Masarykova univerzita Filozofická fakulta

Transkript

1 Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav české literatury a knihovnictví Český jazyk a literatura Bc. Zuzana Tomanová Proměna poetiky v trilogii Marie Pujmanové Magisterská diplomová práce Vedoucí práce: doc. PhDr. Bohumil Fořt, Ph.D. 2011

2 Prohlašuji, ţe jsem magisterskou diplomovou práci vypracovala samostatně s vyuţitím uvedených pramenů a literatury... 2

3 Děkuji doc. PhDr. Bohumilu Fořtovi, Ph.D., za odborné a trpělivé vedení magisterské diplomové práce a cenné rady a připomínky. 3

4 Anotace Magisterská diplomová práce se zabývá proměnou poetiky v trilogii Marie Pujmanové, jednotlivé díly trilogie vyšly v rozmezí patnácti let (Lidé na křiţovatce (1937), Hra s ohněm (1948), Ţivot proti smrti (1952)). Během této doby autorka podřídila svoji tvorbu metodě socialistického realismu, coţ vedlo k celkovému uměleckému poklesu jednotlivých dílů. První část práce se věnuje formování a přijetí socialistického realismu v české literatuře, druhá část práce se zaměřuje na rozbor románové trilogie. Klíčová slova Marie Pujmanová, trilogie, socialistický realismus, ideologie Abstract The thesis deals with the transformation of poetics in the trilogy by Marie Pujmanová, of which individual parts were published within fifteen years (Lidé na křiţovatce (1937), Hra s ohněm (1948), Ţivot proti smrti (1952)). It can be witnessed that whilst writing trilogy during this time the novelist adapted her artistic method to socialist-realistic principles, which led to an overall decline the novels' value. The first part of the thesis deals with the formation and adoption of socialist realism in Czech literature in general, the second part of the work focuses on the analysis of the above mentioned trilogy. Keywords Marie Pujmanová, trilogy, socialist realism, ideology 4

5 Obsah 1 Úvod 6 2 Dobový kontext Prosazování idejí komunismu léta Formování socialistického realismu léta Situace v poválečných letech Vítězný únor a jeho dopad na literární dění Marie Pujmanová ( ) Trilogie Marie Pujmanové Ţánrová proměna Příběh a kompozice Vypravěč Typy narativních promluv a jazykové prostředky Postavy Prostor a čas Přijetí a hodnocení trilogie Závěr Literatura

6 1 Úvod Záměrem magisterské diplomové práce je postihnout proměnu poetiky v trilogii Marie Pujmanové. Jednotlivá díla románové trilogie byla vydána v rozmezí patnácti let (Lidé na křiţovatce (1937), Hra s ohněm (1948), Ţivot proti smrti (1952)). Během této doby došlo k proměně v tvorbě Marie Pujmanové, kterou ovlivnil především rozvíjející se socialistický realismus. Socialistický realismus představuje umělecký směr, který nevznikl autonomním vývojem v rámci umění, ale byl prosazován totalitním reţimem a slouţil k upevňování moci a k propagování komunistické ideologie. Socialistický realismus se v české literatuře začal rozvíjet ve 30. letech 20. století a po roce 1948 se stal jediným oficiálním směrem českého umění. Spisovatelé se svými díly měli podílet na budování nové společnosti, literární díla tak měla slouţit k ideovému přetváření a výchově lidí, coţ vedlo k tomu, ţe výchovná a agitační funkce literatury byla řazena nad funkci estetickou. V literatuře byl kladen důraz na lidovost a srozumitelnost, coţ se projevuje jak v omezeném rejstříku témat, schematickém pojetí postav, černobílém rozvrţení světa, tak v pojetí vypravěče a v uţívání stylových a jazykových prostředků. První část magisterské diplomové práce se věnuje formování a přijetí socialistického realismu v české literatuře a samotnému vývoji tvorby Marie Pujmanové, v této části práce jsme vycházeli ze současných dějin české literatury a dobových materiálů. Druhá část práce se zaměřuje na rozbor románové trilogie, věnuje se rozboru příběhu a kompozičních prostředků, narativních promluv, vypravěče, postav a prostředí, jako východisko pro tyto interpretace slouţí především teoretické práce Lubomíra Doleţela, Franze Stanzela, Bohumila Fořta a dalších. Poslední kapitola práce se snaţí postihnout přijetí a hodnocení jednotlivých dílů trilogie, hodnocení trilogie se proměnilo se změnami v roce 1989, kdy literární díla přestala být oceňována pro svoje ideologické vyznění a hlavní kritérium pro přijímání literárních děl se stala jejich estetická hodnota. 6

7 2 Dobový kontext 2.1 Prosazování idejí komunismu léta Komunismus představuje zejména politickou ideologii, hlásající a poţadující společné vlastnictví a odmítající třídní rozdíly mezi lidmi. Opírá se o filozofické a ekonomické ideje Karla Marxe a Fridricha Engelse. Karel Marx nazýval svou filozofii vědecký komunismus či vědecký socialismus a chápal ji jako učení, které je schopné poskytnout proletariátu ucelený světový názor, třídní uvědomění jeho historické a společenské situace a rovněţ návod na změnu kapitalismu v socialismus. Základem marxismu je historický a dialektický materialismus. Karel Marx kritizoval klasický kapitalismus, který podle něj nutně vede ke krizím, a chtěl nastolit nový společenský řád zaloţený na kolektivním společném vlastnictví. Zájmy celku tak stavěl nad zájmy individua. 1 Další vývoj marxismu vedl dvojím směrem, sociální demokraté chtěli tyto ideje uskutečnit pokojnou cestou, pozvolnými reformami soudobé společnosti, komunisté však prosazovali násilný převrat. Ortodoxní a dogmatickou formu marxismu vytvořil Vladimír Iljič Lenin, který povýšil marxismus-leninismus v socialistických zemích sovětského typu na státní ideologii, za nejvyšší formu demokracie povaţoval diktaturu proletariátu, která bude úspěšná pouze tehdy, bude-li vedena komunistickou stranou, jeţ se nesmí dělit o vedení s jinými stranami. V. I. Lenin se ve svých úvahách věnoval také pojetí kultury, kladl důraz zejména na stranickost, dědictví minulosti, kulturnost práce a vzdělání. V kulturní výchově širokých mas spatřoval jednu z důleţitých podmínek úspěchu revoluce, neboť zvýšení kulturní úrovně mělo přispět k širokému rozvoji vědy, techniky a umění. V literatuře kladl důraz na její stranickost: Literární a vydavatelská činnost se musí stát částí všeproletářské věci, kolečkem a šroubkem jednoho jednotného, velikého sociálně demokratického mechanismu, uváděného do pohybu celým předvojem celé dělnické třídy. Literární a vydavatelská činnost se musí stát součástí organisované, 1 Blecha, I. a kol. Filosofický slovník. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2002, s

