ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Transkript

1 - 41 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Sandnerové a soudců JUDr. Jana Ryby a Mgr. Milana Taubera v právní věci žalobkyně: Česká televize, se sídlem Kavčí hory, Praha 4, IČ , proti žalovanému: Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, se sídlem Škrétova 44/6, Praha 2, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne , sp. zn./ident.: 2010/730/VAL/ČTV, zn.: VAL/4331/2010 a proti rozhodnutí žalované ze dne , sp. zn./ident.: 2010/734/VAL/ČTV, zn.: VAL/4335/2010, t a k t o : I. Rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání ze dne , sp. zn./ident.: 2010/730/VAL/ČTV, zn.: VAL/4331/2010 a rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání ze dne , sp. zn./ident.: 2010/734/VAL/ČTV, zn.: VAL/4335/2010, se zrušují a věc se vrací žalované k dalšímu řízení. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši ,- Kč a to do 30 dnů od právní moci rozsudku. O d ů v o d n ě n í : Žalobou podanou u Městského soudu v Praze dne se žalobkyně domáhala zrušení rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (dále jen Rada nebo žalovaná ) blíže označených v záhlaví tohoto rozsudku. Rozhodnutím ze dne , ve věci sp. zn./ident.: 2010/730/VAL/ČTV, zn.: VAL/4331/2010 uložila Rada provozovateli Česká televize pokutu ve výši ,- Kč za porušení 48 odst. 4 písm. a) zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů, v platném znění (dále jen zákon ), neboť odvysílal reklamu AXA Bank (685) s premiérou vysílání dne v čase 23:05:21 hodin na programu ČT 1 s 28 reprízami na programu ČT 1 do konce měsíce března 2010

2 pokračování 2 (přesně specifikovanými ve výroku napadeného rozhodnutí), která nebyla jako reklama rozeznatelná, jelikož byla zařazena v teleshoppingovém bloku Nákup extra, a tím porušil dle 48 odst. 4 písm. a) zákona povinnost zajistit, aby reklamy a teleshopping byly rozeznatelné, u provozovatele televizního vysílání zřetelně zvukově, obrazově či zvukově-obrazově oddělené od ostatních částí programu. Rozhodnutím ze dne , ve věci sp. zn./ident.: 2010/734/VAL/ČTV, zn.: VAL/4335/2010 uložila Rada provozovateli Česká televize pokutu ve výši ,- Kč za porušení 48 odst. 4 písm. a) zákona, neboť odvysílal reklamu AXA Bank (690) s premiérou vysílání dne v čase 18:26:10 hodin na programu ČT 1 s 25 reprízami na programu ČT 1 do konce měsíce dubna 2010 (přesně specifikovanými ve výroku napadeného rozhodnutí), která nebyla jako reklama rozeznatelná, jelikož byla zařazena v teleshoppingovém bloku Nákup extra, a tím porušil dle 48 odst. 4 písm. a) zákona povinnost zajistit, aby reklamy a teleshopping byly rozeznatelné, u provozovatele televizního vysílání zřetelně zvukově, obrazově či zvukově-obrazově oddělené od ostatních částí programu. Žalobkyně nesouhlasí s napadenými rozhodnutími a své námitky vyjádřila v následujících žalobních bodech: V prvém žalobním bodu namítá žalobkyně, že skutková věta ve výrocích napadených rozhodnutí nemá oporu v právním předpise platném v čase, kdy k odvysílání předmětných spotů došlo, když skutek je definován jako obchodní sdělení. Je tomu tak proto, že skutky měly být spáchány již před , tedy před účinností novely zákona, která pojem obchodní sdělení, včetně jeho definice do zákona vnesla. Žalovaná tedy nerespektovala právní úpravu při vymezení skutků ve výrocích, když uvedla: Předmětnému obchodnímu sdělení AXA Bank (685)/ resp.axa Bank (690) chybí základní znak teleshoppingu vyplývající ze zákonné definice, kterým je právě ona přímá nabídka produktu/služby. Ve druhém žalobním bodu vytýká napadenému rozhodnutí žalobkyně