Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně Zahradnická fakulta v Lednici. Diplomová práce

Transkript

1 Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně Zahradnická fakulta v Lednici Diplomová práce Lednice 2007 Anežka Chlebková

2 Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně Zahradnická fakulta v Lednici ROZMNOŽOVÁNÍ PODNOŽÍ PECKOVIN POMOCÍ BYLINNÉHO ŘÍZKOVÁNÍ Diplomová práce Vedoucí diplomové práce Ing. Tomáš Nečas, Ph.D. Vypracovala Bc. Anežka Chlebková Lednice

3 3

4 4

5 Prohlášení Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma Rozmnožování podnoží peckovin pomocí bylinného řízkování vypracovala samostatně a použila jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém soupisu literatury. Souhlasím, aby práce byla uložena v knihovně Zahradnické fakulty Mendlovy zemědělské a lesnické univerzity v Brně a zpřístupněna ke studijním účelům. V Lednici, dne Podpis diplomanta.. 5

6 Děkuji vedoucímu diplomové práce Ing. Tomáši Nečasovi, Ph.D. a konzultantům Ing. Tomáši Meislovi a Ing. Miroslavu Vachůnovi, Ph.D. za odborné rady a pomoc při vypracování diplomové práce. Současně děkuji všem, kteří nějakým způsobem přispěli k její realizaci. 6

7 OBSAH 1 ÚVOD LITERÁRNÍ PŘEHLED Botanická charakteristika Rod Prunus, botanický systém a zařazení Slivoň (Prunus), morfologický popis a původ Vegetativní rozmnožování Autovegetativní metody rozmnožování Xenovegetativní metody rozmnožování Podmínky a způsoby bylinného řízkování Fyziologické aspekty zakořeňování řízků Fytohormony a jejich vliv na zakořeňování řízků Etapy vzniku adventivních kořenů Pěstební opatření a jejich vliv na zakořeňování řízků Typ množárny Teplota při rozmnožování Vlhkost, regulace vlhkostního režimu Substrát Ochrana Matečnice pro odběr řízků Odběr řízků Úprava řízků Stimulátory Výsadba řízků do množárny Ošetřování řízků v množárně a přezimování Výsadba řízků do školky Podnože s dobrou výtěžností při bylinném řízkování Podnože pro slivoně Podnože pro meruňky Podnože pro broskvoně Podnože pro třešně a višně Cíl práce Materiál a metodika Klimatická charakteristika stanoviště matečnic Půdní charakteristika stanoviště matečnic Charakteristika matečných rostlin pro odběr bylinných řízků Použité stimulátory pro zakořeňování řízků a jejich složení Závlaha v množárně Teplota Typ množárny Sadbovače Substrát Ochrana Metodika pokusů Výsledky Vyhodnocení pokusu č Vyhodnocení zakořenění bylinných řízků u podnože GF 305 s variantami stimulátorů

8 5.1.2 Vyhodnocení zakořenění bylinných řízků u podnože AP-1 s variantami stimulátorů Vyhodnocení zakořenění bylinných řízků u podnože V-VA-1 s variantami stimulátorů Vyhodnocení zakořenění bylinných řízků u podnože PS-1 s variantami stimulátorů Vyhodnocení zakořenění bylinných řízků u podnože MY-KL-A s variantami stimulátorů Vyhodnocení zakořenění bylinných řízků u podnože Lesiberian s variantami stimulátorů Vyhodnocení zakořenění bylinných řízků u podnože Ishtara s variantami stimulátorů Souhrn vyhodnocení zakořenělých bylinných řízků u pokusu č Statistické vyhodnocení pokusu č Statistické vyhodnocení závislosti zakořenělých bylinných řízků a stimulátoru Statistické vyhodnocení závislosti zakořenělých a rostoucích bylinných řízků k stimulátoru Statistické vyhodnocení závislosti zakořenělých bylinných řízků a podnože Statistické vyhodnocení závislosti zakořenělých a rostoucích bylinných řízků vzhledem k podnoži Vyhodnocení pokusu č Vyhodnocení zakořenění bylinných řízků u podnože GF 305 s variantami stimulátorů Vyhodnocení zakořenění bylinných řízků u podnože V-VA-1 s variantami stimulátorů Vyhodnocení zakořenění bylinných řízků u podnože PS-1 variantami stimulátorů Vyhodnocení zakořenění bylinných řízků u podnože MY-KL-A s variantami stimulátorů Vyhodnocení zakořenění bylinných řízků u podnože Ishtara s variantami stimulátorů Vyhodnocení zakořenění bylinných řízků u podnože MRS 2/5 s variantami stimulátorů Souhrn vyhodnocení zakořenělých bylinných řízků u pokusu č Statistické vyhodnocení pokusu č Statistické vyhodnocení závislosti zakořenělých bylinných řízků a stimulátoru Statistické vyhodnocení závislosti zakořenělých bylinných řízků a podnože Statistické vyhodnocení závislosti zakořenělých a rostoucích bylinných řízků vzhledem k podnoži Diskuse Závěr Souhrn Resumè Seznam použité literatury Přílohy

9 1 ÚVOD Intenzivní výsadby se vyznačují vyšším počtem jedinců na jednotku plochy. Je u nich požadován rychlý nástup do plodnosti a vyrovnanost porostu. Dále je žádoucí, aby podnože na trvalém stanovišti netvořily odkopky. Těmto požadavkům vyhovují vegetativní podnože, proto se stále více u většiny ovocných druhů uplatňují vegetativně množené podnože, vzhledem k jistotě přenosu požadovaných vlastností. Výběr vhodné a kvalitní podnože hraje důležitou roli v pěstování rosstliny na různých stanovištích. Klasickou metodou vegetativního rozmnožování (hrůbková matečnice) jsou množeny zejména typové podnože jabloní. U vegetativních podnoží peckovin není tento způsob příliš vhodný z důvodu slabého zakořeňování, proto je jejich množení spojeno většinou s použitím netradičních metod (Vrána, 2002). Ve školkařské praxi je v současné době věnována značná pozornost novým metodám množení podnožového materiálu, zejména zakořeňování dřevitých a bylinných řízků, ale i meristematickému množení in vitro. Nelze opomenout použití stimulátorů růstu, které vykazují svůj největší efekt při zachování všech podmínek pro množení, tj. vlastního prostředí, technického vybavení, ale i používaného substrátu. Metoda řízkování, jak bylinného, tak dřevitého materiálu, má významnou úlohu také při potřebě rychlého namnožení cenného výchozího materiálu pro šlechtění. Uplatňuje se zvlášť u druhů, u nichž je použití klasických metod obtížné, ať už z důvodů špatné zakořeňovací schopnosti nebo z časové náročnosti získání potřebného množství podnoží (Chládková, 1995). Předkládaná práce je zaměřena na schopnost zakořeňování mezidruhových hybridů a druhů rodu Prunus pomocí bylinných řízků. Využití vegetativních podnoží s danými uniformními vlastnostmi je jednou z důležitých metod jak zlepšit produkci peckovin. Jedním ze způsobů vegetativního množení a získávání podnoží může být pro některé peckoviny bylinné řízkování. Tento způsob je založen na dvou klíčových podmínkách. První je zařízení na produkci umělé mlhy (mlžení). Druhý využití biologicky aktivních látek zajišťujících na bázi v místě řezu tvorbu kalusu a následné kořenění (Krška, Nečas, 2005). 9

