Gilles Lipovetsky. Hypermoderní doba

Transkript

1 1

2 2

3 Gilles Lipovetsky Sébastien Charles Hypermoderní doba Od požitku k úzkosti přeložila Barbora Holá PROSTOR Praha

4 Originally published under the title Gilles Lipovetsky: Les temps hypermodernes Copyright Editions Grasset & Fasquelle, 2004 Czech edition PROSTOR, 2013 Translation Barbora Holá, 2013 ISBN Tato kniha vychází s laskavou pomocí Francouzského institutu v Praze v rámci podpůrného programu F. X. Šalda. Cet ouvrage, publié dans le cadre du programme d aide à la publication F. X. Šalda, bénéficie du soutien d Institut français de Prague. 4

5 Obsah Předmluva (P.-H. Tavoillot) / 7 Paradoxy individualismu (S. Charles) Úvod do myšlení Gillesa Lipovetského / 11 Od modernity k postmodernitě: únik ze světa pravidel / 14 Od postmodernity k době hypermoderní: od požitku k úzkosti / 21 Ztráta smyslu a komplexní přítomnost / 30 Je princip spotřeby všemocný? / 35 Etika mezi zodpovědností a nezodpovědností / 40 Paradoxy čtvrté moci / 43 Časem proti času čili hypermoderní společnost (G. Lipovetsky) / 53 Dvě různá období zaměření na přítomnost / 64 Budoucnost v novém obleku / 72 Budoucnost a důvěra / 74 Carpe diem na ústupu / 80 Spor mezi jednotlivými rozměry časovosti a časoúvahy / 85 Čas zrychlený a čas získaný / 89 Senzualismus a výkonnost / 93 Znovunavštívená minulost / 99 Kulturní paměť v době hyperkonzumu / 100 Identita a duchovno / 108 Milníky na jedné z intelektuálních cest Rozhovor Sébastiena Charlese s Gillesem Lipovetským / 121 5

6 6

7 Předmluva Dílo Gillesa Lipovetského podstatným způsobem přispělo k interpretaci modernity. Ve své první knize Éra prázdnoty (Gallimard, 1983) položil základy paradigmatu, které se ve Francii prosadilo pod názvem individualistické. Od té doby nepřestal zkoumat současného jedince ze všech možných úhlů pohledu: dosud nevídaná nadvláda módy, proměna etiky, ale také nové role obou pohlaví, vzestup přepychu a proměny konzumní společnosti. Mohlo by se zdát, že se svým zaměřením na aktuální současnost snaží zalíbit, ale není tomu tak. Jednou z hlavních předností jeho práce je překonávání tradičního rozporu mezi tradicionalisty a modernisty, mezi zapálenými obhájci modernity a nevyslyšenými skeptiky prostřednictvím popisu jednotlivých fenoménů a jejich důkladného zkoumání. Nepřistupuje k modernitě z pohledu těch, kteří ji chápou jako projev prozřetelnosti, nacházejí v ní účinné léky na všechny její neduhy a v každém z jejích nedostatků vidí výhody. Ale neztotožňuje se ani s pohledem těch, kteří ji vnímají katastroficky a chápou ji jako nadvládu čistého rozumu čili racionality, která už se nezajímá o cíle, ale jen o samotné prostředky. Ve své práci se nepřiklání ani k jedné straně. 7

8 Druhá moderní revoluce (neboli hypermodernita), která se dnes odehrává před našima očima, není synonymem pro zánik všech cílů. Ani zdaleka nepředstavuje konečné vítězství materialismu a cynismu. Jsme naopak svědky návratu některých tradičních hodnot a způsobů myšlení: záliby ve sdružování, dobrovolnictví, morálního pohoršení, důležitosti lásky. Nejen že všechny přetrvávají dál, ale dokonce se v případě potřeby prohlubují a dodávají individualismu rozměr lidskosti. V tomto ohledu by se mohlo zdát, že se interpretace Gillesa Lipovetského přiklání k optimistickému pohledu na modernitu. Existuje zde však podstatná odlišnost. Lipovetsky v žádném případě nezakládá svou interpretaci na argumentaci neviditelnými mechanismy, které vycházejí ze samé prozřetelnosti. Zaměřuje se naopak na detailní popis jednotlivých fenoménů, u kterých dochází k recyklaci a proměně vzájemných vztahů a souvislostí. Nepokouší se ani v nejmenším o zachycení metafyzického rozměru, pouze popisuje fenomény (což o sobě ani jeden z výše uvedených přístupů tvrdit nemůže). Z toho důvodu nemůže jeho komplexní a méně jednoznačné chápání modernity vyústit do idylické vize naší současnosti. Přítomnost v sobě zahrnuje a dál bude zahrnovat řadu paradoxů, a to jak pro své aktéry, tak pro interprety. I když je hyperkonzumní společnost slučitelná s humanistickými hodnotami, rozhodně to neznamená, 8

