Univerzita Karlova v Praze

Transkript

1 Univerzita Karlova v Praze Filozofická fakulta Ústav etnologie Bakalářská práce Jiří Traxmandl Český Banát na počátku 21. století The Czech Banat at the beginning of 21 st century 2012 Vedoucí bakalářské práce: PhDr. Jan Pargač, CSc.

2 Na tomto místě chci vyjádřit poděkování PhDr. Janu Pargačovi CSc. za odborné vedení, vstřícnost a cenné rady k mé bakalářské práci. Dále chci poděkovat své rodině a nejbližším přátelům za jejich podporu při psaní této práce.

3 Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracoval samostatně, že jsem řádně citoval všechny použité prameny a literaturu a že práce nebyla využita v rámci jiného vysokoškolského studia či k získání jiného nebo stejného titulu. V Praze dne 30. května 2012 podpis

4 Abstrakt Český Banát na počátku 21. století Tato bakalářská práce se zabývá životem českých krajanů v rumunském Banátě. Přibližuje osídlení této oblasti, vznik českých vesnic a život v nich. Češi sem přišli před již takřka dvěma stoletími a atmosféra jejich domovů je charakteristická. V současnosti žijí v šesti vesnicích. Jejich způsob obživy se na počátku 21. století začíná měnit. Poslední dobou totiž do této oblasti přijíždí každým rokem čím dál více českých turistů. Zachová si Banát svou tvář, nebo se stane turistickou atrakcí? Klíčová slova: Český Banát, Rumunsko, čeští krajané, reemigrace Abstract The Czech Banat at the beginning of hte 21 st century This thesis deals with the life of Czech compatriots in Romanian Banat. It shows the settlement of this area, the emergence of Czech villages and life in them. The Czechs came from the almost two centuries, and the atmosphere is characterized by their homes. Currently they are living in six villages. Their livelihood is in the early 21st century began to change. Recently in this area is coming every year more and more Czech tourists. It keeps my face Banat, or become a tourist attraction? Keywords: Czech Banat, Romania, Czech compatriots, remigration

5 Obsah 1 Úvod Struktura práce Cíl práce Metodologie Historie Historie banátského území Situace v Čechách před odchodem Čechů Příchod Čechů do Banátu České vesnice v Banátu Bígr Eibentál Gerník Rovensko Svatá Helena Šumice Způsob obživy Životní podmínky Zemědělství Řemesla a domácí výroba Hornictví Turismus Školství a český jazyk Historie školní výuky Současná situace školství Český jazyk Náboženství a víra Minulost... 34

6 7.2 Současnost Pouť do Čiklavy Pomoc z České republiky Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy ČR Ministerstvo zahraničních věcí ČR Člověk v tísni Diecézní charita Plzeň Velvyslanectví České republiky v Bukurešti Reemigrace Reemigrace v letech Reemigrace po roce Závěr Seznam použitých zdrojů Přílohy... 46

7 1 Úvod Území Banát se jako geografický termín používá teprve od 18. století. V letech se poměrně velká skupina obyvatel (několik set lidí) ze středních, západních a východních Čech vydala s jistou dávkou dobrodružství na cestu do Banátu, jižního cípu Rakouska- Uherska, ležícího severně od řeky Dunaje. Důvodů, proč se tak stalo, by hned několik. Osvobození od mnohaleté vojenské povinnosti výměnou za profesionální vojenskou službu, dále příděl půdy, dřeva na postavení domu a dlouholetá lhůta v odpuštění daní. Vypravili se společně se svými rodinami, aby se z nich stali vojáci. Většinou to byli lidé mladí, nepříliš majetní, zato schopní a odvážní. Doma v Čechách museli prodat veškerý majetek, peníze použili na cestu a do nových domovů přicestovali takřka s holýma rukama. Přes České Budějovice dojeli do Vídně, kde se nalodili se svým skromným majetkem a na velkých lodích a vorech pluli po mohutné a jim neznámé řece. Samotný příjezd byl ale poznamenán velkým rozčarováním. Slibované pozemky se nacházely v opuštěné krajině na prudkých svazích zarostlých bukovými lesy. Ty museli vymýtit, postavit si domy, přestože to vlastně neuměli, vydobýt kus kamenité půdy, zasít a sklidit. Někteří z nich se vrátili, jiní vydrželi díky své houževnatosti a jejich potomci zde dodnes žijí, podobně jako osadníci jiných národností v okolí. Rumunsko je totiž zemí národnostně velmi pestrou a vztah Rumunů k menšinám na jejich území je obecně pozitivní. Úmorná práce našich krajanů časem přinesla plody a stabilizovala zdejší, poměrně uzavřenou komunitu do několika ryze českých obcí. Z původního počtu dvanácti jich dodnes přetrvalo šest. Nejvýše je položeno Rovensko, na západě Gerník a níže položená Svatá Helena, na východě hornický Bígr a Eibentál a nakonec poměrně vzdálená Šumice. 1.1 Struktura práce Bakalářská práce je rozdělena do sedmi kapitol. První kapitola se zabývá úvodními poznámkami, druhá kapitola dokumentuje historii a vývoj osídlení oblasti českými přistěhovalci od první vlny kolonizace po současnost. V dalších kapitolách jsou pak nastíněny socioekonomické aspekty popisovaného území situace ve vesnicích, způsob obživy, školství a náboženství. Sedmá kapitola se zaměřuje na reemigraci obyvatel zpět do České republiky, budoucnost a perspektivy dané oblasti. Závěr pak celou práci shrnuje. 7

8 1.2 Cíl práce Cílem této práce je především snaha podat ucelený pohled na aktuální situaci a dění v Českém Banátu v kontextu s historií této oblasti. Dále mě zajímá nový aspekt v této lokalitě, kterým je turismus a s ním spojené změny v životě banátských Čechů. Pokusím se na základě dostupných informací a vlastního úsudku dospět k závěru, zda se Český Banát mění v důsledku doby do takové míry, že zde za pár let nebude možné pozorovat tradiční způsob života zdejších obyvatel. Nebo zda si místní své zvyky a typickou atmosféru svých domovů udrží a jejich vesnice se tak nestanou pouhou turistickou atrakcí. 1.3 Metodologie Základními metodami, které jsem použil při výzkumu a také v této práci jsou kvalitativní výzkum a studium literatury, která se tímto tématem zabývá. Kvalitativní výzkum je proces hledání porozumění daného sociálního nebo lidského problému. Výzkumník tvoří komplexní, holistický obraz, analyzuje texty, informuje o názorech účastníků výzkumu a provádí zkoumání v přirozených podmínkách. 1 Terénní výzkum probíhal v srpnu 2010 v českých vesnicích Eibentál, Bígr, Rovensko a Gerník. V první fázi výzkumu jsem se sžíval s prostředím a navazoval kontakty s místními obyvateli. Vzhledem k neexistenci jazykové bariery a celkové otevřenosti banátských Čechů to byl minimální problém. Ve druhé fázi jsem již přistoupil k metodě nezúčastněného pozorování, které ovšem často přešlo v pozorování zúčastněné a k živé diskuzi o problémech, které mne zajímaly. Místním obyvatelům jsem pomáhal na poli, na louce sbíral ovoce a při takových chvílích se místní bavili nejraději. V Rovensku to byla zejména rodina Mojžíšova, v Bígru Mlezivovi a v Eibentálu pan Kocman. V důsledku tedy docházelo k nestrukturovaným rozhovorům, navíc jsem také využil metody tzv. sněhové koule. 2 K ruce jsem měl také technické pomůcky, jako jsou fotoaparát a diktafon. Ten jsem však nakonec nepoužil, protože většina respondentů nebyla ochotna své názory zaznamenat. Tato skutečnost je dána častým výskytem různých novinářů, kteří pak píší rádoby odborné články o Banátu a životu v něm a odkazují se na názory a výpovědi místních obyvatel. Jejich nedůvěra v tomto ohledu je tedy logická. 1 HENDL, J.: Kvalitativní výzkum, Portál, 2005, s Metoda sněhové koule je standardní metoda při kvalitativním výzkumu, kdy výzkumník získá jednoho informátora, a ten výzkumníka odkáže na dalšího respondenta. 8

9 Hlavním tématem rozhovorů byla minulost (především život v dolech), současná situace se zaměstnáním a samozřejmě budoucí vize Banátu. Problematika tzv. krajanských komunit, které kdysi opustily České koruny a žijí za hranicemi dnešního státního útvaru je jedním z nejfrekventovanějších témat etnografie a folkloristiky poválečných let. 3 Základní literatury k tématu krajanů v rumunském Banátu je poměrně dostatek. Na druhou stranu se v podstatě vždy jedná o celkový popis přistěhovalectví a způsobu života. Nejvíce prací pochází z období dvacátých a třicátých let 20. století. Zásluhu na tom mají tamní učitelé a kazatelé, kteří se snažili zaznamenat zdejší život. Nejvýznamnějšími autory jsou Jindřich Schlögl a Josef Hříbek se svou prací České osady na srbských a rumunských hranicích. 4 Dalším obdobím, ve kterém se vyskytl zvýšený zájem o Banát, byla šedesátá léta. Na základě výzkumu českého ústavu pro etnografii a folkloristiku vznikla řada studií, jejímiž autory byli Olga Skalníková, Vladimír Scheufler, Jaromír Jech a Slavomír Utěšený z Ústavu pro jazyk český. 5 Tyto studie byly postupně zveřejňovány v časopisu Český lid a zaměřovaly se na hmotnou a duchovní kulturu, písňové a ústní vyprávění a také na český jazyk v místních osadách. V devadesátých letech se Banátu věnovala především Milena Secká, která své studie publikovala v časopise Češi v cizině. Nejvýznamnější studií v 21. století je zaručeně publikace Český Banát vydaná u příležitosti pořádání stejnojmenné výstavy v Národním muzeu, konkrétně v Národopisném muzeu Musaion v Letohrádku Kinských. Publikace vychází z výzkumu, konaném v letech v obcích Českého Banátu. Klade důraz na etnologické jevy, zvyky a tradice. Na knize však spolupracovali také přírodovědci, kteří zkoumali geomorfologii a klima této oblasti. 3 HIRT; JAKOUBEK: Idea krajanského hnutí ve světle konstruktivistického pojetí národa: Proměny kolektivní identity vojvodovské náboženské obce in Český lid, etnografický časopis, č. 4, ročník 92, HŘÍBEK, J.: České osady na srbských a rumunských hranicích- součást XXIII. Výroční zprávy c.k. státní reálky v Telči pro školní rok UTĚŠENÝ, S.: O jazyce českém na jihu rumunského Banátu in Český lid č. 5, str. 202, rok

10 2 Historie Zmínit historii osídlení Českého Banátu je nezbytnou součástí této práce k lepšímu pochopení a představě o životě dnešních obyvatel tohoto území. Češi odcházeli za zdánlivě lepším a výhodnějším životem, ale v mnoha případech to tak jednoznačné nebylo. 2.1 Historie banátského území České vesnice v jižním Banátu dnes leží v Rumunsku, před rokem 1918 patřily Uhrám a do roku 1873 k rakouské vojenské hranici. Ta vznikla v roce 1522 jako území, jež mělo vojenský charakter a správu, a mělo bránit tureckým vpádům do střední Evropy. V 1.čtvrtině 19. Století, kdy přicházeli do jižního Banátu čeští kolonisté, se táhla v délce takřka 1700 kilometrů od Dalmácie až po východní hranice Sedmihradska. Šířka hranice byla značně variabilní, někde jen 7 kilometrů, jinde dokonce 800 kilometrů. Ve 20. letech 19. Století, byly v jižním Banátě tři vojenské okruhy, a sice pluk karansebešský, pluk německo-banátský a prapor titelský. V roce 1837 byl z části prvních dvou okruhů vytvořen okruh ilyrsko-banátský, karansebešský okruh se přejmenoval na valašsko-banátský a později na rumunsko-banátský pohraniční pluk č. 13. Město Temešvár se stalo sídlem hlavního velitelství, které bylo přímo podřízeno Dvorské válečné radě ve Vídni, jež se později přejmenovala na Vrchní velitelství armády a posléze na Ministerstvo války. 6 Území celé banátské vojenské hranice měřilo ,5 km² a mělo zhruba obyvatel. Lidnatost byla tedy zhruba 18 obyvatel na 1 km², ale v nížinném Banátě byla nejméně dvojnásobná, zatímco v oblasti českých vesnic jen asi 6 obyvatel na 1 km². Asi třetinový rozsah banátské vojenské hranice zaujímal karansebešský vojenský okruh. V jeho čele stálo plukovní velitelství. Jemu byly přiděleny vojenský soud, oddělení správní, finanční, stavební a lesní a plukovní komise pro školství. V čele pluku stál plukovník a důstojnický sbor, v čele vojenského soudu vojenský prokurátor v hodnosti majora nebo podplukovníka a v čele ostatních oddělení a zmíněné komise v hodnosti poručíků nebo hejtmana. Kromě toho měl pluk plukovního lékaře, porodní asistentku a lesní správu, složenou z lesních odborníků. Území pluku se rozpadalo v prapory s obdobnou organizací, tedy i s lékařem, porodní asistentkou a lesními odborníky. Nejmenší jednotkou byly vojenské stanice, v jejichž čele stál správní poddůstojník, jenž měl k ruce starostu a obecní 6 JECH, J., SECKÁ, M., SCHEUFLER, V., SKALNÍKOVÁ, O.: České vesnice v rumunském Banátě, Praha, 1992, s

