UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI FILOZOFICKÁ FAKULTA KATEDRA POLITOLOGIE A EVROPSKÝCH STUDIÍ

Transkript

1 UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI FILOZOFICKÁ FAKULTA KATEDRA POLITOLOGIE A EVROPSKÝCH STUDIÍ Nikola KOCOURKOVÁ Postavení hlavy státu v České republice a na Slovensku Bakalářská diplomová práce Vedoucí bakalářské diplomové práce: Doc. PhDr. Tomáš LEBEDA, Ph.D. Olomouc 2011

2 Prohlašuji, ţe jsem tuto bakalářskou diplomovou práci vypracovala samostatně na základě uvedených pramenů a literatury. V Olomouci dne 14. dubna 2011 Nikola Kocourková

3 Poděkování Především bych chtěla upřímně poděkovat vedoucímu své bakalářské práce docentu Tomáši Lebedovi, a to nejen za jeho podnětné připomínky, cennou kritiku, rady a průběţnou zpětnou vazbu ale zejména také za čas, který věnoval konzultacím, bez nichţ by tato práce zřejmě nikdy nevznikla. Další poděkování patří zejména příteli, kamarádce a rodičům za jejich psychickou oporu a často také potřebnou trpělivost.

4 OBSAH OBSAH... 4 ÚVOD PARLAMENTNÍ REŢIM Typy parlamentních systémů dle Giovanni Sartotiho Parlament v parlamentním systému Rozdělená exekutiva Vláda Postavení hlavy státu v parlamentním systému ČESKÁ A SLOVENSKÁ PREZIDENTSKÁ TRADICE VOLBA PREZIDENTA Volba prezidenta podle ústav z roku Přímá volba prezidenta na Slovensku Zavedení přímé volby prezidenta v České republice Ustavení prezidenta do funkce a konec funkčního období VZTAH PREZIDENTA A VLÁDY Jmenování a odvolání vlády Demise vlády Vztah prezidenta a premiéra VZTAH PREZIDENTA A ZÁKONODÁRNÉ MOCI Pravomoc prezidenta rozpouštět parlament Pravomoci prezidenta v rámci legislativního procesu Prezidentova pravomoc veta Podepisování zákonů prezidentem republiky Referendum na Slovensku VZTAH PREZIDENTA K SOUDNÍ MOCI Ústavní soud Soudní rada Slovenské republiky Nejvyšší soud Ustanovování soudců do funkce NEODPOVĚDNOST PREZIDENTA, INSTUT KONTRASIGNACE A OSTATNÍ JEHO PRAVOMOCI Neodpovědnost prezidenta a kontrasignace Neodpovědnost Kontrasignace Zahraniční politika Zastupování státu navenek Sjednávání a ratifikace mezinárodních smluv... 88

5 7.3. Amnestie a milost Jmenovací pravomoci ČNB, NBS a NKÚ Česká národní banka a Národná banka Slovenska Nejvyšší kontrolní úřad ZÁVĚR PRAMENY A LITERATURA Prameny Literatura ABSTRAKT ABSTRACT

6 ÚVOD Vláda je obecně povaţována za jádro výkonné moci, bez kterého se nelze obejít. Politické systémy teoreticky mohou fungovat bez ústav, bez shromáţdění, bez soudnictví, dokonce i bez politických stran. Nemohou však fungovat bez orgánu, který by formuloval státní politiku a zajišťoval její realizaci. V průběhu 20. století získávala vláda stále širší pravomoci, které se dělily dle podoby politického systému, vycházejícího z určité teorie, a který si daná země určila za vlastní. V čele takové vlády, či vedle ní stojí hlava státu, která hraje v politickém systému roli zosobňující moc a autoritu státu. Častěji se ale setkáme s druhou variantou. Hlava státu tak v případě ţe není zároveň také hlavou vlády, představuje orgán těšící se v podstatě jen symbolickému nebo formálnímu významu. Skutečná moc je tedy vloţena do rukou předsedy vlády. Takový politický systém označujeme jako parlamentní, z jehoţ teorie bude bakalářská práce vycházet. Teorie parlamentních systémů a vůbec parlamentní systémy jako takové jsou povaţovány za historicky nejstarší, ze kterých se dále vyvíjely ostatní typy politických systémů. S postupem času se parlamentní systémy měnily a vyvíjely, aţ do podoby v jaké se s nimi setkáváme dnes. Typickým znakem parlamentních systémů je, ţe středobod politiky představuje parlament, jakoţto jediná přímo legitimizovaná moc ve státě. Existuje zde také duální exekutiva, kterou tvoří hlava státu, tedy prezident nebo monarcha, a vláda. Ovšem tato dualita je často velmi nevyváţená ve prospěch osoby stojící v čele vlády. Ve své bakalářské diplomové práci se zabývám výkonnou mocí parlamentní České a Slovenské republiky. Přičemţ pozornost je věnována primárně postavení hlavy státu v těchto dvou zemích. Přesto, ţe se v obou případech jedná o země s parlamentní formou vlády, podoba jejich skutečného fungování se jak formálně tak prakticky v jistých detailech liší. Jedním z těchto detailů je i odlišné postavení hlavy státu. Právě to bude předmětem zkoumání a z toho vychází také název práce: Postavení hlavy státu v České republice a na Slovensku. 6

7 Téma práce jsem si vybrala, protoţe je pro mě atraktivní z hlediska zkoumání a následného porovnávání dvou zemí, které spojuje dlouholetá společná historie a s ní související společný politický vývoj. Zájem soustřeďuji zejména na hlavy jednotlivých zemí z toho důvodu, ţe osobnosti, které tento post zastávají, ze značné části předurčují, do jaké míry bude prezident republiky v rámci konkrétních podmínek v dané zemi, prostřednictvím výkonu svých pravomocí, často však i aktivitou nad jejich rámec, schopen prosadit své představy a vize a tedy i ovlivnit činnost ústavních orgánů. Časově se práce vymezuje na období po roce 1989 aţ do současnosti. Z převáţné části je však pozornost věnována zejména období po rozdělení Československé federativní republiky na samostatnou Českou a Slovenskou republiku, ke kterému došlo v roce Geograficky je práce soustředěna na státní území České republiky a Slovenské republiky. Přičemţ pro porovnání mohou být vyuţity i země západní Evropy. Práce bude jednotlivé skutečnosti zkoumat na základě emprickoanalytického přístupu, který vyţaduje nestrannost a neutralitu postoje ke zkoumaným jevům. K dosaţení stanoveného cíle bude vyuţívána komparativní metoda. Tato metoda je pokládána za náhradu experimentu. Snižuje riziko přecenění jednoho vybraného vzorku příkladu, v celkovém kontextu studia určitých procesů a vztahů mezi prvky například politického systému. Při studiu vlád a vládnutí hraje komparace klíčovou roli a je základním kamenem jejich vědeckého studia. 1 Je třeba rozlišovat mezi prostým srovnáním, které jed definováno jako technika, a komparativní metodou. Jedná se o poměrně rozsáhlou metodu, k jejímuţ správnému pouţití je třeba drţet se jejich základních pravidel. Tato pravidla definuje například Miroslav Hroch. Prvním z nich je co nepřesnější definování objektů komparace. Definování objektů nelze redukovat na prostou definici. Je třeba si jiţ na počátku ujasnit, zda srovnáváme jevy téţe kategorie. Dalším krokem při určování objektu komparace je vývojové hledisko. Je třeba si uvědomit, zda jde o jevy stabilní či spíše proměnné. Druhým pravidlem komparativní metody je 1 ŘÍCHOVÁ, Blanka: Komparativní metoda v politologii. In: Politologická revue, 3, 1997, č. 2, s. 4. 7