10 2 LITERÁRNÍ PŘEHLED 2.1 Botanická charakteristika Peckoviny je souborný název pro druhy ovocných dřevin, jejichž plody jsou peckovice, obsahují pecku, která chrání vlastní semeno (jádro). Zahrnují druhy rodu třešeň (Cerasus), tj. třešně, višně, sladkovišně, slivoň (Prunus), tj. švestky, slívy, mirabelky; meruňku (Armeniaca) a broskvoň (Persica). Peckoviny se pěstují pro dužninu (mezokarp), která je u kulturních odrůd sladká nebo sladce navinulá, velmi chutná. Mandloně (Amygdalus) jsou blízce příbuzné s broskvoněmi (Vondráček, Mareček, 1999) Rod Prunus, botanický systém a zařazení Čeleď Rosaceae - rod Prunus L. Rod Prunus L. se člení do pěti podrodů a osmi sekcí. Jedná se o tyto podrody; Prunophora Focke, Amygdalus (L.) Focke, Cerasus Pers., Padus (Moench) Koehne a Laurocerasus Koehne. Podrod Prunophora se dále člení na sekce Euprunus Koehne, Prunocerasus Koehne a Armeniaca (Lam.). Do sekce Euprunus patří všechny vlastní pěstované slivoně, především zařazované do druhu P. domestica L., P. cerasifera Ehrh. (myrobalán), a v případě některých zahraničních odrůd i druhy P. insititia L., P. salicina Lindl., P. simmoni Carr. a některé další. Všechny meruňky patří do sekce Armeniaca (Lam.) Kock. Především se jedná o meruňku obecnou Prunus armeniaca L. a příbuzné druhy P. mandshurica (Maxim) Koehne (meruňka mandžuská), P. mume Sieb. (meruňka čínská), P. sibirica L. a P. dasycarpa Ehrh. Podrod Amygdalus se člení na sekce Euamygdalus Schneid. a Chameuamygdalus Fockle. Do sekce Euamygdalus patří mandloně reprezentované druhem Prunus amygdalus Estech. (mandloň obecná) a broskvoně- především druh P. persica (L.) Batsch. (broskvoň obecná) a také P. davidiana (Carr.) French. (broskvoň Davidova). Podrod Cerasus Pers. se člení na sekce: Microcerasus Web., Pseudocerasus Koehne, Lobopetalum Koehne, Eucerasus Koehne, Mahaleb Focke, Phyllocerasus Koehne a Phylomahaleb Koehne. Do sekce Eucerasus patří třešně- P. avium L., višně 10

11 P. cerasus L. a višeň stepní P. fruticosa Pal. Do sekce Mahaleb patří mahalebky P. mahaleb L. (Blažek, 1998) Slivoň (Prunus), morfologický popis a původ Slivoň (Prunus) je ovocnářsky nejvýznamnějším rodem. Patří do něho 77 druhů, z nichž 10 se pěstuje jako ovocné plodiny (Blažek, 1998). Představují stromy nebo keře, opadavé či stálezelené, kmeny stromovitých typů přímé, často štíhlé až tenké, vzácně podsaditější; kůra v mládí hladká, s nápadnými lenticelami, ve stáří někdy puká a loupe se, šedožlutá až různě nahnědlá i načervenalá, někdy papírovině ve vodorovných pásech odlupující; ojediněle jsou větve a větvičky trnité; kořenový systém dlouhý a bohatě větvený s bohatým kořenovým vlášením a četnými výmladky, stromy mají i řádně vyvinutý kořen kůlový; listy střídavé, podlouhle vejčité až eliptické či okrouhlé, mm dlouhé, krátce pilovité, někdy téměř celokrajné, různě velké, zelené, ojediněle i s purpurovým či načervenalým odstínem, nahnědlé i bělavě či žlutavě pestré, někdy i s nápadnějším podzimním zbarvením dožluta či červena; květ oboupohlavný, talířovitý nebo miskovitý, u původních druhů pětičetný, ale i poloplný až plný, bílý, různě růžový, červený až purpurový, u některých druhů i vonný; plody jsou známé lysé nebo drsné, s prohlubinkami, různé velikosti, tvaru a uspořádání, bělavé, různě žluté, načervenalé až červené, oranžové, fialové, purpurové až černé či zelené, v mnohých případech jedlé. Většina druhů pochází z mírného pásma (Hieke, Mareček, 1999). 2.2 Vegetativní rozmnožování Vegetativní množení je nejdůležitější způsob získávání nových jedinců u ovocných rostlin. Při vegetativním množení vzniká nový jedinec (dceřiná rostlina) z části původní (mateřské) rostliny. Tento postup množení umožňuje získat velké množství geneticky naprosto shodných jedinců, u kterých jsou zachovány všechny vlastnosti mateřské rostliny. Navenek se to projevuje vyrovnaností porostu ve školce i na trvalém stanovišti. Na druhé straně se vegetativním množením nekontrolovaného rostlinného materiálu velice snadno šíří viry, viroidy a fytoplazmy. Pracovní postupy při vegetativním množení jsou oproti generativnímu množení složitější, materiálně a 11

12 pracovně nákladnější, vyžadují větší znalosti. To se projevuje i vyšší cenou namnoženého rostlinného materiálu (Blažek. 1998). Vzhledem k tomu, že ovocné kultury zahrnují řadu rodů a druhů, které mají velmi rozdílné vlastnosti, existuje celá řada způsobů a metod jejich vegetativního rozmnožování. Nový jedinec může vzniknout tak, že zakoření část mateřské rostliny a jeho tělo je tedy tvořeno jen jednou částí. Uvedený způsob se nazývá autovegetativní množení. Vedle toho existuje ještě xenovegetativní způsob množení (štěpování). (Blažek, 1998) Autovegetativní metody rozmnožování Podle doby zakořeňování nového jedince můžeme autovegetativní metody množení rozdělit na dvě skupiny. A) V první skupině jsou způsoby možení, u nichž se dceřiná rostlina oddělí od mateřské až po zakořenění a sem patří: dělení hřížení kopčení odkopky odnože Množení dělením trsů Určený keř musí být dostatečně mohutný s velkým kořenovým systémem. Keř vykopeme ze země, přitom nesmíme poškodit kořeny. Z kořenů odrolíme zem, nebo ji smyjeme proudem vody. Celý keř rozdělíme (nůžkami, pilkou) na několik dílů. Rostliny je možno vysadit ihned na trvalé stanoviště. Množíme na podzim i na jaře. Takto např. postupujeme u rodu Ribes. Množení hřížením Výhon se založí do úzké rýhy v zemi tak, že se ohne co nejkratším obloukem. Tento druh množení se doporučuje především zahrádkářům. Kolem matečné rostliny nesmí být plevelné rostliny, aby nepřekážely hřížencům. Hřížení rozdělujeme na hřížení obyčejné nebo paprskové. Hřížením množíme rybíz, meruzalku, angrešt, lísku, kdouloň a příslušníky rodu Rubus. 12