11 výbor. Tato skupina pak tvořila správu vojenské stanice. Tou byla někdy velká vesnice, někdy skupina menších vesnic. 7 Obyvatelstvo plukovního okruhu se skládalo ze tří skupin obyvatel. První skupina byli profesionální vojáci-pohraničníci (mužstvo, poddůstojníci a důstojníci), dále pak úředníci (sem patřili i učitelé a duchovní) a konečně lesníci podřízení vojenské správě. Druhou skupinu tvořily ochranné oddíly, které byly podřízeny obecní správě rovněž polovojenské, třetí skupinou pak byli ostatní obyvatelé. Za ty se považovaly ženy, děti, staří lidé, lidé neschopní vojenské služby a ti, kteří neměli půdu a dům. Mužstvo pohraničníků tvořili majitelé usedlostí a pozemků o 13 jitrech (cca 8 ha) a bylo zváno domovní komunitou, kterou tvořilo nejméně 50 mužů. Ti měli práva a povinnosti jako každý voják a v jejich čele stál otec komunity. Ochranné oddíly se rekrutovaly z obchodníků a řemeslníků, kteří mohli vlastnit jen dům a pozemek o rozloze nejvýše jednoho jitra a byli osvobozeni od vojenských povinností. Důstojnický a poddůstojnický sbor a úředníci pocházeli ze všech částí bývalé monarchie, tedy i z vojenské hranice. Tito lidé měli tu výhodu, že se lehce dorozumívali s mužstvem a místními obyvateli, znali jejich požadavky a potíže, ale Dvorská rada a její pozdější nástupci viděla určité nebezpečí v tom, že by se mohli s místními obyvateli spolčovat, což považovala za nežádoucí. Důstojníci považovali službu ve vojenské hranici za výbornou vojenskou přípravu a tedy odrazový můstek k vyšším hodnostem. Bydleli v pohodlných domech se zahradou, k níž patřilo i 1 jitro nezdaněné půdy. Vesměs měli koně a povozy pro vlastní potřebu. Mužstvo tvořili výhradně místní obyvatelé. Vyšších hodností dosahovali tito pohraničníci jen výjimečně. 8 Duchovní správa pro české obce (římskokatolické fary) byla zřízena v Gerniku a Eibentálu. Pod gernickou faru spadaly Svatá Helena, Biger, Rovensko a rumunské obce Berzaska, Horní a Dolní Lupková, Drenková a Sikovice. V rumunských obcích bylo ovšem římských katolíků málo, průměrně 10 až 15 v každé obci. Ostatní české obce spadaly pod faru v Eibentálu. V českých vesnicích, kde nebyl farní kostel, byly postaveny filiální kostely. Původní rumunské obyvatelstvo bylo řeckovýchodního vyznání. Faráři zajížděli do filiálních kostelů jen občas, zhruba jednou za čtvrt roku, aby tu sloužili mši svatou, udělovali příslušné svátosti a zapsali úkony do matrik. Jinak vedl o nedělích 7 JECH, J., SECKÁ, M., SCHEUFLER, V., SKALNÍKOVÁ, O.: České vesnice v rumunském Banátě, Praha, 1992, s SVOBODA, J., Historie - stručné dějiny krajanů v rumunském Banátu a další zajímavé informace o jejich životě, dostupné na 11

12 pobožnosti většinou kostelník, který býval i předsedou církevní rady. Vzhledem k tomu, že zápisy do matrik, týkající se narození a smrti byly dělány podle paměti rodičů a pozůstalých, nejsou mnohé z nich přesné. Před příchodem Čechů tvořili původní obyvatelstvo karansebešského vojenského kruhu převážně Rumuni, jen u západní hranice začínaly smíšené maďarské vesnice. Pak tu byla německá menšina hlavně v Karansebeši, Mehadii, Božovicích a v Oršové. Němci byli hlavně obchodníky, řemeslníky, úředníky a důstojníky. Ve výběžku kolem Socolu a Baziáše byli Srbové a pak po celém území byly malé diaspory židovské a romské. Židé byli obchodníky, Romové kováři, kotláři a prospektoři (rýžovali zlato). Do Oršové a Moldovy pak čilá dunajská plavba zavála i příslušníky jiných národů Bulhaři, Tataři, Turci, Chorvati. Duchovním centrem římskokatolické církve byl Karensebeš, centrem řeckovýchodní církve byla města Moldova a Oršová. 9 Úředním jazykem ve vojenské hranici byla němčina a pak jazyky těch národů, které toto území obývaly. To znamená, že po příchodu českých přesídlenců do ryze českých obcí se tu úřadovalo česky, byly tu české školy a česká duchovní správa. Od důstojníků a poddůstojníků se vyžadovalo, aby ovládali vedle němčiny i místní jazyk. Do jaké míry se tento požadavek realizoval nelze zjistit, protože chybí doklady a vzpomínky dnešních Čechů na minulost jsou zlomkovité a nepřesné. Když byla v roce 1873 vojenská hranice zrušena, stala se celá oblast součástí Uher a úředním jazykem se stala maďarština. Nešlo tu o nějak násilnou maďarizaci, jen o uplatňování dobových zemských zákonů, neboť tehdy neexistovaly žádné národní ani mezinárodní dohody o národnostních menšinách a menšinových jazycích a vojenská hranice nebyla státoprávním územím. Území, kde se nacházely české vesnice, bylo jen malou součástí oblasti rumunskobanátského pohraničního okruhu. Toto území je ohraničeno na jihu Dunajem mezi Moldovou a Oršovou a na severu obloukem, který spojuje tato města a který sahá nejvýše k Šopotu. Druhý břeh Dunaje, tehdy turecký, dnes srbský, byl neobydlený. Příkře se zvedající skály od hladiny Dunaje zabraňují jakémukoli osídlení. České vesnice leží v nejjižnějších výběžcích Karpat. Krajina je tu většinou pahorkatina a hornatina o výšce 9 JECH, J., SECKÁ, M., SCHEUFLER, V., SKALNÍKOVÁ, O.: České vesnice v rumunském Banátě, Praha, 1992, s

13 m n. m., je velmi členitá, a protože se tato pahorkatina zvedá od Dunaje, který tu teče ve výšce zhruba 70 m n. m., působí velice mohutným dojmem Situace v Čechách před odchodem Čechů Na konci 18. století nebyla v Čechách nijak příznivá situace. Marie Terezie s Josefem II. Zavedli mnoho reforem včetně tolerančního patentu a patentu o zrušení nevolnictví, které byly důležité pro rozvoj kapitalismu ve městech i na vesnicích. Poddaní byli rázem méně závislí na vrchnosti a snadněji se rozvíjel také pracovní trh. Ten byl nezbytně nutný pro rozvoj manufaktur a prvních továren. Tato opatření sice zlepšovala situaci nejširších a zároveň nejchudších vrstev, narážela ale na odpor vrstev vládnoucích. Snaha vrátit Rakouskou monarchii do předreformního období byla po smrti Josefa II. přirozená. Situace na venkově nebyla zdaleka jednoduchá. Konec 18. století přinesl značný pokrok v zemědělské technice a hospodářských systémech při obdělávání zemědělské půdy. Zatímco na velkostatcích byly využívány nové technologie, poddanským a robotním systémem utlačovaná rolnická hospodářství fungovala beze změn. Na přelomu 18. a 19. Století nastalo období neúrody. Další ranou se pro již tak zadlužené rolníky stal státní bankrot v roce Poddaní tak byli ještě více závislí na bohatých sedlácích a navíc museli státu odvádět naturální dávky pro potřeby armády. Od konce 18. století se tedy hospodářské a sociální poměry a podmínky poddaného lidu stále zhoršovaly. Navíc začala ztrácet význam také drobná řemeslnická práce, ve městech vznikaly první manufaktury. Kromě tíživé ekonomické situace v Čechách byla dalším příkořím povinná vojenská služba. Ta v monarchii trvala 14 let. Vyplatit se z ní mohl pouze vlastník majetku, případně za sebe mohl poslat náhradníka. Takový luxus si ale jen málokdo mohl dovolit a nespokojení lidé se museli poohlížet po lepších podmínkách k životu jinde Příchod Čechů do Banátu Emigrace do Banátu byla zajímavou příležitostí a skýtala několik výhod. Nově příchozí se stali v Banátu vlastníky půdy a byli osvobozeni od placení daně za půdu na dobu pěti respektivě deseti let, podle toho, zda byla půda neporostlá lesem či naopak. Navíc byli také osvobozeni od vojenské služby a první rok měli nárok na příděl osiva, palivového 10 JECH, J., SECKÁ, M., SCHEUFLER, V., SKALNÍKOVÁ, O.: České vesnice v rumunském Banátě, Praha, 1992, s SECKÁ, M., Češi v Rumunsku. In: Češi v cizině : č. 9. Praha : Ústav pro etnografii a folkloristiku Akademie věd ČR, s

14 a stavebního dřeva zdarma. Nový život ale nebyl po všech stránkách ideální, jak by se na první pohled mohlo zdát. Zvykání si na nové klimatické a geografické podmínky nebylo jednoduché, místní lidé mluvili jiným jazykem a žili na jiné kulturní a sociální úrovni. Návrat do vlasti tedy nebyl výjimečným jevem. První vlna osídlení souvisí s obchodníkem s dřevem Magyarlym z Oravice. Jakým způsobem nalákal obyvatele z bývalého Klatovského a Plzeňského kraje k přesídlení, kolik převážně českých, ale i německých přesídlenců odešlo do Banátu a co přesídlencům slíbil a zajistil, není přesně známo. Faktem ale je, že v prvním přesídleneckém proudu v roce 1823 založil Elisabethfeld a o rok později Svatou Helenu. Oběma obcím se jejich názvu dostalo podle jmen Magyarlyho dcer. Podle tehdejšího rakouského práva potřebovali přesídlenci propouštěcí list od vrchnosti, pokud byli poddanými (což byli zřejmě všichni) a pas k cestě do jižního Banátu. Pro Magyarlyho měli kácet dřevo, dopravovat je na určitá místa a pálit uhlí. V Čechách musel tento obchodník osobně, nebo prostřednictvím pověřených osob jednat s vrchními úřady či magistráty kvůli propouštěcím listům a s krajskými úřady kvůli pasům. Svou pozornost obrátil na hornaté lesní oblasti jihozápadních Čech, neboť zhruba odpovídaly situaci a přírodním podmínkám v jižním Banátě. Navíc odtud nebylo daleko k Dunaji a lze předpokládat, že přesídlování probíhalo stejně jako pozdější vojenské akce, tj. cesta po povozech do Vídně, odtud po lodích do Nové Moldavy, která leží nedaleko od obou obcí, a z Nové Moldavy pěšky či po povozech na vyhlédnutá místa. Kolik rodin bylo takto přesídleno, není úplně jasné, odhadem kolem rodin. Magyarly pak v roce 1827 těžbu dřeva zrušil a českým osadníkům nezbývalo nic jiného, než požádat o přijetí do 13. rumunsko-banátského pohraničního okruhu. 12 V letech organizovaly rakouské vojenské úřady druhou vlnu české migrace na území Banátu. Účel byl prostý, zajistit do neobydleného území pohraničníky. Právě v této době bylo založeno podle vojenských strategických plánů celkem dvanáct českých obcí, mimo jiné i dodnes zachovaný Eibentál, Bígr, Rovensko, Šumice a největší obec Gernik. Počet obyvatel od počátku osídlení stoupal. Oblast Českého Banátu nebyla výrazně ovlivňována válkami a počet obyvatel před 2. světovou válkou dosahoval vrcholu. 12 SVOBODA, J., Historie - stručné dějiny krajanů v rumunském Banátu a další zajímavé informace o jejich životě, dostupné na 14

