1.1 Udržitelný rozvoj

Transkript

1 1 UDRŽITELNÝ ROZVOJ, Ekonomické souvislosti ochrany ŽP Cíl: Pro prostudování této kapitoly jste schopni: rozšířit si svoji znalost o další důležité pojmy z oblasti udržitelného rozvoje, pochopit makroekonomické souvislosti ochrany životního prostředí, pochopit mikroekonomické souvislosti ochrany životního prostředí. Průvodce studiem Ve Vašem studiu Vás čeká druhá kapitola. Ta je již obsáhlejší než předešlá, obsahuje i podstatně více údajů k zapamatování. V první části je vysvětlen základní pojem Udržitelný rozvoj. V textu je obsažena i krátká historická souvislost jeho vzniku a uvedeny různé definice. Dále se kapitola zabývá přístupy státní správy k ochraně životního prostředí. Jsou podrobně rozebrány systémy, které je možno využít a popsány slabé i silné stránky. Na konkrétním příkladě ČR je dokumentováno využití poplatkového systému. Poslední část této kapitoly se zabývá problematikou externalit. Tuto část si prostudujte velice podrobně, bude základním stavebním kamenem pro další přednášenou problematiku. Při studiu se zamyslete nad tím, jestli je dle Vašeho názoru možný i jiný postup a systém pro zavádění poplatků a daní na ochranu životního prostředí. Pro prostudování kapitoly budete potřebovat asi 2,5 až 3 hodiny. 1.1 Udržitelný rozvoj Koncepce udržitelného rozvoje představuje alternativní model rozvoje společnosti, který odpovídá na novou situaci současného světa, který se v posledních desetiletích radikálně proměnil. Současný industriální model ekonomiky vznikl historicky v jiných ekonomických, společenských a civilizačních podmínkách, v čase, kdy byl zdánlivě dostatek zdrojů i prostoru pro neomezený růst, jejich neomezenou spotřebu a neomezenou produkci odpadů. V současnosti však již lidstvo naráží a překračuje limity nosné kapacity planety a tento ekonomický systém se stává neudržitelným. Před vznikem koncepce udržitelného rozvoje chyběla ve společnosti reflexe přirozených environmentálních limitů hospodářského růstu. Hospodářský růst byl obecně považován za měřítko rostoucího blahobytu a úspěšného společenského rozvoje vůbec. V současné době se však zejména ve vyspělých zemích zaměřuje pozornost na kvalitativní stránku rozvoje a v této souvislosti se vyjadřuje potřeba dosáhnout udržitelného rozvoje. Přitom se vychází z klasické a široce přijaté definice ze zprávy Komise OSN pro životní prostředí a rozvoj z r. 1987, která zní takto: Udržitelný rozvoj je takový rozvoj, který zajistí potřeby současných generací, aniž by bylo ohroženo splnění potřeb generací příštích, a aniž by se to dělo na úkor jiných národů. Co je to udržitelný rozvoj Odpověď na otázku, co to je (trvale) udržitelný rozvoj, není jednoduchá. Existuje mnoho definic a na mezinárodní úrovni se k udržitelnému rozvoji vede mnoho diskusí a jednání. Základní aspekt udržitelného rozvoje asi nejlépe vystihuje definice ze Zprávy pro Světovou

2 komisi OSN pro životní prostředí a rozvoj (WCED) nazvané "Naše společná budoucnost", kterou v roce 1987 předložila její tehdejší předsedkyně Gro Harlem Brundtlandová. (Trvale) udržitelný rozvoj je takový způsob rozvoje, který uspokojuje potřeby přítomnosti, aniž by oslaboval možnosti budoucích generací naplňovat jejich vlastní potřeby. Podmínkou rozvoje je zachování možností rozvoje; základní možností je přitom zachování přírodních podmínek v místním měřítku i v celé biosféře. Celá Zpráva proto podrobněji rozebírá přírodní, sociální a další podmínky a změny nutné pro udržitelný rozvoj na planetě Zemi. Knižní podoba zprávy "Naše společná budoucnost" vyšla v českém překladu a je běžně dostupná v knihovnách. Udržitelný rozvoj znamená především rovnováhu - rovnováhu mezi třemi základními oblastmi našeho života (ekonomikou, sociálními aspekty a životním prostředím), také rovnováhu mezi zeměmi, různými společenskými skupinami, dneškem a budoucností apod. (Trvale) udržitelný rozvoj je komplexní soubor strategií, které umožňují pomocí ekonomických prostředků a technologií uspokojovat lidské potřeby, materiální, kulturní i duchovní, při plném respektování environmentálních limitů; aby to bylo v globálním měřítku současného světa možné, je nutné redefinovat na lokální, regionální i globální úrovni jejich sociálně-politické instituce a procesy. (Ivan Rynda). Cesta k udržitelnému rozvoji je podle výše uvedené definice podmíněna kvalitou veřejné správy, kterou