Filozofická fakulta Katedra politologie a evropských studií

Transkript

1 UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI Filozofická fakulta Katedra politologie a evropských studií Libor Potměšil Postavení prezidentů v politických systémech České republiky, Polska a Slovenska Diplomová bakalářská práce Vedoucí práce Doc. PhDr. Tomáš Lebeda, Ph.D. Olomouc

2 Prohlašuji, že jsem tuto diplomovou bakalářskou práci vypracoval samostatně a na základě uvedených pramenů a literatury. V Hustopečích dne 14. prosince

3 Obsah ÚVOD PARLAMETNÍ A POLOPREZIDENTSKÉ REŽIMY PARLAMENTNÍ REŽIMY POLOPREZIDENTSKÉ REŽIMY METODOLOGIE PRÁCE METODA SHUGARTA A CAREYHO A JEJÍ MODIFIKACE HODNOCENÍ POSUZOVANÝCH PRAVOMOCÍ MODIFIKOVANÉ METODY OBECNĚ K POSTAVENÍ PREZIDENTA VE VYBRANÝCH ZEMÍCH ČESKÁ REPUBLIKA POLSKÁ REPUBLIKA SLOVENSKÁ REPUBLIKA KOMPARACE PREZIDENTSKÝCH PRAVOMOCÍ VE VYBRANÝCH ZEMÍCH DLE STANOVENÝCH KRITÉRIÍ JMENOVÁNÍ VLÁDY ČESKÁ REPUBLIKA POLSKÁ REPUBLIKA SLOVENSKÁ REPUBLIKA ZHODNOCENÍ ODVOLÁVÁNÍ VLÁDY ČESKÁ REPUBLIKA POLSKÁ REPUBLIKA SLOVENSKÁ REPUBLIKA ZHODNOCENÍ PRAVOMOC ROZPOUŠTĚT PARLAMENT ČESKÁ REPUBLIKA

4 POLSKÁ REPUBLIKA SLOVENSKÁ REPUBLIKA ZHODNOCENÍ SUSPENZIVNÍ VETO ČESKÁ REPUBLIKA POLSKÁ REPUBLIKA SLOVENSKÁ REPUBLIKA ZHODNOCENÍ MOŽNOST VYVOLAT REFERENDUM ČESKÁ REPUBLIKA POLSKÁ REPUBLIKA SLOVENSKÁ REPUBLIKA ZHODNOCENÍ ZÁKONODÁRNÁ INICIATIVA ČESKÁ REPUBLIKA POLSKÁ REPUBLIKA SLOVENSKÁ REPUBLIKA ZHODNOCENÍ POSTAVENÍ PREZIDENTA PŘED ZÁKONEM ČESKÁ REPUBLIKA POLSKÁ REPUBLIKA SLOVENSKÁ REPUBLIKA ZHODNOCENÍ JMENOVÁNÍ ÚSTAVNÍCH SOUDCŮ ČESKÁ REPUBLIKA POLSKÁ REPUBLIKA SLOVENSKÁ REPUBLIKA ZHODNOCENÍ DALŠÍ JMENOVACÍ PRAVOMOCI JMENOVÁNÍ ČLENŮ NÁRODNÍ BANKY JMENOVÁNÍ SOUDCŮ NEJVYŠŠÍHO SOUDU JMENOVÁNÍ ČLENŮ NEJVYŠŠÍHO KONTROLNÍHO ÚŘADU CELKOVÉ ZHODNOCENÍ

5 ZÁVĚR PRAMENY, ZDROJE A LITERATURA PRAMENY A INTERNETOVÉ ZDROJE LITERATURA ABSTRAKT ABSTRACT

6 Úvod Tématem této práce je analýza a komparace prezidentských pravomocí v České republice, Polsku a na Slovensku. Většina politologů řadí tyto země na základě jejich politického systému mezi tzv. parlamentní reţimy. V nich je nejvýznamnějším aktérem politického dění parlament, který bývá často jedinou legitimizovanou mocí ve státě. Prezident je pak podle této koncepce pouze hlavou státu, která není hlavním hybatelem výkonné moci v zemi. Prezident má často pouze ceremoniální pravomoci a jeho vliv na politický systém země má jen symbolický a formální význam. Tyto tři země byly vybrány z několika důvodů. Českou a Slovenskou republiku pojí více neţ 70 let společné historie aţ do rozpadu federace na konci roku V roce 1993 pak vznikly dva nové nezávislé státy, které k sobě však mají stále velmi blízko a jejich vývoj lze v řadě bodů povaţovat za velmi podobný. Polsko je také zemí bývalého východního bloku, je tedy součástí stejného regionu a i v jeho případě se jedná o demokracii, která vystřídala komunistický reţim, panující v zemi déle neţ 40 let. Všechny tři země prošly za posledních 20 let institucionálním vývojem, který se nevyhnul ani institutu prezidenta republiky. V Polsku poţíval prezident na začátku 90. let 20. století v době trvání tzv. Malé ústavy velmi rozsáhlých pravomocí. Vedle Sejmu byl tak prezident v tomto období druhou, neméně důleţitou sloţkou výkonné moci v státě. V tomto období lze polský politický systém kvůli výraznému vlivu prezidenta povaţovat za poloprezidentský. Na Slovensku došlo v roce 1997 k referendu, které mělo na upravení prezidentských pravomocí zásadní vliv. V České republice byly zase do prezidentského úřadu zvoleny dvě mimořádně silné osobnosti, které často ovlivňovaly aktuální politickou situaci, i kdyţ to v parlamentních reţimech nemusí být zdaleka vţdy pravidlem. Nejzásadnějším rozdílem je však způsob volby hlav států v těchto zemích. Zatímco na Slovensku a v Polsku je hlava státu volena přímo občany, v České republice je prezident stále volen zákonodárci. Právě přímá volba prezidenta je jedním ze základních kritérií, které je více neţ parlamentním přisuzována systémům poloprezidentským, kde je pozice prezidenta v politickém systému výrazně silnější. Nabízí se tedy otázka, zda je tomu tak i v případě těchto zemí. Cílem práce je analyzovat a zkomparovat prezidentské pravomoci v těchto zemích, abychom mohli odpovědět na výzkumné otázky práce. Disponují přmo volení prezidenti Polska a Slovenska silnějšími pravomocemi než nepřímo volený prezident České republiky? Splňují Slovensko a Polsko, kromě přímé volby prezidenta i - 6 -

