Univerzita Hradec Králové Pedagogická fakulta. Diplomová práce Bc. Václav Mach

Transkript

1 Univerzita Hradec Králové Pedagogická fakulta Diplomová práce 2016 Bc. Václav Mach

2 Univerzita Hradec Králové Pedagogická fakulta Historický ústav Obraz Velké války očima českých vojáků v rakouskouherské armádě Diplomová práce Autor: Studijní program: Studijní obor: Vedoucí práce: Bc. Václav Mach N Učitelství pro střední školy NSSKDE Učitelství pro střední školy dějepis NSSKCJ Učitelství pro střední školy český jazyk a literatura Mgr. Jiří Hutečka, Ph.D. Hradec Králové 2016

3

4 Prohlášení Prohlašuji, že jsem tuto diplomovou práci vypracoval pod vedením vedoucího diplomové práce samostatně a uvedl jsem všechny použité prameny a literaturu. V Hradci Králové dne

5 Poděkování Rád bych na tomto místě poděkoval vedoucímu práce, panu Mgr. Jiřímu Hutečkovi, Ph.D., za jeho spolupráci, za cenné rady ohledně interpretace textu a také za jeho vstřícný přístup při tvorbě předkládaného textu. Dále děkuji svému otci, Mgr. Jiřímu Machovi, za provedení jazykových korektur a jeho podporu.

6 Anotace MACH, Václav, Obraz Velké války očima českých vojáků v rakousko-uherské armádě, Hradec Králové: Pedagogická fakulta Univerzity Hradec Králové, 2016, 84 s., Diplomová práce. Diplomová práce se zaměřuje na rekonstrukci obrazu Velké války tak, jak ji pravděpodobně viděli čeští vojáci zařazení v rámci rakousko-uherské armády. V první kapitole je úžeji vymezen klíčový pojem této práce, český voják. Hlavní část se soustředí na čtyři významné tematické bloky: nacionalismus českých vojáků, vliv materiální deprivace, autentický válečný prožitek a vykreslení motivu domova. Ty jsou nahlíženy skrze prameny osobní povahy, ať už publikované či nepublikované, a přinášejí tak autentický obraz první světové války stvořený skrze vyprávění vojáků. Klíčová slova: první světová válka, interpretace, deníkové záznamy, obraz války, nacionalismus, deprivace, válečný prožitek.

7 Annotation MACH, Václav, Image of the Great War as seen by Czech soldiers in Austro- Hungarian army, Hradec Králové: Faculty of Pedagogic, Univerzity of Hradec Králové, 2016, 84 pp., Master s thesis. Diploma thesis deals with the reimagination of the image of the Great War through memories of Czech soldiers enlisted in Austro-Hungarian army. In the first chapter there is closer definition of the key term of this thesis the Czech soldier. The main part focuses on four important thematic blocks Czech soldier s nationalism, influence of material deprivation, authentic war experience and the image of homeland. These aspects are seen through ego-documents, both published and unpublished, which brings us the authentic image of the First World War created by narration of former soldiers. Keywords: First World War, interpretation, diary notes, image of the war, egodocuments, nationalism, deprivation, war experience.

8 Prohlášení Prohlašuji, že diplomová práce je uložena v souladu s rektorským výnosem č. 4/2009 (Řád pro nakládání se školními a některými jinými autorskými díly na UHK). Datum: Podpis studenta:

9 Obsah Úvod... 9 I. Fenomén českého vojáka II. Nacionalismus jako obecný myšlenkový rámec III. Materiální deprivace IV. Válečná zkušenost V. Kde domov můj? Závěr Seznam pramenů a literatury Seznam příloh... 74

10 Úvod Velká válka, první světová válka, poslední válka velkých evropských rodů, střet, který nemá v minulosti precedent. Konflikt, který byl očekáván, a přesto zaskočil evropské obyvatele nepřipravené. Válka, o které si mnoho lidí v jejím prvním roce myslelo, že skončí do Vánoc 1914, se nakonec protáhla na dlouhé a útrpné čtyři roky plné umírání a revolucí ve způsobu vedení války, v jejích protagonistech i technice. Poprvé se na západní frontě objeví tankové jednotky, na obloze se rozhoří aviatické bitvy a pozemní bojiště budou pro dělostřelbu zaměřována z balónových pozorovatelen. Děla ohromných ráží budou téměř denně ostřelovat frontovou linii, kde se mezi největší postrachy pěchotních družstev zařadí kulomety a chemické útoky. Uprostřed tohoto dějinného kolotoče stojí český voják, navlečený do modrošedé uniformy rakouského císařství. Svému údělu mnohdy nerozumí, je vytržen ze svého domova a vržen do víru bojových událostí. Kým vlastně byl, jakým způsobem se projevoval, a byl nějakým způsobem jedinečný? I na to se, mimo jiného, snaží tato práce najít odpovědi. Zájem o toto dynamické období ukončující tzv. dlouhé 19. století, období příznačně zvané fin de siècle, je obrovský. Snad každý ze států, které byly do válečného tažení zataženy, má na tuto epochu vlastní pohled a důležitost přisuzuje specifickým kategoriím. V našem prostředí je největší pozornost věnována vojenským operacím a hospodářským dějinám, které se soustředí na fungování a střetávání potřeb armády a nového politického státu plného rozličných politických tlaků a směrů. Předválečné a válečné roky z tohoto hlediska nejobsáhleji vylíčil Otto Urban 1, zajímavým způsobem jsou také zpracovány v syntéze rakouských dějin v kapitolách Milana Hlavačky a Václava Vorla. 2 Tyto publikace poskytují čtenáři či badateli dobrý vědomostní základ, který může být rozvíjen do různých směrů. Vzhledem k zaměření této práce se budeme dále orientovat spíše na publikace vymezené užším tématem týkajícím se válečného prožitku či fenoménů s ním spojeným. Ve směru zkoumání vojenské každodennosti českého vojáka nedisponuje česky psaná historiografie silnou základnou. Tradice tohoto 1 Otto, URBAN, Česká společnost , Praha VEBER, HLAVAČKA a kol. (edd.), Dějiny Rakouska, Praha K dějinám habsburské monarchie dále více srov. Jan GALANDAUER, Karel I. Poslední český král, Praha, Litomyšl 1998; Týž, František Ferdinand d Este, Praha 1993; Jiří RAK, Zachovej nám, Hospodine, Praha

