 29,6 roku u žen. Většina obyvatel (70 75 %) jsou Turkové, 18 % tvoří Kurdové a 7 12 % ostatní menšiny. Úředním jazykem je turečtina a devadesát čtyři procent obyvatel Turecka je gramotných. (The World Factbook 2014) Co se týče náboženství, Turecko je sekulární zemí bez státního náboženství; turecká ústava zaručuje svobodu vyznání a myšlení 5. Převažující vyznání je z 99,8 % muslimské (zejména pak jeho sunnitská odnož). Ostatní náboženství (křesťanství a židovství) tvoří 0,2 %. (The World Factbook 2014) 4 The World Factbook. Central Inteligence Agency [online]. [cit ]. Dostupné z: < 5 [cit ]. 17

18 2.2.3 Historie Na území dnešního Turecka vzniklo v průběhu tisíciletí velké množství říší a států, které osídlovaly nejrůznější kultury. Části území patřily postupně Chetitům, Churritům, Frygům a Lýdům, Řekům, Římanům a později k Byzantské říši. Důležitý mezník nastal roku 1299, kdy se na podstatné části území dnešního Turecka usídlili Osmané a Osman I. se stal prvním sultánem muslimského státu, Osmanské říše. (Pirický 2006) První záznamy o Turcích lze dohledat v čínských pramenech z 6. století 6, ale moderní Turecko vzniklo až v roce 1923, kdy zanikla Osmanská říše. Byla založena republika Mustafou Kemalem, který později přijal čestné příjmení Atatürk, neboli, v překladu, Otec Turek. Pod jeho vládou proběhlo v Turecku množství důležitých reforem. (The World Factbook 2014) Většina vedla k oproštění státního systému od vlivu islámu a obrat k evropskému smýšlení. Šlo zejména o převzetí vybraných evropských právních předpisů, zavedení latinky namísto arabského písma, zrušení víceženství a náboženských sňatků, zavedení gregoriánského kalendáře, zákaz nošení fezů 7 a namísto tradičního pátku zavedení neděle dnem pracovního volna. Muslimská motlitba ezan byla přeložena do turečtiny. Souhrnně lze tato opatření označit pojmem sekularismus, tedy státní nezávislosti na náboženství. (Pirický 2006: 78 91) Mustafa Kemal Atatürk zemřel 10. listopadu Po jeho smrti byl postupně vyvíjen tlak na uvolnění přísné formy sekularismu a do politických stran pronikali islamisticky založení činitelé. Neustálý rozpor mezi sekularismem a islámem je od zvolení Strany spravedlnosti a rozvoje (AKP) v roce 2004 znovu velmi diskutovaný. (Pirický 2006: 99) Chetitská říše V úvodu kapitoly o historii Turecka jsem zmínila, že jedni z prvních, kdo osídlili území Malé Asie, byli Chetité. Moc a vliv Chetitů byly tehdy srovnatelné se slavnějšími královstvími Babylonu, Asýrie a Egypta. (Burenhult 2006: 134) Jejich výskyt ve střední Anatolii je doložen v první polovině 2. tisíciletí před naším letopočtem. Rozprostírala se od řeky Halys (dnes Kizilirmak) až k dnešní Sýrii. Hlavním městem Chetitské říše byl Kaneš, ale slavnějším se stalo město Chattušaš nedaleko dnešní vesnice Boğazkale. (Pirický 2006) Na území města Chattušaš na celkové ploše přes 160 hektarů byly postaveny královský palác, umělé jezero o rozloze 6 PIRICKÝ, Gabriel Turecko. Praha: Libri. 7 tradiční muslimská pokrývka hlavy 18

19 asi 90 x 60 metrů, Velký chrám a dalších 31 chrámů a několik menších hrádků. (Burenhult 2006: 134) Prvním doloženým panovníkem byl Chattušiliš I., ale za zakladatele je považován jeho otec Labarnaš. Chetitská říše se rozpadla kolem roku 1200 před naším letopočtem. Podle historiků nelze přesně stanovit, proč zanikla, ale některé teorie se přiklání k nájezdům tzv. mořských národů a etnickým pohybům velkých skupin obyvatel. (Pirický 2006) Ačkoliv není nikde doloženo, že tento vývoj ovlivnil přímo Chattušaš, je zřejmé, že tlak na západní a jižní okraj již oslabené říše byl tak velký, že následovalo celkové zhroucení. (Burenhult 2006: 136) Chetitskou říši popisuje reportáž Kam zmizela zaniklá