MENDELOVA UNIVERZITA V BRNĚ

Transkript

1 MENDELOVA UNIVERZITA V BRNĚ Agronomická fakulta Ústav pěstování, šlechtění rostlin a rostlinolékařství Monitoring makromycetů na dřevinách Bakalářská práce Vedoucí práce: Vypracovala: doc. Ing. Ivana Šafránková, Ph. D. Pavla Závodná Brno 200

2 Mendelova univerzita v Brně Ústav pěstování, šlechtění rostlin a rostlinolékařství Agronomická fakulta 2007/2008 ZADÁNÍ BAKALÁŘSKÉ PRÁCE Autorka práce: Studijní program: Obor: Pavla Závodná Rostlinolékařství Rostlinolékařství Název tématu: Monitoring makromycetů na dřevinách Rozsah práce: stran, přílohy úměrně rozsahu Zásady pro vypracování:. Na zvoleném území a druhu dřevin zjistěte druhové spektrum patogenů. 2. U zvolených druhů patogenů se zaměřte na bionomii a determinační znaky, u hostitele na popis a vývoj symptomů. 3. Navrhněte způsoby ochrany. Seznam odborné literatury: HAGARA, L. -- ANTONÍN, V. -- BAIER, J. Houby.. vyd. Praha: Aventinum, s. ISBN LEDERER, J. Hniloby a dřevokazné houby v sadovnictví a krajinářství. Praha: Filip Dienstbier, s. ISBN ČERNÝ, A. Parazitické dřevokazné houby.. vyd. Praha: SZN, s. ISBN X. 4. ČERNÝ, A. Lesnická fytopatologie.. vyd. Praha: Státní zemědělské nakladatelství, s..

3 Prohlášení Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma Monitoring makromycetů na dřevinách zpracovávala sama a uvedla jsem všechny použité prameny. Souhlasím, aby moje bakalářská práce byla zveřejněna v souladu s 47b Zákona č. /998 Sb., o vysokých školách a uložena v knihovně Mendelovy univerzity v Brně, zpřístupněna ke studijním účelům ve shodě s Vyhláškou rektora MU o archivaci elektronické podoby závěrečných prací. V Brně, dne: Podpis autora:...

4 Poděkování Děkuji doc. Ing. Ivaně Šafránkové za odborné vedení bakalářské práce, za cenné připomínky a rady. Dále bych chtěla poděkovat panu doc. Ing. Jaroslavu Holušovi za pomoc při určování nalezených hub a doc. Ing. Otakaru Holušovi za pomoc při získávání informací.

5 ABSTRAKT Autor: Pavla Závodná Název práce: Monitoring makromycetů na dřevinách V období od července 2009 do dubna 200 byl na území Krnova a okolí prováděn monitoring makromycet na dřevinách s cílem popsat základní charakteristiku území a určit druhové spektrum patogenů, které se na zvoleném území nachází. Výzkum byl zaměřen na determinaci hub, které se vyskytují na živých i odumřelých dřevinách. Při monitoringu bylo determinováno 3 druhů hub, z nichž většina žila saprofyticky. V práci je také navržena ochrana proti dřevokazným houbám, které škodí jak na ovocných, tak okrasných a lesních dřevinách. Na stanovených lokalitách byl zdravotní stav dřevin shledán jako uspokojivý. KLÍČOVÁ SLOVA: dřevokazné houby, Krnov a okolí, determinace hub, navržení ochrany Name to a project: The monitoring of makromycetions on tree In the period from June 2009 to April 200 there was carried out the monitoring of makromycetions on the evergreen tree species in the Krnov area. The aim of the monitoring was to accomplish the basic characteristic of those area and asses the specific spectrum of the pathogens, what we can find in this area. My exploration was addicted to funguses determination, what are affected on the life evergreen woody species. During the monitoring there were found 2 kinds of the funguses, most of them lived saprophytic aly. In my work I bring in the defence against the ligniperdous funguses, which harm on fruit trees, on amenity trees and forest evergreen trees too. In the choosen areas there was the health condition of the trees found as satisfactory. THE KEY WORDS: ligniperdous funguses, city Krnov and its surroundings, determination of the funguses, bringing in the defence

6 Obsah Úvod...7 Cíl práce Literární přehled Bionomie a determinační znaky dřevokazných hub Materiál a metodika Charakteristika lokalit Popis lokalit Metodika Výsledky a diskuse...29 Závěr...33 Souhrn...34 Seznam literatury...35 Seznam obrázků v přílohách...37

7 Úvod Krnovsko patří svou lesnatostí a morfologií terénu k zajímavým územím našeho státu. Je zde patrná vysoká biodiverzita s bohatým zastoupením jednotlivých živočišných a rostlinných druhů. Prosperitu a bohatost těchto druhů určuje především dané prostředí, v současné době také různé stresory, zejména sucho, znečištění prostředí, exhaláty různého typu, prudká změna teplot aj. Negativní vliv se projevuje i na rozvoji různých dalších škodlivých činitelů, např. biologických škůdců. Právě tuto problematiku jsem často slýchávala od svého otce, který působí dlouhá léta jako lesní správce v Městě Albrechticích. Nejčastěji probíraným tématem byl výskyt kůrovce a dřevokazných hub, hlavně václavky. Z pohledu houbaře je václavka oblíbenou jedlou houbou, ale pro fytopatology, rostlinolékaře a lesní hospodáře představuje nebezpečnou dřevokaznou houbu způsobující vážné onemocnění stromů, které končí až jejich odumřením. Tato bakalářská práce se věnuje problematice výskytu makromycet na dřevinách. Je rozčleněna do čtyř základních částí. Nejdříve obecně popisuji dřevokazné houby, pak se věnuji blíže bionomii jednotlivých nalezených druhů. Další kapitola se týká lokality a metodiky práce. V poslední kapitole prezentuji výsledky monitoringu. 7

8 Cíl práce Cílem práce je na zvoleném území a druhu dřevin zjistit spektrum patogenů, u nich se zaměřit na bionomii a determinační znaky a navrhnout způsob ochrany. 8

9 2 Literární přehled Podle Požgaje (993) jsou houby jednobuněčné nebo mnohobuněčné heterotrofní rostliny bez chlorofylu, které se živí organickými zdroji uhlíku. Podhoubí hub svými vlákny proniká přes pletivo hostitele a působením enzymů je rozrušuje. Tyto vztahy ještě nápadněji vynikají při studiu hub dřevokazných, které rozkládají lignicelulózové buněčné blány rostlin, především dřevin. Podle Lederera (998) lze jejich činnost charakterizovat takto:. Dekompozicí dřeva se houby zvláště v lesích podílejí na humifikačním procesu, nezbytné mineralizaci organických látek a koloběhu živin v ekosystému. Bez jejich činnosti by byl povrch země brzy pokryt mnohasetmetrovou vrstvou organických zbytků rostlin a v ekosystému by došlo k vyčerpání minerálních živin nezbytných pro růst zelených rostlin. 2. Houby rozkládají dřevo, narušují strukturu buněčných blan, mění chemické složení a fyzikální vlastnosti. Změny končí úplnou mineralizací dřeva nebo tam, kde začíná činnost organizmů jiných, které pokračují v dalším rozkladu. 3. Rozkladem dřeva houby působí značné škody na živých stromech, mrtvém dřevu pokácených stromů, ale i na stavbách a skladech. Dřevokazné houby tvoří z praktického hlediska důležitou fyziologicko-ekologickou skupinu. Ze systematického hlediska se v sadovnictví a krajinářství nejvíce uplatňují stopkovýtrusné houby. Obrana proti škodám působeným dřevokaznými houbami není možná bez dokonalé znalosti jejich životních projevů v prostředí. Dekompozice dřeva se někdy označuje jako hniloba nebo tlení. Podle vlastností dřeva, které ovlivňují jeho rozklad houbami, lze v dřevině rozlišit dřevo bělové nejmladší při povrchu kmene a jádrové starší dřevo uvnitř kmene. Dřevokazným houbám se celosvětově věnuje veliká pozornost. Především v lesích působí značné ztráty na živých stromech i pokáceném dřevu. O houbách, rostoucích na lesních dřevinách, je známo poměrně hodně (např. Černý 976, 989; Pešková 2005; Soukup 2005). Malá pozornost se u nás věnuje dřevokazným houbám v parcích, na exotických dřevinách, vlivu dřevokazných hub na stabilitu stromů a dalším praktickým otázkám, které mají přímou vazbu na prognózu existence jedinců, zvlášť těch cenných, 9

