Operace OSN na udržení míru v Africe po skončení studené války předpoklady úspěchu JANA URBANOVSKÁ

Transkript

1 22 46 Operace OSN na udržení míru v Africe po skončení studené války předpoklady úspěchu JANA URBANOVSKÁ UN peacekeeping operations in Africa in the post-cold War era: the determinants of success Abstract: UN peacekeeping operations are viewed as a relevant instrument of conflict resolution in the post-cold War era. A significant part of them operates in Africa, the place with the largest demand for conflict resolution. Why are some operations successful, while others not? What are the determinants of their success? The author focuses on six determinants relevant for the outcome of peacekeeping operations: support of the UN Security Council, a clear and feasible mandate, equipment and size of the operation, duration of the operation, will of the belligerents to end the conflict peacefully and support of an African regional organization. Based on case studies representing ten UN peacekeeping operations in Africa, the author evaluates the determinants of success and thus shows the difficult striving of UN peacekeeping for success. Key words: UN peacekeeping operations, Africa, post-cold war era, determinants of success, conflict resolution. Africký kontinent je jedním z hlavních terčů aktivit Organizace spojených národů (OSN). Pro generálního tajemníka Kofiho Annana, který stál v čele Sekretariátu OSN po celé desetiletí ( ), představovala Afrika jednu ze stěžejních priorit vlastní činnosti. Během svého působení opakovaně apeloval na státy mezinárodního společenství, aby africkému kontinentu poskytly potřebnou podporu ve prospěch míru a rozvoje, k čemuž se zavázaly na historickém summitu tisíciletí v roce Jako jeden z výrazů této podpory lze chápat operace OSN na udržení míru (UN peacekeeping operations), usilující o zastavení četných násilných konfliktů a o nastolení stabilního míru. Na africké území zamířila od založení OSN v roce 1945 více než třetina ze všech těchto operací a v současné době na něm působí osm z celkového počtu 17 probíhajících operací. Tato čísla dokládají pozornost, kterou Organizace spojených národů věnuje Africe, avšak ani zdaleka neodrážejí počet konfliktů, které je třeba urovnat. Článek je členěn do čtyř částí. Úvodní část definuje předmět práce, stanovuje její cíl a zasazuje operace OSN na udržení míru do teoretického rámce. Druhá část obsahuje vybrané případové studie operací OSN na udržení míru v Africe. Úvodem každé studie je nastíněn konflikt, do něhož byla operace vyslána, dále je uvedena základní charakteristika operace a následně je operace zhodnocena. Třetí část analyzuje předpoklady úspěchu operací OSN v Africe na základě komparace vybraných případových studií a rozebírá jejich význam a roli, kterou jednotlivé činitele úspěchu hrály v daných případových studiích. Zá- 22 MEZINÁRODNÍ VZTAHY 3/2008

2 JANA URBANOVSKÁ věrečná část představuje celkové shrnutí práce a uvádí nejdůležitější závěry a podněty k dalšímu zkoumání problematiky. OPERACE OSN NA UDRŽENÍ MÍRU A JEJICH ÚSPĚCH Předmětem tohoto článku jsou operace OSN na udržení míru v Africe, které se uskutečnily v době po skončení studené války. Jde o operace OSN na udržení míru v Angole (UNAVEM I, II a III), v Namibii (UNTAG), v Somálsku (UNOSOM I a II), v Mosambiku (ONUMOZ), ve Rwandě (UNAMIR), ve Středoafrické republice (MINURCA) a v Sierre Leone (UNAMSIL). Z celkového souboru operací OSN na udržení míru v Africe z doby po skončení studené války tyto představují typ operací druhé generace, 1 jejich délka trvání přesáhla jeden rok a mandát byl již ukončen. Operace OSN na udržení míru chápu v souladu s Agendou pro mír Butruse Butruse-Ghálího z roku 1992 jako rozmístění jednotek OSN v oblasti konfliktu, doposud se souhlasem všech zúčastněných stran, obvykle zahrnující vojenský a/nebo policejní a často také civilní personál OSN (An Agenda for Peace, 1992). Jak již bylo naznačeno v textu výše, je zvykem operace OSN na udržení míru členit na tzv. generace. Operace první generace (klasický, tradiční peacekeeping) se řídí principy, zavedenými v padesátých letech 20. století, a opírají se zejména o kapitolu VI Charty OSN. Jde o opatření, která mají zabránit další eskalaci konfliktu, popřípadě omezit jeho destruktivní charakter. Zatímco ve většině okrajových mezistátních konfliktů v době studené války relativně úspěšně plnily své omezené mandáty, pro řešení komplexnějších konfliktů po skončení studené války se již ukázaly jako nedostatečné (Bureš, 2003 a, s. 29). Tím se otevřel prostor pro operace druhé generace, které na rozdíl od předchozího typu vycházejí i z kapitoly VII Charty OSN a počítají s použitím síly. Jde o multifunkční operace, které vykonávají nejen vojenské, ale i civilní a humanitární úkoly, a jsou proto vhodné i pro řešení komplexních vnitrostátních konfliktů. Zasadit operace OSN na udržení míru do teoretického rámce není snadný úkol; během půl století trvající praxe udržování míru bylo sice vytvořeno nespočet mikroteorií, zaměřených na řešení dílčích problémů, avšak velmi málo makroteorií. Jedním z možných teoretických rámců pro operace OSN na udržení míru je přístup řešení konfliktů (conflict resolution approach). Jak uvádí Šárka Waisová, soustředí se na způsob konstruktivní akreativní proměny konfliktů, která by minimalizovala použití násilí, umožnila překonání antagonismu mezi rivaly a podpořila přijatelnost a udržitelnost řešení v dlouhodobé perspektivě (Waisová, 2005, s. 23). Jako vědecký obor se řešení konfliktů začalo prosazovat až v devadesátých letech 20. století. Zkoumá a vytváří krátkodobé i dlouhodobé strategie řešení konfliktů, zabývá se jednáním, chováním a cíli znepřátelených stran, analyzuje prostředí, v němž se konflikty odehrávají, i způsob dosažení dohody a možnosti její realizace. Přitom vychází ze studia příčin válek, odzbrojení, kontroly zbrojení, dynamiky konfliktů a dalších (Waisová, 2005, s. 23). Řešení konfliktu ve smyslu nikoli vědeckého oboru, ale stavu, v němž se konflikt nachází, pak Peter Wallensteen definuje jako situaci, kdy strany konfliktu uzavřou dohodu, která řeší jejich klíčové rozpory, vzájemně akceptují pokračující existenci obou stran a zastaví všechny násilné akce směřující proti sobě (Wallensteen, 2002, s. 8). Paul F. Diehl, Daniel Druckman a James A. Wall uvádějí jako hlavní výhodu umístění peacekeepingu do kontextu řešení konfliktů skutečnost, že umožňuje rozšířit jeho chápaní z nástroje kontroly konfliktů na přístup přispívající k trvalejšímu řešení konfliktů (Diehl Druckman Wall, 1998, s. 51). Stephen Ryan zdůrazňuje, že rozlišení různých stupňů konfliktu prostřednictvím teorie řešení konfliktů umožňuje mírovým jednotkám zvolit nejvhodnější okamžik, kdy do konfliktu zasáhnout (Ryan, 2000, s. 43). Teoretický přístup řešení konfliktů je nutné vymezit od přístupu management konfliktů (conflict management), jenž převládal v období bipolární konfrontace. Management konfliktů se snaží zmenšovat nebezpečí krize, vytvářet důvěru mezi stranami, zabránit vy- MEZINÁRODNÍ VZTAHY 3/