civilizace?. Děj je zasazen do místa bývalého města Chattušaš, které autorka popisuje ze současného pohledu a přidává historická fakta Turecko a Evropská unie Západ byl vždy vůči Turkům předpojatý [ ], ale my Turci jsme vždy pevně směřovali k Západu [ ], abychom byli civilizovaným národem. Mustafa Kemal Atatürk Tímto výrokem Mustafa Kemal Atatürk v první polovině 20. století naznačil budoucí směřování turecké zahraniční politiky a nutnost takového postupu. On sám se značnou měrou o europeizaci Turecka zasloužil, a to soustředěním se na nastolení sekulární demokracie. Turecko se stalo v roce 1949 členem Rady Evropy, v roce 1961 vstoupilo do Severoatlantické aliance a v roce 1961 do Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj. (The World Factbook 2014) Status oficiální kandidátské země byl Turecku přiznán roku 1999 a mezi lety 1999 až 2004 pracovalo na splnění kodaňských kritérií. Pro Turecko jde především o stabilizaci státních institucí, reformu právního řádu, posilování lidských práv, ochranu menšin a zákonem ukotvené zrušení trestu smrti. (Euractiv 2014) Evropská unie (EU) dále pro pokračování přístupového procesu s Tureckem požaduje další politické kroky. Především jde o stabilizaci vztahů se všemi sousedními zeměmi (Řecko, Kypr, Arménie). Zejména kyperská otázka je komplikovaná. Turecko odmítlo splnit požadavek EU a uznat Kyperskou republiku, proto se Rada EU v prosinci 2006 rozhodla zavést určitá omezení (volný pohyb zboží, právo usazování a volný pohyb služeb, finanční služby, zemědělství a rozvoj venkova, rybolov, doprava, celní unie a vnější vztahy). Odblokovány budou až v momentě, kdy Turecko svůj závazek splní. (Euractiv 2014) 19

20 Devátého listopadu 2010 Evropská komise vydala zprávy o pokroku zemí majících ambice na členství v EU. Turecko pochválila za přijetí důležitých konstitučních změn, ale vyčetla mu nedostatečný dialog s opozičními politickými stranami a občanskou společností. Kritika se nevyhnula ani oblasti lidských práv, svobody vyznání a vyjadřování. (Euractiv 2014) Politický islám Jedním z názorů, proč by se Turecko nemělo stát členem Evropské unie, je islámské náboženství, které je hlavním tématem reportáže Istanbul: Rok poté. V kapitole Historie jsem se krátce zmínila o politické straně AKP, která s vlivem islámu na státní aparát úzce souvisí. AKP byla s vůdčí osobností a pozdějším premiérem Recepem Tayyipem Erdoğanem zvolena v roce Byla natolik úspěšná, že se ziskem absolutní většiny obsadila v parlamentu 363 křesel. Stěžejním bodem předvolebního programu bylo přijetí Turecka do EU. Tento cíl naplňuje a dosud provedla množství proevropských reforem. 8 (Vostalová 2013) Na druhé straně však Erdoğan ve funkci starosty zavedl několik kontroverzních změn souvisejících s islámským vyznáním. Například zakázal prodej alkoholu v městem řízených restauracích, vynakládal úsilí prosadit reformu umožňující dívkám nosit šátky při studiu na univerzitách a dále se kladně vyjádřil ke kriminalizaci cizoložství, od čehož se později distancoval. (Vostalová 2013) Vztahem AKP k sekularismu se zabývala ve své bakalářské práci Veronika Vostalová (2013). Na základě podrobné analýzy historických i současných souvislostí došla k následujícímu závěru: Díky značně autoritativnímu vládnutí premiéra Erdoğana a nebývale vysokému počtu uvězněných novinářů, je v současnosti při hodnocení těchto jednotlivých prvků v prvé řadě ohrožena spíše demokracie, a nikoliv sekularismus Protivládní demonstrace 2013 Turecké protivládní protesty původně začali v úterý 28. května 2013 v istanbulském parku Gezi. Šlo o environmentální protestaci proti vykácení stromů na místě, kde mělo vzniknout nákupní středisko a bytový dům. Poklidná demonstrace byla nepřiměřeně napadena policií, která proti aktivistům použila slzný plyn a zapalovala jim stany. Zprávy o agresivním policejním zásahu se rozšířily po celém Turecku, což vybouřilo obyvatele, kteří začali demonstrovat i v dalších 8 Šlo například o rozšíření vlády práva a politické svobody, rozvinutí demokracie a o lidská práva a umožnění Turecku dosáhnout standardů vyspělé demokracie a splnění kodaňských kritérií. (Duran 2008: 80 81) 20