neurčitost výroků napadených rozhodnutí a tvrdí, že skutková věta není dostatečně srozumitelně vymezena s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne , č.j. 2As 34/ Z formulace výroků nelze dle žalobkyně jednoznačně a nezaměnitelně rozeznat, jaké jednání žalobkyně Rada uloženou sankcí postihuje, neboť jednotlivé výroky rozhodnutí jsou vnitřně rozporné, když Rada v nich současně uvedla, že žalobkyni byla uložena pokuta za to, že odvysílala reklamu, která nebyla jako reklama rozeznatelná, jelikož byla zařazena v teleshoppingovém programu Nákup Extra (zákon měl být porušen jednáním, jímž bylo zařazení reklamy do teleshoppingového bloku Nákup Extra) a uvedla, že Předmětnému obchodnímu sdělení AXA Bank (685), resp. AXA Bank (690) chybí základní znak teleshoppingu vyplývající ze zákonné definice, kterým je právě ona přímá nabídka produktů/služby. Z uvedeného tedy vyplývá naopak, že skutkem, jímž byl porušen zákon, bylo odvysílání spotů, které byly jako teleshopping nerozeznatelné, jelikož dle Rady neobsahovaly přímou nabídku jako základní znak teleshoppingu. Není tedy jednoznačné zda byl spáchán správní delikt odvysíláním nerozeznatelné reklamy či odvysíláním nerozeznatelného teleshoppingu. Ve třetím žalobním bodu namítá žalobkyně, že žalovaná skutek nesprávně právně kvalifikovala, když vyložila znění 48 odst. 4 písm. a) zákona tak, že rozeznatelnost se vztahuje nejen k ostatním částem programu, ale i k oběma institutům (reklama a teleshopping)

3 pokračování 3 navzájem. Dle Rady divák musí jednoznačně rozeznat, zda sleduje reklamu, teleshopping nebo pořad/ostatní části programu nejen pouze z jeho formy, nýbrž i z jeho obsahu. Žalobkyně proto namítá, že požadavek na vzájemnou rozeznatelnost reklamy a teleshoppingu není v 48 odst. 4 písm. a) zákona nijak konkretizován a pro naplnění požadavku zákona zcela postačuje, pokud divák reklamu a teleshopping rozezná. Žalobkyně tvrdí, že na základě označení teleshoppingu Nákup Extra bylo umožněno divákovi rozeznat, že následuje teleshopping, a proto nemohl být divák uveden v omyl o povaze prezentace. Jestliže i žalovaná rozeznala, že z označení jednotlivých spotů bylo zřejmé, že se jedná o teleshopping, je vyloučeno, aby divák byl uveden v omyl o povaze prezentace, jak usuzuje žalovaná. Na základě uvedeného žalobkyně trvá na tom, že zákonná podmínka zřetelného oddělení teleshoppingu byla splněna. Ve čtvrtém žalobním bodu brojí žalobkyně proti vymezení definičních znaků teleshoppingu, které Rada uvedla v odůvodnění napadených rozhodnutí, neboť je nepřípustně zužující a nemá oporu v zákoně. K definici teleshoppingu v 2 odst. 1 písm. r) zákona žalobkyně zdůraznila, že zákon nedefinuje pojem přímá nabídka. Přímá nabídka je tak neurčitým právním pojmem a správní úvaha Rady vztahující se k tomuto pojmu je dle žalobkyně nepřípustně zužující, neboť dle Rady je povinným obsahem teleshoppingu možnost, aby si divák produkt prohlížel, dozvídal se o jeho přednostech, získal množství potřebných informací o produktu uvedený požadavek na množství podrobných informací o produktu Rada nijak nekonkretizuje, není zřejmé nakolik podrobná by informace měla být. Žalobkyně nesouhlasí s Radou, že definičním znakem teleshoppingu je nabídka dalších pomocných produktů či dárků zdarma nebo snížení ceny, bude-li divákova reakce dostatečně rychlá apod. S uvedeným žalobkyně nesouhlasí, nadto zákon nestanovuje ani formu kontaktu, kde si divák nabízený produkt v teleshoppingu může objednat a v zákoně není ani upraven požadavek minimální stopáže (délky) teleshoppingového spotu. Dle Rady je zásadní rozdíl mezi reklamou a teleshoppingem v přímé