9 že je univerzálním lékem na štěstí lidstva. Čím jsou přísliby a nároky určující jedince hypermoderní doby nejasnější a masovější, tím je on sám nezávislejší, ale také zranitelnější než kdy předtím. Svoboda, pohodlí, kvalita a délka života nezmírňují tragický rozměr lidské existence. Naopak, činí ho ještě krutějším. V této knize, která vznikla ve spolupráci se Sébastienem Charlesem, se Gilles Lipovetsky vrací k celému svému myšlenkovému vývoji a jeho jednotlivým etapám. Zároveň ovšem podstatným způsobem rozšiřuje svou interpretaci druhé moderní revoluce a poprvé se zaměřuje na popis nejcharakterističtějších rysů, které s sebou hypermodernita v dobrém i ve zlém přináší. Toto dílo navazuje na několik setkání, které Collège de Philosophie věnovala Gillesu Lipovetskému. Sébastien Charles, profesor filozofie na univerzitě v kanadském Sherbrooke, byl zárukou jejich intelektuální úrovně. Pierre-Henri Tavoillot 9

10 10

11 Paradoxy individualismu Úvod do myšlení Gillesa Lipovetského Pokud se na odsuzování přítomnosti podíváme z dlouhodobého hlediska, řadí se odnepaměti k bezpochyby nejbanálnějším způsobům kritiky, kterou mohou spisovatelé, filozofové a básníci nabídnout. Už Platón se obával, že veškeré hodnoty budou zmařeny a zvítězí člověk jeho doby, tedy člověk železného věku, který už neměl nic společného s lidmi zlatého věku z mytických dob, obdařenými všemi ctnostmi. A podle Plinia Staršího se zcela uštvaný svět, jehož poslední okamžiky prožíval, nezadržitelně blížil ke svému zániku, protože jeho zkaženost už pokročila příliš daleko. Téma pádu či úpadku, které se do náboženského chápání světa promítlo v podobě apokalyptického vidění, není nové a každý snadno dokáže najít příčiny zchátralosti, jež podle něj dokonale vystihují nedostatky jeho doby. Starověk chápal dějiny cyklicky. Úpadek a zlé časy považoval za bytostnou součást kola štěstěny a jejich příchod vnímal jako nevyhnutelný. Pro křesťanský svět byla přítomnost, prosvětlená dvěma majáky vyhnáním z ráje a posledním soudem, nepodstatná a přechodná. V moderní době došlo ke zvratu v chápání časovosti. Nicméně ke starosti o přítomnost, která by byla středem zájmu každého 11

12 jednotlivce, se moderní doba nevrátila. Obrátila vnímání časovosti naruby a příslib štěstí a konce veškerého utrpení situovala do budoucnosti, nikoliv do minulosti. Tento zásadní zvrat v historii lidstva přinesl zcela protikladné paradigma k úpadku vychvalovalo výdobytky vědy a pojmenovávalo předpoklady trvalého pokroku, ze kterého měli mít všichni prospěch. Rozum měl převzít vládu nad světem a vytvořit podmínky pro mír, rovnost a spravedlnost. Tento optimistický pohled, který zcela charakterizuje filozofii osvícenství a scientismus 19. století, je dnes minulostí. V důsledku děsivých událostí, které přineslo 20. století, ztratil rozum veškeré pozitivní rozměry a začal být chápán jako nástroj nadvlády vypočítavosti a byrokracie. Kritika rozumu pak poznamenala náš vztah k časovosti, zvláště vztah k budoucnosti, i když určité zbytky optimismu z minulosti přetrvávají, a to především na vědecko-technické rovině. Vzhledem k tomu, že minulost i budoucnost byly zdiskreditovány, tíhneme k představě, že pro jednotlivce v demokracii je nejpodstatnější zaměření na přítomnost. S konečnou platností totiž ztratili kontakt s tradicemi, které smetla moderní doba, a zároveň se odvrátili od budoucích dnů, které přestaly být opěvovány. Text Gillesa Lipovetského, který následuje, ukáže, že odpověď na otázku vztahu k časovosti není vůbec jednoduchá. Posvátná úcta k přítomnosti totiž 12