11 zkoumání je stále rozvíjena především v zemích západní Evropy, jako jsou Německo či Velká Británie, popřípadě zámořské USA. Nejdůležitějšími metodologickými a inspiračními podklady pro tuto práci se staly monografie anglických historiků Fussela 3 a Hynese 4, které poskytují zajímavý pohled na první světovou válku prezentovanou skrze umělecké narativy a lyricky i epicky laděnou poezii. Postupy, kterými se autoři ve svých pracích řídí, byly použity pro zpracování podobného tématu v rámci české bojové účasti. Zkoumání narativních pramenů je vždy rizikem, ze kterého může vzejít nejeden problém s objektivitou dosažených závěrů. Překládaná práce si neklade za cíl formulovat obecné objektivní závěry o tom, jakým způsobem se čeští vojáci na frontách první světové války chovali, či prezentaci statistických údajů o jejich účasti v jednotlivých bitvách. Cílem je rekonstruovat a prezentovat oblasti vojenského života, které oni sami považovali za podstatné a které se v jejich deníkových zápiscích a vzpomínkách objevují ve větší míře a širokém zastoupení jednotlivých autorů. Do jisté míry práce překládá čtenáři obraz války takové, jakou ji vnímali čeští vojáci, ne jaká je vylíčena v odborné literatuře, historických románech či učebnicích dějepisu. Tento obraz je pochopitelně zatížen subjektivitou jednotlivých narativů i jejich případnou stylizací, kterou můžeme v některých případech jen velmi obtížně rozklíčovat. Výsledkem je tedy práce zabývající se v obecné rovině vymezením pojmu český voják, jeho zážitky z fronty, vliv národního uvědomění, frontového života a vlastní bojové zkušenosti. Obraz o Čechách a Češích v období první světové války nejuceleněji podává Ivan Šedivý 5 ve své syntetické práci z roku Jeho pozornost se ve velké míře soustřeďuje na propojení armády a zázemí, sleduje také politickou situaci a rozpory mezi českou a rakouskou, potažmo německou, politickou linkou. Vývoj rakouské armády lze pak nejlépe studovat z jeho práce, kterou vytvořil společně s Marií Koldinskou. 6 Z hlediska nasazení českých vojáků v rámci jednotlivých bojišť bylo čerpáno z prací Josefa Fučíka, zejména z jeho monografie věnující se osudům známého 28. pražského pluku. Šedivý mimo jiné ve statistických částech své syntézy vychází ze 3 Paul FUSSEL, The Great War and the Modern Memory, New York Samuel HYNES, A War Imagined, Londýn Ivan ŠEDIVÝ, Češi, české země a Velká válka , Praha Jedná se o druhé revidované vydání. První bylo vydáno v roce Marie KOLDINSKÁ Ivan ŠEDIVÝ (edd.), Válka a armáda v českých dějinách, Praha

12 závěrů maďarského historika Istvána Deáka, 7 které této práci posloužily jako výborný zdroj doplňujících informací ohledně národnostního rozložení rakouské c. k. armády a informací týkajících se důstojnického sboru. Při vytváření konceptu českého vojáka jakožto součásti mnohonárodnostní armády jsem vycházel především z díla Benedicta Andersona 8 a ze studie Gila Eyala, 9 která se sice věnuje moderním dějinám, ale poskytuje dobrou teoretickou a koncepční oporu v rámci zkoumání diskursu národní identity a vymezení národního vědomí v konfliktu s identitou národa souvisejícího. Z české odborné literatury je následně kapitola o českém nacionalismu ve vojenské službě postavena na publikacích Jana Křena 10 a Miroslava Hrocha. 11 Pramenná základna byla sestavována na základě dostupnosti a věrohodnosti jednotlivých deníků. Díky stému výročí vypuknutí první světové války v roce 2014, byla edičně vydána celá řada nových dosud nepublikovaných deníků a vzpomínek, které poskytly základ pro tuto práci. Nepublikované prameny byly čerpány z Ústředního vojenského archivu v Praze, Archivu hlavního města Prahy a archivu Vlastivědného muzea v Dobrušce. Vzorek zkoumaných dokumentů je reprezentativním výběrem, který poskytoval dostatečné množství informací k vypracování práce. Jako takový by mohl být rozšiřován o práce dalších autorů, které se ovšem většinou nacházejí v soukromém vlastnictví potomků českých vojáků a jejich dostupnost je značně omezená. Základním kritériem pro rozdělení pramenů bylo, zda se jedná o autentické deníkové zápisy bezprostředního charakteru, nebo zda jsou jimi vzpomínky psané několik let po ukončení válečného tažení v době první Československé republiky. Vnější kritika nepublikovaných pramenů probíhala srovnáváním materiálu, na kterém byl deník psán. Rakouská armáda poskytovala svým vojákům standardizované bojové notesy velikosti cca A5 s voskovaným papírem ve tvrdých potažených deskách. Většina zápisů je psána tužkou, jen výjimečně se objevuje deník psaný perem. U každého materiálu došlo k hledání autora, které nebylo vždy úspěšné, některé deníky zůstaly nesignovány a můžeme je tak připisovat neznámému vojáku. 7 István DEÁK, Beyond Nationalism, A Social and Political History of the Habsburg Officer Corps , New York Benecit ANDERSON, Představy společenství, Praha 2008; v originále: Benedict ANDERSON, Imagined Communities, Londýn Gil EYAL, Identity and Trauma, in: History and Memory, Jaro 2014, roč. 16., č. 1., s Jan KŘEN, Konfliktní společenství, Praha Miroslav HROCH, Na prahu národní existence, Praha

13 Tyto prameny byly doplněny z antologie Domov za války Aloise Žipka, 12 která vycházela v průběhu let V této pětidílné edici Žipek vybral mnoho zajímavých úryvků různorodých autorů a různorodé tématiky dotýkající se první světové války, jak na frontě, tak doma v zázemí. Jako pramenná edice však nemůže být dostačující, zejména vzhledem k době svého vzniku v období první republiky, kdy jistě pramenná selekce podléhala dobovému národ tvořícímu úzu. Autor sám pak v úvodu deklaruje následující: Takové jest poslání našeho díla. Chceme, aby v něm promluvili všichni svým vlastním způsobem o tom, po jakých cestách přišla naše svoboda, jaké radosti a úzkosti při tom prožívali i jak ruku přiložili k tomuto slavnému dílu. Kniha naše budiž památníkem poctivé a dobré práce žijícího pokolení a staniž se studánkou živé vody a národní síly všem budoucím. 13 Autor zde jasně deklaruje účelnost celé edice, a tím naznačuje kritérium selekce pramenů, které jsou v ní obsaženy. Nemůžeme zde pochopitelně najít jiné, než úryvky podporující nové národní myšlenky a ideje, což by pohled na českého vojáka regulovalo pouze jedním směrem. Navíc se ve většině případů jedná o fragmenty či vybrané úryvky, které mohou být vytrženy z obsáhlejšího kontextu. Pro zpracování pramenů bylo nejprve nutné je podrobit vnější kritice. Prameny, které nebylo možné identifikovat pro jejich poškození či atypickou podobu, byly z těchto důvodů ze zkoumání vyřazeny. Nejpodstatnější část práce tvořila analýza deníkových zápisů a vzpomínek českých vojáků, tyto dílčí analýzy pak byly vzájemně konfrontovány a komparovány ve vytyčených oblastech bádání, které odpovídají rozčlenění práce na kapitoly. V závěrečné fázi došlo k interpretaci zjištěných údajů a jejich sumarizaci v podobě formulací obecnějších principů, které byly v pramenné základně rozklíčovány. V neposlední řadě bych na tomto místě rád vyjádřil osobní motivaci pro sepsání této práce. První světové válce popsané skrze osobní autentický pohled jejích účastníků není v Čechách věnován velký prostor. Tento částečný nezájem si vysvětluji zejména nevelkou vojenskou tradicí, kterou disponují například země jako Spojené státy americké či Německo, které se o vojenskou psychologii a pochody uvnitř vojáka vystavenému frontovému životu zajímají více. Zajímavou prací na toto téma vycházející 12 Alois ŽIPEK (ed.), Domov za války, 5 svazků, Praha Alois ŽIPEK (ed.), Domov za války, Díl I. 1914, Praha 1929, s. 9 12