7 některá další kritéria poloprezidentských režimů tak, jak je stanovili Maurice Duverger a Giovanni Sartori? Časově je práce vymezena od začátku 90. let, kdy se tyto demokracie začaly nově formovat, aţ po současnost, kdy ale budou jednotlivá kritéria komparována na základě posledních novelizací ústav daných zemí. Výzkumné metody a jejich vyuţití jsou pak detailně popsány ve druhé kapitole této práce. Dosavadní zpracování tématu pravomocí prezidentů v České republice, Polsku a na Slovensku je velmi rozsáhlé a můţeme najít řadu kvalitních studií, kde jsou prezidentské pravomocí, institucionální vývoj institutu prezidenta i jeho celková role v politickém systému podrobně popsány. Metoda, která se bude snaţit porovnávat tři různé prezidenty podle stejných kritérií a tyto pravomoci se snaţit konkrétně kvantifikovat tak, abychom mohli odpovědět na otázku, který z těchto prezidentů čerpá nejvýraznějšími pravomocemi, je však zcela nová a posouvá dosavadní výzkum tohoto tématu. Práce je čleňena na část teoretickou a analytickou. Teoreticky je práce uchopena v kapitole první, analýzou se pak zabývají kapitoly čtyři a pět. Mezi tyto dvě stěţejní části práce jsou vloţeny kapitoly věnující se metodologii a obecnému postavení hlav států v komparovaných zemích. První kapitola se věnuje parlamentním a poloprezidentským systémům. Je zde rozpracován jejich koncept se zaměřením na postavení hlavy státu v těchto reţimech a základní klasifikace parlamentních a poloprezidentských reţimů představena předními politology. Cílem kapitoly je snaha o teoretické uchopení těchto systémů, jejichţ pochopení je zásadní pro následnou analýzu v druhé části práce. Druhá kapitola se věnuje metodologii práce. V tomto oddíle jsem vycházel z konceptu politologů Matthew Soberg Shugarta s Johnem M. Careyem, kteří jako jedni z mála představili metodu snaţící se kvantifikovat prezidentské pravomoci. Tato metoda čítá celkem 10 posuzovaných oblastí, z nichţ bylo v modifikované metodě pouţito šest původních kritérií, které se nejlépe hodily pro účel této práce a další tří kritéria byla přidána tak, aby byl zvolený postup schopen komplexně postihnout sílu prezidentských pravomocí ve zvolených zemích. Třetí kapitola se věnuje obecně postavení prezidentů v České republice, Polsku a na Slovensku. Nedochází zde však k popisování konkrétních pravomocí, ale pouze ke stručné genezi institutu prezidenta a jeho obecnému postavení v daných politických systémech. Čtvrtá kapitola je pak analytickou komparací, kdy budou jednotlivé prezidentské pravomoci a síla prezidentů zkoumány na základě metodologie, které je - 7 -

8 věnována druhá kapitola práce. Kapitola je dále rozčleněna na devět podkapitol, které korespondují s devíti zvolenými posuzoványmi kritérii. Vţdy dochází k popsání dané prezidentské pravomoci v kaţdé zemi zvlášť a následné komparaci, vyhodnocení a přidělení bodů. Pátá kapitola shrnuje a hodnotí kapitolu předešlou a jsou zde představeny výsledky výzkumu. V práci je pouţita celá řada publikácí, odborných článků a pramenů. V teoretické části povaţuji za jednu z nejdůleţitějších prací knihu italského politologa Giovanni Sartoriho Srovnávací ústavní inženýrství, která byla vyuţita jak pro charakteristiku parlamentních, tak i poloprezidentských systémů. Tato kniha jiţ sice kvůli datu vydání nemusí být v některých tezích naprosto nezpochybnitelná, přesto ji povaţuji za jednu z nejvlivnějších prací, věnujících se parlamentním a poloprezidentským reţimům. Důkazem toho je i fakt, ţe i na základě Sartoriho pětibodové klasikaci poloprezidentských reţimů bude ověřována druhá výzkumná otázka této diplomové bakalářské práce. Další významnou klasifikaci poloprezidentských reţimů představil francouzský politolog Maurice Duverger ve své práci A New Political System Model: Semi-Presidential Government. Duvergerova klasifikace čítá v porovnání se Sartoriho pouze tři body, ale právě i na tomto teoretickém konceptu bude zkoumána druhá výzkumná otázka. Poloprezidentským reţimům se věnují také jiţ zmínění Matthew Soberg Shugart s Johnem M. Careyem ve své práci Presidents and Assemblies: Constitutional Design and Electoral Dynamics, nebo Robert Elgie, který ve své práci Semipresidentialism in Europe sice vychází z Duvergerova díla o poloprezidencialismech, ale pouští se i do jeho kritiky a dále toto téma rozvíjí. Z českého politologického prostředí byla v první teoretické části práce nejhojněji citována kniha Vladimíra Klokočky Ústavní systémy evropských států, která se podobně jako Sartoriho práce vyjadřuje jak k parlamentním, tak poloprezidentským reţimům. Na rozdíl od Sartoriho však Klokočka svébytnost poloprezidentských systémů vedle parlamentarismů a prezidencialismů neuznává. Ve druhé části práce věnující se metodologii pro mě byla jednoznačně nejdůleţitějším titulem kniha Presidents and Assemblies: Constitutional Design and Electoral Dynamics, jiţ zmíněných Matthew Soberg Shugarta s Johnem M. Careyem, z jejichţ práce jsem velmi výrazně čerpal a která také ovlivnila zvolenou metodu. Dále byla v této části textu velmi přínosnou studie Petra Javůrka Prezidenti poloprezidentských systémů, uveřejněná ve sborníku editorů Miroslava Nováka a Miloše Brunclíka pod názvem Postavení hlavy státu v parlamentních a poloprezidentských režimech: Česká - 8 -

9 republika v komparativní perspektivě. Tento příspšvek představil poloprezidencialismus a jeho výchozí principy, ale pro metodologii práce byla v tomto směru důleţitá zejména kvůli shrnutí přístupů, jak lze posuzovat sílu prezidentů v poloprezidentských reţimech. Analytická část vycházela převáţně z ústav jednotlivých komparovaných zemí a publikací, které se zaměřovaly na politickou realitu v České republice, Polsku a na Slovensku při zkoumání stanovených kritérií. V této části textu byl velmi cenným zdrojem informací jiţ zmíněný sborník editorů Miroslava Nováka a Miloše Brunclíka Postavení hlavy státu v parlamentních a poloprezidentských režimech: Česká republika v komparativní perspektivě. V tomto sborníku byly uveřejněny studie o prezidentech ve všech zemích, které jsou předmětem této práce. Postavení českého prezidenta je zde věnován celý jeden oddíl. Pro účely této práce byl nejvýznamnějším příspěvek Jana Kysely Prezident republiky v ústavním systému České republiky perspektiva ústavněprávní. Postavení slovenského prezidenta je pak v práci věnována odborná stať Lubomíra Kopečka pod názvem Prezident v politickém systému Slovenska nelehké hledání fungujícího modelu. Polská hlava státu je pak předmětem zájmu hned dvou kapitol tohoto sborníku. Jedná se o Postavení prezidenta v politickém systému Polska, Litvy a Rumunska autora Petra Javůrka a odborné stati předního českého odborníka na politický systém Polska Michala Kubáta s názvem Prezident v politickém systému Polska. Michal Kubát je dále autorem Demokracie v Polsku, souhrnného textu, který se věnuje vývoji polské Třetí republiky, a kde je významná část textu věnována také vymezení postavení prezidenta v politickém systému. Z dalších prací zmíním publikaci Postavení prezidenta v ústavním systému České republiky, kterou editoval Vojtěch Šimíček. Tento komplet se věnuje některým důleţitým otázkám ústavněprávního vymezení prezidenta v České republice, ale v komparativní rovině také na Slovensku. Neméně důleţitou byla také publikace Karla Vodičky a Ladislava Cabady Politický systém České republiky. V případě literatury věnující se postavení slovenské hlavy státu to pak byla kniha Petera Horvátha Funkcia prezidenta v ústavných systémoch, z roku V některých komparovaných kritériích bylo potřeba pouţít kromě politologické literatury a ústav jednotlivých zemí také další rozšiřující právnickou literaturu. Příkladem jsou dvě publikace Karla Klímy z roku 2004, resp pod názvy Ústavní právo, 2. rozšířené vydání a Komentář k Ústavě a Listině. V slovenských reáliích je to pak Ústava Slovenskej republiky. Komentár k novelizácii ústavným zákonom č. 90/2001 Z. z. Jána Drgonce