13 není tak jednoznačná, jak o ní někdy mluvíme. A kritika vztahu k časovosti navíc často postrádá to, co je podstatné. Největším přínosem rozborů Gillesa Lipovetského, které předkládá již dvacet let, je rozchod s těmito vyhraněnými názory. Jsou totiž vždy zjednodušené, protože se na věci dívají jen z jednoho úhlu pohledu. Nechávají stranou fakt, že skutečnost je různorodá a složitá, a opomíjejí protiklady, z nichž je utkána. V tomto smyslu je Lipovetsky následovníkem Tocquevilla, který jako první dokázal rozpoznat v lidech s omezenými ambicemi a soustředěnými na vlastní prosperitu i jiné rozměry a který se zaměřil na zhodnocení četných paradoxů jedince, vyplývajících z podstaty americké demokracie. A stejně jako v Tocquevillově případě se Lipovetského rozbory nespokojují s ukvapenými soudy či názory podřízenými ideologickému diktátu. Snaží se spíše vycházet z jednotlivých fenoménů a jejich studia z dlouhodobého hlediska. Prostřednictvím empiristické či induktivní metody nabízí určitý analytický rámec, ve kterém tyto fenomény mohou promlouvat a získávají smysl. V tomto ohledu jsou všechna jeho díla kritikou příliš zjednodušujících pojetí skutečnosti a pozváním ke komplexnějšímu promýšlení fenoménů současného světa. 13

14 Od modernity k postmodernitě: únik ze světa pravidel Tradiční rozbory moderního světa, ať už pravicově nebo levicově zaměřené, jsou obecně založeny na podobné kritice: konečným důsledkem nezávislosti, kterou slibovalo osvícenství, je naprosté odcizení lidského světa, nesoucího na svých bedrech těžké břímě dvou pohrom moderní doby techniky a tržního liberalismu. Nejen že moderní doba nedokázala uskutečnit ideály osvícenství, které si stanovila jako svůj cíl. Místo toho, aby se podílela na skutečném osvobození člověka, přinesla naopak jeho faktické podmanění byrokracii a vnějším pravidlům, které se projevilo nejen na těle, ale i na duši. Disciplínu, zbloudilý aspekt moderní doby, který vede spíše ke kontrole člověka než k jeho osvobození, nejvíce ve svých myšlenkách zdůrazňoval Foucault. Jedná se o soubor pravidel a zvláštních postupů (dohled v rámci společenské hierarchie, normalizující postihy, posudky), jejichž výsledkem je normalizované a standardizované chování a které formují jednotlivce do stejné podoby tak, aby jejich výrobní schopnosti byly co nejlepší. Nicméně ve stejné době, kdy Foucault viděl disciplínu stále ještě jako klíč k pochopení skutečnosti, hlásal Lipovetsky v Éře prázdnoty (1983), že jsme vstoupili do společnosti postdisciplinární, kterou nazýval postmodernitou, 14

15 a v Říši pomíjivosti (1987), že modernitu samu nelze omezit na princip disciplíny, pokud si dáme tu práci a podíváme se na ni z pohledu módy, jež představuje čistou pomíjivost. Zcela se tedy distancoval od Foucaultova chápání společnosti a ukázal, že móda, která umožnila odpoutání od světa tradice a zaměření na přítomnost, sehrála podstatnou roli v dosažení nezávislosti. Zároveň se rozešel s teorií sociální stratifikace, kterou zastával Bourdieu. Ukázal totiž, že o módě můžeme přemýšlet nezávisle na schématu třídního boje a soupeření mezi výše a níže postavenými ve společenské hierarchii. Fenomén módy samozřejmě nelze oddělit od třídního soupeření mezi aristokraty, kteří si zakládají na vzhledu a okázalosti, a buržoazií, která se jim touží vyrovnat. Tím se ovšem tento fenomén zdaleka nevyčerpává a nevysvětluje, proč se aristokracie zaměřila na vzhled a určování pravidel v této oblasti a jakým způsobem bylo tradiční neměnné uspořádání zavrženo ve prospěch nekonečného proudění fantazie. Nelze zapomínat, že v sobě zahrnuje také uvědomění nových hodnot a cílů, ke kterým se společnost vztahuje, a nejen prostou třídní dialektiku a boj. Teorie založené na rozdílech, jakou zastává Bourdieu, bohužel nevysvětlují, jak se konkurenční boj o prestiž mezi dominantními společenskými skupinami, který k lidské společnosti patří od samého počátku, mohl stát principem zcela 15