8 plánovité, sjednocené sociálně demokratické stranické práce. 2 Stati V. I. Lenina ovlivnily formování a přijetí umění socialistického realismu. V době po první světové válce našel komunismus značný ohlas v mnoha evropských zemích, přispíval k tomu obecný hospodářský rozvrat, bída a nezaměstnanost. Naději na lepší ţivot a svět tak lidé spatřovali v komunismu. 3 Literatura se v poválečném Československu rozvíjela v samostatné republice, vznikem nové republiky byl dovršen mnohaletý zápas o národní svébytnost a státní samostatnost, na němţ se česká kultura a literatura aktivně podílela. Základní ideové momenty, které ovlivňovaly literární dění, tvořila demokratizace společenských a politických struktur spojená s humanitními ideály prvního prezidenta Tomáše Garriguea Masaryka a obecná radikalizace sociálních potřeb a programů, jeţ vyúsťuje v roce 1921 ve vznik komunistické strany, která se orientovala na revoluční program V. I. Lenina. 4 Kultura a literatura se vyvíjely ve 20. letech svobodně, nebyly omezovány ideologickými modely a zásahy státní moci. V meziválečné době se tak zformovalo velké mnoţství různorodých literárních směrů a stylů, které existovaly vedle sebe. Charakter literárního vývoje byl určován především poezií, ale i v próze a dramatu dochází postupně k strukturním proměnám. Poezie navazuje na předválečný a válečný vitalismus, civilismus a expresionismus. S nástupem nové generace vznikají nové básnické směry, zejména proletářské umění a poetismu, postupně se vyhraňují nové programové skupiny. Na počátku roku 1921 byla zaloţena převáţně brněnská Literární skupina, která se hlásila k poválečné revoluční vlně, kladla však důraz na mravní přerod, nikoliv na násilný revoluční převrat, tvorba většiny autorů měla blízko k expresionismu. Významnějším sdruţením neţ Literární skupina se stal Umělecký svaz Devětsil, který byl zaloţen na podzim roku 1920 v Praze, pobočku měl ale také v Brně. Devětsil se zprvu hlásil k proletářskému umění, později se v něm vytvořil vlastní básnický směr poetismus. 5 Hnutí proletářské kultury se u nás rozvinulo pod vlivem všeobecné radikální atmosféry popřevratových let a zejména pod vlivem revolučního dění v Rusku. Hnutí 2 Lenin, V. I. Stranická organisace a stranická literatura. (1905) In O literatuře. Praha: Svoboda, 1950, s Lehár, J. a kol. Česká literatura od počátku k dnešku. Praha: Lidové noviny, 2004, s Mukařovský, J. a kol. Dějiny české literatury IV. (1969) Praha: Victoria Publishing, 1995, s Lehár, J. a kol. Česká literatura od počátku k dnešku. Praha: Lidové noviny, 2004, s

9 proletářské literatury bylo od počátku umělecky i teoreticky diferencované, nevymezovaly ho společné znaky básnického stylu nebo estetické koncepce, ale společné ideje, svět autoři hodnotí z hlediska revoluce, která zničí kapitalismus a nastolí šťastnou komunistickou budoucnost. Proletářské umění se v české literatuře rozvíjelo v první polovině 20. let. Základní utváření tohoto proudu se odehrálo v časopise Kmen a Červen, které redigoval S. K. Neumann, a v časopise Var a Rudé právo, které řídil Zdeněk Nejedlý a kde kulturní rubriku vedl Josef Hora. 6 Hlavní prohlášení za umělce ze skupiny Devětsil formulovali jako kolektivní manifesty v roce 1922 Jiří Wolker a Karel Teige. Jiří Wolker poţaduje v manifestu Proletářské umění třídní, proletářské a komunistické umění. Za hlavní znaky nového umění povaţuje revolučnost, umělci by skutečnost neměli pouze kritizovat ani pohádkově malovat budoucnost, ale měli by o budoucnost bojovat, dále vyzdvihuje kolektivismus a tendenčnost. Tendenčnost staví proti lartpourlartismu a zdůrazňuje, ţe tendenčnost je záleţitost umělcova nitra, nikoli pouze vnější proklamací. Optimismus vidí v kontrastu k romantismu, který dělil skutečnost a sen, za krásné povaţoval to, co bylo nedosaţitelné, naopak proletářská umění ukazuje lidské štěstí v rámci moţností tohoto světa. Optimismus nespočívá ve víře v dokonalosti stojícího světa, ale ve víře v moţnost jeho zlepšení, dává člověku víru v sebe a vyzývá ho k boji. Proletářské umění je spojeno s předcházejícím burţoazním individualistickým uměním takovým způsobem, ţe je jeho negací a protikladem. Umělec odhazuje kult osobního. Slučuje se v zástup stejně bojujících. Organizuje se společenstvím myšlenky.[ ] jeho postoj není mimo zástup, ale v něm, úplně v něm. Proto hlavní znaky umění proletářského jsou v přímém odporu se znaky umění měšťáckého. 7 Proletářská kultura, jako umění rozrostlé do slohové šíře, je moţná aţ po socialistické revoluci, ale socialistické umění je podle Jiřího Wolkera moţné jiţ za kapitalismu a směřuje k přípravě revoluce. 8 Jiţ první formulace programu proletářské literatury i první básnické sbírky vyvolaly kladné, ale i polemické ohlasy, např. v časopise Most byla v roce 1922 uveřejněna anketa o proletářské literatuře O literární příští, polemicky se proti literatuře 6 Vlašín, Š. Slovník literárních směrů a skupin. Praha: Panorama, 1983, s Wolker, J. Proletářské umění. (1922) In Prameny. Praha: Československý spisovatel, 1978, s Ibidem, s

10 proletářské staví například Arne Novák a Viktor Dyk, na obranu mladých zde vystupuje F. X. Šalda. V letech se ve skupině Devětsil rozvíjí nový umělecký program, poetismus, který spojoval revoluční společenský postoj s avantgardním uměleckým řešením. Podobně jako proletářské umění byl také poetismus spojen s vizí komunistické společnosti. Nechtěl však promlouvat k současné bídě a k boji o spravedlivější svět, ale chtěl být předobrazem šťastného ţivota. Usiloval o odstranění hranice umění a chtěl poetickým lyrismem prostoupit denní skutečnost. Poetismus se inspiroval příbuznými avantgardními směry, dadaismem, surrealismem, vycházel i ze soudobé vlny primitivistické, obracel se k elementární tvorbě, k lidovému umění a k různým formám lidové zábavy, jako je cirkus, poutě, jazz nebo fotbal. 9 Nová orientace Devětsilu však byla chápána jako rezignace na revolučnost, kritický ohlas vzbudily jiţ první poetistické manifesty a projevy nové tvorby, za útok na proletářskou poezii byl povaţován článek Dosti Wolkra, který byl uveřejněn v časopise Pásmo v roce Diskuze ukázala neudrţitelnost ideologické koncepce literatury i rostoucí ohlas avantgardní tvorby. Na přelomu 20. a 30. let dochází ke sporům uvnitř avantgardy, nadšené představy z počátku 20. let o budoucím světě se vytrácejí, nástup hospodářské krize ukazuje problematické stránky ţivota. Moderní umělecká tvorba se dostává do rozporu s revolučním komunistickým politickým hnutím. Vnitřní rozpory v komunistické straně měly odezvu i v širším okruhu levicových intelektuálů. Sedm komunistických spisovatelů vydalo v roce 1929 prohlášení, v němţ vyslovili nedůvěru novému vedení komunistické strany, v důsledku tohoto vyjádření byli spisovatelé Josef Hora, Marie Majerová, Helena Malířová, Josef Seifert, S. K. Neumann, Vladislav Vančura a Ivan Olbracht z KSČ vyloučeni. Proti projevu sedmi spisovatelů vystoupilo jedenáct mladých umělců a kritiků v čele s Juliem Fučíkem a Karlem Teigem a v Zásadním stanovisku k projevu sedmi označili jejich akci za těţkou chybu a zdůraznili, ţe skutečný rozvoj moderní kultury je závislý na revolučním hnutí. 10 Tyto konflikty oslabovaly snahy o seskupení levicových umělců, přesto se představitelům Devětsilu podařilo v říjnu 1929 vytvořit organizaci Levá fronta, která 9 Lehár, J. a kol. Česká literatura od počátku k dnešku. Praha: Lidové noviny, 2004, s Teige, K. a kol. Zásadní stanovisko k projevu sedmi. (1929) In Avantgarda známá a neznámá. Svazek 3. Praha: Svoboda, 1970, s