14 z českého prostředí je studie Rudolfa Kučery Entbehrung und Nationalism. 14 O vymezení problematiky českého vojáka se také pokusil J. Fučík ve své práci o 28. pražském pěším pluku. 15 Tyto dvě studie byly cennou inspirací pro sepsání předkládané práce. K tématu mě mimo jiné také vedla blízkost stého výročí vypuknutí Velké války v roce 2014 a nalezení pradědových zápisků z vojny z konce 19. století. 14 Rudolf KUČERA, Entbehrung und Nationalismus,in: Bernhard BACHINGER Wolfram DORNIK (edd.) Jensteits des Schützengrabens, Innsbruck, Vídeň, Bozeň Josef FUČÍK, Osmadvacátníci; Spor o českého vojáka I. světové války, Praha

15 I. Fenomén českého vojáka Když 28. června 1914 v Sarajevu zavraždil Gavrilo Princip arcivévodu Františka Ferdinanda d Este a o měsíc později započalo vylepování známých plakátů s textem Mým národům, zřejmě nikdo nevěřil, k jakým ohromným změnám v budoucích letech dojde. V českých zemích, součásti rakousko-uherské monarchie, tzv. Předlitavska, jen málokdo pomyslel na to, že by o čtyři roky později mohl žít ve vlastním nezávislém československém státě, který vznikne rozpadem tohoto velkého mnohonárodnostního soustátí. Reakci na zprávu o zavraždění arcivévody popsal ve svých zápiscích také František Černý: Bylo však mezi čtvrtou a pátou odpolední hodinou, když nastal šum a každý bystřil sluch, co se stalo. Pojednou se mezi přítomnými roznesla zpráva, že nástupce trůnu, arcivévoda František Ferdinand d Este, byl i se svojí chotí, vévodkyní Žofií, zastřelen. Hned bylo po zábavě a už se o ničem jiném nemluvilo, než kdo byl zastřelen, kde a proč. 16 Jen o kousek dál celou atmosféru události ještě dokresluje zmínkou, že: Černý rám okolo titulního listu hlásil veliký smutek v celém mocnářství. 17 Černý zde zástupně vyjadřuje pozorovatelný společenský soucit a identifikaci s celým mocnářstvím a smutkem z náhlého odchodu arcivévody. Ještě si neuvědomuje následky, které tato událost vyvolá a svoji interpretaci odvozuje v tomto případě od identity vázané na státní celek. Částečná mobilizace ozbrojených sil, kterou císař potvrdil 26. července 1914, započala na celém území monarchie 28. července a pokračovala o pět dní později mobilizací úplnou. Horní věková hranice byla nejprve stanovena na 40 let, ale již během srpna byla zvýšena na 45 let, zejména v důsledku zapojení dalších států do otevřeného konfliktu. Rakousko-Uhersko nasadilo během Velké války celkově mužů, přičemž z českých zemí bylo odvedeno mužů, z toho Čechů 18, kteří se účastnili bojových operací především na východní a jižní frontě u různých bojových i nebojových útvarů. Počet českých vojáků bývá odhadován na základě podílového přepočtu rozložení obyvatelstva monarchie a na základě soupisů skladby obyvatelstva 16 František ČERNÝ, Moje záznamy ze světové války , Praha 2014, s Tamtéž, s Jedná se o kvalifikovaný odhad odvedenců. Viz Velká válka [online]. [cit ]. Dostupné z: 14

16 českých zemí dle tzv. obcovací řeči. 19 Na přelomu 19. a 20. století nebyla v monarchii národnost kategorií, ke které by se jednotliví občané mohli přihlásit na základě uvědomění si vlastní identity. Jediným zjišťovaným aspektem této kategorie byl jazyk, který mluvčí užíval v soukromé komunikaci, tedy většinou jazyk mateřský, který byl v této době označován jako obcovací řeč užívaná v běžných komunikačních situacích. Národnost sama o sobě nebyla ještě funkční kategorií, která by reprezentovala světonázor jedince odrážející jeho vnitřní vyjádření sounáležitosti s celou sociální skupinou a názory či hodnotami, které jako celek reprezentuje. Tento zjišťovaný jazyk navíc nebyl nijak přesně definován, což vedlo k mnohým zkreslením výsledků národnostních šetření. 20 Český voják se na počátku války jen velmi málo odlišoval od vojáka jiné národnostní skupiny v rámci rakousko-uherské armády. Uniforma sjednocovala nejrůznější národy pod jedním praporem monarchie a nevyjadřovala (alespoň z počátku války) významné sympatie určité etnické skupině. Přesto byla již od počátku armáda národnostně diverzifikována v rámci rozdělení jednotlivých pluků. Existovaly pluky, ve kterých měla daná národní entita většinu a pluky smíšené. Českých pěších pluků (28. pěší pluk z Prahy 21, 18. pěší pluk z Hradce Králové či 21. pěší pluk z Čáslavi, atd.) s podílem českých vojáků vyšším než 60% celkové síly mužstva bylo v roce 1914 celkem 25. Dále se čeští vojáci nejčastěji dostávali do kontaktu s vojáky německé národnosti, což v pozdějším období vedlo k vyostřenému prožívání této odlišné národní identity. Na tomto místě si však musíme uvědomit, že jazyková otázka uvnitř polylingvních pluků byla správou armády řešena již od druhé poloviny 19. století. Pokud v některém z armádních pluků dosáhla určitá národnost 20%, byla její řeč uznána za řeč plukovní a tím se stala povinnou pro důstojnický sbor. Toto opatření vedlo k posílení jazykových znalostí důstojníků a u pluků s českými vojáky vedlo k zavedení češtiny jakožto plukovní řeči. Na počátku první světové války, alespoň v jejích prvních měsících, existovaly pluky s důstojníky schopnými komunikace a velení v češtině. Vzhledem k brzkým masivním ztrátám na srbské frontě při pokusech o překročení řeky 19 Viz příloha č. 1, tabulka skladby obyvatelstva dle obcovací řeči. 20 Více viz M. KOLDINSKÁ I. ŠEDIVÝ, Válka, s Jedná se o jeden z nejznámějších českých pluků, který byl po neúspěchu během dubnové karpatské ofenzivy roku 1915 a po masivních ztrátách zrušen císařem. V rámci šetření incidentu, při kterém se během útoku více než 2/3 pluku údajně odevzdaly do rukou nepřítele, došlo k rozšíření myšlenky, že český voják není spolehlivý. Více viz J. FUČÍK, Osmadvacátníci, s

