DHLED Z PRAHY A BRATISLAVY

Transkript

1 DHLED Z PRAHY A BRATISLAVY

2 prof. PhDr. Oskar Krejčí, CSc. GEOPOLITIKA STŘEDOEVROPSKÉHO PROSTORU Recenzovali: doc. RNDr. Leoš Jeleček, CSc. doc. Mgr. Peter Juza, CSc., Ph.D. prof. PhDr. Zdeněk Veselý, CSc. prof. PhDr. Oskar Krejčí, CSc. Edition Kamil Mařík - Professional Publishing profespubl@volny.cz Páté, upravené a doplněné vydání (v PP třetí), 2016 ISBN

3 GEOPOLITIKA STŘEDOEVROPSKÉHO PROSTORU Pohled z Prahy a Bratislavy Oskar Krejčí

4 Obsah Úvod 7 Část A: Geopolitické schéma dějin Evropy 9 1. Prolog: geopolitika a zahraniční politika Předkolumbovská Evropa Geopolitický zlom v 15. století Střední Evropa Bipolarita, hegemonie a multipolární svět 87 Část B: Modely uspořádání střední Evropy Pangermánská idea a Mitteleuropa Panslovanská idea a federace Rakouská federace: F. Palacký Národní stát: T. G. Masaryk Podunajská federace: M. Hodža 207 Část C: Hledání národních zájmů Národ ve střední Evropě Právo na stát Hranice České republiky Hranice Slovenské republiky 287 Část D: Geopolitická neurčitost střední Evropy Budoucnost podle geopolitiky Hrozivé proroctví Moc a síla malého státu NATO a střední Evropa Evropská unie a střední Evropa Epilog: Státní idea a zahraniční politika 395 Použitá literatura 412

5 Úvod V Česku i na Slovensku zavládala nervozita. Souvisí mimo jiné s narůstající obavou, že klesá schopnost zajistit české i slovenské národní zájmy. Více než kdykoliv dříve se zdá, že ve světě, v němž platí geopolitické zákonitosti, jsou malé státy jako Česká republika a Slovenská republika příliš závislé na svém okolí. Nemají dostatek moci, aby si vynutily pro sebe příznivou podobu mocenské rovnováhy. A jestliže vznikly jako projev přechodného stavu mocenské rovnováhy, jsou odsouzeny k zániku. Popravdě řečeno, není to nic nového. Již v minulosti se někteří představitelé českého a slovenského národa snažili obdobným problémům porozumět a čelit praktickou politikou. Zdá se ale, že na jejich zkušenosti i vize dnešní státníci zapomněli. Díky úsilí mnoha statečných jednotlivců i skupin - a také díky štěstěně - Česko a Slovensko existují. Vznikly a žijí jako národní státy. Zdá se však, že nastoupila zpětná vlna: klesl význam národní ideje, ztrácí se pocit sounáležitosti a heslem dne se stala integrace a globalizace. Migrační vlna pak v roce 2015 připomněla jak slabost malých států, jejich malou ochranu v Evropské unii, tak i zvláštnosti střední Evropy. Kam dosáhne tento vývoj, zda jej občané dnešních malých států přežijí jako příslušníci malých národů - to je jedna z badatelských výzev v 21. století. Tato kniha chce být kamínkem do mozaiky, která se snaží zobrazit budoucnosti malých národů a států střední Evropy v dramaticky se měnících podmínkách. Název této knihy není zcela přesný. Středoevropský prostor v této práci vystupuje jen jako přirozené prostředí, ve kterém se Česko a Slovensko nalézají. Tento malý vesmír českého a slovenského politického života má ovšem své zákonitosti, které předurčují úspěchy a neúspěchy jednotlivých zahraničněpolitických akcí. Geopolitika je jedním z nástrojů, pomocí kterých lze tyto zákonitosti odhalovat. Bude ukázáno, že je prostředkem módním, užitečným, nedokonalým a také nebezpečným. Předkládaná studie není historickovědní prací, a to ani ve smyslu dějin politického myšlení. Je součástí úsilí řady badatelů o teoretické pochopení mezinárodních souvislostí života malých národů a států. Proto i ve svých historizujících pasážích je tato kniha politologickou úvahou, která se pokouší charakterizovat uzlové body dějin české a slovenské státnosti v evropském kontextu - dějepis je pro ni cestou k nalezení opakování podobných situací a v této souvislosti i zákonitostí zahraniční politiky malých států. Stejnému cíli slouží i charakteristika nejdůležitějších modelů, které pro zajištění národních zájmů vypracovali nejvýznamnější čeští i slovenští teoretici zahraniční politiky. * * *

6 Tato kniha je pátým vydáním práce Geopolitika středoevropského prostoru. První vydání z roku 2000 je nejen rozebráno, ale i ve svých pasážích o současnosti i zastaralo. Druhé vydání, které vzniklo díky Ústavu politických věd Slovenské akademie věd, vyšlo anglicky jako Geopolitics of the Central European Region. The View from Prague and Bratislava v roce bylo již aktualizované a rozšířené, ovšem je českému a slovenskému čtenáři málo dostupné. Pomocí několika přátel se pak podařilo aktualizovanou a upravenou verzi čtvrtého vydání z roku 2010 přeložit do ruštiny a pod názvem Teono^MTMKa ^HTpa.nbHOM EBponbi. B3Mflg, n3 npam u EpaTMcnaBbi ji vydat ještě tentýž rok. Protože během zmíněných let se stala kniha Geopolitika středoevropského prostoru nejen vyhledávanou učebnicí, ale i diskutovanou odbornou knihou, vzniklo toto aktualizované a upravené vydání. * * * Autor děkuje vedení Ústavu politických věd Slovenské akademie věd v Bratislavě za pomoci při práci. Upřímný dík patří také studentům pražské i bratislavské části Vysoké školy mezinárodních a veřejných vztahů Praha a Fakulty politický věd a mezinárodních vztahů v Bánské Bystrici za diskuse na přednáškách a seminářích věnovaných jak obecné teorii mezinárodní politiky, tak i problematice geopolitiky Česka a Slovenska. Obdobný dík patří pracovníkům i spolupracovníkům Institutu globálních studií University Jana Amose Komenského v Praze. Zároveň má autor milou povinnost říci, že kniha by nevznikla bez připomínek k rukopisu ze strany řady českých a slovenských vědeckých kolegů. Praha, březen 2016

