Politická participace v postkomunistických zemích

Transkript

1 Politická participace v postkomunistických zemích K. Vráblíková Text je první verzí části mojí diplomové práce zabývající se politickou participací. Práce bude mít dvě hlavní části a to teoretický koncept politické participace a její analýzu v postkomunistických zemích, tedy závislou proměnnou. Druhý díl se bude věnovat teoriím vysvětlujícím politické jednání, tedy nezávislým proměnným. Pro tento text jsem zařadila spíše teoretické kapitoly z první části a z druhé části hlavně empirickou analýzu. Vítám samozřejmě všechny komentáře, kritiku a připomínky a hlavně nápady na zlepšení! konkrétní otázky: - poznámka pod čarou č. 2 mluví o kognitivní složce politické angažovanosti. Do jaké míry si myslíte, že má smysl ji zahrnout jako závisle proměnnou? Vidíte zájem o politiku jako politický aktivismus, který by mohl být např. indikátorem typu participace v deliberativní demokracii? Byl by pak problém zájem o politiku používat jako vysvětlující faktor behaviorální složky politické participace? - Nebylo by lepší zařadit grafy atd. týkající se nezávisle proměnných přímo do textu a ne do poznámky a věnovat jim větší pozornost? Anebo je i nyní přespříliš prostoru věnováno popisu nezávisle proměnných? - Souhlasíte s revizí Teorellovy typologie? Nemáte lepší návrhy na názvy typů politické participace? 1

2 Cílem tohoto textu je jednak představit teoretickou inovaci konceptu politické participace, jelikož klasické koncepty politické participace už nejsou schopné zachytit nové formy politického aktivismu. Typologii, kterou představíme v rámci nového konceptu politické participace následně použijeme k analýze situace v postkomunistických zemích. Dosavadní studie politické participace jsou většinou věnovány postkomunistickému regionu jako celku a pracují se staršími daty (např. Barnes 2006, Norris 2002, Bernhagen Marsh 2007) či mapují pouze některé typy politické participace (např. Letki 2003). Tato práce se naopak bude soustředit na rozdíly, které nalezneme mezi jednotlivými zeměmi. Druhým cílem práce je vysvětlit úroveň politické participace ve sledovaných postkomunistických zemích. Představíme tak tři explanační modely, které budeme následně v každé zemi testovat. Analýza je strukturovaná podle vysvětlujícího modelu občanského voluntarismu, kdy budeme testovat jednak vliv individuálních zdrojů, dále politických motivací a konečně sociálního kapitálu. Studie tak ukáže, jak dochází k mobilizaci občanů jednotlivých postkomunistických zemí. Data, se kterými studie pracuje, pocházejí z výzkumu ISSP 2004, který bych zaměřen na občanství a politickou participaci. Analýza zahrnuje všechny země, kde proběhlo toto reprezentativní výběrové šetření: bývalá Německá demokratická republika, Česká republika, Maďarsko, Polsko, Slovensko, Slovinsko, Bulharsko, Rusku a Lotyšsku. Pokud není v textu uvedeno jinak pocházejí všechna data ohledně politické participace a vysvětlujících faktorů z tohoto zdroje. POLITICKÁ PARTICIPACE Jsou občané postkomunistických zemí k politice skutečně apatičtí, politicky se neangažují a ve veřejných záležitostech neparticipují? Existují mezi jednotlivými zeměmi rozdíly? Aby bylo možné na tyto otázku odpovědět, je třeba si vyjasnit, co se zapojením v politice či participací v ní vůbec míní. Jinými slovy řečeno, vymezit definici tohoto konceptu, operacionalizovat jej a stanovit jeho konkrétní indikátory. Chápání konceptu politické participace či angažovanosti se v jednotlivých studiích značně liší. Někteří autoři používají pojem politická participace, i když studují pouze tzv. konvenční formy jako je účast ve volbách či účast na politickém mítinku a vůbec nezkoumají tzv. nekonvenční typy, jako je účast na demonstraci nebo podpis petice (Letki 2003). Naopak jiní považují za indikátory participace i míru schvalování dané činnosti (Barnes 2006, Barnes a Simon 1998). Další do tohoto konceptu zahrnují např. členství v organizacích občanské společnosti (Norris 2002 kap. 10) či osobní zájem o politiku. 2

3 Na celé věci je zarážející ale to, že tak zásadní problém, jako je samotné vymezení konceptu politické participace, většina studií téměř vůbec neřeší. A přitom určení toho, co všechno jako indikátory angažovanosti v politice počítat, je pro výsledná zjištění naprosto určující. Jednotlivé texty, a nejvíce ty zaměřené na vysvětlování politické participace, rigidně přijímají vysloužilé definice, přičemž čtenáři ani v nejmenším neposkytují ospravedlnění jejich použití. Taková strategie jim pak na úrovni konkrétních indikátorů umožňuje pracovat selektivně, nereflektovaně vybírat pouze určité formy zapojení v politice, ale nakonec vyslovovat závěry o celkové politické participaci. 1 Jak ukáží následující odstavce, právě zkoumání definice politické participace, resp. co všechno je či není politická participace, není vůbec jasné. Naopak tato oblast představuje velkou výzvu současného výzkumu politického jednání. Text nejprve představí klasické koncepty politické participace a na základě jejich kritiky navrhne novou definici a typologii politické participace. 2 Klasické koncepty politické participace Za historický počátek studia politické participace se považuje výzkum podniknutý Verbou, Nie a Kimem na počátku 70. let. Studie představovala skutečný zlom ve výzkumu politického jednání, jelikož pod politickou participaci definitivně zahrnula i nevolební chování. Dosavadní výzkumy totiž většinou za politickou participaci považovaly výlučně účast ve volbách, která tak představovala jediný možný indikátor. Díky Verbovi a jeho kolegům byla politická participace jasně vymezena jako vícedimenzionální koncept, který zahrnuje širší škálu aktivit. Verba, Nie a Kim (1978: 1, 46) definovali politickou participaci jako soubor zákonných aktivit soukromých občanů, které jsou více či méně přímo zaměřeny na ovlivnění výběru vládních kádrů a/nebo opatření, které (tyto kádry) přijímají. Kromě toho, že definice zahrnuje i nevolební ovlivňování vlády, obsahuje i další důležitá vymezující kritéria. Autoři chápali koncept participace výhradně jako aktivitu, čímž ze své definice jasně vyloučili postoje, názory a normy týkající se politické participace. Jejich vymezení se dále nevztahovalo na profesionální politiky, jelikož se týká pouze soukromých osob, a nezahrnovalo ani tzv. ceremoniální participaci či participaci podporou, což představuje 1 Konkrétně řečeno, pokud se politická participace operacionalizuje např. pouze jako volební účast a členství v politické straně, není divu, že závěrem studie bude konstatování o rapidním poklesu zapojení občanů v politice. 2 Obecně řečeno se veřejnou angažovaností (public engagement) či zapojením do politiky (political involvement) chápe jednak jednání zaměřené na ovlivnění politiky a zároveň postoje k politice. Zapojení občanů v politice tak má behaviorální složku skutečné jednání a dimenzi kognitivní psychologický zájem (např. Barnes 1998, van Deth et al. 2007, Zukin 2006). Tato práce sleduje pouze první rovinu zapojení občanů do politiky, kdy bude analyzovat dimenzi jednání politické angažovanosti politickou participaci. 3

