Záchrana tváře šumavského domova vytvoření památkového souboru

Transkript

1

2 OBSAH : Záchrana tváře šumavského domova vytvoření památkového souboru Definice souboru památek Legislativní rámec Potenciál památkových hodnot Rozbor památkových hodnot území Závěr a seznam doporučení Posudky pana Prof. Tomáše Durdíka Dr.Sc. Posudek Národního památkového ústavu pracoviště Plzeň Posudek Krajský úřad Jihočeský kraj Odbor kultury a památkové péče PŘÍLOHY : 1) Zřízení Národního parku Šumava zřizovací listiny 2) Evropská úmluva o krajině 3) Úmluva o záchraně kulturního a přírodního dědictví 4) Judikát k vlastnictví zřícenin Rozsudek Nejvyššího správního soudu 5) Jmenný seznam nemovitých kulturních památek 6) Seznam všech nemovitých kulturních památek v okrese Prachatice Autoři - Diana s r.o. Jaroslava Kubátová Jitka Harnochová Václav Šmejkal Bc. David Klíma Ak. Arch. Michal Dostál MVDr. Bohumil Kubát Spolupracovníci: Prof. PhDr. Tomáš Durdík Dr.Sc. Ing. Kateřina Uhříčková Ing. Kamila Hrabáková Bohumil Kubát Diana s r.o.

3 Tento materiál vznikl na základě Smlouvy o zpracování studie záchrana tváře šumavského domova vytvoření památkového souboru ze dne uzavřené mezi Správou Národního parku Šumava jako objednatelem a firmou Diana s r.o. jako zpracovatelem a je vlastně částí obsáhlého díla, které má sloužit jako sběr dat pro vypracování prvního návrhu širšího celku, tedy konceptu Krajinného integrovaného plánu rozvoje specifického území Šumava KIPRu neboli MASTER PLÁNU Šumava. Považujeme za důležité toto uvést na začátku, neboť jednotlivé kapitoly tohoto materiálu vlastně budou navazovat na práce jiných autorů, zpracovávajících další stěžejní otázky KIPRu Šumava a dále budou i doporučovat dopracování a dotažení některých výstupů v dalších souvisejících kapitolách KIPRu. Proto jsme si dovolili už nyní uvádět určité odkazy na souvislosti, které mohou být ve finalizaci celého KIPRu skloubeny do požadovaných sumačních a multiplikačních efektů. DEFINICE SOUBORU PAMÁTEK Pro potřeby tohoto materiálu jsme přijali úkol definovat a pokusit se pojmenovat významné lidské výtvory, které se nacházejí na území NP Šumava a které jsou historickým odkazem na lidskou činnost v různých historických epochách života na Šumavě. Ovšem v průběhu zpracování tohoto materiálu jsme pronikali stále hlouběji jednak do historie daného území, ale i do rozlohy, která si zaslouží tuto významnou pozornost. Co se týče územní rozlohy, máme k datu odevzdání tohoto materiálu vlastně k dispozici tři varianty hraničního vymezení: území Národního parku Šumava území Chráněné krajinné oblasti Šumava území Biosférické rezervace UNESCO Šumava Další rozměr tedy čtvrtý může přinést definice SPECIFICKÉ OBLASTI dle Usnesení vlády č ze dne o pilotním projektu KIPR Šumava. Doporučujeme: Aby v této souvislosti byla jako priorita respektována hranice Biosférické rezervace UNESCO Šumava, protože její statut má značnou mezinárodní váhu a domníváme se, že s ním budeme v budoucnu ještě velmi mnoho pracovat. Konečným nadefinováním plošných rozměrů území získáme konstantní zájmové území a bude možné definovat okruh zahrnutých památek. Ze všech jednání, která jsme vedli na nejrůznějších institucích doporučujeme, aby tento rozměr definovala Správa NP Šumava a Ministerstvo životního prostředí ČR ve spolupráci s oběma krajskými úřady a s vědomím Ministerstva pro místní rozvoj ČR. Dále chceme upozornit, že účelem tohoto materiálu není vyhledat jednotlivé historické památky tohoto území, ale stanovit strategické postupy při jejich vyhledání, revitalizaci, konzervaci a případně naznačit, jak je dále smysluplně využít. Jakýsi základní přehled památek je uveden v příloze tohoto materiálu, ale i ten bude upřesňován a doplňován ve spolupráci s památkáři, ministerstvem kultury a krajskými úřady. Práce na tomto materiálu postupně odhalila řadu různých nepřesností v evidencích památek a svým způsobem vyprovokovala určitou recertifikaci řady historických artefaktů nalézajících se v přírodě NP Šumava.

4 Doporučujeme: Aby po ukončení těchto prací byl do tohoto materiálu založen nový upravený seznam památek s tím, že budou současně podány příslušné žádosti jednak na evidenci a dále pak na doprohlášení za kulturní památky tam, kde z důvodů pochybení tak nebylo dosud učiněno. LEGISLATIVNÍ RÁMEC PÉČE O PAMÁTKOVÝ SOUBOR Národní park Šumava byl vyhlášen Nařízením vlády č. 163/191 Sb. dne , kterému předcházelo Usnesení vlády ČR č. 74 ze dne V té době byl obecný přístup ke společné ochraně přírody a památkové péče! Nicméně nebyl oficiálně zakotven ve vlastní zřizovací listině NP Šumava. Přesto, že tato zřizovací listina byla mnohokrát doplněna a obměněna mnoha rozhodnutími následujících ministrů životního prostředí, nebyl do ní nikdy zakotven aspekt speciální ochrany kulturního a historického dědictví s poukazem na souvislost se záchranou přírodního dědictví (viz příloha zřizovací listiny). Jako kdyby MŽP ČR a Správa NP a CHKO Šumava nebrala na vědomí existenci dalších evropských úmluv, které přišly s dalším vývojem ČR a zejména s jejím vstupem do EU v roce Základní povinnosti péče o památkový soubor NP a CHKO Šumava již vyplývají ze statutu Biosférická rezervace UNESCO Šumava a z vlastní realizace Programu MAB UNESCO Člověk a biosféra. V metodikách pravidelně přijímaných a projednávaných na jednotlivých kongresech UNESCO je jasně popsáno, jak pečovat o památky a pozůstatky lidské činnosti v přírodě, jak pohlížet na kulturní krajinu jako na památku a jak o ni pečovat. Dále pak existují další dvě základní normy, které velmi úzce souvisí s péčí o památky v přírodě. Evropská úmluva o krajině je koncepčním dokumentem a nástrojem umožňujícím nový pohled na historickou kulturní krajinu a obsahující plné docenění přírodních a kulturních hodnot. Byla připravena z iniciativy orgánů Rady Evropy a od je závaznou i pro Českou republiku. Její realizaci upravuje postupně několik usnesení vlády ČR a pověřuje vždy MŽP, Mze, MMR a MK naplněním cílů této úmluvy( nejvýznamnější je Usnesení vlády ČR č ze dne K návrhu na podpis a ratifikaci Evropské smlouvy o krajině. V předkládací zprávě pro Vládu ČR je v této souvislosti uvedeno: Krajina hraje významnou a v pravdě nezastupitelnou roli při utváření prostředí, kultury a života společnosti, je tedy ukotvení její aktivní a dynamické ochrany, jakož i řízené péče (managementu) nepochybně jednou z priorit veřejného zájmu. Specifický charakter krajiny přispívá k vytváření místní kultury, je základní složkou evropského přírodního a kulturního dědictví a významně se spolupodílí jak na plnohodnotném životě lidí tak i na udržování a posilování evropské identity. Tyto parametry svrchovanou měrou naplňuje i krajina historických českých zemí, která je v řadě svých rysů typická a jedinečná. Úmluva o ochraně světového, kulturního a přírodního dědictví úmluva byla podepsána v rámci UNESCO v Paříži dne , v platnost vstoupila dne ČSFR přistoupila k Úmluvě dne a závaznou se pro ni stala dnem Na základě sukcese je tato norma platná a závazná i pro ČR. Hlavní smysl této úmluvy spočívá