se na lokální a regionální úrovni zabývá místní Agenda 21. Řešení problémů i tvorba rozvojových plánů, které mají směrovat k udržitelnosti, vyžaduje respektování určitých principů. Základní principy udržitelného rozvoje obsahuje dokument Agenda 21. Základní principy udržitelného rozvoje Mezi základní principy udržitelného rozvoje patří: 1. propojení základních oblastí života - ekonomické, sociální a životního prostředí; řešení zohledňující pouze jednu nebo dvě z nich není dlouhodobě efektivní, 2. dlouhodobá perspektiva - každé rozhodnutí je třeba zvažovat z hlediska dlouhodobých dopadů, je třeba strategicky plánovat, 3. kapacita životního prostředí je omezená - nejenom jako zdroje surovin, látek a funkcí potřebných k životu, ale také jako prostoru pro odpady a znečištění všeho druhu, 4. předběžná opatrnost - důsledky některých našich činností nejsou vždy známé, neboť naše poznání zákonitostí fungujících v životním prostředí je stále ještě na nízkém stupni, a proto je na místě být opatrní, 5. prevence - je mnohem efektivnější než následné řešení dopadů; na řešení problémů, které již vzniknou, musí být vynakládáno mnohem větší množství zdrojů (časových, finančních i lidských),

3 6. kvalita života - má rozměr nejen materiální, ale také společenský, etický, estetický, duchovní, kulturní a další, lidé mají přirozené právo na kvalitní život, 7. sociální spravedlnost - příležitostí i zodpovědnosti by měly být děleny mezi země, regiony i mezi rozdílné sociální skupiny. Chudoba je ohrožující faktor udržitelného rozvoje; proto je až do jejího odstranění naše odpovědnost společná, ale diferencovaná. Sociálnímu pilíři udržitelného rozvoje se přikládá stále větší význam a udržitelný rozvoj je čím dál častěji chápán jako "Trvalé zlepšování sociálních podmínek v rámci ekologické únosnosti Země." Ekonomika v tomto výkladu hraje roli nástroje k dosažení zlepšení sociálních podmínek, 8. zohlednění vztahu "lokální - globální" - činnosti na místní úrovni ovlivňují problémy na globální úrovni - vytvářejí je nebo je mohou pomoci řešit (a naopak), 9. vnitrogenerační a mezigenerační odpovědnost (či rovnosti práv), tj. zabezpečení národnostní, rasové i jiné rovnosti, respektování práv všech současných i budoucích generací na zdravé životní prostředí a sociální spravedlnost; mluvíme o morální povinnosti k budoucím generacím - zajišťujeme jim možnost života ve zdravém prostředí? Nebudou muset spíše řešit problémy, které dnes my vytváříme a nad kterými přivíráme oči? 10. demokratické procesy - zapojením veřejnosti již od počáteční fáze plánování vytváříme nejen objektivnější plány, ale také obecnou podporu pro jejich realizaci. Agenda 21 se zabývá naléhavými problémy dneška a zaměřuje se také na přípravu světa na úkoly příštího tisíciletí. Odráží celosvětový koncenzus a na nejvyšší úrovni přijatý politický závazek ke spolupráci v oblasti rozvoje a životního prostředí. Úspěšná implementace agendy 21 je první a prioritní odpovědností vlád. Pro dosažení tohoto cíle mají zásadní význam národní strategie, plány, politiky a postupy. Mezinárodní spolupráce by měla toto úsilí podporovat a doplňovat. V tomto kontextu hraje klíčovou roli systém Organizace spojených národů. Další mezinárodní, regionální a subregionální organizace jsou rovněž žádány, aby přispěly k tomuto úsilí. Je třeba také podporovat účast co nejširší veřejnosti a aktivní zapojení nevládních organizací a dalších skupin. Agenda 21 znamená program pro 21. století, ukazující cestu k udržitelnému rozvoji na naší planetě. Je komplexním návodem globálních akcí, které mohou poznamenat nebo ovlivnit přechod na udržitelný rozvoj. Je koncepčním podkladem pro vytvoření MÍSTNÍ AGENDY 21 Agenda 21 je dokumentem OSN, který rozpracovává principy udržitelného rozvoje v globálním měřítku do jednotlivých problémových oblastí. Tento dokument byl přijat v roce 1992 účastníky Konference OSN o životním prostředí a rozvoji (UNCED), která se konala v brazilském Rio de Janeiru a která je nazývaná "Summitem Země", protože se na ní sešlo 10 tisíc oficiálních delegátů ze 178 zemí světa, z toho 116 hlav států a 15 tisíc aktivistů na paralelním globálním fóru. Svým pojetím je Agenda 21 akčním plánem celosvětového společenství pro období 21. století. Proto byl zvolen název "Agenda 21". Od států, které se k ní přihlásily se očekává, že vyhlásí svůj akční plán vycházející z tohoto dokumentu.