8 určení cílů, které aplikací komparativní metody sledujeme. Těmito cíly můţe být například rozbor shod a rozdílů mezi zkoumanými objekty komparace či vysvětlení příčinných vztahů a vyloţení shodných rysů studovaných jevů. Posledně zmíněný cíl je nejzávaţnější sloţkou komparativní metody a v jistém ohledu se teprve v tomto případě jedná o komparativní metodu ve vlastním hlubším slova smyslu, neboť studujeme vzájemnou souvislost jevů a jejich kauzálních vztahů a vysvětlujeme jejich specifika. Třetím pravidlem v komparativní metodě je stanovení kritérií, podle nichţ bude moţno objekty komparace analyzovat. Kritériem komparace se rozumí hledisko, podle něhoţ dané jevy srovnáváme. Vţdy totiţ musíme porovnávat podle takových hledisek, která lze aplikovat na všechny objekty komparace. Posledním pravidlem popisované komparativní metody je vymezení v jakém vztahu k časové ose budeme komparativní metodu aplikovat, přičemţ tento vztah můţe být buďto diachronní nebo synchronní. Jak uvádí Blanka Říchová ve své studii, poslední jmenovaný požadavek je z hlediska politologického studia okrajový. Obecně si však politologové potrpí na komparaci synchronní, pro niž je typické, že vychází z analýzy zvolených prvků v určitém časovém úseku a umožňuje tak vymezit odlišnosti spojené s výskytem sledovaných prvků a je tedy pokládána za jeden z hlavních indikátorů nerovnoměrnosti vývoje jednotlivých jevů. 2 V uţším slova smyslu synchronní komparace srovnává procesy, či jevy, které probíhaly ve stejné době na různých teritoriích. Objekty komparace tak mohou být právě tak procesy jako relativně stabilní prvky. Příkladem takové synchronní komparace je srovnávání dvou či více teritoriálních celků, které byly ve vzájemných vztazích. Můžeme však synchronně srovnávat také procesy či události, které proběhly nezávisle na sobě. 3 Komparativní metoda se při svém vyuţívání neobejde bez analýzy. Asi stěţí bychom porovnávali jevy, které jsme předtím neanalyzovali, či důkladně neprozkoumali. Objekty komparace můţeme analyzovat 2 ŘÍCHOVÁ, Blanka: Komparativní metoda v politologii. In: Politologická revue, 3, 1997, č. 2, s HROCH, Miroslav a kol.: Úvod do studia dějepisu IV. Metody historikovy práce. Praha, Státní pedagogické nakladatelství 1983, s

9 z hlediska jejich vzájemné souvislosti, a to jak přímé či nepřímé. Pro tuto bakalářskou práce bude nejvhodnější vyuţití analýzy procesů a institucí, kdy není zkoumán celý politický systém, nýbrţ pouze vztahy mezi vybranými institucemi. V rámci analýzy jednotlivých jevů bude vyuţita také deskriptivní metoda, která bývá definována jako popisný způsob poznávání. Budou jí tedy popsány a vysvětleny jednotlivé jevy, které budou následně analyzovány. Na základě výše popsané metodologie bude zkoumán daný cíl práce, jímţ je důkladné prozkoumání a následné zhodnocení postavení hlavy státu ve zkoumaných zemích. Objekty zkoumání tedy budou prezident České republiky a prezident Slovenské republiky. Postupně budu analyzovat jednotlivé pravomoci, kterými prezidenti v klíčových oblastech politiky státu disponují. Za klíčové přitom povaţuji pravomoci ve vztahu k vládě, k legislativní moci, soudní moci, v oblasti zahraniční politiky a v neposlední řadě také jmenovací pravomoci prezidenta. V jednotlivých kapitolách budou tyto pravomoci nejprve deskriptivně popsány a následně analyzovány. Zároveň budou jednotlivé jevy srovnány pomocí komparativní metody. Práce se bude snaţit prostřednictvím analýzy a následné komparace zkoumaných jevů zpracovat výzkumné otázky, jejichţ zodpovězení si kladu za cíl práce. Prvním cílem je tedy zjistit nakolik je postavení českého a slovenského prezidenta navázáno na míru legitimity prezidentského úřadu. Přičemţ zde bude hlavním kritériem způsob volby prezidenta. Dalším cílem práce bude odpovědět na otázku, zda společná minulost a společný historický vývoj vedl ke stejnému postavení prezidenta ve zkoumaných zemích. Zde bude hlavním kritériem existence prezidentské tradice. Konečně si práce klade za cíl zjistit, zda je postavení hlavy státu, a její reálný vliv na fungování jak vnitřní, tak vnější politiky těchto zemí dán spíše ústavními pravomocemi či silou osobnosti daného představitele prezidentského úřadu. Kritériem pro zodpovězení poslední výzkumné otázky tak bude analýza jednotlivých pravomocí a jejich vyuţívání. Posledním cílem práce pak bude na základě vyhodnocení předchozích vytyčených cílů, zodpovědět otázku, která ze zkoumaných zemí se těší silnějšímu prezidentskému úřadu. 9

10 Práce je členěna do sedmi hlavních kapitol. Některé z kapitol jsou pak pro přehlednost dále členěny na podkapitoly. V první kapitole je podrobně rozpracována teorie parlamentních systémů. Výchozím zdrojem pro zpracování této kapitoly byla kniha Giovanni Sartoriho Srovnávací ústavní inženýrství, jako všeobecně uznávaná a akceptovaná publikace pro analytické zkoumání politických systémů, která mi poskytla základy pro vymezení teorie parlamentního reţimu. Vzhledem k tomu, ţe se práce zabývá primárně Českou a Slovenskou republikou, byla pro porovnání Sartoriho definice a typologie parlamentního systému pouţita publikace Vladimíra Klokočky Ústavní systémy evropských států. Tato kapitola je dále členěna do podkapitol zabývajících se postavením jednotlivých sloţek moci, mimo moc soudní, fungujících v rámci parlamentního systému. Pro vyčlenění jejich role byla stěţejní kniha Aarendta Lijpharta Parliamentary versus presidetial government, která nabídla podrobné rozpracování role parlamentu a vlády, stejně tak jako postavení hlavy státu. Následující kapitolou počínaje jiţ práce analyticky zpracovává dané téma. Druhá kapitola se zaměřuje na analyzování české a slovenské prezidentské tradice, čímţ je zpracováno jedno z daných kritérií. Tato kapitola popisuje vývoj prezidentského úřadu zkoumaných zemí a jeho začlenění do nově vzniklých republiky jako samostatných státních celků po rozdělení České a Slovenské federativní republiky. Následující kapitola je věnována dalšímu stěţejnímu kritériu, jímţ je volba prezidenta. Zde jsou rozpracovány a analyzovány volební pravidla pro volbu prezidenta, přičemţ vycházím z praxe zavedené v Československu a následně se přes původní úpravu volby prezidenta danou původními ústavami České a Slovenské republiky dostávám k současné podobě volby slovenského prezidenta, tedy volbě přímé. Čtvrtá kapitola jiţ přináší hlubší komparaci vztahů prezidenta a vlády. Podrobně rozpracovává roli hlavy státu ve jmenování a odvolání vlády, v přijímání její demise a konečně také individuální vztah prezidenta a předsedy vlády, přičemţ v této části se zaměřuje zejména na jejich spolupráci, případné neshody a rozdílné postoje. Následující kapitola popisuje a porovnává vztah prezidentů k legislativní moci. Nejprve rozpracovává pravomoci prezidenta k samotnému legislativnímu orgánu a 10