5 v apelu na signatáře v tom smyslu, že kulturnímu a přírodnímu dědictví ve stále větší míře hrozí zničení nejen v důsledku tradičních příčin rozkladu, ale i na základě měnících se sociálních a ekonomických podmínek, které situaci vyhrocují ještě hrozivějšími jevy poškození či zničení. Realizací této úmluvy jsou pověřeny resorty MŽP a MK, gestorem naplnění této mezinárodní úmluvy je MZV. Z uvedeného vyplývá, že naplňování této úmluvy je realizováno pod patronací UNESCO a text smlouvy přesně definuje veškeré pojmy jako kulturní a přírodní dědictví, jeho význam pro světové studium a další poznání lidstva. Krajinný integrovaný plán rozvoje specifické oblasti Šumava KIPR Šumava Další závazné Usnesení vlády ČR č ze dne O metodice KIPR a jeho pilotního ověření na Šumavě je další závazné usnesení vlády, které nám umožňuje realizovat péči o soubor památek nacházejících se na území NP a CHKO Šumava, neboli v rozsahu Biosférické rezervace UNESCO Šumava. Péče o památkový soubor, záchrana kulturního a přírodního dědictví, tedy pohled na krajinu jako na kulturní památku, spojená s nejvyšším stupněm péče a ochrany přírody, tedy s národním parkem, umožňuje trvale udržitelný rozvoj daného regionu. Veškeré tyto aspekty mohou být rozpracovány v tomto integrovaném plánu rozvoje a mohou spět k ekonomické prosperitě. Doporučujeme: Na základě uvedených platných mezinárodních úmluv a na základě řady usnesení vlády ČR doporučujeme doplnit zřizovací listinu Národního parku a CHKO Šumava o formulaci: záchrany a péče o kulturní a přírodní dědictví. Tato naprosto jasná formulace jednoznačně vymezí další významnou náplň práce národního parku a zamezí jakýmkoli diskusím o oprávněnosti Správy NP pečovat o uvedené památky. Současně bude jasně deklarován přístup k realizaci těchto významných evropských úmluv. Dále se domníváme, že tímto doplněním může být vyřešena i situace kolem identifikace vlastnictví některých památek nacházejících se v přírodě a krajině NP Šumava. V krajní situaci můžeme takto předejít i případným soudním sporům. Vlastnické vztahy k jednotlivým památkám Šumavská krajina obsahuje celou řadu historických památek, které mají dokonce statut kulturní památka a přitom de jure vlastně neexistují. Tato situace historicky vznikla na základě dramatického poválečného vývoje jednak odsunem Němců, jednak rušením řady vesnic a vyhlášením vojenských pásem a prostorů. Toto období zániku vedlo k tomu, že současně zanikly i právní vlastnické vztahy a za mnoho desítek let došlo více či méně k destrukci řady těchto památkových artefaktů. Proto bude velmi významnou kapitolou obnovy památkového souboru definování těchto jednotlivých památek, jejich přesné zaměření a tím vlastně nová identifikace. Současně bude nutné stanovit vlastníka, který bude moci pak systematicky postupovat při obnově a záchraně těchto památek. Podle obecných pravidel, které jsme projednali na MK platí zásada, že zřícenina původní stavby a pozůstatky základů jsou neoddělitelnou součástí pozemku a proto jejím majitelem je majitel daného pozemku. Za ním pak přechází i odpovědnost za pozůstatky stavby a on je povinen o tuto památku pečovat ( viz. příloha soudní rozhodnutí). Tedy řada kulturních památek nacházejících se na pozemcích NP Šumava je vlastně v majetku NP Šumava. Je tedy třeba projednat na společných zasedáních, které památky se nacházejí na katastrálních územích obcí a jsou tedy v majetku obcí. Tento stav je po zaměření a přesné identifikaci ve spolupráci s Národním památkovým ústavem nutno legalizovat zápisy do katastru nemovitostí, alespoň tam, kde lze

6 ještě mluvit o stavbě. V ostatních případech, kde už se dnes jedná pouze o archeologické pozůstatky původních staveb, lze tuto situaci řešit formou čestného prohlášení a schválením tohoto prohlášení Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových. Provedením těchto operací bude do celého souboru vnesen systém a pořádek. Reidentifikace památkového souboru Při přípravě památkového souboru jsme zjistili, že řada významných kulturních památek Šumavy není správně evidována ani v oficiálních souborech Národního památkového ústavu. Proto jsme tuto situaci projednali s pracovníky tohoto ústavu a s pracovníky MK ČR. Byla v podstatě zahájena reidentifikace a svým způsobem recertifikace řady památek nacházejících se v oblasti Šumavy. Účelem tohoto procesu je stanovit vlastnické vztahy a sporné případy vytipovat a předložit k veřejné diskusi zainteresovaných aktérů ( Správa NP a CHKO, obce a města, Lesy ČR, soukromí vlastníci, případně další instituce). V průběhu vytipovávání kulturních památek, které by mohly být povýšeny do statutu národní kulturní památka, bylo dále zjištěno, že řada těchto památek nemá správně vyhlášený statut kulturní památka. V praxi to znamená, že když v 70. letech byly prohlašovány tyto památky za kulturní, nebyl tento proces proveden legislativně dobře a určité části těchto památek nebyly prohlášeny za kulturní, neboť byla vynechána jejich parcelní čísla. Znamená to tedy, že kulturní památka je neucelená a z těchto důvodů nemůže být nyní prohlášena za národní. Proto je nutné nyní provést novou identifikaci a recertifikaci těchto památek, ve spolupráci s Národním památkovým ústavem ČR zcelit tyto památky do jednotlivých funkčních a navazujících celků tak, aby byl zachován a zdůrazněn celkový význam této památky. To se týká zejména situace na Schwarzenberském plavebním kanálu, kde jeho určité části chybně nebyly prohlášeny za kulturní památku. Dále je třeba identifikovat a revitalizovat celé toto technické dílo od jednotlivých pramenů jednotlivých potoků napájejících retenční jezírka včetně jejich revitalizace a uvedení celé vodní soustavy do původního funkčního stavu s doprohlášením i těchto částí za kulturní památku. Pak bude Schwarzenberský plavební kanál připraven k doprohlášení za národní kulturní památku. Totéž platí i pro Vchynicko-Tetovský plavební kanál. Podobná situace je například i u Zlaté stezky, která má jednak několik směrových větví, kdy každá větev spojuje jiná města, ale pak má i v rámci jedné větve několik paralelních linií probíhajících nedaleko vedle sebe. V určitých částech je tato cesta dlážděná, opatřená kamennými opěrnými stěnami a tyto artefakty jsou dnes již více čí měně zapomenuty a zarostlé v bujné přírodě Šumavského národního parku. Na několika místech jsou například vyhlášeny za kulturní památky obecní nebo městské zvonice, ovšem vlastní zvon, který je na celé stavbě nejcennější vlastně za kulturní památku vyhlášen není (např. zvonice ve Vimperku a zvon z roku cca 1409). V rámci této péče o kulturní památky by Správa NP Šumava měla počítat i s možností odkupu některých památek do svého vlastnictví, aby tak došlo ke zcelení jednotlivých památkových souborů a aby se vzácný historický majetek opět dostal do vlastnictví státu, neboť jen tak je možné zabezpečit jeho revitalizaci a restauraci. To je příklad Haselburgu, který je neoddělitelnou součástí hradu Vimperk, ale přesto je nyní v soukromých rukou. Přílohou tohoto materiálu je i seznam všech nemovitých kulturních památek v okrese Prachatice a jmenný seznam nemovitých kulturních památek spadající pod obec s rozšířenou působností Vimperk. Oba tyto seznamy názorně dokládají, kolik kulturních památek se nalézá pouze na území okresu Prachatice bez ohledu na jejich vlastnictví jedná se tedy o majetek soukromý, obecní, státní, případně dalších institucí. Chceme-li získat ucelené podklady, znamená to projít všechny tyto zapsané kulturní památky, definovat u nich vlastnictví, případně zabezpečit jejich další zaměření a stanovit postup další údržby, oprav a využití

7 těchto památek. Tyto činnosti jsou samozřejmě již nad rámec naší smlouvy a musí být předmětem další spolupráce mezi Správou NP a CHKO Šumava a Národního památkového ústavu, územní pracoviště v Českých Budějovicích a v Plzni. SMYSL VYUŽITÍ POTENCIÁLU PAMÁTKOVÝCH HODNOT ÚZEMÍ A SPECIFICKÉ OBLASTI NP a CHKO ŠUMAVA Smyslem využití historického, kulturního a přírodního dědictví je zejména podpora šetrného a udržitelného regionálního rozvoje a prosperity místních obyvatel. Záchrana kulturního a přírodního dědictví musí plnit jednak historickou úlohu předání nepoškozeného a zvelebeného dědictví dalším generacím, ale současně musí zajistit solidní prosperitu člověku žijícímu v této specifické oblasti. Poučení plynoucí ze studia a záchrany tohoto historického a přírodního dědictví musí pozvednout národní hrdost, sebevědomí z dovedností našich předků a tím vede v podstatě k nacházení kořenů naší svébytnosti. Místní obyvatelé mají podle mezinárodních a evropských pravidel plné právo na spravedlivém podílu ze zisků plynoucích z péče o přírodu, mají právo podílet se na šetrném lesnickém hospodaření a na ekologickém zemědělství, mají právo být dobře placeni za péči a údržbu krajiny a mají plné právo podílet se na revitalizaci kulturních památek a provozování šetrné turistiky na těchto památkách. Je nutné ve prospěch těchto místních obyvatel upravovat v rámci platné legislativy systémy výběrových řízení a způsoby rozdělování dotačních prostředků, neboť tito místní obyvatelé jsou vesměs znevýhodňováni přísnou ochranou přírody a výskytem národních a kulturních památek. Vzniká tak specifické prostředí, které musí být zohledněno i specifickým systémem zaměstnávání a vytvářením pracovních příležitostí pro místní obyvatele. Ve všech těchto přístupech je nutné přísně dbát na realizaci skutečně ekologických environmentálních opatření a nerealizovat opatření pseudoekologická, tedy taková, která ve své podstatě vyjdou ve finálním součtu s naprosto negativní energetickou bilancí. Naprosto samostatnou kapitolou KIPRu Šumava je národní kulturní památka zámek Vimperk. Proto bude v tomto materiálu zmíněna jen okrajově. Přesto však je na tomto místě nutné říci, že Mezinárodní environmentální vzdělávací centrum, které se na zámku Vimperk rodí, je vrcholem celého památkového souboru Šumavy a je nutné uspořádat jednotlivé environmentální expozice tak, aby vlastně odkazovaly na skutečné funkční exponáty přímo ve volné přírodě Národního parku a CHKO Šumava. Zde v tomto Centru musí návštěvníci získat základní informace o hlubokém ekologickém významu plavebních kanálů, obřadních míst, energetických míst, o paměti a energii krajiny, o významu kulturní krajiny a musí pochopit smysl pohledu na krajinu jako na kulturní památku. Objevené a revitalizované soubory památek nacházející se v přírodě Šumavy mohou být řetězeny do jednotlivých tématických okruhů a budou využívány k tématickým návštěvám a výuce přímo v terénu. Předmětem další organizace bude uspořádání tématických návštěv a tím i finanční zhodnocení vynaloženého úsilí na záchranu a další využití tohoto dědictví. Při zabezpečení systematické údržby památkového souboru může sehrát pozitivní roli spolupráce NP Šumava se Střední školou Vimperk, která je schopná jednak zabezpečit veškerou filmovou a fotografickou dokumentaci, dále je schopná se svými studenty získávat drobné finanční granty na průběžnou údržbu jednotlivých drobných památek a dále je schopná se svými odbornými řemesly podílet velmi významně na záchraně a revitalizaci jednotlivých dílčích památek tak, jak bylo popsáno ve zvláštním materiálu spolupráce NP Šumava a Střední školy Vimperk. Je možné zde získat další sumační efekt při realizaci KIPRu Šumava, při zajištění péče o památky a krajinotvorbu.