4 1.2 Makroekonomické souvislosti ochrany životního prostředí Mezi životním prostředím a ekonomickým systémem lidského společenství existuje a vyvíjí se nepřeberné množství interaktivních vztahů, které se kvantitativně i kvalitativně stále rychleji proměňují. Vzniká široká a velmi komplikovaná oblast ekonomických vzájemných souvislostí a determinancí. Makroekonomie životního prostředí se zabývá zejména těmito problémovými okruhy: Jak ovlivňuje stav a ochrana životního prostředí hlavní ekonomické problémy (hospodářský růst, dostupnost zdrojů, rozdělování statků apod.), Jak ovlivňují hlavní ekonomické aktivity (produkce, spotřeba výrobků a služeb) životní prostředí. Do popředí zájmu ekonomie životního prostředí se proto stále dostávají otázky praktické politiky životního prostředí: Jak maximalizovat životní úroveň společnosti, obsahující nejenom spotřební konzumní statky, ale i vysokou kvalitu životního prostředí, Jak dosahovat politicky stanovených environmentálních cílů s co nejnižšími společenskými náklady, Jak dosahovat s potenciálními finančními prostředky co nejvyšší environmentální efekty, Jak zvýšit racionalitu, účinnost a efektivnost státní politiky životního prostředí, Jak integrovat politiku životního prostředí s hospodářskými politikami, zejména s odvětvovými politikami, strukturální politikou, regionální politikou, především energetickou a surovinovou politikou, Jak optimalizovat celkový hospodářský rozvoj a jeho cíle s cíli politiky životního prostředí. Ekonomie životního prostředí v oblasti racionální ochrany životního prostředí musí z těchto důvodů řešit řadu instrumentálních úkolů a vyvíjet soubor metod a technik. Za nejdůležitější makroekonomické úkoly a soubory metod a technik patří: Kvantifikace a hodnotové vyjádření poškozování životního prostředí. Sledování a posuzování výdajů na ochranu a zlepšování životního prostředí. Konstrukce ekonomických nástrojů politiky životního prostředí. Vyhodnocování ekonomických souvislostí politiky životního prostředí na makroekonomické a mikroekonomické úrovni. Vytvoření systému environmentálního a ekonomického účetnictví jako satelitního systému národních účtů Ekonomické nástroje politiky životního prostředí Environmentální legislativa je nejdůležitějším činitelem ovlivňující chování podniku vůči životnímu prostředí. Ekonomické nástroje politiky jsou odvozovány z principu ekonomické odpovědnosti za škody na životním prostředí Přímé nástroje Přímé nástroje státu k ovlivňování chování ekonomických subjektů k ŽP mají převážně charakter command-and-control, tedy nařiď a sleduj, převážná většina z nich tedy patří mezi "klasické" nástroje státní politiky v oblasti ŽP a řada z nich je pro svůj "netržní" charakter považována za málo účinné. Přesto je řada z těchto přímých nástroj dosud (nejen v ČR) uplatňována:

5 limity (znečišťování ovzduší, vypouštění odp. vod, znečištění půdy), normy (např. hygienické, pracovní, atd.), standardy příkazy, zákazy (v ČR dosud používaná častěji než v jiných vyspělých zemích - jde o "nesystémový" prvek) předpisy ukládající dodržování předepsaného postupu (povinné hodnocení, schvalování, souhlasy, povolování) Nepřímé nástroje Jejich výhodou je schopnost tržně působit - ekonomicky stimulovat, případně stimulovat i morálně. ceny: věcně usměrňované ceny (energie, nájmy, zemědělské komodity atd.), státem dané odhadní ceny (např. pozemků) a nepřímé působení na ceny: např. daněmi poplatky (smyslem je internalizovat externality): za uložení odpadu, znečištění ovzduší, látky poškozující ozonovou vrstvu, odběry povrchové a podzemní vody, vypouštění znečištěných odpadních vod, za trvalé či dočasné odnětí zemědělské půdy, lesní půdy, z plochy dobývacího prostoru, za vydobyté nerosty úvěrové politika granty, dotace cla náhrada škod obchodovatelná emisní povolení environmentální pojištění depositně-refundační systémy systémy označování ekologicky šetrných výrobků K tomu, aby byly ekonomické nástroje dostatečně účinné, je nutná jejich identifikace a zřetelné definování environmentálních problémů, stanovení jasných cílů, kterých by mělo být řešením dosaženo. Účinnost je podmíněna optimálním souborem a vazbou ekonomických, normativních a informačních nástrojů. Při zavádění ekonomických nástrojů politiky životního prostředí by proto mělo předcházet pečlivé posouzení oblasti environmentální politiky, oblasti ekonomických souvislostí, oblasti správních problémů, a dále zhodnocení všech faktorů, které jsou významné Poplatkový systém Jedním z důležitých ekonomických nástrojů politiky životního prostředí je poplatkový systém, který má význam pro řízení podniků, a to především v oblasti nákladů, jak se zařadí environmentální poplatky do klasifikace environmentálních nákladů. Je proto důležité podrobněji popsat charakter těchto poplatků a jejich funkce. V prvé řadě je potřebné definovat samotný pojem poplatky na ochraně životního prostředí. V úvodu je možno konstatovat, že zahraniční výrazy jako charges, fees, taxes nekorespondují přímo s terminologií využívanou v České republice. Lze například připomenout termín Environmental related taxes, v rámci kterého jsou pro účely databáze OECD vykazovány vlastně všechny platby související s ochranou životního prostředí. Další důležitým ekonomickým nástrojem je využití daňové soustavy k ochraně životního prostředí, které v zásadě je možné využít dvěma způsoby. Může se jednat o daňové nástroje, které určitým způsobem zvýhodňují skupiny výrobků nebo služeb, které mají na životní prostředí pozitivní vliv (úlevy na dani, osvobození, snížené sazby, týká se především daní z