16 moderních, historicky ojedinělých změn. A neřeší ani to, jak z něj mohla vzejít hybná síla neustálé obnovy a nastolení osobní nezávislosti v oblasti pravidel souvisejících se vzhledem. Na základě soupeření společenských tříd tedy neustálé proměny módy nelze vysvětlit. Vnucuje se tak vysvětlení, které spočívá v tvrzení, že neustálé módní zvraty vyplývají především z nového stanovení společenských hodnot, spjatých s novou pozicí a reprezentací jedince ve vztahu ke kolektivu. [ ] Vědomí, že jsem jedincem se zvláštním údělem, odhodlání vyjádřit jedinečnou totožnost a kulturní oslava osobní identity tu nejsou žádné vedlejší fenomény, nýbrž tvořivá síla, sám hybný moment proměnlivosti módy. Aby se objevil rozmach frivolit, bylo zapotřebí revoluce v reprezentaci osob a v cítění vlastního já, která rozvrátila tradiční mentalitu a hodnoty. Bylo nutné, aby se rozpoutalo opojení lidskou jedinečností a vzrostl společenský respekt ke znakům osobní odlišnosti. 1 Zhodnocením neustálého střídání podob a nestálosti zjevu, zprvu jen v rovině oblékání a v omezeném okruhu společnosti, móda skutečně zbavila minulost vlivu na člověka a společnost a vyzdvihla vše nové. Díky přenesení vkusu do osobní roviny podpořila jednotlivce na úkor 1/ Gilles Lipovetsky, Říše pomíjivosti, překlad Martin Pokorný, PROSTOR, Praha 2010, str

17 společenství a umožnila soustavnou nadvládu pomíjivosti. Je tedy zřejmé, že v otázce osobní svobody sehrála frivolita módy stejnou roli jako moderní uctívání vážnosti a spolehlivosti a potvrdila tak směřování k nezávislosti: Právě tak, jako se lidé moderního Západu oddali intenzivnímu vykořisťování hmotného světa a racionalizaci výrobních úkolů, tak také prostřednictvím pomíjivosti módy stvrdili svou iniciativní moc nad sférou vzhledu. V obou případech se potvrzuje lidská suverenita a autonomie, vykonávaná jak vůči přirozenému světu, tak vůči vlastnímu zkrášlení. Próteus a Prométheus jsou z jednoho rodu a osvojením si historického odkazu společně i když radikálně odlišnými cestami rozpoutali jedinečné dobrodružství západního novověku a modernity. 1 Vedle podpory rozvoje nezávislosti móda sehrála podstatnou roli i v proměně moderní doby v postmodernitu. Postmoderní svět se zrodil společně s rozšířením zásad módy na celou společnost, která se tak od základů přeorganizovala na základě principů půvabu a svůdnosti, neustálé obnovy a odlišování založeného na nepodstatných maličkostech. Postmodernita je dobou módy v její konečné podobě, ve které je byrokratická a demokratická společnost zcela podřízena těmto třem základním složkám principu módy 1/ Tamtéž, str