nabídce s možností individuální okamžité reakce příjemce sdělení. S takovým vymezením žalobkyně nesouhlasí, neboť tato podmínka ze zákona nevyplývá. Definice teleshoppingu nezakládá povinnost okamžité reakce ve smyslu uzavření kupní smlouvy, tedy okamžitý přímý prodej. V rozporu s požadavkem na přímou nabídku není nutné, aby divák získal všechny informace potřebné k objednání či užití produktu, včetně možnosti reagovat okamžitě. Dle Rady spočívá rozdíl mezi reklamou a teleshoppingem v tom, že pouze reklama je určena k podpoře prodeje, kdežto teleshopping je pouze přímou nabídkou. Žalobkyně však tvrdí, že cílem teleshoppingu je rovněž ovlivnění spotřebitele tak, aby uzavřel konkrétní smlouvu a bylo tak dosaženo zvýšení odbytu inzerenta. V pátém žalobním bodu namítá žalobkyně, že Rada nesprávně skutkově a právně posoudila obsah jednotlivých spotů. Žalobkyně namítá, že pokud Rada uvedla, že předmětnému obchodnímu sdělení Axa Bank (685) chybí základní znak teleshoppingu vyplývající ze zákonné definice, kterým je právě ona přímá nabídka produktu/služby, pak přehlédla, že definice teleshoppingu se vztahuje kromě produktů i na služby. V daném případě se jednalo právě o přímou nabídku služeb, neboť v rámci spotů je výslovně uvedeno: Otevřete si zdarma spořící účet od AXA Bank, který je bez poplatků, s ročním výnosem 3% včetně věrnostního bonusu. Jednalo se tak o přímou nabídku AXA Bank na konkrétní službu tj. spořící účet. Nabídka byla přímo adresována zájemcům s možností ji využít zdarma objednáním prostřednictvím internetu, (na uvedené internetové adrese) nebo kontaktováním svého finančního poradce. Nabídka služby byla zcela konkrétní a divák byl seznámen i se skutečností, že tato služba je nabízena zdarma,

4 pokračování 4 tj. bez poplatků s ročním výnosem 3% a rovněž s uvedením kontaktu, kde lze produkt objednat. Tvrzení Rady, že Divák neobdrží dostatek informací, na základě kterých může dojít k objednání výrobku po shlédnutí spotu..., je dle žalobkyně neopodstatněné a nepodložené, neboť z napadených rozhodnutí není zřejmé, v čem Rada spatřuje nedostatek informací, které by měly být ve spotu vedeny, případně co bylo opomenuto. Žalobkyně tedy tvrdí, že oba spoty byly svým obsahem teleshoppingem, jednalo se přímou nabídku AXA Bank na konkrétní službu tj. spořící účet určenou veřejnosti a zařazenou do televizního vysílání za úplatu. Zájemce o využití těchto služeb mohl dle svého uvážení kdykoli přímo kontaktovat inzerenta prostřednictvím uvedených kontaktů. V šestém žalobním bodu tvrdí žalobkyně, že žalovaná nesprávně posoudila jednotlivá zákonná kritéria pro uložení sankce. Žalobkyně tvrdí, že ačkoliv Rada uvedla jednotlivá zákonná kritéria pro stanovení pokuty, není z jejich posouzení zřejmé, jakým způsobem dospěla v každém jednotlivém případě k výši uložené pokuty. Na podporu uvedeného žalobkyně poukázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne , č.j. 2As 58/ Žalobkyně konkrétně namítá, že Rada v rámci kritéria závažnosti uvedla, že účastník řízení v době zařazení předmětné reklamy do vysílání byl seznámen s jejími upozorněními, která se týkala totožné podstaty deliktu; z tohoto důvodu shledala Rada závažnost věci za významnou, resp. středně závažnou. Není však uvedeno, v čem považuje Rada uvedené jednání za středně závažné, resp. v čem konkrétně spočívá středně závažná závažnost věci. K odpovědnosti žalobkyně vůči divácké veřejnosti Rada konstatovala, že ji považuje za nejvyšší s ohledem na zřízení žalobkyně zákonem, rovněž vzhledem ke způsobu jejího financování prostřednictvím tzv. koncesionářských poplatků. Žalobkyně namítá, že povinnost uložená