11 následně roli prezidenta v legislativním procesu. Do této kapitoly je také zařazen institut referenda, přičemţ tato část je spíše deskriptivní analýzou pravomocí slovenského prezidenta. Šestá kapitola se věnuje vztahu prezidenta k moci soudní. Zde se zaměřuji na jmenovací pravomoci, které hrají z hlediska nezávislosti orgánů působících v rámci soudní moci, tedy zejména Ústavního soudu, velkou roli. Poslední kapitola je členěna do několika na první pohled naprosto odlišných podkapitol, které jsou ovšem v konečném důsledku vzájemně velmi úzce propojeny. První dvě podkapitoly jsou důleţité celkově pro vymezení postavení a role prezidenta v daných zemích a v rámci parlamentních systémů vůbec. Jedná se totiţ o velmi důleţité prvky, jimiţ je neodpovědnost prezidenta a institut kontrasignace. Do této kapitoly jsou pak zařazeny i pravomoci prezidentů v rámci zahraniční politiky státu, moţnosti udělení amnestie, či milosti a jejich další pravomoci v oblasti jmenování, a sice jmenování funkcionářů národních bank a nejvyšších kontrolních úřadů. Analytická část bakalářské práce je zaloţena na mnoha stěţejních zdrojích. Pro důsledné prozkoumání ústavního zřízení České republiky mi poslouţila především odborná literatura ústavního práva. Bez velmi podrobně propracovaných komentářů k české ústavě odborníků na ústavní právo by tato práce zřejmě neměla dostatečný odborný základ. Zde bych chtěla zmínit zejména knihu Václava Pavlíčka Ústavní právo a státověda a knihu Karla Klímy Komentář k Ústavě a Listině. V případě slovenské republiky obdobně poslouţil výklad ke slovenské ústavě v podání Ladislava Orosze a kolektivu v knize Ústavný systém slovenskej republiky. V jednotlivých kapitolách je pak analyzování ústavně daných pravomocí zaloţeno na publikacích českých i slovenských odborníků zkoumajících politické systémy nejen České a Slovenské republiky. Ucelený přehled nabízí zejména sborník sestavený Miroslavem Novákem a Milošem Brunclíkem Postavení hlavy státu v parlamentních a poloprezidentských režimech: Česká republika v komparativní perspektivě, kde nalezneme i poměrně podrobné rozpracování postavení slovenského prezidenta Lubomírem Kopečkem. Jako další zdroje potřebné pro analýzu a následnou komparaci však poslouţily zejména odborné a novinové články. 11

12 Faktické údaje pak poskytly převáţně internetové stránky jednotlivých ústavních orgánů zkoumaných zemí. Téma Postavení prezidenta v České republice a na Slovensku prozatím komplexně nebylo dopodrobna zpracováno. Autoři se zaměřují spíše na konkrétní úzce specifikovanou problematiku, ale nikoliv na pravomoci, roli a postavení prezidentů těchto zemí jako celku. Během příprav, které předcházely napsání bakalářské práce, které byly věnovány především načítání dané problematiky, jsem se často setkala s tím, ţe autoři odkazovali na sebe navzájem, coţ značně ztíţilo dohledávání alternativních zdrojů. Kriticky bych negativně zhodnotila zejména faktické chyby, kterých se někteří autoři dopouští. Často jsem se tak setkávala s chybami zejména v konkrétních časových či statistických údajích. I přes tyto nedostatky jsem přesvědčena, ţe pouţitá literatura poslouţila k důkladnému a předmětnému prozkoumání dané problematiky a dosaţení stanovených cílů, které budou rozpracovány v závěru práce. 12

13 1. PARLAMENTNÍ REŽIM V politické vědě můţeme rozlišit několik druhů politických systémů, a to zejména z hlediska jejich institucionálního uspořádání. Nejrozšířenějšími, a proto všeobecně známými systémy jsou systémy parlamentní a prezidentské. Kaţdý z těchto druhů funguje podle poněkud jiných pravidel. To je dáno především jejich odlišnostmi v ústavním vymezení moci zákonodárné a výkonné. Podstatné ovšem je, ţe jak systém prezidentský, tak systém parlamentní pojímá různě vztah mezi exekutivou a legislativou. Existuje ale i další, všeobecně uznávaný politický systém, který leţí na pomezí těchto dvou systémů. Jde o jakousi smíšenou formu parlamentního a prezidentského systému, která vešla ve známost jako systém poloprezidentský, často označován také jako semiprezidentský. V práci budeme pracovat se systémem parlamentním, proto se na něj dále zaměříme. Pokud bychom měli najít jednotný základní prvek, který spojuje veškeré parlamentní demokracie, byl by to pravděpodobně princip sdílené moci a svrchovanosti legislativy. Vysvětlením by mohla být skutečnost, ţe v parlamentních systémech jsou vlády vytvářeny pomocí parlamentu a jejich existence trvá pouze potud, pokud si dokáţou udrţet jeho většinovou podporu. V důsledku toho vláda a parlamentní většina, ať uţ koaliční nebo jednobarevná, tvoří jakousi spolupracující jednotu, která je sice strukturálně diferencovaná, ale spoluvytváří vládní politiku. Dle Giovanni Sartoriho zmíněná sdílená legislativně-exekutivní moc ovšem neznamená, ţe v případě parlamentních systémů hovoříme o systémech vzájemné závislosti parlamentu a vlády. Premisa svrchovanosti parlamentu totiž vzájemnou svrchovanost orgánů těchto dvou mocí vylučuje. 4 Takové sdílení moci znamená tedy pouze a jen to, ţe systémy, jeţ nazýváme parlamentními, vyţadují, aby vláda byla jmenována, měla podporu a případně byla rozpuštěna na základě hlasování parlamentu. 4 SARTORI, Giovanni: Srovnávací ústavní inženýrství. Praha, SLON 2001, s