10 Kromě ústav, odborných politologických a právnických prací byla pouţita také celá řada internetových zdrojů. Jednalo se o oficiální stránky institucí, které byly v analytické části komparovnány. Konkrétně se jedná např. o stránky prezidentů v České republice, Polsku a na Slovensku, internetové stránky nejvyšších parlamentních orgánů, nejvyšších soudů, nejvyšších kontrolních úřadů, jednotlivých ústavních soudů, nejvyšších struktur bankovní sféry nebo jednotlivých ministerstev. Na tomto místě bych rád poděkoval Doc. PhDr. Tomáši Lebedovi, Ph.D. za cenné rady a komentáře, které mi v průběhu psaní této práce poskytoval a bez nichţ by tato práce nevznikla

11 1. Parlametní a poloprezidentské režimy Velmi často uţívané kritérium pro dělení různých forem zastupitelské demokracie rozlišuje demokracie parlamentní a prezidentské. K těmto dvěma základním typům začali postupně politologové přiřazovat také reţimy poloprezidentské, často nazývané také semiprezidentské. Pro účel této práce, která se zabývá postavením prezidentů v republikách, které jsou povaţovány za parlamentní nebo se nacházejí na rozhraní parlamentních a poloprezidentských reţimů, není kategorizace a vyčlenění prezidentských reţimů důleţité, a proto se v následujícím textu zaměřím pouze na dva zbývající typy zastupitelské demokracie parlamentní a poloprezidenstké Parlamentní režimy Prototypem parlamentní formy vlády se stala Velká Británie z počátku 19. století, jejíţ parlamentní struktura výrazně ovlivnila vývoj politických systému v řadě evropských zemí, tedy těch, které mají parlametní ústavní systém. Nejviditelněji ovlivnila ústavní systémy skandinávských zemí, Belgie a Lucemburska. Zatímco prezidentské reţimy se zpravidla vyskytují pouze v republikách, parlamentní systémy se vůči nim vyčleňují tím, ţe se vyskytují jak v monarchiích (kde parlamentní forma vznikla), tak v republikánských zřízeních. Tato variabilita vyplývá z toho, ţe hlava státu (ať monarcha,či prezident) není ani jediným ani hlavním nositelem výkonné moci, ale především reprezentantem státu jako celku uvnitř i navenek a ve vztahu legislativy a exekutivy má spíše zprostředkovací úlohu (Klokočka 1996: 170). Parlamentní systémy jsou protipólem prezidentských systémů. Loewensteinova definice říká, ţe: Jde o režim, v němž se hodlá rovnováhy dosáhnout integrací vlády do parlamentu (Loewenstein citován in Dvořáková, Kunc 2008). Parlamentní systémy označujeme tímto názvem právě podle jejich výchozího principu, kterým je svrchovanost parlamentu. Společným rysem všech parlamentních systémů je, ţe jsou zaloţeny na sdílené legislativně-exekutivní moci, nedovolují tedy oddělení moci parlamentu a vlády, jako je tomu v prezidenteských reţimech. Dochází zde

12 naopak k výrazné kooperaci mezi legislativou a exekutivou (Hloušek 2007: 194). Nositelem výkonné moci je především vláda, která však nemá svou vlastní legitimní základnu. Je politicky legitimována parlamentem a svoji legitimitu odvozuje od parlamentních voleb. Princip tzv. sdílení moci mezi zákonodárným sborem a vládou je vymezen dvěma kritérii. Prvním z nich je, ţe jsou vlády vţdy jmenovány se souhlasem parlamentu a mohou fungovat pouze s jeho podporou. Pokud tuto podporu ztratí, ztratí současně i schopnost plnit svou výkonnou funkci. Platí tedy, ţe i pád vlády je závislý na rozhodnutí parlamentu, tedy na hlasování o důvěře (Říchová 2002: 61). Zde je ovšem třeba říct, ţe ne vţdy je pouze vláda závislá na parlamentu. V některých parlamentních systémech má totiţ vláda pravomoc parlament (většinou pouze sněmovnu) rozpustit (Verney 1992). Druhým znakem parlamentních systémů je výrazná úloha prezidenta v situaci, kdy opravdu dojde ke svrhnutí vlády parlamentem. Prezident má v takovém případě dvě moţnosti, jak situaci řešit. Můţe příjmout demisi vlády a pověřit určitou osobu sestavením vlády nové, nebo podpoří vládu a rozpustí parlament (resp. sněmovnu), coţ vede k vypsání nových parlamentních voleb (Klokočka 1996: 172). Nutno říct, ţe tyto dvě moţnosti nemusí platit vţdy, ale je to nejčastější způsob, jak prezident tuto situaci řeší. Dalším základním poţadavkem společným všem parlamentním systémům je existence stran, které při hlasování na půďe sněmoven nepřekračují stranické linie a jsou disciplinované. Tyto strany nazval Giovanni Sartori jako parlamentně způsobilé a jejich typickým rysem je disciplína při podpoře vlády, jíţ jsou součástí. V parlamentních systémech je totiţ stranická disciplína jednou z nejdůleţitějších podmínek fungování vlád (Sartori 2001: 111). 1 Co se týče rozdělení a klasifikace jednotlivých parlamentních systémů, neexistuje jeden všeobecně uznávaný model. O klasifikaci se pokusila řada politologů. Vladimír Klokočka rozlišuje parlamentarismy na monarchistické a republikánské. Zároveň však dodává, ţe toto rozlišení je příliš hrubé, neţ aby vystihlo základní varianty, ve kterých parlamentní reţim nabývá specifické podoby. Proto přichází s podrobnější kategorizací parlamentních reţimů, které dělí do pěti základních okruhů. Prvním je model britského parlamentarismu, jehoţ zástupcem je Spojené království. Druhým typem jsou 1 Naopak v prezidentských reţimech můţe být nedisciplinovanost stran často i výhodou. K takové situaci často dochází např. ve Spojených státech amerických