3 OPERACE OSN stupňování konfliktů, zastavit násilí a snížit ničivé následky konfliktů. Je projevem tzv. vestfálské koncepce udržování míru, která klade důraz na zachování vnitřní integrity a politické nezávislosti suverénních států, čímž odpovídá tradičnímu udržování míru (Bellamy Williams, 2004, s. 3). Operace, probíhající po skončení studené války, jež zapadaly do tzv. postvestfálské koncepce, kde v centru pozornosti stojí jedinec, čelily komplexním a složitým krizím, vyžadujícím také komplexní reakci, kterou přístup management konfliktů nebyl schopen zajistit. 2 V intencích přístupu conflict resolution byla generálním tajemníkem OSN B. Butrusem-Ghálím sepsána již zmíněná Agenda pro mír, která je dodnes považována za jeden z opěrných pilířů konceptu operací OSN na udržení míru. Představuje katalog doporučení s cílem posílit a zefektivnit schopnosti OSN v oblasti udržování míru a světové bezpečnosti, přičemž se opírá o podstatně širší definici bezpečnosti, než bylo doposud zvykem. Zejména poukazuje na nutnost spojit oblasti preventivní diplomacie, udržování míru, budování míru (peacebuilding), vytváření míru (peacemaking) a vynucení míru (peace-enforcement) za účelem vyřešení konfliktů a zabránění jejich opětovnému vypuknutí (An Agenda for Peace, 1992). Otázka, co znamená samotný úspěch operací OSN na udržení míru, je předmětem mnoha diskuzí v odborné literatuře a jedinou správnou odpověď na ni nenajdeme. 3 Úspěch operací může být totiž poměřován pomocí různých kritérií. Základním přístupem hodnocení úspěchu je, do jaké míry se operaci podařilo splnit svůj mandát. Lze také posuzovat míru zastavení násilí v konfliktu (ve smyslu conflict management, odpovídajícímu účelu operací první generace) či v širším významu míru vyřešení konfliktu (ve smyslu conflict resolution, odpovídajícímu účelu operací druhé generace). Někteří autoři zdůrazňují kvantitativní kritéria úspěchu, jako je počet smrtelných obětí konfliktu, počet uprchlíků a vnitřně přesídlených osob či rozsah demobilizace a odzbrojení, jiní autoři zase preferují kvalitativní kritéria, jako je zmírnění lidského utrpení či rozvoj míru a spravedlnosti. Ani zde však neexistuje shoda, co je důležitější zda přispět raději k míru, či ke spravedlnosti. 4 Duane Bratt upozorňuje na důležitou skutečnost, že zvolením různých úhlů pohledu můžeme jednu a tu samou operaci ohodnotit jako jak úspěšnou, tak i neúspěšnou (Bratt, 1996). Tento článek se vzhledem ke svému rozsahu omezuje na již zmíněný základní způsob měření úspěchu, jímž je splnění mandátu. Přes určitou jednoduchost jde o kritérium významné, neboť určuje politický úspěch operace, jež je klíčový pro celkové vyznění operace (Pushkina, 2006, s. 134). Podobně je v literatuře uváděna i celá řada determinantů úspěchu, tedy určujících činitelů, které rozhodují o úspěchu či neúspěchu operace. Darya Pushkinová uvádí dvanáct činitelů, jimiž jsou úroveň angažovanosti OSN, vnější podpora, zapojení velmoci, zapojení regionální organizace, úspěšné diplomatické úsilí, souhlas a spolupráce stran konfliktu s operací OSN, nízká úroveň vzájemného antagonismu, relativní vojenská síla, délka nasazení operace, typ operace, donucovací schopnosti operace a etnický charakter konfliktu (Pushkina, 2006, s. 146). Ve zprávě generálního tajemníka o činnosti OSN za rok 2001 jsou jako rozhodující determinanty úspěchu operací na udržení míru uváděny vůle zúčastněných stran k řešení konfliktu, realistické mandáty, založené na srozumitelné a souhrnné strategii, a připravenost podpořit takové mandáty politicky a prostřednictvím vhodných lidských i materiálních zdrojů. Navíc, aby mělo udržování míru trvalý dopad, musí být doprovázeno procesem budování míru, který by zabránil opětovnému vypuknutí konfliktu a umožnil obnovu a rozvoj konfliktem postižené oblasti (Report of the Secretary- -General on the Work of the Organization, 2001, s. 7). Ve své výroční zprávě z roku 2004 generální tajemník OSN zdůraznil, že efektivita a úspěch operací na udržení míru závisejí na podpoře a implementaci regionálních integrovaných přístupů k výzvám, které samy svým původem i dopadem překračují hranice států (Report of the Secretary-General on the Work of the Organization, 2004, s. 11). Lise Morjé Howardová ve svém článku o příčinách úspěchu operace UNTAG v Namibii vyzdvihla tři činitele úspěchu, a to kontext občanského konfliktu, vnější zájmy (zejména Rady bezpečnosti) a organizační adaptaci 24 MEZINÁRODNÍ VZTAHY 3/2008

4 JANA URBANOVSKÁ v průběhu implementování mandátu OSN (Howard, 2002, s. 127). Birger Heldt cituje ve své studii Conditions for Successful Intrastate Peacekeeping Missions Paula Diehla (1994), podle něhož jsou mírové jednotky úspěšné, pokud zachovávají neutralitu, mají zajištěný souhlas stran konfliktu s působením operace, intervenují pouze do mezistátních konfliktů, jsou lehce vyzbrojené a používají sílu jen v sebeobraně; dále cituje Briana Urquharta, podle něhož je úspěch operací na udržení míru závislý na podpůrném politickém kontextu, proveditelnosti mandátu, kvalitě velení operace, vojenské disciplíně jednotek a spolupráci ze strany protivníků; posléze cituje Assise Malaquiase (1996), jenž upozorňuje zejména na odpovídající zdroje; a konečně Duaneho Bratta (1997), který zdůrazňuje komplexní mírovou dohodu, souhlas stran konfliktu s působením operace, nestrannost operace a omezené používání síly (Heldt, 2001, s. 8). Zpráva o ponaučeních z operace OSN v Somálsku uvádí, že úspěšná operace na udržení míru je taková, jež se opírá o jednotný úmysl přispěvatelů jednotek, členských států OSN (zejména členů Rady bezpečnosti), Sekretariátu OSN, agentur OSN a širší humanitární komunity. Významná pro úspěch operace je kromě toho politická vůle místního obyvatelstva přijmout zodpovědnost za řešení krize (Comprehensive Report on Lessons Learned from United Nations Operation in Somalia, 1995). Na základě vyhodnocení pramenů a literatury jsem si pro potřeby vlastní analýzy zvolila šest činitelů úspěchu, které jsem shrnula do následujícího předpokladu: Úspěch operací OSN na udržení míru v Africe je vázán na: 1) podporu v Radě bezpečnosti, 2) jasný arealizovatelný mandát, 3) vybavení operace a její velikost, 4) délku trvání operace, 5) vůli znepřátelených stran konflikt ukončit, 6) podporu relevantní africké regionální organizace. Podpora v Radě bezpečnosti je pro úspěch