7 ČÁST A. Geopolitické schéma dějin Evropy 1. Prolog: Geopolitika a zahraniční politika 2. Předkolumbovská Evropa 3. Geopolitický zlom v 15. století 4. Střední Evropa 5. Bipolarita, hegemonie a multipolární svět

8 1. Prolog GEOPOLITIKA A ZAHRANIČNÍ POLITIKA Mnohé nasvědčuje tomu, že v Česku a na Slovensku skončily dějiny. Z politiky se vytratila strategie. Zahraničněpolitické cíle a prostředky se vybírají v nadnárodních organizacích, tedy v závislosti na zájmech mocných spojenců. V domácí politice se vedou vášnivé spory o bezvýznamná témata, která nikdy nevstoupí do učebnic. Ekonomika se stále více posouvá z pozice semiperiferie na periferii, k produkci subdodávek pro ekonomiky států v centru globálního systému. Zároveň většina intelektuálů i propagandistů přijala za své zdůvodnění tohoto stavu, které vzniklo díky postmodernímu sňatku tří odlišných představ o podstatě politiky: Ekonomické bytí je vnímáno převážně jako liberální pohoda živelnosti, v němž ze hry slepé konkurence zákonitě vzniká společenské dobro; Sociální bytí je vnímáno neoliberálně, neboť občanská společnost vyžaduje spoutání živelnosti právním státem; Mezinárodní bytí je chápáno konzervativně jako drama živelnosti, v němž ze hry mocenské rovnováhy zákonitě vyrůstají konflikty, válka a hegemonie. V tomto ideovém prostředí vzrostla obliba geopolitiky. Výrazný nárůst zájmů o ni je příznačný pro celý postsocialistický svět, má ale i své vlastní české a slovenské zdůvodnění. To je zakódováno v historické paměti, která naznačuje, že bezkonfliktní pohoda byla pro starší generace v regionu střední Evropy vzácným jevem. Dramatický zlom, který do života Čechů i Slováků přinesl pád socialismu roku 1989, nebyl totiž ničím mimořádným. Vždyť ve 20. století zažili Češi a Slováci sedm či osm odlišných státních a režimních uspořádání. Ta čerpala své státníky z domácích zdrojů, jejich výběr byl ale ohlasem měnící se mocenské rovnováhy v Evropě. Ač se to mnoha hrdým příslušníkům českého a slovenského národa nelíbí, zásadní změny v jejich zemích probíhaly jako ohlas vnějších událostí, nikoliv jako bezprostřední výsledek

9 Část A: Geopolitické schéma dějin Evropy vnitřních potřeb a vývojových proměn. Konstrukci české i slovenské státnosti, povahu režimu, ale také volbu jeho reprezentantů nelze oddělit od celoevropských změn. S historickou pamětí Čechů a Slováků, ale i ostatních středoevropských národů, souvisí i skutečnost, že jejich stání sebeurčení je spojeno s jarem národů v 19. století a válkami 19. a 20. století. Nelze zapomínat, že posun, který v politické ideologii počátkem 19. století nastal, měl podobu přechodu od osvícenského pojetí lidu k romantickému poj'etí národa. Nastupující romantismus se vzdaloval racionalistickému a kosmopolitnímu osvícenectví, kladl větší důraz na city. Tím se měnilo ústřední téma politiky: Místo diskusí o vzniku státu dohodou svobodných občanů zaujal obraz národa, k němuž každý přísluší narozením. Zároveň nové pojetí národa nekladlo takový důraz na svobodu a rovnost, j'ako na minulost a jednotu. Také zmíněná skutečnost, že státy ve střední Evropě vznikaly v návaznosti na války, přispívá k tomu, že národní sebereflexe má sklon vnímat stát výhradně v geopolitickém smyslu. VELKÉ IDEJE Geopolitika nikdy netvořila jediný ideový rámec chápání mezinárodní politiky. Sama vyrostla na obecnějším základě. Ten je spojen s faktem, že - byť s určitým zjednodušením - lze proměny v uplynulých dvou stoletích periodizovat podle ideologických priorit. Moderní ideové základy evropských politických dějin se formovaly ve všeobsáhlém duchovním kvasu doby od humanistické renesance přes osvícenství až k deziluzi po Velké francouzské revoluci. Tehdy šlo do značné míry o vzpouru proti odpovědi na všechny společenské otázky, kterou ve středověku přinášely římskokatolická církev a křesťanství obecně. V důsledku této tvůrčí revolty se zbortil středověký svět, v němž základní politickou ideou bylo náboženství. Právě tehdy měnící se sociální život rozložil náboženskou ideologii na tři základní témata: SOCIÁLNÍ IDEA. V okamžiku, kdy se rovnost před bohem přestala jevit jako dostatečné ospravedlnění nerovnosti ve světě pozemském, objevili se lidé, kteří ze sociálních problémů vytvořili hlavní politické téma. OBČANSKÁ IDEA. Ve chvíli, kdy loajalita k církvi a jí pomazanému vladaři přestala být otázkou mravnosti, zjevil se požadavek na nezprostředkovaný vztah jak k bohu, tak také k politické moci - individuální svoboda se stala pro některé doktríny ústřední politickou problematikou. NÁRODNOSTNÍ IDEA. Jakmile přestal platit církevní univerzalismus, lidé nalezli svoji zvláštnost v jazykových a etnických skupinách. Národy se začaly jevit jako přirozená jednotka, stát naopak jako umělá instituce - a každý národ měl mít právo na stát. Moderně pojatá národnostní otázka, která stojí mimo jiné i v pozadí vzniku samostatného českého i slovenského státu, se vynořila v dějinách současně s novou podobou sociální otázky a s novou ideou svobody. Nedošlo jen k výměně duchovního jádra politiky, ale také k relativizaci politické pravdy. Tam, kde středověké křesťanství znalo komplexní odpovědi na všechny politické problémy, moderna nalezla nezodpověze- 12