4 např. vyjadřování podpory vládě pochodem v průvodu. Studie z roku 1978 rovněž ze svého zorného pole explicitně vyřadila nelegální resp. protestní formy participace, když se zaměřila pouze na zákonné aktivity, tj. tzv. konvenční jednání 3 (Verba et al. 1978: 46-47). Teoretickým východiskem přístupu Verby, Nie a Kima je důraz na to, že politická participace představuje vícedimenzionální koncept. Tvrdí, že existují různé alternativní mody aktivit, na jejichž základě je možné vytvořit kategorizaci jednotlivých typů jednání. Některé aktivity tak podle nich jdou k sobě, protože si jsou podobné na více abstraktní dimenzi participace. Autoři pak dále předpokládají, že se tyto teoretické roviny překlápí do chování lidí. Pokud totiž jednotlivec vykonává jeden typ aktivity z určitého modu, bude pravděpodobně vykonávat i jiné činnosti ze stejného modu (Verba et al. 1978). Druhé zlomové dílo výzkumu politické participace představuje projekt Political Action výzkumníků Barnese a Kaase uskutečněný v roce Ten přenesl důraz i na tzv. nekonvenční formy politické participace, když autoři oproti Verbovi a jeho kolegům rozšířili repertoár politického jednání i mimo tzv. legální formy. Zahrnuli tak do svého konceptu kromě jednání spjatého s volbami i aktivity jako je např. podpis petice, účast na demonstraci či stávce. Základním pilířem jejich studie je rozlišení na tzv. konvenční a nekonvenční politickou participaci. Kaase a Marsh (1979:41) definují nekonvenční politickou participaci jako jednání, které se neshoduje s normami zákonů a zvyklostmi, které regulují politickou participaci v daném režimu. Konvenční repertoár politického vyjádření pak představují aktivity, které těmto standardům odpovídají. Tyto dvě studie položily základ výzkumu politické participace jak v teoretické rovině, tak v oblasti metodologické. Většina následujících prací přejala Verbovu definici politické participace jako činnosti s úmyslem ovlivnění vlády a rozlišení na konvenční a nekonveční jednání se stalo ustálenou typologií, která se s větší či menší obměnou (zejména podle dostupných dat) používá v řadě studií dodnes. Jak ale nasvědčuje řada výzkumů, empirický materiál, na který jsou tyto analytické nástroje uplatňovány, se od 70. let značně proměnil. Tak jako se v 60. letech ukázalo dále neudržitelné považovat za politické jednání pouze volení, zdá se že i dnes je třeba zásadní teoretické inovace stávajících konceptů. Jak již bylo řečeno, studie politické participace nebují teoretickými inovacemi a většina výzkumníků (např. Zukin 2006, Verba 1995 ) si svoji situaci značně usnadňuje tím, že spoléhá na koncepty a definice představené před 40 lety. Jak ale ukáží následující kapitoly, 3 Původní definice Verby a Nie (1972: 2 cit dle Teorell et al. 2007:356) podmínku legality neobsahovala. Až publikace z roku 1978 zavedla do definice slovo legální. 4

5 současný výzkum politické participace bez nové teoretické koncepce provádět nelze. Předkládaná práce postaví nový konceptuální rámec na kritice představených klasických přístupů. Nejprve se text zaměří na problémy typologie konvenčního a nekonvenčního jednání. Další část pak ukáže nedostatečnost Verbovy definice, má-li být aplikována na současný svět. Nakonec představíme novou definici politické participace a spolu s ní i typologii politického jednání. Kritika klasických konceptů Kritiky typologie konvenčního a nekonvečního jednání Rozlišení aktivit politické participace na dvě kategorie konvenčního a nekonvenčního jednání má svůj původ v reáliích 70. resp. 60. let, kdy se jako způsob politického vyjádření objevily typy jednání jako protest, demonstrace či bojkot. Tyto, na tehdejší dobu nové politické aktivity, byly v řadě zemí protiprávní, nazírány jako nelegitimní forma politického vyjádření a považovány za symptomy nestability politického systému (Kaase a Marsh 1979). Jednoduše řečeno, tak zmíněné aktivity měly tehdejšíma očima mnohem blíž k extrémnímu stavu jako je např. občanská válka než k politické angažovanosti občanů např. činností v politické straně. Tyto nové aktivity získaly označení jako nekonvenční a to v protikladu k doposud běžným činnostem jako byla např. práce na volební kampani. Stěžejním bodem se tak pro třídění na konvenční a nekonvenční jednání stal pojem obvyklosti. Jak ale vyplývá z řady výzkumů (např. Barnes 2006, Niculescu 2003, Norris 2003, Teorell 2006, 2007), rozlišení na konvenční a nekonvenční jednání je dnes už spíše otázkou nepodloženého úzu než analyticky plodným konceptem. Samotná myšlenka založit nějaké třídění podle kritéria zvyklosti jej předem odsuzuje k neúspěchu, jelikož je toto měřítko příliš kontextuálně (historicky i místně) relativní (např. van Deth et al. 2007). To, co je nekonvenční dnes, může být za pár let a/nebo někde jinde naprosto běžné. V případě pojetí nekonvenčního politického jednání před 30 lety a v současnosti to platí stoprocentně a to ve všech ohledech: jak v obecném vnímání (právních normách, politické kultuře), v míře využívání daných aktivit a tak i ve smyslu aktérů, které toto jednání používají. Došlo jednoduše k normalizaci dříve nekonvenčních forem politického jednání (Norris 2002), které se tak staly pokračováním konvenční politické participace jinými prostředky (Dalton 1998 cit dle dle Niculescu 2003). Jak se proměnila obvyklost aktivit dříve zahrnutých pod kategorii nekonvenčního jednání? Zásadním způsobem se změnil jejich status, jelikož je většina těchto činností dnes už 5