14 Za další základní poţadavek, potřebný k tomu, abychom systém mohli označit jako parlamentní je dle G. Sartoriho pokládána existence politických stran, přičemţ tyto strany fungují tak, aby při hlasování na půdě sněmoven nepřekračovali stranické linie. 5 Zde povaţuji za vhodné zmínit odlišnost parlamentních systémů od prezidentských. Vezměme jako příklad Spojené státy americké, tedy zemi, která je svou formou vlády prezidentským systémem. V tomto případě můţe docházet ke stranické nedisciplinovanosti, a přesto to bude pro systém prospěšné. V případě parlamentních systémů je naopak taková situace vţdy a nutně nevýhodou. Pro parlamentně způsobilé strany je pak v takovém systému charakteristická jejich jednolitost v podpoře vlády, kterou jmenovaly. Pro porovnání si uveďme i názor jednoho z předních českých politologů a ústavních právníků Vladimíra Klokočky, podle něhoţ se klasický parlamentarismus, který vznikl v podmínkách monarchie, vyznačuje třemi charakteristickými rysy. 6 Prvním z nich je dualistická struktura výkonné moci. Tedy stejně jako Sartori zastává názor, ţe výkonná moc je rozdělená. Druhým z nich je pruţné a kooperativní rozdělení kompetencí mezi legislativu a exekutivu. Toto tvrzení bychom mohli přirovnat k Sartotiho sdílené legislativně-exekutivní moci. No a konečně třetím charakteristickým znakem je podle Klokočky existence prostředků vzájemného působení mezi oběma mocemi. I tento znak bychom v Sartoriho charakteristice parlamentních systémů zcela jistě našli. Na rozdíl od prezidentského či poloprezidentského systému, parlamentní forma vlády není vázána na republikánskou formu státu. O tom ostatně vypovídá fakt, ţe jako modelový vzor parlamentní formy vlády je všeobecně akceptována Velká Británie. Její parlament je tvořen dvěma komorami. Horní komora je orgánem, disponujícím politickými a jurisdikčními pravomocemi. Tato komora je nevolená a není nikomu odpovědná, neexistuje tudíţ orgán, který by ji mohl odvolat. Naproti tomu dolní komora je voleným orgánem a na základě politického rozhodnutí je tedy moţné ji předčasně rozpustit a vypsat nové volby. Hlavním úkolem 5 Tamtéţ, s KLOKOČKA, Vladimír: Ústavní systémy evropských států. Praha, Linde 1996, s

15 dolní komory britského parlamentu je kontrola vlády, kterou můţe i odvolat. Pro Velkou Británii je také typická důleţitost opozice, která zaujímá významné, ba dokonce institucionalizované postavení. Nesmíme však opomenout skutečnost, ţe ne ve všech zemích je britský systém stejně dobře aplikovatelný. Stejně jako nelze tvrdit, že právě britský parlamentní systém je jediným modelem, a že ostatní existující parlamentní systémy jsou pouze jakýmisi deviacemi od normy. 7 Zkoumání parlamentarismů v jiných zemí jasně dokazuje, ţe existují různé typy parlamentních systémů. Přesto je nezpochybnitelné, ţe parlamentní systém Velké Británie z počátku 19. století výrazně ovlivnil vývoj ústavních systémů například ve skandinávských zemích, v Belgii, v Lucembursku a z části také v ostatních státech, majících parlamentní ústavní zřízení Typy parlamentních systémů dle Giovanni Sartotiho Jak uţ bylo zmíněno výše, různorodost podoby parlamentních systémů je dle G. Sartoriho dána především tím, ţe vycházejí z velmi odlišných exekutivně-legislativních vazeb. Můţeme tak rozlišit při nejmenším tři hlavní druhy parlamentního systému. Na jednom konci stojí premiérský či kabinetní systém anglického typu, ve kterém si exekutiva vynutila faktickou převahu nad parlamentem. Oproti tomu na druhém konci je vláda zákonodárných sborů francouzského typu, s jakou jsme se mohli setkat ve Třetí a Čtvrté republice, a ve které je vládnutí věcí téměř nemoţnou, protoţe je zde silně podvazována akceschopnost a efektivita vlády. Na půli cesty mezi těmito dvěma modely pak stojí stranicky kontrolovaný parlamentarismus. 8 Premiérský či kabinetní systém v nejlepší z jeho podob nejlépe ilustruje britský příklad, který představuje silný případ premiérského parlamentního systému. 9 Britský premiérský systém předpokládá vţdy 7 VERNEY, Douglas V.: Parliamentary government and presidential government. In: LIJPHART, Aarend (ed): Parliamentary versus presidential government. Oxford, Oxford University Press 1992, s SARTORI, G.: c. d., s Tamtéţ, s

16 vládu pouze jedné politické strany, se kterou úzce souvisí i přísná stranická disciplína, která je potřebná pro stabilní parlamentní majoritu. Toto je umoţněno britským jednokolovým většinovým systémem parlamentních voleb v jednomandátových obvodech. Slabším případem této kategorie je Německo, které představuje kancléřskou demokracii. 10 Německo nikdy nedisponovalo systémem dvou stran, a s vládou jedné strany se zde setkáváme pouze krátce. Německo obecně mívá koaliční vlády sloţené ze dvou stran a nepouţívá většinový volební systém. Na rozdíl od Velké Británie, kde je premiérem automaticky vůdčí osobnost vítězné politické strany, v Německu je kancléř volen parlamentem z jeho řad. Ačkoli, jak se zdá, má německý vůdcovský princip slabší základy neţ britský, je třeba říci, ţe tato slabost je korigována konstruktivním hlasováním o nedůvěře. Tento jistý způsob posílení německého modelu vyniká zejména v tom, ţe německý parlament jmenuje pouze kancléře, nikoliv celou vládu, jak se s tím setkáváme ve většině parlamentních systémů. Protikladem premiérského či kabinetního systému můžeme označit vládu zákonodárného sboru, jejímž prototypem je francouzská Třetí republika. Francouzská Čtvrtá republika a Itálie podobě vlády zákonodárného sboru unikly jen potud, pokud ji držela ve svých rukou parlamentní pratitokracie, 11 tedy vláda politických stran. Tou či onou verzí vlády shromáţdění je parlamentní praxe také ve většině postkomunistických zemí. Charakteristické pro tento typ vlády je, ţe kabinet neřídí činnost legislativy, moc není sjednocená, ale naopak roztroušená a atomizovaná. Setkáváme se zde s naprosto nejasnou odpovědností. Panuje zde chabá stranická disciplína nebo vůbec neexistuje a vlády tak nemohou jednat rychle a energicky. Vláda, nutně koaliční si tak nemůţe být nikdy jista podporou zákonodárného sboru a není schopna jednat jednomyslně. Typologii parlamentních systémů, tak jak ji podává Giovanni Sartori, však nelze povaţovat za jedinou a tudíţ jednoznačně správnou. Existuje řada různých typologií od různých, neméně významných 10 Tamtéţ, s Tamtéţ, s