10 1. Prolog: geopolitika a zahraniční politika né otázky - přesněji řečeno odlišné, rozporné a dílčí odpovědi. Na místo konečných odpovědí nastoupily relativní odpovědi, doprovázené novými otázkami. Avšak na místech, kde vědci končí větu otazníkem, politici musejí používat vykřičník: s modernou se vedle tápajících společenských věd objevily nové soupeřící doktríny. Jednoznačné odpovědi obsažené v politických doktrínách dostaly pak zpětně na ploše teorie podobu neslučitelných teoreticko-metodologických přístupů. Představu o přirozené náboženské jednotě Evropy a společnosti tak postupně nahradila vize jejich plurality. Teorie zrozená v humanismu na přelomu středověku a novověku nepřinesla mír a sociální spravedlnost, ale pouze sofistikovala rozporné zájmy a zdůvodnila konflikty. Nacionalističtí politici spatřili v řešení národnostní otázky základ odstranění sociálních problémů a zajištění občanské svobody. Jiní, zvláště radikální socialisté, zase z rozluštění otázky sociální odvodili vyřešení všech problémů individuální svobody a řešení národnostní otázky. Podle liberálů pak občanská práva dostatečně řeší jak otázku sociální, tak i národnostní. Dynamický charakter dějin malých národů a států ve střední Evropě v posledních dvou stoletích není dán pouze geopolitickým prostředím. Je též spojen s proměnou funkcí národnostní, sociální a občanské ideje v politice 19. a 20. století, jejich střídáním v roli jádra politických sporů. V návaznosti na Velkou francouzskou revoluci se lid postupně měnil na politický národ, kterým byla do té doby jen privilegovaná vrstva šlechty a duchovenstva. Etnicky nesourodé a politicky nerovnoprávné středoevropské prostředí se stalo vděčným prostorem pro hlásání národní ideje a nacionalismu. V posledních desetiletích 19. století racionalismus zděděný po osvícenství nejen ztrácel vliv, ale mnohde byl nahrazen představou o neměnných přírodních zákonech politiky. Tématem přestalo být využití rozumu ke změně politiky a sociálního života, ale využití politiky podle přírodních zákonů k získání, udržení či rozšíření moci. Tehdy, na tomto základě, vznikla geopolitika jako nová teorie mezinárodní politiky. Sociální diferenciace doprovázející kapitalismus vyostřila sociální otázku. Z druhé strany boj za volební právo a rostoucí využívání voleb vytvářelo podmínky pro prosazování osobních svobod v liberálním pojetí. Obdobně jako v jiných koutech světa a Evropy, i zde národní idea nabízela vysvětlení mezinárodněpolitického konfliktu, zatímco sociální i občanská idea v určitých doktrínách nabízela nejen vysvětlení rozporů, ale i nový univerzalismus. Zároveň prolnutí národnostní otázky, sociální otázky a problému osobní svobody na pozadí průmyslové a vědeckotechnické revoluce dalo politickým idejím nesmírný explozivní potenciál. Na počátku 20. století dominovala v Evropě národní idea. Kolem ní se vytvořila hlavní fronta, z ní pramenily nejdůležitější argumenty pro ospravedlnění politických činů, v zodpovězení národnostní otázky byl spatřován základ pro řešení sociálních problémů i zajištění osobních svobod. Pak nastaly změny - v polovině 20. století tvořila nejdůležitější linii bojů otázka sociální. Konec 20. století a začátek století jednadvacátého je pak ve znamení soustředění pozornosti na problematiku občanské svobody. Takto se postupně přesouval nejen akademický zájem, ale i ona Gumiljovova 13

11 Část A: Geopolitické schéma dějin Evropy pasionárnost, tedy zvláštní psychická kvalita nutící ke sledování iluzorních cílů", onen antiinstinkt či instinkt s opačným znaménkem", který žene lidi k sebeobětování ve jménu rozmanitých politických ideálů.1celoevropské posuny pak byly obecným hybatelem politických osudů Čechů a Slováků. V prvních letech po skončení studené války se některým teoretikům i politikům zdálo, že proces sváru ideologií by završen, což vedlo ke znovuoživení představ o konci světových dějin. Obdobně, jako tomu bylo v Hegelových představách, ale i na začátku a uprostřed 20. století, vítězové pokládali své úspěchy za uzavřené dílo, které přetrvá na věčné časy. I v současnosti však nové sociální procesy, zvláště pak integrace a globalizace, hledají nové vztahy mezi otázkou sociální, národní a problematikou individuální svobody. A nově formují strukturu světového politického systému. ZÁKONITOSTI MOCI Velké ideje nepřinášejí návod, jak se chovat v mezinárodní politice. Jsou částí světonázorové orientace velkých sociálních skupin a státníků, která se zformovala na jiném základě, než je teoretické studium konkrétních situací. Přitom však zahraniční politika má své vlastní, zvláštní zákonitosti, které geopolitika svébytným způsobem vykládá. Zahraniční politika je činností státu za mezemi vlastní suverenity. Je vstupem státu do prostředí, které není pod jeho kontrolou a kde nemá legální pravomoc samozvaně jednat. Protože zahraniční politika je - stejně jako každá politika - cílevědomou lidskou aktivitou, vstupuje stát do tohoto prostředí s určitými předem danými úmysly. Minimálním cílem každého státu je udržení své vlastní existence. To konkrétně znamená zachování vlastní suverenity na určitém zalidněném území. I když obyvatelé a území Česka a Slovenska se jeví jako konstanty, jednotlivci i skupiny vnímají způsob zajištění jejich potřeb přes prizma vlastních zkušeností, znalostí, pocitů a zájmů. Výsledkem je nejednotnost v chápání národních a státních zájmů. Navíc k pozoruhodným rysům českého a slovenského národa patří tendence pokládat zahraniční politiku za exkluzivní záležitost, jakousi téměř zbytečnou recepční ozdobu večerů státníků. Jedná se o sebevražedný rys těchto dvou národů a států, neboť malé státy jsou existenčně závislé na konkrétním uspořádání mezinárodních vztahů. Dokonce i v dobách, kdy se situace v Evropě zdá mocensky rozhodnuta na věčné časy, a někteří teoretici hovoří o konci dějin, musí malé národy a státy intenzivně pěstovat své vnímání mezinárodní politiky: Žádná mezinárodněpolitická situace v dějinách však nebyla nikdy ničím jiným než pouze přechodným uspořádáním mocenské rovnováhy. Podoba mocenské rovnováhy v evropském politickém systému j'e dána vztahy mocností. To ale neznamená, že malé národy a státy nemají své zájmy. I v malých zemích musí být situace v mezinárodním prostředí předmětem neustálého studia, má-li být nalezena konkrétní představa jejich bezpečnosti a jiné požadavky sebezáchovy 1GUMILJOV, Lev N.: Koněc i vnov načalo. Moskva: DI-DIK, 1994, s