6 není nelegální a je vnímána jako akceptovatelná a legitimní forma politického jednání. (např. Norris 2002, 2003 Niculescu 2003). Už se nejedná ani o aktivity, které by byly nekonvenční ve smyslu svého počtu. Např. bojkot či nakupování výrobků z politických důvodů představuje dnes v západní Evropě dokonce jednu z nejvíce používaných cest občanského vlivu (Teorell 2007:343). Zároveň s tím tento typ participace nepoužívají jen určití političtí aktéři (např. výhradně aktivisté sociálních hnutí), ale je běžnou součástí repertoáru politického jednání obecně, kdy se aktéři jednoduše podle situace pohybují mezi těmito kategoriemi (např. Barnes 2006, Norris). Na aktivitách označených jako nekonvenční či protestní jednání nezůstává pak už nic nekonvenčního. Jak výstižně argumentuje P. Norris (2003: 3-4), proč by např. mělo být kontaktování voleného úředníka individuální osobou nahlíženo jako konvenční, zatímco kontaktování jej peticí je nahlíženo jako nekonvenční či protest? Pokud bychom v současnosti chtěli najít nějaké takové třídění, kdy jsou aktivity děleny podle kritéria konvence, byly by jednotlivé činnosti, jak ukazuje Niculescu (2003), klasifikovány úplně jinak. Akty protestu, jako je např. zákonná demonstrace nebo petice, které byly dříve zahrnuté pod nekonvenční jednání, by se spolu s účastí ve volbách musely počítat jako konvenční. Naopak kategorie nekonvenčního jednání by zůstala vyhrazena výlučně pro aktivity násilné jako je terorismus, únosy, bombové útoky atd. (Niculescu 2003). Tento příklad ukazuje i další slabinu dělení na konvenční a nekonvenční jednání. Obecným problémem této typologie není jen její přílišná kontextuální relativita, ale zároveň i to, že je nadmíru hrubým tříděním. Pokud by se opravilo zařazení jednotlivých aktivit, jak navrhuje Niculescu, objeví se v kategorii konvenčního jednání téměř všechny politické aktivity a jejich různorodost tato typologie už postihnout nedokáže. Právě tyto rozdíly mezi jednotlivými aktivitami jsou pro chápání politické participace mnohem přínosnější (Teorell et al. 2007). Takové třídění nabídne sekce, která se věnuje alternativní typologii politické participace. Nejprve ale představíme druhou část kritiky stávajících konceptů, která je namířená vůči klasické Verbově definici politické participace. Kritika klasické definice transformace adresátů, prostoru a cílů Klasická definice politické participace vymezuje politické jednání jako aktivitu zaměřenou na ovlivnění vlády a to jak ve smyslu politik, které přijímá, tak ve smyslu výběru osob, které tyto funkce vykovávají. Konkrétní indikátory politického jednání pak většinou představují činnosti jako je účast ve volbách, členství v politické straně, práce na volební kampani, kontaktování politiků, podpis petice, účast na demonstraci či stávce atp. 6

7 V současnosti se ale tato tradiční sada indikátorů politické participace jeví jako nedostatečná, protože se repertoár běžně užívaného politického aktivismu značným způsobem rozšířil (např. Norris 2003, Toerell 2006, 2007, Zukin 2006). 4 Následující odstavce krátce shrnou, k jakým zásadním změnám v posledních letech na poli politického aktivismu došlo. Hlavní úvahou této argumentace je, že se změnil jak adresát (target), vůči kterému je politické jednání vedeno, zároveň se transformoval i prostor v rámci kterého se občané politicky angažují, a konečně došlo i k proměně cílů (goal), kterých má být politickou akcí dosaženo. Klasická definice chápe politickou participací pouze jednání které je zaměřené na vládu, čímž je míněna např. demonstrace před ministerstvem zemědělství. Když jako jediného možného adresáta (target) politického akce občanů definuje vládu, jinými slovy tak předpokládá, že politické výstupy jsou určovány výhradně národní exekutivou (modrá). Jak ale upozorňují např. teorie globálního (např. Císař,2005) či víceúrovňového (např. Císař 2004, Hooghe - Marks 2001) vládnutí, v současném světe už vlády národních států nemají monopol na politická rozhodnutí. Objevuje se mnohem komplexnější struktura výkonu politické moci, která zahrnuje celou řadu různých jiných aktérů. Procesy globalizace a/nebo evropské integrace s sebou přinesly vznik nových úrovní vlády a politických institucí jako je Evropská komise, Světová banka či OSN, které oslabují výkon politické autority národního státu. Jelikož se tyto orgány a instituce podílí spolu s národními exekutivami na výkonu politické moci, pak představují i nové možné adresáty politického jednání občanů. Není pak pochyb o tom, že desetitisíce aktivistů z celého světa demonstrující proti zasedání MMF či volba poslanců Evropského parlamentu představují rovněž politickou participaci. Ještě zásadnější změnu globalizovaného výkonu politické autority, než jsou nové úrovně vlády a nadnárodní instituce, jimž vlády delegují autoritu, představuje vstup zcela jiného typu aktéra nadnárodní korporace. Tito soukromí nestátní aktéři díky možnosti rozhodovat o alokaci velkého množství zdrojů, vytváří v posledních desetiletých politická rozhodnutí, která mají dalekosáhlý sociální a politický dopad prakticky po celém světě. Právě tyto nadnárodní korporace pak často ve spojení s vládními orgány také vytváří současné vládnutí (Císař 2005) a představují tak další možný cílový bod politického jednání. Pokud shrneme, na poli politické participace došlo k zásadní proměně v úrovni jejího adresáta. Jelikož nejsou politická rozhodnutí vyhrazena pouze vládám národních států, ale podílí se na nich i jiné nadnárodní instituce, organizace a korporace, stávají se i ony adresátem 4 Otázkou pak zůstává nakolik výsledky výzkumů pracujících s tradičními indikátory, nevypovídají spíše o zastaralosti jejich měrných nástrojů než o změně sledovaného jevu. 7