6 přidané hodnoty, daní z příjmů apod.), nebo nástroje, které určité výrobky nebo služby zatěžují daňovou sazbou (spotřební daň). Zatímco první skupina je vlastně formou dotace a z hlediska celkových dopadů má značně diskutabilní charakter (volba komodit zařazených do skupiny zvýhodněných, kritéria této volby apod.), u druhé skupiny je naopak někdy environmentální hledisko poněkud zastřeno (jedná se často o daně uvalené na komodity s nízkou cenovou elasticitou, které zaručují relativně stabilní příjem státního rozpočtu). V daňové soustavě České republice jsou zakotveny také daně k ochraně životního prostředí, které zatím nebyly zavedeny. Primárně by měly sloužit ke zdanění fosilních paliv, resp. energie. Protože tyto komodity jsou stále zdaněny sníženou sazbou daně z přidané hodnoty, má jejich zatížení "ekologickou" energetickou daní smysl až po přeřazení do standardní sazby této daně. V České republice existuje v současné době řada pojmů, které lze charakterizovat jako environmentální poplatky (poplatek, úhrada, odvod, dříve i úplata). Lze však předpokládat, že se tyto pojmy do budoucna ustálí na výrazu poplatek. V tomto smyslu jsou již nové zákony upravovány. Byly například změněny úplaty (platby ve vodním hospodářství) na poplatky a u nově zaváděných poplatků již je tento pojem užíván bez větších problémů (poplatek za odnětí lesní půdy). Environmentální poplatky však nelze zaměňovat se správními poplatky, které jsou stanoveny zvláštním zákonem a jsou zpravidla požadovány za zákonem stanovené administrativní úkony ze strany orgánu státní správy. Jiná situace je v případě místních poplatků, které mají skutečně spíše charakter daně a kde zatím není žádný environmentální poplatek, i když návrhy na zavedení těchto poplatků byly předloženy (např. daň z odpadů). Environmentální poplatky lze tedy definovat jako platby, které jsou upraveny zákony k ochraně životního prostředí a jsou tedy vždy specifické pro konkrétní případ. Nelze tedy používat výraz poplatky samostatně, ale vždy plným názvem dle konkrétního zákona (např. poplatky za ukládání odpadů apod.). Přesný popis základních právních norem vztahující se k poplatkům na ochranu životního prostředí je obsažen ve příslušné sbírce zákonů. (115) V krátkosti budou popsány dále Poplatky za znečišťování ovzduší V oblasti ochrany ovzduší je zpoplatněno vypouštění znečišťujících látek do ovzduší a výroba a dovoz tzv. regulovaných látek a výrobků, které je obsahují. Zákon o ochraně ovzduší č. 86/2002 Sb., který nabyl účinnosti dne , převzal systém ekonomických nástrojů (daný zákonem č. 211/1994 Sb., o ovzduší, a zákonem č. 86/1995 Sb., o ochraně ozónové vrstvy Země) pouze s drobnými úpravami. 19 zákona, který upravuje poplatky za znečišťování ovzduší, nabyl účinnosti až Poplatky za znečišťování ovzduší platí subjekty provozující stacionární zdroje znečištění. Zákon o ochraně ovzduší č. 86/2002 Sb. upravil seznam zpoplatněných znečisťujících látek a převedl rozhodování o výši poplatků provozovatelů zvláště velkých a velkých zdrojů z ČIŽP na orgány krajů. Rozhodování o výši poplatku provozovatelů středních zdrojů znečišťování přešlo po zrušení okresních úřadů na obecní úřady obcí s rozšířenou působností. Poplatky za zvláště velké, velké a střední zdroje jsou příjmem SFŽP. Poplatky za malé zdroje znečišťování zůstávají plně v kompetenci obcí, které musí takto získané příjmy využít k ochraně životního prostředí. Výrobci a dovozci jsou povinni platit za vyrobené nebo dovezené regulované látky a výrobky, které tyto látky obsahují, poplatky. Poplatky jsou příjmem SFŽP a jejich užití je účelově vázáno k ochraně ozónové vrstvy Země. Poplatky za vyrobené, vyskladněné nebo dovezené látky nebo látky obsažené v dovezeném výrobku dané zákonem o ochraně ozónové vrstvy Země, byly převzaty Zákonem o ochraně