21 městech například ve městech Ankara, Bursa, Antalya, Eskişehir, Smyrna, Edirne, Mersin, Adana, İzmir, Konya, Kayseri, Samsun, Antakya, Trabzon, Riza, Isparta, Tekirdağ, Bodrum a Mardin. Předmět demonstrací se obrátil proti způsobu vládnutí premiéra Erdoğana a jeho Strany spravedlnosti a rozvoje. Domorodci kritizovali vládní odklon od sekularismu a podřizování zákonů islámským zvyklostem. (Hadrava 2013) Největší vlna demonstrací trvala do poloviny července. Zúčastnilo se jí přibližně 3,5 milionu lidí, bylo zraněno a 11 zabito. (Phillips 2013) Nadměrné použití síly ze strany policie a absence dialogu vyvolali vážné obavy i v EU, která poukazuje na nutnost diskuse ohledně témat soudnictví a základní práva a svoboda a bezpečnost. (Euractiv 2014) Shrnutí Ve druhé části teoretické kapitoly jsem popsala základní údaje o Turecku. Podrobněji jsem se zaměřila na oblasti, které budou obsaženy v autorských reportážích. Pro mé účely shrnuté informace slouží jako žurnalistická rešerše, pro čtenáře by se teoreticky daly vybrané pasáže použít do informačních boxů, které články v časopisu Lidé a Země obsahují. 9 9 viz kapitola Cestopisná reportáž v časopisu Lidé a Země 21

22 3 Použité metody Samotná sumarizace teorií, popsaných v předchozí kapitole, k naplnění cíle bakalářské práce nestačí. Pro vypracování autorských reportáží je klíčový zejména výzkum v redakci časopisu Lidé a Země. Získané informace obsahuje empirická část a mají zásadní vliv na podobu článků určených do cílového média. V následující kapitole jsou popsány hlavní metody použité v bakalářské práci polostrukturovaný rozhovor a rešerše. 3.1 Rešerše Rešerše je základní metodou všech vědeckých prací. Původ slova pochází z francouzštiny a v doslovném překladu znamená hledání, pátraní či bádání. V tomto smyslu je rešerše vnímána i v žurnalistické praxi. Podle Praktické encyklopedie žurnalistiky se jedná o sekundární dokument, jenž obsahuje soupis záznamů dokumentů nebo souhrn jiných, např. faktografických informací. Jde o důležitý nástroj zpravodajství, publicistiky, ale zejména odborné a vědecké práce vůbec. (Osvaldová, Halada, et. 2002: ) Podstatou tvorby rešerše je tedy hledání a shromažďování co nejvíce relevantních informací, které mohou zkvalitnit výsledek žurnalistické i vědecké práce Aplikace metody Metoda rešerše je využita napříč celou prací i mimo její viditelný rámec. Už při samotném výběru vhodného tématu bylo důležité vypracovat rešerši požadavků katedry i náležitostí odevzdaných bakalářských prací a jejich posudků tak, abych byla schopná naplnit cíle své práce. V teoretické části jsem ji využila při vyhledávání relevantních zdrojů z teoretických prací. V metodologické, empirické i tvůrčí části pak prostřednictvím výzkumných rozhovorů se členy redakce, o kterých bude podrobněji pojednávat kapitola Kvalitativní výzkum. Právě u nich je důkladná příprava a obsáhlá rešerše pro kvalitu výsledku podle mého názoru nejvíc určující. U novinářských rešerší, které předcházely psaní jednotlivých autorských článků, jsem čerpala informace z nejrůznějších zdrojů. Pro prohloubení teoretických znalostí o problematice jsem využívala zejména odborné publikace. 10 Za důležité považuji i studium článků zabývajících se podobnými tématy a analyzování zkoumaného útvaru v časopisu Lidé a Země nebo 10 viz kapitola Reportáž 22

