Právnická fakulta Masarykovy univerzity Katedra právní teorie

Transkript

1 Právnická fakulta Masarykovy univerzity Katedra právní teorie Diplomová práce Sociální deviace a právo Eliška Buzková 2007/08 Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: Sociální deviace a právo zpracovala sama a uvedla jsem všechny použité prameny....

2 Na tomto místě bych ráda poděkovala vedoucímu své práce, panu prof. JUDr. PhDr. Miloši Večeřovi, CSc., za poskytnutí metodické pomoci a konzultací při psaní diplomové práce. 2

3 Úvod 5 I. Teoretická část 1. Sociální deviace jako sociální a právní problém Sociální normy Sociální kontrola Normalita a deviace Protiprávní jednání jako podmnožina sociálních deviací Pojem sociální deviace a sociální patologie Sociální deviace Struktura deviace Charakteristiky deviace Klasifikace sociálních deviací Sociální patologie Anomie Vybrané teorie příčin sociální deviace Tradiční a současné pohledy na sociální deviace Biologické teorie příčin sociální deviace Psychologické teorie příčin sociální deviace Sociologické teorie příčin sociální deviace Strukturální a funkcionální teorie Teorie konfliktu Interpretativní teorie Shrnující pohled na teorie příčin a pojetí sociálních deviací 38 3

4 II. Praktická část 4. Domácí násilí jako sociální a právní jev Vymezení domácího násilí Formy domácího násilí Dynamika násilí Pronásledování- stalking Teorie domácího násilí Důsledky domácího násilí Domácí násilí v českém právu Ústavněprávní rovina domácího násilí Trestní právo Zákon č. 135/2006 Sb Zákon o policii ČR Občanský soudní řád Zákon o sociálním zabezpečení Institut vykázání Domácí násilí v komparativním pohledu Rakousko Německo Slovensko Domácí násilí z pohledu de lege ferenda Závěr 94 Summary 99 Literatura a prameny 102 Seznam příloh 107 Přílohy 4

5 Úvod Jako téma své diplomové práce jsem zvolila velice aktuální téma sociálních deviací. Růst nejrůznějších forem deviantního jednání ve všech věkových skupinách se stává stále závažnějším společenským jevem. Je třeba hledat příčiny těchto jevů a snažit se je eliminovat. Ve své práci jsem se snažila vystihnout základní vymezení sociálních deviací jakožto sociálního a právního jevu. Pojem sociální deviace lze velmi zjednodušeně vymezit jako odchylku od normy, proto se hned v úvodu zabývám vymezením sociálních norem, pojetím normality a institutem sociální kontroly. Druhá kapitola je podrobně věnovaná sociálním deviacím, jejich struktuře, vlastnostem, klasifikaci a odlišení a vztahu s pojmy sociální patologie a anomie. Ve třetí kapitole jsem se snažila postihnout základní pohledy a teorie příčin sociálních deviací. Sociologové, psychologové a další teoretikové se již několik desetiletí snaží najít odpověď na otázku, jaké jsou příčiny deviantního chování a proč a čím se lidí v přístupu k deviantním jevům liší. Existuje celá řada norem, od kterých se lze chováním odchýlit. Jedná se například o normy morální, náboženské, zvykové či právní. Lidé se liší svým svými povahovými rysy, genetickou výbavou, postoji, názory, vzděláním, rodinným zázemím, a stejně tak i chováním, ať už v souladu s normami či nikoliv. Jsou lidé, kteří za celý život nedopustí jediného přestupku ať už ve smyslu právním či proti morálce nebo etice. Opakem jsou protřelí zločinci, recidivisté, kteří porušují hned několik normativních systémů současně (například osoba, která spáchá trestný čin pohlavního zneužití dítěte tak porušuje i normy mravní, odsouzen by jistě byl i z pohledu většiny, ne-li všech náboženských uskupení). Jednání, které je v rozporu s právními normami, je jednáním protiprávním a je jen částí celé škály jednání porušujících společenské normy. Pro demonstraci odchylky od sociálních norem jsem si zvolila sociálnědeviantní jev domácího násilí. V případě domácího násilí dochází k porušování celé řady sociálních norem, norem právních (porušení mezinárodních úmluv, zásahu do základních lidských práv, dochází k jednání, které má intenzitu trestného činu), ale i norem mravních či náboženských. Jde o otázku velmi aktuální, ve společnosti diskutovanou, v médiích, v ordinacích lékařů i na dalších místech lze zaznamenat celou řadu kampaní, které mají 5

6 za cíl upozornit na tuto formu násilí a poučit oběť o jejích možnostech, v tisku se objevují příběhy obětí i s fotografiemi, které dokazují, jakých hrůzných činů jsou někteří lidé schopni se dopustit na svém partnerovi či osobě blízké. Cílem mé práce bylo zjistit, jak je vybraný sociálnědeviantní jev právem regulován a nakolik se zlepšila situace pro oběti domácího násilí během posledních několika let. Zejména mě zajímalo, jaké změny přineslo vtělení nového 215a do tresního zákona a možnost vykázání násilníka z bytu nebo domu a také, jaké nedostatky vykazuje současná právní úprava a co by bylo potřeba změnit či zlepšit. Při zpracování práce jsem vycházela ze spolupráce a konzultací s několika subjekty, které se problematikou domácího násilí zabývají a v práci se ta odráží i jejich názory a pohledy z praxe. Nejprve se věnuji pojmu domácího násilí jako takovému, jeho vymezení, specifikám, mýtům, které o tomto jevu panují ve společnosti a brání tak jeho postihu, dále pak dynamice násilí, problematice pronásledování, teoriím příčin domácího násilí a důsledkům na oběť i pachatele. Další část práce je věnována úpravě domácího násilí v českém právu, zmiňuji ústavněprávní rovinu, pojetí domácího násilí jako skutkové podstaty trestného činu a úpravu v jiných právních předpisech, které se dané problematiky dotýkají. Zabývám se také institutem vykázání, nejnovějším právním počinem, který by měl domácímu násilí alespoň částečně zabránit a zejména ochránit obět a poskytnout jí možnost vyřešit její problematickou situaci. Zvláštní kapitola je určena pro komparativní pohled na právní úpravu a situaci ve vybraných sousedních státech, konkrétně v Rakousku, Spolkové republice Německo a Slovenské republice. V závěru práce jsem se snažila postihnout otázku domácího násilí z pohledu de lege ferenda. Zde jsem vycházela především z informací Bílého kruhu bezpečí, Persefony a dalších nestátních organizací, které se domácím násílím zabývají, dále pak z poznatků Intervenčního centra, Policie a také z informací a zkušeností ze zahraničí, kde byly legislativní úpravy provedeny již dříve. 6

7 1. Sociální deviace jako sociální a právní problém Každá společnost má vytvořený určitý soubor norem, díky kterému je schopna fungovat. Normy však nikdy nejsou dodržovány všemi a absolutně, dalo by se říci, že kde je norma, najde se i její narušitel, a tak analogicky kde je norma, je i deviace. Deviace má univerzální charakter, to znamená, že existuje ve všech společnostech, všude tam, kde lidé spolu přicházejí do styku a žijí ve skupinách. Neexistuje žádná společnost či kultura, která by měla zcela konformní chování svých členů s absolutní absencí deviace. Deviaci můžeme definovat jako nepřizpůsobení se dané normě nebo sadě norem, které jsou významným množstvím lidí akceptovány v určité komunitě nebo společnosti. 1 Deviace je v obecném pojetí chápána jako jakákoli odchylka od normální struktury či funkce a může se vyskytovat u kteréhokoli jevu v přírodě nebo ve společnosti. Všechny přírodní i společenské jevy v sobě obsahují dispozici k deviacím, pokud se vyznačují určitým stupněm variability: určitá míra odchylky od normálního (ideálního, statisticky průměrného, funkčně optimálního či jinak stanoveného standardu normality) stavu daného jevu nabývá deviantní charakter. S narůstající složitostí jevu narůstá jeho variabilita a tím i jeho dispozice k deviacím: čím je daný jev složitější, tím pravděpodobněji v něm vznikají deviantní formy. U člověka nalézáme deviace v oblasti tělesné stavby, psychických funkcí, sociálního postavení, chování a lidských společenství. Je třeba odlišovat deviaci na kvalitativní úrovni, tj. deviaci jako kvalitu (odchylka od normální struktury či funkce jevu), a deviaci na kvantitativní úrovni, tj. deviaci jako kvantitu (počet takto odchylných případů v určitém souboru daného jevu a míra stupeň jejich odchylky od normality). 2 Problematika sociálních deviací přesahuje do mnoha vědních oborů, jako je psychologie, pedagogika, právo, filozofie, kriminalistika nebo psychiatrie, i když je především tématem sociologickým. Aby ale sociologie mohla postihnout celou problematiku, potřebuje poznatky i ostatních věd a spolupráci odborníků z jiných profesí. 1 Mühlpacher, P. Sociální patologie. Brno: Masarykova univerzita, 2001, s. 7 2 Hrčka, M. Sociální deviace. Praha: Sociologické nakladatelství, 2001, s. 11 7

8 Pojem sociální deviace se začal používat v sociologii ve 40. letech 20. století. Téma sociálních deviací se v sociologii objevilo proto, že bylo potřeba zjistit, jaké mechanismy udržují stabilitu a řád ve společnosti, a identifikovat příčiny jejich destabilizace a ohrožení. V rámci tohoto pohledu je pak za duchovního otce sociologie sociálních deviací považován Durkheim, který ve svých Pravidlech sociologické metody načrtl způsob, jak nahlížet na patologické chování ve společnostech, a mimo to vytvořil koncept anomie, ve kterém je deviantní chování viděno jako důsledek širších společenských změn v rámci moderních společností, které oslabují vliv morální regulace na životy jedinců. Předpokládá se, že znalost příčin deviantního chování je nezbytnou podmínkou efektivního fungování institucí sociální kontroly a tím i možnosti toto chování regulovat. 3 Jako opak deviace bývá uváděna konformita, tedy soulad s normami a hodnotami společnosti. Deviace nemusí být jen jevem negativním, jak jsou většinou chápány, ale mají i pozitivní funkce, protože slouží k uvědomění si norem, mezí chování a tolerance ve společnosti. Vzhledem k vymezení deviací jakožto odchylky od normy bych na následujících řádcích vymezila, co to vlastně sociální norma je, jak funguje sociální kontrola, která udržuje jistý řád ve společnosti, a jak bývá pojímána normalita ve smyslu jakéhosi středu, od kterého se deviantní chování buď směrem pozitivním či negativním na pomyslné škále odchyluje. 3 Munková, G. Sociální deviace. Praha: Univerzita Karlova v Praze, 2004, s

9 1.1 Sociální normy Dle názoru T. Hobbese se kdysi člověk nacházel v tzv. přirozeném stavu, měl pouze práva, ale neměl povinnosti. Každý si tak mohl dělat, co chtěl, žádná pravidla neexistovala, a tím pádem nebyla ani konformita, ani deviace. Šlo o stav jakési války všech proti všem, který ale neuspokojoval potřebu jistoty. K uspokojení potřeby jistoty spolu lidé uzavřeli tzv. přirozenou smlouvu, sdružili se do společnosti, ve které si stanovili pro všechny závazná pravidla. Teprve se vznikem zákonů a všeobecně závazných společenských norem se tedy člověk stává buď konformním (normy respektuje) nebo deviantním (normy porušuje). 4 Každé lidské společenství je založeno na určitém normativním řádu, který je souborem formálních předpisů a neformálních očekávání vztahujících se na lidské chování. Na relativním dodržování těchto formálních předpisů a neformálních očekávání je založena sama existence společnosti, udržení sociálního konsenzu. V samotné existenci sociálních norem je vždy obsažena možnost jejich nedodržování, případně porušování. Termín sociální deviace označuje porušení nebo podstatnou odchylku od některé sociální normy, případně od skupiny sociálních norem, porušení formálních očekávání, případně neformálních požadavků kladených na lidské chování v dané společnosti. 5 Sociální norma je pravidlo, které by mělo být lidmi pokládáno za závazné a mělo by být respektováno. Normy vymezují určité hranice chování. Jedná se o pravidla, modely chování, které tedy nejsou jen výtvorem jedinců, ale procházejí procesem objektivizace a existují objektivně, ve skupinovém vědomí. Vzhledem k relativní časové a obsahové sociální stabilitě tak umožňuje existence norem předvídatelnost sociálních jednání a formování sociálních rolí. Mezi základní sociální normy bývají obvykle řazeny normy právní, morální, zvykové a náboženské. Právní normy, stejně jako ostatní sociální normy, plní především funkci kontroly sociálního chování tím, že objektivizují kritéria a hodnocení chování a určité způsoby chování preferují (sankcionují). Právní normy jsou obecné, jsou vydávány ve zvláštní, státem stanovené formě a případné sankce 4 Mühlpacher, P. Sociální patologie. Brno: Masarykova univerzita, 2001, s. 7 5 Munková, G. Sociální deviace. Praha: Univerzita Karlova v Praze, 2004, s. 9 9

10 jsou legální, státem vynutitelné. 6 S existencí právních norem souvisí zákonnost. Zákonnost je metodou uskutečňování moci, která uplatňuje v činnosti svého státu vůli vládnoucí části společnosti, vyjádřenou v právu. K uplatňování právních norem využívá mocenského a represivního aparátu státní moci. 7 Normy mohou být dodržovány na základě přesvědčení člověka o jejich správnosti, většinou jsou však dodržovány proto, že s jejich porušením je spojena hrozba sankce. Účelem sankcí (termín z latinského sanctio potvrzuji, schvaluji) je zajistit soulad s normami. Sankce lze rozdělit na pozitivní, které mají formu pochvaly za konformitu a posilují tak sociální normy ve vědomí člověka, a negativní, které jsou trestem za porušení normy, konformity. Jak pozitivní, tak negativní sankce mohou mít různou míru formalizace. Uplatňování neformálních sankcí je důležitou součástí mezilidských vztahů a často mohou mít na lidské chování větší vliv, než mohou mít formální odměny nebo sankce. Formální sankce jsou přesně definovaná pravidla a postupy (často v písemné podobě) pro aplikaci různých odměn a trestů v závislosti na normách společnosti a lidském chování. 8 Podle toho, o porušení jakého typu norem se jedná, se sankce liší. V případě porušení norem morálních je sankcí odsouzení ze strany okolí, pohrdání, výčitky svědomí. Pokud jde o porušení norem náboženských, většinou následuje sankce pokání, modlení, ve vyhrocené formě až vyloučení z náboženského uskupení. Při porušení norem zvykových může následovat kariérní pád, pocit zesměšnění, ostudy. Konečně pokud dojde k porušení norem právních, sankcí je trest je formě peněžité pokuty, trestu odnětí svobody, nařízení omluvy, uložení vykonání obecně prospěšných prací, zákazu činnosti a další. Lidské chování se může odchylovat od sociální normy jak ve smyslu jejího dodržování až do krajnosti (pozitivní deviace), například militantní abstinentství, tak ve smyslu jejího absolutního porušení (negativní deviace), kupříkladu alkoholismus. Žádná norma není dodržována přesně. Podle Lundberga podléhá její dodržování tzv. normálnímu rozložení. Podoba této křivky vypovídá o tom, že největší proporce lidí danou normu zhruba dodržuje a s narůstající distancí od normy v obou směrech klesá 6 Krejčířová, O., Skopalová, J. Deviace a sociální patologie vybrané jevy. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2007, s tamtéž, s Munková, G. Sociální deviace. Praha: Univerzita Karlova v Praze, 2004, s

11 počet takto se chovajících jedinců. V každé společnosti existuje ve vztahu k různým normám určitý toleranční limit, který vypovídá o tom, jakou míru nepřesnosti při dodržování té které normy je daná společnost ochotna v daném čase tolerovat. Toleranční limit je pro různá překročení norem různý v různých společnostech. Mění se i v rámci jedné společnosti uvnitř různých společenských skupin i v průběhu času vlivem řady okolností. Nemění se ovšem pouze toleranční limit, mění se i samotné normy tak, jako se vyvíjí společnosti. Změny sociálních norem kopírují změny hodnot a hodnocení určitých typů chování vlivem změn v sociálním, ekonomickém a politickém klimatu společností. Při zkoumání sociálních deviací je třeba vycházet ze znalosti společenského normativního systému, struktury sociálních institucí, ale i ze znalostí o osobnostech jednotlivých aktérů. Dále je také patrno, že se jedná o velice komplikovaný fenomén, tak jako je komplikované lidské chování, ve kterém nalézáme současně dobro i zlo. 9 Klasifikace sociálních norem - sociální normy lze rozlišit: 1) Dle oblasti sociálních vztahů: a) právní, b) neprávní zvykové, politické, estetické, morální, náboženské, ekonomické, jazykové a jiné 2) Dle způsobu reglementace: a) proskribující zakazující, b) preskribující přikazující, c) opravňující umožňující 3) Dle formální stránky: a) formální výslovně stanovené a formulované, b) neformální nejsou nikde kodifikovány, předávají se tradicí. 4) Dle rozsahu sociálních subjektů: a) obecné platné a závazné pro všechny členy společenství, b) partikulární platné a závazné pro určité skupiny osob Munková, G. Sociální deviace. Praha: Univerzita Karlova v Praze, 2004, s Urban, L. In Dubský, J., Urban, L. Sociální deviace. Praha: Policejní akademie České republiky, 2005, s.15 11

12 1.2 Sociální kontrola Aby byl zajištěn řád ve společnosti a dodržování norem, je třeba sociální kontroly. Sociální kontrola je principem zajišťujícím, aby chování jednotlivců nebo skupin nevykazovalo větší odchylky od kolektivně sdílených norem a hodnot. Sociální kontrola představuje souhrn všech nástrojů, kterými je v rámci určitého sociálního útvaru zajišťována konformita k obecně přijímaným hodnotám, cílům, normám a potřebám, tedy zajištění řádu a stability ve společnosti, a zároveň je také sociálním procesem, v jehož rámci jsou lidem předávány standardy a vzorce chování. 11 Pokud má společnost fungovat, musí mít vybudované mechanismy, kterými své členy přinutí ke konformitě se sociálními normami. Základní kontrolní mechanismy mohou být dvojího druhu: vnitřní kontrola (aktér kontroluje sám sebe) a vnější kontrola (aktér je kontrolován okolím). Tyto dva druhy kontroly mají tendenci působit simultánně. Vnitřní kontrola může existovat u toho, kdo má vytvořeny individuální kodexy příslušného chování. 12 Ty jsou vytvářeny během procesu socializace 13 a vliv mají faktory jako ego, pozitivní sebehodnocení a pocit sociální odpovědnosti. Vnitřní kontrola může vycházet ze strachu před nepříznivými následky, z přesvědčení o výhodnosti dodržování pravidel, z pocitu sounáležitosti se skupinou, které by mohlo porušení pravidel způsobit újmu. Vyšším typem zábran je vysoká úroveň právního vědomí a úcta k autoritě, které nedovolují pravidla narušovat, dále pak internalizované normy mravní, vybavující jedince morální zásadovostí. 14 Vnější kontrolu představuje pro chování člověka posuzování jeho okolím, ať už jde o rodinu, kamarády, vrstevníky, sousedy, spolužáky, kolegy, tedy kontrolu neformální, nebo orgány a instituce, které představují kontrolu formální a za tímto 11 Urbanová, M. Systémy sociální kontroly a právo. Plzeň: Aleš Čeněk, 2006, s Mühlpacher, P. Sociální patologie. Brno: Masarykova univerzita, 2001, s Proces socializace (enkulturace) je univerzálním kulturním prostředkem k zajištění kontroly chování a myšlení členů společnosti. Během procesu socializace, sociálního učení a výchovy dochází k osvojování si dovedností, vědomostí, návyků a pravidel a přijímání danou společností uznávaných hodnot, norem a vzorců chování. Vše je podmíněno vnitřní a vnější kontrolou, zejména ze strany společenského prostředí. Může dojít k tzv. deviantní socializaci, kdy se jedinec socializuje do skupiny, která má normy v rozporu s celospolečensky uznanými normami a hodnotami. Buď se tak stane proto, že se jedinci nepodaří se integrovat do dominantní společnosti, a dá tak přednost alternativě, nebo je z dominantní společnosti vypuzen. Viz. Večeřa, M., Urbanová, M. Sociologie práva. Plzeň: Aleš Čeněk, 2006, s Urbanová, M. In Večeřa, M., Urbanová, M. Sociologie práva. Plzeň: Aleš Čeněk, 2006, s

13 účelem byly vytvořeny, například policie nebo soudy, různé úřady nebo škola. Subjekty formální kontroly se snaží různými prostředky dosáhnout konformního chování jednotlivce. Formální systém společenské kontroly (v podobě trestů) pravděpodobně nejvíce zabraňuje lidem, aby se chovali deviantně vůči těm pravidlům, která jsou obsažena v zákonech, tedy těch normách, na jejichž dodržování společnost trvá. 15 Formální institucionální kontrola nemůže nikdy pokrýt vše, co se v životě společnosti odehrává. Větší vliv může mít tak kontrola neformální, ale ta v dnešních velkých aglomeracích, kde je život často velmi anonymní, stále ztrácí na významu. Lidé v menších městech mají větší pocit sounáležitosti se sousedy, bezpečí a kontroly, kdežto lidé ve velkoměstech více spoléhají na formální kontrolu a cítí se více ohroženi. Oba typy kontroly disponují formálními a neformálními sankcemi, které mohou být pozitivní či negativní. Problematická je otázka optimální míry sociální kontroly. Pokud je sociální kontrola příliš silná, počet sociálních deviací ve společnosti klesá, ale na úkor pocitů neustálého dohledu nad chováním jedinců, společnost má rysy totalitarismu a stagnuje, naopak v případě nedostatku sociální kontroly dochází k růstu počtu sociálních deviací, což může v extrémním případě vyústit až v rozpad sociálního konsenzu. 16 Nedostatek sociální kontroly může přivodit chaos a rozpad společnosti, přílišná kontrola pak nepříjemný dohled nad jednotlivcem, vedoucí až k totalitní podobě Orwellova Připojuji se k názoru řady dalších autorů, že velice významným prostředkem sociální kontroly je právo, které spolu s veřejným míněním, normami morálními a dalšími vlivy řídí a koriguje život ve společnosti. Dle amerického ekonoma, psychologa a sociologa Edwarda Alswortha Rosse je právo vysoce specializovaným a dokonalým nástrojem společenské kontroly. 18 Americký filozof, sociolog a právník Roscoe Pound, nejvýznamnější představitel sociologické jurisprudence, rozlišuje dva protikladné lidské instinkty, které spolu bojují. Jde o instinkt agresivní, instinkt pudu sebezáchovy, který vyvolává individualismus, a instinkt sociální, který se projevuje v touze lidí po spolupráci. Právo plní funkci sociální 15 Mühlpacher, P. Sociální patologie. Brno: Masarykova univerzita, 2001, s Munková, G. Sociální deviace. Praha: Univerzita Karlova v Praze, 2004, s Urbnová, M. In Večeřa, M., Urbanová, M. Sociologie práva. Plzeň: Aleš Čeněk, 2006, s Urbanová, M. In Večeřa, M., Urbanová, M. Sociologie práva. Plzeň: Aleš Čeněk, 2006, s

14 kontroly a regulace, a to tím, že usměrňuje individualistický instinkt ve prospěch instinktu sociálního, protože jinak by agresivní sebezáchova převládla nad sociální tendencí ke spolupráci a nastal by konec civilizace. Kontrola dle jeho mínění sleduje dva cíle: na jedné straně zabezpečení nerušeného rozvoje individuální iniciativy a seberealizace člověka a na straně druhé stanovení rámce pro regulování činnosti individua tak, aby jeho jednání nepřinášelo společenskou újmu. Z mechanismu sociální kontroly se vydělují dva základní aspekty: normativní a institucionální, kdy normativní aspekt souvisí se systémem norem, institucionální se systémem institucí realizujících kontrolní funkci ve společnosti. Dle Pounda je právo integrující prvek procesu společenské kontroly a je zároveň nejdokonalejším druhem kontroly v dnešní době. 19 Právo vytváří rozsáhlé kontrolní mechanismy, ale má své hranice. Kromě kvalitní právní kultury je třeba i kultury mravní, která bude s právní kulturou v souladu. Záleží také na kvalitě lidských ctností, jako je kupříkladu morální pevnost, poctivost, odvaha, čest, sebeúcta, důvěra, které mají v rámci působení sociální kontroly nepopiratelný vliv tamtéž 20 Urbanová, M. Systémy sociální kontroly a právo. Plzeň: Aleš Čeněk, 2006, s

15 1.3 Normalita a deviace Termín normalita vychází z latinského slova normalis (lze přeložit jako pravidelný) a je v sociologickém pojetí dodržováním a respektováním hodnot a norem. 21 Norma je většinou pojímána jako obecně přijímané pravidlo, určující, jaké chování je a není v dané společnosti správné, vhodné. Normy regulují chování a usnadňují interakci mezi lidmi tím, že vnášejí do vzájemného styku pravidelnost a umožňují předvídat chování účastníků. S normami bývá spojována možnost odměn za vhodné a trestů za nevhodné chování. 22 Existence sociálních norem a sankcí je nezbytná pro společenský život, pro koexistenci lidí. Sociální normy a sankce tak vyjadřují sociální konsens a jsou předpokladem pro zachování řádu a stability ve společnosti. Urban 23 uvádí posloupnost: Kde je společnost, tam je norma => Kde je norma, tam je i její narušitel => Kde je společnost, je i narušitel jejích pořádků. Kde je norma => tam je deviace. Sociální normy utváří normativní řád společnosti, který má dvě stránky. První tvoří sociální normy, tedy náboženská, právní a etická pravidla, pracovní a silniční předpisy, rodinné a národní zvyky, obyčeje a rituály, tedy psané zákony i neformální normy. Druhou stránkou normativního řádu jsou sociální deviace, tedy různá porušování norem, ať už jde o kriminalitu, alkoholismus, násilí, dopravní přestupky, nevěru nebo lhaní. Problém sociálních deviací spočívá ve vydefinování normality a ve stanovení specifických či obecně přijímaných norem, od kterých se lidé svým jednáním odchylují. 24 V případě právních deviací existuje soubor přijatých, závazných a konkrétních pravidel a také institucí, které se porušením právních norem zabývají. 21 Jak píše Urbanová: V sociologii podobně jako v psychologii lze normalitu chápat v užším smyslu jako pouhou absenci úchylky, či v širším smyslu jako výraz optimálního stavu organismu či systému. Vyjdeme-li z etymologie slov normální, normalita, nabízí se především souvislost s normou. Viz Urbanová, M. Sociální kontrola a právo, Brno: Masarykova univerzita v Brně, 2003, s Urbanová, M. In Večeřa, M., Urbanová, M. Sociologie práva. Plzeň: Aleš Čeněk, 2006, s Urban, L. In Dubský, J., Urban, L. Sociální deviace. Praha: Policejní akademie České republiky, 2005, s tamtéž, s

16 Škála normální a deviantní ve společnosti 25 Každá společnost má své vnitřní hodnoty. Pojetí toho, co je normální a co deviantní, se může lišit v různých kulturách, je proměnlivé v čase a prostoru, závisí na řadě faktorů, jako jsou jevy politické, právní, ekonomické a další, v každé společnosti existuje nepsaný a v čase proměnlivý toleranční limit, avšak žádná společnost netoleruje výrazné odchylky. Sociálně deviantní jevy jsou v naší společnosti přítomny od nepaměti a předpokládá se, že nikdy nemohou být úplně vymýceny, vždy budou mezi námi jedinci, kteří se budou výrazněji vymykat obecnému širšímu průměru, ať už ve smyslu pozitivním, tak i ve smyslu negativním Urban, L. In Dubský, J., Urban, L. Sociální deviace. Praha: Policejní akademie České republiky, 2005, s Klimentová, E., Kliment, P. Sociální deviace. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2002, s. 5 16

17 1.4 Protiprávní jednání jako podmnožina sociálních deviací Tak jako právní vztahy jsou podmnožinou společenských vztahů, tak i deviace vůči právním normám jsou podmnožinou deviací proti společenským normám (z nichž ty další jsou například normy morální, náboženské, politické, estetické aj.). Potom dochází k sankcionování deviantního chování státem jen v těch případech, kdy dochází k jeho střetu s právní normou. 27 Protiprávní jednání, směřující proti právním normám, je pouhým zlomkem skupiny jevů, které jsou sociální deviací. Protiprávní jednání je deviací od právních norem, jde o chování, jež je v rozporu s objektivním právem, 28 je porušením povinnosti právní normou stanovené. Existují deviantní jevy, které jsou zároveň protiprávní, jsou společností jako celkem odsuzovány, jako je například vražda nebo zneužití dítěte. V pohledu na jiné skutkové podstaty trestných činů se názor společnosti rozchází, již několik let probíhá například společenská debata ohledně de/kriminalizace držení lehkých drog. Sociálně deviantní jevy jsou relativně časově proměnlivé. Co bylo dříve považováno za deviantní (kupříkladu homosexualita), je dnes běžným jednáním či postojem. Obdobně to platí i o protiprávním jednání. V trestním právu hmotném byl dříve obsažen například trestný čin příživnictví, který již dnes nenajdeme, v reakci na vývoj společnosti se však objevují činy nové, jako například nově včleněná skutková podstata týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě (domácí násilí). Kontrola nad trestnými činy je účelem trestní politiky státu, která zahrnuje všechny státní a společenské instituce, zařízení, činnosti, subjekty, strategie a sankce, které mají zabránit trestné činnosti ve společnosti, případně ji zlikvidovat. V širším pojetí je jejím úkolem i boj proti dalším společensky negativním jevům, vytvářejícím živnou půdu budoucí trestné činnosti. Tím stojí tato kontrola v průsečíku všeobecné společenské kontroly, trestní politiky i konkrétní prevence. Vnitřní kontrolu nad trestnými činy zajišťují státní orgány (zejména orgány činné v trestním řízení), vnějšími 27 Urbanová, M. Sociální kontrola a právo. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 2003, s Harvánek vymezuje právo v objektivním smyslu jako systém závazných pravidel chování (norem) vydávaných, respektive akceptovaných státními orgány ve zvláštní formě a vynucovaných (v případě potřeby) státněmocenskými prostředky. Viz Harvánek, J. a kol. Teorie práva. Brno: Masarykova univerzita, 2002, s