11 měla soustředit kulturní levici. Program Levé fronty byl revoluční, chtěl bojovat proti tradiční idealistické tvorbě ve smyslu materialistického světového názoru. 11 Postupně se Levá fronta proměnila v organizaci s politickými a kulturně politickými cíli, takto působila aţ do roku Formování socialistického realismu léta Literární vývoj byl ve 30. letech poznamenán historickými událostmi, především hospodářskou krizí, která nutila umělce vyrovnat se se sociální realitou, a nástupem fašismu. Po nástupu fašismu se čeští spisovatelé aktivně účastnili dobových zápasů, tato účast se často objevila buď přímo, nebo zprostředkovaně v jejich uměleckém díle. Literární tvorba 30. let je charakterizována značnou rozrůzněností uměleckých postupů a individuálních tvůrčích orientací. Na konci 20. let docházelo uvnitř Devětsilu k diferenciacím, dřívější jednota způsobená poetistickokonstruktivistickým programem se začala rozpadat a skupina Devětsil v roce 1930 ukončila svoje působení. Vítězslav Nezval se v revui Zvěrokruh přiklonil k surrealismu, bývalí avantgardní kritikové Julius Fučík a Bedřich Václavek přijali teze a podněty charkovského kongresu proletářských spisovatelů, který se uskutečnil v roce 1930 a podle kterého literatura měla být výrazem i podněcovatelem třídních zápasů. Pokusy o vytvoření organizace českých proletářských spisovatelů však skončily neúspěšně. 12 V SSSR se ve 30. letech začíná propagovat termín socialistický realismus, který byl přijat na 1. všesvazovém sjezdu spisovatelů, který se konal v roce 1934 v Moskvě a na kterém byl socialistický realismus v projevech N. I. Bucharina, A. A. Ţdanova, M. Gorkého a dalších slavnostně proklamován jako nová jednotná metoda umělecké práce i jako estetická teorie komunistické kultury. A. A. Ţdanov zde ve svém referátu proklamoval rozklad burţoazní literatury, který vyplývá z úpadku a zahnívání kapitalistického zřízení, a hlásal vzrůstání revolučních spisovatelů. V návaznosti na J. Stalina nazval spisovatele inţenýry lidských duší, kteří by měli zobrazovat skutečnost v jejím revolučním vývoji. Umělecké zobrazení by mělo být 11 Levá fronta. (1929) In Avantgarda známá a neznámá. Svazek 3. Praha: Svoboda, 1970, s Mukařovský, J. a kol. Dějiny české literatury IV. (1969) Praha: Victoria Publishing, 1995, s

12 pravdivé a historicky korektní, jeho hlavním úkolem je ideové přetvoření a výchova pracujících lidí v duchu socialismu. Není a nikdy nebylo literatury, kromě sovětské, která by organizovala pracující a utlačované do boje za konečné odstranění všeho a veškerého vykořisťování a jařma námezdního otroctví. Není a nikdy nebylo literatury, která základem thematiky svých děl činí ţivot dělnické třídy a rolnictva a jejich boj za socialismus. [ ] A tu se ve světle úspěchů naší sovětské literatury ještě více a ještě výrazněji jeví všechny protiklady mezi naším zřízením, zřízením vítězného socialismu, a mezi zřízením umírajícího zahnívajícího kapitalismu. 13 Součástí literární tvorby se měla stát revoluční romantika, která v sobě spojuje obdivuhodnou pracovitost, hrdinství a perspektivu neustálého směřování vpřed s bojem za vybudování komunistické společnosti. Literatura by měla ukazovat budoucnost, která však nebude utopií, neboť je připravovaná plánovitou prací jiţ v dnešní době. Hlavními hrdiny literárního díla se stali aktivní budovatelé nového ţivota, dělníci a dělnice, kolchozníci, členové strany, inţenýři a pionýři. Zástupci revolučních spisovatelů v kapitalistických zemích by se měli přidat k proletářským spisovatelům sovětským a podpořit tak socialistickou revoluci. Na konci svého projevu A. A. Ţdanov spisovatele vyzýval: Vytvořte veliká díla, mistrovská díla velikého ideového a uměleckého obsahu. Buďte nejaktivnějšími organisátory přetváření vědomí lidí v duchu socialismu. Buďte na předních posicích bojovníků za beztřídní, socialistickou společnost. 14 Za české a slovenské spisovatele se moskevského sjezdu spisovatelů zúčastnili V. Nezval, A. Hoffmeister, L. Novočeský, V. Borin a F. C. Weiskopf, po jejich návratu se na české literární levici uskutečnila debata, která zahájila pokusy o realizaci socialistického realismu v české literatuře, český socialistický realismus však nevycházel pouze ze sovětských vzorů, ale navazoval i na domácí literární tradici, zejména na kritický realismus a proletářské umění. Historickým předpokladem pro vznik socialistického realismu byl nástup proletariátu do čela revolučního hnutí. Teoretické východisko pro socialistický realismus představuje marxismusleninismus. Hlavní období socialistického realismu v české literatuře spadá do let Toto období je obvykle rozdělováno na dvě fáze, na fázi předválečnou, která je charakterizována jako nedogmatická a hodnotově produktivní, a na fázi Ždanov, A. A. O nejpokrokovější literatuře světa. (1934) In O Umění. Praha: Orbis, 1950, s Ibidem, s