17 Driny a následným ztrátám na ruské frontě v Haliči, se toto pravidlo postupně stávalo spíše výjimkou. Tento výchozí stav popisuje názorně ve svých vzpomínkách i E. E. Kisch 22 : Po krátké mši četl hejtman Turner vzletně, pateticky a zvučným hlasem německy přísahu pro německé vojáky, a ti ji opakovali; potom byla česká přísaha. [ ] Potom nový velitel pluku, plukovník Karl Wokoun, pronesl proslov vypracovaný podle císařského manifestu, a major Lašek jej překládal do češtiny. 23 Samotné jazykové znalosti důstojníků z povolání byly dle statistik z roku 1904 pro české vojáky velmi příznivé, uvádí se, že až 47% důstojníků z povolání bylo v této době schopno užívat v komunikaci češtinu. 24 Určení národnostního složení důstojnického sboru však nicméně nadále zůstává složité, zejména vzhledem k faktu, že důstojníci s jinou než německou obcovací řečí, mnohdy uváděli tuto vzhledem k faktu, že ji v rámci svého denního profesního života hojně užívali. Významných posunů ve zjišťování pravděpodobného národnostního, potažmo jazykového, složení důstojnického sboru rakousko-uherské armády se dobral István Deák, který na základě svých výzkumů kvalifikovaně odhadl, že v rámci důstojnického sboru sloužilo 8,1% českých důstojníků. 25 je zřejmě pravděpodobné, že vojenská kariéra vedla u mnoha Čechů k odnárodnění a k jejich příklonu německo-rakouské či spíše rakouské identitě. 26 Pokud vezmeme v potaz, že téměř jedna třetina českých mužů ve věku let byla koncem roku 1914 mobilizována a sloužila v armádě Rakouska-Uherska, musíme uznat, že právě v těchto podmínkách vznikala nová česká národní identita vymezující se na základě odlišností s ostatními národnostními skupinami armády v průběhu tzv. polarizačního procesu. Během válečných let se armáda stala hlavním místem, kde muž rakousko-uherské monarchie v kulisách totální války a v kontaktu s všudypřítomnou materiální deprivací formoval a demonstroval svoji národní identitu, volil si ji a proměňoval. 27 Čeští vojáci si své češství začali uvědomovat jednak 22 Egon Ervín Kisch ( ), židovský spisovatel, publicista. Účastnil se srbského tažení, zařazen do 11. pěšího pluku (Písek). 23 Egon E. KISCH, Vojákem pražského sboru, Praha 1965, s Viz M. KOLDINSKÁ I. ŠEDIVÝ (edd.), Válka, Praha 2008, s Dále o problémech způsobených jazykovým složením rakousko-uherské armády srov. Jason ENGLE, This monstrous front will devour us all : The Austro-Hungarian Soldier Experience, , in: Günter BISCHOF, Ferdinand KARLHOFER (edd.), 1914: Austria-Hungary, the Origins, and the First Year of World War I, New Orleans 2014, s I. DEÁK, Beyond, s Viz M. KOLDINSKÁ I. ŠEDIVÝ (Edd.), Válka, Praha 2008, s Přeloženo z: In den Kriegsjahren wurde somit die Armee zum wichtigsten Schauplatz, wo der männliche Teil der österreichisch-ungarischen Bevölkerung im Kontext des totalen Krieges und der 16

18 v důsledku materiální deprivace, ale také v souvislosti s brzkou ztrátou velkého počtu důstojníků již během prvního roku první světové války. V důsledku toho byli povoláváni na frontu důstojníci ze zálohy, kteří již nemuseli splňovat výše zmiňované pravidlo služební řeči pluku, docházelo tak k silnějšímu jazykovému míšení a posílení role němčiny, jakožto komunikačního jazyka v armádě srozumitelného většině dané formace. Tento jev se nejvýrazněji projevil u pěších pluků. Zatímco na počátku války existovalo v rámci rakousko-uherské armády 21 pěších pluků s 90% podílem jedné národnosti, v roce 1918 jich bylo pouze 12, podobně na tom byli i zeměbranecké a husarské pluky. 28 Semknutí jednotlivých národů v rámci smíšených pluků je proto logickým vyústěním těchto předpokladů. Tendence tomuto fenoménu rozdrobenosti jednotlivých národů v rámci armády je dnes dobře pozorovatelná, Kučera uvádí další z příkladů: Například v roce 1914 byli česky mluvící vojáci zařazeni k 29 pěchotním formacím. O čtyři roky později již ke 110 formacím. 29 Na počátku války se společnost rakousko-uherského soustátí chovala s velkou pravděpodobností politicky indiferentně. Širší diskuse o nacionálních tématech vázaných na jinou než jazykovou rovinu 30 české emancipace mezi nižšími vrstvami obyvatelstva nebyly obvyklé a leccos o tomto fenoménu, který historička Tara Zahra označuje termínem national indifference 31 (národní lhostejnost či nevyhraněnost), naznačují právě i deníky česky mluvících vojáků během první světové války. Národní nevyhraněnost se nejsilněji projevovala během prvních let války, teprve s ukončením naděje konce války o Vánocích roku 1914 nebo po prožitém válečném roce 1915 začíná pozvolna docházet k probuzení národního povědomí, a to ještě jen v některých případech. Mnozí čeští vojáci si tento nevyhraněný pohled na vlastní identitu zachovali až do konce první světové války. Zahra ostatně tvrdí, že právě národní indiference vede k posilování nacionálních tendencí, k jejich pučení a objevování. Indiference allgegenwärtigen materiellen Entbehrung seine nationale Identität aushandelte, demonstrierte, aber auch wählte und tauschte. Rudolf KUČERA, Entbehrung und Nationalismus, in: Bernhard BACHINGER Wolfram DORNIK (edd.), Jensteits des Schützengrabens, Innsbruck, Vídeň, Bozeň 2013, s Více viz I. ŠEDIVÝ, Češi, s Přeloženo z: Im Jahr 1914 erfasste zum Beispiel die österreichisch-ungarische Infanteriegeneralität tschechisch sprechende Soldaten in 29 Infanterieformationen. Vier Jahre später waren es schon 110 Formationen. R. KUČERA, Entbehrung, s Ta byla rozvíjena od konce 18. stol. po celé století 19. skrze práci tzv. českých obrozenců, lingvistů a literárních vědců, kteří se systematicky a organizovaně věnovali rozvoji českého jazyka. Snahy jeho rovnoprávnost vrcholily v 80. a 90. letech 19. stol. v požadavcích na jazykový federalismus. Více srov. Otto URBAN, Česká společnost , Praha 1982, s Srov. Tara ZAHRA, Imagined Noncommunities, in: Slavic Review, roč. 69, číslo 1.,