18 (pomíjivost, svůdnost a odlišování založené na nepodstatných maličkostech). Vystupuje jako společnost lehkomyslná, zaměřená na malichernosti, která už neprosazuje normy a pravidla prostřednictvím disciplíny, ale skrze možnost volby a snahu zaujmout. Ve chvíli, kdy princip módy pronikl do všech částí společnosti a celou ji prostoupil, jsme vkročili do postmoderní doby. A právě v tomto okamžiku se rozšířila sféra osobní nezávislosti a škála individuálních rozdílů, oddělily se principy sociální regulace od nadsmyslové podstaty a rozmělnila se jednota životních stylů a názorů. Proto je, zejména v Éře prázdnoty, tolik zdůrazňována ústřední myšlenka personalizace. Chce totiž poukázat na významnou změnu v dynamice individualismu, který se zrodil s moderní dobou. Postmodernita umožnila jednotlivcům osvobodit se od příslušnosti k určitému světu, aby se už nemuseli držet tradicí předem vymezeného způsobu a směřování života, a otevřela tak cestu k uskutečnění osvícenských ideálů, které modernita pouze vyhlašovala prostřednictvím právních norem a předpisů, ale skutečný rozměr jim dát nedokázala. Osvobození od tradice a dosažení opravdové nezávislosti na velkých duchovních teoriích nicméně neznamená, že jednotlivci přestali být nadále jakkoliv ovlivňováni ani že jsme vstoupili do ideálního světa, ve kterém neexistují 18

19 rozpory a nadvláda. Tuto skutečnost, která byla naznačena už v Éře prázdnoty, je třeba zdůraznit, protože je zcela zásadní. Mechanismy kontroly nevymizely, pouze se přizpůsobily nové době. Staly se méně direktivními a ustoupily ve prospěch komunikace. Lidem už se prostřednictvím vyhlášek a zákonů nezakazuje kouřit, ale jsou jim zprostředkovány informace o škodlivém vlivu nikotinu na jejich zdraví a délku života. Proces personalizace je totiž nový způsob, jak se společnost může uspořádat a nabrat směr, nový způsob, jak řídit chování jedinců. Není založen na pedantské krutovládě, nýbrž naopak na co nejmenším omezování a co největší možnosti soukromé volby, na minimální strohosti a maximální touze, na co nejmenším donucování a co možná největším pochopení. 1 Je zřejmé, že se Gilles Lipovetsky ve svém popisu postmodernity ani v nejmenším nesnaží zmírňovat nebo zastírat její negativní stránky. Snaží se o ní přemýšlet ze dvou úhlů pohledu, nikoliv jednostranně, a usiluje tak o nové chápání jejího smyslu a významu. Vychází ze základního předpokladu, podle kterého se postmodernita ukazuje jako protiklad a je založena na těsné symbióze dvou principů jeden podporuje svobodu a druhý naopak přiživuje závislost. Je 1/ Gilles Lipovetsky, Éra prázdnoty, překlad Helena Beguivinová, PROSTOR, Praha 2008, str

20 důležité, abychom pochopili, že právě sám princip individualismu a rozpadu tradičních způsobů normalizace utváří dvě tak protikladné skutečnosti, jako jsou sebekontrola a slabá vůle, prométheovské úsilí, které téměř přesahuje vlastní možnosti, a naprostý nedostatek chtění. Na jedné straně stojí větší zodpovědnost za sebe sama, na druhé pak nevázanost. Tváří v tvář rozkladu systému sociální kontroly si mohou jednotlivci v postdisciplinárním prostředí vybrat, zda za sebe převezmou zodpovědnost, či ne, zda budou dohlížet sami na sebe, nebo se nebudou o nic starat. Tuto skutečnost nejlépe dokládá příklad stravování. Od chvíle, kdy zmizela společenská a především náboženská pravidla (půst apod.), se můžeme setkat s velmi zodpovědným chováním (sledování hmotnosti, informace týkající se zdraví, cvičení), které se občas může v důsledku přehnané kontroly změnit až v patologické chování (anorexie), a zároveň s naprosto nezodpovědným přístupem, který může vést k bulimii a zcela nepravidelnému stravování. Je také nutné si uvědomit, že získaná svoboda je vždy vykoupena novou závislostí a že postmoderní hédonismus má dvě tváře. Pro určitý počet lidí znamená rozklad a ztrátu odpovědnosti, a zároveň pro většinu zodpovědnost a opatrnost. Je snad ještě třeba dalších argumentů a příkladů? Stačí se podívat na osvobození od zatěžujících morálních pravidel, doprovázené zároveň 20