15 Právě po jejím skončení však přišla velká změna. V Čechách došlo k nucenému odsunutí Němců z pohraničí a česká vláda vyzvala Čechy a Slováky žijící v zahraničí k návratu do vlasti. Z Banátu bylo vypraveno do Československa 31 transportů, které mířily přes Košice a prahu do Chebu, kde byl hlavní sběrný tábor pro reemigranty z Rumunska. Tam přebývali do doby, než si našli zaměstnání. Mnoho lidí bylo zvyknutých z Banátu na práci v dolech, a proto profesi horníků upřednostňovali i v Československu. Kromě Čech se stěhovali reemigranti i na jižní Moravu, která jim pro své klimatické a geografické podmínky připomínala Banát. Na ty kdo zůstali, čekala v Rumunsku diktatura Nicolae Ceausesca. Byl vydán zákaz vystěhovalectví i vycestování a všichni museli pracovat v zemědělském družstvu nebo v průmyslovém podniku. 13 Vzhledem k tomu, že jednotlivé vesnice leží v údolích mezi kopci, byl vznik zemědělských družstev v oblasti Banátu nemožný. Zemědělství se tedy provozovalo ve volném čase pro svoji vlastní potřebu. Jediná možnost oficiálního výdělku byla v dolech, kde se jednalo o práci fyzicky i zdravotně velmi nebezpečnou a která si vyžádala desítky lidských životů. 13 KVAČEK, J., LANGHAMMEROVÁ, J., MAŠEK, P., a kol. (2009): Český Banát. Národní muzeum, Praha, s

16 3 České vesnice v Banátu 3.1 Bígr Vesnice Bígr byla založena roku 1827 a leží ve výšce 600 m. n. m. První obyvatelé, kteří pocházeli především z litoměřického, plzeňského, klatovského a chrudimského kraje, vystavěli ves ve tvaru křesťanského kříže, v jehož středu stojí římskokatolický kostel vybudovaný k poctě Svaté Trojice v roce Půda kolem vesnice je jílovitá a takřka neúrodná. Od počátku osídlení se tu tedy lidé živili těžkou prací vykonávanou v okolních dolech. Ty už dnes, ostatně jako i v okolí zbývajících vesnic, nefungují a zejí prázdnotou. Staré těžařské budovy tak zůstávají jen připomínkou jejich zašlé slávy. Ve vesnici jsou dva obchody a také dvě hospody, ve kterých se dají pořídit i základní potraviny. Výběr je ale poměrně skromný, chléb je dovážen třikrát týdně a to v pondělí, středu a pátek. Konkrétní počet se hlásí dopředu, záleží na počtu turistů a také času místních obyvatel, kteří si pečou typický světlý chléb (chuťově podobný našemu pečivu typu veka) povětšinou sami. Po Bígeru je rozveden vodovod s pitnou vodou, ne každý ji má však neustále v provozu. Na návsi vytéká pitná voda z roury neustále a místní jsou na tento zdroj náležitě hrdí, protože situace s vodou je v Banátu obecně špatná. Bígerští tvrdí, že jejich voda je nejčistější vodou v širokém okolí. Spojení s okolním světem a infrastruktura obecně je problém většiny vesnic v Banátu, Bígr není výjimkou. Ve vsi je sice asfaltová silnice, ale jen několik stovek metrů, za obcí silnice končí a začíná typická prachovo-kamenitá cesta. Od hlavní silnice je Bígr vzdálen 18 kilometrů, nejbližší železniční stanici Oršava je vzdálená 80 kilometrů. Počet obyvatel se v průběhu desetiletí samozřejmě měnil. Zpočátku, konkrétně v roce 1830 žilo ve vesnici 266 obyvatel, v roce 1934 dosahoval zřejmě počet obyvatel vrcholu, přesně tu žilo 610 lidí. Důsledkem již zmíněné druhé světové války se začal počet obyvatel snižovat. Tento trend trval celou druhou polovinu 20. století a měl za následek, že v roce 1991 žilo v Bígru 360 obyvatel. V roce 2001 to bylo již jen 254 obyvatel SVOBODA, J., DOKOUPIL, I. (2002): Turistický a vlastivědný průvodce českým Banátem. Kudrna, Brno, s SVOBODA, J., DOKOUPIL, I. (2002): Turistický a vlastivědný průvodce českým Banátem. Kudrna, Brno, s

17 3.2 Eibentál Do Eibentálu přišli první osadníci z Plzeňska, Čáslavska, Klatovska a Berounska v roce Vesnice leží v nadmořské výšce zhruba 500 metrů a je ze všech českých vesnic nejméně vzdálená od hlavní silnice, která kopíruje tok Dunaje. Od silnice je to po kamenité cestě asi 6 kilometrů a tato blízkost se také značně odráží v rázu obce, ležící v úzkém údolí podél potoku Tisovice. Ten své jméno dostal podle rozsáhlého tisového porostu, který již odtud téměř zmizel. Také nápis Eibentál Tisové údolí na začátku vesnice připomíná dřevinu, kterou tu po téměř dvě staletí káceli a následně prodávali místní lidé. Samotný Eibenthal se několikrát stěhoval, první vesnice se rozkládala na kopci nad polohou té dnešní. Poté, co došly zásoby podzemní vody, se ale postupně přesunula až do údolí Tisovice. Roku 1912 zde vystavěli římskokatolický kostel, zasvěcený Sv. Janu Nepomuckému. Dodnes funguje při kostele fara, kde působí děkan Václav Mašek, jenž v roce 2002 obdržel cenu Jana Masaryka za dlouhodobou záslužnou práci pro krajany. 16 Kousek od kostela stojí budova Demokratického svazu Slováků a Čechů v Rumunsku, sloužící zároveň jako pošta, stanice sestry a doktorky, která dojíždí jednou týdně. Ve vesnici slouží také škola a kulturní dům, jehož budova byla rekonstruována v roce 2008 a v porovnání s ostatními budovami působí poněkud nemístně. Plastová okna a růžově zbarvená fasáda dvoupatrového domu nedává člověku tušit, že se nachází v Banátu. Dále jsou zde k dispozici dva obchůdky a dvě hospody, v jedné z nich si dokonce místní obyvatelé a turisté dopřávají točeného piva. Takový luxus je tu na rozdíl od Bígru k mání díky malé vzdálenosti od hlavní silnice. Eibentál je dobře zásobovaný, například chléb se kromě neděle dováží každý den. Právě kvůli rychlejšímu spojení do větších měst jako jsou Oršová nebo Dubová je zde cítit rozdíl v porovnání s ostatními vesnicemi. Rumunský vliv je značný, lidé často pocházejí z rumunských či smíšených rodin a do jazyka tak proniká mnoho rumunismů. Českých rodin se však stále ještě najde dostatek a proto má zdejší čeština poměrně dobrou úroveň. Ještě v roce 1934 zde žilo 600 obyvatel, dnes již jen okolo 300 a další odcházejí za prací do měst, případně volí odchod do České republiky. Do značné míry se na tomto faktu podepsala havárie v antracitových dolech v Baia Nouă, kde bylo mnoho místních obyvatel 16 Eibenthal: Úvod [online]. [cit ]. Dostupné z: 17

18 zaměstnáno. V srpnu roku 2006 tu v šachtě po sesuvu půdy zahynuli dva horníci a důl byl uzavřen. Tímto datem se také uzavřela hornická tradice Čechů z této části Banátu. 3.3 Gerník Vesnice začala vznikat již v roce 1827 na dvou návrších, mezi nimiž protéká malý potůček, který rozděluje vesnici na tzv. malou a velkou stranu. Leží ve výšce kolem 600 m n. m. na krasovém podloží. V roce 1830 měla 469 obyvatel, v roce 1934 pak 1400 obyvatel, v roce 1991 zde žilo 910 obyvatel a v roce 2002 již jen 525 obyvatel, což z ní přesto činí největší českou vesnici v Banátu. 17 Gernický kostel založený roku 1858 je stejně jako ten v Eibentálu zasvěcen sv. Janovi Nepomuckému a cenný relikviář s kůstkou mu věnoval pražský arcibiskup Bedřich kardinál Schwarzenberg. Gerník má jako jediný z českých vesnic má svůj obecní úřad, pod něhož spadají i okolní rumunské vsi. Dodnes se zde podomácku pálí stavební vápno v malých vápenkách, které jsou vytápěny bukovým dřevem. Vápno prodávají Gerničtí na stavbách po okolních vesnicích. Díky vápenci je okolí vesnice pro mnoho turistů velmi malebné, bohaté na závrty a skalní útvary. 18 Místní obyvatelé již tradičně melou mouku na vodních mlýncích (vodenicích), které jsou jednak v obci, tak i za vesnicí v nádherné typicky krasové lokalitě U Petra. Obyvatelé vesnice jsou převážně českého původu. Zabývají se hlavně zemědělstvím, chovem domácích zvířat a agroturistikou. Jenom část z nich pracuje v průmyslu. Tím, že je okolí bohaté na vápenec, zabývají se místní také výrobou vápna, které se spaluje v pecích udělaných v zemi a které je pak distribuováno v celé zóně Dunaje. Toto řemeslo je živé od dob, kdy do oblasti přijeli první čeští kolonisté. Samozřejmě i zde funguje zásobování, v obci jsou dva obchody spojené s hospodou, dále nově postavená pekárna a penzion. Vybraní sedláci pronajímají dokonce povozy na vyjížďky po okolí, stejně tak koně s jezdeckými sedly. 3.4 Rovensko Rovensko leží přímo na jednom z hřebenů uprostřed Munţii Almăjului ve výšce 866 m n.m. Vesnice byla založena stejně jako Gerník roku Roku 1922 zde byl postaven 17 SVOBODA, J., DOKOUPIL, I. (2002): Turistický a vlastivědný průvodce českým Banátem. Kudrna, Brno, s Garnic Commune: Romania-Caras Severin [online]. [cit ]. Dostupné z: 18

19 římskokatolický kostel Neposkvrněného početí Panny Marie, který byl vysvěcen na Sv. Martina. Rovensko je ze všech šesti českých vesnic v Banátu položené nejvýše a je zde také nejzachovalejší jazyk. Díky značné izolaci zde totiž není příliš ovlivněn rumunštinou a srbštinou. S nejbližšími českými vesnicemi (Gerník 15 km, Bígr 30 km) je vesnice propojenoa červenou turistickou značkou vyznačenou Klubem českých turistů. Život na hřebenech hor je však velice tvrdý a to zejména v zimě, kdy je vesnice skoro zcela odříznutá od světa. To je také zřejmě důvod rychlého úbytku stálých obyvatel. V roce 1925 měla vesnice 586 obyvatel, v roce 1991 žilo v obci 235 lidí, z toho 230 Čechů a v roce 2002 jen něco přes 120 obyvatel. 19 Místní obyvatelé se živí především zemědělstvím. Elektřina sem byla zavedena až v roce Ve vesnici, stejně tak jako v celé oblasti, se zachovávají religiózní křesťanské tradice, slavení svátků, výročí svěcení kostela apod. Také Rovensko disponuje hospodu, která je již charakteristicky spojena s obchodem. Vesnice má rozvedený vodovod zakončený u napajedel, rozmístěných po celé vesnici a odtud se voda rozvádí do domů. Voda je dopravována také do napajedel k napájení dobytka. 3.5 Svatá Helena Jedná se o nejstarší dochovanou českou vesnici v oblasti. Byla založena již v roce 1824 a leží ve výšce přibližně 400 m. n. m. V jejím okolí se nachází mnoho jeskyní, závrtů a propastí, typických pro krasové oblasti. Vesnice je vzdálená asi 14 kilometrů od Nové Moldavy, kam v minulosti dojížděla většina mužů za prací do rudných dolů. Dodnes je Moldava místem pravidelných trhů, kam jezdí ženy z Heleny prodávat mléko, smetanu a sýry. Co do počtu obyvatel, jich má Svatá Helena dnes zhruba 400. Zhruba dvě třetiny obyvatel jsou katolíci, zbývající třetina baptisté. Ve vsi tedy stojí dva kostely. Katolický je z roku 1879 a byl zasvěcen Sv. Heleně. Baptisté mají ve správě evangelický kostel z roku První obyvatelé pocházeli převážně z okolí Šumavy, z Klatovska, Domažlicka a Plzeňska. Později k nim přibyli i lidé z jiných krajů, především pak z Berounska, Hořovicka, Příbramska, Čáslavska a Chrudimska. 20 Zásobování je tu na dobré úrovni, dvě hospody s točeným pivem a dva obchody, kde se dá každý den pořídit čerstvý chléb. Problém je však s pitnou vodou. Svatá Helena trpí 19 SVOBODA, J., DOKOUPIL, I. (2002): Turistický a vlastivědný průvodce českým Banátem. Kudrna, Brno, s Svatá Helena: Krajané v českých vesnicích rumunského Banátu [online]. [cit ]. Dostupné z: 19