12 1. Prolog: geopolitika a zahraniční politika a rozvoje. Přitom studovat neznamená opisovat výsledky od velmocí, byť spřátelených. Jenže v malých státech, jejichž politické elity se formují ve spolupráci se spojeneckými mocnostmi, není samostatné studium a prosazování národních zájmů obtížné jen z intelektuálních důvodů. I když to geopolitické myšlení v zásadě předpokládá, zájmy státu nejsou vždy v antagonistickém protikladu se zájmy jiných států. Naopak, při vhodném postupu velmocí si lze představit, že totožné zájmy států budou postupně převládat. Zatím se tak ale nestalo - což se geopolitický pohled na svět snaží nejen vysvětlit, ale i ospravedlnit. Přitom Česko ani Slovensko nejsou velmocemi, které by tuto situaci mohly zásadně ovlivnit. I tak ale musí své zájmy hájit, nikdo jiný to za ně neudělá. Dokonce ani při dobré vůli nemusí velmoci správně pochopit zájmy Čechů či Slováků, někdy nebudou mít možnosti tyto zájmy chránit, jindy bude jejich vlastní zájem odlišný. Není jiná cesta k dobré zahraniční politice než intenzivní studium vlastních zájmů a hledání cest k jejich naplnění. Studium českých a slovenských národních zájmů není ani snadné, ani nudné. V důsledku historických proměn rovnováhy ve střední Evropě se na území Česka a Slovenska vytvořilo několik křížících se státních idej'í. Lze zde nalézt zastánce ideje česko-slovenské i idejí oddělené státnosti Česka a státnosti Slovenska. Hned v několika variantách existují v tomto regionu ideje středoevropské federace. Zde má svůj domov jak velkomoravská idea, tak i řada podob panslovanské myšlenky - ale též pangermánské a velkouherské ideje. Dnes k těmto modelům přibyla také myšlenka integrace a vize globalizace. Z nepřeberného množství názorů na českou a slovenskou státní myšlenku si nejvíce pozornosti zaslouží ty, které vyzrály do relativně svébytného modelu nebo tak či onak orientovaly velká hnutí. A tak vedle poměrně velkého množství nejrůznějších hesel a vizí existuje jen několik originálních pokusů komplexně obsáhnout zájmy českého a slovenského národa a státu. Snad pouze František Palacký, Ludovít Štúr, Tomáš G. Masaryk a Milan Hodža zanechali po sobě dílo, které si může činit nárok na to představit originální a svébytný model českého či slovenského národního zájmu. Jejich význam ve srovnání s ostatními českými a slovenskými mysliteli je dán snahou pojmout národní záj'em v kontextu mezinárodních vztahů. Dá se říci, že hledali místo Čechů a Slováků v dějinách pomocí vymezení zákonitostí pohybu moci ve střední Evropě. Výsledkem bylo, že jmenovaní autoři vytvořili vlastní ucelené vize mocenské rovnováhy ve střední Evropě a z nich pak odvodili své představy o možnostech obhajoby národních či státních zájmů. V koncepcích těchto autorů je obsažena dobová odpověď na základní geopolitickou otázku Čechů a Slováků: j'ak politicky zaj'istit životní záj'my malého národa uprostřed Evropy? I když zpětný pohled na představy zmíněných autorů ukazuje, že se ve svých závěrech velice lišili, že se v mnohém mýlili a že praktická politika přinesla i jiné odpovědi, než nabídla tato čtveřice mužů, jejich odkaz je stále aktuální. Je tomu tak ze dvou důvodů. Předně samotné položení otázky a pokus hledat odpovědi s využitím 15

13 Část A: Geopolitické schéma dějin Evropy znalostí zákonitostí mocenské rovnováhy byly důležitým krokem správným směrem. Zároveň je zřejmé, že neznalost a nepochopení jejich odkazu je jedním ze zdrojů ignorování národních zájmů a ne vždy správného reagování Česka a Slovenska na mezinárodněpolitické problémy. GEOPOLITIKA A GEOGRAFIE Základními konstantami geopolitiky je geografie a demografie. Toto prosté konstatování je ale nutné doplnit jedním varováním: úvahy o zahraniční politice Česka i Slovenska vyžadují vyčistit terén pro diskusi odstraněním častých nedorozumění, vznikajících v důsledku odlišného definování základních pojmů. V této studii bude geopolitika chápána ve svém nejširším vymezení: jako studium minulosti, současnosti a budoucnosti pohybu moci států v prostoru. Toto pojetí zohledňuje i fakt, že většina západních geopolitických vizí využívá teoreticko-metodologické principy sociálního darwinismu, jeho pojetí věčného konfliktu. Ovšem i takovéto použití výrazu geopolitika" může při vymezování zahraniční politiky státu vyvolat nedorozumění, a to hned dvojího rázu: V teorii mezinárodní politiky je nutné pečlivě rozlišovat mezi zeměpisným a geopolitickým vymezením prostoru, v případě této práce tedy především středoevropského regionu; Neméně závažné je pochopení proměny významu jednotlivých geopolitických charakteristik území. Předně se jedná o proměnu politické role prostoru z důvodů proměn technologie moci a síly. U žádného místa v prostoru nelze ztotožňovat geografické a geopolitické koordináty. Kdo je více mezi Východem a Západem - katolické Polsko mezi protestantským Německem a pravoslavným Ruskem, nebo pravoslavné Rusko ležící mezi katolickým a protestantským Západem a muslimskou či konfuciánskou Asií? A jak je to pak s Českem a se Slovenskem? Ve 20. století se za každého režimu do atlasů vešly mapy střední Evropy. Během studené války však geopolitika přiřadila Československo k Východu. Dělo se tak, přestože zeměpisné umístění Prahy je na západ od Vídně, Athén či Istanbulu, které patřily k Západu. Také západní Evropa studené války byla z geopolitického hlediska spíše atlantická než evropská. Ani po roce 1989 není vše jednoduché. Pražští a bratislavští státníci zvýraznili středoevropský status Česka i Slovenska (oba státy se staly členy takových mezinárodních organizací jako je Středoevropská iniciativa, Visegrádská skupina či Středoevropská dohoda o volném obchodu, CEFTA) a zároveň se hlásily do všech západoevropských struktur. Jako by se základním smyslem zmíněných středoevropských organizací stalo potlačit geopolitickou specifiku středoevropského prostoru a přivést členské země do původně západoevropských mezinárodních organizací. Geopolitické vymezení střední Evropy existuj'e ve dvou základních podobách: bez Německa a s Německem. Od 19. století se v každé zemi v oblasti mezi Německem a Ruskem se objevovaly a stále objevují modely integrace, navazující na ono první poje- 16