13 parlamentarismy v dalších kostitučních monarchiích, kam můţeme zařadit Belgii, Nizozemsko, Švédsko nebo Dánsko. Jako třetí skupinu parlamentarismů Klokočka uvádí klasický republikánský parlamentarismus, který popisuje na příkladu Třetí republiky ve Francii. Čtvrtým typem je tzv. racionalizovaný parlamentarismus, jehoţ příkladem je ústava Výmárské republiky od roku Jako poslední představuje přední český ústavní právník a politolog prezidiální parlamentarismus, kam patří Pátá republika ve Francii (Klokočka 1996: ). Nutno říct, ţe podle mnoha politologů by se neměl čtvrtý a páty typ objevovat mezi parlamentními systémy, ale mezi poloprezidentskými. Klokočka však svébytnost poloprezidentských reţimů po boku parlamentarismů a prezidencialismů neuznává. Italský politolog Giovanni Sartori také povaţuje za základní rys parlamentních systémů neoddělitelnost moci parlamentu a vlády a sdílení exekutivně legislativní moci, nicméně tato podmínka podle něj nemůţe být zcela dodrţena kvůli svrchovanosti parlamentu. Podle Sartoriho vyţadují systémy, které nazýváme parlamentními, aby vláda byla jmenována, měla podporu a případně byla rozpuštěna na základě hlasování parlamentu. I Sartori se pokouší o rozdělení parlamentních systémů, protoţe podle něj tyto systémy z různých exekutivně legislativních vazeb produkují různé výsledky vlády silné a slabé, vlády stabilní i nestabilní, vlády efektivní i strnulé (Sartori 2001: 110). Sartori uvádí tři typy, do nichţ začleňuje systémy. Prvním z nich jsou premiérské resp. kabinetní parlamentarismy, jejichţ prototypem je Spojené království a Německo. Dále pak parlamentní systémy s převahou zákonodárného sboru, kam patří francouzká Třetí republika a parlamentarismy s rozhodujícím vlivem politické strany, jako je tomu v Itálii (Sartori 2001: 111). Dále se Sartori zabývá postavením hlavy výkonné moci (premiéra) v parlametním systému, neboť sdílení moci podle něj přináší velkou proměnlivost. Z tohoto hlediska můţeme předsedu vlády ve vztahu ke členům vlády charakterizovat jako: 1) prvního nad nerovnými 2) prvního mezi nerovnými a 3) prvního mezi rovnými. Jako příklad prvního mezi nerovnými uvádí Sartori vztah mezi britským premiérem a členy jeho kabinetu. Britský premiér vládu v pravém slova smyslu řídí a má volnou ruku při výběru a propouštění ministrů. Vztah prvního mezi nerovnými ukazuje na vztahu německého kancléře ke svým ministrům. Ten uţ sice nemá tak silně nadřazené postavení jako britský premiér, ale stále ho můţeme vnímat jako primuse mezi nerovnými. Ještě výrazně slabší postavnení vůči ministům má pak premiér v běţných parlamentích systémech, kterého proto můţeme

14 označit jako prvního mezi rovnými (Sartori 2001: 112).Toto Sartoriho dělení má jistě svoji logiku, ale z hlediska aktuálnosti lze polemizovat nad postavením britského premiéra jako prvního nad nerovnými. Sartori totiţ počítá s tím, ţe ve Velké Británii vznikají tradičně jednobarevné kabinety. V posledních volbách však byl tento tradiční obraz narušen a je otázkou, do jaké míry je stále premiér dominantní, musí-li brát ohled i na ministry koaličního partnera. Proto se dle mého názoru jeho dnešní postavení spíše blíţí postavení německého kancléře. Obecně se při shrnutí parlamentních systémů dá říct, ţe se zakládají na předpokladu, ţe parlamentní původ členů vlády umoţní také pruţnější parlamentní politickou kontrolu kabinetu. Dále, ţe se ve vládě sejdou hlavní vůdcové většinové nebo většinových parlamentních stran, coţ také umoţní lepší spolupráci reprezentace i exekutivy (Dvořáková, Kunc 2008). Všichni se zde totiţ podílejí na legislativě i provádění zákonů a trvání vlády je zde hlavně závislé na parlamentní většině. Pro účel této práce je důleţité vyčlenit postavení prezidenta v parlamentním systému. Jak jiţ bylo řečeno, parlamentní reţimy jsou aplikovatelné v monarchiích i republikách. Hlavou státu tak můţe být dědičný monarcha, jako je tomu například ve Spojeném království nebo Dánsku, stejně tak však i prezident. Prezident je pak volen přímo (Island, Rakousko, Irská republika), nebo nepřímo ( SRN, Česká republika) (Říchová 2002: 60). Nepřímo je to pak parlamentem (např. Řecko), nebo zvláštním sborem volitelů (Spolková republika Německo). Přímá volba prezidenta posiluje jeho postavení v struktuře nejvyšších orgánů státu a v politickém systému obecně. Naopak volba parlamentem, resp. volebním grémiem jeho pozici zeslabuje a činí ho výrazně závislým na politických stranách (Holländer 2009: 159). Klokočka pak dodává, ţe postavení hlavy státu je tradičně slabší v monarchiích, neţ v republikách (Klokočka 1996: 172). Jedním ze základních principů klasického parlamentarismu byla dualistická struktura výkonné moci. Tato vyjadřovala princip, podle něhoţ akty výkonné moci měly být výsledkem souhlasného jednání hlavy státu a odpovědných ministrů. Tento dualismus sice formálně funguje dál, fakticky však postupně vymizel, protoţe hlava státu v klasické variantě parlamentarismu ztratila autonomní vliv v politické oblasti a její úloha se omezila na reprezentaci a ceremoniální rituály (Klokočka 1996: 171). Dnes můţeme postavení hlavy státu v parlamentních systémech pojímat na základě dvou základních koncepcí: buď můţe být hlava státu součástí výkonné moci, anebo orgánem sui generis, jenţ zprostředkovává mezi mocemi a jehoţ význam roste v krizových situacích (Kysela 2006:

15 8). Hlava státu je chápána především jako reprezentant státu jako celku uvnitř i navenek a ve vztahu legislativy a exekutivy má spíše zprostředkovací úlohu. Tuto jeho roli také někdy nazýváme jako Pouvoir neutre, tedy neutrální sílu při řešení mimořádných situací. V konfliktech mezi vládou a parlamentem zaujímá hlava státu podle původních koncepcí parlamentních systémů postavení vrcholného arbitra, coţ spočívá v tom, ţe buď můţe hlava státu demisi přijmout a pověřit sestavením vlády novou osobu, nebo demisi nepříjmout, coţ zároveň provází povinnost rozpustit parlament a vypsat nové volby. Hlava státu podle původní konstrukce zásadně neodpovídá za své ústavní jednání jinému státnímu orgánu. Jejím důsledkem v soudobém parlamentním systému je poţadavek kontrasignace aktů hlavy státu premiérem nebo ministrem, čímţ se konstruuje nepřímá závislost hlavy státu na parlamentu (Blahoţ, Balaš, Klíma 2007). Tato skutečnost je tradičně ve VB vyjadřována formulí, podle níţ královna panuje, ale nevládne (The Queen reigns but dies not govern). Hlava státu je tedy politicky neodpovědná a v monarchiích ještě dnes při zachování současných ústav také nesesaditelná. Panovník je zde povaţován za symbol jednoty lidu a stojí neutrálně mimo politické zájmy (Pavlíček 2001: 269). I přes zjevnou devalvaci dnešních pravomocí hlavy státu v porovnání s postavením krále v parlamentních monarchiích 19. století, disponuje ještě i dnes hlava státu v parlamentních systémech některými důleţitými pravomocemi. Kromě jiţ zmíněné vnější suverenity (coţ je vyjádřeno jeho oprávněním uzavírat mezinárodní smlouvy a přijímat a pověřovat vyslance), má dále speciální pravomoci ve vztahu k zákonodárné moci, mezi které patří zejména svolávat a rozpouštět parlament a právo suspenzivního veta. Směrem k výkonné moci zejména jmenování a odvolávání vlády a jejích členů, vykonávání pravomoci hlavního velitele ozbrojených sil nebo jmenování vyšších státních úředníků. Ve vztahu k soudní moci je to pak udělování amnestií a milostí a jmenování soudců (Holländer 2009: ) Poloprezidentské režimy Řada politických systémů kombinuje v různé míře kritéria prezidentských a parlamentních modelů. Pro takovéto systémy se obecně vţilo označení poloprezidentská