20 nedostatkem vody od svého založení. Jen na počátku 90. let 20. století se lidé pokusili situaci vyřešit vybudováním velké nádrže na vyvýšeném místě nad místním hřbitovem. Bohužel se ukázalo, že celý systém je příliš nákladný, a tak přestali mít lidé o vodovod zájem. V roce 2006 navštívili vesnici speleologové z České republiky a podrobně prozkoumali většinu jeskyní, které jsou v okolí vesnice. Bohužel vodu blíže od vesnice neobjevili. Ve vesnici je sice několik studní, ale voda v nich není příliš vhodná na pití. Bakteriologické rozbory opakovaně, vzhledem k nepřítomnosti kanalizace ve vsi, ukazují zvýšený výskyt bakterií. 21 Lidé tak nejčastěji používají dešťovou vodu z nádrží. Dalším nešvarem jsou problémy s komunálním odpadem, především se sklem a plasty. Téměř všichni lidé řeší hromadění odpadu tak, že čas od času vše vyvezou za ves. Pro odpadky ale bohužel neexistuje jedno vyhrazené místo, tudíž kolem vesnice narůstají skládky. Naštěstí se už začalo blýskat na lepší časy. Na základě nařízení Evropské unie dojíždí od jara roku 2010 do vesnice každý pátek popelářský vůz, který odpad sváží na vyhrazené smetiště blízko Nové Moldavy. 3.6 Šumice Byla osídlena roku 1828, čili až jako poslední z šesti vesnic. Přistěhovalci pocházeli z plzeňského kraje a v té době spadala Šumice pod vojenskou posádku v Petniku. V roce 1830 měla osada 123 obyvatel, v roce 1991 zde žilo 210 lidí. Roku 1888 byl ve vsi postaven římskokatolický kostel zasvěcený Sv. Jáchymu a Anně. Šumice je od ostatních českých vsí nejvzdálenější, do nejbližšího Rovenska je to asi 13 hodin pěšky. Nejbližší železniční stanice je od vesnice vzdálená 20 km a nejbližší autobusová zastávka 7 km. Obec leží přibližně ve výšce 600 m. n. m. a v roce 2002 zde fungovala možná nejmenší škola v Evropě, která měla pouhé čtyři žáky Svatá Helena: Krajané v českých vesnicích rumunského Banátu [online]. [cit ]. Dostupné z: 22 SVOBODA, J., DOKOUPIL, I. (2002): Turistický a vlastivědný průvodce českým Banátem. Kudrna, Brno, s

21 5 Způsob obživy 5.1 Životní podmínky České vesnice jsou v krajině Banátu roztroušeny ve značné vzdálenosti od sebe, netvoří tak kompaktní osídlení. Z údolí řeky Dunaj jsou sice přístupné silnicemi, ty však mají většinou nezpevněný povrch. Jednotlivé vesnice jsou pak propojeny polními, horskými nebo lesními cestami, které jsou v zimním období v podstatě neschůdné. Vsi jako Svatá Helena nebo Rovensko se nacházejí v krasové oblasti a leží na vápencovém podloží, kterým rychle prosakuje voda, které je tu potom nedostatek. Také kvalita půdy je v této horské oblasti horší než v nížinách. Značnou odlehlost sídel dokresluje i občasný výskyt divokých zvířat jako jsou vlci a sporadicky také medvědi. Po vymýcení lesů, které bylo dokončeno zhruba v roce 1836, byli osadníci přijati do hraničářského svazku Valašsko-ilyrského hraničářského pluku a byla jim vyměřena vlastní půda. Její příděl byl rovnostářský, také proto většinu obyvatel českých vesnic tvoří drobní zemědělci s výměrou polí dva až čtyři hektary, výjimečně pět až deset hektarů. 23 Provozování zemědělství se tak omezilo na malovýrobu, což mělo za následek zachování velkého podílu ruční práce a přetrvání tradičního způsobu hospodaření v českých vesnicích. Významný doplňkový příjem představovala nejen práce v lese, ale i prodej zemědělských produktů na trzích měst a vesnic v okruhu padesáti kilometrů včetně oblasti za Dunajem v Srbsku. Na trzích i formou podomního prodeje prodávaly ženy vejce, sýr, máslo, mléko a drůbež. Muži obvykle chodili do lesa na sezónní práce, někteří vyráběli šindele, košťata, košíky a dřevěné nářadí. 24 Čeští přesídlenci, pocházející z oblasti jihozápadních, středních a východních Čech, si zachovávali vyšší kulturní a hospodářskou úroveň než okolní rumunské obyvatelstvo. Však si také byli vědomi svého postavení a důrazně lpěli na projevech své etnické příslušnosti. Přijetím cizích zvyklostí by se podle svého názoru snížili na úroveň Valachů. O hospodářské povznesení se ještě více zasadil učitel Jindřich Schlögl ze Svaté Heleny, kde působil v letech Jako první zaváděl sadařství a včelařství, opatřoval semena a sazenice, přispěl taktéž k nahrazování rádla ruchadlem. Ve své monografii Čechoslováci v Rumunsku z roku 1930 Rudolf Urban napsal: Češi svou kulturní vyspělostí značně převyšují své okolí. České obce stále ještě jsou vzorem ostatním a okolní 23 KLÍMA, S.:České osady dolnouherské. Český lid 8, 1899, s SECKÁ, M. (1995): Češi v rumunském Banátu. Češi v cizině, 8, č. 1, s

22 jinonárodní obyvatelstvo se mnohému od Čechů přiučuje. Např. Rumuni naučili se od nich racionálněji vzdělávati půdu, pěstovati obilí, vésti domácnosti, lépe vyráběti hospodářské produkty, spravovati své obce, pečovati o školy a naučili se též české řeči. 25 Příchodem nových osadníků se v oblasti začaly vytvářet také první cesty. Práce na nich byla velice namáhavá a k ulehčení situace nepřispěla ani neustálá eroze. Další silnice se budovali až o více jak jedno století později. Bylo to v letech , tedy v době, kdy při započetí prací byly k dispozici jen krumpáče a motyky. Stroje jako bagry apod. se na stavbě podílely až v pozdějších etapách. Až v roce 2008 byl na silnici spojující hlavní komunikaci se Svatou Helenou položen asfaltový povrch. Místní si vlastní prací museli zajistit také elektrifikaci v těchto odlehlých obcích. Dodávky elektřiny nebyly zcela pravidelné, neboť do roku 1994 byla její výroba zajišťována naftovým agregátem. 26 Základní rysy tradičního hospodaření a kultury v českých vesnicích byly utuženy také hospodářskou úrovní Rumunska ve 20. století. Krušná byla v tomto ohledu zejména 50. léta, kdy kromě poválečné nouze postihla oblast v roce 1947 velká neúroda. Ta byla pro zachování kontinuity v zemědělství velkou ranou. Roku 1958 začala ve Svaté Heleně a Gerníku působit zemědělská družstva, jejichž členové museli odevzdávat procent vlastní půdy a odvádět státu předepsané dávky ve formě zemědělských produktů. Zbytek výnosu se pak sice dělil mezi členy družstva, kteří jej mohli prodávat na trzích, místní však neměli dost potravin ani sami pro sebe. V Rovensku se dokonce při svatbě, jindy požehnanou slavností, nekonala ani hostina. Přestože v oblasti existovaly již od konce 19. století uhelné doly, vnikl průmysl do českých zemědělských vesnic až v druhé polovině 60. let. Tou dobou byly v okolí městečka Moldova otevřeny tři rudné doly a úpravna rud. 27 Zde našla pracovní příležitost většina mužů z Eibentálu a Bígru a tak se průběhu sedmdesátých a osmdesátých let stala některá hospodářství kovorolnickými. Po politických a společenských změnách v 90. letech však došlo k postupnému uzavírání všech dolů, lomů a továren včetně největšího závodu na úpravu a zpracování měděné rudy. Zánik těchto pracovních příležitostí znamenal odchod zejména mladé generace banátských Čechů do České republiky. Rozloha obdělávaných polí je důsledkem úbytku obyvatel 25 URBAN, R., Čechoslováci v Rumunsku, Bukurešť, KVAČEK, J., LANGHAMMEROVÁ, J., MAŠEK, P., a kol. (2009): Český Banát. Národní muzeum, Praha, s SVOBODA, J., DOKOUPIL, I. (2002): Turistický a vlastivědný průvodce českým Banátem. Kudrna, Brno, s

23 menší než předtím. Polnosti jsou v současnosti malé rozlohou a tvoří poměrně úzké pásy. Celá řada původních polí je dnes přeměněna na louky sloužící k pastvě dobytka. Namísto vytváření nových ploch orné půdy, vznikají problémy, kdo se postará a obdělá tu dosavadní. Velmi rychle probíhají v poslední době také další změny. Stavební činnost, mechanizace, digitalizace a v neposlední řadě zavádění různých předpisů EU regulujících prodej zemědělských produktů. Velmi typické jsou pro dnešní Banát kontrasty tradičního způsobu hospodaření s prvky moderní doby 21. století jako jsou budování vodovodů, koupelen a splachovacích toalet, používání osobních automobilů, traktorů, kombajnů, ledniček, televizorů a satelitů, mobilních telefonů, počítačů, tiskáren a poslední dobou také internetu. 5.2 Zemědělství Zemědělské práce, které používají Češi v rumunském Banátu, jsou až na drobné výjimky obdobné pracovním postupům známým v českých zemích. Nejvýznamnějšími plodinami jsou dodnes obiloviny a brambory. Z obilovin se pěstuje především pšenice, kukuřice, ječmen a oves. Dále se pak pěstují luštěniny (hlavně fazole), krmná řepa a dýně. Kukuřice a dýně jsou plodinami, jejichž pěstování a zpracování převzali Češi od svých balkánských sousedů. Dříve se pěstovalo zcela běžně také žito, dnes už se však namísto žitného chleba peče bílý pšeničný chléb. Práce na polích začínají obvykle na přelomu března a dubna setím. To se až donedávna provádělo výhradně ručně. Vysévalo se z plachty, nyní se používá i kbelík. Ječmen s pšenicí se sejí jako ozimy, pšenice se ale seje i na jaře, stejně jako oves. Přibližně v druhé polovině května se pleje obilí. Vytrhává se plevel prorůstající keře, v Rovensku zapleveluje pole také hloh, šípky a ostružiny. V první polovině června se okopává kukuřice. Okopat jedno průměrně velké pole kukuřice trvá i několik dní, záleží na počtu osob a na počasí. Celý cyklus polních prací vrcholí sklizňovými pracemi senosečí, žněmi a vyoráváním brambor. Senoseč probíhá většinou na začátku července. Sušení sena je významnou součástí letních prací, neboť zabezpečuje krmivo pro dobytek na zimu. Ještě na konci devadesátých let se tráva kosila výhradně kosou. Ta se sice používá dodnes, především ale na menších plochách. Postupující modernizace nástrojů a nářadí je zcela evidentní a používání motorových sekaček se stává běžné. V době senoseče dotváří vesnickou atmosféru plně naložené vozy svážející seno z luk do jednotlivých hospodářství. Používají se k tomu velké 23