10 a které ovlivňují režim péče o dřeviny, hlavně o stromy. Výzkum dřevokazných hub se zaměřuje i na taxonomii, ekologii a rozšíření jednotlivých druhů. Existují mapy rozšíření, počet výskytů jednotlivých druhů, procenta napadení hlavních významných dřevin. Mykologický výzkum zaměřený na sadovnictví a krajinářství dosud neexistuje. Procentické zastoupení jednotlivých druhů hub na dřevinách používaných v sadovnictví a krajinářství, které nejsou významné z hlediska lesnického (tam jsou tyto přehledy poměrně detailní), není známo. Při napadení stromu nebo výskytu hniloby se uplatňují opatření, tj. ošetří se hniloby a dutiny nebo se strom pokácí, ale příčiny se systematicky nesledují, konstatuje Lederer (998). Lederer (998) dále navrhuje preventivní a obranná opatření na ovocných a okrasných dřevinách:. Účinnější je vždy prevence než pokusy o léčení infekce. Na to je třeba myslet při výsadbě dřevin a při další péči o ně. Měly by se vysazovat vhodné druhy dřevin do vhodných podmínek a na správná místa. 2. Udržovat všemi možnými prostředky strom v dobré kondici a maximální vitalitě (stav prostředí, výběr druhů dřevin, omezení stresových faktorů, zajištění potřebné péče o dřeviny v méně vhodných podmínkách). 3. Zamezit jakémukoliv poškození povrchu stromu, podporovat tvorbu kalusu, zamezit možnosti proniknutí infekce jinými cestami (poškození kořenů, přenos infekce při řezech apod.). 4. Dřeviny pozorovat, sledovat výskyt plodnic, jejich počet, velikost, pravidelnost výskytu a zároveň sledovat další znaky napadení hnilobou (prolákliny na povrchu kmene, odumírání terminálu, výtoky z prasklin apod.). 5. Kontroly výskytu plodnic provádět v době vegetace i v době vegetačního klidu, a to po několik let. Plodnice mnoha druhů hub se vyskytují nepravidelně nebo vytrvávají jen po krátkou dobu. I vytrvalé plodnice, které však vyrůstají výše v koruně, jsou v době vegetace ukryty v listí. 6. Při výskytu dřevokazné houby určit, zda se jedná o druh způsobující červenou či bílou hnilobu, což má podstatný vliv na změny mechanických vlastností dřeva a tím na další vývoj stability stromu. 7. Pokusit se při výskytu hniloby omezit podmínky pro růst hub tj. především trvale snížit vlhkost, zejména v dutinách, prasklinách a ranách. 0

11 8. Při odstraňování napadeného dřeva a při chirurgickém ošetřování dřevin neodstraňovat bariérovou zónu. Vzít do úvahy její funkci pro omezení šíření hniloby. Jejím odstraněním se usnadní další rozvoj infekce stávající nebo vznik infekce nové. 9. Při rozhodování o tom, zda dřevinu skácet či ji ještě ponechat, popřípadě jaká učinit opatření k prodloužení jejího života a zvýšení její stability, vzít do úvahy jak vlastnosti dřevokazné houby, která dřevinu infikovala (červená nebo bílá hniloba, silný nebo slabý parazit apod.), tak i vlastnosti dřeviny (odolnost dřeva vůči zlomu, náchylnost taxonu k rychlému rozvoji hniloby nebo dřeva k úplné mineralizaci, zbytková tloušťka zdravé části kmene ve vztahu k velikosti koruny apod.) a také vlastnosti lokality. V případě, že hrozí malé nebezpečí (bílá hniloba, slabý parazit, apod.), není nutno s kácením spěchat. Je ovšem vhodné posoudit stabilitu stromu i jinými metodami (vizuálně, SIA, inklinometrem apod.). 0. Při napadení jedné či dvou velkých větví hnilobou je bez váhání odřízneme a rány ošetříme. Toto opatření je však účinné tehdy, nepronikla-li ještě hniloba jádrovou částí dřeva do ostatních částí dřeviny.. Rány po řezu ošetříme ihned, protože spory hub jsou do pletiv nasávány vzniklým pod tlakem a se změnou teploty a tlaku vzduchu. Ošetření rány za nějaký čas již nemá smysl, protože se již nezabrání vniknutí spor do dřeva. Je zde ovšem nutno zdůraznit, že ošetřování ran po řezu je věcí stále velmi diskutovanou. Zdá se, že otázka vzniku hniloby po řezu je v naprosté většině případů jen věcí obranyschopnosti dřeviny. Pešková (2008) uvádí tři hlavní predispoziční faktory, podporující šíření dřevokazných hub v lesích: suché periody (výrazné opakované letní přísušky), poškozování stromů, zejména kořenů a kořenových náběhů při těžbě a přibližování, poškozování stromů ohryzem a loupáním kůry zvěří. Dřevokazné houby pak vnikají do stromů buď těmito poraněními anebo i jinými cestami (mrazovými trhlinami, prasklinami po sluneční spále, zlomy po námraze, bořivých větrech, požerky podkorního a dřevokazného hmyzu atd.), ale i drobnými mikroskopickými trhlinami jemných kořínků způsobenými při periodickém vysychání půdy, kořenovými srůsty z již infikovaného stromu apod. Nejzávažnějšími původci ko-

12 řenových hnilob jsou druhy hub napadající živé zdravé stromy, které bývají často označovány jako primární parazité (na rozdíl od sekundárních ranových parazitů, vyžadujících k infekci vznik výraznějšího poranění na hostitelské dřevině), konstatuje dále Pešková (2008). Mnoho hub fakultativních parazitů má dvě fáze života, saprofytickou a parazitickou. Je to např. velké množství hub vřeckovýtrusých, které vyvolávají choroby asimilačních orgánů, listů a jehličí. Ve vegetační době se rozšiřují pomocí spor anamorfních stadií. Během zimy na opadaných listech přežívají jako saprofyti a na jaře vytvářejí vřeckaté plodnice, z nichž uvolňované askospory rozšiřují infekci na mladé rašící rostlinné orgány. Mykorhizní houby patří mezi houby stopkovýtrusné (Basidiomycetes), vřeckovýtrusné (Ascomycetes) a spájivé (Zygomycetes). Vlákna mykorhizních hub propojují vnitřní prostor kořene s půdním prostředím a výrazně se podílejí na mechanizmech příjmu živin a vody hostitelskou rostlinou. Podle Gryndlera et al. (2004) se rozeznává několik typů mykorhizní symbiózy. Endomykorhizní typy se vyznačují pronikáním mykorhizní houby do vnitřního prostoru buněk kořene hostitele. Jsou to arbuskulární mykorhizní symbióza, erikoidní mykorhizní symbióza a orchideoidní mykorhizní symbióza. U ektomykorhizní symbiózy se mykorhizní houba nachází pouze v prostorech intercelulárních. Některé druhy rostlin se mohou účastnit různých typů mykorhizní symbiózy. Např. u Quercus agrifolia byla popsána ektomykorhizní symbióza i arbuskulární mykorhizní symbióza (Egerton, Warburton a Allen 200). Různé části kořenového systému téže rostliny mohou být kolonizovány houbami tvořícími různé typy mykorhiz. U Populus tremuloides arbuskulární mykorhiza častější ve větších hloubkách v půdě, ektomykorhiza převládá u povrchu půdy (Neville et al. 2002). 2. Bionomie a determinační znaky dřevokazných hub Troudnatec kopytovitý Fomes fomentarius (L. ex Fr.) Kickx 867 Třída: Basidiomycetes, Řád: Polyporales Plodnice jsou kloboukaté, velké, bokem přisedlé, kopytovité, tvrdé, rostoucí většinou jednotlivě. Klobouk je 8 30 (i více) cm široký a 5 20 cm vysoký, na povrchu víceméně 2