18 nositeli kontroly jsou pak veřejné mínění, zákonodárce, různé organizace občanů, rodina, škola. Prevence (předcházení) trestné činnosti znamená snahu o to, aby k trestné činnosti nedocházelo v budoucnosti. Represe představuje donucovací potlačovatelskou činnost státu spočívající v ukládání sankcí. Represe je součástí prevence v tom smyslu, že i ona slouží k předcházení a zabraňování trestné činnosti v budoucnosti. 29 Sociální deviace může být odchylkou od normy ve smyslu nejen negativním, ale i pozitivním (přehnaným dodržováním norem, bude zmíněno dále), kdežto protiprávní deviace jsou vždy jevem negativním. 29 Urbanová, M. Sociální kontrola a právo. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 2003, s

19 2. Pojem sociální deviace a sociální patologie 2.1 Sociální deviace Sociální deviace (z lat. deviatio odchylka, úchylka) je porušování nebo podstatná odchylka od očekávaného standardizovaného a institucionalizovaného chování, které předepisuje sociální norma, platná v určitém sociálním útvaru. 30 Sociální deviace označuje porušení nebo podstatnou odchylku od některé sociální normy nebo od souboru norem, které jsou většinou členů určité sociální skupiny nebo společnosti akceptovány. Pro sociálně nezdravé, nenormální či obecně nežádoucí společenské jevy, tzn. společensky nebezpečné, negativně sankcionované formy deviantního chování se používá pojem sociální patologie. Je tedy vhodné rozlišovat mezi pojmy sociální deviace a sociální patologie a pečlivě zvážit kontext při jejich používání. Ne každá deviace je sociální patologie. Za sociálně patologické se pokládají jen vysoce společensky nebezpečné formy deviantního chování, přímo ohrožující společnost nebo konkrétního jedince. 31 Sociální deviace jako subsystém sociálního chování postihuje nebo může zahrnovat porušování právních (občanskoprávních, trestněprávních a dalších), mravních, politických, náboženských, estetických a jiných sociálních norem chování, jakou jsou obyčeje, tradice a podobně. Nejtěžší formou deviantního chování je kriminální jednání sankcionované trestním zákonem. 32 Každá sociální norma předpokládá možnost svého porušení. V každé společnosti se vyskytují jedinci a skupiny, jejichž chování může být považováno za deviantní nebo je pro ně charakteristické chování, jež ostatním působí problémy. Lidé nejsou ve svém chování stejní. Odlišují se vlivem řady somatických, psychologických a sociálních faktorů, vlivem kultury, společnosti a prostředí v tom nejširším slova smyslu. 33 Deviace se mění v závislosti na kulturním prostředí, na sociálním prostoru a čase. Pojem sociální deviace zahrnuje tak rozmanitá chování, jako je vypjatý 30 Urbanová, M. In Večeřa, M., Urbanová, M. Sociologie práva. Plzeň: Aleš Čeněk, 2006, s Dubský J. In Dubský, J., Urban, L. Sociální deviace. Praha: Policejní akademie České republiky, 2005, s Kraus, B., Hroncová, J. a kol. Sociální patologie. Hradec Králové: GAUDEAMUS, 2007, s Dubský, J. In Dubský, J., Urban, L. Sociální deviace. Praha: Policejní akademie České republiky, 2005, s

20 feminismus, prostituce, politická ortodoxie, rasismus, kriminalita, alkoholismus, narkomanie atd., fenomény, které nás trápí a zneklidňují. Každá společnost v přechodu a naše společnost se nachází v tomto smyslu v situaci bezprecedentní je přímo nabita deviantními fenomény. 34 V různých společnostech, kulturách, sociálních skupinách a v průběhu času může být pojem deviace chápán odlišně a mohou do něj být zařazovány odlišné formy a konkrétní projevy, což znesnadňuje srovnávání pojetí deviace napříč kulturami a historií. Hrčka dělí deviace na sociální a nesociální. Sociální deviace jsou ty, které mají význam v sociálních interakcích a vztazích. Vyskytují se u lidí a v lidských společenstvích. Deviace, které nemají význam v sociálních interakcích a vztazích, jsou deviace nesociální (deviace u rostlin a podobně). Sociální význam deviace je dán identifikací a interpretací okolím (societální značkovací reakcí). Nerozpoznaná vražda nebo krádež nepřestává být deviací a není ani méně deviantní než vražda nebo krádež rozpoznaná a označkovaná, ale až po rozpoznání a označkování okolím začne ovlivňovat interakce a vztahy a stává se deviací sociální. 35 Sociální deviace může být i odchylkou v pozitivním slova smyslu. Jako pozitivní deviace je chápáno nadměrné, přehnané dodržování norem či pravidel, jako příklad bývá uváděno militantní abstinentství či workoholismus. Negativní sociální deviací je pak, jak již bylo zmíněno, porušování společenských norem. Vzhledem k uvedenému příkladu lze zmínit alkoholismus nebo vyhýbání se práci. Odchylka od normy je obecně negativním jevem, ať už jde o odchylky ve směru pozitivním či negativním na pomyslné škále, kde jakási norma se nachází ve středu. Podle Lunberga je dodržování každé konkrétní normy za běžných okolností rozloženo podle modelu tzv. normálního rozložení, přičemž na jedné straně je situována negativní sociální deviace, na druhé straně pozitivní sociální deviace, na okraji pak extrémní chování, které je v případě negativní sociální deviace obvykle stíháno trestně nebo jiným stejně přísným systémem (mechanismem) sociální kontroly. 36 Toleranční limit je proměnlivý dle stavu společnosti. 34 Mühlpacher, P. Sociální patologie. Brno: Masarykova univerzita, 2001, s Hrčka, M. Sociální deviace. Praha: Sociologické nakladatelství, 2001, s Dubský, J., Urban, L. Sociální deviace. Praha: Policejní akademie České republiky, s

21 Pro pochopení deviace je podstatná znalost samotných norem. Studiu sociálních deviací musí nutně předcházet studium normativního řádu na různých strukturních úrovních společnosti. Každá sociální norma je vybavena sankcí, tzn. že sama předpokládá možnost svého porušení. Kde není norma, není deviace, ale i naopak každá norma deviaci předpokládá. Sociální deviace vzniká také v důsledku zastaralosti normativního systému. Studiem sociální deviace se zabývá řada vědních oborů, vždycky ze svého specifického hlediska, např. právo, etika, estetika, ale i etnografie, kulturní a sociální antropologie aj. V rámci sociologie se ustavila a institucionalizovala samostatná disciplína, sociologie deviantního chování. 37 Jako sociálně deviantní jevy jsou nejčastěji pojímány alkoholismus, prostituce, kriminalita, drogové závislosti, sebevražednost, bezdomovectví, vandalismus, sektářství, gambling nebo poruchy příjmu potravy. Odlišení příbuzných pojmů Termín sociální deviace se začal používat v sociologii ve 40. letech 20. století. Dříve se užíval pojem sociální dezorganizace, sociální patologie nebo anomie a i dnes dochází k zaměňování některých příbuzných pojmů, které vymezuji na následujících řádcích. Abnormalita znamená stav nebo hodnotu určité veličiny odchylující se od stavů a hodnot považovaných na základě stanovených nebo dohodnutých kritérií za normální. Abnormální jevy mohou, ale nemusí být deviantní, určité chování může být neobvyklé, ale nemusí představovat narušení sociálních norem, zatímco jiné chování může být obvyklé a přitom může být z normativního hlediska deviantní. Abnormalitu a deviaci nelze ztotožňovat, protože se vztahují k odlišným kategoriálním hodnocením (abnormalita ke statisticky, funkčně nebo ideálně pojaté normalitě a sociální deviace k sociální normě). 38 Nonkonformita je chápána podobně jako deviace, tedy jako chování rozporné s požadavky a očekáváním okolí, s určitými názory, postoji a idejemi. Nonkonformita nemusí být deviací, může dokonce představovat chování společensky progresivní. Naopak konformita vůči některým ideologiím, kupříkladu rasistickým nebo fašistickým, může být známkou deviace Mühlpacher, P. Sociální patologie. Brno: Masarykova univerzita, 2001, s Hrčka, M. Sociální deviace. Praha: Sociologické nakladatelství, 2001, s Hrčka, M. Sociální deviace. Praha: Sociologické nakladatelství, 2001, s.17 21

22 Aberace označuje chorobnost a patologičnost a vyvolává negativní hodnocení, k označování negativních projevů je tento termín zastaralý a méně vhodný. 40 Podle Mertona nonkonformisté usilují o zpochybnění stávajících norem jejich veřejným porušováním, své chování před okolím neskrývají a jednají v zájmu společnosti (skupiny) a nikoli podle svých individuálních zájmů, zatímco aberanti porušují stávající normy, aniž by zpochybňovali jejich platnost a usilovali o jejich změnu, své chování skrývají před ostatními a sledují své vlastní zájmy a nikoli zájmy celku. Obě formy přitom Merton považuje za formy deviantního chování. Výraz sociální deviace bývá někdy nahrazován pojmem sociální problémy: tento pojem je však širší a obsahuje kromě sociálně deviantních projevů také projevy, které společnosti škodí a ohrožují ji, ale nepředstavují narušení konkrétní normy a nemají konkrétního pachatele (např. rasová a etnická diskriminace, nezaměstnanost, znečištění životního prostředí). Ke konceptu (sociální) deviace mají blízko některé další termíny. 41 Negativní sociální jev je označením pro nežádoucí jevy ve společnosti, jako je kupříkladu pokles porodnosti. Protispolečenské chování je negativně hodnoceným chováním, které narušuje jisté základy společnosti. Pojmem užším než sociální deviace je pojem protiprávní jednání. Jde o jednání, které je v rozporu s právní normou. Deviace je pojem širší než protiprávní jednání, deviace zaměřená proti právním normám je podmnožinou deviací, které směřují obecně proti normám společnosti. K sankcionování deviantního chování státem dochází v případě střetu s právní normou. Jak již bylo zmíněno, od termínu sociální deviace je třeba odlišovat pojem sociálně patologické jednání, který je nezdravým, všeobecně nežádoucím a pro společnost vysoce nebezpečným jednáním. 40 Dubský, J., Urban, L. Sociální deviace. Praha: Policejní akademie České republiky, s Hrčka, M. Sociální deviace. Praha: Sociologické nakladatelství, 2001, s

23 2.2 Struktura deviace Hrčka 42 rozlišuje v rámci struktury sociální deviace subjekt, obsah, objekt, cíle a důsledky deviace. Za subjekt sociální deviace je považován ten, kdo vykazuje deviantní charakteristiku nebo se deviantně chová. Objektem sociální deviace je to, na co jsou deviantní projevy zaměřeny. Může se jednat o sociální objekty (jedinci, třídy, etnické menšiny, nebo dokonce celá společnost), fyzické objekty (například útok na majetek u vandalismu), určité oblasti společenského života (ekonomika, politika, kultura, morálka, životní prostředí) nebo některé společenské hodnoty (čest, zdraví, spravedlnost). Některé deviace nemusí mít objekt, například v případě homosexuality se nikdo nemusí cítit deviantním chováním dotčen. Pod pojem obsah sociální deviace jsou zahrnovány fyzické, psychické nebo sociální vzorce chování subjektů, které bývají považovány a označovány za deviantní ve vztahu k sociální normě. Cílem sociální deviace je uspokojení určité potřeby nebo dosažení nějakého cíle. Konformní chování nebo uspokojení cíle buď není možné nebo je cesta jeho formou složitější a pomalejší než v případě chování deviantního. Může se jednat o dosažení materiálního zisku, uspokojení potřeby biologické (například sexuální) nebo sociologické (potřeba uznání ze strany své party) nebo i snahu vyhnout se určité nepříjemné povinnosti nebo činnosti. Důsledkem sociální deviace je pak buď dosažení nebo nedosažení cíle či uspokojení nebo neuspokojení potřeby. U jedince může deviace vyvolat pocity viny, hanby, snahy o racionalizaci či neutralizaci. Okolí reaguje na deviaci většinou buď normalizací deviantního chování nebo stigmatizací nositele deviace, a tak uplatněním formálních či neformálních sankcí, což může vést ke zmírnění nebo odstranění deviace nebo naopak dojde ke stabilizaci deviantního chování a přijetí role devianta, tedy k sekundární deviaci. Deviace mají důsledky nejen pro své subjekty a objekty, ale pro sociální skupinu, nebo dokonce celou spolčenost, ve které se vyskytují. 42 Hrčka, M. Sociální deviace. Praha: Sociologické nakladatelství, 2001, s

24 2.3 Charakteristiky deviace Postoje společnosti k deviantním jevům jsou rozporuplné. Zatímco veřejnost aktivně podporuje zásahy proti některým (řekněme tradičním) projevům deviantního chování (vraždám, krádežím apod.), vůči některým jiným deviantním způsobům chování zůstává značně shovívavá (např. alkoholismu). Záleží na celkovém společenském klimatu, sociokulturních, politických a ekonomických podmínkách, nápadu a závažnosti dané deviace. 43 Deviantním formám chování lze přiřadit určité obecné charakteristiky, kterými jsou: 1) Závažnost deviace vyjadřuje význam, jaký je příslušné deviaci v dané společnosti nebo kultuře přisuzován, tj. do jaké míry ji ohrožuje nebo porušuje její významné normy a hodnoty, s jakou přísností je v ní zakazována a jak přísně je v případě spáchání a rozpoznání potrestána. Má přímý vztah k významu přisuzovaném normě, kterou příslušná deviace porušuje. Hodnocení závažnosti deviací se přitom může lišit u různých osob a skupin, v různých společnostech, kulturách, podmínkách, situacích a historických obdobích. 44 2) Identifikovatelnost deviace znamená pravděpodobnost, s jakou je deviantní jednání ve společnosti rozpoznáno. Lze ji vyjádřit procentuálně, hodnocení této vlastnosti je ale komplikované, protože často není znám skutečný počet případů deviací. 3) Normálnost deviace je vyjádřením toho, že se deviace vyskytují ve všech společnostech a kulturách, jsou jejich nedílnou součástí. 4) Funkčnost deviace značí, že deviace plní v každé společnosti nebo její části určité funkce, takže jsou v určitém množství potřebné a tyto by bez nich nemohly existovat. 5) Relativnost deviace vyjadřuje, že v různých kulturách, společnostech, skupinách i časových obdobích jsou deviantní projevy a typy hodnoceny různě a je jim přikládán odlišný význam. Jejich relativnost je transkulturální, intersubjektivní, časová a situační. 43 Dubský, J. In Dubský, J., Urban, L. Sociální deviace. Praha: Policejní akademie České republiky, s Hrčka, M. Sociální deviace. Praha: Sociologické nakladatelství, 2001, s

25 6) Dynamika deviace je vysvětlením toho, jak projevy deviace, její typy, struktura i subjekty procházejí v každé jednotce v rámci společnosti vývojovými procesy a změnami v čase. 45 Aby šlo o deviaci v sociologickém smyslu, musí být splněny následující charakteristiky deviantního chování: 46 1) opakovatelnost daného jevu (opakování v určitých časových a teritoriálních řetězech), 2) hromadnost, tj. distribuce ve větších skupinách populace, 3) sociální závažnost, tj. relevance, která je danému chování přisuzována v dané kultuře, společenství či skupině, 4) etiologie, která umožňuje predikci výskytu daného jevu. 45 Dubský, J. In Dubský, J., Urban, L. Sociální deviace. Praha: Policejní akademie České republiky, s Mühlpacher, P. Sociální patologie. Brno: Masarykova univerzita, 2001, s

26 2.4 Klasifikace sociálních deviací Základní je rozlišení deviací na pozitivní a negativní dle toho, zda se jedná o porušení nedodržení normy, nebo naopak její přehnané dodržování, například striktní abstinentství. Dále lze rozlišit deviaci primární a sekundární. Primární deviace je porušením normy na základě prvotního podnětu (například nadužívání alkoholu jakožto reakce na smrt blízké osoby). Sekundární deviace je výsledkem reakce společnosti na primární deviaci, člověk může být v této fázi společností odsouzen a onálepkován jako deviant. Nejrozšířenější je dělení dle typu porušené normy, rozlišujeme pak deviace mravní, právní, etické a náboženské. Pro každou skupinu norem je užit odlišný systém sankcí a jiný způsob odhalování a potrestání provinilců. Deviace je možné členit i podle subjektu chování, kdy se liší deviace, kterých se dopouštějí jednotlivci, formální či neformální skupiny, 47 a podle objektu chování, které deviantní chování vztahují na různé sféry společenského života (ekonomika, politika) nebo na různé oblasti sociální orientace (proti zájmům osobnosti, skupiny), popř. k různým hodnotám a zájmům, které jsou bezprostředním objektem porušení normy (život, zdraví, čest). Dále je možno diferenciovat podle cílové orientace chování a jeho motivace. Podle tohoto kritéria bývají deviace členěny na: Deviace zištné, které jsou spojeny se snahou získat materiální výhody. Do této kategorie spadají přestupky a trestné činy, jako je krádež, neplacení výživného. Deviace agresivní jsou vyvolány motivem nepřátelství, nenávisti k člověku. Jde často o útoky na čest a důstojnost, na zdraví a život člověka. Deviace pasivního typu které se projevují lhostejností, nezájmem. 48 Sociální deviace je možno chápat jako celistvý dynamický útvar tvořený prvky, z kterých jsou nejpodstatnější: a) Sociální hodnoty u deviantů jsou různě deformovány, základ porušeného hodnotového žebříčku je často položen již při tvorbě osobnosti. 47 Deviantního chování se mohou dopouštět celé skupiny. Se zvyšující se solidaritou a integrací skupiny může deviace dokonce růst, dochází ke stmelení skupiny proti jejich společnému nepříteli. 48 Krejčířová, O., Skopalová, J. Deviace a sociální patologie, 2007, s

27 b) Sociální instituce jejich úchylky bývají příčinou i důsledkem jiných deviací a samy jsou deviací, podporují oslabování právní kontroly, společenského systému, a tedy i nárůstu deviantního chování. c) Společenské normy dochází k deformaci společenských norem v praktickém životě a ke vzniku alternativních norem různých společenských skupin. Deformace společenské normy může být způsobena odtržením normy od konkrétních společenských podmínek, její nestabilitou a neurčitostí a oslabením její faktické aplikace (beztrestnost těch, co ji porušují). d) Společenské vztahy jsou výsledkem působení mezi odchylným hodnotovým systémem, sociálními institucemi a společenskými normami. e) Osobnost aktéra každá deviace je realizována prostřednictvím psychiky subjektu. Z hlediska osobnosti může být vznik sociální deviace podmíněn rodinným prostředím, průběhem socializace a podobně. 49 Obvykle je uváděno členění sociálně deviantních jevů jako jevů spojených s: obživou a prací (např. nezaměstnanost, bezdomovství) společenským uznáním (ztráta sociální adaptibility) rodinným životem (rozvodovost) sociálním bezpečím (kriminalita) zdravím (životní prostředí) duchovním životem (náboženské sekty) Urbanová, M. In Večeřa, M., Urbanová, M. Sociologie práva. Plzeň: Aleš Čeněk, 2006, s tamtéž 27

28 2.5 Sociální patologie Termín sociální patologie pochází ze složeniny latinského pathos neboli utrpení a logos čili slovo nebo nauka. Termín sociální patologie bývá chápán především ve dvojím smyslu. Jednak jím bývá označován vědní obor, který se zabývá studiem sociálněpatologických jevů. V dalším významu bývá užíván jako shrnující pojem pro nezdravé, obecně nežádoucí společenské jevy, tzn. společensky nebezpečné (porušující právní normy), negativně sankcionované formy deviantního chování. 51 Termín zavedl do sociologie britský sociolog Herbert Spencer, který se snažil najít analogii mezi vývojem biologických organismů a společností, mezi patologií (chorobou) sociální a patologií biologickou (biologickým organismem, jeho strukturou a funkcemi). Hroncová řadí mezi současné sociálněpatologické jevy zejména: kriminalitu a delikvenci, patologické závislosti (drogová, kultová, hráčská), sebevražednost, prostituci, patologii rodiny (syndrom CAN, domácí násilí), xenofobii a rasismus, agresivitu a šikanu Krejčířová, O., Skopalová, J. Deviace a sociální patologie, 2007, s Hroncová, J. In Kraus, B., Hroncová, J. a kol. Sociální patologie. Hradec Králové: GAUDEAMUS, 2007, s

29 2.6 Anomie Pojem anomie je odvozen z řeckého slova nomos neboli zákon a znamená rozklad vládnoucích morálních hodnot a norem, které jedinec pociťuje jako demoralizaci a dezorganizaci. 53 Jde o stav společnosti, kdy přestávají platit zákony, dosud uznávaná pravidla soužití, která jsou chápána jako samozřejmá, předpokládaná. Jestliže hodnoty, normy, nejsou přesně a adekvátně stanoveny a dodržovány, nastává zmatek a chaos, který vede k pocitu osamocenosti, strachu, odchylnému jednání. 54 Stav anomie nastává především v době velkých společenských změn, kdy tradiční hodnoty ztrácí svou platnost a dochází k dezintegraci společenských institucí. Dle Urbanové lze například prudký vzestup kriminality po druhé světové válce ve světě stejně jako u nás po roce 1989 přičíst právě prudkým sociálním změnám. 55 Opakem anomie je stav synnomie, který nalézáme obvykle ve společnostech stabilizovaných, v nichž jsou ctěny tradiční hodnoty a platí tradiční normy chování. Společnost je vnitřně integrovaná, kulturně relativně homogenní. Všechny její instituce řádně fungují a společenská kontrola je aktivní. V těchto společnostech je kriminalita nižší a zároveň jiné sociálně patologické jevy jsou vzácnější. 56 Příkladem takto stabilizované společnosti je Švýcarsko nebo Norsko. Někteří sociologové považují dnešní společnost za anomickou, kdy se z právního řádu vytrácí represivní charakter, který by rozlišoval, co je dobré a zlé. Leo Srole vidí anomii jako psychický stav, kdy jedinec má pocit sounáležitosti s druhými na jedné straně a pocit odcizení na straně druhé. Anomické osobnosti jsou tak odcizené od politického, kulturního a ekonomického systému, od sociálních norem a hodnot a od primárních skupin. Pocity ztracenosti, bezmocnosti a bezperspektivnosti mohou být předzvěstí různých podob násilí, buď k ostatním nebo i k sobě samému. Ventilace anomických pocitů tak může vytvářet zločin a vést k sociálním deviacím, jako je sebevražednost, alkoholismus, drogové závislosti atd Urbanová, M. In Večeřa, M., Urbanová, M. Sociologie práva. Plzeň: Aleš Čeněk, 2006, s Krejčířová, O., Skopalová, J. Deviace a sociální patologie, 2007, s Urbanová, M. InVečeřa, M., Urbanová, M. Sociologie práva. Plzeň: Aleš Čeněk, 2006, s tamtéž 57 tamtéž, s

30 3. Vybrané teorie příčin sociální deviace Vymezení normality, sociální normy, její funkce ve společnosti, sociální deviace a příčin jejich vzniku je velmi složité a definice nejednotné. Teorií deviantního chování je celá řada, některé se soustředí na faktory a příčiny vzniku deviací, jiné na proces socializace či sociální kontext vzniku deviací. Sociální deviace bývají většinou způsobeny kombinací a vzájemným vlivem více faktorů. K základním faktorům, které způsobují vznik a projev sociálních deviací, patří faktory biologické, jako například různé genetické, vývojové a fyziologické poruchy a vady, faktory psychologické, kterými mohou být citová deprivace, porucha socializace v raném dětství nebo existenční krize, dále faktory sociální, jako kupříkladu vliv sociální skupiny, ve které se jedinec pohybuje, a faktory kulturní, ve kterých se odráží zejména odlišnosti chování lidí z různých kulturních prostředí. Existuje několik tradičních pohledů na sociální deviace, které budou zmíněny dále. Novější teorie obrací pozornost od osoby, která porušila pravidla, k osobám, které pravidla tvoří a manipulují s nimi, popřípadě k veřejnosti, která akt posuzuje. Podle těchto teorií není žádný akt sám o sobě deviantní, ale deviantním se stává ve složité interakci mezi normou, aktérem, aktem, tvůrcem a realizátorem práva a veřejností. Podle toho, zda analýza deviace vychází z analýzy aktéra, situace či obojího, lze teorie deviace rozčlenit do 3 základních typů: Teorie kinds-of-people, které předpokládají, že existují určité typy lidí, kteří mají tendenci volit chování, které je mimo normu. Teorie situační, které naopak předpokládají, že v určitých situacích, které navozují možnost deviantního chování, může každý udělat totéž. Konjunktivní teorie, která tvrdí, že se v určitých situacích určitý druh lidí bude chovat určitým způsobem. 58 Obecně bývají rozlišovány tři základní teorie příčin příčin deviantního chování, a to teorie biologické, psychologické a sociologické, kterým se podrobněji věnuji dále. 58 Krejčířová, O., Skopalová, J. Deviace a sociální patologie, 2007, s

31 3.1 Tradiční a současné pohledy na sociální deviace V průběhu vývoje se vyčlenilo několik tradičních pohledů na deviantní chování absolutistický, morální, medicínský a statistický. 59 Absolutistický pohled je historicky nejstarší. Vychází z představy, že ve společnosti existují jasná a pro všechny srozumitelná pravidla a jiné chování je nepřípustné, deviantní. Pravidla se vztahují na všechny společnosti, nezáleží tedy na sociálním kontextu deviantního chování. Tato teorie předpokládá, že každý jednotlivec ve společnosti souhlasí s pravidly a normami a v případě, že by nesouhlasil, je tím pádem deviantem a společnost se k němu jako k deviantovi musí zachovat, tedy jej kontrolovat, soudit a také trestat. Nekonformní chování je dáno a na jeho vznik nemá sociální prostředí vliv. Deviantní formy chování, jakými jsou například kriminalita, prostituce nebo užívání drog, jsou deviantní napříč časem a kulturami. Morální pohled považuje deviace za nemorální a asociální. Deviantní chování je deviantní ve všech společnostech jako v případě absolutistické teorie, ale navíc se předpokládá, že device je zlá a špatná. Dle předpokladu moralistů existují ve společnosti dva druhy lidí, a to morální nedevianti a nemorální devianti. Deviantem se člověk rodí, nemorálnost ho poznamenává duševně i fyzicky a společnost mu pouze přisuzuje příslušnou nálepku. 60 Z medicínského pohledu je deviantní chování nazíráno jako příznak společenské nemoci. Deviace vzniká jako důsledek nesouladu mezi jednotlivými částmi společenského organismu. Tak, jako funguje tělo zdravého jedince, může fungovat i společnost, ale není-li tomu tak, organismus není zdravý a nemůže bez problémů fungovat. Statistický pohled vidí deviaci jako atypické chování, které se liší od průměru, a každou odchylku od statistické normy je tak možno v tomto pojetí brát za deviaci. Nedostatek této teorie je v tom, že neuvažuje nad lidskými schopnostmi volit si své chování a také nebere v úvahu sociální kontext deviací, společenský standard nebo veřejné mínění. 59 Mühlpacher, P. Sociální patologie. Brno: Masarykova univerzita, 2001, s tamtéž 31

32 3.2 Biologické teorie příčin sociální deviace Biologické teorie vidí příčinu deviací v anatomických, fyziologických, biochemických a genetických faktorech. Mohou vzniknout prenatálně (genetické poruchy, poškození plodu chemickými látkami, infekcí nebo traumatem matky), perinatálně (klešťový porod) či postnatálně (encefalitidy a meningitidy, mozková poranění, krvácení). Biologické faktory jsou dost často příčinou poruch sociálního chování. Nepůsobí však izolovaně, nýbrž v kombinaci s jinými, především sociálními vlivy. 61 Jde o teorie nejstarší, zaměřené zejména na zkoumání kriminálního chování a analýzu zločinu. Dle těchto teorií zločin páchají biologicky determinované osoby. Biologické teorie předpokládají, že určité typy lidí jsou disponovány k deviantnímu jednání. Mezi klasické představitele patří italská pozitivistická škola kriminologie, která se rozšířila zejména ve 2. polovině 19. století. Za jejího zakladatele je považován C. Lombroso, který kladl analogii mezi biologické charakteristiky a zločinnost. 62 Na základě rozboru lebek vyvinul teorii rozeného zločince, v jejímž pojetí je zločinec chybou přírody, degenerovanou bytostí, která se již jako zločinec narodí. Tito lidé mají dle Lombrosa určité tělesné a psychické odlišnosti, jako je například lehkomyslnost, zvýšený sexuální pud či snížený práh bolesti. Lombroso rozdělil delikventy na 6 typů, a to rozený delikvent, pachatel z vášně a náruživosti, duševně nemocný šílený pachatel, příležitostný pachatel, recidivní pachatel a zdánlivý pachatel (jehož delikt je jen nešťastnou náhodou). V průběhu 20. století vycházejí biologické teorie z nových poznatků z oboru genetiky a dnes zejména z biochemie a jejich hlavní myšlenkou je, že deviantní chování může být důsledkem nevyváženosti látek v organismu člověka. Představitel této teorie H. E. Kelly tvrdí, že k trestnímu jednání může vést přebytek cukru v krvi nebo nedostatek vitamínů. Problémem těchto teorií je, že vycházejí z přírodních věd a neberou v úvahu sociální faktor. 61 Hrčka, M. Sociální deviace. Praha: Sociologické nakladatelství, 2001, s Krejčířová, O., Skopalová, J. Deviace a sociální patologie, 2007, s