13 let, která je se jeví jako konvenční, schematická a hodnotově destruktivní, přesto spolu obě fáze souvisí a vyznačují se i některými podobnými paradigmaty. 15 Ve 30. letech byly pokusy o teoretické prosazení i beletristickou realizaci socialistického realismu součástí svobodného a rozrůzněného literárního ţivota. Hlavní teoretikové a propagátoři v čele s Bedřichem Václavkem a Kurtem Konrádem poţadovali spojení avantgardní linie a linie agitační. 16 Bedřich Václavek povaţoval tvorbu socialistického realismu za tvorbu syntetickou, která navazuje na tvorbu proletářskou a poetismus. Nové syntetické umění by mělo být společensky aktivní a mělo by klást důraz především na obsah. Do středu pozornosti klade boj za třídní osvobození člověka a výstavbu nové společnosti socialistické, nového člověka a všecky sloţité spojitosti a vztahy velkého historického dění dneška. 17 Přestoţe by měli básníci stavět do popředí svého zájmu obsah díla, neměli by zanedbávat ani jeho formu, způsob ztvárnění, neboť i ty jsou odrazem skutečnosti a působivou sloţkou díla. Zásady nové syntézy byly shrnuty pod pojem socialistický realismus, ale realismem se zde nerozumí tvárná metoda starého, popisného realismu 19. století, ale představuje poţadavek na věrný vztah ke skutečnosti. Skutečnost by měla být zachycována ze socialistické perspektivy, dialektickým nazíráním, které postihuje celkový smysl dynamického procesu. 18 Bedřich Václavek soustředil autory, kteří svým dílem programově rozvíjeli socialistický realismus, ve skupině Blok. Skupina fungovala mezi lety a měla sdruţovat [ ] všechny síly, které pracují svou tvorbou ve smyslu vývoje k socialismu. 19 Cílem skupiny bylo odstranit dosavadní izolaci slovesných pracovníků, spojit se se stejně smýšlejícími spisovateli a umělci jiných národností, navázat na ideovou výměnu a pracovní souručenství se spisovateli sovětskými a příbuznými spisovateli ve francouzské literatuře i literaturách jiných. Spisovatelé měli také svým dílem bojovat proti fašismu. 20 Zakládající členy Bloku byli B. Václavek, P. Jilemnický, K. Konrád, J. Noha, J. Pleva, J. Taufer, J. Weil, G. Včelička, F. Píšek a další, po vydání prohlášení skupiny Blok přistoupili i autoři 15 Janáček, P. Socialistický realismus: co s ním? Kulturní týdeník A , č. 22, s Ibidem, s Václavek, B. Perspektivy. (1936) In Tvorbou k realitě. Praha: Svoboda, 1946, s Ibidem, s Jilemnický, P. a kol. Prohlášení zakladatelů Bloku. (1936) In Prameny. Praha: Československý spisovatel, 1978, s Ibidem, s

14 starší generace S. K. Neumann, I. Olbracht, M. Majerová, M. Pujmanová, J. Kratochvíl, K. Nový. Iniciátoři Bloku chtěli překonat rozpory mezi tvorbou a politickým vystupování autorů, stav, kdy spisovatelé vyjadřovali svoje politické názory podepisováním příleţitostných politických manifestů a ţurnalistickými projevy, zatímco jejich avantgardní tvorba byla době vzdálena. Spisovatelé měli svým uměním působit na široké vrstvy obyvatel ve smyslu vývoje k socialismu. V Bloku byl kladen důraz na jednotu autorových názorů s tvorbou. Sdruţení mělo organizovat studium marxistické estetiky, propagovat umění socialistického realismu a uvádět k nám překlady zahraniční revoluční literatury. 21 Skupina Blok se kriticky stavěla k tvorbě avantgardy, kterou ve 30. letech představoval surrealismus. Představitele surrealismu i socialistického realismu sice spojoval společný antifašistický postoj a místo na marxistické levici, ale vzájemných estetických i kulturně politických rozporů přibývalo. Také jednota skupiny Blok byla po roce 1936 narušena rozdílným hodnocením událostí v SSSR a tzv. moskevských procesů. Polemická střetnutí však byla odsunuta událostmi v roce Rozbitím Československa a vznikem protektorátu Čechy a Morava byly vytvořeny obtíţné podmínky pro samostatnou existenci národní kultury, německý okupační reţim vykonával nátlak na usměrnění českého kulturního ţivota, který měl vést aţ k likvidaci českého jazyka a umění. Do roku 1941 měla česká kultura moţnost promlouvat legálními formami, od roku 1942 však postihovaly nacistické úřady cenzurním opatřením celou oblast kultury, produkce nakladatelství byla značně redukována, divadla byla aţ do konce války zavřena. 22 Spisovatelé vyjadřovali svým dílem sepětí s ohroţeným národem, hlavní vývojové tendence se zaměřily proti fašismu, na obranu ohroţených hodnot a proti degradaci lidství. Dřívější diferenciace mezi jednotlivými skupinami a literárními koncepcemi ustupuje do pozadí, dochází k vzájemné toleranci a směřování ke společnému cíli, k boji proti fašismu Vlašín, Š. Slovník literárních směrů a skupin. Praha: Panorama, 1983, s Mukařovský, J. a kol. Dějiny české literatury IV. (1969). Praha: Victoria Publishing, 1995, s Ibidem, s

15 2.3 Situace v poválečných letech Konec druhé světové války a osvobození s sebou přinesly radostnou atmosféru plnou iluzí a víry v blízkou budoucnost, v nové společnosti docházelo k propojení demokratických principů se socialistickými principy, které byly ovlivněny i sovětskými zkušenostmi. Skutečnost, ţe Československo bylo osvobozeno sovětskými vojsky, ale také západními spojenci, poskytovala naději, ţe zde vznikne svobodná a samostatná republika. Snaha podílet se na novém uspořádání společnosti se promítla i do umělecké sféry. Dochází k propojení umění, politiky a veřejného ţivota, coţ nebylo chápáno jako jev nepatřičný, neboť jiţ od doby národního obrození byli umělci, a zvláště spisovatelé, vnímáni jako nositelé a tlumočníci politických a veřejných idejí. Přes původní proklamovanou soudrţnost a jednotu cílů probíhal v kulturní a literární oblasti zápas o směr politického vývoje. Postupně začíná být patrná neslučitelnost socialismu sovětského typu se zásadami evropské demokracie, tyto střety souvisí i s mezinárodní situací a vyostřujícími se spory mezi vítěznými mocnostmi. V kulturní sféře se tak objevují polemiky a proklamace, které se týkají kulturně politických otázek, směřování kulturního vývoje, funkce umění a vztahu umělce ke společnosti a veřejnému dění. 24 Velká část společnosti se vyslovovala pro socialismus, tato situace byla podmíněna tím, ţe politické spektrum bylo do značně míry redukované, vedle komunistické strany a dvou socialisticky orientovaných stran zde působili ještě katolicky zaměření lidovci, výrazně pravicové strany, zejména strana agrární, byly zakázány. Pojem socialismus také postrádal přesné vymezení, společnost si do něho mohla promítnout různé představy, socialistický stát byl tak někdy ztotoţňován se státem sociálním. Jednou z variant dalšího vývoje, která výrazně vystupovala, bylo marxistické schéma vzestupného společenského vývoje, které neodvratně směřuje od kapitalismu k šťastné socialistické budoucnosti a poté k dokonalosti komunistické éry. 25 Komunistická strana si uvědomovala důleţitost kultury a její moţnosti ideově působit na široké vrstvy obyvatel, proto do čela orgánů řídících kulturu prosadila své prominentní osobnosti, Zdeňka Nejedlého, který řídil ministerstvo školství a osvěty, 24 Janoušek, P. a kol. Dějiny české literatury / I Praha: Academie, 2007, s Ibidem, s