8 politického jednání občanů. Konkrétně řečeno tak občané při svém politickém vyjádření nemusí kontaktovat např. pouze národního ministra průmyslu, ale mohou navíc lobovat u evropského komisaře či demonstrovat před sídlem firmy Shell. Tuto proměnu politické participace stávající definice zachytit nedokáže, je tedy potřeba hledat výzkumné nástroje, které budou schopny komplexitu adresátů politického jednání uchopit. V návaznosti na rozšíření seznamu adresátů politického jednání, si je třeba uvědomit, že zároveň došlo k proměně i v rovině geografického prostoru, ve kterém se politická participace odehrává. Nové instituce komplexního výkonu politické autority nemají vždy zastoupení v národním státě, tito zahraniční instituce mohou sídlit např. v Bruselu či New Yorku. Spolu s rozmnožením adresátů politického jednání tak přichází pro občany i změna prostoru politické participace, jelikož teď mohou jednat transnacionálně. Z hlediska prostoru politické participace nepředstavuje největší změnu globalizovaného světa možnost za politickou participací cestovat. 5 Především došlo k celkové transformaci místa a prostoru vlivem nových komunikačních technologií, zejména internetu. Internet smazává hranici mezi zde a tam, kdy zde už není národní stát a tam např. Brusel. Tady nyní znamená připojení k internetu. Se vznikem internetu se navíc objevují zcela nové činnosti repertoáru politického jednání: kyberaktivismus. Skrze internet se mohou lidé stát členy advokačních skupin, posílat y politikům, podepisovat internetové petice, podílet se na internetovém dárcovství peněz, participovat v on-line politických diskusích atd. (Norris 2002 kap. 10) Studium politické participace musí tak vzít v úvahu i tyto nové cesty politického vyjádření a zahrnout je mezi své indikátory. Třetí rovina změny pole politické participace se vztahuje k transformaci cílů, kterých má být politickým jednáním dosaženo. V posledních desetiletích totiž došlo k proměně obsahů, které jsou politickou akcí vyjadřovány. To, co se chápe jako politické se rozšiřuje i na oblasti dříve považované za nepolitické a objevují se tak nová témata, jež jsou předmětem politických požadavků. Jedná se např. o požadavek uznání zneuznaných identit a hodnot (politiku identity) či zpochybňování dominantních životních stylů, life-style politiky atd. (např. Buechler 2000) Tento posun je spojován s tzv. inglehartovskou revolucí, kdy došlo k zásadnímu posunu hodnot občanů západních demokracií od materiálních k postmateriálním (např. P. 5 Podle závěrů analýzy evropského protestu tvoří naprostou většinu protestu v EU čistě domácí protest. V případě protestu proti domácímu cíly představují protesty v domácím prostředí 95% veškerých evropských protestních událostí. Situace se nemění ani v případě transnacionálních adresátů, kde se většina protestů (83%) odehrává také v národním státě. (Císař 2004) 8

9 Norris 2003). Teorie sociálních hnutí mluví v tomto ohledu o přechodu k tzv. novým sociálním hnutím, jejichž požadavky už nereprezentují pouze materiální zájmy, ale sledují i symbolické požadavky jako jsou otázky kvality života, postavení menšin ve společnosti atd. (např. Barša a Císař 2004, Buechler 2000) Spolu s těmito novými obsahy se změnila i forma jejich vyjádření. Objevují se ve větší míře kulturní a symbolické formy resistence, které nahradily nebo doplnily tradiční formy politické participace (Buechler 2000). Jako formy politického jednání se více využívají typy politické angažovanosti jako jsou např. happeningy a karnevaly, objevuje se i zcela nová forma politického vyjádření: politický konzumerismus. Jasným příkladem takového jednání je např. bojkot výrobků firem které testují na zvířatech, jako je McDonald s či Nike nebo politické vegetariánství. Tradiční indikátory politické participace tyto formy participace vůbec nezohledňují, pro komplexní analýzu politické participace je ale nutné připustit politickou povahu takového jednání. Předcházející odstavce stručně ukázaly, že pole politické participace prošlo od 70. let radikální změnou. Mění se adresáti, prostor i cíle politického aktivismu. V situaci, kdy místem participace může pro občana národního státu být např. Brusel, adresátem jeho jednání firma Nike anebo OSN a cílem např. zamezení testování kosmetiky na zvířatech, je pochopitelné, že se repertoár politického jednání rozšiřuje o nové či dříve méně využívané formy politické participace. Ty ale doposud většinou používaná definice a její jednotlivé indikátory postihnout nedokáží. Následující kapitola představí alternativní definici politické participace, která má ambici zohlednit uvedenou kritiku. Nový teoretický koncept Nová definice politické participace Ve světle zmíněných zjištění řada výzkumníků politického jednání (např. Norris 2003, Toerell 2006, Teorell et al. 2007, Rosenstone a Hansen 2003) připouští, že na původní Verbově definici už stavět nelze a že je potřeba nové teoretické inovace konceptu politické participace. Otázkou tedy je, jak nově definovat politickou participaci, aby zohlednila i nové formy politického vyjádření občanů. Toerel et al. (2007) navrhují jako vhodné vymezení politické participace definici, kterou předložil Brady. Politickou participací tak chápou Akce obyčejných občanů zaměřené na ovlivnění politických výstupů (Brady 1999: 737 cit dle Teorell et al. 2007: 336). Tato definice obsahuje čtyři základní kritéria, která Teorell a jeho kolegové považují za distinkčním znaky politické participace (vyznačena kurzívou). V první řadě je politická 9

10 participace akcí, což představuje pozorovatelné jednání konané jednotlivcem. Autoři tak nenásledují přístup uplatněný v Political Action studii, která se v případě protestního jednání soustředila na potenciál k danému chování. Toerell a jeho kolegové počítají za politickou participaci pouze skutečné jednání a to u všech jeho typů. Druhou podmínkou je to, že politickou akci vykonávají obyčejní občané, tedy jednotlivci, kteří nepředstavují elitu. Politická participace se tak nevztahuje k činnostem, které jsou spojeny s funkcemi profesionálních politiků a to ať se jedná o zvolené politiky anebo profesionální lobbyisty (Toerell 2007) Zatřetí je politická participace vedená s úmyslem ovlivnit, což znamená prosadit určité požadavky. Toto kritérium tak ze seznamu indikátorů politické participace vylučuje takové aktivity jako je diskutování politiky mezi příbuznými, přáteli, nebo pouhou pozornost současným událostem v médiích. Aby bylo možné počítat aktivitu jako politickou participaci, je potřeba něco víc: vůle ovlivnit rozhodnutí, které přijímá někdo jiný. Čtvrtý definiční znak říká, že tento někdo jiný nemusí být, podle Teorella et al., vládní ministr ani stát. Cílem politické akce může být jakýkoli politický výstup. Ten v návaznosti na Eastona (1953: 134) autoři chápou jako rozhodnutí o autoritativní alokaci hodnot pro společnost. Podobně tak Rosenstone a Hansen (2003: 4) popisují politickou participaci jako akci zaměřenou explicitně na ovlivnění distribuce sociálních statků a norem. Toto čtvrté kritérium výrazně odlišuje jejich pohled od klasické definice Verby a Nie. Umožňuje totiž zahrnout do politické participace jak různorodost možných adresátů politické participace, tak i komplexitu typu cílů politickou aktivitou požadovaných. Toto vymezení tak jako politickou participaci chápe i ovlivňování jiných aktérů než vlády jako jsou např. nadnárodní instituce a korporace, zároveň tak zachycuje i požadavek nejen o přerozdělení hmotných statků ale i boje o uznání a normy. Předkládaná práce tak pracuje s definicí politické participace jako akce obyčejného občana/-ky zaměřené na ovlivnění politických výstupů: distribuci sociálních statků a norem. Nová typologie politické participace Další krok operacionalizace konceptu politické participace představuje rozlišení teoretických dimenzí, které tento fenomén zahrnuje. Na základě těchto rovin pak představíme typologii politické participace, která umožní kategorizovat jednotlivé aktivity politického jednání. Práce v tomto ohledu vychází konceptualizace Teorella et al. (2007: 340), kteří svoje předpoklady ověřovali na datech pocházejících z některých evropských zemí. Předkládaný 10