v 48 odst. 4 písm. a) zákona je třeba vztáhnout na všechny provozovatele televizního vysílání a nelze tedy dovodit vyšší odpovědnost žalobkyně. V písemném vyjádření k žalobě navrhla žalovaná zamítnutí žaloby a k jednotlivým žalobním námitkám uvedla následující: - k námitce obsažené v prvním žalobním bodu vztahující se k pojmu obchodní sdělení, že Rada daný termín začala používat od doby, kdy měla k dispozici návrh zákona o audiovizuálních mediálních službách. Termín vyplývá z práva Evropské unie, konkrétně ze směrnice upravující audiovizuální mediální služby. Tato směrnice měla být transponována do národních právních řádů k měsíci prosinci 2009, a proto i pojem obchodní sdělení byl všeobecně znám nejpozději od počátku roku Dle Rady použití pojmu obchodní sdělení v rozhodnutí nemůže způsobit nezákonnost napadeného rozhodnutí; - k námitce obsažené ve druhém žalobním bodu, že skutková věta není dostatečně srozumitelně vymezena, že skutek byl ve výroku vymezen přesným názvem uvedeného spotu spolu s časovým zařazením v konkrétních datech na konkrétním programu. Rovněž bylo uvedeno ustanovení zákona, které bylo porušeno a následně popis, kterým Rada stručně odůvodnila, proč dané jednání porušuje zákon a jakým způsobem. Rada konstatovala, že zákon byl porušen zařazením reklamy do teleshoppingového bloku Nákup Extra a uvedla, že pokud chybí v obchodním sdělení prvek přímé nabídky, pak nemůže být sdělení považováno za spot teleshoppingový. Rada postihla pokutou zařazení reklamy do teleshoppingu, čímž byl porušen zákon, neboť divák byl uveden v omyl o povaze odvysílané prezentace;

5 pokračování 5 - k námitce obsažené ve třetím žalobním bodu, že skutek nebyl správně kvalifikován, neboť reklama a teleshopping mají být rozeznatelné od ostatních částí programu, že Rada 48 odst. 4 písm. a) zákona vykládá tak, že reklama, teleshopping a ostatní části programu musí být navzájem rozeznatelné, tzn. všechny tyto prvky od sebe navzájem, bez výjimky. Na podporu uvedeného Rada poukázala na rozsudek Městského soudu v Praze č.j. 5 Ca 190/2009, z něhož uvedla, že... způsob oddělení, který umožňuje divákovi rozeznat, zda následuje reklama nebo teleshopping nebo jiné oznámení. Rada nezpochybňuje, že došlo k oddělení obchodního sdělení od ostatních částí programu uvedením znělky Nákup Extra, divákovi však bylo sděleno, že následuje prvek vysílání pod názvem Nákup Extra. Slovo teleshopping se v předmětném spotu neobjevuje. Rada zdůraznila, že nesankcionovala neoddělení obchodního sdělení od ostatních částí programu, nýbrž zařazení reklamy do části vysílání, která odpovídá teleshoppingu; - k námitce obsažené ve čtvrtém žalobním bodu vztahující se k vymezení teleshoppingu, konkrétně sousloví přímá nabídka, že se Rada pokusila vymezit daný pojem a to tak, že přímá nabídka vždy zahrnuje konkrétní produkt, za jakou cenu ho lze pořídit a kontaktní údaj, kde je možno inzerovaný produkt objednat. V teleshoppingu je vždy uváděn produkt, který si divák během vysílání prohlíží, dozvídá se, jak ho využít, kde je možno ho získat a za jakou cenu. Teleshopping je cílenou nabídkou na konkrétní skupinu obyvatel snažící se oslovit své příjemce přímo tak, aby právě on zjistil, že daný produkt potřebuje. Je předkládán problém a jeho následné řešení vybízející ke snadnému a výhodnému nákupu. V teleshoppingu účinkují reálné osoby, často známé osobnosti. Reklama je zaměřována spíše na výrobce a posléze jeho produkty, podmínkou u reklamy není uvedení ceny zboží ani žádných kontaktních údajů. Reklama nemá za cíl přimět příjemce sdělení k okamžitému objednání produktu, reklamou se snaží výrobce dostat své