8 NÁRODNÍ PARK A CHRÁNĚNÁ KRAJINNÁ OBLAST ŠUMAVA ROZBOR PAMÁTKOVÝCH HODNOT ÚZEMÍ Národní park a chráněná krajinná oblast Šumava (dále jen NP a CHKO Šumava) je území bohaté nejen na přírodní krásy, ale také na památky, ať již zařazené do ústředního seznamu nemovitých kulturních památek, či objekty pouze jako památečné vnímané. Za památky pak nelze považovat pouze stavby, ale také pozůstatky historických cest, vodních děl, archeologické lokality, nálezy a další hmatatelné výsledky lidské činnosti. Kromě hradů, zámků, kaplí a kostelů, jsou na území Šumavy dochované pozůstatky velmi důležité obchodní cesty Zlaté stezky. Jejím popisem také začíná toto stručné hodnocení památkového fondu NP a CHKO Šumava. Zlatá stezka V období středověku patřila Zlatá stezka mezi nejdůležitější obchodní cesty ve střední Evropě. Spojovala Čechy s Rakouskem a hlavním artiklem po ní dopravovaným byla sůl dopravovaná z oblasti Solnohradska do Čech. V počátcích své existence vedla pouze do Starých Prachatic, tehdy celní a tržní vsi. První písemnou zprávu o stezce známe z roku 1010, kdy císař Jindřich II. Ve své listině věnoval klášteru Niederburg v Pasově poplatky z mýta na obchodní cestě do Čech. Na české straně reagoval podobně v roce 1088 král Vratislav II., který poplatky z mýta na cestě do Německa pražské vyšehradské kapitule. Obchodní cesta nebyla ihned od počátku nazývána Zlatou stezkou. V prvopočátku byla se jí říkalo jen podle výchozích, nebo cílových míst, tedy např. v roce 1130 prachatická cesta (via Prachaticih), dále pak do 16. století třeba česká cesta (via Boemorum), cesta z Pasova do Vimperka, nebo zcela obyčejně solná cesta, soumarská stezka, silnice v lese, apod. Jméno Zlatá stezka je vlastně kancelářským novotvarem z roku 1524 pocházejícím z Německa (Guldin Steig). Oproti očekávání však neměla mnoho společného s těžbou a přepravou zlata (jako tomu bylo např. v případě jantaru na jantarové stezce), ale název více reaguje na privilegovanost a obchodní význam této dálkové cesty, tedy něčeho, co přináší zisk. A takovou cestou Zlatá stezka zejména v 16. století rozhodně byla. Stezka byla velmi hojně využívána a v 16. století dorazilo týdně do Prachatic, které po husitských válkách nahradili vliv vyšehradské kapituly, až 1200 soumarských koní, kteří dopravili ročně i více než tři miliony litrů soli. Zásadní pro úpadek významu stezky byla třicetiletá válka. Po jejím ukončení prosadila podunajská monarchie monopol soli dovážené do Českých Budějovic z Lince. Na počátku 18. století pak díky tomu provoz na Zlaté stezce postupně zcela vyhasl. Stezka se vyvíjela po celou dobu své existence a v konečné podobě měla tři hlavní větve: a) Dolní Zlatou stezku, která spojovala Pasov s Prachaticemi a na českém území procházela přes České Žleby, Volary, Blažejovice a Libínské Sedlo. Tato část stezky je doložena od 11. století. Jedná se o nejstarší a nejvýznamnější část stezky. b) Střední Zlatou stezku, která spojovala Pasov s Vimperkem a na českém území procházela přes Strážný, Horní Vltavici, Kubovu Huť a Solnou Lhotu. Tato část stezky byla vytyčena patrně kolem roku 1300, první písemná zmínka pochází z roku 1312). c) Horní Zlatou stezku, která spojovala Pasov s Kašperskými Horami a na českém území vedla přes Kvildu. Tato část stezky je doložena od poloviny 14. století.

9 Některé části stezky, pokud to terén umožňoval, byly dvou i vícekolejné. Důvodem byla snaha obejít mokřiny či neschůdná místa a zajistit plynulost provozu na klíčových místech, např. na křižovatkách větví, odboček a zkratek. Úvozové cesty (Hohlwegy) byly v průměru hluboké 1 6 metrů, široké 1 5 metrů a metrů dlouhé. Ačkoliv je všeobecně uznáváno užívání jednotlivých částí Zlaté stezky rámcově dle výše uvedených dat, je možno se domnívat, že tato obchodní cesta byla používána již v době bronzové. Z tohoto období bylo nalezeno několik zajímavých artefaktů, kdy v Čechách byly zatím evidovány tyto nálezy: a) Hrot kopí u Libínského Sedla, nalezen pravděpodobně roku b) Hrot kopí u Stožce, nalezen v roce c) Hrot kopí u Stožce, nalezen v roce d) Hrot kopí v Sušici, nalezen v roce e) Hrot kopí z Vyššího Brodu, nalezen před listopadem f) Sekerka s laloky z Prachatic, nalezena v roce g) Mohylové pohřebiště sestávající ze 4 mohylu u Libínského sedla, nalezeno v roce Vzhledem k malému rozsahu archeologických nálezů, učiněných především náhodou, lze předpokládat, že Zlatá stezka byla skutečně užívána již v době bronzové a potvrdit tuto domněnku bude možno teprve po provedení důkladného archeologického výzkumu. Existuje velmi vysoká pravděpodobnost, že tento výzkum výše uvedenou domněnku potvrdí minimálně na území Horní Zlaté stezky. Kromě uvedených opěrných vojenských bodů je v okolí Zlaté stezky možno nalézt ještě tyto zajímavé vojenské objekty: a) Tzv. Volarké šance, opevnění z dob Třicetileté války ( ). b) Valové opevnění z období napoleonských válek na vrchu Šance u obce Kořenný (r. 1808). c) Obří hrad u Studence, kde je však vojenský účel sporný. Kromě toho, že existuje domněnka, že se jedná o refugium, či hradiště sloužící k ochraně obchodní cesty a rýžovníků zlata z doby od pozdní doby halštatské, po pozdní dobu laténskou, je také hypotézám že by se mohlo jednat o keltské kultovní místo. Dolní Zlatá stezka (Pasov - Prachatice) Nejstarší větví Zlaté stezky, pocházející již z 11. století je prachatická větev Zlaté stezky. Až do výstavby Střední Zlaté stezky plnila po 300 let funkci nejdůležitější komunikace pro obchod se solí v Čechách. Na rozdíl od vimperské a kašperskohorské větve stezky, nestřežil bezpečnost soumarů v Prachaticích hrad, nicméně o bezpečnost se staraly posádky z hradu Stožec a Hus. V současné době jsou známé a relativně dobře dochované tři pozůstatky této větvě jedné z nejvýznamnějších středověkých zemských cest. Jsou to systémy Prachatický, Radvanovický a Blažejovický. Prachatický systém se nalézá mezi Prachaticemi a starou soumarskou osadou Libínské Sedlo, tedy mimo hranice NP a CHKO Šumava. Pro jeho nespornou hodnotu je však následně uvedeno několik základních informací.