19 podporovala nacionální snahy politiků i veřejnosti, vymezení se proti odlišné entitě (národu) bylo posilováno kritikou těch, kteří novou národní identitu nepodporovali v očekávané míře. 32 Zahra podotýká, že: indiference byla podstatná pro vývoj moderního nacionalismu nejen proto, že na ni nacionalisté reagovali velmi silně, ale také proto, že vyzývala nacionální hnutí definovat hranice národní komunity o to přesněji. 33 Onu národní lhostejnost nemůžeme chápat jako výraz negativní, ale musíme k němu přistupovat jako k vědecké kategorii, která nám umožňuje nahlížet na člověka v dějinném procesu z jiného, než ryze národního úhlu. Zahra v této věci podotýká: Na první pohled mohla národní lhostejnost působit jako pouhý premoderní relikt jako reflexe lokální, regionální, dynastické nebo náboženské loajality, která se postupně vytrácela s nastupující silou modernizace, budování státu a moderní masové politiky. 34 Právě tato různá jména dávají své nevyhraněnosti mnohdy i čeští vojáci ve svých zápiscích. Explicitně se nehlásí k žádné zformované skupinové identitě, ale z řádek jejich deníků můžeme ledacos vyčíst. Někteří z nich byli orientováni na venkov, na místo svého bydliště, jiní se i přímo hlásí k oddanosti habsburskému rodu, další svoji subjektivní identitu odvozují ze sociálního postavení. Explicitní či implicitní identifikace s národem se objevuje zcela nepravidelně a v odlišných konotacích, které jsou většinou úzce regionálně vázány. Společnost byla diverzifikována a těsnější propojení všech sociální vrstev bylo umožněno pouze skrze tisk či dostupnou literaturu, proto lidé na periferii nemohli přemýšlet stejně jako lidé z měst a především lidé z Prahy. Antonín Kačer 12. srpna 1914 zaznamenal událost, která akcentuje případ národní nevyhraněnosti: Nestáli jsme dlouho, když v tom zazněla trubka oznamující příjezd jeho výsosti. Všickni jsme stáli v pozoru. Konečně přijel. 35 Ono emočně zabarvená zvolání na konci čekání na 32 Jednalo se zejména o obyvatele velkých pohraničních měst, jako byly České Budějovice, Liberec či Most a kde bilingvní občané mohli snadno názorově migrovat mezi nově se tvořícími národními identitami obou soupeřících národů (Čechů a Němců). Takových obyvatel bylo v uvedených městech okolo 16%, což již není zanedbatelné množství. 33 Přeloženo z: Indifference was important to the developement of modern nationalism, not only because nationalists reacted so strongly to it, but because it compelled nationalists movements to define the boundaries of the national community more precisely. T. ZAHRA, Imagined, s Přeloženo z: At first glance, it might seem that national indifference was simply a premodern relic a reflection of local, regional, dynastic, or religious loyalties that were gradually wiped out by the forces of medernization, state building, and modern mass politics. T. ZAHRA, Imagined, s Vojenský historický archiv (dále VHA), Varia R, karton (dále kart.) 2, Antonín KAČER, Deník, rukopis, s

20 významného člena císařské rodiny, Leopolda Salvatora, který přijel navštívit jedno z mobilizačních míst, nám odhaluje pravděpodobný indiferentní vztah k císařské rodině jako celku, či dokonce implikuje radost z toho, že se s někým takovým voják setkává. Kačer dokonce popisuje, jak si Češi před jeho návštěvou připravovali národní kroje a celou parádu řádně nachystali. Dělostřelec Petr Pluháček ve svém deníku píše: Zpráva, že německá armáda dosáhla velkého úspěchu: dobyla Kowno, Vladimir, Wolinski. Tedy opět zpráva utěšující. Mackensen jde vpřed. 15. VIII. Je neděle. České pluky jdou za zvuků hudby směrem Sokal. Hrají české písně. Kde by Češi byli bez hudby a dobré nálady? 16. VIII. Připravujeme oslavu 85. narozenin císaře. 36 Autor se v tomto případě explicitně raduje z německých vítězství na východní frontě, což by nebylo možné, pokud by v dané době choval vůči německému etniku antipatie. V průběhu uvedených tří dnů dojde dokonce k těsnému propojení německo-česko-rakouského prostoru v podobě přisouzených atributů. Můžeme pozorovat, že pro Pluháčka je prostor monarchie kompaktní, nemá potřebu jej segmentovat na různé díly náležející více či méně národním etnikům. Monarchii chápe jako jemu vlastní celek. Pokud bychom měli postoj českých vojáků ke státnímu celku charakterizovat i typizovat, nejdůležitějším znakem by byla nevyhraněnost a z počátku války loajalita. Tento zajímavě se po staletí vyvíjející stav prošel nejzásadnější proměnou v průběhu 19. stol. v rámci politické, národní, kulturní i tradiční emancipace, která však neměla na širší lidové vrstvy až takový vliv, jak by si možná mnozí vlastenci přáli. 37 Většina české společnosti byla nadále věrná myšlence společného soužití Čechů s ostatními národy monarchie v jednom státním celku. 38 Ten byl ovšem chápán (a dodnes je) jako jednotka abstraktní, jež v lidském myšlení vyžaduje hmatatelnou asociaci, kterou se stal císař František Josef I. Na trůn nastoupil již v roce 1848 a v době vypuknutí první světové války vládl již 66 let. Mezi obyvateli habsburské monarchie nebylo mnoho lidí, kteří by zažili jiného císaře, v tomto případě tedy Ferdinanda I. 39 Celé generace vyrůstali ve 36 Jiří HAVÍŘ František TONAR (edd.), Válečný deník, Brno 2008, s Srov. T. ZAHRA, Imagined, s Pochopitelně se pokoušela od konce 60. let 19. stol. o zásadní změny, které by vedly ke zlepšení českého postavení v rámci státního zřízení, ať už v oblasti politicko-správní nebo jazykové. Vzdáleným ideálním cílem české politiky v rámci Říšského sněmu bylo v této době česko-německé vyrovnání, které by vedlo k vyrovnání sil v rámci území historických českých zemí. Viz O. URBAN, Česká společnost, s Ferdinand I., tak řečený Dobrotivý vládl v letech

21 spojení stát císař František Josef I. Panovník se stal silným reprezentativním symbolem moci i samotného státu. Jeho osobnost stála v čele velkých rozhodnutí, ač od r omezována ústavou. Je přirozené, že se stal státní autoritou, mocnářem, který zdomácněl v myslích obyvatel českých zemí. Češi tomuto fenoménu museli jednoznačně podlehnout snáze než například německé obyvatelstvo, které mohlo své ideje i svoji identitu odvozovat od sousedního Německého císařství a nadále upínat naděje k velkoněmeckým idejím. Čeští obyvatelé v podstatě od roku 1526 neměli zkušenost s jinou vládnoucí dynastií, než s Habsburky. 40 Je pravda, že v rámci druhé poloviny 19. stol. upínali někteří své naděje k myšlence slovanské vzájemnosti (tzv. panslavismu) a ideji jednoho slovanského státu, sjednoceném pod řízením ruského cara, ale i tyto pohledy na vývoj české otázky byly na konci 19. stol. marginalizovány a ne lehko odhadovat, do jaké míry s nimi byla srozuměna širší veřejnost v rámci českých zemí. Osobnost Františka Josefa I. byla pro české vojáky jednotícím bodem, i když na válku jako takovou měli odlišné pohledy, jen málo z nich zapomene ve svých zápiscích zmínit císařovi narozeniny či jeho smrt v roce 1916, která jako by předznamenávala rozpad této jednoty a větší národní diferenciaci v rámci armádní každodennosti. Ona již zmiňovaná loajalita vůči státnímu celku začíná postupně opadat a vytváří prostor pro formování nové identity identity českého vojáka definovaného nejen obcovací řečí, ale i typickými nacionálně zabarvenými myšlenkovými strukturami. Vedle nacionální typizace českého vojáka můžeme vidět i další znak, který je pro mnoho z nich signifikantní. Jedná se o určitou formu pohledu na konflikt samotný, řekněme švejkovství, se kterým se skrze válečné útrapy protloukají. Tento dnes již zlidovělý pojem nemůžeme vnímat pejorativně ani familiárně, ale v jeho neutrálních intencích, jako pojem označující určitý morálně vyhraněný postoj jedince k absurditě války, která se odehrává vedle něj, jejíž je součástí a s níž se musí určitým způsobem vyrovnat. Zatímco jiné národy mnohdy chápaly svoji roli velmi vlastenecky, Češi podobné reflexe ve větší míře nebyli schopni. Zatímco například angličtí vojáci zpočátku píší ve svých denících a vzpomínkách o obraně impéria a spravedlivé válce, S výjimkou revolučních let , kdy se českým králem stal českými stavy zvolený Friedrich Falcký. 41 Viz Edmund BLUNDEN, Undertones of War, London 1982, s. 15,16; André MAUROIS, Dějiny Anglie, Praha 1993, s