17 osobností, zabývajících se právě problematikou parlamentních systémů. Pro porovnání opět zvolím typologii Vladimíra Klokočy. Ten parlamentní systémy dělí do čtyř skupin. 12 První z nich je parlamentarismus v konstitučních monarchiích, kam řadíme země jako Nizozemí, Švédsko, Belgii, Španělsko a Dánsko. Jako zvláštní podkategorii této skupiny, bychom mohli uvést model britského parlamentarismu, do nějţ by spadala pouze Velká Británie. Parlamentarismus v konstitučních monarchiích se od toho britského liší především tím, ţe nevychází z principu suverenity parlamentu, ale spíše se odvolává na svrchovanost lidu, stejně tak jako se neztotoţňuje s britskou koncepcí vlády, jako výboru parlamentu. Další skupinou Klokočkových parlamentarismů je klasický republikánský parlamentarismus, se kterým se dnes setkáváme v Rakousku a Itálii a dříve se tento systém objevil ve třetí a čtvrté Francouzské republice. Třetí skupinou je racionalizovaný parlamentarismus, který je specifický tím, ţe zde existuje moţnost odvolat šéfa vlády konstruktivním vyjádřením nedůvěry. S tímto systémem se setkáváme pouze v Německu. Poslední skupinou, kterou Klokočka ve svém dělení uvádí je prezidiální parlamentarismus, coţ je obdoba poloprezidentského reţimu tak, jak jej známe od ostatních autorů Parlament v parlamentním systému Je všeobecně známé, ţe v parlamentním ústavním zřízení je parlament orgánem vykonávajícím zákonodárnou moc. Mezi jeho hlavní úkoly tak pochopitelně patří projednávání a schvalování legislativy. Vedle projednávání politiky ve státě a moţnosti pozměňovat zákony, má parlament svou roli také ve vztahu k vládě. Zde disponuje pravomocí drţet dohled nad její činností a hodnotit, zda je její jednání oprávněné, či nikoliv. Z hlediska teorií představuje parlament v parlamentním systému středobod moci. Tomu odpovídá jiţ zmíněné splynutí exekutivní a legislativní moci právě na půdě parlamentu. Parlament je proto místem, 12 KLOKOČKA, V.: Ústavní systémy evropských států, s Ke Klokočkově dělení je však třeba předem říci, ţe se zabývá konkrétními případy zemí a je proto obtíţné určit obecné znaky, na jejichţ základě jednotlivé typy parlamentních reţimů fungují. 17

18 kde se odehrává veškeré hlavní politické dění a dochází k choulostivému balancování moci, jež zajišťuje, aby žádná ze složek státní moci nebyla zvýhodňována. 13 Dalším charakteristickým rysem parlamentního systému je nadřazenost parlamentu jako celku všem jeho částem. Z toho vyplývá, ţe ústavodárná pravomoc parlamentu můţe dominovat ostatním. Tento důleţitý princip však bývá velmi často opomíjen. Přesto se ale setkáváme se situacemi, kdy i přesto, ţe je vláda na podpoře parlamentu závislá, není jí shromáţdění, jak je moţné parlament také označovat, prakticky nadřazeno. Je to dáno tím, ţe vláda můţe na základě vlastní volby rozpustit parlament. Pochopitelně pouze v případě, ţe k tomu má ústavní pravomoc. 14 Často však bývá pravomoc rozpustit parlament přidělena hlavě státu. Konečně v praxi je míra nadřazenosti parlamentu zem od země variabilní Rozdělená exekutiva Vláda Naprosto typickým a neodmyslitelným znakem parlamentních systémů je rozdělení exekutivy na dvě části. Jednu část představuje symbolická hlava státu, přičemţ ani tak nezáleţí na tom, zda se jedná o monarchu, či o prezidenta. V obou případech jde o osobu pouze ceremoniálního charakteru s poměrně malou mocí. Druhá část je pak tvořena ministerským předsedou a vládou, v jejímţ čele stojí. Společně pak předseda s kabinetem vykonávají majoritní část výkonné moci. V klasickém parlamentním systému dochází k ustavení vlády formálním jmenováním hlavou státu. Nejprve hlava státu pověří premiéra, jímţ bývá zpravidla jmenována vůdčí politická osobnost vedoucí politické strany, sestavením vlády. Ta poté předstupuje před parlament a ţádá vyslovení důvěry. Dojde-li k situaci, kdy vláda nezíská podporu ze strany parlamentu, je povinna podat demisi hlavě státu, a tedy odstoupit ze své funkce. 13 VERNEY, D. V.: c. d., s Tamtéţ, s

19 Někteří politologové, jako například jiţ citovaný Douglas V. Verney, shledávají zajímavým rysem parlamentarismu rozdíl, který vzniká mezi předsedou vlády a ostatními ministry, a sice v souvislosti se způsobem jejich jmenování. Zatímco předseda vlády je jmenován hlavou státu, ostatní ministři jsou nominováni předsedou vlády až po jeho jmenování. Obvykle tak dochází k tomu, že předseda vybírá ostatní členy vlády převážně jen podle svého vlastního úsudku. Nakonec jsou jím nominovaní členové stejně jako on sám do funkce formálně jmenováni hlavou státu. 15 Dle G. Sartoriho můţeme vzhledem k tomuto jevu, charakterizovat předsedu vlády třemi způsoby. 16 Prvním z nich je postavení předsedy vlády jako prvního nad nerovnými. V tomto případě je předseda vlády hlavním představitelem výkonné moci, vůdcem vítězné strany a v podstatě jej nelze sesadit. Jeho síla se odráţí zejména v tom, ţe pouze na základě svého uváţení jmenuje a mění členy kabinetu. Druhým charakteristickým postavením je předseda vlády jako první mezi nerovnými. V tomto případě nemusí být vůdcem strany, ale stále jej nemůţe sesadit ani parlament, ani jeho ministři, které naopak on sesadit můţe. Konečně dle mého názoru nejběţnější postavení předsedy vlády jako prvního mezi rovnými. Tato charakteristika je typická tím, ţe premiér stojí a padá společně se svými ministry Postavení hlavy státu v parlamentním systému Postavení hlavy státu jako nejvyššího představitele suverénního státu má svůj historický původ v tradiční funkci panovníka. S postupným přechodem od absolutních monarchií k demokratickým formám vlády prostřednictvím boje proti absolutní moci hlavy státu se panovníkova moc začala omezovat. Jedním z provázejících znaků tohoto procesu byl rostoucí vliv parlamentů na výběr výkonných orgánů. To v konečném důsledku vedlo k minimalizaci reálné moci vládců aţ do symbolické podoby. Nejvyšší úřad dědičného panovníka tak byl postupně přetransformován na 15 Tamtéţ, s SARTORI, G.: c. d., s