10 Systém tvoří změť úvozových cest, v jednom úseku je tvořen až 11 kolejemi, na jiném úseku se tato soustava spojuje v jedinou v terénu dobře viditelnou kolej. V údolí Feferského potoka se dochoval unikátní pozůstatek technického vybavení Zlaté stezky, torzo zříceného kamenného mostu. Stejně jako v ostatních případech, byl také Prachatický systém prozkoumán detektorem kovů a bylo nalezeno mnoho kovových předmětů, tedy zejména známé podkovy, hřeby, části pásového kování, část tyčoviny, železného oka, ale např. také hliníkový prstýnek, atd. Nebudeme-li počítat krásné a památné Prachatice, nedochovalo se kolem Prachatického systému mnoho významných památek. Jmenovat lze pozdně gotický kostel sv. Anny v osadě Fefry, pseudobarokní, tzv. Hüblerova kaple z roku 1862 na jih od Prachatic a výklenková kaplička v Perlovicích z 18. století. Prachatický systém je jedním z nejvíce nepřístupných úseků Zlaté stezky, navíc značně poškozovaný těžbou a svážením dřeva. Je nutno zajistit jeho ochranu, očištění a stejně jako v případě dalších systémů Zlaté stezky zajistit presentaci turistické veřejnosti. Ve spojení s nedalekými Prachaticemi se zřízení naučné stezky spolu s turistickou značkou navazující na další systémy všech tří větví Zlaté stezky přímo nabízí. Nejjižnějším dochovaným úsekem Dolní Zlaté stezky na území ČR je Radvanovický systém. Rozkládá se v délce asi 2 km blízko hranice ČR s Německem mezi přechodem přes Teplou Vltavu u Soumarského mostu a osadou České Žleby. Radvanovický systém je také poněkud odlišným od ostatních prozkoumaných částí Zlaté stezky. Kromě prudkého stoupání do východního svahu Radvanovického vrchu (centrální část), kde je systém rozvětvený do tří kolejí s několika odbočkami a spojkami, je zbytek systému jednokolejný, bez křižovatek, odboček apod. Dnes známá trasa je patrně druhotného založení a cesta pravděpodobně původně vedla východně odsud údolím Studené Vltavy. Kromě části dochované úvozové cesty (hohlwegu) není znám jiný dochovaný pozůstatek této původní trasy. O velmi pravděpodobném využívání této cesty pravěkým obyvatelstvem svědčí nálezy dvou kamenných artefaktů patrně mezolitického původu pod vrcholem Třístoličníku a rovněž již výše uvedené nálezy dvou hrotů kopí z doby bronzové ve Stožci. Za velmi zajímavé lze považovat nálezy keramiky z období vrcholného středověku a počátků novověku z Volar, zajímavější však jsou nálezy keramiky ze 13. století, tedy doby, kdy Volary ještě neexistovaly. Rozhodně lze považovat za zajímavé nálezy z oblasti Volarských šancí, díky nimž byla vytvořena zajímavá kolekce militárií z období počátků Třicetileté války. Pokud jde o nálezy konkrétně z Radvanovického systému, zde proběhl pouze průzkum s pomocí detektoru kovů,díky němuž bylo získáno jen několik podkov. Mezi významné památky v okolí Radvanovického systému Dolní Zlaté stezky jsou hrad Stožec (Hrad na Stožecké skále), který byl dlouhá desetiletí pravděpodobně nejen jediným ochranným bodem, ale také obydleným místem v hlubokých hvozdech, kterými Radvanovický systém procházel. Založen byl patrně Vyšehradskou kapitulou na popud panovníka. Skrovné pozůstatky hrádku Stožec se nachází na výrazné skále ve výšce 973 m.n.m. nedaleko stejnojmenné vsi. Ačkoliv nemáme k dispozici žádné písemné zprávy o hradě, lze jeho vznik klást díky drobným archeologickým nálezů do 13. století, ale spíše do 1. poloviny století čtrnáctého. Zároveň lze jeho existenci předpokládat až do století patnáctého. Hrad nevelkých rozměrů byl částečně obestavěn kamennou hradbou, částečně využil skalnatého žebra. Stejně jako v případě Kunžvartu byla jedinou významnou stavbou hradního areálu čtverhranná věž stojící za malým nádvořím. Hrad Stožec je typickým představitelem tzv. horských hrádků, což jsou stavby ryze vojenského účelu, bez rezidenčních funkcí.

11 Ačkoliv se nejedná o významnou architektonickou památku, jde o zajímavý doklad drobné hradní architektury vojenského určení. Objekt zasluhuje péči, tedy zejména ochranu před vegetací, sanaci byť i jen drobných reliktů zdiva a podrobný archeologický průzkum. Další významnější památkou, rovněž vojenského původu, jsou při Radvanovickém systému (přibližně 1 km severovýchodně) tzv. Volarské šance, které vznikly v roce 1618 na počátku Třicetileté války. Tehdy Dolní Zlatá stezka sehrála důležitou úlohu významné vojenské komunikace pro císařské oddíly. V květnu 1619 a červenci 1620 byly šance dokonce dobyty stavovskými vojsky pod velením generálů Thuna a Mansfelda. Na konci roku 1620 však již šance byly opět v rukách císařských sil, pro které se tím stala stezka volnou. Šance tvoří reduta o stranách 41 x 41 m se dvěma dělostřeleckými bateriemi. Délka hlavní osy je 80 m. Významnou památkou, která však již provoz na Zlaté stezce nepamatuje, je kostel sv. Anny na vrchu v Českých Žlebech. Z menších památek stojí za povšimnutí kříže z 19 století a pomníčky padlých pohraničníků z dob socialistické éry při silnici Soumarský most České Žleby. Třetí dochovanou částí Dolní Zlaté stezky je Blažejovický systém nedaleko zříceniny hradu Hus. Jedná se po Prachatickém systému o jeden z nejrozsáhlejších a nejzachovalejších úseků Zlaté stezky na území ČR skládající se ze složité spleti úvozových cest. Jak bylo již poznamenáno, Dolní Zlatá stezka vznikla již v jedenáctém století, ale Blažejovický systém vznikl zřejmě až v polovině 14. století, jako reakce na kolonizaci povodí Blanice. To mělo za následek, že původní a starší úsek této části stezky vedoucí patrně přes Zbytiny a Sviňovice byl opuštěn a postupně zanikl. Při průzkumu systému pomocí detektoru kovů v roce 1996 byla nalezena řada železných předmětů, z nichž ale většina pocházela z období II. světové války, kdy zde byly vojáky ustupující německé armády odhazovány části výstroje. Nicméně se podařilo najít také sedm předmětů,které lze datovat do doby provozu Zlaté stezky. Kromě torz podkov a jedné podkovy celé byl rovněž nalezen hřeb, dvě oválné železné tyče a především nález nejcennější, železnou bojovou sekeru s delší bradou pocházejí patrně z 15. století. Nálezy tedy pocházejí jak ze středověku, tak raného novověku. Kromě hradu Hus stojí z památek za zmínku kostel sv. Kateřiny (původně sv. Víta) ze 14. stol. v obci Zbytiny, vzdálené necelé 3 km od Blažejovického systému. Přímo v okolí úvozových cest se nalézá soubor kamenných patníků, sloužících patrně jako hraniční kameny lesních revírů. V současné době známe dva druhy těchto drobných kamenických děl. Blažejovický systém je velmi bohužel značně znečištěn popadanými stromy a zneprůchodněn náletovými dřevinami, jak vzrostlejšího charakteru, tak mlázím. Horní část navíc sloužila a místy snad i slouží k odkládání odpadu z nedalekých rekreačních objektů. Doporučuje se proto vyčištění kolejí systému, jejich úklid a presentace návštěvníkům Šumavy. V součinnosti s případnou a žádoucí sanací a presentací zřícenin hradu Hus se jedná o ideální turistický cíl s možností zřízení další naučné stezky. Soubor kamenných patníků je nutno konzervovat proti působení povětrnostních vlivů. Střední Zlatá stezka (Pasov - Vimperk) Jak již bylo uvedeno, tato větev Zlaté stezky byla vytyčena někdy kolem roku 1300, první písemná zpráva o ní pak pochází z roku Když 20. července 1359 uděloval císař Karel IV. pánům z Janovic v léno hrad Vimperk, Hus a Kunžvart spolu s dalšími 36 vesnicemi v okolí, uváděla listina také poprvé jméno této části Zlaté stezky v Solné Lhotě jako solné cesty (solna czista). Když ve třicátých letech 18. století projevil císař Karel VI. Přání obnovit