22 čeští vojáci popisují absurditu nástupů a parád pořádaných nedaleko za frontovou linií a jiní si libují v hraní karet či popíjení ranní kávy. Tento způsob reflexe bojového nasazení není v rozporu s jejich zpočátku loajálním postojem vůči státu, ale odlišným domáckým pohledem na svět kolem sebe. Pro mnohé české vojáky je důležitější popis přítele ve zbrani, své ubikace, toho, jak se mu podařilo vyvléknout ze zadané práce, než popis postavení jednotlivých baterií či rozestavění zákopů. Velmi často se v rámci zápisků setkáváme s humorem nebo humorně líčenými situacemi, které odlehčují celé vyprávění a nechávají vyplynout část národního charakteru na povrch. V této souvislosti si Bohumil Sperling 20. listopadu 1916 zaznamenal: Dnes jsem byl na besedě nadpor. Strakoše, kamž také odešli druzí 2 Češi a tak byla legrace. 42 Na tomto krátkém zápise můžeme pozorovat dvě podstatné věci. Autor vůbec netematizuje přednášku jako takovou, její téma, průběh nebo jednotlivé body, což by z hlediska zkoumání historie vojenského vzdělávání bylo opodstatněné. Místo toho se věnuje tomu, kdo ji vedl a kdo tam byl s ním. V tomto bodě můžeme těžko předpokládat, že by na zmiňované přednášce byli čtyři lidé, autor tedy tematizuje jen ty, kteří jsou pro něho důležití Čechy. Druhým zajímavým momentem citované věty je explicitní propojení slov Češi a legrace, který se zde nachází ve větném vztahu důsledkovém. Autor tedy implikuje, že zmiňovaní Češi byli příčinou příjemného prostředí a legrace, která stála za zaznamenání do válečného deníku. Jedním z dalších výrazných aspektů, které český voják v rámci své služby velmi často tematizuje, je touha po domově, bezpečném místě, ve kterém žil již od svého dětství, po rodině a zejména pak matce. Obecně platí, že za války je na frontě civilní život potlačován a jeho zmiňování, či jen pouhé pomyšlení na něj, vede vojáky do stresových situací, kdy neví, co se doma odehrává a kdy si připadají odloučení. Často se tak ve vzpomínkách například objevují pasáže stěžující si na nedostatečnou korespondenci s domovem. Nová vojenská identita formovaná skrze základní výcvik, v případě Rakouska-Uherska základní vojenskou službu, neumožňuje v dané chvíli rozvoj identity civilní a mnohdy ji i násilně potlačuje. Britský historik Richard Holmes v tomto případě poznamenává: Vstup do armády představuje pro většinu vojáků jejich 42 Leonard HOBST (ed.), Český důstojník na frontách monarchie válečný deník, Brno 2008, s

23 první delší odloučení od domova. Někteří se ze zdrcujícího pocitu stesku nikdy nevzpamatují, obzvláště když se k němu přidá hluboký pocit ztráty vlastní důležitosti. 43 Čeští vojáci se s touto skutečností vyrovnávali několika způsoby, prvním bylo až terapeutické zaznamenávání těchto myšlenek na domov a rodinu do svých zápisků. Takové události jsou reflektovány ve velmi emotivních zápisech: Dnes má maminka svátek. Jak pěkně bývalo dříve dokud jsme byli malými. 44 Dále jim pomáhaly kontakty s jinými českými vojáky, se kterými se během své služby potkávali. Taková událost byla obvykle doprovázena humorným zápisem, nebo takovým, v němž lze implicitně rozpoznat radost. Pohled na domov je v jejich zápiscích pochopitelně idealizován, ale co je důležité, neoznačuje nikdy celý stát, váže se úzce k určitému regionu. Z toho nám může být patrná regionální orientace a myšlenkový rámec vojáků v první světové válce. Musíme si uvědomit, že v této dobře nebyla ještě lidská mobilita běžná jako dnes. Lidé byli více emočně provázáni s místem svého narození, což se nejvíce projevovalo v rodinách úzce spojených se zemědělskou výrobou a životem na vesnici, která rámovala představitelný geografický rámec obecně označovaný jako humna. 45 Určitý obecný typ českého vojáka v rakouské armádě za první světové války je složen zejména z výše uvedených skutečností. V první řadě je třeba poznamenat, že se v obecných aspektech až tak neodlišoval od svých druhů jiných národností, nebo dokonce svého nepřítele. Můžeme však vystopovat určité rysy, které jsou pro něj signifikantní. Český voják z počátku první světové války je politicky indiferentní, ale úzce svázaný se svými spolubojovníky stejné obcovací řeči, se kterými je propojen regionálním ještě nikoli státním cítěním. 46 Ve většině případech je loajálním vojákem c.k. armády, který sice nerozumí své vlastní situaci, ale slouží tak, jak je mu uloženo. Jednotícím prvkem, který pro něj ztělesňuje habsburskou monarchii, je císař František Josef I. Útrapy a nesnáze vojenského života odlehčuje humorem a kamarádstvím s ostatními českými vojáky. Často vzpomíná na domov, udržuje čilou korespondenci a vyměnil by pobyt na frontě za chvíli času doma. Tento typ pochopitelně shrnuje jen 43 Richard HOLMES, Obrazy války, Praha 2011, s L. HOBST (ed.), Český důstojník, s Skutečnosti za humny byly vnímány jako věci vzdálené, takové, kterými se není třeba až na výjimky zabývat. 46 Zde míněno cítěním a identifikací s ideou samostatného českého či československého státu, který vznikne po první světové válce. 22