13 koncentricky pásovaný, skoro hladký, lysý, šedookrový až žlutohnědý, s okrajem bledším, kožově zbarveným, tupě zaobleným. Na povrchu je pokryt tvrdou, tenkou, na řezu černě lesklou kůrou. Dužnina je dosti kompaktní, tvrdá, vláknitá, vrstevnatá, světle rezavohnědá nebo hnědavá, uvnitř se světle zrnitým jádrem. Rourky jsou vrstevnaté, zprvu světlé, později rezavě hnědé až hnědé. Póry jsou drobné, 2 5 na mm, okrouhlé, zprvu bělavé, pak bledě oříškové až hnědé. Výtrusy jsou dlouze válcovité, hladké, bezbarvé, neamyloidní, μ velké. Plodnice troudnatce kopytovitého jsou vytrvalé a rostou v létě a na podzim na živých i odumřelých kmenech (řidčeji na větvích nebo pařezech), a to výhradně listnatých stromů, především na bucích (Fagus), břízách (Betula) a topolech (Populus), méně i na vrbách (Salix), dubech (Quercus), jírovcích (Aesculus) a z ovocných stromů na ořešáku (Juglans regia). Troudnatec kopytovitý je rozšířen velice hojně od nížin až do hor, kde je nejčastější. Mycelium troudnatce kopytovitého působí intenzívní bělavou hnilobu napadeného dřeva. Počáteční stadium této hniloby se projevuje černými podlouhlými skvrnami ve dřevě. Napadené dřevo se rozpadá v lupínky a vlákna a v konečném stadiu je úplně drobivé a bílé. Infekce vniká do živých stromů různým zraněním a šíří se především v kmeni, který je rozkladnou činností podhoubí oslabován, koruna prosychá a strom je vystaven nebezpečí přelomení za větru. Troudnatec kopytovitý je nejhojnější a zároveň nejškodlivější choroš horských bukových lesů (Balabán a Kotlaba 970). Chráníme kořenové náběhy a kmeny listnatých dřevin před mechanickým poraněním a bukové kmeny před slunečním úpalem. Stromy infikované troudnatcem kopytovitým včas odstraníme z porostů. Tímto opatřením se zabrání většímu znehodnocení dřeva na napadeném stromě a sníží se zdroje infekce v porostech (Černý 989). Pevník chlupatý Stereum hirsutum (Willd. ex Fr.) S. F. Gray 82 Třída: Basidiomycetes, Řád: Thelephorales Plodnice jsou tence kožovité, bokem přirostlé, často střechovitě nad sebou uspořádané, někdy polorozlité a vyjímečně i zcela rozlité. Klobouk je 0,5 3 cm široký, na povrchu zprvu bělavý, pak okrový až šedý, ve stáří vybledající, dosti dlouze chlupatý až štětinatý, na okraji často zvlněný, na spodní straně víceméně hladký nebo mírně nerovný, v mládí živě oranžový, pak bledší, okrově žlutohnědavý, ve stáří až šedavý, barevně 3

14 značně proměnlivý (hlavně podle stáří). Dužnina je bledě žlutavá až světle okrová, v mládí šťavnatě tuhá a pružná, později kožovitě tuhá až tvrdá. Plodnice jsou jednoleté, ale vzhledem ke své konzistenci vytrvávají skoro po celý rok. Výtrusy jsou válcovité, hladké, bezbarvé, amyloidní, ,5 μ. Plodnice pevníku chlupatého jsou jednoleté a rostou od pozdního jara do zimy skoro výhradně na listnáčích a to odumřelých i živých vzácněji i na jehličnanech, jako např. na borovici (Pinus) a modřínu (Larix). Z listnáčů napadá hlavně duby (Quercus), buky (Fagus), habry (Carpinus), břízy (Betula), olše (Alnus), méně často javory (Acer), jeřáby (Sorbus), lísky (Corylus) jírovce (Aesculus), z ovocných stromů jsou to nejčastěji švestky (Prunus domestica), třešně (Cerasus avium), višně (Cerasus vulgaris), dále jabloně (Malus), apod. Nejčastěji rostou na odumřelých větvích, pařezech nebo kmenech, avšak houba napadá nezřídka i živé části stromu jako parazit. Tento druh je rozšířen od nížin až vysoko do hor. Mycelium působí dosti intenzivní hnilobu napadeného dřeva (hlavně běli), která dostává bělavou barvu. Později se dřevo vláknitě rozpadá. Hniloba však bývá omezena obyčejně na menší partie napadeného dřeva. Infekce proniká do živého stromu různými ranami a poškozeními a odtud se pak šíří do dalších částí stromu. Rozkladnou činností podhoubí ve dřevě se nakonec poruší pevnost kmene nebo větví (Balabán a Kotlaba 970). Klanolístka obecná Schizophyllum commune Fr. 85 Třída: Basidiomycetes, Řád: Agaricales Na sledovaných lokalitách se klanolístka vyskytovala poměrně často, především na mrtvém dřevě. Plodnice jsou bez třeně, kloboukovité, bokem přirostlé, často střechovitě nad sebou uspořádané. Klobouk je 0,5 3 (5) cm široký, tenký, pružně kožovitý, většinou polokruhovitý, vějířovitý nebo jazykovitý, na povrchu plstnatě chlupatý. Klobouk je za sucha bělavý až našedlý, za vlhka tmavší, až šedohnědý (Balabán a Kotlaba 970), měkký, vlnitý (Schmidt 2006). Dužnina je neobyčejně tenká, víceméně suchá a tuhá, bez vůně a chuti. Lupeny jsou šedavě nebo masově hnědavé, zaživa pružně měkké, pak suše kožovité (Balabán a Kotlaba 970). Podle Schmidta (2006) mohou být lupeny 4