operací nezbytná, neboť Rada bezpečnosti rozhoduje o jejich zřízení, stanovuje mandát, vykonává kontrolu a řízení operací a rozhoduje i o jejich ukončení. Od podpory v Radě bezpečnosti se odvíjejí i další aspekty jako finanční a personální zajištění operací či šíře pravomocí. Mandát představuje stěžejní kámen operací, neboť definuje činnosti, které mají operace vykonávat, a stanovuje pravomoce, které operacím určují rozsah působnosti. Je-li mandát určen vágně a jeho splnění je vzhledem k vnitřním (například počet jednotek) i vnějším (například nestabilní situace) podmínkám operací nereálné, negativně poznamená výsledek operací. Dále je možné předpokládat, že kvalitnější vybavení a vyšší počet jednotek zvyšují šanci operací na úspěch a naopak podcenění tohoto aspektu výrazně podkopává možnosti operací uspět. Obdobným předpokladem je skutečnost, že operace potřebují disponovat dostatkem času, aby mohly splnit své náročné úkoly. Zkracování délky trvání na základě častých politických tlaků znamená pokles šancí na úspěch. Vůle znepřátelených stran konfliktu jej nenásilně ukončit se jeví jako další stěžejní činitel úspěchu, jehož absence klade operacím na udržení míru velmi vysoké překážky v jejich cestě za úspěchem. Naopak čím větší přítomnost tohoto činitele, tím vyšší se zdá naděje na úspěšné splnění cíle operací. Zatímco zejména podpora v Radě bezpečnosti a vůle znepřátelených stran konflikt ukončit se zdají vzhledem k úspěchu operací naprosto zásadními činiteli, podpora africké regionální organizace působí spíše jako doplňkový činitel. Nicméně lze předpokládat, že podpora jedné z významných regionálních organizací směřovaná operacím OSN na udržení míru může zvýšit jejich šance na úspěch. Z metodologického hlediska jde o komparativní případovou studii, která zkoumá deset případů operací OSN na udržení míru v Africe (UNAVEM I, II a III, UNTAG, UNOSOM I a II, ONUMOZ, UNAMIR, MINURCA a UNAMSIL). Cílem práce je ve vyjmenovaných případech ověřit vybrané činitele (determinanty) úspěchu operací OSN na udržení míru a odhalit, zda a pokud ano, tak jaký měly podíl na konečném, úspěšném či neúspěšném výsledku operací. Operace jsou přitom komparovány právě na základě činitelů úspěchu, tedy z hlediska podpory v Radě bezpečnosti, mandátu, vybavení operace a její velikosti, délky trvání, vůle znepřátelených stran konflikt ukončit a z hlediska podpory relevantní africké regionální organizace. MEZINÁRODNÍ VZTAHY 3/

5 OPERACE OSN PŘÍPADOVÉ STUDIE OPERACÍ OSN V AFRICE Operace OSN v Angole I (UNAVEM I) Angola je rozlehlou zemí na jihovýchodě Afriky s několika výraznými skupinami obyvatelstva, politicky rozdělenými podél etnických linií. Z desetiletí bojů za nezávislost na Portugalsku vyšly jako nejsilnější skupiny MPLA (Lidové hnutí za osvobození Angoly) včele s Josém Eduardem dos Santosem a UNITA (Národní svaz pro úplnou nezávislost Angoly) pod vedením Jonase Malheira Savimbiho, navzájem soupeřící o moc. Stejně jako mnoho dalších konfliktů v Africe se i občanská válka v Angole stala součástí studené války. MPLA se těšilo podpoře Sovětského svazu a Kuby, zatímco za UNITA stály Spojené státy americké spolu s Jihoafrickou republikou, která se v Angole snažila potírat guerillové válečníky SWAPO (South West African People s Organization), bojující proti jihoafrické vládě v Namibii. Po změně režimu v Portugalsku v roce 1974 vyjádřila nová portugalská vláda odhodlání poskytnout nezávislost všem svým dosavadním africkým koloniím a Angola se stala svobodnou zemí. Nebylo však komu předat moc, a tak MPLA i UNITA samy vyhlásily svrchovanost nad oblastmi, které měly pod kontrolou. Občanská válka pokračovala i v průběhu osmdesátých let, živena vnější pomocí oběma stranám. Ve druhé polovině osmdesátých let vzrostla mezi zúčastněnými aktéry ochota k jednání, jejímž výsledkem byly dvě dohody, podepsané v prosinci 1988: o nezávislosti Namibie aostažení kubánských vojáků z Angoly (Danová, 1999, s. 24). Přestože se dohody nezabývaly podstatou konfliktu v Angole, ukázaly se jako nezbytný výchozí krok k jeho řešení. Až po vyjasnění otázky přítomnosti cizích vojsk v zemi a komplikovaného politického statusu Namibie mohla být zahájena vyjednávání mezi angolskou vládou (MPLA) a UNITA (Fortna, 1993 a, s. 385). Na základě předchozích jednání byla rezolucí Rady bezpečnosti č. 626 z prosince 1988 ustavena vojenská pozorovací skupina OSN pod názvem United Nations Angola Verification Mission (UNAVEM). Mandát operace zahrnoval úkol ověřovat postupné akompletní stažení kubánských vojsk z území Angoly na základě časového plánu, který byl dohodnut mezi vládami Angoly a Kuby. Operace se zúčastnilo 70 vojenských pozorovatelů z deseti zemí světa, posílených mezinárodním i místním civilním personálem. Náklady na operaci činily 16,4 milionu amerických dolarů (UNAVEM I, Facts and Figures, S. l.). Vzhledem k tomu, že angolská vláda poskytla operaci prostory pro úřadování a ubytování, bylo využito o jeden milion dolarů méně, než se původně předpokládalo. Tato částka byla později převedena na účet operace UNAVEM II (Fortna, 1993 a, s. 381). Doba trvání operace byla v rezoluci Rady bezpečnosti č. 626 stanovena na 31 měsíců. Stahování bylo dokončeno v květnu 1991, tedy o měsíc dříve, než předpokládal plán. Následující měsíc generální tajemník OSN oznámil Radě bezpečnosti, že UNAVEM plně a efektivně vykonala svůj mandát. Po celou dobu působení operace probíhala intenzivní diplomatická jednání, zprostředkovaná Portugalskem, která vyústila v uzavření mírových dohod mezi MPLA a UNITA v květnu 1991 v Bicesse. Tyto dohody měly představovat konec občanské války, trvající prakticky nepřetržitě od vyhlášení nezávislosti Angoly v roce Na výsledku operace se podílela celá řada faktorů. Především šlo o přímočarý mandát, který operaci zadával jasné úkoly. Stejně tak časový plán stahování byl realistický, což dokládá skutečnost, že operace svůj úkol i přes poměrně malý počet vojenských pozorovatelů splnila ještě před datem plánovaného ukončení. Navíc se nemusela potýkat s nedostatkem finančních zdrojů, o čemž svědčí to, že ani nevyčerpala přidělené prostředky. Mezinárodní politická podpora pro dohodu, která vedla k vytvoření UNAVEM, byla značná. Operace představovala totiž nejméně kontroverzní článek celé mírové dohody a byla ku prospěchu těch, kdo měli zájem o stažení kubánských vojsk tedy Západu a zejména Jihoafrické republiky. Stejně tak místní aktéři se vůči UNAVEM stavěli vcelku kladně. Generální tajemník OSN v této souvislosti poznamenal, že úspěch UNAVEM opět uka- 26 MEZINÁRODNÍ VZTAHY 3/2008