13 Hřížení obyčejné ohýbáme dlouhé, vyzrálé, nepoškozené jednoleté výhony matečných rostlin do rýh hlubokých 0,15-0,20 m, zlepšených kompostní zeminou. Výhon pohřížený pod zemí nařízneme a připevníme jej kolíčky, aby se nevymršťoval. Potom rýžku zasypeme kompostní zeminou. Vrchol vyvedeme ze země, seřízneme ho na 2-3 očka a vyvážeme ke kolíku. Během vegetace z oček vyrostou nové výhonky a zakoření. Mladé rostliny se oddělují od matečné rostliny na podzim, nebo zjara. Rostlina je schopna ihned růst na trvalém stanovišti. Hřížíme hlavně na jaře, ale i na podzim. Hřížení paprskové postup práce je stejný jak u předcházejícího způsobu. Nevýhodou je, že získané sazenice jsou slabé a musejí se dopěstovávat na záhoně. Na kvalitu sazenic má vliv jakostní kompostní zem, dobrá výživa, bezplevelné okolí matečné rostliny. Sazenice oddělujeme až tehdy, dosáhnou-li výšky 0,10-0,15 m. Tímto způsobem lze postupovat např. u angreštu, rybízu, maliníku či ostružiníku. Množení oddělky (odtržky) - kopčení Keř, určený k rozmnožování zjara, seřízneme těsně nad zemí. Ze zbylé části matečné rostliny vyrůstají ze spících pupenů mladé letorosty. Při výšce 0,20-0,30 m je přihrneme do poloviny jemnou zeminou. Přihrnutí několikrát opakujeme. Tuto činnost provádíme mechanizovaně a ručně pouze opravujeme nekvalitně přihrnuté úseky. Letorosty do podzimu pustí kořeny a je potřeba oddělit je od mateřské rostliny. Jednotlivé zakořenělé výhony seřízneme na 4-5 pupenů, kořeny mírně zakrátíme a vysazujeme do sponu 0,10 x 0,50 m. Vypěstování sazenic ke školkování je zpravidla jednoleté, ale u slabších rostlin se může prodloužit až na dva roky. Takto množíme typové podnože např. slivoní. Množení odkopky (odnožemi) Je to vhodný způsob rozmnožování pro ovocné a okrasné dřeviny, které koření vodorovně a tvoří z adventivních pupenů na kořenech nové výhony (odnože po oddělení odkopky). Odkopky bereme z pravokořenných rostlin a vysazujeme je na jaře. Tímto způsobem množíme např. švestky a višně. 13

14 Množení odnožemi (šlahouny) Používá se především u jahodníků. (Vilkus, 2000). B) Druhá skupina zahrnuje způsoby množení, u kterých dceřiná rostlina se oddělí od mateřské před zakořeněním a zahrnuje : dřevité řízky bylinné řízky kořenové řízky tkáňové kultury Množení dřevitými řízky Z vyzrálých jednoletých výhonů řežeme řízky 0,18-0,22 m dlouhé. Spodní část seřízneme pod úhlem 45 těsně pod očkem a v horní části asi 10 mm nad očkem mírně šikmo. Přitom nesmíme poškodit očko. Při podříznutí by očko zaschlo. Nejvhodnější podmínky pro řízkování jsou v druhé polovině srpna. Úpravu řízků můžeme provádět i na podzim, v zimě i v předjaří. Upravené řízky vysazujeme ihned v září nebo na jaře. Řízky, určené pro jarní výsadbu skladujeme v bezmrazé místnosti tak, aby nevyschly (založené do říčního písku). Odrůdy označíme jmenovkou. Řízky se vysazují do upraveného záhonu, zlepšeného kompostní zeminou, do řádků 0,25-0,30 m vzdálených od sebe a vzdálenost v řádku je asi 0,15-0,20 m. Řízky sázíme mírně šikmo až po nejhořejší očko. Ošetření spočívá v odplevelování, kypření, zálivce a boji proti škůdcům. Vždy počítáme se ztrátami. Dřevitými řízky je možno množit všeobecně rybíz (černý, bílý i červený), meruzalku zlatou i angrešt. Množení bylinnými řízky Je to způsob méně používaný, ale má velkou výhodu v tom, že bylinnými řízky můžeme množit i ovocné i okrasné rostliny, které z dřevitých řízků obtížně zakořeňují. Velmi vhodné je použít při zakořeňování stimulátory. Zelené řízky řežeme v druhé polovině června až začátkem července. Mají být dlouhé 0,08-0,12 m a řezat se mají tak, aby na části řízku, která přijde do země, nebyly listy. U horních oček ponecháváme řapík a část listové čepele. Řízky pícháme do truhlíků, pařeniště, skleníku do lehké, písčité, humózní zeminy asi mm hluboko a mm od sebe v řádku. Řádky jsou od sebe vzdáleny mm. Dokud rostliny nezakoření, stíníme a udržujeme 14

15 vysokou vzdušnou vlhkost mlžením. Zakořenělé řízky se přesazují do květináčů 0,08-0,10 m, nebo do sponu 0,10 x 0,40 m. Množení kořenovými řízky Vhodné části kořenů získáváme na podzim. U matečné rostliny odkryjeme z jedné strany kořeny, aby je bylo dobře vidět a ostrým nožem je od rostliny oddělíme. Řízky mají být dlouhé 0,08-0,10 m a v průměru 8-10 mm. Horní konec seřízneme kolmo na osu řízku, spodní část mírně šikmo. Pracovat musíme pozorně. Řízek vysazený obráceně, tj. pupeny do země, neroste. Řízky zakládáme přes zimu v bezmrazé místnosti do písku s rašelinou. Na záhoně vyhloubíme rýžku asi 0,10 m hlubokou, která má jednu stěnu kolmou. Na tuto stěnu stavíme řízky asi 0,10 m od sebe, zasypeme zeminou a navršíme 30 mm vysoký hrůbek. Po výsadbě zalijeme, kypříme, odstraňujeme plevele a přihnojujeme. Při všech druzích řízkování se doporučuje použít stimulátory (Vilkus, 2000). Kořenovými řízky můžeme množit maliník, ostružiník, lísku a některé typové podnože. Tkáňové kultury Množení tkáňovými kulturami (in vitro) je moderní způsob produkce rostlinného materiálu. Postupy in vitro se dají namnožit prakticky všechny druhy a odrůdy ovocných rostlin. Vzhledem k tomu, že tato metoda vyžaduje laboratorní zázemí, speciální kultivační boxy, skleníky a je vysoce odborně náročná, uplatňuje se zatím jen při množení některých obtížně množitelných podnoží. Uplatnění nachází také při množení nově vyšlechtěných podnoží, u kterých nejsou ještě založeny matečnice. Výhodou této metody je produkce relativně zdravého rostlinného materiálu. Rostliny získané cestou meristému slouží v mnoha případech jako výsadbový materiál při zakládání matečnic pro další způsoby množení (např. pro zelené a dřevité řízky, hrůbkovou matečnici). Rostliny z meristénového množení vykazují tzv. efekt rejuvenilizace, který se projevuje tak, že výhony vyrůstající z těchto rostlin mají lepší zakořeňovaní schopnost v porovnání s matečnými rostlinami běžného množení. V porovnání s rostlinami z klasického množení jsou meristémy 3 až 5krát dražší (Blažek, 1998). 15