15 až fialové. Výtrusy jsou válcovité, hladké, bezbarvé, neamyloidní, 5 7,5 2 2,2 μ velké (Balabán a Kotlaba 970). Plodnice klanolístky obecné (našeho jediného zástupce rodu Schizophyllum) jsou jednoleté a rostou od jara do zimy velmi hojně na kmenech a větvích jak živých, tak zejména mrtvých listnáčů (vzácně i jehličnanů), a to hlavně na břízách (Betula), bucích (Fagus), habrech (Carpinus), dubech (Quercus), jasanech (Fraxinus), javorech (Acer), jeřábech (Sorbus), lípách (Tilia), vrbách (Salix) a z jehličnanů někdy na borovicích (Pi nus) a smrcích (Picea). Z ovocných stromů napadá tato houba nejčastěji jabloně (Malus) a ořešáky (Juglans), méně často peckoviny, jako švestky (Prunus domestica), meruňky (Armeniaca vulgaris) a třešně (Cerasus avium). Tento druh je rozšířen od nížin až vysoko do hor (Balabán a Kotlaba 970). Schmidt (2006) uvádí častý výskyt klanolístky obecné ve skupinách. Mycelium klanolístky obecné rozkládá pouze dřevo bělové (hlavně zapařené), které rozrušuje bílou vláknitou hnilobou. V pokročilém stupni hniloby se dřevo plsťovitě rozpadá. Hniloba je dosti intenzívní, avšak jen na povrchu, a šíří se především v odumřelém nebo odumírajícím pletivu. Infekce proniká do stromu především mrazovými trhlinami, místy po slunečním úpalu, odřeninami i ranami po uříznutých nebo ulomených větvích. Houba je velmi otužilá proti mrazu i vysokým teplotám a jiným nepříznivým vlivům počasí (Balabán a Kotlaba 970). Outkovka pestrá Trametes versicolor (L.) Lloyd 92 Třída: Basidiomycetes, Řád: Polyporales Plodnice jsou kloboukaté, bokem přisedlé, tenké, obyčejně hustě střechovitě nad sebou uspořádané, někdy až polorozlité. Klobouky jsou 5 (8) cm široké a 3 mm tlusté, pružně kožovité, pak suché, na povrchu velice různě zbarvené, barevně úzce pásované, hnědé nebo okrově červenavé, šedé až skoro černé, v hlubokém stínu vyrostlé bledě okrové, jemně hustě chlupaté, sametově lesklé. Dužnina je bílá nebo bělavá, vláknitě kožovitá, tuhá. Rourky jsou krátké, bělavé, pak naokrovělé nebo okrově šedavé. Póry jsou drobné, 3 5 na mm, bílé, později zbarvené více okrově, okrouhlé až přihranatělé. Výtrusy jsou úzce válcovité, nepatrně prohnuté, hladké, bezbarvé, neamyloidní až 2,5 μ (Balabán a Kotlaba 970). Na rozdíl od ostatních druhů outkovky, z nichž 5

16 mnohé jsou velmi hojné, je pouze outkovka pestrá charakterizována pestrobarevnými vzory (Volk 997). Plodnice outkovky pestré jsou jednoleté a rostou velice hojně na nejrůznějších živých a zejména odumřelých listnatých dřevinách, jako na dubech (Quercus), bucích (Fagus), habrech (Carpinus), vrbách (Salix), břízách (Betula). Jeřábech (Sorbus), topolech (Populus), olších (Alnus), atd. Z ovocných stromů napadá tato houba dosti často jabloně (Malus) a třešně (Cerasus avium), velice zřídka se objevuje i na suchých smrcích. Nejčastěji roste na pařezech, avšak i na mrtvých nebo živých větvích a kmenech. Plodnice vyrůstají od června do podzimu, přes zimu vytrvávají, na jaře ještě tvoří výtrusy a teprve pak se rozpadají. Tento druh je rozšířen od nížin až vysoko do hor. Mycelium působí velice intenzívní bílou vláknitou hnilobu bělového a pak i jádrového dřeva. Infekce vniká do dřeva různým zraněním (po uříznutých větvích, mrazovým poraněním apod.) a odtud se dostává i do živých partií stromu. Často způsobuje odumírání větví a řidčeji i zkázu celého stromu (Balabán a Kotlaba 970). Kropilka rosolovitá Dacrymyces stillatus Nees 86 Třída: Dacrymycetes, Řád: Dacrymycetales Velice nenápadná a přitom běžná houba s drobnými plodničkami, pouze jeden nebo několik milimetrů velkými, nepravidelně polštářovitými, špinavě až oranžově velkými žlutými nebo světle oranžovými a slizkými. Později mohou splývat ve větší, až 80 mm velké plochy. Na povrchu jsou mírně mozkovitě zprohýbané a jemně bradavčité. Rostou po celý rok velice hojně na pařezech a kmenech jehličnanů nebo trámů, prken, kůlů z dřeva jehličnanů. Vyrůstají obvykle z drobných prasklin ve dřevě, takže je většinou najdeme v řadách. Záměna je možná pouze s jinými druhy kropilek (Hagara, Antonín a Baier 999). Čechratka černohuňatá Paxillus atrotomentosus (Batsch ex Fr.) Fr. 836 Třída: Basidiomycetes, Řád: Agaricales Klobouk mm, plochý, vyklenutý až uprostřed vtlačený, na okraji podvinutý, sametový, rezavě hnědý až olivově hnědý. Lupeny sbíhavé, špinavě až rezavě žluté. Třeň krátký a dosti tlustý, mm, výstředný až postranní, černohnědě až černě sametový. Dužnina je okrově žlutá. Roste velice hojně, jednotlivě nebo po několika plodnicích, na pařezech jehličnanů (především smrků a borovic) nebo z kořenů pono6

17 řených v zemi. Při požití může vyvolávat zdravotní potíže. Při pohledu shora připomíná barvou často suchohřib hnědý (Xerocomus badius), po utržení však zjistíme přítomnost lupenů. Podle zbarvení a sametového třeně je velice snadno poznatelná. U čechratek lze lupeny velice snadno oddělit od klobouku (Hagara, Antonín a Baier 999). Ohňovec obecný Phellinus igniarius (L.) Quél. 886 Třída: Basidiomycetes, Řád: Polyporales Plodnice jsou 5 20 (30) cm veliké, s kloboukem sklenutě polokruhovitým až kopytovitým, na průřezu zaobleně trojúhelníkovitým, v starších částech šedavě černavým, často rozpukaným, s několika vyklenutými pásy, z nichž mladší jsou šedavé, dále plavě hnědé až skořicové, často bělavě ojíněné. Okraj klobouku je tupý a tlustý. Dužnina je temně tabákově hnědá, tvrdá, jen v mládí trochu měkčí. Rourky jsou vrstevnaté, smutně tabákově hnědé, jedna vrstva odpovídá většinou jednomu pásu na povrchu klobouku. Póry jsou velmi drobné, 3 5 na mm, často málo zřetelné, okrouhlé, zaživa skořicové, pak světle hnědé barvy. Tvar plodnice je někdy velmi nepravidelný, neboť houba je zdeformována růstem v prasklinách, nedokonale zavalených ranách a jiných zraněních. Plodnice vytrvávají na stromech po mnoho let a každoročně přirůstají. V hymeniu jsou hojné, nahoře ostře šídlovité, dole ztlusté, rezavohnědé sety, 0 25 μ dlouhé. Výtrusy jsou skoro kulovité, hladké, bezbarvé, neamyloidní, 4, ,5 μ. Plodnice ohňovce obecného, jednoho z nejškodlivějších chorošů, jsou vytrvalé a rostou od konce jara do podzimu pouze na listnatých stromech. Je to velice hojný druh, rostoucí zejména na kmenech a silných větvích živých stromů (někdy i hromadně), a to hlavně na vrbách (Salix), jeřábech (Sorbus), na topolu bílém (Populus alba) a šedém (P. Canescens), méně častý na bříze (Betula), habru (Carpinus) a buku (Fagus). Ohňovec obecný je nebezpečný také stromům ovocným, zejména jabloním (Malus). Tento druh je rozšířen od nížin až do hor. Mycelium působí intenzivní bílou vláknitou hnilobu jádrového dřeva s černými čarami a proniká i do dřeva bělového. Napadené stromy se po čase při silnějším větru lámou. Infekce proniká do stromu pahýly po větvích, mrazovými trhlinami a jinými ranami (Balabán a Kotlaba 970). 7