24 žebřiňáky tažené párem koní, případně krav. Dnešní vozy disponují gumovými pneumatikami, loukoťová kola se železnými ráfy jsou spíše výjimkou. Seno se skladuje v podstřeší hospodářských stavení, nad průjezdy do dvorů, v kůlnách i stodolách. Ty však nejsou součástí každého hospodářství a nejčastěji se tak seno stohuje do mohutných kopek rozmístěných po dvorech, zahradách i loukách. Tyto kopky jsou velmi typické a nápadné a dotvářejí celkovou atmosféru v celé oblasti. Žně probíhají nejčastěji během druhé poloviny července a první poloviny srpna. Obilí se sklízí převážně motorovými sekačkami a kombajny, které jsou ale menších rozměrů, než mívají kombajny na českých polích. Jednotliví hospodáři si u majitele kombajnu dobu sklizně předem zamlouvají a pracují pak často až do tmy. Mezi obyvateli se vždy uplatňovala, a stále tomu tak je, sousedská výpomoc. A to nejen při žních, ale také při dovozu palivového dřeví z lesa. Po žních nastává sklizeň kukuřice, nejčastěji pěstovanou obilovinou v Banátu. Slouží nejen k přípravě jídel, ale také jako krmivo pro dobytek. Nejdříve se v srpnu sklidí palice kukuřice. Oloupané palice se pak suší pod střechou hospodářských budov otevřených do vnitřní části usedlosti. I tento jev dotváří typickou atmosféru vsí v Banátu. Společně s dýněmi se pak na přelomu září a října sklízí kukuřičné stvoly. Ty slouží k přípravě řezanky pro dobytek drobně nařezaná míchanice suchého krmiva smíchaného s trávou. Dýněmi, půlenými nebo rozsekanými na kusy, se pak krmí především prasata. I na zimní období zbývá celá řada prací. Musí se svést seno, které zůstalo v kopkách na loukách, musí se vyvést hnůj na pole a v neposlední řadě se sváží stavební dřevo a kameny. Kromě těchto plodin se v Banátu pěstují také všechny druhy zeleniny, z nichž se nakyselo nakládají zelí, okurky a paprika. Z ovocných stromů a jejich plodů jsou nejvíce rozšířené švestky (na pálenku, povidla a jako sušené ovoce), jablka, hrušky a místy vlašské ořechy. Vinná réva se donedávna sázela jen na ozelenění dvorů, na začátku 21. století se však objevily poblíž Gerníku a Svaté Heleny první vinice. Domácí fauna je v Banátu zastoupena kravami, koňmi, prasaty a drobným zvířectvem. Za základní prostředek k obživě je tu dodnes považovaná kráva. Ve většině hospodářství se obvykle chovají jedna až tři, někde dokonce až šest kusů. 28 Kráva je schopna 28 KVAČEK, J., LANGHAMMEROVÁ, J., MAŠEK, P., a kol. (2009): Český Banát. Národní muzeum, Praha, s

25 s minimálními finančními nároky zajistit značnou část obživy rodiny, ať už rodina mléko a další produkty konzumuje přímo, nebo je prodává. Chov krav začíná ranním krmením a pokračuje dojením, samozřejmě ručním. Poté se krávy vyvedou k napajedlu, aby se napily, a vyhánějí se na pastvu. Pase se od jara, jakmile vyrazí tráva, až do podzimu, dokud není jinovatka. Po návratu z pastvy se zvířata opět zastavují u napajedel, následuje večerní dojení a krmení. Koně se zde používají k tahu. Jsou tedy nepostradatelnými pomocníky rolníků, přestože v některých hospodářstvích je nahrazují krávy. Koně se vodí k napajedlům ráno a večer ve stejnou dobu jako krávy, v době pastvy jsou přivázáni ke stromu podél cesty. Prasata zabezpečují rodině podstatnou část masa. V banátských vesnicích se chovají jak prasata s hladkou kůží, tak i prasata s hrubými hnědými štětinami, která trochu připomínají divoká prasata. O právě chovaném druhu většinou rozhoduje nabídka ne nejbližším trhu. Ve všech vesnicích se chovají prasata v chlívcích, jen v Rovensku jsou vepři běžně vyháněni na pastvu na přilehlé okrajové pozemky. To dokáže návštěvníka vesnice, který nic netuší, nepříjemně překvapit a polekat. Kromě již zmíněné kukuřice a dýní jsou prasata krmena také bramborami a ostruhami. Od zavedení ledniček a mrazniček se změnilo období porážky. Dříve se konala zabíjačka jen okolo Vánoc, dnes se zabíjí prasata ve chvíli, kdy v mrazáku začínají docházet zásoby. Češi v Banátu chovají také drobná zvířata, hlavně pak slepice. Chov krůt, hus a kachen je spíše sporadický. Také další u nás běžně chované zvířata jako jsou králíci, kozy nebo ovce jsou ve zdejších podmínkách jen výjimkou potvrzující pravidlo. 5.3 Řemesla a domácí výroba Běžnou součástí života místních obyvatel bylo od počátku zpracování dřeva. V okolních bukových lesích ho byl dostatek a zdarma. Na tzv. struhařské stolici muži zhotovovali veškeré nářadí potřebné v hospodářství. Vedle hrábí a vidlí to bylo také kuchyňské nářadí a náčiní, necky na zadělávání těsta nebo dřevěné okapy. Ženy mezitím spřádaly ovčí vlnu a pletly z ní ponožky, svetry, vesty a spoustu dalších výrobků, jež nevyžadovaly speciální vědomosti. Některé činnosti však specializaci vyžadovaly. Vyráběly se a prodávaly například proutěné výrobky, loubkové nůše nebo slaměné ošatky protkané kůží a lýkem. Tento prodej byl jen vedlejším zdrojem drobných příjmů, hlavní obživou bylo stále zemědělské hospodářství. 25

26 V malých mlýncích na vodní pohon, nazývané zde vodenice, se podomácku mlela mouka. U každé vesnice stál v údolí potoka jeden nebo rovnou několik roubených objektů, kam se chodilo mlít. Největší dosud funkční mlýn se nachází u Gerníku v lokalitě U Petra. Je to seskupení pěti staveb včetně malého prostotu stáje. Ta je určena pro dobytek, aby neprochladl během celého procesu mletí, které může trvat celou noc. Mletí samotné se provádí na jaře a na podzim, protože je možné jen při větší vodě. České vesnice musely být soběstačné i v ohledu specialistů v určitém oboru. Řemeslníků tak působilo v každé vesnici několik. Byli to především truhláři, kováři, koláři, sedláři, krejčí a ševci. 29 Každé řemeslo mělo však širší záběr dovedností. Kováři tak byli také podkováři, klempíři a zámečníci. Truhláři uměli práce tesařské a bednářské. Sedlář znal veškerou práci s kůží, zejména pracoval na zhotovování koňských postrojů. I tito specialisté však měli ke svému řemeslu vlastní zemědělské hospodářství. Tradiční řemeslná výroba se v Banátu udržela dodnes, řemeslníků však značně ubylo. Téměř každý muž ale ovládá jednoduché tesařské, truhlářské a zednické techniky. Místní ženy zase vyrábějí máslo, tvaroh a sýr, dovedou příst, šít, vyšívat, háčkovat i plést. V zimě se pak pletou ošatky, košíky, nůše a košťata. Ve všech vesnicích se také pálí kořalka ze slív a švestek, a to až 400 litrů! Hornictví Na počátku sedmdesátých let 19. století se začalo u Eibentálu těžit kvalitní černé uhlí. V roce 1890 byla pět kilometrů severozápadně od Eibentálu založena hornická kolonie Újbánya, kde začali pracovat nejdříve Maďaři a Němci, později, na počátku 20. století už ale také Češi z Eibentálu. Od třicátých let se tu pak těžil především azbest. Další pracovní příležitosti vznikly v blízkosti Bígru, kde se otevřela kamenouhelná šachta v lokalitě na Kozle. V obou vesnicích tak muži vydělávali pravidelnou mzdu v dolech a zemědělské hospodářství, které tu nemělo takový význam jako v ostatních českých vesnicích, obhospodařovaly hlavně ženy a děti. Obě vesnice byly se svým okolím spojeny velmi špatnými komunikacemi a především muži z Bígru se domů dostávali jen o nedělích. Zbytek týdne přespávali na ubytovně, protože je dělila vzdálenost asi osmnácti kilometrů. Těžká práce mužů se také projevila na 29 JECH, J., SECKÁ, M., SCHEUFLER, V., SKALNÍKOVÁ, O.: České vesnice v rumunském Banátě, Praha, 1992, s SVOBODA, J., DOKOUPIL, I. (2002): Turistický a vlastivědný průvodce českým Banátem. Kudrna, Brno, s

27 jídelníčku rodiny. Ve větší míře než například v Rovensku zde bylo zastoupeno vepřové maso Turismus Jednou z nejvýznamnějších možností příjmu je dnes pro obyvatele Banátu zcela jednoznačně turismus. České obce jsou samozřejmě největším lákadlem pro turisty z České republiky. V letech vyznačil Klub českých turistů červenou a žlutou značku, která propojila pět českých vesnic. V roce 2011 byla skupinou dobrovolníků vyznačena ještě zelená a modrá turistická značka, která propojuje Rovensko s poslední českou vesnicí, jež zůstala osamocena, se Šumicí. Značené trasy mohou samozřejmě využít také cyklisté, pro ve vybraných vesnicích fungují půjčovny horských kol. Ve všech vesnicích se lze bez problémů ubytovat. Turisté mohou nocleh řešit až na místě, nebo se mohou pomocí internetu a telefonu dohodnout s místními dopředu. V každé vesnici je celý seznam možností ubytování se. I to svědčí o faktu, že si místní lidé potřebují vydělat na živobytí. Kromě ubytování se lze domluvit také na stravování, od snídaně po plnou penzi. Cena se odvíjí na počtu nocí, nocležníků a formě stravování. Dalšími možnostmi příjmu z turismu jsou prodeje domácích produktů, jako jsou sýr, včelí med, marmelády, víno a pálenka. V Gerníku si lidé mohou půjčit terénní vozy, motorky a čtyřkolky. Na Rovensku jsou pro turistické výlety k dispozici koně, lze se také zúčastnit lovu divoké zvěře. Místní lidé dokážou po předchozí domluvě zajistit dopravu a výlety po okolí. V Gerníku si větší skupina lidí může domluvit opékání selete a ryb. 32 Je zřejmé, že Český Banát potřebuje turisty jako zdroj příjmů a také k rozšiřování povědomí o zdejších poměrech. Na druhou stranu ale hromadné zájezdy v kombinaci s nevhodným chováním mnohých hostů hrozí bezohledným válcováním místní živlu. Některé turisty totiž nevšednost místního prostředí vede k chování, které by bylo doma v České republice mírně řečeno nevhodné. Dost často hraje hlavní roli v tomto nešvaru alkohol, který místní nabízejí nebo prodávají v dobrém úmyslu. 31 KVAČEK, J., LANGHAMMEROVÁ, J., MAŠEK, P., a kol. (2009): Český Banát. Národní muzeum, Praha, s SPOLEČNOST ČLOVĚK V TÍSNI O.P.S. PRÁZDNINY U KRAJANŮ: Turistika v českých vesnicích rumunského BANÁTU [online]. [cit ]. Dostupné z: 27

28 Čeští turisté by měli do banátských vesnic jezdit jako uctiví, pozorní a nenápadní hosté tamního v mnoha ohledech originálního a obdivuhodného prostředí, a nikoli jako ti, kdo se tam jedou vyřádit na účet místních a k jejich škodě SVOBODA, J., DOKOUPIL, I. (2002): Turistický a vlastivědný průvodce českým Banátem. Kudrna, Brno, s. 9 28