7 ovzduší č. 86/2002 Sb. pod názvem poplatky za výrobu a dovoz regulovaných látek výrobků, které je obsahují. Podstatnou změnou je zvýšení sazby poplatku z 200 Kč/kg na 400 Kč/kg. Tato legislativa významně zlepšila kvalitu ovzduší zavedením přísnějších emisních limitů u provozovatelů velkých a středních zdrojů znečišťování ovzduší. V oblasti ochrany ovzduší bylo v roce 2003 vydáno ministrem životního prostředí 163 Rozhodnutí o poskytnutí podpory. Podpora byla směřována zejména na výstavbu a rekonstrukci kotelen, mimo jiné i s využitím kombinované výroby tepla a elektrické energie, na plošnou plynofikaci malých obcí, zneškodnění a likvidaci odpadů obsahujících regulované látky poškozující ozónovou vrstvu Země, monitoring kvality ovzduší i zpracování územních programů snižování emisí a imisí. Suma celkových nákladů na realizaci jednotlivých akcí (vyjádřená jako základ pro výpočet podpory) činila mil. Kč, přičemž celkově poskytnuté podpory za Fond budou činit 606 mil. Kč Poplatky za vypouštění odpadních vod Vodní zákon č. 254/2001 Sb., který nabyl účinnosti dne , upravil systém ekonomických nástrojů (daný zákonem č. 138/1973 Sb., o vodách, ve znění pozdějších předpisů) a rozšířil ho o poplatky za povolené vypouštění odpadních vod do vod podzemních. Vodní zákon tak zpoplatňuje čerpání vod, a to jak povrchových tak podzemních, a vypouštění odpadních vod do vod podzemních i do vod povrchových. Subjekty, které využívají vodu z podzemních zdrojů, platí platbu za odebrané množství podzemní vody. K hlavním změnám, které tento ekonomický nástroj v rámci nového vodního zákona zaznamenal, patří: Rozšíření působnosti i na odběry pro účely dodávky pitné vody (sazba 2 Kč/m3). Zvýšení sazby poplatku pro ostatní užití (z 2 na 3 Kč/m3). Přechod agendy spojené s vyměřením platby na krajské úřady. Změna příjemce. Zatímco dosud byl poplatek příjmem SFŽP, nově se dělí rovnoměrně mezi SFŽP a státní rozpočet. Vodní zákon č. 254/2001 Sb. převzal úplaty za odběry vody z vodních toků pouze s drobnými úpravami pod názvem platba k úhradě správy vodních toků a správy povodí. Jedná se o platbu s charakterem ceny, kterou platí organizace odebírající vodu z vodních toků jeho správci. Subjekty, které vypouštějí odpadní vody do vod povrchových, platí za tuto činnost poplatky. Poplatky za vypouštění odpadních vod do vod povrchových zahrnují poplatek za znečištění a poplatek z objemu a jsou příjmem SFŽP. Poplatky byly převzaty do vodního zákona č. 254/2001 Sb. pouze s drobnými úpravami. K zásadnějším změnám patří následující: Poplatek z objemu vypouštěných odpadních vod není již vázán na poplatek za znečištění vypouštěných odpadních vod. Agenda spojená s vyměřením poplatku přechází z ČIŽP na krajské úřady. Agenda spojená s vybíráním a vymáháním poplatku přechází z finančních úřadů místně příslušných podle sídla ČIŽP na finanční úřady místně příslušné podle sídla jednotlivých zněčišťovatelů. Vodní zákon č. 254/2001 Sb. zavedl poplatek za povolené vypouštění odpadních vod do vod podzemních. Ten, kdo vypouští odpadní vody do vod podzemních, zaplatí obci ročně Kč. V případě, že jsou odpadní vody z rodinných domů dostatečně čištěny domovní čistírnou, poplatek se neplatí. V oblasti ochrany vod bylo v roce 2003 vydáno ministrem životního prostředí 169 Rozhodnutí o poskytnutí podpory na výstavbu čistíren odpadních vod a kanalizací a likvidaci povodňových škod. Suma celkových nákladů na realizaci jednotlivých akcí (vyjádřená jako

8 základ pro výpočet podpory ) činila mil. Kč, přičemž celkově poskytnuté podpory za Fond budou činit mil. Kč. Poskytnutím finančních prostředků bude dána možnost likvidace znečištění ve výši 4 627,8 tun CHSK a 2 024,8 tun nerozpuštěných látek za rok Poplatky za ukládání odpadů Zákon o odpadech č. 185/2001 Sb., který nabyl účinnosti od , převzal s drobnými úpravami stávající systém ekonomických nástrojů (daných zákonem č. 125/1997 Sb, o odpadech). V oblasti odpadového hospodářství je zpoplatněno ukládání odpadů na skládky a hospodaření s komunálním odpadem. Pro účely péče o skládky po ukončení jejich provozu je využíván institut finanční rezervy. Zákon byl novelizován zákonem č. 275/2002 Sb., který nabyl účinnosti od a zákonem 188/2004 Sb., který nabývá účinnosti od Nová platnost zákona č.185/2001 Sb. o odpadech s účinností od stanovuje platnost poplatků za uložení odpadů. Za ukládání odpadů na skládky je původce povinen platit poplatek, a taktéž i provozovatel skládky. Poplatek za ukládání odpadů na skládky se skládá ze dvou složek. Základní složka poplatku se platí za uložení odpadu, za uložení nebezpečného odpadu se dále platí riziková složka. Dne vstoupil v platnost i zákon č. 477/2001 Sb., o obalech, který využívá institut zálohy pro podporu zpětného odběru obalů. Zákon o obalech č. 477/2001 Sb. podrobně upravuje systém vratných zálohovaných obalů. Záloha je zvláštní peněžní částka spojená s vratným obalem, která má zajistit jeho zpětné odevzdání na vymezené místo. Při koupi výrobku ve vratném obalu kupující tuto částku zaplatí navíc k ceně výrobku a při odevzdání prázdného obalu je mu vrácena. Tímto způsobem sebrané obaly mohou být znovu využity nebo recyklovány. Seznam vratných zálohovaných obalů spolu s výší zálohy je dán nařízením vlády č. 111/2002, Sb., které nabylo účinnosti Seznam obsahuje sedm druhů lahví. Výše zálohy