33 3.3 Psychologické teorie příčin sociální deviace Psychologické teorie deviace nachází příčiny deviantního chování v lidské psychice a duševních pochodech člověka. Zabývají se osobností člověka, motivací, frustrací, stresem, agresivitou, duševními chorobami a dalšími vlivy. Často vychází z psychoanalýzy, dle které ovládají duševní život člověka pudové síly a v případě, že jsou některé pudy potlačeny, může dojít ke konfliktu řešenému jejich náhradním uspokojováním, a behaviorismu, který zkoumá vztah mezi stimulem a reakcí v lidském chování. Některé psychologické koncepce mají za to, že deviace je výsledkem nezdařené socializace v dětství. Je-li dítě bez mateřské lásky, hrozí riziko, že se z něj vyvine psychopatická osobnost. Jiní autoři upozorňují na poruchy komunikace mezi dítětem a rodiči. Pozornost se věnuje deviantogennímu působení rozvrácených rodin a nesprávně vedených kolektivních zařízení s ohledem na citovou deprivaci a subdeprivaci dětí. Další velký směr psychologického uvažování vychází z teorie učení: deviace je považována za chování převzaté učením (napodobováním či sociálním podmiňováním) z okolí. 63 Některé psychologické teorie vnímají deviaci jako nemoc, kterou je třeba pod lékařským dohledem léčit. Stejně jako biologické faktory i faktory psychologické nepůsobí izolovaně, ale zejména v součinnosti s vlivy sociálními. Klasifikace a stanovení diagnózy z oboru psychologie a psychiatrie by nikdy neměly nahradit komplexní zkoumání a zhodnocení dalších, například z oblasti sociálního prostředí pocházejících, determinant Hrčka, M. Sociální deviace. Praha: Sociologické nakladatelství, 2001, s Urbanová, M. In Večeřa, M., Urbanová, M. Sociologie práva. Plzeň: Aleš Čeněk, 2006, s

34 3.4 Sociologické teorie příčin sociální deviace Sociologické teorie deviace se zabývají souvislostí mezi deviacemi a kulturou, ekonomickou situací člověka, sociálním postavením, rodinnými vztahy, sociální kontrolou a dalšími jevy. Zdůrazňují vliv prostředí, sociokulturních a skupinových faktorů. Mezi základní sociologické přístupy patří: 1. strukturální a funkcionální teorie deviace, 2. konfliktologické teorie deviace, 3. interpretativní teorie deviace Strukturální a funkcionální teorie deviace Funkcionální teorie vychází z představy, že stejně jako lidé mohou být zdraví nebo nemocní, existují zdravé a nemocné společnosti. Na základě myšlení francouzského sociologa Émila Durkheima je příčinou nemoci společnosti stav anomie, při němž ve společnosti přestávají platit zákony a sociální normy, dochází k převratu ve společnosti, přestává platit celý systém společenských pravidel chování, aniž by ale byl nahrazován novým. Dle strukturálního funkcionalismu je deviantní chování hrozbou pro celou společnost, sociální řád a je v rozporu s většinově uznávanými pravidly. Důraz na sociální konformitu je podmínkou pro zachování sociálního konsenzu. Odchylky od normálu se snaží společnost kontrolovat jí vytvořenými mechanismy, jako je policie nebo soudy, a tak zabránit vzniku a šíření deviací. Strukturální a funkcionální teorie vycházejí z následujících předpokladů: a) Příčiny deviace nespočívají ani v biologicko-antropologických ani v přírodních faktorech (klima, rasa atd.). b) Deviantní chování je normálním jevem sociální struktury. c) Teprve, když jsou překročeny určité hranice, stává se deviantní chování škodlivým jevem stav anomie. Deviantní chování uvnitř funkcionálních hranic je nutným a užitečným faktorem rovnováhy sociokulturního vývoje Krejčířová, O., Skopalová, J. Deviace a sociální patologie, 2007, s

35 Americký sociolog Merton odvozuje odchylné chování z rozporu mezi sociální strukturou a kulturou. K napětí mezi sociální a kulturní strukturou dochází proto, že všichni členové společnosti nemají rovné příležitosti, jak dosáhnout uznávaných hodnot. Lze rozlišit pět základních typů individuálních reakcí: 1. Konformita jedinec souhlasí s cíli i institucionálními prostředky. 2. Inovace souhlasí s kulturními cíli, ale ignoruje institucionální prostředky. 3. Ritualismus formální uznání institucionálních prostředků, ale bez sledování kulturních cílů. 4. Apatie odmítá jak kulturní cíle, tak i institucionální prostředky. 5. Rebelie odmítá obojí a navíc se je snaží nahradit alternativně, jinými cíli a prostředky. 67 Typické kriminální chování lze zařadit pod inovaci. Dle Mertona má významný vliv rozvrstvení společnosti, nižší sociální vrstvy jsou více pod tlakem, předpokládá se, že se budou snažit žít v blahobytu, ale nemají takové možnosti, jak toho dosáhnout legitimními prostředky. Američtí sociologové Richard Andrew Cloward a Lloyd Edgar Ohlin navázali na Mertona svou teorií nelegitimních možností, dle které vznikají subkultury orientované na nelegitimní získávání určitých cílů jen tam, kde je možnost je nelegitimně získat. 66 Urbanová, M. Systémy sociální kontroly a právo. Plzeň: Aleš Čeněk, 2006, s Urbanová, M. Systémy sociální kontroly a právo. Plzeň: Aleš Čeněk, 2006, s

36 3.4.2 Teorie konfliktu Zabývá se sociálním řádem, zejména vztahem mezi deviací, vlastnictvím a mocí. Moc mají lidé, kteří vlastní výrobní prostředky. 68 Dle této teorie jsou lidé s mocí vystavováni menší represi než lidé nižšího sociálního postavení, je popírán mýtus, že právo je uplatňováno stejně na všechny bez ohledu na jejich postavení. Mezi konfliktní teorie bývají kromě konfliktů mocných, bohatých a chudých, slabých řazeny i konflikty mezi pohlavími, rasovými a etnickými skupinami, kulturní a rolové konflikty v rámci pluralitní společnosti Interpretativní teorie deviace Krejčířová a Skopalová rozlišují v rámci této teorie 4 základní typy deviantního chování: a) Teorie kulturního přenosu vysvětluje deviantní chování jako naučené stejným způsobem jako chování konformní, totiž interakcí s jinými lidmi. Dle této teorie patří deviace mezi subkulturní vzorce předávané novým členům skupiny v rámci jejich začleňování. Vzniká v určitých subkulturách, v nichž je pokládáno za normální. Představitelé teorie konstatují, že negativní chování není zděděné ani vytvořené samotným aktérem, ale je naučené v procesu komunikace s druhými osobami, především v malých, intimních skupinách. Jedinci se stávají patologickými skrze asociování s těmi, kteří již jsou nositeli nežádoucího chování. 70 Dle Sutherlanda, amerického sociologa a kriminologa, je delikt normálním naučeným chováním osob, které byly v kontaktu se zločinci. Na Sutherlandovu teorii navázal Danile Glaser, který vytvořil teorii diferenciální identifikace. Tvrdí, že kriminalita není nakažlivá a rozhodující význam má osobnost jedince. Jedinec se sám rozhoduje, zda se identifikuje s protispolečenským chováním. 71 b) Teorie strukturálního tlaku vycházejí z představy, že v každé společnosti vznikají situace či dlouhodobé stavy, na něž určitá část populace reaguje chováním odchylným od normy (např. bída vede k prostituci, ke zločinnosti). 68 Urbanová, M. In Večeřa, M., Urbanová, M. Sociologie práva. Plzeň: Aleš Čeněk, 2006, s Urbanová, M. Systémy sociální kontroly a právo. Plzeň: Aleš Čeněk, 2006, s Krejčířová, O., Skopalová, J. Deviace a sociální patologie, 2007, s Urbanová, M. In Večeřa, M., Urbanová, M. Sociologie práva. Plzeň: Aleš Čeněk, 2006, s

37 c) Teorie kontrolní vysvětluje deviantní chování oslabením nebo absencí sociální kontroly. Vycházejí z předpokladu, že je nutné neklást si otázku, proč lidé deviují od normy, ale naopak proč jsou lidé konformní. Problematika kontroly odkazuje k oblasti moci, neboť vyjadřuje schopnost kontrolovat dění. Mít moc v určité oblasti znamená být schopen řídit, regulovat, tedy kontrolovat. Sociální kontrola je vázána na prostředí. Například v anonymním prostředí velkoměsta mnohé deviantní chování uniká odhalení celkem bez obtíží, tradičně silnější je sociální kontrola na venkově nebo na malém městě. Je však také závislá na morálním klimatu společnosti, na aktivním postoji jejích členů. d) Teorie etiketizační jsou řazeny k nejvýznamnějším teoriím sociální deviace. Deviace považují za výslednici označování některých lidí za devianty jinými sociálně výše postavenými lidmi. 72 Etiketizační teorie (labelling theory) neboli takzvané nálepkování se zabývají označováním určitého chování za deviantní a tím, jaký vliv má tento proces na lidské chování. Dle amerického sociologa Edwina M. Lemerta může mít nálepkování vážné důsledky, zejména pokud se ti, kteří byli za devianta označeni jinými, začnou sami za devianta považovat. Lemert rozlišil tzv. primární a sekundární deviaci, kdy primární deviací chápe porušení pravidla nebo normy na základě původního podnětu či sociálního, situačního, psychologického nebo fyziologického zdroje (například abúzus alkoholu jako reakce na smrt blízké osoby nebo sociální sestup jako způsob vyrovnání se s dlouhodobým přetížením nebo endogenní depresí a podobně) 73 a sekundární jako výsledek reakce na primární deviaci. Kvůli sekundární deviaci dochází k nálepkování a označená osoba může na základě toho změnit své sebepojetí, svou identitu. Při sekundární deviaci probíhá u aktéra vlastně zdvojená reakce na reakci veřejnosti a jeho primární deviaci, což může vést k akceptaci deviantní role. Důsledkem změny identity je pak tendence setrvat v sociální roli devianta. Pokud s osobou jednáte jako s deviantem, vzniká pravděpodobnost, že se jím doopravdy stane. 74 Z etiketizační teorie vychází i radikální sociologie, která nevidí odpovědnost za deviantní chování u aktéra, ale u veřejnosti a zejména u tvůrců norem, protože ti rozhodují o tom, jaké jednání označí za deviantní a postihnou sankcí. 72 Krejčířová, O., Skopalová, J. Deviace a sociální patologie, 2007, s Dubský, J., Urban, L. Sociální deviace. Praha: Policejní akademie České republiky, 2005, s Urbanová, M. In Večeřa, M., Urbanová, M. Sociologie práva. Plzeň: Aleš Čeněk, 2006, s

38 3.5 Shrnující pohled na teorie příčin a pojetí sociálních deviací Příčinami toho, proč se někteří lidé chovají odlišně od norem tolerovaných a uznávaných většinou společnosti, se zabývají sociologové a další odborníci již dlouhou dobu. V evropském prostředí je za duchovního otce teorie sociálních deviací považován Émile Durkheim, jenž se zaměřil na popis a vysvětlení příčin narušení sociální integrity, solidarity, který spatřoval zejména ve změnách, jež ve společnosti nastaly v souvislosti s příchodem moderní doby, například v poklesu morální regulace chování lidí. 75 V Americe došlo ke zformování tzv. Chicagské školy, která se snažila vysvětlit sociálně deviantní jevy vzniklé v souvislosti s tehdejší společenskou situací, kdy se vzhledem k velkému přílivu imigrantů vytvářely ve společnosti silné etnocentrické a xenofobní postoje a vlivem migrace obyvatel venkova do velkých průmyslových center docházelo k nárůstu kriminality, nezaměstnanosti, alkoholismu a dalších sociálních a ekonomických negativních jevů. Celkově je možno říci, že sociologie sociálních deviací je odrazem vývoje v sociologii jako takové, který zase odráží vývoj společností. Jejím cílem byla snaha o porozuměné deviantnímu chování, které mělo být podmínkou pro možnou regulaci výskytu deviací. Nicméně sebelepší teorie nedokáže zabránit jejich výskytu. Navíce třeba téměř vždy čelit propasti mezi teorií a možností její praktické aplikace. Někdy je tato propast velká jak prakticky čelit anomii? Někdy ovšem se přece jen podařilo ovlivnit těmito koncepty praktický život. Za všechny příklady je možno připomenout změny v zacházení s duševně nemocnými, aplikaci alternativních trestů pro určité trestné činy, humanizaci institucí (léčebny pro duševně nemocné, věznice), komunitní péči založenou na sociální práci, dekriminalizaci prostituce, homosexuality, zájem o oběti trestných činů a podobně. 76 Zda je určité chování považováno za deviantní, či konformní, závisí na řadě faktorů, zejména na čase, situaci, prostředí a sociálním statusu aktéra. Z hlediska prostředí se mohou vyskytovat rozdíly mezi společnostmi, ale i v rámci subkultur jedné společnosti. Každá společnost toleruje jistou míru nezvyklosti a excentričnosti chování. 75 Urban, L. In Dubský, J., Urban, L. Sociální deviace. Praha: Policejní akademie České republiky, 2005, s Munková, G. Sociální deviace. Praha: Univerzita Karlova v Praze, 2004, s

39 Míra tolerance závisí na stupni otevřenosti společnosti. Čím je společnost uzavřenější, tím je tolerance menší a sankce za porušení konformity větší. To však nic nemění na faktu, že deviantním se v určité situaci může stát jakékoliv běžné chování individua. 77 Jisté charakteristiky získá člověk, aniž by je mohl ovlivnit, a to pohlaví, rasu a podobně, již okamžikem narození. Některé charakteristiky jsou ale v rukou každého jedince, jako například vzdělání, zaměstnání či to, zda vstoupí do manželství a založí rodinu. Obě tyto skupiny charakteristik spolu utváří sociální status jedince, určují tak jeho postavení ve společnosti. Deviantní chování představuje takové jednání, které není konformní s obecně přijatými normami. Nedodržení daných pravidel je většinou doprovázeno sankcemi, které mohou být formální, neformální, pozitivní či negativní. To, co je označováno jako deviantní, se může měnit z času na čas a je determinováno daným prostředím, situací, sociálním statusem samotného aktéra. 78 Deviantní chování není možné vysvětlovat pouze prostřednictvím osoby, která se deviantně chová. Při posuzování deviace je nezbytné se seznámit s platnými normami, se sankcemi, které používá společnost za jejich nedodržování (sankce zákonné, morální, náboženské, estetické). Nezbytnou podmínkou je též i seznámení se s hodnotovým systémem příslušné skupiny, resp. společnosti, a to i s jejími deformacemi, včetně deformací v interpersonálních, ale i společenských vztazích. Klasická kriminologická škola vychází z principu, že deviantní chování vzniká jako důsledek vzájemné interakce mezi individuem a společností. Proto těžiště takového chování nespočívá na deviantovi, ale na jeho skutcích, proto se může deviantem stát každý člověk. Naproti tomu v biologických teoriích bývá za základ deviantního chování považována osoba devianta, jeho biologicko-genetická konstituce. Tato biologicko-genetická konstituce bývá považována za základ, doplňovaný společenskými podmínkami (sociologizující teorie), nebo psychologickými aspekty (psychiatrickými, psychoanalytickými, osobnostními) apod. Pro psychologické teorie je společné, že pokládají za základ deviace společensky nekonformní nastavení osobnosti především v psychické rovině. Různé stupně psychopatologických poruch osobnosti jsou základem psychopatologických a psychiatrických teorií. Podle nich může být deviantní chování podmíněné mentální 77 Mühlpacher, P. Sociální patologie. Brno: Masarykova univerzita, 2001, s tamtéž 39

40 nedostatečností, anebo naopak převyšováním jednotlivce nad svým prostředím, nejčastěji v průběhu procesu socializace. V některých teoriích převládá stanovisko, podle kterého je deviantní chování odvoditelné od fungování instituce kontroly, od deviantního chování jako producenta deviace a kriminality. 79 Současný přístup k problematice sociálních negativ umožňuje posuzovat uvedené jevy jako výsledek interakce vzájemně se podmiňujících sociálních, biologických a psychologických determinant procesu, který u konkrétních jedinců vyústí v nežádoucí chování. 80 Dle mého názoru jsou biologické teorie již částečně překonané. Vliv na osobnost člověka má zajisté dědičnost, ale domnívám se, že posuzování lidského charakteru na základě vzhledu člověka, tvaru jeho lebky či jiných fyzických znaků není vypovídající. V rámci psychologických teorií se mi jako nejvíce opodstatněná jeví teorie, která vidí původ deviantního chování v dospělosti nezdařenou socializaci dítěte. Dle mého názoru je právě rané dětství obdobím, kdy dítě nejvíce vnímá své okolí a učí se vzorcům chování, osvojuje si normy a hodnoty uznávané společností a snaží se vyrovnat se všemi podněty. Pokud je dítě například svědkem domácího násilí v rodině, odráží se to i na jeho chování v dospělosti, nese si s sebou životem naučené vzorce chování a násilí je pro něj běžnou součástí života (jedná se o takzvaný transgenerační proces, viz druhou část práce věnovanou domácímu násilí). Jako nejvíce přiblížené realitě se mi jeví teorie sociologické. Opodstatněná je nepochybně teorie nálepkování, protože reakce okolí na naše chování zajisté ovlivňuje i naše sebepojetí. V této souvislosti lze například zmínit přístup k homosexualitě v průběhu minulého století. V dnešní liberální společnosti se již lidé nestydí přiznat svou odlišnou sexuální orientaci, ale dříve to pro ně mohlo být velmi traumatizující, protože byli společností a okolím označeni za devianty a sami si tak poté mohli připadat. Problematika všech teorií sociálních deviací je v jejich nekomplexnosti. Deviace bývají výsledkem řady příčin, jsou v nich skloubeny jak vlivy biologické, tak psychologické i sociologické. Například zmiňovaná problematika socializace dítěte není jen otázkou psychologickou, ale i sociální, vliv má osobnost člověka i vliv jeho okolí. 79 Dubský, J. In Dubský, J., Urban, L. Sociální deviace. Praha: Policejní akademie České republiky, 2005, s Krejčířová, O., Skopalová, J. Deviace a sociální patologie, 2007, s

41 Jak píše Koukolík, 81 pro pochopení patologického chování člověka je třeba pochopit jeho bio-psycho-sociální podstatu, tedy vztah tří složek lidské osobnosti, které se trvale vzájemně ovlivňují. Cokoli se stane s naší biologickou podstatou (tedy s geny, buňkami, orgány včetně mozku), se může projevit v našem duševním životě, a cokoli se stane s naším duševním životem, může se projevit v našem chování, proměny v sociálním prostředí pak působí na náš duševní život, což se projevuje na stavu našeho organismu. Život člověka a fungování a zachování celé společnosti jsou možné jen díky existenci systémů regulujících chování člověka. Dle mého názoru je z těchto systémů v současné pluralistické společnosti nejvýznamnější systém právních norem, protože je systémem univerzálním, závazným a státem vynutitelným. Právo je dle Harvánka jediným univerzálně srovnatelným normativním systémem, který představuje relativně rovné měřítko pro chování lidí rozdílného společenského statusu Koukolík, F., Drtilová, J. Zlo na každý den. Život s deprivanty I. Praha: Galén, 2001, s Harvánek, J. a kol. Teorie práva. Brno: Masarykova univerzita, 2002, s

42 Motto 83 : Jako ve zpomaleném filmu zvedáš ruku která mě uhodí tolik mi toho stačí proběhnout hlavou než mě tvá ruka zasáhne myšlenky na všechny ženy ve všech dobách které tuhle vteřinu zažily vteřinu než ruka uhodí strach který ochromuje takže se ti nedokážu vytrhnout kousat kopat prchat nedokážu otevřít pusu nekřičím Märta Tikkannen 83 Báseň byla použita pro nastínění pocitů týrané ženy. In. Vavroňová, M., Prokopová, Z. Přežila jsem výpovědi týraných žen. Praha: občanské sdružení ROSA, 2002, s. 2 42

43 4. Domácí násilí jako sociální a právní jev Násilím je každé chování, které druhému ubližuje, působí bolest nebo jej poškozuje. Každý projev agrese, násilí ve společnosti je nežádoucí. Vzpomeňme kupříkladu šikanu, násilí mezi fanoušky na sportovních stadionech, vandalství v prostředcích městské hromadné dopravy, loupeže, v poslední době narůstající útoky vůči zvířatům a jiné projevy, o nichž se denně dočítáme v tisku nebo je sledujeme na vlastní oči. Všechna tato jednání porušují jisté společenské hodnoty a normy a způsobují škody, ať již na majetku soukromém či veřejném nebo zdraví a psychice člověka či zvířat.pokud se násilí odehrává mezi blízkými lidmi, může mít následky pro oběť o to zničující. Problematika domácího násilí byla dlouho opomíjena, byla považováno za něco, co se týká jen sociálně slabších nebo okrajových vrstev společnosti. K násilí v rodinách docházelo i v dávné historii, odborníci se jím však začali zabývat teprve nedávno. Nejdříve byla pozornost věnována ubližování dětem, až později, v 70. letech minulého století, nabyla na významu také otázka násilí mezi partnery a díky sílícímu vlivu ženských hnutí vznikaly první výzkumy násilí na ženách. Zájem o životní podmínky žen nabyl na významu spolu s tím, jak ve Spojených státech amerických sílil vliv feministických hnutí. Vznikala první azylová poradenská zařízení 84 a zájem o problematiku se postupně rozšířil i na evropský kontinent. V České republice začala být domácímu násilí věnována pozornost spolu s řešením širších sociálních otázek po roce Vliv měly zejména neziskové organizace, které měly zásluhu na tom, že se problematika domácího násilí dostala do širšího povědomí celé společnosti. Odborníci se přiklánějí k názoru německého kriminologa H. J. Schneidera, který říká, že domácí násilí je nejrozšířenější formou násilí vůbec, přičemž je současně formou nejméně kontrolovanou a co do své frekvence a závažnosti nejvíce 84 První organizace zameřené přímo na pomoc obětem domácího násilí vznikaly na počátku 70. let nejprve ve Velké Británii a USA z iniciativy ženských organizací a své služby orientovaly tééměř výhradně na pomoc ženám- obětem domácího násilí. První azylový dům pro týrané ženy byl otevřen v Londýně v roce 1971, hnutí kolem něj se postupně rozrůstalo a podařilo se mu získat i mediální publicitu. Myšlenka se velmi brzy přestěhovala i do USA, kde již v roce 1972 byla zprovozněna krizová linka ve městě St. Paul v Minnesotě a o dva roky později k ní přibyl první azylový dům. In. Kolektiv autorů. Násilí na mužích a seniorech, Praha: Triton Praha, 2006, s.27 43

44 podceňovanou. 85 V právním, sociologickém ani psychologickém pojetí není zatím používána a stanovena jednotná definice domácího násilí. Obecně se pod pojem domácí násilí zahrnují všechny formy psychického, fyzického, sexuálního a ekonomického násilí, přičemž je pro ně charakteristická dlouhodobost, opakovanost a narůst intenzity. Pachatelem i obětí může být kdokoliv v rodině, lze rozlišit násilí mezigenerační, ve kterém dochází k násilí rodičů na dětech nebo dětí na rodičích, a partnerské, tedy násilí v intimních vztazích, ať už hetero či homosexuálních. Vzhledem k tomu, že ve většině případů jsou oběťmi násilí ženy a pachateli muži, vnímají někteří odborníci domácí násilí jako genderově podmíněný problém. Mají za to, že příčinou násilí na ženách je nerovné postavení mužů a žen a nerovnováha moci v jejich soužití. Dle jejich názoru k tomu vede zejména výchova, kdy již odmalička je chlapcům tolerována agresivita jako projev mužnosti a tím je posilována představa o moci a dominanci mužů. Muž je považován za živitele rodiny, jehož jednání by mělo vykazovat vlastnosti jako odvahu, sílu, rozhodnost, razantnost. Naopak dívky jsou vychovávány k podřízenějšímu chování, neschopnosti bránit se fyzickým útokům a finanční závislosti. Campbellová předpokládá, že v obdobích velikých sociálních změn, kdy se mění hranice vymezující pohlavní role, muži více užívají násilí vůči ženám, aby je udrželi v původním postavení. 86 Je nepopiratelné, že oběťmi domácího násilí jsou i muži. Ženy dokonce dovedou být mnohem vynalézavějšími a krutějšími násilníky vůči svému partnerovi než muži, zejména co se týče psychického násilí. O mužích jako obětech se však ve společnosti mnoho nemluví, protože málokterý muž by přiznal, že se stal obětí své ženy a že byl týrán. I vzhledem k procentuálnímu zastoupení žen jako obětí (uvádí se až 96%) se v literatuře hovoří o ženě jako oběti a muži jako agresorovi. Proto i já v této práci používám toto členění, i když jsem si vědoma možné opačné situace. Domácí násilí z pohledu sociálních věd je označováno za závažný sociálně patologický jev. Podle odborníků představuje nejrozšířenější formu násilí mezi lidmi. Specifičnost domácího násilí je zejména v tom, že se odehrává v rámci intimního vztahu mezi násilníkem a obětí, kteří jsou spojeni citovým poutem a většinou mají i společné 85 Zapletal, J. In Kolektiv autorů. Domácí násilí- Záležitost nikoli soukromá. Sborník příspěvků českých a zahraničních odborníků. Praha: Koordinační kruh prevence násilí na ženách, 1997, s Vavroňová, M., Prokopová, Z. Přežila jsem výpovědi týraných žen, Praha: občanské sdružení ROSA, 2002, s

45 děti, bydlení, majetek a přátele. Situace týrané osoby bývá vysvětlována na teorii žáby v horké a vařící se vodě. Je-li žába vhozena do horké vody, vyskočí, ale pokud dáme žábu do vody studené, kterou postupně ohříváme, žába v ní zůstane a uvaří se. Stejně tak osoba, která je vystavena domácímu násilí, si nemusí všimnout prvních příznaků násilí, nevnímá, že přihořívá, a ve chvílích, kdy situace eskaluje, voda se už vaří, je na vyskočení pozdě, oběť je na řešení situace slabá a bezmocná. Domácí násilí se většinou odehrává mezi čtyřmi stěnami, což je důvodem, proč zůstává řadu let utajeno. Násilí se ve vztahu může objevit až po několika letech soužití, začne drobnými projevy, které pachatel omlouvá a oběť jim nemusí přikládat velkou váhu, ale postupně nabývá na intenzitě a zkracují se intervaly klidu. Oběť domácího násilí se chová pro své okolí nepochopitelně, útoky omlouvá, popírá, bagatelizuje, viní sama sebe. Ženy často věří, že se jejich partner změní. Problematika domácího násilí souvisí s řadou vědních disciplín. Je otázkou sociologie, psychologie, psychiatrie, řady právních disciplín (právo trestní, rodinné, občanské) a vyžaduje multidisciplinární přístup. K prevenci a zabraňování domácího násilí je potřeba změnit myšlení a vnímání celé veřejnosti. Za prvé je nutné vzít na vědomí, že násilí dosahující intenzity trestného činu je trestným činem, ať už je pácháno na veřejnosti či v soukromí. Dále je třeba vzít v potaz, že takzvané rodinné hnízdo, které by mělo být místem harmonickým, plným lásky a klidu, může být pro některé lidi peklem, že lidé, kteří spolu intimně žijí, jsou schopní si ubližovat velmi zničujícím způsobem. Je potřeba si uvědomit, že oběť bývá velmi izolovaná od možností pomoci a sama často není schopna se situaci vzepřít, potřebuje pomoc okolí, které by mělo zasáhnout, raději zavolat policii desetkrát mylně, než jednou násilí přehlédnout. Častým negativním jevem, které jsou oběti násilí vystaveny, je sekundární viktimizace 87 ze strany policie, pracovníků orgánu sociálně právní ochrany dětí a dalších, kterým se oběť rozhodne svěřit se svým trápením nebo kteří do situace zasahují a svým nevhodným přístupem trauma oběti jen prohlubují. V jednání s obětí je potřeba zejména 87 Viktimizace představuje proces, během kterého se potenciální oběť stává obětí skutečnou. Lze rozlišit viktimizaci primární, jakožto přímou újmu způsobenou pachatelem oběti, dále viktimizaci sekundární, tedy újmu způsobenou oběti negativní reakcí formálních institucí a terciární viktimizací, která označuje neschopnost oběti vyrovnat se s traumatuckou zkušeností. Viz. Voňková, J. In Voňková, J., Huňková, M. Domácí násilí v českém právu z pohledu žen. Praha: ProFem, 2004, s