29 6 Školství a český jazyk 6.1 Historie školní výuky V Banátské vojenské hranici byla úředním jazykem němčina, v jednotlivých lokalitách pak i jazyky těch národností, jež je obývaly. Po příchodu českých přesídlenců do nově vzniklých českých kolonií se zde tedy vedle němčiny úřadovalo i vyučovalo také česky. Vyučování probíhalo dlouhou dobu podomácku, šlo patrně jen o výuku trivia (čtení, psaní, počty), vyučujícími byli nediplomovaní učitelé - laici, většinou místní vzdělanější rolníci nebo vojenští vysloužilci, dosazovaní vojenskými úřady. Učitelé, stejně kněží, nosili uniformu, učitelé byli ale obvykle bez hodnosti. Zpravidla polovinu svého platu dostávali od vojenského eráru, druhou polovinu jejich mzdy, obilí i dřevo jim zaopatřovali místní občané. Byly to tedy v podstatě školy obecní. Dozor nad nimi byl svěřen církevním a vojenským úřadům. První škola byla, spolu s obecním domem, vystavěna roku 1848 v Eibentále, v ostatních osadách to bylo až po roce V tomto roce to bylo v Rovensku, v roce 1851 ve Svaté Heleně a Gerníku, v roce 1852 v Bígru a v roce 1857 v Šumici. 34 O rozvoj české kultury i jazyka se v 19. století nejvíce zasloužili Vincenc Zamouřil a Jindřich Schlögl, diplomovaní učitelé z Královéhradecka, kteří do největších českých kolonií přišli jako mladí dobrovolníci. Roku 1873 byla Banátská vojenská hranice zrušena a její území bylo začleněno do tzv. Zalitavska. Tam byl v roce 1907 vydán nový školský zákon, na základě něhož byly školy zestátněny a maďarština se stala jedinou vyučovací řečí. Maďarizační tlak pomalu stoupal a ve školách se čeština nesměla používat už ani jako řeč pomocná. Roku 1919 a definitivně roku 1920 byly české osady v Banátě připojeny k rumunskému království a rumunské úřady povolily obnovení českého vyučování. Vedle dosazovaných učitelů rumunských na nich už také působili diplomovaní čeští učitelé, kteří se zde narodili. Protože jich byl ale nedostatek, mezistátní dohodou z dvacátých let rumunské ministerstvo školství povolilo působení českých učitelů, vysílaných do Rumunska z ČSR. Roku 1929 přišel na Šumici Vojislav Stratil a do Sv. Heleny Ladislav Šrubař, oba zde jako učitelé a osvětoví pracovníci působili až do konce třicátých let. Ministerstvo školství a národní osvěty ČSR pak začalo učitele do většiny českých vesnic v Rumunsku znovu vysílat až po skončení reemigrace v roce Tentokrát to byly jednoroční nebo dvouleté stáže, které definitivně skončily v roce 1958, protože o jejich prodloužení už neměla zájem ani jedna z obou zainteresovaných stran. 34 SECKÁ, M.: Češi v rumunském Banátu. Češi v cizině, 8, č. 1, s. 96,

30 Situace se v českém menšinovém školství zlepšila až v 70. letech, kdy bylo devíti žákům z českých vesnic umožněno studovat na pedagogické sekci reálného lycea v Nadlaku. Jeho absolvování v roce 1977 jim umožnilo získat řádnou učitelskou kvalifikaci pro 1. stupeň základních škol, šest z nich také téhož roku nastoupilo učitelskou praxi v českých vesnicích, a dva ještě vystudovali filologickou fakultu na univerzitě v Bukurešti. Dalších osm českých žáků vystudovalo pedagogickou sekci nadlackého lycea v roce Třetí turnus pedagogické sekce (slovensko-rumunského) Lycea Jozefa Gregora Tajovského v Nadlaku byl pro české žáky zahájen v roce Rumunský stát je v otázkách menšinového školství v poslední době poměrně velkorysý a právo na vzdělání v mateřském jazyce je zaručeno nejen ústavou, ale i novými školskými zákony a právními normami. 6.2 Současná situace školství Zřejmě nejlépe reflektuje současnou školní výuku publikace J. Doležala a kol. 36 V Eibentálu se na rozdíl od jiných českých obcí rumunsky vyučuje již od 1. třídy. Český jazyk je do 4. třídy povinným předmětem třikrát týdně, od 5. třídy je dobrovolný. Češtinu zde vyučuje český učitel, vysílaný Domem zahraničních služeb ČR. V školním roce 2008/2009 navštěvovalo školu celkem 27 dětí, do mateřské školy chodily 3 děti. V hornické čtvrti Baia Noua, která patří k eibentálské škole a kde se vyučuje pouze od 1. do 4. třídy, do školy chodilo 6 dětí a 10 dětí předškolního věku. Celkově tedy školu navštěvovalo 46 žáků a předškoláků. Pro školní rok 2009/2010 zůstal počet dětí takřka neměnný. Povinnou školní docházku plnilo v Eibentále 24 dětí, ve čtvrti Baia Noua 5 dětí. V mateřské školce stoupl počet 13 na 16 a celkově tedy školu navštěvovalo 45 žáků. 37 Jedná se o největší českou školu v Banátu, přesto může samostatně fungovat jen díky výjimce, která zaručuje v obcích s národnostními menšinami mírnější podmínky pro počet žáků. Děti od 1. do 4. ročníku jsou spojeny do jedné třídy, a ve dvou dvoutřídkách jsou spolu děti z 5. a 7. ročníku, a děti z ročníků 6. a Mezi jinými vesnicemi spolupracuje Eibentál také s pražskou jazykovou školou Glossa, která posílá do Banátu lektory 35 SVOBODA, J., Historie - stručné dějiny krajanů v rumunském Banátu a další zajímavé informace o jejich životě, dostupné na 36 DOLEŽAL, J., HAJNÝ, J., HEJDUKOVÁ, V. a kol. (2009): Rumunsko. In: Kokaisla kol.: Krajané: Po stopách Čechů ve Východní Evropě. Za hranice, o.s., Praha, s Dostupné na 0#v=onepage&q&f=false 37 Eibethal: Škola [online]. [cit ]. Dostupné z: 38 Tamtéž 30

31 angličtiny, pro Eibentál mimo jiné financovala zakoupení hudebních nástrojů. Od roku 2008 jsou ve škole sprchy, splachovací záchody, malá tělocvična a stolní počítač s tiskárnou. Do školy v Bígru, která je ve velmi dobrém stavu, chodilo ve školním roce 2008/ žáků. Každý žák má svoji lavici a může využívat internet. Výuka probíhá v češtině i rumunštině vzhledem k tomu, že podíl česky a rumunsky hovořících dětí je rok co rok zhruba stejný. Ve školním roce 2009/2010 navštěvovalo školu už jen 9 žáků. 39 Situace ve Svaté Heleně je podobá té v Eibentálu. Po svržení Ceauşescova komunistického režimu v roce 1990 začala do vesnice proudit pomoc z České republiky. Bylo rozhodnuto, že je nutné vystavět novou školní budovu. V té se zahájilo vyučování ve školním roce Budova je prostorná a světlá. Je v ní prostor pro 8 tříd, nachází se zde také mateřská škola, počítačová učebna, knihovna, vybavená sborovna i nedokončená tělocvična. Budova je vybavena ústředním topením s kotlem na spalování dřeva. Dnes se ve škole učí česky všechny předměty v třídě. Děti mají navíc hodiny rumunštiny. Od 5. do 8. třídy se už ale vše učí rumunsky, naopak hodiny českého jazyka jsou navíc. Ve škole však poslední roky začínají scházet děti. V době, kdy se rozhodovalo o nutnosti výstavby nové školní budovy, bylo na Svaté Heleně kolem 140 dětí školního věku. V roce 2000 už bylo školáků jen kolem 80, školní rok zahájilo dokonce už jen 30 školáků a 16 dětí z mateřské školy. 40 Také v Gerniku působí učitel z České republiky. V srpnu 2008 byl počet žáků základní školy 35. Ještě v roce 2007 to však bylo 50 žáků. 41 Výuka češtiny probíhá stejným způsobem jako ve Svaté Heleně. Také zde má škola vlastní počítačovou učebnu. Šumice se od ostatních obcí liší. Vzhledem ke špatné dostupnosti a vzdálenější poloze byla pro učitele z Čech neatraktivní lokalitou, proto zde dlouhou dobu učili kolonisté z Čech, kteří uměli alespoň číst a psát. Čeština se tu stejně jako rumunština vyučuje po celou dobu školní docházky. Všechny zkoušky od 5. třídy žáci vykonávají 39 DOLEŽAL, J., HAJNÝ, J., HEJDUKOVÁ, V. a kol. (2009): Rumunsko. In: Kokaisla kol.: Krajané: Po stopách Čechů ve Východní Evropě. Za hranice, o.s., Praha, s Dostupné na 0#v=onepage&q&f=false 40 Eibethal: Škola [online]. [cit ]. Dostupné z: 41 DOLEŽAL, J., HAJNÝ, J., HEJDUKOVÁ, V. a kol. (2009): Rumunsko. In: Kokaisla kol.: Krajané: Po stopách Čechů ve Východní Evropě. Za hranice, o.s., Praha, s Dostupné na 0#v=onepage&q&f=false 31

32 v nedaleké Lapušnici. Součástí školy je knihovna o 2000 svazcích, zájem o knihy mezi místními obyvateli ale není valný. V roce 2008/2009 školu navštěvovalo 5 žáků, přičemž minimum pro fungování školy jsou 4 žáci. 42 Rovensko je díky své poloze poměrně izolované od okolního prostředí, a proto sem relativně nejméně zasáhly vlivy maďarštiny a rumunštiny. V roce 2006/2007 tu paní Šubrtová ve škole vyučovala 8 žáků 43. Zanedlouho i ona odjela do České republiky a budoucnost této školy je dnes v ohrožení. 6.3 Český jazyk Přes takřka dvousetleté odtržení si čeští přistěhovalci dodnes zachovali svůj mateřský jazyk, kterým vždy manifestovali svou identitu. Základní jazykový ráz všech šesti českých vesnic je čistě český, bez jakékoli stopy moravských nářečí. Slovní zásoba Čechů v rumunském Banátě je však ve srovnání se slovní zásobou Čechů žijících v mateřských zemích nepoměrně chudší. Všeobecně se zde používá celá řada archaických výrazů, ať už kdysi dávno přejatých z němčiny: luft (vzduch), ksicht (obličej), šíf (loď), hadry (šaty, látky), koštovat, šmakovat, vinšovat, atd.; nebo archaismů čistě českých: hory (doly), stolice (židle), duše (osoby), národ (lidé), namučit se (nadřít se). Rovněž všeobecně dosud převládají archaismy hláskoslovné, např. v předponě vej- místo vý- (vejchod, vejklad, vejbor, vejheň), ou- na začátku slova proti spisovnému ú- (ouřad, outrata, outerej), voproti spisovnému o- na začátku slova (vokres, vobec, vosum), v souhláskových skupinách stř - se nevyslovuje počáteční s - (tředa, třecha, třevíce, třílet, tříkat), zvláště na začátku slova vypadává počáteční h - (řích, řeben, loh, vizdat); zjednodušují se i jiné souhláskové skupiny (křivánek, dolek, zlášní), některá slova se v samohlásce dlouží (póle, dólu, spólu, na kráji, tícho, můž, céra, vjéřit, dlouho žíli), krátí (muj, mužeš, meno, dešť, neni), v jednom slově se první samohláska dlouží a druhá krátí (zéli, péři, bóži, Jéžiš). Zachovávají se také archaismy tvaroslovné, mezi jiným se nerozlišuje 1. a 4. pád množného čísla mužských podstatných jmen životných v případech jako: to je pro králíci, žerou to brouky; 2. pád množného čísla podstatných jmen je často zakončen na -ch: vod klukuch, bez rukavuch, sto kiluch, pár stavenich, suknich atd. atd. Ale "banátská čeština" není vůbec homogenní, což souvisí s tím, že každou z dotyčných šesti vesnic osídlovali 42 DOLEŽAL, J., HAJNÝ, J., HEJDUKOVÁ, V. a kol. (2009): Rumunsko. In: Kokaisla kol.: Krajané: Po stopách Čechů ve Východní Evropě. Za hranice, o.s., Praha, s Dostupné na 0#v=onepage&q&f=false 43 Český Banát umírající komunita [reportáž online]. TV-MIS [cit ]. Dostupné na 32