16 a Václava Kopeckého, který předsedal nově ustanovenému ministerstvu informací. Obě ministerstva začala připravovat základní materiály pro centrální řízení jednotlivých uměleckých oborů. Základní představu budoucího vývoje české kultury, na kterou po Vítězném únoru navázala politika KSČ, nastínil jiţ v roce 1945 Zdeněk Nejedlý ve svém projevu Za lidovou a národní kulturu. Nejedlý zde odsoudil burţoazní společnost a přihlásil se k Sovětskému svazu jako k pravé hvězdě východu 26. Odmítl západní kulturu a dekadenci, pro niţ je příznačný formalismus, pesimismus a vnitřní prázdnota, staví se proti tzv. modernímu umění a západní avantgardě, neboť [ ] odváděla od zmírající skutečnosti a vybíjela svou průbojnost mimo skutečnost v říši snů a jiných mlh. 27 Nejedlý zde spojil svoji interpretaci českých dějin s oficiální komunistickou ideologií, vyzdvihl některé obrozenecké stereotypy, jako je lidovost a národnost, neboť nová lidová republika potřebuje kulturu pro široké masy obyvatelstva, a zdůraznil některé klasiky 19. století, např. Aloise Jiráska, Boţenu Němcovou a Bedřicha Smetanu, později poukazoval na přeceňování díla Karla Hynka Máchy. Za hlavní měřítko uměleckého díla povaţoval jeho angaţovanost, literatura by měla líčit člověka ne takového, jaký je, ale takového, jaký by měl být, čímţ by národu dávala vzor a ideál, kterým by ho vedla a povzbuzovala. 28 Některé autory však začaly znepokojovat výroky, které nadřazovaly politické zájmy nad svobodu uměleckého projevu. Václav Černý tyto obavy nepřímo vyslovil jiţ v roce 1945 ve svém projevu Pozdrav mrtvým, kde oslavuje všechny oběti nacismu bez ohledu na jejich politické názory a poţaduje uměleckou svobodu v socialistické zemi. 29 Černý se tak přiblíţil otázkám o podobě a funkci kulturní politiky a o postavení literatury ve společnosti. Snaha umělců podílet se na obnově ţivota v osvobozené republice posílila tendenci k jejich sdruţování do velkých profesních svazů, nejvlivnější literární organizací předúnorové doby se stal státem podporovaný Syndikát českých spisovatelů, který v červnu 1946 uspořádal první sjezd českých spisovatelů, kde se projednávaly dobově aktuální otázky. Diskuze ukazovaly snahu reprezentovat různé přístupy a 26 Nejedlý, Z. Za lidovou a národní kulturu. (1945) In Z dějin českého myšlení o literatuře 1 ( ). Praha: Ústav pro českou literaturu AV ČR, 2001, s Ibidem, s Ibidem, s Černý, V. Pozdrav mrtvým. (1945) In Z dějin českého myšlení o literatuře 1 ( ). Praha: Ústav pro českou literaturu AV ČR, 2001, s

17 názory, největší zastoupení měli, i přes vzájemné rozdíly v postojích a názorech, příznivci prosocialistického směru. 30 Obdivný vztah k Sovětskému svazu byl však narušen jiţ v srpnu 1946, kdy byly zveřejněny zprávy o perzekucích některých sovětských spisovatelů Stalinovým reţimem, zřetelněji se tak ukazovalo, ţe sovětský systém podřizuje tvůrčí osobnost politickým potřebám a nestrpí odlišný názor. Podobně jako v letech rozdělily názory na dění v Sovětském svazu spisovatele do dvou skupin. Kulturní veřejnost se začíná výrazněji názorově diferencovat, přestoţe mělo mnoho umělců stále pozitivní vztah k socialismu, někteří si začali uvědomovat, ţe specifická československá cesta k socialismu, tak jak ji prezentovala komunistická strana, není moţná. Umělecké a politické polemiky se začínají vyostřovat, komunistický tisk útočil proti demokraticky smýšlejícím jedincům, jako byli Ferdinand Peroutka či Jan Slavík. Komunistická strana se od podzimu 1947 chystala k přímému převzetí politické moci, svoji pozici si chtěla udrţet i tím, ţe začala sledovat tisk a poţadovala cenzuru názorů vystupujících proti zájmům komunistické strany. Přes všechny dobové problémy si literární ţivot mezi květnem 1945 a únorem 1948 uchoval relativně pluralitní a svobodný charakter, v produkci děl se mísí díla napsána za protektorátu, která mohla vyjít aţ po válce, s díly nově napsanými. Válka představovala téma, které díla spojovala, válečné téma se bezprostředně odrazilo v dokumentární literatuře, k válečnému tématu se obracela i próza historická a alegorická. Válka vyvolala také úvahy o bytí člověka v nelidských podmínkách, coţ se projevilo v existenciální literatuře. V poválečné době se zřetelně objevuje tendence vyţadující aktivní účast literatury, která by se měla podílet na proměně společnosti v duchu komunistických ideálů. 31 Řada prozaiků a teoretiků věřila v nutnost společenského vývoje k socialismu a komunismu jako ideálnímu řešení společenských rozporů, z čehoţ vyvozovali i důsledky pro svoji tvorbu. Literatura měla zobrazovat ţivot z perspektivy cesty k nové společnosti, postihnout myšlenky sociální spravedlnosti a ukázat společnost ze socialistické ideové perspektivy. Zpočátku v rámci této tendence existovaly různé představy o budoucím uspořádání společnosti a také názory na postavení literatury a jejich společenských funkcí. Společným východiskem byla představa o novém 30 Janoušek, P. a kol. Dějiny české literatury / I Praha: Academie, 2007, s Ibidem, s

18 dějinném počátku přinášející epochu, která zabrání veškerým válečným konfliktům a přinese spravedlivou a sociální společnost. Kaţdý, a tedy i literatura, se měl podílet na boji za tento společenský pokrok, v literatuře se znovu objevuje typ tzv. aktivního hrdiny, který se účastní budování nového světa, je ochoten obětovat své zájmy zájmům společnosti a můţe se stát příkladem pro čtenáře. Důleţitá byla aktivita hrdiny a jeho činy, které vedly k proměně společnosti. Nový typ aktivního hrdiny se objevoval zejména ve vesnické próze, v próze s tématem protifašistického odboje a v próze soustřeďující se k postavám socialisticky smýšlejícím a jejich názorovému formování v rámci odlišných sociálních skupin, tyto tendence se projevují ve vývojovém a společenském románu. V těchto dílech se začínají vyskytovat motivy a schémata, která předznamenávají pozdější budovatelskou poetiku Vítězný únor a jeho dopad na literární dění Únorovým převratem roku 1948 získala komunistická strana politickou moc a nastolila svou vládu nad celou československou společností. Rychle budovaný totalitní systém, který stále zjevněji přejímal organizační a ideové podněty ze Sovětského svazu, významným způsobem ovlivnil i kulturní dění. Umělecké dílo bylo primárně pojímáno jako nástroj přeměny současného světa, hlavním úkolem umění bylo propagovat oficiální ideologii a agitovat pro vizi nové komunistické společnosti. Komunistická strana chápala umění zejména jako politickovýchovnou aktivitu, jejímţ smyslem bylo získat společnost pro budování socialismu. Umělecká kritika měla usměrňovat uměleckou tvorbu a vést čtenáře ke správným dílům. Většina programových procesů se odehrála na základě konfrontace se starší literární tradicí, zejména s tvorbou předválečné avantgardy, coţ bezprostředně souviselo s komunistickou potřebou přehodnotit tzv. kulturní dědictví, tento poţadavek vycházel z teze V. I. Lenina, která pojednávala o existenci dvou kultur v rámci kaţdé jednotlivé národní kultury, pokroková kultura hájila zájmy dělnické třídy a podílela se na zániku nespravedlivého řádu, a úpadková kultura údajně působila v souladu s poţadavky vykořisťovatelů. Komunisté poţadovali za nutné navázat na tzv. pokrokovou tradici a odpoutat se od zanikajícího kapitalistického světa, proto bylo 32 Ibidem, s