20 úřad voleného prezidenta. 17 Hlavě státu však zůstali některé pravomoci, typické pro monarchu. K nejdůleţitějším z nich patří právo veta vůči parlamentem schváleným zákonům, jmenování a odvolávání předsedy vlády a jeho kabinetu a v neposlední řadě také institut milosti. Všeobecně se ve státovědě zformovali dvě koncepce postavení hlavy státu v parlamentním reţimu. První z těchto koncepcí začleňuje hlavu státu do rámce výkonné moci. Druhá ji povaţuje za orgán sui generis jeţ zastává funkci zprostředkovatele mezi jednotlivými mocemi. 18 Běţněji je v parlamentních reţimech funkce hlavy státu oddělena od funkce šéfa vlády. Hlava státu není aktivním účastníkem procesu rozhodování a zakročuje jen v okamţiku napětí nebo krize. Výsledně se pak role hlavy státu omezuje jen na reprezentování země v mezinárodních a vnitřních vztazích a plnění ceremoniální funkce. Co se týče postavení hlavy státu v parlamentním systému, je dle Klokočky třeba rozlišovat především zda jde o parlamentní formu vlády v monarchii či v republice. V prvém případě je postavení panovníka slabší. Symbolickým výrazem toho může být například trůnní řeč britské královny, jíž zahajuje každé zasedání parlamentu. Ve skutečnosti totiž její řeč spočívá v přečtení vládou sestaveného textu. V republikách se k reprezentativní funkci hlavy státu připojuje i výraznější role prezidenta, jako arbitra při ústavních konfliktech. 19 V monarchiích se setkáváme zřejmě s nejjednodušším způsobem výběru hlavy státu, jímţ je následnictví. Následnictví na trůně se řídí zásadou prvorozenství a zastoupení. Starší větev rodu má přednost před mladší, ve stejné větvi má přednost bliţší příbuzenstvo před vzdálenějším, muţ má přednost před ţenou a starší před mladším. 20 V případě republik je proces ustavení do funkce poněkud sloţitější a zahrnuje i jistá omezení. Hlava státu je v republikách zásadně volena parlamentem. Eventuálně, jde-li o státy federativní nebo o státy blížící se svou strukturou federaci, volí hlavu státu zvláštní shromáždění složené z členů parlamentu a 17 HORVÁTH, Peter: Funkcia prezidenta v ústavných systémech. Bratislava, IVO 2000, s HOLLÄNDER, Pavel: Základy všeobecné státovědy. Plzeň, A. Čeněk 2009, s KLOKOČKA, V.: Ústavní systémy evropských států, s HORVÁTH, P.: c. d., s

21 rozšířené o delegáty vrcholných článků územně administrativního členění. 21 Zaměřme se teď na pravomoci hlavy státu v parlamentních systémech. Ať uţ jde o krále nebo o prezidenta, je hlava sátu dle její původní konstrukce zásadně za své ústavní jednání jinému státnímu orgánu neodpovědná. Tato neodpovědnost je v soudobých parlamentních systémech zpravidla vyrovnávána institutem kontrasignace aktů hlavy státu ministerským předsedou nebo ministrem. 22 Ústavní odpovědnost za akty hlavy státu vůči parlamentu tak připadá dle povahy věci na ministerského předsedu nebo člena vlády. Ve vztahu k vládě jsou pravomoci hlavy státu omezeny pouze na její jmenování a odvolání. 23 Svěření této pravomoci hlavě státu bychom si mohli odůvodnit tím, ţe právě vláda je tím orgánem, ve prospěch kterého byli pravomoci hlavy státu v rámci výkonné moci omezeny. I tato pravomoc je ovšem jistým způsobem regulována, a sice nemoţností hlavy státu oficiálně jmenovat vládu, která nemá podporu parlamentu. Hlava státu disponuje určitými pravomocemi i ve vztahu k parlamentu. Uţ v dobách předparlamentních monarchií mohli evropští králové rozpouštět komory shromáţdění v případě, ţe nebyli s jeho prací spokojeni. Činili tak v domnění a neději ve více odpovědný výběr reprezentantů ze strany voličů po nových volbách. 24 To přetrvává dodnes. Přesto ţe výkonná moc byla rozdělena mezi hlavu státu a vládu, zůstala právě pravomoc rozpouštět parlament výhradně v rukou hlavy státu. Pravomoc rozpouštět parlament ovšem není jediná, kterou hlava státu vůči zákonodárné moci má. Další neméně důleţitou pravomocí je právo veta vůči parlamentem přijatým zákonům. Touto pravomocí však nemusí nutně disponovat hlavy států všech parlamentních zemí. Je tudíţ v jednotlivých zemích různě omezena. Hlava státu zaujímá svou roli také v konfliktech mezi vládou a parlamentem. Uţ podle původních koncepcí parlamentního reţimu má 21 BLAHOŢ, Josef BALAŠ, Vladimír KLÍMA, Karel: Srovnávací ústavní právo. Praha, ASPI 2007, s Tamtéţ, s KUBÁT, Michal: Politické režimy formy vlády. In: CABADA, Ladislav KUBÁT, Michal a kol.: Úvod do studia politické vědy. Praha, EurolexBohemia 2004, s VERNEY, D. V.: c. d., s

22 v tomto případě hlava státu hrát roli arbitra. Tato výsadní pravomoc spočívá v tom, že prezident, či monarcha, může přijmout demisi vlády, které parlament nevyslovil důvěru a následně pověřit sestavením vlády jinou osobu. Nebo může demisi vlády odmítnout, rozpustit parlament a vypsat nové volby. 25 Výše popsané pravomoci nejsou zdaleka jedinými pravomocemi, kterými hlava státu ve většině zemí s parlamentním reţimem disponuje. Je ale moţné je hodnotit jako pravomoci univerzální, které jsou pro hlavu státu parlamentního systému neodmyslitelné a od nichţ se další pravomoci odvíjejí. 25 BLAHOŢ, J. BALAŠ, V. KLÍMA, K.: c. d., s

23 2. ČESKÁ A SLOVENSKÁ PREZIDENTSKÁ TRADICE Proces vzniku národních států ve střední a jihovýchodní Evropě, tak jak je vnímáme dnes, započal po první světové válce, kdy byl usměrněn vítěznými mocnostmi. Rok 1918, je rokem, kdy vznikl stát jakoby československého národa. Rozhodující roli v něm sehrála česká větev a svým způsobem zde realizovala českou státnost prostřednictvím státnosti československé. 26 Tato fiktivní konstrukce československého národa po jistou dobu překrývala skutečnou národnostní heterogenitu země. Češi a Slováci tak byli chápáni jako dvě větve jednoho národa, nikoli jako dva svébytné národy. Prezidentská tradice má své kořeny jiţ v první Československé republice a její síla se postupně budovala aţ do rozpadu Československé federace. V letech funkci Československého prezidenta zastával Tomáš Garrigue Masaryk. Pod jeho vlivem byly navýšeny prezidentské pravomoci a zejména bylo také explicitně stanoveno, ţe se jej netýká omezení volitelnosti pouze na dvě funkční období, jak tomu bylo u všech jeho nástupců, a mohl tak funkci prezidenta vykonávat čtyři po sobě jdoucí volební období. Masarykova éra byla velmi významná z hlediska etablování určité představy o tom, jak by měl v československém politickém systému prezident působit a jakou má hrát roli. Zejména díky síle své osobnosti dokázal Masaryk výrazně překračovat limity, které byly jeho úřadu dány ústavním vymezením. On byl tou osobností, která dokázala v podvědomí jak politické elity, tak veřejnosti etablovat představu ideálu aktivního prezidenta působícího jako politický i morální arbitr. 27 Další posílení prezidentských pravomocí přišlo s tzv. Prozatímním státním zřízením 28, kdy se prezidentské funkce opětovně chopil Edvard Beneš. V tomto období prezident disponoval rozhodující pravomocí, díky 26 KLOKOČKA, Vladimír: Ústavní zřízení České republiky. Praha, Vyšehrad 1997, s HLOUŠEK, Vít: Přímá volba prezidenta český kontext. In: NOVÁK BRUNCLÍK (eds.): Postavení hlavy státu v parlamentních a poloprezidentských režimech: Česká republika v komparativní perspektivě. Praha, Dokořán 2008, s Tzv. Prozatímní státní zřízení je datováno od konce druhé světové války do ustavení nového Národního shromáţdění. 23