16 (semiprezidentská demokracie). Zatímco parlamentní a prezidentské systémy vznikly v 18. století a stabilizovaly se ve stoletím 19., s pojmem semiprezidencialismus se setkáváme aţ ve 20. století, konkrétně v roce 1980, kdy Maurice Duverger publikoval svou zásadní práci A New Political System Model: Semi-Presidential Government, ve které se snaţí rozluštit příčiny rozdílných výsledků fungování systémů v zemích s podobně formulovanou ústavou. Samotný pojem začal být pouţíván v souvislosti s Pátou francouzskou republikou, tj. s uspořádáním podle Ústavy z roku 1958 (Kysela 2006: 9). Při debatách o budoucím politickém uspořádání se diskutovalo o vztahu jednotlivých sloţek moci. V této situaci sehrál zásadní roli francouzský prezident Charles de Gaulle, který se v konfrontaci s parlamentem snaţil vydobýt pro prezidentský úřad co nejvýznamnější pravomoci (Perottino 2005: 72). Tehdejší ústava jiţ v sobě zahrnovala některé rysy poloprezidentského systému, ale v některých bodech bylo vyčlenění prezidentových pravomocí nejasné. Prezident de Gaulle si však vyloţil ústavu po svém a přivlastnil si i některé pravomoci, které mu ústava nedávala (Sartori 2001: 130). Od francouzských ústav z roku 1958 a 1962 datujeme silné postavení prezidenta ve Francii, zároveň si můţeme všimnout tendence, kdy je reálná síla prezidenta silnější, neţ jeho vymezení v ústavě. De Gaulleovo jednání lze povaţovat za čistě pragmatické chtěl získat co největší moc a zároveň si po pádu Čtvrté republiky dobře uvědomoval nutnost stability nového systému, kterou spatřoval v silné exekutivě. Kritéria poloprezidentských systémů se mohou s různými koncepty lišit, jednu charakteristiku však musí mít kaţdý poloprezidentský systém. Jedná se o tzv. duální strukturu autority, tj. dvouhlavou konfiguraci s dvěma osobami v čele tzv. diarchii prezidenta, který je hlavou státu a premiéra, který stojí v čele vlády (Sartori 2001: 129). Současně jsou oba vybaveni odlišnou legitimitou a jsou na sobě formálně závislí. Systém funguje pouze na součinnosti těchto dvou osob. Podobně jako v čistém prezidencialismu je i zde prezident volen tzv. všelidovou volbou a na striktně stanovené volební období, v jehoţ průběhu je neodvolatelný. Prezidentova legitimita je tedy odvozena od voličů, nikoli od zákonodárců, jako tomu bývá ve většině parlamentních systémů. Miroslav Novák k tomu uvádí, ţe přímá volba prezidenta obecně posiluje prezidentovu pozici v daném systému (Novák 1997: 212). Předseda vlády a celý jeho kabinet je svou legitimitou naopak vázán na parlament, a proto je pro výkon jeho funkce nezbytná většinová podpora legislativy, která má právo vládu odvolat (Říchová 2002: 79-80). Rozdělení výkonné moci mezi dvě hlavy však vyţaduje, aby prezident a předseda vlády vzájemně spolupracovali ve

17 vztahu k parlamentu. Na vztahu prezidenta a vlády pak závisí, jakou faktickou podobu poloprezidentský systém má. V poiltologické opci nepanuje shoda, zda lze poloprezidentský systém vyčlenit jako třetí model vedle prezidentské a parlamentní demokracie. Například Vladimír Klokočka tuto specifickou kategorii neakceptuje a pouze rozlišuje dvě empiricky se vyskytující varianty autonomního postavení prezidenta a vlády. Prvním z nich je prezidiální parlamentarismus, který je typem parlamentní formy demokratické vlády a kam řadí Pátou republiky ve Francii. Druhou variantou je parlamentní prezidencialismus, kde se kombinace parlamentní a prezidentské formy vlády vychyluje směrem k prezidentskému modelu a jako příklad uvádí současný systém Ruské federace (Klokočka 1996: a ). Josef Blahoţ zase pouţívá označení neoprezidentské systémy (Blahoţ, Balaš, Klíma 2007). Shugart a Carey taktéţ odmítají pouţívat označení poloprezidentský systém a podobně jako Klokočka tuto kategorii rozdělují na dva typy podle vztahu prezidenta s premiérem. Prvním typem je premiérsko-prezidentský systém a druhým prezidentsko-parlamentní. V prvním připadě se setkáváme s převahou premiéra nad prezidentem, naopak v druhém je typické nadřazené postavení prezidenta (Shugart, Carey 1992). Maurice Duverger zase odmítá poloprezidentský systém s tím, ţe ten není kombinací parlamentního a prezidentského systému, ale ţe se zde pouze střídají prezidentské a parlamentní fáze. Podle tohoto výkladu je francouzský systém prezidentský, kdyţ je prezidentská a parlamentní většina ve shodě, a parlamentní, kdyţ jsou odlišné (Duverger 1992: 142). Naopak řada politologů hájí svébytnost poloprezidentského reţimu a klasifikují jej jako smíšenou, kompromisní variantu parlamentní a prezidentské demokracie. Nejznámějším propagátorem je Giovanni Sartori, který uvádí, ţe např. francouzský poloprezidentský systém se rozvinul ve smíšený systém v pravém slova smyslu. Tento systém se opírá o flexibilní strukturu duální autority, tedy o dvouhlavou exekutivu, jejíţ první hlava se mění v závislosti na změnách v kombinaci většin (Sartori 2001: 132). Definovat poloprezidentský systém není jednoduché a to zejména kvůli faktu, ţe funkčnost tohoto uspořádání úzce souvisí s širokým manévrovacím prostorem, který je oběma hlavám exekutivy vymezen jak ústavou, tak politickou praxí. Přesto si zde představíme dvě základní definice těchto systémů. Sartoriho definice čítá pět základních bodů, které se vesměs věnují vyčlenění pozice premiéra, prezidenta a jejich vzájemné