21 nejistotou v oblasti rodinného života a mezilidských vztahů, které jsou mnohem složitější než v minulosti, kdy tradiční pravidla určovala každému přesné místo ve společenském systému. Nesmíme se nechat zmást. Lipovetsky ve svém díle nenabízí úplnější a méně jednoznačný pohled na postmoderní svět proto, aby vyzdvihoval přítomnost a stavěl ji znovu do popředí. Odmítá jak katastrofické, tak idealizující zjednodušené výklady postmodernity. Snaží se zdůraznit a pojmenovat její základní rozpory a poukázat na souběžné a vzájemně se doplňující působení kladů a záporů. Od postmodernity k době hypermoderní: od požitku k úzkosti I když pojem postmodernita může být vzhledem k tomu, že v sobě skrývá poukaz na výrazný zlom v historii moderního individualismu, sporný, velmi dobře vystihuje změnu úhlu pohledu, která rozhodně v rámci této historie není zanedbatelná. Zpočátku byla modernita chápána skrze dvě základní hodnoty rovnost a svobodu a znázorňována ve zcela novém pojetí prostřednictvím nezávislého jedince, který se rozešel s tradičním světem. V období mezi středověkem a osvícenstvím sice hrál individualismus také podstatnou roli, ale byl zároveň doprovázen nárůstem státní moci, a tak zůstala nezávislost jednotlivců spíše 21

22 v teoretické rovině a reálně se příliš neprojevila. Postmodernita představuje konkrétní moment v historii, kdy se všechny institucionální zábrany, které jedince svazovaly a bránily jeho emancipaci, rozpadly a zmizely. Vznikl tak prostor pro vyjádření osobních přání a tužeb, seberealizaci a sebeúctu. Systémy, které sloužily k socializaci jedinců, ztratily vliv, významné ideologie přestaly být nosnými pilíři, historicky významné záměry přestaly oslovovat a podněcovat k jednání a sociální sféra se stala pouhým rozšířením sféry soukromé: nastala éra prázdnoty, která však v sobě nemá nic tragického ani apokalyptického. 1 Jakým způsobem lze tuto proměnu modernity vysvětlit? Můžeme ji chápat jako důsledek teorií, které oslavovaly osobní nezávislost a rozpad systémů sociálních norem a pravidel? Je možné, že některá díla mohla sehrát určitou roli, že modernismus v umění či vznik a rozvoj psychologie měl na proměnu do jisté míry vliv a že působení rovnoprávnosti mělo nějaký účinek. Ale podstatné příčiny změn je třeba hledat v úplně jiné oblasti. Proměna moderní doby v postmoderní má svůj původ v první řadě ve všeobecném rozšíření konzumu a v hodnotách, které s sebou přinesl (hédonistická a psychologistická kultura). Tuto proměnu můžeme z časového hlediska umístit do druhé poloviny 20. století. Léta / Tamtéž, str

23 byla obdobím zvyšování průmyslové výroby (taylorismus) a distribuce výrobků, kterou umožnil rozvoj dopravy a komunikace a později také rozkvět základních tržních strategií charakterizujících kapitalismus (marketing, obchodní domy, vznik výrobních značek, reklama). V důsledku toho se začaly objevovat první skutečnosti, které následně vysvětlily vznik postmodernity. Fenomén módy a jeho principy se začaly trvale prosazovat v oblasti výroby a masového konzumu a ovlivňovat jejich vnitřní podstatu. Postupně získávaly zásadní vliv, i když do všech částí společnosti se rozšířily až na počátku šedesátých let 20. století. Je také třeba zdůraznit, že orientace na spotřebu se v období počátků moderního kapitalismu týkala pouze společenské vrstvy buržoazie. 1 Druhá fáze období zrodu konzumní společnosti, která začala přibližně v roce 1950, se vyznačovala tím, že výroba a masový konzum přestaly být záležitostí pouze jedné privilegované společenské vrstvy. Zároveň došlo k osvobození individualismu od tradičních norem a pravidel a začala vznikat společnost čím dál tím více orientovaná na přítomnost a módní zboží a ovlivňovaná principem půvabu a svůdnosti, který na sebe vzal podobu požitkářského stylu života, dostupného všem společenským vrstvám. 1/ K tomuto tématu srov. Gilles Lipovetsky, La société d hyperconsomation, v: Le débat, 124, 2003, str