19 potřebné dosavadní umění přehodnotit a určit, kterou kulturu lze povaţovat za pokrokovou a kterou za reakční. 33 V letech dochází k likvidaci starého a zaloţení nového systému literárních institucí. V březnu 1948 se uskutečnilo setkání mladých spisovatelů na Dobříši, tato konference ještě naznačovala, ţe by mohla být zachována názorová pluralita charakteristická pro poválečné období, ale jiţ ohlasy na tuto konferenci ukázaly, ţe se na kulturním děním budou určujícím způsobem podílet stranické organizace. V dubnu 1948 se konal Sjezd národní kultury, kde velká část představitelů českého a slovenského umění vyslovila souhlas s únorovými událostmi. V roce 1949 zanikl Syndikát českých spisovatelů a nahradil ho Svaz československých spisovatelů, který na svém prvním sjezdu vyhlásil za jedinou závaznou tvůrčí metodu socialistický realismus. Umělecká tvorba, která nepřijímala principy socialistického realismu a nevyzdvihovala ideály komunismu, byla potlačována. Pro komunistický reţim nebyla přijatelná jakákoliv samostatnější iniciativa a znepokojovalo ji mínění povaţující svobodu slova za nezbytnou podmínku práce spisovatele. Tvrdé represe proto směřovaly proti vysokým školám, byla zrušena řada literárních časopisů. Mnoho spisovatelů bylo za své názory souzeno a vězněno, praktiky komunistické strany dohnaly některé umělce k emigraci. Veřejný ţivot se na přelomu 40. a 50. let odehrával ve znamení stalinismu, na denním pořádku bylo násilí proti nepohodlným občanům. Komunistická strana přijala Stalinovu teorii o zostřování třídního boje, podle níţ se přemoţené třídy nesmířily se vzniklou situací a usilují s pomocí západních imperialistů zvrátit poměry. Toto schéma umoţňovalo jakoukoliv nepohodlnou osobu či skupinu lidí označit za protivníky socialismu, mezi takto postiţené lidi patřili osoby náboţensky zaloţené, nekomunisticky orientované, ale i někteří pracovníci v komunistickém hnutí. Komunistická strana se snaţila vytvářet nepřátelské nálady vůči západním demokraciím a omezit veškeré styky s nesocialistickým zahraničím. Neustálé hledání nepřítele vytvářelo pocity nejistoty strachu jak v potencionální opozici, tak u příslušníků vládnoucích struktur. Přestoţe byl přelom 40. a 50. let dobou plnou 33 Šámal, P. Cesta otevřená. In Z dějin českého myšlení o literatuře 2 ( ). Praha: Ústav pro českou literaturu AV ČR, 2002, s

20 rozporů a útisku, značná část veřejnosti komunistickému programu stále věřila a snaţila se jej uskutečňovat. 34 V umělecké oblasti se vedly útoky proti formalismu, neboť formalismus klade důraz na formu děl, ale obsah děl zůstává prázdný, vzniká tak umění neţivé, které se odtrhává od skutečnosti. Pod pojem formalismus se daly zahrnout všechny modernistické tendence, čímţ se komunismus stalinského typu zříkal tradičně levicově zaměřené avantgardy, jejíţ uvolněnost a hravost se neslučovala s prosazovanou normou. Kritika byla vedena proti surrealismu, neboť se surrealisté obraceli od skutečnosti do říše snů, ale poté co se skutečnost změnila, ve skutečnost socialistickou, ve skutečnost krásnější neţ všechny sny, ztratil surrealismus svůj význam. 35 Brzy se objevily tendence proti naturalismu, protoţe zobrazoval negativní stránky ţivota, i proti burţoaznímu nacionalismu, tradičnímu vlastenectví, které nepodřizuje národní zájmy aktuálním problémům Sovětského svazu. Kritizován byl také kosmopolitismus a existencialismus, který popíral revoluční determinismus, neboť člověka zachycuje ve světě, ve kterém se musí neustále rozhodovat a kde skutečnost nenabízí pevná nadosobní pravidla. Umělecká tvorba se dostala do přísně vymezeného prostoru, který byl hlídán cenzurou, literatura musela respektovat zásady socialistického realismu, zachycovat platnost pouček marxismu-leninismu a podněcovat občany k podpoře vládnoucího reţimu i vyšším pracovním výkonům. Teorie socialistického realismu zdůrazňovala návaznost na pravdivost a objektivitu realismu 19. století, ale skutečnost byla spíše přizpůsobena ideálům marxismuleninismu. Vztah socialistického realismu ke skutečnosti byl určován Leninovou teorií odrazu: umění má vycházet ze skutečnosti, avšak není jejím pasivním odrazem, nýbrţ jako nová realita na tuto skutečnost především na společnost a společenské vědomí - aktivně působí. 36 Z této teorie vyplývá, ţe skutečnost by měla být zpětně ovlivněna socialistickým uměním, které vytváří vzory pro realitu. Socialistické umění se mění v novou realitu, a nemůţe tedy objektivně zachytit skutečnost. Socialistický realismus byl definován jako umělecký směr a tvůrčí metoda umění a literatury. Estetickou rovinu tvůrčí metody socialistického realismu tvoří řada 34 Janoušek, P. a kol. Dějiny české literatury / Praha: Academie, 2007, s Nejedlý, Z. Ideové směrnice naší národní kultury (1948). In O literatuře. Praha: Československý spisovatel, 1953, s Vlašín, Š. Slovník literárních směrů a skupin. Praha: Orbis, 1977, s