33 kolonisté pocházející z několika regionů, příslušející k různým nářečním skupinám. Dalším vlivem na vývoj jazyka byla nářečí okolních národů (rumunština, srbština, němčina a okrajově maďarština). Značně zjednodušeně se dá konstatovat, že v Rovensku, Šumici i Eibentále převažuje středočeský nářeční základ, který se prolíná s nářečními znaky západočeskými. V Gerníku je tomu naopak. Převažuje západočeský typ, ale vyskytují se zde i nářeční prvky středočeské. Znaky západočeské převažují rovněž v Bígru, ale zde jsou obohaceny o prvky vyloženě "chodské". Nejrozmanitější je lidová mluva ve Svaté Heleně. Tady převažuje středočeské nářečí, ale uplatňují se zde i nářeční prvky severovýchodočeské a jihozápadočeské. Například mládež v Eibentálu je dnes pod značným vlivem rumunštiny. Na rozdíl od jiných českých vesnic se zde projevuje styk s rumunským obyvatelstvem. Tento fakt je výsledkem dřívějšího dlouhodobého styku na pracovišti, především na šachtě. Navíc je Eibentál jedinou českou vesnicí, kde je vyučovacím jazykem rumunština už od 1. ročníku základní školy. V Gerníku a Svaté Heleně byla zase čeština pod vlivem srbštiny a v Bígru pod vlivem němčiny. Relativně nejméně je cizími jazykovými vlivy zasaženo Rovensko. 44 Návštěvníci a turisté z České republiky se zde česky domluví bez větších problémů, i když v některých případech budí situace určité rozpaky. "Cucák" nebo "cucáček" je dudlík, "cíci" jsou ženská prsa. Průjem je stále jen a jen "sračka". Hospodyně nabízí turistovi, myjícímu se ve světnici, ručník se slovy: "Vem si pak tuten hadr a utři si ten ksicht." Nebo se ptá seriózně vyhlížející manželské dvojice ve středních letech: "A kolik vy máte doma harantůch?" 44 SVOBODA, J., Historie - stručné dějiny krajanů v rumunském Banátu a další zajímavé informace o jejich životě, dostupné na 33

34 7 Náboženství a víra 7.1 Minulost Nově příchozí kolonisté z Čech byli převážně římskokatolické víry. Jedinou výjimku tvořila skupina přistěhovalců, jež se usadila ve Svaté Heleně. Ta byla podle Z. Nešpora založena potomky východočeských tolerančních sektářů, kteří se od ostatních kolonistů lišili v mnoha ohledech. 45 Okolní rumunské a srbské obyvatelstvo vyznávalo pravoslaví. Čeští osadníci si údajně s materiální pomocí vojenské správy postavili ve svých osadách dřevěné modlitebny, v kterých si o nedělích a svátcích pobožnosti vykonávali sami. V roce 1847 byl v Eibentálu vystavěn dřevěný kostel a již zděná fara, ve stejném období byla vystavěna také fara na Gerníku. Pod gernickou faru patřily Sv. Helena, Bígr a Rovensko. Šumice pak byla přifařena k Bozovici. Až do zrušení Vojenské hranice v roce 1873, byli Gerníku a Eibentálu dosazováni faráři vojenskými úřady. Nosili uniformy a měli hodnost setníka. Prvním gernickým farářem se stal František Unzeitig, rodák z České Třebové, který do Gerníka přišel v roce Později byl jmenován děkanem. V místní církvi zavedl pořádek, staral se o výchovu dětí a zasloužil se o výstavbu velkého farního kostela v Gerníku. Sám pražský arcibiskup Bedřich kardinál Schwarzenberg kostelu daroval cenný relikviář s kostí sv. Jana Nepomuckého, k jehož cti byl kostel roku 1858 zasvěcen. František Unzeitig pak ještě řídil výstavbu kostela Nejsvětější Trojice v Bígru a kostela sv. Heleny ve Svaté Heleně. Kromě jeho a dalších českých farářů působili v Banátu také kněží jiných národností: německé, chorvatské, maďarské a slovenské. Vzhledem k velkým vzdálenostem a špatným cestám zajížděli faráři do filiálních kostelů jen občas, zpravidla na velké svátky a svatby, aby zde sloužili mši svatou, udělovali příslušné svátosti a zapisovali úkony do matrik. V případě nepřítomnosti duchovních na farách vedli církevní záležitosti místní učitelé nebo kostelníci Současnost Dnes patří ke gernické farnosti Gerníku také Bígr, Rovensko a národnostně smíšené obce Berzáska a Lubková. Svatá Helena a Eibentál spadají pod novomoldavskou farnost. Šumice je filiálkou fary v Herkulových Lázních. Za nejváženější a nejvytíženější osobnost mezi krajany v rumunském Banátě je považován gernický farář, který udržuje četné 45 Zdeněk R. Nešpor, Víra bez církve? Východočeské toleranční sektářství v 18. a19. století, Ústí nad Labem: Albis International, 2004, s SVOBODA, J., Historie - stručné dějiny krajanů v rumunském Banátu a další zajímavé informace o jejich životě, dostupné na 34

35 kontakty s církevními představiteli v Čechách a na Moravě. Do Šumice dojíždí rumunský farář z Herkulových Lázní. On i ostatní faráři již v dnešní době své filiální kostely objíždějí v automobilech. Všechny kostely jsou poměrně hojně navštěvované a svátečních bohoslužeb se zúčastňuje většina obyvatelstva. Přítomnost Boha je patrná i uvnitř většiny domácností. Před společným jídlem se všichni nahlas modlí a pozdrav "Pochválen buď Pán Ježíš Kristus" je zejména u starších obyvatel zcela běžně používaný. 7.3 Pouť do Čiklavy Nejvýznamnější náboženskou slavností banátských Čechů je určitě pouť k Panně Marii Čiklavské. Pořádá se dvakrát do roka, a to ke svátku Nanebevzetí Panny Marie (15. srpna) a Narození Panny Marie (8. září). Ciclova Montana je někdejší hornická obec pověstná jako katolické poutní místo. Na počátku 18. století zde byla vystavěna a roku 1727 vysvěcena kaple s názvem Maria Fels. O deset let později však byla vypálena ustupujícími tureckými záškodníky a na jejím místě byl v roce 1766 vystavěn barokní poutní kostel Navštívení Panny Marie. 47 V předvečer výše uvedených svátků proudí dodnes k poutnímu místu v Čiklavě kolem pěti set českých poutníků. Pěšky dodnes chodí poutníci z Gerníku (cca 50km), Rovenska (cca 60km), Svaté Heleny (přes 60km) a z Eibentálu (cca 100km). Jde se s procesním, věncem ozdobeným křížem (již bez korouhví) po silnicích, polních cestách, pěšinkách, vysokou travou, přes kopce, pole, lesy, pastviny i potoky. A jde se s úsměvem. Pěšky jdou i někteří starší lidé, převažuje však mladá generace včetně desetiletých dětí Zpívají se písně jak moderní rytmické, tak starobylé poutní, s předříkáváním i bez něho, zpaměti i z rukopisných zpěvníčků, v posledních letech i z poutnického kancionálu. Až na výjimky jsou to všechno české písně, česky zpívané. Do Čiklavy poutníci přicházejí a přijíždějí v odpoledních hodinách. V kostele poutníky čeká zpověď, večerní a jitřní mše svatá, svaté přijímání, adorace a noční bdění. Odpoledne i večer pak zbyde čas i na návštěvu několika místních obchůdků (je třeba dětem přinést něco z pouti), po případě i krčem , resp po osmé hodině ranní je interiér i areál kostela už liduprázdný. Poutníci se hned po mši rozejdou a rozjedou do svých domovů SVOBODA, J., Historie - stručné dějiny krajanů v rumunském Banátu a další zajímavé informace o jejich životě, dostupné na 48 SVOBODA, J., DOKOUPIL, I. (2002): Turistický a vlastivědný průvodce českým Banátem. Kudrna, Brno, s

36 Pouť do Čiklavy byla v minulosti v podstatě jedinou možností společného setkání banátských Čechů. Společně se zpívali české náboženské písně, díky čemuž se sjednocovala rozdílnost mezi jednotlivými nářečími. Posiloval se zde pocit sounáležitosti ke svému etniku. Mimo jiné se tu ale také navazovali obchodní a společenské kontakty. Pouť navštěvovaly také různé divadelní soubory, dechové kapely a další muzikanté. Celá tato událost působila na Čechy ze všech končin Banátu jako obecně stmelující faktor a přispívala k jejich náboženské a etnické integraci. 36

37 8 Pomoc z České republiky 8.1 Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy ČR Dům zahraničních služeb Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR (dále MŠMT ČR) zabezpečuje od roku 2009 vysílání českých učitelů do osmi států světa, mimo jiné také do Rumunska. Hlavní prioritou je umožnění přímého kontaktu mezi českými učiteli a žáky v jednotlivých krajanských komunitách. Jde o to seznámit děti se současným českým jazykem. Ve školním roce 2009/2010 tak Českém Banátu působili tři učitelé z České republiky. V roce 2009 byla rámci dalšího projektu MŠMT ČR vybrána jedna česká studentka z Banátu a nastoupila do 1. ročníku Střední odborné školy pedagogické v Liberci Ministerstvo zahraničních věcí ČR Našim krajanům se v rámci Ministerstva zahraničních věcí (dále MZV ČR) věnuje od roku 2008 Odbor pro kulturu, komunikaci a prezentaci Každý rok proudí do oblasti, kde žijí krajanské komunity, více než 50 mil. Kč. V letech 2009 a 2010 byla dotace kvůli světové finanční krizi snížena. Do Rumunska doputovala v letech částka 1,24 milionu českých korun. Finance převzal Demokratický svaz Slováků a Čechů v Rumunsku (dále DSSČR) Člověk v tísni Společnost Člověk v tísni působí v banátských vesnicích v rámci dlouhodobého projektu financovaného vládou České republiky od roku Cílem činnosti je pomoci obyvatelům českých vesnic k vytvoření lepších životních podmínek, což spočívá zejména v rozvoji místního živnostnictví a zlepšení možností vzdělávání nové generace. Snahou společnosti je vytvořit příležitosti srovnatelné s tím, co by rumunští Češi měli k dispozici v České republice při maximálním zachování kulturních hodnot komunity a jejích zvyklostí. Při zajišťování jednotlivých projektů spolupracuje společnost Člověk v tísni 49 DOLEŽAL, J., HAJNÝ, J., HEJDUKOVÁ, V. a kol. (2009): Rumunsko. In: Kokaisla kol.: Krajané: Po stopách Čechů ve Východní Evropě. Za hranice, o.s., Praha, s Dostupné na 0#v=onepage&q&f=false 50 EISENBRUK, V. (2009): Krajanská komunita ve světě a její podpora ze strany Ministerstva zahraničních věcí ČR. In: Brouček, S., Grulich, T., a kol.: Krajané a Česká republika. Etnologický ústav AV ČR, Praha, s

38 s kompetentními orgány rumunské státní správy a obecní samosprávy, zastupitelským úřadem ČR v Bukurešti a s nezávislými experty. 51 Současnou situace sleduje a asistenční program má starosti koordinátor Mgr. Ivo Dokoupil. Ten se ve vesnicích u našich krajanů pohybuje během celého roku. 8.4 Diecézní charita Plzeň Diecézní charita Plzeň (dále jen DCHP) se pomocí českým krajanům zabývala především na počátku 21. století. Mnoho reemigrantů se totiž z Banátu vracelo právě na Plzeňsko. DCHP se snažila o integraci českých přistěhovalců do české společnosti, pomáhala krajanům s potvrzením pobytu v ČR. Velkou pomoc zajišťovala také s bydlením a sháněním zaměstnání. Aktivní byla v tomto směru především v letech , dnes už je spolupráce mezi charitou a reemigranty minimální. 8.5 Velvyslanectví České republiky v Bukurešti Také české velvyslanectví v Rumunsku úzce spolupracuje s českou krajanskou komunitou v Banátu, které je určen Program podpory českého kulturního dědictví v zahraničí. Krajanské spolky v Rumunsku aktivně využívají možnosti požádat prostřednictvím Velvyslanectví České republiky o finanční dary na své kulturní projekty. Zájemci se pravidelně účastní čtyřtýdenního kurzu českého jazyka v Dobrušce i kurzu metodiky výuky českého jazyka určeného pro učitele češtiny z řad krajanů; hlásí se rovněž na stipendijní studijní pobyty na vysokých školách v České republice. V rámci podpory českého jazyka v zahraničí jsou do místních škol vysíláni učitelé českého jazyka a literatury. V době od 20. září do 9. října 2011 uspořádalo Velvyslanectví České republiky ve spolupráci s Českým centrem, Velvyslanectvím Slovenské republiky a Demokratickým svazem Slováků a Čechů v Rumunsku České a slovenské dny v Rumunsku. Série akcí prezentovala české a slovenské výrobky, kulturu a osobnosti, ale i život české a slovenské menšiny v Rumunsku ČLOVĚK V TÍSNI, o.p.s. Člověk v Tísni: Rumunsko [online]. [cit ]. Dostupné z: 52 Velvyslanectví České republiky v Bukurešti [online]. [cit ]. Dostupné z: 38