24 nejpodstatnější rysy českého vojáka a nemůže jej postihnout v jeho plné šíři a variabilitě individuality, která ještě navíc v průběhu války procházela neustálým názorovým vývojem jak v pohledu na okolní svět, tak v pohledu sama na sebe. Způsob, kterým bylo na české vojáky v průběhu válečných let nahlíženo, se neustále vyvíjel. Zprvu byl neutrální, čeští vojáci sloužili jak v monolingvních, tak v rámci multiligvních formací a neměli problém se služební německou řečí a byli považováni za rovnocenné partnery jiných národů monarchie. Tento úhel pohled narušila událost z dubna 1915, kdy se 28. pěší pluk vzdal na východní frontě. Tento okamžik změnil většinový pohled rakousko-uherské společnosti na českého vojáka a vytvořil z něj bezpečnostní riziko armády, potenciálního dezertéra, nenápadného sabotéra a zbabělce. Oficiální proud rakouského tisku se případu 28. pěšího pluku nápaditě věnoval, a to i přes to, že oficiální vyšetřování celé události bylo ukončeno až o dva roky později, v roce Celkový pohled na tuto kontroverzní událost se různí jak ve výpovědích jejích účastníků, tak v historické interpretaci. 47 Vznikly dva proudy, první, rakousko-německý odsuzující jednání českých vojáků a podporující rostoucí nedůvěru v jejich služby; druhý, pohled reprezentovaný českými politiky v exilu, kteří událost využili ke glorifikaci připojení jednotek k Rusům do boje proti habsburské monarchii. Ke střetávání těchto pohledů docházelo pochopitelně již za války, ale k jejich vyhrocení došlo až po rozpadu Rakouska-Uherska a vzniku nových nástupnických států. Podrobnou analýzu této události provedl rakouský historik Richard Lein a sestavil pravděpodobný průběh celé události včetně její následné interpretace. 48 Došel k závěrům, že nešlo o plánovanou dezerci českých pluků, ale spíše o souhru nešťastných vojenských rozhodnutí, která vedla k postavení jednotky do situace, v níž byla nucena si vybírat mezi jistou smrtí a zajetím, a to i přesto, že očití svědkové informují odlišně, například Alois Štastný 8. května 1931 píše: Rusů nebylo více jak jeden prapor proti třem našim řeknu upřímně, že kdybychom chtěli bojovat, nemohl nikdy 28. pěší pluk padnout do zajetí. 49 Jeho výpověď však zřejmě podléhá dobovému úzu, ve kterém byla interpretace dobrovolného přechodu pluku k nepříteli a následné účasti v bojích proti habsburské monarchii, žádoucí. 47 Viz J. FUČÍK, Osmadvacátníci, Praha Viz Richard LEIN, The Betrayal of the k.u.k. Infatry Regiment 28. Truth of Legend?, in: Prague papers on History of International Relations, Praha 2009, s ; Týž, Pflichterfüllung oder Hochverrat? Die tschechischen Soldaten Österreich-Ungarns im Ersten Weltkrieg, Vídeň VHA, Sbírka historických prací, kart. 2, Alois ŠŤASTNÝ, Korespondence. 23

25 Lein shrnuje výsledek celého šetření následovně: Výsledek vyšetřování vojenského soudu s 28. pěším plukem, který s konečnou platností zbavil pluk všech obvinění, přirozeně přinesl velké dilema vrchnímu velení, protože v této chvíli již bylo jasné, že jednotka byla rozpuštěna bez pádné příčiny. 50 Nicméně toto zjištění nebylo do konce války zveřejněno, a tak byl nadále český voják v rakouském tisku prezentován s despektem, a to i přesto, že byl 22. prosince 1915 obnoven z 11. doplňovacího praporu na základě jeho odvážných akcí na italské frontě nedaleko města Gorizia v průběhu léta Obecně bychom mohli vyprofilovat dva proti sobě stojící a vzájemně si konkurující pohledy na vojáka rakousko-uherské armády v první světové válce, které můžeme úžeji vztáhnout i na vojáka české národnosti. První líčí hrdinné vojsko plné válečného entuziasmu pochodující s vlajícími prapory vstříc dobrodružnému střetu s nenáviděným nepřítelem. Protipólem by mu mohl být obraz Haškova Švejka, vojáka, který ani neví, proč se ve válce ocitá, ale vzhledem k tomu, že mu nic jiného nezbývá, snaží se svojí cestou protlouci, jak umí, a nestydí se k tomu občas simulovat, něco ukrást, nebo se službě vyhnout jakýmkoli jiným způsobem. Historik Deák k tomuto ve své práci o rakousko-uherské armádě poznamenává: Není pochyb o tom, že všechny tyto pohledy jsou pravdivé. 51 V ideově roztříštěné monarchii není možné hledat obecněji platná generalizovaná tvrzení, která bychom mohli aplikovat v plné šíři na diskurs jednoho národa v rámci celé armády, natož na armádu jako celek. Nezbývá tedy nic jiného, než část po části, případ od případu zkoumat jednotlivé deníkové záznamy, válečné memoáry a korespondenci jednotlivých vojáků za účelem širšího poznání tohoto národně vymezeného diskursu českého vojáka, než se pokoušet o ambiciózní generalizovaná tvrzení. 50 Toto zjištění bylo patrné již na konci podzimu Přeloženo z: The result of the investigation of the military court of the k.u.k. 28th infantry division, which finally cleared the regiment of all charges, naturally caused a great dilemma for the High Command, since it now became obvious that the unit had been disbanded without proper cause in the first place. R. LEIN, The Betrayal, s Přeloženo z: No doubt, all these views are correct. I. DEÁK, Beyond Nationalism, s

26 II. Nacionalismus jako obecný myšlenkový rámec Důstojnický sbor dělil se docela zřejmě na dvě skupiny: na důstojníky, t. j. ty, kteří stejně rádi slyšeli na,herr Lieutenant jako na,pane poručíku, případně to druhé pojmenování slyšeli raději, a druhá skupina to byli,die Herren Offiziere, již českému pojmenování nerozuměli, rozumět nechtěli anebo je přímo nesnášeli [tito] do zákopů chodili jen když byly bezpečně vystavěny, a to ještě velmi zřídka. 52 V první řadě si ohledně formování českého národního smýšlení musíme uvědomit několik základních věcí. V první řadě i v tomto prostředí podléhaly národní tendence určitému obecně platnému paradigmatu nacionálního vnímání, tak jak je popsal Benedict Anderson: V době, kdy pokrokoví kosmopolitní intelektuálové (zvláště v Evropě) běžně trvají na tom, že nacionalismus má patologický charakter, že jeho kořeny tkví ve strachu a nenávisti k jiným a že je spřízněn s rasismem, bude užitečné si připomenout, že národy rovněž vzbuzují lásku, a to často lásku hlubokou a obětavou. 53 V těchto dvou pólech se formovalo i české národní smýšlení českých vojáků na bojištích první světové války. Na jedné straně byla jejich identita formována vyhraněnými postoji k německému 54 národu, se kterým se historicky střetávala a na jehož odlišnosti byla schopna pozitivně formovat své vlastní hodnoty; na straně druhé pak odvozovala své postoje od lásky k zárodkům národa vlastního (zejména jazykovým a lidovým orientujícím se na historii) 55 a inspirací jinými slovanskými národy, reprezentovanými zejména Ruskem či Srbskem. K formování této nové identity docházelo během prvních let první světové války, jejíž počátek se v tomto směru vyznačuje výraznou názorovou a hodnotovou indiferencí. Národní vnímání českých vojáků bylo na počátku první světové války jen velmi málo patrné, stejně jako je zjevná indiference armádních sborů ve smyslu selekce 52 Viktor FLAIŠER, Důstojníci a oficíři u 30. střel. pluku, in: Alois ŽIPEK (ed.), Domov za války (Díl IV.), Praha 1931, s A. BENEDICT, Představy, s V originále dokonce užívá slovní spojení self-sacrificing love, tedy lásku absolutní pudící ochotu obětovat sama sebe. Srov. B. ANDERSON, Imagined Communities, s Německý národ v této práci označuje ve skutečnosti dvě národní uskupení, Němce a rakouské Němce. Unifikované pojmenování je užito jednat vzhledem k tomu, že čeští vojáci ve svých zápiscích tyto dvě skupiny rozlišují jen sporadicky a nestejnorodě, jednak ke zjednodušení orientace v textu. 55 Srov. Vladimír MACURA, Znamení zrodu, Jinočany