46 vstřícného, laskavého přístupu a porozumění. Opomíjena je role zdravotníků, kteří jsou často jediní, kdo mají možnost odhalit domácí násilí. měla by být věnována pozornost jejich prokolování a dostatečné informovanosti, aby byli schopní rozpoznat znaky domácího násilí. Každý právní stát zajišťuje ve svém ústavním pořádku ochranu života, zdraví, lidské důstojnosti, svobodu pohybu a dalších hodnot, které jsou v případě domácího násilí porušovány. Domácí násilí tak vede k porušování základních lidských práv a svobod. Násilí v rodině způsobuje škody na majetku, trvalé následky na zdraví a psychice obětí i svědků a může vyvrcholit až smrtí člověka. Porušuje také mezilidské vztahy, vede k rozpadům rodin, k problémům v pracovním životě a působí řadu dalších komplikací. Pro to, aby bylo domácí násilí uznáno jako jev negativní, nežádoucí a aby bylo chápáno jako celospolečenský problém, je potřeba, aby našlo svůj odraz v zákoně. Jedině, když bude pachatelům za jejich jednání hrozit trest, najdou oběti odvahu problém řešit a agresoři naopak budou mít jisté zábrany. Významnou roli při řešení problematiky domácího násilí hraje právní vědomí pachatelů, obětí i široké veřejnosti. Kromě hrozby trestního stíhání a odsouzení pachatele je nutné soustředit se i na práci s obětí, zajistit jí možnosti azylového bydlení, právního i psychologického poradenství, věnovat se prevenci a také práci s pchatelem, u kterého je třeba změnit jeho životní návyky, techniky zvládání stresu a zejména jeho přístup k násilí. S otázkou domácího násilí je spojena řada mýtů ve společnosti, které se ale pomalu bortí. Je prokázáno že ženy jsou týrané bez ohledu na jejich společenské a ekonomické postavení, vzdělání, náboženskou nebo rasovou příslušnost. I muži týrají bez ohledu na sociální status, výši příjmu či náboženskou příslušnost. 46

47 Mýty o domácím násilí Domácí násilí je soukromá věc, do které by se okolí nemělo vměšovat - násilné činy jsou trestné bez ohledu na to, zda se odehrávají na veřejnosti nebo v domácnosti. Domácí násilí je okrajová záležitost, týká se jen pár lidí - v České republice vyplynulo tři pětiny populace (61%) znají případy domácího násilí mezi partnery z doslechu a více než čtvrtina (26%) se s ním setkala přímo. 88 Domácí násilí se děje jen mezi lidmi z nižších společenských vrstev - z výzkumů a zkušeností plyne, že domácí násilí se děje bez ohledu na vzdělání, výši příjmu, velikost bydliště a že mnoho pachatelů i obětí má významné společenské postavení. Výskyt domácího násilí nezávisí na náboženském přesvědčení, věku, rase a týká se jak heterosexuálních, tak homosexuálních párů. Domácí násilí jsou jen drobné neshody - při útocích dochází k vážným zdravotním následkům a někdy končívá i smrtí. Nejde o násilí, je to jen hádka - v hádce proti sobě stojí rovnocenné strany, kdežto domácí násilí je charakterizováno nerovnováhou moci a síly. Příčinou násilí je alkoholismus partnera - alkohol může být stimulátorem k násilí, který odbourá zábrany a posílí agresi, ale není příčinou. Některé ženy však násilníka omlouvají právě kvůli jeho náklonnosti k alkoholu. Ženy muže k násilí vyprovokují - pachatelé se často hájí tím, že je ženy k násilí vyprovokovaly a ženy tato tvrzení poměrně často slyší i z jiných stran, od policistů, příbuzných, pomáhajících pracovníků. Žádná záminka není dostatečnou omluvou pro násilí. Situace není tak zlá, jinak by žena odešla - většinou lidé nechápou, proč týraná žena od svého partnera neodejde. Problém je, že jak násilí eskaluje, žena ztrácí povědomí o hranicích toho, jaké jednání je pro nebezpečné a podceňuje jeho závažnost. S agresorem pojí oběť navíc citové pouto, nedokáže se vyrovnat s tím, že někdo, kdo ji má rád, jí zároveň dokáže tak krutým způsobem ubližovat. 88 Huňková, M. In Voňková, J., Huňková, M. Domácí násilí v českém právu z pohledu žen. Praha: ProFem, 2004, s

48 4.1 Vymezení domácího násilí Domácí násilí je velmi závažným patologickým jevem, který má řadu společenských dopadů a vykazuje vysokou latenci. 89 Je pro něj charakteristické, že se odehrává v rámci intimního vztahu mezi současnými, případně i bývalými partnery, v soukromí rodiny. Vyznačuje se vlastní dynamikou, tzv. spirálou násilí, kdy se období násilí střídají s obdobími klidu a odpouštění. Nebývá afektivní, ale promyšlené. Někdy se vyskytne v souvislosti se situačními faktory jako je chudoba či nezaměstnanost. Alkohol není ani tak příčinou, ale spíše katalyzátorem násilí. 90 Široce je možno definovat domácí násilí jako jakékoliv jednání, které má za cíl uplatnění moci nebo kontroly nad osobou, ve vztahu k níž pachatel může nebo někdy v minulosti mohl být považován za osobu blízkou. Doporučení Výboru ministrů Rady Evropy R(85) z o násilí v rodině, které definuje toto násilí jako každé konání či opomenutí, které poškozuje život, fyzickou či psychickou integritu nebo svobodu osoby, nebo které závažným způsobem poškozuje rozvoj její osobnosti. 91 V užším smyslu slova pak za intimní (partnerské) násilí považujeme: Násilné jednání je jakýkoliv výskyt ohrožujícího chování, násilí nebo zneužití psychického, fyzického, sexuálního, ekonomického nebo emocionálního mezi dospělými osobami, které jsou nebo někdy v minulosti byly intimními partnery nebo členy rodiny, a to bez ohledu na pohlaví. 92 Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 3. června 1983, sp. zn. 5 Tz 14/83, publikovaném pod č. 20/84/I. ve SbRt., je za týrání považováno zlé nakládání vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, které poškozená osoba pociťuje jako těžké příkoří (může jít o bití, pálení či jiné tělesné poškozování, ale i psychické a sexuální násilí, vydírání nebo zneužívání, vyhrožování, nucení k ponižujícm úsluhám, k žebrotě nebo činnostem, které týranou osobu neúměrně 89 Vykopalová, H. Sociálně patologické jevy v současné společnosti, Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2002, s Voňková, J. In Voňková, J., Huňková, M. Domácí násilí v českém právu z pohledu žen. Praha: ProFem, 2004, s Martinková, M., Macháčková, R. Vybrané kriminologické a právní aspekty domácího násilí. Praha: Institut pro kriminologii a sociální prevenci, 2001, s Voňková, J. In Voňková, J., Huňková, M. Domácí násilí v českém právu z pohledu žen. Praha: ProFem, 2004, s.15 48

49 fyzicky nebo psychicky zatěžují a podobně) Trvalost pachatelova jednání je přitom nutno posuzovat v závislosti na intenzitě zlého nakládání, takže nemusí jít nutně o jednání soustavné nebo delší dobu trvající. Týrané osobě nemusí vzniknout konkrétní škody na zdraví, ale předpokládá se, že jednání agresora týraná osoba pro jeho krutost, bezohlednost či bolestivost pociťovala jako těžké příkoří. Může jít o zlé nakládání působením fyzických útrap, ale i o zlé nakládání v oblasti psychické. 93 Vedle pojmů domácí násilí (domestic violence) a násilí v rodině (family violence), které představují nejširší pohled zahrnující kromě násilí mezi manžely také násilí vůči dětem, starším členům rodiny, násilí mezi sourozenci a někdy také vůči domácím zvířatům, se již objevuje označení partnerské násilí (partner violence), respektive násilí v intimním vztahu (intimate partner violence), soustřeďující se již výhradně na vztah mezi intimními partnery. Původní zaměření na manželský pár se zase postupně rozšířilo i na nesezdané soužití a později na páry homosexuální. 94 V České republice je používán především pojem domácí násilí, pocházející z anglického termínu domestic violence, kdežto německy mluvící země užívají spíše termíny rodinné násilí nebo násilí v rodině. Násilí mezi partnery bývá někdy označováno také jako partnerské zneužívání. Odborníci se přou o tom, zda pod pojem domácí násilí zahrnovat i týrání dětí ze strany rodičů nebo starých rodičů ze strany jejich dospělých dětí. Týrání dětí i starších lidí má svá specifika, takže o nich bývá v literatuře pojednáno zvlášť, obecně se však pod pojem domácí násilí v širším smyslu zahrnují. Dále je třeba odlišovat pojmy domácí násilí a partnerská hádka, které bývají někdy zaměňovány, respektive domácí násilí bývá podhodnocováno jako běžná partnerská neshoda. I v dobře fungujících vztazích občas mezi partnery dojde k výměně názorů, která může být i poměrně ostrá a plná urážek a ponižování, mohou se objevit i výhrůžky a zastrašování. Jde však o samostatný incident a po uklidnění konkrétního sporu se obnoví postupně rovnocenné soužití, kdy jsou si partneři vzájemnou oporou a nevznikají trvalé role oběti a násilníka. O domácím násilí hovoříme až ve chvíli, kdy se objevuje jasná disproporce moci a kontroly Huňková, M., Voňková, J. Domácí násilí v ČR z pohledu práva. Efektivnost právních norem ČR posuzovaná vzhledem k cíli ochrany společnosti před domácím násilím. Praha: Justiční akademie České republiky, 2004, s Kol. autorů. Domácí násilí na mužích a seniorech. Praha: Triton, 2006, s Čírtková, L. Psychické týrání partnera aneb domácí násilí beze stop, Právo a rodina, č. 6/2007, s. 6 49

50 Domácí násilí je jevem dlouhodobým a opakovaným. Týrání později bývá u jeho obětí nejčastěji příčinou alkoholismu, pokusů o sebevraždu, znásilnění, bezdomovectví žen a dětí a zároveň nejčastější příčinou psychických problémů. Většina projevů domácího násilí přitom nejsou projevy deviantních, patologických či obdobně psychiatricky diagnostikovaných agresorů. Jsou to činy osob, jejichž přesvědčení je pevně zakotveno v extrémních polohách naší kultury: násilí mužů vůči ženám existovalo po tisíciletí. Bylo akceptováno jako součást rodinného uspořádání, bylo zde v podstatě i očekáváno. Vina za násilí nebyla kladena násilníkovi a ten musel jen zřídkakdy (pokud nedospělo jeho jednání k extrémnímu následku například k vraždě) ze svých činů skládat účty. 96 Domácí násilí je těžko řešitelný jev, přičemž roli hrají především tyto okolnosti: - lhostejný nebo dokonce schvalující postoj společnosti, položené na patriarchálních základech, vycházející z přesvědčení, že muž má právo rozhodovat ze své pozice hlavy rodiny. Vliv mají i mýty o domácím násilí. - zdánlivá nepostižitelnost domácího násilí - nemožnost (neschopnost) státu zasáhnout - vliv výchovy a okolí na násilníka (dětství v rodině plné násilí, zneužití, dominantní otec...) a vliv násilí v rodině partnerky, což vede ke ztotožnění se s rolí oběti v dospělosti, hledání chyby v sobě samé, posunutí hranic tolerance násilí - osobnostní rysy a povaha agresora - narcistické sklony, sklon k agresivitě, neschopnost řešit problémy jiným způsobem než násilím, sklon k alkoholismu a další. - nedostatečná schopnost vyrovnat se s psychickými či sociálními tlaky - ztráta zaměstnání, sociální nedostatek Huňková, M. In Huňková, M., Voňková, J. Domácí násilí v ČR z pohledu práva. Efektivnost právních norem ČR posuzovaná vzhledem k cíli ochrany společnosti před domácím násilím. Praha: Justiční akademie České republiky, 2004, s Huňková, M. in Huňková, M., Voňková, J. Domácí násilí v ČR z pohledu práva. Efektivnost právních norem ČR posuzovaná vzhledem k cíli ochrany společnosti před domácím násilím. Praha: Justiční akademie České republiky, 2004, s

51 4.2 Druhy a formy domácího násilí Domácí násilí je většinou kombinací hned několika druhů utrpení. Rozlišují se druhy a formy domácího násilí. Jako druhy násilného jednání bývá nejčastěji rozlišováno násilí fyzické, psychické, sexuální a ekonomické. Fyzické násilí zahrnuje celou řadu jednání, nejčastěji jde o bití, kopání, strkání, tahání za vlasy, svazování, fackování, pálení, škrcení, strkání ze schodů, ohrožování nožem, zbraní, řezání, házení předmětů a další fyzické útoky namířené proti osobě, členům její rodiny, jejím blízkým nebo například i vůči jejímu zvířeti jako varování oběti, co ji může potkat, vážná ublížení na zdraví a vyvrcholit může tím nejzávažnějším útokem proti životu člověka, tedy vraždou. Za psychické týrání je v odborné literatuře obvykle považováno jednání, které způsobuje oběti emocionální rány či újmu, např. snížené sebevědomí, pocity méněcennosti, ztrátu životní pohody, duševní rovnováhy a radosti ze života, ale také strach a nezdravou závislost na partnerovi, vymizení schopnosti se samostatně rozhodovat, v extrémní poloze pak beznaděj až sebevražedné myšlenky či sklony. 98 Citové týrání je nejvíce zničujícím aspektem domácího násilí, často je spojené s jinými formami týrání. Jde nejčastěji o ponižování, nadávky, slovní urážky, obviňování, neustálé kritizování, zesměšňování, znevažování důstojnosti a schopností týrané osoby a snižování jejího společenského postavení, extrémní kontrola a stalking (slídění, sledování a pronásledování). Jde o jednu z nejmocnějších zbraní, jak získat nad partnerkou moc a moci s ní manipulovat. Často je to právě tento druh násilí, který napáchá nejvíc škody. Po fyzickém násilí zůstávají jizvy a modřiny, které se časem zahojí - i když to trvá třeba léta. Citové týrání však zanechává hluboké, ale skryté rány, které se obejdou bez ošetření, ale oběti jimi trpí celá léta. Následky takového týrání mohou změnit osobnost oběti. 99 Připojuji se k názoru doc. Čírtkové, že psychické násilí se vyskytuje ve 100% případů domácího násilí. Každý výpad proti partnerovi, ať má jakoukoliv podobu, jej vždy poznamená i po stránce psychické. Oběť se musí vyrovnávat s tím, že jí ubližuje osoba blízká 100, to ji přináší psychickou destabilizaci nebo dokonce traumatizaci Čírtková, L. Psychické týrání partnera aneb domácí násilí beze stop, Právo a rodina, č. 6/2007, s.1 99 Conway, H. Domácí násilí Příručka pro současné i potenciální oběti se zákonem č.135/2006 Sb., platným od 1. ledna Praha: Albatros, 2007, s Pojem osoba blízká je v této práci použit na několika místech, proto považuji za nutné vymezit jeho právní dimenzi. 116 občanského zákoníku chápe osobu blízkou takto: příbuzní v řadě přímé, sourozenec 51

52 V případě sexuálního násilí jedná se zejména o znásilnění, nucení pohrůžkami nebo násilím k sexu nebo praktikám, které si oběť nepřeje, donucení k použití pomůcek, oblékání nebo činnostem, které jsou považovány za ponižující, přinucení ke styku za přítomnosti jiných lidí, přinucení ke sledování pornografie. Dalším způsobem týrání partnerky je ekonomická kontrola. Pachatelé využívají peníze k tomu, aby zcela ovládly svou partnerku, ta se cítí bez prostředků bezmocná, bezradná, bojí se odejít. Neposkytují ženě prostředky na chod domácnosti, zakazují jí chodit do práce, vzdělávat se, žena musí na každou maličkost žádat o peníze a má pocit že nemá možnost odejít, protože je na muži zcela závislá. Formy domácího násilí Mezi formy násilného jednání zahrnují odborníci zejména sociální izolaci, zastrašování, vydírání, nátlak, využívání dětí, citové vydírání, popírání, obviňování a zneužívání mužských privilegií. Izolace - Agresor omezuje svobodu své partnerky, hlídá ji, kontroluje telefonáty, korespondenci, monitoruje její pohyb, nečekaně ji navštěvuje a kontroluje v zaměstnání, pronásleduje ji, snaží se ji odříznout od přátel, rodiny, zaměstnání, pramenů názorů a svobodného myšlení, včetně kontroly oblékání, chování na veřejnosti a podobně. Izolací se snaží zajistit si partnerčinu závislost na sobě. Působení izolace je zvláště zhoubné, pokud je kombinována s citovým týráním. Opakuje-li agresor ženě neustále, že je nemožná a že si za násilí může sama, nebude mít, je-li v izolaci, nikoho, kdo by jí to vyvrátil. Účinek agresorových slov se tak zvyšuje, protože oběť neslyší žádné opačné, vyvracující názory. Může uvěřit, že je s ní něco v nepořádku. Používá-li agresor metodu izolace, může dokonce sousedy přivést k myšlence, že problém je opravdu v jeho partnerce. Pro oběť, která je izolována, je často daleko těžší agresora opustit. Nemá žádné přátele, kteří by ji morálně podpořili nebo jí poskytli náhradní ubytování. Nemá se komu svěřit, nemá nikoho, kdo by jí dodal sílu. 102 a manžel, jiné osoby se pokládají za osoby sobě navzájem blízké, jestliže by újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní. Osoba blízká je definována také v 89 odst. 8 trestního zákoníku jako příbuzný v pokolení přímém, osvojitel, osvojenec, sourozenec a manžel, jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném se pokládají za osoby navzájem blízké tehdy, kdyby újmu, kterou utrpěla jedsna z nich, druhá právem pociťovala jako újmu vlastní. Definice obou zákonů jsou velmi podobné, trestní zákon pouze přímo uvádí osoby osvojitele a osvojence. 101 Čírtková, L. Psychické týrání partnera aneb domácí násilí beze stop, Právo a rodina, č. 6/2007, s Conway, H. Domácí násilí Příručka pro současné i potenciální oběti se zákonem č.135/2006 Sb., platným od 1. ledna Praha: Albatros, 2007, s

53 Výhrůžky, nátlak a zastrašování - Lze považovat za součást psychického násilí. Násilník vyhrožuje partnerce, že jí ublíží, unese děti, spáchá sebevraždu, zničí její rodinu, její kariéru, nebo zveřejní nepříjemná fakta a informace ( například intimní fotografie), odpírá jí spánek nebo potravu, rozbíjí osobní věci, nábytek, vyhrožuje jí se zbraní v ruce. Žena zůstává pod tlakem s ním. Časté je využívání dětí, kdy se agresor snaží ženě namluvit, že rozvrací rodinu a že je špatná matka, pokud by od něj chtěla odejít nebo jinak situaci řešit, navádí děti proti matce. Popírání, zlehčování a obviňování - Násilník často své chování popírá, zlehčuje, nepřijímá za své jednání odpovědnost a naopak obviňuje partnerku. Často se brání výroky tohoto typu: Provokovala mě. Ale prosím tě, co brečíš, vždyť jsem tě jenom plácnul. Oběť sama začne mít pocit, jestli si nevymýšlí, nepřehání, jestli takové chování není normální, může mít pocit, že je vše její chyba. Využívání mužských privilegií - Mnoho mužů stále žije v domnění, že platí tradiční genderové stereotypy, kdy muž má výsadní právo rozhodovat o rodinných fianancích, výchově dětí a dalších záležitostech. Pokud je jeho autorita ohrožena, připomene svou moc některou formou násilí. 4.3 Dynamika násilí Pro domácí násilí je charakteristické dlouhodobé chování jednoho partnera vůči druhému, které začíná často slovními útoky a končí brutálními formami fyzického týrání. Fáze 53

54 násilí jsou střídány fázemi klidu, vše se odehrává v cyklech (hovoří se o cyklické teorii násilí) a pro ženu je velmi těžké vztah ukončit. Čírtková rozlišuje tři fáze dynamiky. V první fázi je zasažena především lidská důstojnost, ve druhé fázi je již ohroženo fyzické i psychické zdraví oběti. Ve třetí fázi může dojít eskalace násilí tak daleko, že je ohrožen život jak oběti přímé (partner), tak i dalších, jako dětí, prarodič a podobně. 103 Obecně se autoři shodují přibližně na této formě tří odlišných fází cyklu násilí: 1. Fáze narůstání tenze - zahrnuje mírné incidenty (verbální agresi, kritizování, nadávky, facky), u oběti se zvyšuje napětí a strach z možného násilí a oběť se snaží odvrátit budoucí eskalaci násilí. 2. Fáze násilí - Relativně krátká fáze, trvající od několika minut do několika hodin, v jejímž průběhu tenze z předchozí fáze eskaluje v otevřené násilí a může mít za následek zranění, případně smrt. 3. Fáze líbánek, klidu, medové týdny - Situace se uklidní, v průběhu této fáze se násilník omlouvá, slibuje, že násilí se už nebude opakovat, projevuje lítost nad svým chováním Tato fáze může být v počátku trvání vztahu nejdelší, ale v průběhu času se obvykle stává výrazně kratší, až téměř vymizí velmi rychlým přechodem do fáze narůstání tenze. 104 Interval mezi fázemi je individuální a může se během trvání vztahu měnit, v některých případech se neobjevuje fáze líbánek. Někdy je cyklus násilí velmi pomalý, jindy může proběhnout i několikrát za den. Střídání násilného a vlídného udržuje oběť ve vztahu a násilníka nemotivuje ke změně chování. Ukončit násilný vztah je velmi náročné a vyčerpávající. Často se bohužel stává, že odchodem násilí nekončí, často dochází k pronásledování (stalking), protože si agresor chce nad obětí udržet kontrolu a moc nebo se jí mstí za to, že od něj odešla. 103 Čírtková, L. Změny v řešení domácího násilí od Právo a rodina, č. 1/2007, s Marvánová-Vargová, B., Pokorná, D., Toufarová, M. Partnerské násilí. Praha: 2008, s.37 54

55 4.4 Pronásledování- stalking Pronásledování lze obecně definovat jako obtěžující a zastrašující chování, které může mít podobu vyhrožování, pozorování, sledování, docházení do místa bydliště či pracoviště oběti, opakovaných obtěžujících telefonátů či SMS zpráv, zanechávání psaných zpráv, předmětů nebo ničení osobního vlastnictví, přičemž toto chování vyvolává u obětí strach. 105 Pronásledování bývá provázeno násilím a výhružkami. Oběti pronásledování často musí změnit zaměstnání, bydliště, přátele, lze u nich zaznamenat řadu zdravotních, sociálních i psychických následků, úzkost, zvýšenou ostražitost, poruchy spánku, deprese, snížení výkonu v zaměstnání a další negativní jevy, bylo prokázáno, že některé oběti pronásledování splňují diagnostická kritéria pro postraumatickou stresovou poruchu, časté jsou myšlenky nebo pokusy o sebevraždu, kterou oběti vidí jako jediné možné východisko ze své situace. Častou taktikou agresorů je kontrola nad partnerkou prostřednictvím dětí. Násilníci se domáhají kontaktů se svými dětmi ( mnohokrát proti jejich vůli, což ovšem orgány sociálně právní ochrany dětí ani soudy v mnoha případech nezohledňují) a ty jim pak slouží k tomu, aby mohli dále napadat svou bývalou partnerku. V českém právu zatím neexistuje žádná úprava ochrany oběti před pronásledováním, je to obtížně dokazovatelný jev, útoky vůči oběti jsou řešeny pouze jako přestupky, takže pachateli nehrozí závažnější postih a oběť nemá účinnou ochranu. Do povědomí veřejnosti se problematika dostává zejména v souvislosti s mediálně zmiňovanými případy, které končívají smrtí oběti. Zahraniční úpravy obvykle obsahují opatření, která zakazují kontaktování oběti, jak osobního, písemného či telefonického, nebo přiblížení se k oběti. V USA je definice pronásledování ve většině států stanovena v trestním zákoně, oběť může většinou požádat přímo soud o vydání ochranných opatření. I když již došlo k posunu v oblasti ochrany obětí domácího násilí, problematika pronásledování zatím zůstává v našem právním řádu neřešena a je jedním z témat, pro jejichž řešení bychom opět mohli najít inspiraci v zemích, kde je otázce domácího násilí věnována pozornost již delší dobu. 105 Marvánová-Vargová, B., Pokorná, D., Toufarová, M. Partnerské násilí. Praha: 2008, s

56 4.5 Teorie partnerského násilí První teorie, které se zabývaly příčinami domácího násilí byly pouze jednofaktorové. Jednalo se (stejně jako v případě základních příčin teorií sociálních deviací obecně) o teorie biologické (biologicko-genetické), psychologické a sociologické. Psychologické teorie jsou zaměřené na osobnost agresora, příčiny domácího násilí spatřují v povahových rysech agresora, v poruše jeho osobnosti. Biologicko-genetické teorie zanikly, protože se zabývaly jen obecnými predispozicemi k agresivnímu chování. Sociologické teorie korespondují s teoriemi genderovými, chápou domácí násilí jako produkt maskulinní společnosti. Dle těchto teorií násilí souvisí s rozdělením rolí a moci ve společnosti. Od konce sedmdesátých let se zejména v angloamerické kriminologii hledají příčiny domácího násilí, které byly postupně shrnuty v teorie: 1.Individuálních faktorů, které spočívají ve vnitřní psychice obou partnerů, specifických rysech osobnosti, eventuálně psychopatologii osobnosti. 2.Sociálně-psychologických faktorů jako jsou zážitky v dětství, které vyúsťují v mezigenerační přenos intimního násilí. Zkoumají psychologické charakteristiky osobnosti spolu se sociálními proměnnými. 3.Sociálně-kulturních faktorů, které vysvětlují výskyt domácího násilí sociálně strukturovanou nerovnoprávností a kulturními postoji a normami v rodinných vztazích. 4.Ve feministickém pohledu na násilí jako prostředek k uplatnění moci a kontroly nad ženou. Poskytují sociálně-kulturní vysvětlení týrání žen. 106 V současnosti se uplatňují teorie a přístupy multifaktorové. Dle nich je domácí násilí složitým, komplexně podmíněným jevem. Čírtková a další autoři rozlišují současné dva základní přístupy, vysvětlující domácí násilí a to přístup kriminologický a feministický. Oba tyto přístupy vychází z předpokladu, že domácí násilí jako kriminální jev se od jiných projevů kriminality zásadně liší. Kriminologický a feministický přístup pak od sebe navzájem odlišuje to, 106 Voňková, J. In Voňková, J., Huňková, M. Domácí násilí v českém právu z pohledu žen. Praha: ProFem, 2004, s

57 jaké příčiny, tendence a znaky domácího násilí zdůrazňují a jaká vidí východiska tohoto problému. Feministický přístup klade důraz na sociokulturní vlivy a genderovou nerovnost, za důvod násilí na ženách považuje dlouhodobou nerovnováhu sil mužů a žen, zejména snahu mužů získat a udržet si kontrolu a dominanci a demonstrovat sílu. Dle těchto teorií jde u týrání a zneužívání partnera o volbu, o rozhodnutí agresora, zda se bude násilně chovat či ne. Kriminologický přístup nevidí rozdíl mezi pohlavími a zabývá se zejména zkoumáním osobnosti pachatele. 107 Násilí ve vztazích jako jev pramenící z nerovného postavení muže a ženy spatřuje teorie rodové podmíněnosti. Byly stanoveny čtyři faktory, které doprovází násilí na ženách: - sociálně - ekonomické rozdíly mezi mužem a ženou - násilné řešení mezilidských konfliktů - mužský ideál dominance, tvrdosti a cti - mužská ekonomická a rozhodovací autorita v rodině Příčiny partnerského násilí spočívají v představách o mužské roli, moci a dominanci. Násilí na ženách může podle této teorie souviset s rodovými stereotypy. 108 Tuto teorii však nelze akceptovat, protože staví všechny muže, jakožto tvory rodově podmíněné, do postavení násilníků, týrajících své partnerky. Spurný spatřuje příčiny domácího násilí v patologické komunikaci mezi partnery. Příčinou násilného chování je dle něj selhání člověka v komunikaci se sebou samým. Jedinci, kteří mají problém v sociální komunikaci, se častěji projevují agresivně. 109 Řada autorů vidí příčiny domácího násilí v tzv. transgeneračním přenosu, který souvisí s krizí rodiny, s rodinnou patologií. Násilné vzory chování jsou generačně předávány z rodičů na děti, kteří si je nesou s sebou do dospělosti a uplatňují pak vůči své nové rodině. Prokazuje se, že mnoho obětí i agresorů pochází z rodin, kde bylo násilí normálním projevem ve vztahu mezi rodiči, otec byl silně dominantní a bil matku. 107 Marvánová-Vargová, B., Pokorná, D., Toufarová, M. Partnerské násilí. Praha: 2008, s Marvánová-Vargová, B., Pokorná, D., Toufarová, M. Partnerské násilí. Praha: 2008, s Kolektiv autorů. Domácí násilí- Záležitost nikoli soukromá. Sborník příspěvků českých a zahraničních odborníků. Praha: Koordinační kruh prevence násilí na ženách, 1997, s

58 Rizikové faktory pro vznik domácího násilí Řada autorů se zabývá tím, jaké faktory vedou ke vzniku domácího násilí, jaké jevy a stavy jsou pro vznik tohoto jevu rizikové. Většinou bývají uváděny tyto faktory: poruchy osobnosti, nerovnost pohlaví, odlišná životní orientace partnerů, nezaměstnanost, finanční problémy, kriminální kariéra, alkoholová či jiná závislost, nesezdané soužití, skutečnost, že jeden nebo oba partneři vyrůstali v prostředí, kde docházelo k násilí (transgenerační přenos, tendence ztotožnit se s rolí oběti nebo naopak přenesení násilných vzorů chování do jednání násilníka). Někteří autoři rozlišují násilníky obecně sociálně problémové, kteří se chovají násilnicky v soukromí i na veřejnosti, mají záznamy v rejstříku trestů, a na násilníky dvojí tváře, kteří mají dvě stránky osobnosti, doma jsou násilníkem, na veřejnosti seriózním mužem. Jiní člení násilníky dle formy týrání na surovce, žárlivce, lháře, špatného otce, vyděrače, sexuálního násilníka, psychického utlačovatele a pána domu. 110 Jak oběť, tak pachatelé pochází z různých vrstev společnosti, neexistuje typická oběť ani typický násilník, lze však pro ně určit jisté společné rysy. Řada těch, kteří svou partnerku doma brutálně napadá, působí ve společnosti velmi mile a sympaticky. Velká část násilníků zažila sama ve svém dětství násilí v rodině, ať již sami na sobě nebo jako svědci nebo byli v dětství citově deprivováni. Je pravděpodobné, že v rodinách, kde vyrůstali, byl nedostatek úcty k ženám a dětem obecně. Během socializace se naučili, že za určitých okolností je legitimní a potřebné užít násilí. Pachatelé partnerského násilí mají tendenci dívat se na ženy jako na své vlastnictví, proto mají domnělé právo své partnerky kontrolovat a vychovávat. 111 Základní příčinou domácího násilí je snaha o dominanci, moc, rozdělení rolí, kdy jeden páru usiluje o dominantní postavení a druhý nebo přesněji řečeno druhá, je vmanipulována do submisivní pozice. Násilníci si svým jednáním kompenzují vlastní nedostatečnost nebo si realizují některou ze svých potřeb. Násilníci mají tendence své jednání bagatelizovat či popírat úplně. Svým okolím jsou agresoři vnímáni většinou jako spořádaní manželé, otcové, slušní lidé Voňková, J., Huňková, M. Domácí násilí v českém právu z pohledu žen. Praha: ProFem, 2004, s Marvánová-Vargová, B., Pokorná, D., Toufarová, M. Partnerské násilí. Praha: 2008, s Voňková, J., Huňková, M. Domácí násilí v českém právu z pohledu žen. Praha: ProFem, 2004,s