je pro všechny lahve jednotná a činí 3 Kč Poplatky za využíváni přírodních zdrojů Subjekty, které vykonávají vyhledávání, průzkum nebo dobývání výhradních ložisek nebo jinou hornickou činnost, jsou dle zákona č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon), povinny jednak platit úhrady, z dobývacího prostoru a z vydobytých nerostů na výhradních ložiskách nebo vyhrazených nerostů po jejich úpravě a zušlechtění, a jednak vytvářet finanční rezervy. Dle zákona č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, platí ten, v jehož zájmu byl vydán souhlas k odnětí půdy ze zemědělského půdního fondu, odvod za toto odnětí (za trvalé odnětí jednorázově, za dočasné odnětí každoročně po dobu odnětí). Odvod je ze 60 % příjmem Státního fondu životního prostředí. Zbylých 40 % příjmem rozpočtu obce, v jejímž obvodu se odnímaná půda nachází. Obec musí takto získané prostředky použít na zlepšení životního prostředí v obci a na ochranu a obnovu přírody a krajiny. Dle zákona č. 289/1995 Sb., o lesích, platí ten, jemuž bylo povoleno odnětí pozemků plnění funkcí lesa, poplatek za toto odnětí (za trvalé odnětí jednorázově, za dočasné odnětí každoročně po dobu odnětí). Odvod je ze 60 % příjmem Státního fondu životního prostředí. Zbylých 40 % příjmem rozpočtu obce, v jejímž obvodu se odnímaná půda nachází. Obec musí takto získané prostředky použít na zlepšení životního prostředí v obci a na zachování lesa. Vedle poplatků existují sankční platby, které lze považovat za důležitý stimul, který souvisí i s uplatněním administrativních nástrojů. Sankční platby se hradí za způsobenou škodu, nebo při porušení zákona v ochraně životního prostředí. Tyto platby lze také vykazovat, ale pouze ve skutečnosti. Je-li zákonem stanovený emisní limit, je jeho překročení pokutováno (a

9 následně je možné použít v rámci zákona i tvrdší restrikce), což je signálem pro provedení odpovídajících opatření. V oblasti pozitivní ekonomické stimulace stále hrají největší úlohu dotace. Finanční podpory na ekologická opatření jsou poskytovány z řady zdrojů v několika základních formách jako granty, dotace a dary, výhodné půjčky, garance. Nejvýznamnějšími zdroji financování v České republice jsou Státní rozpočet, Státní fond životního prostředí, Fond národního majetku, rozpočty obcí. Dalším důležitým ekonomickým nástrojem ochrany životního prostředí jsou zdroje financování ochrany životního prostředí. 1.3 Mikroekonomické souvislosti ochrany životního prostředí Jak uvádějí autoři Holmann nebo Samuelson, ekonomie se dívá na životní prostředí jako na složená aktiva (hodnoty), nabízející širokou variantu statků a služeb pro uspokojování potřeb lidí. Jejich složení a intenzita závisí na aktivitách té které společnosti, odehrávajících se v prostoru, omezeném fyzikálními zákony. Pozitivní ekonomie je užitečná pro popis činností lidí a dopadů této činnosti na environmentální aktiva. "Normativní ekonomie může poskytnout návod, jak optimálně zabezpečovat tok statků a služeb. Navrhuje dvě konkrétní kritéria pro posuzování optimální úrovně a struktury ekonomické produkce: efektivnost a udržitelnost. Všechny problémy environmentální ekonomie existují i v prostředí tržní ekonomiky. Tržní ekonomika produkuje - mimo jiné - nechtěně také tzv. vnější efekty neboli externality. Této důležité části, bude věnována pozornost v dalším textu Externality Externalita je ekonomický jev, který působí neekvivalentně jako vnější efekt trhu. Při negativní externalitě dochází k poškozování či růstu dodatečných nákladů určitého subjektu, při pozitivní externalitě vzniká užitek, případně neekvivalentní zisk určitého subjektu. Výroba nebo spotřeba může přinášet prospěch nebo vyžadovat dodatečný náklad, který zvýhodňuje nebo zatěžuje subjekty, jež se těchto aktivit neúčastní. K externalitám dochází tehdy, když výroba nebo spotřeba jedněch způsobuje nedobrovolné náklady nebo přínosy jiným. Jinak řečeno, náklady nebo přínosy jsou přenášeny na jiné, aniž ti, kteří tyto náklady způsobují, nebo ti, kteří tyto přínosy získávají, za to platí. Externalita se objevuje tehdy, když výroba nebo spotřeba jednoho subjektu způsobuje nezamýšlené náklady nebo přínosy jiným subjektům, aniž by ti, kteří způsobili náklady či získali příjmy, za ně platili. Tato situace může existovat mezi spotřebiteli, mezi výrobci či mezi spotřebiteli a výrobci, přičemž jde vždy o vztah, který není postižen systémem cen. Externality mohou být dvojí povahy, kladné a záporné. Kladné externality jsou situace, kdy činnost jednoho subjektu přináší prospěch jinému subjektu a ten náklady s ním spojené nemusí hradit. Záporné externality jsou naopak takové situace, kdy činnost jednoho subjektu přináší náklady jinému subjektu, které mu nejsou hrazeny, a ani z nich současně nezískává žádnou výhodu. Z vlastních výrobních činností vznikají životnímu prostředí následující negativní externality: Negativní dopady emisí do ovzduší.