14 1. Prolog: geopolitika a zahraniční politika tí. V této souvislosti jsou nejčastěji uváděny originální koncepce Čecha Františka Palackého ( ), Poláka Adama Czartoryského ( ), Rumuna Aurela Popovicho ( ), Rakušana Karla Rennera ( ) a Maďara Oszkára Jásziho ( ). Někdy jsou zmiňovány ilýrijské představy o obnově chorvatského království uvnitř Uherska, ale i o sjednocení všech jižních Slovanů. Pozornost přitahuje i plán Maďara Mikolóse Wesselényho z roku 1843 či koncepce Chorvata Ognjeslava Ostrozinskiho ( ). V českém a slovenském prostředí je vhodné připomenout i názory Bohumila Šmerala ( ) a Milana Hodži ( ). Lze říci, že tyto koncepce středoevropské federace bez Německa existovaly ve dvou hlavních podobách. Jedna kladla důraz na uspořádání historicko-právních celků, tedy středověkých státních útvarů. Ta druhá vymezovala celky spojované do federace pomocí etnických hranic. Někteří zmiňovaní autoři ovšem kombinovali obojí přístup. Podle některých autorů je problematika Mitteleuropy prvořadým principem německé geografie.1 Výchozí verzi sjednocení střední Evropy i s Německem zastupují koncepce takových ekonomů, jako byl Friedrich (George) List ( ). Z výchozích ekonomických představ ale už i u těchto autorů vyrostly politické koncepce, které pak rozpracovali konzervativní myslitelé, jako byl například Theodor Schiemann ( ), či liberálové jako Friedrich Naumann ( ). Pro všechny tyto autory byla ovšem Mitteleuropa, Zentraleuropa či Zwischeneuropa především řešením geopolitických problémů Německa. Z faktu dvojího geopolitického chápání střední Evropy je patrné, že toto vymezení střední Evropy není dáno jen zeměpisnou charakteristikou. Není ale dáno ani pouze vyhodnocením mocenské rovnováhy. Střední Evropa je idea, která v sobě skrývá jak objektivní zeměpisné a mocenské charakteristiky, tak i duchovní soudy. Už první moderní představa o střední Evropě, spojené s novou rolí Rakouska v době napoleonských válek a těsně po nich, měla v sobě obsaženy více než zeměpisné charakteristiky: navazovala na jagellonský a habsburský odkaz z dob bojů proti rozpínající se osmanské říši, ale nově byla výrazem snahy císaře oddělit zájmy habsburského domu od problémů německé říše a soustředit svoji pozornost na Rakousko a Uhersko. Později se idea střední Evropy stala projevem hledání výhodné rovnováhy ve vztahu k Francii, Prusku a Rusku. Přes všechnu relativizaci významu je prostorová charakteristika základem mocenského potenciálu státu. Tím se východiska studia národních zájmů přece jenom zjednodušují - jestliže je geopolitická charakteristika střední Evropy předmětem sporu, geografové se v zásadě shodnou. Pro ně je střední Evropa, řečeno slovy českého geografa Václava Krále, trup nasazený na kontinentální Evropu východní, z něhož vybíhají jednotlivé poloostrovy".2oblast střední Evropy lze hledat v pruhu od Středoevropské nížiny na severu po Balkán na j'ihu. Jedná se o region, který je přístupný ze šesti 1 1Viz SINNHUBER, Karl A.: Central Europe - Mitteleuropa - Europe Centrále. An Analysis of a Geographical Term. In: Transactions and Papers (Institute of British Geographers), No. 20 (1954), s KRÁL, Václav: Poznávejme cizí zeměpisné názvy. In: Geografické rozhledy, 1993/94, č. 3, s

15 Část A: Geopolitické schéma dějin Evropy hlavních směrů od pěti moří: (a) do Severního moře ústí Labe, (b) do Baltského moře Odra, Visla a Němen, (c) do Černého moře Dněstr, Jižní Bug a Dněpr, (d) do Černého moře míří Dunaj se svými četnými významnými přítoky, (e) do Jaderského moře v širším pojetí řeka Pád, Adige, Piava, dále pak Krka, Neretva, Drin, Vijose a Akhelóós, (f) do Egejského moře pak Piniós, Axiós, Strimon, Néstos, Meric. Střední Evropa přestavuje soubor tří rozsáhlých přírodních celků: SEVERNÍ ZÓNA. Jedná se o oblast zahrnující Středoevropskou či Polskoněmeckou nížinu při pobřeží Severního a Baltského moře, která se směrem na východ rozšiřuje a plynule přechází ve Východoevropskou rovinu a na jihu je ohraničena Krušnými horami, Krkonošemi, Orlickými horami, Jeseníky a Karpaty. Dnes se do této zóny střední Evropy zpravidla také zahrnuje Německo a Polsko. Podle některých autorů díky nejasně vymezenému ohraničení na východě patří do severní zóny střední Evropy i část Litvy, Běloruska, Ukrajiny a Moldavsko. Mapa č. 1: Středovýchodní Evropa VNITŘNÍ ZÓNA. Jedná se o region zahrnující Karpatsko-alpskou oblast ohraničenou na severozápadě Šumavou, Krušnými horami, Krkonošemi, Orlickými horami, Jeseníky a Karpaty, na východě řekou Prut, na jihu pak řekou Kupa, přítokem Sávy a ústím Dunaje do Černého moře. Dnes do této zóny patří Česko, Sloven 18