6 JANA URBANOVSKÁ zuje, čeho může operace Organizace spojených národů na udržení míru dosáhnout, získá-li plnou spolupráci zúčastněných stran (UNAVEM I, Background, S. l.). Postoj stran vycházel z patové situace, která se stala pro obě neúnosnou a vedla je k závěru, že politická jednání jsou lepším řešením než pokračování v bojích. Implementace dohody vedoucí k vytvoření UNAVEM neobsahovala však žádné politické řešení angolského konfliktu, což se pro budoucí vývoj ukázalo jako klíčové. Po stažení kubánských jednotek ze země se poměr sil vychýlil v neprospěch angolské vlády a v následující době došlo k eskalaci bojů (Debiel, 2003, s. 89). Operace OSN v Angole II (UNAVEM II) Ve snaze podpořit jednání stran angolského konfliktu a udržet příměří zřídila Rada bezpečnosti rezolucí č. 696 z května 1991 operaci UNAVEM II. Rezoluce stanovila mandát ověřovat ustanovení dohodnutá stranami angolského konfliktu ohledně monitorování příměří a monitorování angolské policie během příměří. O necelý rok později Rada bezpečnosti vytyčila operaci úkol pozorovat a verifikovat prezidentské a parlamentní volby v Angole. Po obnovení bojů mezi vládou a jednotkami UNITA byl mandát UNAVEM II upraven tak, aby napomohl stranám konfliktu dosáhnout dohody o postupu mírového procesu a implementovat příměří na národní i lokální úrovni. Po podepsání Lusackého protokolu v listopadu 1994 dostala UNAVEM II za úkol ověřovat počáteční fázi naplňování mírové dohody (UNAVEM II, Mandate, S. l.). Doba trvání operace byla původně stanovena na 17 měsíců, tedy do uskutečnění plánovaných voleb. Hnutí UNITA však výsledky voleb neuznalo a obnovilo boje. Vzhledem k úzkému mandátu nemohla UNAVEM II do rozbouřené situace zasáhnout a zůstala vůči násilí pasivní. Začala proto ztrácet autoritu a musela evakuovat většinu svých působišť. Za tohoto stavu navrhl generální tajemník OSN prozatímní prodloužení mandátu UNAVEM II v omezeném rozsahu, a to s hlavním úkolem poskytovat dobré služby a hrát roli zprostředkovatele mezi bojujícími stranami. Ve snaze dosáhnout těchto cílů Rada bezpečnosti opakovaně prodlužovala mandát operace až do února 1995, kdy operaci vystřídala UNAVEM III (Danová, 1999, s. 25). Její celkové náklady se vyšplhaly k necelým 176 milionům dolarů (UNAVEM II, Facts and Figures, S. l.). Operace UNAVEM II působila v nebezpečné a složité situaci. Přestože byl její mandát mírovými dohodami limitován, musela stranám konfliktu od začátku aktivně napomáhat k překonávání překážek, které vyplývaly z implementace dohod. Její politická role přitom zůstala omezená, což snižovalo možnosti efektivního splnění úkolů. Závažným nedostatkem bylo podfinancování operace a nedostatečný počet vojenských pozorovatelů i civilních pracovníků. Zejména pro úkol pozorování voleb a demobilizace se počet jednotek OSN ukázal jako zcela neadekvátní. Volební pozorovatelé navíc při výkonu svých povinností čelili násilí a zastrašování. Vzhledem k rozloze země (je stejná jako dvě třetiny západní Evropy) a k infrastruktuře zničené několika desetiletími občanské války se objevily překážky logistické povahy. Kromě slabých pravomocí a nedostatečných zdrojů si zvláštní vyslankyně OSN Margaret Ansteeová stěžovala i na nedostatek politické vůle mezi členy Rady bezpečnosti (Adebajo Landsberg, 2000, s. 169). Po vyřešení otázky přítomnosti cizích vojsk na území Angoly totiž zájem mezinárodního společenství o tamní konflikt výrazně polevil. Absence trvalé mezinárodní podpory při implementaci mírové dohody záhy ukázala, jak snadno může konflikt znovu vypuknout. Jednu z klíčových rolí v rozboru neúspěchu UNAVEM II je nutné připsat vůdci UNITA J. Savimbimu, který se projevoval jako zdatný narušitel (spoiler). Nechtěl akceptovat ani odzbrojení svých jednotek, ani volební výsledky a spolu s ostatními členy UNITA se odmítal účastnit diskuzních panelů o mírovém procesu, sponzorovaných OSN. K udržování bojů mu sloužily ekonomické zdroje, pocházející zejména z obchodu s diamanty podle některých zpráv měla UNITA dokonce větší příjmy z prodeje diamantů než samotná angolská vláda (Gedlu, 1999, s. 20). MEZINÁRODNÍ VZTAHY 3/

7 OPERACE OSN Operace OSN v Angole III (UNAVEM III) V únoru 1995 schválila Rada bezpečnosti rezolucí č. 976 ustavení operace UNAVEM III s cílem pomoci stranám konfliktu v obnově míru a v dosažení národního usmíření. Vyslání operace následovalo po podpisu mírové dohody, známé pod názvem Lusacký protokol z listopadu 1994, který znovupotvrzoval závazky z roku Operaci UNAVEM III bylo přiděleno široké spektrum úkolů. K hlavním bodům patřilo poskytovat dobré služby a zprostředkování mezi stranami konfliktu, monitorovat a verifikovat příměří a proces národního usmíření, dohlížet na stažení a demobilizací jednotek UNITA a na neutralitu Angolské národní policie, koordinovat a podporovat humanitární aktivity spojené s mírovým procesem, účastnit se aktivit na odstraňování min, dohlížet na volební proces a další (UNAVEM III, Profile, S. l.). Rezoluce Rady bezpečnosti č. 976 schválila vyslání až sedmi tisíc vojenských jednotek spolu s 350 vojenskými a 260 policejními pozorovateli, avšak této síly operace nikdy nedosáhla; v červnu 1997 měla 4220 jednotek (UNAVEM III, Facts and Figures, S. l.). Výdaje na operaci činily přibližně 752 milionů dolarů (UNAVEM III, Facts and Figures, S. l.). Doba trvání byla původně naplánována na šest měsíců, avšak v důsledku vyhrocené situace v zemi a neschopnosti plnit stanovené úkoly bylo působení UNAVEM III prodlužováno až do června 1997, kdy byla operace definitivně ukončena, aniž by dosáhla svých cílů (Danová, 1999, s. 26). Přestože měla UNAVEM III oproti své předchůdkyni jasněji vymezený mandát, jeho šíře zůstala značná. Kromě toho si jednotky OSN v Angole během svého předchozího působení v zemi poškodily pověst, a proto UNAVEM III postrádala důvěryhodnost. Přestože byl částečně napraven nesprávný odhad finančního a personálního zabezpečení operace (UNAVEM III disponovala několikanásobně větším rozpočtem i množstvím jednotek než UNAVEM II), zůstával poměr příslušníků operace vůči celkové populaci Angoly velmi malý. K neúspěchu přispěla také skutečnost, že MPLA a UNITA měly dlouhodobě vyrovnané síly. Obě vlastnily přístup k bohatým zdrojům nerostných surovin s obchodními vazbami na mezinárodní trh se zbraněmi (Gedlu, 2002, s. 37). To je odlišovalo od aktérů mosambického konfliktu, kteří podobnými zdroji k financování svého boje nedisponovali. Stěžejní pro výsledek operace byla skutečnost, že ani MPLA, ani UNITA nemyslely implementaci podepsaných mírových dohod vážně (Adebajo Landsberg, 2000, s. 170). Za stavu, kdy chyběla elementární vůle stran konfliktu dojít k jeho zdárnému konci, nebylo v silách UNAVEM III dané cíle splnit. Čtyři roky po podepsání Lusackého protokolu občanská válka nanovo vypukla, a to i přes přítomnost Pozorovatelské mise OSN v Angole (MONUA) a působení Úřadu