produkty do povědomí diváka, představit mu svůj sortiment, ale nikoliv vyvolat okamžitou reakci a objednání prezentovaného zboží. Argumenty žalobkyně uvedené v žalobě směřují k závěru, že reklama a teleshopping jsou instituty shodné a nelze je v podstatě navzájem obsahově odlišit, avšak takový závěr je nepřípustný s ohledem na zákonné definice, účel a smysl právní úpravy. Na základě uvedeného Rada nesouhlasí s tvrzením žalobkyně, že Rada nesprávně posoudila obsah předmětného spotu; - k námitkám obsaženým v šestém žalobním bodu vztahujícím se k nesprávnému posouzení zákonných kritérií pro uložení sankce, že závažnost skutku byla posuzována s přihlédnutím k opakovanému porušení stejného ustanovení zákona, kdy středně závažná míra porušení zákona dle Rady spočívá ve skutečnosti, že žalobkyně znala právní názor Rady a byla seznámena s důsledky, kterým se vystavuje pokračováním v tomto jednání. Odpovědnost vůči divácké veřejnosti u veřejnoprávní televize je jistě vyšší než je tomu u komerčních provozovatelů vysílání a i z tohoto důvodu je v současné době omezován postupně reklamní čas v rámci programu České televize. Rada je si vědoma úzkého propojení jednotlivých formátů obchodních sdělení, domnívá se však, že by žalobkyně měla obsahově odlišit tyto instituty tak, aby divák nebyl uveden v omyl o povaze předmětného komerčního vysílání. Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, kterými je vázán ( 75 odst. 2 věta prvá zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen s.ř.s. ), při přezkoumání vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu ( 75 odst. 1 s.ř.s.), a po provedeném řízení dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.

6 pokračování 6 Městský soud v Praze posoudil věc takto: Námitky obsažené v prvním a druhém žalobním bodu neshledal soud důvodnými a to z následujících důvodů: Podle 48 odst. 4 písm. a) zákona ve znění účinném do je provozovatel vysílání povinen zajistit, aby reklamy a teleshopping byly rozeznatelné a u provozovatele rozhlasového vysílání zřetelně zvukově, u provozovatele televizního vysílání zřetelně zvukově, obrazově či zvukově-obrazově oddělené od ostatních částí programu. Podle 2 odst. 1 písm. n) zákona ve znění účinném do se pro účely tohoto zákona rozumí reklamou jakékoliv veřejné oznámení, vysílané za úplatu nebo jinou protihodnotu nebo vysílané za účelem vlastní propagace provozovatele vysílání, určené k podpoře prodeje, nákupu nebo pronájmu výrobků nebo služeb, včetně nemovitého majetku, práv a závazků. Podle 2 odst. 1 písm. r) zákona ve znění účinném do se pro účely tohoto zákona rozumí teleshoppingem přímá nabídka zboží a to včetně nemovitého majetku, práv a závazků, nebo služeb, určená veřejnosti a zařazená do rozhlasového či televizního vysílání za úplatu či jinou protihodnotu. Podle 60 odst. 1 písm. l) zákona ve znění účinném do uloží Rada pokutu ve výši od Kč do Kč provozovateli vysílání a provozovateli převzatého vysílání, pokud nedodrží povinnosti stanovené pro vysílání reklam, teleshoppingu a sponzorovaných pořadů. Zákonem č. 132/2010 Sb., ze dne 13. dubna 2010 o audiovizuálních mediálních službách na vyžádání a o změně některých zákonů (dále jen zákon č. 132/2010 Sb. ) došlo v jeho části druhé ke změně zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání. Po novelizaci zákonem o audiovizuálních mediálních službách na vyžádání se pro účely tohoto zákona podle 2 odst. 2 písm. a) rozumí obchodním sdělením reklama, teleshopping a sponzorování a v případě televizního vysílání rovněž umístění produktu nebo jiná obrazová sekvence se zvukem nebo bez zvuku, která je určena k přímé nebo