16 1. Prolog: geopolitika a zahraniční politika sko, Rakousko, Maďarsko, podle některých autorů též Rumunsko, Slovinsko, sever Chorvatska a severovýchodní Itálie. JIŽNÍ ZÓNA. Jedná se o oblast Balkánu začínající na severu u řek Sávy a Dunaje a táhnoucí se na jihu ke Středozemnímu a Egejskému moři. Dnes sem spadá jižní část Chorvatska, Bosna a Hercegovina, Srbsko a Černá Hora, Makedonie, Bulharsko, Albánie, Řecko a evropská část Turecka. Ono nejasné vymezení střední Evropy z hlediska umístění či neumístění Německa (nebo jeho části) a obtíže s definicí východní hranice dostalo na konci 20. století zvláštní výraz. Je tomu tak i s ohledem na společný postsocialistický osud zemí tohoto regionu. To vedlo k oživení geografické představy o středovýchodní Evropě, která zeměpisně částečně vyřazuje Německo a zasahuje až k hranicím Ruské federace, jak je patrné z mapy číslo 1.1 SLOVANÉ VE VNITŘNÍ ZÓNĚ Půldruhé tisíciletí představují Slované ve střední Evropě geopolitickou veličinu; ta však podléhala změnám. Slované, kteří pro svůj život získali oblast s přírodními hranicemi (například Češi), přežili. Ti, kdo tvořili malé skupiny a byli v otevřeném prostoru (například polabští Slované), pod tlakem větších etnických skupin zahynuli, nebo byli asimilováni. Přežít v otevřeném prostoru totiž vyžadovalo velkou početnost, která byla základním zdrojem síly (například Poláci nebo Rusové). Slované vstoupili na středoevropské území v přibližně 5. století. Postupovali stejnými trasami jako jiní nomádi při svých nájezdech z východu po nárazu na Karpaty, jak 0 tom hovoří následující kapitola. V severní zóně Slované obsadili území až po Labe a pravděpodobně ze severu pak pronikli do vnitřní zóny střední Evropy. Pro vývoj české 1slovenské státní ideje je významné, že tento příchod Slovanů představuj'e poslední významný severní migrační vstup na území dnešního českého a slovenského státu (ovšem tudy ještě v roce 1241 Moravskými úvaly z Polska do Uher pronikli Tataři). Poté začíná dominovat jižní a západní tlak, později i tlak východní. Právě střetávání těchto tlaků výrazně zasahuje do osudu české a slovenské státní ideje a vymezuje též značnou část obsahu jak českého, tak i slovenského národního zájmu. Část slovanského supraetnika se zastavila ve vnitřní zóně střední Evropy, v oblasti, která dnes tvoří území České republiky a Slovenské republiky - a její potomci zde natrvalo zůstali. Příslušníci této skupiny se stali politicky, jazykově a kulturně dominující. Postupem času získávali rysy svébytného národa, který vrůstal, pokud mu to bylo umožněno, do přírodních hranic, jež občas tím či oním směrem někdo překročil. Děj'iny Čechů a Slováků se odehrávajt převážně ve vnitřní zóně střední Evropy. Základní rámec území slovenského a českého státu je dán dvěma charakteristikami: 1Mapa podle MAGOCSI, Paul R.: Historical Atlas of East Central Europe. Seattle and London: University of Washington Press, 1993, s

17 Část A: Geopolitické schéma dějin Evropy Částečně je uzavřené horským pásmem od Novohradských hor přes Šumavu a Český les, Krušné hory, Krkonoše, Orlické hory až po Jeseníky, na který pak navazuje oblouk Západních Karpat. Z hlediska historie i politiky slovenského i českého státu je důležité, že území, kde se Pračeši a Praslováci usadili, bylo a je otevřené směrem do Západopanonské pánve, v širším pojetí pak do Panonské nížiny. Panonská nížina představuje hluboký pokles povrchu rámující střední Dunaj mezi Alpami, Karpaty a Dinárskými horami. Střední Podunají je přirozenou j'ednotkou klimatickou, ale hlavně hydrografickou. Panonské snížení je geograficky nejdůležitějším činitelem středoevropského reliéfu: jde o nejrozsáhlejší říční bazén v Evropě ohraničený horami - hydrograficky sjednocuje plochu o velikosti Francie a rozkládá se od západu na východ více než tisíc kilometrů, severojižním směrem pak dosahuje téměř tisíc kilometrů. Jde o sběrnou oblast středního Dunaje, tedy Dunaje od soutěsky Wachau u Kremže až po Železná vrata. Panonská nížina je otevřena jenom do Černého moře, a to poměrně obtížně; je do značné míry uzavřená. To činí Panonskou nížinu nedobytnou z moře, ale také necitlivou k problematice moře: už v šedesátých letech 17. století byla v habsburské monarchii založena Orientální společnost pro obchod s Levantou, tedy oblastí Blízkého východu, a v roce 1717 východoindická společnost - oba projekty byly ale v zásadě neúspěšné; historici tvrdí, že na území Rakouska- Uherska nebyla upsána žádná akcie Suezského průplavu. Rakousko-Uherská monarchie byla také jedinou velmocí, která neusilovala o zámořské kolonie a nevybudovala silné válečné námořnictvo. Komunikační uzavřenost středního Podunají a jeho vnitrozemská orientace byla překonána až v druhé polovině 19. století výstavbou železnic a následně silnic. Teprve otevření průplavu Mohan-Dunaj v roce 1992 (nazývaného též Evropský kanál či Německý Main-Dunaj kanál) umožnilo říční propojení Severního a Černého moře přes Panonskou nížinu. Je pozoruhodné, že původní idea této vodní stavby i první pokusy vybudovat kanál jsou z roku 793. Tehdy byla spojena se jménem Karla Velikého, který chtěl pro své bojové čluny pomocí kanálů otevřít cestu přes střední Evropu. Ovšem také úvahy o možnosti využití území Čech pro tento vodní dopravní směr v podobě spojení Labe s Dunajem se objevovaly poměrně dávno, konkrétně už v druhé polovině 18. století. Tuto možnost však Česko propáslo. Základní geografická i geopolitická charakteristika říká, že Panonská nížina je oblast s velmi výhodnými podmínkami pro pohyb obyvatelstva a jeho soustředění. Jedná se o pět tisíc let staré kulturní středisko, působící na své okolí. Až sem dosáhla římská říše; její Limes Romanům se táhla po Dunaji, byť více než deset vojenských stanic legií po sobě zanechalo stopy i na jižním území dnešní Slovenské republiky a Moravy. Sem, do Panonské nížiny, také směřovaly nájezdy kočovníků z východu, ale i tlak vojsk osmanské říše.1 1Viz KORČÁK, Jaromír: Geopolitické základy Československa. Jeho kmenové oblasti. Praha: Orbis,