16 2.2.2 Xenovegetativní metody rozmnožování Mezi nepřímé množení ovocných dřevin patří především štěpování a přeštěpování. Štěpování je způsob, jak vypěstovat stromky očkováním nebo roubováním na vhodné podnože ve školce. Přeštěpováním naproti tomu rozumíme postup, který mění původní odrůdu na trvalém stanovišti obvykle přeroubováním na jinou, vhodnější ušlechtilou odrůdu. Zvláštní postup nepřímého množení představuje mezištěpování (podvojné štěpování), (Blažek, 1998). 2.3 Podmínky a způsoby bylinného řízkování Jako bylinné řízky označujeme oddělitelné části rostliny, tj. olistěné výhony, kousky výhonů, které po oddělení necháme zakořenit a jež se dále vyvíjejí v samostatné rostliny. Výhony jsou u opadavých dřevin bylinné, dosud nezdřevnatělé (Bärtels, 1988). V zahradnické praxi se nejčastěji používají: Řízky stonkové (výhonové), upravené z mladých nezdřevnatělých výhonů s listy a pupeny (tzv. zelené, letní, měkké nebo bylinné řízky). Stonkové řízky se mohou upravovat jako řízky vrcholové, které mají větší počet listových uzlin (nodů) a vrcholový pupen. Řízky ze střední části stonku mají větší počet listových uzlin, avšak bez vrcholového pupenu. Je to nejčastější způsob množení opadavých dřevin (Mareček, 2001). Aby se řízkování podařilo, vyžaduje opravdu hodně zkušeností. Ve školkách mladých rostlin s množením pod sklem se využívá řízkování dnes téměř celoročně. Začíná se v dubnu až květnu s bylinnými řízky z přirychlených matečných rostlin. Rozmnožování řízkováním je jednou z důležitých metod vegetativního množení. K tomu přispěly vedle stoupající poptávky po pravokořenných rostlinách také vývoj moderních množárenských zařízení jako jsou skleníky, automatické mlžení, fóliové kryty a použití růstových látek-stimulátorů (Bärtels, 1988). Rozhodnutí o použití této metody by se mělo vždy pečlivě zvážit a bylinné řízky používat jen v těchto případech: podnož se jinými způsoby nedá množit nebo se při jiných postupech dosahuje jen nízké výtěžnosti. k dispozici je malé množství výchozího materiálu. 16

17 nutnost rozmnožení výchozího materiálu pro založení matečnic určených pro jiné metody množení Fyziologické aspekty zakořeňování řízků Adventivní kořeny se zakládají na místech morfologicky k tomu určených. U některých druhů vznikají základy adventivních kořenů již ve stoncích intaktních rostlin (Baranova, 1951, Lovell a White, 1986). Jde o důsledek přizpůsobení rostlin periodickým změnám vnějších podmínek, umožňující tvořit v době potřeby (záplav) adventivní kořeny. V místě řezu (poranění) nebo v jeho blízkosti vznikají tzv. ránové kořeny (Van der Lek, 1925). U obtížně zakořeňujících druhů se mohou na zakořeňování podílet pouze ránové kořeny. Zvětšením poraněné plochy (podélným rozštípnutím báze řízku) se může zvýšit tvorba kalusového kambia se zvětšeným počtem kořenotvorných míst (MacKenize et al., 1986). Adventivní kořeny vznikají většinou endogenně dělením buněk lýka na okraji cévního svazku, mezisvazového parenchymu, případně dřeňového paprsku či kambiálního válce. Avšak u některých druhů byl pozorován i mezogenní vznik adventivních kořenů (Luxová, 1974). Místo vzniku adventivních kořenů je druhově předurčené a nedá se změnit ani aplikací růstových regulátorů (Friedman et al., 1979). Adventivní kořeny regenerují u stonkových a listových řízků na bázi, u kořenových řízků na apikálním pólu. Tato polarita je spojena s koncentrací endogenního auxinu, který je z pupenů a listů transportován bazipetálně. Místo iniciace adventivních kořenů souvisí s topofýzou, tj. s rozdílností zakořeňovacího potenciálu podél prýtu, která je dána vyzrálostí pletiv zakořeňovaného řízku. Pokud kořenové iniciály vznikají u zakořeňovaného druhu z primárních pletiv, je zakořeňovaní potenciál největší v apikální části prýtu. U bylinných prýtů stoupá zpravidla obsah auxinu od báze k apexu a obsah giberelinů od apexu k bázi. S tím souvisí lepší zakořeňovaní řízků získaných z apikální části stonků. U dřevin, které mají vývin adventivních kořenů vázán na činnost kambia, je kořenotvorná schopnost prýtu největší na bázi a směrem akropetálním klesá. Apikální řízky s neukončeným dlouživým růstem, tvořené primárními pletivy, v takových případech spontánně nezakořeňují (Lux, 1978). 17

18 Z hlediska ontogenetického nestárne strom jako celek (Roulund, 1981). Apikální části rostliny se jeví proti nižším částem staršími, neboť vznikají již na staré rostlině. Spodní části vznikaly, když byla rostlina ještě mladá. Proto také řízky odebrané z dolní části koruny zakořeňují lépe než řízky z horní části koruny (Van der Driessche, 1983). S věkem zakořeňovaní schopnost klesá. Zakořeňovaní potenciál podléhá rytmickému procesu, cyklofýze. Začíná výstupem matečné rostliny z endogenní dormance. Klesá v květnu až červnu, v červenci až srpnu se zvýší, ale pak opět klesá a svého minima dosahuje v listopadu až prosinci (Vieitez a Peña, 1968, Lux, 1982, Psota et al., 1986). Největší snížení až úplná ztráta zakořeňovaní schopnosti souvisí s obdobím endogenní dormance, které se vyznačuje vysokou hladinou endogenních inhibitorů a nízkou aktivitou endogenních giberelinů, popř. cytokininů (Králik a Šebánek, 1981, Psota, 1987). (Procházka et al., 1997) Fytohormony a jejich vliv na zakořeňování řízků Auxin Auxiny jsou přírodní i syntetické látky s hormonálním účinkem na rostliny. Auxiny hrají v procesu rhizogeneze významnou roli. Jedním z výrazných růstových účinků auxinů je stimulace tvorby kořenů. Auxiny stimulují tvorbu adventivních kořenů na segmentech stonků i u explantátů. Vzhledem k tomu, že aktivně podporuje zakořeňování IBA, o které bylo nedávno prokázáno, že je endogenním auxinem a může vznikat z IAA, není vyloučeno, že právě tato látka reguluje zakořeňování (Procházka, Šebánek, 1998). Vysoké koncentrace auxinů brzdí zakládání i růst kořenů (Kutina, 1988). Cytokinin Též cytokinin hraje v procesu rhizogeneze značnou roli. Cytokininy v nízkých koncentracích mohou stimulovat zakládání kořenů, je-li zároveň přítomen dostatek auxinů, velmi často však tvorbu kořenů brzdí (Kutina, 1988). Exogenní aplikace cytokininu inhibovala ve většině případů tvorbu adventivních kořenů (Bachelard a Stowe, 1963). Vliv aplikace cytokininů v různých stadiích vývoje kořene byl odlišný (Eriksen, 1974). Syntetické cytokininy byly přitom méně inhibiční než přírodní (Wighman a Thimann, 1980). Aplikace cytokininu na listy matečných rostlin nebo na 18