OSN v Angole (UNOA). Zvratem se stalo až zabití J. Savimbiho v únoru 2002 během bojů proti vládním jednotkám. Po této události se vládní síly dohodly s UNITA na příměří. Operace OSN v Namibii (UNTAG) Namibie, země ležící na jihu Afriky při pobřeží Atlantského oceánu, představovala poslední kolonii na tomto kontinentě. Za první světové války byla coby německé panství pod názvem Jihozápadní Afrika okupována Jižní Afrikou, které následně připadla zodpovědnost za území ve formě tzv. mandátu C. Po skončení druhé světové války Jižní Afrika odmítla akceptovat autoritu OSN jako nástupkyně Společnosti národů nad územím Namibie a pokusila se území anektovat. Mezi obyvatelstvem Namibie vznikla již zmíněná organizace SWAPO, usilující o dosažení nezávislosti země, a to i za cenu násilného boje (Fortna, 1993 b, s ). Řešení konfliktu mezi Namibií a Jižní Afrikou doprovázelo po desetiletí trvající diplomatické úsilí. V roce 1978 byl navržen plán urovnání konfliktu, který počítal s vytvořením operace asistující Namibii v přechodu k demokracii, včetně pomoci při dohledu nad svobodnými volbami. Plán byl téhož roku schválen Radou bezpečnosti rezolucí č. 435, avšak do jeho uskutečnění mezitím uplynulo celé desetiletí. Silný impulz k rozhýbání mírového procesu daly USA, když v souladu s politikou spojování 28 MEZINÁRODNÍ VZTAHY 3/2008

8 JANA URBANOVSKÁ (linkage) navrhly svázat nezávislost Namibie s odsunem kubánských jednotek z Angoly (Hufnagel, 1996, s. 45). Začátek působení UNTAG (United Nations Transition Assistance Group) se datuje k Rezoluce počítala s délkou trvání 12 měsíců, tedy do dubna Úkolem UNTAG bylo pomoci zvláštnímu vyslanci generálního tajemníka OSN zabezpečit včasnou nezávislost Namibie prostřednictvím svobodných a spravedlivých voleb. Kromě toho měla UNTAG přispět k zastavení všech nepřátelských akcí, ke stažení jihoafrických vojenských jednotek ze země, ke zrušení diskriminačních zákonů, k propuštění politických vězňů, k návratu uprchlíků a k dodržování práva a pořádku (UNTAG, Mandate, S. l.). Operace OSN v Namibii znamenala přechod od tradičního ke komplexnímu udržování míru. Poprvé zde vedle vojenské složky působila také objemná civilní složka. Operace byla dosud nejdražší (celkové výdaje činily přes 368 milionů dolarů) a od dob operace ONUC (United Nations Operation in the Congo) v Kongu největší (téměř čtyři a půl tisíce příslušníků vojenské složky, jeden a půl tisíce příslušníků civilní policie, další dva tisíce členů mezinárodního a místního personálu a jeden tisíc osob zajišťujících volby), (UNTAG, Facts and Figures, S. l.). Dostatečné množství personálu mělo několik důvodů: šlo o první velkou operaci OSN po mnoha letech, díky uvolňování mezinárodněpolitického napětí měla slušné vyhlídky na úspěch a po udělení Nobelovy ceny míru v roce 1988 operacím OSN na udržení míru se účast na ní zdála jako prestižní záležitost (Hufnagel, 1996, s ). Operace UNTAG se řadí k nejúspěšnějším podnikům v dějinách OSN. Její hlavní cíl byl splněn, Namibie se stala svobodnou zemí. Na úspěchu operace se podílela celá řada vnějších i vnitřních faktorů. Základem byla plná spolupráce stran konfliktu, kontinuální podpora ze strany Rady bezpečnosti a dostatečné finanční zdroje na činnost operace. UNTAG těžila především ze skutečnosti, že byla součástí mírové dohody prospěšné všem zúčastněným stranám. Úspěšné vyřešení konfliktu Spojeným státům coby zprostředkovateli jednání dodalo na prestiži a Sovětskému svazu poskytlo únikovou cestu pryč od nákladné rivality na jihu Afriky. Také zájmy regionálních aktérů se nacházely ve výhodné konfiguraci. Namibijská organizace SWAPO si uvědomovala, že by vojenskou cestou nikdy nedosáhla svého cíle, a ochotně akceptovala každý návrh, který ji stavěl do role legitimního politického hráče. Angola s dohodou také souhlasila, neboť si již nemohla dovolit další udržování kubánských jednotek na svém území. Výraznější námitky proti dohodě vyslovovala Jihoafrická republika, avšak neuspokojivé ekonomické i vnitropolitické podmínky avojenské neúspěchy změnily poměr výnosů a ztrát z angažmá v dané záležitosti (Fortna, 1993 b, s ). Další podstatnou výhodou UNTAG bylo, že se Namibie nenacházela uprostřed občanské války. Operace se pohybovala na základech stabilního, funkčního státu a její úloha spočívala spíše v kontrole stávající administrativy než v jejím výkonu (Hufnagel, 1996, s. 65). Úspěchy operace UNTAG tak povzbudily Radu bezpečnosti, aby nadále aplikovala koncepty řešení vnitrostátních konfliktů prostřednictvím voleb a prosazování demokracie (Malone Wermester, 2000, s. 39). Operace OSN v Somálsku I (UNOSOM I) Somálsko, země dominující Africkému rohu, je typickým příkladem vnitrostátního konfliktu. Země se vyznačuje vysokým stupněm homogenity obyvatelstva, které je téměř výlučně somálského původu, sdílí společný jazyk, náboženství a kulturní tradice. Představuje tak jednu z největších etnických skupin v Africe. Přes tuto jednotu je jeho převládající charakteristikou rozdělení mezi klany, stojící v pozadí dlouholeté občanské války. Somálský vývoj byl značně poznamenán diktaturou Siada Barreho, který za střídavé podpory obou supervelmocí usiloval o narušení tradiční klanové struktury. Definitivní kolaps diktatury v roce 1991 zanechal zemi v mocenském vakuu, na něž mnoho klanů reagovalo s úmyslem získat rozhodující podíl na moci. Následná občanská válka vyhnala z domovů statisíce lidí, způsobila hladomor nevídaných rozměrů a přivodila kolaps státních struktur. MEZINÁRODNÍ VZTAHY 3/

9 OPERACE OSN Právě rozsáhlý hladomor přiměl OSN k úsilí konflikt utišit a přivést znepřátelené strany k jednacímu stolu (Raděj, 2004, s. 8 9). Rezolucí Rady bezpečnosti č. 751 z dubna 1992 byla ustavena operace UNOSOM (United Nations Operation in Somalia) súkolem monitorovat příměří v hlavním městě Mogadišo, chránit příslušníky a zařízení OSN v přístavech a letištích v Mogadišu a eskortovat dodávky humanitární pomoci z těchto míst do distribučních středisek ve městě a v jeho blízkém okolí (UN SCR 751, 1992). UNOSOM původně měla 500 neozbrojených vojenských pozorovatelů. Ti nebyli však schopni ochránit konvoje s humanitární pomocí, a tak byl rozšířen mandát operace a navýšena její síla o tři tisíce vojáků (UN SCR 775, 1992). Neustále se zhoršující situaci se Rada bezpečnosti OSN snažila čelit vytvořením operace UNITAF (Unified Task Force), spadající pod kapitolu VII Charty OSN a čítající 28 tisíc vojáků, aby bylo zjednáno bezpečné prostředí pro doručování humanitární pomoci (UN SCR 794, 1992). Po rozporech mezi vládou USA a vedením Sekretariátu OSN ohledně účelu působení amerických jednotek v Somálsku 5 byla operace UNITAF na přelomu jara a léta roku 1993 nahrazena operací UNOSOM II, jejíž