59 4.6 Důsledky domácího násilí Utrpení, které oběť zažívá na ni má vliv po mnoha stránkách. Prožívání domácího násilí má zejména následky na psychické stránce oběti, vede k její emocionální a sociální deprivaci, ztrátě sebedůvěry, neschopnosti jednat, způsobuje trvalé zdravotní následky, prokázal se také vliv na výkonnost v zaměstnání a snížení sociálního statusu. Jednotlivci disponují různou schopností vyrovnat se se stresem. Počáteční reakce na napadení, navíc člověkem, kterého si žena vybrala jako svého životního partnera a brala si ho z lásky, je šok, strach, ochromení, bezmocnost i pocit viny či zlost. Následovat může určitý pocit dezorientace, úzkostné stavy, deprese, ztráta sebeúcty. U řady žen se jako důsledek týrání projevuje tzv. postraumatická stresová porucha. 113 Termín postraumatická stresová porucha je používán pro úzkostnou poruchu, která se typicky rozvíjí po emočně těžké, stresující události, jež svou závažností přesahuje obvyklou lidskou zkušenost a bývá traumatickou pro většinu lidí. 114 V případě domácího násilí vzniká jako důsledek týrání, znásilnění a jiných ataků a postihuje hned několik oblastí života jedince: biologickou, nejčastěji v podobě nespavosti, únavy, žaludečních vředů, poruch příjmu potravy, migrén a nechutenství, emoční oblast - projevy bezmocnosti, panického strachu, úzkostnosti, uzavření se do sebe, poruchy sociální komunikace, neúměrnými pocity vlastní viny, psychickou oblast v podobě dezorientace, deprese, rychlé střídání nálad, zmatenosti, ztráty smyslu života, vtíravých představ. Změny v chování následkem prožitého traumatu se mohou projevovat například suicidními sklony, sebedestruktivním způsobem v podobě agresivního chování zaměřeného vůči sobě, ale i navenek, v podobě nejrůznějších poruch příjmu potravy a řešení situace pomocí drog a alkoholu. Hovoří se také o syndromu týrané oběti ( jinými autory nazýván syndrom týrané ženy, Battered woman syndrom ). Je charakteristický celou řadou reakcí oběti na prožité týrání, které jsou obdobné jako v případě postraumatické stresové poruchy. 113 Vavroňová, M., Prokopová, Z. Přežila jsem výpovědi týraných žen, Praha: občanské sdružení ROSA, 2002, s Marvánová-Vargová, B., Pokorná, D., Toufarová, M. Partnerské násilí. Praha: 2008, s

60 V souvislosti s teoriemi zabývajícími se vztahem násilníka a oběti byl popsán i tzv. Stockholmský syndrom. Tento jev spočívá ve vytvoření silné emocionální vazby mezi násilníkem a jeho obětí. Jde o identifikaci oběti s jednáním násilníka, kdy se oběť snaží zavděčit svému trýzniteli, pomáhat mu a chránit jej, čímž si podvědomě vykupuje jeho shovívavost a ochranu svého života. Stockholmský syndrom se vyskytuje především u těch případů domácího násilí, kdy je oběť vystavena mimořádně silnému mocenskému působení násilníka, vůči němuž nemá prakticky žádnou možnost obrany. 115 Byl poprvé zaznamenán a popsán v souvislosti s přepadením banky ve Stockholmu v 70. letech minulého století. Skupina lupičů tehdy držela rukojmí několik dní, přičemž oběti si během této doby vytvořily k násilníkům silný vztah, protože na nic byli závislí. Jednání oběti je řízeno ovládáno strachem, snahou zavděčit se násilníkovi a ochránit se. Oběti mají tendence násilníka omlouvat a veřejně hájit. U domácího násilí je situace podobná. Život ženy v násilném vztahu je ohrožen. I když ví, že by měla utéct, přesto to neudělá: neví totiž, jak násilník zareaguje na její pokus. Jednou z charakteristických znaků vztahu, ve kterém je násilí, je snaha násilníka oběť zbavit možnosti komunikace, kontaktů se světem, aby posílil vztah a závislost pouze na své osobě. Oběť navíc začne po čase vnímat ty, co by jí mohli pomoci, jako někoho, kdo je ohrožuje - stejně jako rukojmí v bance, kteří se společně s lupiči obávají zásahu policistů, protože podle jejich vnímání právě jejich zásah může dovést lupiče k tomu, aby jim ublížili. Mnoho násilníků využívá svoji partnerku jako rukojmí. Proto se může stát, že žena žijící roky v násilném vztahu, přejímá názory násilníka, odmítá pomoc. Chrání totiž podvědomě svůj život. Právě tím ovšem jen potvrzuje, že je obětí a že ji muž týrá. 116 Ženy zůstávají ve vztazích z různých důvodů. Mezi nejčastější patří: strach, ekonomická závislost, snaha zachovat rodinu pohromadě kvůli dětem, víra ve změnu násilníka, sociální izolace, nedostatek podpory z okolí, bezmoc, náboženské nebo kulturní tlaky, snaha udržet rodinu pohromadě, obavy ze ztráty dětí, nedůvěra v právní a sociální systém, pocity viny, nedostatečná sebedůvěra, naučené chování (násilí je pro ni běžnou součástí vztahu), nedostatečná informovanost o možnostech řešení, strach z toho, 115 Huňková, M., Voňková, J. Domácí násilí v ČR z pohledu práva. Efektivnost právních norem ČR posuzovaná vzhledem k cíli ochrany společnosti před domácím násilím. Praha: Justiční akademie České republiky, 2004, s Vavroňová,M., Prokopová, Z. Přežila jsem výpovědi týraných žen, Praha: občanské sdružení ROSA, 2002, s.40 60

61 že jí nikdo neuvěří, strach z jednání s institucemi. V případě, že je obětí domácího násilí muž, jsou jeho důvody pro to, aby ve vztahu setrval, zejména obavy o ztrátu bydliště, dětí a prestiže. Děti hrají v situaci rozporuplnou úlohu, na jednu stranu jsou pro ženu důvodem ve vztahu setrvat, protože má pocit, že by pro ně měla udržet rodinu pohromadě, na druhou stranu si uvědomuje, jak se děti tím, že jsou většinou svědky domácího násilí, trápí a kvůli nim se často odhodlá situaci řešit. Dětem jako obětem nebo svědkům násilí je třeba věnovat zvláštní pozornost. Dětství by mělo být nejšťastnějším obdobím v životě člověka, bohužel řada dětí nemá to štěstí, vyrůstat v klidném, bezpečném, harmonickém prostředí a cítit náklonnost svých blízkých. Děti, které vyrůstají v rodinách, kde dochází k násilí jsou ohroženy jak aktuální situací, tak do budoucna. Situace může mít následky na jejich socializaci, psychický stav, promítne se do jejich vztahů v dospělosti, pokud nejsou uspokojovány psychosociální potřeby dítěte, dochází k deprivaci, která může být pozadím vážnějších poruch osobnosti. Velkou roli v životě dítěte hraje kromě rodiny i škola, která má šanci rozpoznat, že se v rodině dítěte děje něco negativního. Učitelé by měli být proškoleni, aby byli schopni rozpoznat, že v rodině k domácímu násilí dochází. Teorie sociálního učení říká, že děti, které jsou děti svědky násilí v rodině, budou tento vzorec chování napodobovat ve vlastních vztazích, stejně tak se tvrdí, že ženy, které vyrůstají v rodinách plných násilí,se naučí je přijímat a budou ho očekávat a tolerovat i ve svých vlastních vztazích (princip naučené bezmoci). Týrání či zneužívání v dětství nebo i pouhá přítomnost u domácího násilí je nejvíce rizikový faktor predispozice obětnímu chování. V rodině, kde je týrání běžné, vzrůstá touha dítěte po naplnění ideálu rodinných vztahů. Čím více nejde tohoto ideálního stavu dosáhnout, tím více se toto přání dítěte stává iracionálním a hlubším a tím větší je vina, kterou dítě za současný neidylický stav cítí. Tento vzorec chování se potom často opakuje i v dospělých vztazích těchto dětí. Dospělá oběť si nachází násilníka a doufá, že teď už jej může změnit, když se jí tato změna nepodařila provést u jejích rodičů Huňková, M., Voňková, J. Domácí násilí v ČR z pohledu práva. Efektivnost právních norem ČR posuzovaná vzhledem k cíli ochrany společnosti před domácím násilím. Praha: Justiční akademie České republiky, 2004, s

62 5. Domácí násilí v českém právu Násilí proti člověku bylo v českém právním řádu obsaženo a sankcionováno poměrně dlouhou dobu, ale k uznání domácího násilí jako specifického protiprávního jednání vedla dlouhá cesta. Především nevládní organizace se snažily po roce 1989 přesvědčit veřejnost i zákonodárce o potřebě zakročit proti domácímu násilí, byly organizovány první kampaně a navrhovány první legislativní změny. Až v roce 2004 došlo k prvnímu kroku v našem právním řádu, který uznal domácí násilí jako specifický jev. V prosinci roku 2003 přijala Poslanecká sněmovna České republiky novelu trestního zákona, s účinností od přibyl nový 215a, který zavedl trestnost týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě. To byl první impuls pro další řešení situace domácího násilí. Problematika domácího násilí se týká řady oblastí lidského života a stejně tak se promítá i do řady právních disciplín. Při incidentech domácího násilí dochází k porušování základních lidských práv a svobod, jsou porušována práva dětí, často dochází k páchání trestného činu (může jít i o naplnění více skutkových podstat), v případě, že se oběť rozhodne řešit svou situaci, vstoupí do jejího života policie, orgán sociálně právní ochrany dětí, intervenční centrum, soudy, musí řešit otázku bytovou, rozvod manželství, svěření dětí do péče a další. Vzhledem k rozsáhlosti celé problematiky bych na následujících řádcích vymezila nejprve ústavněprávní rovinu domácího násilí, dále bych se věnovala otázce trestního práva a podrobněji zákonu č.135/2006 Sb., který změnil několik zákonů v souvislosti s domácím násilím a byl spolu s vtělením 215a do trestního zákoníku nejvýznamnějším legislativním počinem v rámci ochrany obětí domácího násilí a řešení celé situace. 62

63 5.1Ústavněprávní rovina domácího násilí Základní lidská práva a svobody, mezi které patří mimo jiné i právo na ochranu tělesné integrity a právo na život, jsou zakotveny jako obecné principy v předpisech nejvyšší právní síly, a to v ústavním zákoně č.1/1993 Sb., Ústava České republiky, v aktuálním znění (dále jen Ústava ) a v zákoně 2/1993 Sb., Listině základních práv a svobod (dále jen Listina ). Základní práva a svobody jsou až na výjimky přímo vynutitelná a náleží pod ochranu soudní moci. Platí, že vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal souhlas Parlament České republiky a jimiž je Česká republika vázána, jsou součástí jejího právního řádu, přičemž v případě, že tato mezinárodní smlouva stanoví něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva.(čl. 10 Ústavy ČR). 118 Z hlediska otázky efektivnosti ochrany společnosti před domácím násilím nese zásadní význam zmiňované právo na ochranu tělesné integrity. Článek 7 Listiny garantuje nedotknutelnost osoby a zákaz nelidského nebo ponižujícího zacházení. Judikatura k tomuto článku uvádí, že k porušení nedotknutelnosti osoby, respektive k zásahu do ní, nemusí dojít jen fyzickým dotknutím, jakým je například fyzické zranění, ale jakkoliv. Tento článek v odstavci druhém zakazuje ponižující zacházení s člověkem. Takové zacházení definovala Evropská komise pro lidská práva jako špatné zacházení, které má vzbudit u oběti pocity strachu, úzkosti a podřadnosti a které je schopné pokořit ji a případně zlomit její fyzický nebo morální odpor. Článek 10 Listiny zaručuje v prvním odstavci právo osoby na zachování lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a na ochranu jména, v odstavci druhém právo na ochranu před neoprávněným zásahem do soukromí a rodinného života. 119 V souvislosti s domácím násilím je třeba také zmínit článek 32 Listiny, který zaručuje ochranu rodině a rodičovství. Zaručena je také zvláštní ochrana dětí a mladistvých. Ze všech uvedených skutečností pramení povinnost státu chránit základní práva a svobody svých občanů. Stát nemůže a nesmí tolerovat žádné případy porušování 118 Huňková, M., Voňková, J. Domácí násilí v ČR z pohledu práva. Efektivnost právních norem ČR posuzovaná vzhledem k cíli ochrany společnosti před domácím násilím. Praha: Justiční akademie České republiky, 2004, s Voňková, J. In Voňková, J., Huňková, M. Domácí násilí v českém právu z pohledu žen. Praha: ProFem, 2004,s

64 základních práv a svobod, a to ani pokud k nim dochází v okruhu blízkých osob, v rodině. Stát má povinnost řešit všechny případy porušování základních práv a poskytovat ochranu ohroženým osobám. Násilí páchané mezi rodinnými příslušníky, osobami v partnerském či obdobném vztahu (domácí násilí), je závažným porušováním lidských práv. Jeho oběťmi jsou převážně ženy. Dochází k němu v přítomnosti dětí a má devastující dopad na jejich vývoj. 120 Na tomto místě je třeba také zmínit základní mezinárodněprávní dokumenty. Z mezinárodních úmluv, které se vztahují k lidským právům a ochraně žen před násilím mají význam především Všeobecná deklarace lidských práv (1948), Mezinárodní pakt o občanských a politických právech (1966), Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech (1966), Úmluva OSN o potlačování obchodu s lidmi a využívání prostituce druhých osob (1949), Úmluva o právech dítěte, (1989), Úmluva OSN proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání (1984) a Deklarace OSN č. 40/34 z O základních principech spravedlnosti pro oběti trestného činu a pro oběti zneužití moci. Z evropských dokumentů je třeba zmínit Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č.3, 5 a 8 (č. 209/1992 Sb.), Evropskou úmluvu o odškodňování obětí násilných trestných činů (č. 141/2000 Sb. MS) do českého právního řádu byla transformována zákonem č.209/1997 Sb., o poskytování peněžité pomoci obětem trestné činnosti, Evropskou úmluvu o zabránění mučení a nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání z )č. 9/1996 Sb.). Konkrétně ochrany žen před násilím se týkají Úmluva o odstranění všech forem diskriminace žen (č. 62/1987 Sb.), Opční protokol k Úmluvě o odstranění všech forem diskriminace žen (č.57/2001 Sb. MS přijatý dne a Deklarace o odstranění násilí na ženách (1993). 121 Specifická je ochrana práv dětí. Nástrojem pro ochranu práv dětí a pomoc dětem týraným, ohroženým a strádajícím je Úmluva o právech dítěte. Úmluva uznává právo dítěte odděleného od jednoho nebo obou rodičů udržovat pravidelné osobní kontakty s oběma rodiči, ledaže by to bylo v rozporu se zájmy dítěte. Zavazuje k ochraně dětí před 120 Dufková, I., Zlámal, J. Domácí násilí se zameřením na problematiku obětí. Praha: Střední policejní škola Ministerstva vnitra v Praze, Středisko pro výchovu k lidským právům a profesní etiku, 2005, s Voňková, J., Huňková, M. Domácí násilí v českém právu z pohledu žen. Praha: ProFem, 2004,s

65 jakýmkoli tělesným nebo duševním násilím, urážením nebo zneužíváním, včetně sexuálního zneužívání, zanedbáváním nebo nedbalým zacházením, trýzněním nebo vykořisťováním během doby, kdy jsou v péči jednoho nebo obou rodičů. Výchova dítěte má směřovat k rozvoji osobnosti dítěte, posilování úcty k lidským právům a svobodám, posilování úcty k rodičům a přípravě dítěte na zodpovědný život. 122 Do roku 1999 byla úprava práv dětí součástí zákona o rodině, v roce 1999 byl vydán samostatný zákon o sociálně-právní ochraně dětí. Jeho účelem je zejména zajišťovat ochranu práv dítěte na příznivý vývoj, řádnou výchovu, ochranu oprávněných zájmů dítěte a působení na obnovení narušených funkcí rodiny, přičemž je kladen důraz na zájem a blaho dítěte. Dítětem je chápána každá nezletilá osoba. V červnu roku 2006 vstoupil v platnost zákon č. 134/2006 Sb., který novelizoval zákon z roku 1999 a do sociálně-právní ochrany dětí od té doby spadají i děti, které jsou ohrožovány násilím mezi rodiči nebo jinými osobami odpovědnými za výchovu dítěte, případně násilím mezi dalšími fyzickými osobami. Další práva vyplývající pro děti z tohoto zákona jsou právo požádat orgány sociálně-právní ochrany o pomoc, při ochraně svého života a dalších svých práv a to i bez vědomí svých rodičů, dále právo svobodně vyjadřovat své názory, pokud je dít schopno je formulovat..vyjádření dítěte má být při projednávání všech záležitostí týkajících se jeho osoby věnována náležitá pozornost odpovídající jeho věku a rozumové vyspělosti. V Úmluvě zákoně o sociálně-právní ochraně dětí je sice na jedno z předních míst staven zájem a blaho dítěte, ale v praxi je bohužel dítě často posledním článkem, kterému je věnována pozornost. Jeho názor je opomíjen, orgány sociálně-právní ochrany dětí, které by měly dětem zajistit ochranu, jak vyplývá z mnoha zpráv a hodnocení odborníků, často situaci domácího násilí podhodnocují nebo k ní přistupují necitlivě. Z výzkumů také vyplynulo, že domácí násilí často propukne v době těhotenství partnerky, čímž jsou děti podrobeny útokům ještě před svým narozením. 122 Marvánová-Vargová, B., Pokorná, D., Toufarová, M. Partnerské násilí. Praha: 2008, s

66 5.2 Trestní právo Specifika 215a trestního zákona Týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě 1) Kdo týrá osobu blízkou nebo jinou osobu žijící s ním ve společně obývaném bytě nebo domě, bude potrestán odnětím svobody až na tři léta. 2) Odnětím svobody na dvě léta až osm let bude pachatel potrestán, a) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 zvlášť surovým způsobem nebo na více osobách, nebo b) pokračuje-li v páchání takového činu po delší dobu. Ustanovení 215a je speciálním ustanovením, jehož zájmem je ochrana osob před domácím násilím, i když tento pojem není použit a vyjadřuje specifické znaky tohoto trestného činu. Týrání se týká osob blízkých i jiných osob žijících ve společně obývaném bytě nebo domě, čímž je mezi nimi dána specifická forma vzájemné závislosti, přičemž nemusí vést společnou domácnost ani být na sebe vázáni vyživovací povinností (může se jednat o rozvedené manžely, ženaté či vdané děti nájemce a jejich rodinné příslušníky, prarodiče, ale i jiné osoby, které nemají k nájemci žádný příbuzenský vztah). Podmínkou je spolužití ve smyslu alespoň částečného užívání některých prostor či příslušenství bytu nebo domu. Jak píše Šámal v komentáři k trestnímu zákonu 123, ochranu podle tohoto ustanovení požívají i zahrádkářské chatky za předpokladu,že poskytují svému uživateli určité soukromí a možnost odpočinku, tedy slouží-li též ke společnému bydlení, které je zneužíváno k týrání. Pod pojem bytu je třeba zahrnout i obytné místnosti v zařízeních určených k trvalému bydlení. Jde o místnosti v takzvaných svobodárnách, podnikových ubytovnách, penzionech a podobně. U oběti nemusí vzniknout následky na zdraví, ale musí mít o jednání, které týraná osoba pro jeho krutost, bezohlednost nebo bolestivost pociťuje jako těžké příkoří. Po subjektivní stránce je třeba úmyslu. Přísnější trestní sazbou bude postižen, spáchá-li trestný čin zvlášť surovým způsobem nebo na více osobách nebo pokračuje-li v páchání takového činu po delší dobu. Z toho plyne povinnost policejního orgánu zkoumat, zda se jednalo o jednorázový útok, který nenaplňuje požadované znaky skutkové podstaty Šámal, P. Trestní zákon: komentář II. díl. Praha: Nakladatelství C.H. Beck, 2004, s

67 a trestního zákona (dotazem na předchozí útoky i neoznámené, opakovaná oznámení respektive prošetřování násilného jednání). 124 Zvlášť surovým způsobem se rozumí zlé nakládání s týranou osobou s výraznou mírou brutality, která se vymyká z rámce běžného u většiny trestných činů tohoto druhu, půjde například o pálení rukou týrané osoby nad plamenem plynového sporáku, o pálení žehličkou na břiše týrané osoby nebo o opakované tlučení týrané osoby do modřin, které ještě nejsou zhojeny. Pokud jde o zavinění, postačí ve vztahu k tomuto znaku nedbalost. Na více osobách je týrání provedeno, jestliže byly vystaveny zlému nakládání nejméně tři osoby. Také ve vztahu k této okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby postačí nedbalost. 125 Trvalost pachatelova jednání je třeba posuzovat v závislosti na intenzitě zlého nakládání. Při pokračování činu po delší dobu se musí jednat o dobu trvání řádově v měsících. Čím méně intenzivní bude týrání, tím delší dobu bude muset takové zlé nakládání trvat, aby se mohlo jednat o naplnění této okolnosti podmiňující vyšší trestní sazby a naopak. Z hlediska zavinění postačí ve vztahu k okolnosti páchání činu po delší dobu nedbalost. 126 Skutková podstata 215a není obsažena ve výčtu trestných činů v 163 trestního řádu, což znamená, že k zahájení trestního stíhání podle 215 a není potřeba souhlasu poškozeného či poškozené. Pachatel domácího násilí se může dopouštět řady dalších trestných činů: 197a Násilí proti skupině obyvatel a proti jednotlivci, 213 Zanedbání povinné výživy, 215 Týrání svěřené osoby, 216 Únos, 219 Vražda, 221, 222 Ublížení na zdraví 127, 231 Omezování osobní svobody, 235 Vydírání, 238 Porušování domovní svobody, 241 Znásilnění. 128 Další trestné činy, k jejichž spáchání může v souvislosti s domácím násilím dojít jsou: 171 Maření výkonu úředního rozhodnutí, 174 Křivé obvinění, 175 Křivá výpověď, 185 Nedovolené ozbrojování, 202 Výtržnictví, 205 Ohrožování 124 Dufková, I., Zlámal, J. Domácí násilí se zameřením na problematiku obětí. Praha: Střední policejní škola Ministerstva vnitra v Praze, Středisko pro výchovu k lidským právům a profesní etiku, 2005,s Šámal, P. Trestní zákon: komentář II. díl. Praha: Nakladatelství C.H. Beck, 2004, s tamtéž 127 Soudní praxe vychází z toho, že znesnadnění obvyklého způsobu života poškozeného, popřípadě pracovní nescopnost, musí trvat nejméně sedm dní. Pachatelé dokáží být velice rafinovaní a své útoky směřují vůči oběti tak, že mají pohlídáno a promyšleno, aby pracovní neschopnost právě těchto sedmi dní nedosáhla. 128 Ve společnosti panuje mylný názor, že v případě manželky nemůže dojít ke znásilnění. 67

68 mravnosti, 206 Pomluva, 217 Ohrožování mravní výchovy mládeže, 218 Podávání alkoholických nápojů mládeži, 225 Rvačka, 230 Účast na sebevraždě, 237 Útisk, 242, 243 Pohlavní zneužívání, 245 Soulož mezi příbuznými, 247 Krádež, 249 Neoprávněné užívání cizí věci, 249a Neoprávněný zásah do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru, 257 Poškozování cizí věci. V souvislosti s trestním právem je třeba zmínit oznamovací povinnost, obsaženou v 8 trestního řádu a 167 a 168 trestního zákona. Skutková poddstata 215a však do ní bohužel není zahrnuta. Trestní právo procesní Na základě 43 a následujících trestního řádu svědčí osobě, která se stala obětí některého z trestných činů, které lze zařadit pod kategorii domácího násilí, v trestním řízení postavení poškozeného. Má tak tím pádem právo: činit návrhy na doplnění dokazování, nahlížet do spisů, zúčastnit se hlavního líčení a veřejného zasedání konaného o odvolání a před skončením řízení se k věci vyjádřit. Má též nárok na náhradu škody (musí ho však uplatnit a škodu prokázat). Poškozený má rovněž právo žádat státního zástupce v souladu s ustanovením 157a trestního řádu kdykoliv o přezkoumání průtahů v řízení. S účinností od 1. července 2004 byla do našeho trestního řádu zákonem č. 283/2004 Sb. implementována povinnost orgánů činných v trestním řízení poučit poškozené či svědky, kterým hrozí nebezpečí v souvislostí s náhlým ocitnutím se obviněného nebo odsouzeného na svobodě, o možnosti žádat informace o tom, že obviněný byl z vazby propuštěn nebo z ní uprchl, či že odsouzený byl propuštěn či uprchl z výkonu trestu ( 44 a trestního řádu). Dále byla poškozenému dále nově vložena do rukou i možnost podat stížnost proti rozhodnutí o podmíněném odložení podání návrhu na potrestání ( 179g odst. 4 trestního řádu) a proti rozhodnutí o tom, se podezřelý během zkušební doby osvědčil ( 179h odst. 4 trestního řádu), tato stížnost má odkladný účinek. Poslední z novinek posilujících postavení poškozeného z hlediska sledované efektivnosti zavedená zákonem č. 283/2004 Sb. představuje možnost podle povahy věci a okolnosti případu rozhodnout na návrh poškozeného o tom, že se odsouzenému ukládá povinnost uhradit poškozenému zcela nebo zčásti náklady související s účastí poškozeného 68

69 v trestním řízení, a to i v případě, že poškozenému nebyl přiznán nárok na náhradu škody ani zčásti ( 152a odst. 2 trestního řádu). 129 Přestupky Nenaplňují-li jednání intenzitu trestného činu, jsou posuzovány jako přestupky proti občanskému soužití dle 49 odst. 1 písm. b), c) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích. 49 Přestupky proti občanskému soužití (1) Přestupku se dopustí ten, kdo a) jinému ublíží na cti tím, že ho urazí nebo vydá v posměch, b) jinému z nedbalosti ublíží na zdraví, c) úmyslně naruší občanské soužití vyhrožováním újmou na zdraví, drobným ublížením na zdraví, nepravdivým obviněním z přestupku, schválnostmi nebo jiným hrubým jednáním, Tomu, kdo se dopustil přestupku,. hrozí pokuta 1.000,- korun v případě písmena a), jinak 3.000,- v případě písmen b) a c). Tyto přestupky jsou přestupky návrhovými, řízení o nich lze tedy zahájit jen na návrh poškozeného. Pokud agresor v úmyslu ponížit lidskou důstojnost nezletilého dítěte použije vůči němu nepřiměřeného opatření, hrozí mu dle 28 odst. 1 písm. e) pokuta až do výše ,- korun. 129 Huňková, M., Voňková, J. Domácí násilí v ČR z pohledu práva. Efektivnost právních norem ČR posuzovaná vzhledem k cíli ochrany společnosti před domácím násilím. Praha: Justiční akademie České republiky, 2004, s

70 5.3 Zákon č. 135/2006 Sb., kterým se mění některé zákony v oblasti ochrany před domácím násilím Zákon č. 135/2006 Sb., byl přijat dne , účinnosti nabyl od Byl vypracován expertní skupinou Aliance proti domácímu násilí a novelizuje některé zákony v oblasti ochrany před domácím násilím. Jeho největším přínosem je zavedení institutu vykázání do našeho právního řádu, jehož hlavním cílem je ochrana oběti a zastavení násilí. K řešení situace by pak dále měla přispět nabídnutá sociálně-právní pomoc, zejména ze strany Intervenčních center. Zákonodárce jasně stanovil priority právem chráněných zájmů. Na jedné straně stojí právo na vlastnictví, na straně druhé pak zájem na ochraně života, zdraví a lidské důstojnosti, všechna deklarovaná Listinou. Dle důvodové zprávy vychází zákon ze zásady priority práv zásah do soukromé sféry je přípustný, pokud je podle hodnotového řádu demokratické společnosti nezbytný, zvláště pak k ochraně zdraví, života, práv a svobod jiných ohrožených osob. 130 Filozofie zákona č. 135/2006 Sb. vychází ze tří hlavních myšlenek: 1. Prioritou je prevence domácího násilí - Je třeba včasné reakce a zabránění incidentů a eskalaci násilí nejlépe v co nejpočátečnějších stádiích 2. Ochrana obětí domácího násilí - Tato povinnost přešla zejména na Policii ČR, která po případném vykázání informuje další složky, zajišťující navazující sociální služby pro oběti domácího násilí. 3. Komplexní přístup k řešení případů domácího násilí - Je třeba spolupráce institucí, osob a zařízení, ve kterých s případy domácího násilí přicházejí do kontaktu, zejména policie, lékařů, krizových center, azylových domů, psychologických poraden, orgánů sociálně-právní ochrany dětí, přestupkových komisí, soudů. 131 Nový zákon přináší zásadní zlom v tom, že propojuje doposud izolované složky a jejich působení do uceleného systému účinné intervence v případech domácího násilí. Tento systém je vystavěn na následujících pěti pilířích: 130 Hořínová, A. Policejní vykázání od dobré teorie k dobré praxi. Via iuris ONLINE, , [citováno dne ], dostupný z: Čírtková, L. Změny v řešení domácího násilí od Právo a rodina, č.1/2007, str