19 listy řízků může kladně ovlivnit zakořeňování obtížně kořenících druhů (Featonby- Smith a van Staden, 1984, Psota et al., 1995). (Procházka et al., 1997). Giberelin Gibereliny se tvoří v kořenech (i když ne pouze v kořenech) a podněcují aktivitu dělení buněk, gibereliny působí hlavně tím, že zvyšují obsah auxinů. Gibereliny aplikované exogenně však většinou tvorbu kořenů brzdí. Vysoký obsah giberekinu zpravidla potlačuje vznik adventivních kořenů (Kutina, 1988). U dobře zakořeňujících druhů a odrůd dřevin byla stanovena vysoká aktivita auxinu a nízká aktivita giberelinu, u odrůd špatně zakořeňujících naopak nízká aktivita auxinu a vysoký obsah giberelinu (Šebánek et al., 1979, Králík a Psota, 1985). Se stářím stromu stoupá aktivita endogenního giberelinu v řízcích. Tím je možno vysvětlit pozitivní vliv rejuvenilizace (omlazení) na zakořeňování (Klíčová et al., 1987). (Procházka et al., 1997). Etylen Cytokinin podněcuje podobně jako auxin tvorbu etylenu, ale silněji. Etylen však stimuluje tvorbu kořenů. V geotropismu je zapojen také etylen, který ovlivňuje příčný přesun auxinu do dolní poloviny kořene (Kutina, 1988). Vliv etylenu na tvorbu adventivních kořenů je nesmírně proměnlivý v závislosti na druhu rostliny, vnějších podmínkách a fyziologickém stavu rostliny. Aplikace auxinu neidolového charakteru způsobila okamžité zvýšení produkce etylenu řízky, což potvrzuje poznatek, že tvorba etylenu je stimulována auxinem (Zimmermann a Wilcoxon, 1935). Etylen byl vzhledem k výše uvedeným poznatkům považován za faktor, který má pozitivní vliv na zakořeňování řízků. Experimentální výsledky jsou však rozporné (Procházka et al., 1997). Inhibitory Dostál (1972) prokázal pozitivní úlohu růstově korelačních inhibic v tvorbě adventivních kořenů. Korelační inhibice je možno napodobit aplikacemi inhibičních látek, včetně běžných retardantů. Kyselina abscisová působí proti účinkům giberelinu a může ovlivňovat toleranci rostlin vůči stresu např. při odběru a transportu řízků (Arteca et al., 1985). Vliv aplikace kyseliny abscisové na tvorbu adventivních kořenů je ovlivněn řadou faktorů (druhem, fyziologickým stavem matečné rostliny v době odběru, délkou zakořeňování atd.). 19

20 Výsledky vlivu kyseliny abscisové na tvorbu adventivních kořenů jsou však příliš rozporné (Rasmusen a Andersen, 1980), (Krishnamoorthy, 1972). Chlormequat-chlorid podporuje tvorbu kořenů (Šebánek a Bláhová, 1970), má zvlášť dobrý zakořeňovaní účinek na řízky získané z obtížně zakořeňovatelných rostlin, bohatých na endogenní gibereliny. Sloučeniny triazolu, např. paclobutrazol (PP-333) s obchodním názvem Cultar, brzdí biosyntézu giberelinu, zvyšují toleranci vůči stresu a brzdí stárnutí (Davies et al., 1988). Ošetření stonkových řízků paclobutrazolem kladně ovlivnilo rhizogenezi (Králik a Šebánek, 1989), (Davies et al., 1988). Zvýšil se počet, ale i celková délka kořenů. Byl zjištěn synergismus kyseliny indolyl-3-octové a retardantu PP-333 při rhizogenezi, který svědčí o tom, že PP-333 je schopen také aktivovat endogenní kyselinu indoly-3-octovou. To bylo experimentálně potvrzeno. Stimulační účinky na tvorbu adventivních kořenů byly pozorovány i u antigiberelinů 2,2-dimetylhydrazidů kyseliny jantarové, ancymidolu a dalších (Krishnamoorthy, 1972). Morfaktin CF (chlorfluorenol), který je používán jako růstový retardant pro dřeviny, zvyšoval po aplikaci na řízky počet kořenových primordií (Schneider, 1970). Primordia byla abnormální a následný růst kořenů se zpomalil a počet viditelných kořenů na řízku snížil (Jarvis a Shaheed, 1986). Aplikace morfaktinu nepřekonala inhibici tvorby kořenů indukovanou kyselinou giberelovou a antagonizovala zakořeňování indukované auxinem (Roy et al., 1972). Ošetření antiauxinem TIBA (kyselina 2,3,5-tichlorfenoxyoctová) inhibuje tvorbu kořenů pravděpodobně snížením transportu auxinu k bázi řízku (Krishnamoorthy, 1972). Fenolické inhibiční substance mohou rovněž působit pozitivně na tnorbu adventivních kořenů (Kling a Mayer, 1983). V počátcích tvorby adventivních kořenů inhibují fenoly aktivitu kyseliny indoly-3-octové-oxidázy a peroxidázy (Bastin, 1966), (Procházka et al., 1997). Ostatní růstové regulátory Kromě uvedených skupin fytohormonů jsou v rostlinách ještě obsaženy další látky, které mají regulační účinek, např. tzv. rhizokalin, který vzniká v listech a pupenech a je nutný k tvorbě kořenů. V komplexu rhizokalinu mohou být zapojeny i některé vitamíny (především B 1, ale i B 2, B 6, H, C, K, PP, E), tryptofan, indoly a další látky. Doplňující vliv mají ionty Zn 2+, B 3+ aj. a u H + bylo zjištěno, že za určitých 20

21 podmínek, když auxin stimuloval růst kořenů, byla zároveň stimulována exkrece H + z kořenů, kdežto když auxin inhiboval růst kořenů, naopak H + byly přijímány (Kutina, 1988). Tyto látky zatím nejsou řazeny mezi fytohormony. Patří dále sem brassinosteroidy, kyselina jasmonová, polyamidy, oligosacharidy a některé typy fenolických látek (Vrána, 2002) Etapy vzniku adventivních kořenů Tvorba adventivních kořenů je výsledkem růstových korelací v matečné rostlině a následně v odebraném řízku. Proces rhizogeneze probíhá v několika fázích, které mají odlišné požadavky na aktivitu jednotlivých fytohormonů (Vrána, 2002). Vznik adventivních kořenů podle Kutiny (1988) probíhá ve třech etapách: 1. remeristematizace (pericyklu, lýka i jiných částí rostliny), 2. determinace kořenových základů, 3. vyrůstaní kořenových základů v adventivní kořeny. Remeristematizace a tvorba základů adventivních kořenů je spojena se vzestupem biosyntézy těchto látek, naruší se proces rhizogeneze (Kefeli, 1974). Z hlediska anatomického rozdělují Smith a Thorpe (1975) tvorbu adventivních kořenů do následujících fází: 1. Indukce nového meristematického místa. 2. Počátek buněčného dělení. 3. Pozdější buněčné dělení a tvorba kořenového meristému. 4. Prodlužovaní růst kořene a vytvoření cévních svazků. Luxová (1991) člení fáze tvorby adventivních kořenů následovně: 1. Vznik kořenových iniciál. 2. Dělení iniciál podmiňujících vznik kořenového základu. 3. Histologická determinace kořenového základu. 4. Vyrůstání kořenového základu v adventivní kořen. Každá fáze tvorby adventivních kořenů má své nároky na rostlinné hormony a různou citlivost buněk a pletiv na exogenně dodané růstové regulátory (Trewavas a Cleland, 1983), (Procházka, Šebánek, 1997). V posledních letech byly výzkumy zaměřeny na prozkoumání zakořeňování z hlediska biochemických procesů. Výzkumy vedly k poznání, že tvorba adventivních kořenů je sérií navzájem nezávislých fází a není tudíž považována za jednotný fyziologický proces (Procházka, Šebánek, 1997). V rámci výzkumu byla systematicky 21