10 Plynné a tuhé emise: SO2, NOx, CO, CH, TZL. Tyto emise lze nazvat klasické. V současné době jsou v ČR široce obslouženy ekologickou legislativou, jsou stanoveny limity, poplatky apod. Plynné emise CO2, tvoří zvláštní skupinu. Tyto plynné emise nejsou v současné době v ČR obslouženy ekologickou legislativou. Ovšem tvoří základ pro široce diskutovanou Uhlíkovou daň. Plynné a tuhé emise těžkých kovů a polychlorovaných bifenylů, polycyklických aromatických uhlovodíků apod. (PCB, PCDD + PCDF, PAH). Tyto nejsou v současné době v ČR ještě obslouženy ekologickou legislativou, tj. nejsou stanoveny limity a poplatky. Např. problematika jejich měření (toků a koncentrací v kouřových plynech) je obtížná a samo jejich měření je velmi drahé. Úroveň koncentrace se pohybuje řádově v ng/m3. Negativní externality ze záboru území. V případě odnětí zemědělských půd a lesních a jiných půd lze vedle ekonomické újmy z ušlého výnosu plodin lze kalkulovat také škody na zemědělských ekosystémech a na mimo-produkčních funkcích lesa. Kladné externality v oblasti životního prostředí jsou: Přítomnost CO2 v ovzduší se sice podílí na tvorbě skleníkového efektu, je ale současně i podmínkou života na zemi, zejména tvorby zelené hmoty. Uvádí se např., že při zdvojnásobení koncentrace CO2 a zachování současných klimatických poměrů, by vzrostla zemědělsky využitelná produkce nadzemních travních porostů o % a pro produkci pšenici o 5-20 % (výnos zrna). Přítomnost SO2 v ovzduší vede, dle některých autorů, ke snížení náchylnosti určitých druhů rostlin k napadání plísněmi. Příčiny selhání tržního mechanismu při alokaci zdrojů se nazývá asymetrická informace. To znamená, že jedna strana trhu ví více než druhá, informace je tedy asymetrická. Na jedné straně trhu, buď na straně prodávajících, nebo kupujících, existuje úplnější informace, zatímco na straně druhé převažuje informace neúplná. Jedna strana trhu je tedy znevýhodněna. Tak je tomu např., když prodávající vědí více než kupující o kvalitě prodávaného produktu, když firma ví více o tržních podmínkách svých rivalů než oni sami, když manažeři vědí více o firmě, než její vlastníci. K selhání cenového systému při navozování efektivní alokace dochází také tehdy, když mezi firmami a spotřebiteli existují vztahy, které nejsou adekvátně zachyceny tržními cenami. Externality se objevují vždy, když trh neregistruje vedlejší efekty výroby nebo spotřeby. Chybí odpovídající cenové signály, které by odrážely ony vnější, externí náklady. Podniky poškozující životní prostředí vynakládají pak náklady na zmírnění poškozování jen do výše odpovídající nákladům, které jim vznikají interně, tedy které pro ně představují skutečné nákladové položky. A ty jsou výrazně, často mnohonásobně, nižší než náklady celkové, společenské. To platí v národním i mezinárodním rámci. Environmentální statky (vzduch, voda, fauna a flóra, krajinný reliéf atd. atd.) se postupně staly v důsledku enormní spotřeby postupně omezenými, nedostatkovými. U soukromých statků se jejich nedostatkovost odráží v ceně. Čím omezenější, "vzácnější" je statek, tím vyšší je jeho cena. Cena odděluje ty, kteří si určitý statek mohou - a chtějí koupit a využívat od těch, kteří si jej koupit nemohou - nebo nechtějí, a proto jej využívat nemohou. Cena tedy funguje nejen jako indikátor "vzácnosti", resp. nedostatkovosti, ale i vylučovací mechanismus. Zabezpečuje alokaci statku v situaci, kdy je větší potřeba (poptávka) než

11 disponibilní množství daného statku (nabídka). Environmentální statky však nejsou většinou statky soukromé, ale tzv. statky veřejné. Zdanění je jedním z možných řešení problému negativních externalit. I když zdaleka ne vždy představuje ideální řešení. Ve srovnání s přímou regulací nabízí v řadě situací několik skutečně významných výhod. Zdaňování negativních externalit představuje zdroj vládních příjmů, který do značné míry eliminuje neefektivnost narušující optimální alokaci. Veřejné statky jsou další možnou příčinou tržního selhání cenového systému při ustavování optimální alokace zdrojů. Veřejné statky - na rozdíl od soukromých statků - mají některé specifické rysy, které neumožňují volné působení cenového mechanismu. Je to zejména nevylučitelnost: žádný jedinec nemůže být vyloučen ze spotřeby environmentálního statku, ať již technicky nebo eticky. Proto jsou v neregulované (= fakticky