71 - Policie ČR (ochrana oběti, vykázání). - Intervenční centra ( následná pomoc ohroženým osobám) - Justice ( občanskoprávní řešení - předběžná opatření, řízení ve věci samé). 132 V případě policejního vykázání je nejprve zprostředkována akutní a krátkodobá pomoc, ohrožené osobě jsou předány informace o možnosti obrátit se na intervenční centrum nebo další organizace. V další fázi většinou dojde ke kontaktu oběti s intervenčním centrem, kde je jí poskytnuta základní právní a psychologická pomoc a oběť má možnost zorientovat se ve své situaci a zvážit další možné postupy. Pak nastupuje řešení dlouhodobější perspektivy a to soudní řízení. Všechny výše zmíněné kroky by na sebe měly navazovat, osoba ohrožená domácím násilím však může do řetězce pomoci vstoupit v kterékoliv fázi. To znamená, že: jednak může pořádat o pomoc intervenční centrum, aniž by musela být osoba, která se k ní chová násilně, vykázána, jednak může podat návrh na vydání předběžného opatření aniž by předcházelo rozhodnutí o vykázání. Nejefektivnější však samozřejmě vždy bude, pokud projde celým procesem, který pro ni byl konstruován zákonem č. 135/2006 Sb. proto, že tento skýtá možnost řešení v dlouhodobém horizontu. 133 Zákonem 135/2006 Sb. se mění tyto zákony: - zákon č.283/1991 Sb., o Policii České republiky - zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád - Zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon - zákon č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení - zákon č. 114/1988 Sb., o působnosti orgánů České republiky v sociálním zabezpečení 132 Čírtková, L. Změny v řešení domácího násilí od Právo a rodina, č.1/2007, str Hořínová, A. Policejní vykázání od dobré teorie k dobré praxi. Via iuris ONLINE, , [citováno dne ], dostupný z: 71

72 5.4 Zákon o Policii ČR Policisté představují významný článek v řetězu osob podílejících se na intervenci, pomoci a řešení případů domácího násilí. Spolu s lékaři a sociálními pracovníky tvoří jakousi vstupní bránu, kterou prostupují na veřejnost informace o jednotlivých případech, do té doby skrytých v soukromí. Rychlá a účinná reakce policie může být v případech domácího násilí životně důležitá. 134 Zákon o Policii České republiky č. 283/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, byl novelizován vložením nových ustanovení 21a až 21d nazvaných Oprávnění rozhodnout o vykázání ze společného obydlí a zákazu vstupu do něj, což přineslo značné rozšíření kompetencí Policie při řešení případů domácího násilí. Policie je povinna chránit ohroženou osobu, zkoumat, jaké nebezpečí ji hrozí a po vyhodnocení rizika zvolit vhodná opatření, která se pohybují na škále od mírných, jako je domluva násilníkovi, až po nejzávažnější jako je vzetí do vazby. 21a zákona o Policii ČR se týká vykázání a říká, že vykázat lze na základě zjištěných skutečností, zejména s ohledem na předcházející útoky tehdy, když z vyhodnocení rizika lze důvodně předpokládat, že dojde k nebezpečnému útoku proti životu, zdraví, svobodě nebo zvláště závažnému útoku proti lidské důstojnosti. Vykázání je správním opatřením a je možné jej uložit na dobu deseti dnů. Lze jej aplikovat i proti vůli oběti. Policie při posuzování hrozby užívá metodu SARA DN 135, která představuje českou adaptaci licenčního postupu Spoustal Assault Risk Assessment. 136 Rozhodnutí o vykázání je účinné v okamžiku, kdy bylo prokazatelně sděleno osobě, proti které směřuje. Osoba, proti které vykázání směřuje je poté povinna neprodleně opustit místo, na které se rozhodnutí o vykázání vztahuje. Policista vždy specifikuje prostor, na který se vykázání vztahuje a o tomto vykázaného poučí. 134 Voňková, J., Huňková, M. Domácí násilí v českém právu z pohledu žen. Praha: ProFem, 2004,s Dotazník SARA DN je přílouhou závazného metodického pokynu policejního prezidenta, který stanoví postup příslušníků Policie v případech domácího násilí. Je koncipován formou tří souborů po pěti otázkách, jejichž zodpovězení by mělo odhalit rizikové faktory. Policisté procházejí speciálním školením, aby byli připraveni na specifiku domácího násilí, znali psychiku oběti i násilníka a podobně. viz. článek Hořínová, A. Policejní vykázání od dobré teorie k dobré praxi. Via iuris ONLINE, , dostupný z Čírtková, L. Změny v řešení domácího násilí od Právo a rodina, č.1/2007, str. 9 72

73 Při provádění úkonů souvisejících s vydáváním rozhodnutí o vykázání je policista povinen zajistit přítomnost nezúčastněné osoby, pokud nehrozí nebezpečí z prodlení. Policista je povinen sesbírat důkazy a provést výslech odděleně s obětí i agresorem. Pokud policista rozhodne o vykázání, vyzve vykázanou osobu, aby mu vydala všechny klíče od společného obydlí, které má a vykázaná osoba má povinnost mu tyto klíče vydat. Policista také poučí vykázaného o následcích, které by mělo neuposlechnutí této výzvy. Policista je povinen umožnit vykázané osobě, aby si nejpozději při výkonu rozhodnutí o vykázání vzala ze společného obydlí výlučně věci sloužící její osobní potřebě, osobní cennosti a dokumenty, a ve lhůtě do 24 hodin od výkonu rozhodnutí pak další osobní věci a věci nezbytné pro její podnikání nebo výkon povolání. Policista musí poučit vykázanou osobu také o možnostech ubytování, o jejím právním postavení, právech a povinnostech a dalším postupu ve věci. Od vykázané osoby si policista vyžádá adresu pro doručování. Osobu ohroženou policista poučí o možnosti podat návrh na vydání předběžného opatření podle občanského soudního řádu a možnostech využití psychologických, sociálních a jiných služeb pomoci obětem domácího násilí. Policista dále poučí ohroženou osobu o následcích vyplývajících z uvedení vědomě nepravdivých údajů, ke kterým je při vykázání přihlíženo. Pokud je potřeba, přivolá policista ohrožené osobě lékařskou pomoc. Rozhodnutí o vykázání se vydává bez projednání věci a z úřední povinnosti. Souhlas poškozené osoby se nevyžaduje. Písemně se vyhotoví do 24 hodin od vstupu policisty do společného obydlí, v opise se doručí vykázané a ohrožené osobě. Opis rozhodnutí o vykázání doručí policista do 24 hodin od jeho vydání spolu s opisem úředního záznamu podle 21 a odst. 6 příslušnému intervenčnímu centru, v případě, že ve společném obydlí, na které se rozhodnutí o vykázání vztahuje, žije nezletilá osoba, doručí se opis rozhodnutí o vykázání spolu s opisem úředního záznamu ve stejné lhůtě též příslušnému orgánu sociálně-právní ochrany dětí. 137 Opravným prostředkem proti rozhodnutí o vykázání je odvolání, které nemá odkladný účinek. Při vydávání rozhodnutí o vykázání se postupuje dle správního řádu, nestanoví-li tento zákon jinak. 137 Marvánová-Vargová, B., Pokorná, D., Toufarová, M. Partnerské násilí. Praha: 2008, s.73 73

74 Násilná osoba je vykázána na dobu 10 dnů a tuto dobu není možné zkrátit ani na základě souhlasu poškozené osoby. Podáním návrhu na vydání předběžného opatření podle občanského soudního řádu během doby vykázání se tato doba prodlužuje až do vydání pravomocného rozhodnutí o tomto návrhu. Do 3 dnů od vydání rozhodnutí o vykázání je policista povinen provést kontrolu dodržování rozhodnutí a o této kontrole sepsat úřední záznam. Pokud oběť násilí pustí vykázaného zpět do bytu během doby vykázání, je vystavena trestnímu stíhání pro trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí. Zákon o Policii České republiky byl doplněn také ustanovením 42n nazvaným Zpracovávání osobních údajů v souvislosti s vykázáním ze společného obydlí a zákazem vstupu do něj, podle kterého policie zpracovává osobní údaje vykázané a ohrožené osoby, v případě, že ve společném obydlí, na které se vykázání vztahuje, bydlí i nezletilá osoba, pak i údaje této osoby. Důležitý je význam zadokumentováni jednotlivých incidentů, které umožňuje prokázat opakovanost a dlouhodobost domácího násilí. Od je policista vždy povinen přijmout oznámení o incidentu se znaky domácího násilí a zajistit provedení všech nezbytných úkonů. K podmínkám pro vydání rozhodnutí o vykázání a hodnocení rizika budoucího nebezpečného útoku mimo jiné patří i hledisko počtu uskutečněných výjezdů či hlášených útoků. 138 Smyslem institutu policejního vykázání je především odvrácení hrozby akutního nebezpečí a nastartování kontinuálního procesu pomoci oběti domácího násilí. Jeho prvotní účel tedy spočívá v odhalení a eliminaci možnosti nebezpečí pro ohroženou osobu, nikoliv v rozhodování, zda byla naplněna skutková podstata 215a týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě. Pravomoc rozhodnout, zda v daném případě byla naplněna skutková podstata některého z trestných činů, jejichž výčet obsahuje zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, má ve demokratickém a právním státě výlučně nezávislý a nestranný soud. Žádný jiný orgán státní moci takovou kompetencí nedisponuje, což se nezměnilo ani po přijetí zákona č. 135/2006 Sb Čírtková, L. Změny v řešení domácího násilí od Právo a rodina, č.1/2007, str Hořínová, A. Policejní vykázání od dobré teorie k dobré praxi. Via iuris ONLINE, , [citováno dne ], dostupný z: 74

75 5.5 Občanský soudní řád Z hlediska procesněprávních institutů v rámci občanského práva mají velký význam předběžná opatření, v jejichž rámci soud prozatímně upravuje poměry účastníků. Na základě 76 občanského soudního řádu může být účastníku řízení mimo jiné uloženo, aby: platil výživné v nezbytné míře, odevzdal dítě do péče druhého z rodičů nebo do péče toho, koho určí soud, něco vykonal, něčeho se zdržel nebo něco strpěl. Předběžné opatření vydává soud do 7 dnů od podání návrhu. 140 Do občanského soudního řádu byla vložena nová ustanovení 76 b, upravující nový druh předběžného opatření, a ustanovení 273b nazvané Výkon rozhodnutí o vykázání ze společného obydlí a nenavazování kontaktů s oprávněným. Dle ustanovení 76b odst. 1, je-li jednáním účastníka, proti kterému návrh směřuje, vážným způsobem ohrožen život, zdraví, svoboda nebo lidská důstojnost navrhovatele, může předseda senátu předběžným opatřením uložit účastníku, proti kterému návrh směřuje, zejména aby: a) dočasně opustil byt nebo dům společně obývaný s navrhovatelem (dále jen společné obydlí ), jakož i jeho bezprostřední okolí, nebo do něj nevstupoval, b) aby se zdržel setkávání s navrhovatelem a navazování kontaktů s ním. V případě předběžného opatření na vykázání rozhoduje soud do 48 hodin. Předběžné opatření trvá měsíc od jeho vykonatelnosti ( 76b odst.3). Předcházelo-li rozhodnutí o návrhu na předběžné opatření rozhodnutí Policie České republiky o vykázání ze společného obydlí a zákazu vstupu do něj, počíná tato lhůta dnem následujícím po dni, v němž uplynula lhůta stanovená tímto předpisem. Je-li podán návrh na prodloužení předběžného opatření podle odst.4, tato lhůta neskončí dříve, než o takovém prodloužení soud rozhodne. Bylo-li před uplynutím výše uvedené doby zahájeno řízení ve věci samé, může předseda senátu na návrh navrhovatele rozhodnout o prodloužení doby trvání předběžného opatření, vezme přitom v úvahu trvání stavu ohrožení navrhovatele podle odst. 1, obsah a důvody podaného návrhu na zahájení řízení 140 Kolektiv autorů. Bílá místa v péči o oběti domácího násilí. Analýza systému pomoci obětem domácího násilí s výstupy monitoringu domácího násilí v Jihomoravském kraji. dostupný z 75

76 ve věci samé, majetkové či jiné poměry účastníků včetně vlastnických a jiných vztahů ke společnému obydlí, na které se vztahuje předběžné opatření, a další rozhodné okolnosti. Předběžné opatření však zanikne nejpozději uplynutím doby jednoho roku od okamžiku jeho nařízení. Rozhodnutí o návrhu předběžného opatření není podmíněno předchozím rozhodnutím Policie České republiky podle zvláštního právního předpisu. 141 Usnesení o předběžném opatření se vyhlásí účastníkům až při provedení jeho výkonu. Účastníkům, kteří nebyli při provedení výkonu přítomni, se usnesení doručí dodatečně s vyrozuměním, že byl proveden jeho výkon. Výkon rozhodnutí o vykázání ze společného obydlí a nenavazování kontaktů s oprávněným se podle nového ustanovení 273b provede tak, že soud v součinnosti s příslušnými státními orgány vykáže povinného ze společného obydlí, odebere mu všechny klíče od společného obydlí, které povinný drží, a popřípadě mu zakáže setkávat se s označenou osobou nebo ji jinak kontaktovat. Soud zároveň poskytne povinnému příležitost, aby si bezprostředně při výkonu rozhodnutí vyzvedl ze společného obydlí své osobní cennosti a dokumenty, jakož i věci, které slouží jeho osobní potřebě, během trvání předběžného opatření pak povinnému umožní vyzvednout i věci nezbytné k výkonu jeho podnikatelské činnosti nebo výkonu povolání. Není-li povinný při výkonu rozhodnutí přítomen, poskytne mu soud na jeho žádost během lhůty příležitost, aby si ze společného obydlí vyzvedl věci. O tomto právu soud povinného vyrozumí oznámením zanechaným na dveřích společného obydlí. Příslušným k výkonu tohoto rozhodnutí je soud, který nařídil předběžné opatření Marvánová-Vargová, B., Pokorná, D., Toufarová, M. Partnerské násilí. Praha: 2008, s Dvořáková Závodská, J. Nová právní úprava o ochraně před domácím násilím, Právo a rodina, č. 7/2006, str. 5 76

77 5.6 Zákon o sociálním zabezpečení Do zákona o sociálním zabezpečení byla vložena nová ustanovení, konkrétně 74 a 74 b, které stanoví, že osobám ohroženým domácím násilím ze strany osob blízkých nebo osob žijících s nimi ve společně obývaném bytě nebo domě, se poskytuje bezprostřední individuální psychologická a sociální pomoc ambulantní nebo azylové povahy, a také se jim zprostředkuje poskytnutí následné sociální, lékařské, právní a psychologické pomoci. Pro poskytování pomoci se zřizují intervenční centra, specializovaná poradenská místa, které také zajišťují vzájemnou informovanost, koordinaci služeb a pomoci mezi orgány sociálně-právní ochrany dětí, obcemi, orgány Policie České republiky a obecní policie, nestátními organizacemi a dalšími zúčastněnými institucemi. Dle ustanovení 74 b se pomoc osobám ohroženým domácím násilím poskytuje zejména na základě doručení opisu rozhodnutí o vykázání nebo o zákazu vstupu do společného obydlí, ale může být poskytnuta i bez tohoto podnětu. Intervenční centrum při prvním kontaktu s ohroženou osobou zjišťuje, zda byla dostatečně zajištěna její bezpečnost a ochrana a zda porozuměla informacím, které se jí dostaly od příslušníků Policie České republiky. Intervenční centrum má také povinnost oznamovat počet osob, kterým byla poskytnuta pomoc krajskému úřadu. Dne byl přijat zákon č. 29/2007 Sb., kterým se mění zákon č. 108/2006 o sociálních službách a zákon č. 135/2006 Sb., kterým se mění některé zákony v oblasti ochrany před domácím násilím. Zákon nabyl účinnosti od Konkrétně zákon v 60a stanoví, že na základě rozhodnutí o vykázání ze společného obydlí nebo zákazu vstupu do něj vydaného podle zvláštního právního předpisu je osobě ohrožené násilným chováním vykázané osoby nabídnuta pomoc nejpozději do 48 hodin od doručení opisu tohoto rozhodnutí intervenčnímu centru. Pomoc intervenčního centra může být poskytnuta rovněž na základě žádosti osoby ohrožené násilným chováním jiné osoby obývající s ní společné obydlí nebo i bez takového podnětu, a to bezodkladně poté, co se intervenční centrum o ohrožení osoby násilným chováním dozví. Sociální služby v intervenčním centru jsou poskytovány jako služby ambulantní, terénní nebo pobytové. Služby intervenčního centra zahrnují zejména sociálně terapeutickou činnost a pomoc při uplatňování práv, oprávněných zájmů a při obstarávání osobních záležitostí. 77

78 Intervenční centra mají také zajistit spolupráci a vzájemnou informovanost mezi intervenčními centry, poskytovateli jiných sociálních služeb, orgány sociálně-právní ochrany dětí, obcemi, útvary Policie České republiky a obecní policie, jakož i ostatními orgány veřejné správy. Od funguje v každém kraji a v Praze jedno intervenční centrum, v Moravskoslezském kraji pak 2, což je poměrně nedostatečná kapacita Kolektiv autorů. Bílá místa v péči o oběti domácího násilí. Analýza systému pomoci obětem domácího násilí s výstupy monitoringu domácího násilí v Jihomoravském kraji. [citováno dne ], dostupný z s

79 5.7 Institut vykázání Institut vykázání by měl sloužit zejména ochraně oběti a k odvrácení aktuálně hrozícího útoku. Je institutem především preventivním, ne represivním, jak je někdy chápán. Měla by na něj navazovat další péče a pomoc osobě ohrožené domácím násilím a pro jeho efektivitu v praxi je nezbytná spolupráce a vzájemná informovanost všech institucí a subjektů, které se domácím násilím zabývají. Zajímalo mě, jak se institut vykázání osvědčil v praxi a nakolik je využíván při řešení incidentů v domácnostech. Dle zprávy o vykázání a zákazu vstupu v České republice v roce bylo v České republice v období v období od prostřednictvím intervenčních center celkem evidováno 862 rozhodnutí Policie ČR na základě zákona č. 135/2006 Sb., o vykázání nebo zákazu vstupu násilné osoby do společného obydlí. Bylo zaznamenáno 58 případů (téměř 7%) opakovaného vykázání/zákazu vstupu ve stejných domácnostech. Policie České republiky (dále jen PČR ) je oprávněna v případech zjištěného rizika dalších násilných incidentů ochránit ohroženou osobu vykázáním násilné osoby (je-li na místě přítomna) nebo zákazem vstupu (pokud není v bytě nebo v domě přítomna). Z evidovaných 862 případů rozhodla PČR v 410 případech (47,5 %) o vykázání, v 368 případech (42,7 %) o zákazu vstupu. V souvislosti s 862 případy vykázání a zákazu vstupu bylo domácím násilím bezprostředně ohroženo 892 dospělých osob, z toho 858 žen a 34 mužů. Z hlediska věku dominuje u dospělých ohrožených osob věková kategorie let (39 %), následují kategorie (25 %), let (16 %). Policie evidovala celkem 941 dětí přítomných policejnímu zásahu i násilnému incidentu, který zákroku předcházel. Policií není zjišťován celkový počet dětí, žijících v rdinách, ve kterých dochází k násilným incidentům, které nejsou v době zásahu policie v domácnosti přítomny, takže počty dětí, které se stávají svědky nebo i oběťmi domácího násilí je mnohem vyšší. Celkem tedy bylo ve sledovaném období přímo ohroženo domácím násilím osob. 144 Vykázání v roce 2007, zpracovala Vitoušová, P., Bílý kruh bezpečí, o.s., [citováno dne ], dostupné z 79

80 V případech domácího násilí bylo v roce 2007 ze společného obydlí vykázáno 854 mužů a 8 žen. Z hlediska vztahu mezi násilnou a ohroženou převládá vztah manželský 467 případů (54 %), následuje vztah druh/družka 205 případů, transgenerační 134 případů a rozvedení manželé 55 případů. K malému počtu vykázání došlo ve vztazích partnerských, sourozeneckých a jiných. Údaje za sledované období roku 2007 vykazují značný rozdíl mezi jednotlivými kraji. Roční průměr vykázání na jeden kraj je 61,6 případů. Z hlediska absolutního počtu vykázání, došlo k největšímu počtu těchto případů v kraji Moravskoslezském 213 (téměř 25 %). Za ním následují kraje Jihomoravský (82), Ústecký (81), Středočeský (79). V těchto 4 krajích došlo v roce 2007 k více než polovině všech vykázání v zemi (52,8 %). Ke krajům s nejmenším počtem vykázání podle absolutních čísel patří kraje Plzeňský (16 v roce) a Liberecký (30 v roce). 145 Na základě předání informací od PČR v souvislosti s rozhodnutím o vykázání se v roce 2007 uskutečnilo evidovaných kontaktů s ohroženými osobami po vykázání (z toho telefonických, 587 osobních v IC, 153 osobních v rámci výjezdu do bydliště, 322 písemných. V případech policejního vykázání intervenční centra uskutečnila 475 jednorázových kontaktů, 750 opakovaných se stejnou ohroženou osobou a v 206 případech byla ohrožená osoba kontaktována, ale pomoc IC odmítla. Z celkového počtu 862 případů policejních rozhodnutí o vykázání/zákazu vstupu podaly ohrožené osoby v 337 případech žádost o vydání předběžného opatření soudu, kterým chtěly vykázání prodloužit. V 73,5 % případech (tj. 190) soud žádosti vyhověl a lhůtu prodloužil, v 14 % žádost zamítl. Ve čtyřech případech vzaly ohrožené osoby svůj návrh zpět. O výsledku rozhodnutí v 41 případech nebyla IC informována. Co se týče situace v rámci města Brna, dle informací získaných z příspěvku por. Andrey Kornetové, členky 5. Oddílu obecné kriminality služby Kriminální policie a vyšetřování při Městském ředitelství Brno (označované dříve jako Skupina Domácí násilí) na panelové diskusi u příležitosti 25. listopadu Mezinárodního dne boje proti násilí na ženách Rok od vykázání došlo v Brně k využití institutu vykázání v průběhu období od do v 37 případech domácího násilí, přičemž ve 2 případech došlo k vykázání opakovanému. Ve 13 případech využila ohrožená osoba možnosti 145 přesné počty vykázání a srování dle počtu na obyvatele kraje viz. příloha 80

81 předběžného opatření dle 76 občanského soudního řádu a v 8 případech byla násilná osoba souběžně stíhána vazebně. Ve všech případech byl vykázaným muž. Celkem za rok 2007 pak došlo v městě Brně ke 40 vykázáním. Díky spolupráci s Intervenčním centrem, Orgány sociálně právní ochrany dětí při Úřadech městské části, tak i Městským soudem v Brně a zejména soudními vykonavateli, se kterými přijde policie do kontaktu při doručování usnesení soudu o prodloužení vykázání má policie ucelený a komplexní pohled na každý případ vykázání od samotného počátku, čímž zvyšuje kontrolu a monitoring problémových rodin i do budoucna. Slovy paní Kornetové z našeho pohledu policistů, svůj účel institut vykázání, coby preventivní opatření, plnil a plní, ve většině rodin, kde došlo k uplatnění tohoto oprávnění policisty, došlo skutečně k zastavení násilí nebo přinejmenším k mnohonásobnému snížení intenzity ataků ze strany násilné osoby, posílení informovanosti ohrožených osob o možnostech dalších, byť i nepolicejních řešení její situace, i posílení víry v řešitelnost její situace, kterou předtím mnohdy považovala za neřešitelnou, bezvýchodnou a rezignovala na veškeré další snahy o intervenci. To samozřejmě v mnoha případech přispělo i ke zvýšení sebedůvěry v sebe samu a své schopnosti, změnu přístupu k problému a zvýšení aktivity při uplatňování svých práv, neboť se jim dostane vyššího pocitu bezpečí. 81

82 6. Domácí násilí v komparativním pohledu Přístup k domácímu násilí se v jednotlivých zemích samozřejmě liší, ale obecně, zejména v rámci zemí Evropské unie, je snaha řešit domácí násilí jako problém celé společnosti, věnovat větší ochranu obětem, zaměřit se na prevenci a nápravu pachatele. Mezi zeměmi Evropy je za vzor intervence partnerského násilí považováno Rakousko, jeho Gewaltschutzgesetz čili zákon na ochranu před násilím doporučuje Evropská unie jako model komplexního sociálně-právního řešení problematiky domácího násilí a vyhodnotila jej jako nejlepší přístup k řešení této problematiky. Zmíněný zákon jako první obsahoval myšlenku vyloučení agresora ze soukromí na určitou dobu. Na základě zákona má policie možnost, vykázat násilníka ze společného bydliště a zakázat mu tam vstup, pokud je důvodné podezření na opakované útoky namířené proti oběti. Česká právní úprava je inspirována právě tímto rakouským zákonem. 146 Jako vzor řady systému řešení domácího násilí bývá uváděn také americký projekt DAIP (Domestic Abuse Duluthu Project), který vznikl v Minessotě a byl později aplikován i v Německu. 147 Základem tohoto projektu je myšlenka společné odpovědnosti komunálních institucí a rychlé dosahování cílů. Pachatel je ihned po činu zajištěn, v případě, že se dopustil trestného činu, do 48 hodin odsouzen, u mírnějších případů je mu uložen podmíněný trest, může mu být nařízena i účast v programu pro změnu chování. Oběť má k dispozici občanskoprávní ochranná nařízení a možnosti řešení sociálních otázek jako bydlení, finanční podpory a podobně. Pozitivní výsledky v praxi vykázal také Berlínský intervenční projekt, o kterém bude pojednáno dále. 148 Je samozřejmé, že domácí násilí nevymizí jen tím, že bude umožněno v rámci právního řádu vykázat násilníka ze společného obydlí a bude zajištěno bezpečí oběti. Je třeba pracovat s těmi, kdo se násilí dopouštějí. V zahraničí probíhají již řadu let různé programy zaměřené právě na práci s pachateli. Některé jsou vystaveny na dobrovolné bázi, v jiných zemích existuje možnost, aby byla účast v programu pro násilníky 146 Marvánová-Vargová, B., Pokorná, D., Toufarová, M. Partnerské násilí. Praha: 2008, s V Německu vznikl v roce 1984 projekt Muži proti mužskému násilí, inspirovaný programem DAIP. Vykazoval natolik pozitivní výsledky, že v reakci na něj vzniklo postupně 20 poradenských center nejen v Německu, ale i v Rakousku a ve Švýcarsku, které jsou mezi sebou propojeny. Voňková, J., Huňková, M. Domácí násilí v českém právu z pohledu žen. Praha: ProFem, 2004,s Vykopalová, H. Sociálně patologické jevy v současné společnosti, Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2002, dotisk s

83 stanovena soudem. Jednotlivé programy se liší svým zaměřením, bývá kladen důraz například na nácvik zvládání emocí, jiné jsou zaměřené na relaxaci, techniky uvolnění stresu, na socializaci či komunikaci a řešení konfliktů. Za zmínku stojí Vídeňský tréninkový program pro pachatele domácího násilí, který staví na 4 fázích a to budování odpovědnosti za násilné jednání, řízení vzteku, socializace muže a trénink sociálních dovedností. V rámci tohoto projektu je také kladen důraz na spolupráci a komunikaci mezi Poradenským centrem pro muže a Intervenčním centrem pro ženy a dalšími institucemi. Tímto programem by bylo možné se inspirovat i v rámci našeho přístupu k pachatelům. Úprava v jednotlivých zemích je odlišná, v mnoha evropských zemích je trestnost domácího násilí vyjádřena v samostatné skutkové podstatě )například v úpravě slovenské, irské, ve Švédsku byl novelou trestního zákona z roku 1998 zavedena skutková podstata trestného činu hrubé porušování integrity ženy ). Některé země obsahují ve svém trestním zákoně skutkovou podstatu trestného činu slídění (například Rakousko a Nizozemí), kterého se dopouští ten, kdo kdo záměrně, svévolně a opakovaně sleduje druhou osobu, a tím jí působí emoční utrpení nebo v ní vzbuzuje strach z násilného útoku. 149 Na následujících řádcích bych se ráda zmínila podrobněji o právní úpravě a přístupu k problému domácího násilí v Rakousku, které je dáváno za vzor celé Evropě, Německu, jehož právní úprava obsahuje některé specifické instituty a možnosti, a nakonec Slovensku, které mělo pro řešení a úpravu domácího násilí stejné výchozí postavení jako Česká republika, ale změny v zákonech provedlo podstatně dříve. 149 Voňková, J. a kol. Metodický rámec práce intervenčních center a podpora jejich vzniku. Praha: Bílý kruh bezpečí o.s, s