18 1. Prolog: geopolitika a zahraniční politika ČESKO Z pohledu historie lze český stát vnímat jako geografickou proměnnou, a to zvláště s ohledem na změny hranic samostatného českého státu v podobě rozpínání a ztrát za vlády Přemyslovců či bouřlivého vývoje ve 20. století. Přesto hranice českého státu patří v Evropě k nejstálejším. Dá se proto hovořit o pevném geografickém jádru české státnosti. To je dáno hranicemi státu kodifikovaného Karlem IV. v roce 1348, tedy zeměmi Koruny české. Tyto politické hranice nesou do značné míry podobu přirozených hranic - jedná se o horské překážky oddělující různé oblasti spádových komunikací a demografického rozpínání. Relativnost této teze je dána odlišnou fyzicko-geografickou charakteristikou Čech a Moravy. ČECHY. Čechy jsou ze čtyř stran obklopeny horami či pohořími, které vymodelovaly čtyřhran tvořený geomorfologickými jednotkami - (a) šumavskou, (b) krušnohorskou a (c) krkonošsko-jesenickou soustavou či subprovincií, dále pak (d) Českomoravskou vrchovinou, která spojuje Čechy s Moravou. Koncentricky uzavřená česká kotlina" (průměrná nadmořská výška Čech je ovšem vyšší než nadmořská výška Evropy) tvoří s výše uvedenými jednotkami geomorfologickou provincii nazývanou Česká vysočina. Ta je charakterizována snižováním ke středu, což z Čech vytváří téměř uzavřenou hydrografickou j'ednotku: řeky se zde sbíhaj'í k hlavnímu toku Vltavy a Labe jako žebra v listu a jejich vody pak směřují do Severního moře jediným výtokem. Tato skutečnost učinila z Čech přirozený komunikační celek a vnitřní propojitelnost pomáhala udržení svébytnosti mnohdy víc než hory, které je obklopují. Uvedená charakteristika je známá velice dlouho. Je tomu tak proto, že čím primitivnější byly komunikační prostředky a možnosti předzásobení, tím větší hodnotu měla znalost terénu a hlavně vodních toků, a to jak pro vojáky, tak i pro obchodníky. Již latinsky psaná Kosmova kronika česká z počátku 12. století upozorňuje nejen na zeměpisný charakter Čech, ale i na jejich politický vztah k okolnímu území. Kosmas píše, že v Evropě leží Germánie a v jejích končinách směrem k severní straně daleko široko se rozkládá kraj, kolem dokola obklíčený horami, jež se podivuhodným způsobem táhnou po obvodu celé země, že se napohled zdá, jako by jedno souvislé pohoří celou tu zemi obklopovalo a chránilo... Je to divná věc a lze z ní uvážiti, jak vysoko se vypíná tato země: nevtéká do ní žádná cizí řeka, nýbrž všechny toky malé i velké, pojaty arci do větší řeky, jež slove Labe, tekou až do Severního moře."1 Hraniční hory působily až do průmyslové revoluce j'ako přirozené překážky pohybu síly a činily z Čech onu údajně Bismarckem ceněnou pevnost ve středu Evropy. Nejednalo se však o překážky nepřekonatelné, a to zvláště při osídlování Čech a při obchodování či kulturní výměně. Též z vojenského hlediska se jednalo více o překážku psychickou a logistickou než o hradby: boje s vetřelci se zpravila neodehrávaly na hřebenech pohraničních hor a v jejich průsmycích, ale uvnitř české země. 1Kosmova kronika česká. Praha, Svoboda 1972, s

19 Část A: Geopolitické schéma dějin Evropy Homogennost české kotliny" je narušena jen uzavřenou subkotlinou" jižních Čech, oddělenou od centrálních Čech Středočeskou pahorkatinou. Spojení po dlouhý čas obstarávalo jen úzké údolí Vltavy. Geografické zvláštností jižních Čech, které ovlivnily i historický vývoj této oblasti, si povšiml již český geograf Jaromír Korčák. Menší jednotku obdobného typu tvoří Chebsko, které je uzavřené jako jižní Čechy. Také proto bývá někdy Chebsko označováno jako Malé Čechy", zatímco jižní Čechy jako Menší Čechy".1 Mapa č. 2: Úmoří českých, moravských a slovenských řek MORAVA. Morava není geomorfologicky tak jednotná jako Čechy a skrývá v sobě geografický typ český a slovenský. Na severozápadě je nejnižším okrajem České vysočiny, na jihovýchodě je pozvolna se snižujícím okrajem Západních Karpat. Čechy a Morava, ale i české Slezsko jsou od sebe odděleny i hlavním evropským rozvodím a náležejí do různých úmoří: jak ukazuje mapa číslo 2, vodní toky z Čech směřují k Severnímu moři, severomoravské prostřednictvím Odry k Baltu a ostatní moravské řeky pak spolu se slovenskými odnášejí vodu Dunajem do Černého moře.12 Na Moravě a ve Slezsku se hovoří česky, avšak jejich nejdůležitější politickokulturní centra v Olomouci, Brně a Ostravě mají geograficky blíže do Nitry a Bratislavy než do Prahy. Na Moravě je tedy i přirozená domovina idejí čechoslovakismu. Zde se stýkal, prolínal, překrýval i doplňoval český a slovenský živel v době tvorby moderních národů. Pro vývoj české státní ideje je mimořádně významné, že v oblasti jižní Moravy jsou české země součástí panonského snížení. To na Moravu zasahuje Vídeňskou pánví, přesněji jejím Dolnomoravským úvalem. 1Viz JELEČEK, Leoš: Historickogeografické zvláštnosti dějinného vývoje Chebska. Geografické rozhledy, 1995/3. 2 Podle HÁUFLER, Vlastislav: Ekonomická geografie Československa. Praha: Academia, 1978, s