18 Dřeviny chráníme před poraněním a z porostů odstraňujeme stromy s plodnicemi ohňovce obecného. Tím se zabrání většímu znehodnocení dřeva u napadených stromů a současně se sníží zdroje infekce (Černý 989). Rezavec štětinatý Inonotus hispidus (Bull.) P. Karst. 879 Třída: Basidiomycetes, Řád: Polyporales Klobouk mm, polokruhovitý, bokem přirostlý, v mládí šťavnatý, na okraji vylučují kapky tekutiny, výrazně štětinatý, ve stáří olysávající, žlutočervený až rezavě hnědý, nakonec černající. Rourky 4 mm dlouhé, s malými, 0,3 0,5 mm velkými žlutými až světle rezavě hnědými póry, v mládí s kapkami hořké tekutiny. Dužnina rezavě hnědá. Roste hojně jednotlivě nebo v malých skupinách na živých i odumřelých kmenech a větvích listnáčů, zejména jabloní, ořešáků, jasanů a moruší, méně často i jiných dřevin. Podle velkých, na spodní svrchní straně hrubě štětinatých plodnic dobře poznatelný druh (Hagara, Antonín a Baier 999). V jasanových porostech odstraňujeme stromy s plodnicemi rezavce štětinatého a jasany poškozené rakovinou, způsobenou baktérií Pseudomonas savastanoi (E. F. SMITH) STEVENS (Černý 989). Líha jilmová Lyophyllum ulmarium (Bull.) Kühner 938 Třída: Basidiomycetes, Řád: Agaricales Klobouk mm, v mládí polokulovitý až vyklenutý, pak plochý, hladký, za sucha často rozpukaný, bělavý, okrový nebo šedavý. Lupeny široce připojené až mírně sbíhavé, široké, bílé až krémové. Třeň mm, obvykle výstředný, válcovitý až mírně kyjovitý, bělavý až světle okrový. Dužnina bílá, s nakyslou vůní. Roste nepříliš hojně, jednotlivě, ve skupinách nebo v trsech v listnatých lesích, parcích a v alejích na kmenech živých listnáčů, zejména jilmů, ale i topolů, jírovců, lip a babyk. Velice podobná hlíva rozpukaná (Hypsizygus tesselatus) se liší zejména výrazně moučnou vůní i chutí (Hagara, Antonín a Baier 999). Bělochoroš severský Climacocystis borealis (Fr.) Kotl. & Pouzar (958) Třída: Basidiomycetes, Řád: Polyporales Plodnice jsou kloboukaté, bokem přisedlé, k bázi obyčejně trochu zúžené a někdy až třenovitě protažené, rostou často ve velkém množství pohromadě. Klobouk je 3 8

19 5 cm široký, polokruhovitý, ledvinovitý nebo vějířovitý, na okraji rovný nebo jakoby trochu laločnatý, tenký, k bázi rychle se rozšiřující nebo skoro v třen se zužující, na povrchu v mládí jemně, pak drsně chlupatý až skoro štětinatý, bělavý, bělavě žlutavý až okrový. Dužnina je bílá nebo bělavá, vláknitá, v mládí šťavnatá, pak kožovitá, tvrdnoucí, za sucha skoro jako kost tvrdá, na průřezu trochu pásovaná. Rourky jsou krátké, bělavé až krémové, v mládí měkké, později dosti tuhé. Póry jsou bílé, hranaté, často nepravidelně protažené až labyrintické a někdy roztrhané, v mládí bělavé, v dospělosti naokrovělé. V hymeniu jsou vřetenovité cystidy μ dlouhé. Výtrusy jsou elipsoidní, hladké, bezbarvé, neamyloidní, 4 6,5 3 4 μ. Plodnice bělochoroše severského jsou jednoleté, rostou hojně koncem léta a na podzim hlavně na živých kmenech a pařezech jehličnatých stromů, zejména smrků (Picea) a méně i jedlí (Abies). Houba je dosti nebezpečným škůdcem smrků v horských lesích, kde je místy velmi hojná. Tento druh je rozšířen od nížin až vysoko do hor, avšak nejčastěji se vyskytuje v podhorských a horských polohách. Mycelium působí intenzívní bílou hnilobu dřeva, při níž se napadené dřevo rozpadá význačným způsobem v hranolovité částice. Zdravé dřevo je ohraničeno od napadeného hnědožlutými myceliovými pruhy. Infekce proniká do stromu ranami a pravděpodobně i kořeny (Balabán a Kotlaba 970). Chráníme kořeny, kořenové náběhy a báze kmenů smrků a jedlí před poraněním. Při zdravotním výběru odstraňujeme z porostů stromy napadené plstnatečkem severským (Černý 989). Březovník obecný Piptoporus betulinus (Bull.) P. Karst. 88 Třída: Basidiomycetes, Řád: Polyporales Plodnice jsou kloboukaté, bez třeně, přirostlé stopkovitě zúženou částí bokem k dřevině. Klobouk je 5 20 cm široký a 3 8 cm vysoký, v mládí šťavnatě tuhý, ve stáří suše pevný a tvrdý, okrouhlý až ledvinovitě protáhlý, sklenutý, bělavý, okrový až šedohnědý, pokrytý na povrchu tenkou papírovou pokožkou, která později nepravidelně rozpraská. Dužnina je v mládí šťavnatě masitá, čistě bílá, neměnlivá, později tužší až korkovitá. Rourky jsou úzké a krátké, jemné, k okraji klobouku se rychle zkracují a jsou tam ohraničené sterilním valem. Póry jsou kulaté nebo okrouhlé, velmi drobné, 3 6 9

20 na mm, bělavé až naokrovělé, někdy trochu ojíněné. Výtrusy jsou úzce válcovité, prohnuté, hladké, bezbarvé, neamyloidní, 4,5 6,25,5 μ. Plodnice březovníku obecného jsou jednoleté a rostou místy v létě a na podzim dosti hojně, vytrvávají většinou až do jara příštího roku. Tato houba je vázaná svým růstem výlučně na břízy (Betula), na jiné dřevině nebyla dosud objevena. Napadá hlavně živé kmeny a větve bříz jako parazit, ale plodnice tvoří velmi hojně i na mrtvém dřevu. Stromy napadené tímto chorošem prosychají a zanedlouho většinou rychle odumírají. Tento druh je rozšířen od nížin až do hor (Balabán a Kotlaba 970). Podle Schmidta (2006) napadá březovník obecný velmi často starší a oslabené břízy (např. při nedostatku světla). Infekce vniká přes poranění, časté je nebezpečí polomů. Plodnice se na kmeni vyskytují ve výšce až několika metrů. Mycelium vyvolává červenavě hnědou hnilobu napadeného dřeva. Ztrouchnivělé dřevo je velice křehké a možno je rozemnout mezi prsty na jemný prášek. Infekce vniká do stromu ranami, postupuje od běli do jádra a dřevo se později kostkovitě rozpadá, trhliny jsou vyplněny bělavým myceliem. Zvláště rychle podléhají této hnilobě potlačené nebo starší stromy (Balabán a Kotlaba 970). V porostech bříz a v porostech s větším zastoupením bříz provádíme pravidelné pěstební zásahy, zejména včas uvolňujeme kvalitní břízy od tlaku jiných dřevin. Výskyt plodnic březovníku obecného na kmenech bříz indikuje přestárlé a fyziologicky velmi oslabené břízy. Napadené břízy je nutné urychleně smýtit, zabrání se tím většímu znehodnocení dřeva na infikovaném stromě a současně se sníží zdroje infekcí v porostu (Černý 989). Václavka obecná Armillaria mellea (Vahl ex Fr.) Kummer 87 Třída: Basidiomycetes, Řád: Agaricales Klobouk je 3 0 (5) cm široký, v mládí polokulovitě sklenutý, se sehnutým okrajem, později až ploše rozložený, žlutě nebo olivově hnědý, žlutohnědý nebo červenohnědý, pokrytý hnědavými nebo červenohnědými šupinkami, které později částečně mizí. Dužnina je tenká, bělavá, chuti za syrova dosti nepříjemně stahující. Lupeny jsou poměrně řídké a tenké, dosti široké, celokrajné, zoubkem sbíhající na třeň, v mládí bělavé nebo nažloutlé, později až masově načervenalé. Třeň je 5 5 (20) cm dlouhý a 2 (2,5) cm tlustý, vláknitý, tuhý a pružný, nažloutlý až hnědavý, naspodu většinou tmavší 20