12 provoz na Zlaté stezce ve směru na Pasov, usmálo se na vimperskou větev prakticky již mrtvé Zlaté stezky štěstí ze všech tří tras byla císařskými kartografy doporučena (1736) a úředníky nakonec i vybrána právě ta střední. Na počátku byla tedy na pozůstatcích původní stezky budována nový státní silnice tzv. pasovská. A v jejích stopách jde tato komunikace částečně dosud. Nejsevernějším zachovaným komplexem vimperské části Zlaté stezky na území ČR je Kubohuťský systém. Nalézá se na západní straně Boubína mezi osadami Arnoštka a Kubova Huť. Jeho koleje začaly vznikat během 13. a 14. století. Celková délka systému činí cca. 1.5 km. Jižnější část systému nemá díky impozantní šíři své koleje obdobu v dosud prozkoumaných částech Zlaté stezky na českém území. Při průzkumech kubohuťského systému bylo učiněno několik nálezů, zejména podkov, ale také hrot kopí, třmen, či třmen. Na tomto systému se nachází jen jedna významná památka - areál kostela Nalezení sv. Kříže v Korkusově Huti. Roku 1785 zde byla zřízena lokalie, o tři roky později byla vystavěna dřevěná kaple se zděnou sakristií. Teprve roku 1801 byl postaven dnešní kostel. Jedná se o jednoduchou jednolodní stavba s trojbokým závěrem. Na západním průčelí je dřevěná zvonice. Pochází odsud cenná gotická dřevořezba Oplakávání Krista z roku 1520, která je dnes uložena v Alšově galerii v Českých Budějovicích. Ostatní zařízení pochází většinou z 19. století. Při kostele stojí klasicistní fara, areál je obehnán zdí. Část Kubohuťského systému byla v minulosti značně poškozena bezohlednou těžbou dřeva, je nutné zodpovědněji přistupovat k zachování této části Zlaté stezky. Další pozůstatky stezky na vimperské (střední) větvi představuje Žlíbský systém pojmenovaný po osadě Žlíbky a nedalekého Žlíbského vrchu. Na této části Zlaté stezky je nutno věnovat pozornost dvěma zaniklým osadám Žlíbkám a Havrance s Vltavskou sklárnou a dalším sklárnám - Röhrenberské (Adlerově) huti, Březovské a Magerlově huti. Vhodné by bylo pokračovat v archeologickém průzkumu, zajistit likvidaci náletových dřevin a zajištění zdiva skláren, historie některých z nich sahají až do 16. století. Dochovanou památkou při Žlíbském systému vimperské větve je kostel Panny Marie, sv. Josefa a sv. Jana Nepomuckého z roku 1726 s malým hřbitovem v Horní Vltavici. Asi nejcennější památka se však nachází na křižovatce lesní cesty od Horní Vltavice a lesní silničky Kořenný Hliniště. Jde o kámen datovaný letopočtem 1692, který pamatuje prakticky závěrečnou část provozu Zlaté stezky. Z archeologických nálezů učiněných v prostoru Žlíbského systému lze kromě podkov jmenovat přezky pocházející buď z oděvu, či postroje koní, nebo kovovou mušku z pušky. Třetím významným a nejjižnějším dochovaným pozůstatkem vimperské větve Zlaté stezky je systém na Obecním vrchu. Nachází se, jak název sám napovídá na Obecním vrchu jižně od osady Strážný, cca. 3 km vzdušnou čarou od systému žlíbského a je přibližně 1 km dlouhý. Skládá se z více kolejí z nichž vede řada odboček, spojek a křižovatek. Archeologický průzkum systému nebyl dosud prováděn, došlo pouze k průzkumu detektorem kovů. Je však nutno průzkum doporučit, protože již 400 m pod vrcholem směrem na jih je zemní objekt s viditelnými valy o rozměrech cca 8 x 8 m. Zda se jedná o vojenský objekt, či třeba drobné vodní dílo ( nebeský rybníček) není v tuto chvíli možno určit. Pokud jde o nálezy detektorem kovů, je možno jmenovat opět množství podkov a hřebů podkováků, ale také železné pásy neznámého určení, železný klíč, železná objímka, či železný kroužek. Pro všechny tři dochované systémy Střední Zlaté stezky se doporučuje provádění systematického archeologického průzkumu. Pro Kubohuťský i Žlíbský systém se doporučuje

13 očista od náletových, či volně ležících dřevin a jejich presentaci veřejnosti. V případě systému na Obecním vrchu, který je zpřístupněn naučnou stezkou, se doporučuje odstranění lesních porostů z kolejí (cest). Významnou památkou nalézající se mezi Žlíbským systémem a systémem na Obecním vrchu je hrad Kunžvart, který je po hradě ve Vimperku nejvýznamnějším ochranným bodem Střední Zlaté stezky. Jde o strážní hrad královského založení (20. července 1359 dal císař Karel IV. hrad v léno pánům z Janovic), který nesloužil k rezidenčním účelům. Jeho zříceniny stojí na východním výběžku vrchu Strážný ve výšce m. n. m. severozápadně od stejnojmenné obce. První zmínky o něm pocházejí z roku 1359 a jeho úkolem bylo střežit Zlatou stezku do Pasova. V roce 1547 se již uváděl jako pustý. Definitivně však zřejmě zanikl až po požáru v roce 1578, ačkoliv již před tím byl rozebírán na stavební materiál. Nejdůležitější stavbou hradu byla obytná čtverhranná věž se zaobleným nárožím. Věž plnila provozní i obytnou funkci. F. A. Heber se nezmiňuje o královském založení hradu, ale o pověsti, podle níž měl hrad patřit jistému rytíři Kunzovi a po něm se také jmenovat Kunzwarte. Podle jiné pověsti měla v pozdějších letech na hradě pobývat banda penězokazců. Zvláštní je, že se v blízkém okolí našlo několik střepů tavicích tyglíků, což by snad mohlo znamenat, že pověst se zakládá na pravdě. Byly nalezeny také železné hroty šípů. Nejzajímavější nález učinil roku 1750 strážský revírník Sakaster, který ve skrytém výklenku u vchodu do věže nalezl železnou schránku se zlatými mincemi. Jde o významný doklad drobné hradní architektury s ryze vojenským posláním. Je třeba doporučit zodpovědné zacházení s touto unikátní stavbou, její očištění od vegetace, sanaci zdiva věže a provedení archeologického průzkumu, který může zodpovědět řadu otázek z historie hradu. Vždyť již průzkum v letech 2000 a 2001 prokázal, že místo bylo obýváno nejen již ve 13. století, tedy ještě před založením vlastního hradu, ale i v pravěku, nejpozději však v době halštatské. Nedaleko Kunžvartu se nalézá další svědectví lidské tvorby krajiny, pozůstatky mohutné hráze rybníka Kunžvartu u Strážného. Sypaná hráz je dlouhá 529 m, široká 51 m a vysoká 15 metrů. Donedávna se mělo zato, že jde o jedno z děl doby Karla IV. související s připravovaného vodního kanálu, který by měl propojit Severní a Černé moře. Některá vodní díla z této doby, vztahující se k tomuto projektu, jenž bohužel nebyl dokončen, byla údajně v české krajině ke spatření ještě v 16. století. Nicméně, jak v roce 2007 zkonstatoval Václav Starý, jedná se v tomto případě o protrženou hráz rybníka, který nechal vystavět Petr Malovec z Chýnova a na Vimperku nejpozději v roce 1547, kdy o vimperecké panství přišel kvůli účasti na nezdařeném povstání českých měst proti Habsburkům. První písemná zmínka o již existujícím rybníku pochází z roku Díky historickým záznamům víme, že se tak stalo i přes protest prachatického souseda, Petra z Rožmberka, který si na plánovanou stavbu ve své době obrovského rybníka stěžoval až u úředníků menších desk zemských v Praze. Nedělo se tak, jak bychom dnes očekávali, ze sousedské nepřejícnosti, ale čistě z obav o majetek vlastní i skrovný majetek poddaných, neb jak pan z Rožmberka píše ve své stížnosti: rybník...na Kunžvartě má být...velmi veliký a hluboký a má být zbudován na velkých vodách a že hráze na kruntu založiti nemůže. Jak se za nedlouho ukázalo, pan z Rožmberka měl pravdu, neboť již v roce 1581 se rybník uvádí jako pustý. Průzkum Stavební geologie v Praze pak prokázal, že hráz byla špatně založena na místě, kde vrstva štěrku pod vrstvou slatinných zemin je propustná, takže nahromaděná voda hráz založenou nestabilním podloží snáze protrhla. Ačkoliv hráz rybníka Kunžvartu již dnes nespoutává vody zadržované v tomto pozoruhodném a ve své době ohromném vodním díle, zasluhuje jako doklad rybníkářské