18 interakce. Podle Sartoriho tedy lze politický systém povaţovat za poloprezidentský, pokud splňuje tyto podmínky: 1) Hlava státu ( prezident) je volena všelidovou volbou přímo či nepřímo na pevně dané funkční období 2) Hlava státu sdílí exekutivní moc s premiérem, coţ vytváří duální autoritu, jiţ vymezují tři kritéria: 3) Prezident je nezávislý na parlamentu, není však oprávněn vládnout sám, či přímo, a jeho vůle proto musí být tlumočena vládou a procházet přes její rozhodnutí 4) Premiér a jeho kabinet naopak představují instituce nezávislé na prezidentovi v tom, ţe jsou závislé na parlamentu jsou závislé buď na důvěře, nebo na nedůvěře parlamentu (nebo na obou) a v obou případech potřebují podporu parlamentní většiny 5) Duální struktura autority poloprezidentského systému umoţňuje rúzné vyvaţování a také přesunování mocenské převahy uvnitř exekutivy, to však pod přísnou podmínkou, ţe trvá potenciál autonomie kaţdé sloţky exekutivy (Sartori 2001: ). Jednou z nejznámějších definic poloprezidentského systému je definice M. Duvergera, která se skládá ze tří bodů, z nichţ dva se týkají prezidenta a jeden premiéra: 1) Prezident republiky je volen všeobecným hlasovacím právem 2) Prezident je vybaven významnými pravomocemi 3) Naproti němu však stojí premiér a ministři, kteří mají exekutivní a vládní pravomoci a mohou zůstat v úřadě, pokud se neukáţe, ţe parlament je proti nim opozičně naladěn (Duverger 1992: 142). Kategorizace G. Pasquina je velmi podobná. Obsahuje také tři základní body, z nichţ první a třetí jsou svým vyzněním stejné, jako u Duvergera. Druhý bod se pak také vztahuje k prezidentovým pravomocím, ale na rozdíl od neurčité definice Duvergera, který píše o významných pravomocích, tyto pravomoci specifikuje na právo prezidenta republiky jmenovat premiéra a v určitých mezích rozpustit parlament (Pasquino 1997: 130). Jak jiţ bylo uvedeno, typickým příkladem fungování systému, jenţ můţeme klasifikovat jako poloprezidentský, je Pátá republika ve Francii. Mezi další

19 historické formy tohoto reţimu uvádí Duverger ústavu německé Výmarské republiky z let Dále pak Portugalsko, Srí Lanku, Finsko, Rakousko, Island a Irsko (Duverger 1992: 147). Sartori navrhuje z tohoto výčtu vyškrtnout Irsko, Rakousko a Island, které sem nelze zařadit jen díky všelidovému hlasování (Sartori 2001: 134). Zajímavým faktem je, ţe ústavy těchto systémů jsou si sice podobné, ale politická praxe a reálné fungování těchto systémů se můţe výrazně lišit. Duverger tuto situaci zkoumal na postavení prezidenta v daných politických systémech a dospěl k závěru, ţe jeho pozice v ústavním systému není dána pouze ústavním zakotvením, ale také kombinací tradic a okolností. Nejdůleţitějším faktorem je pak sloţení parlamentní většiny a vztah prezidenta k této většině (Duverger 1992: 146). Moţností výskytu jednotlivých druhů parlamentní většiny a jejich kombinace s postojem, jenţ k této majoritě zaujímá prezident přehledně shrnuje shrnuje tzv. Duvergerova transformační mříţka. Z ní lze odvodit pět základních postavení, do nichţ se můţe hlava státu v poloprezidentském systému dostat. Nejsilnější postavení má tzv. absolutní monarcha, druhou nejsilnější variantou je monarcha omezený, následovaný diarchou a prezidentem jako členem většiny. Nejslabší je pak postavení prezidenta jako pouhého regulátora (Javůrek 2008: 18). Je-li prezident pouze regulátorem, často dochází k tzv. kohabitaci. Jedná se o období, kdy je parlamentní většina nesouhlasná s prezidentem a ten je fakticky vůdcem opozice (Dvořáková, Kunc 2008). Naopak velmi výrazně roste pozice premiéra, který se můţe opřít o příznivě nakloněný parlament a prezident můţe vyuţívat opravdu jen těch pravomocí, které mu přisuzuje ústava. Prezident je zároveň nucen s vládou sloţenou z politických protivníků spolupracovat. V této roli se ocitl např. neogaullista Jacques Chirac se socialistickou vládou Lionela Jospina (Hloušek 2007: 199). Duvergerovo dělení kladoucí silný důraz na postavení prezidenta k parlamentní většině však nebylo v politologické opci přijato jednomyslně. Například Robert Elgie věnuje větší pozornost tomu, zda v daných zemích existuje tzv. model politického vůdcovství. Dalším kritériem, podle něhoţ lze určovat charakter poloprezidentského reţimu, je pak podle Elgieho to, zda ve zkoumaných zemích došlo k posunu od jednoho dominantního modelu k jinému (Elgie 1999: 280). V závěru lze k poloprezidentským systémům poznamenat, ţe i přes veškeré spory o jejich charakter dnes existuje obecná shoda, ţe jejich kategorizace má své opodstatnění a ţe není zbytečná. Politologové se také shodují na tom, ţe poloprezidentské systémy mají

20 své reálné zástupce (a to přinejmenším v Páté francouzské republice a Finsku). Většina dnešních politologů uţ poloprezidentský systém řadí pro jeho neoddiskutovatelnou specifičnost mezi prezidentské a parlamentní reţimy jako svébytný druh. Stále však mohou při jeho kategorizaci nastat jisté problémy, a proto je potřeba různé formy tohoto systému dále zkoumat. 2. Metodologie práce Za metodu této bakalářské práce byla vybrána komparativní analýza, která se dle mého názoru jeví pro porovnání prezidentských pravomocí jako nejvhodnější. Komparativní analýza je v současné době nejpouţívanější metodou jak v politologii, tak i v dalších příbuzných vědách jako historii nebo sociologii. Při zvolení této metody je nezbytně nutné rozlišovat mezi prostým srovnáním a komparativní metodou, coţ je nejčastější problém při výběru této metody nejen v politologii (Říchová 2008: 6). Řada prací pak pouze popisuje jednotlivé body, ale nezaměřuje se na jejich vzájemnou komparaci. Této chybě se budu snaţit v práci vyvarovat. Práce se zabývá komparací postavení hlav států v Polsku, České republice a na Slovensku. Výhodou prací zabývajících se postavením prezidenta je, ţe prezidentské pravomoci jsou přesně definované a popsané ve formálních dokumentech, tedy jednotlivých ústavách. Nevýhodu naopak spatřuji v tom, ţe na tomto poli neexistuje mnoho přístupů, které prezidentské pravomoci kvantifikují. Exitují pouze dvě základní uznávané metody, které se o konkrétní kvantifikaci pokoušejí. První přístup, který byl vyvinut J. McGregorem, čítá 27 pravomocí prezidenta, které jsou ohodnoceny jedničkou, pokud prezident danou pravomoc má, nebo nulou, pokud mu dle ústavy nenáleţí. Tuto metodu se snaţil rozvinout a ještě více specifikovat také Tymothy Frey, který však nechává všech 27 pravomocí stejných (Frye 1997: ). Výhodou této metody je rozsáhlý záběr pravomocí. Pro tuto práci však není tato metoda vhodná, protoţe se zde rozlišuje přímost, či nepřímost volby prezidenta. U nepřímo voleného prezidenta se ještě hodnoty pravomocí násobí koeficientem 0,5. Jedním z hlavních cílů této prace je přitom snaha kvantifikovat prezidentské pravomoci tak, aby bylo zřejmé, zda prezident v zemích s přímou volbou (v této práci případ Polska a