22 studována aktivita peroxidázy v průběhu zakořeňování. Podle aktivity byl proces zakořeňování rozdělen do tří fází: 1. Indukce Fáze je charakterizována dočasným poklesem aktivity peroxidázy a růstem aktivity auxinu na maximum. Tato fáze může trvat od několika hodin až po několik dnů. Ihned po odříznutí řízku dochází ke krátkodobému zvýšení produkce ethylenu, zvyšující se koncentrace endogenního auxinu dosahuje svého vrcholu a potlačuje tvorbu ethylenu. Později dochází zároveň ke snížení hladiny endogenních cytokininů a giberelinů. V této fázi dodaný exogenní auxin působí inhibičně. 2. Iniciace Ve fázi iniciace dochází ke zvyšování aktivity peroxidázy a poklesu hladiny auxinu. V průběhu iniciace je zahájeno buněčné dělení. Exogenně dodaný auxin zvyšuje počet vytvořených kořenů, naopak aplikace ethylenu působí inhibičně. 3. Exprese Fáze exprese je zahájena vytvořením kořenového primordia. Dochází k další redukci hladiny auxinu a k poklesu enzymatické aktivity. Zvyšuje se produkce ethylenu a hladiny endogenních cytokininů a giberelinů v bázích řízku. Aplikace exogenního auxinu působí inhibičně a ethylenu stimulačně (Vrána, 2002). 2.4 Pěstební opatření a jejich vliv na zakořeňování řízků Při množení ovocných dřevin řízky je třeba zachovat řadu opatření, která jsou nutná k zajištění spolehlivého výsledku. Mezi následující patří: Typ množárny Stavby a zařízení pro píchání řízků a zakořeňování mohou být nejrůznějšího druhu. Množárna Moderní množárna může být zřízena ve sklenících LUR (lehká univerzální rychlírna) se stolovým zařízením, s vytápěním množárenských stolů hadicemi z plastu 22

23 (Fatradur) a automatickou regulací teploty. Podlaha stolů je z osinkocementových desek, bočnice stolů jsou z hliníkového plechu. Množárna studená Pro letní řízkování, přízemní nebo lépe vyvýšené záhony, zespodu vzdušně drénované drenážními trubkami průměru 0,08 m. Trubky jsou uložené ve 0,25 m vrstvě hrubého říčního štěrku, aby vzduch, který je pro zakořenění nezbytný, měl k množárenskému substrátu přístup. Klasické pařeniště Vhodné je také 1,50 m široké, pokud možno s izolací z drátěného pletiva proti krtkům a vrstvou ztlelého hnoje, listí nebo alespoň hrubší hrabanky pod množárenským substrátem. Rámy, nejlépe dřevěné, musí dobře těsnit, zděné se obloží nahoře jutou. Okna musí být dobře zatmelená. Fóliové skleníky Pro zakořeňování zelených řízků je nejlépe volit množárnu, která je tvořena fóliovým krytem. Osvědčil se folník o rozměrech 30 x 6 m s běžnou polyetylénovou fólií (Kosina, Kracíková, 1995). Ve fóliových sklenících je možno množit buď na přízemních množárenských záhonech, nebo v truhlících ukládaných přímo na zem či lépe na vrstvu písku do urovnaných záhonů. Alespoň jeden fóliový potah musí být v zásobě jako rezerva (Walter, 1997) Teplota při rozmnožování Teplota ovlivňuje tvorbu růstových látek podmiňujících zakořeňování, a proto má při rozmnožování velký vliv na úspěšné zakořenění. Optimální teplota je závislá na druhu řízků, jejich vývojovém stádiu, termínu množení a především na světle. Při letním množení řízků ve skleníku nebo ve fóliovém tunelu dosahují teploty za slunečných dnů nezřídka až 50 C. Při dostatečně vysoké vzdušné vlhkosti a při nasazení mlžení nemají tyto teploty žádné negativní účinky na řízky. Opakovaně provedená měření ukázala, že teplota na samotném řízku je mnohem nižší vlivem přirozeného ochlazování působením transpirace a nepřestupuje snesitelný rozsah teplot. 23

24 Při letním množení řízky často vystačíme bez půdního vytápění. Drahé množárenské skleníky však nutí pokud možno k celoročnímu využití, což přirozeně není možné bez dodatečného přihřívání (Bärtels,1988) Vlhkost, regulace vlhkostního režimu Pro rychlé zakořeňování je nezbytné pečlivé ošetřování řízků. Na prvním místě v této péči stojí udržování vysoké vzdušné vlhkosti v prostoru množárny jako ochrany proti vadnutí a popálení řízků slunečním zářením. Ochrana před odpařováním začíná již při řezání a zpracování řízků. Poněvadž řízek čerpá svou potřebu vody převážně ze vzduchu, musí obsah vodní páry ve vzduchu dosahovat téměř 100% relativní vzdušné vlhkosti. V množárenských sklenících či pařeništích se dosáhne takových podmínek co možná úplným utěsněním bez průvanu, a to sklem nebo dokonce dvojitým sklem, které se podle počasí zastíní. Za teplého a slunečného počasí se neobejde bez několikerého postřiku denně. Takový vysoký nárok na práci byl jistě spolurozhodující pro vývoj automatického mlžicího zařízení (Bärtels, 1988). Mlhovkové množárny Princip spočívá v tom, že stálý vodní film na listech je udržuje chladné, čímž se transpirace zmenší a řízky zůstanou vodou stále nasycené. Tím je umožněn přístup plného slunečního světla, které napomáhá zakořeňování. Doba zakořeňování se tak zkrátí. Pod mlhovkami lze zakořeňovat více druhů najednou a množárnu lze během sezóny častěji využívat než při ručním rosení nebo pod fóliemi. Systémů mlhovkových zařízení je dnes mnoho. Podmínkou pro spolehlivý provoz je měkká čistá voda s minimálním obsahem vápníku a železa, bez chloru a vodní tlak nejméně 2,45 MPa. Podmínkou je také dokonalá údržba celého zařízení, které se skládá z mlhovkových trysek, které jsou zásobeny vodou přes magnetický ventil, řízený zvláštním zařízením, jako jsou spínací hodiny, elektronický list nebo rosná váha. Elektronický list Je systém, který využívá vodivosti vlhkých povrchů pro elektrický proud. Elektronický list sestává z malého terčíku z plastu se dvěma elektrodami. Od každé elektrody vede drát k elektrickému napětí. Je-li na tomto umělém listě vodní film, 24