14 činnosti v této oblasti ochranu a presentaci návštěvníkům této části Šumavy a zvláště v případě pořízení naučné stezky Žlíbský systém hrad Kunžvart systém na Obecním vrchu. Další významnou památkou, tentokrát téměř zapomenutou v lesích při systému na Obecním vrchu je valové opevnění z období napoleonských válek na vrchu Šance u obce Kořenný naproti hradu Kunžvart. Jak bylo již výše uvedeno, toto opevnění pochází zřejmě z roku 1808, kdy Rakousko očekávalo vpád napoleonských armád z Bavorska, tehdejšího spojence císaře Napoleona. Dosud jsou dochovány valy a částečně i příkopy. Opevnění má tvar kosodélníku o délce stran cca. 29 x 95 m. Jihovýchodní část opevnění nebyla dle ohledání terénu patrně nikdy dokončena a tak c.k. dělostřelectvem nebyla asi nikdy ani využita. Jedná se však o zajímavý příklad přechodného polního opevnění z období napoleonských válek a proto zasluhuje zachování a presentaci veřejnosti. Na tomto faktu nic nemění ani stopy po zemljankách a okopech vytvořených zde v období socialismu ČSLA. Horní Zlatá stezka (Kašperské Hory Pasov) Tato větev důležité obchodní cesty byla založena v polovině 14. století jako odpověď českého krále a římského císaře Karla IV. na rostoucí obchod na Zlaté stezce a také zvyšující se poptávku po zboží z Podunají a Itálie. Nově založená obchodní stezka měla propojit horní Pootaví s Pasovem. Ještě v roce 1366 císař Karel IV. potvrdil Kašperským Horám právo skladu zboží, které se z Pasova přes Kvildu dováželo. Kupci, kteří jeli po nové části stezky, měli nařízeno nocovat v Kašperských Horách. Kdo tak neučinil, musel zaplatit pokutu 100 hřiven stříbra, přičemž polovina připadla královské komoře a polovina Kašperským Horám. Jistě není bez zajímavosti, že Karel IV. musel Prachatickým, kterým v podobě nové větve Zlaté stezky vyrostl nevítaný konkurent, výslovně zakázat narušování výstavby nového královského hradu Kašperka. Ten totiž sloužil nejen k ochraně Zlaté stezky, ale také k ochraně zlatých dolů v okolí. Nejsevernějším dochovaným pozůstatkem Horní Zlaté stezky na území ČR je Losenický systém, který se nachází téměř mezi Kašperskými Horami a osadou Kozí Hřbet. Losenický systém a je tvořen soustavou dvou, až čtyřkolejných cest. Na významu této části významné zemské komunikace přidávala skutečnost, že se v jejím okolí nacházela řada důlních děl pro těžbu drahých kovů a tak kromě přepravy soli, byla využívána i k transportu vytěženého zlata, materiálu a osob potřebných k jeho těžbě. Při základním archeologickém průzkumu detektorem kovů v roce 2002 bylo nalezeno 42 předmětů, zejména podkovy, ale také torzo ocelového nože, kladivový sekáč, části řetězů a části železných předmětů více, či méně známého původu. Mezi nejcennější objevy na Horní Zlaté stezce, nebo v jejím okolí však lze řadit nálezy několika zlatých keltských mincí a střepů keramiky z laténského období v Kašperských Horách, či nález 13 keltských a antických mincí na Obřím Hradě u Studence. Právě kašperskohorská větev Zlaté stezky je obklopena velkým množstvím památek na těžbu zlata a rovněž na sklářství. Těmto objektům je nutno věnovat zvýšenou pozornost a připravit jejich presentaci pro návštěvníky NP a CHKO Šumava. Do této činnosti je třeba zahrnout také presentaci a spolupráci s městy a obcemi na této části NP a CHKO Šumava. Jde zejména o cílové město Horní Zlaté stezky Kašperské Hory s hradem Kašperkem, či bývalé rýžovnické městečko Rejštejn. Ze zaniklých osad, které by bylo vhodné archeologicky prozkoumat a presentovat je jako turistický cíl, vč. presentace nálezů a poznatků ze života vsi, můžeme jmenovat např. Zhůří.

15 Rozhodně je nutno doporučit zodpovědný přístup k tomuto úseku Zlaté stezky a jeho presentaci návštěvníků NP a CHKO Šumava. Tím se rozumí zejména likvidace náletových dřevin z cest, úklid prostoru od popadaných dřevin, jejich tlejících pozůstatků, které stěžují pohyb v prostoru systému a repase některých částí zídek z nasucho kladených kamenů zpevňujících břehy úvozů. Jedním z nejnáročnějších úseků kašperskohorské větve Zlaté stezky byl Zhůřský systém, jehož pozůstatky se nacházejí severozápadně od zaniklé obce Zhůří na svazích hřebenu táhnoucím se od Huťské hory k osadám Dobronín, Malý a Velký Kozí Hřbet, asi 2 km od Losenického systému. Mezi dosud známými se jedná o nejvýše položenou část Zlaté stezky na území ČR. Systém je dlouhý cca 700 m a skládá se místy ze tří až sedmi kolejí, rozměry některých z nich dosahují na šířku až 5 metrů a 4 metrů hloubky. Část hlavní koleje je dlážděna, část má zídkou skládanou na sucho zajištěný břeh, násep. Na jihozápadě, kde dosahuje kóty 1006 m na svažité louce stojí starý kříž. Po části Zhůřského systému vede zelená turistická značka, ale značná část je zarostlá neprostupným mlázím, nebo zapadaná klestím a popadanými částmi stromů. Z památných míst v okolí této části Zlaté stezky lze rozhodně jmenovat již uvedenou zaniklou osadu Zhůří (zanikla po roce 1945) s řadou dochovaných zlatodolů v jejím okolí. Bohužel lokalita U věže, kde se dá předpokládat další horský hrádek, či jiný opěrný a strážní bod Zlaté stezky vzala za své při terénních úpravách v dobách, kdy celé okolí bylo uzavřeným vojenským prostorem. Lze se proto domnívat, že archeologický průzkum nebude pozitivní a neřekne nám více k uvedené domněnce. Zhůřský systém byl prozkoumán detektorem kovů a během tohoto ohledání byl nalezen soubor zajímavých železných předmětů úzce spjatých s dopravou na stezce. Kromě dobře známých podkov a hřebů podkováků byl nalezen např. Klínek, řetěz s hákem, řetěz s hákem a kruhem, petlice, oko s kruhem, různé železné pásky a kování, atd. Nálezy pocházejí stejně jako na ostatních známých systémech Zlaté stezky jak ze středověku, tak i z období novověku. Ačkoliv po části Zhůřského systému, jak již bylo uvedeno výše, vede zelená turistická značka, je třeba doporučit vyčištění celého úseku a presentaci veřejnosti. Nemělo by se zapomenout na presentaci zajímavého turistického místa, osady Zhůří, zlatodolů v jejím okolí a dalších drobných památek. Rozhodně je třeba asanovat části kamenných zídek náspu, či dláždění části stezky. Jako třetí z pozůstatků Horní Zlaté stezky známe Horskokvildský systém, který se nachází na sever od osady Horská Kvilda na jižním svahu hory Břemeno, zhruba 2.5 km jižně od Zhůřského a 7 km od Losenického systému. Celková délka systému je cca 900 m. Z jižního okraje systému lze dohlédnout k Horské Kvildě a nedaleko odsud byla jedna z nejdůležitějších křižovatek Zlaté stezky, odbočovalo se zde na Zlatou cestu (Goldene Strasse), po které se také dopravovala sůl, ovšem přes Bavorsko. Většina systému je tvořena 2 3 kolejemi několik metrů hlubokými a širokými, po části z nich vede opět zelená turistická stezka, ale velká část je opět v neutěšeném stavu (popadané stromy, porosty mlází a náletových dřevin). Severně od Horské Kvildy se na vrchu hory Břemeno (1156 m.n.m.) dochovala řada zlatodolů, které se řadí k nejvýše položeným na Šumavě. Na Kvildském a Hameském potoce se dochovaly sejpy po rýžování zlata, z nichž některé mohou pocházet až z doby laténské. Zajímavý soubor představují staré kamenné patníky při úvozových cestách, které zde byly osazeny až po zániku Zlaté stezky a vyznačovali patrně hranice lesních revírů. Podobné známe z Prachatického systému Dolní Zlaté stezky.