11 text tuto typologii použije jako teoretické východisko, které pak uplatníme při deskriptivní analýze. Typologie politické participace navržená Teorellem a jeho kolegy se zakládá na dvou dimenzích: první se týká cesty vyjádření a druhá mechanismu vlivu. První rovina typologie politické participace cesta vyjádření se vztahuje k rozlišení mezi akcemi odehrávajícími se v rámci politické reprezentace a těmi, které se odehrávají skrze mimo-reprezentační kanály politického vyjádření. 6 I když volby představují hlavní pilíř zastupitelské demokracie, nejsou jedinou politickou aktivitou, která je spjata s principem reprezentace. I mezi volbami se odehrávají jiné typy činností, které mohou být řízeny reprezentační logikou. Mezi tyto aktivity se počítá např. když občané kontaktují a snaží se ovlivnit zvolené zástupce, nebo pracují s tímto cílem na volební kampani. Rozlišujícím znakem reprezentační a mimo-reprezentační cesty vyjádření politické participace je to kritérium, že reprezentační typy jednání jsou vyjádřeny formálními kanály reprezentace dostupné v liberálních demokraciích. Ty představují politické strany, volení zástupci či instituce vztahující se k zastupitelským mechanismům. Naproti tomu mimo-reprezentační mody participace tyto institucionalizované kanály zastupitelské logiky nevyužívají. Jedná se např. o podpis petice, účast na demonstraci či kontaktování médií. Druhou rovinu typologie politické participace představuje mechanismus vlivu. Při vymezení této dimenze vychází Teorell a jeho kolegové z Hirschmana (1970), který na příkladě vztahu občanů k politickým stranám rozlišuje mezi aktivitami únikem ( exit ) a sdělením ( voice ). Teorell et al. tvrdí, že lze logiku tohoto rozdělení aplikovat na všechny typy politické participace. Jako aktivity založené na úniku uvádějí účast ve volbách či politicky motivovaný bojkot určitého zboží. Obecně jsou aktivity založené na úniku charakteristické určitými znaky. Zaprvé jsou tyto aktivity anonymní, jelikož takto vyjádřené preference nejsou zveřejněny. Vhození volebního lístku je tak stejně anonymní jako bojkot určitého produktu. Zadruhé na úniku založené aktivity vysílají jen minimální informaci. Touto cestou je možné sdělit pouze to, jestli je občan pro nebo proti a to neodůvodněně a bezpodmínečně. Účast ve volbách umožňuje pouze říct ano nebo ne nabízeným možnostem politickým stranám a ne přepracovat jejich program. Zároveň s tím vítězové voleb nemohou rozlišit, zda vyhráli právě díky svému návrhu restrukturalizace zdravotnictví anebo díky jejich charismatickému vůdci. 6 Ze stejné logiky vychází i typologie P. Norris (2003), která v této souvislosti mluví o občansky zaměřených (citizen oriented) formách jednání, jež se vztahují hlavně k politickým stranám a volbám, a obsahově zaměřených (cause oriented) typech participace, které jsou zaměřeny na specifická témata a politiky. 11

12 Třetím důležitým znakem je to, že proces, skrze něž jsou tyto aktivity zpracovávány, je samo-regulační. Tento systém funguje na základě logiky trhu, kdy tlak pro změnu pracuje s rostoucím počtem ať to jsou hlasy anebo eura. Pokud strana nezíská voličův hlas, je pro ni důsledek stejný jako pro firmu, jejíž výrobky přestanou zákazníci kupovat. Stejným mechanismem fungují i aktivity politického konzumerismu a v řadě ohledů i obecné dárcovství peněž za politickými účely. Když lidé nesouhlasí s nedodržováním lidských práv v Číně, přestanou kupovat produkty zde vyrobené. Pokud to shrneme, mechanismus aktivit únikem funguje na základě samo-regulační tržní logiky a vysílá anonymní a vágní politické zprávy. Naproti tomu na sdělení založené aktivity fungují opačnou logikou. Teorell a jeho kolegové sem řadí činnosti jako je členství v politické straně, podpis petice anebo účast na demonstraci. Oproti anonymitě aktivit založených na úniku, jsou zde naopak autoři preferencí a požadavků veřejně známí. Pod petici se lidé podepisují svým jménem, demonstrace organizují určité organizace či skupiny, které pak mluví jménem účastníků. Vznesené požadavky nesou u aktivit založených na vyjádření určitý typ informace, která obsahuje sdělení nad rámec pouhého přijetí či odmítnutí. Člen politické strany má např. možnost promluvit do diskuse o obsahu jejího politického programu, účastníci demonstrace se vyjadřují ke konkrétnímu problému a svá sdělení nesou na transparentech. Konečně mechanismus fungování politického jednání vyjádřením nestojí na logice trhu. Výstupy zde nejsou úměrné množstvím hlasů či peněz, ale vliv se počítá podle intenzity hrozeb a/nebo argumentů (342 modrá). Individuální kontakt politika má jinou váhu, pokud tím, kdo jej osloví je předseda odborové organizace anebo řadový člen odborů. Podobně tak stávka lékařů nebude mít stejný vliv jako stávka astrologů. Celkově jsou na vyjádření založené politické aktivity charakteristické vysíláním specifického požadavku a to konkrétními jedinci či jejich skupinami, kteří výstupů dosahují na základě hrozeb a/nebo argumentů modrá Teorell a jeho kolegové k tomuto základnímu dělení podle cesty vyjádření a mechanismu vlivu přidávají ještě třetí rozlišení. Tvrdí, že zvláště v rámci kombinace aktivit vedených mimo-reprezentačními kanály a založených na vyjádření je potřeba oddělit dvě zásadně odlišné formy jednání. Kritériem je jim zaměřenost daných aktivit. Mezi zaměřené aktivity počítají kontaktování, jelikož je zaměřeno směrem k určitým institucím. Naopak mezi nezaměřené aktivity spadají veřejné demonstrace, které nejsou tak ve svém smyslu podle autorů přímo cílené. Na základě těchto dvou hlavních kritérií (mechanismus vlivu a cesta vyjádření) a jednoho vedlejšího (zaměřenost činnosti) Teorell et al. definují pět různých modů 12