25 proudí elektřina nerušeně mezi oběma póly a řídící mechanismus způsobuje, že magnetický ventil je uzavřen. Jakmile vodní film po oschnutí listu, a tím i elektrický proud je přerušen, otevře se magnetický ventil a obnoví se mlžení, až se znovu vytvoří vodní film. Ukázalo se však, že někdy oschne elektronický list dříve než řízky. Rosná váha Pracuje na principu vážení srážkové vlhkosti. Rosná váha je jemná váha se spínačem. Na jednom rameni váhy je list z plastu, na němž se sráží jemná mlha. List ztěžkne, sníží se, a tím se vypne magnetický ventil. Po úplném odpaření vody se rameno zvedne a mlžení se zapojí. Spínací impulzy lze regulovat závažím. Zbytky solí po vypaření vody je třeba na těchto zařízeních 1-2krát týdně hadříkem důkladně odstranit (Walter, 1997). Fotoelektrické regulace Vychází ze skutečnosti, že odpařování probíhá přibližně proporcionálně k intenzitě slunečního světla. Podle principu měření světelných dávek jsou intervaly mlžení řízeny fotobuňkou nebo foto-polovodičem. Přídavně vestavěný soumrakový spínač vypne celé zařízení při setmění a zapne je opět při rozednění. Délku mlžících impulzů lze předvolit. Vestavění termistorů, reagujících na teplo, může zajistit tomuto systému i ve vytápěných sklenících dostatečnou spolehlivost. Regulační zařízení s konopným vláknem Podle vlhkosti se protahuje nebo smršťuje, je spojeno s mikrospínačem, který spíná a vypíná mlžení. Časové spínače Zapínají zařízení ve stálých časových intervalech. Ačkoliv se neorientují automaticky podle sníženého množství vlhkosti nebo podle dopadajícího světla, používají se velmi často i v moderních množitelských podnicích. Dovolují individuální nasazení, jež se řídí podle počasí, podle různých nároků řízků a podle počasí každý den či několikrát denně (Bärtels, 1988). 25

26 2.4.4 Substrát Množárenské substráty mají značný význam pro růst a utváření kořenů řízkovanců. Základní složkou řízkovanců je rašelina. Pro množení dřevin se nejčastěji používají směsi rašeliny s pískem nebo perlitem v poměru 1:1, 2:1, 3:1. Písek, jako nejsnadněji dostupný materiál je nejvhodnější vátý a křemitý (sklářský). Pro mnohé školkaře jsou dostupnější těžené říční písky, které na některých lokalitách, kde došlo ke kontaminaci spodních vod, mohou obsahovat pro řízky fytotoxické látky. Pěstitelé často volí složení množárenských substrátů podle typu množárny. Pro zamlžované množárny jsou vhodné vícesložkové směsi s vysokým obsahem vzduchu (78-90% pórů, z toho kapilární voda 20-36%, nekapilární /vzduch/ 50-60%). Na zamlžovaných množárnách se mnohdy lépe uplatnily standardní směsi rašeliny s pískem, doplněné až o 30% styromulu, nebo drceného Grodanu (čedičová vlna), popřípadě samotné syntetické materiály jako je minerální vlna Grodan v kostkách, Vermiculit a polyuretanová pěnová hmota Baystrat. Výhodou samotných syntetických materiálů oproti klasickým množárenským substrátům je jejich stabilní struktura, homogenita, vysoká vzdušná a vodní kapacita. Nevýhodou je zvýšené riziko poškození rostlin přeschnutím, pokud jsou nedostatky v zavlažování. Požadavek na vhodný množárenský substrát splňují třísložkové směsi rašeliny, písku (zrnitost 2/4 mm) a drceného polystyrénu nebo perlitu. Osvědčil se pěstební substrát ve složení: hrubovláknitá rašelina, písek a perlit v poměru 3:1:1, nebo 2:1:1 (ph 5,0-5,5-6,0 podle množství přidaného mletého vápence). Drceným polystyrénem a perlitem zlepšujeme poréznost (vzdušnost), strukturnost tepelnou bilanci substrátu. Všechny tyto vlastnosti schází u více rozložené vrchovištní, nebo slatinné rašeliny (Soukup, Matouš, 1979; Obdržálek, 1981). Při množení dřevin pod fólií je vhodné používat standardní dvousložkové směsi s vyšším podílem kvalitní rašeliny. Aby nedocházelo k případnému přeschnutí substrátu při nedostatečné kontrole, lze použít na množárnách hydroabsorbční přípravky, které zabraňují ztrátám vody dostupné rostlinám. Příznivý vliv na tvorbu kořenů řízků i na jejich další růst má přídavek mletého vápence do množárenské směsi a to asi 2-3 kg mletého vápence na m 3. Připravený množárenský substrát nesmí být upěchovaný a přemokřený (Obdržálek, Pinc, 1997). 26

27 2.4.5 Ochrana Před pícháním řízků se doporučuje zalít mírně vlhký a kyprý vzdušný množárenský substrát systemickým fungicidním přípravkem Previcur N v koncentraci 0,15% (10 litrů na 2 m 2 ). Previcur (účinná látka propamocarb HCl) je pro rostliny tolerantní a vyznačuje se širokým spektrem účinku. Za nepříznivých okolností, např. v přemokřených substrátech, dále při vysokých teplotách a vlivem slunečního záření, může docházet k poškození řízků a šíření houbových chorob. Kromě systemického fungicidu Previcur je často třeba množárny ošetřit i dalšími fungicidními přípravky. V zahraničních množitelských podnicích se používá na množárnách přípravek Dithane ULTRA (mankozeb) v 0,2% koncentraci a Euparen WG 0,15% koncentraci. Dithane se vyznačuje vysokým ph 14. Při jeho pozdější aplikaci na zakořeněné řízky dojde ke zničení mechu na substrátech. Častý výskyt šedé plísně Botritis cinerea lze omezit na množárnách především střídaním přípravků Rovral 50WP (účinná látka iprodione), Euparen 50WP (účinná látka dichlor fluanid) a Sumilex 50WP (účinná látka procymidone) s Dithanem. Klony šedé plísně jsou rezistentní proti často používaným benomylovým přípravkům jako je Benlate a Fundazol. Na množárnách se jeví účinný rovněž biofungicid Supresivit (aktivní složka Trichoderma herzianum). Supresivit aplikujeme zálivkou v dávce 5 až 10 g/10 l vody na plochu 2 m 2. K biologickému ošetření množáren je dále v ČR registrován přípravek Polyversum (aktivní složka Pythium oligandrum). Tento mikrobiální preparát je doporučovaný proti houbovým chorobám na množárnách (Obdržálek, Pinc, 1997) Matečnice pro odběr řízků K množení používáme jen zdravý rostlinný materiál, který vyhovuje všem fytokaranténním požadavkům. Matečné rostliny pěstujeme v polních nebo technických izolátech. Musí být pravidelně přehlíženy pracovníky rostlinolékařské služby, kteří vystavují na tento materiál osvědčení. Postup pěstování matečných rostlin Výhony pro zelené řízky se odebírají z matečných rostlin, které rostou v technickém nebo prostorovém izolátu a jsou pod stálou virologickou kontrolou. 27