23 v příbuzných publikacích. Využila jsem také kontaktů, které jsem si v průběhu zahraniční cesty vytvořila, a snažila se s nimi konzultovat získané informace. 3.2 Kvalitativní výzkum Na začátku každého akademického bádání stojí otázka, zda použít kvantitativní, či kvalitativní výzkum. Podle Miroslava Dismana (2011: 286) je cílem kvantitativního výzkumu testování hypotéz, zatímco kvalitativní výzkum nové hypotézy vytváří. Další rozdíl spočívá v množství získaných informací, kdy kvalitativní výzkum na rozdíl od kvantitativního sbírá velké množství informací od menšího počtu respondentů, a není tak v žádném případě přípustný pro generalizaci na celou společnost. Kvalitativní výzkum nevyžaduje přílišnou standardizaci a má vysokou míru spolehlivosti. Slabá míra standardizace a volné otázky redukují omezení, která jsou spojená se silně standardizovaným výzkumem kvantitativním. (Disman 2011: 286) Výzkumem v této bakalářské práci sleduji zjištění plnohodnotných informací o časopisu Lidé a Země a o tom, jaké články se v něm publikují. Tyto informace shrnu v empirické části a prakticky využiji ve vypracovávání autorských reportáží. Vzhledem k tomu, že redakce časopisu nemá k dispozici interní manuál a ani informace dostupné v odborné literatuře nejsou dostatečné, zvolila jsem pro získání dat o periodiku právě výzkum. Protože mi jde o kvalitní, úplné informace a předpokládám nízký počet respondentů, zvolím výzkum kvalitativní. Konkrétně ho budu provádět pomocí dílčí metody 11 polostrukturovaného rozhovoru 12 jehož použití zdůvodním v následující kapitole Polostrukturovaný rozhovor Polostrukturovaný rozhovor je jakýmsi kompromisem mezi rozhovorem standardizovaným s pečlivě připravenými otázkami a rozhovorem neformálním, kdy výzkumník spontánně generuje dotazy až při průběhu konverzace. První z nich je pro potřeby kvalitativního rozhovoru příliš rigidní, druhý vyžaduje vysoké nároky na tazatele a zpracování nesystematických, obsáhlých odpovědí může vést ke komplikacím. Při polostrukturovaném rozhovoru má výzkumník připravené okruhy témat nebo sady otázek, které mu slouží jako jakási kostra výzkumu. 11 Hendl (2012) uvádí tři základní metody: kvalitativní dotazování, pozorování, analýza dokumentů a fyzických dat. 12 V různých publikacích nazýván například jako rozhovor pomocí návodu (Hendl 2012) nebo nestandardizovaný rozhovor (Disman 2011). 23

24 Od ní se však může kdykoliv odklonit a může se ptát na otázky, které v návodu nemá, v návaznosti na odpovědi respondenta. (Bryman 2008: 438) Jednu z možných taktik vedení výzkumu definuje Jan Hendl (2012: 170) jako sondáž 13, která slouží k prohloubení odpovědí v určitém směru. V rámci ní se tazatel ptá doplňujícími kontextovými otázkami ve smyslu: A co se tam stalo? Můžete být konkrétnější? Proč? V konečném přepisu rozhovorů se podle Hendla jejich znění neuvádí. Ačkoliv se tento postup zdá banální a primitivní, pokud upadne výzkumníkova pozornost a podobné doplňující otázky nepoloží, může přijít o hodnotné odpovědi. A právě maximální koncentrace a disciplína jsou vedle citlivosti, interpersonálního porozumění a dovednosti základními požadavky, které jsou na výzkumníka kladeny. (Hendl 2012: 166) Platformou pro tyto spíše abstraktnější atributy je důležitá důkladná příprava neboli rešerše. Jak jsem již uvedla v kapitole Rešerše, jde o shromažďování co nejvíce relevantních informací potřebných k tomu, aby výzkumníka pokud možno nic nezaskočilo, aby z neznalosti neopomenul důležité a aby se mohl plně koncentrovat na kladení otázek. Otázky v kvalitativním interview by měly být skutečně otevřené, neutrální, citlivé a jasné. Základní snahou při vymýšlení otázek je