13 politické participace. Jedná se o volení, aktivitu ve straně, konzumerismus, kontaktování a protest. Konečná fáze tvorby jejich typologie s sebou ale nese řadu nejasností. Jednak by autoři, pokud chtějí dodržet svá kritéria, měli i kategorii kontaktování, která je kombinací dimenze zaměřenosti a cesty vyjádření, rozlišit na dimenzi mechanismu vlivu. Přesně řečeno, by tak jejich typologie měla zahrnovat dva typy kontaktování a to reprezentační typ jako např. kontaktování politiků a zároveň mimo-reprezentační typ jako je např. kontaktování médií. Výsledná typologie by tak měla obsahovat šest a ne pět modů politické participace. Druhou kritikou je samotné zavedení třetího dodatečného kritéria zaměřenosti. Jednak jej lze uplatnit pouze na jeden typ jednání podle dimenze mechanismu vlivu a to jen na aktivity vyjádřením. 7 Zároveň s tím, nelze úplně souhlasit s opodstatněním rozlišení zaměřenosti. Zde se uplatní variace už jednou použité výtky P. Norris, (2003), proč by mělo např. být kontaktování voleného úředníka individuální osobou nahlíženo jako zaměřené, zatímco kontaktování jej peticí je nahlíženo jako nezaměřené? Zaměřenost či nezaměřenost jednání se tak jeví jako ne úplně jasné dělící kritérium. Tato studie tak bude používat pouze hlavní dimenze třídění aktivit politické participace, které představil Teorell a jeho kolegové. Pokud se aktivity politické participace rozdělí podle dvou představených dimenzi: cesty vyjádření a mechanismu vlivu, vzniknou čtyři možné kombinace typu politické participace (viz tab. č. 1). Jako aktivita vedená reprezentačními kanály založená na logice úniku je jasně odlišitelné volení. Druhým na úniku založeným typem aktivit je tzv. konzumerizumus, který je oproti volení veden mimoreprezentačními kanály vyjádření. Do této kategorie aktivit lze zařadit např. bojkot určitého produktu, dar peněz politické organizaci či politické vegetariánství. Na odlišném mechanismu vlivu a to na logice sdělení pracují další dva typy politických činností. Aktivita v reprezentačních institucích zahrnuje jednání, které probíhá skrze reprezentační kanály. Do této kategorie politické participace spadají činnosti jako je např. členství v politické straně, účast na volebním mítinku nebo kontaktování politiků. Poslední kategorii typologie politické participace představuje protest, který je založen na obsahu určitého sdělní a zároveň jako způsob vyjádření vede cestou mimo reprezentaci. Tento typ zahrnuje aktivity jako je podpis petice, účast na demonstraci, účast na internetovém fóru věnovanému politice anebo kontaktování médií. 7 Dokonalá typologie podle třech kritérií by tak měla mít 9 kategorií. 13

14 Tab. č. 1: typologie politické participace Cesta vyjádření Reprezentační Mimo reprezentaci Mechanismus vlivu únik Volení Konzumerismus (např. bojkot produktů, dar peněz politické organizaci, politické vegetariánství) sdělení Aktivita v reprezentačních institucích (např. členství v politické straně, kontaktování politiků, účast na předvolební kampani) Zdroj: Toerell et al.2007, upraveno. Aktivita mimo reprezentační instituce (např. podpis petice, účast na demonstraci, účast na diskusních fórech, kontaktování médií) Politická participace v postkomunistických zemích Takto navrženou typologii politického jednání nyní použijeme pro analýzu politické participace ve sledovaných postkomunistických zemích. Zaměříme se na srovnání úrovní určitých indikátorů politické participace mezi jednotlivými státy v jednom časovém bodě (cross-national srovnání). Předkládaný text se z důvodů omezeného prostoru nebude věnovat vývoji míry politické participace v čase. Tabulka č. 2 prezentuje podíly občanů jednotlivých zemí podle využívaných forem politické participace za použití výše nastíněné typologie. Tabulka tak zahrnuje hodnoty různých forem politického jednání vztahující se k výše definovaným typům politické participace: volení, konzumerismu, aktivitě v reprezentačních institucích a aktivitě mimo reprezentační instituce. Data pocházejí z výzkumu ISSP 2004, který oproti standardně užívaným měřícím škálám zjišťoval i typy jednání, které zahrnují nové formy politické participace, jako je kontaktování médií či účast v politické diskusi na internetovém fóru anebo bojkot produktů. Při analýze jednotlivých aktivit se zaměříme jak na porovnání daných činností mezi státy, tak srovnání jednotlivých aktivit mezi sebou. Tab. č. 2.: Míra politické participace v postkomunistických zemích. DE-E CZ HU PL SK SI BG RU LV Volení 8 85,04 58,00 70,53 46,18 70,06 60,60 66,77 55,75 71,58 Konzumerismus 8 Údaje o volební účasti pocházejí v volební databáze ISPO (ISPO 2007). 14

15 bojkot produktu 37,89 14,44 5,14 5,06 14,07 13,95 3,16 6,61 9,40 dar peněz 65,09 21,70 8,51 21,55 28,99 23,17 22,38 15,97 34,89 Aktivita v reprezentačních institucích Členství ve straně 5,39 8,17 1,46 0,71 6,74 5,44 6,44 3,00 2,01 Účast na politické mítinku 42,72 21,16 10,08 5,80 38,33 19,56 27,37 19,12 28,32 Kontaktování politika 17,31 9,77 6,10 5,53 16,93 12,91 8,03 11,36 17,06 Aktivita mimo reprezentační instituce Podpis petice 60,71 33,44 15,67 13,01 57,86 33,43 10,02 14,06 18,08 Účast na demonstraci 44,68 20,69 5,09 4,98 22,75 17,08 14,27 24,99 32,53 Účast na internetovém fóru 3,91 3,74 2,16 4,74 4,11 5,49 1,50 1,80 7,12 Kontaktování médií 13,13 4,85 3,62 2,85 9,79 8,74 3,96 5,93 8,24 Celkové pořadí Zdroj: ISSP 2004, vlastní výpočty Položka volení znázorňuje oficiálně udávanou hodnotu volební účasti, což je procento populace, které volilo v posledních parlamentních volbách k roku Kategorie konzumerismu zahrnuje aktivitu bojkot produktu, která znázorňuje procento respondentů, kteří někdy bojkotovali nebo naopak dobrovolně nakoupili určité výrobky z politických, etických či ekologických důvodů. Druhý indikátor kategorie konzumerismu představuje darování peněz, které udává podíl těch, kteří uskutečnili peněžitý dar nebo získávání peněz na občanské a politické aktivity. Třetí kategorie politické participace aktivita v reprezentačních institucích zahrnuje údaje o tom, zda je respondent členem politické strany, zda se účastnil politického mítinku anebo kontaktoval nebo se pokusil o kontaktování politika nebo státního úředníka, aby vyjádřili své názory. Čtvrtý typ politické participace aktivita mimo reprezentační instituce se skládá z aktivit jako je účast na demonstraci, podpis petice, účast na internetovém politickém fóru nebo diskusní skupině a kontaktování médií nebo vystoupení v médiích, aby vyjádřili svůj názor. Všechny uvedené hodnoty znázorňují podíl respondentů, kteří se na dané činnosti podíleli v posledních 12 měsících anebo někdy jindy v minulosti. Na první pohled vidíme velkou variaci jednotlivých hodnot jak mezi zeměmi, tak v rámci jednotlivých zemí. Pro všechny sledované země je účast v parlamentních volbách 15