nepřímé propagaci zboží nebo služeb osoby vykonávající hospodářskou činnost, popřípadě jejího obrazu na veřejnosti, a která doprovází pořad nebo je do pořadu zahrnuta za úplatu nebo obdobnou protihodnotu nebo za účelem vlastní propagace. Novelizací zákonem č. 132/2010 Sb. došlo rovněž ke změně ustanovení definujícího pro účely zákona č. 231/2001 Sb. reklamu ( 2 odst. 1 písm. n) zákona) a rovněž ke změně ust. 48, 49 i 60. Žalovaná ve věci pokut za předmětný správní delikt rozhodla až po shora uvedené novelizaci zákona č. 231/2001 Sb. zákonem č. 132/2010 Sb. Z obsahu napadených rozhodnutí je zřejmé, že Rada uložila v daném případě sankci za za porušení ust. 48 odst. 4 písm. a) zákona ve znění účinném do Správně žalobkyně poukázala na skutečnost, že institut obchodní sdělení, které Rada použila ve výrokové části napadených rozhodnutí ( Předmětnému obchodnímu sdělení AXA Bank (690) chybí základní znak teleshoppingu vyplývající ze zákonné definice, kterým je právě ona přímá nabídka produktu/služby. ) byl definován a užit až ve výše uvedené novele zákona, přesto je soud toho názoru, že lze akceptovat výrokovou část napadených rozhodnutí.

7 pokračování 7 Ve shodě s usnesením rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne , č.j. 2 As 34/ (publikováno pod č. 1546/2008 Sb.NSS) obsahují napadená rozhodnutí popis skutku uvedením místa (na programu ČT 1), času (premiéra vysílání dne v 23:05:21 hodin s 28 reprízami přesně specifikovanými ve výroku napadeného rozhodnutí uvedením konkrétního času) a způsob spáchání deliktu (odvysílání reklamy AXA Bank, která nebyla jako reklama rozeznatelná, jelikož byla zařazena v teleshoppingovém bloku Nákup extra) v dostatečné míře tak, že nelze předmětný správní delikt zaměnit s jiným. Rada ve snaze objasnit důvod, pro který předmětný spot shledala reklamou a nikoli teleshoppingem v teleshoppingovém bloku Nákup extra, nadto uvedla, že Předmětnému obchodnímu sdělení AXA Bank (685)/ resp.axa Bank (690) chybí základní znak teleshoppingu vyplývající ze zákonné definice, kterým je právě ona přímá nabídka produktu/služby. Divák neobdrží dostatek informací, na základě kterých může dojít k objednání výrobku po shlédnutí spotu, neboť ten postrádá konkrétní popis produktu, jeho výhody, srovnání atd., tedy atributy, jež má teleshopping obsahovat. Od příjemce spotu se tak neočekává okamžitá aktivita spočívající v přijetí nabídky, objednání služby, apod., neboť divákovi je pouze prezentována reklama, tak jak ji zná z reklamních bloků, pouze doplněná o drobný text, kde je uvedena webová adresa společnosti AXA Bank. Rada zde zařadila do výrokové části svou úvahu vedoucí ji k závěru, že předmětný spot je reklamou. Byť lze pochopit snahu Rady o konkrétní vymezení předmětu řízení, je soud toho názoru, že důvody výše uvedené, na základě nichž dospěla Rada k závěru, že předmětný spot je reklamou, náleží nikoliv do výrokové části rozhodnutí, nýbrž do části rozhodnutí, v níž správní orgán výrokovou část již odůvodňuje, tedy v ní uvádí důvody, které jej vedly k vydání správního rozhodnutí. Sama skutečnost, že Rada použila pojem obchodní sdělení, nezpůsobila v daném případě dle soudu ani neurčitost ani zmatečnost napadeného rozhodnutí. V kontextu s předcházející i následující větou nevzbuzuje užití slov Předmětnému obchodnímu sdělení AXA Bank (685)/ resp.axa Bank (690) pochybnost o jejich významu a nečiní tuto část rozhodnutí nesrozumitelnou. Z uvedených důvodů nepřistoupil proto soud ke zrušení napadených rozhodnutí. Oproti uvedenému shledal soud však důvodnými námitky ve třetím žalobním bodu, kdy žalobkyně namítá, že žalovaná skutek nesprávně