84 6.1 Rakousko Rakouský spolkový zákon na ochranu před domácím násilím, který legislativně ošetřil možnost dočasného vykázání násilné osoby ze společného obydlí bez ohledu na to, zda jí svědčí nějaké právo (vlastnické, nájemní), byl průlomem do panujícího právního náhledu na střet práva soukromého a veřejného. Rozhodnutí Federálního ústavního úřadu, že institut vykázání je v souladu s rakouskou ústavou, otevřel cestu systémovému přístupu k ochraně před násilím v rodině. 150 Základní filozofií rakouské právní úpravy je teze, že nikoli oběť, ale pachatel má nést důsledky domácího násilí. Federální zákon o ochraně proti domácímu násilí, který byl připojen jako dodatek k zákonu o policii (SPG) měl účinně ochránit pět základních principů prevence domácího násilí: 1. připravenost zasáhnout v domě, domácí násilí není soukromou záležitostí rodiny 2. fyzickou bezpečnost osob jako prioritu 3. nutnost prohlásit násilí za nezákonné 4. právo oběti na odškodnění 5. potřebu spolupráce různých institucí: společné cíle a jasně definované role. 151 Tzv. spolkový zákon na ochranu před domácím násilím ( Bundesgesetz zum Schutz vor Gewalt in der Familie neboli ve zkrácené podobě Gewaltschutzgesetz ) nabyl účinnosti 1. května V návaznosti na něj byl novelizován také zákon o policii (Sicherheitspolizeigesetz) a některé další zákony. Všechny měly za cíl zajistit důslednou prevenci domácího násilí. rakouští experti se shodli na tom, že tento cíl vyžaduje, aby byl přijata jasně vyhraněná pozice proti násilí. V zákonech je proto použit celkem jednoduchý princip: agresor musí jít a nést důsledky svého konání, zatímco oběť má právo zůstat doma a být chráněna před dalším násilí.v zákoně na ochranu před násilím v rodině tuto ideu vyjadřuje především 382b (1) o vykázání z bytu a 382b (2) o zákazu pobývání na určitých místech a vyhledávání kontaktu s obětí domácího násilí Voňková, J. a kol. Metodický rámec práce intervenčních center a podpora jejich vzniku. Praha: Bílý kruh bezpečí o.s, s Martinková, M., Macháčková, R. Vybrané kriminologické a právní aspekty domácího násilí. Praha: Institut pro kriminologii a sociální prevenci, 2001, s Martinková, M., Macháčková, R. Vybrané kriminologické a právní aspekty domácího násilí. Praha: Institut pro kriminologii a sociální prevenci, 2001, s

85 Na základě ustanovení 38 odst. 1 zákona o bezpečnostní policii jsou v případě ohrožení života a zdraví orgány veřejných bezpečnostních služeb oprávněny vykázat nebezpečnou osobu z bytu nebo domu a jeho bezprostředního okolí a odebrat jí klíče a to na dobu 10 dní. Tato doba může být prodloužena, pokud podá ohrožená osoba návrh na vydání předběžného opatření u civilního soudu. Policisté zasahují dle kritéria přiměřenosti hrozícímu riziku, k vykázání tedy přistupují, když by například urovnání sporu nebylo dostatečné a naopak nelze užít závažnějších zásahů jako je kupříkladu vazba. Účelem vykázání násilníka je zejména přerušení násilí a vytvoření bezpečí pro ohroženou osobu, která má možnost získat informace o možnostech řešení své situace a rozhodnout se, jak naloží se svým životem. Policie zároveň dává svým zásahem násilníkovi signál, že překročil jistou hranici a jeho chování nebude tolerováno. Ohroženou osobu zkontaktuje intervenční centrum a nabídne jí pomoc. Zákaz návratu platí pro byt či dům i pro bezprostřední okolí bydliště. Tento prostor (tzv. ochranné pásmo) musí být policií přesně vymezeno a násilné osobě označeno. Podle 38a rakouského zákona o policii je ochranný prostor určen podle požadavků na účinnou ochranu postižené osoby. Pokud násilník odmítá odejít, může policie použít donucovací prostředky. Návrat této osoby po odchodu policie z domu či bytu představuje porušení úředního nařízení a žadatel o vykázání by měl v tomto případě zavolat policii a požádat soud o uložení trestních sankcí. Při opakovaném porušení zákazu návratu může soud na pachatele uvalit vazbu. Vykázání a zákaz návratu platí maximálně 10 dní. Během prvních 48 hodin je jeho oprávněnost přezkoumána policií. V případě, že je zákaz zrušen před uplynutím deseti dnů a dotyčná osoba se opět smí nastěhovat do bytu, mají úřady povinnost o této skutečnosti neprodleně informovat osobu, kvůli jejíž bezpečnosti byl zákaz vydán. 153 Co se týče účasti násilníka na soudním řízení, pokud postižené ženě nebo jejím dětem hrozí akutní nebezpečí, může soud vydat nařízení bez toho, že by pachatele vyslechl. Na soudu lze požadovat a soud může nařídit následující ochranná opatření podle zákona o ochraně proti domácímu násilí: - násilník musí opustit byt a bezprostřední okolí bytu ( 382b odst. 1) - násilník se nesmí vrátit do bytu nebo jeho bezprostředního okolí ( 382b odst. 1) 153 Martinková, M., Macháčková, R. Vybrané kriminologické a právní aspekty domácího násilí. Praha: Institut pro kriminologii a sociální prevenci, 2001, s

86 - násilník se nesmí zdržovat na určitých, konkrétně požadovaných a označených místech, jako jsou například mateřské školy nebo pracoviště ( 382b odst. 2) - násilník se musí vyhnout každému střetnutí, stejně jako navázání kontaktu s postiženým ( 382b odst. 2) Pokud soud předběžné opatření uloží nebo zruší, musí o tom informovat policii, a v případě, že je jedna ze stran nezletilá, tak i jejího oprávněného zástupce. Bylo-li vydáno rozhodnutí o vykázání, musí být žadatel informován o tom, kdy vykázání proběhne a má potom možnost se rozhodnout, zda chce či nechce být výkonu přítomen. Vykázání uskutečňuje soudní vykonavatel, v nutných nebo zvlášť nebezpečných případech může soud požádat o vykonání nařízení policii. Žadatel má možnost odmítnout výkon předběžného opatření, tedy okamžitého vykázání násilníka, ale pouze v případě, že opatření bylo nařízeno a doručeno. Předběžné opatření v tom případě zůstává v platnosti a v průběhu tří měsíců, což je doba jeho platnosti, je možno požádat o jeho výkon. Ochrana a pomoc osobám ohroženým domácím násilím se opírá o tři pilíře: 1. oprávnění policie k dočasnému vykázání násilné osoby ze společného obydlí a nařízení zákazu vstupu 2. prodloužení doby vykázání předběžným opatřením civilního soudu, které může, ale nemusí bezprostředně navazovat na vykázání 3. vytvoření intervenčních míst, která musí být informována o zásahu policie a která na základě této informace sama naváží kontakt s násilím ohroženou osobou s nabídkou pomoci. 154 Poté, co byl přijat zákon o ochraně před domácím násilím, má policie povinnost ohlásit intervenčnímu centru užití institutu vykázání. Pracovníci intervenčního centra pak konstatují do 48 hodin oběť, pokud je nevyhledá sama. Po novelizaci zákona o ochraně před násilím v rodině ( ) je institut vykázání uvalován obvykle společně se zákazem vstupu do společného bydliště. Přibližně v 82% jsou oba příkazy vydávány současně Voňková, J. a kol. Metodický rámec práce intervenčních center a podpora jejich vzniku. Praha: Bílý kruh bezpečí o.s, s Martinková, M., Macháčková, R. Vybrané kriminologické a právní aspekty domácího násilí. Praha: Institut pro kriminologii a sociální prevenci, 2001, s

87 6.2 Spolková republika Německo Zákon o ochraně před násilím (zákon pro zlepšení občanskoprávní ochrany v případech násilných činů a omezování osobní svobody, jakož i k usnadnění přenechání bytu manželů při rozluce) byl přijat v roce Na jeho základě může soud na návrh poškozeného uložit agresorovi na omezenou dobu, aby nevstupoval do bytu poškozeného, nepobýval v určitém okolí bytu, nevyhledával místa, kde se poškozená osoba pravidelně zdržuje, neosnoval s ní setkání a nenavazoval kontakt pomocí telekomunikačních prostředků. Poškozená osoba, která žila s násilníkem ve společné domácnosti může požadovat, aby jí byl byt přenechán k výlučnému užívání, pokud je třeba zamezit krutému zacházení a ohrožení bezpečí dítěte. Ochranné opatření omezující násilnou osobu lze uložit už při vyhrožování útokem na životě, zdraví nebo omezování osobní svobody. Z hlediska efektivity se německý model přístupu k řešení problému domácího násilí vyznačuje komplexností řešení, multidisciplinárním přístupem, koordinovaností a spoluprací všech zúčastněných subjektů. 156 V 1 odstavci 2 zákona o ochraně před násilím jsou zohledněny případy pronásledování jako forma naručení obecného osobnostního práva. 157 Berlínský intervenční projekt V roce 1994 založili členové týmu, vzniklého sloučením několika nestátních organizací a subjektů, zbývajících se domácím násilím, pracovní spolek Berlínská iniciativa proti násilí na ženách - BIG e. V., který se stal nositelem projektu Berlínského intervenčního projektu proti domácímu násilí. Koncepce projektu vychází z názoru, že změnit postoj společnosti k problematice domácího násilí je třeba jak v individuální, tak institucionální rovině, domácí násilí je třeba prohlásit za věc veřejnou, je nutné ochránit oběti domácího násilí a snažit se vyhledávat rizikové skupiny žen a dětí, které by se oběťmi mohly stát, je třeba rychlého zásahu státu a věnovat se práci s pachateli, které je nutné vést k odpovědnosti za jejich jednání. Klade důraz také na spolupráci institucí a subjektů, které s danou problematikou přicházejí do kontaktu a mohou ji ovlivnit. To 156 Voňková, J. a kol. Metodický rámec práce intervenčních center a podpora jejich vzniku. Praha: Bílý kruh bezpečí o.s, s Illigens, G. Institucionální reakce na domácí násilí ve Spolkové republice Německo In Kolektiv autorů. Domácí násilí. Staré problémy, nová řešení? Praha: Friedrich-Ebert-Stiftung e.v., 2002, s

88 vše předpokládá změnu myšlení celé veřejnosti, ale i společenských a státních institucí a ochotu ke spolupráci celé veřejnosti. 158 Berlínský intervenční projekt zřídil Koordinační střediska a inicioval vznik a přijetí zákona na ochraně před domácím násilím v roce Koordinační střediska, která postupně vznikala v jednotlivých spolkových zemích, se řídí zásadou K : komunikace - kooperace komplexnost koncepce konsenzus 159. Ohroženým osobám je k dispozici tzv. Horká linka, která funguje od roku 1999 a usnadňuje přístup k dalším pomáhajícím organizacím. Od roku 2001 funguje mobilní intervenční tým, který může ohrožené osoby navštívit i doma. Přes policistu, který byl přítomen zásahu v rodině, probíhá navázání kontaktu s obětí, které je nabízena pomoc a informace. Horká linka slouží i k informování rodinných příslušníků, sousedů, policie a dalších, kteří se podílí na intervenci nebo chtějí pomoci. Spolupracujícími organizacemi jsou různé poradny a azylové domy, existují speciální poradny pro arabské ženy, ženy z jižní Asie, turecké ženy a Kurdky. V rámci Berlínského intervenčního projektu byla vydána Směrnice Policejního prezídia v Berlíně, která upravuje spolupráci policie a pomáhajících organizací. Mezi další intervenční projekty proti domácímu násilí patří např. Hannoverský intervenční projekt proti mužskému násilí v rodině (HAIP), Kooperační a Intervenční projekt Šlesvicko-Holštýnska, Intervenční projekt CORA- Contra násilí proti dívkám a ženám ve spolkové zemi Mecklenburg-Vorpommern, Brémský intervenční projekt nové cesty a Passovský model Násilí v sociálně blízkém prostředí Illigens, G. Institucionální reakce na domácí násilí ve Spolkové republice Německo In Kolektiv autorů. Domácí násilí. Staré problémy, nová řešení? Praha: Friedrich-Ebert-Stiftung e.v., 2002, s Voňková, J. a kol. Metodický rámec práce intervenčních center a podpora jejich vzniku. Praha: Bílý kruh bezpečí o.s, s Vykopalová, H. Sociálně patologické jevy v současné společnosti, Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2002, dotisk s

89 6.3 Slovensko Zásadním zlomem v oblasti ochrany před domácím násilím bylo přijetí novely trestního zákona zákonem č. 189/1999 Z.z. Skutková podstata týrání svěřené osoby obsažená v 215 byla rozšířena na týrání osoby blízké. Časem se však ukázalo, že dané ustanovení nedopadá na všechny agresory, kteří se dopouští domácího násilí. Byl přijat nový zákon č. 421/2002 Z.z., který dále rozšířil ustanovení 215. Současně byla pozměněna i definice pojmu osoba blízká obsažená v 89 odst. 7 trestního zákona, která se rozšířila o bývalé osoby blízké, druhy, nevlastní děti a osoby, které žily či žijí ve společné domácnosti. Další změnou je, že dle 89 odst. 23 trestního zákona je možné uložit pachateli takzvané přiměřené opatření či povinnost, které může spočívat i v zákazu přiblížit se k poškozenému na vzdálenost menší než 5 metrů a zdržovat se v jeho obydlí. 161 Nový trestní zákon č. 300/2005 Z.z. upřesnil znaky trestného činu týrání blízké osoby a zvýšil dolní hranici trestní sazby ze dvou na tři roky. Došlo i ke změně ustanovení 163a trestního řádu, kdy bylo zrušeno dispoziční právo oběti domácího násilí. V případech trestných činů násilí proti skupině obyvatelstva a proti jednotlivci, ublížení na zdraví, omezování osobní svobody, vydírání a znásilnění není již k trestnímu stíhání toho, kdo byl v čase spáchání trestného činu ve vztahu k poškozenému manželem či druhem, třeba souhlasu poškozeného. Zákonem č. 526/2002 Z.z. byla provedena novela občanského zákoníku, dle které nemá poškozený manžel povinnost zabezpečit náhradní byt nebo ubytování rozvedenému manželovi, který zavdal příčinu rozvodu svým násilným jednáním. Zákonem č. 424/2002 byl novelizován občanský soudní řád. Došlo k rozšíření škály předběžných opatření o institut dočasného zákazu vstupu do bytu nebo domu osobě podezřelé z násilí proti blízké nebo svěřené osobě. Jako předpoklad tohoto druhu opatření stačí důvodné podezření na násilí. Další možností je omezení nebo vyloučení užívacího práva k domu nebo bytu, které jsou ve společném jmění manželů nebo jsou předmětem společného nájmu manžely, pro toho manžela, který činí společné soužití nesnesitelným. Platí třicetidenní lhůta pro projednání odvolání proti předběžnému opatření. 161 Huňková, M. In Huňková, M., Voňková, J. Domácí násilí v ČR z pohledu práva. Efektivnost právních norem ČR posuzovaná vzhledem k cíli ochrany společnosti před domácím násilím. Praha: Justiční akademie České republiky, 2004, s

90 7. Domácí násilí z pohledu de lege ferenda V oblasti řešení problematiky domácího násilí došlo v České republice během posledních několika let k velké změně k lepšímu. Praxe již prověřila efektivnost přijatých legislativních změn, zejména zavedení 215a do trestního zákona a přijetí zákona č. 135/2006 Sb., který přinesl řadu změn do několika dalších zákonů. Domácí násilí je však otázka velice komplikovaná, které je potřeba se nadále věnovat a i s ohledem na zahraniční zkušenosti se snažit dále hledat řešení a zlepšení. Je zejména důležité, aby měly oběti dostatek informací o možnostech řešení jejich situace. K tomu přispěl i zmiňovaný zákon č. 135/2006 Sb., který zakotvil některé povinnosti pro spolupráci mezi subjekty řešícími domácí násilí. Z praxe však stále vyplývá, že se oběti setkávají s nepochopením, podhodnocováním jejich situace. Dle mého názoru hraje lidský faktor velkou roli, můžeme mít sebelepší právní ustanovení, ale pokud nebudou pracovníci policie, soudů, orgánů sociálně právní ochrany dětí, lékaři a další dostatečně proškoleni a informováni o specifikách jevu domácího násilí, nebudou schopni oběti účinně pomoci. Proto bych doporučovala co nejvíce školení a dalších možností, jak tyto pracovníky připravit na setkání s aktéry domácího násilí, jak je naučit rozpoznávat znaky domácího násilí, jednat s obětí a využít možností jí pomoci.. Vzhledem k možnostem těchto pracovníků, zejména lékařů, ale i široké veřejnosti, bych doporučovala doplnit ustanovení 167 (nepřekažení trestného činu) a 168 (neoznámení trestného činu) trestního zákona také o skutkovou podstatu 215 a, aby byla stanovena povinnost pomoci od občanům, kteří mají podezření nebo ví o domácím násilí ve svém okolí. Jako velmi pozitivní hodnotím, že v případě 215a není požadován souhlas poškozeného s trestním stíháním pachatele. Je otázkou, zda by toto nemělo být i u jiných skutkových podstat, které mohou být naplněny v souvislosti s domácím násilím. V návrhu nového trestního zákoníku je původní znění 215a obsaženo v 197. Dochází ke změně názvu na Týrání osoby žijící ve společném obydlí (pojetí však zůstává stejné). Odnětí svobody je možné na šest měsíců až čtyři léta, došlo tedy k posunu horní hranice o jeden rok. Nově je skutková podstata rozšířena o těžkou újmu na zdraví a spáchání činu nejméně na dvou osobách, což hodnotím velmi pozitivně. 90

91 Prozatím bylo v 215 a stanoveno pouze na více osobách, čímž byly v praxi chápány nejméně osoby tři, tuto skutečnost tak nebylo možné vztáhnout na rodiny s jedním dítětem. Novinkou je způsobení těžké újmy na zdraví nejméně dvou osob nebo smrti. Nový trestní kodex obsahuje také novou skutkovou podstatu trestného činu sexuálního nátlaku ( 184) a přísněji posuzuje některé trestné činy, které mohou být spáchány v souvislosti s domácím násilím. 162 Velký nedostatek navrhovaného trestního zákona spatřuji v tom, že opět není domácí násilí definováno a zejména, že toto jednání není zařazeno mezi činy, na které se vztahuje povinnost oznámení nebo překažení v případě jejich nenaplnění se jedná o trestný čin neoznámení či nepřekažení trestnému činu. V České republice zatím není dořešena otázka pronásledování oběti násilníkem. Vzhledem k tomu, že většina mnou oslovených pracovníků, kteří se s domácím násilím setkávají, by úpravu pronásledování v našem právním řádu velice uvítala, doporučovala bych postih tohoto jednání. Z hlediska občanského práva vykazuje situace pro oběti domácího násilí řadu nedostatků. Doporučovala bych, aby byl násilník vzhledem ke svému jednání postihován nejen případným trestním stíháním a odsouzením, ale i v rámci občanského práva, tedy v případě vypořádání společného jmění manželů, otázky bydlení, úpravě styku s dětmi a podobně. Bohužel takovéto změny neobsahuje ani navrhovaný občanský zákoník. Je třeba zmínit i zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí. Jeho novelizace přinesla velké pozitivum a to zakotvení povinnosti mlčenlivosti pro orgán sociálně právní ochrany dětí v případě, že jeden rodič je s nezletilými dětmi ubytován v azylovém domě a povinnosti orgánu sociálně právní ochrany dětí oznamovat orgánům činným v trestním řízení skutečnosti nasvědčující tomu, že došlo ke spáchání trestného činu na dítěti nebo že dochází k násilí mezi rodiči, jinými osobami, které jsou za jeho výchovu zodpovědné nebo dalšími fyzickými osobami v domácnosti, kde žije i dítě. Na spolupráci s orgány sociálně právní ochrany dětí si často stěžují další subjekty, které problematiku domácího násilí řeší (policie, nevládní organizace, intervenční centra). Zkušenosti jsou takové, že se pracovníci orgánu stále chovají necitlivě k obětem domácího násilí, podhodnocují situaci. doporučují manželskou poradnu a podobně nebo 162 Rekodifikace trestního zákoníku [citováno dne ], dostupný z: 91

92 se naopak chovají příliš angažovaně a i v případě drobných neshod odebírají nezletilé děti z rodin. je třeba věnovat pozornost proškolení a dostatečné informovanostu těchto pracovníků o složitosti, charakteristice a specifičnostech jevu domácího násilí a zejména přístupu k oběti. Naše současná právní úprava je zameřena prozatím pouze na ochranu a pomoc oběti a postih pachatele, je ale třeba věnovat se i otázce možné nápravy pachatele. V zahraničí již řadu let probíhají různé terapetické a sociální vácvikové programy pro násilníky. Z jejich zkušeností vyplývá, že u pachatelů, kteří absolvovali nějaký terapetický či obdobný program, je poměrně častá recidiva. Platí, stejně jako v případě léčení závislostí a podobně, že pokud někdo nemá touhu a chuť se změnit, ke změně nedojde. Dobrovolná účast v takových programech je však často jen pouhou zástěrkou, například slouží jen jako prostředkem přesvědčit partnerku,aby se k agresorovi vrátila a ve chvíli, kdy to udělá, agresor program opustí. Trestní zákon upravuje možnost uložit pachateli trestného činu jako přiměřená omezení a přiměřené povinnosti směřující k tomu, aby vedl řádný život, mimo jiné podrobit se vhodnému programu sociálního výcviku a převýchovy ( 26 odst. 4 písm. b) nebo podrobit se vhodným programům psychologického poradenství ( 26 odst. 4 písm. d). ( 26 odst. 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů.) Na toto ustanovení je pak navázáno několik dalších, které vymezují, v jakých případech lze tato přiměřená omezení a přiměřené povinnosti uložit. Další možnost uložení přiměřených omezení a přiměřených povinností je upravena v 59 odst. 2 trestního zákona v rámci podmíněného odsouzení. Přiměřená omezení a přiměřené povinnosti lze rovněž uložit spolu s trestem zákazu pobytu na dobu výkonu tohoto trestu. 163 Bohužel je nutno konstatovat, že ani v Parlamentu projednávaná rekodifikace trestního zákona s akreditací programů pro dospělé pachatele nepočítá. Přestože již v srpnu 2004 schválené usnesení vlády číslo 794 ministerstvu zdravotnictví a spravedlnosti ukládá povinnost: V rámci komplexní ochrany před domácím násilím vypracovat terapeutické programy pro pachatele domácího násilí a zajistit jejich realizaci v 163 Langhansová, H. Jsme připraveni na komplexní řešení domácího násilí? I. díl. Via iuris ONLINE, , 92

93 mimoprávní i trestněprávní oblasti. a to do 31. prosince Zatímco ministerstvo zdravotnictví započalo v plnění tohoto úkolu zadáním výše zmíněného výzkumného úkolu Péče o násilné jedince v rodině, ministerstvo spravedlnosti dle dostupných informací nepodniklo žádné kroky. 164 V současné době občanské právo nijak nezohledňuje existenci domácího násilí v rámci rodinných a obdobných poměrů. Již poměrně dlouho dobu je diskutován návrh nového občanského zákoníku. Ten shrnuje úpravu občanského a rodinného práva do jednoho kodexu a problematice domácího násilí je již věnována částečná pozornost. Zvláštní ustanovení proti domácímu násilí 632 (1) Stane-li se další společné bydlení manželů v domě nebo bytě, v němž se nachází rodinná domácnost manželů, pro jednoho z nich nesnesitelné z důvodu tělesného nebo duševního násilí, anebo hrozby takového násilí vůči manželovi nebo jinému, kdo v rodinné domácnosti manželů žije, může soud na návrh dotčeného manžela omezit, popřípadě i vyloučit na určenou dobu právo druhého manžela v domě nebo bytě bydlet. (2) Stejně, jak je uvedeno v odstavci 1, lze postupovat v případě, že se jedná o manžele rozvedené, jakož i v případě, kdy manželé nebo rozvedení manželé bydlí společně jinde než v rodinné domácnosti. 633 Právo domáhat se ochrany podle ustanovení 632 má také každá jiná osoba, která žije spolu s manžely nebo rozvedenými manžely. 634 Omezení, popřípadě vyloučení práva manžela v domě nebo bytě bydlet, určí soud nejdéle na dobu šesti měsíců. Soud na návrh rozhodne znovu, jsou-li proto zvlášť závažné důvody. 165 Zahrnutí problematiky domácího násilí do občanského zákoníku je jistě pozitivním přínosem, bohužel opět chybí definice tohoto jevu a otázkou také je, zda cíl nově nastíněných ustanovení neplní již institut vykázání formou předběžného opatření. 164 Langhansová, H. Jsme připraveni na komplexní řešení domácího násilí? II. díl. Via iuris ONLINE, , [citováno dne ], dostupný z: Rekodifikace občanského zákoníku, [citováno dne ], dostupný z: verze. 93

94 8. Závěr Sociální deviace byly, jsou a budou jevem vyskytujícím se v každém lidském společenství. Stav úplné absence deviací je stavem nereálným a v podstatě i nežádoucím, protože díky výskytu deviací si lidé uvědomují i existenci norem a tak přijatelnosti či nepřijatelnosti jejich chování. Sociální deviace jsou odchylkou od normy ve smyslu pozitivním či negativním. Ve své práci jsem se snažila vystihnout základní vymezení sociálních deviací jako sociálního a právního jevu. Podrobněji jsem se věnovala struktuře, vlastnostem a klasifikaci deviací, odlišení pojmu sociální deviace od pojmů příbuzných a vztahu s pojmy anomie a sociální patologie. Ke vzniku sociálních deviací vede celá řada příčin, které jsou shrnuty v několik základních pohledů a teorií. Zmiňuji se především o teoriích biologických, psychologických a sociologických a hodnotím jejich nedostatky. Problematika přístupu sociálním deviacím spočívá v tom, že jsou ovlivněny celou řadou skutečností. Každý člověk přichází na svět s určitými genetickými dispozicemi. Během procesu socializace si osvojuje základní hodnoty, vzory chování, poznává společnost. V prvních letech životahraje roli především rodina a později vliv vrstevníků. Osvojené dovednosti, hodnoty, pozitivní či negativní vzory chování a další poznatky si pak člověk nese s sebou celý život. Vliv na jeho osobnost má samozřejmě spousta dalších okolností. Člověk je tedy poznamenán svou genetickou výbavou, svou psychologickou stránkou, vliv na něj má jeho okolí a společnost ve které žije. Všechny tyto faktory pak působí na jedince a ovlivňují, zda se bude člověk chovat konformně, tedy v souladu se spoleřnskými normami, nebo se od norem odchýlí a jeho jednání bude jednáním deviantním. Významnou roli při regulaci sociálně deviantních jevů hraje právo, protože je systémem univerzálním a v případě porušení garantuje osobě porušitele sankce, které jsou vymahatelné státem. Sankce jiných normativních systémů mají nepochybně také svůj dopad na psychiku, sociální postavení a společenské vazby osoby, která se dopustila nějakého prohřešku proti jejich normám, dovolím si však tvrdit, že jejich celospolečenský dopad není takový. 94

95 Právo je jevem dynamickým, jeho normy se přizpůsobují stavu společnosti. Je třeba znát situaci ve společnosti a z nich vycházet při tvorbě a realizaci práva. Proto je třeba věnovat se i sociálním deviacím, monitorovat jejich výskyt a reagovat na změny. Pro demonstraci odchylky od sociálních norem jsem si zvolila sociálnědeviantní jev domácího násilí, které je aktuálním společenským tématem. Domácí násilí bylo řadu let opomíjeno jako soukromý problém, který se odehrává za zdmi domova. Vzhledem k tomu, že při něm dochází k k porušování základních lidských práv jako je právo na život, zdraví, svobodu, lidskou důstojnost, narušení mezilidských vztahů, rozvratům rodin, závažným následkům n zdraví a psychice obětí, stalo se diskutovanou problematikou a byly prosazeny určité legislativní změny směřující k regulaci tohoto negativního jevu. Domácí násilí je specifické především tím, že se odehrává v rámci intimního vztahu, většinou stranou veřejnosti, je pro něj typická výrazná nerovnováha síly a moci mezi jeho aktéry, odehrává se v cyklech a vykazuje eskalující tendence. Oběť pojí s agresorem společné bydlení, děti, majetek, přátelé, oběť je často na násilníkovi finančně závislá a je proto pro ni velmi obtížné se ze vztahu vymanit. Domácí násilí může být týráním fyzickým, psychickým, může se jednat o sexuální násilí, sociální izolaci, ekonomický nátlak, vydíráni, vyhrožování a další nepříjemné formy. Domácí násilí se neomezuje na izolované epizody fyzického týrání. Je to celý způsob života - způsob jednání s obětí. Výše zmíněné formy domácího násilí se slévají do spletité sítě týrání, ovládání a nadvlády, ve které je oběť polapena. V domácím násilí jde o moc a kontrolu nad obětí. 166 Vliv na vysoký výskyt domácího násilí má zejména postoj společnosti vůči této problematice. Řada autorů se shoduje, že ve společnosti stále převládá patriarchální model, kdy muž je hlavou rodiny, má právo rozhodovat o veškerém rodinném dění a tím pádem i o životě své partnerky. Nebezpečí domácího násilí spočívá také v transgeneračním přenosu, kdy si děti jako svědci nebo i oběti násilí s sebou do dospělosti nesou jisté vzory chování a násilí je 166 Conway, H. L. Domácí násilí Příručka pro současné i potenciální oběti se zákonem č. 135/2006 Sb. platným od 1. ledna Praha: Albatros, 2007, s.27 95