24 níţ mohl vydávat dekrety, které měly moc zákona. 29 Právě toto období, označováno také jako období Benešových dekretů bylo obdobím, kdy u nás hlava státu disponovala velmi silným politickým postavením. K posílení postavení prezidenta došlo pochopitelně i se spojením této funkce s funkcí předsedy Komunistické strany Československa (KSČ). Po celou éru komunismu, tedy mezi lety se role prezidenta jednoznačně odvíjela od postavení, které aktuálně zastával v rámci stranické hierarchie KSČ a nikoliv podle jeho ústavněprávního postavení. Z hlediska ústavy však bylo jeho postavení víceméně stabilní. Stejně jako předchozí prezidenti, ani poslední Československý prezident, který nastoupil svou funkci po pádu komunismu a byl tak jediným prezidentem svobodného Československa, Václav Havel, neměl v úmyslu spokojit se s reprezentační rolí hlavy státu a jednoznačně ukázal, ţe hodlá aktivně zasahovat do politického rozhodování dalších ústavních orgánů a do politiky státu. Období mezi lety je tedy z hlediska vývoje prezidentského úřadu na našem území taktéţ poměrně zajímavým obdobím. Po rozdělení Československé federativní republiky na samostatnou Českou a Slovenskou republiku bylo pro obě země nezbytné vytvoření samostatného orgánu hlavy státu. V České republice bylo od počátku jasné, jak bude vymezení hlavy státu v rámci ústavy vypadat. Při tvorbě ústavního postavení prezidenta ústavodárce vycházel nejen z první československé ústavy, ale také, a to zejména, z jeho tradičního postavení. S ohledem na symbolickou a integrační roli, kterou by měl prezident plnit, se ale v případě Slovenska setkáváme s důleţitou otázkou, a sice z jaké tradice by měl jeho prezidentský úřad vycházet? Absence předchozí prezidentské tradice, která by byla všeobecně společensky akceptovaná a akceptovatelná nepochybně negativně ovlivnila počátky instituce slovenského prezidenta. Na rozdíl od České republiky, na Slovensku se nesetkáváme s ochotou podpořit návaznost na tradici československých prezidentů. Nemalá část slovenského obyvatelstva si období existence československého státu spojovala s prosazováním 29 Tamtéţ, s

25 čechoslovakismu a státního centralismu. 30 To platilo zejména pro prezidenta Edvarda Beneše. Nicméně ani taková osobnost jako byl Tomáš Garrigue Masaryk, nepředstavovala prezidenta, který by byl většinou slovenské populace vnímán pozitivně. Stejně tak jako byla pro Slováky nepřijatelná moţnost hlásit se k tradici československých prezidentů, tak byla pro většinu obyvatelstva nepřijatelná i tradice, která by se hlásila k éře Jozefa Tisa, tedy k době existence samostatného Slovenského státu v letech To nepochybně plynulo z diktátorského charakteru Tisova reţimu a jeho provázáním s nacistickým Německem. Kdybychom přece jen chtěli najít někoho, na koho by prezidentská tradice na Slovensku navázala, dospěli bychom k závěru, ţe jediným slovenským politikem, který by snad mohl být všeobecně akceptován, byl Alexandr Dubček, který ovšem nikdy prezidentský úřad nezastával. Je velmi pravděpodobné, ţe nebýt jeho předčasného úmrtí, stal by se Dubček prvním prezidentem samostatné Slovenské republiky. Slovenská politická elita v začátcích Slovenského státu tak jen stěţí mohla najít kandidáta, majícího předpoklady k tomu, aby obstál v nově vzniklém prezidentském úřadu. Neexistence dřívější prezidentské tradice se projevila nejen v otázce na koho navázat, ale nesla sebou i problémy organizačně institucionálního rozměru. Jednou ze zásadních otázek pro slovenského prezidenta bylo, kde bude sídlit? V České republice bylo samozřejmostí, ţe prezidentovo sídlo zůstane situováno na Praţském hradě. Vzhledem k symbolické a reprezentativní funkci je to i pochopitelné. Na Slovensku tomu bylo stejně, nebo se to alespoň předpokládalo, ale s vyostřením vztahů prezidenta s premiérem jiţ na samém počátku samostatnosti Slovenska musel prezident tyto prostory vyklidit. Přechodně pak bylo sídlo prezidenta přestěhováno do jednoho z historických bratislavských paláců a od roku 30 KOPEČEK, Lubomír: Prezident v politickém systému Slovenska nelehké hledání fungujícího modelu. In: NOVÁK, Miroslav BRUNCLÍK, Miloš (eds.): Postavení hlavy státu v parlamentních a poloprezidentských režimech: Česká republika v komparativní perspektivě. Praha, Dokořán 2008, s Tamtéţ, s

26 1996 sídlí prezident v Grassalkovichově paláci, jeţ je dnes označován jako prezidentský palác. Na rozdíl od České republiky se objevili problémy i v zakotvení institutu prezidenta ve slovenské ústavě z roku 1992, coţ se významně podepsalo na jeho postavení. Oproti ostatním institucím, které navázaly na kontinuitu předchozí federální éry, prezidentský úřad byl formován od základu, coţ prezidentovi od počátku značně ztíţilo vykonávání funkce. 32 Vytvořili se tak podmínky pro různou a častou zcela protichůdnou interpelaci jeho postavení. Vytvoření vyhovujícího postavení prezidenta přinesly aţ dvě ústavní novelizace z let 1999 a Shrnutí Na základě analýzy české a slovenské prezidentské tradice je moţné závěrem konstatovat, ţe klasická tradice prezidentství má v České republice mnohem větší a pevnější kořeny, neţ na Slovensku. Je zjevné, ţe je to dáno zejména silnou provázaností nejen českého obyvatelstva, ale také politického prostředí s první republikou. První československý prezident, Tomáš Gariggue Masaryk, byl jednoznačně osobností, která dala úřadu prezidenta velkou váţnost, a dokázal z něj vybudovat jakýsi symbol země. Asi stěţí by někdo tuto zavedenou tradici vyvracel. Na Slovensku se ovšem jeho osobnost netěšila dostatečné oblibě. Alespoň ne takové, aby jej slovenský národ povaţoval za jakéhosi zakladatele prezidentství ve Slovenské republice. Právě tato nejednotnost Slováků byla pravděpodobně příčinou neschopnosti zavést silný nebo alespoň stabilní úřad prezidenta jiţ v počátcích existence samostatné Slovenské republiky. 32 Tamtéţ, s