právně kvalifikovala, když vyložila znění 48 odst. 4 písm. a) zákona tak, že rozeznatelnost se vztahuje nejen k ostatním částem programu, ale i k oběma institutům (reklama a teleshopping) navzájem. Pokuta byla Radou v daném případě uložena za porušení 48 odst. 4 písm. a) zákona. Skutek dle Rady spočívá v tom, že v teleshoppingovém bloku Nákup Extra byla zařazena reklama, která nebyla jako reklama rozeznatelná proto, že byla zařazena v teleshoppingovém bloku Nákup Extra. Při posuzování dané skutkové podstaty opomněla dle soudu Rada skutečnost, že smyslem tohoto ustanovení bylo stanovit povinnost provozovateli vysílání oddělit od ostatních částí programu reklamu a teleshopping tak, aby divák věděl, že tou částí programu, na niž se dívá, je reklama a teleshopping. Dle soudu uvedené ustanovení zákona neumožňovalo Radě uložit žalobkyni pokutu z toho důvodu, že provozovatel zařadil do teleshoppingového bloku reklamní spot. Reklama a teleshopping představují dvě samostatné formy komerční komunikace, jejichž adresátem je vždy divák, potenciální kupující. Obě tyto formy slouží k podpoře prodeje, k propagaci výrobku či výrobce, potažmo k prodeji produktů výrobce. Právě z důvodu, že reklama i teleshopping jsou dvě formy komerční komunikace

8 pokračování 8 (což se následně odrazilo i v zákoně č. 132/2010 Sb., kde jsou v ust. 2 odst. 2 písm. a) oba tyto pojmy podřazeny společně se sponzorováním a umístěním produktu či jiných obrazových sekvencí pod instutut obchodní sdělení ), zákon s nimi spojuje stejná pravidla, jenž jsou v 48 odst. 4 zákona vyjádřena tak, že jsou uvedena vedle sebe (v zákoně spojkou a ), neboť jejich smysl a účel je shodný a to komerční propagace směřující ke shodnému cíli, jímž je uskutečnění prodeje. Z pohledu diváka je nerozhodné zda konkrétní komerční propagace se uskutečňuje formou teleshoppingu či formou reklamy. Je tedy pro něho nerozhodné, zda v rámci bloku odděleném od ostatních částí programu na něho působí komerční propagace formou teleshoppingu či formou reklamy. Rada zde nevzala v úvahu skutečnost, že pro všechny správní delikty se uplatní povinnost správního orgánu zkoumat nejen naplnění formálních znaků správního deliktu, ale také, zda jednání vykazuje stupeň společenské škodlivosti, tudíž materiální stránku správního deliktu. S ohledem na výše uvedené se soud nemohl ztotožnit s žalovanou, která za skutek ve smyslu ust. 48 odst. 4 písm. a) zákona shledala skutečnost, že reklama nebyla rozeznatelnou proto, že byla zařazena v teleshoppingovém bloku Nákup extra. Takové jednání dle soudu postrádá právě onu nutnou míru společenské škodlivosti nebo-li materiální stránku správního deliktu. Smyslem tohoto ustanovení bylo totiž sankcionovat provozovatele za porušení povinnosti zajistit, aby reklamy a teleshopping byly rozeznatelné a u provozovatele televizního vysílání zřetelně zvukově, obrazově či zvukově-obrazově oddělené od ostatních částí programu, nikoli navzájem. Takovému jednání z pohledu adresáta komerční komunikace nelze přiznat následek, jenž by vykazoval společenskou škodlivost (pro adresáta komerční komunikace je její forma nerozhodná). Jinými slovy naplnění materiální stránky správního deliktu lze v daném případě dovodit toliko u porušení povinnosti zajistit, aby reklamy a teleshopping byly rozeznatelné a u provozovatele televizního vysílání zřetelně zvukově, obrazově či zvukově-obrazově oddělené od ostatních částí programu. Z uvedených důvodů soud přisvědčil žalobkyni, že povinnost týkající se rozeznatelnosti v ust. 48 odst. 4 písm. a) zákona se vztahuje jen k ostatním částem programu, a nikoliv k oběma institutům (reklama