96 pro ně běžným prostředkem komunikace a řešení problémů. Mají pak tendence stát se buď samy agresory nebo naopak oběťmi a násilí na sobě trpět. Nejprve se věnuji pojmu domácího násilí jako takovému, jeho vymezení, specifikám, mýtům, které o tomto jevu panují ve společnosti a brání tak jeho postihu, dále pak dynamice násilí, problematice pronásledování, teoriím příčin domácího násilí a důsledkům na oběť i pachatele. Další část práce je věnována úpravě domácího násilí v českém právu, zmiňuji ústavněprávní rovinu, pojetí domácího násilí jako skutkové podstaty trestného činu a úpravu v jiných právních předpisech, které se dané problematiky dotýkají. Zabývám se také institutem vykázání, nejnovějším právním počinem, který by měl domácímu násilí alespoň částečně zabránit a zejména ochránit obět a poskytnout jí možnost vyřešit její problematickou situaci. Zvláštní kapitola je určena pro komparativní pohled na právní úpravu a situaci ve vybraných sousedních státech, konkrétně v Rakousku, Spolkové republice Německo a Slovenské republice. V závěru práce jsem se snažila postihnout otázku domácího násilí z pohledu de lege ferenda. Cílem mé práce bylo zjistit, jak je domácí násilí v České republice právem regulováno a nakolik se zlepšila situace pro jeho oběti během posledních několika let. Zejména mě zajímalo, jaké změny přineslo vtělení nového 215a do tresního zákona a možnost vykázání násilníka z bytu nebo domu a také, jaké nedostatky vykazuje současná právní úprava a co by bylo potřeba změnit či zlepšit. Práce si neklade za cíl komplexně zhodnotit problematiku domácího násilí z pohledu práva. Otázka domácího násilí je velice rozsáhlým tématem, které není práce schopna postihnout. Vybrala jsem si jen dle mého názoru základní a nejnovější poznatky z právní úpravy. Nezmínila jsem však podrobněji otázku manželského či jiného partnerského soužití z pohledu rodinného práva a s tím související rozvod, vypořádání společného jmění manželů, rozvod, otázku bytovou, svěření dětí do péče, podorobněji se nevěnuji ani otázce zákona o rodině a zákona o sociálně právní ochraně dětí, protože vše tato práce není schopna postihnout. V práci zmiňuji většinové pojetí ženy jako oběti domácího násilí, čímž nepopírám fakt, že obětí mohou být i muži, senioři a děti, toto jsou však poněkud specifické skupiny. 96

97 Z mé práce vyplynulo, že během posledních několika let došlo k velkému pokroku v rámci problematiky domácího násilí. Podařilo se vyvolat celospolečenskou diskusi o tomto jevu a došlo k několika významným legislativním změnám, inspirovaným zahraničními zkušenostmi. Prvním krokem bylo přijetí samostatné skutkové podstaty Týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě 215a trestního zákona v roce To přispělo k vyřešení dříve nejvíce namítaného problému a to, že bylo potřeba oddělit oběť od násilníka, aby mohla v poklidu začít řešit svou situaci a hlavně, aby se nestávalo to, co dřív, že agresor zůstával v klidu domova a oběť prchala často bez prostředků a dětí pryč. O 2 roky později byl přijat zákon č. 135/2006, který přinesl změnu několika zákonů v oblasti domácího násilí. Největším přínosem bylo zakotvení nové pravomoci policie vykázat násilníka ze společně obývaného bytu nebo domu na dobu 10 dní. Cílem tohoto opatření je zastavení aktuálního násilí a ochrana oběti, která má během vykázání získá informace o možnosti řšení své situace. Vykázání může být na žádost oběti předběžným opatřením prodlouženo až na dobu 1 roku. Vykázat násilníka z bytu lze také předběžným opatřením uloženým soudem na základě návrhu oběti. Důležitá u všech sociálně deviantních jevů je jejoch prevence. V případě domácího násilí platí, že za nejúspěšnější prevenci je považován zřetelný signál, že násilí nebude tolerováno. Tato nulová tolerance k domácímu násilí může působit jako zastrašení pro potenciální násilníky (generální prevence), tak odstrašení toho, kdo násilí páchá, aby jej ukončil (terciární prevence). Obětem dává naději, že se mohou obrátit o pomoc a budou brány vážně. Z hlediska primární prevence (předejití násilí) mají význam zejména různé osvětové akce, v rámci sekundární (aby oběť nebyla dále zraňována) pak zcitlivění a pochopení orgánů činných v trestním řízení i civilních soudců ke specifikům domácího násilí, vytvořit integrovaný systém mimoprávních i právních pomáhajících institucí (azyly, poradny). 167 Pro řešení problematiky domácího násilí je nutný zejména komplexní přístup. Proto byla nově zřízena také intervenční centra, která poskytují právní, psychologickou a sociální pomoc a poradenství oběti. V případě, že dojde k vykázání, je policie povinan o něm informovat intervenční centrum a to pak kontaktuje oběť s nabídkou pomoci. 167 Voňková, J. In Voňková, J., Huňková, M. Domácí násilí v českém právu z pohledu žen. Praha: ProFem, 2004, s

98 Česká právní úprava je inspirována rakouskou úpravou, která byla v rámci zemí Evropské unie vyhodnocena jako nejlepší přístup. V České republice došlo k několika významným změnám a pokrokům, naše právní úprava však stále vykazuje jisté nedostatky. Chybí ochrana oběti před stalkingem, jsou porušována práva dětí, na které je často brán minimální ohled, je třeba se více věnovat prevenci, školení pracovníků, kteří mohou s domácím násilím přijít do kontaktu. Třeba pěstovat úctu k právu, zvyšovat právní vědomí celé společnosti. Zejména je však třeba obecné kultivace mezilidských vztahů. Je třeba, aby byla dodržována práva druhých, aby byla zachovávana a tolerována lidská důstojnost, svoboda, aby existovala úcta k druhým. 98

99 Summary The theme of my diploma thesis is a problem of social deviations and also choice phenomenon of the domestic violence. The grow of assorted forms of social deviation s acts in all age groups is becoming more serious social phenomene. It is necessary to search reasons of this acts and try to eliminate them. I tried to describe the fundamental definition of social deviation as the social and juridival problem in my thesis. The conception of social deviation is easy to describe as a variation from standard, that is why I present the social norms, the normality and the social control right in the introduction. In the second part I closely pay attention to the social deviations, their structure, charakteristic, classification, differentiation from cognate terms and affinity with terms of social pathology and anomy. In the third part I tried to give an accourt of the fundamental insights and theories reasons of social deviations. Sociologists, psychologist and other specialist have been trying to find an answer to the question for couple years, what are reasons of deviation and why and whereby people differ from the approach to the deviant phenomen. I am working on the biological, psychological and sociological theory (doctrine) reasons of the social deviations. I chose to demonstrate the domestic viollence as a form of a social deviation, which is current social topic. Domestic violence was neglected for a long time as a personal problem, which take place behind homewalls. It happens to breaking basic human rights like right to life, health, freedom, human consequence ect. Domestic violence is defined as a physical, psychical, sexual or economical violence, the victim is often in social isolation. The domestic violence is usually hidden between intimate partners, repeatedly, has escalating tendence. The domestic violence is taking place in cycles, the period of peace changes with the period of violence and it is very difficult for a victim to emancipace from a violent relationship, mostly he/she believes to the violent person in the period of peace that he/she is going to change. 99

100 The victim mostly stays with the violent person, because he/she lives in social isolation, is economically dependent on the violent person or is just trying to keep the whole family together. The children are negatively influecend by becoming witnesses or victims of domestic violence, it is talked about trangenerational process, when children very often contract a habit of violent behaviour so they have greater predispositions to become a aggressor and on the other hand to be a victim and accept or tolerate the violence which is on the person commited. In my thesis I wanted to find out, how is my chosen social-deviation phenomen regulated by law and if the situation of victims of the domestic has became better in the past few years. I was especially interested what kind of change brought 215a in the penal code and a possibility to order the rapist out of the apartment or the house and also what kind of imperfections has showed the contemporary legal form and what would be necessary to change or make better. At first I pursue the domestic violence, its definition, specifics, myths in the society, dynamism of violence, problems with stalking, theories reasons of domestic violence and its consequence for the victim and offender. Another part of my thesisi is attended to regulation of domestic violence in the czech law, I mention constititional-law level, perception of domestic violence as a crime and legal form in other legal enactments. I am also writting about law institute expulsion and also the protection of the victim, which should at least partly prevent from domestic violence and protect the victim and provide a help to solve the problematic situation. A special chapter is intended for comparative view on the law adaptation and situation in the chosen neighbouring countries, specificlly Austria, Germany and Slovakia. In the conclusion I tried to answear the question of domestic violence from the view de lege ferenda. From my thesis has arised, that there was a big progress under the terms of domestic violence within past few years. There was managde to set the dicussion about this phenomenon an it lead to few important changes inspirated in foreign countries. The firt step was the acceptation state of facts Excruciation the person living together in the flat or house 215a penal code. Two years later was accepted a law n.135/2006,which brought couple changse of some law areas of domestic violence. The 100

101 biggest step was that police can the violent person order out out of the house for 10 days. The expel can be extended fo one year. The most important is the cultivation of the human relationship. It s necessary to keep and respect human rights, to be hold and tolerate the humn dignity, freedom, to exist the respect to another. 101

102 Literatura a prameny Conway, H. L. Domácí násilí Příručka pro současné i potenciální oběti se zákonem č. 135/2006 Sb. platným od 1. ledna Praha: Albatros, 2007 Čírtková, L. a kol. Domácí násilí- přístup k řešení problému ve vybraných evropských zemích. Praha: Bílý kruh bezpečí, 2002 Dubský, J., Urban, L. Sociální deviace. Praha: Policejní akademie České republiky, 2005 Dufková, I., Zlámal, J. Domácí násilí se zaměřením na problematiku obětí. Praha: Střední policejní škola Ministerstva vnitra v Praze, Středisko pro výchovu k lidským právům a profesní etiku, 2005 Harvánek, J. a kol. Teorie práva. Brno: Masarykova univerzita, 2002 Hrčka, M. Sociální deviace. Praha: Sociologické nakladatelství, 2001 Huňková, M., Voňková, J. Domácí násilí v ČR z pohledu práva. Efektivnost právních norem ČR posuzovaná vzhledem k cíli ochrany společnosti před domácím násilím. Praha: Justiční akademie České republiky, 2004 Klimentová, E., Kliment, P. Sociální deviace. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2002 Kolektiv autorů. Domace nasilie Nová prax a nová legislatíva v Európe. Bratislava: Bratislavská vysoká škola práva, 2008 Kolektiv autorů. Domácí násilí Staré problémy, nová řešení?. Praha: Friedrich-Ebert- Stiftung e.v., 2002 Kolektiv autorů. Domácí násilí- Záležitost nikoli soukromá. Sborník příspěvků českých a zahraničních odborníků. Praha: Koordinační kruh prevence násilí na ženách, 1997 Kolektiv autorů. Násilí na mužích a seniorech. Praha: Triton, 2006 Kolektiv autorů. Sborník vybraných přednášek z IX. konference Společnmosti sociáních pracovníků, Násilí v rodině a jeho důsledky. Praha: Ministerstvo práce a sociálních věcí, 1999 Koukolík, F., Drtilová, J. Zlo na každý den. Život s deprivanty I. Praha: Galén, 2001 Krejčířová, O., Skopalová, J. Deviace a sociální patologie- vybrané jevy. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci,

103 Kraus, B., Hroncová, J. a kol. Sociální patologie. Hradec Králové: GAUDEAMUS, 2007 Martinková, M., Macháčková, R. Vybrané kriminologické a právní aspekty domácího násilí. Praha: Institut pro kriminologii a sociální prevenci, 2001 Marvánová-Vargová, B., Pokorná, D., Toufarová, M. Partnerské násilí. Praha: LINDE nakladatelství s.r.o., 2008 Munková, G. Sociální deviace. Praha: Univerzita Karlova v Praze, 2004 Mühlpacher, P. Sociální patologie. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 2001 Prokop, M. a kol. Právní ochrana dětí a obětí domácího násilí. Brno: Ekologický právní servis, 2000 Šámal Pavel. Trestní zákon: komentář II. díl. Praha: Nakladatelství C.H. Beck, 2004 Urbanová, M. Sociální kontrola a právo. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 2003 Urbanová, M. Systémy sociální kontroly a právo. Plzeň: Aleš Čeněk, 2006 Vavroňová, M., Prokopová, Z. Přežila jsem výpovědi týraných žen. Praha: občanské sdružení ROSA, 2002 Večeřa, M., Urbanová, M. Sociologie práva. Plzeň: Aleš Čeněk, 2006 Večeřa M., Urbanová, M. Zálady sociologie práva. Brno: Doplněk, 2002, 208 stran Voňková, J., Huňková, M. Domácí násilí v českém právu z pohledu žen. Praha: ProFem, 2004 Voňková, J. a kol. Metodický rámec práce intervenčních center a podpora jejich vzniku. Praha: Bílý kruh bezpečí o.s, 2007 Voňková, J. Vaše právo! První právní pomoc ženám, obětem domácího násilí. Praha: ProFem, o.p.s., 2005 Vykopalová, H. Sociálně patologické jevy v současné společnosti. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2002 Internetové zdroje Kolektiv autorů. Bílá místa v péči o oběti domácího násilí. Analýza systému pomoci obětem domácího násilí s výstupy monitoringu domácího násilí v Jihomoravském kraji 103

104 [citováno dne ], dostupný z: Rekodifikace trestního zákoníku [citováno dne ], dostupný z: Rekodifikace občanského zákoníku, [citováno dne ], dostupný z: verze. Údaje o úpravě domácího násilí na Slovensku, [citováno dne ], dostupné z: Údaje o úpravě domácího násilí v Rakousku, [citováno dne ], dostupné : Vykázání za rok 2007 [citováno dne ], dostupný z: Články publikované v časopisech Čírtková, L. Změny v řešení domácího násilí od Právo a rodina, č.1/2007, str Čírtková, L. Psychické týrání partnera aneb Domácí násilí beze stop. Právo a rodina, č.6/2007, str. 1-6 Čírtková, L. Soužití s násilným partnerem. Právo a rodina, č. 10/2006, str.1-5 Čírtková, L. Soužití s násilným partnerem (2.). Právo a rodina, č. 11/2006, str

105 Čírtková, L. Rodiče, děti, domácí násilí a traumatizující následky, Právo a rodina, č.9/2007, str Čírtková, L. Domácí násilí. Kriminalistika, ročník XXXIX/2006, str Dvořáková Závodská, J. Nová právní úprava o ochraně před domácím násilím, Právo a rodina, č. 7/2006, str. 1-7 Fenyk, J. Některé úvahy o postižitelnosti domácího násilí z hlediska současného trestního práva i záměrů de lege ferenda. Právní rozhledy, č. 12/2002, str Hovorka, D. Úloha orgánů sociálně-právní ochrahy dětí při řešení případů domácího násilí. Právo a rodina, č.8/2007, str. 1-4 Jelínek, J. K trestněprávnímu postihu domácího násilí. Kriminalistika, ročník XXXVIII/2005, str Kovářová, D. Intervenční centra změny po , Právo a rodina, č. 4/2007, str. 5-6 Marvánová-Vargová, B. Partnerské násilí odchodem nekončí. Právo a rodina, č. 12/2007, str Články publikované na internetu Hořínová, A. Policejní vykázání od dobré teorie k dobré praxi. Via iuris ONLINE, , [citováno dne ], dostupný z: Hořínová, A. Domácí násilí v návrhu nového občanského zákoníku. Via iuris ONLINE, , [citováno dne ], dostupný z: Langhansová, H. Jsme připraveni na komplexní řešení domácího násilí? I. díl. Via iuris ONLINE, , [citováno dne ], dostupný z: Langhansová, H. Jsme připraveni na komplexní řešení domácího násilí? II. díl. Via iuris ONLINE, , [citováno dne ], dostupný z: Langhansová, H. Pronásledování oběti domácího násilí expartnerem (stalking). Via iuris ONLINE, , [citováno dne ], dostupný z: Mrázková, Z. Občanskoprávní řešení situace oběti domácího násilí. Via iuris ONLINE, , [citováno dne ], dostupný z: 105

106 Vykopalová, H. Násilí v rodině. Kriminalistika. ročník XXXIV 4/2001, [citováno dne ],dostupný z: Právní předpisy (v aktuálním znění) Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky Zákon č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník Zákon č. 94/1963 Sb., o rodině Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád Zákon č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezepečení Zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon Zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád) Zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších změn a doplňků Zákon č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky Zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí Zákon č. 553/1991 Sb., o obecní policii Zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích Zákon č. 135/2006 Sb., kterým se mění některé zákony v oblasti ochrany před domácím násilím Spolkový zákon o ochraně proti násilí v rodině GeSchG, Spolková sbírka zákonů 759, ročník 1996, vydaný dne 30.prosince 1996 Zákon o bezpečnostní policii SPG, BGBl. č. 566/19991 ve znění BGBl. č. 146/1999 Soudní rozhodnutí Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 3. června 1983, sp. zn. 5 Tz 14/83, publikovaném pod č. 20/84/I. ve SbRt. 106

107 Seznam příloh Příloha č. 1 Statistika vykázání v roce 2007 Příloha č. 2 Statistický výkaz věcí prověřovaných skupinou Domácí násilí pro podezření z trestných činů se znaky Domácího násilí Příloha č. 3 Úřední záznam o výjezdu k incidentu se znaky domácího násilí Příloha č. 4 Vybrané informace z reprezentativního výzkumu o domácím násilí 107

108 Příloha č

109 Příloha č

110 110

111 111

112 112

113 Příloha č. 4 Vybrané informace z reprezentativního výzkumu o domácím násilí Shrnutí základních výsledků reprezentativního výzkumu pro občanské sdružení Bílý kruh bezpečí a Philip Morris ČR a.s. Červenec 2006 Metoda výběru: kvótní výběr podle kritérií pohlaví, věku, vzdělání, regionu a velikostního pásma bydliště Technika dotazování: standardizované rozhovory face to face provedené školenými tazateli STEM Výsledný soubor: 1690 respondentů VĚCNÉ ZAMĚŘENÍ VÝZKUMU I. Povědomí o domácím násilí - znalost pojmu domácí násilí - představy o četnosti výskytu domácího násilí v ČR - vnímání příčin domácího násilí - představy o aktérech a obětech domácího násilí - informovanost o způsobech reakce na domácí násilí a možnostech pomoci II. Postoje k domácímu násilí - postoje k domácímu násilí jako společenskému jevu - násilí vůči blízkému člověku versus násilí vůči cizí osobě, rozeznání domácího násillí - domácí násilí jako privátní a společenský problém - schopnost rodiny vyrovnávat se s domácím násilím - role státu a okolí (příbuzní, sousedé, lékař, policie, atd.) - ideální modely chování oběti domácího násilí - osobní ochota a schopnost pomoci III. Zkušenost s domácím násilím mezi partnery - přímá (osobní) a zprostředkovaná (z doslechu) zkušenost - ochota vypovídat o zkušenostech s domácím násilím - charakter přímé (osobní) a zprostředkované (z doslechu) zkušenosti - identifikace forem a podoby partnerského násilí - přítomnost dětí jako svědků domácího násilí - chování oběti - účinnost jednotlivých zdrojů pomoci oběti partnerského násilí (policie, lékaři, psychologové, příbuzní a známí) - prostředí a charakteristika aktérů domácího násilí IV. Reflexe opatření na ochranu proti domácímu násilí - názory na současnou situaci (zákony, pomoc poskytovaná obětem) - vnímání změn v posledních pěti letech - znalost institucí a opatření na ochranu proti domácímu násilí - hodnocení jednotlivých ustanovení a postupů proti domácímu násilí 113

114 I. POVĚDOMÍ O DOMÁCÍM NÁSILÍ NEPOUČENOST O TOM, JAK VŮČI DOMÁCÍMU NÁSILÍ VYSTUPOVAT, PŘETRVÁVÁ. Naprostá většina občanů starších 15ti let (97%) ví nebo alespoň tuší, co pojem domácí násilí znamená, ovšem dostatek informací, jak se domácímu násilí bránit, má stále jen necelá pětina z nich. Máte informace, jak se zachovat tváří v tvář domácímu násilí? MÝTY O OSOBÁCH, KTERÉ SE DOPOUŠTĚJÍ DOMÁCÍHO NÁSILÍ, POSTUPEM ČASU MIZÍ. Každý druhý člověk starší 15ti let se domnívá, že napohled slušní lidé se domácího násilí nedopouštějí. Je to o 13 % méně než v roce Souhlas s názorem domácího násilí se dopouštějí osoby, které jsou na pracovišti známy svým slušným a společenským chováním vůči svým kolegům 114

115 MÝTY O TYPICKÉ OBĚTI SE V PRŮBĚHU DOBY SPÍŠE UPEVŇUJÍ. Více než dvě třetiny populace ve věku 15 a více let soudí, že obětmi domácího násilí se zpravidla stávají slabé a bojácné ženy. Je to o 7 % více než v roce Souhlas s názorem obětí domácího násilí se obvykle stávají puťky nebo bačkory, které si nechají vše líbit II. POSTOJE K DOMÁCÍMU NÁSILÍ LIDÍ POVAŽUJÍCÍCH DOMÁCÍ NÁSILÍ ZA NALÉHAVÝ PROBLÉM, KTERÝ JE TŘEBA ŘEŠIT, PŘIBÝVÁ. Velká většina občanů starších 15ti let (84 %) vnímá násilí mezi partnery jako společenský problém, s nímž by měl stát něco dělat. Oproti roku 2001 tento názor výrazně posílil (o 23 %). Souhlas s názorem domácí násilí mezi dospělými partnery je problém, s nímž by měl stát něco dělat 115

116 MÍNĚNÍ, ŽE NA ŘEŠENÍ PROBLÉMU DOMÁCÍHO NÁSILÍ RODINA SAMA NESTAČÍ, SE UPEVŇUJE. O tom, že společnost nemůže domácí násilí tolerovat, protože jej rodina sama nevyřeší, je dnes přesvědčeno 80 % veřejnosti. V porovnání s rokem 2001 je to o 9 % více. Souhlas s názorem domácí násilí má společnost spíše tolerovat, protože to stejně vyřeší rodina sama STÁLE VÍCE LIDÍ SE DOMNÍVÁ, ŽE DOMÁCÍ NÁSILÍ SI ŽÁDÁ ZÁSAH OKOLÍ. Podíl lidí přesvědčených, že k projevům domácího násilí nemůže zůstat okolí (příbuzní, sousedé, lékař, policie) lhostejné, je vysoký a v průběhu času narůstá. Myslíte si, že domácí násilí si žádá zásah okolí (např. příbuzných, sousedů, lékaře, policie)? 116

117 PRIORITNÍ JE OCHRANA OBĚTI DOMÁCÍHO NÁSILÍ. Při zásazích proti domácímu násilí je podle velké většiny občanů (70 %) důležitější ochrana napadené osoby než stíhání násilníka. S kterým z následujících dvou výroků spíše souhlasíte? OBĚŤ DOMÁCÍHO NÁSILÍ NESMÍ ZŮSTAT PASIVNÍ. Naprostá většina veřejnosti ve věku 15+ (95 %) je přesvědčena, že již první vážnější napadení nemůže oběť jen tak přejít a nijak ho neřešit. Téměř 30 % doporučuje násilníka alespoň na čas opustit. Jak by se podle Vás měla zachovat oběť při prvním vážnějším fyzickém napadení ze strany partnera/partnerky? 117

118 POCHYBY O MOŽNOSTI ROZPOZNAT DOMÁCÍ NÁSILÍ JSOU ZNAČNÉ. Čtyři z pěti lidí soudí, že pro okolí je těžké rozpoznat, jedná-li se o domácí násilí nebo ne. Souhlas s názorem pro nezúčastněnou osobu (příbuzní, přátelé, sousedé) je často těžké rozpoznat domácí násilí od méně závažných rodinných potyček III. ZKUŠENOST S NÁSILÍM MEZI PARTNERY NĚJAKOU ZKUŠENOST S DOMÁCÍM NÁSILÍM MEZI PARTNERY MÁ U NÁS POMĚRNĚ HODNĚ LIDÍ. Každý druhý člověk starší 15ti let ví o nějakém případu násilí mezi partnery z doslechu, téměř čtvrtina s ním má osobní zkušenost (svědek, oběť, násilník). Zkušenost s domácím násilím mezi partnery podíl odpovědí má zkušenost v % 118

119 O VLASTNÍCH ZKUŠENOSTECH S NÁSILÍM V PARTNERSKÉM VZTAHU HOVOŘÍ 14 % POPULACE STARŠÍ 15TI LET. Ve výzkumu 13 % respondentů vypovídalo, že se stalo obětí partnerského násilí, 1 % připustilo roli násilníka. V porovnání s rokem 2001 se podíl obětí nezměnil, podíl násilníků klesl o 2 %. Údaje o podílu lidí se zkušeností s násilím ve vlastním partnerském vztahu jsou založeny na odpovědích osob ochotných o svých osobních zkušenostech hovořit. Podle odborníků představovalo v roce % populace starší 15ti let zasažené partnerským násilím spodní hranici. Lze předpokládat, že i dnes je skutečný výskyt partnerského násilí vyšší. - vzhledem k nízkým četnostem je údaj o podílu násilníků pouze orientační TYPICKÉ ZNAKY DOMÁCÍHO NÁSILÍ MEZI PARTNERY JSOU STÁLE STEJNÉ. Většina případů násilí mezi partnery je dlouhodobá (59 %) a má tendenci být stále častější (52%), velmi často zahrnuje fyzické násilí (81 %) a mnohokrát se odehrává v přítomnosti dětí (57%). K podobným zjištěním dospěl i výzkum v roce */ podsoubor respondentů ochotných o svých zkušenostech vypovídat **/ podsoubor respondentů ochotných o svých zkušenostech vypovídat

120 FORMY DOMÁCÍHO NÁSILÍ MEZI PARTNERY (podsoubor respondentů ochotných o svých zkušenostech vypovídat - 770) Pokud vyrůstaly v rodině nějaké děti, docházelo k projevům partnerského násilí přímo před dětmi? (podsoubor respondentů ochotných o svých zkušenostech vypovídat 702) DOMÁCÍ NÁSILÍ MEZI PARTNERY SE VYSKYTUJE VE VŠECH TYPECH RODIN. Podle výpovědí lidí, kteří znají případy domácího násilí, se násilí mezi partnery často odehrává i 120

121 mezi vzdělanými osobami (45 % obětí a třetina agresorů má minimálně středoškolské vzdělání) a v rodinách průměrně až nadprůměrně materiálně zajištěných (71 %). Jaké bylo vzdělání obětí násilí a jaké vzdělání měl násilník? (podsoubor respondentů ochotných o svých zkušenostech vypovídat 572) Jaké bylo celkové materiální zajištění domácnosti, ve které se odehrálo násilí, o kterém hovoříte? (podsoubor respondentů ochotných o svých zkušenostech vypovídat- 574) IV. NÁZORY NA OPATŘENÍ PROTI DOMÁCÍMU NÁSILÍ PŘESVĚDČENÍ, ŽE SE ZÁJEM SPOLEČNOSTI O PROBLÉMY DOMÁCÍHO NÁSILÍ VÝRAZNĚ ZVÝŠIL. Velká většina lidí se domnívá, že dnes se o problému domácího násilí více mluví (89 %), více se 121

122 pro jeho řešení dělá (68 %) a pomoc jeho obětem je dostupnější (74 %). Řekl(a) byste, že v porovnání se situací před pěti lety: ZA INSTITUCI, KTERÁ SE O ŘEŠENÍ PROBLÉMU DOMÁCÍHO NÁSILÍ ZASAZUJE NEJVÍCE, JE POVAŽOVÁN BÍLÝ KRUH BEZPEČÍ. BKB označily za instituci nejvíce pomáhající v boji proti domácímu násilí téměř polovina obyvatel (43 %). Druhé místo náleží Polici ČR (41 %). Z následujících institucí vyberte dvě, které se podle Vás nejvíce zasazují o řešení problémů domácího násilí. ( %) ZÁKONNÁ OPATŘENÍ PŘIJATÁ NA OCHRANU PROTI DOMÁCÍMU NÁSILÍ MAJÍ VELKOU PODPORU. Čtyři z pěti lidí starších 15ti let považují za užitečné zřízení intervenčních center, více než dvě 122

123 třetiny se domnívají, že dobrým opatřením je možnost vykázání násilníka z bytu. (respondenti byli s každým opatřením podrobně seznámeni) Považujete takové opatření za užitečné? SHRNUTÍ V POROVNÁNÍ S ROKEM 2001 SE VNÍMÁNÍ PROBLEMATIKY DOMÁCÍHO NÁSILÍ ZMĚNILO K LEPŠÍMU. Týká se to především: - posílení názoru, že domácí násilí není okrajová záležitost, ale závažný společenský problém, který vyžaduje zásahy ze strany státu - růstu přesvědčení, že okolí nemůže zůstat k projevům domácího násilí lhostejné, protože rodina sama na jejich řešení nestačí - oslabení některých mýtů spojených s výskytem domácího násilí - registrace zvýšeného zájmu o problematiku domácího násilí ze strany společnosti u běžné veřejnosti - příznivého ocenění přijatých opatření na ochranu proti domácímu násilí NĚKTERÉ PROBLÉMY PŘETRVÁVAJÍ. Jde zejména o: - pochyby, zda je možné projevy domácího násilí dobře identifikovat a rozeznat od méně závažných rodinných potyček - nedostatečnou informovanost a bezradnost, jak se tváří v tvář domácímu násilí zachovat - přetrvávající podléhání mýtům o domácím násilí Dostupné z: /cz/redakce/menu_leve/statistiky/shrnuti-zakl.vysledku-odklik-v-texturep.vyzkum2006/r92 (citováno ) 123