21 Slovenska) disponuje silnějšími pravomocemi neţ prezident volený nepřímo (Česká republika). Druhou metodou, jak ohodnotit sílu prezidentských pravomocí, je pak metoda představená Matthew Soberg Shugartem a Johnem M. Careyem v jejich společné práci věnující se postavení a síle prezidentů s názvem Presidents and Assemblies: Constitutional design and electoral dynamics z roku Tato metoda čítá v porovnání s metodou předešlou pouze deset prezidentských pravomocí. Tyto pravomoci jsou rozděleny na sféru legislativních pravomocí, kterých je šest a sféru pravomocí nelegislativních, které jsou čtyři (Shugart, Carey 1992). Hlavní výhodou této metody je, ţe kaţdá pravomoc můţe nabývat různých hodnot. U některých kritérií je škála 0,1,2,3 i 4 body, v některých případech nemusí být kompletní a nečítá všech pět variant ohodnocení. Tato metoda je tedy schopna postihnout i drobné rozdíly u porovnávaných pravomocí. Naopak nevýhodou směrem k této práci je samotný fakt, ţe daná metoda byla vytvořena pro potřeby kvantifikace prezidentských pravomocí zejména poloprezidentských a prezidentských reţimech a tudíţ jsou zde některé pravomoci, které se v parlamentních systémech nevyskytují. Ani při zkoumání poloprezidentských a prezidentských reţimů nedosahovaly celkové výsledky horních hranic a například Francie, kterou dnes povaţujeme za prototyp poloprezidentského reţimu se silným postavením prezidenta, získala pouze pět bodů ze 40 moţných (Shugart, Carey 1992). Největšími pravomocemi disponoval podle bádání Shugarta s Careyem prezident Chile podle ústavy z roku 1969, který získal 24 bodů. I přes komplikace, které jsem zde zmínil, je však daná metoda tou vhodnější z obou uvedených, je ale potřeba ji pro účely této práce modifikovat

22 2.1. Metoda Shugarta a Careyho a její modifikace Shugart a Carey tedy stanovili deset kritérií, podle nichţ můţeme určovat prezidentovu sílu. Tyto pravomoce představuje následující tabulka. Legislativní pravomoci Nelegislativní pravomoci Kapesní veto Jmenování vlády Parciální veto Odvolávání vlády Vydávání dekretů Pravomoc rozpouštět parlament Výlučné pravomoci směrem Vyslovení nedůvěry vládě k legislativě parlamentem Rozpočtové pravomoci Vyhlášení referenda Tab. 1: Kritéria původní metody Shugartha a Careyho Z těchto pravomocí jsem vyřadil ty, které jsou velmi výrazné, a vyskytují se pouze v prezidentských reţimech. Konkrétně se jedná o vydávání dekretů a rozpočtové pravomoci. Jedním z bodů, dle kterého Shugart a Carey hodnotí postavení prezidenta a jeho sílu je i vyslovení nedůvěry vládě parlamentem. Toto vyslovení se samozřejmě běţně vyskytuje také u parlamentních reţimů, ovšem v případě parlamentních reţimů na něj nemá prezident vliv. U prezidentských systémů je to prezident, kdo vybírá členy exekutivy a měl by tak mít výhradní právo je také odvolat. Z tohoto důvodu byl vyškrtnut i tento bod. V případě prezidentského práva veta jsem dvě popisovaná veta zaměnili za suspenzivní veto, které je častěji pouţíváno v parlamentních reţimech a je relevantnějším ukazatelem síly prezidenta v legislativním procesu. Pro potřeby této práce byly naopak zvoleny některé další pravomoci, které jsou blíţe parlamentním reţimům v komparovaným zemích a zajistí nám tak větší výpovědní hodnotu. Nová modifikovaná metoda čítá oproti metodě původní jen devět kritérií. Zachování rozdělení na legislativní a nelegislativní pravomoci se pro účely této práce jeví jako nepodstatné. Zachována nebyla ani 40 bodová hranice, které bylo moţno v původní metodě teoreticky dosáhnout, v modifikované metodě lze získat maximálně 38 bodů

23 1) Jmenování vlády 4 2) Odvolávání vlády 4 3) Pravomoc rozpouštět parlament 4 4) Suspenzivní veto 4 5) Možnost vyvolat referendum 4 6) Zákonodárná iniciativa 4 7) Postavení prezidenta před zákonem a možnost jej odvolat 4 8) Jmenování ústavních soudců 4 9) Další jmenovací pravomoci 6 Tab. 2 Kritéria modifikované metody s počtem bodů, které lze dosáhnout V bodech 1-8 je zachováno klasické hodnocení na stupnici 0-4, kdy nula představuje pravomoc, kterou prezidentovi ústava neposkytuje, nebo poskytuje v minimální moţné míře. Ohodnocení čtyřmi body naopak znamená velmi silnou aţ dominantní pozici prezidenta v dané oblasti. V bodě 9 budou představeny další důleţité jmenovací pravomoci, které jsou komparovatelné. Tyto instituce se tedy nacházejí u všech zkoumaných zemí. Mezi tyto pravomoce patří: jmenování členů národní banky, jmenování soudců nejvyššího soudu a jmenování členů nejvyššího kontrolního úřadu. Tyto pravomoci jiţ nejsou tak důleţité, jako pravomoci v bodech 1-8, navíc jsou běţnější v parlamentních formách demokracie, a proto lze dosáhnout v kaţdé dílčí pravomoci maximálně dvou bodů, pokud je prezidentova pravomoc v dané oblasti autonomní, jeden bod, pokud je sdílená a ţádný bod, nemá-li v dané oblasti ţádné pravomoci. V této kategorii lze tedy dosáhnout aţ šesti bodů, pokud budou prezidentovy provomoci ve všech posuzovaných případech jeho autonomní sférou vlivu. V případě práce se jedná o synchronní komparaci, jelikoţ se zabývá aktuální problematikou, vycházející z analýzy zvolených prvků, jakými jsou politické instituce, struktury, apod., v jednom časovém úseku (Říchová 2008: 6) Hodnocení posuzovaných pravomocí modifikované metody 1) Jmenování vlády 4 body Prezident jmenuje kabinet bez nutnosti schválení parlamentu

24 3 body Prezident jmenuje členy kabinetu, ti však musí být schválení parlamentem 1 bod Prezident jmenuje premiéra, který pak jmenuje členy kabinetu 0 bodů Prezident nemá v oblasti jmenování vlády ţádné pravomoci (Shugart, Carey 1992) 2) Odvolávání vlády 4 body Prezident odvoládá vládu nebo ministry podle svého uváţení bez jakéhokoliv omezení 3 body Prezident odvolává vládu nebo ministry se souhlasem parlamentu 2 body Prezident vládu nebo ministry odvolává, ale je v této činnosti omezen 1 bod Prezident můţe odvolávat jen v případě, ţe uţ parlament našel za tyto náhradu 0 bodů Odvolávání je v kompetenci parlamentu (Shugart, Carey 1992) 3) Pravomoc rozpouštět parlament 4 body Prezident je v pravomoci rozpustit parlament neomezený 3 body Prezident je omezen v tom, jak často můţe parlament rozpustit 2 body Rozpuštění parlamentu prezidentem vyţaduje nové prezidentské volby 1 bod Prezidentské pravomoci v této oblasti jsou omezené a jsou mu poskytnuty pouze jako reakce na určité události 0 bodů Prezident nemá pravomoc rozpustit parlament (Shugart, Carey 1992) 4) Suspenzivní veto 4 body Suspenzivní veto je přehlasovatelné kvalifikovanou většinou 2 body Suspenzivní veto je přehlasovatelné absolutní většinou 1 bod Suspenzivní veto je přehlasovatelné prostou většinou 0 bodů Suspenzivní veto není součástí ústavy dané země 5) Moţnost vyvolat referendum 4 body Prezidentova pravomoc vyvolat referendum je neomezená