21 až často ztlustlý, nahoře se širokým, blanitým, bělavým nebo žlutavým, svrchu rýhovaným prstenem. Výtrusy jsou vejčitě elipsoidní, hladké, bezbarvé, neamyloidní, μ. Plodnice václavky obecné jsou jednoleté a rostou nejčastěji v bohatých trsech v pozdním létě a hlavně na podzim (hromadný výskyt bývá v září a říjnu) na pařezech, odumřelých kmenech a větvích, ale i na kořenech a kmenech živých stromů, a to jak všech jehličnatých, tak i listnatých (habrů, buků, dubů) a ovocných stromů (jabloní, meruněk, ořešáků). Tento druh je rozšířen od nížin až do hor. Václavka je jedním z velmi nebezpečných houbových parazitů, který napadá jak mladé, tak i velmi staré stromy. Touto houbou jsou někdy napadány i ovocné stromy, a to hlavně v sadech a zahradách sousedících s lesem, kde se václavka vyskytuje. Podhoubí tvoří pod kůrou kmene leskle černé nebo černohnědé zploštělé síťovité provazce rhizomorfy, které pronikají dosti vysoko, avšak nikoli až k větvím. Škody způsobené václavkou jsou největší v nižších polohách ve smrkových tyčkovinách na nevhodném stanovišti a v borových mlazinách. Ztrouchnivělé dřevo prolezlé myceliem václavky v noci modravě světélkuje. Mycelium václavky působí intenzívní, rychle se šířící bílou hnilobu bělového dřeva. Rozrůstá se především v kořenech a v bázi kmene. Napadený strom obyčejně rychle odumírá, poněvadž podhoubí ničí běl s vodivými pletivy a lýkem. Infekce se šíří hlavně pevnými a houževnatými rhizomorfami, a to i do těch míst, kde stromy nemají žádná zranění, rhizomorfy pronikají i do nezraněných kořenů pod zemí a napadení se projeví, až když stromy usychají, nebo když houba vytvoří plodnice. Václavka smrková Armillaria ostoyae (H. Romagnesi) Herink. 973 Třída: Basidiomycetes, Řád: Agaricales Klobouk mm, vyklenutý až plochý, s výraznými, často kuželovitými tmavohnědými až černohnědými vytvářejícími šupinami na fialově hnědém až červenohnědém podkladě. Lupeny bílé až světle masové, ve stáří červenohnědě skvrnité. Třeň 60 až 50 5 až 25 mm, válcovitý až kyjovitý, na vrcholu bělavý, níže červenohnědý až černohnědý, zdobený velkými zbytky bělavého vela s hnědými vločkami. Vatovitý tlustý bílý prsten má dvě ostří s tmavohnědými vločkami. Roste velmi hojně, většinou v trsech, na živých i mrtvých kmenech a pařezech jehličnanů, především smrků, vzácně i na listnáčích (Hagara, Antonín a Baier 999). 2

22 Václavka oblíbená houba podzimních lesů působí v oblasti Krnova (ale zejména Opavska a Ostravska) velké škody na smrkových lesních porostech, a to včetně těch nejmladších. Její rozvoj od poměrně málo škodícího organizmu, způsobujícího hnilobu oddenkové části kmene, až k organizmu působícímu plošný úhyn porostů a následný rozvoj podkorních škůdců, je jedním z neblahých důsledků zhoršení klimatických podmínek, zejména nedostatku srážek a jejich nerovnoměrného rozložení v průběhu vegetační doby. Rychle se zvětšující rozsah smrkových porostů napadených václavkou je velikým problémem nejen na severní Moravě a ve Slezsku, ale také v přilehlých oblastech Slovenska a Polska (např. Kunca, Vakula a Zúbrik 2009; Grodzski 2009). Soukup (2005) uvádí, že výzkumu václavky a možnostem obrany je sice věnována značná pozornost, avšak výsledky jsou dosud neuspokojivé. Je třeba se smířit s tím, že již nelze zachránit stromy napadené. Dříve někdy doporučovaná opatření, jako je hloubení příkůpků, klučení pařezů či vytrhávání napadených (odumřelých a odumírajících) sazenic, mohou být podle nových poznatků spíše kontraproduktivní (dochází přitom nezřídka k porušení kořenových systémů dosud nenapadených jedinců, a tím k usnadnění jejich infekce). Použití chemických přípravků se rovněž jeví pro lesní porosty jako nereálné (ať již z důvodů ekonomických, nebo ochrany životního prostředí), i přes pozitivní účinky preparátů na bázi bóru zvyšujících vitalitu dřevin a jejich odolnost vůči infekci. Možnost využití přirozených houbových či bakteriálních antagonistů jsou intenzívně studovány zatím se jeví jako nepříliš reálné václavka má proti nim výhodu díky své časnější přítomnosti na hostitelské dřevině i díky svému šíření přes kořeny stromů. Paradoxem tak zůstává, že naopak bude možné za čas zřejmě využívat václavku smrkovou díky jejímu enzymatickému aparátu např. v technologiích pro zpracování odpadů (Soukup 2005). 22

23 3 Materiál a metodika Výskyt a rozšíření dřevokazných hub jsem sledovala na čtyřech lokalitách na Krnovsku v bývalém okresu Bruntál v Moravskoslezském kraji. Obr. : Poloha zájmového území Krnov, okres Bruntál č. 44 Poloha: s.š.; v.d.; 33 m n. m. 3. Charakteristika lokalit Geomorfologické poměry Z geomorfologického hlediska náleží katastrální území Krnova k provincii Česká vysočina, soustavě Krkonošsko-jesenické, podsoustavě Jesenické, celku Zlatohorská vrchovina, podcelku Jindřichovská pahorkatina, okrsku Opavická niva. Město Krnov se nachází v protáhlé depresi (kotlině), založené v kulmských horninách zaklesnutých podél okrajového zlomu Nízkého Jeseníku (opavické zóny) a rozčleněné řadou příčných zlomů směrů severozápadně jihovýchodních a severovýchodně jihozápadních. Dominantním geomorfologickým znakem krajiny v okolí města Krnova jsou útvary modelované pleistocénním zaledněním s charakteristickými glaciálními formami reliéfu. Centrální část katastru Krnova (krnovské kotliny) tvoří typ reliéfu aku- 23