16 Pokud jde o archeologické nálezy z okolí Horskokvildského systému, je třeba zmínit právě ty z prostoru zlatodolů a rýžovišť. Jde o různé zlomky keramiky, kovu, nálezy středověkých podkov, ale také např. středověkého meče a renesanční zbroje s Traxlerské slati. Za významný je třeba považovat nález pozůstatků celé kovárny u jedné z šachet v těsné blízkosti Horskokvildského systému v roce Kromě jiného zde byl nalezen i zachovalý tesák, datovaný do přelomu 14. a 15. století. Přímo v prostoru systému byl v roce 2005 vykonán průzkum detektorem kovů a opět byla nalezena řada železných předmětů. Kromě podkov došlo k nálezu dvou nožů, torza nože, několika pásků a pásů železa, závlačka, torzo šroubu, část mědí pájeného klíče, apod. Vzhledem k významnému výskytu archeologických nálezů při Horskokvildském systému se doporučuje intenzivní provádění archeologického průzkumu a další očišťování cest (kolejí) této části Zlaté stezky (jde o vedlejší koleje, stezka je v hlavní koleji veřejnosti zpřístupněna zelenou turistickou značkou. Doporučuje se následná presentace veřejnosti, zejména pak prostoru zlatodolů. S ohledem na nesporný a zásadní význam Zlaté stezky pro historický vývoj nejen regionu Šumavy, ale také rakouské a bavorské strany Pošumaví je nutno trvat na očišťování dochovaných částí této významné historické obchodní cesty, provádění archeologických průzkumů a presentaci této významné památky veřejnosti nejen jako turistických cest, ale především formou naučných stezek s přeshraničním přesahem. Zároveň je nutno pokračovat v hledání dalších dochovaných úseků všech tří větví Zlaté stezky, které se ukrývají v mnohdy hlubokých lesních porostech a větších nadmořských výškách. Pozůstatky staveb je třeba sanovat a pietně veřejnosti presentovat, drobné architektury (kapličky, křížky, Boží muka, patníky atd.) je nutno očišťovat, opravovat, konzervovat a presentovat jako součást kulturní krajiny Šumavy. Archeologické nálezy (mince, kovové části postrojů, zbraní apod.) je vhodné v budoucnu umístit právě do expozice Šumavy, která má vzniknout v rekonstruovaném Dolním zámku ve Vimperku. Kvalitní a erudovanou spolupráci a poradenství mohou díky svým zkušenostem zajistit pracovníci muzea v Prachaticích, Táboře a Sušici. Zlatá cesta V souvislosti se Zlatou stezkou, je třeba znovu připomenout další dálkovou obchodní trasu, tzv. Zlatou cestu (Goldene Strasse), založenou v polovině 14. století Karlem IV., který ji označil za veřejnou cestu (Strata publica). Stezku vytyčil Heinzlin Bader a obdržel za to od císaře kolonizační pozemek v Červené u Kašperských Hor. Císař Karel IV. měl velké plány s tou obchodní cestou a zamýšlel s její pomocí propojit skrze Pasov, Salzburk a nově založeným městem Grafenau v Bavorsku Prahu s Benátkami v Itálii. Etapa z Kašperských Hor do Pasova byla dokončena k roku 1366, dále se nepokračovalo z důvodu vypuknuvších husitských válek, nicméně díky hustému provozu a výdělečnému obchodu na cestě došlo již před vypuknutím tohoto konfliktu na bavorské straně nejen k založení města města Hals u Pasova a kláštera Sankt Osvald. Trasa Zlaté cesty vedla z Kašperských Hor u, částečně vedla po Horní Zlaté stezce až do Horské Kvildy, kde se odpojila a pokračovala skrze centrální Šumavu plnou močálů pod horou Luzný do Wadhäuseru v Bavorskua dále přes Sankt Osvald, Grafenau a Hals do Pasova.

17 Od 16. století byla Zlatá cesta úředně odlišena od Zlaté stezky a to tak že cesta z Pasova do Kašperských Hor se nazývala nadále Zlatá stezka (Goldene Steig) a cesta z Kašperských Hor do Grafenau v Bavorsku a dále do Pasova se nazývala Zlatá cesta (Goldene Strasse). V roce 1882 schwarzenberský lesní geometr A. Brzorád prošel celý úsek Zlaté cesty z Horské Kvildy a zemskou hranicí, její trasu pečlivě zakreslil do map a své poznatky brzy poté také publikoval. Od těch časů se však bohužel Zlaté cestě nikdo nevěnoval. Práce A. Brzoráda však dává dobrý základ pro průzkum trasy Zlaté cesty na českém území, na nějž je možno a doporučeno navázat zpřístupněním a presentací návštěvníkům NP a CHKO Šumava. Schwarzenberský plavební kanál Je výjimečnou technickou památkou dochovanou z období určená plavení pokáceného dřeva z nepřístupných částí Šumavy a postavenou zejména za účelem zajištění plynulého zásobování palivovým dřevem hlavního města tehdejšího mocnářství - Vídně. Kanál byl postaven na popud majitele většiny okolních lesů i pozemků, na nichž se kanál nachází, knížete Jana II. ze Schwarzenberka. Kanál byl vybudován ve dvou etapách, kdy první se realizovala v letech dle projektu inženýra Josefa Rosenauera ( ). Druhá etapa se realizovala v letech pod vedením ředitele správy schwarzenberského panství Arnošta Mayera inženýrů Josefa Falty a Jana Krause. Celkem kanál měří cca 50 km. V prvním roce stavby byl postaven úsek o celkové délce 29.3 km od potoka Zwettelbach k potoku Rasovka, který ústí u obce Hory do Vltavy. V roce 1791 bylo koryto kanálu dovedeno až k Jezernímu potoku, vytékajícímu z Plešného jezera, které od té doby sloužilo jako nádrž k vypouštění vody pro potřebu plavby. O dva roky později stavba kanálu dosáhla Jeleního potoka u osady Jelení Vrchy, čímž byla dokončena první etapa kanálu o celkové délce 39,9 km. Dřevo tak plulo po Schwarzenberském kanálu do řeky Mühl, na níž bylo u Neuhausenu vybudován vyloďovací kanál a přístaviště lodí. Druhá etapa vedla od Jeleního potoka k bavorským hranicím pod Třístoličníkem. Během stavby byl zrealizován i tunel nad Jelením, který původně měřil 419 m, později, když bylo plaveno až 24 m dlouhé dřevo, byl zkrácen na současných 389 m. První plavba po celém kanálu se uskutečnila v roce 1824 a celková délka vodní cesty měla od ústí řeky Mühl do Dunaje až po potok Světlá voda 89,7 m. Kanál byl napájen vodou z 21 potoků, později byly vystavěny pro zlepšení stavu vody tři nádrže Jelení jezírko, Rosenauerova nádrž a nádrž Říjiště. Do kanálu ústily tři vodní smyky Jelení o délce 1,3 km, Jezerní o délce 0,9 km a Koňský o délce 1,4 km. Na tomto pozoruhodném technickém díle vzniklo 87 mostů a můstků, 80 vodních propustí, 78 vodních příkopů a 22 stavidel. V druhé polovině 19. století vzrostl zájem o dlouhé, kmenové dříví. Na části kanálu mezi potoky Rakovka a Světlá Voda v délce 22,3 km byly oblouky upraveny tak, aby jimi propluly kmeny o délce až 19,5 m a u Želnavy byl vybudován Hefenkriegský smyk dlouhý 3,8 km, který kanál spojil s Vltavou. V Želnavě byly kmeny vázány do vorů a po Vltavě plaveny do Prahy. Začátek kanálu se nachází ve výšce 916 m.n.m., jeho celkový spád je 255 m, místní spád kanálu činí 2 7 promile. Kanál je široký m a hluboký je okolo 1 metru. Poslední plavba po celé délce kanálu proběhla v roce 1916, naposledy se dřevo plavilo v roce 1962 (1964) prameny se v této informaci různí. Díky tomu, že se dřevo dostalo do Vídně s využitím kanálu již za 8 dnů, byl autor jeho projektu Josef Rosenauer, jmenován čestným občanem tohoto města. Muzeum kanálu se nachází v rodné obci tohoto vynikajícího technika, Chvalšinách.

18 V současné době jsou rekonstruovány pouze tři části kanálu úsek mezi Jelením Vrchem a Želnavským úsekem dlouhý cca 11 km, úsek od bavorských hranic po Stocký (Ježový) potok dlouhý 1,8 km a úsek mezi potokem Ježová a rozvodím v bývalé osadě Růžový Vrch dlouhý 2,5 km. Jde tedy zhruba o čtvrtinu z celkové délky Schwarzenberského plavebního kanálu, jehož stavba v podstatě splnila sen císaře Karla IV. o propojení dvou úmoří - Atlantského oceánu a Černého moře. Je nutno doporučit rekonstrukci i dalších částí kanálu a jeho zachování budoucím generacím. Vchynicko Tetovský plavební kanál Nedaleko od pozůstatků Horní Zlaté stezky se nachází další významné vodní dílo a technická památka, Vchynicko Tetovský plavební kanál. Kanál byl vybudován v letech dle autora projektu Schwarzenberského kanálu, Josefa Rosenauera. Úkolem tohoto vodního díla bylo obejít v délce 13.6 km nesplavný úsek řeky Vydry na Šumavě a spojit řeku Vydru s říčkou Křemelnou. Na rozdíl od Schwarzenberského kanálu však nebylo cílem zásobovat nedostupným dřevem císařské hlavní město, Vídeň, ale hlavní město Českého království, Prahu. Po dokončení kanálu trvala doprava dřeva do hlavního města dle stavu vody 3, nebo 4 dny a odhaduje se, že po dobu jeho fungování bylo po něm splaveno až m 3 dřeva. Stejně jako Schwarzenberský plavební kanál, také kanál Vchynicko - Tetovský spojuje dvě úmoří, Černé moře a Severní moře. Po výstavbě kanálu vzrostla poptávka po pracovní síle a vznikala řada nových osad. Za zmínku jistě stojí např. Dlouhá Ves u Sušice, kde vznikla zajímavá zástavba při hlavní komunikaci s charakteristickou řadou 22 dvojdomků ve stylu pozdního klasicismu. Plavilo se v tzv. vlnách, to znamená, že se dřevo vždy nahromadilo na jednom místě, což posloužilo i k akumulaci vody, a následně se na jedné vlně poslalo po proudu. K zásobování kanálu vodou sloužily nejen přírodní přítoky, ale také sedm uměle vytvořených nádrží. Z nádrží, nazývaných švele se do dnešních dnů kromě terénních reliktů nedochovalo nic a lze je tušit jen z názvů např. Ptačí nádrž, Černohorská nádrž, Novohuťská nádrž, Roklanská nádrž, Rokytská nádrž. Tyto nádrže dokázaly akumulovat přibližně m 3 vody. Zrychlovat proud vody pomáhaly tři skluzy a kanál bylo možno překročit po několika dřevěných a kamenných mostech, z nichž se dochoval dřevěný hradlový a osm kamenných. Začátek kanálu se nachází u Hradlového mostu při silnici mezi Antýglem a Modravou, konec je prakticky na vtoku Sekerského potoka do Křemelné. Celková délka kanálu je cca 14,4 km a sklon je na normálních úsecích cca. 3 promile, voda tak proudí rychlostí přibližně 4 km/h. Poslední plavba proběhla v roce Ačkoliv je kanál v lepším technickém stavu, včetně dochovaných mostů, zasluhuje zvýšenou péči, údržbu a rekonstrukci všech dochovaných částí, případně i částí zaniklých (pozměněných). To platí zejména pro úsek od Sekerského potoka (cca 1,5 km od Machova k rozcestníku U Sedla, který je zarostlý, suchý a neudržovaný. Pietně je nutno chovat se také k drobným pozůstatkům dnes již zaniklé obce Vchynice Tetov. Sejpy po rýžování zlata u Arnoštského potoka Také u Arnoštského potoka lze najít tyto zajímavé pozůstatky po těžbě zlata, které lze díky dosavadním nálezům datovat od 14. do 16. století. Pro zjištění dalších informací o této zajímavé lokalitě a industriální činnosti v tomto prostoru je nutno doporučit archeologický