minimalizovat vnucování určitých odpovědí samou formulací otázky. Tak hovoří o formulování otázek Hendl (2012: 169) a mimo jiné poukazuje na riziko příliš úzkých otázek, kdy respondentovi například odpověď podbízí. Na druhé straně se však výzkumník může dopustit neméně závažné chyby zbytečně obšírných dotazů, které vedou k množství nepřehledného a těžko analyzovatelného materiálu. Během rozhovoru je důležité dbát na jeho průběh. Rozkvetlé odpovědi, nepodstatné poznámky snižují jeho efektivnost [ ] tazatel musí vědět, co se chce dozvědět, musí klást správné otázky, které povedou k informačně hodnotným odpovědím, a musí dotazovanému nabízet vhodnou zpětnou informaci. (2013: 171) Výzkumník by měl zvážit i přílišnou délku rozhovoru, která může vést ke ztrátě koncentrace nebo nervozitě a obtížnému zpracování nadbytečného množství informací. Dílčí metodou kvalitativního výzkumu je skupinové interview. Jedná se o kvalitativní rozhovor, při kterém figuruje větší počet respondentů. Účastníci tak slyší odpovědi ostatních a mohou na ně reagovat. 13 neboli probing 24

25 U obou typů zmíněných výzkumů nebo jejich kombinace musí brát výzkumník v potaz určitá omezení, která z charakteru metod vyplývají (Hendl 2012: 162): nepřímá informace filtrovaná informantem, často v umělých podmínkách, přítomnost výzkumníka může vést ke zkreslení, lidé neuměji vyprávět. U skupinového interview lze navíc zahrnout, taktéž podle Hendla, další omezení: dominance některého z účastníků Výzkumný vzorek Výběr výzkumného vzorku má podle odborných publikací významnou roli ve všech typech výzkumů. (př. Disman 2011, Ritchie a Lewis 2003) V této souvislosti je nutné definovat dva sociologické termíny vzorek a populace. Populace je soubor jednotek, o kterém předpokládáme, že jsou pro něj naše závěry platné, zatímco vzorek je skupinou jednotek, kterou skutečně pozorujeme. (Disman 2011: 93) Obecně se předpokládá, že není možné z kapacitních důvodů zkoumat celou populaci, a proto se výzkumníci na začátku svých studií zabývají obtížným úkolem, jak získat od vzorku informace co nejvíce podobné informacím, které by hypoteticky získali od celé populace. (Disman 2011: 93) I přes skutečnost, že na rozdíl od kvantitativního výzkumu při využití kvantitativního výzkumu není prioritou postihnout celou populaci, mohou se u jednodušších studií objevit případy, kdy má výzkumník možnost pracovat se členy celé populace. A to je i případ výzkumu v této bakalářské práci. Kritériem výběru bylo členství v redakci časopisu a přímý vliv na konečnou podobu článků. Stálými členy redakce časopisu Lidé a Země jsou šéfredaktorka a editorka, proto požadavku kriteriálnímu vzorkování vyhovují právě dva případy tudíž celá populace. Tento výběr nazývá Michael Q. Patton kriteriálním vzorkováním, tedy výběrem všech případů splňujících daná kritéria. (in Hendl 2012: 152) Nízký počet respondentů je i jedním z hlavních důvodů pro volbu samotné metody rozhovoru. Oproti například analýze dat jde o variantu časově výhodnější. 25

26 3.2.3 Výzkumné otázky Po definování výzkumného vzorku je nutné se zaměřit na předmět bádání a definovat hlavní výzkumnou otázku: Jaká je charakteristika cestopisné reportáže v časopisu Lidé a Země? Dílčí otázky jsem se snažila formulovat co nejkonkrétněji, aby mi poskytly odpovědi na základní okruhy nezbytné pro vypracování empirické a posléze tvůrčí části, které znějí: Kdo je cílovou skupinou časopisu Lidé a Země? Jak vypadají cestopisné reportáže v časopisu Lidé a Země? Objevují se v časopisu Lidé a Země série reportáží z jednoho státu? Jaký prostor dává časopis Lidé a Země politickým tématům? První dva základní okruhy korespondují s vytyčeným cílem práce. Bez znalosti cílové skupiny a podoby článků