25 2 body Prezidentova pravomoc vyvolat referendum je omezená 0 bodů Prezident nemá pravomoc vyvolat referendum (Shugart, Carey 1992) 6) Zákonodárná iniciativa 4 body Parlament nemá pravomoc prezidentovy zákony pozměňovat 2 body Parlament prezidentovy zákony můţe pozměňovat 1 bod Parlament má neomezenou moţnost předkládat pozměňovací návrhy 0 bodů Prezident nemá legislativní pravomoci (Shugart, Carey 1992) 7) Postavení prezidenta před zákonem a moţnost jeho odvolání 4 body Prezident disponuje Indemnitou a za normálních okolností je neodvolatelný 2 body Prezident disponuje běţnou imunitou a za normálních okolností je neodvolatelný 0 bodů Prezident má slabou imunitu, nebo je odvolatelný i za okolností, kdy se neprovinil proti ústavou daným podmínkám 8) Jmenování ústavních soudců 4 body Prezident je ve výběru ústavních soudců neomezen 2 body Prezident je v této pravomoci omezen 0 bodů Prezident nedisponuje pravomocí jmenování ústavních soudců 9) Další jmenovací pravomoci Jmenování členů národní banky: 2 body autonomní pravomoc 1 bod sdílená provomoc 0 bodů prezident nemá výrazné pravomoci Jmenování soudců nejvyššího soudu : 2 body autonomní pravomoc 1 bod sdílená pravomoc 0 bodů prezident nemá výrazné pravomoci

26 Jmenování členů nejvyššího kontrolního úřadu: 2 body autonomní provomoc 1 bod sdílená pravomoc 0 bodů prezident nemá výrazné pravomoci

27 3. Obecně k postavení prezidenta ve vybraných zemích Tato kapitola je věnována porevolučnímu formování postavení prezidentů v Polsku, České republice a na Slovensku. Nebude se však zabývat výčtem konkrétních pravomocí, ale pouze stručnou charakteristikou a vývojem postavení hlav států v komparovaných zemích. Výčtem konkrétních pravomocí a její kvantifikací dle stanovené metody se bude věnovat aţ kapitola čtvrtá Komparace prezidentských pravomocí ve vybraných zemích dle stanovených kritérií Česká republika Prezident je v českém politickém systému jednou z dvou hlav exekutivy, které je věnována hlava třetí Ústavy České republiky. Prezidentovi, jeho postavení a pravomocem jsou věnovány články Ústavy. Prezident České republiky je na rozdíl od Polska a Slovenska volen nepřímo a to oběma komorami Parlamentu, tedy Poslaneckou sněmovnou a Senátem na jejich společné schůzi. V prvním kole je pro zvolení některého z kandidátů na prezidenta nutno dosáhnout v kaţdé z komor nadpoloviční většiny všech hlasů. Pokud není prezident zvolen v prvním kole, následuje druhé kolo, eventuálně třetí kolo volby, coţ má zajistit zvolení prezidenta republiky i za nepříznivého rozloţení sil v Parlamentu. Pokud ani takto není prezident zvolen, konají se volby nové. Prezident je volen na pětileté funkční období a můţe být zvolen dvakrát po sobě (Ústava ČR). I v České republice se velmi intenzivně diskutuje o zavedení přímé volby prezidenta. Uţ v roce 2003 podala skupina poslanců v čele s Hanou Marvanovou sněmovně návrh, který měl přímou volbu zavádět ( Návrh změny zákona zavádějící přímou volbu prezidenta z ). Samotný průběh voleb, kdy byl Václav Klaus zvolen aţ na třetí pokus, tuto debatu ještě posílil. V současné době se na parlamentní půdě tyto návrhy znovu začínají objevovat. Nejnovější návrh sociální demokracie dokonce počítá vedle zavedení přímé volby také s redukcí a upřesněním prezidentských pravomocí ( ČSSD už ví, jak oseká pravomoci prezidenta ). Je však velmi nepravděpodobné, ţe by ke schválení návrhu došlo natolik rychle, aby byl prezident volen přímo uţ při příštích prezidentských volbách ( Senátoři debatovali o kompetencích )

28 Pozice prezidenta v politickém systému nebyla po rozpadu Československé republiky stabilizována, prezident hledal konkrétní obory své působnosti a účinné prostředky výkonu svých pravomocí. Ústřední otázkou bylo nové definování vztahu hlavy státu k politickým stranám, vládě a veřejnosti (Vodička, Cabada 2007). Podle ústavy České republiky je prezident hlavou státu a z výkonu své funkce není nikomu odpovědný. Po dobu svého volebního období reprezentuje republiku navenek a symbolizuje vnitřní a vnější svrchovanost státu. Prezident má poměrně významné pravomoci. V čl. 62 a 63 Ústavy ČR jsou uvedeny pravomoci, které prezident vykonává samostatně a ty, které ve spolupráci s vládou (Ústava ČR). V porovnání se slovenským a polským prezidentem je jeho pozice podobná. Má sice některé důleţité pravomoci, ale jeho postavení je v obecné shodě s principy parlamentních reţimů, kde je hlavním hybatelem výkonné moci vláda na čele s premiérem. V krátké historii samostatné České republiky se v pozici prezidenta vystřídali prozatím jen dva politici. Koncem ledna 1993 jim byl zvolen Václav Havel, který byl zároveň i posledním prezidentem Československé republiky.havel byl zvolen dvakrát po sobě a vyuţil tedy nejdelší moţný mandát. V roce 2003 ho pak vystřídal Václav Klaus. I ten byl znovuzvolen a jeho mandát vyprší na začátku roku Polská republika Polský prezident je hlavou státu a podle ústavy je součástí výkonné moci. Polsko postrádalo Ústavu od roku 1991 aţ do roku V současné době Polsko vychází z ústavy z , kde je prezidentovi věnována hlava pátá, tedy články Ústavy (Ústava Polska). Od roku 1990 je prezident volen v přímých a všeobecných volbách na pětileté funkční období s moţností jednoho znovuzvolení. Podle čl.127 Ústavy Polska je kandidát navrhován voliči a pro svou nominaci musí získat minimální počet podpisů. Ke zvolení kandidáta dojde, pokud v prvním kole volby získá nadpoloviční většinu hlasů. Pokud se tak nestane, nastává kolo druhé. Do toho postupují dva kandidáti s největším počtem hlasů a ke zvolení stačí zisk nadpoloviční většiny (Ústava Polska). Dalším faktorem, který má vliv na postavení polského prezidenta, je krátká tradice silného prezidentství, která se zformovala v letech V této době v Polsku fungoval systém, který řada politologů v čele s Michalem Kubátem, řadí díky značné roli prezidenta