27 3. VOLBA PREZIDENTA V České i Slovenské republice se tvůrci volebních pravidel inspirovali volbami prezidenta v období první československé republiky. Povaţuji proto za vhodné, začít tuto kapitolu právě touto volbou prezidenta. Za první republiky byl prezident volen na veřejné schůzi obou komor Národního shromáždění, přičemž toto volební shromáždění bylo usnášeníschopné za přítomnosti nadpoloviční většiny poslanců a nadpoloviční většiny senátorů a rozhodovalo třípětinovou většinou přítomných v prvním i eventuálním druhém kole hlasování. V případě nutnosti konání třetího kola, do něj postoupili dva nejsilnější kandidáti z kola druhého. Zvolen byl nakonec ten kandidát, který v posledním kole získal více hlasů. 33 Poprvé se v historii Československa volba prezidenta republiky uskutečnila dne 14. listopadu 1918, kdy byl poprvé zvolen Tomáš Garrigue Masaryk, ačkoliv nebyl u volby osobně přítomen. K jeho volbě přispělo, ţe v revolučním Národním shromáţdění neměl ţádného protikandidáta. Od té chvíle proběhly volby v Československu celkem dvacetkrát. Následovně pak při prezidentských volbách od roku 1935 do roku 1992 byl vţdy pouze jeden kandidát. 34 V důsledku toho tak prakticky nemohla proběhnout klasická volba prezidenta. Ke změně související s volbou prezidenta došlo aţ v ústavě z roku 1960, kdy bylo odstraněno omezení počtu volebních období, po která mohl prezident setrvávat ve funkci, a došlo také k omezení volebního období prezidenta ze sedmi na pět let. 35 Další změna ústavy nastala aţ po posledních československých parlamentních volbách v roce 1992, kdy byly volební výsledky v jednotlivých zemích značně odlišné. To mělo za následek nezvolení Václava Havla československým prezidentem na další volební období a prezident na svou funkci abdikoval. 36 V důsledku toho se Federální 33 HLOUŠEK, V.: c. d., s NOLČ, Jiří: Čeští a slovenští prezidenti. Brno, CP Books, a. s. 2005, s HLOUŠEK, V.: c. d., s OROSZ, Ladislav a kol.: Ústavný systém Slovenskej republiky (doterajší vývoj, aktuálný sta, perspektivy). Košice, UPJŠ 2009, s

28 shromáţdění rozhodlo přijmout ústavní zákon o zániku České a Slovenské federativní republiky (ČSFR). Po vzniku samostatné České a Slovenské republiky 1. ledna 1993, navázal volební a stranický systém obou zemí na normy a instituce zaniklé česko-slovenské federace. I přesto, ţe se v obou případech objevila změna volebního systému, nedotkla se nijak výrazně volby prezidenta. Pokud však volební systém těchto dvou zemí pouţitý pro volbu prvního prezidenta porovnáme, najdeme zde v jistém směru poměrně výrazné odlišnosti Volba prezidenta podle ústav z roku 1992 Prezidentem České republiky můţe být podle čl. 57 odst. 1 Ústavy ČR zvolen kaţdý občan, který je volitelný do Senátu. Znamená to tedy, ţe jím můţe být kaţdý občan České republiky, který má právo volit a dosáhl věku čtyřiceti let. Zároveň podle čl. 57 odst. 2 nemůţe být nikdo zvolen prezidentem více neţ dvakrát za sebou. Můţe však kandidovat znovu, pokud byl v mezidobí prezidentem zvolen jiný kandidát. Na Slovensku můţe být ve smyslu čl. 103 odst. 1 Ústavy SR zvolen kaţdý občan Slovenské republiky, který má právo volit a který dosáhl věku 35 let. Tato hranice je tedy niţší neţ v České republice. Podle čl. 103 odst. 2 můţe být, stejně jako český, také slovenský prezident zvolen nejvýše ve dvou po sobě jdoucích volebních obdobích. V České republice je podle čl. 58 odst. 1 oprávněno navrhovat kandidáta na prezidenta nejméně deset poslanců nebo deset senátorů. Z původní slovenské ústavy přímo nevyplývalo, kdo můţe navrhovat kandidáta, avšak z ústavní praxe lze odvodit, ţe kandidáti mohli být navrţeni nejméně patnácti poslanci Národní rady. Samotný způsob volby je oběma ústavami upraven velmi stručně. Jak v České republice, tak na Slovensku je přesné vymezení průběhu volby v podobě zákona o jednacím řádu Poslanecké sněmovny v České republice, a v zákoně o jednacím řádu Národní rady na Slovensku. Co se však ve zkoumaných zemích poměrně výrazně liší dodnes, jsou kritéria volby. Pro přehlednost nejprve popíši průběh volby v České republice a následně její průběh na Slovensku před ústavní novelizací v roce

29 V České republice probíhá volba prezidenta aţ ve třech kolech, přičemţ kritéria volby se v jednotlivých kolech liší a jsou uvedena v čl. 58 Ústavy. V prvním kole prezidentské volby je zvolen ten kandidát, který získá nadpoloviční většinu hlasů všech poslanců i nadpoloviční většinu hlasů všech senátorů. Pokud takto ţádný z kandidátů nezíská potřebný počet hlasů, následuje druhé kolo volby, do něhoţ postupují dva kandidáti. Do druhého kola volby postupuje kandidát, který získal nejvyšší počet hlasů v Poslanecké sněmovně a kandidát, který získal nejvyšší počet hlasů v Senátu. Pokud nastane situace, kdy je více kandidátů, kteří získali stejný počet hlasů v jedné z komor Parlamentu, postupuje kandidát, který získal vyšší počet hlasů v obou komorách po jejich sečtení. V tomto kole volby je zvolen ten kandidát, který získá nadpoloviční většinu hlasů všech přítomných poslanců i nadpoloviční většinu hlasů všech přítomných senátorů. Kritérium volby se tímto sniţuje. Pokud však ani v tomto kole není ţádný z kandidátů zvolen prezidentem, následuje další, v pořadí třetí kolo volby. V tomto kole je prezidentem zvolen ten kandidát, který získá nadpoloviční většinu hlasů přítomných poslanců a senátorů. Pokud prezident není ani tentokrát zvolen, konají se nové volby. Volba prezidenta na Slovensku byla jistým způsobem jednodušší oproti volbě prezidenta v České republice, a sice v tom smyslu, ţe jednotlivá kola volby se kromě počtu kandidátů nijak nelišila. Prakticky tak bylo mnohem sloţitější dosáhnout zvolení prezidenta. Na rozdíl od České republiky mohla být na Slovensku volba prezidenta Národní radou pouze dvoukolová. V kaţdém kole byla navíc ke zvolení potřebná ústavní většina hlasů všech poslanců Národní rady. Kandidát tedy musel získat tří pětinovou většinu hlasů a toto kritérium se neměnilo. Pokud se tak nestalo v prvním kole volby, postoupili do druhého kola, stejně jako u nás dva nejúspěšnější kandidáti kola předchozího. Pokud by nastala situace, ţe více kandidátů získalo stejný počet hlasů, postoupili by všichni kandidáti s tímto počtem hlasů. Pokud by ani tentokrát nebyl kandidát zvolen, konala by se nová volba prezidenta, v níţ uţ by nemohl kandidovat ten kandidát, který v předchozí volbě nebyl zvolen. Volba prezidenta by se pak opakovala do té doby, dokud by jím nebyl někdo zvolen. 29