součástí zůstal také vojenský kontingent USA (Nejedlý, 1993, s ). Rezoluce Rady bezpečnosti č. 751 z dubna 1992 byla založena na konceptu tradičního udržování míru, který předpokládá nestrannost, souhlas stran konfliktu s přítomností operace a minimální užití síly. UNOSOM se však ocitla uprostřed konfrontace jak s válčícími frakcemi, tak i mezi nimi navzájem. Tyto frakce byly vybaveny zbraněmi, dodanými supervelmocemi během studené války. Po jejím skončení se však dostaly do rukou klanů, gangů i obyčejných banditů, kteří napadali dodávky humanitární pomoci a následně je přerozdělovali (Nejedlý, 1993, s. 17). Úsilí OSN v Somálsku tak bylo v první řadě ochromeno trváním na požadavku, aby byla operace vedena se souhlasem místních autorit. Lokální klanoví lídři a další bojovníci opakovaně odmítali povolit bezpečnostnímu personálu OSN operovat na územích spadajících pod jejich kontrolu a nebyli ochotni plnit již uzavřené dohody. Také kvůli tomu UNOSOM nikdy nedosáhla předpokládané plné síly. Ještě v prosinci 1992 její personál tvořilo pouhých 564 lidí příliš málo na to, aby mohl plnit rozšířený mandát (Sens, 1997, s ). Ani diplomatická jednání zprostředkovaná řadou afrických regionálních organizací nepřinesla žádný zvrat ve vývoji situace. Organizace africké jednoty, Liga arabských států, Organizace islámské konference i země Afrického rohu se sice podílely na různých konferencích, avšak k účinnému zásahu jim chyběly schopnosti i síly (Nejedlý, 1993, s. 17). Až operace UNITAF, která umožnila efektivnější doručování humanitární pomoci, přivodila nesporný pokrok. Přes tento dílčí úspěch se však bezpečné prostředí nepodařilo vytvořit. Operace OSN v Somálsku II (UNOSOM II) Operace UNOSOM II byla zahájena rezolucí Rady bezpečnosti č. 814 z března 1993, kdy plynule navázala na ukončenou operaci UNITAF. Původně byla schválena na dobu do konce října Zakládala se na konceptu vynucení míru (peace enforcement), navrženému B. Butrusem-Ghálím v Agendě pro mír, který vychází z kapitoly VII Charty OSN a umožňuje užití síly nad rámec sebeobrany. Tato opatření byla umožněna bezprecedentním prohlášením Rady bezpečnosti, že rozsah lidské tragédie způsobené konfliktem v Somálsku představuje ohrožení mezinárodního míru a bezpečnosti (UN SCR 794, 1992). Poskytnutí humanitární pomoci pak bylo označeno jako krok k znovunastolení světového míru. Mandátem operace bylo podnikat vhodné kroky, včetně donucovacích opatření, s cílem vytvořit v Somálsku prostředí bezpečné pro doručování humanitární pomoci. UNOSOM II měla zejména monitorovat klid zbraní a plnění dohod, předcházet násilí, zabavovat neoprávněně držené lehké zbraně, zabezpečit doručování humanitární pomoci, chránit zaměstnance a zařízení OSN, Červeného kříže a dalších organizací, pokračovat v odstraňování min a pomáhat při repatriaci uprchlíků. Kromě toho Rada bezpečnosti uložila operaci poměrně náročný úkol asistovat při obnově tamních politických institucí 30 MEZINÁRODNÍ VZTAHY 3/2008

10 JANA URBANOVSKÁ a hospodářských struktur (UN SCR 814, 1993). Pokud se týká finanční stránky, byla operace UNOSOM II poměrně dobře zajištěna a její vojáci patřili k nejlépe vybaveným na světě. V říjnu 1994 měla 28 tisíc příslušníků, v srpnu 1994 pak 22 tisíc a na konci svého působení kolem 15 tisíc (UNOSOM II, Facts and Figures, S. l.). Po operaci UNPROFOR (United Nations Protection Force) v bývalé Jugoslávii šlo o nejobjemnější operaci OSN. Náklady na ni se vyšplhaly k obrovské částce 1,6 miliardy dolarů (UNOSOM II, Facts and Figures, S. l.), čímž předčila dosud rekordní operaci UNTAC (United Nations Transitional Authority in Cambodia) v Kambodži. Činnost operace byla ukončena v březnu Operace UNOSOM II nebyla zcela novou operací, byla spíše rozšířením předchozí operace s upraveným mandátem. Od UNITAF převzala jak značnou část úkolů, tak i počet vojáků. V praxi se potýkala se stejnými či podobnými problémy jako její předchůdkyně. Pro konečný výsledek bylo určující, že se nadále pohybovala v nepřátelském prostředí zaplaveném množstvím zbraní, kde byla terčem obstrukcí, hrozeb i ozbrojených útoků. Kromě absentující spolupráce stran konfliktu a jejich vůle konflikt ukončit se musela obejít i bez podpory oficiálních vládních struktur, které v tu dobu nebyly schopné plnit své funkce. Na rozdíl od UNOSOM I byla však UNOSOM II o poznání lépe materiálně i personálně zajištěna, přestože přislíbené jednotky nedorazily včas a koordinace nasazení vojáků z různých zemí neprobíhala právě hladce. 6 Strategie UNOSOM II vycházela z možnosti použít donucovací opatření, avšak o poznání menší pozornost věnovala klíčovému získání důvěry samotných Somálců. Vojáci navíc nebyli připraveni na realitu Somálska, neznali místní tradice, zvyky a historii, takže působili jako slon v porcelánu (Šulc, 2005, s. 14). Byla přijata řada rozhodnutí preferujících jednu ze stran konfliktu, čímž došlo k narušení nestrannosti OSN. Vrcholem bylo rozhodnutí amerického velitele admirála Jonathana Howa vypsat odměnu 25 tisíc amerických dolarů za dopadení Mohameda Farraha Aidida (Gedlu, 2002, s. 37). Ten na oplátku nepolevoval ve své otevřené konfrontační politice vůči OSN a USA a podnikal útoky na kontingenty UNOSOM II, při nichž došlo k četným zraněním i úmrtím. Americká vojenská strategie tak vedla k poněkud paradoxní situaci: zatímco byla OSN dosud kritizována za to, že dělá málo, v Somálsku byla kritizována za to, že zachází příliš daleko (Nejedlý, 1993, s. 18). Nejlepších výsledků dosáhla UNOSOM II v humanitární oblasti. V Somálsku působily pod ochranou UNOSOM II mnohé agentury Organizace spojených národů, zejména Dětský fond OSN (UNICEF), Světový potravinový program OSN (WFP), Rozvojový program OSN (UNDP) a Organizace OSN pro výchovu, vědu a kulturu (UNESCO), z jejichž aktivit benefitovaly miliony Somálců. Podle odhadů OSN bylo díky tomu zachráněno minimálně čtvrt milionu lidí (UNOSOM II, Background, S. l.). V okamžiku odchodu posledních jednotek OSN ze Somálska však znepřátelené strany nebyly o nic blíže k dohodě než dříve. Události v Somálsku tak vedly k dlouhodobému poškození mezinárodní důvěry v operace Organizace spojených národů. Operace OSN v Mosambiku (ONUMOZ) Mosambik, jeden z nejchudších států světa, získal po mnoha letech gerilové války nezávislost na Portugalsku spolu s ostatními portugalskými koloniemi v roce Státní moc přešla do rukou strany FRELIMO (Fronta za osvobození Mosambiku), která se otevřeně hlásila k ideologii marxismu-leninismu. Proti vládě FRELIMO zahájilo ozbrojený boj hnutí RENAMO (Národní odpor Mosambiku), podporované Jihoafrickou republikou. Hnutí RENAMO svou činností destabilizovalo zemi a paralyzovalo mnoho oblastí veřejného života, a proto se v polovině osmdesátých let Mosambik zařadil mezi případy zhrouceného státu. Rozpadem sovětského bloku ztratil vládnoucí režim v Mosambiku dosavadní podporu a zřekl se své marxisticko-leninské orientace. Souběžně s tím docházelo k převratným změnám v Jihoafrické republice, kde bylo postupně likvidováno zákonodárství apartheidu, čímž se i v Mosambiku rozplýval obraz nepřítele. Mocenský monopol FRELIMO, vyčerpané neustálými útoky RENAMO, zahraničními tlaky a rozvrácenou ekonomikou, ochaboval a začaly se rýsovat předpoklady pro urovnání situace za zpro- MEZINÁRODNÍ VZTAHY 3/