19 průzkum. Doporučuje se ochrana rýžoviště i jeho okolí, kde lze očekávat také nálezy sídelní aglomerace. Hrady a zámky na území NP a CHKO Šumava Na území NP a CHKO Šumava se nachází řada významných kulturních památek. Jedná se o zříceniny hradů Kunžvart a Stožec, o nichž je pojednáno výše, hradu Hus, Vítkův Hrádek (též Vítkův Kámen), Hausberk, Pajrek a Ostrý. V Čachrově stojí gotická tvrz. Na hranicích CHKO Šumava nalezneme hrad Kašperk hrad a zámek Vimperk a zámeček v Železné Rudě. Hrad a zámek Vimperk Nejvýznamnějším památkovým objektem je hrad a zámek Vimperk o němž máme první zprávy z roku 1264 vztahující se k osobě Purkarta z Janovic, snad lenního pána, či purkrabí. Hrad byl s velmi velkou pravděpodobností královského založení, neboť až do roku 1454 se v souvislosti s jeho držbou hovoří jako o královském manství. Kromě Purkarta z Janovic známe další vlastníky - Bavory ze Strakonic, Pražského patricije Jana Rotleva, Václava Vlčka z Čenova. Roku 1479 byl za Kaplířů hrad spojen hradbou s městem, ve stejnou dobu je budováno předsunuté dělostřelecké opevnění Haselburk. Za Malovců a následně Rožmberků (majitelé od roku 1550) probíhala v letech renesanční úprava zámku, včetně stavby tzv. Dolního zámku. Roku 1619 byl zámek dobyt a vypleněn stavovským vojskem pod vedením obávaného a velmi schopného generála hraběte z Mansfeldu. Při obnově v letech byl Jáchymem Novohradským rozšířen. Současnou podobu daly objektům přestavby v 18. a 19. století za Schwarzenberků, z nichž nejzásadnější proběhla na Horním zámku po požáru v roce V současné době je vlastníkem Česká republika, konkrétně Správa NP a CHKO Šumava se sídlem ve Vimperku. Dnešní areál se skládá z několika budov. Nejstarším objektem je Horní zámek, původní hrad. Jedná se o mimořádně cennou středověkou stavbu upravenou renesančně a klasicistně. Nejvýznamnějšími objekty jsou donjon Vlčkova věž, kaple sv. Josefa, kaple sv. Evangelistů a hodinová věž. Naprosto unikátní pak jsou malované záklopové stropy zhotovené kolem roku 1550 v druhém poschodí severozápadního, nalezené teprve nedávno. Této části objektu je třeba věnovat naprosto mimořádnou pozornost a péči! Druhým nejstarším objektem je neprávem opomíjené severovýchodní předsunuté opevnění Haselburk, které sice stojí mimo hradby, ale je nedílnou součástí hradu a jeho historie. Haselburk je podkovovitého půdorysu a jeho dominantou je mohutná bateriová věž o průměru 14 m. Tato část opevnění hradu Vimperk má mimořádný význam a místo v dějinách české hradní architektury. Ačkoliv předsunutá opevnění měla řada českých hradů, právě jen na Vimperku a Českém Šternberku se dochovala v tak výrazných stavebních konstrukcích. Stav vimperského Haselburku je však alarmující a je nutné jeho zajištění, protože tato stavba je ohrožena prodlením údržby! Dolní zámek je vynikajícím, bohužel dosud zcela opomíjeným příkladem renesanční architektury. Dokladem toho je fakt, renesanční interiéry objevené již v roce 1997 rychle upadly v zapomnění a jsou znovuobjevovány až v současné době. Kromě několika drobných stavebních úprav, které nemají na vzhled objektu žádný význam, a vestavění příček v interiérech, dochoval se nám Dolní zámek v intaktním stavu. Za nejcennější je nutno považovat soubor renesančních záklopových stropů ve 2 NP části východního a jižního křídla, včetně ojedinělých freskových výmaleb stěn (lovecké motivy, čtvero ročních dob, apod.). Zcela unikátním je velký, dnes přepříčkovaný sál o rozloze cca. 200 m2, který díky svému

20 dochovanému stropu a výmalbě stěn nemá ve středoevropském prostoru srovnání. S objektem je nutno zacházet velmi obezřetně a zejména 2 NP je třeba věnovat mimořádnou pozornost! Ve středoevropském regionu jsou zcela mimořádnou architekturou renesanční arkády s věžicí jižně od Dolního zámku. Tento objekt je od doby svého založení prakticky beze změn a zasluhuje zodpovědný přístup a mimořádnou péči. Dalším objektem areálu hradu a zámku Vimperk je budova správy objektu, pozornost zasluhují také zahrady, nádvoří a jejich doplňky, zejména soubor kamenných kašen z 19. století. Hrad a zámek Vimperk je velmi zajímavým dokladem vývoje významného feudálního sídla v prostoru Pošumaví. Podaří-li se prosadit citlivou a pokornou rekonstrukci této významné památky, stane se jednou z perel jihozápadního regionu České republiky, srovnatelnou se zámkem v Třeboni, Bechyni, či hradem Rožmberkem. Bez nadsázky lze konstatovat, že díky zcela ojedinělé renesanční výzdobě interiérů obou zámků, bude moci konkurovat zámku v Českém Krumlově. Hrad Kašperk Druhým cenným památkovým objektem, nacházejícím se však těsně za hranicí NP a CHKO Šumava je hrad Kašperk (Karlsberg), který byl roku 1356 založen českým králem a římským císařem Karlem IV. Stavbu vedl jeden z proslulých stavitelů doby tohoto panovníka, Vít Hedvábný. Hrad byl postaven pro ochranu Horní zlaté stezky z Pasova do blízkých Kašperských Hor, ale zejména pro ochranu zlatodolů v okolí. V roce 1617 hrad koupilo město Kašperské Hory, a vlastní jej dosud. Hrad Kašperk představuje typický příklad representační hradní stavby Karla IV, kdy dvě věže po stranách srůstají v jednu stavbu spolu s obytným palácem. Objekt zasluhuje mimořádnou ochranu. Hrad Hus Významným pozůstatkem dalšího hradu je v zájmovém území zřícenina hradu Hus (okr. Prachatice). Hrad založili na základě povolení českého krále Jana Lucemburského čtyři bratři z mocného rodu pánů z Janovic. Královský souhlas se stavbou byl podmíněn závazkem, že hrad bude královským manstvím a otevřen panovníkovi proti nepřátelům. O cca 20 let později přešel do stálého královského vlastnictví. Počátkem 15. století zažil v době hejtmanství (lenního držení?) Jana Smilka z Křemže stavební rozkvět. V roce 1441 byl za Habarta z Hrádku jako sídlo škůdců obležen a po kapitulaci obléhaných (8. září) byl pobořen. Na ostrožně před hradem je možno ještě velmi dobře sledovat pozůstatky obléhacího zařízení s palebným postavením. Hrad je poměrně rozlehlý, což platí zejména o předhradí, které bylo evidentně přizpůsobeno případnému pobytu většího královského vojska. Na březích Blanice byly pod hradem po povodních v srpnu 2002 nalezeny drobné kovové předměty, keramika, zvířecí kosti. Vítkův Hrádek V hranicích NP a CHKO Šumava představuje jednu z nejcennějších hradních zřícenin Vítkův Hrádek, též zvaný Vítkův Kámen (okr. Český Krumlov). Jeho počátky sahají do počátku 14. století, kdy jej pravděpodobně založil mocný jihočeský rod Vítkovců, z nichž později vzešli např. Rožmberkové. Současný vzhled věže, donjonu, pochází z roku 1815, ale