20 1. Prolog: geopolitika a zahraniční politika * Směrem k jihovýchodu se především jedná o spojnici s Velkou uherskou nížinou, maďarský nazývanou Alfold, která tvoří severní část Panonské pánve. Jedná se o levobřežní část Podunajské nížiny, území podél středního toku Dunaje, Tisy a Drávy o rozsahu sto tisíc km2. Právě sem směřovaly základní tlaky asijských nomádů ve středověku. Uvedená skutečnost byla jednou z příčin kulturního opožďování tohoto území a přilehlých oblastí za civilizačními změnami jižní a západní Evropy. Tudy ovšem vedla i cesta na Balkán, tedy k byzantské říši či později k říši osmanské; tudy též v některých imperiálních verzích pangermánské rozpínavosti vedla trasa k Bosporu a Dardanelám - a následně pak také k Bagdádu a Káhiře. * Do oblasti j'ižní Moravy směřuj'e pás sníženin a průsmyků, úzký pruh země táhnoucí se z jižní Francie přes severní Švýcarsko, jižní Bavorsko a Rakousko. Po uvedené linii je poměrně snadné spojení směrem na západ - Rýn je na této trase v jednom místě vzdálen od Dunaje 25 km. Tudy vedla cesta Franků při zakládání Panonské marky, dnešního Rakouska. Dnes sem směřuje průplav Mohan-Dunaj. * Z jižní Moravy vede trasa Moravskou branou na sever do Polska, Německa a Ruska. Moravská brána je plochou pahorkatinou, která je nejnižším místem hlavního evropského rozvodí mezi Pyrenejemi a Dněstrem. Jedná se o přirozenou obchodní trasu mezi Baltským mořem a Středomořím. Je to ale též jedna z prvních transkontinentálních cest národů z Asie při zalidňování Evropy a měla zpětně mimořádný význam při uspořádání středoevropského života. Tudy pravděpodobně přišli do vnitřní zóny střední Evropy Slované, tudy též vstoupili na území Moravy Tataři. * Z jižní Moravy, tedy přes Vídeňskou pánev, vede obtížná, avšak přes alpské průsmyky využitelná trasa do Itálie. Spolu se severní trasou tvoří tzv. jantarovou stezku od Jaderského moře k Baltu. Podle Rudolfa Kjelléna, jednoho ze zakladatelů geopolitiky, má každý stát své provždy ustálené územní jádro, od něhož se nemůže odtrhnout, má-li přežít. Z čistě geografického hlediska lze říci, že jižní Morava měla lepší předpoklady stát se kmenovým jádrem velkého slovanského státu než Čechy, což naznačila i velkomoravská říše - jenže ta byla počátkem 10. století vyvrácena Maďary. Tak se oním krystalizačním jádrem slovanského státu ve vnitřní zóně střední Evropy stalo přírodou lépe chráněné území kmene Čechů. Ti byli z hlediska dnešních Čech usazeni excentricky směrem k severu, pravděpodobně zpočátku na Slánské a Bělohorské plošině. V závěrečném vývojovém období zabíralo jejich území rozsáhlou oblast ohraničenou na severu Labem od údolí Doubravky a dále dolní Ohří po ústí Smolnického potoka, na západě střední částí Džbánu, západním okrajem Rakovnické prolákliny, na jihu středním tokem Mže a severní částí Krkavecké pahorkatiny, severní částí Brd, Hřebeny až ke Kocábě, na východě pak jihovýchodním okrajem Průhonické plošiny. Politická konsoli- 23

21 Část A: Geopolitické schéma dějin Evropy dace kmenového území Čechů trvala po slovanském osídlení tohoto regionu téměř pět století. SLOVENSKO Osud slovenského národa a státu je rámován třemi základními geografickými charakteristikami: Západní Karpaty ve střední a severní části tvoří obtížně dostupný terén. Jedná se o region, který je z důvodů úrodnosti a klimatu pro dobyvatele málo zajímavý - vzniká tak přirozená pevnost švýcarského typu. Zároveň umístění mimo hlavní komunikační trasy z něho v minulosti dělalo kulturně uzavřenou oblast. Z oblasti Velké a Malé uherské nížiny je území současné Slovenské republiky zcela otevřené jižnímu tlaku. Ta je svým rozsahem přirozeným terénem pro početnější národy, než představovali slovanští předci dnešních Slováků. Větší etnické skupiny buď snadno útočily na dnešní jižní Slovensko (maďarské kmeny), nebo byly do něho zatlačovány (Maďaři Turky). To rozhodlo, že po většinu z období pobytu Slovanů ve střední Evropě politicky dominující síly v oblasti Panonské nížiny určovaly osud státnosti v prostoru dnešního Slovenska. Přesto se Panonská nížina podílela na vlastních dějinách Slovenska. Kromě zmíněné Limes Romanům byla Nitra ležící na severním okraji Panonské nížiny v 9. století sídelním městem knížete Pribiny, prvního známého slovanského vladaře na území dnešního Slovenska. Frankové byli sice vytlačeni velkomoravským knížetem Mojmírem, ale první biskupství podřízené Římu na dnešním Slovensku bylo též zřízené v Nitře. Kolem roku 835 vysvětil salcburský arcibiskup kostel v Nitře, místě vyznačujícím nejzazší severovýchodní hranici franského postupu," píše čechoamerický historik František Dvorník.1 Na západě je dnešní Slovensko méně než na jihu, ale více než na severu otevřeno směrem k Česku. Přes Malé a Bílé Karpaty a řeku Moravu je spojeno s Moravou. Tato charakteristika se však po větší část doby pobytu Slovanů ve střední Evropě - vzhledem k poměrné uzavřenosti českých zemí a jižní specifice slovenské státnosti - ukázala jako druhořadá: propojení osudů Čechů, Moravanů a Slováků našlo svůj' politický výraz v zásadě j'en ve velkomoravské říši a ve 20. století. * * * Fyzikální charakteristika prostoru je snazší než definování mocenských silokřivek, které jej protínají. Tyto silokřivky jsou výrazem živelně se formující mocenské rovnováhy v evropském systému. Každá takováto rovnováha se vytváří jako vedlejší produkt úsilí států udržet si či vylepšit své postavení. Vzhledem k tomu, že moc států se mění nerovnoměrně, mocenská rovnováha mezi nimi byla vždy rozechvělá, přechodná. Pro pochopení zákonitostí mezinárodní politiky ve střední Evropě je tudíž především nutné: 1DVORNÍK, František: Zrod střední a východní Evropy. Mezi Byzancí a Římem. Praha: Prostor, 2008, s

22 1. Prolog: geopolitika a zahraniční politika Hledat stopy, které mocenské ambice států zanechaly v dějinách; Vymezit jak absolutní, tak i relativní moc středoevropských států v současnosti. Jen takto lze v návaznosti na geografickou charakteristiku střední Evropy nalézt jádro českého i slovenského národního zájmu a odvodit některé z hlavních principů, které jsou důležité pro zformulování zahraničněpolitické doktríny státu. Zároveň je ale nezbytně nutné respektovat fakt, že se vývoj české i slovenské státní ideje sice odehrává ve středoevropském prostoru, ale ten je pouze částí širšího prostranství, Evropy. Význam středoevropského prostoru jako přirozeného rámce zahraniční politiky Čechů a Slováků je do značné míry dán jeho vztahem k vnějšímu prostředí. Otázkou tedy je, jak aktivně dokáže střední Evropa toto prostředí ovlivňovat, nebo zda je pouze pasivním místem reakcí na vnější impulsy. Zodpovězení této otázky je i rozhodnutím ve sporu, zda je střední Evropa specifickým geopolitickým útvarem, nebo zda je jen zeměpisným poj'mem. 25