11 OPERACE OSN středkovatelské pomoci OSN (Klíma, 1994, s. 33). Po zdlouhavém jednání byla v Římě v říjnu 1992 podepsána dohoda o příměří, jejíž součástí byla i podoba a náplň operace OSN na udržení míru v Mosambiku. Činnost operace ONUMOZ (United Nations Operation in Mozambique) byla odstartována rezolucí č. 797 z prosince Hlavním účelem bylo přispět k implementaci mírové dohody. Mandát zahrnoval zejména pozorování příměří, separaci a demobilizaci vojenských sil, sběr, skladování a likvidaci zbraní, ověřování úplného stažení cizích jednotek ze země, zajištění bezpečnosti infrastruktury a personálu OSN a dalších subjektů, podílejících se na mírovém procesu, asistenci a monitorování volebního procesu a koordinaci humanitárních aktivit (ONUMOZ, Mandate, S. l.). Mandát byl formálně ukončen v prosinci Součástí operace byl důležitý projekt sociální integrace bývalých povstalců, řízený agenturou UNOHAC (United Nations Office for Humanitarian Assistance Co-ordination), jejímž úkolem bylo dohlížet na plnění sociálně-humanitárních aspektů odzbrojovacího programu ONUMOZ. Smířlivá atmosféra ve společnosti a ochota mezinárodního společenství projekt podpořit vedly k dobrovolnému rozhodnutí většího počtu povstalců složit zbraně, než tomu bylo například v Angole (Gedlu, 2002, s. 38). Celkové náklady na operaci dosáhly téměř 493 milionů dolarů (ONUMOZ, Facts and Figures, S. l.). Ke splnění mandátu měla ONUMOZ k dispozici zhruba šest a půl tisíce vojáků (k listopadu 1993), ke konci působení necelé čtyři tisíce (ONUMOZ, Facts and Figures, S. l.). ONUMOZ tedy ve srovnání s předchozími případovými studiemi s výjimkou UNOSOM II disponovala jak vyšší finanční částkou, tak i větším počtem vojáků. Zvláštnímu vyslanci generálního tajemníka OSN, jímž byl italský diplomat Aldo Ajello, se podařilo včas ave značné míře zapojit do mírového procesu významné subjekty mezinárodního společenství coby aktivní hráče. Velký význam měla v této souvislosti tzv. skupina pěti, která kromě několika evropských zemí zahrnovala i Organizaci africké jednoty (Debiel, 2003, s. 119). Operace OSN v Mosambiku bývá považována za jednu z nejúspěšnějších operací OSN vůbec. Poměrně ambiciózní mandát se podařilo splnit. Ve spolupráci s Vysokým komisariátem OSN pro uprchlíky byla umožněna repatriace 75 % vnitřně přesídlených osob a více než jednoho milionu uprchlíků. Ze zhruba 100 tisíc vojáků obou stran konfliktu byly demobilizovány tři čtvrtiny, deset tisíc dalších pak bylo zařazeno do nově zformovaných Mosambických ozbrojených sil. Dalším ukazatelem úspěšnosti operace byl relativně hladký průběh voleb, které se staly prvními svobodnými volbami od nezávislosti Mosambiku v roce Strany výsledky voleb akceptovaly, což je mnohdy ještě důležitější aspekt než samotné konání voleb. Klidný průběh a regulérnost voleb následně potvrdili i zahraniční pozorovatelé (Bureš, 2003 b). K pozitivnímu výsledku nesporně přispělo i to, že mírová dohoda byla uzavřena v době euforie z konce studené války. Podle Karla Kovandy lze spekulovat o tom, zda by Mosambik coby jedna z nejchudších zemí Afriky bez zjevného zájmu některé z mocností i dnes dostal pomoc, kterou ve své době potřeboval (Kovanda, 1996, s. 22). Na rozdíl od Angoly chyběl mosambickému povstaleckému hnutí zahraniční sponzor a diamanty, jejichž prostřednictvím by mohlo financovat svůj ozbrojený boj. Operaci se za dva roky svého působení podařilo vyřešit většinu palčivých problémů poměrně dlouhodobého a komplikovaného konfliktu. Když byla ONUMOZ v lednu 1995 stažena, vládl na celém území Mosambiku relativní mír (Bureš, 2003 b). Operace OSN ve Rwandě (UNAMIR) Rwanda je multietnickým státem, složeným ze tří kmenů: většinových Hutuů, menšinových Tutsiů a početně zanedbatelných Twaů. Během belgické koloniální správy se Tutsiové těšili nadřazenému postavení ve všech sférách života. V době vrcholícího úsilí o získání nezávislosti se však Belgie začala přiklánět k početnějším Hutuům, což vyostřovalo vzájemné vztahy. Po sérii masakrů na Tutsiech došlo k jejich masovému odchodu do exilu, kde koncem sedmdesátých let vytvořily Rwandskou vlasteneckou frontu (RPF), při- 32 MEZINÁRODNÍ VZTAHY 3/2008

12 JANA URBANOVSKÁ pravující jejich návrat do země. Vojenská invaze z roku 1990 sice ztroskotala, nicméně urychlila proces obnovení politického pluralismu v zemi. V srpnu 1993 byly podepsány Arušské mírové dohody, které měly zaručit rozdělení moci ve státě a nasazení mírových jednotek OSN. Po dosud neobjasněném sestřelení letadla ze začátku dubna 1994, při němž zahynul rwandský prezident Juvénal Habyarimana z kmene Hutuů, vypukla v zemi s novou intenzitou občanská válka. Hutuské militantní kruhy rozpoutaly genocidu Tutsiů a umírněných Hutuů, ochotných spolupracovat s vítězící RPF. Během června a července 1994 bylo podle údajů rwandské vlády zavražděno přes jeden milion lidí. Operace UNAMIR (United Nations Assistance Mission for Rwanda) byla ustavena rezolucí Rady bezpečnosti č. 872 z října Její mandát byl poměrně široký: zahrnoval pomoc zúčastněným stranám s implementací Arušských mírových dohod, sledování příměří, podporu přechodné vlády ve Rwandě, zajištění bezpečnosti hlavního města Kigali, vytvoření demilitarizované zóny, asistenci při odstraňování min a koordinaci humanitárních aktivit (UN SCR 872, 1993). Svou činnost ukončila UNAMIR v březnu Ohledně velikosti a vybavení operace trvali mnozí představitelé Rady bezpečnosti na tom, že musí jít o malou a finančně nenáročnou operaci. Přestože velitel operace, kanadský generál Roméo Dallaire, požadoval odhadem osm tisíc vojáků, musel se spokojit s kompromisem dvou a půl tisíce lehce vyzbrojených vojáků (Melvern, 2004, s. 87). Osud operace UNAMIR byl pevně svázán s mírovým procesem. Neexistovala alternativa pro případ, že by mírové snažení selhalo. Mezinárodní společenství chápalo Arušské mírové dohody jako správný výchozí bod směrem k míru ve Rwandě a tamní situace byla vnímána spíše jako malá, v Africe běžná občanská válka. Narůstající politicky motivované násilí bylo ignorováno a zprávy o závažném porušování lidských práv či dokonce o možnosti plánování genocidy přehlíženy. Ve skutečnosti bylo příměří oběma