21 vzájemně souvisejících principů, které jsou podřízeny základnímu principu, principu revolučního determinismu. 37 Mezi základní principy socialistického realismu patří historismus. Socialistický realismus se snaţí o historicky věrné zachycení skutečnosti a proměny společnosti a člověka, historickou skutečnost však sleduje z pohledu socialistického vývoje. Pohled na historii je ovlivněn historickým materialismem, který vývoj společnosti spojuje s neustálými konflikty mezi třídami, které by měly vyústit v komunistickou společnost zajišťující blaho pro celé lidstvo. Další znak socialistického realismu představuje humanismus, socialistický realismus hlásá lásku, pozornost a úctu k člověku. Tato láska se ale vztahuje pouze na budovatele nové socialistické společnosti, k hrdinům, kteří nesouhlasí s reţimem a bojují proti němu, se staví velmi nenávistně. Jeden z nejvíce vyzdvihovaných znaků socialistického realismu je stranickost. V umění socialistického realismu vystupuje stranickost jako nejvyšší ideově estetické kritérium. 38 Umělec by měl zastávat marxistický světový názor, dodrţovat věrnost a oddanost komunistickým ideálům a hájit právo a schopnost člověka aktivně přetvářet společnost v zájmu pracujícího lidu. Stranickost by neměla být ztotoţňována pouze s umělcovými politickými názory, nespojuje se s pouze bezprostředním citem umělce, ale tvoří obsah a smysl jeho tvorby. Stranickost podmiňuje obsah výchovné a poznávací funkce, tyto funkce byly povaţovány socialistickými teoretiky v umění za nejdůleţitější a byly nadřazovány i nad funkci estetickou. Umění se tak spojuje s komunistickou ideologií a podílí se na vytváření hodnotového systému socialistické společnosti. Autoři literárních děl by se měli ideologicky angaţovat, ideologičnost nezůstává jen doprovodným jevem socialistického umění, ale stává se přímo jeho smyslem. Umělecká díla nevznikají proto, aby poskytovala umělecký proţitek, nebo zprostředkovala názor autora, ale stávají se prostředkem propagace ideálů komunismu. Literatura socialistického realismu slouţila praktickým poţadavkům politické převýchovy a snaţí se formovat postoje a názory čtenářů. Literární díla mají zobecňovat zobrazovanou skutečnost. Spisovatel by měl pozorovat a poté vystihnout charakteristické prvky tříd, které shrne do jedné osoby, tak aby vznikla literární 37 Ijezuitov, A. N. Teoretické problémy socialistického realismu. Praha: Lidové nakladatelství, 1986, s Ibidem, s

22 postava, sociální typ, který působí kladně, nebo záporně. 39 Díky typizaci můţe čtenář lépe pochopit určité typy postav a událostí, coţ mu umoţňuje snadněji se ztotoţnit s kladnými hrdiny. Důraz byl kladen na lidovost, neboť literatura má být srozumitelná pro široké vrstvy obyvatel. Potřebujeme literaturu, která bude mluvit k miliónům, a ne k určité malé skupině lidí. Potřebujeme literaturu, která by sjednocovala národ a nerozbíjela je v kulturní kasty. 40 V literárních dílech byl vyzdvihován kolektivismus, jedinec se měl stát typem člověka, který nevynikal nad ostatními svou subjektivní formou. Jednotlivec povaţuje za nejdůleţitější zájmy kolektivu, nikoli svoje osobní tuţby a potřeby. Kolektiv nachází svou novou jednotu ve společném přetváření a budování společnosti v zájmu ideálů socialismu. I přes všechny principy, kterými se umělec měl řídit, nebyla metoda socialistického realismu nikdy přesně definována, coţ bylo vyuţíváno k manipulaci s uměleckou obcí, neboť nikdy nebylo předem jasné, jestli umělec svým dílem splní všechny poţadavky kladené na díla socialistického realismu. V literatuře byly prosazovány ţánry budovatelského románu, historická románová kronika, výrobní drama a agitační poezie, jiné tradiční ţánry jako psychologická próza a intimní lyrika byly povaţovány za neţádoucí, dívčí romány a detektivky byly označeny za tzv. úpadková díla. 41 Spisovatelé měli v optimistickém duchu líčit budovatelské úsilí, významné bylo téma boje starého zanikajícího světa se světem novým, který míří ke šťastné beztřídní budoucnosti. Literární díla měla zachycovat výrobní prostředí továren, dolů, staveb hutí a přehrad, nebo se měla obracet k prostředí vesnice, kde probíhala kolektivizace. Spisovatelé měli pobývat na jednotlivých pracovištích, aby poznali prostředí, které se bude vyskytovat v jejich díle, a také zde měli vyhledávat umělecké tvůrce z řad mladých dělníků a rolníků. Za prestiţní ţánr socialistického realismu byl povaţován budovatelský román, budovatelský román jako určitý ţánrový typ vznikal v sovětském Rusku v 20. letech 20. století, v české literatuře se jako ţánr začal ustavovat zejména po roce Gorkij, M. Čtyři stati o literatuře. Praha: Československý spisovatel, 1951, s Nejedlý, Z. Za lidovou a národní kulturu. (1945) In Z dějin českého myšlení o literatuře 1 ( ). Praha: Ústav pro českou literaturu AV ČR, 2001, s Lehár, J. a kol. Česká literatura od počátku k dnešku. Praha: Lidové noviny, 2004, s

23 Pojmenování budovatelského románu se prosadilo aţ dodatečně, v době svého nástupu byl budovatelský román označován jako společenský román ze současnosti, próza s budovatelskou tematikou nebo výrobní román. Budovatelský román se rozvíjí především mezi lety , budovatelská literatura však záhy začala podléhat dogmatismu a schematismu, umělecká i myšlenková neudrţitelnost této úzce vymezené normy vedla k tomu, ţe budovatelská poetika začala být rozrušována. První fáze odklonu od schematických norem socialistického realismu se projevila jiţ v polovině 50. let, spisovatelé si uvědomovali tematické, ţánrové a ideové omezení i vyčerpanost syţetových konstrukcí. Literatura se tak postupně začala uvolňovat do podob, které sice vycházely s ideologických principů socialismu, umoţňovaly však odlišení tvárných postupů a také významové odstínění jednotlivých děl Janoušek, P. a kol. Dějiny české literatury / Praha: Academie, 2007, s