39 9 Reemigrace 9.1 Reemigrace v letech První vlna reemigrace byla důsledkem poválečné situace v Československu. Po konci druhé světové války měla československá vláda zjevný zájem o návrat krajanů ze zahraničí. Důvod byl nasnadě. Prázdné pohraničí republiky bylo třeba po odsunu Němců osídlit. 31. července roku 1945 vydala vláda oficiální prohlášení, v němž vyzvala všechny zahraniční krajany k návratu do vlasti. Reemigrace měla probíhat ve třech etapách. V první části měly být sjednány reemigrační dohody s rumunskou stranou, měli být sepsáni uchazeči o přesídlení a také velikost jejich majetku. U každého uchazeče byla ověřována národnostní a politická spolehlivost. V druhé fázi reemigrace se počítalo s vlastním transferem lidí z Rumunska do shromažďovacích středisek, s jejich registrací a usídlením. Třetí část počítala s následnou sociální péčí. 53 Kromě této oficiálně organizované reemigrace si však do Československa našlo cestu dalších zhruba krajanů. Jednalo se o tzv. černou reemigraci a šlo převážně o mladé lidi z chudých poměrů. 54 To vedlo československé zákonodárce k rozlišování dvou kategorií reemigrantů. Ti, co přišli oficiálně, získali československého občanství bez problémů. Druhá skupina samovolných příchozích dostávala státní občanství až po volné úvaze. 55 Od 11. srpna 1946 zahájila v Rumunsku svou činnost komise, jež měla reemigraci na starost. 56 Jednalo se o soupis majetku budoucích reemigrantů a také o výměru požadované půdy v Československu. Jenže vláda našim krajanům zatajila, že v nové vlasti nemohou počítat s přidělením vlastních zemědělských usedlostí a živností, které by se svou velikostí shodovaly s majetkem nabytým v Rumunsku. To samozřejmě mnohé příchozí reemigranty velice zklamalo a někteří z nich se dokonce do Rumunska vrátili VACULÍK, J., Poválečná reemigrace a usídlování zahraničních krajanů. Brno: Masarykova univerzita, s SECKÁ, M., Češi v Rumunsku. In: Češi v cizině: č. 9. Praha: Ústav pro etnografii a folkloristiku Akademie věd ČR, s VACULÍK, Jaroslav. Poválečná reemigrace a usídlování zahraničních krajanů. Brno: Masarykova univerzita, s JECH, J., SECKÁ, M., SCHEUFLER, V., SKALNÍKOVÁ, O.: České vesnice v rumunském Banátě, Praha, 1992, s JECH, J., SECKÁ, M., SCHEUFLER, V., SKALNÍKOVÁ, O.: České vesnice v rumunském Banátě, Praha, 1992, s

40 Celkově bylo v období od 11. února 1947 do 26. srpna 1949 vypraveno 31 transportů. Z rumunského Banátu se nakonec k reemigraci přihlásilo 7952 osob. 58 Všichni se ale návratu do vlasti nedočkali. Nejprve odcházeli z Banátu mladí lidé, až později za nimi přijížděli rodiče a příbuzní. Někteří rodiče s odstěhováním svých dětí nesouhlasili a dokonce je v některých případech po psychickém nátlaku přesvědčili, aby se vrátili zpět do Rumunska. Nejvíce pracovních pozic našli nově příchozí krajané v zemědělství a ve státních lesích. Často se však uchytili v hnědouhelných dolech na Chebsku, nebo v textilním průmyslu na Ašsku Reemigrace po roce 1989 Ve druhé polovině 20. století docházelo k dalším odchodům banátských Čechů zpět do původní vlasti, nicméně to však byla pouze záležitost jednotlivců. K dalšímu velkému návrat došlo až po politických změnách v roce Od počátku devadesátých let se začali vracet čeští krajané opět hromadně. Jednalo se o několik stovek osob. Do tehdejší ČSFR se mohli dostat jen pomocí víza, které bylo udělováno jen na základě členství v Demokratickém svazu Slováků a Čechů v Rumunsku. 60 Lidé se většinou usazovali v blízkosti svých příbuzných a známých z předešlé vlny reemigrace. Dnešní odchod Čechů z Banátu ovlivňuje především fakt, že pracovních pozic stále ubývá a nezaměstnanost se prohlubuje. Do Čech tedy přicházejí hlavně lidé v produktivním věku. Jejich nespornou výhodou je, že dnes mají v České republice všichni nějakého příbuzného, který jim může v začátcích pobytu u nás se vším pomoci. 58 JECH, J., SECKÁ, M., SCHEUFLER, V., SKALNÍKOVÁ, O.: České vesnice v rumunském Banátě, Praha, 1992, s VACULÍK, Jaroslav. Poválečná reemigrace a usídlování zahraničních krajanů. Brno: Masarykova univerzita, s Tamtéž, s

41 10 Závěr Na závěr se nabízí zcela jednoznačná otázka týkající se budoucnosti Banátu. České obce se dynamicky vyvíjejí a tento trend jde jen stěží zastavit. Myšlenka, že by se snad jejich typický ráz uchoval ještě několik let, je takřka nereálná. Jen za poslední desetiletí prošly vesnice našich krajanů obrovskou změnou. Kdo by tu před pár lety hledal internet, byl by považován za bláhového. Dnes je v hospodářstvích i na polích k vidění celá řada vymožeností moderní doby. České vesnice však zároveň trápí jeden palčivý problém, kterým je úbytek tamější populace. Ještě na začátku 21. století tu většina mužů v produktivním věku pracovala v azbestových dolech. Dokud byli zaměstnáni v dolech, jejich životní úroveň byla dobrá. Platy horníků byly totiž vyšší než průměrný plat v Rumunsku. Po ukončení těžby ale tyto pracovní pozice skončily a stále více lidí odchází za prací do původní vlasti. A není to jen záležitost mladých, z vesnic často odchází i rodiče za svými dětmi do České republiky. V horských vsích Banátu tak zůstává především starší generace a důchodci. Odchod do jiných rumunských měst přestává být atraktivní, přece jen vidina života v České republice s vyšší životní úrovní je jednoznačná. K zachování českých vesnic dnes může asi nejvíce přispět agroturistika. Organizované cesty do Banátu mohou českých turistům přiblížit jak okolní krajinu, tak život místních Čechů. Našim krajanům zase turisté pomohou jako zdroj financí. Poslední dobou přibývá na našem trhu cestovních kanceláří, které takové výlety a zájezdy do Banátu pořádají. Pokud by se našel nějaký silný investor, který by tu například postavil turistické středisko, vytvořil by mimo jiné několik dalších pracovních míst. Tím by ale také zároveň umocnil už tak rychle se měnící tvář zdejšího prostředí. V okolí vesnic se nabízí také těžba a zpracování dřeva nebo prodej zemědělských produktů. K výrobě mléčných produktů nejsou například používány žádné chemické prostředky, mohou tedy být považovány za ekologické. Češi žijí v Banátu už skoro dvě století. Dokázali si udržet svůj mateřský jazyk, náboženství i kulturu. I přes dvě reemigrační vlny a neustálý odchod dalších obyvatel tu pořád žije odhadem okolo 1700 lidí v šesti vesnicích. Staří lidé ale pomalu vymírají a mladší generace již není schopna vytvořit fungující populaci. 41

42 Bohužel se domnívám, že historie české komunity v rumunském Banátě spěje nenávratně ke konci. Obávám se, aby se krajané vracející se do míst svého mládí, nemuseli za pár let bezmocně dívat na chátrající domy a pole ležící ladem. V lepším případě sem budou jezdit čeští chalupáři nebo bohatí Rumuni, pro které bude zdejší život představovat pohodlný odpočinek a relax. Možná si tu lidé vybudují lyžařská centra a cestovní kanceláře budou nabízet zájezdy do Banátu ve variantách zima/léto. Anebo se všelijaké neziskové organizace, případně silný investor, pokusí zvrátit nelehkou situaci našich krajanů a zdejší malebnou atmosféru českých vesnic posazených v rumunských horách uchová? Takovému konci rozhodně fandím, ale zřejmě jsem příliš skeptický. Moc bych si ale přál, abych se mýlil! 42

43 11 Seznam použitých zdrojů Literatura: DOLEŽAL, J., HAJNÝ, J., HEJDUKOVÁ, V. a kol. (2009): Rumunsko. In: Kokaisla kol.: Krajané: Po stopách Čechů ve Východní Evropě. Za hranice, Praha, s Dostupné na summary_r&cad=0#v=onepage&q&f=false EISENBRUK, V. (2009): Krajanská komunita ve světě a její podpora ze strany Ministerstva zahraničních věcí ČR. In: Brouček, S., Grulich, T., a kol.: Krajané a Česká republika. Etnologický ústav AV ČR, Praha, s HENDL, J.: Kvalitativní výzkum, Portál, 2005, 408 s. HIRT; JAKOUBEK: Idea krajanského hnutí ve světle konstruktivistického pojetí národa: Proměny kolektivní identity vojvodovské náboženské obce in Český lid, etnografický časopis, č. 4, ročník 92, 2005 HŘÍBEK, J.: České osady na srbských a rumunských hranicích- součást XXIII. Výroční zprávy c.k. státní reálky v Telči pro školní rok JECH, J., SECKÁ, M., SCHEUFLER, V., SKALNÍKOVÁ, O.: České vesnice v rumunském Banátě, Praha, 1992, 204 s. KLÍMA, S.: České osady dolnouherské. Český lid 8, 1899 KVAČEK, J., LANGHAMMEROVÁ, J., MAŠEK, P., a kol. (2009): Český Banát. Národní muzeum, Praha, 111 s. NEŠPOR, Z. R., Víra bez církve? Východočeské toleranční sektářství v 18. a19. století, Ústí nad Labem: Albis International, 2004, 240 s. SECKÁ, M.: Češi v rumunském Banátu. Češi v cizině, 8, č. 1, s , 1995 SECKÁ, M., Češi v Rumunsku. In: Češi v cizině: č. 9. Praha: Ústav pro etnografii a folkloristiku Akademie věd ČR, s ,

44 SVOBODA, J., Historie - stručné dějiny krajanů v rumunském Banátu a další zajímavé informace o jejich životě. Dostupné na: SVOBODA, J., DOKOUPIL, I. (2002): Turistický a vlastivědný průvodce českým Banátem. Kudrna, 158 s., Brno. URBAN, R., Čechoslováci v Rumunsku, Bukurešť, 1930 UTĚŠENÝ, S.: O jazyce českém na jihu rumunského Banátu in Český lid č. 5, str , rok 1962 VACULÍK, J., Poválečná reemigrace a usídlování zahraničních krajanů. Brno: Masarykova univerzita, s. Internet: Český Banát umírající komunita [reportáž online]. TV-MIS [cit ]. Dostupné na ČLOVĚK V TÍSNI, o.p.s. Člověk v Tísni: Rumunsko [online]. [cit ]. Dostupné z: Eibethal: Škola [online]. [cit ]. Dostupné z: Eibenthal: Úvod [online]. [cit ]. Dostupné z: Garnic Commune: Romania-Caras Severin [online]. [cit ]. Dostupné z: SPOLEČNOST ČLOVĚK V TÍSNI O.P.S. PRÁZDNINY U KRAJANŮ: Turistika v českých vesnicích rumunského BANÁTU [online]. [cit ]. Dostupné z: Svatá Helena: Krajané v českých vesnicích rumunského Banátu [online]. [cit ]. Dostupné z: 44

45 Svatá Helena: Krajané v českých vesnicích rumunského Banátu [online]. [cit ]. Dostupné z: Velvyslanectví České republiky v Bukurešti [online]. [cit ]. Dostupné z: oce.html Přílohy: Foto autora,

46 12 Přílohy Obrázek 1: Kulturní dům v Eibentálu Obrázek 2: Zašlá sláva šachty v Baia Noua 46

47 Obrázek 3: Bígr Obrázek 4: Rovensko 47

48 Obrázek 5: Typické kupky, Rovensko Obrázek 6: Chatky pro turisty v kontrastu původní architektury, Rovensko 48

49 Obrázek 7: Je libo offroad?, Rovensko Obrázek 8: Festival v Gerníku 49

50 Obrázek 9: Bígr 50