v časopisu bych nebyla schopná vytvořit soubor reportáží pro toto konkrétní médium. Další dva by měly pomoci konkretizovat dílčí záměr tvůrčí části za prvé vytvořit cyklus reportáží, za druhé zaměřit se v nich na politické téma. Doslovný přepis rozhovorů je k nahlédnutí v příloze Aplikace metody Často komplikovaná část výzkumů vybírání respondentů byla pro mé potřeby vzhledem ke zvolené metodě kriteriálního vzorkování tou nejjednodušší. Mnou stanovenému kritériu (členství v redakci časopisu a přímý vliv na konečnou podobu článků) odpovídaly pouze dva případy. Telefonicky jsem oslovila šéfredaktorku časopisu Lidé a Země Lenku Klicperovou, a zároveň s ní ihned domluvila rozhovor i s editorkou časopisu Andreou Bláhovou. Lenka Klicperová pracuje jako šéfredaktorka časopisu Lidé a Země desátým rokem. Kromě toho cestuje a aktivně publikuje cestopisné reportáže především z afrických zemí. Spolupracuje s Českým rozhlasem, Českou televizí, televizí Nova, časopisem Instinkt a Hospodářskými novinami. 14 Díky tomu může dobře reflektovat reportáže z obou úhlů pohledu šéfredaktorského i redaktorského. Andrea Bláhová pracuje v zeměpisném a cestopisném měsíčníku jako editorka od roku [cit ]. 26

27 Editorský názor je důležitý, protože je to právě editor, kdo dává článkům konečnou podobu a zaměřuje se zejména na to, aby byl článek poutavý a čtivý. Na rozhovory jsem se snažila maximálně připravit. I přesto, že většina zamýšlených otázek byla pro obě dotazované stejná, původně jsem měla v plánu, aby rozhovory probíhaly odděleně. Chtěla jsem získat rozdílné pohledy na věc a případně přizpůsobit debatu různým směrem. Kvůli časové vytíženosti obou respondentek separátní schůzky nebyly realizovatelné. Pod vlivem okolností jsme se všechny tři sešly přímo v redakci časopisu a z původně smýšlených dvou dialogů přirozeně vyplynulo skupinové interview. Ačkoliv, že Lenka Klicperová i Andrea Bláhová zastávají různé pozice, pracují v úzkém kontaktu a panuje mezi nimi názorová shoda. V průběhu rozhovoru se doplňovaly, předávaly si slovo, žádná z nich nedominovala. Hladký průběh interview přičítám zejména předmětu výzkumu. Jde v podstatě o nekontroverzní sdělování elementárních dat a informací, které se netýkají osobního života respondentů, ale jejich práce. Nemají důvod dotazované informace zatajovat nebo se zdržovat odpovědí. Při samotném kladení otázek jsem proto neměla potřebu nijak výrazněji improvizovat a vytvářet nové dotazy. Jako jedinou intervenci jsem využila metodu sondáže definovanou Hendlem. Jak jsem dříve předeslala, výzkum v této bakalářské práci je spíše triviální. I přesto je nutné získaná data analyzovat, k čemuž jsem zvolila postup popisovaný Hendlem, kterým je hloubkové proniknutí do textu. Takové metody popisuje jako silně interpretativní, vyžadující maximální vhled, intuici a kreativitu výzkumníka. (2008: 225) Ačkoliv dále vytýká, že metoda není systematizovaná a u vědecké komunity se setkává s nedůvěrou, pro účely tohoto typu bakalářské práce ji považuji za vyhovující. 3.3 Shrnutí Výzkumné metody provázely zpracovávání textu celé bakalářské práce. Jako první jsem popsala rešerši neboli shromažďování informací a přípravu na jakoukoliv teoretickou či praktickou činnost. Rešerše je nevyhnutelnou součástí všech akademických textů. Druhou metodu polostrukturovaný skupinový rozhovor jsem naopak sama vybrala a její užití považuji za správnou volbu. Šlo částečně o spontánní kladení otázek na základě připravených okruhů, na které odpovídaly střídavě obě respondentky. Hlavní výhodu skupinového interview vidím v uvolnění atmosféry a plynulosti konverzace. Polostrukturovaná forma mi umožnila tematicky se odchylovat a volně se zaměřit i na nezamýšlené otázky. 27