jen ideální) volné tržní ekonomice veřejné statky k dispozici bezplatně. Účinná struktura vlastnických práv, která může produkovat efektivní alokace v dobře fungující tržní ekonomice, vykazuje čtyři hlavní charakteristiky: Univerzalita - všechny zdroje jsou v soukromém vlastnictví a všechna oprávnění jsou kompletně specifikována. Exkluzivita - všechny užitky a náklady vzniklé jako výsledek vlastnictví a využití zdrojů by měly vzejít vlastníkovi a pouze vlastníkovi, a to přímo či nepřímo jejich prodejem jiným. Převoditelnost - všechna vlastnická práva by měla být převoditelná z jednoho vlastníka na druhého na základě dobrovolné směny. Vymahatelnost - vlastnická práva by měla být zabezpečena proti neoprávněnému přivlastnění či podobným zásahům jinými osobami či institucemi. Jestliže není přístup k veřejným statkům nějakým mechanismem omezován či jinak kontrolován, mohou být využívány jakýmkoli způsobem - tedy i společensky nežádoucím. Při působení aktivní poptávky a neomezeném přístupu dochází v naprosté většině případů k jejich drancování. Environmentální problémy vznikají také tehdy, když může některý z účastníků tržní směny vlastnických práv (prodeje a koupě) uplatnit mimořádnou moc na dosažení výsledku. K tomu dochází zpravidla tehdy, když existuje monopol na produkci, resp. prodej určitého statku Vztah externalit a životního prostředí V oblasti životního prostředí výrazně v praxi převládají negativní environmentální externality: Objem produkce je mimořádně rozsáhlý, proto dle Zákona klesající poptávky roste rozdíl mezi mezním užitkem a mezními náklady. Při výrobě nebo spotřebě dochází k nadměrnému zatížení životního prostředí. Ceny produktů, při jejichž výrobě nebo spotřebě dochází k nadměrnému znečišťování, jsou příliš nízké. Absence realistických tržních podnětů oslabuje výzkum a zavádění environmentálně šetrnějších technologií a postupů, nestimuluje snahu o recyklaci a opakované využití. Tato existence negativních externalit vede k nutnosti volnou tržní ekonomiku environmentálně regulovat prostřednictvím státních (vládních) politik životního prostředí. Při tom je nutné opírat se o informace o stavu prostředí, o nákladech a přínosech různých

12 alternativ, které by se mohly realizovat a o dosažených efektech. Bez těchto informací nelze zvolit nejefektivnější statní politiku ochrany životního prostředí, nelze posoudit, jaké nástroje regulace jsou nejúčinnější. Shrnutí Trvale udržitelný rozvoj je bezpodmínečně nutné dodržovat. Jeho problematiku řeší jak jednotlivé státy, tak i OSN a EU. Ekonomické nástroje politiky ŽPjsou: Normativní nástroje; Ekonomické nástroje; Soukromé přístupy soukromé vyjednávání a soudní jednání; Dobrovolné dohody s garancí státu ekologické označování výrobků; Externalita je ekonomický jev, který působí neekvivalentně jako vnější efekt trhu. Při negativní externalitě dochází k poškozování či růstu dodatečných nákladů určitého subjektu, při pozitivní externalitě vzniká užitek, případně neekvivalentní zisk určitého subjektu.převažují negativní externality. Řešení problematiky externalit pouze teoretická možnost. Musí být splněny tyto podmínky: Univerzalita; Exkluzivita; Převoditelnost; Vymahatelnost; Klíčové pojmy: udržitelný rozvoj; normativní a ekonomické nástroje; daně a poplatky; externality záporné externality kladné externality; efektivnost; Otázky k zamyšlení 1. Od kdy se začíná používat pojem udržitelný rozvoj? Kde se tak stalo? 2. Ve kterém státě a proč byla zavedena první komise zabývající se problematikou udržitelného rozvoje? 3. Kdy začíná EU respektovat zásady udržitelného rozvoje? 4. Jak může národohospodářská politika může ovlivňovat životní prostředí? 5. Jak definujeme odpad z pohledu Čistší produkce? 6. Jak by jste definovali pojem Environmentální management? 7. Jaké jsou nejdůležitější makroekonomické úkoly ochrany ŽP? 8. Vyjmenujte a popište ekonomické nástroje politiky ŽP? 9. Charakterizujte pojem externalita, jaké externality jsou z hlediska výrobního procesu nejčastější? 10. Jaký je hlavní faktor vzniku externalit a proč? Zdůvodněte. Literarura: (1) MOLDAN, B. a kol. Ekonomické aspekty ochrany životního prostředí. Karolinum Praha s.307. ISBN (2) HOLMAN, R. Ekonomie, C.H.Beck s. ISBN

13 (3) SOUKUPOVÁ, J. - HOŘEJŠÍ, B. - MACÁKOVÁ, L. - SOUKUP, J. Mikroekonomie. Management Press, 2. vydání, Praha 1999, ISBN (4)