24 mulačního, okrajové území na severu, západě a jihu tvoří typy reliéfu erozně denudačního. Pedologické poměry V oblasti Jindřichovské pahorkatiny jsou zastoupeny hnědozemě, hnědozemě slabě oglejené a hnědozemě oglejené, velmi hluboké, v malém rozsahu se vyskytují i půdy mělké. V oblasti údolní nivy Opavice jsou v zájmovém území zastoupeny nivní půdy a nivní půdy glejové. Tyto půdy jsou středně hluboké až velmi hluboké. Hydrografické poměry Hydrograficky náleží území Krnova do dílčích povodí Opavice, povodí potoka Hůrka, povodí Ježnického potoka a povodí potoka Mohla, dílčího povodí řeky Opavy, dolní povodí Čírměčického potoka. Jižně od krnovského letiště protéká ve směru od západu k východu významný krnovský vodní tok, Hajnický potok, tvořící zde zároveň jižní hranici katastru, který se vlévá do řeky Opavy za Červeným Dvorem. Přirozenou osu Krnova tvoří řeka Opava před soutokem se svým nejvýznačnějším levostranným přítokem řekou Opavicí. Podnebí Krnova a okolí Podle dlouhodobých pozorování je v Krnově průměrná roční teplota vzduchu 7,8 C. S průměrně 7 C je červenec nejteplejším měsícem roku, nejchladnějším měsícem je leden s průměrnou teplotou -2,3 C. V Krnově se průměrně vyskytují minimálně čtyři tropické dny (dny s maximální teplotou vzduchu 30 C a více). Nejvíce těchto dnů, 23, bylo v roce 992. Průměrně se vyskytuje 34 letních dnů (maximální teplota vzduchu 25 C a více). Nejvíce těchto dnů, 68, bylo v letech 992 a V jednom roce je průměrně zaznamenáno 3 mrazových dnů (den s minimální teplotou vzduchu nižší než 0 C). Nejvíce těchto dnů, 39, bylo v letech 940 a 980. Průměrně zaznamenáváme 38 ledových dnů, tj. dnů s maximální teplotou vzduchu nižší než 0 C. Nejvíce těchto dnů, 74, bylo v roce 969. Za dva roky se v Krnově vyskytnou průměrně tři arktické dny, tj. dny s maximální teplotou vzduchu nižší nebo rovnou -0 C. Nejvíce těchto dnů, 8, bylo v roce 940. Průměrný nástup prvních mrazů v Krnově je okolo 4. října a průměrné datum posledního mrazu je 28. dubna. 24

25 Průměrná roční relativní vlhkost vzduchu je 82,4 %. Průměrně nejnižší je relativní vlhkost vzduchu v dubnu (76 %) a nejvyšší v prosinci (88 %). V Krnově spadne průměrně za rok 67 mm srážek. Je to přesně o 200 mm méně, než je srážkový normál pro Moravskoslezský kraj. Srážkový normál pro okres Bruntál je o 50 mm vyšší. Nejnižší měsíční srážkový úhrn, mm, byl zaznamenán v březnu 974 a v září 959. Nejvyšší denní úhrn srážek, 89,2 mm, byl zaznamenán dne 6. července 997. Za rok je průměrně zaznamenáno 34 dnů se srážkami. Nejvíce těchto dnů, 20, bylo v roce 958. Průměrná roční rychlost větru je v Krnově 2,6 ms-. Nejvíce fouká vítr v lednu (3,2 ms- ), nejméně v srpnu (2, ms- ). Průměrně se v Krnově vyskytuje 280 dnů se slunečním svitem. Nejvíce těchto dnů je v červenci a srpnu. Průměrná a extrémní měsíční a roční charakteristiky vybraných meteorologických prvků v Krnově jsou uvedeny v tabulce č.. Tab. : Klimatické údaje z oblasti zájmového území (zpracováno podle Lipiny 2005) I II III IV V VI VII VIII IX X XI XII průměrná teplota vzduchu ( C) -2,3-0,9 2,9 7,6 2,6 5,6 7 6,5 3 8,6 3,4-0,6 maximální teplota vzduchu ( C) 5, 8,2 22,7 27, ,6 32, 26,2 20,5 4,8 minimální teplota vzduchu ( C) -30, , -8,7-3,4-0,5 3,3,8-3,7-0,9-5,8-28,5 průměrný úhrn srážek (mm) 23, 26,6 27, 46, 8,5 88 9,4 80,7 49,2 36,7 39,8 27 maximální měsíční úhrn srážek (mm) 57,7 70,9 78,3 0,8 79,8 22,8 34,4 98 4,6 06,7 80,5 75 minimální měsíční úhrn srážek (mm) 2,5,5 3 3,5,5 8,6 4,2,8 6,4 5,2 maximální denní úhrn srážek (mm) 20,5 8 24,4 44,7 39,4 52,8 89,2 50, 38, 39, průměrný úhrn nového sněhu (cm) max. výška sněhové pokrývky (cm) ,2 2,9 2,8 2,8 2,5 2,5 2,2 2, 2,2 2,4 3 3 prům. délka slunečního svitu 52,6 67,8 3,3 48, ,8 43 průměrný měsíční úhrn srážek 23, 26,6 27, 46, 8,5 27 maximální měsíční úhrn srážek 57,7 70,9 78,3 0,8 79,8 22,8 34,4 minimální měsíční úhrn srážek 2,5,5 3 3,5,5 8,6 4,2,8 průměrná měsíční teplota vzduchu -2,3-0,9 2,9 7,6 2,6 5,6 7 6,5 3 maximální denní teplota vzduchu 5, 8,2 22,7 27, ,6 minimální denní teplota vzduchu -30, , -8,7-3,4-0,5 3,3,8 průměrná rychlost větru (ms ) 25 88,7 203, 9,6 45,9 9,5 88 9,4 80,7 49,2 36,7 39,8 98 4,6 06,7 80,5 75 6,4 5,2 8,6 3,4-0,6 32, 26,2 20,5 4,8-3,7-9 -5,8-28,5

26 Podle velmi používané klasifikace klimatu od Quitta, patří město Krnov do oblasti MT9 (dlouhé, teplé, suché až mírně suché léto, přechodné období s mírným až mírně teplým jarem a mírně teplým podzimem, krátká, mírná a suchá zima s krátkým trváním sněhové pokrývky). Lesy Vymezení oblasti, ke které se vztahují dále uvedené informace, je dáno přibližně spojnicí obcí Úvalno Lichnov Krasov Krásné Loučky hranice s Polskem. Na Krnovsku se stýkají tři tzv. přírodní lesní oblasti Nízký Jeseník, Předhůří Hrubého Jeseníku a Slezská nížina. Z hlediska vegetační stupňovitosti je převážná část lesů v dubobukovém a bukovém lesním vegetačním stupni (LVS), ale v údolních nivách se vyskytují i porosty v dubovém a bukodubovém LVS. Druhová skladba lesů V okolí Krnova převažují smrkové lesy. Oproti jiným oblastem je zde však ke smrku přimíšeno více dalších jehličnanů, hlavně borovice a modřínu, i listnáčů. Tab. 2: Druhová skladba dřevin v oblasti Krnovska dle lesního hospodářského plánu pro LHC Město Albrechtice dřevina rok smrk jedle 2 3 borovice 2 modřín 3 ostatní jehličnaté 0 0 dub 6 7 buk 3 6 javor jasan lípa ostatní listnaté Celkový součet Vývoj zastoupení jehličnanů a listnáčů v období v procentech celkové plochy lesa je uveden v tabulce č