24 3 Marie Pujmanová ( ) Marie Pujmanová je autorkou prozaických, básnických děl i kritických studií, publikovala literární kritiku, divadelní referáty, fejetony, povídky i cestopisné črty. Její literární tvorba byla ovlivněna demokratickým humanismem a posléze socialismem, zejména svou románovou trilogií je řazena mezi průkopníky socialistického realismu v české literatuře. Marie Pujmanová se narodila se v roce 1893 v Praze v rodině univerzitního profesora církevního práva, kde se jí dostalo soukromého humanitního vzdělání, jedním z jejich učitelů byl i F. X. Šalda. V roce 1910 byl uveřejněn její první časopisecký příspěvek v Novině, kterou redigoval F. X. Šalda. Marie Pujmanová zprvu uţívala svoje dívčí jméno Marie Hennerová, nebo pseudonym Olga Nerská, poté své příspěvky publikovala pod jménem Marie Zátková, které získala po svém prvním manţelovi Vladislavu Zátkovi, od roku 1919 po svatbě se svým druhým muţem Ferdinandem Pujmanem, vystupuje jako Marie Pujmanová, někdy jako Marie Pujmanová-Hennerová. Nejprve psala do listů redigovaných F. X. Šaldou a R. Svobodovou, později přispívala například do Tribuny, Přítomnosti, Lípy nebo Mostu. 43 Do literatury vstoupila Marie Pujmanová v roce 1917 prvotinou nazvanou Pod křídly, kde se vrací do období dětství v prostředí praţské měšťanské rodiny. Vnější děj, situace a jejich řešení jsou líčeny z perspektivy dítěte, mísí se zde naivita s humorným nadhledem i kritickým odstupem. Lyrické pasáţe se objevují v místech, které zachycují niterný svět hlavní hrdinky, zde se vyskytuje druhá perspektiva, perspektiva dospělého člověka. Tyto organicky prolínající se perspektivy a smyslově bohaté obrazy světa vytváří lyricko-prozaickou skladbu. 44 V roce 1917 uveřejňuje v Kmeni fejeton Měšťačka, ve kterém zaujímá kritický vztah k měšťanstvu a sociální typ měšťácké ţeny i měšťáckého muţe kritizuje s plnou otevřeností. Měšťák nemá úcty k sobě. Proto je kdokoliv můţe zneuctít. [ ] Přijímá pravdu tlumočenou, přeţvýkanou a usmýkanou, od podomních obchodníků; snaţí se ţít nejokázaleji s duševní reţií, pokud lze nejmenší. Má hojné 43 Blahynka, M. Čeští spisovatelé 20. století. Praha: Československý spisovatel, 1985, s Pujmanová, M. Pod křídly. Praha: Borový,

25 neřesti a nepatrné hříchy; je řádný a není sto, aby byl hrdinský. 45 Pozitivní hodnoty měšťanstva vidí pouze v jeho smyslu pro vnitřní řád rodiny a domácnosti, tyto hodnoty však měšťanstvo nedokázalo promítnout za okruh své rodiny, v čemţ spatřuje Pujmanová jeho historické provinění, neboť dnešní měšťanstvo nemá politického programu a postupně se blíţí jeho zánik, svým odporem k měšťáctví se Pujmanová sbliţuje s myšlenkami socialismu. Proti společenskému i lidskému individualismu postavila Pujmanová program komunistického hnutí. U zásad komunismu však kritizuje idealistický rozpor mezi duchem a hmotou, který podle Pumjmanové svádí k přílišné touze po hmotě a poţitku, její postoj vychází z intelektuálních a idealistických pozic, z touhy po všelidské harmonii, zatímco komunistické hnutí přicházející ze sovětského Ruska se soustředilo pouze k základním revolučním úkolům. Druhou vydanou knihu Marie Pujmanové představují expresionisticky laděné Povídky z městského sadu (1920), ve kterých jsou tematizovány osobní i společenské rozpory, sociální poměry poválečných let, objevuje se zde téma smrti a zmaru, ale také hledání východiska z této atmosféry pesimismu. Autorka vyuţívá naturalisticky vypjatých scén, které stupňuje aţ do parodie, a ironie, která znevaţuje některé postavy pocházející z praţského měšťanstva. Také jazyk vypravování velmi zestřízlivěl, básnivost jazyka první knihy byla nahrazena úsporností, místo řeči básnické je tu spíše řeč hovorová, zejména v dialozích jsou některé postavy charakterizovány nespisovnou mluvou velkoměsta. 46 Na počátku 20. let 20. století uznává Marie Pujamnová myšlenky komunismu, avšak křesťansky zabarveného, snaţí se o sblíţení bolševického komunismu s křesťanským socialismem, coţ je patrné v polemickém článku Bludy měšťáctví a bolševictví, který uveřejnila v roce 1920 v Tribuně a také v knize Povídky z městského sadu, například v povídce Chůva, která zachycuje nešťastný osud mladé dívky, která po smrti matky přišla do Prahy za prací: Tak jsem si řekla: děj se vůle Páně, půjdu. 47 Dívka však po krátké známosti s muţem spáchá sebevraţdu. V povídce Co se událo v městském sadu na bílou sobotu čeká stará věřící matka na návrat svého syna 45 Pujmanová, M. Měšťák. Kmen. 1917, roč. I, č , s Václavek, B. Kritická studie o Marii Pujmanové. (1940) In Literární studie a podobizny. Praha: Československý spisovatel, 1962, s Pujmanová, M. Povídky z městského sadu a jiné prózy. Praha: Československý spisovatel, 1956, s

26 z války, zatímco jeho měšťácká ţena ho jiţ povaţuje za mrtvého. Povídka Setkání vykresluje, jakou sociální propast vytvořila mezi lidmi válka. Postupně však dochází u Marie Pujmanové k revizi předcházejících názorů, staví se na stranu proletariátu a odklání se od prvotní kritiky materialismu komunismu: O komunismu se razila obecná věta: ţe je materialistický. Také jsem jí kdysi věřila. Dnes vím, ţe jsem tehdy neviděla tolik, kolik je třeba. Komunismus politicky chce, aby všichni lidé všech národů, ne z milosti některého zlomku lidstva, ale kaţdý po organickém právu svého bytí, měli dost jídla, tepla, šatů, vzduchu, prostoru, času a ticha. Co to znamená? Ţe komunismus má za cíl opatřiti, na základě hospodářském, tělesné předpoklady duševního bytí všem lidem. Neboť, nenamlouvejme si jiné: ke kaţdému duševnímu úsilí, vzepětí i růstu, ať je to věda či umění, mravnost či štěstí, je třeba fysické pohody. 48 Ve své vlastní tvorbě pracuje na dvou románech, které však zůstaly nedokončeny. Dva úryvky z románu Děkování byly uveřejněny v květnu v roce 1921 v Tribuně. Děj románu Děkování se odehrával v první světové válce, která zasáhla do ţivota dvou mladých lidí, Petra a Lucie, ústřední příběh dvou mladých lidí i jejich jména připomínají tragický příběh válečné lásky v novele Romaina Rollanda Petr a Lucie z roku Druhé nedokončené dílo představují úryvky Románu ze školní třídy, jehoţ části uveřejnila Marie Pujmanová od června 1921 do prosince 1922 v Tribuně a jednu část otiskla také v časopise Most. Torzo románu bylo v roce 1956 zařazeno do druhého vydání Povídek z městského sadu a jiných próz. Román měl zachytit obraz praţské společnosti po první světové válce a její sociální i společenské problémy. Hlavními hrdinkami románu měly být studentky gymnázia pocházející z různých rodin a společenských vrstev. Motivy z nedokončeného Románu ze školní třídy dále rozvíjí v románech Pacientka doktora Hegla (1931) a Lidé na křiţovatce (1937). Jedná se zejména o naznačené vztahy v rodině podnikatele Tichého, majitele obchodního domu Kosmonos, a jeho dcery Blaţeny. Rodina Tichého by mohla být předobrazem rodiny kapitalistického podnikatele Kazmara. Kazmar i Tichý jsou vdovci mající komplikovaný vztah s dcerami, které se stydí za svůj měšťanský původ a nechtějí se podílet na kapitalistickém podnikání. Také postava Vojtěcha, syna Tichého, která je 48 Pujmanová, M. O komunismu (1922). In Vyznání a úvahy. Praha: Československý spisovatel 1959, s