16 zdaleka nejčastější aktivitou. Nejvyšší volební účast nalezneme u skupiny zemí bývalé Německé demokratické republiky, Lotyšska, Maďarska a Slovenska, které všechny překročili hranici 70 % volební účast. Naopak nejnižší volební účast občanů vykazuje Polsko, kde její hodnota nedosáhla ani 50%. V rámci kategorie konzumerismu je častěji využívanou aktivitou dar peněz či získávání peněz na občanské a politické aktivity. Na této aktivitě se podílelo více než 65% občanů bývalého NDR a poměrně častou aktivitou je finanční dárcovství i v Lotyšsku (34,9%). V ostatních zemích našeho výběru darovala někdy peníze za politickými účely přibližně čtvrtina respondentů a to kromě Ruska a Maďarska, kde je tato aktivita méně využívanou činností, uvedlo ji pouze 16 % resp. 8,5% dotazovaných. Bojkot produktu v porovnání s dárcovstvím peněz dosahuje u všech sledovaných zemí výrazně nižších hodnot. Nejvíce této aktivity využívají opět občané bývalého NDR, kde bojkotoval a/nebo nakupoval z politických důvodů přibližně každý třetí respondent. Tato hodnota se výrazně odlišuje od ostatních zemí, kdy nejnižší hodnota připadá na Bulharsko, kde tuto aktivitu vykonává pouze každý třicátý občan. Rozdíl mezi četností využívání jednotlivých aktivit nalezneme i v případě kategorie aktivity v reprezentačních institucích. Nejméně občanů volí jako cestu svého politického vyjádření členství ve straně a to opět u všech sledovaných zemí. V České republice deklarovalo členství v politické straně nejvíce respondentů a to 8,17%. Doposud vždy nejaktivnější bývalé NDR je s 5,39% straníků až na třetím místě a to za Slovenskem (6,74%). Nejnižší deklarované členství nalezneme v Polsku, kde tato hodnota nedosahuje ani 1%. Naopak nejčastější aktivitou v rámci typu aktivit v reprezentačních institucí je u všech zemí účast na politickém mítinku. Bývalé výhodní Německo (42,72%) a Slovensko (38,33%) jsou z hlediska této činnosti nejaktivnějšími zeměmi. Ostatní státy se pohybují v rozmezí od 19 do 28% a to s výjimkou Polska a Maďarka, kde účast na mítinku uvedlo pouze 6% resp. 10% respondentů. Poslední aktivitu kategorie aktivit v reprezentačních institucích představuje kontaktování či pokus o kontaktování politika nebo státního úředníka, aby občan vyjádřil své názory. Tuto cestu politické participace využívají nejčastěji občané bývalého NDR, Slovenska a Lotyšska. Tuto činnost zde uvedlo přibližně 17% respondentů. Naopak nejméně častá je tato cesta politického vyjádření opět v Polsku a Maďarsku, kde kontaktovalo politika přibližně 6% dotazovaných. V případě aktivit mimo reprezentační instituce jako typu politického jednání nalezneme nejen různé hodnoty mezi zeměmi a v rámci jednotlivých zemí ale i rozdíl 16

17 v národních žebříčcích jednotlivých aktivit tohoto typu. Neplatí už tedy, že by určitá činnost byla pro všechny země nejvíce či nejméně využívanou aktivitou. Pro většinu zemí je nejčastějším typem jednání z kategorie aktivit mimo reprezentační instituce podpis petice a to kromě Bulharka, Ruska a Lotyšska, kde tuto pozici zaujímá účast na demonstraci. Petici podepsalo v případě bývalého NDR a Slovenska přibližně 6 občanů z 10. V ostatních zemích se tato cesta politického vyjádření používá už méně, petici podepsal každý 3. Čech a Slovinec. U ostatních zemí tak učinil alespoň jeden občan z 10. Další aktivitu zahrnutou v kategorii aktivit mimo reprezentační instituce představuje účast na demonstraci. V případě této aktivity nalezneme mezi jednotlivými zeměmi značné rozdíly a to od nejvyšší hodnoty 44% u bývalého NDR až k 5% v případě Polska a Maďarska. Pro většinu zemí představuje tato aktivita druhou nejvíce využívanou činnost a to kromě zmíněného Bulharska, Ruska a Lotyšsko, pro které je na prvním místě. I přesto ale tyto země nepředstavují v podílu účastníků demonstrací nejaktivnější státy, zařazují se až za bývalé východní Německo, kde, jak už jsme zmínili, demonstroval téměř každý druhý občan. Z hlediska kategorie aktivit mimo reprezentační instituce je nejméně využívanou aktivitou účast na internetovém politickém fóru nebo diskusní skupině a to kromě Polska, kde tuto příčku zaujímá kontaktování médií. Účast na internetové politické fóru volí jako cestu své politické participace nejčastěji občané Lotyšska (7%) a naopak nejméně občané Bulharska (1,5%). O něco více využívají občané sledovaných zemí kontaktování médií nebo vystoupení v médiích, aby vyjádřili své názory. Podíl lidí, kteří tuto aktivitu vykonávají ale překračuje hranici 10% pouze v případě bývalého východního NDR. Analýza ukázala, že značná variabilita existuje mezi jednotlivými typy činností celkově a i v rámci konkrétních aktivit mezi sledovanými zeměmi. Naopak z hlediska míry využívání jednotlivých činností v daných zemích už takové rozdíly nejsou, národní žebříčky aktivit se příliš neliší. Které země jsou v našem souboru politicky nejaktivnější a které naopak patří mezi ty pasivní? Odpověď na tuto otázku uvádí řádek celkového pořadí, který znázorňuje pořadí průměrného pořadí sledovaných zemích v jednotlivých aktivitách. Bývalé NDR je u většiny aktivit v porovnání s ostatními zeměmi výrazně nejaktivnější a zastává tak první příčku. V průměru je s hlediska pořadí zemí v daných aktivitách druhou nejaktivnější zemí Slovensko, za kterým následuje Lotyšsko. Na čtvrtém a pátém místě se umisťuje Slovinsko s Českou republikou, které jsou z hlediska pořadí v jednotlivých aktivitách méně aktivní. Ještě méně aktivními zeměmi v porovnání s ostatními jsou Rusko s Bulharskem, které se umisťují spíše v nižších příčkách u jednotlivých aktivit a celkově tak zastávají 6. a 7. místo. Nejméně 17