stranami konfliktu porušováno, neboť ani jedna ze stran neměla na jeho dodržování zájem. Navzdory časté výtce, že se mezinárodní společenství dostatečně nevěnuje řešení konfliktů v nevýznamných částech světa, probíhala ve Rwandě od samého začátku intenzivní diplomatická jednání, vedená regionálními státy a Organizací africké jednoty. Radikální frakce Hutuů však neměla nic, co by z rozhovorů mohla získat, a tudíž se z nich sama vyloučila. Jak upozorňuje Christopher Clampham, dlouhá jednání se stala oponou, za níž probíhaly přípravy na genocidu. Důsledkem toho tak paradoxně zahynulo více lidí v době následující po mírových jednáních než před nimi (Clapham, 1998, s ). Podíl na neúspěchu operace má v mnoha ohledech její mandát. Vzhledem k rozbouřené situaci a k lehkému vyzbrojení příslušníků UNAMIR se jevilo jako nerealistické jej splnit. Nedostatečná flexibilita OSN neumožňovala operaci rychle reagovat na neustále se měnící situaci ve Rwandě, a tak UNAMIR zůstávala vždy o několik kroků pozadu. Slabá politická podpora nejen Rady bezpečnosti, ale i ostatních členů OSN byla dalším významným faktorem, který přispěl k selhání UNAMIR. Spojené státy byly v té době pod silným vlivem debaklu v Somálsku, a proto jakékoliv angažmá v neznámé africké zemi bylo z důvodu malého národního profitu a vysokého rizika ztrát na životech považováno za politicky nepopulární. Zcela zvláštní roli hrála Francie, jejímž cílem bylo především uchování francouzských politických i hospodářských zájmů ve Rwandě a ubránění francouzské sféry vlivu v Africe (Hasenclever, 2001, s. 296). V neposlední řadě se na neúspěchu operace podepsala i neochota Rady bezpečnosti označit situaci ve Rwandě za genocidu, přestože bylo vzhledem k cílenému vraždění příslušníků kmene Tutsiů navýsost jasné, že o genocidu jde. Jakmile by totiž toto slovo Rada bezpečnosti použila, vyplývaly by z toho právní následky s povinností zasáhnout a viníky potrestat. Fakt, že po dlouhé týdny slovo genocida nikdo oficiálně a veřejně nepoužil, značil naprostý kolaps odpovědnosti OSN. Za hlavní nositele zodpovědnosti za neschopnost OSN předejít a zastavit genocidu ve Rwandě zpráva nezávislé vyšetřovací komise následně označila generálního tajemníka OSN, Sekretariát, Radu bezpečnosti, UNAMIR a širší členstvo Organizace spojených národů (Report of the Independent Inquiry, 1999). MEZINÁRODNÍ VZTAHY 3/

13 OPERACE OSN Operace OSN ve Středoafrické republice (MINURCA) Středoafrická republika, čítající pouhých tři a půl milionu obyvatel, se řadí k frankofonním zemím afrického kontinentu. Od své nezávislosti, získané v roce 1960, prošla pozoruhodným vývojem, jehož součástí byly vojenské převraty a dlouhá období vojenské vlády. Přední místo mezi těmito vládci zaujímal Jean-Bédel Bokassa, který se v polovině sedmdesátých let nechal okázale korunovat na císaře. První polovina devadesátých let se nesla ve znamení přechodu k pluralitní demokracii, avšak vývoj ve druhé polovině tohoto desetiletí opět charakterizovala politická nestabilita a pokusy o převrat, vedoucí k znovunastolení vojenské vlády (Řehák, 2006, s. 28). V roce 1996 byla Středoafrická republika otřesena jednou z takových politicko-vojenských krizí, vyplývající z velké části z nespokojenosti obyvatel se sociálními a ekonomickými podmínkami v zemi. Intenzivní jednání vedla k podepsání dohody z Bangui, která předpokládala vznik vlády národní jednoty, odzbrojení povstalců, zajištění bezpečnosti hlavního města a uspořádání konference s cílem usmířit znepřátelené strany. Při naplňování této dohody měla zúčastněným stranám pomáhat tzv. Mise monitorující naplnění Banguiské dohody MISAB (Mission de Surveillance des Accords de Bangui), složená z afrických sil s podporou Francie (Řehák, 2006, s. 30). Pozdější rozhodnutí Francie stáhnout z MISAB své vojáky a logistickou podporu, pro misi životně důležitou, vedlo k požadavku generálního tajemníka OSN vyslat operaci Organizace spojených národů. V své rezoluci č z března 1998 Rada bezpečnosti s odkazem na kapitolu VII Charty OSN autorizovala státy, podílející se na MISAB, k zajištění bezpečnosti a svobody pohybu jejich personálu 7 a vyjádřila své rozhodnutí ustavit operaci MINURCA (United Nations Mission in the Central African Republic). Tatáž rezoluce stanovila následující mandát: asistovat při udržování a zvyšování bezpečnosti a stability v Bangui a v blízkém okolí, asistovat národním bezpečnostním silám při udržování pořádku a práva a při ochraně důležitých zařízení v Bangui, monitorovat uskladnění a likvidaci zabavených zbraní, zajišťovat stabilitu a svobodu pohybu pro personál OSN, asistovat při organizování a výcviku národní policie a poskytovat podporu v souvislosti s parlamentními volbami (UN SCR 1159, 1998). Operace ukončila svou činnost v únoru Její rozpočet činil 60 milionů dolarů za období od března 1998 až do června 1999 a 41 milionů dolarů za období od července 1999 až do června 2000 (MINURCA, Facts and Figures, S. l.), což představuje jednu z nejmenších částek určených pro operace na udržení míru, které jsou předmětem tohoto článku. Maximální síla operace měla 1350 jednotek. Ve srovnání s operací ve Rwandě, kde bylo v době genocidy nasazeno pouhých 270 vojáků, se tento počet vzhledem k povaze konfliktu ve Středoafrické republice (spíše než o složitý a intenzivní konflikt s hlubokými příčinami šlo o společensko-ekonomické nepokoje) zdá jako poměrně slušný. Ve své zprávě z ledna 2000 o aktivitách MINURCA generální tajemník OSN konstatoval, že operace díky své přítomnosti a aktivní roli poskytla tamním obyvatelům potřebnou stabilitu po období závažných otřesů (MINURCA, Background, S. l.). Zároveň přispěla k rozvoji dialogu mezi politickými stranami a napomohla k procesu přípravy a konání jak parlamentních, tak i prezidentských voleb. Pokrok na politické scéně umožnil nastartovat též ekonomický rozvoj země (MINURCA, Background, S. l.). Operace měla podporu mezinárodního společenství, především Francie. Francouzská logistická pomoc africkým jednotkám účastnícím se operace byla pro jejich poměrně úspěšné působení rozhodující. V porovnání s Angolou, se Rwandou či se Somálskem projevovali političtí lídři Středoafrické republiky vůli vyřešit své spory nenásilně. Stejně jako v případě Mosambiku zde neexistovaly výrazné zdroje, jimiž by bylo možné nelegální cestou financovat prodlužování konfliktu. Strany sporu dávaly najevo ochotu využít přítomnosti mezinárodního společenství, a to na rozdíl například od Angoly, která se snažila přimět OSN k odchodu ze země (Nyamu, 1999, s. 14). Přestože operace za dobu svého působení zklidnila situaci a zvýšila bezpečnost v zemi, nepodařilo se jí zamezit nepokojům, které v zemi posléze vypukly. 34 MEZINÁRODNÍ VZTAHY 3/2008