27 určitého národa, který by měl v rámci armádního života explicitní výhody. 56 Mysl odvedenců se zaměřovala jiným směrem, který se většinou upíral ke způsobu cvičení, nedostatku vhodného ošacení či jídla, nebo nejistoty, co s nimi dále bude a na kterou frontu budou přiděleni. Tyto všední starosti nebyly prozatím vnímány na nacionálním základě, i když základní kameny k tomuto způsobu pohledu na realitu byly již položeny. Chápání, na základě něhož se lišili Češi od Němců a potažmo i od reprezentanta moci budoucí, Františka Ferdinande D Este, bylo více podmíněno silnou katolickou a monarchistickou tradicí či pocitem velikosti a vyspělosti 57, než nacionální identitou. Celkové politické smýšlení Čechů před válkou nebylo sice jednotné, ale bylo prorakouské. I nadále si čeští politici uměli představit spolupráci s rakouskými Němci i Maďary a dalšími národy monarchie, ovšem jen za určitých podmínek. Vzhledem k jednostrannému příklonu monarchie k německé politice se Češi začali daleko více angažovat v zahraniční politice a snažili se tento příklon vyrovnat posilováním diplomatických vztahů s jinými, především slovanskými státy, Polskem, Ruskem a jihoslovanskými státy. I přes tyto snahy došlo k evropské katarzi ve formě první světové války, ve které se definitivně rozhodlo o dalším směru, kterým se budou oba národy ubírat. 58 Čeští vojáci odvedení na frontu ve druhé polovině roku 1914, a to jak branci, tak důstojníci, v sobě zpočátku antipatii vůči rakouským Němcům primárně nenesli, 59 nacionálně se však projevovali vůči jiným skupinám, jako byli například Maďaři či Židé. Do jisté míry bychom mohli tvrdit, že tyto dvě národnostní skupiny 60 byly českými vojáky vnímány daleko hůře než němečtí vojáci či důstojníci. Tento pohled byl do jisté míry podmíněn historicky, politicky a dokonce mediálně. Evropský antisemitismus na přelomu 19. a 20. století zanechal své projevy i v českých zemích, a to zejména v podobě silně medializované tzv. hilsneriády. V roce 1900 žilo v českých zemích okolo Židů, většina z nich plně občansky asimilována, či integrována 56 Více viz I. DEÁK, Beyond Nationalism, s V průběhu celého 19. století se jazykové snahy českých lingvistů a spisovatelů snažili této vysoké německé kultuře vyrovnat, proto pro ně bylo nemyslitelné souhlasit s kulturní podřízeností tomuto národnímu celku. Srov. Aleš HAMAN, Trvání v proměně, Praha 2007; Jan LEHÁR Alexandr STICH (edd.), Česká literatura od počátků k dnešku, Praha 1998, s Více o politické situaci a jednotlivých česko-německých politických konfliktech srov.: Jan KŘEN, Konfliktní společenství, Praha 2013, s Viz Jiří HAVÍŘ - František TONAR (edd.), Válečný deník, Brno Židé v tomto období byli vnímáni na základě náboženských kritérií, ne na základě sounáležitosti s identitou židovského národa. 26

28 mezi běžné obyvatele. 61 Obyvatelé českých zemí se s nimi tedy potkávali v každodenním životě, často u nich nakupovali nebo u nich byli zaměstnáni. I přesto začaly koncem 19. stol. sílit antisemitské tendence. Ve válce se s židovským etnikem setkávali především vojáci umístění na východní haličskou frontu, na jejímž území rovněž žila významná židovská minorita. Obyvatelé českých zemí se v průběhu války dostávali do kontaktu s převážně židovskými válečnými uprchlíky z Haliče. Jejich přítomnost v do té doby pro ně nepříznačném prostředí vyvolávala namnoze nespokojenost místního obyvatelstva a přímé projevy antisemitismu. Jan Kapras ve svých vzpomínkách na situaci na pražských Vinohradech v roce 1915 píše: Poněvadž pak vedle toho židovští uprchlíci začali větší měrou, nežli tomu bylo dosud u nás, provozovati lichvářské a keťasské obchody s potravinami a jinými věcmi, které začaly se ztrácet z volného trhu, [ ] stali se v krátké době u nás, stejně jako na venkově, všeobecně nenáviděnými. 62 Antisemitské nálady byly tedy běžné jak na frontě, tak v zázemí. 63 Obecně čeští vojáci místní obyvatelstvo příliš neportrétují, nezajímají se o něj a přehlížejí ho, dokud se nestane něco zajímavého a neočekávaného. Zápisky nejsou, tak jako mnohá literární zpracování, protkány osudy obyvatel zasažených válkou, vojáci si spíše zapisují podobu krajiny, polí či usedlostí. Židů si však všímají naprosto automaticky, ti tak vystupují do popředí a jsou líčeni poměrně univerzálním pohledem. Žid očima českého vojáka je většinou shrbený, ne moc dobře udržovaný, vousy zarostlý muž, který smrdí a je na pohled velmi odpudivý. Jsou mu přisuzovány takové vlastnosti jako přenos nakažlivých nemocí (zejména cholery) a lenost. Skoro na každém domě je nápis cholera a není divu, neb židé zde a v každém jiném městě jsou tak nepořádní a špinavý až hrůza se koukat. Většina je plná strupů a z očí jim teče, k tomu tak nečistý oblek oni musí míti i v čas míru choleru. [ ] Obchody mají v rukou jen židé. 64 V uvedené ukázce je Žid popsán s velkou dávkou antipatie, jsou mu přisouzeny všechny negativní atributy, do jisté míry bychom mohli konstatovat, že je líčen schematicky, téměř jako člověk bez domova či žebrák. Na první pohled na něm však 61 Nejvýznamnější židovskou komunitou v Čechách byla pražská židovská obec s počtem členů v roce Alois ŽIPEK, Domov za války (Díl II.), Praha 1930, s Více o židovských vojácích a důstojnících v rakousko-uherské armádě viz I. DEÁK, Beyond Nationalism, s , J. HAVÍŘ F. TONAR (edd.), Válečný deník, s