27 Mezi lety se zastoupení jehličnanů a listnáčů v procentech celkové plochy lesa Krnovska příliš nezměnilo. V roce 2002 převládá smrk, borovice, modřín, dub a buk. 3.2 Popis lokalit Chářovský park Chářovský park je menší park sbírkového charakteru, který vznikl pravděpodobně na přelomu 9. a 20. století. Celková rozloha parku je 2,3 ha. Nadmořská výška parku je kolem 322 m, plocha je rovinatá. Park se nachází v místech s hlubokou hnědozemí dobře zásobenou živinami a příznivým mírným klimatem. Poloha: GPS S , V Následky povodní v letech 995 a 997 způsobují až dosud úhyn introdukovaných a exotických dřevin, které jsou nahrazovány zejména listnatými stromy duby, olšemi, lípami. V dobrém stavu tady najdeme především lípy, duby, borovice, méně buky. Z listnatých stromů je ve větším množství zastoupen také jasan a olše, nejčastěji v obvodovém porostu. Charakteristickým znakem parku je použití jehličnatých dřevin, a to zejména různých druhů rodů zerav, cypřiš, jalovec, tis, smrk. Linhartovský park Zámecký park byl založen v polovině 7. století. Celková rozloha parku činí 7, ha včetně zámku, který z plochy ubírá 0,25 ha. Park se nachází v místech s hnědozemí na sprašových hlínách. Podnebí je zde mírně teplé, mírně suché. Poloha: GPS S , V Většina dřevin je uvolněná z původních porostů. Vyskytují se zde zejména listnaté stromy lípa, dub, jasan, habr, buk, olše a javor. Stále však zde převládají jehličnaté dřeviny borovice, jedle, tuje. Ovocné zahrady na Krnovsku Ovocné stromy byly v zahradách v oblasti Krnova. Zahrady se nacházejí v nadmořské výšce m. Plochy jsou trvale zatravněny. Stáří stromů je minimálně 50 let. Vyskytují se zde hlavně jabloně, třešně a hrušně. 27

28 Les v oblasti Cvilínské rozhledny Les se nachází na Cvilínském kopci v odděleních (dle lesnické mapy) 02 a 9 v nadmořské výšce 436 m a rozloha této studované plochy činí 0,99 ha. V závislosti na charakteru substrátu a na reliéfu terénu (množství a charakteru svahovin) se zde vyvinula mozaika nasycených a nenasycených hnědých půd (kambizemí). Stáří stromů je 87 let. Vyskytuje se zde převážně dub, javor a lípa, v menší míře jasan a smrk. 3.3 Metodika Sledování výskytu makromycet na zvolených lokalitách probíhalo v pravidelných intervalech po dobu deseti měsíců, a to od července 2009 do dubna 200. U nalezených hub bylo zaznamenáno datum nálezu, druh hostitelské dřeviny, napadená část stromu, na které se patogen vyskytoval, a pořízena fotodokumentace. K determinaci patogenů byly odebrány plodnice hub a proveden mikroskopický rozbor. 28

29 4 Výsledky a diskuse V jednotlivých lokalitách byly nalezeny a determinovány druhy dřevokazných hub, jak jsou přehledně uvedeny v tab. 3. Tabulka 3: Přehled nalezených druhů makromycetů a jejich způsob života v sledovaných lokalitách druh bělochoroš severský březovník obecný čechratka černohuňatá klanolístka obecná kropilka rosolovitá líha jilmová ohňovec obecný outkovka pestrá pevník chlupatý rezavec štětinatý troudnatec kopytovitý václavka obecná václavka smrková Celkem parazit saprofyt Celkem Na sledovaných lokalitách bylo nalezeno 3 druhů makromycetů, z toho 7 druhů parazitických a saprofytických. Pevník chlupatý a troudnatec kopytovitý byli nalezeni jako saprofyti i paraziti. Podrobnosti o výskytu nalezených hub v jednotlivých lokalitách jsou dále uvedeny v tab. 4, 5, 6 a 7. 29

30 Chářovský park Tab. 4: Nalezené druhy dřevokazných hub a jejich hostitelské dřeviny v Chářovském parku dřevina druh vědecký název datum nálezu místo nálezu způsob života buk lesní klanolístka obecná Schizophyllum commune Od byla nalézána vždy, až do poslední návštěvy tlející kmen saprofyt buk lesní pevník chlupatý Stereum hirsutum Od byl nalézán vždy, až do poslední návštěvy tlející kmen saprofyt buk lesní troudnatec kopytovitý Fomes fomentarius Od byl nalézán vždy, až do poslední návštěvy padlý kmen saprofyt buk lesní outkovka pestrá Trametes versicolor , padlý kmen a pařez saprofyt trnovník akát líha jilmová Lyophyllum ulmarium , spodní část živého kmene parazit V Chářovském parku bylo nalezeno 5 druhů dřevokazných hub, většinou saprofytů na tlejících kmenech. Výjimkou zde byla líha jilmová (Lyophyllum ulmarium) na spodní části kmene trnovníku akátu (Robinia pseudoacacia). Hagara, Antonín a Baier (999) však uvádějí, že líha roste zejména na jilmech, topolech, jírovcích, lípách a babykách. Nejvíce hub bylo lokalizováno na buku lesním, a to klanolístka obecná (Schizophyllum commune), pevník chlupatý (Stereum hirsutum) a troudnatec kopytovitý (Fomes fo mentarius). Tyto druhy byly hojně zastoupeny i na dalších sledovaných lokalitách. T. kopytovitý byl nalezen jako saprofyt, Černý (976) jej však uvádí jako houbu parazitickou. Linhartovský park Tab. 5: Nalezené druhy dřevokazných hub a jejich hostitelské dřeviny v Linhartovském parku dřevina druh vědecký název datum nálezu místo nálezu způsob života buk lesní klanolístka obecná Schizophyllum commune Od nalézána vždy, až do poslední návštěvy padlý kmen saprofyt buk lesní kropilka rosolovitá Dacrymyces stillatus Od do , potom od padlý kmen saprofyt buk lesní pevník chlupatý Stereum hirsutum Od , až do poslední návštěvy spodní část živého kmene parazit lípa srdčitá troudnatec kopytovitý Fomes fomentarius Od byl nalézán vždy, až do poslední návštěvy spodní část živého kmene parazit bříza bělokorá březovník obecný Piptoporus betulinus , , tlející kmen saprofyt 30

31 V Linhartovském parku bylo nalezeno 5 druhů dřevokazných hub. Nejvíce hub bylo lokalizováno na buku lesním, a to klanolístka obecná (Schizophyllum commune), kropilka rosolovitá (Dacrymyces stillatus) a pevník chlupatý (Stereum hirsutum). Na lípě srdčité (Tilia cordata) byl nalezen troudnatec kopytovitý, který se podle Balabána a Kotlaby (970) vyskytuje především na bucích, břízách a topolech. Na bříze bělokoré byl nalezen březovník obecný (Piptoporus betulinus), který je vázaný svým růstem výlučně na břízy. Ovocné zahrady na Krnovsku Tab. 6: Nalezené druhy dřevokazných hub a jejich hostitelské dřeviny v ovocných zahradách na Krnovsku dřevina druh vědecký název datum nálezu místo nálezu způsob života jabloň ohňovec obecný Phellinus igniarius , živý kmen parazit jabloň rezavec štětinatý Inonotus hispidus , živý kmen parazit třešeň pevník chlupatý Stereum hirsutum Od byl nalézán vždy, až do poslední návštěvy živý kmen parazit V ovocných zahradách na Krnovsku, na jabloních a třešni, byly nalezeny 3 druhy parazitických dřevokazných hub. Les v oblasti Cvilínské rozhledny Tab. 7: Nalezené druhy dřevokazných hub a jejich hostitelské dřeviny v lese v oblasti Cvilínské rozhledny dřevina druh vědecký název datum nálezu místo nálezu způsob života buk lesní pevník chlupatý Stereum hirsutum Od nalézán vždy, až do poslední návštěvy odumřelý kmen saprofyt smrk ztepilý čechratka černohuňatá Paxillus atrotomentosus , tlející větve saprofyt smrk ztepilý bělochoroš severský Climacocystis borealis , tlející kmen saprofyt smrk ztepilý václavka obecná Armillaria mellea , živý kmen parazit smrk ztepilý václavka smrková Armillaria ostoyae , tlející větve saprofyt V lese v oblasti Cvilínské rozhledny bylo nalezeno 5 druhů dřevokazných hub, většinou saprofytů na tlejících kmenech nebo větvích. Nejvíce druhů (čtyři) bylo lokalizováno 3