24 Aristokracie začala v důsledku šíření hédonistického způsobu uvažování ztrácet své rozhodující postavení, které měla v počátcích existence módy. Můžeme tak v tomto období sledovat rozšíření záliby v módním zboží, upřednostňování nepotřebného a malicherného, vyznávání individuálního rozvoje a pocitu osobního štěstí, zkrátka šíření individualistických a hédonistických postojů do všech společenských vrstev. Objevila se tedy postmoderní společnost v podobě, kterou popisuje Éra prázdnoty a jejíž fungování lze lépe popsat na základě principu půvabu a svůdnosti než prostřednictvím pojmů jako odcizení či disciplína. Předepsané způsoby chování a života pro jednotlivé společenské vrstvy zmizely. Do popředí se místo nich dostává jednání založené na osobní volbě a zodpovědnosti. Stejně tak je tomu v případě předepsaných a pevných norem a pravidel, které jsou nahrazeny snahou svést a okouzlit, zaměřenou jak na oblast veřejného života (vyzdvihování zásad transparentnosti a komunikace), tak na oblast soukromého života (orientace na osobní zkušenost a vlastní názor). Na scénu tak přichází Narcis, ústřední postava Éry prázdnoty, která je zároveň pohodová či cool, flexibilní, požitkářská i anarchistická. Nastalo radostné a osvobozující období individualismu, které bylo prožíváno skrze odcizení politickým ideologiím, zánik tradičních norem a pravidel, oslavování přítomnosti a podporu osobního 24

25 požitkářského stylu života. V té době už sice bylo možné pocítit i negativní aspekty odpoutání od velkých tradičních hodnotových systémů tedy skutečnost, že větší svoboda je doprovázená novými podobami závislosti, ale prozatím zůstávaly do jisté míry skryté. Nicméně princip duality, který je pro postmodernitu charakteristický, už začal působit a získávat vliv. Je otázkou, zda můžeme zůstat u popisu, který přinesla Éra prázdnoty, a považovat druhou fázi konzumního způsobu života, jež odpovídá postmoderní době, za konečnou. Zda opravdu od osmdesátých let 20. století podléháme působení stále stejného vzoru narcistického individualismu. Různé aspekty současnosti naopak naznačují, že jsme vstoupili do tzv. hyperdoby, která je charakterizována třetí fází konzumu, tedy hyperkonzumním způsobem života, nástupem hypermodernity, obdobím navazujícím na postmodernitu, a zcela přehnaným obdivem k sobě samému, tedy hypernarcismem. Pojem hyperkonzumní označuje konzumní způsob života, který do sebe vtahuje a včleňuje stále širší oblasti společenského života, který stále méně funguje na Bourdieuovi blízkých principech symbolického boje a který se strukturuje spíše na základě individuálních cílů a měřítek a na základě principů slasti a citového prožitku. V důsledku toho je spotřeba každého jednotlivce orientována v první řadě na vlastní potěšení 25

26 spíše než na soupeření s druhými. Přepych, který byl vždy jasným měřítkem sociálních rozdílů, se sám o sobě stal součástí hyperkonzumního způsobu života, protože lidé se jím obklopují stále více z důvodu uspokojení, které jim může nabídnout pocitu nesmrtelnosti ve světě, který je vydán napospas pomíjivosti věcí, než z důvodu demonstrace vlastního postavení. Honba za soukromými rozkošemi odsunula stranou požadavek veřejné prezentace a společenského uznání: v dnešní době se prosazuje luxus nevídaného typu, luxus emocionální, experimentální, psychologizovaný, který intimními počitky nahradil sociální teatrálnost. 1 Hypermodernitou se rozumí liberální společnost charakterizovaná neustálými proměnami, prchavostí a flexibilitou, zcela nebývale odtržená od zásadních principů formujících moderní dobu, které se musely přizpůsobit rytmu hypermoderní doby, aby zcela nevymizely. Hypernarcismus je pak vyjádřen v podobě Narcise, který se prezentuje jako vyzrálý, odpovědný, ukázněný, výkonný a přizpůsobivý jedinec a který se tak distancuje od požitkářského a anarchistického Narcise postmoderní doby. Místo hýřivé utopie máme odpovědnost a místo protestu obhospodařování: jako bychom dnes uznávali jen 1/ Gilles Lipovetsky, Věčný přepych, překlad Klára Němcová, PROSTOR, Praha 2005, str