a teleshopping) navzájem. K naplnění skutkové podstaty by mohlo v daném případě dojít toliko za předpokladu, že předmětný spot by nebyl rozeznatelný jako reklama či teleshoppingový spot a současně nebyl oddělen od ostatních částí programu. S ohledem na výše uvedené soud dospěl k závěru, že ustanovení 48 odst. 4 písm. a) zákona ve znění platném do , neumožňovalo vůbec uložit žalobkyni pokutu z toho důvodu, že provozovatel zařadil do teleshoppingového bloku reklamní spot. Z tohoto důvodu bylo již nadbytečné, aby soud dále hodnotil námitky žalobkyně obsažené v následujících žalobních bodech. Přesto soud shledal podstatným dále uvést, že žalovaná ve věci pokut za předmětný správní delikt rozhodla až po shora uvedené novelizaci zákona č. 231/2001 Sb., zákonem č. 132/2010 Sb. Pokuta byla uložena za správní delikt podle 48 odst. 4 písm. a) zákona a přitom v době vydání napadených rozhodnutí toto ustanovení zákona, které Rada ve výroku uvedla, již skutkovou podstatu správního deliktu neobsahovalo. Rada v napadeném rozhodnutí opomenula uvážit, že správní orgán musí při trestání správních deliktů respektovat princip uvedený v čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, podle kterého se trestnost činu posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán. Pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější. Ve svých důsledcích to znamená, že rozhodnutí, které za účinnosti nového práva ukládá trest podle práva starého se musí ve svých důvodech vypořádat s otázkou, zda nové právo vůbec převzalo

9 pokračování 9 staré skutkové podstaty, a pokud ano, zda tresty za takové delikty ukládané jsou podle nového práva mírnější nebo přísnější než podle práva starého. Rozhodnutí, které se s touto otázkou vůbec nevypořádá, a zcela ji pomine, je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů podle 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne , č.j. 6A 126/ , publikovaném pod č. 461/2005 Sb. NSS). V daném případě Rada v napadeném rozhodnutí zcela pominula uvést, že došlo k novele zákona a že v novele došlo ke změnám právě těch ustanovení, podle nichž Rada v daném případě rozhodovala. Z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu (viz výše) přitom vyplývá povinnost správního orgánu posoudit, zda pozdější úprava převzala skutkovou podstatu předmětného deliktu a zda postih podle nového práva není pro žalobce příznivější. Uvedené bylo povinností Rady, která se s touto otázkou měla vypořádat v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Protože žalovaná v daném případě takto nepostupovala, je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Proto soud podle 78 odst. 1, 4 s. ř. s. a 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. napadené rozhodnutí jako nepřezkoumatelné zrušil a věc žalované vrátil k dalšímu řízení tak, jak ve výroku rozsudku uvedeno. K nepřezkoumatelnosti žalobou napadeného rozhodnutí přihlíží soud z úřední povinnosti bez ohledu na to, je-li namítána žalobou. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ust. 60 odst. 1 s.ř.s. Soud přiznal žalobkyni, která měla ve věci úspěch, náhradu nákladů řízení ve výši zaplaceného soudního poplatku. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost za podmínek stanovených v ustanovení 102 a následujících s.ř.s. u Městského soudu v Praze a to ve lhůtě 2 týdnů po doručení tohoto rozsudku. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje vysokoškolské vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie ( 105 odst. 2 s.ř.s.). V Praze dne 2. června 2011 JUDr. Ludmila Sandnerová, v.r. předsedkyně senátu Za správnost vyhotovení: Aneta Petrlíková