28 Příprava a úprava půdy pro matečnice, systém hnojení U všech dřevin vysazovaných jak do volné půdy, věnujeme pozornost přípravě půdy, substrátu, výživě a ochraně proti chorobám a škůdcům. Na lehčích, středně těžkých půdách typu hnědozemí a černozemí před výsadbou provedeme základní hnojení fosforem a draslíkem 80 až 120 kg P 2 O 5 a 160 až 260 kg K 2 O na ha, podle obsahu přijatelných živin v půdě a náročnosti dřevin na živiny. Hnojení dusíkem, 80 až 120 kg N na ha, provádíme ve dvou až třech dávkách během vegetace. Do těžší půdy zapravíme před výsadbou matek směs kůry a rašeliny, nebo fermetované štěpky, popřípadě chlévské mrvy, v objemovém poměru 3:1 (na 0,20 m ornice cca 50 až 70 mm meliorační směsi s přídavkem 1 až 1,5 kg N/m 3 ve formě ledku amonného, síranu amonného nebo močoviny). Vhodná jsou rovněž hnojiva s prodlouženým účinkem tzv. zásobní pozvolna působící hnojiva. Nejlepší vzrůst vykazují dřeviny přihnojované do zásoby obalovanými hnojivy řady Osmocote Plus s délkou působení 5-6, 8-9 a měsíců. Obalovaná hnojiva jsou obohacena o stopové prvky. V případě potřeby přihnojujeme matečnice ve volné tekutým dusíkatým hnojivem DAM-390 v 0,2% koncentraci, a to ve dvou až třech dávkách (10 l/m 2 ) během vegetace. Opakovaně bylo potvrzeno, že matečné rostliny pravidelně přihnojované a zavlažované poskytují kvalitní množitelský materiál. Řízky odebrané z těchto rostlin mají vyšší obsah uhlohydrátů a minerálních látek. Zakořeňují pak rychleji a jejich kořenový systém je mohutnější, než při nízkém obsahu minerálních a zásobních látek v pletivech. Vysoký obsah uhlohydrátů zvyšuje zakořeňovaní schopnost řízků. Jednostranné přihnojování dusíkem je nežádoucí. Řízky s vysokým obsahem dusíkatých látek koření hůře a na množárně jsou citlivější na infekci patogenními houbami (Obdržálek, Pinc, 1997). Výsadba matečnice Výsadbový materiál: zakořenělé dřevité nebo zelené řízky nebo rostliny namnožené metodou in vitro. Matečnice lze založit i z očkovanců nebo roubovanců na zdravém podnožovém materiálu. Štěpovaný materiál je méně vhodný, poněvadž při odběru výhonů se mohou omylem odebrat výhony, které podrůstají z původní podnože. 28

29 Spon výsadby se volí podle používané mechanizace ve školce: 1,5 x 0,3 m nebo 2,5 x 0,3 m (v technickém izolátu i méně. Vysazovat lze na jaře i na podzim běžným způsobem, kořeny se zakracují nůžkami, v nadzemní části je nejčastěji ponecháván jen jeden výhon, který se zakracuje až o 1/3. Rostliny v matečnici se v prvním roce po výsadbě ponechávají volně růst, aby maximálně zesílily. V druhém roce se v předjaří sestříhnou ve výšce 0,50-0,60 m, postranní výhony se na kmínku odstraní do výšky 0,30-0,40 m (řežeme na větevní kroužek). Ostatní výhony se sestříhnou zpětným řezem na 1-2 očka. Ve druhém roce lze odebírat první výhony pro řízkování. Ošetřování a řez matečnice Matečnice se v průběhu vegetace udržuje v bezplevelném stavu vhodnou kombinací herbicidů a kultivace. Zvláště důležitá je ochrana proti chorobám a škůdcům, protože pro řízkování lze použít jen dostatečně narostlé, nepoškozené a zdravé výhony. K tomu napomáhá i dobrá výživa matečných rostlin. Matečné rostliny se pěstují ve tvaru keře. Porost v řadě připomíná živý plot. Základní řez matečnice se provádí v předjaří před rašením. Siné výhony, které nebyly použity pro řízky se zkrátí na 3-4 pupeny tak, aby poslední pupen byl na vnější straně. Ostatní výhony se zakracují na 1-2 pupeny, přičemž výhony velmi slabé (pod 3 mm) se odstraňují na větevní kroužek. U starších porostů dochází k postupné tvorbě většího počtu výhonů, které jsou však příliš slabé a pro přípravu řízků nevhodné. Za této situace se musí přistoupit ke zmlazení matek (zpětný řez do staršího dřeva). Příliš silný řez má za následek tvorbu přerostlých výhonů, které nejsou pro přípravu řízků také vhodné (Kosina, Kracíková, 1995) Odběr řízků Termín množení se řídí podle druhu rostlin, podle jejich vývojového stádia, druhu řízků a podle množárenských zařízení. Řízky odebíráme: z výhonů v plném růstu, z výhonů, které právě ukončily růst a úžlabní pupeny ještě nejsou patrné, z výhonů s patrnými vrcholovými pupeny, které dokončily růst a zdřevnatěly. Termín píchání letních řízků rozhoduje nezřídka o větší či menší jistotě výroby zakořenělých řízků a jejich schopnosti přestát nejbližší zimu. Přirozeně nejvíce jsou 29

30 ohroženy v tomto ohledu těžko množitelé a ne zcela mrazuvzdorné druhy. Takové druhy by se měly píchat zpravidla co nejdříve, aby byla zajištěna optimální tvorba kořenů a včasné vyzrání dřeva. Problematické druhy ba se měly přezimovat pod sklem a přesazovat až na jaře. Pro letní množení bylinnými řízky je důležité vystihnout správný časový termín pro začátek rozmnožování. Výhony nesmějí být příliš měkké, poněvadž řízky pak velmi snadno vadnou a jsou zvlášť citlivé na botrytidu. V takovém případě odstraňujeme nevyzrálý vrchol a pro množení použijeme střední a spodní část výhonu (řízky stonkové a bazální). Naopak příliš zdřevnatělé letní řízky mají zvýšený sklon k tvorbě kalusu a snadno shazují listy. Jejich zakořeňování trvá příliš dlouho, a pokud se kořeny vůbec vytvoří, jsou slabší a méně početné. Rozpoznat správnou zralost řízků vyžaduje už určitou zkušenost. Jako vodítko pro určení vyzrálosti slouží délka a zbarvení letorostů i na řezu dosud zelené s nevýrazným středním válcem. U vyzrálých letorostů je na příčném řezu patrná diferenciace kůry, lýkové části a středního válce, což je kromě počínajícího hnědnutí průvodní znak dřevnatění (Bärtels, 1988). Bezpodmínečně respektujeme postavení odřezávaných řízků na rostlině. Řízky brané ze spodních částí stromů, keřů a bylinných rostlin lépe koření než řízky z vrchní části rostlin. U delších letorostů opět řízek z její morfologické base koření lépe než její část vrcholová. U stromů a keřů není lhostejné, zda bereme řízky z osluněné části koruny nebo z části stíněné. Praktikové tvrdí, že řízky vyrostlé na plném slunečním světle koření lépe. Jsou lépe živeny a vývojově lépe připraveny než řízky z vnitřku koruny nebo části zastíněné (Řetovský, 1953). Časový průběh této fáze růstu není u jednotlivých druhů dřevin stejný. Zvlášť u slabě rostoucích dřevin se musí dávat velký pozor, poněvadž u nich zrání nastává brzy a náhle. Co možná nejranější termín je však důležitý i proto, abychom získali do podzimu silné mladé rostliny s dobře vyzrálým dřevem, které spolehlivě přezimují. Z časných sérií zakořeněných řízkovanců můžeme použít prorůstající vrcholky ještě pro druhou dávku řízků, což je v mnoha případech žádoucí. Všeobecně by se však řízkování nemělo protahovat přes polovinu července. Jinak se lehce stane, že řízkovanci do příchodu zimního počasí dobře nevyzrají a nepřečkají bez újmy zimu (Bärtels,1988). Podle některých autorů (Kosina, Kracíková, 1995) odběr řízků v našich klimatických podmínkách spadá do 2. poloviny června, tj. do období maximálního 30