18 aktivními zeměmi našeho výběru jsou Maďarsko a Polsko, které se umisťují na nejnižších příčkách, přičemž nejhorší Polsko se šestkrát umístilo na poslední příčce v porovnání s ostatními zeměmi. Vztah mezi typy jednání individuální úrovni Dosavadní analýza porovnávala jednotlivé typy aktivit na agregované rovině z hlediska jednotlivých zemí. Uvedené hodnoty vypovídaly o tom kolik procent občanů daného státu se např. účastnilo demonstrace a kolik procent podepsalo petici. Tyto údaje však neříkají mnoho o úrovni participace jednotlivců. Jsou uvedené hodnoty prací jedné skupiny obyvatel, která je aktivní v různých formách participace anebo jsou ve sledovaných zemích aktivní všichni, protože se každý účastní pouze v jednom typu jednání? Na tyto otázky odpoví následující odstavce, které budou analyzovat politickou aktivitu z hlediska individuálních občanů. Graf č. 1. znázorňuje politickou participaci z pohledu jednotlivců podle sledovaných zemí, pokud nebereme v potaz účast ve volbách. Jinými slovy řečeno, graf znázorňuje, jaký podíl jednotlivců dané země vykonává jaký počet aktivit kromě případného účasti ve volbách. Jak vidíme, u čtyřech zemí (Maďarsko, Polsko, Bulharsko, Rusko) se většina obyvatel kromě případného volení politiky nijak jinak neúčastní. V případě Maďarska je úplně politicky neaktivních celých 72% respondentů pokud nebereme v potaz účast ve volbách. V ostatních zemích se naopak většina obyvatel v politice angažuje alespoň vykonáváním jedné aktivity. Bývalé NDR a Slovensko mají dokonce pouze 15% resp. 24% úplně neangažovaných občanů, opět pokud nebereme v potaz volení. Pořadí zemí z hlediska individuální participace více méně odpovídá pořadí, které jsme získali při porovnání agregovaných dat. Jednoznačně nejaktivnějšími zeměmi jsou bývalé NDR a Lotyšsko se Slovenskem. Naopak nejméně aktivní jsou občané Maďarska a Polska. Graf č. 1.: Míra politické participace podle počtu politických aktivit jednotlivců v postkomunistických zemích. 18

19 100% 15% 24% 75% 17% 16% 45% 72% 64% 24% 42% 56% 57% 39% 50% 17% 20% 21% 22% 20% 25% 0% 35% 12% 10% 13% 14% 7% 4% 4% 21% 9% 3% 3% 13% 18% DE-E CZ HU PL SK SI BG RU LV 15% 9% 11% 19% 11% 8% 6% 17% 10% 7% 9% 14% 13% 15% čtyři a více aktivit tři aktivity dvě aktivity jedna aktivita žádná aktivita Pro další analýzu, kdy budeme hledat vysvětlení míry politické participace v jednotlivých zemích, je potřeba zjistit, zda zjišťované položky představují ve sledovaném regionu různé aspekty jedné dimenze politického jednání či zda je potřeba při hledání vysvětlení tento katalog rozdělit do různých faktorů politické participace. Tabulka č. 3 představuje výsledky faktorové analýzy položek politické participace pro region sledovaných postkomunistických zemí jako celku. 9 Celková faktorová analýza i neznázorněné analýzy jednotlivých zemí ukázaly, neukazují, že by všechny sledované aktivity politické participace patřily do stejných modů aktivit a/nebo zde měly stabilní zátěže. Položky, které tabulka nezahrnuje, představují indikátory politické participace, které v našem souboru zemí nemají mezinárodní srovnatelnost. Dimenze, které lze více či méně ve všech sledovaných zemích určit, představují jednak rovinu, kterou jsme nazvali modem akce, a druhý faktor, který pojmenujeme modem komunikace. Na jejich základě jsme pak vytvořili jednoduché součtové indexy, kdy byla každému jednotlivci připsána hodnota, kterou získal v jednotlivých modech. Průměrné hodnoty obou indexů podle zemí znázorňuje graf č. 1 přílohy. 9 Z důvodů omezeného prostoru tak nezobrazujeme jednotlivé faktorové analýzy konkrétních sledovaných zemí. 19

20 Tab. č. 3: faktory politické participace v regionu postkomunistických zemí. 1. faktor 2. faktor Podpis petice 0,627 0,038 Účast na demonstraci 0,829-0,078 Účast na politické mítinku 0,815 0,019 Kontaktování médií 0,340 0,501 Kontaktování politika 0,097 0,727 Účast na internetovém fóru - 0,169 0,778 Procento variance 37,64 17,96 Eigen hodnota 2,26 1,08 Pozn.: faktory byly získány metodou hlavních komponent, rotované řešení Oblimin. Jelikož vstupní proměnné byly binární, jsou tyto výsledky určeny pouze k vygenerování hlavních faktorů. VYSVĚTLENÍ POLITICKÉ PARTICIPACE Předcházející sekce ukázala, že existují rozdíly v míře politické participace jak mezi jednotlivci v rámci daného státu, tak mezi jednotlivými zeměmi postkomunistického regionu. Následující část textu se bude věnovat vysvětlení příčin míry politické angažovanosti. Politickou participaci, kterou jsme vyjádřili dvěma indexy indexem akce a indexem komunikace, tak budeme chápat jako závisle proměnnou a budeme testovat vysvětlující modely, které zjišťují, jaké faktory ovlivňují její míru a typ. Proč jsou někteří lidé více politicky aktivní a jiní ne? Obecně na tuto otázku existují tři druhy odpovědí a to podle toho, jakou úroveň analýzy pro své řešení volí (např. Bernhagen Marsch 2007, Krishna 2002, Norris 2002: kap. 2). Faktory, které se užívají pro predikci politického jednání, tak lze rozdělit na mikro, meso či makro proměnné. První typ faktorů používají přístupy, které se soustředí na vysvětlení politické participace z hlediska individuální roviny. Na otázku kdo a proč politicky participuje odpovídají mikro modely odkazem na osobní charakteristiky a vlastnosti jednotlivců (např. Verba et al. 1995, Barnes 2006, Letki 2003). Druhý typ proměnných hledá vysvětlení politické participace v sociálních sítích a vztazích. Modely pracující na meso úrovni tak jako příčinu politického jednání vidí aktivitu v občanské společnosti resp. v dobrovolných sdruženích a asociacích (Rosenstone a Hansen 2003, Putnam 2000). Třetí přístup pohlíží na participaci z makro úrovně. Jako vysvětlující faktory politické participace definuje konfiguraci tzv. národních proměnných, které strukturují kontext politické participace jako je např. design státních institucí či politické příležitosti (pro shrnutí viz Norris 2002: kap. 4, Tarrow 1998). Tento text se bude věnovat dvěma úrovním pohledu na politickou participaci a to vysvětlením z mikro a meso roviny. 20