27 etiku a soutěživost, moudré regulování a úspěch v práci. 1 Jenomže tentokrát se rozpory hypermoderní doby projevily ve zcela nezastřené podobě. Vyzrálý Narcis? Ano, ale zároveň neustále proniká do oblastí, které jsou spjaty s dětstvím a s dospíváním, jako by odmítal přijmout vlastní dospělost. Zodpovědný Narcis? Opravdu je možné ho takto vnímat, když se zároveň množí nejrůznější formy nezodpovědného chování a když proklamované dobré úmysly nejsou doprovázeny odpovídajícím jednáním? Co dodat k podnikům, které na jednu stranu proklamují určitý etický kodex, a na druhou stranu masově propouštějí své zaměstnance, protože zfalšovaly údaje o svém skutečném obchodním obratu? Jak vnímat námořní dopravce, kteří na jednu stranu připomínají, jak je důležité respektovat přírodu a udržovat ekologickou rovnováhu, a na druhou stranu jejich vlastní lodě podstatným způsobem znečišťují životní prostředí? Jak se dívat na stavební firmy, které se chlubí kvalitou svých budov, ale sesypou se jim při sebemenším zemětřesení? Jak posuzovat řidiče, kteří by měli respektovat pravidla silničního provozu, a současně při řízení telefonují? A co výkonný Narcis? Může být, ale za cenu stále častějšího výskytu 1/ Gilles Lipovetsky, Éra prázdnoty, překlad Helena Beguivinová, PROSTOR, Praha 2008, str

28 psychosomatických obtíží, depresí a celkového vyčerpání. Narcis, který řídí svůj život a má ho ve svých rukách? Máme důvod o něm pochybovat, když jsme zároveň svědky stále se prohlubující zadluženosti domácností. A konečně Narcis přizpůsobivý? Ano, ale zároveň se v rámci společenských vztahů chová podrážděně, když je třeba zabývat se znovu prospěchem a výhodami, kterých už dosáhl. Postmoderní zaměření na získávání společenských výhod a vymožeností bylo nahrazeno úsilím o jejich udržení a obranu v rámci společenských skupin s podobným cílem. Tohle všechno je jen malá ukázka rozporů, které s sebou hypermoderní doba přináší: čím více se ve společnosti šíří zodpovědné chování, tím více zároveň stoupá i nezodpovědnost. Hypermoderní jedinci jsou současně informovanější i méně strukturovaní, dospělejší i nestabilnější, méně ideologičtí i poplatnější módním trendům, otevřenější i ovlivnitelnější, kritičtější i povrchnější, skeptičtější a naivnější zároveň. Nejvíce se změnila především atmosféra ve společnosti a vztah k přítomnosti. Rozpad tradičního světa už není vnímán a prožíván jako osvobozující, ale jako zneklidňující. Tváří v tvář nejisté budoucnosti převažuje pocit strachu, který společnost ovládá. Princip globalizace se uplatňuje nezávisle na vůli a chtění jednotlivců, liberální soutěživost se vyhrocuje, dochází ke zcela neomezenému rozvoji informačních 28

29 technologií, pracovní uplatnění a udržení zaměstnání je nejisté a nezaměstnanost se drží na vysoké úrovni. Dokázali bychom si v letech představit, že dvacetiletý Narcis vyjde do ulic, aby bránil svůj nárok na důchod čtyřicet let předtím, než ho skutečně bude moci využít? Skutečnosti, které by se v kontextu postmoderní doby mohly zdát zvláštní či zarážející, se v dnešní době jeví jako zcela normální. Narcise od nynějška sžírá nejistota a obavy; požitkářství a nabytou svobodu nahradila úzkost a strach: Posedlost sebou samým se už dnes neprojevuje v horečném požitkářství, ale ve strachu z nemoci a ze smrti a v postoupení běžných událostí lidského života do odborné lékařské péče. Narcis už není tak zahleděný sám do sebe, převažuje vystrašenost z každodenního života, z vlastního těla a ze společnosti a lidských vztahů, které na něj působí agresivně. 1 Všechno ho znepokojuje a vyvolává v něm strach a obavy. Na mezinárodní úrovni se tato skutečnost projevuje v terorismu a zkáze, kterou vyvolává, a v působení neoliberálních principů a jejich vlivu na pracovní uplatnění a zaměstnanost. Na místní úrovni se projevuje ve znečištění životního prostředí ve městech a v rostoucím násilí v jejich okrajových čtvrtích. 1/ Srov. Gilles Lipovetsky, Narcisse au piège de la postmodernité?, v: Lipovetsky, Métamorphoses de la culture libérale. Ethique, médias, entreprise, Liber, Montréal 2002, str

30 Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti ereading.